🔖

Jih proti Severu

Margaret Mitchellová

Přeložil Zdeněk Hron

ČÁST 1

Kapitola 1

Scarlett O’Harová nebyla krásná, ale muži si to málokdy uvědomovali, když byli zaujati jejím kouzlem, jak se to právě dělo dvojčatům Tarletonovým. V obličeji jí příliš ostře kontrastovaly jemné tahy po matce, aristokratce francouzského původu z pobřeží, s hrubými rysy růžolícího irského otce kypícího zdravím. Ale přesto byl její obličej se špičatou bradičkou a hranatou čelistí přitažlivý. Oči měla světle zelené beze stopy hnědi, ohvězděné ježícími se černými řasami a na koncích trochu skleslé. Nad nimi se úkosem vzhůru šplhalo husté černé obočí, jehož vzrušující šikmá linka se odrážela od pleti bílé jako magnolie – pleti, které si ženy z Jihu tolik cenily a kterou pečlivě chránily klobouky, závoji a rukavičkami bez prstů před horkým georgijským sluncem.

Toho dubnového odpoledne seděla se Stuartem a Brentem Tarletonovými v chladném stínu verandy na otcově plantáži v Taře a vypadala jako z obrázku. Jedenáct metrů zeleného květovaného mušelínu jejích nových šatů se vlnilo přes obruče krinolíny a přesně ladilo s domácími střevíčky ze zeleného marokénu s nízkými podpatky, které jí otec nedávno přivezl z Atlanty. Šaty dokonale zdůrazňovaly nejútlejší pas ze tří okolních okresů – čtyřicet tři centimetry! – a pod přiléhavým živůtkem se rýsovala na šestnáct let velmi vyspělá ňadra. Ale veškerá cudnost jejích širokých sukní, skromnost vlasů hladce stočených pod síťkou a nepohnutý klid drobných bílých ruček složených do klína jen chabě zakrývaly její pravé já. Zelené oči v pečlivě mile naladěném obličeji prozrazovaly bouři, svéhlavost, žízeň po životě, a to všechno zřetelně kontrastovalo s jejím způsobným vystupováním. Společenské chování jí vštípila matka něžnými výčitkami a chůva přísnější kázní; oči byly její vlastní.

Po stranách se jí v křeslech pohodlně rozvalovali oba bratři, mluvili, smáli se a přitom přes sklenice se snítkami máty mhouřili oči do slunce a nenuceně si přehazovali nohy skryté až po kolena v holínkách a hrající svaly vypracovanými hodinami strávenými v sedle. Bylo jim devatenáct let, měřili sto osmdesát pět centimetrů, měli dlouhé kosti a tvrdé svaly, opálené obličeje a tmavě ryšavé vlasy, veselé a arogantní oči. Oba byli oblečeni do stejných modrých kabátů a hořčicově žlutých jezdeckých kalhot, takže se jeden druhému podobali jako dva balíky bavlny.

Paprsky podvečerního slunce venku dopadaly šikmo na dvůr a vrhaly se na třpytivý lesk dřínů, které se odrážely od pozadí čerstvé zeleně jako souvislé trsy bílých květů. Koně obou dvojčat byli uvázáni na příjezdové cestě – mohutná zvířata, ryzáci se srstí stejně ryšavou jako vlasy jejich pánů – a mezi nohama se jim proháněla smečka hubených, nervózních loveckých psů, kteří doprovázeli Stuarta a Brenta na každém kroku. Dalmatin, trošku povznesený, jak se sluší na aristokrata, ležel s mordou opřenou o přední tlapky a trpělivě čekal, až oba mladí pánové vyrazí zpátky domů na večeři.

Mezi psy, koňmi a oběma dvojčaty byla podoba vyplývající z hlubších příčin než z neustálé vzájemné společnosti. Byla to samá zdravím kypící nemyslící mláďata, štíhlá, elegantní a naplněná vznešeným duchem, oba mladíci sršeli elánem stejně jako koně, na nichž jezdili, sálala z nich energie a hrozba, ale uvnitř byli naladěni mile na každého, kdo to s nimi uměl.

Obličeje tří mladých lidí usazených na verandě nebyly ani ochablé, ani změkčilé, přestože se narodili do pohodlí života na plantáži a od dětství vyrůstali jako v bavlnce. Vyzařovala z nich vitalita a čilost venkovských lidí, kteří tráví celý život pod širým nebem a vůbec si nelámou hlavu hloupostmi, o jakých se píše v knihách. Život v claytonském okrese na severu Georgie byl dosud nový a ve srovnání s tím, jak to chodilo v Augustě, Savannah a Charlestonu, trošku neotesaný. Usedlejší a starší končiny Jihu ohrnovaly nos nad lidmi ze severní Georgie, ale tady nedostatek jemnůstek vyplývajících z klasického vzdělání neznamenal žádnou ostudu, pokud se člověk vyznal ve věcech, na kterých opravdu záleželo. A k věcem, na kterých záleželo, patřilo umění pěstovat dobrou bavlnu, bezvadně jezdit na koni, dobře střílet, lehce tančit, s elegancí doprovázet dámy a snášet alkohol jako gentleman.

Obě dvojčata v těchto dovednostech vynikala a stejně výjimečná byla ve své vyhlášené neschopnosti naučit se cokoli, co je skryto mezi deskami knih. Jejich rodina vlastnila víc peněz, víc koní a víc otroků než kdokoli v okrese, ale chlapci na tom byli s gramatikou hůř než většina jejich chudých bělošských sousedů.

A právě proto se toho dubnového odpoledne Stuart a Brent rozvalovali na verandě v Taře. Zrovna je vyloučili z Georgijské univerzity, už čtvrté vysoké školy, která je během posledních dvou let vyhodila; starší bratři Tom a Boyd se vrátili s nimi, jelikož odmítali zůstat pod střechou instituce, v níž nebyla vítána přítomnost obou dvojčat. Stuart s Brentem považovali své poslední vyloučení za skvělý vtip a Scarlett, která od loňského návratu z fayettevilleského penzionátu sama dobrovolně neotevřela knížku, to považovala za stejně zábavné.

„Vím, že si z vyloučení nic neděláte, a Tom taky ne,“ prohlásila. „Ale co Boyd? Ten touží po vzdělání a vy dva jste ho už odvlekli nejdřív z univerzity ve Virginii, potom v Alabamě a Jižní Karolíně a teď v Georgii. Když to půjde takhle dál, tak jakživ nedostuduje.“

„Ale vždyť může studovat práva u soudce Parmaleeho ve Fayet teville,“ namítl bezstarostně Brent. „Navíc na tom moc nezáleží. Stejně bychom se museli vrátit domů před koncem semestru.“

„Proč?“

„Kvůli válce, ty huso! Každým dnem může vypuknout válka, tak od nás přece nemůžeš čekat, že bychom zůstali trčet ve škole.“

„Ale vždyť přece víte, že žádná válka nebude,“ pronesla otráveně Scarlett. „To jsou jen takové řeči. Ashley Wilkes a jeho otec přece zrovna minulý týden říkali tatínkovi, že naši komisaři ve Washingtonu dospějí s panem Lincolnem k – k – nějaké přátelské dohodě o Konfederaci. A Yankeeové z nás stejně mají takový strach, že nebudou bojovat. Žádná válka nebude a už mě nebaví poslouchat řeči o ní.“

„Že prý nebude válka!“ vykřikla dvojčata znechuceně, jako by je někdo podvedl.

„Ale miláčku, válka samozřejmě bude,“ prohlásil Stuart. „Yankeeové z nás možná opravdu mají strach, ale po tom, jak je generál Beauregard předevčírem vyhnal kanonádou z Fort Sumteru, jim nezbývá než bojovat, protože jinak by zůstali v očích celého světa zbabělci. Konfederace přece…“

Scarlett se znechuceně a netrpělivě ušklíbla.

„Jestli se ještě jednou zmíníš o válce, půjdu dovnitř a zavřu za sebou dveře. V životě mě žádné slovo tak neotravovalo jako slovo ‚válka‘ – horší je snad jen ‚odtržení‘. Tatínek mluví o válce ve dne v noci a všichni pánové, kteří za ním přijíždějí na návštěvu, vykřikují jenom cosi o Fort Sumteru a právech států a Abe Lincolnovi. Už mě to tak rozčiluje, že bych nejradši začala vzteky křičet! A mládenci taky nevykládají o ničem jiném, o tomhle a o té jejich hloupé eskadroně. Letos na jaře nebyla ani na jedné oslavě žádná zábava, protože mladí pánové nejsou schopni mluvit o ničem jiném. Jsem hrozně ráda, že Georgie počkala a odtrhla se až po Vánocích, protože jinak byly zkažené i všechny vánoční oslavy. Jestliže se ještě slůvkem zmíníte o válce, tak půjdu dovnitř.“

Myslela to vážně, protože nikdy nesnesla hovor, jehož středem nebyla ona sama. Ale mluvila s úsměvem, úmyslně prohlubovala dolíčky ve tvářích a mžikala hustými černými řasami, jako by to byla motýlí křídla. Chlapci byli okouzleni přesně, jak si přála, a překotně se omlouvali, že ji nudili. Její nezájem vůbec nezmenšil jejich obdiv. Ve skutečnosti ji obdivovali ještě víc. Válka je přece záležitost pro muže, a ne pro dámy, a proto její názor považovali za projev ženskosti.

Když je Scarlett odmanévrovala od nudné války, začala se znovu zajímat o jejich momentální situaci.

„Co říkala maminka tomu, že vás zase vyloučili ze školy?“

Chlapci se ošívali, protože jim bylo nepříjemné vzpomínat, jak je matka přivítala, když se před třemi měsíci museli vrátit domů z Virginské univerzity.

„Víš,“ odpověděl jí Stuart, „vlastně ještě neměla příležitost nám něco říct. My s Tomem jsme dneska ráno odjeli dřív, než vstala. My jsme tady u vás a Tom se povaluje u Fontaineových.“

„Nezmínila se o tom, když jste se včera večer vrátili?“

„Včera večer jsme měli štěstí. Těsně před naším návratem přivedli toho hřebce, kterého maminka před měsícem opatřila v Kentucky, a tak jsme měli doma rodeo. Ten mizera – je to skvělý kůň, Scarlett; musíš říct tatínkovi, aby se na něj přišel hned podívat – už cestou k nám vykousl štolbovi kus masa a podupal dva matčiny negry, kteří na něj čekali na nádraží v Jonesboro. A těsně před naším návratem málem rozdupal stáj a přizabil mámina starého hřebce Strawberryho. Když jsme dorazili domů, maminka ho chlácholila ve stáji pytlíkem cukru a musím říct, že jí to šlo. Černoši viseli na trámech, oči jim lezly hrůzou z důlků, ale máma promlouvala na koně, jako by to byl člověk, až jí začal žrát z ruky. Kdepak, máma to umí s koňma nejlíp. A když si nás všimla, vykřikla: ‚Panebože na nebi, co vy čtyři zase pohledáváte doma? Jste horší než egyptské rány!‘ Vtom začal kůň frkat a vyhazovat. Máma se na nás obořila: ‚Zmizte odsud! Copak nevidíte, jak je ten krasavec nervózní? S váma čtyřma si to vyřídím po ránu!‘ Tak jsme šli spát a dneska ráno jsme se vytratili brzo, aby nás nestačila chytit. Nechali jsme tam Boyda, aby to s ní nějak spravil.“

„Myslíte, že Boydovi nařeže?“ Scarlett se stejně jako ostatní lidé v okrese nedokázala smířit s tím, že drobná paní Tarletonová zachází s dospělými syny jako s malými kluky a neváhá je, když to považuje za nutné, přetáhnout jezdeckým bičíkem.

Beatrice Tarletonová se vůbec nestačila zastavit, protože na jejích bedrech spočívala odpovědnost nejen za velkou bavlníkovou plantáž, sto černochů a osm dětí, ale i za největší hřebčín v celém státě. Byla horkokrevná a snadno se rozčilila nad častými vylomeninami svých synů, a zatímco nikdo nesměl vztáhnout ruku na koně nebo na otroka, zastávala názor, že občasné šlehnutí bičíkem těm klukům nemůže vůbec škodit.

„Boydovi samozřejmě nenařeže. Boyda nikdy moc nebila, protože je nejstarší a navíc je z nás nejmenší,“ odpověděl Stuart, který byl pyšný na svých sto osmdesát pět centimetrů. „Proto jsme ho nechali doma, aby jí všechno vysvětlil. Panebože, máma by nás už měla přestat mlátit! Nám je už devatenáct a Tomovi jednadvacet, a ona s náma jedná, jako by nám bylo šest.“

„Přijede vaše maminka na tom novém koni zítra k Wilkesovým na rožnění?“

„Chtěla by, ale táta říká, že je to nebezpečné. A holky ji stejně nenechají. Prohlásily, že ji musí donutit, aby přijela aspoň na jednu oslavu jako dáma v kočáře.“

„Doufám, že zítra nezačne pršet,“ vzdychla Scarlett. „Už skoro týden prší denně. Neznám nic horšího, než když se z rožnění pod širým nebem vyklube piknik v domě.“

„Neboj se, zítra bude jasno a horko jako v červnu,“ ujistil ji Stuart. „Podívej, jak zapadá slunce. V životě jsem neviděl rudější. Podle západu slunce se vždycky dá spolehlivě předpovědět počasí.“

Zahleděli se přes nekonečné plochy čerstvě zoraných bavlníkových polí, patřících Geraldu O’Harovi, ke krvavě rudému obzoru. Teď, když slunce zapadalo do příboje červeně za kopci táhnoucími se za řekou Flint, teplota dubnového dne pomalu klesala do chabého, ale voňavého chladu.

Jaro toho roku přišlo brzy s prudkými teplými sprškami a náhlým napěněním růžových broskvoňových květů a dřínů, které pokropily bílými hvězdami močály táhnoucí se kolem temné řeky i vzdálené kopce. Orání se už chýlilo ke konci a krvavá záře večerních červánků barvila čerstvé brázdy rudé georgijské hlíny na ještě červenější odstíny. Vlhká lačná zem, čekající převrácená na bavlníková semena, narůžověle probleskovala na písčitých vrcholcích brázd, karmínová a šarlatová a rudohnědá v místech, kam si podél obrácených skýv půdy lehaly stíny. Cihlový dům nabílený vápnem připomínal ostrov uprostřed rozbouřeného rudého moře, moře spirálového, kroutícího se, půlměsíčkového vlnobití, které nečekaně zkamenělo v okamžiku, kdy se vlny s narůžovělými hřebeny roztříštily v příboj. Protože tady neměli dlouhé přímé brázdy, jaké byly k vidění na žlutých hliněných polích na plošinách střední Georgie nebo na sytě červených plantážích na pobřeží. Zvlněné podhůří severní Georgie bylo zoráno do milionů oblouků, aby se úrodná půda nesplavovala do řek.Byla to divošsky rudá země, krvavá po deštích a cihlově prašná v obdobích sucha, nejlepší půda na pěstování bavlny na světě. Byla to přívětivá země plná bílých domů, mírem dýchajících zoraných polí a líných žlutých řek, ale byla to zároveň země kontrastů, nejzářivějšího slunečního jasu a nejtemnějších stínů. Mýtiny, na nichž stály plantáže, a bavlníková pole táhnoucí se na míle daleko se klidně a spokojeně usmívaly na teplé sluníčko. Na jejich hranicích se tyčily nedotčené pralesy, temné a chladné i za nejdusnějších polední, tajemné, trošku zlověstné, a jejich borovice jako by v odvěké trpělivosti čekaly, až budou moci vyhrožovat tichými vzdechy: „Dej si pozor! Dej si pozor! Už jsme tě měly ve své moci a můžeme se tě zmocnit znovu.“

Tři mladí lidé usazení na verandě zaslechli dusot kopyt, chřestění řetězů na postrojích a pronikavý bezstarostný smích černochů vracejících se s mezky z polí. Z domu k nim dolehl mírný hlas Scarlettiny matky, paní Ellen O’Harové, volající na černošské děvče, které jí nosilo košíček s klíči. Pronikavý dětský hlásek odpověděl „Sim, ano,“ a pak už bylo slyšet kroky paní Ellen, která vyšla zadním vchodem k udírně, kde vždycky vydávala příděly potravin pro nádeníky vracející se z polí. Zacinkal porcelán a zazvonilo stříbro, protože Pork, který v Taře dělal lokaje a zároveň komorníka, začal prostírat k večeři. Při těch zvucích si dvojčata uvědomila, že je čas vyrazit domů. Ale nechtělo se jim matce na oči, radši posedávali na verandě v Taře a čekali, že je Scarlett pozve na večeři. „Podívej, Scarlett, pokud jde o zítřek,“ ozval se Brent, „byli jsme sice pryč a nevěděli jsme, že bude rožnění a potom ples, ale to neznamená, že bychom si zítra večer nemohli pořádně zatancovat. Doufám, že už nejsi zadaná na celý večer.“

„To teda jsem! Jak jsem měla vědět, že se vrátíte domů? Nemohla jsem přece čekat na vás dva a riskovat, že celý večer zůstanu sedět v koutku!“

„Ty, a zůstat v koutku!“ vyprskli oba mládenci smíchy. „Podívej, zlato, první waltz musíš tancovat se mnou a poslední se Stuem. A taky s námi musíš sedět u stolu při večeři. Budem sedět na odpočívadle hlavního schodiště jako na posledním plese a pozvem si zas starou Jincy, aby nám předpovídala budoucnost.“

„O předpověď staré Jincy nestojím. Pamatujete si přece, jak tvrdila, že si mám vzít pána s vlasy jako uhel a dlouhými černými kníry. A mně se pánové s černými vlasy vůbec nelíbí.“

„Máš radši zrzky, viď zlato?“ poškleboval se Brent. „Teď nám ale už vážně slib všechny waltzy a večeři.“

„Jestli nám je slíbíš, prozradím ti tajemství,“ naléhal Stuart. „Jaké?“ vykřikla Scarlett, kterou to slovo vzrušilo jako malou holčičku.„Myslíš

to, co jsme slyšeli včera v Atlantě, Stue? Jestli ano, tak si vzpomeň, že jsme slíbili, že budeme mlčet.“

„Víš, řekla nám to slečna Pitty.“

„Jaká slečna? Jak že se jmenuje?“

„Ale vždyť ji znáš, sestřenice Ashleyho Wilkese, co bydlí v Atlantě, slečna Pittypat Hamiltonová – teta Charlese a Melanie Hamiltonových.“

„Tu znám, jakživ jsem neviděla ztřeštěnější starou paní.“

„A když jsme včera čekali v Atlantě na vlak domů, jela v kočáře kolem nádraží, nechala zastavit, dala se s námi do řeči a prozradila nám, že zítra večer bude na plese u Wilkesových oznámeno jisté zasnoubení.“

„Ale o tom já vím,“ konstatovala Scarlett zklamaně. „Její hloupý synovec Charles Hamilton si má brát Honey Wilkesovou. Každý přece už léta ví, že se budou brát, i když on se netváří dvakrát nadšeně.“

„Myslíš, že je hloupý?“ dorážel Brent. „Loni o Vánocích ti vůbec nevadilo, že tě obletuje, až se z něj kouří.“

„Co jsem měla dělat, když mě chtěl obletovat,“ pokrčila nedbale rameny Scarlett. „Myslím, že je to příšerný mazánek.“

„Kromě toho se nebude oznamovat jeho zasnoubení,“ vyhrkl Stuart vítězoslavně, „ale zasnoubení Ashleyho s Charlieho sestrou, slečnou Melanií!“

V Scarlettině obličeji se nepohnul jediný rys, ale zbledly jí rty jako každému, koho bez předchozího varování zasáhl ochromující úder a kdo si v prvních chvílích šoku neuvědomuje, co se vlastně stalo. Dívala se na Stuarta s tak nehybným výrazem, že mladík, který se nikdy nezdržoval zbytečnými úvahami, považoval za samozřejmé, že ji to pouze překvapuje a nesmírně zajímá.

„Slečna Pitty nám prozradila, že chtěli zasnoubení oznámit až příští rok, protože slečna Melly se necítí dobře, ale když se teď všude tolik mluví o válce, obě rodiny se dohodly, že bude nejlépe, když se vezmou co nejdřív. Takže to oznámí zítra večer o přestávce na večeři. A teď, když jsme ti, Scarlett, prozradili tajemství, tak nám musíš slíbit, že s námi budeš sedět u večeře.“

„Ale to víte, že ano,“ slíbila Scarlett jako loutka.

„A zadáš nám všechny waltzy?“

„Všechny.“

„Jsi milá! Vsadím se, že ostatní kluci budou bez sebe vzteky.“

„Ať se klidně vztekají,“ řekl Brent, „My dva si s nimi poradíme. Podívej se, Scarlett, co kdybys seděla s námi i ráno při rožnění?“

„Cože?“Stuart zopakoval prosbu.

„Samozřejmě.“Dvojčata se po sobě podívala, nadšeně, ale trošku překvapeně. Považovali se sice za Scarlettiny oblíbené nápadníky, ale ještě nikdy z ní nevymámili důkazy přízně tak snadno. Obyčejně se dala zapřísahat a prosit, odmršťovala je a odmítala jim dát jasnou odpověď ano nebo ne, vysmívala se jim, když věšeli hlavu, a naopak ochladla, když se rozzuřili. A teď jim slíbila prakticky celý zítřek – budou vedle ní moci sedět při rožnění, tančit s ní všechny waltzy (už se postarají, aby se hrály samé waltzy!) a nakonec budou spolu večeřet. Kvůli tomu přece stálo za to dát se vyloučit ze studia na univerzitě.

Plni nadšení z úspěchu seděli dál, bavili se o rožnění a o plese, o Ashleym Wilkesovi a Melanii Hamiltonové, skákali si navzájem do řeči, vyprávěli si vtipy a smáli se jim a z dálky oťukávali, jestli by náhodou přece jen nepřišlo pozvání na večeři. Chvíli trvalo, než si uvědomili, že Scarlett jim už nic neříká. Atmosféra se jaksi změnila. Mládenci netušili, jak se to stalo, ale nádherná záře odpoledne se vytratila. Oba mladíci vytušili, že jim něco uniká, a to je zarazilo a otrávilo. Ještě chvíli se snažili, pak neradi vstali a podívali se na hodinky.Slunce stálo nízko nad čerstvě zoranými poli a za řekou se černě rýsovaly siluety vysokých stromů. Vlaštovky poletovaly prudce po dvoře a slepice, kachny a krocani se kolébali, natřásali a vlekli domů z polí.

Stuart zařval: „Jeemsi!“ Za okamžik vysoký černošský chlapec stejně starý jako oni oběhl největší rychlostí dům a vyrazil k uvázaným koním. Jeems byl jejich osobní sluha a stejně jako psi je doprovázel na každém kroku. Hrával si s nimi od dětství, a když bylo dvojčatům deset let, dostali ho darem jako osobního sluhu. Když ho zahlédli psi Tarletonových, vstali z rudého prachu a čekali s radostí na příchod svých pánů. Mladíci se uklonili, podali Scarlett ruku a oznámili jí, že na ni budou brzy ráno čekat u Wilkesových. Potom prudce vyrazili po příjezdové cestě, vyhoupli se na koně a následováni Jeemsem vyrazili tryskem cedrovým stromořadím a přitom na ni křičeli a mávali klobouky.

Když projeli zatáčkou na prašné cestě do míst, kam už nebylo z Tary vidět, Brent zarazil koně pod skupinou dřínů. Stuart také zastavil a černošský mládenec zůstal stát pár kroků za nimi. Koně, kteří ucítili uvolněnou uzdu, sklonili hlavy a popásali se na čerstvé jarní trávě a trpěliví psi znovu lehli do jemného rudého prachu a roztouženě pokukovali po vlaštovkách kroužících v houstnoucím soumraku. Na Brentově širokém upřímném obličeji se zračil zmatek a mírné znechucení.

„Hele,“ prohlásil, „nezdá se ti, že nás taky měla pozvat na večeři?“

„Jasně že měla,“ odpověděl Stuart. „Čekal jsem, že ji to napadne, ale bohužel. Jak si to vysvětluješ?“

„Vůbec si to neumím vysvětlit. Jen si pořád říkám, že to mohla udělat. Vždyť je to náš první den zpátky doma a předtím jsme se neviděli bůhvíjak dlouho. A mohli jsme jí říct ještě spoustu dalších novinek.“

„Připadalo mi, že nás hrozně ráda vidí, když jsme k nim přijeli.“

„Mně taky.“

„A potom, přibližně před půlhodinkou, najednou tak divně ztichla, jako když ji bolí hlava.“

„Taky jsem si všiml, ale nemyslel jsem na to. Co se jí podle tebe stalo?“

„Jó, to nevím. Myslíš, že jsme ji něčím rozzuřili?“

Oba chvilku přemýšleli.

„Nic mě nenapadá. Kromě toho na Scarlett přece každý pozná, když se začne vztekat. Ta se neovládá jako některé dívky.“

„Máš pravdu, to se mi na ní líbí. Když se vzteká, tak nechodí a netváří se jako ztělesnění chladné nenávisti – ta to každému rovnou řekne. Ale museli jsme udělat nebo říct něco, co se jí dotklo, až přestala mluvit a tvářila se jako nemocná. Vsadím se, že nás nejdřív ráda viděla a chtěla nás pozvat na večeři.“

„Myslíš, že by to dělala kvůli našemu vyloučení ze školy?“

„V žádném případě! Nebuď blázen. Přece se smála na celé kolo, když jsme jí o tom vyprávěli. A kromě toho Scarlett dá na knížky a učení asi tolik co my.“ Brent se otočil v sedle a zavolal černošského sluhu. „Jeemsi!“

„Sim, ano.“

„Slyšel jsi, o čem jsme se bavili se slečnou Scarlett?“

„Sim ne, pane Brent! Japak byste si myslel, že poslouchám, co si povídaj bílý lidi?“

„Abys neposlouchal, krucinál! Vy černý víte všecko, co se kde šustne. Vždyť jsem tě, ty kluku prolhaná, viděl na vlastní oči, jak ses protáhl kolem rohu verandy a skrčil ses pod gardénii u zdi. Tak povídej, slyšel jsi, že jsme řekli něco, co by mohlo slečnu Scarlett rozzuřit, nebo co ji mohlo urazit?“ Jeems se po této otázce přestal tvářit, že nic neslyšel, a svraštil černé čelo. „Sim, ne, že byste řekli něco, po čem by se rozzuřila, to sem si teda neším. Se mně spíš zdá, že vás ráda viděla a stejskalo se jí a byla šťastná jak blecha, dokaváď ste nezačali mluvit vo tom, že pan Ashley a slečinka Melly Hamiltonůch se maj brát. Pak ztichla jako ten ptáček, dyž zahlídne jestřába.“ Dvojčata se po sobě podívala a pokývala hlavou, aniž pochopila, oč jde.„Jeems

má pravdu. Jenže nechápu, proč to udělala,“ řekl Stuart. „Panebože! Ashley pro ni přece byl jen kamarád, nic víc. Přece se do něj nezbláznila. Přece je blázen do nás.“

Brent přikývl.

„Ale co když,“ zeptal se, „jí Ashley neřekl, že oznámí zasnoubení zítra večer, a ona na něj dostala vztek, že jí to jako starý kamarád neřekl dřív než všem ostatním? Děvčata si hrozně potrpí na to, aby takové věci věděla první.“

„Možná že máš pravdu. Ale co když jí neřekl jen, že to bude zítra? Mělo to přece být tajemství a překvapení a člověk má přece právo na tiché klidné zásnuby, nebo snad ne? Taky bychom to nevěděli, kdyby nám to tetička slečny Melly nevyzvonila. Ale Scarlett přece musela vědět, že si slečnu Melly někdy vezme. Vždyť my to víme už léta. U Wilkesových a Hamiltonových si bratranci vždycky berou sestřenice. Každý přece odjakživa ví, že si ji jednou zřejmě vezme, stejně jako si Honey Wilkesová bude brát bratra slečny Melly, Charlese.“

„Tak to teda nevím. Ale mrzí mě, že nás nepozvala na večeři. Můžu ti říct, že se mi vůbec nechce domů poslouchat mámu, jak nám otlouká o hlavu vyloučení ze školy. Tentokrát to přece jen není prvně.“

„Třeba ji Boyd mezitím uklidnil. Víš přece, jak úlisně ten skrček dovede mluvit. Víš, že ji vždycky uklidní.“

„Jistě, ale vždycky mu to nějaký čas trvá. Musí mlít pořád dokola, až mámu nakonec úplně poplete. Potom to teprv pustí z hlavy a řekne mu, aby si šetřil hlas na právnickou praxi. Jenže teď ještě neměl čas ani pořádně začít. Dám krk na to, že máma je ještě celá zdivočelá z nového koně a nestačí si uvědomit, že jsme zase zpátky doma, dřív než si večer sedne k večeři a všimne si Boyda. Než dojí, bude pod pěnou a bude chrlit oheň a síru. A nejmíň do deseti potrvá, než si Boyd najde příležitost, aby jí vysvětlil, že pro nás nebylo čestné zůstat na univerzitě po tom, co si kancléř dovolil říct nám dvěma. A teprv o půlnoci ji dokáže poštvat proti kancléři natolik, že se zeptá, proč ho sám nezastřelil. Kdepak, domů smíme nejdřív o půlnoci.“

Dvojčata se po sobě zasmušile podívala. Vůbec se nebála divokých koní, hádek, při kterých se střílelo, ani uraženosti sousedů, ale zato pociťovala zdravý strach z nevybíravých poznámek své zrzavé matky a jejího jezdeckého bičíku, kterým je neváhala kdykoli přetáhnout přes kalhoty.

„Víš co,“ navrhl Brent, „pojeďme k Wilkesovým. Ashley s děvčaty budou rádi, když s nimi povečeříme.“

Stuart se tvářil trošku zneklidněně.

„Ne, tam nepojedeme. Určitě nevědí, kde jim hlava stojí, kvůli zítřejšímu rožnění, a kromě toho…“

„Promiň, já zapomněl,“ vpadl mu prudce do řeči Brent. „Ne, nepojedeme tam.“

Hvízdli na koně a chvíli jeli mlčky. Stuart se ve snědém obličeji lehce začervenal rozpaky. Až do minulého léta se souhlasem obou rodin a celého okresu se Stuart dvořil Indii Wilkesové. Po okrese šel jeden hlas, že by chladná a ovládající se India Wilkesová na něj snad mohla mít uklidňující vliv. V každém případě si to všichni hrozně přáli. A Stuart by možná na ten nápad přistoupil, ale Brentovi se to nezdálo. India se mu sice líbila, ale považoval ji za příliš fádní putičku a nedokázal se přimět k tomu, aby se do ní zamiloval a mohl dělat Stuartovi společníka při námluvách. Tehdy se zájmy obou dvojčat poprvé rozešly a Brent těžce nesl, že bratr věnuje pozornost dívce, která jemu nestojí za povšimnutí.

A potom si loni v létě při politickém projevu v dubovém háji v Jonesboro oba zničehonic všimli Scarlett O’Harové. Znali ji už léta a od dětských let si s ní rádi hráli, protože uměla jezdit na koni a lézt po stromech skoro jako oni sami. Ale teď žasli, že z ní vyrostla mladá dáma, a ještě k tomu nejkouzelnější na světě.

Poprvé si všimli, jak umí kroutit zelenýma očima, jak hluboké dolíčky má ve tvářích, když se směje, jaké má drobné ruce a nohy a jak je útlá v pase. Jejich chytré poznámky v ní probouzely veselé kaskády smíchu a mladíci, nadšeni představou, že je považuje za skvělou dvojici, se doslova překonávali.

Byl to pamětihodný den v životě obou dvojčat. Od té doby se, kdykoli o tom spolu mluvili, divili, jak je možné, že si Scarlettiných půvabů nevšimli dřív. Nikdy je nenapadla správná odpověď, totiž že se Scarlett toho dne rozhodla, že si jí musí všimnout. Od přírody nesnesla, aby byl nějaký muž zamilován do jiné ženy než do ní, a pohled na Indii Wilkesovou, stojící při projevu vedle Stuarta, byl příliš silné sousto pro její dravčí povahu. Stuart sám jí nestačil, a proto nastražila sítě i na Brenta, její důkladnost slavila vítězství – uvízli v nich oba .

Teď do ní byli oba zamilovaní a India Wilkesová i Letty Munroeová z Lovejoy, o kterou se Brent předtím vlažně ucházel, byly zatlačeny daleko do pozadí. Dvojčata se neptala, co by se stalo, kdyby Scarlett přijala nabídku jednoho z nich. Až by na tu překážku narazili, nějak by ji určitě překonali. Momentálně jim úplně stačilo, že se znovu shodli na jedné dívce, protože na sebe vůbec nežárlili. Tato situace zajímala sousedy a otravovala jejich matku, protože jí se Scarlett vůbec nelíbila.

„Dobře vám tak, jestli ta prohnaná osoba řekne jednomu z vás ano,“ prohlašovala. „Nebo možná řekne ano oběma, ale pak se budete muset odstěhovat do Utahu, jestli vás ovšem mormoni vezmou mezi sebe, a já osobně o tom pochybuju… Dělám si starost, že se každým dnem oba postavíte na zadní a začnete na sebe žárlit kvůli té zrádné mrňavé káče se zelenýma očima a ještě mi jeden druhého zastřelíte. Ale třeba by to taky nemusel nakonec být špatný nápad.“

Stuart se ode dne, kdy společně poslouchali projev, cítil vedle Indie nesvůj. India mu nic nevyčítala a ani pohledem nebo gestem nenaznačila, že by si povšimla změny v jeho vztahu k ní. Na to byla příliš velká dáma Ale Stuart si vedle ní připadal provinile a trošku trapně. Uvědomoval si, že se do něj jeho vinou zamilovala a že ho má pořád ráda, a v koutku duše cítil, že se nezachoval jako gentleman. Pořád se mu hrozně líbila a vážil si jí pro chladně vybrané vystupování, knižní vzdělanost a všechny ryzí vlastnosti, jaké měla. Ale proč je k čertu tak bledá a nezajímavá a pořád stejná, když ji člověk srovná se Scarlettiným zářivým a proměnlivým kouzlem! S Indií člověk vždycky ví, na čem je, kdežto u Scarlett to ani v nejmenším netuší. Člověk by z toho div nevyletěl z kůže, ale má to své kouzlo.

„Víš co, pojedem za Cadem Calvertem a navečeříme se s ním. Scarlett říkala, že se Cathleen vrátila z Charlestonu. Třeba nám poví o Fort Sumteru něco nového, co jsme ještě neslyšeli.“

„To jsi uhod! Vsadím dvě ku jedné, že Cathleen vůbec netušila, že v přístavu je nějaká pevnost. A že byla plná Yankeeů, se určitě dozvěděla, až když jsme je odtud vyhnali kanonádou. Ta může vyprávět nejvýš o plesech, na kterých tancovala, nebo ctitelích, které ulovila.“

„Ale já docela rád poslouchám její plácání a aspoň bychom se měli kde schovat, než máma usne.“

„Krucifix, já mám Cathleen docela rád, je s ní legrace, taky bych rád slyšel něco o Caru Rhettovi a ostatních známých z Charlestonu, ale ať se propadnu, jestli bych ještě jednou vydržel sedět u jídla s tou její yankeejskou macechou!“

„Nesmíš na ni být tak zlý, Stuarte. Vždyť se snaží.“

„Já na ni nejsem zlý. Je mi jí líto, jenže nesnáším lidi, kterých mi musí být líto. A ona pořád do něčeho šťourá, myslí to dobře a chce, aby si člověk připadal jako doma, ale vždycky nakonec řekne něco nevhodného. Nemůžu vedle ní vydržet sedět! A navíc si myslí, že Jižané jsou barbaři. Dokonce to řekla naší mámě! Má z Jižanů strach. Pokaždé, když u nich jsme, vypadá vyděšená k smrti. Připomíná mi vychrtlou slepici usazenou na křesle jako na hřadě, v očích má takový jasný a prázdný a vyděšený pohled a tváří se, že začne mávat křídly a bojovně kvokat, jakmile se někdo sebemíň pohne.“

„Ale to jí nemůžeš mít za zlé, když jsi postřelil Cadea do nohy.“

„Ale to jsem se nalil, jinak bych to neudělal,“ bránil se Stuart. „A Cade mi to vůbec nevyčítal. Ani Cathleen, Raiford a pan Calvert. Jediný, kdo vyváděl, byla ta yankeejská macecha, která prohlašovala, že jsem nevycválaný barbar a že se slušní lidé nemohou cítit bezpeční vedle necivilizovaných Jižanů.“

„Ale to jí nemůžeš mít za zlé. Je Yankeejka a nemá žádné zvláštní vychování. Kromě toho jsi ho opravdu postřelil a Cade Calvert je její nevlastní syn, nedá se nic dělat.“

„Krucifix, to není důvod, aby mě urážela! Ty jsi přece vlastní syn, ale šla snad naše máma nadávat Tonymu Fontaineovi tenkrát, když postřelil do nohy tebe? Ani nápad, poslala akorát pro doktora Fontainea, aby ti nohu obvázal, a pak se ho zeptala, proč má Tony tak špatnou mušku. Nechala se slyšet, že se mu určitě třesou ruce od chlastu. Vzpomínáš, jak Tony kvůli tobě zuřil?“

Oba mladíci vyprskli smíchy.

„Naše máma je eso!“ prohlásil Brent obdivným tónem. „Můžeš se spolehnout, že vždycky udělá, co je třeba, a nikdy tě nezahanbí před lidmi.“

„Jo, jenže až dneska večer přijdeme domů, tak určitě povede před otcem a holkama takové řeči, že se budeme hanbou propadat,“ namítl pochmurně Stuart. „Podívej, Brente, vsadím se, že do Evropy nepojedem. Matka říkala, že nemůžeme jet na velkou cestu, když nás vyhodí z další školy.“

„Krucifix, to je nám přece jedno! Co bychom v Evropě asi tak viděli? Beztak by nám všichni ti cizinci nemohli ukázat nic, co nemáme doma v Georgii. Vsadím se, že nemají tak rychlé koně, ani tak hezké holky, a dám krk na to, že nemají žitnou whisky, která by se vyrovnala otcově.“

„Ashley Wilkes tvrdil, že mají spoustu krásných scenerií a hudby. Ashleymu se v Evropě líbilo. Pořád o tom mluví.“

„Přece znáš Wilkesovy. Mají takový divný sklony k muzice, knížkám a sceneriím. Matka tvrdí, že je to tím, že jejich dědeček pocházel z Virginie. Podle ní si Virgiňané na takových věcech děsně zakládají.“

„Ať si je nechají. Mně stačí dobrý kůň pro radost z jízdy, dobré pití do chřtánu, slušná dívka, o kterou bych se mohl ucházet, a špatná, se kterou si užiju, a všichni si můžou celou jejich Evropu nechat… Co je nám po nějakém cestování? Představ si, že bychom byli v Evropě zrovna teď, když začíná válka! Nestačili bychom se ani vrátit. Osobně bych radši šel do války, než jel do Evropy.“

„Já taky, třeba zítra… Brente, už vím, kam můžeme na večeři. Pojedem teď přes močál, víš tam, co bydlí Able Wynder, a ohlásíme se mu, že jsme zpátky doma a můžeme chodit na výcvik.“

„Tomu říkám nápad!“ vykřikl nadšeně Brent. „Aspoň uslyšíme, co je nového s eskadronou, a zjistíme, jakou barvu nakonec vybrali pro uniformy.“

„Jestli se rozhodli pro zuávskou, tak mě tedy k eskadroně nikdo nedostane. V těch plandavých červených kalhotách bych si připadal jako mámin mazánek. Připomínají mi dámské spodní kalhotky z červeného flanelu.“

„Esli máte v oumyslu se stavovat u pana Wyndera na večeři, tak nečekejte moc velkej kus žvance,“ ozval se Jeems. „Starýho kuchaře pochovali a novýho eště nekoupili. Vaří jim ňáká děvečka a černý si mi stěžovali, že je nejhorší kuchta pod sluncem.“

„A proč si proboha nekoupí nového kuchaře?“

„Copák si bílá žebrota může koupit ňáký negry? Jaktěživo měli nejvejš štyry.“

Z Jeemsova hlasu čišelo upřímné pohrdání. Žil si v zajištěném společenském postavení, protože Tarletonovi vlastnili sto černochů a Jeems jako všichni otroci velkých plantážníků hleděl spatra na drobné farmáře, kteří měli málo otroků.

„Za tohle tě seřežu, až z tebe budou lítat cucky,“ vykřikl divoce Stuart. „Able Wynder pro tebe není bílá žebrota. Chudý je, ale není žádná žebrota, a ať se propadnu, jestli dovolím, aby mu tak někdo říkal, ať je to černoch nebo běloch. V tomhle okrese se mu nikdo nemůže rovnat, proč by ho taky eskadrona jinak zvolila poručíkem?“

„To mě jaktěživ nenapadlo, mladej pane,“ odpověděl Jeems, na kterého pánovy výčitky vůbec neúčinkovaly. „Se mně zdá, že šecky oficíry zvolili mezi bohatejma gentlemanama, a né žádnou žebrotu, co hnije mezi močálama.“

„Able není žádná žebrota. Chceš ho snad srovnávat s opravdovým bílým ksindlem, jako jsou Slatteryové? Able akorát není bohatý. Má malou farmu a ne velkou plantáž. Když si ho vojáci váží natolik, že ho zvolili poručíkem, žádný černoch se o něj nebude otírat. Eskadrona ví nejlíp, co dělá.“

Jezdecká eskadrona vznikla před třemi měsíci, hned ten den, kdy se Georgie odtrhla od Unie, a branci se od toho okamžiku celí třásli na válku. Jednotka nebyla dosud pojmenována, přestože nechyběly návrhy. Každý přišel s vlastním nápadem, kterého se nechtěl za Claytonské divoké kočky Polykači plamenů Zuávové, Vnitrozemští nic vzdát, a stejně to bylo s představami o barvě a střihu uniforem.

střelci , ,

Claytonští šediví Krev a blesky

Drsní (ačkoli eskadrona měla být vyzbrojena pistolemi, šavlea odhodlaní mi a tesáky a ne puškami), , ,

– a každý návrh měl své stoupence. Dokud se situace nevyřešila, všichni mluvili o své jednotce jako o eskadroně a tak to také zůstalo až do konce jejich válčení, protože navzdory vznešeně znějícímu jménu, které bylo přijato později, se jim říkalo prostě „eskadrona“.Důstojníci

byli zvoleni z řad jednotky, protože nikdo v okrese až na pár veteránů z války s Mexikem a Seminoly neměl sebemenší válečné zkušenosti, a navíc by eskadrona nesnesla na místě velitele člověka, kterého by neměli všichni osobně rádi a kterému by nedůvěřovali. Čtyři Tarletonovy chlapce měl rád každý stejně jako tři mladé Fontainey, ale bohužel je nezvolili, protože Tarletonové se snadno opili a pak vyváděli, Fontaineové byli zase zbrklí a nebezpeční. Kapitánem byl zvolen Ashley Wilkes, protože byl nejlepší jezdec v okrese a protože se počítalo s tím, že svou chladnokrevností dokáže udržet alespoň zdání pořádku. Z Raiforda Calverta udělali nadporučíka, protože Raifa měl přece každý rád, a z drobného farmáře Ablea Wyndera, syna trapera z močálů, se stal poručík.

Able byl chytrý, vážený obr, negramotný, laskavý, starší než ostatní mládenci, který se v přítomnosti dam uměl chovat přinejmenším tak dobře jako oni. Nakonec otcové a dědové mnohých se mezi boháče vyšvihli z prostředí drobných farmářů. Navíc uměl Able střílet nejlépe z celé eskadrony. Byl to doopravdický ostrostřelec, který na sedmdesát metrů dokázal zasáhnout veverku do oka a vyznal se v životě ve volné přírodě, uměl rozdělat oheň v dešti, stopovat zvířata a najít vodu. Eskadrona smekala před skutečnými kvalitami, a protože ho navíc měli všichni rádi, zvolili ho důstojníkem. Nesl tu poctu vážně a bez zbytečného upejpání, jako by pouze dostal to, co mu patří. Ale manželky a otroci plantážníků mu nemohli odpustit, že se nenarodil jako gentleman, přestože pánům a synům to bylo jedno.Eskadrona

se zpočátku rekrutovala výhradně z řad plantážníků, samých gentlemanů, kteří si na vlastní náklady obstarali koně, výstroj a osobního sluhu. Ale v malém claytonském okrese bylo bohatých plantážníků málo, a tak bylo pro doplnění eskadrony na plný počet nutno vybrat další brance mezi syny drobných farmářů, zálesáků, traperů, chudších a v několika případech velmi chudých bělochů, pokud převyšovali průměr své společenské vrstvy.

Tito mladí muži by se do války s Yankeei, pokud by k ní došlo, hnali stejně nadšeně jako jejich bohatší sousedé, ale vyvstal delikátní problém, jak je financovat. Málokdo mezi drobnými farmáři vlastnil koně. Na farmách hospodařili s mezky, ani těch neměli nazbyt, většinou vlastnili nejvýš čtyři. Mezci nemohli být postrádáni pro válečné potřeby, ani kdyby se s nimi eskadrona byla ochotna smířit, což rozhodně nebyla. Zálesáci a lidé žijící uprostřed močálů nevlastnili ani koně, ani mezky. Živili se výhradně výnosem ze svých pozemků a úlovky z močálů. Většinou hospodařili na základě výměnného obchodu a málokdy uviděli za rok pohromadě celých pět dolarů, takže na koně a uniformy nemohli pomyslet. Byli ve své chudobě stejně hrdí jako plantážníci ve svém bohatství a v životě by od bohatých sousedů nepřijali nic, co by sebeméně připomínalo dobročinný dar. Aby se nikdo necítil dotčen a eskadrona mohla být doplněna na plný počet, Scarlettin otec, John Wilkes, Buck Munroe, Jim Tarleton, Hugh Calvert, vlastně každý velký plantážník z okresu s výjimkou Anguse MacIntoshe přispěl finanční částkou na kompletní vystrojení eskadrony, mužů i koní. Nakonec se každý plantážník zavázal vypravit vlastní syny a určitý počet ostatních, ale celá záležitost byla řízena tak, že méně bohatí vojáci mohli přijmout koně a uniformy, aniž by tím utrpěla jejich čest.

Eskadrona se dvakrát týdně scházela v Jonesboro, jednak aby podstoupila výcvik, jednak aby se modlila za brzký začátek války. Dosud nebyl opatřen plný počet koní, ale ti, kdo je měli, prováděli na poli za soudní budovou cvičení, které považovali za jezdecké manévrování, pokaždé rozvířili obrovské mračno prachu, řvali do ochraptění a mávali šavlemi z dob revoluce, které byly sňaty ze stěn salonů. Ostatní, kteří dosud neměli koně, seděli na obrubě chodníku před Bullardovým obchodem, sledovali kamarády v sedle, žvýkali tabák a jeden před druhým se vytahovali. Nebo pořádali střelecké závody. Nikoho z těchto mužů nebylo třeba učit střílet. Většina Jižanů se narodila se zbraní v ruce a život strávený na lovu ze všech udělal elitní střelce.

Na každý nástup si z plantážnických sídel i ze srubů uprostřed močálů přinesli pestrou sbírku střelných zbraní. Patřily k nim dlouhé ručnice na veverky, které byly nové v časech, kdy bylo poprvé překročeno Alleghenské pohoří, staré předovky, jež měly na svědomí spoustu indiánů v počátcích osidlování Georgie, jezdecké bambitky, které zažily válku z roku 1812 i válku proti Seminolům a Mexiku, stříbrem vykládané soubojové pistole, kapesní derringery, lovecké dvojky i elegantní nové pušky anglické výroby s lesknoucími se pažbami z kvalitního dřeva.

Výcvik pokaždé končil v jonesboroských saloonech, a než nastal soumrak, obyčejně docházelo k tolika rvačkám, že se důstojníkům jen s vypětím sil podařilo zabránit prvním ztrátám a odložit je na dobu, kdy je mohli způsobit Yankeeové. Během jedné z těchto potyček Stuart Tarleton postřelil Cadea Calverta a Tony Fontaine zasáhl Brenta. Dvojčata, krátce předtím vyloučená z Virginské univerzity, se vrátila domů právě v době, kdy byla eskadrona sestavována, a oba mladíci se hrnuli na vojnu s nadšením, ale po přestřelce, k níž došlo před dvěma měsíci, je matka vypakovala na státní univerzitu a nařídila jim, aby se odtud ani nehnuli. Když byli pryč, strašně se jim stýskalo po vzrušujícím výcviku a snadno by oželeli vzdělání, jen kdyby proboha mohli s kamarády zase jezdit a řvát a střílet z pušek.

„Tak dobře, vezmem to přes pole k Ableovi,“ navrhoval Brent. „Můžeme přes brod pana O’Hary a přes pastviny Fontaineových a jsme tam za chvilku.“

„Tam nám naložej na talíř nejvejš vačici a ňákou zeleninu,“ namítl Jeems.„Ty

nedostaneš vůbec nic,“ poškleboval se mu Stuart. „Protože pojedeš domů a vyřídíš mámě, že nepřijdem na večeři.“

„Ani za nic, depák!“ vykřikl zděšeně Jeems. „Depák! Až mě slečna Bítrič zabije, tak si neužiju víc špásů než vy. Zkraje se voptá, jak to, že jsem vás zasejc nechal vyhnat ze školy. A pak se hned bude ptát, jak to, že jsem vás nepřived večír dom, aby mohla zabít zasejc vás. A pak se na mě vrhne jak kachna na chrousta a já si všecko vodskáču i za vás. Esli mě nevemete s sebou k panu Wynderovi, tak zůstanu do rána v lese a možná že mě chytěj hlídačove, poniváč já budu rači, dyž mě dostanou do drápů voni než slečna Bítrič, dyž se vocitne v tom svým stavu, že se nezná.“

Dvojčata hleděla na rozhodného černocha rozpačitě a trochu znechuceně.

„Je mu jedno, že by ho chytili ‚hlídačove‘, je to starý blázen, a máma by zase měla pár týdnů o čem mluvit. Na mou duši, s černýma si člověk užije víc starostí než radostí. Někdy si říkám, že abolicionisti mají možná pravdu.“

„Jenže by nebylo správné, aby Jeems musel schytat, co nechcem schytat sami. Budeme ho muset vzít s sebou. Ale dej si pozor, ty drzý černý blázne, jestli se před Wynderovými černochy budeš naparovat a jestli jen cekneš, že my máme pořád smažená kuřata a šunku a oni jenom divoké králíky a vačice, tak – tak to řeknu mámě. A taky tě nevezmeme s sebou do války.“

„Naparovat se? Naparovat se před takovejma negrama s holym zadkem? No to teda né, mladej pane, já přeci mám manýry, jak se patří. A slečna Bítrič mě učila manýrům s váma, no nemám pravdu?“

„Jenže na nás třech to není moc vidět,“ poznamenal Stuart. „A teď už musíme jet.“

Vyšvihl se na mohutného ryzáka, pobídl ho ostruhami a lehce přeskočil laťovou ohradu na měkké pole plantáže patřící Geraldu O’Harovi. Za ním následoval Brentův a pak Jeemsův kůň. Jeems se při skoku tiskl k hrušce sedla a hřívě. Nerad skákal přes ohrady, ale aby udržel krok se svými pány, musel už přeskočit vyšší, než byla tahle .Cestou

mezi rudými brázdami a po svahu dolů k brodu

Brent chtěla v houstnoucím šeru zakřičel na bratra: „Hele, Stue, nezdá se ti, že Scarlett nás vlastně pozvat na večeři?“

„Pořád si myslím, že ano,“ zakřičel Stuart. „Jak tě vůbec mohlo napadnout…“









Kapitola 2

Když dvojčata nechala Scarlett stát na verandě v Taře a dozněl poslední dusot cválajících podkov, dívka se jako náměsíčná vrátila pozpátku ke svému křeslu. Obličej měla zkřivený bolestí a ústa ji bolela, jak se musela nutit do úsměvů, aby před dvojčaty skryla své tajemství. Unaveně se zhroutila do křesla, sedla si na jednu nohu a srdce jí bušilo zoufalstvím, div jí neroztrhlo prsa. Bilo podivnými drobnými záškuby, ruce měla studené a pocit katastrofy ji doslova drtil. V obličeji se jí odráželo utrpení a zmatek, zmatek zhýčkaného dítěte, které vždycky prosadilo svou, stačilo jen říct, a které teď poprvé narazilo na nepříjemnou stránku života.

Ashley si má vzít Melanii Hamiltonovou!

To nemůže být pravda! Dvojčata se určitě spletla. Zase si z ní vystřelili. Ashley se přece nemohl, v žádném případě se nemohl zamilovat do Melanie. Do takové mrňavé myši se přece nemůže zamilovat nikdo. Scarlett si pohrdavě vybavovala Melaniinu hubenou dětskou postavu a její obličej připomínající tvarem srdce, obličej tak fádní, že vypadala skoro jako domácí putička. A Ashley se s ní neviděl hezkých pár měsíců. Od rodinného večírku, který pořádal loni U Dvanácti dubů, byl v Atlantě nejvýš dvakrát. Kdepak, Ashley se nemohl zamilovat do Melanie, protože – nemůže se přece mýlit! – protože miluje ji! Miluje přece ji, Scarlett – to věděla jistě!

Scarlett zaslechla těžký krok chůvy, pod kterou praštěla podlaha v hale, a rychle narovnala nohu, na níž si seděla, a snažila se tvářit pokud možno klidně. Chůva nikdy nezůstala u pouhého podezření, že něco není v pořádku. Byla přesvědčena, že jí O’Harovi patří tělem i duší stejně jako jejich tajemství; stačil pouhý závan tajemství a okamžitě vyrazila nemilosrdně jako ohař po stopě zvěře. Scarlett ze zkušenosti věděla, že když uspokojivě neodpoví na zvědavé otázky, chůva půjde za Ellen a Scarlett se bude muset se vším svěřit matce, nebo si vymyslet nějakou milosrdnou lež.

Z haly se vynořila postava chůvy, mohutné stařeny s malýma bystrýma očkama, jaká mívají sloni. Byla to čistokrevná Afričanka s leskle černou pletí, která by za O’Harovy cedila krev, Ellenina hlavní opora, příčina zoufalství jejích tří dcer a postrach celého domácího služebnictva. Chůva byla sice černoška, ale zásadami svého jednání a smyslem pro hrdost se svým pánům vyrovnala, možná je dokonce předčila. Vyrostla v ložnici Solange Robillardové, matky Ellen O’Harové, a to byla delikátní, chladná Francouzka, která nosila nos vzhůru a jakživa neušetřila služebnictvo ani děti spravedlivého trestu za sebemenší porušení dekora. Byla Elleninou chůvou a po svatbě s ní přišla ze Savannah do severní Georgie. Koho chůva milovala, toho trestala. A protože její láska ke Scarlett a hrdost na ni neznaly mezí, trestání probíhalo prakticky bez přestávky.

„Mladý pánové už vodešli? Jak to že ste je nepozvala na večeři, slečno Scarlett? Poručila sem Porkovi, aby pro ně prostřel eště dva talíře. To sou ňáký manýry?“

„Ale já byla celá otrávená jejich řečmi o válce a při večeři bych to už nevydržela, zvlášť až by se přidal tatínek a začal vykřikovat něco o panu Lincolnovi.“

„Chováte se hůř než děvečka, ačkoli sme si s paní Ellen s váma daly tolik práce. Jaktože nemáte šál, dyž je večer a udělalo se chladno! Pořád vám dokolečka vopakuju, že dyž nebudete mít přes ramena šál, tak snadno nastydnete vod chladnýho večerního vzduchu. Pojďte domů, slečno Scarlett.“

Scarlett se odvrátila s předstíranou ledabylostí a v duchu děkovala, že chůvě zaujaté šálem uniklo, jak se tváří.

„Ale ne, chci sedět tady a pozorovat západ slunce. Je tak krásně. A ty mi skoč pro šál. Buď tak hodná, chůvo, já tu zatím počkám, než se vrátí tatínek.“

„Na hlase je vám znát nastuzení,“ poznamenala chůva podezíravým tónem.

„Ale já nejsem nastydlá,“ odsekla Scarlett netrpělivě. „Přines mi ten šál.“Chůva

se odkolébala jako kachna zpátky do haly a Scarlett slyšela, jak tlumeným hlasem volá po schodech na služku do prvního poschodí.„Hej,

Róso! Ať už seš tady se šálem slečny Scarlett.“ Potom dodala hlasitěji: „Lempl černá! Jaktěživa není k ničemu. Nezbejvá, než abych se plahočila po schodech a došla pro něj sama.“

Scarlett slyšela vrzat schody a tiše vstala. Až se chůva vrátí, určitě jí zase začne vyčítat nepohostinnost a Scarlett měla pocit, že by nesnesla tlachání o takových hloupostech, když jí puká srdce. Váhavě postávala a přemýšlela, kam by se mohla schovat, dokud bolest v prsou nepovolí, a dostala nápad, který pro ni byl chabým paprskem naděje. Otec odpoledne odjel na plantáž Wilkesových U Dvanácti dubů, protože chtěl koupit Dilcey, mohutnou manželku svého lokaje Porka. Dilcey dozírala U Dvanácti dubů na služebnictvo a navíc dělala porodní bábu. Pork se s ní před šesti měsíci oženil a od té doby ve dne v noci otravoval svého pána, že s ní chce žít na jedné plantáži. Dnes odpoledne Geraldovi došla trpělivost a vypravil se ke Dvanácti dubům s nabídkou, že Dilcey koupí.

Tatínek určitě bude vědět, říkala si v duchu Scarlett, jestli je ta hrozná zpráva pravdivá nebo ne. I kdyby náhodou odpoledne nic urči tého nezaslechl, třeba si aspoň něčeho všiml, vycítil u Wilkesových nějaký rozruch. Když si s ním budu moct promluvit mezi čtyřma očima ještě před večeří, snad se dozvím, jak to je – že jde určitě o další kanadský žertík těch dvou kluků.

Gerald se měl každou chvíli vrátit, a chtěla-li se s ním setkat mezi čtyřma očima, nemohla udělat nic jiného, než na něj počkat na začátku příjezdové cesty u silnice. Tiše seběhla po předním schodišti a pečlivě se ohlížela, jestli ji chůva náhodou nevidí z horních oken. Když nespatřila široký černý obličej korunovaný sněhobílým turbanem, který by na ni vyčítavě hleděl mezi vlnícími se záclonami, rozhodně popadla zelené květované sukně, rozběhla se po chodníku k příjezdové cestě a pádila, co ji drobné střevíčky s mašlemi místo tkaniček nesly.

Temné cedry lemující z obou stran příjezdovou cestu vysypanou štěrkem tvořily nad hlavou klenbu a dlouhé stromořadí připomínalo tmavý tunel. Jakmile se Scarlett ocitla pod sukovitými větvemi cedrů, věděla, že ji z domu už nikdo neuvidí, a zvolnila prudké tempo. Těžce popadala dech, protože šněrovačka byla na běhání utažena příliš těsně, ale přesto šla co nejrychleji. Za chvíli došla na konec stromořadí, ale nezastavila se, pokračovala dál po silnici a zastavila se teprve za zatáčkou v místech, kde byla před pohledy z domu chráněna velkou skupinou stromů.

Zrudlá a bez dechu se posadila na pařez a čekala na otce. Už měl být dávno doma, ale Scarlett byla ráda, že se opozdil. Mezitím se bude moci vydýchat a uklidnit, aby se otci neprozradila tím, jak se tváří. Čekala, že každou chvilku uslyší dusot jeho koně, jak se řítí do kopce svým obvyklým krkolomným tryskem. Ale minuty ubíhaly, a Gerald nejel. Vyhlížela ho na cestě a bolest v srdci se znovu ozvala.

To přece nemůže být pravda! pomyslela si. Proč už nejede?

Pohledem sledovala klikatící se silnici, krvavě rudou po ranním dešti. Zamyšleně pozorovala, jak se táhne dolů z kopce až k líné řece Flint, prodírá se houštinami v močálech a pak znovu šplhá na další kopec ke Dvanácti dubům, kde bydlí Ashley. To byl v té chvíli veškerý smysl, jaký silnice měla – být cestou spojující ji s Ashleym a nádherným sídlem s bílými sloupy, které se na kopci tyčilo jako řecký chrám.

Ach, Ashley, Ashley! bědovala v duchu a srdce jí bušilo čím dál prudčeji.Část

mrazivého zmatku a pocitu katastrofy, které jí tížily od okamžiku, kdy jí Tarletonova dvojčata prozradila, co se proslýchá, jí ustoupila v mysli do pozadí a místo toho se jí zmocnila horečka, která jí zmítala už dva roky.

Bylo jí teď divné, že jí Ashley v době jejího dospívání nepřipadal moc přitažlivý. V dětských létech ho vídala přijíždět a odjíždět, ale nikdy o něm nepřemýšlela. Ode dne, kdy jí Ashley před dvěma léty hned po návratu z cesty po Evropě přišel složit poklonu, ho milovala. Bylo to prostě tak.

Seděla na verandě a on přijel dlouhým stromořadím v obleku ze šedého sukna a se širokou černou kravatou, která dokonale doplňovala nabíranou košili. Ještě dnes si dokázala vybavit sebemenší detail jeho oblečení, jak se mu leskly vyleštěné boty, že měl na špendlíku v kravatě kamej s hlavou Medúzy, jakmile ji spatřil, smekl širák panama. Seskočil z koně, hodil uzdu míšenci, zůstal stát, vzhlédl k ní a velké, ospale netečné oči se mu zářivě smály a slunce se mu od světlých vlasů odráželo tak jasně, že připomínaly čepici z lesknoucího se stříbra. Pak jí řekl: „Tak jsi nám vyrostla, Scarlett!“ Lehce vyběhl do schodů a políbil jí ruku. A ten jeho hlas! Nikdy nezapomene, jak jí poskočilo srdce, když uslyšela jeho hlas jakoby poprvé v životě – protahující samohlásky, rezonující, melodický.

Okamžitě ho chtěla, hned v první chvíli, chtěla ho prostě a bez uvažování, jako by chtěla jíst, jezdit na koni a spát v měkké posteli.

Celé dva roky ji doprovázel na všechny oslavy pořádané v okrese, na plesy, smažení ryb, pikniky a zasedání soudu, sice ne tak neomaleně jako mladší synové Fontaineových, ale přesto neuplynul jediný týden, aby se Ashley neobjevil v Taře.

Je pravda, že jí nikdy nevyznal lásku, ani mu v šedých očích nikdy nevzplanula světýlka, jaká Scarlett znala od ostatních mužů. Ale přesto – přesto věděla, že ji miluje. Až příliš často ho přistihla

ve věděla chvíli, kdy neměl ospale netečný ani nepřítomný pohled v očích, jak se na ni dívá s touhou a smutkem, který ji mátl. Sama , že ji miluje. Proč jí to tedy neřekne? To nedokázala pochopit. Jenže na něm nechápala mnohem víc věcí.

Byl zdvořilý, ale vždycky povznesený nad přítomností, vzdálený. Nikdo nikdy netušil, o čem právě přemýšlí, Scarlett ze všech nejmíň. V prostředí, kde každý řekl nahlas, co si myslí, jakmile ho to napadlo, Ashleyho zdrženlivost lidi dráždila. Oddával se jako každý jiný mladý muž z okresu obvyklým radovánkám – lovu, hazardním hrám, tanci a politice a byl vůbec nejlepší jezdec –, ale od ostatních se lišil tím, že tyto zábavy pro něj nebyly smyslem a cílem života. A úplně osamělý byl pro svůj zájem o knihy a hudbu a slabost pro psaní veršů.

Proč proboha byl tak elegantně světlovlasý, tak zdvořile povznesený, tak k zbláznění nudný, když vyprávěl o knížkách, hudbě, básničkách a Evropě, o věcech, které ji vůbec nezajímaly – a přece byl tak svůdný? Každou noc, když se uložila, poté, co s ním vysedávala v přítmí na verandě, se Scarlett celé hodiny neklidně převracela z boku na bok a utěšovala se nadějí, že už příště ji požádá o ruku. Ale příště přijel a zase odjel a nic se nestalo – nic až na to, že horečka, která se jí zmocnila, byla čím dál vyšší a prudší.

Milovala ho a chtěla ho a přitom ho nechápala. Byla otevřená a prostá jako vítr, který vál nad Tarou a nad žlutou řekou, jež se kolem ní vinula, a jakživa nedokázala pochopit něco složitějšího. A teď poprvé v životě narazila na složitou lidskou povahu.

Protože Ashley byl potomek celé řady předků, kteří užívali svůj pohodlný život k myšlení, a ne k činům, ke snování pestrobarevných snů, které nebyly dotčeny sebemenší stopou skutečnosti. Pohyboval se ve vnitřním světě, který byl krásnější než Georgie, a nerad se vracel do skutečnosti. Pozoroval lidi a nepociťoval k nim lásku ani nenávist. Pozoroval život a nebyl ani veselý, ani smutný. Přijímal svět a své místo v něm takové, jaké byly, pokrčil rameny a odvrátil se ke svým knihám, hudbě a svému lepšímu světu.

Scarlett nevěděla, jak ji mohl tolik zaujmout, když nechápala jeho nitro. Samo tajemství jeho osobnosti ji vzrušovalo jako dveře, které nemají kliku ani klíč. Milovala ho víc právě kvůli věcem, které na něm nechápala, a jeho podivné, rezervované námluvy ji jenom utvrdily v rozhodnutí, že ho musí získat pro sebe. Vůbec nepochybovala, že ji jednoho dne požádá o ruku, protože byla příliš mladá a rozmazlená a nikdy nezakusila porážku. A teď přišla jako blesk z čistého nebe ta hrozná novinka! Ashley si má vzít Melanii! To nemůže být pravda!

Vždyť jí před necelým týdnem, když se za soumraku vraceli z Krásného vrchu, přece řekl: „Scarlett, musím ti říct něco tak strašně důležitého, že nevím, jak se vyjádřit.“

Sklopila upejpavě oči, srdce jí divoce bušilo radostí a v duchu si říkala, že šťastná chvíle konečně přišla. Ale on jí řekl: „Teď ne! Jsme už skoro u vás a nemáme čas. Kdybys věděla, Scarlett, jaký jsem zbabělec!“ Pobodl koně ostruhami a hnal se s ní tryskem do kopce až do Tary.

Scarlett seděla na pařezu a přemýšlela o slovech, z nichž měla takovou radost a která nečekaně nabyla jiného, příšerného významu. Co když se jí chtěl svěřit třeba se svým zasnoubením?

Kdyby se tatínek radši vrátil! Scarlett už nemohla vydržet to napětí. Znovu a znovu se netrpělivě dívala dolů na silnici a vždy ji čekalo zklamání.

Slunce už zapadlo za obzor a rudá záře lemující obvod světla vybledla do růžového odstínu. Obloha nad hlavou pomalu přecházela z azuru do jemného modrozeleného tónu drozdích vajíček a nepozorovatelně ji zaplavovala nadzemská nehybnost venkovských červánků. Rudé brázdy a rozrytá rudá silnice ztratily svou krvavě magickou barvu a změnily se v obyčejnou hnědou hlínu. Na pastvině za silnicí postávali klidně koně, mezci, krávy a s hlavami vystrčenými přes laťovou ohradu čekali, až je zaženou do stájí a chlévů a dají jim na noc nažrat. Nesnášeli temný stín houštin, jimiž byly porostlé břehy potoka protékajícího pastvinou, a stříhali na Scarlett ušima, jako by dávali najevo radost z lidské společnosti.

V podivném přítmí se proti pastelové obloze černě rýsovaly vysoké borovice z močálů táhnoucích se kolem řeky; na slunci byly hřejivě zelené, ale teď se proměnily v neproniknutelnou hradbu černých obrů skrývajících pomalou žlutou řeku u svých nohou. Na kopci za řekou se vysoké bílé komíny na domě Wilkesových pomalu ztrácely v temnotě mohutných dubů, které je obklopovaly, takže jen vzdálené špendlíkové špičky lamp, při nichž se večeřelo, prozrazovaly, že tam někde stojí dům. Teplá vlahá vůně jara opojně obklopovala Scarlett vlhkým pachem zorané půdy a vší rašící zeleně.Soumrak,

jaro, ani svěží zeleň nebyly pro Scarlett žádný zázrak. Přijímala jejich krásu stejně samozřejmě jako vzduch, který dýchala, a vodu, kterou pila, protože nikdy vědomě nehledala krásu v ničem jiném kromě ženských obličejů, hedvábných šatů nebo drobných hmatatelných věciček. Klidný nepohnutý přísvit nad dobře obdělanými poli kolem Tary však přesto přinesl jejímu rozjitřenému nitru určité uklidnění. Měla tuto zemi moc ráda; aniž tušila, že ji miluje, milovala ji jako matčinu tvář pod lampou v hodině modlitby.

Na tiché klikatící se silnici však pořád nebylo po Geraldovi ani vidu, ani slechu. Jestli bude muset čekat ještě dlouho, chůva ji určitě půjde hledat a donutí ji, aby se vrátila domů. A když napínala zrak a upřeně sledovala silnici ztrácející se v houstnoucí tmě, najednou zaslechla na úpatí kopce, po jehož úbočí se táhla pastvina, dusot kopyt a pak uviděla, jak se rozprchli vyděšení koně a krávy. Gerald O’Hara se vracel domů přes pastvinu a štval koně nejvyšší rychlostí.

Tryskem vyjel na kopec na svém loveckém koni s mohutným trupem a dlouhýma nohama. Z dálky to vypadalo, jako kdyby jel malý kluk na příliš velkém koni. Dlouhé bílé vlasy vlály za ním, jak štval koně bičíkem a hlasitými výkřiky.

Scarlett měla dost svých starostí, ale přesto sledovala otce s láskyplnou pýchou, protože Gerald byl skvělý jezdec.

Zajímalo by mě, proč pokaždé, když se trošku napije, musí přeskakovat ohrady, ptala se v duchu. Loni zrovna v těchhle místech spadl a zlomil si nohu v koleně, ale nepřestal. Člověk by si myslel, že se poučí. Zvlášť když matce odpřisáhl, že už nikdy nebude na koni skákat.

Scarlett se otce vůbec nebála, připadal jí věkově bližší než vlastní sestry, protože se kvůli skokům přes ohrady, které musel tajit před matkou, vracel s klukovskou pýchou a provinilým pohledem, které se vyrovnaly její slasti, když se jí povedlo napálit chůvu. Vstala z pařezu a sledovala ho.

Mohutný kůň dorazil k ohradě, odrazil se a vznesl lehce jako pták, jezdec zařval nadšením, práskal bičíkem do vzduchu a bílé kadeře za ním divoce vlály. Gerald neviděl dceru skrytou ve stínu stromů. Když dojel na silnici, přitáhl koni uzdu a poplácáním po šíji ocenil jeho výkon.

„V celém okrese se ti nikdo nevyrovná a ve státě taky ne,“ oznamoval pyšně Gerald O’Hara svému koni hlasem, který ani po třiceti letech života v Americe neztratil silný irský přízvuk z hrabství Meath. Pak si rychle začal upravovat vlasy, zmačkanou košili a kravatu, kterou měl až za uchem. Scarlett věděla, že tyhle uspěchané pohyby dělá kvůli manželce, aby před ni mohl předstoupit jako gentleman, který se rozvážným krokem vrátil z návštěvy u souseda. Kromě toho okamžitě pochopila, že se jí tak naskytla příležitost, po které toužila, a že se s ním bude moci dát do řeči, aniž prozradí své pravé úmysly.

Zasmála se nahlas. Gerald se jejího smíchu lekl, jak chtěla; pak ji poznal a na jeho červeném obličeji kypícím zdravím se objevil provinilý a zároveň vzdorovitý výraz. S obtížemi sesedl z koně, protože měl neohebné koleno, omotal si uzdu kolem předloktí a pomalu se belhal k dceři.

„No ták, slečínko,“ hlaholil a štípl ji do tváře, „ták ty jsi mě špehovala jako tvoje povedená sestřička Suellen minulý týden a půjdeš na mě žalovat matce?“

Z drsného basu mu čišelo znechucení, ale také domluva a Scarlett škádlivě mlaskla jazykem o zuby, když natahovala ruku, aby otci urovnala kravatu. Ovanula ji silná vůně bourbonu prosycená slabým náznakem máty. Otec kromě toho čpěl žvýkacím tabákem, dobře naolejovanou kůží a koňmi – byla to kombinace, kterou si Scarlett spojovala s otcem a kterou podvědomě obdivovala u ostatních mužů.

„Kdepak, tatínku, já přece nejsem drbna jako Suellen,“ ujišťovala ho a přitom ustoupila, aby mohla kritickým pohledem zhodnotit, do jaké míry se podařilo uvést otcův oděv do pořádku.

Gerald byl menší postavy, měřil jen o chlup víc než sto pětapadesát centimetrů, ale měl tak mohutný trup a silný krk, že ho, když seděl, cizí lidé považovali za vyššího. Mohutný trup seděl na krátkých svalnatých nohou, věčně vražených do holínek z nejjemnější kůže, jakou bylo možno sehnat, a věčně široce rozkročených jako u malých kluků, kteří se při chůzi důležitě naparují. Většina malých lidí, kteří berou sami sebe vážně, působí trochu směšným dojmem, ale i kohout liliputek má na svém dvoře respekt. Stejné to bylo i s Geraldem O’Harou. Nikdo se jakživ neodvážil považovat Geralda O’Haru za směšného skrčka.

Bylo mu šedesát let a tuhé kudrnaté vlasy měl prokvetlé stříbrem, ale v chytrém obličeji neměl jedinou vrásku a tvrdá modrá očka mu zářila mládím, které si nepřipouští starosti, jak tomu bývá u lidí, kteří si v životě nenamáhají mozek žádným abstraktnějším problémem, než kolik karet si vytáhnou při pokeru. Měl ten nejirštější obličej, jaký byste dokázali najít, kdybyste křížem krážem projeli jeho vlast, kterou opustil už tak dávno – kulatý, sytě červený, s krátkým nosem, širokými ústy a bojovným výrazem.

Pod cholerickým zevnějškem Gerald O’Hara skrýval nejněžnější srdce. Nesnesl pohled na otroka špulícího rty při napomínání, byť sebezaslouženějším, ani nesnesl, když mňoukalo kotě nebo plakalo dítě, ale zároveň měl hrůzu, že by někdo mohl tuto jeho slabost odhalit. Neměl tušení, že každý během pěti minut pozná, že má dobré srdce, a jeho marnivost by utrpěla šok, kdyby na to sám přišel, protože mu dělalo dobře pomyšlení, že se všichni třesou a poslouchají, když řve jako tur své rozkazy. Nikdy ho nenapadlo, že jediný hlas, který poslouchá celá plantáž, je tichý hlas jeho ženy Ellen. Tohle tajemství mu mělo zůstat uzavřeno navždycky, protože všichni od Ellen až po nejhloupějšího nádeníka z pole se podíleli na mlčenlivém a milosrdném spiknutí, které ho mělo udržet v přesvědčení, že jeho slovo je zákon.

Na Scarlett dělaly jeho záchvaty běsnění a křiku ještě menší dojem než na ostatní. Byla jeho nejstarší potomek a teď, když si Gerald uvědomoval, že po třech synech odpočívajících na rodinném hřbitůvku už další nepřijdou, s ní postupně začal zacházet jako muž s mužem a to jí velice lichotilo. Měla víc společných rysů s otcem než s mladšími sestrami, protože Carreen, pokřtěná po narození Caroline Irene, byla křehká a zasněná a Suellen, pokřtěná Susan Elinor, se vyžívala ve vlastní eleganci a v dokonalém vystupování.

Mezi Scarlett a otcem navíc existovalo pouto vzájemného souručenství. Kdykoli Gerald přistihl dceru, jak lezla přes ohradu, místo aby došla k brance vzdálené osm set metrů, nebo příliš dlouho vysedávala na předním schodišti s nějakým amantem, osobně a vehementně jí vynadal, ale nezmínil se o ničem matce ani chůvě. A když naopak Scarlett přistihla otce, jak přes svatosvatou přísahu matce skáče na koni přes ohrady, nebo když zjistila, kolik přesně prohrál v pokeru, což jí okresní drbny vždycky rády donesly, nikdy se o ničem nezmínila při večeři vědomě nevědomým způsobem, který byl vlastní sestřičce Suellen. Scarlett si s otcem navzájem svatosvatě slíbili, že by podobné zprávy Ellen jen rozčilovaly a že je nic na světě nedonutí, aby té ušlechtilé duši ubližovali.

Scarlett hleděla v hasnoucím světle na otce a cítila, aniž věděla proč, že ji jeho přítomnost uklidňuje. Vyzařovalo z něj cosi vitálního, pozemského a drsného, co jí bylo blízké. Protože měla ze všech lidí nejmenší sklony k racionálnímu analyzování, neuvědomovala si, že je to tak proto, že má do určité míry stejné vlastnosti, přestože se je matka s chůvou snažily šestnáct let potlačovat.

„Teď vypadáš jako ze škatulky,“ pochválila otce, „a jestli se sám nezačneš vytahovat, tak ti nikdo na tvé kousky nepřijde. Ale podle mě bys neměl skákat přes ohradu, když sis u ní loni zlomil nohu v koleně…“

„Ať mě radši veme čert, než abych si od vlastní dcery nechal radit, přes co mám nebo nemám skákat,“ zařval a znovu ji štípl do tváře. „Můžu si nejvýš zlomit vaz, a ten je přece můj! A když už se tak bavíme, slečinko, co tady vlastně pohledáváš jen tak bez šálu?“

Když Scarlett viděla, že používá známé vytáčky, aby se vyhnul nepříjemnému rozhovoru, zavěsila se do něj a řekla: „Čekám tu na tebe. Netušila jsem, že se vrátíš tak pozdě. Zajímalo mě, jestli jsi koupil Dilcey.“

„Koupil jsem ji, to ano, jenže za cenu, která mě přivede na buben. Koupil jsem ji a ještě tu její žábu Prissy. John Wilkes je chtěl dát prakticky zadarmo, ale nikdo nebude říkat, že Gerald O’Hara v obchodě čeká nějaké přátelské ohledy. Donutil jsem ho, aby si za ty dvě ženské vzal tři tisíce.“

„Panebože, tatínku, tři tisíce! Prissy jsi přece vůbec nemusel kupovat!“

„To už jsme došli tak daleko, že mě soudí vlastní dcera?“ vykřikl Gerald řečnickou otázku. „Prissy je milá žába, tak…“

„Znám ji jako své boty. Je to prohnaná, pitomá potvora,“ reagovala Scarlett klidným tónem, protože jeho výbuch na ni neudělal dojem. „A koupil jsi ji jenom proto, že tě o to Dilcey požádala.“

Gerald vypadal schlíple a zahanbeně jako vždycky, když byl přistižen při podobném činu, a Scarlett se nahlas smála jeho neschopnosti cokoli zatajit.

„A co na tom? Proč kupovat jen Dilcey, která by stejně začala vyvádět, že chce dítě? Ale už nikdy nedovolím, aby se nějaký černoch oženil mimo plantáž. Nakonec se to nevyplatí. A teď pojď, holčičko, na večeři.“Stíny

mezitím začaly houstnout, z oblohy zmizel poslední zbytek zeleného tónu a jarní vůně ustupovaly mírnému chladu. Ale Scarlett se nechtělo z místa, přemýšlela, jak to navléci, aby se mohla nenápadně zeptat na Ashleyho, aniž přitom vzbudí v Geraldovi podezření o svých pravých úmyslech. Šlo to těžko, protože Scarlett v sobě neměla ani špetku rafinovanosti a Gerald byl stejný jako ona do té míry, že okamžitě prohlédl její špatně maskované pokusy o lest podobně jako ona jeho. A býval přitom málokdy taktní.

„Jak se mají všichni U Dvanácti dubů?“

„Jako vždycky. Byl tam Cade Calvert, a když jsem vyřídil tu věc s Dilcey, posadili jsme se všichni na balkoně a dali jsme si pár punčů. Calvert se zrovna vrátil z Atlanty a tam se všechno vaří, všichni mluví o válce a…“

Scarlett si vzdychla. Jak Gerald jednou začne mluvit o válce a o odtržení, tak s ním několik hodin nebude řeč o ničem jiném. Nenechala ho domluvit a znovu se zeptala: „Říkali něco o zítřejším rožnění?“

„Teď si vzpomínám, že ano. Slečna – jak se sakra jmenuje – víš, ta milá osůbka, co tady byla loni. Ashleyho sestřenice – už to mám, slečna Melanie Hamiltonová, tak se jmenuje – tak teda ona už přijela s bratrem Charlesem z Atlanty a…“

„Tak ona tedy přijela?“

„Přijela a je to milá osůbka, taková tichá, jakživa sama nepromluví, zkrátka ženská, jak má být. Přidej do kroku, Scarlett, vlečeš se jako smůla. Matka se po nás bude shánět.“

V Scarlett by se po té zprávě krve nedořezal. Doufala, i když věděla že marně, že by nějaký zázrak mohl zadržet Melanii v Atlantě, kam patří, a když viděla, že se povaha té milé tiché dívky, tak odlišné od její vlastní, líbí i otci, musela s pravdou ven.

„Byl tam také Ashley?“

„Byl.“ Gerald se vysmekl dceřině zavěšené paži, obrátil se k ní a ostře jí pohlédl do obličeje. „Když jsi tu na mě čekala kvůli tomuhle, proč jsi mi neřekla všechno rovnou, místo abys chodila kolem horké kaše?“

Scarlett nenapadla žádná vhodná odpověď a cítila, jak se červená vzteky, že byla přistižena.

„Tak se přiznej.“

Pořád mlčela a v duchu si přála, aby dcera směla popadnout vlastního otce, zatřást jím a zakřičet na něj, aby si ty řeči nechal.

„Byl tam a moc pěkně se na tebe ptal a jeho sestry taky. Všichni doufají, že zítra určitě přijdeš na rožnění. A já dám krk na to, že to tak bude,“ prohlásil rozšafně. „A teď mi, dcero, konečně prozraď, co má být s tebou a s Ashleym?“

„Nic,“ odsekla stručně a zatahala ho za ruku. „Pojďme domů, tatínku.“

„Jó, tak teď chceš jít domů ty,“ zaznamenal nahlas svůj dojem Gerald. „Jenže já se odsud nehnu, dokud nebudu vědět, na čem s tebou jsem. Když si všechno nechám projít hlavou, řek bych, že jsi byla poslední dobou nějaká divná. Dolézal za tebou? Požádal tě o ruku?“

„Ne,“ odsekla stručně.

„A taky to neudělá,“ prohlásil Gerald.

Scarlett vzplanula vzteky, ale Gerald ji utišil mávnutím ruky.

„Jsou zticha, slečinko! John Wilkes se mi dnes ve vší důvěrnosti svěřil, že si Ashley má vzít slečnu Melanii. Zítra mají být oznámeny zásnuby.“Scarlett

se pustila otcovy ruky.

Bolest jí vystřelila k srdci tak prudce, jako by se jí do něj zakously zuby divoké šelmy. Po celou dobu cítila, jak ji otec sleduje pohledem, trošku soucitně a zároveň malinko otráveně, že se musí zabývat otázkou, na niž neumí dát odpověď. Měl Scarlett moc rád, ale nesnesl, aby se mu vnucovala se svými dětinskými problémy a čekala od něj řešení. Ellen se vyzná ve všem. Scarlett se měla svěřit se svými problémy matce a ne jemu.

„Dělala jsi ze sebe šaška – a z nás všech taky?“ křičel hlasem, který se zvyšoval jako vždycky, když se rozčilil. „Neběhala jsi snad za člověkem, který tě nemiluje, když jsi mohla mít všechny mladý kluky z okresu?“

Hněv a uražená hrdost trochu zmírnily bolest.

„Neběhala jsem za ním. Mě – mě to jen překvapilo.“

„Nelži, prosím tě!“ křičel na dceru Gerald, ale když uviděl, jak ztrápeně se tváří, dodal v záchvatu laskavosti, „nezlob se, Scarlett, ale ty jsi koneckonců ještě dítě a máš kolem sebe spoustu dalších nápadníků.“

„Matce bylo patnáct, když si tě vzala, mně už je šestnáct,“ odpověděla Scarlett tlumeným tónem.

„Tvoje matka byla jiná,“ řekl Gerald. „Nikdy nebyla tak ztřeštěná jako ty. A teď už pusť, dcero, všechno z hlavy. Příští týden tě vezmu do Charlestonu na návštěvu k tetě Eulalii a v tom poprasku, který tam nastal kvůli Fort Sumteru, na Ashleyho do týdne zapomeneš.“

Myslí si, že jsem malá holčička, říkala si v duchu Scarlett, protože se zalykala smutkem a vztekem a nemohla promluvit nahlas, že stačí, když mi před očima zamává novou hračkou, a já hned zapomenu na své rány.

„Podívej, necukej tou svou bradičkou,“ varoval dceru Gerald. „Kdybys měla rozum, mohla sis dávno vzít Stuarta nebo Brenta. Rozmysli si to, holčičko. Když si vezmeš jedno z dvojčat, naše sousedící plantáže se spojí a my ti s Jimem Tarletonem postavíme nádherný dům přímo na pomezí obou v tom velkém borovém háji a…“

„Přestaň se mnou zacházet jako s malou holčičkou!“ vykřikla Scarlett. „Nechci na výlet do Charlestonu, ani dům, ani si brát dvojčata. Chci jen…“ Zarazila se, ale už bylo pozdě.

Gerald promluvil nezvykle klidným hlasem, slova ze sebe soukal pomalu, jako by je vážil ze studnice myšlenek, kterou používá jen zřídka.„Chceš

jen Ashleyho, ale toho nedostaneš. A i kdyby si tě chtěl vzít on, řekl bych ano jen s největším sebezapřením, už kvůli krásnému přátelství, které vládne mezi mnou a Johnem Wilkesem.“ Když viděl, že se dívá překvapeně, dodal: „Chci, aby moje holčička byla šťastná, ale s ním bys šťastná nebyla.“

„Ale byla! Byla!“

„Říkám ti, že nebyla, dcero. Štěstí existuje jenom tam, kde se vezmou dva podobní lidé.“

Scarlett se najednou zmocnilo zrádné pokušení zakřičet: „Ale ty jsi s matkou šťastný a přitom jste každý jiný,“ ale ovládla se, protože se bála, že by jí za tu drzost dal pár facek.

„My jsme jiní než Wilkesovi,“ pokračoval pomalu a bylo znát, že těžce hledá slova. „Wilkesovi jsou jiní než kdokoli ze sousedů – jiní než všechny rodiny, které znám. Jsou takoví podivíni a je dobře, že se berou mezi sebou, bratranci se sestřenicemi, a nechávají si své podivínství pro sebe.“

„Ale, tatínku, Ashley přece není…“

„Zavři klapačku, zlato! Proti němu jsem nic neřekl, mám ho přece rád. A když říkám podivíni, tak nemyslím blázni. Ashley není podivín jako Calvertové, kteří jsou schopni vsadit všechno, co mají, na koně, ani jako Tarletonové, kteří mají v každém pokolení pár opilců, ani jako Fontaineovi, kteří jsou horkokrevní jako primitivové a nejradši by každého na místě oddělali kvůli údajné urážce. Takové podivínství chápu docela snadno, to teda jo, a nebýt boží milosti, tak by všemi těmi vadami byl prolezlý i Gerald O’Hara! Taky ne tvrdím, že by ti Ashley, kdyby sis ho vzala, utekl s nějakou jinou, nebo tě bil. Byla bys šťastnější, kdyby to udělal, protože bys to nakonec pochopila. Ale on je podivný jinak a nikdo se v něm nevyzná. Mám ho rád, ale to, co říká, pro mě většinou nemá hlavu ani patu. Řekni mi sama upřímně, zlato, vyznáš se v tom jeho krasořečnění o knížkách, básničkách, muzice, olejomalbách a podobných nesmyslech?“

„Ale, tatínku,“ vykřikla Scarlett naléhavě, „kdybych si ho vzala, celého bych ho změnila!“

„Myslíš, že ano, opravdu si to myslíš?“ zeptal se Gerald dotčeně a změřil si dceru ostrým pohledem. „Tak to tedy víš málo o všech mužích, natož o Ashleym. Žádná manželka ještě nezměnila manžela ani o chlup, to si zapiš za uši. A kdybys chtěla měnit nějakého Wilkese – tak to pusť z hlavy, dcero! Všichni jsou takoví a odjakživa takoví byli. A zřejmě vždycky budou. Říkám ti, že se s tím podivínstvím už rodí. Vzpomeň si, jak se štrapicírujou až do New Yorku nebo Bostonu kvůli nějakým operám nebo olejomalbám. A francouzské a německé knížky si od Yankeeů objednávají na bedny! Pak jen sedí doma, čtou a sní bůhví o čem, místo aby lovili a hráli poker, jak se sluší na pořádné muže.“

„Nikdo z okresu se nedrží v sedle líp než Ashley,“ prohlásila Scarlett, rozzuřená, že otec pošpinil Ashleyho obviněním ze zženštilosti, „nikdo, a když, tak možná jeho otec. A když už mluvíš o pokeru – nevyhrál na tobě Ashley zrovna minulý týden v Jonesboro dvě stovky?“

„Tak ti Calvertovi kluci si zase pouštěli hubu na špacír,“ po vzdechl si Gerald rezignovaně, „jinak bys nevěděla, kolik to přesně bylo. Ashley může jezdit a hrát poker s nejlepším – a to jsem já, zlato! Taky nepopírám, že když se pustí do pití, jsou na něj krátcí i Tarletonové a spadnou pod stůl dřív než on. Všechno umí, ale nedává do toho srdce. Proto tvrdím, že je podivín.“

Scarlett mlčela a byla v ní malá dušička. Proti poslednímu Geraldovu výroku se neuměla bránit, věděla, že má pravdu. Ashley opravdu nedával srdce do žádné z nádherných věcí, které dělal. Vždycky se nanejvýš jen zdvořile zajímal o všechny záležitosti, které všichni ostatní brali smrtelně vážně.

Gerald pochopil, proč dcera mlčí, poplácal ji po paži a vítězoslavně řekl: „Tak vidíš, Scarlett! Sama uznáváš, že mám pravdu. Co by sis počala s manželem jako Ashley? Všichni Wilkesové jsou blázni, všichni do jednoho.“ A pak dodal lstivě lichotivým tónem: „Když jsem se před časem zmiňoval o mladých Tarletonech, tak jsem ti je nevnucoval. Jsou to sice prima hoši, ale jestli sis vzala do hlavy Cadea Calverta, tak prosím, mně je to jedno. Všichni Calvertovi jsou slušní lidé, přestože otec si vzal Yankeejku. A až tu nebudu… Ale no tak, holčičko, poslouchej, co ti říkám! Odkážu Taru tobě a Cadeovi…“

„Cadea bych nechtěla, ani kdyby byl celý pozlacený,“ vybuchla vztekle Scarlett. „Už mi s ním dej jednou provždy pokoj! Nechci Taru ani žádnou jinou starší plantáž. Plantáže nejsou k ničemu, když…“

Chtěla říct: „Když žena nemá muže, kterého chce,“ ale Gerald, celý bez sebe kvůli arogantnímu postoji, jaký zaujala k nabízenému daru, který mu byl kromě Ellen nejdražší na světě, začal řvát jako pominutý: „Vy mi na tomto místě, slečno Scarlett O’Harová, chcete tvrdit do očí, že Tara – všechny ty pozemky – nestojí za nic?“

Scarlett paličatě přikývla. Byla tak utrápená, že už jí bylo jedno, jestli otce rozzuří nebo ne.

„Půda je jediná věc na světě, která za něco stojí,“ křičel a podtrhoval svou znechucenost gestikulací silných, krátkých rukou, „protože je to jediná věc, která na tomto světě trvá, na to bys neměla zapomínat! Je to jediná věc, která stojí za to, aby člověk pro ni pracoval, aby pro ni bojoval a aby pro ni dokonce umíral.“

„Ale tatínku,“ ozvala se znechuceně Scarlett, „vždyť mluvíš jako nějaký Ir!“

„Copak jsem se za to někdy styděl? Kdepak, jsem na to hrdý. A ty bys neměla zapomínat, že jsi napůl Irka, slečinko! A pro každého, kdo má v žilách třeba jen jedinou kapku irské krve, je půda, na které žije, matkou. Teď se musím stydět já za tebe. Nabídnu ti tu nejlepší půdu na světě – kromě hrabství Meath doma ve staré vlasti – a co uděláš? Pohrdavě ohrneš nos!“

Gerald se užuž začínal rozpalovat do příjemného záchvatu vzteku a řvaní, ale v poslední chvíli si všiml čehosi ve Scarlettině ztrápeném výrazu a zarazil se.

„Ale prosím tě, vždyť jsi ještě mladá. Sama si jednou zamiluješ půdu. Když jsi z Irska, tak se tomu nevyhneš. Jsi ještě dítě a trápí tě ctitelé. Až vyrosteš, sama poznáš, jak to vlastně je… Stačí, když se rozmyslíš, jestli chceš Cadea nebo dvojčata nebo některého z kluků Evana Munroea, a uvidíš, jak nádherně tě vybavím!“

„Ale, tatínku!“

Gerald měl v té chvíli plné zuby rozhovoru i toho, že břemeno musí ležet zrovna na něm. Navíc se cítil uražen, že se Scarlett tváří zoufale i poté, co jí nabídl nejlepší mladíky z okresu a ještě k tomu Taru. Gerald si potrpěl na to, aby se dárky od něj přijímaly s potleskem a polibky.

„A teď už přestaň fňukat, slečinko. Můžeš si vzít, koho chceš, hlavně když bude myslet jako ty, bude to gentleman z Jihu a bude mít hrdost v těle. Žena se musí nejdřív vdát, láska přijde až po svatbě.“

„Ale, tatínku, takhle to chodí v Irsku!“

„A zaplaťpánbůh za to! Co je mi do toho amerického nesmyslu, běhat dokolečka a hledat někoho, koho by sis mohla vzít z lásky, jako nějaká služka nebo Yankeeové! Nejlepší manželství vznikají, když rodiče vyberou dceři ženicha. Jak může takové třeštidlo jako ty rozeznat slušného člověka od nějakého darebáka? Podívej se třeba na Wilkesovy. Proč myslíš, že si po generace uchovali svou hrdost a sílu? Protože si brali sobě rovné, bratrance a sestřenice, jak to od nich rodina očekává.“

„Proboha,“ vykřikla Scarlett, která znovu pocítila bolest, protože jí Geraldova slova připomněla strašnou neúprosnost této pravdy. Gerald pohlédl na její sklopenou hlavu a nervózně přešlápl z nohy na nohu .„Přece

nebudeš brečet?“ zeptal se neobratně ji vzal za bradičku a pokoušel se jí zvednout hlavu, aby jí viděl do obličeje. Sám měl obličej stažený soucitem.

„Ne,“ vykřikla vehementně a vytrhla se mu.

„Lžeš, ale jsem na to hrdý. Jsem rád, že v sobě máš hrdost, zlato. A chci, abys byla hrdá taky zítra při rožnění. Nechci, aby tě celý okres pomlouval a aby se ti posmívali za to, že ti div nepukne srdce kvůli člověku, který na tebe nikdy nepomyslel, a když, tak nejvýš jako na přítelkyni.“

Ale myslel na mě, říkala si v duchu smutně Scarlett. Myslel na mě, a jak! Vím to. Mohla bych o tom mluvit. Kdybych měla trošku víc času, určitě bych ho přiměla, aby to sám řekl… Kdyby si ti Wilkesové nemysleli, že se musí brát jen mezi sebou!

Gerald provlékl její ruku pod svou paži.

„Půjdeme teď na večeři a všechno zůstane mezi námi. Nebudu kvůli tomu znepokojovat matku – a ty taky ne. Vysmrkej se, dcero.“

Scarlett se vysmrkala do roztrhaného kapesníku a pak oba zavěšeni do sebe vykročili temným stromořadím. Kůň je pomalu následoval. Když se přiblížili k domu, Scarlett málem znovu promluvila, když zahlédla mezi šerými stíny na verandě matku. Měla na sobě klobouk, šál a rukavičky a za ní stála chůva, držela v ruce černou koženou brašnu, v níž Ellen O’Harová vždycky nosívala obvazy a léky, jimiž ošetřovala otroky, a z obličeje jí sršely hromy a blesky. Chůva měla široké ohrnuté rty a když se jí něco nelíbilo, dokázala spodní ret prodloužit na dvojnásobek obvyklé velikosti. Teď jí doslova visel a Scarlett okamžitě věděla, že chůva div nepukne nevolí.

„Pane O’Haro,“ zavolala Ellen, když uviděla manžela s dcerou přicházet po příjezdové cestě – Ellen patřila ke generaci, která se chovala formálně i po sedmnácti létech manželství a šesti porodech –, „Slatteryovi mají návštěvu. Emmy se narodilo děťátko, ale umírá a musí být pokřtěno. Jdu tam s chůvou a přesvědčím se, jestli jim můžu nějak pomoct.“

Věta měla tázavou intonaci, jako by Ellen čekala na Geraldův souhlas; byla to pouhá formalita, ale Geraldovi dělala dobře u srdce.

„Proboha!“ zahřměl Gerald. „Proč chodíte pryč kvůli takové bílé žebrotě, zrovna když je čas k večeři a když vám chci vyprávět, co se proslýchá v Atlantě o válce! Běžte, paní O’Harová. Nemohla byste v noci klidně spát, kdyby se venku něco dělo a vy byste nemohla na místě pomáhat.“

„Šak vona si v noci jaktěživ nevodpočine, pořád musí vošetřovat negry i bílou žebrotu, která by se vo sebe klidně postarala sama,“ reptala monotónním hlasem chůva sestupující po schodech ke kočáru, který čekal na postranní příjezdové cestě.

„Sedni si u večeře na moje místo, holčičko,“ řekla Ellen a rukou v rukavičce jemně poplácala dceru po tváři.

Přestože Scarlett zadržovala silou vůle slzy, po matčině pohlazení jako vždy spolehlivě ožila, protože ucítila vůni sáčku s citronovou verbenou, která tlumeně zavanula ze šustících hedvábných šatů. Něco na Ellen O’Harové vyráželo dech, jakoby zázrak, který s ní žil v domě a přiváděl dceru k úžasu, děsil ji i chlácholil.

Gerald pomohl manželce do kočáru a poručil kočímu, aby jel opatrně. Toby, který řídil Geraldovy koně už dvacet let, sešpulil rty v němém protestu proti tomu, že se mu pán plete do řemesla. Vedle něj se posadila chůva, a když odjížděli, tvořili spolu dokonalý obraz africké nespokojenosti.

„Kdybych pro takovou žebrotu, jako jsou Slatteryovi, tohle všechno nedělal, museli by se zakoupit někde jinde,“ prskal Gerald, „rádi by mi prodali těch svých mizerných pár akrů močálovitého břehu a okres by měl od nich pokoj.“ Pak se mu rozjasnil obličej, protože ho napadl další z obvyklých kanadských žertíků: „Pojď, dcero, půjdem říct Porkovi, že jsme nekoupili Dilcey a jeho jsme prodali Johnu Wilkesovi.“

Hodil uzdu malému míšenci, který stál poblíž, a vyrazili po schodech nahoru. Už úplně zapomněl na Scarlettino zlomené srdce a myslel jen na to, jak si vystřelí ze svého sluhy. Scarlett se za ním sotva vlekla do schodů, nohy měla celé dřevěné. V duchu si říkala, že její manželství s Ashleym by určitě nebylo o nic podivnější než svazek jejího otce s Ellen Robillardovou-O’Harovou. Jako obvykle jí nešlo do hlavy, jak si její hlučný, necitlivý otec mohl vzít ženu jako matka, protože jakživa neviděla dvojici lidí, kteří by si byli vzdálenější rodem, výchovou i duševním založením.









Kapitola 3

Ellen O’Harové bylo dvaatřicet let a podle měřítek své doby byla ženou středního věku, matkou, která porodila šest dětí a tři z nich pochovala. Byla vysoká, o hlavu převyšovala svého divokého drobného manžela, ale pohybovala se ve své houpající se krinolíně s takovým klidem, že její vzrůst sám o sobě neupoutával pozornost. Šíje, vystupující z černé taftové schránky živůtku, byla sněhobílá, oblá a štíhlá a vždycky jako by se trochu nakláněla dozadu pod tíží lesklých vlasů stočených na temeni hlavy do síťky. Po matce, jejíž rodiče uprchli v roce 1791 z Haiti před vzpourou otroků, zdědila šikmé tmavé oči zastíněné inkoustově černými řasami a také černé vlasy; po otci, napoleonském vojákovi, měla dlouhý rovný nos a pravo úhlé čelisti, změkčené jemným zaoblením líček. Ale hrdý výraz beze stopy povýšenosti, půvab, melancholii a naprostý nedostatek smyslu pro humor mohl Ellenin obličej získat pouze ze života.

Byla by nápadně krásná, kdyby jí v očích hrály ohýnky, kdyby jí úsměv roztál chápavým teplem nebo kdyby jí byla znát sebemenší stopa spontánnosti na hlase, jehož ušlechtilá melodie dopadala do uší rodiny i služebnictva. Mluvila jemným splývavým hlasem lidí z pobřežních částí Georgie, plynoucím samohláskami a laskavým k souhláskám, s nepatrnou stopou francouzského přízvuku. Byl to hlas, který nikdy nezvýšila, když něco nařizovala služebnictvu nebo napomínala děti, a který přesto všichni lidé v Taře okamžitě poslechli, zatímco běsnění a řvaní jejího manžela sice nahlas neodporovali, ale také na ně nereagovali.

Pokud si Scarlett pamatovala, matka byla odjakživa stejná, hlas měla jemný a milý, ať chválila, nebo napomínala, její vystupování zůstávalo účinné a nezhrublo, přestože v Geraldově bouřlivé domácnosti docházelo denně ke krizím, neklesala na duchu a nevěšela hlavu, ani když jí krátce po narození zemřeli tři synové. Scarlett nikdy neviděla, že by se matka opřela zády o židli, na níž seděla. A také ji nikdy neviděla sedět naprázdno, aniž zaměstnávala ruce šitím, samozřejmě pokud neobědvala, neošetřovala nemocné nebo nevedla účetní knihy plantáže. Když měli doma společnost, věnovala se jemným výšivkám, ale jindy zaměstnávala ruce Geraldovými nabíranými košilemi, šaty pro děvčata nebo obleky otroků. Scarlett si nedovedla představit matčiny ruce bez zlatého náprstku ani ji osobně v šustících šatech bez doprovodu malé černošky, která měla v životě jediný úkol – párat stehy a přenášet z místnosti do místnosti skříňku na šití z růžového dřeva, protože Ellen se pohybovala po celém domě a dohlížela na vaření, uklízení a šití ve velkém pro celou plantáž.

Nepamatovala si, že by matku cokoli vyvedlo z přísného klidu a že by její osobní schůzky bez ohledu na denní nebo noční dobu dopadly jinak než dokonale. Když se Ellen oblékala na ples, když čekala návštěvu nebo se chystala do Jonesboro v den, kdy zasedal soud, trvalo to často dvě hodiny a musely jí při tom asistovat dvě služky a chůva, než byla spokojena, ale když bylo naopak v naléhavých případech třeba obléci se bleskově, zvládla to úžasně.

Scarlett, jejíž pokoj byl na opačné straně haly proti matčinu, odmalička znala jemný zvuk bosých černých nohou cupitajících za svítání po podlaze z tvrdého dřeva, naléhavé ťukání na matčiny dveře a tlumené, vyděšené hlasy černochů šeptajících novinky o nemocech, porodech a úmrtích v dlouhé řadě nabílených chatrčí, kde bydleli otroci. Jako malá holčička se často přikradla ke dveřím a nejužší štěrbinou pozorovala, jak Ellen vycházela z temného pokoje, odkud se ozývalo Geraldovo pravidelné, ničím nerušené chrápání, vstoupila do mihotavého světla zdvižené svíčky, pod paží tiskla brašnu s léky, a přitom byla hladce učesaná a na živůtku jí netrčel jediný nezapnutý knoflíček.

Scarlett vždycky uklidňovalo, když slyšela matku vycházející po špičkách z haly šeptat pevným, ale soucitným tónem: „Pst, ne tak nahlas, nebo vzbudíte pana O’Haru. Však oni neumřou, tak zlé to není.“Opravdu

bylo moc příjemné vklouznout zpátky do postele s vědomím, že Ellen je v noci vzhůru a všechno je v pořádku.

Ráno po celonočním bdění u porodů nebo umírání, kdy lékaři, oba Fontaineové, otec a syn, byli na obchůzkách a nemohli jí přijít na pomoc, Ellen sedávala u snídaně v čele stolu jako obvykle, pod tmavýma očima měla kruhy z únavy, ale na hlase ani vystupování nebylo žádné vypětí znát. Pod vznešenou ušlechtilostí skrývala cosi ocelového, co udržovalo celý dům v posvátné hrůze, děti stejně jako Geralda, ačkoliv ten by radši umřel, než by se k tomu přiznal.

Někdy, když se Scarlett vytáhla na špičky, aby mohla matce dát pusu na tvář, zvedla hlavu a podívala se matce na ústa s příliš krátkým a jemným horním rtem, ústa snadno zraňovaná světem, a v duchu se ptala, jestli se někdy taky hloupoučce hihňala jako malá holka nebo za dlouhých nocí šeptala důvěrným kamarádkám svá tajemství. Ale ne, to není možné. Matka určitě vždycky byla stejná, pilíř síly, zdroj moudrosti, bytost, která si dovede se vším poradit.Jenomže

Scarlett se mýlila, neboť před léty se Ellen Robillardová ze Savannah hihňala stejně bezdůvodně jako každá patnáctiletá dívka v tomto kouzelném pobřežním městě a za dlouhých nocí si špitala s přítelkyněmi důvěrnosti a tajemství až na jediné. Toho roku jí vstoupil do života Gerald O’Hara, o dvacet osm let starší než ona, a téhož roku jí ze života zmizel její bratranec Philippe Robillard. Protože když Philippe s prudkým pohledem v očích a divokým vystupováním opustil navždy Savannah, odnesl s sebou i žár planoucí v Ellenině srdci a drobnému Irovi s křivýma nohama, který se s ní oženil, zanechal jen ušlechtilou lasturu.

Ale to Geraldovi, který nemohl věřit vlastnímu štěstí, že si ho vzala, úplně stačilo. Jestli z ní něco odešlo, on to nikdy nepostrádal. Byl chytrý a dovedl si spočítat, že se stal zázrak, když Ir, za kterým nestála slavná rodina ani bohatství, dokázal získat dceru jedné z nejbohatších a nejpyšnějších rodin na celém pobřeží. Gerald se totiž vypracoval sám. Gerald se dostal do Ameriky z Irska v jednadvaceti letech. Přijel nakvap jako mnoho lepších i horších Irů před ním nebo po něm v šatech, které měl na sobě, se dvěma šilinky, které mu zbyly po zaplacení lodního lístku, a s odměnou vypsanou na jeho hlavu, která byla podle jeho názoru vyšší, než jakou si jeho čin zasluhoval. Vždyť tady před branami pekla nežil jediný protestantský orangeman, který by stál za sto liber – ani britské vládě, ani samotnému ďáblovi. Jenže britská vláda si smrt výběrčího daní zastupujícího nepřítomného anglického majitele panství brala natolik, že Geraldu O’Harovi nezbývalo než zmizet, a to co nejrychleji. Je pravda, že výběrčímu vynadal do orangemanských hajzlů, ale to, alespoň

podle Vody řeky Boyne. Geraldova názoru, tomu chlapovi vůbec nedávalo právo urážet ho tím, že zapískal pár úvodních taktů

písničky K bitvě na řece Boyne došlo před více než sto lety, ale pro O’Hary a jejich sousedy to bylo pořád jako včera, vždyť všechny jejich naděje a sny spolu s půdou a majetkem zmizely v oblaku prachu zahalujícím vyděšeného stuartovského prince, který uprchl a nechal Viléma Oranžského a jeho nenáviděné vojáky s oranžovými kokardami pobít irské přívržence Stuartovců.

To byl mimo jiné důvod, proč Geraldova rodina neměla sklony hledat v osudovém výsledku této hádky nic příliš vážného až na fakt, že by v krajním případě třeba mohl mít vážné důsledky. O’Harovi byli anglické policii už léta podezřelí, že jsou zapleteni do zrádných piklů proti vládě, a Gerald nebyl první O’Hara, který musel vzít nohy na ramena a uprchnout z Irska doslova přes noc. Starší bratři James a Andrew Geraldovi skoro vypadli z paměti, vybavoval si jedině, že to byli mladíci s pevně sevřenými rty, kteří se za noci vytráceli a navraceli se po splnění záhadných poslání, často zmizeli na celé týdny, což matku strachem o ně pokaždé málem přivedlo do hrobu. Do Ameriky se přistěhovali před léty poté, co pod prasečím chlívkem O’Harových byl objeven menší sklad pušek. Stali se z nich úspěšní obchodníci v Savannah, „ačkoli jen sám pánbůh ví, kde to může být,“ jak dodávala jejich matka pokaždé, když se zmiňovala o svých dvou nejstarších mužských potomcích, a k nim taky poslala mladého Geralda.

Z domova si odnesl matčino letmé políbení na tvář a horoucí katolické požehnání do ucha a otcovské napomenutí na rozloučenou: „Pamatuj, kdo jsi, a od nikoho si nenech nic líbit.“ Pět urostlých bratrů se s ním rozloučilo s obdivným, ale trochu shovívavým úsměvem, protože Gerald byl benjamínek a drobeček mezi sourozenci hrajícími vyvinutými svaly.

Pět bratrů a otec měřili přes sto osmdesát centimetrů a všichni měli statnou postavu, ale drobný Gerald v jedenadvaceti letech věděl, že necelých sto šedesát centimetrů je výška, jakou mu bůh ve své moudrosti ráčil dát. Pro Geralda bylo typické, že nikdy nemařil čas lítostí nad nedostatečností vlastního vzrůstu a nikdy to pro něj nebylo překážkou, chtěl-li něčeho dosáhnout. Naopak Geraldova sporá menší postava mu pomohla stát se tím, čím nakonec byl, jelikož brzy poznal, že malí lidé musejí být tvrdí, chtějí-li se prosadit ve společnosti velkých. A Gerald tvrdý byl.

Jeho urostlejší bratři byli zachmuření, mlčenliví lidé, z nichž se rodinná tradice navždy ztracené staré slávy drala na povrch tichou nenávistí a vybuchovala záchvaty zatrpklého humoru. Kdyby byl Gerald urostlý svalovec, byl by se jako ostatní O’Harové pohyboval v temnu rebelantských intrik proti vládě. Ale Gerald byl „křikloun a paličák“, jak o něm láskyplně říkávala matka, měl výbušný temperament, okamžitě používal pěsti a bojechtivost z něj čišela na dálku. Mezi urostlými O’Hary se nesl jako naparující se kohout liliputek na dvoře obrovských samců kočinčínek a bratři ho měli rádi, láskyplně ho dráždili, aby slyšeli, jak se durdí, zpracovávali ho mohutnými pěstmi, ale jen tolik, aby udrželi benjamínka v náležitém odstupu.

Gerald si s sebou do Ameriky přivezl zcela nedostatečné vzdělání, ale sám si to vůbec neuvědomoval. I kdyby mu to někdo řekl, nelámal by si tím hlavu. Matka ho naučila číst a úhledně psát. Počty mu šly hladce. A tím jeho knižní vědomosti končily. Z latiny uměl jen reagovat při mši a jedinými znalostmi z historie byl nekonečný výčet příkoří spáchaných na Irsku. Z básníků znal jedině Moorea a hudbou pro něj byly lidové písničky, které se v Irsku předávaly z generace na generaci. Lidem, kteří měli rozsáhlejší vzdělání než on, prokazoval živou úctu, ale vlastní nijak nepostrádal. K čemu by mu také bylo vzdělání v nové vlasti, kde se k obrovskému majetku dokázali propracovat i ti nejhloupější přivandrovalci z irských blat? V zemi, kde člověk musel být silný a nesměl mít strach z práce?

Geraldovo nedostatečné vzdělání nevadilo ani Jamesovi a Andrewovi, kteří ho zaměstnali ve svém obchodě v Savannah. Úhledným rukopisem, přesným počítáním a obratností při obchodním jednání si získal jejich úctu, kdežto znalost literatury nebo hudební vkus, pokud by je měl, by pro bratry byly nejvýš záminkou k pohrdavým úšklebkům. Na počátku 19. století přijímala Amerika Iry s otevřenou náručí. James a Andrew, kteří začínali jako povozníci dopravující zboží v krytých formanských vozech ze Savannah do vnitrozemských měst v Georgii, ve svém podniku prosperovali a Gerald prosperoval s nimi.

Jih se mu líbil a brzy se stal, alespoň ve vlastních očích, Jižanem. Na Jihu – a na Jižanech – byla sice spousta věcí, které do smrti nepochopil, ale se zaníceností, kterou měl v povaze, přejímal představy a zvyky, jak jim sám rozuměl – poker a koňské dostihy, politické vášně a soubojový kodex, práva států a nenávist ke všem Yankeeům, otroctví a Království bavlny, pohrdání chudými bělochy a přehnanou zdvořilost vůči ženám. Naučil se i žvýkat tabák. Na whisky si nemusel nijak zvlášť zvykat, s nadáním k pití se už narodil.

Ale Gerald zůstal Geraldem. Životní zvyky a představy se sice změnily, ale vnější vystupování nedokázal změnit, ani kdyby býval chtěl. Obdivoval protahovanou výslovnost a eleganci bohatých majitelů rýžových a bavlníkových plantáží přijíždějících do Savannah z jejich královských sídel obrostlých tilandsií na čistokrevných koních, za nimiž následovaly kočáry se stejně elegantními manželkami a vozy s otroky. Jenže Gerald se nikdy nevzmohl na eleganci. Lenivě rozmazané hlasy sice zněly příjemně jeho uším, ale vlastní prudký irský přízvuk mu lpěl neodvolatelně na jazyku. Líbil se mu ledabylý šarm, s nímž tito lidé vyřizovali důležité záležitosti nebo dávali v kartách v sázku celé jmění, plantáž nebo otroka a pak odepisovali ztrátu s bezstarostným rozmarem a nevzrušovali se víc, než když rozhazovali drobné mezi míšenecké děti. Jenže Gerald zažil chudobu a do smrti se nenaučil rozhazovat peníze s grácií ani v dobrém rozmaru. Ti lidé z georgijského pobřeží byli příjemní, mluvili jemně, rychle se rozčilili a byli plni okouzlujících nedůsledností. Gerald je měl rád, ale mladý Ir, který se právě přistěhoval ze země, kde vanuly vlhké a mrazivé větry a kde zamlžené močály nevydechovaly horečku, překypoval prudkou a neklidnou vitalitou, která ho oddělovala od těchto ospalých aristokratů vyrostlých v subtropickém klimatu mezi bažinami vydechujícími malárii.

Naučil se od nich, co mu připadalo užitečné, a zbytek zavrhl. Z jižanských zvyků mu připadal nejužitečnější poker, poker a schopnost udržet si jasnou hlavu při pití whisky, a právě vrozené sklony ke kartám a jantarovému nápoji Geraldovi nakonec přinesly dvě ze tří nejcennějších součástí majetku: lokaje a plantáž. Třetí nejcennější, co měl, byla manželka, ale za tu vděčil výhradně tajemné boží dobrotě.

Lokaj se jmenoval Pork. Byl to černoch s leskle temnou pletí, důstojný znalec fines krejčovského řemesla, Gerald ho vyhrál v celonoční partii pokeru na jednom plantážníkovi ze St. Simons Islandu, jehož odvaha při blafování se vyrovnala Geraldově, ale při pití newyorleanského rumu ho dřív opustila výdrž. Porkův bývalý majitel sice později nabízel, že ho koupí zpátky za dvojnásobnou cenu, ale Gerald to paličatě odmítal, protože vlastnictví prvního otroka, a to otroka, který byl „nejlepší lokaj na celém zatraceném pobřeží“, bylo prvním krokem na cestě k uspokojení starých přání. Gerald odjakživa toužil stát se majitelem otroků a gentlemanem vlastnícím velké pozemky.

Rozhodl se, že nehodlá jako James s Andrewem do smrti ve dne kšeftovat a noci trávit při svíčce nad nekonečnými sloupci položek v účetní knize. Na rozdíl od bratrů si ostře uvědomoval, jaké společenské stigma je vpáleno lidem od „kšeftu“. Gerald se chtěl stát plantážníkem. S intenzivní touhou Ira, který se stal pachtýřem na půdě, kterou předkové svobodně vlastnili a kde měl právo lovit, chtěl vidět, jak se mu před očima rozprostírají vlastní zelené pozemky. Se zarytou paličatostí nehleděl vpravo ani vlevo a toužil jen po vlastním domě, po vlastní plantáži, po vlastních koních a po vlastních otrocích. A chtěl se jich domoci zde v nové vlasti, kde nehrozilo dvojjediné nebezpečí, před nímž utekl z domova – daně pohlcující úrodu i se sýpkami a věčná hrozba vyvlastnění. Jenže Gerald časem přišel na to, že ambice jsou jedna věc a jejich uskutečnění druhá. Pobřeží Georgie bylo pevně v rukou zavedené aristokracie, tam neměl sebemenší naději získat místo, jaké si představoval.

A tehdy zasáhly společnou rukou náhoda s pokerem a daly mu plantáž, kterou později nazval Tara, a tak se přestěhoval z pobřeží do výše položené části severní Georgie.

Stalo se to v jednom saloonu v Savannah, za horké jarní noci, kdy rozhovor neznámého člověka sedícího poblíž přiměl Geralda, aby nastražil uši. Neznámý, původem ze Savannah, se právě vrátil po dvanáctiletém pobytu ve vnitrozemí. Patřil k vítězům v loterii, kterou pořádal stát, aby rozdělil rozsáhlé pozemky ve střední Georgii. Ty rok před Geraldovým příjezdem státu postoupili indiáni. Muž se tam odstěhoval a založil si plantáž, ale teď mu tam vyhořel dům, neznámý měl plné zuby „toho prokletého místa“ a potřeboval se ho za každou cenu zbavit.

Gerald, kterému myšlenka na vlastní plantáž prakticky neustále vězela v hlavě, se nechal neznámému představit a jeho zájem ještě vzrostl, když mu muž vyprávěl, jak se severní část státu plní novými přistěhovalci z obou Karolín a Virginie. Gerald žil v Savannah už dost dlouho a nasákl místními představami, že zbytek státu mimo pobřeží je zapadákov porostlý lesy, v nichž za každým keřem číhá indián. Při obchodních cestách pro firmu bratří O’Harových se dostal až do Augusty ležící sto šedesát kilometrů proti proudu řeky Savannah a pronikl dost hluboko do vnitrozemí, kde navštívil stará městečka ležící na západ od Augusty. Věděl, že tyto končiny jsou obydleny stejně hustě jako pobřeží, ale podle popisu neznámého plantáž ležela přes tři sta osmdesát kilometrů směrem na severozápad do vnitrozemí, pouhých pár kilometrů od řeky Chattahoochee. Gerald věděl, že na sever od řeky patří zem dosud Čerokíům, a proto ho překvapilo, když se neznámý vysmál jeho obavám, že by mohl mít nepříjemnosti s indiány, a místo toho mu vyprávěl, že v nových oblastech vyrůstají prosperující města a plantáže.

Po hodině, když hovor začínal pomalu váznout, navrhl Gerald se lstí prozrazující se v bezedné nevinnosti jeho jasně modrých očí, že by si měli zahrát partičku pokeru. Noc potom ubíhala a jedna runda stíhala druhou, až konečně přišla chvíle, kdy se všichni ostatní hráči vzdali a Gerald zůstal s cizím mužem sám. Cizinec vsadil všechny žetony a přihodil svou plantáž. Gerald vsadil také všechny žetony a na ně položil svou náprsní tašku. Peníze v ní sice patřily firmě bratři O’Harové, ale Gerald se rozhodl, že si to vezme na svědomí a přizná se až ráno u zpovědi před mší. Gerald věděl, co chce, a jakmile jednou něco chtěl, vždycky toho dosáhl tou nejpřímější cestou. Navíc věřil ve vlastní štěstí a čtyři dvojky, ani na vteřinu ho nenapadlo dělat si hlavu s tím, kolik bude muset splácet, kdyby měl soupeř náhodou šťastnější ruku.

„Moc jste si nepomohl a já jsem rád, že nebudu muset za tu díru platit daně,“ ulevil si majitel „tří es“, když požádal o papír a pero. „Velký dům vyhořel už loni a pole zarůstají křovím a borovičkami z nalétaných semen. Ale teď je všechno vaše.“

„Nikdy nemíchej karty a whisky, když nejsi odkojenej irskou samohonkou,“ radil téhož večera vážně Gerald Porkovi, když mu lokaj pomáhal do postele. A sluha, který se z obdivu k novému pánovi snažil mluvit s irským přízvukem, náležitě odpověděl směsicí černošské hatmatilky a nářečí z hrabství Meath, kterou by jiný posluchač kromě nich dvou nepochopil.

Bahnitá řeka Flint, tekoucí klidně mezi stěnami borovic a bahenních dubů obrostlých změtí popínavých rostlin, obtékala Geraldovy nové pozemky jako ohnutá paže a objímala je ze dvou stran. Pro Geralda stojícího na pahorku, kde stával dům, byla tato vysoká bariéra zeleně stejně viditelným a příjemným důkazem vlastnictví jako vlastnoručně postavený plot, kterým by si osobně označil hranice svých pozemků. Stál na zčernalých kamenných základech vyhořelého domu, díval se dolů na dlouhé stromořadí vedoucí k silnici a šťavnatě klel, protože jeho radost tryskala z větších hloubek než děkovná modlitba. Dvojí řada majestátních stromů teď patřila jemu stejně jako zanedbaný trávník zarostlý plevelem vysokým až po pás, nad nímž se tyčily mladé magnolie s bílými hvězdami květů. Neobdělaná pole, poďobaná mladými borovičkami a křovím, jejichž cihlově červená hladina se vlnila do dálky do všech čtyř stran, patřila Geraldu O’Harovi – byla jen jeho, protože měl jasnou, pitím nezatemněnou irskou hlavu a protože dokázal vsadit všechno na jednu kartu.

Gerald zavřel oči a v tichu ladem ležících pozemků prožíval vědomí, že nalezl domov. Tady přímo pod nohama mu vyroste cihlový, vápnem obílený dům. Za silnicí budou stát nové laťové ohrady ohraničující pastviny pro tučný dobytek a plnokrevné koně a rudá půda vlnící se ze svahu dolů k úrodným pozemkům na březích řeky se bude na slunci skvět bíle jako prachové peří, všude samá bavlna! O’Harové se znovu postaví na nohy.

Za vlastní malý podíl, za to, co mu neradi půjčili bratři, a za slušnou částku, kterou získal z hypotéky na pozemky, si Gerald koupil první černé nádeníky a odstěhoval se do Tary, kde žil v mládenecké samotě ve čtyřpokojovém domě pro správce, dokud nepřišel čas, kdy mohl začít stavět obílené sídlo, které pojmenoval Tara.

Vyčistil pole, vysázel bavlnu, půjčil si od Jamese a Andrewa další peníze a koupil další otroky. O’Harovi drželi spolu v dobách dobrých i zlých, ne že by se mezi sebou snad měli nějak zvlášť rádi, ale protože ze zkušenosti za špatných časů poznali, že chce-li rodina přežít, musí čelit světu jako pevná hráz. Půjčili Geraldovi, kolik potřeboval, a v následujících létech se jim dluh vrátil i s úroky. Plantáž se postupně rozšiřovala, protože Gerald přikupoval sousední pozemky, a bílý dům nakonec přestal být snem a stal se skutečností.

Postavili jej otroci a těžkopádně roztažená budova korunující vrchol pahorku, který se zdvíhal nad zeleným svahem a pastvinami táhnoucími se dolů k řece, se Geraldovi velice zamlouvala, protože působila zralým dojmem, i když byla nová. Staré duby, pod jejichž korunami kdysi projížděli indiáni, mohutnými kmeny pevně objímaly dům a větvemi tyčícími se nad střechou mu dávaly stín. Trávník, zbavený plevele, hustě zarostl jetelem a bermudskou trávou a Gerald dbal, aby byl řádně udržován. Od cedrového stromořadí po řadu bílých chatrčí, v nichž bydleli otroci, všechno v Taře dýchalo solidností, stabilitou a definitivností a Geraldovo srdce se pokaždé, když se vyřítil tryskem ze zatáčky na silnici a spatřil střechu vlastního domu tyčící se mezi zelenými větvemi, nadmulo pýchou, jako by svůj domov pokaždé viděl poprvé.

To všechno dokázal on, malý, paličatý, výbušný Gerald.

Gerald vycházel skvěle se všemi sousedy z okresu až na MacIntoshovy, s jejichž pozemky sousedil vlevo, a Slatteryovy, jejichž ubohé tři akry ležely vpravo od jeho pozemků na močálovité půdě mezi řekou a plantáží Johna Wilkese.

MacIntoshovi byli Irové skotského původu, navíc protestantští orangemani a tenhle původ je stačil v Geraldových očích zatratit navěky, i kdyby oplývali ctnostmi všech světců z katolického kalendáře. Žili sice v Georgii už sedmdesát let a jedna generace předtím sídlila v obou Karolínách, ale první člen rodiny, který vstoupil na americkou půdu, přišel z Ulsteru, a to Geraldovi úplně stačilo.

MacIntoshovi nosili hlavu vzhůru, moc toho nenamluvili, hleděli si výhradně svého a brali si příbuzné z Karolíny. Gerald nebyl jediný, kdo je neměl rád, protože lidé v okrese se rádi po sousedsku přátelili a jen s odporem odpouštěli lidem, kteří s nimi tyto sklony nesdíleli. O MacIntoshových kolovaly zvěsti, že podporují abolicionisty, to jejich popularitu rozhodně nezvyšovalo. Starý Angus nikdy nepropustil jediného otroka, navíc spáchal neodpustitelný společenský prohřešek, když prodal několik svých černochů cestujícím obchodníkům s otroky, kteří měli namířeno na plantáže cukrové třtiny v Louisianě, a tak fámy kolovaly dál.

„Určitě je abolicionista, na to dám krk,“ prohlásil Gerald před Johnem Wilkesem. „Jenže tak je to u orangemanů vždycky, jakmile princip narazí na skotskou tvrdost, doplatí na to princip.“

Slatteryovi byli jiný případ. Byli to chudí běloši, kterým nikdo neprokazoval ani tu vynucenou úctu, kterou si Angus Macintosh vydobyl na sousedech svou tvrdošíjnou nezávislostí. Starý Slattery, který se navzdory nabídkám od Geralda a Johna Wilkese zuby nehty držel svých tří akrů, si neuměl s ničím poradit a neustále si naříkal. Jeho žena byla věčně rozcuchaná, nemocná, zanedbaná matka zachmuřených dětí připomínajících králíky – a jejich počet rok co rok pravidelně rostl. Tom Slattery neměl ani jednoho otroka, v periodických záchvatech se dvěma nejstaršími syny obdělával svých pár akrů bavlny, kdežto manželka s mladšími potomky měla na starosti pozemek, který snad měl být zelinářskou zahradou. Bavlna se bůhví proč nikdy neurodila a zahrada vinou neustálých porodů paní Slatteryové málokdy dala tolik zeleniny, aby stačila nasytit celé hejno potomků.

Všichni byli zvyklí vidět Toma Slatteryho přešlapovat u dveří sousedů a žebrat o bavlníková semena na setí nebo o celý uzený bůček, „aby nějak vydrželi“. Slattery nenáviděl sousedy se vší chabou silou, jíž se mu dostávalo, protože za jejich zdvořilostí tušil pohrdání, a nejvíc nenáviděl „drzý negry pracháčů“. Domácí služebnictvo v okrese se považovalo za nadřazené chudým bělochům a jejich nezastírané pohrdání ho zraňovalo, zatímco jejich zabezpečenější životní postavení v něm živilo závist. Na rozdíl od jeho ubožáckého živobytí byli černoši dobře živeni, slušně oblečeni a v nemoci a ve stáří o ně bylo postaráno. Byli pyšní na dobré jméno svých pánů a většinou byli hrdí na to, že patří lidem, kteří něco znamenají, kdežto nad ním všichni ohrnovali nos.

Tom Slattery by byl mohl prodat svou farmu za trojnásobnou cenu kterémukoli plantážníkovi z okresu. Všichni by ty peníze rádi vydali, jen aby zbavili okres takové nepříjemné skvrny, ale Slattery radši seděl, kde byl, a udržoval se s bídou při životě z jednoho žoku bavlny ročně a z milodarů od sousedů.

Se všemi ostatními lidmi v okrese vycházel Gerald přátelsky a s jistou dávkou důvěřivosti. Wilkesovi, Calvertovi, Tarletonovi i Fontaineovi se do jednoho usmívali, když se na jejich příjezdovou cestu vřítil drobný jezdec na mohutném koni, usmívali se a gestem nechávali přinést vysoké sklenice, v nichž byla lžička cukru a špetka drcené máty zalitá spoustou bourbonu. Gerald byl příjemný a sousedi časem poznali to, co děti, černoši a psi odhadli na první pohled, totiž že se pod tenkou slupkou sveřepého vystupování a křiklounského hlasu skrývá laskavé srdce, ochotné a chápavé ucho a otevřená peněženka.

Jeho příjezd se jakživ neobešel bez kraválu štěkajících psů a pokřikujících černoušků, kteří se k němu hnali a přitom se prali, kdo bude smět podržet koně, potom se kroutili a uculovali pod záplavou jeho dobrosrdečných nadávek. Bílé děti se cpaly, aby si mu mohly sednout na kolena, aby je pohoupal jak na koni, když před rodiči odhaloval hanebnost yankeeských politiků. Dcery přátel se mu svěřovaly se svými srdečními záležitostmi a mladíci, kteří se báli přiznat čestné dluhy vlastním otcům, v něm v nouzi nacházeli přítele.„Tak

tohle už dlužíš celý měsíc, ty darebáku!“ křičíval na ně. „Proč jsi proboha nepřišel dřív a neřek sis o peníze?“

Všichni znali jeho hrubé vyjadřování, takže se nikdo nezarazil a mladí páni se jen provinile usmáli a odpověděli: „Nechtěl jsem vás, pane, obtěžovat a můj otec…“

„Tvůj otec je slušný člověk, to nikdo nemůže popřít, ale moc přísný, tak si vem tohle a už o ničem nechci slyšet.“

Manželky plantážníků odolávaly nejdéle. Ale když paní Wilkesová, „velká dáma se vzácným darem mlčet“, jak ji charakterizoval Gerald, řekla jednou večer manželovi, když Gerald odcválal po příjezdové cestě: „Vyjadřuje se drsně, ale je to gentleman,“ měl Gerald definitivně vyhráno.

Netušil, že mu to trvalo skoro deset let, protože ho nikdy nenapadlo, že si ho sousedi ze začátku měřili tázavě. Sám od okamžiku, kdy poprvé vstoupil na půdu Tary, ani jednou nepochyboval o tom, že sem patří.

Když bylo Geraldovi třiačtyřicet let – byl statný a v obličeji zdravě červený, že připomínal šlechtice na honu z rytin –, uvědomil si, že Tara, ať je mu sebemilejší, ani lidé z okresu s otevřenými srdci a domy nejsou všechno. Že se chce oženit.

Tara zrovna volala po paní domu. Tlustý kuchař, černoch, který z nutnosti povýšil od práce na dvoře do kuchyně, nikdy nebyl hotov s jídly včas a komorná, která předtím pracovala na poli, nechávala na nábytku hromadit vrstvy prachu a jakživa neměla po ruce dostatek čistého prádla, takže příjezd hostů pokaždé vyvolal spoustu zmatků a pobíhání. Pork, který byl jediným odborně vychovaným sluhou v domácnosti, byl pověřen všeobecným dohledem nad ostatním služebnictvem, ale i on pod několikaletým vlivem Geraldova bezstarostného přístupu k životu začal být laxní a lhostejný. Jako sluha udržoval Geraldův pokoj v pořádku a jako lokaj servíroval jídla důstojně a na patřičné úrovni, ale jinak nechával věcem v podstatě volný průběh.

Všichni černoši neomylným africkým instinktem přišli na to, že Gerald je jako pes, který štěká, ale nekouše, a nestydatě ho zneužívali. V Taře neustále lítaly vzduchem výhrůžky, že někdo bude prodán na jih nebo bez milosti zbičován, ale prodán nebyl nikdo a zbičován byl pouze jediný otrok, a to ještě za to, že se nepostaral o Geraldova oblíbeného koně, který měl za sebou celodenní lov.

Vnímavému pohledu Geraldových modrých očí neuniklo, jak účinně jsou vedeny domácnosti sousedů a jak snadno řídí manželky s uhlazenými vlasy a šustícími sukněmi své služebnictvo. Neměl tušení, že tyto ženy se nezastaví od svítání do půlnoci, protože musí dohlížet na vaření, výchovu dětí, šití a praní. Viděl jen vnější výsledky, ty na něj dělaly hluboký dojem.

Že nutně potřebuje ženu, si uvědomil jednou ráno, když se oblékal na cestu do města na zasedání soudu. Pork mu přinesl oblíbenou nabíranou košili, kterou komorná spravila tak nešikovně, že ji mohl nosit nanejvýš lokaj.

„Pane Gerald,“ řekl Pork, který s radostí balil košili, zatímco Gerald běsnil vzteky, „vy se potřebujete voženit s paní, kerá bude mít hromadu černejch sluhů a služek.“

Gerald napomenul Porka za drzost, ale v duchu mu dával za pravdu. Potřeboval se oženit a mít děti a už se to nedalo odkládat, brzy by mohlo být pozdě. Jenže se nehodlal oženit s první, která se namane, jako to udělal pan Calvert, který si vzal yankeeovskou guvernantku svých osiřelých dětí. Jeho žena musí být dáma, dáma z ušlechtilé krve, musí být stejně vznešená a ušlechtilá jako paní Wilkesová a musí umět vést Taru stejně, jako paní Wilkesová vládne svému panství.

Ale sňatku se ženou z některé staré rodiny v okrese stály v cestě dvě překážky. První spočívala v nedostatku dívek ve věku na vdávání. Druhou, vážnější překážkou bylo, že Gerald byl navzdory svému desetiletému pobytu „nový člověk“ a navíc přistěhovalec. Nikdo neznal jeho rodinu. Společnost ve vnitrozemí Georgie nebyla zdaleka tak uzavřená jako aristokracie na pobřeží, ale přesto nebyl nikdo ochoten provdat dceru za člověka, o jehož dědečkovi se nic nevědělo.Gerald

si uvědomil, že ho lidé z okresu mají opravdu rádi, loví s ním, popíjejí a debatují o politice, ale přesto mezi nimi sotva najde někoho, kdo by mu dal dceru za manželku. A vůbec netoužil po tom, aby se u večeře šířily drby, že ten či onen otec bohužel nedovolil, aby se Gerald O’Hara ucházel o jejich dceru. Gerald si kvůli tomu nezačal před sousedy připadat méněcenný. Nic na světě ho nemohlo přimět, aby si před kýmkoli připadal méněcenný. Šlo pouze o prapodivný zvyk, že dcery z tohoto okresu se vdávaly pouze za muže z rodin, které žily na Jihu mnohem déle než dvaadvacet let, vlastnily půdu a otroky a za tu dobu propadly pouze neřestem, které byly v módě.

„Sbal mi věci. Pojedeme do Savannah,“ nařídil Porkovi. „A jestli tě jen jednou uslyším pípnout ‚Pst!‘ nebo ‚Panebože!‘, tak tě okamžitě bez milosti prodám, protože tahle slova sám málokdy používám.“

James s Andrewem mu budou třeba moci poradit ve věci sňatku a mezi dcerami jejich starých dobrých známých by se možná našlo pár takových, které by odpovídaly jeho požadavkům a byly ochotné se za něj provdat. James s Andrewem ho trpělivě vyslechli, ale moc ho nepotěšili. V Savannah neměli žádné příbuzné, na něž by se mohli obrátit se žádostí o pomoc, protože do Ameriky přijeli už ženatí. A dcery starých známých byly už dávno vdané a vychovávaly vlastní malé děti.

„Nejsi žádný boháč a nepocházíš ze slavného rodu,“ prohlásil James.„Peníze

jsem si vydělal a slavný rod můžu založit. Jen tak nějakou si nevezmu.“

„Míříš moc vysoko,“ konstatoval suše Andrew. Ale přesto udělali pro Geralda, co mohli. James s Andrewem byli už staří pánové a v Savannah se domohli solidního postavení. Měli spoustu přátel a celý měsíc vodili Geralda z jednoho domu do druhého na večeře, taneční dýchánky a pikniky. „Líbí se mi tu jediná žena,“ vyjádřil se nakonec Gerald. „A ta ještě nebyla na světě, když jsem se sem přistěhoval.“

„A která že se ti líbí?“

„Slečna Ellen Robillardová,“ odpověděl Gerald a tvářil se samozřejmě, protože mírně šikmé tmavé oči Ellen Robillardové ho upoutaly víc, než když se žena muži jenom líbí. Přestože předstírala v chování necitelnost, která u patnáctileté dívky působila nezvyklým dojmem, Gerald byl okouzlen. Navíc z ní vyzařovalo úporné zoufalství, které ho dojímalo do té míry, že se k ní choval něžněji než ke všem ostatním lidem na světě. „Vždyť bys mohl být jejím otcem!“

„Jsem přece v nejlepších létech,“ vykřikl Gerald, jehož se bratrova poznámka hluboce dotkla. James promluvil zjihlým hlasem: „Jerry, v Savannah bys nenašel dívku, u níž bys měl menší šanci, že si tě vezme. Její otec je Robillard a tihle Francouzi jsou pyšní jako čerti. A matka – bůh jí dej lehké odpočinutí – byla velká dáma.“

„Mně je to jedno,“ odsekl Gerald naštvaně. „Kromě toho matka zemřela a starý Robillard mě má rád.“

„Jistě, jako člověka, ale ne jako zetě.“

„Slečna tě stejně nebude chtít,“ vložil se do debaty Andrew, „je zamilovaná do toho svého divokého bratrance Philippa Robillarda, už to trvá rok, přestože ji rodina od rána do večera nutí, aby ho pustila z hlavy.“

„Tenhle měsíc přece odjel do Louisiany,“ namítl Gerald. „Jak to, prosím tě, víš?“

„Prostě to vím,“ odpověděl Gerald, který se nehodlal šířit o tom, že mu Pork opatřil tuhle důležitou zprávičku, ani že Philippe odjel na Západ na výslovné přání vlastní rodiny. „Taky bych netvrdil, že je do něj zamilovaná tak, že na něj nedokáže zapomenout. V patnácti letech je člověk na lásku ještě moc mladý.“

Zpráva, že dcera Pierra Robillarda si bude brát toho drobného Ira z vnitrozemí, nakonec překvapila Jamese a Andrewa stejně jako celé město. V Savannah to za dveřmi bzučelo jako v úle spekulacemi o Philippu Robillardovi, který odjel na Západ, ale žádné drbání neumělo odpovědět na otázku, jak si nejkrásnější Robillardova dcera mohla vzít skrčka s hrubým hlasem a obličejem červeným jako tuřín, o kterém donedávna vůbec neslyšela. Tajemství zůstalo pro všechny tajemstvím.

Gerald sám nikdy nepochopil, jak se všechno seběhlo. Věděl jen, že se stal zázrak. A byl také výjimečně pokorný, když mu Ellen, velice bledá, ale velice klidná, položila lehkou ruku na rameno a prohlásila: „Vezmu si vás, pane O’Haro.“

Úžasem oněmělí Robillardovi znali částečnou odpověď, ale pouze Ellen a její chůva byly zasvěceny do všeho, co se přihodilo té noci, kdy slečna až do svítání plakala jako nešťastná holčička a ráno vstala jako žena, která se definitivně rozhodla.

Chůva přinesla své mladé paní s nepříjemnou předtuchou balíček z New Orleansu adresovaný neznámou rukou a obsahující Elleninu miniaturu, kterou slečna s pláčem hodila na zem, čtyři její vlastnoruční dopisy Philippu Robillardovi a stručný dopis od neworleanského kněze, oznamující, že bratranec zahynul v hospodské rvačce.

„Vyhnali ho odsud, otec, Paulina a Eulalie. Vyhnali ho. Nenávidím je. Nechci je víckrát vidět. Chci pryč. Půjdu kamkoli, jen když neuvidím je, tohle město, nikoho, kdo by mi jen trochu připomínal – jeho.“

Když se blížilo jitro, chůva, která také usedavě plakala nad černou hlavou své paní, namítala: „Ale, miláčku, to přece nejde!“

„Ale jde a já to udělám. Je to hodný člověk. Buď to udělám, anebo půjdu do kláštera v Charlestonu.“

Pohrůžka odchodem do kláštera nakonec všechno rozhodla a vyděšený Pierre Robillard dal souhlas k sňatku. Osobně byl zarytý presbyterián, přestože celá rodina byla katolická, a představa, že by se z dcery stala jeptiška, byla ještě nesnesitelnější, než kdyby se stala ženou Geralda O’Hary. Koneckonců proti němu nic neměl, chyběli mu jen slavní předkové.

Tak se Ellen Robillardová obrátila zády k městu Savannah, aby je víckrát nespatřila, a s manželem v nejlepších létech, chůvou a dvaceti „negry do domácnosti“ vyrazila na cestu do Tary.

Příští rok se jim narodila první dcera, kterou pokřtili po Geraldově matce Katie Scarlett. Gerald byl zklamán, protože chtěl syna, ale i tak se nad droboučkou černovlasou dcerkou rozněžnil natolik, že dal každému otrokovi v Taře nalít rum a sám se hlučně a šťastně opil .Nikdo

netušil, jestli Ellen někdy litovala svého rozhodnutí provdat se za Geralda, a on sám nejméně, protože pokaždé, kdy se na ni podíval, div nepukl pýchou. Jakmile odjela ze Savannah, pustila z hlavy to přímořské město ušlechtilých mravů i vlastní vzpomínky a od okamžiku, kdy přijela do okresu, se jejím domovem stala Georgie.Když

navždy odešla z otcovského domu, opustila domov, jehož linie byly krásné jako ženské tělo nebo loď pod plnými plachtami – světle růžový štukový dům postavený ve francouzském koloniálním slohu, tyčící se delikátně vysoko nad zem, do nějž se vcházelo po zaobleném schodišti s kovaným zábradlím jemným jako krajky, temný bohatý dům, plný půvabu, ale příliš vznešený.

Opustila nejen půvabné sídlo, ale celou civilizaci, kterou ta budova reprezentovala, a ocitla se ve světě, jenž jí připadal stejně zvláštní a cizí, jako kdyby překročila celý kontinent.

Severní část Georgie byla drsný kraj, v němž žili otužilí lidé. Vysoko na náhorní plošině na úpatí pohoří Blue Ridge spatřila na všech stranách vlnící se rudé kopce, z nichž se draly na povrch obrovské kusy žulového podloží a všude se mlčky tyčily vychrtlé jedle. Všechno jí tady připadalo divoké a nezkrocené, protože se narodila na pobřeží a její oči byly zvyklé na tichou krásu džungle z mořských ostrovů porostlých šedými třásněmi tilandsie a změtí zeleně, na bílé pruhy pláží rozpálených subtropickým sluncem, na dlouhá plochá pásma písčité půdy porostlé skupinami palmet a palem. A tahle krajina znala mrazivé zimy i horká léta a z lidí, kteří jí byli cizí, vyzařovala ráznost a energie. Byli laskaví, zdvořilí, velkorysí, překypující dobrotou, ale tvrdí, chlapští a popudliví. Lidé z pobřeží, které opustila, byli pyšní, že všechny své záležitosti včetně soubojů a rodových rozepří řešili s bezstarostným výrazem, ale v těchhle lidech ze severní Georgie bylo cosi násilnického. Na pobřeží život dozrál a změkl, kdežto tady byl ještě mladý, rozdychtěný a nový.

Všichni lidé, které Ellen znala ze Savannah, mohli být odliti z jedné formy, natolik byly jejich názory i tradice stejné, ale tady žily rozličné typy lidí. Usedlíci přišli do severní Georgie z nejrůznějších končin, z jiných oblastí Georgie, z obou Karolín a Virginie, z Evropy i Severu. Někteří chtěli jako Gerald zbohatnout. Jiní pocházeli jako Ellen ze starých rodů a život v původních sídlech se jim zprotivil natolik, že šli hledat útočiště do vzdálených končin. Mnozí se přistěhovali bez důvodu, pokud jím nebyla neklidná krev zděděná po pionýrských předcích, která jim pořád ještě vřela v žilách.

Tito lidé pocházející z mnoha různých míst i prostředí vtiskli životu v okrese bezprostřednost, jakou Ellen předtím neznala, bezprostřednost, na jakou si nikdy úplně nezvykla.

Vzedmutá vlna prosperity, která tehdy zaplavila celý Jih, oživila dění i v této části Georgie. Celý svět volal po bavlně a panenská půda v okrese, úrodná a nevyčerpaná, přinášela bohatou sklizeň. Bavlna byla pulsem tohoto kraje, setí diastolou a sklizeň systolou. Z oblouků brázd přicházelo bohatství a také nadutost – nadutost založená na zelených keřích a nekonečných akrech bílého rouna. Když na bavlně zbohatla jedna generace – jak asi zbohatne další! Zajištěný zítřek dodával životu pikantní příchuť i nadšení a lidé z okresu si užívali života s takovou chutí, že to Ellen nemohla pochopit. Měli tolik peněz i otroků, že jim zbývalo dost času na hry, a oni hráli rádi. Nikdy neměli tolik naspěch, aby nenechali práci prací a neuspořádali smažení ryb, lov nebo koňské dostihy, a málokterý týden se obešel bez rožnění nebo plesu.

Ellen mezi ně nikdy nechtěla a ani nemohla beze zbytku zapadnout – na to žila příliš dlouho v Savannah – ale respektovala je a časem se naučila obdivovat upřímnost a otevřenost lidí, kteří prakticky neznali zdrženlivost a člověka hodnotili podle toho, jaký skutečně byl.

Stala se nejoblíbenější dámou z okresu. Byla z ní pečlivá hospodyně, dobrá matka a oddaná manželka. Zklamané srdce a nesobeckost, které by jinak obětovala církvi, zasvětila službě dětem a muži, jenž ji odvedl ze Savannah pryč od vzpomínek a nikdy se na nic nevyptával.

Když byl Scarlett rok a podle chůvina názoru překypovala zdravím a energií víc, než se na holčičku sluší, narodila se Ellen druhá dcera, pokřtěná sice Susan Elinor, ale vždycky se jí říkalo Suellen, a pak přišla na řadu Carreen, zapsaná v rodinné bibli jménem Caroline Irene. Následovali tři chlapci, kteří do jednoho umřeli dřív, než se naučili chodit – tři chlapci, kteří teď leželi pod

zkroucenými Gerald O’Hara ml. cedry na rodinném hřbitůvku sto metrů od domu a všichni měli na hrobě kámen s

nápisem Hned ten den, kdy Ellen přijela do Tary, se celé místo jakoby kouzlem proměnilo. Bylo jí sice jen patnáct let, ale přesto byla vychována tak, aby se dokázala ujmout povinností paní domu na plantáži. Mladé dívky před svatbou musely být především něžné, jemné, krásné a milé na pohled, ale po uzavření sňatku se od nich očekávalo, že dokážou vést sto i vícečlenné domácnosti složené z bělochů i černochů, na to byla zaměřena celá jejich výchova.

Ellen se dostalo podobné průpravy pro manželství jako každé dobře vychované slečně z dobré rodiny a kromě toho měla chůvu, která dokázala probudit k životu i toho nejlínějšího černocha. Rychle do Geraldovy domácnosti zavedla pořádek, důstojnost a eleganci a dodala Taře krásu, která jí předtím chyběla.

Dům byl postaven bez jakékoli architektonické koncepce, když bylo třeba, přilepovaly se k němu nové a nové místnosti, kde koho napadlo, ale s Elleninou péčí a pozorností získal kouzlo, které nahradilo nedostatek stavebních plánů. Cedrové stromořadí vedoucí od silnice k domu – bez cedrového stromořadí se neobešlo jediné sídlo georgijského majitele plantáže – chladným temným stínem vytvářelo jasnější odstín, s nímž o to víc kontrastovala zeleň ostatních stromů. Od obílených cihlových zdí se jasně odrážela vistárie, visící přes zábradlí verand a padající dolů až do růžově krepových myrtových keřů u dveří a bíle kvetoucích magnolií na dvoře, které částečně zakrývaly nesouměrné tvary domu.

Na jaře a v létě bermudská tráva a jetel na trávníku dostaly smaragdový odstín, který natolik připomínal skutečný smaragd, že neodvolatelně přitahoval hejna krocanů a hus, které se měly držet pouze za domem. Vůdci hejn neustále podnikali kradmé výpady na přední dvůr, kam je lákala zeleň trávy, bohatý příslib gardéniových pupenů a záhony cínií. Aby se zabránilo jejich plenění, byl u hlavního vchodu postaven na hlídku černošský chlapec. Černoušek sedící na hlavním schodišti s roztrhaným ručníkem v ruce patřil k celkovému obrazu Tary – a vypadal spíš jako hromádka neštěstí, protože na drůbež nesměl sáhnout, mohl jí jen práskat ručníkem nad hlavami a křičet: „Kšá!“

Ellen tímto úkolem pověřovala desítky černošských chlapců, pro něž to byla první služba, která byla v Taře svěřována mužským otrokům. Po dovršení deseti let je posílala k Fotrovi, aby se od něj naučili spravovat boty, ke koláři a truhláři Amosovi, k Philipovi, který měl na starosti krávy, nebo k mezkaři Cuffeeovi. Když se neosvědčili v žádném z těchto řemesel, museli na pole a v očích černochů tím ztratili nárok na jakoukoli společenskou úctu.

Ellen neměla lehký život a nebyla šťastná, ale ona lehký život ani neočekávala, a když nebyla šťastná, nedalo se nic dělat, takový už je osud ženy. Ve světě poroučeli muži a ona to tak brala. Majetek patřil muži a žena se o něj starala. Muži patřila úcta za její péči a žena chválila jeho chytrost. Muž řval jako tur, když si vrazil do prstu třísku, a žena se snažila tlumit své výkřiky při porodu, aby mu nešla na nervy. Muži mluvili hrubě a často se opíjeli. Ženy přecházely prohřešky v řeči mlčením a bez výčitek ukládaly opilce do postele. Muži byli hrubí a nevybíraví ve výrazech, ženy vždycky laskavé, milé a všechno odpouštěly.

Ellen byla vychována v tradici velkých dam, které ji naučily, jak snášet břemeno života a přitom si zachovat osobní kouzlo, a proto se rozhodla, že z jejích tří dcer budou také velké dámy. U obou mladších se jí to podařilo, jelikož Suellen se tolik chtěla líbit, že dychtivě a poslušně přijímala matčina naučení, a Carreen byla ostýchavá a dala se snadno vést. Zato Scarlett, která byla celá po Geraldovi, připadala cesta k tomu, aby se stala velkou dámou, velmi obtížná.

Chůva se nechtěla smířit s tím, že si nejraději nehraje se svými poslušnými sestřičkami nebo se způsobnými holčičkami Wilkesových, ale s černošskými dětmi z plantáže a s kluky ze sousedství, a že umí šplhat po stromech nebo házet kameny stejně jako oni. Chůvu velmi rozčilovalo, že Ellenina dcera projevuje takové sklony, a často jí domlouvala, „ať se přeci už jednou chová jako mladá dáma“. Ale Ellen se na věc dívala s větší tolerancí a prozíravostí. Věděla, že z kamarádů dětských her později vyrostou nápadníci a že žena se musí především vdát. V duchu si řekla, že dcera má moc energie a ještě dost času na to, aby zvládla jemné umění, jak se zalíbit mužům.

K tomu cíli zaměřily obě, Ellen i chůva, veškeré úsilí a Scarlett se, jak vyrůstala, stávala vynikající žačkou v tomto předmětu, i když jinak se nenaučila prakticky nic. Přestože se u ní vystřídala celá řada vychovatelek a přestože strávila dva roky v blízkém fayettevillském penzionátu, její vzdělání zůstalo kusé, zato v tanci se jí nevyrovnala jediná dívka z celého okresu. Uměla se usmát tak, aby se jí na tvářích objevily dolíčky, uměla chodit s ohnutými prsty na nohou tak, aby se trochu kroutila v bocích a široká krinolína se jí přitažlivě houpala, uměla se mužům podívat do očí, hned nato sklopit zrak a prudce zamžikat řasami, aby vypadaly, jako by se zachvívaly prudkým citovým pohnutím. A ze všeho nejlíp se naučila před muži skrývat pod milou a průzračnou dětskou tvářičkou bystrou inteligenci.

Matka s chůvou se jí snažily vštípit vlastnosti, které z ní udělají opravdu žádoucí partii; matka jí jemně domlouvala, kdežto chůva ji neustále peskovala.

„Musíš být jemnější, drahoušku, usedlejší,“ napomínala Ellen dceru. „Nesmíš skákat pánům do řeči, když mluví, i když si myslíš, že o tom víš víc. Pánové nemají rádi dívky, které se moc derou dopředu.“

„Mladý slečinky, co se mračej a vystrkujou bradu a říkaj ‚Já chci‘ nebo ‚Já nechci‘, většinou nenajdou manžela,“ prorokovala chůva pochmurně. „Mladý slečinky by měly chodit se sklopenejma vočima a měly by říkat jen samý ‚Ano, pane, jak chcete‘ nebo ‚Ano, jak říkáte, pane‘.“Obě

dvě Scarlett učily všechno, co by měla umět dáma, ale ona se naučila jen vnější znaky ušlechtilosti. Vnitřní grácii, z níž tyto znaky mají pramenit, se nikdy nenaučila a ani nechápala, proč by se jí měla učit. Spokojila se s vnějším zdáním, protože vnější zdání, že je dáma, jí získalo oblíbenost, a to jí úplně stačilo. Gerald se vytahoval, že je první kráskou pěti okresů, a do jisté míry k tomu byl oprávněn, protože skoro všichni mladí muži ze sousedství a mnoho dalších až ze vzdálené Atlanty nebo Savannah jí udělali nabídku k sňatku.

Díky chůvě a Ellen vypadala v šestnácti létech mile, kouzelně a svůdně, ale ve skutečnosti byla tvrdohlavá, marnivá a umíněná. Po otci zdědila snadno vznětlivé irské vášně a po matce jen nejtenčí slupku nesobecké a odpouštějící povahy. Ellen netušila, že je to jen pouhá slupka, protože Scarlett se matce vždycky předváděla jen v nejlepším světle a ukrývala před ní své eskapády, krotila svůj temperament a tvářila se v Ellenině přítomnosti co nejroztomileji, protože matka ji dokázala jediným vyčítavým pohledem zahanbit až slzám.Ale

k chůva si o ní nedělala žádné iluze a neustále číhala, jestli se v tenké slupce vychování neobjeví trhliny. Chůva měla ostřejší zrak než Ellen a Scarlett se nikdy nepodařilo oblafnout ji nadlouho.

Ne že by obě láskyplné učitelky odsuzovaly Scarlettinu živost, rozpustilost nebo kouzlo. Na tyto vlastnosti byly ženy z Jihu hrdé. Starosti jim dělala paličatá a impulzivní povaha zděděná po Geraldovi a občas se bály, že se jim nepodaří zakrývat její nežádoucí vlastnosti, dokud se dobře nevdá. Jenže Scarlett se chtěla vdát – chtěla si vzít Ashleyho – a byla ochotna tvářit se poslušně, tvárně a přihlouple, když už právě tyhle vlastnosti přitahují muže. Proč by muži měli být zrovna takoví, ovšem nevěděla. Věděla jen, že takový postup přináší výsledky. Nikdy si nedala práci, aby zjistila důvody, jelikož neměla tušení, jak funguje vnitřní uspořádání někoho jiného, natož její vlastní. Věděla jen, že když řekne to a to, muži spolehlivě zareagují náležitým tak a tak. Připomínalo to matematický vzorec a nebylo to o nic těžší, protože matematika byla jediným předmětem, který šel Scarlett ve škole snadno.

O mužském nitru toho věděla málo, ale o ženském ještě méně, protože o ženy nejevila takový zájem. V životě neměla přítelkyni a vůbec ji nepostrádala. Všechny ženy včetně dvou sester pro ni byly přirozenými sokyněmi v honbě za jedinou kořistí – mužem.

Všechny ženy až na jedinou výjimku – matku.

Ellen O’Harová byla jiná a Scarlett na ni hleděla jako na posvátnou bytost, která nemá se zbytkem lidstva nic společného. Když byla Scarlett malá, pletla si matku s Pannou Marií a teď, když vyrostla, neměla důvod svůj názor měnit. Ellen pro ni znamenala naprosté bezpečí, jaké může poskytnout pouze nebe nebo matka. Uvědomovala si, že matka je ztělesnění spravedlnosti, pravdy, milující něžnosti a hluboké moudrosti – zkrátka velká dáma.

Scarlett si moc přála být jako matka. Jediným háčkem bylo, že snaha být spravedlivá a pravdomluvná, něžná a nesobecká, by ji připravila o většinu životních radostí a určitě o mnoho ctitelů. A život je přece příliš krátký, než aby se dal žít bez takových příjemných věcí. Jednou, až zestárne po Ashleyho boku, jednou, až na to zbyde čas, potom bude jako Ellen, říkala si v duchu. Ale do té doby…

Kapitola 4

Ten večer Scarlett splnila všechny povinnosti spojené s tím, že u večeře seděla místo nepřítomné matky v čele stolu, ale uvnitř v ní všechno vřelo kvůli hrozné zprávě o Ashleym a Melanii. Zoufale si přála, aby se matka konečně vrátila od Slatteryových, protože si bez ní připadala opuštěná a ztracená. Jakým právem odváděli Slatteryovi se svým věčným potomstvem Ellen z domu, zrovna když ji Scarlett tolik potřebovala?

U pochmurné večeře jí do uší ryčel Geraldův dunivý hlas, až si začínala myslet, že to už nevydrží. Otec úplně zapomněl na podvečerní rozhovor s dcerou, vedl svou o nejnovějších zprávách z Fort Sumteru a bušil pěstí do stolu nebo mával rukama ve vzduchu. Gerald měl ve zvyku hrát při hovorech u jídla první housle a Scarlett, která se obvykle věnovala svým starostem, ho skoro nevnímala, tentokrát si před jeho hlasem nedovedla zacpat uši, přestože se ze všech sil soustředila a poslouchala, jestli se neozve hrčení kočáru ohlašující Ellenin návrat.

Nechtěla se samozřejmě matce svěřit s tím, co ji tížilo, protože Ellen by šokovalo a zarmoutilo vědomí, že její dcera touží po muži zasnoubeném s jinou dívkou. Ale v hlubinách první tragédie, kterou v životě prožívala, prahla po úlevě, jakou pro ni byla samotná matčina přítomnost. Vždycky si připadala v bezpečí, když u ní byla Ellen, protože nic nebylo tak zlé, aby to nedokázala napravit, stačila její přítomnost.Scarlett

zaslechla skřípání kol na příjezdové cestě a prudce vstala, ale hned se zase zhroutila na židli, protože kočár zajel na zadní dvůr. Ellen to být nemohla, vystoupila by před hlavním vchodem. Potom bylo z temného zadního dvora slyšet vzrušené brebtání černošských hlasů a pronikavý smích. Scarlett se podívala z okna a uviděla Porka, který před chvílí vyšel z jídelny, jak drží nad hlavou planoucí borovou louč a jak z nákladního vozu vystupují jakési nerozeznatelné postavy. Smích a hovor nabíraly na síle a zase slábly v temném nočním vzduchu; příjemný, domácký, bezstarostný hlahol, hrdelně měkký a hudebně pronikavý. Pak se na schodech vedoucích k zadnímu vchodu ozvaly šouravé kroky, pokračovaly spojovací chodbou vedoucí do hlavní budovy a nakonec se zastavily v hale přede dveřmi do jídelny. Chvíli bylo slyšet šuškání, potom vstoupil Pork, kterého opustila jeho obvyklá důstojná maska, koulel očima a blýskal zuby.

„Pane Gerald,“ ohlásil s těžkým dechem a s pýchou ženicha zářící z celého obličeje, „vaše nová ženská je teďkonc tady.“

„Jaká nová ženská? Žádnou jsem nekoupil,“ namítl Gerald a tvářil se přitom nakvašeně.

„Ale jó, pane Gerald! Japak né! Dyť tady čeká za dveřma, aby s váma mohla mluvit,“ odpověděl Pork, který se vzrušeně hihňal a lomil rukama.

„Tak tedy uveď nevěstu,“ nařídil Gerald a Pork se otočil a kývl do haly na manželku, která právě přijela z plantáže Wilkesových a stala se součástí domácnosti v Taře. Vešla do jídelny a za ní, skoro celá schovaná za máminými širokými kalikovými sukněmi, se dovnitř vplížila dvanáctiletá dcera a opřela se jí zezadu o nohy.

Dilcey byla urostlá a držela se zpříma. Mohlo jí být čtyřicet, ale taky klidně šedesát, na nepohnutém bronzovém obličeji neměla jedinou vrásku. Ve fyziognomii jí nad černošským základem převažovaly indiánské rysy. Rudá pleť, úzké vysoké čelo, vyčnívající lícní kosti a orlí, na konci zploštělý nos nad černošskými rty – to všechno prozrazovalo, že je míšenka. Ovládala se a chodila ještě důstojněji než chůva, protože chůva si důstojnost pouze osvojila, kdežto Dilcey ji měla v krvi.

Když promluvila, její hlas nezněl tak rozmazaně jako u většiny černochů, a kromě toho si dávala větší pozor na výběr slov.

„Dobrý večír, slečinky. Pane Gerald, vomlouvám se, že rušim, ale chtěla sem vám přijít poděkovat, že ste koupil mě a taky mojí céru. Spousta jinejch pánůch by třeba koupilo jenom mě, ale mojí Prissy by už třeba nekoupili, tak vám tedy pěkně děkuju, že ste mě ušetřil trápení. Budu se snažit dělat pro vás, co můžu, a taky abyste věděl, že nejsem nevděčnej tvor.“

„Hm – ehm,“ vychrlil ze sebe Gerald, který si musel odkašlat rozpaky, protože byl veřejně přistižen při dobrém skutku.

Dilcey se obrátila na Scarlett a v koutku očí jí zahrál náznak úsměvu: „Slečno Scarlett, Pork mě vyprávěl, že ste pana Geralda prosila, aby mě koupil. Tak já vám dám svou Prissy jako komornou.“

Sáhla za sebe a smýkla dcerou dopředu. Bylo to mrňavé stvoření s hubenýma ptačíma nožičkama a spoustou tenkých cůpků ovinutých šňůrkami, které jí pevně trčely kolem hlavy. Prissy měla ostrý zasvěcený pohled, jemuž nic neuniklo, ale schválně se tvářila hloupě.„Děkuji

ti, Dilcey,“ odpověděla Scarlett, „ale budeš se muset dohodnout s chůvou. Dělá mi komornou od narození.“

„Chůva stárne,“ prohlásila Dilcey s klidem, který by chůvu nepříčetně rozzuřil. „Vona je dobrá chůva, jenomže z vás vyrostla mladá dáma a potřebujete dobrou komornou a moje Prissy dělala celej rok komornou slečně Indii. Umí šít a česat jako velká.“

Matka dloubla dceru do zad, Prissy udělala z ničeho nic pukrle a usmála se na Scarlett tak nakažlivě, že jí musela odpovědět s úsměvem.Je

to bystrá holka, pomyslela si Scarlett a nahlas řekla: „Děkuji ti, Dilcey, uvidíme, co se dá dělat, až se matka vrátí.“

„Děkuju, slečinko. Přeju dobrou noc,“ řekla Dilcey, obrátila se a odešla s dcerou z jídelny. Pork je vyprovázel a přitom doslova tančil.Když

bylo sklizeno ze stolu, Gerald se vrátil k svému rozumování, jenže to už nebavilo ani jeho, natož ostatní. Na hromovým hlasem pronášené předpovědi války a řečnické otázky, jestli si Jih nechá od Yankeeů líbit další urážky, přicházelo jen samé lehce otrávené „Ano, tatínku“ nebo „Ne, táto“. Carreen, usazená na podnožce pod velkou lampou, se hluboce začetla do romantického příběhu o dívce, která odešla po smrti svého milence do kláštera, a s tichými slzičkami radosti se oddávala příjemným představám, v nichž se už viděla v bílém čepci. Suellen vyšívala věcičku, které sama s chichotáním říkala „truhlička naděje“, a v duchu se ptala, jestli by zítra při rožnění třeba nemohla odlákat Stuarta Tarletona od sestřina boku a neokouzlila ho sladkou ženskou roztomilostí, jíž Scarlett nebyla schopna. A Scarlett byla celá pryč z Ashleyho.

Jak může tatínek pořád mluvit o Fort Sumteru a o Yankeeích, když ví, že jí puká srdce? Jak to bývá u velmi mladých lidí, bylo jí divné, že někdo může tak sobecky zapomínat na její trápení a svět jde klidně dál, ačkoli jí puká srdce.

Nitro jako by jí zpustošil cyklon a kromě toho jí připadalo podivné, jak může jídelna, kde všichni seděli, být tak tichá, tak stejná jako předtím. Těžký mahagonový stůl a příborníky, nádobí z masivního stříbra, pestrobarevné koberce na vyleštěné podlaze byly na obvyklých místech, jako by se nic nestalo. Jídelna byla příjemná a pohodlná místnost a Scarlett měla normálně moc ráda tiché hodiny, které tam rodina po večeři trávila, jenže dnes večer nemohla známou místnost ani vidět, a kdyby se nebála, že na ni otec začne pokřikovat své otázky, byla by se vytratila temnou halou do Elleniny malé kanceláře a tam se na staré pohovce vyplakala ze svého trápení.

Tu místnost měla Scarlett z celého domu nejraději. Ellen tam každé ráno sedávala před velkým sekretářem, vedla účetní knihu plantáže a poslouchala hlášení správce Jonase Wilkersona. Tam se také zdržovala celá rodina, zatímco Ellenino pero skřípalo po stránkách účetních knih; Gerald sedával ve starém houpacím křesle a děvčata na zborcených polštářích pohovky, která už byla příliš otřískaná a zašlá, takže nemohla stát v parádních pokojích v přední části domu. Scarlett tam chtěla být hned teď o samotě s Ellen, aby mohla položit matce hlavu do klína a v klidu se vyplakat. Vrátí se matka vůbec někdy domů?

Potom ostře zaskřípala kola na příjezdové cestě vysypané štěrkem a do jídelny dolehlo jemné bzučení slov, jimiž Ellen pro pouštěla kočího. Všichni přítomní dychtivě zvedli hlavu, když rychle vešla do jídelny a přitom se jí houpala krinolína. V obličeji byla unavená a smutná. Přinesla s sebou mírný závan vůně ze sáčku s citronovou verbenou, která se pokaždé linula ze všech záhybů jejích šatů, vůně, již si Scarlett vždycky spojovala s matkou. Několik kroků za Ellen následovala chůva s koženou brašnou v ruce. Spodní ret měla sešpulený a obočí svraštělé. Chůva si, jak se těžkopádně kolébala za matkou, temně huhňala něco pro sebe a dávala si pozor, aby nezvýšila hlas natolik, že by jí někdo rozuměl, ale mluvila tak hlasitě, aby si všichni všimli jejího naprostého nesouhlasu.

„Omlouvám se, že jdu tak pozdě,“ řekla Ellen, stáhla pléd z unavených ramen, podala jej Scarlett, kterou, když šla kolem ní, poplácala po tváři.Geraldův

obličej se při jejím příchodu rozjasnil jakoby mávnutím kouzelného proutku.

„Je ten cvrček pokřtěný?“ vyzvídal.

„Je pokřtěný a mrtvý, chudáček,“ povzdechla si Ellen. „Bála jsem se, že Emmie umře taky, ale myslím, že se z toho dostane.“

Děvčata se po matce podívala vyděšeně a tázavě, kdežto Gerald moudře pokyvoval hlavou.

„Asi je pro toho malého cvrčka lepší, že umřel, chudák bez tá…“

„Už je pozdě. Radši se pomodlíme,“ nenechala ho domluvit Ellen, ale tak jemně, že by si Scarlett, kdyby matku neznala tak dobře, vůbec nevšimla, že skočila otci do řeči uprostřed slova.

Nebylo by špatné vědět, kdo byl otcem dítěte, které právě porodila Emmie Slatteryová, ale Scarlett věděla, že od matky se odpovědi na tuto otázku nikdy nedočká. Scarlett podezírala Jonase Wilkersona, protože ho často za soumraku vídala chodit po silnici s Emmie. Jonas byl Yankee a navíc mládenec, který si tím, že přijal zaměstnání správce, navždy zatarasil cestu k jakýmkoli společenským stykům v okrese. Nemohl se přiženit do žádné významnější rodiny, nemohl se přátelit s nikým než Slatteryovými a jim podobnou chátrou. Ale protože byl o několik stupňů vzdělanější než Slatteryovi, bylo naprosto přirozené, že se nechce s Emmie oženit, ať se s ní procházel za soumraku, kolikrát chtěl.

Scarlett si povzdechla, protože byla strašně zvědavá. Před matčinýma očima se vždycky odehrávaly věci, kterým věnovala asi takovou pozornost, jako by se vůbec nestaly. Ellen ignorovala záležitosti, které se příčily jejím představám o slušnosti, a snažila se to naučit i Scarlett, jenomže výsledky byly chabé.

Ellen přistoupila ke krbové římse, kde měla v malé vykládané kazetě uložený růženec, ale vtom promluvila rezolutním tónem chůva: „Slečno Ellen, nejdřív se navečeříte a pak se teprv budete modlit.“

„Díky, chůvo, ale nemám hlad.“

„Udělám vám sama něco k večeři a vy to sníte,“ prohlásila chůva s obličejem svraštělým nevolí a zamířila do kuchyně. „Porku!“ volala, „řekni kuchtě, ať rozdmýchá voheň. Slečna Ellen se vrátila.“

Prkna podlahy praštěla pod její váhou a samomluva, kterou polohlasně vedla v přední hale, byla čím dál hlasitější, takže ji celá rodina v jídelně jasně slyšela.

„Furt dokolečka vopakuju, že nemá cenu hnout prstem pro bílou žebrotu. Sou to samý líný kůže, nevděčný a ouplně zbytečný. A slečna Ellen přeci nemá co posluhovat lidem, kerý by mohli mít negry, co by jim sloužili, akorát by to chtělo vzít pušku. A jak řikám…“

Hlas se ztratil, protože se příliš vzdálila otevřenou, jen zastřešenou chodbou vedoucí do kuchyně. Chůva měla vlastní metodu, jak dát pánům najevo svůj názor. Když si pro sebe polohlasně bručela, věděla, že je pod důstojnost lepších bílých lidí věnovat sebemenší pozornost tomu, co říká nějaký černoch. Věděla, že musejí ignorovat, co říká, aby si tu důstojnost udrželi, i kdyby byla v sousední místnosti a prakticky křičela. Sama se tak vyhnula napomenutí a přitom všichni věděli, co si myslí.

Pork přišel do jídelny a nesl talíř, stříbrný příbor a ubrousek. Těsně za ním kráčel desetiletý chlapec Jack, který si jednou rukou nervózně dopínal bílou plátěnou blůzu a ve druhé třímal plácačku na mouchy, vyrobenou z proužků novinového papíru připevněných ke třtinovému stonku delšímu, než byl sám. Ellen měla nádhernou plácačku z pavího peří, ale ta se používala jen při nejslavnostnějších příležitostech, a to ještě po dlouhých dohadech, protože Pork, kuchařka a chůva tvrdili, že paví peří přináší neštěstí.

Ellen se posadila na židli, kterou jí podržel Gerald, a pak na ni zaútočily čtyři hlasy najednou.

„Maminko, na těch nových plesových šatech mám moc volné šněrování a chci v nich zítra večer jít na ples ke Dvanácti dubům. Mohla bys mi je prosím tě upravit?“

„Maminko, Scarlettiny nové šaty jsou hezčí než moje a já vypadám v té růžové barvě jako strašidlo. Proč by nemohla jít v mých růžových a já v jejích zelených? Růžová jí přece sluší.“

„Maminko, budu zítra smět zůstat i na plese? Už je mi třináct…“

„Paní O’Harová, věřila byste tomu… Buďte zticha, holky, nebo na vás vemu bičík! Cade Calvert byl dneska ráno v Atlantě a tvrdí – tak budete už zticha, vždyť neslyším vlastní hlas – a tvrdí, že je tam všecko vzhůru nohama, nikdo nemluví o ničem jiném než o válce, milice cvičí a formují se vojenské jednotky. A taky tvrdí, že podle zpráv z Charlestonu si už nedáme líbit žádné další yankeeské urážky.“

Ellenina unavená ústa se nadšeně usmála, když odpověděla, jak se sluší, nejdřív manželovi: „Když si to myslí ti skvělí lidé v Charlestonu, tak si to určitě brzy budeme myslet všichni,“ prohlásila, protože žila s hluboce zakořeněnou představou, že většina ušlechtilé krve z celého kontinentu žije kromě Savannah v tomto malém přístavním městě a toto přesvědčení s ní sdíleli i sami obyvatelé Charlestonu.

„Ne, nesmíš, Carreen, půjdeš spát. Až příští rok, holčičko. Potom budeš smět jít na ples, nosit šaty pro dospělé a budeš se mít moc krásně, ty moje růžovoučká tvářičko! Neškleb se, miláčku. Můžeš jít na rožnění, to si pamatuj, a zůstat na večeři, ale na plesy máš čas, dokud ti nebude čtrnáct.

Přines mi ty šaty, Scarlett, až se pomodlím, já ti to šněrování upravím.Suellen,

nelíbí se mi tón, jakým mluvíš, miláčku. Tvoje růžové šaty jsou rozkošné a jdou ti k pleti stejně jako Scarlettiny k její. Ale zítra večer si můžeš vzít můj granátový náhrdelník.“

Suellen se za matčinými zády vítězoslavně křenila na Scarlett, která měla v úmyslu poprosit o náhrdelník sama. Scarlett na ni vyplázla jazyk. Suellen byla se svým fňukáním a sobeckostí protivná sestra a nebýt toho, že ji Ellen vždycky zarazila, Scarlett by jí často nafackovala.„A

teď mi, pane O’Haro, povězte, co ještě vyprávěl pan Calvert o Charlestonu,“ požádala manžela Ellen.

Scarlett věděla, že matku vůbec nezajímá ani válka, ani politika, navíc je považovala za mužské záležitosti, jimiž se žádná dáma nemůže rozumně zabývat. Ale Gerald se rád předváděl se svými názory a Ellen se vždycky snažila vyhovět všemu, co měl manžel rád.

Zatímco se Gerald pustil do výkladu, chůva prostřela pro paní a naservírovala jí na talíře dozlatova vypečené kukuřičné vdolečky, smažená kuřecí prsíčka a rozkrojený žlutý jam, sladký brambor, ze kterého se kouřilo, protože byl politý rozpuštěným máslem. Chůva štípla malého Jacka, aby se probudil a pustil se do práce, která spočívala v tom, že za Ellen pomalu mával proužky novinového papíru. Chůva stála u stolu a neušlo jí jediné sousto putující na vidličce z talíře do úst, jako by se je chystala nacpat Ellen do hrdla násilím, pokud by její zájem o jídlo ochabl. Ellen jedla rychle, ale Scarlett na ní pozorovala, že je příliš unavená, aby věděla, co má před sebou na talíři. K jídlu ji přiměl pouze chůvin nesmlouvavý výraz.

Když talíř vyprázdnila a Gerald se dostal jen do poloviny svých úvah, jací jsou Yankeeové, kteří chtějí osvobodit černochy, ale přitom nehodlají za jejich svobodu vydat ani vindru, Ellen vstala.

„Pomodlíme se?“ zeptal se bez nadšení Gerald.

„Jistě. Je moc pozdě – slyšíte, už je deset hodin,“ řekla, protože hodiny hrkavými kovovými údery odbily desátou. „Carreen měla už dávno spát. Porku, lampu, prosím, a ty, chůvo, podej modlitební knížku.“Chůva

drsně zašeptala, Jack odhodil plácačku do kouta a sklidil ze stolu, zatímco chůva se už přehrabovala v zásuvce příborníku, kde měla být Ellenina odřená modlitební knížka. Pork se vytáhl na špičky, dosáhl ke kroužku na řetězu a pomalu spouštěl lampu, až desku stolu zalilo jasné světlo a strop naopak pohltila tma. Ellen si urovnala sukně, klekla si na podlahu, položila modlitební knížku na stůl před sebe a sepjala na ní ruce. Gerald si klekl vedle ní a Scarlett se Suellen zaujaly svá obvyklá místa na protější straně stolu, složily si objemné spodničky a udělaly si z nich klekátko pod kolena, aby je tvrdé dřevo tolik netlačilo. Carreen, která byla na svůj věk malá, nemohla klečet u stolu, a tak poklekla před židli a lokty se opřela o sedadlo. Tahle pozice se jí moc líbila, protože při modlení skoro vždycky usnula a matka si toho – právě díky této pozici, nemohla všimnout.Domácí

služebnictvo šoupalo nohama a šustilo šaty, až si každý našel své místo a klekl si v hale u dveří. Chůva při klekání hlasitě supěla, Pork se držel zpříma, jako by spolkl pravítko, komorné Rosa a Teena, kterým moc slušely široké šaty z jasně barevného kalika, kuchařka, vychrtlá a žlutá pod sněhobílým šátkem, a Jack, který už ospalostí nevěděl, co dělá, ale přesto se držel co nejdál od chůvy, která by ho mohla zase štípnout. Temné oči jim hořely nedočkavostí, protože modlitba s bílými pány patřila k nejhezčím událostem dne. Staré a barvité fráze litanie s orientální metaforikou jim nic neříkaly, ale na druhé straně uspokojovaly cosi v jejich srdcích a černoši se vždycky, když prozpěvovali odpovědi „Pane, smiluj se“, „Kriste, smiluj se“, houpali ze strany na stranu.

Ellen zavřela oči a začala předříkávat modlitbu; hlas jí přitom stoupal a klesal, ukolébával a chlácholil. Když Ellen děkovala bohu za zdraví a štěstí domácnosti, v kruhu žlutého světla se skláněly hlavy celé rodiny a jejích černochů.

Když se pomodlila za všechny lidi žijící pod střechou plantáže v Taře, za svého otce, matku, sestry, tři mrtvé děti a za „všechny ubohé duše v očistci“, uchopila dlouhými prsty šňůru bílých korálků a začala odříkávat růženec. Z bílých i černých hrdel k ní doléhaly odpovědi připomínající jemné závany větru:

„Svatá Maria, matko boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší.“Scarlett

vždycky v tuto hodinu navzdory zklamání a bolesti z nevyplakaných slz zaplavil hluboký pocit klidu a míru. Spadla z ní část dnešního zklamání a strachu ze zítřka a zůstal jí pocit naděje. Úleva nepřišla z toho, že povznesla srdce k bohu, jelikož náboženství pro ni byla pouhá slova. Úlevu přinášel pohled na matčinu slavnostní tvář pozvednutou k božímu trůnu, všem svatým a andělům a modlitby za požehnání lidem, které měla ráda. Když Ellen o něco prosila nebesa, Scarlett věřila, že ji nebesa vyslyší.

Ellen skončila růženec a Gerald, který jej nikdy nedokázal najít, když se měl modlit, začal kradmo odpočítávat na prstech svůj desátek. Drmolil monotónně své modlitby a Scarlett se proti její vůli v hlavě pomíchaly všechny myšlenky. Věděla, že by měla zpytovat svědomí. Ellen ji učila, že na konci každého dne musí důkladně zpytovat svědomí, uznat své početné hříchy a modlit se k bohu, aby jí odpustil a dal jí sílu napříště se jich vyvarovat. Ale Scarlett zpytovala spíš své srdce.

Položila si hlavu na sepjaté ruce, aby jí matka neviděla do obličeje, a myšlenky se jí smutně vrátily k Ashleymu. Jak může myslet na to, že si vezme Melanii, když přece miluje ji, Scarlett? Vždyť přece ví, jak ona miluje jeho! Jak ji tedy může schválně takhle ničit!

Vtom jí hlavou bleskla nová myšlenka, zářivá jako kometa.

Ale co když Ashley neví, že ho miluju!

Nečekanost té představy jí málem vyrazila dech. Rozum jí na chvíli zůstal stát jako ochrnutý a pak se rozběhl na plné obrátky.

Jak by to mohl vědět! Vždycky jsem se k němu chovala jako rozmazlená holka, dáma a netýkavka, takže si myslí, že mi na něm záleží nejvýš jako na příteli. Určitě, proto se taky nikdy nevyjádřil! Myslí si, že mě miluje beznadějně. Proto se taky vždycky díval tak…

V duchu si okamžitě vybavila chvíle, kdy ho přistihla, jak se na ni dívá tak divně, kdy měl šedé oči, které normálně dokonale zakrývaly, co si myslí, rozšířené a obnažené, a díval se tak utrápeně a zoufale.

Zoufá si, jelikož si myslí, že jsem zamilovaná do Brenta, Stuarta nebo Cadea. A zřejmě si myslí, že když nemůže mít mě, raději vyhoví rodině a vezme si Melanii. Ale kdyby věděl, že ho miluju…

Její výbušný duch se prudce vznesl z nejhlubší deprese k nadšenému štěstí. Konečně si uměla vysvětlit, proč se Ashley choval tak divně, tak zdrženlivě. Nic netušil! Ješitnost přispěchala na pomoc touze uvěřit a z víry se okamžitě stala jistota. Kdyby věděl, že ho miluje, okamžitě by za ní přiběhl. Stačilo jen…

Proboha! dávala se v duchu unést a přitom si zabořila prsty do čela hned nad očima. Byla jsem blázen, když mě to doteďka nenapadlo! Musím něco vymyslet a dát mu vědět. Přece si ji nevezme, když bude vědět, že ho miluju! To by přece nedokázal!

Trhnutím se probrala a uvědomila si, že Gerald skončil a matka ji upřeně pozoruje. Chvatně začala svůj desátek a odříkávala jednotlivé modlitby jako stroj, ale zato s hlasem prozrazujícím hluboké pohnutí, které bylo chůvě natolik podezřelé, že otevřela oči a zkoumavě si ji změřila. Když skončila se svými modlitbami a na řadu přišla Suellen a po ní Carreen, Scarlettina mysl se pořád hnala za novou myšlenkou, která ji přiváděla do transu.

Vždyť ještě není pozdě, ani teď! Okres až příliš často pobuřovaly skandální útěky, při nichž si někdo z dvojice, která stála prakticky před oltářem, našel třetího. A Ashleyho zasnoubení přece ještě nebylo oznámeno! Určitě ještě zbývá dost času!

Když Ashleyho nespojuje s Melanií láska, ale jen slib daný před mnoha léty, proč by teď nemohl slib porušit a vzít si raději Scarlett? Určitě by to udělal, kdyby věděl, že ho Scarlett miluje. Musí něco vymyslet a dát mu vědět. A ona na to přijde! A potom…

Scarlett se prudce probrala z příjemného snění, protože zapomněla odpovídat, když na ni přišla řada, a matka si ji vyčítavě měřila. Když se znovu zařadila do každodenního rituálu, otevřela na okamžik oči a rozhlédla se po jídelně. Klečící postavy, jemná záře lampy, temné stíny v místech, kde se kolébali ze strany na stranu černoši, a dokonce i staré známé věci, které jí před půlhodinou byly odporné na pohled, v tu chvíli přijaly barvu jejích citů a jídelna jí znovu připadala příjemná. Na tuhle chvíli ani tento výjev do smrti nezapomene!„Nejsvětější

Panno,“ zazpívala matka. Začínala litanie k Panně Marii a Scarlett poslušně odpovídala „Oroduj za nás“, pokaždé, kdy Ellen vyzývala kontraaltem atributy Matky boží.

Byla to už od dětství chvíle, kdy Scarlett zbožně vzhlížela spíš k matce než k Panně Marii. Bylo to možná rouhání, ale Scarlett pokaždé, kdy se opakovaly ty prastaré věty, viděla za zavřenýma Uzdravení nemocných Trůne moudrosti Útočiště hříšníků Růže taočima Ellenin obličej zdvižený k nebi a ne tvář Blahoslavené Panny.

jemná , , ,

– byla to krásná slova, protože taková byla Ellen. Ale toho večera Scarlett, unesena vlastním rozjitřeným nitrem, nacházela na celém obřadu, jemně pronášených slovech a polohlasně odříkávaných odpovědích krásu, která překonávala všechno, co předtím zažila. A její srdce se povzneslo k bohu v upřímné vděčnosti, že se jí pod nohama prostřela cestička – z jejího utrpení přímo do Ashleyho náruče.

Když doznělo poslední amen, všichni trošku zdřevěnělí vstali a chůvě musely pomoci na nohy společně Teena s Rosou. Pork vzal z krbové římsy dlouhou svíci, zapálil ji od plamene lampy a vyšel z jídelny do haly. Naproti točitému schodišti stál ořechový příborník, který by v jídelně překážel a na němž stálo několik lamp a řada svící na svícnech. Pork zapálil lampu a tři svíce a s pompou prvního komořího královské ložnice uvádějícího krále a královnu do jejich komnat vedl celé procesí po schodišti a držel přitom světlo vysoko nad hlavou. Ellen, zavěšená do Geralda, šla za ním, následovaly dcery; jedna po druhé si vzaly svůj svícen a stoupaly za rodiči po schodech.Scarlett

vešla do svého pokoje, položila svícen na vysoký prádelník a po paměti šátrala v temném šatníku po tanečních šatech, které potřebovaly pár stehů. Přehodila si je přes ruku a tiše prošla halou. Dveře od ložnice rodičů zůstaly pootevřené a než Scarlett stačila zaklepat, dolehl k ní Ellenin tlumený, ale rozhodný hlas: „Pane O’Haro, musíte propustit Jonase Wilkersona.“

Gerald vybuchl: „A kde prosím vás seženu druhého správce, který mě nebude podvádět a lhát mi do očí?“

„Musíte ho propustit, okamžitě, hned zítra ráno. Velký Sam je dobrý šafář a může převzít jeho povinnosti, dokud si nenajdete nového správce.“

„Ahá!“ burácel Geraldův hlas, „teď tomu rozumím! Tak teda náš slavný Jonas udělal to…“

„Musí být propuštěn!“

Takže je otcem dítěte Emmie Slatteryové, řekla si v duchu Scarlett. No dobře. Co jiného se taky dá čekat od yankeeského chlapa a holky z bílého póvlu?

Po diskrétním prodlení, během něhož stačily Geraldovy výbuchy utichnout, zaklepala a podala šaty matce.

Než se Scarlett svlékla a sfoukla svíčku, plán na zítřek se jí složil do nejmenších podrobností v hlavě. Byl to prostý plán, protože její pohled se s přímočarostí zděděnou po Geraldovi soustředil na cíl a brala v úvahu pouze kroky, které vedly nejpřímější cestou k jeho dosažení.Nejdříve

bude „hrdá“, jak jí nařídil Gerald. Od okamžiku, kdy přijede ke Dvanácti dubům, se bude chovat co nejveseleji a nejnadšeněji. Nikoho ani nenapadne, že by se mohla trápit kvůli Ashleymu a Melanii. A bude flirtovat se všemi přítomnými muži. Bude to sice kruté vůči Ashleymu, ale tím více po ní začne toužit. Nevynechá jediného muže ve věku na ženění, počínaje starým Frankem Kennedym se zrzavými kníry, který se uchází o Suellen, a konče plachým, věčně se červenajícím Melaniiným bratrem Charlesem Hamiltonem. Budou se kolem ní rojit jako včely kolem úlu a Ashley se také určitě nechá odlákat od Melanie a připojí se ke kruhu Scarlettiných obdivovatelů. Pak to zařídí tak, aby s ním mohla zůstat několik minut o samotě, daleko od davu přítomných. Doufala, že se všechno bude vyvíjet tímto způsobem, jelikož všechny ostatní by byly složitější. A když Ashley nepodnikne sám první krok, bude jej prostě muset udělat sama.

Až se konečně ocitnou spolu sami, Ashley bude mít ještě v čerstvé paměti obraz mužů, kteří ji obletovali, bude pod vlivem čerstvého dojmu, který na něj udělá skutečnost, že ji všichni chtějí, a v očích se mu určitě objeví ten známý smutný a zoufalý pohled. Potom ho utěší, že mu prozradí své tajemství – že je o ni sice obrovský zájem, ale ona dává přednost před všemi muži právě jemu, Ashleymu. A až to přizná, samozřejmě cudně a roztomile, bude se tvářit tak, že na ní pozná spoustu dalších věcí. Samozřejmě že všechno udělá jako dáma. V životě by ji nenapadlo říct mu rovnou, že ho miluje – to by k ničemu nevedlo. A vůbec si nelámala hlavu s tím, jak mu všechno dá najevo. Takových situací už v životě zvládla, tak proč by ji neměla zvládnout zítra znovu!

Scarlett ležela v posteli zalita tlumeným měsíčním světlem a v duchu si představovala, jak bude zítra všechno vypadat. Představovala si překvapený a šťastný pohled, kterým ji Ashley zítra odmění, až si uvědomí, že ho opravdu miluje, a předem slyšela slova, jimiž ji požádá, aby se stala jeho ženou.

Bude mu přirozeně muset říct, že nemůže ani pomyslet na sňatek s mužem, který se zasnoubil s jinou dívkou, ale on bude trvat na svém a ona se nakonec dá přesvědčit. Potom se dohodnou, že hned odpoledne spolu utečou do Jonesboro a…

Zítra večer touhle dobou už třeba bude paní Wilkesová!

Scarlett se posadila na posteli, objala rukama kolena a dlouhou chvíli šťastně prožívala, že je paní Wilkesová – Ashleyho novomanželka! Potom ji lehce zamrazilo u srdce. Co když to nevyjde, jak si představuje? Co když ji Ashley nebude zapřísahat, aby s ním utekla? Rezolutně takový nápad potlačila.

Teď na to nebudu myslet, řekla si rozhodně. Když na to teď budu myslet, rozčilím se. Není důvodu, aby všechno nedopadlo, jak si představuju – pokud mě ovšem miluje. A to vím jistě!

Zvedla bradičku a světlé, černě orámované oči jí zajiskřily v měsíčním světle. Ellen jí nikdy neřekla, že touha nemusí být automaticky totožná s jejím naplněním; život ji nenaučil, že v tomto případě nevede k cíli vždy ta nejkratší cesta. Scarlett ležela uprostřed stříbřitých stínů a s rostoucí odvahou kula plány, jaké si dělají všichni lidé v šestnácti létech, kdy je život tak krásný, že si nepřipouštějí možnost porážky, a hezké šaty a čistá pleť jsou zbraně, jimiž lze zvítězit i nad samým osudem.









Kapitola 5

Bylo deset hodin ráno. Na duben bylo teplo a zlaté sluneční paprsky zářivě proudily modrými záclonami v širokých oknech do Scarlettina pokoje. Krémové stěny na světle svítily a mahagonový nábytek zářil sytě rudou barvou jako víno; podlaha se leskla jako sklo až na plochy pokryté pestrými koberci, které jásaly jako barevné skvrny.

Ve vzduchu už bylo cítit první známky georgijského léta, kdy vrcho lící příliv jara neochotně ustupuje prudšímu žáru. Do místnosti proudilo provoněné mírné teplo, ztěžklé sametovými vůněmi, čpící spoustou květů, zelenajícími se stromy a vlhkou, čerstvě zoranou půdou. Scarlett měla z okna výhled na jasnou záři dvojí řady narcisů, lemujících příjezdovou cestu vysypanou štěrkem, a na zlaté chomáče žlutých gardénií, cudně sklánějících kvetoucí ratolesti k zemi jako krinolíny. Sedmihlásci a sojky, zabraní do odvěkého zápasu o magnolii rostoucí pod oknem, se hašteřili: sojky pronikavě a rozhořčeně, sedmihlásci sladce a naříkavě.

Takové zářivé ráno Scarlett obvykle přivolalo k oknu a přimělo ji, aby se opřela o široký parapet a opájela se vůněmi a zvuky Tary. Ale dnes věnovala slunci a azurové obloze pouze uspěchanou myšlenku: Zaplaťpánbůh že neprší! Na posteli ležely jablkově zelené plesové šaty z hedvábného moaré, zdobené věnečky ze žluté krajky, pečlivě zabalené ve veliké kartonové krabici. Byly připraveny, aby je odvezli ke Dvanácti dubům, kde se do nich Scarlett převlékne před zahájením tance, ale Scarlett při pohledu na ně pokrčila rameny. Jestli jí plán vyjde, ty šaty večer neoblékne. Dávno před začátkem plesu bude s Ashleym na cestě do Jonesboro, kde budou oddáni. Otázka, která ji opravdu trápila, zněla: Jaké šaty si vezme na rožnění?

V jakých šatech nejlépe vynikne její kouzlo a bude v nich nejvíc neodolatelná pro Ashleyho? Od osmi hodin si zkoušela šaty, všechny zavrhla, teď tu stála zoufalá a podrážděná v dlouhých krajkových spodních kalhotkách, v plátěném živůtku přes šněrovačku a ve třech širokých krajkových a plátěných spodničkách. Odhozené součásti oděvu ležely po zemi, na posteli a židlích jako hromádky barev a pocuchaných stužek.

Šaty z růžového organtýnu s dlouhou růžovou šerpou by se hodily, ale měla je přece vloni v létě, když byla Melanie na návštěvě U Dvanácti dubů, a určitě by si na ně vzpomněla. Pak stačilo udělat na ně vtipnou narážku. V černých s nabíranými rukávy a krajkovým límcem sice skvěle vynikala její bílá pleť, ale zase ji dělaly maličko starší. Scarlett si dychtivě prohlížela v zrcadle svou šestnáctiletou tvářičku, jako by čekala, že najde vrásky a záhyby na ochablé kůži pod bradou. Před mladistvě roztomilou Melanií přece nemůže vypadat usedle a stařecky. Mřížkované mušelínové šaty levandulové barvy se vsazenými krajkovými pruhy a tylovým lemem na sukni vypadaly nádherně, ale zase se nehodily k jejímu typu. Šly by dokonale ke Carreeninu jemnému profilu a neslanému nemastnému výrazu, ale Scarlett by si v nich připadala jako nějaká žákyně. Před vyrovnanou Melanií přece nemůže vypadat jako školačka. Šaty ze zeleného měňavého taftu, plné načechraných kanýrů, z nichž každý byl lemován zelenou sametovou stužkou, by byly nejvhodnější a ve skutečnosti to byly její nejoblíbenější šaty, protože jí oči, když si je vzala na sebe, ztmavly na smaragdy. Jenže vpředu na živůtku zrovna křičela mastná skvrna. Mohla by si na to místo samozřejmě připnout brož, ale co když má Melanie ostříží zrak? Zbývaly už jen pestrobarevné bavlněné šaty, ale Scarlett měla pocit, že nejsou pro takovou příležitost dost slavnostní, plesové šaty a zelené mušelínové šaty s větvičkovým vzorem, které měla na sobě včera. Ale to byly odpo lední šaty. Nehodily se na rožnění, protože měly jen malinké nabírané rukávy a výstřih byl na taneční šaty příliš hluboký. Ale nedalo se nic dělat, musela si je nakonec vzít. Koneckonců neměla důvod skrývat šíji, paže ani poprsí, i když není vhodné je ukazovat dopoledne.

Když tak stála před zrcadlem a kroutila se, aby se viděla ze strany, napadlo ji, že se nemá na své postavě vůbec za co stydět. Šíji měla krátkou, ale oblou, paže plné a svůdné. Ňadra, vysoko zvednutá šněrovačkou, byla velmi krásná. Nikdy si nemusela do podšívky živůtků všívat řádky hedvábného nabírání, jako to dělala většina šestnáctiletých dívek, aby dodaly postavě žádoucí zaoblenost a plnost. Byla ráda, že zdědila Elleniny jemné bílé ruce a drobné nožky, a kromě toho toužila dosáhnout Ellenina vzrůstu, i když se svým vlastním byla také docela spokojena. Napadlo ji, jaká je to škoda, že se nemohou předvádět i nohy, přitom si zvedla spodničky a lítostivě si je prohlédla, jak se čistě a plně rýsovaly pod dlouhými kalhotkami. Má přece krásné nohy! To uznaly i dívky ve fayettevilleském penzionátu. A pokud jde o pas – nikdo ve Fayetteville, Jonesboro ani třech okolních okresech neměl tak útlý jako ona.

Pomyšlení na pas ji vrátilo zpátky k praktickým věcem. Zelené mušelínové šaty měřily v pase čtyřicet tři centimetry a chůva ji sešněrovala pro černé ripsové šaty, které měly v pase o dva a půl centimetru víc. Chůva ji bude muset víc sešněrovat. Scarlett rozrazila dveře a uslyšela, jak se chůva dole v hale šourá svým těžkým krokem. Netrpělivě na ni zakřičela; věděla, že jí zvýšení hlasu projde, protože Ellen je v udírně, kde vydává denní příděl potravin kuchařce.„Některý

lidi si myslej, že snad lítám, nebo co,“ bručela chůva a šourala se po schodech nahoru. Vešla do pokoje celá zadýchaná a tvářila se jako člověk, který očekává boj a těší se na něj. V širokých černých dlaních držela podnos, na němž se kouřilo z různých jídel: dvou velkých jamů politých máslem, hromádky pohankových placiček politých javorovým sirupem a velkého plátku šunky plovoucího v omáčce. Když Scarlett zahlédla, co chůva přináší, výraz mírné podrážděnosti se jí v obličeji změnil ve sveřepou bojechtivost. Pro samé vzrušení ze zkoušení šatů zapomněla na chůvino železné pravidlo, podle něhož se dívky O’Harových před odchodem na každou slavnost musí doma nacpat tak, aby ve společnosti nedokázaly pozřít jediné sousto z nabízeného občerstvení.

„Nemá to smysl. Nebudu jíst. Můžeš to rovnou donést zpátky do kuchyně.“Chůva

postavila podnos na stůl, narovnala se a založila si ruce v bok .„Budete

jíst, slečinko, ne že ne! Nepřipustím, aby se zasejc stalo to, co se přihodilo posledně na minulém rožnění, dyž se mně udělalo špatně z těch drobů a nemohla sem vám nic přinýst, než ste odcházela. Ale dneska to sníte, všecko, do posledního drobečku!“

„A nesním! Radši pojď sem a víc mě sešněruj, měly jsme být dávno pryč. Slyšela jsem kočár, už předjel před dům.“

Chůva přešla k domlouvavému tónu.

„Ale no ták, slečno Scarlett, buďte hodná holčička a snězte aspoň trošku. Slečna Carreen a slečna Suellen snědly všecko, co měly.“

„To je jim podobné,“ odsekla pohrdavým tónem Scarlett. „Jsou zbabělé jako králíci. Ale já jíst nebudu! S podnosy je konec. Nikdy nezapomenu, jak jsem snědla všechno, cos mi přinesla, pak jsme jeli ke Calvertovým a oni měli zmrzlinu z ledu, který si přivezli až ze Savannah, a já mohla snít akorát lžičku té dobroty. Dneska se budu bavit a budu jíst, kolik uznám za vhodné.“

Při téhle kacířské vzpouře se chůvino čelo zachmuřilo nevolí. Co slečna smí a nesmí dělat, bylo v chůvině mysli jasně odděleno jako černá barva od bílé; v chování neexistovala mezi těmito extrémy žádná střední cesta. Suellen a Carreen byly v jejích silných rukou poddajné jako hlína a poslušně se řídily jejími příkazy. Ale naučit Scarlett, že většina jejích impulzivních projevů se pro dámu nehodí, byl opravdu tvrdý oříšek. Chůva musela za vítězství nad Scarlett draze platit a většinou jich dosáhla pouze lstí, na jakou by bělochův mozek vůbec nepřišel.

„Esli vám nezáleží na tom, jak lidi mluvěj vo týhle rodině, tak mně teda jo,“ bručela. „Nebudu se nečinně dívat, jak všichni na oslavě říkaj, že nemáte správný vychování. Dycky sem vám přeci říkala a budu vám to vopakovat do vomrzení, že dáma má jíst jako vrabec. Přeci vás nepustim k panu Wilkesovi a vy se tam budete cpát jako ňákej nádeník a chlemtat jako čuně.“

„Matka je dáma a taky jí,“ bránila se Scarlett.

„Až se vdáte, tak můžete jíst taky,“ odsekla chůva. „Dyž bylo slečně Ellen tolik co vám, jakživ nevzala na návštěvě do pusy a teta Pauline a teta Eulalie taky ne. A všecky se vdaly. Slečinky, co se cpou, většinou neseženou manžela.“

líbí „Tomu nevěřím. A na tom rožnění tenkrát, jak ti bylo špatně a já se předem nenajedla, mi Ashley Wilkes řekl, že se mu dívky se zdravým apetitem.“

Chůva zavrtěla zlověstně hlavou.

„Pánové si myslej jedno a druhý zasejc říkaj nahlas. A taky sem si nevšimla, že by vás pan Ashley požádal vo ruku.“

Scarlett se nasupeně zamračila, začala mluvit ostrým tónem, pak se ovládla. Chůva ji měla v hrsti a nemělo cenu diskutovat. Když chůva viděla, že se Scarlett tváří zarytě, popadla podnos a s jemnou lstivostí své rasy změnila taktiku. Zamířila jakoby ke dveřím a přitom si povzdechla.

nejí „No ták teda dobře. Říkala sem naší kuchtě, dyž mi to na tendlecten tác nakládala: ‚Dáma se bezpečně pozná podle toho, že ,‘ a eště sem dodala: ‚jakživ sem neviděla bílou dámu jíst míň, než jedla slečna Melly Hamiltonová, dyž byla posledně na návštěvě u pana Ashleyho‘ – totiž, chci říct, u slečny Indie.“

Scarlett po ní šlehla podezřívavým pohledem, ale na chůvině širokém obličeji se zračila pouze nevinnost a lítost, že Scarlett není taková dáma, jakou je Melanie Hamiltonová.

„Polož podnos a pojď mě víc sešněrovat,“ nařídila jí podrážděně Scarlett. „Já se potom pokusím trošku najíst, kdybych jedla teď, tak bych se nemohla dát správně sešněrovat.“

Chůva se snažila zakrýt vítězoslavný pocit a odložila podnos.

„Copak si chce moje ovečka vzít na sebe?“

„Tyhle šaty,“ odpověděla Scarlett a ukázala na nařasenou hromádku zeleného květovaného mušelínu. Chůva se okamžitě postavila na zadní.

„To teda ne! Tydle šaty se nehodí na dopoledne. Před třema hodinama nesmíte ukazovat poprsí a tydlencty šaty přeci nemaj límec ani rukávy. Ke všemu se vám nadělaj pihy, na to můžete vzít jed. Já nechci, aby se vám znova nadělaly pihy, dyž sem na vás za celou zimu nalila spoustu podmáslí, dyž se vám nadělaly pihy, poniváč ste v Savannah šla na pláž. Určitě to povim matce, já to tak nenechám.“

„Jestli jí řekneš slovo, než se oblíknu, nevezmu do úst,“ prohlásila chladným tónem Scarlett. „Matka nebude mít čas poslat mě zpátky převléct, jakmile budu jednou ustrojená.“

Chůva si rezignovaně povzdechla, neboť uznala, že se dala doběhnout. Když si musela vybrat menší zlo, určitě bylo lepší nechat jít Scarlett na dopolední rožnění v odpoledních šatech než dopustit, aby chlemtala jako čuně.

„Něčeho se chyťte a vydechněte,“ nařídila.

Scarlett poslechla, vypjala se a pevně se držela sloupku postele. Chůva ze všech sil tahala a cukala za tkanice, a když se nepatrný obvod pasu stažený velrybími kosticemi ještě zmenšil, oči se jí pyšně a spokojeně

rozzářily „Žádnej nemá takovej pas jako moje ovečka,“ pochvalovala si nahlas. „Dyž stáhnu slečnu Suellen na míň než padesát centimetrů, tak pokaždý div nevomdlí!“

„Pch!“ odfrkla si Scarlett, která sotva dokázala promluvit. „V životě jsem ještě neomdlela.“

„Jó, ale vůbec by neškodilo, dybyste vobčas vomdlela,“ poučovala ji chůva. „Někdy ste na dámu moc vodvážná, slečno Scarlett. Už sem vám dávno chtěla říct, že nevypadá dobře, dyž nevomdlíte, jak uvidíte myš, hada nebo ňáký podobný neřádstvo. Nemyslim tady doma, ale dyž ste ve společnosti. A už sem vám řikala…“

„Prosím tě, dělej! Nemluv tolik. Manžela si najdu. Uvidíš, že ano, i když neječím a nepadám do mdlob. Ale ta šněrovačka je pořádně utažená! Obleč mi šaty.“

Chůva opatrně spouštěla jedenáct metrů zeleného mušelínu s větvičkovým vzorem přes odstávající široké spodničky a připnula háčky zadní díl přiléhavého živůtku s hlubokým výstřihem.

„Až budete na sluníčku, ne abyste sundala šál z ramenou a ne abyste sundavala klobouk, až vám bude teplo,“ nařizovala. „Jinak přijdete domu přištíraná jako stará Slatteryová. A teď se pusťte do jídla, miláčku, ale ne abyste hltala. Nemá cenu, aby z vás všechno rovnou vyšlo zadem.“

Scarlett si poslušně sedla k podnosu a v duchu se ptala, jestli dokáže dostat do žaludku jediné sousto a jestli jí ještě zbyde místo na dýchání. Chůva sundala velký ručník ze stojanu s umyvadlem, pečlivě ho uvázala Scarlett kolem krku a rozprostřela jí jeho bílé záhyby po klíně. Scarlett začala šunkou, protože šunku měla ráda, a donutila se ji spolykat.

„Nevím, co bych dala za to, abych už byla vdaná,“ prohlásila naštvaně, když se s odporem pouštěla do jamů. „Mám už dost toho, že se pořád musím přetvařovat a dělat jen, co nechci. Už mám dost toho, že musím předstírat, že jím jak vrabec, že musím chodit pomalu, když se mi chce běžet, že musím tvrdit, že omdlívám při tanci, když bych nejradši tancovala dva dny po sobě a vůbec bych si nepřipadala unavená. Už mám dost toho, že musím říkat ‚Vy jste báječný!‘, abych doběhla muže, kteří nemají ani půlku mé chytrosti, a už mám dost toho, že musím dělat, že nic nevím, aby mě muži mohli poučovat a připadali si přitom důležití… A teď už se do mě víc nevejde.“

„Zkuste tuhle horkou placičku,“ naléhala neúprosně chůva.

„Proč musí být dívka hloupá husa, aby ulovila ženicha?“

„Asi to bude tim, že páni nevěděj, co vlastně chtěj. Chtěj jen to, co si myslej, že chtěj. A dyž jim děvče dá, co si myslej, že chtěj, tak si ušetří spoustu trápení a nezvostane na vocet. A voni si myslej, že chtěj takový malinkatý myšky, co jedí jako brabec a vůbec nemaj žádnej rozum. Žádnej pán nemá chuť brát si dámu, dyž mu připadá chytřejší než von.“

„Myslíš, že pánové bývají překvapeni, když po svatbě zjistí, že jejich ženy mají rozum?“

„Potom už je pozdě. Už sou stejně ženatý. A kromě toho musím říct, že páni čekaj, že manželky budou mít rozum.“

„Jednoho dne začnu dělat a říkat, co chci, ať se to lidem líbí, nebo nelíbí, mně to pak už bude jedno.“

„Nebudete,“ prohlásila pochmurným tónem chůva. „Nebudete, aspoň dokud já budu naživu. Namočte si jí do vomáčky, miláčku.“

„Myslím, že yankeeské dívky ze sebe nemusejí dělat takové blázny. Když jsme loni byli v Saratoze, všimla jsem si, že spousta z nich se chová, jako by to měly v hlavě úplně v pořádku, a to, prosím, i v přítomnosti mužů.“ Chůva si pohrdavě odfrkla. „Yankeeský dívky! Prosim vás, slečinko, řikaj, co si myslej, to jo, ale tenkrát v tý Saratoze sem si nevšimla, že by některou ňákej pán požádal vo ruku.“

„Ale Yankeeové se taky musí ženit,“ namítla Scarlett. „Nerostou přece jen tak. Musí se ženit a mít děti. Je jich přece spousta.“

„Muský si je berou pro peníze,“ prohlásila rozhodně chůva. Scarlett si namočila pohankovou placičku do omáčky a dala si ji do pusy. Třeba na tom, co říká chůva, něco je. Určitě na tom něco musí být, protože Ellen tvrdí totéž – sice jinými a vybranějšími slovy, ale přesto totéž. Matky všech přítelkyní vnutily dcerám představu, že dívky musí být bezbranné bytosti s laníma očima, které hledají, o koho se opřít. Vypěstovat a udržet si takovou pózu ve skutečnosti vyžadovalo spoustu rozumu. Scarlett si říkala, že je třeba moc drsná. Občas se hádala s Ashleym a upřímně říkala nahlas, co si myslí. Možná že se kvůli tomu a také proto, že tak zdravě vychutnávala procházky a vyjížďky na koni, od ní odvrátil ke křehké Melanii. Možná že kdyby změnila taktiku… Ale přesto měla pocit, že by si Ashleyho nemohla tolik vážit, kdyby podlehl předem promyšleným ženským trikům. Muž, který je tak hloupý, že naletí na uculování, omdlévání nebo na hloupé lichotky „Bože, jak jste báječný!“, jí nestál za to. Ale všem mužům se zřejmě právě tohle líbí.

Možná že na Ashleyho v minulosti používala špatnou taktiku – nedá se nic dělat, teď už to má za sebou a ví, jak na to. Dnes bude používat jinou, správnou. Chce ho a má jen pár hodin na to, aby ho získala pro sebe. Kdyby zabral na omdlévání, třeba jen předstírané, tak tedy omdlí. Kdyby ho přitahovalo uculování, koketerie a hloupost, ráda si zahraje na flirtující husičku a dokáže být ještě hloupější než Cathleen Calvertová. A kdyby bylo zapotřebí odvážnějších kroků, klidně je podnikne. Dneska se všechno musí rozhodnout! Teď, anebo nikdy!

Nenašel se nikdo, kdo by Scarlett vysvětlil, že její osobnost, přestože až děsila vitalitou, je sama o sobě přitažlivější než všechny maškarády, na které se eventuálně zmůže. Kdyby jí to někdo řekl, byla by potěšena, ale stejně by nevěřila. A civilizace, v níž žila, by nevěřila také, protože nikdy předtím ani potom nebyla ženská přirozenost v tak nepatrné vážnosti. Scarlett se vezla v kočáře po rudé silnici na plantáž Wilkesových a přitom provinile vychutnávala radost, že matka ani chůva se nezúčastní slavnosti. Na rožnění nebude nikdo, kdo by jí jemně zdviženým obočím nebo vyšpuleným dolním rtem mohl zasahovat do uskutečňování plánů. Suellen samozřejmě bude zítra vyprávět všechno možné, ale když všechno půjde, jak si Scarlett přeje, vzrušení, které se zmocní rodiny kvůli jejímu zasnoubení nebo útěku s Ashleym, nakonec zastíní počáteční rozčarování. Ano, Scarlett byla upřímně ráda, že Ellen byla nucena zůstat doma.

Gerald, rozjařený popíjením brandy, hned ráno propustil Jonase Wilkersona a Ellen zůstala v Taře, aby mohla před jeho odchodem zkontrolovat účty z plantáže. Scarlett se polibkem rozloučila s matkou, sedící v malé kanceláři u obrovského sekretáře s přihrádkami plnými papírů. Vedle ní stál s kloboukem v ruce Jonas Wilkerson a jeho obličej s napnutou zažloutlou pletí prozrazoval, že stěží ovládá nenávistný vztek, který se ho zmocnil kvůli tomu, že ho bez jakýchkoli skrupulí vyhazují z nejlepšího správcovského místa v celém okrese. A navíc jen proto, že si trošku zašpásoval s holkou. Opakoval Geraldovi dokolečka, že otcem dítěte Emmie Slatteryové může být kromě něho nejméně další tucet mužů – v tom se s ním Gerald shodoval – jenže u Ellen mu to nepomohlo. Jonas nenáviděl všechny Jižany. Nenáviděl jejich chladnou zdvořilost, s jakou s ním jednali, i pohrdání, jaké mu dávali najevo pro jeho společenské postavení, ačkoli to chabě zakrývali právě onou tenkou slupkou zdvořilosti. Ellen O’Harovou nenáviděl ze všech nejvíc, protože v jeho očích ztělesňovala všechno, co na Jižanech nesnášel.

Chůva, která na plantáži dělala panskou, zůstala doma pomáhat Ellen, takže na kozlíku vedle Tobyho seděla Dilcey a na klíně držela dlouhou krabici s plesovými šaty všech tří dívek. Gerald klusal za kočárem na velkém koni, na kterém jezdíval na lov, byl příjemně zahřátý brandy a překypoval spokojeností sám se sebou, protože tu trapnou záležitost s Wilkersonem vyřídil tak rychle. Odpovědnost přenechal Ellen a vůbec ho nenapadlo, že by jí mohlo být líto, že nemůže jet na rožnění, kde se měla sejít s přáteli. Vždyť je přece nádherný jarní den, pole jsou krásná, ptáci zpívají, on si

připadá Peg v nízké bryčce mladý a šťastný, tak proč by měl myslet na něco jiného? Gerald

se Je občas dal do zpěvu a dalších irských písniček, daleko od země kde její mladý hrdina spí nebo dokonce i truchlivějšího žalozpěvu za Roberta

Emmeta , .

Připadal si šťastný, příjemně vzrušený výhledem, že stráví den vykřikováním svých názorů na Yankee a válku, hrdý na své tři dcery v jasně barevných širokých krinolínách pod bláznivě mrňavými krajkovými slunečníky. Vůbec nepomyslel na včerejší rozhovor se Scarlett, protože se mu vykouřil z hlavy. Myslel jen na to, že je hezká, je jeho chloubou a dnes má oči zelené jako kopce v Irsku. Tato poslední představa mu zlepšila mínění o sobě, protože

byla Nosit zelenou barvu. tak trochu poetická, a proto obšťastnil dcery poněkud falešným, ale o to hlasitějším podáním

písně Scarlett se na něj dívala s láskyplným pohrdáním, jaké matky mívají pro nezvedené synáčky, a uvědomovala si, že nejpozději do soumraku bude opilý, jak zákon káže. Až se bude potmě vracet domů, určitě bude jako vždycky zkoušet skákat přes všechny ohrady, které se mu mezi Dvanácti duby a Tarou postaví do cesty, a – jak doufala – díky boží Prozřetelnosti a zdravému rozumu jeho koně si nesrazí vaz. Jet po mostě bude také pod jeho důstojnost, raději přeplave na koni řeku a přijede domů celý rozeřvaný. Pork ho uloží na pohovku v kanceláři, protože při podobných příležitostech vždycky musí čekat v přední hale s rozsvícenou lucernou.

Gerald si zničí nový oblek ze šedivého sukna, ráno kvůli tomu bude strašně nadávat a bude Ellen sáhodlouze vykládat, jak se s ním kůň potmě zřítil z mostu – což bude očividně lež, kterou všichni prohlédnou, ale budou se tvářit, že mu věří, a on si bude připadat úžasně chytrý.

Tatínek je milý, sobecký, nezodpovědný drahoušek, pomyslela si Scarlett a přitom se v ní vzedmula vlna lásky k otci. Dnes ráno si připadala tak vzrušená a šťastná, že svými city zaplavovala celý svět včetně Geralda. Byla hezká a byla si toho vědoma; než den skončí, bude mít Ashleyho jenom pro sebe; sluníčko příjemně hřálo a před očima se jí prostírala veškerá zářivá krása georgijského jara. Šlahouny ostružin plazící se kolem silnice zahalovaly nejjemnější zelení drsně krvavé rýhy vymleté zimními dešti, holé žulové balvany deroucí se zpod rudé půdy obrůstaly čerokijskými růžemi a kolem nich rostly do kruhu fialky, kvetoucí v nejsvětlejším odstínu purpuru. Na zalesněných kopcích nad řekou zářily bílé květy dřínů, jako by uprostřed zeleně dosud ležel sníh. Na planých jabloních se otvírala poupata hýřící všemi odstíny od jemné bílé po nejsytější růžovou a pod stromy v místech, kam sluneční paprsky dopadaly jako skvrny do borového jehličí, vytvářel zimolez pestrobarevný koberec hrající do ruda, oranžova a růžova. Vánek slabě čpěl divokou vůní sazaníků a sám svět voněl k nakousnutí.

Do smrti si budu pamatovat, jak je dnes hezky, říkala si v duchu Scarlett. Možná že se dnes vdám!

A s píchnutím u srdce si představila, jak by ještě dnes odpoledne mohli s Ashleym uhánět tryskem mezi vší tou nádherně kvetoucí zelení, když ne odpoledne, tak třeba večer při měsíčku, rovnou do Greensboro ke knězi. Samozřejmě by se musela později dát znovu oddat farářem z Atlanty, ale s tím by si pak musel lámat hlavu Gerald s Ellen. Trochu se zachvěla při pomyšlení, jak Ellen zbledne zoufalstvím, až se dozví, že její dcera utekla se snoubencem jiné dívky, ale věděla, že Ellen jí všechno odpustí, jakmile uvidí, jak je šťastná. Gerald bude zuřit a nadávat, ale přestože se včera dal slyšet, že si nepřeje, aby si vzala Ashleyho, nakonec oněmí štěstím nad svazkem mezi svou rodinou a Wilkesovými.

Ale na to budu myslet až po svatbě, řekla si Scarlett v duchu a donutila se pustit starosti z hlavy.

Na teplém sluníčku toho jara nebylo možné cítit nic jiného než vzrušující radost, zvláště když se na kopci za řekou právě začaly vynořovat komíny plantáže U Dvanácti dubů.

Prožiju tam celý život, dožiju se padesáti takových jar, třeba i více, a budu vyprávět dětem i vnoučatům, jak krásné bylo

letošní Nosit zelenou jaro, nádhernější než všechna, jaká zažijí ony. Poslední představa barvu ji tak rozjařila, že se přidala k závěrečné sloce

písně a vysloužila si Geraldovu hlasitou pochvalu.

„Nechápu, jak můžeš být dneska ráno tak šťastná,“ ozvala se naštvaně Suellen, protože se v duchu pořád užírala představou, že by ve Scarlettiných plesových šatech ze zeleného hedvábí vypadala mnohem líp než jejich právoplatná majitelka. A proč vlastně Scarlett nikdy nechce půjčovat sestře šaty nebo klobouky? A proč se jí matka vždycky zastává a tvrdí, že zelená Suellen nesluší? „Víš stejně dobře jako já, že dneska bude oznámeno Ashleyho zasnoubení. Tatínek to ráno říkal. Já dobře vím, že ses kolem něj dlouho točila.“

„A to je taky všechno, co víš,“ odpověděla Scarlett, vyplázla jazyk a nedala si zkazit náladu. Však počkej, slečno Sue, zítra touhle dobou budeš koukat!

„Susie, víš přece, že to tak není,“ protestovala šokovaná Carreen. „Scarlett má přece zájem o Brenta.“

Scarlett pohlédla usmívajícíma se zelenýma očima na mladší sestru a vrtalo jí hlavou, jak někdo dokáže být tak roztomilý. Celá rodina věděla, že Carreenino třináctileté srdíčko bije výhradně pro Brenta Tarletona, který jí nevěnoval jedinou myšlenku, protože v ní viděl Scarlettinu sestru a malé dítě. Když u toho nebyla Ellen, O’Harové si ji kvůli němu dobírali, až se často rozplakala.

„Ale holčičko, na Brenta nejsem vůbec zvědavá,“ prohlásila Scarlett, protože si ve svém štěstí mohla dovolit velkorysost. „A on zase není vůbec zvědavý na mě. Víš přece, že čeká, až mu vyrosteš ty!“

Carreenin kulatý obličejíček zrůžověl a přitom bylo vidět, že v ní zápasí radost s nedůvěrou.

„Myslíš to vážně, Scarlett?“

„Scarlett, víš přece, že Carreen má podle matčina názoru ještě dost času na nápadníky, a ty jí nasazuješ brouka do hlavy.“

„Můžeš jí to klidně jít vyzvonit, mně je to jedno,“ odsekla Scarlett. „Chceš, aby se sestřička držela zpátky, jelikož víš, že za pár let bude hezčí než ty.“

„Buď budete dneska držet jazyk za zuby, nebo na vás vemu bičík,“ varoval dcery Gerald. „Buďte chvíli zticha! Slyším hrčení kol, nebo se mi to jen zdá? To budou Tarletonovi nebo Fontaineovi.“

Když se blížili ke křižovatce se silnicí sbíhající z hustě zalesněného kopce od Mimózy a Krásného vrchu, bylo zřetelněji slyšet dusot kopyt, hrčení kočáru a zpoza hradby stromů se nesl hlahol zvýšených ženských hlasů zabraných do příjemné debaty. Gerald, který jel před kočárem, přitáhl koni uzdu a dal Tobymu znamení, aby zastavil kočár na rozcestí.

„To jsou dámy Tarletonových,“ oznámil dcerám s rozzářeným červeným obličejem, protože kromě Ellen měl z celého okresu nejraději rusovlasou paní Tarletonovou. „Paní sama řídí spřežení. Tomu říkám ženská, která umí vzít do ruky koně! Lehounká jako peříčko, silná jako kravská kůže a ještě k tomu pěkná k zulíbání. Škoda že žádná z vás nemá takovou ruku,“ dodal a změřil si zamilovaným, ale vyčítavým pohledem své dcery. „Carreen se těch ubohých zvířat bojí, Sue má, když dojde na uzdu, obě ruce levý a ty, zlatíčko…“

„Mě aspoň žádný kůň zatím neshodil, kdežto paní Tarletonová sletí při každém honu,“ vykřikla dotčeně Scarlett.

„A zlomí si klíční kost jako pořádnej mužskej,“ vyhrkl Gerald. „Žádný omdlívání, žádný štráchy. Ale teď už dejte pokoj, každou chvilku tu budou.“

Vztyčil se ve třmenech, a když se na dohled vynořil kočár Tarletonových plný děvčat v barevných šatech, s jásavými slunečníky a s vlajícími závoji a podle předpokladu s paní Tarletonovou na kozlíku, Gerald širokým rozmachem smekl klobouk. Na kočího nezbývalo místo, protože v kočáře se vezla matka se čtyřmi dcerami, dlouhými krabicemi s jejich plesovými róbami a ještě chůva. A navíc Beatrice Tarletonová, pokud neměla ruku na pásce, nikdy dobrovolně nedovolila, aby kdokoli, černoch anebo běloch, držel v její přítomnosti opratě. Měla sice křehkou konstituci, slabé kosti a tak bílou pleť, že to vypadalo, jako by její zářivě rusé vlasy vypily všechnu barvu z obličeje a nechaly ji hořet ve svých lesklých plamenech, ale přesto kypěla zdravím a nevyčerpatelnou energií. Porodila osm dětí stejně rusovlasých a plných života, jako byla sama, vychovala je, většinou dobře, alespoň jak se v okrese říkalo, protože jim láskyplně dopřávala volnost a přitom je drezírovala stejně přísně jako hříbata ve svém hřebčíně. „Držte je na uzdě, ale nesmíte v nich zlomit ducha,“ tak znělo heslo paní Tarletonové.

Milovala koně a pořád o nich mluvila. Vyznala se v nich a handlovala s nimi lépe než kterýkoli muž v celém okrese. Hříbata se nevešla na pastvinu před stájí a hrnula se na okrasný trávník před domem stejně, jako se jejích osm potomků nemohlo vejít do hlučného domu na kopci, a ať se hnula po plantáži, kam chtěla, vždycky se za ní táhl chumel hříbat, synů, dcer a loveckých psů. Věřila, že její koně, především rezavá kobyla Nellie, mají lidský rozum; a když jí denní starosti nedovolily, aby se ve stanovenou hodinu vydala na obvyklou projížďku, vrazila misku s cukrem do ruky nějakému malému míšenci a nařídila mu: „Dej Nellie hrst cukru a vyřiď jí, že jsem hned u ní.“

Až na vzácné výjimky nosila jezdecký úbor, protože ať někam jela, nebo ne, vždycky čekala, že pojede, a v tom věčném očekávání se jí zvyk stal druhou přirozeností. Každé ráno, ať pršelo nebo svítilo sluníčko, museli osedlat Nellie, provádět ji sem tam před domem a čekat, až se paní Tarletonová bude moci na hodinku uvolnit od svých povinností. Ale vést hospodářství na Krásném vrchu nebylo jednoduché a volného času bylo málo, takže Nellie častěji chodila hodiny bez jezdkyně a Beatrice Tarletonová trávila celý den s jezdeckou sukní marně přehozenou přes ruku, pod ní se jí míhalo odhalených patnáct centimetrů vyleštěných holínek.

Dnes na sobě měla zašlou krinolínu z černého hedvábí na úzkých obručích vyšlých z módy, ale přesto vypadala jako v jezdeckém úboru, protože šaty byly střiženy stejně stroze jako její jezdecký kostým, a černý klobouček s dlouhým černým pérem, naražený na stranu nad jedno z jejích vlahých, pomrkávajících hnědých očí, byl kopií utahaného starého klobouku, ve kterém jezdila na hony.

Když zahlédla Geralda, máchla bičem a zarazila pár tančících ryzáků. Čtyři dcery vyhlédly z kočáru a začaly křičet na pozdrav tak divoce, až se spřežení začínalo plašit. Nezasvěcený pozorovatel by si myslel, že se Tarletonovi s O’Harovými neviděli celé roky a ne pouhé dva dny. Ale Tarletonovi byli společenští a měli rádi sousedy, hlavně dcery O’Harových. Přesněji řečeno Suellen a Carreen. Ani jedna dívka z celého okresu, snad s výjimkou hloupé Cathleen Calvertové, neměla doopravdy ráda Scarlett.

V létě se v okrese konalo průměrně jedno rožnění a jeden ples týdně, ale zrzavé slečny Tarletonovy s jejich nesmírnou schopností se bavit každý ples vzrušoval, jako by něco takového zažily poprvé. Tvořily hezké kvarteto děvčat při těle a byly do kočáru nacpané, až jim krinolíny a volány přetékaly ven, slunečníky do sebe strkaly a narážely nad širokými slaměnými klobouky ozdobenými růžemi a zavázanými pod bradou černými sametovými stužkami, které lítaly na všechny strany. Pod klobouky byly zastoupeny všechny odstíny rusých vlasů: Hetty měla obyčejné zrzavé, Camilla blonďaté do jahodova, Randa měděně kaštanové a malá Betsy mrkvově rudé.

„Máte s sebou pěknou společnost, milostpaní,“ prohlásil galantně Gerald, přitáhl koni uzdu a zastavil vedle kočáru. „Ale matce se ještě zdaleka nevyrovnají.“

Paní Tarletonová obrátila zrzavě hnědé oči v sloup a vtáhla dolní ret, čímž dala komediálně najevo, že ji kompliment těší, a dcery začaly křičet: „Maminko, přestaň na pána dělat oči, nebo to řekneme tatínkovi! – Pane O’Haro, maminka nám nikdy nedá šanci, jakmile se objeví tak pěkný pán jako vy!“

Scarlett se tomu dobírání smála s ostatními, ale volnost, s jakou děvčata Tarletonových jednala s matkou, ji pokaždé šokovala. Dcery se k ní chovaly, jako by byla jedna z nich a nepřekročila o jediný den šestnáctku. Scarlett už pouhé pomyšlení, že by podobné věci říkala vlastní matce, připadalo jako rouhání. A přesto – přesto – na vztahu děvčat Tarletonových k matce bylo něco velice příjemného a všechny ji ve skutečnosti zbožňovaly, přestože ji kritizovaly, peskovaly a dobíraly si ji. Ne že bych měla, říkala si Scarlett rychle v duchu, radši paní Tarletonovou než Ellen, ale přesto by bylo legrační takhle s matkou vyvádět. Uvědomila si, že i tahle myšlenka upírá matce povinnou úctu, a zastyděla se. Věděla, že podobné nápady nikdy netrápily mozečky vezoucí se pod čtyřmi planoucími došky hlav v kočáře Tarletonových, a jako vždycky, kdy si připadala jiná než sousedé, se jí zmocnil podrážděný zmatek.

Uměla sice bystře uvažovat, ale přesto neměla mozek uzpůsobený na nějaké analyzování. Spíš napůl podvědomě vytušila, že všechna děvčata Tarletonových jsou sice divoká jako koně a bláznivá jako zajíci, ale na druhé straně v sobě mají duševní prostotu, která si nepřipouští starosti a která patřila k vlastnostem zděděným po předcích. Předkové z matčiny i z otcovy strany pocházeli z Georgie, ze severní Georgie, a od prvních pionýrů je dělila jediná generace. Byli si jisti sami sebou i prostředím, v němž žili. Pudově poznali, co chtějí, stejně jako Wilkesovi, i když se jejich cesty navzájem diametrálně rozcházely, a nikdy je nerozdíraly vnitřní konflikty, jaké zažívala ve svém nitru Scarlett, v níž se svářila krev jemně se vyjadřujících, překultivovaných aristokratů z pobřeží s podezíravým zemitým dědictvím po irských venkovanech. Scarlett toužila uctívat a zbožňovat matku jako nějaký idol, a přitom by jí ráda cuchala vlasy a škádlila ji. Svár podobně protichůdných pocitů způsoboval, že toužila dělat před chlapci delikátní urozenou dámu a zároveň chtěla být jako obyčejná rozpustilá holka, které nevadí sem tam nějaká ta hubička.

„Kdepak máme dneska Ellen?“ zeptala se paní Tarletonová.

„Propouští našeho správce, tak zůstala doma a kontroluje s ním účty. A kdepak zůstal váš pán s chlapci?“

„Vyrazili ke Dvanácti dubům už před hodinou – podle mě potřebovali nutně ochutnat punč a přesvědčit se, jestli je dost silný, jako by na to do zítřka do rána neměli dost času! Požádám Johna Wilkese, aby je nechal u sebe přenocovat, i kdyby je měl uložit do stáje. Pět zlinýrovaných chlapů je na mě moc. Tři, ty klidně zvládnu, ale…“Gerald

jí prudce skočil do řeči, protože potřeboval změnit téma. Vycítil, jak se mu vlastní dcery za zády pošklebují, protože si vzpomněly, v jakém stavu se loni vrátil z posledního rožnění u Wilkesových.

„Proč jste si dneska nevyjela na koni, paní Tarletonová? Bez Nellie to snad ani nejste vy. Vy jste Stentor, to teda zasejc jo.“

„Nejsem žádný Stentor, vy chlape nevzdělaná!“ zakřičela paní Tarletonová a opičila se po Geraldově irském přízvuku. „Myslel jste Kentaur. Stentor byl chlap s hlasem jako zvon.“

„Stentor jako Kentaur, na tom nesejde,“ odpověděl jí Gerald, který se vlastním omylem nedal vyvést z míry. „Ale hlas jako zvon, ten teda, drahá paní, máte, hlavně když křičíte na psy.“

„Tohle sedí, mami,“ ozvala se Hetty. „Říkala jsem ti přece, že jak zahlédneš lišku, začneš pokaždé řvát jako tlupa Komančů.“

„Ale zase ne tolik, jako když tobě začne chůva mejt uši,“ vrátila jí to paní Tarletonová. „A to je ti už šestnáct! Ale abych vám odpověděla, proč dneska nejsem v sedle, Nellie se mi ráno ohřebila.“

„Zrovna dneska!“ vykřikl Gerald s nepředstíraným zájmem, v očích mu přitom plála irská láska ke koním a Scarlett zažila další šok, když si v duchu srovnala chování paní Tarletonové s Elleniným. Pro Ellen se kobyly nikdy nehřebily a krávy netelily. A slepice vlastně ani nesnášely vejce. Ellen tyhle záležitosti zcela ignorovala. Ale paní Tarletonová podobnou zdrženlivost neznala.

„Byla to kobylka?“

„Ne, moc hezký hřebeček, se skoro dvoumetrovýma nohama. Musíte se na něj přijet podívat, pane O’Haro. Je to opravdu pořádnej tarletonovskej kůň. Ryzák. Srst má zrzavou, jako jsou Hettiny kudrlinky.“

„A je Hetty vůbec moc podobný,“ prohlásila Camilla a v mžiku s vřeštěním zmizela ve změti sukní, dlouhých spodních kalhotek a poskakujících klobouků, protože Hetty se hrozně zašklebila a okamžitě začala sestru štípat.

„Moje kobylky dneska ráno strašně vyhazujou, jako by se nacpaly ovsem,“ stěžovala si paní Tarletonová. „Od doby, co uslyšely zvěsti o Ashleym a jeho malé sestřenici z Atlanty, s nimi není k vydržení. Jak se ta holka jmenuje? Melanie? Pánbůh jí požehnej, je to milé stvoření, ale jakživa si nedokážu vybavit, jak se jmenuje, ani jak vypadá. Naše tlustá kuchařka má za manžela komorníka Wilkesových a ten se včera večer přihnal se zprávou, že dneska oznámí to zasnoubení, kuchařka nám to hned ráno hezky zatepla vyzvonila. Dcery z toho jančí, vůbec nevím proč. Přece každý dávno ví, že si ji Ashley má brát, totiž kdyby si nevzal některou ze sestřenic Burrových z Maconu. Podobně jako si Honey Wilkesová vezme Melaniina bratra Charlese. Můžete mi, pane O’Haro, říct, jestli se Wilkesové smějí ženit a vdávat mimo vlastní příbuzenstvo? Protože kdyby…“Zbytek

slov pronesených se smíchem už Scarlett nevnímala. Na okamžik jako by slunce zašlo za chladný mrak, uvrhlo celý svět do stínu a vzalo všem věcem jejich barvy. Svěží zeleň listí vypadala chorobně, dříny zbledly a kvetoucí planá jabloň, ještě před chvilkou krásně růžová, zašla a zesinala. Scarlett zaťala prsty do čalounění kočáru a slunečník se jí chvíli bezmocně kymácel ze strany na stranu. Vědět, že Ashley je zasnouben, byla jedna věc, a poslouchat, jak se o tom lidé baví jako o samozřejmosti, druhá. Ale pak se jí odvaha rychle vrátila, slunce znovu vyšlo a krajina se opět rozzářila. Scarlett věděla, že ji Ashley miluje. To bylo jisté. A začala se usmívat při představě, jak se asi paní Tarletonová bude tvářit překvapeně, až večer nedojde k žádnému ohlášení zásnub – a co teprve kdyby náhodou došlo ke společnému útěku. A jak bude vyprávět sousedům, jak byla Scarlett mazaná, jak seděla, poslouchala její řeči o Melanii, a přitom byla s Ashleym… Při vlastních představách se jí ve tváři udělaly dolíčky a Hetty, která bedlivě sledovala, jaký účinek budou mít matčina slova, se pohodlněji opřela a tak trochu zmateně se zamračila.„Mně

je vlastně jedno, co tomu říkáte, pane O’Haro,“ prohlásila důrazně paní Tarletonová. „Bratranci a sestřenice by se mezi sebou neměli brát. Ashley je na tom dost špatně, když si musí vzít to děcko Hamiltonových, ale co teprve Honey, na kterou čeká ten bledničkový Charles Hamilton…“

„Honey ale nesežene jiného ženicha, když si nevezme Charlieho,“ prohlásila krutě a sebejistě Randa, která spoléhala na svou všeobecnou oblíbenost. „Kromě něj se o ni nikdy neucházel žádný jiný nápadník. Jakživ se k ní nechoval moc hezky, přestože jsou zasnoubeni. Scarlett, vzpomínáš si, jak loni o Vánocích přece obletoval tebe…“

„Nebuď zlá, slečinko,“ napomenula ji matka. „Bratranci a sestřenice by se neměli brát, ani vzdálení. Kazí to krev. To není jako s koňmi. U koní může člověk spářit kobylu s bratrem nebo otce s dcerou a dosáhnout dobrých výsledků, když se vyzná v jejich krvi, ale u lidí to nejde. Můžou vzejít potomci s hezkými rysy, to prosím, ale nemají jiskru. Člověk…“

„Nezlobte se, paní, ale v tom bych s vámi nesouhlasil! Znáte snad lepší lidi, než jsou Wilkesovi? A vidíte, berou se mezi sebou od dob, kdy Brian Boru byl ještě malej kluk.“

„Nejvyšší čas, aby konečně přestali, protože se to už začíná projevovat. Na Ashleym ani ne, ten vypadá dobře, i když on taky… Ale podívejte se na ty dvě chudinky, ty dvě bledničky Wilkesových! Jsou to milá děvčata, to jim neberu, ale co je to platné, když jsou tak bledé. Nebo slečinka Melanie! Hubená jako koza, kdyby na ni foukli, tak odletí, a ještě se tváří jako mouchy snězte si mě. Jakživ se neprojeví. Pořád od ní slyšíte jen samé ‚Ano, paní‘, ‚Ne, paní‘. Na víc se nezmůže. Už chápete, jak to myslím? Ta rodina potřebuje novou krev, pořádnou krev, jako mají moje zrzky nebo vaše Scarlett. Nechci, abyste mi špatně rozuměl. Wilkesovi jsou svým způsobem moc prima lidi, víte, že je mám všechny ráda, ale upřímnost je upřímnost. Jsou překultivovaní a mají vrozenou ušlechtilost, to jistě. Na suché a rychlé trati si povedou dobře, ale dejte na mě, na rozmoklé dráze se Wilkesovi neprosadí. Jsem přesvědčená, že se z nich vytratila pára, a jakmile se jim do cesty postaví překážka, nevydrží s dechem. Rasa do suchého počasí. Ukažte mi velkého koně, který dokáže běžet za každého počasí! Jak se pořád brali mezi sebou, odlišili se od všech sousedů. Pořád klinkaj na piáno nebo ležej v knížkách. Docela věřím, že by Ashley radši čet, než lovil! Ano, jsem o tom na mou duši přesvědčena, pane O’Haro! Stačí se jim podívat na kosti. Mají je moc tenké. Potřebovali by pořádný kobyly a hřebce, co mají sílu…“

„Ehm,“ vyhnul se odpovědi Gerald, který si náhle a provinile uvědomil, že rozhovor, který jemu připadal naprosto nezávadný a nanejvýš zajímavý, by Ellen určitě neschválila. Uvědomil si, že by manželka nepřenesla přes srdce, kdyby se dozvěděla, že její dcery byly vystaveny tak nezaobaleně vedené debatě. Jenže paní Tarletonová zůstala jako obyčejně hluchá ke všem ostatním tématům, když se mohla věnovat svému nejoblíbenějšímu předmětu – šlechtitelství – a přitom jí bylo jedno, jestli se jedná o koně nebo o lidi.

„Vím, co říkám, taky jsem měla bratrance a sestřenice, kteří se spolu vzali, a jejich děti, chudinky, do jednoho vypadaly jako žáby s vykulenýma očima, čestné slovo, že nelžu. A když přišli doma za mnou, abych si vzala vzdělaného bratrance, postavila jsem se na zadní jako hříbě. Řekla jsem: ‚Ne, maminko. Tohle pro mě není. Všechny moje děti by určitě měly koňskou nohu a byly by nadmuté.‘ Když jsem se zmínila o koňské noze, maminka omdlela, ale já nepovolila a babička se za mě přimluvila. Víte, taky se dost vyznala v pěstování koní a dala mi za pravdu. Pomohla mi utéct s panem Tarletonem. A vidíte, jaké máme děti! Samý statný a zdravý kousky, ani jeden kriplíček nebo nedomrlý nedochůdče, i když Boyd měří s bídou přes sto sedmdesát. Ale abych nezapomněla, Wilkesovi…“

„Ne že bych vám chtěl skákat do řeči, paní,“ přerušil ji prudce Gerald, jelikož si všiml, že Carreen se tváří zmateně a Suellen hoří v obličeji zvědavostí, a začal se bát, že by se mohly později Ellen trapně vyptávat, přitom by vyšlo najevo, že na něj jako na garde není příliš velké spolehnutí. S potěšením pozoroval, že jeho miláček přemýšlí o jiných věcech, jak se sluší na dámu.

Z nepříjemné situace ho zachránila Hetty Tarletonová.

„Proboha, maminko, musíme přece jet!“ vykřikla netrpělivě. „Začínám se péct na sluníčku a zrovna slyším, jak mi na krku naskakují pihy.“

„Ještě okamžik, paní, než vyrazíte,“ ozval se Gerald. „Jak jste se rozhodla, prodáte nám ty koně pro eskadronu? Válka může vypuknout každým dnem a chlapci chtějí vědět, na čem jsou. Když má být eskadrona jednotkou claytonského okresu, tak musí mít z claytonského okresu koně. Jenomže vy, jak už jste tak paličatá, nám ty krásný zvířata nechcete prodat.“

„Třeba válka ani nebude,“ snažila se získat čas paní Tarletonová a v duchu se zcela přenesla od podivných sňatkových zvyků v rodině Wilkesových.

„Ale, paní, přece nemůžete…“

„Mami,“ přerušila je znovu Hetty, „nemůžete s těmi řečmi o koních počkat, než dojedeme ke Dvanácti dubům? Tam se o nich můžete s panem O’Harou bavit, jak budete chtít.“

„Máte pravdu, slečno Hetty,“ souhlasil Gerald, „věnujte mi ještě minutku, víc vás nebudu zdržovat. Za chvilku budeme u Wilkesových a všichni muži, kteří se tam sejdou, staří stejně jako mladí, budou chtít vědět, co je s koňmi. Mně osobně může srdce utrhnout, když vidím, že taková skvělá hezká dáma jako vaše matka je tak malicherná, když jde o její zvířata! A co vaše vlastenectví, paní Tarletonová? Copak pro vás Konfederace vůbec nic neznamená?“

„Mami,“ vykřikla malá Betsy, „Randa mi sedí na šatech a celou mě zmačká.“

„Tak ji odstrč, Betsy, a buď hezky zticha. A teď poslouchejte, co vám povím, Geralde O’Haro,“ obořila se na něj ostře a v očích jí začínalo blýskat. „Mně nemusíte vykládat o Konfederaci! Počítám, že pro mě Konfederace znamená tolik co pro vás, mám v eskadroně čtyři syny a vy ani jednoho. Jenomže moji kluci se o sebe dokážou postarat, ale koně ne. Klidně bych ty koně dala zadarmo, kdybych měla jistotu, že na nich budou sedět chlapci, které znám, gentlemani zvyklí jezdit na čistokrevných zvířatech. Pak bych neváhala ani minutu. Ale když si představím, že by moji krasavci byli vydáni napospas nějakým zálesákům nebo chátře, která je zvyklá jezdit na mezcích! Nikdy! V noci se mi zdá, že mají odřeniny od sedel a nikdo se o ně pořádně nepostará. Myslíte, že můžu dopustit, aby na mých miláčcích s jemnými tlamičkami rajtovali nějací zabednění blbci, kteří by jim potrhali pysky a mlátili je, až by v nich zlomili ducha? Zrovna mám po těle husí kůži, stačí, když na to pomyslím! Kdepak, pane O’Haro, je od vás moc hezké, že chcete koně zrovna ode mě, ale uděláte líp, když zajedete do Atlanty a nakoupíte pro ty svý zahnojený krasojezdce nějaký starý hajtry. Stejně nepoznají, na čem sedí.“

„Mami, prosím tě, nemohli bychom už jet?“ zeptala se Camilla, která se připojila ke sboru netrpělivých prosebnic. „Víš dobře, že nakonec jim své miláčky stejně dáš. Až ti táta se všemi kluky vyloží, jak je Konfederace potřebuje, popláčeš si a nakonec jim je dáš.“

Paní Tarletonová se usmála a práskla opratěmi.

„Nic takového neudělám,“ prohlásila a lehce přetáhla koně bičem. Kočár se rychle rozjel.

„Tomu říkám pořádná ženská,“ řekl Gerald, nasadil si klobouk a zaujal své místo za vlastním kočárem. „Jeď, Toby. Nakonec ji to přestane bavit a koně nám dá. Samozřejmě že má pravdu, to zas jo. Když někdo není gentleman, tak nemá na koni co dělat. Patří k pěchotě. Největší škoda je, že v celém okrese se nenajde tolik plantážnických synů, aby stačili na celou eskadronu. Co jsi to říkala, miláčku?“

„Tatínku, jeď buď před námi, anebo vzadu. Víříš taková mračna prachu, že se div neudusíme,“ prosila otce Scarlett, která si uvědomila, že už nesnese jakýkoli rozhovor. Odváděl by ji od vlastních myšlenek a Scarlett si nutně potřebovala uspořádat jak myšlenky, tak výraz obličeje, než dorazí ke Dvanácti dubům. Gerald poslušně pobídl koně ostruhami a zahalen mračnem rudého prachu se pustil za kočárem paní Tarletonové, s níž mohl dál debatovat o koňských záležitostech.









Kapitola 6

Přejeli řeku a kočár stoupal do kopce. Ještě než se na dohled objevil dům U Dvanácti dubů, Scarlett zahlédla příkrov povalující se lenivě nad vrcholky vysokých stromů a ucítila kořeněnou směs vůní stoupajících z hořících ořešákových polen a z rožněného vepřového a skopového masa.

Jámy na rožnění, ve kterých celou noc udržovali mírný oheň, se teď určitě změnily v dlouhá koryta plná růžově rudých žhavých uhlíků, nad nimiž se otáčely na rožni kusy masa, ze kterých stékala šťáva, a když dopadla do horkého popela, zasyčela. Scarlett věděla, že vůně, kterou přináší slabý vánek, přichází z háje nádherných dubů stojících za velkým domem. John Wilkes vždycky pořádal slavnostní rožnění právě na tomto místě, na místě mnohem příjemnějším, než jaké používali dejme tomu Calvertovi. Paní Calvertová neměla ráda rožněné maso a tvrdila, že jím dům páchne celé dny, takže se její hosté museli jeden přes druhého nahrnout na nechráněnou plošinku vzdálenou od domu čtyři sta metrů. Ale John Wilkes, proslulý svou pohostinností po celém státě, věděl, jak se má pořádat rožnění.

Dlouhé skládací stoly pokryté nejjemnějšími plátěnými ubrusy, jaké Wilkesovi doma měli, stály vždycky ve stínu pod nejhustším listím. Podél nich se z obou stran táhly lavice bez opěradel; pro ty, kteří nestáli o lavice, byly po celé mýtině rozestavěny židle, stoličky a podnožky. V dostatečné vzdálenosti od hostů, které nesměl obtěžovat kouř, se táhly dlouhé jámy, nad nimiž se pekla různá masa a kde z obrovských železných kotlů stoupaly šťavnaté vůně omáčky na rožněné maso a brunšvické dušené směsi. Pan Wilkes měl pokaždé k dispozici nejméně dvanáct černochů, kteří se míhali sem a tam s podnosy a obsluhovali hosty. Za hospodářskými budovami byla další jáma na rožnění, kde si domácí služebnictvo s kočími a komornými hostí dopřávalo vlastní hody, při nichž se všichni mohli najíst, co hrdlo ráčilo, koláčků z kukuřičné mouky, jamů, drobů (což byl chod z vepřových vnitřností, který obzvláště lahodil černošské chuti), a když byla jejich doba, tak i melounů.

Když ke Scarlett zavanula vůně čerstvě pečeného vepřového, vtáhla ji s rozkoší do nosu a v duchu doufala, že do doby, než bude maso hotové, dostane zase chuť k jídlu. Momentálně byla tak nacpaná a pevně sešněrovaná, že se při každém pohybu bála, aby si proti své vůli neříhla. To by znamenalo konec, protože ve společnosti směli beztrestně říhat jen velmi staří lidé, dámy stejně jako pánové.

Vyjeli na vrchol svahu a bílý dům před nimi rozprostřel svou dokonalou souměrnost, vysoké sloupy, široké verandy, nízkou střechu, byl krásný jako krásná žena, která si je jista vlastním kouzlem do té míry, že si může dovolit být velkorysá a roztomilá ke všem. Scarlett milovala sídlo U Dvanácti dubů ještě víc než Taru pro vznešenou krásu a vyzrálou důstojnost, jakou Geraldův dům neměl.

Široká příjezdová cesta stáčející se k domu byla plná osedlaných koní, kočárů a hostů, kteří vystupovali a hlasitě se zdravili s přáteli. Černoši, s úsměvy od ucha k uchu a celí vzrušení jako při každé oslavě, odváděli koně na hospodářský dvůr, kde byli pro dnešek vypřaženi a zbaveni sedel. Hejna černých a bílých dětí s křikem pobíhala po čerstvě zeleném trávníku; skákaly panáka, hrály si na schovávanou a kasaly se, kolik kdo sní. Prostorná hala, táhnoucí se přes celou šířku domu, byla nabitá hosty, a když kočár O’Harových zastavil před hlavním schodištěm, Scarlett uvnitř zahlédla dívky v krinolínách, pestrých jako motýli, jak chodí po schodech nahoru a dolů, drží se vzájemně kolem pasu, zastavují se, naklánějí přes křehké zábradlí, smějí se a pokřikují na mladíky postávající dole v hale .Otevřenými

francouzskými okny zahlédla v salonu starší dámy, vyhlížející usedle v tmavých hedvábných šatech, které se ovívaly vějíři a povídaly si o malých dětech, nemocech a o tom, kdo si koho vzal a proč. Komorník Wilkesových Tom pobíhal se stříbrným tácem v ruce z místnosti do místnosti, klaněl se, usmíval na všechny strany a přitom nabízel vysoké sklenice mladým pánům v narezlých a šedých kalhotách a nabíraných košilích z jemného plátna.

Přední veranda zalitá sluncem praskala pod náporem hostů. Ano, je tu opravdu celý okres, řekla si v duchu Scarlett. Čtyři mladí Tarletonové se s otcem opírali o vysoké sloupy, dvojčata Stuart a Brent stála jako vždycky nerozlučně vedle sebe, Boyd a Tom s otcem Jamesem Tarletonem. Pan Calvert stál blízko se svou yan keeskou manželkou, která sem ani po patnácti letech života v Georgii vlastně nepatřila. Všichni na ni byli laskaví a hodní, protože ji litovali, ale nikdo nedokázal přenést přes srdce, že napravila počáteční omyl s narozením tím, že se stala vychovatelkou Calvertových potomků. Oba Calvertovi synové, Raiford a Cade, tam byli také i s jejich oslnivě blonďatou sestrou Cathleen a dobírali si snědého Joea Fontainea a jeho hezkou nastávající Sally Munroeovou. Alex a Tony Fontaineové cosi šeptali do oušek Dimity Munroeové a ona se každou chvíli bouřlivě pochechtávala. Byly tu i rodiny, které přijely až z Lovejoy vzdáleného šestnáct kilometrů, z Fayetteville, Jonesboro a několik hostů dorazilo dokonce až z Atlanty a Maconu. Dům praskal pod náporem hostů, ze všech stran se rozléhalo střídavě sílící a slábnoucí hlučení rozhovoru, smíchu, hihňání, pronikavých ženských výkřiků a ječení.

Na hlavním schodišti stál John Wilkes, vzpřímeně se držící muž s vlasy prokvetlými stříbrem, vyzařující tiché kouzlo a pohostinnost, která byla stejně vřelá a spolehlivá jako georgijské letní slunce. Vedle něj stála Honey Wilkesová, jíž se tak říkalo proto, že Honey – miláček – pro ni byl každý počínaje otcem a konče posledním nádeníkem. Vítala přijíždějící hosty a přitom se kroutila a hihňala.

Honeyina nervózní a průhledná touha líbit se každému muži na dohled ostře kontrastovala s otcovým vyrovnaným sebeovládáním a Scarlett napadlo, že na tom, co říkala paní Tarletonová, asi přece jen něco bude. Mužové u Wilkesových rozhodně měli rodinnou podobu. Husté, sytě zlaté řasy, které nádherně zdůrazňovaly šedé oči Johna Wilkese i Ashleyho, se u Honey a Indie proměnily v řídký, bezbarvý porost. Honey vypadala, že vůbec nemá řasy, takže připomínala králíka, Indie byla jedním slovem fádní.

Indii nebylo nikde vidět, ale Scarlett věděla, že zřejmě dává v kuchyni poslední pokyny služebnictvu. Chudinka India, říkala si v duchu Scarlett, od matčiny smrti má na starosti celý dům, takže nestačila ulovit jediného ctitele kromě Stuarta Tarletona, já přece nemůžu za to, že jsem mu připadala hezčí než ona.

John Wilkes sestoupil ze schodů a šel pomoci Scarlett z kočáru. Když vystupovala, zahlédla, jak se Suellen začala uculovat, a hned věděla, že sestřička mezi hosty zahlédla Franka Kennedyho.

Co bych asi dělala, kdybych nesehnala lepšího ctitele než tu hle starou pannu v kalhotách, blesklo jí hlavou s pohrdáním, ještě než stačila stanout pevně na zemi a s úsměvem poděkovat Johnu Wilkesovi.Frank

Kennedy se hrnul ke kočáru, aby pomohl Suellen, a Suellen se k němu měla tak, že by jí Scarlett nejraději jednu vrazila. Ať si Frank Kennedy vlastnil nejvíc půdy v celém okrese a ať si byl hodný, jak chtěl, tohle všechno nic neznamenalo ve srovnání se skutečností, že mu už bylo čtyřicet, byl malý, nervózní, ke všemu měl řídkou nazrzlou bradku a pořád se tvářil nasupeně jako stará panna. Scarlett si však vzpomněla na svůj plán, přemohla v sobě pohrdání a na uvítanou ho obdařila tak zářivým úsměvem, že se na místě zastavil s rukama vztaženýma k Suellen a příjemně zmaten zíral vykulenýma očima na Scarlett.

Scarlett si roztomile šuškala s Johnem Wilkesem, ale přitom hledala očima v davu hostů Ashleyho. Na verandě však nebyl. Přes deset hlasů ji volalo na uvítanou a Stuart s Brentem se k ní hrnuli jeden přes druhého. Děvčata Munroeových se přihnala s hlasitými výkřiky chvály na její šaty a Scarlett se brzy ocitla uprostřed kruhu hlasů, které neustále sílily, jak se snažily překřičet všeobecný hluk. Ale kde může být Ashley? A Melanie s Charlesem? Scarlett se snažila tvářit nenápadně, když se rozhlížela kolem sebe, potom nahlédla do haly, kde se hosté smáli na celé kolo.

Bavila se, smála, každou chvíli dychtivě nahlédla do domu a přitom jí pohled padl na neznámého muže, který stál v hale stranou sám a prohlížel si ji drzým chladným pohledem, který v ní probudil směs pocitů složenou z radosti, že zaujala nějakého muže, a z vnitřní ho uzardění, že má příliš hluboký výstřih. Muž vypadal dost staře, nejméně na pětatřicet. Byl vysoký a statný. Scarlett napadlo, že v životě neviděla muže s tak širokými rameny a vyvinutými svaly, které se pro gentlemana skoro ani nehodily. Když zachytila jeho pohled, neznámý se usmál a přitom odhalil pod černým, nakrátko sestříhaným knírkem živočišně zdravé bílé zuby. V obličeji byl snědý, ošlehaný jako mořský vlk, oči měl divoké a černé jako pirát oznamující posádce galeony, že jejich loď bude potopena, nebo dívce, že bude odvlečena a unesena. Z obličeje mu vyzařovala chladnokrevná bezohlednost a ze rtů, jimiž se na ni usmíval, čišel cynický humor. Scarlett konečně popadla dech. Uvědomovala si, že by ji takový pohled měl urážet, zároveň měla sama na sebe vztek, protože si vůbec nepřipadala uražená. Neměla tušení, kdo by neznámý mohl být, ale v rysech snědého obličeje četla neklamné známky ušlechtilého původu, který se projevoval úzkým orlím nosem tyčícím se nad plnými rudými rty, vysokým čelem a očima posazenýma daleko od sebe.

Násilím odtrhla pohled od neznámého, aniž mu odpověděla na úsměv úsměvem, a odvrátila se, protože někdo zrovna volal: „Rhette! Rhette Butlere! Pojď sem! Rád bych tě představil nejneoblomnější dívce z celé Georgie.“

Rhett Butler? To jméno jí připadalo povědomé, nějak jí připomínalo cosi příjemně skandálního, ale pustila je z hlavy, protože ji měla plnou Ashleyho.

„Musím si skočit nahoru a upravit si účes,“ oznámila Stuartovi a Brentovi, kteří se pokoušeli odlákat ji z tlačenice někam do tichého koutku. „Počkejte na mě, chlapci, a ne abyste mi utekli s nějakou jinou, to bych vám to spočítala.“

Scarlett si uvědomila, že dnes nesmí flirtovat s jinými, protože v tom případě by Stuarta těžko zvládla. Měl už upito, tvářil se arogantně a Scarlett ze zkušenosti věděla, že v takových případech rád vyvolává hádky a že tedy jde do tuhého. Zastavila se na chvíli v hale, protože si chtěla pohovořit s přáteli a pozdravit se s Indií, která se právě vynořila ze zadního traktu domu, celá rozcuchaná a s čelem posetým drobnými kapičkami potu. Chudinka India! Jako by nestačilo, že to děvče musí mít vybledlé vlasy a řasy a vystupující bradu, která prozrazuje sklony k paličatosti – ještě jí navíc musí být dvacet let a musí být stará panna. Scarlett se v duchu ptala, jestli se India moc zlobí, že jí odlákala Stuarta. Spousta lidí tvrdí, že ho pořád miluje, jenže u Wilkesových člověk nikdy nepozná, co si vlastně myslí. Jestli se doopravdy zlobila, nedala to vůbec najevo a ke Scarlett se chovala s touž mírně nadnesenou, laskavou zdvořilostí jako předtím.

Scarlett s ní prohodila několik milých slov a chystala se vyjít nahoru po širokém schodišti. Vtom ji za zády oslovil ostýchavý hlas, a když se otočila, spatřila Charlese Hamiltona. Byl to příjemný hoch se záplavou hnědých kudrnatých vlasů padajících na bílé čelo a s tmavohnědýma očima, stejně jasnýma a ušlechtilýma jako oči kolie. Vypadal báječně v dobře padnoucích hořčicově žlutých kalhotách a černém kabátě, pod límcem nabírané košile se mu skvěla nejširší a nejmódnější černá kravata. Když se k němu Scarlett otočila, po obličeji mu přejel lehký náznak ruměnce, protože se před dívkami styděl. Jako většina ostýchavých mužů velice obdivoval rozevláté, živé a sebevědomé dívky, jako byla Scarlett. Do té doby mu nevěnovala víc než zdvořilou pozornost, proto mu zářivý úsměv radosti, s nímž ho pozdravila, a obě ruce, které k němu vztáhla, div nevyrazily dech.

„Ale ne, to je přece Charles Hamilton! Takový elegantní pán. Vy jste tu taky, vsadím se, že jste přijel celou tu dálku až z Atlanty jenom proto, abyste mně, chudince, zlomil srdce!“

Charles se div nezajíkl vzrušením, když držel v rukou její teplé drobné dlaně a díval se do jejích neposedných zelených očí. Takhle dívky mluví s ostatními hochy, ale on to zažil poprvé. Nevěděl proč, ale dívky s ním vždycky zacházely jako s mladším bratrem. Odjakživa toužil, aby s ním dívky flirtovaly a dováděly jako s ostatními, mnohem méně elegantními a zámožnými mladíky. Ale když k tomu došlo, nikdy nevěděl, co má říkat, a zoufale trpěl hanbou nad svou tupostí. Potom vždycky proležel celou noc a napadaly ho spousty galantních poznámek, které měl pronést, jenomže málokdy dostal novou příležitost, jelikož dívky to s ním zkusily jednou dvakrát a pak ho nechaly plavat.

Dokonce i ve společnosti Honey, s níž uzavřel mlčky dohodu, že se vezmou, hned jak příští podzim dostane svůj podíl na majetku, se ostýchal a nemluvil. Občas se ho zmocňoval negalantní pocit, že mu Honeyina koketerie a majetnické vystupování vůbec nejsou ke cti, jelikož se na mladé muže vrhala tak bláznivě, až ji podezíral, že se chová stejně vůči všem mužům, kteří jí poskytnou příležitost. Charles nebyl vyhlídkami na sňatek s ní příliš nadšen, jelikož v něm neprobouzela žádný z prudce romantických citů, jaké podle tvrzení jeho milovaných knih patří ke správnému milenci. Odjakživa toužil, aby ho milovala krásná, neodolatelná bytost, z níž sálá žár a se kterou šijí všichni čerti.

A teď si ho Scarlett O’Harová dobírá, že jí přijel zlomit srdce!

Charles se zoufale snažil vymyslet nějakou vhodnou poznámku, ale na nic se nevzmohl, a tak v duchu Scarlett děkoval, protože jí jela pusa a zbavila ho tak povinnosti udržovat konverzaci. Bylo to tak krásné, že to ani nemohla být pravda.

„Víte co, počkejte tu na mě, než se vrátím, protože chci jíst s vámi. A ne abyste mi hučel do jiných děvčat, jsem totiž hrozně žárlivá,“ plynula neuvěřitelná slova z rudých rtů, vedle nichž se z každé strany skvěl dolíček ve tváři, a černé řasy se prudce, leč upejpavě zamihotaly nad zelenýma očima.

„Určitě ne,“ vzmohl se na odpověď, když konečně popadl dech, a vůbec ho nenapadlo, že vypadá jako tele vedené na porážku.

Scarlett mu lehce poklepala složeným vějířem na paži, obrátila se ke schodišti a přitom jí pohled znovu padl na muže jménem Rhett Butler, který stál sám pár kroků za Charlesem. Bylo jí jasné, že vyslechl celý rozhovor, protože se na ni smál mlsně jako kocour a znovu ji celou přejel pohledem, v němž nenašla sebemenší stopu zbožňování, na jaké byla zvyklá.

Krucinálfagot, ulevila si Scarlett v duchu Geraldovým oblíbeným zaklením. Tváří se, jako by – jako by věděl, jak vypadám bez košilky, dodala, pohodila hlavou a vyrazila po schodech nahoru.

V ložnici, kde byly odloženy svršky, zastihla Cathleen Calvertovou, jak se parádí před zrcadlem a kouše se do rtů, aby je měla červenější. Na šerpě měla čerstvé růže, které se hodily k jejím tvářím, a chrpově modré oči jí těkaly vzrušením.

„Cathleen,“ zeptala se jí Scarlett a přitom si zkoušela povytáhnout živůtek šatů, „kdo je ten strašný chlap dole, ten Butler?“

„Copak ty ho neznáš, miláčku?“ odpověděla vzrušeným šepotem Cathleen a přitom nespustila oči ze dveří do vedlejší místnosti, kde klábosila Dilcey s chůvou od Wilkesových děvčat. „Nedovedu si představit, jak ho tu snáší pan Wilkes, ale zrovna byl na návštěvě u pana Kennedyho v Jonesboro – kvůli nákupu nějaké bavlny – a pan Kennedy ho samozřejmě musel vzít s sebou. Nemohl ho jen tak nechat a odjet sám.“

„A co s ním tedy má být?“

„Ale proboha, nikdo ho nepřijímá!“

„To snad ne!“

„Opravdu ne.“

Scarlett mlčky vychutnávala neznámý pocit, protože předtím nikdy nebyla pod jednou střechou s člověkem, kterého nikde ve slušném domě nepřijímají. Bylo to velice vzrušující.

„Co provedl?“

„Ale, Scarlett, ten člověk má nejhorší reputaci. Jmenuje se Rhett Butler, pochází z Charlestonu a jeho rodina patří mezi místní smetánku, ale s ním neztratí ani slovo. Loni v létě mi o něm vyprávěla Caro Rhettová. Vůbec není příbuzný s jejich rodinou, ale ona o něm ví všechno stejně jako ostatní. Vyhnali ho z West Pointu. Představ si to! A kvůli takovým hanebnostem, že o nich Caro ani nechce slyšet. A pak se zapletl s tou dívkou, kterou si nechtěl vzít.“

„Tak mi řekni všechno, a pořádně!“

„Copak ty o něm nic nevíš, miláčku? Caro mi o něm všechno řekla loni v létě a její maminka by umřela, kdyby věděla, že má o takových věcech třeba jen tušení. Tak tedy, tenhleten pan Butler vzal jednu dívku z Charlestonu na projížďku v bryčce. Nikdo ji nejmenoval, ale tuším, o koho asi šlo. Nemohla to být žádná velká dáma, protože jinak by se s ním nevydala ven k večeru bez doprovodu garde. A pak, miláčku, zůstali venku skoro celou noc, a když se konečně vrátili domů, tvrdili, že jim utekl kůň, rozbil bryčku a oni zabloudili v lese. A hádej, co…“

„Proč bych hádala. Radši mi všechno pověz,“ dožadovala se s nadšeným důrazem Scarlett, protože v duchu doufala v nejhorší.

„Druhý den prohlásil, že si ji za žádnou cenu nevezme!“

„Jo tak,“ reagovala zklamaně Scarlett.

„Tvrdil, že ne – že jí nic neudělal a nevidí tedy důvod, proč by si ji měl brát. Její bratr ho samozřejmě vyzval na souboj, ale pan Butler prohlásil, že se dá radši zastřelit, než aby se oženil s pitomou káčou. Tak došlo k souboji a pan Butler zranil bratra té dívky tak vážně, až zranění podlehl, pan Butler musel opustit Charleston a teď ho nikdo nepřijímá,“ skončila své vyprávění vítězoslavně Cathleen, a právě včas, jelikož do ložnice přišla Dilcey, aby dohlédla na toaletu své svěřenkyně.

„Měla s ním dítě?“ zašeptala Scarlett do ucha Cathleen.

Cathleen prudce zavrtěla hlavou. „Ale stejně byla zneuctěna,“ odpověděla šeptem.

Přála bych si, aby se mi podařilo přimět Ashleyho, aby mě zkompromitoval, napadlo zničehonic Scarlett. Je gentleman a určitě by si mě vzal. Ale přesto, aniž sama chtěla, pociťovala k Rhettu Butlerovi respekt za to, že si nevzal děvče, které se zachovalo jako pitomá káča. Scarlett se posadila na vysoký otoman z růžového dřeva, zastíněný obrovským dubem rostoucím hned za domem, a rozložila kolem sebe volány a kanýry, zpod nichž jí vykukovalo pět centimetrů zelených marokénových střevíčků – víc dáma nemohla ukázat, měla-li zůstat dámou. V ruce držela talíř, jehož obsahu se prakticky nedotkla, a kolem ní stálo sedm kavalírů. Rožnění právě vrcholilo a teplý vzduch se tetelil smíchem, hovorem, cinkáním stříbra o porcelán a tučnými těžkými vůněmi linoucími se z pečeného masa a pikantních omáček. Občas přihnalo lehké zavanutí k davu hostů obláčky dýmu stoupající z jam na rožnění, dámy je přivítaly výkřiky hraného zoufalství a prudkým máváním palmetových vějířů.

Většina slečen seděla se svými partnery na dlouhých lavicích přistavených z obou stran ke stolům, ale Scarlett, která si uvědomila, že děvče má jen dva boky a na každé straně může sedět jen jeden pán, se rozhodla usadit se stranou, aby kolem sebe mohla shromáždit co nejvíc mužů.

Vdané paní seděly v besídce a jejich tmavé šaty se v okolním pestrobarevném veselí vyjímaly jako ostrůvky vážnosti. Matrony se vždycky bez ohledu na věk shromažďovaly stranou od dívek s rozzářenýma očima, jejich ctitelů a bouřlivého smíchu, protože Jih neznal žádné vdané krasavice. Všechny od babičky Fontaineové, která využívala privilegií daných požehnaným věkem a upřímně říhala, po sedmnáctiletou Alici Munroeovou, přemáhající nevolnost vyvolanou prvním těhotenstvím, daly hlavy dohromady nad příbuzenskými a porodnickými problémy, o nichž vedly nekonečné debaty, kvůli kterým byla tato setkání vždycky tak příjemná a poučná.

Scarlett si je měřila s pohrdáním a v duchu si říkala, že vypadají jako hejno tlustých vran. Vdané ženy nikdy nepoznaly žádnou zábavu. Scarlett si neuvědomila, že kdyby si vzala Ashleyho, automaticky by se ocitla v besídkách a salonech mezi usedlými matronami v tmavých hedvábných šatech, usedlých a vážných jako ony samy, a už by si neužila žádnou legraci, ani dovádění. Její představivost podobně jako představivost většiny dívek sahala nejdál k oltáři. Navíc si teď připadala tak nešťastná, že by nebyla schopna uvažovat o abstraktních záležitostech.

Sklopila oči do talíře a způsobně uždibovala ze sucharu s takovou elegancí a s takovým nedostatkem apetitu, že by si vysloužila chůvinu pochvalu. V životě si nepřipadala nešťastnější, přestože se nápadníci kolem ní doslova rojili. Plány, které si v noci vymyslela, pokud jde o Ashleyho, z nějakého jí nepochopitelného důvodu zcela zklamaly. Přilákala desítky dalších ctitelů, ale Ashleyho ne, a teď ji zaplavovaly všechny obavy, které poprvé pocítila včera odpoledne, až jí střídavě bušilo a zastavovalo se srdce a tváře jí rudly a hned zase bledly.

Ashley se vůbec nepokusil přidat ke kroužku, který se kolem ní vytvořil; vlastně s ním od příjezdu nepromluvila ani slovo. Přišel ji po jejím příchodu do zahrady za domem přivítat, ale přitom do něj byla zavěšena Melanie, Melanie, která mu sahala sotva po ramena.

Melanie měla drobnou, křehkou postavu a vypadala jako malá holčička, která se předvádí v matčině obrovské krinolíně – tento dojem ještě prohluboval ostýchavý, skoro vyděšený výraz jejích velkých hnědých očí. Na hlavě měla bohatou kštici kudrnatých černých vlasů, sčesaných pod síťku tak nemilosrdně, že jí nevykukovala jediná kadeř, tato černá záplava s dlouhou špičatou ofinkou zdůrazňovala srdcový tvar obličeje. Ten byl sice s příliš širokými lícními kostmi a s příliš špičatou bradičkou milý a nesmělý, ale zato fádní a Melanie neznala žádný z ženských triků, jimiž by tuto fádnost před zraky pozorovatelů zastřela. Na pohled – ale i ve skutečnosti – byla prostá jako země, dobrá jako chléb a průzračná jako voda ve studánce.

Ale navzdory vší fádnosti rysů a drobné postavě z jejích pohybů vyzařovala důstojnost, která zvláštním způsobem dojímala a vyvolávala zdání, že Melanii musí být mnohem víc než sedmnáct let.

Šedé organtýnové šaty s třešňově rudou saténovou šerpou svým zvlněním a volány zakrývaly, jak dětsky nevyvinutou má postavu, a žlutý klobouk s dlouhými třešňově rudými závojíčky vzadu podtrhoval zářivost její smetanové pleti. Těžké zlaté náušnice visely na dlouhých řetízcích zpod ruliček vlasů úhledně stočených pod síťkou a kývaly se jí těsně kolem hnědých očí, očí, v nichž se dosud odrážel třpyt lesního jezírka v zimě, kdy poklidnou hladinou probleskují zežloutlé listy.

Když se zdravila se Scarlett, bázlivě se usmála a pochválila jí zelené šaty, ale Scarlett měla co dělat, aby se vzmohla aspoň na společensky zdvořilou reakci; tak prudce toužila, aby si mohla promluvit s Ashleym mezi čtyřma očima. Od toho okamžiku se Ashley nehnul ze stoličky, na níž seděl stranou od ostatních hostů u Melaniiných nohou a usmíval se na ni tím dlouhým ospalým úsměvem, který Scarlett tolik milovala. A ke všemu Ashleyho úsměv rozdmýchal v Melaniiných očích drobné jiskřičky, takže Scarlett musela uznat, že vypadá docela hezky. Když se Melanie podívala na Ashleyho, fádní obličej jí zalila vnitřní zář, a jestli se někdy zamilované srdce zračilo v dívčím obličeji, bylo to určitě v tváři Melanie Hamiltonové.

Scarlett se těm dvěma pokoušela vyhýbat pohledem, ale nedařilo se jí to a po každém pohledu zdvojnásobila roztomilost chování ke svým kavalírům projevy veselosti, hlasitě se smála, pronášela odvážné výroky, žertovala se svými společníky a při každém komplimentu pohazovala hlavou, div jí náušnice neuletěly. Mnohokrát opakovala „Tydlifidli“, tvrdila, že žádný kompliment se nezakládá na pravdě, a rozhodně prohlašovala, že v životě nevěřila jedinému slovu, které jí muži řekli. Ale Ashley ji zřejmě vůbec nevnímal. Měl oči jen pro Melanii, vzhlížel k ní a neustále jí cosi vykládal, ona k němu skláněla zrak jako z trůnu s výrazem, který nahlas křičel, že mu patří.

Scarlett se cítila hrozně.

Na první pohled neměla sebemenší důvod. Bezesporu byla hvězdou celé slavnosti, středem pozornosti. Rozruch, jaký vyvolávala mezi muži, by jí spolu se vztekem, jaký probouzela v srdcích ostatních dívek, kdykoli jindy nesmírně lahodil.

Charles Hamilton, kterému svou pozorností dodala odvahy, se pevně usadil po její pravici a nedal se vystrnadit ani spojenými silami obou Tarletonových dvojčat. Jednou rukou jí držel vějíř a druhou nedotčený talíř s pečeným masem a zarytě se vyhýbal pohledům, které po něm vrhala Honey, jež z posledních sil za držovala slzy. Cade se elegantně usadil po její levici, tahal ji za sukni, aby přilákal pozornost, a žhavými pohledy probodával Stuarta stojícího nad ním. Vzduch mezi ním a dvojčaty sršel napětím a došlo i k první výměně urážek. Frank Kennedy nadělal rozruch jako kvočna s jedním kuřetem, pobíhal sem tam ze stínu pod dubem ke stolům, odkud přinášel pro Scarlett všechny možné lákavé lahůdky, jako by neměl k dispozici dvanáct sluhů. Výsledkem bylo, že se Suellen přestala ovládat, jak se sluší na dámu, a zamračená zloba zrcadlící se jí v obli čeji se změnila v neskrývanou nenávist. Malá Carreen se div nerozplakala, protože Brent se navzdory všemu povzbuzování, jakým ji Scarlett ráno zahrnula, nevzmohl na víc než na pozdrav „Ahoj, Sis“, ještě ji zatahal za stužku ve vlasech a pak už se plně věnoval Scarlett. Obyčejně byl moc milý a věnoval se Carreen s bezstarostným zájmem, díky němuž si připadala dospělá, a Carreen snila o dni, kdy si bude moci vyčesat vlasy pod síťku, vzít dlouhé sukně a poprvé ho přijmout jako opravdového nápadníka. Dcery Munroeových zakrývaly smutek nad zradou snědých synů Fontaineových, ale znechucovalo je, jakým způsobem Tony s Alexem postávali v kroužku a jak se cpali, aby se probojovali blíž ke Scarlett, jakmile někdo vstal a uvolnil místo.

Nenápadně zvednutým obočím signalizovaly nesouhlas se Scarletti ným chováním sestry Hetty Tarletonové. V duchu měly pro Scarlett jediné slovo – „lehká“. Všechny tři mladé dámy jako na povel zvedly krajkové slunečníky, poděkovaly za jídlo, lehce položily dlaně na paže nejbližších mladíků a s nevinným výrazem prohlásily, že by si rády prohlédly růžovou zahradu, pramen a letní altán. Tento spořádaný strategický ústup neušel přítomným ženám a muži jej rovněž zaznamenali.

Scarlett se zajíkavě smála, když viděla, že tři mladíci jsou odvlékáni z dosahu jejích kouzel a budou muset obdivovat pamětihodnosti, které dívky znají odmalička, a prudkým pohledem se chtěla přesvědčit, jestli si toho Ashley všiml. Ale ten si hrál s konci Melaniiny šerpy, vzhlížel k ní a usmíval se na ni. Scarlettino srdce se sevřelo bolestí. Najednou se jí zmocnil pocit, že by klidně a s rozkoší dokázala rozdrápat do krve Melaniinu pleť, připomínající slonovinu.

Když odvracela pohled od Melanie, zachytila pohled Rhetta Butlera, který se nevmísil do davu, ale stál stranou a hovořil s Johnem Wilkesem. Pozoroval ji, a když se na něj podívala, bezostyšně se na ni usmál. Scarlett měla divný pocit, že tento muž, kterého nikde nepřijímají, jediný z přítomných chápe, co se skrývá za její divokou veselostí, a že se tím jízlivě baví. S radostí by ho taky poškrábala do krve.

Jestli přežiju tohle rožnění aspoň do odpoledne, říkala si v duchu, všechny dívky si půjdou nahoru zdřímnout, aby byly svěží, ale já zůstanu dole a nějak si už s Ashleym promluvím. Určitě si musel všimnout, jak mě všichni obletují. Uklidnila své rozbouřené srdce novou nadějí: Melanii se samozřejmě musí věnovat, to jinak nejde, vždyť je přece jeho sestřenice a nikdo o ni nejeví žádný zájem, takže kdyby si jí nevšímal aspoň Ashley, zůstala by určitě na ocet.

To pomyšlení dodalo Scarlett odvahu. Začala se s dvojnásobným úsilím věnovat Charlesovi, který ji doslova hltal hnědýma očima. Byl to pro něj zázračný den, den, o jakém snil, a zamilovat se do Scarlett mu tedy nedalo vůbec žádnou práci. Honey se pod náporem nového citu vytratila kamsi do mlhavého přísvitu. Honey byla vrabeček s pronikavým hlasem, kdežto Scarlett lahodně melodický kolibřík. Škádlila ho a vyznamenávala, vyptávala se a sama si odpovídala, takže si připadal velice chytrý, aniž musel pronést jediné slovo. Ostatní mladíci byli zmateni a otráveni zájmem, jaký mu tak nepokrytě dávala najevo, protože znali Charlese jako ostýchavého chlapce, který se nevzmohl na dvě souvislá slova, a jejich zdvořilost začínala trpět tím, že museli ovládat svůj rostoucí vztek. Ve všech to vřelo, a nebýt Ashleyho, byl by to pro Scarlett jednoznačný úspěch.

Když z talířů zmizela poslední sousta vepřového, kuřecího a skopového masa, Scarlett doufala, že nastal čas, kdy India vstane a naznačí dámám, že by se měly uchýlit do domu. Byly dvě hodiny a slunce stojící nad hlavou pálilo, ale India, unavená třídenními přípravami na slavnostní rožnění, byla ráda, že může zůstat sedět ve stínu besídky a křičet do ucha nějakého hluchého starce z Fayetteville.Na

přítomné se snesla malátná ospalost. Černoši se líně ploužili a odnášeli zbytky a nádobí z dlouhých stolů. Smích i hovor ztratily život a v některých skupinkách se rozhostilo ticho. Všichni čekali, až hostitelka naznačí, že ranní část slavnosti skončila. Palmetové vějíře se pohybovaly mnohem pomaleji a několika pánům padala hlava horkem a přecpáním. Rožnění skončilo a všichni byli rádi, že si mohou udělat pohodlí, když slunce nejvíc pálí.

V přestávce mezi ranním rožněním a večerním plesem všichni působili tichým, mírumilovným dojmem. Jen mladíci si uchovali neklidnou energii, kterou ještě před malou chvilkou hrála celá sešlost. Když přecházeli od skupinky ke skupince a jemnými hlasy protahovali slova, byli nádherní jako plnokrevní hřebci a také stejně nebezpeční. Shromáždění se sice zmocnila polední ochablost, ale pod její slupkou dřímaly temperamenty, které se během vteřiny dokázaly rozpálit až k vraždě a stejně rychle zase vychladnout. Muži i ženy byli krásní a divocí, pod příjemným vystupováním trošku násilničtí a jen nepatrně zkrocení.

Čas se vlekl, zatímco slunce pálilo čím dál víc, a Scarlett i všichni ostatní se znovu podívali po Indii. Konverzace všeobecně utichala, ale vtom se tichem roznesl Geraldův hlas zvýšený vztekem. S Johnem Wilkesem stál kousek od stolů a jejich debata právě vrcholila.

„Krucinálfagot, člověče! Modlit se za mírové urovnání sporu s Yankeei? Když jsme ty darebáky bombardovali ve Fort Sumteru? Říkáš mírové? Jih by měl zbraněmi dokázat, že se nedá urážet a že neopouští Unii z její milosti, ale díky vlastní síle!“

Pane bože! vyděsila se Scarlett v duchu, už se do toho dal! Teď tady budeme sedět do půlnoci.

Jakoby mávnutím kouzelného proutku spadla z poposedávajících hostů ospalost a vzduchem zajiskřil elektrický výboj. Muži vyskočili s rukama nad hlavou z lavic a židlí a jejich hlasy se srazily v souboji o prvenství, kdo překřičí ostatní. Celé dopoledne nepadla jediná zmínka o politice nebo hrozící válce; pan Wilkes požádal pány, aby se těmto tématům vyhnuli, aby se dámy nenudily. Ale teď Gerald vykřikl slova „Fort Sumter“ a přítomní muži do jednoho zapomněli, co jim hostitel kladl na srdce.

„Samozřejmě budeme bojovat…“

„Yankeeští zloději…“

„Do měsíce s nima zatočíme…“

„Jeden Jižan přece stačí na dvacet Yankeeů…“

„Dáme jim lekci, na jakou hned tak nezapomenou…“

„Mírově? Sami nám mír nedopřejou…“

„Ne, stačí se podívat, jak pan Lincoln urazil naše komisaře!“

„No ovšem, nechal je čekat celé týdny – a přísahal, že dá Fort Sumter evakuovat!“

„Chtějí válku a my jim ji osladíme…“ A nad všemi hlasy hřměl Gerald. Scarlett slyšela, jak pořád dokola křičí to samé: „Proboha, práva států!“ Gerald se bavil skvěle, ale jeho dcera na tom byla hůř.

Odtržení, válka – ta slova Scarlett už dávno vysloveně nudila, protože je slyšela opakovat pořád dokolečka, ale teď jí byl protivný i jejich pouhý zvuk, protože takhle tu muži budou stát a celé hodiny se dohadovat a ona si nebude moci promluvit s Ashleym mezi čtyřma očima. Válka samozřejmě nebude a všichni muži to dobře vědí. Baví je jen mluvit a přitom se poslouchat.

Charles Hamilton nevstal s ostatními, a když zjistil, že se ocitl prakticky o samotě se Scarlett, naklonil se k ní o trochu blíž a s odvahou, jakou dodává nová láska, se jí šeptem přiznal, že je do ní zamilovaný.„Slečno

O’Harová… Já – já už jsem se rozhodl, že kdybychom náhodou bojovali, odjel bych do Jižní Karolíny a dal bych se tam k jízdě. Slyšel jsem, že pan Wade Hampton sestavuje jezdeckou eskad ronu, a já bych samozřejmě chtěl sloužit pod ním. Je to osobnost a byl nejlepším přítelem mého otce.“

Scarlett se v duchu ptala: Co mám teď udělat – vykřiknout třikrát sláva? Z Charlesova výrazu poznala, že jí svěřuje tajemství skrývané v srdci. Nenapadlo ji, co na to má říci, a tak se po něm jen podívala a v duchu se ptala, jak muži mohou být tak hloupí a myslet si, že ženy takové věci zajímají. Charles si její výraz vysvětlil po svém. Myslel si, že Scarlett žasne a souhlasí, a prudce, s odvahou pokračoval: „Kdybych odjel – bylo – bylo by vám to líto, slečno O’Harová?“

„Každou noc bych plakala do polštáře,“ odpověděla Scarlett předstíraně frivolním tónem, ale Charles ji bral doslova a zrudl radostí. Scarlett měla ruce schované v záhybech šatů, Charles je opatrně našel a stiskl v dlaních, povzbuzen vlastní odvahou i jejím souhlasem.

„Modlila byste se za mě?“

To je ale blázen! trpce si v duchu ulevila Scarlett a zoufale se kolem sebe rozhlédla v naději, že ji někdo zachrání před pokračováním rozhovoru.

„Tak modlila byste se?“

„Ale ovšem, samozřejmě, pane Hamiltone, každou noc nejmíň tři růžence!“Charles

se rychle rozhlédl, zatajil dech a napnul svaly na břiše. Byli spolu prakticky sami a podobná příležitost by se mu nemusela znovu naskytnout. A i kdyby náhodou ano, třeba by ho opustila odvaha.„Slečno

O’Harová – musím vám něco říct. Já – já vás – miluju!“

„Hm,“ reagovala Scarlett nepřítomně, protože se snažila pohledem proniknout davem debatujících mužů k místu, kde Ashley pořád seděl Melanii u nohou a cosi jí vykládal.

„Ano, je to tak,“ zašeptal Charles, celý u vytržení, že se mu nevysmála, nevykřikla ani neomdlela, jak si to u dívek v podobné situaci vždycky představoval. „Miluju vás! Vy jste ta nej –, nej –,“ a poprvé v životě našel řeč, „nejkrásnější dívka, jakou jsem v životě poznal, a taky nejkouzelnější a nejmilejší, umíte se nejněžněji chovat a já vás miluju z celého srdce. Nemohu doufat, že byste milovala člověka jako já, ale kdybyste mě přesto, milá slečno O’Harová, mohla nějak povzbudit, udělal bych všechno na světě, jen abyste mě měla ráda. Já budu…“Charles

se zarazil, protože ho nenapadlo nic opravdu duchaplného, čím by Scarlett jasně dokázal hloubku svých citů, a tak prostě řekl: „Chci si vás vzít.“

Jakmile zaslechla slovo „vzít“, Scarlett se jakoby mávnutím vrátila zpátky na zem. Myslela, že si ji vezme Ashley, a proto si Charlese měřila se špatně skrývanou podrážděností. Proč ji tohle bláznivé tele musí obtěžovat svými city zrovna dnes, kdy se bojí, že sama přijde o rozum? Zahleděla se do prosebných hnědých očí, ale neviděla nic z krásy první lásky, která se zmocnila plachého chlapce, ze zbožňování idolu, které došlo naplnění, ani z divoké radosti a něhy, které ho zaplavovaly jako plamen. Scarlett byla zvyklá, že ji muži žádali, aby si je vzala, muži mnohem atraktivnější než Charles Hamilton, muži, kteří projevili mnohem vybranější chování, než aby jí dělali nabídky při rožnění, zrovna když má plnou hlavu důležitějších věcí. Viděla před sebou jen dvacetiletého kluka, rudého v obličeji jako tuřín a tvářícího se hrozně hloupě. Nejraději by mu rovnou řekla, jak hloupě vypadá. Ale z úst ji automaticky vyšla slova, která ji pro takovýto naléhavý případ naučila Ellen. Jak byla dávno zvyklá, sklopila oči a polohlasně řekla: „Pane Hamiltone, nemyslete si, že si neuvědomuji, jakou čest jste mi svou nabídkou k sňatku prokázal, ale přišlo to tak náhle, že opravdu nevím, co vám na to mám říct.“

Byl to krásný způsob, jak uchlácholit mužskou ješitnost, a přesto si ho udržet na provázku, a Charles opravdu všechno spolkl, jako by to vnadidlo bylo nové a on byl první muž, který po něm skočil.

„Dokázal bych čekat třeba celou věčnost! Nikdy bych vás nechtěl, kdybyste nevěděla naprosto jistě, že mě chcete. Prosím vás, slečno O’Harová, řekněte mi jen, jestli smím doufat!“

„Hm,“ odpověděla Scarlett, jelikož ostřížím zrakem zpozorovala, že Ashley, který nevstal a nepřipojil se k mužům debatujícím o válce, vzhlíží s úsměvem k Melanii. Kdyby tenhle blázen, co ji pořád chytá za ruku, byl aspoň chvíli zticha, snad by i zaslechla, co si ti dva povídají. Musí přece vědět, co si povídají. Co mu Melanie mohla říct, že se na ni zadíval s takovým zájmem v očích?

Charlesovy řeči jí rozmazávaly slova, která se ze všech sil snažila zaslechnout.„Buďte,

prosím vás, chvilku zticha!“ zasyčela, a aniž se na něj podívala, štípla ho do ruky.

Charlesem to trhlo, nejdřív se zarazil, potom se tou nečekanou výtkou začervenal a nakonec, když uviděl, že Scarlett nespouští z očí jeho sestru, se usmál. Scarlett se bojí, že by někdo mohl slyšet, co si povídají. Od přírody je stydlivá a ostýchavá a teď trpí hrůzou, že by je někdo mohl uslyšet. Charlese zalila vlna mužského sebevědomí, jaké předtím nepoznal, protože se mu poprvé v životě podařilo vyvolat v nějaké dívce trapné rozpaky. Pocítil opojné vzrušení. Nasadil výraz, který podle něj měl vyjadřovat bezstarostný nezájem, a opatrně oplatil Scarlett štípnutí, aby dokázal, že je velký světák a dovede pochopit a přijmout její výtku.

Scarlett však jeho štípnutí necítila, protože jasně slyšela, co říká Melanie svým roztomilým hláskem, který byl její hlavní předností: „Obávám se, že nemohu sdílet váš názor na díla pana Thackerayho. Je to cynik. Obávám se, že není takový gentleman jako pan Dickens.“

Jak může vykládat muži takové blbosti, ulevila si v duchu Scarlett a div nevyprskla smíchy. Vždyť je to jen obyčejná modrá punčocha a každý přece ví, co si muži o takových myslí… Když chce dívka upoutat mužův zájem a pak si jej udržet, musí se bavit o něm a pak teprve nenápadně převést hovor na sebe – a tam už zůstat. Scarlett by se cítila ohrožena, kdyby Melanie řekla třeba: „Vy jste tak báječný!“ nebo „Jak vás mohou napadnout takové věci? Mně by praskl mozek, kdybych se na ně pokusila třeba jen pomyslet!“ Ale podívejte se na ni, muž jí sedí u nohou a ona s ním mluví vážně, jako by byli v kostele. Scarlett si začala dělat větší naděje, dokonce tak veliké, že se obrátila na Charlese a z čiré radosti se na něj usmála. Charles, nadšený tímto důkazem přízně, popadl její vějíř a začal jím mávat tak prudce, až jí cuchal účes.

„Ashley, neráčil jsi nás poctít svým názorem,“ řekl Jim Tarleton, který se odvrátil od skupiny křičících mužů. Ashley se omluvil Melanii a vstal. Nikdo není tak elegantní jako on, řekla si v duchu Scarlett, když vychutnávala půvab jeho nenuceného postoje i odlesk, jímž zářilo slunce na jeho zlatých vlasech a knírech. Dokonce i starší muži zmlkli a poslouchali se zájmem, co říká.

„Ale pánové, všechno je jasné, když Georgie bude bojovat, půjdu přece s ní. Proč bych se jinak hlásil do eskadrony?“ prohlásil Ashley. Šedé oči měl široce otevřené a ospalá netečnost z nich zmizela v pronikavém pohledu, jaký u něj Scarlett ještě neviděla. „Ale podobně jako otec jsem doufal, že Yankeeové nás nechají žít v míru a k žádným bojům nedojde…“ Zvedl s úsměvem ruku, protože mladí Tarletonové a Fontaineové začali křičet jeden přes druhého. „Ovšemže vím o urážkách a lhaní, jimž jsme byli vystaveni – ale jak bychom jednali my, kdybychom byli na místě Yankeeů a oni chtěli vystoupit z Unie? Určitě naprosto stejně. Vůbec by se nám to nelíbilo.“

Zase celý on, pomyslela si Scarlett, vždycky si představuje sebe na místě druhých. Sama uznávala v hádkách pouze jedinou stranu, která musí mít pravdu. Někdy Ashleyho vůbec nechápala.

„Nebuďme ukvapení a nechtějme válku. Většina utrpení na světě je způsobena válkami. A když války skončí, nikdo jakživ nechápe, proč k nim vlastně došlo.“

Scarlett si pohrdavě odfrkla. Ashley měl štěstí, že mu nikdo nemohl vyčítat nedostatek odvahy, protože jinak by mu ta slova jen tak neprošla. Sotva si to v duchu dořekla, už se kolem Ashleyho rozlehl rámus protestujících hlasů plných nevole a vzteku.

Hluchý pán z Fayetteville usazený v besídce dorážel na Indii otázkami: „Co tam mají? Co vlastně říkají?“

„Baví se o válce!“ zakřičela India do hlásné trouby z ohnutých prstů, kterou mu přiložila k uchu. „Chtějí bojovat s Yankeei.“

„O válce, říkáte?“ vykřikl starý pán, divoce šátral po holi a pak se zvedl s prudkou energií, jakou už léta neprojevil. „Já jim něco povím o té jejich válce. Já ji zažil.“ Pan McRae se k debatě o válce nedostal příliš často, ženské příbuzenstvo ho vždycky ukřičelo.

Rychle se dobelhal ke skupině, mával holí a křičel, a přestože neslyšel, co se kolem něj říká, brzy naprosto opanoval pole.

„Poslouchejte mě, vy mladí hřebci krmení ohněm. Vy vůbec nechcete bojovat. Já jsem bojoval a vím, co říkám. Jel jsem do války se Seminoly a pak jsem se ještě jako starej blázen vypravil do války s Mexikem. Vůbec nemáte představu, co válka obnáší. Představujete si, že si zajezdíte na pěknejch koních, děvčata vás budou zasypávat květinami a nakonec se vrátíte domů jako hrdinové. Jenže všechno je jinak, povídám, úplně jinak! Budete chcípat hlady, ze spaní ve vlhku chytíte spalničky a zápal plic. A když nedostanete spalničky a zápal plic, tak to odnesou střeva. Co koukáte, nemáte páru, co válka dokáže udělat se střevama – úplavice a tak dále…“

Dámy se celé červenaly. Pan McRae jim připomínal drsnější doby podobně jako babička Fontaineová se svým trapně hlasitým říháním, éru, na kterou by všichni nejraději zapomněli.

„Skoč si pro dědečka,“ nařizovala šeptem jedna z dcer starého pána mladé dívce stojící poblíž. „Říkám vám,“ šeptala rozechvělým matronám, mezi nimiž seděla, „je to s ním den ode dne horší. Věřili byste, že zrovna dnes ráno řekl Mary – a to je jí teprve šestnáct: ‚Kouknou, slečinko…‘“ A dceřin hlas se ztišil do nesrozumitelného šepotu, zatímco vnučka vyklouzla z besídky a šla se pokusit přimět pana McRaea k návratu na místo, kde předtím seděl ve stínu.

Z celé skupiny, která se pohybovala pod stromy, ze všech dívek smějících se vzrušením a ze všech vášnivě debatujících mužů, se jen jediný člověk choval klidně. Scarlett se zadívala na Rhetta Butlera, který se s rukama vraženýma hluboko do kapes kalhot opíral o strom. Stál tam sám, protože pan Wilkes od něj odešel, a jak debata nabírala na prudkosti, neřekl ani slovo. Občas sešpulil rudé rty pod krátce přistřiženým černým knírkem a v černých očích mu tu a tam zahrál záblesk pobaveného pohrdání – pohrdání, jaké má dospělý muž pro řeči vytahujících se kluků. Má velice nepříjemný úsměv, pomyslela si Scarlett. Rhett Butler poslouchal mlčky, dokud Stuart Tarleton s rozježenými zrzavými vlasy a planoucíma očima nezačal opakovat: „Ale těm bysme to natřeli nejvejš do měsíce! Gentlemani vždycky bojují líp než lůza. Měsíc – co říkám, stačila by jedna bitva…“

„Pánové,“ promluvil Rhett Butler a protahoval slova tak, že každý musel okamžitě poznat, že se narodil v Charlestonu. Nepohnul se od stromu, o který se opíral, nevyndal ruce z kapes a požádal o slovo: „Můžu něco říct?“

Z vystupování i očí mu sršelo pohrdání, pohrdání chabě zakryté předstíranou zdvořilostí, které parodovalo chování přítomných mužů.Celá

skupina se obrátila k němu a věnovala mu zdvořilý zájem, na nějž má cizí člověk vždycky nárok.

„Uvědomil si někdy některý z přítomných pánů, že na jih od Masonovy a Dixonovy linie neexistuje jediná slévárna děl? Nebo jak málo železáren máme na celém Jihu? Textilních továren na zpracování vlny a bavlny anebo koželužen? Napadlo vás, že nebudeme mít jedinou válečnou loď, kdežto Yankeeové nám mohou do týdne zablokovat všechny přístavy, abychom nemohli prodávat bavlnu do ciziny? Ale vy jste o tom, pánové, přece určitě přemýšleli!“

Vždyť on si myslí, že všichni naši hoši jsou parta bláznů! pomyslela si Scarlett s nevolí a tváře jí rozpálila zpěněná krev.

Bylo vidět, že není jediná, koho podobná myšlenka napadla, jelikož někteří přítomní mladíci začali výhružně zvedat bradu. John Wilkes se nenápadně, ale rychle vrátil na své původní místo vedle cizince, jako by chtěl všem přítomným demonstrovat, že tento muž je jeho hostem a kromě toho jsou tu dámy.

„My Jižané většinou,“ pokračoval Rhett Butler, „buď málo cestujeme, anebo si ze svých cest odnášíme malý užitek. Vy, pánové, jste ovšem všichni velice zcestovalí. Jenže co jste na cestách viděli? Evropu, New York a Filadelfii a dámy samozřejmě navštívily Saratogu (lehce se uklonil skupince sedící v besídce). Viděli jste hotely, muzea, plesy a herny. A potom jste se vrátili domů přesvědčeni, že není nad starý dobrý Jih. Já osobně jsem se narodil v Charlestonu, ale posledních několik let jsem prožil na Severu.“ Usmál se a poodhalil bílé zuby, jako by si právě uvědomil, že všichni přítomní dobře vědí, proč už nežije v Charlestonu, a chtěl dát najevo, že je mu to srdečně jedno. „Viděl jsem spoustu věcí, které nikdo z vás neviděl. Tisíce přistěhovalců, kteří by ochotně bojovali za Yankee za stravu a pár dolarů, továrny, slévárny, loděnice, doly na železnou rudu a uhlí – zkrátka všechno, co my nemáme. My přece máme jen bavlnu, otroky a aroganci. Vyřídí nás za jediný měsíc.“

Chvíli trvalo napjaté ticho. Rhett Butler vyndal z kapsy saka jemný plátěný kapesník a nenuceně si smetl prach z rukávu. Potom se celého davu zmocnilo zlověstné hučení a z besídky se ozvalo stejné bzučení jako z úlu právě podrážděných včel. Scarlett sice ještě pálila urážka ve tvářích, ale něco v jejím praktickém uvažování ji přivedlo na myšlenku, že ten člověk mluví rozumně a má pravdu. Továrnu ovšem sama v životě neviděla, ani neznala nikoho, kdo by ji viděl. Ale i kdyby třeba měl pravdu, zrovna on jim nemá co vykládat – navíc na slavnosti, kde se všichni chtějí bavit.

Stuart Tarleton s nasupeným obočím, těsně následován Brentem, vyrazil vpřed. Dvojčata Tarletonových se samozřejmě uměla chovat a nikdy by neudělala při rožnění scénu, i kdyby je někdo provokoval sebevíc. Přesto všechny dámy pocítily příjemné vzrušení, jelikož měly málokdy příležitost spatřit skutečnou scénu nebo hádku. Obyčejně o nich pouze slyšely ze třetí ruky.

„Pane,“ zeptal se Stuart vážným tónem, „co tím chcete říct?“

Rhett si ho měřil zdvořilým, ale výsměšným pohledem.

Bůh je na straně

nejsilnějších „Chci tím říct,“ odpověděl, „totéž, co prohlásil Napoleon – snad batalionů! jste o něm slyšel? – při jisté příležitosti:

“ Potom se otočil k Johnu Wilkesovi a řekl s nepředstíranou zdvořilostí: „Slíbil jste mi, pane, že mi ukážete svou knihovnu. Myslíte, že bych nežádal příliš, kdybych chtěl, abyste mi ji ukázal právě teď? Obávám se, že se hned teď odpoledne budu muset vrátit do Jonesboro, kde mě čeká nějaká menší obchodní záležitost.“

Prudce se obrátil čelem k davu, srazil podpatky a uklonil se jako nějaký taneční mistr. Úklona byla na tak mohutného muže graciézní a impertinentní jako políček do obličeje. Pak s Johnem Wilkesem přešel trávník, černou hlavu přitom nesl vysoko a jeho nepříjemný smích doléhal ke skupině hostů kolem stolů.

Nejdřív zavládlo napjaté ticho a pak se znovu rozlehlo bzučení. India unaveně vstala ze židle v besídce a přistoupila k rozzuřenému Stuartu Tarletonovi. Scarlett neslyšela, co mu říká, ale pohled, jímž si měřila obličej Stuarta, který pod ním skláněl hlavu, ve Scarlett probudil mírné výčitky svědomí. India se dívala stejně oddaně jako Melanie, když hleděla na Ashleyho, jenomže Stuart to nevnímal. Scarlett blesklo hlavou, že si Stuart mohl dávno vzít Indii, kdyby s ním před rokem sama tak ostentativně nekoketovala při politickém projevu. Ale pak ji výčitky přešly při pomyšlení, že nemůže za to, když si dívky neumějí udržet své nápadníky.

Stuart se nakonec na Indii usmál a přikývl. India ho zřejmě prosila, aby nechodil za panem Butlerem a nedělal skandál. Pod stromy vypukl zdvořilý šum, protože hosté vstávali a smetali si drobečky z klína. Vdané paní volaly na chůvy a na děti a shromažďovaly svá hejna, aby mohly odejít, a skupinky mladých dívek se smíchem a hlaholením vyrazily k domu, kde je v ložnicích v prvním patře očekávaly klepy a odpolední odpočinek.

Všechny dámy až na paní Tarletonovou vyklidily zadní dvůr a přenechaly stín dubů i besídky mužům. Paní Tarletonovou zdržel Gerald, pan Calvert a další muži, kteří se od ní dožadovali rozhodnutí, jak to bude s jejími koňmi pro eskadronu.

Ashley pomalu došel k místu, kde seděla Scarlett s Charlesem, a na obličeji mu hrál zamyšlený a zároveň pobavený úsměv.

„Je to ale drzý chlap, co říkáte?“ prohlásil a přitom se díval za odcházejícím Butlerem. „Vypadá jako nějaký Borgia.“

Scarlett uvažovala, div se jí nezavařil mozek, ale nemohla si vzpomenout, že by se takhle jmenovala nějaká rodina v celém okrese, Atlantě nebo Savannah.

„Žádné neznám. On je jejich příbuzný? Kdo vlastně jsou?“

Charlesovi přejel po obličeji divný výraz, nevíra, že je něco takového možné, a hanba zápasící s láskou. Láska ovšem zvítězila, jakmile si řekl, že dívce stačí, když je milá, něžná a krásná, a že nepotřebuje, aby si kazila osobní kouzlo vzděláním, pak rychle odpověděl: „Borgiové byli Italové.“

„Aha,“ řekla Scarlett okamžitě ztrácející zájem, „nějací cizinci.“

Obrátila se s nejkrásnějším úsměvem na Ashleyho, ale on se na ni bůhvíproč nedíval. Díval se na Charlese a bylo znát, že ho chápe a taky trochu lituje. Scarlett stála na odpočívadle schodiště a opatrně pokukovala dolů do haly. Nikdo tam nebyl. Z ložnice v horním patře k ní doléhalo nekonečné bzučení tlumených hlasů, hned sílících a hned zase slábnoucích, přerušované záchvaty smíchu a výkřiky: „Ale to snad ne!“ nebo „A co řekl potom?“ V šesti velkých ložnicích odpočívaly na postelích a pohovkách dívky bez šatů, v uvolněných šněrovačkách a s vlasy rozpuštěnými po zádech. Odpolední siesta patřila k místním zvykům a přicházela nejvíc vhod při celodenních slavnostech, které začínaly brzy po ránu a vrcholily plesem. Děvčata si půl hodinky povídala a smála se, potom služebnictvo zatáhlo závěsy, v teplém přítmí se hovory měnily v šepot a nakonec usnuly v mlčení přerušovaném pouze jemným, pravidelným oddechováním.

Scarlett se přesvědčila, že Melanie leží v posteli s Honey a s Hetty Tarletonovou, a teprve potom se vykradla do haly a začala sestupovat po schodišti dolů. Z okna na odpočívadle zahlédla skupinu mužů sedících v besídce a popíjejících z vysokých sklenic. Bylo jí jasné, že tam zůstanou až do večera. Hledala mezi nimi Ashleyho, ale nebyl tam. Pak se zaposlouchala a poznala jeho hlas. Jak doufala, byl pořád ještě na přední příjezdové cestě a loučil se s odjíždějícími matronami a dětmi.

Se srdcem až v hrdle seběhla ze schodů. Co kdyby náhodou potkala pana Wilkese? Jak by se omluvila, že courá po domě, zatímco všechny ostatní dívky odpočívají, aby byly večer krásné? Nedá se nic dělat, musí to riskovat.

Na posledním schodě zaslechla, jak se služebnictvo pod komorníkovým vedením tuží v jídelně – odnášeli stoly a židle, aby udělali místo pro tanec. Na protější straně prostorné haly byly otevřené dveře do knihovny a Scarlett do ní neslyšně vběhla. Tam bude moci počkat, dokud se Ashley nerozloučí, a až se vrátí do domu, prostě na něj zavolá.

V knihovně vládlo přítmí, protože závěsy chránící před prudkým sluncem byly zataženy. Zešeřelá místnost s tyčícími se stěnami plnými temných knih Scarlett deprimovala. Sama by si nikdy podobné místo nezvolila pro dostaveníčko, jaké si tentokrát představovala. Spousty knih ji vždycky deprimovaly stejně jako lidé, kteří rádi hodně četli. Stejný pocit měli i ostatní – samozřejmě až na Ashleyho. V přítmí se nad ní tyčil těžký nábytek, křesla s vysokými lenochy pro záda, hlubokými sedadly a širokými opěradly pro ruce, zhotovená na míru pro vysoké muže z rodu Wilkesů, pohodlná křesílka pro děvčata, potažená sametem, s nízkými sametovými podnožkami. Na opačném konci dlouhé místnosti stála dvou metrová pohovka, na které rád sedával Ashley, nad ní trčelo vysoké opěradlo připomínající hřbet obrovského spícího zvířete.

Scarlett přivřela dveře, nechala si jen úzkou skulinu a potom se pokusila uklidnit prudce bušící srdce. Zkoušela si vybavit, co všechno si v noci vymyslela a co řekne Ashleymu, ale nevzpomněla si na nic. Vymyslela si něco a zapomněla to – anebo si naplánovala, že Ashley řekne něco jí? Nedokázala si vzpomenout a zničehonic ji zamrazilo hrůzou. Kdyby jí srdce tolik nebušilo v uších, snad by si dokázala vybavit, co mu má říct. Ale když uslyšela, jak zavolal poslední „Na shledanou“ a vešel do haly, prudké bušení ještě zesílilo.

Nenapadlo ji nic jiného, než že ho miluje – všechno na něm, hrdým vztyčením zlatovlasé hlavy počínaje a úzkými tmavými holínkami konče – že miluje jeho smích, i když ji mate, že miluje jeho mlčení, které ji vyvádí z konceptu. Ach, kdyby tak vešel dovnitř, uviděl ji a vzal do náruče, aby ji ušetřil nutnosti cokoli říkat. Určitě ji miluje – snad kdyby se pomodlila… Zavřela oči, stiskla pevně víčka a začala si pro sebe drmolit: „Zdrávas, Maria, milosti plná…“

„To je přece Scarlett!“ ozval se Ashleyho hlas, který k ní dolehl hučením v uších a úplně ji zmátl. Stál v hale a pokukoval po ní pootevřenými dveřmi se záhadným úsměvem na rtech.

„Před kým se schováváš – před Charlesem nebo snad Tarletony?“

Polkla naprázdno. Tak si přece všiml, jak se kolem ní muži točili! Jak nevýslovně drahý jí byl, když tam stál s jiskřícíma očima a neměl sebemenší tušení, jak se cítí rozrušená. Nedokázala promluvit, ale vztáhla k němu ruku a vtáhla ho do knihovny. Vešel dovnitř, zmatený, ale se zájmem. Všiml si, že Scarlett je celá napjatá a v očích má žár, jaký nikdy předtím neviděl, a i v matném příšeří místnosti rozeznal, že se červená. Podvědomě za sebou zavřel dveře a vzal ji za ruku.„Co

se děje?“ zeptal se skoro šeptem.

Jakmile se dotkl její ruky, celá se roztřásla. Tak, teď se to tedy stane, přesně jak si všechno představovala. V hlavě se jí vyrojily tisíce nesouvislých myšlenek, ale ani jednu nedokázala proměnit v souvislou řeč. Jen se třásla a vzhlížela mu do obličeje. Proč nic neříká?„Co

se děje?“ zeptal se znovu. „Chceš mi svěřit tajemství?“

Najednou našla řeč a stejně prudce z ní spadla celá léta Elleniny výchovy a z dceřiných úst promluvila irská otevřenost zděděná po Geraldovi.„Ano

– chci ti svěřit tajemství. Miluju tě.“

Na okamžik zavládlo tak intenzivní ticho, že se zdálo, jako by oba přestali i dýchat. Potom se přestala chvět a zaplavila ji hrdost s radostí. Proč to neudělala už dávno? Vždyť takhle je všechno mnohem jednodušší než všechno to složité taktizování, jaké přísluší mladé dámě. Potom se mu zadívala upřeně do očí.

Spatřila v nich pohled plný ohromení, nedůvěřivosti a ještě něčeho – ale proboha čeho? Ano, takhle se tvářil Gerald v den, kdy si jeho oblíbený lovecký kůň zlomil nohu a musel ho zastřelit. Proč ji to muselo napadnout zrovna teď? Taková hloupost. A proč se Ashley tváří tak divně a nic neříká? Vtom mu obličej zakryla jakási dobře naučená maska a Ashley se galantně usmál.

„Nestačí ti, že jsi dnes získala srdce všech ostatních mužů?“ zeptal se hlasem, z nějž zazníval známý škádlivý a přitom chlácholivý tón. „Chceš to mít jednohlasně? Ale vždyť přece víš, že moje srdce máš odjakživa. Mělas ho od dětství.“

Něco se pokazilo – úplně pokazilo! Takhle si to neplánovala. Z bláznivého víru myšlenek, které jí táhly hlavou, začínala jedna dostávat tvar. Ashley se – bůhvíproč – chová, jako by si myslel, že s ním jenom lehkomyslně koketuje. Ale ve skutečnosti ví, jak to je. Věděla, že je to tak.

„Ashley – Ashley pověz mi – to přece musíš – prosím tě, teď si ze mé nedělej blázny! Mám tvoje srdce? Ach, miláčku, já tě mi –“

Rychle jí zakryl ústa dlaní. Maska spadla.

„Nesmíš takové věci říkat, Scarlett. Opravdu ne. Nemyslíš to vážně. Později budeš litovat, žes je řekla, a mě budeš nenávidět, že jsem je vyslechl!“

Prudce odtrhla hlavu. Od hlavy k patě ji polilo horko.

„Nikdy bych tě nemohla nenávidět. Říkám ti, že tě miluju, a ty o mě musíš stát, protože…“ Zarazila se. V životě neviděla v obličeji nějakého člověka tolik zoufalství. „Ashley, stojíš o mě – že o mě stojíš, viď?“

„Ovšem,“ pronesl dutě, „stojím.“

Kdyby byl odpověděl, že je mu odporná, nemohl by ji vyděsit víc. Beze slov ho zatahala za rukáv.

„Scarlett,“ ozval se, „nemůžeme teď jít pryč a zapomenout na všechno, co jsme si tu řekli?“

„Ne,“ zašeptala. „Já nemůžu. Co tím chceš říct? Copak ty si mě nechceš – vzít?“

Odpověděl jí: „Vezmu si Melanii.“

Když se probrala z ohromení, seděla na nízkém sametovém křesle, Ashley se ocitl na podnožce u jejích nohou a oběma rukama jí pevně svíral dlaně. Říkal různé věci – věci, které neměly smysl. Hlavu měla jako vymetenou, bez jediné ze spousty myšlenek, které v ní ještě před chvílí vířily, a jeho slova na ni nedělala větší dojem než kapky deště dopadající na sklo. Padala do uší, které neslyšely, slova, všechna ta prudká, něžná a soucitná slova, jakými by otec chlácholil zraněné dítě. Do vědomí jí proniklo Melaniino jméno a Scarlett se zahleděla do jeho průzračně šedých očí. Spatřila v nich starou známou vzdálenost – a ještě pohled plný nenávisti k sobě samému. „Otec má dnes večer oznámit naše zasnoubení. Máme se brzy vzít. Měl jsem ti to říct, ale myslel jsem, že všechno víš. Myslel jsem, že to ví každý – už několik let. V životě by mě nenapadlo, že bys – máš přece tolik ctitelů. Myslel jsem, že Stuart…“ Do Scarlett se začal vracet život, cit i chápání. „Ale vždyť jsi před chvilkou řekl, že o mě stojíš.“ Jeho horké ruce pálily, až ji to bolelo. „Musíš mě nutit, abych ti říkal věci, které tě budou bolet?“ Mlčela, takže musel pokračovat. „Jak bych ti, milá Scarlett, měl otevřít oči? Jsi tak mladá a vůbec nepřemýšlíš, nemáš představu, co znamená manželství.“

„Vím, že tě miluju.“

„Láska pro úspěšné manželství nestačí, když jsou dva lidé tak odlišní jako my dva. Od každého muže bys, Scarlett, chtěla všechno, tělo, srdce, duši i myšlenky. A kdybys je neměla, cítila by ses hrozně. Já bych ti tohle všechno ze sebe nedokázal dát. Celý bych se nedokázal dát nikomu. A sám bych nechtěl celý tvůj rozum a duši. A ty by ses nejdřív urazila a pak bys mě začala nenávidět – a jak! Nenáviděla bys knihy, které čtu, i hudbu, kterou mám rád, protože by mě od tebe odváděly, i když jen na chvíli. A já – já snad…“

„Miluješ ji?“

„Je jako já, jsme pokrevně spřízněni a rozumíme si. Scarlett! Scarlett! Copak ti nedokážu otevřít oči? Copak sama nechápeš, že manželství nemůže probíhat v klidu a míru, nejsou-li si manželé podobní?“Kdosi

prohlásil: Podobní si musí brát podobné, jinak nepoznají štěstí. Kdo to vlastně řekl? Scarlett připadalo, že tu větu slyšela před milionem let, ale pořád nechápala její smysl. „Ale řekl jsi, že o mě stojíš.“

„Neměl jsem to říkat.“

Kdesi v mozku jí pomalu vzplál plamínek a vztek začínal vítězit nad vším ostatním.

„Když už jsi byl takový křovák a řekl jsi to…“

„Byl jsem křovák a řekl jsem to, jelikož si vezmu Melanii. Ublížil jsem tobě a Melanii ještě víc. Neměl jsem to říkat, vždyť jsem věděl, že mě nepochopíš. Jak bych se mohl ubránit touze po tobě, která v sobě máš veškerou žízeň po životě, která mně chybí? Když dovedeš milovat i nenávidět s vášní, na jakou se sám nezmůžu? Jsi jako živly, jako oheň nebo vítr a divoká zvířata, kdežto já…“

Vzpomněla si na Melanii a najednou si vybavila její hnědé mírné oči se vzdáleným pohledem, klidné drobné dlaně v černých krajkových rukavičkách bez prstů i něžné mlčení. A pak v ní propukl naplno vztek – vztek, který dohnal Geralda k vraždě a ostatní irské předky k činům, jež je stály krk. Teď v ní nebylo nic z dobře vychovaných Robillardů, kteří dokázali snést beze slova všechno, čím na ně svět mohl dolehnout.

„Proč to neřekneš rovnou, ty zbabělče! Máš strach si mě vzít! Radši budeš žít s tou mrňavou hloupou husou, která neumí říct nic jiného než ‚Ano‘ nebo ‚Ne‘ a budeš s ní mít hromadu bledničkových harantů, zrovna takových, jako je sama! Proč…“

„Takhle nesmíš o Melanii mluvit!“

„Nech si svoje ‚Nesmíš!‘ Kdo si myslíš, že jsi, abys mi poroučel, co smím nebo nesmím? Ty zbabělče, ty křováku, ty – nejdřív jsi mě přesvědčil, že si mě vezmeš…“

„Buď spravedlivá,“ naléhal prosebným tónem. „Copak jsem ti někdy…“Scarlett

nechtěla být spravedlivá, přestože věděla, že Ashley říká pravdu. Nikdy nepřekročil meze přátelství, a když si to Scarlett uvědomila, rozzuřila se ještě víc uraženou pýchou a ženskou ješitností. Běžela za ním a on ji nechce. Dal před ní přednost takovému stvoření s tvarohovým obličejem jako Melanie. Škoda, že se nedržela Elleniných a chůviných rad a nikdy, nikdy mu neprozradila, že o něj má sebemenší zájem – všechno by bylo lepší než tahle děsná hanba!

Scarlett vyskočila z křesla a zaťala pěsti. Ashley se také zvedl a tyčil se nad ní s obličejem plným němého zoufalství, jaké mívá člověk, který musí čelit tragickým skutečnostem.

„Budu tě nenávidět až do smrti, ty křováku – ty mrzký – nízký…“ Jaké slovo vlastně hledala? Nedokázala si vzpomenout na žádné, které by bylo dost urážlivé.

„Scarlett – prosím tě…“

Vztáhl k ní ruku, ale ona ho udeřila vší silou do tváře. Facka se tichou místností rozlehla jako prásknutí bičem, hněv z ní zničehonic spadl a v srdci jí zbylo zoufalství.

Na Ashleyho unavené bílé tváři se zřetelně odrážel červený otisk její dlaně. Nic neřekl, ale zvedl její bezvládnou ruku ke rtům a políbil ji. A než se vzmohla na slovo, odešel a zavřel za sebou tiše dveře.

Scarlett dopadla na křeslo, protože reakcí na vztek se jí roztřásla kolena a neudržela se na nohou. Ashley odešel a vzpomínka na facku, kterou mu dala, ji bude pronásledovat až do smrti.

Slyšela tichý tlumený zvuk jeho kroků, jak odchází dlouhou halou, a teprve teď si uvědomila, co všechno vlastně provedla. Ztratila ho navždy. Teď ji bude nenávidět a pokaždé, když se na ni podívá, si vybaví, jak se na něj vrhla, ačkoli ji vůbec nepovzbuzoval.

Jsem hrozná jako Honey Wilkesová, napadlo Scarlett zničehonic a vzpomněla si, jak se všichni, ona sama nejvíc, pohrdavě vysmívali Honey za její otevřené nadbíhání mužům. Vybavila si, jak se Honey trapně kroutí a hloupě žvaní pokaždé, když se zavěsí do nějakého mladíka, a při tom pomyšlení se znovu rozzuřila, tentokrát na sebe, Ashleyho a celý svět. Protože nenáviděla sebe, nenáviděla se se vší prudkostí zklamané a uražené šestnáctileté lásky. Do její lásky bylo přimícháno málo opravdové něžnosti. Většinou se skládala z marnivosti a bezmezné víry ve vlastní kouzlo. Teď prohrála a silněji než pocit porážky prožívala strach, že se veřejně zesměšnila. Chovala se tak neomaleně jako Honey? Vysmívali se jí všichni? Při tom pomyšlení se roztřásla.

Ruka jí bezvládně dopadla na stoleček a prsty nahmataly drobnou porcelánovou vázičku na růže, na níž se šklebili dva čínští duchové. V místnosti bylo takové ticho, že se jí chtělo křičet, jen aby je přehlušila. Musí něco udělat, nebo se zblázní. Popadla vázičku a vztekle jí mrštila přes celou knihovnu ke krbu. Vázička se roztříštila o mramorovou římsu krbu.

„Tohle,“ ozval se odněkud z hlubin pohovky čísi hlas, „už je trošku moc.“V

životě ji nic tak nepřekvapilo ani nevyděsilo, vyschlo jí v hrdle a nezmohla se na jediné slovo. Chytila se zadního opěradla křesla a roztřásla se jí kolena. Vtom vstal z pohovky Rhett Butler, který tam do té doby ležel, a přehnaně zdvořile se jí uklonil.

„Stačilo, když mě z odpoledního spánku vyrušil výjev, který jsem byl nucen vyslechnout, ale nechápu, proč bych se ještě měl nechat ohrožovat na životě!“

Byl to živý člověk. Žádný duch! Ale, pro všechny svaté, on všechno slyšel! Scarlett sebrala veškeré síly, aby se zmohla alespoň na zdání důstojnosti.

„Pane, měl jste dát najevo, že jste přítomen v místnosti.“

„Myslíte?“ Bílé zuby se mu blýskaly a drzé černé oči se jí vysmívaly. „Vy jste přece vyrušila mě. Musel jsem čekat na pana Kennedyho, a když jsem si uvědomil, že jsem za domem nejspíš persona non grata, byl jsem natolik ohleduplný, že jsem se uchýlil se svou nevítanou maličkostí právě sem a doufal, že mě tu nikdo nebude rušit. Avšak bohužel!“ pokrčil rameny a mírně se pousmál.

Ve Scarlett to při pomyšlení, že tenhle drzý a impertinentní člověk všechno slyšel, zase začínalo vřít – vždyť slyšel věci, o kterých si teď myslela, že měla spíš umřít než je vypustit z úst.

„Lidé, kteří špehují…,“ vyhrkla vztekle.

„Lidé, kteří špehují, často vyslechnou velice zábavné a poučné věci,“ posmíval se jí. „Mám se špehováním dlouholetou zkušenost a…“

„Pane,“ skočila mu do řeči, „vy nejste gentleman!“

„Jak jste bystrá!“ reagoval lehkým konverzačním tónem, „a vy, slečno, nejste dáma.“ Zřejmě se na její účet dobře bavil, protože se znovu tiše zasmál. „Žádná žena nemůže zůstat dámou poté, co řekne a provede, co jsem právě slyšel a viděl. Naštěstí mě dámy nikdy moc nezajímaly. Vím dobře, co mají v hlavě, ale málokdy projeví odvahu nebo nedostatek vychování a řeknou nahlas, co si myslí. A to začne časem člověka nudit. Ale vy, moje milá slečno O’Harová, jste dívka vzácného ducha, velmi obdivuhodného ducha a já před vámi smekám. Vůbec nechápu, čím mohl dívku s vaší bouřlivou povahou zaujmout elegantní pan Wilkes. Měl by na kolenou děkovat bohu za dívku s vaší – jak že to říkal? – ‚žízní po životě‘, ale protože je bezduchý chudák…“

„Nejste hoden mu čistit boty!“ vykřikla vztekle.

„A vy jste se ho chystala nenávidět až do smrti!“ Rhett Butler se rozvalil na pohovce a Scarlett slyšela, jak se na celé kolo směje.

Kdyby ho mohla zabít, byla by to udělala. Místo toho však opustila místnost se vší důstojností, na jakou se v té chvíli zmohla, a práskla za sebou těžkými dveřmi. Běžela do schodů tak rychle, až se jí na odpočívadle zmocnil strach, že omdlí. Zastavila se, zachytila se zábradlí a srdce jí vztekem, uražeností a napětím bilo tak prudce, že div neprotrhlo na prsou živůtek. Snažila se zhluboka dýchat, ale chůva ji sešněrovala opravdu poctivě. Co by si pomysleli, kdyby náhodou omdlela a našli ji na schodišti? Samozřejmě jen to nejhorší. Ashley, ten odporný mizera Butler a všechny nemožné nány, co se užírají žárlivostí! Poprvé v životě litovala, že u sebe nemá čichací sůl jako ostatní děvčata, ale co je to platné, když nikdy neměla příslušnou lahvičku. Vždycky si zakládala na tom, že neomdlívá. Teď to taky nesmí dopustit!

Pocit nevolnosti pomalu ustupoval. Během minuty jí bude dobře, pak tiše vklouzne do malé oblékárny sousedící s Indiiným pokojem, uvolní si šněrovačku, tiše se vplíží dovnitř a lehne si na některou postel ke spícím děvčatům. Pokoušela se uklidnit srdce a ovládnout aspoň trošku výraz obličeje, jelikož si uvědomovala, že určitě vypadá jako blázen. Kdyby některá dívka náhodou nespala, okamžitě by si všimla, že se něco stalo. A to se nikdo nesmí nikdy, ale opravdu nikdy dovědět.

Širokým arkýřovým oknem na odpočívadle viděla, že muži pořád sedí na židlích ve stínu stromů a v besídce. Jak jim záviděla! Jak báječné musí být narodit se jako muž a v životě nepoznat takové trápení, jaké právě prožívá ona. Když je tak s rozpálenýma očima a s pocitem závrati pozorovala, najednou zaslechla prudký dusot koně blížícího se po přední příjezdové cestě, až mu od kopyt lítal štěrk, a potom vzrušený hlas, který se na něco ptal jednoho z černochů. Vzápětí znovu zašustil rozlétající se štěrk a pak se jí zorným polem přehnal jezdec řítící se tryskem přes zelený trávník, na který je India tak pyšná. Scarlett jezdce nepoznala, ale jak seskočil ze sedla a prudce uchopil paži Johna Wilkese, spatřila, že je vzrušením celý bez sebe. Hosté se kolem něj shlukli a vysoké sklenice i palmetové vějíře zůstaly ležet na židlích a po zemi. Scarlett na dálku rozeznávala směsici hlasů, otázky a výkřiky a rovněž cítila horečnaté napětí vyzařující z přítomných mužů. Pak se nad směsicí hlasů rozlehl hlas Stuarta Tarletona, který nadšeně zařval: „Jíejjí!“, jako by byl na lovu. A tak, aniž si to uvědomila, poprvé uslyšela povstalecký bojový pokřik.

Scarlett sledovala, jak se čtyři mladí Tarletonové následováni mladými Fontainey odtrhli od skupiny, rozběhli se směrem ke stáji a přitom křičeli: „Jeemsi! No tak, Jeemsi! Sedlej koně!“

V nějakém domě určitě vypukl požár, dohadovala se v duchu Scarlett. Ale oheň sem oheň tam, ona má důležitější úkol – musí se nepozorovaně dostat zpátky do ložnice.

Srdce se jí mezitím uklidnilo a po špičkách opatrně došla po schodech nahoru do haly. Na domě ležela těžká teplá ospalost, jako by i on klidně spal se všemi dívkami až do večera, kdy se prudce probudí do své plné krásy s hudbou a spoustou svící. Scarlett opatrně otevřela dveře oblékárny a vklouzla dovnitř. Ještě nestačila pustit kliku a už k ní dolehl hlas Honey Wilkesové, ztlumený téměř do šepotu, přicházející škvírou nedovřených protějších dveří vedoucích do ložnice.

„Myslím, že Scarlett se dnes chovala jako lehká ženská.“

Scarlett ucítila, že se jí srdce znovu prudce rozbušilo, a podvědomě si na ně přitiskla ruku, jako by je chtěla vlastnoručně donutit k poslušnosti. Lidé, kteří špehují druhé, často vyslechnou velice poučné věci, vysmívala se jí vlastní paměť. Měla by se zase nenápadně vytratit ven? Anebo se dát poznat a přivést Honey do trapné situace, jak by si zasloužila? Ale další hlas ji přibil na místo. Když uslyšela Melaniin hlas, nedostal by ji odtud ani párem volů.

„Ale, Honey, to nesmíš říkat! Nebuď tak zlá. Scarlett je jen taková veselá a živá. Mně se moc líbila.“

No teda, řekla si v duchu Scarlett a zaryla si nehty do živůtku, co se mě má tahle bledničková mrňavá koza co zastávat!

Tohle se snášelo hůř než Honeyina vysloveně ženská podlost. Scarlett v životě nevěřila žádné ženě a žádné ženě kromě vlastní matky nepřičítala jiné pohnutky jednání kromě sobeckosti. Melanie ví, že má Ashleyho v hrsti, a proto si klidně může dovolit tvářit se jako křesťanka. Scarlett měla pocit, že tímhle způsobem se Melanie předvádí se svým úspěchem a zároveň si získává úctu za to, jak je laskavá. Scarlett často používala tentýž trik, když se bavila s muži o ostatních dívkách, a nikdy se jí nestalo, že by ty bláznivé mužské nepřesvědčila o vlastní laskavosti a nesobeckosti.

„To teda, slečno,“ namítla Honey jedovatě, „musíte být úplně slepá.“

„Ticho, Honey!“ zasyčela Sally Munroeová, „vždyť je tě určitě slyšet po celém domě.“

Honey ztišila hlas, ale nedala se umlčet.

„Vždyť jste přece viděly, jak se věšela na každého muže, který jí přišel do cesty – dokonce i na pana Kennedyho, a ten je přece nápadníkem její sestry. V životě jsem něco takového neviděla! A po Charlesovi teda jela, na to dám krk.“ Honey se sebevědomě zahihňala. „A víte přece, že Charles a já…“

„Opravdu?“ šeptaly rozechvělé dívčí hlasy.

„Ale nikomu ani muk, děvčata, aspoň prozatím!“

Ozvalo se další zahihňání a v posteli zaskřípala drátěnka, jak některá z dívek objala Honey. Melanie tlumeně vykládala cosi o tom, jak je šťastná, že Honey bude její sestra.

„No, já bych Scarlett za sestru nechtěla, protože jestli jsem někdy viděla lehkou holku, tak je to určitě ona,“ pronesla zasmušilým tónem Hetty Tarletonová. „Jenže je se Stuartem prakticky zasnoubená. Brent tvrdí, že o něj vůbec nestojí, ale je do ní stejně blázen.“

„Kdybyste se mě náhodou zeptaly,“ začala Honey záhadně důležitě, „tak bych vám řekla, o koho stojí. A ten někdo je samozřejmě Ashley!“Následovala

divoká změť šeptání, otázek a vzájemného přerušování a Scarlett cítila, jak ji od hlavy k patě polila mrazivá vlna strachu a ponížení. Honey byla, pokud jde o muže, hloupá husa a nanynka, ale měla vrozený šestý smysl pro ostatní ženy, který Scarlett podcenila. Hrůza a uražená pýcha, které zažila v knihovně nejdřív od Ashleyho a potom od Rhetta Butlera, byly ve srovnání s tímhle pouhá píchnutí špendlíkem. Na muže je spolehnutí, že budou aspoň zticha, dokonce i takoví jako pan Butler, ale Honey Wilkesová má tak proříznutou vyřídilku, že o všem bude do šesti hodin večer vědět celý okres. A Gerald se přece naposledy včera večer dal slyšet, že nepřipustí, aby jeho dcera byla celému okresu pro smích. A teď se jí budou smát! Lepkavý pot jí začal stékat z podpaží až na žebra.

Melanie přehlušila ostatní svým odměřeným a mírným, trochu vyčítavým tónem.

„Honey, sama víš, že to tak není. A je to od tebe velice nehezké.“

„Ale je to tak, Melly, a kdybys pořád na lidech nehledala to lepší, přišla bys na to sama. A já osobně jsem ráda, že to tak je. Dobře jí tak. Scarlett O’Harová jakživa nedělala nic jiného, než vyvolávala konflikty a zkoušela přebírat ostatním dívkám nápadníky. Sama dobře víš, že Indii odlákala Stuarta, a přitom ho ani nechtěla. A dneska to zkoušela s panem Kennedym, s Ashleym a s Charlesem…“

Musím domů! blesklo Scarlett hlavou. Musím domů!

Kdyby se tak nějakým kouzlem mohla ocitnout v Taře a v bezpečí. Kdyby tak mohla být s Ellen, jen aby ji viděla, chytila se jí za sukni, vyplakala na klíně a mohla se jí se vším svěřit. Kdyby měla zaslechnout ještě jediné slovo, určitě by se neudržela, vrhla by se na Honey a rvala jí plnými hrstmi tu její vybledlou slámu, co má místo vlasů, a naplivala by na Melanii Hamiltonovou, aby jí ukázala, co si myslí o její lásce k bližnímu. Jenomže dnes se opravdu chovala jako obyčejná ženská – skoro jako nějaká bílá žebrota – a v tom byla celá potíž.Pevně

si dlaněmi přidržela sukně, aby jí nešustily, a kradmo jako nějaké zvíře pozpátku vycouvala z místnosti. Domů, opakovala si v duchu, když se hnala halou kolem zavřených dveří a tichých místností, musím domů.

Doběhla až na verandu před domem, ale vtom si náhle ostře uvědomila, že domů nemůže. Nemůže přece utéct! Bude muset všechno vypít až do dna a snést veškerou zlobu děvčat, vlastní ponížení a bolestné zklamání. Když uteče, tak jim jen nahraje do rukou.

Scarlett bušila zaťatou pěstí do vysokého bílého sloupu, u kterého se zastavila, a litovala, že nemůže být Samsonem, strhnout celý dům U Dvanácti dubů a pohřbít všechny přítomné v jeho troskách. Však ještě budou litovat! Však ona jim ještě ukáže! Nevěděla sice jak, ale byla si jista, že to stejně udělá. Pomstí se jim víc, než jí ublížili.

Na okamžik zapomněla na Ashleyho. Už to nebyl ten vysoký ospalý chlapec, kterého milovala, ale jen jeden člen nemožné rodiny Wilkesových, část Dvanácti dubů, okresu – a tohle všechno teď nenáviděla, protože se jí všichni vysmívali. Marnivost v šestnácti letech převážila nad láskou a v rozpáleném srdci teď neměla místo pro nic jiného než pro nenávist.

Domů nepojedu, rozhodla se v duchu. Zůstanu tady a postarám se, aby toho litovali. A matce nikdy nic neřeknu. Ne, do smrti nikomu nic neřeknu. Sebrala se a chystala se vrátit zpátky do domu, vyjít po schodišti nahoru a vklouznout do jiné ložnice.

Když se obrátila, uviděla, že Charles vchází do domu na opačném konci velké haly. Jakmile ji spatřil, vrhl se k ní. Vlasy měl rozcuchané a v obličeji byl vzrušením rudý jako krocan.

„Víte, co se stalo?“ vykřikl dřív, než k ní stačil doběhnout. „Slyšela jste to? Paul Wilson zrovna přijel se zprávou rovnou z Jonesboro!“

Doběhl k ní a zůstal bez dechu stát. Scarlett neřekla ani slovo a upřeně na něj hleděla.

„Pan Lincoln požádal o vojáky – totiž chci říct o dobrovolníky – sedmdesát pět tisíc mužů!“

Zase ten Lincoln! Copak muži pořád myslí jen na věci, na nichž vůbec nezáleží? Tenhle blázen tu před ní stojí a čeká, že se zfanfrní kvůli nějakým nesmyslným krokům pana Lincolna, zrovna když jí puká zhrzeností srdce a z její dobré pověsti zbývají s bídou trosky.

Charles ji hltal očima. Obličej měla bílý jako papír a úzké oči jí planuly jako smaragdy. V životě nezažil, aby nějaké dívce šlehal z tváře takový žár, aby jí tak prudce žhnuly oči.

„Promiňte, jsem takové dřevo,“ omlouval se. „Měl jsem vám to říct ohleduplněji. Zapomněl jsem, že dámy jsou křehké. Nezlobte se, že jsem vás tak rozčilil. Ale není vám špatně, viďte? Nebo mám skočit pro sklenici vody?“

„Ne,“ ujistila ho a zmohla se na předstíraný úsměv.

„Nechcete si sednout na lavičku?“ zeptal se a vzal ji za paži.

Scarlett přikývla a Charles jí opatrně pomohl po schodech dolů a pak ji vedl přes trávník k železné lavičce postavené pod největším dubem na prostranství před domem. Ženy jsou neobyčejně křehké a zranitelné, říkal si v duchu, stačí se zmínit o válce a hned z té hrůzy omdlívají. Při tom pomyšlení si začal připadat nesmírně mužně, a když jí pomáhal posadit se na lavičku, choval se dvojnásob kavalírsky. Scarlett vypadala tak divně a v obličeji se jí zračila tak šílená krása, až se mu vzrušením rozbušilo srdce. Že by byla tak zoufalá z představy, že by sám musel do války? Ne, tak nádherné představě nemohl uvěřit. Ale proč se po něm tak divně dívá? A proč se jí třesou ruce, když si hraje s kraječkovým kapesníčkem? A co teprve její husté řasy černé jako uhel – mžikaly jako řasy dívek z romantických příběhů, které četl, mžikaly v pokoře a v lásce.

Třikrát si odkašlal a pokusil se promluvit, ale pokaždé marně. Sklopil zrak k zemi, protože ho pohledem zelených očí probodla tak prudce, jako by ho ani neviděla.

Má spoustu peněz, říkala si rychle v duchu, protože se jí právě v hlavě vynořil nejdřív nápad a hned nato plán. Nemá rodiče, kteří by mě otravovali, a žije v Atlantě. Kdybych si ho hned vzala, Ashley by poznal, že o něj nestojím – že jsem s ním jen flirtovala. A Honey to nepřežije. Nikdy, ale opravdu nikdy nesežene dalšího nápadníka a všichni se jí budou smát, div nepuknou. Melanii se tím taky pomstím, protože jí na Charlesovi moc záleží. A Stuart s Brentem… Scarlett nevěděla přesně, proč by se jim měla pomstít, ale stačilo, že mají takové podlé sestry. A všichni budou litovat, až přijedu na návštěvu v nádherném kočáře, budu mít spoustu krásných šatů a vlastní dům. A taky se mi nikdy, nikdy nebudou smát.

„Samozřejmě, že to znamená válku,“ vymáčkl ze sebe konečně Charles po několika marných pokusech překonat rozpaky. „Ale nedělejte si starosti, slečno Scarlett, nejdéle za měsíc bude po všem a oni přilezou po kolenou. Přesně tak, po kolenou! V životě bych si nenechal ujít takovou příležitost. Dneska asi bohužel z plesu sejde, protože eskadrona se musí shromáždit v Jonesboro. Mladí Tarletonové už všechny objíždějí s tou zprávou. Chápu, že dámy budou zklamány.“

Scarlett se zmohla na pouhé „Ach“, protože ji nic lepšího nenapadlo, ale i to v tu chvíli stačilo.

Vrátila se jí zpět chladnokrevnost a rozum jí znovu začínal pracovat. Všechny city v ní spálil mráz a říkala si, že už nikdy nepozná nic vřelého. Proč by si neměla vzít tohohle hezkého, vzrušením zardělého chlapce? Vyrovná se všem ostatním a jí je všechno jedno. Ne, teď už jí nebude na ničem záležet, ani kdyby se dožila devadesáti let.

„Nemůžu se momentálně rozhodnout, jestli se mám dát radši k Jihokarolínské legii pana Wadea Hamptona nebo k Atlantské městské gardě.“

Znovu vydechla jen „Ach“, jejich pohledy se setkaly a mžikání Scarlettiných řas znamenalo Charlesův konec.

„Budete na mě čekat, slečno Scarlett? Připadal bych si jako – jako v ráji, kdybych věděl, že na mě budete čekat, než s nimi zatočíme!“ Bez dechu jí visel na rtech, sledoval, jak se jí mírně zvedly koutky úst, poprvé si všiml stínů nad nimi a napadlo ho, jaké asi je líbat tahle ústa. Dlaň lepkavá potem vklouzla do jeho.

„Nechtěla bych čekat,“ řekla tiše a v očích přitom měla zastřený pohled.Seděl

a s pusou dokořán jí křečovitě svíral ruku. Scarlett si ho prohlížela zpod řas a s vnitřním odstupem si říkala, že vypadá jako nafouknutá žába. Charles se několikrát zakoktal, zavřel ústa, zase je otevřel a znovu zrudl jako krocan.

„Že byste mě snad milovala, je to vůbec možné?“

Scarlett s hlavou skloněnou do klína neodpovídala a Charlese se zmocnily nové záchvaty extáze a rozpaků. Muž se asi nemá dívky ptát na takové věci. A slušná dívka asi na takové otázky nesmí odpovídat. Protože se Charles nikdy předtím nevzmohl na to, aby se dostal do podobné situace, nevěděl, co má dělat. Chtělo se mu křičet a zpívat, líbat ji a křepčit po trávníku a nakonec se rozběhnout a všem, bílým i černým, nahlas říkat, že ho miluje. Ale dokázal jí jen tisknout ruku, až se jí prstýnky zařezávaly do masa.

„Vezmete si mě brzy, slečno Scarlett?“

„Hm,“ odpověděla Scarlett a hrála si s faldem na šatech.

„Uděláme si svatbu zároveň s Mel…“

„Ne,“ přerušila ho prudce a zlověstně po něm blýskla očima. Charles pochopil, že udělal další chybu. Slečna samozřejmě touží jen po vlastní svatbě – nechce se s nikým dělit o slávu. Je moc hodná, že mu odpouští všechny omyly. Škoda že není tma a sám nemá odvahu stínů – hned by jí políbil ruku a řekl všechno, co jí toužil říkat.

„Kdy smím promluvit s vaším otcem?“

„Čím dřív, tím líp,“ odpověděla v naději, že snad povolí drtivý tlak na prstýnky dřív, než ho o to bude muset požádat sama.

Charles vyskočil a Scarlett se na okamžik bála, aby nezačal skákat nadšením, ale důstojnost včas zvítězila. Zaplavil ji zářivým úsměvem, v němž se odráželo celé jeho prosté čisté srdce. Tak se na ni nikdy předtím žádný muž nedíval a už nikdy nebude, ale Scarlett si v podivném odstupu pomyslela, že Charles vypadá jako tele.

„Půjdu vyhledat vašeho otce,“ prohlásil s úsměvem zářícím v celém obličeji. „Nemůžu čekat. Omluvíš mě – miláčku?“ Láskyplné slovíčko mu šlo těžce z úst, ale jakmile je pronesl, opakoval je s rozkoší.

„Ovšem,“ odpověděla, „počkám tady. Je tu chládek a moc se mi tu líbí.“Charles

přešel trávník a zmizel za domem, Scarlett zůstala sama pod šumícím dubem. Ze stájí vyjížděli muži na koních, černošští sluhové následovali těsně za svými pány. Munroeovi chlapci se přehnali kolem a mávali klobouky, mladí Fontaineovi a Calvertovi se řevem vyrazili dolů po silnici. Čtyři mladí Tarletonové si to namířili přes trávník kolem Scarlett a Brent na ni zakřičel: „Máma nám dá koně! Jíejjí!“ Na všechny strany se rozletěly kusy vyrvaného drnu, všichni zmizeli a ona zůstala znovu sama.

Před Scarlett se tyčily bílé sloupy bílého domu, které jako by se s důstojnou nadřazeností od ní odtahovaly. Teď už to nikdy nebude její dům. Ashley ji nikdy nepřenese přes práh jako nevěstu. Ach, Ashley, Ashley! Co jsem to provedla? Hluboko v nitru pod vrstvou uražené pýchy a chladné praktičnosti se v ní cosi bolestivě pohnulo. Rodil se v ní vyzrálý dospělý cit, silnější než marnivost a umanuté sobectví. Milovala Ashleyho a věděla, že ho miluje, a v životě o něj nestála víc než v okamžiku, kdy Charles zmizel za zákrutem štěrkované cestičky.









Kapitola 7

Za dva týdny se Scarlett vdala a během dvou měsíců ovdověla. Byla brzy zproštěná závazků, které na sebe vzala v takovém spěchu a tak lehkomyslně, ale už nikdy nepoznala bezstarostnou volnost dnů, jaké prožívala za svobodna. Vdovství přišlo vzápětí po svatbě, ale k jejímu zděšení brzy následovalo i mateřství.

Když Scarlett po letech vzpomínala na poslední dny dubna roku 1861, nedokázala si nikdy přesně vybavit jednotlivé podrobnosti. Čas i události viděla pomíchaně, jako by obráceným dalekohledem sledovala zlý sen, který nebyl ani skutečný, ani rozumně uspořádaný. Až do smrti bude mít ve vzpomínkách na tyto dny spoustu bílých míst. Nejmatněji si vybavovala období mezi přijetím Charlesovy nabídky k sňatku a svatbou. Dva týdny! Tak krátké zasnoubení by v dobách míru nebylo možné. Tehdy by dekorum vyžadovalo rok, nebo alespoň půl roku čekání. Jenomže celý Jih vzplanul bojechtivostí, události se hrnuly jedna za druhou tak prudce, jako by je před sebou hnala vichřice, a pomalé tempo starých časů bylo zapomenuto. Ellen spínala ruce a radila, ať počkají, aby si Scarlett mohla všechno v klidu rozmyslet. Ale Scarlett se k jejím domluvám stavěla nepřátelsky a hluše. Bude se vdávat! A hezky rychle. Do dvou týdnů.

Ve chvíli, kdy se Scarlett dověděla, že datum Ashleyho sňatku bylo přeloženo z podzimu na první květen, aby mohl nastoupit k eskadroně, jakmile bude povolán do služby, rozhodla se, že bude mít svatbu den před ním. Ellen byla proti, ale Charles na ni naléhal se vší výmluvností, jakou v sobě objevil, jelikož se už nemohl dočkat, až odjede do Jižní Karolíny a vstoupí do legie Wadea Hamptona, a Gerald se postavil na stranu mladých. Zmocnila se ho válečná horečka a byl nadšen, že si Scarlett našla tak skvělou partii – tak kdo by proboha měl za války překážet dvěma mladým lidem, kteří se mají rádi! Zoufalá Ellen nakonec povolila jako mnoho jiných matek na celém Jihu. Jejich ležérně plynoucí život byl nečekaně obrácen vzhůru nohama a proti mocným silám, které všechny smetaly, nebylo rady ani pomoci.

Jih byl opilý nadšením a vzrušením. Každý věděl, že jediná bitva bude znamenat konec války, a všichni muži do jednoho se hlásili do armády, aby si ještě stihli zabojovat – rychle se ženili se svými vyvolenými, jen aby mohli udeřit na Yankee. V okrese bylo uzavřeno přes deset válečných sňatků a na smutek loučení prakticky nebyl čas, všichni byli na nějaké slzy nebo zbožné myšlenky buď příliš zaneprázdnění, nebo příliš nadšení. Dámy šily uniformy, pletly ponožky a skládaly obvazy, muži se věnovali výcviku a střelbě. Nákladní vlaky plné vojáků denně projížděly nádražím v Jonesboro a mířily na sever do Atlanty a Virginie. Některé jednotky měly pestré uniformy červené, světle modré a zelené barvy patřící vybraným oddílům občanské milice; jiné menší skupinky měly stejnokroje z podomácku tkaného sukna a čepice z mývalích kožešin; další ani neměli uniformy, ale soukenné obleky a prádlo z jemného plátna; všichni byli nedostatečně vycvičeni a vyzbrojeni, zato překypovali nadšením a pokřikovali, jako by jeli na piknik. Pohled na tyto vojáky vyvolal v mladících z okresu paniku, že válka skončí dřív, než sami stihnou dorazit do Virginie, a proto byly urychleny přípravy k odjezdu eskadrony.

Uprostřed těchto zmatků pokračovaly přípravy na Scarlettinu svatbu, a dřív než se Scarlett nadála, oblékla si Elleniny svatební šaty a závoj, zavěšena do otce sestoupila po širokém schodišti v Taře a octla se tváří v tvář davu hostů. Později vzpomínala jako ve snu na stovky svící, jejichž záře se odrážela po stěnách, na matčin výraz, milující, ale mírně zaražený, a na rty pohybující se v tiché modlitbě za dceřino štěstí. Gerald byl rozpálený brandy i pýchou, že si jeho dcera bere peníze i slavné a staré rodinné jméno, a Ashley stál u paty schodiště s Melanií, která se do něj zavěsila.

Když Scarlett spatřila, jak se Ashley tváří, řekla si v duchu: Tohle nemůže být pravda. To není možné. To je zlý sen. Probudím se a bude jasné, že to byl zlý sen. Teď na to nesmím myslet, nebo před všemi lidmi začnu křičet. Nesmím myslet na nic. Myslet budu později, až to budu moct vydržet – až neuvidím jeho oči.

Všechno bylo opravdu jako ve snu, projít uličkou mezi usmívajícími se lidmi, vidět Charlesův červený obličej, poslouchat jeho koktání i vlastní odpovědi, tak nebezpečně jasné, tak chladné. Potom blahopřání i líbání, přípitky a tanec – všechno jako ve snu. Dokonce i Ashleyho polibek na tvář a Melaniino měkce zašeptané „Teď jsme doopravdy sestry“ byly neskutečné. I vzrušení vyvolané tím, že Charlesova citově založená baculatá tetička Pittypat Hamiltonová na okamžik upadla do mdlob, v sobě mělo cosi ze zlého snu.

Ale když tančení a přípitky skončily, přicházelo svítání a všichni hosté z Atlanty, co se jich do sídla v Taře a do správcova domku vešlo, ulehli do postelí, na pohovky nebo matrace rozložené po podlaze, zatímco okolní se vrátili do svých domovů, aby se mohli připravit na svatbu, která se měla konat příštího dne U Dvanácti dubů, snový trans se roztříštil jako krystal, který narazil na skutečnost. Tou skutečností byl červenající se Charles, který se vynořil z její šatny v noční košili a uhýbal vyděšeným pohledům, jimiž si ho měřila přes okraj přikrývky přitažené až k bradě.

Samozřejmě věděla, že manželé spí spolu v jedné posteli, ale do té doby na takovou věc vůbec nepomyslela. U otce a matky jí to připadalo úplně přirozené, ale na sebe nic podobného nevztahovala. Teď si poprvé od osudového rožnění uvědomila, co všechno si sama způsobila. Pomyšlení, že tento cizí mladík, kterého si vlastně nechtěla vzít, s ní bude spát v jedné posteli, když jí srdce puká zoufalstvím a lítostí nad vlastní ukvapeností a bolestí, jelikož navždy ztratila Ashleyho, se prostě nedalo vydržet. Když se váhavě blížil k posteli, zarazila ho drsným šepotem: „Jestli se ke mně přiblížíš, začnu křičet. To si piš, že budu! Budu křičet – a naplno! Jdi ode mě! Neodvažuj se mě dotknout!“

Charles Hamilton tedy strávil svatební noc v křesle stojícím v rohu ložnice a nebyl ani moc nešťastný, jelikož chápal – nebo si spíš namlouval, že chápe – delikátní cudnost své nevěsty. Byl ochoten počkat, dokud ji nepřejde strach, jen kdyby – kdyby… Vzdychl si, když sebou kroutil, jak hledal pohodlnější polohu, jelikož odcházel velmi brzy do války.

Pro Scarlett byla svatba zlý sen, ale pro Charlese bylo všechno ještě horší. Scarlett stála v jablkově zelených šatech pro „druhý den“ uprostřed salonu U Dvanácti dubů obklopena stovkami planoucích svící, unášel ji tentýž dav hostí jako den předtím a najednou si všimla, že fádní tvářička Melanie Hamiltonové se teď, když se stala Melanií Wilkesovou, rozzářila do krásy. Ale Ashley jí unikl navždy. Její Ashley. Ne, teď už není její. A byl vůbec někdy? Všechno se jí v hlavě popletlo a samotná hlava jí brněla únavou a zmatkem. Řekl sice, že ji miluje, ale co je tedy rozdělilo? Kdyby si tak dokázala vzpomenout. Sňatkem s Charlesem sice umlčela jedovaté jazyky okresních drben, ale na tom teď nezáleželo. Dřív jí to připadalo nesmírně důležité, ale teď záleželo jenom na Ashleym. Ztratila ho a sama si vzala muže, kterého nejen nemilovala, ale kterým ze srdce pohrdala.Ach,

jak teď všeho litovala! Často slýchala rčení o lidech, kteří si uřízli nos jenom proto, aby potrestali vlastní obličej, ale dosud to pro ni byl jen slovní obrat. Teď pochopila, co se jím míní. A ruku v ruce s šílenou touhou zbavit se Charlese, vrátit se do bezpečí v Taře a být znovu svobodnou dívkou šlo vědomí, že si za všechno může výhradně sama. Nikomu nemůže nic vyčítat. Ellen se jí snažila sňatek rozmluvit, ale ona ji neposlouchala.

Tak protancovala noc na Ashleyho svatbě celá omámená, mluvila jako loutka, usmívala se a lhostejně se v duchu ptala, jak mohou být lidé tak hloupí, považovat ji za šťastnou nevěstu a nevidět, že má zlomené srdce. Ale díky bohu, že nic neviděli!

Té noci, když jí chůva pomohla ze šatů a Charles se stydlivě vynořil z oblékárny a v duchu se ptal, jestli bude muset strávit další noc v křesle vycpaném koňskými žíněmi, se Scarlett usedavě rozplakala. Plakala tak dlouho, dokud si k ní nelehl do postele a nezačal ji utěšovat. Plakala mlčky, dokud jí nedošly slzy, a nakonec zůstala ležet s hlavou položenou na jeho rameni a tiše popotahovala.

Kdyby nebyla válka, strávili by příští týden ježděním po návštěvách po celém okrese, plesy a rožněními pořádanými na počest obou novomanželských párů a pak by odjeli na svatební cestu do Saratogy nebo White Sulphur. Kdyby nebyla válka, Scarlett by musela jet v šatech pro třetí, čtvrtý a pátý den na oslavy, které by na její počest uspořádali Fontaineovi, Calvertovi a Tarletonovi. Ale teď se nekonaly ani oslavy, ani svatební cesty. Týden po svatbě Charles odjel k plukovníku Wadeu Hamptonovi a čtrnáct dní nato odtáhl i Ashley s eskadronou. Celý okres osiřel.

Během těchto dvou týdnů se Scarlett nesetkala s Ashleym ani jednou o samotě, neměla jedinou příležitost promluvit s ním mezi čtyřma očima. Nemohla s ním promluvit o samotě ani ve strašné chvíli loučení, když se cestou na vlak zastavil v Taře. Melanie v klobouku a šálu, usedlá v čerstvě nabyté důstojnosti matrony, mu doslova visela na paži a všichni obyvatelé Tary, černí i bílí bez rozdílu, vyběhli ven, aby Ashleyho doprovodili do války.

Melanie prohlásila: „Musíš políbit Scarlett, Ashley. Je teď moje sestra,“ a Ashley se sklonil a dotkl se studenými rty Scarlettiny tváře. Byl v obličeji zamračený a přepadlý. Scarlett nemohla mít z polibku žádnou radost, v duchu se užírala, že ho k němu musela přimět Melanie. Melanie ji při loučení div neudusila v objetí.

„Přijedeš za námi do Atlanty, za mnou a tetou Pittypat, viď? Ach, miláčku, moc se na tebe těšíme. Chceme obě lépe poznat Charlieho ženu.“Uplynulo

pět týdnů, během nichž přicházely od Charlese z Jižní Karolíny dopisy, ostýchavé, nadšené a zamilované, v nichž ji ujišťoval svou láskou, rozvíjel plány do budoucna, až válka skončí, svěřoval se s touhou stát se kvůli ní hrdinou a s obdivem ke svému veliteli Wadeu Hamptonovi. Sedmého týdne přišel osobní telegram od samotného plukovníka Hamptona a po něm dopis s laskavým a důstojným vyjádřením soustrasti. Charles byl mrtvý. Plukovník by byl telegrafoval dříve, ale považoval jeho chorobu za pouhou maličkost a nechtěl s ní znepokojovat rodinu. Nešťastný mladík tak byl připraven nejen o lásku, kterou podle vlastních představ získal, ale i o velké naděje na čest a slávu dobyté na bitevním poli. Zemřel neslavně a rychle na zápal plic, který následoval po spalničkách, aniž se dostal k Yankeeům blíž než do vojenského ležení v Jižní Karolíně.Když

přišel jeho čas, narodil se Charlesův syn, a protože bylo v módě křtít chlapce po velitelích otců, dostal jméno Wade Hampton Hamilton. Když Scarlett poznala, že je těhotná, plakala zoufalstvím a říkala si, že by byla raději mrtvá. Ale donosila dítě se zanedbatelnými potížemi, prakticky bez komplikací porodila chlapce a vzpamatovala se z porodu tak rychle, až jí chůva mezi čtyřma očima vytkla, že se zachovala jako obyčejná ženská – dámy musí víc trpět. K dítěti nepociťovala žádnou zvláštní lásku, ale skrývala to, jak mohla. Nechtěla chlapce a byla proti jeho příchodu na svět, a když tu teď skutečně byl, připadalo jí nemožné, že patří jí, že vyšel z jejího těla.

Tělesně se sice z Wadeova narození zotavila v nechutně krátké době, zato duševně si připadala omámená a nemocná. Přešla ji bujná nálada, přestože se celá plantáž snažila ji oživit. Ellen chodila s čelem zachmuřeným starostmi, Gerald klel častěji než kdy předtím a marně vozil Scarlett dárky z Jonesboro. Dokonce i starý doktor Fontaine poté, co ji nepovzbudil ani jeho nápoj ze sirnaté minerálky, melasy a léčivých bylin, přiznal, že si s ní neví rady. Důvěrně Ellen sdělil, že Scarlett je střídavě podrážděná a zase necitlivá, protože má zlomené srdce. Jenomže Scarlett, pokud by sama chtěla promluvit, by jim řekla, že všechno je úplně jinak a její trápení není tak jednoduché. Neřekla jim, že vypadá tak zbědovaně, protože se vysloveně nudí, nemůže se smířit s mateřstvím a především postrádá Ashleyho.

Bez ustání se nudila až do morku kostí. Od chvíle, kdy eskadrona odjela do války, usnuly v okrese zábavy i veškerý společenský život. Všichni zajímaví mladí muži odešli – čtyři Tarletonové, dva Calvertové, Fontaineové, Munroeové i ostatní mladíci z Jonesboro, Fayetteville a Lovejoy, kteří za něco stáli. Doma zůstali jen starší pánové, mrzáci a ženy a všichni se věnovali výhradně pletení a šití, pěstování většího množství bavlny a kukuřice a vykrmování vepřů, ovcí a krav pro armádu. O pořádného muže se zavadilo, pouze když jednou za měsíc přijel pro shromážděný materiál zásobovací oddíl, jemuž velel Suellenin nápadník, pán ve středních létech, Frank Kennedy. Vojáci sloužící v zásobovacím oddílu také nepatřili ke vzrušujícímu výkvětu mužství a pohled na Frankovo bázlivé namlouvání Scarlett rozčiloval tak, že se těžko ovládala aspoň do té míry, aby se k němu dokázala chovat slušně. Kdyby se už se Suellen jednou rozhoupali a praštili do toho!

I kdyby byli vojáci ze zásobovacího oddílu zajímavější, stejně by jí to nepomohlo. Byla vdova a srdce pochovala v hrobě. Všichni si to alespoň mysleli a očekávali, že se bude podle toho chovat. To ji dráždilo, protože ať se snažila, jak chtěla, nedokázala si z Charlese vybavit víc než výraz umírajícího telete, s jakým se po ní podíval, když mu řekla, že si ho vezme. A i ten obrázek slábl v paměti. Ale byla jednou vdova a musela hlídat každý svůj krok. Zábavy neprovdaných dívek pro ni už nebyly. Musela se tvářit vážně a nadneseně. Ellen ji o tom dlouze a důrazně poučovala, když přistihla Frankova poručíka, jak houpe Scarlett na zahradní houpačce a baví ji tak skvěle, až vřískala smíchy. Hluboce zarmoucená Ellen dceru poučila, jak snadno se vdova může dostat do řečí. Vdova musí vystupovat dvakrát obezřetněji než vdaná matrona.

A bůh ví, říkala si v duchu Scarlett poslušně vnímající matčin mírný hlas, že matrony o zábavu nezavadí. Takže pro vdovu je lépe rovnou umřít.

Vdova musela chodit v odporných černých šatech, které nesměla oživit sebemenší porta, květina, stužka nebo šňůrka, dokonce ani šperk kromě onyxové smuteční brože nebo řetízku upleteného z nebožtíkových vlasů. Černý krepový závoj na klobouku musel sahat až po kolena a teprve po třech letech vdovského smutku směl být zkrácen k ramenům. Vdovy se nikdy nemohly živě bavit ani nahlas smát. Pokud se usmívaly, musel to být smutný, tragický úsměv. Nejhorší ze všeho bylo, že nesměly dát najevo ani sebemenším náznakem zájem o mužskou společnost. I kdyby některý pán projevil tolik nevychovanosti, že by se o vdovu zajímal, její povinností bylo zpražit dotyčného vhodně volenou narážkou na zemřelého manžela. Ano, říkala si Scarlett v duchu pochmurně, některé vdovy se nakonec vdají, ale až když jsou staré a scvrklé. A to ještě pánbůh ví, jak to dokážou, když je všichni kolem nespustí z očí. Většinou si je vezme nějaký zoufalý starý vdovec s obrovskou plantáží a dvanácti dětmi.

Být vdaná nestálo za nic, být vdova znamenalo mít život definitivně za sebou! Lidé byli nepředstavitelně hloupí, když vedli řeči o tom, jakou útěchou pro ni musí být malý Wade Hampton, když je Charles po smrti. Jak nepředstavitelně hloupí byli, když jí vykládali, že má konečně pro co žít! Každý řečnil o tom, jak je hezké, že jí zůstala posmrtná památka na jeho lásku, a Scarlett je přirozeně nevyváděla z omylu. Wade ji skoro vůbec nezajímal a občas se těžko dokázala vžít do představy, že je skutečně její.

Každé ráno se probouzela a na krátkou ospalou chvilku byla zase Scarlett O’Harovou, sluníčko jasně svítilo na magnolii pod oknem, sedmihlásci zpívali a do nosu jí stoupala příjemná vůně opékané slaniny. Zase si připadala bezstarostná a mladá. Potom uslyšela nespokojený hladový nářek a pokaždé, opravdu pokaždé jí blesklo hlavou: „Ale tady v domě přece není malé dítě!“ Potom si náhle uvědomila, že dítě patří jí. Sama se v tom všem těžko vyznala.

A Ashley! Ach, Ashley především! Poprvé v životě nenáviděla Taru, nenáviděla dlouhou rudou silnici vedoucí z kopce dolů k řece, nenáviděla rudá pole s klíčící zelenou bavlnou. Každý kousek země, každý strom a potok, každá polní cesta a stezka pro koně jí ho připomínaly. Patřil jiné a odešel do války, ale jeho duch obcházel za soumraku cesty, usmíval se na ni ze stínů na verandě ospale netečnýma šedýma očima. Pokaždé když zaslechla na cestě od Dvanácti dubů dusot kopyt, ji na okamžik napadla příjemná myšlenka – to je určitě Ashley!

Teď Dvanáct dubů nenáviděla, stejně jako je předtím milovala. Nenáviděla to místo, ale zároveň ji k němu cosi přitahovalo, a tak slýchala, jak o Ashleym John Wilkes s dcerami vypravují, jak nahlas předčítají jeho dopisy z Virginie. Nesnášela upjatou Indii a bláznivě užvaněnou Honey a věděla, že ji také nemají rády, ale musela k nim chodit. A pokaždé, když se vrátila domů od Wilkesových, si celá rozladěná šla hned lehnout a odmítla vstát k večeři.

Ellen si dělala starost právě kvůli tomu, že Scarlett odmítala jíst, a chůva ještě víc. Chůva jí nosila podnosy plné lákavých jídel a naznačovala, že teď jako vdova může jíst, co hrdlo ráčí, ale Scarlett neměla na nic chuť.

Když doktor Fontaine s vážným výrazem oznámil Ellen, že zlomené srdce mívá u žen často za následek celkové zeslábnutí, které může skončit smrtí, Ellen zbledla, protože právě těmito obavami se trápila sama ve svém srdci.

„A nedá se s tím něco dělat, pane doktore?“

„Nejvíc by jí prospěla změna prostředí,“ odpověděl doktor, který se nemohl dočkat, až se zbaví nepříjemné pacientky, která na nic nereaguje .Tak

Scarlett bez nadšení odjela i se synem, nejdřív na návštěvu k příbuzným O’Harovým a Robillardovým v Savannah, potom k Elleniným sestrám Pauline a Eulalii do Charlestonu. Ale vrátila se do Tary o měsíc dřív, než ji Ellen očekávala, předčasný návrat nevysvětlila jediným slůvkem. V Savannah na ni byli hodní, ale James s Andrewem a jejich manželky byli staří lidé, kteří chtěli jen sedět doma, vzpomínat na minulost, a to Scarlett nebavilo. U Robillardových to bylo stejné a Charleston byl hrozný, vzpomínala v duchu Scarlett.

Teta Pauline a její manžel, drobný stařík s formálním, zranitelným vystupováním a nepřítomným pohledem člověka žijícího v minulosti, bydleli na plantáži ležící na břehu řeky, která byla ještě osamělejší než Tara. K nejbližšímu sousedovi se muselo jet přes třicet kilometrů po temných cestách vedoucích nehybnou džunglí cypřišů a dubů, vyrůstajících z močálů. Scarlett naskakovala husí kůže z oživlých dubů ověšených povívajícími třásněmi šedé tilandsie a při pohledu na ně si pokaždé vybavila Geraldovo vyprávění o irských skřítcích potulujících se uprostřed světélkujících šedých mlh. Celé dny se nedalo dělat nic jiného než plést a večer poslouchat, jak strýc Carey nahlas předčítá ze vzdělávacích děl pana Bulwera-Lyttona.Eulalie,

ukrytá ve skvělém domě uprostřed zahrady obehnané vysokou zdí, stojícím na Baterii v Charlestonu, nebyla o nic zábavnější a Scarlett, navyklá na otevřené výhledy na zvlněné rudé kopce, si připadala jako ve vězení. Společenský život tu byl sice rušnější než u tety Pauline, ale Scarlett se nelíbili návštěvníci se vším jejich vystupováním, tradicemi a důrazem na rodinu. Příliš dobře chápala, že ji všichni považují za plod mesaliance a v duchu se ptají, jak si vůbec žena z rodu Robillardů mohla vzít nějakého přivandrovalého Ira. Scarlett cítila, že se teta Eulalie za zády za ni omlouvá. To ji rozčililo, jelikož jí na slavném jméně nějaké rodiny nezáleželo o nic víc než jejímu otci. Byla na Geralda pyšná stejně jako na všechno, co dokázal vlastníma rukama, jimž pomáhal výhradně jeho irský mozek.A

lidé z Charlestonu si přičítali tak obrovské zásluhy kvůli Fort Sumteru! Copak si proboha neuvědomují, že kdyby nebyli blázni nevystřelili první ránu, která rozpoutala válku, určitě by se našlo dost dalších hlupáků, kteří by to udělali za ně? Scarlett byla zvyklá na ostré hlasy lidí z výše položených částí Georgie a protahovaný přízvuk lidí z níže položených končin jí připadal afektovaný. V duchu si říkala, že jestli ještě jednou uslyší lidi, kteří říkají „pálmy“ místo „palmy“, „důůům“ místo „dům“, „bůdééé“ místo „bude“ a „mámínka“ a „tátínék“ místo „maminka“ a „tatínek“, začne nahlas křičet. Protahovaná výslovnost ji dráždila do té míry, že při jedné oficiální návštěvě začala napodobovat Geraldův irský přízvuk a tetička si kvůli tomu div nezoufala. Potom se Scarlett vrátila zpátky do Tary. Radši se dá mučit vzpomínkami na Ashleyho než charlestonskou výslovností.Ellen,

která se nezastavila ve dne v noci, jak se snažila pomáhat Konfederaci zdvojnásobením výnosů na plantáži v Taře, se vyděsila, když se jí dcera vrátila z Charlestonu vyhublá, pobledlá a hubatá. Sama zažila, co znamená zhrzená láska, a noc co noc bděla v posteli vedle chrápajícího Geralda a snažila se přijít na to, jak by zmírnila dceřino utrpení. Charlesova teta slečna Pittypat Hamiltonová jí několikrát psala a naléhala, aby Scarlett pustila na delší návštěvu do Atlanty, a Ellen teď o této možnosti začala poprvé vážně uvažovat.

Tetička žila s Melanií sama ve velkém domě „a bez mužské ochrany“, jak psala, „když nás náš drahý Charles opustil. Samozřejmě tu mám bratra Henryho, ale ten s námi nebydlí pod jednou střechou. Možná vám Scarlett o Henrym vyprávěla. Ohledy na slušnost mi brání, abych o něm svěřila víc papíru. Já i Melly bychom se cítily bezpečněji, kdyby tu s námi byla Scarlett. Tři osamělé ženy jsou na tom lépe než dvě. A miláček Scarlett by třeba našla trochu úlevy ve svém utrpení, kdyby jako Melly ošetřovala naše statečné chlapce ve zdejších lazaretech, a samozřejmě obě, Melly i já, bychom moc rády viděly našeho sladkého chlapečka…“

Znovu sbalily do velkého kufru smuteční šaty a Scarlett odjela, tentokrát i s Wadem Hamptonem a jeho vychovatelkou Prissy do Atlanty, vybavena dobrými radami, jak se má chovat, jimiž ji zahrnuly Ellen i chůva, a stovkou konfederačních dolarů, které dostala na cestu od Geralda. Do Atlanty se jí moc nechtělo. Považovala tetičku Pittypat za nejhloupější starou osobu, jakou znala, navíc nemohla snést pouhé pomyšlení, že bude žít pod jednou střechou s Ashleyho ženou. Ale v okrese, v němž jí všechno připomínalo staré dobré časy, žít nemohla, každá změna jí přišla vhod.

ČÁST 2

Kapitola 8

Toho květnového rána 1862 seděla Scarlett ve vlaku, který ji unášel na sever, a přitom si v duchu říkala, že Atlanta snad nemůže být nudná jako Charleston nebo Savannah, a navzdory nechuti, jakou pociťovala vůči slečně Pittypat i Melanii, se tak trochu zvědavě těšila, až uvidí, jak bude vypadat město a jak se změnilo od poslední návštěvy v zimě před vypuknutím války.

Atlanta ji odjakživa zajímala víc než jiná města, protože když byla malá, Gerald jí řekl, že je přesně tak stará jako ona. Když vyrostla, přišla na to, že Gerald si pravdu trošku upravil, jak měl ve zvyku, pokud drobná úprava pomohla vylepšit nějakou historku. Ale Atlanta byla jen o devět let starší než Scarlett, a tak jí tohle město připadalo úžasně mladé ve srovnání se všemi ostatními, o nichž v životě slyšela. Savannah a Charleston byly důstojné, jak příslušelo jejich věku, Savannah bylo přes sto let, Charlestonu dokonce přes dvě stě a Scarlettiným mladistvým očím obě místa připomínala přestárlé babičky, které se vyhřívají na sluníčku a mlčky se ovívají vějířem. Ale Atlanta patřila k její generaci, byla neotesaná, jako bývá neotesané mládí, a stejně paličatá a impulzivní.

Geraldova verze byla založena na skutečnosti, že Scarlett byla pokřtěna ve stejném roce jako Atlanta. Během devíti let před Scarlettiným narozením se město jmenovalo nejdřív Terminus, potom Marthasville a teprve v roce Scarlettina narození bylo přejmenováno na Atlantu.

Když se Gerald přistěhoval do severní Georgie, Atlanta neexistovala ani v podobě sebemenší vesnice a v místech, kde byla později postavena, se prostírala jen zvlněná divočina. Rok nato, v roce 1836, vydal stát povolení ke stavbě železnice vedoucí severozápadním směrem napříč územím, které nedávno odstoupili Čerokíové. Cíl navrhované trati Tennessee–Západ byl jasný a zřetelný, naproti tomu východisko na území Georgie tak jasné nebylo. Až v příštím roce jistý inženýr zatloukl do rudé hlíny kolík označující jižní konec trati a Atlanta, původně pojmenovaná Terminus, byla založena.

Na severu Georgie tehdy neexistovala jediná trať a jinde se daly spočítat na prstech. Ale v létech před Geraldovým sňatkem s Ellen se nepatrná osada ležící čtyřicet kilometrů severně od Tary postupně rozrostla ve vesnici a trať se pomalu probíjela na sever. Potom přišla éra prudkého rozmachu železnic. Ze staré Augusty pokračovala nová trať napříč celým státem a měla navázat na novou trať vedoucí do Tennessee. Ze starého Savannah vycházela třetí trasa vedoucí do Atlanty, aby se spojila s druhými dvěma tratěmi a poskytla přístavu Savannah přímé spojení se Západem. Z téhož železničního uzlu, jímž byla mladá Atlanta, začali stavět čtvrtou trať směřující na jihozápad do Montgomery a Mobile.

Atlanta se zrodila ze železnic a rostla spolu s nimi. Když byly všechny čtyři tratě dokončeny, měla spojení se Západem, Jihem, Východním pobřežím a přes Augustu i se Severem a Východem. Stala se důležitou křižovatkou pro cestování všemi směry, malá vesnička se prudce probudila k životu.

V období jen o málo delším, než bylo Scarlettiných sedmnáct let, se Atlanta rozrostla z jediného kolíku zaraženého do země v prospe rující malé město s deseti tisíci obyvatel, k němuž se upínala pozornost celé Georgie. Starší, usedlejší města se odjakživa dívala na kypící nové město s pocity slepice, která vyseděla kachňátko. Proč je to tam o tolik jiné než v ostatních městech státu? Proč město tak rychle roste? Vždyť přece nemá, říkali si v duchu, žádné přednosti – jen železnici a pár velice činorodých lidí.

Lidé, kteří se usadili ve městě, jež se postupně jmenovalo Terminus, Marthasville a Atlanta, opravdu činorodí byli. Energičtí lidé, kteří nevydrželi sedět se založenýma rukama, přišli z dříve osídlených oblastí Georgie i ze vzdálenějších států, protože je přitahovalo tohle město, jež se rozrůstalo kolem svého jádra – velkého železničního uzlu. Přicházeli plni nadšení. V pěti ulicích plných rudého bahna, které se křížily nedaleko nádraží, si postavili obchody. Na Whitehallu, ve Washingtonově ulici a po celé délce hřebene, na němž generace indiánů v mokasínách vyšlapaly stezku zvanou Broskvoňová cesta, si vystavěli hezké domy. Byli hrdí na své město, jeho rychlý rozkvět i na sebe, že se o ten rozkvět osobně zasloužili. Ať si ve starších městech říkají o Atlantě, co chtějí. Atlantě je to srdečně jedno. Scarlett měla Atlantu ráda právě kvůli věcem, pro které ji v Savannah, Augustě a Maconu odsuzovali. Jako ona byla Atlanta v Georgii směsicí nového a starého, přičemž staré až příliš často prohrávalo ve srážkách se sebejistými a průbojnými novinkami. Kromě toho ji osobně přitahovalo a vzrušovalo město, které se narodilo – anebo bylo aspoň pojmenováno – ve stejném roce, kdy byla sama pokřtěna. Noc byla neklidná a pořád pršelo, ale když Scarlett přijela do Atlanty, zářilo teplé sluníčko a odvážně se snažilo vysušit ulice proměněné v křivolaké řeky rudého bláta. Na otevřeném prostranství kolem nádraží byl měkký povrch půdy rozbrázděn a rozbahněn neustálým provozem probíhajícím oběma směry, takže celá plocha připomínala obrovské prasečí kaliště, na němž tu a tam stály povozy zastříkané blátem až po nápravy. Nekonečná řada vojenských vozů a sanitních vozíků, které tu vykládali a do nichž hned nakládali zásoby nebo raněné přivezené vlakem, ještě více prohlubovala bláto a zmatek, protože povozy se namáhavě prodíraly tam a zase zpátky, vozkové kleli, mezci se bořili a bláto stříkalo na metry daleko.

Scarlett stála na spodním schodu vagonu, v černém smutku s krepovým závojem povívajícím téměř k patám vypadala bledá, ale hezká. Byla bezradná, protože si nechtěla umazat boty ani šaty, rozhlížela se a uprostřed křiku a změti vozů, bryček a kočárů hledala slečnu Pittypat. Po baculaté růžolící dámě nebylo ani vidu ani slechu, místo ní Scarlett spatřila hubeného staršího černocha s prošedivělými kudrnami a majestátním výrazem, který se k ní s kloboukem v ruce prodíral blátem.

„Vy jste slečna Scarlett, že jó? Já jsem Peter a dělám slečně Pitty kočího. Ne abyste šlápla do toho marastu,“ nařídil jí přísným tónem, když si Scarlett začala zvedat sukně a chystala se sestoupit. „Vy jste stejná jako slečna Pitty, ta je taky jako malý dítě a nedá si říct, že si umočí nohy. Já vás rači vodnesu.“

Přestože byl na první pohled slabý a starý, zvedl Scarlett jako pírko, a když si všiml, že na plošině vagonu stojí Prissy s dítětem v náručí, zarazil se: „Todlencto má bejt chůva vašeho dítěte? Slečno Scarlett, ta je eště moc mladá na to, aby se starala vo jedinýho syna pana Charlese! Ale to se zařídí pozdějc. Poď, holka, za mnou a ne abys to dítě upustila!“

Scarlett se bez protestů nechala nést do kočáru, ani jí nevadilo, jak ostře strejda Peter obě peskuje. Když se prodírali blátem, Prissy čvachtala za nimi a těžce popadala dech, Scarlett si vzpomněla, co jí Charles vyprávěl o strejdovi Peterovi.

„Prodělal s otcem všechna mexická tažení, ošetřoval ho, když byl zraněn, a vlastně mu zachránil život. Strejda Peter nás s Melanií prakticky vychoval, protože otec s matkou zemřeli, když jsme byli oba ještě malí. Teta Pitty se přibližně v té době rozkmotřila s bratrem, strýcem Henrym, přistěhovala se natrvalo k nám a začala se o nás starat sama. Je to absolutně bezbranná duše – spíš roztomile dospělá holčička, strejda Peter s ní podle toho zachází. Nedokáže o ničem rozhodnout, a tak to Peter dělá za ni. To on rozhodl, že bych v patnácti letech měl dostávat větší apanáž, a když strýc Henry chtěl, abych získal akademický titul, trval na tom, že musím strávit rok na Harvardu. On také rozhodl, že Melly je už dost stará, aby si dala vlasy pod síťku a začala chodit na různé společenské slavnosti. Rozhoduje za tetu, jestli není moc chladno nebo vlhko, když chce jít na návštěvu, jestli má nebo nemá nosit šál… Je to nejchytřejší starý černoch, jakého jsem v životě viděl, a patří k nejoddanějším služebníkům, jaké kdo má. Je s ním pouze jediná potíž, ví, že my patříme jemu, tělem i duší, a je si toho dobře vědom.“

Charlesova slova se potvrdila, když se Peter usadil na kozlíku a vzal do ruky bič.

„Slečna Pitty je celá bez sebe, že vás nemohla přijít uvítat. Bála se, že vám to třeba může bejt divný, ale já řek jí i slečně Melly, že byste si akorát zacákaly šaty vod bláta, že rači pojedu sám a všecko vám vysvětlím. Slečno Scarlett, vemte si to dítě rači sama. Ta mrňavá hnědá holka by ho eště mohla upustit.“

Scarlett se podívala na Prissy a vzdychla si. Prissy opravdu nebyla nejlepší chůva. Nedávné povýšení z vychrtlé kakaové holky s krátkými sukýnkami a pevně svázanými cůpky do důstojného stavu dospělé ženy v dlouhých kalikových šatech a bílém škrobeném čepci jí trochu popletlo hlavu. Nikdy by se jí v tak útlém věku nedostalo takového postavení, nebýt válečných nároků a požadavků, které plantáži v Taře ukládala vojenská zásobovací správa. Ellen se prostě nemohla obejít bez chůvy a bez Dilcey, ani bez Rosy nebo Teeny. Prissy se předtím nehnula dál než půldruhého kilometru od Tary nebo Dvanácti dubů a cesta vlakem spolu s nečekaným povýšením byly pro její mozeček příliš velkým soustem. Čtyřicetikilometrová cesta z Jonesboro do Atlanty ji tak rozrušila, že Scarlett musela držet dítě na klíně celou dobu sama. Teď při pohledu na spoustu domů a lidí byla Prissyina demoralizace dokončena. Házela sebou ze strany na stranu, ukazovala, kroutila se a utiskovala dítě, až se usedavě rozplakalo.

Scarlett toužila po tlustých rukou staré chůvy. Stačilo, aby se chlapce dotkla, a okamžitě přestal plakat. Ale chůva zůstala doma v Taře a Scarlett byla bezmocná. Nemělo cenu brát malého Wadea z Prissyiných rukou. U ní křičel stejně, jako když ho chovala Prissy. Navíc by ji tahal za stuhy klobouku a určitě by jí pomačkal šaty. Scarlett tedy raději předstírala, že radu strejdy Petera přeslechla.

Snad se to někdy s dětmi naučím, říkala si v duchu podrážděně, zatímco se drkotající a kymácející kočár prodíral marastem kolem nádraží, ale dělat na ně ťuťuťu mě nebude bavit nikdy. Když Wade začal pláčem brunátnět v obličeji, utrhla se na Prissy: „Dej mu cumel, který máš v kapse, Priss. Jen ať už dá pokoj. Vím, že má hlad, ale s tím se teď nedá nic dělat.“

Prissy vyndala cumel, který jí ráno předala chůva, a chlapcův nářek se postupně utišil. Když znovu nastal klid a kolem bylo co pozorovat, Scarlett se začínala mírně zlepšovat nálada. Jakmile se strejdovi Peterovi podařilo vymotat s kočárem z bludiště kaluží a vjet na Broskvoňovou ulici, Scarlett poprvé po mnoha měsících pocítila náznak probouzejícího se zájmu o okolí. Jak se ta Atlanta rozrostla! Byla tu naposled víc než před rokem, za tak krátkou dobu se přece stará známá Atlanta nemohla tak pronikavě změnit.

Během minulého roku se Scarlett soustředila výhradně na své trápení a jakákoli zmínka o válce ji nudila, takže si neuvědomovala, že Atlanta prošla podstatnou proměnou od okamžiku, kdy vypukly první boje. Železnice, která v dobách míru změnila městečko v obchodní křižovatku, nabyla ve válce strategického významu. Městečko ležící hluboko v týlu za předními liniemi se díky železničním tratím stalo důležitým spojovacím článkem mezi oběma armádami Konfederace, virginskou armádou a armádou operující v Tennessee a na Západě. Atlanta zároveň spojovala armády s hlubším zázemím Jihu, odkud oběma přicházely zásoby. Jak to diktovaly válečné potřeby, z Atlanty se stalo výrobní středisko, zdravotnická základna a jedno z největších skladišť, kde se soustřeďovaly zásoby proviantu a ostatního materiálu pro armády operující v poli.

Scarlett se rozhlížela a snažila se rozpoznat něco ze starého městečka, jaké si dobře pamatovala. Ale bylo pryč. Město, které teď kolem sebe viděla, připomínalo malé dítě, které přes noc vyrostlo v čilého obra.

Atlanta hučela jako včelí úl, pyšnila se svým významem pro celou Konfederaci a dnem i nocí pracovala na proměně zemědělské oblasti v průmyslovou. Před válkou byl na jih od Marylandu jen nepatrný počet textilek na zpracování vlny a bavlny, zbrojovek a strojíren – všichni Jižané na to byli hrdí. Jih měl spoustu státníků, vojáků, plantážníků, lékařů, právníků a básníků, ale v žádném případě neoplýval inženýry ani mechaniky. Taková přízemní povolání byla leda pro Yankee. Ale teď, když byly všechny přístavy Konfederace blokovány yankeeskými dělovými čluny, z Evropy přitékal jen ubohý potůček zboží. Jih se zoufale snažil vyrábět vlastní válečný materiál. Sever se mohl obrátit na celý svět s žádostí o zásoby nebo vojáky a do armády Unie se okamžitě hrnuly tisíce Irů a Němců, které nalákala speciální odměna. Jih mohl spoléhat jen na sebe.

V Atlantě byly strojírny těžkopádně produkující stroje na výrobu válečného materiálu – těžkopádně proto, že na celém Jihu bylo nepatrné množství strojů, které by sloužily jako vzor, skoro všechna kola a ozubená kolečka musela být vyrobena podle výkresů provezených blokádou z Anglie. Na ulicích Atlanty bylo vidět neznámé tváře a místní občané, kteří by před rokem natahovali uši při zaslechnutí pouhého západního přízvuku, si teď nevšímali ani cizích řečí, jimiž mluvili Evropané, kteří museli proplout blokádou, aby mohli vyrábět stroje a střelivo. Byli to zkušení lidé, bez nichž by se Konfederace těžko vzmohla na výrobu vlastních pistolí, pušek, děl i střelného prachu.

Při práci, která se nezastavila ve dne ani v noci, bylo skoro možné nahmatat puls srdci města pumpujícího válečný materiál železničními tepnami na obě bojiště. Vlaky se nepřetržitě s rachotem hnaly do města a zase z města. Saze z nově postavených továren hustě zasypávaly bílé domy. V noci žhnuly výhně a kladiva bušila ještě dlouho poté, co se obyvatelé města uložili k spánku. Na místech, kde ještě před rokem nebylo nic než volná prostranství, teď stály továrny vyrábějící postroje, sedla a holínky, zbrojovky produkující pušky a děla, válcovny a slévárny zhotovující koleje a nákladní vagony, které měly nahradit ztráty způsobené Yankeei a celá řada nejrůznějších podniků chrlících ostruhy, udidla, přezky, stany, knoflíky, pistole a šavle. Slévárny už začínaly pociťovat nedostatek železa, jelikož blokádou se jej dařilo propašovat jen nepatrné množství a doly v Alabamě prakticky přestaly těžit, protože horníci byli na frontě. V Atlantě už neexistoval jediný železný plot, pavilonek, ani socha, které dřív stály na trávnících, vše dávno odvezli do tavicích pecí válcoven.

V Broskvoňové ulici a okolních uličkách byla soustředěna velitelství nejrůznějších druhů vojsk, v jejichž kancelářích se hemžili muži v uniformách: provianťáci, spojaři, polní pošta, železniční doprava, vojenská policie. Na okrajích města byly rozmístěny vozatajské doplňovací základny, na nichž ve velkých ohradách volně pobíhali koně a mezci, a do postranních uliček se nastěhovaly lazarety. Scarlett měla pocit, že Atlanta je, jak jí předem řekl strejda Peter, městem raněných, protože zde bylo bezpočtu všeobecných nemocnic, karanténních baráků a lazaretů pro rekonvalescenty. A vlaky denně chrlily hned za Five Points další a další nemocné, další a další raněné.

Městečko zmizelo a na tváři rychle se rozrůstajícího velkoměsta se odrážel nekonečný ruch a shon. Scarlett, která přijela rovnou z venkovského ospalého klidu, pohled na takový spěch vyrazil skoro dech, ale přesto měla příjemný pocit. Město vydechovalo vzrušující atmosféru, která jí zlepšovala náladu. Připadala si, jako by doslova cítila pravidelný zrychlený tep srdce města, které pulsovalo stejným tempem jako její vlastní.

Jak se pomalu prodírali mezi kalužemi po městské hlavní třídě, Scarlett brala se zájmem na vědomí všechny nové stavby i nové tváře. Chodníky se hemžily muži v uniformách s označením všech hodností a druhů vojsk. Úzká ulice byla zatarasena povozy – nákladními vozy, bryčkami, sanitními vozíky, vojenskými žebřiňáky přikrytými plachtami se sprostými vozky, kteří nadávali mezkům bořícím se do bahna; kurýři v šedých uniformách jezdili tryskem po ulicích, až od nich na všechny strany stříkalo bahno, od jednoho velitelství ke druhému s rozkazy a telegrafickými depešemi; rekonvalescenti se belhali o berlích, většinou doprovázeni úslužnými ženami; ze cvičišť se rozléhalo vřeštění polnic, dunění bubnů a hlasy štěkající rozkazy na rekruty, z nichž se snažili udělat vojáky. Toho dne Scarlett se srdcem bušícím až v hrdle poprvé zahlédla yankeeské uniformy, když strejda Peter ukázal bičem na skupinu zubožených mužů v modrých kabátech, které četa konfederačních vojáků s nasazenými bodáky hnala před sebou do zajateckého tábora .Ale,

ale, napadlo Scarlett, která poprvé od osudného rožnění pocítila opravdovou radost, tady se mi bude určitě líbit! Je to tu živé a vzrušující!

Atlanta byla ve skutečnosti ještě živější, než si uvědomovala, jelikož v ní rostly bary jako houby po dešti; prostitutky táhnoucí se za armádou zaplavily město a veřejné domy se k úžasu církevních hodnostářů plnily výkvětem ženského polosvěta. Všechny hotely, penziony i soukromé domy praskaly pod náporem hostů, kteří přijeli ošetřovat zraněné příbuzné, ležící v jednom z nekonečného množství místních lazaretů. Každý týden se pořádaly večírky, plesy a dobročinné bazary a kromě toho bylo uzavíráno nekonečné množství válečných sňatků se vším, co k nim patří: ženiši na dovolence ve světle šedých uniformách se zlatými šňůrami, nevěsty v nádheře propašované blokádou, uličky zkřížených šavlí, přípitky šampaňským a loučení provázené slzami. Temné ulice se stromořadími se noc co noc rozeznívaly tancem, ze šantánů brnkala piána a

soprány Polnice troubily příměří Tvůj dopis přišel jenže pozdě se mísily s hlasy hýřících vojáků v příjemně melancholických melodiích a , , což byly naříkavé cajdáky, jež donutily k rozechvělému zaslzení i něžné oči, které nepoznaly slzy skutečného utrpení.

Když se vlekli v kočáře čvachtajícím blátem ulice, Scarlett chrlila jednu otázku za druhou a Peter jí trpělivě odpovídal a přitom ukazoval bičem hned sem a hned zas tam, pyšný, že může předvádět vlastní znalosti.

„Tak támdlencto je arzenál. Jó, je to tak, slečno, tam maj složený kanóny a podobně. Depák, slečno, to nejsou žádný magacíny, tam jsou kanceláře přes blokádu. Copák, slečno Scarlett, vy nevíte, co jsou kanceláře přes blokádu? To jsou takový ouřady a tam seděj ouřadové, co kupujou vod nás z Konfederací bavlnu a vyvážej jí skrz Charleston a Wilmington a potom zasejc dovážej střelnej prach. Depák, to nevim, co jsou voni zač. Slečna Pitty tvrdí, že jsou to Angličani, ale nikdo jim nerozumí, co jako řikaj. Áno, slečno, tendlecten strašlivej kouř a taky saze ničej slečně Pittypat hedbávný záclony. To všecko de z tej slejvárny a z těch válcoven. A což teprvá ten randál, co dělaj v noci! Nikdo voko nezamhouří. To nemůžu, slečno Scarlett, na mou duši vám nemůžu zastavit, abyste se rozhlídla. Slíbil jsem slečně Pittypat, že vás přivezu rovnou domu… Slečno Scarlett, ukloňte se. Támdle vás zdravěj slečna Merriwetherová se slečnou Elsingovou…“

Scarlett si matně vzpomínala na dámy, které se tak nějak jmenovaly a přijely jí z Atlanty do Tary na svatbu, a kromě toho si vzpomněla, že jsou nejlepšími přítelkyněmi slečny Pittypat. Proto se rychle obrátila, kam Peter ukazoval, a uklonila se. Obě dámy seděly v kočáře stojícím před obchodem se střižním zbožím. Majitel se dvěma prodavači stáli na chodníku s náručím plným štůčků bavlněných látek, které dámám předváděli. Paní Merriwetherová byla vyšší, statné postavy a byla tak těsně sešněrována, že jí poprsí trčelo jako příď plachetnice. Ocelově šedé vlasy měla prodloužené nakadeřeným příčeskem, který byl vyzývavě hnědý a vůbec se nesnažil ladit se zbytkem vlasů. Měla kulatý, sytě zbarvený obličej, v němž se odrážela dobrosrdečná chytrost a zvyk poroučet. Paní Elsingová byla mladší, hubená a křehká žena, která kdysi musela být krásná a z níž dosud vyzařovaly stopy zašlé svěžesti a delikátní pánovitosti.Tyto

dvě dámy tvořily spolu se třetí dámou, paní Whitingovou, sloupy atlantské společnosti. Řídily tři církve, k nimž jednotlivě patřily, všechny církevní hodnostáře, sborové zpěváky i věřící. Pořádaly dobročinné bazary, vedly kroužky šití, poskytovaly záštitu plesům a piknikům, vyznaly se v tom, kdo je a kdo není dobrá partie, věděly, kdo tajně pije, kdo bude mít dítě a kdy. Autoritativně rozhodovaly o rodových záležitostech všech lidí, kteří něco znamenali v celé Georgii, Jižní Karolíně i Virginii, s ostatními státy si nelámaly hlavu, jelikož byly přesvědčeny, že by někdo, kdo něco znamená, těžko mohl pocházet odjinud než z těchto tří států. Rozhodovaly jak dodržovat dekorum a jakživy si své mínění nenechaly pro sebe – paní Merriwetherová je sdělovala hlasem řvoucím, co jí plíce stačily, paní Elsingová elegantním, jakoby zmírajícím protahováním slov a paní Whitingová zoufalým šepotem, který dával najevo, jak strašně nerada o podobných věcech mluví. Dámy se navzájem neměly rády a nedůvěřovaly si stejně silně jako členové prvního triumvirátu, a zřejmě proto se tak úzce sblížily.

„Už jsem Pitty říkala, že vás určitě musím mít ve svém lazaretu,“ křičela paní Merriwetherová s úsměvem. „Ne abyste něco slíbila paní Meadeové nebo paní Whitingové!“

„Určitě ne,“ odpověděla Scarlett, která neměla potuchy, o čem paní Merriwetherová mluví, ale cítila se poctěna, že ji někdo vítá a potřebuje. „Doufám, že se zase brzy uvidíme.“

Kočár se dovlekl o kousek dál a pak na okamžik zastavil, aby umožnil dvěma dámám nesoucím přes ruku koše plné obvazů přejít rozbahněnou ulici po nebezpečně kluzkých kamenech. Vtom Scarlett koutkem oka zahlédla na chodníku ženu v pestrobarevných šatech – až příliš pestrých, aby se v nich dalo vyjít na ulici – přes ramena měla vzorovaný pléd s třásněmi sahajícími až po paty. Obrátila se a uviděla vysokou, přisprostle elegantní ženštinu s drzým výrazem v obličeji a spoustou tak zrzavých vlasů, že musely být obarvené. Scarlett poprvé v životě potkala ženu, která „něco provedla se svými vlasy“, a nemohla od ní odtrhnout oči.

„Strejdo Petere, kdo je to?“ zeptala se šeptem.

„Jó, to já prosim nevim.“

„Ale víš, poznám to na tobě. Tak kdo to je?“

„Menuje se Belle Watlingová,“ odpověděl strejda Peter a začal přitom špulit dolní ret.

Scarlett si všimla, že nepoužil před jménem „slečna“ ani „paní“.

„Tak kdo to je?“

„Slečno Scarlett,“ zahučel Peter temně a přetáhl vyplašeného koně, „slečně Pitty bude proti srsti, dyž se budete ptát na věci, do kerejch vám nic nejni. Máme teď ve městě houf bezcennejch lidí, vo kerejch se nemá cenu bavit.“

Ježíšmarjá! vyděsila se v duchu Scarlett, to určitě byla prodejná ženská!V

životě prodejnou ženu neviděla, a tak se ohlédla a nemohla od ní odtrhnout oči, dokud prostitutka nezmizela v davu.

Obchody i nové budovy postavené za války začínaly řídnout a mezi nimi se objevovaly nezastavěné plochy. Obchodní a vojenská část města konečně zůstala za nimi a objevily se obytné domy. Scarlett se s nimi vítala jako se starými známými: Leydenský dům, důstojný a vznešený; U Bonnellů, dům s malými bílými sloupy a zelenými roletami; georgiánský dům rodiny McLureových stojící s pevně stisknutými rty za nízkým zimolezovým plotem. Museli zpomalit, protože z verand, zahrad i chodníků na Scarlett volaly dámy Některé trochu znala, na jiné si matně vzpomínala, ale většinu viděla poprvé. Pittypat tedy její příjezd řádně rozhlásila. Každou chvíli musela zvednout malého Wadea, aby se nad ním mohly rozplývat dámy, které se odvážily marastem až k vlastnímu kamennému schůdku pro nastupování do kočáru. Všechny na Scarlett volaly, že určitě musí vstoupit do jejich kroužků pletení a šití nebo do jejich lazaretních výborů a žádných jiných, a Scarlett bez rozmýšlení přikyvovala napravo i nalevo.

Když projížděli kolem domu postaveného nesourodě ze zeleně natřených prken, černá holčička číhající na předním schodišti vykřikla: „Už jede!“ a hned se objevil doktor Meade s manželkou a malým, třináctiletým Philem a všichni ji hlasitě zdravili. Scarlett si vzpomněla, že také byli na její svatbě. Paní Meadeová se vyšvihla na vlastní nástupní schůdek a natahovala krk, aby viděla dítě, ale doktor se bez ohledu na bláto probrodil až ke kočáru. Byl vysoký, v obličeji se špičatou ocelově šedou bradkou voskově zažloutlý a oblek na něm visel jako na strašákovi ve vichřici. Celá Atlanta v něm viděla zdroj vší síly a moudrosti, nepřekvapí proto, že vírou spoluobčanů trochu nasákl i on sám. Přestože měl ve zvyku hrát si občas na vševědoucího i navzdory poněkud pompéznímu vystupování, byl to ten nejlaskavější člověk, který ve městě žil.

Když si se Scarlett potřásl rukou a pochvalně dloubl Wadea do břicha, prohlásil, že mu slečna Pittypat dala své slovo, že Scarlett vstoupí jedině do výboru pro balení obvazů a do lazaretu, který vede jeho manželka, paní Meadeová.

„Ale já to už slíbila nejméně tisíci dámám!“ vyděsila se Scarlett.

„To určitě byla paní Merriwetherová, na to dám krk!“ vykřikla s nevolí paní Meadeová. „Čert aby tu osobu vzal! Určitě musí být u každého vlaku!“

„Slíbila jsem jí to, jelikož jsem neměla tušení, oč jde,“ přiznala se Scarlett. „Co vlastně takové lazaretní výbory dělají?“

Lékaře i jeho ženu její nevědomost lehce šokovala.

„Vy jste žila odloučena na venkově a samozřejmě to nemůžete vědět,“ omlouvala se paní Meadeová za Scarlett. „Máme ošetřovatelské výbory pro různé dny v různých lazaretech. Ošetřujeme vojáky a pomáháme lékařům s obvazy a oděvy, a když se ranění uzdraví natolik, že mohou být propuštěni z lazaretu, bereme si je k sobě domů na rekonvalescenci, dokud nejsou schopni návratu do služby v poli. Pečujeme o manželky a rodiny některých raněných, kteří jsou na tom opravdu špatně – a často ještě hůř. Pan doktor Meade pracuje v nemocnici, kde já vedu výbor, a všichni tvrdí, že je skvělý…“

„No tak, paní Meadeová,“ napomenul manželku polichocený doktor Meade. „Nevytahuj se se mnou před lidmi. Dělám aspoň to málo, co můžu, když už mi nedovolíš vstoupit do armády.“

„Já že ti nedovolím!“ vykřikla s nevolí. „Já? Celé město by tě nenechalo odejít, sám to víš nejlíp. Víte, Scarlett, když se lidi dozvěděli, že chce odjet do Virginie a stát se vojenským lékařem, všechny dámy podepsaly petici s prosbou, aby zůstal doma. Město by se bez tebe prostě neobešlo.“

„Ale no tak, paní Meadeová,“ opakoval lékař a bylo vidět, jak ho chvála těší. „Snad prozatím stačí, když máme na frontě syna.“

„A já půjdu příští rok!“ vykřikl malý Phil a začal poskakovat nadšením. „Budu bubeníkem. Už se učím bubnovat. Chcete si mě poslechnout? Doběhnu si pro bubínek.“

„Ne, teď ne,“ zarazila ho paní Meadeová, přitáhla chlapce k sobě a obličej se jí náhle zachmuřil. „Příští rok ne, chlapče. Možná až další.“

„Ale do té doby bude po válce!“ vykřikl Phil vzdorně a odtáhl se od matky. „Vždyť jsi mi to slíbila!“

Pohledy rodičů se setkaly nad synovou hlavou a Scarlett pochopila jejich význam. Darcy Meade už sloužil ve Virginii a otec s matkou se upínali na zbývajícího syna.

Strejda Peter si odkašlal.

„Slečna Pitty byla celá bez sebe, už dyž jsem odjížděl, a esli hned nepojedem, tak určitě vomdlí.“

„Na shledanou. Zastavím se odpoledne,“ volala na rozloučenou paní Meadeová. „A vyřiďte ode mě Pitty, že si odskáče, jestli se nestanete členkou mého výboru.“

Kočár klouzal po rozbahněné cestě, Scarlett se opřela o polštáře a usmívala se. Cítila se lépe než kdykoli za celou řadu posledních měsíců. Atlanta se zástupy lidí, spěchem a spodním proudem činorodého kvasu jí připadala příjemná, vzrušující a mnohem snesitelnější než osamělá plantáž u Charlestonu, kde se v nočním tichu ozýval řev aligátorů, lepší než samotný Charleston, ospale snící v zahradách obehnaných vysokými zdmi, lepší než Savannah, obtékaná bahnitou řekou, kde byly ulice lemovány palmetami. Momentálně i lepší než Tara, ať už se tam cítila sebelíp.

Z tohoto města s úzkými blátivými ulicemi, ležícího mezi zvlněnými rudými kopci, vyzařovalo cosi vzrušujícího, cosi hrubého a drsného, co souznělo s hrubostí a drsností skrytou pod slupkou ušlechtilosti, kterou jí vnutila Ellen s chůvou. Scarlett se znenadání zmocnil pocit, že patří sem a ne do tichých, klidných starých měst ležících na plochých březích žlutých vod.

Domy čím dál víc řídly, a když se Scarlett vyklonila z kočáru, zahlédla červené cihlové zdi a břidlicovou střechu domu tetičky Pittypat. Byl to skoro poslední dům na severním okraji města. Za ním se Broskvoňová ulice zužovala, začínala se kroutit a ve stínu nádherných stromů se vytrácela do hustých tichých lesů. Pěkný plot s dřevěnými tabulemi byl čerstvě natřen na bílo a na předním dvoře, který jím byl obehnán, zářily žluté hvězdy posledních tulipánů, které ještě nestačily odkvést. Na předním schodišti stály dvě ženy v černém, za nimi mohutná žlutá ženská s rukama pod zástěrou a s bílými zuby vyceněnými v ústech smějících se od ucha k uchu. Baculatá slečna Pittypat vzrušením přešlapovala z jedné drobné nožky na druhou, jednu ruku si tiskla na mohutné poprsí, aby uklidnila prudce bušící srdce. Scarlett uviděla vedle tetičky Melanii, v návalu nevole si uvědomila, že tahle křehká osůbka ve smutku musí být ta káča z Atlanty, co jí vlezla do zelí, a teď má nepoddajné černé kadeře zkrocené pod síťkou a vítá ji s laskavým a šťastným úsměvem ve tváři, která má tvar srdce. Když už si někdo na Jihu dal tu práci, sbalil kufr a odjel na návštěvu do místa vzdáleného čtyřicet kilometrů, málokdy se tam zdržel méně než měsíc. Jižané byli stejně náruživými hosty jako hostiteli a nebylo nic neobvyklého na tom, že příbuzní, kteří přijeli na Vánoce, zůstali až do července. Často se novomanželé na okružní cestě po návštěvách během líbánek zdrželi v rodině, ve které se jim líbilo, až do narození druhého dítěte. Starší tetičky a strýčkové přijeli na nedělní oběd a někdy zůstali, dokud je nepohřbili. S hosty nebyly vůbec potíže, jelikož domy byly prostorné, služebnictvo početné a uživit pár krků navíc nebyl v zemi hojnosti problém. Na návštěvy jezdili muži i ženy, staří i mladí, novomanželé, mladé matky chlubící se svými ratolestmi, uzdravující se pacienti, lidé, jimž zemřel někdo blízký, dívky, které rodiče potřebovali uchránit před nebezpečím hrozícím z nerozumných svazků, děvčata, která dosáhla nebezpečného věku, aniž se zasnoubila, a která – jak rodiče doufali – se mohla stát pod moudrým vedením příbuzných vhodnými partiemi jinde. Návštěvy zpestřovaly a rozviřovaly hladinu líně se vlekoucího života Jihu a každý je vždycky rád uvítal.

Scarlett přijela do Atlanty a neměla sebemenší představu, jak dlouho se zdrží. Kdyby to tu bylo nudné jako v Charlestonu nebo Savannah, vrátila by se domů nejpozději za měsíc. Ale kdyby byl pobyt zajímavý, zdržela by se na neurčito. Ještě se ani nestačila pořádně rozhlédnout a už na ni tetička Pitty s Melanií začaly naléhat, aby se u nich usadila natrvalo. Vyrukovaly na ni se všemi myslitelnými argumenty. Chtěly ji mít u sebe především kvůli ní samé, protože ji měly moc rády. Cítily se opuštěné, v noci se v tak velkém domě často bály, Scarlett je statečná a umí jim dodat odvahy. Byla přece tak milá, že je utěšovala v jejich žalu. Když Charles zahynul, Scarlett patří i se synem k jeho příbuzným. Navíc jí připadla polovina domu, protože na ni Charles pamatoval v poslední vůli. A konečně, Konfederace potřebuje každou ruku, která je schopna šít, plést, skládat obvazy a ošetřovat raněné.

Charlesův strýc Henry Hamilton, který bydlel staromládenecky v hotelu blízko nádraží, s ní také vážně promluvil na toto téma. Strýc Henry byl menší popudlivý starý pán s bříškem, růžovými tvářemi a hřívou prošedivělých dlouhých vlasů, který neměl sebemenší pochopení pro ženské rozmary a vrtochy. Proto taky se svou sestrou, slečnou Pittypat, stěží promluvil. Od dětství měli odlišnou povahu a ještě více se navzájem odcizili, když Henry vznesl námitky proti způsobu, jakým sestra vychovávala Charlese: „Udělá z vojákova syna zatraceně rozmazlenou slečinku!“ Před léty ji urazil tak, že s ním slečna Pitty nepromluvila jinak než šeptem, a to ještě tak zdrženlivě, že by si nezasvěcený člověk myslel, že počestný starý právník musí být přinejmenším vrah. K urážce došlo v den, kdy si Pitty chtěla vybrat pět set dolarů ze svého jmění, které bratr spravoval, aby je mohla investovat do neexistujícího zlatého dolu. Henry to nepřipustil a v návalu vzteku prohlásil, že sestra má asi tolik rozumu jako chroust, a kromě toho se nechal slyšet, že v její společnosti nemůže vydržet v klidu déle než pět minut. Od toho dne se s ním scházela pouze jednou za měsíc, kdy ji strejda Peter dovezl do kanceláře, kde jí bratr vyplatil částku potřebnou na vedení domácnosti. Po těchto krátkých návštěvách se slečna Pitty pokaždé pro zbytek dne uchýlila na lůžko, kde se věnovala pláči a čichacím solím. Melanie a Charles se strýcem vycházeli skvěle, často se nabízeli, že ji této těžké životní zkoušky zbaví, ale Pitty pokaždé pevně stiskla dětské rty a odmítla. Henry byl její kříž a musela ho nést. Z toho Charles s Melanií usoudili, že to občasné rozrušení musí tetičku hluboce uspokojovat, už proto, že si jinak žila jako v bavlnce.

Strýci Henrymu se Scarlett okamžitě zalíbila, jelikož viděl, jak sám říkal, že kromě své hloupé afektovanosti má taky trochu zdravého rozumu. Spravoval nejen Pittyino a Melaniino jmění, ale i majetek, který Scarlett odkázal Charles. Scarlett příjemně překvapilo, že se z ní stala zámožná mladá vdova. Charles jí odkázal nejen polovinu Pittyina domu, ale i zemědělskou půdu a nemovitosti ve městě. Obchody a sklady táhnoucí se kolem trati poblíž nádraží, které také patřily k dědictví, od začátku války ztrojnásobily svou cenu. Strýc podával přehled o jejím novém majetku a tehdy se poprvé zmínil, že by se Scarlett měla trvale usadit v Atlantě.

„Až Wade Hampton dospěje, bude z něj bohatý mladík,“ konstatoval strýc Henry. „Během dvaceti let se při tempu, jakým Atlanta roste, hodnota jeho jmění zdesateronásobí. Myslím, že je správné, aby chlapec vyrůstal tam, kde má majetek, aby se o něj naučil starat – a o Pitty a Melanii samozřejmě také. Zanedlouho bude jediným nositelem jména Hamiltonových, protože já tu nebudu věčně.“

Strejda Peter ze své strany považoval za samozřejmé, že Scarlett přijela natrvalo. Neuměl si představit, že by Charlesův jediný syn mohl být vychováván někde jinde, kde by na výchovu nemohl osobně dohlížet. Scarlett se všem těmto argumentům usmívala, ale nic neříkala. Nechtěla dát závazný slib, dokud se nepřesvědčí, jak se jí bude líbit v Atlantě a jak bude snášet trvalé soužití s manželovým příbuzenstvem. Uvědomovala si rovněž, že bude muset přesvědčit Ellen a Geralda. Navíc se jí začalo hrozně stýskat po Taře; stýskalo se jí po rudých polích, rašící zelené bavlně a kouzelném tichu za soumraku. Poprvé začínala matně chápat, co Gerald mínil tvrzením, že i ona má v krvi lásku k půdě.

Proto se prozatím elegantně vyhýbala definitivní odpovědi na otázku, jak dlouho se zdrží, a bez potíží se připojila k životu plynoucímu v cihlovém domě na tichém konci Broskvoňové ulice.

Když Scarlett žila s Charlesovými pokrevními příbuznými a viděla dům, z nějž pocházel, konečně začínala trochu rozumět tomu chlapci, který ji tak rychle učinil ženou, vdovou a matkou svého syna. Bylo snadné pochopit, proč byl tak ostýchavý, nezkažený a idealistický. Jestli vůbec Charles zdědil nějaké vlastnosti po svém otci, přísném, neohroženém, výbušném vojákovi, určitě vzaly za své v dětství v ženské atmosféře, v níž byl vychováván. Byl oddaný dětinské Pitty, k Melanii měl blíž, než obvykle bratři k sestrám mívají, a dvě roztomilejší, světu vzdálenější ženy by těžko našel.

Tetička Pittypat byla před šedesáti lety pokřtěna Sarah Jane, ale od dávného dne, kdy jí milující otec kvůli droboučkým, tenkým a neposedným nožkám přišil tuto přezdívku, jí nikdo jinak neřekl. V následujících letech se tetička v mnohém změnila, takže zamilovaná přezdívka už tolik neseděla. Z divoce pobíhající holčičky teď zbyly jen dvě drobné nožky, které nemohly unést tetiččinu váhu, a sklon ke šťastnému bezpředmětnému žvatlání. Tetička se zakulatila, měla růžové tvářičky, stříbrně prokvetlé vlasy a často těžce popadala dech, protože byla nadmíru těsně sešněrovaná. Drobné nožky, nacpané do příliš těsných střevíčků, ji neunesly dál než k nejbližšímu rohu ulice. Srdce se jí prudce rozbušilo při sebemenším rozrušení a tetička toho bezostyšně zneužívala a při každé příležitosti upadala do mdlob. Všichni věděli, že její mdloby jsou většinou předstírané, jak se sluší na dámu, ale měli ji rádi a nikdy jí nedali nic najevo. Všichni ji milovali a rozmazlovali jako malou holčičku, ale odmítali ji brát vážně. Všichni – až na bratra Henryho.

Tetička Pittypat měla ze všeho na světě nejraději klepy, snad ještě raději než slasti stolování, a celé hodiny vydržela neškodně a dobrosrdečně klábosit o záležitostech cizích lidí. Nepamatovala si jména, data, ani místa a často popletla aktéry jednoho atlantského soukromého dramatu s jinými, což ovšem nikoho nepřivedlo do rozpaků, nikdo nebyl takový blázen, aby bral tetičku vážně. Nikdo jí v životě neřekl nic doopravdy šokujícího nebo skandálního, jelikož její panenství muselo být chráněno i v šedesáti letech, a přátelé se podíleli na mlčenlivém spiknutí, které jí dovolovalo žít jako v bavlnce životem přestárlého milovaného mazánka.

Melanie v mnohém připomínala tetičku. Byla ostýchavá, cudná, bez příčiny se hned červenala, ale na rozdíl od ní měla zdravý rozum. Kousek ho má, to musím uznat, připustila v duchu nerada Scarlett. Melanie měla jako tetička Pitty obličej dítěte žijícího si jako v bavlnce, které poznalo pouze prostotu a laskavost, pravdomluvnost a lásku, dítěte, které nikdy nespatřilo zlo, a kdyby je náhodou zahlédlo, ani by je nepoznalo. Protože tetička byla odjakživa šťastná, chtěla, aby i všichni ostatní byli šťastní, nebo alespoň spokojení sami se sebou. Proto si na každém všímala nejlepších vlastností a chválila je nahlas. Neexistoval sebehloupější sluha, na němž by nenašla alespoň stopu oddanosti nebo dobrosrdečnosti, neexistovala ošklivá a nepříjemná dívka, na které by nenašla hezký tělesný rys nebo stopu vznešenosti v charakteru, a neexistoval bezcenný a nudný muž, kterého by neviděla ve světle jeho možností spíš než ve světle skutečného chování.

Kvůli těmto povahovým vlastnostem, které upřímně a spontánně vyvěraly z otevřeného založení, se k ní všichni upínali, protože kdo dokáže odolat kouzlu lidské bytosti, která v druhých umí najít vlastnosti, o nichž se nikomu, ani samotným nositelům, v životě nezdálo? Měla nejvíc přítelkyň a přátel z celého města, ale ctitelů málo, jelikož se jí nedostávalo cílevědomé sobeckosti, která se hned tak nezastaví, chce-li ulovit muže.

Melanie dělala jen to, k čemu byly vychovány všechny dívky na Jihu – snažila se, aby se lidé v jejím okolí cítili volní a spokojení sami se sebou. Právě toto šťastné ženské spiknutí způsobilo, že společnost na Jihu byla tak příjemná. Ženy věděly, že země, v níž jsou muži spokojeni, protože jim nikdo neodporuje a neupírá kousíček jejich ješitnosti, pravděpodobně bude velmi příjemným místem k životu i pro ženy. Proto se ženy od kolébky do hrobu snažily udržovat muže v blaženém sebeuspokojení a spokojení muži jim to bohatě spláceli galantností a zbožňováním. Muži ve skutečnosti ochotně dopřávali dámám všechno na světě, popírali pouze, že by mohly mít rozum. Scarlett používala stejné kouzlo jako Melanie, jenomže s rafinovanou vychytralostí a osvědčeným uměním. Rozdíl mezi oběma mladými ženami spočíval v tom, že Melanie říkala laskavá a lichotivá slova z touhy potěšit lidi, Scarlett dělala totéž jen proto, aby dosáhla svého.

Od obou žen, které měl na světě nejraději, nemohl Charles čekat žádný otužující vliv, nedozvěděl se od nich o drsné životní skutečnosti, takže prostředí, v němž dospíval v muže, připomínalo měkce vystlané ptačí hnízdo. Ve srovnání s Tarou to byl klidný, staromódní, ušlechtilý domov. Scarlett v něm velice postrádala mužný pach brandy a tabáku, drsné hlasy a občasné zaklení, pušky, kníry, sedla, uzdy a psy běžící vedle koně. Stýskalo se jí po hádajících se hlasech, kterých byla Tara plná pokaždé, jakmile Ellen zmizela z dohledu, protože chůva se začala hádat s Porkem, Rose se štěkala s Teenou, Scarlett si vjela do vlasů se Suellen a Gerald hulákal své hrozby. Není divu, že Charles byl rozmazlený jako slečinka, když vyrostl v domě, kam nikdy nepronikl žádný rozruch, kde nikdo nezvýšil hlas, všichni ušlechtile respektovali názory druhých a kde vládl zešedivělý černý tyran z kuchyně. Scarlett, která si slibovala větší svobodu od toho, že unikla chůvině dozoru, bohužel zjistila, že strejda Peter klade na chování dámy, a především vdovy po panu Charlesovi, ještě vyšší nároky než chůva v Taře.

V takové domácnosti se Scarlett vzpamatovala a dřív, než si to stačila uvědomit, se jí vrátila normální nálada. Bylo jí teprve sedmnáct let, kypěla zdravím a energií a Charlesovi příbuzní dělali, co mohli, aby byla šťastná. Nedařilo-li se jim to beze zbytku, nebyla to jejich vina, protože nikdo na světě by nedokázal poručit jejímu srdci, aby se nezachvělo při každé zmínce o Ashleym. A Melanie se o něm zmiňovala velice často! Melanie s Pitty neúnavně vymýšlely co udělat, aby zmírnily smutek, který na Scarlett podle jejich názoru tak těžce doléhal. Přestaly myslet na vlastní trápení, jen aby ji nějak zabavily. Pečlivě dbaly, aby řádně jedla, odpoledne odpočívala a jezdila na projížďky kočárem. Nejenže ji celou nezřízeně obdivovaly – její veselost, postavu, drobné ruce a nožky i bílou pleť – neustále to nahlas zdůrazňovaly, hladily ji, objímaly a líbaly, jen aby podtrhly účinek svých laskavých slov.

Scarlett o žádné laskavosti nestála, zato si užívala lichotek. V Taře o ní nikdo nepronesl nahlas tolik kouzelných věcí. Ve skutečnosti to bylo právě naopak, protože chůva trávila spoustu času krocením její ješitnosti. Malý Wade už jí nebyl na obtíž, protože rodina i okolí, černí jako bílí, se v něm viděli a vedli neustálé spory, kdo ho bude chovat na klíně. Největší slabost pro chlapce měla Melanie. I když nejhůř vřískal, Melanii připadal okouzlující. Chválila ho přitom nahlas a dodávala: „Ty jsi takový roztomilý chlapeček. Škoda že nejsi můj!“

Někdy se Scarlett musela přemáhat, aby nedala najevo, co si myslí. Pořád považovala tetičku Pittypat za nejhloupější starou osobu pod sluncem a její nevyhraněnost a citové výlevy ji nesnesitelně dráždily. Melanii žárlivě nesnášela a tento pocit se den ode dne prohluboval, takže občas musela zčistajasna odejít z místnosti, když Melanie, zářící zamilovanou pýchou, mluvila o Ashleym nebo nahlas předčítala jeho dopisy. Ale celkem vzato život plynul nejlépe, jak to bylo za daných okolností možné. Atlanta byla rozhodně zajímavější než Savannah, Charleston nebo Tara a dokázala Scarlett zaměstnávat tolika nezvyklými válečnými činnostmi, že neměla čas oddávat se přemýšlení ani apatii. Ale někdy, když sfoukla svíci a zavrtala hlavu do polštáře, vzdychala a v duchu si stěžovala: Škoda že je Ashley ženatý! Škoda že musím ošetřovat raněné v odporném špitále! A největší škoda je, že nemůžu mít žádného ctitele!

Ošetřování raněných se jí okamžitě znechutilo, ale nemohla této povinnosti uniknout, protože byla ve výborech paní Meadeové a Merriwetherové. To znamenalo strávit čtyři odpoledne v týdnu v dusném, páchnoucím ovzduší nemocnice s vlasy svázanými do ručníku a v zástěře, která ji zakrývala od brady až na zem. Všechny vdané paní z Atlanty, mladé i staré, ošetřovaly raněné s nadšením, které podle Scarlettina názoru hraničilo s fanatismem. Považovaly za samozřejmé, že Scarlett sdílí jejich patriotický elán, a určitě by je šokovalo, kdyby věděly, jak málo ji válka zajímá. Kromě neustálé hrůzy, že Ashley může být zabit, ji válka nezajímala vůbec a ošetřování raněných se věnovala prostě proto, že nevěděla, jak se té činnosti vyhnout.

Na ošetřování raněných nebylo nic romantického. Pro Scarlett to znamenalo sténání, delirium, smrt a všechny možné pachy. Lazarety byly plné špinavých, zavšivených mužů s kníry, kteří příšerně zapáchali a na tělech měli zranění, nad nimiž by se zvedl žaludek i světici. Puch gangrény v lazaretech pronikal do nosu dlouho předtím, než příchozí došel ke dveřím, mdlá nasládlost, která jí zůstávala na rukou i ve vlasech a pronásledovala ji i ve snech. V nemocničních pokojích se rojila bzučící hejna much, moskytů a komárů, kteří trápili raněné, až kleli anebo bezmocně vzlykali, a Scarlett, která si sama musela škrábat místa, kam ji bodli moskyti, ovívala raněné palmetovým vějířem, až přestávala cítit ramena, a v duchu si přála, aby všichni byli radši mrtví.

Naproti tomu Melanii jako by ani nevadily všechny pachy, rány a nahota, což Scarlett připadalo divné zrovna u nejbázlivější a nejcudnější ženy, jakou znala. Melanie bývala občas velmi bledá, když držela mísy a nástroje doktoru Meadeovi, ořezávajícímu maso zachvácené gangrénou. Jednou ji Scarlett po takové operaci zastihla ve skladišti prádla, jak zvrací do ručníku. Ale dokud ji měli ranění na očích, chovala se jemně, soucitně a povzbudivě, takže jí pacienti po lazaretech říkali anděl milosrdenství. Scarlett by se takový titul také líbil, ale to by se musela dotýkat mužů, s nimiž hýbaly vši, musela by strkat prsty do krku pacientů ležících v bezvědomí, aby se přesvědčila, jestli se nedusí žvýkacím tabákem, musela by převazovat pahýly údů a vybírat larvy z hnijícího masa. Brr, Scarlett se ošetřování raněných opravdu nelíbilo!

Snad by se všechno dalo vydržet, kdyby směla uplatňovat své osobní kouzlo na uzdravujících se pacientech, protože mnozí byli přitažliví a pocházeli z dobrých rodin, jenomže byla vdova. Městské slečny, které nesměly k raněným, aby snad nezahlédly věci nevhodné pro panenský zrak, měly na starosti právě rekonvalescenční oddělení. Nemusely se ohlížet ani na manželský, ani na vdovský stav a měly mezi uzdravujícími se pacienty velké úspěchy. Scarlett se skřípěním zubů konstatovala, že i ty nejméně přitažlivé dívky se dokážou bez obtíží zasnoubit.

Až na beznadějně nemocné a těžce zraněné muže Scarlett žila výhradně se ženami, to jí šlo na nervy, protože ženám nejen nedůvěřovala, ale navíc se s nimi – což bylo ještě horší – vždycky nudila. Ale tři odpoledne v týdnu musela trávit v kroužcích šití a skládání obvazů, které vedly Melaniiny přítelkyně. Mladé ženy, které všechny znaly Charlese, k ní při těchto příležitostech byly laskavé a pozorné, nejvíc dcery předních vdov města Fanny Elsingová a Maybelle Merriwetherová. Ale chovaly se k ní uctivě, jako by byla stará a odepsaná, jejich neustálé žvatlání o tanci a nápadnících v ní probouzelo závist i vztek, že jí vdovský stav brání účastnit se takových příjemných podniků. Vždyť je přece třikrát přitažlivější než nějaká Fanny nebo Maybelle! Ach, jak je život nespravedlivý! Jak je nespravedlivé, když si všichni myslí, že pochovala srdce v hrobě, ačkoliv to vůbec není pravda! Její srdce je přece u Ashleyho ve Virginii!

Přes všechny tyto nepříjemnosti se Scarlett v Atlantě moc líbilo. A jak plynuly týdny, její návštěva se prodlužovala.









Kapitola 9

Toho rána uprostřed léta seděla Scarlett u okna své ložnice a zoufale pozorovala vozy a kočáry plné vojáků, děvčat a jejich gardedam vyjíždějících vesele po Broskvoňové ulici do lesů, kde nalámou větve na ozdobu dobročinného bazaru, který se má večer konat ve prospěch lazaretů. Rudou silnici šachovaly skvrny stínů, slunce sálalo pod klenoucí se větve stromů a zpod spousty kopyt vyletovaly obláčky rudého prachu. Na voze kus před ostatními povozy jeli čtyři statní černoši se sekerami, kteří měli za úkol nasekat zelené větve a strhat ze stromů popínavé rostliny, a zadní část vozu byla zaplněna piknikovými koši naskládanými na sebe a přikrytými ubrousky, dýhovými košíky s obědem a tuctem melounů.

Když se Dva černošští mladíci si s sebou vzali bendža a foukací harmoniky chceš mít fajn dej se k jezdectvu a vyhrávali, až se hory zelenaly, vlastní nastudování

písně , . Za nimi se trousil veselý průvod, děvčata v bavlněných šatech s květinovými vzory, s lehkými šály, klobouky a krajkovými rukavičkami, chránícími pleť, a drobnými slunečníky, které si držely nad hlavami; starší dámy, klidně se usmívající uprostřed všeho hlasitého smíchu, vtipů a pokřikování létajících z kočáru do kočáru; rekonvalescenti z lazaretů pevně podpíraní statnými gardedámami a štíhlými děvčaty, která kolem nich nadělala spoustu rozruchu a cirátů; ostruhy řinčely, zlaté šňůry se třpytily, slunečníky skákaly nahoru dolů, vějíře svištěly, černoši zpívali. Všichni si vyjeli na Broskvoňovou cestu, aby si užili zeleně, pikniku a krájení melounů. Všichni, říkala si v duchu rozmrzele Scarlett, všichni až na mě.

Všichni na ni mávali a volali, když projížděli pod oknem, a Scarlett se ze všech sil snažila odpovídat, jak se patří, ale bylo to těžké. V srdci se ozvala prudká bolest, která jí pomalu stoupala do hrdla, a Scarlett věděla, že se jí hrdlo brzy sevře a uvolní se teprve slzami. Všichni až na ni jedou na piknik. A všichni až na ni půjdou večer na dobročinný bazar a potom na ples. Totiž všichni až na ni, Pittypat, Melly a ostatní nešťastnice ve městě, které nosí smutek. Ale Melly a Pittypat to zřejmě nevadilo. Vůbec je nenapadlo, že by chtěly také jít. Ale Scarlett chtěla. Chtěla jít a bavit se, opravdu moc chtěla.

Není to prostě spravedlivé. Při přípravách dobročinného bazaru přece udělala dvakrát tolik práce než kterákoli dívka z města. Pletla ponožky, dětské čepičky, plédy a šály, háčkovala metry krajek, malovala porcelánové misky na vyčesané vlasy a šálky s chránítkem, aby si pánové nenamočili kníry. A vyšila vlajku Konfederace na šest povlaků a polštář. (Hvězdy byly sice trošku k jedné straně, některé byly skoro kulaté, jiné měly šest nebo sedm cípů, ale výsledný dojem byl docela dobrý.) Včera se dřela do úpadu ve staré zaprášené kůlně ve zbrojnici a potahovala žlutým, růžovým a zeleným řídkým plátnem jednotlivé stánky postavené podél stěn. Pod dozorem členek výboru ze ženské nemocnice to byla obyčejná dřina, při které se nedala užít žádná legrace. V blízkosti paní Merriwetherové, paní Elsingové nebo paní Whitingové nebyla nikdy legrace, a když poroučely, člověk si připadal jako negr. A ještě muset poslouchat vychloubačné řeči, jaký zájem všichni projevují o jejich dcerunky. Nejhorší je, že se jí na prstech udělaly dva puchýře, protože se spálila, když pomáhala Pittypat a Mellanii péct poschoďové dorty do tomboly.Nadřela

se jako nádeník na poli a teď, zrovna když začíná zábava, má kvůli dekoru zůstat doma! Opravdu není spravedlivé, že zrovna ona je vdova, ve vedlejším pokoji jí vřeští dítě a ona je vyloučena ze všeho, co je na světě příjemného. Uplynulo něco málo přes rok od dob, kdy tančila, nosila světlé šaty místo smutku a byla prakticky zasnoubena se třemi mladíky najednou. Teď je jí sedmnáct a v nohou jí zbývá spousta touhy po tanci. Ne, tohle není spravedlivé! Život se jí vyhýbal, hnal se po letní cestě rozpálené sluncem a zastíněné mohutnými stromy, život se šedými uniformami, cinkajícími ostruhami, květovanými organtýnovými šaty a hrajícími bendžy. Scarlett se snažila ovládat, nesmát se a nemávat příliš nadšeně na nejlepší známé, které ošetřovala v lazaretu, ale bylo pro ni těžké potlačit dolíčky, které se jí samy dělaly ve tvářích, bylo těžké předstírat, že má srdce pohřbené v hrobě, když to nebyla pravda.

Úklonám a mávání udělala nečekanou přítrž Pittypat, která vstoupila do pokoje jako obvykle celá zadýchaná stoupáním do schodů a beze všech cavyků ji odtáhla od okna.

„Přeskočilo ti, miláčku, copak můžeš mávat z okna své ložnice na muže? Musím ti, Scarlett, se vší vážností říct, že jsem otřesena! Co by tomu řekla paní matka!“

„Ale vždyť nevědí, že je to okno mé ložnice.“

„Stačí, aby si to domysleli, to je úplně stejné. Miláčku, takhle se nesmíš chovat. Dostala by ses do řečí a všichni by říkali, že jsi lehká ženská – mimochodem, paní Merriwetherová dobře ví, že jsi mávala z okna ložnice.“

„A určitě to roznese mezi všemi kluky, potvora jedna!“

„Proboha, mlč, miláčku! Dolly Merriwetherová je moje nejlepší přítelkyně.“

„Ale stejně je to potvora – ach, promiňte mi to, tetičko, neplačte! Zapomněla jsem, že jsem v ložnici. Už to nikdy neudělám… Chtěla – chtěla jsem jen vidět, jak jedou. Škoda že jsem nemohla s nimi!“

„Miláčku!“

„Ale ano. Už mě nebaví pořád sedět doma.“

„Scarlett, musíš mi slíbit, že takhle už nebudeš mluvit. Lidi by nadělali zbytečné řeči. Roznášeli by, že náležitě nectíš památku chudáka Charlieho…“

„Prosím vás, tetičko, neplačte!“

„Tak vidíš, teď jsem rozplakala i tebe,“ vzlykala potěšeně Pittypat a přitom šátrala v kapsáři sukně po kapesníku.

Ostrá bolest konečně sevřela Scarlett hrdlo, až začala hlasitě bědovat – ne, jak si myslela Pittypat, kvůli chudáčkovi Charliemu, ale protože doznívalo poslední hrčení kočárů a poslední útržky smíchu. Melanie přišustila ze svého pokoje s čelem svraštěným obavami a s kartáčem v ruce. Obvykle upravené černé vlasy zbavené teď sítky jí trčely kolem hlavy ve změti drobných kudrlinek a vln.

„Co se děje, moje milé?“

„Charlie!“ vzlykala Pittypat, která se s rozkoší oddala žalu a položila si hlavu na Mellyino rameno.

„Ach,“ vzdychla Melly, které se při zmínce o bratrovi roztřásl horní ret, „musíš být statečná, moje milá. Neplač. Ach, Scarlett!“

Scarlett se vrhla na postel a ze všech sil naříkala, oplakávala ztracené mládí a jeho radosti, které jí teď byly odepřeny, vzlykala s nevolí a zoufalstvím dítěte, které si mohlo pláčem vydupat, co chtělo, a teď ví, že mu slzy nepomůžou. Zabořila hlavu do polštáře, brečela a kopala do přikrývky lemované velkými bambulemi.

„Nejradši bych umřela,“ vzlykala divoce. Nad takovým projevem žalu vyschly Pittypat slzy a Melly se vrhla k loži, aby nešťastnou švagrovou utěšila.

„Miláčku, neplač! Mysli na to, jak tě Charles miloval, to tě utěší! Mysli na našeho milovaného chlapečka.“

Nevole nad tím, že ji nechápou, se smísila se Scarlettiným zoufalým pocitem, že je se vším konec, až rozrušením ztratila řeč. To bylo štěstí, jinak by vykřičela pravdy oděné do Geraldových otevřených slov. Melanie ji poplácala po rameni a Pittypat se po špičkách těžce ploužila po místnosti a stahovala rolety.

„Nechte toho!“ vykřikla Scarlett a zvedla z polštáře zrudlou a opuchlou tvář. „Ještě přece nejsem mrtvá, tak proč stahujete rolety! Ale radši bych už byla! Běžte prosím vás pryč a nechte mě na pokoji!“

Znovu zabořila obličej do polštáře, tetička se švagrovou se šeptem poradily a po špičkách odešly. Scarlett zaslechla, jak Melanie na schodech tlumeným hlasem říká Pittypat: „Tetičko Pitty, nechci, abyste s ní mluvila o Charlesovi. Víte, jak ji to rozruší. Pokaždé se, chudinka, tak divně zatváří a mně je jasné, že přemáhá pláč. Nesmíme jí to ztěžovat.“

Scarlett v bezmocném vzteku kopla do přikrývky a přemýšlela, co by řekla nejošklivějšího.

„Krucinálfagot!“ vykřikla nakonec a trochu se jí ulevilo. Jak může Melanie klidně sedět doma, nikdy se nebavit a nosit smutek po bratrovi, když je jí teprve osmnáct let? Melanie jako by nevěděla, nebo se nestarala, že život míjí její dům.

Vždyť je to takové nemehlo, ulevovala si v duchu Scarlett a bušila pěstičkami do polštáře. Stejně o ni nebyl takový zájem jako o mě, tak se jí nemá ani po čem stýskat. A – a navíc má Ashleyho a já – já nemám nikoho! Nad tímto novým trápením se znovu dala do hlasitého nářku.

Zůstala ve špatné náladě v ložnici až do odpoledne, pak už ji pohled na vracející se účastníky pikniku a vozy vrchovatě naložené borovými větvemi, popínavými rostlinami a kapradím netěšil. Všichni vypadali šťastně unaveně, když jí znovu mávali, Scarlett jim odpovídala bez nadšení. Život se pro ni stal beznadějnou záležitostí, která nestojí za všechno to trápení.

Vysvobození přišlo, když po obědě odpočívala, v podobě, jaké by se nejméně nadála. Nečekaně přijela paní Merriwetherová s paní Elsingovou. Melanie, Scarlett a tetička Pittypat, celé vyděšené, že v tak neobvyklou hodinu dorazila návštěva, se probraly, ve spěchu si připnuly živůtky, přičísly vlasy a sešly dolů do salonu.

„Děti paní Bonnellové dostaly spalničky,“ prohlásila paní Merriwetherová bez přípravy a tónem hlasu dávala najevo, že činí paní Bonnellovou osobně odpovědnou za to, že se něco podobného vůbec mohlo stát.

„A slečny McLureovy musejí odjet do Virginie,“ pronesla paní Elsingová zmírajícím hláskem a přitom se mdle ovívala, jako by na obou zprávách příliš nezáleželo. „Dallas McLure byl zraněn.“

„To je hrozné!“ vykřikly sborem hostitelky. „Snad není chudák Dallas…“

„Ne.

Má jen prostřelené rameno,“ odpověděla bryskně paní Merriwetherová. „Ale nemohl si ke zranění vybrat horší dobu. Slečny pro něho pojedou na Sever a přivezou ho domů. Ale, pro všechny svaté na nebesích, nemůžeme mařit čas řečmi. Musíme se co nejrychleji vrátit do zbrojnice a dokončit výzdobu. Pitty, potřebujeme, abyste s Melly dnes večer zastoupily paní Bonnellovou a slečny McLureovy.“

„Ale, Dolly, víš, že nemůžeme.“

„Neříkej mi, že nemůžeš, Pittypat Hamiltonová!“ obořila se na ni důrazně paní Merriwetherová. „Potřebujeme, abys dohlédla na negry, kteří budou podávat občerstvení. Původně to byl úkol paní Bonnellové. A ty, Melly, musíš převzít stánek, který měly mít na starosti slečny McLureových.“

„Ale to by jaksi nešlo – chudák Charlie je teprve…“

„Vím, jak ti je, ale pro naši Věc není žádná oběť dost velká,“ vpadla do debaty paní Elsingová mírným tónem, který definitivně rozhodl. „Moc rády bychom pomohly, ale – proč si ke stánkům nevezmete nějaké milé hezké dívky?“ Paní Merriwetherová si odfrkla, jako by měla místo nosu trumpetu .„Nechápu,

co se dnes s těmi mladými lidmi děje. Nemají smysl pro zodpovědnost. Všechna děvčata, která ještě neměla na starosti stánky, si našla tolik výmluv, že bych jim nejradši nařezala holí. Jenomže na mě si nepřijdou! Jde jim jen o to, aby se mohla věnovat oficírům, to je celá věc. Taky se bojí, že by jim za pulty ve stánku dost nevynikaly nové šaty. Byla bych na mou duši radši, kdyby ten námořník, co proplouvá blokádou – jak se vlastně jmenuje?“

„Kapitán Butler,“ posloužila ochotně paní Elsingová. „Byla bych radši, kdyby vozil víc nemocničního materiálu než krinolín a krajek. Místo abych se musela dívat na jedny šaty, musím se dívat na dvacatery, které přivezl. Kapitán Butler – to jméno nemůžu ani slyšet. Ale, Pitty, nemám čas na debaty. Musíš přijít. Všichni to pochopí. V zadní místnosti tě stejně nikdo neuvidí a Melly si nikdo nevšimne. Stánek, který měly mít na starosti malé McLureové, je nenápadný a skoro poslední v řadě, takže tě nikdo ani neuvidí.“

„Myslím, že bychom měly jít,“ ozvala se Scarlett, která musela krotit vlastní dychtivost a tvářit se vážně a prostě. „To je to nejmenší, co můžeme pro lazaret udělat.“

Ani jedna z návštěvnic se nezmínila o Scarlett, proto se teď otočily a ostře si ji změřily. Ani v tak naléhavé potřebě je nenapadlo požádat o pomoc při společenské události ženu, která nebyla ještě ani celý rok vdovou. Scarlett čelila jejich pohledům s nadšeným výrazem malého dítěte.

„Myslím, že bychom měly jít pomoct, aby se bazar vydařil, všechny tři. Myslím, že bych měla jít do stánku s Melly, protože – zkrátka myslím, že by bylo vhodnější, abychom tam byly dvě a ne jen Melly sama. Co myslíš, Melly?“

„No, víš,“ soukala ze sebe Melanie bezradně. Pomyšlení, že by se měla objevit ve smutku veřejně na společenské události, bylo tak neslýchané, že upadla do rozpaků.

„Scarlett má pravdu,“ prohlásila paní Merriwetherová, která vycítila známky slábnoucího odporu. Vstala a trhnutím si upravila krinolínu. „Musíte přijít obě dvě – vlastně všechny tři. A ty, Pittypat, nezačínej znova s těmi svými výmluvami. Jen si laskavě vzpomeň, jak naléhavě potřebujeme v lazaretu peníze na nová lůžka a léky. Jsem přesvědčena, že Charles by si přál, abys pomáhala Věci, za niž položil život.“

„No tak dobře,“ souhlasila Pittypat, jako vždy bezbranná ve společnosti silnější osobnosti: „Když říkáš, že to lidi pochopí.“ To snad ani nemůže být pravda! vykřikovalo s nadšením Scarlettino srdce, když nenápadně vklouzla do stánku potaženého růžovožlutým plátnem, který měly původně vést slečny McLureovy. Tak se přece dostala na slavnost! Po roce samoty, kdy nosila smutek z černého krepu, poslouchala jen tlumené hlasy a div se nezbláznila nudou, se konečně dostala na slavnost, největší slavnost, jakou Atlanta kdy zažila. Mohla pozorovat lidi a spoustu světel, poslouchat hudbu a osobně si prohlížet všechny ty krásné krajky, volány a róby, které se známému kapitánu Butlerovi při posledním úspěšném pokusu podařilo provézt blokádou.

Scarlett se posadila na jednu z malých stoliček stojících za pultem stánku a rozhlížela se po dlouhém sále, který byl až do dnešního odpoledne holým a ošklivým cvičištěm. Dámy se určitě nadřely, když jej za jediný den dokázaly takhle zkrášlit. Vypadalo to tu báječně. Dnes večer tu musí být svíce a svícny z celé Atlanty, říkala si v duchu, stříbrné s dvanácti široce rozvětvenými rameny, porcelánové s kouzelnými figurkami kupícími se na jejich podstavcích, starobylé mosazné, důstojně vzpřímené a osázené svícemi všech velikostí a barev, příjemně vonícími myrtou, postavené do stojanu na pušky, který se táhl podél celého sálu, na dlouhých stolech ozdobených květinami, na pultech stánků, dokonce i na parapetech otevřených oken, kde teplý letní vzduch proudil tak mírně, že je stačil akorát přivést k plnému plápolu.

Obrovská ošklivá lampa visící uprostřed sálu na rezavých řetězech prodělala úplnou proměnu pod šlahouny břečťanu a psího vína, které už začínaly vadnout horkem. Stěny byly ozdobeny borovými větvemi vydávajícími kořeněnou vůni a proměňujícími všechny kouty veliké místnosti v příjemné háje, v nichž se usadí gardedámy a starší paní. Všude byly rozvěšeny dlouhé dekorativní šlahouny břečťanu, psího vína a smilaxu, v obloučcích festonů po stěnách, kolem oken a smotané do spirál po celé ploše stánků potažených plátnem v jasných barvách. A uprostřed zeleně všude plály z vlajek i z dekorativně nařasených látek jasné hvězdy Konfederace, odrážející se od červenomodrého pozadí.

Pódium pro hudebníky bylo vyzdobeno obzvlášť velkolepě. Bylo zcela zakryto pohledům souvislou stěnou zeleně a dekoračních látek posetých hvězdami. Scarlett bylo jasné, že se tu sešly všechny květináče a soudky s rostlinami z celého města: pestré kopřivy, pelargonie, hortenzie, oleandry, begonie, dokonce i čtyři vzácné gumovníky patřící paní Elsingové, kterými byla vyhrazena čestná místa ve čtyřech rozích sálu.

Na opačném konci sálu naproti pódiu se dámy překonaly. Na stěně visely velké portréty prezidenta Davise a viceprezidenta Konfederace „Malého Aleka“ Stephense, který byl georgijským rodákem. Nad nimi byla pověšena obrovská vlajka a pod ní byly na dlouhých stolech vystaveny nejlepší trofeje z městských zahrad: kapradí, celé trsy červených, žlutých a bílých růží, pyšné toulce zlatých gladiol, spousty různobarevných řeřich a vysokých tuhých topolovek se sytě fialovými a krémovými hlavičkami, převyšujících ostatní květiny. Mezi nimi slavnostně plály svíce připomínající ohně na oltáři. Na všechno hleděli dva muži z portrétů, dva muži, kteří stáli u vesla tak bouřlivě se řítících událostí, a přitom si nemohli být méně podobní: Davis s baculatými tvářemi, studeným pohledem askety a pevně sevřenými úzkými rty, Stephens s hluboko posazenýma tmavýma očima planoucíma v obličeji, který nepoznal nic kromě nemocí a utrpení, ale zvítězil nad nimi humorem a vnitřním žárem. Byly to portréty dvou velice oblíbených a milovaných mužů.

Starší členky výboru, v jejichž rukou spočívala odpovědnost za celý dobročinný bazar, vpluly do sálu důležitě jako lodě pod plnými plachtami, popoháněly opožděné mladší matrony i hihňající se děvčata do přidělených stánků a potom se nahrnuly dveřmi do zadních místností, kde se chystalo občerstvení. Tetička Pitty pospíchala za nimi a těžce popadala dech.

Hudebníci se nahrnuli na pódium, černí, zubící se, s tlustými tvářemi už teď lesklými potem, začali si ladit housle a předem důležitě šmidlali a mávali smyčci. Kočí paní Merriwetherové, starý Levi, který dirigoval koncerty na všech dobročinných bazarech, plesech a svatbách od dob, kdy se Atlanta ještě jmenovala Marthasville, zaťukal smyčcem, aby upoutal pozornost přítomných. Kromě dam řídících bazar zatím nepřišel skoro nikdo, ale oči všech se obrá-

Loreny tily ke kapelníkovi. Vtom začaly housle, cella, harmoniky, bendža a kastaněty hrát pomalou verzi , příliš pomalou k tanci, protože tanec přijde na řadu později, až zmizí ze stánků všechny vystavené předměty. Scarlett cítila, jak se jí prudčeji rozbušilo srdce při sladce melancholických tónech valčíku:

Mládí se odkrádá, Loreno!

na trávu zas napad sníh.

Slunce už zapadá, Loreno…

Raz dva tři, raz dva tři, sklouznout tři, obrat tři. Takový krásný valčík! Scarlett pootevřela náruč, zavřela oči a nechala se houpat smutným, neodbytným rytmem. Něco z tragické melodie a Loreniny nešťastné lásky rezonovalo se Scarlettiným vzrušením, až se jí sevřelo hrdlo.

Vtom se na ulici zalité měsíčním svitem rozlehl hluk, jakoby probuzený k životu valčíkovou melodií – dusot koňských kopyt, hrčení kočárů, smích nesoucí se příjemným teplým vzduchem a mírná kousavost černošských hlasů dohadujících se, kam kdo uváže koně. Na schodišti vládl zmatek a lehkomyslné veselí, svěží dívčí hlásky se mísily s hlubšími hlasy doprovodu, lehká zvolám na pozdrav s pronikavějšími výkřiky radosti, když se dívky setkávaly s přítelkyněmi, s nimiž se naposledy viděly odpoledne.

Sál se jakoby mávnutím kouzelného proutku probudil k životu. Naplnil se dívkami, dívkami, které se nahrnuly dovnitř v šatech pestrobarevných jako motýlí křídla, v nesmírně širokých krinolínách, zpod nichž jim vykukovaly krajkové spodní kalhotky, s nahými kulatými ramínky a s nepatrnými náznaky drobných ňader ukazujících se nad krajkovými kanýry, s krajkovými šály nedbale přehozenými přes ruku, s malovanými vějíři pošitými lesklými kolečky, s vějíři z labutího peří a z pavích per, zavěšenými kolem zápěstí na tenounkých sametových stužkách, dívkami s tmavými vlasy vyčesanými od uší do tak těžkých loken, že musely s vyzývavou pýchou zaklánět hlavu, dívkami se záplavou zlatých kudrnek splývajících po uši a zlatými náušnicemi, které sebou zmítaly na řetízcích a pohybovaly se do rytmu s rozhoupanými kudrnkami. Krajky, hedvábí, porty a stužky byly propašovány blokádou, o to byly cennější a o to pyšněji je ženy nosily; všechna ta paráda se leskla o to pyšněji, že byla porážkou vmetenou do tváře Yankeeům.

Všechny květiny města však nestály čestnou stráž na počest představitelů Konfederace. Nejmenší a nejvoňavější květy zdobily děvčata. Čajové růže vetknuté za růžová ouška, gardenie a poupata růží spletené do malých věnečků na pramíncích postranních kudrnek, květy rozseté po jednom po saténových šerpách, květiny, které se ještě před svítáním ocitnou jako vzácné suvenýry v náprsních kapsách šedých uniforem.

Zástup se doslova hemžil uniformami – tolik uniforem na tolika mužích, které Scarlett znala, s nimiž se seznámila, když leželi na lazaretních lůžkách, nebo je potkala na ulicích a na cvičišti. Uniformy nemohly být pestřejší, zářily vyleštěnými knoflíky, oslňovaly propletenými zlatými šňůrami na límcích a manžetách, červené, žluté a modré lampasy na kalhotách označovaly různé druhy vojsk a dokonale ladily se šedým suknem. Šarlatové a zlaté šerpy se houpaly sem a tam, šavle se blýskaly a narážely do nablýskaných holínek, ostruhy chřestily a cinkaly.

Takoví elegantní muži, obdivovala je v duchu Scarlett a v nitru ji zaplavovala vlna pýchy, když ti muži hlasitě zdravili, mávali na známé a hluboko se skláněli, aby mohli políbit ruku starším dámám. Všichni do jednoho vypadali tak mladě, přestože měli mohutné žluté kníry a černé nebo hnědé plnovousy, vypadali tak elegantně, tak povzneseně s rukama na pásce nebo s bílými obvazy na hlavách, které prudce kontrastovaly s opálenými obličeji. Někteří se belhali o berlích a děvčata, která ochotně zvolnila krok, aby se přizpůsobila svému doprovodu, přitom div nepukla pýchou! Mezi uniformami se vyskytoval jeden oslnivý ostrůvek barev, před nímž se musela jít schovat i ta nejrafinovanější dívčí paráda – jistý louisianský zuáv v širokých modrých rajtkách s bílým lampasem, v krémových kamaších a v přiléhavé červené blůze, snědý drobný mužíček připomínající spíš šklebící se opici, který měl ruku na pásce z černého hedvábí. Byl to přední ctitel Maybelle Merriwetherové a jmenoval se René Picard. Na bazar vyrukoval celý lazaret, pokud se dokázal postavit na nohy, rovněž všichni vojáci na dovolence nebo v domácím ošetření a kromě nich všichni železničáři, pošťáci, nemocniční personál a příslušníci zásobovacích oddílů působících mezi Atlantou a Maconem. Dámy budou určitě štěstím bez sebe! Lazaret bude mít dnes večer zlatý důl.

Z ulice se ozvalo bubnování, dupot nohou a obdivné výkřiky kočích. Zavřeštěla polnice a hromový bas zavelel: „Rozchod!“ Příslušníci milice a domobrany ve světlých uniformách vzali útokem úzké schodiště, nahrnuli se dovnitř a okamžitě se začali uklánět na všechny strany, salutovali a potřásali si rukama se známými. V domobraně sloužili mladí chlapci, kteří si s gustem a pýchou hráli na vojáčky a dušovali se, že za rok touhle dobou budou sloužit ve Virginii, pokud ovšem válka bude trvat tak dlouho, ale také starci s bílými vousy, kteří litovali, že nejsou mladší, a pyšně pochodovali v uniformách, aby na ně dopadl alespoň odlesk slávy synů bojujících na frontě. Milici tvořili muži v nejlepších letech a sem tam nějaký starší pán, ale také poměrně značný počet pánů ve vojenském věku, kteří neprojevovali takovou bojechtivost jako jejich mladší a starší kamarádi. Lidé si už začínali šuškat, proč vlastně neslouží na frontě pod velením generála Leea.

Jak se vůbec všichni mohli vejít do sálu! Před několika minutami vypadal obrovský, ale teď byl naplněn k prasknutí, bylo tam horko a mísily se všechny možné vůně letní noci – sušené byliny ze sáčků z dámských šatů, kolínská, pomáda, myrtové svíce, květiny a mírný pach pilin, protože po starém cvičišti dupaly stovky nohou. Hluk a změť hlasů téměř znemožňovaly, aby bylo cokoli slyšet, a

starý Lovenu Levi, jako by vycítil radost a vzrušení vyzařující z dnešního

podniku, Milé modré vlajky uťal uprostřed taktu, prudce udeřil smyčcem a orchestr se pustil do , jako by mu šlo o život.

Stovky hlasů se přidaly k melodii, zpívaly ji, vykřikovaly ji místo povzbuzování. Trubač domobrany vylezl na pódium, chytil takt, zrovna když začal refrén, a nad davový zpěv se vznesly stříbrné tóny, které vzrušovaly takovým způsobem, až na nahých pažích naskakovala husí kůže a v páteři mrazilo hluboce prožívanými emocemi:Hurá!

Hurá! Za práva Jihu, hurá!

Hurá milé modré

vlajce, s hvězdou jen jedinou!

Všichni spustili druhou sloku a Scarlett, která se přidala k ostatním, za sebou zaslechla Melaniin příjemný vysoký soprán, čistý, přesný a vzrušující jako tón polnice. Otočila se a uviděla Melly stát s rukama přitisknutýma na prsou, se zavřenýma očima a slzičkami kanoucími z koutků. Když melodie dozněla, Melanie se šibalsky usmála na Scarlett, a jak si hrála s kapesníčkem, udělala drobné omluvné gesto.

„Jsem tak šťastná,“ zašeptala, „a tak pyšná na naše vojáky, že se nedokážu ubránit pláči.“

V očích jí plál hluboký, téměř fanatický žár, který jí na okamžik ozářil celý obličej, až zkrásněla.

Když píseň dozněla, všechny ženy měly v obličeji stejný výraz, slzy pýchy se jim řinuly po tvářích, svěže růžových i vrásčitých, měly úsměv na rtech, hluboký žhavý žár v očích, jímž se obracely ke svým mužům, vyvolené ke ctitelům, matky k synům, manželky k manželům. Všechny vyzařovaly oslepující krásu, jaká promění i tu nejobyčejnější ženu, když má pocit naprostého bezpečí, naprosté mužovy oddanosti a sama mu tuto lásku tisíceronásobně oplácí.

Ženy své muže milovaly, věřily v ně a důvěřovaly jim do posledního dechu. Jak by se takovým ženám mohlo stát něco hrozného, když mezi nimi a Yankeei stojí pevná hráz oddaných mužů v šedých uniformách? Copak od počátku světa existovali takovíhle muži – takoví hrdinové, kteří se před nikým neskloní, tak galantní a něžní gentlemani? Jak by mohlo tak správnou a spravedlivou Věc, jako je ta jejich, potkat něco jiného než vítězství? Věc, které byly oddány stejně jako svým mužům, Věc, které sloužily rukama i srdcem. Věc, o níž mluvily, přemýšlely a snily – Věc, které by v případě potřeby obětovaly i tyto skvělé muže a nesly by jejich ztrátu stejně hrdě, jako muži nosili své bojové zástavy.

V srdcích jim vrcholil příliv oddanosti a pýchy, kulminující příliv Konfederace, jelikož konečné vítězství bylo přece na dosah. Triumfy Stonewalla Jacksona v údolí Shenandoah a porážka Yankeeů v sedmidenní bitvě u Richmondu to jasně dokazovaly. Jak by to také mohlo dopadnout jinak s vojevůdci jako je Lee nebo Jackson? Ještě jedno vítězství a Yankeeové budou na kolenou prosit o mír, muži se začnou vracet a všude bude spousta objímání a smíchu. Ještě jedno vítězství a bude po válce!

Samozřejmě že v domech zejí prázdnotou židle bez pána a mnoho dětí neuvidí své otce, v opuštěných soutěskách ve Virginii a v mlčí cích horách v Tennessee leží spousta neoznačených hrobů, ale copak nějaká cena zaplacená za zdar Věci může být dost vysoká? Čaj, cukr a hedvábí pro dámy jsou těžko k dostání, ale takové maličkosti se odbydou žertem. Navíc odvážní námořníci prorážející blokádu nepřítele převážejí právě tyto věci rovnou před nosem naštvaných Yankeeů, a tím nabývají nesmírně na ceně. Raphael Semmes se brzy s válečným loďstvem Konfederace postará, aby dělové čluny Yankeeů zmizely, a cesta do přístavů bude opět volná. Anglie přispěchala na pomoc vítězství Konfederace, protože anglické textilky musely zůstat stát, když nedostávaly zásilky bavlny z amerického Jihu. A britská aristokracie přirozeně sympatizuje s Konfederací, jak je zvykem mezi dvěma gentlemany, musí-li čelit takovým modloslužebníkům dolaru, jakými jsou Yankeeové.

A tak ženy šustily hedvábnými šaty, smály se na celé kolo a dívaly se na své muže se srdcem pukajícím pýchou; věděly, že láska urvaná tváří v tvář nebezpečí a smrti je dvojnásob sladká právě pro podivné vzrušení, které ji doprovází.

Když se Scarlett poprvé podívala do davu hostů, srdce jí poskočilo nezvyklým štěstím, že je na slavnosti, ale když si s nejasnými obavami všimla, jak vesele se tváří všichni lidé kolem, radost ji pomalu přešla. Všechny přítomné ženy zářily citem, který nesdílela. Mátlo ji to a deptalo. Sál jí už bůhvíproč nepřipadal tak pěkný, dívky tak oslnivé a bílý žár oddanosti Věci, jímž byly ještě rozpáleny všechny obličeje, jí připadal – nedá se nic dělat, připadal jí hloupý!

V nečekaném záchvatu sebepoznání, při němž otevřela pusu dokořán úžasem, si uvědomila, že s těmi ženami nesdílí jejich nezřízenou pýchu ani touhu obětovat sebe i všechno, co mají, ve jménu Věci. A dřív, než si s hrůzou uvědomila: Ne – ne! Takhle nesmím přemýšlet! Vždyť je to omyl – hřích –, věděla, že tahle Věc pro ni nic neznamená a že ji otravuje, když o ní lidé mluví s fanatickým výrazem v očích. Věc pro ni nebyla posvátná. Válka nebyla svatá věc, ale nepříjemnost, která nesmyslně zabíjela muže, stála peníze a působila, že se těžko sháněly příjemné, luxusní věci. Scarlett si uvědomila, že má dost nekonečného skládání obvazů a dělání cupaniny, práce, od které jí zhrubly nehty. A lazaretu měla opravdu po krk! Unavená, otrávená a zhnusená zápachem gangrény, z nějž se jí zvedal žaludek, i z nekonečného sténání, vyděšená výrazem, který dávala propadlým tvářím raněných blížící se smrt.

Když jí mozkem proběhly tyto rouhavé a zrádné úvahy, opatrně se rozhlédla ze strachu, jestli jí někdo nečte myšlenky jasně napsané na čele. Proč jen nemůže být jako ostatní ženy okolo! Ty byly Věci oddány bez výhrad tělem i duší. Všechno, co říkaly a dělaly, myslely doopravdy. Scarlett musí dál předstírat nadšení a pýchu, kterou pro Věc necítí, musí hrát roli vdovy po důstojníku Konfederace, která statečně nese svůj žal, pohřbila srdce v hrobě a je přesvědčena, že manželova smrt by sama neznamenala nic, pokud by nepřispěla k vítězství Věci.

Proč proboha byla jiná než tyto milující ženy? Nikdy nedokázala milovat nikoho tak nesobecky jako ony. Cítila se strašně osamělá – a předtím v životě osamělá nebyla, tělesně ani duševně. Nejdřív se snažila podobné myšlenky potlačit, ale neúprosná upřímnost k sobě, která tvořila základ její povahy, jí to nedovolila. A tak bazar pokračoval, Scarlett s Melanií obsluhovala zákazníky, kteří přistoupili k jejich stánku, ale přitom jí mysl běžela naplno a snažila se ji ospravedlnit před sebou samou – tohle se jí většinou daří a bez potíží.Ostatní

ženy byly se svými řečmi o vlastenectví a Věci prostě hloupé a hysterické a muži si s nimi příliš nezadali výklady o důležitých záležitostech a právech jednotlivých států. Jedině ona, Scarlett O’Harová-Hamiltonová, měla zdravý irský rozum. Nehodlala se kvůli Věci zesměšňovat, ale zároveň neměla v úmyslu se zesměšnit tím, že by přiznala nahlas, co si myslí. Byla natolik rozumná, že se v dané situaci dokázala zachovat prakticky, a nikdo neměl tušení, co si doopravdy myslí. Celý bazar by se divil, kdyby tušil, co se jí honí hlavou! Jak by všechny šokovalo, kdyby najednou vyskočila na pódium a prohlásila, že podle jejího názoru by válka měla skončit, aby se všichni mohli vrátit domů a pěstovat bavlnu, aby zas byly oslavy, ctitelé a spousta světlezelených šatů.

Když si všechno sama před sebou obhájila, zlepšila se jí na okamžik nálada, ale přesto si měřila halu znechuceným pohledem. Stánek svěřený původně slečnám McLureovým nebyl, jak se vyjádřila paní Merriwetherová, nápadný, takže se zákazníci trousili v dlouhých intervalech a Scarlett se z dlouhé chvíle musela závistivě dívat na dav šťastných hostů. Melanie vycítila, že Scarlett má špatnou náladu, ale přičítala to stesku po Charliem a nepokoušela se ji zatahovat do hovoru. Věnovala se přemísťování vystavených předmětů, aby vypadaly lákavěji, kdežto Scarlett seděla a zadumaným pohledem sledovala přítomné hosty. Rozčilovaly ji dokonce i květiny nashromážděné pod portréty pana Davise a pana Stephense.

Vypadá to jako nějaký oltář, ulevila si opovržlivě. A podle toho, jak se k těm dvěma všichni chovají, by to klidně mohli být Otec a Syn! Vtom se vyděsila své bezbožnosti a začala se rychle křižovat, aby odčinila hřích, ale zarazila se přece jen včas.

Ale je to pravda, namítala v duchu svému svědomí. Všichni se chovají, jako by to byli bohové, přitom jsou to jen muži, navíc dost nepřitažliví.Pan

Stephens samozřejmě nemohl za to, jak vypadá, byl od narození invalida, ale pan Davis… Scarlett zvedla hlavu k ostře řezanému, pyšnému obličeji. Nejvíc ji rozčilovala kozí bradka. Muži by měli mít knír, plnovous, anebo by měli být hladce oholeni.

Ten chomáč chmýří je všechno, na co se zmůže, kritizovala ho v duchu a přitom si vůbec nevšímala obličeje vyzařujícího chladnou, pronikavou inteligenci, na který doléhalo břemeno starostí o nový stát.Scarlett

se necítila šťastná, přestože zpočátku zářila štěstím, že se ocitla mezi lidmi. Ale teď jí pouhá přítomnost na zábavě nestačila. Byla sice na dobročinném bazaru, ale ničeho se neúčastnila. Nikdo jí nevěnoval sebemenší pozornost a jako jediná z mladých žen bez manžela neměla ctitele. A předtím byla vždycky středem pozornosti! Tohle přece nebylo poctivé! Bylo jí sedmnáct, manžela měla pochovaného na oaklandském hřbitově, dítě v kolébce v domě tetičky Pittypat a všichni si mysleli, že má být spokojená se svým osudem. Měla nejbělejší pleť, nejútlejší pas a nejmenší nožku ze všech přítomných mladých žen, ale nic to neznamenalo, protože jeho milovaná choť klidně mohla ležet v hrobě vedle Charlese a mít na kameni

napsáno .

Nebyla ani dívka, která umí tančit a flirtovat, ani vdaná žena, která dokáže sedět s ostatními paničkami a kritizuje tančící a flirtující slečny. A na vdovu nebyla ještě dost stará. Vdovy by měly být staré – tak strašně staré, že už nechtějí tančit, flirtovat a sklízet obdiv. Ne, nebylo spravedlivé, že musela strnule sedět a ztělesňovat vdovskou důstojnost a odměřenost, když jí bylo teprve sedmnáct let. Nebylo spravedlivé, že musela tlumit hlas a sklánět cudně zrak, když ke stánku přistoupil nějaký muž, někdy dokonce i fešák.

Všechny dívky z Atlanty byly do mužů celé zblázněné. I ty nejfádnější se nesly jako nějaké krasavice – a ještě horší bylo, že měly tak nádherné, ale opravdu nádherné šaty!

Scarlett musela sedět na místě a potit se, upnutá až po krk v taftových šatech s dlouhými rukávy bez sebemenší stopy po krajce nebo portě. Jediný šperk, kterým se směla ozdobit, byla Ellenina smuteční brož z onyxu, a přitom hleděla na přitažlivé dívky zavěšené do hezkých mužů. A všechno kvůli tomu, že Charles Hamilton dostal spalničky. Ani nepadl v úžasném zápalu statečnosti v boji, aby se jím mohla chlubit.

Scarlett si vzpurně opřela lokty o pult a hltala očima hosty, čímž vědomě nedbala chůvina tisíckrát opakovaného napomenutí, že dáma se nemůže opírat o lokty, protože se jí na nich dělají ošklivé vrásky. Copak na tom záleží, že bude mít ošklivé lokty? Vždyť už je asi nikdy nebude mít komu ukazovat. Chtivě sledovala róby, které se kolem ní vznášely, máslově žluté hedvábné moaré s poupaty růží spletenými do věnečků, růžový satén s osmnácti kanýry lemovanými drobnými stuhami z černého sametu, pomněnkově modrý taft, jehož padlo na sukni devět metrů a který byl celý napěněný kaskádami krajek, odhalená poprsí, svůdné květiny. Maybelle Merriwetherová se zastavila u vedlejšího stánku zavěšená do zuáva a jablkově zelený jemný mušelín šatů měla nařasený tak široko, že se jí úplně ztrácel pas. Šaty měla celé poseté a pošité krémovými krajkami, jež přivezla z Francie do Charlestonu loď, která právě pronikla blokádou, a Maybelle se v nich naparovala tak pyšně,

jako Tyhle by blokádou prorazila ona a ne slavný kapitán Butler.

šaty by mi ohromně slušely, užírala se v duchu závistí Scarlett. Vždyť má pas jako kráva. Tahle zelená je moje barva, šla by mi k očím… Proč tu barvu vůbec nosí blondýny? Tahle v ní má pleť zelenou jako zplesnivělý sýr. A když pomyslím, že tu barvu už nikdy nebudu smět nosit, ani až svléknu smutek. Ani kdybych se náhodou znovu vdala. Pak bych musela nosit fádní šedou, hnědou a fialovou.Chvilku

uvažovala o nespravedlnosti celé věci. Jak krátkou dobu si směla užívat zábavu, hezké šaty, tanec a koketování! Jen pár, ale doslova pár let! Pak se dívka vdá a musí nosit cudně bezbarvé šaty, má děti, které jí zničí pas, při tanečních zábavách sedí s nudnými matronami v koutku a dá se provést manželem nebo nějakým dědkem, který jí šlape po nohou. Když se tak nechová, ostatní paničky ji začnou pomlouvat, připraví ji o pověst a zničí celou rodinu. Scarlett připadalo, že je vlastně příšerným plýtváním časem a energií učit se odmalička jak být přitažlivá a ulovit muže, když se celé tohle umění dá používat nejvýš pár let. Když si vybavila, jak ji matka s chůvou vychovávaly, uznala, že postupovaly důkladně a správně, protože jejich úsilí bylo korunováno úspěchy. Existovala daná pravidla, a když se jich Scarlett držela, vždycky byla za úsilí odměněna.

Vůči starým dámám se dívka chovala mile a bezelstně a tvářila se co nejprostodušeji, jelikož staré dámy měly ostrý zrak, hlídaly děvčata žárlivě jako kočky a číhaly jen na to, aby je mohly seknout za každé nediskrétní slovíčko nebo ohlédnutí. Vůči starším pánům vystupovala dívka troufale, sebejistě a skoro, i když ne úplně, koketně, aby polichotila ješitnosti starých bláznů. Pánové si připadali ďábelsky svůdní a mladí, štípali dívky do tváří a občas jim říkali, že jsou kočky. V takovém případě se dívky samozřejmě pokaždé začervenaly, protože jinak by je pánové štípali s větší rozkoší, než se slušelo, a pak by vlastním synům oznámili, že dotyčná je lehká ženská.Ve

společnosti slečen a mladých paní dívky cukrovaly, líbaly je na potkání, i kdyby to bylo třeba desetkrát denně. Objímaly je v pase a daly si totéž líbit od nich, ať je nesnášely sebevíc. Nezřízeně obdivovaly jejich róby nebo robátka, dobíraly si je kvůli ctitelům a lichotily jim kvůli manželům, cudně se chichotaly a znevažovaly vlastní přednosti ve srovnání s kouzlem, jímž disponovaly jejich přítelkyně. A především dívky nikdy neříkaly nahlas, co si o čemkoli myslí, a přítelkyně se řídily stejnou zásadou.

Manželů jiných si dívky ostentativně nevšímaly, i když to náhodou byli jejich bývalí ctitelé a i kdyby byli sebepřitažlivější. Když byla nějaká dívka příliš milá na mladé manžely, manželky o ní okamžitě rozhlásily, že je lehká ženská, dívka přišla o dobrou pověst a už nikdy neulovila vlastního nápadníka.

Ale s mladými svobodnými mládenci – to bylo něco jiného! Dívky se na ně směly mírně usmívat, a když se začali dožadovat vysvětlení, proč se jim smějí, dívky jim je klidně mohly odepřít, směly se začít smát třeba hlasitěji a donekonečna mladíky napínat. Dívky směly očima slibovat spoustu vzrušujících věcí, kvůli nimž se s nimi muži snažili ocitnout někde o samotě. A když se jim to povedlo, dívky se mohly tvářit velice, ale opravdu velice dotčeně nebo velice rozzlobeně, ale opravdu velice rozzlobeně, jakmile se je dotyční pokusili líbat. Dívky se mohly dožadovat omluvy za takovou nevychovanost a zároveň dovedly odpouštět tak mile, že je tentýž muž zkoušel líbat znova. Občas, ale ne příliš často, se dívky nechaly políbit. (Ellen s chůvou ji tohle neučily, ale Scarlett sama přišla na to, že takový postup je účinný.) Potom se dívky rozplakaly, prohlásily, že nevěděly, co se s nimi děje, a vyjádřily obavy, že partner si jich už nikdy nebude moci vážit. V tom případě bylo mužovou povinností dívce utřít slzy a každý ji většinou požádal o ruku, jen aby dokázal, jak hluboce si jí váží. A potom ještě… Ach, se svobodnými mládenci se dalo dělat tolik věcí a Scarlett znala všechny, jemně odstíněné postranní pohledy, náznak úsměvu za vějířem, kroucení boky, aby se sukně houpaly jako zvon, slzy, hlasitý smích, lichocení, dojemné projevy soucitu. Ach, tyhle triky působily na všechny – až na Ashleyho.Scarlett

nepřipadalo správné, že se naučila všechny tyhle chytré úskoky, užívala je tak krátce a teď se jich musí navždy vzdát. Bylo by báječné nikdy se nevdat, pořád vypadat skvěle ve světlezelených šatech a dát se neustále obletovat elegantními muži. Ale když to dívka dělá příliš dlouho, stane se z ní stará panna jako z Indie Wilkesové, kterou všichni tím odporně naučeným způsobem litují. Ne, přece je lepší se vdát a uchovat si sebeúctu, přestože to znamená konec zábavy.Život

je ale příšerný nesmysl! Jak mohla být tak pitomá a vzít si ze všech mužů zrovna Charlese a v šestnácti letech si navždy zkazit život!Ze

snění plného nevole a beznaděje ji vytrhli hosté v okamžiku, kdy se začali tlačit ke stěnám, přičemž si dámy pečlivě držely krinolíny, aby jim je někdo bezohledně nepřitiskl k tělu a aby neukázaly spodní kalhotky víc, než se slušelo. Scarlett se postavila na špičky a přes hlavy hostů zahlédla, jak se kapitán milice vyšvihl na pódium. Vykřikl několik povelů a polovina roty nastoupila do řady. Několik minut předváděli briskní pořadová cvičení, až se jim zpotila čela a přihlížející hosté je odměnili potleskem a pochvalnými výkřiky. Scarlett tleskala s ostatními, aby se zavděčila, a když se vojáci po rozchodu vrhli ke stánkům s punčem a limonádou, obrátila se k Melanii, jelikož si v duchu říkala, že má nejvyšší čas začít se přetvařovat a projevit nadšení společné Věci.

„Vypadají báječně, co říkáš?“ chválila vojáky.

Melanie se zrovna přehrabovala v pletených věcech vyložených na pultu .„Většině

by líp slušela šedá uniforma a pobyt ve Virginii,“ odpověděla a ani se nesnažila ztlumit hlas.

Několik hrdých matek, jejichž synové byli v milici, stálo poblíž a zaslechlo Melaniinu poznámku. Paní Guinanová zrudla a hned zase zbledla, protože v rotě sloužil i její pětadvacetiletý syn Willie.

Scarlett zůstala stát s otevřenou pusou, protože podobného výroku by se zrovna od Melanie jakživa nenadála.

„Ale prosím tě, Melly, co to říkáš?“

„Víš dobře, že je to pravda, Scarlett. Nemám na mysli mladé chlapce ani staré pány. Ale spousta lidí v milici je plně schopna nosit zbraně a právě to by v tuto chvíli měli udělat.“

„Ale – ale…,“ soukala ze sebe Scarlett, která o tom předtím nepřemýšlela. „Někdo přece musí zůstat doma, aby…“ Cože jí Willie Guinan řekl, aby omluvil svou přítomnost v Atlantě? „Někdo přece musí zůstat doma a bránit náš stát před vpádem.“

„Nikdo sem nevpadl a taky to neudělá,“ prohlásila Melly chladným tónem a podívala se po skupině příslušníků milice. „A nejlepší způsob, jak zabránit vpádu, je odjet do Virginie a tam porazit Yankee. Pokud jde o všechny řečičky, že milice musí zůstat doma, aby zabránila povstání negrů – tak to je největší hloupost, jakou jsem v životě slyšela. Proč by naši černoši měli povstat? Spíš je to jen dobrá výmluva pro zbabělce. Vsadím se, že bychom to Yankeeům ukázali nejpozději do měsíce, kdyby všechny státní milice odjely pěkně do Virginie. Tak co!“

„Ale, Melly!“ vykřikla znovu Scarlett a upřeně se na ni zadívala.

Z Mellyiných mírných tmavých očí sršely hromy a blesky. „Můj manžel se nebál jít a tvůj taky ne. A já bych je oba radši viděla v hrobě než doma… Ach, miláčku, nezlob se na mě. Bylo to ode mě kruté, ale já to tak nemyslela!“

Pohladila Scarlett prosebně po paži a Scarlett se jí podívala do očí. Ale nemyslela na Charlesovu smrt. Myslela na Ashleyho. Co když také umře? Scarlett se rychle otočila a automaticky se usmála na doktora Meadea, který přijel blíž k jejich stánku.

„Ták, dívky,“ pozdravil je, „bylo od vás hezké, že jste přišly. Chápu, jaká to pro vás musela být oběť přijít dnes večer na oslavu. Ale všechno je to pro naši Věc. A teď vám prozradím tajemství. Vymyslel jsem překvapivý způsob, jak přivydělat trochu víc peněz pro lazaret, ale mám strach, že některé dámy budou šokovány.“

Odmlčel se, zatahal se za šedivou kozí bradku a přitom se tiše zasmál.„A

jak? Povězte nám to!“

„Když tak o věci přemýšlím, napadlo mě, že bude lepší nechat hádat i vás. Ale vy, mladé dámy, musíte stát za mnou, kdyby mě za to zbožné ovečky chtěly vyhnat z města. Ale pro lazaret všechno. Uvidíte. Nic podobného se tu ještě nikdy nestalo.“

Lékař důstojně odkráčel ke skupině gardedam sedící v rohu, a zrovna když se obě dívky obrátily k sobě, aby probraly, jaké tajemství to asi může být, dva starší pánové se vrhli na stánek a hlasitě prohlásili, že si přejí deset mil háčkovaných krajek. Starší pánové jsou nakonec lepší než žádní, říkala si v duchu Scarlett, měřila krajky a upejpavě se nechala hladit pod bradičkou. Staří kořeni vyrazili ke stánku s limonádou a jejich místa zaujali další. Scarlett s Melanií neměly tolik zákazníků, jako bylo u ostatních stánků, od nichž se rozléhal dunivý smích Maybelle Merriwetherové, chichotání Fanny Elsingové a smích vyvolaný vtipnými odpověďmi, jimiž děvčata Whitingových reagovala na poznámky hostů. Melly prodávala tretky mužům, kterým stejně nemohly být k ničemu, tvářila se klidně a seriózně jako opravdová obchodnice a Scarlett ji v chování napodobovala.Před

ostatními stánky kromě jejich se tísnily davy hostů, děvčata švitořila a pánové nakupovali. Pár hostů, kteří zabloudili i k jejich stánku, se zmínilo, že studovali s Ashleym na univerzitě a že je z něj skvělý voják, anebo hovořili uctivým tónem o Charlesovi a neopo-

Johnny Bookere menuli zdůraznit, jaká ztráta pro Atlantu je jeho smrt. pomož tomudle černýmu!

Potom hudba začala hrát kolébavou melodii písně ,

a Scarlett se z posledních sil ovládla, aby nevykřikla zoufalstvím. Chtělo se jí tančit. Rozhlížela se po parketu, podupávala si do rytmu a zelené oči jí plály tak prudce, že div nesršely jiskrami. Muž, který právě přišel a zůstal stát ve dveřích na opačném konci parketu, je zpozoroval, trhl sebou, protože je poznal, a pak se upřeně zahleděl do těch šikmých očí v nakvašeném, vzpurném obličeji. Potom se usmál pod vousy, protože z nich vyčetl výzvu, kterou by pochopil každý muž.

Byl to vysoký muž v černém soukenném obleku, tyčící se nad hlavami okolostojících důstojníků, s mohutnými rameny, útlým pasem a nepřiměřeně drobnými chodidly obutými v lakýrkách. Přísný černý oblek s jemnou nabíranou košilí a kalhotami elegantně vypnutými gumičkami pod vysoko vyklenutými nárty podivně kontrastoval s jeho postavou i obličejem. Přestože byl tak vyparáděný, dandyovský úbor se odrážel od těla, které bylo silné a potenciálně nebezpečné svým lenivým půvabem. Vlasy měl černé jako uhel a drobný, krátce sestřižený černý knírek, ve srovnání s mohutnými zahnutými kníry kavaleristů, kteří stáli kolem něj, vypadal téměř cizokrajně. Působil dojmem a také ve skutečnosti byl mužem plným nestydaté a chlípné touhy. Vyzařovala z něj naprostá sebejistota a nepříjemná drzost s určitou dávkou škodolibosti mu blýskala i v pohledu, jímž hltal Scarlett, dokud si jej nakonec nevšimla a nepodívala se po něm.

Na dně paměti se jí sice ozvala jakási matná vzpomínka, ale momentálně si nedokázala vybavit, kdo to může být. Ale byl to po měsících první muž, který jí dal najevo zájem, a tak se na něj vesele usmála. Když se jí ukláněl, udělal drobné pukrle, ale pak, když se narovnal a typicky indiánským plíživým krokem vykročil směrem k ní, jí ruka bezděčně vyletěla hrůzou k ústům, jelikož si uvědomila, kdo ten muž je.

Zůstala stát, jako kdyby do ní udeřil blesk, a muž se zatím prodíral davem. Potom se hluchá slepá prudce otočila a chtěla se zachránit útěkem do zadních místností s občerstvením, ale zachytila sukní o hřebík na stánku. Prudce jí škubla a trhala, ale vtom už stál u ní.

„Dovolte,“ řekl, sehnul se a uvolnil zamotaný kanýr. „Ani jsem nedoufal, že byste mě poznala, slečno O’Harová.“

Jeho hlas zněl podivně mile, krásně modulovaný hlas gentlemana, zvučný a zastřený ležérně protahovanou výslovností rodáka z Charlestonu.Scarlett

k němu vzhlédla s prosebným výrazem v obličeji zrudlém hanbou při vzpomínce na jejich poslední setkání a narazila na nejčernější oči, jaké v životě viděla, sršící škodolibým potěšením. Ze všech lidí na světě se tu musel zjevit zrovna on, ten hrozný chlap, který byl svědkem scény s Ashleym, jež ji pořád pronásledovala jako zlý sen, tenhle hnusný lump, který přivádí dívky do neštěstí a není přijímán v žádné slušné rodině, tenhle darebák, který jí řekl do očí – a navíc oprávněně – že není dáma.

Melanie se otočila, když zaslechla mužův hlas, a Scarlett poprvé v životě děkovala bohu, že má švagrovou.

„Ale přece – to – to je pan Rhett Butler, že?“ prohlásila Melanie s náznakem úsměvu a nastavila mu ruku k políbení. „Setkala jsem se s vámi…“

„Při šťastné příležitosti ohlášení vašich zásnub,“ dokončil větu za ni a sklonil se k její ruce. „Jste velice laskava, že si na mne vzpomínáte.“

„Co vás přivádí až k nám, tak daleko od Charlestonu, pane Butlere?“

„Nudná obchodní záležitost, paní Wilkesová. Od nynějška k vám do Atlanty budu zajíždět častěji, zjistil jsem, že musím přivážet zboží, ale také dohlédnout na jeho distribuci.“

„Přivážíte…,“ začala větu Melly, ale pak se jí zkrabatilo čelo a začala se pobaveně smát. „To vy jste ten slavný kapitán Butler, o kterém jsme tolik slyšely – muž, který proráží blokádu. Všechny dívky u nás přece nosí šaty, které jste přivezl. Scarlett, copak tebe to nevzrušuje – co je s tebou, miláčku? Je ti špatně? Sedni si, prosím tě.“

Scarlett se sesula na stoličku a dýchala tak prudce, až se bála, že jí prasknou tkanice na šněrovačce. Zrovna jí se musí stát taková hrozná věc! V životě ji nenapadlo, že by se s tímhle příšerným mužským mohla ještě někdy setkat. Butler mezitím zvedl z pultu její černý vějíř, začal ji úslužně, až příliš úslužně ovívat a oči mu ve vážném obličeji pořád hrály škodolibým úsměvem.

„Je tady dost teplo,“ prohlásil. „Není divu, že se slečně O’Harové dělá mdlo. Smím vás odvést k oknu?“

„Ne!“ odsekla Scarlett tak hrubě, že se po ní Melly překvapeně podívala.„Už

není slečna O’Harová,“ opravila ho Melly. „Teď je z ní paní Hamiltonová. Jsme sestry,“ dodala Melly a pohladila Scarlett jedním ze svých laskavých pohledů. Scarlett cítila, že by při pohledu na výraz v ošlehaném pirátském obličeji kapitána Butlera dokázala vraždit.„Nepochybuji,

že je to pro obě okouzlující dámy velkým přínosem,“ prohlásil a nepatrně se uklonil. Podobné poznámky pronášejí všichni muži, ale v jeho podání měly přesně opačný význam.

„Manželé jsou dnes, alespoň předpokládám, přítomni při této radostné příležitosti? Byl bych potěšen, kdybych se po dlouhé době směl setkat se starými známými.“

„Můj manžel slouží ve Virginii,“ odpověděla Melly a hrdě zvedla hlavu. „Ale Charles…“ Hlas se jí zlomil.

„Zemřel ve vojenském ležení,“ pronesla Scarlett rozhodným tónem. Jednotlivá slova přitom zněla skoro jako rány bičem. Copak ta kreatura neodejde? Melly si Scarlett znepokojeně změřila a kapitán Butler gestem naznačil, že si svá slova vyčítá.

„Milé dámy – jak jsem mohl být tak bezohledný! Musíte mi odpustit. Ale dovolte cizímu člověku, aby vás utěšil známou pravdou, že padnout za vlast znamená žít věčně.“

Melanie se na něj usmála skrze slzy, kdežto Scarlett cítila, jak se jí do útrob zakusuje hněv s bezmocnou nenávistí. Kapitán pronesl další poznámku, jakýsi kompliment, který by za podobných okolností složil každý muž, ale nemyslel přitom jediné slovo vážně. Vysmíval se jí. Věděl, že Charlese nemilovala. A Melly je taková husa, že ho neprohlédla. Ach, panebože, nedopusť, aby ho někdo prohlédl, pomyslela si v náhlém záchvatu hrůzy. Co kdyby řekl všechno, co ví? Samozřejmě není gentleman. Podobné případy se nedají posuzovat podle známých měřítek. Scarlett zvedla oči ke kapitánu Butlerovi a uviděla, že má koutky staženy v předstíraném soucitu a přitom klidně mává vějířem. Něco v jeho pohledu zapůsobilo na jejího ducha a ve vlně antipatie, která ji zaplavila, jí vrátilo síly. Prudce mu vytrhla vějíř z ruky.

„Už je mi dobře,“ poznamenala kousavým tónem. „Nemusíte mi rozházet účes.“

„Scarlett, miláčku! Kapitáne Butlere, musíte jí odpustit. Jakmile uslyší o Charlesovi, neví, čí je, a kromě toho jsme sem dnes večer zřejmě přece jen neměly chodit. Vidíte, že ještě nosíme smutek, a tohle je na ni, chudinku, trochu moc – všechna ta hudba a zábava.“

„To je samozřejmě pochopitelné,“ odpověděl kapitán Butler s přehnanou vážností, ale když se k Melanii otočil a pátravě si ji změřil pohledem, který jí pronikl až na dno milých vyděšených očí, najednou změnil výraz obličeje a na snědých tvářích se mu objevila váhavá úcta a něžnost. „Myslím, že jste statečná mladá dáma, paní Wilkesová.“O

mně ani slovo! pomyslela si s nevolí Scarlett, zatímco Melly se zmateně usmívala a odpovídala: „Ale ne, pane kapitáne! Lazaretní výbor nás prostě potřeboval ve stánku, protože na poslední chvíli… Povlak na polštář? Tady máte krásný s vlajkou.“ Melly se obrátila ke třem kavaleristům, kteří přistoupili ke stánku. Chvíli přemýšlela o tom, jak je kapitán Butler milý, ale pak musela začít litovat, že mezi její sukní a plivátkem, stojícím hned u stánku, není pevnější stěna než tenké plátýnko, protože kavaleristé neměli se slinami plnými hnědé šťávy ze žvýkacího tabáku tak dobrou mušku jako s dlouhými jezdeckými pistolemi. A když se k ní nahrnulo větší množství zákazníků, zapomněla na kapitána, Scarlett i na plivátka . Scarlett seděla na stoličce, mlčky se ovívala, bála se zvednout oči a v duchu si přála, aby se kapitán Butler vrátil, kam patřil, totiž na palubu své lodi. „Váš manžel zemřel už dávno?“

„Ovšem, už to brzy bude rok.“

„To vám jistě musí připadat jako celý eon.“ Scarlett si nebyla jista, co znamená slovo eon, zato z Rhetova tónu pochopila, že ji chce nachytat, a tak byla raději zticha. „Byla jste dlouho vdána? Promiňte, že se ptám, ale nebyl jsem ve zdejších končinách, ani nepamatuju.“

„Dva měsíce,“ odpověděla Scarlett proti své vůli. „Tedy úplná tragédie, jinak to nelze nazvat,“ pokračoval stejně klidným a lehkým tónem. Čert aby ho vzal, zaklela Scarlett vztekle v duchu. Být to kdokoli jiný, tak bych prostě ztuhla a nařídila mu, aby táhl. Ale on ví všechno o Ashleym a taky že jsem Charlieho nemilovala. Proto mám svázané ruce. Kapitán mlčel, ale pořád hleděl na vějíř v její ruce. „A tohle je vaše první společenská zábava od jeho smrti?“

„Vím, že to působí divně,“ vysvětlovala mu překotně, „ale děvčata McLureových, která měla mít původně na starosti tenhle stánek, byla odvolána, a jelikož nebyl po ruce nikdo jiný, tak jsme s Melanií…“

„Pro naši Věc nemůže být žádná oběť dost velká.“ Tohle přece říkala paní Elsingová, ale z jejích úst to znělo jinak. Scarlett se drala na rty nevybíravá slova, ale dokázala se ovládnout. Koneckonců tady není kvůli jejich Věci, ale protože už ji přestalo bavit sedět pořád doma.

„Vždycky jsem zastával názor,“ prohlásil kapitán Butler přemýšlivým tónem, „že celý systém jak držet smutek, pohřbívat ženy nadosmrti do černého krepu a zakazovat jim normální zábavy je stejně barbarské jako hinduistické satí.“

„Satí?“Kapitán se zasmál a Scarlett zrudla hanbou, že tomu slovu nerozumí. Nesnášela lidi, kteří používali slova, jaká sama neznala.

„Když v Indii zemře muž, nepochovají ho do země, ale spálí, a manželka sama vstoupí na pohřební hranici a dá se spálit s ním.“

„To je strašné! Proč to dělají? Copak policie nezasáhne?“

„Samozřejmě že ne. Manželka, která by se nedala upálit s manželovou mrtvolou, by se sama vyřadila ze společnosti. Všechny ctnostné hinduistické matrony by ji pomluvily, že se nezachovala jako dobře vychovaná dáma. Stejně jako by tamhlety matrony v rohu mluvily o vás, kdybyste se tu dnes večer objevila v červených šatech a vedla taneční kolo. Osobně ovšem upalování vdov považuji za milosrdnější než naše pohřbívání vdov zaživa!“

„Jak si můžete dovolit tvrdit, že jsem pohřbena zaživa!“

„Jak pevně se ženy drží právě těch řetězů, které je nejpevněji spoutávají! Hinduistický zvyk vám připadá barbarský – ale sebrala byste odvahu přijít dnes večer, kdyby vás nepotřebovala sama Konfederace?“Podobné

debaty Scarlett vždycky mátly. A jeho argumenty jí pletly hlavu dvojnásob, protože nejasně tušila, že na nich něco je. Ale teď nastal čas toho darebáka zdrtit.

„Samozřejmě bych nepřišla. Bylo by to – jaksi, neuctivé vůči… Vypadalo by to, jako bych nemil…“

Jeho oči na ta slova čekaly, zářilo v nich cynické pobavení, a tak Scarlett nedokázala dokončit větu. Věděl, že Charlieho nemilovala, a nedovolil jí předstírat krásné zdvořilé city, které měla vyjádřit nahlas. Bylo pro ni hrozné, ale opravdu hrozné jednat s mužem, který nebyl gentleman. Gentleman se vždycky tváří, že dámě věří, i když dobře ví, že lže. V tom spočívalo jižanské kavalírství. Gentleman vždy dodržoval pravidla, říkal náležité věci a všechno dámě ulehčoval. Ale tenhle člověk na pravidla nedbal a evidentně si liboval v řečech a věcech, o nichž se nikdo jiný jakživ nebavil.

„Čekám bez dechu.“

„Myslím, že jste hrozný,“ řekla, protože si nevěděla rady, a sklopila oči. Naklonil se přes pult skoro až k jejímu uchu a zasípal

hlasem Nemějte dost věrně napodobujícím představitele padouchů, kteří občas strach krásná dámo! Tajemství vaší viny jest u mne v bezpečí! vystupovali ve hrách uváděných v divadle Athenaeum: „

, “

„Proboha,“ šeptala horečně, „jak můžete něco takového vypustit z úst!“

„Chtěl Buď mou krásná ženo nebo vše odhalím?

jsem jen ulehčit vašemu svědomí. Co bych vám tedy měl říct? , , “

Proti své vůli se mu podívala do očí a viděla, že si ji dobírá jako malý kluk. Znenadání se nahlas rozesmála. Vždyť to je přece jen taková hloupá situace. Kapitán se také rozesmál, dokonce tak hlučně, že se po nich podívaly některé z gardedam sedících v rohu. Zaznamenaly, jak dobře se vdova po Charlesu Hamiltonovi baví s úplně cizím mužem, a s výrazem nesouhlasu daly hlavy dohromady. Ozvalo se bubnování a z mnoha stran bylo slyšet volání „Pst!“, jelikož doktor Meade vystoupil na pódium a rozpřaženýma rukama dával znamení, aby se sál uklidnil.

„Všichni musíme vzdát vděčné díky okouzlujícím dámám, jejichž nezdolné a vlastenecké úsilí učinilo z našeho dobročinného bazaru nejen peněžní úspěch,“ začal, „ale rovněž proměnilo tuto hrubou kůlnu v altánek nádhery, v zahradu hodnou okouzlujících poupátek, která kolem sebe vidím.“

Sál souhlasně zatleskal.

„Dámy obětovaly všechno, co mohly, nejen čas, ale i práci vlastních rukou, takže krásné předměty vystavené ve stáncích jsou o to krásnější, že je zhotovily ušlechtilé ruce okouzlujících žen z našeho Jihu.“Ozvaly

se souhlasné výkřiky a Rhett Butler, který se nonšalantně opíral o pult vedle Scarlett, zašeptal: „To je ale pompézní starý kozel, co?“

Scarlett nejdřív vyděsila urážka majestátu nejoblíbenějšího občana Atlanty a podívala se po kapitánovi vyčítavým pohledem. Ale lékař se šedivými chlupy na bradě, které sebou divoce vrtěly, opravdu vypadal jako kozel, takže Scarlett jen s obtížemi ovládla touhu vyprsknout smíchy.

„Ale to ještě není všechno. Dobré ženy z lazaretního výboru, jejichž chladivé dlaně utěšily nejedno trpící čelo a vyrvaly ze chřtánu smrti spoustu našich mužů zraněných ve službě té nejušlechtilejší Věci pod sluncem, dobře znají naše potřeby. Nebudu je všechny vypočítávat. Potřebujeme více peněz na nákup zdravotnického materiálu v Anglii a dnes večer je zde s námi neohrožený kapitán, který už přes rok tak úspěšně proráží nepřátelskou blokádu a který jí propluje znovu, jen aby nám potřebné léky dovezl. Dnes večer je mezi námi kapitán Rhett Butler!“

Kapitána ta slova zastihla nepřipraveného, ale úspěšný prorážeč blokády se okamžitě elegantně uklonil – až příliš elegantně, říkala si v duchu Scarlett, která si pro sebe rozebírala každé jeho slovo a gesto. Vypadalo to, jako by přeháněl zdvořilost, protože tak hluboce pohrdal všemi přítomnými. Když se uklonil, rozlehl se bouřlivý potlesk a dámy sedící v rohu natahovaly krky, aby lépe viděly. Tak s tímhle ptáčkem se spouští vdova po Charlesu Hamiltonovi! A to je chudák Charlie necelý rok po smrti!

„Potřebujeme víc zlata a já vás o ně žádám,“ pokračoval lékař. „Požaduji od vás oběť, ale tato oběť je nepatrná ve srovnání s oběťmi, jaké přinášejí naši stateční hoši v šedém, a vám přijde samotným k smíchu. Dámy, žádám vás o vaše šperky. Chci je snad sám? Ne, já ne, chce je sama Konfederace, Konfederace je od vás požaduje a já jsem si jist, že žádná z vás k této výzvě nezůstane hluchá. Jak krásné drahokamy září na ušlechtilých rukou! Jak krásné zlaté brože se třpytí na prsou našich vlastenek! Ale oč krásnější je oběť než všechno zlato a drahé kamení celé Indie. Zlato bude roztaveno, drahé kamení prodáno a za získané peníze budou zakoupeny léky a další zdravotnický materiál. Dámy, nyní vás obejdou dva z našich statečných zraněných vojínů s košíčkem v ruce a…“ Zbytek lékařova projevu zanikl v bouři a hluku tleskajících dlaní a nadšených hlasů.

První, co Scarlett napadlo, byla radostná úleva. V duchu děkovala, že jí vdovský stav nedovolil vzít si vzácné náušnice a těžký zlatý řetěz po babičce Robillardové, ani zlaté a smaltované náramky a granátovou brož. Viděla drobného zuáva, jak s dýhovým košíkem pověšeným přes zdravou ruku obchází dav hostů na bližší straně sálu, a sledovala, jak ženy bez ohledu na věk ze sebe se smíchem a nadšením strhávají náramky, ječí předstíranou bolestí, když si vytahují náušnice, navzájem si pomáhají rozepínat náhrdelníky a odpínají si brože ze živůtků šatů. Slyšela neustálé cinkání kovu o kov a výkřiky: „Moment – ještě okamžik! – už jsem to rozepnula. Prosím!“ Maybelle Merriwetherová si stahovala nádherné dvojité náramky, které nosila nad lokty a pod nimi. Fanny Elsingová volala na matku „Máti, smím?“ a přitom si rvala ze záplavy nakadeřených vlasů perlovou ozdobu zasazenou do masivního zlata, která se v rodině dědila z generace na generaci. Jakmile jednotlivé oběti dopadly do košíku, ozval se pokaždé potlesk a souhlasný pokřik.

Usmívající se drobný vojáček se právě blížil s těžkým košíkem přes ruku k jejich stánku, a když míjel Rhetta Butlera, do košíku nonšalantně vletělo elegantní zlaté pouzdro na doutníky. Jakmile zuáv došel ke Scarlett a opřel si košík o pult, zavrtěla hlavou a široce rozpřáhla ruce na znamení, že nemá co dát. Bylo trapné být jediným hostem, který nedá nic. Vtom jí padl do oka jasně se třpytící široký zásnubní prsten.

Okamžik nevěděla, co má dělat, snažila si vybavit Charlesův obličej – jak se tvářil, když jí prsten navlékal. Ale vzpomínky byly rozmazané náhlým pocitem podrážděnosti, jakou v ní pokaždé probouzely myšlenky na mrtvého manžela.

Charles – to on přece může za to, že Scarlett má život za sebou a stala se z ní stařena.

Prudce zakroutila prstenem, ale nemohla jej stáhnout. Zuáv mezitím vykročil k Melanii.

„Počkejte!“ vykřikla Scarlett. „Mám pro vás něco!“ Prsten sklouzl z prstu a Scarlett se jej užuž chystala hodit do košíku na hromadu řetězů, hodinek, prstenů, jehlic a náramků, ale vtom zachytila pohled Rhetta Butlera. Rty měl zkřivené náznakem ironického úsměvu. Vzpurně hodila prsten na vrchol hromádky.

„Ach, miláčku,“ zašeptala Melly, uchopila Scarlett za paži a oči jí přitom zářily láskou a pýchou. „Jsi statečné, opravdu moc statečné děvče! Počkejte – prosím vás, počkejte, pane poručíku! Já pro vás také něco mám!“

Melanie zápolila se snubním prstýnkem, o němž Scarlett věděla, že si jej švagrová od chvíle, kdy jí ho Ashley navlékl na prst, ani jednou nesundala. Scarlett věděla nejlépe ze všech, jak Melanii na prstenu záleží. Šel těžko stáhnout z prstu a na okamžik jej Melanie pevně stiskla v drobné dlani. Potom jej jemně položila na hromádku ostatních šperků. Obě dívky stály a hleděly za zuávem, který kráčel ke skupině starších dam sedících v koutě. Scarlett se tvářila vzdorně a Melanie vypadala smutněji, než kdyby plakala. Muži, který stál vedle nich, neušlo, jak se obě tvářily.

„Kdyby ses toho neodvážila ty, sama bych se na nic nevzmohla,“ řekla Melly, vzala Scarlett kolem pasu a něžně ji stiskla. Scarlett by ji v prvním hnutí nejraději setřásla a vykřikla z plných plic „Proboha tě prosím!“, jako to dělával popuzený Gerald, ale zachytila pohled Rhetta Butlera a vzmohla se na značně kyselý úsměv. Otravovalo ji, jak si Melly soustavně plete její vnitřní pohnutky, ale snad je to tak lepší, než aby náhodou odhalila pravdu.

„Nádherné gesto,“ pochválil ji sametovým hlasem Rhett Butler. „Podobné oběti dodávají ducha našim statečným hochům v šedém suknu.“Na

rty se jí drala nevybíravá slova a jen s nejvyšším sebezapřením se dokázala ovládnout. Ať říkal, co chtěl, pořád z jeho slov čišel výsměch. Nemohla se na něj ani podívat a on se klidně opíral o její stánek. Ale zároveň z něho vyzařovalo cosi stimulujícího, vřelého, živého a elektrizujícího. Všechno dědictví, které v sobě nosila po irských předcích, se naježilo a čelilo pohledu jeho černých očí. Scarlett se rozhodla, že tomu člověku trošku srazí hřebínek. Znal její tajemství a to mu dávalo neotřesitelnou převahu. Bude ho tedy muset nějak dostat do úzkých. Scarlett spolkla slova, jimiž mu v impulzivním výbuchu chtěla říct, co si o něm upřímně myslí. Na cukr vždycky sedne více much než na ocet, jak často říkávala matka, a Scarlett se rozhodla, že tuhle mouchu chytí a pokoří, už proto, aby mu nebyla vydána na milost a nemilost jako dosud.

„Děkuji za pochvalu,“ odpověděla roztomile a dělala, že nepochopila jeho ironickou narážku. „Dovedu ocenit podobný kompliment, zvláště když přichází od tak proslulého muže, jakým je kapitán Butler.“Zvrátil

hlavu a rozesmál se na celé kolo – řehtá se jako kůň, rozčilila se v duchu Scarlett a znovu zčervenala.

„Proč radši neřeknete, co si doopravdy myslíte?“ dotíral na ni a ztišil hlas, aby ho ve všeobecném hluku a rozruchu, provázejícím sbírku šperků, slyšela jen ona. „Proč neřeknete rovnou, že nejsem gentleman, ale hnusný lump a že mám zmizet, nebo zavoláte jednoho z hrdinů v šedém a dáte mě vyvést?“

Užuž mu chtěla ostře odpovědět, ale v poslední chvíli se s nadlidským úsilím ovládla, aby nevypadla z role: „Ale, ale, pane kapitáne! Vykládáte nesmysly! Kdyby vás všichni neznali a nevěděli, jak jste slavný a statečný a jaký – jaký…“

„Zklamala jste mě,“ nenechal ji domluvit.

„Zklamala?“

„Jistě.

Při našem prvním rušném setkání jsem si říkal, že jsem konečně potkal dívku, která je nejen krásná, ale i odvážná. Ale teď vidím, že jste jen krásná.“

„Chcete mi říct do očí, že jsem zbabělá?“ čepýřila se Scarlett jako kvočna.„Přesně

tak. Nemáte odvahu říct nahlas, co si opravdu myslíte. Když jsem vás viděl poprvé, řekl jsem si: Taková je jen jedna z milionu. Není jako ty husičky, které věří na slovo všemu, co jim mámy nakukají, a podle toho se také chovají, ať je jim, jak chce. A všechny city, touhy a drobná srdeční zklamání skrývají za spoustou sladkých řečiček. V duchu jsem si říkal: Slečna O’Harová je dívka s výjimečným duchem. Ví, co chce, a klidně říká nahlas, co si myslí – a taky hází vázami.“

„No dobře,“ vyhrkla, protože už nedokázala ovládnout vztek. „Tak já vám hned tady na místě řeknu, co si myslím. Kdybyste měl aspoň špetku slušného vychování, tak byste za mnou nechodil a nedával se se mnou do řeči. Pochopil byste, že jsem vás už nikdy nechtěla vidět. Vy nejste gentleman! Jste jen odporný nevychovaný darebák! A ještě si jenom proto, že vaše pitomé lodě jsou rychlejší než Yankeeové, myslíte, že sem můžete klidně přijít a vysmívat se statečným mužům i ženám, kteří obětují vše Věci…“

„Dost, to už stačí…,“ prosil ji s úsměvem. „Začala jste moc hezky a řekla mi, co si myslíte, ale proboha nezačínejte se mnou hovořit o Věci Jihu. Už ty řeči nemůžu ani slyšet a vsadím se, že ani vy ne…“

„Ale jak…,“ začala koktat vyvedena z míry, pak se rychle ovládla a div nepukla vzteky, že se dala nachytat.

„Stál jsem mezi dveřmi a pozoroval jsem vás dlouho předtím, než jste si mě všimla,“ řekl Rhett Butler. „Pozoroval jsem i jiné dívky. Všechny mají stejný výraz, jako by vyšly z jedné formy. Jenom vy jste se tvářila jinak. Ve vašem obličeji se čte snadno. Bylo znát, že nejste duchem přítomna, a vsadím se, že jste nepřemýšlela ani o naší společné Věci, ani o lazaretu. Měla jste v obličeji napsáno, že chcete tančit a bavit se, ale nesmíte. A tak jste byla bez sebe vzteky. Řekněte upřímně – mám pravdu?“

„Nemám, co bych dodala, pane kapitáne,“ odpověděla Scarlett nejledovějším tónem, na jaký se vzmohla, a přitom se snažila zahalit do cárů vlastní důstojnosti. „To, že si připadáte povznesený nad všechny ostatní, jelikož jste ‚slavný prorážeč blokády‘, vám nedává právo urážet ženy.“

„Slavný prorážeč blokády! To je hloupý vtip. Věnujte mi laskavě jediný okamžik svého vzácného času, než mě svrhnete do pekelných temnot. Nemohl bych spát, kdybych naši milou vlastenku nevyvedl z omylu týkajícího se mého příspěvku v boji za Věc Konfederace.“

„Nemám zájem o vaše chvástání.“

„Proplouvání blokádou je pro mě obchodní záležitost, na které vydělávám spoustu peněz. Až je přestanu vydělávat, všeho nechám. Co tomu říkáte?“

„Říkám vám otevřeně, že vás považuju za žoldnéřského lumpa – stejného, jako jsou Yankeeové.“

„Přesně tak,“ ušklíbl se. „Yankeeové mi navíc pomáhají vydělávat peníze. Zrovna minulý měsíc jsem se svou lodí vplul do newyorského přístavu a naložil tam náklad zboží.“

„Cože?!“ vykřikla Scarlett, kterou ta zpráva proti její vůli zaujala a zároveň vzrušila. „A nestříleli po vás?“

„Samozřejmě že ne, vy nezkušené neviňátko. Unie se hemží spoustou neochvějných vlastenců, kterým vůbec není proti srsti, když si vydělají trochu peněz prodejem zboží Konfederaci. Zajedu s lodí do New Yorku, nakoupím zboží od yankkeeských firem, samozřejmě důvěrně, a pluju zpátky. A když začíná hrozit nebezpečí, zajedu do Nassau, kam pro mě titíž vlastenci mezitím dopravili střelný prach, dělostřelecké náboje a krinolíny. Je to pohodlnější než se štvát až do Anglie. Někdy se při zpáteční plavbě do Charlestonu nebo Wilmingtonu vyskytnou drobné potíže – ale divila byste se, co všechno zmůže hrst zlaťáků.“

„Že jsou Yankeeové hnusní, to jsem věděla, ale…“

„Proč byste vyčítala Yankeeům, že si poctivě vydělají pár šupů tím, že zrazují Unii? Za sto let to bude každému jedno. Na výsledku se tím nic nezmění. Vědí, že Konfederace nakonec prohraje, tak proč by si trochu nepomohli?“

„Že prohrajeme – my?“

„Samozřejmě.“

„Okamžitě odejděte – nebo snad budu muset zavolat kočár a odjet domů, abych se vás konečně zbavila.“

„Tomu říkám zanícená rebelantka,“ prohlásil a znovu se nečekaně usmál. Uklonil se a pomalým krokem odešel. Scarlett zůstala stát a hruď se jí dmula bezmocným vztekem a nevolí. Uvnitř hořela zklamáním, které sama úplně nechápala, zklamáním dítěte nemohoucně přihlížejícího, jak se mu před očima hroutí ideály. Jak si mohl dovolit upírat slávu námořníkům proplouvajícím blokádou! Jak si mohl dovolit tvrdit, že Konfederace bude poražena! Měl by za to být zastřelen – zastřelen jako zrádce. Scarlett se rozhlížela sálem po známých tvářích, byla si naprosto jista úspěchem, byla statečná a oddaná společné Věci, a přece se jí do srdce vkrádalo nepatrné mrazení. Poraženi? Tihle lidé – to přece není možné! Už pouhé pomyšlení na něco takového jí připadalo vyloučené, neloajální.

„Co jste si vy dva šuškali?“ zeptala se Melanie, která obsloužila zákazníky a obrátila se ke Scarlett. „Nemohu si pomoct, ale paní Merriwetherová vás nespustila z očí a víš přece, miláčku, jaký má ostrý jazyk.“

„Ten člověk je nemožný – nevychovaný křovák,“ prohlásila Scarlett. „A stará paní Merriwetherová ať si vykládá, co uzná za vhodné. Už mě nebaví dělat kvůli ní ze sebe hloupou husičku.“

„Ale Scarlett!“ vykřikla Melanie, pobouřená takovou odpovědí.

„Pšt!“ napomenula ji Scarlett. „Doktor Meade přichází s dalším oznámením.“Lékař

znovu oslovil celý sál a všichni přítomní se opět ztišili. Nejdřív poděkoval dámám, které se tak ochotně rozloučily se svými šperky.„A

nyní, dámy a pánové, pro vás mám překvapení – novinku, která možná bude některé z vás šokovat, ale nesmíte zapomínat, že všechno děláme jen pro lazaret a blaho našich hochů, kteří tam leží.“

Všichni se s napětím prodírali dopředu a v duchu se snažili uhodnout, co šokujícího jim může navrhnout tenhle usedlý lékař.

„Za chvíli začne tanec a zahájíme samozřejmě kolem, po němž bude následovat valčík. Pak přijdou na řadu polky, šotyše a mazurky a každá série bude zahájena krátkými koly. Sám dobře znám ušlechtilé soupeření, kdo povede jednotlivá kola, a proto…“ Lékař si otřel čelo a tázavě pohlédl do rohu, kde uprostřed gardedam seděla jeho manželka. „Pánové, přejete-li si vést kolo s dámou podle vlastní volby, musíte si tu čest koupit v dražbě. Já budu dražbu řídit a výtěžek bude věnován lazaretu.“

Vějíře se zastavily uprostřed rozmachu a sálem projela vlna tlumeného vzrušeného hovoru. V koutě obsazeném gardedámami se rozpoutala bouře a paní Meadeová, která by ráda pomohla manželovi s akcí, s níž ze srdce nesouhlasila, se ocitla v nevýhodě. Paní Elsingová, Merriwetherová i Whitingová zrudly nevolí. Ale domobrana náhle nadšeně vykřikla a ostatní uniformovaní hosté se přidali. Mladé dívky tleskaly a skákaly nadšením.

„Nepřipadá ti to – trošku jako – dražba otroků?“ zašeptala Melanie a nejistým pohledem si měřila zle pocuchaného lékaře, který byl v jejích očích až dosud dokonalý.

Scarlett neodpověděla, ale v očích se jí rozzářily ohýnky a srdce se jí sevřelo starou známou bolestí. Kdyby tak nemusela být vdova! Kdyby mohla být znovu Scarlett O’Harová uprostřed parketu v jablkově zelených šatech s tmavozelenými stužkami pohupujícími se jí na prsou a tuberózou vetknutou do černých vlasů – určitě by tohle kolo vedla. To tedy ano! Nejméně tucet mužů by se pralo o tu čest a sypali by peníze doktoru Meadeovi. Je strašné sedět proti své vůli v koutě a sledovat, jak se nejkrásnější dívkou v Atlantě stane Fanny nebo Maybelle a z toho titulu povede první taneční kolo!

Všeobecný hluk v sále přehlušil hlas drobného zuáva volajícího se zřetelným kreolským přízvukem: „Jestli dovolité – dvacét dolarů zá slečnú Maybélle Mérriwetherovóu!“

Maybelle se začervenala a zhroutila se na rameno Fanny. Obě dívky se vzaly kolem krku, daly hlavy k sobě a hihňaly se, zatímco další hlasy začaly vyvolávat jiná jména a odlišné sumy. Doktoru Meadeovi se vrátil úsměv a přestal si všímat rozdurděného šeptání, které k němu doléhalo z rohu, kde seděly členky ženského výboru nemocnice.Paní

Merriwetherová nejdřív jasně prohlásila, že její Maybelle se podobné záležitosti nikdy nezúčastní, ale když zjistila, že dceřino jméno je vyvoláváno nejčastěji a nabízená částka dosáhla výše sedmdesáti pěti dolarů, její protesty začaly postupně slábnout. Scarlett se lokty opírala o pult a pohledem div nespalovala vzrušený, smějící se dav mužů kupících se kolem pódia s rukama plnýma konfederačních bankovek.

Teď tedy budou všichni tančit – všichni kromě ní a starých dam. Teď se všichni kromě ní budou dobře bavit. Všimla si Rhetta Butlera stojícího přímo pod doktorem Meadem, a než se stačila náležitě zatvářit, zachytil ji pohledem, svraštil levý koutek úst a vytáhl pravé obočí. Scarlett trhla bradičkou vzhůru a odvrátila se od něho, ale najednou uslyšela, že volá její jméno – volá je nezaměnitelným charlestonským přízvukem zaznívajícím z hlasu, který přehlušil změť ostatních jmen.

„Paní Hamiltonová – sto padesát dolarů – ve zlatě!“

Dav se jako mávnutím proutku ztišil, když uslyšel vyvolávanou sumu a jméno. Scarlett se tak vyděsila, že se nemohla pohnout. Zůstala sedět s bradou v dlaních, oči rozšířené úžasem. Všichni se po ní obrátili a upřeně na ni hleděli. Scarlett viděla, jak se doktor Meade sklání k Rhettu Butlerovi a cosi mu šeptá. Zřejmě mu vysvětloval, že paní Hamiltonová drží smutek a je vyloučeno, aby se objevila na tanečním parketu. Potom viděla, že Rhett ležérně pokrčil rameny.

„Možná že zvolíte jinou z našich krásek?“ ptal se lékař.

„Ne,“ odpověděl Rhett rozhodně a bezstarostně přejel pohledem dav hostů, „jedině paní Hamiltonovou.“

„Ale vždyť vám říkám, že je to vyloučeno,“ opakoval lékař nedůtklivě. „Paní Hamiltonová ne…“

Scarlett uslyšela hlas, který jí zpočátku připadal cizí.

„Ale ano, chci!“

Vyskočila ze stoličky a srdce jí přitom bušilo tak prudce, že měla strach, aby neupadla, bušilo jí vzrušením, že se znovu stala středem pozornosti, nejžádoucnější z přítomných žen, ale nejvíc nadějí, že si znovu zatančí.

„Mně je všechno jedno! Je mi úplně jedno, co o mně řeknou!“ šeptala si pro sebe zároveň s tím, jak se jí zmocňovalo příjemné šílenství. Pohodila hlavou, vyběhla ze stánku, cinkala podpatky jako kastanětami a trhnutím úplně rozevřela hedvábný vějíř. Ve zlomku vteřiny zahlédla nevěřícný výraz v Melaniině obličeji, pohledy gardedam, nedůtklivé tváře dívek i nadšený souhlas vojáků.

Potom se ocitla na parketu a Rhett Butler se k ní blížil se svým prohnaně ironickým úsměvem uličkou rozestoupivších se hostů. Ale Scarlett bylo všechno jedno – pokud šlo o ni, mohl se k ní blížit třeba sám Abe Lincoln! Hlavně že si zase zatančí. Měla vést první kolo. Obdařila kapitána náležitým pukrletem a oslnivým úsměvem, on se jí uklonil s jednou rukou přitisknutou na prsa v nabírané košili. Vyděšený Levi rychle zvládl situaci a vykřikl: „Volte si partnérky pro virdžínský kolo!“

Dixie A orchestr zaburácel první tóny nejlepší melodie zkompované pro takovou příležitost – . „Jak jste si mohl dovolit udělat mě tak nápadně středem pozornosti, pane kapitáne?“

„Ale, má milá paní Hamiltonová, vždyť jsem vám četl na očích, že si přejete být nápadná!“

„Jak jste si mohl dovolit vyvolat moje jméno přede všemi přítomnými?“

„Mohla jste mě přece odmítnout.“

„Ale – byla to moje povinnost naší společné Věci – ne – nemohla jsem přece myslet na sebe, když jste nabídl tolik zlata. A přestaňte se smát, všichni se na nás dívají.“

„Tím nic nezměním, stejně se budou dívat. A nezkoušejte na mě ty žvásty o společné Věci. Chtěla jste si zatančit a já jsem vám to umožnil. Tenhle pochod je poslední figura celého kola, že?“

„Ano – já si vlastně musím hned teď jít sednout.“

„Proč? Copak jsem vám šlápl na nohu?“

„Ne – ale dostanu se do řečí.“

„Copak vám na tom záleží – myslím v srdci?“

„No…“

„Vždyť se nedopouštíte zločinu. Proč byste si se mnou nemohla zatančit ještě valčík?“

„Ale jestli se to matka někdy…“

„Vy se ještě držíte mámy za sukně?“

„Vy si ale dovedete tak ošklivě dělat blázny ze všech dívčích ctností.“

„Ale dívčí ctnosti přece jsou pro blázny. Záleží vám na tom, co o vás lidé říkají?“

„Ne – ale – tak o tom radši nebudeme mluvit. Naštěstí zrovna začíná valčík. Na konci kola nikdy nemůžu popadnout dech.“

„Nevyhýbejte se otázce. Záleželo vám někdy na tom, co tvrdí jiné ženy?“

„Dostal jste mě ke zdi – ne! Jenomže od děvčat se čeká, že jim na lidských řečech záleží. Ale dnes večer je mi všechno jedno.“

„Bravo! Konečně začínáte myslet sama za sebe a nenecháváte za sebe myslet druhé. Tím začíná cesta k moudrosti.“

„Ano, jenže…“

„Až toho o vás napovídají tolik jako o mně, uvidíte sama, jak málo na podobných řečech záleží. Ani můj příspěvek naší spravedlivé a posvátné Věci nedokázal změnit mé společenské znemožnění.“

„To je hrozné!“

„Ale vůbec ne. Dokud člověk nepřijde o pověst, ani si neuvědomuje, jakou přítěž vlastně nosí a jak chutná svoboda.“

„Vedete strašně skandální řeči!“

„Skandální, ale pravdivé. Když má člověk dost odvahy – anebo peněz – může si klidně dovolit žít bez dobré pověsti.“

„Za peníze se nedá koupit všechno.“

„Tohle nemáte ze své hlavy. Sama byste na takovou banalitu nikdy nepomyslela. Co se podle vás za ně nedá koupit?“

„Já vlastně nevím – ale určitě ne štěstí ani láska.“

„Obyčejně ano. A když ne, tak si za peníze můžete koupit některé nejskvělejší náhražky.“

„A vy máte tolik peněz, pane kapitáne?“

„Taková nevychovanost! Jak se můžete takhle ptát? Překvapujete mě, paní Hamiltonová. Ale odpovím vám – mám. Na mladého muže, kterého v útlém věku vyhnali z domova bez jediné vindry, jsem si zatím nevedl nejhůř. Jsem si jist, že na blokádě vydělám nejmíň milion.“

„Proboha, to snad ne!“

„Ale ano! Lidé si prostě neuvědomují, že na zkáze jedné civilizace se dá vydělat tolik jako na vybudování jiné.“

„Co tím chcete říct?“

„Vaše rodina, moje rodina a všichni, kdo jsou tu dnes večer přítomni, se domohli peněz tím, že zcivilizovali divočinu. Tomu se říká budování impéria. Na budování impéria se dají vydělat slušné peníze. Na ničení ještě víc.“

„O jakém impériu mluvíte?“

„O tom, ve kterém žijeme, o Jihu, Konfederaci, Království bavlny, to se nám právě rozpadá před očima. Většina hlupáků si toho ovšem nevšimne a nevyužije situace vytvořené naším zhroucením. Já ale na zničení Jihu nadělám jmění.“

„Vy si opravdu myslíte, že budeme poraženi?“

„Ovšem. Mám snad jako pštros strkat hlavu do písku?“

„Mě ale nudí bavit se o takových věcech. Copak vy neumíte říkat taky něco milého, pane kapitáne?“

„Líbilo by se vám, kdybych řekl, že vaše oči jsou dvě kulatá akvária na zlaté rybky, naplněná po okraj nejprůzračnější vodou, a že když rybky vyplují na hladinu jako třeba teď, jste okouzlující a svůdná?“

„Ne, tohle se mi nelíbí… Nepřipadá vám ta melodie úžasná? Já bych mohla tančit valčík třeba do smrti! Netušila jsem, jak mi tanec chyběl.“

„Jste nejkrásnější tanečnice, jakou jsem kdy držel v náruči.“

„Pane kapitáne, nesmíte mě tolik tisknout k sobě. Všichni se dívají.“

„Vadilo by vám to, kdyby se nikdo nedíval?“

„Pane kapitáne, vy se zapomínáte!“

„Ani na minutu. Jak bych také mohl, když držím v náruči vás?… Co je tohle za melodii? Není to nějaká nová skladba?“

„Je. Nepřipadá vám božská? Ukořistili jsme ji Yankeeům.“ Až krutá válka skončí „Jak se jmenuje?“

„ .“

„Jaká má ta píseň slova? Zazpívejte mi ji.“

Vzpomínáš, milá, jak jsme

se sešli naposled?

Jak vkleče jsi mi u

nohou lásku vyznal hned.

Jak hrdě přede mnou jsi

stál v šedém kabátci, když mně i vlasti

slibovals věrnost horoucí.

Neplač, nelkej

marně, modli se, ať v čas, až krutá válka

skončí, my sejdeme se zas!

v modrém kabátci v

šedém „Původně tam samozřejmě bylo , ale my jsme to změnili na … Ale valčík vám jde, pane kapitáne. Většina mohutných mužů ho neumí. A když si vzpomenu, že si zase bůhvíkolik let nezatančím.“

„Na léta nemyslete, stačí počkat jen pár minut. Vydražím si vás na další kolo, pak další a další.“

„Kdepak, to nejde! Nesmíte! Přišla bych o pověst!“

„Už ji stejně máte poškramocenou, tak co záleží na jednom tanci? Možná že dám ostatním hochům šanci tak po pěti, šesti kolech, ale poslední si vyhrazuji pro sebe.“

„Tak dobře. Vím, že jsem bláznivá, ale je mi to jedno. Je mi úplně jedno, co o mně budou říkat. Už mě přestalo bavit sedět pořád doma. Budu tancovat a zase tancovat…“

„A přestanete nosit černé šaty? Vdovský smutek z černého krepu nemůžu ani vidět.“

„Ale smutek přece nemůžu odložit – pane kapitáne, nesmíte mě tak tisknout. Jestli nepřestanete, tak se na vás rozzuřím.“

„A to vám právě moc sluší, když se přestanete ovládat a začnete zuřit. Klidně vás pořádně stisknu – prosím – jen abych se přesvědčil, jestli opravdu začnete zuřit. Nedovedete si představit, jak jste byla okouzlující tenkrát U Dvanácti dubů, když jste se rozzuřila a praštila vázou o krb.“

„Ale prosím vás – copak na to opravdu nemůžete už jednou zapomenout?“

„Ne, je to jedna z mých nejvzácnějších vzpomínek – delikátně vychovaná jižanská kráska, která v záchvatu zuřivosti prozradí svůj irský původ. Musím vám říct, že vy se chováte velice irsky.“

„Proboha, přestali hrát a ze zadní místnosti k nám jde tetička Pittypat. Paní Merriwetherová jí určitě všechno řekla. Prosím vás, pro všechno na světě, pojďme k oknu a budeme se dívat ven. Nechci jí zrovna teď padnout do ruky. Vždyť má oči jako sůva.“









Kapitola 10

Druhý den ráno nad lívanečky Pittypat slzela, Melanie mlčela a Scarlett se tvářila vzpurně.

„Nezáleží mi na tom, co kdo říká. Vsadím se, že jsem pro lazaret vydělala nejvíc ze všech děvčat – určitě víc, než jsme stržily za staré krámy, které jsme prodávaly.“

„Ale, moje milá, copak záleží na penězích?“ bědovala Pittypat a lomila rukama. „Nemohla jsem uvěřit svým očím, a to chudák Charlie není ani rok v hrobě… A ten kapitán Butler, kvůli němu ses stala středem pozornosti a on sám je hrozný, ale doopravdy hrozný člověk, Scarlett. Sestra paní Whitingové, paní Colemanová, jejíž manžel pochází z Charlestonu, mi o něm vyprávěla. Je to černá ovce skvělé rodiny – nechápu, jak se z nějakého Butlera mohlo něco podobného vyklubat. V Charlestonu ho nikdo nepřijímá, má nejhorší reputaci a měl něco s nějakou dívkou – něco tak strašného, že paní Colemanová ani přesně neví co…“

„Nemohu uvěřit, že by byl tak špatný,“ prohlásila Melly mírným tónem. „Působí dojmem dokonalého gentlemana, a když pomyslím, jak statečně se chová při proplouvání blokádou…“

„Vůbec není statečný,“ skočila jí do řeči se zvrácenou radostí Scarlett a přitom si nalila na lívanečky půl džbánku javorového sirupu. „Dělá to jen pro peníze. Řekl mi to. Nezáleží mu na Konfederaci a tvrdí, že budeme poraženi. Ale tančí božsky.“

Teta se švagrovou nemohly promluvit zděšením.

„Přestalo mě bavit pořád sedět doma a už to ode mě nečekejte. Jestli mě všichni pomlouvají kvůli včerejšku, tak jsem stejně přišla o pověst a nemám co ztratit.“

Scarlett si neuvědomila, že přesně tohle jí řekl Rhett Butler. Myšlenka přišla sama od sebe a hladce zapadla do jejích vlastních úvah.

„Co řekne paní matka, až o tom uslyší? Co si pomyslí o mně?“

Při představě Ellenina úžasu polila Scarlett chladná hrůza; co kdyby se to matka opravdu dozvěděla? Ale pak si uvědomila, že z Atlanty do Tary je to čtyřicet kilometrů, a uklidnila se. Slečna Pitty určitě Ellen nic nepoví. Sama by se tím jako gardedáma postavila do špatného světla. A když Pitty nic nevyzvoní, nemůže se jí nic stát.

„Myslím…,“ řekla Pitty, „ano, myslím, že bude nejlépe, když o všem napíšu dopis Henrymu – přestože ho tak strašně nesnáším – ale přece jen je to náš jediný mužský příbuzný – a donutím ho, aby kapitánu Butlerovi domluvil – Bože můj, kdyby tak Charlie byl naživu… S tím člověkem nesmíš už nikdy, ale doslova nikdy promluvit ani slovo, Scarlett.“

Melanie mezitím seděla mlčky s rukama složenýma v klíně a lívanečky jí stydly na talíři. Potom vstala, přistoupila zezadu ke Scarlett a položila jí ruce kolem krku.

„Miláčku,“ chlácholila ji, „nic si z toho nedělej. Já tě chápu. Včera jsi byla odvážná a moc jsi lazaretu pomohla. A kdyby se někdo pokusil o tobě říct jediné špatné slůvko, tak si to s ním vyřídím… Tetičko, neplačte. Na Scarlett těžce doléhalo, že nikam nesměla. Vždyť je tak mladá.“ Melanie si hrála se Scarlettinými černými vlasy. „Snad bychom se všechny cítily líp, kdybychom občas vyrazily na nějakou slavnost nebo večírek. Možná že od nás bylo sobecké zavírat se doma se svým žalem. Za války je všechno jiné než normálně. Když pomyslím na všechny vojáky, kteří jsou u nás ve městě daleko od domova a nemají jediného známého, ke kterému by mohli večer zajít, anebo na raněné z lazaretu, kteří sice už mohou chodit, ale ještě se neuzdravili natolik, aby se mohli vrátit ke svým jednotkám… Opravdu musím uznat, že jsme se chovaly sobecky. Okamžitě si musíme vzít domů tři rekonvalescenty jako ostatní a každou neděli musíme pozvat na oběd pár vojáků. Tak už, Scarlett, přestaň fňukat. Lidé nic neřeknou, až všechno pochopí. Víme, že jsi Charlieho měla moc ráda.“

Scarlett měla ovšem k fňukání daleko a Melaniiny měkké prsty ve vlasech ji rozčilovaly. Chtělo se jí trhnout hlavou a vykřiknout „Tydlifidli!“, ještě měla v živé paměti, jak se včera večer členové milice a vojáci z lazaretu prali o čest, kdo s ní bude tančit. Melly navíc byla posledním člověkem, kterého by si vybrala za obhájce. Dovede se přece bránit sama, díky za námahu, a kdyby ty staré kozy chtěly něco žvanit – se starými kozami to přece umí. Na světě je příliš hezkých důstojníků, proč by se měla trápit kvůli řečem, které o ní vedou staré báby.

Melanie chlácholila Pittypat, která si mnula oči, a vtom Prissy přinesla tlustý dopis.

„To je pro vás, slečno Melly. Přines ho ňákej malej černej harant.“

„Pro mě?“ zeptala se Melly udiveně a přitom roztrhla obálku.

Scarlett se mezitím vrhla na lívanečky, takže si ničeho nevšimla, dokud neuslyšela, jak se Melly nahlas rozplakala, a neuviděla, že se tetička Pittypat chytila za srdce.

„Ashley je mrtev!“ vykřikla tetička Pittypat, zaklonila prudce hlavu a bezvládně spustila ruce.

„Proboha ne!“ vykřikla Scarlett, které ztuhla krev v žilách.

„Ne! Ne!“ křičela Melanie. „Rychle! Čichací sůl, Scarlett! No vidíte, tetičko, už je vám líp? Dýchejte zhluboka. Ashleymu se nic nestalo, vůbec ne. Omlouvám se, že jsem vás vyděsila. Rozplakala jsem se štěstím,“ vysvětlovala Melly, rozevřela sevřenou dlaň a přitiskla ke rtům jakýsi předmět, který tam skrývala. „Jsem tak šťastná,“ dodala a znovu se rozplakala.

Scarlett předmět letmo zahlédla a poznala široký snubní prsten.

„Přečti to,“ vyzvala Scarlett a ukázala na dopis ležící na podlaze. „Bože, jak je milý a hodný!“

Scarlett, která v tu chvíli nevěděla, čí je, zvedla jediný list dopisního papíru, na kterém stálo černým, energickým písmem:

Konfederace sice potřebuje krev svých mužů, ale dosud nepo-

žaduje krev z puklých srdcí svých žen. Přijměte proto,

vzácná paní, tento důkaz mé úcty k vaší odvaze a nemyslete si, že

vaše oběť byla marná, protože tento prsten byl zachráněn za desa-

teronásobek své ceny. Kapitán Rhett Butler.

Melanie si navlékla prsten na prst a láskyplně se jím kochala.

„Říkala jsem ti přece, že je gentleman, vzpomínáš si?“ řekla a obrátila se na Pittypat s úsměvem zářícím skrze slzy na tváři. „Jedině jemný a ohleduplný gentleman mohl pochopit, jak jsem trpě la, když… Pošlu místo něj zlatý řetěz. Tetičko, musíte mu napsat pár řádek a pozvat ho v neděli na oběd, abych mu mohla osobně poděkovat.“Ve

všeobecném rozrušení si tetička ani Melly nevšimly, že kapitán Butler jaksi opomněl vrátit Scarlettin prsten. Ale Scarlett to otrávilo. Chápala, že kapitána k tak galantnímu gestu nepřiměla žádná jemnost ani ohleduplnost. Šlo mu o pozvání do Pittypatina domu a věděl přesně, jak je získat. Byla jsem nesmírně pobouřena když jsem se dověděla jak se v poslední době

chováš, , , psala Ellen a Scarlett, která četla dopis u stolu, se zamračila. Špatné zprávy se rozhodně šířily rychle. V Charlestonu a Savannah často slýchala, že v Atlantě lidé pomlouvají a strkají nos do cizích záležitostí nejvíc z celého Jihu, a teď tomu konečně uvěřila. Dobročinný bazar se konal v pondělí večer a dnes je teprve čtvrtek. Která z těch starých koz se asi ujala povinnosti napsat Ellen? Nejdřív podezřívala Pittypat, ale okamžitě svůj nápad zapudila. Chudinka Pittypat se celá třásla ve svých botičkách číslo tři hrůzou, že bude volána k odpovědnosti za Scarlettino vyzývavé chování, a rozhodně by byla poslední, kdo by Ellen psal, protože by tím zbytečně upozorňovala na svůj neslavný výkon v roli gardedámy. Nejspíš to byla paní Merriwetherová.

Těžko mohu uvěřit, že ses při svém chování dokázala tak

strašně zapomenout. Pominu nevhodnost tvého objevení se na veřejnosti v období vdovského smutku, jelikož chápu tvou vřelou touhu pomoci lazaretu. Ale tančit, a ještě k tomu s mužem jako kapitán Butler! Slyšela jsem o něm (a kdo by neslyšel?) hrozné věci a Pauline mi zrovna minulý týden psala, že je to muž se špatnou pověstí a že ho v Charlestonu nepřijímá nikdo z příbuzných, samozřejmě až na zármutkem zdrcenou matku. Je to skrznaskrz zkažený člověk, který je schopen zneužít tvého mládí a tvé nezkušenosti, jen aby tě přivedl do řečí a zneuctil tebe i tvou rodinu. Jak mohla slečna Pittypat tak zanedbat své povinnosti vůči tobě? Scarlett se podívala po tetičce sedící na opačném konci stolu. Stará dáma poznala Ellenin rukopis a malou tlustou pusinku měla vyděšeně sešpulenou jako malé dítě, které se bojí napomenutí a doufá, že je odvrátí pláčem. Jsem zoufalá z pomyšlení, že jsi tak brzy mohla zapomenout na své dobré vychování. Původně jsem tě chtěla okamžitě povolat zpátky domů, ale rozhodla jsem se, že to ponechám na tvém otci. Přijede v pátek do Atlanty, jednak aby promluvil s kapitánem Butlerem, jednak aby tě přivezl domů. Bojím se, že přes všechno mé naléhání na tebe bude velmi přísný. Modlím se a doufám, že tě k tak vyzývavému chování přimělo pouze tvé mládí a tvá lehkomyslnost. Nikdo netouží víc sloužit naší Věci než já a přeju si, aby moje dcera smýšlela stejně, ale zneuctít… Dopis pokračoval v podobném duchu, ale Scarlett jej nedočetla. Tentokrát v ní byla opravdu malá dušička. Už jí nebylo všechno jedno a přestala být vzpurná. Připadala si provinile jako malá holčička – jako tenkrát, když jí bylo deset let a hodila u stolu po Suellen kukuřičný vdoleček s máslem. Nešlo jí z hlavy, že ji obvykle jemná matka tentokrát napomenula tak ostře a otec přijede do města, aby promluvil s kapitánem Butlerem. Pochopila, že jde skutečně do tuhého. Gerald bude opravdu přísný. Scarlett si uvědomila, že se v tomto případě nevyhne trestu tím, že si mu sedne na klín a bude se k němu mile lísat.

„Doufám – doufám, žes nedostala špatné zprávy?“ vyzvídala třesoucí se Pittypat.

„Zítra přijede tatínek a vrhne se na mě jako kachna na chrousta,“ odpověděla jí plačtivým tónem Scarlett.

„Prissy, skoč mi pro lahvičku s čichací solí,“ nařídila chvějící se Pittypat a odsedla si od stolu, na němž před ní stál talíř s nedojedeným obědem. „Dělá se – mi – nějak mdlo.“

„Máte ji v kapsáři sukně,“ připomněla Prissy, která poskakovala za Scarlett a vychutnávala senzační drama. Rozzuřený pan Gerald vždycky zaručoval zážitek, pokud se ovšem jeho zuřivost nesnesla na chůvinu kudrnatou hlavu. Pitty šátrala v záhybech sukně a pak si přidržela lahvičku pod nosem.

„Všichni musíte stát při mně a nesmíte mě s ním nechat ani na vteřinu o samotě,“ vykřikla Scarlett. „Má vás obě moc rád, a když budete při mně, nebude mi moct nadávat.“

„Se mnou nepočítej,“ prohlásila Pittypat chabým hláskem a vstala od stolu. „Mně – mně je nějak špatně. Musím si jít lehnout. A zítra zůstanu celý den v posteli. Musíš mě u otce omluvit.“

Ta je ale zbabělá! odsoudila tetičku v duchu Scarlett a probodávala ji nepřátelským pohledem.

Melly jí přispěchala na pomoc, přestože se vyděsila a zbledla vyhlídkami na setkání s panem O’Harou metajícím hromy a blesky. „Po-pomůžu ti, vysvětlím tatínkovi, že jsi všechno udělala kvůli lazaretu. Určitě to pochopí.“

„Kdepak, nepochopí,“ namítla Scarlett. „Než bych se vrátila do Tary v nemilosti, jak vyhrožuje matka, radši umřu!“

„Domů přece nemůžeš,“ vykřikla Pittypat a rozplakala se. „Kdybys odjela, byla bych nucena – ano, doslova nucena – požádat Henryho, aby se k nám nastěhoval, a sama víš, že s ním nemohu žít pod jednou střechou. Strašně se bojím, když jsem v domě sama s Melly, vždyť město se hemží samými vojáky. Ty se nebojíš, a když jsi tady, nevadí mi, že v domě nemáme žádného muže!“

„Kdepak, do Tary tě nemůže odvézt!“ prohlásila Melly a tvářila se, že se každou chvíli také rozpláče. „Teď jsi doma tady. Co bychom si počaly, kdybychom se tě musely zbavit?“

Však vy byste se mě rády zbavily, kdybyste věděly, co si o vás vlastně myslím, ušklíbla se v duchu Scarlett a litovala, že ji před Geraldovým hněvem nemůže zachránit někdo jiný než zrovna Melanie. Dělalo se jí špatně při pomyšlení, že ji má hájit osoba, kterou tolik nesnáší.

„Asi bychom měly zrušit pozvání pro kapitána Butlera…,“ nakousla větu Pittypat.

„Ale to přece nejde! To by byl vrchol neslušnosti!“ vykřikla Melly, na kterou šly mdloby.

„Pomozte mi na lůžko. Dělá se mi mdlo,“ sténala Pittypat. „Ach, Scarlett, jak jsi mi mohla něco takového udělat?!“

Když druhý den odpoledne přijel Gerald, Pittypat ležela nemocná v posteli. Poslala mu zpoza zavřených dveří mnoho omluvných vzkazů a povinnost sedět s ním u večeře přenechala oběma vyděšeným děvčatům. Gerald výhrůžně mlčel, i když předtím políbil Scarlett a radostně štípl Melly do tváře a nazval ji „sestřenicí“. Scarlett by dala všechno za to, aby raději začal řvát a obviňovat ji. Melanie se věrna svému slibu držela Scarlettiných sukní jako nepatrný šustící stín a Gerald byl příliš velký gentleman na to, aby se pustil do dcery v její přítomnosti. Scarlett musela uznat, že Melanie zvládla všechno skvěle, tvářila se, jako by se nic nestalo, a když přišla na stůl večeře, podařilo se jí dokonce zapříst s Geraldem hovor.

„Chci vědět všechno, co je nového na venkově,“ obrátila se se zářivým úsměvem na Geralda. „India a Honey na psaní dopisů moc nejsou, ale já dobře vím, že vám nic neunikne. Povězte mi, jaká byla svatba Joea Fontainea.“

Gerald tou lichotkou roztál a prohlásil, že svatba byla tichá záležitost, „nic podobného, jako jste měly vy dvě“, protože Joe měl jen pár dní dovolenky. Sally, ta Munroeovic mrňavá žába, vypadala moc pěkně. Co měla na sobě si Gerald samozřejmě nepamatoval, ale zato slyšel, že neměla šaty „pro druhý den“.

„Jak to že ne!“ vykřikly pobouřeně obě dívky.

„To je přece jasné, žádný druhý den neměla,“ vysvětlil jim situaci Gerald a smál se na celé kolo, dokud si neuvědomil, že podobné poznámky nejsou vhodné pro ženské uši. Scarlett se při jeho smíchu zlepšila nálada a v duchu blahořečila Melanii za projevený takt.

„Joe se hned druhý den musel vrátit do Virginie,“ dodal rychle Gerald. „Na návštěvy a taneční zábavy nebyl čas. Dvojčata Tarletonových jsou doma.“

„Slyšeli jsme. Už se oba uzdravili?“

„Nebyli zraněni tak hrozně. Stuart to chytil do kolena a Brentovi prostřelili rameno kulkou z moderní zadovky. Slyšely jste taky, že dostali v rozkaze pochvalu za statečnost?“

„Ne! Povězte nám o tom!“

„Jsou to blázni – oba dva. Podle mě musí mít v sobě irskou krev,“ prohlásil Gerald samolibě. „Zapomněl jsem, co vlastně udělali, ale Brent to dotáh na poručíka.“

Scarlett potěšilo vyprávění o kouscích obou dvojčat, potěšilo ji tak trochu majetnicky. Jakmile se nějaký muž stal jejím ctitelem, patřil jí podle jejího mínění navěky a každý jeho skvělý čin byl vlastně její zásluhou.

„A mám ještě zprávu, která vás obě omráčí,“ pokračoval Gerald. „Říká se, že Stuart se znovu uchází o někoho z Dvanácti dubů.“

„O Honey nebo Indii?“ vyzvídala Melly vzrušeně, zatímco Scarlett se tvářila málem otráveně.

„O slečnu Indii, samozřejmě. Vždyť na ni letěl, dokud na něj nezačalo dělat oči tohle moje dílo.“

„Ach,“ povzdechla si Melly, kterou Geraldova otevřenost přivedla málem do rozpaků.

„A to ještě není všechno, mladý Brent se začal točit kolem Tary. Zrovna teď!“

Scarlett se nevzmohla na slovo. Zrada jejích ctitelů byla skoro urážlivá. Zvláště když si vybavila, jak obě dvojčata vyváděla, když jim oznámila, že si vezme Charlese. Stuart dokonce vyhrožoval, že zastřelí Charlese, Scarlett nebo sebe, anebo všechny tři najednou. Tehdy ji to velice vzrušovalo.

„Kolem Suellen?“ zeptala se Melly a potěšeně se usmála. „Ale myslela jsem si, že pan Kennedy…“

„Ten?“ zarazil ji Gerald. „Frank Kennedy pořád brousí kolem jako mlsnej kocour a bojí se vlastního stínu. Však se ho brzy zeptám na jeho úmysly, jestli se neráčí vyslovit sám. Ne, Brent se točí kolem mý nejmladší.“

„Kolem Carreen?“

„Vždyť je ještě dítě!“ vyhrkla prudce Scarlett, které se vrátila řeč.

„Není ani o rok mladší, než jste byla vy, slečinko, když jste se vdávala,“ odsekl Gerald. „Snad byste nežárlila na sestřičku, že se o ni zajímá váš bývalý nápadník?“

Melly, která nebyla na takovou otevřenost zvyklá, se začervenala a dala Peterovi znamení, aby přinesl zákusek ze sladkých bramborů. Zoufale v duchu pátrala po jiném tématu k hovoru, které by nebylo tak osobní a hlavně by pana O’Haru odvedlo od cíle jeho cesty. Nemohla na nic přijít, ale Gerald, jakmile jednou začal, nepotřeboval nic víc než vděčné posluchače. Rozhovořil se o zlodějnách zásobovacího úřadu, který měsíc po měsíci zvyšuje požadavky, o zločinné blbosti Jeffersona Davise a prodejném žoldáctví Irů, kteří se nechali nalákat do yankeeské armády zvláštní odměnou.

Když přišlo na stůl víno a obě dívky vstaly a chystaly se odejít, Gerald si změřil dceru přísným pohledem zpod zachmuřeného obočí a nařídil jí, aby se mu ještě pár minut věnovala. Scarlett se zoufale podívala po Melly, která bezmocně kroutila kapesníček v prstech, ale odešla a tiše za sebou zavřela zasouvací dveře.

„Tak co, slečinko!“ obořil se na dceru zachmuřený Gerald a nalil si skleničku portského. „Ty ses pěkně vybarvila! Chceš ulovit nového manžela, a proto se chováš jako nějaká veselá vdova?“

„Nekřič tolik, tatínku, služebnictvo…“

„Ti všechno dávno vědí, na to můžeš vzít jed, ostudu před nikým neutajíš. Tvoje matka s ní denně uléhá a já nevím, kde mi z toho hlava stojí. Je to hanba. Nemysli si, holčičko, že si to u mě tentokrát spravíš brečením,“ dodal rychle, protože Scarlett začala prudce mrkat a zvedat koutky úst. „Já tě přece znám. Flirtovala bys třeba na tryzně za mrtvého manžela. Nebreč. Dneska se o tom už nebudeme bavit, protože nejdřív si promluvím s tím skvělým kapitánem Butlerem, který si tak lehkomyslně zahrává s dobrou pověstí mé dcery. Ale počkej ráno… No tak, nebreč. Tím si vůbec nepomůžeš. Se mnou tentokrát nehneš a zítra pojedeš zpátky do Tary, než nás stačíš všechny zostudit. No tak, holčičko, neplač mi tu. Podívej, co jsem ti přivezl! To je pěkný dárek, viď? No tak, podívej se! Jak jsi mi vůbec mohla přidělat tolik práce, abych se musel táhnout až sem, když nevím, kde mi hlava stojí? Nebreč!“

Melanie a Pittypat už dávno spaly, ale Scarlett nemohla usnout, ležela v teplé tmě a srdce jí těžce a vyděšeně bilo v hrudi. Odjet z Atlanty, zrovna když začínala znova žít, a vrátit se domů na oči matce! Scarlett chtěla raději umřít než přijít na oči matce. Přála si umřít, aby všichni litovali, že na ni byli tak zlí. Převracela se a házela sebou na horkém polštáři, dokud k ní nedolehl jakýsi hluk z tiché ulice. Byl to podivně povědomý rámus, přestože jej slyšela jen rozmazaně a nejasně. Vyskočila z postele a vrhla se k oknu. Ulice lemovaná stromy se širokými korunami byla pod hvězdnou oblohou ponořena do hluboké tmy. Hluk se blížil, hrčení kol, klapání

kopyt, Peg v nízké bryčce lidské hlasy. A najednou se Scarlett rozesmála, protože zaslechla hlas, z nějž čišel irský přízvuk s whisky, zpívající , a okamžitě věděla, kolik uhodilo. Nebyli sice v Jonesboro v den zasedání soudu, ale Gerald se přesto vracel ve stejném stavu.

Scarlett uviděla temný obrys kočáru, který zastavil před domem, a nejasné siluety vystupujících postav. Někdo Geralda doprovázel. Obě postavy se zastavily u branky, pak zaskřípala zástrčka a najed-

Žalozpěv za Roberta Emmeta nou bylo zřetelně slyšet, co Gerald říká.

„Teď vám zazpívám . Tu píseň byste měl znát, mladíku. Naučím vás, jak se zpívá.“

„Moc rád se ji naučím, pane O’Haro,“ odpověděl mu společník, jehož protahovaným přízvukem prorážel potlačovaný smích. „Ale až jindy, pane O’Haro.“

Proboha, to je ten odporný chlap Butler! napadlo Scarlett a zpočátku ji to trochu rozladilo. Ale potom se jí zlepšila nálada. Aspoň že se navzájem nezastřelili. A když se vracejí domů v tuto hodinu a v takovém stavu, určitě se museli skamarádit.

„Já budu zpívat a vy poslouchat, nebo vás zastřelím za to, že jste takovej protestantskej orangeman.“

„Jakýpak orangeman – já jsem přece z Charlestonu.“

„To máte stejný. Vlastně ještě horší. Mám v Charlestonu dvě švagro vý, znám to tam.“

Doufám, že se nerozpovídá, aby ho slyšeli všichni sousedi, vyděsila se Scarlett a sáhla po županu. Ale co mohla dělat? V tuto noční hodinu nemohla sejít dolů a odtáhnout otce z ulice.

Žalozpěv Gerald doslova pověšený na brance začal bez jakéhokoli varování svým dunivým basem zpívat . Scarlett se opřela lokty o parapet okna, poslouchala a proti své vůli se musela smát. Byla by to krásná píseň, kdyby otec dokázal udržet notu. Byla to jedna z jejích nejoblíbenějších písní a na okamžik se oddala jemné melancholii pasáže začínající slovy:

Je daleko od země, kde její mladý hrdina

spí, a milenci kolem ní vzdychají.

Píseň pokračovala a Scarlett uslyšela, že se Pittypat a Melly začínají hýbat ve svých ložnicích. Chudinky, určitě budou vyděšené. Nejsou zvyklé na pořádné mužské, jako je Gerald. Když zpěv skončil, obě postavy splynuly v jednu, která došla po chodníku ke schodům a začala po nich vystupovat nahoru. Ozvalo se diskrétní zaklepání na dveře.Teď

musím sejít dolů, řekla si Scarlett. Koneckonců je to můj otec a chudinka Pittypat by radši umřela, než aby šla otevřít. Scarlett si navíc nepřála, aby služebnictvo spatřilo Geralda v takovémto stavu. Kdyby se Peter snažil uložit tatínka do postele, třeba by se vzpouzel. Jediný, kdo to s ním uměl, byl Pork.

Scarlett si sešpendlila župan až ke krku, zapálila svíčku stojící na nočním stolku a rychle sešla po temném schodišti do haly v přízemí. Postavila svíci na stojan, odemkla dveře a ve světle

plápolající Žalozpěv svíčky spatřila Rhetta Butlera, který nejenže byl bezvadně ustrojen, ale ještě podpíral malého, sporého otce. byl evidentně Geraldovou labutí písní, protože teď bezmocně visel na paži svého kumpána. Klobouk někde ztratil, drsné dlouhé vlasy se mu rozježily do bílé hřívy, kravatu měl až za uchem a náprsenku košile pobryndanou alkoholem.

„Doufám, že je to váš otec?“ zeptal se kapitán Butler s úsměvem ve snědém obličeji. Jediným pohledem, který jako by pronikal látkou županu, znalecky ohodnotil její nedbalky.

„Doveďte ho dovnitř,“ nařídila stručně Scarlett, která se styděla za nedostatečný úbor a zároveň se zlobila na Geralda, že ji přivedl do situace, v níž se jí tenhle člověk může vysmívat.

Rhett před sebou postrkoval Geralda. „Mám vám s ním pomoct do schodů? Sama ho nezvládnete. Je moc těžký.“

Scarlett otevřela pusu úžasem nad drzostí jeho návrhu. Co by si Pitty s Melly, krčící se v postelích, pomyslely, kdyby se kapitán Butler zčistajasna objevil nahoře! „To přece nejde! Posaďte ho sem, do salonu na tuhle lenošku. Je úplně sťatý.“

„Říkala jste sťatý? Rozuměl jsem dobře?“

„Budu vám vděčná, když se budete chovat slušně a necháte si podobné řeči. Tak, sem. A teď ho položte.“

„Mám mu zout boty?“

„Ne. Nebude v nich spát poprvé.“ Byla by si za to uřeknutí nejraději ukousla jazyk, jelikož kapitán Butler se tiše rozesmál a položil Geraldovi nohu přes nohu. „A teď už, prosím, běžte.“ Butler vyšel do temné haly a zvedl si klobouk, který předtím upustil mezi dveřmi. „Uvidíme se v neděli u oběda,“ řekl, vyšel z domu a neslyšně za sebou zavřel dveře. Scarlett vstala v půl šesté, než přijde ze zadního dvora služebnictvo a začne chystat snídani, a tiše proklouzla do přízemí, kde se ještě nic nepohnulo. Gerald byl už vzhůru, seděl na pohovce a oběma rukama svíral hlavu připomínající tvarem kulku, až to vypadalo, jako by si ji chtěl rozdrtit dlaněmi. Když vešla Scarlett, kradmo k ní vzhlédl. Ale bolest, kterou si způsobil pouhým obrácením očí, byla tak strašná, že se neubránil zasténání. „To byl den!“

„Pěkně ses zachoval, tatíčku,“ obořila se na něj zuřivým šepotem Scarlett. „Vrátit se domů tak pozdě a vzbudit všechny sousedy zpíváním.“

„Já Žalozpěv že jsem zpíval?“

„Kdyby jen zpíval! Hulákal jsi jak na lesy.“

„Nic takovýho si nepamatuju.“

„Zato sousedi si tě budou pamatovat do nejdelší smrti a Pittypat s Melanií jakbysmet.“

„Matko sedmibolestná,“ sténal Gerald a olizoval si vyschlým jazykem okoralé rty. „Pamatuju si nejvejš na začátek hry a pak už nic.“

„Jaké hry?“

„Ten kluk Butlerovská se kasal, že je nejlepší hráč pokeru v celý…“

„Kolik jsi prohrál?“

„Já, já že jsem prohrál? Samo sebou že jsem jako vždycky vyhrál.“

„Podívej se do náprsní tašky.“ Gerald s výrazem dávajícím najevo, že sebemenší pohyb pro něj znamená strašné utrpení, vytáhl z kabátu náprsní tašku a otevřel ji. Byla prázdná, Gerald na ni hleděl zoufale a nechápavě zároveň. „Pět set dolarů,“ vysoukal ze sebe. „Měl jsem za ně od prorážečů blokády nakoupit věci pro paní O’Harovou, jak tak koukám, nezbylo mi ani na zpáteční lístek do Tary.“ Scarlett se znechuceně podívala na peněženku a přitom se jí v hlavě vynořil nápad, který rychle dostal konečnou podobu. „Teď se nemůžu v Atlantě ani ukázat na ulici,“ začala otci kázat. „Všechny jsi nás zostudil.“

„Buď zticha, holčičko. Nevidíš, že mi div nepraskne hlava?“

„Vrátíš se domů s člověkem jako kapitán Butler, řveš přitom jak na lesy, aby tě všichni slyšeli, a ještě prohraješ tolik peněz.“

„Ten chlap nemůže být gentleman, na to se moc vyzná v karbanu. Von…“

„Co tomu řekne matka, až se všechno dozví?“ Gerald zvedl hlavu a bylo vidět, jak se ho prudce zmocnila hrůza a neblahá předtucha. „Neřekneš matce ani slovo a nebudeš ji teď zbytečně rozrušovat, viď že ne?“ Scarlett mlčela, ale sešpulila rty. „Jen si představ, jak by se jí to dotklo, víš přece, jak je křehká.“

„Ty si, tatínku, představ, že jsi mi naposledy včera večer vykládal, jak jsem zneuctila celou rodinu! Já, která jsem si s bídou zatančila jedno kolečko, a to ještě proto, abych vydělala pár šupů pro zraněné vojáky. Nejradši bych se na místě rozbrečela.“

„Prosím tě, neplač,“ zapřísahal ji Gerald. „Mně už i tak div hlava nepraskne, a teď ještě tohle.“

„A taky jsi tvrdil, že jsem…“

„No tak, holčičko, no tak, jen si tolik neber, co ti říkal tatínek. Podívej se, jaký je chudák. Nic nechápal a hlavně to tak nemyslel! Já vím, že jsi všechno myslela dobře, já vím, že jsi hodná holčička.“

„Ale chtěl jsi mě s hanbou odvézt domů.“

„Ale, miláčku, stejně bych to neudělal. Byla to jen legrace. Viď, že mamince neřekneš o těch penězích – už tak si dělá starosti s výdaji.“

„Ne,“ odpověděla Scarlett upřímně, „neřeknu, ale musíš mě nechat tady a mamince řekneš, že všechno byly jen pomluvy od starých koz.“

Gerald si změřil dceru smutným pohledem.

„Ale to je od tebe vydírání.“

„A tvoje chování v noci byl zase skandál.“

„No dobře,“ pokoušel se Gerald o smířlivý tón, „tak tedy na všechno radši zapomenem. Co myslíš, mohla by mít taková skvělá dáma jako slečna Pittypat doma kapku brandy? Do psích…“

Scarlett se otočila a po špičkách odešla do jídelny pro láhev brandy, které s Melly důvěrně říkaly „omdlívací flaška“, protože Pittypat si z ní přihnula pokaždé, když na ni z rozbušení srdce šly mdloby, nebo když si to sama namlouvala. Obličej jí zářil vítězstvím a vůbec se nestyděla, že se k Geraldovi nechovala ani trochu jako hodná dcera. Kdyby teď Ellen náhodou psal nějaký další šťoural, uchlácholí ji nějakou šikovnou lží. Teď může klidně zůstat v Atlantě. Teď si bude moci dělat prakticky, co bude chtít, protože Pittypat je taková křehká nádoba. Scarlett odemkla skříňku a na chvíli zůstala stát s lahví a skleničkou přitisknutou na prsa.

V duchu před sebou viděla dlouhou řadu pikniků na březích bublajícího Broskvoňového potoka a rožnění na Stone Mountain, recepcí a plesů, odpoledních tanečních dýchánků, vyjížděk v kočárech a nedělních studených večeří. A všude bude, přímo ve víru událostí, ve středu mužů, kteří ji budou obletovat. A muži se snadno zamilují, když pro ně žena předtím v lazaretu udělala sebemenší maličkost. Teď jí už nebude lazaret tolik vadit. Když je mužům špatně, je snadné v nich probudit zájem. Padají do rukou chytrého děvčete jako zralé broskve v Taře, stačí jemně zatřást stromem.

Scarlett se vracela k otci s povzbuzujícím nápojem, děkovala bohu, že vyhlášená O’Harova hlava jako obyčejně nesnesla včerejší pití, a přitom ji zčistajasna napadlo, jestli v tom náhodou neměl prsty Rhett Butler.









Kapitola 11

Příští týden se Scarlett jednou odpoledne vrátila z lazaretu unavená a otrávená. Byla unavená, protože musela celý den stát na nohou, a podrážděná, protože ji paní Merriwetherová ostře napomenula za to, že se posadila na lůžko raněného, jemuž obvazovala ránu na paži. Tetička Pitty a Melanie už čekaly u vchodu v nejlepších kloboucích s Wadem a Prissy a chystaly se na obvyklý týdenní okruh návštěv.

Když doznělo hrčení kočárových kol a Scarlett si byla jista, že všichni zmizeli z dohledu, vklouzla tiše do Melaniina pokoje a otočila klíčem v zámku. Byl to úzkostlivě spořádaný panenský pokojík, klidný a prohřátý paprsky slunce sklánějícího se ve čtyři hodiny k západu. Podlaha se až na několik míst pokrytých pestrými koberečky leskla a bílé stěny zůstaly holé až na jeden kout, z něhož si Melanie udělala jakýsi domácí oltář.

Zde byla pod nařasenou vlajkou Konfederace pověšena šavle s pozlaceným jílcem, s níž Melaniin otec kdysi sloužil ve válce s Mexikem a s níž Charles nedávno odjel do války. Vedle šavle byla zavěšena Charlesova šerpa a opasek s pouzdrem a pistolí. Mezi šavlí a pistolí visel dagerotyp s portrétem Charlese, který se na něm tvářil velice přísně a hrdě v šedé uniformě, až mu nádherné hnědé oči zářily z rámečku, jenom na rtech mu pohrával ostýchavý úsměv.

Scarlett se na portrét ani nepodívala, bez váhání zamířila rovnou ke čtverhranné skříňce na psací potřeby z růžového dřeva, která ležela na stole postaveném hned vedle úzkého lůžka. Vyndala z ní svazek dopisů adresovaných Ashleyho rukou Melanii, převázaný modrou stužkou. Nahoře ležel dopis, který došel dnes ráno, a ten otevřela.

Když Scarlett před časem začala tajně číst tyto dopisy, stěží dokázala otevřít obálku, protože se jí ruce třásly výčitkami svědomí a strachem, aby nebyla přistižena. Ale teď byl její smysl pro čest, který nebyl nikdy zrovna neúprosný, otupen opakováním téhož přestupku, zmírnil se také strach z přistižení. Občas ji s hrůzou napadlo: Co by mi asi řekla matka, kdyby se o tom dozvěděla? Scarlett dobře věděla, že by Ellen byla raději, kdyby dcera zemřela, než aby ji přistihli při takové nečestnosti. Zpočátku se tím Scarlett trápila, jelikož chtěla být ve všem jako matka, ale pokušení bylo příliš silné, a tak na to

postupně Teď na takovou propřestala myslet. V poslední době se zdokonalila v umění, jak pouštět tivnou věc nebudu myslet. Budu na to myslet až zítra. z hlavy nepříjemné myšlenky. Naučila se říkat si:

A druhý den si na původní myšlenku buď vůbec nevzpomněla, anebo si ji vybavila mlhavě, že už jí nepřipadala tak nepříjemná. Proto si ani kvůli tajnému čtení Ashleyho dopisů už nedělala zvláštní výčitky svědomí.

Melanie se s dopisy nikdy neskrývala a předčítala z nich Pittypat a Scarlett celé dlouhé pasáže. Jenomže Scarlett nedávaly spát hlavně ty části, které nahlas nečetla, a nakonec ji zvědavost dohnala k tajnému čtení korespondence, kterou švagrová dostávala. Scarlett se musela nějak dovědět, jestli se Ashley do své ženy po svatbě nezamiloval. Musela se dovědět, jestli jí lásku aspoň nepředstírá. Posílá jí drobné něžnůstky? Jaké city v dopisech vyjadřuje a s jakou vřelostí?

Scarlett pečlivě uhladila papír.

Moje milá

ženo Před očima se jí objevil Ashleyho drobný pravidelný rukopis.

Miláčku Lásko. Scarlett si přečetla oslovení a vydechla úlevou. Zatím tedy Melanii nepíše

ani Moje milá ženo, píšeš, že tě znepokojuje pocit, jako bych

před tebou skrýval své pravé myšlenky, a chceš vědět, co v

těchto dnech zaměstnává mou mysl…

Panenkomarjá! vyděsila se Scarlett v náhlém záchvatu viny. Skrýval své pravé myšlenky. Že by Melly uměla číst jeho myšlenky? Anebo moje? Že by mě podezírala, že… Přitáhla si dopis blíž k očím rukama třesoucíma se strachy, ale když si přečetla další odstavec, celá se uvolnila.

Milá ženo, jestli jsem ti zatajil nějakou myšlenku, udělal jsem to pouze proto, abych tě zbytečně nezatěžoval a nepřidělával ti vedle starostí, které si děláš o mé tělesné blaho, ještě starosti se svým duševním zmatkem. Ale vidím, že před tebou nemohu nic skrývat, jelikož mě tak dobře znáš. Neznepokojuj se. Nebyl jsem zraněn. Ani jsem nebyl zatím nemocen. Jídla mám dost a občas se i vyspím v posteli. Voják ani nemůže žádat víc. Ale na srdci mě, Melanie, tíží neodbytné myšlenky, s nimiž se ti musím svěřit.

V těchto letních nocích často bdím dlouho poté, co celý tábor dávno usnul, znovu a znovu se dívám vzhůru na hvězdy a v duchu si kladu otázku: Proč tady, Ashley Wilkesi, vlastně jsi? Za co vlastně bojuješ?

Za čest a slávu určitě ne. Válka je špinavá věc a já špínu nemám rád. Nejsem voják a ani před ústími děl netoužím po pomíjivé slávě. A přesto jsem tady, ve válce – já, člověk, kterého bůh nestvořil k ničemu jinému, než aby ze mne byl venkovský gentleman, který se věnuje svým knihám a zálibám. Neboť, Melanie, polnice mi neroznítí krev a bubny mi neprobouzejí nohy k pochodu a čím dál jasněji vidím, že jsme byli zrazeni, zrazeni vlastními arogantními představami o sobě a vírou, že jeden Jižan stačí na deset Yankeeů a Bavlna může vládnout světu. Byli jsme také zrazeni slovy a hesly, předsudky a nenávistí vycházející z úst vysoce postavených lidí, mužů, které jsme zbožňovali a ctili: „Bavlna kraluje, Otroctví, Práva států, Pryč s Yankeei.“A

tak když ležím na dece, dívám se vzhůru na hvězdy a ptám se: Zač vlastně bojuješ?, často přemýšlím o právech států, o ba vlně, o černoších i Yankeeích, které mě od dětství učili nenávidět, a uvědomuji si, že kvůli žádnému z nich nebojuji. Místo toho všeho vidím Dvanáct dubů a vybavuji si, jak měsíční záře dopadá šikmo na bílé sloupy, na nadpozemský dojem, jakým působí magnolie, když rozkvétají v měsíčním světle, a na to, jak popínavé růže obrůstající postranní verandu dávají stín i v nejparnějším poledni. Vidím také matku, která tam šije, jako když jsem býval malý chlapec. Slyším, jak se negři za soumraku vracejí z polí, unavení, zpívající a vyhladovělí před večeří, i skřípání rumpálu, když vědro klesá do chladné studny. Také si vybavuji ten široký výhled podél silnice až k řece, přes bavlníková pole, a mlhu stoupající v přísvitu červánků z níže položených míst. A právě proto jsem tady – já, který nemiluju smrt, utrpení ani slávu, já, který nechovám vůči nikomu nenávist. Snad se právě tomu říká vlastenectví, láska k domovu a vlasti. Ale ten pocit, Melanie, je mnohem hlubší. Protože věci, které jsem vyjmenoval, Melanie, jsou pouhými symboly věci, kvůli níž riskuju život, symboly způsobu života, jaký mám rád. Neboť bojuji za staré časy, staré způsoby, které mám tolik rád, ale s nimiž je, jak se obávám, teď navždy konec, ať nám padne jakákoli karta. Ať vyhrajeme, nebo prohrajeme, nakonec stejně prohrajeme.

Vyhrajemeli válku a vytvoříme si Království bavlny podle svých představ, stejně prohrajeme, protože sami budeme jiní a klidné staré způsoby také zmizí. Celý svět se bude u našich dveří hlasitě dožadovat bavlny a my si budeme moci diktovat ceny, jaké budeme chtít. A v tom okamžiku klesneme, jak se obávám, na úroveň Yankeeů, jejichž honbě za penězi, hrabivosti a komercialismu se teď posmíváme. A co teprve, když prohrajeme, Melanie, co když prohrajeme!

Nemám strach z nebezpečí, zajetí, zranění, ani ze smrti, pokud by mi byla souzena, ale mám strach, že se, až tahle válka skončí, nikdy nebudeme moci vrátit do starých časů. A právě do těch starých časů patřím. Nepatřím do šílené přítomnosti, v níž se zabíjí, mám strach, že se nedokážu přizpůsobit žádné budoucnosti, i kdybych se snažil sebevíc. A ty také ne, moje milá, jelikož oba pocházíme ze stejné krve. Nevím, co přinese budoucnost, ale rozhodně to nebude nic tak krásného a uspokojivého, jako byla minulost.

Ležím a dívám se po chlapcích spících kolem mne a v duchu si kladu otázku, jestli dvojčata nebo Alex s Cadem myslí na totéž. Zajímalo by mě, jestli si uvědomují, že bojují za Věc, která byla ztracena v okamžiku, kdy padl první výstřel, jelikož naší Věcí ve skutečnosti je náš způsob života a s tím je navždy konec. Ale osobně se domnívám, že na nic takového nemyslí, a proto jsou šťastni.Nepřemýšlel

jsem o těchto věcech, když jsem tě požádal o ruku. Myslel jsem si, že život U Dvanácti dubů půjde dál jako vždycky svým klidným, neměnným tempem. My dva jsme si podobni jako vejce vejci, Melanie, milujeme stejné tiché věci, a tak jsem si představoval, že před námi leží nekonečná řada let, v nichž se nic zvláštního nebude dít a my si budeme číst, poslouchat hudbu a snít. Ale tohle mě nenapadlo, tohle tedy ne! Že by nás všechny mohlo postihnout zničení starých způsobů, tohle krvavé vraždění a taková nenávist! Melanie, nic nestojí za tuhle cenu – práva států, otroci, ani bavlna. Za tuhle cenu nestojí ani to, co nás postihuje teď, ani to, co nás zřejmě postihne později, protože jestli nás Yankeeové porazí, tak nás v budoucnosti čekají jen neuvěřitelné hrůzy. A porazit nás, moje milá, ještě klidně mohou.

Neměl bych takové věci psát. Neměly by mě ani napadat. Ale žádala jsi mě, abych se ti svěřil se vším, co mě trápí v srdci, a tam číhá strach z porážky. Vzpomínáš si na rožnění v den ohlášení našich zásnub, kdy ten člověk, který podle přízvuku pocházel z Charlestonu, jmenoval se Butler, svými poznámkami o zabedněnosti Jižanů málem vyvolal rvačku? Vzpomínáš si, jak ho dvojčata chtěla zastřelit, jelikož tvrdil, že máme

málo sléváren, továren, textilek a lodí, arzenálu a dílen?

Vzpomínáš si, jak tvrdil, že nám Yankeeové dokážou zablokovat přístavy,

že nebudeme schopni vyvážet vlastní bavlnu? Ve všem měl pravdu.

Bojujeme proti moderním puškám Yankeeů mušketami z

dob války za nezávislost a brzy se blokádou nepodaří provážet

ani zdravotnický materiál. Měli jsme dát na cyniky jako Butler, kte-

rý věděl, jak na tom jsme, místo na politiky, kteří se

oddávají svým pocitům – a řečem. Butler vlastně tvrdil, že Jih nemá

až na bavlnu a aroganci čím vést válku. Bavlna je teď

bezcenná, a tak nám zbývá jen to, co nazval arogancí. A já té

aroganci říkám nesrovnatelná odvaha. Jestli…

Scarlett pečlivě složila nedočtený dopis a vložila jej zpět do obálky. Dál nečetla, protože ji příliš nudil. Navíc na ni z tónu dopisu se všemi pošetilými řečmi o porážce dýchala jakási nevysvětlitelná deprese. Nečetla přece Melaniinu korespondenci proto, aby se seznamovala s Ashleyho matoucími a nezáživnými představami. Těch se naposlouchala ažaž, když za dávno zašlých časů sedával na verandě v Taře.

Zajímalo ji jen, jestli píše své ženě vášnivé dopisy. Zatím je nepsal. Scarlett přečetla všechny dopisy schované ve skříňce a v žádném nebylo nic, co by nemohl napsat bratr vlastní sestře. Dopisy byly něžné, humorné, upovídané – všechno, jen ne milostné. Scarlett dostala v životě spoustu horoucně zamilovaných dopisů a poznala by vášeň, jakmile by narazila na její sebemenší stopu. Po tajné četbě se jí jako obvykle zmocnilo příjemné uspokojení, jelikož si byla jista, že Ashley miluje ji. A po každé se v duchu uštěpačně ptala, jak je možné, aby Melanie nepoznala, že ji Ashley má rád jen jako přítelkyni. Melanie nedávala najevo, že by v manželových dopisech cokoli postrádala, ale Melanie přece nedostávala zamilované dopisy od jiných mužů a neměla tedy možnost srovnání.

Píše jí takové praštěné dopisy, říkala si Scarlett v duchu. Kdyby takové žvásty napsal můj manžel mně, tak by uslyšel věci, které by si rozhodně nedal za rámeček! Dokonce i Charlie psal líp!

Scarlett listovala svazečkem dopisů, dívala se na data a vybavovala si obsah. Nebyly v nich nádherné nekonečné popisy táboření pod širým nebem ani ztečí, jaké posílal Darcy Meade rodičům nebo chudák Dallas McLure svým staropanenským sestrám, slečně Faith a slečně Hope. Meadeovi i McLureovi pyšně obcházeli všechny sousedy a předčítali z dopisů nahlas, takže se Scarlett občas užírala hanbou, že Melanie od Ashleyho nemá podobné dopisy, ze kterých by mohla předčítat v kroužcích šití.

Ashley jako by v dopisech Melanii úplně ignoroval válku a místo toho se pokoušel kolem obou opsat magický kruh bezčasovosti a vylučoval všechno, co se stalo od chvíle, kdy se největší zprávou dne stal Fort Sumter. Vypadalo to skoro, jako by předstíral, že žádná válka vlastně není. Psal o knihách, které s Melanii četli, o písních, které zpívali, o starých známých, s nimiž se stýkali, a o místech, která navštívil při velkém turné po Evropě. Dopisy se vinula naléhavá touha vrátit se domů ke Dvanácti dubům, celé stránky padly na popisy lovů a dlouhých projížděk po tichých lesních cestách pod mrazivou podzimní oblohou, plnou hvězd, rožnění, smažení ryb, tichých měsíčních nocí a kouzelného jasu, jímž dýchal starý dům.

Ale tohle mě nenapadlo tohle tedy ne!

Scarlett přemýšlela o slovech, jež Ashley napsal v dopise, který si právě přečetla: , , a měla pocit, že jsou to slova deroucí se z mučené duše, která musí čelit čemusi, čemu čelit nedokáže. Mátlo ji to, protože nechápala, čeho se Ashley vlastně bojí, když nemá strach ze zranění a smrti. Nebyla duševně vybavena pro analyzování, ale teď zápolila s myšlením složité osobnosti.Válka

ruší jeho klid a on – on nesnáší nic, co ruší jeho klid – například mě – miloval mě, ale měl strach si mě vzít, jelikož se bál, že bych ohrozila jeho navyklý styl myšlení i žití. Ne, to není přesné, on se vlastně nebál. Ashley není zbabělec. Nemůže být, když dostal pochvalu a plukovník Sloan napsal Melly dopis, v němž ho chválil za odvážné vedení zteče. Jakmile se jednou rozhodne, je nejstatečnější a nejrozhodnější ze všech, ale… Žije ve vlastní hlavě místo v okolním světě a nesnáší, když musí ven do toho světa, a… Ale já tomu vůbec nerozumím! Kdybych byla před lety pochopila aspoň tuhle věc, byl by si mě určitě vzal.

Scarlett si chvíli tiskla dopisy na prsa a přitom toužila po Ashleym. Její city k němu se nezměnily ode dne, kdy se do něj zamilovala. Cítila k němu totéž, co v den, kdy jí bylo čtrnáct let a zůstala oněměle stát na verandě v Taře a sledovala, jak přijíždí usmívající se Ashley, jehož světlé vlasy se stříbrně leskly v ranním slunci. Její láska pořád byla spíš zbožňováním, jaké dívka cítí k muži, jehož nechápe, muži, který měl vlastnosti, jaké sama postrádala, ale které obdivovala. Pořád pro ni byl dívčím snem o Dokonalém rytíři a tento sen nežádal víc než ujištění, že její lásku opětuje, nezacházel dále než k nadějím na polibek .Když

si Scarlett přečetla dopisy, nabyla jistoty, že Ashley miluje ji, Scarlett, přestože se oženil s Melanií, a po ničem víc než po této jistotě skoro ani netoužila. Pořád byla tou mladou a nedotčenou dívkou. Kdyby v ní byl Charles svou směšnou nešikovností a stydlivými intimitami probudil hlubší pramen vášnivých citů, její snění o Ashleym by se nezastavilo u pouhého polibku. Ale těch pár měsíčných nocí, které strávila o samotě s Charlesem, se nedotklo jejích citů, ani ji nepřivedlo blíž zralosti. Charles v ní neprobudil sebemenší představu, jaká může být vášeň, něha nebo skutečná intimní blízkost duší nebo těl.

Vášeň pro ni znamenala jen otročení nevysvětlitelnému mužskému šílení, které ženy nesdílejí, bolestivé a trapné počínání vedoucí nevyhnutelně k ještě bolestivějšímu porodu. Že je manželství takové, ji ovšem nepřekvapovalo. Ellen jí před svatbou naznačila, že manželství je záležitost, kterou žena musí snášet důstojně a statečně, tuto pravdu potvrzovaly i komentáře, které jí od dne, kdy ovdověla, šeptaly do ouška ostatní vdané matrony. Scarlett byla ráda, že má za sebou jak vášeň, tak manželství.

Měla za sebou manželství, ale nezbavila se lásky, protože její láska k Ashleymu byla něco jiného, neměla nic společného ani s vášní, ani s manželstvím, byl to posvátný a závratně krásný cit, který nenápadně vyrůstal ze všech dlouhých dnů vnuceného mlčení a živil se mnohokrát prolistovanými vzpomínkami a nadějemi.

Scarlett si povzdechla a pečlivě převázala svazeček stužkou a potisící se sama sebe ptala, co na Ashleym vlastně uniká jejímu chápání. Snažila se dospět k nějakému uspokojivému závěru, ale její nekomplikovaný rozum se jako obvykle na žádný názor nezmohl. Vrátila dopisy zpátky do skříňky a přiklopila víko. Potom se zamračila, jelikož se v duchu vrátila k pasáži z Ashleyho dopisu, obsahující zmínku o kapitánu Butlerovi. Připadalo jí divné, že na Ashleyho mohly udělat dojem výroky, které před rokem pronesl takový darebák. Nikdo jiný než darebák by přece nedokázal říkat o Konfederaci podobné věci, jaké pronesl na dobročinném bazaru kapitán Butler.

Scarlett přešla místností k zrcadlu a spokojeně si pohladila hladce sčesané vlasy. Při pohledu na vlastní bílou pleť a šikmé zelené oči se jí jako vždycky zlepšila nálada, a tak se usmála, aby se jí ve tvářích udělaly dolíčky. Potom pustila kapitána Butlera z hlavy, s potěšením se kochala vlastním obrazem a vzpomínala, že Ashleymu se její dolíčky vždycky moc líbily. Potěšení z vlastního mládí a kouzla a z nově nabyté jistoty, že ji Ashley miluje, jí nekalily sebemenší výčitky svědomí, že miluje manžela jiné ženy a navíc jí tajně čte korespondenci.

Až Scarlett odemkla dveře a s lehkým srdcem šla dolů po matně krutá válka skončí osvětleném točitém schodišti. V polovině cesty si začala zpívat .









Kapitola 12

Válka pokračovala většinou úspěšně, ale lidé přestali říkat: „Ještě jedno vítězství a bude po válce,“ stejně jako už předtím přestali opakovat, že Yankeeové jsou zbabělci. Teď bylo všem jasné, že Yankeeové zdaleka nejsou zbabělí a že k jejich porážce bude třeba něčeho víc než jediného vítězství. Avšak vítězství, k nimž vedli armády Konfederace v Tennessee generálové Morgan a Forrest, spolu s triumfem ve druhé bitvě u Bull Runu byla viditelnými yankeeskými skalpy, na které mohl být každý pyšný. Tyto skalpy byly draze zaplaceny. Lazarety a domy v Atlantě praskaly pod náporem raněných a nemocných a čím dál víc žen nosilo smutek. Jednotvárné řady vojenských hrobů na oaklandském hřbitově se den ode dne prodlužovaly.Hodnota

konfederační měny znepokojivě poklesla, důsledkem byl vzrůst cen potravin a oděvů. Zásobovací úřad vymáhal tak obrovské dávky proviantu, že se to začínalo projevovat na zásobovací situaci Atlanty. Bílá mouka byla vzácná a tak drahá, že vdolečky, rohlíky a lívanečky všeobecně nahradil chleba z kukuřičné mouky. V řeznictví nebylo k dostání skoro žádné hovězí maso, sem tam se objevilo trochu skopového, ale bylo tak drahé, že si je mohli dovolit jen bohatí. Vepřového masa, kuřat a zeleniny však byl pořád ještě dostatek.Yankeeská

blokáda přístavů zesílila a luxusní zboží jako čaj, káva, hedvábí, šněrovačky s velrybími kosticemi, kolínská, módní časopisy a knihy se staly nákladnou vzácností. I ceny nejlacinějšího bavlněného zboží závratně stouply a dámy se bohužel musely smířit s tím, že budou nosit stejné šaty i v příští sezoně. Domácí stavy, na které po léta sedal prach, byly sneseny z půd a prakticky ve všech salonech bylo vidět osnovy podomácku tkaných látek. Postupně v nich začali chodit všichni – vojáci, civilisté, ženy, děti i černoši. Šedá – symbolická barva Konfederace – prakticky zmizela a byla nahrazena žlutohnědým odstínem připomínajícím barvu burských oříšků.Lékaři

v lazaretech začínali mít těžkou hlavu z nedostatku chininu, projímadla, opia, chloroformu a jódové tinktury. Plátěné a bavlněné obvazy byly příliš vzácné a nedaly se po jednom použití vyhodit, takže všechny dámy ošetřující raněné dopravovaly domů koše plné zakrvácených látkových pruhů, které bylo nutno vyprat, vyžehlit a potom vrátit, aby jimi mohli být obvázáni další nešťastníci.Ale

Scarlett, která se právě vyklubala z kukly vdovství, viděla ve válce pouze čas radovánek a vzrušení. Byla šťastná, že se vrátila zpátky do normálního světa, a nevadily jí ani drobné újmy na oblékání a stravě.

Kdykoli si vzpomněla na nudné časy v loňském roce, kdy se jí navzájem podobné dny nekonečně vlekly, měla pocit, že život nabral neuvěřitelně rychlý spád. Každé jitro bylo rozbřeskem vzrušujícího dobrodružství – dne, kdy se setká s novými muži, kteří ji požádají o pozvání na návštěvu, budou jí lichotit, jak je hezká a že je pro ně ctí bojovat a třeba i padnout právě za ni. Snad opravdu milovala Ashleyho do posledního dechu, ale kvůli tomu se nerozpakovala koketovat s jinými muži tak, až ji žádali o ruku.

Válka, jejíž přítomnost pod povrchem běžného života všichni cítili, vtiskla společenským vztahům příjemnou bezprostřednost, kterou starší lidé sledovali se znepokojením. Matky zjišťovaly, že jejich dcery navštěvují úplně cizí pánové, kteří přicházeli bez doporučujících listů a jejichž předky nikdo neznal. Matky s hrůzou zjišťovaly, že se dcery s těmi pány drží za ruce. Paní Merriwetherová, která vlastního manžela políbila teprve po skončení svatebního ceremoniálu, nemohla uvěřit vlastním očím, když přistihla Maybelle, jak líbá drobného zuáva René Picarda, a byla ještě více konsternována, když dcera prohlásila, že se nemá za co stydět. Nic nenapravilo ani to, že René okamžitě požádal o dceřinu ruku. Paní Merriwetherová měla pocit, že Jih se řítí do naprosté mravní zkázy, a často to nahlas opakovala. Ostatní matky s ní vřele souhlasily a svalovaly vinu na válku.

Ale muži, které možná během týdne nebo měsíce čekala smrt, nemohli čekat rok, než začnou své vyvolené tykat, ale přitom samozřejmě zachovají před jménem oslovení „slečno“. Stejně tak nemohli dodržovat formální pravidla dlouhodobého ucházení se o ruku, jaká před válkou předepisovalo dobré vychování. Většinou se vyslovili po třech, maximálně čtyřech měsících. A dívky, které dobře věděly, že dáma musí každého gentlemana nejdřív třikrát odmítnout, teď bezhlavě přijímaly první nabídku k sňatku.

Díky této bezprostřednosti se Scarlett za války skvěle bavila. Až na odporné ošetřování raněných a nudné skládání obvazů jí na válce nic nevadilo a klidně by se smířila s tím, kdyby se protahovala do nekonečna. Ve skutečnosti už snášela službu v lazaretu s klidem, protože to byl ideální revír na lov mužů. Bezbranní ranění vojáci podléhali jejímu kouzlu bez odporu. Stačilo, když jim převázala ránu, omyla obličej, načechrala polštář nebo je ovívala – a okamžitě se všichni zamilovali. Po posledním ponurém roce si připadala jako v ráji!Scarlett

se vrátila do dob před svatbou s Charlesem a cítila se, jako by si ho nikdy nevzala, nezažila šok z jeho smrti a neporodila Wadea. Válka, sňatek a porod se jí nijak hlouběji nedotkly, takže se vůbec nezměnila. Měla sice syna, ale o toho se v červeném cihlovém domě starali jiní, takže ho klidně mohla pustit z hlavy. V mysli i v srdci si znovu připadala jako Scarlett O’Harová, největší krasavice celého okresu. Přemýšlela a chovala se stejně jako za starých časů, ale pole působnosti se jí nesmírně rozšířilo. Nestarala se, co řeknou přátelé tetičky Pittypat, chovala se jako před svatbou, dělala všechno, co dělávala za svobodna. Pouze neodložila smutek. Věděla, že to by byla kapka, kterou by přetekla Pittypatina a Melaniina trpělivost. Byla stejně okouzlující vdovou, jako bývala okouzlující dívkou, chovala se příjemně, když bylo po jejím, s každým se snažila vyjít, pokud jí to neznepříjemňovalo život, a marnivě se vyžívala ve vlastní kráse a oblíbenosti.

Připadala si šťastná na stejných místech, kde si před pouhými několika týdny div nezoufala, šťastná s ctiteli, kteří ji ujišťovali, že je okouzlující, šťastná, jak to jen bylo možné s vědomím, že Ashley se oženil s Melanií a je neustále vystaven nebezpečí. Ale připadalo jí, že když je Ashley pryč, sama dokáže líp snášet pomyšlení, že se jí oženil. Byl vzdálen stovky mil dělících Atlantu od Virginie, a tak měla občas pocit, že jí patří stejně jako Melanii.

Podzimní měsíce roku 1862 rychle ubíhaly, protože všechen čas, který nepadl na krátké návštěvy v Taře, zabralo ošetřování raněných, tancování, projížďky kočárem a skládání obvazů. Návštěvy doma ji neuspokojovaly, protože měla málo času na dlouhé tiché rozhovory s matkou, na které se v Atlantě těšívala, neměla prakticky příležitost sedět vedle Ellen při šití, vnímat matnou vůni citronové verbeny linoucí se ze sáčku v jejích šustících sukních, tetelit se blahem pod dotekem jejích jemných dlaní, které by ji něžně hladily.

Ellen byla vyhublá a nevěděla, kde jí starostmi hlava stojí. Vstávala brzy ráno a uléhala dávno poté, co celá plantáž usnula. Požadavky konfederační zásobovací služby rostly měsíc po měsíci a na Elleniných bedrech spočívala starost, aby Tara vypěstovala všechno, co po ní vláda požadovala. Plno práce měl po létech i Gerald, protože nesehnal nového správce, který by nahradil Jonase Wilkersona, a tak musel objíždět vlastní pozemky sám. Ellen stačila dát dceři nejvýš polibek na dobrou noc, Gerald byl od rána do večera na polích a Scarlett

se Až krutá válka skončí nudila. Mezi Suellen a Frankem Kennedym „byla ruka v rukávě“, sestřička si zpívala s tak jednoznačnými úmysly, že se Scarlett měla co ovládat, aby nevybuchla, a Carreen se oddávala snění o Brentu Tarletonovi, takže s ní nebyla rozumná řeč.

Scarlett odjížděla na Taru se šťastným pocitem, ale na druhé straně se nikdy nezlobila, když od Pitty a Melanie přišel nevyhnutelný dopis zapřísahající ji, aby se vrátila. Ellen v těch chvílích vždycky vzdychala, jelikož byla smutná, že ji opouští nejstarší dcera s jediným vnoučetem.

„Ale nesmím být sobecká a zdržovat tě tady, když musíš ošetřovat raněné v Atlantě,“ říkávala. „Jen – jen mám takový pocit, miláčku, že si s tebou nemám ani čas pořádně promluvit a přesvědčit tě, že jsi zase moje malá holčička. Než se k tomu dostanu, už zase odjedeš.“

„Pořád jsem tvoje holčička,“ říkávala Scarlett Ellen a vždycky si k ní schovala hlavu na prsa, aby unikla výčitkám svědomí. Nikdy matce nesvěřila, že do Atlanty ji nepřitahuje služba Konfederaci, ale tanec a ctitelé. V té době před matkou skrývala mnoho věcí. Nejpečlivěji střežila tajemství, že Rhett Butler bývá častým hostem v domě tetičky Pittypat. V měsících, které následovaly po dobročinném bazaru, se Rhett zastavil pokaždé, kdy byl v Atlantě, bral Scarlett na vyjížďky svým kočárem, doprovázel ji na taneční zábavy a dobročinné bazary, čekal na ni před lazaretem a vozil ji domů. Scarlett se přestala bát, že prozradí tajemství, ale v koutku duše ji přesto strašila zneklidňující vzpomínka, že ji přistihl při nejhlubším životním poklesku a zná pravdu o Ashleym. Toto vědomí ji nutilo držet jazyk za zuby pokaždé, kdy jí Rhett začal být protivný. A protivný jí býval často.

Bylo mu kolem pětatřiceti let, byl nejstarší ze všech nápadníků, které v životě měla, a připadala si před ním bezmocná. Nedokázala ho ovládat a řídit jako ctitele, kteří jí byli věkem bližší. Vždycky se tvářil, že ho nemůže nic překvapit, spousta věcí mu byla upřímně k smíchu, a pokaždé, když ji připravil o dar řeči, si připadala, že nejvíc k smíchu je mu právě ona. Často ji svým zkušeným drážděním přivedl k výbuchům nezvladatelného vzteku, jelikož pod zrádnou něhou výrazu, který zdědila po Ellen, v ní háral Geraldův irský temperament. Až do té doby se ovládala pouze v Ellenině přítomnosti, jinak se ani nesnažila. A teď jí přišlo zatěžko muset polykat slova, protože jinak by se nevyhnula pohledu na jeho pobavený úsměv. Kdyby se aspoň někdy rozzuřil sám, nepřipadala by si tak hloupě bezbranná.

Po srážkách s Rhettem, z nichž málokdy vyšla jako vítěz, si Scarlett říkala, že je nemožný, nevychovaný, není gentleman a že s ním už napříště nechce mít nic společného. Ale dříve či později se Rhett vrátil do Atlanty, přišel na návštěvu, samozřejmě údajně za tetičkou Pittypat, a při té příležitosti s přehnanou zdvořilostí předal Scarlett darem bonboniéru, kterou jí přivezl z Nassau. Jindy si vedle ní předplatil sedadlo na hudebním dýchánku nebo si ji zadal k tanci a obvykle ji pobavil svou nezastíranou nestydatostí, až se začala smát na celé kolo a promíjela mu minulé hříchy tak dlouho, dokud se nedopustil nových.

Postupně se začala na jeho návštěvy těšit, přestože měl tak pohoršující vlastnosti. Měl v sobě něco vzrušujícího, nedovedla si vysvětlit co, ale byl jiný než všichni muži, které v životě poznala. Z jeho elegantního mohutného těla vyzařovalo něco, co jí vyráželo dech, pouhý jeho vstup do místnosti pociťovala jako nečekaný tělesný náraz, z impertinence a nezastíraného výsměchu v pohledu jeho černých očí cosi útočilo na jejího ducha a provokovalo ji, aby ho zkrotila.Připadám

si skoro, jako bych do něj byla zamilovaná! přiznala si v duchu celá vyvedená z míry. Ale zamilovaná přece nejsem, takže se v tom vlastně nevyznám.

Ale vzrušující pocit ji neopouštěl. Když přišel Rhett Butler na návštěvu, vychovaný a zženštilý dům tetičky Pittypat jí ve stínu jeho mužnosti najednou připadal malý, bledničkový a trochu zatuchlý. Scarlett nebyla jedinou členkou domácnosti, která na jeho přítomnost reagovala proti své vůli neobvykle, protože Rhett vyvolával neklid a obavy i v tetičce Pitty.

Pitty sice dobře věděla, že by Ellen byla proti jeho návštěvám u dcery a že charlestonský edikt zakazující mu přístup do slušné společnosti nelze brát na lehkou váhu, ale přesto nedokázala odolat Rhettovým rafinovaným komplimentům a líbání ruky o nic víc než moucha hrníčku medu. Navíc jí obvykle přivezl z Nassau nějaký drobný dáreček, který, jak ji ujistil, koupil výhradně pro ni a s nasazením vlastního života provezl blokádou – sady špendlíků a jehel, knoflíky, špulky hedvábí a vlásenky. Tyhle drobné věcičky zpříjemňující život už nebyly skoro k dostání – dámy nosily ručně vyřezávané dřevěné vlásenky a místo knoflíků si na šaty přišívaly žaludy potažené látkou – a Pitty v sobě nenašla morální sílu dárky odmítnout. Kromě toho s dětinskou radostí přijímala balíčky skrývající překvapení a celá se třásla na rozbalování jeho dárků. Jakmile je jednou rozbalila, nedokázala sebrat odvahu, vstát a říci mu do očí, že vzhledem k jeho reputaci se nehodí, aby chodil navštěvovat tři osamělé ženy žijící bez mužského ochránce. Když byl na návštěvě Rhett Butler, tetička Pitty pokaždé cítila, že potřebuje mužského ochránce .„Nechápu,

co v něm vlastně je,“ povzdechla si vždycky bezmocně, „ale – zkrátka, myslím, že by z něj mohl být příjemný, přitažlivý muž, kdybych ovšem viděla – no, že v hloubi duše ctí ženy.“

Od chvíle, kdy jí vrátil snubní prsten, měla Melanie pocit, že Rhett je vzácně jemný a ohleduplný gentleman, a tetiččina poznámka ji šokovala. Rhett se k ní choval pokaždé zdvořile, ale Melanie si vedle něj připadala trochu stísněně, zřejmě hlavně proto, že se styděla před všemi muži, které neznala odmalička.

Tajně ho velice litovala, což by Rhetta jistě pobavilo, kdyby o tom věděl. Melanie si byla jista, že mu život zkazil nějaký romantický žal, pro který ztvrdl a zahořkl, a věděla jistě, že by mu mohla pomoci jedině láska nějaké hodné ženy. Celý život si žila jako v bavlnce, nepoznala zlo a jen nerada brala na vědomí jeho existenci, a když jí šeptanda donesla zvěsti o Rhettovi a té dívce z Charlestonu, byla šokována a odmítala takovým řečem uvěřit. Místo aby se obrátila proti němu, chovala se v jeho společnosti ještě plašeji a mileji, jelikož ji pobuřovalo, že se mu – jak si namlouvala – stala nespravedlivá křivda.Scarlett

mlčky souhlasila s tetičkou Pitty. I ona tušila, že Rhett ženy nectí, s výjimkou Melanie. Pořád ještě si připadala nahá, kdykoli ji přejel pohledem od hlavy k patě. Ne že by si někdy dovolil nějaké řeči. To by ho pěkně zpražila několika nevybíravými slovy. Spíš šlo o drzý pohled plný nepříjemné nestydatosti, nezastírající, že všechny ženy patří jemu a jsou na světě od toho, aby mu byly po vůli, až se mu zamane. Jedině na Melanii se takto nedíval. Když hleděl na Melanii, nikdy ji chladným pohledem nezkoumal, nikdy se jí očima chladně nevysmíval; a když s ní mluvil, měl zvláštní hlas, zdvořilý, uctivý, toužící se zavděčit.

„Nechápu, proč jste na ni mnohem milejší než na mě,“ řekla mu Scarlett nedůtklivě jednou odpoledne, když si Melanie a Pittypat odešly po obědě odpočinout každá do svého pokoje a ona s ním zůstala o samotě.

Předtím se musela hodinu dívat, jak Rhett drží Melanii přadena vlny, kterou převíjela do klubek na pletení, a všimla si nevyzpytatelného, neproniknutelného výrazu, s nímž sledoval Melaniino rozvláčné a pyšné vyprávění o Ashleym a jeho povýšení. Scarlett věděla, že Rhett nemá o Ashleym příliš vysoké mínění a je mu úplně jedno, že se stal majorem. Přesto však zdvořile odpovídal a náležitě polohlasně chválil Ashleyho odvahu.

Stačí Ashleyho jméno, říkala si Scarlett v duchu podrážděně, už povytáhne obočí a směje se tím svým vědoucím ošklivým úsměvem.

„Jsem mnohem hezčí než ona,“ pokračovala, „a nechápu, proč jste na ni mnohem milejší.“

„Že byste snad žárlila?“

„No to tedy ne!“

milejší „Další naděje v prachu. Jsem-li na paní Wilkesovou , chovám se tak, protože si to zaslouží. Patří k několika málo milým, upřímným a nesobeckým lidem, jaké jsem v životě potkal. Možná jste si těchto jejích vlastností neráčila všimnout. A navíc navzdory svému mládí je to jedna z mála velkých dam, jaké jsem měl tu čest poznat.“

„Chcete říct, že já nejsem velká dáma?“

„Myslím, že jsme se při příležitosti našeho prvního setkání dohodli, že vůbec nejste dáma.“

„Vy máte v sobě tolik nenávisti a drzosti, abyste vyhrabával tak starou záležitost! Proč mi vyčítáte nepatrný dětský rozmar? Už je to dávno, od té doby jsem dospěla a na všechno bych zapomněla nebýt vašich narážek.“

„Podle mě to nebyl dětský rozmar a taky vám nevěřím, že jste se změnila. Když není po vašem, jste zase ochotna házet vázami jako tenkrát. Ale většinou je po vašem, takže není třeba uklízet střepy.“

„Vy jste ale… Škoda že nejsem muž! Vyzvala bych vás a…“

„A odměnou za vaši námahu by byla smrt. Na pětačtyřicet metrů dokážu prostřelit desetník. Radši se držte vlastních zbraní – dolíčků ve tvářích, váz a podobně.“

„Vy jste darebák.“

„Čekáte, že začnu zuřit? Bohužel vás musím zklamat, nemůžete mě rozzlobit, i když mi vynadáte a přitom máte pravdu. Jistěže jsem darebák, proč bych nebyl? Žijeme ve svobodné zemi, když se člověk rozhodne, může se stát třeba darebákem. Jenom pokrytci jako vy, moje drahá dámo, kteří jsou v nitru stejně špatní jako já, se rozčilují, když je někdo nazve pravým jménem.“

Scarlett byla proti jeho klidnému úsměvu a protahovaně vyslovovaným postřehům bezmocná, jelikož se v životě nesetkala s nikým, kdo by byl tak dokonale obrněn. Její obvyklé zbraně – pohrdání, chlad a výsměch – dopadaly na zem s otupeným ostřím, protože Rhett se nedal ničím zahanbit. Ze zkušenosti věděla, že lháři obvykle nejhorlivěji hájí vlastní pravdomluvnost, zbabělci statečnost, křupani ušlechtilost a křiváci čest. Rhett byl ale jiný. Všechno s úsměvem přiznal a ještě ji vyzýval, aby si posloužila dalšími výpady.

Během těchto měsíců přijížděl a odjížděl, předem se neohlásil a mizel bez rozloučení. Scarlett nezjistila, jaké obchody ho vlastně přivádějí do Atlanty, jelikož málokterý z ostatních prorážečů blokády považoval za nutné se vzdalovat tak daleko od pobřeží. Většinou vykládali zboží ve Wilmingtonu nebo Charlestonu, kde se na ně vrhala hejna obchodníků a spekulantů, kteří se tam slétali z celého Jihu a skupovali v dražbě zboží provezené blokádou. Lichotilo by jí pomyšlení, že tyto cesty podniká kvůli ní, ale tomu nemohla ani při vší své mimořádně vyvinuté marnivosti uvěřit. Kdyby jí alespoň jednou vyznal lásku, dal najevo žárlivost na ostatní muže, kteří ji obletovali, pokusil se vzít ji za ruku, požádal o podobiznu nebo kapesníček na památku, triumfovala by v duchu, že podlehl jejímu kouzlu. Ale Rhett se bohužel vůbec nechoval jako zamilovaný nápadník a nejhorší bylo, že zřejmě prohlédl všechny její úskoky, jimiž ho chtěla srazit na kolena ke svým nohám.

Kdykoli zavítal do města, ženy se začaly čepýřit. Nejenže z něj vyzařovala romantická aureola odvážného prorážeče blokády, ale pohled na něj probouzel touhu po zlém a zakázaném. Měl přece tak strašnou pověst! A jeho pověst se ještě zhoršila pokaždé, kdykoli se matrony z celé Atlanty sešly na klepy, o to byl přitažlivější pro mladé dívky. Většina z nich byla naprosto nezkušená a neslyšela o moc víc, než že „je hrozně na ženské“ – jenže si nedovedly představit, co „být na ženské“ v praxi obnáší. Také se šeptalo, že žádné děvče před ním neobstojí. Bylo divné, že muž s takovou pověstí od příjezdu do Atlanty nejvýš políbil ruku neprovdané dívky. O to víc jim připadal záhadný a vzrušující.

Kromě o hrdinných vojácích se v Atlantě mluvilo nejvíc o Rhettu Butlerovi. Všichni do nejmenších podrobností věděli, jak byl vyloučen z West Pointu pro opilství a „něco se ženskými“. Veřejně přetřásanou záležitostí byl i skandál s charlestonskou dívkou, kterou nejdřív zkompromitoval a potom jí zabil bratra. Korespondencí se známými z Charlestonu bylo dále zjištěno, že Butlerův otec, šaramantní starý pán se železnou vůlí, který se držel rovně, jako by spolkl pravítko, vyhnal syna ve dvaceti letech bez jediného centu a dokonce vymazal jeho jméno z rodinné bible. Synáček se potom za zlaté horečky v roce 1849 dostal až do Kalifornie, odtud do Jižní Ameriky a na Kubu, zprávy o jeho činnosti v těchto končinách nebyly příliš povzbudivé. Všelijaké útržky řečí o ženských, několika přestřelkách, pašování zbraní revolucionářům ve Střední Americe a nejhorší ze všeho narážky, že se živil jako hazardní hráč, to všechno patřilo k jeho kariéře, alespoň jak ji znala Atlanta.

V celé Georgii bohužel neexistovala jediná rodina, která by v řadách svých mužských členů nebo příbuzných nenašla alespoň jednoho, který propadl hazardní hře nebo prohýřil peníze, dům, půdu a otroky. Ale to bylo něco jiného. Člověk mohl prohrát všechno, ale přesto zůstal gentlemanem, kdežto profesionální hazardní hráč nemohl být ničím jiným než psancem.

Nebýt zmatku vyvolaného válkou a služeb, které prokázal vládě Konfederace, Rhett Butler by nemohl být přijímán ve slušných rodinách v Atlantě. Ale teď i ti nejúzkoprsejší považovali za vlasteneckou povinnost chovat se velkoryseji. Citověji založení lidé si říkali, že černá ovce Butlerovy rodiny lituje svých činů a snaží se odčinit napáchané hříchy. Proto dámy považovaly za svou povinnost přivírat obě oči, zvláště když šlo o tak neohroženého prorážeče blokády. Všichni chápali, že osud Konfederace závisí na umění lodí unikat yankeeským flotilám provádějícím blokádu, stejně jako na vojácích bojujících na frontě.

Šeptalo se, že kapitán Butler patří k nejlepším lodivodům na celém Jihu a je naprosto bezohledný a chladnokrevný, jako by ani neměl nervy. Protože vyrostl v Charlestonu, znal každou zátoku, záliv, mělčinu i skalisko v okolí tohoto důležitého přístavu a stejně dobře se vyznal ve vodách kolem Wilmingtonu. Ani jednou nepřišel o loď, ani nebyl nucen vyházet náklad do moře. Na začátku války se vynořil prakticky odnikud s dostatkem peněz na zakoupení rychlé lodě a teď, když za každý náklad provezený blokádou stržil zisk ve výši dvou tisíc procent, už vlastnil čtyři. Měl zkušené, dobře placené lodivody, kteří v temných nocích vyklouzli z Charlestonu nebo Wilmingtonu s nákladem bavlny určeným pro Nassau, Anglii nebo Kanadu. Přádelny bavlny v Anglii musely zastavit práci a dělníci hladověli, takže každý kapitán, který proklouzl blokádou yan keeského loďstva, si mohl v Liverpoolu diktovat ceny. Rhettovy lodě měly mimořádné štěstí jak při vyvážení konfederační bavlny, tak při dovážení válečného materiálu, který Jih zoufale potřeboval. Ano, dam se opravdu zmocňoval pocit, že tak statečnému muži mohou odpustit a zapomenout spoustu věcí.

Rhett Butler byl oslňující osobností, za níž se lidé otáčeli. Rozhazoval peníze na všechny strany, jezdil na divokém černém hřebci a nosil obleky, které reprezentovaly vrchol módy a krejčovského umění. Už samo oblékání by k němu stačilo přilákat všeobecnou pozornost, protože uniformy vojáků mezitím začaly být ošumělé a ošoupané a na nejlepších oblecích civilistů se skvěly všelijaké zastírané záplaty a zašívání. Scarlett si v duchu říkala, že předtím neviděla tak elegantní kalhoty, jaké nosil Rhett – rezavě hnědé, černobíle kostkované nebo pepita. Vesty měl nepopsatelně elegantní, zvláště ty z bílého hedvábného moaré vyšívané drobnými růžovými poupátky. A Rhett tyto oděvy nosil s ještě elegantnější ledabylostí, jako by si ani neuvědomoval jejich nádheru.

Když se rozhodl uplatnit svůj šarm, dokázala mu odolat málokterá dáma, nakonec se před ním sklonila i paní Merriwetherová a pozvala ho na nedělní oběd.

Maybelle Merriwetherová si měla vzít svého drobného zuáva, hned jak dostane dovolenku, pokaždé, když si na to vzpomněla, začala plakat, protože si vzala do hlavy, že se musí vdávat v bílých saténových šatech, ale na celém území Konfederace nebyly jediné k mání. Rovněž si nemohla žádné vypůjčit, protože všechny saténové svatební šaty z minulých let byly dávno přešity na válečné prapory. Paní Merriwetherová dceru marně vlastenecky napomínala a přesvědčovala ji, že konfederační nevěsta se má vdávat výhradně v šatech ušitých z podomácku tkané látky. Maybelle chtěla satén. Byla ochotna – dokonce s hrdostí – obětovat Věci vlásenky, knoflíky, hezké střevíčky, bonbony i čaj, ale trvala na saténových svatebních šatech.Když

se to Rhett od Melanie dozvěděl, přivezl z Anglie spoustu lesklého bílého saténu a spolu s krajkovým závojem je Maybelle věnoval jako svatební dar. Udělal to způsobem, že pouhá zmínka o placení nepřipadala v úvahu, a Maybelle byla tak nadšená, že Rhetta div nepolíbila. Paní Merriwetherová věděla, že tak nákladný dar – a navíc darované součásti oblečení – je krajně nevhodný, ale nevzmohla se na odmítnutí, zvláště když jí Rhett květnatě vylíčil, že pro nastávající jednoho z našich statečných hrdinů není žádná látka dost dobrá. Proto ho paní Merriwetherová pozvala na oběd a měla pocit, že tímto ústupkem obdržený dar bohatě splatila.

Rhett nejenže přivezl Maybelle satén, ale ještě dokázal poskytnout několik cenných rad týkajících se ušití svatebních šatů. V této sezoně se v Paříži na krinolínách nosily širší obruče a sukně byly naopak kratší. Už se nenosily nabírané, ale nařasené jako festony, aby pod nimi bylo vidět lemované spodničky. Rhett rovněž tvrdil, že na ulicích neviděl dlouhé spodní kalhotky, z toho dámy usoudily, že „se už nenosí“. Paní Merriwetherová se později svěřila paní Elsingové, že měla strach, aby jí přesně nepopsal, jaké kalhotky nosí Pařížanky.Nebýt

Rhett tak výrazně mužný typ, jeho schopnost vybavit si detaily na šatech, účesech a kloboucích by byla považována za projev nejsměšnější zženštilosti. Dámy si vždycky, když na něj dotíraly s dotazy týkajícími se módy, připadaly trochu divně, ale přesto si nemohly pomoci. Byly od světa módy izolovány jako trosečníci na pustém ostrově, jelikož blokádou proklouzlo jen pár módních katalogů. Mohly si klidně představovat, že si dámy ve Francii holí

hlavy Godeyho Dámský katalog a nosí mývalí čepice, takže každý detail na kanýrech, který si Rhett byl schopen vybavit, skvěle nahradil . Rhett si dokázal všimnout a také si všímal detailů, které jsou tak drahé ženským srdcím, že klobouky se letos nosí menší a jsou posazeny výše, přikrývají skoro celé temeno, zdobí se péry a ne květinami, že francouzská císařovna přestala pro večerní příležitosti nosit ruličky a místo toho má vlasy vyčesané nahoru tak, až jsou jí vidět celé uši, a večerní róby jsou opět otřesně hluboko vystřižené.

Rhett byl několik měsíců nejpopulárnější a nejromantičtější postavou města, navzdory předcházející špatné pověsti, navzdory tlumeným narážkám, že se podílí nejen na proražení blokády, ale i na spekulacích s potravinami. Lidé, kteří ho neměli rádi, tvrdili, že po jeho příjezdu do Atlanty pokaždé stoupnou ceny o pět dolarů. Navzdory této nesmělé šeptandě by si udržel popularitu, kdyby o ni sám stál. Jenže místo toho jako by ho cosi zvráceného v jeho povaze nutilo, aby, když si vyzkoušel úctu a dokonce i vynucenou přízeň, všechny co nejhruběji urážel a dával jim najevo, že jeho chování byla jen maškaráda, která ho přestala bavit.

Choval se, jako by osobně pohrdal každým jednotlivcem, vším na celém Jihu a především na Konfederaci, a ani se to nesnažil zastírat. Právě poznámkami o Konfederaci na sebe upoutal pozornost celé Atlanty, která si ho měřila nejdříve zmateně, později chladně a nakonec s nenávistí. Ještě se nezačal psát rok 1863, a už se mu muži ukláněli nápadně chladně a ženy přitahovaly dcery k sobě, jakmile se objevil na nějakém společenském shromáždění.

Rhettovi zřejmě působilo rozkoš nejen urážet posvátné závazky atlantských občanů, ale i sebe samého stavět do nejhoršího světla. Když mu lidé s dobrým úmyslem skládali poklony za statečnost při proplouvání blokádou, odpovídal jim bez servítků, že se v nebezpečí vždycky bojí stejně jako stateční hoši na frontě. Každý věděl, že neexistuje ani jeden zbabělý konfederační voják, a toto tvrzení všechny mimořádně popouzelo. Rhett se o vojácích vždycky vyjadřoval jako o „našich statečných hoších“ nebo „našich hrdinech v šedém“, ale vyznělo to jako nejhorší urážka. Když mu odvážnější dámy, které si s ním chtěly zaflirtovat, děkovaly za to, že patří k hrdinům, kteří za ně bojují, vždycky se uklonil a prohlásil, že nemůže sloužit, protože by udělal totéž pro Yankeejky, kdyby mu to vynášelo stejnou sumu.

Od prvního setkání na dobročinném bazaru v Atlantě hovořil se Scarlett tímto tónem, ale teď jednal se slabě zakrývaným výsměchem s každým. Když ho lidé chválili za služby prokazované Konfederaci, bez výjimky odpovídal, že proplouvání blokádou je pro něj pouhý obchod. S pohledem upřeným na držitele vládních kontraktů říkal, že kdyby na vládních zakázkách vydělal stejné peníze, určitě by nechal proplouvání blokádou a věnoval se bezpečnějšímu prodeji zteřelého sukna, cukru smíchaného s pískem, ztuchlé mouky a zpuchřelých kůží Konfederace.

Na většinu jeho poznámek se nedalo reagovat a o to hůř působily. Kolem několika držitelů vládních zakázek už bylo rozvířeno několik menších skandálů. Vojáci si v dopisech z fronty neustále stěžovali, že boty vydrží nejdéle týden, střelný prach nechytá, postroje praskají při sebemenší zátěži, maso je shnilé a mouka zamořená pilousy. Lidé v Atlantě si namlouvali, že takový materiál prodávají vládě výhradně držitelé vládních zakázek z Alabamy, Virginie, Tennessee, ale nikdo z Georgie. Vždyť držitelé vládních kontraktů přece patřili k nejlepším rodinám ve státě. Jako první přispěli na

lazaretní Dixie fondy a přispěchali na pomoc sirotkům po padlých vojácích. Jásali, jakmile se začala hrát , a nejdivočeji prahli, alespoň v projevech, po krvi Yankeeů. Vlna hněvu proti lidem, kteří se na vládních zakázkách obohacovali, se dosud nezdvihla a Rhettovy poznámky byly považovány za pouhý důkaz jeho špatného vychování.

Rhett nejenže urážel město narážkami na úplatnost mužů na nejvyšších místech a zlehčováním statečnosti bojovníků v poli, ale ještě se vyžíval v tom, že různými triky přiváděl důstojné občany do trapných situací. Jako malý kluk, který nemůže odolat a musí propíchnout balonek špendlíkem, demaskoval namyšlenost, pokrytectví a nabubřelé vlastenectví lidí, kteří ho obklopovali. Srážel hřebínek pompézním panákům a odhaloval bigotní ignoranty. Dělal to velmi rafinovaně, nejdřív protivníky ukolébal projevy zdvořilého zájmu, až nevěděli, na čem jsou, a pak je z ničeho nic nechal stát odhalené jako prázdné, směšné náfuky.

Po těch několik měsíců, kdy celé město Rhetta přijímalo, si o něm Scarlett nedělala žádné iluze. Věděla, že jeho komplikované projevy galantnosti a květnaté řeči jsou jen výsměchem. Věděla, že hraje roli odvážného a vlasteneckého prorážeče blokády jen proto, aby se pobavil. Někdy jí připomínal kluky, s nimiž vyrůstala doma v claytonském okrese, divoká dvojčata Tarletonových, doslova posedlá kanadskými žerty, mladé Fontainey s ďáblem v těle, kteří mysleli jen na darebáctví a na to, aby si z někoho mohli utahovat, Calverty, kteří vydrželi až do rána vymýšlet všelijaké boudy na druhé. Ale Rhett byl přece jen jiný, pod zdánlivou lehkostí skrýval cosi zlomyslného a v roztomile se tvářící brutalitě až zlověstného.

Ačkoli si Scarlett dobře uvědomovala, že Rhett není upřímný, měla ho nejraději v romantické roli prorážeče blokády. Především proto, že se tím dostala do lepší situace ve vztahu k němu, než v jaké byla zpočátku. Proto ji tolik rozčililo, když přestal hrát komedii a vědomě a soustavně provokoval dobrou vůli občanů města. Rozčililo ji to, protože jí takový postup připadal bláznivý, a také proto, že část ostré kritiky dopadla i na její hlavu.

Rhett se sám definitivně vyřadil ze slušné společnosti na stříbrném hudebním dýchánku, pořádaném paní Elsingovou. To odpoledne byl její dům naplněn vojáky na dovolence, raněnými z lazaretů, domobranci, příslušníky milice a také vdanými paními, vdovami i mladými dívkami. Všechna místa byla zaplněna, i dlouhé točité schodiště bylo plné hostů. Velká hluboká mísa z broušeného skla, s níž stál u vchodu lokaj Elsingových, musela být dvakrát vyprázdněna, neboť ji naplnily stříbrné mince. To bylo samo o sobě úspěchem, jelikož jeden dolar ve stříbře teď měl cenu šedesáti dolarů v konfederačních bankovkách.

Všechna děvčata, která si činila sebemenší nároky na jakési umění, zpívala nebo hrála na klavír a lichotivým potleskem

byly Když rosa leží na květu přijaty i živé obrazy. Scarlett byla velice spokojena sama se

sebou, Ach bože dámy nebuďte takové na Stephena! jelikož s Melanií předvedla dojemný duet , přidala bujnější , , , a ještě byla vybrána, aby v závěrečném živém obraze ztělesnila Ducha Konfederace.Byla

opravdu okouzlující, protože na sobě měla cudně nařasenou řeckou tuniku z řídkého bílého plátna přepásanou červenomodrou šerpou, v jedné ruce držela prapor Konfederace a ve druhé, vztažené ke kapitánu Careymu Ashburnovi z Alabamy, třímala šavli s pozlaceným jílcem, která patřila Charlesovi a předtím jeho otci. Když živé obrazy skončily, musela se pohledem přesvědčit, jestli Rhett ocenil její skvělý výkon. Málem si zoufala, když viděla, že Rhett s někým bouřlivě debatuje a zřejmě si jí vůbec nevšiml. Z obličejů lidí obklopujících Rhetta Scarlett poznala, že jeho poznámky všechny pobuřují.Prodírala

se k nim a uprostřed podivného ticha, jaké se občas ve společnosti rozhostí, uslyšela, jak člen milice Willie Guinan položil jednoznačně formulovanou otázku: „Chcete tím říci, pane, že Věc, pro niž naši hrdinové položili životy, není posvátná?“

„Kdyby vás přejel vlak, tak by vaše smrt asi neprospěla pověsti železniční společnosti, že ne!?“ odpověděl Rhett otázkou, ale takovým tónem, jako by se pokorně pídil po informaci.

„Pane,“ odpověděl Willie, „kdybychom nebyli pod touto střechou…“

„Celý se třesu pomyšlením, co by se mohlo stát,“ reagoval Rhett. „Vaše statečnost je samozřejmě každému dobře známa.“

Willie zrudl a debata ustala, jako když utne. Všichni se cítili trapně. Willie byl silný a zdravý, dosáhl vojenského věku, ale přesto nesloužil na frontě. Samozřejmě byl jedináčkem a koneckonců někdo musel sloužit v milici a chránit rodný stát, ale když se Rhett zmínil o statečnosti, z řad uzdravujících se důstojníků se ozvalo několik neuctivých posměšků.

Proč proboha není radši zticha! říkala si s nevolí Scarlett. Vždyť nám zkazí celý dýchánek.

Doktor Meade měl zlověstně zachmuřené čelo.

„Pro vás není nic svatého, mladý muži,“ ozval se hlasem, jakým promlouval při veřejných projevech. „Ale pro vlastence a vlastenky z Jihu je mnoho věcí posvátných. Patří k nim za prvé obrana vlasti před uzurpátorem, za druhé práva států a…“

Rhett se tvářil ospale a promluvil sametovým, téměř unuděným tónem.„Všechny

války jsou posvátné,“ prohlásil. „Pro ty, kdo v nich musí bojovat. Kdyby je ti, kdo války vyvolávají, neprohlásili za svaté, kde by našli blázny, kteří by šli za ně bojovat? Ale ať řečníci svolávají hlupáky, kteří bojují, jakýmikoli hesly, ať připisují válkám sebevznešenější cíle, nakonec se vždycky ukáže, že pro válku je jen jediný důvod. A tím jsou peníze. Všechny války jsou ve skutečnosti peněžní machinace. Málokdo si to uvědomí. Všem zní v uších pol-

Vysvoboďte boží hrob z rukou pohanů! nice, bubny a krásná slovíčka řečníků, kteří samozřejmě

zůstanou Pryč s papeženstvím! Svobodu! Bavlna otroctví doma. Jednou heslo zní , a práva států! jindy nebo a teď ,

“

Co s tím proboha má společného papež? ptala se v duchu Scarlett. Anebo Kristův hrob?

Ale když spěchala k rozzuřené skupince hostů, spatřila, jak se Rhett výsměšně uklonil a pak se začal prodírat davem ke dveřím. Chtěla se pustit za ním, ale paní Elsingová ji popadla za sukni a zadržela.„Nechte

ho,“ prohlásila jasným hlasem, který se rozléhal po celé místnosti, v níž se rozhostilo napjaté ticho. „Ať si jde! Je to zrádce a spekulant. Hřáli jsme si ho jako hada na prsou!“

Rhett, který se mezitím zastavil s kloboukem v ruce v hale, uslyšel, co ostatně slyšet měl, obrátil se a chvíli si mlčky měřil přítomné. Potom se významně podíval po ploché hrudi paní Elsingové, z ničeho nic se usmál, uklonil a odešel. Paní Merriwetherová se vezla domů v kočáře tetičky Pittypat. Všechny čtyři dámy se ještě nestačily jaksepatří usadit a už vybuchla.

„Tak vidíš, Pittypat Hamiltonová! Doufám, že jsi spokojena!“

„S čím, prosím tě?“ vykřikla s nepříjemnou předtuchou Pitty.

„S chováním toho darebáka Butlera, kterému jsi poskytovala pohostinství.“Pittypat

se roztřásla, jelikož v rozčilení nad takovým obviněním zapomněla, že paní Merriwetherová Rhetta Butlera při různých příležitostech hostila. Scarlett s Melanií si na to vzpomněly, ale protože byly vychovány ke slušnosti vůči starším, zdržely se všech poznámek. Místo toho seděly se sklopenými hlavami a soustředěně hleděly na své ruce v rukavičkách.

„Urazil všechny, nás osobně i Konfederaci,“ horlila paní Merriwetherová a mohutné poprsí se jí divoce dmulo pod třpytícími se ozdobnými šňůrami na živůtku šatů. „Dovolil si říct, že bojujeme kvůli penězům! Že nás naši vůdcové obelhali! Patřil by za mříže. Ano, tam. Promluvím o tom s doktorem Meadem. Kdyby byl nebožtík pan Merriwether naživu, ten by mu to spočítal! Teď mě, Pitty Hamiltonová, dobře poslouchej. Ne abys toho lumpa ještě někdy vpustila do svého domu!“

„Ach,“ zamumlala bezbranně Pitty a tvářila se, jako by se raději neviděla. Pohlédla prosebně na obě mladé ženy, které nezvedaly sklopené oči, a nakonec se s nadějí obrátila na prkenně napřímená záda strejdy Petera. Věděla, že pozorně poslouchá a neunikne mu jediné slůvko, a doufala, že se otočí a vloží se do rozhovoru, jak to často dělával. Doufala, že řekne: „Slečno Dolly, nechte už slečnu Pitty na pokoji,“ ale Peter se nepohnul. Ze srdce nesnášel Rhetta Butlera a chudinka Pitty to věděla. Vzdychla si a řekla: „Tak tedy, Dolly, když myslíš…“

„To si tedy myslím,“ přisvědčila paní Merriwetherová rozhodně. „Nedovedu si vysvětlit, jak jsi ho vůbec mohla pustit k sobě do domu. Určitě jsi nemohla být při smyslech. Po tom, co předvedl dnes odpoledne, se v celém městě nenajde slušná rodina, která by ho přijala. Seber přece kuráž a zakaž mu přístup do svého domu.“

Ostře si změřila obě dívky. „Doufám, že vy dvě si zapíšete za uši, co říkám,“ pokračovala, „všechno je totiž částečně vaše vina, protože jste na něj byly tak milé. Oznamte mu zdvořile, ale jasně, že jeho přítomnost a neloajální řeči nejsou ve vašem domě vítány.“

Scarlett mezitím začala vřít vzteky a každou chvilku se mohla postavit na zadní jako kůň, jehož uzdy se dotkla cizí hrubá ruka. Ale bála se promluvit nahlas. Nemohla si dovolit, aby paní Merriwetherová napsala další dopis matce.

Ty stará splašená krávo! ulevila si v duchu, ale obličej měla rudý potlačovaným vztekem. Dala bych všechno za to, kdybych ti teď mohla říct, co si myslím o tobě i tvém komandování.

„V životě mě nenapadlo, že bych se mohla dožít toho, že by se někdo dokázal veřejně zpronevěřit naší Věci,“ pokračovala paní Merriwetherová, která se mezitím dokázala vybičovat k záchvatu spravedlivého hněvu. „Každý, kdo naši Věc nepovažuje za spravedlivou a posvátnou, by měl být oběšen! Byla bych velice nerada, kdyby se mi doneslo, že jste s ním vy dvě ztratily třeba jen jediné slovíčko… Proboha, Melly, co je s tebou?“

Melanie byla bledá jako stěna a oči jí div nevylezly z důlků.

„Já s ním budu mluvit,“ řekla tiše. „Nebudu na něj hrubá. A nezakážu mu přístup do domu.“

Paní Merriwetherová prudce vydechla, jako by ji někdo udeřil do prsou. Tetička Pittypat otevřela pusu s odulými rty a strejda Peter se otočil a bez hnutí zíral.

Proč jsem se na tohle nevzmohla sama? vyčítala si v duchu Scarlett, v níž se svářila žárlivost s obdivem. Kde se v tomhle mrňavém králíčkovi vzala kuráž postavit se staré Merriwetherové?

Melanii se třásly ruce, ale přesto uspěchaně pokračovala, jako by se bála, že by ji při sebemenším zdržení opustila odvaha. „Nebudu na něj hrubá za to, co řekl, protože… Bylo od něj hrubé říkat takové věci nahlas – nanejvýš nešťastné – ale vždyť – totéž si myslí i Ashley. A já nemohu zakázat přístup do domu člověku, který si myslí totéž co můj manžel. Nebylo by to spravedlivé.“

Paní Merriwetherová mezitím popadla dech a přešla do útoku.

„Paní Wilkesová, za celý svůj život jsem neslyšela takovou lež! Mezi Wilkesy se ještě nikdy nevyskytl jediný zbabělec…“

„Já také neřekla, že Ashley je zbabělec,“ namítla Melanie a v očích se jí začínalo blýskat. „Řekla jsem jen, že si myslí totéž co kapitán Butler, i když se vyjadřuje jinými slovy. A doufám, že své názory nechodí vykládat nahlas po hudebních dýcháncích. Ale v dopisech mi o nich psal.“

Ve Scarlett se ozvaly výčitky svědomí, zatímco se pokoušela rozpomenout na úryvky z Ashleyho dopisů, které by Melanii mohly přivádět k jejím nynějším výrokům, ale většina dopisů, které si tajně přečetla, se jí vykouřila z hlavy, jakmile je dočetla. Scarlett byla přesvědčena, že Melanie prostě není při smyslech.

„Ashley mi napsal, že bychom neměli bojovat proti Yankeeům. A také, že nás do války s nimi podvodně zavlekli státníci a řečníci, kteří vypouštějí z úst jen samá hesla a rozdmýchávají předsudky,“ chrlila ze sebe Melly. „Napsal, že nic na světě nestojí za to, co s námi tahle válka nakonec udělá. Psal, že na ní nevidí žádnou slávu, ale jen utrpení a špínu.“

Aha! Už vím! vzpomněla si Scarlett. Myslel v tom dopise opravdu to, co Melly říká? „Tomu nevěřím,“ prohlásila rozhodně paní Merriwetherová. „Určitě si špatně vykládáš, co chtěl vlastně říct.“

„Ještě se mi nestalo, abych si špatně vyložila, co Ashley myslí nebo říká,“ odpověděla Melanie tiše, přestože se jí chvěly rty. „Rozumím mu dokonale. Chtěl říci totéž, co říká kapitán Butler, ale nebyl přitom tak hrubý.“

„Měla by ses stydět, když srovnáváš tak skvělého muže, jako je Ashley Wilkes, s darebákem jako kapitán Butler! Podle tebe tedy naše Věc asi taky nic neznamená!“

„Nevím, co – co si mám myslet,“ začala Melanie nejistě, protože v ní pohaslo rozhořčení a místo toho se jí začínaly zmocňovat výčitky, že si dovolila promluvit tak otevřeně. „Já – bych – za naši Věc třeba položila život stejně jako Ashley. Ale – totiž – přemýšlení přenechám mužům, protože jsou mnohem chytřejší.“

„Tohle jsem ještě jakživa neslyšela,“ ulevila si opovržlivě paní Merriwetherová. „Zastav, strejdo Petere, vždyť jedeme kolem mého domu!“Strejda

Peter se zaposlouchal do hovoru, přejel kolem kočárových schůdků paní Merriwetherové a teď musel couvnout. Paní Merriwetherová vystoupila a stuhy na klobouku se jí zmítaly jako plachty v bouři. „Budeš toho litovat,“ řekla. Strejda Peter přetáhl koně bičem. „Vy, slečinky, byste se měly stydět, kvůli vám se slečně Pitty zasejc dělá špatně,“ napomenul Scarlett a Melanii. „Vůbec se mi nedělá špatně,“ zastala se jich překvapivě Pitty, která obvykle omdlívala z mnohem malichernějších důvodů. „Melly, miláčku, vím, že jsi chtěla odvést pozornost ode mě, a jsem docela ráda, když někdo Dolly konečně trošku zaťal tipec. Pořád by jen komandovala. Jak jsi v sobě našla odvahu? Ale myslíš, žes opravdu musela říkat ty věci o Ashleym?“

„Ale vždyť jsem řekla pravdu,“ odpověděla Melanie a tiše se rozplakala. „Vůbec se nestydím, že si myslí takové věci. Myslí sice, že válka k ničemu nevede, ale přesto je ochoten bojovat a padnout, a na to je přece třeba mnohem víc odvahy, než kdyby bojoval za věc, o jejíž správnosti by byl přesvědčen.“

„Proboha vás prosim, slečínko Melly, nebrečte zrovinka tady na Broskvoňovej ulici,“ bědoval strejda Peter a přitom pobízel koně. „Dostanete se do lickejch řečí. Počkejte s tim až do domu.“

Scarlett mlčela. Ani nestiskla ruku, kterou jí Melanie vsunula do dlaně, aby našla oporu. Četla Ashleyho dopisy s jediným úmyslem – aby se ujistila, že ji pořád miluje. Melanie teď vrhla nové světlo na smysl pasáží, které Scarlett jen přelétla očima. Scarlett šokovalo, jak může mít tak naprosto dokonalá bytost jako Ashley něco společného s lumpem jako Rhett Butler. V duchu si říkala: Oba vidí, jaká tahle válka opravdu je, rozdíl je v tom, že Ashley je ochoten v ní padnout, kdežto Rhett ne. To podle mě ukazuje, že Rhett má zdravý rozum. Na okamžik se zarazila, zdrcena vědomím, že si o Ashleym může myslet něco podobného. Oba vidí tutéž nepříjemnou pravdu, ale Rhett jí s radostí hledí do tváře a pobuřuje lidi tím, že o ní nahlas mluví – kdežto Ashley je rád, že se na takový pohled vůbec vzmůže.

Scarlett byla z vlastních myšlenek celá zmatená.









Kapitola 13

Paní Merriwetherová dorážela na doktora Meadea tak dlouho, až podnikl příslušný krok – napsal do novin dopis, v němž sice neuvedl Rhetta jménem, ale přesto každý chápal, koho má na mysli. Redaktor vytušil společenské drama, které se za dopisem skrývá, a otiskl jej na druhé straně listu, což samo o sobě byla nezvyklá novota, neboť první dvě strany novin byly odjakživa věnovány inzerátům na otroky, mezky, pluhy, rakve, domy na prodej nebo k pronajmutí, léky proti choulostivým chorobám, zaručené prostředky pro potraty a dryáky obnovující ztracenou mužnou sílu.

Lékařův dopis byl prvním hlasem ve sboru všeobecné nevole, který se začínal po celém Jihu zvedat proti spekulantům, šmelinářům a držitelům vládních zakázek. Situace ve Wilmingtonu, hlavním přístavu lodí proplouvajících blokádou, se poté, co byl Charleston prakticky neprodyšně uzavřen yankeeskými dělovými čluny, změnila ve veřejný skandál. Wilmington se hemžil spekulanty, kteří měli dostatečné částky na hotovosti, aby mohli skupovat celé lodní náklady a čekat s prodejem, dokud nestoupnou ceny. A vzestup cen vždycky nastal, jelikož se vzrůstajícím nedostatkem zboží ceny stoupaly měsíc po měsíci. Civilní obyvatelstvo se buď muselo obejít bez potřebných věcí, anebo kupovat za ceny diktované spekulanty, takže chudina a lidé s menšími příjmy byli vystaveni čím dál horšímu strádání. Ruku v ruce se vzrůstem cen šel pokles konfederační měny, a jak hodnota peněz prudce klesala, lidé se jako šílení vrhali na luxusní předměty. Prorážeči blokády měli za úkol především dovážet potřebné zboží a obchod s luxusními artikly jim byl povolen pouze jako vedlejší zdroj příjmů, ale teď se situace obrátila a lodě byly naloženy luxusními předměty na úkor zboží, které Konfederace nezbytně potřebovala. Lidé se v šíleném opojení vrhali na luxusní zboží a platili za ně penězi, které měli momentálně k dispozici, jelikož se báli, že zítra ceny opět vzrostou a hodnota peněz poklesne.

Situaci zhoršovala skutečnost, že z Wilmingtonu do Richmondu vedla jediná železniční trať, takže na nádražích se kazily a hnily tisíce sudů s moukou a beden se slaninou, jelikož je nebylo možné včas odvézt, zatímco spekulanti vždycky nějak zařídili, aby jejich vína, taft a káva byly dopraveny do Richmondu dva dny po vyložení ve Wilmingtonu.Dříve

potlačovaná šeptanda se teď prodrala na povrch a otevřeně se mluvilo o tom, že Rhett Butler nejen řídí plavby svých čtyř lodí a pak jejich náklad prodává za neslýchané ceny, ale že také skupuje náklady z jiných lodí a čeká s prodejem, dokud nestoupnou ceny. Říkalo se, že je v čele spolku dosahujícího milionového obratu, jehož vedení sídlí ve Wilmingtonu, kde skupuje zboží provezené blokádou přímo na přístavních molech. Prý měli ve Wilmingtonu a v Charlestonu desítky skladišť – tak alespoň zněla fáma – a tato skladiště byla plná potravin a oděvů, s jejichž prodejem se čekalo, dokud nestouply ceny. Nedostatek doléhal na vojáky stejně jako na civilisty a reptání proti Rhettovi a jemu podobným se začínalo ozývat čím dál hlasitěji.

Mezi námořníky Konfederace prorážejícími blokádu je

mnoho statečných a vlastenecky smýšlejících

mužů, nesobeckých mužů, kteří riskují své

životy psal v závěru do- i majetek, aby pomohli Konfederaci přežít těžké doby.

Všichni pisu doktor Meade, věrní Jižané je nosí v srdcích a nikdo jim nevyčítá

nepatrné peněžní příjmy, jež jsou jim odměnou za podstoupené riziko.

Jsou to nesobečtí gentlemani a my všichni jim vzdáváme čest.

O těchto mužích samozřejmě nemluvím.

Jsou však mezi nimi jiní – darebáci, kteří pláštíkem prorá-

žečů blokády zakrývají jenom svou sobeckou honbu za

ziskem, a já svolávám spravedlivý hněv a pomstu těžce zkoušeného

lidu, bojujícího za spravedlivou Věc, na hlavy těchto supů v

lidské podobě, kteří přivážejí satén a krajky, když naši vojáci

umírají, protože se jim nedostává chininu, kteří nakládají na své

lodě čaj a vína, když se naši hrdinové svíjejí v bolestech,

protože se jim nedostává morfia. Proklínám tyto upíry, kteří sají

krev mužů bojujících pod velením Roberta Leea – muže, kvůli

nimž samo jméno prorážečů blokády nesnesitelně páchne

všem vlastenecky smýšlejícím občanům. Jak můžeme ve svém

středu ještě trpět tyto mrchožrouty obuté do lakových střevíčků, za-

tímco naši hoši pochodují bosi do bitev? Jak je můžeme

snášet i s jejich šampaňským a štrasburskými paštikami, když

naši vojáci se kolem táborových ohňů tetelí chladem a musí

žvýkat zatuchlou slaninu? Obracím se na každého věrného

stoupence Konfederace, aby je vyhnal ze svého domu.

Atlanta si dopis přečetla, pochopila, že orákulum promluvilo, a všichni se jako věrní stoupenci Konfederace div nepřetrhli, kdo dřív zakáže Rhettovi přístup do svého domu.

Na podzim roku 1862 ho přijímali prakticky všude, ale v roce 1863 už směl chodit vlastně jenom ke slečně Pittypat. A nebýt Melanie, nebyl by zřejmě přijímán ani tam. Tetička Pitty začínala omdlívat, jakmile se objevil ve městě. Dobře věděla, co si její známí říkají kvůli tomu, že ho k sobě pouští, ale neměla odvahu mu otevřeně říci, že není vítaným hostem. Pokaždé, když Rhett přijel do Atlanty, tetička stiskla odulé rty a oznámila dívkám, že ho bude čekat u dveří a zakáže mu přístup do domu. A pokaždé, když přišel s malým balíčkem v ruce a s komplimentem na rtech, tetička zase ustoupila.„Nevím,

co mám dělat,“ bědovala. „Podívá se na mě a hned… hned se vyděsím k smrti, co by mi mohl udělat, kdybych ho vyhnala. Má tak strašnou pověst. Myslíte, že by mě mohl uhodit – nebo – nebo… Proboha, kdyby tu tak Charlie byl s námi! Scarlett, musíš mu sama říct, aby k nám nechodil – nějak mile. Já jsem chudinka! Jsem přesvědčená, že ho v tom podporuješ, a celé město si o tom povídá. Co mi řekne tvoje matka, jestli se o tom dozví? Melly, nesmíš na něj být tak milá. Buď chladná a udržuj si odstup, on to pak určitě pochopí. Nebo si myslíš, Melly, že bych radši měla napsat pár řádek Henrymu a požádat ho, aby si s kapitánem Butlerem promluvil?“

„Ne, já to nechci,“ odpověděla tetičce Melanie. „A taky na něj nebudu hrubá. Podle mě se lidé ke kapitánu Butlerovi chovají jako hloupé slepice. Jsem si jista, že nemůže být ani zdaleka tak hrozný, jak vykládá doktor Meade a paní Merriwetherová. Určitě neschovává jídlo před hladovějícími. Vždyť přece věnoval sto dolarů pro sirotčinec. Jsem přesvědčena, že je stejně oddaný vlastenec jako my všichni, jenom je příliš hrdý na to, aby se sám bránil. Víš přece, jak paličatí dovedou být muži, když se nafouknou.“

Tetička Pitty nevěděla o mužích nic, ani o nafoukaných, ani o jiných, a vzmohla se jen na mávnutí drobnými baculatými ručičkami. Scarlett už dávno rezignovala na Melaniin zvyk hledat na každém dobrou stránku. Melanie byla blázen a nedalo se s tím nic dělat.

Scarlett věděla, že Rhett není vlastenec, a bylo jí to jedno, i když nahlas by něco takového ani za nic nepřipustila. Drobné dárky, které jí přivážel z Nassau, maličkosti, které dáma může s klidným svědomím přijímat, pro ni byly nejdůležitější. Při drahotě, jaká nastala, by jinak nepřišla k jehlám, bonbonům, ani vlásenkám. A teď by mu měla zavřít dveře před nosem? Kdepak! Jednodušší bylo svalit odpovědnost na tetičku Pitty, která koneckonců vedla domácnost, byla gardedámou a arbitrem mravů. Scarlett věděla, že si celé město šušká o Rhettových návštěvách i o ní, ale zároveň věděla, že v očích Atlanty nemůže Melanie Wilkesová udělat nic nevhodného, a když Rhetta hájila Melanie, jeho návštěvy si pořád uchovávaly alespoň zdání společenské únosnosti.

Všechno by ovšem bylo příjemnější, kdyby se Rhett zbavil svých kacířských řečí. Ušetřilo by jí to trapné rozpaky, s nimiž musela snášet otevřené útoky, když s ním kráčela po Broskvoňové ulici.

„Když už si takové věci myslíte, proč jim je musíte vykládat nahlas?“ vyčítala mu. „Kdybyste si myslel, co chcete, a přitom držel pusu, všechno by bylo mnohem lepší.“

„To je ovšem váš styl, vy moje zelenooká pokrytecká osobo, že? Scarlett, Scarlett! Doufal jsem, že budete odvážnější. Myslel jsem, že Irové říkají nahlas všechno, co si myslí, a ostatní vzal čert. Přiznejte upřímně – že občas div neprasknete, když se musíte držet, abyste neřekla, co si myslíte?“

„Vlastně – máte pravdu,“ přiznala nerada Scarlett. „Děsně mě otravuje, když od rána do večera mluví jen o své spravedlivé Věci. Ale sám přece víte, že kdybych to řekla nahlas, nikdo by se mnou nepromluvil a jediný mladík by se mnou netancoval!“

„Jistě, a dívka přece musí tancovat za každou cenu, jinak by nebyla živa. Obdivuji vaše sebeovládání, ale já se na nic podobného nevzmůžu. Rovněž ze sebe nehodlám dělat šaška a hrát si na romantického vlastence, i když by to pro mě bylo velice výhodné. I tak je dost hloupých vlastenců, kteří při proplouvání blokádou riskují vlastní jmění, a na konci války z nich budou žebráci. Nepotřebují, abych se mezi ně pletl ještě já, seznam vlasteneckých činů je i tak skvělý a žebráků bude dost i beze mě. Ať sklidí vavříny. Zaslouží si je – teď mluvím opravdu upřímně – a navíc za rok jim kromě vavřínů nic nezbyde.“

„Podle mě je od vás ošklivé dovolovat si podobné narážky, když dobře víte, že nám brzy přijde na pomoc Anglie i Francie a…“

„Ale, ale, Scarlett! Snad nečtete noviny! Překvapujete mě. Nechte toho. Ženám jen pletou hlavu. A pro vaši informaci, byl jsem v Anglii před necelým měsícem a mohu vám říct jediné. Anglie Konfederaci nepomůže. Anglie nikdy nesází na prohrávající. Proto je taky Anglií. Navíc ta tlustá Holanďanka, která sedí na trůně, je bohabojná duše a neschvaluje otroctví. Dělníci z anglických přádelen bavlny můžou klidně umírat hlady, protože nemají bavlnu, ale pro otroctví nehne ani prstem. A Francie? Ta chabá napodobenina Napoleona má dost starostí s prosazením svého vlivu v Mexiku, takže po nás ani nevzdechne. Napoleon III. tuhle válku vítá, protože máme dost práce sami se sebou a nemůžeme se zabývat vyháněním jeho vojsk z Mexika… Kdepak, Scarlett, představa, že dostaneme pomoc z ciziny, je novinářský výmysl, který má udržet morálku Jihu. Osud Konfederace je zpečetěn. Momentálně žije jako velbloud z vlastního hrbu a ani největší hrby nejsou nevyčerpatelné. Sám si dávám naději maximálně na šest měsíců proplouvání blokádou, pak přijde konec. Později bude riziko neúnosné. Prodám své lodě nějakému potrhlému Angličanovi, který si bude myslet, že s nimi proklouzne. Ale já si s ničím nedělám hlavu, ať to dopadne, jak chce. Vydělal jsem spoustu peněz a všechny mám uloženy ve zlatě v anglických bankách. Tyhle bezcenné papíry pro mě nejsou.“

Rhettova slova zněla jako vždycky velice rozumně. Jiní lidé v nich mohli hledat velezrádné výroky, ale Scarlett v nich pokaždé slyšela hlas zdravého rozumu a pravdy. Přitom si uvědomovala, že jedná naprosto nevhodně a že by měla být šokována a pobouřena. Ve skutečnosti nebyla ani jedno, ani druhé, ale mohla šok i pobouření předstírat. Připadala si tak víc jako dáma.

„Podle mého názoru o vás doktor Meade napsal pravdu, pane kapitáne. Můžete se zachránit jedině tím, že prodáte lodě a přihlásíte se dobrovolně do armády. Byl jste ve West Pointu a…“

„Připomínáte mi baptistického kazatele, který obrací na víru novou dušičku. Co když se nechci zachraňovat? Proč bych měl bojovat za společenský systém, který ze mě udělal psance? Naopak se budu s radostí dívat, jak bude rozdrcen.“

„O žádném společenském systému jsem jakživ neslyšela,“ namítla uraženě Scarlett.

„Ne? Ale přesto jste jeho součástí, jako jsem býval já, a vsadím se, že se vám nelíbí o nic víc než mně. Proč jsem se vlastně stal černou ovcí rodu Butlerů? Z jediného důvodu – nepřizpůsobil jsem se Charlestonu a ani jsem nemohl. Charleston je Jih, jenomže v krystalické podobě. Zajímalo by mě, jestli jste si už uvědomila, jak je ten systém nudný. Člověk musí dělat spoustu věcí prostě proto, že se tak dělají odjakživa. A z téhož důvodu nesmí dělat spoustu naprosto neškodných věcí. Spousta věcí mě rozčilovala svou nesmyslností. Poslední kapka byla událost s dívkou, kterou jsem si nevzal – asi jste o tom slyšela. Proč bych si měl brát hloupou husu jenom proto, že se stala nehoda, kvůli níž jsme se nestihli vrátit domů před setměním? A proč bych se měl dát zastřelit od jejího bratra, kterému lezly oči z důlků, když jsem byl mnohem lepší střelec? Kdybych byl gentleman, tak bych se samozřejmě od něj nechal zabít a smyl tak skvrnu, jíž jsem potřísnil erb Butlerů. Jenže já jsem rád na světě. A tak jsem tedy žil a měl se docela dobře… Když si vzpomenu na bratra, který žije mezi charlestonskými posvátnými krávami a prokazuje jim nejhlubší úctu, nebo na jeho tlustou ženu, bály na počest svaté Cecílie a na jeho věčná rýžová pole – okamžitě si uvědomím, co jsem získal tím, že jsem se systému vysmekl. Scarlett, náš jižanský způsob života je stejně zastaralý jako feudální systém středověku. Je zázrak, jak se mohl udržet tak dlouho. Jednou musel zmizet a jeho konec právě nastává. A vy čekáte, že budu poslouchat karatele jako doktor Meade, který mi vykládá, že naše Věc je spravedlivá a posvátná? Že se dám ohlušit rachotem bubnů, popadnu ručnici a poletím rovnou do Virginie, abych mohl prolévat krev za Marse Roberta? Myslíte, že jsem padlý na hlavu? Já nejsem stavěný na to, abych líbal metlu, která mě trestá. Teď jsem si s celým Jihem kvit. Kdysi mě Jih vyhnal a klidně by mě nechal umřít hlady. Ale já neumřel a vydělávám dost peněz na smrtelných křečích Jihu, čímž si vynahradím ztrátu prvorozenství.“

„U mě jste sprostý žoldák,“ řekla Rhettovi Scarlett, ale poznámka jí uklouzla spíš automaticky. Většina jeho výroků jí šla jedním uchem tam a druhým ven jako při každém rozhovoru, který se netýkal jí osobně. Ale v něčem měl přece jen pravdu. V životě slušných lidí byla spousta hloupých věcí. Třeba zrovna povinnost předstírat, že pochovala srdce v hrobě. A jak dotčeně se všichni tvářili, když tančila na dobročinném bazaru. Jak ji rozzuřovalo, když lidé vytahovali obočí, kdykoli se sebeméně odchýlila od toho, co dělaly nebo říkaly ostatní mladé ženy. Scarlett přesto dráždilo, že musela poslouchat, jak Rhett útočí právě na tradice, které jí osobně byly nejvíc proti srsti. Žila příliš dlouho mezi lidmi, kteří se zdvořile přetvařovali, takže ji vlastní myšlenky vyslovené nahlas musely nutně vyvádět z míry.„Já

že jsem žoldák? Kdepak – jsem jen prozíravý člověk, ačkoliv to možná znamená totéž. Lidé, kteří nebyli prozíraví jako já, to určitě budou tvrdit. Každý věrný stoupenec Konfederace, který v roce 1861 disponoval tisícem dolarů, mohl dokázat totéž co já, ale bohužel málokdo z nich měl povahu na to, aby využil příležitosti! Například hned po pádu Fort Sumteru a ještě před vyhlášením blokády jsem nakoupil několik tisíc žoků bavlny prakticky zadarmo a dopravil je do Anglie. Pořád jsou v liverpoolských skladištích. Nikdy jsem je neprodal. Schovávám si je do chvíle, kdy anglické přádelny budou nutně potřebovat bavlnu a zaplatí mi, kolik si řeknu. Vůbec bych se nedivil, kdybych potom dostal dva dolary za kilo.“

„Dva dolary za kilo dostanete, až naprší a uschne!“

„Nebojte se, dostanu. Teď se za kilo platí už sto padesát centů. Až válka skončí, bude ze mě boháč, Scarlett, protože jsem prozíravý člověk – pardon, vlastně žoldák. Už jsem vám přece říkal, v dějinách nastávají okamžiky, kdy se dají vydělat obrovské peníze: při zakládání říší a při jejich pádu. Při budování pomalu a při rozpadu rychle. Pamatujte si, co vám teď říkám. Třeba vám má slova jednou pomůžou.“

„Dovedu vždycky ocenit dobrou radu,“ odpověděla Scarlett se vší jízlivostí, na jakou se vzmohla, „ale o vaši radu nestojím. Myslíte si, že můj tatínek je nějaký žebrák? Má víc peněz, než budu do smrti potřebovat, a kromě toho mám majetek, který mi odkázal Charles.“

„Domnívám se, že francouzští aristokrati si představovali prakticky totéž, ještě když nastupovali do popravčích kár.“

Rhett často poukazoval na to, že Scarlett jedná nedůsledně, když na jedné straně nosí smutek, a na druhé se účastní všech společenských událostí. Měl rád veselé barvy a Scarlettiny černé šaty a krepový závoj, který jí visel z klobouku až k patám, mu připadaly směšné a zároveň mu i vadily. Scarlett lpěla na nudném černém smutku i závoji, věděla, že kdyby je vyměnila za jiné barvy, aniž uplynulo několik let, celé město by reptalo ještě víc než dosud. A jak by své počínání vysvětlila matce?

Rhett jí upřímně řekl, že v krepovém závoji vypadá jako kráva a v černých šatech mu připadá o deset let starší než ve skutečnosti. Po tomto negalantním výroku se vrhla k zrcadlu, aby se přesvědčila, jestli opravdu vypadá na osmadvacet let místo na osmnáct.

„Podle mě byste v sobě měla mít víc hrdosti a přestat se snažit napodobovat paní Merriwetherovou,“ špičkoval. „Také byste měla projevit lepší vkus než dávat ostentativně najevo smutek, který jste určitě nikdy necítila. Víte co – já se s vámi vsadím. Do dvou měsíců vás přemluvím, abyste sundala z hlavy tenhle klobouk se závojem a místo něj si nasadila nějaký pařížský výtvor.“

„To teda ne a už se o tom nebudeme bavit,“ odsekla Scarlett, rozčilená narážkou na Charlese. Rhett, který se chystal do Wilmingtonu, odkud měl podniknout další výpravu za moře, odešel s ironickým úsměvem na rtech.

Objevil se jednoho letního rána po několika týdnech s pestrobarevně potaženou krabicí na klobouky, a když zjistil, že Scarlett je sama doma, okamžitě ji otevřel. Uvnitř byl pod vrstvami hedvábného papíru ukryt klobouk – módní kreace, nad níž se Scarlett, když pro něj sahala, vydral bezděčný výkřik: „Taková krása!“ Scarlett, která se směla na věci na sebe jen dívat a ne se jich dotýkat, klobouk připadal nejkrásnější ze všech, jaké v životě viděla. Byl z tmavozeleného taftu s podšívkou z hedvábného moaré v barvě světlého nefritu. Stužky, které se zavazovaly pod bradou, byly také světlezelené a široké jako Scarlettina ruka. Přes krempu této modistické lahůdky bylo ohnuto to nejvyzývavější ze všech zelených pštrosích per.

„Zkuste si ho,“ vybídl ji s úsměvem Rhett.

Scarlett přeletěla místnost k zrcadlu a narazila si klobouk na hlavu, odhrnula vlasy, aby byly vidět náušnice, a zavázala si stuhy pod bradou.

„Jak v něm vypadám?“ vykřikla, zatočila se před ním dokolečka a trhla hlavou, aby se pštrosí péro zavlnilo ve vzduchu. Věděla, že vypadá hezky, ani nemusela čekat, až mu vyčte souhlas z pohledu. Vypadala vyzývavě přitažlivě a od bledě zelené podšívky se jí odrážely rozjiskřené tmavé smaragdy očí.

„Pro koho je ten klobouk, Rhette? Koupím ho. Dám vám za něj všechno, co mám, do posledního centíku.“

„Je váš,“ oznámil. „Kdo jiný by si mohl dovolit nosit tenhle odstín zelené? Že jsem si ale zapamatoval barvu vašich očí, co říkáte?“

Rue de

Paris „Opravdu jste do něj nechal všít tuhle podšívku přímo pro mě?“

„Jistě a na krabici je firma , jestli vám to něco říká.“

Scarlett, usmívající se na svůj odraz v zrcadle, ta slova nic neříkala. V tu chvíli jí záleželo jen na tom, že vypadá naprosto kouzelně v prvním pořádném klobouku, jaký měla za poslední dva roky na hlavě. V takovém klobouku dokáže všechno na světě! Vtom jí úsměv pohasl na rtech.

„Copak se vám nelíbí?“

„Je kouzelný, ale… Nemůžu se smířit s tím, že tuhle krásnou zelenou barvu budu muset zakrýt krepem a péro přebarvit na černo.“

Rhett k ní okamžitě přiskočil a obratnými prsty rozvázal širokou mašli pod bradou. Klobouk ve vteřině zmizel v krabici. „Co to děláte? Říkal jste přece, že je můj.“

„Ale ne proto, aby se z něj stala hučka od vdovského smutku. Najdu si jinou okouzlující dámu se zelenýma očima, která dokáže ocenit můj vkus.“

„To teda ne! Radši umřu, ale ten klobouk musím mít! Prosím vás, Rhette, nebuďte lakomec! Nechte mi ho!“

„A vy z něj uděláte podobnou hrůzu, jako jsou vaše ostatní klobouky. Ne!“ Popadla krabici a křečovitě ji svírala prsty. Tuhle krásnou věcičku, ve které vypadá tak mladě a kouzelně, by měla dostat nějaká jiná? Nikdy! Na chvíli si vybavila, jak by se vyděsily Pitty a Melanie. Vzpomněla si na Ellen a při pomyšlení na to, co by jí matka řekla, se otřásla hrůzou. Ale marnivost byla silnější. „Nic s ním neudělám, na mou duši. Tak mi ho nechte, prosím.“ Rhett jí podal krabici s trochu uštěpačným úsměvem a sledoval, jak si znovu nasazuje klobouk a kroutí se před zrcadlem. „Kolik stojí?“ zeptala se z ničeho nic a zvážněla. „Mám jen padesát dolarů, ale příští měsíc…“

„V konfederační měně by přišel zhruba na dva tisíce dolarů,“ oznámil jí a ušklíbl se jejímu zoufalému výrazu. „Kristepane… Tak já vám dám těch padesát dolarů hned a potom, až dostanu…“

„Nechci peníze,“ zarazil ji. „Je to přece dárek.“ Scarlett zůstala stát s otevřenou pusou. Mez, po kterou mohly dívky při přijímání darů od mužů zajít, byla strikně stanovena. „Bonbony a květiny, miláčku,“ opakovala jí čas od času Ellen, „snad ještě sbírka básní, album nebo voňavky, to je vše, co smí dáma od gentlemana přijmout. Nikdy žádný nákladný dar, ani od snoubence. Nikdy žádné šperky, ani věci na sebe, třeba jen rukavice nebo kapesníčky. Jakmile bys přijala podobný dárek, muži by okamžitě poznali, že nejsi dáma, a začali by si k tobě dovolovat různé důvěrnosti.“

Ach, bože, povzdechla si v duchu Scarlett, když se nejdřív podívala na sebe v zrcadle a potom do Rhettova neproniknutelného obličeje. Nemůžu mu přece říci, že dar nepřijmu. Klobouk je příliš krásný. Byla bych skoro – skoro raději, kdyby si dovolil nějakou důvěrnost, ale musela by být opravdu nepatrná. Vtom se zděsila vlastních myšlenek a zrudla.

„Dám – dám vám padesát dolarů…“

„Klidně, ale hodím je do kanálu. Anebo zaplatím mše za vaši duši. Určitě by pár mší odsloužených za svou spásu snesla.“

Scarlett se proti své vůli usmála a při pohledu na smějící se tvář pod zelenou krempou odrážející se v zrcadle se rozhodla.

„Co to na mě zkoušíte?“

„Svádím vás nádhernými dary a budu v tom pokračovat tak dlouho, dokud se nevzdáte dívčích ideálů a neocitnete se bezbranná v mé moci,“ odpověděl. „Od pánů smíš přijímat nejvýš bonbony a květiny, miláčku,“ pitvořil se, až se Scarlett rozesmála.

„Jste mazaný mizera s černou duší, Rhette Butlere, a dobře víte, že klobouk nemůžu odmítnout, jelikož je tak krásný.“

Pohledem oceňoval její krásu, ale ani přitom se jí nepřestal očima vysmívat.

„Tetičce Pitty samozřejmě můžete namluvit, že jste mi dala vzorek taftu a zeleného hedvábí, nakreslila, jak si klobouk představujete, a já jsem z vás za něj vytáhl padesát dolarů.“

„Ne, řeknu sto dolarů a ona to roznese po celé Atlantě, všichni zblednou závistí a budou mě za takovou výstřednost pomlouvat. Ale, Rhette, už mi nikdy nesmíte přivézt nic tak drahého. Je to od vás strašně laskavé, ale opravdu už nemůžu přijmout žádný další dar.“

„Myslíte? Ale já vám budu přivážet dárky, dokud budu chtít a dokud mi budou na oči přicházet věci, které zvyšují vaše osobní kouzlo. Přivezu vám tmavozelené hedvábné moaré na večerní róbu, které se bude hodit k tomuhle klobouku. Taky vás musím upozornit, že vůbec nejsem laskavý. Svádím vás klobouky a cetkami a chystám váš mravní pád. Nesmíte zapomínat, že nikdy nedělám nic bez důvodu a nikdy nic nedám, aniž čekám, že za to něco dostanu. A vždycky si přijdu na své.“

Pohledem černých očí vyhledal Scarlettin obličej a zastavil se na jejích rtech. Scarlett sklopila oči a přitom se jí zmocnilo vzrušení. Teď si začne dovolovat důvěrnosti, jak to Ellen předpověděla. Určitě ji políbí, nebo se o to aspoň pokusí, a Scarlett se v rozbouřeném nitru nemohla rychle rozhodnout, jak se zachovat. Kdyby ho odmítla, strhl by jí klobouk z hlavy a daroval jiné. Muži by bůhví proč dali za polibek nevímco. Často se po jediném polibku zamilovali až po uši, a když byla dívka šikovná a po prvním polibku je odmítala, dokázali ze sebe dělat šašky pro pobavení všech ostatních. Bylo by vzrušující, kdyby se do ní Rhett Butler zamiloval, vyznal se jí a prosil o polibek nebo úsměv. Ano, dovolí mu, aby ji políbil.

Ale Rhett se ji nepokusil líbat. Scarlett si ho změřila zpod řas a zeptala se tlumeným hlasem plným povzbuzení: „Tak vy si vždycky přijdete na své? A co vlastně ode mě čekáte?“

„To se ještě uvidí.“

„Jestli čekáte, že si vás za ten klobouk vezmu, tak to teda ne,“ obořila se na Rhetta otevřeně a vyzývavě trhla hlavou, až se jí péro na klobouku začalo chvět.

Rhettovy bílé zuby se zablýskly pod drobným knírkem.

„Madam, nesmíte si sama tolik lichotit, nechci si brát vás, ani žádnou jinou. Já nejsem na ženění.“

„Ne?!“ vykřikla zaraženě, ale zároveň se pevně rozhodla, že teď si Rhett nějakou důvěrnost dovolit musí. „Já vás ani nehodlám líbat.“

„Tak proč máte tak směšně sešpulenou pusu?“

„Ach,“ vykřikla, když se zahlédla v zrcadle a musela uznat, že má rudé rty opravdu připraveny k polibku. „Ach,“ vykřikla ještě jednou, přestala se ovládat a dupla si. „Jste nejstrašnější člověk, jakého jsem v životě viděla, a vůbec mi nebude vadit, když už mi nikdy nepřijdete na oči!“

„Kdybyste opravdu cítila, co říkáte, tak byste klobouk rozdupala. Podléháte svým vášním, což vám, jak zřejmě sama víte, docela sluší. No tak, Scarlett, začněte dupat po klobouku, abyste mi ukázala, co si myslíte o mně a mých darech.“

„Neodvažujte se toho klobouku dotknout,“ vykřikla, křečovitě si jej přidržovala na hlavě a ustoupila před Rhettem, který k ní se smíchem přistoupil a vzal ji za ruce.

„Ach, Scarlett, ničíte mě svým mládím,“ řekl. „A políbím vás, když si o to tak jasně říkáte,“ dodal, ledabyle se sklonil a přejel jí knírkem po tváři. „A co teď? Máte pocit, že mi musíte dát facku, aby čest zůstala zachována?“

Scarlett se proti její vůli křivily rty, ale když se mu podívala do očí a uviděla v jejich temných hlubinách tolik pobavené radosti, nedokázala se ubránit smíchu. Jak si ji dobírá a dělá si z ní blázny! Když si ji nechce vzít, ani ji nechce líbat, co vlastně chce? A proč za ní tak často chodí a nosí jí dárky, když není zamilovaný?

„Tohle je lepší,“ pochválil ji. „Scarlett, mám na vás zhoubný vliv, a máte-li aspoň trochu rozumu, musíte mi ukázat dveře – pokud to ovšem dokážete. Mne se lidé těžko zbavují. Ale vám nepřináším nic dobrého.“

„Opravdu?“

„Copak to sama nevidíte? Od chvíle, kdy jsme se setkali na dobročinném bazaru, jste se začala chovat naprosto šokujícím způsobem a většina viny padá na mou hlavu. Kdo vás přemluvil, abyste začala tancovat? Kdo vás přinutil přiznat, že naše Věc není ani slavná, ani posvátná? Kdo vás popichoval tak dlouho, až jste nahlas řekla, že podle vás jsou blázni všichni muži, kteří umírají za vznešeně znějící principy? Kdo vás nutí, abyste odložila vdovský smutek o několik let dřív, než se sluší? A konečně, kdo vás svedl k přijetí daru, který žádná dáma nemůže přijmout, chce-li zůstat dámou?“

„Lichotíte si, pane kapitáne. Nic tak skandálního jsem neudělala a všechno, o čem jste se zmínil, bych provedla stejně i bez vaší pomoci.“

„Pochybuji,“ namítl Rhett a najednou se začal tvářit klidně a vážně. „Pořád byste hrála roli vdovy po Charlesu Hamiltonovi, která žije se zlomeným srdcem a proslavila se obětavou péčí o raněné vojáky. Nakonec možná…“

Ale Scarlett ho neposlouchala, protože se už zase zálibně prohlížela v zrcadle a v duchu si říkala, že si hned odpoledne vezme klobouk do lazaretu a přinese květiny zotavujícím se důstojníkům.

Vůbec ji nenapadlo, že na Rhettových posledních slovech je hodně pravdy. Nechápala, že Rhett otevřel dveře jejího vdovského vězení a osvobodil ji, aby mohla dělat královnu uprostřed neprovdaných dívek, zatímco její dny jako krasavice měly být dávno sečteny. Rovněž nechápala, že pod jeho vlivem se značně odchýlila od pravd, které ji naučila Ellen. Změna probíhala tak nepozorovaně, přestoupení jedné bezvýznamné konvence zdánlivě nesouviselo s přestoupením jiné a žádný z těch krůčků jako by neměl nic společného s Rhettem. Scarlett si neuvědomovala, že kvůli jeho povzbuzování přestala brát v úvahu matčina nejpřísnější napomenutí týkající se vhodného chování, a zapomněla na těžce nabyté vědomosti o tom, jak se má chovat dáma.

Scarlett vnímala pouze to, že klobouk, který jí Rhett přivezl, jí sluší nejvíc ze všech, jaké v životě měla, že ji nestál ani vindru a že Rhett do ní určitě musí být zamilovaný bez ohledu na to, jestli to sám přizná nebo ne. V duchu si slíbila, že už ho nějak donutí, aby se přiznal.Druhý

den stála Scarlett před zrcadlem s hřebenem v ruce, pusou plnou vlásenek a pokoušela se o nový účes, který Maybelle,

jež Kočky se právě vrátila z návštěvy u manžela v Richmondu, prohlašovakrysy a myši la za poslední výkřik módy v hlavním městě. Jmenoval se ,

a byla s ním spousta potíží. Vlasy se musely rozdělit uprostřed a upravit na každé straně do tří postupně se zvětšujících kočka Kočku krysu myš ruliček. Největší, která byla nejblíž pěšince uprostřed, se

jmenovala . a šlo udělat snadno, ale jí pořád vyklouzávala z vlásenek, což bylo k vzteku. Scarlett si však vzala do hlavy, že účes musí mít, jelikož na večeři měl přijít Rhett, ten nikdy nenechal bez povšimnutí, ani komentáře jakoukoli změnu v oblékání či v účesu.

Když Scarlett zápolila s hustými nepoddajnými loknami, až se jí čelo perlilo potem, uslyšela dole v hale lehké běžící kroky, to znamenalo, že se Melanie vrátila z lazaretu. Když Scarlett slyšela, že Melanie běží nahoru po schodech a bere je po dvou, zarazila se s vlásenkou v ruce, jelikož si uvědomila, že něco není v pořádku, protože švagrová se vždycky pohybovala s rozvážnou důstojností ovdovělé královny. Došla ke dveřím, prudce je otevřela, Melanie vpadla do pokoje jako velká voda a ve zrudlém obličeji měla výraz vyděšeného dítěte, které něco provedlo.

Na tvářích se jí leskly slzy, klobouk se jí sesul na krk a visel na zavázaných stuhách, krinolína se jí prudce houpala. V ruce cosi křečovitě svírala a do pokoje s sebou přinesla těžkou vůni laciné voňavky.„Ach,

Scarlett!“ vykřikla, zavřela za sebou dveře a pak se bezmocně zhroutila na postel. „Už se vrátila tetička? Ne? Zaplaťpánbůh! Scarlett, já z toho budu mít smrt! Div jsem neomdlela a strejda Peter mi vyhrožuje, že všechno poví tetičce Pitty!“

„Řekneš mi, co se stalo?“

„Mluvila jsem s tou slečnou – nebo paní…“ Melanie si ovívala rozpálený obličej kapesníčkem. „S tou zrzavou ženskou, s Belle Watlingovou!“

„Proboha, Melly!“ vykřikla Scarlett, kterou novinka otřásla natolik, že zůstala mlčky zírat.

Belle Watlingová byla ta zrzavá ženská, kterou zahlédla na ulici první den, kdy přijela do Atlanty, a která se mezitím nesporně stala nejvyhledávanější ženou v celém městě. Do Atlanty se za vojáky nahrnula spousta prostitutek, ale Belle je všechny nápadně převyšovala díky planoucí hřívě vlasů a křiklavým, nápadně módním šatům. Na Broskvoňové ulici a v ostatních slušných čtvrtích ji bylo málokdy vidět, ale pokud se tam objevila, slušné ženy rychle přešly na druhou stranu ulice, aby se jí vyhnuly. A Melanie se s ní teď dala do řeči! Není divu, že byl strejda Peter pobouřen.

„Jestli se to tetička Pitty dozví, roznese mě po celém městě a já budu navždy zneuctěna,“ vzlykala Melanie. „A přitom za nic nemůžu. Nemohla jsem před ní – před ní utéct. Bylo by to ode mne hrubé. Scarlett, mně – mně je jí tak líto. Myslíš, že jsem kvůli tomu špatná?“

Scarlett mravní stránka věci nezajímala. Podobně jako většina nezkušených a dobře vychovaných mladých žen byla neodolatelně zvědavá.

„Co chtěla? Jak vlastně mluví?“

„Ach, dělá strašné mluvnické chyby, ale kdybys viděla, jak se, chudinka, snažila vypadat elegantně! Vyšla jsem z lazaretu, ale strejda Peter na mě nečekal s kočárem, a tak jsem si řekla, že půjdu domů pěšky. Když jsem šla kolem dvora Emersonových, našla jsem ji, jak se schovává za živým plotem! Emersonovi jsou zaplaťpánbůh zrovna v Maconu! A ona mi řekla: ‚Prosim vás, pani Wilkesová, mohla byste mně věnovat minutku?‘ Nechápu, odkud mohla vědět, jak se jmenuju. Věděla jsem, že bych odtamtud měla okamžitě co nejrychleji utéct, ale – víš, Scarlett, ona vypadala tak smutně a – no zkrátka zkroušeně. Měla na sobě černé šaty s černým kloboukem, nebyla vůbec namalovaná a až na ty zrzavé vlasy vypadala opravdu slušně. Než jsem se vzmohla na odpověď, řekla mi: ‚Vím, že bych se na vás neměla obracet, ale už jsem zkoušela promluvit s tou starou krůtou, paní Elsingovou, ale vona mě nechala vyhodit ze špitálu.‘“

„Opravdu o ní řekla, že je stará krůta?“ zeptala se Scarlett a srdečně se rozesmála.

„Nesměj se, prosím tě. Na tom není nic k smíchu. Ta slečna – totiž ženská zřejmě chtěla pomáhat v lazaretu – dovedeš si něco podobného představit? Nabídla se, že bude každé dopoledne ošetřovat raněné, paní Elsingová z toho zřejmě měla málem smrt a nařídila jí, aby okamžitě opustila nemocnici. Ona jí na to řekla: ‚Chci tady něco dělat. Sem přeci taky dobrá vobčanka Konfederace, stejně jako vy, né?‘ A tahle touha pomáhat mě, Scarlett, opravdu dojala. Když chce pomáhat naší Věci, nemůže být úplně špatná. Myslíš, že jsem špatná, když si to myslím?“

„Prosím tě, Melly, koho zajímá, jestli jsi špatná nebo ne? Co ti ještě řekla?“

„Řekla mi, že sledovala dámy, které chodí do lazaretu, a napadlo ji, že já mám takový laskavý výraz, a proto mě zastavila a svěřila se mi. Měla u sebe nějaké peníze a chtěla, abych je přijala pro lazaret, ale zapřísahala mě, že nesmím nikomu říct, od koho jsou. Tvrdila, že paní Elsingová by je odmítla, kdyby se dozvěděla, o jaké peníze jde. Jaké peníze! V tu chvíli jsem měla strach, že na místě omdlím!

Byla jsem tak vyděšená a tolik jsem chtěla být pryč, že jsem se nevzmohla na víc než na: ‚To je od vás moc milé,‘ nebo podobnou hloupost, ona mi s úsměvem poděkovala: ‚To je od vás křesťanský čin,‘ a vrazila mi do ruky tenhle špinavý kapesník. Fuj, cítíš tu hroznou voňavku?“Melanie

zvedla mužský kapesník, umazaný a strašně navoněný, v němž bylo zavázáno pár mincí.

„Začala mi děkovat a vykládat, že každý týden přinese nějaké peníze, ale vtom se vynořil strejda Peter s kočárem a přistihl mě!“ Melly se bezmocně rozplakala a položila si hlavu na polštář. „Když uviděl, s kým mluvím, tak na mě – představ si, Scarlett – on na mě křičel! Na mě v životě nikdo nekřičel. A pak mi nařídil: ‚Nasedněte si vokamžitě do tohodlenctoho kočáru!‘ Samozřejmě jsem poslechla a strejda Peter mi celou cestu káral, nepustil mě ke slovu, abych mu mohla vysvětlit, co se vlastně stalo, a ještě vyhrožoval, že všechno poví tetičce Pittypat. Scarlett, běž dolů a popros ho, aby jí nic neříkal. Snad tě poslechne. Tetička by nepřežila, kdyby se dozvěděla, že jsem se té ženské třeba jen podívala do obličeje. Uděláš to pro mě?“

„Udělám. Ale nejdřív se podíváme, kolik ti vlastně dala. Uzlíček je dost těžký.“

Scarlett rozvázala uzel na kapesníku a na postel se rozkutálela hrstka zlatých mincí.

„Scarlett, to je padesát dolarů! A ve zlatě!“ vykřikla Melanie úžasem, když spočítala lesklé mince. „Řekni mi, je podle tebe správné použít takové – no, peníze vydělané – takovým způsobem pro naše chlapce? Co když bůh pochopí, že chtěla pomoct, a odpustí jí, že ty peníze jsou nečisté? Když si vzpomenu, jakou spoustu věcí v lazaretu potřebujeme…“

Ale Scarlett ji neposlouchala. Upřeně hleděla na špinavý kapesník a přitom ji zaplavovala vlna ponížení a vzteku. V rohu byly vyšity iniciály: R. K. B. V horní zásuvce prádelníku měla stejný kapesník, který jí včera půjčil Rhett Butler, aby si měla do čeho zabalit polní kvítí, které spolu natrhali. Měla v úmyslu vrátit mu jej dnes večer, až přijde na večeři.

Rhett se tedy spřáhl s tou hnusnou Watlingovou a dal jí peníze. Odtud přišel příspěvek pro lazaret. Zlato stržené za zboží provezené blokádou. Strašná byla pouhá představa, že Rhett měl tu drzost pohlédnout do tváře slušné ženě, když byl s tou kreaturou. Ještě horší bylo, že si sama myslela, že je do ní zamilovaný! Tady má důkaz, že to není možné.

Špatné ženské a všechno, co k nim patřilo, připadaly Scarlett záhadné a odporné. Věděla, že muži tyto ženštiny navštěvují z důvodů, o nichž by se dáma nahlas nikdy nezmínila – když, tak jenom šeptem v nepřímých narážkách a eufemismech. Až do této chvíle Scarlett nenapadlo, že by slušní muži – totiž muži, s nimiž se setkávala ve slušných domech a s nimiž tančila – mohli dělat takové věci. Otevřelo se jí úplně nové pole k přemýšlení a zároveň téma, jehož se děsila. Možná že to dělají všichni muži! Hrozné bylo už to, že nutili vlastní manželky k podobným nechutnostem, ale vyhledávat prodejné ženštiny a platit jim za takové služby! Ach bože, všichni muži jí připadali hnusní a Rhett Butler nejhorší ze všech!

Nejraději by popadla tenhle kapesník, hodila mu ho do tváře, ukázala mu dveře a už s ním doopravdy nikdy nepromluvila. Jenže to si nemohla dovolit. Nemohla mu nikdy dát najevo, že ví o existenci lehkých žen, a tím méně o jeho návštěvách u nich. Takovou věc si dáma nesmí dovolit.

Ach, zuřila v duchu, kdybych nebyla dáma, tak bych to tomu všivákovi spočítala!

Scarlett zmačkala kapesník v dlani a sešla dolů do kuchyně, kde měl být strejda Peter. Když šla kolem kamen, hodila kapesník do plamenů a s bezmocným vztekem sledovala, jak shořel.









Kapitola 14

Když nastal rok 1863, v srdcích všech Jižanů se vzedmula vlna naděje. Navzdory strádání a potížím, navzdory spekulantům s potravinami a podobným ranám, navzdory smrti, chorobám a utrpení, které už stačily poznamenat skoro všechny rodiny, Jih znovu tvrdil: „Ještě jedno vítězství a bude po válce,“ a tentokrát si tu větu opakoval s ještě nadšenější sebejistotou než loni v létě. Yankeeové byli tvrdý oříšek, ale ten konečně začínal pukat.

Vánoce 1862 přinesly štěstí Atlantě i celému Jihu. Konfederace dosáhla drtivého vítězství u Fredericksburgu a Yankeeové měli tisíce mrtvých a raněných. O svátcích se všech znovu zmocnilo veselí, veselí a vděčnost, že se karta obrací. Armáda ve žlutohnědých uniformách se nyní skládala z ostřílených bojovníků, generálové prokázali bojovného ducha a všichni si byli jisti, že až dojde k jarní kampani a znovu vypuknou boje, Yankeeové budou jednou provždy rozdrceni.

Přišlo jaro a boje znovu vzplály. Nastal květen a Konfederace dosáhla dalšího skvělého vítězství, tentokrát u městečka Chancellorsville. Jih byl opilý nadšením a hlasitě jásal.

Na bližší frontě se výpad unionistické jízdy do Georgie nakonec proměnil v triumf Konfederace. Lidé se všude smáli, na potkání se poplácávali po ramenou a pokřikovali: „Když se na ně vrhne starej Nathan Bedford Forrest, tak udělaj líp, když to rovnou sbalej. To se nedá nic dělat!“ Koncem dubna plukovník Streight podnikl s osmnácti sty jezdci Unie překvapivý výpad do Georgie, jehož cílem byl Rome ležící necelých sto kilometrů severně od Atlanty. Plukovník měl ctižádostivý plán: chtěl přerušit životně důležité železniční spojení mezi Atlantou a Tennessee, pak zaútočit na jih na Atlantu a zničit veškeré továrny i válečný materiál nashromážděný v tomto klíčovém městě Konfederace.

Byl to odvážný úder, a nebýt Forresta, přišel by Jihu draho. Ale starý Forrest vyrazil s třetinou počtu, jaký měli Seveřané – a jací to byli vojáci a jezdci! –, napadl je dřív, než stačili dorazit k Rome, dotíral na ně ve dne v noci a nakonec celou jednotku Unie zajal!

Zpráva o úspěchu dorazila do Atlanty skoro zároveň se zprávou o vítězství u Chancellorsville a celé město doslova třeštilo smíchem a nadšením. Vítězství u Chancellorsville bylo zřejmě celkově důležitější, ale zajetí Streightovy jízdy udělalo z Yankeeů směšné šašky.

„Se starým Forrestem nejsou žerty, to se nedá nic dělat,“ říkalo se po Atlantě s úsměvem, když lidé na potkání přetřásali tu novinku.

Vlna štěstí, na níž závisel osud Konfederace, se vzedmula vysoko a plnou silou, takže s sebou strhávala nadšeně oslavující občany. Yankeeové pod Grantovým velením sice od poloviny května obléhali Vicksburg, Jih utrpěl zdrcující ztrátu, když Stonewall Jackson podlehl zraněním, která utržil u Chancellorsville, Georgie ztratila jednoho ze svých nejodvážnějších a nejskvělejších synů, když generál T. R. R. Cob padl u Fredericksburgu, ale Yankeeové přece nemohou vydržet další podobné porážky jako u Fredericksburgu a Chancellorsville. Budou se muset vzdát a pak krutá válka skončí.

Přišly první červnové dny a s nimi šeptané zprávy, později úředně potvrzené, že Lee táhne do Pensylvánie. Lee na nepřátelském území! Lee donutí nepřítele k rozhodující bitvě! Konečně poslední boj celé války!

Atlanta šílela nadšením, radostí a neodolatelnou touhou po pomstě. Teď Yankeeové poznají, co znamená přenést válku na jejich vlastní území. Teď poznají, jak chutná, když nepřítel drancuje pole s úrodou, krade koně a dobytek, vypaluje domy, odvléká nezletilé výrostky a starce do vězení, vyhání ženy s dětmi a ponechává je napospas hladovění.

Všichni dobře věděli, co Yankeeové prováděli v Missouri, Kentucky, Tennessee a Virginii. I nejmenší děti dokázaly zpaměti opakovat se směsí strachu a nenávisti výčet hrůz, jaké Yankeeové napáchali na dobytém území. Atlanta byla plná uprchlíků z východního Tennessee a obyvatelé slyšeli od očitých svědků o hrůzách, jaké tito lidé museli vytrpět. V této části Tennessee tvořili stoupenci Konfederace menšinu a válka na ně dolehla opravdu těžce, stejně jako ve všech pohraničních státech, kde soused udával souseda a bratr zabíjel bratra. Uprchlíci se hlasitě dožadovali, aby Pensylvánie byla vypálena od jednoho konce ke druhému, a i ty nejušlechtilejší staré dámy přitom měly ve tváři výraz ponuré radosti.Ale

když proskočily zprávy, podle nichž Lee vydal rozkaz, že se v Pensylvánii nikdo nesmí dotknout soukromého majetku, drancování bude trestáno smrtí a armáda zaplatí za každou rekvírovanou věc – tehdy generálovu popularitu zachránila opravdu jenom hluboká úcta, kterou si předtím získal. Nedovolit vojákům, aby si zařádili v bohatých skladech prosperujícího státu? Co si generál Lee vlastně myslí? A naši hoši jsou přitom hladoví a zoufale potřebují boty, oděvy a koně!

Narychlo napsaný vzkaz, který poslal Darcy Meade otci, jediná informace z první ruky, jakou Atlanta na počátku července dostala, šel z ruky do ruky a probouzel čím dál hlubší nevoli.

Tatínku, mohl byste mi opatřit boty? Už dva týdny chodím

bos a nové nejsou na obzoru. Kdybych neměl tak velké nohy,

stáhl bych je jako ostatní hoši z mrtvých Yankeeů, ale ještě jsem ne-

narazil na mrtvolu Yankeeho, jehož chodidla by se mým

aspoň vzdáleně přibližovala. Kdybyste nějaké sehnal, neposílejte

je poštou. Cestou by je určitě někdo ukradl a já bych mu to

ani neměl za zlé. Posaďte Phila na vlak a pošlete je po něm.

Brzy vám napíšu, kde se budeme nacházet. Momentálně vím jen,

že pochodujeme na sever. Právě jsme v Marylandu a všichni

tvrdí, že budeme postupovat dál do Pensylvánie…

Tatínku, myslel jsem, že dáme Yankeeům okusit jejich vlastní medicínu, ale generál řekl „Ne!“ a já nemám chuť dát se zastřelit kvůli potěšení, jaké by mi způsobilo zapálení nějakého yankeeského domu. Tatínku, dneska jsme pochodovali nejnádhernějšími kukuřičnými lány na světě. Doma takovou kukuřici nemáme. Musím se přiznat, že jsme si v té kukuřici nenápadně trošku zadrancovali, jelikož všichni máme hlad, a co generál nevidí, to ho taky nepálí. Jenže nám ta zelená kukuřice ani trošku neprospěla. Všichni hoši mají úplavici a po kukuřici se ještě zhoršila. Tatínku, opravdu moc prosím, sežeňte mi boty. Už je ze mě kapitán a kapitán by měl mít aspoň boty, když už nemá novou uniformu ani epolety. Ale armáda pronikla do Pensylvánie, na tom jediném záleželo. Ještě jedno vítězství, bude po válce a potom bude Darcy Meade mít bot, kolik bude chtít, chlapci se vrátí domů a všichni budou šťastní jako dřív. Paní Meadeová zaslzela, když si představila, jak se jí její voják vrátí domů, jak se jí vrátí natrvalo. Třetího července telegrafní linky ze severu znenadání oněměly a mlčení trvalo až do poledne čtvrtého července, kdy na velitelství v Atlantě začala docházet kusá a zmatená hlášení. V Pensylvánii poblíž městečka Gettysburg probíhají těžké boje a do bitvy byly nasazeny všechny jednotky Leeovy armády. Zprávy byly nejisté a docházely pomalu, jelikož bitva se strhla na nepřátelském území a hlášení procházela Marylandem, potom byla předávána do Richmondu a teprve pak do Atlanty. Napětí rostlo a městem se pomalu začínaly plížit první příznaky hrůzy. Nic nemohlo být horšího než nevědět, co se vlastně děje. Rodiny, jejichž synové bojovali na frontě, se vroucně modlily, aby nebyli v Pensylvánii. Lidé, kteří věděli, že jejich příbuzní slouží ve stejném pluku jako Darcy Meade, zaťali zuby a prohlašovali, že pro jejich hochy je ctí bojovat v bitvě, která to Yankeeům jednou provždy spočítá.

V domě tetičky Pittypat si všechny tři ženy hleděly navzájem do očí se strachem, který nedokázaly zastírat. Ashley sloužil ve stejném pluku jako Darcy.

Pátého července přišly špatné zprávy, ne ze severu, ale ze západu. Vicksburg po dlouhém a těžkém obléhání padl a prakticky celé povodí Mississippi od St. Louis po New Orleans se dostalo do rukou Yankeeů. Konfederace byla rozťata vejpůl. Kdykoli jindy by zpráva o takové katastrofě v Atlantě vyvolala strach a nářek. Ale teď nikdo neměl čas myslet na Vicksburg. Všichni mysleli na bitvu, ke které donutil Yankee v Pensylvánii generál Lee. Pád Vicksburgu nebude katastrofální, zvítězí-li Lee na východě. Tím směrem leží Filadelfie, New York, Washington. Jejich ztráta by ochromila celý Sever a bohatě by vyvážila porážku na Mississippi.

Hodiny se vlekly, černý stín neštěstí se vznášel nad městem a zastínil prudce pálící slunce, až lidé znepokojeně vzhlíželi k obloze, jako by nemohli uvěřit, že je jasná a modrá a ne temná a zatažená kupícími se mračny. Skupinky žen s hlavami skloněnými k sobě se všude, na verandách, chodnících i uprostřed ulic, navzájem ujišťovaly, že žádné zprávy jsou dobré zprávy, utěšovaly se, jak nejlépe uměly, a snažily se tvářit statečně. Ale zlověstné zprávy, že Lee byl zabit, bitva je ztracena a že přicházejí nekonečné seznamy obětí, přelétaly z jednoho konce ulic na druhý jako vyplašení netopýři. Lidé se sice snažili nepodléhat panice, ale přesto celé čtvrti neodolaly, hrnuly se do středu města k redakcím novin a k vojenským velitelstvím a dožadovaly se zpráv, jakýchkoli, třeba i špatných.

Davy se shlukly před nádražím v naději, že přijíždějící vlaky přivezou i očekávané zprávy, před telegrafním úřadem, před vojenskými velitelstvími, která nevěděla, kde jim hlava stojí, davy, jež mlčky rostly a rostly. Nikdo nepromluvil. Občas se nějaký stařec chvějícím se hlasem dožadoval zpráv, ale dav, místo aby začal hlučně reptat, mlčel ještě zarytěji po každém opakovaném: „Na Severu nic nového, jsou hlášeny jen probíhající boje.“ Zástup žen, které přišly pěšky, nebo přijely v kočárech, neustále rostl, horko z namačkaných těl a prach zvířený stovkami nervózních nohou začínaly být dusivé. Ženy nemluvily, ale jejich bledé, ztrhané obličeje prosily naléhavěji než hlasitý nářek.

Ve městě by se stěží našel dům, z nějž by do této bitvy neodešel syn, bratr, otec nebo ženich. Všechny ženy čekaly zprávu, že jejich domov navštívila smrt. Čekaly smrt. Nečekaly porážku. Takovou myšlenku si nepřipouštěly. Jejich muži mohli umírat, třeba právě v tuto chvíli, na sluncem spálené trávě v kopcích Pensylvánie, ale Věc, za niž bojovali, nemohla být nikdy poražena. Mohli klidně umírat po tisících, ale z jejich mrtvol by jako ze zubů dračí setby vyskočily ze země tisíce nových mužů v šedém a žlutohnědém s rebelským pokřikem na rtech a postavily by se na jejich místa.

Odkud by tito muži přišli, ovšem nikdo nevěděl. Všichni však věděli jediné, a věděli to stejně dobře, jako že na nebesích je spravedlivý bůh, totiž že Lee dokáže zázraky a virginská armáda je neporazitelná.

Daily Exa mineru Scarlett, Melanie a slečna Pittypat seděly před

redakcí v kočáru se staženou střechou a chránily si hlavy před žárem slunečníky. Scarlett se třásly ruce, až jí slunečník poskakoval nad hlavou, Pitty byla rozrušením celá bez sebe, až se jí nos uprostřed kulatého obličeje chvěl jako králíkovi, ale Melanie seděla, jako by byla vytesána z kamene, a černé oči se jí v obličeji s ubývajícím časem rozšiřovaly. Za dvě hodiny pronesla jedinou poznámku, když vyndala ze síťové kabelky lahvičku s čichacími solemi a podala ji tetě. Poprvé v životě na tetičku promluvila bez obvyklé něžné náklonnosti.„Vezměte

si tohle, tetičko, a čichněte si, kdyby na vás šly mdloby. Zároveň vás varuji, že kdybyste chtěla omdlít a nechat se strejdou Peterem odvézt domů, já se odtud nehnu, dokud neuslyším – prostě, dokud to neuslyším. A Scarlett tu se mnou bude muset zůstat.“

Scarlett vůbec neměla v úmyslu odejít a octnout se sama někde, kde by nemohla z první ruky dostat zprávy o Ashleym. Kdepak, nehnula by se z místa, ani kdyby tetička Pittypat zemřela. Ashley někde bojuje, možná právě umírá a redakce novin je jediné místo, kde se může dozvědět pravdu.

Scarlett se rozhlédla a hledala v davu známé a sousedy, paní Meadeovou s kloboukem k jedné straně a zavěšenou do ohnuté paže patnáctiletého Phila, slečny McLureovy, které se třesoucími rty snažily zakrývat vystupující přední zuby, paní Elsingovou, vzpřímenou jako spartánskou matku, jejíž vnitřní neklid prozrazovalo jen několik uvolněných šedivých loken, a Fanny Elsingovou, bledou jako smrt. (Fanny se určitě tolik nebojí o bratra Hugha. Má snad na frontě neznámého ctitele, o němž nikdo neví?) Paní Merriwetherová seděla v kočáře a hladila ruku Maybelle. Na Maybelle bylo těhotenství znát natolik, že se nehodilo, aby se ukazovala na ulici, přestože byla pečlivě zahalena do šálu. Proč by se měla tolik bát? Nikdo přece neříkal, že by jednotky z Louisiany byly vyslány do Pensylvánie. Její vlasatý drobný zuáv bude v tuto chvíli nejspíš v bezpečí v Richmondu.

Okraj davu se zavlnil a pěší dělali místo Rhettu Butlerovi, který si opatrně razil cestu ke kočáru tetičky Pittypat. Scarlett si v duchu říkala: Má ale odvahu přijet sem zrovna teď, kdy by stačilo málo a dav by ho roztrhal na kusy za to, že není v uniformě. Když se přiblížil, napadlo ji, že by na něj klidně vztáhla ruku jako první. Jak se odvažuje sedět si na nádherném koni v nablýskaných holínkách, elegantním obleku z bílého plátna, štíhlý, a přece dobře živený, s drahým doutníkem v ústech, když Ashley a ostatní hoši bojují proti Yankeeům bosí a hladoví, div nepadnou horkem, a útroby mají rozežrány chorobou?

Když se Rhett prodíral tlačenicí, pronásledovaly ho nepřátelské pohledy. Starci si bručeli pod vousy a paní Merriwetherová, která se ničeho nebála, se lehce nadzvedla v kočáře a pronesla zřetelně: „Spekulant!“ způsobem, že se to slovo muselo pro každého stát nejhorší urážkou. Rhett si nikoho nevšímal, ale smekl klobouk před Melly a tetičkou Pitty, a když dojel ke Scarlettině straně kočáru, sklonil se a zeptal: „Není podle vás vhodná chvíle, aby pan doktor Meade přednesl svou známou řeč o vítězství slétnuvším jako křičící orel na naše prapory?“

Scarlett měla nervy jako na drátcích, prudce se k němu otočila jako rozzuřená kočka a na rty se jí drala nevybíravá slova. Rhett ji gestem zarazil.

„Přijel jsem vám, dámy, oznámit,“ prohlásil, „že jedu rovnou z vojenského velitelství, kam právě přicházejí první seznamy padlých a raněných.“Po

těch slovech se z nejbližších řad čekajících, kteří ho zaslechli, ozvalo zašumění a celý dav se pohnul, ochoten okamžitě se otočit a rozběhnout se po Whitehallu k vojenskému velitelství.

„Nikam nechoďte,“ volal na ně Rhett, který se vztyčil ve třmenech a zvedl ruku. „Seznamy byly zaslány oběma redakcím a právě se tisknou. Zůstaňte, kde jste!“

„Ach, pane kapitáne,“ vykřikla Melly a otočila se k Rhettovi se slzami v očích. „Je od vás hezké, že jste nám to přišel říct! Kdy budou seznamy vyvěšeny?“

„Každou chvíli, madam. Hlášení přišla do redakcí před půl hodinou. Major, který za ně zodpovídá, je nechtěl zveřejnit, dokud nebyly vytištěny, ze strachu, aby redakce nebyly zdemolovány nedočkavým davem. Podívejte!“ Postranní okno redakce listu se otevřelo a vynořila se z něj ruka s naskládanými dlouhými pruhy kartáčových obtahů s rozmazanou tiskařskou černí. Dav se o ně rval, trhal kusy papíru napůl, kdo se zmocnil cáru, snažil se pozpátku vycouvat z tlačenice a přečíst si, co ukořistil, zatímco zadní řady se tlačily dopředu s hlasitým křikem: „Pusťte nás!“

„Podrž mi koně,“ nařídil stručně Rhett, seskočil na zem a hodil uzdu strejdovi Peterovi. Všichni viděli, jak se jeho mohutná ramena prodírají davem, jak bezohledně strká do lidí a odhazuje je stranou. Za chvilku byl zpátky a v ruce držel šest archů. Jeden hodil Melanii a ostatní rozdělil dámám sedícím v nejbližších kočárech – slečnám McLureovým, paní Meadeové, paní Merriwetherové, paní Elsingové.

„Rychle, Melly,“ vykřikla Scarlett se srdcem v hrdle, a když se Melly roztřásly ruce, že nemohla číst, zmocnilo se jí zoufalství.

„Podrž to,“ zašeptala Melly a Scarlett jí vytrhla arch. Písmeno W. Kde je W? Ano, tamhle dole, navíc všechna jména rozmazaná. „White,“ přečetla nahlas třesoucím se hlasem, „Wilkens – Winn – Zebulon… Proboha, Melly, on tu není! Není v seznamu! Proboha, tetičko! Melly, zvedni ty čichací soli! Podrž ji, Melly!“

Melly, která se bez zábran rozplakala štěstím, podržela tetičce, na kterou šla závrať, hlavu a přidržela jí pod nosem lahvičku s čichacími solemi. Scarlett podpírala tlustou starou dámu z druhé strany a srdce jí radostně bušilo. Ashley je živý. Nebyl ani zraněn. Bůh jej tedy ušetřil! Bůh…

Scarlett zaslechla tlumený nářek, a když se otočila, spatřila Fanny Elsingovou, jak si položila hlavu na matčina prsa a upustila seznam padlých a raněných na podlahu kočáru, viděla, jak se paní Elsingové zachvěly tenké rty, zatímco zachytila dceru do náruče a tiše nařídila kočímu: „Domů. Rychle.“ Scarlett rychle přejela očima seznam. Hugh Elsing v něm nebyl uveden. Fanny tedy musela mít ctitele, který padl. Dav soucitně uvolnil cestu kočáru s dámami Elsingovými, za nimi následovala malá bryčka s proutěnou korbou slečen McLureových. Slečna Faith sama řídila s kamennou tváří a zuby měla výjimečně zakryté sevřenými rty. Slečna Hope se smrtí vepsanou ve tváři seděla strnule vzpřímena vedle sestry a pevně se jí držela za sukni. Obě vypadaly velmi staře. Mnohem mladší bratr Dallas byl jejich miláček a navíc jediný mužský příbuzný, kterého staré panny měly. A Dallas byl mrtev.

„Melly! Melly!“ křičela Maybelle radostným hlasem, „René je v bezpečí! A Ashley také! Zaplaťpánbůh!“ Šál se jí svezl z ramenou, takže všichni viděli, v jakém je stavu, ale tentokrát to nevadilo ani jí, ani paní Merriwetherové. „Ach, paní Meadeová, René…“ Najednou se jí prudce změnil hlas. „Podívej, Melly… Paní Meadeová, prosím vás! Darcy snad není…?“

Paní Meadeová se sklopenou hlavou upřeně hleděla do vlastního klína a nereagovala na volání, ale obličej malého Phila sedícího vedle ní byl otevřenou knihou, v níž si každý mohl přečíst, kolik uhodilo.„No

tak, maminko,“ opakoval bezmocně. Paní Meadeová zvedla hlavu a její pohled se setkal s Melaniiným.

„Už nebude potřebovat boty,“ pronesla paní Meadeová.

„Chudáček malá,“ vykřikla Melly a začala vzlykat. Shodila tetičku Pitty na Scarlettino rameno, vyhrabala se z kočáru a vrhla se k lékařově ženě.

„Maminko, máte přece ještě mě,“ snažil se Phil marně konejšit ženu se sinalou tváří. „A když mě necháte jít na vojnu, půjdu a pobiju všechny Yank…“

Paní Meadeová ho křečovitě chytila za paži, jako by mu dávala najevo, že ho nikdy nepustí z domova, vykřikla přiškrceným hlasem: „Ne!“, pak jako by se sama začala dusit.

„Drž pusu, Phile,“ zasyčela na chlapce Melanie, vylezla do kočáru a vzala paní Meadeovou do náruče. „Myslíš, že by matce pomohlo, kdyby ses dal taky zastřelit? V životě jsem neslyšela větší hloupost. Odvez nás domů, a rychle!“

Melly se otočila ke Scarlett a Phil se chopil opratí.

„Dovez tetičku domů a pak za mnou hned přijď k paní Meadeové. Pane kapitáne, buďte tak laskav a vzkažte pro pana doktora. Je v lazaretu.“Kočár

se rozjel rozestupujícím se davem. Některé ženy plakaly radostí, ale většina vypadala příliš omámeně, aby mohly vnímat rány osudu, které dopadly na jejich hlavy. Scarlett se sklonila nad rozmazanými seznamy a netrpělivě hledala jména známých. Když zjistila, že Ashley je v bezpečí, dokázala myslet i na ostatní. Seznam byl nekonečný! Vojáci z Atlanty a Georgie utrpěli opravdu

těžké Poručík Raiford Calvert ztráty.Proboha!

. Raif! Znenadání si vybavila dávno minulý den, kdy spolu utekli, ale za soumraku se

rozhodli Vojín Joseph K. Fontaine vrátit domů, protože měli hlad a báli se tmy.

. Malý vzteklý Joe! A Sally sotva porodila dítě!Kapitán LaFayette

Munroe . A Lafe byl zasnouben s Cathleen Calvertovou. Chudinka Cathleen! Utrpěla dvojnásobnou ztrátu – přišla o bratra i milého. Ale Sally ztratila víc – bratra i manžela.

Ach, bylo to příliš strašné. Scarlett se skoro bála číst dál. Tetička Pitty sebou házela na jejím rameni a těžce vzdychala. Scarlett ji bez jakýchkoli ohledů setřásla do rohu kočáru a četla dál.

Tarleton Vyloučeno, na seznamu přece nemohlo být třikrát

jméno Poručík Brenton Tarleton

Desátník . Snad – snad se spěchající tiskař spletl a zopakoval jméno Stuart Tarleton Vojín Thomas Tarleton omylem. Ale ne. Byli tam všichni: .

. . A Boyd, který padl hned v prvním roce války, byl pohřben bůhvíkde ve Virginii. Všichni hoši Tarletonových padli. Tom a lenivá dvojčata s dlouhýma nohama, která se vyžívala v klepech a absurdních kanadských žertech, i Boyd s grácií tanečního mistra a jazykem ostrým jako meč.

Scarlett nedokázala číst dál. Nedokázala si přečíst, jestli jsou v seznamu uvedení ještě další z hochů, s nimiž vyrostla, tančila, flirtovala a s nimiž se líbala. Litovala, že nedokáže plakat nebo udělat něco, čím by uvolnila sevření železných prstů, které se jí sápaly po hrdle.

„Je mi to líto, Scarlett,“ omlouval se Rhett. Vzhlédla k němu. Úplně zapomněla, že vedle ní stojí. „Je v seznamu mnoho vašich známých?“

Přikývla a silou vůle se donutila odpovědět: „Skoro z každé rodiny v okrese někdo… A všichni – všichni tři hoši Tarletonových.“

Rhett se tvářil klidně, skoro zasmušile, v očích neměl ani stopy po obvyklém výsměchu.

„To ještě není všechno,“ řekl. „Tohle jsou předběžné a neúplné seznamy. Zítra přijdou další.“ Ztišil hlas, aby ho dámy z okolních kočárů neslyšely. „Scarlett, generál Lee určitě prohrál bitvu. Na velitelství jsem slyšel, že se stáhl zpátky do Marylandu.“

Scarlett se mu vyděšeně podívala do očí, ale nebála se kvůli tomu, že Lee utrpěl porážku. Zítra přijdou další seznamy obětí! Zítra. Na zítřek nepomyslela, byla zpočátku tak šťastná, že v seznamu nenašla Ashleyho jméno. Zítra. Ale vždyť může být zrovna teď už mrtvý, ona se to dozví teprve zítra, anebo třeba až za týden.

„Proboha, Rhette, proč vlastně musí být války? Pro Yankee by přece bylo mnohem lepší, kdyby zaplatili za negry – a pro nás, kdybychom jim dali negry zadarmo, než aby se muselo tohle všechno stát.“

„O negry nejde, Scarlett. Ti jsou jen záminkou. Války budou vždycky, protože muži se ve válkách vyžívají. Ženy ne, ale muži ano, snad nejvíc ze všeho kromě lásky k ženám.“

Zkřivil rty ve starém známém úsměvu a přestal se tvářit vážně. Zvedl širák panama.

„Na shledanou. Musím zajít za doktorem Meadem. Dovedu si představit, jak ironické mu bude připadat, když mu zrovna já teď přijdu oznámit, že ztratil syna. Později pro něj zřejmě bude nesnesitelné pomyšlení, že hrdinovu smrt mu oznámil spekulant.“ Scarlett uložila slečnu Pitty do postele se sklenicí punče, svěřila ji do péče Prissy a kuchařce a vydala se ulicí k domu Meadeových. Paní Meadeová s Philem nahoře čekala, až se manžel vrátí. Melanie seděla v salonu a tiše hovořila se skupinou sousedů, kteří přišli vyjádřit soustrast. Oháněla se jehlou a nůžkami a přešívala smuteční šaty, které paní Meadeové půjčila paní Elsingová. Dům se mezitím naplnil štiplavým dýmem z podomácku vyrobeného prostředku, jímž se barvily oděvy na černo; vzlykající kuchařka míchala ve velkém prádelním hrnci všechny šaty paní Meadeové.

„Jak se jí daří?“ zeptala se Scarlett ohleduplně.

„Neuronila jedinou slzičku,“ odpověděla Melanie. „Je strašné, když ženy nemohou plakat. Nechápu, jak muži dokážou všechno vydržet bez pláče. Asi jsou silnější a statečnější než ženy. Tvrdí, že osobně pojede do Pensylvánie a přiveze si ho domů. A pan doktor se nemůže uvolnit z lazaretu.“

„To pro ni bude strašné! Proč by nemohl jet Phil?“

„Má strach, že by se dal do armády, jakmile by jí unikl z dozoru. Víš, že je na svůj věk vyspělý, a teď berou chlapce od šestnácti let.“

Sousedé, kteří nechtěli být v domě, až se vrátí doktor Meade, se jeden po druhém postupně vytratili, takže v salonu zbyly jen Scarlett s Melanií se šitím v ruce. Melanie se tvářila smutně, ale vyrovnaně, přestože jí na látku, kterou měla v ruce, kapaly slzy. Určitě nemyslela na to, že bitva možná ještě pokračuje a Ashley může každou chvíli padnout. Vyděšená Scarlett nevěděla, jestli se má Melanii svěřit s tím, co jí prozradil Rhett, a získat tak pochybnou útěchu z jejího utrpení, anebo jestli si má všechno raději nechat pro sebe. Melanie si nesměla všimnout, že se kvůli Ashleymu tolik trápí. Scarlett děkovala bohu, že všichni včetně Melly a Pitty měli v tu chvíli dost svých starostí a nevšimli si, jak se chovala.

Chvíli mlčky šily a potom uslyšely zvenku hluk. Nenápadně vyhlédly záclonami a uviděly, jak doktor Meade sesedá z koně. Ramena měl svěšená a hlavu skloněnou, až mu šedivý plnovous tvořil na prsou široce rozevřený vějíř. Pomalu vešel do domu, odložil klobouk i brašnu a mlčky políbil obě mladé dámy. Potom unaveně stoupal po schodech nahoru. Za chvilku se vyřítil dolů Phil. Vypadal jako ztělesnění nešikovnosti, samá ruka, samá noha. Scarlett s Melly čekaly, že jim jde vyřídit, aby přišly nahoru, ale chlapec vyběhl na verandu před vchodem, posadil se na horní schod a zabořil hlavu do dlaní.

Melly si povzdechla.

„Div se nezblázní, protože ho nechtějí pustit bojovat proti Yankeeům. Je mu patnáct. Ach, Scarlett, kdybych měla takového syna, byla bych štěstím bez sebe!“

„A nechala by sis ho zabít?“ zeptala se Scarlett po chvíli, když si vzpomněla na Darcyho.

„Bylo by lepší mít syna, i kdyby ho zabili, než nemít vůbec žádného,“ prohlásila Melanie a nahlas polkla. „Ty tohle nepochopíš, Scarlett, protože máš Wadea, ale já – ach, Scarlett, kdybys věděla, jak toužím po dítěti! Vím, že mě teď považuješ za hroznou ženskou, když o takové věci mluvím nahlas, ale sama dobře víš, že je to pravda a že žádná žena netouží po ničem jiném než po dítěti.“

Scarlett se musela držet, aby si pohrdavě neodfrkla.

„Kdyby bůh rozhodl, že Ashley má být – zajat, asi bych to snesla, ale kdyby měl padnout, raději bych sama umřela. Ale bůh by mi dal sílu všechno přežít. Ale nesnesla bych, aby byl mrtvý a mně po něm pro útěchu nezbylo jeho dítě. Ach, Scarlett, ani nevíš, jaké štěstí tě potkalo! Ztratila jsi Charlieho, ale máš jeho syna. A jestli Ashley navždy opustí mě, nebudu mít nic. Nezlob se, Scarlett, ale někdy na tebe hrozně žárlím…“

„Žárlíš – na mě?“ vykřikla Scarlett, kterou prudce zaplavil pocit viny.„Protože

máš syna a já ne. Občas jsem dokonce dělala, že Wade je můj, protože nemít vlastní dítě je tak strašné.“

„Tydlifidli!“ vykřikla Scarlett, které se zase ulevilo. Rychlým pohledem přejela křehkou postavičku se zrudlou tváří skloněnou nad šitím. Melanie mohla klidně chtít děti, prosím, jenomže na ně vůbec neměla postavu. Byla o málo větší než dvanáctiletá holčička, měla dětsky úzké boky a plochá prsa. Scarlett bylo protivné už pouhé pomyšlení, že by Melanie mohla porodit dítě. Přitom se jí v hlavě vynořila spousta nesnesitelných myšlenek. Kdyby měla Melanie dítě s Ashleym, jako by vzala Scarlett něco, co patřilo výhradně jí.

„Nezlob se za to, co jsem ti řekla o Wadeovi. Víš, jak moc ho mám ráda. Nezlobíš se na mě, viď, že ne?“

„Neblázni,“ odpověděla Scarlett stručně. „Radši jdi ven a uchláchol Phila. Slyšíš přece, jak pláče.“









Kapitola 15

Armáda odražená zpět do Virginie se stáhla do zimních táborů podél Rapidanu – po bitvě u Gettysburgu byla pořádně vyčerpaná a prořídlá – a Ashley krátce před Vánoci dostal dovolenku a přijel domů. Scarlett, která ho přes dva roky neviděla, se děsila prudkosti vlastních citů. Když stála v salonu v domě U Dvanácti dubů a viděla, jak si bere Melanii, byla přesvědčena, že ho už nikdy nedokáže milovat zoufaleji než v té chvíli. Ale teď chápala, že tehdy prožívala pocity rozmazleného děcka, kterému vzali hračku. Teď byly její city vyhraněnější o všechno nekonečné snění o Ashleym a hlubší o zákazy, které proti své vůli musela ukládat vlastním ústům.

Tenhle Ashley Wilkes v zašlé záplatované uniformě a se světlými vlasy vybělenými žárem letního slunce byl někdo jiný než otevřený chlapec s ospale netečnýma očima, kterého zoufale milovala před válkou. A byl také tisíckrát přitažlivější. Byl do bronzova opálený a pohublý, zatímco dřív býval bledý a štíhlý, a dlouhý nazlátlý knír, jaký nosili všichni kavaleristé, byl posledním tahem štětce na portrétu dokonalého vojáka.

Stál vojensky vzpřímeně ve staré uniformě s pistolí v oprýskaném pouzdru, šavle v otřískané pochvě mu elegantně narážela do jezdeckých holínek a zašlé ostruhy tlumeně chřestily – major armády Konfederačních států amerických Ashley Wilkes. Bylo vidět, že si zvykl na velení, vyzařovala z něj samozřejmá nezávislost a autorita a kolem úst se mu začínaly dělat pochmurné vrásky. Z hranatých ramen a jasně chladného lesku očí mu čišelo cosi nového a zvláštního. Kdysi býval pohodlný a ospalý, ale teď vypadal jako kočka na lovu, připomínal ostražitého člověka, jehož nervy jsou napjaty jako struny na houslích. Měl unavený pohled člověka, kterého neustále pronásledují vidiny nebezpečí, a opálenou pleť měl na jemných kostech v obličeji pevně napjatou – byl to pořád její elegantní Ashley, ale velice změněný.

Scarlett měla v úmyslu strávit Vánoce v Taře, ale když přišel telegram oznamující Ashleyho příjezd, nic na světě, ani přímý rozkaz nespokojené Ellen, by ji nedostalo z Atlanty. Kdyby Ashley projevil přání navštívit Dvanáct dubů, hnala by se do Tary, aby mu mohla být nablízku, ale napsal rodině, aby za ním přijeli do Atlanty, a pan Wilkes s Honey a Indií už přijeli. Jet do Tary a po dvou létech čekání si nechat ujít setkání s Ashleym? Nechat si ujít zvuk jeho hlasu, který probouzí srdce? Nechat si ujít možnost číst v jeho očích, aby se přesvědčila, že na ni nezapomněl? Nikdy! Ani kvůli všem matkám světa.Ashley

přijel domů čtyři dny před Vánoci se skupinkou hochů z claytonského okresu, kteří také dostali dovolenku a jejichž řady po Gettysburgu bohužel smutně prořídly. Byl mezi nimi Cade Calvert, hubený, voskově bledý Cade, který neustále pokašlával, dva synové Munroeových, nadšení z první dovolenky od roku 1861, a Alex a Tony Fontaineové, opilí, jak zákon káže, výtržníci neustále vyhledávající hádky. Všichni museli dvě hodiny čekat na vlak a ti střízliví museli vyvinout veškeré diplomatické úsilí, aby bratřím Fontaineovým zabránili pobít se navzájem či s úplně cizími lidmi z nádraží. Ashleymu se přesto podařilo všechny dopravit do domu tetičky Pittypat.

„Člověk by myslel, že si užili rvaček a bojů ve Virginii,“ poznamenal trpce Cade pozorující oba čepýřící se kohouty, kteří se nemohli dohodnout, kdo z nich první políbí třesoucí se a zároveň polichocenou tetičku Pittypat. „Ale kdepak. Od příjezdu do Richmondu nedělali nic jiného, než se opíjeli a vyhledávali rvačky. Tam je dopadla vojenská policie, nebýt Ashleyho diplomatického umění, strávili by Vánoce za mřížemi.“

Ale Scarlett ho skoro neposlouchala, tak byla unesena štěstím, že smí zase být s Ashleym v jedné místnosti. Jak ji během posledních dvou let vůbec mohlo napadnout, že muži dokážou být milí, elegantní a vzrušující? Jak mohla dopustit, aby jí vyznávali lásku, když na světě existuje Ashley? Vrátil se domů, dělil ji od něj pouze koberec v salonu a Scarlett se musela ze všech sil držet, aby se nerozplakala štěstím, když se podívala na pohovku, kde seděl mezi Melanií a Indií a Honey se mu nakláněla přes rameno. Kdyby tak měla právo sedět vedle něho a být do něj zavěšena! Kdyby se tak směla každou chvíli dotýkat jeho rukávu, aby se ujistila, že tu opravdu je a všechno se jí jen nezdá, držet ho za ruku a utírat si jeho kapesníkem slzy štěstí. Vždyť Melanie tohle všechno dělala a vůbec se neostýchala! Samým štěstím zapomněla na stud a rezervovanost, visela manželovi na paži a nepokrytě ho zbožňovala pohledy, úsměvy i slzami. Scarlett byla příliš šťastná, aby jí to vadilo, příliš potěšená, aby žárlila. Vždyť Ashley konečně přijel domů!

Každou chvíli si položila dlaň na tvář, kam ji na uvítanou políbil, ucítila znovu chvění jeho rtů a usmála se na něj. Samozřejmě nebyla první, koho políbil. Melly se mu vrhla do náruče, plakala na celé kolo a tiskla ho, jako by ho už nikdy nechtěla pustit. Potom ho objímaly Honey a India, které ho musely Melanii doslova vyrvat z náručí. Nato políbil otce, kterého objal s důstojností a náklonností prozrazující pevné tiché srozumění, jaké mezi nimi vládlo. Pak tetičku Pittypat, která vzrušením poskakovala na nepřiměřeně drobných nožkách. Nakonec se obrátil ke Scarlett, obklopené všemi chlapci dožadujícími se políbení, a řekl: „Ach, Scarlett! Ty jsi hezká, tak hezká!“ a políbil ji na tvář.

Po tom polibku se jí vykouřilo z hlavy všechno, co se mu chystala říci na uvítanou. Teprve za několik hodin si uvědomila, že ji nepolíbil na rty. Začala horečně uvažovat, jestli by to udělal, kdyby se setkali mezi čtyřma očima, jestli by se k ní ze své výše sklonil, vyzvedl ji na špičky a pak ji dlouho, ale opravdu dlouho k sobě tiskl. A protože jí ta představa byla milá, rozhodla se, že by to určitě udělal. Ale vždyť měli čas na všechno, měli pro sebe celý týden! Určitě nějak zařídí, aby se sešli mezi čtyřma očima, a zeptá se ho: „Vzpomínáš si na všechny projížďky po naší tajné stezce?“

„Vzpomínáš si na měsíc tenkrát v noci, kdy jsme spolu seděli na schodech v Taře a ty jsi recitoval pasáže z nějaké básně?“ (Proboha! Jak jen se ta báseň vlastně jmenovala?) „Vzpomínáš si na to odpoledne, kdy jsem si podvrtla kotník a tys mě nesl v nastávajícím soumraku v náruči domů?“Otázky

začínající „Vzpomínáš si“ se jí hrnuly jedna přes druhou. Měla tolik příjemných vzpomínek, které by mu připomněly nádherné dny, kdy se spolu potloukali po celém okrese jako bezstarostné děti, tolik věcí, které by připomněly dny, než vstoupila na scénu Melanie Hamiltonová. Mezi řečí by snad vyčetla z očí jeho sebemenší rozrušení, sebemenší narážku, že za bariérou manželské lásky k Melanii o ni pořád stojí, že o ni stojí stejně vášnivě jako den, kdy to při rožnění nevydržel a otevřeně jí vyznal své pravé city. Scarlett nenapadlo naplánovat, co udělá v případě, že by se jí Ashley vyznal ze své lásky jednoznačnými slovy. Úplně by stačilo vědět, že o ni stojí… Ovšem, Scarlett by dovedla čekat, dovedla by popřát Melanii šťastnou hodinku, kdy mu tiskne ruce a pláče. Její čas teprve přijde. Koneckonců co taková Melanie může vědět o lásce?

„Miláčku, vypadáš jako otrhaný vandrák,“ prohlásila Melanie, když polevilo první nadšení nad manželovým návratem. „Kdo ti, prosím tě, spravoval uniformu a proč ti na ni přišil modré záplaty?“

„Myslel jsem, že působím naprosto neodolatelně,“ bránil se Ashley, který si ověřil pohledem, jak vypadá. „Stačí, když mě srovnáš s těmihle oškubanci, a hned se ti budu líbit víc. Uniformu mi spravoval Mose a podle mě mu to šlo docela dobře, uvážíme-li, že před válkou neměl jehlu jakživ v ruce. Pokud jde o modré záplaty – když si člověk musí vybrat mezi dírami v kalhotách a záplatami z ukořistěných yankeeských uniforem, vlastně nemá na vybranou. A že ti připomínám otrhaného vandráka? Měla bys spíš děkovat našim šťastným hvězdám, že se ti manžel nevrátil domů bosý. Minulý týden se mi staré boty nadobro rozpadly, kdybychom naštěstí nezastřelili dva yankeeské vyzvědače, tak jsem přijel s nohama obalenýma kusy starých pytlů. Z jednoho jsem stáhl boty a padly mi jako ulité.“ Ashley natáhl nohy, aby všichni mohli obdivovat holínky odřené a poškrábané dlouhým nošením.

„Boty druhého zvěda mi bohužel nebyly,“ stěžoval si Cade. „Byly o dvě čísla menší a zrovna teď z nich budu asi mít smrt. Ale nedá se nic dělat, domů musím přijet se vší parádou.“

„A tahle sobecká svině je nikomu nenabídne,“ poznamenal Tony. „Aristokraticky drobné fontaineovské nožce by přitom padly jako ulité. Krucifix, stydím se přijít matce na oči v těchhle škrpálech. Před válkou by v nich nedovolila chodit ani našim negrům.“

„Neboj se,“ ujišťoval Alex, který hltal Cadeovy holínky s vykulenýma očima. „Až pojedeme domů, stáhneme mu je ve vlaku. Je mi jedno, v čem předstoupím před matku, ale ať se na místě – totiž, chci říct, že nepřipustím, aby Dimity Munroeová viděla, jak mi lezou prsty z bot.“

„Ale to jsou přece moje boty, já si o ně řekl první,“ bránil se Tony a začal se kasat na bratra. Melanie, třesoucí se hrůzou, že by mezi bratry Fontaineovými mohlo dojít k další z proslulých rvaček, naštěstí zasáhla a obnovila klid a mír.

„Chtěl jsem vám, děvčata, předvést svůj plnovous,“ chlubil se Ashley a smutně si masíroval tváře, na nichž strništěm ještě prosvítaly napůl zhojené jizvy po břitvě. „Byl to nádherný plnovous a musím se pochlubit, že ani Jeb Stuart, ani Nathan Bedford Forrest neměli lepší. Ale když jsme přijeli do Richmondu, tihle dva lumpové,“ Ashley ukázal na oba bratry, „se rozhodli, že když se oholí oni, já musím taky. Srazili mě na zem a oholili. A to jsem měl štěstí, že to odnesl jen plnovous a ne celá hlava. Nebýt toho, že se mě zastali Evan s Cadem, tak jsem snad neměl ani kníry.“

„Žvaní, paní Wilkesová! Měla byste mi poděkovat. Kdybych ho neoholil, vůbec byste ho nepoznala a nepustila domů,“ bránil se Alex. „Udělali jsme to, abychom mu dali najevo, jak si ceníme, že zabránil vojenské policii, aby nás zatkla a posadila za mříže. Stačí slovo a oholíme mu i kníry na místě.“

„Kdepak, prosím vás!“ vyhrkla rychle Melanie a vyděšeně popadla Ashleyho za rukáv, protože oba ošlehaní pořízci vypadali, že jsou schopni každé špatnosti. „Mně se takhle moc líbí.“

„To je láska,“ prohlásili oba bratři a vážně se jeden druhému uklonili .Když

Ashley zmizel z dohledu, protože vezl oba chlapce v kočáře tetičky Pittypat na nádraží, Melanie chytila Scarlett za paži.

„Viď, že má hroznou uniformu? Co myslíš, překvapil by ho příjemně kabát ode mne? Škoda že nemám dost látky i na kalhoty!“

Kabát pro Ashleyho Scarlett nepříčetně dráždil, protože si horoucně přála, aby mu ho mohla věnovat k Vánocům sama. Šedá látka na uniformu teď byla doslova vzácnější než rubíny a Ashley chodil jako všichni v podomácku tkaném suknu. Dokonce ani žlutohnědé látky nebylo dost pro všechny a spousta vojáků chodila v ukořistěných yankeeských uniformách, které byly pomocí výtažku ze slupek vlašských ořechů obarveny na tmavohnědo. Melanie měla mimořádné štěstí a získala dostatečné množství šedé vlněné látky, které stačilo na kabát – spíš kratší, ale přece jen kabát. Ošetřovala v lazaretu chlapce z Charlestonu, když zemřel, odstřihla jeho kadeř a poslala ji matce spolu s hubeným obsahem jeho kapes a utěšující zprávou o chlapcových posledních hodinách, v níž se samozřejmě nezmiňovala, jak těžce umíral. Matka odpověděla a obě ženy si začaly dopisovat. Když se chlapcova matka dozvěděla, že Melanie má manžela na frontě, poslala jí šedou látku a mosazné knoflíky, které koupila pro syna. Byl to nádherný materiál, silný a teplý, s matným leskem, který byl určitě provezen blokádou a koupen za drahé peníze. Teď ho měl v práci krejčí a Melanie ho popoháněla, aby byl hotov do Vánoc. Scarlett byla ochotna obětovat všechno, aby sehnala látku na zbytek uniformy, ale v Atlantě se potřebné věci prostě nedaly opatřit.

Měla také vánoční dárek pro Ashleyho, ale ten nesnesl srovnání s nádherou šedého kabátu od Melanie. Bylo to malé „šitíčko“ z flanelu, obsahující celý balíček vzácných jehel, které Rhett přivezl z Nassau, tři z jejích plátěných kapesníčků získaných ze stejného zdroje, dvě cívky nití a malé nůžky. Scarlett chtěla Ashleymu dát něco mnohem intimnějšího, věc, jakou by obdarovala muže manželka, třeba košili, rukavice nebo klobouk. Ach, bože, skutečně by to chtělo klobouk! Ashley vypadal směšně v čepici s placatým dýnkem, kterou teď nosil. Scarlett tyhle čepice odjakživa nenáviděla. A že ji nosil sám Stonewall Jackson místo měkkého plstěného širáku? Kvůli tomu nevypadal ve Scarlettiných očích o nic důstojněji. Ale jediné klobouky, které se daly sehnat v Atlantě, byly neforemné výtvory z vlny, ještě odpornější než čepice s placatým dýnkem, v nichž muži vypadali jako opičáci.

Když si Scarlett vzpomněla na klobouky, vybavil se jí Rhett Butler. Měl spoustu klobouků, širáky panama na léto, vysoké cylindry pro společenské příležitosti, lovecké klobouky, měkké plstěné širáky ve žlutohnědé, černé a modré barvě. Proč potřebuje tolik klobouků, když její miláček Ashley musí jezdit na koni v dešti a přitom mu kape z čepice na krk?

Přemluvím Rhetta, aby mi věnoval ten nový černý cylindr, rozhodla se. Dám na něj šedou stužku a vyšiju na ni Ashleymu ratolesti, aby klobouk vypadal opravdu krásně.

Scarlett se zarazila, uvědomila si, že klobouk těžko získá bez vysvětlení. Nemohla přece Rhettovi říci, že chce klobouk pro Ashleyho. Povytáhl by ošklivě obočí jako vždycky, když se zmíní o Ashleym, a tím spíš by jí ho odmítl dát. Zkrátka, bude si muset vymyslet smutný příběh o vojáčkovi v lazaretu, který potřebuje klobouk, a Rhett se nemusí nikdy dozvědět, jak to doopravdy bylo.

Celé odpoledne se snažila octnout s Ashleym mezi čtyřma očima, alespoň na pár minut, ale Melanie se od něho nehnula na krok a India i Honey ho s planoucíma bledýma očima bez řas provázely po domě jako dva stíny. Dokonce ani John Wilkes, na němž bylo vidět, jak je na syna hrdý, neměl příležitost si s ním v klidu promluvit.

U večeře to bylo stejné, protože na něj všichni doráželi otázkami, jaké je to ve válce. Válka? Koho zajímá válka? Scarlett byla přesvědčena, že Ashleyho tento předmět hovoru také příliš nezajímá. Dlouze vyprávěl, často se smál, hrál v hovoru první housle, mnohem suverénněji než kdy předtím, ale ve skutečnosti toho vlastně moc neřekl. Vyprávěl vtipy a legrační historky o kamarádech, veselým tónem se zmiňoval o různých ošemetných situacích, vysmíval se hladu a dlouhým pochodům v dešti. Podrobně popisoval, jak vypadal generál Lee, když na koni vedl ústup od Gettysburgu a zeptal se jich: „Pánové, vy jste vojáci z Georgie? Bez vás bych prostě neobstál!“

Scarlett měla pocit, že Ashley horečně vypráví, jen aby se ho nemohli ptát na věci, o nichž nechtěl mluvit. Když si všimla, že nevydržel otcův dlouhý znepokojený pohled a uhnul před ním očima, začaly se jí zmocňovat lehké obavy a strach, co vlastně Ashley skrývá v srdci. Ale brzy ji zase přešly, protože neměla v hlavě nic jiného než zářící štěstí a neodolatelnou touhu být s ním o samotě.

Rozzářenost jí vydržela, dokud všichni přítomní, usazení v polokruhu před krbem, nezačali zívat a pan Wilkes s dcerami neodjeli do hotelu. Potom, když Ashley, Melanie, Pittypat i ona vyšli ve světle svíčky, kterou jim držel strejda Peter, po schodech nahoru, jí ztuhla krev v žilách. Až do chvíle, kdy se ocitli v hale v poschodí, byl Ashley její, jenom její, přestože s ním za odpoledne ani večer nemohla promluvit jediné důvěrné slovíčko mezi čtyřma očima. Když dávala všem dobrou noc, všimla si, že se Melanie najednou začervenala a roztřásla. Upřeně hleděla na koberec, a přestože bylo patrné, že se jí zmocnil jakýsi děsivý pocit, byla rozpačitá, ale šťastná. Melanie nezvedla hlavu, ani když Ashley otevřel dveře ložnice, místo toho se prudce vrhla dovnitř. Ashley dal rychle tetičce i Scarlett dobrou noc, ani on se Scarlett nepodíval do očí.

Dveře se zavřely, Scarlett zůstala stát v hale s otevřenou pusou a znenadání si připadala zoufale opuštěná. Ashley jí už nepatřil. Patřil Melanii. A dokud Melanie neumře, bude smět vcházet s Ashleym do místnosti a zavírat za sebou dveře – a pokaždé se s ním zavře před celým světem. Ashley odjížděl, vracel se zpátky do Virginie, zpátky k dlouhým pochodům ve sněhu a dešti, táboření pod širým nebem ve sněhu a o hladu, k bolestem a strádání i k nebezpečí, že krása jeho zlatovlasé hlavy a hrdého štíhlého těla může vzít za své v jediném okamžiku, jako když nevšímavá bota rozšlápne mravence. Týden naplněný vytrvale žhoucí, snovou krásou skončil.

Týden uběhl rychle jako sen, sen provoněný borovými větvičkami a vánočním stromkem, ozářeným svíčkami a doma vyrobeným pozlátkem, sen, v němž minuty ubíhaly stejným tempem, jakým bije srdce. Takový závratný týden. Cosi v nitru nutilo Scarlett s bolestí a zároveň s rozkoší napěchovat každou minutu událostmi, na které bude moci vzpomínat, až Ashley odjede, výjevy, které bude moci v klidu zkoumat v nekonečných měsících, jež má před sebou. Vysaje z nich do poslední kapičky veškerou útěchu – tančit, zpívat, smát se, přinášet a podávat Ashleymu různé věci, snažit se uhodnout jeho přání, usmívat se, když se smál on, mlčet, když mluvil, sledovat ho pohledem, aby se jí do paměti nesmazatelně vtiskla každá linie jeho vzpřímeného těla, každé povytažení obočí, každé zachvění rtů – vždyť týden uteče tak rychle a válka potrvá navěky.

Scarlett seděla na pohovce v salonu, na klíně položený dárek na rozloučenou, čekala, až se Ashley rozloučí s Melanií, a modlila se, aby byl sám, až sejde po schodech, a aby jí nebesa dopřála alespoň pár okamžiků, které by s ním mohla strávit o samotě. Napínala uši, aby zaslechla shora sebemenší zvuk, ale dům byl podivně tichý, tak tichý, že jí i vlastní dech najednou připadal hlasitý. Tetička Pittypat plakala do polštářů ve svém pokoji, jelikož jí Ashley dal sbohem už před půlhodinkou. Z Melaniiny ložnice nebylo zavřenými dveřmi slyšet nic, ani tlumený hovor, ani pláč. Scarlett měla pocit, že Ashley se v ložnici zdržuje celé hodiny, a ze srdce nenáviděla každou chvilku, kterou tam trávil loučením s manželkou, minuty běžely tak rychle a měl jen málo času.

Scarlett probírala v hlavě všechno, co mu chtěla říci během týdne. Ale neměla k tomu příležitost a v tuto chvíli tušila, že ji možná už nikdy nebude mít.

Byly to drobné hlouposti: „Ashley, dáš na sebe pozor, viď?“

„Prosím tě, drž si nohy v suchu. Víš, jak snadno se nastydneš.“

„Nezapomeň si dávat na prsa pod košili noviny. To výborně chrání před profouknutím.“ Ale chtěla mu říci i jiné, mnohem závažnější věci, a stejně závažné věci chtěla slyšet od něj, věci, které mu chtěla číst v očích, kdyby je neřekl nahlas.

Tolik věcí chtěla říci a teď nemá čas! Ani těch pár zbývajících minut jí nemusí být dopřáno, stačí, když Melanie půjde Ashleyho doprovodit ke dveřím, ke schůdkům pro nastupování do kočáru. Proč si během týdne nedokázala najít příležitost, aby si s ním promluvila? Ale Ashley přece nebyl ani chvíli sám, Melanie se ho držela jako klíště a zahrnovala ho zbožňujícími pohledy a kromě toho byl dům od rána do večera neustále plný známých, sousedů nebo příbuzných. V noci se dveře ložnice zavřely a Ashley zůstal sám s Melanií. Ani jednou nedal Scarlett jediným pohledem či slůvkem najevo víc než náklonnost, jakou prokazuje bratr sestře nebo přítel přítelkyni, již zná odmalička. Nemohla ho nechat odjet – možná navždycky – aniž se ujistila, že ji dosud miluje. Pak i kdyby třeba padl, do smrti by si mohla v srdci chovat vřelou útěchu jeho tajné lásky.

Když už jí čekání připadalo jako věčnost, zaslechla z ložnice nahoře kroky v holínkách, dveře se otevřely a zase zavřely. Slyšela, jak sestupuje po schodech dolů. Sám! Zaplaťpánbůh! Melanie je určitě celá zoufalá z loučení a nemůže vyjít ze svého pokoje. Teď bude na několik vzácných minut její.

Ashley sestupoval po schodišti pomalu, ostruhy mu cinkaly, šavle tlumeně narážela do vysokých jezdeckých bot. Když sešel dolů do salonu, měl zasmušilý pohled. Pokusil se usmát, ale obličej měl bledý a strhaný jako člověk krvácející z vnitřních zranění. Když Ashley vešel do salonu, Scarlett vstala a s majetnickou pýchou si v duchu říkala, že mu to sluší nejvíc ze všech vojáků, jaké viděla. Dlouhé pouzdro na pistoli a opasek se mu leskly, stříbrné ostruhy i pochva šavle se třpytily po usilovném leštění strejdy Petera. Nový kabát Ashleymu moc neseděl, protože krejčí měl málo času a některé švy mu ujely. Jasný lesk nového sukna smutně kontrastoval s obnošenými a záplatovanými žlutohnědými kalhotami a odřenými botami, ale ani kdyby se před ní zjevil ve stříbrném brnění, nepřipadal by Scarlett oslnivěji a rytířštěji.

„Ashley,“ vyhrkla bez obalu svou prosbu, „smím tě doprovodit k vlaku?“

„Prosím tě ne. Na nádraží bude čekat otec s děvčaty. A kromě toho si tě budu raději pamatovat, jak se se mnou loučíš tady, než aby ses celá třásla na nádraží. Vzpomínky jsou strašně důležité.“

Scarlett okamžitě pustila z hlavy svůj plán. Kdyby tam byly India a Honey, které ji strašně nesnášely, neměla by příležitost si s Ashleym důvěrně promluvit.

„Tak tedy nepojedu,“ prohlásila. „Podívej, Ashley! Mám pro tebe ještě jeden dárek.“

Scarlett se začala trochu stydět ve chvíli, kdy měla dárek předat Ashleymu, ale přesto rozbalila balíček. Byla v něm dlouhá žlutá šerpa ušitá ze silného čínského hedvábí a olemovaná dlouhými třásněmi. Rhett Butler jí přivezl před několika měsíci z Havany žlutý šál s pestrými ptáky a květy vyšitými červenou a modrou nití. Scarlett během týdne trpělivě vypárala všechno vyšívání, vystřihla ze šálu hedvábný čtverec a sešila z něj šerpu.

„Scarlett, je moc krásná! Ušilas mi ji sama? Tím víc si jí budu cenit. Navlékni mi ji, prosím tě. Chlapci zblednou závistí, až mě uvidí v plné parádě v novém kabátě a se šerpou.“

Scarlett mu ovinula jasně zářící látku kolem útlého pasu nad opaskem a konce přehodila přes sebe do „uzlu lásky“. Ať si mu Melanie dala nový kabát, tahle šerpa je dárek od ní, tajná odměna, kterou bude nosit do boje, věc, která ji Ashleymu připomene pokaždé, když se na ni podívá. Scarlett ustoupila o krok, prohlížela si Ashleyho s pýchou a přitom si v duchu říkala, že ani sám Jeb Stuart se svou rozvlněnou šerpou a peřím na klobouku se oslnivostí nevyrovná jejímu kavalírovi.

„Je krásná,“ chválil ji Ashley a prsty hladil třásně. „Ale určitě jsi musela rozstříhat šaty nebo šál, abys mi ji mohla ušít. Nemělas to dělat, Scarlett. Dneska se pěkné věci těžko shánějí.“

„Ale, Ashley, já bych…“

Původně chtěla říci: „Já bych si rozstříhala vlastní srdce, kdybys chtěl chodit v obleku, který bych ti z něj ušila.“ Nakonec řekla jen: „Pro tebe bych udělala všechno!“

„Opravdu?“ zeptal se a zachmuřený obličej se mu trochu rozjasnil. „V tom případě pro mě něco můžeš udělat, Scarlett, něco, co mi ulehčí život, až budu pryč.“

„A co?“ zeptala se Scarlett nadšeně a byla ochotna začít slibovat hory doly.

„Scarlett, postaráš se mi o Melanii?“

„Postarat se o Melly?“

Radost ji opustila a zaplavilo ji hořké zklamání. Tohle tedy má být jeho poslední přání při odchodu, když se jen třásla, aby mu mohla slíbit něco nádherného, světoborného! A pak v ní vybuchl vztek. Tahle chvíle byla chvílí, kterou strávila s Ashleym, jenom její chvíle. A přece mezi nimi ležel bledý Melaniin stín. Jak se o ní vůbec mohl zmínit ve chvíli loučení? Jak po ní mohl chtít něco takového?

Ashley si nevšiml, že se Scarlett tváří zklamaně. Jako za starých časů hleděl skrze ni na něco jiného a vůbec ji nevnímal.

„Ano, nespouštěj ji z očí a postarej se o ni. Je tak křehká, sama o tom neví. Vždyť se ošetřováním raněných a šitím přivede do hrobu. Je jemná a bázlivá. Na světě nemá kromě tebe, tetičky Pittypat a strýce Henryho nikoho blízkého. Snad ještě Burrovy z Maconu, ale jsou bratranci a sestřenice z třetího kolene. A tetička Pitty – víš, že je jako malé dítě. Strýček Henry je už starý člověk. Melanie tě má moc ráda nejen protožes byla Charlieho žena, ale – zkrátka že jsi to ty a vidí v tobě sestru. Scarlett, nemůžu usnout hrůzou, když pomyslím, co by se s ní mohlo stát, kdybych padl a ona se neměla na koho obrátit. Slíbíš mi to?“

Scarlett poslední žádost vůbec nevnímala, tak ji ochromila zlověstná slova „kdybych padl“.

Denně četla seznamy ztrát, četla je se srdcem v hrdle, jelikož byla přesvědčena, že by se zastavil celý svět, kdyby se s Ashleym něco stalo. Ale pokaždé, doslova pokaždé jí vnitřní hlas říkal, že Ashley bude ušetřen, i kdyby celá armáda Konfederace měla být pobita do posledního muže. A on teď pronese taková děsivá slova! Po celém těle jí naskočila husí kůže a zaplavila ji vlna hrůzy, pověrčivé hrůzy, které se nemohla bránit rozumem. Měla v sobě tolik irské krve, že věřila na vnitřní hlasy, zvláště když šlo o předtuchu smrti, a v Ashleyho rozšířených šedých očích četla jakýsi hluboký smutek, který si nedokázala vysvětlit jinak, než že muž stojící před ní ucítil na rameni dotek studené ruky a uslyšel nářek víly Banshee věštící smrt.„Takhle

nesmíš mluvit! Nesmíš na to ani myslet. Řeči o smrti přinášejí neštěstí! Prosím tě, honem se pomodli!“

„Pomodli se za mě sama a taky zapal pár svíček,“ odpověděl a usmál se, dojat vyděšenou naléhavostí jejího hlasu.

Scarlett se nevzmohla na odpověď, natolik byla vystrašená vlastními představami. Ashley ležel ve sněhu někde ve Virginii, daleko od ní. Ve skutečnosti s ní mluvil dál a v hlase měl cosi – smutek nebo rezignaci – co zvyšovalo její strach, až úplně zapomněla na vlastní vztek a zklamání.

„Žádám tě o to z jediného důvodu, Scarlett. Nevím, co se stane se mnou, ani s kýmkoli z nás. Ale až přijde konec, budu daleko odsud, i když to náhodou přežiju, a nebudu se moci postarat o Melanii.“

„Jaký – konec?“

„Konec války – a taky konec světa.“

„Ale, Ashley, přece si doopravdy nemyslíš, že by nás Yankeeové mohli porazit? Celý týden jsi vykládal jen o tom, jak silný je generál Lee…“

„Celý týden jsem lhal, jako všichni vojáci na dovolence. Proč bych měl předčasně děsit Melanii a tetičku Pittypat? Opravdu si myslím, Scarlett, že nás Yankeeové mají v hrsti. Gettysburg byl počátkem konce. Lidé doma si to zatím neuvědomují. Nedovedou si představit, jak na tom ve skutečnosti jsme, ale – Scarlett, mnoho mých vojáků nemá boty a ve Virginii leží spousty sněhu. A když vidím jejich omrz lé nohy zabalené do starých hadrů a rozřezaných pytlů, když vidím krvavé stopy, které za sebou zanechávají ve sněhu, a uvědomím si, že sám nosím holínky – zkrátka, nejraději bych si je stáhnul a šel s nimi bosý.“

„Proboha, Ashley, slib mi, že si je nestáhneš.“

„Když vidím takové věci a potom se podívám na Yankee, chápu, že nastává konec. Vždyť Yankeeové kupují v Evropě vojáky po tisících! Většina zajatců, kteří nám v poslední době padli do rukou, vůbec neumí anglicky. Jsou to samí Němci, Poláci, anebo Irové, kteří mluví tou svou keltskou gaelic. Naše ztráty se nedají nahradit. Když z nás spadnou boty, nemáme nové. Zahnali nás do kouta. A proti celému světu stejně nemůžeme bojovat.“

Scarlett bleskla hlavou divoká myšlenka: Ať se třeba celá Konfederace promění v prach. Ať se třeba celý svět zhroutí, ale tobě se nesmí nic stát! Kdybys zemřel, nemohla bych žít!

„Doufám, že nebudeš nikomu vykládat, co jsem ti právě řekl, Scarlett. Nechci ostatní zbytečně děsit. Ani tebe bych, moje milá, neděsil, kdybych ti nemusel vysvětlit, proč tě žádám, aby ses postarala o Melanii. Ona je křehká a slabá, ty jsi silná, Scarlett. Jestli se něco stane se mnou, bude pro mě úlevou vědět, že vy dvě zůstanete pohromadě. Slibuješ mi to, viď?“

„Samozřejmě!“ vykřikla Scarlett, protože s hrozící vidinou smrti by slíbila všechno na světě. „Ashley, Ashley! Nemůžu tě nechat odjet! Já to prostě nevydržím!“

„Musíš to vydržet!“ namítl a tón jeho hlasu se téměř nepostižitelně změnil. Najednou byl zvučný, hlubší a slova mu vycházela z úst rychleji, jakoby štvána vnitřní naléhavosti. „Musíš to vydržet. Jak bych to pak měl dokázat já?“

Rychle a s radostí se mu podívala do očí a v duchu se ptala, jestli tím chtěl říci, že mu při loučení s ní puká srdce stejně jako jí. Obličej měl zachmuřený, jako když se rozloučil s Melanií a sešel dolů, ale ze samotných očí mu nic nevyčetla. Ashley se k ní sklonil, vzal jí hlavu do dlaní a políbil ji letmo na čelo.

„Scarlett! Scarlett! Jsi moc milá, silná a hodná. A krásná, nejen v obličeji, moje milá, ale celá, máš krásné tělo, rozum i duši.“

„Ach, Ashley,“ šeptala šťastně, rozechvělá jeho slovy i dotekem jeho dlaní. „Nikdy nikdo kromě tebe…“

„Těší mě, že tě snad znám líp než většina lidí a vidím hluboko v tobě skryté krásné věci, které ostatní buď z nedbalosti, anebo pro spěch nevidí.“

Odmlčel se, pustil její hlavu, ale pořád se jí díval upřeně do očí. Scarlett chvíli bez dechu a jako na trní čekala, jestli řekne ta dvě kouzelná slovíčka. Ale neuslyšela je. S třesoucími se rty se mu jako šílená snažila vyčíst z výrazu obličeje, co si myslí, jelikož pochopila, že domluvil.Druhé

zklamání veškerých nadějí nedokázala unést, jako malá holčička si ulevila polohlasným „Bože můj!“, sedla si a do očí se jí začaly drát slzy. Potom uslyšela z ulice pod oknem zlověstný zvuk, který jí ještě naléhavěji připomněl, že Ashley musí každou chvíli odjet. Pohan naslouchající pleskání vln kolem Cháronova člunu si nemohl připadat zoufalejší než ona. Strejda Peter zabalený do deky předjel s kočárem, aby Ashleyho odvezl na nádraží.

Ashley řekl velice mírným hlasem „Na shledanou“, vzal ze stolu plstěný širák, který Scarlett vymámila na Rhettovi, a vyšel ze salonu do temné haly. S rukou na klice se ještě otočil a podíval se po Scarlett dlouhým, zoufalým pohledem, jako by si chtěl do nejmenšího detailu vrýt do paměti její obličej i postavu. Mlhou slz zahlédla jeho tvář a s hrdlem sevřeným bolestí si uvědomila, že možná navždycky odchází z jejího života, aniž jí řekl, co chtěla tolik slyšet. Čas se přehnal jako splašený kůň a teď už bylo pozdě. Scarlett nemotorně vyběhla ze salonu do haly a křečovitě se ho chytila za konec šerpy.

„Polib mě,“ zašeptala. „Polib mě na rozloučenou.“

Něžně ji objal a sklonil hlavu k jejímu obličeji. Jakmile se rty dotkl jejích úst, pověsila se mu na krk, div ho nedusila. Na nezměrně prchavý okamžik se k němu přitiskla celým tělem. Potom ucítila, jak napnul všechny svaly. Prudce upustil klobouk na podlahu, zvedl ruce a vyprostil se z jejího sevření.

„To nesmíš, Scarlett,“ napomenul ji tiše a přitom jí pevně svíral ruce, až to bolelo.

„Miluju tě,“ zajíkla se. „Vždycky jsem tě milovala. V životě jsem nemilovala žádného jiného. Charlieho jsem si vzala jenom proto, abych – abych se ti pomstila. Ach, Ashley, mám tě tak ráda, že bych šla pěšky odsud až do Virginie, jen abych mohla být blízko tebe! Vařila bych ti, čistila boty a starala se o koně – Ashley, řekni, že mě taky miluješ! Budu z toho žít až do smrti!“

Ashley se sehnul pro klobouk a Scarlett jen letmo zahlédla, jak se tváří. Měl v obličeji nejnešťastnější výraz, jaký kdy viděla, z nějž se vytratila všechna povznesenost. Z rysů mu mohla vyčíst, že ji miluje a má radost, že ona miluje jeho, ale do radosti se mísil stud se zoufalstvím.„Na

shledanou,“ rozloučil se drsným tónem.

Dveře zaskřípěly, do domu vnikl závan chladného větru a rozvlnil záclony. Scarlett se roztřásla, když sledovala, jak Ashley běží po chodníčku ke kočáru, šavle se mu leskne na mdlém zimním slunci a konce šerpy olemované dlouhými třásněmi bezstarostně poletují na všechny strany.









Kapitola 16

Přešel leden a únor roku 1864, kdy nastaly studené deště, foukal prudký vítr a nade vším se stahovala mračna neodbytného smutku a zoufalství. Kromě porážek u Vicksburgu a Gettysburgu byla střední část jižanské frontové linie zatlačena hluboko dozadu. Po úporných bojích padlo skoro celé území státu Tennessee do rukou jednotek Unie. Ale ani po této porážce dovršující všechny předcházející nebyl duch Konfederace zlomen. Lehkomyslné naděje sice vystřídalo pochmurné odhodlání, ale lidé pořád ještě dokázali vidět veselejší stránku věcí. A Yankeeové byli rozhodně odraženi, když se v září pokusili využít svých vítězství v Tennessee a postoupit dál do Georgie.V

severozápadním cípu Georgie došlo u Chickamaugy k prvním vážnějším bojům na území státu od počátku války. Yankeeové sice dobyli město Chattanooga a pak pronikli horskými průsmyky na území Georgie, ale nakonec byli s těžkými ztrátami odraženi.

Atlanta se svými železničními tratěmi významně přispěla k tomu, aby se bitva u Chickamaugy stala skvělým triumfem Jihu. Sbor generála Longstreeta byl na bojiště vysazen právě po železničních tratích vedoucích z Virginie do Atlanty a dále na sever do Tennessee. Trati v délce několika set kilometrů byly dány k dispozici armádě a všechno, co mělo na kolejích kola, bylo shromážděno a použito pro přesun jednotek.

Celá Atlanta sledovala, jak městem projíždějí jeden vlak za druhým, osobní vagony, dobytčáky, ploché nákladní vagony, všechny plné pokřikujících vojáků. Přijížděli beze spánku a jídla, bez koní, sanitních vozíků i bez trénu a bez sebemenšího odpočinku vyská kali z vagonů rovnou do boje. A tak byli Yankeeové vyhnáni z Georgie a zatlačeni zpět do Tennessee.

Akce byla skvělou ukázkou válečného umění a Atlanta pociťovala hrdost a osobní zadostiučinění, že vítězství umožnily právě její železnice. Grant byl řezník, který se neohlížel na počet obětí, jimiž vykoupí vítězství, ale vítězství vždycky nakonec dosáhl. Pouhé Sheridanovo jméno naplňovalo srdce Jižanů děsem. A kromě nich existoval muž jménem Sherman, jehož jméno se ozývalo čím dál častěji. Vyznamenal se při taženích v Tennessee a na Západě a získával si čím dál slavnější pověst rozhodného a bezohledného válečníka.

Žádný z nich se samozřejmě nemohl rovnat generálu Leeovi. Víra v generála i v armádu zůstávala neotřesena. Nikdo dosud nezapochyboval o konečném vítězství, ale válka se vlekla už příliš dlouho. Tolik mužů padlo, bylo zraněno nebo nadosmrti zmrzačeno a doma zbylo tolik vdov a sirotků. A na všechny ještě čekal dlouhý usilovný boj, který znamenal další mrtvé a raněné, další vdovy a sirotky.

Situaci zhoršovala skutečnost, že nejasná nedůvěra pociťovaná lidmi na nejvyšších místech začínala pomalu prosakovat i mezi obyvatelstvo. Mnohé deníky nevybíravými slovy odsuzovaly prezidenta Davise i způsob, jakým vede válku. Ve vládě Konfederace docházelo k vnitřním konfliktům a prezident Davis se dostával do rozporu se svými generály. Hodnota měny prudce klesala. Projevoval se nedostatek obuvi a oděvů pro armádu, nedostatek výzbroje a léků byl ještě citelnější. Železnice potřebovaly nové vagony a koleje na obnovu úseků tratí vytrhaných Yankeei. Generálové v poli se dožadovali čerstvých jednotek, ale dostávali čím dál méně rezerv. A nejhorší bylo, že guvernérové některých států včetně georgijského guvernéra Browna odmítali vyslat jednotky milice a zbraně, které měly k dispozici, mimo hranice svých států. V jednotkách státních milicí sloužily tisíce bojeschopných mužů, ale vláda se marně dožadovala jejich nasazení do boje.

Ruku v ruce s novým prudkým poklesem konfederační měny drasticky stouply ceny. Kilo hovězího, vepřového a másla stálo sedmdesát, sud mouky čtrnáct set, kilo sody dvě stě a kilo čaje tisíc dolarů. Ceny teplého šatstva, pokud se dalo sehnat, stouply tak závratně, že si dámy v Atlantě, aby se uchránily před chladem a větrem, raději podšívaly staré šaty hadry a vycpávaly je novinami. Střevíce stály od dvou set do osmi set dolarů, záleželo na tom, jestli byly ušity z „papundeklu“ nebo z pravé kůže. Dámy začaly nosit kamaše sešité ze starých vlněných šálů a rozstříhaných koberců. Podrážky se dělaly ze dřeva.

Sever ve skutečnosti držel Jih v obležení, přestože si to mnozí lidé neuvědomovali. Yankeeské dělové čluny zatáhly pevné sítě kolem všech přístavů a blokádou se podařilo proplout už jen výjimečně.

Jih odjakživa žil z prodeje bavlny a věci, které sám nevyráběl, nakupoval jinde, ale teď nemohl ani prodávat, ani kupovat. Gerald O’Hara měl v Taře pod kůlnou stojící blízko čističky bavlny zakopanou sklizeň za tři roky, ale nebylo mu to nic platné. V Liverpoolu by na ní vydělal sto padesát tisíc dolarů, ale dopravit bavlnu do Liverpoolu bylo vyloučeno. Gerald už nebyl boháč, ale člověk, který nevěděl, jak uživí rodinu a černochy během nastávající zimy.

Většina pěstitelů bavlny na Jihu se ocitla ve stejné prekérní situaci. Neustále sílící blokáda způsobovala, že Jih nemohl dopravit plodinu, která byla hlavním zdrojem jeho příjmů, na trh do Anglie a zároveň přivézt potřebné zboží, které v minulosti nakupoval za peníze stržené za bavlnu. Zemědělský Jih vedoucí válku proti průmyslovému Severu teď potřeboval spousty věcí, o jejichž nákupu v dobách míru nikdy neuvažoval.

Taková situace byla jako stvořena pro spekulanty a šmelináře a samozřejmě se vynořilo dost lidí, kteří ji zneužívali. Se vzrůstajícím nedostatkem potravin a oděvů a s neustále rostoucími cenami sílilo a zostřovalo se i veřejné rozhořčení proti spekulantům. Na počátku roku 1864 nebylo možné otevřít jediné noviny, aniž čtenář narazil na ostře formulované úvodníky odsuzující spekulanty jako supy a pijavice a vyzývající vládu, aby s nimi zatočila. Vláda dělala, co bylo v jejích silách, ale veškeré úsilí nevedlo k ničemu, protože měla příliš mnoho vážných starostí najednou.

Terčem nejprudší nenávisti se stal Rhett Butler. Když proplouvání blokádou začalo být příliš riskantní, prodal lodě a začal se otevřeně věnovat spekulacím s potravinami. Z Richmondu a z Wilmingtonu o něm do Atlanty přicházely takové zvěsti, že by se lidé, kteří ho svého času přijímali ve svých domech, nejraději propadli na místě hanbou .Navzdory

všem těmto zkouškám a strastem se počet obyvatel Atlanty za války zdvojnásobil z původních deseti na dvacet tisíc. Prestiž Atlanty zvyšovala dokonce i blokáda. Jihu odjakživa dominovala, obchodně i jinak, pobřežní města. Teď, když byly všechny přístavy uzavřeny a většina pobřežních měst byla obléhána nebo už padla do rukou nepřítele, se Jih musel spoléhat na vlastní prostředky záchrany. Měl-li Jih vyhrát válku, záleželo všechno na vnitrozemí a Atlanta se stala středem událostí. Občané města trpěli obtížemi, strádáním, chorobami a smrtí stejně krutě jako zbytek Konfederace, ale Atlantě jako městu válka spíš prospívala, než škodila. Atlanta, toto srdce Konfederace, dosud bilo silně a naplno a železnice, které z ní vedly jako hlavní tepny, pulsovaly nekonečným proudem vojáků, munice a válečného materiálu. Za jiných časů by Scarlett rozčilovaly oblýskané šaty a spravované boty, ale teď jí bylo všechno jedno, jelikož ve městě ji nemohl spatřit jediný člověk, na němž by jí záleželo. Během těch dvou měsíců byla šťastná, mnohem šťastnější než za celá léta předtím. Copak necítila, jak se Ashleymu rozbušilo srdce, když se mu vrhla kolem krku? Copak neviděla, jak se tvářil zoufale, což bylo otevřenější vyznání než jakákoli slova? Miloval ji. Teď si tím byla jista a díky této příjemné jistotě dokázala být milejší i na Melanii. Dokázala ji teď litovat, litovala ji a trochu jí přitom pohrdala za její slepotu a hloupost.

Až válka skončí! říkala si v duchu. Až skončí – tak…

Občas ji bodl drobný šíp strachu. Co vlastně bude potom? Ale hned pustila obavy z hlavy. Kdyby válka skončila, všechno by se nějak srovnalo. A kdyby Ashley miloval ji, nemohl by přece žít dál s Melanií.Jenomže

na rozvod nebylo pomyšlení a Ellen s Geraldem, zarytí katolíci, by jí stejně nedovolili, aby si vzala rozvedeného muže. Znamenalo by to vystoupit z církve! Scarlett si všechno promyslela a rozhodla se, že kdyby musela volit mezi církví a Ashleym, vybrala by si Ashleyho. Jenomže by to byl pěkný skandál! Rozvedené lidi vyvrhla ze svého středu nejen církev, ale i lidská společnost. Ale pro Ashleyho by se odvážila i toho. Pro Ashleyho by byla schopna jakékoli oběti.

Kdyby válka skončila, všechno by se srovnalo. Kdyby ji Ashley opravdu tolik miloval, určitě by našel řešení. Přiměla by ho, aby řešení našel. A s každým míjejícím dnem si byla v duchu čím dál jistější, že ji zbožňuje, čím dál víc věřila, že se všechno uspokojivě vyřeší, hned jak budou Yankeeové definitivně poraženi. Tvrdil sice, že je Yankeeové „mají v hrsti“, ale Scarlett si říkala, že to od něj byla jenom chvilková slabost. Když to tvrdil, byl unavený a rozrušený. Scarlett bylo srdečně jedno, jestli Yankeeové vyhrajou nebo ne. Záleželo jí jenom na tom, aby válka brzy skončila a Ashley se vrátil domů.

A potom, zrovna když březnové deště se sněhem donutily všechny zůstat doma pod střechou, ji jako blesk zasáhla příšerná rána. Melanie jí s očima rozzářenýma nadšením a s hlavou rozpačitě, ale pyšně skloněnou oznámila, že bude mít dítě.

„Pan doktor Meade tvrdí, že ho mám čekat koncem srpna nebo začátkem září,“ vykládala Melanie. „Myslela jsem si to už dřív, ale do dneška jsem si nebyla jista. Nepřipadá ti to, Scarlett, jako zázrak? Tolik jsem ti záviděla Wadea a tolik jsem sama chtěla mít děťátko. Taky jsem se strašně bála, že třeba nebudu moct mít žádné, a přitom jich, miláčku, chci nejmíň tucet!“

Když jí Melanie přišla oznámit radostnou novinu, Scarlett si zrovna rozčesávala vlasy před spaním, a ruka s hřebenem jí zůstala bezmocně viset ve vzduchu.

„Bože můj!“ vydechla a chvíli jí trvalo, než pochopila, co vlastně slyší. Potom si jakoby mávnutím kouzelného proutku vybavila zavřené dveře Melaniiny ložnice a tělem jí projela bolest, jako by jí někdo zasadil ránu nožem, bolest, jakou by pocítila, kdyby Ashley byl její manžel a dozvěděla se, že jí byl nevěrný. Ashleyho dítě! Jak to, proboha živého, mohl udělat, když miluje ji, a ne Melanii?

„Chápu, že tě to překvapuje,“ drmolila dál Melanie celá bez dechu. „Copak to není velký zázrak? Ach, Scarlett, nevím, jak to mám Ashleymu napsat! Nebylo by mi tak trapně, kdybych mu to mohla říct osobně nebo – nebo – no zkrátka, kdybych mu to nemusela sdělit rovnou, ale nějak postupně, však mi rozumíš…“

„Proboha!“ povzdechla si Scarlett, která silou vůle zadržovala slzy deroucí se jí do očí, upustila hřeben a přidržela se mramorové desky toaletního stolku, aby neupadla.

„Miláčku, nedívej se na mě takhle! Víš přece, že na tom, že ženy mají dítě, není nic zlého. Sama jsi mi to říkala. A nesmíš si se mnou dělat starosti, i když je od tebe hezké, že se tím znepokojuješ. Doktor Meade samozřejmě tvrdil, že mám – mám…,“ Melanie se při těch slovech začervenala, „dost úzkou pánev, ale třeba nebudu mít žádné potíže a – Scarlett, napsala jsi Charliemu sama, že čekáš Wadea, nebo to udělala tvoje matka, anebo snad pan O’Hara? Moje milá, nevíš, co bych dala za to, aby to za mě mohla udělat matka! Nemám představu, jak…“

„Buď zticha!“ obořila se na ni prudce Scarlett. „Buď, prosím tě, už zticha!“

„Promiň, Scarlett, jsem hloupá husa! Omlouvám se ti. Myslím, že všichni šťastní lidé vidí jen sebe. Zapomněla jsem, že Charlie…“

„Buď zticha!“ napomenula ji znovu Scarlett a snažila se ovládnout výraz v obličeji i rozbouřené city. Melanie si nikdy nesmí všimnout ani domyslet, jak jí bylo.

Melanie, nejtaktnější ze všech žen, měla oči plné slz, jak se rozplakala nad vlastní krutostí. Jak mohla Scarlett připomenout strašné vzpomínky na to, že se Wade narodil sotva pár měsíců po Charlieho smrti? Jak mohla být tak neomalená?

„Pomůžu ti, s dovolením, se svlékáním, moje nejmilejší,“ nabídla pokorně Scarlett své služby. „A budu ti třít spánky.“

„Nech mě na pokoji,“ utrhla se na ni Scarlett s kamennou tváří. A Melanie se hořce rozplakala nenávistí k sobě samé, utekla z pokoje a zanechala Scarlett ležící bez jediné slzičky, ať se trápí uraženou ješitností, zklamáním a žárlivostí na dvojici, která spolu spala v jedné posteli.

Scarlett měla pocit, že nedokáže žít dál pod jednou střechou se ženskou, která čeká Ashleyho dítě, a říkala si, že odjede do Tary, kde má svůj pravý domov. Nedovedla si vysvětlit, jak se celou dobu mohla dívat na Melanii a nevyčíst jí z obličeje její tajemství. Druhý den vstala pevně rozhodnuta, že si hned po snídani sbalí věci na cestu. Ale když seděly u snídaně, Scarlett mlčky, Pitty zmatená a Melanie utrápená, přišel telegram.

Byl adresován Melanii a odeslal jej Ashleyho osobní sluha Mose.

Hledal jsem ho všude, ale nenašel. Musím se vrátit domů?

Nikdo telegramu nerozuměl, ale pohledy všech tří žen se setkaly a Scarlett okamžitě pustila z hlavy myšlenky na návrat domů. Nedojedly snídani a jely do města telegrafovat Ashleyho plukovníkovi, ale když vcházely do telegrafního úřadu, právě od něj přijímali telegram.S

lítostí vám oznamuji, že major Wilkes je pohřešován.

Před třemi dny byl vyslán na průzkum a dosud se nevrátil. Budu

vás informovat, jakmile si ujasním situaci.

Jízda domů byla příšerná. Tetička Pitty plakala do kapesníku, Melanie seděla vzpřímená a bledá jako stěna a Scarlett se bezmocně sesula do rohu kočáru. Když se vrátily domů, Scarlett se těžce dovlekla po schodech nahoru do svého pokoje, popadla růženec ležící na stole, klesla na kolena a pokoušela se modlit. Ale modlitby jí nešly. Cítila, jak na ni dopadl propastný děs, a jasně si uvědomovala, že bůh od ní odvrátil svou tvář za její hřích. Milovala ženatého muže, pokoušela se ho odloudit jeho manželce a bůh ji potrestal tím, že milovaného muže zabil. Scarlett by se ráda modlila, ale nedokázala pozvednout pohled k nebi. Ráda by plakala a v hrudi ji pálily opravdu vřelé slzy, ale nemohla je uvolnit.

Dveře pokoje se otevřely a vešla Melanie. Její obličej připomínal srdce vystřižené z bílého papíru zarámovaného černými vlasy a oči měla vytřeštěné hrůzou jako dítě, které se ztratilo ve tmě.

„Scarlett,“ oslovila ji Melanie a vztáhla k ní obě ruce. „Musíš mi odpustit, co jsem ti včera řekla, protože jsi – všechno, co teď na světě mám. Ach, Scarlett, já vím, že můj milovaný muž je mrtvý!“

Najednou se ocitla ve Scarlettině náruči, drobná ňadra se jí otřásala vzlyky a náhle obě ležely v posteli, pevně se k sobě tiskly, Scarlett se také rozplakala, tiskla se tváří k Melaniině líci a slzy jedné se mísily se slzami druhé. Plakat strašně bolelo, ale nemoci se vyplakat by bylo ještě strašnější. Ashley je mrtvý – mrtvý, říkala si v duchu Scarlett, a já ho zabila tím, že jsem ho milovala! Znovu se rozeštkala a Melanie, kterou její slzy zřejmě utěšovaly, jí pevně ovinula paže kolem krku.

„Aspoň,“ šeptala Melanie, „aspoň – že mám jeho dítě.“

A já, pomyslela si Scarlett příliš zasažená, aby se vzmohla na žárlivost, já nemám nic – nic – nic kromě vzpomínky, jak se tvářil, když se se mnou loučil.

pohřešován – zřejmě zabit První hlášení znělo , a tak se jeho jméno objevilo v seznamech obětí války. Melanie nejméně desetkrát tele grafovala plukovníkovi Sloanovi a nakonec přišel dopis plný soucitu, vysvětlující, že Ashley vyrazil s četou jezdců na průzkum a už se nevrátil. Došly zprávy o drobné šarvátce poblíž yankeeských linií a Mose, šílený žalem, riskoval vlastní život a snažil se najít alespoň Ashleyho mrtvolu, ale bezvýsledně. Melanie, která se mezitím záhadně uklidnila, mu telegraficky poslala peníze a nařídila, aby

se pohřešován – vrátil domů. zřejmě

zajat Když se v seznamech obětí objevilo, že Ashley

je , tato zpráva probudila smutnou domácnost znovu k životu. Melanii museli neustále násilím odvádět od telegrafního úřadu a kromě toho chodila ke každému vlaku v naději, že jí přiveze dopis. Bylo jí už dost zle, pociťovala nepříjemné příznaky těhotenství, ale odmítala poslechnout doktora Meadea a zůstat ležet. Zmocnila se jí horečná energie, která jí nedopřála zůstat chvíli v klidu, a té noci ji Scarlett slyšela přecházet ve vedlejším pokoji ještě dlouho poté, co si sama šla lehnout.

Jednou odpoledne ji přivezl z města vyděšený strejda Peter a v kočáře o ni musel pečovat Rhett Butler. Omdlela na telegrafním úřadě a Rhett, který šel náhodou kolem a všiml si rozruchu, ji doprovodil domů. Donesl ji po schodech nahoru do její ložnice, a zatímco celá poplašená domácnost pobíhala sem a tam, sháněla ohřáté cihly, deky a whisky, uložil ji do postele s vysoko nastlanými polštáři.

„Tak co, paní Wilkesová,“ obořil se na ni prudce, „čekáte děťátko, nebo ne?“

Nebýt Melanii tak zle a kdyby se necítila špatně na těle i na duchu, určitě by po té otázce omdlela. O svém stavu se ostýchala mluvit i s přítelkyněmi a návštěvy u doktora Meadea pro ni byly příšerným utrpením. A aby se na takovou věc zeptal muž, ještě k tomu Rhett Butler, bylo prostě nemyslitelné. Jenomže teď ležela slabá a bezmocná v posteli a nezbývalo jí než přikývnout. Když mu takto odpověděla, celá záležitost jí už nepřipadala tak hrozná, jelikož Rhett se tvářil laskavě a účastně.

„V tom případě o sebe musíte víc dbát, Vším tím pobíháním a starostmi, které si připouštíte, byste mohla ublížit dítěti. Jestli dovolíte, využiju veškerý vliv, jaký mám ve Washingtonu, a zjistím, co se s panem Wilkesem stalo. Jestli byl zajat, bude uveden ve federálních seznamech, a jestli ne… Ale nejhorší ze všeho je přece nejistota. Nejdřív mi musíte slíbit, že o sebe budete dbát, nebo jinak, jako že je bůh nade mnou, nehnu prstem.“

„Panebože, vy jste tak hodný,“ vykřikla Melanie. „Jak o vás lidé mohou vykládat takové strašné věci?“ Pak si však uvědomila, že se zachovala netaktně, navíc se zděsila, že hovořila o svém stavu s mužem, a tiše se rozplakala. Scarlett, která se hnala do schodů s ohřátou cihlou zabalenou do kusu flanelu, přistihla Rhetta, jak hladí Melanii ruku.

Rhett dodržel slovo. Nikdy se nedozvěděly, jak to zařídil. Bály se zeptat, jelikož si uvědomovaly, že by musel přiznat příliš úzké vztahy s Yankee. Trvalo měsíc, než dostal zprávu, zprávu, která v nich nejdřív probudila vrcholné nadšení, ale později se stala v jejich srdcích zdrojem neodbytné úzkosti.

Ashley nebyl mrtvý! Byl zraněn a zajat a ze záznamů vyplývalo, že je držen v zajateckém táboře na Rock Islandu ve státě Illinois. V počátečním nadšení nedokázaly myslet na nic jiného, než že je naživu. Ale když se začaly uklidňovat, všechny tři se po sobě podívaly a pronesly „Rock Island!“ takovým tónem, jako by říkaly „Peklo!“ Stejně jako se na Severu každý třásl hrůzou při jméně Andersonville, pojem Rock Islandu vyvolával děs v srdci všech Jižanů, kteří tam měli příbuzné.

Když Lincoln odmítl provést výměnu zajatců v přesvědčení, že tím uspíší vítězství, jelikož na bedra Konfederace dopadne dodatečné břemeno péče o výživu a střežení zajatců Unie, v Andersonville v Georgii byly tisíce odzbrojených vojáků v modrých kabátech. Armáda Konfederace žila sama z hubených denních dávek a neměla skoro žádné léky a obvazy ani pro vlastní nemocné a raněné. Neměli skoro nic, o co by se mohli se zajatci rozdělit. Krmili zajatce tím, co jedli vojáci v poli, tlustým vepřovým s hrachem, a při takové stravě Yankeeové umírali jako mouchy, často až sto denně. Rozhořčen přicházejícími zprávami uchýlil se Sever k drsnějšímu zacházení se zajatci Konfederace a právě na Rock Islandu byly vůbec nejhorší podmínky. Jídla byl nedostatek, jedna přikrývka připadala na tři muže a tábor si vinou řádících epidemií neštovic, zápalu plic a tyfu vysloužil jméno morového baráku. Tři čtvrtiny všech mužů, kteří tam byli posláni, nevyšly živé.

A Ashley se ocitl na tomto hrozném místě! Ashley sice žil, ale byl zraněn a zavřen na Rock Islandu, když ho tam vlekli, v Illinois byly určitě hluboké závěje. Co když od té doby, co Rhett získal zprávu o jeho osudu, podlehl zranění? Co když se stal obětí neštovic? Co když umíral v deliriu na zápal plic a přitom ho ani nepřikryli dekou?

„Prosím vás, pane kapitáne, copak by se opravdu nenašla cestička… Nemohl byste použít svůj vliv a nezařídil jeho výměnu za jiného zajatce?“ bědovala Melanie.

„Pan Lincoln, ten milosrdný a spravedlivý muž, který prolévá potoky slz nad pěti hochy paní Bixbyové, nemá jedinou slzičku, kterou by uronil nad tisíci Yankeei umírajícími v Andersonville,“ prohlásil s úšklebkem Rhett. „Je mu úplně jedno, jestli umřou. Už přece vydal rozkaz. Žádné výměny zajatců. Ne – neřekl jsem vám to, ale váš manžel, paní Wilkesová, měl příležitost dostat se ze zajetí, ale sám to odmítl.“

„To není možné!“ vykřikla Melanie, která náhle nemohla uvěřit vlastním uším.

„Ale ano. Yankeeové rekrutují zajatce pro službu na divokém Západě, aby bojovali proti indiánům. Každý zajatec z armády Konfederace, který složí přísahu a dá se naverbovat na dva roky do služby proti indiánům, bude propuštěn a poslán na Západ. Pan Wilkes nabídku odmítl.“

„Proboha, proč to udělal?“ vykřikla Scarlett. „Proč nesložil přísahu a nedezertoval, aby se mohl okamžitě po propuštění z tábora vrátit domů?“ Melanie se na ni vrhla jako malá fúrie. „Jak můžeš něco takového vypustit z úst? Jak by mohl zradit rodnou Konfederaci složením hnusné přísahy a potom ještě nedodržet slovo dané Yankeeům? Byla bych radši, kdyby na Rock Islandu třeba umřel, než abych se doslechla, že složil přísahu Yankeeům. Byla tohle bych na něj hrdá, i kdyby třeba umřel ve vězení. Ale kdyby udělal , nesměl by mi na oči. Nikdy! Vůbec se nedivím, že odmítl.“ Když Scarlett doprovázela Rhetta ze dveří, zeptala se s nevolí: „Kdybyste byl na jeho místě, dal byste se naverbovat Yankeei, jen abyste se vyhnul smrti v táboře a pak dezertoval?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Rhett a pod knírkem mu blýskly zuby. „Proč to tedy neudělal Ashley?“

„On je gentleman,“ odpověděl Rhett a Scarlett se ještě dlouho divila, jak je možné vložit do tohoto tolik cynismu a pohrdání.

ČÁST 3

Kapitola 17

Přišel květen roku 1864 – horký suchý květen, který sežehl květy v poupatech – a Yankeeové pod velením generála Shermana pronikli znovu na území Georgie, tentokrát nad Daltonem ležícím sto šedesát kilometrů severozápadně od Atlanty. Proslýchalo se, že v této oblasti ležící na pomezí Georgie a Tennessee se schyluje k těžkým bojům. Yankeeové soustřeďovali síly pro útok na Západní a atlantskou dráhu, která spojovala Atlantu s Tennessee a Západem a na níž byly minulý podzim nasazeny do boje konfederační jednotky, které rozhodly o vítězství v bitvě u Chickamaugy.

Atlanta se představou nastávajících bojů poblíž Daltonu většinou nedávala rušit z klidu. Prostor, ve kterém Yankeeové soustřeďovali síly, ležel pouhých pár kilometrů jihovýchodně od bojiště u Chickamaugy. Byli už jednou odraženi, když se tady pokoušeli prorazit horskými průsmyky, a budou odraženi znovu.

Atlanta – stejně jako celá Georgie – věděla, že tento stát je pro Konfederaci nanejvýš důležitý a generál Joe Johnston si nemůže dovolit trpět Yankee na jeho půdě příliš dlouho. Starý Joe se svou armádou nepřipustí, aby jediný Yankee pronikl na jih od Daltonu, jelikož na nerušené práci státu Georgie závisí příliš mnoho věcí. Válkou nedotčená Georgie byla obrovským špýcharem, dílnou a skladištěm celé Konfederace. Vyráběla pro armádu většinu potřebného střelného prachu a zbraní, stejně jako bavlněného a vlněného zboží. Mezi Atlantou a Daltonem leželo město Rome se slévárnou děl a dalšími továrnami, Etowah a Allatoona s největšími železárnami na jih od Richmondu. V samotné Atlantě byly nejen továrny na výrobu pistolí, sedel, stanů a munice, ale i největší válcovna na celém Jihu, dílny pro hlavní železniční tratě a spousta lazaretů. Navíc se tu protínaly čtyři železniční tratě, na nichž závisel život celé Konfederace.

Proto si nikdo nedělal velké starosti. Dalton byl koneckonců daleko, někde na dráze do Tennessee. V Tennessee se bojovalo už tři roky a lidé si mezitím navykli považovat tento stát za vzdálené bojiště, vzdálené skoro jako Virginie nebo povodí Mississippi. Navíc mezi Atlantou a Yankeei stál starý Joe se svými vojáky a každý přece věděl, že po smrti Stonewalla Jacksona není na světě s výjimkou generála Leea lepší generál než Johnston.

Doktor Meade shrnul civilní pohled na věc jednoho teplého večera v květnu při posezení na verandě u tetičky Pittypat. Prohlásil, že Atlanta se nemá čeho obávat, protože generál Johnston stojí v horách jako železný val. Posluchači přijali jeho výrok se smíšenými pocity, protože všichni muži i ženy, kteří se pohupovali v křeslech v houstnoucím šeru a pozorovali první letošní světlušky magicky poletující v přítmí, měli své chmurné myšlenky, které jim ležely na duši. Paní Meadeová, ruku položenou na Philově paži, doufala, že manžel má pravdu. Věděla, že kdyby se válka přiblížila k Atlantě, Phil by musel na frontu. Bylo mu šestnáct a sloužil v domobraně. Fanny Elsingová od bitvy u Gettysburgu chodila bledá a s propadlýma očima. Snažila se nemyslet na mučivý výjev, který se jí za posledních několik měsíců bolestivě vrýval do paměti – pohled na poručíka Dallase McLurea umírajícího v dešti na kodrcající se káře tažené oslem za dlouhého, strašného ústupu do Marylandu.

Kapitána Careyho Ashburna bolela ochrnutá paže a skličovalo pomyšlení, že se jeho námluvy u Scarlett nehýbou z místa. Tak tomu bylo od okamžiku, kdy přišla zpráva o Ashleyho zajetí, ale kapitán si neuvědomoval, že mezi oběma záležitostmi existuje souvislost. Scarlett i Melanie myslely na Ashleyho jako vždycky, když je nevyrušovaly naléhavé úkoly nebo nutnost udržovat hovor. Scarlett si smutně a zahořkle myslela: Určitě je mrtvý, jinak by se ozval. Melanie, která po nekonečné hodiny opakovaně bojovala proti dotírajícím vlnám strachu, si v duchu říkala: Nemůže být mrtvý. Vím to – přece bych poznala, kdyby byl. Rhett Butler se rozvaloval ve stínu, dlouhé nohy v elegantních holínkách nonšalantně zkřížené a z výrazu jeho tmavého obličeje se nedalo vyčíst naprosto nic. V náruči mu spokojeně spal malý Wade a v ručičce svíral čistě obranou ptačí kostičku, která splní každé přání. Když přišel Rhett na návštěvu, Scarlett vždycky Wadeovi dovolila být déle vzhůru, protože jinak ostýchavý chlapec ho měl rád a Rhett měl kupodivu zase rád chlapce. Synova přítomnost Scarlett obvykle vadila, ale chlapec byl v Rhettově náruči moc hodný. A tetička Pittypat byla nervózní z toho, jak se bránila říhání, protože starý kohout, kterého měli k večeři, byl pořádně tuhý.

Toho rána dospěla tetička Pitty k neradostnému rozhodnutí, že bude lépe zabít starého patriarchu dřív, než zcepení sešlostí věkem a touhou po svém harému, který byl už dávno pobit a sněden. Kohout celé dny schlíple posedával po prázdném slepičím dvorku a nevzmohl se už ani na zakokrhání. Když mu strejda Peter zakroutil krkem, tetičky Pitty se zmocnily výčitky svědomí, že si ho chce dopřát jen v rodinném kruhu, když tolik známých už řadu týdnů neokusilo drůbež, a proto navrhla, aby k večeři pozvaly hosty. Melanie, která byla v pátém měsíci těhotenství, už několik týdnů se neobjevila na veřejnosti a nepřijímala hosty, se nápadu zděsila. Tetička výjimečně trvala na svém. Bylo by sobecké, kdyby snědly kohouta samy. Stačí, když si Melanie posune horní obruč krinolíny trochu výš, a nikdo nic nepozná, vždyť prsa má stejně pořád plochá.

„Ale, tetičko, nechci vidět nikoho, když Ashley…“

„Kdyby byl Ashley… Kdyby nás opustil, to by bylo něco jiného,“ vysvětlovala tetička třesoucím se hlasem, jelikož si byla v duchu jista, že Ashley je mrtvý. „Je živý jako my dvě a společnost ti jen prospěje. Pozvu taky Fanny Elsingovou. Paní Elsingová mě prosila, abych se ji pokusila probudit k životu a vtáhnout ji trošku mezi lidi…“

„Ale, tetičko, je kruté nutit ji k něčemu, když chudák Dallas je teprve krátce po smrti…“

„Podívej, Melly, jestli se se mnou budeš hádat, tak se z toho trápení rozpláču. Jsem tvoje teta a vím, co se sluší a patří. A chci mít u večeře společnost.“

Takže tetička Pitty měla u večeře společnost a v poslední chvíli se dostavil i host, kterého ani nečekala, ani nevítala. Když se dům začal plnit vůní pečeného kohouta, zaklepal na dveře Rhett Butler, který se vrátil z další ze svých záhadných cest, s obrovskou bonboniérou v krajkovém papíře pod paží a ústy plnými dvojsmyslných komplimentů. Nezbývalo než ho pozvat dál, přestože tetička dobře věděla, co si o Rhettovi myslí lékař i jeho manželka a že Fanny naprosto nesnáší muže, kteří nenosí uniformu. Meadeovi ani Elsingovi by s ním na ulici nepromluvili, ale v domě své přítelkyně se k němu museli chovat zdvořile. Mimoto ho teď rozhodněji než kdykoli předtím chránila křehká Melanie. Když pro ni zjistil, jaký osud postihl Ashleyho, veřejně prohlásila, že dveře jejího domu pro něj zůstanou otevřeny, dokud ona bude naživu, a ostatní ať si říkají, co chtějí.Tetička

Pitty se uklidnila, když viděla, že Rhett je dnes vtělením zdvořilosti. Věnoval se Fanny s tak ohleduplným soucitem, že se na něj dokonce usmála, a večeře probíhala v klidu a pohodě. Byla to královská hostina. Carey Ashburn přinesl trochu čaje. který našel v pytlíku na tabák Yankeeho eskortovaného do Andersonville, takže na každého hosta vyšel jeden šálek chutnající slabě po tabáku. Každý dostal ždibec ze starého kohouta s příslušným množstvím nádivky z kukuřičné mouky, k tomu cibuli, mísu hrachu a spoustu rýže s omáčkou. Ta byla poněkud vodnatá, protože se nedostávalo mouky na zahuštění. Jako moučník měli zapečené sladké brambory a po nich bonbony od Rhetta, a když Rhett vyndal pravé havanské doutníky pro pány, všichni přítomní se shodli, že dnes měli lukulské hody.Když

pánové přišli k dámám na verandu před domem, hovor přešel na válku. Teď se hovor pokaždé stočil na válku – někdy smutně, jindy vesele, ale pokaždé se mluvilo o válce. Válečné romantické svazky, válečné sňatky, smrt v lazaretech nebo na bojištích, zážitky z táborů, bitev nebo pochodů, statečnost, zbabělost, humor, smutek, strádání i naděje. Vždy a přede vším. Pevná naděje, neotřesitelná ani po porážkách z loňského léta.

Když kapitán Ashburn oznámil, že požádal o přeložení z Atlanty k armádě operující u Daltonu a jeho žádosti bylo vyhověno, dámy mu pohledem líbaly zchromlou paži a skrývaly své pocity hrdosti hlasitým tvrzením, že přece nemůže odejít, kdo by je jinak v roli ctitele doprovázel po městě?

Mladý Carey se tvářil zmateně a polichoceně zároveň, když poslouchal podobné výroky od usedlých matron a starých slečen jako paní Meadeová, Melanie, tetička Pitty nebo Fanny, a snažil se uvěřit, že Scarlett myslí svá slova vážně.

„Vždyť se vám za chvilku vrátí,“ prohlásil lékař a vzal Careyho kolem ramen. „Ještě jedna krátká šarvátka a Yankeeové posypou zpátky do Tennessee. Tam už se o ně postará generál Forrest. Dámy, vůbec se nemusíte znepokojovat, že jsou Yankeeové blízko, protože generál Johnston stojí se svou armádou v horách jako železný val. Ano, jako železný val,“ opakoval s gustem vlastní slovní obrat. „Sherman tudy nemůže prorazit. Starým Joem prostě nehne.“

Dámy se souhlasně usmály, protože i zcela bezvýznamná poznámka doktora Meadea byla považována za svatou pravdu. Muži těmhle záležitostem rozumějí lépe než ženy, a když řekl, že generál Johnston je železný val, tak to musí být pravda. Ozval se pouze Rhett. Od okamžiku, kdy dojedli večeři, nepromluvil, seděl v šeru, poslouchal s ironicky zkřivenými rty řeči o válce a na rameni držel spícího Wadea.

„Ale říká se, že Sherman má teď, když mu přišly posily, přes sto tisíc mužů?“

Lékař mu vzápětí odpověděl. Už od příchodu se měl co držet, když zjistil, že s ním bude večeřet muž, kterého tolik nenáviděl. Protože byl tetičce Pittypat povinován společenskými ohledy a byl v domě hostem, dokázal se ovládnout a nedal mu mnohem důrazněji najevo, co si o něm myslí.

„Co jste říkal, pane?“ zavrčel místo odpovědi.

„Jestli se nemýlím, kapitán Ashburn před časem konstatoval, že generál Johnston má pouze čtyřicet tisíc mužů včetně dezertérů, kterým poslední vítězství dodalo odvahu vrátit se zpátky pod prapory Konfederace.“

„Pane,“ prohlásila paní Meadová s nevolí, „armáda Konfederace nezná dezertérů.“

„Velice se omlouvám,“ předstíral pokoru Rhett, „měl jsem na mysli tisíce vojáků na dovolence, kteří se zapomněli vrátit ke svým plukům, a také všechny ty, kteří se směli zotavovat půl roku ze zranění, ale pak zůstali doma a vrátili se ke své obvyklé činnosti nebo začali s jarním oráním.“ Rhettovi se blýskalo z očí a paní Meadeová se podrážděně kousla do rtu. Scarlett se musela držet, aby se jí hlasitě nevysmála, protože Rhett ji pěkně dostal. V horách a močálech se potloukaly stovky dezertérů, které se vojenská policie marně pokoušela dopadnout a přivléci zpátky do armády. Byli to lidé, kteří prohlašovali, že „válku vedou boháči, ale chudí ji za ně musí vybojovat“ a oni jí mají plné zuby. Mnohem větší počet představovali vojáci, kteří byli v záznamech svých rot vedeni jako dezertéři, přestože neměli v úmyslu dezertovat trvale. Byli to lidé, kteří tři roky

marně Chcípáme hlady. Letos nebude ouroda – nemá gdo vorat. čekali na dovolenku a dostávali z domova dopisy psané neškolenou Chcípáme hlady. Erár nám vzal podsvynčata a vod tebe nepřišel uš rukou: „ “

„ kolyk měsýců žádnej žolt. Sme živý jen vo tom hráchu.

“

„ Máme hlad “ my tvoje žena děti rodiče. Kdy to všechno skončí? Kdy se

vrátíš Čím dál hlasitěji se ze všech stran ozývalo totéž: „ , domů? Máme hlad hlad.

– , ,

, “ Když rapidně řídnoucí armáda přestala dávat dovolenky, tito vojáci jezdili domů bez povolení, protože museli zorat půdu, zasít, opravit domy a postavit ohrady. Když jejich nadřízený důstojník, který pro ně měl pochopení, předvídal blížící se těžší boje, jednoduše jim napsal, aby se dostavili ke svým rotám, kde se jich nikdo nebude na nic ptát. Vojáci se většinou vrátili, když se přesvědčili, že se jim podařilo na pár měsíců zahnat hlad od svých domovů. „Dovolenky na orání“ nebyly posuzovány stejně jako dezerce tváří v tvář nepříteli, ale oslabovaly armádu naprosto stejně.Doktor

Meade rychle zamluvil trapnou pauzu a studeným tónem pravil: „Pane kapitáne, na rozdílu v počtech naší a yankeeské armády nikdy nezáleželo. Jeden voják Konfederace se vyrovná tuctu Yankeeů.“Dámy

kývaly na souhlas. To přece ví každý.

„To platilo na začátku války,“ odpověděl Rhett. „Možná to platí i teď, pokud ovšem vojáci Konfederace mají střelivo v puškách, boty na nohou a jídlo v žaludku. Co vy na to, kapitáne Ashburne?“

Rhett stále mluvil klidným hlasem plným předstírané pokory. Carey Ashburn se tvářil nešťastně, jelikož bylo na první pohled jasné, že i on Rhetta silně nesnáší. Rád by se postavil na lékařovu stranu, ale nemohl lhát. O přeložení na frontu navzdory ochrnuté paži požádal proto, že na rozdíl od civilního obyvatelstva chápal vážnost situace. Spousta jiných mužů, vlekoucích se o berlách, slepých na jedno oko, s ustřelenými prsty nebo uříznutou rukou, byla ve vší tichosti přeřazována od zásobovacích jednotek nebo ze služby v lazaretech, u pošty nebo na železnici zpátky k původním bojovým jednotkám. Věděli, že starý Joe potřebuje každého muže.

Carey neodpověděl, zato doktor Meade se neudržel a vybuchl: „Naši vojáci už bojovali bez bot i jídla a dokázali přitom vyhrát bitvy. Teď půjdou bojovat znovu a znovu zvítězí! Opakuji vám, že s generálem Johnstonem v horách nehnou! Pevná postavení v horách jsou od starověku útočištěm a pevnou tvrzí přepadených národů. Vzpomeňte si – vzpomeňte si třeba na Thermopyly!“

Ať si Scarlett lámala hlavu, jak chtěla, jméno Thermopyly jí nic neříkalo.„U

Thermopyl padli všichni do posledního muže, viďte, pane doktore?“ zeptal se Rhett a rty se mu opět zkřivily potlačovaným smíchem.„Chcete

mě urážet, mladý muži?“

„Ale, pane doktore! Prosím vás! Vy jste mě nepochopil! Chtěl jsem se jen poučit. Mé znalosti starověké historie jsou chatrné.“

„Bude-li třeba, naše armáda padne do posledního muže, spíš než by dovolila Yankeeům další postup do Georgie,“ odsekl lékař. „Ale to nebude třeba. Stačí jedna šarvátka a Yankeeové budou z Georgie vyhnáni.“Tetička

Pittypat překotně vstala a požádala Scarlett, aby jim laskavě zahrála nějakou klavírní směs a zazpívala. Postřehla, že hovor zabředá do hlubokých a bouřlivých vod. Věděla předem, že večeře, na kterou pozve Rhetta Butlera, se neobejde bez incidentu. Kdykoli přišel, nastaly potíže. Nikdy však přesně nepochopila, jak je vlastně vyvolává. Panebože! Co Scarlett na tom člověku vidí? A jak ho může hájit i milovaná Melly?

Scarlett poslušně odešla do salonu, hosté na verandě umlkli, ale ticho jiskřilo napětím a zlobou namířenou proti Rhettovi. Jak se může najít člověk, který nevěří srdcem i rozumem v neporazitelnost generála Johnstona a jeho vojáků? Věřit přece patří k posvátným povinnostem. Ten, kdo je takový zrádce, že nevěří, by měl mít v sobě aspoň tolik slušnosti, aby byl zticha.

Scarlett přehrála několik akordů a pak se ze salonu rozletěl její příjemný smutný hlas zpívající sloky oblíbené písně:

K mrtvým a

umírajícím do čtyř obílených

stěn, k sraženým granátem

svištícím miláček čísi byl přinesen.

Miláček čísi! Tělo

hrdiny, na kterém bledá mladá

tvář, než pochován bude do

hlíny, uchová chvíli mladistvou zář.

Zcuchán a zpocen byl zlatý

vlas , lkal Scarlettin falešný soprán, ale Fanny napůl vstala a prosila přiškrceným hlasem: „Zpívej něco jiného!“

Šedého

kabátce Klavír zmlkl, jelikož Scarlett se zarazila překvapením a rozpaky. Potom omylem zahrála pár počátečních akordů , ale rozladěně přestala, protože si uvědomila, že i tato směs je srdceryvná. Klavír mlčel, protože Scarlett nevěděla, co má hrát. Ve všech písničkách se zpívá o smrti, loučení a smutku.

Mou rodnou

Kentucky Rhett se vztyčil, položil Wadea na klín Fanny a odešel do salonu.

„Zahrajte ,“ navrhl vlídně a Scarlett vděčně začala hrát. K jejímu hlasu se připojil Rhettův skvělý bas, a když začali druhou sloku, všem hostům na verandě se bůhvíproč začalo dýchat lehčeji, přestože to nebyla povzbudivá a veselá píseň:

Ještě pár dní to ztěžklé břemeno chci nést!

A neprosím se o pomoc!

Ještě pár dní, než padnu na některé z cest!

Pak, rodná Kentucky, dobrou noc!

Předpověď doktora Meadea sama o sobě byla pravdivá. Johnston opravdu stál jako železný val v horách nad Daltonem vzdáleným sto šedesát kilometrů od Atlanty. Tak pevně a zarytě vzdoroval Shermanově snaze proniknout dolů do údolí vedoucího k Atlantě, že se Yankeeové nakonec stáhli zpět a svolali válečnou poradu. Nedokázali prolomit šedé linie přímým úderem, proto kryti nocí pochodovali obloukem horskými průsmyky a doufali, že se jim podaří vpadnout Johnstonovi do týlu a za jeho zády přetnout železniční trať ve stanici Resaca ležící dvacet pět kilometrů za Daltonem.

Armáda Konfederace, aby chránila svou životně důležitou železnici, opustila houževnatě hájené zákopy a při světle hvězd usilovným pochodem došla do Resaky kratší, přímou cestou. Když se na kopcích vynořili Yankeeové a vrhli se na ně, vojáci Konfederace čekali v zákopech s předprsněmi, rozmístěnými dělostřeleckými bateriemi a blýskajícími se bodáky přesně jako u Daltonu.

Když ranění od Daltonu přivezli zkomolené zprávy o Johnstonově ústupu k Resace, Atlantu to poněkud překvapilo a znepokojilo. Jako by se na severozápadě vynořil nepatrný, temný mráček, první mráček ohlašující letní bouři. Na co pan generál myslí, když dovolil Yankeeům proniknout o dalších třicet kilometrů hlouběji na území Georgie? Hory byly přírodními tvrzemi, přesně jak tvrdil doktor Meade. Proč tedy starý Johnston nezadržel Yankee právě tam?

Johnston se pustil do sveřepé bitvy u Resaky a znovu Yankee odrazil, ale Sherman použil tentýž obchvatný manévr, otočil svou obrovskou armádu o další polovinu kruhu, překročil řeku Oostanaulu a udeřil na železnici v týlu jižanské armády. Šedé linie byly opět odvolány ze zkrvavených zákopů hájit železnici a musely se, nevyspalé, vyčerpané pochody, boji a hlavně věčným hladem, rychle přesunout dál do údolí. Dorazily k městečku Calhoun, ležícímu devět kilometrů za Resakou, dřív než Yankeeové a znovu čekaly na jejich útok. Když k němu došlo, vzplály ostré šarvátky a Yankeeové byli odraženi. Vyčerpaní vojáci Konfederace padli na své zbraně a modlili se za oddech a odpočinek, ale nebyl jim dopřán. Sherman neúprosně postupoval, krok za krokem, obešel jejich armádu širokým obloukem a donutil je k ústupu, aby hájili železniční trať za zády.

Vojáci Konfederace spali za pochodu a většinou byli tak unaveni, že nebyli schopni myslet. Ale když byli při smyslech, důvěřovali starému Joeovi. Věděli, že ustupují, ale stejně dobře věděli, že nebyli poraženi. Bylo jich příliš málo, aby mohli obsadit všechny zákopy a překazit Shermanovi jeho obchvatné manévry. Jakmile se Yankeeové zastavili a přijali bitvu, dokázali je Jižané porazit a také to udělali. Jak tenhle ústup skončí, však nevěděli. Starý Joe přece ví, co dělá a kde jsou hranice jejich sil. Řídil ústup mistrovsky, protože sami měli jen nepatrné ztráty, kdežto počet padlých a zajatých Yankeeů byl vysoký. Jižané neztratili jediný vůz a přišli pouze o čtyři děla. I trať za zády uhájili. Sherman se jí navzdory všem frontálním útokům, jezdeckým výpadům a obchvatným manévrům nedotkl prstem.Železnice.

Ta úzká linka vinoucí se slunným údolím k Atlantě byla stále v jejich rukou. Vojáci se ukládali ke spánku na místech, kde viděli, jak se ve světle hvězd matně lesknou kolejnice. Ukládali se na místech, kde měli být zabiti, a poslední, co jejich zmatené pohledy zaznamenaly, byly koleje zářící a mihotající se v nemilosrdném žáru slunce.

Před armádou ustupující údolím se sunula armáda uprchlíků. Plantážníci i drobní farmáři, bohatí i chudí, černoši i běloši, ženy i děti, staří, umírající, mrzáci, ranění, ženy v pokročilém stupni těhotenství, všichni se hrnuli do Atlanty, ve vlacích, pěšky, v sedle, v kočárech i na vozech naložených vysoko kufry a domácími potřebami. Osm kilometrů před ustupující armádou šli uprchlíci, kteří se zastavili nejdříve v Resace, potom v Calhounu a nakonec v Kingstonu v naději, že při každé zastávce uslyší, že byli Yankeeové zahnáni a oni se mohou vrátit domů. Ale na téhle sluncem zalité silnici neexistovala cesta zpátky. Jednotky v šedých uniformách pochodovaly kolem prázdných honosných sídel, opuštěných farem i osamělých srubů s dveřmi dokořán. Sem tam někde zůstala osamělá žena s hrstkou vyděšených otroků, ti přicházeli povzbudit vojáky pokřikem, přinášeli žíznivému mužstvu vědra vody ze studně, ovazovali rány a pochovávali mrtvé na svých rodinných hřbitůvcích. Většina sluncem zalitého údolí zůstala liduprázdná a na vyprahlých polích zbyly neošetřené plodiny.

Johnston, který byl u Calhounu znovu obchvácen, ustoupil k Adairs ville, kde došlo k ostrým šarvátkám, pak dále ke Casville a potom na jih ke Cartersville. Nepřítel mezitím postoupil zhruba devadesát kilometrů od Daltonu. U New Hope Church, ležícího o dvacet čtyři kilometry dál na této cestě poznamenané prudkými boji, se šedé řady zakopaly k rozhodnému odporu. Na ně se nemilosrdně vrhaly modré řady připomínající příšerného obrovského hada, který se kroutí, kousne jedovatými zuby, stáhne své zraněné tělo zpět, ale pokaždé znovu zaútočí. U New Hope Church vzplály rozhořčené boje trvající jedenáct dní, při nichž byly všechny yankeeské útoky odraženy s krvavými ztrátami. Potom musel Johnston, který byl znovu obchvácen, stáhnout své prořídlé řady o několik kilometrů zpět.

Ztráty Konfederace na mrtvých a raněných u New Hope Church byly vysoké. Do Atlanty přiváželi celé vlaky raněných a město se vyděsilo. Tolik raněných ještě nikdy neviděli, ani po bitvě u Chickamaugy. Lazarety byly přecpány a ranění leželi na podlaze v prázdných skladištích a na žocích bavlny ve špýcharech. Všechny hotely, penziony a soukromé domy byly přeplněny trpícími vojáky. I tetička Pitty dostala do domu příslušnou kvótu, ačkoli protestovala, že se naprosto nehodí mít v domě neznámé muže, když je Melanie v požehnaném stavu a pohled na hrozné rány by mohl vyvolat předčasný porod. Ale Melanie si jen povytáhla horní obruč na krinolíně, aby zakryla zakulacující se postavu, a pak už dům zaplnili ranění. Následovalo vaření, obracení z boku na bok, ovívání, dlouhé hodiny strávené praním, přebalováním obvazů a výrobou cupaniny, nekonečné teplé noci, v nichž nebylo možné zamhouřit oko, protože z vedlejší místnosti se ozýval chropot umírajících. Nakonec se město přílivem raněných zalklo a další museli být dopravováni do lazaretů v Maconu a Augustě.

Tento příliv raněných, přinášejících rozporuplné zprávy, a rostoucí počet vyděšených uprchlíků, zaplavujících už tak přecpané město, vyvolaly v Atlantě pobouření. Nepatrný mráček na obzoru se rychle rozrostl v obrovský temný mrak přinášející bouři a všichni měli pocit, jako by z něj vanul chabý, mrazivý větřík.

Nikdo neztratil víru v neporazitelnost vojska, ale všichni, především civilisté, ztratili víru v generála. Vždyť New Hope Church leží pouhých sedm kilometrů od Atlanty! Generál připustil, aby ho Yankeeové za pouhé tři týdny zatlačili padesát šest kilometrů do Georgie! Proč místo věčného ustupování raději Yankee nezadržel? Určitě je blázen, ne-li něco horšího. Šediví starci z domobrany a příslušníci státní milice, hovící si v bezpečí doma v Atlantě, tvrdili, že by vedli tažení lépe, a na důkaz svých slov kreslili mapy po ubrusech. Když řady generálových vojsk řídly a byl zatlačován stále hlouběji do zázemí, obrátil se na guvernéra Browna se zoufalou žádostí o tyto muže, ale příslušníci státních jednotek se cítili celkem v bezpečí. Guvernér přece nevyhověl ani prezidentu Jeffu Davisovi, když žádal o jejich odeslání na frontu. Proč by se teď měl sklonit před generálem Johnstonem?

Bojovat, ustoupit! Bojovat, ustoupit! Vojáci Konfederace po pětadvacet dní bojovali prakticky každý den a byli přinuceni ustoupit o sto šest kilometrů. Vojáci v šedém měli New Hope Church za sebou, bitva splynula s šíleným oparem podobných vzpomínek: horko, prach, hlad, vyčerpání, klopýtání rudým blátem. A stále dokola: ustoupit, zakopat se, bojovat, ustoupit, zakopat se, bojovat. New Hope Church byl zlý sen z jiného světa stejně jako Big Shanty, kde se obrátili čelem vzad a bojovali s Yankeei jako diví. Ale ať s nimi bojovali, až pole zmodrala mrtvolami, pokaždé přišli noví, čerství Yankeeové; pokaždé znovu spatřili zlověstnou křivku složenou z modrých čar stáčejících se k jihozápadu, která mířila do týla Konfederace směrem k železnici a – Atlantě!

Zástupy vyčerpaných nevyspalých vojáků ustupovaly od Big Shanty ke Kennesaw Mountain poblíž městečka Marietty, tam se armáda rozvinula do šestnáctikilometrového oblouku. Vojáci si vykopali zákopy na srázných úbočích hory a na vyvýšených plošinách rozmístili dělostřelecké baterie. Těžká děla vyvlekli do prudkých svahů klející a potící se vojáci, protože pro mezky byly příliš příkré. Kurýři a ranění přicházející do města přinášeli vyděšeným obyvatelům uklidňující zprávy. Kennesaw Mountain byla neproniknutelná stejně jako Pine Mountain a Lost Mountain, které byly rovněž opevněny. Yankeeové odsud nemohli vyhnat vojáky starého Joea a také je těžko mohli obchvátit, jelikož baterie rozmístěné na vrcholech hor ovládaly všechny silnice na vzdálenost mnoha kilometrů. Atlanta si oddychla, ale…

Ale Kennesaw Mountain ležela pouhé třicet čtyři kilometry od města!Toho

dne, kdy přivezli první raněné z Kennesaw Mountain, zastavil kočár paní Merriwetherové v neslýchanou hodinu, v sedm ráno, před domem tetičky Pittypat a černý strejda Levi vzkázal nahoru, že se Scarlett musí okamžitě obléci a hned odjet do lazaretu. Fanny Elsingová a děvčata Bonnellových, vyburcovaná časně ze spánku, zívala na zadním sedadle a chůva Elsingových seděla nevrle na kozlíku s košem čerstvě vypraných obvazů na klíně. Scarlett se neochotně přichystala, jelikož minulou noc až do rána tančila na večírku pořádaném domobranou a bolely ji nohy. V duchu proklínala výkonnou a neúnavnou paní Merriwetherovou, raněné i celou Konfederaci, zatímco jí Prissy zapínala nejstarší a nejotrhanější kalikové šaty, které nosila do lazaretu. Nalila do sebe hořký vývar z pražené kukuřice a sušených sladkých bramborů, který nahrazoval kávu, a přisedla k ostatním mladým ženám.

Už měla plné zuby ošetřování raněných. Téhož dne oznámila paní Merriwetherové, že jí Ellen napsala, aby se na ni přijela podívat domů. Bylo jí to opravdu hodně platné, jelikož tato ctihodná matrona s mohutným tělem zahaleným do obrovské zástěry ji přejela jediným ostrým pohledem a řekla: „Tohle bylo naposled, napříště mě neobtěžujte podobnými hloupostmi, Scarlett Hamiltonová. Ještě dnes napíši vaší matce, oznámím jí, jak velice vás zde potřebujeme, a ona určitě pochopí a nechá vás ve městě. Teď si okamžitě oblečte zástěru a klusejte za doktorem Meadem. Někdo musí asistovat při obvazování.“Bože

můj, říkala si Scarlett v duchu sklesle, to je právě ta hrůza. Matka mě donutí, abych tu zůstala, ale já umřu, jestli budu muset dál čichat všechny tyhle pachy! Proč nemůžu být stará bába a terorizovat mladé, místo abych se musela dát terorizovat! Proč nemůžu té staré koze Merriwetherové říct, ať si trhne nohou!

Scarlett měla plné zuby lazaretu, odporných pachů, vší, bolavých, nemytých těl. Jestli bylo na ošetřování raněných někdy něco nového nebo romantického, dávno už to vyvanulo. Navíc vojáci zranění při ústupu nebyli zdaleka přitažliví jako ti předešlí. Nejevili o ni sebemenší zájem a v řeči se nevzmohli na víc než pár samozřejmých otázek a konstatování: „Jak to vypadá na bojišti? Co teď dělá starý Joe? Moc chytrej chlap, tenhle starej Joe.“ Jenomže pro Scarlett starý Joe nebyl chytrý chlap. Vždyť se nevzmohl na víc, než že nechal Yankee proniknout sto čtyřicet kilometrů do Georgie. Ne, tihle vojáci ji nepřitahovali. Mnozí z nich umírali, umírali rychle a tiše, jelikož jim skoro nezbývaly síly, aby se bránili gangréně, tyfu a zápalu plic, které se přidaly k jejich zraněním dřív, než se dostali do Atlanty a mohl je prohlédnout lékař.

Den byl horký, otevřenými okny se dovnitř hrnula hejna much, tlustých líných much, které dokázaly ve vojácích zlomit ducha snadněji než bolesti. Kolem Scarlett se zvedala vlna zápachu a bolesti. Když s umyvadlem v ruce provázela doktora Meadea po lazaretu, čerstvě naškrobenými šaty jí prosakoval pot.

Bylo jí zle, když stála vedle lékaře a bránila se zvracení, jakmile blýskavým nožem zajel do odumírajícího masa! Jak strašné bylo slyšet křik z operačního sálu, kde probíhaly amputace! A ten bezmocný soucit při pohledu na zachmuřené, bledé obličeje zmrzačených mužů čekajících, až se k nim dostane lékař, mužů, kteří kolem sebe slyšeli jen výkřiky a čekali na děsivý ortel: „Lituji, chlapče, ale tu ruku ti musíme uříznout. Jistě, já vím, ale vidíš tyhle rudé proužky? Nedá se nic dělat.“

Chloroform měli výjimečně, dávali ho jen při nejhorších amputacích, opium byla taková vzácnost, že se používalo k ulehčování umírání a ne k zmírňování bolestí živých. Chinin a jódová tinktura zmizely úplně. Scarlett měla všeho plné zuby a záviděla Melanii, že se může vymluvit na těhotenství. Byla to jediná společensky přijatelná omluva pro mladé ženy, které v těch dnech nechtěly ošetřovat raněné.V

poledne si Scarlett sundala zástěru a vytratila se z lazaretu, zatímco paní Merriwetherová psala dopis pro vychrtlého čahouna pocházejícího odněkud z hor. Scarlett cítila, že už to nevydrží. Tuhle práci jí vnutili, věděla, že až přivezou odpoledním vlakem raněné, bude v lazaretu práce nejmíň do půlnoci – a pravděpodobně bez jídla.Scarlett

rychle minula dva krátké bloky domů na Broskvoňové ulici a přitom zhluboka dýchala vzduch nezkažený pachy, pokud jí to sešněrovaný korzet dovoloval. Zastavila se na rohu v rozpacích, co dál, protože se styděla jít k tetičce Pittypat, ale zároveň byla pevně rozhodnuta nevracet se do lazaretu, když vtom se objevil kočár a v něm Rhett Butler.

„Vypadáte jako hadrářova dcera,“ poznamenal a ostentativně si prohlížel spravované kalikové šaty levandulové barvy s potůčky potu a vlhkými skvrnami na místech, kam vyšplíchla voda z umyvadla. Scarlett byla bez sebe hanbou. Proč si vždycky musí všímat ženských šatů a co si má co dovolovat drzé poznámky o její neupravenosti?„Nechci

od vás slyšet ani slovo. Vystupte, pomozte mi nasednout a odvezte mě někam, kde mě nikdo neuvidí. Do lazaretu se nevrátím, ani kdyby mě chtěli oběsit! Přece jsem proboha nezačala tuhle válku, tak nechápu, proč bych se měla udřít k smrti a…“

„Jste zrádkyně svaté Věci!“

„Zloděj volá: ‚Chyťte ho!‘ Pomozte mi nastoupit. Je mi jedno, kam jste měl namířeno. Teď mě vezmete na projížďku.“

Rhett seskočil z kočáru a Scarlett z ničeho nic blesklo hlavou, jak je příjemné vidět muže, kterému nechybějí oči, ruce nebo nohy, který není bledý bolestí ani zežloutlý malárií a který je na první pohled dobře živený a zdravý. Rhett byl také dobře oblečen. Měl kabát a kalhoty ze stejné látky a oblek mu padl, místo aby na něm plandal ve volných záhybech, nebo mu naopak znemožňoval pohyb. Byl nový, bez děr, jimiž by prosvítaly kusy nahé kůže nebo chlupaté nohy. Rhett vypadal, jako by ho svět vůbec nezajímal, a to samo o sobě bylo vzrušující ve dnech, kdy ostatní chodili s ustaraným, zaměstnaným, pochmurným výrazem. Ve snědém obličeji neměl jedinou vrásku a jeho červené, upřímně smyslné rty, ostře vykrojené, jaké mívají ženy, se bezstarostně usmívaly, když ji zvedl a posadil do kočáru.

Když si sedal do kočáru vedle ní, pod skvěle ušitým oblekem mu na mohutném těle hrály svaly a tušení jeho velké fyzické síly Scarlett zasáhlo jako úder. Pozorovala, jak se mu pod látkou pohybují svalnatá ramena, s okouzlením, které ji vyvádělo z míry a zároveň ji trochu děsilo. Měl zřejmě stejné tvrdé a bezohledné tělo, jako měl tvrdý a bezohledný bystrý rozum. Jeho uvolněná a graciézní síla připomínala pantera, protahujícího se na sluníčku a zároveň připraveného skočit a zatnout drápy.

„Jste pěkná podvodnice,“ řekli a mlaskl na koně. „Tančíte si celou noc s vojáky, dáváte jim růže a stužky, vykládáte jim, že byste klidně položila život za naši Věc, a pak, když dojde na obvázání několika zranění a vychytání pár blech, utečete jako malá holka.“

„Nemůžete se bavit o něčem jiném a jet rychleji? Ani za nic bych nechtěla mít tu smůlu, aby mě zahlédl starý Merriwether. Stačilo by, aby náhodou vyšel před krám, uviděl mě a všechno vyslepičil své postarší dcerunce – totiž paní Merriwetherové.“

Rhett práskl bičem a kobyla vyrazila čerstvým klusem po ulici Five Points, přejela trať, která rozdělovala město na dvě části. Vlak s raněnými už přijel, saniťáci běhali na prudkém slunci s nosítky, nakládali raněné z vagonů na sanitní vozíky a do krytých muničních vozů. Scarlett při pohledu na raněné nepociťovala výčitky svědomí, jen obrovskou úlevu, že se jí útěk podařil.

„Už mi ten zatracenej špitál leze krkem,“ ulevila si, upravila vlnící se sukně a zavázala si pevněji stuhu klobouku. „Denně přivážejí víc a víc raněných. Za všechno může generál Johnston. Kdyby se postavil Yankeeům hned u Daltonu, tak by…“

„Ale vždyť se Yankeeům postavil, vy hloupá holčičko. Kdyby zůstal na místě, Sherman by ho obchvátil a rozdrtil mezi oběma křídly své armády. A ztratil by železnici a právě o ni přece Johnston bojuje.“

„No dobře,“ připustila Scarlett, pro kterou byla vojenská strategie španělská vesnice, „ale stejně za to může. Měl s tím něco udělat a podle mého názoru by měl být zbaven velení. Proč se nepostaví a nebojuje, místo aby pořád jen ustupoval?“

„Jste jako ostatní, pořád jen křičíte ‚Setněte mu hlavu‘, protože nedokáže nemožné. U Daltonu byl Kristus Spasitel a teď, během pouhých šesti týdnů, je z něj u Kennesaw Mountain Jidáš. Stačilo by, aby zahnal Yankee o třicet kilometrů, aby z něj byl zase Ježíš Kristus. Moje milá, Sherman má dvakrát tolik vojáků než Johnston a může si dovolit ztratit dva muže na každého z našich statečných chlapců. Kdežto Johnston nemůže připustit ztrátu jediného muže. Zoufale potřebuje posily a co dostává? ‚Miláčky Joea Browna.‘ Ti mu tak zrovna pomůžou!“

„Bude milice opravdu povolána do pole? I domobrana? Nic jsem o tom neslyšela. Odkud to víte?“

„Něco v tom smyslu se šušká. Tuhle fámu přivezli dnes ráno vlakem z Milledgeville. Milice i domobrana mají být vyslány na pomoc generálu Johnstonovi. Už je to tak, miláčci guvernéra Browna si přece jen přičichnou k prachu a dovedu si představit, jak se mnozí z nich budou divit. Žili si v přesvědčení, že si budou hrát na vojáčky a jakživ nepoznají, co je fronta. Guvernér jim to de facto slíbil. Takže to pro ně bude povedený vtip. Mysleli si, že přežijou válku v závětří, kam bomby nemůžou, jelikož guvernér se postavil samotnému Jeffu Davisovi a odmítl je odeslat do Virginie. Tvrdil, že jsou nezbytní pro obranu rodného státu. Koho by napadlo, že válka pronikne až k nim na dvoreček a budou opravdu nuceni hájit stát, v němž žijí?“

„Jak můžete, proboha, být tak krutý a ještě se tomu smát! Vzpomeňte si na ty staré pány a mladé chlapce, kteří tvoří domobranu! Vždyť bude muset jít i malý Phil Meade, dědeček Merriwether a strýček Henry Hamilton.“

„Nemluvím o malých chlapcích a veteránech z mexické války. Mluvím o statečných mladících jako Willie Quinan, kteří se moc rádi předváděli v pěkné uniformě, mávali šavličkou…“

„A taky o sobě!“

„Moje milá, to se mě ani v nejmenším netýká! Nechodím v uniformě, ani nemávám šavlí a osud Konfederace je mi zcela lhostejný. Navíc bych se nedal zabít v nějaké domobraně, a kdyby na to přišlo, ani v armádě. Ve West Pointu jsem se toho o vojenském řemesle naučil nadosmrti dost… Zkrátka, přeju starému Joeovi štěstí. Generál Lee mu nemůže poslat žádné posily, protože Yankeeové na něj dotírají ve Virginii. Proto Johnston může dostat jedinou posilu od jednotek, jimiž disponuje Georgie. Zasloužil by si lepší osud, protože je velký stratég. Pokaždé dokáže zaujmout výhodné pozice dřív než Yankeeové. Ale bude-li chtít zachránit železnici, bude muset neustále ustupovat a – uvidíte, že dojde na má slova – až ho vytlačí z hor do rovnějšího terénu, jaký je tady kolem města, úplně ho zmasakrujou.“

„Tady kolem města?“ vykřikla Scarlett. „Víte moc dobře, že tak daleko se Yankeeové nikdy nedostanou!“

„Kennesaw Mountain je odtud pouhých třicet kilometrů a já se s vámi vsadím…“

„Rhette, podívejte se na ulici! Ten dav! A nejsou to vojáci. Co proboha… Ale to jsou přece negři!“

Ulicí se valil obrovský mrak rudého prachu, z něj se ozýval dupot spousty nohou a zpěv sta, možná i více černošských hlasů, hrdelních a neškolených, zpívajících jakousi nábožnou píseň. Rhett strhl kočár k chodníku a Scarlett si zvědavě prohlížela potící se černochy s krumpáči a lopatami přes rameno, kolem nichž pobíhali jako ovčáčtí psi důstojník a vojáci s odznaky zákopníků.

„Co proboha…?“ vyhrkla a znovu otázku spolkla v polovině.

Nemohla odtrhnout oči od mohutného černocha v první řadě. Byl to ebenově černý obr, měřící skoro sto devadesát pět

centimetrů, Sestup Mojžíši který kráčel s vláčnou grácií mohutné šelmy a blýskal bílými zuby, když pro celou partu předzpěvoval , . Tak mohutnou postavu a hlas nemohl mít nikdo jiný než šafář z Tary, Velký Sam. Ale co dělá Velký Sam tady, tak daleko od domova, a zrovna teď, když na plantáži není správce a Sam má být Geraldovou pravou rukou?Když

se Scarlett nadzvedla, aby lépe viděla, obr ji zahlédl a černý obličej mu roztál v úsměvu radosti ze setkání. Zastavil se, odhodil lopatu, vrhl se k ní a volal na černochy kolem sebe: „Panebože na nebi, dyť je to slečna Scarlett! Kucí, Eliáši, Apoštole, Proroku, támdle sedí slečna Scarlett!“

V řadách vypukl zmatek. Skupina se rozpačitě zastavila, všichni se zubili, Velký Sam, následován třemi dalšími mohutnými černochy, se rozběhl přes ulici ke kočáru a za nimi běžel utrápený, řvoucí důstojník.„Vraťte

se do řady, chlapci! Vraťte se, nebo… Ale to je přece paní Hamiltonová! Dobrý den přeji, milostpaní, i vám, pane. Snad nechcete vyvolávat vzpouru a neposlušnost? Bůh ví, že jsem s těmi mládenci měl dneska už dost starostí.“

„Ale to je kapitán Randall – pane kapitáne, nebuďte na ně zlý! Jsou to naši lidé. Tohle je náš šafář z Tary, Velký Sam, a Eliáš, Apoštol a Prorok. Uznáte sám, že si se mnou musí promluvit. Jak se máte, hoši?“

Podala všem ruku, přičemž její drobná dlaň zmizela v jejich obrov ských černých tlapách, všichni čtyři černoši skákali radostí ze setkání a pýchou, že mohli kamarádům ukázat, jakou mají pěknou „Slečnu“.„Co

děláte tak daleko od Tary, chlapci? Moc bych nedala za to, že jste utekli. Copak nevíte, že vás hlídači určitě chytí?“

Vyprskli srdečným smíchem nad jejím žertíkem.

„Utekli?“ odpověděl za všechny Velký Sam. „Depák, pani, my sme neutekli. Poslali pro nás a vodvedli nás, poniváč my štyrí sme nejsilnější chlapi v Taře.“ Pyšně blýskl bílými zuby a pokračoval: „A hlavně poslali pro mě vosobně, poniváč umím tak krásně zpívat. Je to ták, pani, pan Frank Kennedy si pro nás přišel a vodved nás.“

„Ale proč, Same?“

„Panebóže, slečno Scarlett! Copák ste nic neslyšela? My dem kopat díry pro bílý pány, a voni se do nich skovej, až přitáhnou Yankeeové.“

Kapitán Randall, Rhett i Scarlett se museli držet, aby při tomto naivním popisu budování zákopů nevyprskli smíchy.

„Pan Gerald div neprasknul vzteky, dyž mě vodváděli, to se rozumí, a taky křičel, že beze mě nemůže hospodařit. Ale slečna Ellen řekla: ‚Jen si ho vemte, pane Kennedy. Konfederací potřebuje Velkýho Sama víc než my doma.‘ Pak mně dala dolar a nařídila mně, abych poslouchal bílý pány. No a tak sme tady.“

„Co to všechno znamená, pane kapitáne?“ obrátila se Scarlett na Randalla.„Ale

to je jednoduché. Potřebujeme posílit opevnění Atlanty. Musíme vybudovat kilometry nových zákopů a generál nemůže z fronty uvolnit jediného muže. Tak jsme na ně nahnali nejsilnější chlapy z venkova.“

„Ale…“Scarlett projel hrudí nepatrný záchvěv chladné hrůzy. Další kilo metry zákopů! Proč potřebují další? Během posledního roku byl kolem celé Atlanty vybudován kruh velkých sypaných redut s postaveními pro dělostřelecké baterie o poloměru tisíc šest set metrů. Tato velká zemní opevnění byla propojena mílemi zákopů pro střelce, které souvisle obklopovaly město. Další zákopy!

„Ale – proč máme být opevněni ještě víc, než jsme? Nepotřebujeme přece věci, kterých máme beztak dost. Chápu, že generál nedovolí…“

„Naše nynější opevnění leží pouhých šestnáct set metrů od města,“ prohlásil kapitán Randall stručně. „A to je příliš blízko z hlediska pohodlí – i bezpečnosti. Nová opevnění budou umístěna dál od města. Víte přece, že při dalším ústupu se naše jednotky stáhnou do Atlanty.“Kapitán

okamžitě zalitoval poslední věty, protože Scarlett vytřeštila oči hrůzou.

„Ale další ústup samozřejmě nepřipadá v úvahu,“ dodal rychle. „Linie kolem Kennesaw Mountain jsou neproniknutelné. Baterie máme rozmístěny na úbočích tak, aby ovládly silnice, a Yankeeové nás zřejmě nemohou obejít.“

Scarlett si všimla, že kapitán Randall nevydržel Rhettův laxní, ale pronikavý pohled, a zmocnil se jí strach. Vybavila si Rhettovu poznámku: „Až ho Yankeeové zatlačí z hor do rovnějšího terénu, úplně ho zmasakrujou.“

„Prosím vás, pane kapitáne, myslíte, že…“

„Samozřejmě že ne. Pusťte to z hlavy. Starý Joe má prostě rád určitá předběžná opatření. To je taky jediný důvod, proč kopeme další opevnění… Ale už musím jít. Bylo příjemné si s vámi pohovořit… Rozlučte se s paní, chlapci, musíme vyrazit.“

„Na shledanou, chlapci. Kdybyste náhodou onemocněli, byli zraněni nebo měli nějaké potíže, dejte mi vědět. Bydlím v Broskvoňové ulici, je to skoro poslední dům na konci města. Počkejte…“ Scarlett se chvilku přehrabovala v kabelce. „Ale já nemám u sebe ani cent. Rhette, dejte mi nějaké drobné. Tumáš, Same, a kup si pro sebe i kamarády tabák. Buď hodný a poslouchej kapitána Randalla.“

Černoši se seřadili do neuspořádaného útvaru, když znovu vykročili a Velký Sam začal zpívat, zpod nohou se jim opět zvedl mrak rudého prachu.Sestúp,

Mojžíší! Do egýptský zémě!

Fáraónoví oznámít, ať própustí můj lid!

„Rhette, kapitán Randall mi lhal jako všichni muži, když před námi ženami chtějí zatajit pravdu, jelikož se bojí, že bychom omdlely. Nebo snad nelhal? Prosím vás, Rhette, proč kopou nová opevnění, když nehrozí nebezpečí? Copak je v armádě takový nedostatek vojáků, že musíme používat černochy?“

Rhett mlaskl na kobylu.

„Armáda pociťuje strašný nedostatek vojáků. Proč by jinak posílali na frontu domobranu? A pokud jde o opevnění – předpokládá se, že v případě obležení mohou mít určitou cenu. Generál se tady chystá k poslednímu odporu.“

„Obležení? Prosím vás, obraťte. Musím domů, domů do Tary, hned teď.“

„Co je s vámi?“

„Obležení! Pro boha živého, obležení! O těch jsem slyšela věci! Tatínek nějaké zažil, nebo možná jeho tatínek a můj tatínek mi o tom vyprávěl…“

„Jaké obležení?“

„Obležení Droghedy, když Cromwell sevřel Iry a oni neměli co jíst, tatínek říkal, že padali hlady na ulicích, umírali a nakonec snědli všechny kočky, krysy, dokonce i takový hnus jako šváby Taky říkal, že se před kapitulací pojídali navzájem, ale v tomto případě jsem si nikdy nebyla jistá, jestli mu mám věřit. A když se Cromwell zmocnil města, všechny ženy byly… Obležení! Panenkomarjá!“

„Vy jste to nejhloupější mladé stvoření, jaké jsem v životě viděl. Drogheda byla obléhána někdy po roce šestnáct set a pan O’Hara tehdy přece nemohl být na světě. Navíc, Sherman není Cromwell.“

„Máte pravdu, je ještě horší! Říká se…“

„A pokud jde o neobvyklé potraviny, které Irové za obležení pojídali – osobně bych dal přednost pěkně šťavnaté kryse před některými chody, které mi v poslední době předkládají v hotelu. Myslím, že se budu muset vrátit do Richmondu. Tam člověku přece jen předloží slušnou stravu, pokud má dost peněz a může zaplatit.“ Rhettův pohled se vysmíval hrůze zračící se ve Scarlettině obličeji.

Scarlett, rozzlobená, že prozradila svou nervozitu, vykřikla: „Nechápu, proč jste se tu zdržoval tak dlouho! Nemyslíte na nic jiného než na vlastní pohodlí, jídlo a – na podobné věci.“

„Neznám příjemnější způsob jak trávit čas, než se věnovat jídlu a – ehm – podobným věcem,“ odpověděl Rhett. „A pokud se ptáte, proč se tu vlastně zdržuju – musím vám říct, že jsem o obléhání, dobytých městech a podobných věcech dost četl, ale ve skutečnosti jsem neviděl ani jedno. Proto si říkám, že by nebylo špatné zůstat a přesvědčit se na vlastní oči. Zranění mi nehrozí, protože jsem nevoják, a nová zkušenost nemůže škodit. Nikdy se nevyhýbejte novým zkušenostem, Scarlett. Obohacují naši mysl.“

„Moje mi bohatě stačí.“

„Určitě ji znáte nejlíp sama, ale řekl bych… Ale to by nebylo galantní. Třeba tu nakonec zůstanu jenom proto, abych vás chránil, až opravdu dojde k obležení. V životě jsem ještě nezachraňoval počestnou dívku v nebezpečí. To by pro mě byla také nová zkušenost.“

Scarlett věděla, že si ji dobírá, ale vycítila, že za jeho slovy se tentokrát skrývá určitá vážnost. Trhla hlavou.

„Nebudu potřebovat, abyste mě zachraňoval. Dokážu se o sebe postarat sama, děkuju, ale ušetřte si námahu.“

„Tohle neříkejte, Scarlett! Můžete si to myslet, když chcete, prosím, ale nikdy takovou věc neříkejte žádnému muži nahlas. Zrovna taková potíž je s yankeeskými dívkami. Byly by úplně kouzelné, kdyby pořád nemusely opakovat, že se o sebe dokážou postarat samy, že děkují a že si můžeme ušetřit námahu. Většinou říkají pravdu, bůh jim odpusť. A proto je muži nechávají, ať se starají samy o sebe.“

„Vám ale jede pusa,“ prohlásila chladným tónem, protože pro dívku nebyla horší urážka, než když ji někdo přirovnal k yankeeskému děvčeti. „S obležením stejně lžete. Sám víte, že Yankeeové se do Atlanty nedostanou.“

„Vsadím se s vámi, že tu budou nejpozději do měsíce. Vsadím bonboniéru proti…“ Pohled jeho tmavých očí zabloudil k jejím rtům. „Proti vašemu polibku.“

Na krátkou chvilku jí srdce sevřel strach z yankeeského vpádu, ale při slově „polibek“ z ní okamžitě spadl. Ocitla se na známé půdě, která ji zajímala mnohem víc než všechny vojenské operace. Jen stěží potlačila radostný úsměv. Ode dne, kdy jí daroval zelený klobouk, se Rhett nepokusil o nic, co by se při nejlepší vůli dalo považovat za pokus o milostné sblížení. Ať se Scarlett snažila sebevíc, nedokázala ho přimět k intimnímu rozhovoru, ale teď sám začal o polibcích, aniž k tomu dala sebemenší podnět.

„Takové intimní rozhovory mě nezajímají,“ prohlásila chladným tónem a s vypětím všech sil se na něj zamračila. „Kromě toho bych spíš políbila prase než vás.“

„Proti gustu žádný dišputát. Vždycky jsem slýchal, že Irové mají pro prasata zvláštní slabost – dokonce je prý chovají pod postelí. Ale, Scarlett, vy líbání moc potřebujete. To je právě ta potíž s vámi. Vaši nápadníci měli přehnaný respekt, i když jen sám pánbůh ví proč, nebo se vás příliš báli a nedopřáli vám, co jste vlastně chtěla. Výsledkem je, že jste nesnesitelně nafoukaná. Potřebujete, aby vás někdo líbal, a sice muž, který to umí.“

Události se nevyvíjely podle Scarlettiných představ. Pokaždé se z rozhovoru stal souboj, ve kterém neměla poslední slovo.

„Vy si asi myslíte, že ten pravý jste zrovna vy?“ zeptala se jízlivě a stěží se ovládala, aby nevybuchla.

„Samozřejmě, kdybych ráčil projevit zájem,“ odpověděl ledabylým tónem. „Říká se o mně, že umím líbat docela dobře.“

„Ach,“ začala naštvaně, že zlehčoval její kouzlo. „Ale vy přece…“ Z ničeho nic jí však v očích pohasl rozhodný pohled, protože se jí zmocnil zmatek. Rhett se sice smál, ale v temných hlubinách očí mu na zlomek vteřiny blesklo světýlko, připomínající čerstvě vykřesnutý plamínek.

„Chápu, že jste se asi v duchu ptala, proč jsem se po počestném políbení, které jsem vám dal v den, kdy jsem vám přivezl zelený klobouk, už o nic nepokusil…“

„Nikdy bych…“

„V tom případě ale nejste hodná holčička, Scarlett, a to mě moc mrzí. Všem opravdu hodným holčičkám vrtá hlavou, proč se je muži nepokoušejí líbat. Vědí, že by to od nich neměly chtít a že se musí tvářit uraženě, když se některý pokusí, ale přesto si přejí, aby to muži zkoušeli… Moje milá, nezoufejte. Jednou vás políbím a vám se to bude líbit. Teď ještě ne, a proto vás prosím, abyste nebyla příliš netrpělivá.“Scarlett

věděla, že si ji dobírá, ale jeho žerty ji jako vždycky rozčilovaly. Na věcech, které říkal, bylo vždy až příliš mnoho pravdy. Ale tímhle se vyřídil. Jestli někdy, třeba jen jednou, bude tak nevychovaný a pokusí se o jakoukoli důvěrnost, tak mu tedy ukáže.

„Mohl byste laskavě obrátit, pane kapitáne? Chci se vrátit do lazaretu.“

„Opravdu, můj kazatelský andílku? Vy tedy dáváte přednost vším a splaškům před hovorem se mnou? Mně je ovšem zcela vzdáleno, abych se pokoušel bránit dvěma ochotným rukám v práci pro naši slavnou Věc.“ Rhett obrátil kočár zpět k Five Points.

„Abych se vrátil k tomu, proč jsem si vůči vám nedovoloval žádné další důvěrnosti,“ držel se zarytě tématu, jako by si nevšiml Scarlettina znamení, že rozhovor skončil, „počkám si, až trošku dorostete. Víte, líbat vás už teď by nebyl žádný zvláštní zážitek, a já jsem, pokud jde o rozkoše, velice sobecký. V životě jsem nestál o to, abych se líbal s malými dětmi.“

Když koutkem oka zahlédl, jak se jí vzedmula prsa mlčenlivým hněvem, musel se držet, aby se neušklíbl.

„A kromě toho,“ pokračoval mírným tónem, „jsem celou dobu čekal, až ve vás vybledne vzpomínka na úžasného Ashleyho Wilkese.“

Když Scarlett uslyšela Ashleyho jméno, tělem jí projela nečekaná bolest a z očí jí zčistajasna vyhrkly slzy. Vybledne? Vzpomínka na Ashleyho nevybledne nikdy, ani kdyby byl mrtvý tisíc let. Vybavila si zraněného Ashleyho, umírajícího daleko v yankeeském zajetí, kde nemá přikrývky, ani nikoho, kdo by ho rád držel za ruku, a najednou se jí zmocnila prudká nenávist vůči tomuhle vykrmenému mužskému, který si sedí vedle ní a protahovanými samohláskami chabě zakrývá výsměch.

Nemohla vzteky promluvit, a tak jeli dlouhou chvíli mlčky.

„Vy a Ashley jste mi už skoro jasní,“ navázal nit hovoru Rhett. „Začal jsem neelegantní scénou U Dvanácti dubů, od té doby jsem měl oči na stopkách a dozvěděl jsem se spoustu věcí. Ptáte se jakých? Třeba že ho pořád milujete romantickou láskou dívky ke spolužákovi a on ji opětuje, jak mu to jeho počestné založení dovolí. A také že paní Wilkesová nic netuší a vy jste na ni, mezi námi děvčaty, ušila pěknou boudu. Chápu už skoro všechno, nerozumím jen jediné věci a ta ve mně probouzí zvědavost. Ohrozil někdy ctihodný pan Ashley svou nesmrtelnou duši tím, že vás políbil?“

Místo odpovědi zarytě mlčela a odvrátila hlavu.

„Tak dobře, líbal vás. Zřejmě se to stalo, když tady byl na dovolence. A vy si to teď, když je pravděpodobně mrtvý, berete k srdci. Ale to určitě přejde, a až zapomenete na jeho polibek, tak…“

Obrátila se k němu celá bez sebe vzteky.

„S těmi řečmi jděte do – háje,“ vykřikla prudce s očima zúženýma ve dvě zelené štěrbiny, z nichž šlehala nenávist. „A okamžitě mě nechte vystoupit z kočáru, nebo vyskočím za jízdy. Dneska jsem s vámi mluvila naposled.“

Rhett zastavil kočár, ale než stačil seskočit a pomoci jí vystoupit, vyskočila sama. Obruč krinolíny se jí zachytila za kolo a dav na Five Points se na okamžik mohl kochat pohledem na spodničky a dlouhé spodní kalhotky. Potom se Rhett sehnul a rychle sukni uvolnil. Scarlett odkráčela beze slova a bez jediného ohlédnutí, Rhett se lehce usmál a pak mlaskl na kobylu.









Kapitola 18

Poprvé od začátku války zaslechla Atlanta bojovou vřavu. Časně ráno, než se probudily běžné zvuky městského života, dolehlo do ulic slabé hřmění děl, vzdálené, nejasné burácení, které by si jinak občané mohli snadno splést s letní bouřkou. Občas se dělostřelba rozléhala tak hlasitě, že přehlušila i rachot poledního provozu. Lidé se ten rámus snažili ignorovat, snažili se hovořit, smát se a hledět si své práce, jako by tu žádní Yankeeové nebyli, jako by nestáli pouhých čtyřiatřicet kilometrů od města, ale pořád měli uši nastražené a čekali, že zaslechnou známý zvuk. Město působilo ustaraným dojmem, všichni bez ohledu na to, co zaměstnávalo jejich ruce, naslouchali a přitom je stokrát denně znenadání bodlo u srdce. Rozléhá se hřmění hlasitěji? Nebo si to jen namlouvají? Nebo je generál Johnston tentokrát zadrží? Opravdu?

Pod povrchem bylo cítit všeobecnou paniku. Nervy, napínané každým dalším dnem ústupu víc a víc, hrozily prasknutím. Nikdo nahlas nepřiznal své obavy. To bylo tabu, ale napjaté nervy si ulevovaly hlasitým kritizováním velícího generála. Nálada veřejnosti horečnatě vřela. Sherman stál u samých bran Atlanty. Ještě jeden ústup, a nepřítel se zmocní města!

Chceme generála, který neustoupí! Chceme vojáka, který se postaví nepříteli a bude bojovat!

Za zvuků vzdálené kanonády vypochodovaly z města státní milice, „miláčkové Joea Browna“, i domobrana a chystaly se společně bránit mosty a přívozy přes řeku Chattahoochee ležící v Johnstonově týlu. Byl šedý den se zataženou oblohou, a když tyto jednotky vypochodovaly z Five Points na silnici do Marietty, začalo drobně pršet. Přišlo se s nimi rozloučit celé město, občané se namačkali pod dřevěné rolety obchodů a pokoušeli se povzbuzovat odcházející bojovníky pokřikem.

Scarlett a Maybelle Merriwetherové-Picardové dovolili odejít z lazaretu, aby mohly vyprovodit odcházející muže, protože strýček Henry Hamilton i dědeček Merriwether sloužili v domobraně, obě se teď s paní Meadeovou tísnily v davu a stoupaly si na špičky, aby lépe viděly. Scarlett byla sice také plna všeobecné touhy Jižanů věřit pouze nejpříjemnějším a nejvíce uklidňujícím zprávám o vývoji na bojišti, ale přesto ji při pohledu na nesourodé řady, pochodující kolem, zamrazilo. Situace musí být opravdu zoufalá, když povolávají tuhle sebranku složenou z ulejváků, starců a holobrádků. V řadách pochodujících ovšem byli i mladí a schopní muži zařazení do společensky vybraných jednotek milice, jimž se na skvělých uniformách kývalo peří a šerpy se natřásaly do kroku. Ale zdaleka převažovali starci s holobrádky a Scarlett se při pohledu na ně svíralo srdce soucitem a strachem. Šedobradí pánové starší než její otec se v jemném dešti bodajícím jako jehličky snažili pochodovat rázně v rytmu píšťal a bubnů. Dědeček Merriwether, který se chránil před deštěm nejlepším plédem paní Merriwetherové, pochodoval v první řadě a pozdravil obě mladé dámy úsměvem. Zamávaly mu kapesníčky a rozloučily se s ním veselým pokřikem, ale Maybelle křečovitě sevřela Scarlettinu paži a zašeptala: „Chudák starý pán! Stačí, když přijde pořádný liják, a bude s ním konec! Má housera a…“

Strýček Henry Hamilton pochodoval ve druhé řadě za dědečkem Merriwetherem. Límec dlouhého černého pláště měl zvednutý přes uši, za pasem měl zasunuté dvě pistole z mexické války a v ruce nesl malý vak. Vedle něj šel jeho černý lokaj, skoro stejně starý jako strýček, a držel nad oběma rozevřený deštník. Bok po boku se staršími pány pochodovali mladí chlapci, z nichž žádnému na první pohled nemohlo být víc než šestnáct. Mnozí utekli ze školy a dali se na vojnu, sem tam se v jejich řadách mihl ostrůvek uniforem, v nichž byli ustrojeni kadeti z vojenských akademií, s černým kohoutím peřím na těsných šedých čapkách promočených deštěm a s provlhlými popruhy z bílého plátna, které měli zkřížené na prsou. Byl mezi nimi i Phil Meade, pyšnící se šavlí a jezdeckou pistolí po padlém bratrovi a s kloboukem frajersky naraženým k jedné straně. Paní Meadeová se nuceně usmívala a mávala, dokud nepřešel kolem, potom si na okamžik zezadu položila hlavu na Scarlettino rameno, jako by ji zčistajasna opustily síly.

Mnozí z pochodujících bojovníků neměli žádnou zbraň, protože Konfederace jim už nemohla vydat pušky ani střelivo. Tito muži doufali, že ukořistí výzbroj od padlých nebo zajatých Yankeeů. Mnozí měli v holínkách zastrčené lovecké nože a v rukou nesli dlouhé štíhlé tyče s kovovými hroty, kterým se říkalo „píky Joea Browna“. Ti šťastnější měli přes rameno pověšené alespoň staré křesadlové muškety a na opascích se jim houpaly růžky na prach.

Johnston ztratil na ústupu kolem deseti tisíc mužů. Potřeboval tedy posilu deseti tisíc čerstvých vojáků. A teď mu, napadlo vyděšenou Scarlett, posílají tohle!

Když kolem jelo dělostřelectvo, stříkající od kol bláto na přihlížející, Scarlett si všimla černocha sedícího na mezku těsně vedle jednoho z děl. Byl to černoch s vážnou tváří a pletí barvy sedlové kůže. Když ho Scarlett poznala, vykřikla: „Ale to je přece Mose! Ashleyho Mose! Co tady proboha dělá?“ Scarlett se prodrala davem k obrubníku a volala: „Mose! Počkej! Zastav!“

Když ji chlapec uviděl, přitáhl mezkovi uzdu, polichoceně se usmál a začal sesedat, ale vtom na něj zakřičel promoklý seržant jedoucí hned za ním: „Zůstaň sedět na mezkovi, mladej, nebo ti hezky zatopím pod zadkem. Nemůžem se zdržovat, čekají nás v horách.“

Mose se nejistě podíval na seržanta a potom na Scarlett. Ta se ale probrodila řídkou břečkou ke kolům jedoucích děl a chytila se za řemen od třmenů na černochově mezkovi.

„Prosím vás, jen chvilku, seržante! Zůstaň sedět, Mose. Co tady proboha děláš?“

„Du zasejc do tý války, slečno Scarlett. Tentokrát ne s panem Ashleym, ale se starým panem Johnem.“

„S panem Wilkesem!“ Scarlett ta zpráva vyrazila dech. Panu Wilkesovi bylo skoro sedmdesát. „Kde je?“

„Vzádu u posledního kanónu, slečno Scarlett. Támdlenc až dočista vzádu.“

„Odpusťte, madam. A ty sebou pohni, mladej.“

Děla se valila dál a Scarlett zůstala chvíli stát po kotníky v blátě. Proboha, ne! říkala si v duchu. To přece není možné. Už je moc starý. A válka se mu nezamlouvá o nic víc než Ashleymu! Scarlett ustoupila o pár kroků zpátky k chodníku a pečlivě sledovala tváře všech mužů, kteří ji míjeli. Uviděla ho, teprve když se přikodrcalo poslední vrzající dělo s lafetou, od nějž stříkalo bláto: štíhlý vzpřímený pán s mokrou hřívou stříbrných vlasů na šíji seděl lehounce na klisně, která si razila cestu mezi blátivými kalužemi stejně elegantně jako dáma v saténových šatech. Ale ta klisna – to je přece Nellie! Nellie paní Tarletonové! Největší poklad Beatrice Tarletonové!

Když si pan Wilkes všiml Scarlett stojící v blátě, přitáhl s potěšeným úsměvem uzdu, sesedl a přistoupil k ní.

„Doufal jsem, že tě uvidím, Scarlett. Měl jsem ti vyřídit spoustu vzkazů z domova, ale nebyl čas. Přijeli jsme dnes ráno, a jak vidíš, nás ženou dál.“

„Proboha, pane Wilkesi,“ vykřikla Scarlett zoufale a chytila starého pána za ruku. „Nejezděte tam! Proč musíte i vy?“

„Aha, vidím, že pro tebe jsem už starý!“ usmál se pan Wilkes a Scarlett poznala Ashleyho úsměv, jenomže ve starším obličeji. „Na pochodování možná jsem starý, ale jezdit a střílet ještě dokážu. A paní Tarletonová byla tak laskava a půjčila mi Nellie, takže mám nejlepšího koně na světě. Doufám, že se Nellie nic nestane, jinak bych se do smrti nemohl vrátit domů a nesměl paní Tarletonové na oči. Nellie je poslední kůň, který jí zůstal.“ Pan Wilkes se upřímně smál a zahnal tím Scarlettin strach. „Matka, otec i děvčata se mají dobře a moc tě pozdravují. Tvůj otec málem dneska přijel s námi!“

„Proboha, jenom to ne!“ vykřikla Scarlett hrůzou. „Tatínek ne! Nepůjde do války, viďte, že ne?“

„Nepůjde, ale chtěl. Se svou chromou nohou by samozřejmě daleko nedošel, ale přesto se s námi chystal jet na koni. Tvoje matka souhlasila za předpokladu, že dokáže přeskočit ohradu lemující pastvinu, jelikož, jak prohlásila, na vojně by ho čekala spousta ježdění v těžkých podmínkách. Otec se smál, že je to maličkost, ale všechno dopadlo neuvěřitelně. Když kůň doběhl až k ohradě, zastavil se na místě a otec mu přeletěl přes hlavu! Div si nesrazil vaz! Víš, jak dovede být paličatý. Okamžitě vstal a zkoušel to znovu. Zkrátka, Scarlett, spadl z koně celkem třikrát, než mu paní O’Harová s Porkem pomohli do postele. Byl z toho celý pryč a dušoval se, že tvoje matka ‚určitě zašeptala koni do ucha nějaké čarodějné slovo‘. Pro aktivní službu se zkrátka nehodí, Scarlett. Nemusíš se kvůli tomu stydět. Koneckonců někdo musí zůstat doma a zabezpečit potravu pro armádu.“

Scarlett se nestyděla, naopak se jí nesmírně ulevilo.

„Poslal jsem Indii a Honey do Maconu k Burrovým a pan O’Hara se stará o Taru i Dvanáct dubů… Už musím jet, moje milá. Dovol, abych tě políbil na tvoje pěkné líčko.“

Scarlett našpulila rty a v hrdle pocítila rdousivou bolest. Pan Wilkes byl tak milý. Kdysi dávno doufala, že se stane jeho snachou.

„Tenhle polibek dej za mě Pittypat a tenhle Melanii,“ požádal pan Wilkes a dal jí další dva letmé polibky na tvář. „Jak se daří Melanii?“

„Dobře.“

„Ach tak!“ Díval se na ni, ale pohled mířil skrze ni a kolem ní, stejně jako to dělával Ashley; nepřítomné šedé oči mířily kamsi do jiného světa. „Rád bych viděl své první vnouče. Sbohem, moje milá.“

Pan Wilkes se vyšvihl na Nellie a s kloboukem v ruce a stříbrnými vlasy vystavenými dešti odjel. Scarlett se vrátila zpátky k Maybelle a paní Meadeové, teprve potom jí došel smysl poslední věty pana Wilkese. V záchvatu pověrčivé hrůzy se pokřižovala a pokoušela se odříkat modlitbu. Mluvil o smrti stejně jako Ashley a Ashley je teď… Lidé by nikdy neměli mluvit o smrti. Zmiňovat se o smrti znamená pokoušet boží prozřetelnost. Tři ženy se mlčky vydaly v dešti zpátky do lazaretu a Scarlett se v duchu modlila: Jeho ne, pane bože! Ne jeho a Ashleyho!

Ústup od Daltonu ke Kennesaw Mountain trval od počátku května do poloviny června, jak plynuly horké deštivé dny června a Shermanovi se nedařilo vyhnat vojsko Konfederace z kluzkých horských svahů, naděje znovu pozvedla hlavu. Všichni začali být veselejší a mluvili o generálu Johnstonovi mnohem příznivěji. Vlhké červnové dny přešly v ještě vlhčí červenec a vojáci Konfederace, bránící se zoufale na opevněných výšinách, drželi Shermana stále v šachu. Tehdy se Atlanty zmocnila bláznivá radost. Naděje stoupla všem do hlavy jako šampaňské. Sláva! Držíme je na uzdě! Vypukla epidemie oslav a tanečních zábav. Kdykoli se ve městě ocitli na noc vojáci z bojiště, okamžitě pro ně někdo uspořádal večeři, po níž následovala taneční zábava, a děvčata, kterých bylo desetkrát víc než mužů, si užívala, co mohla, a prala se, kdo bude tančit s vojáky.

Atlanta byla plná návštěvníků, uprchlíků, příbuzných ošetřujících raněné v lazaretech, manželek a matek vojáků bojujících v horách, které si přály být nablízku pro případ, že by některý z nich byl zraněn. Navíc se na město vrhla hejna krasavic z venkova, kde zbývajícím mužům bylo buď přes šedesát, nebo ještě nedosáhli šestnáct. Tetička Pittypat byla proti poslední kategorii nesmírně zaujatá, jelikož se jí zdálo, že tyto dívky přijely do Atlanty jenom proto, aby ulovily manžela, a nestydatost jejich počínání v ní vyvolávala úžas, jak daleko to se světem dospělo. Scarlett jejich počínání rovněž neschvalovala. Nevadila jí rozdychtěná konkurence šestnácti letých, jejichž svěží tvářičky a zářivé úsměvy zcela přehlušovaly dojem, jakým by jindy působily dvakrát obrácené šaty a spravované střevíčky. Sama měla novější a hezčí šaty než většina z nich, díky látce, kterou jí přivezl Rhett Butler ze své poslední výpravy blokádou, ale bylo jí už devatenáct, začínala být trošku okoukaná a muži se přece rádi věnují hloupým mladým slečinkám.

Vdova s dítětem je ve srovnání s hezkými husičkami v nevýhodě, říkala si v duchu Scarlett. Ale v těchto vzrušujících dnech na ni břemeno vdovství a mateřství doléhalo mnohem méně než kdykoli předtím. V přestávkách mezi denními službami v lazaretu a nočními zábavami Wadea skoro neviděla. Někdy na dlouhou dobu zapomněla, že má dítě.

Za teplých letních vlhkých nocí byly všechny domy v Atlantě otevřeny vojákům, kteří hájili město. Velké domy od Washingtonovy ulice po Broskvoňovou zářily světly, zatímco uvnitř se konaly zábavy pro zablácené bojovníky ze zákopů, a nočním vzduchem se do dálky nesly zvuky bendža a houslí, šoupání tančících nohou a

lehký Tvůj dopis přišel jenže pozdě smích. Nad klavíry se skláněly skupinky lidí, kteří s gustem zpívali smutná slova písně , , a otrhaní ctitelé se významně dívali po dívkách usmívajících se za vějíři z krocaních ocasů a prosili je, aby nečekaly, až bude pozdě. Žádná dívka nečekala, pokud se našel nápadník. Strženy vlnou hysterického veselí a vzrušení, jaká zaplavila město, hrnuly se do manželství. Během měsíce, kdy Johnston zadržoval nepřítele pod Kennesaw Mountain, bylo uzavřeno mnoho sňatků, sňatků, při nichž se nevěsty červenaly štěstím v nádheře vypůjčené nejméně od tuctu přítelkyň a ženichovi se opírala šavle o koleno v záplatovaných kalhotách. Tolik vzrušení, tolik slavností, tolik napětí. Sláva! Johnston zadržuje Yankee třicet čtyři kilometry od Atlanty! Jistě, linie kolem Kennesaw Mountain byly neproniknutelné. Po pětadvaceti dnech nepřetržitých bojů se o tom přesvědčil i generál Sherman, protože utrpěl obrovské ztráty. Místo aby pokračoval ve frontálním útoku, otočil své jednotky v dalším širokém oblouku a pokoušel se proniknout mezi armádu Konfederace a Atlantu. Tato strategie opět přinesla ovoce. Johnston byl nucen vyklidit pozice na výšinách, které tak znamenitě hájil, a musel si krýt týl. V bojích ztratil třetinu vojáků, zbytek se v dešti vyčerpaně vlekl otevřenou krajinou k řece Chattahoochee. Armáda Konfederace neměla naději na posily, kdežto po železnici, která byla v Shermanových rukou z Tennessee na jih až k předním liniím, byly denně dopravovány posily i materiál. Šedé linie se tedy stahovaly rozbahněnými poli zpět, zpět k Atlantě.

Po ztrátě údajně neproniknutelné linie zachvátila město nová vlna hrůzy. Pětadvacet šťastných, divokých dní se všichni navzájem ujišťovali, že se taková věc nemůže stát. A teď se stala! Ale generál určitě zadrží Yankee na druhém břehu řeky. Jenomže ta řeka je, bože můj, vzdálená pouhých dvanáct kilometrů!

Sherman Jižany znovu obchvátil, překročil řeku nad jejich pozicemi a vyčerpané šedé zástupy byly nuceny ve spěchu přebrodit žlutou vodu a vrhnout se znovu mezi vetřelce a Atlantu. Spěšně vybudovali mělké zákopy severně od města v údolí, jímž protékal Broskvoňový potok. Atlanty se zmocnily zoufalství a panika.

Bojovat a ustoupit! Bojovat a ustoupit! A každý další ústup přiváděl Yankee blíž k městu. Broskvoňový potok byl vzdálen jen osm kilometrů! Co si generál vlastně myslí?

Volání „Chceme muže, který se nepříteli postaví a bude bojovat!“ dolehlo až do vzdáleného Richmondu. V hlavním městě si uvědomovali, že by pád Atlanty znamenal porážku v celé válce, a proto byl generál Johnston po překročení řeky Chattahoochee zbaven velení. Velení převzal velitel jednoho z jeho sborů, generál Hood, a město si trochu oddechlo. Hood neustoupí. Ten kolohnát z Kentucky s rozježeným plnovousem a planoucíma očima určitě ne! Měl pověst buldoka. Zažene Yankee od potoka, pak zpátky za řeku a potom krok za krokem po známé cestě až do Daltonu. Ale vojáci volali jako jeden muž: „Chceme starého Joea,“ protože s ním prošli celou tu vyčerpávající vzdálenost z Daltonu a na rozdíl od civilistů věděli, jaké přesile museli čelit.

Sherman nečekal, až se Hood stačí připravit k útoku. Den po změně ve velení Konfederace yankeeský generál udeřil na městečko Decatur, ležící necelých deset kilometrů od Atlanty, zmocnil se ho a přeťal v něm železniční trať. Byla to trať spojující Atlantu s Charlestonem, Wilmingtonem a Virginií. Sherman zasadil Konfederaci zdrcující úder. Nadešel čas rozhodujícího boje! Celá Atlanta se hlasitě dožadovala akce!

A pak, jednoho parného odpoledne v červenci, se Atlantě její přání splnilo. Generál Hood dokázal víc než jen postavit se nepříteli a bojovat. Prudce udeřil na Yankee u Broskvoňového potoka a přitom nasadil své vojáky ze zákopů proti modrým liniím v místech, kde měl Sherman více než dvojnásobnou převahu.

Lidé v Atlantě se vyděšeně modlili, aby Hoodův útok zahnal Yankee, odkud přišli, všichni poslouchali rachot děl a práskání tisíců pušek, které bylo slyšet, přestože se střílelo šest kilometrů od středu města, jako by pálily někde za rohem. Všichni vnímali hřmění dělostřeleckých baterií a viděli kouř, který se válel nad stromy jako nízké mraky, ale celé hodiny nikdo netušil, jak vlastně bitva probíhá.

První zprávy přišly k večeru, byly nejisté, děsivé a navzájem si protiřečily, jelikož je přinášeli vojáci, kteří byli zraněni v počátečních hodinách boje. Zranění se začínali belhat do města, jednotlivě i ve skupinkách, lehce ranění podpírali kamarády, kteří kulhali nebo se s bídou vlekli. Brzy splynuli v nepřetržitý proud, který si bolestně razil cestu do lazaretů. Ranění byli v obličejích černí od střelného prachu, prachu z cesty a potu a na zasychající krev z neobvázaných ran se jim slétala hejna much.

Dům tetičky Pittypat byl jedním z prvních, ke kterému se ranění dovlekli, zhroutili se na zelený trávník u vrátek a sípavě volali: „Vodu!“Celé

horké odpoledne tetička Pittypat se svou domácností, černochy i bělochy, pobíhala na slunci s kbelíky vody a obvazy, všichni nabírali vodu žíznícím a obvazovali rány, až došly nejen obvazy, ale i roztrhaná prostěradla a ručníky. Tetička Pittypat úplně zapomněla, že při pohledu na krev omdlévá, a dřela se, dokud jí drobné nožičky v těsných střevíčcích neotekly a nevypověděly službu. I Melanie, která byla ve vysokém stupni těhotenství, zapomněla na cudnost a horečně pracovala bok po boku s Prissy, kuchařkou a Scarlett. Obličej měla stejně strhaný jako ranění. Když nakonec omdlela, museli ji uložit na kuchyňský stůl, protože na všech postelích, pohovkách a křeslech v domě leželi ranění.

Malý Wade, na kterého ve zmatku zapomněli, se krčil za zábradlím verandy před domem, pokukoval na trávník jako vyděšený králíček z klece, oči vytřeštěné hrůzou, cucal si palec a škytal. Scarlett si ho nakonec všimla a ostře na něj houkla: „Jdi si hrát za dům, Wade Hamptone!“ ale chlapec byl příliš vyděšen, příliš fascinován šíleným výhledem, který se před ním otvíral, než aby poslechl.

Na trávníku bezmocně leželi vojáci, kteří nemohli únavou dál, anebo se pro zranění nedokázali pohnout. Strejda Peter je postupně nakládal do kočáru a odvážel do lazaretu, až byl starý kůň celý zpěněný. Paní Meadeová a Merriwetherová poslaly své kočáry, jejichž péra také při každé jízdě vrzala pod tíhou raněných.

Později za dlouhého horkého letního soumraku se na cestě z bojiště objevily sanitní vozíky a vozy zásobovacích oddílů přikryté zablácenými plachtami. Nakonec se přidaly farmářské vozy, dvoukoláky tažené voly i soukromé kočáry, které zrekvírovala sanitní služba. Kodrcaly se po hrbolaté cestě kolem domu tetičky Pittypat, plné zraněných a umírajících vojáků, a do rudého prachu z nich kapala krev. Když vozkové uviděli ženy se kbelíky a naběračkami, zastavili a z povozů se ozval sbor hlasů dožadujících se hlasitě nebo šeptem: „Vodu!“

Scarlett přidržovala kymácející se hlavy, aby se vyprahlá ústa mohla napít, polévala kbelíky vody těla rozpálená horečkou i otevřené rány, aby se raněným alespoň na chvilku ulevilo. Stoupala si na špičky, když podávala vozkům sanitních vozíků naběračku s vodou, a všech se ptala se srdcem v hrdle: „Co je nového? Co je nového?“Ode

všech dostávala tutéž odpověď: „Nevim nic jistýho, milospani. Eště je moc brzo.“

Přišla dusná noc. Lísteček se nepohnul a hořící borové větve, které drželi černoši místo pochodní, ohřívaly vzduch ještě víc. Scarlett měla nos ucpaný prachem a rozpukané rty. Kalikové šaty, jejichž barva připomínala levanduli a které si ráno oblékla čerstvě vyprané a naškrobené, byly samá krev, pot a špína. Tohle tedy měl Ashley na mysli, když psal, že na válce nevidí nic slavného, ale jen špínu a utrpení.

Únava dodávala celému výjevu neskutečnou, přízračnou příchuť. Tohle přece nemohla být pravda, a pokud ano, celý svět zešílel. Pokud ne, proč má stát na klidném prostranství před domem tetičky Pittypat uprostřed kymácejících se světel a polévat vodou umírající nápadníky? Mnozí z nich se jí před bitvou dvořili a pokoušeli se o úsměv, jakmile ji teď spatřili. Po téhle temné prašné cestě se vlekla spousta mužů, které dobře znala, spousta mužů jí umírala před očima s obličeji hemžícími se moskyty a komáry, mužů, s nimiž tancovala, kterým hrávala na klavír a zpívala, které škádlila, utěšovala a milovala – alespoň trochu.

Careyho Ashburna našla ve spodní vrstvě raněných na dvoukoláku taženém voly, byl zraněn do hlavy a téměř nejevil známky života. Protože ho nedokázala sundat z vozu, aniž by musela pohnout dalšími šesti raněnými, nechala ho raději odvézt do lazaretu. Později se dozvěděla, že zemřel dřív, než ho stačil lékař prohlédnout, a byl pochován, ale nikdo nevěděl kde. Toho měsíce byly spousty mužů pochovány do mělkých, narychlo vykopaných hrobů na oaklandském hřbitově. Melanie si vyčítala, že se jim nepodařilo odstřihnout Careymu kadeř a poslat ji jeho matce do Alabamy.

Horká noc se pomalu vlekla, všechny bolela záda a kolena se pod nimi podlamovala únavou, ale Scarlett s Pitty volaly na všechny přicházející vojáky: „Co je nového? Co je nového?“

Po dlouhých hodinách čekání se konečně dočkaly odpovědi, odpovědi, po níž obě zbledly a podívaly se navzájem zoufale do očí.

„Ustupujem.“

„Musíme ustoupit.“

„Je jich o mnoho tisíc víc než nás.“

„Yankeeové odřízli u Decaturu Wheelerovu jízdu. Musíme ji posílit. Všichni naši hoši budou brzy ve městě.“

Scarlett a Pitty se musely pevně chytit jedna druhé za paži, aby neupadly.„A

– a Yankeeové přicházejí?“

„Jó, milospani, přicházej, jenže se daleko nedostanou.“

„Nebojte se, slečno, Atlantu nemůžou dobýt.“

„Ne, milospani, dyk přeci máme kolem města milion kilometrů vopevnění.“

„Starej Joe mi to řek vosobně: ‚Atlantu můžu hájit donekonečna.‘“

„Jenže starýho Joea už nemáme.“

„Máme…“

„Drž hubu, blbče! Chceš vyděsit dámy?“

„Yankeeové se města nikdy nezmocní, milostivá paní.“

„Proč ste vy, dámy, rači nevodjely do Maconu nebo někam jinam, kde byste byly bezpečnější? Což tam nemáte žádný příbuzenstvo?“

„Yankeeové sice Atlantu nedobydou, ale stejně tu pro dámy nebude moc zdravý prostředí, až se vo to budou pokoušet.“

„Strhne se tady pořádná kanonáda.“Druhý

den prošla poražená armáda v teplém pařícím se dešti Atlantou. Pochodovali po tisících, vyčerpáni hladem a únavou, zdecimováni sedmdesáti šesti dny nepřetržitých bojů a ústupů, s koňmi, sotva se držícími na nohou, s děly a muničními vozíky zapřaženými na všelijakých zbytcích provazů a pruzích nevydělané kůže. Ale nebyl to bezhlavý útěk, stáhli se organizovaně a spořádaně. Pochodovali v útvarech, bez ohledu na roztrhané uniformy měli rázný krok a rozstřílené červené prapory jim navzdory dešti vlály nad hlavami. Pod velením starého Joea se naučili ustupovat, a ten dokázal z ústupu udělat stejně skvělý strategický tah jako z postupu vpřed.

Sevřené Marylande, můj Marylande! řady vousatých otrhaných mužů prošly po Broskvoňové ulici za zpěvu písně a celé město jim přišlo zamávat. Ať vítězili, nebo prohrávali, byli to jejich hoši.

Státní milice, která vyrazila do pole ve skvělých uniformách doslova včera, se teď prakticky nedala rozeznat od ostřílených starých vojáků, tak byli její příslušníci umazaní a zašlí. V očích měli nový výraz. Tři roky omluv a vysvětlování, proč nemohou být na frontě, měli definitivně za sebou. Vyměnili bezpečnost v zázemí za bojovými liniemi za hrůzy bitvy. Stali se z nich veteráni, sice veteráni s krátkou službou, ale přesto veteráni, a splnili svou povinnost. Hledali očima v davu známé tváře a hleděli na ně s pýchou a vzdorem. Teď mohli nést hlavu hrdě vzhůru.

Za milicí pochodovali starci a holobrádci z domobrany, šediví vousáči se s bídou vlekli, kdežto nezletilí mladíci se tvářili jako unavené děti, které příliš brzy přičichly k problémům dospělých. Scarlett zahlédla Phila Meadea a stěží ho poznala, obličej měl černý od střelného prachu a špíny a přestálým napětím a vyčerpáním se stěží držel na nohou. Strýček Henry se belhal kolem v dešti bez klobouku, s hlavou prostrčenou dírou v kusu starého voskovaného plátna. Dědečka Merriwethera vezli na dělové lafetě s bosýma nohama ovázanýma kusy roztrhané pestré deky. Ale ať Scarlett hledala sebepečlivěji, po Johnu Wilkesovi jako by se zem slehla.

Zato Johnstonovi veteráni pochodovali jako na přehlídce neúnavným lehkým krokem, který je nosil ve válce už třetí rok, a pořád v sobě našli dost energie, aby se usmívali a mávali na hezká děvčata a hrubě se posmívali mužům bez uniformy. Mířili k opevněním obklopujícím ze všech stran město – a tentokrát to nebyly mělké, narychlo vybudované zákopy, ale regulérní zemní opevnění, kryjící vojáky až po prsa, zpevněná pytli s pískem a doplněná zašpičatělými dřevěnými kůly. Město bylo obklopeno nekonečnými kilometry zákopů, rudých příkopů, nad nimiž se tyčily rudé mohyly, čekající na muže, kteří je zaplní.

Dav provolával vojákům slávu, stejně jako by je chválil za vítězství. Ve všech byla malá dušička, ale když poznali pravdu, došlo k nejhoršímu, válka pronikla až pod jejich okna, všichni obyvatelé se najednou změnili. Tvářili se vesele, i když jejich veselý výraz byl poněkud nucený. Všichni se před vojáky snažili tvářit statečně a sebevědomě. Opakovali výrok starého Joea, který pronesl těsně předtím, než byl zbaven velení: „Atlantu můžu bránit donekonečna.“

A teď, když byl Hood donucen k ústupu, si mnozí stejně jako vojáci přáli, aby se starý Joe vrátil, ale neříkali to nahlas, místo toho čerpali odvahu z jeho výroku:

„Atlantu můžu hájit donekonečna!“ Opatrná taktika generála Johnstona nebyla nic pro Hooda. Napadl Yankee nejdřív na východě a potom na západě. Sherman kroužil kolem města jako zápasník, který zkouší, kam by protivníkovi nasadil další chvat, ale Hood nezůstal trčet v zákopech a nečekal, až Yankeeové zaútočí. Provedl proti nim odvážný výpad a vrhl se na ně jako rozzuřený býk. Během několika málo dnů byly vybojovány bitvy u Atlanty a u Ezra Church, v obou případech to byla obrovská střetnutí, před nimiž se bitva na Broskvoňovém potoce scvrkla v bezvýznamnou šarvátku.

Ale Yankeeové se neustále vraceli a očekávali další boj. Pokaždé utrpěli obrovské ztráty, ale mohli si je dovolit. A mezitím jejich baterie bez ustání ostřelovaly Atlantu, zabíjely obyvatele v jejich vlastních domech, strhávaly střechy z budov, vyrývaly na ulicích hluboké krátery. Obyvatelé se ukrývali, jak mohli, ve sklepích, vykopaných děrách a tunelech vyhloubených do železničních náspů. Atlanta byla pravidelně obléhána.

Během jedenácti dnů od převzetí velení ztratil generál Hood skoro tolik mužů jako generál Johnston za sedmdesát čtyři dny nepřetržitých bojů a ústupu a Atlanta byla sevřena ze tří stran.

Železnice vedoucí z Atlanty do Tennessee byla celá v Shermanových rukou. Jeho armáda pronikla přes trať dále na východ a přeťala další trať vedoucí na jihozápad do Alabamy. Pouze trať vedoucí na jih do Maconu a Savannah zůstávala ještě volná a tato jediná zbývající železnice nestačila zoufalé potřebě těžce zkoušeného města. Ale dokud ji bylo možné hájit, Atlanta mohla vzdorovat.

Scarlett se vyděsila, když si uvědomila, jakého významu trať nabyla, jak zuřivě bude Sherman usilovat o její přetnutí a jak zoufale bude Hood bojovat, aby ji uhájil. Vždyť to přece byla trať probíhající jejím okresem a nádražím v Jonesboro. A z Tary do Jonesboro je pouhých osm kilometrů! Tara jí sice ve srovnání s horoucím peklem Atlanty připadala jako přístav bezpečí, ale zároveň ležela osm kilometrů od Jonesboro! V den, kdy se strhla bitva u Atlanty, Scarlett a mnohé další dámy seděly na plochých střechách obchodů, odkud, chráněny titěrnými slunečníčky, sledovaly boje. Když začaly do ulic dopadat první granáty, utekly do sklepů a ještě téže noci začal hromadný odchod žen, dětí a starců z města. Všichni mířili do Maconu a mnozí z lidí, kteří tu noc nastoupili do vlaku, utíkali před nepřítelem už popáté nebo pošesté, protože předtím prodělali Johnstonův ústup od Daltonu. Měli teď mnohem méně zavazadel, než když přijeli do Atlanty. Většina měla jen plátěný vak a hubený oběd zabalený do barevného kapesníku. Sporadicky vezli vyděšení sluhové stříbrné džbánky, nože a vidličky a pár rodinných portrétů, které se podařilo zachránit při útěku z domova.

Paní Merriwetherová s paní Elsingovou odmítly opustit město. Bylo jich zapotřebí v lazaretu a kromě toho se, jak hrdě prohlašovaly, nebály a tvrdily, že je žádný Yankee nevyžene z jejich vlastních domovů. Ale Maybelle s dítětem a s Fanny Elsingovou odjely do Maconu. Paní Meadeová projevila poprvé od svatby neposlušnost a rozhodně se odmítla podřídit manželovu příkazu, aby odjela vlakem do bezpečí. Pan doktor ji přece potřebuje, prohlásila. Navíc Phil trčel někde v zákopech u města a matka mu chtěla být nablízku pro případ, že by…

Ale paní Whitingová a mnohé dámy ze Scarlettina kroužku odjely. Tetička Pitty, která bryskně odsoudila Johnstona za neustálé ustupování, patřila k prvním, kteří sbalili kufry. Tvrdila, že má slabé nervy a nedokáže snášet všechen ten rámus. Obávala se, že by mohla po explozi omdlít a nedostala by se do sklepa. Neměla strach, to ne. Snažila se své dětské rty sešpulit do bojovného válečnického výrazu, ale marně. Raději pojede do Maconu k bratranci, starému panu Burrovi, a děvčata by měla jet s ní.

Scarlett do Maconu nechtěla. Byla sice vyděšena vybuchujícími dělostřeleckými granáty, ale v duchu si říkala, že než jet do Maconu, radši zůstane v Atlantě, protože ze srdce nenáviděla starou paní Burrovou. Před léty ji paní Burrová přistihla na jedné z domácích slavností u Wilkesových, jak se líbá s jejím synem Williem, a prohlásila, že je „lehká ženská“. „Ne,“ řekla Scarlett tetičce Pitty, „já pojedu domů do Tary a Melanie ať klidně jede s vámi do Maconu.“

Po těch slovech se Melanie zoufale a vyděšeně rozplakala. Když se tetička Pitty rozběhla pro doktora Meadea, Melanie popadla Scarlett za ruku a úpěnlivě ji prosila: „Moje milá, neodjížděj do Tary a neopouštěj mě! Bude se mi po tobě stýskat. Ach, Scarlett, vždyť bez tebe umřu, až se mi bude mít narodit dítě! Jistě – jistě že mám tetičku Pitty a že je roztomilá. Ale víš, že nikdy nerodila, a někdy jsem z ní tak nervózní, že bych nejradši začala vřískat. Neopouštěj mě, miláčku! Jsi vlastně moje sestra a navíc,“ usmála se chabě, „jsi Ashleymu slíbila, že se o mě postaráš. Řekl mi, že tě o to poprosí.“

Scarlett k ní v úžasu sklopila oči. Jak ji Melly může mít tolik ráda, když ona švagrovou nesnáší tak silně, že se má co přemáhat, aby si toho nevšimla? Jak může být Melly tak hloupá a neuhodnout tajemství její lásky k Ashleymu? Scarlett se během těchto měsíců plných utrpení a čekání na zprávy od něho přece stokrát prozradila. Ale Melanie si ničeho nevšimla, Melanie, která v každém, koho měla ráda, dokázala vidět jen to dobré… Ovšem že Ashleymu slíbila, že se o Melanii postará. Ach, Ashley! Ashley! Určitě jsi mrtvý! Celé ty měsíce, co čekáme na zprávu od tebe! A teď jsi mi připomněl slib, který jsem ti dala, a já nemám možnost úniku!

„Dobře,“ přisvědčila stručně. „Máš pravdu, slíbila jsem mu to a držím slovo. Přesto nepojedu do Maconu k té staré koze Burrové. Za pět minut bych jí musela vyškrábat oči. Moje matka tě ráda uvidí u nás doma.“

„Bože, to by se mi líbilo! Tvoje matka je tak milá. Ale víš sama, že tetička by z toho měla smrt, kdyby nebyla u mě, až se bude mít narodit dítě. A do Tary ji nedostaneme. Leží příliš blízko bojiště a teta chce mít jistotu a bezpečí.“

Doktor Meade, který přiběhl celý bez dechu, jelikož podle tetiččina vyděšeného naléhání čekal, že zastihne Melanii přinejmenším při nastávajícím předčasném porodu, byl znechucen a ani to neskrýval. Když se dozvěděl o příčinách pozdvižení, vyřešil spor slovy, která nepřipouštěla diskusi.

„Cesta do Maconu pro vás nepřipadá v úvahu, slečno Melly. Jestli se hnete z města, za váš stav neručím. Vlaky jsou přeplněné, spojení nejisté a cestující mohou být kdykoli vysazeni někde v lese, jakmile armáda potřebuje vlak pro přepravu raněných, vojáků nebo materiálu. Ve vašem stavu…“

„Ale kdybych jela se Scarlett do Tary…?“

„Řekl jsem vám, že nepřipustím, abyste se odsud hnula. Do Tary se cestuje stejným vlakem jako do Maconu a za stejných podmínek. Navíc nikdo přesně neví, kde jsou momentálně Yankeeové, ale je jisté, že jsou prakticky všude. Váš vlak by mohl být třeba i zajat. A i kdybyste se dostaly bezpečně do Jonesboro, musely byste podstoupit namáhavou osmikilometrovou jízdu po hrbolaté silnici do Tary. Taková cesta se pro ženu v požehnaném stavu nehodí. Navíc od doby, co starý doktor Fontaine odešel do armády, není v okrese jediný lékař.“

„Ale jsou tam porodní báby…“

„Já mluvil o lékařích,“ přerušil ji doktor Meade prudce a pohledem podvědomě přejel po Melaniině křehké tělesné konstituci. „Nedovolím, abyste se odsud hnula. Cestování by pro vás mohlo být nebezpečné. Předpokládám, že nechcete porodit ve vlaku nebo bryčce!“Nad

takovou lékařskou otevřeností se dámy musely zahanbeně rdít a zmlknout.

„Musíte zůstat tady, abych vás měl neustále na očích, a musíte ležet. Nesmíte běhat po schodech, ani dolů do sklepa. V žádném případě, ani kdyby vám do okna padaly granáty. Tady vám ostatně nehrozí velké nebezpečí. Yankeeové budou stejně brzy odraženi… Zkrátka, vy, slečno Pitty, se seberte, jeďte do Maconu a mladé paní nechte tady.“

„Bez gardedámy?“ vykřikla tetička celá bez sebe zděšením.

„Obě jsou vdané,“ zkoušel to opatrně doktor Meade. „A moje paní bydlí jen ob dva domy. Ve stavu, v jakém je slečna Melly, přece nebudou přijímat pánské návštěvy. Proboha, slečno Pitty! Uvědomte si, že je válka. Teď není čas na společenské ohledy. Musíme myslet především na slečnu Melly.“

Lékař rázně odešel z pokoje a na přední verandě počkal na Scarlett .„Řeknu

vám všechno otevřeně, slečno Scarlett,“ začal a popotahoval si šedou bradku. „Připadáte mi na mladou ženu rozumná, takže si můžete ušetřit zbytečné červenání. Už nechci slyšet ani slovo o tom, že by slečna Melly měla někam odjet. Pochybuji, že by cestu přežila. Bude to mít těžké i při nejlepší péči – má příliš úzkou pánev, jak sama víte, a porod se pravděpodobně bude muset provést kleštěmi, takže nemohu připustit, aby se v ní hrabala nějaká černošská nána. Ženy jako ona by neměly mít děti, ale… Zkrátka, sbalte tetičce kufry a pošlete ji do Maconu. Je tak vyděšená, že by strach přenesla na Melly, a to nemůžeme potřebovat. A ještě něco, slečno,“ doktor Meade si Scarlett změřil pronikavým pohledem, „nechci slyšet ani o vašem odjezdu. Zůstanete s Melly, dokud neporodí. Doufám, že se nebojíte, nebo snad ano?“

„Kdepak!“ odpověděla Scarlett statečně.

„Takhle se mi líbíte. Manželka vám bude dělat gardedámu, kdybyste potřebovala, a jestli si slečna Pitty bude chtít vzít služebnictvo s sebou, pošleme vám starou Betsy, aby vám vařila. Bude to na krátkou dobu. Dítě by se mělo narodit nejpozději do pěti týdnů, ale u prvních dětí si člověk nikdy nemůže být zcela jistý, zvláště když se k tomu přidá všechno tohle střílení. Porod může přijít každým dnem.“A

tak tetička Pittypat odjela v záplavě slz do Maconu a strejdu Petera s kuchařkou si vzala s sebou. Kočár i s koněm věnovala v záchvatu vlasteneckého nadšení lazaretu, vzápětí toho litovala a znovu se usedavě rozplakala. Scarlett s Melanií zůstaly s Wadem a Prissy samy v domě, který byl teď i při vší kanonádě mnohem tišší.

Kapitola 19

Během prvních dnů obléhání, kdy Yankeeové zkusmo ostřelovali hned ten, hned onen úsek opevnění, se Scarlett tak děsila vybuchujících dělostřeleckých granátů, že se vzmohla nanejvýš na to, aby si bezmocně zakryla uši dlaněmi a čekala, že se každou chvíli odebere na věčnost. Pokaždé, když zaslechla svištivý nářek oznamující jejich přílet, vrazila do Melaniiny ložnice, vrhla se k ní na postel, obě se pevně objaly, a když schovávaly hlavy pod polštář, společně jedním hlasem bědovaly. Prissy s Wadem se schovali do sklepa, skrčili se do tmy plné pavučin, Prissy hlasitě naříkala, Wade tiše vzlykal a škytal.

Zatímco nad hlavami svištěla smrt, Scarlett se dusila pod péřovými polštáři a v duchu proklínala Melanii, že se kvůli ní nemůže schovat na bezpečnějším místě pod schody. Ale lékař Melanii zakázal chodit a Scarlett jí musela dělat společnost. Kromě hrůzy, že může být roztrhána na kusy, na ni stejně naléhavě doléhala hrůza, že Melanie začne každým okamžikem rodit. Jakmile si to představila, pokaždé ji zalil lepkavý pot. Co by udělala, kdyby Melanie začala zničehonic rodit? Scarlett věděla, že by spíš nechala Melanii umřít, než aby vyběhla na ulici a hledala lékaře, když všude kolem padají granáty hustě jako kroupy. Zároveň si uvědomovala, že by se Prissy raději nechala umlátit, než by vystrčila nos z domu. Co by tedy udělala v případě porodu?

Jednou večer si o těchto záležitostech šeptaly s Prissy, zrovna když rovnaly na podnos večeři pro Melanii, a Prissy ji kupodivu uklidnila.„Slečno

Scarlett, až příde na slečnu Melly její hodinka, tak se nic nestane, dyž neseženem dochtóra. Já šecko stačim sama. Vo porodech vim přeci šecko. Což nejni moje máma porodní bába? Což mě taky nevyučila, co a jak? Klidně to můžete nechat na mně.“

Scarlett si oddechla, že má tak zkušenou pomocnici, přesto se nemohla dočkat, až bude mít tuhle osudovou zkoušku za sebou. Zoufale si přála, aby mohla uniknout z dosahu granátů a směla se vrátit do klidného domova v Taře, proto se denně před spaním modlila, aby se dítě narodilo už zítra a ona byla zproštěna svého závazku a směla odjet z Atlanty. Tara jí připadala jako azyl, kde by se ukryla v bezpečné vzdálenosti od všech nynějších trápení.

Scarlett toužila po domově a po matce jako po ničem jiném v životě. Kdyby mohla být u Ellen, nebála by se ničeho na světě, ať by se dělo cokoli. Večer, když uléhala po dni naplněném svištěním a explozemi granátů, od nichž jí div nepraskly bubínky, si říkala, že ráno konečně poví Melanii, že v Atlantě nevydrží už ani den, že musí odjet domů a Melanie půjde k paní Meadeové. Ale když položila hlavu na polštář, pokaždé si vybavila Ashleyho úsměv při posledním setkání, jeho obličej jakoby zachmuřený vnitřní bolestí s náznakem úsměvu na rtech: „Postaráš se mi o Melanii, viď? Jsi taková silná… Slib mi to.“ Přece mu to opravdu slíbila. Ashley někde leží mrtvý. Ať je kdekoli, určitě ji pozoruje a poutá ji ke splnění slibu. Ať byl živý, nebo mrtvý, nemohla ho za žádných okolností zklamat. Proto nechávala plynout den za dnem a zůstávala v Atlantě.

Na Elleniny dopisy, zapřísahající ji, aby se vrátila domů, odpovídala listy, v nichž bagatelizovala nebezpečí, jaké jí hrozí při obléhání, vysvětlovala, v jak nepříjemné situaci se nachází Melanie, a slibovala, že přijede, hned jak se dítě narodí. Ellen, která měla vyvinutý smysl pro příbuzenské svazky, ať pokrevní, nebo nabyté sňatkem, odepsala proti své vůli, aby tedy Scarlett zůstala, ale zároveň požadovala, aby Wade a Prissy byli vysláni domů bez nejmenších odkladů. Prissy tento požadavek naprosto schvalovala, protože při každém nečekaném zvuku začala drkotat zuby a chovala se jako smyslů zbavená. Až příliš mnoho času trávila tím, že se krčila ve sklepě, a nebýt paní Meadeové, která jim poslala starou Betsy, oběma mladým dámám by se vedlo špatně.

Scarlett si mateřsky přála, aby Wade odjel z Atlanty, nejen proto, aby se dostal do bezpečí, ale také protože ji rozčiloval svým neustálým strachem. Dělostřelba Wadea děsila, až ztratil řeč, a i v přestávkách, kdy se tiskl ke Scarlettiným sukním, byl tak vystrašený, že nemohl ani plakat. Večer se bál jít do postele, bál se tmy, bál se usnout, aby nepřišli Yankeeové a nechytili ho. Chlapcovo tiché noční vzlykání Scarlett nesnesitelně drásalo nervy. Byla vyděšená stejně jako chlapec, ale navenek to tajila, a když jí to jeho napjatá, zachmuřená tvářička každou chvíli připomněla, měla na syna vztek. Ano, Wade by měl být v Taře. Prissy by ho tam měla dovézt a okamžitě se vrátit, aby mohla pomáhat Melanii při porodu.

Než Scarlett stačila chlapce s chůvou vypravit na cestu, došly zprávy, že se Yankeeové obrátili na jih a podél železniční trati spojující Atlantu s Jonesboro dochází k šarvátkám. Co kdyby Yankeeové zajali vlak, jímž by jel Wade s Prissy – Scarlett s Melanií zbledly při pouhém pomyšlení na takovou věc, každý věděl, že zvěrstva, jichž se Yankeeové dopouštějí na bezbranných dětech, jsou ještě horší než věci, které provádějí ženám. Scarlett se bála chlapce poslat pryč, a tak Wade zůstal v Atlantě, vyděšený, mlčenlivý přízrak dítěte, které se drží mámy jako klíště a bojí se pustit jejích sukní, byť na okamžik.

Obležení pokračovalo za horkých červencových dnů, hřmících dnů přicházejících po nocích plných napjatého, výhružného ticha a město se mezitím začalo přizpůsobovat situaci. Když došlo k nejhoršímu, lidé se začali chovat, jako by neměli co ztratit. Nejdřív se báli obležení, teď se ho dočkali a nebylo nakonec tak hrozné. Život mohl probíhat a také probíhal skoro normálně. Všichni věděli, že se pod nimi připravuje k výbuchu sopka, ale dokud nevybuchla, nemohli sami nic dělat. Proč by si s tím lámali hlavu? A nikde nebylo psáno, že sopka nutně vybuchne. Copak generál Hood nezadržoval Yankee před městem? Copak jízda nedržela pevně v rukou železniční trať do Maconu? Ať si Sherman nechá zajít chuť!

Navzdory zdánlivé bezstarostnosti, s níž obyvatelé čelili dopadajícím granátům i sníženým přídělům potravin, navzdory předstírání, že nevidí Yankee vzdálené sotva osm set metrů, a navzdory bezmeznému spoléhání na šedou linii otrhaných vojáků ze zákopů, těsně pod povrchovou slupkou života v Atlantě pulsovala nejistota, co přinese příští den. Napětí, starost, smutek, hlad i muka, působená rostoucí a zas klesající nadějí, tu slupku ztenčovaly.

Scarlett díky předstírané statečnosti přátel a díky milosrdnému přizpůsobení, jaké příroda poskytuje ve všech situacích, které lidé nemohou změnit, a přesto je musí vydržet, začala postupně nabývat odvahy. Stále ještě vyděšeně vyskočila při každém výbuchu, ale už si neběžela s hysterickými výkřiky schovávat hlavu pod Melaniin polštář. Dokázala polknout a slabým hláskem se zeptat: „Tenhle dopadl blízko, že?“

Scarlett se tolik neděsila i proto, že život začínal připomínat sen, sen příliš strašný, aby mohl být pravdivý. Nebylo přece možné, aby se ona, Scarlett O’Harová, ocitla v takové nesnázi, ohrožována smrtí, která mohla přijít každou hodinu, každou minutu. Nebylo možné, aby se klidný běh života v tak krátké době dočista změnil.

Scarlett připadalo groteskně neskutečné, aby jitřní oblohu se vznešeným azurem znesvěcoval dým z děl, který visel nad městem jako nízké mraky, z nichž šlehají blesky, aby teplá poledne pronikavě vonící hustým zimolezem a popínavými růžemi mohla vyvolávat takovou hrůzu, protože do ulic se svištěním dopadaly granáty, které při výbuchu hřměly jako rány ohlašující konec světa, rozsévaly železné střepiny na stovky metrů daleko a trhaly na kusy lidi i zvířata.

S tichými ospalými siestami po obědě byl konec. I když se bitevní vřava občas utišila, Broskvoňová ulice přesto vřela ruchem a hlukem. Pod okny rachotila děla a sanitní vozíky, ranění se vlekli ze zákopů do města, jednotky se přesouvaly usilovným pochodem, odvolány ze zákopů na jedné straně a odeslány k posílení některého zle tísněného úseku obrany na opačné straně města, a kurýři se bezhlavě štvali po ulicích, jako by na jejich hlášeních závisel osud celé Konfederace.Horké

noci přinášely určité uklidnění, ale jejich klid byl zlověstný. Když nastala tichá noc, byla tichá až příliš – jako by rosničky, kobylky a ospalí sedmihlásci byli tak vyděšeni, že se báli pípnout v obvyklém sborovém zpěvu, který patřil k letním nocím. A ticho znovu a znovu přerušovala palba z pušek rozléhající se z posledních obranných linií.

V pozdních nočních hodinách, kdy všechny lampy byly zhasnuty, Melanie spala a na město těžce doléhalo mrtvé ticho, Scarlett často nemohla usnout, ležela v posteli a čas od času zaslechla, jak cvakla západka branky a ozvalo se jemné naléhavé klepání na domovní dveře.

Na temné verandě pokaždé stáli vojáci bez obličeje a ze tmy ji volala spousta nejrůznějších hlasů. Někdy se ze stínu ozval kultivovaný hlas: „Madam, velice se omlouvám, že ruším, ale mohl bych poprosit o vodu pro sebe a svého koně?“ Někdy slyšela drsné burácení horáckých hlasů, jindy nezvyklé nosovky rodáků z plochých končin porostlých trávou lipnicí, ležících na nejzazším jihu, a občas uspávající protahovanou výslovnost z pobřeží, která ji brala za srdce, protože jí připomínala Ellen.

„Slečinko, mám tady parťáka, kerej chtěl původně dojít až do špitálu, ale jak to vypadá, tak daleko nevydrží. Můžete ho vzít k sobě?“

„Mladá pani, nevodmítnul bych něco na zub. Stačila by mně kukuřičná placka, dybyste měla ňákou nazbyt.“

„Madam, odpusťte, že obtěžuji, ale směl bych přenocovat na vaší verandě? Viděl jsem vaše růže, ucítil vůni zimolezu a připomnělo mi to domov, takže jsem se osmělil…“

Ne, tyto noci nebyly skutečné! Byly to zlé sny a muži v nich vystupovali jako přízraky, muži bez těl a bez obličejů, pouhé unavené hlasy volající ze tmy. Nabrat vodu, předložit jídlo, nastlat polštáře na verandu před domem, obvazovat rány, držet hlavu umírajícímu. Ne, něco takového zrovna ji nemohlo ve skutečnosti postihnout.

Jednou ke konci července v noci zaklepal na dveře strýček Henry Hamilton. Strýček Henry se vrátil bez deštníku, bez vaku a také mu chybělo bříško. Kůže na baculatých růžových tvářích mu visela v ochablých faldech připomínajících laloky buldoka a dlouhé bílé vlasy měl nepopsatelně špinavé. Byl prakticky bosý, zavšivený a vyhladovělý, ale stará popudlivost ho ani v nejmenším neopustila.

Navzdory jeho poznámce: „Vedeme bláznivou válku, když si staří blázni jako já hrajou s flintama na vojáčky,“ Scarlett i Melanie měly dojem, že ho to baví. Potřebovali ho jako nějakého mladíka a musel dělat totéž co mladí. „Navíc jsem dokázal s mladými držet krok, na což dědeček Merriwether nestačil,“ vyprávěl strýček se škodolibou radostí. Dědečka velice trápil houser a kapitán ho chtěl propustit z domobrany. Ale dědeček domů nechtěl. Otevřeně přiznal, že kapitánovo řvaní a sekýrování je mu milejší než snašino rozmazlování a neustálé dotírání, aby přestal žvýkat tabák a denně si myl vousy.

Strýčkova návštěva uběhla rychle, protože měl propustku pouze na čtyři hodiny, z toho polovina zabrala cesta z obranného postavení do města a zpátky.

„Děvčata, teď se chvíli neuvidíme,“ oznámil jim v Melaniině ložnici, zatímco si rozkošnicky koupal chodidla plná puchýřů v kádi se studenou vodou. „Naše rota nastupuje zítra ráno do boje.“

„Kam?“ vyhrkla vyděšeně Melanie a popadla ho za paži.

„Nesahej na mě,“ zarazil ji podrážděně strýček. „Hýbou se mnou vši. Nebýt vší a úplavice, tak by válka byla procházkou. Chceš vědět, kam půjdeme? Nikdo nám nic neřekl, ale my nejsme padlí na hlavu. Jestli se nemýlím, zítra potáhneme na jih směrem na Jonesboro.“

„A proč na Jonesboro?“

„Protože se tam schyluje k těžkým bojům, holčičko. Yankeeové se pokusí přetnout trať. A jestli se jim to povede, sbohem, Atlanto!“

„Myslíte, strýčku, že se jim to podaří?“

„No tak, děvčata! Samozřejmě že ne! Jak by to mohli dokázat, když tam budu já?“ Strýček Henry se ušklíbl nad jejich vyděšeným výrazem, potom zvážněl a dodal: „Budou to těžké boje, děvčata. Musíme vyhrát. Samozřejmě víte, že Yankeeové už mají v rukou všechny tratě až na maconskou, ale to ještě není všechno. Možná už to víte, ale musím vám prozradit, že ovládají všechny silnice, polní cesty a stezky pro koně až na silnici do McDonough. Atlanta je v pytli a místo, kde se ten pytel dá zavázat, se jmenuje Jonesboro. Jestli se tam Yankeeové zmocní trati, zavážou provaz na uzel a my budeme jako vačice v loveckém vaku. Proto jim nemůžeme dovolit, aby se trati zmocnili… Nějaký čas budu asi pryč, děvčata. Přišel jsem se jen rozloučit a přesvědčit, že Scarlett je pořád s tebou, Melly.“

„Samozřejmě že je se mnou,“ ujistila ho Melanie láskyplným tónem. „Nedělejte si s námi, strýčku, starosti, my se o sebe umíme postarat samy.“

Strýček Henry si otřel nohy do pestrého koberce a s hekáním si obul roztrhané boty.

„Musím jít,“ prohlásil. „Mám před sebou osm kilometrů chůze. Scarlett, dej mi s sebou něco k jídlu. Cokoli.“

Strýc Henry se rozloučil polibkem s Melanií, sešel dolů do kuchyně a zastihl Scarlett, jak mu balí do ubrousku kukuřičnou placku a pár jablek .

„Strýčku Henry – je to – je to s námi opravdu tak vážné?“

„Vážné? To bych řekl! Nebuď husa. Bráníme se z posledních sil.“

„Myslíte, že se dostanou až do Tary?“

„No přece…,“ začal strýček Henry podrážděn tím ženským mozečkem, který dokáže myslet jen na soukromé problémy, zatímco jde o mnohem závažnější záležitosti. Ale když si všiml, jak je Scarlett vyděšená a utrápená, zase roztál.

„To víš, že ne. Tara leží osm kilometrů od trati a Yankeeům záleží především na železnici. Máš rozum jako chroust, holčičko.“ Pak prudce změnil tón i téma. „Nevlekl jsem se sem celou tu dálku jenom proto, abych se s tebou rozloučil. Přinesl jsem špatné zprávy pro Melly, ale nakonec jsem jí to nedokázal říct. Nechám to radši na tobě.“

„Ashley přece není… Neslyšel jste – že je – mrtvý?“

„Jak jsem, prosím tě, mohl slyšet něco o Ashleym, když jsem trčel až po zadek v blátě na dně zákopu?“ zeptal se starý pán dotčeně. „Ne, o něm ne, ta zpráva se týká jeho otce. John Wilkes je mrtvý.“

Scarlett se i s polozabaleným jídlem v ruce sesula na židli.

„Přišel jsem to oznámit Melly, ale nemohl jsem to udělat. Musíš jí to říct sama. A dej jí tohle.“

Vytáhl z kapsy hodinky z masivního zlata, na jejichž řetízku se pohupovalo pečetidlo, miniaturní portrét dávno zemřelé paní Wilkesové a velké zlaté knoflíky do manžet. Scarlett si při pohledu na zlaté hodinky, které viděla tisíckrát v rukou Johna Wilkese, plně uvědomila, že Ashleyho otec je opravdu mrtvý. Vzalo ji to tak, že nemohla ani plakat, ani mluvit. Strýček Henry si nervózně pohrával s hodinkami, pokašlával a vyhýbal se jí pohledem, aby nezahlédl slzu, která by ho určitě rozčilila.

„Byl to statečný člověk, Scarlett. Řekni to Melly. Ať napíše všechno jeho dcerkám. A na svůj věk byl skvělým vojákem. Roztrhal ho dělostřelecký granát. Přímý zásah. Koni vyrval… Zastřelil jsem radši chudinku klisnu sám. Byla nádherná. Taky bys o ní měla napsat paní Tarletonové. Strašně si na své klisně zakládala. Zabal mi jídlo, maličká. Už musím jít. A neber si to tak k srdci, miláčku. Copak může starý člověk čekat lepší smrt, než když padne při plnění úkolu vhodného pro mladé?“

„Ale on neměl padnout! Neměl vůbec chodit do války. Měl žít, dočkat se vnoučete a zemřít v klidu doma v posteli. Proč tam jen chodil? Nebyl stoupencem odtržení, nenáviděl válku a…“

„Takhle uvažují mnozí z nás, ale co je to platné?“ Strýček Henry se vztekle vysmrkal. „Myslíš, že mě baví dělat v mém věku terč yankeeským střelcům? Jenomže gentleman dnes nemá možnost volby. Dej mi pusu na rozloučenou, holčičko, a nedělej si kvůli mně starosti. Já tuhle válku přežiju ve zdraví.“

Scarlett ho políbila, slyšela, jak sestupuje po schodech do tmy a jak cvakla západka u branky. Chvíli zůstala stát a bezradně hleděla na památky, které jí zůstaly v rukou. A potom odešla nahoru povědět všechno Melanii.

Koncem července přišla nevítaná zpráva, kterou předpovídal strýček Henry, totiž že Yankeeové provedli další obchvatný manévr a tentokrát zamířili k Jonesboro. Nejdřív se jim podařilo přetnout trať necelých sedm kilometrů od města, ale později byli odraženi jízdou Konfederace a ženisté, zaliti potem na prudkém slunci, trať znovu opravili.

Scarlett šílela úzkostí. Tři dny čekala s rostoucím strachem v srdci. Potom přišel uklidňující dopis od Geralda. Nepříteli se nepodařilo proniknout až k Taře. Bylo tam sice slyšet rachot palby, ale zatím neviděli jediného Yankeeho.

Geraldův dopis se hemžil vychloubačnými a výsměšnými poznámkami o tom, jak byli Yankeeové zahnáni od trati, že to budilo dojem, jako by ten skvělý výkon byl jen jeho osobní zásluhou. Rozepisoval se na třech stránkách o statečnosti vojáků, a teprve na samém konci dopisu se stručně zmínil, že Careen je nemocná. Podle paní O’Harové má tyfus. Není jí moc zle a Scarlett si kvůli ní nemá dělat starosti, ale na druhé straně jí Gerald kladl na srdce, že se teď za žádnou cenu nesmí vracet domů, ani kdyby trať byla zcela bezpečná. Paní O’Harová byla podle dopisu moc ráda, že Scarlett po zahájení obléhání nepřijela s Wadem domů. Matka Scarlett nařizovala, aby se šla do kostela pomodlit několik růženců za Careenino uzdravení.Tato

věta probudila ve Scarlett výčitky svědomí, protože v kostele nebyla už hezkých pár měsíců. Kdysi by takové opomenutí považovala za smrtelný hřích, ale teď jí kdovíproč nepřipadalo tak hříšné. Ale poslechla matku, odebrala se do svého pokoje a rychle oddrmolila růženec. Když vstávala, necítila takovou úlevu, jakou jí dříve přinášely modlitby. Nějakou dobu už měla pocit, že bůh navzdory milionům modliteb, které k němu denně stoupají, neshlíží laskavě na ni, na Konfederaci, ani Jih.

Ten večer seděla na verandě s Geraldovým dopisem schovaným v záňadří, aby se jej občas mohla dotknout, a tak se přiblížit Taře i Ellen. Lampa vrhala oknem ze salonu nezvykle nazlátlé stíny na ztemnělou verandu obrostlou psím vínem a matná změť žlutých popínavých růží a zimolezu kolem ní vytvářela stěnu ze směsi různých vůní. Noc byla tichá, bez hnutí. Od západu slunce se neozval ani výstřel z pušky a svět jako by zůstal někde v dálce. Scarlett se houpala v křesle, připadala si osamělá a zoufalá ze zpráv, které přišly z Tary, a toužila, aby vedle ní někdo byl, kdokoli, třeba i paní Merriwetherová. Ale paní Merriwetherová měla noční službu v lazaretu, paní Meadeová doma chystala slavnost na počest syna Phila, který se na skok vrátil z fronty, a Melanie spala. Nebyla naděje ani na náhodnou návštěvu. Během posledního týdne proud návštěvníků vyschl, protože každý, kdo se dokázal udržet na nohou, buď zůstal v zákopech, anebo pronásledoval Yankee v okolí Jonesboro.

Nestávalo se často, aby Scarlett zůstala takhle sama, a také se jí to nelíbilo. Když zůstala o samotě, musela přemýšlet, a to v těchto dnech nebylo příjemné. Jako všichni ostatní si navykla myslet na minulost a mrtvé.

Této noci, kdy se nad Atlantou rozhostilo naprosté ticho, mohla zavřít oči a představovat si, že je zase ve venkovském poklidu Tary, že život je neměnný a ani teď se nemění. Ale dobře věděla, že život v rodném okrese už nikdy nebude jako dřív. Myslela na čtyři chlapce Tarletonových, na zrzavá dvojčata i na Toma s Boydem, a hrdlo se jí sevřelo zoufalým smutkem. Vždyť si přece mohla klidně vzít Stua nebo Brenta. Ale teď, až válka skončí a ona se vrátí domů do Tary, nikdy neuslyší divoký pokřik, jímž ji zdravili už z cedrového stromořadí na příjezdové cestě. A Raiford Calvert, který tak božsky tančil, ji už nikdy nevyzve do kola. A chlapci Munroeových a malý Joe Fontaine a…

„Ach, Ashley,“ vzlykla a položila si hlavu do dlaní. „V životě se nesmířím s tím, že jsi mě navždy opustil!“

Vtom uslyšela cvaknutí branky, rychle zvedla hlavu a přejela rukou po uplakaných očích. Vstala a spatřila, že po cestičce k domu přichází Rhett Butler s širákem panama v ruce. Scarlett ho neviděla ode dne, kdy tak náhle vystoupila z jeho kočáru na Five Points. Při té příležitosti ho požádala, aby se jí už nikdy neukazoval na očích. Ale teď byla tak ráda, že bude mít s kým mluvit a přestane myslet na Ashleyho, že pustila nepříjemnou vzpomínku z hlavy. A Rhett zřejmě na ten trapný výjev také zapomněl, nebo dělal, že na něj zapomněl, a rovnou se posadil k jejím nohám na horní schod, aniž se slůvkem zmínil o jejich poslední rozepři.

„Tak vy jste se neuchýlila do Maconu! Slyšel jsem, že tetička Pittypat odjela do bezpečí, a myslel jsem, že jste odjela s ní. Ale když jsem uviděl, že se u vás svítí, přišel jsem vyzvídat. Proč jste zůstala ve městě?“

„Musím dělat Melanii společnost. Víte, ona – zkrátka momentálně nemůže nikam jet.“

„Hrom aby do toho!“ zaklel Rhett a Scarlett si ve světle lampy všimla, že se mračí. „Snad nechcete tvrdit, že je paní Wilkesová ještě ve městě? V životě jsem takovou hloupost neslyšel. V jejím stavu je to přece nebezpečné.“

Scarlett mlčela, protože debatovat s mužem o Melaniině stavu jí připadalo trapné. Bylo jí trapné i to, že Rhett vůbec ví, jaké nebezpečí Melanii hrozí. Takové znalosti se ke starému mládenci jaksi nehodily.„Je

od vás negalantní nepomyslet na to, že by se něco zlého mohlo stát i mně,“ řekla nakonec zahořklým tónem.

Rhettovi pobaveně zajiskřilo v očích.

„Já bych vás před Yankeei kdykoli ochránil.“

„Nejsem si jistá, jestli to má být kompliment,“ reagovala nejistě.

„Určitě je,“ ubezpečoval ji. „A kdy už konečně přestanete ve všem, co vám muži řeknou jen tak, aby řeč nestála, hledat pouze samé komplimenty?“

„Na smrtelné posteli, dřív ne,“ odpověděla Scarlett s úsměvem, jelikož byla přesvědčena, že se vždycky najdou muži, kteří jí budou skládat komplimenty, a Rhett si je může klidně nechat.

„Marnivost, nic než marnivost,“ řekl. „Ale aspoň jste v té věci upřímná.“Rhett

otevřel pouzdro na doutníky, vyndal černý doutník a chvíli si jej podržel pod nosem. Potom škrtl zápalkou, opřel se o sloupek, sepjal ruce na kolenou a chvilku mlčky kouřil. Scarlett se znovu začala houpat a kolem ní i Rhetta se sevřela nepohnutá tma teplé noci. Sedmihlásek sídlící v husté změti popínavých růží se probral ze spánku a nesměle pípl jedinou bázlivou, plynulou notu. Vzápětí umlkl, jako by si to rozmyslel.

Rhett se ze stínu verandy zničehonic rozesmál, tichým, jemným smíchem.„Tak

vy jste tu zůstala s paní Wilkesovou! V životě jsem nezažil podivnější situaci!“

„Já na ní nic divného nevidím,“ odpověděla Scarlett nejistě a okamžitě se vnitřně postavila do střehu.

„Ne? Ale v tom případě se neumíte povznést nad osobní hledisko. Mně se už delší dobu zdálo, že paní Wilkesovou nesnášíte. Považujete ji za naivní a hloupou a její vlastenecké představy vás nudí. Málokdy si necháte ujít příležitost, abyste o ní neprohodila nějakou znevažující poznámku, a proto mi připadá divné, že jste se rozhodla pro takovou nesobeckou věc, jako je zůstat s ní ve městě během dělostřeleckého ostřelování. Můžete mi prozradit, proč jste to udělala?“

„Protože je to Charlieho sestra – a já v ní taky vidím sestru,“ odpověděla Scarlett se vší důstojností, na jakou se vzmohla, ačkoli jí už začínaly hořet tváře.

„Chcete spíš říct, protože je vdova po Ashleym.“

Scarlett prudce vstala a snažila se ovládnout vzrůstající vztek.

„Málem jsem vám prominula vaše křovácké chování, ale teď jsem se rozhodla, že vám neodpustím. Nedovolila bych vám vstoupit na naši verandu, kdyby mi nebylo tak smutno a…“

„Sedněte si a přestaňte se durdit,“ vyzval ji a přitom změnil tón. Vzal ji za ruku a stáhl ji zpátky na židli. „Proč je vám smutno?“

„Dneska jsem dostala dopis z Tary. Yankeeové jsou skoro u nás a moje mladší sestřička má tyfus a – a – takže teď, i kdybych chtěla domů sebevíc, matka by mi to nedovolila, protože má strach, abych se taky nenakazila. Ach, kdybyste věděl, jak se mi chce domů!“

„Prosím vás, neplačte kvůli tomu,“ řekl jí Rhett, ale už laskavějším tónem. „Tady v Atlantě budete ve větším bezpečí, i kdyby přišli Yankeeové, než kdybyste byla doma v Taře. Yankeeové vám na rozdíl od tyfu neublíží.“

„Že mi Yankeeové neublíží! Jak můžete tvrdit takovou lež?“

„Moje milá, Yankeeové nejsou žádní ďáblové. Nemají rohy ani kopyta, jak si možná představujete. Jsou skoro stejní jako Jižané – až na to, že mají samozřejmě horší vystupování a strašný přízvuk.“

„Ale vždyť Yankeeové…“

„Myslíte, že by vás znásilnili? Podle mě ne. Chuť by ovšem samozřejmě měli.“

„Jestli začnete vést nemravné řeči, půjdu okamžitě dovnitř,“ vykřikla Scarlett a byla ráda, že ve tmě není vidět, jak zrudla.

„Buďte upřímná. Že jste myslela na tohle?“

„Ale vůbec ne!“

„Ale ano! Nemá cenu, abyste se na mě zlobila, že dovedu číst vaše myšlenky. Naše jižanské dámy s jemným vychováním a čistou duší nemyslí na nic jiného. Mají to pořád v hlavě. Vsadil bych se, že dokonce i vdovy jako paní Merriwetherová…“

Scarlett naprázdno polkla, jelikož si vybavila, že jakmile se v těch těžkých dnech sešly nejméně dvě vdané paní, začaly si hned šeptat o podobných událostech, které se samozřejmě odehrály někde ve Virginii, Tennessee nebo Louisianě, zkrátka vždycky někde daleko od jejich vlastního domova. Yankeeové znásilňovali ženy a probodávali dětem bříška bodáky a zapalovali střechy nad hlavou starých a bezmocných. Každý věděl, že tyto věci se skutečně dějí, přestože to nikdo nevykřikoval na ulici. A kdyby měl Rhett špetku slušnosti v těle, pochopil by, že je to pravda. A nemluvil by o tom. Stejně na těch věcech není nic k smíchu.

Scarlett zaslechla, jak se Rhett zakuckal tlumeným smíchem. Někdy byl opravdu odporný. Vlastně byl odporný skoro vždycky. Muž, který věděl, co si ženy myslí, a dovolil si o tom mluvit nahlas, přece musel být hnusný. Každá si v jeho společnosti nutně připadala úplně nahá. A od slušných žen se tohle přece žádný muž nikdy nemohl naučit. Scarlett se dusila nevolí, že Rhett umí číst její myšlenky. Vyžívala se v představě, že je pro muže záhadou, ale Rhett jí viděl až do žaludku.

„Když už o těchto věcech mluvíme,“ pokračoval, „máte v domě ochránce nebo gardedámu? Obdivuhodnou paní Merriwetherovou nebo paní Meadeovou? Vždycky se po mně koukají, jako by jim bylo jasné, že sem nechodím s čistými úmysly.“

„Paní Meadeová obvykle přichází na noc,“ odpověděla Scarlett, která byla ráda, že může změnit téma hovoru, „ale dnes v noci nemůže. Přijel jí syn Phil.“

„Mám tedy štěstí,“ pravil tiše, „že jsem vás zastihl samotnou.“

Něco v jeho hlase jí příjemně zrychlilo tep a cítila, že se červená. Tenhle tón slyšela zaznívat z mužských úst až příliš často a okamžitě poznala, že zvěstuje vyznání lásky. Ach, to je legrace! Kdyby jí prostě oznámil, že ji miluje, tak by ho strašně trápila a vyřídila si s ním účty za všechny uštěpačné poznámky, jimiž ji celé tři roky pronásledoval. Dělala by okolky tak dlouho, dokud by se neodškodnila i za strašné ponížení, jehož svědkem se stal v den, kdy udeřila Ashleyho. A potom by mu s roztomilým úsměvem oznámila, že může být pouze jeho sestrou, a pak by se se všemi vojenskými poctami stáhla. Nervózně se usmála v příjemném očekávání.

„Přestaňte se hihňat,“ zarazil ji Rhett, vzal ji za ruku, obrátil ji a políbil ji do dlaně. Při doteku jeho horkých rtů do ní přeskočilo cosi oživujícího a elektrizujícího, něco, co ji pohladilo a vzrušilo po celém těle. Jeho ústa putovala až k jejímu zápěstí. Scarlett si přitom uvědomila, že Rhett si určitě musel všimnout, jak jí poskočilo srdce a zrychlil se jí tep, a snažila se mu vytrhnout ruku. S tímhle prostě nepočítala – se zrádným horkým přílivem touhy zabořit mu prsty do vlasů a přitisknout rty k jeho ústům.

Nejsem do něj zamilovaná, říkala si v duchu zmateně. Miluji přece Ashleyho. Ale jak si vysvětlit tuto touhu, kterou se jí roztřásly ruce a zamrazilo ji v žaludku?

Rhett se tiše zasmál.

„Neodtahujte se ode mě! Já vám neublížím!“

„Proč byste mi měl ublížit? Nebojím se vás, pane Butlere, ani žádného jiného muže!“ vykřikla bez sebe vzteky, že se jí hlas třese stejně jako ruce.

„Jste obdivuhodná, ale nekřičte tolik. Mohla by vás zaslechnout paní Wilkesová. A ovládejte se, prosím vás.“ Rhettův hlas zněl, jako by se jeho majitel pásl na jejím zděšení. „Scarlett, vám se líbím, že?“

Konečně něco, co očekávala.

„Někdy ano,“ odpověděla mu opatrně. „Když se nechováte jako dotěrný hmyz.“

Rhett se znovu zasmál a položil si její dlaň na pevnou tvář.

„Myslím, že se vám líbím právě proto, že se chovám jako dotěrný hmyz. Žila jste si celý život jako v bavlnce a za tu dobu jste poznala jen pár nekompromisních dotěrných všiváků, takže už to, že jsem jiný, pro vás musí mít zvláštní kouzlo.“

Takový vývoj Scarlett nečekala a znovu se marně pokusila vytrhnout ruku z jeho sevření. „To není pravda! Líbí se mi slušní muži – muži, na které se můžu spolehnout, že se za všech okolností budou chovat jako gentlemani.“

„Myslíte muže, se kterými si můžete dělat, co chcete. Rozdíl je pouze v titulu, jaký jim přiřknete. Ale to nevadí.“ Rhett jí znovu políbil dlaň a Scarlett zamrazilo na šíji vzrušením. „Ale já vím, že se vám líbím. Myslíte, že byste mě někdy mohla milovat, Scarlett?“ Aha! triumfovala v duchu. A mám ho v hrsti! Nahlas mu odpověděla s přehnaným chladem: „To tedy ne. Jedině snad kdybyste se velice polepšil v chování.“

„Nic podobného mě ani nenapadne. Takže byste mě milovat nemohla? Všechno je takové, jak jsem doufal. Mně se taky strašně líbíte, ale milovat vás nemohu a bylo by opravdu tragické, kdybyste trpěla dvojnásob pro neopětovanou lásku, má drahá, nebo se snad mýlím? Smím vám říkat ‚drahá‘, paní Hamiltonová? Budu vám tak říkat, ať se vám to líbí, nebo ne, takže na tom nezáleží, ale musíme dodržovat dekorum.“

„Vy mě nemilujete?“

„To tedy ne. Doufala jste snad, že ano?“

„Nebuďte tak domýšlivý!“

„Tak přece jste doufala! Lituji, že musím zklamat vaše naděje! Miloval bych vás, jelikož jste okouzlující a máte nadání pro spoustu zbytečných dovedností. Ale mnoho dam má osobní kouzlo i dovednosti, a přitom jsou stejně zbytečné a k ničemu jako vy. Ne, nemiluji vás. Ale líbíte se mi moc – pro pružnost svědomí, sobeckost, kterou ani příliš nezakrýváte, i praktickou prozíravost, kterou jste zdědila, jak se obávám, po tom irském venkovanovi.“ Venkovanovi! Vždyť ji uráží! Scarlett se naježila a chystala se užuž vybuchnout. „Nechte mě domluvit,“ naléhal Rhett a stiskl jí ruku. „Líbíte se mi, protože jsem stejný jako vy, a vrána k vráně sedá. Uvědomuju si, že pořád ještě nosíte v srdci vzpomínky na božského a směšně prkenného pana Wilkese, který zřejmě už šest měsíců hnije v hrobě. Ale určitě vám v srdci zbylo místečko i pro mě. Scarlett, přestaňte se vykrucovat! Teď přichází mé vyznání. Toužím po vás od chvíle, kdy jsem vás uviděl poprvé, tenkrát v hale U Dvanácti dubů, když jste pletla hlavu chudáku Charliemu Hamiltonovi. Toužím po vás víc, než jsem kdy toužil po nějaké ženě – a také jsem na vás čekal déle než na kteroukoli jinou ženu.“

Rhettova poslední věta vyrazila Scarlett dech. Navzdory všem urážkám, jimiž ji zahrnoval, ji tedy miloval a zapřel sám sebe do té míry, že se nevyjádřil přímo a otevřeně jí všechno neřekl, protože se bál, aby se mu nevysmála. Dobře, však mu ukáže, hned teď.

„Žádáte mě tímto o ruku?“

Rhett pustil její ruku a zasmál se tak hlučně, až se přikrčila na židli úlekem.

„Proboha, ne! Copak jsem vám neřekl, že nejsem na ženění?“

„Ale – ale – co – tedy…“

Rhett se zvedl a s rukou na srdci se šaškovský uklonil.

„Drahá,“ prohlásil tiše, „skládám hold vaší pronikavé inteligenci tím, že vás rovnou žádám, abyste se stala mou milenkou, ať nemusíme ztrácet čas předběžným sváděním.“

Milenkou!Scarlettina mysl sama vykřikla to slovo, vykřikla, že jí byla vmetena do tváře sprostá urážka. Ale Scarlett se ve chvíli prvního rozrušení necítila uražena. Cítila jen zuřivý příval nevole, že ji vůbec může považovat za takového blázna. Určitě ji považuje za blázna, když si dovolil udělat jí takovou nabídku, místo aby ji požádal o ruku, jak očekávala. Mysl se jí rozbouřila hněvem, dotčenou ješitností a zklamáním, a dřív než stačila pomyslet na vyšší mravní principy, jejichž jménem by ho měla pokárat, vyhrkla první, co ji napadlo: „Já bych se měla stát vaší milenkou! A co bych z toho asi měla kromě kupy harantů?“

Vtom jí spadla spodní čelist, protože si s hrůzou uvědomila, co vlastně řekla. Rhett se div nezalkl smíchy a pozoroval ji, jak sedí v přítmí mezi stíny, neschopná zděšením promluvit, a tiskne si na ústa kapesník.

„Právě proto se mi líbíte! Jste jediná upřímná žena, jakou znám, jediná žena, která hledí na praktickou stránku věcí a nezatemňuje jejich podstatu řečmi o hříchu a morálce. Každá jiná žena by byla na vašem místě nejdřív omdlela a potom mi ukázala dveře.“

Scarlett vyskočila, v obličeji zrudlá hanbou. Jak mohla vypustit z úst takovou věc! Jak mohla ona, Ellenina dcera, se vším svým vychováním sedět, poslouchat takové mrzké řeči a pak na ně tak nestydatě odpovědět? Měla raději začít křičet. Měla raději omdlít. Měla se raději chladně a beze slova obrátit a zmizet z verandy. Ale teď už bylo pozdě!

„Však já vám ukážu dveře, nebojte se,“ vykřikla Scarlett bez ohledu na to, jestli to uslyší Melanie ve svém pokoji nebo Meadeovi ve svém domě. „Zmizte odsud! Jak se opovažujete říkat mi takové věci! Čím jsem vás mohla povzbudit k takové hanebnosti, abyste si mohl myslet… Zmizte, ať vás tu už nevidím. Tentokrát mluvím naprosto vážně. Ne abyste sem chodil s vašemi jehlami, stužkami a podobnými serepetičkami a myslel si, že vám odpustím. Řeknu to – otci a ten vás zabije!“

Rhett sebral klobouk, uklonil se a ve světle lampy bylo vidět, že se směje a pod knírkem blýská zuby. Vůbec se nestyděl, naopak se jejími výroky dobře bavil, ještě ji se vzrušeným zájmem pozoroval.

Byl opravdu odporný! Scarlett se otočila na podpatku a odkráčela do domu. Popadla dveře vší silou a chtěla jimi prásknout, ale hák, který je přidržoval otevřené, byl silnější než ona. Lomcovala jím, až se zadýchala.

„Smím vám pomoct?“ zeptal se Rhett.

Cítila, že jestli se zdrží třeba jen o chvíli déle, určitě jí praskne nějaká céva, a proto raději vzala útokem schodiště. Když vyběhla do horního patra, uslyšela, že místo ní úslužně práskl dveřmi.









Kapitola 20

Když se přiblížil konec horkého a hlučného srpna, dělostřelecké ostřelování zničehonic přestalo. Ticho, které se rozhostilo nad městem, nevěstilo nic dobrého. Sousedé se potkávali na ulicích a dívali se po sobě neklidnými a nejistými pohledy, protože neměli tušení, co je čeká. Klid, který nastal po dnech plných ruchu a hluku, nejen že nepřinášel napjatým nervům úlevu, naopak ještě zvyšoval napětí. Nikdo netušil, proč yankeeské baterie zmlkly, a o armádě nebyly jiné zprávy kromě té, že mnoho vojáků bylo odvoláno z opevnění kolem města a odesláno někam na jih, kde měli hájit železniční trať. Nikdo neměl zdání, kde probíhají boje, jestli k nim vůbec došlo, ani jak probíhá bitva, pokud začala.

Jediné zprávy, jakých se občanům v těch dnech dostávalo, byly zvěsti šířené ústním podáním. Noviny neměly papír, tiskařskou čerň ani zaměstnance, a tak přestaly po zahájení obléhání vycházet. Místo nich se bůhvíodkud vynořovaly nejdivočejší pověsti a zaplavovaly celé město. V nastalém nervózním tichu davy zaútočily na velitelství generála Hooda a dožadovaly se zpráv, zatímco jiné davy obléhaly telegrafní úřad a nádraží v naději, že se tam něco dovědí. Že se dovědí něco příznivého, jelikož všichni lidé ve městě doufali, že mlčení Shermanových děl znamená všeobecný ústup Yankeeů pronásledovaných armádou Konfederace až do Daltonu, pěkně zpátky po stejné cestě, po které přišli. Ale zprávy nepřicházely. Telegrafní dráty mlčely, po jediné zbývající trati vedoucí na jih nepřijel žádný vlak a poštovní spojení bylo přerušeno.

Do náhle ztichlého města se plížil podzim se svým prašným, nedýchatelným horkem a suchou, supící tíží doléhal na unavené mysli naplněné úzkostí. Scarlett, která šílela po zprávách z Tary, ale navenek se snažila tvářit statečně, se zdálo, že obležení začalo před nekonečnou věčností a že celý život, dokud nepřišlo tohle zlověstné ticho, poslouchala dunění kanonády Třicet dnů obležení! Město chráněné prstencem zákopů vykopaných v rudé hlíně, monotónní burácení kanonády, které ani na chvilku neustávalo, dlouhé řady sanitních vozíků a dvoukoláků tažených voly, z nichž cestou do lazaretů kapala na ulice krev, přepracovaná pohřební komanda, jejichž členové z nich vytahovali sotva vychladlé mrtvoly a házeli je jako kusy dřeva do nekonečných řad mělkých hrobů. Pouhých třicet dnů!

Od chvíle, kdy Yankeeové začali postupovat od Daltonu směrem na jih, uplynuly teprve čtyři měsíce! Pouhé čtyři měsíce! To si Scarlett říkala, když se v duchu vracela k onomu vzdálenému dni, který jako by patřil k jinému životu. To není možné! Určitě nemohly uplynout čtyři měsíce, ale celý lidský život.

Před čtyřmi měsíci! Vždyť před čtyřmi měsíci pro ni Dalton, Resaca a Kennesaw Mountain byla pouhá jména zastávek na železnici. A teď to byla jména bitev, zoufalých a marných bitev vybojovaných při Johnstonově ústupu k Atlantě. Broskvoňový potok, Decatur, Ezra Church a Utoy Creek už také nebyla hezká jména hezkých míst. Už nikdy si je nebude moci představovat jako poklidné vesničky obývané pohostinnými přáteli, jako místa plná zeleně, kde na měkkých březích líně tekoucích potoků pořádala s elegantními důstojníky pikniky. I tato jména se stala názvy bitev a měkké zelené trávníky, na nichž sedávala, byly rozryty koly těžkých děl, pošlapány zoufalýma nohama ve chvílích, kdy bodák narazil na bodák, a uváleny, když se po nich svíjela těla v agonii… A líně tekoucí potoky byly rudější, než by je dokázala obarvit georgijská hlína. Říkalo se, že Broskvoňový potok byl rudý krví, když ho Yankeeové nakonec překročili. Broskvoňový potok, Decatur, Ezra Church, Utoy Creek. Už to nikdy nebudou jen jména míst, ale jména hrobů, v nichž leží pochovaní přátelé, jména neproniknutelných houštin a hustých lesů, kde hnijí nepohřbené mrtvoly, jména čtyř stran Atlanty, z nichž se Sherman pokoušel proniknout do města a kde ho Hoodovi vojáci s vypětím všech sil odrazili.

Nakonec přišla do města napjatě očekávaná zpráva z jihu a byla to zpráva znepokojující, zvláště pro Scarlett. Generál Sherman se pokoušel o nový průnik do města ze čtvrté strany a znovu udeřil na trať vedoucí do Jonesboro. Na čtvrté straně města teď bylo velké množství Yankeeů, žádné jednotky pouštějící se do menších šarvátek nebo slabé jízdní oddíly, ale mohutná koncentrace yankeeských sil. Konfederační velení odvolalo z opevnění chránících Atlantu tisíce vojáků a nasadilo je proti nim. Tím se také vysvětlilo ticho, které nečekaně ve městě nastalo.

Proč zrovna Jonesboro? ptala se v duchu Scarlett a při pomyšlení, jak blízko odtud leží Tara, se jí hrůzou sevřelo srdce. Proč musí pořád útočit na Jonesboro? Proč si nemůžou najít jiné místo, když už se musí sápat na trať?

Už týden neměla zprávy z Tary a poslední stručný dopis od Geralda jen prohloubil její obavy. S Careen to vzalo obrat k horšímu a její stav byl opravdu vážný. A teď asi potrvá několik dnů, než přijde pošta a než se doví, jestli je sestra ještě naživu. Proč jen nejela domů, hned jak začalo obležení, Melanie sem, Melanie tam!

U Jonesboro se bojovalo – to věděla celá Atlanta, ale jak vypadá situace, netušil nikdo, místo toho se vyrojily nejšílenější fámy a sužovaly město. Nakonec dorazil z Jonesboro kurýr s uklidňující zprávou, že Yankeeové byli odraženi. Ale podařil se jim výpad do Jonesboro, kde vypálili nádraží, přeřezali telegrafní dráty, vytrhali pět kilometrů trati a teprve pak se stáhli. Ženisté opravovali trať, až se z nich kouřilo, ale trvalo jim to delší dobu, protože Yankeeové vytrhali pražce, postavili z nich vysoké hranice, zapálili je, naházeli na ně vytrhané kolejnice, počkali, až se rozžhavily do ruda, a pak je omotali kolem telegrafních tyčí, že vypadaly jako obrovské vývrtky. A v těch dnech bylo nesmírně obtížné nahradit kolejnice a další věci vyrobené ze železa.

Yankeeové se nemohli dostat do Tary. Kurýr, který přinesl hlášení generálu Hoodovi, tuto možnost naprosto vyloučil. Po bitvě se setkal s Geraldem v Jonesboro, zrovna když se sám chystal k odjezdu do Atlanty, a Gerald ho uprosil, aby vzal dopis pro Scarlett.

Ale co tatínek vlastně dělal v Jonesboro? Když mladý kurýr odpovídal, vypadal nesvůj. Gerald sháněl vojenského lékaře a chtěl, aby s ním zajel do Tary.

Scarlett stála na slunci na verandě, děkovala mladému vojákovi za prokázanou službu a přitom cítila, jak se pod ní podlamují kolena. Když Gerald sháněl lékaře, Ellen si neví s nemocí rady a Careen určitě umírá. Když kurýr zahalený do obláčku zvířeného prachu odešel, Scarlett roztrhla třesoucími se prsty obálku s dopisem od Geralda. Na území Konfederace byl tehdy už takový nedostatek papíru, že jí otec psal mezi řádky jejího posledního dopisu a Scarlett musela dopis luštit.

Milá dcero, Tvoje matka i obě sestry mají tyfus. Jsou na

tom moc špatně, ale musíme doufat. Když matka uléhala,

nařídila mi, abys za žádnou cenu nejezdila domů a nevystavovala

sebe ani Wadea možnosti nákazy. Pozdravuje Tě a prosí, aby ses

za ni modlila.

Abych se za ni modlila! Scarlett vyběhla po schodech do svého pokoje, klekla si k posteli a modlila se jako nikdy předtím. Neodříkávala růženec, ale opakovala pořád dokola stejná slova: „Matko boží, nedopusť, aby umřela! Když neumře, budu strašně hodná! Prosím tě, nenech ji umřít!“

Další týden se Scarlett ploužila po domě jako raněné zvíře, čekala na zprávy z domova, jakmile zaslechla dusot kopyt, trhla sebou, a v noci se hnala dolů ze schodů, kdykoli zaklepali vojáci, ale z Tary nikdy žádné zprávy nepřišly. Jako by ji od domova nedělilo pouhých čtyřicet kilometrů prašné rudé cesty, ale celý světadíl.

Pošta pořád nefungovala, nikdo nevěděl, kde jsou vojska Konfederace, ani co zamýšlejí Yankeeové. Nikdo nevěděl nic jiného, než že se tisíce vojáků v šedých i modrých uniformách pohybují někde mezi Atlantou a Jonesboro. A z Tary za celý týden ani slovo.

Scarlett viděla v atlantském lazaretu dost případů tyfu a dovedla si představit, co při této hrozné chorobě znamená týden. Ellen je těžce nemocná, možná umírá – a Scarlett trčí v Atlantě, má na krku těhotnou ženskou a mezi ní a domovem stojí celé dvě armády. Ellen je nemocná – a možná umírá. Ellen přece nemůže být nemocná! V životě nestonala. Taková představa připadala Scarlett neuvěřitelná a bořila samotné základy její životní jistoty. Všichni ostatní bývali nemocní, ale Ellen nikdy. Ellen se starala o nemocné a uzdravovala je. Sama tedy nemůže být nemocná. Scarlett toužila, aby mohla být doma. Toužila po Taře zoufalou touhou vyděšeného dítěte, které slepě pobíhá a hledá jediné bezpečí, jaké v životě poznalo.

Domov! Rozlehlý bílý dům s povívajícími bílými záclonami v oknech, hustý jetel na trávníku se spoustou pilných včel, černoušek na předním schodišti odhánějící kachny a krocany z květinových záhonů, nepohnutá rudá pole a kilometry bavlny, která se na slunci vybarvuje do běla! Domov!

Proč jen neodjela domů, hned jak začalo obléhání a všichni ostatní utíkali z města do bezpečí! Mohla vzít Melanii s sebou a obě mohly už pár týdnů žít v klidu a bezpečí.

Čert aby vzal Melanii! říkala si Scarlett tisíckrát. Proč radši nejela s tetičkou Pittypat do Maconu? Tam přece patří, má tam příbuzné a mně se nemá co věšet na krk. Nepocházím z její krve. Proč se mě drží jako klíště? Kdyby jela do Maconu, mohla jsem být doma u maminky. A i teď – i teď bych se zkusila bez ohledu na Yankee dostat domů, nebýt jejího dítěte. Generál Hood by mi třeba poskytl eskortu. Je to příjemný člověk, tenhle náš pan generál, a určitě bych ho přemluvila, aby mi poskytl eskortu s bílým praporem ohlašujícím příměří, abych mohla projet liniemi. Jenomže tu musím čekat na to dítě…! Ach, maminko! Maminko! Nesmíš mi umřít…! Copak se to dítě nikdy nenarodí? Dneska zajdu za doktorem Meadem a zeptám se ho, jestli se porod nedá nějak urychlit, abych mohla domů – jestli ovšem dostanu eskortu. Doktor Meade říkal, že to bude mít těžké. Bože můj! A co když náhodou umře! Melanie umře. Melanie umře. A Ashley… Nesmím na takové věci myslet, není to hezké. Ale Ashley… Nesmím na něj myslet, protože je asi stejně mrtvý. Ale musela jsem mu slíbit, že se o ni postarám. Ale kdybych se o ni nepostarala a Ashley neumřel… Nesmím na to myslet. Je to hřích. A kromě toho jsem slíbila pánubohu, že budu hodná, když nenechá maminku umřít. Kéž by se jí dítě konečně narodilo a já se konečně dostala odsud – domů – kamkoli, jen pryč odsud.

Scarlett se hnusil pohled na zlověstně ztichlé město, které měla kdysi tak ráda. Atlanta už nebyla veselé město, které tak milovala. Změnila se v hnusné místo připomínající město postižené morem, stejně tiché, děsivě ztichlé po všem rámusu obléhání. V rachotu a nebezpečí dělostřelecké palby bylo cosi, co člověka probouzelo k životu a nutilo ho reagovat. V tichu, které následovalo, byla jen hrůza. Městem jako by obcházely přízraky, přízraky strachu, nejistoty a vzpomínek. Lidé se tvářili zachmuřeně a hrstka vojáků, jež Scarlett zahlédla, měla vyčerpaný výraz závodníka, který se sám nutí dojet poslední úsek závodu, který je stejně prohraný.

Přišel poslední srpnový den a přinesl zaručené zprávy, že probíhá nejtěžší boj ode dne, kdy se strhla bitva u Atlanty. Někde na jihu. Atlanta, čekající na zprávy o průběhu boje, se už ani nesnažila smát či žertovat. Konečně všichni pochopili, co vojáci věděli před čtrnácti dny – že se Atlanta brání z posledních sil, padne-li železniční trať do Maconu, padne i Atlanta. Prvního září se Scarlett probudila s rdousivým pocitem hrůzy v hrdle, s níž si už večer pokládala hlavu na polštář. Ještě napůl rozespalá se v duchu ptala: Co mě trápilo, když jsem si večer šla lehnout? Aha, boj. Včera přece byla někde nějaká bitva! A kdo vlastně vyhrál? Prudce se posadila, protřela si oči a na utrápenou mysl jí znovu dolehla včerejší tíha.

Vzduch byl od rána horký k zalknutí, sliboval sálající modrou oblohu a nemilosrdný žár bronzového slunce. Na rudé ulici před domem se nepohnula ani myš. Nekodrcal po ní jediný povoz. Jediný voják nerozvířil pod nohama mračno rudého prachu. Z kuchyní v sousedních domech se nerozléhaly lenivé černošské hlasy, nebyly slyšet příjemné zvuky doprovázející přípravu snídaně, protože všichni sousedé až na paní Meadeovou a paní Merriwetherovou se uchýlili do bezpečí v Maconu. Z obou obývaných domů nebylo slyšet sebemenší šustnutí. Vzdálenější část ulice, kde byly soustředěny obchody, zůstávala stejně nehnutá, mnoho obchodů a úřadů bylo zavřeno a zatlučeno prkny, jelikož majitelé a zaměstnanci pobývali s puškou v ruce někde v okolí města.

Naprostý klid, který ji toho rána pozdravil, jí připadal ještě zlověstnější než ve všech dnech předcházejících, dnech prapodivně tichého týdne. Scarlett ve spěchu vstala, aniž se jako obvykle nejdřív převalovala a protahovala v posteli, přistoupila k oknu v naději, že uvidí některého ze sousedů nebo něco povzbuzujícího. Ale ulice byla liduprázdná. Scarlett si všimla, že listy na stromech jsou dosud sytě zelené, ale vyschlé a pokryté silnou vrstvou rudého prachu, neošetřované květiny na záhonech před domem vypadají povadle a smutně.A

jak se dívala z okna, zaslechla vzdálené zaburácení, slabé a matné, jako když v dálce zahřmí blížící se bouře.

Přijde déšť, napadlo ji nejdřív a její venkovsky vychovaná mysl sama dodala: Ten tedy nemůže škodit. Ale ve zlomku vteřiny si uvědomila: Žádný déšť! Kdepak! To jsou děla!

Prudce se jí rozbušilo srdce, vyklonila se z okna a s ušima nastraženýma se pokoušela zjistit, odkud hřmění přichází. Ale tlumený rachot doléhal z takové dálky, že nejprve nedokázala odhadnout směr. „Pane bože, dej, ať je to od Marietty!“ modlila se. „Nebo od Decaturu. Nebo od Broskvoňového potoka. Ale jen ne od jihu! Od jihu, prosím, ne!“ Chytila se pevněji parapetu, soustředila se a vzdálené rány jako by se přiblížily. A jejich rachot přicházel od jihu!

Dělostřelecká palba na jihu! A na jih od města ležely Jonesboro a Tara – a taky Ellen.

Co když jsou Yankeeové v Taře, zrovna teď, v tuto chvíli! Scarlett se znovu zaposlouchala, ale v uších jí rozčilením hučelo a zaslechla jen nejasný rachot vzdálené palby. V Jonesboro ještě nemohli být. Kdyby pronikli tak daleko, zvuk by musel být slabší a nezřetelnější. Ale museli proniknout nejméně šestnáct kilometrů po silnici do Jonesboro, zřejmě někam k malé osadě Rough and Ready. Jenže z Rough and Ready zbývá do Jonesboro sotva šestnáct kilometrů.

Na jihu hřměla děla a možná, že vyzváněla umíráčkem Atlantě, ohlašovala její pád. Ale pro Scarlett, zoufalou starostmi o matku a její bezpečí, srážky na jihu znamenaly pouze, že se bojuje poblíž Tary. Pobíhala po pokoji, lomila rukama a poprvé si uvědomila, jaké důsledky může mít případná porážka armády v šedých uniformách. Svitlo jí při pomyšlení na tisíce Shermanových vojáků, kteří se dostali tak blízko k Taře, uvědomila si při něm celou hrůzu války lépe než při hřmění obléhajících děl tříštících sklo v oknech, nedostatku potravin a oděvů i nad nekonečnými řadami umírajících mužů. Shermanova armáda pár kilometrů od Tary! I kdyby byli Yankeeové náhodou poraženi, mohli by klidně ustoupit po silnici vedoucí k Taře. A Gerald se třemi nemocnými ženami na krku by před nimi nemohl utéci do bezpečí.

Proč tam jen nemůže být, čert aby vzal Yankee. Scarlett přecházela bosá po pokoji, noční košile se jí pletla mezi nohy, čím nervózněji přecházela, tím neodbytněji na ni doléhala ošklivá předtucha. Chtěla být doma. Chtěla být u Ellen.

Z kuchyně v přízemí zaslechla cinkání porcelánu, jelikož Prissy chystala snídani, ale po Betsy od paní Meadeové nebylo ani

vidu, Ještě pár dní to ztěžklý břemeno chci nést… ani slechu. Prissy zpívala pronikavým, melancholickým mollovým hlasem: Písnička rvala Scarlett uši, její smutné předpovědi ji děsily, a proto si oblékla župan, vyběhla do haly a zadním schodištěm vykřikla dolů: „Okamžitě nech toho zpívání, Prissy!“

Zdola k ní dolehlo otrávené „Sim, ano,“ a Scarlett se zhluboka nadechla, protože se zničehonic musela sama před sebou stydět.

„Kde je Betsy?“

„Nevim. Dneska nepřišla.“

Scarlett přistoupila ke dveřím Melaniina pokoje, pootevřela je a škvírkou nahlédla do místnosti zalité slunečními paprsky. Melanie ležela v noční košili, pod zavřenýma očima měla černé kruhy, obličej připomínající tvarem srdce opuchlý a křehké tělo odporně znetvořené. Scarlett zlomyslně napadlo, že takhle by ji měl spatřit Ashley. Melanie vypadala nejhůře ze všech těhotných žen, které v životě viděla. Melanie mezitím otevřela oči a nemotorně se obrátila na bok. „Jsem vzhůru už od svítání, přemýšlím a potřebovala bych se tě, Scarlett, na něco zeptat.“

Scarlett vešla do pokoje a posadila se na pelest, která se na prudkém slunci ostře leskla.

Melanie vzala Scarlett za ruku a něžně a důvěrně ji stiskla.

„Miláčku,“ řekla, „je mi líto, že tě děsí děla. Střílejí někde u Jonesboro, viď?“

Scarlett odpověděla jen: „Hm,“ a srdce se jí prudčeji rozbušilo, protože se jí vrátily obavy, které před chvílí vypudila z hlavy.

„Vím, jak tě to trápí. Vím, že nebýt mě, odjela bys minulý týden domů, hned jak ses dozvěděla o matčině nemoci. Nemám pravdu?“

„Máš,“ ujistila ji Scarlett bezohledně.

„Scarlett, miláčku. Jsi na mě vždycky tak hodná, chováš se laskavěji a statečněji, než by dokázala vlastní sestra. Mám tě za to moc ráda. Je mi moc líto, že ti takhle překážím.“

Scarlett zůstala koukat. Prý mě má moc ráda! Husa hloupá!

„A taky mě, Scarlett, napadlo, že bych tě ráda poprosila o velikou laskavost.“ Uvolnila sevření, v němž držela Scarlettinu ruku. „Kdyby se náhodou se mnou něco stalo, postaráš se o dítě?“

Melanie měla oči vytřeštěné a zároveň rozjasněné pokornou naléhavostí.„Postaráš

se o ně?“

Scarlett sebou škubla hrůzou, jež se jí zmocnila, a vytrhla jí ruku. Promluvila hlasem, který jí zhrubl strachem.

„Nebuď, prosím tě, taková husa, Melly. Víš přece, že neumřeš. Při prvním dítěti si každá žena myslí, že musí umřít. Sama jsem byla stejná.“

„Nebyla, určitě ne. Nikdy ses ničeho nebála. Říkáš to, jen abys mě utěšila. Umřít se nebojím, ale mám strach, že by dítě zůstalo samo, jestli Ashley – Scarlett, musíš mi slíbit, že se o dítě postaráš, kdyby se se mnou náhodou něco stalo. Pak už nebudu mít strach. Tetička Pittypat je na vychování dítěte moc stará a Honey s Indií jsou sice roztomilé, ale… Chci, aby ses o moje dítě starala ty. Slib mi to, Scarlett. Jestli to bude chlapec, vychovej z něj zase Ashleyho, a kdybych měla děvče – tak bych, miláčku, chtěla, aby byla jako ty.“

„Krucinálfagot!“ vykřikla Scarlett a vyskočila z pelesti. „Musíš mlít o smrti? Copak na tom nejsme už tak dost zle?“

„Nezlob se, miláčku, ale slib mi to. Myslím, že to přijde dnes. Vím to jistě. Prosím tě, slib mi to.“

„Tak dobře, slibuju,“ vyhrkla Scarlett a celá nesvá se podívala po Melanii .Byla

Melanie opravdu taková káča, že jí nedošlo, jak Scarlett záleží na Ashleym? Nebo snad všechno tušila a říkala si, že právě ve jménu své lásky se Scarlett dobře postará o Ashleyho dítě? Scarlett byla ve velkém pokušení začít vykřikovat tyhle otázky nahlas, ale zarazila se, když ji Melanie vzala za ruku a chvíli si tiskla její dlaň k tváři. Do očí se jí vrátil klidný pohled.

„Proč myslíš, že to přijde zrovna dnes, Melly?“

„Mám už od svítání bolesti – ale ne moc velké.“

„Opravdu? A proč jsi mě nezavolala? Pošlu Prissy pro doktora Meadea.“

„Ještě, prosím tě, ne, Scarlett. Víš, kolik má práce a že se nikdy nestačí zastavit. Jenom mu vzkaž, že ho dnes budeme možná potřebovat. Pošli pro paní Meadeovou a popros ji, aby mi přišla dělat společnost. Bude nejlépe vědět, kdy poslat pro manžela.“

„Prosím tě, přestaň si už hrát na nesobeckou holčičku! Sama víš, že potřebuješ lékaře jako každý jiný pacient z nemocnice. Hned pro něj pošlu.“

„Nedělej to, prosím tě. Porod někdy trvá třeba celý den a já nepřipustím, aby pan doktor Meade vysedával hodiny u mě, když ho tolik potřebují všichni ti ranění chudáci. Pošli pro paní Meadeovou. Ta bude vědět, co a jak.“

„Tak dobře,“ podřídila se Scarlett.









Kapitola 21

Scarlett poslala nahoru podnos se snídaní pro Melanii, vypravila Prissy se vzkazem pro paní Meadeovou, a teprve potom se sama s Wadem posadila k snídani. Ale tentokrát neměla jídlo na chuť. Nemohla skoro jíst, protože se jí hlavou honily předtuchy, že Melaniin čas se blíží, a kromě toho ji podvědomě rozrušovala palba z děl. Její srdce se chovalo podivně, několik minut bilo pravidelně a pak se najednou rozbušilo tak hlasitě a prudce, až se jí málem udělalo špatně od žaludku. Hustá kukuřičná kaše jí vázla v krku jako klíh a směs sušené kukuřice s mletým jamem, která nahrazovala kávu, jí ještě nikdy nepřipadala tak odporná jako dnes. Bez cukru nebo smetany byla hořká jako pelyněk a čirokový sirup, používaný „pro oslazení“, chuť nijak nezlepšoval. Po prvním doušku odstrčila šálek. Když pro nic jiného, nenáviděla Yankee za to, že ji připravili o pravou kávu s cukrem a smetanou.

Wade byl klidnější než obvykle a nezačal s každodenními nářky na kukuřičnou kaši, kterou nemohl ani vidět. Mlčky polykal sousto za soustem, kterými ho krmila lžicí, a zapíjel je hlasitě chlemtavými doušky vody. Měkkým pohledem hnědých očí, velkých a kulatých jako stříbrný dolar, sledoval každý matčin pohyb a přitom se mu v nich zračilo dětské zděšení, jako by se na něj přenášely její stěží zakrývané obavy. Když dojedl, Scarlett ho poslala, aby si šel hrát na dvůr za domem, a s velkou úlevou sledovala, jak se batolí řídkou trávou k altánu, kde si obvykle hrál.

Scarlett vstala, došla ke schodišti a nerozhodně se zastavila u jeho paty. Mohla jít nahoru k Melanii, posadit se k ní a rozptylovat ji, aby nemyslela na nastávající zkoušku, ale necítila se na to dost silná. Melanie si vzpomene, že bude rodit zrovna dneska! A zrovna dneska musí začít s řečmi o umírání!

Scarlett se posadila na spodní schod a pokoušela se sebrat, ale hlavou se jí neustále honily obavy, jak asi skončila včerejší bitva a jak probíhají dnešní boje. Připadalo jí divné, že pár kilometrů od ní probíhá bitva a nikdo nic neví. Divný byl i klid vládnoucí v této opuštěné čtvrti, který tak ostře kontrastoval se dnem, kdy se bojovalo u Broskvoňového potoka. Dům tetičky Pittypat ležel skoro na samém severním konci Atlanty, bojovalo se kdesi daleko na jihu, ale tentokrát se nepřesunovaly žádné posily a opačným směrem se nevracely sanitní vozíky, ani řady těžce se vlekoucích raněných. Scarlett vrtalo hlavou, jestli se tyto výjevy odehrávají na jižním konci města, a děkovala bohu, že tam nebydlí. Kdyby aspoň někdo kromě Meadeových a Merriwetherových zůstal tady na severním konci Broskvoňové ulice! Připadala si opuštěná a osamělá. Zoufale toužila, aby tu byl strejda Peter, který by ji odvezl na velitelství, kde by se dověděla, jak se věci mají. Nebýt Melanie, okamžitě by se vypravila do města a zjistila všechno sama, ale nemohla odejít, dokud nepřijde paní Meadeová. Paní Meadeová. Proč vlastně nejde? A kde vězí Prissy?

Scarlett vstala, vyšla na verandu, netrpělivě se rozhlédla, ale dům Meadeových stál za zákrutem ulice a nikde nebylo vidět ani živáčka. Po delší době se v dohledu vynořila Prissy, loudala se sama, jako by měla do večera dost času, kroutila zadkem a přes rameno sledovala, jak se jí houpou sukně.

„Táhneš se jako smůla,“ obořila se na ni Scarlett, když otvírala branku. „Co říkala paní Meadeová? Kdy už přijde?“

„Dyž vona nebyla doma,“ prohlásila Prissy.

„Kde tedy je? A kdy se vrátí domů?“

„Vite, pani,“ odpověděla Prissy a rozkošnicky protahovala slova, aby dodala váhu svému sdělení. „Vona kuchta řikala, že slečna Meadeová stávala dneska moc brzo po ránu, poniváč mladej pan Phil měl bejt prej střelenej a slečna Meadeová vzala starýho Talbota a taky Betsy a jeli pro něj s kočárem a chtěj ho přivízt domu. Kuchta řikala, že je moc vošklivě raněnej a slečna Meadeová nebude mít čas na ňáký chození sem k nám.“

Scarlett na ni nevěřícně zírala a v první chvíli by ji nejraději popadla a pořádně s ní zatřásla. Černoši se vždycky tvářili tak hrdě, když přinášeli špatné zprávy.

„Nestůj tu, prosím tě, jako tele. Skoč k paní Merriwetherové a požádej ji, ať přijde sama nebo pošle chůvu. Tak dělej!“

„Dyž voni nejsou doma, slečno Scarlett. Dyž sem šla zpátky domu, tak sem tam nakoukla, ponivač sem si chtěla zdrbnout s chůvou, aby mi čas líp utek, ale nic. Všichní vodešli. Celej dům je pozamykanej. Počitám, že sou ve špitále.“

„Tak proto jsi tak dlouho nešla! Pokaždé, když tě někam posílám něco vyřídit, ti kladu na srdce, aby ses nikde nezastavovala, ‚aby ti čas líp utek‘. Tak už jdi…“

Zarazila se a lámala si hlavu, kam Prissy vlastně poslat. Kdo ze známých, kteří by mohli pomoci, ještě zůstal ve městě? Paní Elsingová. Paní Elsingová ji teď samozřejmě vůbec neměla ráda, ale zato měla odjakživa slabost pro Melanii.

„Zajdi k paní Elsingové, všechno jí podrobně vysvětli a vyřiď, že ji prosíme, aby k nám přišla. Poslouchej dobře, co ti řeknu, Prissy. Mellyina hodinka se přiblížila a může tě každou chvilku potřebovat. Takže se nikde nezdržuj a vrať se rychle rovnou domů.“

„Sim, ano,“ odpověděla Prissy, otočila se na podpatku a šourala se hlemýždím tempem po cestičce k brance.

„Hoď sebou, táhneš se jako smůla!“

„Sim, ano…“

Prissy nepatrně přidala do kroku a Scarlett se vrátila do domu. Znovu zaváhala pod schody, protože nahoru k Melanii se jí nechtělo. Musela by jí vysvětlovat, proč paní Meadeová nemohla přijít, a zpráva o Philově zranění by ji mohla rozrušit. Nedá se nic dělat, bude muset Melanii něco nalhat.

Nakonec přece jen vstoupila do Melaniina pokoje a všimla si, že podnos se snídaní zůstal netknutý. Melanie ležela na boku a v obličeji byla celá bledá.

„Paní Meadeová je v lazaretu,“ oznámila Scarlett Melanii. „Ale paní Elsingová přijde místo ní. Je ti zle?“

„Není to tak strašné,“ lhala Melanie. „Scarlett, jak dlouho trvalo, než se ti narodil Wade?“

„Ani jsem se nestačila rozkoukat,“ odpověděla Scarlett hlasem plným povzbuzení, které ani zdaleka necítila. „Byla jsem zrovna venku na dvoře a sotva jsem stačila doběhnout do domu. Chůva se dala slyšet, že je to skandál, že rodím jako nějaká černoška.“

„Doufám, že budu taky jako nějaká černoška,“ pokusila se o úsměv Melanie, ale okamžitě zkřivila obličej bolestí.

Scarlett si změřila Melaniiny útlé boky bez přehnaných nadějí, ale přesto ji povzbuzovala: „Neboj se, nebude to tak strašné.“

„Já vím, že ne. Jsem jen trošku zbabělá. Už – už přijde paní Elsingová?“

„Jistě, už tady každou chvilku musí být,“ ujistila ji Scarlett. „Dojdu dolů pro čerstvou vodu a omyju tě houbou. Dneska je strašné horko.“

Scarlett si dávala s vodou na čas a každou chvíli běhala ke dveřím přesvědčit se, jestli se Prissy už nevrací. Ale po Prissy nebylo ani vidu, ani slechu, a tak se vrátila nahoru, omyla houbou potící se Melanii a rozčesala jí dlouhé černé vlasy.

Teprve po hodině zaslechla z ulice blížící se šourání bosých černošských nohou. Vyhlédla z okna a uviděla, jak se Prissy pomalu vrací a přitom se jako obyčejně kroutí, pohazuje hlavou a dělá takovou spoustu zamilovaných gest a grimas, jako by ji se zájmem sledovalo bůhvíkolik diváků.

Jednoho krásného dne budu tu holku muset seřezat řemenem, vztekala se v duchu Scarlett a spěchala po schodech dolů, aby ji přivítala.

„Slečna Elsingová je taky ve špitále. Jejich kuchta řiká, že dneska brzo ráno prej přivezli vlakem strašný spousty raněnejch vojáků. Kuchta teď pro ně vaří polívku a pak jim jí ponese do špitálu. Řiká, že…“

„Mně je úplně jedno, co říká jejich kuchařka,“ nenechala ji domluvit Scarlett, ve které začínala být malá dušička. „Vem si čistou zástěru, protože půjdeš do lazaretu. Dostaneš lístek se vzkazem pro doktora Meadea, a když tam nebude, dáš ho doktoru Jonesovi nebo některému z přítomných lékařů. A jestli se tentokrát okamžitě nevrátíš, stáhnu z tebe kůži zaživa.“

„Sim, ano.“

„A zeptej se některého bílého pána, jak to vypadá na bojišti. A kdyby nevěděli, skoč na nádraží a zeptej se železničářů, kteří přivezli vlak s raněnými. Zeptej se, jestli se bojuje v Jonesboro nebo v okolí.“

„Ježíškunakřížku, slečno Scarlett!“ Po Prissyině černém obličeji se najednou rozlil děs. „Yankeeové nejsou v Taře, vite že ne?“

„Nevím. Přece ti povídám, aby ses zeptala, co je nového.“

„Ježíškunakřížku, slečno Scarlett! Co udělaj s mámou?“

Prissy začala zničehonic nahlas bědovat a svým nářkem jen prohloubila Scarlettinu úzkost.

„Nech toho kvílení! Ještě tě uslyší Melanie. Skoč si pro čistou zástěru a maž.“

Popíchnutá Prissy spěchala k zadnímu vchodu a Scarlett mezitím narychlo naškrábala vzkaz na okraj posledního dopisu, který dostala od Geralda – protože to byl poslední kousek papíru, který v

celém Tvoje matka – tyfus – za žádnou cenu se domě měli. Když papír skládala, aby její vzkaz zůstal nahoře, oči jí nevracej domů… padly na Geraldova slova: –

Málem se rozplakala. Nebýt Melanie, vyrazila by domů, hned teď, i kdyby měla jít celou cestu pěšky.

Prissy odběhla s dopisem v ruce, Scarlett se vrátila nahoru a cestou do schodů se pokoušela vymyslet nějakou milosrdnou lež, jíž by vysvětlila, proč paní Elsingová nepřišla. Ale Melanie se na nic neptala. Ležela na zádech, tvářila se klidně a mile, to Scarlett na chvíli uklidnilo.

Sedla si k Melanii a snažila se hovořit o bezvýznamných věcech, ale pořád ji krutě trápily myšlenky na Taru a na hrozící porážku od Yankeeů. Myslela na umírající Ellen a na Yankee, kteří vtrhli do Atlanty, všechno vypálili a všechny lidi pobili. Po celou dobu jí z dálky vytrvale doléhalo do uší tlumené hřmění děl a zaplavovalo ji jednou vlnou strachu za druhou. Nakonec nebyla schopna promluvit, jen tupě koukala oknem na vyprahlou tichou ulici a zaprášené listy visící nehnutě na stromech. Melanie také mlčela, ale klidný výraz v obličeji se jí čas od času zachmuřil bolestí.

Po každém záchvatu bolesti říkala: „Nebylo to tak strašné,“ a Scarlett poznala, že lže. Osobně by jí bylo milejší, kdyby Melanie křičela nahlas, než když všechno snášela mlčky. Věděla, že by měla Melanii litovat, ale bůhvíproč v sobě nedokázala probudit ani jiskřičku soucitu. Měla sama dost svých starostí. V jednu chvíli si ostře změřila Melaniin obličej zkřivený bolestí a v duchu se ptala, proč zrovna ona musí být právě teď chvíli s Melanií – ona, která s ní nemá nic společného, nenávidí ji a byla by raději, kdyby švagrová umřela. Možná se jí přání splní, třeba ještě dnes. Při tomto pomyšlení se Scarlett zmocnila chladná pověrečná hrůza. Přát si, aby někdo zemřel, přece přináší neštěstí, skoro stejné neštěstí, jako když někoho proklejeme. Matka říkávala, že kletba padá zpátky na hlavu toho, kdo ji vyřkl. Scarlett se proto rychle začala modlit, aby Melanie nezemřela, začala se horečnatě bavit o nesmyslných hloupostech, přitom si skoro neuvědomovala, co říká. Nakonec jí Melanie položila horkou ruku na zápěstí.

„Nenuť se do hovoru, miláčku. Vím, že máš spoustu starostí. Nezlob se, že ti přidělávám práci.“

Scarlett zmlkla, ale nevydržela klidně sedět na místě. Co udělá, jestli se lékař ani Prissy nedostaví včas? Přistoupila k oknu, vyhlédla na ulici, vrátila se k posteli a znovu se posadila. Potom zase vstala a vyhlédla z okna na opačné straně pokoje.

Uplynula hodina, po ní druhá. Nastalo poledne, slunce stálo vysoko, prudce pálilo a jediný závan vzduchu nepohnul zaprášenými listy na stromech. Melaniiny bolesti se zhoršily. Dlouhé vlasy měla nasáklé potem a noční košile se jí na mnoha místech lepila k tělu. Scarlett jí mlčky otírala obličej houbou, ale uvnitř se tetelila strachem. Pane bože na nebi, co když se dítě narodí dřív, než přijde doktor! Co si počnu? Scarlett neměla o porodech sebemenší představu. Celé týdny se předem děsila, aby se nedostala do podobné situace. Spoléhala se, že všechno zvládne Prissy, kdyby náhodou nebyl po ruce lékař. Prissy se přece v porodech vyzná. Alespoň to čas od času tvrdila. Ale kde vlastně Prissy vězí? Proč nejde? A proč nejde lékař? Scarlett znovu přistoupila k oknu a vyhlédla ven. Napnula uši a najednou měla pocit – nebo se jí to jen zdálo? – že hřmění děl v dálce ustalo. Kdyby se přeneslo dál, znamenalo by to, že se bojuje někde blíž u Jonesboro, a to by znamenalo…

Konečně uviděla Prissy, jak běží po ulici zpátky domů, a vyklonila se z okna. Prissy zvedla hlavu, zahlédla svou paní a užuž se chystala vykřiknout. Scarlett, když viděla, že má drobný černý obličej strhaný panickou hrůzou, a když si uvědomila, že by špatné zprávy mohly Melanii vyděsit, rychle položila prst na ústa a odstoupila od okna .„Přinesu

chladnější vodu,“ oznámila Melanii, podívala se jí do tmavých očí zhyzděných černými kruhy a pokusila se o úsměv. Potom rychle vyšla z pokoje a pečlivě za sebou zavřela dveře.

Prissy seděla na spodním schodě v hale a těžce popadala dech.

„Bojuje se u Jonesboro, slečno Scarlett! Řiká se, že naši pánové dostávaj na frak. Panebože, slečno Scarlett! Co bude s mámou a s Porkem? Panebože, slečno Scarlett! Co bude s náma, esli Yankeeové přijdou taky sem? Panebóže…“

Scarlett ji plácla přes blekotající pusu.

„Mlč už, proboha tě prosím!“ Ale má pravdu, co s nimi bude, jestli přijdou Yankeeové – co bude s Tarou? Scarlett tuhle myšlenku potlačila a věnovala se naléhavějším starostem. Kdyby myslela na domov, určitě by začala křičet a bědovat jako Prissy. „Kde máš doktora Meadea? Kdy přijde?“

„Vůbec sem ho neviděla, slečno Scarlett.“

„Cože!“

„Nejni ve špitále. A pani Merriwetherová a pani Elsingová taky ne. Ňákej muskej mi řek, že pan dochtór je na štací u raněnejch, kerý zrovínka přivezli z Jonesboro, jenomže já se bála jít, slečno Scarlett, dyž tam umíraj lidi. Bála sem se těch lidí…“

„A co ostatní lékaři?“

„Slečno Scarlett, proboha vás prosim, nezlobte se na mě, ale ani jeden si nechtěl ten váš vzkaz přečíst. Ve špitále to vypadá jako v ňákym blázinci. Jeden dochtór se na mě utrh: ‚Čert tě vem, ty líná kůže! Co sem lezeš votravovat s ňákejma dětma, dyž nám tu umírá spousta chlapů! Sežeň si bábu, ať ti pomůže vona.‘ A pak sem sháněla zprávy vo bojích, jak ste mi nakázala, a voni šickí řikali, že se bojuje u Jonesboro, a já…“

„Říkáš, že doktor Meade je na nádraží?“

„Ano, pani. Von…“

„Teď pořádně poslouchej, co ti řeknu. Seženu doktora Meadea a ty se nehneš od slečny Melanie, uděláš všechno, co ti řekne. A jestli před ní třeba jenom pípneš, kde se bojuje, pošlu tě rovnou na jih, to si piš. Taky jí neříkej, že nepřijde žádný jiný doktor. Slyšíš mě?“

„Ano, pani.“

„Protři si oči, vem džbán s čerstvou vodou a maž nahoru. Omývej ji houbou. Řekni, že jsem šla pro doktora Meadea.“

„Už to na ní brzo příde, slečno Scarlett?“

„Nevím. Asi ano, ale nevím to jistě. To bys měla vědět spíš ty. A teď ať už jsi nahoře.“

Scarlett popadla ze stolku na konzoli slaměný širák a narazila si jej na hlavu. Podívala se do zrcadla a podvědomě si upravila uvolněné vlasy, ale vůbec se přitom neviděla. Drobné chladné vlny strachu, které se poprvé vynořily ze žaludku, jí zaplavily celé tělo. Dotkla se konečky prstů tváří a cítila, že je má studené, ačkoli se po celém těle potila. Vyběhla z domu a venku ji okamžitě sežehlo prudké horko. Slunce pálilo oslepujícím žhoucím žárem, a jak Scarlett spěchala po Broskvoňové ulici, ve spáncích jí prudce začala bušit krev. Na ulici k ní z dálky doléhal hned sílící, hned zase slábnoucí křik z mnoha hrdel. Ještě než došla na dohled k Leydenskému domu, začala lapat po dechu, protože měla příliš těsně sešněrovaný korzet, ale přesto nezpomalila krok. Hluk a křik zesílily.

Od Leydenského domu až k Five Points se ulice hemžila horečným shonem, hemžila se jako právě zničené mraveniště. Černoši s vyděšeným výrazem pobíhali po ulici sem a tam, na verandách seděly plačící bílé děti, o které se nikdo nestaral. Ulice byla ucpána vojenskými vozy, sanitními vozíky plnými raněných a kočáry vrchovatě naloženými zavazadly a kusy nábytku. Z postranních uliček se každou chvíli vynořil jezdec, zabočil do Broskvoňové ulice a bezhlavě se hnal k Hoodovu velitelství. Před domem Bonnellových stál starý Amos, držel kočárového koně za ohlávku, a když zdravil Scarlett, koulel vyděšenýma očima.

„Vy ste eště tady, slečno Scarlett? My zrovínka teď jedem pryč. Stará slečna balí kufry?“

„Jedete pryč? A kam?“

„Pámbuví, slečno. Nejspíš někam jinam. Každou chvíli tu budou Yankeeové.“Scarlett

prudce vykročila a ani se s černochem nerozloučila. Za chvíli tu budou Yankeeové! Před Wesleyho metodistickou kaplí se zastavila, aby popadla dech, a počkala, než se jí uklidní rozbouřené srdce. Kdyby se neuklidnila, určitě by omdlela. Držela se pouliční lampy, aby neupadla, – vtom uviděla, jak se od Five Points žene na koni důstojník, bez rozmýšlení se vrhla doprostřed ulice a začala na něj mávat. „Zastavte! Prosím vás, zastavte!“ Důstojník přitáhl uzdu tak prudce, až kůň klesl na zadek a předníma nohama hrabal ve vzduchu. V důstojníkově obličeji se zračily drsné vrásky způsobené únavou i naléhavostí úkolu, jímž byl pověřen, ale přesto okamžitě smekl otrhaný šedý klobouk. „Přejete si, madam?“

„Povězte mi, je to pravda? Přicházejí Yankeeové?“

„Bohužel ano.“

„Víte to jistě?“

„Ovšem, madam. Vím to jistě. Před půl hodinou přišlo na velitelství hlášení o průběhu boje o Jonesboro.“

„O Jonesboro? Jste si tím jist?“

Prohrál jsem bitvu a ustupuji na „Naprosto. Nemá cenu milosrdně lhát, madam. Hlášení poslal celé čáře generál Hardee a jeho obsah zní: „

.“ Ach, bože můj!“ Temný obličej unaveného muže neožil sebemenším projevem citu. Důstojník znovu uchopil uzdu a nasadil si klobouk. „Prosím vás, pane důstojníku, věnujte mi ještě minutku. Co budeme dělat?“

„To nevím, madam. Armáda brzy vyklidí Atlantu.“

„Odejdete a necháte nás napospas Yankeeům?“

„Bohužel.“Důstojník nasadil koni ostruhy, ten vyrazil jako střela a Scarlett zůstala stát uprostřed ulice s kotníky pokrytými silnou vrstvou rudého prachu. Yankeeové přicházeli. Armáda odcházela. Yankeeové přicházeli. Co měla Scarlett dělat? Kam měla utéci? Utéci přece nemohla. Doma čekala v posteli Melanie, která měla každou chvilku rodit. Proč, proboha, musí ženy mít děti? Nebýt Melanie, Scarlett mohla vzít Wadea a Prissy a utéct někam do lesů, kde by je Yankeeové nenašli. Ale s Melanií nemůže utéci do lesů. Kdepak, teď určitě ne. Proč nemohla to dítě porodit dřív, třeba včera, možná by sehnaly sanitní vozík a mohly ji s Prissy odvézt někam do bezpečného úkrytu. Ale teď – musí určitě najít doktora Meadea a přemluvit ho, aby s ní šel k nim domů. Třeba dokáže urychlit porod.

Scarlett popadla sukně a rozběhla se po ulici. Nohy jí přitom vyťukávaly do rytmu: „Yankeeové přicházejí! Yankeeové přicházejí!“ Ulice Five Points byla plná lidí bezhlavě pobíhajících sem tam, zacpána vozy, sanitními vozíky, dvoukoláky taženými voly a kočáry plnými raněných. Z davu najednou zazněl burácivý zvuk připomínající náraz příboje na pobřežní skálu.

A potom se jí před očima otevřel podivný výjev jakoby z jiného světa. Od železniční trati se hnaly skupinky žen s celými šunkami přes rameno. Vedle nich usilovně capaly malé děti, potácející se pod tíží věder, z nichž přetékala melasa. Výrostci táhli pytle kukuřice a brambor. Osamělý stařec se potýkal s trakařem, na němž vezl menší soudek s moukou. Muži, ženy, děti, černí i bílí, všichni bez rozdílu spěchali, spěchali s napjatým výrazem v obličeji a vlekli balíky, pytle a bedýnky plné jídla – tolik jídla neviděla pohromadě nejméně rok. Dav se náhle rozestoupil a udělal místo, aby mohl projet kymácející se povoz. Vzniklou uličkou projela křehká a elegantní paní Elsingová, stojící na kozlíku svého lehkého kočárku s opratěmi v jedné a s bičem ve druhé ruce. Byla bez klobouku, v obličeji bílá jako stěna a dlouhé vlasy jí vlály po zádech, zatímco šlehala koně jako nějaká fúrie. Na zadním sedátku nadskakovala ze strany na stranu její černá chůva Melissy, jednou rukou k sobě tiskla tučnou stranu celého kusu anglické slaniny a druhou rukou a oběma nohama se pokoušela přidržovat bedýnky a pytle, jimiž byla obložena. Pytel hrachu se roztrhl a kuličky se rozsypaly po ulici. Scarlett na paní Elsingovou zavolala, ale její hlas zanikl ve všeobecném rámusu a kočár šíleně rachotil dál.

Scarlett chvíli nevěděla, co to má znamenat, ale potom si uvědomila, že u železniční trati stojí proviantní sklady, a pochopila, že je armáda otevřela, aby si z nich lidé vzali, co stihnou, než přitáhnou Yankeeové.Rychle

se prodrala davem, unikla hysterickému shluku napakovaných lidí, zběsile do sebe vrážejících na otevřeném prostranství Five Points, a spěchala, jak nejrychleji mohla, podél krátkého bloku domů, který ji dělil od nádraží. Uprostřed změti sanitních vozíků a zvířeného prachu zahlédla lékaře a nosiče raněných s nosítky, kteří se znovu a znovu shýbali, zvedali svůj náklad a rychle jej odnášeli. Zaplať pánbůh, tady brzy najde doktora Meadea. Když zahnula za roh kolem hotelu Atlanta a otevřel se jí celkový pohled na nádraží a trať, zůstala stát, jako by ji praštil do hlavy.

Na nemilosrdně pálícím slunci ležely bok po boku nebo hlavami u nohou stovky raněných, naskládaných podél trati, na chodnících a v nekonečných řadách zaplňujících celý dřevěný barák depa. Někteří leželi bez hnutí a ztuhle, ale mnozí sebou na prudkém slunci zmítali bolestí a hlasitě sténali. Nad raněnými se vznášela hejna much, které jim lezly a bzučely po obličejích, všude bylo vidět krev a špinavé obvazy, ze všech stran se ozývalo sténání a nadávky, jimiž ranění přehlušovali bolest, když je nosiči zvedali na nosítkách. Pach potu, krve, nemytých těl a výkalů, šířící se ve vlnách v příšerném horku, zaplavoval Scarlett, že div neomdlela. Saniťáci, pobíhající mezi muži ležícími bezmocně na zemi, často šlápli na některého z raněných, namačkaných v příliš hustých řadách, postižení jen hleděli tupě vzhůru a čekali, až na ně přijde řada.

Scarlett sebou trhla zpátky a položila si ruku na ústa, měla pocit, že začne zvracet. Nemohla jít dál. Viděla sice už spoustu raněných v lazaretech a na trávě před domem tetičky Pittypat v den, kdy se bojovalo u Broskvoňového potoka, ale něco podobného ještě nezažila. Nic, co by se podobalo těmto páchnoucím, krvácejícím tělům pekoucím se na prudkém slunci. Měla před sebou peklo bolesti, pachu, hluku a spěchu – spěchu – spěchu! Yankeeové přicházejí! Yankeeové přicházejí!

Scarlett se narovnala, vkročila mezi raněné a napínala zrak, aby mezi stojícími muži rozeznala doktora Meadea. Ale brzy poznala, že se po něm nemůže rozhlížet, kdyby se nedívala pod nohy, určitě by šlápla na nějakého raněného chudáka. Zvedla si trochu sukně a pokoušela se projít mezi raněnými ke skupince mužů, kteří vydávali pokyny nosičům raněných.

Když opatrně procházela mezi raněnými, chytaly ji za sukni horečnaté ruce a chraplavé hlasy sténaly: „Milostpaní – vodu! Prosím vás, milostpaní, vodu! Proboha, vodu!“

Po obličeji jí stékaly potůčky potu, zatímco se snažila vytrhnout sukně ze sevření chňapajících rukou. Kdyby na někoho z raněných šlápla, určitě by vykřikla a na místě omdlela. Překračovala mrtvé vojáky, vojáky, kteří leželi s tupým pohledem a s rukama přitisknutýma na břicho, kde jim zaschlá krev přilepila potrhané uniformy ke zraněním, jejichž vousy ztuhly krví a z jejichž přeražených čelistí vycházely zvuky, které určitě znamenaly: „Vodu! Vodu!“

Kdyby nenašla doktora Meadea co nejdříve, určitě by začala hystericky křičet. Podívala se po skupince mužů stojících v depu a z plných plic vykřikla: „Pane doktore Meade! Je tam pan doktor Meade?“Jeden

muž ze skupinky se otočil a podíval se po ní. Byl to lékař, kterého hledala. Byl bez kabátu a rukávy košile měl vysoukané až po ramena. Košili i kalhoty měl rudé od krve jako řezník, i na špičce ocelově šedého plnovousu měl matnou skvrnu zaschlé krve. Tvářil se jako člověk omámený vyčerpáním, bezmocným vztekem a horoucím soucitem. Obličej měl popelavý a zaprášený a po tvářích mu stékaly dlouhé potůčky potu. Ale když zavolal na Scarlett, měl klidný a rozhodný hlas.

„Zaplaťpánbůh, že jste tady. Každá pomocná ruka je dobrá.“

Chvíli na něj zmateně hleděla a zaraženě pustila zdvihnuté sukně. Dopadly na ušpiněný obličej raněného, který učinil chabý pokus uhnout hlavou před jejich dusivými záhyby. Co po ní doktor vlastně chce? Do obličeje jí vletěl suchý prach zvířený sanitním vozíkem, do nosu jí vnikl hnilobný pach připomínající jakousi zkaženou tekutinu .„Pospěšte

si, holčičko! Pojďte sem!“

Nadzvedla si sukně a co nejrychleji se prodrala řadami raněných k doktoru Meadeovi. Položila mu ruku na paži a cítila, jak se mu třese vyčerpáním, ale v obličeji mu nebyla znát sebemenší stopa slabosti.„Ach,

pane doktore!“ vykřikla. „Musíte přijít. Melanie bude rodit.“

Podíval se po ní, jako by nevnímal, co mu říká. Raněný, který jí ležel u nohou a hlavu měl opřenou o jídelní misku, se nad jejími slovy přátelsky usmál.

„Oni to udělají,“ řekl povzbudivým tónem doktor Meade.

„Mluvím o Melanii. Bude mít dítě. Musíte přijít, pane doktore. Ona…“ Nebyl sice čas na přejemnělost, ale přesto bylo těžké se vyslovit před stovkami poslouchajících mužů. „Má čím dál větší bolesti. Prosím vás, pane doktore!“

„Dítě? Panebože!“ zařval najednou doktor a tvář se mu zachmuřila nenávistí a hněvem, který nebyl zaměřen proti ní, ani proti někomu jinému kromě světa, kde se mohou dít takové věci. „Zbláznila jste se? Nemohu tu přece nechat všechny tyhle vojáky. Stovky z nich umírají. Nemůžu je tu nechat kvůli nějakému pitomému dítěti, které se má narodit. Sežeňte si nějakou ženskou, ať vám pomůže. Třeba mou manželku.“

Scarlett otevřela ústa, aby mu řekla, proč paní Meadeová nemůže přijít, ale pak je zase rychle zavřela. Lékař netušil, že jeho vlastní syn byl zraněn! Scarlett napadlo, jestli by tu zůstal, kdyby o tom věděl, ale cosi jí říkalo, že by lékař neopustil své místo a nepřestával pomáhat spoustě raněných, ani kdyby Phil umíral.

„Musíte přijít, pane doktore. Sám jste říkal, že to bude mít těžké…“ Byla to opravdu ona, Scarlett, kdo vší silou vykřikoval tyto nesalonní věci uprostřed pekelného žáru a sténání? „Vždyť umře, jestli nepřijdete!“

Doktor Meade hrubě setřásl Scarlettinu ruku ze své paže a promluvil, jako by ji ani neslyšel, jako by ani nevěděl, co vlastně říká.

„Umře? Jistě, všichni umřou – všichni tihle vojáci do jednoho. Nemáme obvazy, léky, chinin ani chloroform. Panebože, mít tak aspoň trošku morfia! Jenom trošku pro nejhorší případy. Jenom trošku chloroformu. Čert aby vzal Yankee! Čert aby vzal Yankee!“

„Správně, pane doktore, pošlete je tam, kam patří!“ zazubil se do vousů voják ležící u jejich nohou.

Scarlett se roztřásla a v očích ji pálily slzy vyvolané děsem. Lékař s ní nepůjde. Melanie zemře a ona si to přála. Lékař tedy nepřijde.

„Pane doktore! Proboha vás prosím!“

Doktor Meade se kousl do rtu, zvedl bradu, ale v obličeji se uklidnil.„Zkusím

to, holčičko. Nemůžu nic slibovat. Ale pokusím se. Hned jak ošetříme tyhle vojáky. Yankeeové přicházejí a naši opouštějí město. Nevím, co uděláme s raněnými. Vlaky už nejezdí. Trať do Maconu padla do rukou nepřítele… Ale pokusím se. A teď běžte hezky domů. Neotravujte. Na porodu přece nic není. Stačí zavázat pupeční šňůru…“

Zdravotník se dotkl lékařovy paže a doktor Meade začal okamžitě chrlit příkazy a přitom ukazoval na jednotlivé raněné vojáky. Voják ležící u Scarlettiných nohou se na ni soucitně podíval, ale ona se odvrátila, protože lékař na ni úplně zapomněl.

Rychle se protáhla mezi raněnými a zamířila zpátky do Broskvoňové ulice. Lékař nepřijde. Bude se muset o všechno postarat sama. Naštěstí se Prissy v porodech vyzná. Scarlett rozbolela hlava a cítila, jak se jí k čelu lepí klobouk zvlhlý potem. Ochabovala jí mysl i nohy, připadala si jako ve snu, chce běžet může jimi pohnout. Vzpomněla si, jak dlouho bude muset jít pěšky zpátky domů, a cesta jí připadala nekonečná.

Potom jí začala jako nějaký refrén znovu hučet v hlavě věta: Yankeeové přicházejí! Srdce se jí rozbušilo a ruce i nohy znovu ožily. Vběhla do davu na Five Points, který mezitím tak zhoustl, že se po úzkých chodnících vůbec nedalo projít. Byla tedy nucena jít po jízdní dráze. Pochodovaly tudy dlouhé zástupy vojáků, zaprášených a zašlých únavou. Byly jich zřejmě tisíce, zarostlých, špinavých, s puškami zavěšenými přes záda, odcházejících pochodovým tempem. Kolem se valila děla, jejichž vozkové šlehali do krve vychrtlé mezky biči z nevydělané kůže. Vyjetými kolejemi se kodrcaly kymácející se zásobovací vozy přikryté potrhanými plachtami. Nekonečná kolona jízdy vířila oblaka dusivého prachu. Scarlett v životě neviděla tolik vojáků pohromadě. Ústup! Ústup! Armáda opouštěla město.

Valící se davy ji zatlačily zpátky na přecpaný chodník a Scarlett ucítila pach laciné žitné samohonky. V davu poblíž Decaturské ulice stály ženy, křiklavě oblečené ženy, jejichž lesknoucí se cetky a zmalované tváře nevhodně připomínaly svátek. Většinou byly opilé a vojáci, do nichž byly zavěšeny, byli ještě opilejší. Scarlett letmo zahlédla zrzavou kudrnatou hlavu a pak uviděla to stvoření, Belle Watlingovou, v plné kráse a uslyšela i její pronikavý opilý smích, s nímž se pokoušela opřít o jednorukého vojáka, který se motal a potácel.

Když se prodrala a probojovala davem až na konec ulice Five Points, dav trochu prořídl. Scarlett si zvedla sukně a znovu se rozběhla. U Wesleyho metodistické kaple nemohla popadnout dech, točila se jí hlava a dělalo se jí špatně od žaludku. Zhroutila se na schodiště před modlitebnou, položila si hlavu do dlaní a odpočívala, dokud nedokázala volněji vydechnout. Kdyby se dokázala alespoň jednou zhluboka nadechnout, ale pořádně až do břicha! Kdyby jí srdce přestalo tak bušit, bít a vyvádět. Kdyby v tomhle šíleném městě měla někoho, na koho by se mohla obrátit!

Vždyť za celý život nemusela sama hnout prstem. Vždycky měla po ruce někoho, kdo dělal všechno za ni, staral se o ni, chránil ji, poskytoval jí bezpečí a rozmazloval ji. Připadalo jí neuvěřitelné, že by se mohla ocitnout v takových nesnázích. Najednou neměla jediného známého ani souseda, který by jí pomohl. A byla odjakživa zvyklá mít známé, sousedy a zručné ruce ochotných otroků. Připadalo jí neuvěřitelné, že by se najednou mohla ocitnout tak daleko od domova, vyděšená, úplně sama.

Domov! Kdyby tak mohla být doma, čert vzal Yankee, ať jsou, kde chtějí. Doma, i když je Ellen nemocná. Toužila vidět Elleninu laskavou tvář, toužila po objetí chůviných silných paží.

Scarlett celá omámená vstala a znovu vykročila. Když přišla na dohled k tetiččině domu, uviděla Wadea, jak se houpá na přední brance. Jakmile ji spatřil, zachmuřil se a s pláčem jí ukazoval ušpiněný pochroumaný prst.

„Boví!“ popotahoval. „Boví!“

„Buď zticha, nebo ti nařežu. Jdi okamžitě za dům, dělej si tam bábovičky, ne aby ses odtud bez dovolení pohnul.“

„Wade má hvad,“ popotahoval chlapec a strčil si bolavý prst do pusy.„Mně

je to jedno. Jdi dozadu a…“

Scarlett zvedla hlavu a uviděla, jak se Prissy s vyděšeným a ustaraným obličejem vyklání z okna v poschodí, ale vyděšený a ustaraný výraz jako mávnutím kouzelného proutku zmizel, jakmile zahlédla svou paní. Scarlett jí prstem ukázala, aby sešla dolů, a vstoupila do domu. V hale byl příjemný chládek. Scarlett si rozvázala klobouk, odhodila ho na stůl a levou rukou si otřela zpocené čelo. Slyšela, jak se nahoře otevřely dveře, a vtom jí div neprotrhlo bubínky tiché naříkavé sténání, vyvolané nejstrašlivější bolestí. Prissy brala schody po třech.

„Přišel pan dochtór?“

„Ne. Nemůže.“

„Co budem dělat, slečno Scarlett? Slečna Melly je na tom móc zle!“

„Pan doktor nemůže přijít. Nikdo nám nemůže pomoct. Musíš přivést dítě na svět sama a já ti budu asistovat.“

Prissy otevřela pusu dokořán a beze slova pohnula jazykem. Podívala se kradmo po Scarlett, přešlápla z nohy na nohu a zakroutila celým svým hubeným tělíčkem.

„Netvař se, jako že neumíš do pěti počítat!“ vykřikla Scarlett, rozzuřená jejím prostoduchým výrazem. „Co je s tebou?“

Prissy couvala pozpátku ke schodišti.

„Proboha, slečno Scarlett…“ Kroutila očima, z nichž čišel strach a stud.„Tak

co je?“

„Proboha, slečno Scarlett! Dochtór musí určitě přijít. Já – já – slečno Scarlett, já se v porodech vůbec nevyznám. Máma mě jakživ k žádnej rodičce nepustila.“

Scarlett vydechla hrůzou najednou celý obsah plic a pak se rozzuřila. Prissy se pokusila proběhnout kolem své paní a zmizet, ale Scarlett se podařilo ji pevně popadnout.

„Ty zatracená lhářko – co to má znamenat? Pořád jsi vykládala, že máš porody v malíčku. Tak jak to vlastně je? Kápni božskou!“ Scarlett třásla chůvičkou, až se jí kudrnatá hlavička kymácela ze strany na stranu, jako by byla opilá.

„Lhala sem vám, slečno Scarlett! Nevim, proč sem to dělala, ale lhala sem. Akorát jednou sem viděla, jak se narodilo ňáký dítě, a máma mně eště vynadala, co mám co koukat.“

Scarlett ji div nezabila nepřátelským pohledem, Prissy sebou škubala a snažila se vytrhnout ze sevření. Scarlett na okamžik nechtěla uvěřit, že to může být pravda, ale nakonec si uvědomila, že Prissy neví o porodech víc než ona sama, a zaplavil ji hněv. V životě žádného otroka nebila, ale teď uhodila svou chůvičku do černého obličeje vší silou, která jí v unavené ruce zbývala. Prissy začala křičet, jako by ji na nože bral, spíš leknutím než bolestí, poskakovala a snažila se vykroutit ze Scarlettina sevření.

Když začala křičet, sténání nahoře utichlo a za chvilku Melanie zavolala slabým a třesoucím se hláskem: „Scarlett? Jsi to ty? Prosím tě, pojď ke mně! Prosím!“

Scarlett pustila Prissyinu ruku, Prissy se zhroutila na schod a tiše bědovala. Scarlett zůstala na okamžik stát bez hnutí, dívala se nahoru do poschodí a poslouchala sténání, které se opět ozvalo. Měla přitom pocit, že jí na šíji dolehlo jho, do kterého je zapřažený vůz s těžkým břemenem, břemenem, které ucítí, jestli udělá jediný krok .Pokoušela

se vybavit si něco z toho, jak jí chůva a Ellen pomáhaly, když rodila Wadea, ale milosrdná mlha rozmazala a zahalila skoro všechno, co při porodu zažila. Na pár věcí si přece jen vzpomněla a okamžitě chrlila na Prissy rozhodným tónem řadu pokynů.

„Rozdělej v kamnech a ať se ti v kotlíku pořád vaří voda. Přines všechny ručníky, které najdeš, a taky kus šňůrky. A přines mi nůžky. Ne abys mi přišla říct, že je nemůžeš najít. Sežeň je a okamžitě dones. Teď sebou hoď.“

Trhnutím postavila Prissy na nohy a postrčila ji směrem ke kuchyni. Potom si sama narovnala záda a vyrazila po schodech nahoru. Čekal ji těžký úkol – oznámit Melanii, že při porodu jejího dítěte budou asistovat ona a Prissy.









Kapitola 22

Tak dlouhé odpoledne už nikdy nepřijde. Ani tak horké. Ani tak plné líných drzých much. Vrhaly se na Melanii v celých hejnech, přestože ji Scarlett neustále ovívala vějířem. Od mávání širokým palmetovým listem ji bolely obě ruce. Všechna námaha jí připadala marná, když zahnala mouchy z Melaniina mokrého obličeje, začaly jí lézt po chodidlech a nohou ulepených potem, až jimi ochable cukala a volala: „Na chodidlech! Prosím!“

V místnosti bylo příšeří, jelikož Scarlett zatáhla závěsy, aby chránila Melanii před horkem a ostrým světlem. Drobnými dírami v závěsech a kolem jejich okrajů pronikaly dovnitř tenoučké paprsky slunečního světla. Pokoj se proměnil v pec, Scarlettiny potem nasáklé šaty vůbec neuschly, s přibývajícími hodinami byly čím dál vlhčí a lepkavější. Prissy se krčila v koutě, i ona se potila a páchla tak odporně, že by ji Scarlett nejraději vyhnala z pokoje, kdyby se nebála, že děvče vezme nohy na ramena, jakmile jí zmizí z dohledu. Melanie ležela v posteli na prostěradle ztmavlém potem a postříkaném na místech, kam Scarlett vyšplíchla vodu při omývání. Neustále se převalovala, hned na jednu, hned zase na druhou stranu.

Občas se pokoušela posadit, ale pokaždé se svalila na záda a začala se znovu převalovat ze strany na stranu. Zpočátku se snažila ovládat, až si rozkousala rty, aby nekřičela, a Scarlett, která měla nervy nadranc, ji chraplavým hlasem napomenula: „Melly, nehraj si proboha na hrdinku. Křič, jestli ti to pomůže. Nikdo kromě nás dvou tě neuslyší.“

Později odpoledne už Melanie skučela bolestí, ať chtěla dělat hrdinku, nebo nechtěla, a občas pronikavě vykřikla. Při každém jejím výkřiku si Scarlett schovala hlavu do dlaní, zakryla si uši, celá se zkroutila a sama si přála být mrtvá. Všechno bylo příjemnější než bezmocně přihlížet takové bolesti. Všechno bylo příjemnější než být takhle připoutána na místo a čekat, až se narodí dítě, kterému trvá tak dlouho, než přijde na svět. Čekat, když Yankeeové už jsou podle všeho na Five Points!

Scarlett si trpce vyčítala, že neposlouchala pozorněji, co si matrony šeptaly o porodech. Proč se tomu nevěnovala! Proč se o ty věci nezajímala, aspoň by teď věděla, jestli to Melanii trvá dlouho, nebo ne. Matně si vzpomínala, jak tetička Pitty jednou vyprávěla o své přítelkyni, která pracovala k porodu dva dny a nakonec zemřela, aniž porodila dítě. Co kdyby se Melanie takhle trápila celé dva dny! Melanie je tak křehká bytost. Dva dny takových bolestí by nevydržela. Kdyby si dítě nepospíšilo na svět, určitě by zemřela. A jak by se potom Scarlett mohla Ashleymu podívat do očí, kdyby Melanie zemřela a ona sama zůstala naživu – poté, co mu slíbila, že se o ni postará?

Melanie se zpočátku pokoušela držet Scarlett za ruku, když na ni bolest dolehla, ale stiskla ji pokaždé tak silně, až jí málem polámala kosti. Po hodině měla Scarlett ruce tak opuchlé a pohmožděné, že je skoro nemohla ohnout. Svázala dohromady dva dlouhé ručníky, přivázala je do noh postele a konec s uzlem vložila Melanii do rukou. Melanie se jich držela, jako by to byla záchranná šňůra, napínala je, tahala za ně, div nepraskly, znovu je povolovala a pak je zase rvala. Celé odpoledne naříkala jako zvíře chycené do pasti. Občas pustila ručníky, chabě si masírovala ruce a dívala se po Scarlett očima rozšířenýma nesnesitelnou bolestí.

„Povídej mi něco. Prosím tě, povídej si se mnou,“ šeptala a Scarlett pokaždé cosi blekotala, dokud Melanie znovu nepopadla uzel a nezačala se svíjet.

Zatemněná místnost se zalykala horkem, bolestí a bzučícími mouchami a čas se vlekl tak zoufale pomalu, že si Scarlett skoro nedokázala vybavit ráno. Měla pocit, že v téhle temné místnosti, kde se všechno paří a potí, strávila celý život. Chtělo se jí začít křičet pokaždé, když naříkala Melanie, a pouze tím, že se vždycky kousla do rtů, až dostala sama na sebe vztek, se dokázala ovládnout a ubránit hysterickému záchvatu.

Wade se jednu chvíli připlížil po špičkách po schodech nahoru a začal za dveřmi bědovat.

„Wade má hvad!“ Scarlett se začala zvedat, že k němu půjde, ale Melanie zašeptala: „Nechoď pryč. Nenechávej mě tu, prosím tě. Když jsi u mě, tak to jakžtakž dokážu vydržet.“

Scarlett tedy poslala Prissy, aby dole v kuchyni ohřála kukuřičnou kaši od snídaně a nakrmila chlapce. Sama měla pocit, že po tomhle dni už jakživa nevezme do úst.

Hodiny na krbové římse se zastavily a Scarlett ztratila pojem o čase. Teprve když se horko v místnosti začalo zmírňovat a jasné paprsky slunečního světla ztmavly, roztáhla závěsy. Překvapilo ji, že se blíží večer a rudá koule slunce je tak nízko nad obzorem. Bůhvíproč si představovala, že horká polední výheň bude trvat navždy.

V hlavě jí bzučela neodbytná otázka, co se děje ve středu města. Odtáhla už celá armáda? Přišli Yankeeové? Ustoupí vojsko Konfederace bez boje? Potom si s nepříjemným pocitem v žaludku vzpomněla, jak málo vojáků zbývá Konfederaci a kolik jich naopak má Sherman a jak jsou dobře živeni. Sherman! Samotného ďábla se neděsila tolik jako tohoto jména. Ale teď nebyl čas na přemýšlení, protože Melanie neustále prosila o vodu, studený ručník na hlavu, nebo aby ji Scarlett ovívala a odháněla jí mouchy z obličeje.

Když nastal soumrak a Prissy, míhající se jako černý přízrak, rozsvítila lampu, Melanii jako by opustily síly. Začala volat Ashleyho, znovu a znovu, jako by na ni šlo delirium, až svým příšerně monotónním nářkem ve Scarlett probouzela prudkou touhu udusit ten hlas polštářem. Možná že doktor nakonec přece jen přijde. Kdyby si raději pospíšil! Ta myšlenka Scarlett povzbudila. Obrátila se k Prissy a nařídila jí, aby doběhla do domu Meadeových a přesvědčila se, jestli není náhodou doma doktor Meade nebo jeho žena. „A kdyby nebyl doma, tak se zeptej jeho paní nebo kuchařky, co máme dělat. Popros je, aby sem přišly!“ Prissy okamžitě vyrazila, Scarlett nejdřív slyšela, jak dupe dolů po schodech, potom pozorovala, jak spěchá po ulici, tentokrát se pohybovala rychleji, než Scarlett od toho budižkničemu v sukních očekávala. Po delším čekání se Prissy vrátila, bohužel sama. „Pan dochtór se doma neukázal vod božího rána. Vypadá to, že vodjel s vojákama. Jó a, slečno Scarlett, pan Phil už to má za sebou.“

„Umřel?“

„Sim ano, pani,“ dala se slyšet Prissy a div přitom nepukla důležitostí. „Řek mně to jejich kočí Talbot. Byl přeci střelenej…“

„Nedá se nic dělat.“

„Slečnu Meadeovou sem taky neviděla. Kuchta tvrdí, že ho vomejvá a chce mu udělat pohřeb, než sem přídou Yankeeové. Kuchta tvrdí, že až budou bolesti móc zlý, tak máte dát slečně Melly pod postel nůž a von pak tu bolest rozřízne napůl.“ Scarlett by Prissy za tuhle užitečnou radu nejradši vrazila další facku, ale Melanie otevřela vytřeštěné oči s rozšířenými zřítelnicemi a zašeptala: „Miláčku – přicházejí Yankeeové?“

„Ne,“ odpověděla statečně Scarlett. „Prissy je stará lhářka.“

„Sim, ano, to teda vodjakživa sem,“ přisvědčila horlivě Prissy. „Určitě se blíží,“ zašeptala Melanie, která se nedala nachytat, a zabořila obličej do polštáře. Její hlas zněl tlumeně. „Chudáček moje dítě. Chudáček moje dítě.“ A po delší odmlce dodala: „Ach, Scarlett, nesmíš tu se mnou zůstat. Musíš pryč a vem s sebou Wadea.“ Melanie jen nahlas řekla to, o čem Scarlett v duchu přemýšlela, ale když teď uslyšela vlastní myšlenky, měla na sebe vztek a zároveň se styděla, jako by měla svoji zbabělost zřetelně napsanou na čele. „Nebuď husa. Já se nebojím. Víš dobře, že tě neopustím.“

„Udělala bys líp, kdybys odešla. Stejně umřu.“ Po těch slovech začala Melanie znovu sténat bolestí. Scarlett se ploužila dolů ze schodů jako stařena, tápavě hledala cestu a přidržovala se zábradlí, aby neupadla. Nohy měla zdřevěnělé, třásly se jí vyčerpáním a napětím a sama se chvěla po celém těle, protože byla od hlavy k patě zalita lepkavým potem. Z posledních sil se dovlekla na verandu a zhroutila se na nejvyšší schod. Opřela se o pilíř verandy a třesoucíma se rukama si napůl rozepnula na prsou živůtek. Noc byla prosáklá teplou sametovou tmou, Scarlett zůstala ležet a zírala do ní tupě jako zvíře.

Už bylo po všem. Melanie porod přežila a novorozený chlapeček, který pištěl jako malé kotě, si užíval první koupel, kterou mu poskytovala Prissy. Melanie usnula. Jak mohla usnout po všech těch příšerných bolestech doprovázených křikem a po všem nemožném pomáhání neschopných porodních asistentek, které jí spíš přitížily než pomohly? Jak to že neumřela? Scarlett věděla, že by sama podobné zacházení určitě nepřežila. Ale když bylo po všem, Melanie dokonce zašeptala, sice tak slabě, že se Scarlett musela sklonit k jejím rtům, aby ji vůbec slyšela, ale přece jen zašeptala: „Děkuji.“ A pak hned usnula. Jak mohla po tom všem usnout? Scarlett zapomněla, že sama také usnula, hned jak porodila Wadea. Zapomněla na všechno. V hlavě měla prázdno; před tímto nekonečným dnem neexistoval život a nebude ani po něm – jenom jakási příšerně horká noc, sípot jejího vlastního drsného, unaveného dechu, studené potůčky potu stékajícího z důlků v podpaží k pasu, z boků na kolena, lepkavé, vazké, mrazivé.

Scarlett slyšela, jak se jí vlastní hlasitý a pravidelný dech změnil v křečovité vzlykání, ale ve vyschlých očích ji pálilo, jako by jí už nikdy neměly vytrysknout slzy. Pomalu a namáhavě se nadzvedla a vyhrnula si těžké sukně až nahoru na stehna. Bylo jí horko i zima a zároveň si připadala celá ulepená a noční vzduch ji osvěžoval. Matně si vybavila, co by tomu asi řekla tetička Pitty, kdyby ji přistihla na verandě před domem rozvalenou se sukněmi vyhrnutými, až jí byly vidět spodní kalhotky, ale v tu chvíli jí to bylo jedno. Bylo jí jedno úplně všechno. Čas se zastavil. Mohlo být klidně krátce po soumraku, stejně dobře mohla být půlnoc. Scarlett nic nevěděla a bylo jí to lhostejné.

Vtom zaslechla shora kroky a v duchu si řekla: „Kdyby tak pánbůh Prissy potrestal,“ a pak už se jí zavřely oči a zmocnil se jí stav připomínající spánek. Když se po nějaké době probrala, byla u ní Prissy a spokojeně drmolila.

„Udělaly sme všecko ouplně nejlíp. Počitám, že by to moje máma nesvedla líp.“

Scarlett ji ze stínu probodávala nepřátelskými pohledy, ale byla příliš zesláblá, aby Prissy vynadala, něco jí vyčetla nebo vypočítala všechny její prohřešky – jak se chlubila znalostmi, které neměla, jak se bála, jak nešikovně vršila chybu na chybu, jak v nejvyšší nouzi projevila naprostou neschopnost, jak položila nůžky, kam neměla, jak rozlila plné umyvadlo s vodou na postel a jak upustila novorozené dítě. Teď se tady vytahuje, jak všechno dobře zařídila.

Yankeeové chtějí černochy osvobodit! Ať si tedy s pánem bohem poslouží! Ať mají, co chtějí!

Scarlett se znovu mlčky opřela o pilíř a Prissy, která vytušila, jakou má náladu, se po špičkách vytratila do temného koutku na verandě. Po delší době, když se jí konečně srovnal dech a uklidnila mysl, Scarlett zaslechla z ulice slabý zvuk lidských hlasů a dupot mnoha nohou přicházejících od severu. Vojáci! Scarlett se pomalu posadila a shrnula si sukně, ačkoliv věděla, že ji potmě nemůže nikdo vidět. Když vojáci dopochodovali k domu, nekonečné množství odcházející jako stín, zavolala na ně.

„Prosím vás!“

Z temné masy se oddělil jeden stín a přistoupil k brance.

„Odcházíte? Opouštíte nás?“

Stín zřejmě smekl klobouk a ze tmy zazněl tichý hlas.

„Ano, madam. Přesně tak to je. Jsme poslední jednotka, která vyklidila opevnění ležící asi čtyři sta metrů odsud.“

„Tak vy – opravdu celá armáda ustupuje?“

„Ano, madam. Víte přece, že přicházejí Yankeeové.“

Přicházejí Yankeeové! Úplně na ně zapomněla. Najednou se jí sevřelo hrdlo a už se nevzmohla na jediné slovo. Stín se pohnul, splynul s ostatními stíny a nohy pochodovaly do tmy. Yankeeové přicházejí! Yankeeové přicházejí! To znělo z rytmu jejich pochodu, to vyťukávalo každým úderem její srdce, které se zničehonic prudce rozbušilo. Yankeeové přicházejí!

„Yankeeové přicházejí!“ zavyla Prissy, přitiskla se ke Scarlett a drže la se jí jako klíště. „Dyť voni nás, slečno Scarlett, šecky pobijou! Vrazej nám bajonety do břicha! Budou…“

„Drž pusu!“ Strašné bylo už samo pomyšlení a tahle třaslavým hlasem pronášená slova se nedala vydržet. Scarlett se zmocnil znovu probuzený strach. Co se dá dělat? Dalo by se snad ještě nějak uniknout? Na koho by se mohla obrátit se žádostí o pomoc? Všichni přátelé do jednoho ji zklamali.

Najednou si vzpomněla na Rhetta Butlera a uklidnila se. Proč si na něj nevzpomněla hned ráno, když bezradná nevěděla, kam se vrtnout? Nenáviděla ho, to ano, ale byl to silný a chytrý muž, který se nebojí Yankeeů. A určitě je ještě ve městě. Samozřejmě že na něj měla vztek, jelikož jí posledně řekl neodpustitelné věci. Ale v takovéhle situaci je může klidně přehlédnout. A navíc má kočár a koně. Proč si na něj nevzpomněla dřív! Mohl je všechny odvézt z tohoto prokletého místa někam, kde nejsou Yankeeové, někam pryč, kamkoli.

Obrátila se k Prissy a zeptala se s horečnatou naléhavostí: „Víš, kde je hotel Atlanta – jak v něm bydlí kapitán Butler?“

„Sim, ano, ale…“

„Tak tam okamžitě dojdeš, poběžíš, jak nejrychleji dovedeš, a řekneš mu, že si s ním přeji mluvit. Že si přeji, aby rychle přijel se svým kočárem nebo sanitním vozíkem, kdyby nějaký sehnal. Řekneš mu, že se Melanii narodilo dítě. Řekneš mu, že si přeji, aby nás odsud odvezl. A teď sebou hoď. Dělej!“ Seděla vzpřímeně a strčila do Prissy, aby dodala jejím nohám počáteční impuls. „Proboha živýho, slečno Scarlett! Já se strašně bojim lítat někudy po tmě jen tak sama! Co dyž mě chytěj Yankeeové?“

„Když poběžíš rychle, ještě doženeš vojáky, ti nedopustí, aby tě Yankeeové chytili. Dělej!“

„Dyž já se tak bojim! A co dyž kapitán Butler nebude v hotelu?“

„Tak se zeptáš, kde je. Copak nemáš ani trošku kuráže? Když nebude v hotelu, doběhneš do baru v Decaturské ulici a zeptáš se na něj tam. Zajdeš do domu Belle Watlingové. Budeš ho shánět, kde se dá. Copak, ty tele, nechápeš, že když sebou nehodíš a nenajdeš ho včas, tak nás Yankeeové určitě chytí všechny?“

„Slečno Scarlett, máma vo mně přerazí hůl, esli se doví, že sem byla v báru nebo v domě, ve kterým bydlí ňáká kurva.“ Scarlett s námahou vstala. „Tak dobře, jestli tam okamžitě nepůjdeš, tak ji o tebe přerazím sama. Můžeš se přece postavit na ulici a zakřičet na něj. Nebo se někoho zeptat, jestli tam je. Koukej, prosím tě, mazat.“ Když Prissy pořád otálela, přešlapovala z nohy na nohu a brblala, Scarlett do ní znovu strčila, až málem spadla po hlavě ze schodů verandy.„Buď

půjdeš, nebo tě prodám na opravdový jih. V životě už neuvidíš matku, ani žádné známé, a ještě tě prodám jako nádenici na pole. Dělej!“

„Panebože na nebi, slečno Scarlett…“ Ale paní ji rozhodně strkala rukou dolů ze schodů, a tak Prissy nezbývalo než se podřídit. Branka cvakla a Scarlett za ní ještě vykřikla: „Běž, ty huso!“ Uslyšela pleskot Prissyiných bosých nohou, které se prudce rozběhly, a pak jejich dupot pohltila měkká hlína.









Kapitola 23

Když Prissy odběhla, Scarlett se s námahou dovlekla do haly v přízemí a rozsvítila lampu. V domě sálalo horko, jako by ve svých zdech uchovával polední žár. Otupělost z ní částečně spadla a žaludek se hlásil o svá práva. Scarlett si uvědomila, že až na lžíci kukuřičné kaše nevzala od minulého večera do úst, zvedla lampu a zamířila do kuchyně. Oheň v kamnech vyhasl, ale v místnosti bylo dusno k zalknutí. Scarlett našla na pánvi půlku kukuřičné placky, hladově se do ní zakousla a přitom hledala očima, kde by se ještě našlo něco k jídlu. V hrnci objevila zbytek kukuřičné kaše a snědla ji naběračkou, aniž se obtěžovala servírováním na talíř. Kaše zoufale potřebovala přisolit, ale Scarlett měla takový hlad, že se nemohla zdržovat sháněním slánky. Když spolykala čtyři naběračky, nedokázala vydržet horko v kuchyni, jednou rukou popadla lampu, druhou zbytek placky a vrátila se do haly.

Uvědomila si, že by měla jít nahoru a sednout si k Melanii. Kdyby se něco stalo, Melanie by vyčerpáním ani nemohla zavolat. Ale Scarlett odpuzovala představa, že by se měla vrátit do pokoje, kde strávila tolik příšerných hodin. Nemohla by tam jít, ani kdyby Melanie umírala. Ten pokoj už nechtěla v životě ani vidět. Odložila lampu na stojan pro svíčky postavený u okna a vrátila se zpátky na verandu. Tam bylo mnohem chladněji, přestože noc tonula v měkkém teple. Posadila se na schody do kruhu slabého přísvitu, který vrhala oknem lampa, a znovu se pustila do kukuřičné placky.

Když dojedla, vrátila se jí část sil a s novými silami na ni znovu začal doléhat strach. Ze vzdáleného konce ulice slyšela tlumený hluk, ale neměla tušení, co se tam může dít. Dokázala rozeznat pouze měnící se hlasitost zvuku, který střídavě sílil a zase slábl. Napínala sluch i všechny svaly a brzy pocítila, že ji napětím rozbolelo celé tělo. Ze všeho nejvíc si přála uslyšet dusot koňských kopyt a uvidět Rhettovy bezstarostné, sebevědomé oči vysmívající se jejím obavám. Rhett je určitě někam odveze. Scarlett nevěděla kam, ale bylo jí to jedno.

Jak tak seděla a snažila se zaslechnout, co se děje ve městě, nad stromy se najednou objevila slabá záře. Scarlett nechápala, co to může být. Upřeně sledovala záři a uvědomila si, že začíná planout jasněji. Temná obloha přešla do růžova, potom do matně ruda a pak zničehonic spatřila, jak nad vrcholky stromů vyšlehl vysoko k nebi obrovský jazyk plamene. Vyskočila a srdce jí začalo zoufale bušit a bít.Yankeeové

přišli! Pochopila, že přitáhli a zapálili město. Plameny zřejmě přicházely ze čtvrtí ležících na východ od středu města. Šlehaly čím dál výš a rychle se šířily před jejím vyděšeným pohledem do obrovského rudého kruhu. Určitě hořel celý blok domů. Zvedl se chabý horký vánek a přinášel ke Scarlett pach dýmu.

Vyběhla po schodech nahoru a vyklonila se z okna svého pokoje, aby lépe viděla, co se děje. Obloha se pokryla odporně ponurou barvou. Obrovské kotouče černého dýmu stoupaly do výšky, proplétaly se a visely nad plameny v podobě zvlněných mraků. Pach dýmu mezitím zesílil. Scarlettiny myšlenky těkaly od jedné otázky ke druhé, v duchu se ptala, jak dlouho může plamenům trvat, než se rozšíří po Broskvoňové ulici a zapálí jejich dům, kam uteče a co udělá. Měla pocit, že jí do uší doléhá veškerý pekelný rámus a mozek jí zaplavily takový zmatek a panika, že se musela vší silou držet parapetu, aby neupadla.

Musím myslet, opakovala si dokola. Musím myslet.

Ale myšlenky se jí rozbíhaly a poletovaly hlavou jako vyděšení kolibříci. Pořád se ještě vší silou držela parapetu, když jí div neprotrhla bubínky ohlušující exploze, silnější než všechny výstřely z děl, jaké v životě slyšela. Oblohu proťal obrovský plamen. Pak následovala další exploze. Země se zakymácela, okenní tabulky nad její hlavou se zachvěly a potom se kolem ní snesl déšť roztříštěného skla.Svět

se změnil v peklo, rámus, plameny a třesoucí se zem, protože exploze trhající bubínky v uších následovaly jedna za druhou. Svazky jisker létaly k obloze a pak se pomalu a líně snášely krvavě zbarvenými mračny dýmu. Scarlett měla pocit, jako by ze sousedního pokoje zaslechla slabé volání, ale nevěnovala mu pozornost. Teď neměla na Melanii čas. Neměla čas na nic kromě strachu, jenž jí šlehal žilami stejně prudce jako plameny, které pozorovala. Byla vlastně dítě, šílela hrůzou a potřebovala položit hlavu mamince do klína, aby zapomněla na všechno, co se kolem ní dělo. Kdyby tak mohla být doma! Doma u maminky.

Uprostřed rámusu, který jí ničil nervy, zaslechla jiný zvuk, dupot vyděšených bosých nohou, které berou schody po třech, a potom výkřik připomínající vytí zaběhlého psa. Prissy vpadla do pokoje, vrhla se rovnou ke Scarlett a popadla ji za paži tak křečovitě, že ji div nepoškrábala.

„Yankeeové…,“ vykřikla Scarlett.

„Ne, pani, to šecko dělaji naši pánové!“ vyhrkla Prissy, která sotva popadala dech a přitom zaryla nehty ještě hlouběji do Scarlettiny paže. „Zapálili slejvárnu a vojenský magacíny a sklady s jídlem a představte si tu hrůzu, slečno Scarlett, taky vyhodili do povětří sedumdesát nákladních vagonů s granátama do děl a s prachem a my tu, ježíškunakřížku, šickí uhoříme!“

Prissy začala znovu pronikavě výt a tiskla Scarlett tak silně, až vykřikla bolestí a vztekem a setřásla její ruku.

Yankeeové tedy ještě nepřišli! Ještě byl čas zmizet! Scarlett zahnala strach a zmobilizovala zbývající síly.

Jestli se neseberu, říkala si v duchu, začnu vřískat jako opařená kočka! Pohled na Prissy vyděšenou k smrti jí pomohl, aby se ovládla. Popadla ji za ramena a zatřásla s ní. „Nech toho skučení a mluv rozumně. Yankeeové ještě nepřišli, ty káčo! Našla jsi kapitána Butlera? Co říkal? Přijede?“ Prissy přestala vřeštět, ale pořád cvakala zuby. „Sim, paní, našla sem ho. V tom báru, jak jste řikala. Von…“

„Mně je jedno, kde jsi ho našla. Přijede? Řekla jsi mu, aby vzal kočár?“

„Panebože, von řikal, že naši páni mu vzali kočár i s kobylou a naložili do něj raněný.“

„Pane bože na nebi!“

„Ale von příde…“

„Co říkal?“ Prissy konečně popadla dech a trochu se uklidnila, ale pořád ještě koulela očima. „Nó, pani, našla sem ho v tom báru, jak ste řikala. Zůstala sem stát venku a volala sem ho a von vyšel. A dyž mě zblejsk, tak sem mu začala řikat, co sem měla vyřídit, ale v ten moment vojáci vyhodili do vzduchu sklad na Decaturský ulici, vyšlehly plameny a von mě popad a běželi sme na Five Points a von mi pak řek: ‚Tak co vlastně chceš? Mluv rychle.‘ A já mu na to pověděla, pane kapitáne, vemte kočár a kobylu a pojeďte k nám. Slečně Melly se narodilo dítě a vy ji musíte vodvízt pryč z města. A von na to řek: ‚A kam vlastně chce jet?‘ Tak sem mu řekla, to nevim, ale že vy musíte pryč, poniváč Yankeeové přicházejí, a chcete, aby jel s váma. A von se začal chechtat na celý kolo a řek, že mu vzali koně.“ Scarlett měla najednou místo srdce kus ledu, protože ji zklamala poslední naděje. Byla blázen, mohlo ji přece napadnout, že ustupující armáda s sebou vezme všechny povozy a tažná zvířata, která ještě ve městě zbyla. Chvíli stála jako omámená a nevnímala, co Prissy říká, ale pak se sebrala a vyslechla si zbytek jejích zpráv. „A pak řek, pověz slečně Scarlett, ať si v klidu odpočne. Ukradnu pro ní koně z vojenský vohrady, esli jim vůbec ňákej zbyl. A pak řikal, nebude to dneska prvně, koně sem už párkrát krad. Řekni jí, že jí seženu koně, dyby mě měli třeba zastřelit. Pak se zase chechtal a řek, běž rovnou domu. A než sem se stačila pohnout, tak začalo ouplný peklo! Taková rána, že sem se div nezavrtala palicí do země, a von mně řek, že to nic není, že naši páni vyhodili do vzduchu střelivo, aby je nedostali Yankeeové, a…“

„Přijede? Řekl, že přivede koně?“

„To jako jó.“

Scarlett si oddechla úlevou. Jestli je možné sehnat koně, Rhett Butler ho určitě sežene. Rhett se přece vyzná. Jestli je dostane z téhle kaše, bude ochotna dát mu všechno. Jen pryč odtud! S Rhettem se nebude bát. Rhett je ochrání. Zaplať pánbůh za Rhetta! Když se před Scarlett otevřela vyhlídka na útěk do bezpečí, začala být praktická .„Vzbuď

Wadea, obleč ho a zabal pro nás všechny pár věcí. Dej je do malého kufříku. A slečně Melanii ani slovo, že odjíždíme. Zatím ne. Ale zabal jí dítě do nějakých tlustých ručníků a nezapomeň pro ně zabalit něco na sebe.“

Prissy se jí pořád ještě držela za sukně jako klíště a z očí jí byla vidět prakticky jen bělma. Scarlett do ní strčila a uvolnila se ze sevření.„Dělej,“

vykřikla a Prissy pelášila pryč, jako by jí hořelo za patami.

Scarlett pochopila, že teď už může zajít k Melanii a uklidnit ji, vyděšenou k smrti hromovým burácením, které nesláblo, a září, jež se blýskala po celé obloze. Vypadalo to, jako by hromy a blesky ohlašovaly nastávající konec světa.

Ale pořád ještě se nemohla přimět k návratu do Melaniina pokoje. Seběhla po schodech do přízemí, protože jí blesklo hlavou, že by snad měla zabalit porcelán a tu trochu stříbra, které tetička Pittypat nechala doma, když odjížděla do bezpečí do Maconu. Ale když došla do jídelny, ruce se jí třásly, že upustila tři talíře, a ty se roztříštily na kusy. Potom vyběhla na verandu a poslouchala, co se děje, vrátila se zpátky do jídelny a tentokrát upustila stříbrné drobnosti, které dopadly s cinkotem na podlahu. Na co sáhla, to jí vypadlo z rukou. Ve spěchu uklouzla na koberci a upadla, ale okamžitě vstala a ani si nestačila uvědomit bolest. Slyšela, jak Prissy nahoře pobíhá jako divoké zvíře a ten zvuk ji nepříčetně rozzuřil, protože sama pobíhala stejně nesmyslně.

Podesáté vyběhla na verandu, ale tentokrát se nevrátila k marným pokusům o balení. Místo toho si sedla. Stejně se nedalo nic zabalit. Nedalo se dělat nic jiného než sedět a s bušícím srdcem čekat na Rhetta. Scarlett měla pocit, že na něj čeká celé hodiny. Konečně uslyšela ze vzdáleného konce ulice protestující vrzání nenamazaných náprav a pomalý klapot koňských kopyt. Proč sebou trochu nehodí? Proč nepobídne koně do klusu?

Hluk se přiblížil. Scarlett vyskočila a zavolala na Rhetta jménem. A vtom ho už nejasně zahlédla, jak slézá ze sedátka menšího nákladního vozu, uslyšela cvaknout branku a blížící se kroky. Přiblížil se a Scarlett ho uviděla zřetelně ve světle lampy. Byl oblečený pečlivě a elegantně, jako by jel na ples, v prvotřídně ušitém obleku z bílého plátna, vyšívané vestě z hedvábného moaré a v košili s náznakem drobného nabírání na náprsence. Širák panama měl frajersky naražený na stranu a za opaskem zasunutý pár soubojových pistolí s dlouhými hlavněmi a pažbami vykládanými slonovinou. Kapsy kabátu měl nacpané náboji.

Blížil se po cestičce k domu pružným krokem divocha a ušlechtilou hlavu nesl hrdě jako nějaký pohanský král. Nebezpečí této noci, která ve Scarlett probudila panický strach, na něj působila opojně. V temném obličeji měl vepsánu pečlivě ovládanou krvežíznivost, bezohlednost, která by Scarlett určitě vyděsila, kdyby byla natolik při smyslech, aby ji vnímala.

Černé oči mu jen hrály, jako by ho všechno příjemně bavilo, jako by rány trhající bubínky a příšerná záře byly záležitosti, jaké mohou vyděsit nanejvýš malé děti. Když stoupal po schodech, naklonila se k němu s bledým obličejem a planoucíma zelenýma očima. „Dobrý večer přeji,“ pozdravil svým protahovaným přízvukem a svižným gestem smekl klobouk. „Máme nádherné počasí. Doslechl jsem se, že se chystáte na výlet.“

„Jestli si nepřestanete dělat blázny, tak s vámi zase přestanu mluvit,“ prohlásila třesoucím se hlasem Scarlett. „Nepovídejte mi, že jste vyděšená.“ Rhett dělal, že žasne, a usmíval se takovým způsobem, že by do něj nejradši strčila, aby spadl pozadu ze schodů. „Ale já jsem! Jsem vyděšená k smrti a vy byste byl taky, kdybyste měl aspoň tolik rozumu, kolik ho pánbůh dopřál hloupé koze. Nemáme čas na zbytečné řeči. Musíme odsud okamžitě zmizet.“

„Jsem vám k službám, milostivá. Ale mohla byste mi laskavě prozradit alespoň, kam máte namířeno? Přijel jsem za vámi totiž z pouhé zvědavosti, jen abych zjistil, kam se chystáte odjet. Nemůžete ani na sever, ani na východ, ani na jih, ani na západ. Všude kolem jsou Yankeeové. Z města vede jediná silnice, které se zatím nezmocnili, a po té ustupuje naše armáda. Tato cesta nebude ještě dlouho volná. Jízda generála Stevea Leea kryje ústup u Rough and Ready a pokouší se udržet silnici volnou tak dlouho, dokud celá armáda nestačí ustoupit. Když se vydáte za vojáky po cestě do McDonough, tak vám zabaví koně, ale ukrást mi ho dalo dost práce, přestože tahle herka připomíná koně jen velice vzdáleně. Kam tedy máte namířeno?“ Scarlett se celá otřásla; poslouchala sice, co Rhett říká, ale sotva ho slyšela. Teprve když se přímo zeptal, okamžitě jí svitlo, kam pojede; pochopila, že celý příšerný den dobře věděla, kam má namířeno. Jinam to ani nešlo. „Pojedu domů,“ odpověděla. „Domů? Myslíte do Tary?“

„Ano. Ano, tam! Do Tary! Proboha, Rhette, musíme si pospíšit!“ Zůstal na ni koukat, jako by se zbláznila. „Do Tary? Proboha, Scarlett! Copak nevíte, že u Jonesboro se celý den bojovalo? Že se bojovalo šestnáct kilometrů na jih a na sever od Rough and Ready a dokonce až v ulicích Jonesboro? Yankeeové teď už klidně mohli zaplavit celé okolí Tary a možná celý okres. Nikdo neví, kde přesně jsou, ale pronikli do tamtěch končin. Domů nemůžete! Nemůžete přece projet přímo yankeeskými liniemi!“

„Ale já pojedu domů!“ vykřikla Scarlett. „Pojedu a pojedu.“

„Jste káča,“ vyjel na ni ostrým tónem. „Tudy nemůžete jet. I kdybyste náhodou nenarazila na Yankee, lesy jsou plné všelijakých pobudů a dezertérů z obou armád. A mnoho našich jednotek pořád ještě ustupuje od Jonesboro. Okamžitě by vám vzali koně stejně jako Yankeeové. Jediná možnost je vydat se za ustupující armádou po silnici do McDough a modlit se, aby vás nikdo potmě nezahlédl. Do Tary jet nemůžete. A i kdybyste se tam náhodou dostala, určitě byste našla plantáž vypálenou do základů. Domů vás nepustím. Je to šílený nápad.“

„Ale já chci jet domů!“ křičela Scarlett, ale hlas jí přešel v jakési hysterické vřískání. „Já chci domů! Nemůžete mi v tom bránit! Já chci domů! Já chci k mamince! Zabiju vás, jestli se mi v tom pokusíte zabránit! Já chci domů!“

Hrůzou a hysterií se rozplakala, a když nakonec podlehla dlouho potlačovanému napětí, po tvářích jí stékaly slzy. Začala Rhettovi bušit pěstičkami do hrudi a znovu a znovu vykřikovala: „Já chci! Já chci! I kdybych měla jít celou cestu pěšky!“

Zničehonic se ocitla v Rhettově náruči, uslzený obličej zabořila do nabírání na náprsence jeho košile a ruce, jimiž do něj bušila, na něm zůstaly nehybně ležet. Rhett jí něžně uhladil rozcuchané vlasy a promluvil na ni rovněž něžným hlasem. Tak něžným, klidným hlasem beze stopy výsměchu, že se Scarlett zdálo, jako by to ani nebyl hlas Rhetta Butlera, ale hlas jakéhosi silného laskavého neznámého člověka, který čpí brandy, tabákem a koňmi, a to ji uklidnilo, protože tyto vůně jí připomínaly Geralda.

„No tak, moje milá,“ konejšil ji tiše. „Neplačte. Moje odvážná holčička samozřejmě pojede domů. Pojedete domů, nebojte se. Neplačte.“

Scarlett ucítila, že jí něco prohráblo vlasy jako kartáč a někde na dně zmateného nitra se jí matně vynořila otázka, jestli to byly jeho rty. Byl tak něžný, tak bezmezně chlácholivý, že toužila zůstat navždy v jeho náruči. Když ji objímají tak silné paže, určitě se jí nemůže stát nic zlého.

Rhett se chvíli přehraboval v kapse, pak vytáhl kapesník a utřel jí oči.„A

teď se vysmrkejte,“ nařídil jí a v očích mu bleskl náznak úsměvu, „a řekněte mi, co mám dělat. Nesmíme ztrácet čas.“

Ačkoli se ještě celá třásla, poslušně se vysmrkala, ale za nic na světě si nedokázala vybavit, jak by mu měla odpovědět. Když Rhett viděl, že se jí chvějí rty a bezmocně k němu vzhlíží, rozhodl se převzít vedení.

„Paní Wilkesová už porodila? Bude nebezpečné ji někam vozit – dopravovat ji čtyřicet kilometrů v tomhle rozhrkaném voze. Lepší by bylo nechat ji u paní Meadeové.“

„U Meadeových není nikdo doma. Nemůžu ji tady nechat.“

„Tak dobře. Naložíme ji tedy na náš vůz. Kde máte tu malou nanynku?“

„Nahoře.

Balí kufr.“

„Kufr? Na ten vůz nemůžeme naložit žádný kufr. Vejdeme se tam s bídou sami a budeme rádi, když to nápravy vydrží. Zavolejte ji a nařiďte jí, ať vezme nejmenší péřovou matraci, jakou najde, a položí ji do vozu.“

Scarlett se stále ještě nemohla pohnout. Rhett jí silně sevřel ruku a část životní síly, kterou překypoval, jako by přecházela do jejího těla. Kdyby si jen dokázala zachovat podobnou chladnokrevnost a duchapřítomnost jako on! Rhett se ji snažil odvést do haly, ale Scarlett se nehnula z místa a pořád k němu bezmocně vzhlížela. Rhett výsměšně sešpulil ret: „Tohle že má být mladá hrdinka, která mě ujišťovala, že se nebojí ani boha, ani lidí?“

Zničehonic vyprskl smíchy a pustil její paži. Scarlett se to dotklo a probodávala ho nenávistným pohledem.

„Já se nebojím,“ prohlásila.

„Ale bojíte. Za chvilku mi tady omdlíte a já u sebe nemám lahvičku s čichacími solemi.“

Scarlett si bezmocně dupla, protože ji nic chytřejšího nenapadlo – a pak beze slova popadla lampu a vyrazila po schodech nahoru. Rhett ji těsně následoval a Scarlett slyšela, jak se sám pro sebe směje. Při tom zvuku se celá napřímila. Vešla do Wadeova dětského pokoje a našla polooblečeného chlapce, jak se tiskne Prissy do náruče a přitom tiše škytá. Prissy zase naříkavě kňučela. Péřová matrace na Wadeově posteli byla malá, a proto Scarlett nařídila Prissy, aby ji odnesla dolů do vozu. Prissy odložila dítě a poslechla. Wade se vydal s ní dolů po schodech a přestal škytat, protože ho zaujalo chůvino neobvyklé počínání.

„Pojďte,“ vyzvala Scarlett Rhetta, zamířila ke dveřím Melaniina pokoje a Rhett ji s kloboukem v ruce následoval.

Melanie ležela tiše, přikrytá až po bradu. V obličeji byla smrtelně bledá, ale v zapadlých očích, pod nimiž měla temné kruhy, se jí zračil klid. Vůbec neprojevila překvapení nad Rhettovou přítomností ve své ložnici, brala ji jako samozřejmost. Chabě se pokusila o náznak úsměvu, ale nechala toho dřív, než se jí stačily pohnout koutky úst.

„Pojedeme domů, do Tary,“ oznámila jí bez obalu Scarlett. „Yankeeové přicházejí. Rhett nás odveze. Jinak to nejde, Melly.“

Melanie se chabě pokusila přikývnout a náznakem ukázala na novorozeně. Scarlett zvedla chlapečka a ve spěchu ho zabalila do silného ručníku. Rhett přistoupil k posteli.

„Udělám všechno, aby vás to zbytečně nebolelo,“ chlácholil Melanii tichým hlasem a přitom ji zabalil do prostěradla, jímž byla přikryta. „Zkuste se mě chytit kolem krku.“

Melanie se o to pokusila, ale první pokus nevyšel. Rhett se nad ní sklonil, jednou rukou ji vzal pod rameny, druhou přes obě kolena a opatrně ji zvedl. Melanie nevykřikla, ale Scarlett si všimla, že se kousla do rtu a ještě více zbledla. Scarlett zvedla lampu nad hlavu, aby posvítila Rhettovi, který vykročil ke schodišti, ale vtom Melanie ukázala chabě na stěnu.

„Copak je?“ zeptal se Rhett měkce.

„Prosím,“ zašeptala Melanie a pokoušela se na cosi ukázat. „Charles.“

Rhett se po ní podíval, jako by mluvila z cesty v deliriu, ale Scarlett pochopila, co švagrová chce, a její přání ji podráždilo. Pochopila, že Melanie chce Charlesův snímek pověšený na zdi pod jeho šavlí a pistolí.

„Prosím,“ zašeptala znovu Melanie, „tu šavli.“

„No dobře,“ uklidnila ji Scarlett, a když Rhettovi pečlivě posvítila na cestu po schodech až dolů, vrátila se a sundala ze stěny opasek s pistolí a se šavlí. Jak to všechno pobere – pistoli, šavli, dítě a ještě lampu! To byla celá Melanie, vůbec si nedělala hlavu s tím, že málem umřela a má Yankee v patách, ale na Charlesovy věci myslela, to zase ano!

Když Scarlett sundala ze stěny podobenku, zahlédla letmo Charlesův obličej. Jeho velké hnědé oči se na okamžik setkaly s jejíma, Scarlett se zastavila a zvědavě se podívala na portrét. Tak tenhle muž byl její manžel, několik nocí s ní ležel na společném loži a zanechal jí po sobě dítě se stejně měkkým výrazem v hnědých očích, jaký měl sám. Už si na něj skoro nepamatovala.

Novorozeně, které držela v náruči, mávalo pěstičkami a tiše vrně lo. Scarlett se na ně podívala, uvědomila si, že je to Ashleyho dítě, a najednou si ze všech sil, které jí ještě zbývaly, začala přát, aby to bylo její dítě, její a Ashleyho.

Vtom se po schodech přihnala Prissy a Scarlett jí dítě předala. Potom obě spěchaly dolů ve světle lampy vrhající na stěnu mihotavé stíny. V hale si Scarlett všimla klobouku, ve spěchu si ho nasadila a zavázala si stuhu pod bradou. Byl to Melaniin smuteční klobouk, ale Scarlett si nemohla vzpomenout, kam dala svůj.

Vyšla z domu, sestoupila po schodech. V jedné ruce držela lampu a druhou se snažila nést šavli tak, aby ji netloukla do nohou. Melanie ležela natažená vzadu na voze a vedle ní byl Wade s novorozeným chlapcem zabaleným do ručníku. Prissy vlezla do vozu a vzala novorozeně do náruče.

Vůz byl opravdu velice malý a měl nízké postranice. Kola stála šikmo dovnitř, jako by při první otáčce měla odletět. Scarlett přejela jediným pohledem koně a udělala se v ní malá dušička. Drobný koník byl celý vychrtlý a hlavu držel zoufale nízko, skoro mezi předníma nohama. Záda měl poseta ranami a odřeninami od postroje a dýchal tak, jak by žádný zdravý kůň nikdy nedýchal.

„Žádná sláva, viďte?“ zazubil se Rhett. „Vypadá to, že nám padne za jízdy Ale nic lepšího jsem nesehnal. Jednou vám budu vyprávět s určitými příkrasami, kde a jak jsem ho ukradl a jak mě přitom málem zastřelili. Nebýt mé náklonnosti k vám, v této fázi mé životní kariéry by mě nic na světě nedokázalo přimět, abych se stal zlodějem koní – a abych ještě ke všemu ukradl zrovna takovouhle herku. S dovolením, pomůžu vám nahoru.“

Vzal jí lampu z ruky a postavil ji na zem. Sedátko představovalo obyčejné úzké prkno položené napříč přes obě postranice. Rhett jediným trhnutím zvedl Scarlett do vzduchu a posadil ji na ně. Jak báječné je být mužem a mít sílu jako Rhett, napadlo Scarlett, která si přitahovala k sobě široké sukně, aby nepřekážely. S Rhettem po boku se nebála ničeho na světě – ohně, hluku ani Yankeeů.

Rhett se usadil vedle ní a chopil se opratí.

„Počkejte, prosím vás!“ vykřikla Scarlett. „Zapomněla jsem zamknout hlavní vchod.“

Rhett se začal smát na celé kolo a rázně pleskl koně po hřbetě opratěmi.„Čemu

se smějete?“

„Tomu, jak – jak chcete zamknout, aby se Yankeeové nedostali do domu,“ zalykal se smíchy Rhett a kůň pomalu a nerad vykročil. Lampa odložená na chodník svítila a vrhala kolem sebe kroužek žlutého světla, který se, jak se pomalu vzdalovali, neustále zmenšoval. Rhett řídil koně vlekoucího se z Broskvoňové ulice směrem na západ a kymácející se vůz drkotal po jízdní dráze plné výmolů tak divoce, že Melanie každou chvilku vydávala přidušený sten. Nad hlavami se jim proplétaly větve tmavých stromů, po obou stranách ulice se tyčily temné tiché domy a bílé pruhy dřevěných ohrad se leskly matně jako řada náhrobků. Úzká ulice připomínala temný tunel, ale hustým stropem z listí matně světélkovala příšerná záře rozlévající se po obloze a po temné cestě se honily stíny připomínající šílený rej duchů. Pach dýmu neustále sílil a horký vánek přinášel ze středu města pekelný rámus, výkřiky, tlumené rachocení těžkých vojenských vozů a pravidelný dupot pochodujících vojáků. Když Rhett trhnutím přiměl koně, aby zahnul do jiné ulice, ozvala se další ohlušující exploze a na západě vyletěl k obloze příšerný sloup ohně a dýmu.„Tohle

určitě byly poslední muniční vozy,“ poznamenal klidně Rhett. „Proč je ráno neodvezli, hlupáci! Měli dost času. Ale co, tím hůř pro nás. Myslel jsem, že když objedeme střed města, budeme se moci vyhnout ohni a opilé lůze na Decaturské ulici a dostaneme se do jižní části města bez jakéhokoli nebezpečí. Ale budeme muset někde přejet Mariettskou ulici, a jestli se nemýlím, tahle exploze nastala někde v jejím okolí.“

„Musíme – musíme projet ohněm?“ ptala se Scarlett, celá roztřesená.„Když

si pospíšíme, tak ne,“ odpověděl Rhett, seskočil z vozu a zmizel ve tmě nějakého dvora. Když se vrátil, držel v ruce větev utrženou ze stromu a nemilosrdně jí přetáhl koně přes hřbet plný ran. Zvíře se dalo do roztřeseného klusu, s bídou a těžce popadalo dech a vůz se přitom, jak zabral, naklonil prudce dopředu a trhl sebou, až všichni lítali jako pražená kukuřice v otáčejícím se bubnu. Novorozeně se rozplakalo. Prissy a Wade vykřikli bolestí, jak narazili na postranice. Ale Melanie nevydala ani hlásku.

Blížili se k Mariettské ulici, stromy začínaly řídnout a dlouhé plameny šlehající vysoko nad stavbami zaplavovaly ulici i domy září jasnější než denní světlo, vrhaly nestvůrné stíny, které se proplétaly stejně prudce jako potrhané plachty na potápějící se lodi, jimiž ještě cloumá vichřice.

Scarlett drkotala zuby, ale bála se tak, že si to ani neuvědomovala. Roztřásla se chladem, přestože jí horké plameny málem šlehaly přímo do obličeje. Ocitla se rovnýma nohama v pekle, kdyby dokázala ovládnout roztřesená kolena, určitě by seskočila z vozu a s šíleným křikem se rozeběhla po temné ulici, po níž přijeli, zpátky do bezpečí domu tetičky Pittypat. Přitiskla se těsněji k Rhettovi, popadla ho chvějícími se prsty za paži a vzhlížela k němu v touze, aby jí cokoli řekl, aby ji utěšil, aby udělal něco, co by ji uchlácholilo. Pekelná rudá záře, která je všechny zaplavovala, dávala vyniknout Rhettovu temnému profilu stejně jasně jako hlavě na nějaké antické minci, profilu nádherného, krutého a dekadentního muže. Když se ho dotkla, obrátil se k ní a v očích mu žhnul stejně děsivý žár, jaký sálal z požáru. Scarlett měla pocit, že Rhett se tváří nadšeně a pohrdavě, jako by mu nastalá situace přinášela nesmírnou rozkoš, jako by se těšil na peklo, k němuž se blížili.

„Podívejte,“ řekl a položil ruku na jednu z pistolí s dlouhými hlavněmi, které měl zastrčené za opaskem. „Kdyby se někdo pokusil přiblížit na vaší straně a sáhl na koně, bez milosti ho zastřelte, ať je černý nebo bílý. Ptát se budeme až potom. Ale, proboha, ne abyste v tom rozčilení střelila naši herku!“

„Já – já mám svou pistoli,“ zašeptala Scarlett a sevřela zbraň, která jí ležela na klíně, jelikož si byla naprosto jistá, že kdyby jí hleděla do tváře smrt, určitě by byla tak vyděšená, že by nedokázala stisknout spoušť. „Opravdu? Kde jste ji vzala?“

„Patřila Charlesovi.“

„Charlesovi? Jakému Charlesovi?“

„Přece mému manželovi.“

„Copak vy jste někdy měla opravdového manžela, moje milá?“ zašeptal a přitom se tiše zasmál. Kdyby radši dokázal být vážný! Kdyby radši spěchal! „Jak jsem tedy podle vás přišla k synovi?“ vykřikla vztekle. „Na to nemusí být zrovna vlastní manžel…“

„Buďte radši zticha a popožeňte koně.“ Ale Rhett najednou přitáhl opratě. Užuž málem vjeli na Mariet tskou ulici, ale vůz zastavil ve stínu skladiště, jehož se ještě nedotkly plameny.„Dělejte!“

Nic jiného v hlavě neměla. Dělejte! Dělejte! „Vojáci,“ odpověděl na její pobízení. Po Mariettské ulici odcházel mezi hořícími budovami oddíl vojáků, vlekli se unaveně pochodovým krokem, pušky nesli, jak koho napadlo, hlavy měli svěšené, únavou nedokázali spěchat, únavou jim bylo jedno, že napravo i nalevo od nich padají hořící trámy a k obloze stoupají mračna dýmu. Všichni byli otrhaní, tak otrhaní, že mezi mužstvem a důstojníky nebyl až na několik potrhaných širáků s písmeny KSA lemovanými ratolestmi vůbec žádný rozdíl. Mnoho vojáků bylo bosých a sem tam bylo vidět hlavu nebo paži zamotanou do špinavého obvazu. Odcházeli, neohlíželi se napravo ani nalevo a chovali se tak tiše, že – nebýt pravidelného dupotu pochodujících nohou – mohli být klidně považováni za duchy. „Dobře si je prohlédněte,“ ozval se Rhettův výsměšný hlas, „abyste mohla vyprávět vnoučatům, že jste na vlastní oči viděla ustupovat zadní voj naší slavné Věci.“ Scarlett ho v té chvíli začala nenávidět, tak silně, že nenávist na chvíli přehlušila všechen její strach a Rhett jí připadal maličký a ubohý. Uvědomovala si, že její bezpečnost i bezpečnost ostatních lidí ve voze spočívá výhradně v jeho rukou, ale přesto ho nenáviděla, protože se poškleboval zástupům těch otrhaných vojáků. Vzpomněla si na mrtvého Charlese a na Ashleyho, který je možná také mrtvý, i na všechny statečné mladé muže, kteří hnijí v mělkých hrobech, a zapomněla, že jí kdysi také byli k smíchu. Nemohla promluvit, ale z očí jí šlehala nenávist a znechucenost a s tou mu hleděla upřeně do očí.

Když je míjeli poslední vojáci, drobná postavička v poslední řadě vlekoucí pažbu pušky po zemi zavrávorala, zastavila se a její špinavý obličej otupělý únavou, připomínající šílence, se podíval za ostatními. Vojáček nebyl větší než Scarlett a na tvářích pokrytých vrstvou prachu a potu neměl stopu po vousech. Bude mu nanejvýš šestnáct, říkala si v duchu nezúčastněně Scarlett, buď patří k domobraně, anebo je to kluk, který utekl rovnou ze školy.

Chlapci se před Scarlettinýma očima pomalu podlomila kolena a zhroutil se do prachu. Z poslední řady beze slova vystoupili dva vojáci a vrátili se k němu. Jeden, vysoký hubený muž s černým plnovousem sahajícím až po pás, mlčky předal druhému svou i chlapcovu pušku. Potom se sehnul a přehodil si chlapce přes rameno jediným trhnutím jako pytel brambor. Sehnutý pod tíží břemene pomalu vykročil za ustupující kolonou, jenže chlapec, zesláblý, ale vzteklý jako dítě, které škádlí starší, zakřičel: „Polož mě, krucifix! Polož mě! Klidně můžu jít sám!“

Vousatý voják neodpověděl a odklopýtal z dohledu za ohyb ulice.

Rhett seděl bez hnutí, držel povolené opratě, díval se za vojáky a ve snědém obličeji měl nezvykle posmutnělý výraz. Vtom poblíž s třeskotem dopadly zřícené trámy a Scarlett spatřila, jak úzký jazyk plamene olízl střechu skladiště, v jehož ochranném stínu se schovávali. Standarty a válečné prapory plamene vítězoslavně vyšlehly k obloze nad jejich hlavami.

Kouř štípal Scarlett v nose a Wade a Prissy začali kašlat. Novorozeně vydávalo tiché zvuky podobné kýchání.

„Proboha, Rhette! Zbláznil jste se? Jeďte! Rychle jeďte pryč!“

Rhett beze slov přetáhl větví koně přes hřbet tak krutě, až zvíře vyrazilo vpřed. Kůň táhl vší silou, jakou v sobě ještě měl, a příslušnou rychlostí se kymáceli a kodrcali přes Mariettskou ulici. Před nimi zel ohnivý tunel, protože domy hořely na obou stranách krátké úzké ulice vedoucí k železniční trati. Vjeli do něj. Žár jasnější než tucet sluncí jim oslňoval oči, spalující horko jim sežehávalo kůži a do uší jim v bolestivých vlnách doléhalo praskání, práskání a běsnění plamenů. Připadalo jim, že celou věčnost strávili uprostřed mučivých plamenů, a pak se najednou zničehonic ocitli opět v přítmí.

Když se hnali po ulici a přejížděli trať, Rhett bezmyšlenkovitě šlehal koně. Tvářil se zachmuřeně a nepřítomně, jako by zapomněl, kde vlastně je. Široká ramena měl ohnutá dopředu a bradu vystrčenou, jako by nemyslel na nic příjemného. Horkem se začal potit a potůčky potu mu stékaly po čele i tvářích, ale Rhett si je neutřel.

Zahnuli do jedné postranní uličky, do druhé a pak další, až Scarlett ztratila orientaci a plameny zůstaly daleko za jejich zády. Rhett však pořád mlčel. Pouze pravidelně popoháněl koně. Rudá záře na obloze se pomalu vytrácela a cesta začínala být naopak tak temná a děsivá, že Scarlett toužila, aby Rhett promluvil, aby říkal cokoli, aby se i vysmíval nebo urážel, aby pronášel třeba slova, která tnou do živého, hlavně aby nemlčel.

Přesto děkovala bohu, že je tady s ní, ať si mlčí, jak chce. Bylo moc příjemné mít vedle sebe muže, moci se o něj opřít, cítit pevně napjaté svaly a vědět, že ji chrání před nepojmenovatelnými hrůzami, přestože tady jen tak sedí a mlčky zírá.

„Ach, Rhette,“ zašeptala Scarlett a sevřela mu paži dlaní, „co bychom si bez vás počaly? Jsem tak ráda, že nejste v armádě!“

Obrátil k ní hlavu a přejel ji jediným pohledem, pohledem, který nevydržela, pustila jeho paži a stáhla se zpátky. Už se jí očima nevysmíval. Teď je měl poprvé nahé, odrážel se v nich hněv a jakýsi nezvyklý zmatek. Ušklíbl se a odvrátil se od ní. Dlouhou dobu drkotali dál, mlčení občas přerušoval jen tichý nářek novorozeněte nebo Prissyino popotahování. Když Scarlett nemohla dál snášet Prissyino fňukání, obrátila se a ošklivě Prissy štípla, až se jí z hrdla vydral nepředstíraný výkřik bolesti, teprve pak se rozhostilo vyděšené ticho.

Rhett nakonec několikrát po sobě zabočil s koněm do pravého úhlu a po chvíli se vůz ocitl na širší a rovnější cestě. Temné stíny domů čím dál více řídly a po obou stranách se místo nich začaly tyčit souvislé stěny lesa.

„Dostali jsme se z města a jedeme směrem k Rough and Ready,“ oznámil Rhett úsečně Scarlett a přitom přitáhl opratě.

„Jeďte rychle! Nezastavujte!“

„Dopřejte koni trochu oddechu.“ Potom se k ní obrátil a pomalu se jí zeptal: „Scarlett, pořád ještě trváte na tomhle šílenství?“

„Na jakém šílenství?“

„Pořád se chcete za každou cenu dostat do Tary? Je to sebevražda. Mezi námi a Tarou operuje jízda Stevea Leea a celá armáda Yankeeů.“

Bože můj! Že by ji ke všemu ještě odmítl dovézt domů po všem, co za tenhle hrozný den zažila?

„Ano, chci! Chci! Prosím vás, Rhette, nezdržujte se tady. Kůň není unavený.“

„Okamžik.

Po téhle silnici se do Jonesboro nedá jet. Taky nemůžeme jet kolem železnice. Celý den se tady bojovalo, všude na jih od Rough and Ready. Znáte jinou silnici, polní cestu nebo širší stezku, která neprochází přes Jonesboro nebo Rough and Ready?“

„Ale samozřejmě,“ vykřikla Scarlett s úlevou. „Když se dostaneme blízko k Rough and Ready, najdu polní cestu, která odbočuje z hlavní silnice do Jonesboro a pak se několik kilometrů klikatí opuštěnými končinami. Jezdívala jsem tudy s tatínkem na koni. Končí hned u domu MacIntoshových a odtud je do Tary přes půldruhého kilometru.“

„Dobře. Řekněme, že se vám podaří v klidu projet Rough and Ready. Generál Steve Lee tam odpoledne kryl ústup našich. Yankeeové se tam třeba ještě nedostali. Snad se vám podaří proniknout právě tudy, pokud vám ovšem Leeovi vojáci neseberou koně.“

vám „Říkáte, že se tam podaří proniknout mně?“

„Jistě, .“ Hlas mu zhrubl.

„Ale, Rhette. Přece jste… Vy nás neodvezete?“

„Ne. Na tomto místě vás opouštím.“

Scarlett se vyděšeně rozhlédla, podívala se po zesinalé obloze za nimi, po temných stromech svírajících je z obou stran jako vězeňské zdi, po vyděšených bytostech ležících vzadu na voze a nakonec po Rhettovi. Že by se zbláznil? Nebo že by se přeslechla?

Rhett se usmíval. V matném světle jakžtakž zahlédla jeho bílé zuby a výsměch, který mu jako vždycky jiskřil z očí.

„Opouštíte nás? A kam – kam půjdete?“

„Já půjdu, vzácná dámo, s armádou.“

Scarlett si oddechla úlevou i podrážděností. Zrovna teď je čas na žerty! Rhett s armádou! Po všem, co jí řekl o hloupých bláznech, kteří se dali nachytat na rachot bubnů a bojechtivá slova řečníků, aby obětovali své životy – blázni, kteří se sami zabili proto, aby chytráci mohli vydělávat těžké peníze!

„Nejradši bych vás zaškrtila za to, jak jste mě vyděsil! A teď už jeďme dál.“

„Ale já nežertuju, má drahá. A cítím se uražen, Scarlett, že nepřijímáte mou statečnou oběť v lepším duchu. Kam se podělo vaše vlastenectví a oddanost naší slavné Věci? Teď máte příležitost vyzvat mě, abych se vrátil se štítem nebo na štítě. Ale pospěšte si, protože hodlám před odchodem do války pronést bojový projev.“

Jeho protahovaný přízvuk jí zněl výsměšně v uších. Dělal si blázny z ní, ale Scarlett šestým smyslem vytušila, že si dělá blázny i sám ze sebe. O čem to vlastně mluvil? Vlastenectví, jakési štíty, bojové projevy? Nemohl to myslet vážně. Nebylo přece myslitelné, aby hovořil s takovou radostí o tom, že ji opustí na téhle temné cestě se ženou, která může každou chvíli zemřít, s jejím novorozeným synem, s bláznivou černošskou holkou a vyděšeným dítětem, a nechá ji trmácet se po dlouhé cestě vedoucí napříč bojištěm, plné všelijakých pobudů, Yankeeů, střelby a bůhví čeho ještě.

Když jí bylo šest let, jednou spadla ze stromu rovnou na bříško. Stále si pamatovala ten příšerný interval, než znovu popadla vyražený dech. Teď se při pohledu na Rhetta cítila úplně stejně – nemohla popadnout dech, připadala si omámená a dělalo se jí špatně od žaludku.„Rhette,

vy žertujete!“

Popadla ho za paži a na zápěstí jí ukáply slzy, které jí vyhrkly hrůzou. Rhett zvedl její ruku k ústům a lehce ji políbil.

„Zůstanete sobecká až do konce, že, moje milá? Myslíte jenom na svou vzácnou kůži a zapomínáte na statečnou Konfederaci. Jen si představte, jak můj příchod v hodině dvanácté pozvedne morálku našich jednotek!“ Z hlasu mu čišela poťouchlá něha.

„Ach, Rhette,“ bědovala Scarlett, „jak jste mi mohl něco takového udělat? Proč mě opouštíte?“

„Proč?“ zasmál se bujaře. „Možná ze zrádné sentimentality, kterou my Jižané máme v krvi. Možná – možná taky proto, že se stydím. Kdo ví?“

„Vy že se stydíte? Vy byste se měl hanbou propadnout. Opustit nás tady, samotné a bez pomoci…“

„Drahá Scarlett! Vůbec jste nezůstala bez pomoci. Žádný člověk, který je tak sobecký a zároveň rozhodný jako vy, nezůstane nikdy sám a bez pomoci. Bůh chraň Yankee, kdyby se vám náhodou připletli do cesty!“

Rhett seskočil z vozu, zatímco ho Scarlett bezradně sledovala, obešel koně a přistoupil k ní.

„Vystupte,“ nařídil jí.

Hleděla na něj bez hnutí. Prudce po ní hmátl, popadl ji v podpaží a trhnutím ji postavil na zem vedle sebe. Pevně ji svíral a odtáhl ji pár kroků od vozu. Cítila, jak ji tlačí do chodidel kamínky s pískem, které jí napadaly do střevíčků. Stále ještě rozpálená tma ji zahalila jako nějaký sen.

„Nežádám od vás, abyste mi rozuměla nebo odpouštěla. Kašlu vám na oboje, protože sám do smrti nepochopím, proč jsem udělal tuhle blbost, a taky si ji nikdy neodpustím. Hnusím se sám sobě, že je ve mně pořád ještě tolik donkichotské ztřeštěnosti. Ale náš slavný Jih potřebuje každého muže. Copak to nepronesl sám náš statečný guvernér Brown? Ale to je jedno. Já teď odcházím do války.“ Rhett se zničehonic rozesmál zvonivým smíchem bez zábran,

který Tebe bych drahá nemoh milovat čest nemít více rád. vyděsil i ozvěny v temných lesích.

„‚ , , , ‘ Tomu říkám lichotivá promluva! Tyhle verše jsou určitě lepší než cokoli, co bych dokázal momentálně vymyslet. Protože já vás, Scarlett, miluju navzdory tomu, co jsem vám řekl minulý měsíc tenkrát na verandě.“

Jeho protahovaný přízvuk ji hladil a dlaně jí přejely po nahých pažích, horké dlaně silných rukou. „Miluju vás, Scarlett, protože jsme si tolik podobní; oba jsme odpadlíci, moje milá, a sobečtí darebáci. Ani vám, ani mně za mák nezáleží na tom, jestli se celý svět zhroutí, hlavně když nám se povede v bezpečí dobře.“

Ve tmě bylo dál slyšet jeho hlas a Scarlett vnímala slova, ale nechápala jejich význam. Unaveným mozkem se pokoušela pochopit, že ji tváří v tvář Yankeeům opouští a ponechává ji samotnou napospas osudu. Rozum si pořád opakoval: Opouští mě. Opouští mě. Ale hlas rozumu v ní neprobudil žádné emoce.

Potom ji vzal kolem pasu a ramen a Scarlett ucítila na svém těle tvrdé svaly jeho stehen a knoflíky jeho kabátu se jí zaryly do prsou. Zaplavila ji matoucí a zároveň děsivá horká vlna a spláchla jí z mozku místo, čas i okolnosti. Připadala si neohrabaná jako hadrová panenka, horká, slabá a bezmocná a objetí jeho paží, které ji zároveň podpíraly, jí bylo velice příjemné.

„Nechcete si náhodou rozmyslet odpověď na můj návrh z minulého měsíce? Nic nedokáže tak zpříjemnit rozkoš jako nebezpečí a hrozba smrti. Buďte vlastenka, Scarlett. Pomyslete na to, že můžete poslat vojáka na smrt s příjemnými vzpomínkami.“

Začal ji líbat naplno, až ji šimral knírkem na rtech, líbal ji dlouze rozpálenými rty, které si dávaly načas, jako by měl před sebou celou noc. Polibky všech mladých Tarletonů a Calvertů ji nikdy tak nerozpalovaly, ani nemrazily, ani neroztřásly po celém těle jako jeho. Celou ji prohnul a jeho rty putovaly po hrdle dolů až ke kamejové broži, kterou měla sepnutý živůtek.

„Miláčku,“ šeptal. „Miláčku.“

Scarlett zahlédla matné kontury vozu a zaslechla Wadeův pisklavý nářek.

„Mami! Wade má stvach!“

Do kolísající, zatemnělé mysli se jí prudce vrátil chladný rozum a Scarlett si uvědomila to, nač na okamžik pozapomněla – že se sama také bojí a že ji Rhett opouští, opouští ji – on, ten zatracený křupan. A ke všemu ještě má tu nebetyčnou drzost zastavit tady na opuštěné cestě a obtěžovat ji nemravnými návrhy. Scarlett se zmocnila nenávist a zuřivost, až jí ztuhla páteř, a jediným škubnutím se mu vytrhla z objetí.

„Zatracený křupane!“ vykřikla a zoufale hledala v hlavě drsný výraz, který by mu vmetla do tváře, snažila se vybavit si něco z nadávek, jakými Gerald častoval pana Lincolna, všechny MacIntoshe i vzpurné mezky, ale nic ji nenapadlo. „Vy nízký, zbabělý, podlý, smradlavý zbabělče!“ A protože ji nenapadlo nic opravdu silného, napřáhla ruku a vší silou, která jí ještě zbývala, ho udeřila přes ústa. Rhett o krok ustoupil a ruka mu vylétla k obličeji.

„Nono,“ ozval se tiše Rhett a oba si chvíli měřili ve tmě jeden druhého. Scarlett slyšela, jak Rhett těžce dýchá, a sama popadala dech, jako by běžela, co jí síly stačí.

„Měli pravdu! Všichni měli pravdu! Nejste gentleman!“

„Moje milá,“ bránil se, „to je opravdu ubohé.“

Scarlett pochopila, že se jí vysmívá, a to vědomí ji popíchlo.

„Jeďte dál! Okamžitě jeďte dál! Chci, abyste spěchal. Nechci, abyste se mi ještě někdy opovážil přijít na oči. Doufám, že si vás najde granát z děla. Doufám, že vás roztrhá na milion kousků. Doufám…“

„Dál se nenamáhejte. Chápu, kam míříte. Až položím život na oltář vlasti, doufám, že vás bude pronásledovat zlé svědomí.“

Scarlett slyšela, že se obrátil, vykročil zpátky k vozu a přitom se nahlas smál. Viděla, jak se zastavil u vozu, a slyšela, jak mluví, ale hovořil změněným hlasem, zdvořile a s úctou jako vždycky, když promlouval s Melanií.

„Paní Wilkesová?“

Z vozu odpověděla vyděšeným hlasem Prissy.

„Ježíškunakřížku, pane kapitán! Slečna Melly chudinka už dávno vomdlela.“

„Nezemřela?

Dýchá?“

„Sim, ano, dejchá.“

„V tom případě jí zřejmě bude takhle líp. Pochybuju, že by při smyslech přežila bolesti, které ji čekají. Dobře se o ni postarej, Prissy, tady máš nějaké drobné. A nedělej větší hlouposti, než opravdu musíš.“

„Sim, ano. Děkuju vám.“

„Na shledanou, Scarlett.“

Scarlett vycítila, že se otočil obličejem k ní, ale nepromluvila. Zalykala se nenávistí. Rhettovy podrážky skřípaly o kamínky na silnici a Scarlett ještě zahlédla jeho mohutná ramena tyčící se ve tmě. A pak byl pryč. Ještě chvíli slyšela kroky a potom nastalo ticho. Scarlett se pomalu vrátila k vozu a přitom se jí třásla kolena.

Proč vlastně odešel, odkráčel do tmy, do války, za ztracenou Věcí, do šíleného světa? Proč odešel, on, který nade vše miloval rozkoše, jaké poskytují ženy a alkohol, příjemnosti, jaké dávají dobrá jídla a měkké postele, příjemný dotek jemného plátna a kvalitní kůže, on, který nenáviděl celý Jih a vysmíval se bláznům, kteří za něj bojovali? Teď vykročil v holínkách z lakové kůže po trpké cestě, po níž neúnavně dupal hlad, zranění a vyčerpání a kde jako smečka vyjících vlků pobíhalo zklamání. A na konci čekala smrt. Neměl nikam chodit, bylo to zbytečné. Žil si v bezpečí, bohatství a pohodlí. Ale odešel a nechal ji samotnou uprostřed noci temné jako slepota a dobře věděl, že mezi ní a domovem stojí celá yankeeská armáda.

Scarlett si konečně vzpomněla na všechny nadávky, kterými ho chtěla předtím zasypat, ale bylo pozdě. Položila si hlavu na sehnutý krk koně a rozplakala se.









Kapitola 24

Scarlett probudila teprve jasná záře ranního slunce pronikající stromy nad hlavou. V první chvíli si, celá ztuhlá od toho, jak spala zkroucená, nedokázala vzpomenout, kde vlastně je. Slunce ji oslňovalo, tvrdá prkna vozu, na nichž ležela, ji tlačila a nohy jí tížilo jakési těžké břemeno. Pokusila se posadit a uviděla, že ji tíží Wade, který spal s hlavou položenou na jejích kolenou. Melaniiny bosé nohy se skoro dotýkaly jejího obličeje, pod sedátkem spala Prissy stočená do klubíčka jako černá kočka a mezi ní a Wadem bylo vklíněno novorozeně.Vtom

si naráz vybavila všechno, co ji potkalo. Prudce se posadila a rozhlédla se na všechny strany. Zaplaťpánbůh, nikde žádný Yankee! V noci nikdo nenašel jejich úkryt. Scarlett se znovu odvíjelo v hlavě všechno, co se včera dělo: příšerná cesta poté, co Rhettovy kroky dozněly ve tmě, nekonečná noc, černá cesta plná výmolů a balvanů, po které se kodrcali, hluboké příkopy po obou stranách, do nichž vůz každou chvilku sklouzl, síla, kterou v ní a Prissy probouzel šílený strach, když jej vytahovaly zpátky na silnici. Otřásla se při vzpomínce, jak často hnala neochotného koně do polí a lesů, jakmile zaslechla blížící se vojáky, protože netušila, jestli jsou vlastní nebo nepřátelští – a také si vzpomněla, s jakou hrůzou sledovala, jestli je neprozradí pochodujícím vojákům nepatrné zakašlání, kýchnutí nebo Wadeovo škytnutí.

A co ta temná cesta, po níž se vojáci pohybovali jako duchové a kde bylo slyšet jen tlumené hlasy, tupý dupot nohou v měkké půdě, chabé cinkání postrojů a vrzání namáhané kůže! A co ta strašná chvíle, kdy sebou nemocný kůň trhal a vzápětí se ve tmě přehnal jezdecký oddíl s lehkým dělem těsně kolem místa, kde seděli bez dechu – tak blízko kolem nich, že stačilo natáhnout paži a mohli se vojáků dotknout rukou, tak blízko, že cítili, jak vojáci páchnou vyčpělým potem.

Když se konečně přiblížili k Rough and Ready, uviděli několik táboráků hořících na místě, kde poslední vojáci ze zadního voje generála Stevea Leea čekali na rozkaz k ústupu. Scarlett se místu vyhnula širokým obloukem přes zorané pole a záře ohňů jim nakonec zmizela za zády. Potom zabloudili ve tmě, a když nemohla najít úzkou polní cestu, kterou tak dobře znala, začala popotahovat. Když ji konečně našla, kůň si lehl do rozježděné hlíny a nevstal, ani když Scarlett s Prissy spojenými silami tahaly za ohlávku.

Scarlett ho raději vypřáhla a z posledních sil si vlezla dozadu na vůz a natáhla si bolavé nohy. Matně si vzpomínala, že než jí spánek sklížil ztěžklá víčka, zaslechla Melanii prosící slabým hláskem: „Scarlett, prosím tě, mohla bys mi dát napít trochu vody?“

Scarlett odpověděla: „Vodu nemáme,“ a usnula dřív, než jí poslední slovo stačilo vyjít z úst.

Ale teď nastalo ráno a svět byl klidný, slavnostní, zelený a zalitý zlatými slunečními paprsky. Na dohled nebyl jediný voják. Scarlett byla vyhladovělá a vyprahlá žízní, celá polámaná a rozbolavělá, a kromě toho nevycházela z údivu, že ona, Scarlett O’Harová, která si v životě neodpočinula, neměla-li prostěradla z jemného plátna a neležela-li na nejjemnějších péřových matracích, se dokázala vyspat na tvrdých prknech jako nějaká děvečka.

Scarlett mrkala v prudkém slunci a přitom jí pohled padl na Melanii. Hrklo v ní a hrůzou otevřela pusu. Melanie ležela tak nehybně a byla tak bledá, že se Scarlett lekla, jestli není mrtvá. A jako mrtvá opravdu vypadala. Se strhaným obličejem, zakrytým rozcuchanými a slepenými tmavými vlasy, vypadala jako mrtvá stařena. Potom Scarlett s úlevou poznala, že Melanie slabě dýchá a přežila noc .Scarlett

si zaclonila oči dlaní a rozhlédla se kolem sebe. Zbytek noci strávili pod stromy na prostranství před jakýmsi domem, protože se jí před očima táhla příjezdová cesta vysypaná pískem a štěrkem, která se ztrácela z dohledu pod klikatícím se stromořadím cedrů.Ale

to je přece dům Malloryových! vykřikla v duchu radostí a srdce jí přitom poskočilo, protože se začala těšit na přátelské přijetí a pomoc.Ale

nad plantáží viselo mrtvolné ticho. Keře a tráva na trávníku před domem byly nadranc v místech, kde se sem a tam divoce pohybovala kola, kopyta a lidské nohy a vyrvaly všechno až na holou hlínu. Scarlett se podívala na místo, kde stával starý známý, na bílo natřený dřevěný dům, ale teď tam spatřila jen podlouhlý obdélník zčernalých žulových základů a dva vysoké komíny, zvedající své očouzené cihly až k ohořelým větvím, které stály bez hnutí.

Scarlett se otřásla a přitom se zhluboka nadechla. Najde také Taru v takovémto stavu, srovnanou se zemí a ztichlou jako po vymření?Teď

na to nesmím myslet, napomenula rychle sama sebe. Nesmím na to myslet. Kdybych si takové myšlenky připouštěla, určitě bych se začala bát. Ale navzdory vlastnímu rozhodnutí se jí prudce rozbušilo srdce a každý úder jako by hromovým hlasem křičel: Domů! Honem! Domů! Honem!

Musí se znovu vydat na cestu domů. Ale nejdřív musí najít něco k jídlu a vodu, vodu především. Scarlett strčila do Prissy a probudila ji. Když se Prissy rozhlížela kolem sebe, zakoulela očima.

„Proboha živýho, slečno Scarlett, myslela sem, že se probudím už ‚rovnou v zaslíbený zemi‘.“

„Tam máš ještě daleko,“ ujistila ji Scarlett a zkoušela si uhladit rozcuchané vlasy. Obličej měla vlhký, tělo zpocené horkem, které nastalo hned po ránu. Připadala si celá špinavá, neupravená, ulepená a sama sobě nepříjemně páchla. Šaty měla poté, co v nich spala, zmuchlané a zmačkané a v životě si nepřipadala tak strašně unavená a polámaná. Nezvyklou námahou z minulé noci ji bolely svaly, o nichž předtím neměla tušení, a při sebemenším pohybu jí tělem projela ostrá bolest.

Sklonila hlavu k Melanii a uviděla, že leží s otevřenýma očima. Byly to oči nemocného člověka, rozpálené horečkou a s temnými kruhy Melanie pootevřela popraskané rty a naléhavě zašeptala: „Vodu!“

„Vstávej, Prissy,“ nařídila Scarlett. „Dojdeme společně pro vodu ze studny.“

„Ale, slečno Scarlett! Můžou tam přeci strašit duchové. Co dyž tam někdo umřel?“

„Jestli okamžitě nevstaneš, udělám ducha z tebe,“ vyhrožovala Scarlett, která neměla pomyšlení na hádky, zatímco se těžce soukala z vozu na zem.

Vtom si vzpomněla na koně. Panebože! Co když kůň v noci chcípl! Vypadal, že zcepení, už když ho v noci vypřáhala. Oběhla vůz a uviděla, že kůň leží na boku. Kdyby byl mrtvý, proklela by boha a sama by také zemřela. Přesně tohle udělal někdo v bibli. Proklel boha a zemřel. Scarlett chápala, jak tomu člověku muselo být. Ale kůň byl živý – těžce dýchal, nemocné oči měl přivřené, ale žil. Troška vody mu taky neuškodí.

Prissy neochotně a se spoustou hekání slezla z vozu a bázlivě následovala Scarlett po příjezdové cestě lemované stromořadím. Za troskami domu zůstala pod větvemi stromů stát ztichlá a opuštěná řada nabílených chatrčí pro otroky. Mezi chatrčemi a zčernalými kamennými základy našly studnu. Zůstala nad ní stát stříška a vědro bylo spuštěno hluboko dolů. Scarlett s Prissy společně navíjely provaz, a když se z temných hlubin vynořilo vědro plné chladné jiskřivé vody, Scarlett si je nahnula k ústům, hlasitě lokala vodu a přitom se celá polila.

Pila, dokud neuslyšela Prissyinu nedůtklivou prosbu: „Já mám taky žizeň, slečno Scarlett,“ a neuvědomila si, že ostatní také potřebují péči.

„Rozvaž uzel, odnes vědro k vozu a dej jim trochu napít. Zbytek dej koni. Neměla by slečna Melanie nakojit syna? Mohl by umřít hlady.“

„Jenže dyž vona nemá žádný mlíko, slečno Scarlett – a taky žádný mít nebude.“

„Jak to víš?“

„Takovejch sem už viděla.“

„Přede mnou si na nic nehraj. Víš, co jsi věděla o dětech včera. Radši sebou hoď. Zkusím najít něco k jídlu.“

Scarlett hledala marně, jen v sadu našla pár jablek. Vojáci ji předešli a na stromech nezůstalo ani jedno. Ta, která zůstala ležet na zemi, byla skoro shnilá. Vybrala nejzdravější jablka, naskládala si je do ohrnuté sukně, zamířila po měkké půdě zpátky k vozu a cestou jí padaly do střevíčků kamínky. Proč ji večer nenapadlo, aby si vzala důkladnější boty? Proč si nevzala klobouk chránící proti slunci? Proč s sebou nevzala něco k jídlu? Chovala se jako blázen. Samozřejmě se spoléhala na Rhetta, že se o ně postará.

Rhett! Uplivla si, protože ji na jazyku pálilo už samo jeho jméno. Jak ho nenáviděla! Jak jím pohrdala! A to ještě zůstala stát uprostřed cesty, nechala se od něj líbat – a skoro se jí to líbilo! V noci se chovala jako blázen. A on byl odporný!

Když se vrátila k vozu, rozdělila jablka a zbytek hodila dozadu na vůz. Kůň se mezitím postavil na nohy, ale voda ho zřejmě moc neosvěžila. Ve dne vypadal mnohem hůř než v noci. Zadek měl vystouplý jako stará kráva, žebra pod kůží vypadala jako valcha na praní a na hřbetě měl jednu ránu vedle druhé. Když ho zapřahala, štítivě od něj odtahovala ruce, aby se ho nemusela dotknout. Když mu vkládala do huby udidlo, poznala, že je skoro bezzubý. Musí být starý jako Metuzalém! Když už Rhett musel krást koně, nemohl ukrást pořádného?

Scarlett vylezla na sedátko a přetáhla ho přes hřbet ořešákovou větví. Kůň si odfrkl a zabral, ale když ho nutila, aby odbočil na silnici, vlekl se tak pomalu, že si v duchu říkala, že by ho klidně předběhla pěšky. Kdyby tak neměla na starosti Melanii, Wadea, novorozeně a Prissy! Za chvíli by došla domů i pěšky! Ale co pěšky, běžela by, běžela by celou cestu, aby byla co nejdřív doma a u maminky.

Domů už zbývalo nejvýš dvacet pět kilometrů, ale tahle stará herka je tam svým loudavým tempem poveze určitě celý den, protože každou chvilku bude muset zastavit a odpočívat. Celý den! Scarlett se podívala na rozžhavenou rudou silnici, v níž kola děl a sanitních vozíků vyjezdila hluboké koleje. Uplyne ještě mnoho hodin, než se přesvědčí, zda Tara ještě stojí a zda je tam Ellen. Uplyne mnoho hodin, než skončí tuhle pout na pražícím zářijovém slunci.

Scarlett se ohlédla po Melanii ležící s nemocnýma očima zavřenýma před prudkým sluncem, trhnutím si rozvázala stuhy klobouku, sundala jej z hlavy a hodila jej Prissy.

„Přikryj jí obličej. Aby jí nesvítilo slunce do očí.“ A když ucítila, jak jí slunce praží do nechráněné hlavy, blesklo jí hlavou: „Do večera budu mít obličej kropenatý jako perliččí vejce.“

V životě dosud nevyšla na slunce bez klobouku nebo závoje, v životě nedržela opratě bez rukavic chránících bílou pleť na jejích buclatých ručičkách. Ale teď byla vystavena slunci v rozvrzaném voze taženém uondanou herkou, špinavá, upocená, hladová a neschopná podniknout něco jiného než se hlemýždím tempem vléci dál liduprázdným krajem. Od dob, kdy si žila v bezpečí a jistotě, uplynulo pouhých pár týdnů! Od dob, kdy si sama stejně jako všichni ostatní myslela, že Atlanta nemůže padnout a nepřítel nemůže vtrhnout na území Georgie, uplynulo jen pár dní. Ale nepatrný mráček, který se před čtyřmi měsíci objevil na severozápadě, mezitím přinesl mohutnou bouři a později zesílil ve svištící tornádo, které smetlo celý její svět, vytrhlo ji z bezpečí, kde si žila jako v bavlnce, strhlo ji do prudkého víru a teď ji najednou svrhlo zpátky na zem, doprostřed téhle mlčící pustoty, kterou obcházejí zlí duchové.

Stojí ještě Tara? Nebo Taru také odvál vítr, který se přehnal celou Georgií?Scarlett

přetáhla utahaného koně přes hřbet a snažila se ho pobízet, aby je vezl dál, zatímco s nimi rozhrkaná kola opile házela ze strany na stranu. Ve vzduchu visela smrt. V paprscích podvečerního slunce uviděla Scarlett nepohnutou zeleň dobře známých polí a hájků rozesetých po krajině a srdce jí usedalo hrůzou nad tím nadpozemským klidem. Každá probořená kostra domu, kterou ten den minuli, každý štíhlý komín stojící na stráži nad očazenými troskami ji děsil stále víc. Od předcházející noci nepotkali živou bytost, člověka ani zvíře. Mrtvé muže, mrtvé koně, těch viděli dost, a taky mrtvé mezky, nadmuté, ležící u cesty a hemžící se hejny much, ale žádnou živou bytost. V dálce nebučel dobytek, ptáci nezpívali, vítr nerozvlnil listí na stromech. Mrtvé ticho přehlušovalo jen jednotvárné klapání koňských kopyt a chabý nářek Melaniina dítěte.

Kraj zůstával nehybný, jako začarovaný. Anebo ještě hůř, napadlo Scarlett a přitom ji zamrazilo, jako známá a drahá tvář, zkrásnělá, protože po veškerém utrpení agonie konečně došla klidu. Měla pocit, že kdysi tak známé lesy se teď hemží duchy. V bojích u Jonesboro padly tisíce mužů. Zůstali v těchto strašidelných lesích, v nichž šikmé paprsky podvečerního slunce přízračně zářily na nepohnutých listech, na přátelích i nepřátelích, a nahlíželi k ní do rozhrkaného vozu očima oslepenýma krví a rudým prachem – skelnýma, příšernýma očima.

„Maminko! Maminko!“ šeptala Scarlett. Kdyby se jí podařilo dostat se k Ellen! Kdyby bůh učinil zázrak, Tara dosud stála a Scarlett mohla projet dlouhým stromořadím, vstoupit do domu a spatřit laskavou a něžnou matčinu tvář, kdyby se mohla ještě jednou dotknout jemných a šikovných dlaní, které uměly zahnat strach, kdyby se mohla chytit Elleniných sukní a zabořit do nich obličej. Matka by určitě věděla, co dělat. Nedopustila by, aby Melanie a její dítě zemřely. Zahnala by všechny duchy i strachy svým tichým „šš, šš“. Ale matka byla nemocná a možná umírala.

Scarlett přetáhla utahaného koně přes zadek. Musí jet rychleji! Vlekli se celý den po nekonečné cestě. Brzy nastane noc a všichni zůstanou bez pomoci v úplné samotě, která znamená smrt. Scarlett pevněji sevřela dlaněmi plnými puchýřů opratě a prudce jimi přetáhla koně přes hřbet, až ji zabolelo v pažích spálených sluncem.

Kdyby se jí podařilo dostat se až k otevřené náruči Tary a Ellen, odhodit tam všechna břemena, příliš těžká pro její mladá ramena – umírající ženu, novorozence ztrácejícího se před očima, vlastního vyhladovělého syna, vyděšenou černošskou holku – bytosti, které k ní vzhlížely a čekaly od ní rozhodnost a vedení, které z jejích napřímených zad četly odvahu, již neměla, a sílu, která ji dávno opustila.Utahaný

kůň už nereagoval na bič ani opratě, sotva pletl nohama, těžce se vlekl, klopýtal na malých kamenech a kymácel se ze strany na stranu, jako by každou chvilku měl klesnout na kolena. Ale když se začalo šeřit, konečně dorazili k poslednímu úseku dlouhého putování. Projeli zákrutem polní cesty a zahnuli na hlavní silnici. Do Tary zbývala poslední míle, přes půldruhého kilometru!

V těchto místech se tyčila temná hmota živého plotu z jasmínu, označujícího začátek pozemků patřících MacIntoshovým. O kousek dál Scarlett přitáhla opratě a zastavila na začátku stromořadí vedoucího od silnice k domu starého Anguse MacIntoshe. V houstnoucím šeru se podívala mezi dvě řady starých stromů. Všude temno. V domě ani v chatrčích pro černochy nesvítilo jediné světlo. Napínala oči a matně rozeznala totéž, na co si během jediného strašného dne už stačila zvyknout – dva vysoké komíny tyčící se jako dva obrovské náhrobní kameny nad zničeným poschodím domu a rozbitá, neosvětlená okna, hledící ze zdí jako nehybné, slepé oči.

„Haló!“ zakřičela ze všech sil, které jí zbývaly. „Haló!“

Prissy jí křečovitě sevřela v záchvatu hrůzy, když se k ní Scarlett otočila, uviděla, že jí oči div nevylezly z důlků.

co „Neřvete, slečno Scarlett! Prosim vás, už znova neřvete!“ šeptala Prissy a hlas se jí přitom chvěl. „Nevíte, by vám vocuď mohlo třeba vodpovědít!“

Bože můj! blesklo hlavou Scarlett a celá se otřásla hrůzou. Bože můj! Má pravdu. Odtud by opravdu mohlo přijít všechno možné!

Práskla opratěmi a pobídla koně. Pohled na dům MacIntoshových ji zbavil poslední jiskřičky naděje, jaká jí ještě zbývala. Ležel v troskách, vypálený, opuštěný, stejně jako ostatní plantáže, kolem nichž toho dne projeli. A Tara leží pouhých osm set metrů odsud, na téže silnici, armádě přímo na ráně. Tara tedy byla také srovnána se zemí! Najde jen zčernalé cihly, světlo hvězd pronikající stěnami bez střechy, Ellen s Geraldem budou pryč, i chůva a černoši, pánbůh ví kde, a na všem bude ležet tohle příšerné ticho.

Proč se jen vydávala na tuhle bláznivou cestu a navzdory zdravému rozumu s sebou vlekla ještě Melanii a její dítě? Bylo by lepší zemřít v Atlantě než se celý den trmácet na prudkém slunci v kodrcajícím se voze, a nakonec stejně zajít v mlčících troskách Tary.

Ale Ashley ji požádal, aby se o Melanii postarala. „Postarej se o ni.“ Ach, kde je ten nádherný den, nad nímž srdce usedalo, když se s ní rozloučil polibkem a pak navždy odešel! „Postaráš se o ni, viď? Slib mi to!“ A Scarlett slíbila. Proč se vůbec vázala takovým slibem, který byl teď, po Ashleyho odchodu, dvojnásob závazný? Scarlett přes všechnu svou vyčerpanost nenáviděla Melanii, nenáviděla slaboučký mňoukavý hlásek jejího dítěte, který stále slaběji a slaběji přehlušoval okolní ticho. Ale jednou dala slovo, a tak byli oba její stejně jako Wade a Prissy, bude o ně muset bojovat a zápasit ze všech sil a do posledního dechu. Mohla je nechat v Atlantě, Melanii mohla odložit do nemocnice a opustit ji. Ale kdyby to udělala, nesměla by Ashleymu na oči, ani na zemi, ani na onom světě, a nemohla by mu přiznat, že opustila jeho ženu a dítě a nechala je zemřít u cizích lidí.

Ach, Ashley! Kde asi byl dnes večer, zatímco Scarlett se plahočila po příšerné cestě s jeho ženou a dítětem? Byl živ a myslel na ni za mřížemi na Rock Islandu? Nebo byl mrtvý, protože už dávno zemřel na neštovice a hnil zasypán v dlouhé mělké šachtě spolu se stovkami dalších vojáků Konfederace?

Scarlett div nepraskly nervy, když se blízko nich z podrostu rozlehl nečekaný zvuk. Prissy nahlas zavřeštěla a vrhla se na prkna vozu i dítě, které se ocitlo pod ní. Melanie sebou chabě pohnula, rukama zašátrala po dítěti, Wade si zakryl oči a přikrčil se. Ani neplakal, na to byl příliš vyděšený. Potom se podrost vedle nich s praskotem rozevřel pod náporem těžkých kopyt a do uší jim proniklo hluboké zabučení.

„Vždyť je to jen kráva,“ oddechla si nahlas Scarlett hlasem zhrublým hrůzou. „Neblázni, Prissy. Div jsi nerozmačkala dítě a ještě jsi vyděsila slečnu Melly i Wadea.“

„To je ňákej duch,“ bědovala Prissy, ležela hlavou dolů na voze a celá se kroutila.

Scarlett se odhodlaně otočila, zvedla ruku s větví, kterou používala místo biče, a přetáhla Prissy přes záda. Byla vyčerpaná a zesláblá hrůzou natolik, že nesnesla slabost u nikoho jiného.

„Posaď se, holka bláznivá,“ nařídila jí, „nebo tě pořádně seřežu.“

Prissy si odfrkla, zvedla hlavu, a když se bázlivě podívala přes postranici vozu, přesvědčila se, že je to opravdu jen kráva, zrzavě bílé zvíře, které na ně prosebně hledělo velkýma vyděšenýma očima. Kráva otevřela tlamu a znovu zabučela, jako by ji cosi bolelo.

„Je zraněná? Nebučí jako normální kráva.“

„Se mně zdá, že má plný vemeno a potřebuje podojit,“ prohlásila Prissy, která se mezitím trochu uklidnila. „Podle mýho je to ňáká MacIntoshovic kráva, kterou negři zahnali do lesa a Yankeeové ji nechytili.“

„Vezmem ji s sebou,“ rozhodla bez váhání Scarlett. „Aspoň budeme mít trochu mléka pro dítě.“

„Ale jak chcete vzít s sebou takovoudle krávu, slečno Scarlett? Žádnou krávu přece s sebou nemůžeme brát. Kráva, kerou nikdo nedojil, nejni k ničemu. Akorát jí votečou cecky a pak prasknou. Právě proto takhlenc strašně bučí.“

„Když se v tom tak vyznáš, koukej svlíct spodničku, roztrhni ji a přivaž s ní krávu vzadu k vozu.“

„Slečno Scarlett, víte dobře, že sem spodničku neviděla, ani nepamatuju, a dybych ňákou měla, tak bych jí na tu krávu nedala ani za nic na světě. S krávama sem jakživ neměla nic společnýho. Já se krav bojim.“

Scarlett odhodila opratě a vykasala si sukně. Spodnička lemovaná krajkami, kterou měla pod nimi, byla poslední hezká součást garderoby, která jí ještě zbyla – a zůstala celá. Rozvázala tkanici v pase, stáhla si spodničku přes střevíce a přitom zmuchlala nabírané záhyby jemného plátna. Rhett jí přivezl plátno a krajky z Nassau při poslední plavbě blokádou a Scarlett strávila šitím spodničky celý týden. Ale teď ji rozhodným pohybem popadla za podolek, pokusila se ji roztrhnout, dala si ji do pusy a hryzala tak dlouho, dokud látka nepovolila a s hlasitým prasknutím se nepřetrhla po celé délce. Scarlett zuřivě hryzala a trhala oběma rukama tak dlouho, dokud jí v ruce ze spodničky nezůstala hrst pruhů. Potom pruhy svázala prsty, na nichž krvácely popraskané puchýře a které se třásly únavou.

„Přetáhni jí to přes rohy,“ nařídila, ale Prissy strachy couvla.

„Dyž já se krav bojim, slečno Scarlett. Jakživa sem se k nim nepřiblížila. Nejsem přece negr ze dvora. Sloužim v domě.“

„Ty jsi spíš negerská nána, a nejhorší hloupost, jakou tatínek v životě udělal, bylo, že tě koupil,“ soukala ze sebe pomalu Scarlett, která se únavou už ani nemohla rozčilit. „A jestli se mi někdy vrátí síla do rukou, tak ti tímhle klackem nařežu, co se do tebe vejde.“

Tak vida, napadlo ji, řekla jsem nahlas „negerská nána“, to by se mamince vůbec nelíbilo.

Prissy divoce zakoulela očima a podívala se kradmo nejdřív po napjatém obličeji své paní a potom po krávě, která naříkavě bučela. Scarlett jí připadala méně nebezpečná, a tak se Prissy chytila postranice vozu a nehnula se z místa.

Scarlett zdřevěnělá pomalu slezla ze sedátka a při každém pohybu cítila, jak strašně ji bolí unavené svaly. Prissy nebyla jediná, která se „bála“ krav. Scarlett z nich měla strach odjakživa, i ta nejmírnější ji děsila, ale teď se nemohla poddávat drobným obavám, když se na ni hrnuly spousty velkých hrůz. Kráva byla naštěstí mírná. Ve své bolesti hledala lidskou společnost a pomoc, a když jí Scarlett přehodila přes rohy smyčku na konci provazu z roztrhané spodničky, neudělala žádný výhružný pohyb. Druhý konec Scarlett přivázala vzadu k vozu tak pevně, jak jí to dovolily necitlivé prsty. Když vykročila zpátky k sedátku na voze, zaplavila ji taková vlna vyčerpání, až se závratí zapotácela. Chytila se postranice, aby neupadla.

Melanie otevřela oči, a když uviděla, že vedle ní stojí Scarlett, zeptala se šeptem: „Moje milá – už jsme doma?“

Doma! Při tom slově vyhrkly Scarlett do očí horké slzy. Doma. Melanie netušila, že už žádný domov není a že zůstaly samy v šíleném a liduprázdném světě.

„Ještě ne,“ odpověděla tak jemně, jak jí to jen stažené hrdlo dovolovalo, „ale už tam brzy budeme. Právě jsem našla krávu a za chvilku budeme mít trochu mléka pro tebe i tvoje děťátko.“

„Chudinka malá,“ zašeptala Melanie, chabě se pokusila dosáhnout rukou k chlapečkovi, ale byla příliš zesláblá.

Scarlett musela sebrat veškeré zbývající síly, aby se vyšplhala na vůz, ale nakonec se jí přece podařilo dostat se nahoru a chopit se opratí. Kůň stál se zoufale sklopenou hlavou a odmítal se hnout z místa. Scarlett ho bez milosti přetáhla. Doufala, že jí bůh odpustí bolest, kterou způsobila němé tváři. A kdyby ne, tak se stejně nedalo nic dělat. Do Tary zbývá už jen kousek cesty, a když kůň ujede aspoň čtyři sta metrů, pak ať si třeba spánembohem padne, když bude chtít.

Kůň konečně pomalu zabral, vůz zaskřípal, rozjel se a kráva při každém kroku smutně zabučela. Hlas zvířete trpícího bolestí dráždil Scarlett nervy tak, že byla v pokušení zastavit a odvázat je. K čemu jim bude kráva, když v Taře nenajdou živou bytost? Sama ji podojit neuměla, i kdyby ano, kráva by určitě pokopala každého, kdo by se dotkl jejích bolavých struků. Ale když už jednou měla krávu, proč by se jí měla zbavovat? Momentálně toho neměla na celém světě o mnoho víc.

Scarlett se zamlžily oči, když konečně dojeli na úpatí mírného svahu, protože hned za tou výšinou ležela Tara! A pak ztratila naději. Utahaná herka na kopeček jakživa nevyjede. Stoupání jí ve dnech, kdy jezdila nahoru tryskem na své rychlonohé kobyle, připadalo tak nepatrné a mírné. Zdálo se jí vyloučené, aby od chvíle, kdy tu byla naposled, začalo být takhle strmé. S těžkým nákladem tam kůň jakživ nevyjede.

Unaveně slezla a vzala koně za ohlávku.

„Slez, Prissy,“ nařídila, „a vem taky Wadea. Buď ho nes, anebo ho donuť, aby šel po svých. Novorozence polož vedle slečny Melanie.“

Wade začal plakat a naříkat. Scarlett rozuměla jen přerývanému bědování: „Tma – tma – Wade má stvach.“

„Slečno Scarlett, já nemužu jít pěšky. Mám nohy samej puchejř, nemám boty a my s Wadem dohromady zasejc tolik nevážíme a…“

„Slez dolů! Slez, nebo ti pomůžu! A jestli neposlechneš, tak tě tu nechám potmě samotnou. Dělej!“

Prissy zasténala, bázlivě se podívala po tmavnoucích stromech, které je obklopovaly po obou stranách silnice – stromy, které by mohly napřáhnout po Prissy ruku a popadnout ji, jakmile by opustila bezpečí vozu. Ale přesto položila novorozeně vedle Melanie, neochotně slezla na zem, natáhla se nahoru a snesla Wadea. Chlapec plakal a tiskl se jako klíště ke své chůvičce.

„Utiš ho. Nemůžu ho poslouchat,“ nařídila Scarlett, vzala koně za ohlávku a donutila ho, aby proti své vůli vykročil vpřed. „Wade, hned přestaň fňukat jako malý kluk, nebo po tobě skočím a naplácám ti.“

Proč jen bůh stvořil děti, projela jí hlavou šílená výčitka, když si na temné cestě bolestivě podvrkla kotník – vždyť nejsou k ničemu, jen obtěžují pláčem, dožadují se péče a pletou se pod nohy. Scarlett byla tak vyčerpána, že v sobě nenašla špetku soucitu s vyděšeným dítětem, které sotva pletlo nožičkama vedle Prissy, tahalo ji za ruku a neustále popotahovalo – jen se v duchu unaveně ptala, jak ho mohla porodit, a doléhal na ni otrávený údiv, jak si vůbec mohla vzít Charlese Hamiltona.

„Slečno Scarlett,“ zašeptala Prissy a pevně stiskla své paní paži, „co dybysme do Tary rači nejezdili. Tam nikdo nejni. Šichní sou fuč. Třeba taky umřeli – šichní do jednoho i s mámou.“

Scarlett tahle ozvěna vlastních myšlenek rozzuřila a setřásla prsty, které se jí křečovitě zarývaly do masa.

„Tak mi podej Wadeovu ruku. A sama si můžeš klidně sednout a zůstat tady.“

drž pusu!

„Sim, ne! Sim, ne!“

„Tak “

Kůň se vlekl tak zoufale pomalu! Z úst mu šla pěna a stékala Scarlett na ruku. Hlavou jí bleskl útržek písně, kterou před časem zpívala s Rhettem – na zbytek si nemohla vzpomenout.

Ještě pár dní to ztěžklé břemeno chci nést…

Ještě pár kroků, hučelo jí bez ustání v hlavě, ještě pár kroků to ztěžklé břemeno chci nést.

Potom dojeli na vrchol a před nimi se objevily duby v Taře, temná masa tyčící se ke stmívající se obloze. Scarlett se dychtivě rozhlížela, jestli někde nezahlédne světlo. Nespatřila ani jedno.

Odešli! zaúpělo jí v prsou srdce, náhle ztuhlé v kus ledu. Odešli!

Obrátila koně na příjezdovou cestu a cedry, uzavírající se jim nad hlavami jako hladina, je zahalily půlnoční tmou. Scarlett upřeně hleděla temným tunelem, napínala ze všech sil zrak, až zahlédla – nebo se jí to zdálo? Že by ji šálily unavené oči? – Zahlédla rozmazaně a nejasně obílené cihly Tary. Domov! Domov! Milované bílé zdi, okna s povívajícími záclonami, široké verandy – leželo opravdu tohle všechno v pochmurném přísvitu před ní? Anebo snad tma milosrdně skryla hrůzu, jakou ji přivítal dům MacIntoshových?

Stromořadí jí připadalo nekonečné a kůň, pokoušející se jí vytrvale vytrhnout z ruky, se vlekl čím dál pomaleji. Ze všech sil se snažila vidět i po tmě. Střecha vypadala neporušeně. Je to vůbec možné – je to vůbec možné…? Válka se nezastavila před ničím, ani před Tarou, i kdyby byla postavena tak, aby vydržela pět set let. Válka se Taře nemohla vyhnout.

Potom stínové obrysy nabyly určité podoby. Táhla koně rychleji. Tmou skutečně prosvítaly bílé zdi. A nebyly zčernalé kouřem. Tara unikla zlému osudu! Domov! Scarlett pustila ohlávku, posledních pár kroků doběhla, hnala se dopředu mohutnými skoky, hnána touhou sevřít ty zdi do náruče. A vtom zahlédla jakousi postavu, stín v přítmí, vystupující ze tmy verandy před domem, stojící na horním konci schodiště. Tara nebyla opuštěna. Někdo byl doma!

Do hrdla se jí dral výkřik radosti, ale hned jí tam zamrzl. Dům byl tak temný a nehybný a ta postava se nepohnula ani na ni nezavolala. Co se stalo? Co se stalo? Tara stála nedotčena, a přesto byla zahalena týmž přízračným tichem, jaké viselo nad celým okolím, jímž se přehnala válečná vichřice. Vtom se postava pohnula. Pomalu a toporně sestupovala ze schodů.

„Tatínku,“ zašeptala chraplavě Scarlett a přitom si zdaleka nebyla jista, že je to on. „To jsem já – Katie Scarlett. Vrátila jsem se domů.“Gerald

kráčel k ní, mlčky jako náměsíčník, a vlekl za sebou toporné nohy. Došel až k ní a prohlédl si ji nepřítomným pohledem, jako by byl přesvědčen, že se mu všechno spíš zdá. Napřáhl ruku a položil ji dceři na rameno. Scarlett cítila, že se mu ruka třese – třese, jako by se probral z hrůzného snu do jakéhosi polobdění, v němž je schopen vnímat skutečnost.

„Dcero,“ vypravil ze sebe s námahou. „Dcero.“

A hned zase zmlkl.

Ale vždyť je z něj stařec! blesklo hlavou Scarlett.

Gerald měl sehnutá ramena. V obličeji, který vnímala jen matně, nezbylo nic z mužnosti a neúnavné vitality, kterou u Geralda znávala, a v očích, jimiž hleděl do jejích, se zrcadlil skoro stejně vyděšený pohled, jakým se díval malý Wade. Zbyl z něho stařec, navíc zcela zlomený.V

tu chvíli se Scarlett zmocnila hrůza z neznámých věcí, která po ní prudce skočila ze tmy, ale zůstala jen stát a němě zírala na Geralda, protože se zalykala přívalem otázek.

Z vozu se ozvalo chabé zanaříkání a Gerald jako by se s námahou probral a začal vnímat okolí.

„To je Melanie s děťátkem,“ zašeptala prudce Scarlett. „Je jí moc špatně – tak jsem ji přivezla k nám domů.“

Gerald pustil Scarlettino rameno a narovnal se. Když se pomalu blížil k postranici vozu, vypadal jako duch starého hostitele z Tary, který vítá návštěvu; jako by Gerald promlouval z jakési stínové paměti.„Sestřenice

Melanie!“

Melanie zamumlala cosi nesrozumitelného.

„Sestřenice Melanie, u nás budete jako doma. Dvanáct dubů vypálili. Musíte zůstat u nás.“

Scarlett si vybavila, jak dlouho Melanie trpí, a to ji vyburcovalo k činnosti. Vrátila se zpátky do přítomnosti a pochopila, že ze všeho nejdřív musí uložit Melanii i s děťátkem do měkké postele a udělat pro ni všechny maličkosti, které se udělat dají.

„Musíme ji odnést. Nemůže chodit.“

Ozval se dupot a z temné jeskyně haly se vynořila černá postava. Ze schodů se hnal Pork.

„Slečno Scarlett! Slečno Scarlett!“ křičel.

Scarlett ho vzala za paže. Pork, který patřil k Taře jako součást inventáře a byl jí stejně drahý jako cihly a chladné chodby! Scarlett cítila, jak jí na ruce stékají jeho slzy, když se ji nemotorně snažil pohladit a přitom k řičel: „Sem tak rád, že ste se vrátila! Sem tak…“

Prissy se rozplakala na celé kolo a nesouvisle mumlala: „Porku! Porku, ty moje šecko!“ A malý Wade, kterému dodala odvahy slabá chvilka, jež přišla na dospělé, začal fňukat: „Wade chce pít!“

Scarlett je všechny začala popohánět.

„Slečna Melanie leží i s dítětem na voze. Porku, musíš ji opatrně odnést nahoru a uložit ji do zadního pokoje pro hosty. Prissy, vezmi dítě a Wadea dovnitř a Wadeovi dej napít vody! Je tu chůva, Porku? Řekni jí, že ji budu potřebovat.“

Pork ožil autoritou, která jí čišela z hlasu, přistoupil k vozu a sundal zadní čelo. Melanii se vydralo z úst zasténání, když ji napůl zvedl a napůl stáhl z péřové matrace, na níž musela ležet kolik hodin. A pak už se ocitla v Porkových silných pažích a hlava jí visela přes rameno jako malé holčičce. Prissy, držící na rukou novorozeně a vlekoucí po svém boku Wadea, následovala otce po širokém schodišti a zmizela za ním ve tmě haly.

Scarlettiny krvácející prsty naléhavě hledaly otcovu ruku.

„Daří se jim dobře, tatínku?“

„Děvčata se uzdravují.“

Rozhostilo se ticho a v tom tichu se jí v hlavě vynořila myšlenka tak příšerná, že se nedala vyjádřit slovy. Ani za nic se nedokázala přimět, aby ji vyslovila nahlas. Scarlett polykala naprázdno, až se jí vyschlé hrdlo najednou jakoby speklo. Že by to bylo vysvětlení záhady, proč v Taře vládne tak děsivé ticho? Gerald promluvil, jako by odpovídal na otázku, kterou si v duchu kladla jeho dcera.

„Tvoje matka…,“ začal, ale nedokázal dokončit větu.

„A co – matka?“

„Tvoje matka včera zemřela.“ Scarlett se pevně držela otcovy paže, po paměti tápala halou, která jí i potmě připadala stejně známá jako vlastní mysl. Vyhnula se židlím s vysokými opěradly, prázdnému stojanu na pušky, starému příborníku s vystupujícími nožičkami v podobě pařátů a podvědomě cítila, že ji přitahuje malá kancelář v zadní části domu, kde Ellen vždycky vysedávala nad nekonečným účetnictvím. Až vejde do místnosti, matka tam určitě bude sedět u sekretáře, zvedne hlavu pořád ještě s perem v ruce, pak teprve vstane, zašustí krinolínou, z níž zavane jemná vůně, a přivítá svou unavenou holčičku. Ellen nemohla být mrtvá, přestože to tatínek tvrdí a opakuje jako papoušek, který se naučil jedinou větu: „Včera zemřela – včera zemřela – včera zemřela.“Scarlett

připadalo divné, že pociťuje už jen únavu, která jí těžkými řetězy svazuje nohy, a hlad, pro nějž se sotva drží na nohou. Na matku bude myslet později. Teď ji musí vyhnat z hlavy, protože jinak by se začala hloupě potloukat po domě jako Gerald nebo monotónně popotahovat jako Wade.

Pork k nim sešel dolů po širokém temném schodišti a přistoupil co nejblíž ke Scarlett jako zvíře, které se chce hřát u ohně.

„Proč nerozsvítíte světla?“ vyptávala se. „Proč je celý dům potmě, Porku? Přines svíčky.“

„Šecky svíčky pobrali, slečno Scarlett, až na jedinou, kerou rosvěcujem, dyž něco nutně hledáme potmě, a z tý už taky zbejvá jen voharek. Chůva si svítí hadrem napuštěným vepřovým tukem, dyž vošetřuje slečnu Careen a slečnu Suellen.“

„Přines tedy zbytek svíčky,“ nařídila. „Přines mi ji do matčiny – do kanceláře.“Pork

se odšoural do jídelny, Scarlett pomalu dotápala do malé temné místnosti a sesula se na pohovku. Otec do ní byl zavěšen, ruka mu ležela bezmocně, prosebně a důvěřivě na její, jak to dovedou jen ruce velmi mladých, anebo velmi starých lidí.

Je z něj stařec, uštvaný stařec, napadlo znovu Scarlett a kromě toho se jí hlavou nejasně mihla otázka, proč je jí to v podstatě jedno.

Do kanceláře se vpotácelo kymácející se světlo, protože Pork přinesl dost vysoký oharek svíce přilepený k misce. Temná jeskyně ožila, zborcená stará pohovka, níž seděli, vysoký sekretář sahající až ke stropu a matčino křehké vyřezávané křeslo stojící před ním, řady přihrádek dosud plných papírů popsaných jejím úhledným rukopisem, prošlapaný koberec – všechno, doslova všechno bylo stejné jako dřív až na to, že tu chyběla Ellen. Ellen s matnou vůní sáčku s citronovou verbenou a milým pohledem v šikmo posazených očích. Scarlett nepatrně píchlo u srdce, jako by se nervy otupělé hlubokým zraněním snažily znovu ožít. Teď je ale nesmí nechat přijít k životu, vždyť budou mít do smrti ještě dost času, aby ji bolely. Ale teď ne! Proboha teď ne!

Scarlett se podívala Geraldovi do voskového obličeje a poprvé ho spatřila neoholeného; kdysi zdravě růžové tváře se mu ježily šedivým strniskem. Pork postavil svíci na podstavec a přistoupil k ní. Scarlett poznala, že kdyby byl pes, určitě by si jí položil hlavu do klína a vyl tak dlouho, dokud by ho přátelsky nepohladila.

„Porku, kolik tu zůstalo černochů?“

„Slečno Scarlett, černej ksindl utek, někerý vodešli s Yankee a…“

„Kolik jich tedy zůstalo?“

„Sem tu já a pak chůva. Pořád dokola vošetřuje slečinky. A teď Dilcey, kerá se ubytovala u slečinek. My tři, to je šecko, slečno Scarlett.“My tři –

kde bývalo sto černochů! Věděla, že nesmí dát na hlase znát rozčilení. Samotnou ji překvapilo, že promluvila chladnokrevně a přirozeně, jako by ani nebyla válka a mohla pouhým mávnutím kouzelného proutku přivolat deset sluhů.

„Porku, padám hlady. Máme něco k jídlu?“

„Ne, pani. Šecko nám vzali.“

„Ale co zahrada?“

„V tej nechali pást koně.“

„I na sladkých bramborech?“ Porkovi najednou zahrálo na tlustých rtech cosi, co připomínalo skoro potěšený úsměv. „Slečno Scarlett, na jamy sem zapomněl. Doufám, že tam budou. Voni je Yankeeove v životě neviděli a mysleli si, že sou to jenom ňáký kořeny a…“

„Brzy vyjde měsíc. Dojdeš jich pár vykopat a upečeš je. Nemáte něco z kukuřice? Hrách? Kuřata?“

„Ne, pani. Ne, pani. Kuřata, kerý nesnědli hned na místě, zabili a pověsili si je k sedlům, dyž vodjížděli.“ Oni… Oni… Oni… Copak nikdy nebude konec všemu, co „oni“ napáchali? Copak jim nestačilo zabíjet a pálit? Copak ještě musejí nechávat hladovět ženy, děti a bezbranné černochy v kraji, který zpustošili?„Slečno

Scarlett, máme taky trochu jablek, kerý chůva zakopala pod dům. Zrovna dneska sme jich pár snědli.“

„Přines mi je, než půjdeš pro sladké brambory. A ještě něco, Porku. Je mi tak slabo, že div neomdlím. Nemáme ve sklepě nějaké domácí víno, třeba ostružinové?“

„Depák, slečno Scarlett, do sklepa šli ze všeho nejdřív.“ Najednou ji zaplavila vlna nevolnosti z hladu, nevyspání, vyčerpání a dopadajících ran osudu a musela se pevněji zachytit opěradla, na němž byly vyřezány růže. „Nemáme víno,“ zamumlala otupěle a přitom si v duchu vybavovala nekonečné řady láhví vyrovnaných ve sklepě. Najednou jí hlavou bleskla vzpomínka. „Porku, co se stalo s kukuřičnou whisky, kterou tatínek zakopal v dubovém soudku pod besídku obrostlou muškátovým vínem?“

Černý obličej ožil dalším náznakem úsměvu plného radosti a úcty.„Slečno

Scarlett, vy ale máte fištróna! Na ten sud sem zapomněl jako na smrt. Jenže ta whisky, slečno Scarlett, nebude k ničemu. Nebyl sem tam skoro celej rok a whisky se pro dámy na žádnej pád nehodí.“Jak

hloupí byli černoši! V životě sami na nic nepřišli, dokud jim někdo neřekl, co mají dělat. A Yankeeové je chtějí osvobodit.

„Pro dámu, kterou máš před sebou, i pro jejího tatínka se naopak hodit bude. Dělej, Porku, vykopej soudek a přines nám dvě sklenice a taky trochu máty a cukru, ať nám můžu namíchat julep.“

Pork se zatvářil vyčítavě.

„Slečno Scarlett, víte sama, že sme v Taře neviděli cukr ani nepamatuju. A šecku mátu spásli jejich koně a voni rozbili šecky sklenice.“

Jestli řekne ještě jednou „oni“, začnu křičet. Je to silnější než já, řekla si Scarlett v duchu a pak ho nahlas pobídla: „Jen sebou hoď, ať už jsi tu s whisky. Dáme si ji čistou.“ Když se otočil, dodala: „Počkej, Porku. Musíme toho udělat tolik, že mi to v hlavě vynechává… Aha, už vím. Přivezla jsem koně a krávu, která zoufale potřebuje podojit. Vypřáhni koně a dej mu pít. A řekni chůvě, ať se postará o krávu. Vyřiď jí, že ji musí dát nějak do pořádku. Děťátko slečny Melanie umře, jestli nedostane najíst a…“

„Slečna Melanie nemá – nemůže…?“ Pork se ze slušnosti nevyjádřil přímo.

„Slečna Melanie nemá mléko.“ Kdyby to slyšela maminka, určitě by omdlela!„Ale

slečno Scarlett, Dilcey by se mohla postarat vo dítě slečny Melly. Moje Dilcey má zrovna taky malý dítě a může je kojit vobě.“

„Ty máš další dítě, Porku?“

Děti, děti, pořád samé děti. Proč bůh dopouští, aby se rodilo tolik dětí? Ale ne, za to nemůže bůh, ale hloupí lidé.

„Sim, ano, pani. Tlustýho černýho kluka. Je…“

„Řekni Dilcey, ať nechá holky být, postarám se o ně sama. Řekni jí, ať si vezme na starost dítě slečny Melanie a postará se co nejlépe i o ni samu. Řekni chůvě, ať udělá něco s krávou, a odveď tu herku do stáje.“

„Stáje už nemáme, slečno Scarlett. Rozebrali je a dříví spálili.“

„Už nechci slyšet ani slovo o tom, co ‚oni‘ udělali. Řekni Dilcey, ať se postará o matku i dítě, a sám skoč vykopat whisky a potom pár sladkých bramborů.“

„Ale slečno Scarlett, nemůžu přece kopat ve tmě.“

„Nemůžeš si náhodou posvítit loučí?“

„Nezbyl tu ani kousek dříví… Voni…“

„Dělej, co chceš – to je tvoje starost. Ale koukej vykopat, co jsem ti nařídila, a hni sebou. Dělej.“ Scarlett zhrubl hlas, a tak se Pork raději vytratil z kanceláře a Scarlett zůstala sama s Geraldem. Něžně ho plácla po stehně. Ucítila, jak mu ochably svaly, které měl dřív vypracované jízdou na koni. Musí udělat něco, aby ho dostala z apatie – ale hlavně se nesmí ptát na matku. A když, tak později, až tatínek takovou řeč snese. „Proč vlastně nevypálili Taru?“ Gerald na nic chvíli nepřítomně hleděl, jako by ji neslyšel, takže se musela zeptat znovu. „No přece…,“ soukal ze sebe, „protože si tady udělali velitelství.“

„Yankeeové – a v našem domě?“ Zvedla se v ní vlna odporu proti znesvěcení rodného domu. Tento dům, posvátný už tím, že v něm žila Ellen, a tamti – tamti – se v něm klidně roztahovali. „Bylo to tak, dcero. Nejdřív jsme viděli, jak se přes řeku táhl kouř ze zapálených Dvanácti dubů, a pak přišli. Ale slečna Honey a slečna India se s několika černochy včas uchýlily do Maconu, takže jsme si o ně nemuseli dělat starosti. Ale sami jsme do Maconu nemohli. Děvčata byla moc nemocná – tvoje matka taky – zkrátka ne mohli jsme odjet. Černoši nám utekli – ani nevím kam. Ukradli vozy a mezky. Zůstala jen chůva, Pork a Dilcey. Děvčata – a matka – musely zůstat ležet.“

„Já vím.“ Tatínek nesmí mluvit o matce. Raději o čemkoli, ale o ní ne. Ať raději řekne, že generál Sherman osobně užíval tuto místnost, matčinu kancelář, jako své velitelství. Cokoli, jenom ať nemluví o matce. „Yankeeové táhli na Jonesboro, kde chtěli přetnout trať. Přišli po silnici od řeky – byly jich tisíce, měli děla a tisíce koní. Přivítal jsem je na verandě.“ Statečný malý Gerald! pomyslela si Scarlett a zaplavila ji vlna pýchy, když si představila, jak vítá nepřítele na schodišti Tary, jako by armáda stála za ním a ne před ním. „Nařídili mi, abych opustil dům, protože jej spálí. Řekl jsem jim, že klidně můžou, ale jen přes mou mrtvolu. Nemohli jsme odejít – děvčata – i tvoje matka byly…“

„A co potom?“ Musí se pořád vracet k Ellen? „Řekl jsem jim, že v domě řádí tyfus a že pohnout se ženou a dcerami znamená jejich smrt. Že nám klidně můžou zapálit střechu nad hlavou. Stejně jsem nechtěl odejít – odejít z Tary…“ Hlas mu postupně slábl, až úplně zmlkl a začal se nepřítomným pohledem dívat do stěny, a Scarlett ho chápala. Za Geraldovými zády se kupil příliš velký zástup irských předků, lidí, kteří umírali na nedostatečné ploše pozemků, ale raději bojovali do posledního dechu, než by opustili domovy, kde žili, orali, milovali a plodili syny. „Řekl jsem jim, ať zapálí střechu nad hlavami tří umírajících žen, ale že neodejdeme. Mladý důstojník byl – byl gentleman.“

„Yankee, a gentleman? Ale tatínku, co to povídáš!“

„Byl to gentleman. Odjel tryskem pryč a vrátil se s kapitánem, vojenským lékařem, a ten prohlédl děvčata – i tvou matku.“

„Ty jsi vpustil zatraceného Yankeeho do její ložnice?“

„Měl opium. My neměli žádné. Zachránil ti sestry. Suellen krvácela. Lékař byl moc hodný a udělal, co moh. A když ohlásil, že jsou – nemocné – tak dům nevypálili. Nacpali se sem, to ano, nějaký generál s celým štábem. Zabrali všechny místnosti kromě pokoje, v němž ležely nemocné. A vojáci…“

Gerald se znovu odmlčel, jako by únavou nemohl dál. Brada zarostlá strništěm mu v ochablých záhybech těžce visela na prsa. Potom s námahou pokračoval.

„Utábořili se všude kolem domu, v bavlně i kukuřici. Pastvina se jimi jen modrala. Tu noc si rozdělali tisíce táborových ohňů. Rozebrali ohrady, kůlny, stáje i udírnu a na dříví si vařili jídlo. Pobili krávy, prasata, dokonce i moje krocany.“ Geraldovy vzácné krocany. Přišel i o ně. „Dům vyrabovali, vzali i obrazy – nějaký nábytek, porcelán…“

„A co stříbro?“

„Pork s chůvou stříbro někam schovali – možná ho dali do studny – ale momentálně si nemůžou vzpomenout,“ postěžoval si vyčítavým tónem Gerald. „Potom odsud – z Tary – řídili bitvu… Byl tady hrozný rámus, pořád někdo někam jezdil nebo zase pochodoval. A pak jsme slyšeli děla z Jonesboro… Bylo to jako hromy při bouřce… Slyšela je i děvčata, přestože byla tak těžce nemocná, a pořád dokolečka prosila: ‚Tatínku, prosím tě, utiš to hřmění!‘“

„A – a co matka? Věděla, že dům je plný Yankeeů?“

„Nikdy – se – nic nedozvěděla.“

„Zaplaťpánbůh!“ ulevila si Scarlett. Matka toho zůstala ušetřena. Matka se nic nedozvěděla, neslyšela nepřítele z místnosti v přízemí, neslyšela děla hřmící u Jonesboro, nedozvěděla se, že po půdě, která byla částí jejího srdce, šlape noha Yankeeů.

„Moc jsem je neviděl, jelikož jsem byl většinou nahoře u děvčat a tvé matky. Většinou jsem se stýkal jen s tím mladým lékařem. Byl hodný, opravdu moc hodný, Scarlett. Celý den se staral o raněné a večer přišel nahoru, posadil se k nim a povídal si s nimi. Dokonce mi pro ně nechal nějaký lék. Když odcházeli, řekl mi, že děvčata se uzdraví, ale matka… Říkal, že je křehká – příliš křehká, aby snesla všechno, co na ni dolehlo. Tvrdil, že si sama podlomila zdraví…“

V nastalém tichu si Scarlett představovala, jak v posledních dnech matka asi vypadala, štíhlá věž síly pro celou Taru, žena, která ošetřovala, pracovala a jednala beze spánku a bez jídla, jen aby ostatní mohli odpočívat a jíst.

„A potom odtáhli. Potom odtáhli.“

Gerald dlouho mlčel a pak zatahal dceru za ruku.

„Jsem rád, že ses vrátila domů,“ řekl prostě.

Od zadního vchodu se rozlehl skřípavý zvuk. Chudák Pork, kterého čtyřicet let učili, že si má očistit boty, než vstoupí do domu, nezapomínal na vychování ani v takovýchto časech. Vešel a v rukou úzkostlivě držel dvě tykve, ale předešel ho silný zápach rozlité kořalky.„Spoustu

sem toho rozlil, slečno Scarlett. Je hrozně těžký se při nalejvání strefit do mrňavý dírky v tykvi.“

„Nelam si s tím hlavu, Porku. Děkuji ti.“ Vzala si od něj politou číši udělanou z vydlabané tykve a chřípí se jí zkřivilo odporem nad pronikavým pachem pálenky.

„Napij se, tatínku,“ vybídla otce a dala mu do ruky whisky v nezvyklé nádobě. Sama si vzala od Porka druhou tykev naplněnou vodou. Gerald zvedl whisky k ústům poslušně jako malé děcko a hlasitě polykal, Scarlett mu podávala vodu, ale Gerald zavrtěl hlavou .Když

si od něj vzala zbytek whisky a zvedala ji k ústům, všimla si, že ji otec sleduje pohledem, v němž se mihl náznak nesouhlasu.

„Vím, že dáma nikdy nepije alkohol,“ prohlásila úsečně. „Ale dneska nejsem, tatínku, žádná dáma a ještě mě čeká spousta práce.“

Nahnula si tykev k ústům, zhluboka se nadechla a rychle se napila. Silná kořalka ji pálila v hrdle i v žaludku, až se dusila a vyhrkly jí slzy. Znovu se nadechla a přihnula si z tykve.

„Katie Scarlett,“ varoval ji Gerald hlasem, v němž poprvé od příjezdu zaslechla náznak autority, „to ti stačí. Nejsi na alkohol zvyklá a mohla by ses opít.“

„Opít?“ Scarlett se ošklivě zachechtala. „Opít? Vždyť nic jiného nechci. Potřebuju se opít, abych na všechno zapomněla.“

Znovu si přihnula a žilami se jí pomalu rozléval proud tepla, který se jí postupně prodral celým tělem. Jak příjemné bylo cítit tenhle laskavý žár. Jako by jí pronikal do srdce proměněného v kus ledu a způsobil, že se jí do těla začala postupně vracet ztracená síla. Když si Scarlett všimla, že se Gerald tváří uraženě a zmateně, pohladila mu znovu koleno a vymáčkla ze sebe rozpustilý úsměv, který míval tak rád.

„Jak bych se mohla opít, tatínku? Jsem přece tvoje dcera. Copak jsem po tobě nezdědila nejodolnější hlavu z celého claytonského okresu?“Málem

se při pohledu na její unavené rysy usmál. Whisky ho také povzbudila. Scarlett mu podala tykev.

„Ještě jednou se napij, pak tě dojdu nahoru uložit.“

Scarlett sebou trhla. Takhle přece mluví s malým Wadem – otci by tohle neměla říkat. Je to neuctivé. Ale Gerald jí visel na rtech.

„Ano, uložím tě,“ dodala jakoby nic, „a dám ti ještě napít, možná celý zbytek z tykve, pak půjdeš pěkně spát. Potřebuješ se vyspat. Katie Scarlett se ti vrátila, takže si nemusíš s ničím dělat starosti. Napij se.“

Gerald se znovu poslušně napil a potom ho Scarlett vzala pod paží a postavila na nohy.

„Porku…“Pork vzal do jedné ruky tykev a Geraldovu paži do druhé. Scarlett zvedla planoucí svíci a všichni tři prošli temnou halou a stoupali po točitém schodišti k Geraldovu pokoji. Pokoj, v němž se Suellen a Carreen s mumláním převalovaly v jedné posteli, odporně páchl, protože jediným zdrojem světla byl zkroucený hadr hořící na misce tuku vyškvařeného ze slaniny. Když Scarlett poprvé otevřela dveře, málem omdlela v dusné atmosféře, protože všechna okna byla zavřena a vzduch páchl jako všechny pokoje nemocných, navíc ještě léky a smrdutým tukem. Ať si lékaři tvrdí, že čerstvý vzduch může v pokoji, kde leží nemocní, mít osudné následky, ale má-li tu vydržet ona, musí mít vzduch, nebo to nepřežije. Scarlett otevřela tři okna a okamžitě ucítila vůni dubového listí a země, ale čerstvý vzduch nemohl rychle vyvětrat pach, který se v malé, zavřené místnosti nahromadil za několik týdnů.

Carreen a Suellen, obě vychrtlé a bledé jako stěny, spaly neklidně, často se probouzely a cosi mumlaly s vytřeštěnýma, duchem nepřítomnýma očima v posteli s nebesy na vysokých sloupcích, kde si spolu za lepších, šťastnějších dnů spiklenecky šuškaly. V rohu pokoje stála prázdná postel, úzká empírová postel z Francie, se zakroucenými čely i nožičkami, postel, kterou si Ellen přivezla ze Savannah. A na ní tedy Ellen ležela.

Scarlett se posadila k oběma sestrám a hloupě na ně zírala. Whisky vypitá na lačný žaludek si s ní všelijak pohrávala. Sestry jí připadaly vzdálené a malinké a jejich nejasné hlásky k ní doléhaly jako bzučení hmyzu, ale vzápětí se nad ní zase tyčily jako obři a vrha ly se na ni rychlostí blesku. Scarlett cítila, že je unavená, na smrt unavená. Nejraději by si lehla a prospala několik dní.

Kdyby si tak mohla lehnout, vyspat se, pak se probudit a cítit, jak s ní Ellen jemně třese a říká: „Scarlett, už je pozdě. Nesmíš být tak líná.“ Ale to už Ellen nikdy neudělá. Kdyby tu tak byla, starší, moudřejší a neúnavná žena, na kterou by se mohla obrátit! Žena, k níž by si mohla položit hlavu do klína, žena, na jejíž bedra by mohla složit vlastní břemeno!

Dveře se tiše otevřely a do pokoje vešla Dilcey s Melaniiným děťátkem u prsu a tykví s whisky v ruce. V čadivém, matném přísvitu vypadala hubenější, než když ji Scarlett viděla posledně, a indiánské rysy v obličeji se jí rýsovaly mnohem zřetelněji. Lícní kosti měla vystouplejší, orlí nos ostřejší a měděný odstín kůže se leskl mnohem jasněji. Zašlé kalikové šaty měla vpředu rozepnuté až do pasu a velký, bronzově snědý prs byl obnažený. Melaniin chlapeček dychtivě tiskl pusinku připomínající vybledlé růžové poupě k temné bradavce, pil a přitom se drobnými pěstičkami opíral o měkké ňadro podobně jako koťata o teplou srst na mámině bříšku.

Scarlett se postavila na nejisté nohy a položila ruku na Dilceyinu paži.„Jsi

hodná, Dilcey, že jsi tu zůstala.“

„Copak jsem mohla utýct s tim černym ksindlem, slečno Scarlett, dyž ste mě koupili i s malou Prissy a vaše matka na mě byla tak hodná?“

„Sedni si, Dilcey. Tak děťátko je v pořádku a dá se krmit? A jak se daří slečně Melanii?“

„Děcko je v pořádku, akorát má hlad, ale pro jedno takový hladový děcko mám mlíka dost. A slečně Melanii se daří dobře. Určitě neumře, slečno Scarlett. Nedělejte si zbytečný starosti. Takovejch sem už viděla, bílejch i černejch. Je strašně utahaná, vyplašená a bojí se vo svý děcko. Ale já sem jí uklidnila, dala sem jí trošku napít z toho, co zbylo v tejhle tykvi, a teď už spí.“

Kukuřičná whisky tedy přišla vhod celé rodině! Scarlett dostala zvláštní nápad, že by měla dát maličko napít i malému Wadeovi, kterého by třeba přešla škytavka… A Melanie tedy nezemře. A až se Ashley vrátí domů – jestli se vůbec vrátí… Ne, na tohle bude také myslet až později. Na tolik věcí bude myslet – později! Tolik věcí bude muset rozmotat – rozhodnout. Kdyby tak mohla hodinu účtování odkládat donekonečna! Najednou sebou trhla, protože nepohnuté ticho venku přehlušilo pravidelně se opakující skřípání.

„To je chůva, čerpá vodu, aby mohla omejvat slečny houbou. Musej se moc koupat,“ vysvětlovala Dilcey, která přitom odložila tykev na stůl mezi lahvičky s léky a jedinou sklenici.

Scarlett se zničehonic rozesmála. Musí mít nervy nadranc, když ji vyděsí skřípání rumpálu na studni, na které je zvyklá od malička. Dilcey na ni hleděla s nepohnutě důstojnou tváří, dokud se nepřestala smát, ale Scarlett věděla, že ji Dilcey chápe. Bezmocně se zhroutila na židli. Kdyby se mohla zbavit utažené šněrovačky, límce, který ji škrtí, i střevíčků dosud plných písku a kamínků, od nichž se jí na chodidlech nadělaly puchýře.

Rumpál pomalu skřípal, navíjel provaz a s každým skřípnutím se vědro s vodou blížilo nahoru. Brzy přijde chůva – Ellenina i její chůva. Scarlett seděla mlčky a na nic nemyslela, ale děťátko, které se už nacucalo mléka dosytosti, protestovalo, protože ztratilo příjemnou bradavku. Dilcey mu také mlčky dovedla pusinku zpátky a chovala ho v náruči, zatímco Scarlett poslouchala, jak se chůva pomalu šourá po zadním dvoře. Jak nepohnutý byl noční vzduch! Sebemenší zvuk jí málem protrhl bubínky.

Hala v poschodí se div netřásla, když chůva dovlekla svou mohutnou postavu ke dveřím. A pak už stála v pokoji, chůva s rameny sehnutými pod tíží dvou těžkých dřevěných věder a s černým obličejem, v němž se zračil nechápavý smutek opičí tváře.

Jakmile uviděla Scarlett, v očích jí zajiskřilo a bílé zuby se zablýskly, když odložila vědra, a Scarlett se k ní vrhla a položila si hlavu na její široká, visící prsa, na něž se položilo už tolik zoufalých hlav, černých jako bílých. Tady mám kus staré jistoty, říkala si v duchu Scarlett, kus starého života, který se nezměnil. Ale chůva ji hned prvními slovy připravila o tuto iluzi.

„Chůvino děťátko se vrátilo domů! Slečno Scarlett, co budem, proboha vás prosim, dělat, dyž je slečna Ellen v hrobě? Slečno Scarlett, musim vám říct, že bych rači sama ležela vedle slečny Ellen! Nemůžu to bez ní vydržet. Dyť mi už nezbejvá nic jinýho než samý trápení a mizérie. Jenom ty ztěžklý břemena, miláčku, jenom ty ztěžklý břemena.“

ztěžklá

břemena Scarlett s hlavou položenou na chůviných prsou zaujala dvě slova: . Byla to přece slova, která jí tehdy celé odpoledne monotónně hučela v hlavě, div se jí neudělalo špatně. A teď si vzpomněla, o čem ještě píseň zpívá, vzpomněla si a přitom se v ní sevřelo srdce strachem:

Ještě pár dní to ztěžklé břemeno chci nést!

A neprosím se o pomoc!

Ještě pár dní, než padnu na některé z cest…

A neprosím se o

pomoc – ta slova jí ležela v unavené mysli. Takže se svého břemena už nikdy nezbaví? Copak návrat do Tary neznamená požehnanou úlevu, ale naopak počátek cesty s novými břemeny? Scarlett se vyvinula z chůvina objetí, vztáhla ruce vzhůru a pohladila vrásčitou černou tvář.

„Miláčku, co to máte s rukama?“ Chůva vzala do dlaní Scarlettiny drobné dlaně pokryté puchýři a strupy a prohlížela si je se směsí hrůzy a nesouhlasu. „Slečno Scarlett, kolikrát vám eště mám vopakovat, že dáma se pozná podle toho, jaký má ruce, a taky máte spálenej vobličej!“

Chudinka chůva pořád trvala na takových bezvýznamných maličkostech, jako by se přes ni nepřehnala válka a smrt! Za chvíli se určitě dá slyšet, že slečny, které mají puchýře na rukou a pihy na tvářích, většinou neseženou ženicha. Aby té poznámce předešla, Scarlett řekla: „Chůvo, pověz mi, jak to bylo s maminkou. Po tatínkovi jsem nemohla chtít, aby mi o ní vyprávěl.“

Chůva se sehnula pro vědra a přitom jí z očí vyhrkly slzy. Mlčky donesla vodu k posteli, odhrnula prostěradla, jimiž byly sestry přikryty, a začala Suellen i Carreen svlékat. Scarlett hleděla na sestry v chabém prskajícím světle a všimla si, že Carreen má na sobě noční košili, čistou, ale celou roztrhanou, a Suellen leží zabalena do starého negližé, což byl oděv z hnědého plátna na koncích bohatě zdobený irskými krajkami. Chůva tiše plakala, omývala houbou obě vychrtlá děvčata, a nakonec je místo do ručníku utřela do staré zástěry.„Slečno

Scarlett, slečnu Ellen zabili vlastně ty Slatteryovic, ty bílý budižkničemove, ta žebrota s holým zadkem. Pořád sem jí dokolečka říkala, že nemá cenu něco dělat pro ksindl, ale slečna Ellen se držela svejch zvyků a měla tak měkký srdce, že jakživa nedokázala nikomu říct, co bylo třeba.“

„Slatteryovi?“ divila se Scarlett nechápavě. „Co s tím mají společného?“

„Dostali tudlenctu nemoc,“ chůva ukázala hadrem, který držela v ruce, na obě nahá děvčata, z nichž kapala voda na vlhká prostěradla. „Holka starý slečny Slatteryový, Emmie, ji někde chytila a slečna Slatteryová se přihnala jako splašená a hledala slečnu Ellen, jak byla zvyklá pokaždý, dyž se něco semlelo. Proč si neléčila holku sama? Slečna Ellen měla i tak víc starostí, než mohla sama unýst. Ale šla k nim a kurýrovala Emmie. A přitom jí vůbec nebylo dobře, slečno Scarlett. Matka už dlouho nebyla v pořádku. Měli sme tady málo jídla, protože erár pobral skoro šecko, co sme vypěstovali. A slečna Ellen stejně jedla jako brabec. A já jí pořád dokola vopakovala, nechte tu bílou žebrotu, ať se stará sama, ale vona mě neposlechla. No zkrátka, dyž Emmie začalo bejt líp, tak to sklátilo slečnu Carreen. Sim, ano, tyfus přiletěl po silnici a sklátil nejdřív slečnu Carreen a pak přišla na řadu slečna Suellen. A slečna Ellen musela vobě kurýrovat.

Kus dál po silnici se válčilo, Yankeeove byli za řekou, nevěděli sme, co s náma bude, a ani večír se nám neulevilo. Div sem se z toho nezbláznila. Ale slečna Ellen byla klidná, jako by měla nervy ze železa. Akorát si dělala starosti, že neseženem pro slečny žádnou medicinu. A jednou večír, dyž sme vobě slečny vomyly nejmíň desetkrát houbou, mi řekla: ‚Chůvo, i dybych měla prodat vlastní duši, prodala bych ji, jen dybych za ní dostala led, kerej bych mohla dát svejm holčičkám na hlavu.‘

Sem do pokoje nesměl ani pan Gerald, ani Rose s Teenou, aby nikdo nechytil ten tyfus. A pak ho dostala sama a já hned věděla, že je konec.“

Chůva se narovnala a utřela si zástěrou slzící oči.

„Šlo to s ní rychle z kopce, slečno Scarlett, a ani ten hodnej yankeeskej dochtór jí nemoh pomoct. Vůbec vo sobě nevěděla. Volala sem na ni, mluvila sem na ni, ale vona nepoznala ani svoji starou chůvu.“

„Zmínila se někdy – o mně – volala mě?“

„Ne, miláčku. Myslela si, že je malá holka doma v Savannah. Nikoho nevolala ménem.“

Dilcey poposedla a položila si spící děťátko na kolena.

„Sim, ano, volala. Někoho volala.“

„Drž rači zobák, ty negří indiánko!“ Chůva se výhružně obrátila k Dilcey.„Ticho,

chůvo! Koho volala, Dilcey? Tatínka?“

„Sim, ne. Vašeho tátu ne. Bylo to tu noc, co hořela bavlna…“

„Shořela všechna bavlna? – Okamžitě mi to řekni!“

„Sim, ano, shořela do mrtě. Vojáci váleli žoky z kůlny na zadní dvůr a hulákali: ‚Uděláme si největší vohňostroj v celý Georgii,‘ a pak ji zapálili.“

Celá sklizeň bavlny za tři roky – sto padesát tisíc dolarů – a všechno vyletělo pánubohu do oken!

„Vod toho vohně bylo vidět jako ve dne – báli sme se, aby nechyt i dum – a v pokoji ste klidně mohla najít jehlu na podlaze, takový tu bylo světlo. A když to světlo nakouklo dovnitř voknama, nejspíš probudilo slečnu Ellen a vona se vám posadila na posteli a začala křičet, pořád dokolečka: ‚Fílípé! Fílípé!‘ Jakživa sem to méno vod ní neslyšela, ale tenkrát ho volala.“

Chůva stála, jako by zkameněla, a probodávala nenávistnými pohledy Dilcey, ale Scarlett si položila hlavu do dlaní. Philippe – kdo to asi byl a co pro matku znamenal, když zemřela s jeho jménem na rtech? Dlouhé putování z Atlanty do Tary skončilo nárazem do zdi, putování, které mělo skončit v Ellenině náruči. Scarlett si už nikdy nebude moci pod otcovskou střechou lehnout bezpečně jako malé dítě, chráněna mateřskou láskou, do níž bývala zabalena jako do přikrývky z prachového peří. Už nemá útočiště ani bezpečný přístav, do kterého by se mohla uchýlit. Ať se bude kroutit a cukat, jak bude chtít, nezmění nic na tom, že se ocitla ve slepé uličce. Už neměla nikoho, na jehož bedra by mohla svalit vlastní břemena. Otec byl starý a jakoby omámený, sestry těžce nemocné. Melanie křehká a slabá, děti bezmocné a černoši k ní vzhlíželi s dětskou vírou a drželi se jí za sukně, jelikož byli přesvědčeni, že u Elleniny dcery najdou stejnou jistotu, jakou nacházeli u její matky.

Ve slabé záři vycházejícího měsíce viděla Scarlett oknem Taru, z níž uprchli černoši, jejíž pole byla zpustošena a sýpky vydrancovány, a plantáž připomínala tělo, které jí krvácí před očima, její vlastní, pomalu krvácející tělo. Na konci cesty čekalo roztřesené stáří, choroba, hladová ústa a bezmocné ruce tahající ji za sukni. A na konci této cesty nečekalo nic – nic než Scarlett O’Harová-Hamiltonová, devatenáctiletá vdova s malým dítětem.

Co mohla dělat se vším, co na ni dolehlo? Tetička Pittypat a Burrovi by mohli vzít k sobě do Maconu Melanii s děckem a postarat se o ně. Jestli se sestry uzdraví, bude si je muset vzít k sobě Ellenino příbuzenstvo, ať bude chtít, nebo ne. A Scarlett s Geraldem by se mohli obrátit na strýce Jamese a Andrewa.

Scarlett se podívala po vyhublých postavičkách, které se před ní převalovaly, zabaleny do prostěradel ztmavlých a zvlhlých kapkami vody. Suellen se jí nelíbila. Najednou to viděla naprosto jasně. Nikdy ji neměla moc ráda. Carreen taky nikdy zvlášť nemilovala – nemohla mít ráda nikoho, kdo se projevil jako slaboch. Ale byly stejné krve a patřily k Taře. Nemohla je nechat žít až do smrti u tetiček v postavení chudých příbuzných. Někdo z O’Harovy rodiny že by měl být odkázán na něčí milost a musel si dát všechno líbit? To tedy ne!

Že by opravdu nebylo možné dostat se nějak z téhle slepé uličky? Unavený mozek pracoval tak zoufale pomalu. Zvedla ruce k hlavě, ale tak namáhavě, jako by se vzduch proměnil ve vodu, jejíž odpor musela překonávat. Uchopila tykev stojící mezi sklenicí a lahvičkou s lihem a podívala se do ní. Na dně zbývalo trochu whisky, ale v matném světle nebylo vidět kolik. Překvapilo ji, že ji ostrý pach už nedráždí v nose. Pila pomalu, ale tentokrát ji tekutina nepálila v hrdle, jenom v ní vyvolala pocit malátnosti a tepla.

Scarlett odložila prázdnou tykev a rozhlédla se kolem sebe. Všechno jí připadalo jako sen, tahle špatně osvětlená místnost, vychrtlé sestry, beztvará mohutná chůva, hrbící se nad postelí. Dilcey proměněná v nehybnou bronzovou sochu i se spícím růžovým drobečkem odrážejícím se od jejího temného prsu – všechno jí připadalo jako sen, z nějž se nakonec probudí, ucítí z kuchyně opékanou slaninu, uslyší hrdelní smích černochů i skřípání vozů jedoucích na pole, a nakonec se její tváře dotkne Ellenina něžná, ale neoblomná dlaň.

Když se později probrala, zjistila, že leží ve svém pokoji v posteli a chůva s Dilcey ji svlékají. V pase ji už nesvírala šněrovačka proměněná v mučící nástroj, takže mohla klidně zhluboka vdechnout tolik vzduchu, kolik se vešlo do plic a do břicha. Cítila, jak jí jemně stahují punčochy, a zaslechla, že chůva, myjící jí nohy plné puchýřů, vydává neartikulované chlácholivé zvuky. Jak byla voda chladivá, jak bylo příjemné ležet si tu na měkkém jako dítě! Scarlett si povzdechla, celá se uvolnila a po chvíli, která mohla trvat rok, ale taky jen vteřinu, se ocitla sama ve svém pokoji, kde teď bylo lépe vidět, protože jí rovnou na postel dopadaly paprsky měsíčního světla.

Nevěděla, že je omámená, omámená únavou i whisky. Věděla jen, že opustila unavené tělo a vznáší se někde nad ním, kde už není bolest ani únava a kde mozek vidí věci s nadlidskou jasnozřivostí.

Viděla všechno novýma očima, protože někde na cestě do Tary za sebou nechala dětství. Už nebyla poddajnou hlínou, do níž se otiskla každá nová zkušenost. Hlína ztvrdla a stalo se to někdy během dnešního nekonečného dne, který trval tisíc let. Dnes v noci jí někdo naposled sloužil jako malému dítěti. Stala se ženou a dětství nenávratně pominulo.

Ne, nemohla a ani se nechtěla obracet na Geraldovy a Elleniny příbuzné. O’Harové nestojí o něčí milost. O’Harové se vždycky dovedli o sebe postarat sami. Svá břemena musí nést sama a břemena doléhají na bedra, která jsou dost silná, aby je dokázala unést. Scarlett se ani nedivila, že si při pohledu ze své výše říká, že teď má dost sil, aby unesla cokoli, protože vydržela to nejhorší, co ji mohlo potkat. Nemohla opustit Taru; patřila k rudým pozemkům mnohem víc než ony k ní. Zapustila kořeny hluboko do krvavě zbarvené půdy a sála z ní živiny stejně jako bavlna. Zůstane v Taře a bude se o ni starat, jak to jen půjde, bude se starat o otce, sestry, Melanii s Ashleyho dítětem i o černochy. Zítra – ach, zítra! Zítra se sama zapřáhne do jha. Zítra bude muset udělat spoustu věcí. Zajet ke Dvanácti dubům a na plantáž MacIntoshových a přesvědčit se, jestli náhodou něco nezůstalo ve zpustošených zahradách, zajet do močálů u řeky a pročesat je, jestli se tam náhodou nezatoulal vepř nebo slepice, zajet do Jonesboro a Lovejoy s Elleninými šperky – určitě tam zůstal někdo, kdo jí prodá něco k jídlu. Zítra – zítra – mozek jí pracoval čím dál pomaleji, tikalo v něm jako v docházejících hodinách, ale jasné vidění ji neopouštělo.

Najednou naprosto zřetelně chápala omílané rodinné příběhy, které poslouchala od dětství, napůl otráveně, netrpělivě a skoro nechápavě. Gerald bez vindry vydupal ze země Taru; Ellen se povznesla nad jakýsi záhadný žal; dědeček Robillard, který přežil Napoleonův pád, znovu zbohatl na úrodné půdě georgijského pobřeží; pradědeček Prudhomme vyrval temné džungli na Haiti menší království, pak je ztratil, ale dožil se toho, že jeho jméno vyslovovali s úctou v Savannah. Viděla i několik takových Scarlett, které bojovaly po boku irských dobrovolníků za svobodu Irska a byly za všechnu námahu a strádání odměněny šibenicí, a také několik O’Harů, kteří bojovali v bitvě na řece Boyne a do posledního dechu se rvali o to, co jim patřilo.

Na všechny dolehla řada neštěstí, ale oni se nedali zkrušit. Nezlomily je ani pády trůnů, ani mačety vzbouřených otroků, války, povstání, proskripce, ani konfiskace. Zlomyslný osud jim mohl nanejvýš zlomit vaz, ale ducha nikdy. Nestěžovali si, ale bojovali. A když umírali, umírali vyčerpáni, ale nezlomeni. A stíny všech těchto lidí, jejichž krev jí kolovala v žilách, jako by tiše obcházely Scarlettiným pokojem zalitým měsíčním světlem. A Scarlett se nedivila, že je vidí – příbuzné, kteří snesli nejhorší rány osudu a vlastníma rukama je dokázali proměnit v opak. Tara je její osud, její boj a v něm musí zvítězit.

Ospale se obrátila na bok a mozek jí pomalu zahalila plíživá temnota. Byly ty bytosti, které ji šeptem beze slov povzbuzovaly, skutečnost, nebo patřily do jejího snu?

„Ať tu jste nebo nejste,“ mumlala ospale, „dobrou noc – a díky.“





Kapitola 25

Druhý den ráno se Scarlett probudila s tělem ztuhlým a rozbolavělým dlouhými vzdálenostmi, které ušla pěšky nebo se kodrcala ve voze, jenž jí každým pohybem působil utrpení. Obličej spálený sluncem jí rudě žhnul a puchýře na dlaních jí popraskaly až na živé maso. Jazyk měla potažený a hrdlo spálené, jako by jím šlehaly plameny, ať pila, kolik chtěla, voda nedokázala její žízeň uhasit. Měla pocit, že se jí rozskočí hlava, a křečovitě sebou cukla pokaždé, když pohnula třeba jen očima. Žaludek se jí obracel jako kdysi v prvních dnech těhotenství, takže ji přešla chuť na jamy, z nichž se kouřilo na stole, a nemohla je dokonce ani cítit. Gerald by jí mohl vysvětlit, že má normální kocovinu, jakou zažije každý, kdo se poprvé napije tvrdého alkoholu, ale Gerald nic nevnímal. Seděl v čele stolu, zešedivělý stařec, který upřeně hledí nepřítomnýma, zapadlýma očima na dveře a s hlavou trošku k jedné straně poslouchá, jestli Ellen nezašustí spodničkami, a čeká, jestli mu v nose nezavoní sáček s citronovou verbenou.

Když se Scarlett posadila, Gerald zamumlal: „Počkáme na paní O’Harovou. Nějak se zpozdila.“ Scarlett zvedla bolavou hlavu, podívala se po otci vyděšeně a jako by nevěřila svým očím, potom se její pohled setkal s prosebným pohledem chůvy, která stála za Geraldovou židlí. Scarlett se nejistě postavila, rukou se držela za hrdlo a podívala se na otce zalitého ranním sluncem. Nejistě po ní mrkl a Scarlett si všimla, že se mu třesou ruce a trochu se mu chvěje hlava.

Až do té chvíle si neuvědomovala, nakolik počítala s tím, že Gerald se ujme vedení a bude jí říkat, co má dělat, a teď… Vždyť večer vypadal skoro jako za starých časů. Nepřekypoval sice výsměchem a vitalitou, ale dokázal souvisle vyprávět, a teď – teď si ani nevzpomíná, že Ellen zemřela. Dvojnásobný šok z příchodu Yankeeů a z Elleniny smrti ho zlomil a připravil o rozum. Scarlett chtěla promluvit, ale chůva naléhavě zavrtěla hlavou, zvedla zástěru a utřela si zrudlé oči.

Že by se tatínek pomátl? ptala se v duchu Scarlett a měla pocit, že hlava zmítaná pulsující bolestí nevydrží další nápor a každou chvíli se jí rozskočí. Ne, ne. Jenom je ze všeho celý omámený. Musím ho brát, jako by byl nemocný. Zase se z toho dostane. Musí se z toho dostat. Ale co udělám, když ne? – Teď na to nebudu myslet. Teď nebudu myslet na tatínka, ani na maminku, ani na žádnou z těchhle strašných věcí. Nejdřív si na ně musím zvyknout. Musím myslet na spoustu jiných věcí – věcí, s nimiž můžu něco dělat i bez toho, že si budu lámat hlavu s tím, s čím se nedá dělat nic.

Scarlett odešla bez snídaně z jídelny a vyšla ven na zadní verandu, kde zastihla bosého Porka oblečeného do otrhaných zbytků své nejlepší livreje, jak sedí na schodech a loupe burské oříšky. V hlavě měla kováříčky a ostré slunce ji bodalo do očí. Musela vyvinout značnou vůli jen na to, aby se udržela na nohou, mluvila co nejstručněji a odpustila si obvyklou společenskou zdvořilost, kterou měla, jak ji učila matka, zachovávat při hovoru s černochy.

Začala se tak ostře vyptávat a tak rozhodně vydávat rozkazy, že Pork nevěřícně povytáhl obočí. Slečna Ellen nikdy s nikým nemluvila tak úsečně, dokonce ani když je přistihla, jak kradou slepičky nebo melouny. Scarlett se znovu vyptala na pole, zahrady i dobytek a v zelených očích měla tvrdý a jasný lesk, jaký v nich Pork nikdy předtím neviděl.

„Sim, ano, kůň zdech, zůstal ležet na místě, na kerým sem ho uvázal, s nosem ve štoudvi s vodou, akorát se vobrátil nohama nahoru. Sim, ne, ta kráva nezcepeněla. Vy ste vo tom nevěděla? Včera v noci se votelila. Proto taky tak strašně bučela.“

„Z vaší Prissy tedy bude prvotřídní porodní bába,“ neodpustila si Scarlett uštěpačnou poznámku. „Vykládala mi, že kráva bučí, protože potřebuje podojit.“

„Ale Prissy přeci nebude pomáhat kravám při telení, slečno Scarlett,“ odpověděl diplomaticky Pork. „Nemá cenu se bránit božím darům, poniváč z toho telete jednak vyroste velká kráva a jednak budem mít spoustu podmáslí pro naše slečinky a ten mladej yankeeskej doktor tehdá tvrdil, že ho budou potřebovat strašný množství.“

„Tak dobře. A co dál? Zbyl nám nějaký dobytek?“

„Sim, ne. Vůbec nic. Akorát ta stará svině s podsvinčatama, kerý vrhla. Zahnal jsem je do močálu hned ten den, co přitáhli Yankeeové, ale pámbuví, jak je najdem. Vona ta svině je pěknej prevít.“

„Dostanem je, neboj se. Vem s sebou Prissy a jděte je rovnou hledat.“ Pork byl vyveden z míry a naplněn nevolí. „Slečno Scarlett, todlencto neni moje práce. Vodakživa sem sloužil v domě.“ Scarlett se v hlavě vynořil ďáblík a rozpálenými kleštičkami ji štípl do očí. „Buď vy dva chytnete svini, anebo odsud zmizíte, jako všichni nádeníci, kteří pracovali na polích.“ V Porkových uražených očích se zaleskly slzy. Kdyby tu tak byla slečna Ellen! Ta se vyznala v jemných rozdílech mezi otroky a chápala, jak hluboká propast odděluje povinnosti nádeníka z pole od práce domácího sluhy. „Zmizet vodsuď? Kam bych měl zmizet, slečno Scarlett?“

„Nevím a je mi to jedno. Ale každý, kdo nebude v Taře pracovat, může jít klidně rovnou k Yankeeům. Vyřiď to ostatním.“

„Sim, ano.“

„Jak to vypadá s kukuřicí a s bavlnou, Porku?“

„S kukuřicí? Panebože, slečno Scarlett, voni nechali v kukuřici pást koně, a co nestačili spást nebo zdupat, to vodvezli sebou. A přes bavlnu jezdili s kanónama a s vozama, dokavád jí ouplně nezničili. Zbylo akorát pár akrů dóle u potoka, protože toho pole si nevšimli. Ale bavlna vodsuď nestojí za řeč, budou tam nejvejš tři žoky.“

Tři žoky bavlny. Scarlett si vybavila desítky žoků, které Tara obvykle vypěstovala, a hlava jí začala třeštit ještě víc než předtím. Tři žoky. Bylo to jen o málo víc, než sklízeli Slatteryovi, kteří skoro nehnuli prstem. A ještě horší bylo, když pomyslela na daně. Vláda Konfederace vybírala daně v bavlně místo v penězích, ale tři žoky na ně nemohly stačit. A teď, když všichni nádeníci utekli a nebyl nikdo, kdo by sklízel, bavlna nepomůže ani jí, ani Konfederaci.

Nedá se nic dělat, ale na tuhle věc taky nebudu myslet, rozhodla se v duchu. Starat se o daně stejně nepatří k ženským povinnostem. O takové věci by se měl starat tatínek, jenomže… Na tatínka teď taky nebudu myslet. Ať si Konfederace sežene daně, jak chce. Teď potřebujeme především jídlo.

„Porku, byl se někdo z vás podívat U Dvanácti dubů nebo u MacIntoshových, jestli tam náhodou nezbylo něco v zahradách?“

„Sim, ne! Nehnuli sme se z Tary ani na krok. Mohli by nás chytit Yankeeové.“

„Pošlu Dilcey k MacIntoshovým. Třeba tam něco najde. A sama zajdu ke Dvanácti dubům.“

„S kym, prosim vás?“

„Sama. Chůva se nesmí hnout od děvčat a pan Gerald nemůže…“

Pork začal hlasitě protestovat, až Scarlett málem rozzuřil. U Dva nácti dubů třeba budou Yankeeové nebo zlí černoši. Nesmí chodit sama.

„Tak to už snad stačí, Porku! Řekni Dilcey, ať okamžitě vyrazí. A ty s Prissy přiveďte svini i s mladými,“ nařídila stručně Scarlett a otočila se na podpatku.

Na zadní verandě visel na věšáčku chůvin starý klobouk, místy prošoupaný, ale čistý, a Scarlett si ho nasadila a přitom si jako vzpomínku z jiného světa vybavila klobouk se zahnutým načechraným peřím, který jí Rhett přivezl z Paříže. Popadla velký košík z dubových dýh, vyrazila dolů po zadním schodišti a hlava jí při každém kroku nadskakovala, až se jí zdálo, že se jí páteř pokouší prorazit temeno lebky a vylézt ven.

Rudá vyprahlá silnice se táhla mezi zdupanými kukuřičnými poli dolů k řece. Nikde nebyl jediný strom, který by poskytoval stín, slunce pražilo starým chůviným kloboukem, jako by byl z mušelínu, ne z těžkého prošívaného kalika, a zvířený prach jí vnikal do nosu a do krku, až měla pocit, že by jí vysušené sliznice popraskaly, jakmile by promluvila. Silnice byla plná hlubokých kolejí a vyježděných brázd, protože po ní koně táhli těžká děla, a rudé příkopy po obou stranách byly hluboko rozryty otisky kol. V místech, kudy se přesouvala jízda a pěchota vytlačená z úzké silnice projíždějícím dělostřelectvem, trčely zbytky zelených bavlníkových keřů zadupaných do země. Po silnici se povalovaly přezky a kusy kůže z postrojů, jídelní misky rozdupané kopyty, kola od muničních vozíků, knoflíky, modré čepice, roztrhané ponožky, kusy zakrvácených hadrů a další zbytky po pochodující armádě.

Scarlett minula pahýly cedrů a nízkou cihlovou zídku označující rodinný hřbitůvek a snažila se nemyslet na nový hrob ležící vedle hrobů tří malých bratříčků. Ach, Ellen… Scarlett se plahočila dál prachem do kopce, minula hromadu popela a pahýl komína v místech, kde stával dům Slatteryových, a nekřesťansky toužila, aby shořel i celý ten prokletý rod. Nebýt Slatteryových, nebýt té hnusné Emmie, která měla parchanta s jejich správcem – Ellen by nezemřela.Scarlett

zasténala, když se jí ostrý kamínek zaryl do nohy plné puchýřů. Co tady vlastně dělá? Proč se Scarlett O’Harová, nejkrásnější dívka celého okresu a chlouba Tary chovaná jako v bavlnce, plahočí prakticky bosa po téhle drsné cestě? Drobné nožky měla stvořené k tanci, ne ke kulhání, střevíčky jí měly odvážně vykukovat zpod jasně barevného hedvábí, ne se plnit ostrými kamínky a prachem. Byla zrozena k tomu, aby ji ostatní hýčkali a aby jí sloužili – a teď se musela, celá rozbolavělá a štvaná hladem, v roztrhaných hadrech shánět po něčem k snědku v zahradách sousedů.

Na úpatí táhlého kopce tekla řeka a stromy s propletenými větvemi sklánějícími se nad hladinu lákaly svým klidem a chládkem. Scarlett se sesula na nízký břeh, stáhla si zbytky střevíčků a punčoch a ráchala si pálící nohy v chladné vodě. Bylo by krásné prosedět celý den daleko od Tary, kde ji pronásledovaly bezradné pohledy ostatních, na tomto místě, kde ticho přehlušovalo jen šumění listů a zurčení líně tekoucí vody. Ale Scarlett si přece jen znovu navlékla punčochy a obula střevíčky a vydala se dál po břehu porostlém hlubokým mechem a zastíněném větvemi košatých stromů. Yankeeové sice spálili můstek, ale Scarlett znala upravený přechod v úžině vzdálené necelých sto metrů. Opatrně přešla po kládách a plahočila se v horku do kopce posledních šest set metrů, které jí zbývaly ke Dvanácti dubům.

Před ní se tyčilo dvanáct dubů, jež tam stály už od dob indiánů, ale teď měly listy sežehnuté dohněda požárem, větve popálené a zčernalé. Uprostřed jejich kruhu trčely trosky domu, který patříval Johnu Wilkesovi, ohořelé ruiny kdysi vznešeného sídla, které korunovalo vrch svými důstojnými bílými sloupy. Hluboká jáma, která bývala sklepem, zčernalé základy z kamenů posbíraných na polích a dva mohutné komíny – to bylo všechno, co zbylo na místě, kde stával dům. Jeden vysoký, napůl spálený sloup padl na trávník a rozdrtil gardéniové keře.

Scarlett se posadila na pahýl sloupu, protože se jí při pohledu na to zpustošení udělalo špatně a nemohla dál. Zdejší zkáza se jí dotkla nejvíc ze všech hrůz, které v posledních dnech zažila. Tady viděla pýchu Wilkesových strženou do prachu u svých nohou. Tady viděla konec laskavého, zdvořilého domu, kde ji vždycky vítali s otevřenou náručí, domu, jehož paní se ve svých marnivých snech chtěla stát. Tady tančila, večeřela a flirtovala a tady také se srdcem rozjitřeným žárlivostí pozorovala, jak Melanie s úsměvem vzhlížela k Ashleymu. Tady jí také Charles Hamilton v chladném stínu stromů prudce stiskl ruku, celý bez sebe štěstím, když mu oznámila, že si ho vezme.

Ach, Ashley, říkala si Scarlett v duchu. Doufám, že jsi mrtvý! Nesnesla bych, aby ses musel na tohle dívat!

Ashley si sem přivedl nevěstu a oženil se, ale jeho syn a další potomci si do tohoto domu už nepřivedou nikoho. Pod zdejší střechou v domě, který měla tak ráda a kterému toužila vládnout, se už nikdo nebude milovat ani rodit. Dům zemřel a Scarlett měla pocit, jako by v jeho popelu skončili i všichni Wilkesové.

„Teď na to nebudu myslet. Nemůžu to vydržet. Budu na to myslet později,“ řekla nahlas a odvrátila se od spáleniště.

Cestou do zahrady klopýtala o trosky, minula podupané záhony růží, které děvčata Wilkesových pěstovala s takovým nadšením, přešla zadní dvůr a prodrala se hromadami popele, které zbyly z udírny, sýpek a kurníků. Laťový plůtek kolem zelinářské zahrady byl zničen a kdysi úpravné řádky zelených rostlin stihl stejný osud jako záhony v Taře. Měkká půda byla rozryta kopyty a rozježděna těžkými koly, zelenina byla rozdrcena a zadupána do země; Scarlett nenašla nic, co by si mohla odnést.

Vrátila se přes dvůr a vydala se cestičkou ke ztichlé řadě obílených chatrčí, v nichž bývali ubytováni černoši, a cestou volala: „Haló!“ Ale nedočkala se odpovědi. Ani pes neštěkl. Černoši Wilkesových zřejmě utekli nebo se přidali k Yankeeům. Scarlett věděla, že každý černoch měl vlastní kousek zahrádky, a když došla k chatrčím, doufala, že alespoň jejich proužky obdělané půdy zůstaly ušetřeny.

Její úsilí bylo odměněno úspěchem, ale byla tak vyčerpaná, že při pohledu na zvadlé, ale stojící tuříny a kapusty i přebujelé fazole, které sice zežloutly, ale ještě se hodily k jídlu, necítila žádnou zvláštní radost. Sedla si do brázdy mezi záhony a třesoucíma se rukama vyhrabávala ze země zeleninu a dávala ji do koše, který se pomalu plnil. Dnes večer budou mít v Taře slušnou večeři, přestože nemají bůček, který se má vařit k zelenině. Možná že se na ochucení bude hodit troška vyškvařené slaniny, kterou Dilcey používá na svícení. Nesmí zapomenout říct Dilcey, aby svítila borovými loučemi a vyškvařenou slaninu nechala na vaření.

U zadních schůdků chatrče našla řádek ředkviček a najednou jí prudce zalomcoval hlad. Ostrá, drsná ředkvička byla právě to, po čem její žaludek volal. Ani pořádně neodrolila prsť z ředkvičky na sukni, hned uhryzla půlku a nedočkavě ji spolkla. Ředkvička byla stará, drsná a tak pálivá, že jí vyhrkly slzy. Ani nestačila sousto pořádně spolknout, a už se jí zvedl podrážděný, dlouho prázdný žaludek a Scarlett padla obličejem do měkké půdy a bezmocně zvracela.

Chabý náznak černošského pachu, který k ní doléhal z chatrče, jí ještě přitížil. Neměla sílu se bránit, a tak – hromádka neštěstí – dávila a stromy i chatrče se s ní prudce točily.

Po dlouhé době zůstala ležet vyčerpaná s tváří na zemi, která jí připadala měkká a pohodlná jako péřová matrace, a myšlenky se jí bezmocně rozbíhaly. Ona, Scarlett O’Harová, zůstala ležet za černošskou chatrčí, uprostřed trosek, vyčerpaná a bezmocná, že se ani nemohla pohnout, nikdo na světě o tom nevěděl a nehnul pro ni prstem. A nehnul by ani, kdyby věděl, protože každý měl dost svých starostí a nemohl se starat ještě o ni. Tohle všechno postihlo zrovna ji, Scarlett O’Harovou, která se v životě nenamáhala na něco sáhnout, která si nezvedla ani punčochy ze země a nezavázala tkaničku na botách – Scarlett, která měla po celý život k dispozici někoho, kdo chlácholil její drobné bolístky a uspokojoval její rozmary.

Jak zůstala bezmocně ležet na zemi, neměla dost sil, aby odháněla vzpomínky a starosti, ty se na ni samy vrhaly, kroužily kolem ní jako supi nedočkavě číhající, až zemře. Už neměla dost síly, aby si dokázala říct: Na matku, tatínka, Ashleyho a na tuhle zkázu budu myslet až později… Ano, později, až všechno dokážu snést. Teď to nedokázala snést, ale musela na všechno myslet, ať chtěla nebo ne. Myšlenky kolem ní kroužily a poletovaly, vrhaly se na ni střemhlav a zatínaly jí do mozku pařáty a ostré zobáky. Nekonečně dlouho ležela bez hnutí s obličejem zabořeným do země, slunce do ní nemilosrdně pražilo a hlavou se jí honily vzpomínky na mrtvé věci a lidi, vzpomínky na způsob života, který navždy pominul, a také obavy z neradostných vyhlídek na temnou budoucnost. Když se konečně postavila na nohy a znovu spatřila trosky domu U Dvanácti dubů, měla vysoko zdviženou hlavu a z obličeje jí navždy vyprchalo cosi, co mohlo být mládím, krásou a potenciální něžností. Co bylo, bylo. Mrtví byli mrtví. Lenivé pohodlí starých časů pominulo a už se nikdy nevrátí. A když si Scarlett pověsila těžký košík přes ruku, rozhodla se, co udělá, a tím rozhodla i o svém příštím životě.

Nemohla se vracet zpátky, musela tedy vykročit vpřed.

Dalších padesát let žily po celém Jihu ženy se zahořklým pohledem, které se pořád obracely zpátky k mrtvým dobám, a k mrtvým mužům, vyvolávaly vzpomínky, které zraňovaly a přitom byly úplně marné, snášely chudobu se zatrpklou hrdostí právě proto, že měly nač vzpomínat. Ale Scarlett se nikdy neohlížela zpátky.

Hleděla na zčernalé kameny a naposledy si v duchu vybavila dům U Dvanácti dubů, jak se kdysi tyčil ve svém bohatství a hrdosti, symbol celé rasy a jejího způsobu života. Potom se vydala po silnici domů do Tary a těžký košík se jí zařezával do masa.

V žaludku jí začalo znovu kručet hlady a Scarlett prohlásila nahlas: „Bůh je mi svědkem, bůh je mi svědkem, že mě Yankeeové nesrazí na kolena. Všechno, co mě teď potkalo, přežiju, a až se z toho dostanu, v životě už nebudu mít hlad. A nikdo z mých příbuzných taky ne. I kdybych měla krást a zabíjet – ale bůh je mi svědkem, že už nikdy nedopustím, abych měla hlad.“ V následnících dnech mohla Tara klidně připomínat Robinsonův pustý ostrov, tak byla klidná a odříznutá od ostatního světa. Svět sice začínal pár kilometrů odsud, ale mezi Tarou a Jonesboro nebo Fayetteville a Lovejoy, a dokonce i mezi Tarou a sousedními domy se mohly klidně táhnout tisíce mil vzedmutých a tříštících se vln. Když chcípla stará herka, neměli už žádný dopravní prostředek a na to, aby se někdo namáhavě vláčel po dlouhých kilometrech rudé silnice, nebylo dost času ani sil.

Někdy během dnů strávených prací, z níž bolela záda, v zoufalém zápase o jídlo a při nekonečné péči o tři nemocné ženy, se Scarlett přistihla, jak napíná uši, jestli náhodou nezaslechne známé zvuky – pronikavý vřískot černošské drobotiny z chatrčí, vrzání vozů vracejících se z polí, hromový dusot Geraldova hřebce řítícího se přes pastviny, skřípot kočárových kol na štěrku příjezdové cesty a veselé hlasy sousedů, kteří právě přijeli na odpolední besedu. Ale poslouchala marně. Na cestě se nepohnula ani myš, nerozlehl se žádný zvuk a mračno zvířeného prachu ani jednou neohlásilo blížící se návštěvu. Tara se změnila v ostrov uprostřed moře zvlněných zelených kopců a rudých polí.

Kdesi ležel svět, v němž lidé v kruhu rodiny bezpečně

jedli Až krutá válka skončí a spali pod svou střechou. Kdesi děvčata ve třikrát obrácených šatech vesele flirtovala s pány a zpívala , jako to Scarlett dělávala před pouhými několika týdny. Kdesi probíhala válka, v níž střílela děla, hořela města a zranění vojáci hnili po lazaretech, obklopeni nasládlými pachy, z nichž se zvedal žaludek. Kdesi pochodovala, bojovala a spala armáda složená z bosých vojáků oblečených do špinavých uniforem z podomácku utkaného sukna. A georgijské hory se hemžily modrými uniformami Yankeeů, dobře živených Yankeeů na štíhlých koních s břichy nacpanými kukuřicí.

Za hranicemi Tary byla válka a svět. Ale na plantáž válka i svět doléhaly pouze vzpomínkami, které musely být vyhnány z hlavy pokaždé, jakmile se tam ve slabých chvilkách vyvolaných únavou vloudily. Vnější svět ustupoval před požadavky prázdných žaludků a život se sám rozpadl ve dvě navzájem se doplňující myšlenky na jídlo a jak si ho opatřit.

Jídlo! Jídlo! Proč měl žaludek delší paměť než mozek? Scarlett dokázala potlačit myšlenku na životní zklamání, ale ne na hlad, a každé ráno, když ještě ležela v polospánku a paměť jí sama nepřipomněla válku a hlad, se ospale převalovala ze strany na stranu a čekala, že ucítí nádherné vůně opékané slaniny a pečených rohlíků. A každé ráno čichala tak intenzivně, aby opravdu ucítila vůni jídla, až se tím pokaždé probudila.

V Taře přicházely na stůl jamy, burské oříšky a mléko, ale ani tohoto primitivního jídla nebylo nikdy dost. Když je Scarlett před sebou viděla třikrát denně, vzpomínky se jí vracely do starých časů k jídlům, která mívali, ke stolu s rozsvícenými svícemi a k chodům, jejichž vůně prosycovaly vzduch.

Jak marnotratně tehdy zacházeli s jídlem, jak bezmezně jím plýtvali! Rohlíky, kukuřičné lívanečky, vdolečky a koláčky, rozpuštěné máslo – to všechno se podávalo najednou. Na jednom konci stolu stála šunka a na druhém smažená kuřata, kapustičky plovoucí v omáčce lesknoucí se omastkem, hory fazolí na porcelánu zdobeném kytičkovými vzory ve světlých barvách, smažené dýně, dušená okra, mrkev ve smetanové omáčce, husté, že se skoro dala krájet. A tři moučníky, aby si každý mohl vybrat, co měl rád, čokoládový dort s několika vrstvami, vanilkový pudink a máslové řezy zdobené šlehačkou. Při vzpomínce na tato delikátní jídla Scarlett často vyhrkly z očí slzy, což nedokázala ani smrt, ani válka, a ve věčně kručícím žaludku se jí často hryzavá prázdnota zhoršila v akutní nevolnost. Protože chuť k jídlu, kterou chůva vždycky zatracovala, zdravá chuť k jídlu, kterou má každá devatenáctiletá dívka, se teď čtyřnásobně zvětšila těžkou a úmornou prací, jakou předtím nikdy nepoznala.Nebyla

v Taře jediná, koho trápil hlad, protože ať se podívala, kam chtěla, všude ji pronásledovaly hladové pohledy černochů i bělochů. Carreen a Suellen brzy začnou mít nenasytný hlad, jaký pronásleduje všechny rekonvalescenty, kteří přežili tyfus. Malý Wade už nyní pořád dokola bědoval: „Wadeovi nechutná jam. Wade má hvad.“Ostatní

si také stěžovali:

„Slečno Scarlett, esli nedostanu víc najíst, nebudu moct kojit vobě děti.“

„Slečno Scarlett, esli nedostanu víc do žaludku, nedokážu štípat dříví.“

„Ovečko moje, moc potřebuju něco pořádnýho do žaludku.“

„Dcero, nemůžeme mít taky něco jiného než jamy?“

Jenom Melanie si nestěžovala. Melanie, která byla v obličeji čím dál pohublejší a bledší a svíjela se bolestí dokonce i ve spánku.

„Nemám hlad, Scarlett. Dej moje mléko Dilcey. Musí kojit dvě děti. Nemocní nemají hlad.“

Její ušlechtilá statečnost Scarlett dráždila víc než dotěrné skučení ostatních. Mohla je – a také to dělala – zakřiknout zatrpkle uštěpačnou poznámkou, ale před Melaniinou nesobeckostí si připadala bezbranná, bezbranná a vzpurná. Gerald, černoši i Wade začali tíhnout k Melanii, protože i ve své slabosti zůstávala laskavá a měla pochopení pro druhé, Scarlett v těchto dnech nedokázala ani jedno, ani druhé.

Hlavně Wade se skoro nehnul z Melaniina pokoje. S Wadem nebylo něco v pořádku, ale Scarlett neměla čas lámat si hlavu tím, co mu vlastně je. Uvěřila chůvě, která tvrdila, že chlapec má roupy, a léčila ho směsí sušených bylin a kůry, kterou v podobných případech Ellen kurýrovala černošské děti, ale chlapec po této kůře ještě více pobledl. V těchto dnech v něm Scarlett ani neviděla živou bytost. Byl pro ni prostě jednou z mnoha starostí, jedním z hladových krků, které musela nakrmit. Jednou, až se dostane z téhle nepříjemné situace, si s ním bude hrát, bude mu vyprávět a bude ho učit abecedu, ale teď neměla ani čas, ani chuť. A protože se jí připletl pod nohy pokaždé, když byla nejutahanější nebo nejutrápenější, často se na něj utrhovala.

Vadilo jí, že se mu při jejím napomínání zračil v kulatých očích tak příšerný strach, protože když byl vyděšený, vypadal tak prostoduše. Neuvědomovala si, že malý chlapec prožívá hrůzu, jakou těžko chápou i dospělí. Wade prožíval strach, který mu otřásal dušičkou a kvůli němuž se často s výkřikem probouzel uprostřed noci. Při každém nečekaném zvuku nebo ostřejším slově se roztřásl, jelikož v dětské hlavičce měl hluk a drsná slova nerozlučně spojena s Yankeei a Yankeeů se bál víc než Prissyiných strašidel.

Až do obléhání Atlanty provázeného rachotem střelby zažil jen šťastné dětství, tiché a klidné dětství. Matka si ho sice příliš nevšímala, ale všichni se s ním jen mazlili, mluvili s ním něžně až po noc, kdy byl probuzen explozí. Té noci a následujícího dne mu matka poprvé dala facku a začala na něj křičet ošklivá, drsná slova. Život v přívětivém cihlovém domě v Broskvoňové ulici, jediný život, jaký znal, té noci skončil a chlapec se ze ztráty neměl už nikdy vzpamatovat. Při útěku z Atlanty chápal jen, že ho pronásledují Yankeeové, a teď žil v neustálém strachu, že ho dostihnou a rozsekají na kusy. Kdykoli Scarlett zvýšila hlas a něco mu vyčítala, celý se zhroutil strachem, jelikož se mu v dětské paměti vybavil hrozný pocit, jaký se ho zmocnil, když to udělala poprvé. Zkrátka, rozzlobený hlas se mu spojil s Yankeei a začal se bát matky.

Scarlett si musela nutně všimnout, že se jí syn začíná vyhýbat, a ve vzácných chvílích, kdy unikla nekonečnému náporu povinnosti a mohla o tom přemýšlet, se tím trápila. Takhle se cítila ještě hůř, než když se jí pořád držel za sukně, a nejvíc ji uráželo, že si našel útočiště u Melaniiny postele, kde si tiše hrál podle Melaniiných rad nebo poslouchal, co mu vypravovala. Wade zbožňoval „tetičku“, která mluvila něžným hlasem, pořád se usmívala a nikdy nekřičela: „Buď zticha, Wade! Bude mě z tebe bolet hlava!“ ani „Proboha, Wade, nech toho věčného otravování!“

Scarlett neměla čas se mazlit se svým synem a ani ji to nenapadlo, ale žárlila, když viděla, že to dělá Melanie. Když jednou přistihla Wadea, jak stál na hlavě u Melanie v posteli a pak na ni spadl, dala mu facku.

„Neumíš si vymyslet nic lepšího než takhle strkat do tetičky, když víš, že je nemocná? Koukej mazat na dvůr, tam si hraj a tady ať už tě víckrát nevidím.“

Ale Melanie zvedla slabou ruku a přivinula plačícího chlapce k sobě.„No

tak, Wade, nechtěl jsi do mě strčit, viď že ne? Vůbec mě neotravuje, Scarlett. Nech ho tady se mnou. Ráda se o něj budu starat. Stejně nemůžu dělat víc, dokud se neuzdravím, ty ho stejně nemůžeš mít na očích, když máš i tak dost jiných starostí.“

„Nebuď husa, Melly,“ odsekla jí Scarlett. „Stejně se nezotavuješ, jak bys měla, a určitě ti nepomůže, když ti Wade bude dupat po břiše. Jestli tě, Wade, ještě jednou nachytám u tetičky v posteli, vynesu tě v zubech. A přestaň popotahovat. Kdo to má pořád poslouchat. Radši se chovej jako mladý muž.“

Wade s pláčem vyběhl ven a schoval se za dům. Melanie se kousla do rtu a do očí jí vyhrkly slzy a chůva, která stála v hale a stala se svědkem celého výjevu, se strašně zamračila a těžce popadala dech. Ale v těch dnech se nikdo neodvážil Scarlett odmlouvat. Všichni měli strach z jejího ostrého jazyka, všichni se báli nové bytosti, která teď žila v jejím těle.

Scarlett suverénně vládla v celé Taře a jako u všech lidí, kterým se nečekaně dostalo moci a autority, i u ní se draly na povrch všechny panovačné sklony, které měla v povaze. Ne že by byla v podstatě zlá. Spíš byla vyděšená a nejistá sama sebou, a tak jednala s ostatními raději drsně, jen aby nepřišli na její nedostatky a neodmítli jí poslušnost. Kromě toho jí dělalo docela dobře, když mohla řvát na lidi a viděla, jak se bojí. Scarlett si všimla, že to pomáhá jejím přetaženým nervům. Neuniklo jí ani, že se sama mění. Občas, když Pork po nějakém jejím stručném rozkazu sešpulil spodní ret nebo když si chůva sama pro sebe bručela: „Někerý lidi si dneska strašně dovolujou,“ se v duchu ptala, kam se podělo její slušné vychování. Veškerá zdvořilost a ušlechtilost, kterou se do ní Ellen snažila vpravit, z ní rychle spadala jako listí ze stromů, jakmile přijde první podzimní mrazík.

Čas od času jí Ellen opakovala: „K podřízeným lidem, a především k černochům, se chovej rozhodně, ale zdvořile.“ Ale kdyby zůstala zdvořilá, černoši by proseděli celý den v kuchyni a donekonečna by vzpomínali na staré zlaté časy, kdy nikoho nenapadlo požadovat, aby černoch sloužící v domě dělal práci, která příslušela nádeníkovi z pole.„Miluj

a cti svoje sestry. Buď laskavá na postižené,“ nabádala ji často Ellen. „Prokazuj laskavost všem, kteří mají smutek a trápení.“

Scarlett ale nemohla milovat své sestry. Vždyť jí teď visely na krku jako mrtvá přítěž. A pokud jde o to, že je měla ctít, copak je nekoupala, nečesala a nekrmila, ačkoli denně musela nachodit mnoho kilometrů, aby pro ně našla alespoň trochu zeleniny? Copak se nenaučila dojit krávu, přestože měla srdce až v hrdle pokaždé, když na ni to strašné zvíře zakývalo rohy? A být na ně laskavá? – To by byla jen ztráta času. Kdyby s nimi zacházela navenek laskavě, odkládaly by donekonečna okamžik, kdy vstanou z postele, zatímco Scarlett potřebovala, aby byly co nejdřív na nohou, přiložily každá obě ruce k dílu a pomáhaly jí se vším, co bylo třeba udělat.

Sestry se zotavovaly pomalu a ležely vychrtlé a zesláblé v posteli. Zatímco byly v bezvědomí, změnil se kolem nich celý svět. Přišli Yankeeové, černoši odešli a matka zemřela. Všechny tři události byly tak neuvěřitelné, že je sestry nedokázaly pochopit. Občas byly přesvědčeny, že jsou pořád v deliriu a všechny tyto věci se vůbec nestaly. A Scarlett se určitě změnila natolik, že nemohla být skutečná. Když se skláněla přes čelo v nohách postele a vykládala jim, co budou muset dělat, až se uzdraví, zíraly na ni, jako by byla nějaký zlý skřet. Nemohly pochopit, že už nemají přes sto otroků, kteří by za ně pracovali. Nemohly pochopit, že by dámy z rodu O’Harů měly dělat něco rukama.

„Ale, sestřičko,“ žasla Carreen a její roztomile dětský obličejíček se jí protáhl úžasem: „Já přece nemůžu štípat třísky. Zničila bych si ruce.“

„Podívej se na moje,“ odpověděla jí Scarlett s děsivým úsměvem a přitom jí přistrčila k očím vlastní dlaně plné puchýřů a mozolů.

„Jsi odporná, když takhle mluvíš se mnou a se sestřičkou!“ křičela Suellen. „Určitě lžeš a pokoušíš se nás vyděsit. Kdyby tu tak byla maminka, ta by ti nedovolila, abys s námi takhle mluvila! Štípat třísky, to je tedy nápad!“

Suellen se podívala po starší sestře s náznakem pohrdání, jelikož si byla jista, že Scarlett tyhle věci říká jenom proto, aby je potrápila. Suellen málem umřela, ztratila matku, připadala si opuštěná, měla strach a chtěla, aby jí okolí rozmazlovalo a hýčkalo. Scarlett se místo toho každý den naklonila přes čelo v nohách postele, s nebývale nenávistným blýskáním v šikmo posazených zelených očích zhodnotila, jak se sestry zotavují, a pak mluvila o stlaní, vaření, nošení vody ze studny a štípání třísek. A přitom se tvářila, jako že jí řeči o takových strašných věcech dělají moc dobře.

A opravdu jí moc dobře dělaly. Proháněla černochy a urážela sest ry nejen proto, že sama byla tak utrápená, přetažená a unavená, že nemohla jednat jinak, ale protože jí to navíc pomáhalo zapomenout na vlastní zahořklost z poznání, že všechno, co jí matka vyprávěla o životě, je jinak.

Nic z věcí, které ji matka učila, teď nemělo sebemenší cenu a Scarlett z toho byla v nitru dotčená a zmatená. Neuvědomovala si, že Ellen nemohla předvídat zhroucení celé civilizace, v jejímž duchu dcery vychovávala, nemohla předvídat, že ze společnosti vymizí prostředí, pro které je tak dobře připravila. Scarlett nepochopila, že Ellen hleděla do budoucnosti složené z dlouhé řady klidných let připomínajících léta jejího nerušeně plynoucího života, a proto ji poučovala, aby se chovala ušlechtile a mile, čestně a laskavě, skromně a pravdomluvně. Život je laskavý na ženy, které se tyhle věci naučí, tvrdila Ellen.

Scarlett v zoufalství říkala: „Nic, ale doslova nic ze všeho, co mě učila, mi nepomůže! K čemu mi teď je laskavost? Jakou cenu má ušlechtilost? Radši jsem se měla naučit orat nebo protrhávat bavlnu jako nějaká černoška. Ach, maminko, jak strašně ses mýlila!“

Scarlett se ovšem nepozastavila nad tím, že Ellenin svět se i se svým řádem zhroutil a zmizel a na jeho místě vznikl brutální svět, svět, v němž se změnila všechna měřítka i hodnoty. Viděla, nebo se alespoň domnívala, že vidí, že se matka mýlila, a rychle se změnila, aby se přizpůsobila novému světu, na který nebyla připravena.

Jen její vztah k Taře se nezměnil. Když se unaveně vracela přes pole a spatřila rozložitý bílý dům, nikdy se nestalo, aby jí srdce neposkočilo láskou a radostí, že je zase doma. Když z okna svého pokoje pozorovala zelené pastviny, rudá pole a změť vysokých stromů v močálovém lese, nikdy se nestalo, aby ji nezaplavil pocit krásy. Její láska k tomuto kraji s mírně zvlněnými kopci a temně rudou půdou, láska k této nádherně rudé půdě, která měla barvu krve, granátů, prachu z cihel a karmínu a z níž tak zázračně vyrůstaly keře ohvězděné bílými chomáčky, byla jedinou věcí, která se na Scarlett nezměnila, zatímco všechno ostatní se měnilo. Nikde jinde na světě nebyla podobná země.

Když se podívala na Taru, chápala, alespoň částečně, proč se vedou války. Rhett se mýlil, když tvrdil, že lidé vedou války pro peníze. Lidé odjakživa nebojovali pro peníze, ale pro zvlněné lány s láskou zorané pluhem, pro zelené pastviny se strništěm posečené trávy, pro líné žluté řeky a bílé domy poskytující chládek mezi magnoliemi. To byly vždycky jediné věci, pro něž stálo za to bojovat, rudá půda, která byla jejich a bude jejich synů, rudá půda, která bude rodit bavlnu jejich synům a synům jejich synů.

Zbyla jí jen podupaná pole kolem Tary, protože matka s Ashleym ji opustili, Gerald pod ranami osudu propadl stařecké senilitě a peníze, černoši, jistota i společenské postavení zmizeli doslova přes noc. Scarlett si vybavila rozmluvu o půdě, kterou tenkrát vedla jakoby v jiném světě s otcem, a žasla, jak mohla být tak mladá a nezkušená a nechápat, co myslel svým výrokem, že půda je jediná věc na světě, pro kterou stojí za to bojovat.

„Protože je to jediná věc na tomhle světě, která trvá – a pro každého, kdo má v žilách aspoň kapku irské krve, je půda, na které žije, matkou… je to jediná věc, která stojí za to, aby člověk pro ni pracoval, aby pro ni bojoval, aby pro ni umíral.“

Jistě, Tara stála za to, aby pro ni člověk bojoval, a Scarlett se rozhodla, prostě a bez dalších otázek, bojovat. Taru jí nikdo nevezme. Nikdo ji ani její rodinu nevyžene a nedonutí je žít odkázány na milost příbuzných. Taru udrží, i kdyby měla strhat všechny lidi, kteří tam zůstali.





Kapitola 26

Scarlett žila v Taře po návratu z Atlanty už dva týdny, když jí začal hnisat největší puchýř na noze, která jí opuchla, až se nemohla obout, a nezbývalo jí než poskakovat po patě. Pokaždé, když se podívala na ošklivou opuchlinu pod prstem, zmocňovalo se jí zoufalství. Co kdyby dostala jako ranění vojáci gangrénu a bez lékařské pomoci umřela? Život byl teď sice trpký, ale Scarlett se s ním vůbec nechtěla rozloučit. A kdo by se taky staral o Taru, kdyby třeba umřela?

Po návratu domů zpočátku doufala, že v Geraldovi ožije starý duch, až se ujme vedení, ale během dvou týdnů naději ztratila. Poznala, že vedení plantáže i všech lidí, kteří na ní zůstali, spočívá, ať se jí to líbí nebo ne, v jejích nezkušených rukou, jelikož Gerald jen tiše sedí a neví o světě, tak úděsně vzdálený Taře a bezmocný. Na prosby o radu jí stereotypně odpovídal: „Dělej, co uznáš za vhodné, dcero.“ Anebo jí poskytoval ještě horší radu: „Poraď se se svou matkou, holčičko.“

Scarlett pochopila, že se už nezmění, a klidně se smířila s vědomím, že Gerald bude až do smrti čekat na Ellen, že bude pořád poslouchat, jestli už nejde. Ocitl se na jakémsi zatemnělém pomezí, kde se zastavil čas a Ellen neustále pobývala ve vedlejší místnosti. Její smrtí mu byla vzata hlavní opora života a s ní ho opustila životní síla. Ellen dělávala obecenstvo, před nímž se odehrávalo zuřivé drama Geralda O’Hary. Ale teď spadla navždy opona, světla byla ztlumena a obecenstvo nečekaně odešlo, zatímco pomatený starý herec zůstal na jevišti a čekal na obvyklé narážky.

Toho dne ráno byl v celém domě klid, protože všichni až na Scarlett, Wadea a nemocná děvčata hledali v močále svini. Dokonce i Gerald přišel částečně k sobě, jednou rukou se opíral o Porka, ve druhé držel stočený provaz a klopýtal brázdami na polích. Suellen a Carreen plakaly tak dlouho, až usnuly. Dělaly to každý den nejméně dvakrát a při vzpomínce na Ellen jim po propadlých tvářích pokaždé stékaly slzy žalu a slabosti. Melanie, která se ten den po prvé opírala o vysoko nastlané polštáře, ležela přikryta spravovanou přikrývkou mezi oběma kojenci. Hlavičku jednoho, s rovnými vlásky jako len, měla opřenou o loket a druhou rukou opatrně držela kudrnatou černou hlavičku Dilceyina dítěte. Wade seděl v nohách postele a poslouchal pohádku.

Scarlett připadal klid, který se rozhostil na Taře, nesnesitelný, jelikož jí příliš naléhavě připomínal mrtvolnou nepohnutost kraje, jímž projížděla onoho nekonečného dne, kdy se vracela domů z Atlanty Kráva ani tele se celé hodiny neozývaly. Za oknem nepípl jediný ptáček a ani hlučná rodinka sedmihlásků, hnízdících po mnoho pokolení v drsně šustícím listí magnolie, toho dne nezazpívala žádnou písničku. Scarlett si přitáhla nízké křeslo až k otevřenému oknu své ložnice, vyhlédla na příjezdovou cestu, na trávník a na zelenající se pastvinu za silnicí a pak zůstala sedět se sukněmi vyhrnutými až ke kolenům a s bradou v dlaních. Lokty se opírala o parapet. Na podlaze vedle ní stálo vědro s vodou přinesenou ze studny a Scarlett si v něm čas od času chladila nohy plné puchýřů a pokaždé přitom zkřivila obličej, protože se jí zdálo, že jí do nich někdo vráží jehly.

Celá podrážděná zabořila bradu do paže. Ten prst jí musí začít hnisat, zrovna když nejvíc potřebuje být silná. Ti hlupáci svini určitě nechytí. Pochytat prasátka, jedno po druhém, jim trvalo celý týden a stará svině je pořád ještě na svobodě. Scarlett bylo jasné, že být s nimi v močálu, určitě by si dokázala vykasat šaty ke kolenům, vzít provaz a chytit svini do lasa, než bys řekl švec.

A i když svini chytí – jestli ji vůbec chytí? Co bude potom, až snědí ji i selata? Život nepřestane jít dál a lidi nepřejde chuť k jídlu. Blíží se zima a nikde nebude nic k jídlu, ani nepatrné zbytky zeleniny ze zahrad sousedů. Musí nutně sehnat hrách a proso, aby bylo po jaru co sít a sázet, a také nové oděvy pro všechny. Odkud má všechny ty věci vzít a jak za ně zaplatit?

Scarlett tajně prohledala Geraldovy kapsy i jeho pokladnu, ale našla jen svazky konfederačních obligací a tři tisíce konfederačních dolarů v bankovkách. Za to by koupila nejvýš jedno slušné jídlo pro všechny, ušklíbla se v duchu Scarlett, vždyť konfederační měna neměla prakticky žádnou hodnotu. Ale i kdyby měla peníze a podařilo se jí sehnat potraviny, jak by je asi dopravila domů do Tary? Proč bůh dopustil, aby ta stará herka zcepeněla? I to ubohé zvíře, které Rhett musel ukrást, by pro ně teď mělo obrovskou cenu. Ach, kde jsou všichni ti štíhlí pěkní mezci, kteří si vyhazovali z kopýtka na pastvině za silnicí! Kde jsou všichni ti elegantní kočároví koně, kde je její kobylka, kde jsou poníci sester, kde je Geraldův obrovský hřebec, který se vždycky hnal tryskem, až mu od kopyt lítaly kusy drnu… Kde je jim všem konec… Ach, mít tak aspoň jediného, a třeba i toho nejpaličatějšího mezka!

Ale nevadí – až se jí noha zahojí, dojde pěšky do Jonesboro. Bude to nejdelší cesta pěšky za celý život, ale ujde ji. I kdyby Yankeeové vypálili úplně celé město, určitě najde aspoň v okolí někoho, kdo jí poradí, kde by sehnala jídlo. Vybavila si Wadeův obličejíček šklebící se odporem. Nechtěl jamy, ale pečené stehýnko s trochou rýže a omáčky.Jasné

slunce předního dvora jí náhle zakryl mrak a stromy se jí rozplynuly v slzách. Scarlett svěsila hlavu, položila si ji na paži a snažila se zadržet pláč. Pláč teď už stejně k ničemu nevedl. Plakat pomáhalo jedině tehdy, když byl po ruce muž, od něhož potřebovala nějakou službu. Jak se tak choulila a pevně tiskla víčka, aby zadržela slzy, vyděsil ji dusot kopyt. Ale raději nezvedla hlavu. Během posledních dvou týdnů si ten zvuk představovala až příliš často, ve dne v noci, stejně jako si představovala šustění Elleniných sukní. Srdce jí bušilo jako vždycky v takových případech, dokud sama sebe nenapomenula: Nebuď hloupá husa!

Ale dusot kopyt se znepokojivě přirozeným způsobem zpomalil do rytmu chůze a Scarlett slyšela pravidelný skřípot podkov o štěrk. Byl to kůň – přijel někdo od Tarletonových nebo Fontaineových? Scarlett prudce zvedla hlavu a uviděla yankeeovského jezdce.

Podvědomě se přikrčila za záclonu a celá fascinovaná po něm pokukovala záhyby poloprůhledné látky. Byla tak vyděšená, že prudce vydechla celý obsah plic najednou.

Seděl ledabyle rozvalený v sedle, tlustý, od pohledu hrubý člověk se zanedbaným černým plnovousem, deroucím se přes rozepnutý modrý kabát. Prasečími očky, posazenými blízko u sebe a přimhouřenými na prudkém slunci, si zpod štítku těsné modré čepice chladnokrevně měřil celý dům. Když pomalu sesedl a přehodil uzdu přes sloupek, ke kterému se přivazovali koně, Scarlett znovu popadla dech, ale prudce a bolestivě, jako by ji předtím někdo udeřil pěstí do žaludku. Je to Yankee, Yankee, a má u pasu dlouhou pistoli! A ona je v domě sama se třemi nemocnými mladými ženami a malými dětmi!

Když se voják s rukou na pouzdru pistole opatrně přiblížil po cestičce k domu a házel prasečími očky hned napravo a hned zase nalevo, Scarlett se v hlavě prudce vystřídal celý kaleidoskop výjevů, příběhy, které sdělovala šeptem tetička Pittypat: útoky na osamělé ženy, podřezávání hrdel, domy zapálené nad hlavami umírajících žen, děti ubodané bodáky, protože se rozplakaly. A všechny ty nevýslovné hrůzy se skrývaly za slovem „Yankee“.

V prvním hnutí hrůzy se chtěla vyděšeně schovat do komory, zalézt pod postel, seběhnout po zadním schodišti a s křikem se rozběhnout k močálu, zkrátka udělat cokoli, jen aby mu unikla. Potom zaslechla vojákovy opatrné kroky na předním schodišti a kradmou chůzi v hale a uvědomila si, že už nemá kudy uniknout. Ztuhlá hrůzou zůstala na místě a bezmocně poslouchala, jak voják prochází v přízemí z místnosti do místnosti a jak jeho kroky zní čím dál hlasitěji a bezstarostněji, protože na nikoho nenarazil. Došel do jídelny a za chvíli vstoupí do kuchyně.

Když si Scarlett vzpomněla na kuchyni, najednou se jí zmocnil vztek, tak prudce, jako by se jí do srdce zabodl vržený nůž, a před její všemocnou zuřivostí musel ustoupit strach. Kuchyně! V kuchyni se na otevřeném ohni vařilo ve dvou hrncích jídlo, v jednom se dusila jablka a ve druhém směs zeleniny přinesená s takovou námahou ze zahrady Dvanácti dubů a od MacIntoshových – oběd, kterým bude muset nakrmit devět hladových lidí, přestože by s bídou stačil pro dva. Scarlett celé hodiny bojovala s vlastním hladem a čekala, až se vrátí ostatní, a teď se při představě, že by jim nějaký Yankee měl sníst jejich chudé jídlo, celá roztřásla vzteky.

Čert je vem všecky! Vrhli se na Taru jako kobylky, nejdřív ji nechali pomalu vyhladovět, a teď se ještě vracejí a chtěli by ukrást i to málo, co tu po nich zbylo. Prázdný žaludek se jí obracel. Přísahám bohu, tenhle Yankee krade dneska naposled!

Vyklouzla z obnošených střevíčků a bosa doběhla k prádelníku. Hnisající prst vůbec necítila. Potichu otevřela horní zásuvku a popadla těžkou pistoli, kterou si přivezla z Atlanty, zbraň, kterou nosil Charles, ale z níž v životě nevystřelil. Chvíli se hrabala v koženém pouzdru pověšeném na zdi pod Charlesovou šavlí a vyndala kapsli. Zasunula ji, kam patřila, a ruka se jí ani nezachvěla. Rychle a tiše vyběhla do haly a vydala se po schodech dolů. Jednou rukou se přidržovala zábradlí a ve druhé tiskla k noze pistoli schovanou v záhybech sukně.

„Kdo je tam?“ vykřikl nosový hlas a Scarlett se zastavila uprostřed schodiště. V uších jí bušila krev, že sotva slyšela, co na ni volá hlas, který se mezitím ozval znovu: „Stůj, nebo střelím!“

Voják stál ve dveřích jídelny, nervózně přikrčený, v jedné ruce držel pistoli a ve druhé malou skříňku na šití z růžového dřeva, v níž byl zlatý náprstek, nůžky se zlatými oušky a drobný hříbek na látání se zlatým kloboučkem. Scarlett cítila, že má nohy zmrzlé až po kolena, ale tvář měla rozpálenou vztekem. Ellenina skříňka na šití v jeho rukou! Nejraději by byla křikla: Polož to! Polož to, ty sprostý…, ale nezmohla se na slovo. Dokázala na něj jen upřeně hledět přes zábradlí a sledovat, jak se přestal tvářit nervózně a drsně, a místo toho se mu v obličeji objevil napůl pohrdavý a napůl laskavý výraz dožadující se přízně.

„Konečně že je taky někdo doma,“ řekl, zasunul pistoli do pouzdra a popošel do haly, až stál přímo pod Scarlett. „Jste tu úplně sama, mladá dámo?“

Bleskurychle přehodila ruku s pistolí přes zábradlí a namířila mu přímo do vyděšeného vousatého obličeje. Než stačil sáhnout k opasku, stiskla spoušť. Zpětný ráz jí zatočil dokolečka a zároveň jí do uší dolehla ohlušující rána a do nosu jí vnikl štiplavě kyselý dým. Voják dopadl zády na podlahu a roztáhl se směrem k jídelně tak prudce, až poskočil nábytek. Skříňka mu vypadla z ruky a obsah se rozsypal kolem po podlaze. Scarlett ani pořádně nevnímala, jak seběhla dolů, postavila se nad vojáka a upřeně hleděla na pozůstatky obličeje nad plnovousem, krvavou díru v místech, kde býval nos, a skelné oči popálené střelným prachem. Když se dívala na mrtvého, na lesklé podlaze se objevily dva pramínky krve: jeden vytékal z obličeje a druhý z temene.

Ano, byl mrtvý. Nemohlo o tom být pochyb. Zabila člověka.

Dým pomalu stoupal ke stropu a rudé pramínky u jejích nohou se rozšiřovaly. Připadalo jí, že stojí nekonečně dlouho, a v nepohnutém tichu horkého rána všechny nesouvisející zvuky a vůně jako by mnohonásobně zesílily: prudké bušení jejího srdce připomínající bubnování, skoro neslyšné drsné šustění magnoliových listů, vzdálený naříkavý hlas ptáka z močálu i sladká vůně květin pod oknem.

Zabila člověka, ona, která se vždycky úzkostlivě vyhýbala zabíjení na lovu a nesnesla kvičení poráženého vepře ani pištění zajíce uvízlého v oku. Vražda! znělo jí tupě v mozku. Dopustila jsem se vraždy. Ale to se přece zrovna mně nemohlo stát! Zabloudila pohledem k chlupaté ruce s krátkými prsty ležící na podlaze těsně vedle skříňky na šití a zničehonic se v ní probudila veškerá životní síla i živočišně chladná tygří radost. Klidně by dokázala zarýt patu do zející rány po ustřeleném nose a prožívat nesmírnou rozkoš, že se bosou nohou dotýká jeho teplé krve. Konečně se pomstila za Taru – a taky za Ellen.

V horní hale se rozlehly rychlé vrávoravé krůčky, pak nastalo ticho a po něm bylo slyšet vlekoucí se kroky doprovázené kovovým cinkáním. Scarlett se vrátil smysl pro čas a skutečnost, zvedla hlavu a na horním schodišti uviděla Melanii jen tak v potrhané košilce, která jí sloužila za noční košili, jak s vypětím sil drží v zesláblé ruce Charlesovu šavli. Melanie pohledem vnímala scénu z přízemí v celé její celistvosti: roztaženou mrtvolu v modré uniformě ležící v krvavé kaluži, skříňku se šitím hned vedle, Scarlett, bosou a v obličeji celou popelavou, s dlouhou pistolí v ruce.

Pohledy obou žen se mlčky setkaly. V Melaniině obvykle ušlechtilém obličeji se zrcadlila jakási pochmurná pýcha, v úsměvu jí byl znát souhlas a neznámá, divoká radost, které se rovnaly vášnivé bouři, jež se rozpoutala ve Scarlettině nitru.

Ale vždyť ona – je – je stejná jako já! Chápe, jak mi je! napadlo Scarlett během té nekonečně se vlekoucí chvíle. Udělala by totéž!

Vzrušeně zvedla hlavu ke křehké, potácející se dívce, k níž vždycky cítila jen nechuť a pohrdání. Ale teď ji zaplavovala vlna obdivu a přátelství, smývající snad i nenávist, kterou cítila vůči Ashleyho manželce. Scarlett v okamžiku jasnozřivosti nezkalené žádným malicherným pocitem poznala, že za něžným hláskem a holubičíma očima se v Melanii skrývá tenké jiskřící ostří z nepoddajné oceli a že Melanie má ve zdánlivě klidné krvi také válečné prapory a polnice odvahy.

„Scarlett! Scarlett!“ vřískaly Suellen a Carreen vyděšenými hlásky, tlumenými zavřenými dveřmi jejich pokoje, a Wade dětským hláskem křičel: „Tetičko! Tetičko!“ Melanie si rychle položila prst na ústa, odložila šavli na horní schod, namáhavě se dovlekla na opačný konec haly a otevřela dveře do pokoje nemocných sester. „Nebojte se, vy zbabělé putičky,“ dobírala si je vesele. „Vaše starší sestra se snažila vyčistit rez z Charlesovy pistole a přitom jí vyšla rána, která ji málem vyděsila k smrti… No tak, Wade Hamptone, maminka jen vystřelila z tatínkovy pistole! Až budeš větší, dovolí ti z ní taky střílet.“ Lže a ani nemrkne! obdivovala její výkon v duchu Scarlett. Já bych na to tak rychle nepřišla. Ale proč jim vůbec lže? Musí přece vědět, že jsem to udělala. Podívala se znovu na mrtvolu u svých nohou a tentokrát, protože vztek i děs pominuly, se jí udělalo špatně a v přirozené reakci organismu se jí roztřásla kolena. Melanie se dovlekla ke schodišti, chytila se zábradlí a s bledým spodním rtem mezi zuby se pokusila vykročit dolů. „Vrať se radši do postele. Nedělej hlouposti, vždyť se sama přivedeš do hrobu!“ zakřičela na ni Scarlett, ale polonahá Melanie se navzdory bolestem přece jen dovlekla do haly v přízemí. „Scarlett,“ šeptala, „musíme ho někde pohřbít. Třeba nebyl sám, a kdyby ho tu našli…“ Musela se opřít o Scarlettinu paži, aby se udržela na nohou. „Určitě přijel sám,“ uklidnila ji Scarlett. „Dívala jsem se nahoře z okna a nikoho jiného jsem neviděla. Určitě to byl dezertér.“

„I kdyby byl opravdu sám, nikdo se nesmí dozvědět, co se s ním stalo. Černoši by třeba někde něco plácli a tamti by si pro tebe přijeli. Scarlett, musíme ho schovat, než se všichni vrátí z močálu.“ Scarlett, popíchnutá naléhavým tónem čišícím z Melaniina hlasu, si ze všech sil lámala hlavu. „Mohla bych ho pochovat v koutě zahrady pod besídkou – v těch místech je měkká půda, protože tam Pork vykopal soudek whisky. Ale jak ho tam dopravím?“

„Každá ho popadneme za jednu nohu a odtáhneme ho tam,“ prohlásila rozhodným tónem Melanie. Scarlett ji proti své vůli musela obdivovat ještě víc než předtím.

„Neutáhla bys ani chcíplou kočku. Odvleču ho sama,“ odpověděla hrubě. „Vrať se radši do postele. Nebo se přivedeš sama do hrobu. Nepokoušej se mi pomáhat, nebo tě donesu nahoru v náruči.“

Melaniin bledý obličej roztál milým, chápavým úsměvem. „Jsi moc hodná, Scarlett,“ prohlásila a lehce se dotkla rty Scarlettiny tváře. Než se Scarlett stačila vzpamatovat z překvapení, Melanie pokračovala: „Jestli se ti ho podaří vytáhnout ven, uklidím – tu spoušť, než se všichni vrátí, a pak, Scarlett…“

„Co pak?“

„Myslíš, že by bylo nečestné prohledat jeho batoh? Třeba tam měl něco k jídlu.“

„Určitě ne,“ schválila Melaniin nápad Scarlett, otrávená, že na něj nepřišla sama. „Vem si na starost batoh a já mu prohledám kapsy.“

Scarlett se znechuceně sklonila k mrtvole, rozepla zbývající zapnuté knoflíky na kabátě a začala mu systematicky obracet naruby všechny kapsy.

„Panebože!“ zašeptala a vytáhla napěchovanou náprsní tašku převázanou kouskem hadru. „Melanie – Melly, asi je plná peněz!“

Melanie neodpověděla, ale prudce se posadila na podlahu a opřela se o stěnu.

„Podívej se sama,“ vyzvala Scarlett chvějícím se hlasem. „Já jsem taková slabá.“

Scarlett strhla hadr a třesoucíma se rukama rozevřela kožené záhyby náprsní tašky.

„Podívej, Melly – jen se podívej!“

Melanie se podívala a rozšířily se jí panenky. Náprsní taška byla nacpána bankovkami, zelenými dolary Spojených států promíchanými s penězi Konfederace a mezi spoustou papírů se třpytily tři mince: zlatý desetidolar a dva pětidolary.

„Teď se nezdržuj počítáním,“ zarazila Melanie Scarlett, která zrovna strčila prst mezi bankovky. „Nemáme čas…“

„Chápeš, Melanie, že za tyhle peníze si budeme moct opatřit jídlo?“

„Samozřejmě, moje milá. Všechno chápu, ale teď nemáme čas. Podívej se mu do dalších kapes a já prohledám batoh.“

Scarlett se nechtělo dát náprsní tašku z ruky. Otvíraly se před ní skvělé výhledy – peníze, které mají skutečnou hodnotu, Yankeeův kůň, jídlo! Bůh tedy opravdu je a postaral se, i když velice podivným způsobem. Scarlett seděla na zadečku a celá rozzářená se ne mohla pohledem odtrhnout od náprsní tašky. Jídlo! Melanie jí vytrhla tašku z rukou…

„Dělej!“ pobídla Scarlett.

V kapsách kalhot našla jen oharek svíce, zavírací nůž, smotek tabáku a kousek provázku. Melanie vyndala z batohu malý balíček kávy a čichala k němu jako k nejvzácnějšímu parfému, suchar a – při pohledu na zbývající věci se jí prudce změnil výraz v obličeji – miniaturní portrét malé holčičky ve zlatém rámečku zdobeném perličkami, granátovou brož, dva široké zlaté náramky s drobnými zlatými řetízky, zlatý náprstek, stříbrný dětský hrneček, zlaté nůžky k vyšívání, prsten s diamantem a náušnice s přivěšenými diamanty ve tvaru hrušek, z nichž každý musel mít, jak odhadly i svým nezkušeným pohledem, nejméně jeden karát.

„Zloděj!“ zašeptala Melanie a odtáhla se od mrtvoly. „Scarlett, tohle všechno musel nakrást!“

„Samozřejmě,“ souhlasila Scarlett. „A sem přišel v domnění, že si u nás nakrade další věci.“

„Dobře že jsi ho zabila,“ prohlásila Melanie s tvrdým pohledem v jemných očích. „Ale teď dělej, miláčku, a odtáhni ho pryč.“

Scarlett se sklonila k mrtvému vojákovi, vzala ho za holínky a zatáhla. Jak byl těžký a jak si sama najednou připadala slabá. Co když s ním nedokáže pohnout? Obrátila se k mrtvole zády, dala si pod každou paži nohu v holínce a vší silou zabrala. Mrtvola se pohnula z místa a Scarlett znovu trhla. Bolavá noha, na kterou pro samé rozčilení zapomněla, se znovu ozvala. V hnisajícím prstu jí škublo, až zaskřípala zuby a rychle přenesla váhu na patu. Zabírala vší silou, z čela jí kapal pot, ale podařilo se jí ho přetáhnout přes celou halu. Jenomže za ní zůstávala krvavá stopa.

„Jestli bude krvácet i na dvoře, nedokážeme to skrýt,“ vydechla Scarlett. „Dej mi svou košilku, Melanie, omotám mu s ní hlavu.“

Melanie, bledá jako stěna, prudce zrudla.

„Nebuď hloupá, nebudu se na tebe dívat,“ uklidňovala ji Scarlett. „Kdybych na sobě měla spodničku nebo kalhotky, vzala bych si je.“

Melanie se opřela pevněji o stěnu, přetáhla si košilku přes hlavu, mlčky ji hodila Scarlett a rukama se snažila zakrýt svou nahotu.

Ještě že nejsem tak stydlivá, pomyslela si Scarlett a spíš cítila, než viděla, jak Melanie trpí studem, když sama omotávala roztrhaný hadr kolem znetvořeného obličeje.

Řadou trhavých a kulhavých pohybů se jí podařilo dotáhnout mrtvolu halou k zadnímu vchodu, a když se zastavila, aby si hřbetem ruky utřela čelo, ohlédla se po Melanii, opírající se o stěnu a tisknoucí vyhublá kolena k nahým prsům. Melanie je hloupá, když v takové chvíli myslí na cudnost, řekla si v duchu popuzeně Scarlett. Patřilo to vždycky k jejímu přejemnělému chování, pro které jí Scarlett odjakživa pohrdala. Ale pak se sama zastyděla. Vždyť přece – Melanie se přece tak brzy po porodu zvedla z postele a přišla jí na pomoc se šavlí, kterou sotva unesla v ruce. Na to je třeba kuráž, a sice takovou kuráž, jakou Scarlett, jak sama dobře věděla, nikdy neměla, kuráž z tenké oceli a spředeného hedvábí, jakou Melanie projevila té hrozné noci, kdy padla Atlanta, a při následující dlouhé cestě domů. Byla to nepochopitelná, nenápadná kuráž, jakou v sobě měli všichni Wilkesové, vlastnost, kterou Scarlett nechápala, ale které přesto, ač nerada, vzdávala hold.

„Jdi si lehnout,“ vykřikla přes rameno. „Jestli nepůjdeš, budu z toho mít smrt. Uklidím tu spoušť, jakmile ho zahrabu.“

„Utřu krev do jednoho z těch pestrých koberečků,“ zašeptala Melanie a zoufale se podívala po kaluži krve na podlaze.

„Tak dobře, mně je úplně jedno, jestli se sama přivedeš do hrobu! A jestli se vrátí, než budu hotová, drž všechny v domě a řekni jim, že kůň přiběhl sám bůhvíodkud.“

Melanie se celá třásla na ranním slunci a zakryla si uši, aby neslyšela příšernou řadu ran, když Scarlett táhla mrtvolu ze schodů a hlava o každý tupě bouchla.

Nikdo se nevyptával, odkud se v Taře vzal kůň. Bylo jasné, že utekl z nedávné bitvy, a všichni byli rádi, že ho mají. Yankee ležel zahrabán v mělkém hrobě, který Scarlett vyhrabala pod besídkou obrostlou muškátovým vínem. Kolmé kůly podpírající silné výhonky byly prohnilé a Scarlett do nich ten večer sekala kuchyňským nožem tak dlouho, dokud nepadly a změť muškátové révy nepřikryla hrob. Scarlett nenařídila, aby zrovna tuhle škodu někdo napravil, a černoši mlčeli, ať tušili proč, nebo ne.

Z mělkého hrobu nevstával žádný duch a nechodil ji strašit za dlouhých nocí, kdy nemohla únavou usnout. V paměti ji nepronásledovala ani hrůza, ani výčitky svědomí. Sama se divila, jak je to možné, protože ještě před měsícem by nic podobného nedokázala udělat. Hezká mladá paní Hamiltonová s dolíčky ve tvářích, náušnicemi poletujícími na řetízcích a se svým bezbranným vystupováním, ta že by dokázala střelit muže do obličeje a pak ho zahrabat do narychlo vykopané díry? Scarlett se pochmurně ušklíbla při představě, jak by se asi vyděsili známí, kdyby o tom věděli.

Už na to nebudu myslet, rozhodla se. Je to pryč a za námi, a byla bych pěkná káča, kdybych ho nezabila. Počítám – počítám, že jsem se od návratu domů asi trošku změnila, protože jinak bych to nedokázala udělat.

Scarlett na to vědomě nemyslela, ale na dně duše se jí pokaždé, když narazila na nepříjemnou nebo těžkou povinnost, vynořila myšlenka, která ji posilovala: Když jsem dokázala zabít, tak tohle dokážu taky.

Změnila se víc, než tušila, a tvrdá slupka, která jí začínala obalovat srdce, když zůstala ležet v otrocké zahrádce U Dvanácti dubů, pomalu sílila.

Když měla koně, Scarlett se mohla přesvědčit na vlastní oči, co se stalo se sousedy. Od návratu domů se tisíckrát zoufale ptala sama sebe: Jsme jediní, kdo zbyli v celém okrese? Všem ostatním vypálili dům a vyhnali je? Uchýlili se všichni do Maconu? Protože měla v čerstvé paměti, co viděla U Dvanácti dubů, u MacIntoshových i v troskách zbylých z barabizny Slatteryových, spíš se pravdy děsila. Ale lepší bylo dozvědět se nejhorší než pořád žít v nejistotě. Rozhodla se zajet nejdřív k Fontaineovým, ne že by jejich dům byl nejblíž, ale protože by tam třeba našla starého doktora Fontainea. Melanie potřebovala lékaře. Nezotavovala se, jak by měla, a Scarlett byla vyděšena, že je pořád tak bledá a slabá.

Jakmile se jí prst na noze zahojil natolik, že se dokázala obout, vyšvihla se na Yankeeova koně. Jednu nohu si zasunula do zkráceného třmenu a druhou ohnula přes hrušku sedla, což byla nejbližší obdoba dámského sedla, na jakou se v tu chvíli zmohla, vyrazila směrem k Mimóze a v duchu se připravovala, že ji najde vypálenou.

Proto ji příjemně překvapilo, když mezi vysokými mimózami uviděla zašlou štukovanou fasádu žlutého domu, který vypadal jako za starých časů. A když z něj vyšly tři ženy a vítaly ji polibky a radostnými výkřiky, zaplavila ji vřelá radost, radost, z níž jí málem vyhrkly slzy.

Ale jakmile utichly první nadšené výkřiky na uvítanou a všechny ženy se nahrnuly do jídelny a posadily se, Scarlett zamrazilo. Yankeeové do Mimózy nepřišli, protože ležela stranou, daleko od hlavní silnice. U Fontaineových proto zůstal dobytek i ostatní zásoby, ale přesto vládlo v Mimóze stejně podivné ticho jako v Taře a celém okolí. Všichni otroci až na čtyři služky utekli z domu, protože se děsili blížících se Yankeeů. V domě nezůstal jediný muž, kromě Sallyina chlapce Joea, pokud mohlo být dítě sotva odrostlé plenkám považováno za muže. V domě zůstala babička Fontaineová, které bylo sedmdesát let, její snacha, které se odjakživa říkalo Mladá slečna, ačkoliv už překročila padesátku, a Sally, jíž bylo nedávno teprve dvacet. Zůstaly bez ochrany daleko od nejbližších sousedů, ale nedávaly na sobě znát, jestli se bojí nebo ne. Scarlett napadlo, že Sally i Mladá slečna mají z porcelánově křehké, ale přesto nezdolné babičky takový strach, že se neodváží postěžovat si nahlas slůvkem. Staré paní se bála i sama Scarlett, jelikož měla ostrý pohled a ještě ostřejší jazyk, a Scarlett kdysi zažila na vlastní kůži účinky obou dvou.

Všechny tři ženy spojovala spřízněnost duchem i zážitky, přestože nebyly pokrevně spřízněny a byly od sebe vzdáleny věkem. Všechny tři nosily smutek ušitý z podomácku obarvené látky, všechny byly unavené, smutné a utrápené, všechny byly zatrpklé a jejich zatrpklost čišela i z úsměvů a laskavých slov na uvítanou, přestože se netvářily rozmrzele a nestěžovaly si. Ale otroci jim utekli, peníze ztratily cenu, Sallyin manžel Joe padl u Gettysburgu a Mladá slečna také ovdověla, jelikož mladý doktor Fontaine zemřel ve Vicksburgu na úplavici. Zbývající dva synové, Alex a Tony, byli kdesi ve Virginii a nikdo nevěděl přesně, jestli žijí nebo ne, a starý pan doktor Fontaine odtáhl kamsi s Wheelerovou jízdou.

„A tomu starému bláznovi je sedmdesát tři, i když si hraje na mladšího, a je prolezlý revmatismem jako prase blechami,“ dala se slyšet babička s očima rozzářenýma pýchou na manžela, čímž Scarlett prozradila, že ostrá slova nemyslí vážně.

„Nemáte náhodou zprávy, co se děje v Atlantě?“ vyzvídala Scarlett, když se všechny pohodlně usadily. „V Taře jsme úplně odříznutí od světa.“

„Ale, děvčátko,“ ozvala se stará paní, která se jako obvykle ujala řízení hovoru, „jsme tu na tom stejně jako vy. Víme jen, že Shermanovi se nakonec podařilo město dobýt.“

„Takže se tam přece dostal. Co dělá teď? Kde se momentálně bojuje?“

„Jak by tři opuštěné ženy odříznuté od světa na venkově mohly vědět něco o válce? Vždyť jsme už celé týdny nedostaly noviny ani časopisy!“ poznamenala stará paní uštěpačně. „Jeden náš černoch mluvil s nějakým černochem, který potkal dalšího černocha, který byl v Jonesboro, a jeho novinky jsou jediné, co jsme slyšely. Černoši tvrdili, že Yankeeové se nakvartýrovali do domů v Atlantě a nechávají odpočinout vojáky i koně, ale jestli je to pravda, musíte posoudit sama, já o tom osobně ne vím vůbec nic. I když si myslím, že po bojích s našimi budou odpočinek potřebovat.“

„Když si představím, že jste už tak dlouho v Taře, a my o tom nevěděly!“ vložila se do hovoru Mladá slečna. „Vyčítám si, že jsem nesedla na koně a nezajela se k vám podívat! Ale když většina černochů utekla, měla jsem tolik práce, že jsem se nemohla uvolnit. Ale měla jsem to udělat. Nezachovala jsem se jako dobrá sousedka. Ale my jsme samozřejmě myslely, že Yankeeové vypálili Taru stejně jako Dvanáct dubů a dům MacIntoshových a že vaši odjeli do Maconu. Ve snu by nás nenapadlo, že se vrátíte domů, Scarlett.“

„Jak jsme si mohly myslet něco jiného, když tudy prošli černoši pana O’Hary s očima navrch hlavy hrůzou a vykládali nám, že se Yankeeové chystají vypálit Taru?“ přerušila ji babička.

„A viděli jsme…,“ začala větu Sally.

„Teď mluvím, s dovolením, já,“ pravila úsečně stará paní. „A taky nám říkali, že Yankeeové táboří po celém okolí Tary a vaši se chystají odjet do Maconu. A hned tu noc jsme viděli odraz požáru přicházející od Tary, který trval několik hodin a vyděsil naše hloupé černochy tak strašně, že do jednoho utekli. Co u vás vlastně hořelo?“

„Všechna bavlna – za sto padesát tisíc dolarů,“ odpověděla Scarlett trpce .

„Buďte ráda, že neshořel dům,“ napomenula ji babička a opřela si bradu o hůlku. „Bavlna vám vyroste znovu, ale dům ne. Mimochodem, začali jste všichni sklízet letošní bavlnu?“

„Ne,“ odpověděla Scarlett. „Většina je stejně zničená. Podle mého odhadu zůstaly nejvýš tři žoky na odlehlém políčku dole u potoka, a ta nás nezachrání. Všichni nádeníci utekli, takže stejně nemá kdo sklízet.“

„Ježíšmarjá, všichni nádeníci utekli, takže ji nemá stejně kdo sklízet!“ pošklebovala se babička a měřila si Scarlett. „A co takhle vaše pacičky, milostivá, a pacičky slečen sestřiček?“

„Já? Já že bych měla sklízet bavlnu?“ vykřikla Scarlett hrůzou, jako by ji babička přemlouvala k nějakému odpornému zločinu. „Jako nádenice? Jako bílá žebrota? Jako Slatteryovic ženské?“

„Bílá žebrota, to se povedlo! Tahle generace je ale změkčilá a salonní! Musím vám říct, milá dámo, že když jsem byla malá, tatínek přišel o všechny peníze a já jsem se neštítila dělat rukama každou poctivou práci, dokonce i na poli, dokud tatínek neměl dost peněz na přikoupení dalších černochů. Kopala jsem motykou a sklízela jsem vlastnoručně bavlnu, a jestli budu muset, budu to dělat zas. Jak to vypadá, asi na to opravdu dojde. Bílá žebrota, to se povedlo!“

„Ale, maminko,“ vykřikla snacha a prosebně se podívala po obou dívkách, aby jí pomohly uklidnit čepýřící se starou paní. „To bylo přece dávno a za úplně jiných časů. A časy se mezitím změnily.“

„Když je třeba udělat poctivou práci, tak se časy nemění,“ prohlásila stará paní s přísným výrazem v očích a nedala se uchlácholit. „Stydím se za tvou matku, Scarlett, když tě slyším vykládat takové Když Eva předla a Adam ryl… hlouposti, jako že poctivá práce dělá ze slušných lidí bílou žebrotu.

“

Aby odvedla hovor jinam, Scarlett se rychle zeptala: „Co je s Tarletonovými a s Calvertovými? Taky je vypálili? Uchýlili se do Maconu?“

„K Tarletonovým Yankeeové nepronikli. Jejich dům je stranou od hlavní silnice jako náš, ale zato ke Calvertovým přišli a pobrali jim všechen dobytek i drůbež a všechny černochy přemluvili, aby odešli s nimi…,“ vykládala Sally.

Babička jí skočila do řeči.

„Cha! Všem černým holkám naslibovali hedvábné šaty a zlaté náušnice – tak to bylo! A Cathleen Calvertová říkala, že někteří vojáci odjížděli s černými nánami posazenými v sedle za sebou. Jenomže z toho budou mít jen malé míšence a podle mě jim yankeeovská krev rasu nezlepší.“

„Ale, maminko!“

„Netvař se tak šokovaně, Jane! Jsme přece všechny vdané. A bůhví že jsem už viděla malé mulaty, nebude to poprvé.“

„Proč nevypálili dům Calvertových?“

„Dům zachránil společně přízvuk druhé manželky pana Calverta a toho jejich yankeeovského správce Hiltona,“ odpověděla stará paní, která bývalé guvernantce říkala zásadně „druhá manželka pana Calverta“, ačkoliv jeho první žena byla mrtvá už dvacet let.

„My jsme vždycky neochvějně sympatizovali s Unií,“ pitvořila se stará paní a vypouštěla přitom slova dlouhým úzkým nosem. „Cathleen vyprávěla, že ti dva vykládali nahoru dolů, že všichni Calvertové jsou Yankeeové. A to pan Calvert padl někde v Divočině na severu Virginie! A Raiford u Gettysburgu a Cade slouží někde ve Virginii! Cathleen z toho div neměla smrt a tvrdila, že by byla radši, kdyby dům vypálili. Tvrdila, že Cade pukne vzteky, až se vrátí a všechno se dozví. Ale to mají za to, že si otec vzal Yankeejku – ztratí hrdost i slušnost a začne myslet jen na vlastní kůži… A jak to, že nevypálili Taru, Scarlett?“

Scarlett chvíli váhala s odpovědí. Věděla, že pak hned přijde na řadu otázka: „A jak se daří vašim? Jak se má paní matka?“ Věděla, že by jim nedokázala říci, že Ellen zemřela. Věděla, že kdyby tu větu řekla nahlas, nebo na ni jen pomyslela v přítomnosti těchto chápajících žen, rozbrečela by se a nepřestala by, dokud by se jí neudělalo špatně. A pláč si nemohla dovolit. Po návratu domů pořádně neplakala a věděla, že kdyby jednou zvedla slzám stavidla, opustila by ji veškerá pracně posbíraná odvaha. Ale zároveň chápala, když se zmateně podívala po přátelsky naladěných obličejích kolem sebe, že by jí dámy Fonteineových nikdy neodpustily, kdyby před nimi zatajila Elleninu smrt. Hlavně babička měla pro Ellen zvláštní slabost, a to bylo vzácné, protože jinak by se v celém okrese těžko našel člověk, který by jí stál za pohled. „Tak ven s tím,“ naléhala babička a ostře si měřila Scarlett. „Copak to nevíš, slečinko?“

„Víte, dostala jsem se domů až den po bitvě,“ vyhrkla prudce Scarlett. „Všichni Yankeeové už byli pryč. Tatínek… Tatínek mi řekl, že – že je přemluvil, aby dům nevypálili, protože Suellen a Carreen měly tak těžký tyfus, že se nesměly nikam vézt.“

„Poprvé slyším, že by nějaký Yankee udělal něco slušného,“ prohlásila babička, jako by litovala, že slyší o vetřelcích něco dobrého. „Jak se daří děvčatům teď?“

„Ach, už je jim líp, mnohem líp. Už jsou skoro v pořádku, ale jsou strašně slabé,“ odpověděla Scarlett. A pak, když viděla, že stará paní má už na rtech otázku, které se tolik děsila, zoufale hledala, jak by převedla řeč na něco jiného. „Ráda – ráda bych se vás zeptala, jestli byste nám nemohly přenechat nějaké jídlo. Yankeeové u nás spásli všechno jako hejno kobylek. Ale jestli samy máte málo, stačí, když mi to rovnou řeknete, a…“

„Pošli si Porka s vozem a dostaneš půlku ze všeho, co máme: rýži, kroupy, šunku, pár kuřat,“ odpověděla stará paní a podívala se po Scarlett bleskurychlým pohledem. „Ale tolik není třeba! Na mou duši, já…“

„Ani slovo! Nechci nic slyšet. Jsme přece sousedé!“

„Jste tak hodné, že nevím, jak… Ale teď už musím jít. Doma by si o mě dělali starost.“ Babička prudce vstala a vzala Scarlett za paži. „Vy dvě tu zůstaňte,“ nařídila a strkala Scarlett k zadnímu vchodu. „Musím si s touhle holčičkou promluvit mezi čtyřma očima. Pomoz mi ze schodů, Scarlett.“ Mladá slečna a Sally se rozloučily a slíbily, že se brzy zajedou podívat. Užíraly se zvědavostí, co babička asi chce po Scarlett, ale musely počkat, jestli jim to prozradí sama. Se starými dámami je to těžké, šeptala Mladá slečna Sally, když se vracely zpátky k přerušenému šití. Scarlett stála s uzdou v ruce a měla tupý pocit u srdce. „Tak,“ zeptala se babička a podívala se jí do očí, „co se vlastně stalo v Taře? Co přede mnou skrýváš?“ Scarlett zvedla hlavu, podívala se do pronikavých očí a poznala, že dokáže říci pravdu, aniž se rozpláče. Před starou paní Fontaineovou nesměl nikdo plakat bez výslovného dovolení. „Matka zemřela,“ prohlásila věcně. Prsty ruky ležící na její paži se křečovitě sevřely, až to bolelo, a vrásčitá zažloutlá víčka zamrkala. „Zabili ji Yankeeové?“

„Zemřela na tyfus. Zemřela – den před mým návratem.“

„Nemysli na to,“ kladla jí stroze na srdce babička a Scarlett si všimla, že přitom naprázdno polkla. „A tatínek?“

„Tatínek – tatínek už není tím, čím býval.“

„Jak to myslíš? Vyjádři se jasně. Je nemocný?“

„Z toho šoku – je takový divný… Není…“

„Neopakuj mi, že není tím, čím býval. Myslíš, že se mu to popletlo v hlavě?“Pro

Scarlett bylo úlevou slyšet pravdu vyjádřenou tak bez obalu. Stará paní byla moc hodná, když se ji nesnažila utěšovat, protože to by se určitě rozplakala. „Ano,“ odpověděla sklesle, „pomátl se. Chová se, jako by byl duchem nepřítomen, a občas si ani nepamatuje, že matka zemřela. Babičko, nemůžu se dívat na to, jak celé hodiny jen sedí a čeká na ni, dokonce velice trpělivě, když přece v sobě nemíval víc trpělivosti než malé dítě. Ale horší je, když si vzpomene, že nás navždy opustila. To pak sedí a napíná uši, jestli náhodou nejde, a najednou vyskočí, vyběhne z domu a běží rovnou na hřbitůvek. A potom se přivleče zpátky celý uslzený a opakuje dokolečka, až bych nejradši začala nahlas křičet: ‚Katie Scarlett, paní O’Harová je mrtvá. Tvoje matka je mrtvá,‘ a mně je pokaždé, jako bych tu hrůzu slyšela poprvé. A někdy pozdě v noci slýchám, jak ji volá, a tak vstanu a jdu k němu a musím mu říkat, že matka je dole u černochů, protože některý onemocněl. A tatínek brblá, že si nedá pokoj a pořád musí někoho ošetřovat. A dostat ho zpátky do postele dá spoustu práce. Je jako malé dítě. Škoda že tu nemůže být pan doktor Fontaine! Určitě by tatínkovi pomohl! A Melanie taky potřebuje lékaře. Nezotavuje se po porodu, jak by měla…“

„Melly – má děťátko? A bydlí u vás?“

„Ano.“

„Co má Melly co dělat u vás? Proč není v Maconu u tetičky a jejích příbuzných? Nezdálo se mi, že bys ji měla dvakrát ráda, holčičko, přestože je Charlesova sestra. Tak mi hezky všechno pověz. Jak je to?“

„To by trvalo dlouho, paní Fontaineová. Nechcete se raději vrátit dovnitř a posadit se?“

„Klidně postojím,“ odpověděla stručně babička. „Kdybys vyprávěla před ostatními, začaly by se děsit a ty by ses začala litovat. Tak ven s tím!“

Scarlett začala zadrhovaně o obléhání a Melaniině stavu, ale když vyprávění pokračovalo pod přísným pohledem starých očí, které ani jednou neuhnuly stranou, začala postupně nalézat slova, závažná a hrozná slova. Všechno se jí vybavilo, horký den k padnutí, kdy se Melanii narodilo dítě, příšerný strach, útěk i to, jak je Rhett opustil. Vyprávěla o divoké tmě té noci, planoucích táborových ohních, u nichž mohli sedět naši vojáci stejně dobře jako nepřátelští, štíhlé komíny, které jí padly do oka v ranním slunci, mrtvoly vojáků i koní ležící na silnici, hlad, opuštěnost i strach, že Tara byla vypálena.

„Říkala jsem si, že když se dostanu domů, matka všechno zařídí a já budu moci odhodit ztěžklé břemeno. Cestou domů jsem si myslela, že už mám nejhorší za sebou, ale když jsem se dozvěděla, že matka zemřela, pochopila jsem, co doopravdy znamená slovo nejhorší.“Scarlett

sklopila oči k zemi a čekala, co řekne babička. Ticho však trvalo tak dlouho, až si v duchu říkala, že babička možná ani nechápe její zoufalou situaci. Nakonec ale přece uslyšela stařecký hlas a zněl laskavě, laskavěji, než jej kdy Scarlett slyšela, ať promlouval na kohokoli:

„Holčičko, pro ženu je strašné, když musí čelit tomu nejhoršímu, co ji může potkat, protože jakmile se jednou ocitla tváří v tvář tomu nejhoršímu, tak se už nikdy nedokáže ničeho doopravdy bát. A pro ženu je velmi špatné, když se něčeho nebojí. Myslíš si, že nechápu, co jsi mi vypravovala, všechno, co jsi zažila? Kdepak, chápu všechno moc dobře. Když mi bylo asi tolik, kolik je teď tobě, zažila jsem povstání indiánů, těsně po masakru ve Fort Mims… Ano,“ pokračovala nepřítomným, vzdáleným tónem, „bylo mi asi tolik, jako je tobě, protože se to odehrálo před více než padesáti lety. Podařilo se mi utéct do křoví a schovat se. Tak jsem zůstala ležet a sledovala jsem, jak Kríkové vypálili náš dům a skalpovali všechny moje sourozence, bratry i sestry. A já nemohla dělat nic jiného, než tiše ležet a modlit se, aby si někdo ve světle plamenů nevšiml, kde se skrývám. A pak vyvlekli ven matku a zabili ji asi šest metrů od mé skrýše. A taky ji skalpovali. A každou chvíli k ní přiskočil nějaký indián a zaťal jí do hlavy tomahawk. Byla – byla jsem maminčin mazlíček – a musela jsem tam bezmocně ležet a na všechno se dívat. A ráno jsem se vydala k nejbližšímu lidskému příbytku a ten byl vzdálený skoro padesát kilometrů. Trvalo mi tři dny, než jsem se tam dostala, všude samé močály a indiáni, a lidi si potom mysleli, že se zblázním… Tak jsem se seznámila s doktorem Fontainem. Staral se o mě… Ach, bože, už je to, jak říkám, padesát let a od té doby jsem se nikoho a ničeho nebála, protože jsem zažila to nejhorší, co mě mohlo potkat. A tím, že jsem se neuměla bát, jsem si způsobila spoustu trápení a připravila jsem se o mnoho radostí. Bůh stvořil ženy jako bázlivá, vyděšená stvoření a na ženě, která se nebojí, je něco nepřirozeného… Scarlett, vždycky se musíš něčeho bát – stejně jako musíš něco milovat…“

Babiččin hlas pomalu dozněl a paní Fontaineová zůstala mlčky stát s očima ohlížejícíma se o půl století zpátky ke dni, kdy se bála. Scarlett se netrpělivě pohnula. Myslela si, že babička ji pochopí a třeba jí poradí, jak by mohla vyřešit své problémy. Ale místo toho začala jako všichni starci vykládat o věcech, které se přihodily dřív, než se normální lidi narodili, a které nikoho nezajímají. Scarlett si vyčítala, že se jí vůbec svěřila.

„Jeď domů, holčičko, nebo si o tebe budou dělat starost,“ probrala se babička najednou z mlčení. „Pošli si Porka s vozem, hned dneska odpoledne… A nemysli si, že někdy budeš moct shodit své břemeno. To nejde. Vím, co říkám.“ Indiánské léto se toho roku protáhlo až do listopadu a všichni v Taře prožívali v těchto horkých dnech hezké chvíle. Nejhorší měli za sebou. Měli koně a nemuseli se štvát pěšky. Měli smažená vajíčka a smaženou šunku k večeři, aby přerušili monotónní jídelníček složený z jamů, burských oříšků a křížal, a při jedné slavnostní příležitosti přišlo na stůl dokonce pečené kuře. Konečně se podařilo chytit i starou svini, která teď i se selaty ryla a chrochtala blahem pod domem, kde měly provizorní chlívek. Prasata občas kvičela tak hlasitě, že se v domě navzájem neslyšeli, ale nikomu to nevadilo. Prasečí kvičení ohlašovalo vepřové maso pro bělochy a vnitřnosti pro černochy, na které dojde s příchodem chladného počasí a doby zabíjaček, ohlašovalo dostatek jídla na celou zimu pro všechny.

Návštěva u Fontaineových dodala Scarlett víc odvahy, než sama tušila. Už pouhé vědomí, že má sousedy, že někteří rodinní přátelé a některé staré domy přežily katastrofu, zahánělo sklíčenost ze strašné ztráty a pocit osamělosti, které ji pronásledovaly během prvních týdnů po návratu do Tary. A Fontaineovi i Tarletonovi, jejichž plantáže nebyly armádě tolik na ráně, se s ní dělili s největší ochotou o to málo, co sami měli. V okrese odjakživa soused pomáhal sousedovi a nikdo od Scarlett nepřijal ani vindru, protože – jak se vyjadřovali – sama by pro ně udělala totéž a že jim bude moci všechno nějak zaplatit příští rok, až Tara zase začne vynášet.

Scarlett tedy měla jídlo pro celou domácnost, koně, peníze a šperky odebrané zatoulanému Yankeeovi a ze všeho nejnaléhavěji potřebovala nové oblečení. Věděla, že by bylo riskantní poslat Porka na jih, aby nakoupil oděvy, protože by mu Yankeeové i vlastní vojáci snadno mohli vzít koně. Ale alespoň měla peníze na nákup oděvů, koně a vůz, jimiž by se pro ně dalo dojet, a Porkovi by se třeba mohlo podařit projet, aniž by ho chytili. Ano, nejhorší už měla za sebou.

Každé ráno, když vstávala, děkovala bohu za bledě modrou oblohu a teplé slunce, protože každý den přinášející dobré počasí zároveň oddaloval den, kdy bude nutné teplé oblečení. A s každým teplým dnem se také zvětšovala hromada bavlny vršící se v prázdných chatrčích po černoších, jediném místě na plantáži, kam se daly shromažďovat zásoby. Na polích zůstalo víc bavlny, než s Porkem původně odhadovali, možná celé čtyři žoky, a chatrče budou brzy plné.Scarlett

neměla v úmyslu vlastnoručně sklízet bavlnu, ani po jízlivých poznámkách, jimiž ji zasypala stará paní Fontaineová. Bylo nemyslitelné, aby ona, dáma z rodu O’Harových a nová paní Tary, pracovala na poli. Snížila by se tím na úroveň rozcuchané paní Slatteryové a její dcery Emmie. Představovala si, že práci na poli zastanou černoši, kdežto ona se zotavujícími se sestrami bude pečovat o dům, ale nakonec narazila na ještě silnější kastovní předsudky, než byly její vlastní. Pork, chůva i Prissy začali při zmínce, že by měli pracovat na poli, hlasitě protestovat. Neustále zdůrazňovali, že jsou domácí služebnictvo, a ne nádeníci z pole. Zvláště chůva vehementně zdůrazňovala, že jakživa nepracovala v hospodářství. Narodila se ve skvělém domě Robillardových, vůbec ne v černošské chatrči, byla vychována v ložnici staré slečny Robillardové a měla ustláno na podlaze u nohou její postele. Jediná Dilcey neprotestovala a zpražila Prissy tak přísným pohledem, až se začala kroutit.

Scarlett na protesty stejně nedala a vyhnala všechny mezi řádky bavlníkových keřů. Ale chůva s Porkem pracovali tak pomalu a tak si přitom naříkali, že Scarlett poslala chůvu raději do kuchyně vařit a Porka do lesa a k řece, aby chytal do ok králíky a vačice a lovil na udici ryby. Sklízení bavlny bylo pod Porkovu důstojnost, ale lov a rybolov ne.

Potom zkusila vyhnat na pole sestry s Melanií, ale nedopadla lépe než s černochy. Melanie vydržela na prudkém slunci trhat čistě, rychle a ochotně nejvýš hodinu, ale pak beze slova omdlela a musela zůstat týden ležet. Suellen, celá zamračená a uplakaná, předstírala, že také omdlela, ale jakmile jí Scarlett vylila do obličeje vodu z tykve, přišla okamžitě k sobě a prskala jako rozzuřená kočka. Nakonec otevřeně odmítla pracovat.

„Nebudu se dřít na poli jako nějaká černoška. Nezvládnu to. A co kdyby se o tom dozvěděl někdo z našich známých? Co kdyby – kdyby se to dozvěděl pan Kennedy? Kdyby to tak viděla maminka…“

„Ještě jednou se nahlas zmíníš o matce, Suellen O’Harová, a dostaneš na místě facku,“ vykřikla Scarlett. „Matka se dřela víc než každý černoch a ty to dobře víš, fajnovko jedna!“

„Nedřela! Aspoň ne na poli. A ty mě nedonutíš. Řeknu to na tebe tatínkovi, ten mě nebude nutit!“

„Opovaž se obtěžovat tatínka s našimi starostmi!“ křičela Scarlett, rozpolcená mezi vztekem na sestru a strachem o otce.

„Já ti pomůžu,“ vložila se do debaty poddajně Carreen. „Budu pracovat za Sue i za sebe. Ještě jí není dobře a neměla by být na sluníčku.“

Scarlett jí poděkovala. „Jsi hodná, zlato,“ ale ustaraně si měřila mladší sestru. Carreen, která bývala odjakživa jemně růžová a bílá jako květy ze sadu rozváté jarním vánkem, už nebyla růžová, ale přesto měla ve svém roztomilém zamyšleném výrazu něco z květu. Od té doby, co se probrala z bezvědomí, a zjistila, že Ellen zemřela, ze Scarlett se stala úplná megera, celý svět se změnil a v nových dnech ji čeká jen samá nekonečná práce, se chovala tiše a trochu duchem nepřítomně. Carreen neměla v jemné povaze schopnost přizpůsobit se změnám. Nedokázala prostě pochopit, co se stalo, obcházela Taru jako náměsíčná a dělala, co se jí řeklo. Vypadala, a také opravdu byla, křehká, ale na druhé straně byla ochotná, poslušná a úslužná. Když nevykonávala, co jí Scarlett uložila, měla pořád v rukou růženec a rty se jí neustále pohybovaly v mlčenlivých modlitbách za matku a Brenta Tarletona. Scarlett si neuvědomovala, že Carreen si Brentovu smrt tolik bere a že se dosud nevzpamatovala ze svého žalu. Pro Scarlett byla Carreen pořád „mrňavá sestra“, příliš mladá na lásku a vážnou známost.

Scarlett stála na slunci mezi řádky bavlníkových keřů, záda celá polámaná od věčného ohýbání a ruce zhrublé od drsných tobolek, a přála si mít sestru, která by v sobě měla Suelleninu energičnost a sílu a Carreeninu vrozenou laskavost. Carreen totiž česala pilně a poctivě. Ale po hodině práce se ukázalo, že se pro takovou práci ještě dost nezotavila ona, a ne Suellen. Proto ji Scarlett poslala také domů.Uprostřed

dlouhých řádků s ní zůstaly jen Dilcey a Prissy. Prissy česala bavlnu lenivě, křečovitě, stěžovala si, že ji bolí nohy a záda, že má vnitřní potíže a je úplně vyčerpaná, až její matka nakonec popadla tuhý stonek bavlníkového keře a nařezala jí, až začala vřískat. Potom pracovala trochu lépe a dávala si pozor, aby se matce nepřiblížila na dosah.

Dilcey pracovala neúnavně a mlčky jako stroj a Scarlett s polámanými zády a ramenem rozedřeným do krve od těžkého pytle na bavlnu, který na něm měla pověšený, si v duchu říkala, že by Dilcey nevyvážili ani zlatem.

„Dilcey,“ řekla nahlas, „až se vrátí dobré časy, nikdy ti nezapomenu, co jsi pro nás udělala. Jsi opravdu moc hodná.“

Bronzová obryně se potěšeně neušklíbla ani se nezačala celá kroutit, jako to dělali ostatní černoši, když je někdo pochválil. Obrátila nepohnutý obličej ke Scarlett a důstojně pravila: „Děkuju, pani. Dyť pan Gerald i slečna Ellen na mě byli voba moc hodný. Pan Gerald koupil i mojí Prissy, abych se netrápila, a na to nemůžu nikdy zapomenout. Já sem napůl indiánka a indiáni nezapomínaj, kdo na ně byl hodnej. Nezlobte se na mě kvůli Prissy. Je to takový budižkničemu. Jako šickí černoši je podobná otcovi. A její otec byl dost přitroublej.“

Přestože si Scarlett jen s obtížemi vynutila od ostatních pomoc při česání bavlny a přestože byla sama od těžké práce utahaná, s přibývajícím množstvím bavlny dopravované z pole do chatrčí se jí postupně zlepšovala nálada. Bavlna ji čímsi chlácholila a uklidňovala. Tara přece zbohatla z bavlny podobně jako celý Jih a Scarlett byla natolik Jižankou, aby byla přesvědčena, že Tara i celý Jih se díky rudým polím znovu postaví na nohy.

Ta trocha bavlny, kterou sklidila, neznamenala moc, ale přece jen to bylo něco. Vynese jí alespoň trochu konfederačních peněz a nebude muset vydávat vzácné zelené dolary a zlato z Yankeeovy náprsní tašky, dokud to opravdu nebude nutné. Příští jaro se pokusí vyreklamovat Velkého Sama i ostatní nádeníky, které povolala do svých služeb vláda Konfederace, a když je nepropustí, použije Yankeeovy peníze a najme si nádeníky od sousedů. Příští jaro bude jen sázet a zase sázet… Narovnala unavená záda, přehlédla hnědnoucí podzimní pole a v duchu už viděla lány s úrodou, která se na nich bude zelenat a vlnit příští rok.

Příští jaro! Do příštího jara třeba válka skončí a vrátí se dobré časy. A časy budou určitě lepší, ať Konfederace vyhraje nebo prohraje. Všechno bude lepší než věčná hrozba nájezdů obou armád. Až válka skončí, plantáž je slušně uživí. Ach, kdyby už ta válka skončila! Pak by lidé alespoň mohli sázet plodiny s jakous takous jistotou, že je sklidí!

Scarlett měla znovu naději. Válka nemohla trvat věčně. Měla trochu bavlny, měla jídlo, měla koně, měla malou, ale cennou zásobičku peněz. Ano, nejhorší už měla za sebou!





Kapitola 27

Jednoho dne v polovině listopadu seděli v poledne u oběda a zrovna dojídali zbytek moučníku, který chůva nějak splácala dohromady z kukuřičné mouky a sušených kanadských borůvek a osladila jej čirokovým sirupem. Ve vzduchu bylo cítit mrazík, první mrazík roku, a Pork stojící za Scarlettinou židlí si radostně zamnul ruce a zeptal se: „Co myslíte, slečno Scarlett, neměli bysme si už udělat zabijačku?“

„Že už se ti sbíhají sliny na ty vaše oblíbené vepřové droby, viď?“ ušklíbla se vesele Scarlett. „Já bych si ostatně taky dala čerstvé vepřové, a když nám počasí vydrží ještě pár dní, můžeme…“

Melanie, která právě nesla lžíci k ústům, ji přerušila.

„Poslouchej, miláčku! Někdo sem jede!“

„Někdo tam řve,“ řekl Pork, najednou celý nesvůj.

Ostrým podzimním vzduchem se jasně nesl dusot koňských kopyt, bušících prudce jako vyděšené srdce, a pak se ozval pronikavý ženský výkřik: „Scarlett! Scarlett!“

Všichni se po sobě bezmocně podívali a po chvíli, která jim připadala jako celá věčnost, odsunuli židle a vyskočili. Poznali hlas Sally Fontaineové, přestože zněl tak pronikavě hrůzou. Sally se před hodinou zastavila cestou do Jonesboro na kus řeči v Taře. A teď, když se nahrnuli jeden přes druhého k přednímu vchodu, ji spatřili štvát se s větrem o závod na zpěněném koni po příjezdové cestě s vlasy vlajícími za zády a kloboukem houpajícím se na stuhách zavázaných pod krkem. Nepřitáhla koni uzdu, ale hnala se tryskem jako šílená přímo k nim a ukazovala rukou zpátky za sebe.

„Yankeeové přicházejí! Viděla jsem je! Na silnici! Yankeeové…“

V poslední chvíli strhla koně rázně stranou, aby nevyskočil na hlavní schodiště. Prudce zahnul, třemi skoky se přehnal přes postranní trávník a pak s ním Sally přeskočila živý plot vysoký metr a dvacet centimetrů, jako by byla na lovu. Všichni slyšeli prudký dusot kopyt na zadním dvoře a potom v úzké uličce mezi černošskými chatrčemi a pochopili, že Sally míří zkratkou přes pole k Mimóze.

Na okamžik zůstali stát jako přimrazení a potom Suellen s Carreen začaly popotahovat a proplétat si navzájem prsty. Malý Wade zůstal stát jako přibitý, celý se třásl a neuronil jedinou slzičku. Konečně přišlo to, čeho se bál celou dobu od útěku z Atlanty. Blíží se Yankeeové a chytí ho.

„Yankeeové?“ zeptal se Gerald duchem nepřítomně. „Ale ti už tady přece byli.“

„Rodičko boží!“ vykřikla Scarlett a její pohled se setkal s vyděšeným pohledem Melanie. Zase jí bleskově projely hlavou vzpomínky na hrůzy poslední noci v Atlantě, trosky domů rozeseté po kraji, všechna vyprávění o znásilňování, mučení a vraždění. Zase se jí vybavil yankeeovský voják stojící v hale s Elleninou skříňkou na šití v ruce. Opakovala si v duchu: Umřu. Umřu na tomhle místě. Myslela jsem si, že už máme všechno z krku. Umřu. Už víc nevydržím.

Vtom jí pohled padl na osedlaného koně, přivázaného u sloupku a čekajícího, až na něj sedne Pork a pojede něco vyřídit k Tarletonovým. Její kůň! Její jediný kůň! Yankeeové jí ho seberou stejně jako krávu a tele. A taky svini i s mladými… Ach, kolik jen hodin trvalo, než stačili pochytat svini a její neposedná selata! A taky jí poberou kohouta i s hnízdícími slepicemi a kachnami, které dostala od Fontaineových. A jablka i jamy uložené v bedýnkách ve spíži. A mouku a rýži a hrách. A peníze z náprsní tašky yankeeovského vojáka. Poberou jim všechno a nechají je pomřít hlady.

„Nedostanou je!“ vykřikla nahlas, až se po ní všichni vyděšeně ohlédli, jestli se náhodou z té strašné novinky nepomátla. „Nebudu mít hlad! Nedostanou je!“

„Co je, Scarlett? Co je?“

„Koně! Krávu! Prasata! Nedostanou je! Nedopustím, aby se jich zmocnili!“Scarlett

se prudce obrátila na čtyři černochy, kteří se k sobě choulili mezi dveřmi a v černých obličejích byli neopakovatelným způsobem popelaví.

„Močál!“

„Jaký močál?“

„Močál u řeky, hlupáci! Zažeňte prasata do močálu. Všichni. A rychle. Porku, ty vlez s Prissy pod dům a vyžeň prasata. Suellen, nacpěte si koše jídla, kolik unesete, a zmizte do lesa. Chůvo, schovej stříbro zase do studně. A ty, Porku, poslouchej, co ti říkám, a nestůj tu takhle! Vezmi s sebou tatínka. Neptej se hloupě, kam! To je přece jedno, hlavně někam pryč! Jdi s Porkem, tatínku. Musíš být hodný.“

Ani v šíleném zmatku a strachu nezapomněla, jaký vliv by na Geraldovu vyšinutou mysl mohl mít pohled na modré uniformy. Zarazila se, zalomila rukama a vyděšené vzlykání malého Wadea, který se chytal Melaniiny sukně, ještě zvětšovalo paniku, jež se jí zmocňovala.„Co

mám dělat já, Scarlett?“ zeptala se Melanie hlasem, který se svým klidem odrážel od ostatního naříkání, pláče a nervózního šoupání nohou. Melanie byla v obličeji bledá jako stěna a celá se třásla, ale samotný tón jejího hlasu Scarlett uklidnil a prozradil jí, že k ní všichni vzhlížejí a čekají od ní rozkazy a vedení.

Než stačila dokončit větu, Melanie se vysmekla z Wadeova sevření, seběhla ze schodů, rozběhla se ke koni a v běhu si zvedala široké sukně. Scarlett na zlomek vteřiny zahlédla vyhublé nohy, zvlnění sukní a spodního prádla, a už byla Melanie v sedle. Nohy se jí houpaly vysoko nad třmeny. Uchopila uzdu, patami kopla koně do boků, ale pak mu s obličejem zrůzněným hrůzou prudce přitáhla uzdu.

„Můj syn!“ křičela. „Můj synáček! Yankeeové ho zabijou! Podejte mi ho!“

Rukou se držela hrušky sedla a chystala se sesmeknout dolů, ale vtom na ni zakřičela Scarlett.

„Jeď! Jeď! Jeď pro krávu! Syna si vezmu na starost já! Říkám ti, jeď! Myslíš, že dopustím, aby se zmocnili Ashleyho dítěte? Jeď!“

Melly se zoufale ohlédla, ale kopla koně do boků patami, až prudce vyrazil po příjezdové cestě k pastvině a od kopyt mu lítal štěrk.

Scarlett si pomyslela: V životě by mě nenapadlo, že uvidím Melly Hamiltonovou takhle sedět na koni! a potom vběhla zpátky do domu. Plačící Wade jí byl v patách a pokoušel se ji chytit za sukně. Když brala schody po třech, uviděla, že Suellen a Carreen běží s dýhovými košíky ke spíži a Pork tahá ne zrovna ohleduplně Geralda za paži a snaží se ho dovléci k zadnímu vchodu. Gerald mumlal jakési protesty a pokoušel se vyškubnout jako malý kluk.

Ze zadního dvora slyšela, jak chůva pronikavým hlasem křičí: „Priss! Okamžitě vlez pod dům a vyžeň mně ty podsvinčata! Dobře víš, že těma dřevěnejma mřížkama neprolezu. Dilcey, poď sem a donuť to svý budižkničemu…“

A já si myslela, bůhvíjak skvělý nápad není chovat vepře pod domem, protože je odsud nemůže nikdo ukrást, vyčítala si v duchu Scarlett. „Proč jsem jim radši nepostavila chlívek v močálu!“

Trhnutím otevřela horní zásuvku prádelníku a přehrabovala se v prádle, až nakonec nahmatala Yankeeovu náprsní tašku. Ve spěchu vyndala prsten a diamantové náušnice, které měla schované v košíčku na šití, a vrazila je do náprsní tašky. Ale kam ji má schovat? Do matrace? Do komína? Hodit ji do studny? Schovat si ji za živůtek? Kdepak, tam ne! Obrys náprsní tašky by mohl být látkou živůtku vidět, a kdyby si toho Yankeeové všimli, svlékli by ji donaha a prohledali.

Jestli to udělají, tak to nepřežiju! bleskla jí hlavou zoufalá představa.V

přízemí se rozléhal šílený rámus dupajících nohou a hlasů překřikujících pláč. Scarlett i v šíleném strachu a zmatku litovala, že nemá vedle sebe Melanii, Melly s jejím tichým hlasem. Melly, která se chovala tak statečně v den, kdy sama zastřelila Yankeeho. Melly jí byla platná víc než ti ostatní. Melly – co že to Melly křičela? Aha, její synáček!Scarlett

pevně tiskla k tělu náprsní tašku a proběhla halou do pokoje, kde spinkal malý Beau v nízké kolébce. Popadla ho rázně do náruče, chlapeček se přitom vzbudil, začal mávat drobnými pěstičkami a ospale slintal.

Scarlett uslyšela, jak Suellen křičí: „Dělej, Carreen! Dělej, už máme dost. No tak, sestřičko, pospěš si!“ Ze zadního dvora se rozlehlo divoké kvičení a nespokojené chrochtání. Scarlett přiskočila k oknu a spatřila, jak chůva namáhavě supí po bavlníkovém poli a pod každou paží drží jedno zuřivě se vzpouzející sele. Za ní se hnal Pork, který také nesl dvě selata a ještě před sebou postrkoval Geralda. Gerald klopýtal brázdami a mával ve vzduchu holí.

Scarlett se vyklonila z okna a zakřičela: „Postarej se o svini, Dilcey! Donuť Prissy, ať ji vyžene ven. Pak ji můžeme hnát přes pole.“Dilcey

zvedla hlavu a bronzový obličej měla celý utrápený. V zástěře držela hromadu stříbrného stolního náčiní. Prstem ukazovala pod dům.

„Svině kousla Prissy a teď ji nechce pustit.“

Dobře jí udělala, řekla si v duchu Scarlett. Rychle se vrátila do svého pokoje a ve spěchu vyndala ze skrýše náramky, brož, miniaturní portrét a hrnek, který našla u mrtvého Yankeeho. Ale kam je má schovat? Nést v jedné ruce malého Beaua a ve druhé náprsní tašku s těmi cetkami bylo nepohodlné. Scarlett užuž chtěla položit chlapečka na postel.

Jakmile přestal cítit její náruč, začal naříkat a Scarlett dostala jako na zavolanou spásný nápad. Může být lepší skrýš než plínky na malém dítěti? Rychle chlapce obrátila, vytáhla mu na zadečku šatičky a zastrčila náprsní tašku pod plínku. Chlapeček přitom začal křičet ještě hlasitěji, a tak mu Scarlett raději rychle přitáhla trojúhelníkový kus látky kolem mrskajících se nožiček.

A teď, řekla si v duchu a zhluboka se nadechla, teď rychle do močálu.Jednou

rukou popadla vřeštícího chlapečka, druhou k sobě tiskla šperky a prudce vyrazila do horní haly. Najednou její rázné kroky dozněly, jako když utne, a kolena se jí roztřásla hrůzou. V domě bylo takové ticho! Nic se nepohnulo, až na ni sáhl děs! Copak všichni utekli a ji tu nechali? Copak na ni nikdo nepočkal? Když vydávala rozkazy, nemyslela tím, že ji mají nechat v domě samotnou. V těchto dnech může osamělou ženu potkat cokoli, a teď, když přicházejí Yankeeové…Ozval

se tichý zvuk, ale Scarlett to trhlo. Prudce se otočila a uviděla, jak se u zábradlí krčí její zapomenutý syn s očima vytřeštěnýma hrůzou. Chtěl něco říct, ale sevřené hrdlo mu pracovalo naprázdno.

„Vstaň, Wade Hamptone,“ nařídila mu úsečně. „Vstaň a pojď. Matka tě teď nemůže nést.“

Přiběhl k jí jako malé vyděšené zvířátko, chytil se za širokou sukni a zabořil do ní hlavu. Cítila, jak se jí drobnýma ručičkama pokouší záhyby látky obejmout nohy. Vykročila dolů po schodech, při každém kroku cítila, jak jí překážejí synovy ruce, jimiž ji tahal za sukni, a ostře na něj houkla: „Okamžitě mě pusť, Wade! Pusť mě a pojď se mnou!“ Ale syn se k ní tiskl o to křečovitěji.

Když sešla na odpočívadlo, celé přízemí jako by vyskočilo až k ní a vrhlo se jí kolem krku. Všechny známé, milované kusy nábytku jako by šeptaly: „Sbohem! Sbohem!“ Z hrdla se jí vydral vzlyk. Dveře do kanceláře, kde Ellen vždycky tak pilně pracovala, byly otevřené a Scarlett zahlédla roh starého sekretáře. A v jídelně byly odstrčené židle a na stole zůstaly opuštěné talíře s jídlem. Na podlaze ležely pestré koberce, které Ellen sama tkala a barvila. A na stěně visel starý portrét babičky Robillardové s napůl odhalenou hrudí, s vlasy vyčesanými do vysokého účesu a s tak vykrojeným chřípím, že na obraze vypadala, jako by vychovaným způsobem bez přestání dávala najevo pohrdání. Všechno, co patřilo ke Scarlettiným nejstarším vzpomínkám, všechno, co bylo spojeno s jejími nejhlubšími kořeny, křičelo: Sbohem! Sbohem, Scarlett O’Harová!

Yankeeové všechno spálí – úplně všechno!

Měla pocit, že se naposledy dívá na domov, naposledy, až na to, co uvidí z úkrytu v lese nebo v močálu, vysoké komíny zahalené kouřem a střechu hroutící se v plamenech.

Nemůžu tě opustit, řekla si v duchu a zuby jí zadrkotaly hrůzou. Nemůžu tě opustit. Tatínek by tě taky neopustil. Tenkrát jim přece řekl, že tě budou muset zapálit nad jeho hlavou. A tentokrát tě budou muset zapálit nad hlavou mně, protože já tě taky nedokážu opustit. Jsi všechno, co mi zbylo.

Jakmile se rozhodla, strach ji trochu přešel a zůstal jí jen mrazivý pocit v prsou, jako by naděje i strach zmrzly. Stála na místě a najednou uslyšela, jak se stromořadím blíží dusot spousty koňských kopyt, cinkání postrojů a řinčení šavlí narážejících na pochvy, a pak drsný hlas zavelel: „Sesednout!“

Scarlett se prudce sklonila k dítěti, které se k ní tisklo, a naléhavým, ale nezvykle něžným hlasem poprosila: „Pusť mě, Wade, miláčku! Běž rychle dolů a přes zadní dvůr utíkej k močálu. Bude tam na tebe čekat chůva a tetička Melly. Běž, co ti nohy stačí, zlato, a neboj se.“

Protože změnila tón, chlapec zvedl hlavu a Scarlett se zděsila výrazu jeho očí, připomínajících pohled malého králíčka chyceného do oka.„Ach,

matko boží,“ modlila se. „Nedopusť, aby na něj přišly křeče! Před Yankeei ne! Nesmí poznat, že se jich bojíme.“ Ale když se jí chlapec nepouštěl a tiskl se k ní ještě křečovitěji, řekla nahlas, aby jí rozuměl: „Chovej se jako malý muž, Wade. Vždyť je to jen banda prokletých Yankeeů!“

A potom sešla ze schodů, aby přijala jejich návštěvu. Sherman táhl napříč Georgií, od Atlanty až k moři. Za ním zůstaly kouřící ruiny Atlanty, která byla zapálena v okamžiku, kdy ji opustila armáda v modrém. Před ním se táhlo skoro pět set kilometrů území hájeného nanejvýš hrstkou příslušníků státní milice a holobrádky sloužícími v domobraně.

Byla to úrodná část státu, posetá plantážemi poskytujícími přístřeší ženám a dětem, přestárlým lidem a černochům. V pruhu širokém sto třicet kilometrů Yankeeové drancovali a vypalovali domy. Stovky domů lehly popelem, stovky domů, v nichž se rozlehly jejich kroky. Ale pro Scarlett pozorující, jak se do haly v přízemí hrnou modré kabáty, nešlo o záležitost týkající se celého státu. Pro ni to byla zcela osobní nepřátelská akce namířená proti ní, její rodině a všemu, co jí patřilo.

Stála u paty schodiště s kojencem v náruči a s Wadem, který se k ní pevně tiskl a schovával si hlavu do její sukně, zatímco celý dům se hemžil Yankeei, kteří se kolem ní hrubě drali nahoru, tahali do haly v přízemí nábytek, vráželi bodáky a nože do čalounění a hledali ukryté cennosti. Nahoře rozřezávali matrace a péřové podušky, až pomalu nebylo vidět pro peří vznášející se ve vzduchu a pomalu slétající až dolů na její hlavu. Bezmocný vztek v ní udusil i zbytek strachu, který v ní ještě zbyl, protože musela nemohoucně přihlížet, jak rabují, kradou a ničí všechno, nač přijdou, v jejím vlastním domě.

Velící seržant byl křivonohý zešedivělý skrček s tváří vyboulenou velkým kusem žvýkacího tabáku. Předběhl své podřízené, postavil se před Scarlett, bez zábran plival na podlahu i na její sukně a stručně prohlásil: „Dejte mně, co máte v týhle ruce, milospani.“

Scarlett úplně zapomněla na cetky, které chtěla někam schovat, a s pohrdavým úsměškem, který byl, jak doufala, stejně výmluvný jako výraz babičky Robillardové na portrétu, hodila všechno na podlahu a div se nebavila hrabivým zápasem, který následoval.

„Eště vás budu vobtěžovat s tim prstenem a s těma náušnicema.“

Scarlett si položila kojence tak, aby ho bezpečněji držela paží, takže chudinka visel celý zrudlý a rozvřískaný hlavou dolů, a vyndala si z uší náušnice, které dostala Ellen od Geralda jako svatební dar. Potom si stáhla velký safírový prsten, který dostala od Charlese k zasnoubení.„Nehažte

je na zem. Podejte mi je,“ nařídil seržant a nastavil dlaně. „Tydlencti mizerové už maj dost. Co eště máte?“ Přejel jí pronikavým pohledem živůtek.

Scarlett se chvíli zdálo, že omdlí, protože užuž cítila, jak jí hrubé ruce hrabou na prsou a škubou jí za podvazky.

„Dala jsem vám všechno, ale pokud vím, obvykle své oběti ještě svlékáte, nebo snad ne?“

„Ale mně přeci stačí vaše slovo,“ odpověděl seržant dobrosrdečně, obrátil se a přitom si ještě jednou odplivl. Scarlett posadila chlapečka do správné polohy, pokoušela se ho uchlácholit, a přitom držela dlaň na plínce v místech, kde byla ukryta náprsní taška, a děkovala bohu, že Melanie má malé děťátko, které je zabalené do plínek.

Shora k ní doléhalo dupání těžkých bot, skřípot, jímž protestoval nábytek tahaný po podlaze, třesk porcelánu a zrcadel a kletby chrlené vojáky, když nepřišli na nic cenného. Na dvoře se rozlehl hlasitý křik: „Vodveďte je! Nenechte je utýct!“ a pak bylo slyšet zoufalé kvokání slepic, gágání kachen a kejhání hus. Scarlett projel blesk bolesti, když uslyšela příšerné kvičení, které ukončil náhlý výstřel z pistole a pochopila, že zabili svini. Čert aby vzal Prissy! Utekla a svini nechala být. Kdyby se zachránila aspoň selata! Kdyby se aspoň všichni bezpečně dostali do močálu a schovali se! Ale Scarlett neměla možnost se přesvědčit.

Stála tiše v hale, zatímco se kolem ní hemžili křičící a klející vojáci. Wade, celý vyděšený, měl prsty křečovitě zabořené do její sukně. Cítila, jak se celý třese a tiskne k ní, ale nedokázala se přimět k tomu, aby ho chlácholila. Nedokázala se přimět k tomu, aby promluvila jediné slovo na Yankee, aby je prosila, protestovala nebo dávala najevo hněv. Dokázala jen děkovat bohu, že ji nohy unesly a šíje jí držela hlavu dost vysoko. Ale když se ze schodů motal chumel vousáčů prohýbajících se pod tíží nejrůznějších nakradených věcí a Scarlett uviděla, že jeden nese v ruce Charlesovu šavli, neudržela se a vykřikla. Šavle patřila Wadeovi. Byla to šavle po otci a po dědečkovi a Scarlett ji věnovala synovi k narozeninám. Byla z toho slušná ceremonie a Melanie se rozplakala, jednak pýchou, jednak pod dojmem smutných vzpomínek, políbila Wadea a kladla mu na srdce, že se z něj musí stát statečný voják, jako byl jeho otec a dědeček. Wade byl na dárek pyšný a často si vylezl na stůl, odkud dosáhl na šavli pověšenou na stěně, a pohladil ji. Scarlett snesla pohled na to, že nenáviděné ruce nepřátel odnášejí z domu její vlastní majetek, ale chlapcovu chloubu musela zachránit. Wade po jejím výkřiku vy koukl ze skrýše jejích sukní a hlasitým vzlyknutím našel řeč i odvahu. Vztáhl ruku a křikl: „Moje!“

„Tohle si nesmíte vzít!“ vyhrkla prudce Scarlett a také vztáhla ruku. „Nemůžu, jó?“ vysmál se jí do očí drobný vojáček. „Ale klidně můžu. Přece je to rebelova šavle.“

„To je… Není. Je to šavle z války s Mexikem. Nesmíte si ji vzít. Patří synovi. Zdědil ji po dědečkovi! Prosím vás, pane kapitáne,“ vykřikla Scarlett na seržanta, „ať mi ji vrátí!“ Seržant, polichocený nečekaným povýšením, rázně přistoupil k vojáčkovi.„Ukaž,

ať se na tu šavli podívám, Bude,“ nařídil. Drobný kavalerista mu ji ochotně podal. „Má jílec z masivního zlata,“ upozorňoval. Seržant obracel šavli v nikou a podržel si jílec proti světlu, aby si mohl přečíst vyrytý nápis. „Plukovníku Williamu R. Hamiltonovi,“ luštil pomalu slova, „od jeho štábu. Za statečnost. Buena Vista 1847.“

„Ale, milospani,“ vyhrkl seržant, „v Buena Vista jsem byl taky.“

„Ovšem,“ odpověděla ledovým tónem Scarlett. „Jakpak by ne! A šlo tam do tuhýho, to vám můžu říct. V týhle válce sem nezažil nic podobnýho jako tenkrát v Mexiku. Tak řikáte, že šavle vašeho cvrčka patřila dědečkovi?“

„Jistě.“

„Tak ať si ji teda nechá,“ rozhodl seržant, spokojený se šperky a tretkami, které si mezitím svázal do kapesníku. „Ale má jílec z masivního zlata,“ opakoval naléhavě drobný kavalerista.„Necháme

jí šavli, aby na nás vzpomínala,“ ušklíbl se seržant. Scarlett popadla šavli a ani nepoděkovala. Proč by měla děkovat zlodějům, že jí vrátili její vlastní majetek? Tiskla k sobě šavli, zatímco drobný kavalerista se hádal a handrkoval se seržantem. „Ksakru, já tu těm zatracenejm rebelům nechám něco takovýho, že na mě do smrti nezapomenou,“ vykřikl vojín, když seržanta nakonec přešel dobrý rozmar a houkl na něj, ať táhne k čertu a neremcá. Drobný kavalerista se výhrůžně rozběhl do zadního traktu domu a Scarlett volněji vydechla. O vypálení domu nepadlo ani slovo. Nikdo jí nenařídil, ať odejde, aby mohli zapálit dům. Třeba – třeba… Shora se přiřítila skupina vojáků a proběhla dolní halou. „Našli jste něco?“ zeptal se seržant. „Jedno prase a pár kuřat a kachen.“

„Trošku kukuřice, nějaký fazole a pár jamů. Ta bestie na koni, kterou jsme zahlídli, je určitě varovala.“

„Seš dneska samá uctivost, co?“

„Tady jsme toho moc nenašli, seržante. Očesal jste ji sám. Měli bychom se pohnout dál, než se celý okolí doví, že jsme přijeli.“

„Kopali ste pod udírnou? Většinou maj šecko zakopaný tam.“

„Udírnu už nemaj.“

„Kopali ste pod černošskejma chatrčema?“

„V těch je akorát bavlna. Zapálíme ji.“ Na zlomek vteřiny Scarlett bleskla vzpomínka na horké dny strávené na poli bavlny, znovu pocítila strašnou bolest v zádech a vybavila si do krvava rozedřená ramena. A všechno zbytečně. Je po bavlně.„Moc

vám toho nezbylo, co, milospani?“

„Vaši vojáci tu už jednou byli,“ odpověděla Scarlett chladně.

„Máte pravdu. Byli jsme tady a v okolí v září,“ řekl jeden z vojáků a obracel cosi v ruce. „Zapomněl jsem na to.“

Scarlett poznala, jak si hraje s Elleniným zlatým náprstkem. Viděla jej mnohokrát, jak se třpytil na Ellenině prstu kmitajícím sem a tam při vyšívání. Pohled na náprstek v ní probudil příliš mnoho zraňujících vzpomínek na štíhlou ruku, která jej nosívala na prstě. A teď ležel ve špinavé, hrubé dlani tohoto neznámého vojáka a brzy se dostane někam na sever a octne se na prstě nějaké Yankeejky, která se bude bez ostychu pyšnit kradenými věcmi. Ellenin náprstek!

Scarlett svěsila hlavu, aby nepřítel neviděl, že pláče. Slzy jí pomalu stékaly na hlavu chlapečka, kterého držela v náruči. Slzami rozmazaně zahlédla, že vojáci zamířili ke dveřím. Slyšela, jak seržant drsným hlasem vykřikuje rozkazy. Odjíždějí a Tara byla zase v bezpečí, ale Scarlett neměla velkou radost, protože ji trápily vzpomínky na Ellen. Řinčení šavlí a dusot kopyt jí nepřinesly žádnou zvláštní úlevu a Scarlett, najednou slabá a bez citu, zůstala stát na místě a přihlížela, jak vojáci vyrazili vpřed po příjezdové cestě, všichni do jednoho s nákladem nakradených věcí, šatstva, přikrývek, obrazů, slepic a kachen. Jeden odvážel i jejich zastřelenou svini.

Vtom ucítila zápach kouře a obrátila se. Zmenšujícím se napětím byla tak oslavena, že se nestarala o bavlnu. Otevřenými okny jídelny zahlédla dým, líně se plazící z černošských chatrčí. Bavlna vyletěla pánubohu do oken. Peníze na daně a část obnosu, s nímž chtěla přežít nastávající zlou zimu, také vyletěly pánubohu do oken. A Scarlett nemohla nic dělat, jen bezmocně přihlížet. Už zažila, jak hoří bavlna, a věděla, že se těžko hasí, i když spousta lidí dělá, co může. Naštěstí chatrče stály dost daleko od domu! Naštěstí nevál vítr, který by zanesl jiskry na střechu domu!

Najednou se prudce obrátila, toporně vzpřímená, jako by spolkla pravítko, a s očima vytřeštěnýma hrůzou se podívala halou a zastřešenou chodbou ke kuchyni. Z kuchyně se valil kouř!

Cestou do kuchyně někde odložila dítě. Někde setřásla Wadea držícího se jejích sukní a mrštila jím o zeď. Vrhla se do kuchyně plné kouře a vypotácela se zase zpátky, protože se rozkašlala a dým ji začal štípat v očích, až jí začaly téct slzy. Zvedla si sukni, zakryla si jí nos a znovu se vrhla dovnitř.

Kuchyně byla tmavá, přestože do ní malým oknem mohlo světlo, a tak naplněná dýmem, že nic neviděla, ale zato slyšela syčení a praskání plamenů plazících se po podlaze ke stěnám. Někdo rozházel žhavá polena z otevřeného ohniště po celé místnosti a podlaha z borových prken vyschlých na troud doslova hltala plameny a zase je vyplivovala jako vodu.

Scarlett se vrhla zpět do jídelny a strhla z podlahy pestrý koberec, až se dvě židle s třeskotem převrhly.

Nemůžu oheň uhasit – nedokážu to, nedokážu! Panebože, kdyby mi tak někdo pomohl! S Tarou je konec – konec! Panebože! Tohle tedy myslel ten skrček, když křičel, že mi tu něco nechá, na co nezapomenu! Proč jsem mu tu šavli radši nenechala!

Proběhla chodbou kolem syna, který ležel v koutku a tiskl si k tělíčku svou šavli. Oči měl zavřené a v obličeji se mu zračil uvolněný, nadzemský klid.

Proboha! Je mrtvý! Vyděsili ho k smrti! blesklo Scarlett zoufale hlavou, ale hnala se kolem chlapce dál k vědru pitné vody, které vždycky stálo na chodbě u dveří do kuchyně.

Namočila roh koberce ve vědru, zhluboka se nadechla, vběhla do místnosti naplněné kouřem a přibouchla za sebou dveře. Celou věčnost se otřásala křečovitým kašlem, ale tloukla kobercem do čar plamenů, které za jejími zády rychle zvedaly hlavu. Dvakrát na ní chytla dlouhá sukně a Scarlett ji uhasila holými dlaněmi. V nose ji dráždil odporný pach přištíraných vlasů, které se uvolnily a spadly jí na ramena. Ať se snažila sebevíc, za zády se jí pořád rozbíhaly plameny mířící ke kryté chodbě, ohniví hadi, kteří se svíjeli a skákali. Scarlett začínala zmáhat únava a ztrácela naději.

Vtom se dveře rozlétly a průvan ještě víc rozdmýchal plameny. Potom se dveře zase s prásknutím zavřely a Scarlett, poloslepá v kotoučích dýmu, poznala Melanii, která dupala bosýma nohama po plamenech a tloukla do nich čímsi tmavým a těžkým. Scarlett viděla, jak se Melanie kymácí ze strany na stranu, slyšela, jak kašle, a v záři bleskurychlého vyšlehnutí zahlédla její bledý obličej svraštělý námahou a oči zúžené ve štěrbinky, aby do nich nemohl kouř, viděla, jak se Melaniino tělo prohýbá hned dopředu a hned zase dozadu, jak zvedá a spouští koberec. Celou další věčnost bok po boku zápasily a rvaly se s ohněm, až Scarlett uviděla, že se ohnivé čáry začínají zkracovat. Vtom se k ní zčistajasna obrátila Melanie a s výkřikem jí vší silou praštila přes ramena. Scarlett se zhroutila ve víru kouře a tmy!

Když otevřela oči, ležela na zadní verandě s hlavou pohodlně položenou na Melaniině klíně a odpolední sluníčko ji hřálo do obličeje. Popálené ruce, ramena a obličej ji nesnesitelně pálily. Z černošských chatrčí se dosud valil dým zahalující je do hustých mračen a všude odporně páchla hořící bavlna. Scarlett uviděla, že z kuchyně se také valí chuchvalce dýmu a jako šílená sebou trhla a pokusila se vstát.

Ale zase si lehla, když uslyšela, že Melanie klidným hlasem říká: „Lež klidně, miláčku. Už je po ohni.“

Scarlett chvíli zůstala klidně ležet se zavřenýma očima, vzdychla úlevou a poslouchala, jak blízko ní mlaskavě chrčí kojenec. Kromě toho na ni blahodárně působilo i Wadeovo škytání. Zaplaťpánbůh, nebyl tedy mrtvý! Scarlett otevřela oči a podívala se Melanii do obličeje. Kudrnaté vlasy měla rozcuchané a spečené jako koudel, obličej celý černý od sazí, ale oči jí jiskřily vzrušením a celá zářila úsměvem.„Vypadáš

jako černoška,“ zamumlala Scarlett a zavrtala si unavenou hlavu do měkké podušky.

„A ty zase vypadáš jako nahrávač v minstrel show,“ odpověděla jí Melanie stejným tónem.

„Proč jsi mě praštila?“

„Protože ti, moje milá, hořela celá záda. V životě by mě nenapadlo, že omdlíš, ačkoliv dneska sis užila tolik, že jsi z toho mohla klidně mít smrt… Vrátila jsem se, jakmile jsem bezpečně ukryla zvířata do lesa. Málem jsem nepřežila pomyšlení, žes zůstala v domě s dítětem sama. Co Yankeeové – ublížili ti nějak?“

„Jestli myslíš znásilnili, tak se neboj,“ odpověděla Scarlett a zasténala při pokusu se posadit. Na Melaniině klíně se jí sice spočívalo dobře, ale veranda, na které ležela, nebyla vůbec pohodlná. „Ale ukradli, co se dalo. Všechno. Přišli jsme o všechno… Proč se, prosím tě, tváříš tak šťastně?“

„Neztratily jsme jedna druhou, dětem se nic nestalo a máme střechu nad hlavou,“ odpověděla jí Melanie a hlas jí skoro zpíval. „A víc člověk dneska nemůže očekávat… Ale Beau je celý mokrý! Yankeeové mu určitě ukradli i rezervní plínky. Je – Scarlett, co to proboha má pod tou plínkou?“

Melanie, najednou celá vyděšená, prudce zajela rukou pod chlapečkova záda a vytáhla náprsní tašku. V první chvíli se tvářila, jako by ji v životě neviděla, ale pak se rozesmála na celé kolo štěstím a beze stopy hysterie.

„Na tohle jsi mohla přijít jedině ty,“ vykřikla Melanie, vrhla se Scarlett kolem krku a políbila ji. „Ty jsi ta nejšikovnější sestřička, jakou jsem kdy měla!“

Scarlett se nechala obejmout, protože neměla sil se bránit, protože slova chvály dělala dobře jejímu duševnímu rozpoložení a protože v temné kuchyni naplněné dýmem se v ní zrodila hlubší úcta ke švagrové, pocit bližšího kamarádství.

Musím jí přiznat, říkala si Scarlett nerada v duchu, že je vždycky na místě, když ji člověk potřebuje.





Kapitola 28

Chladné počasí přišlo náhle s mrazy, které všechno spálily. Mrazivé větry se dobývaly pod prahy a s monotónním řinčením lomcovaly s uvolněnými okenními tabulkami. Z holých stromů opadaly poslední listy a jenom borovice, odrážející se temně a studeně od pozadí šeré oblohy, neshodily jehličí. Rozryté rudé silnice zmrzly na kost a vítr roznášel po celé Georgii hlad.

Scarlett si trpce připomněla rozhovor s babičkou Fontaineovou. Toho odpoledne před dvěma měsíci, které jí teď připadaly vzdálené jako dva roky, tvrdila staré paní, že už poznala nejhorší, co ji mohlo postihnout, a myslela to zcela upřímně. Jenomže teď jí její tehdejší výrok připadal jako přehánění nějaké školačky. Než Shermanovi vojáci protáhli podruhé Tarou, měla nashromážděnou menší zásobu jídla i peněz. Měla sousedy se šťastnějším osudem, a navíc měla bavlnu, s jejíž pomocí by přežila nejhorší dobu až do jara. Ale teď měla po bavlně i po jídle, peníze jí nebyly k ničemu, protože se za ně nedalo koupit nic k jídlu, a sousedé na tom byli ještě hůř než ona. Scarlett měla aspoň krávu s teletem, pár selat a koně, kdežto sousedům zbylo jen to málo, co se jim podařilo poschovávat po lesích nebo zakopat do země.

Dům Tarletonových Krásný vrch byl vypálen do základů a paní Tarletonová jakžtakž bydlela se čtyřmi dcerami ve správcově domě. Dům Munroeových poblíž Lovejoy byl také srovnán se zemí. Dřevěné křídlo Mimózy vyhořelo a jen tlustá vrstva odolného štuku a zoufalé úsilí všech žen Fontaineových a jejich otroků, kteří ze všech sil dusili požár přikrývkami a dekami, zachránily alespoň hlavní část domu. Dům Calvertových zůstal znovu ušetřen díky zásahu yankeeovského správce Hiltona, ale v hospodářství nezůstal jediný kus dobytka nebo drůbeže, ani jediná kukuřičná palice.

Největším problémem v Taře i v celém okolí bylo jídlo. Většině rodin nezůstalo nic kromě nepatrných zbytků úrody jamů, burských oříšků a zvěř, kterou dokázali ulovit po lesích. A každý se i o to málo dělil se sousedy, kteří na tom byli ještě hůř, jak bývalo zvykem za šťastnějších dob. Ale brzy přišel čas, kdy nebylo oč se dělit.

V Taře jedli divoké králíky, vačice a sumce, pokud ovšem Pork měl na lovu štěstí. Jindy se museli spokojit s trochou mléka, ořešákových oříšků, pražených žaludů a jamů. Pořád měli hlad. Scarlett měla pocit, že na každém rohu na ni čeká nastavená dlaň provázená prosebným pohledem. Pohled na ostatní ji málem doháněl k šílenství, jelikož byla stejně hladová jako oni.

Nařídila zabít tele, protože upíjelo ostatním příliš mnoho vzácného mléka, a ten večer snědli tolik čerstvého telecího masa, že se všem do jednoho udělalo špatně. Scarlett věděla, že by měla zabít jedno sele. Ale odkládala rozhodnutí den ode dne a doufala, že se jí podaří prasátka řádně vykrmit. Byla tak malá. Kdyby je nechala zabít hned, měla by moc málo masa, kdežto po nějakém čase by z nich bylo mnohem víc jídla. Večer co večer probírala s Melanií, jestli by neměli poslat Porka na koni, aby se někde pokusil koupit za pár zelených dolarů jídlo. Ale odkládaly rozhodnutí ze strachu, že by někdo mohl Porkovi vzít koně i peníze. Nikdo nevěděl, kde vlastně jsou Yankeeové. Mohli být vzdáleni tisíc mil, ale taky mohli čekat hned za řekou. Jednou se Scarlett ze zoufalství chtěla vypravit za potravinami sama, ale hysterické výbuchy všech příslušníků domácnosti ji přiměly, aby se pokusu vzdala.

Pork se toulal daleko, často se nevracel domů celou noc, ale Scarlett se ho neptala, kde vlastně byl. Někdy se vracel s ulovenou zvěří, jindy s několika kukuřičnými palicemi nebo pytlem hrachu. Jednou přinesl domů kohouta a tvrdil, že ho našel a chytil v lese. Snědli ho s chutí, ale pronásledovaly je výčitky svědomí, jelikož dobře věděli, že ho Pork ukradl stejně jako hrách a kukuřici. Krátce nato Pork zaklepal v noci na Scarlettiny dveře – bylo to dávno poté, co celý dům usnul – a zahanbeně ukázal Scarlett nohu pokropenou broky. Zatímco mu ji obvazovala, lezlo z něj jak z chlupaté deky, že se ve Fayetteville pokoušel vlézt do kurníku a domácí lidé ho přistihli. Scarlett se neptala, komu kurník patřil, ale se slzami v očích něžně poplácala Porka po rameni. Černoši občas provokovali a byli hloupí a líní, ale měli v sobě věrnost, která se nedala zaplatit penězi, pocit sounáležitosti s bílými pány, pro který riskovali život, jen aby bylo co dát na stůl.

Za jiných časů by byla Scarlett nucena ho přinejmenším důrazně napomenout. „Pamatuj si, holčičko,“ říkávala jí Ellen, „že neseš odpovědnost za mravní i tělesné blaho černochů, které ti bůh svěřil do péče. Nesmíš zapomínat, že jsou jako děti a někdo je musí chránit před nimi samými stejně jako malé děti a ty sama jim vždycky musíš jít příkladem.“

Ale matčina napomenutí teď musela jít stranou. Scarlett si už nedělala svědomí z toho, že povzbuzuje Porka ke krádežím, i kdyby třeba kradl u licí, kteří na tom byli hůř než ona. Morální stránkou věci se ve skutečnosti vůbec nezatěžovala. Místo aby Porka potrestala nebo napomenula, jen litovala, že byl zraněn.

„Musíš být opatrnější, Porku. Neradi bychom o tebe přišli. Co bychom si bez tebe počali? Jsi moc hodný a věrný, a až

budeme Za zásluhy dobrý a věrný služebníku. zase při penězích, koupím ti velké zlaté hodinky a dám na ně vyrýt něco z bible: , “

Pork se chválou celý rozzářil a opatrně si masíroval obvázanou nohu .„To

si nechám líbit, slečno Scarlett. A kdy se podle vás dostanete k těm penězům?“

„Nevím, Porku, ale někdy je určitě nějak opatřím.“ Podívala se po něm nepřítomným pohledem, ze kterého sálala tak prudká trpkost, že sebou neklidně trhl. „Jednou, až tahle válka skončí, budu mít spoustu peněz a pak už nikdy nepoznám, co je hlad a zima. Nikdo z nás už nezažije hlad a zimu. Všichni budeme chodit v pěkných šatech a každý den budeme mít smažené kuře a…“

Zarazila se. Železným zákonem Tary, který sama stanovila a jehož dodržování přísně vyžadovala, bylo, že nikdo nesměl promluvit o dobrých jídlech, která jedli v minulosti, ani o lahůdkách, které by si dali teď, kdyby měli příležitost.

Pork se vytratil z místnosti, zatímco Scarlett zůstala stát s pohledem smutně upřeným do dáli. Za starých časů, které nenávratně minuly, býval život tak složitý, plný spletitých a komplikovaných problémů. Scarlett měla problémy s tím, jak získat Ashleyho lásku a zároveň si udržet tucet dalších nešťastných nápadníků, kteří nevěděli, na čem vlastně jsou. Musela před staršími skrývat drobné prohřešky proti dobrému vychování, musela škádlit žárlivé dívky nebo si to u nich naopak žehlit, musela si vybírat látky a střihy na šaty, musela si zkoušet, co bude nosit na hlavě, a kromě toho musela řešit spousty, spousty dalších záležitostí! Teď se život úžasně zjednodušil. Teď záleželo jedině na tom, jak opatřit dost jídla, aby neumřeli hlady, dost oděvů, aby nezmrzli, a aby měli nad hlavou střechu, kterou příliš nezatéká.

A právě v těchto dnech se Scarlett začal zdát zlý sen, který ji pak pronásledoval dlouhá léta. Byl to vždycky tentýž sen, jehož podrobnosti zůstávaly beze změny, ale který ji děsil pokaždé víc a víc, a strach, že sen přijde, ji pronásledoval i za bílého dne. Pamatovala si přesně události dne, kdy se jí ten sen zdál poprvé.

Několik dní po sobě trval studený déšť a v domě panoval nepříjemný chlad, vyvolaný průvanem a vlhkostí zalézající až do kostí. Zvlhlá polena v krbu čadila a skoro nehřála. Kromě mléka k snídani nezbývalo už nic k jídlu, jelikož jamy došly a Pork nechytil nic do ok ani na udice. Kdyby chtěli na druhý den jíst, museli by zabít sele. Na Scarlett hleděly zachmuřené a vyhladovělé obličeje, černé i bílé, a němě ji prosily, aby opatřila něco k jídlu. A Wadea ke všemu začalo bolet v krku, dostal prudkou horečku a lékař ani léky nebyly vůbec k sehnání.

Scarlett, hladová a vyčerpaná bděním nad synem, přenechala dítě chvíli Melaniině péči a šla si zdřímnout. Nohy měla jako kusy ledu, házela sebou a převalovala se, nemohla usnout, protože na ni doléhal strach a zoufalství. Znovu a znovu se musela v duchu ptát: Co mám dělat? Co mám dělat? Copak se na světě nenajde člověk, který by mi pomohl? Kam se z celého světa podělo bezpečí? Proč se neobjeví někdo, někdo silný a moudrý, kdo by ji zbavil břemen, která na ni doléhala? Nebyla přece stvořena k tomu, aby je nesla na svých bedrech. Neuměla je nést. A potom upadla do neklidného spánku.Ocitla

se v neznámé divočině plné valící se mlhy a neviděla na krok před sebe. Půda pod nohama byla zrádná. Byla to zakletá země, kde vládla strašidelná nehybnost, a Scarlett v ní zabloudila, zabloudila a bála se jako malé dítě potmě. Byla jí taková zima a měla takový hlad a tak strašně se bála těch věcí, které na ni číhaly v mlze, jež ji obklopovala, že chtěla hlasitě křičet, ale nemohla. Z mlhy po ní napřahovala ruce jakási strašidla a pokoušela se ji chytit prsty za sukně, mlčící, neúprosné, strašidelné ruce, které se ji snažily stáhnout do nejisté, chvějící se půdy, na níž stála. Potom pochopila, že někde v matném příšerném přísvitu, který ji obklopoval ze všech stran, musí někde být úkryt, útočiště a teplo. Ale kde? Dokáže se tam dostat dřív, než ji ty ruce popadnou a strhnou do pohyblivých písků pod nohama?

Najednou se rozběhla a hnala se mlhou jako šílená, plakala a křičela a rozpřahovala ruce, ale pokaždé zachytila jenom prázdný vzduch a vlhkou mlhu. Kde vlastně bylo to útočiště? Nemohla je najít, ale určitě tam někde bylo schované. Kdyby se tak do něj dostala! Kdyby se tak do něj dostala, ocitla by se v bezpečí! Ale nohy se jí rozklepaly hrůzou a z hladu omdlela. Zoufale vykřikla, a pak se probrala. Skláněla se nad ní s ustaraným výrazem Melanie a třásla s ní, aby se probudila.

Ten sen se jí znovu a znovu vracel pokaždé, když šla spát s prázdným žaludkem. A to se stávalo dost často. Děsil ji tak, že se bála usnout, ačkoliv sama sebe o překot ujišťovala, že je to jen sen, a nemá se tedy čeho bát. Byl to jen sen o mlze a neměla se proč tolik bát. Jen sen – a přesto ji pouhá představa, že by se mohla propadnout do té země plné mlh, děsila tak, že začala spát v jedné místnosti s Melanií, která ji probudila, jakmile začala sténat a svíjet se, a tím prozradila, že se zase dostala do spárů toho hrozného snu.

Napětím pobledla a zhubla. Z obličeje se jí vytratila příjemná kulatost, lícní kosti jí vystoupily a zdůraznily šikmé zelené oči, až začala vypadat jako číhající hladová kočka.

Ve dne beztak prožívám zlé sny, tak proč se mi ještě mají zdát takové věci, zoufala si v duchu a začala si schovávat denní dávky jídla, aby si je mohla snít až před spaním.

O Vánocích přicválal do Tary Frank Kennedy s několika vojáky zásobovacího oddílu v marné snaze opatřit pro armádu trochu obilí a nějaká domácí zvířata. Všichni byli otrhaní a zhrublí a měli zchrom lé, jankovité koně, na nichž bylo na první pohled vidět, že jsou v tak špatném stavu, že se nehodí k činné službě. Vojáci i koně byli pro zdravotní stav zproštěni služby na frontě a všichni až na Franka měli nějaký neohebný kloub, nebo jim chyběla paže nebo oko. Většina byla oblečena do modrých plášťů ukořistěných Yankeeům a lidé v Taře zažili okamžik hrůzy, když je uviděli, protože si mysleli, že se znovu vrátili Shermanovi vojáci.

Oddíl přenocoval na plantáži. Vojáci se uložili na podlaze v salonu a s rozkoší se protahovali na sametovém koberci, jelikož už celé měsíce nespali pod střechou a neměli ustláno na ničem měkčím než na borovém jehličí na tvrdé zemi. Vojáci byli sice otrhaní, špinaví a zarostlí, ale přesto se chovali slušně, příjemně klábosili, žertovali a skládali poklony a byli moc rádi, že tráví Štědrý večer ve velkém domě, obklopeni hezkými ženami, jak byli zvyklí v dobách, které dávno minuly. Odmítali brát válku vážně, říkali do nebe volající lži, jen aby rozveselili mladé dámy, a přinesli s sebou do holého a vyloupeného domu první paprsky světla, první náznaky slavnostní atmosféry, jaká v něm kdysi často vládla.

„Je to skoro jako za starých časů, kdy jsme mívali domácí oslavy, viď?“ šeptala šťastná Suellen do ucha Scarlett. Suellen byla v sedmém nebi, že má v domě zase svého nápadníka, a nemohla odtrhnout pohled od Franka Kennedyho. Scarlett překvapilo, že Suellen dokáže vypadat skoro hezky, přestože následkem nemoci zůstávala pořád vychrtlá. Tváře jí zčervenaly a v očích měla jemnou světélkující záři.

Musí jí na něm opravdu záležet, řekla si v duchu Scarlett, a stal by se z ní málem člověk, kdyby se jí podařilo sehnat si manžela, i kdyby to měl být takový starý držgrešle jako Frank.

Carreen se také maličko rozzářila a toho večera se jí trochu zmírnil náměsíčný výraz v očích. Zjistila, že jeden z vojáků znal Brenta Tarletona a byl u něj v den, kdy umíral. Slíbila sama sobě, že si s ním po večeři dlouze pohovoří mezi čtyřma očima.

Melanie všechny u večeře překvapila tím, že se silou vůle vyloupla ze slupky obvyklé plachosti a chovala se téměř bezstarostně vesele. Smála se a žertovala a málem, i když ne doopravdy, koketovala s jednookým vojákem, který na její snahu ochotně odpovídal přehnanými projevy galantnosti. Scarlett si uvědomila, jaké duševní i tělesné úsilí tato snaha pro Melanii znamená, jelikož Melanie v přítomnosti jakéhokoli cizího muže trpěla strašlivým studem. Navíc jí zdaleka nebylo dobře. Tvrdila sice, že je už dost silná, a zastala víc práce než sama Dilcey, ale Scarlett dobře věděla, že jí není dobře. Při zvedání věcí vždycky zbledla a po každé námaze obvykle těžce dosedala, jako by jí nohy vypověděly službu. Ale dnes večer dělala stejně jako Suellen a Carreen všechno, jen aby vojákům zpříjemnila Štědrý večer. Jedině Scarlett neměla z hostů žádnou radost.

Vojáci přidali své dávky pražené kukuřice a bůčku k hrachu, dušeným jablkům a burským oříškům, které před ně postavila na stůl chůva, a shodně tvrdili, že je to nejlepší jídlo, jaké měli po řadě měsíců. Scarlett sledovala, jak jedí, a začínala být nervózní. Nejen že jim v duchu vyčítala každé sousto, ale navíc byla jako na jehlách, aby náhodou nepřišli na to, že Pork před jejich příjezdem zabil jedno sele. Sele viselo ve spíži a Scarlett se smrtelně vážným výrazem pohrozila všem členům domácnosti, že vyškrábe oči každému, kdo by se před hosty zmínil o zabitém seleti nebo že mají ještě další, bezpečně zavřená v chlívku uprostřed močálu. Tihle vyhladovělí muži by sele klidně zhltli na posezení, a kdyby se dověděli o živých vepřích, mohli by je třeba zrekvírovat pro armádu. Dělala si starosti i kvůli krávě a koni a litovala, že jsou uvázáni na kraji lesa za pastvinou, místo aby byli také v bezpečí v močálu. Kdyby vojáci odvedli dobytek, Tara by zřejmě zimu nepřežila. Nebylo by čím zvířata nahradit. Co bude jíst armáda, bylo Scarlett srdečně jedno. Ať se armáda živí sama – pokud to dokáže. Měla dost starostí, jak uživit vlastní domácnost.

Jako moučník měli několik „vytěrákových rohlíků“, které vojáci vytáhli z batohů, a Scarlett poprvé viděla konfederační pochutinu, o níž kolovalo skoro tolik vtipů jako o vších. Na první pohled vypadaly jako spirála ze zuhelnatělého dřeva. Vojáci ji přemluvili, aby si ukousla, a když měla sousto v puse, zjistila, že pod očazeným povrchem se skrývá nesolený kukuřičný chléb. Vojáci smíchali své dávky kukuřičné mouky s vodou, pokud měli sůl, tak směs osolili, hustým těstem obalili vytěráky pušek a tuhle lahůdku si pak opékali na táborových ohních. Výsledek byl tvrdý jako cukrkandl a chutí připomínal piliny a Scarlett lahůdku po jediném kousnutí za všeobecného smíchu rychle vrátila majiteli. Podívaly se s Melanií po sobě a oběma se v obličeji zračila stejná myšlenka: Jak mohou vůbec pokračovat v boji, když mají k jídlu jen takovouhle věc?

Nálada u jídla byla veselá a dokonce i Gerald, který seděl s nepřítomným výrazem v čele stolu, si dokázal z hlubin zatemnělé mysli vybavit alespoň částečně své hostitelské povinnosti a zmohl se na nejistý úsměv. Vojáci povídali, ženy se usmívaly a lichotily jim. Ale Scarlett se nečekaně obrátila na Franka Kennedyho s otázkou, zda neví, co je s tetičkou Pittypat, a přistihla ho, že se tváří tak, že zapomněla, co vlastně chtěla původně říkat.

Frank se přestal dívat do Suelleniných očí a jeho pohled bloudil po místnosti ke Geraldovým zdětinštělým pomateným očím, k podlaze bez koberců, ke krbové římse zbavené ozdobných cetek, k prosezeným pérům a potrhanému čalounění nábytku, do nějž Yankeeové vráželi bodáky, k prasklému zrcadlu nad příborníkem, ke světlejším čtverečkům na stěnách, kde před příchodem drancujících vojáků visívaly obrazy, k chudě prostřenému stolu, ke slušně spraveným, ale starým šatům mladých dam, k Wadeově sukýnce, ušité ze starého pytle na mouku.

Frank vzpomínal na Taru, jak ji znal před válkou, a v obličeji měl uražený výraz, výraz plný otráveného, bezmocného hněvu. Miloval Suellen, měl rád její sestry, vážil si Geralda a měl k plantáži upřímný vztah. Od té doby, co Sherman protáhl Georgií, Frank na cestách po celém státě, při nichž se pokoušel opatřit zásoby potravin, viděl spousty hrozných věcí, ale nic se ho nedotklo tak hluboce jako teď pohled na Taru. Chtěl O’Harovým, a především Suellen nějak pomoci, ale nemohl. Podvědomě vrtěl hlavou s kníry na znamení soucitu a mlaskl jazykem o zuby, zrovna když se mu Scarlett podívala do očí. Uviděl, že jí v očích vzplanula nevole a hrdost, a rychle zahanbeně sklopil hlavu nad talíř.

Mladé dámy toužily vědět, co je nového. Od pádu Atlanty neexistovalo poštovní spojení a už čtyři měsíce neměly sebemenší představu, kde jsou Yankeeové, jak se vede armádě Konfederace, co se stalo s Atlantou a se starými známými. Frank, který musel služebně jezdit po celé okolní oblasti, se vyrovnal novinám a dokonce je předčil, protože byl příbuzný nebo známý prakticky se všemi lidmi bydlícími od Maconu až někam na sever od Atlanty a mohl posloužit osobními klípky, které noviny nikdy neuveřejňovaly. Aby zakryl rozpaky, že ho Scarlett přistihla, pustil se ve spěchu do vyprávění novinek. Řekl jim, že armáda Konfederace po Shermanově odchodu znovu obsadila Atlantu, ale město nebylo k ničemu, protože je Sherman celé vypálil.

„Ale já myslela, že Atlanta shořela té noci, kdy jsem odjela,“ vykřikla Scarlett, celá zmatená. „Myslela jsem, že ji při ústupu vypálili naši hoši!“

„Ale kdepak, slečno Scarlett!“ vykřikl šokovaný Frank. „Nikdy jsme nevypálili ani jedno město, v němž zůstali naši lidé! Tenkrát jste viděla, jak hoří skladiště a materiál, který nesměl padnout do rukou Yankeeům, slévárny a munice. Ale to bylo vše. Když se Sherman zmocnil Atlanty, domy a obchody stály na svých místech jedna radost. A on v nich ubytoval své vojáky.“

„Ale co se stalo s obyvateli? Snad je – snad je nepovraždili?“

„Některé zabili – ale rozhodně je nepostříleli,“ prohlásil jednooký voják. „Sherman brzy poté, co vtáhl do Atlanty, oznámil starostovi, že všichni lidé do jednoho musí opustit město. A ve městě přece byla spousta starých lidí, kteří nemohli vydržet cestu, a nemocných, s nimiž se nesmělo hýbat, a dam, které byly – zkrátka spousta dam, které taky neměly být nikam posílány. Ale Sherman je vyhnal v největším lijáku, jaký kdo pamatuje, stovky a stovky, nechal je v lesích kolem Rough and Ready a vzkázal generálu Hoodovi, aby se o ně postaral. A tak spousty lidí zemřelo na zápal plic nebo proto, že nesnesli takové zacházení.“

„Ale proč to, prosím vás, udělal? Vždyť mu nemohli nijak škodit?“ vykřikla Melanie.

„Prohlásil, že potřebuje město výhradně pro své vojáky a koně, aby si měli kde odpočinout,“ odpověděl jí Frank. „Nechal je tam odpočívat do poloviny listopadu a pak odtáhl. Ale jakmile opustil město, dal je zapálit a všechno shořelo.“

„Všechno určitě ne!“ křičely vyděšené mladé ženy.

Bylo nepředstavitelné, aby prosperující město, které znaly, plné lidí a přecpané vojáky, bylo najednou do základů zničeno. Všechny příjemné domy zastíněné stromy, všechny ty velké obchody a prvotřídní hotely – to všechno určitě nemohlo být zničeno! Melanie se div nerozplakala, vždyť se v Atlantě narodila a neměla jiný domov. Scarlett také zabolelo u srdce, protože si město oblíbila a kromě Tary jej měla nejraději na světě.

„Přesně řečeno, skoro všechno,“ opravil se překotně Frank, zneklidněný tím, jak se zatvářily. Snažil se vystupovat bezstarostně vesele, protože nerad znepokojoval dámy. Když znepokojil dámy, znepokojil tím pokaždé sám sebe a pak si připadal bezmocný Nedokázal se přimět, aby jim řekl to nejhorší. Ať si jim to prozradí někdo jiný.

Nemohl jim vyprávět, co armáda spatřila po návratu do Atlanty: stovky zčernalých komínů tyčících se nad popelem, hromady polospálených ruin a haldy zřícených cihel blokujících ulice, staré stromy umírající na následky požáru, z nichž ve studeném větru opadávaly ohořelé větve. Vzpomněl si, jak se mu při pohledu na tu zkázu udělalo špatně, vzpomněl si na trpké kletby vojáků Konfederace, kterými si ulevovali při pohledu na trosky města.

Doufal, že se dámy nikdy nedovědí o hrůzách vydrancovaného hřbitova, protože by se z toho nedokázaly vzpamatovat. Byl tam pohřben Charles Hamilton a oba Melaniini rodiče. O hřbitově se Frankovi pořád ještě zdály zlé sny. Yankeeští vojáci vyvrátili vrata hrobek a vykopali hroby, jelikož doufali, že u mrtvých najdou šperky. Okradli mrtvoly, strhali z rakví zlaté a stříbrné tabulky se jmény pochovaných, stříbrné ozdoby a stříbrná držadla. Kostry i mrtvoly, rozházené bez ladu a skladu mezi rozštípanými rakvemi, zůstaly ležet po zemi ve své smutné nahotě.

Frank nemohl vyprávět ani o psech a kočkách. Dámy si přece na domácí miláčky tolik potrpěly. Ale stovky vyhladovělých zvířat, které po bezohledné evakuaci jejich pánů ztratily domov, Franka šokovaly skoro stejně jako znesvěcený hřbitov, protože měl psy a kočky rád. Zvířata byla vyděšená, prokřehlá a opuštěná, zdivočelá jako lesní zvěř, a tak se silnější vrhala na slabší a slabší čekala, až zemřou ještě slabší, aby je mohla sežrat. Nad troskami města kroužili po zimní obloze elegantní a zlověstní luňáci.

Frank pátral v hlavě po uklidňujících zprávách, které by dámám přinesly úlevu.

„Některé domy zůstaly stát,“ řekl, „domy stojící na rozlehlejších parcelách, které měly větší odstup od sousedních a nechytily od nich. A taky zůstaly ušetřeny kostely a dům svobodných zednářů. I pár obchodů. Ale průmyslová část, oblast podél železničních tratí a kolem Five Points – nedá se nic dělat, dámy, tahle část města je srovnána se zemí.“

„Takže,“ vykřikla Scarlett zahořkle, „skladiště u trati, které mi odkázal Charlie, je taky pryč?“

„Jestli stálo blízko trati, tak ano, ale…“ Najednou se musel smát. Proč si jen nevzpomněl dřív? „Ale nebuďte smutné, dámy! Dům tetičky Pittypat stojí. Je trochu poškozen, ale zůstal stát.“

„A jakto že neshořel?“

„Je přece cihlový a prakticky jediný v celé Atlantě měl břidlicovou střechu a ta podle mě zabránila tomu, aby chytl od létajících jisker. Navíc stojí skoro na samém severním konci města a v těch končinách nebyl požár tak strašný. Samozřejmě se do něj nakvartýrovali Yankeeové a dali mu pořádně zabrat. Spálili v kamnech i podlahové lišty a mahagonové zábradlí schodiště, ale ty vzal čert! Hlavně že se dá v domě bydlet. Když jsem minulý týden mluvil v Maconu s tetičkou Pitty…“

„Vy jste s ní mluvil? Jak se jí daří?“

„Docela dobře. Docela dobře. Když jsem jí oznámil, že dům stojí, rozhodla se, že se okamžitě vrátí domů. Do Atlanty se už vrátilo mnoho lidí, protože se v Maconu začali bát. Sherman sice Macon neobsadil, ale všichni mají strach, že se tam brzy objeví Wilsonovi záškodníci, a Wilson je ještě horší než Sherman.“

„Ale proč se, hlupáci, vracejí, když nemají kde bydlet! Kde vlastně žijí?“

„Slečno Scarlett, žijou ve stanech, v boudách a srubech a do domů, které unikly požáru, se nastěhovalo po šesti až sedmi rodinách. A pokoušejí se obnovit, co se dá. Neměla byste, slečno Scarlett, říkat, že jsou to hlupáci! Znáte lidi z Atlanty stejně jako já. Zakládají si na svém městě stejně jako obyvatelé Charlestonu a Yankeeové ani požár je neodradí. Lidé z Atlanty jsou – slečna Melly jistě promine – pokud jde o jejich město paličatí jako mezci. Nechápu proč, jelikož mně to město připadalo trošku moc dravé a bezostyšné. Ale já jsem koneckonců z venkova a nelíbí se mi žádné město. Ale musím vám říct, že první se vracejí ti nejchytřejší. Kdo se vrátí poslední, nenajde ze svého domu jediný kámen ani cihlu, protože všichni shánějí v troskách po celém městě, co se dá použít na opravu vlastních domů. Zrovna předevčírem jsem viděl paní Merriwetherovou a slečnu Maybelle, jak se svou starou černoškou vozí na kolečku cihly. A paní Meadeová mi řekla, že si chce postavit srub a čeká jen, až se jí vrátí manžel, aby jí pomohl. Říkala, že když přišla do Atlanty, která se tehdy ještě jmenovala Marthasville, tak bydlela ve srubu, a že jí vůbec nebude vadit, když se do něj nastěhuje znovu. Samozřejmě jen žertovala, ale její výrok ukazuje, jaký postoj lidé v Atlantě zaujímají.“

„Myslím, že mají nezlomného ducha,“ prohlásila hrdě Melanie. „Co myslíš ty, Scarlett?“

Scarlett přikývla a zaplavila ji vlna pochmurné radosti a hrdosti na její adoptivní domov. Jak říkal Frank, to město je dravé a bezostyšné, ale právě proto se jí v něm líbilo. Atlanta nebyla zkostnatělá a zpátečnická jako jiná starší města a měla v sobě bezostyšnou dravost, která se vyrovnala její vlastní. „Jsem jako Atlanta,“ pomyslela si. „Yankeeové ani požár mě nedokážou zlomit.“

„Jestli se tetička Pitty vrátí do Atlanty, měly bychom se vrátit a byd let s ní, Scarlett,“ prohlásila Melanie, která se vytrhla z vlastních myšlenek. „Sama by tam umřela strachy.“

„Jak odsud, prosím tě, mohu odjet, Melly?“ zeptala se Scarlett dotčeně. „Jestli chceš tolik jet, tak si jeď. Nebudu ti bránit.“

„Ale tak jsem to nemyslela, miláčku,“ vykřikla Melanie a zrudla rozpaky. „Bylo to ode mě bezohledné! Samozřejmě že nemůžeš odjet z Tary a – myslím, že o tetičku se může postarat strejda Peter s kuchařkou.“

„Ale v odjezdu ti nic nebrání,“ prohlásila Scarlett stroze.

„Víš, že bych tě nikdy neopustila,“ reagovala Melanie. „A – bez tebe bych taky umřela strachy.“

„Zařiď se, jak uznáš za vhodné. Navíc ti musím říct, že já bych do Atlanty nejela. Jakmile postaví pár domů, Sherman se vrátí a znovu je vypálí.“

„Nevrátí,“

tvrdil Frank, a navzdory veškerému úsilí se tvářil sklesle. „Protáhl celou Georgií až k pobřeží. Tento týden obsadil Savannah a říká se, že Yankeeové táhnou dál do Jižní Karolíny.“

„Obsadil Savannah!“

„Ovšem. Ale Savannah muselo padnout, dámy, nedalo se tomu zabránit. Naši neměli na obranu dost vojáků, přestože nasadili všechny muže, které měli k dispozici – všechny muže, kteří se dokázali udržet na nohou. Víte, že když Yankeeové táhli na Milledgeville, byli povoláni všichni kadeti z vojenských škol bez ohledu na mládí a že dokonce propustili vězně ze státní trestnice, jen aby sehnali pár nových vojáků? Ano, slyšíte dobře, propustili všechny odsouzence, kteří byli ochotni bojovat, a slíbili jim milost, dožijí-li se konce války. Trošku jsem se děsil, když jsem viděl malé kadety v jedné řadě se zloději a hrdlořezy.“

„Ty trestance propustili, aby se vrhli na nás!“

„Slečno Scarlett, buďte klidná. Jsou daleko odsud a navíc jsou z nich dobří vojáci. Když je někdo zloděj, neznamená to ještě, že by z něj nemohl být dobrý voják, nebo snad ne?“

„Myslím, že je to skvělé,“ pravila Melanie tiše. „Ale já si to nemyslím,“ namítla Scarlett rozhodně. „Už tak je všude dost zlodějů, když nám sem lezou Yankeeové a…“ Zarazila se včas, ale vojáci se přesto začali smát. „Když nám sem lezou Yankeeové a náš zásobovací oddíl,“ dokončili za ni větu a Scarlett se začervenala. „Ale kde je armáda generála Hooda?“ vložila se rychle do debaty Melanie. „Určitě by byla dokázala uhájit Savannah.“

„Ale, slečno Melanie,“ odpověděl Frank znepokojeným a zároveň vyčítavým tónem, „generál Hood v této oblasti vůbec nebyl. Bojoval v Tennessee a pokoušel se odlákat Yankee z Georgie.“

„A tenhle strategický tah se mu přece skvěle povedl!“ vykřikla Scarlett uštěpačně. „Dovolil těm prokletým Yankeeům, ať si u nás dělají, co chtějí, a na obranu nám tu nechal jen pár holobrádků, trestanců a dědků z domobrany.“

„Dcero?“ ozval se Gerald, který se probral z letargie, „proč kleješ? Tvoje matka by z tebe neměla radost.“

„Jsou to prokletí Yankeeové!“ vykřikla Scarlett divoce. „Nikdy jim neřeknu jinak.“ Jakmile padlo Ellenino jméno, všichni si začali připadat nesví a hovor přestal, jako když utne. Melanie se znovu snažila zachránit situaci.„Viděl

jste v Maconu Indii a Honey Wilkesovy? Ne – nevíte, jestli náhodou nedostaly zprávu o Ashleym?“

„Ale, slečno Melanie, víte přece, že kdybych se něco dozvěděl o Ashleym, okamžitě bych jel rovnou z Maconu sem a všechno bych vám řekl,“ odpověděl jí vyčítavě Frank. „Ne, nic jsem neslyšel, ale opravdu, slečno Melly, o Ashleyho si nedělejte starosti. Vím, že od něj dlouho nemáte zprávy, ale to je přirozené, když je v zajetí. V yankeeovském zajetí to není tak zlé jako u nás. Yankeeové přece mají spoustu jídla a dostatek léků a přikrývek. Nejsou na tom tak zle jako my, kteří máme málo jídla sami pro sebe a pro zajatce ještě míň.“

„Yankeeové mají spoustu jídla,“ vykřikla prudce a zoufale Melanie. „Ale zajatcům nic nedávají. Víte to sám, pane Kennedy. Říkáte to, jen abyste mě utěšil. Víte, že tam naši hoši mrznou, umírají hlady, nedostatkem lékařské péče a léků jenom proto, že nás Yankeeové tolik nenávidí! Kdybychom tak mohli Yankee, všechny do jednoho, smést z povrchu země! Já dobře vím, že Ashley je…“

„Neříkej to!“ vykřikla Scarlett se srdcem v hrdle. Dokud nikdo neřekl nahlas, že Ashley je mrtvý, v srdci jí doutnala chabá naděje, že žije, ale Scarlett měla pocit, že by zemřel ve chvíli, kdy by ta slova uslyšela.„Ale

paní Wilkesová, netrapte se kvůli manželovi,“ ozval se chlácholivě jednooký voják. „Byl jsem zajat po první bitvě u Manassasu, pak mě vyměnili a v zajetí mě krmili tím nejlepším, co země poskytuje, smaženými kuřaty a horkými kukuřičnými vdolečky.“

„Podle mě jste lhář,“ řekla mu Melanie s náznakem úsměvu a prvním projevem odvážnějšího ducha, jaký u ní Scarlett v přítomnosti cizího muže viděla. „Co vy na to?“

„Myslím, že máte pravdu,“ odpověděl jednooký voják a s úsměvem se plácl přes nohu.

„Když se všichni odeberete do salonu, zazpívám vám pár koled,“ zvala vojáky Melanie, šťastná, že se hovor stočil jinam. „Klavír je jedna z mála věcí, které Yankeeové nemohli odvézt. Myslíš, že je moc rozladěný, Suellen?“

„Příšerně,“ odpověděla jí Suellen a se šťastným úsměvem kývla na Franka.Ale

když všichni odcházeli z jídelny Frank se schválně zdržel a zatahal Scarlett za rukáv.

„Mohl bych s vámi mluvit mezi čtyřma očima?“

V první chvíli se jí zmocnila hrůza, že se jí začne vyptávat na domácí zvířata, a sbírala odvahu, aby si pro něj dokázala vymyslet nějakou pravděpodobnou výmluvu. Když zůstali sami u krbu, všechna hraná veselost, která rozjasňovala Frankův obličej před ostatními, jako by mávnutím proutku spadla a Scarlett spatřila, že vypadá jako stařec. Obličej měl seschlý a zežloutlý jako listy, které honil vítr po trávníku v Taře, a rezavý knír měl prořídlý, neudržovaný a prošedivělý. Nervózně se za něj popotahoval, a než promluvil, nechutně si odkašlal. „Je mi strašně líto, že maminka – slečno Scarlett.“

„Nemluvte o tom, prosím vás.“

„A váš tatínek… Takhle se chová od té doby, co…?“

„Ano – už – už to není on, jak sám vidíte.“

„Určitě na ní visel.“

„Pane Kennedy, prosím vás, nebudeme mluvit o…“

„Promiňte, slečno Scarlett,“ omluvil se a nervózně přešlápl. „Jde o to, že jsem chtěl o něčem pohovořit s vaším otcem, ale teď vidím, že by to nebylo k ničemu.“

„Třeba bych vám mohla pomoct sama, pane Kennedy Víte – teď jsem hlavou rodiny já.“

„Víte, já,“ začal Frank a znovu se nervózně zatahal za vousy. „Jde o to… Zkrátka, slečno Scarlett, měl jsem v úmyslu požádat o ruku slečny Suellen.“

„Chcete tím říct,“ vykřikla Scarlett pobaveně a zároveň užasle, „že jste tatínka o Suelleninu ruku ještě nepožádal? Vždyť se o ni ucházíte už několik let!“ Frank se začervenal, rozpačitě se usmíval a vůbec vypadal jako ostýchavý a zahanbený kluk. „Víte, já – já nevěděl, jestli mě bude chtít. Jsem o tolik starší a – v Taře přece bývalo tolik mladých a hezkých mládenců…“ Chacha! ušklíbla se v duchu Scarlett, jenže ti sem táhli kvůli mně, a ne kvůli ní! „A vlastně pořád nevím, jestli mě bude chtít. Nikdy jsem se jí neptal, ale určitě musí vědět, jaké s ní mám úmysly! Myslel – myslel jsem, že se nejdřív svěřím panu O’Harovi a požádám ho o požehnání. Slečno Scarlett, momentálně nemám ani cent. Míval jsem spoustu peněz, promiňte, že o nich mluvím, ale momentálně mám jen koně a oblek, ve kterém chodím. Když jsem šel na vojnu, prodal jsem většinu půdy a peníze jsem uložil do konfederačních obligací, ale sama víte, jakou mají teď cenu. Ani ne kusu papíru, na kterém jsou vytištěny. A stejně nemám ani ty papíry, protože shořely i se sestřiným domem, který vypálili Yankeeové. Vím, že je ode mě drzost, žádat o ruku slečny Suellen zrovna teď, když nemám ani cent, ale – zkrátka, je to takhle, nedá se nic dělat. Začínám si říkat, že stejně nevíme, jak se věci vyvinou, až válka skončí. Mně osobně se zdá, že přijde konec světa. Nemůžeme už na nic spoléhat – a tak jsem si říkal, že by pro mě a možná i pro ni bylo mnohem lepší, kdybychom se zasnoubili. Aspoň bychom měli nějakou jistotu. A nechtěl bych si ji brát, dokud bych nedokázal zajistit rodinu, slečno Scarlett, jenomže nevím, kdy to bude možné. Ale jestli pro vás něco znamená věrná láska, můžete si být jista, že té bude mít Suellen dost, když už ne něčeho jiného.“

Frank pronesl poslední slova s prostou důstojností, která Scarlett dojala, přestože se dobře bavila. Nedovedla si představit, že by někdo mohl milovat Suellen. Sestřička jí připadala jako výlupek sobeckosti, nekonečných stížností a čehosi, co nemohla nazvat jinak než čirá protivnost.

„Ale, pane Kennedy,“ řekla mu laskavým tónem, „to je v pořádku. Určitě s vámi můžu promluvit místo tatínka. Vždycky si vás vážil a doufal, že si vás Suellen vezme.“

„I teď?“ vykřikl Frank se šťastným výrazem.

„Samozřejmě,“ odpověděla mu Scarlett a musela se obrátit, aby se nezačala smát při vzpomínce na časté výjevy u večeře, kdy Gerald hrubě křičel na Suellen: „Tak co, slečinko! Ten tvůj vášnivej amant se ještě nevyslovil? Mám se ho snad sám zeptat, jaké s tebou má úmysly?“

„Ještě dnes večer se jí zeptám, jestli bychom se mohli zasnoubit,“ řekl Frank, celý rozechvělý v obličeji, popadl Scarlett za ruku a stiskl ji. „Jste moc hodná, slečno Scarlett.“

„Pošlu ji za vámi,“ usmála se Scarlett a zamířila do salonu.

Melanie Slyšte už andělský zpěv zrovna začínala hrát. Klavír byl velice rozladěný, ale některé akordy zněly docela dobře a Melanie začala zpívat a ostatní se přidali.

Scarlett se zastavila. Když slyšela tuhle starou nádhernou melodii, nechtělo se jí věřit, že se přes ně dvakrát přehnala válka, že žijí ve zpustošeném kraji a div neumírají hladem. Prudce se obrátila k Frankovi.„Co

jste měl na mysli, když jste říkal, že přijde konec světa?“

„Povím vám to otevřeně,“ začal pomalu, „ale byl bych nerad, abyste děsila ostatní dámy tím, co vám řeknu. Válka musí brzy skončit. Nemáme kým doplňovat prořídlé řady a čím dál víc vojáků dezertuje – víc, než je armádě milé přiznat. Víte, vojáci nemůžou být pryč od svých rodin, když vědí, že doma je hlad, a proto prchají domů a pokoušejí se postarat o rodinu. Nemám jim to za zlé, ale oslabuje to armádu. A armáda nemůže bojovat bez jídla a jídlo prostě není. Vím, co říkám, protože obstarávání proviantu je přece mým úkolem. Od té doby, co jsme znova obsadili Atlantu, jsem procestoval zdejší okolí křížem krážem, a v celém kraji by se neuživila ani sojka. Skoro pět set kilometrů jižně od Savannah je to všude stejné. Lidé hladoví, koleje jsou vytrhány, nemáme nové pušky, střelivo dochází a není kůže na boty… Z toho sama vidíte, že konec je na dohled.“

Ale skomírající naděje Konfederace na Scarlett doléhala méně tíživě než Frankova věta o nedostatku potravin. Měla v úmyslu poslat Porka s koněm, vozem a zlatými mincemi Unie, aby se někde pokusil koupit potraviny a látky na obleky. Jenže jestli Frank mluví pravdu…Ale

Macon přece nepadl. V Maconu musí být potraviny. Hned jak zásobovací oddíl zmizí z dohledu, vypraví Porka do Maconu a bude riskovat i to, že by mu vojáci mohli vzít nenahraditelného koně. Tohle riziko bude muset podstoupit.

„Pane Kennedy, víte co, nebudeme dnes večer mluvit o nepříjemných věcech,“ řekla nahlas. „Běžte si sednou do matčiny kanceláře a já vám tam pošlu Suellen, abyste mohl – zkrátka, abyste měli trochu soukromí.“

Červenající se usměvavý Frank vyklouzl z jídelny a Scarlett se za ním dívala.

Škoda že si ji nemůže vzít hned, říkala si v duchu. Aspoň bych se zbavila jednoho hladového krku.









Kapitola 29

Příštího jara generál Johnston, kterému vrátili velení nad zdecimovanými zbytky jeho starých vojsk, kapituloval v Severní Karolíně a válka skončila. Ale zpráva o tom se dostala do Tary teprve po dvou týdnech. V Taře měli všichni plné ruce práce a nemohli marnit čas objížděním sousedů a posloucháním klepů a sousedé byli zaneprázdněni stejně jako oni, takže se navzájem nenavštěvovali a zprávy se šířily pomalu.

Vrcholilo jarní orání a semena bavlny i zeleniny, která Pork přivezl z Maconu, byla svěřována půdě. Od návratu nebyl Pork prakticky k ničemu, protože se div nezalkl pýchou nad svým bezpečným návratem s vozem plným látek na obleky, semen, slepic, šunek, bůčku a krup. Pořád dokola omílal, kolikrát unikl jen o vlásek, jak musel na zpáteční cestě domů jet oklikami po zastrčených cestách, nefrekventovaných silnicích, starých indiánských stezkách a pěšinách, kudy sotva projel kůň. Byl na cestě celých pět týdnů, které pro Scarlett znamenaly utrpení. Ale po návratu ho nepeskovala, jelikož byla ráda, že všechno úspěšně vyřídil, a ještě víc ji těšilo, že přivezl zpátky značnou část obnosu, který mu svěřila. Celkem oprávněně předpokládala, že mu zbylo tolik peněz, jelikož slepice a většinu potravin nekoupil za peníze, ale za pět prstů. Pork by se byl styděl utrácet její peníze, když po cestě bylo na ráně tolik nestřežených kurníků a udíren.

Když měli malé zásoby jídla, všichni v Taře se ze všech sil snažili alespoň částečně vrátit životu zdání normálnosti.

Všichni museli přiložit ruku k dílu a na každého čekala spousta nekonečné práce. Uschlé bavlníkové keře od loňska musely udělat místo letošní setbě a jankovitý kůň, který nebyl zvyklý na pluh, se neochotně vláčel po polích. Museli vyplít a osít zahradu, štípat dříví na otop a začít stavět nové chlívky a kilometry ohrad, které spálili Yankeeové. Dvakrát denně musel Pork prohlížet oka na králíky a vyměňovat návnady na udicích v řece. Museli stlát postele a zametat podlahu, vařit jídlo a mýt nádobí, krmit prasata a slepice a sbírat vejce. Museli dojit krávu a pást ji na pastvině u močálu a kromě toho ji někdo musel neustále hlídat pro případ, že by se vrátili Yankeeové nebo vojáci Franka Kennedyho a chtěli ji odvést. I malý Wade měl své povinnosti. Každé ráno vycházel důležitě s košíkem a nosil větvičky a třísky na podpal.

První ze všech mužů z okresu se vrátili mladí Fontaineové a ti také přinesli zprávu o kapitulaci. Alex, který měl ještě boty, šel pěšky a bosý Tony přijel na neosedlaném mezkovi. Tony si vždycky uměl najít to lepší. Oba bratři byli po čtyřech létech na sluníčku a v nepohodě ošlehanější než kdy předtím, hubenější, zarostlejší a v divokých černých plnovousech, které si přinesli z války, vypadali skoro jako neznámí cizí lidé.

Už se nemohli dočkat, až budou doma v Mimóze, a proto se v Taře zastavili, jen aby stihli políbit děvčata a sdělit jim zprávu o kapitulaci. Tvrdili, že je po všem, se vším je konec a tvářili se, že jim to moc nevadí, ale také se o tom nechtějí dvakrát šířit. Zajímalo je jen, jestli Mimózu vypálili. Cestou na jih z Atlanty míjeli spoustu komínů, které jediné zbyly z domovů, v nichž bydlívali jejich známí, a měli pocit, že ani nesmějí doufat, že by jejich domov zůstal ušetřen. Když se dozvěděli příznivou zprávu, oddechli si úlevou a smáli se na celé kolo a plácali se do stehen, když jim Scarlett vyprávěla o Sallyině divoké jízdě a o elegantním skoku, jímž překonala živý plot.

„Má oheň v těle,“ prohlásil Tony, „a má zatracenou smůlu, že jí zabili Joea. Nemáš trošku žvýkacího tabáku, Scarlett?“

„Mám jen indiánský tabák. Tatínek si ho nacpává do vydlabané kukuřičné palice.“

„Tak hluboko jsem ještě neklesl,“ řekl Tony, „ale asi mě to stejně nemine.“

„Je Dimity Munroeová v pořádku?“ vyptával se nedočkavě, ale zároveň trochu stydlivě Alex a Scarlett si matně vybavila, že býval milý na Sallyinu mladší sestru.

„Proč by nebyla. Momentálně bydlí s tetičkou ve Faytteville. Jejich dům totiž shořel. Ostatní příbuzní odjeli do Maconu.“

„On to myslí jinak – chce vědět, jestli si Dimity náhodou nevzala nějakého statečného plukovníka domobrany,“ dobíral si bratra Tony a Alex se po něm vztekle podíval.

„Samozřejmě se nevdala, jak by taky mohla?“ řekla Scarlett, kterou bratrské pošťuchování bavilo.

„Možná že by pro ni bylo lepší, kdyby se vdala,“ prohlásil Alex ponuře. „Jak ksakru – promiň, Scarlett. Ale jak může muž požádat dívku, aby si ho vzala, když mu osvobodili všechny černochy, všechen dobytek má pryč a v kapse ani cent?“

„Víš dobře, že by to Dimity nevadilo,“ odpověděla mu Scarlett. Mohla si dovolit být vůči Dimity velkorysá a mluvit o ní hezky, protože Alex nikdy nepatřil k jejím vlastním nápadníkům.

„Hrom aby do toho… Promiň, ještě jednou se ti omlouvám. Budu muset přestat s klením, jinak mi babička vydělá kůži jako teleti. Nemůžu od žádné dívky žádat, aby si vzala chudáka s holým zadkem. Jí by to třeba nevadilo, ale mně ano.“

Zatímco se Scarlett bavila s oběma bratry na přední verandě, Melanie, Suellen a Carreen se, jakmile uslyšely zprávu o kapitulaci, tiše vplížily do domu. Když oba mladíci odjeli a namířili si to z Tary domů zkratkou přes pole, Scarlett vešla dovnitř a zastihla děvčata, jak pláčou na pohovce v Ellenině malé kanceláři. Byl pryč nádherný jásavý sen, který milovaly a v nějž doufaly, byla pryč Věc, která si vyžádala životy jejich přátel, milenců i manželů a ožebračila jejich rodiny. Věc, o níž si myslely, že nemůže nikdy padnout do prachu, padla navěky.

Ale Scarlett neměla proč plakat. Když uslyšela tu zprávu, v první chvíli si oddechla: Zaplaťpánbůh! Teď už nikdo neukradne krávu. Teď už bude kůň v bezpečí. Teď můžeme vyndat stříbro ze studny a všichni budou moct jíst příborem. Teď se nebudu bát jezdit po okolí a shánět něco k jídlu.

Taková úleva! Už nikdy sebou nebude muset cukat hrůzou, až zaslechne dusot kopyt. Už nikdy se nebude probouzet uprostřed temných nocí a nebude muset poslouchat se zatajeným dechem a ptát se sama sebe, jestli se jí to jen zdá, anebo jestli opravdu slyšela na dvoře cinkot postrojů, dusot kopyt a drsně vykřikované povely Yankeeů! A hlavně – Tara byla zachráněna! Scarlettiny nejhorší obavy se nesplní. Už nikdy nebude muset stát na trávníku a pozorovat, jak se z jejího milovaného domu valí dým, a poslouchat, jak praskají plameny, až se propadne střecha.

Jistě, věc Jihu byla ztracena, ale válka jí přece vždycky připadala směšná a mír byl lepší. Scarlett nikdy nestála s očima vytřeštěnýma Dixie nadšením, když se vztyčovala vlajka Konfederace, ani jí při

tónech neběhal mráz po zádech. Strádání, odporné povinnosti při ošetřování raněných, hrůzy při obléhání ani hlad, který zakusila během posledních měsíců, jí nepomáhalo snášet jako ostatním fanatické nadšení, obětující vše prospěchu Věci. S tou byl navždy konec a Scarlett kvůli ní nehodlala plakat.

Se vším byl konec! I s válkou, která jí připadala nekonečná, s válkou, po níž netoužila a o niž se neprosila, a která přesto rozpůlila její život na dvě části tak čistým řezem, že si jen stěží vybavovala ty staré bezstarostné dny. Dokázala se bez sebemenšího pohnutí v duchu vracet k hezké Scarlett v marokénových střevících a se spoustou volánů provoněných levandulí, ale zároveň se musela sama sebe ptát, jestli to byla opravdu ona. Scarlett O’Harová, které ležel u nohou celý okres, která měla k dispozici stovku otroků, kterou jako hradba chránilo bohatství Tary a jejíž milující rodiče s nadšením vyhověli každému jejímu rozmaru. Zkažená, rozmazlená Scarlett, které všichni až na Ashleyho splnili každé přání.

Někde na dlouhé cestě, která se klikatila posledními čtyřmi roky, se vytratila holčička s šerpou a tanečními střevíčky a místo ní se, kde se vzala tu se vzala, objevila žena s ostrým pohledem v zelených očích, která dvakrát obrátila každý cent a pustila se do spousty otrockých prací, žena, jíž za všeobecné zkázy nezbylo nic jiného než nezničitelná rudá půda pod nohama.

Scarlett stála v hale, poslouchala, jak děvčata pláčou, ale mozek jí pracoval.Vysázíme

víc bavlny, mnohem víc. Zítra pošlu Porka do Maconu, aby přikoupil semena. Yankeeové už bavlnu nespálí a naši vojáci ji nebudou potřebovat. Bože můj! Letos na podzim by měly ceny vyletět pěkně vysoko!

Scarlett vstoupila do kanceláře, bez ohledu na dívky plačící na pohovce se posadila k sekretáři a uchopila pero, aby připsala vydání za nákup dalších bavlníkových semen proti částce označující zbývající hotovost.

Je po válce, napadlo ji, najednou odhodila pero, protože se jí zmocnila divoká radost. Bylo po válce a Ashley… Je-li Ashley naživu, určitě se vrátí! Scarlett napadlo, jestli na to Melanie pro samé oplakávání ztracené Věci vůbec pomyslela.

Brzy přijde dopis – ale ne, dopis ne. Dopis nemůže přijít. Ale brzy – však on nám dá nějak vědět!

Ale uplynuly dny a týdny a od Ashleyho nepřicházely žádné zprávy. Pošta na celém Jihu byla nespolehlivá, ale na venkově nefungovala vůbec. Občas přinesl procházející pocestný lístek z Atlanty od tetičky Pittypat, která obě mladé ženy uplakaně zapřísahala, aby se už vrátily. Ale od Ashleyho pořád nic.

Po kapitulaci mezi Scarlett a Suellen věčně doutnal spor o koně. Když nebezpečí z yankeeovského vpádu pominulo, Suellen chtěla začít objíždět sousedy. Připadala si opuštěná a stýskalo se jí po veselém společenském životě jako za starých časů, a tak chtěla navštěvovat sousedy přinejmenším proto, aby se přesvědčila, že jinde v okrese jsou na tom stejně špatně jako oni v Taře. Ale Scarlett nepovolila. Kůň byl k práci, aby tahal dříví z lesa nebo pluh a aby s ním Pork jezdil shánět jídlo. V neděli se směl zaslouženě pást a odpočívat. Má-li Suellen chuť chodit po návštěvách, může klidně pěšky.Až

do loňského roku Suellen neušla souvislých sto metrů a podobné vyhlídky ji vůbec nelákaly. Zůstávala tedy raději doma a neustále otravovala, plakala a opakovala: „Ach, kdyby tu tak byla maminka!“ tak dlouho, až jí Scarlett jednou konečně dala tu dlouho slibovanou facku. Zasáhla ji tak silně, že se Suellen s výkřikem zhroutila na postel a celý dům na to zůstal koukat s otevřenou pusou. Ale od té chvíle Suellen tolik nefňukala, alespoň ne před Scarlett.

Scarlett nelhala, když tvrdila, že si kůň musí odpočinout, ale přece jen to nebyla celá pravda. Jinak by musela přiznat, že během prvního měsíce po kapitulaci objela celý okres a pohled na staré známé a jejich plantáže jí otřásl víc, než byla ochotna připustit.

Nejlépe ze všech se dařilo díky tehdejší Sallyině divoké jízdě Fontaineovým, ale o blahobytu se dalo mluvit jen ve srovnání se zoufalou situací ostatních sousedů. Babička Fontaineová se už nikdy úplně nezotavila ze srdeční mrtvice, kterou utrpěla den poté, co v čele ostatních uhasila požár a zachránila dům. Starý doktor Fontaine se pomalu zotavoval po amputaci paže. Alex a Tony brali do rukou nezvyklých na podobnou práci pluh a motyku. Nakláněli se přes laťovou ohradu, aby si potřásli rukou se Scarlett, která přijela na návštěvu, a s trpkým výrazem v černých očích se posmívali jejímu rozhrkanému vozu, protože se zároveň vysmívali sami sobě. Scarlett se zeptala, jestli jí prodají kukuřici na setí, bratři slíbili, že ano, a všichni se začali bavit o problémech hospodaření. Fontaineovi měli dvanáct slepic, dvě krávy, pět prasat a mezka, kterého si Alex přivedl z války. Jedno prase právě zdechlo a bratři se báli, aby nepřišli také o ostatní. Když Scarlett slyšela, jak vážně se baví o prasatech oba bývalí dandyové, kteří předtím neznali v životě vážnější problém, než která kravata je nejvíc v módě, musela se smát, a tentokrát zněl její smích také zatrpkle.

Všichni ji v Mimóze vítali, jak nejlépe uměli, a trvali na tom, že jí kukuřici na setí neprodají, ale věnují. Prudké fontaineovské povahy vzplanuly, když položila na stůl zelený dolar a oni jej odmítli přijmout. Scarlett si tedy kukuřici vzala a mezi čtyřma očima podstrčila dolar Sally. Sally se naprosto změnila a nikdo by v ní naopak nepoznal dívku, která Scarlett přivítala po návratu do Tary, od něhož uplynulo osm měsíců. Tehdy byla Sally bledá a smutná, ale na druhé straně z ní vyzařovalo cosi nezlomného. Nezlomnost z ní však vyprchala, jako by ji kapitulace připravila o veškerou budoucnost.„Scarlett,“

šeptala a křečovitě svírala v dlani bankovku, „k čemu to všechno bylo dobré? Proč jsme vůbec bojovali? Ach, chudák Joe! Chudinka moje děťátko!“

„Nevím, proč jsme vlastně bojovali, a je mi to srdečně jedno,“ odpověděla jí Scarlett. „A vůbec mě to nezajímá. Nikdy mě to nezajímalo. Válka je záležitost mužů, ne žen. Teď mě zajímá jedině dobrá úroda bavlny. Vem si ode mě ten dolar a kup malému Joeovi něco na sebe. Bůh ví, že to potřebuje. Nemůžu vás okrádat o kukuřici jenom proto, že Alex a Tony jsou tak slušní.“

Bratři ji vyprovodili k vozu, pomohli jí nastoupit, zdvořilí, přestože měli na sobě roztrhané hadry, impulzivně veselí, jako všichni Fontaineové, ale Scarlett neušlo, že mají v očích obraz své bídy, a když odjížděla z Mimózy, celá se třásla. Už měla plné zuby chudoby a škudlení. Jak by bylo příjemné znát zase lidi, kteří jsou bohatí a nemusejí si lámat hlavu, kde vezmou další jídlo!

Cade Calvert se vrátil domů do Borového květu, a když Scarlett stoupala po schodech starého domu, v němž tolikrát tančívala v lepších časech, poznala, že má v tváři vepsánu smrt. Byl celý vychrtlý a pořád pokašlával, přestože ležel na sluníčku a přes kolena měl přehozený pléd, ale když ji spatřil, celý se rozzářil. Tvrdil, že se mu v prsou usadilo jen nepatrné nastuzení, a přitom se pokoušel vstát a pozdravit se s ní. Chytil to, protože spal příliš často venku na dešti. Ale brzy ho to přejde a pak bude pomáhat ostatním s prací.

Cathleen Calvertová, která vyšla z domu, když zaslechla hovor, se podívala přes Cadeovu hlavu Scarlett do očí a z jejího pohledu bylo možné vyčíst trpkou pravdu a hořké zoufalství. Cade možná nevěděl, jak na tom je, ale Cathleen věděla všechno. Plantáž Borový květ byla zanedbaná a zarostlá plevelem, na polích se uchycovaly první borovičky a dům se sesouval. Cathleen byla hubená a voskově bledá.Oba

sourozenci s yankeeovskou macechou, čtyřmi nevlastními sestrami a yankeeovským správcem Hiltonem obývali tichý dům, v němž se ozývaly podivné ozvěny. Scarlett nemívala Hiltona o nic raději než jejich správce Jonase Wilkersona a teď se jí líbil ještě méně, když se k ní přišoural a pozdravil se s ní jako rovný s rovnou. Dřív z něj čišela směs stejné servilnosti a drzosti jako z Wilkersona, ale teď, když pan Calvert s Raifordem padli ve válce a Cade byl nemocný, z něj všechna servilnost spadla. Druhá žena pana Calverta si nikdy nedovedla vynutit úctu černošských sluhů a nedalo se tedy čekat, že by si ji dokázala získat od bělochů.

„Pan Hilton byl tak laskav a setrval s námi v těchto těžkých dobách,“ prohlásila paní Calvertová celá nervózní a přitom vrhala kradmé pohledy po mlčící nevlastní dceři. „Opravdu byl velice laskav. Určitě jste už slyšela, jak dvakrát zachránil náš dům, když se tu objevili Shermanovi vojáci. Nedovedu si představit, co by se s námi bez něho stalo, když nemáme peníze a Cade…“

Cadeův bledý obličej zčervenal a Cathleen zamžikala dlouhými řasami a zároveň jí ztvrdly rysy kolem úst. Scarlett viděla, jak se oba v duchu užírají bezmocným vztekem, že se musí cítit zavázáni svému yankeeskému správci. Zdálo se, že paní Calvertová se každou chvíli rozpláče. Zase se dopustila nějaké chyby. Celý život dělala jen chyby. Přestože žila v Georgii už dvacet let, pořád se v Jižanech nevyznala. Nikdy neodhadla, co nemá svým nevlastním dětem říkat, ale ať řekla nebo udělala cokoli, chovali se k ní pokaždé s vybranou zdvořilostí. V duchu si slíbila, že vezme vlastní děti a odjede s nimi na Sever ke své rodině a opustí tyhle nevyzpytatelné a škrobené cizí bytosti.Po

těchto dvou návštěvách Scarlett vůbec netoužila jet k Tarletonovým. Když všichni čtyři synové zahynuli, dům byl vypálen a zbytek rodiny se mačkal ve správcově domku, nemohla se přimět, aby je jela navštívit. Ale Suellen a Carreen tak dlouho žadonily a Melanie tvrdila, že by to nebylo sousedské, kdyby se u nich nezastavila a nepřivítala pana Tarletona po návratu z války, takže se jednou v neděli vypravily k Tarletonovým.

A u nich je čekalo to nejhorší.

Když jeli kolem trosek domu, uviděli Beatrici Tarletonovou v ošumělém jezdeckém úboru, jak sedí s jezdeckým bičíkem pod paží na horním břevnu ohrady ohraničující pastvinu před stájí pro koně a nepřítomným pohledem zírá před sebe. Vedle ní byl usazen černoch s křivýma nohama, který kdysi trénoval její koně, a tvářil se stejně zničeně jako jeho paní. Pastvina před stájí, kdysi plná hravých koní a klidných plemenných kobyl, byla prázdná až na jediného mezka, na němž se pan Tarleton vrátil po kapitulaci domů.

„Namouduši nevím, co si mám počít, když mi vzali všechny moje miláčky,“ postěžovala si paní Tarletonová a slezla z ohrady. Cizí člověk by si mohl myslet, že mluví o svých čtyřech synech, ale děvčata z Tary věděla, že myslí koně. „Všichni moji nádherní koně jsou mrtví. A co chudáček Nelly! Kdybych měla aspoň ji! Ale zbyl mi jen zatracenej mezek!“ opakovala paní Tarletonová a měřila si s nevolí vychrtlé zvíře. „Vždyť to uráží památku mých plnokrevných miláčků, chovat v jejich ohradě nějakého mezka. Mezci jsou zparchantělá stvoření proti přírodě a mělo by se zakázat, aby je někdo pěstoval.“

Jim Tarleton, k nepoznání změněný huňatým plnovousem, vyšel ze správcova domu přivítat a políbit děvčata a za ním se trousily jeho čtyři zrzavé dcery ve spravovaných šatech a přitom se jim pletl pod nohy tucet černých a hnědých psů, kteří se seběhli se štěkotem ke dveřím, jakmile zaslechli neznámé hlasy. Z celé rodiny vyzařoval hraný a nucený optimismus, který mrazil Scarlett v kostech víc než zahořklost vládnoucí v Mimóze nebo smutek skomírání, který na ni dýchl u Borového květu.

Tarletonovi trvali na tom, že se děvčata musí zdržet na oběd, protože teď mají tak málo hostů a chtějí pořádně probrat, co je nového. Scarlett se nechtěla zdržet, protože ji ovzduší domu skličovalo, ale Melanie a obě její sestry toužily po delší návštěvě, a tak všechny čtyři zůstaly na oběd a daly si trochu bůčku s hrachem, který jim předložili na stůl.

Všichni se smáli chudému jídlu a děvčata Tarletonových s hihňáním vykládala, jak si šijí šaty z nejnepravděpodobnějších materiálů, jako by vyprávěla nejlegračnější vtipy. Melanie jim vycházela na půl cesty vstříc a překvapila Scarlett nečekanou veselostí, s níž vyprávěla o těžkých zkouškách, jaké zažili v Taře, a zlehčovala strádání, o němž Scarlett skoro nedokázala promluvit nahlas. Místnost jí bez čtyř skvělých chlapců Tarletonových, kteří se tu vždycky rozvalovali, kouřili a navzájem se škádlili, připadala prázdná. A když připadala prázdná jí, jak asi musela připadat Tarletonovým, přestože se před sousedy tvářili vesele?

Carreen toho u oběda moc nenamluvila, ale když dojedli, přitočila se k paní Tarletonové a cosi jí šeptala do ucha. Výraz paní Tarletonové se změnil, a když brala Carreen kolem štíhlého pasu, zmizel jí ze rtů i chabý nucený úsměv. Obě ženy vyšly z jídelny a Scarlett, která cítila, že v tomto domě nevydrží už ani minutu, je následovala. Paní Tarletonová s Carreen prošly po cestičce zahradou a zamířily, jak Scarlett viděla, k rodinnému hřbitůvku. Scarlett se už nemohla vrátit zpátky do domu. Bylo by to příliš nevychované. Ale proč, proboha, Carreen tahá paní Tarletonovou ke hrobům jejích čtyř synů, když se Beatrice ze všech sil snaží být statečná? Na hřbitůvku obehnaném cihlovou zídkou stály pod smutečními cedry dva nové náhrobní kameny z mramoru, které ještě nestačil ani jeden déšť pocákat zvlhlým rudým prachem. „Dostali jsme je minulý týden,“ chlubila se paní Tarletonová. „Pan Tarleton pro ně jel do Maconu a přivezl je na voze.“ Náhrobní kameny! A kolik musely stát! Scarlett zčistajasna cítila, že už Tarletonovy nelituje tolik jako předtím. Nikdo, kdo mrhá vzácnými penězi na náhrobní kameny, když je tak drahé jídlo, si v jejích očích nezasloužil soustrast. A na každém náhrobním kameni bylo vytesáno několik řádků. Čím víc tesání, tím víc peněz. Celá jejich rodina se určitě zbláznila! A převézt mrtvoly tří hochů domů také jistě muselo stát pěkné peníze. Boyda nenašli, zmizel beze stopy. V životě byli milí a příjemní a ve smrti nejsou rozděleni. Mezi Brentovým a Stuartovým hrobem stál kámen s nápisem:

Dulee et… Na druhém kameni byla vytesána jména Boyd a Tom a pak následoval latinský nápis začínající slovy ale Scarlett mu nerozuměla, protože se ve fayttevillském penzionátu latině dokázala vyhnout.Tolik

peněz za náhrobní kameny! Vždyť jsou to blázni! Scarlett div nepraskla nevolí, jako by Tarletonovi vyhazovali její peníze. Carreen se podivně zablýsklo v očích. „Je moc hezký,“ zašeptala a ukazovala přitom na první kámen. Dalo se čekat, že se Carreen bude líbit. Odjakživa ji dojímalo všechno sentimentální. „Ano,“ souhlasila paní Tarletonová zjihle, „považovali jsme jej za velmi vhodný – oba padli skoro současně, nejdřív Stuart a po něm Brent, když zachytil prapor, který vypadl z ruky zabitému Stuartovi.“ Při návratu do Tary Scarlett nějakou dobu mlčela, protože přemýšlela o tom, co viděla v různých domech, a proti své vůli si vybavovala okres v dobách jeho slávy, kdy byly velké domy plné hostů i peněz, v chatrčích bydlely spousty černochů a na dobře obdělaných polích se skvěla bavlna.

Během roku zarostou pole malými borovičkami, říkala si v duchu a otřásla se při pohledu na les, který ji obkličoval ze všech stran. Bez černochů se zmůžeme nanejvýš na uhájení holého živobytí. Bez černochů se velká plantáž nedá vést, takže spousta polí zůstane neobdělaných a zaroste znovu lesem. Nikdo nebude moci pěstovat moc bavlny, ale co potom? Co se stane s lidmi žijícími na venkově? Lidé ve městech se nějak protlučou. Vždycky to dokázali. Ale my lidé na venkově se vrátíme o sto let zpátky do dob pionýrů, kteří bydleli v malých srubech, jakžtakž obdělávali pár akrů a žili – z ruky do úst.

Ne… říkala si v duchu zachmuřeně, Tara takhle nedopadne. Ani kdybych měla sama orat. Celý tenhle stát se může nechat zarůst znova lesem, když bude chtít, ale v Taře to nepřipustím. A nebudu mrhat penězi na náhrobní kameny a nebudu ztrácet čas oplakáváním věcí, které vzala válka. Nějak se protlučeme. Vím, že bychom se nějak protloukli, kdyby všichni muži nebyli mrtví. Nejhorší není, že jsme ztratili černochy. Nejhorší je, že jsme ztratili muže, mladé muže. Znovu si vybavila čtyři mladé Tarletony i Joea Fontainea, Raiforda Calverta i bratry Munroeovy a všechny mladé muže z Fayetteville a Jonesboro, jejichž jména četla v seznamech padlých. Kdyby nám zůstalo dost mužů, nějak bychom se protloukli, ale…

Vtom ji napadla jiná myšlenka – co kdyby se chtěla znovu vdát? Samozřejmě že se znovu vdávat nechtěla. Jednou jí v každém případě stačilo. Navíc jediný muž, kterého by chtěla, byl Ashley a ten je, pokud vůbec ještě je naživu, dávno ženatý. Ale co kdyby se chtěla vdát. Koho by si asi mohla vzít? Už pouhá tato představa ji děsila.

„Melly,“ zeptala se, „co čeká děvčata na celém Jihu?“

„Jak to myslíš?“

„Jak to říkám. Co je čeká? Nezůstal nikdo, kdo by si je vzal. Vždyť všichni naši chlapci padli, po celém Jihu zůstanou tisíce dívek na ocet a umřou jako staré panny.“

„A nebudou mít děti,“ dodala Melanie, pro niž bylo nejdůležitější právě mateřství.

Pro Suellen, sedící vzadu ve voze, to zřejmě nebylo nic nového, protože se najednou rozplakala. Frank Kennedy se od Vánoc neozval. Nevěděla, jestli za to může zhroucení pošty, nebo jestli si jen nezahrával s jejími city a pak na ni nezapomněl. Ale taky mohl padnout v posledních dnech války! Tato možnost jí byla mnohem milejší, než aby na ni zapomněl, jelikož láska k padlému ctiteli přinášela alespoň trochu důstojnosti, jaké se dostalo Carreen a Indii Wilkesové, ale jakou by jí rozhodně nepřinesl snoubenec, který by ji opustil.

„Proboha tě prosím, buď zticha!“

„Tobě se to mluví,“ vzlykala Suellen, „když jsi byla vdaná, máš dítě a každý ví, že tě nějaký muž chtěl. Ale podívej se na mě! A ty ještě musíš na mě být ošklivá a říkat mi do očí, že jsem stará panna, když víš, že s tím nemůžu nic dělat. Jsi odporná.“

„Tak buď zticha! Víš, že nesnáším lidi, kteří si pořád stěžují. Dobře víš, že ten tvůj Zrzavej knírek neumřel a určitě se ti vrátí a vezme si tě. Nic chytřejšího ho totiž nenapadne. Ale já osobně bych radši zůstala starou pannou, než abych si ho vzala.“

Vzadu na voze bylo chvíli ticho a Carreen chlácholila sestru a roztržitě ji hladila, neboť byla duchem někde úplně jinde a jezdila s Brentem Tarletonem po stezkách, jimiž se ubírali před třemi roky. V očích jí žhnuly exaltované plamínky.

„Čím bude Jih,“ povzdechla si smutně Melanie, „bez všech našich skvělých hochů? Čím by se Jih asi stal, kdyby zůstali naživu? Jejich odvaha, energie i mozky by se nám hodily. Scarlett, my všechny, které máme syny, je musíme vychovat tak, aby nahradili mrtvé muže, aby z nich byli stejně stateční lidé.“

„Stejní muži už nikdy nebudou,“ pravila tiše Carreen. „Nikdo je nemůže nahradit.“

Zbytek cesty domů strávily mlčky. Jednoho dne krátce nato přijela za soumraku do Tary Cathleen Calvertová. Dámské sedlo měla připevněné na nejubožejším mezkovi, jakého Scarlett v životě viděla, protože to byl zchromlý chcípáček se svěšenýma ušima, a Cathleen vypadala skoro stejně uboze jako zvíře, na němž seděla. Měla zašlé šaty z bavlněné, pestře květované látky, jaké kdysi nosívaly jenom služky, a klobouk chránící proti slunci měla uvázaný pod bradou kusem příze. Přijela k přední verandě, ale nesesedla a Scarlett s Melanií, které pozorovaly západ slunce, sešly ze schodů, aby ji přivítaly. Cathleen byla bledá jako Cade v den, kdy u nich Scarlett byla na návštěvě, bílá, tvrdá a zároveň křehká, jako by se jí měl rozpadnout obličej, kdyby promluvila. Ale nesla se zpříma, a když jim kývla na pozdrav, držela hlavu vysoko. Scarlett si zničehonic vzpomněla na rožnění u Wilkesových, kde si s Cathleen špitaly o Rhettu Butlerovi. Jak krásně a svěže toho dne Cathleen vypadala v záplavě modrého organtýnu, s voňavými růžemi vetknutými za šerpu a v drobných střevíčcích z černého sametu s tkaničkami zavázanými kolem útlých kotníků. Ve strnulé postavě sedící na mezkovi nezbývalo z tamté dívky vůbec nic! „Ne, děkuju, nesesednu,“ řekla Cathleen. „Přijela jsem vám jen oznámit, že se budu vdávat.“

„Cože!“

„Koho si budeš brát?“

„To je skvělé, Cathy!“

„Kdy bude svatba?“

„Zítra,“ odpověděla Cathleen tiše a z hlasu jí čišelo cosi, nad čím jim zmrzl úsměv v rozdychtěných obličejích. „Přijela jsem vám oznámit, že se zítra vdávám v Jonesboro – ale nepřijela jsem vás pozvat.“ Děvčata se mlčky snažila pochopit, co to znamená, a zmateně pokukovala po Cathleen. Nakonec promluvila Melanie. „Bereš si někoho, koho známe, miláčku?“

„Jistě,“ odpověděla úsečně Cathleen. „Pana Hiltona.“

„Pana Hiltona?“

„Ano, našeho správce pana Hiltona.“

Scarlett se nezmohla ani na povzdechnutí, ale Cathleen najednou šlehla pohledem po Melanii a řekla tichým hlasem: „Jestli budeš plakat, Melly, tak to na mou duši nepřežiju!“

Melanie nic neřekla, ale pohladila jí nohu obutou do neforemného, doma ušitého střevíce, která vypadla z třmenu. Hlavu měla skloněnou.

„A nehlaď mě! To taky nesnesu.“

Melanie pustila paži, ale pořád ještě nezvedla hlavu.

„Už musím jet. Přijela jsem vám to jenom říct.“ Obličej jí znovu skrývala bílá křehká maska a Cathleen uchopila uzdu.

„Jak se daří Cadeovi?“ zeptala se Scarlett, která vůbec nevěděla, co by měla říkat, ale přesto se zoufale snažila najít slova, jimiž by přerušila trapné ticho.

„Umírá,“ odpověděla Cathleen stroze. Na hlase jí nebylo znát, že by to nějak prožívala. „A když mi všechno vyjde, aspoň umře trochu v klidu a pohodlí a nebude si muset dělat starosti, kdo se o mě postará, až tu nebude. Macecha s dětmi odjíždí zítra na Sever. Teď už opravdu musím jet.“

Melanie zvedla hlavu a podívala se Cathleen do tvrdých očí. Na řasách se jí třpytily slzy a v pohledu měla vepsáno pochopení. Cathleen při pohledu na Melanii zkřivila ústa do kyselého úsměvu dítěte, které se statečně brání pláči. Scarlett z toho šla hlava kolem a pořád nemohla pochopit, jak si Cathleen může brát správce – Cathleen, která mívala po Scarlett nejvíce nápadníků v celém okrese.

Cathleen se sklonila a Melanie se postavila na špičky. Políbily se. Potom Cathleen prudce práskla uzdou a starý mezek se loudavě pohnul z místa.

Melanie ji vyprovázela pohledem a po tvářích jí stékaly slzy. Scarlett za ní hleděla jako omámená.

„Melly, myslíš, že se zbláznila? Přece víš, že ho nemůže milovat.“

„Milovat? Prosím tě, Scarlett, o takové hrozné věci se raději nezmiňuj. Chudinka Cathleen! Chudák Cade!“

„Tydlifidli!“ vykřikla Scarlett, kterou to začínalo dráždit. Otravovalo ji, že Melanie vždycky pochopí situaci lépe než ona. Ošklivá situace, v níž se ocitla Cathleen, jí připadala spíš znepokojivá než katastrofální. Samozřejmě že to není nic příjemného, vzít si yankeeovského bílého žebráka, ale mladé děvče koneckonců nemůže žít na plantáži samo. Musí si najít manžela, který by jí pomáhal vést hospodářství.

„Melly, je to přesně tak, jak jsem ti tuhle říkala. Děvčata si nemají koho brát, ale vdát se musí.“

„Ale proč by se musely vdávat! Na tom, že žena zůstane sama, přece není nic špatného. Podívej se na tetičku Pitty. Byla bych radši, kdyby Cathleen umřela! A vím, že Cade to cítí také tak. Tohle znamená konec rodiny Calvertových. Jen si představ, co bude – co bude z jejich dětí. Ach, Scarlett, ať ti Pork rychle osedlá koně, jeď za ní a řekni jí, ať se přistěhuje k nám!“

„Panebože!“ vykřikla Scarlett, otřesená samozřejmým tónem, jakým Melanie dávala Taru k dispozici cizím lidem. Scarlett rozhodně nehodlala živit další hladový krk. Užuž to chtěla říci nahlas, ale cosi v Melaniině zoufalém výrazu ji včas zarazilo.

„Stejně by nechtěla, Melly,“ udobřovala si švagrovou Scarlett. „Sama víš, že ne. Je moc hrdá a myslela by si, že jí nabízíme pohostinství z útrpnosti.“

„Máš pravdu. Máš pravdu!“ opakovala Melanie zoufale a nemohla se očima odtrhnout od obláčku rudého prachu, který se vzdaloval po silnici.Žiješ

u mě už řadu měsíců, říkala si v duchu pochmurně Scarlett a přitom si měřila švagrovou, a ještě tě nenapadlo, že tě tu mám z útrpnosti. A určitě tě to nikdy nenapadne. Patříš k lidem, které válka vůbec nezměnila, a klidně si uvažuješ a jednáš dál, jako by se nic nestalo – jako bychom byli pořád bohatí jako Krésus a jako bychom nevěděli co s jídlem a jako by na jednom hostovi sem nebo tam nezáleželo. Vypadá to, že mi zůstaneš na krku až do smrti. Ale Cathleen si na krk neuvážu.









Kapitola 30

V létě, které přišlo poté, co nastal mír, Tara náhle přestala být odříznutá od okolního světa. Po řadu následujících měsíců se nepřetržitý proud živých strašáků, zarostlých, otrhaných, s rozbolavělýma nohama a věčně hladových, namáhavě plahočil do rudého kopce k Taře a tam se ukládal k odpočinku na zastíněném předním schodišti a žádal o jídlo a nocleh. Byli to vojáci Konfederace vracející se domů z války. Zbytky Johnstonovy armády byly dopravovány železnicí ze Severní Karolíny do Atlanty a tam ponechány svému osudu. Z Atlanty museli vojáci pokračovat pěšky. Když přešla vlna Johnstonových vojáků, přišli vyčerpaní veteráni z virginské armády a nakonec se objevili vojáci ze západního bojiště, kteří se vlekli směrem na jih k domovům, které možná už neexistovaly, a k rodinám, které mohly klidně být rozváté po světě nebo mrtvé. Většina šla pěšky, jen pár šťastlivců jelo na vychrtlých koních nebo na mezcích, které si podle podmínek příměří směli ponechat, ale i nezkušené oko na první pohled poznalo, že tahle vychrtlá zvířata nemohou přežít cestu na dalekou Floridu nebo na jih Georgie.

Vrátit se domů! Vrátit se domů! Tito vojáci nemysleli na nic jiného. Někteří byli smutní a mlčenliví, jiní zase veselí, jako by ani nestrádali, ale všichni se drželi na nohou jen myšlenkou, že všechno skončilo a že se vracejí domů. Málokdo z vojáků byl zatrpklý. Zatrpklost přenechávali svým ženám a rodičům. Bojovali statečně, byli poraženi a teď se ochotně vraceli zpátky k pluhu a chtěli žít v míru pod praporem, proti němuž bojovali.

Vrátit se domů! Vrátit se domů! Nedokázali mluvit o ničem jiném, ani o bitvách a zraněních, ani o zajetí a budoucnosti. Později budou znovu prožívat své bitvy a vyprávět dětem a vnoučatům o všech husarských kouscích, loupežích, ztečích a hladu, o usilovných pochodech a zranění, ale to mělo přijít až po čase. Někteří přišli o paži nebo o nohu nebo o oko, mnozí měli jizvy, které se v deštivém počasí budou ozývat, dožijí-li se sedmdesátky, ale teď to vše pro ně byly pouhé maličkosti. Později se všechno mělo změnit.

Staří i mladí, povídaví i mlčenliví, bohatí plantážníci i chudí farmáři, všichni měli dvě věci společné: vši a úplavici. Vojáci Konfederace byli na svou zavšivenost tak zvyklí, že si s ní vůbec nelámali hlavu a klidně se škrábali i před dámami. Pokud šlo o úplavici – „krvavou stolici“, jak útlocitně říkaly dámy – ta se zřejmě nevyhnula nikomu, generálem počínaje a posledním prostým vojínem konče. Čtyři roky polovičního hladovění, čtyři roky denních dávek jídla, které bylo neupravené, syrové nebo napůl zkažené, na nich vykonaly své a každý voják, který se zastavil v Taře, se z úplavice buď zotavoval, nebo jí akutně trpěl.

„V celej naší armádě snad nezvostaly jediný zdravý střeva,“ bručela chůva pochmurně, když se potila nad ohništěm, kde vařila hořký lektvar z ostružinových kořenů, jímž Ellen suverénně léčívala podobné potíže. „Se mně zdá, že naše páni neporazili Yankeejové. Spíš jejich vnitřnostě. Jak taky může ňákej pán bojovat, dyž mu div nevytečou střeva!“

Chůva se nikdy nezdržovala hloupým vyptáváním na stav jejich vnitřních orgánů a všechny do jednoho častovala svou medicínou, kterou všichni do jednoho pili; sice se přitom šklebili, ale neprotestovali, jelikož si zřejmě vybavovali neúprosné černé ruce, které jim taky podávaly lžíce s medicínou.

Stejně neoblomná byla chůva i ve věcech týkajících se „slušný společnosti“. Do Tary nesměl vstoupit jediný zavšivený voják. Všechny je nejdřív zahnala za husté křoví, stáhla z nich uniformy, podala každému umyvadlo s vodou a silným louhovým mýdlem, aby se umyli, a pak jim vyvařila šatstvo ve velkém prádelním hrnci. Děvčata marně vehementně namítala, že takové zacházení vojáky ponižuje. Chůva jim odpovídala, že by je samé ponižovalo mnohem víc, kdyby zjistily, že po nich lezou vši.

Když se vojáci začali trousit prakticky denně, chůva měla strach, aby je děvčata nepouštěla do ložnic. Pořád měla strach, aby jí náhodou neunikla nějaká veš. Scarlett se raději nepřela a udělala noclehárnu ze salonu, kde byl na podlaze tlustý sametový koberec. Chůva hlasitě protestovala proti další svatokrádeži, která spočívala v tom, že vojáci směli spát na koberci slečny Ellen, ale Scarlett byla neoblomná. Někde přece spát museli. A během měsíců následujících po kapitulaci se na tlustém koberci začaly objevovat známky ošoupanosti a nakonec se ukázala silná osnova na místech prošlapaných podpatky nebo potrhaných ostruhami.

Všech vojáků se naléhavě vyptávaly na Ashleyho. Suellen, která jinak držela jazyk na uzdě, se ptala na pana Kennedyho. Ale nikdo z vojáků o nich neslyšel, nebo se nikomu o pohřešovaných nechtělo hovořit. Stačilo jim, že sami zůstali na živu, a neměli chuť myslet na tisíce vojáků z neoznačených hrobů, kteří se domů nevrátí.

Celá rodina se po každém zklamání snažila ze všech sil povzbuzovat Melanii, aby neklesala na duchu. Ashley samozřejmě nezemřel v zajetí. Kdyby to byla pravda, nějaký yankeeovský kaplan by jí určitě napsal. Samozřejmě že už se vrací domů, ale má ze zajetí strašně dlouhou cestu. Vždyť to přece trvalo spoustu dní vlakem, a jestli Ashley musí jít pěšky jako všichni tihle vojáci… Proč nenapsal? Ale, moje milá, sama dobře víš, jak teď chodí pošta – nepravidelně a nespolehlivě, a to už byla poštovní služba jakžtakž obnovena… Yankeeovské ženy! Prosím tě!… Melly, samozřejmě že se určitě najde pár slušných žen i mezi Yankeejkami. O tom nemůže být sporu. Přece by bůh nestvořil celý národ a nedal mu alespoň nějaké slušné ženy! Scarlett, přece si vzpomínáš, jak jsme tenkrát v Saratoze potkaly slušnou Yankeejku – Scarlett, řekni Melly, jaká byla!„Moc

milá, to si piš!“ ušklíbla se Scarlett. „Zeptala se mě, kolik bloodhoundů chováme na štvaní našich černochů! Melly má pravdu. V životě jsem neviděla slušného Yankeeho, muže ani ženu. Ale neplač, Melly! Ashley se vrátí domů! Je to pěšky daleko a možná – možná že ani nemá boty.“

Když si Scarlett představila bosého Ashleyho, div se sama nerozplakala. Ať si ostatní vojáci běhají kolem jejího domu v cárech s nohama ovázanýma kusy starých pytlů nebo pruhy z koberců, ale Ashleyho nesmí nic takového potkat. Měl by se vrátit domů na bujném koni v nádherném obleku a v naleštěných botách a na hlavě by měl mít klobouk s peřím. Pomyšlení, že by Ashley měl klesnout na úroveň ostatních vojáků, ji krajně ponižovalo.

Jednoho červnového odpoledne, když celá Tara, shromážděná na zadní verandě, nedočkavě čekala, až Pork rozkrojí první letošní nedozrálý meloun, se na štěrku přední příjezdové cesty rozlehl dusot koňských kopyt. Prissy se pomaloučku loudala k přednímu vchodu, zatímco ostatní se prudce přeli, jestli mají meloun raději schovat, nebo si jej nechat až na večeři, jestli se z příchozího vyklube zase nějaký voják.

Melly a Carreen šeptaly, že voják by měl dostat taky kousek, kdežto Scarlett, podporovaná Suellen a chůvou, sykla na Porka, aby meloun rychle schoval.

„Nebuďte husy, děvčata! Beztak nemáme dost ani sami pro sebe, a jestli před domem čekají dva tři vyhladovělí vojáci, nikdo ani nepozná, jakou má ten meloun vlastně chuť,“ vykládala jim Scarlett.

Pork stál na místě a tiskl meloun k tělu, protože si nebyl jist, jaké bude konečné rozhodnutí, ale vtom všichni uslyšeli, že Prissy vykřikla.„Panebože?

Slečno Scarlett! Slečno Melly! Pojte rychle!“

„Kdo je tam?“ vykřikla Scarlett, vyběhla pár schodů nahoru, proletěla halou bok po boku s Melly a ostatní následovali v průvodu za nimi.Ashley!

napadlo ji! Nebo možná…

„Je tu strejda Peter! Strejda Peter od tetičky Pittypat!“

Všichni vyběhli na verandu a uviděli vysokého zešedivělého tyrana z domu tetičky Pittypat, jak slézá z herky bez ocasu, která měla na hřbetě přivázaný kus prošívané přikrývky. V širokém černém obličeji mu zápasil obvyklý důstojný výraz s radostí, že vidí staré známé, takže zamračené čelo měl svraštěné od spousty vrásek, kdežto pusu měl dokořán jako starý lovecký pes bez zubů.

Všichni se rychle hnali ze schodů, aby ho přivítali, bílí i černí, potřásali mu rukou a vyptávali se, ale Melly je všechny překřičela.

„Tetička není nemocná, že ne?“

„Sim, ne. Zaplaťpánbu, má se dobře,“ odpověděl Peter a přísně si změřil nejdřív Melly a potom Scarlett, takže je zničehonic zaplavil provinilý pocit, přestože si nemohly za nic na světě vzpomenout, co mohly udělat. „Má se dobře, ale moc se na vás zlobí, a dybyste se voptaly mě, tak já taky!“

„Ale co říkáš, strejdo Petere! Co proboha…“

„Nesnažte se ještě vomlouvat. Copak vám slečna Pitty nenapsala, že se máte vrátit domů? Copak sem ji neviděl psát a pak plakat, dyž ste jí vodepsali, že máte spoustu práce tady na tý farmě a nemůžete přiject?“

„Ale, strejdo Petere…“

„Jak můžete nechávat slečnu Pitty takhle samotnou, dyž víte, jak se bojí? Víte stejně jako já, že slečna Pitty jakživ nežila sama, a vod tý doby, co se vrátila z Maconu, se pořád jen třese, div z ní nespadly ty její malý střevíčky. Řekla mi, aby sem si nebral servítky a pověděl vám, že prostě nemůže pochopit, jak jste ji vobě mohly vopustit, zrovna dyž vás nejvíc potřebuje.“

„Zavři klapačku,“ obořila se na něj chůva, protože se jí dotkla Peterova poznámka o „tý farmě“. Dalo se čekat, že starý černoch vyrostlý ve městě nezná rozdíl mezi farmou a plantáží. „A my tady nepotřebujem nic? Není třeba, aby slečna Scarlett a slečna Melly byly tady u nás, není to zoufale třeba? Proč si slečna Pitty neřekne bratrovi, aby jí pomoh, když to tolik potřebuje?“

Strejda Peter ji zpražil nepřátelským pohledem.

„My nemáme s panem Henrym co dělat už kolik let a na to, abysme si s ním začínali znova, sme už moc starý.“ Peter se obrátil zpátky k děvčatům, která se musela držet, aby se nesmála. „A vy mladý dámy byste se měly stydět, že necháváte chudinku slečnu Pitty samotnou, dyž jí půlka známých umřela a druhá zůstala v Maconu a celá Atlanta se hemží yankeejskejma vojákama a svobodnym černym ksindlem.“

Obě dívky snášely výčitky s vážným výrazem, dokud se dokázaly udržet, ale představa, že tetička Pittypat za nimi poslala strejdu Petera, aby jim promluvil do duše a osobně je přivezl zpátky do Atlanty, pro ně byla příliš legrační. Obě se začaly smát na celé kolo a musely se navzájem chytit kolem krku, aby neupadly. Pork, Dilcey a chůva se přirozeně začali také hlasitě chechtat, když slyšeli, jak byl zesměšněn posměváček, který se pokusil zlehčovat jejich milovanou Taru. Suellen a Carreen se hihňaly a dokonce i na Geraldově tváři se objevil náznak úsměvu. Smáli se všichni až na Petera, který s rostoucí nevolí přešlapoval z jedné široké paťaté nohy na druhou.

„Co je s tebou, černej?“ dorážela na něj s úsměvem chůva. „Stárneš a nedokážeš se už postarat vo svou paní?“

Peter byl pobouřen.

„Stárnu? Já že stárnu? To teda ne! Dokážu se vo slečnu Pitty postarat jako dřív. Což sem se vo ní nestaral, dyž sme se jeli schovat do Maconu? Což sem se vo ni nepostaral, dyž do Maconu vtrhli Yankeejové a vona v jednom kuse vomdlívala? Což sem nesehnal tudlenctu herku, abych jí moh vodvízt zpátky do Atlanty, a což sem se celou cestu nestaral vo ní i vo stříbro po jejím otcovi?“ Peter

se vypadá při vlastním ospravedlňování vztyčil do celé své výšky. „A já přeci nemluvím vo žádným pečování. Já přeci mluvím vo tom, jak to .“

„A jak má co vypadat?“

„Mluvim vo tom, jak to vypadá před lidma, dyž viděj, že slečna Pitty žije ouplně sama. Lidi pomlouvaj slečny, kerý žijou ouplně samy v domě,“ pokračoval Peter a jeho posluchačům bylo jasné, že slečna Pitty si pořád představuje, že je baculatá šestnáctiletá slečna, která si musí hájit čistý štít před zlými jazyky. „A já nemluvím vo tom, že jí lidi něco vyčítaj. Depák… A já taky nemluvím vo tom, že by si mohla někoho vzít na byt, aby jí dělal společnost. Řek sem jí svý. ‚Neberte si sem nikoho, dokud máte příbuzný ze svý krve,‘ to sem jí řek. Jenže teď se k ní příbuzný z její krve nehlásej. Slečna Pitty je jako malý dítě a…“

Při těchto slovech se Scarlett s Melly rozřehtaly ještě hlasitěji a musely se posadit na schody. Melly si nakonec utřela slzy, které jí vyhrkly radostí.

„Chudáčku, strejdo Petere! Nezlob se, že jsem se smála. Vážně se ti omlouvám, na mou duši. No tak, odpusť mi to! Já ani slečna Scarlett teď nemůžeme přijet domů. Možná že se vrátím v září, až sklidíme bavlnu. Copak tě tetička štvala takovou dálku jen proto, abys nás přivezl zpátky na téhle vychrtlé herce?“

Jakmile uslyšel, na co se Melly ptá, strejda Peter náhle otevřel pusu dokořán a celý starý černý obličej plný vrásek mu zaplavila vlna provinilosti a ohromení. Ohrnutý spodní ret se vrátil na místo stejně rychle, jako želva zatáhne hlavu pod krunýř.

„Slečno Melly, už vopravdu stárnu, protože jsem jako na smrt zapomněl na to, co mně uložila, a je to přitom taky moc důležitý. Mám pro vás dopis. Slečna Pitty ho nechtěla svěřit poště ani nikomu jinýmu kromě mě a…“

„Dopis? Pro mě? Od koho?“

„Sim, pani, je… Slečna Pitty mně řekla: ‚Petere, sdělíš to slečně Melly, ale ňák vohleduplně,‘ a já jí na to…“

Melly vstala ze schodu a ruku si tiskla na srdce.

„Ashley! Ashley! Je mrtvý!“

„Sim ne! Depák!“ vykřikl Peter, až mu přeskočil hlas a přitom se nervózně přehraboval v šosu otrhaného kabátu. „Žije! Tady máte vod něj dopis. Vrací se domu. Von – panebože na nebi! Chyť jí, chůvo! Já bych…“

„Vopovaž se jí dotknout, ty starej kašpare!“ zařvala hromovým hlasem chůva a ze všech sil držela hroutící se Melanii, aby neupadla na zem. „Ty pokrytecká černá vopice! Já ti dám, sdělit jí to vohleduplně. Porku, vem jí za nohy, slečno Scarlett, podržte jí hlavu. A teď ji donesem na pohovku v saloně.“

Nastal všeobecný ruch a shon, protože všichni až na Scarlett se začali rojit kolem omdlelé Melanie, všichni vyděšeně pokřikovali a hnali se do domu pro vodu a pro polštáře, takže v okamžiku zůstala Scarlett na cestičce před domem sama se strejdou Peterem. Stála jako přimrazená, nemohla se pohnout z místa, na které se vymrštila, jakmile zaslechla, co starý černoch říkal, a teď upřeně sledovala, jak chabě mává rukou, v níž držel dopis. Tvářil se zoufale jako dítě, které si vysloužilo matčinu nelibost, a ze starého černého obličeje mu zmizela všechna důstojnost.

V první chvíli se Scarlett nedokázala pohnout ani promluvit a v duchu křičela: Není mrtvý! Vrací se domů!, ale to vědomí v ní neprobouzelo ani radost, ani vzrušení, ale jakousi omamnou nehybnost. Slyšela strejdu Petera, jako by mluvil z velké dálky, a přitom si stěžoval a zároveň se ji snažil udobřit.

„Pan Willie Burr z Maconu, co je s náma příbuznej, ho přines slečně Pitty. Pan Willie měl koně a vrátil se brzy. Jenže pan Ashley musí pěšky a…“

Scarlett mu vytrhla dopis z ruky. Byl adresován Melly rukou slečny Pitty, ale kvůli tomu ani na okamžik nezaváhala. Roztrhla jej a na zem vypadl lístek, který přiložila tetička Pitty. V obálce byl složený list, celý zamaštěný ze špinavé kapsy, v níž jej při nesl pan

Burr, Paní George Ashley Wilkesové u slečny Sarah Jane Hamiltonové pomačkaný a na okrajích roztřepaný. Byl nadepsaný Ashleyho ruAtlanta nebo U Dvanácti dubů Jonesboro Georgia. kou: , ,

, , ,

Scarlett otevřela třesoucími se prsty dopis a četla:

Moje milovaná, vracím se k tobě domů…

Po tvářích se jí začaly kutálet slzy, takže nemohla číst a srdce se jí rozbušilo, až měla strach, že tolik radosti nepřežije. Tiskla si dopis k hrudi a hnala se po schodech nahoru, proběhla halou, minula salon, kde si všichni lidé z Tary navzájem překáželi, jak se snažili pečovat o omdlelou Melanii, a vpadla do Elleniny kanceláře. Zavřela za sebou dveře, zamkla, vrhla se na prosezenou starou pohovku a střídavě plakala, smála se a líbala dopis.

„Moje milovaná,“ šeptala, „vracím se k tobě domů.“

Zdravý rozum říkal všem, že když Ashley nemá křídla, nemůže se z Illinois vrátit do Georgie dřív než za několik týdnů a možná i měsíců, ale přesto se jim prudce rozbušilo srdce, jakmile nějaký voják zahnul do stromořadí vedoucího k Taře. Každý zarostlý strašák mohl být Ashley. A kdy by ne Ashley, tak třeba voják, který od něj mohl přinášet zprávy nebo dopis od tetičky Pitty se zmínkou o Ashleym. Černí jako bílí, všichni se hnali k přednímu schodišti, když zaslechli kroky. Jakmile se objevila uniforma, každý praštil se vším, co zrovna dělal u špalku na dříví, na pastvině nebo na políčku bavlny. Však se také práce měsíc poté, co přišel dopis, prakticky zastavila. Nikdo nechtěl být pryč z domu, až Ashley přijde, a Scarlett ze všech nejméně. Nemohla tedy od druhých vyžadovat plnění povinností, když sama zanedbávala vlastní.

Ale když týdny ubíhaly a nepřicházel Ashley ani další dopis se zprávami o něm, život v Taře se vrátil do normálních kolejí. I toužící srdce snesou jen určitou míru toužení. Scarlett se do mysli vkrádal dotěrný strach, jestli se mu cestou něco nestalo. Rock Island je tak daleko, a když ho propouštěli ze zajetí, mohl být zesláblý nebo nemocný. Neměl peníze a vlekl se územím, kde Konfederaci nenáviděli. Kdyby tak věděla, kde je, poslala by mu peníze, všechny do posledního centu a klidně by nechala hladovět celou rodinu, jen aby mohl přijet rychle vlakem domů.

Moje milovaná, vracím se k tobě domů.

V prvním návalu radosti po přečtení těchto slov si Scarlett myslela, že znamenají jediné: že se Ashley vrací domů k ní. Ale když začala chladně uvažovat, pochopila, že se vrací k Melanii, která v těchto dnech chodila po domě a zpívala radostí. Občas se Scarlett v duchu zatrpkle ptala, proč Melanie radši nezemřela při porodu v Atlantě. Tím by se všechno dokonale vyřešilo. Scarlett by si po uplynutí náležitého období smutku vzala Ashleyho a malému Beauovi by dělala hodnou macechu. Když na ni přicházely takové myšlenky, už se rychle nemodlila k bohu a nevysvětlovala mu, že to tak nemyslela. Bůh ji už neděsil.

Vojáci se trousili jednotlivě, po dvou i po tuctech a všichni měli hlad. Scarlett si málem zoufala a říkala si, že by jí byla milejší hejna kobylek. Znovu a znovu proklínala starý zvyk pohostinství, který kvetl za dob nadbytku, zvyk, který nedovoloval, aby nějaký cestující člověk, bohatý stejně jako chudý, putoval dál bez noclehu, jídla pro sebe i koně a projevů nejvybranější zdvořilosti, jaké mohl dům poskytnout. Věděla, že tato éra pominula navždycky, ale ostatní členové domácnosti nic nechápali stejně jako vojáci, a tak byl každý voják přijímán s otevřenou náručí, jako by byl dlouho očekávaným hostem.Když

proud vojáků nebral konce, Scarlettino srdce se postupně zatvrzovalo. Jedli jídlo určené pro lidi z Tary, zeleninu, nad jejímiž dlouhými řádky ohýbala záda až do vyčerpání, potravu, kterou musela jezdit nakupovat široko daleko. Jídlo se shánělo velice těžce a peníze z Yankeeovy peněženky přece taky nevydrží věčně. Zbývají jí už jen dvě zlaté mince a pár zelených bankovek. Proč by měla krmit tuhle bandu hladových chlapů? Válka skončila. Už ji přece nebudou vlastní hrudí chránit před nebezpečím. Proto nařídila Porkovi, aby nosil na stůl jen to nejnutnější, jakmile se v domě objeví vojáci. Její rozkaz platil, dokud si nevšimla, že Melanie, která po porodu nenabrala dost sil, jak by měla, naléhá na Porka, aby jí dával na talíř jen symbolické porce jídla, a zbytek přenechává vojákům.

„S tímhle budeš muset přestat,“ peskovala ji Scarlett. „Sama sotva chodíš, a když nebudeš pořádně jíst, budeš si muset lehnout a my abychom se tu o tebe starali. Ať si vojáci jdou o hladu. Ti to snesou. Snášejí hlad už čtyři roky a vůbec jim neuškodí, když ho vydrží ještě pár dní.“

Melanie se k ní obrátila a v obličeji se jí zračil první neskrývaný výraz citu, jaký v jejích očích Scarlett v životě viděla.

„Prosím tě, Scarlett, nepeskuj mě za tohle. Dovol mi to. Nevíš, jak mi ta věc pomáhá. Pokaždé, když dám nějakému chudákovi svou porci, říkám si, že někde na severu nějaká žena možná dává mému Ashleymu část svého oběda, a tak mu pomáhá vrátit se

ke domů!“Mému Ashleymu.

mně Milovaná, vracím se k tobě domů.

Scarlett se odvrátila a nemohla promluvit. Od té doby bylo, jak si Melanie všimla, na stole víc jídla, když přišli hosté, přestože by jim Scarlett nejraději vyčetla každé sousto, které snědli.

Když byli vojáci tak nemocní, že nemohli dál, a takových bylo mnoho, Scarlett je ukládala do postele, ale netvářila se příliš nadšeně. Každý nemocný znamenal další hladový krk, který musela nakrmit. Někdo ho musel ošetřovat, a to znamenalo o jednoho člověka méně na práci při stavění ohrad, okopávání, pletí a orání. Voják jedoucí na koni od Fayetteville jim položil na verandu chlapce, jemuž právě začínalo vyrážet na tvářích světlé chmýří. Našel ho v bezvědomí někde u silnice, přehodil si ho přes sedlo před sebe a přivezl ho do nejbližšího domu, do Tary. Děvčata se domnívala, že to asi bude jeden z kadetů vojenské školy, které povolali na frontu, když se Sherman blížil k Milledgeville, ale nikdy se nedozvěděla pravdu, protože chlapec zemřel, aniž nabyl vědomí, a prohledání jeho kapes také nepřineslo žádné stopy po jeho totožnosti.

Hezký chlapec, na první pohled mladý gentleman, a kdesi na jihu nějaká žena vyhlížela na cestu a v duchu se ptala, kde asi je a kdy se vrátí domů, stejně jako Scarlett s Melanií pozorovaly s nezřízenou nadějí v srdci každou zarostlou postavu, která se vynořila na cestičce před domem. Kadeta pochovali na rodinném hřbitůvku vedle tří malých O’Harů, Melanie nahlas plakala, když Pork zahrnoval hrob, a v duchu se ptala, jestli cizí lidé nedělají totéž s mrtvolou jejího Ashleyho. Will Benteen byl další voják, kterého jako bezejmenného chlapce přivezl kamarád položeného napříč přes sedlo. Will trpěl akutním zápalem plic, a když ho děvčata uložila do postele, obávala se, že brzy bude následovat chlapce do hrobu.

Měl zažloutlou malarickou pleť chudého bělocha z jižní Georgie, nazrzlé vlasy a vodově modré oči, které se i v deliriu horečky dívaly trpělivě a mírně. Jednu nohu měl amputovanou po koleno a k pahýlu měl připnutou špatně padnoucí dřevěnou protézu. Na první pohled bylo jasné, že je chudý, stejně jako na chlapci, kterého pochovali, bylo patrné, že byl plantážníkovým synem. Děvčata sama nevěděla, jak to poznala. Will určitě nebyl o nic špinavější, zarostlejší ani zamořenější hmyzem než mnozí z jemných gentlemanů, kteří se zastavili v Taře. Jazyk, kterým blábolil v deliriu, určitě nebyl gramaticky o nic horší než jazyk, jakým hovořila dvojčata Tarletonových. Ale děvčata vytušila citem, stejně jako rozeznala plnokrevníka od všelijak zkřížené herky, že nepatří do jejich kruhů. Ale to jim nebránilo, aby se ho nesnažily ze všech sil zachránit.

Vychrtlý po roce pobytu v yankeeovském zajetí, vyčerpaný dlouhou cestou se špatně padnoucí dřevěnou nohou neměl dost sil, aby vzdoroval zápalu plic, a celé dny proležel v posteli, sténal, snažil se vstát a v horečkách znovu prožíval bitvy, jichž se účastnil. Ani jednou nevolal matku, ženu, sestru ani milou, a to Carreen znepokojovalo .„Muž

má mít příbuzné,“ tvrdila. „Takhle to vypadá, že nemá na světě živou duši.“

Will byl sice kost a kůže, ale měl tuhý kořínek a náležité ošetřování ho zachránilo. Přišel den, kdy se bleděmodrýma očima, přesně rozeznávajícíma, kde je, zadíval na Carreen sedící u něho a odříkávající růženec ve světle ranního slunce, jehož paprsky jí proudily blonďatými vlasy.

„Tak přece jste se mi nezdála,“ promluvil svým rozhodným, ale bezbarvým hlasem. „Doufám, že jsem vás příliš neobtěžoval, madam.“Zotavoval

se dlouho, ležel klidně v posteli, díval se z okna na magnolie a nikoho příliš neobtěžoval. Carreen se líbil, protože dovedl tak klidně mlčet, a ticho sdílené s ním vůbec nebylo trapné. Proseděla u jeho lůžka celá dlouhá horká odpoledne, ovívala ho a nic neříkala.

Carreen toho v těch dnech moc nenamluvila, když, slaboučká a odhmotněná jako nějaký přízrak, chodila po domě a zastávala práce, na které jí stačily síly. Hodně se modlila, protože ji Scarlett, když vešla bez klepání do jejího pokoje, pokaždé našla, jak klečí u postele. Pohled na sestru ji pokaždé naštval, protože Scarlett byla přesvědčena, že čas na modlení již definitivně minul. Když bůh rozhodl, že si zaslouží takový velký trest, tak se musí obejít bez modliteb. Pro Scarlett bylo náboženství odjakživa formou obchodního jednání. Slibovala bohu, že se bude dobře chovat, výměnou za různé výhody. Bůh podle Scarlett občas porušil sjednané podmínky, a proto Scarlett dospěla k závěru, že mu teď už není vůbec nic dlužna. A kdykoli přistihla Carreen na kolenou, když měla odpočívat po obědě nebo zašívat šatstvo, zdálo se jí, že Carreen nenese náležitý podíl břemen, která doléhají na jejich bedra.

Jednou odpoledne to řekla otevřeně Willu Benteenovi, když už byl schopen sedět v křesle, ale dotklo se jí, když jí svým rozhodným hlasem odpověděl: „Nechte ji být, slečno Scarlett. Přináší jí to útěchu.“

„Přináší jí to útěchu?“

„Jistě, modlí se za vaši maminku i za něj.“

„A za koho, prosím vás?“

Podíval se na ni zpod světlých řas vybledlýma očima a vůbec nedal najevo překvapení. Jeho zřejmě nic nepřekvapovalo ani nevzrušovalo. Třeba už viděl tolik nečekaných věcí, že se už nemohl dát vyvést z míry. Nepřipadalo mu divné, že Scarlett nevěděla, co se děje v srdci její sestry. Považoval to za stejně samozřejmé, jako že Carreen nacházela útěchu v rozhovoru s ním, který byl úplně cizí.

„Za toho mladého Brenta, nevím, jak se jmenoval dál, co padnul u Gettysburgu a byl její nápadník.“

„Její nápadník?“ zeptala se Scarlett stroze. „Já jí dám nápadníka. Brent a jeho bratr byli moji nápadníci.“

„Jistě, vždyť mi to říkala. Vypadá to, že se o vás ucházel celý okres. Ale stejně byl její nápadník, když jste ho odmítla, protože se spolu zasnoubili, hned jak přijel na první dovolenku. Říkala mi, že to byl jediný chlapec, na kterém jí doopravdy záleželo, a tak ji jaksi utěšuje, když se za něj modlí.“

„Tydlifidli!“ ulevila si Scarlett, protože ji zasáhl nepatrný šíp žárlivosti.Zvědavě

si změřila vyhublého muže s ohrnutými kostnatými rameny, nazrzlými vlasy a klidnýma očima, které nikdy neuhýbaly před cizím pohledem. Tak on tedy ví o její rodině věci, které se sama nenamáhala zjišťovat. Tak proto Carreen obchází dům jako náměsíčná a pořád se modlí. Ale nakonec ji to přejde. Tisíce mladých žen přešel smutek nad padlými miláčky i nad padlými manžely. Scarlett samu určitě přešly všechny vzpomínky na Charlese. A v Atlantě znala mladou ženu, která během války ovdověla třikrát, a přesto si pořád všímala mužů. Řekla to nahlas Willovi, ale ten zavrtěl hlavou.

„Slečna Carreen je jiná,“ pravil klidným tónem nepřipouštějícím námitky.S

Willem bylo příjemné hovořit, protože toho sám moc nenamluvil, a přitom dovedl být chápajícím posluchačem. Scarlett se mu svěřovala s problémy, jaké měla s okopáváním a sázením, s krmením vepřů i se zabřeznutím krávy a Will jí dovedl dobře poradit, protože měl na jihu Georgie malou farmu a vlastnil dva černochy. Věděl, že otroci byli teď osvobozeni a celá farma zarostla plevelem a mladými borovičkami. Jeho sestra, jediné příbuzenstvo, jaké měl, se před rokem odstěhovala s manželem do Texasu, a tak Will zůstal sám jako kůl v plotě. Ale žádná z těchto věcí ho zřejmě netrápila víc než ztráta nohy, o niž přišel ve Virginii.

Ano, Will utěšoval Scarlett ve dnech, kdy černoši reptali a Suellen otravovala a plakala a Gerald se příliš často ptal, kde je Ellen. Willovi se mohla svěřit se vším. Vyprávěla mu dokonce i o tom, jak zastřelila yankeeského vojáka, a pak zářila pýchou, když ji stručně pochválil: „Dobře jste udělala!“

Nakonec se naučila celá rodina chodit za Willem a svěřovat se mu se svými starostmi – dokonce i chůva, která se k němu zpočátku chovala zdrženlivě, protože nebyl nóbl a vlastnil jen dva otroky.

Když se zotavil natolik, že se dokázal jakžtakž vláčet po domě, pustil se do pletení košíků z dubových dýh a opravování nábytku poničeného Yankeei. Uměl výborně vyřezávat a Wade se od něho nehnul, protože mu vyřezával hračky, jediné, jaké hoch v životě měl. Když v domě zůstal Will, všichni mohli s klidem odejít po své práci a nechat v domě Wadea i obě malé děti, protože se o ně dokázal postarat stejně dobře jako chůva a v umění, jak uchlácholit vřískajícího černého a bílého prcka, ho předčila jen Melanie.

„Jste moc hodná, slečno Scarlett,“ říkal, „i když jsem pro vás úplně cizí a nic pro vás neznamenám. Přidělal jsem vám spoustu starostí a trápení, ale jestli proti tomu nic nemáte, zůstanu tady s vámi a budu vám pomáhat se vším, dokud vám neodsloužím aspoň část péče, kterou jste mi věnovali. Za všechno se vám odvděčit nemůžu, protože za záchranu života se nedá ničím zaplatit.“

Will Benteen tedy zůstal v Taře a většina břemene, jímž Tara doléhala na Scarlett, se postupně přesunula na jeho kostnatá ramena. Nastalo září a s ním doba, kdy bylo třeba česat bavlnu. Will Benteen seděl na předním schodišti u Scarlettiných nohou na příjemném sluníčku začínajícího podzimního odpoledne a bezbarvým tichým hlasem rozvláčně vykládal, jak nekřesťanská cena se musí platit za odzrnění bavlny v nové čističce postavené poblíž Faytteville. Ale dnes se ve Fayetteville dozvěděl, že by mohl snížit náklady o čtvrtinu, kdyby na dva týdny půjčil majiteli čističky koně a vůz. Nemohl však uzavřít obchod, dokud se neporadil se Scarlett. Scarlett si změřila hubeného muže opírajícího se o sloup verandy a žvýkajícího stéblo slámy. Willa, jak často opakovala chůva, nepochybně seslal bůh a Scarlett se často v duchu ptala, jak by se v Taře asi posledních několik měsíců žilo bez něj. Nikdy toho moc nenamluvil, nikdy se neprosazoval, nikdy neprojevoval větší zájem o nic z toho, co se kolem dělo, ale přesto věděl všechno o všech lidech z Tary. A jednal. Mlčky, trpělivě a kompetentně. Přestože měl jen jednu nohu, dokázal pracovat rychleji než Pork. A dokázal k práci přimět i Porka, což byl ve Scarlettiných očích zázrak. Když kráva dostala koliku nebo na koně přišla záhadná nemoc a vypadalo to, že o něj přijdou, probděl u obou zvířat celé noci a zachránil je. Scarlettinu úctu si získal obchodními úspěchy, protože dokázal třeba ráno vyjet z domova s několika koši jablek, sladkých bramborů nebo jiné zeleniny a vrátil se se semeny, štůčky látek, moukou a dalšími potřebnými věcmi, které by sama, jak dobře věděla, nedokázala opatřit, přestože se v obchodování také vyznala.

Z Willa se postupně stával člen rodiny. Spal na lehátku v malé oblékárně před Geraldovým pokojem. Nezmiňoval se, že by chtěl odjet z Tary, a Scarlett se úzkostlivě vyhýbala jakýmkoli otázkám na toto téma, jelikož měla strach, aby je neopustil. Někdy si říkala, že kdyby měl kuráž, odjel by domů, i kdyby už žádný domov neměl. Ale i při tomto pomyšlení se vroucně modlila, aby u nich zůstal nadobro. Mít v domě muže bylo velice příjemné.

Scarlett si také říkala, že kdyby Carreen měla aspoň tolik rozumu jako myš, musela by poznat, že na ní Willovi záleží. Scarlett by byla Willovi vděčná až za hrob, kdyby ji požádal o Carreeninu ruku. Před válkou by samozřejmě nepřipadal jako ženich v úvahu. Nepatřil mezi plantážníky, ale nebyl ani bílá žebrota. Byl jen obyčejný chudší běloch, pologramotný farmář, který se neustále dopouštěl gramatických chyb a neznal některé jemnosti mravů, na něž byli O’Harovi zvyklí. Scarlett se v duchu ptala, jestli se dá považovat za gentlemana, a rozhodla se, že ne. Melanie se ho vášnivě zastávala a tvrdila, že každý, kdo v sobě má Willovo dobré srdce a ohleduplnost k druhým, je rozený gentleman. Scarlett věděla, že Ellen by omdlela při pomyšlení, že by si její dcera měla vzít podobného člověka, ale teď nutnost naučila Scarlett, že se zdaleka nemůže řídit vším, co ji Ellen naučila, a nelámala si tím hlavu.

Muži byli vzácní, děvčata se musela vdávat a v Taře bylo třeba muže. Ale Carreen, která se čím dál víc oddávala modlení a den po dni ztrácela spojení se skutečností tohoto světa, se k Willovi chovala jako k bratrovi a jeho přítomnost brala stejně samozřejmě jako Porkovu.Kdyby

Carreen měla v těle aspoň trošku vděčnosti za všechno, co jsem pro ni udělala, okamžitě by si ho vzala a nenechala by ho odejít, říkala si s nevolí Scarlett. Ale ona ne, musí pořád jen obcházet dům jako náměsíčná, a to ještě kvůli hochovi, který ji zřejmě nebral vážně a v životě na ni nepomyslel.

Will tedy zůstal v Taře, aniž Scarlett tušila proč, ale přesto jí svým otevřeným a věcným jednáním byl příjemným a milým společníkem. Choval se se vší úctou a vážností k duševně nepřítomnému Geraldovi, ale na Scarlett se obracel jako na skutečnou hlavu rodiny.

Schválila jeho úmysl pronajmout koně, přestože se rodina na čas ocitla bez dopravního prostředku. Nejvíc se to dotklo Suellen. Největší radost jí dělaly vyjížďky s Willem, když zapřáhl a vyrazil za obchodem do Jonesboro nebo do Fayetteville. Vyparádila se do nejlepších zbytků, které zůstaly celé rodině, navštěvovala staré známé, poslouchala klepy z celého okresu a znovu si připadala jako slečna O’Harová z Tary a ze starých časů. Suellen si nikdy nenechala ujít příležitost odjet z plantáže a předvádět se před lidmi, kteří netušili, že musí plít zahradu a stlát postele.

Slečna Předvádělová si bude muset čtrnáct dní odpustit své courání, pomyslela si Scarlett, a my zase budeme muset přetrpět její otravování a fňukání.

Na verandu za nimi přišla Melanie se synem v náruči, rozprostřela na podlahu starou přikrývku a položila na ni Beaua, aby mohl lézt. Od té doby, co přišel dopis od Ashleyho, trávila všechen svůj čas nadšeným zářením, šťastným prozpěvováním a vyděšeným toužením. Ale ať byla šťastná nebo smutná, pořád byla hubená a bledá. Bez odmluv dělala, co jí připadlo, ale pořád jí nebylo dobře. Starý doktor Fontaine konstatoval, že jde o ženské potíže, a shodl se s doktorem Meadem, že neměla mít Beaua. Doktor Fontaine jí také otevřeně řekl, že další dítě by ji zabilo.

„Když jsem byl dneska ve Fayetteville,“ řekl Will, „našel jsem něco moc zajímavého a hned jsem si říkal, že by vás to, dámy, mohlo zajímat, a přivezl jsem to s sebou domů.“ Sáhl do zadní kapsy kalhot, vytáhl kalikovou peněženku vyztuženou kůrou, kterou mu ušila Carreen, a vytáhl z ní konfederační bankovku.

„Když myslíte, Wille, že konfederační peníze jsou pořád zajímavé,“ odpověděla mu Scarlett stroze, „máme u tatínka v truhle ještě tři tisíce dolarů a chůva mě pořád otravuje, abych jí dovolila zalepit jimi škvíry ve stěnách v podkroví, aby na ni netáhlo. Asi jí to dovo-

Snad velký Caesar proměněný v hlínu, lím. Aspoň ty papíry k něčemu budou.“

„ ; “ zarecitovala Melanie a smutně se usmívala. „Nedělej to, Scarlett. Schovej je Wadeovi. Jednou na ně bude hrdý.“

„Víte, já sice nevím nic o vznešeném Caesarovi,“ pokračoval trpělivě Will, „ale to, co jsem vám přivezl, odpovídá duchem vašemu výroku o Wadeovi, slečno Melly. Je to básnička přilepená na rubu téhle bankovky. Vím, že slečna Scarlett na básničky moc není, ale přesto jsem si říkal, že tahle by ji třeba mohla zajímat.“

Will obrátil bankovku. Na rubu byl přilepen proužek hrubého hnědého balicího papíru, popsaný bledým, podomácku

vyrobeným Verše psané na rub konfederační bankovky inkoustem. Will si odkašlal, pomalu a s potížemi četl, co na něm bylo napsáno. „Název je ,“ začal:

Ač neznamená nic na boží

zemi či ve vodách, jež ji

obklopují, jak památku na národ, jenž

pominul, příteli, ji chraň a ukazuj ji.

Ukazuj ji všem, kdo budou

naslouchat příběhu, jenž bude ten cár

vykládat o svobodě, zrodil patriotův

sen, o bouří zmítaném národě, jenž pad.

„Ach to je krásné! A dojemné!“ vykřikla Melanie. „Scarlett,

nesmíš Jsem padát ty peníze chůvě, aby si s nimi zalepila škvíry ve stěnách. Vždyť mátkou na národ jenž pominul. to není jen obyčejný papír – ta báseň jako by chtěla říci:

, “

„Prosím tě, Melly, nebuď sentimentální! Papír je papír a máme ho tak málo, mně už leze krkem, když musím pořád poslouchat, jak chůva skuhrá kvůli štěrbinám ve stěnách podkroví. Doufám, že až Wade vyroste, budu mít dost zelených dolarů, které mu dám místo těch bezcenných konfederačních papírů.“

Will, který během jejich hádky lákal malého Beaua, aby si přelezl přes přikrývku pro bankovku, zvedl hlavu, zastínil si oči a zahleděl se na příjezdovou cestu.

„Budeme mít společnost,“ podotkl a mžoural na sluníčku. „Další voják.“Scarlett

se podívala na místo, kam hleděl, a spatřila, že mezi řádkami cedrů jako obyčejně pomalu přichází zarostlý muž, voják v pomíchaných cárech modré a šedé uniformy, hlava mu únavou padá na prsa a sotva vleče nohy.

„Myslela jsem si, že už bude od vojáků pokoj,“ řekla Scarlett. „Doufám, že tenhle nemá moc velký hlad.“

„Bude mít hlad,“ ujistil ji Will.

Melanie vstala.

„Radši řeknu Dilcey, aby dala na stůl o talíř víc,“ řekla, „a upozorním chůvu, aby toho chudáka nesvlékala z hadrů příliš neomaleně a…“Zarazila

se tak prudce, že se k ní Scarlett obrátila a změřila si ji pohledem. Melanie si tiskla hubenou rukou hrdlo, svírala je, jako by jí mělo puknout bolestí, a Scarlett spatřila, že jí pod bledou pletí prudce pulsují žilky. Melanie ještě více zbledla a hnědé oči se jí rozzářily.Každou

chvíli nám omdlí, blesklo Scarlett hlavou a okamžitě vyskočila a zachytila Melanii za paži.

Ale Melanie v mžiku setřásla Scarlettinu ruku a vrhla se dolů ze schodů. Rozběhla se po cestičce vysypané štěrkem, letěla lehounce jako pták, paže měla rozpřažené a zašlé sukně za ní poletovaly. Do Scarlett jako když udeří, v tu chvíli pochopila, kdo přichází. Zatočila se dokolečka a dopadla na zábradlí verandy právě ve chvíli, kdy přicházející muž zvedl obličej zarostlý špinavým světlým plnovousem, zastavil se a díval se k domu, jako by nemohl vyčerpáním ani o krok dál. Scarlett poskočilo srdce, vzápětí se zastavilo, pak začalo prudce bušit a v tu chvíli se Melanie s nesrozumitelnými výkřiky vrhla do náruče špinavého vojáka a on si položil hlavu na její šíji. Scarlett podlehla citům a udělala dva kroky vpřed, ale Will ji popadl za sukni a zadržel. „Nezkazte jim to setkání,“ napomenul ji tiše. „Pusťte mě, blázne. Pusťte mě! Vždyť je tu Ashley!“

její Will nepovolil stisk. „Je přece manžel, ne?“ zeptal se klidně a Scarlett, která k němu sklonila hlavu, částečně z radosti a částečně z bezmocného vzteku, spatřila v klidných hlubinách jeho očí pochopení i soucit.

---

2 díl

ČÁST 4

 Kapitola 31

Jednoho studeného odpoledne v lednu roku 1866 Scarlett seděla v kanceláři a psala tetičce Pittypat dopis, v němž jí podesáté podrobně vysvětlovala, proč se ani ona, ani Melanie nemohou natrvalo vrátit k ní do Atlanty. Psala netrpělivě, jelikož věděla, že tetička Pitty přečte nanejvýš pár úvodních řádků, pak sedne a napíše jí nový dopis, ve kterém bude bědovat: „Ale když já se bojím bydlet sama v celém domě!“

Scarlett zábly ruce, přestala na chvilku psát, aby si je trochu promnula a zároveň si hlouběji zachumlala nohy do kusu staré péřové přikrývky, do níž je měla zabalené. Podrážky na domácích střevíčkách měla samou díru, a proto si je musela vyspravit kusy koberce. Tkanina koberce sice bránila, aby se bosýma nohama dotýkala podlahy, ale skoro nehřála. Ten den ráno Will odvedl koně do Jonesboro, protože potřeboval okovat. Scarlett si v duchu říkala, že věci došly pěkně daleko, když koně mají podkovy, ale lidé musí běhat bosí jako psi na dvoře.

Uchopila pero a chystala se psát dál, ale když zaslechla, že Will vstupuje zadním vchodem do domu, zase je odložila. Slyšela, jak ťukal dřevěnou nohou po podlaze haly před kanceláří a pak se zastavil. Chvíli čekala, že vejde, ale když se nehýbal z místa, zavolala na něj. Will vešel, uši zrudlé zimou, nazrzlé vlasy rozcuchané, zůstal stát a s náznakem škádlivého úsměvu na rtech na ni shlížel ze své výšky.

„Slečno Scarlett,“ dotazoval se, „kolik vlastně máte na hotovosti?“

„Chcete si mě snad vzít kvůli penězům, Wille?“ odpověděla mu trochu dotčena otázkou.

„Ani ne, milostpaní. Ale rád bych to věděl.“

Zahleděla se na něj zkoumavě. Will se netvářil vážně, ale to u něj bylo normální. Přesto vycítila, že se něco stalo. „Mám deset dolarů ve zlatě,“ oznámila mu. „Zbytek z peněz toho Yankeeho.“

„Ale ty, milostpaní, nebudou stačit.“

„A na co, prosím vás, nebudou stačit?“

„Nebudou stačit na daně,“ odpověděl Will, dobelhal se ke krbu, sklonil se a ohříval si zkřehlé ruce nad plameny. „Na daně?“ opakovala Scarlett nahlas. „Proboha, Wille, vždyť jsme je přece už zaplatili.“

„Jistě. Ale oni tvrdí, že jste zaplatila málo. Dneska jsem se to doslechl v Jonesboro.“

„Ale, Wille, já vám nerozumím. Co to má znamenat?“

„Slečno Scarlett, je mi opravdu protivné, že vás musím otravovat, když už jste si beztak zažila své, ale musím vám říct všechno. Oni tvrdí, že byste měla odvést mnohem vyšší daně, než jste zaplatila. Vyhnali cenu Tary do nekřesťanské výše – na mou duši mnohem výš než všechny ostatní plantáže v celém okrese.“

„Ale přece nás nemůžou donutit platit vyšší daně, když jsme je už jednou zaplatili.“

„Slečno Scarlett, vy naštěstí nepřijdete moc často do Jonesboro a je to tak lepší. Dneska to není místo vhodné pro dámu. Ale kdybyste tam často zajížděla, věděla byste, že v poslední době má ve městě všechno v rukou banda všelijakých bezohledných darebáků – odrodilců, republikánů a přivandrovalců. Určitě byste se neudržela a vybuchla vzteky. Kromě toho negři strkají bílý lidi z chodníků a…“

„Ale jak to souvisí s našimi daněmi?“

„Hned se k nim dostanu, slečno Scarlett. Ti lumpové z nějakého důvodu uvalili na Taru daně, jako by to byla plantáž, kde se sklízí tisíc žoků bavlny ročně. Když jsem se to dozvěděl, potloukal jsem se nenápadně po barech a poslouchal, co se povídá. Tak jsem přišel na to, že někdo by rád koupil Taru lacino v dražbě, kterou nařídí šerif, až nebudete schopna zaplatit daně navíc. A přitom je každému jasné, že je zaplatit nemůžete. Ještě jsem nezjistil, kdo má na Taru zálusk. Nikde jsem nic nezaslechl. Osobně si myslím, že něco ví ten zbabělec Hilton, co si vzal slečnu Cathleen, protože se moc ošklivě pochechtával, když jsem se z něj pokoušel tahat rozumy.“

Will si sedl na pohovku a masíroval si pahýl nohy. V chladném počasí ho pobolívala; dřevěná protéza nebyla náležitě vypodložená a vůbec nebyla pohodlná. Scarlett po něm šlehla nenávistným pohledem. Vyzvání Taře umíráčkem, a přitom se tváří, jako by se nechumelilo! Chtějí Taru prodat v dražbě na šerifův příkaz? Kam se všichni podějí? A Tara že by měla patřit někomu jinému? To přece není možné!

Soustředila se na úsilí přivést Taru zpět k životu a přitom zapomněla na celý svět. Málokdy opouštěla plantáž, protože všechno vyřizování v Jonesboro a ve Fayetteville mohl obstarat Will nebo Ashley. Stejně jako v míru nevěnovala pozornost otcovým řečem o blížící se válce, ani teď skoro neposlouchala, co si po večeři u stolu povídá Will s Ashleym o počínající Rekonstrukci.

Samozřejmě slyšela o odrodilcích – Jižanech, kteří velice vydělali na tom, že se z nich stali republikáni –, i o přivandrovalcích – Yankeeích, kteří se po kapitulaci vrhli na Jih jako supi na mršinu a všechno, co si s sebou přinesli, se vešlo do jediného rance. A také už měla pár nepříjemných zážitků s Úřadem pro osvobozené otroky. Rovněž si všimla, že se někteří svobodní černoši chovají dost drze. Nemohla tomu ani uvěřit, protože předtím drzého černocha v životě neviděla.

Jenže Will s Ashleym se proti ní mlčky spikli a spoustu věcí před ní tajili. Metlu války vystřídala ještě horší metla Rekonstrukce, ale oba se dohodli, že doma při probírání situace nebudou uvádět zneklidňující podrobnosti. A pokud se Scarlett vůbec namáhala poslouchat, co si ti dva povídají, stejně jí všechno šlo jedním uchem tam a druhým zase ven.

Slyšela Ashleyho tvrdit, že se s Jihem zachází jako s dobytou provincií a dobyvatelé se řídí především vlastní pomstychtivostí, ale podobné výroky pro ni naprosto nic neznamenaly. Politika je přece mužská záležitost. Slyšela Willa tvrdit, že se mu zdá, jako by Sever nechtěl připustit, aby se Jih znovu postavil na vlastní nohy. Ale muži, říkala si v duchu Scarlett, se vždycky musí trápit obavami kvůli nějakým hloupostem. Pokud jde o ni, Yankeeové ji zatím neporazili a nepodaří se jim to ani tentokrát. Jediná rozumná věc je dřít do úpadu a yankeeovskou vládu přitom pustit z hlavy. Vždyť válka přece skončila.

Scarlett si neuvědomovala, že se pravidla hry zcela změnila a poctivá práce už nemůže přinášet spravedlivou odměnu. V Georgii prakticky platilo válečné právo. Yankeeovští vojáci, kteří měli v této oblasti posádky, a Úřad pro osvobozené otroky rozhodovali s konečnou platností a určovali pravidla, která se hodila jim.

Tento úřad, ustavený federální vládou, aby se postaral o nezaměstnané a nespokojené bývalé otroky, je po tisících stahoval z plantáží do vesnic a měst. Úřad zajišťoval stravování, zatímco osvobození otroci se zbůhdarma poflakovali, a navíc je štval proti dřívějším pánům. Geraldův bývalý správce Jonas Wilkerson stál v čele místní odbočky a jeho náměstkem byl onen Hilton, který se oženil s Cathleen Calvertovou. Tihle dva pilně rozšiřovali pomluvy, že Jižané a demokraté čekají na první vhodnou záminku, aby uvrhli černochy zpátky do otroctví, a že černochům zbývá před podobným osudem jediná záchrana, uchýlit se pod ochranu, jakou jim poskytuje jejich Úřad a republikánská strana.

Wilkerson s Hiltonem navíc černochům namlouvali, že jsou v každém směru rovni bělochům, že budou brzy povoleny smíšené sňatky mezi černochy a bělochy a že statky jejich bývalých pánů budou co nejdřív rozparcelovány a každý černoch dostane čtyřicet akrů půdy a mezka. Neustále jitřili mysl černochů vyprávěním o krutostech, jichž se dopouštěli běloši, a tak se v kraji, který býval odjakživa proslulý srdečnými vztahy mezi otroky a otrokáři, brzy začínala projevovat rostoucí nenávist a podezíravost.

Za Úřadem stáli vojáci a armáda vydávala spoustu navzájem si odporujících rozkazů regulujících chování poražených. Člověk se mohl snadno ocitnout ve vězení, stačilo dovolit si posměšnou poznámku vůči představitelům Úřadu. Armáda chrlila záplavu nařízení týkajících se školství, hygieny, knoflíků, jaké občané smějí nosit na svých oblecích, prodeje jednotlivých druhů zboží a prakticky všech ostatních záležitostí. Wilkerson s Hiltonem byli oprávněni zasahovat do jakékoli obchodní transakce, kterou by Scarlett chtěla uzavřít, a stanovit vlastní ceny na všechno, co by prodávala nebo vyměňovala.Scarlett

naštěstí přicházela s oběma do styku jen velice málo, protože ji Will přesvědčil, aby mu svěřila obchodní záležitosti a sama se věnovala vedení plantáže. Will už svým rozvážným způsobem vyřešil několik podobných problémů a nikdy jí o nich neřekl. Will dokázal s přivandrovalci i s Yankeei vyjít – pokud musel. Ale teď narazil na problém, na který sám nestačil. Uvalení dodatečných daní a hrozící ztráta Tary byly záležitostí, o níž Scarlett musela vědět, a to neodkladně.

Scarlett se podívala na Willa a z očí jí přitom šlehaly plameny.

„K čertu s Yankeei!“ vykřikla. „Nestačí jim, že nás porazili a ožebračili? Copak na nás ještě musí štvát takové lumpy?“

Bylo po válce, mír byl podepsán a slavnostně vyhlášen, ale Yankeeové ji pořád mohli okrádat, a kdyby chtěli, třeba i dohnat k smrti hladem, pořád ji mohli vyhnat z vlastního domu. A ona si, blázen, celé měsíce, kdy se dřela, myslela, že všechno bude zase v pořádku, když vydrží do jara. Zdrcující zpráva, kterou jí přinesl Will po roce vyčerpávající dřiny a nepatrných nadějí do budoucna, byla poslední kapkou.

„Ach, Wille, myslela jsem si, že naše trápení skončilo zároveň s válkou!“

„Kdepak, paní.“ Will zvedl venkovský obličej s hranatými čelistmi a zadíval se jí dlouze do očí. „Naše trápení teprve začíná.“

„Kolik daní navíc po nás chtějí?“

„Tři sta dolarů.“

Chvíli nebyla schopna promluvit. Tři sta dolarů! To už si klidně mohli říct o tři miliony.

„Tak teda,“ soukala ze sebe, „tak teda – teda, zkrátka budeme muset těch tři sta dolarů nějak sehnat.“

„Ovšem – a taky modrý z nebe i s měsícem, anebo rovnou se dvěma.“

„Ale no tak, Wille! Taru nesmějí prodat! Tak…“

Ve světlých očích, jimiž na ni hleděl, viděla víc nenávisti a zatrpklosti, než by od něj v životě čekala.

„Říkáte, že nesmějí? Ale oni ji můžou klidně prodat a taky to s radostí udělají! Slečno Scarlett, celá naše země šla do háje, promiňte mi ten výraz. Přivandrovalci a odrodilci mají volební právo, kdežto většina z nás demokratů volit nesmí. Žádný demokrat v Georgii, který měl podle daňových přiznání z roku pětašedesát víc než dvě stě dolarů příjmu, nesmí volit. Tím pádem většina našich lidí, jako je váš tatínek, pan Tarleton, McRaeovi nebo mladí Fontaineovi, zůstávají mimo. Nikdo, kdo byl plukovníkem a sloužil v této válce, nesmí volit, a já bych se vsadil, slečno Scarlett, že v tomhle státě máme víc plukovníků než kdekoli jinde v Konfederaci. Žádný člověk, který zastával vládní úřad v Konfederaci, nesmí volit, proto vypadávají všichni, notáři počínaje a soudci konče, a přitom se lesy hemží podobnými lidmi. Zkrátka Yankeeové formulovali přísahu podmiňující amnestii tak, aby nikdo, kdo před válkou něco znamenal, nesměl vůbec k volbám. Ani vzdělaní, ani lepší, ani bohatí lidé.

No, já bych volit mohl, kdybych složil tu jejich zatracenou přísahu. V pětašedesátým jsem byl bez peněz a určitě jsem nebyl ani plukovník, ani žádnej jinej potentát. Ale já tu jejich přísahu skládat nebudu. Ani za nic! Kdyby se Yankeeové zachovali slušně, podepsal bych přísahu věrnosti, ale takhle ne. Můžu být vrácen do Unie, ale rekonstruovat se do ní nedám. Tu jejich přísahu nesložím, ani kdybych nesměl do smrti k volbám… Jenže lůza jako mizera Hilton, ten volit smí, a lumpové jako Jonas Wilkerson, bílá žebrota jako Slatteryovic nebo nuly jako MacIntoshovi jakbysmet. A dneska o všem rozhodnou. Kdyby si vzali do hlavy, že vám předepíšou daně navíc desetkrát, můžou si to dovolit. Stejně jako každej negr může klidně zabít bělocha a nemusí se bát oběšení nebo…“

Will se rozpačitě odmlčel, on i Scarlett si v duchu vybavili, co potkalo bílou ženu, která žila sama na osamělé farmě blízko Lovejoy…

„Tihle negři nám můžou udělat, co je napadne, a jejich Úřad se za ně postaví i s armádou a ozbrojenými vojáky, a my nesmíme volit, ani hnout prstem?“

„Volit!“ vykřikla Scarlett. „Volit! Co mají, Wille, volby s tímhle vším vlastně společného? Mluvíme přece o daních… Wille, každý dobře ví, že Tara je dobrá plantáž. Kdyby to bylo nutné, mohli bychom si na ni vzít hypotéku a z ní zaplatit daně.“

„Slečno Scarlett, vy nejste blázen, ale občas vedete bláznivé řeči. Kdo, prosím vás, má tolik peněz, aby vám mohl půjčit na tuhle plantáž? Kdo kromě přivandrovalců, kteří se vás pokoušejí připravit o Taru? Vždyť každý má půdu. Každý se drží při životě díky půdě. Půdy se člověk nemůže zbavit.“

„Mám diamantové náušnice, které jsem našla u toho Yankeeho. Mohli bychom je prodat.“

„Slečno Scarlett, kdo v okolí má tolik peněz, aby si mohl dovolit kupovat náušnice? Lidi nemaj ani na bůček, natož na nějaký cingrlát ka. Když máte deset zlatejch dolarů, tak jste na mou duši bohatší než většina sousedů.“

Oba se znovu odmlčeli a Scarlett měla pocit, jako by narážela hlavou do kamenné zdi. Během posledního roku narážela hlavou do mnoha kamenných zdí.

„Co budeme dělat, slečno Scarlett?“

„Nevím,“ odpověděla otupěle a přitom cítila, že je jí všechno jedno. Tahle kamenná zeď pro ni byla už příliš a najednou na ni dolehla taková únava, až ji rozbolely kosti. Proč by měla dřít, zápasit a vyčerpávat se? Měla pocit, že na konci každého zápasu na ni stejně číhá porážka a ještě se jí posmívá.

„Nevím,“ opakovala. „Ale tatínkovi nic neříkejte. Dělal by si zbytečné starosti.“

„Nic mu neřeknu.“

„Už jste o tom s někým mluvil?“

„Ne. Šel jsem rovnou za vámi.“

Samozřejmě, říkala si Scarlett v duchu, každý vždycky přijde se špatnými zprávami rovnou za mnou, ale už toho začínám mít dost.

„Kde je pan Wilkes? Třeba by nám poradil.“

Will se po ní podíval svým mírným pohledem a Scarlett zase poznala, jako pokaždé ode dne, kdy se Ashley vrátil domů, že ví všechno.

„Štípe v sadu plaňky. Zaslechl jsem rány sekerou, když jsem se staral o koně. Ale s penězi nám nepomůže, nemá víc než my.“

„Ale promluvit si s ním o nich můžu, to snad ano!“ odsekla, vstala a odkopla kus prošívané přikrývky, do níž měla zabalené nohy.

Will se neurazil a dál si ohříval ruce nad ohněm v krbu. „Radši byste si měla vzít šál, slečno Scarlett. Venku je sychravo.“

Ale Scarlett odešla bez šálu, protože jej měla nahoře a vnitřní potřeba spatřit Ashleyho a svěřit se mu se svými problémy nesnesla odkladu.Kdyby

se jí povedlo zastihnout ho o samotě! Od návratu neměla příležitost promluvit si s ním mezi čtyřma očima. Pořád se kolem něj ochomýtal někdo z rodiny, Melanie se na něj věšela a každou chvíli mu sahala na rukáv, aby se přesvědčila, že je opravdu tady. Pohled na toto šťastné majetnické gesto ve Scarlett probudil veškerou žárlivou nenávist, která v ní dřímala po dlouhé měsíce, kdy se domnívala, že Ashley je mrtvý. Ale teď se rozhodla, že si s ním promluví o samotě. A tentokrát jí v tom nikdo nezabrání.

Scarlett prošla pod holými větvemi ovocných stromů v sadu a umáčela si nohy od vlhkého býlí, které pod nimi bujelo. Uslyšela rány sekerou, protože Ashley štípal na plaňky polena dovezená z močálu. Bylo třeba obnovit ohrady, které Yankeeové s takovým potěšením spálili, a nebyla to lehká práce. Všechno je tak zdlouhavý a těžký úkol, říkala si v duchu unaveně, a opravdu ji všechno zmáhalo, lezlo jí to na mozek a všeho měla plné zuby. Kdyby Ashley nebyl Melaniin muž, ale její, bylo by příjemné přijít k němu, položit hlavu na jeho rameno, rozplakat se a složit na něj své břemeno, ať si s ním poradí, jak umí nejlépe.

Scarlett obešla houští granátových jabloní, jejichž holé větve se chvěly v chladném větru, a uviděla Ashleyho, jak se opírá o sekeru a utírá si hřbetem ruky pot z čela. Měl na sobě cáry žlutohnědých kalhot a Geraldovu košili, kterou otec za lepších časů nosíval pouze na zasedání soudu a rožnění, nabíranou košili, která byla svému nynějšímu nositeli příliš krátká. Kabát si pověsil na větev, protože mu při práci bylo horko, teď stál, odpočíval a čekal, až k němu Scarlett dojde.

Při pohledu na Ashleyho v cárech a se sekyrou v ruce se jí srdce prudce rozbušilo pod náporem lásky, ale i vzteku na osud. Nemohla se prostě dívat na to, jak její elegantní Ashley chodí otrhaný a musí pracovat. Jeho ruce nebyly stvořeny pro hrubou práci a oblékat se měl jen do sukna a jemného prádla. Bůh ho předurčil k tomu, aby seděl ve skvělém domě, hovořil s příjemnými lidmi, hrál na klavír a psal věci, které zněly nádherně, i když nedávaly žádný smysl.

Scarlett nevadil pohled na vlastního syna chodícího v zástěrkách ušitých ze starých pytlů, ani na sestry ve starých kartounových šatech, nevadilo jí, že se Will dřel hůř než poslední nádeník, ale s Ashleym bylo všechno jiné. Ten byl pro tohle všechno příliš jemný a jí na něm bezmezně záleželo. Raději by štípala polena sama, než aby se dívala, že to musí dělat on.

„Říká se, že Abe Lincoln začínal štípáním planěk,“ přivítal ji Ashley, když k němu došla. „Představ si, kam až to můžu takhle dotáhnout!“

Scarlett se zamračila. Pokaždé mluvil o jejich strádání tímhle zlehčujícím tónem. Pro ni to byly smrtelně vážné věci a někdy ji jeho poznámky docela dráždily.

Bez obalu mu řekla, s čím se vrátil Will, stroze a stručně, a jak se mu svěřovala, cítila vnitřní úlevu. Určitě si bude vědět rady. Ashley však nic neříkal, ale když si všiml, že se celá třese, popadl kabát a přehodil jí ho přes ramena.

„Doufám,“ promluvila nakonec, „chápeš, že si někde budeme muset opatřit peníze?“

„Jistě,“ odpověděl, „jenže kde?“

„Na to se ptám já tebe,“ reagovala otráveně. Pocit úlevy, pramenící z toho, že se mohla někomu svěřit, zmizel. Když neumí pomoct, proč aspoň neřekne něco, čím by ji utěšil, třeba jen: „Je mi to moc líto.“

Ashley se usmál.

„Za celou dobu, co jsem zpátky doma, jsem slyšel o jediném člověku, který má peníze, a sice o Rhettu Butlerovi,“ řekl.

Tetička Pittypat napsala před týdnem Melanii, že se Rhett vrátil do Atlanty v kočáře taženém párem nádherných koní a s kapsami plnými zelených dolarových bankovek. Mezi řádky však naznačovala, že k nim nepřišel poctivým způsobem. Tetička Pitty měla svou teorii, kterou s ní ostatně sdílela skoro celá Atlanta, podle níž se Rhett zmocnil vybájených milionů ze státní pokladny Konfederace.

„O Rhettovi se nebudeme bavit,“ odsekla Scarlett. „Je to skunk, jakého svět neviděl. Co s námi všemi bude?“

Ashley odložil sekeru, zadíval se před sebe a pohled mu zřejmě zabloudil do vzdálených končin, kam jej nemohla sledovat.

„To by mě zajímalo,“ promluvil po chvíli. „Zajímalo by mě, nejen co se stane s Tarou, ale i se všemi lidmi na Jihu.“

Scarlett by nejraději vyhrkla: „Všechny i s celým Jihem může vzít čert! Ale co my?“, ale neřekla nic, protože na ni pocit únavy dolehl silněji než kdy předtím. Ashley není k ničemu, ten jí nepomůže.

„Nakonec se stane, co se stává pokaždé, když se zhroutí nějaká civilizace. Lidé, kteří mají rozum a odvahu, se z toho vysekají, a ti, kdo je nemají, budou odváti větrem jako plevy. Bylo přinejmenším zajímavé, ne-li příjemné zažít Götterdämmerung.“

„Cože?“

„Soumrak bohů. My Jižané jsme si naneštěstí mysleli, že jsme bohové.“

„Proboha, Ashley! Nestůj tady a nevykládej mi nesmysly, když jde o nás, když zrovna my máme být odváti větrem jako plevy!“

Cosi z její podrážděné vyčerpanosti muselo proniknout do jeho mozku a probrat ho ze zadumání, protože něžně zvedl její ruce, obrátil je dlaněmi vzhůru a pohlédl na její mozoly.

„Máš nejkrásnější ruce, jaké znám,“ řekl a letmo jí políbil obě dlaně. „Jsou krásné, protože jsou silné a každý mozol na nich je medaile, Scarlett, každý puchýř vyznamenání za statečnost a nesobeckou oddanost. Zničila sis je kvůli nám všem, kvůli otci, sestrám, Melanii, jejímu dítěti, černochům i kvůli mně. Vím dobře, moje milá, co si myslíš. Myslíš si: Stojí tu jako nešika a vykládá mi slátaniny o mrtvých bozích, zatímco živým lidem hrozí nebezpečí. Nemám pravdu?“Scarlett

přikývla a přitom toužila, aby ji navždycky držel za ruce, ale Ashley je pustil.

„Přišla jsi za mnou a doufala, že ti pomůžu. Jenže já nevím jak.“ Zahořklým pohledem si změřil sekeru a hromadu polen.

„Přišel jsem o domov i všechny peníze, které jsem bral tak samozřejmě, že jsem si ani neuvědomoval, že je mám. A v tomhle světě se nehodím vůbec k ničemu, svět, do kterého jsem patřil, navždy pominul. Nemůžu ti pomoct, Scarlett, a když, snad jedině tím, že se ze všech sil budu snažit, aby se ze mě stal aspoň nešikovný farmář. Ale tím ti Taru nezachráním. Nemysli, že si neuvědomuju, v jak zoufalé situaci tady žijeme a jak jsme odkázáni na tvou milost… Ale ano, Scarlett, na tvou milost. V životě ti nedokážu splatit, co jsi z dobroty srdce udělala pro mě a mou rodinu. Uvědomuju si to den ode dne naléhavěji. A den ode dne vidím jasněji, jak bezmocný jsem tváří v tvář všemu, co nás postihlo… Den ode dne mi ten můj zatracený útěk před skutečností ztěžuje možnost čelit novým a novým skutečnostem. Rozumíš mi, jak to myslím?“

Scarlett přikývla. Neměla sebemenší tušení, jak to myslel, ale bez dechu se chytala jeho slov. Vždyť s ní poprvé v životě mluvil o věcech, na které myslel pokaždé, kdy jí připadal tak vzdálený. Vzrušilo ji to, jako by se ocitla na prahu důležitého objevu.

„Je to prokletí – tahle neschopnost čelit holým skutečnostem. Do války pro mě život nebyl o nic skutečnější než stínohra za záclonou. A tak mi to taky vyhovovalo. Nesnáším, když mají věci příliš ostré obrysy. Jsem raději, když jsou příjemně rozmazané, tak trochu zamlžené.“Ashley

zmlkl, chabě se pousmál a celý se zachvěl, protože mu chladný vítr pronikl tenkou košilí.

„Jinými slovy, Scarlett, jsem zbabělec.“

Jeho řeč o stínohrách a zamlžených obrysech jí nic neříkala, ale poslední slova hovořila jazykem, jakému rozuměla. Věděla, že nejsou pravdivá. Linie jeho štíhlého těla od první do poslední vypovídaly o pokoleních statečných a odvážných mužů a Scarlett navíc znala nazpaměť, jak se choval ve válce.

„Ale to není pravda! Copak by se zbabělec zmohl na to, aby se u Gettysburgu vyšvihl na kanón a strhl ostatní k útoku? Copak by generál psal Melanii osobní dopis kvůli nějakému zbabělci? A…“

„To není odvaha,“ bránil se unaveně. „Boj je jako šampaňské. Stoupá do hlavy zbabělcům stejně rychle jako hrdinům. Na bojišti dokáže být statečný každý trouba, když má na vybranou, buď se zachovat statečně, nebo se dát zabít. Mluvím o něčem jiném. Moje zbabělost je tisíckrát horší, než kdybych vzal do zaječích, jakmile jsem zaslechl první výstřel z děla.“

Slova se mu drala z úst pomalu a obtížně, jako by ho bolelo je vyslovovat, samotný Ashley se tvářil, že je sám nad sebou a se smutkem v srdci vnímá, co vlastně řekl. Kdyby s ní takhle mluvil kdokoli jiný, Scarlett by takové výroky s pohrdáním odmítla jako falešnou skromnost a dožadování se chvály. Ale Ashley svá slova zřejmě mínil vážně a v očích měl pohled, který jí unikal – nebyl v něm strach, ani omluva, ale napjatá soustředěnost čelící náporu, před nímž se nebylo kam skrýt a jemuž se nešlo ubránit. Zimní vítr jí ovanul promáčené kotníky a Scarlett se znovu zachvěla zimou, ale ve skutečnosti se ani tolik neroztřásla chladem jako hrůzou, kterou v jejím srdci probouzela Ashleyho slova.

„Ale čeho se, Ashley, bojíš?“

„Bezejmenných věcí. Věcí, které znějí hrozně hloupě, když se o nich promluví. Většinou jde o to, že se život nečekaně stal příliš skutečným a že jsem se dostal do osobního styku, až příliš osobního styku, s některými prostými fakty života. Ne že by mi vadilo štípat tady v blátě polena, to ne, ale na druhé straně mi vadí, co tato skutečnost symbolizuje. Vadí mi, velice mi vadí, že jsem ztratil krásu starého života, který jsem měl tolik rád. Scarlett, život před válkou byl nádherný. Měl svůj lesk, dokonalost, úplnost i symetrii, podobně jako řecké umění. Asi se to netýkalo každého. Teď už to vím. Ale pro mě osobně žít U Dvanácti dubů znamenalo, že život má opravdovou krásu. A já jsem do toho života patřil. Byl jsem jeho součástí. Ale teď je s ním konec a já si v novém životě neumím najít své místo a mám strach. Vím, že za starých časů jsem jen sledoval stínohru. Vyhýbal jsem se všemu, co vystupovalo ze stínu, lidem i situacím, které byly příliš skutečné, příliš ze života. Nesnášel jsem, když se mi takové věci pletly do cesty. I tobě jsem se pokoušel vyhýbat, Scarlett. Byla jsi příliš živá a skutečná a já byl takový zbabělec, že jsem měl raději stíny a sny.“

„Ale co… co… Melly?“

„Melanie je můj nejušlechtilejší sen a patří jako neodmyslitelná součást k mému snění. Kdyby nepřišla válka, prožil bych celý život šťastně zahrabaný U Dvanácti dubů, spokojeně bych sledoval, jak život plyne, a nikdy bych se nestal jeho součástí. Ale když přišla válka, život, opravdový život, takový, jaký ve skutečnosti je, se na mě doslova vrhl. Když jsem prodělal křest ohněm – jistě si vzpomínáš, bylo to u Bull Runu –, viděl jsem kamarády, které jsem znal od dětství, roztrhané na kusy, slyšel jsem ržání umírajících koní a poznal jsem příšerný pocit na zvracení, když jsem spatřil, jak se vojáci, které jsem střelil, hroutí a plivají krev. Ale to nebylo na válce nejhorší, Scarlett. Nejhorší na válce byli lidé, s nimiž jsem byl nucen žít.

Celý život jsem se lidem vyhýbal a hrstku přátel jsem si velmi pečlivě vybral. Ale válka mě poučila, že jsem si vytvořil vlastní svět, plný vysněných lidí. Válka mi dala na srozuměnou, jací lidé ve skutečnosti jsou, ale nenaučila mě, jak s nimi mám žít. A mám strach, že se to do smrti nenaučím. Samozřejmě chápu, že abych uživil ženu a dítě, budu se muset prosadit ve světě lidí, s nimiž nemám nic společného. Ty, Scarlett, dokážeš popadnout život za rohy jako býka a otočíš mu hlavu, kam sama chceš. Ale co já? Kam se teď ve světě poděju? Říkám ti, že mám strach.“

Zatímco Ashley hovořil tichým zvučným hlasem, Scarlett, zoufalá, že nechápe, o čem je řeč, zachytávala jednotlivá slova a pokoušela se pochopit jejich smysl. Ale slova jí unikala jako ptáci zvyklí žít ve volné přírodě. Něco Ashleyho drásalo jako krutý osten, ale Scarlett netušila, co.

„Scarlett, nevím, kdy přesně jsem si uvědomil, že moje soukromá stínohra skončila. Snad během prvních pěti minut bitvy u Bull Runu, když jsem uviděl první padlé. Hned jsem věděl, že je se vším konec a že už nemohu být pouhým divákem. Najednou jsem se sám ocitl před oponou, byl ze mě herec, který zaujímá pózy a dělá marná gesta. Můj malý vnitřní svět zmizel, zaplavili jej lidé, jejichž myšlenky jsem nesdílel a jejichž činy mi byly stejně cizí jako činy Hotentotů. Dupali po mém světě zablácenými botami, a když jsem to už nemohl snášet, nenašel jsem žádné útočiště, kam bych se mohl uchýlit. Když jsem byl v zajetí, často jsem si v duchu říkával: Až tahle válka skončí, budu se moci vrátit ke starému životu a ke starým snům a zase budu sledovat stínohru. Ale návrat, Scarlett, není možný. A to, co nás teď všechny čeká, bude horší než válka a zajetí – a pro mě osobně dokonce horší než smrt… Tak vidíš, Scarlett, jak jsem trestán za svůj strach.“

„Ale, Ashley,“ začala větu, nejistá na rozbředlé půdě zmatenosti, „když budeš mít strach, umřeme všichni hlady, ale – ale… Ach, Ashley, nějak se z toho určitě dostaneme! Vím určitě, že ano!“

Na okamžik se po ní podíval rozšířenýma, jasně šedýma očima, plný ma obdivu. Potom se v nich zničehonic objevil známý nepřítomný pohled a zoufalá Scarlett poznala, že vůbec nemyslí na smrt hladem. Scarlett a Ashley odjakživa mluvili jiným jazykem. Ale Scarlett ho milovala natolik, že pokaždé, když se v myšlenkách zatoulal daleko od ní, jako to provedl teď, měla pocit, jako by zapadlo hřející slunce a nechalo ji stát ve studené rose soumraku. Nejraději by ho popadla za ramena a strhla k sobě, aby si uvědomil, že je žena z masa a krve, ne bytost, o níž četl nebo snil. Kdyby tak mohla znovu zažít ten pocit totožnosti s Ashleym z dávno minulého dne, kdy se vrátil z Evropy, zastavil se na dolním konci schodiště v Taře a s úsměvem vzhlížel vzhůru k ní.

„Hladovění není nic příjemného,“ řekl. „Vím, co říkám, protože jsem hlad zažil, ale toho se nebojím. Mám strach, že nás čeká život bez pomalu plynoucí krásy našeho starého světa, který pominul.“

Scarlett zoufale blesklo hlavou, že Melanie by mu asi rozuměla. Melly se s Ashleym vždycky bavila o podobných hloupostech, o poezii a knihách, o snech, měsíčních paprscích a hvězdném prachu. Ashley neměl strach z věcí, jichž se bála Scarlett, neměl strach z kručení v prázdném žaludku, z chladu zimního větru, ani vyhnání z Tary. Dal se deptat strachem, jaký sama nikdy nezažila a ani si jej nedokázala představit. Vždyť čeho se člověk měl proboha bát v troskách zhrouceného světa kromě hladu, chladu a ztráty střechy nad hlavou?Scarlett

si říkala, že když bude bedlivě poslouchat, určitě přijde na to, jak Ashleymu odpovědět.

„Ach, jé!“ vyhrkla a z hlasu jí čišelo zklamání dítěte, které rozbalilo nádherně zabalený balíček a zjistilo, že je uvnitř prázdný Ashley pochopil a omluvně se usmál, jako by se chtěl ospravedlnit.

„Odpusť mi, Scarlett, tyhle řeči. Nedokážu ti to vysvětlit tak, abys mě chápala, protože nechápeš smysl strachu. Vždycky se dokážeš podívat skutečnosti přímo do tváře a v životě nemáš chuť před ní utéct jako já.“

„Utéct!“Znělo to, jako by tohle bylo jediné pro ni pochopitelné slovo, jaké pronesl. Ashley měl jako ona dost zápasu a chtělo se mu utéci. Scarlett se zrychlil dech.

„Ach, Ashley,“ vykřikla, „mýlíš se. Já chci taky utéct. Mám toho všeho plné zuby!“

Nedůvěřivě povytáhl obočí a Scarlett mu položila ruku rozpálenou horečkou a naléhavou touhou na paži.

„Poslouchej, co ti řeknu,“ začala prudce a pak se z ní slova začala hrnout o překot. „Mám všeho plné zuby, to ti říkám rovnou. Mám toho až po krk a už to nebudu snášet ani o den déle. Zápasila jsem o jídlo i peníze, plela jsem, okopávala a česala bavlnu, orala jsem, ale už nemůžu dál. Říkám ti, Ashley, s Jihem je konec! Konec! Zmocnili se ho Yankeeové, osvobození černoši a přivandrovalci a pro nás tu není místo. Ashley, pojď, utečeme!“

Sklonil hlavu, aby se jí mohl podívat do obličeje hořícího teď jedním plamenem, a přejel ji ostrým pohledem.

„Ano, pojď utéct – necháme je tu všechny! Už se na ně nebudu dřít. Však on se o ně někdo postará. Vždycky se najde někdo, kdo se postará o lidi, kteří se o sebe neumějí postarat sami. Ach, Ashley, pojď, utečeme spolu. Mohli bychom odjet do Mexika – mexická armá da potřebuje důstojníky a bylo by nám tam spolu dobře. Starala bych se o tebe, Ashley. Udělala bych, co bych ti na očích viděla. Víš, že nesnáším Melanii…“

Zůstal stát jako opařený a otvíral ústa, aby promluvil, ale příval jejích slov mu to nedovolil.

„Tenkrát jsi mi řekl, že mě miluješ víc než ji – přece si na ten den vzpomínáš! A já vím, že ses od té doby nezměnil! Poznám, že ses nezměnil! Před chvílí jsi sám řekl, že Melanie je jen sen… Ach, Ashley, pojď odsud utéct! Se mnou bys byl moc šťastný. A vůbec,“ dodala jedovatě, „Melanie nemůže… Doktor Fontaine říkal, že už nebude moct mít děti, a já bych ti mohla…“

Ashley jí stiskl ramena, až ji to zabolelo, a zarazila se, protože jí došel dech.

„Na ten den U Dvanácti dubů jsme měli zapomenout.“

„Copak myslíš, že bych na něj někdy mohla zapomenout? Tys na něj snad zapomněl? Můžeš mi říct do očí, že mě nemiluješ?“

Ashley se zhluboka nadechl a odpověděl bez rozmýšlení.

„Ne. Nemiluju tě.“

„Ale to je lež!“

„I kdyby to byla lež,“ odpověděl Ashley smrtelně vážným, klidným tónem, „stejně je zbytečné o tom mluvit.“

„Chceš říct…“

„Myslíš, že bych dokázal utéct a nechat tu Melanii s dítětem, i kdybych je nenáviděl? Zlomit Melanii srdce? Nechat je tu na milost a nemilost přátel? Scarlett, nepřeskočilo ti? Copak v sobě nemáš kousek slušnosti? Přece bys neopustila otce a sestry. Musíš se o ně postarat stejně jako já o Melanii a Beaua a vůbec nezáleží na tom, jestli toho máš dost nebo ne, prostě jsou jednou tady a ty se s nimi musíš nějak smířit.“

„Klidně bych je opustila… lezou mi krkem… mám jich plný zuby…“

Ashley se k ní sklonil a Scarlett si s píchnutím u srdce na okamžik myslela, že ji vezme do náruče. Ale Ashley ji místo toho pohladil po rameni a promluvil na ni tónem, jakým dospělí chlácholí malé děti.

„Vím, že ti všechno leze krkem a máš toho plné zuby. Proto takhle mluvíš. Nesla jsi na ramenou břemeno za tři muže. Ale já ti pomůžu – nebudu pořád takový divný…“

„Můžeš mi pomoct jedině tím,“ odpověděla schlíple, „že mě odsud odvezeš a začneš se mnou nový život někde, kde budeme mít příležitost být šťastni. Tady nás přece nic nedrží.“

„Nic,“ odpověděl tiše, „nic – až na čest.“

Podívala se po něm zmateným a zároveň roztouženým pohledem a jakoby poprvé v životě si všimla, jak sytě žlutou barvu, připomínající zlatou pšenici, mají obloučky jeho řas, jak hrdě mu sedí hlava na holé šíji a jak mu směšnými hadry z vyhublého těla pořád prosvítají rasa a důstojnost. Pohledy jejich očí se setkaly, z jejích žhnula obnažená prosba, jeho byly vzdálené jako horská jezera pod šedou oblohou.

Uviděla v nich porážku, konec svého šíleného snu, svých bláznivých tužeb.

Zaplavila ji vlna zoufalství a únavy, sklonila hlavu do dlaní a rozplakala se. Ashley ji nikdy předtím neviděl plakat. Nikdy předtím ho nenapadlo, že by ženy tak silného ducha, jako je ona, mohly vůbec uronit slzu, a podlehl vlastní něžnosti a výčitkám svědomí. Prudce se k ní vrhl a okamžitě ji držel v náruči, chlácholivě ji kolébal, tiskl si její černou hlavu k srdci a šeptal: „Miláčku! Ty můj statečný miláčku – neplač! Nesmíš plakat!“

Jakmile se jí dotkl, okamžitě ucítil, jak se v jeho sevření proměnila, a štíhlé tělo, které k sobě tiskl, zaplavilo šílenství a kouzlo, zelené oči, které k němu vzhlížely, se rozzářily horkým, měkkým žhnutím. Najednou nebyla pochmurná zima. Ashleymu se znovu vrátilo jaro, to polozapomenuté, provoněné, jaro plné zeleného šumění a šelestění, jaro lehkosti a lenošení, bezstarostné dny, kdy mu tělo rozpalovaly touhy mládí. Trpká léta, která následovala, náhle zmizela a Ashley spatřil, že rty vzpínající se k jeho ústům jsou rudé a celé rozechvělé, a políbil Scarlett.

Scarlett cítila v uších podivně tiché šumění, jako by si k nim přikládala mořské mušle, tímto zvukem k ní tlumeně doléhalo prudké bušení jejího srdce. Tělo jako by jí tálo a splývalo s jeho, a tak nekonečnou chvíli stáli ve vzájemném splynutí, zatímco Ashley ji nenasytně hltal rty, jako by nedokázal mít nikdy dost.

Když se od ní konečně odtrhl, cítila, že se neudrží na nohou, a musela se opřít o ohradu, aby neupadla. Zvedla k němu oči rozzářené láskou a pocitem triumfu.

„Vidíš, že mě miluješ! Miluješ mě! Řekni to – řekni to!“

Pořád ji držel za ramena a Scarlett cítila, jak se mu chvějí ruce, a milovala ho o to víc. Toužila se k němu přitisknout, ale Ashley jí v tom zabránil a přitom ji pozoroval očima, z nichž se vytratila veške rá nepřítomnost pohledu, očima utrápenýma vnitřním zápasem a zoufalstvím.

„Nedělej to!“ varoval ji. „Ne! Jestli to uděláš, zmocním se tě hned tady, na tomto místě!“

Scarlett se rozzářila prudkým, roztouženým úsměvem, který nedbal o čas, o místo, o nic kromě vzpomínky na jeho rty přitisknuté na její.Zničehonic

s ní zatřásl, zatřásl s ní tak prudce, až se jí černé vlasy uvolnily a rozlétly dolů po ramenou, zatřásl s ní, jako by se vztekle rozzuřil na ni – i na sebe.

„Tohle nejde!“ vykřikl. „Povídám ti, že to nejde!“

Měla pocit, že kdyby s ní ještě jednou zatřásl, určitě by jí zlomil vaz. Byla oslepena vlastními vlasy a to, co udělal, jí vyrazilo dech. Vykroutila se mu a upřeně na něj hleděla. Na čele mu vyrazily drobné kapičky potu, pěsti měl křečovitě sevřené jakoby bolestí. Díval se jí přímo do obličeje a v očích měl tentokrát pronikavý pohled.

„Můžu za to já – ty ne, ale už se to víckrát nestane, protože hned teď vezmu Melanii i dítě a všichni okamžitě odjedeme.“

„Odjedete?“ vykřikla zoufale. „To nesmíš udělat!“

„Bůh ví, že udělám! Myslíš, že po tom, co se stalo, tady můžu zůstat? Vždyť by se to mohlo opakovat…“

„Ale, Ashley, ty nesmíš odjet. Proč bys odjížděl? Vždyť mě miluješ…“

„Chtěla jsi, abych to řekl. Tak dobře, řeknu ti to. Miluju tě.“

Ashley se k ní sklonil v tak prudkém návalu bezmezné touhy, že před ním ucukla a opřela se o ohradu.

„Miluji tě, miluju tvou odvahu, paličatost, vnitřní žár i naprostou bezohlednost. Ptáš se, jak moc tě miluju? Tolik, že bych před chvílí málem porušil zákon pohostinství vašeho domu, v němž jsem i s rodinou našel útočiště, málem jsem zapomněl na nejlepší manželku, jakou muž může mít – miluju tě tolik, že jsem se tě málem zmocnil tady v tom blátě jako nějaký…“

Scarlett se snažila soustředit rozprchlé myšlenky, v srdci cítila chladnou bolest, jako by jí do něj někdo zabodl ledový rampouch. Když promluvila, zadrhávala se v řeči: „Když to tak cítíš – a nezmocnil ses mě – tak mě nemiluješ.“

„V životě ti to nedokážu vysvětlit tak, abys mě pochopila.“

Oba zmlkli a navzájem se pozorovali. Scarlett se zničehonic zachvěla a jako by se právě vrátila z dlouhé cesty, uvědomila si, že je zima, holá pole se ježí strništěm a že je celá prochladlá. Všimla si také, že se mu zase vrátil starý povznesený výraz, který tak dobře znala, že i v něm se zračí zima a že zdrsněl urážkou a výčitkami svědomí.

Nejraději by se obrátila, nechala ho stát na místě a sama utekla do bezpečí v domě, ale byla příliš unavená a nedokázala se pohnout. I promluvit pro ni znamenalo námahu.

„Nic mi nezbývá,“ ozvala se nakonec. „Nic mi nezbývá. Nic, co bych mohla milovat. Nic, oč bych mohla bojovat. Ty jsi mě opustil a já budu muset opustit Taru.“

Dlouze se na ni zadíval, potom se sehnul a nabral hrst rudé půdy.

„Něco ti přece zbývá,“ řekl a do obličeje se mu vrátil chabý odlesk starého úsměvu, úsměvu, kterým se vysmíval sobě i jí. „Něco, co miluješ víc než mě, i když o tom třeba ani nevíš. Pořád ještě máš Taru.“

Vzal ji za bezvládně visící ruku, vtiskl jí vlhkou hlínu do dlaně a ohnul jí prsty. Jeho ani její ruce už nežhnuly horečkou. Scarlett si chvíli prohlížela rudou půdu, která pro ni momentálně nic neznamenala. Pak se podívala na Ashleyho a matně si uvědomila, že v sobě má duchovní integritu, kterou nesmějí zničit ani její vášnivé ruce, ani ruce kohokoli jiného.

Neopustil by Melanii, ani kdyby to pro něho mělo znamenat smrt. Nikdy by si nevzal ji, Scarlett, ani kdyby se měl do konce života užírat láskou k ní, a vždycky by udělal všechno, aby si ji udržel od těla. Jeho brněním už nikdy nepronikne. Slova jako pohostinnost, věrnost a čest bral mnohem vážněji než ona.

Hlína ji studila v dlani, a tak se na ni znovu podívala.

„Jistě,“ řekla, „zbývá mi tohle.“

Zpočátku ta slova nic neznamenala a rudá hlína byla pouhá hlína. Ale najednou se jí v mysli vynořila nezvaná myšlenka na moře rudé půdy obklopující Taru i na to, jak velice jí na ní záleželo, jak statečně musela bojovat, aby si ji uhájila – jak statečně bude bojovat, bude-li si ji chtít uchovat i nadále. Znovu se podívala na Ashleyho a v duchu se ptala, kam zmizela ta horká záplava citu. Dokázala myslet, ale nezmohla se na žádný cit, ani k němu, ani k Taře, protože v ní veškeré emoce vyschly.

„Nemusíš nikam jezdit,“ řekla zřetelně. „Nenechám vás všechny umřít hladem jen proto, že jsem se ti věšela na krk. Už se to nebude opakovat.“Obrátila

se, vyrazila přes pole zpátky k domu a cestou si svázala rozpuštěné vlasy do uzlu na šíji. Ashley ji pozoroval a všiml si, že na odchodu vzdorně zvedla drobná hubená ramínka. To gesto zasáhlo jeho srdce víc než všechna slova, která mu řekla předtím.









Kapitola 32

 Když stoupala po předním schodišti, pořád ještě tiskla v dlani kuličku rudé hlíny. Pečlivě se vyhnula zadnímu vchodu, protože chůvin ostříží zrak by určitě objevil nějakou závažnou vadu. Scarlett nechtěla vidět chůvu, ani nikoho jiného. Měla pocit, že by nesnesla pohled na nikoho a s nikým by nedokázala promluvit. Už se nestyděla, nebyla zklamaná ani zahořklá, cítila jen slabost v kolenou a bezedné prázdno v srdci. Tiskla hlínu tak silně, až jí vytékala mezi sevřenými prsty, a pořád si jako papoušek opakovala: „Ještě mi zbývá tohle. Ano, ještě mi zbývá tohle.“

Nic jiného neměla, nic než tuhle rudou půdu, půdu, kterou byla před pouhými několika minutami ochotna odhodit jako roztrhaný kapesník. Teď jí byla znovu drahá a Scarlett se v duchu otupěle ptala, jak mohla být tak bláznivá a cenit si jí tak nízko. Kdyby Ashley podlehl, dokázala by s ním odejít a opustit rodinu i přátele bez jediného ohlédnutí, ale i v nynější citové prázdnotě si uvědomovala, že by jí puklo srdce, kdyby měla opustit tyhle drahé rudé kopce, dlouhé splavované strže a vyzáblé černé borovice. Myšlenky by se k nim až do smrti dychtivě vracely. Ani Ashley by nedokázal zaplnit prázdnotu, která by jí zbyla v srdci, kdyby se musela vytrhnout z kořenů zapuštěných v Taře. Jak byl Ashley moudrý a jak dobře ji znal! Stačilo, aby jí vtiskl do hrsti vlhkou zem, a tím ji přivedl k rozumu.Scarlett

se chystala zavřít dveře v hale, ale vtom uslyšela dusot koňských kopyt, obrátila se a vyhlédla na příjezdovou cestu. Zrovna teď musí přijet návštěva! Nemůže nikoho přijmout, nejraději by utekla do svého pokoje a vymluvila se na bolest hlavy.

Ale když se kočár přiblížil, touhu utéci přemohl úžas. Byl to zbrusu nový kočár lesknoucí se čerstvým lakem a postroj, také nový, byl poset vyleštěnými mosaznými ozdobami. Určitě nějací cizí lidé. Nikdo známý neměl na podobnou novou parádu peníze.

Scarlett zůstala stát mezi dveřmi, pozorovala přijíždějící kočár a studený průvan jí honil sukně kolem umáčených kotníků. Potom kočár zastavil a vystoupil z něj Jonas Wilkerson. Scarlett byla natolik překvapena pohledem na jejich bývalého správce vystupujícího v nádherném zimníku ze skvělé ekvipáže, že na okamžik nemohla uvěřit vlastním očím. Will jí předtím vyprávěl, že Wilkerson vypadá dost zámožně od doby, co dostal místo v Úřadu pro osvobozené otroky. Pomohl si k pěkným penězům, tvrdil Will, okrádáním černochů nebo vlády, což vyšlo nastejno, nebo zabavováním bavlny na plantážích, kterou místopřísežně prohlašoval za majetek konfederační vlády. Určitě k té spoustě peněz nemohl v oněch těžkých dobách přijít poctivým způsobem.

Teď byl tady, vystupoval z elegantního kočáru a podával ruku ženě, přehnaně vyparáděné pro vrcholnou životní příležitost. Scarlett jediným letmým pohledem poznala, že barva šatů svou křik lavostí hraničí s vulgaritou, ale přesto ukázku krejčovského umění nenasytně hltala. Tak dlouho neviděla nové módní šaty! Vida! Letos se nenosí tak široké krinolíny, pomyslela si a pečlivě zkoumala róbu z červené skotské kostky. A kabátky se nosí tak krátké, blesklo jí hlavou, když ocenila paleto z černého sametu. A ten vyzývavý širák! Vysoké klobouky musely vyjít z módy, jelikož široký kastrůlek, na který hleděla, byl jen absurdní plochá věc z červeného sametu, sedící na ženské hlavě jako ztuhlá amoleta. Stužky se nezavazovaly pod bradou jako u starých vyšších klobouků, ale vzadu pod hustým chumáčem kudrlinek padajících zpod klobouku, kudrlinek, které se, jak si Scarlett nutně musela všimnout, nehodily k pleti ženy, ani k barvě a materiálu, z nějž byl ušit klobouk.

Když žena stanula na zemi a podívala se směrem k domu, Scarlett si uvědomila, že jí ten králičí obličejíček posypaný tlustou vrstvou pudru připadá povědomý. „Ale to je přece Emmie Slatteryová!“ vykřikla, tak překvapená, že si ani neuvědomila, že mluví nahlas. „Sim, ano, to jsem já,“ ozvala se Emmie, trhla hlavou a s podlézavým úsměvem vykročila směrem ke schodišti. Emmie Slatteryová! Ta špinavá, rozcuchaná coura, jejíž nemanželské dítě pokřtila Ellen, Emmie, která za to Ellen nakazila tyfem a přivedla ji do hrobu. Tahle nevkusně vyparáděná, ordinérní, hnusná ukázka bílé žebroty stoupala po schodišti Tary, nesla hlavu pyšně vzhůru a usmívala se, jako by jí tu všechno patřilo. Scarlett si vzpomněla na Ellen a jakoby mávnutím kouzelného proutku prázdnotu v její duši zaplavil cit, nenávistný vztek schopný vraždy, který ji roztřásl jako prudký záchvat dny. „Zmiz ze schodů, ty méněcennej ksindle!“ vykřikla. „Zmiz z naší půdy! Vypadni!“ Emmie poklesla čelist. Podívala se po Jonasovi, který vystoupil na pár schodů se svraštělým obočím. Přestože byl bez sebe vzteky, snažil se zachovávat důstojnost. „Takhle nesmíte mluvit s mou ženou,“ prohlásil. „Ženou?“ opakovala po něm Scarlett a vyprskla smíchem, z nějž čišelo urážlivé pohrdání. „Nejvyšší čas, že jste si ji vzal za ženu. Kdo vám pokřtil ostatní parchanty, když jste zabili moji matku?“ Emmie prudce vydechla. „No tohle!“ a rychle ustupovala zpátky ze schodů, ale Jonas jí zabránil v útěku ke kočáru tím, že ji hrubě uchopil za paži. „Přijeli jsme na návštěvu – na přátelskou návštěvu,“ zavrčel. „A taky si popovídat o vážných věcech se starými přáteli…“

„Přáteli?“ Scarlettin hlas zněl jako švihnutí bičem. „Kdy jsme se přátelili s takovými, jako jste vy? Slatteryovi žili z naší milosti a odplatili nám dobročinnost tím, že přivedli matku do hrobu… A vy… vy… Tatínek vás vyhnal kvůli parchantovi, kterého jste měl s Emmie, a vy to dobře víte. Přátelé? Zmizte odsud, nebo zavolám pana Benteena a pana Wilkese!“

Emmie se při těch slovech vysmekla z manželova sevření, doběhla ke kočáru a vrhla se do něj tak bleskově, že Scarlett jen taktak zahlédla boty z lakové kůže s křiklavě rudými svršky a červenými střapci.Jonas

se mezitím roztřásl vztekem, který se vyrovnal Scarlettinu, a ve voskově bledém obličej zrudl jako krocan.

„Pořád jste taková povýšená a sebejistá, co? Jenže já vás mám prokouknutý. Vím, že nemáte ani boty. A taky vím, že z otce je idiot…“

„Táhněte odsud!“

„Však ono vás to brzy přejde. Vím, že nemáte ani vindru. Vím, že nemáte ani na daně. Přijel jsem s nabídkou, že od vás tohle místo koupím – chtěl jsem vám udělat slušnou nabídku. Emmie měla cukání na bydlení v tomhle domě. Ale teď vám na mou duši nedám ani cent! Vy nafoukaní irští křupani z rašelinišť konečně pochopíte, kdo tady vládne, až vám prodáme střechu nad hlavou kvůli nezaplacenejm daním. A já si tohle místo koupím – jak to tu stojí a leží sakumprásk i s nábytkem – a budu tady žít.“

Takže na Taru si brousil zuby Jonas Wilkerson – Jonas a jeho Emmie, které napadla zvrácená myšlenka, že starou urážku smyjí tím, že se nastěhují do domu, v němž byli uraženi. Scarlett měla nervy napjaté nenávistí stejně jako v den, kdy namířila pistolí do obličeje yankeeovského vojáka a vystřelila. Litovala, že teď nemá v ruce tutéž pistoli.

„Radši tenhle dům zbořím, kámen po kameni, celý jej spálím a všechny pozemky posypu solí, než bych strpěla, abyste vy dva překročili náš práh,“ křičela. „Táhněte odsud, povídám! Táhněte!“

Jonas ji spaloval nenávistným pohledem, chystal se cosi říci, ale pak se otočil a vrátil se ke kočáru. Nasedl vedle své fňukající ženy a obrátil koně zpátky na příjezdovou cestu. Když odjížděli, Scarlett měla nutkání na ně plivnout. Opravdu si také odplivla. Věděla, že je to banální, dětinské gesto, ale ulevilo se jí. Vyčítala si, že si neodplivla dřív, aby ji viděli.

Tihle prokletí lotři, co se bratří s negry, si dovolí přijet až sem a posmívat se jí za její chudobu! Ten dobytek jí stejně nechtěl nabídnout slušnou cenu za Taru. Byla to jen záminka, aby mohl přijet a předvádět se i s Emmie, před jejíma, Scarlettinýma očima. Ti sprostí odrodilci, zavšivená bílá žebrota, která se chvástá, že bude žít v Taře!

Pak se jí nečekaně zmocnila hrůza a vztek ji okamžitě přešel. Kruci nál fagot! Nastěhujou se sem a budou tady žít! Přece jim nemůže zabránit, aby si koupili Taru, nemůže jim zabránit, aby ji připravili o všechna zrcadla, postele a stoly, o Ellenin nábytek z leštěného mahagonu a z růžového dřeva i o všechno, na čem lpěla, přestože se děsila yankeeovských vetřelců. Ani o robillardovské rodinné stříbro. To jim nedovolím, dušovala se v duchu Scarlett. Nikdy, i kdybych měla vypálit dům do základů! Emmie Slatteryová v životě nešlápne ani na kousíček podlahy, po níž chodívala matka!

Scarlett zavřela dveře a opřela se o ně, protože byla celá vyděšená. Víc než toho dne, kdy jí v domě řádili Shermanovi vojáci. Tehdy se musela bát nanejvýš, že jí zapálí střechu nad hlavou. Tentokrát to bylo horší – tyhle mrzké, banální nuly že by měly žít v jejich domě a vychloubat se před svými stejně nízkými kumpány, jak vyhnali pyšné O’Hary? Možná by si sem dokonce přivedli i černochy a nechali je v domě jíst a spát. Will jí řekl, že Jonas dělá velký bengál kolem toho, že si připadá rovný s černochy, jedl společně s nimi, navštěvoval je u nich doma, vozil je v kočáře a objímal se s nimi.

Když si Scarlett představila, že by ji opravdu mohla potkat tato smrtelná urážka, srdce se jí rozbušilo tak, že sotva popadala dech. Snažila se soustředit na řešení problému a najít nějaké východisko, ale pokaždé, když se jí podařilo soustředit, roztřásl ji nový záchvat vzteku a hrůzy. Nějaké východisko přece musí existovat, někde musí být někdo, kdo má peníze a bude ochotný jí půjčit. Peníze se nemohly jen tak vypařit ze světa. Někdo je musí mít. Vtom si vybavila Ashleyho výsměšná slova: „… slyšel jsem o jediném člověku, který má peníze… Rhettu Butlerovi.“

Rhett Butler. Scarlett chvatně vešla do salonu a zavřela za sebou dveře. Obklopilo ji zimní šero, které navíc tlumily zavřené okenice. Tady ji určitě hledat nebudou, právě to potřebovala, aby mohla o samotě v klidu přemýšlet. Myšlenka, která ji zrovna napadla, byla tak prostá, až se divila, že na ni nepřišla dřív.

„Opatřím si peníze od Rhetta. Prodám mu diamantové náušnice. Nebo si od něj peníze vypůjčím a náušnice mu nechám v zástavě, dokud nebudu moct dluh splatit.“

Na okamžik pocítila tak velkou úlevu, až se jí málem udělalo mdlo. Bude moct zaplatit daně a ještě se Jonasu Wilkersonovi vysměje do očí. Vzápětí po této šťastné myšlence následovalo neúprosné poznání.

Daně budu muset platit i v následujících létech. Příští rok a potom rok za rokem až do smrti. Zaplatím-li tentokrát, další rok mi daně zvýší, a tak budou pokračovat, dokud mě nevyženou. Budu-li mít dobrou úrodu bavlny, zdaní mi ji tak, že za ni dohromady nic nestržím, anebo ji rovnou zabaví pod záminkou, že patří Konfederaci. Yankeeové a darebáci s nimi spřažení mě dostali tam, kde mě chtěli mít. Celý život, až do nejdelší smrti, se budu bát, že mě nějakým způsobem dostanou. Celý život budu mít strach, budu shánět peníze a udřu se k smrti jenom proto, abych viděla, že moje práce není k ničemu a že mi ukradnou mou bavlnu… Tři sta dolarů vypůjčených na zaplacení daní bude jen plivnutí do moře. Ale já se chci z téhle kaše dostat nadobro – abych mohla večer uléhat beze strachu, co se mnou bude příští den, příští měsíc nebo příští rok.

Její mozek vytrvale pracoval. Chladně a logicky se v něm rodila myšlenka. Myslela na Rhetta a v duchu viděla záblesk bílých zubů ve snědém obličeji, černé oči hladící ji jízlivým pohledem. Vybavila si horkou noc v Atlantě těsně před koncem obležení, kdy seděla napůl skryta v letní tmě na verandě před domem tetičky Pittypat, a znovu ucítila na paži žár, který mu sálal z ruky, když jí říkal: „Toužím po vás víc, než jsem kdy toužil po nějaké ženě – a také jsem na vás čekal déle než na kteroukoli jinou ženu.“

Vezmu si ho, řekla si Scarlett v duchu chladnokrevně. Potom si už nikdy nebudu muset dělat starosti s penězi.

Byl to šťastný nápad, sladší než naděje na nebeskou spásu, nemuset se starat o peníze, vědět, že Tara je bezpečně v jejích rukou, rodina má co jíst a co na sebe a ona si už nikdy nebude muset rozbíjet hlavu o zeď!

Scarlett si připadala velice stará. Události toho odpoledne z ní vysály veškeré city, nejdřív znepokojující zpráva o daních, potom Ashley a nakonec její zuřivý vztek na Jonase Wilkersona. Opravdu v ní nezůstala špetka citu. Kdyby její citový potenciál nebyl naprosto vyčerpán, něco v ní by určitě protestovalo proti plánu, který se jí rodil v hlavě, protože ze všech lidí na světě nenáviděla Rhetta nejvíc. Ale nebyla v té chvíli schopna jakékoli emoce. Dokázala pouze přemýšlet a napadaly ji jen velice praktické myšlenky.

Řekla jsem mu pár strašných věcí tenkrát v noci, když nás jen tak opustil na silnici, ale určitě bych se z nich dokázala vymluvit, říkala si s pohrdáním, jistá si svým kouzlem. Až se s ním uvidím, nebudu šetřit medem, který mu budu mazat kolem pusy. Přesvědčím ho, že jsem ho odjakživa milovala a té noci jsem byla prostě vyvedená z míry a vyděšená. Muži jsou tak domýšliví, že uvěří všemu, co jim lichotí… Nesmím dopustit, aby ho třeba jen ve snu napadlo, jak jsem na tom špatně, aspoň do doby, než ho dostanu. Ne, nesmí se nic dozvědět, ani za nic! Kdyby jen maličko vytušil, jak jsme teď chudí, hned by pochopil, že mi jde o peníze, ne o něj. Naštěstí se nemůže nic dovědět, ani tetička Pittypat neví to nejhorší. Až si ho vezmu, bude nám muset pomoct. Přece nemůže nechat rodinu své ženy umřít hladem.

Jeho žena. Paní Butlerová. V jejím nitru se ozval jakýsi náznak odporu, skrytý hluboko pod chladným uvažováním, ale byl okamžitě umlčen. Scarlett si vzpomněla na trapné a nechutné události líbánek s Charlesem, na jeho rozechvělé ruce, jeho neohrabanost, jeho nepochopitelné city – a také na Wadea Hamptona.

Teď na to nebudu myslet. S tím si budu lámat hlavu, až si ho vezmu…Až

si ho vezme. V paměti se jí rozsvítilo. Páteří jí projel mráz. Znovu si vzpomněla na noc na verandě u tetičky Pittypat a na to, jak se ho zeptala, jestli si ji chce vzít, vzpomněla si také, jak odporně se zasmál a řekl: „Ale, miláčku, já nejsem na ženění.“

Co když pořád není na ženění? Co když si ji přes veškeré její kouzlo a svůdnost odmítne vzít? Co když – jaká příšerná představa! – co když na ni úplně zapomněl a uhání jinou ženu?

„Toužím po vás víc, než jsem kdy toužil po nějaké ženě…“

Scarlett sevřela pěsti, až se jí nehty zaryly do dlaní. Jestli na mě zapomněl, donutím ho, aby si vzpomněl. Já už ho donutím, aby mě zase chtěl!

I kdyby si ji nechtěl vzít, ale pořád po ní toužil, stejně by se k penězům dostala. Vždyť ji požádal, aby se stala jeho milenkou.

V šedém přítmí salonu rychle vybojovala rozhodující bitvu se třemi nejmocnějšími svazky, které pociťovala v duši – se vzpomínkou na Ellen, s příkazy svého náboženství a se svou láskou k Ashleymu. Uvědomovala si, že věc, na kterou myslí, by byla matce odporná, dokonce i v nebi, kde určitě pobývá. Scarlett věděla, že smilstvo je smrtelný hřích i že její plán se při lásce, jakou chová k Ashleymu, rovná dvojnásobné prostituci.

Ale to všechno muselo ustoupit nemilosrdné chladnokrevnosti jejího uvažování a ostnu zoufalství. Ellen je mrtvá a smrt jí třeba přinesla pochopení pro všechno. Náboženství zakazuje smilstvo pod trestem pekelných plamenů, ale jestli si církev myslí, že ve snaze zachránit Taru a rodinu před smrtí hladem vynechá jedinou z nabízejících se možností – tak to teda ne. Ona, Scarlett, ji určitě nevynechá. Aspoň ne teď. A Ashley – Ashley ji přece nechce. Vlastně chce. Vzpomněla si, jak tiskl horké rty na její. Ale stejně si ji v životě nikam neodvede. Útěk s Ashleym jí kupodivu nepřipadal jako hřích, kdežto s Rhettem…

V matném šeru zimního odpoledne Scarlett došla na konec dlouhé cesty, na niž se vydala v noci, kdy padla Atlanta. Vyrazila jako zkažená, sobecká a nezkušená dívka překypující mládím i city, kterou život snadno vyvedl z míry. Ale teď u cíle z té dívky nic nezbývalo. Hlad a těžká dřina, strach a neustálé napětí, hrůzy války i Rekonstrukce z ní vyždímaly veškerou vřelost, mládí i měkkost. Kolem jádra její bytosti se vytvořil, vrstvu po vrstvě, tvrdý krunýř, krunýř, který během nekonečných měsíců ještě zesílil.

Až do dnešního dne ji držela při životě dvojí zbývající naděje. Doufala, že když válka skončila, život se postupně vrátí do starých kolejí. Doufala, že Ashleyho návrat dá znovu jejímu životu alespoň částečně smysl. Teď ji obě tyto naděje zklamaly. Pohled na Jonase Wilkersona před hlavním vchodem Tary ji přesvědčil, že pro ni stejně jako pro celý Jih válka nikdy neskončí. Nejostřejší srážky a nejbrutálnější odplata jí teprve začínaly před očima. A Ashley byl navždy přikován slovy, silnějšími než všechna pouta.

Zklamali ji mír i Ashley, oba v jednom dni, důsledkem bylo, že se zaplnila poslední trhlina v krunýři, poslední vrstva ztvrdla. Scarlett se stala přesně tím, před čím ji varovala babička Fontaineová, žena, která zažila to nejhorší a nemá se už čeho bát. Ani života, ani matky, ani ztráty lásky, ani veřejného mínění. Vyděsit ji mohly už jen hlad a její příšerný sen o hladu.

Teď, když se konečně v srdci zatvrdila proti všemu, co ji poutalo ke starým časům a ke staré Scarlett, se jí zmocnil zvláštní pocit lehkosti. Rozhodla se a díky bohu neměla strach. Neměla co ztratit a v hlavě jí zůstalo rozhodnutí, k němuž dospěla.

Kdyby se jí podařilo Rhetta vlákat do manželství, všechno by bylo skvělé. A kdyby ne – i tak by nakonec peníze dostala. Na okamžik se s neosobní zvědavostí sama sebe ptala, co se asi očekává od takové milenky. Trval by Rhett na tom, že ji bude držet v Atlantě, jak to lidé vykládali o něm a té ženské, Watlingové? Kdyby ji donutil zůstat v Atlantě, musel by jí pořádně platit – tolik, aby vyrovnala ztrátu, vzniklou vynuceným pobytem mimo Taru. Scarlett neměla sebemenší tušení o skrytých stránkách mužského života a neměla možnost zjistit, co přesně by takové ujednání mělo obsahovat. Také jí vrtalo hlavou, jestli by z toho nemohla mít dítě. To by byla vyslovená hrůza.

Teď na to nebudu myslet. Budu na to myslet až později, řekla si a potlačila nepříjemnou myšlenku, aby nezviklala její rozhodnutí. Dnes večer oznámí rodině, že odjíždí do Atlanty a zkusí si vypůjčit peníze, a bude-li to nutné, uvalí na farmu hypotéku. S tím budou muset vystačit až do dne, kdy se dovědí, že ve skutečnosti je všechno jinak.

Když se rozhodla, co udělá, vztyčila hlavu a narovnala se. Nebude to snadné, to věděla předem. Předtím žádal Rhett o laskavosti ji a ona měla všechny trumfy v ruce. Ale teď se ocitla v postavení žebračky a žebráci si nemohou diktovat podmínky.

Ale já za ním nepřijdu jako žebračka. Přijdu jako královna, která mu ráčí dělat milosti. Stejně nic nepozná.

Scarlett přistoupila k dlouhému zrcadlu, zabírajícímu celou stěnu mezi okny, podívala se na sebe a držela hlavu hezky vzhůru. V popraskaném pozlaceném rámu spatřila úplně cizí ženu. Připadalo jí, jako by pořádně viděla samu sebe poprvé po celém roce. Každé ráno se pohledem do zrcadla letmo přesvědčila, že má čistý obličej a upravené vlasy, ale vždy příliš pospíchala kvůli jiným, naléhavějším záležitostem a vlastně se ani pořádně neviděla. Ale tahle cizí osoba! Tahle žena s propadlými tvářemi v žádném případě nemůže být Scarlett O’Harová! Scarlett O’Harová měla hezký, koketní, veselý obličej. Obličej, na nějž teď upřeně hleděla, však nebyl vůbec hezký a nebylo v něm sebemenší stopy po kouzlu, které si tak dobře pamatovala. Byl bledý a napjatý a černé obočí nad šikmo posazenýma zelenýma očima se vyděšeně ježilo na bílé pleti jako křidélka vyplašeného ptáčete. Z tohoto obličeje čišel tvrdý a štvaný pohled.

Nejsem dost hezká na to, abych ho okouzlila! blesklo Scarlett hlavou a znovu se jí zmocnilo zoufalství. Jsem hubená – bože, jsem tak strašně hubená!

Poplácala se po tvářích, nervózně si přejela po klíčních kostech a i skrz živůtek cítila, že jí vystupují. A ňadra měla tak malá, skoro jako Melanie. Bude si muset do šatů všít nabírané vycpávky, aby vypadala větší, a to, prosím, odjakživa pohrdala děvčaty, která se uchylovala k podobným lstem. Všité nabírání! Okamžitě jí připomnělo další potíž. Šaty! Podívala se na ty své a doširoka rozložila jejich spravované záhyby. Rhettovi se líbí dobře oblečené ženy, ženy oblečené elegantně podle poslední módy. Roztouženě si vzpomněla na zelené šaty se spoustou volánů, které si oblékla první den, když přestala nosit smutek, šaty, k nimž nosila zelený klobouk s pérem, který jí přivezl, a vybavila si i kompliment, který jí složil. Vzpomínala také s nenávistí násobenou závistí na červené šaty ze skotské kostky, na boty s červeným svrškem a střapci i na široký kastrůlek, v nichž se přišla předvést Emmie Slatteryová. Všechna ta paráda byla trošku křiklavá, ale nová a módní a rozhodně upoutávala pozornost. Ach, jak Scarlett toužila upoutávat pozornost! Hlavně pozornost Rhetta Butlera! Kdyby ji spatřil ve starých šatech, hned by poznal, že s Tarou to vůbec nevypadá dobře. Ale to se nesmí dovědět!Byla

pěkný blázen, když si myslela, že může jet do Atlanty a na požádání si ho otočit kolem prstu, když má, chudinka, hubený krk, vyhladovělé kočičí oči a staromódní šaty! Když z něj nedokázala vymámit nabídku k sňatku, dokud byla na vrcholu krásy a nosila své nejhezčí šaty, jak by mohla čekat úspěch teď, když je ošklivá a chatrně oblečená? Jestli píše tetička Pitty pravdu, Rhett musí mít nejvíc peněz z celé Atlanty a zřejmě si už vybral ze všech krásných žen, slušných stejně jako těch druhých. Takže, říkala si Scarlett pochmurně, já mám jen jedinou věc, kterou krásné ženy obvykle nemívají, a sice pevné rozhodnutí. A kdybych měla aspoň jediné pěkné šaty…

V Taře nebyly žádné pěkné šaty, dokonce ani šaty, které by nebyly už nejméně dvakrát obráceny a spravovány.

To je konec, řekla si Scarlett s hlavou zoufale skloněnou. Vtom si uvědomila, že na podlaze leží Ellenin mechově zelený sametový koberec, už celý prošlapaný, ošoupaný, roztrhaný a plný skvrn po nekonečné řadě vojáků, kteří na něm přespávali, a ten pohled ještě prohloubil sklíčenost, která se jí zmocnila, protože si při něm uvědomila, že celá Tara je stejně otrhaná a zanedbaná jako ona sama. Skličovala ji šeřící se místnost, a proto přistoupila k oknu, vytáhla je vzhůru, uvolnila okenice a vpustila dovnitř poslední světlo zapadajícího slunce. Pak zavřela okno a zahleděla se přes chmurnou pastvinu na temné cedry rostoucí na rodinném hřbitůvku.

Mechově zelené závěsy ji trochu dráždily, ale zároveň hladily tváře, když si o ně otírala obličej jako kočka, která se myje. Náhle je uviděla v úplně jiném světle.

Za okamžik už vlekla těžký stůl s mramorovou deskou po podlaze, až v něm stará zarezlá kolečka skřípala na protest proti takovému zacházení. Dotáhla stůl k oknu, vykasala si sukně, vylezla nahoru, postavila se na špičky a pokoušela se dosáhnout na těžkou tyč, na níž byly pověšeny závěsy. Málem na ni nedosáhla, a když se jí to podařilo, trhla jí tak netrpělivě, až vytrhla hřebíky ze dřeva a závěsy i s tyčí dopadly s rachotem na podlahu.

Jako mávnutím kouzelného proutku se otevřely dveře salonu a objevil se v nich široký chůvin obličej naplněný zvědavostí, obličej, z jehož každé vrásky čišelo nejčernější podezření. Chůva přejela nesouhlasným pohledem Scarlett stojící na špičkách na stole se sukněmi vykasanými až po kolena a právě se chystající seskočit na podlahu. V obličeji jí zářilo vzrušení spojené s vítězoslávou a to v chůvě probudilo náhlou nedůvěru.

„Co to děláte s portiérama slečny Ellen?“ obořila se na Scarlett.

„Co to, že posloucháš za dveřmi?“ zeptala se Scarlett, obratně seskočila na podlahu a zvedla kus těžkého zaprášeného sametu.

„Já vo voze a vy vo koze,“ bránila se chůva a chystala se na hrozící souboj. „Nemáte se co šťourat v portiérách slečny Ellen, vytrhávat tyče ze dřeva a válet všecko po zemi v prachu. Slečna Ellen si na svejch portiérách strašně zakládala a já nedopustím, aby se s nima zacházelo takhlenc, jak to děláte vy.“

Scarlett blýskla po chůvě zelenýma očima, očima, v nichž žhnula horečnatá radost, očima připomínajícíma nevycválanou holčičku ze starých zlatých časů, po nichž chůva tolik vzdychala.

„Skoč nahoru do podkroví a přines mi krabici se střihy na šití, chůvo,“ vykřikla Scarlett a lehce černošku postrčila. „Budu mít nové šaty.“

Chůvu rozhořčovalo pouhé pomyšlení, že by se měla se svými sto kily trmácet kamkoli, natož do podkroví, a zároveň se v ní začínalo rodit strašlivé podezření. Prudce vytrhla Scarlett oba závěsy a přitiskla si je na svá mohutná visící prsa, jako by to byly nějaké relikvie.

„Esli si myslíte, že si ušijete šaty z portiér slečny Ellen, tak to teda ne! Jedině přes mou mrtvolu!“

V obličeji její mladé paní se mihl výraz, který chůva soukromě nazývala „zabejčilý“, ale okamžitě se rozplynul v úsměv, jemuž chůva dokázala těžko odolávat. Stará černoška se jím nedala zmýlit. Věděla, že slečna Scarlett se k tomuto úsměvu uchyluje pouze proto, aby prosadila svou, a chůva byla pevně rozhodnuta, že se v této věci nedá obměkčit.

„Chůvo, nebuď lakomá. Pojedu do Atlanty půjčit si peníze a musím mít nové šaty!“

„Žádný nový šaty nepotřebujete. Žádná dáma nový šaty nemá. Všecky nosej starý a eště sou na ně pyšný. Dcera slečny Ellen může klidně chodit v cárech, dyž si umane, a všichni si jí musej vážit, jako dyby chodila v hedvábí.“

Zabejčilý výraz se začínal vracet. Jémináčku, dyť je zrovna k popukání, jak slečinka Scarlett, čim je starší, tim víc se podobá panu Geraldovi a míň slečně Ellen!

„Ale, chůvo, vždyť víš, že nám tetička Pitty psala, že slečna Fanny Elsingová se tuhle sobotu vdává, a já samozřejmě půjdu na svatbu. Tam nemůžu bez nových šatů.“

„Ty šaty, co máte na sobě, sou stejně hezký jako šaty, v kerejch se bude vdávat slečna Fanny. Slečna Pitty psala, že Elsingovic sou děsně chudý.“

„Ale já musím mít nové šaty! Chůvo, neumíš si představit, jak potřebuju peníze. Daně…“

„Sim, ano. Vo daních vim šecko, ale…“

„Ty o nich víš?“

„Přeci mi pámbu dal uši, tak musim slyšet, ne? Zvlášť dyž se pan Will ani nenamáhá za sebou zavřít dvéře.“ Existoval vůbec nějaký rozhovor, který by chůva tajně nevyslechla? Scarlett vrtalo hlavou, jak se tohle mohutné tělo, pod nímž se třásl celý dům, dokázalo plížit tiše jako divoká šelma, pokud si jeho majitelka usmyslela, že bude poslouchat, co si kdo povídá. „Tak dobře, když jsi slyšela tohle všechno, určitě jsi taky slyšela, s čím přišli Jonas Wilkerson a ta jeho Emmie…“

„Sim, ano,“ odpověděla chůva a v očích jí žhnulo. „Tak nebuď takový mezek, chůvo. Nechápeš, že mi nezbývá nic jiného než jet do Atlanty a opatřit peníze na daně? Musím sehnat nějaké peníze. Musím to udělat!“ Scarlett se praštila pěstičkou do dlaně druhé ruky. „Proboha, chůvo, vždyť nás všechny vyženou z domu a kam se pak podějeme? Chceš se tu se mnou hádat kvůli takové maličkosti, jako jsou matčiny závěsy, když se ta lůza Emmie Slatteryová, která přivedla matku do hrobu, chystá nastěhovat do našeho domu a chce spát v posteli, v níž spávala maminka?“ Chůva přešlápla z nohy na nohu jako slon, který si potřebuje trochu odpočinout. Matně tušila, že se právě dává obměkčit. „Sim, ne. Nechci, aby se lůza nastěhovala do domu slečny Ellen, ani abysme se voctli bez střechy nad hlavou, ale…“ Zničehonic si změřila Scarlett obviňujícím pohledem: „Vod koho si vlastně chcete pučit ty peníze, že na to potřebujete nový šaty?“

„To je,“ odpověděla Scarlett, celá zaskočená, „moje věc.“

Chůva si ji pronikavě změřila, jako to dělávala, dokud byla Scarlett malá a marně se snažila najít věrohodné omluvy pro své prohřešky. Jako by četla její myšlenky. Scarlett nezbylo než proti své vůli sklopit oči, poprvé se zachvěla provinilým pocitem z toho, co chystala, který se jí postupně zmocňoval.

„Tak vy teda potřebujete ouplně nový šaty, abyste si mohla pučit peníze. To mi nepřipadá normální. A nemůžete mi říct, vod koho ty peníze budou.“

„Neřeknu vůbec nic,“ bránila se Scarlett s nevolí. „Je to moje věc. Dáš mi ty závěsy a pomůžeš mi ušít nové šaty?“

„Sim, ano,“ přisvědčila chůva zjihle, kapitulovala tak nečekaně, až tím vzbudila ve Scarlett podezření. „Pomužu vám s ušitím. Zrovna mě napadá, že bysme ze saténovýho podšití portiér mohly udělat spodničku a rozstříhaný krajky by se mohly hodit na vozdobu spodních kalhotek.“

Chůva podala Scarlett sametové závěsy a po obličeji se jí rozlil poťouchlý úsměv.

„Slečna Melly s váma pojede do Atlanty, slečno Scarlett?“

„Ne!“ vyhrkla Scarlett ostře, protože jí začínalo svítat, co bude následovat. „Pojedu sama.“

„To si myslíte vy,“ prohlásila chůva rozhodným tónem, „ale já vás budu doprovázet i s vašema novýma šatama. Tak to bude, nepustím vás ani na krok.“

Scarlett si představila, jak jede do Atlanty a hovoří s Rhettem, přičemž chůva v pozadí div nepraskne důležitostí nad svou funkcí gardedámy a tváří se jako mohutný černý Kerberos. Znovu se usmála a položila ruku na chůvinu paži.

„Milá chůvo, je od tebe moc hezké, že chceš jet se mnou a pomáhat mi, ale co by si tady bez tebe všichni počali? Víš přece, že prakticky řídíš celý chod domácnosti v Taře.“

„No tak,“ ulevila si chůva. „Na sladký řečičky mě nenachytáte, slečno Scarlett. Znám vás přeci vod narození, vod doby, co sem vás zabalila do první plínky. Dyž vám řikám, že s váma pojedu do Atlanty, tak pojedu a basta. Slečna Ellen by se musela vobracet v hrobě, dybysem vás nechala ject samotnou do města, kerý se hemží Yankeema, svobodnejma negrama a podobnou chátrou.“

„Ale já přece budu bydlet u tetičky Pittypat,“ chytala se stébla Scarlett .„Slečna

Pittypat je jemná dáma a myslí si, že všecko vidí, ale ve skutečnosti nevidí a neví nic,“ prohlásila chůva, majestátně se obrá tila, čímž dala najevo, že rozmluva skončila, a odešla ze salonu do haly. Podlaha se pod ní třásla, když volala: „Prissy, moje milá! Vyběhni po schodech nahoru a přines slečně Scarlett z podkroví krabici se střihama a pokus se taky najít dobrý nůžky, ale ne abys kolem toho měla spoustu řečí jako dycky.“

Tohle mi chybělo, ulevila si v duchu zoufalá Scarlett. Radši bych utíkala před bloodhoundem, kterého na mě poštvali. Když po večeři sklidili ze stolu, Scarlett s chůvou rozprostřely po jídelním stole střihy a Suellen s Carreen pilně páraly saténové podšití ze závěsů a Melanie vyčesávala čistým kartáčem na vlasy prach ze sametu. Gerald, Will a Ashley seděli na různých místech jídelny, kouřili a posmívali se ženskému snažení. Ze Scarlett jako by na všechny vyzařoval pocit příjemného vzrušení, které nemohli pochopit. Scarlett se vrátila barva do obličeje, v očích jí jiskřil jasný tvrdý třpyt a často se smála. Její smích všechny těšil, protože ji už celé měsíce neslyšeli upřímně se zasmát. Největší radost měl Gerald. Když sledoval, jak se dcera svižně míhá po jídelně, měl v očích méně nepřítomný pohled než obvykle, a kdykoli se mu ocitla na dosah, spokojeně ji pohladil. Všechny mladé ženy byly vzrušeny, jako by se chystaly na ples, páraly, stříhaly a stehovaly, jako by šily vlastní plesové šaty.

Scarlett se chystala do Atlanty vypůjčit si peníze, anebo v případě nutnosti uvalit na Taru hypotéku. Ale co je vlastně hypotéka? Scarlett tvrdila, že ji snadno splatí z peněz za bavlnu, která se urodí příští rok, a ještě jim zbyde. Tvrdila to tak rozhodným tónem, že nikoho nenapadlo se na něco ptát. A když se vyptávali, kdo jí půjčí hotové peníze, odpovídala: „Kdo se moc ptá, moc se doví,“ tak rozmarně, až se všichni smáli a dobírali si ji kvůli jejímu příteli, který disponuje miliony.

„Určitě to bude kapitán Butler,“ prohlásila Melanie škádlivě a všichni vybuchli smíchem nad takovou nehorázností, jelikož věděli, jak ho Scarlett nenávidí, a zmíní-li se o něm, neřekne mu jinak než „ten skunk Rhett Butler“.

Ale Scarlett se té poznámce nesmála a Ashley se smát přestal, jakmile si všiml, že chůva střelila po Scarlett krátkým, kradmým pohledem.Suellen,

pohnuta rozpoložením, v němž se všichni při této pří le žitosti ocitli, až k velkorysosti, vyrukovala se svým límcem z irských krajek, sice trochu obnošeným, ale pořád ještě docela hezkým, a Carreen naléhala na Scarlett, aby si na cestu do Atlanty vzala její střevíčky, protože byly nejzachovalejší z veškeré obuvi v Taře. Melanie prosila chůvu, aby jí nechala dost sametových odstřižků, protože chtěla potáhnout prošoupanou kostru ošumělého klobouku, a vyvolala salvy smíchu prohlášením, že starý kohout přijde o nádherná bronzová a zelenočerná péra z ocasu, neuteče-li okamžitě do močálu.

Scarlett sledovala míhající se prsty, a když uslyšela smích, změřila si všechny pohledem, z nějž čišela skrývaná zahořklost a pohrdání.

Nemají představu, co se skutečně děje se mnou, s nimi samotnými, ani s celým Jihem. Pořád si navzdory všemu myslí, že se nikomu nemůže stát nic opravdu strašného, protože jsou to právě oni – O’Harové, Wilkesové, Hamiltonové. Dokonce i černoši uvažují stejně. Ach, bože, jsou to blázni! Do smrti nic nepochopí! Budou přemýšlet a žít jako předtím a nic je nezmění. Melly klidně dokáže chodit v hadrech, sklízet bavlnu a dokonce napomáhat vraždě, ale stejně se tím nezmění. Pořád to je ta dokonalá dáma, ostýchavá a dobře vychovaná paní Wilkesová! Ashley může zažít zabíjení ve válce, být zraněn a držen v zajateckém táboře, vrátit se domů, kde ho nečeká nic, a pořád to je tentýž gentleman, jakým byl, když mu patřilo celé panství U Dvanácti dubů. Will je jiný. Ví, jak na tom opravdu jsme, jenomže ten nemá co ztratit. A Suellen s Carreen – ty si myslí, že tohle všechno je jen přechodný stav. Nezmění se, aby se přizpůsobily novým podmínkám, protože věří, že všechno brzy skončí. Myslí si, že bůh učiní zázrak, jímž zasáhne speciálně v jejich prospěch. Ale jediný zázrak, který se stane, bude zázrak, který udělám já s Rhettem Butlerem… Nikdo z nich se nezmění. Možná že ani nemůžou. Já jsem jediný člověk, který se tu změnil – a ani já bych se nezměnila, kdybych vysloveně nemusela.

Chůva nakonec vypudila muže z jídelny a zavřela za nimi dveře, takže zkoušení mohlo začít. Pork odvedl Geralda nahoru a uložil ho do postele, Ashley s Willem osaměli v přední hale, kde svítila jediná lampa. Chvíli oba mlčeli a Will žvýkal tabák jako nějaké ztichlé, zamyšlené zvíře. Ale jeho dobrácký obličej nebyl zdaleka klidný.

„Ta cesta do Atlanty,“ promluvil konečně pomalu, „se mi nechce líbit. Ani v nejmenším.“

Ashley se rychle podíval po Willovi a pak beze slova odvrátil pohled, v duchu se ptal, jestli se Willa zmocnilo stejně hrozné podezření, jakému se sám musel bránit. Ale to nebylo možné. Will netušil, co se odpoledne odehrálo a jak ta událost dohnala Scarlett k zoufalství. Will si určitě nevšiml, jak se tvářila chůva při zmínce o Rhettu Butlerovi, navíc neměl tušení ani o Rhettově bohatství, ani o jeho špatné reputaci. Ashley alespoň předpokládal, že Will nemůže o těchto věcech vědět, ale po návratu do Tary si všiml, že Will stejně jako chůva ví o různých věcech, aniž mu o nich někdo řekl, a dovede je vytušit dřív, než se doopravdy stanou. Ve vzduchu viselo jakési neštěstí, ale Ashley neměl ponětí, jaké, a nebyl schopen před ním Scarlett ochránit. Toho večera na něho ani nepohlédla a tvrdá rozjásaná veselost, s níž se k němu obracela, ho děsila. Podezření, která na něj dotírala, byla tak strašná, že se nedala vyjádřit slovy. Neměl právo urazit ji tím, že by se zeptal, jsou-li pravdivá. Sevřel bezmocně pěsti. Vůči Scarlett nemohl uplatňovat žádná práva; dnes odpoledne všechna navždy ztratil. Nemohl jí pomoci. Nikdo jí nemohl pomoci. Když si vybavil chůvu a vzpomněl si, s jak pochmurnou rozhodností stříhala sametové závěsy, trochu pookřál na duchu. Chůva se o Scarlett postará, ať bude její svěřenkyně chtít nebo ne.

Tohle všechno jsem zavinil já, řekl si v duchu malomyslně. Dohnal jsem ji k tomu.

Vzpomněl si, jak odpoledne zvedla vzdorně ramena, když se od něj odvracela, vzpomněl si, jak křečovitě nesla hlavu vzhůru. Při vzpomínce mu roztálo srdce, zmítané vlastní bezmocností a dojaté obdivem. Věděl, že sama nezná pojem rytířskost a že by se po něm tázavě podívala, kdyby jí řekl, že je nejrytířštější bytost, jakou v životě poznal. Věděl, že netuší, kolik opravdu ušlechtilých vlastností jí připisuje, považuje-li ji za rytířskou bytost. Věděl, že bere život tak, jak přichází, čelí svým houževnatým rozumem všem překážkám, které se jí mohou postavit do cesty, zápasí dál s rozhodností, která neuznává porážku, a nevzdává se, ani když sama ví, že porážka je nevyhnutelná.Ale

během posledních čtyř let viděl spoustu lidí, kteří odmítali uznat vlastní porážku, spoustu mužů, kteří se nadšeně vrhali na koni do předem ztracených bitev prostě proto, že byli rytířští. A samozřejmě byli poraženi.

Ashley, hledící v matně osvětlené hale na Willa, si v duchu říkal, že v životě nepoznal větší rytířskost než rytířskost, s níž se Scarlett chystala dobýt svět v šatech ušitých z matčiných sametových závěsů a s pérem z domácího kohouta na klobouku.









Kapitola 33

Když Scarlett s chůvou vystoupily druhý den odpoledne v Atlantě z vlaku, foukal úporný studený vítr a mraky ženoucí se nad jejich hlavami byly tmavošedé jako břidlice. Nádraží nebylo ještě po vypálení města obnoveno, takže musely vystoupit uprostřed dávno zhaslých oharků a bláta pár kroků za zčernalými troskami, označujícími místo, kde stávala nádražní budova. Scarlett se ze zvyku rozhlížela po strejdovi Peterovi a kočáru tetičky Pitty, protože za války na ni při každém přejezdu z Tary zpátky do Atlanty čekával. Pak se musela ušklíbnout nad vlastní roztržitostí. Peter tu samozřejmě nemohl čekat, jelikož tetičku Pitty na svůj příjezd nepřipravila, navíc si vzpomněla, jak stará dáma v jednom dopise plačtivě lamentovala nad smrtí staré herky, kterou Peter „vopatřil“ v Maconu, aby mohl tetičku po podepsání kapitulace dovézt zpátky do Atlanty.

Scarlett se rozhlížela po ploše spáleniště, jestli by náhodou nenašla povoz patřící někomu ze starých přátel a známých, který by je dovezl k domu tetičky Pitty, ale nepoznala nikoho ani z bělochů, ani z černochů. Nikdo ze starých přátel momentálně nevlastnil kočár, pokud byla pravda všechno, co jim psala Pitty. Časy byly tak zlé, že bylo obtížné opatřit jídlo a střechu nad hlavou pro lidi, na zvířata nezbývaly prostředky. Většina tetiččiných přátel chodila jako ona pěšky.

U nákladních vagonů stálo několik vozů, na které překládali zboží, kousek dál čekalo pár zablácených bryček s cizími hrubými kočími a pak už jen dva kočáry. Jeden byl uzavřený, druhý otevřený a v něm seděla naparáděná žena s yankeeovským důstojníkem. Scarlett se při pohledu na jeho uniformu prudce nadechla. Přestože jí Pitty psala, že v Atlantě je posádka a ulice se hemží vojáky, první pohled na modré uniformy ji rozrušil a vyděsil. Bylo těžké si uvědomit, že válka už skončila a tenhle voják ji nebude pronásledovat, urážet, ani okrádat.

Při pohledu na poměrnou prázdnotu obklopující vlak, kterým přijely, si vybavila ráno toho dne v roce 1862, kdy přijela do Atlanty jako mladá vdova zahalená do černého krepu a unuděná k smrti. Vybavila si, jak se prostor před nádražím hemžil nákladními vozy, kočáry a sanitními vozíky a jak se ze všech stran ozývalo hlučné klení a pokřikování vozků i lidí hlasitě zdravících přátele. Povzdechla si nad opojným vzrušením válečných dnů a pak znovu při pomyšlení, že budou muset jít pěšky celou cestu až k tetičce Pittypat. Ale doufala, že na Broskvoňové ulici třeba potkají známého, který je sveze.

Jak se tak rozhlížela, černoch hnědý jako kůže koňského sedla popojel s uzavřeným kočárem až k ní, sehnul se z kozlíku a nabídl jí své služby: „Hledáte povoz, milospani? Za dva šupy vás vemu, kam budete chtít po celý Atlantě.“

Chůva se ho pokusila zpražit hrozivým pohledem.

„Najmutej kočár!“ zaburácela. „Černej, víš ty vůbec, kdo my sme?“

Chůva byla černoška z venkova, ale v mládí žila ve městě a věděla, že žádná počestná žena v životě necestovala nájemným povozem – a už vůbec ne uzavřeným kočárem – bez doprovodu muže z rodiny. Společenskou konvenci by v takovém případě nemohla uspokojit ani přítomnost černošské služky. Chůva zpražila Scarlett výhrůžným pohledem, neboť si všimla, že toužebně hledí po kočáru.

„Pojte vocuď, slečno Scarlett! Dyť je to najmutej kočár a svobodnej negr! Tomu tedy řikám dvojice!“

„Já nejsem žádnej svobodnej negr,“ ohradil se dotčeně kočí. „Já patřim starý slečně Talbotový a todlencto je její kočár a já s nim jezdim, abych nám vydělal peníze.“

„Kerá slečna Talbotová to je?“

„Slečna Suzannah Talbotová z Milledgeville. My sme se sem přistěhovali, dyž zabili starýho Marsa.“

„Znáte ji, slečno Scarlett?“

„Bohužel,“ odpověděla Scarlett s lítostí. „Znám moc málo lidí z Milledgeville.“

„Tak pudem pěšourem,“ rozhodla chůva přísně. „A ty si jeď po svejch, černej.“

Chůva uchopila vak, v němž byly uloženy Scarlettiny nové sametové šaty, klobouk a noční košile, pod paží stiskla úhledný uzlík z velkého kapesníku, v němž měla svázány všechny své věci, a hnala Scarlett před sebou přes celou plochu posetou zmoklými oharky. Scarlett se nehádala, přestože by se raději svezla kočárem, jelikož si nepřála konflikty s chůvou. Chůva se od včerejšího odpoledne, kdy ji nachytala se sametovými závěsy, tvářila tak ostražitě a podezíravě, že se to Scarlett vůbec nelíbilo. Bude těžké uniknout jejímu pohledu a Scarlett nechtěla v chůvě probouzet bojovnost dřív, než to bude nezbytně nutné.

Kráčely po úzkém chodníku vedoucímu k Broskvoňové ulici a Scarlett byla zdrcená a smutná, protože jí Atlanta připadala zničená a úplně jiná, než jakou si pamatovala. Prošly kolem zříceniny hotelu Atlanta, kde bydlívali Rhett a strýček Henry, teď z elegantního podniku zbývala jen kostra, zbytky zčernalých zdí. Skladiště, která se táhla čtyři sta metrů podél železničních tratí a obsahovala tuny vojenského materiálu, nebyla obnovena a jejich obdélníkové základy pochmurně zely pod temnou oblohou. Bez souvislé řady budov po obou stranách a bez nádraží, které zmizelo, působily tratě holým a bezmocným dojmem. Někde uprostřed těchto ruin musí být, k nerozeznání od ostatních trosek, zbytky jejího vlastního skladiště postaveného na pozemku, který jí odkázal Charles. Strýček Henry za ni zaplatil loňské daně. Někdy mu ty peníze bude muset vrátit. Tím jí přibyla další starost.

Když zahnuly do Broskvoňové ulice, Scarlett se podívala směrem k Five Points a vykřikla, jako by ji praštil palicí. Přestože jí Frank podrobně vyprávěl, jak město vyhořelo do základů, neuměla si představit tak naprostou zkázu. V její mysli město, které měla tolik ráda, dosud stálo a bylo plné budov tisknoucích se k sobě i nádherných rodinných domů. Ale Broskvoňová ulice, která ležela před Scarlett, byla zbavena všech význačných bodů a připadala jí stejně cizí, jako by ji viděla poprvé v životě. Tahle zablácená ulice, po níž projela za války nejméně tisíckrát, po které prchala se skloněnou hlavou a nohama roztřesenýma strachem, když jí nad hlavou za obležení vybuchovaly dělostřelecké granáty, tahle ulice, kterou naposledy viděla v žáru, shonu a hrůze dne, kdy nastal všeobecný ústup, jí připadala tak cizí, že se jí chtělo plakat.

Přestože během roku, který uplynul ode dne, kdy Sherman odtáhl z hořícího města a vojáci Konfederace se vrátili, vyrostlo mnoho nových staveb, v okolí Five Points pořád ještě zely prázdné plochy, na nichž uprostřed džungle odpadků, uschlého plevele a janovce trčely hromady očouzených rozlámaných cihel. Stály tam trosky několika málo budov, na které se pamatovala, nezastřešené cihlové zdi, jimiž prosvítalo tlumené denní světlo, zející okna beze skla, komíny tyčící se opuštěně nad zbytky domů. Sem tam její pohled s radostí spočinul na známém obchodě, který částečně přežil ostřelování i požár a byl mezitím opraven, takže se nové cihly jásavě odrážely od očouzených starých zdí. Obnovená průčelí obchodů i nová okna kanceláří, která před sebou viděla, nesla nápisy se jmény lidí, jež znala, ale mnohem častěji to byla jména, která viděla poprvé, především firmy nových lékařů, advokátů a obchodníků s bavlnou. Kdysi znávala prakticky celou Atlantu a pohled na tolik cizích, nových jmen ji skličoval. Ale při pohledu na budovy vyrůstající po obou stranách ulice pookřála.

Byly jich desítky a některé měly až tři patra! Všude se stavělo, neboť jak se dívala na ulici a pokoušela se přizpůsobit novému duchu Atlanty, ze všech stran k ní doléhalo veselé ťukání kladiv a vrzání pil, všude viděla, jak rostou lešení a po žebřících šplhají zedníci s nákladem cihel na ramenou. Rozhlédla se po ulici, kterou měla tolik ráda, a oči se jí lehce orosily.

Vypálili tě, říkala si v duchu, a srovnali tě se zemí, ale nezničili tě. Nemohli tě zničit. Zase vyrosteš a budeš stejně veliká a nóbl, jako jsi bývala!

Když Scarlett, provázená chůvou, kolébající se jako kachna, kráčela po Broskvoňové ulici, viděla, že chodníky jsou stejně plné lidí jako v dobách vrcholící války a ve městě vstávajícím z mrtvých vládnou stejný ruch a shon, které jí příjemně rozpalovaly krev, když tenkrát, před několika léty, přijela poprvé na návštěvu k tetičce Pitty. Kalužemi se brodilo stejné množství povozů jako kdysi, až na to, že tentokrát mezi nimi nebyl ani jeden sanitní vozík konfederační armády, a před dřevěnými stříškami obchodů bylo u sloupků uvázáno stejné množství koní a mezků. Chodníky byly sice plné lidí, ale většina obličejů jí byla cizí jako firemní štíty na domech, byli to samí noví lidé, většinou drsně vyhlížející muži a lacině vyparáděné ženy. Ulice se černaly poflakujícími se černochy, kteří se opírali o zdi nebo posedávali po obrubnících chodníků a pozorovali projíždějící povozy s naivní zvědavostí malých dětí hltajících očima průvod cirkusáků, který má přilákat návštěvníky na představení.

„Svobodný negři z venkova,“ odfrkla si pohrdavě chůva. „Jakživ neviděli pořádnej kočár. A eště se tvářej dost drze, to teda jo.“

Opravdu se tvářili drze, souhlasila v duchu Scarlett, protože si ji nestydatě prohlíželi, ale okamžitě na ně zapomněla, protože jí na hlavu dopadla další rána v podobně modrých uniforem. Město se hemžilo yankeeovskými vojáky, kavaleristy, pěšáky i vozataji od trénu, kteří se bezcílně potloukali po ulicích a rojili se z barů.

V životě si na ně nezvyknu, zapřísahala se v duchu Scarlett, a přitom zatínala pěsti. Nikdy! Obrátila hlavu k chůvě a přes rameno na ni zavolala: „Pospěš si, chůvo, ať už jsme pryč z téhle tlačenice.“

„Hned, jen co se proderu timdlectim černym ksindlem,“ zahalekala chůva na celé kolo a rozehnala se vakem po černošském mládenci překážejícím jí v cestě, až uskočil stranou. „Todle město se mi vůbec nelíbí, slečno Scarlett. Je tu samej Yankee a svobodnej černej póvl.“

„Je mnohem hezčí tam, kde se nehemží tolik lidí. Až přejdem Five Points, nebude to tak zlé.“

Obě prošly po kluzkých kamenech tvořících jakýsi můstek přes bláto na Decaturské ulici a pak pokračovaly řídnoucím davem Broskvoňovou ulicí. Scarlett se pochmurně se pousmála, když dorazily k Wesleyho metodistické kapli, kde se musela zastavit, aby popadla dech, toho dne v roce 1864, kdy běžela pro doktora Meadea. Chůviny staré oči ji zkoumaly podezíravým a zároveň tázavým pohledem, ale její zvědavost si musela nechat zajít chuť. Scarlett si s pohrdáním vybavila děs, který ji tehdy pronásledoval. Hrůzou se sotva dokázala pohnout z místa, div se nerozsypala, vyděšená Yankeei i blížícím se narozením Beaua. Teď se sama divila, jak mohla být tak vyplašená, vyplašená jako dítě, které se leklo hlasitého zvuku. A jako hloupé malé dítě si myslela, že Yankeeové, požár a porážka jsou to nejhorší, co ji může v životě potkat! Vždyť to ve srovnání s Elleninou smrtí a Geraldovou pomateností, hladem, zimou, namáhavou dřinou a nepomíjejícím příšerným snem nejistoty byly pouhé maličkosti. Teď by se klidně dokázala statečně postavit celé armádě vetřelců, ale čelit nebezpečí hrozícímu Taře pro ni bylo mnohem horší! Ne, už se nikdy nebude bát ničeho kromě chudoby.

Po Broskvoňové ulici přijížděl uzavřený kočár a Scarlett se dychtivě vrhla k obrubníku, aby se přesvědčila, jestli náhodou nezná cestujícího, protože k domu tetičky Pitty zbývalo ještě několik ulic. Když kočár dojel až k nim, obě se předklonily a Scarlett s připraveným úsměvem málem vykřikla, když se za oknem mihla ženská hlava – hlava s příliš jasně rezavými vlasy, na nichž seděl klobouk z jemné kožešiny. Byla to Belle Watlingová a Scarlett stačila zahlédnout, jak ta ženská, ještě než zmizela, znechuceně ohrnula nos. Scarlett připadalo divné, že zrovna Belle musela být první známá bytost, kterou v Atlantě uviděla.

„Kdo to byl?“ vyptávala se chůva podezíravě. „Znala vás, ale neuklonila se. Takovou barvu vlasů sem jakživ neviděla. Ani u Tarletonovejch. Připadaly mně – moc bych za to nedala, že je měla vobarvený!“

„Taky že měla,“ přisvědčila Scarlett stroze a přidala do kroku.

„Cože, vy se znáte se ženskou, která si barví vlasy? Tak mi teda řekněte, kdo to je.“

„Je to nejvyhlášenější nemravná ženská z Atlanty,“ odsekla Scarlett, „a můžu ti dát čestné slovo, že ji neznám, tak už buď, prosím tě, zticha.“

„Propánaboha!“

povzdechla si chůva a plná dychtivé zvědavosti hleděla s otevřenou pusou za kočárem. Profesionální lehkou ženu viděla naposledy před dvaceti lety, když odjela s Ellen ze Savannah, a z celé duše litovala, že si Belle neprohlédla pozorněji.

„Zrovna taková se má co fintit a jezdit si v nádherný ekvipáži s kočím,“ mumlala. „Na co ten pámbíček myslí, když dopouští, aby si takový nemravný ženský žily jak v bavlnce a my, slušný lidi, neměli co do pusy ani na sebe.“

„Pánbůh na nás přestal myslet dávno,“ vyhrkla Scarlett prudce. „A nemusíš mi vykládat, že se matka obrací v hrobě, když mě slyší říkat takovéhle věci.“

Scarlett by se ráda cítila nadřazená a ctnostná ve srovnání s Belle, ale nešlo to. Kdyby jí vyšly vlastní plány, ocitla by se s Belle na stejné úrovni, a navíc by ji vydržoval tentýž muž. Svého rozhodnutí sice ani trochu nelitovala, ale když vše uviděla v pravém světle, začala se znepokojovat. Teď na to nebudu myslet, řekla si v duchu a znovu přidala do kroku.

Minuly parcelu, na níž stával dům Meadeových, ze kterého teď zbývalo jen opuštěné dvojí kamenné schodiště a pěšinka vedoucí do prázdna. Zmizely dokonce i kameny ze základů a cihly z komínů a na zemi zůstaly jen stopy po vozech, na nichž byly odvezeny. Cihlový dům Elsingových však stál, měl nové patro i střechu. Dům Bonnellových byl neuměle poopraven a na střeše měl místo šindelů neohoblovaná prkna, ale navzdory pošramocenému vzezření vypadal obyvatelně. Ani v jednom z domů se za oknem neobjevila jediná tvář, jediná postava nestála na verandě a Scarlett byla ráda. Nechtělo se jí teď s nikým mluvit.

Potom už uviděly novou břidlicovou střechu na červeném cihlovém domě tetičky Pitty a Scarlett se rozbušilo srdce. Díky bohu, že nepřipustil, aby dům byl zničen tak, že by nešel opravit! Z předního dvora zrovna vycházel strejda Peter s nákupním košíkem přes ruku, a když uviděl Scarlett s chůvou vlekoucí se pěšky, černý obličej jako by se mu rozzářil nevěřícím úsměvem.

Hned bych toho starého černého blázna políbila, tak ráda ho vidím, pomyslela si Scarlett vesele a nahlas zavolala: „Skoč si pro tetiččinu omdlívací flašku, Petere! Jsem to opravdu já!“ Večer přišly na tetiččin stůl nevyhnutelně kukuřičná kaše a hrách, a když Scarlett oba chody snědla, v duchu se zařekla, že jí nesmějí na stůl, až bude mít zase peníze. A peníze mít bude, za jakoukoli cenu, a víc, než kolik bude potřebovat na zaplacení daní za Taru! Nějak se zmocní peněz, i kdyby kvůli nim měla vraždit!

Ve žlutém světle lampy ozařující jídelnu se tetičky zeptala na její finanční situaci v předem marné naději, že by jí potřebné peníze mohli půjčit Charlesovi příbuzní. Otázka nebyla příliš diskrétní, ale tetička si ze samé radosti, že si může promluvit s někým z rodiny, ani nevšimla, jak neomaleně se Scarlett zeptala. Se slzami v očích se pustila do podrobného vyprávění o neštěstí, které ji postihlo. Neměla představu, kam se vlastně poděly farmy, městský majetek, peníze a všechno ostatní, co jí patřilo. To jí alespoň řekl bratr Henry, který nebyl schopen zaplatit daně z jejího majetku. Všechno až na dům, ve kterém bydlela, zmizelo a Pitty ani nenapadlo pomyslet na to, že dům nikdy nepatřil jí, ale byl společným majetkem Melanie a Scarlett. Bratr Henry dokázal s bídou zaplatit daně z domu. Každý měsíc dával tetičce trochu peněz, aby měla z čeho žít, a ona je musela přijímat, přestože to pro ni bylo velice ponižující.

„Bratr Henry tvrdí, že neví, jestli dokáže vyjít s břemenem, které na něj doléhá, a při tak vysokých daních, ale zřejmě lže, určitě má spousty peněz a nechce mi dát víc, než nezbytně musí.“

Scarlett věděla, že strýc Henry nelže. Několik dopisů, které od něj dostala v souvislosti s dědictvím po Charlesovi, to dokazovalo. Starý právník se bil jako lev, aby zachránil dům a třeba jen jediný kousek městského pozemku se skladištěm, aby Wadeovi a Scarlett zbylo alespoň něco ze všeobecné zkázy. Věděla, že strýc za ni daně platí s obrovskými oběťmi.

Samozřejmě nemá peníze, říkala si v duchu pochmurně. Musím jeho i tetičku Pitty vyškrtnout ze seznamu. Zbývá jenom Rhett. Budu to muset udělat. Nedá se nic dělat. Ale teď na to nesmím myslet… Musím zavést řeč na Rhetta a nenápadně nadhodit, že by ho tetička měla na zítřek pozvat na návštěvu.

Scarlett se usmála a stiskla oběma rukama baculaté dlaně tetičky Pitty.„Milá

tetičko,“ řekla, „nebudeme už mluvit o nepříjemných věcech, jako jsou peníze. Pustíme je prostě z hlavy a budeme se bavit o něčem příjemnějším. Musíš mi povědět všechny novinky o starých známých. Jak se daří paní Merriwetherové a Maybelle? Slyšela jsem, že se jí ten její mrňavý kreol v pořádku vrátil. A jak se daří Elsingovým a Meadeovým?“Tetička

Pittypat se, jakmile uslyšela o změně tématu, rozzářila a po dětské tvářičce se jí přestaly kutálet slzy. Podrobně vyprávěla o starých sousedech a o tom, co dělají, jedí, nosí a na co myslí. S hrůzou v hlase vykládala, jak před návratem René Picarda z války paní Merriwetherová s Maybelle musely péct dorty a prodávat je yankeeovským vojákům, aby se udržely nad vodou. Jen si to představ! Někdy na zadním dvorku Merriwetherových stálo přes dvacet vojáků a čekalo, až budou hotovy s pečením. Teď, když se vrátil René, každý den vyráží se starým vozem do yankeeovského ležení a prodává vojákům dorty, koláče a suchary. Paní Merriwetherová prohlásila, že si otevře pekařství ve středu města, jakmile se jen trochu finančně postaví na nohy. Pitty ji nechtěla kritizovat, ale přece jen… Kdyby měla mluvit sama za sebe, tvrdila Pitty, radši by umřela hlady, než aby se takhle zahazovala s Yankeei. Dbala na to, aby se pohrdavě podívala na každého vojáka, kterého potkala, a ostentativně přešla na druhou stranu ulice, i když to – jak připustila – bylo ve vlhkém počasí nepříjemné. Scarlett pochopila, že žádná oběť, dokonce ani zablácení střevíčků není pro Věc Konfederace dost velká – alespoň pokud jde o slečnu Pitty.

Doktor Meade s chotí přišli o dům, když Yankeeové vypálili Atlantu, a na opravy neměli po smrti synů Phila a Darcyho ani peníze, ani pomyšlení. Paní Meadeová prohlásila, že už nechce žádný domov, protože co je domov bez dětí a vnoučat? Manželé si připadali naprosto opuštění a nastěhovali se k Elsingovým, kteří opravili svůj částečně poškozený dům. V jedné místnosti tam bydleli i manželé Whitingovi a paní Bonnellová připustila, že i ona pomýšlí na přistěhování, bude-li mít štěstí a podaří se jí pronajmout vlastní dům yankeeovskému důstojníkovi s rodinou.

„Ale jak se tam všichni vejdou?“ – vykřikla Scarlett. „Vždyť tam už bydlí paní Elsingová, Fanny a Hugh…“

„Paní Elsingová s Fanny spí v salonu a Hugh v podkroví,“ vysvětlovala Pitty, která věděla o všech domácích záležitostech známých. „Moje milá, nerada o tom s tebou mluvím, ale… paní Elsingová jim sice říká ‚platící hosté‘, ale,“ tetička ztišila hlas, „ale vlastně jsou tam jako v normálním penzionu. Představ si, paní Elsingová si otevřela penzion! Nepřipadá ti to strašné?“

„Myslím, že je to naopak báječné,“ odpověděla Scarlett stručně. „Škoda, že jsme poslední rok neměli v Taře ‚platící hosty‘ místo spousty strávníků, které jsme živili a ukládali zadarmo. Třeba bychom teď nebyli tak chudí.“

„Scarlett, jak můžeš něco takového vypustit z úst? Chudinka tvoje matka se určitě obrací v hrobě při pouhém pomyšlení, že by se v Taře za pohostinství měly žádat peníze! Paní Elsingovou k tomu donutily okolnosti, protože nemohli vyjít, dokud se sama věnovala lepšímu šití, Fanny malovala porcelán a Hugh si přivydělával tím, že roznášel po domech dříví na otop. Jen si představ chudáčka Hugha, jak musí roznášet po domech dříví! A to chtěl být skvělým advokátem a ničím jiným! Nejradši bych plakala, když pomyslím, co naši skvělí hoši teď musí dělat!“

Scarlett si v duchu vybavila řady bavlníkových keřů v Taře pod rozpáleným měděným nebem a to, jak ji bolela záda, když se nad nimi musela ohýbat. Vzpomněla si, jak nezkušenýma rukama plnýma puchýřů svírala kleče pluhu, a přitom si říkala, že Hugh Elsing si nezaslouží žádné zvláštní projevy soucitu, protože se mu nic mimořádného nestalo. Stará tetička Pitty je neškodný blázínek, který neví, co se děje, a navzdory zkáze, která ji obklopuje, si vlastně žije jako v bavlnce!

„Proč si neotevře právní poradnu, když ho nebaví roznášet dříví po domech? Nebo se snad v Atlantě už nikdo právem nezabývá?“

„Ale ano, miláčku, samozřejmě! Právo je dneska moc žádané. Skoro každý žaluje každého. Všechno shořelo, hranice pozemků zmizely, takže nikdo neví přesně, odkud kam patří půda jemu. Jenomže za žaloby nedostane právník zaplaceno, protože nikdo nemá peníze. Proto se Hugh drží… Aha, málem jsem zapomněla! Psala jsem ti, že Fanny Elsingová se zítra vdává? Samozřejmě musíš na svatbu. Paní Elsingová bude moc ráda, že přijdeš, až se dozví o tvém příjezdu. Doufám, že máš ještě jiné šaty kromě těch, které máš na sobě. Ne že by to nebyla roztomilá róba, miláčku, ale… Zkrátka, ty šaty vypadají trošku obnošeně. Máš krásnou róbu, viď? Jsem tak ráda, bude to první pořádná svatba od pádu Atlanty. Dort, víno a pak tanec, přestože nechápu, jak si to Elsingovi mohou dovolit, jsou přece tak chudí.“

„Koho si Fanny bere? Myslela jsem, že když Dallas McLure padl u Gettysburgu…“

„Miláčku, nesmíš být na Fanny tak přísná. Každá nedokáže ctít památku mrtvého muže, jako ty myslíš na chudáka Charlieho. Okamžik, hned si vzpomenu. Jak že se jmenuje? Nemám na jména paměť – Tom, ale nevím jak dál. Znávala jsem se dobře s jeho matkou, byly jsme spolu v dívčím penzionátu v LaGrange. Pocházela z rodu Tomlinsonů z LaGrange a její matka se za svobodna jmenovala – moment, hned si vzpomenu – Perkinsová? Nebo Parkinsová? Parkinsová! Už to mám. Ze Sparty. Byla to velmi slušná rodina, jenomže – vím, že bych to neměla říkat, ale přesto nechápu, jak si Fanny může brát zrovna jeho!“

„Pije snad, nebo…“

„Kdepak, to ne! Povahu má dokonalou, ale víš, byl zraněn někde dole při výbuchu granátu a přitom se mu stalo něco s nohama – kvůli tomu – kvůli tomu, víš, nerada to slovo říkám, ale kvůli tomu pajdá ze strany na stranu. Při chůzi na něj není pěkný pohled. Nechápu, proč si ho vlastně bere.“

„Děvčata si někoho brát musí.“

„To tedy zas ne,“ naježila se Pitty. „Já alespoň ne.“

„Milá tetičko, já přece nemyslela vás! Každý ví, jaký o vás býval zájem a pořád ještě je. I starý soudce Carlton na vás dělal zamilované oči, dokud jsem…“

„Ach, Scarlett, buď zticha! Ten starý blázen!“ hihňala se Pitty, které se vrátila dobrá nálada. „Ale o Fanny byl takový zájem, že si mohla vybrat lepší partii, a já prostě nevěřím, že miluje zrovna Toma. Nevěřím, že se smířila se smrtí Dallase McLurea, ale na druhé straně není jako ty, moje milá. Zůstala jsi věrná Charlieho památce, přestože ses mohla mezitím desetkrát vdát. Často jsme si s Melly říkaly, jak velice ctíš jeho památku, zatímco ostatní tvrdili, že jsi jen koketa bez srdce.“

Scarlett tuhle netaktní důvěrnost přešla a obratně vedla Pitty od jedněch známých ke druhým, přitom hořela nedočkavostí, aby se řeč konečně stočila na Rhetta. Sama by se na něj přímo nezeptala, alespoň ne tak krátce po příjezdu. Stará dáma by třeba začala přemýšlet o věcech, které bylo lépe nechat na pokoji. Stačí, když se v Pitty probudí podezření později, až jestli si ji Rhett odmítne vzít.

Tetička Pitty nadšeně žvatlala, šťastná jako malé dítě, že ji někdo poslouchá. V Atlantě se dějí hrozné věci, tvrdila, a za všechno mohou ohavné činy republikánů. Jejich nepravosti neberou konce a nejhorší ze všeho jsou představy, které vtloukají do hlav chudákům černochům.

„Moje milá, představ si, že chtějí nechat černochy volit! Slyšela jsi o hloupějším nápadu? I když – třeba se mýlím – ale když se nad tím pořádně zamyslím, tak bych řekla, že strejda Peter má mnohem víc rozumu než všichni republikáni, které jsem v životě viděla, a umí se líp chovat, ale strejda Peter je samozřejmě příliš dobře vychovaný na to, aby chtěl volit. Ale už pouhá představa černochy tak rozložila, že jsou úplně zkažení. A někteří začali být drzí. Po setmění si nikdo na ulicích není jist životem a i za bílého dne vystrkují dámy z chodníků do bláta. Když se některý gentleman odváží protestovat, zatknou ho a… Proboha, řekla jsem ti už, že kapitán Butler je ve vězení?“

„Rhett Butler?“

Přes tuto znepokojující novinku byla Scarlett tetičce Pitty vděčná, protože ji ušetřila nutnosti, aby sama zavedla na Rhetta řeč.

„Ano, opravdu!“ Pitty zrůžověly tváře vzrušením a celá se narovnala v křesle. „Sedí ve vězení za to, že zabil černocha, a možná ho oběsí! Představ si kapitána Butlera na šibenici!“

Scarlett se chvíli dral vzduch z plic v jediném zoufalém výdechu a nezmohla se na víc, než že ohromeně hleděla na tlustou starou dámu, která ani neskrývala, jak jí dělá dobře pohled na dojem, který její slova vyvolala.

„Ještě mu nic nedokázali, ale někdo zabil černocha, který si dovoloval na bílou ženu. Yankeeové jsou zdivočelí, protože v poslední době bylo zabito už mnoho černochů, kteří si dovolovali a mysleli si o sobě bůhvíco. Kapitánu Butlerovi sice nemohou prokázat vinu, ale chtějí z něho udělat odstrašující případ, alespoň doktor Meade to tvrdí. Pan doktor tvrdí, že jestli ho oběsí, bude to první dobrá věc, kterou kdy Yankeeové udělali, ale v tom případě, já vlastně nevím… Když si vzpomenu, že kapitán Butler přišel před pouhým týdnem a přinesl mi nejkrásnější koroptev, jakou kdo kdy viděl, vyptával se na tebe a říkal, že tě zřejmě během obléhání urazil a ty mu nikdy neodpustíš.“

„Jak dlouho zůstane ve vězení?“

„To nikdo neví. Možná, dokud ho neoběsí, ale třeba se jim nepodaří dokázat, že to udělal on. Jenomže Yankeeové si nelámou hlavu, jestli je někdo vinen nebo ne, hlavně když můžou někoho pověsit. Jsou opravdu vyděšení“ – Pitty tajuplně ztlumila hlas – „kvůli Kukluxklanu. Máte u vás v okrese taky Kukluxklan? Moje milá, určitě ano, a Ashley to před vámi děvčaty tají. Členové Klanu nesmějí mluvit. Jezdí v noci převlečeni za strašidla a navštěvují přivandrovalce, kteří kradou peníze, a černochy, kteří si moc dovolují. Někdy je jenom postraší a varují, aby zmizeli z Atlanty, ale když neposlechnou, tak je zbičují,“ tetička začala šeptat, „a někdy i zabijí a nechají na jejich mrtvole vizitku Kukluxklanu, aby je snadno našli a každý věděl, o co jde… Yankeeové kvůli tomu div nepuknou vzteky a chtějí z toho udělat odstrašující případ… Ale Hugh Elsing mi říkal, že kapitána Butlera zřejmě neoběsí, jelikož Yankeeové jsou přesvědčeni, že ví, kde jsou schovány ty peníze, a nechce nic říct. Proto se ho snaží přimět, aby mluvil.“

„Jaké peníze?“

„Ty o nich nevíš? Copak jsem ti o nich nepsala? Moje milá, byla jsi zahrabaná v Taře, viď? Celé město bylo vzhůru nohama, když se kapitán Butler vrátil v kočáře taženém krásným koněm a s plnými kapsami peněz, zatímco ani jeden z nás nevěděl, jak si opatří příští jídlo. Všechny rozzuřilo, že starý spekulant, který vždycky mluvil tak pohrdavě o Konfederaci, má spoustu peněz, když my ostatní jsme úplně zchudli. Všichni div nepraskli zvědavostí, jak mohl zachránit své peníze, ale nikdo neměl odvahu se ho zeptat – když jsem se zeptala já, zasmál se a řekl: ‚Poctivým způsobem ne – tím si můžete být jista.‘ Víš, jak těžké je dostat z něj rozumné slovo.“

„Ale ty peníze přece vydělal prorážením blokády…“

„Jistěže ano, holčičko, část určitě. Ale to představuje v celkovém majetku toho pána jen kapku v moři. Všichni včetně Yankeeů jsou přesvědčeni, že někde ukryl miliony dolarů ve zlatě, které patřily vládě Konfederace.“

„Miliony – ve zlatě?“

„Kam myslíš, holčičko, že se podělo veškeré zlato Konfederace? Někdo ho musel vzít a kapitán Butler určitě patří k lidem, kteří se na tom podíleli. Yankeeové si mysleli, že s ním z Richmondu utekl prezident Davis, ale když ho zajali, zjistili, že u sebe má s bídou pár centů. Když skončila válka, státní pokladna byla prázdná a všichni se domnívají, že se pokladu zmocnili někteří prorážeči blokády a teď mlčí.“

„Miliony – ve zlatě? Ale jak…“

„Copak kapitán Butler nebyl schopen odvézt tisíce žoků bavlny do Anglie a Nassau a pak je prodat vládě Konfederace?“ zeptala se triumfálně Pitty. „A nejen svou bavlnu, ale i bavlnu patřící vládě? Sama víš, kolik bavlny vozil za války do Anglie! A mohl si diktovat ceny! Pracoval pro vládu Konfederace, měl prodávat bavlnu, za stržené peníze nakoupit zbraně a ty pak pro nás provézt blokádou. Když blokáda začala být neprodyšná, nemohl přivážet zbraně, a tudíž utratit ani setinu peněz za prodanou bavlnu, takže v anglických bankách ležely miliony dolarů uložených kapitánem Butlerem a dalšími prorážeči blokády a čekaly, až se blokáda uvolní. Nikdo mi nenamluví, že tam ty peníze dosud leží… Každý o tom mluví od podepsání kapitulace a ostře kritizuje prorážeče blokády. Yankeeové, když zatkli kapitána Butlera za zabití černocha, se o těch řečech museli doslechnout, protože se na něj okamžitě obořili, aby jim prozradil, kde jsou peníze ukryty. Víš, všechny konfederační fondy teď patří Yankeeům – alespoň oni si to myslí. Kapitán Butler tvrdí, že nic neví… Pan doktor Meade zase tvrdí, že by ho měli pověsit, protože zloději a šmelináři si nic jiného než šibenici nezaslouží… Ale, holčičko, ty vypadáš divně! Není ti špatně? Nerozrušily tě moje řeči? Vím, že se o tebe kdysi ucházel, ale myslela jsem si, že jste se už dávno rozešli. Osobně jsem tvou volbu nikdy neschvalovala, protože je to takový lump…“

„Nemám s ním nic společného,“ vysoukala ze sebe namáhavě Scarlett. „Pohádala jsem se s ním při obléhání, když jste byla v Maconu. Kde – kde teď vlastně je?“

„V hasičské zbrojnici hned vedle hlavního náměstí.“

„V hasičské zbrojnici?“

Tetička Pitty se skřehotavě zasmála.

„Jistě, v hasičské zbrojnici. Yankeeové z ní udělali vojenskou věznici. Táboří v dřevěných barácích postavených na náměstí kolem radnice, hasičská zbrojnice je v nejbližší ulici a tam sedí kapitán Butler. Ještě něco, Scarlett, včera jsem se doslechla nejlegračnější zprávu o kapitánu Butlerovi. Zapomněla jsem, kdo mi ji sdělil. Víš, jak býval vždycky naparáděný – úplný dandy – a teď ho drží v hasičské zbrojnici a nedovolí mu ani se vykoupat. Když každý den naléhal, aby mu to dovolili, nakonec ho vyvedli z cely na náměstí, tam na něj čekalo dlouhé koryto pro koně plné vody, ve které se vykoupal celý regiment! Když mu oznámili, že se v něm může taky vykoupat, poděkoval a prohlásil, že dává přednost své jižanské špíně před yankeeovskou a…“

Scarlett slyšela veselý hlas žvatlající dál a dál, ale nevnímala jednotlivá slova. V hlavě jí zůstaly jen dvě myšlenky: Rhett má víc peněz, než doufala, a je ve vězení. Skutečnost, že byl ve vězení a hrozilo mu oběšení, poněkud změnila stav věcí, na druhé straně trochu zlepšila celkové vyhlídky. Potřeba peněz na ni doléhala příliš zoufale, takže se nemohla rozněžňovat nad jeho konečným osudem. Navíc napůl sdílela názor doktora Meadea, že šibenice je pro Rhetta mírný trest. Každý muž, který by uprostřed noci opustil bezmocnou ženu mezi dvěma nepřátelskými armádami, jen aby mohl odejít do boje za dávno ztracenou věc, by zasloužil oběsit… Kdyby se jí podařilo provdat se za Rhetta, dokud bude ve vězení, všechny ty miliony by připadly jí, pouze jí, i kdyby byl nakonec přece jen oběšen. Kdyby nebylo možné, aby si ji vzal, snad by z něho slibem, že se za něj provdá, až bude propuštěn, dokázala vylákat nějakou půjčku, anebo by mu mohla třeba slíbit – ale to je jedno, mohla by mu přece slíbit cokoli! Kdyby ho oběsili, nemusela by s ním vyrovnat starý účet.

Na okamžik vzplála při pomyšlení, že by se stala vdovou díky laskavému zásahu yankeeovské vlády. Miliony ve zlatě! Pak by mohla opravit Taru, najmout nádeníky a osázet obrovské lány bavlny. Mohla by mít hezké šaty a k jídlu, na co by si vzpomněla, stejně jako Suellen a Carreen. Wade by mohl dostat výživnou stravu, aby se mu zakulatily vyhublé tvářičky, teplé šatstvo a vychovatelku, pak by mohl jít studovat na univerzitu… a ne vyrůstat bosý a tupý jako bílá žebrota. O tatínka by mohl pečovat dobrý lékař. I o Ashleyho… Pro Ashleyho by udělala všechno!

Monolog tetičky Pitty náhle skončil v okamžiku, kdy se zvědavě zeptala: „Co si přeješ, chůvo?“ Scarlett se probrala ze snění a spatřila ve dveřích chůvu s rukama složenýma pod zástěrou a pronikavým, vyděšeným pohledem v očích. V duchu se ptala, jak dlouho tam chůva stála a co mohla vyslechnout a vypozorovat. Soudě podle žáru sálajícího z jejích stařeckých očí zřejmě všechno.

„Slečna Scarlett vypadá unaveně. Podle mýho by si měla jít lehnout a spát.“

„Jsem unavená,“ souhlasila Scarlett, vstala a podívala se chůvě do očí bezbranným dětským pohledem, „a myslím, že jsem taky trochu nastydlá. Tetičko Pitty, vadilo by vám, kdybych zítra zůstala v posteli a nemusela s vámi chodit po návštěvách? Na návštěvy můžu kdykoli a moc bych chtěla zítra večer na Fannyinu svatbu. A kdyby se mi nachlazení zhoršilo, nikam bych nemohla. Den odpočinku by mi prospěl.“Chůva

sáhla Scarlett na ruce, podívala se jí do obličeje a začala se tvářit trochu ustaraně. Scarlett rozhodně nevypadala úplně zdravě. Příliv vzrušujících myšlenek právě opadl, takže zůstala bledá a lehce se chvěla po celém těle.

„Máte ruce jak kusy ledu, děvenko. Hned si pudete lehnout, já vám uvařím trošku sasafrasovýho thé a dám vám do postele horkou cihlu, abyste se vypotila.“

„Mě taky nikdy nic nenapadne,“ vykřikla baculatá stará dáma, vyskočila z křesla a pohladila Scarlett po paži. „Jen tady brebtám a na tebe vůbec nepomyslím. Holčičko, zítra zůstaneš v posteli, budeš odpočívat a přitom si můžeme v klidu poklábosit… Ale vlastně, co to říkám! Zítra na tebe nebudu mít čas! Slíbila jsem, že budu dělat společnost paní Bonnellové. Sklátila ji la grippe, chřipka, a totéž postihlo i její kuchařku. Chůvo, ani nevíš, jak jsem ráda, že tě tu mám. Musíš se mnou ráno jít a pomáhat mi.“

Chůva před sebou hnala Scarlett po temném schodišti, mumlala si nakvašené poznámky o studených rukou a tenkých střevíčcích, Scarlett se tvářila navenek pokorně a uvnitř byla naprosto spokojena. Kdyby se jí podařilo ještě víc ukolébat chůvinu podezíravost a ráno ji dostat z domu, všechno by bylo skvělé. Potom by sama mohla dojít do yankeeovského vězení a setkat se s Rhettem. Když stoupala po schodech, začalo se ozývat chabé hřmění, na starém známém odpočívadle si uvědomila, že jí připomíná hřmění děl tenkrát při obléhání. Zachvěla se. Hřmění jí do smrti bude připomínat jen kanonádu a válku.









Kapitola 34

Ráno svítilo slunce jen chvilkami a ostrý vítr, který hnal přes jeho tvář temné mraky, chřestil okenními tabulemi a slabě naříkal po domě. Scarlett odříkala krátkou děkovnou modlitbičku za to, že noční déšť ustal, dlouho po probuzení, poslouchala kapky a bála se, že jí zničí sametové šaty i nový klobouk. Když teď alespoň občas zahlédla záblesky slunce, zlepšila se jí nálada. Stěží se přiměla zůstat v posteli, předstírat bledost, nutit se do vzdychání a čekat, dokud tetička Pitty, chůva a strejda Peter nevyjdou z domu a nevydají se na návštěvu k paní Bonnellové. Když za nimi konečně zapadla přední branka a Scarlett zůstala v domě sama až na kuchařku, která si prozpěvovala v kuchyni, vyskočila z postele a popadla své nové oblečení rozvěšené na háčcích ve skříni.

Spánek ji osvěžil a posílil a z chladného tvrdého jádra na dně srdce vydolovala znovu odvahu. Cosi z vyhlídek na duševní zápas s mužem – kterýmkoli mužem – jí dodávalo odvahy. Vědomí, že po měsících bojů s nekonečným množstvím překážek, které ji srážely, bude čelit určitému protivníkovi, jehož bude moci vyhodit ze sedla vlastním přičiněním, v ní probouzelo povznášející pocit.

Oblékat se bez chůviny pomoci bylo těžké, ale Scarlett to nakonec zvládla, nasadila si klobouk s ozdobnými péry, vběhla do pokoje tetičky Pitty a naparovala se před dlouhým zrcadlem. Nebyl to špatný pohled. Díky kohoutím pérům vypadala svůdně a její oči nabyly ve stínu tlumeně zeleného sametu, z nějž byl ušit klobouk, úžasně jasné, skoro smaragdové barvy. Šaty nemohly být lepší, vypadaly tak bohatě, elegantně a zároveň důstojně! Bylo báječné mít zase hezké šaty. Pro Scarlett bylo tak příjemné vědět, že vypadá roztomile a svůdně, až se impulsivně předklonila, políbila svůj obraz v zrcadle a vzápětí se vysmála vlastní pošetilosti. Vzala si Ellenin skotský pléd a chtěla si jej přehodit přes ramena, ale zašlé barvy na staré látce se tloukly s mechově zelenými šaty, takže vypadala trochu ošuměle. Scarlett otevřela skříň tetičky Pitty, vyndala pelerínu z černého sukna, tenký podzimní kus oděvu, který Pitty nosila pouze v neděli, a přehodila si ji přes ramena. Do uší si zavěsila diamantové náušnice, které si přivezla z Tary, a hrdě trhla hlavou vzhůru, aby se přesvědčila, jaký efekt vyvolají. Náušnice příjemně zacinkaly, což Scarlett uspokojilo. V duchu se rozhodla, že musí často pohazovat hlavou, až bude mluvit s Rhettem. Pohupující se náušnice muže vždycky přitahují a každé mladé ženě dodávají na rozhodnosti.Škoda

že tetička Pitty neměla jiné rukavice kromě těch, které měla právě na rukou! Žádná žena si nemůže připadat jako opravdová dáma, nemá-li rukavičky, ale Scarlett neměla od útěku z Atlanty ani jedny. Po měsících dřiny v Taře jí ruce zhrubly a zdaleka nebyly hezké. Nedalo se nic dělat. Scarlett strčila ruce do tetiččina drobného tuleního rukávníku. Měla pocit, že to byl poslední tah, jímž dovršila svou eleganci. Nikoho by v tuto chvíli při pohledu na ni nenapadlo, že skrývá chudobu a nedostatek.

Bylo nesmírně důležité, aby Rhetta nic podobného nenapadlo. Musí si myslet, že ji k němu přivádějí výhradně něžné city.

Scarlett se po špičkách vytratila dolů po schodech a potom ven z domu, zatímco kuchařka si prozpěvovala v kuchyni, jako by se jí nic netýkalo. Scarlett spěchala po Pekařské ulici, aby se vyhnula vševidoucím pohledům sousedů, v Břečťanové ulici usedla na kočárový schůdek před vypáleným domem a čekala, až kolem pojede kočár nebo vůz a sveze ji. Slunce střídavě vykukovalo z mraků a zalévalo ulici falešným jasem, který vůbec nehřál, vítr Scarlett čechral krajky na dlouhých spodních kalhotkách. Bylo chladněji, než čekala, a tak si přitáhla pelerínu tetičky Pitty těsněji a netrpělivě se chvěla zimou. Právě když se rozhodla vyrazit pěšky přes celé město až do vzdáleného yankeeovského ležení, objevil se letitý rozhrkaný vůz. Líného staťého mezka, který byl do vozu zapřažen, řídila starší žena se stopami po šňupacím tabáku pod nosem a ošlehaným obličejem pod zašlým slamákem. Jela směrem k radnici, ač nerada, souhlasila, že Scarlett sveze. Bylo zřejmé, že si ji šaty, kloboukem ani rukávníkem nezískala.Myslí

si, že jsem děvka, napadlo Scarlett. Možná má koneckonců pravdu!Když

se dokodrcaly k hlavnímu náměstí a vynořila se před nimi vysoká bílá kupole radniční budovy, Scarlett ženě poděkovala, slezla z vozu a dívala se za ní, dokud s vozem neodjela. Opatrně se rozhlédla, aby se přesvědčila, že ji nikdo neviděl, potom se štípla do tváří, aby jim dodala barvy, a kousala se do rtů, aby jí zrudly, dokud ji nezačaly bolet. Urovnala si klobouk, přihladila vlasy a rozhlédla se po náměstí. Patrová cihlová budova radnice přežila vypálení města, ale působila opuštěným a neudržovaným dojmem. Ze všech stran byla obklopená řadami ošumělých, zablácených vojenských baráků, pokrývajících prostranství, v jehož středu stála. Všude se poflakovali yankeeovští vojáci a ve Scarlett při pohledu na ně trochu hrklo. Jak má v tomhle nepřátelském táboře hledat Rhetta Butlera?

Pohlédla ulicí k hasičské zbrojnici a spatřila, že velká klenutá brána je zavřená a po obou stranách budovy přecházejí sem tam dva strážní. Rhett byl uvnitř. Co má Scarlett říct yankeeovským vojákům? A co řeknou oni jí? Pokrčila rameny. Když se nebála zabít jednoho Yankeeho, neměla by se bát promluvit s druhým.

Opatrně, ale rozhodně se vydala po kamenech roztroušených po blátivé ulici, dokud ji strážný v modré uniformě nezastavil.

„Co tady chcete, milospani?“ Hlas měl zabarvený nezvyklým středozápadním přízvukem, ale zněla z něj zdvořilost a úcta.

„Chtěla bych mluvit s jedním člověkem tady u vás – je tu zavřený.“

„Jó, to já nevím,“ poškrábal se strážný na hlavě. „S návštěvama dělaj hrozný ciráty a…“ Zmlkl uprostřed věty a podíval se jí ostře do očí. „Prosim vás, dámo! Neplačte! Zajděte si na velitelství a zeptejte se oficírů. Vsadim se, že vám dovolí, abyste ho navštívila.“ Scarlett, kterou ani ve snu nenapadlo plakat, odměnila vojáka nádherným úsměvem. Strážný se obrátil na kamaráda, který pomalu obcházel svůj úsek: „Héééj, Bille. Pocem.“ Druhý strážný, mohutný voják zachumlaný do modrého pláště, z nějž se mu zlověstně ježily černé kníry, došel blátem až k nim. „Dovedeš tudle pani na velitelství.“ Scarlett poděkovala prvnímu strážnému a vydala se za druhým. „Pozor, abyste si nevyvrkla na těch kamenech kotník,“ upozornil ji voják a uchopil ji za paži. „Taky byste si měla trošku vyhrnout sukně, abyste si je nezablátila.“ I jeho hlas měl nosový přízvuk, ale zněl laskavě a příjemně a stisk ruky byl pevný a plný úcty. Yankeeové tedy nejsou úplně špatní! „Dneska je strašně chladno a dáma by neměla vycházet z domova,“ řekl Scarlett voják. „Přišla jste zdaleka?“

„Ovšem, z opačné strany města,“ odpověděla, zjihlá laskavostí jeho hlasu. „V takovýmhle počasí nemá dáma chodit ven,“ napomínal ji dále voják, „zvlášť když je povětří zamořený chřipkou. Tak tady máme velitelství, milospani… Co je?“

„V tomhle domě… v tomhle domě máte velitelství?“ Scarlett zvedla oči k nádhernému starému domu s průčelím vedoucím na náměstí a nejraději by se rozplakala. Za války se v domě zúčastnila spousty všelijakých oslav. Bývalo to veselé a krásné místo – ale teď nad domem vlála veliká vlajka Spojených států. „Co je s váma?“

„Nic – jen – jen – víte, znávala jsem lidi, kterým dům patřil.“

„To je mi moc líto. Určitě by svůj dům nepoznali, kdyby ho teď viděli, protože ho vobrátili vzhůru nohama. Ale běžte už radši dovnitř, milospani, a ptejte se po kapitánovi.“

Scarlett stoupala po schodech, hladila přitom rozbité zábradlí a nakonec strčila do dveří hlavního vchodu. V hale byla tma a zima jako v psinci a strážný, třesoucí se chladem, se opíral o zavřené posuvné dveře místnosti, v níž za lepších časů bývala jídelna.

„Chtěla bych mluvit s kapitánem,“ oznámila vojákovi Scarlett.

Strážný odsunul dveře a Scarlett vešla s prudce bušícím srdcem a obličejem zrudlým rozpaky. V místnosti vládla nevětraná atmosféra páchnoucí dýmem z krbu, tabákem, kůží, vlhkými vlněnými uniformami a nemytými mužskými těly. Scarlett nejasně vnímala holé zdi, z nichž visely cáry tapet, řady modrých plášťů a plstěných širáků na hřebících, praskající oheň, dlouhý stůl pokrytý papíry a skupinku důstojníků v modrých uniformách s mosaznými knoflíky.

Nasucho polkla a pak se jí vrátil hlas. Nesmí připustit, aby si tihle Yankeeové mysleli, že se jich bojí. Musí se tvářit co nejpříjemněji a zároveň nejlhostejněji.

„Kdo z vás je kapitán?“

„Například já,“ ozval se tlustý důstojník v rozepnuté blůze.

„Chci mluvit s jedním vězněm, s kapitánem Rhettem Butlerem.“

„Zase s tím Butlerem? Ten chlap je ale populární,“ zasmál se kapitán a vyndal z úst ožvýkaný doutník. „Jste jeho příbuzná, madam?“

„Ano – jsem – jsem – jeho sestra.“

Důstojník se znovu zasmál.

„Ten má spoustu sester, zrovna včera za ním jedna byla.“

Scarlett zrudla. Jedna z ženských, se kterými se Rhett stýkal, asi ta Watlingová. Tihle Yankeeové si myslí, že Scarlett je další podobná. Bylo to nesnesitelné. Ani kvůli Taře tady nevydrží třeba jen minutu a nenechá se urážet. Obrátila se ke dveřím a vztekle popadla za kliku, ale mezitím k ní přiskočil jiný důstojník. Byl mladý, hladce vyholený a měl veselé, laskavé oči.

„Okamžik, milostivá paní. Nesednete si raději sem k ohni, abyste se ohřála? Zjistím, co se dá dělat. Jak se jmenujete? On totiž odmítá znovu přijmout návštěvu dámy, která se tu zastavila včera.“

Scarlett dopadla do nabídnutého křesla, probodávala nenávistnými pohledy zmateného tlustého kapitána, ale nakonec řekla své jméno. Příjemný mladý důstojník si přehodil přes ramena plášť a vyšel z místnosti, ostatní se stáhli ke vzdálenému konci stolu, hovořili tlumenými hlasy a přehrabovali se v papírech. Scarlett vděčně natáhla nohy ke krbu a teprve teď si uvědomila, jak ji zebou. V duchu si vyčítala, že ji nenapadlo ucpat díru v podrážce jednoho střevíčku kusem lepenky. Po chvíli se za dveřmi ozvala nesrozumitelná změť hlasů, ale Scarlett okamžitě poznala Rhettův smích. Dveře se otevřely, místností se přehnal závan studeného průvanu a pak se objevil Rhett, prostovlasý, s dlouhou pláštěnkou přehozenou ledabyle přes ramena. Byl špinavý, neoholený, neměl kravatu, ale navzdory své neupravenosti působil docela bodrým dojmem a v černých očích mu při pohledu na ni vesele blýsklo.

„Scarlett!“Vzal její ruce do dlaní a z jeho stisku jako vždy čišelo cosi vřelého, živého a vzrušujícího. Než si Scarlett stačila uvědomit, co má v úmyslu, sklonil se a políbil ji na tvář, až ji zalechtal knírem. Když se dovtípil, že se mu její tělo chce poplašeným pohybem vysmeknout, vzal ji kolem ramen a řekl: „Moje milá sestřičko!“ a usmál se na ni, jako by se mu líbila bezmocnost, s níž se snažila vymanit jeho laskání. Musela mu odpovědět úsměvem za to, jak se vyznal a uměl zneužít příležitosti. Takový mazaný rošťák! Ve vězení se vůbec nezměnil.

Tlustý kapitán s doutníkem v ústech mumlal důstojníkovi s rozjásanýma očima: „Tohle je porušení předpisů. Měl by být v hasičské zbrojnici. Znáš rozkazy.“

„Proboha, Henry! Vždyť by dáma v té haluzně zmrzla.“

„No dobře, dobře! Ale na tvou odpovědnost.“

„Ujišťuji vás, pánové,“ prohlásil Rhett, který se obrátil k důstojníkům a držel Scarlett pevně kolem ramen, „moje – sestra mi nepřinesla žádné pilky ani pilníky, aby mi pomohla utéct.“

Všichni se rozesmáli a Scarlett se rozhlédla kolem sebe. Prokristapána, copak bude muset s Rhettem hovořit před šesti yankeeovskými důstojníky? Je tak nebezpečným vězněm, že ho nemůžou ani na chvíli spustit z očí? Příjemný důstojník si všiml jejího pohledu, otevřel jiné dveře a pronesl několik tichých, stručných slov ke dvěma vojínům, kteří vyskočili, jakmile vešel. Oba uchopili pušky, odešli do haly a zavřeli za sebou dveře.

„Jestli chcete, můžete si sednout sem do místnosti ordonancí,“ nabízel jim mladý kapitán. „A nepokoušejte se vyrazit dveře. Vojáci hlídají na opačné straně.“

„Prosím, tak hroznou pověst mám, Scarlett,“ ušklíbl se Rhett. „Děkuju, kapitáne. Jste nesmírně laskav.“

Rhett se nonšalantně uklonil, vzal Scarlett za paži, doslova ji vytáhl na nohy a pak ji odvedl do ošumělé místnosti, kde normálně sídlily ordonance. Scarlett si do smrti nedokázala přesně vybavit, jak místnost vypadala, pamatovala si jen, že byla malá, temná a dost studená, na poničených stěnách visely listy popsaného papíru a byla tam křesla se sedadly potaženými hovězí kůží s chlupy.

Když Rhett zavřel dveře, vrhl se ke Scarlett a sklonil se k ní. Pochopila, co chce, a prudce odvrátila obličej, ale koutky očí se na něj svůdně usmála.

„Opravdu vás teď nesmím políbit?“

„Na čelíčko, jako hodný bratříček,“ odpověděla upejpavě.

„Děkuju, nechci. Radši si počkám na něco lepšího.“ Pohledem vyhledal její rty a chvilku se u nich zdržel. „Jste hodná, že jste mě přišla navštívit, Scarlett! Jste první ze slušných občanů, kteří za mnou po mém uvěznění zašli, a ve vězení se člověk naučí ocenit přátelství. Kdy jste přijela do Atlanty?“

„Včera odpoledne.“

„A hned dnes ráno jste za mnou přišla? Ale, miláčku, vy nejste jen hodná.“ Usmíval se na ni a Scarlett poprvé v životě viděla v jeho obličeji upřímné potěšení. Scarlett se v duchu vzrušením usmála a sklonila hlavu jakoby v rozpacích.

„Ovšemže jsem přišla rovnou za vámi. Tetička Pitty mi o vás včera večer vyprávěla, a tak – tak jsem celou noc nemohla usnout a musela myslet na to, jaká hrozná věc vás potkala! Rhette, jsem zoufalá!“

„Ale no tak, Scarlett!“

Jeho hlas zněl zjihle a cosi se v něm chvělo, když zvedla hlavu a podívala se mu do tmavých očí, nezahlédla v nich ani stopu po uštěpačném výsměchu, který tak dobře znala. Zmatená musela očima uhnout před jeho přímým pohledem. Všechno šlo mnohem lépe, než doufala.

„Stojí za to ocitnout se ve vězení, když vás tu smím vidět a slyšet vaše slova. Nevěřil jsem vlastním uším, když vyslovili vaše jméno. Víte, nečekal jsem, že byste mi někdy odpustila mé vlastenecké počínání, jehož jsem se dopustil tenkrát v noci na silnici u Rough and Ready. Rozumím tomu dobře, když se domnívám, že tato návštěva znamená vaše odpuštění?“

Scarlett cítila, jak se v ní při vzpomínce na tu noc probouzí záchvat vzteku, ještě dnes, po tak dlouhé době, ale rázně vnitřní hnutí potlačila a pyšně pohodila hlavou, až se jí náušnice rozhoupaly.

„Ne, neodpustila jsem vám,“ odpověděla a sešpulila rty.

„Další zmařená naděje. A to poté, co jsem se dobrovolně přihlásil do služeb vlasti, bojoval bosý ve sněhu u Franklinu a uhnal si za svou námahu nejkrásnější úplavici, jakou svět viděl.“

„Nechci nic slyšet o vaší – námaze,“ pronesla Scarlett, která sice ještě špulila rty, ale už se na něj usmívala svýma trochu šikmýma očima. „Pořád jsem přesvědčena, že jste se tenkrát v noci zachoval odporně a zřejmě vám to nedokážu nikdy odpustit. Opustit mě, když se mi mohlo stát prakticky cokoli!“

„Ale nic se vám nestalo. Vidíte, že moje důvěra ve vás byla oprávněná. Věděl jsem, že se dostanete bezpečně domů, předem jsem litoval každého Yankeeho, který by se vám připletl do cesty.“

„Rhette, proč jste proboha udělal takovou hloupost – dát se do armády na poslední chvíli, když jste dobře věděl, že naše porážka je zpečetěna? Navíc jste vedl řeči o hlupácích, kteří narukují a dají se zastřelit.“

„Scarlett, ušetřte mě vzpomínek! Div se nepropadnu hanbou pokaždé, když na to pomyslím.“

„Dobře, jsem ráda, že se stydíte za to, jak jste se ke mně zachoval.“

„To mi špatně rozumíte. S lítostí musím prohlásit, že mě svědomí netížilo kvůli tomu, že jsem vás opustil. Ale pokud jde o vstup do armády – když si vzpomenu, že jsem narukoval v holínkách z lakované kůže, v bílém plátěném obleku, ozbrojen pouze párem soubojových pistolí… A ty nekonečné míle pochodů ve sněhu, když ze mě boty spadly, bez kabátu, bez jídla… Nechápu, proč jsem nedezertoval. Určitě to byl záchvat čirého šílenství. Člověk má takové sklony v krvi. Jižané nikdy nedokážou odolat věci, která prohrává. Čert vzal mé důvody. Hlavně že jste mi odpustila.“

„Neodpustila. U mě jste prašivý pes.“ S posledními slovy se mazlila na jazyku tak, že mohla znít jako „miláček“.

„Nelžete. Odpustila jste mi. Mladé dámy se nepouštějí mezi yankeeovské hlídky, aby navštívily vězně jen z křesťanské lásky k bližnímu, zvláště když jsou vyparáděné v sametu, mají péra na klobouku a tulení rukávník. Scarlett, jste opravdu krásná! Zaplaťpánbůh že na sobě nemáte roztrhané hadry nebo smutek! Už mi lezou krkem všechny ženy v obnošených starých šatech nebo věčném krepu. Vypadáte jako z pařížské Rue de la Paix. Otočte se, miláčku, ať si vás můžu pořádně prohlédnout.“

Šatů si tedy všiml. Takových věcí si samozřejmě musel všimnout, vždyť je to Rhett Butler. Scarlett se otočila na špičkách s rozpřaženými pažemi, až se jí krinolína zvedla a ukázala dlouhé kalhotky olemované krajkami. Rhettovy černé oči ji přejely od klobouku k podpatkům pohledem, jemuž nic neuniklo, starým nestydatým pohledem, z kterého jí naskakovala husí kůže.

„Vypadáte blahobytně a velice – velice úpravně. Člověk by vás málem snědl. Nebýt Yankeeů venku – ale nemusíte se bát, moje milá. Posaďte se. Nebudu zneužívat vašeho postavení jako při našem posledním setkání.“ Chvíli si s předstíranou pokorou mnul tvář. „Na mou duši, Scarlett, nezdá se vám, že jste se tenkrát v noci zachovala dost sobecky? Vzpomeňte si, co všechno jsem pro vás udělal, riskoval jsem život, ukradl koně, a jakého! A spěchal jsem na pomoc Naší Slavné Věci! Co jsem získal za svou námahu? Pár ostrých slov a pořádnou facku.“

Scarlett se posadila. Rozhovor se neubíral žádoucím směrem. Když ji Rhett spatřil po svém příchodu, vypadalo to, že je opravdu rád, že přišla. Choval se skoro jako člověk, ne ten zvrácený ubožák, jakého znala.

„Copak vždycky musíte za svou námahu něco získat?“

„Samozřejmě! Jsem přece výlupek vší sobeckosti, to byste měla dávno vědět. Vždycky čekám, že dostanu zaplaceno za všechno, co dám.“Po

tomto prohlášení se trochu zachvěla, ale sebrala síly a znovu zacinkala náušnicemi.

„Vy nejste tak zlý, Rhette. Jen se předvádíte.“

„Čestné slovo, vy jste se opravdu změnila!“ vykřikl a zasmál se. „Co z vás udělalo takovouhle křesťanku? Průběžně jsem vás sledoval prostřednictvím zpráv od tetičky Pittypat, ale žádná nezvěstovala, že jste se mezitím naučila chovat s ženskou roztomilostí. Vyprávějte mi o sobě, Scarlett. Co jste dělala od doby, kdy jsem vás posledně viděl?“V

srdci jí vzplála stará podrážděnost a odpor, které v ní probouzel, nejraději by mu ostře odsekla, ale místo toho se usmála, až se jí ve tvářích udělaly dolíčky. Rhett si přitáhl křeslo těsně k ní, Scarlett se k němu sklonila a v podvědomém hnutí mu něžně položila ruku na paži.„Ach,

měla jsem se hezky, děkuji za optání, v Taře je všechno, jak má být. Samozřejmě jsme zažili hrozné časy poté, co kolem nás protáhl Sherman, ale koneckonců náš dům nebyl vypálen a černoši zachránili většinu dobytka, protože ho zahnali do močálu. Loni na podzim jsme měli slušnou úrodu bavlny, dvacet žoků. Není to nic ve srovnání s tím, co by Tara mohla vypěstovat, ale nemáme dost nádeníků na pole. Tatínek tvrdí, že za rok na tom budeme líp. Ale, Rhette, na venkově je teď taková nuda! Představte si, že se nekonají žádné plesy, ani rožnění a lidi se baví jedině o tom, jak těžká je doba! Už toho mám doopravdy plné zuby! Minulý týden jsem to jednoduše nemohla vydržet, a tak mi tatínek řekl, že si musím pořídit pár rób a trošku se pobavit. Proto jsem přijela do Atlanty, dám si tu ušít šaty a pak pojedu na návštěvu k tetičce do Charlestonu. Bude úžasné chodit zase na plesy.“

Vida, pomyslela si pyšně, přece jsem to naservírovala správným způsobem! Ne moc bohatá, ale ani moc chudá.

„Vypadáte báječně v plesových šatech, moje milá, a – co je horší – sama to dobře víte! Podle mě jste vyrazila na návštěvy ve skutečnosti proto, že jste prohnala všechny ženichy z okresu a teď chcete hledat nové ve vzdálenějších revírech.“

Scarlett si naštěstí uvědomila, že Rhett strávil několik posledních měsíců v cizině a do Atlanty se vrátil nedávno. Jinak by nemohl pronést něco tak směšného. Chvilku se v duchu probírala venkovskými ženichy, otrhanými, zahořklými Fontainey, chlapci Munroeovými sužovanými bídou, nápadníky z Fayetteville a Jonesboro, kteří měli plné ruce práce s oráním, štípáním planěk na ohrady a ošetřováním starých nemocných zvířat a dávno zapomněli, že kdysi existovaly plesy nebo příjemné flirtování s děvčaty. Hned tyto vzpomínky potlačila a sebevědomě se pousmála, jako by přiznávala, že jeho tvrzení odpovídá pravdě.

„No a co,“ prohlásila s despektem.

„Nemáte srdce, Scarlett, možná to patří k vašemu osobnímu kouzlu.“ Rhett se usmíval starým způsobem, s jedním koutkem dolů, ale Scarlet věděla, že jí tím skládá kompliment. „Jste si vědoma, že máte víc kouzla, než by mělo být zákonem dovoleno. Pocítil jsem to na vlastní kůži, přestože jsem dost otrlý. Často mi vrtá hlavou, co mě na vás pořád nutí vzpomínat. Poznal jsem v životě spoustu dam, které byly hezčí a určitě chytřejší než vy i – obávám se – z morálního hlediska mnohem dobrosrdečnější. Ale bůhvíproč jsem na vás myslel. I během měsíců po kapitulaci, kdy jsem pobýval ve Francii a v Anglii a neslyšel jsem o vás, ani vás neviděl a užíval si ve společnosti mnoha krásných dam, přesto jsem na vás vzpomínal a v duchu se ptal, co asi děláte.“

Scarlett rozhořčilo, že mohl prohlásit o jiných ženách, že jsou hezčí, chytřejší, laskavější než ona, ale náhlé vzplanutí pohaslo radostí, že vzpomínal na ni a její kouzlo. Tak tedy nezapomněl! Tím se všechno ulehčí. A choval se tak mile, skoro jako gentleman, který by se ocitl v podobné situaci. Zbývalo jen navodit příslušné téma, aby mohla naznačit, že ani ona na něj nezapomněla, a pak…

Jemně mu stiskla ruku a znovu vyloudila na tvářích dolíčky.

„Ach, Rhette, není od vás hezké, že si děláte blázny z venkovské dívky! Dobře vím, že jste si na mě ani jednou nevzpomněl od doby, co jste mě tenkrát v noci opustil. Snad mi nechcete namlouvat, že jste na mě myslel mezi všemi těmi francouzskými a anglickými krasavicemi. Já jsem se neštvala celou dálku z Tary až sem proto, abych poslouchala hlouposti, které o mně vykládáte. Přijela jsem – přijela jsem – protože…“

„Protože?“

„Ach, Rhette, jsem z vás zoufalá! Mám o vás takový strach! Kdy vás propustí z tohohle hrozného místa?“

Rhett uchopil její ruku a pevně si ji přitiskl k paži.

„Vaše zoufalství vám slouží ke cti! Nemůžu vám říct, kdy mě propustí. Zřejmě až ještě trochu natáhnou provaz.“

„Provaz?“

„Jistě, čekám, že se odsud dostanu na provaze.“

„Vás přece neoběsí?“

„Ale ano, hned jak se jim podaří sehnat proti mně trochu víc důkazů.“

„Ach, Rhette!“ vykřikla a přitiskla si ruku na srdce. „Budete mě litovat? Jestli mě budete dostatečně litovat, budu na vás pamatovat v poslední vůli.“ Bezohledně se jí vysmíval tmavýma očima a stiskl jí ruku. Poslední vůle! Scarlett okamžitě sklopila oči ze strachu, aby se neprozradila, ale nebyla dost rychlá, protože Rhettovi se zablýsklo v očích nečekaně probuzenou zvědavostí. „Podle Yankeeů bych po sobě měl zanechat slušný odkaz. Momentálně jeví značný zájem o mé finance. Denně mě tahají před další a další vyšetřovací komise a kladou mi bláznivé otázky. Všude se zřejmě šíří fáma, že jsem vzal roha s pohádkovými miliony Konfederace.“

„No a – je to pravda?“

„Tomu říkám chytrá otázka! Víte stejně dobře jako já, že Konfederace neměla na peníze pořádnou banku, ale obyčejnou tiskárnu.“

„Jak jste tedy přišel ke všem penězům? Spekulacemi? Tetička Pittypat říkala…“

„Vy mě svými otázkami tlačíte rovnou ke zdi!“ Aby ho vzal čert! Samozřejmě má peníze. Scarlett byla tak vzrušena, že se jen s krajním vypětím přiměla mluvit s Rhettem roztomile.„Rhette,

jsem celá pryč z toho, že musíte být tady. Myslíte, že byste se odsud mohl nějak dostat?“

„‚Nihil desperandum‘ – to je moje heslo.“

„Co to znamená?“

„Znamená to ‚možná‘, vy moje kouzelná negramotná hlavičko.“ Scarlett zamžikala hustými řasami, podívala se po něm a zase mžikání nechala. „Vy se oběsit nedáte, na to jste moc prohnaný! Vím, že si na ně vymyslíte něco chytrého, aby vás museli propustit! A potom…“

„A potom co?“ zeptal se zjihle a sklonil se k ní blíž.

„No, já…“ Scarlett se zmohla na obstojný zmatený výraz i na ruměnec. S ruměncem neměla potíže, protože sotva popadala dech a srdce jí tlouklo jako o závod. „Rhette, je mi moc líto, že – že jsem vám tenkrát v noci řekla takové věci – víte – u Rough and Ready. Byla jsem – bože, byla jsem tak vyděšená a nervózní a vy jste byl takový – takový…“ Sklopila oči a všimla si, že snědou rukou sevřel její dlaň. „Tenkrát jsem si myslela, že vám do smrti, do nejdelší smrti nedokážu odpustit! Ale když mi včera tetička Pitty řekla, že jste – že vás třeba oběsí – najednou to ze mě spadlo a – a…“ Podívala se mu do očí jediným prosebným pohledem, do nějž vložila všechno utrpení svého zklamání. „Ach, Rhette, nepřežila bych, kdyby vás oběsili! Nesnesla bych to! Víte, já…“ A protože už nemohla dál snášet prudký žár, který mu sálal z očí, znovu zamžikala řasami a sklopila hlavu.

Za chvilku se rozpláču, pomyslela si v záchvatu údivu a vzrušení. Mám se rozplakat? Bude to působit přirozenějším dojmem?

Rhett rychle odpověděl: „Proboha, Scarlett, přece nechcete tvrdit, že…,“ a stiskl jí ruce tak silně, až to zabolelo.

Scarlett pevně zavřela oči a pokoušela se vyloudit slzy, ale neopomněla lehce zdvihnout obličej, aby ji mohl snadno políbit. Ve chvilce se jeho rty přitisknou na její; pevné, naléhavé rty, které si zničehonic vybavila tak živě, až se jí zmocnila slabost. Ale Rhett ji nepolíbil. Protože se jí zmocňovalo podivné zklamání, pootevřela oči a odvážila se na něj kradmo podívat zpod víček. Jeho černovlasá hlava se skláněla nad jejíma rukama a – jak letmo zahlédla – Rhett zvedl jednu její ruku, políbil ji, pak zdvihl druhou a na okamžik si ji přitiskl k tváři. Byla připravena na prudké projevy citu, tohle něžné milenecké gesto ji vyvedlo z míry. Chtěla vidět, jak se Rhet tváří, ale nemohla, protože měl skloněnou hlavu.

Sklopila oči, aby se neprozradila, kdyby hlavu náhodou zvedl a zahlédl, jak se tváří. Věděla, že pocit triumfu, který ji zaplavoval jako vlna, jí musí být vidět i na očích. Každou chvíli ji požádá, aby se za něho provdala, anebo jí přinejmenším vyzná lásku a pak… Závojem řas zahlédla, jak otočil její druhou ruku dlaní vzhůru, aby ji také políbil, ale vtom prudce zadržel dech. Sklopila oči a spatřila vlastní ruku, spatřila ji poprvé po roce takovou, jaká byla, a zaplavila ji chladná hrůza. Byla to cizí ruka, ne ta známá jemná, bílá, bezbranná ručka s dolíčky, jakou mívala Scarlett O’Harová. Tahle ruka byla zhrublá prací, opálená do hněda, posetá pihami. Nehty byly ulámané, na polštář cích dlaně trčely velké mozoly a palec hyzdil napůl zhojený puchýř. Rudá jizva po spálenině, kterou si způsobila minulý měsíc škvařícím sádlem, jako by křičela. Scarlett se na ni s odporem podívala, a než si stačila cokoli rozmyslet, prudce sevřela ruku v pěst.

Rhett přesto ještě nezvedl hlavu. Neviděla mu do obličeje. Nesmlouvavě jí znovu rozevřel dlaň, pozorně si ji prohlédl, pak zvedl druhou Scarlettinu ruku, mlčky držel obě dlaně vedle sebe a upřeně na ně hleděl.

„Podívejte se na mě,“ vyzval ji konečně velice klidným tónem a zvedl hlavu. „A přestaňte se tvářit tak nápadně cudně.“

Se vzdorem a poplašeností zračícími se v obličeji se mu neochotně podívala do očí. Rhett měl černá obočí povytažená a v očích mu blýskalo.„Vy

se tedy v Taře máte moc dobře, jak jste říkala? Za bavlnu jste stržili tolik peněz, že si můžete dovolit jezdit po návštěvách. Co jste dělala těma rukama – snad jste neorala?“

Scarlett se mu pokoušela vykroutit, ale Rhett ji držel pevně a palci jí přejížděl po mozolech.

„Tohle nejsou ruce dámy,“ prohlásil a upustil jí je do klína.

„Prosím vás, buďte zticha!“ vykřikla a pocítila úlevu, že si mohla nahlas ulevit. „Nikomu není nic do toho, co dělám se svýma rukama, ne?“Jsem

to ale husa, vyčítala si v duchu. Měla jsem si půjčit rukavice tetičky Pitty, anebo je třeba ukrást. Neuvědomila jsem si, že moje ruce vypadají tak hrozně. Samozřejmě si jich musel všimnout. Navíc jsem se neudržela a zřejmě jsem všechno zkazila. To se mi muselo stát zrovna, když se užuž chystal vyslovit!

„Do vašich rukou mi samozřejmě nic není,“ prohlásil Rhett chladně, rozvalil se lhostejně v křesle a v obličeji se mu rozhostil neproniknutelný výraz.

Nebude to s ním tedy lehké. Nedá se nic dělat, bude muset všechno snášet pokorně, i když se jí to zajídá, jinak by tento debakl nedokázala proměnit ve vítězství. Možná kdyby s ním promluvila něžněji…„Bylo

od vás opravdu hrubé takhle odhodit chudinky moje ruce. Jen proto, že jsem minulý týden jezdila na koni bez rukavic a zničila si na nich kůži…“

„Jezdila na koni, jistě!“ reagoval stejně odměřeným tónem. „Vy jste těma rukama pracovala, dřela jste jako barevná. Co vy na to? Proč jste mi lhala, že v Taře je všechno, jak má být?“

„Ale, Rhette…“

„Nalijeme si raději čistého vína. Proč jste za mnou přišla? Málem jste mě svou koketerií přesvědčila, že vám na mě trochu záleží a že mě litujete.“

„Ale já vás lituju! Na mou duši…“

„Nelitujete. Mohou mě pověsit na vyšší šibenici, než na jaké pověsili Hamana, a vám to bude jedno. Máte to napsáno v obličeji stejně zřetelně, jako se práce podepsala na vašich dlaních. Něco jste ode mě chtěla a to tak zoufale, že vám ta věc stála za tohle divadýlko. Proč jste nepřišla rovnou a neřekla, oč vám jde? Dostala byste to mnohem spíš, protože jestli ženy mají nějakou vlastnost, které si cením, je to upřímnost. Ale to ne, musela jste začít cinkat náušnicemi, špulit pusinku a natřásat se jako prostitutka lákající zákazníka.“

Rhett při posledních slovech nezvýšil hlas, ani je nijak zvlášť nezdůraznil, ale Scarlett pronikla do uší jako rány bičem a zoufale si uvědomila, že nastal konec nadějí, že by mohla Rhetta přimět, aby jí nabídl k sňatek. Kdyby vybuchl vztekem a dotčenou ješitností, kdyby jí začal dělat výčitky, jak by to v podobné situaci udělali jiní muži, zřejmě by ho nakonec dostala tam, kde ho chtěla mít. Ale ledový klid čišící z jeho hlasu ji vyděsil tak, že nevěděla, co dál. Ačkoliv byl ve vězení a Yankeeové hlídali za dveřmi, zčistajasna si uvědomila, že je nebezpečné rozlít si to s mužem jako Rhett Butler.

„Asi mi začíná vynechávat paměť. Měl jsem si uvědomit, že jste stejná jako já a nikdy nic nepodnikáte bez skrytého úmyslu. A teď karty na stůl! Copak schováváte v rukávu, paní Hamiltonová? Přece jste si nemohla namlouvat, že bych vám nabídl sňatek?“

Scarlett zrudla v obličeji a neodpověděla.

„Přece jste nemohla zapomenout na mou tolikrát opakovanou zásadu, že nejsem na ženění?“

Když Scarlett nereagovala, vyhrkl nečekaně prudce: „Nezapomněla jste na to? Odpovězte.“

„Nezapomněla,“ odpověděla zničeně.

„Vy jste ale hazardní hráčka, Scarlett,“ vysmíval se jí. „Počítala jste, že se ve vězení bez ženské společnosti dostanu do takového stavu, až po vás chňapnu jako pstruh po červovi.“

Však jsi to taky udělal, řekla si Scarlett s potlačovaným vztekem, a nebýt mých rukou…

„Už známe skoro celou pravdu, až na váš pravý důvod. Jestli můžete, zkuste mi říct, proč jste mě chtěla vlákat do chomoutu.“

V jeho hlase se ozval přívětivý, skoro škádlivý tón a Scarlett si dodala odvahy. Třeba ještě není všechno ztraceno. Zmařila sice veškeré naděje na sňatek, ale i přes zoufalství byla nakonec ráda. Z tohoto nehybného muže čišelo cosi, co ji děsilo, takže se teď bála pouhého pomyšlení na sňatek s ním. Ale kdyby to navlékla chytře a zkusila zahrát na jeho soucit a vzpomínky, třeba by z něj vyrazila aspoň půjčku. Protáhla obličej a nasadila smířlivý a dětský výraz.

„Ach, Rhette, mohl byste mi velice pomoct – ale to byste musel být moc milý.“

„To mám vůbec nejraději – být milý.“

„Rhette, ze starého přátelství vás musím požádat o laskavost.“

„No prosím, dáma s rukama samý mozol se konečně dostává k jádru svého pravého poslání. Hned jsem si říkal, že navštěvovat nemocné a vězně není role pro vás. Co ode mě chcete? Peníze?“ Neomalenost jeho otázky zmařila naději, že by se k jádru věci mohla dostat oklikou nebo působením na city. „Nebuďte takový, Rhette,“ napomenula ho. „Opravdu chci nějaké peníze. Potřebuju, abyste mi půjčil tři sta dolarů.“

„Konečně čistá pravda! Mluvit o lásce a myslet na peníze. Pravý ženský přístup! Potřebujete ty peníze naléhavě?“

„Samozřejmě ano… No, tak moc zas ne, ale hodily by se.“

„Tři sta dolarů. To je spousta peněz. Na co je potřebujete?“

„Abych zaplatila daně z Tary.“

„Takže si potřebujete půjčit peníze. Dobře, když jste obchodnice, budu taky obchodník. Jakou záruku mi poskytnete?“

„Cože?“

„Záruku.

Pojistku pro mou investici. Jistě chápete, že nehodlám přijít o všechny peníze, které vám půjčím.“ Rhettův hlas zněl zrádně hladce, téměř sametově, ale Scarlett si toho nevšimla. Třeba všechno ještě dobře dopadne. „Svoje náušnice.“

„O náušnice nemám zájem.“

„Poskytnu vám Taru.“

„Co bych, prosím vás, dělal s farmou?“

„No, mohl – mohl byste – je to dobrá plantáž. O nic byste nepřišel. Splatila bych vám dluh z příští úrody bavlny.“

„To není tak jisté.“ Rhett se rozvalil v křesle, pohodlně se opřel a zastrčil ruce do kapes. „Ceny bavlny klesají. Doba je zlá a peněz poskrovnu.“

„Ach, Rhette, proč si ze mě děláte blázny! Vždyť máte miliony!“ Když si ji prohlížel, v očích mu jiskřila bezuzdná škodolibost.

„Takže všechno je, jak má být, a ty peníze zas tak moc nepotřebujete. To rád slyším. Jsem moc rád, že se přátelům daří dobře.“

„Ale, Rhette, proboha…,“ začala Scarlett, ale větu nedokončila, protože ji opustila odvaha i sebeovládání.

„Nekřičte tolik. Doufám, že nechcete, aby vás slyšeli Yankeeové. Už vám někdo řekl, že máte oči jako kočka – kočka ve tmě?“

„Rhette, přestaňte! Řeknu vám všechno. Potřebuju peníze naléhavě. Lhala – lhala jsem, že je všechno, jak má být. Naopak je to tak zlé, že už to nemůže být horší. Otec je – je – zkrátka už to není on. Od matčiny smrti je pomatený a nemůže mi s ničím pomáhat. Úplně zdětinštěl. Nemáme jediného nádeníka, který by pracoval na poli a pěstoval bavlnu, o to víc hladových krků musím živit – celkem třináct. A daně – jsou strašně vysoké. Rhette, už přes rok se sotva držíme, div neumřeme hlady. Vy nic nevíte! Nemůžete vědět! Nemáme nikdy dost jídla a chodit spát i vstávat o hladu je strašné. Nemáme teplé šatstvo, dětem je pořád zima, jsou nemocné a…“

„Kde jste teda vzala ty hezké šaty?“

„Jsou ušité z matčiných závěsů,“ odpověděla Scarlett, nešťastná, že o té hanbě nedokázala lhát. „Hlad a zimu bych ještě vydržela, ale teď – teď nám přivandrovalci zvýšili daně. Musíme je zaplatit okamžitě. A já mám poslední zlatý pětidolar. Potřebuju peníze na daně! Nechápete to? Když je nezaplatím, tak sama – všichni přijdem o Taru, ale to nejde! Nemůžu se o ni nechat připravit!“

„Proč jste mi tohle všechno neřekla rovnou místo pokusu u ulovení mého bezbranného srdce, které má pro dámy vždycky slabost? Neplačte, Scarlett, nemá to cenu. Vyzkoušela jste všechny finty až na slzy, to by na mě bylo opravdu moc. Už tak jste mě dost zklamala tím, že vám šlo o peníze a ne o mou okouzlující osobnost.“

Scarlett si vzpomněla, že Rhett často, když se posmíval sobě nebo jiným, pronášel holé pravdy o sobě, a prudce k němu vzhlédla. Opravdu se ho dotkla? Opravdu mu na ní záleželo? Chystal se jí předtím, než spatřil její dlaně, nabídnout sňatek? Nebo mířil k dalšímu nemravnému návrhu, který jí udělal dvakrát? Kdyby mu na ní záleželo, mohla by ho uchlácholit. Ale pohled černých očí ji probodával zcela nemilenecky a jeho smích zněl hlasitě. „Vaše zástava se mi nelíbí. Nejsem plantážník. Co ještě mi můžete nabídnout?“Tak,

a je to tady. Dobrá! Scarlett se zhluboka nadechla, pohlédla mu přímo do očí, koketerie i předstírání z ní spadly a veškerou duševní sílu soustředila na krok, jehož se nejvíc bála. „Mám – mám sebe.“

„Prosím?“Brada jí ztuhla rozhodností a v očích blýskly smaragdy. „Vzpomínáte si na noc, kdy jsme seděli na verandě tetičky Pitty, tenkrát za obležení? Tvrdil jste – tehdy jste tvrdil, že mě chcete.“ Rhett se bezstarostně rozvalil v křesle, díval se jí do tváře zrůzněné napětím, sám ve snědém obličeji nasadil neproniknutelný výraz. Na dně očí mu jiskřilo, ale neřekl proč. „Tvrdil jste – tvrdil jste, že po mně toužíte víc, než jste kdy toužil po nějaké ženě. Jestli po mně ještě toužíte, můžete mě mít. Rhette, udělám všechno, co budete chtít, jen mi proboha napište šek na ty peníze! Moje slovo platí. Odpřísáhnu vám všechno. A slovo dodržím. Jestli chcete, dám vám svůj slib písemně.“ Rhett se po ní divně podíval, tvářil se pořád nevyzpytatelně, takže Scarlett netušila, jestli ho baví nebo odpuzuje. Kdyby aspoň něco řekl, cokoli! Scarlett cítila, jak se jí rozpalují tváře. „Musím ty peníze dostat co nejdřív, Rhette. Jinak nás vyženou z domu, místo nás se v něm usadí otcův zatracený správce a…“

„Okamžik. Proč si myslíte, že po vás ještě toužím? Proč si myslíte, že stojíte za tři sta dolarů? Většina žen na tolik nepřijde.“ Scarlett zrudla po kořínky vlasů. „Proč tohle vlastně děláte? Proč nenecháte farmu farmou a nenastěhujete se k tetičce Pittypat? Půlka domu je přece vaše.“

„Panebože!“ vykřikla. „Zbláznil jste se? Tary se nemůžu vzdát. Je to můj domov. Nevzdám se ho. Budu ho hájit do posledního dechu!“

„Irové,“ řekl, narovnal se v křesle a vyndal ruce z kapes, „jsou nejprokletější lidské plemeno. Zbytečně trvají na spoustě nesmyslů. Například na půdě. Půda jako půda, tady nebo jinde. A teď si nalijeme čistého vína, Scarlett. Přišla jste za mnou s obchodním návrhem. Dám vám tři sta dolarů a vy se stanete mou milenkou.“

„Ano.“Když ze sebe vysoukala to odporné slovo, trochu se jí ulevilo a znova v ní ožila naděje. Přece řekl ‚Dám vám‘. V očích mu přitom ďábelsky zablýsklo, jako by se skvěle bavil.

„A přesto jste mě vyhnala z domu, když jsem měl tu drzost udělat vám tentýž návrh. Navíc jste mi nevybíravě vynadala, a jak jste byla v ráži, vypadlo z vás, že nechcete mít ‚kupu harantů‘. Ne, moje milá, nejitřím staré rány. Jen mi vrtá hlavou, jak uvažujete. Pro vlastní potěšení byste to neudělala, ale klidně to uděláte, abyste zahnala vlka od dveří domu. Potvrzujete tím mé přesvědčení, že všechno na světě je záležitostí příslušné ceny.“

„Ach, Rhette, nebuďte na mě takový! Jestli mě chcete urážet, poslužte si, hlavně mi dejte ty peníze!“

Scarlett už dýchala klidněji. Rhett je prostě takový a bude ji chtít co nejvíc týrat a urážet, aby se jí pomstil za všechno ponižování, které si od ní musel nechat líbit v minulosti, i za dnešní pokus o léčku, do které ho chtěla vlákat. Ale to snese. Dokáže snést cokoli. Tara za to stojí. Na chvíli se ocitla v polovině léta, odpolední obloha byla modrá, ona sama ležela ospalá v hustém jeteli na trávníku v Taře, hleděla vzhůru na vlnící se oblaky, cítila příjemnou vůni bílých květů a naslouchala neodbytnému bzučení včel. Odpoledne klid a vzdálený skřípot vozů vracejících se z rudých polí. Tohle stojí za všechno, i za víc.

Zvedla hlavu.

„Dáte mi ty peníze?“

Rhett se tvářil, jako by se dobře bavil, a když promluvil, z jeho hlasu zněla roztomilá bezohlednost.

„Ne, nedám,“ odpověděl.

Scarlettin rozum nedokázal chápat Rhettova slova.

„Nemohl bych vám je dát, ani kdybych chtěl. Nemám u sebe ani cent. A v Atlantě ani dolar. Nějaké peníze mám, to ano, ale ne tady. Kde a kolik, vám neřeknu. Jakmile bych na ně vystavil šek, aby mohly být vybrány, Yankeeové by se na ně vrhli jako kachna na pulce a už bychom je neviděli. Co si o tom myslíte?“

Scarlett ošklivě zezelenala v obličeji, na nose se jí zničehonic objevily pihy a sevřené rty připomínaly výraz, jaký míval Gerald, když se ho zmocnil vražedný vztek. Vyskočila z křesla a vykřikla, až nesrozumitelný bzukot hlasů v sousední místnosti ustal, jako když utne. Rhett k ní přiskočil jako panter, těžkou rukou jí přikryl ústa a paží ji pevně ovinul v pase. Prala se jako divoká kočka, pokoušela se ho kousnout do ruky, kopat do nohou, křičet vzteky, zoufalstvím, nenávistí a pokořenou pýchou. Kroutila sebou a škubala na všechny strany v železném sevření jeho paže, div jí přitom nepuklo srdce, protože ji dusila těsná šněrovačka. Rhett ji držel pevně a hrubě, až to bolelo, a ruka, kterou jí tiskl ústa, jí bolestivě drtila čelist. V opáleném obličeji zesinal, v očích měl tvrdý a rozdychtěný pohled, zvedl ji do vzduchu, strhl na svou hruď, posadil se do křesla a držel ji na klíně, přestože se mu ze všech sil snažila vysmeknout.

„Miláčku, proboha vás prosím! Přestaňte! Ticho! Nekřičte! Jestli vás uslyší, okamžitě sem přijdou. Uklidněte se. Přece nechcete, aby vás Yankeeové takhle viděli?“

Scarlett však bylo jedno, jestli ji někdo uvidí, myslela jen na to, jak by ho zabila, ale přišla na ni závrať. Nemohla dýchat, šněrovačka se proměnila v prudce se stahující železný pás a v sevření Rhettových paží se třásla bezmocným vztekem a nenávistí. Pak jeho hlas postupně ze slábl, rozplynul se a tvář sklánějící se nad jejím obličejem se vytratila do hnusné mlhy, která houstla tak dlouho, až neviděla ani jeho, ani nic jiného. Když s ochablými pohyby přicházela k vědomí, připadala si utahaná jako kůň, slabá a zmatená. Ležela na zádech v křesle, klobouk měla sundaný. Rhett ji plácal po zápěstí a černýma očima jí úzkostlivě hleděl do obličeje. Příjemný mladý kapitán se jí snažil vpravit do úst sklenku brandy, ale rozlil jí alkohol až za krk. Ostatní důstojníci pobíhali bezmocně kolem, šeptali si a mávali rukama. „Asi – asi jsem omdlela,“ prohlásila Scarlett a vlastní hlas jí připadal tak vzdálený, až se vyděsila. „Vypijte to,“ naléhal Rhett, vzal od kapitána sklenici a přitiskl ji Scarlett k ústům. Vtom si vzpomněla, co se mezi nimi odehrálo, pokusila se ho zpražit pohledem, ale byla příliš zesláblá. „Prosím vás, udělejte mi to k vůli.“ Lokla si, zakuckala se a začala kašlat, ale Rhett jí znovu přitiskl sklenici k ústům. Polkla velký doušek a ostrý nápoj jí rázem spálil hrdlo.„Myslím,

že už je jí líp, pánové,“ prohlásil Rhett, „mnohokrát vám děkuju. Vědomí, že mám být oběšen, bylo nad její síly.“ Vojáci v modrých uniformách nerozhodně přešlapovali z nohy na nohu, tvářili se rozpačitě, sem tam si někdo odkašlal a nakonec všichni vypochodovali z místnosti. Mladý kapitán se zastavil ve dveřích. „Kdybyste ještě něco potřebovali…“

„Děkuji, není třeba.“ Důstojník vyšel a zavřel za sebou dveře. „Napijte se ještě trošku,“ naléhal Rhett. „Ne.“

„Vypijte to.“ Scarlett vypila další mohutný doušek, po těle se jí začalo rozlévat teplo a do roztřesených nohou se jí pomalu vracela síla. Odstrčila sklenici a pokusila se vstát, ale Rhett ji zadržel. „Nesahejte na mě! Odcházím.“

„Ještě ne. Počkejte chvilku. Mohla byste znovu omdlít.“

„Pusťte mě. Nenávidím vás.“

Při těch slovech se mu do obličeje vrátil chabý náznak úsměvu.

„Takhle vás poznávám. Určitě vám je už líp.“

Chvíli ležela uvolněně a pokoušela se přivolat na pomoc vztek, pokoušela se využít svou sílu. Ale byla příliš unavená. Příliš unavená, aby byla schopná nenávidět nebo si s čímkoli dělat starosti. Porážka tížila jejího ducha jako olovo. Vsadila všechno na jednu kartu a prohrála. Tohle znamenalo konec Tary i všech, kdo v ní žili. Dlouho ležela na zádech s očima zavřenýma, vnímala, jak Rhett vedle ní těžce dýchá, postupně ji zaplavoval žár z brandy a dodával jí falešnou sílu a teplo. Když otevřela oči a podívala se Rhettovi do tváře, znovu ji popadl vztek. Zamračila se, až se jí šikmá obočí spojila, Rhettovi se rázem v obličeji rozzářil starý známý úsměv.

„Už je vám doopravdy líp. Poznám to podle toho, jak jste se zakabonila.“

„Samozřejmě je mi dobře. Pane Butlere, jste odporný skunk, nejhorší, jakého jsem v životě viděla! Věděl jste, co vám řeknu, jakmile jsem otevřela ústa, taky jste věděl, že mi nedáte peníze, které potřebuju. A přesto jste mě nechal mluvit dál. Klidně jste mě mohl ušetřit…“

„Ušetřit vás, abyste mi nemusela říct všechno. Vždyť bych se nic nedozvěděl. Tady mám tak málo zábavy. Nevzpomínám si, že bych v životě slyšel něco příjemnějšího.“ Nečekaně se kousavě zasmál. Jakmile Scarlett zaslechla jeho smích, vyskočila a popadla klobouk.

Rhett ji zničehonic držel za ramena.

„Neodcházejte ještě. Už jste přišla k sobě a dokážete mluvit rozumně?“

„Pusťte mě!“

„Vidím, že je vám dobře. Zeptám se vás na něco. Byl jsem jediné želízko, které jste měla v ohni?“ Rhett sledoval sebemenší hnutí ve Scarlettině tváři a v očích se mu zračila dychtivost a znepokojení.

„Jak to myslíte?“

„Jestli jsem byl jediný muž, na kterého jste chtěla tuhle fintu zkoušet?“

„Je vám do toho něco?“

„Víc než tušíte. Máte v záloze ještě další muže? Řekněte!“

„Ne.“

„Zní to neuvěřitelně. Nedovedu si představit, že byste neměla po ruce dalších pět šest pánů. Určitě se najde někdo, kdo přijme vaši zajímavou nabídku. Jsem si tím natolik jist, že bych vám rád prospěl drobnou radou.“

„Nestojím o vaše rady.“

„Přesto vám jednu dám. Momentálně vám stejně mohu dát nejvýš radu. Poslechněte si ji, je to dobrá rada. Když se snažíte z muže něco vylákat, nesmíte to rovnou vybrebentit jako před chvílí mně. V každém případě se snažte být prohnanější a svůdnější. Přináší to lepší výsledky. Kdysi jste to uměla dokonale. Ale dneska, když jste mi nabídla svou – ehm – záruku na půjčené peníze, jako byste měla v očích dýky. Takové oči jsem viděl nad muškou soubojové pistole dvacet kroků od sebe a řeknu vám, není to příjemný pohled. V muži tím žádný oheň nerozdmýcháte. Takhle nemůžete zacházet s muži, moje milá. Zapomínáte na své staré dobré vychování.“

„Nepotřebuju, abyste mi radil, jak se mám chovat,“ ohradila se Scarlett a unaveně si nasadila klobouk. V duchu se divila, jak Rhett může tak bezstarostně žertovat, ačkoliv má oprátku na krku a vidí, v jak zoufalé situaci se ocitla ona. Vůbec si nevšimla, že ruce, vražené do kapes, má křečovitě sevřené v pěst, jako by se vztekal nad vlastní bezmocí.

„Nebuďte smutná,“ těšil ji, zatímco si uvazovala stužky klobouku. „Můžete přijít na mou popravu a pak se vám velice uleví. Vyrovnáte všechny staré účty, které u mě máte – i ten dnešní. Já na vás naopak nezapomenu v poslední vůli.“

„Děkuji vám, ale třeba vás nepověsí dost rychle a na zaplacení daní bude pozdě,“ prohlásila v náhlém záchvatu zlomyslnosti, která se vyrovnala jeho, a svá slova myslela vážně.









Kapitola 35

Když vyšla z budovy, pršelo a obloha byla šedá jako olovo. Vojáci se schovali do baráků na náměstí a ulice byly liduprázdné. Nebylo vidět jediný povoz a Scarlett si uvědomila, že se bude muset celou cestu domů trmácet pěšky.

Jak se namáhavě vlekla, vyprchal z ní žár z brandy. Třásla se zimou ve studeném větru a mrazivé kapky připomínající drobné jehličky ji ostře bodaly do obličeje. Tenká pelerína tetičky Pitty brzy nasákla deštěm a přilehla jí k tělu v nepříjemně mokrých záhybech. Scarlett věděla, že sametové šaty berou za své, stejně jako kohoutí péra na klobouku – ta byla schlíplá a umáčená, jako by jimi původní majitel vymetal po dešti dvůr v Taře. Cihly, jimiž byl chodník původně vydlážděn, byly rozlámané a na dlouhých úsecích úplně zmizely. V těchto místech sahalo bláto po kotníky, Scarlett v něm vázly střevíčky a občas se jí vyzouvaly. Pokaždé, když se shýbala a vytahovala uvězněné střevíčky, jí sklouzl do bláta i lem šatů. Loužím se ani nepokoušela vyhýbat, otupěle do nich šlapala a vlekla za sebou ztěžklé sukně. Cítila, jak ji na kotnících studí promočené spodničky a dlouhé kalhotky, ale bylo jí úplně jedno, že si zničí oblečení, od kterého si tolik slibovala. Byla prokřehlá, skleslá a zoufalá.

Jak se bude moci vrátit do Tary a podíval všem do očí poté, co se tak bezostyšně vytahovala? Jak jim dokáže říct, že všichni musí odejít – bůhvíkam? Jak by mohla všechno opustit, rudá pole, vysoké borovice, temnou půdu v močálu u řeky, tichý hřbitůvek, kde v chladivém stínu cedrů leží Ellen?

Trmácela se po kluzkém chodníku a přitom se užírala nenávistí k Rhettovi. Takový zákeřný lotr! V duchu mu přála, aby ho oběsili z důvodu, že ví všechno o jejím ponížení, se s ním už nikdy nechtěla setkat. Samozřejmě by jí mohl opatřit peníze, kdyby byl chtěl. Šibenice je pro něj málo! Zaplaťpánbůh, že ji nemůže vidět, jak jde v úplně promočených šatech, vlasy má rozcuchané a zuby jí drkotají zimou. Musí vypadat příšerně, Rhett by se jistě při pohledu na ni div nepotrhal smíchy.

Černoši, které míjela, se jí nestydatě pošklebovali, mezi sebou se smáli nahlas, když se kolem nich prodírala, v blátě jí klouzaly a pojížděly nohy, zastavovala se, těžce popadala dech a lovila vyzuté střevíčky. Jak se opovažují smát, tyhle černé opice? Jak se opovažují pošklebovat se jí, Scarlett O’Harové z Tary? Nejraději by je dala zbičovat do krve. Yankeeové jsou opravdu ďáblové, když je osvobodili, osvobodili a jim dovolili posmívat se bělochům!

Na Washingtonově ulici panovala stejně pochmurná nálada, jako vládla v jejím nitru. Nic tu nepřipomínalo ruch a radostného ducha Broskvoňové ulice. Kdysi tu stávalo mnoho elegantních domů, ale málokterý byl obnoven. Až příliš často se objevovaly deprimující očouzené základy a opuštěné zčernalé komíny, přezdívané „Shermanovy hlídky“. Zarostlé cestičky vedly ke zbytkům starých známých domů – k pěstěným trávníkům zarostlým uschlým plevelem, schůdkům pro nastupování do kočáru se jmény lidí, které dobře znala, sloupkům, které už nikdy nepoznají uzel přivázaných opratí. Studený vítr, déšť, bláto, holé stromy, ticho a liduprázdno. A Scarlett měla tak mokré nohy a čekala ji tak dlouhá cesta domů!

Uslyšela za sebou čvachtání kopyt v blátě a zašla až na vnitřní okraj chodníku, aby se vyhnula dalším stříkancům bláta hrozícím peleríně tetičky Pittypat. Po ulici se pomalu blížila bryčka tažená koněm a Scarlett se obrátila, rozhodnutá požádat o svezení za předpokladu, že bryčku řídí běloch. Když bryčka přijela až k ní, viděla pro déšť rozmazaně, přesto si všimla, že muž jedoucí s bryčkou vyhlédl přes okraj plachty sahající mu od stupátka až po bradu. Obličej jí připadal povědomý, a když vstoupila do jízdní dráhy, aby si ho lépe prohlédla, muž zaraženě zakašlal a pak se ozval známý hlas plný radosti i úžasu: „Slečna Scarlett! To přece není možné!“

„Ach, to je pan Kennedy!“ vykřikla Scarlett, dočvachtala se blátem až k bryčce a bez ohledu na další poničení peleríny se opřela o zablácené kolo. „V životě jsem nikoho nepotkala raději!“

Pan Kennedy zčervenal radostí, že s ním mluví tak upřímně, vyplivl na opačné straně bryčky šťávu ze žvýkacího tabáku a pružně seskočil na zem. Nadšeně jí potřásl rukou, nadzvedl plachtu a pomohl jí do bryčky.

„Slečno Scarlett, co děláte sama v takových končinách? Copak nevíte, že je to teď nebezpečné? A jste promoklá až na kůži. Tady máte, zabalte si nohy do houně.“

Když kolem ní poskakoval a div nekvokal jako stará slepice, Scarlett se s rozkoší oddala příjemnému pocitu, že o ni někdo pečuje. Bylo milé mít vedle sebe muže, který kvoká samou péčí a mírně ji peskuje, i když to byla jen taková stará panna v kalhotách jako Frank Kennedy. Po Rhettově hrubém zacházení jí to dělalo dvojnásob dobře. A – bože můj – bylo tak milé spatřit daleko od domova starou známou tvář člověka z rodného okresu! Frank byl slušně oblečený, jak stačila zaznamenat, i bryčku měl novou. Kůň se zdál mladý a vykrmený, Frank však vypadal na svůj věk staře, působil mnohem starším dojmem, než když pobýval o Vánocích se svými vojáky v Taře. Byl vyhublý, v obličeji voskově bledý, zažloutlé oči měl uslzené a propadlé hluboko do ochablých záhybů. Nazrzlou bradku měl ještě řidší než dřív; potřísněnou od šťávy ze žvýkacího tabáku a rozcuchanou, jako by se v ní neustále probíral prsty. Ale Frank sám působil šťastným a veselým dojmem, který ostře kontrastoval s vráskami způsobenými smutkem, trápením a únavou v obličejích lidí, kteří Scarlett ze všech stran obklopovali.

„Mám radost, že vás zase vidím,“ řekl Frank vřele. „Nevěděl jsem, že jste v Atlantě. Viděl jsem tetičku Pittypat minulý týden, ale neřekla mi, že máte v úmyslu přijet. A… é… ehm… a přijel s vámi z Tary ještě někdo?“Myslel

na Suellen, blázen stará.

„Ne,“ odpověděla Scarlett, zabalila se do teplé kočárové houně a pokoušela se ji přetáhnout i kolem krku. „Přijela jsem sama. Tetičce Pitty jsem příjezd neohlásila.“

Frank pobídl koně, ten zabral a opatrně vyrazil po kluzké ulici.

„V Taře se všem daří dobře?“

„Jistě, jakžtakž.“

Scarlett potřebovala vymyslet téma hovoru, ale mluvit bylo příliš těžké. V hlavě měla po utrpěné porážce prázdno a toužila jen natáhnout se, jak byla, zabalená do teplé houně, a říci sama sobě: „Teď nebudu myslet na Taru. Budu na ni myslet později, až to nebude tolik bolet.“ Kdyby se jí podařilo přimět Franka, aby se rozpovídal o něčem, co by mu vydrželo celou cestu až domů k tetičce, stačilo by, aby občas zamumlala nějaké to „vy jste ale chytrý“ nebo „to je přece krásné“.

„Pane Kennedy, žasnu, že se s vámi setkávám zrovna tady. Uznávám, bylo ode mě ošklivé zapomínat na staré přátele, ale nevěděla jsem, že jste v Atlantě. Někdo mi, myslím, říkal, že jste měl být v Mariettě.“

„V Mariettě dělám obchody, spoustu obchodů,“ odpověděl. „Copak vám slečna Suellen neřekla, že jsem se usadil v Atlantě? Neřekla vám, že jsem si tu otevřel obchod?“

Scarlett si matně pamatovala, že Suellen cosi žvatlala o Frankovi a jeho obchodě, ale o to, co říkala Suellen, se nikdy příliš nezajímala. Stačilo jí vědomí, že Frank žije a jednoho krásného dne ji zbaví povinnosti starat se o Suellen, která jí zůstala na krku.

„Ne, neřekla mi ani slovo,“ zalhala Scarlett. „Vy máte obchod? Vy ale musíte být chytrý!“

Frank se zatvářil trochu dotčeně, že Suellen nerozhlásila všem tu důležitou zprávu, ale pookřál Scarlettinou lichotkou.

„Ano, mám obchod a myslím, že docela slušný. Lidi říkají, že mám obchodování v krvi.“ Zasmál se potěšeně svým hihňavým, štěbetavým smíchem, který jí byl odjakživa protivný.

Starej nafoukanej blázen, ulevila si v duchu.

„Vždyť vám jde, na co sáhnete, pane Kennedy. Ale jak jste se, proboha, mohl pustit do obchodování? Když jsem vás viděla naposled předloni o Vánocích, neměl jste v kapse ani cent.“

Chraplavě si odkašlal, prohrábl si vousy a nasadil svůj bázlivý, nervózní úsměv.

„Víte, slečno Scarlett, to by bylo dlouhé vyprávění.“

Zaplaťpánbůh! oddechla si v duchu. Třeba mu řeč vydrží, dokud nedojedeme domů. Nahlas ho prosila: „Tak mi přece všechno vyprávějte!“

„Vzpomínáte si, jak jsme se při shánění proviantu zastavili v Taře? No, a krátce nato jsem byl odvelen do aktivní služby. Zásobovací oddíly už stejně nebyly k ničemu, slečno Scarlett, protože jsme pro armádu prakticky nic nesehnali, a já jsem byl přesvědčen, že místo bojeschopného muže je na frontě. Zkrátka, nějakou dobu jsem válčil s jízdou, ale pak jsem dostal kulku ze zadovky do ramene.“

Zatvářil se velice hrdě a Scarlett utrousila: „To je strašné!“

„No, nebylo to tak zlé, kulka proletěla jen svalem,“ reagoval shovívavým tónem Frank. „Poslali mě do špitálu až dolů na jih, a když jsem se jakžtakž uzdravoval, zažili jsme nájezd yankeeovských záškodníků. Jó, to byly tenkrát horký chvilky! Varování přišlo na poslední chvíli a každý, kdo se udržel na nohou, pomáhal dopravovat zásoby a nemocniční vybavení k železnici, aby všechno mohlo být evakuováno. S bídou jsme stihli naložit první vlak, když Yankeeové vtrhli na jednom konci do města, a my na druhém vyrazili co nejrychleji pryč. No, řeknu vám, byl to moc smutnej pohled, sedět ve vagoně na hromadě materiálu a dívat se, jak Yankeeové pálí zásoby, které jsme museli nechat na nádraží! Slečno Scarlett, zásoby se táhly v hromadách na osm set metrů podél trati, oni je všechny spálili! My jsme zachránili s bídou holé životy.“

„To muselo být strašné.“

„Ano, to je správné slovo. Strašné. Naši se tehdy zrovna vrátili do Atlanty, a tak tam poslali i náš vlak. Slečno Scarlett, bylo to krátce před koncem války – zkrátka, byla tam spousta porcelánového toalet ního nádobí, polních lůžek, matrací a dek, ke kterým se nikdo nehlásil. Oficiálně zřejmě patřily Yankeeům. Aspoň podle podmínek příměří, nebo snad ne?“

„Hm,“ přikývla duchem nepřítomná Scarlett. Mezitím se stačila trochu zahřát a začínala být ospalá.

„Pořád nevím, jestli jsem se zachoval správně,“ řekl Frank trochu nabroušeným tónem. „Ale já si řekl, že by ty věci Yankeeům nebyly k ničemu. Zřejmě by je spálili. Naši lidé za ně slušně zaplatili a já si říkal, že by ty věci stejně měly patřit Konfederaci nebo jejím občanům. Chápete, jak to myslím?“

„Hm.“

„Jsem rád, že se mnou souhlasíte, slečno Scarlett. Tak nějak to tížilo moje svědomí. Spousta lidí mi říkala: ‚Pusť všechno z hlavy, Franku,‘ ale mně to nejde. V životě bych se nedokázal podívat lidem zpříma do očí, kdybych měl pocit, že jsem se nezachoval správně. Myslíte, že jsem udělal správnou věc?“

„Samozřejmě,“ přitakala Scarlett a v duchu se ptala, o čem ten starý blázen vlastně mluví. Nějak ho trápí svědomí. Člověk, který dospěl do věku, v jakém byl Frank Kennedy, se měl naučit nedělat si hlavu s věcmi, na kterých nezáleží. Jenže Frank byl vždycky nervózní, ustaraný a staropanenský.

„Jsem rád, že mi dáváte za pravdu. Po kapitulaci jsem měl všehovšudy deset dolarů ve stříbře. Víte, co postihlo Jonesboro a můj tamější dům i obchod. Nevěděl jsem, kudy kam. Ale za těch deset dolarů jsem nechal znovu zastřešit jeden starý obchod na Five Points, dopravil jsem tam nemocniční materiál a začal prodávat. Každý potřeboval postele, matrace a porcelánové toaletní nádobí a já prodával lacino, jelikož jsem si říkal, že ty věci patří ostatním asi stejně jako mně. Utržil jsem přitom peníze, přikoupil další zboží a obchod slušně prosperuje. Myslím, že mi vynese slušné peníze, jestli se celková situace začne zlepšovat.“

Při slově „peníze“ se Scarlett ihned rozsvítilo v hlavě, a dokonale!

„Říkáte, že jste vydělal peníze?“

Pod dojmem jejího projeveného zájmu doslova rostl. Až na Suellen mu žádná žena nevěnovala víc než povinnou zdvořilou pozornost a Frankovi lichotilo, že mu na rtech visí taková bývalá vyhlášená krasavice jako Scarlett. Přitáhl koni opratě, aby nedojeli k cíli dřív, než dokončí vyprávění.

„Nejsem žádný milionář, slečno Scarlett, a ve srovnání s tím, co jsem míval, je můj nynější majetek skrovný. Ale letos jsem vydělal tisíc dolarů. Pět set ovšem padlo na nákup nového zboží, opravy krámu a nájem. Čistý zisk činil pět set dolarů, a jelikož celková situace se určitě začne zlepšovat, příští rok by mi obchod měl vynést čisté dva tisíce. Ty se mi budou taky hodit, protože, to víte, mám ještě další želízko v ohni.“

Jakmile se hovor stočil na peníze, ve Scarlett se probudil náhlý zájem. Ovála si oči vějířky hustých naježených řas a přisunula se trochu blíž k Frankovi.

„Co to znamená, pane Kennedy?“

Zasmál se a plácl koně opratěmi přes zadek.

„Asi vás řečmi o obchodování nudím, slečno Scarlett. Krásná žena jako vy se nepotřebuje zabývat obchodem.“

Blázen stará!

„Já vím, že jsem husa, ale obchod mě strašně zajímá! Prosím vás, vyprávějte mi o něm a vysvětlete mi věci, kterým nerozumím.“

„To druhé želízko v ohni je pila.“

„Cože?“

„Pila, kde se kmeny rozřezávají na prkna, a ta se pak hoblují. Ještě jsem ji nekoupil, ale udělám to. Jistý Johnson ji má někde za městem na Broskvoňové cestě a chce ji za každou cenu prodat. Potřebuje co nejdřív hotové peníze, proto je ochoten ji prodat, zůstat tam a vést ji pro mě za týdenní mzdu. Kolem města je málo pil a tahle je jedna z nich, slečno Scarlett. Většinu Yankeeové zničili. A tak každý, kdo vlastní pilu, zároveň vlastní zlatý důl, jelikož si dneska může diktovat cenu za stavební dříví. Yankeeové všude vypálili spoustu domů, lidi nemají kde bydlet a pouštějí se jako diví do stavby nových. Není ale dost dříví a taky se nedá sehnat dost rychle. Lidi se teď do Atlanty jen hrnou, usedlíci z venkova, kteří nemůžou hospodařit bez černochů, taky Yankeeové a přivandrovalci, kterými se to tu doslova hemží a kteří se pokoušejí ohlodat naše kosti ještě víc, než jsou. Říkám vám, z Atlanty bude brzy velkoměsto. Všichni budou potřebovat dříví na nové domy, proto tu pilu koupím, jakmile – prostě jakmile mi budou splaceny nějaké dluhy. Za rok bych si už neměl s penězi dělat takové starosti. Snad – snad chápete, proč tak zoufale chci vydělat peníze brzy, nebo ne?“

Frank se znovu začervenal a zakvokal jako slepice. Myslí na Suellen, ušklíbla se v duchu Scarlett.

Chvíli uvažovala, jestli by ho neměla požádat, aby jí půjčil tři sta dolarů, ale vzápětí ten nápad otráveně zavrhla. Frank by se ocitl v rozpacích, začal by koktat, vymlouvat se, ale nic by jí nepůjčil. Nadřel se tolik, jen aby si na jaře mohl vzít Suellen, a kdyby vydal požadovanou částku, svatba by se odložila na neurčito. I kdyby zkusila zahrát na jeho soucit a povinnost, jakou má vůči rodině své nastávající, a dostala z něj příslib půjčky, věděla, že by mu to Suellen nikdy nedovolila. Suellen si čím dál víc brala do hlavy, že se z ní stává stará panna, a nezastavila by se před žádnou překážkou, která by stála v cestě jejímu sňatku.

Co vlastně tenhle starý blázen vidí na té ubrečené, ufňukané holce, že se div nepřetrhne snahou poskytnout jí měkké hnízdečko? Suellen si nezaslouží milujícího manžela, ani zisk z obchodu a pily. Jakmile by přišla k troše peněz, začala by se nesnesitelně naparovat a v životě by ji nenapadlo přispět jediným centem na Taru. Kdepak Suellen! Říkala by si, zaplaťpánbůh, že jsem pryč, a bylo by jí úplně jedno, kdyby Taru prodali kvůli daním, nebo kdyby vyhořela do základů, hlavně aby ona měla hezké šaty a mohla si říkat „paní“.

Když Scarlett přemýšlela o sestřině zajištěné budoucnosti a porovnávala ji s nejistými zítřky, které čekaly ji i Taru, dostala vztek na nespravedlnost života. Rychle se vyklonila z bryčky a raději pozorovala blátivou ulici, aby si Frank náhodou nevšiml, jak se tváří. Scarlett brzy ztratí všechno, zatímco Sue… A vtom se zčistajasna pevně rozhodla.

Suellen nesmí dostat Franka s jeho obchodem a pilou!

Suellen by si to nezasloužila. Bude lépe, když všechno dostane sama. Scarlett si vzpomněla na Taru, vybavila si Jonase Wilkersona, nebezpečného jako chřestýš, jak stojí na úpatí předního schodiště, a pak se chytila posledního stébla plovoucího nad místem, kde ztroskotal celý její život. Rhett ji zklamal, ale bůh jí seslal Franka.

Ale dokáže ho získat? Scarlett zaťala pěsti a nepřítomně se dívala do deště. Dokážu ho přimět, aby zapomněl na Sue a požádal mě co nejdřív o ruku? Když jsem k tomu skoro dohnala Rhetta, s Frankem si přece poradím! Přejela Franka pohledem a víčka se jí zachvěla. Moc krásy nepobral, pomyslela si chladně, má velmi zkažené zuby, páchne mu z úst a je tak starý, že by mohl být mým otcem. Navíc je nervózní a bázlivý a chce se každému zavděčit, a to jsou u muže nejhorší vlastnosti, jaké znám. Na druhé straně je gentleman a asi bych s ním dokázala vycházet líp než s Rhettem. Rozhodně bych ho snáz zvládla. A stejně – žebráci nesmějí být vybíraví.

Že Frank byl Suellenin snoubenec, ji netrápilo. Po naprostém morálním zhroucení, v jehož důsledku odjela do Atlanty za Rhettem, jí svedení sestřina snoubence připadalo jako maličkost, s níž se momentálně nemůže zdržovat.

S přílivem nové naděje se napřímila a zapomněla, že ji zebou promočené nohy. Přimhouřenýma očima si měřila Franka tak upřeně, až ho trochu vyvedla z míry, a potom prudce sklopila oči, protože si vzpomněla na Rhettova slova: Takovéhle oči jsem viděl nad muškou soubojové pistole… V mužově hrudi tím žádný oheň nerozdmýcháte. „Co je s vámi, slečno Scarlett? Dala se do vás zimnice?“

„Ano,“ odpověděla bezbranně. „Vadilo by vám…“ Cudně se zarazila. „Vadilo by vám, kdybych si dala ruku do kapsy vašeho kabátu? Je taková zima a rukávník mám celý promáčený.“

„Ale – přece – samozřejmě že ne! A nemáte ani rukavice! Jéje, chovám se jako hulvát, klidně si okouním, tlachám, až se mi od pusy práší, a vy mi tu zatím div nezmrznete a potřebujete se spíš zahřát u krbu. Hni sebou, Sally! Mimochodem, slečno Scarlett, mluvil jsem pořád o sobě a nestačil jsem se ani zeptat, co vlastně děláte v takovém počasí v této čtvrti.“

„Byla jsem na yankeeovském velitelství,“ vyhrkla bez rozmyslu. Frank úžasem vytáhl světlé obočí. „Ale, slečno Scarlett! Vojáci… Vždyť…“ Panenkomarijá, matko boží, dej, ať mě napadne opravdu šikovná lež, modlila se o překot. Frank ji nesmí podezírat, že navštívila Rhetta. Považoval ho za nejhoršího padoucha, s nímž slušná žena nesmí beztrestně ani promluvit. „Šla jsem tam – šla jsem tam, abych se přesvědčila, jestli – jestli by některý důstojník nekoupil pro manželku něco z mých prací. Vyšívám totiž docela slušně.“ Frank dopadl oněmělý úžasem na opěradlo sedadla a bylo na něm znát, že se v něm sváří nevole se zmatkem. „Šla jste za Yankeei… Ale, slečno Scarlett! To byste neměla. Vždyť – vždyť… Ještě že o tom neví váš otec! Ještě že tetička Pittypat…“

„Jestli něco řeknete tetičce Pittypat, tak to nepřežiju!“ vykřikla v záchvatu nepředstírané úzkosti a rozplakala se. Slzy jí tekly snadno, protože se cítila tak prochladle a mizerně, ale výsledek byl znepokojující. Frank by nebyl zaraženější a bezradnější, ani kdyby se před ním začala zničehonic svlékat. Několikrát mlaskl jazykem o zuby a přitom si pro sebe mumlal „Jéje, jéje!“, ale zmohl se jenom na náznaky gest. Napadla ho odvážná myšlenka, že by si měl položit její hlavu na rameno a pohladit ji, ale v životě nic podobného ne udělal a ani nevěděl, jak na to. Scarlett O’Harová, ta pyšná krasavice, se mu rozplakala v bryčce! Scarlett O’Harová, nejhrdější z hrdých dívek, nabízí své vyšívání Yankeeům! Srdce se mu prudce svíralo.

Scarlett vzlykala dál, sem tam prohodila pár slov a z nich Frank vytušil, že v Taře není všechno, jak má být. Pan O’Hara pořád není „takový, jaký býval“, a pro tolik lidí nebývá dost jídla. Proto tedy přijela do Atlanty a pokusila se přivydělat trochu peněz pro sebe a pro synka. Frank znovu mlaskl jazykem o zuby, vtom ucítil, že má její hlavu na rameni. Ani nevěděl, jak se tam ocitla Sám se o to určitě nepřičinil, ale teď tam ležela a Scarlett se s pláčem tiskla k jeho hubené hrudi, což pro něj byl nový a vzrušující zážitek. Pohladil ji cudně po rameni, nejdřív bázlivě, ale když nenarazil na odpor, dodal si odvahy a pohladil ji. Taková bezmocná, roztomilá ženuška! Tak statečná a pošetilá zároveň, když se pokoušela vydělat si peníze vyšíváním! Ale začínat si s Yankeei – to bylo příliš!

„Tetičce Pittypat nic neřeknu, ale musíte mi slíbit, slečno Scarlett, že se nic podobného nebude opakovat. Když pomyslím, že dcera takového otce…“

Bezmocně k němu zvedla uplakané zelené oči.

„Pane Kennedy, musím něco udělat. Musím se postarat o synka, když teď nemáme nikoho, kdo by o nás pečoval.“

„Jste odvážná žena,“ prohlásil, „ale nedopustím, abyste musela dělat takovéhle věci. Vaše rodina by tu hanbu nepřežila.“

„Co mám podle vás dělat?“ Zvedla k němu uslzené oči, jako by věřila, že jí může poradit, a visela mu pohledem na rtech.

„Teď mě nic nenapadá, ale jistě něco vymyslím.“

„Ach, já vám věřím! Jste tak chytrý – Franku.“

Scarlett ho v životě neoslovila křestním jménem, takže byl příjemně šokován a překvapen. Chudinka je zřejmě tak vyděšená, že neví, co říká. Zaplavila ho vlna něhy a pociťoval intenzivní potřebu ji chránit. Kdyby mohl něco udělat pro sestru Suellen O’Harové, určitě to udělá. Vytáhl červený kostkovaný kapesník, podal jej Scarlett, ta si otřela oči a začala se roztomile usmívat. „Jsem hloupá husa,“ omlouvala se. „Odpusťte mi, prosím.“

„Nejste žádná hloupá husa. Jste naopak odvážná žena a pokoušíte se nést velmi těžké břemeno. Obávám se, že tetička Pittypat vám moc nepomůže. Slyšel jsem, že přišla o většinu majetku, pan Henry Hamilton na tom sám není dvakrát dobře. Škoda že nemám dům, abych vám mohl nabídnout přístřeší. Ale, slečno Scarlett, pamatujte si, až budeme se slečnou Suellen svoji, pod naší střechou se vždycky najde místečko pro vás i Wadea Hamptona.“ Teď, nebo nikdy! Všichni svatí i s anděly při ní určitě stojí, když jí nabízejí příležitost přímo od pánaboha. Podařilo se jí zatvářit znepokojeně a rozpačitě, otevřela ústa, jako by chtěla promluvit, ale pak je zase s mlasknutím zavřela. „Netvařte se, jako byste netušila, že se letos na jaře stanu vaším švagrem,“ nutil se do veselého tónu. Když uviděl, že se jí oči zalily slzami, zeptal se vyděšeně: „Co se stalo? Snad slečna Suellen není nemocná?“

„To ne. Ne!“

„Ale něco není v pořádku. Musíte mi to říct.“

„To já nemůžu! Nevěděla jsem! Myslela jsem, že vám psala… Ach, to je hrozné!“

„Slečno Scarlett, co se stalo?“

„Ach, Franku, nechtěla jsem před vámi nic tajit, myslela jsem, že to víte… Že vám napsala…“

„Co mi měla napsat?“ Frank se celý třásl. „Provést takovou věc tak hodnému člověku, jako jste vy!“

„Co udělala?“

„Copak vám to nenapsala? Asi se styděla přiznat. A měla proč! Proč musím mít tak hroznou sestru!“ Frank se nezmohl na další otázku. Upřeně na ni zíral, popelavý v obličeji, s opratěmi v bezmocných rukou.

„Příští měsíc si vezme Tonyho Fontainea. Je mi to strašně líto, Franku. Ještě víc je mi líto, že vám to musím říkat zrovna já. Prostě ji přestalo bavit čekat a dostala strach, že zůstane na ocet.“ Když Frank pomáhal Scarlett vystoupit z bryčky, chůva stála na verandě před vchodem. Bylo vidět, že je tam už dost dlouho, šátek na hlavě měla promočený a starý šál se jí lepil na tělo v místech zvlhlých kapkami deště. Vrásčitý černý obličej hrál všemi odstíny hněvu a neblahých předtuch a ret měla ohrnutý výš, než u ní kdy Scarlett viděla. Chůva se podívala rychle po Frankovi, ale když ho poznala, změnila výraz v obličeji – náhle se v něm začala zračit radost, zmatek a cosi vzdáleně připomínajícího pocit provinilosti. Dokolébala se k Frankovi, radostně ho uvítala, a když jí potřásl rukou, usmála se na něj a udělala pukrle.

„Sem moc ráda, dyž vidim starý známý tváře,“ libovala si. „Jak se vám vede, pane Frank? Jéje, vám to ale sluší! A dybysem věděla, že slečna Scarlett vodjela s váma, tak bysem si nedělala takovou starost. Aspoň bysem věděla, že je v dobrejch rukouch. Sotva sme přijely a vona si zmizí. Třásla sem se vo ní strachy jako kvočna vo kuře, poniváč sem si myslela, že běhá po městě sama, zrovínka dyž sou ulice plný těch póvl svobodnejch negrů. Jak to že ste mi nic neřekla a jen tak si vodešla z domu, zlatíčko? A eště ste si uhnala nastuzení!“Scarlett

spiklenecky mrkla na Franka a ten se, navzdory zoufalství nad špatnými zprávami, které před chvilkou vyslechl, usmál, pochopil, že Scarlett si přeje mlčet a udělala si z něj důvěrníka, což ho těšilo.„Běž

nahoru, chůvo, a sežeň mi nějaké suché šatstvo,“ nařídila Scarlett. „Taky si dám trochu horkého čaje.“

„Božínku, ty nový šaty sou ouplně zničený,“ bručela si pro sebe chůva. „To zasejc bude, než je usušim a vykartáčuju, aby v nich dneska večír mohla jít na svatbu.“

Chůva vešla do domu, Scarlett se sklonila skoro až k Frankovi a zašeptala: „Přijďte dnes večer určitě na večeři. Jsme tu tak samy. Potom pojedeme na svatbu. Budete nám dělat doprovod! A tetičce Pitty, prosím vás, neříkejte nic o – Suellen. Byla by z toho celá pryč a bylo by mi jí líto, kdyby se musela dozvědět, že moje sestra…“

„Nebojte se! Neřeknu ani slovo!“ ujistil ji překotně Frank a už při pouhém pomyšlení na něco podobného sebou zděšeně trhl.

„Byl jste na mě dnes tak milý a tolik jste mi pomohl. Cítím, že se mi vrátila odvaha.“ Scarlett mu na rozloučenou stiskla ruku a obdařila ho svým nejoslnivějším úsměvem.

Chůva, která čekala hned za dveřmi, si Scarlett změřila s nevyzpytatelným výrazem, supěla za ní po schodech až do ložnice. Mlčky svlékla Scarlett z promoklých šatů, rozvěsila je po židlích a uložila svou svěřenkyni do postele. Když přinesla šálek horkého čaje a ohřátou cihlu zabalenou do flanelu, podívala se po Scarlett a pravila hlasem, jehož tón měl za celý život nejblíž k omluvě: „Jak to že ste, moje ovečko, nesvěřila svý starý chůvě, co máte za lubem? Aspoň bych se nemusela vláčet takovou dálku až do Atlanty. Na todle trmácení sem už moc stará a tlustá.“

„Jak to myslíš?“

„Zlatíčko, mě nedoběhnete. Znám vás jako svý boty. Dyť sem zrovna viděla, jak se tvářil pan Frank a jak vy, vás mám přeci přečtenou jako pastor bibli. Taky sem slyšela, co ste mu šeptala vo slečně Suellen. A dybych tušila, že pasete po panu Frankovi, zůstala bysem doma, kam patřim.“

„Dobrá,“ prohlásila stručně Scarlett, zavrtěla sebou pod přikrývkami a uvědomila si, že nemá cenu pokoušet se svést chůvu ze zachycené stopy, „koho jsi tedy myslela?“

„Nic sem nevěděla, holčičko, ale včera se mi nelíbilo, jak se tváříte. Vzpomněla sem si, kerak slečna Pittypat psala slečně Melly, že ten lump Butler má spousty peněz, a já nikdy nezapomenu, co se jednou dovim. Ale pan Frank je gentleman, i dyž neni tak hezkej.“

Scarlett si ji ostře změřila, chůva jí upřeně hleděla do očí s výrazem klidné vševědoucnosti.

„Co s tím chceš dělat? Vyžvaníš všechno Suellen?“

„Budu vám pomáhat, abyste se líbila panu Frankovi, jak jen budu moct,“ odpověděla chůva a zasunula Scarlett okraje přikrývky pod šíji.Zatímco

chůva přecházela po pokoji, Scarlett chvíli ležela bez hnutí a pomalu se jí zmocňovala úleva, že nemusí o ničem mluvit. Nebylo třeba odpovídat na otázky, nebylo třeba bránit se výčitkám. Chůva pochopila a mlčela. V chůvě Scarlett našla člověka s ještě nesmlouvavějším smyslem pro realitu, než byla sama. Když jejímu miláčkovi hrozilo nebezpečí, moudré staré oči viděly hluboko, viděly jasně s přímostí divocha a dítěte a nedaly se odradit ohledy na svědomí. Scarlett byla přece chůvino dítě, a i když patřilo jiné matce, chůva byla vždy ochotna pomoci, aby její holčička dostala, co chtěla. Práva Suellen a Franka Kennedyho nebrala vůbec v úvahu, snad jen proto, aby se mohla v duchu zlověstně ušklíbnout. Scarlett měla momentálně potíže a snažila se jim ze všech sil čelit, a Scarlett přece byla dcera slečny Ellen. Chůva jí bez sebemenšího zaváhání přispěchala na pomoc.Scarlett

vnímala, že se jí mlčky dostalo podpory, a jak ji postupně zahřívala cihla v nohách postele, naděje, blikající při jízdě domů z posledních sil, se rozhořela plamenem. Rozlila se jí po těle, rozbušila jí srdce, až začalo v prudkých stazích pumpovat krev do žil. Vracela se jí síla i bezstarostné nadšení, až se jí chtělo smát nahlas. Ještě jsem neprohrála, jásala v duchu.

„Podej mi zrcadlo, chůvo,“ nařídila.

„Nevytahujte ramena zpod deky,“ okřikla ji chůva a s úsměvem na tuhých rtech jí podala zrcadlo s rukojetí.

Scarlett se na sebe podívala.

„Jsem bledá jako stěna,“ řekla, „vlasy mám rozcuchané jako vrabčí hnízdo.“

„Nevypadáte tak vyzývavě, jak byste mohla.“

„Hm… Prší moc?“

„Víte dobře, že leje.“

„Nedá se nic dělat, budeš mi muset skočit do města.“

„V tomdlectom slejváku? Ani za nic!“

„Buď půjdeš ty, nebo si tam dojdu sama.“

„Copak to nemůže počkat? Podle mě by to dneska mohlo stačit.“

„Chci,“ řekla Scarlett a pečlivě se prohlížela v zrcadle, „lahvičku kolínské. Umyješ mi vlasy a natřeš mi je kolínskou. A taky mi koupíš pomádu z kdoulových semínek, aby mi líp držely.“

„V tomdlenctom počasí vám žádný vlasy mejt nebudu a taky si je nebudete natírat kolínskou, jako byste byla ňáká sprostá děvka. Jen přes moji mrtvolu.“

„Ale budu! Podívej se do mé kabelky, vem z ní zlatý pětidolar a běž do města. A… když už budeš ve městě, chůvo, mohla bys mi taky koupit… kelímek růže.“

„A co to má bejt?“ zeptala se podezíravě chůva. Scarlett čelila jejímu pohledu s chladem, který zdaleka nepociťovala. Nikdy neodhadla, kam až může ve svých požadavcích na chůvu zajít. „Nelam si tím hlavu. Jen si o to řekni.“

„Nekoupím nic, co neznám.“

„Je to šminka, když to musíš vědět! Šminka na obličej. Nestůj mi tady a nenafukuj se jako ropucha. Běž už.“

„Šminka!“ vykřikla chůva. „Šminka na vobličej! Škoda že vás nemůžu přetáhnout bičem, zasloužila byste. Takovej škandál sem eště nezažila! Vám snad přeskočilo! Slečna Ellen se určitě vobrací v hrobě! Malovat si vobličej jako ňáká…“

„Víš dobře, že babička Robillardová se malovala a…“

„Sim, ano, a nosila jen jednu spodničku a eště si jí namáčela, aby se na ní lepila a bylo vidět, jaký má nohy, ale to eště neznamená, že se takle budete předvádět vy! Dyž byla stará slečna mladá, tak bejvaly takový škandální časy, jenže doba se změnila a…“

„Proboha tě prosím!“ vykřikla Scarlett, které došla trpělivost, a odhodila přikrývky. „Jestli chceš, můžeš se rovnou vrátit zpátky do Tary!“

„Dyž nebudu chtít, tak mě nemůžete poslat zpátky do Tary. Sem přeci svobodná,“ bránila se chůva navztekaně. „Ale já zůstanu rači tady. Okamžitě si zasejc lehněte. Chcete zrovna teď chytit zápal plic? Položte ty spodničky! Položte je, zlatíčko! Tak, slečno Scarlett, v tomdlectom počasí nikam nepudete. Panebože! Dyť vy vypadáte zrovna jako váš tatínek! Zpátky do postele… žádnou šminku na líčení vám nemůžu kupovat! Umřela bysem hanbou – dyť by každej věděl, že je to pro mojí holčičku! Slečno Scarlett, dyť ste tak roztomilá a hezká a žádný malování nemáte zapotřebí. Zlatíčko, takový věci přeci používaj jen nemravný ženský a nikdo jinej.“

„Jenže přitom mají úspěchy, nebo snad ne?“

„Ježíšikriste, slyšíš ji! Ovečko moje, neříkejte takovýdle strašný věci! Položte ty mokrý punčochy. Nemůžu dopustit, abyste si tu věc kupovala sama. Slečna Ellen by mě chodila strašit po nocích. Lehněte si. Dojdu vám tam. Třeba najdu krám, kde nás neznaj.“ Toho večera u paní Elsingové, když byla Fanny jaksepatří oddána a starý Levi začal s muzikanty ladit, aby zahrál k tanci, rozhlédla se Scarlett kolem sebe s pocitem uspokojení. Vzrušovalo ji, že může znovu být přítomna na opravdové společenské události. Těšilo ji i vřelé přijetí, jehož se jí dostalo. Když vešla do domu zavěšena do Franka, všichni se k ní sbíhali a vítali ji s výkřiky radosti, líbali ji, podávali jí ruku a ujišťovali ji, že se jim po ní strašně stýskalo a že se nesmí vracet do Tary. Muži zřejmě galantně zapomínali, že se jim kdysi pokoušela lámat srdce, a dívky jako by nevěděly, že udělala, co mohla, aby jim odlákala nápadníky. Dokonce i paní Merriwetherová, paní Whitingová, paní Meadeová a další vdovy, které se k ní ke konci války chovaly tak odměřeně, zapomněly na její nevázané chování i na vlastní výhrady k němu a připomínaly si jen to, že trpěla se všemi při společné porážce, že je Pittyina neteř a vdova po Charlesovi. Líbaly ji a s očima zalitýma slzami ohleduplně hovořily o matčině smrti, zevrubně se vyptávaly, jak se daří otci a sestrám. Nikdo se neopomněl zeptat na Melanii a v Ashleyho a všichni chtěli vědět, proč také nepřijeli do Atlanty.

Scarlett si navzdory radosti z připadala – i když se to snažila nedávat najevo – trochu nesvá, nesvá kvůli dojmu, jakým působily její sametové šaty. Měla je po kolena mokré a dole umazané, přestože chůva s kuchařkou dělaly, co mohly, s kotlíkem vařící vody a čistým kartáčem, a přestože s nimi mávaly jako šílené před ohněm v krbu. Scarlett se bála, že někdo postřehne, v jak uváleném stavu jsou, a navíc si uvědomila, že jsou to jediné slušné šaty, jaké vlastní. Trochu ji povzbudilo, když si všimla, že spousta šatů, v nichž přišly jiné dámy, vypadá ještě mnohem hůř. Byly velmi staré a bylo na nich vidět, že jsou pečlivě pospravované a nažehlené, aby působily lepším dojmem. Její šaty byly alespoň z jednoho kusu a nové, i když promočené – až na Fannyiny svatební šaty z bílého saténu, to ve skutečnosti byly jediné nové šaty v celé společnosti.

Když si Scarlett vybavila, co jí tetička Pitty prozradila o stavu financí u Elsingových, musela se v duchu ptát, kde vlastně vzali peníze na saténovou róbu a také na pohoštění, výzdobu a hudbu. Muselo to všechno stát pěkné peníze. Buď si vypůjčili, anebo celé elsingovské příbuzenstvo přispělo, aby Fanny mohla mít takhle nákladnou svatbu. Taková svatba v tak těžkých dobách připadala Scarlett jako mrhání srovnatelné s náhrobky mladých Tarletonů a přijímala ji se stejnou podrážděností a se stejným nepochopením, jaké pociťovala, když tenkrát stála na hřbitůvku Tarletonových. Časy, kdy bylo možné rozhazovat peníze bez rozmyslu, jednou provždy minuly. Proč tihle lidé za každou cenu trvají na gestech ze starých časů, když staré časy zašly?

Scarlett ze sebe setřásla chvilkový nepříjemný pocit. Nebyly to její peníze a nechtěla si kazit kouzlo večera tím, že by se vztekala kvůli hlouposti druhých.

Zjistila, že se docela dobře zná se ženichem, Tommym Wellburnem ze Sparty, jehož ošetřovala v roce 1863, kdy byl zraněn do ramene. Tehdy to byl mladý a elegantní dlouhán měřící přes sto osmdesát centimetrů, který zanechal studia medicíny, aby se mohl dát k jezdectvu. Teď vypadal jako drobný stařeček, protože byl po zranění v boku celý shrbený. Chůze mu dělala značné potíže, a jak konstatovala tetička Pitty, kymácel se velice vulgárně ze strany na stranu. Ale zřejmě si vůbec neuvědomoval, jak vypadá, nebo si toho vůbec nevšímal, a choval se jako člověk, který od nikoho nečeká žádné milosti. Vzdal se naděje, že by mohl pokračovat ve studiu medicíny, a stal se stavitelem zaměstnávajícím partu Irů, kteří ve městě stavěli nový hotel. Scarlett vrtalo v hlavě, jak dokázal při svém stavu zvládat tak náročné zaměstnání, ale raději se na nic neptala, jelikož si s jízlivým ušklíbnutím vybavila, že když je to nutné, je člověk schopen skoro všeho.

Tommy, Hugh Elsing a René Picard, připomínající opičku, stáli v kroužku a hovořili s ní, zatímco služebnictvo odsouvalo křesla a ostatní nábytek ke stěnám, aby se uvolnilo místo pro tanec. Hugh se od posledního setkání se Scarlett v roce 1862 vůbec nezměnil. Pořád to byl ten hubený citlivý chlapec se stejnou kadeří světlých blonďatých vlasů padající mu do čela a se stejně jemnýma rukama, které vypadaly, že se k ničemu nehodí, a které si tak dobře pamatovala. Zato René se změnil od dovolenky, během níž si vzal Maybelle Merriwetherovou. V černých očích měl pořád galskou jiskru a kreol skou touhu vychutnávat život, ale přestože se lehkomyslně smál, z obličeje mu čišelo cosi tvrdého – cosi, co tam na počátku války nebývalo. Povýšeně elegantní dojem, který z něj vyzařoval v nápadné zuávské uniformě, zcela zmizel.

„Tvařičký jak rružé, očí jako smaragdý!“ lichotil Scarlett, políbil jí ruku a vzdal hold růži, jíž si nalíčila líce. „Požád stejněěě ezká, jako když sem vás uviděěěl prrvněěě na bazarů. Vzpominaté sí? Nigdý nezapomenů, jak ste mi odilá snubní prrstýnek do košikůůů. Ólalá, tomů žikám odvaá! Ale nigdý bych nežék, že si na dalšííí prrstýnék počkaté tak dlouó!“

V očích mu lišácky zajiskřilo a šťouchl Hugha loktem do žeber.

„A mě zas nikdy nenapadlo, že byste mohl rozvážet koláče na voze, pane René Picarde,“ oplatila mu Scarlett. Ale Picard, místo, aby se styděl, že mu bez obalu vmetla do tváře ponižující zaměstnání, se rozřehtal na celé kolo a praštil Hugha do zad.

„Touché!“ vykřikl. „Belle-mère, madam Merriwetherová, mě nutí dělát tó, prrvní prrací, kterrou dělám v životěěě, já, René Picard, kterrý jsem měl chovát ušlechtilééé koněěě a rrááát na ouslé! A teď rrozvážím vozém kolačé, a libíí se mí tó! Madame belle-mère donutí mužé ke všemů. Měla být ženerrál, a vyrralí jsme valků, co žikáš, Tommý?“No

teda! pomyslela si Scarlett. Líbí se mu rozvážet koláče, když jeho rodina vlastnila deset mil z pobřeží Mississippi, a ještě obrovský dům v New Orleansu!

„Kdybychom měli v armádě naše tchyně, porazili jsme Yankee za týden,“ prohlásil Tommy a přitom zabloudil pohledem k drobné, nezkrotné postavě právě vyženěné tchyně. „A že jsme vydrželi bojovat tak dlouho, je taky jen zásluhou žen stojících za námi,

které nikdy by se samy nevzdaly.“

„Které se samy nevzdají,“ doplnil ho Hugh s hrdým, ale přece jen trochu nakyslým úsměvem. „Dnes večer tu nemáme ani jednu dámu, která by se vzdala, bez ohledu na to, co provedli její mužští příbuzní u Appomattoxu. Všechno na ně doléhá mnohem hůř než na nás. My jsme si to odnesli aspoň v boji, muž proti muži.“

„A naše ženy v nenávisti,“ dokončil za něj myšlenku Tommy. „Co vy na to, Scarlett? Dámy trpí mnohem víc tím, jak skončili muži z jejich rodin, než my sami. Hugh se měl stát soudcem, René měl koncertovat na houslích před korunovanými hlavami celé Evropy…“ Tommy se uhnul, protože René se po něm rozehnal pěstí. „A ze mě měl být lékař, ale teď…“

„Dejté nám čás!“ vykřikl René. „Já se stanů koláčovým prrinceém Jihů! A náš milý Hugh králům dživí a vy, můj Tommý, budeté mít irrské otrroký místo čerrných. Taková legrační změná! A co to udělalo s vamí, slečnó Scarrlétt, a có se slečnoů Mellý? Dojité krravů a sklizité bavlnů?“

„To tedy ne!“ odpověděla Scarlett chladně, protože nechápala, jak René může tak klidně přijímat své strádání a ještě si z něj dělat legraci. „To dělají naši černoši.“

„Slečná Mellý, ják jsém slyšél, žiká svemů synačkoví ‚Beauregard‘. Vyžiďté jí, že já, René, tó schvalují a tvrrdím, žé krromě ‚Ježíš‘ není ezčííí jmenó.“

René se usmíval, ale přesto mu oči zářily pýchou, když vyslovil jméno oslňujícího lousianského hrdiny.

„Ale taky máme Roberta Edwarda Leea,“ konstatoval Tommy. „Nechci nijak snižovat zásluhy starého Beaua, ale můj prvorozený syn se bude jmenovat ‚Bob Lee Wellburn‘.“

René se zasmál a pokrčil rameny.

„Žeknů vám vtip, ale je tó vlastněěě skutečná pžihodá. Aspoň pochopité, co sí krreolové myslí o našem statečném Beauregardoví a o vašém ženeraloví Lee. Blizkó New Orleansů se ve vlaků setká muž z Virginié, sloužicí pod ženerralém Lee, s jedním krreolém z Beauregardový arrmadý. A tén muž z Virrginié požád mluví a mluví, jak ženerál Lee udělál tó nebó ono. A ten krreól se tvažíl zdvožilé a mrračíl sé, jakó že sí nemužé vzpomenůt, a pák sé usmál a žek: ‚Ženerál Lee! Ah, oui! Už vím! Ženerál Lee! To jé tén, ó kterém ženerál Beauregard mluví tak ezký!‘“

Scarlett se ze slušnosti chtěla smát s ostatními, ale nechápala, v čem má být vtip toho vyprávění, kromě skutečnosti, že kreolové jsou stejně zabednění jako lidé ze Savannah a z Charlestonu. Navíc byla odjakživa přesvědčena, že Ashleyho syn se měl jmenovat stejně jako otec .

Starý

Tucker Muzikanti skončili nezbytné předběžné ladění a preludování, spustili naplno píseň a Tommy se obrátil ke Scarlett.

„Zatančíte si, Scarlett? Já vás nesmím provést, ale Hugh nebo René…“

„Ne, děkuji. Ještě držím smutek po matce,“ omlouvala se Scarlett spěšně. „Zůstanu sedět.“

Vyhledala pohledem Franka Kennedyho stojícího po boku paní Elsingové a kývnutím ho přivolala.

„Budu sedět v tamhletom výklenku a jestli mi přinesete nějaké občerstvení, budeme si moct pěkně popovídat,“ řekla Frankovi, když ostatní tři muži odešli.

Když odběhl pro sklenici vína a kousek dortu tenounký jako papír, Scarlett se posadila ve výklenku na konci salonu a pečlivě si urovnala sukně, aby zakryla alespoň nejhorší skvrny. Ponižující vzpomínky na všechno, co ráno zažila s Rhettem, jí z hlavy zaplašilo vzrušení, že znovu vidí tolik lidí a slyší hudbu. Na Rhettovo chování a vlastní hanbu bude myslet až zítra a bude se znovu svíjet vzteky. Zítra se také bude sama sebe ptát, jestli udělala dojem na Frankovo poraněné a zmatené srdce. Ale dnes večer ne. Dnes večer ožila až do konečků prstů, všechny smysly rozdychtěné nadějí a oči rozjásané štěstím.Rozhlížela

se z výklenku po velikém salonu, pozorovala tanečníky a vzpomínala, jak tahle místnost bývala krásná za války, když přijela poprvé do Atlanty. Parkety z tvrdého dřeva se tehdy leskly jako sklo, lustr visící nad hlavami přítomných zachycoval stovkami skleněných hranolků všechny paprsky desítek svící, které na něm planuly, a vrhal jejich odraz po celém salonu jako třpyt diamantů, plamenů a safírů. Staré portréty na stěnách vypadaly důstojně a přívětivě a zemřelí předkové z nich hleděli na hosty s výrazem vyzrálé pohostinnosti. Pohovky z růžového dřeva byly měkké a lákaly k usednutí a jedna z nich, ta největší, stála na čestném místě právě ve výklenku, kde teď seděla Scarlett. Scarlett na ní s oblibou sedávala při nejrůznějších společenských událostech. Z tohoto místa se otvíral příjemný výhled na celý salon i na jídelnu za ním, na oválný mahagonový stůl pro dvacet osob s dvaceti židlemi na štíhlých nožkách, které stály skromně u stěn, na masivní příborník a bufet prohýbající se pod těžkým stříbrným nádobím, sedmiramennými svícny, poháry, konvičkami, džbánky a lesknoucími se křehkými skleničkami. Během prvních válečných let Scarlett na té pohovce často sedávala, pokaždé s nějakým šviháckým důstojníkem, poslouchala housle, violu, akordeon a bendžo a vnímala vzrušující šum tance, linoucího se zpod nohou klouzajících po navoskované a vyleštěné podlaze.

Teď ale svícen zůstával temný. Byl ohnutý k jedné straně a většina skleněných ozdob byla rozbitá, jako by si je yankeeovští vetřelci právě pro jejich krásu vybrali za cíl svých bot. Místnost osvěcovala petrolejová lampa spolu s několika svícemi a nejvíc světla vydával praskající oheň v širokém krbu. Míhající se světlo plamenů prozrazovalo, že stará zašlá podlaha byla nenapravitelně poškrábána a naštípána. Tmavší čtverce na tapetách napovídaly, že tam visívaly rodinné portréty, a široké praskliny v omítce připomínaly den, kdy za obléhání explodoval na domě dělostřelecký granát a utrhl kus střechy a poschodí. Starý těžký stůl z mahagonu, na němž stál dort s konvičkami, stále ještě trůnil v jídelně působící jinak prázdným dojmem, ale byl celý poškrábaný a na polámaných nohách bylo vidět, že je někdo neobratně opravoval. Příborník, stříbro a židle se štíhlými nožičkami byly pryč. Tlumeně zlaté damaškové drapérie zakrývající kdysi francouzská klenutá okna v zadní části salonu zmizely; na oknech zůstaly viset pouze zbytky krajkových záclon, sice čistých, ale evidentně spravovaných.

Na místě zakulacené pohovky, již mívala tolik ráda, teď stála tvrdá lavice, která neoplývala pohodlím. Scarlett se na ní snažila sedět co nejpůvabněji a litovala, že nemá sukně v takovém stavu, aby mohla tancovat. Bylo by moc příjemné zase si zatančit. Ale v tomto vzdáleném výklenku toho samozřejmě u Franka dosáhne víc než v závratném reji tanečního kola, tady bude moci okouzleně poslouchat jeho vyprávění a povzbuzovat ho k ještě větším záchvatům bláznivé pošetilosti.

Ale hudba byla beze sporu podmanivá. Scarlettin střevíček si roztouženě podupával do rytmu s rozpláclým plochým chodidlem starého Leviho, který divoce drnkal na vřeštící bendžo a vyvolával jednotlivé figury kola. Podrážky svištěly, škrábaly a podupávaly, zatímco dvojí řady tanečníků se k sobě přibližovaly a zas se vzdalovaly, vířily dokola a spojovaly si ruce do lomených oblouků.

Starý Tucker, ten se zpil…

(A teď zhoupnout!)

Spad do ohně a uhlík vyhodil!

(sem, tam, dámy!)

Po otupujících a vyčerpávajících měsících v Taře bylo příjemné zase slyšet hudbu a šum tance, vidět známé, přátelsky naladěné tváře, rozesmáté v chabém osvětlení, slyšet staré známé vtipy a výroky, pozorovat škádlení, shlukování a koketování. Připadalo jí to, jako by kolem ní ožívali mrtví. Skoro to vypadalo, jako by se vracely jásavé dny, které Scarlett prožívala před pěti lety. Kdyby mohla zavřít oči a nevidět přešívané šaty, spravované boty a zflikované střevíčky, kdyby si v duchu nevybavovala chlapce, kteří v kole chyběli, mohla by si skoro myslet, že se nic nezměnilo. Ale jak se dívala a pozorovala staré pány nakupené v jídelně kolem džbánu, matrony rozsazené podél stěn a hovořící s prázdnýma rukama bez vějířů i pohupující se, poskakující mladé tanečníky, zčistajasna si s chladnou hrůzou uvědomila, že se všechno změnilo tak podstatně, jako kdyby všechny tyto známé postavy byly ve skutečnosti duchové nebožtíků.

Všichni vypadali stejně, ale přesto byli jiní. Čím to? Bylo to jen tím, že všichni byli o pět let starší? Ne, šlo o víc než o pouhé plynutí času. Něco zmizelo z nich i z jejich světa. Před pěti lety byli dokonale zahaleni do pocitu bezpečí a ten plášť na nich ulpíval tak lehounce, že jej ani nevnímali. V teplíčku pod ním vzkvétali. Teď zmizel a s ním i starý napínavý pocit, že za nejbližším rohem čeká cosi příjemného a vzrušujícího, starý lesk a elegance vyzařující z jejich způsobu života.

Scarlett si uvědomovala, že se také změnila, ale jinak než tihle, a to ji mátlo. Seděla a pozorovala ostatní a připadala si mezi nimi cizí, cizí a osamělá, jako by přicházela z jiného světa, mluvila jazykem, kterému oni nerozumějí, a sama nerozumí jejich. Potom si uvědomila, že je to tentýž pocit, jaký mívá vedle Ashleyho. S ním a s lidmi jako on – a ti tvořili v jejím světě většinu – si připadala vyřazena z čehosi, čemu nerozuměla.

Obličeje všech známých se změnily jen nepatrně a jejich vystupování se nezměnilo vůbec, ale přesto se jí zdálo, že tyto dvě věci byly tím jediným, co zbývalo z jejích starých přátel. Pořád z nich vyzařovala důstojnost nepodléhající času, odvěká galantnost, a bude z nich vyzařovat až do smrti, ale až do hrobu si v sobě ponesou nehynoucí zatrpklost, zatrpklost, jež se nedá vyjádřit slovy. Všichni byli příjemní, prudcí, unavení lidé, kteří byli poraženi, ale nechtěli slyšet o porážce, zlomení, ale stojící zarytě zpříma. Byli rozdrcení a bezmocní jako lidé žijící na dobytém území. Zírali na stát, který milovali, a viděli, jak jej deptají nepřátelé, darebáci se v něm vysmívají právu, bývalí otroci se stávají hrozbou, muži jsou zbavováni volebního práva a ženy se stávají terčem posměchu a urážek. A všichni vzpomínali na hroby.

V jejich starém světě se změnilo všechno kromě starých forem. Staré zvyky žily dál, musely žít dál, jelikož vnější formy byly to jediné, co jim bylo ponecháno. Drželi se křečovitě věcí, které ze starých časů nejlépe znali a nejvíce milovali: uvolněného vystupování, zdvořilosti, příjemné nedbalosti v lidských stycích a nejvíce ze všeho ochranného postoje, jaký muži zaujímali vůči ženám. Věrni tradici, v níž byli vychováni, muži byli zdvořilí a něžní a téměř se jim podařilo vytvořit ovzduší chránící jejich ženy před vším, co bylo hrubé a nevhodné pro ženské oči. To byl, říkala si v duchu Scarlett, vrchol absurdity, jelikož teď, po pěti letech války, zbývalo opravdu málo věcí, které by neviděly i ženy žijící v nejpřísnějším ústraní. Ošetřovaly raněné, zatlačovaly oči zemřelým, strádaly válkou, požáry a zpustošením, na vlastní oči poznaly hrůzu, útěk z domovů i hladovění.

Ale ať všichni viděli, co chtěli, ať konali a ještě budou muset konat sebeotročtější práce, přesto zůstávali dámami a gentlemany, členy královské rodiny v exilu – zahořklí, povznesení, neprojevující zvědavost, laskaví jeden k druhému, tvrdí jako diamant, zářiví a křehcí jako křišťál rozbitého lustru visícího nad jejich hlavami. Staré časy pominuly, ale tito lidé si budou dál žít po svém, jako by se nic nestalo, okouzlující, uvolnění, odhodlaní za ničím se neštvat a nervat se o každý cent jako Yankeeové, odhodlaní nevzdat se ničeho ze starých způsobů.

Scarlett si uvědomovala, že se sama také hodně změnila. Jinak by nedokázala udělat to, co udělala od útěku z Atlanty, jinak by teď nepřemýšlela o tom, co si zoufale přála udělat. Ale přesto byl rozdíl mezi jejich tvrdostí a její vlastní, ale v čem ten rozdíl spočíval, si v té chvíli neuměla vysvětlit. Snad šlo o to, že se sama nedokázala před ničím zastavit, kdežto tihle lidé by raději zemřeli, než by udělali spoustu věcí. Snad šlo o to, že sice ztratili naději, ale pořád se usmívali na život, roztomile se mu ukláněli a nechávali jej kolem sebe projít a zmizet. A právě tohle Scarlett nedokázala.

Nedovedla přezírat život. Musela jej žít, ačkoliv k ní byl tak brutální a nepřátelský, že se ani nepokoušela zastírat jeho drsnost úsměvem. Scarlett nevnímala nic z roztomilosti, odvahy a nepoddajné hrdosti svých přátel. Vnímala pouze bláhovou tvrdošíjnost, která sice vidí skutečnost, jaká je, ale zároveň jí přesto odmítá pohlédnout do tváře.

Jak pozorovala tanečníky, zrudlé námahou z kola, ptala se v duchu, jestli tíha okolností doléhá stejně krutě jako na ni i na tyhle zmrzačené otce rodin, kteří nemohou nasytit vlastní děti a pomalu jim pod rukama mizí akry půdy i milované střechy nad hlavou, které poskytovaly útulek cizím lidem. Ale samozřejmě že na ně okolnosti doléhaly! Scarlett se v jejich domácích poměrech vyznala jen o málo hůře než ve svých vlastních. Jejich ztráty, jejich strádání, jejich potíže byly stejné jako její. A přesto na ně reagovali jinak než ona. Tváře, které viděla v saloně, nebyly tváře; byly to masky, skvělé masky, které nikdy nespadnou.

Ale když trpěli krutými okolnostmi stejně strašně jako ona – a oni opravdu trpěli –, jak se mohli pořád tvářit tak vesele a jak mohli být tak bezstarostní? Proč se o to vlastně vůbec snažili? Scarlett je vůbec nechápala a trochu ji dráždili. Nedokázala být jako oni. Nemohla se dívat na zkázu vlastního světa a tvářit se, jako že se jí to vlastně netýká. Připadala si jako štvaná liška, prchala, div jí nepuklo srdce, a snažila se skrýt do nory dřív, než ji dostihnou psi.

Najednou je všechny začala nenávidět, protože byli jiní než ona, protože nesli své ztráty s výrazem, na který by se sama nikdy nezmohla a ani vzmoci nechtěla. Nenáviděla je, tyhle usmívající se, lehkomyslné cizí lidi, tyhle hrdé blázny, kteří se pyšnili něčím, co ztratili, a ještě se tvářili, že jsou na tu ztrátu hrdí. Ženy se nesly jako velké dámy a Scarlett věděla, že dámami jsou, přestože se pro ně staly denním chlebem otrocké práce a nevěděly, kde vezmou na nové šaty. Samé dámy! Ale Scarlett se sama nemohla považovat za dámu, přestože měla sametové šaty a navoněné vlasy, přestože byla hrdá na svůj původ i na bohatství, které jí kdysi patřilo. Drsný kontakt s rudou půdou Tary z ní smyl urozenou ušlechtilost a Scarlett si uvědomovala, že se nebude moci považovat za dámu, dokud se její stůl nebude prohýbat pod stříbrem a křišťálovým sklem, dokud se na něm nebude kouřit z mis plných bohatých jídel, dokud nebude mít ve stáji vlastní koně a v kůlně kočár, dokud nebudou v Taře sklízet bavlnu černé ruce, a ne bílé jako teď.

Ach tak! řekla si v duchu vztekle a prudce se nadechla. V tom je ten rozdíl! Přestože jsou chudé, pořád si připadají jako dámy, kdežto já ne. Tyhle hloupé husy nechápou, že žena bez peněz nemůže být dámou!I

v tomto záblesku jasnozřivosti si nejasně uvědomovala, že ostatní ženy, přestože to na první pohled vypadá hloupě, zaujímají správný postoj. Ellen by si to určitě myslela. Toto pomyšlení Scarlett zneklidnilo. Věděla, že by měla stejně jako všichni pevně věřit, že rozená dáma zůstane dámou, i když zchudne, ale momentálně se nemohla přimět, aby této pravdě uvěřila.

Celý život slýchala, jak se lidé kolem ní posmívali Yankeeům za to, že si dělají nároky na ušlechtilost na základě bohatství, a ne dobrého vychování. Ale v této chvíli se nemohla ubránit pomyšlení – přestože se tím dopouštěla kacířství –, že Yankeeové mají právě v této záležitosti pravdu, ačkoliv se ve všem ostatním mýlí. Aby žena mohla být dámou, potřebuje peníze. Scarlett věděla, že by Ellen omdlela hrůzou, kdyby zaslechla podobné názory z úst vlastní dcery. Ani nejhorší chudoba by Ellen v životě nedokázala přimět, aby se styděla. Styděla! Ano, tak se Scarlett opravdu cítila. Styděla se, že je chudá a musí se smiřovat s nedostatkem, krvavou dřinou a pracemi, které by měli dělat černoši.

Podrážděně pokrčila rameny. Snad mají všichni kolem pravdu a sama se mýlí, ale přesto se tihle pyšní blázni netěší jako ona, která se snaží s nervy na prasknutí a s rizikem, že ztratí i čest a dobré jméno, na to, že získají zpět všechno, co ztratili. Bylo pod důstojnost mnoha přítomných snížit se ke shánění peněz. Doba byla drsná a tvrdá. Vyžadovala drsný a tvrdý postoj od každého, kdo v ní chtěl obstát. Scarlett věděla, že rodinné tradice svou silou donutí mnohé z přítomných hostů, aby se vyhnuli zápasu, jehož údajným cílem bylo získat peníze. Všichni byli přesvědčeni, že bezostyšné vydělávání peněz a dokonce i pouhé řeči o nich jsou krajně nechutné. Samozřejmě se našly výjimky jako paní Merriwetherová, která pekla koláče a donutila Reného, aby je rozvážel vozem. A Hugh Elsing, který štípal a roznášel po domech dříví na otop, a Tommy, z nějž se stal stavitel. A Frank, který měl dost kuráže a otevřel si obchod. Ale co ti obyčejní mezi nimi? Plantážníci budou obdělávat pár akrů půdy a živořit v bídě. Advokáti a lékaři se vrátí ke svým profesím a budou čekat na klienty, kteří možná nikdy nepřijdou. A ostatní, ti, co si žili v pohodlíčku ze svých rent? Co bude s nimi?

Ale Scarlett neměla v úmyslu zůstat do smrti chudá. Nehodlala nečinně sedět a trpělivě čekat na zázrak, který ji vysvobodí. Hodlala se naopak vrhnout do života a vyrvat mu, co bude v jejích silách. Její otec začínal jako chudý kluk, který se přistěhoval z Irska, a dokázal získat Taru se všemi rozsáhlými pozemky. A když to dokázal on, jeho dcera to dokáže taky. Nebyla jako tihle lidé, kteří vsadili všechno na Věc, která prohrála, a teď byli ještě hrdí, že ta jejich Věc prohrála, protože stála za jakoukoli oběť. Čerpali odvahu z minulosti. Scarlett ji brala z budoucnosti. Momentálně byl její budoucností Frank Kennedy. Měl alespoň obchod a hotové peníze. A kdyby se jí podařilo nějak se za něho provdat a zmocnit se těch peněz, dokázala by v Taře vyjít aspoň pro příští rok. A potom – potom bude Frank muset koupit tu pilu. Sama viděla, jak rychle se ve městě obnovují zničené a poškozené domy a že každý, kdo se dokáže prosadit v obchodu s dřívím teď, kdy prakticky neexistuje konkurence, bude nakonec vlastnit zlatý důl.

Z odlehlých závitů mozku se jí vynořila slova, která jí na začátku války řekl Rhett, když jí vykládal o penězích, které vydělával na prorážení blokády. Tehdy se ani nesnažila jim porozumět, ale teď jí připadala naprosto jasná a v duchu se sama sebe ptala, jestli je nedokázala ocenit, protože byla tak mladá, nebo prostě proto,

že Na zkáze civilizace se dá vydělat právě tolik jako na jejím budování. byla tak strašně hloupá.

Teď došlo na zkázu, kterou předvídal, blesklo jí hlavou, a měl pravdu. Pořád se dá vydělat spousta peněz, jen se člověk nesmí bát pracovat – anebo urvat, co se naskytne.

Scarlett uviděla, že se blíží Frank se sklenicí ostružinového vína v jedné ruce a s talířkem, na němž ležel kousek dortu, v druhé, a vymáčkla ze sebe nádherný úsměv. Vůbec ji nenapadlo položit si otázku, jestli Tara stojí za to, aby si vzala Franka. Byla přesvědčena, že Tara za to stojí, a už o tom nepřemýšlela.

Zvedla k němu rozzářený obličej a s vědomím, že má svůdněji růžové tváře než všechny tanečnice, usrkla ostružinového vína. Odsunula sukně, aby si mohl sednout vedle ní, a rozvláčně mávala kapesníčkem, aby ucítil sladce mdlou vůni kolínské. Na kolínskou byla zvlášť pyšná, protože ji měla jediná z přítomných dam, a Frank si toho všiml. V záchvatu odvahy jí zašeptal do ouška, že je růžová a voňavá jako růžička.

Kdyby nebyl tak stydlivý! Připomínal jí starého hnědého divokého králíka, který pořád větří nebezpečí. Kdyby v sobě měl galantnost a žár mladých Tarletonů nebo aspoň drsnou nestydatost Rhetta Butlera. Ale kdyby měl tyto vlastnosti, zřejmě by měl i tolik zdravého rozumu, aby vytušil, že hned pod cudně mrkajícími víčky skrývá beznaděj. Ale byl takový, jaký byl; příliš se v ženách nevyznal a neměl sebemenší tušení, oč jí jde. Bylo to její štěstí, její obdiv k němu tím ovšem nevzrostl.









Kapitola 36

Za dva týdny se provdala za Franka Kennedyho, po bouřlivých námluvách, které jí, jak se mu s uzarděním svěřila, vyrazily dech natolik, že už nemohla dále odolávat jeho žhavému vzplanutí.

Frank nevěděl, že během těch dvou týdnů v noci přecházela po pokoji, skřípala zuby nad pomalostí, s níž reagoval na její narážky a povzbuzování, a modlila se, aby mu od Suellen nedošel dopis, který by předčasně zničil její plány. Děkovala bohu, že sestra patří k nejhorším pisatelkám korespondence, protože ráda dopisy dostává, ale odpovídat na ně je jí nesnesitelně protivné. Přece jen hrozí nebezpečí, neustálé nebezpečí, že by se mohla ozvat, říkala si Scarlett, když za nekonečných nočních hodin přecházela bosa po studené podlaze ložnice s Elleniným zašlým šálem přehozeným přes noční košili. Frank nevěděl, že obdržela dopis od Willa s lakonickým oznámením, že Jonas Wilkerson znovu navštívil Taru, a když zjistil, že odjela do Atlanty, začal řádit tak, že ho Will s Ashleym museli doslova popadnout a vyhodit. Willův dopis jí vtloukl do hlavy, co sama věděla příliš dobře – že se nezadržitelně blíží den, kdy budou muset být zaplaceny dodatečné daně. Zmocňovalo se jí zoufalství, když viděla, jak dny ubíhají, a nejraději by popadla přesýpací hodiny a držela je tak, aby se písek musel zastavit.

Zároveň skrývala své city a hrála svou roli tak dobře, že Frank nic netušil a viděl jen věci na povrchu – hezkou a bezbrannou mladou vdovu po Charlesi Hamiltonovi, která ho každý večer vítala v salonu slečny Pittypat a oněmělá obdivem poslouchala, jaké plány si dělá do budoucna s obchodem a s jakými zisky počítá, až si bude moci koupit pilu. Milý zájem, který projevovala o každé jeho slovo, zájem, který jí četl v jasných očích, byl pro Franka lékem na ránu, jakou mu zasadila Suellenina údajná zrada. Suellenino jednání ho ranilo a zároveň zmátlo a jeho ješitnost, ješitnost ostýchavého mládence ve středních letech, který si je vědom, že pro ženy není příliš přitažlivý, byla hluboce dotčena. Nedokázal napsat Suellen a napomenout ji za nevěru; zděsil se už pouhého pomyšlení na takový krok. Ale mohl si ulevit tím, že o Suellen mluvil se Scarlett. Scarlett mu bez jediného křivého slova naopak mohla sdělit, že chápe, jak špatně se vůči němu sestra zachovala, a zaslouží si slušné zacházení od ženy, která dokáže doopravdy ocenit jeho přednosti.

Droboučká paní Hamiltonová byla takové milé stvoření s růžovoučkými tvářičkami, chvíli melancholicky vzdychala, když si vzpomněla na svůj špatný osud, a za chvilku se zase vesele a příjemně smála, jako by jí v hrdle cinkaly stříbrné zvonečky, když Frank prohodil nějaký vtípek, aby ji rozveselil. Zelené šaty, mezitím pečlivě vyčištěné chůvou, dokonale zdůrazňovaly její štíhlou postavu s útlým pasem a ze slabé vůně, která jí vždycky vanula z kapesníčku a vlasů, div neomdlíval štěstím! Bylo hanebné, že zrovna taková jemná ženuška měla žít sama, bez ochrany ve světě, který byl tak drsný, že ani nemohla chápat jeho tvrdost. Neměla manžela, bratra a už ani otce, který by ji chránil. Frank považoval takový svět za příliš surový pro osamělou ženu, s touto představou Scarlett mlčky a z celého srdce souhlasila.

Chodil ji navštěvovat každý večer, protože v domě tetičky Pitty vládlo příjemné a chlácholivé ovzduší. Chůvin úsměv, s nímž ho vítala u hlavního vchodu, byl úsměv, jaký měla pouze pro lepší lidi, Pitty jim podávala kávu vylepšenou kapkou brandy a doslova kolem něj poletovala a Scarlett mu visela na rtech, aby jí neuniklo jediné slovo. Když musel vyjíždět za obchody, brával Scarlett na odpolední vyjížďku bryčkou. Vyjížďky se mu moc líbily, protože Scarlett měla tolik roztomile hloupoučkých otázek – „prostě je to ženská“, říkal si potěšeně. Nemohl se udržet smíchem nad její nezasvěceností v obchodních záležitostech a Scarlett se často také smála a říkala: „Přece nemůžete čekat od hloupé ženušky jako já, že bude rozumět mužským záležitostem.“

Scarlett způsobila, že si poprvé za léta staromládeneckého života připadal jako silný muž, který stojí pevně na vlastních nohou, uhnětený bohem z lepšího těsta než ostatní a předurčený, aby chránil bezbranné ženy.

Když konečně stáli vedle sebe, aby byli oddáni, a cítil ve své ruce její důvěřivou dlaň a viděl, jak řasy sklopených očí vrhají husté černé stíny na růžové tváře, stále ještě nechápal, jak se to vlastně všechno mohlo stát. Věděl jen, že poprvé v životě udělal něco romantického a vzrušujícího. On, Frank Kennedy, dokázal, že tahle nádherná bytost ztratila štěstím rozvahu a padla mu rovnou do náruče. Byl to opojný pocit.

Na svatbě nebyli přátelé ani známí. Za svědky měli cizí lidi, které potkali na ulici a požádali o přátelskou službu. Scarlett na tom trvala a Frank se dal nerad přemluvit, protože si přál mít na svatbě sestru a švagra z Jonesboro. A oslava v salonu tetičky Pitty s přípitky pronesenými v kruhu rozjásaných přátel by pro něj byla vrcholem blaha. Ale Scarlett nechtěla slyšet ani slovo, dokonce ani o tom, že by pozvali tetičku Pittypat.

„Budeme tam jen ty a já, Franku,“ prosila ho a tiskla mu přitom paži. „Jako kdybychom spolu utekli. Vždycky jsem snila o tom, že bych utekla se svým snoubencem a dala se tajně oddat! Prosím tě, miláčku, udělej mi to k vůli!“

A právě to důvěrné oslovení, které mu ještě znělo tak nově, a třpytivé slzy lemující řasy jejích světlezelených očí, když k němu zvedla prosebný pohled, zlomily jeho odpor. Koneckonců, muž musí své nastávající v něčem ustoupit, zvlášť když se jedná o svatbu, protože s ní ženy spojují spoustu citových zážitků.

A tak se oženil, než se stačil pořádně rozhlédnout. Frank, celý popletený jejím roztomilým naléháním, dal Scarlett tři sta dolarů, i když zpočátku váhal, protože to znamenalo konec nadějí, že si v dohledné době bude moci koupit vyhlédnutou pilu. Ale nemohl nečinně přihlížet a nechat její rodinu vyhnat z domu a zklamání se navíc brzy zmírnilo při pohledu na její zářivou radost a úplně se rozplynulo nad zamilovaným způsobem, jakým si ho kvůli jeho štědrosti „hleděla“. Žádná žena předtím si Franka „nehleděla“, a proto postupně nabýval pocitu, že ty peníze nakonec přece jen investoval dobře.

Scarlett okamžitě vypravila chůvu do Tary a pověřila ji třemi úkoly: dát Willovi peníze, oznámit její sňatek a přivézt Wadea zpátky do Atlanty. Během dvou dnů dostala stručnou zprávu od Willa, kterou neustále nosila u sebe a znovu a znovu si ji četla, pokaždé s větší radostí než předtím. Will psal, že daně jsou zaplaceny a Jonas Wilkerson „řádil jako pominutý“, když se o tom dověděl, ale zatím se neuchýlil k novým hrozbám. Willův dopis končil blahopřáním k sňatku, lakonickým prohlášením, neprojevujícím žádné osobní city. Scarlett věděla, že Will pochopil, co udělala a proč, a ani ji neobviňoval, ani nechválil. Ale co si asi myslí Ashley? vrtalo jí neodbytně hlavou. Co si asi myslí o mně po všem, co jsem mu nedávno řekla v sadu v Taře?

Dostala také dopis od Suellen, plný pravopisných chyb, nadávek a skvrn od rozmazaných slz, dopis tak překypující jedem a pravdivými postřehy o adresátčině povaze, že na něj Scarlett do smrti nezapomněla a nikdy sestře neodpustila, že jí takové věci napsala. Ale ani Suelleniny výpady jí nedokázaly zkazit radost, že Tara byla zachráněna, přinejmenším před bezprostředním ohrožením.

Bylo těžké pochopit, že teď nemá trvalý domov v Taře, ale v Atlantě. V zoufalém úsilí sehnat peníze na daně nemyslela na nic jiného kromě Tary a zlý osud, který jí hrozil. Ani ve chvíli, kdy se vdávala, nepomyslela na to, že cena, jakou platí za záchranu domova, bude věčné vyhnanství z rodného domu. Teď, když udělala, co chtěla, si to uvědomovala s prohlubujícím se steskem po domově, který se dal jen těžce zaplašit. A Frankovi byla za záchranu Tary tak vděčná, že ho měla opravdu vřele ráda a stejně vřele si v duchu slibovala, že nedopustí, aby někdy litoval, že se s ní oženil.

Atlantské dámy se vyznaly v domácích poměrech sousedů jen o maličko hůř než oni sami, ale o to víc se o ně zajímaly. Všechny dobře věděly, že Frank Kennedy si už před léty „dal slovo se Suellen O’Harovou“. Přece vždycky stydlivě prohlašoval, že se bude na jaře ženit. Proto hromada pomluv, dohadů a hlubokých podezření, s nimiž se roztrhl pytel po oznámení jejich tichého sňatku se Scarlett, nemohla nikoho překvapit. Paní Merriwetherová, která, pokud mohla, nikdy nenechala svou zvědavost dlouho neukojenou, se ho rovnou zeptala, jak si mohl vzít jednu sestru, když byl zasnouben s druhou. Paní Elsingová oznámila, že jediná odpověď, jaké se jí za její námahu dostalo, byl hloupý pohled. Ale ani paní Merriwetherová, přestože se hned tak před něčím nezastavila, se na to Scarlett neodvážila zeptat. Scarlett v těch dnech působila ostýchavým a docela roztomilým dojmem, ale v očích měla jakousi potěšenou shovívavost, která byla lidem protivná, a kromě toho z ní čišela vyzývavá bojechtivost, kterou se nikdo nepokoušel dráždit.

Věděla, že o ní mluví celá Atlanta, ale bylo jí to jedno. Koneckonců na tom, že se provdala za nějakého muže, přece nebylo nic nemorálního. Tara byla zachráněna. Ať si tedy říká, kdo chce, co chce. Musela přemýšlet o spoustě dalších věcí. Nejdůležitější byly úvahy, jak Frankovi taktně vnuknout představu, že obchod by měl víc vynášet. Po hrůze, kterou v ní probudil Jonas Wilkerson, věděla, že nebude mít klid, dokud s Frankem neušetří nějakou peněžní rezervu. Ani kdyby nenastala žádná mimořádná situace, Frank stejně bude muset vydělat víc peněz, aby mohla našetřit na daně pro příští rok. Navíc jí pevně utkvěla v mysli Frankova slova o pile. Na pile by Frank mohl vydělat spousty peněz. Při tak nehorázných cenách dříví by to dokázal každý. Mlčky se užírala, protože Frankovy peníze nestačily, aby mohli zaplatit daně za Taru a zároveň vydělat víc v obchodě, a to co nejdřív, aby mu pilu někdo nevyfoukl před nosem. Věděla, že to je velice výhodná koupě.

Být mužem, určitě by pilu koupila, i kdyby měla uvalit na obchod hypotéku. Ale když se o tom den po svatbě zmínila Frankovi, usmál se a řekl jí, aby si nelámala svou roztomilou hlavičku obchodními záležitostmi. Překvapilo ho, že vůbec ví, co je hypotéka, a zpočátku ho to docela bavilo. Ale pobavený pocit se rychle rozplynul a pár dní po svatbě nastal otřes. Jednou se před ní neprozřetelně zmínil, že mu „nějací lidé“ (jménům se opatrně vyhnul) dluží peníze, ale momentálně je nemohou splatit a že pochopitelně nehodlá upomínat staré přátele a lepší lidi. Frank litoval, že se o dluzích vůbec zmiňoval, protože se od té doby na ně znovu a znovu vyptávala. Tvářila se roztomile jako malá holčička a tvrdila, že je jen zvědavá, kdo mu co dluží. Frank se o dluzích vyjadřoval velice vyhýbavě. Nervózně pokašlával, mával rukama nad hlavou a opakoval dokola svůj výrok o roztomilé hlavičce, jímž ji jen rozčiloval.

Začínalo mu svítat, že tahle roztomilá hlavička „se vyzná v počtech“. Vlastně mnohem líp než on, a to ho zneklidňovalo. Zůstal jako opařený, když zjistil, že Scarlett dokáže z hlavy rychle sečíst dlouhý sloupec čísel, zatímco on musí mít po ruce tužku a papír, jakmile má spočítat víc než tři položky pod sebou. A zlomky měla také v malíčku. Frank měl pocit, že se ženou, která se vyzná ve zlomcích a obchodních záležitostech, není něco v pořádku, a byl přesvědčen, že dáma, když už jednou má takové neženské schopnosti, by je měla alespoň navenek zastírat! Hovory o obchodech mu teď byly protivné stejně, jako je míval rád před svatbou. Tehdy se domníval, že přesahují meze jejích duševních schopností, a dělalo mu dobře, když jí mohl všechno vysvětlovat, ale teď viděl, že Scarlett všemu rozumí až příliš dobře, a probudila se v něm obvyklá mužská nevole nad ženskou proradností. Ruku v ruce s ní šlo obvyklé mužské zklamání nad zjištěním, že nějaká žena také dovede myslet.

Nikdo nikdy nezjistil, jak brzy po svatbě Frank přišel na to, jakou lstí ho Scarlett vlákala do manželství. Možná mu svitlo, když přijel do Atlanty za obchodem Tony Fontaine, který rozhodně neoplýval zbytečnými citovými ohledy. Možná mu to otevřeněji napsala ve svých dopisech sestra z Jonesboro, která byla sňatkem se Scarlett ohromena. Od samotné Suellen se rozhodně nikdy nic nedověděl. Nikdy mu nenapsala, on sám jí přirozeně nemohl napsat a všechno vysvětlit. K čemu by bylo vysvětlování, když se už jednou oženil? Frank se v duchu užíral představou, že se Suellen nikdy nedoví pravdu a bude si do smrti myslet, že ji bezohledně opustil. Všichni ostatní si to zřejmě mysleli také a rozhodně si své mínění nenechávali pro sebe. V každém případě se ocitl v nepříjemné situaci. A nemohl se nijak ospravedlnit, muž nemůže obcházet město a na potkání vykládat, že ztratil hlavu kvůli ženě – gentleman navíc nemohl veřejně přiznat, že ho žena vlákala do manželství podvodem a lží.Scarlett

byla jeho žena a žena měla právo na manželovu oddanost. Kromě toho Frank nemohl uvěřit, že si ho vzala bez jakéhokoli citu, jen z chladné vypočítavosti. Jeho mužská ješitnost se s takovou představou nedokázala smířit, a proto na ni vždycky raději co nejrychleji zapomněl. Bylo příjemnější myslet si, že se do něj zamilovala tak prudce, že se raději uchýlila ke lži, jen aby ho získala. Ale všechno ho to spíš mátlo. Chápal, že pro ženu o polovinu mladší než on, krásnou a elegantní, jak si lze jen přát, nebyl žádná zvláštní partie, ale byl gentleman a svůj vnitřní zmatek si nechával pro sebe. Scarlett byla jeho ženou a nemohl ji tedy urážet trapnými otázkami, které by koneckonců na věci nic nezměnily.

Ne že by Frank zvlášť toužil, aby se věci měnily, jelikož manželství se Scarlett slibovalo příznivou budoucnost. Scarlett byla nesmírně okouzlující a vzrušující a Frankovi připadala ve všem dokonalá – až na to, že byla paličatá. Frank brzy po svatbě poznal, že život se Scarlett je docela příjemný, dokud je po jejím, ale jakmile narazí na odpor… Když jí ponechal volnou ruku, byla veselá jako malá holčička, často se bezstarostně smála, dělala neškodné vtípky, sedávala mu na klíně a tahala ho za vousy, až musel nahlas přiznat, že se cítí o dvacet let mladší. Dokázala být nečekaně roztomilá a pozorná, ohřívala mu papuče u krbu, aby se mohl přezout, když se večer vracel domů, láskyplně se kolem něj otáčela, když měl mokré nohy a trpěl svým věčným nachlazením, a nikdy nezapomněla, že má rád kuřecí žaludky a tři lžičky cukru do kávy. Ano, život se Scarlett byl velmi sladký a příjemný – dokud bylo po jejím. Dva týdny po svatbě se Frank nakazil chřipkou a doktor Meade mu nařídil ležet. V prvním roce války Frank strávil dva měsíce v nemocnici se zápalem plic a od té doby se neustále děsil opakovaného onemocnění, takže velmi ochotně zůstal v posteli, potil se pod třemi přikrývkami a pil horké thé, které mu hodinu co hodinu nosily chůva a tetička Pitty.

Nemoc se protahovala a Frank si, jak dny ubíhaly, dělal čím dál větší starost o svůj obchod. Vedl jej za něj prodavač, který každý večer přicházel s vyúčtováním denního obratu, ale Frank nebyl spokojen. Stěžoval si tak dlouho, až mu Scarlett, která na podobnou příležitost dlouho čekala, položila chladivou dlaň na čelo a prohlásila: „Miláčku, jestli si budeš obchod tolik brát, budu z toho mít smrt. Zajdu do města a podívám se sama, jak to v obchodě vypadá.“

A opravdu šla, hned jak s úsměvem zarazila Frankovy chabé protesty. Po celé tři týdny, které uplynuly od svatby, hořela nedočkavostí, aby mohla nahlédnout do jeho účetních knih a přesvědčit se o stavu financí. A teď ji potkalo to štěstí, že byl upoután na lůžko!

Obchod byl blízko Five Points a jeho střecha, svítící novotou, se jásavě odrážela od očouzených cihel starých zdí. Dřevěná stříška nad vchodem kryla chodník až po jízdní dráhu a u dlouhých železných tyčí, spojujících svislé opěry, byli přivázáni koně a mezci s hlavami skloněnými pod přívalem chladného deště, který nastal v mlhavém dni, a na hřbetě měli náklad roztrhaných dek a prošívaných přikrývek. Uvnitř to vypadalo skoro jako v obchodě pana Bullarda v Jonesboro, až na to, že tady neposedávali kolem do ruda rozžhavených kamen žádní povaleči, kteří by si stěžovali na život a přitom plivali šťávu ze žvýkacího tabáku do bedýnek s pískem. Frankův obchod byl větší než Bullardův a také mnohem tmavší. Dřevěná stříška nepropouštěla dovnitř skoro žádné zimní světlo, krám působil šerým a ošumělým dojmem a jediná trocha světla přicházela dovnitř malými okýnky, umístěnými vysoko na postranních stěnách a zaneřáděnými od much. Podlaha byla posypána zablácenými pilinami a všude bylo vidět prach a špínu. Jen přední část obchodu, kde se v pochmurném šeru tyčily vysoké regály se štůčky světlých látek, porcelánovým nádobím, kuchyňským náčiním a různým drobným zbožím, byla jakžtakž uspořádána, ale vzadu za přepážkou vládl zmatek.

Nebyla tam prkenná podlaha a na udusané hlíně se vršila páté přes deváté směs nejrůznějšího zboží. Scarlett rozeznávala v příšeří krabice a balíky s domácím nářadím, pluhy a postroje, sedla a laciné rakve z borového dřeva. V ponurém přítmí se tyčil použitý nábytek, od levného z gumovníkového dřeva až po drahý z mahagonu a růžového dřeva, a od omšelého prostředí se cizorodě odráželo lesklé čalounění z bohatého, ale prodřeného brokátu, zpod něhož se draly na povrch koňské žíně. Porcelánové toaletní soupravy skládající se z nočních váz, umyvadel a džbánů byly porůznu rozházeny po zemi, podél všech čtyř stěn stály hluboké truhly a Scarlett si do nich musela posvítit lampou, kterou držela přímo nad nimi, aby zjistila, že je v nich zrní, hřebíky, šrouby a tesařské nástroje.

Člověk by myslel, že tak úzkostlivý a staropanenský člověk jako Frank bude mít věci v lepším pořádku, řekla si v duchu a utírala si ušpiněné ruce do kapesníku. Má to tu jako v prasečím chlívku. Takhle vést obchod! Kdyby všechny věci oprášil a přinesl dopředu, aby je lidi viděli, všechny by šly mnohem rychleji na odbyt.

A když má v takovém stavu zboží, v jakém asi budou jeho účty!

Podívám se do účetní knihy hned teď, řekla si v duchu, zvedla lampu a vrátila se do přední části obchodu. Prodavač Willie se zdráhal vydat jí objemnou účetní knihu v umaštěných deskách. Bylo jasné, že přes své mládí sdílí Frankovo přesvědčení, že se ženy nemají plést do obchodních záležitostí. Ale Scarlett ho umlčela jedinou ostrou větičkou a poslala ho na oběd. Když zmizel, cítila se lépe, jelikož jí jeho nesouhlas byl protivný, usadila se na židli s prasklým sedátkem stojící u rozžhavených kamen, jednu nohu ohnula pod sebe a na klíně si otevřela knihu. Byl čas oběda a ulice zely prázdnotou. Nepřišel ani jeden zákazník, a tak měla celý obchod pro sebe.

Pomalu obracela stránky a pečlivě studovala sloupce jmen a číslic psaných Frankovým hustě namačkaným rukopisem, který vypadal, jako by byl vyryt do mědi. Všechno bylo, jak Scarlett očekávala, a tak se zamračila nad nejnovějším důkazem Frankovy obchodní neschopnosti. Přinejmenším pět set dolarů dluhů, některé splatné už několik měsíců, bylo zapsáno u jmen lidí, které dobře znala, ze známých rodin například u Merriwetherových a Elsingových. Podle Frankových přezíravých poznámek o penězích, které mu „lidi“ dlužili, si představovala nepatrné sumy, ale tohle!

Proč kupují dál, když nemůžou platit? ptala se v duchu podrážděně. A proč jim on prodává další a další zboží, když ví, že mu nemůžou zaplatit? Mnozí by zaplatit mohli, stačilo by je upomenout. Elsingovi určitě, když si mohli dovolit dát Fanny nové saténové šaty a uspořádat tak nákladnou svatbu. Frank je moc měkký a lidi toho zneužívají. Vždyť kdyby z nich vymohl jen polovinu dluhů, mohl si už dávno koupit pilu a ještě by mu zbylo dost na daně pro mě.

Potom ji napadlo: Nepřeju si vidět, jak by Frank asi vedl pilu! Když vede obchod jako dobročinný ústav, jak může čekat, že vydělá na pile? Šerif by mu ji do měsíce prodal v dražbě. Vždyť bych tenhle obchod sama dokázala vést líp než on! A pilu bych taky vedla líp, než by to dokázal Frank, přestože se v obchodě dřívím vůbec nevyznám.Pro

Scarlett to byla překvapující představa, pomyšlení, že žena může zvládat obchodní záležitosti stejně dobře, nebo dokonce lépe než muž, převratná představa pro mladou dívku vychovanou v přesvědčení, že muži jsou vševědoucí a ženy nejsou příliš bystré. Samozřejmě už dřív přišla na to, že tahle představa zcela neodpovídá pravdě, ale příjemná iluze jí pořád strašila v hlavě. Nikdy předtím tuto pozoruhodnou myšlenku neformulovala do slov. Seděla bez hnutí s těžkou knihou na klíně, ústa pootevřená překvapením, a myslela na to, jak během hladových měsíců v Taře vykonávala mužskou práci, a vykonávala ji dobře. Byla vychována v přesvědčení, že žena sama nic nedokáže, a přesto dokázala vést plantáž, dokud nepřišel Will. Ale, ale, zajíkala se v duchu, ženy přece dokážou všechno na světě a nepotřebují k tomu muže – až na to, aby měly děti, a bůhví, že by žádná žena, která to má v hlavě v pořádku, děti neměla, kdyby to bylo možné.

S poznáním, že je stejně schopná jako kterýkoli muž, Scarlett zaplavila náhlá vlna hrdosti a prudké touhy prakticky dokázat, že tomu tak je, vydělat si peníze, jak to dělají muži. Peníze, které by patřily jen jí, o které by nemusela žádat a které by nemusela vyúčtovat žádnému muži.

„Škoda, že nemám peníze, abych si mohla sama koupit tu pilu,“ řekla nahlas a povzdechla si. „Určitě by mi jela jako na drátkách. A nedovolila bych, aby z ní odešla jediná tříska na dluh.“

Znovu si povzdechla. Neměla kde získat peníze, takže se nedalo nic dělat. Frank prostě bude muset vymoci dluhy a za získané peníze koupit pilu. Je to jistý způsob, jak vydělat peníze, a až bude mít pilu, Scarlett si už najde cestičku, jak ho přimět, aby s ní dělal lepší obchody než s vlastním krámem.

Scarlett obrátila v účetní knize list zpátky a začala si opisovat seznam dlužníků, kteří už několik měsíců nic nevrátili. Jakmile přijde domů, celou záležitost projedná s Frankem. Přesvědčí ho, že tihle lidé musí dluhy zaplatit, přestože jsou staří přátelé a bude mu trapné od nich vymáhat peníze. Frankovi to zřejmě bude proti srsti, protože je ostýchavý a příliš dbá na to, co o něm říkají známí. Je tak ohleduplný, že radši přijde o peníze, než aby se při jejich vymáhání choval jako obchodník.

A zřejmě jí řekne, že nikdo nemá peníze na zaplacení. Dobře, třeba to může být pravda. Chudoba nebyla pro Scarlett ničím novým, ale prakticky každý si schoval trochu stříbra nebo šperků, nebo lpěl na menší nemovitosti. Frank by si mohl vzít místo peněz tyhle věci.

Živě si představovala, jak se Frank bude ošívat, až mu předestře svůj nápad. Brát si šperky a majetek přátel! Ale, pokrčila rameny, ať se ošívá, jak chce. Řeknu mu, že si sám kvůli ohledům na přátele klidně může zůstat chudý, ale se mnou ať nepočítá. Frank se jakživ nikam nedostane, jestli nesebere trošku kuráže. A někam se dostat musí! Musí vydělat peníze, i kdybych měla začít nosit v rodině kalhoty, abych toho dosáhla.

Psala pilně, obličej zkřivený úsilím s jazykem mezi zuby, a vtom se otevřely dveře a obchodem projel závan studeného větru. Do ošumělé místnosti vstoupil lehkým indiánským krokem vysoký muž, a když Scarlett zvedla hlavu, poznala v něm Rhetta Butlera.

Celý zářil v novém obleku a v plášti s elegantní kapucí visící z jeho mohutných ramen. Když se jeho pohled setkal s jejím, hluboce se uklonil s vysokým kloboukem v ruce a druhá ruka mu vyletěla ke sněhobílé náprsence nabírané košile. Bílé zuby se znepokojivě odrážely od snědého obličeje a nestydatý pohled ji důkladně zkoumal.

„Drahá paní Kennedyová,“ oslovil ji a blížil se k ní. „Má nejdražší paní Kennedyová!“ opakoval oslovení a rozesmál se hlasitým, veselým smíchem.

Nejdřív se vyděsila, jako by se jí v obchodě zjevil duch, ale pak rychle sundala nohu, na které seděla, narovnala se a zpražila ho chladným pohledem.

„Co tady děláte?“

„Navštívil jsem slečnu Pittypat, dověděl jsem se o vašem sňatku a pak jsem rovnou spěchal sem, abych vám blahopřál.“

Scarlett při vzpomínce, jak ji ponížil, zrudl obličej hanbou. „Nechápu, kde berete tu drzost chodit mi na oči!“ vykřikla. „Naopak! Kde vy vlastně berete drzost, že se mi klidně díváte do očí?“

„Vy jste ale nej…“

„Neodtroubíme radši příměří?“ usmál se na ni ze své výšky širokým zářivým úsměvem, z něhož čišela nestydatost, ale ve kterém se ani neskrývala hanba za jeho vlastní skutky, ani odsouzení jejích. Scarlett se proti své vůli musela usmát, ale zmohla se jen na nakyslý, neupřímný úsměv. „Škoda že vás neoběsili!“

„Obávám se, že váš názor sdílejí mnozí další. No tak, Scarlett, uvolněte se! Vypadáte, jako byste spolkla pravítko, a to vám nesluší. Vždyť jste se za tu dobu přece stačila zotavit z mého – ehm – z mého nepatrného žertíčku.“

„Žertíčku! Chacha! Jakživa se s ním nedokážu vypořádat!“

„Ale dokážete, uvidíte. Takhle znechuceně se tváříte jenom proto, že to považujete za vhodné a společensky nutné. Můžu si sednout?“

„Ne.“Dopadl na židli vedle ní a zazubil se. „Doslechl jsem se, že jste na mě nemohla počkat ani ubohé dva týdny,“ prohlásil a výsměšně si povzdechl. „Jak nestálé jsou ženy!“ Když neodpověděla, pokračoval dál. „Řekněte mi, Scarlett, jen tak mezi námi – mezi moc starými a moc blízkými přáteli – nebylo by moudřejší počkat, dokud jsem se nedostal ven z vězení? Nebo vás snad slasti manželství se starým Frankem Kennedym vzrušují víc než nezákonné styky se mnou?“ Jako vždycky, když v ní svým výsměchem probudil vztek, vztek se svářil se smíchem nad jeho nestydatostí. „Nemluvte nesmysly.“

„A mohla byste laskavě ukojit mou zvědavost v jedné věci, která mi už delší dobu vrtá hlavou? Nepociťovala jste vrozený ženský odpor, nesnažila jste se útlocitně vyhnout alespoň druhému sňatku s mužem, k němuž jste necítila lásku, a dokonce ani přátelskou náklonnost? Nebo jsem snad byl mylně informován o útlocitnosti ženského pohlaví na našem Jihu?“

„Rhette!“

„Právě jste odpověděla. Vždycky jsem měl pocit, že ženy v sobě mají tvrdost a vytrvalost, o níž muži nemají tušení, navzdory tomu, že mi v dětství vtloukali do hlavy krásnou představu, že ženy jsou křehké, něžné, citlivé bytosti. Ale koneckonců podle evropské etikety se pro manžele nehodí, aby se navzájem milovali. Vlastně je to velký nevkus. Vždycky jsem tušil, že Evropané mají v té věci pravdu. Ožeň se pro pohodlí a miluj pro potěšení. Rozumný systém, co říkáte? Máte ke staré vlasti blíž, než jsem si myslel.“

Bylo by strašně příjemné zakřičet na něj: „Nevdala jsem se pro pohodlí!“ Ale Rhett ji naneštěstí držel v šachu a jakákoli obhajoba uražené nevinnosti by ho jen provokovala k dalším uštěpačným poznámkám.„Moc

přeháníte,“ ozvala se Scarlett chladně, a protože zoufale potřebovala změnit téma hovoru, zeptala se: „Jak jste se vlastně dostal z vězení?“

„Ach, to!“ vyhrkl a mávl neurčitě rukou. „Nedalo to ani moc práce. Propustili mě dnes ráno. Uplatnil jsem celý systém nenápadného vydírání jistého přítelíčka ve Washingtonu, který zastává vysokou funkci v úřadech federální vlády. Skvělý člověk – jeden z neochvějných vlastenců Unie, od něhož jsem nakupoval pušky a krinolíny pro Konfederaci. Když byla jeho ctěné pozornosti náležitým způsobem předestřena má prekérní situace, bez váhání využil veškerý svůj vliv, a tak jsem byl propuštěn. Moc je všechno, Scarlett. Pamatujte si to pro případ, že byste byla zatčena. Moc je všechno a vina či nevina jsou jen akademické záležitosti.“

„Dala bych krk na to, že jste nebyl nevinný.“

„Ne, když jsem teď ze všeho venku, upřímně přiznávám, že jsem vinen jako Kain. Toho negra jsem zabil. Dovoloval si na dámu – tak co jsem jako gentleman z Jihu mohl dělat? A když už jsem začal s těmi přiznáními, musím také připustit, že jsem zabil yankeeovského kavaleristu, se kterým jsem si vyměnil pár slov v jednom baru. Z toho drobného přestupku jsem nebyl obviněn, takže počítám, že za něj byl dávno oběšen nějaký jiný chudák.“

Rhett hovořil o vraždách, které spáchal, tak veselým tónem, až Scarlett tuhla krev v žilách. Na rty se jí drala slova mravního rozhořčení, ale najednou si vzpomněla na Yankeeho ležícího pod hustou změtí muškátové révy v Taře. Netížil ji ve svědomí o nic víc než šváb, kterého by náhodou zašlápla. Jestliže se provinila jako on, nemohla Rhetta sama soudit.

„A když jsem si tady začal vylévat srdíčko, musím vám říct, ale přísně důvěrně (což znamená, před slečnou Pittypat ani slovo!), že jsem měl ty peníze bezpečně uložené v jedné liverpoolské bance.“

„Jaké peníze?“

„Přece peníze, o které se Yankeeové tolik zajímali. Scarlett, vůbec nešlo o lakotu, když jsem vám nedal peníze, o které jste mě přišla požádat. Kdybych vám napsal šek, abyste si je mohla vybrat, mohli by všechno nějak vyčmuchat, a pak byste sotva dostala jediný cent. Měl jsem jedinou naději – nedělat nic. Věděl jsem, že peníze jsou v relativním bezpečí, protože i kdyby na ně přinejhorším přišli a pokusili se mě o ně připravit, byl bych veřejně jmenoval všechny yankeeovské vlastence, kteří mi za války prodávali střelivo a stroje. Tím by došlo ke skandálu, protože někteří z nich dnes mají ve Washingtonu vysoké postavení. Vlastně jsem se dostal z vězení jen díky hrozbě, že veřejně ulehčím svému svědomí.“

„Chcete tím říct – že opravdu máte zlato Konfederace?“

„Všechno ne. Pánbůh chraň, to ne! Existuje nejméně padesát bývalých prorážečů blokády, kteří si ulili dost v Nassau, v Anglii a v Kanadě. Budeme značně nepopulární mezi občany Konfederace, kteří nebyli tak pružní jako my. Já osobně mám skoro půl milionu. Představte si tu sumu, Scarlett, půl milionu dolarů – kdybyste dokázala ovládnout svou vznětlivou povahu a nehnala se znovu bezhlavě do manželství!“

Půl milionu dolarů. Scarlett při pomyšlení na tolik peněz pocítila téměř fyzickou bolest. Rhettova uštěpačná slova jí létala nad hlavou a ona je skoro nevnímala. Bylo těžké uvěřit, že v celém tomhle trpkém světě plném chudoby existuje ještě tolik peněz. Taková spousta peněz, a přitom patří někomu jinému, někomu, kdo je bere na lehkou váhu a ani je nepotřebuje. A ji samotnou chrání před nepřátelským světem jen nemocný starý manžel a tenhle pitomý mrňavý kšeft. Přece se nesluší, aby darebák jako Rhett Butler měl tolik, a ona, která nese takové těžké břemeno, tak málo. Nenáviděla ho, i s jeho světáckým oblečením, v němž vedle ní seděl a dělal si z ní blázny. V každém případě nehodlala podporovat jeho namyšlenost tím, že by vzdávala čest jeho chytrosti. Plná zášti toužila po ostrých slovech, jimiž by ho odkázala do patřičných mezí.

„Tak vy tedy zřejmě považujete za slušné nechat si peníze patřící Konfederaci. Ale to slušné není. Je to sprostá krádež a vy to dobře víte. Takovou věc bych si nemohla vzít na svědomí.“

„Ajéje! Dnes musím kousat do pěkně kyselých hroznů!“ ušklíbl se Rhett. „A koho že to okrádám?“

Scarlett mlčela a v duchu se snažila přijít na to, kdo vlastně je ten okradený. Koneckonců Rhett udělal jen to, co dělal Frank v menším měřítku.„Polovina

těch peněz mi právoplatně patří,“ pokračoval Rhett, „protože jsem si je poctivě vydělal za pomoci poctivých vlastenců Unie, kteří byli ochotni rozprodat Unii za jejími zády – za stoprocentní zisk na svém zboží. Část jsem si vydělal na začátku války vlastními drobnými investicemi do bavlny, kterou jsem kupoval lacino a prodával půl kila za dolar, protože britské továrny po ní zoufale volaly. Další část pochází ze spekulací s potravinami. Proč bych měl Yankeeům přenechat plody vlastního snažení? Ale zbytek, ten opravdu patřil Konfederaci. Pochází ze zisku za konfederační bavlnu, kterou se mi podařilo provézt blokádou a pak prodat v Liverpoolu za nekřesťanské ceny. Tu bavlnu mi svěřili v dobré víře na nákup kůže, pušek a strojů. A já ji v dobré víře přijímal k nákupu těchto věcí. Měl jsem nařízeno stržené zlato uložit na své jméno v anglických bankách, abych získal slušný kredit. Vzpomínáte si jistě, že později byla blokáda tak účinná, že jsem nedostal jedinou loď z konfederačních přístavů ani do nich, a tak peníze zůstaly v Anglii. Co jsem měl dělat? Vybrat všechno to zlato z anglických bank jako nějaký trouba a pokusit se s ním prorazit blokádu do Wilmingtonu? A dopustit, aby ho ukořistili Yankeeové? Byla to snad moje vina, že blokáda byla tak účinná? Byla to snad moje vina, že naše Věc prohrála? Peníze patřily Konfederaci. Dobře, ale Konfederace už neexistuje – i když podle toho, jak někteří lidé mluví, byste tomu možná nevěřila. Tak komu mám ty peníze vlastně dát? Yankeeovské vládě? Byl bych hrozně nerad, kdyby mě lidi považovali za zloděje.“

Rhett vyndal z kapsy kožené pouzdro, vytáhl si dlouhý doutník, pochvalně k němu přičichl a přitom pozoroval Scarlett s předstíranou úzkostí, jako by visel na každém jejím slově.

Čert aby ho vzal, proklínala Scarlett v duchu Rhetta, vždycky mě doběhne. Jeho argumenty mají pokaždé nějakou vadu, ale já tomu jakživa nedokážu přijít na kloub.

„Třeba byste je mohl,“ prohlásila důstojně, „rozdat potřebným. Konfederace sice už neexistuje, ale zato po ní zbyla spousta občanů, jejichž rodiny hladovějí.“

Rhett prudce zaklonil hlavu a neurvale se zasmál.

„Nikdy nejste kouzelnější a zároveň absurdnější, než když vykládáte nahlas nějakou takovouhle pokryteckou hloupost,“ vykřikoval upřímně pobaveným tónem. „Mluvte vždycky pravdu, Scarlett. Neumíte lhát. Irové jsou nejprůhlednější lháři na světě. No tak, buďte upřímná. V životě vám na oplakávané Konfederaci nezáleželo a na hladovějících občanech vám záleží ještě míň. Začala byste křičet na protest, kdybych jen naznačil, že bych všechny ty peníze mohl rozdat, pokud bych ovšem nezačal tím, že bych lví podíl věnoval vám.“

„Nechci vaše peníze,“ začala se hájit a přitom se snažila tvářit chladně a důstojně. „Že prý ne! Zrovna vás svrbí dlaň, jak se na ně třesete. Kdybych vám ukázal pětadvacetník, skočila byste po něm!“

„Jestli jste sem přišel proto, abyste mě urážel a vysmíval se mé chudobě, tak vám přeju příjemný zbytek dne,“ odsekla a zároveň se snažila sundat z klína těžkou účetní knihu, aby mohla vstát a dodat svým slovům na důrazu. Rhett byl v mžiku na nohou, sklonil se nad ni a se smíchem ji zatlačil zpátky na židli. „Kdy se už konečně přestanete rozčilovat, jakmile uslyšíte pravdu? Sama říkáte o jiných lidech pravdu bez zábran, tak proč by vám měla vadit pravda o vás? Neurážím vás. Myslím si, že touha po akvizicích je velmi hezká vlastnost.“ Scarlett nevěděla přesně, co znamená touha po akvizicích, ale protože ji pochválil, trochu se obměkčila. „Nepřišel jsem se bavit vaší chudobou, ale chtěl jsem vám naopak popřát dlouhý život a štěstí v manželství. Mimochodem, co si myslela sestra Sue o vašem zcizení?“

„O čem?“

„O krádeži ženicha, když jste jí vyfoukla Franka před nosem?“

„Já jsem ne…“

„Přece se nebudeme hádat o slovíčka! Co tomu říkala?“

„Neříkala nic,“ odpověděla Scarlett. Těkala nejistě očima, které ji usvědčovaly ze lži. Před Rhettovou nestydatostí nebylo úniku. Buď se s tím bude muset smířit, anebo ho požádá, aby odešel. Ale teď nechtěla, aby odcházel. Mluvil s ní uštěpačně, ale hroty, jimiž ji zraňoval, byly hroty pravdy. Věděl, co provedla, i proč to udělala, ale přesto si jí zřejmě cenil jako předtím. A přestože jeho otázky byly nepříjemně dotěrné, zřejmě se za nimi skrýval přátelský zájem. Rhett byl člověk, kterému by mohla říci pravdu. Byla to úleva, už dávno nikomu neřekla pravdu o sobě a pohnutkách svého jednání. Všichni ostatní byli šokováni, jakmile se jim pokusila upřímně svěřit. Hovor s Rhettem se dal srovnat pouze s jedinou věcí, s pocitem úlevy a pohodlí, jaké mohou poskytnout jenom staré pantofle po noci protancované v těsných střevíčcích.

„Copak jste nesehnala peníze na daně? Nesnažte se mi namlouvat, že vlk pořád ještě číhá u dveří Tary.“ Jeho hlas zněl úplně jinak než předtím.Scarlett

zvedla hlavu, aby se mu podívala do tmavých očí, a uviděla v nich výraz, který ji nejdřív znepokojoval a mátl, ale pak se musela zničehonic usmát něžným a okouzlujícím úsměvem, jaký se jí v těch dnech objevoval v obličeji jen málokdy. Takový zvrhlý ubožák, ale jak umí občas být roztomilý! Teď už věděla, že nepřišel proto, aby si ji dobíral, ale aby se přesvědčil, že si opatřila peníze, které tehdy tak zoufale sháněla. Teď už věděla, že za ní spěchal, jakmile ho propustili, aniž dal sebeméně najevo spěch, jen aby jí půjčil peníze, bude-li je ještě potřebovat. Ale přesto by ji trápil a urážel a popíral, že to měl v úmyslu, pokud by mu to vmetla do tváře. Byl naprosto nevyzpytatelný. Že by mu na ní opravdu záleželo víc, než byl ochoten přiznat? Nebo měl pro své jednání jiné důvody? To druhé bude spíš pravda, napadlo ji. Ale kdo se v tom má vyznat? Někdy přece dělá takové divné věci.

„Ne,“ odpověděla nahlas, „vlk už u dveří nečíhá. Ty – ty peníze jsem opatřila.“

„Ale ne snadno, na to dám krk. Dokázala jste se ovládnout aspoň do chvíle, než vám navlékl snubní prsten?“

Scarlett se bránila smíchu, když tak přesně vystihl její chování, ale přesto se jí na tvářích udělaly dolíčky. Rhett se znovu usadil a pohodlně si natáhl nohy.

„A teď mi vyprávějte o své chudobě. Snad vás to zvíře Frank nebulíkoval o svých finančních vyhlídkách? Klidně by mohl dostat pořádně nařezáno, že zneužil ubohou bezbrannou ženu. No tak, Scarlett, povězte mi všechno. Neměla byste přede mnou nic tajit. Vždyť o vás stejně vím to nejhorší.“

„Ach, Rhette, vy sám jste nejhorší – vlastně ani nevím co! Ne, nepodvedl mě, to se zrovna říct nedá, ale…“ Najednou pocítila rozkoš, že se může svěřit. „Rhette, kdyby Frank vybral od lidí peníze, které jsou mu dlužni, nemusela bych si vůbec dělat starosti. Ale on má dluhy u padesáti lidí a vůbec je od nich nevymáhá, Rhette. Je tak ohleduplný. Tvrdí, že gentleman tohle gentlemanovi nedělá. Proto může trvat celé měsíce, než ty peníze dostaneme zpátky, anebo je už vůbec neuvidíme.“

„No a co? Copak nemáte co jíst, než Frank vybere, co jsou mu dlužni?“

„Máme, ale – no vlastně, mně by se trocha peněz hodila zrovna teď.“ Při vzpomínce na pilu se jí rozzářily oči. Možná…

„Na co? Na další daně?“

„Je vám do toho něco?“

„Jistě, protože se ze mě chystáte vymámit půjčku. Já už dávno znám všechny způsoby, jakými to lidi dělají. A peníze vám půjčím – a dokonce, milá paní Kennedyová, bez té kouzelné vedlejší záruky, kterou jste mi nedávno nabízela. Pokud na ní ovšem nebudete sama trvat.“

„Jste největší hrubián…“

„Vůbec ne. Chtěl jsem vás jen uklidnit. Věděl jsem, že byste si s tou věcí dělala starosti. Ne moc, ale trošku přece. A já jsem ochoten vám ty peníze půjčit. Ale chci vědět, za co je chcete utratit. Na to mám podle mého názoru právo. Jestli si za ně chcete koupit hezké šaty nebo kočár, vemte si je, máte mé požehnání. Ale jestli za ně chcete koupit nové kalhoty pro Ashleyho Wilkese, tak vám, obávám se, budu muset půjčku odepřít.“

Scarlett se rozpálila náhlým návalem vzteku a chvíli se zajíkala, než dokázala promluvit.

„Ashley Wilkes si ode mě v životě nevzal jediný cent! Nepřemluvila bych ho, aby si ho vzal, i kdyby měl třeba umřít hlady! Vůbec nechápete, jaký je, jaký má smysl pro čest ani jak je hrdý! Samozřejmě že ho nemůžete chápat, když jste takový, jaký jste…“

„Nebudeme začínat s nadávkami. Mohl bych vás počastovat některými, které by se určitě vyrovnaly všemu, co byste si dokázala vymyslet na mě. Zapomínáte, že jsem s vámi zásluhou tetičky Pittypat neztratil kontakt, a ta dobrá duše vyzvoní všechno, co ví, každému, kdo projeví zájem. Vím, že Ashley žil po návratu z Rock Islandu v Taře. Vím, že jste se musela smířit s přítomností jeho manželky, což pro vás určitě nebylo lehké.“

„Ashley je…“

„Ovšem,“ prohlásil Rhett a mávl ležérně rukou. „Ashley je příliš jemný na to, abych ho mohl svým přízemním rozumem chápat. Ale nezapomínejte, prosím vás, že jsem se zájmem sledoval něžnou scénu mezi ním a vámi, ke které došlo tenkrát U Dvanácti dubů, a cosi mi říká, že se od těch dob nezměnil. A vy taky ne. Jestli si dobře vzpomínám, toho dne se nechoval úplně přejemněle. A dneska na tom určitě nebude líp. Proč nevezme rodinu, neodstěhuje se a nenajde si práci? Proč nepřestane bydlet v Taře? Je to samozřejmě jenom můj osobní rozmar, ale nemám v úmyslu půjčit vám na Taru ani cent, pokud bych tím měl podporovat i jeho.“

„Jak se odvažujete říkat mi takové věci? Vždyť se dřel na poli jako nádeník!“ Přestože zuřila, při vzpomínce na Ashleyho štípajícího plaňky na ohrady se jí sevřelo srdce.

„A určitě by ho přitom měli vyvažovat zlatem, odvažuju se tvrdit. A jak mu to musí jít s hnojem a…“

„Je…“

„Ovšem, já vím. Řekněme, že dělá, co může, ale nedovedu si představit, že by mohl moc pomáhat. Ze žádného Wilkese nikdy neuděláte nádeníka z farmy – ani nic jiného, co by mohlo být užitečné. Tahle rasa se hodí výhradně pro ozdobu. A teď se přestaňte čepýřit a klidně přejděte moje křupanské řeči o hrdém a cti dbalém Ashleym. Připadá mi divné, že tyhle iluze přetrvávají i u tak paličatých žen, jak jste vy. Kolik chcete peněz a co za ně hodláte koupit?“

Když neodpovídala, zeptal se znovu: „Co za ně chcete koupit? A rozhodně mi zkuste říct pravdu. Vyplatí se vám stejně jako lež. A vlastně ještě víc, protože jestli mi budete lhát, určitě na to přijdu a sama si dovedete představit, jak vám pak bude trapně. Vždycky si pamatujte jedno, Scarlett, od vás snesu všechno kromě lži – vaši nelibost vůči mé osobě, vaše náladové výbuchy, všechnu vaši prohnanost, ale lež ne. Tak na co je chcete?“

Rozrušena kvůli tomu, jak napadl Ashleyho, byla by dala nevím co za to, kdyby po něm mohla plivnout a vmést mu nabídku, že jí půjčí peníze, do té jeho výsměšné tváře. Málem to udělala, ale chladná ruka zdravého rozumu ji zadržela. Ač nerada, musela v sobě potlačit hněv a pokoušela si nasadit výraz roztomilé důstojnosti. Rhett se pohodlně rozvalil na židli a natáhl si nohy ke kamnům.

„Jestli mě na světě něco opravdu baví,“ prohlásil, „tak to je pohled na vaše duševní zápasy, v nichž proti principiálním záležitostem stojí něco praktického, jako třeba peníze. Vím, že praktické věci ve vás vždycky nakonec zvítězí, ale přesto pořád čekám, jestli se ve vás jednoho krásného dne náhodou neprosadí vaše lepší já. A až ten den přijde, sbalím si svůj ranec a odjedu navždy z Atlanty. Existuje tolik žen, v nichž se vždycky prosadí jejich lepší já… Ale vraťme se k naší věci. Kolik a na co?“

„Nevím, kolik přesně budu potřebovat,“ odpověděla rozmrzele. „Ale chci koupit pilu a domnívám se, že ji dostanu lacino. A taky potřebuju dva nákladní vozy a dva mezky. Mezci ale musí být prvotřídní. A taky koně a bryčku pro sebe.“

„Pilu?“

„Ano, a jestli mi na ni půjčíte, dám vám v ní poloviční podíl.“

„Co bych dělal s pilou?“

„Vydělával peníze! Mohli bychom vydělat spoustu peněz. Nebo vám zaplatím úrok z půjčky – jaký je podle vás slušný úrok?“

„Padesát procent se všeobecně považuje za velmi slušný úrok.“

„Padesát procent – ale vy si ze mě děláte legraci! Přestaňte se mi posmívat, vy ďáble. Mluvím vážně.“

„Proto se taky směju. Zajímalo by mě, jestli někdo kromě mě chápe, co se odehrává ve vaší hlavě pod tou falešně roztomilou tvářičkou.“

„A komu na tom, prosím vás, záleží? Poslouchejte mě, Rhette, a pak mi řekněte, jestli vám ta obchodní záležitost nepřipadá výhodná. Frank mi vyprávěl o člověku, kterému patří pila, taková menší na Broskvoňové cestě, a ten člověk ji chce prodat. Prodá ji levně, ale vyžaduje co nejdřív peníze v hotovosti. Momentálně není v okolí mnoho pil a přitom, jak lidé obnovují domy – mohli bychom přece prodávat dříví za nebetyčné ceny. Ten člověk tam navíc zůstane a povede pilu za normální mzdu. Frank mi to aspoň říkal. Frank by pilu koupil sám, kdyby na ni měl. Myslím, že ji chtěl koupit za peníze, které mi pak dal na zaplacení daní.“

„Chudák Frank! Co tomu řekne, až mu oznámíte, že jste pilu koupila sama a vyfoukla mu ji doslova před nosem! A jak vysvětlíte mou půjčku, aniž se zkompromitujete?“

Scarlett se soustředila na peníze, které by jí vynášela pila, že na tuhle věc vůbec nepomyslela „Tak mu to prostě neřeknu.“

„Pozná, že jste peníze nenašla jen tak na cestě.“

„Řeknu mu – ale ano, řeknu mu, že jsem prodala své diamantové náušnice. A ty vám taky dám. To bude ta moje zá… říkejte tomu, jak chcete.“

„Já bych si vaše náušnice nevzal.“

„Ale já je nechci. Já je nechci. Stejně vlastně nejsou moje.“

V duchu se okamžitě vrátila k tomu horkému odpoledni, kdy se v okolí Tary nepohnula živá duše a na podlaze v hale ležel mrtvý muž v modré uniformě.

„Nechal je u mě – někdo, kdo je teď mrtvý. Takže mi právoplatně patří. Vemte si je. Já je nechci. Raději bych…“

„Panebože!“ vykřikl Rhett dotčeně. „Myslíte taky někdy na něco jiného než na peníze?“

„Ne,“ odpověděla upřímně a změřila si ho tvrdým pohledem zelených očí. „A vy byste byl stejný, kdybyste měl za sebou totéž co já. Ověřila jsem si, že peníze jsou nejdůležitější věc na světě, a – bůh je mi svědkem – už nikdy nedopustím, abych žádné neměla.“

Vybavila si prudké slunce, jemnou rudou půdu pod rozbolavě-

Už nikdy lou hlavou, černošský zápach chatrče stojící za ruinami U Dvanácti nebudu mít hlad. Už nikdy nebudu mít hlad. dubů, vybavila si refrén, kterým tehdy pulsovalo její srdce:

„Jednou budu mít peníze, spousty peněz, abych mohla mít každé jídlo, na které si vzpomenu. A pak už nikdy na můj stůl nepřijde ani kukuřičná kaše, ani hrách. A taky budu mít krásné šaty a všechny budou hedvábné…“

„Všechny?“

„Všechny,“

prohlásila úsečně a ani se nepokoušela začervenat nad tím, co jeho otázka naznačovala. „Budu mít tolik peněz, že mi Yankeeové nikdy nebudou moct vzít Taru. A v Taře nechám udělat novou střechu, novou stáj, koupím si pěkné mezky a budu mít tolik bavlny, že jste to v životě neviděl. A Wade už nikdy nepozná, jaké je být bez věcí, které člověk nutně potřebuje. Nikdy! Bude mít všechno na světě. A nikdo z mé rodiny už nepozná hlad. Myslím to vážně. Doslova. Vy mě nechápete, protože jste takový sobecký pes, který myslí jen na sebe. Vás se přivandrovalci nikdy nepokoušeli vyhnat z domova. Vám nikdy nebyla zima, nechodil jste v hadrech a nemusel jste se dřít, abyste neumřel hlady!“

Rhett odpověděl klidně: „Sloužil jsem osm měsíců v armádě Konfederace. Nevím, kde jinde si lidi užili víc hladu.“

„V armádě! Pff! Nikdy jste nemusel česat bavlnu ani plít kukuřici. Vy… Neposmívejte se mi!“

Jakmile zvýšila drsně hlas, znovu položil dlaně na její ruce.

„Nevysmíval jsem se vám. Vysmíval jsem se jen rozdílu mezi tím, jak vypadáte, a jaká ve skutečnosti jste. A vybavil jsem si, jak jsem vás uviděl poprvé na rožnění u Wilkesových. Měla jste zelené šaty a droboučké zelené střevíčky, myslela jste jen na pány a div jste nepraskla vlastní důležitostí. Vsadím se, že jste tehdy nevěděla, kolik centů má dolar. Tehdy jste měla v hlavě jedinou myšlenku, a sice jak byste ulovila Ash…“

Vytrhla mu ruce.

„Rhette, jestli spolu máme vycházet, musíte přestat mluvit o Ashleym Wilkesovi. Pokaždé se kvůli němu pohádáme, protože ho nechápete.“

„A vy ho zřejmě máte přečteného,“ namítl Rhett uštěpačně. „Ne, Scarlett, jestli chcete, abych vám půjčil peníze, vyhrazuji si právo bavit se o Ashleym Wilkesovi způsobem, jaký uznám za vhodný. Vzdávám se práva na úrok za svou půjčku, ale tohoto práva ne. A kromě toho bych se o tom mladém muži rád dověděl spoustu dalších věcí.“

„Nemusím se s vámi o něm bavit,“ prohlásila úsečně.

„Ale ano! Já mám peněženku v kapse, nebo snad ne? Jednou, až budete bohatá, budete si moct dovolit chovat se takhle vůči ostatním… Je jasné, že vám na něm pořád ještě záleží…“

„Nezáleží.“

„Ale vždyť je to na první pohled jasné podle vehemence, s níž ho bráníte. Vy…“

„Nesnesu, aby se někdo otíral o mé přátele.“

„Víte co, nechme ho na chvíli být. Záleží mu na vás nebo ho Rock Island odnaučil na vás myslet? Nebo snad pochopil, jaký poklad má ve své manželce?“

Při zmínce o Melanii začala Scarlett prudce dýchat a měla se co držet, aby nevykřikla nahlas, jak to s nimi vlastně je, že Ashleyho u Melanie drží jen ohledy na čest. Otevřela ústa a chystala se promluvit, ale pak je zase zavřela. „Aha. Takže pořád ještě nemá tolik rozumu, aby dokázal ocenit vlastní choť? A ani strádání, která na něho doléhala v zajetí, nedokázala zchladit žár, jímž pro vás plane?“

„Nevím, proč bych se o tom měla s vámi bavit.“

„Ale já se o tom bavit chci,“ odpověděl Rhett. Z hlasu mu zazníval spodní tón, který Scarlett nechápala, ale přesto jej nerada slyšela. „A taky se o tom bavit budu a předpokládám, že mi budete odpovídat na otázky. Tak miluje vás ještě?“

„A co když ano?“ vykřikla Scarlett, kterou otázka ťala do živého. „Nemá cenu se s vámi bavit o Ashleym, když nechápete ani jeho, ani jak mě miluje. Jediná láska, jakou znáte vy, je jen – to, co provádíte se stvořeními, jako je ta Watlingová.“

„A ták,“ povzdechl si tiše Rhett. „Takže já jsem schopen nanejvýš tělesného chtíče?“

„Přece sám víte, že je to pravda.“

„Teď teprve chápu, proč jste se o té záležitosti se mnou nechtěla bavit. Mé nečisté ruce a rty poskvrňují čistotu jeho lásky.“

„Ano – tak nějak to je.“

„Zajímá mě ta jeho čistá láska…“

„Nebuďte tak zlý, Rhette. Jestli jste tak hnusný a myslíte si, že mezi námi došlo k něčemu…“

„Ale nic podobného mě v životě nenapadlo, nebojte se. Právě proto mě to tolik zajímá. Proč mezi vámi k ničemu nedošlo?“

„Jestli si myslíte, že by Ashley…“

„Aha, tak tedy Ashley musel hájit čistotu, a ne vy. Scarlett, opravdu byste se neměla tak snadno prozrazovat.“ Scarlett se mu se zmatkem a nevolí podívala do hladkého, neproniknutelného obličeje. „Nebudem se tou záležitostí dál zabývat a peníze od vás už taky nechci. A teď jděte pryč!“

„Ale vy ty peníze chcete, a když už jsme se dostali tak daleko, bylo by škoda skončit, ne? Na debatě o tak počestné idyle přece nemůže být nic špatného – pokud opravdu k ničemu nedošlo. Takže Ashley na vás miluje váš rozum, duši a ušlechtilou povahu?“

Scarlett při jeho slovech div nepukla bezmocným vztekem. Samozřejmě že Ashley na ní miloval právě tohle. Díky tomu, že to sama ví, dokáže ještě žít, díky vědomí, že Ashley, vázán závazky cti, ji miloval zpovzdálí pro nádherné vlastnosti, které se v ní skrývaly a které dokázal rozpoznat pouze on. Ale když je Rhett vytáhl na denní světlo, nevypadaly už tak krásně, zvlášť když o nich mluvil falešně sladkým tónem, kterým zastíral jízlivost.

„Když zjišťuju, že v tomhle špatném světě může existovat taková láska, ožívají ve mně znovu mé mladistvé ideály,“ pokračoval Rhett. „Takže jeho láska k vám nemá ani v nejmenším co dělat s tělem? Vůbec by se nezměnila, ani kdybyste byla ošklivá a neměla tak bělostnou plet? A ani kdybyste neměla zelené oči, které muže nutí ptát se, co byste asi udělala, kdyby vás objal? A jak kroutíte boky, to nejsou svody pro každého muže, kterému ještě nebylo devadesát? A rty, které jsou – ale vlastně nesmím dovolovat svým tělesným chtíčům, aby se draly na povrch. Ashley nic z těchto věcí nevidí? Anebo je vidí, ale vůbec s ním nehnou?“

Aniž chtěla, Scarlett se v duchu vrátila ke dni, kdy s ní Ashley v sadu zatřásl rukama, jimiž ji objímal, ve chvíli, kdy tiskl své rozpálené rty k jejím, jako by se od nich nechtěl nikdy odtrhnout. Při vzpomínce se začervenala a Rhettovi její ruměnec samozřejmě neušel.„Dobře,“

prohlásil a z hlasu mu čišelo rozrušení, které mělo blízko k hněvu. „Je mi to jasné. Miluje vás výhradně pro vaše duševní přednosti.“Jak

se odvažuje sahat svýma špinavýma rukama na jedinou krásnou věc, která jí v životě zbývá, a poskvrňovat ji, až jí připadá hnusná? S chladnokrevnou rozhodností strhával její poslední zábrany a informace, kterou chtěl slyšet, právě přicházela.

„Ano, je to tak!“ vykřikla Scarlett a silou vůle potlačila vzpomínku na Ashleyho rty.

„Moje milá, vůbec neví, že nějakou duši máte. Kdyby ho k vám přitahovala vaše duše, přece by se před vámi nemusel bránit, jak to musí dělat, aby uchoval svou lásku tak – řekněme – ‚posvátnou‘? Mohl by si pohodlně a v klidu užívat, jelikož muž koneckonců může obdivovat na ženě rozum i duši, a přesto zůstane počestným gentlemanem, který je věrný své zákonné manželce. Ale takhle pro Ashleyho zřejmě musí být těžké smířit wilkesovský smysl pro čest a touhu po vašem těle.“

„Soudíte všechny podle své odporné duše!“

„Ale já nikdy nezastíral, že po vás toužím, má-li to být narážka na tohle. Naštěstí si však nedělám hlavu s otázkami cti. Co chci, si taky, pokud můžu, vezmu, a tak nemusím zápasit ani s anděly, ani s ďábly. Určitě jste Ashleymu připravila nádherné peklo! Málem by mi ho začalo být líto.“

„Já… já že jsem mu připravila peklo?“

„A kdo jiný? Žijete vedle něj, neustále ho pokoušíte, ale on jako většina jemu podobných dává přednost tomu, co se mezi takovými lidmi považuje za čest, před sebemenším projevem lásky. A tak se mi zdá, že se ten chudák momentálně nemůže zahřát ani láskou, ani ctí!“

„Láskou ano!… Totiž, on přece miluje mě!“

„Opravdu? Tak mi odpovězte, budeme to mít pro dnešek za sebou a pak si můžete vzít peníze a pro mě za mě je třeba hodit do kanálu.“

Rhett vstal a odhodil napůl vykouřený doutník do plivátka. Z jeho pohybů čišela stejná pohanská svoboda a síla držená na uzdě, jaké si Scarlett všimla té noci, kdy padla Atlanta, zlověstná a poněkud děsivá. „Proč vám ksakru dovolil jet do Atlanty pro peníze na daně, když vás miluje? Než bych dovolil ženě, kterou bych miloval, něco takového, tak…“

„Nevěděl o tom. Neměl tušení, že já…“

„A nezdá se vám, že by to měl vědět?“ Z hlasu mu čišela stěží zakrývaná barbarská prudkost. „Když vás miluje, jak tvrdíte, měl vědět, co uděláte, až se ocitnete v zoufalé situaci. Měl vás raději zabít, než vám dovolit jezdit sem – a zrovna za mnou! Panebože na nebesích!“

„Ale on nic nevěděl!“

„Jestli to nevytušil, aniž jste mu cokoli řekla, stejně nikdy nepochopí ani vás, ani vaši vzácnou duši.“

Rhett byl tak nespravedlivý. Jako by Ashley byl nějaký čtenář myšle nek. Jako by jí Ashley mohl zabránit v cestě, i kdyby třeba uhádl její úmysl! Ale Scarlett si náhle uvědomila, že jí Ashley opravdu mohl zabránit v cestě do Atlanty. Stačil sebemenší náznak tenkrát v sadu a všechno mohlo být jiné. Scarlett by ani nenapadlo obrátit se na Rhetta. Něžné slůvko a třeba i pohlazení na rozloučenou, když nastupovala do vlaku, by ji zadrželo. Ale Ashley mluvil pořád jen o cti. Ale přesto – že by Rhett měl pravdu! Uměl Ashley číst její myšlenky? Rychle potlačila takový náznak duševní nevěry. Samozřejmě že neměl sebemenší podezření. Ashley ji nikdy nemohl podezírat, že by dokázala třeba jen pomyslet na něco tak nemravného. Ashley byl na takové myšlenky příliš jemný. Rhett prostě chce pošpinit její lásku. Snaží se strhat do bláta všechno, co je jí nejdražší. Jednou, říkala si v duchu zlomyslně, až se obchod postaví na nohy, pila bude prosperovat a ona sama bude mít dost peněz, to Rhettovi odvede za všechno trápení, které jí teď působí.

Rhett se nad ní skláněl a pozoroval ji lehce pobaveným pohledem. Cit, který v něm před chvílí plál, opět pohasl.

Pokrčil rameny.

„Řeknu vám jen tohle. Mám v sobě hluboký a neosobní obdiv pro vaši vytrvalost, Scarlett, a nerad bych se dočkal toho, aby se váš duch zlomil pod tíží mnoha kamenů na krku. Máte na starosti Taru. Ta sama o sobě dokáže zaměstnat celého muže. Navíc máte na krku nemocného otce. Už vám nikdy s ničím nepomůže. A taky sestry a černochy. A teď jste si ještě uvázala na krk manžela a možná i tetičku Pittypat. Máte dost starostí i bez Ashleyho Wilkese a jeho rodiny, na které musíte dělat.“

„Na Ashleyho dělat nemusím. Pomáhá mi…“

„Ale proboha,“ skočil jí netrpělivě do řeči. „O tom se už nebudeme bavit. K ničemu vám není. Musíte na něj dělat a na tom se nic nezmění, do smrti bude viset na krku vám nebo někomu jinému. Osobně mě už přestává bavit pořád o něm mluvit… Kolik peněz chcete?“Na

rty se jí hrnula vyčítavá slova. Po všech urážkách, poté, co z ní vytáhl všechno, co jí bylo nejdražší, a pak to pošlapal, si pořád ještě myslí, že si od něj vezme peníze!

Ale Scarlett spolkla slova dřív, než je stačila vyřknout. Bylo by nádherné s pohrdáním odmítnout jeho nabídku a vykázat ho z obchodu! Ale takový luxus si mohou dovolit pouze opravdu bohatí lidé v opravdu neotřesitelném postavení. Ale dokud byla Scarlett chudá, musela si nechat líbit podobné scény. Ale až zbohatne – ach, jak ji to pomyšlení nádherně hřálo u srdce! – až zbohatne, nedá si líbit nic, co jí bude proti srsti, neodepře si nic, po čem zatouží, a dokonce nebude zdvořilá k lidem, kteří se jí nezavděčí.

Všechny je pošlu do háje, zapřísahala se v duchu, a Rhett Butler bude první na řadě!

To pomyšlení jí vykřesalo jiskru v zelených očích a rty se pousmála. Rhett odpověděl úsměvem.

„Jste moc hezká, Scarlett,“ řekl jí. „Zvlášť když myslíte na čertoviny. A já vám koupím třeba tucet mezků a ještě jednoho navíc pro jistotu, jestli je budete chtít, jenom proto, abych uviděl ten dolíček ve vaší tváři.“

Dveře obchodu se otevřely, vešel prodavač a ještě se šťoural brkem v zubech. Scarlett vstala, přitáhla si šál k tělu a stužky klobouku si uvázala pevně pod bradou. Byla rozhodnuta.

„Máte odpoledne něco na práci? Můžete teď jít se mnou?“ zeptala se Rhetta.„Kam?“

„Přeju si, abyste se mnou jel na tu pilu. Slíbila jsem Frankovi, že nebudu vyjíždět z města sama bez doprovodu.“

„Na pilu v takovém dešti?“

„Ano, chci pilu koupit hned teď, než si to zas rozmyslíte.“

Rhett se rozesmál tak hlasitě, až se prodavač za pultem lekl a zvědavě se po něm podíval.

„Zapomněla jste, že jste vdaná? Paní Kennedyová si nemůže dovolit, aby byla viděna v kočáře jedoucím z města ve společnosti toho darebáka Butlera, který nemá přístup do nejlepších salonů. Zapomněla jste na svou pověst?“

„Pověst – tydlifidli! Chci mít pilu dřív, než si to rozmyslíte nebo než Frank zjistí, že ji kupuju já. Nebuďte takové dřevo, Rhette. Co vám udělá troška deště? Radši sebou hodíme.“ Ta pila! bědoval Frank pokaždé, kdy si na ni vzpomněl, a proklínal sám sebe, že se o ní před Scarlett vůbec zmiňoval. Stačilo, že prodala své náušnice kapitánu Butlerovi (zrovna jemu!) a koupila pilu, aniž se poradila s vlastním manželem, ale ještě horší bylo, že mu ji nepředala, aby ji vedl. Tohle vypadalo zle. Jako by nedůvěřovala jemu, ani jeho zdravému úsudku.

Frank měl spolu se všemi muži, které znal, pocit, že se manželka má řídit manželovým nadřazeným rozumem, bez výhrad přijímat jeho názory a vlastní vůbec nemít. Většině žen by nechal volnou ruku. Ženy přece jsou takové směšné bytůstky a člověka neubude, když vyhoví jejich drobným rozmarům. Frank měl mírnou a jemnou povahu a neměl chuť manželce moc věcí odpírat. Rád by vyhověl pošetilým nápadům jisté jemné bytůstky a láskyplně ji vypeskoval za její hloupost a výstřednost. Ale věci, které si Scarlett vzala do hlavy, byly nemyslitelné.

Například ta pila. Když mu na jeho otázku se sladkým úsměvem odpověděla, že ji opravdu hodlá řídit sama, byl to největší šok, jaký v životě zažil. „Udělám se v dřevařské branži sama pro sebe,“ tak mu to doslova řekla. Frank na hrůzu té chvíle nedokázal nikdy zapomenout. Udělat se sama pro sebe! To bylo nemyslitelné! V Atlantě se nenašla jediná žena, která by vedla nějaký obchodní podnik. A Frank v životě ani neslyšel, že by se vyskytla někde jinde. Když už ženy měly takovou smůlu, že byly v oněch těžkých dobách nuceny přivydělat trochu peněz, aby pomohly svým rodinám, dělaly to nenápadným ženským způsobem – pekly jako paní Merriwetherová nebo malovaly porcelán, šily a braly si nájemníky na byt a stravu jako paní Elsingová s dcerou Fanny, vyučovaly ve školách jako paní Meadeová nebo dávaly hodiny hudby jako paní Bonnellová. Tyto dámy vydělávaly peníze, ale držely se přitom doma, jak se na ženy sluší. Ale aby žena opustila ochranu vlastního domova a odvážila se do drsného světa mužů, konkurovala jim v podnikání, družila se s nimi a vydávala se urážkám a klepům… Zvlášť když ji k tomu nic nenutilo, protože měla manžela, který se o ni přece dokázal znamenitě postarat!

Frank nejdřív doufal, že si ho Scarlett jen tak dobírá nebo na něm zkouší nějaký žert, žert hraničící s nevkusem, ale brzy zjistil, že manželka myslí všechno smrtelně vážně. Opravdu se pustila do vedení pily. Vstávala dřív než on, odjížděla po Broskvoňové cestě a často se vracela domů dávno poté, co zamkl obchod a přišel k tetičce Pittypat na večeři. Jezdila tu dálku a na ochranu s sebou měla jen strejdu Petera, který navíc neschvaloval její počínání, zatímco lesy se hemžily osvobozenými černochy a yankeeovskou chátrou. Frank ani nemohl jezdit, obchod mu zabíral všechen čas, ale když se ozval, Scarlett ho vždycky stručně usadila: „Když nebudu hlídat toho prohnaného darebáka Johnsona, tak mi ukradne dříví, prodá ho pod rukou a peníze strčí do vlastní kapsy. Až seženu slušného člověka, který povede pilu za mě, nebudu tam muset jezdit tak často. Pak budu moct zůstat ve městě a prodávat dříví.“

Prodávat dříví ve městě! Tohle bylo ze všeho nejhorší! Scarlett často opravdu nejela na pilu a prodávala dříví po domech a v těchto dnech by se byl Frank nejraději zavřel v temné zadní místnosti za krámem a nikoho neviděl. Jeho vlastní žena prodává dříví! Toho se musel dočkat!

A lidé o ní vykládali strašné věci. O něm asi taky, protože jí dovolil chovat se tak neženským způsobem. Styděl se podívat zákazníkům do očí, když stáli za pultem a říkali: „Před chvílí jsem viděl paní Kennedyovou u…“ Každý si dal záležet, aby mu podrobně vyložil, co dělala. Každý vykládal, co se stalo, když stavěli nový hotel. Scarlett přijela právě ve chvíli, kdy Tommy Wellburn od nějakého člověka kupoval dříví, slezla z bryčky mezi drsné irské zedníky, kteří stavěli základy, a bez obalu oznámila Tommymu, že naletěl podvodníkovi. Prohlásila, že její dříví je lepší a taky lacinější, na důkaz sečetla rychle zpaměti dlouhý sloupec číslic a rovnou na místě mu oznámila přesnou kalkulaci. Že se odvážila mezi cizí drsné nádeníky, bylo samo o sobě špatné, ještě horší pro ni jako pro ženu bylo dát najevo, že takhle ovládá počty. Když Tommy přijal její bilanci a zadal jí objednávku, Scarlett místo aby pokorně odjela, courala se po staveništi a nakonec se dala do řeči s polírem irských zedníků Johnniem Gallegherem, ostříleným skrčkem, který měl velmi špatnou pověst. A město mělo na celé měsíce o čem mluvit.

K dovršení všeho opravdu vydělávala na pile dost peněz a žádný manžel přece nemohl být spokojený se ženou, která úspěšně provozovala tak neženskou činnost. A také nepředávala výdělek ani jeho část Frankovi, aby mohl peníze vložit do obchodu. Většina šla na Taru a Scarlett psala Willu Benteenovi nekonečné dopisy a příkazy, jak je má použít. Navíc oznámila Frankovi, že jestli někdy skončí opravy v Taře, má v úmyslu půjčovat své peníze na hypotéky.

„Jéje, jéje,“ bědoval Frank, kdykoli si na to vzpomněl. Žena přece nemá ani vědět, co je hypotéka.

Scarlett měla v těch dnech plnou hlavu plánů a ty nové připadaly Frankovi vždycky ještě horší než předcházející. Dokonce mluvila o tom, že na pozemku, na němž stávalo její skladiště, dokud je Sherman nevypálil, nechá postavit saloon. Frank nebyl sice abstinent, ale přesto proti tomuto nápadu vehementně protestoval. Vést saloon bylo špatné podnikání, nešťastné podnikání, skoro tak špatné jako pronajímat dům za účelem prostituce. Proč je to špatná věc, však manželce nedokázal vysvětlit a ona na jeho chabé argumenty reagovala jen zvoláním: „Tydlifidli!“

„Majitelé saloonů jsou vždycky dobří nájemníci. Řekl mi to strýc Henry,“ vysvětlovala Scarlett Frankovi. „Vždycky dochvilně platí nájem a podívej, Franku, mohla bych přece postavit laciný saloon z mizerného dříví, které nejde na odbyt, a ještě bych za něj dostala slušný nájem a z nájemného a z peněz vydělaných na pile a z procent stržených na hypotékách bych si mohla koupit další pily.“

„Zlato, ale vždyť další pily nepotřebujeme!“ vykřikl Frank ohromeně. „Raději bys měla prodat tu, kterou už vlastníš. Zbytečně se tam vyčerpáváš a sama víš, kolik úsilí tě stojí jen udržet osvobozené černochy na uzdě tak, aby vůbec pracovali…“

„Osvobození černoši samozřejmě nejsou k ničemu,“ souhlasila Scarlett a mlčky přešla manželovu narážku, že by měla prodat pilu. „Pan Johnson tvrdí, že nikdy po ránu neví, jestli bude mít celou partu nebo ne, aby mohl začít pracovat. Člověk se už na černochy nemůže spolehnout. Pár dní dělají a pak nepřijdou, dokud neutratí, co vydělali, a navíc celá parta může do rána klidně zmizet. Čím víc přemýšlím o jejich osvobození, tím víc mi připadá jako zločin. Černochy úplně zničilo. Tisíce jich vůbec nepracujou a ti, které dokážeme na pile přimět k práci, jsou tak líní a lhostejní, že se nevyplatí je zaměstnávat. A když si na ně někdo dovolí houknout, nemluvě o nějakém tom přetáhnutí přes hřbet, které by velice prospělo jejich duším, hned se na dotyčného vrhne Úřad pro osvobozené otroky jako kachna na chrousta.“

„Zlato, doufám, že nedovoluješ panu Johnsonovi, aby tloukl ty…“

„Samozřejmě že ne,“ odsekla popuzeně, „copak jsem ti neříkala, že by mě Yankeeové strčili do vězení, kdybych mu to dovolila?“

„Vsadím se, že tvůj tatínek v životě nepřetáhl jediného černocha,“ řekl Frank.

„Vlastně jen jednoho. Kluka ze stáje, který nevyhřebelcoval koně po celodenním honu. Ale tehdy bylo všechno jiné, Franku. Svobodní negři jsou jiní a pořádné zbičování by spoustě z nich náramně prospělo.“Frank

žasl nejen nad názory a plány své ženy, ale i nad tím, jak se během několika měsíců, které uplynuly od svatby, změnila. Tohle už nebyla ta mírná, roztomilá, žensky poddajná bytost, kterou si bral za manželku. Během krátkých námluv měl pocit, že v životě nepotkal bytost, která by byla ve svých reakcích na podněty života žensky přitažlivější, nezasvěcenější, stydlivější a bezmocnější. Ale teď na všechno reagovala naprosto mužským způsobem. Hlas měla ostrý a rázný a rozhodovala se okamžitě, aniž upadala do ženské váhavosti. Věděla, co chce, a šla si za tím nejkratší cestou jako muž, nepouštěla se na temné, křivolaké stezky, jak to dělají ženy.

Ne že by Frank předtím nenarazil na pánovité ženy. Na Atlantu stejně jako na všechna města na Jihu připadl příslušný počet bohatých vdov, u nichž si to nikdo nechtěl rozlít. Nikdo nemohl být pánovitější než statná paní Merriwetherová, diktátorštější než křehká paní Elsingová, vynalézavější v dosahování vlastních cílů než prošedivělá paní Whitingová s medovým hláskem. Ale ať tyto dámy používaly k prosazování svého jakýchkoli prostředků, vždycky byly ryze ženské. Dbaly o to, aby dávaly najevo, že jim záleží na názorech mužů, ať už se jimi v praxi řídily nebo ne. Byly natolik zdvořilé, že se navenek tvářily, že respektují to, co jim muži říkají, a na tom také záleželo. Ale Scarlett respektovala jen sebe a vedla své záležitosti, jako by byla muž, a proto si o ní celé město povídalo.

A, říkal si Frank zoufale v duchu, o mně určitě taky mluví, protože jí dovoluju, aby se chovala tak neženským způsobem.

A potom tu byl ten mizera Butler. Jeho časté návštěvy v domě tetičky Pittypat Franka ponižovaly ze všeho nejvíc. Frank neměl Rhetta nikdy v lásce, přestože s ním před válkou obchodoval. Často proklínal den, kdy přivedl Rhetta ke Dvanácti dubům a představil ho svým přátelům. Pohrdal jím za chladnokrevnost, s níž za války provozoval spekulace, i za to, že nesloužil v armádě. O osmi měsících Rhettovy služby v jednotkách Konfederace věděla jen Scarlett, jelikož Rhett ji se šaškovsky předstíraným strachem prosil, aby nikomu neprozradila jeho „hanbu“. Nejvíc jím Frank pohrdal za to, že si ponechal zlato Konfederace, zatímco poctiví lidé jako admirál Bulloch a další se ve stejné situaci zachovali jinak a vrátili do pokladny federálního ministerstva financí tisíce dolarů. Ale Rhett chodil často na návštěvu, ať se to Frankovi líbilo nebo ne.

Na oko chodil navštěvovat tetičku Pitty, která byla tak pošetilá, že tomu věřila, a ještě si na jeho návštěvách zakládala. Ale Frank měl nepříjemné tušení, že ho do domu nepřitahuje zrovna tetička Pitty. Malý Wade měl Rhetta rád, přestože před ostatními lidmi prchal, a dokonce mu říkal „strýčku Rhette“, což Franka popuzovalo. A Frank si proti své vůli neustále vybavoval, jak Rhett za války pořád kroužil kolem Scarlett a jak se o tom tehdy mluvilo. Představoval si, že teď se o nich určitě vedou ještě horší řeči. Nikdo ze známých neměl odvahu se o čemkoli zmínit před Frankem, přestože jinak o tom, co Scarlett dělá na pile, hovořili bez servítků. Ale Frankovi nemohlo uniknout, že ho se Scarlett zvou méně často na večeře nebo oslavy a na návštěvu k nim chodí čím dál méně lidí. Scarlett opovrhovala většinou sousedů a byla příliš zaneprázdněna prací na pile, aby se mohla stýkat s lidmi, které měla ráda, a proto ji vysychající proud návštěv nijak neznepokojoval. Zato Franka se tento stav věcí velice dotýkal.

Frank se celý život řídil zásadou „co by tomu řekli sousedi?“ a byl bezbranný vůči opakovaným otřesům, které mu manželka působila tím, že soustavně nedbala o to, co se sluší a patří. Cítil, že celé město nesouhlasí se Scarlettiným chováním a jím pohrdá, že jí dovolil „vymknout se vlastnímu pohlaví“. Scarlett dělala spoustu věcí, které jí podle jeho názoru jako manžel neměl dovolit, ale když jí zakázal, aby je dělala, rozmlouval jí její chování nebo je dokonce kritizoval, pokaždé se mu nad hlavou rozpoutala bouře.

Jéje, jéje! bědoval bezmocně v duchu. V životě jsem neviděl ženskou, která by se rychleji rozzuřila a které by to dýl vydrželo!

Bylo úžasné, jak bleskově se žertující, roztomilá manželka, která si při pobíhání po domě pro sebe předla blahem, dokázala proměnit v úplně jinou bytost. Stačilo, aby řekl: „Zlato, být tebou, tak bych ne…,“ a okamžitě se strhla bouřka.

Scarlettina černá obočí se prudce srazila v ostrém úhlu nad kořenem nosu a Frank se málem doslova přikrčil. Scarlett měla temperament Tatara a zuřila jako divoká kočka, a když ji to popadlo, bylo jí zřejmě úplně jedno, co říká i jak tím ubližuje. Při těchto příležitostech nad domem visela hustá mračna smutku. Frank odcházel brzy do obchodu a zdržoval se v něm co nejdéle. Wade a strejda Peter se schovávali v kůlně na kočáry, kuchařka se držela v kuchyni a za žádnou cenu se neodvážila pozvednout hlas, aby chválila Pána písní. Pitty se vždycky běžela schovat do svého pokoje jako králík pelášící do nory. Jen chůva snášela Scarlettiny výbuchy vyrovnaně, protože měla mnohaletou zkušenost s Geraldem O’Harou a jeho záchvaty zuřivosti.

Scarlett nebyla tak výbušná úmyslně, naopak toužila být Frankovi dobrou manželkou, jelikož jí byl milý a byla mu vděčná, že jí pomohl zachránit Taru. Ale příliš často přepínal její trpělivost nejrůznějšími způsoby a až po samu mez ovládání.

Nedokázala si vážit muže, který připustil, aby nad ním měla vrch, a bázlivý, váhavý postoj, jaký zaujímal ve všech nepříjemných situacích, ať už vůči ní nebo vůči jiným lidem, ji nesnesitelně dráždil. Ale i tohle by teď, když vyřešila některé ze svých finančních problémů, dokázala přehlédnout a cítila by se i šťastná, nebýt neustále se opakující podrážděnosti nad událostmi, které ukazovaly, že Frank není dobrý obchodník a nechce ani jí dovolit, aby se jím stala.

Jak očekávala, odmítal vymáhat nezaplacené dluhy, dokud ho k tomu doslova nedohnala, a i pak se k tomu měl bez zvláštního nadšení a se samými omluvami. Tahle zkušenost jí definitivně dokázala, že rodina pana Kennedyho bude mít nanejvýš na holé živobytí, nepostará-li se o ni sama osobně a nezíská-li tolik peněz, kolik považuje za nutné. Mezitím pochopila, že Frankovi bude stačit troškařit až do smrti v jeho špinavém obchůdku. Zřejmě si vůbec neuvědomoval, jak bídně se drží nad vodou ani jak je v těžkých dobách nutné vydělávat peníze, které jediné člověka mohou zachránit před novými pohromami.

Frank v počátcích své kariéry v poklidných dobách před válkou možná býval úspěšný obchodník, ale teď je tak protivně staromódní, říkala si v duchu Scarlett, a tak paličatě lpí na tom, aby se všechno dělalo postaru, i když se starými způsoby i se starými časy je dávno konec. Naprosto mu chyběla dravost nezbytná v nových, trpkých časech. No a ona přece tuto dravost v sobě má a hodlá ji uplatnit, ať se to Frankovi líbí nebo ne. Potřebují peníze a ona je vydělá, a je to pěkná dřina. A Frank podle jejího názoru může být přinejmenším zticha a nezasahovat jí do plánů, které přece přinášejí výsledky.

Neměla s vedením pily žádné zkušenosti, ale řídila ji, přestože to nebyla lehká práce a konkurence byla mnohem ostřejší než zpočátku, takže když se večer vracívala domů, bývala často unavená, ustaraná a protivná. A když si Frank omluvně odkašlal a řekl: „Zlato, tohle bych nedělal,“ nebo „Tohle bych nedělal, zlato, být tebou,“ musela sebrat všechny síly, aby se ovládla a nevybuchla, ale často se jí to nepodařilo. Když sám nemá kuráž pustit se do pořádných obchodů a vydělat trochu peněz, proč jí ještě něco vytýká? A věty, jimiž na ni dotíral, byly tak hloupé! Copak v takovýchto dobách záleží na tom, že se chová nežensky? Zvlášť když její neženská pila vynáší peníze, které tak zoufale potřebují, ona, rodina i Tara, a také sám Frank.

Frank toužil po klidu a odpočinku. Válka, v níž tak svědomitě sloužil, mu podlomila zdraví, připravila ho o slušný majetek a udělala z něj starce. Ničeho z těchto věcí nelitoval a po čtyřech letech vojenské služby čekal od života jen trochu klidu a laskavosti, chtěl být obklopen přívětivě naladěnými obličeji a slyšet pochvalný souhlas z úst přátel. Brzy zjistil, že za domácí klid se musí platit, a sice tím, že nechá Scarlett dělat, co bude sama chtít, ať si vezme do hlavy cokoli. A tak si svůj klid, právě protože byl tak unaven, vykoupil za cenu, kterou určila ona. Někdy si říkal, že stojí za to vnímat, jak s úsměvem otvírá v chladném šeru dveře a pak ho líbá na ucho, na nos nebo na jiné nevhodné místo, cítit, jak mu ospale pokládá hlavu na rameno pod teplými přikrývkami. Když bylo po jejím, rodinný život býval velice příjemný, ale klid, který získal, byla jen vnější slupka bez vnitřního jádra, jelikož za něj musel zaplatit ztrátou veškerých představ o tom, co v manželství považoval za správné.

Žena se má věnovat spíš domovu a rodině, a ne se toulat jako muž, říkal si často v duchu. A kdyby aspoň měla dítě…

Vždycky, když pomyslel na dítě, usmál se, a to bývalo často. Scarlett mu zcela bez obalu oznámila, že žádné dítě nechce, ale děti málokdy čekají, až je někdo pozve na svět. Frank věděl, že spousta žen tvrdí, že nechtějí děti, ale to dělají jen z hlouposti a ze strachu. Kdyby Scarlett měla dítě, měla by je určitě ráda, zůstala by s ním doma a starala by se o ně jako ostatní ženy. Potom by musela prodat pilu a Frank by měl po starostech. Všechny ženy potřebují dítě, aby byly úplně šťastné, a Frank dobře věděl, že Scarlett není. Přestože se v ženách vůbec nevyznal, nebyl slepý, aby si nevšiml, že občas bývá spíš nešťastná.

Někdy se v noci vzbudil a zaslechl tichý pláč tlumený polštářem. Když se poprvé probudil a cítil, jak se postel třese pod jejím tělem zmítaným křečovitým vzlykáním, vyděšeně se zeptal: „Zlato, co se děje?“, ale byl odmrštěn vášnivým výkřikem: „Dej mi, prosím tě, pokoj!“Ano,

dítě by jí přineslo štěstí a odvedlo by její myšlenky od věcí, do nichž se nemá plést. Frank si občas povzdechl, neboť ho nenapadlo, že ulovil tropického ptáčka, klenot planoucí ohnivými barvami, zatímco jemu by stačil spíš docela obyčejný střízlík. A vlastně by se k němu hodil mnohem líp.









Kapitola 37

Jedné dubnové noci, za silného deště, se přihnal z Jonesboro Tony Fontaine na zpěněném koni, který pod ním div nepadl vyčerpáním, zabušil u nich na dveře a zburcoval Scarlett i Franka tak prudce, že se jim srdce úlekem rozbušila. A tehdy Scarlett podruhé během čtyř měsíců pocítila na vlastní kůži, co Will mínil slovy: „Naše trápení teprve začíná,“ poznala, jak pravdivá byla Ashleyho pochmurná předpověď pronesená v Taře v sadu, jehož stromy hýbal vítr: „To, co nás teď všechny čeká, bude horší než válka – a zajetí – a pro mě osobně i horší než smrt.“

Poprvé stanula tváří v tvář Rekonstrukci, když se dověděla, že by ji Jonas Wilkerson s pomocí Yankeeů mohl vyhnat z Tary. Ale Tonyho příjezd jí všechno objasnil mnohem děsivějším způsobem. Tony přijel v noci a v prudkém dešti, za několik minut se vytratil, tentokrát navždy, ale v krátké pauze jí stačil zvednout oponu, aby uviděla na scéně novou hrůzu, oponu, která, jak se jí v její beznaději zdálo, nebude už nikdy spuštěna.

Té bouřlivé noci, kdy klepadlo bušilo na dveře s takovou naléhavostí, zůstala Scarlett stát na odpočívadle, halila se do županu, dívala se dolů do haly a stačila zahlédnout Tonyho snědý, zachmuřený obličej, ještě než se sklonil a sfoukl svíci, kterou držel v ruce Frank. Potmě spěchala po schodech dolů, uchopila ho za studenou mokrou ruku a zaslechla, jak šeptá: „Jdou po mně… Prchám do Texasu… Kůň je polomrtvý… A já taky, ale hladem. Ashley říkal, že bych měl… Nerozsvěcuj tu svíčku! Neprobuď negry… Snažím se vás za každou cenu uchránit nepříjemností.“

Když v kuchyni stáhli rolety až k parapetu a zatáhli všechny závěsy, dovolil rozsvítit a pak hovořil s Frankem v prudkých křečovitých větách, zatímco Scarlett kolem nich pobíhala a snažila se mu sehnat něco kloudného k jídlu.

Tony neměl kabát a byl promoklý až na kůži. Klobouk také neměl a černé vlasy se mu lepily k drobné lebce. Ale když do sebe nalil whisky, kterou mu přinesla, v malých neposedných očkách mu jiskřilo šibalství všech bratří Fontaineových, šibalství, z nějž té noci čišela hrůza. Scarlett děkovala bohu, že tetička Pittypat klidně pochrupuje v ložnici nahoře. Kdyby spatřila takové zjevení, určitě by na místě omdlela.

„Jeden zatracenej haj… totiž přivandrovalec,“ řekl Tony a podržel sklenku, aby mu mohli nalít další. „Štval jsem koně, a jestli odsud nezmizim včas, bude mě to stát krk, ale stálo to za to. Pánbůh ví, že ano! Zkusím se dostat do Texasu a tam na sebe nebudu zbytečně upozorňovat. Ashley byl se mnou v Jonesboro a řekl mi, abych se zastavil tady u vás. Potřebuju nového koně, Franku, a nějaké peníze. Můj kůň pode mnou div nepadl – celou cestu až sem jsem ho štval naplno – a navíc jsem dneska, já blázen, odjel z domova jen tak, bez kabátu a jediného centu v kapse. Tím netvrdím, že bychom se doma v penězích zrovna topili.“

Zasmál se a hladově se vrhl na studenou kukuřičnou placku a tuřínovou nať, na níž se hustě bělaly krupičky vystydlé mastnoty.

„Můžeš si vzít mého koně,“ řekl Frank klidně. „Mám u sebe deset dolarů, ale jestli můžeš počkat do rána…“

„Hoří mi koudel u zadku, nemůžu čekat!“ odpověděl Tony důrazně, ale žoviálně. „Nejspíš je budu mít v patách. Neměl jsem moc velký náskok. A kdyby mě Ashley tam odtud nevyvlekl a neposadil na koně, zůstal bych tam jako blázen a mezitím bych už nejspíš visel. Ashley je prima kamarád.“

Tak Ashley se zapletl do téhle děsivé záhady. Scarlett celá ztuhla a tiskla si dlaně na hrdlo. Chytili už mezitím Yankeeové Ashleyho? Ale proč se Frank nezeptá, co se vlastně stalo? Proč bere všechno tak chladnokrevně jako nějakou samozřejmost? Snažila se ze všech sil promluvit a zeptat se sama.

„Co…?“ začala. „Kdo…“

„Bývalý správce vašeho otce – ten prokletý – Jonas Wilkerson.“

„Tys ho – je po něm?“

„Panebože, to jsi celá ty, Scarlett!“ ohradil se Tony naštvaně. „Když už na někoho vytáhnu nůž, tak asi zůstane přitom, že bych škrábnul tupou stranou čepele, ne? Vrazil jsem mu ho pěkně do žeber.“

„Dobře,“ poznamenal Frank jakoby nic. „Ten chlap se mi nikdy nezamlouval.“Scarlett

se podívala po manželovi. Tohle nebyl ten mírný Frank, jakého znala, člověk, který se nervózně probíral v plnovousu a který se dal, jak se přesvědčila, tak snadno zastrašit. Vyzařovalo z něj něco ostrého a chladného a mimořádné situaci dovedl čelit bez zbytečných slov. Byl to muž, jak má být, stejně jako Tony, a tahleta násilnická záležitost se týkala výhradně mužů a žádná žena, ani ona, s ní neměla nic společného.

„Ale co Ashley… Taky…“

„Ne. Chtěl ho zabít, ale já jsem mu řek, že mám přednost, protože Sally je moje švagrová, a on to nakonec uznal. Jel do Jonesboro se mnou, kdyby náhodou Wilkerson dostal mě. Ale kamarád Ash podle mě nebude mít kvůli téhle záležitosti žádné potíže. Aspoň doufám. Neměla bys na tu kukuřičnou placku nějaký džem? A mohla bys mi zabalit něco s sebou na cestu?“

„Jestli mi neřekneš všechno, začnu křičet.“

„Počkej, až odjedu, a pak si klidně křič, když to musí být. Povím ti, co se stalo, než mi Frank osedlá koně. Ten zatracenej – Wilkerson už stačil napáchat spoustu nepříjemností. Víš, co proved s daněma. A to byla jen jedna z jeho lumpáren. Kdyby mi tak někdo dřív řek, že se dožiju dne, kdy začnu nenávidět negry! Čert aby vzal jejich černý duše, ale věří všemu, co jim ti lumpové nabulíkujou, a ani si nevzpomenou na nic z toho, co jsme pro ně udělali my. Teď Yankeeové začali mluvit o tom, že nechají negry volit. A nám volit nedovolí. Vždyť v celým okrese se najde s bídou hrstka demokratů, kteří nemají zakázáno volit, když teď vzali volební právo všem, kteří bojovali v armádě Konfederace. A jestli dají volební právo černejm, tak to znamená náš konec. Ale tohle přece ksakru je náš stát! Nepatří Yankeeům! Proboha, Scarlett, tohle se už nedá snášet! A taky to nikdo snášet nebude! Něco proti tomu podnikneme, i kdyby to mělo znamenat novou válku. Jinak se za chvíli dočkáme černejch soudců, černejch zákonodárců – černejch vopic z džungle…“

„Prosím tě, dělej… Pověz mi všechno! Co jsi vlastně provedl?“

„Dej mi ještě kousek tý kukuřičný placky a zbytek mi zabal. Prostě se rozkřiklo, že to Wilkerson trošku přehnal se svýma představama o rovnosti negrů s bílýma. No jo, mlel vo tom těm černejm šaškům celý hodiny. Měl tu drzost,“ Tony se bezradně zajíkl, „že tvrdil, že negři maj právo – na – na – bílé ženy.“

„Ale, Tony, to snad ne!“

„Ale ano! Nedivím se, že jsi z toho celá bledá. Ale svět je dneska vzhůru nohama, Scarlett, a ty jsi o tom určitě taky slyšela. Tady v Atlantě jim to už taky říkali.“

„Já – já nic neslyšela.“

„Tak to Frank před tebou zatajil. Ale abych se vrátil k věci, po tomhle jsme si všichni tak nějak řekli, že bychom měli pana Wilkersona v noci ve vší tichosti navštívit a postarat se o něj, ale než jsme mohli… Pamatuješ si na toho černýho ouřezka, jmenoval se Eustis, co u nás bejval šafářem?“

„Ano.“

„Tak ten si dneska stoup ke kuchyňskejm dveřím, zrovna když Sally chystala večeři, a… Nevím přesně, co jí řek. A teď se to, počítám, už nikdy nedovím. Ale něco jí řek, já uslyšel, jak vykřikla, vlít jsem do kuchyně a von ti tam stál vožralej jako doga – odpusť, Scarlett, to mi jen tak vyklouzlo.“

„A co dál?“

„Zastřelil jsem ho, a když matka přiběhla postarat se o Sally, skočil jsem na koně a vyrazil rovnou do Jonesboro za Wilkersonem. On to všechno spískal. Nebýt jeho, toho zatracenýho černýho blázna by to v životě nenapadlo. A když jsem míjel Taru, potkal jsem Ashleyho a ten se ke mně samozřejmě přidal. Chtěl se mu pomstít za to, co chtěl udělat s Tarou, ale já mu odpověděl, že to je moje záležitost, protože Sally je manželka mýho mrtvýho bratra, ale on se celou cestu se mnou hádal. A když jsme dojeli do města, tak, jen si to představ, Scarlett, nevzal jsem si s sebou ani pistoli. Nechal jsem ji ve stáji. Byl jsem tak vzteklej, že jsem si nevzpomněl…“

Tony se odmlčel, hryzal tuhou placku a Scarlett se chvěla hrůzou. Fontaineovské záchvaty nepříčetné zuřivosti se táhly anály okresu dávno předtím, než došlo na tuto nejnovější kapitolu.

„Tak jsem na něj musel vzít nůž. Našel jsem ho v jednom baru. Zahnal jsem ho do kouta, Ashley držel v šachu ostatní hosty, a než jsem toho chlapa prošpikoval, řek jsem mu samozřejmě, proč tu věc dělám. Ale všechno bylo hotovo dřív, než jsem se stačil pořádně rozkoukat,“ dodal Tony zamyšleně. „Probral jsem se, až když mě Ashley posadil na koně a řek mi, abych jel k vám. Ashley je prima, když se něco semele. Dokáže si zachovat chladnou hlavu.“

Frank se vrátil, přes ruku měl kabát a podal jej Tonymu. Byl to jediný pořádný zimník, jaký měl, ale Scarlett nic nenamítala. Měla pocit, že je zcela mimo tuto záležitost, ryze mužskou záležitost.

„Ale, Tony, vždyť tě potřebují u vás doma. Kdyby ses vrátil a vysvětlil všechno, určitě by…“

„Franku, vzal sis úplně bláznivou ženskou,“ ušklíbl se Tony a zároveň se neohrabaně soukal do kabátu. „Myslí si, že Yankeeové odmění člověka, který nedovoluje negrům, aby se přiblížili k jeho ženským příbuzným. Možná že ano, ale nanejvýš rychlým procesem a šibenicí. Dej mi pusu, Scarlett. Frank jistě nebude proti a my dva se třeba už neuvidíme. Do Texasu je daleko. Psát se neodvážím, tak dejte vědět našim, že jsem bezpečně dojel aspoň k vám.“

Scarlett se nechala od Tonyho políbit a pak oba muži vyšli ven do prudkého deště, chvíli postáli na verandě a vyměnili spolu pár slov. Potom Scarlett najednou zaslechla čvachtání kopyt a Tony byl pryč. Pootevřela dveře a skulinou uviděla, jak Frank vede do kůlny na kočáry vzpínajícího se a klopýtajícího koně. Zavřela dveře, posadila se a roztřásla se jí kolena.

Teď konečně pochopila, co znamená Rekonstrukce, pochopila to, jako kdyby byl dům obklíčen nahými divochy, krčícími se na bobku jen s kusem kůže kolem beder. Teď se jí v hlavě náhle vyrojila spousta věcí, jimž v poslední době skoro nevěnovala pozornost, rozhovorů, které vyslechla, ale které vlastně nevnímala, mužských debat uťatých uprostřed slova, jakmile vstoupila do místnosti, drobných incidentů, kterým do té doby nepřikládala žádný význam, Frankova marná varování, aby nejezdila na pilu, když ji může doprovázet a chránit jen vetchý strejda Peter. Teď se všechny tyto záležitosti složily do hrozivého celku.

Černoši se ocitli nahoře a po jejich boku stáli Yankeeové s bodáky. Ona sama mohla být zabita, znásilněna a velmi pravděpodobně by se nic nestalo. A každý, kdo by ji pomstil, by byl Yankeei oběšen, oběšen, aniž by se mohl dožadovat práva na řádný proces před soudcem a porotou. Yankeeovští důstojníci, kteří se nevyznali v právu a ještě méně dbali o okolnosti, za nichž ke zločinu došlo, byli oprávněni uspořádat proces a položit každému Jižanovi oprátku na krk .Co

můžeme dělat? ptala se v duchu a lomila rukama v návalu bezmocného strachu. Co můžeme dělat proti ďáblům, kteří by klidně oběsili prima kluka, jako je Tony, jenom proto, že zabil opilého negra a přivandrovalého lumpa, aby chránil ženy z vlastní rodiny?

Tohle se už nedá snášet! vykřikl Tony před chvílí a měl pravdu. Nedalo se to snášet. Ale co mohl ve své bezmocnosti dělat jiného než všechno vydržet? Scarlett se roztřásla a poprvé v životě viděla lidi a události odděleně od vlastní osoby, viděla zřetelně, že vyděšená a bezbranná Scarlett O’Harová není to jediné, na čem záleží. Po celém Jihu žily tisíce žen jako ona, které byly stejně vyděšené a bezbranné. A tisíce mužů, kteří složili zbraně u Appomattoxu, znovu je uchopili a stáli připraveni riskovat vlastní krk a na okamžitou výzvu tyto ženy hájit.

Z Tonyho obličeje vyzařovalo cosi, co se odráželo ve Frankově tváři, výraz, jaký v poslední době spatřila u ostatních mužů z Atlanty, pohled, jehož si sice všimla, ale který se neobtěžovala pochopit. Byl to výraz na hony vzdálený tomu, jak se muži tvářili po kapitulaci a návratu z války. Tehdy těm mužům nezáleželo na ničem kromě návratu domů. Teď jim znovu na něčem záleželo, otupělé nervy začínaly opět vnímat a starý duch zase začínal plát. Znovu jim na něčem záleželo, ale tentokrát s chladnou bezohlednou zatrpklostí. A všichni si, podobně jako Tony, v duchu říkali: „Tohle se už nedá snášet!“Scarlett

vídala jižanské muže, hovořící tiše, ale zlověstně v dobách před válkou, bezohledné a tvrdé v posledních zoufalých dnech boje. Ale v obličejích obou mužů, kteří na sebe hleděli před krátkou dobou přes plamen svíčky, se odráželo cosi jiného, něco, co jí dodávalo odvahy, ale zároveň ji to děsilo – vztek, který nenalézal slov, rozhodnost, která se nezastaví před ničím.

Poprvé pocítila spřízněnost s lidmi kolem sebe, cítila, že s nimi sdílí obavy, zatrpklost i rozhodnost. Ne, tohle se už nedalo snášet! Jih byl příliš krásný, aby jej bylo možné nechat zničit jen tak bez boje, příliš milovaný, aby jej rozdupali Yankeeové, kteří Jižany nenávidí tak strašně, že jim dělá dobře zadupávat je do prachu a do bláta, příliš drahý jako domov, aby mohl být jen tak předán do rukou nevědomých černochů, opilých whisky a svobodou.

Když si Scarlett vzpomněla na Tonyho nečekaný příjezd a rychlý odjezd, pocítila s ním vnitřní spříznění, jelikož si vybavila starý příběh vlastního otce opouštějícího Irsko, který musel uprchnout ve spěchu a v noci jako zloděj kvůli vraždě, kterou nepovažoval za vraždu ani on sám, ani nikdo z jeho rodiny. Měla v sobě Geraldovu krev, vznětlivou krev. Vybavila si šílenou radost, jakou pocítila, když zastřelila drancujícího Yankeeho. Vznětlivá krev kypěla ve všech, nebezpečně blízko povrchu, číhající těsně pod laskavě zdvořilým zevnějškem. Všichni, všichni muži, které znala, dokonce i Ashley s ospale nepřítomným pohledem a opatrnický starý Frank, byli pod kůží stejní – násilníci schopni zabít, když bylo třeba. Dokonce i Rhett, přestože to byl lump bez svědomí, zabil černocha za to, že se choval drze k dámě.

Když se vrátil promoklý Frank, otřásající se kašlem, vyskočila.

„Ach, Franku, jak dlouho se budou dít takovéhle věci?“

„Dokud nás Yankeeové budou tolik nenávidět, zlato.“

„Copak proti tomu nikdo nemůže nic dělat?“

Frank si unaveným pohybem přejel pomalu po vousech. „Něco už děláme.“

„Co?“

„Proč o tom mluvit, dokud něčeho nedosáhneme? Může to trvat několik let. Ale možná – možná že Jih zůstane takový už navždycky.“

„Ale to není možné!“

„Zlato, pojď si radši lehnout. Určitě jsi prochladla. Celá se třeseš.“

„Kdy to všechno skončí?“

„Až zase budeme smět volit. Až každý muž, který bojoval za věc Jihu, bude smět vhodit do urny volební lístek ve prospěch Jihu a demokratické strany.“

„Volební lístek?“ vykřikla Scarlett zoufale. „K čemu jsou volební lístky, když se negři pominuli – když je Yankeeové poštvali proti nám?“Frank

jí dál trpělivě vysvětloval, jak se věci mají, ale představa, že by volby mohly odstranit nynější potíže, byla pro Scarlett příliš složitá a nedokázala sledovat manželovu argumentaci. V duchu byla vděčná Tonymu, že Jonas Wilkerson už nebude ohrožovat Taru.

„Chudáci Fontaineovi!“ zvolala. „Doma zbyl jen Alex, a přitom je v Mimóze tolik práce. Tony měl mít rozum a provést to – třeba v noci, kdy by ho nikdo nepoznal. Udělal by líp, kdyby pomáhal s jarním oráním, než prchal do Texasu.“

Frank ji vzal kolem ramen. Obvykle to dělal nejistou rukou, jako by očekával, že bude netrpělivě odmítnut, ale dnes měl v očích pohled upřený někam do dálky a pevnou rukou objal svou ženu.

„Teď je mnoho věcí důležitějších než orání, zlato. Rozhodně k nim patří nutnost postrašit negry a dát za vyučenou přivandrovalcům. Ale dokud žijí prima mladíci jako Tony, není třeba, aspoň podle mého názoru, dělat si o Jih žádné zvláštní starosti. Pojď si lehnout.“

„Ale, Franku…“

„Budeme-li držet spolu a neustoupíme Yankeeům ani o píď, jednou určitě zvítězíme. Nelámej si tím svou hezkou hlavinku, zlato. Přenech starosti mužům, třeba se vítězství osobně nedožijeme, ale jednou přijde. Yankee přestane bavit pít nám krev, až zjistí, že nás nedokážou ani škrábnout, a pak zase budeme mít slušný svět, v němž budeme moct žít a vychovávat své děti.“

Scarlett si vzpomněla na Wadea a na tajemství, které v sobě nosila už několik dní. Ne, nechtěla své děti vychovávat v tomhle zmatku plném nenávisti a nejistoty, zatrpklosti a násilí doutnajícího těsně pod povrchem, chudoby a drtivě doléhajícího strádání nejistoty. Nikdy nechtěla, aby její děti poznaly, jaký takovýhle život je. Chtěla bezpečný a spořádaný svět, v němž by mohla hledět do budoucna s vědomím, že je čeká zajištěná existence, svět, v němž by její děti poznaly jen příjemné teplíčko, slušné oblečení a jemnou stravu.

Frank byl přesvědčen, že se toho všeho dá dosáhnout volbami. Volbami? Co vlastně záleží na hlasech voličů? Slušní lidé na Jihu už nikdy nebudou smět volit. Na světě existovala jediná bezpečná ochrana proti všem ranám osudu, a to byly peníze. Scarlett usilovně přemýšlela a říkala si, že musí mít peníze, spoustu peněz, aby se všichni mohli ubránit neštěstí.

A zničehonic oznámila Frankovi, že bude mít dítě. Celé týdny po Tonyho útěku byl dům tetičky Pittypat podrobován neustálým prohlídkám prováděným oddíly yankeeovských vojáků. Pokaždé vtrhli do domu bez varování, v kteroukoli denní nebo noční dobu. Rojili se v místnostech, vyptávali se na všechno možné, otvírali skříně, přehrabávali se v koších na šatstvo, nahlíželi pod postele. Vojenskému velení se doneslo, že přítel poradil Tonymu, aby se zastavil v domě tetičky Pittypat, a příslušní důstojníci si byli jisti, že se pořád skrývá buď přímo v domě, anebo někde v okolí.

Tetička proto neustále žila, jak říkal strejda Peter „celá bez sebe“, jelikož nikdy nevěděla, kdy jí do ložnice vtrhne velitel nebo družstvo vojáků. Ani Frank, ani Scarlett se před ní slůvkem nezmínili o Tonyho bleskurychlé návštěvě, a tak stará dáma nemohla nic prozradit, i kdyby snad chtěla. Říkala čistou pravdu, když se rozdurděně bránila, že Tonyho Fontainea viděla jen jednou v životě, a to o Vánocích v roce 1862.

„A,“ dodávala téměř bez duchu ve snaze pomoci yankeeovským vojákům, „to byl tenkrát, prosím, úplně opilý!“

Scarlett, která těžce snášela počáteční stadium těhotenství, byla střídavě zmítána vášnivou nenávistí k vojákům v modrých kabátech, kteří jí lezli do soukromí a často si odnesli každou zajímavou drobnůstku, která jim padla do oka, a neméně vášnivým strachem, že by se Tony mohl stát příčinou zkázy pro celou rodinu. Vězení přece byla plná lidí zatčených pro mnohem menší provinění. Věděla, že kdyby se úřadům podařilo proti nim najít sebemenší důkaz, šla by do vězení nejen ona s Frankem, ale i zcela nevinná tetička Pitty.

Nějakou dobu byla ve Washingtonu vedena agitace, aby byl na zaplacení válečných dluhů Spojených států konfiskován veškerý „majetek rebelů“, a vinou této agitace žila Scarlett neustále ve stavu zoufalých obav z budoucnosti. A teď se ještě po celé Atlantě vyrojily šílené řeči, že bude zkonfiskován majetek všech lidí, kteří se nějak provinili proti stannému právu, a Scarlett se třásla hrůzou, že s Frankem ztratí nejen svobodu, ale i dům, obchod a pilu. A i kdyby jim majetek nezabrali vojáci, pokud by s Frankem museli do vězení, nebyl by jim stejně nic platný, protože kdo by za jejich nepřítomnosti vedl jejich obchodní záležitosti?

Scarlett nenáviděla Tonyho, že jim způsobil takové potíže. Jak mohl něco takového udělat dobrým přátelům? A jak ho k nim Ashley mohl poslat? Už nikdy by nikomu nepomáhala, jestli by se kvůli tomu na ni měli vrhnout Yankeeové jako hejno sršňů. Ne, radši by zamkla dveře před každým, kdo by potřeboval pomoc. Samozřejmě kromě Ashleyho. Po celé týdny následující po Tonyho návštěvě se probouzela z nepříjemných snů při každém zvuku z ulice a měla strach, že by to mohl být Ashley pokoušející se o útěk do Texasu za to, že napomáhal Tonymu. Nevěděla, co s ním je, jelikož se ani ona ani Frank neodvažovali psát do Tary o Tonyho půlnoční návštěvě. Dopisy by mohly padnout do rukou Yankeeům a přivést do neštěstí i plantáž. Ale když týdny ubíhaly a nedonesly se jim žádné špatné zprávy, usoudili, že Ashley se ze všeho nějak vykroutil. A Yankeeové je nakonec také přestali obtěžovat.

Ale ani tato úleva Scarlett nevysvobodila ze stálé hrůzy, která se jí zmocnila v okamžiku, kdy u nich Tony zaklepal na dveře, hrůzy, jež byla horší než strach, který ji roztřásl při každém výbuchu granátu během obléhání Atlanty, ještě horší než děs ze Shermanových vojáků v posledních dnech války. Jako by jí Tonyho příchod strhl milosrdné klapky z očí a donutil vidět jasně, v jaké nejistotě všichni žijí.Když

se toho chladného léta v roce 1866 Scarlett rozhlížela kolem sebe, uvědomila si, co čeká ji i celý Jih. Mohla spřádat plány, mohla dřít víc než její otroci, mohla překonat všechna strádání, mohla čirou silou vůle a rozhodnosti vyřešit všechny problémy, na něž nebyla z předcházejícího života vůbec připravena, ale za všechno úsilí, všechny oběti i vynalézavost se jí v kteroukoli chvíli mohlo stát, že jí budou odňaty i ty skromné počáteční výsledky, za které zaplatila tak vysokou cenu. A kdyby k tomu došlo, neměla žádné možnosti právní ochrany ani nápravy kromě náhlého soudu, o němž hovořil s takovou trpkostí Tony, vojenských soudů s jejich uzurpovanou pravomocí. V těch dnech měli nárok na právní ochranu a nápravu jen černoši. Yankeeové srazili Jih na kolena a nehodlali jej znovu pozvednout. Celý Jih drtila obrovská nenávistná pěst a lidé, kteří kdysi vládli, byli bezmocnější, než bývali jejich dřívější otroci.

Georgie byla plná vojenských posádek a v Atlantě bylo soustředěno víc vojska, než bylo třeba. Velitelé yankeeovských jednotek v jednotlivých městech měli v rukou veškerou moc, včetně práva rozhodovat o životě a smrti kteréhokoli občana, a to i bez příčiny, mohli mu zabavit majetek nebo ho pověsit, a také to dělali. Mohli občanům ztrpčovat a znemožňovat život navzájem si odporujícími předpisy, týkajícími se vykonávání jejich povolání, mezd, které musí platit služebnictvu, toho, co mají říkat na veřejnosti i v soukromí a co mají psát v novinách. Nařizovali, jak, kdy a kde musí skládat od-

Dixie Milé modré padky, a rozhodovali, jaké písničky smějí zpívat dcery a manželky vlajky bývalých vojáků Konfederace, takže ze zpěvu

nebo se stal zločin jen o málo lehčí než velezrada. Stanovili, že Neprůstřelnou přísahu pošta nesměla vydat dopis nikomu, kdo nesložil nově

předepsanou , a v některých případech dokonce zakázali vydat oddací listy, dokud novomanželé nenáviděnou přísahu nepodepsali.Noviny

byly umlčeny natolik, že nebylo možné vůbec veřejně protestovat proti nespravedlnostem nebo okrádáním, jichž se dopouštěla vojenská správa, a protesty jednotlivců zase umlčeny rozsudky vězení. Vězení byla plná předních občanů, kteří v nich byli drženi bez naděje na brzký proces. Porotní řízení a habeas corpus byly prakticky suspendovány. Civilní soudy svým způsobem fungovaly dál, ale fungovaly tak, jak si přála vojenská vláda, která mohla – a také to dělala – zasahovat do jejich rozhodování, takže občan, který měl to neštěstí, že se dostal do vězení, byl vydán na milost a nemilost vojenské vládě. A mnozí byli opravdu zatčeni. Stačilo podezření, že se někdo podílí na činnosti Kukluxklanu, nebo černochova stížnost, že si na něj nějaký běloch něco dovolil, a postižený skončil ve vězení. Důkazy a svědectví nikdo nepožadoval. Stačilo obvinění. A díky popichování ze strany Úřadu pro osvobozené černochy se vždycky našli bývalí otroci, kteří byli ochotni někoho obvinit.

Černoši ještě nedostali volební právo, ale Sever byl pevně rozhodnut, že volit budou, a stejně rozhodně trval na tom, aby jejich hlasy byly odevzdány ve prospěch Severu. S ohledem na tento cíl si černoši mohli dělat, co chtěli. Yankeeovští vojáci se za ně postavili, ať udělali cokoli, a chtěl-li se bílý občan zaručeně dostat do maléru, stačilo, aby si postěžoval na nějakého černocha.

Z bývalých otroků se stali pánové tvorstva a nejubožejší a nejtupější z nich se pomocí Yankeeů dostali nahoru. Slušnější černoši, kteří pohrdali svobodou, trpěli stejně jako jejich bílí páni. Tisíce domácích služebníků, patřících k nejvyšší kastě mezi otroky, zůstaly u svých bílých pánů a vykonávaly tělesnou práci, která za starých časů bývala pod jejich důstojnost. Mnoho věrných polních nádeníků také nevyužilo možnost získat nově nabízenou svobodu, ale tlupy „osvobozené černošské chátry“, která působila nejvíc potíží, se rekrutovaly především z řad otroků pracujících dříve na polích.

Za časů otroctví těmito černochy v nejnižším postavení opovrhovali jako prakticky bezcennými bytostmi i černoši sloužící v domech pánů a na hospodářských dvorech. Všechny majitelky plantáží po celém Jihu stejně jako Ellen dávaly černošské děti do učení a přirozeným výběrem získávaly nejschopnější a těm pak svěřovaly odpovědnější místa. K práci na polích byli určováni ti, kteří byli nejméně ochotni nebo schopni se učit, nejméně energičtí, nejméně poctiví a spolehliví, ti charakterově nejhorší a nejhrubší. A právě oni, stojící na nejnižším stupni společenského žebříčku mezi všemi černochy, teď dělali ze života na Jihu peklo.

Za pomoci bezohledných dobrodruhů, kteří vedli Úřad pro osvobozené černochy, a štváni vášněmi yankeeovské zášti, připomínající skoro náboženský fanatismus, se bývalí nádeníci zničehonic ocitli na vrcholu moci. A chovali se, jak se od bytostí s omezenou inteligencí přirozeně dalo čekat. Jako opice nebo malé děti, kterým dovolili dělat, co chtějí, s vzácnými věcmi, jejichž hodnotu neznají, úplně zdivočelí – buď ze zvrácené rozkoše z ničení, anebo z nevědomosti.

Ke cti černochů, včetně nejméně inteligentních, je třeba přičíst, že se jen málokteří dali unést zlou vůlí, a když ano, byli to obvykle „zlí negři“, kteří se tak chovali už v dobách otroctví. Ale jako celek podléhali mentalitě nedospělých dětí, dali se snadno svést a potřeba přijímat rozkazy se jim za dlouhá léta stala druhou přirozeností. Teď dostali nové pány, svůj Úřad a přivandrovalce, a ti jim nařizovali: „Jste stejně dobří jako každý bílý člověk, tak podle toho jednejte. Jakmile dostanete volební právo a zvolíte republikány, dostanete majetek bělochů. Už teď prakticky patří vám. Vezměte si ho, kdekoli je to možné!“

Černoši se těmito řečmi dali zaslepit natolik, že považovali svobodu za nekonečný piknik, každodenní rožnění, karneval nicnedělání, krádeží a nestydaté drzosti. Venkovští černoši se nahrnuli do měst, takže na farmách a plantážích neměl kdo sklízet úrodu. Atlanta jich byla plná a pořád se po stovkách valili další, líní a nebezpeční vinou nových doktrín, které jim vtloukali do hlavy. Tísnili se v neudržovaných chatrčích a důsledkem byly epidemie neštovic, tyfu a tuberkulózy. Za dnů otroctví byli zvyklí, že o ně v nemoci pečovaly jejich paní, takže své nemocné neuměli léčit. Za starých časů rovněž spoléhali na své pány, že se postarají o jejich přestárlé příbuzné i o novorozeňata, takže teď neznali pocit odpovědnosti za své bezmocné bližní. A Úřad měl příliš mnoho starostí s politickými záležitostmi, než aby poskytoval péči, která bývala běžná u majitelů plantáží.Opuštěné

černošské děti pobíhaly po městě jako vyděšená zvířátka, dokud si je nějaký běloch nevzal do kuchyně a nepostaral se o ně. Přestárlí venkovští černoši, opuštění vlastními potomky, zmatení a zoufalí v ruchu města, vysedávali po obrubnících chodníků a pokřikovali na kolemjdoucí dámy: „Milospani, prosim vás, napište mýmu starýmu pánovi do fayettevilleskýho okresu, že sem tady. Určitě si přijede pro svýho starýho negra a veme ho zpátky domu. Proboha, já tudlenctu svobodu nechci ani za nic!“

Úřad pro osvobozené černochy si pod dojmem zástupů, které se mu hrnuly na krk, sice pozdě, ale přece jen alespoň částečně uvědomil chybu, jíž se dopustil, a pokoušel se je posílat zpátky k bývalým pánům. Oznámil černochům, že když se vrátí, budou z nich svobodní dělníci, které bude chránit písemná smlouva zaručující denní mzdu. Staří černoši se rádi vraceli na plantáže a stávali se pro zchudlé plantážníky, kteří neměli to srdce, aby je vyhnali, dalším těžkým břemenem, ale mladí zůstali v Atlantě. Nechtěli se stát dělníky nikde a v žádné podobě. Proč by pracovali, když mají plné břicho?

Černoši se poprvé v životě dostali k takovému množství whisky. Za časů otroctví ji směli ochutnat pouze o Vánocích, kdy každý dostal k dárku i svůj „hlt“. Ale teď si kromě štvaní agitátorů Úřadu a přistěhovalců mohli dodávat kuráž pitím, což nevyhnutelně vedlo k výtržnostem. Nikdo si před nimi nebyl jist životem, ani majetkem a běloši, zbaveni ochrany zákona, se stávali terčem jejich terorizování. Opilí černoši uráželi na ulicích muže, v noci byly zapalovány domy i hospodářská stavení, krádeže koní, dobytka i drůbeže za bílého dne byly běžné, docházelo k nejrůznějším zločinům a viníci bývali málokdy potrestáni.

Ale všechny tyto potupy a nebezpečí nebyly ničím ve srovnání s ohrožením bělošek, které válka často zbavila mužských ochránců či které žily samy v odlehlých končinách nebo na samotách podél cest. Došlo ke spoustě násilností spáchaných na ženách a právě všudypřítomný strach o bezpečí manželek a dcer dohnal jižanské muže k chladnokrevné a vzteklé zuřivosti a způsobil, že doslova přes noc vznikl Kukluxklan. A právě proti této organizaci, skrývající se pod pláštěm noci, vystupovaly noviny na Severu nejhlasitěji, aniž si uvědomily, z jak zoufalé nutnosti vznikla. Sever žádal, aby každý člen Kukluxklanu byl dopaden a oběšen, protože se odvážil vzít trestání zločinců do vlastních rukou v době, kdy okupanti znemožnili normální proces udržování zákonného pořádku.

Byl to úžasný pohled na jednu polovinu národa pokoušející se pod hrozbou bodáků vnutit druhé polovině vládu černochů, z nichž mnohé dělila od africké džungle sotva jediná generace. Ti musí dostat volební právo, zatímco většina jejich bývalých majitelů jej musí být zbavena. Jih musel být udržován na kolenou a odebrání volebního práva bělochům byl jeden z prostředků, jak jej na kolenou udržet. Většina mužů, kteří bojovali v armádě Konfederace, zastávali v ní úřad nebo jí přispěli pomocí či posilou, nesměla volit, nesměla mluvit do výběru veřejných činitelů a byla zcela vydána na milost a nemilost cizí moci. Mnoho mužů, kteří střízlivě uvážili slovo i příklad generála Leea, si přálo složit přísahu, stát se znovu občany a zapomenout na minulost. Ale těm nebylo dovoleno, aby přísahu složili. Jiní, kterým to povoleno bylo, vehementně odmítli, jelikož se jim příčilo přísahat věrnost vládě, která je úmyslně vydávala napospas krutosti a ponižování.

Scarlett slýchala tytéž výroky opakované do kolečka tak dlouho, že by nejraději začala vztekle křičet: „Byl bych složil tu jejich zatracenou přísahu hned po kapitulaci, kdyby se chovali slušně. Mohu být vrácen do Unie, ale bůh je mi svědkem, rekonstruovat se nedám!“

Během těch úzkostných dní a nocí se Scarlett třásla strachem. Všudypřítomná hrozba zvlčilých černochů a yankeeovských vojáků ji tížila v mysli, neustále ji rozdíralo nebezpečí konfiskace, dokonce i ve snech, a navíc se děsila horších hrůz, které by mohly nastat v budoucnosti. Klesala na mysli nad vlastní bezmocí i bezmocí přátel a celého Jihu, a tak není divu, že si během těch dní často vybavovala slova, která vychrlil Tony Fontaine: „Proboha, Scarlett, tohle se už nedá snášet! A taky to nikdo snášet nebude!“ Navzdory válce, vypálení i Rekonstrukci se Atlanta stala znovu městem prudkého rozmachu. V mnoha směrech připomínala mladé město z prvních dnů Konfederace. Jediná potíž byla v tom, že vojáci hemžící se po ulicích nosili nesprávnou uniformu, peníze byly v rukou nesprávných lidí a černoši si žili v pohodlí, zatímco jejich bývalí páni měli plnou hlavu starostí a div neumírali hladem.

Pod povrchem se skrývaly bída a strach, ale navenek Atlanta působila dojmem prosperujícího, rušného a uspěchaného města, kde vypálené domy rychle povstávaly z trosek. Atlanta zřejmě musela vždycky spěchat, bez ohledu na okolnosti. Savannah, Charleston, Augusta, Richmond a New Orleans nikdy nespěchaly. Spěchat se tam považovalo za projev nevychovanosti a přijímání yankeeovských manýr. Ale v této době se v Atlantě projevovala nevychovanost a přejímání yankeeovských manýr mnohem více než kdy předtím a potom. Ze všech stran se do města hrnuli „noví lidé“ a ulice byly plné a hlučné od rána do večera. Leskle nalakované kočáry s manželkami yankeeovských důstojníků a čerstvě zbohatlých přivandrovalců stříkaly blátem po rozvrzaných bryčkách starousedlíků a mezi střízlivými domy dřívějších obyvatel rostla nová křiklavá sídla zazobanců, které nikdo neznal.

Válka navždy prosadila významné postavení Atlanty na celém Jihu a do té doby neznámé městečko se stalo proslulým široko daleko. Železniční tratě, o něž Sherman bojoval celé léto a kvůli nimž obětoval tisíce životů, znovu příznivě ovlivňovaly život města, u jehož zrodu původně stály. Atlanta se znovu stala střediskem celé rozsáhlé oblasti, jakým bývala už před svou zkázou, a musela přijímat obrovský nápor nových přistěhovalců, vítaných i nevítaných.

Přivandrovalci si z Atlanty udělali jakýsi generální štáb a na ulicích soupeřili se zástupci nejstarších rodin celého Jihu, kteří byli ve městě stejnými nováčky jako oni. Rodiny z venkovských oblastí vypálených během Shermanova pochodu napříč Georgií, které se bez otroků nemohly uživit pěstováním bavlny, se stěhovaly do Atlanty. Denně se do města hrnuli noví a noví usedlíci z Tennessee a z obou Karolín, ze států, na něž pěst Rekonstrukce doléhala snad tížeji než na Georgii. Mnoho Irů a Němců, kteří se v armádě Unie zmohli, se po propuštění ze služby usadilo v Atlantě. Počet obyvatel rozšířily i manželky a rodiny vojáků yankeeovské posádky, naplněné touhou přesvědčit se na vlastní oči, jak to po čtyřech letech války na Jihu vypadá. Do města se slétali i nejrůznější dobrodruzi v naději, že si tam pomohou ke spoustě peněz, a také černoši se nepřestávali hrnout z venkova po stovkách.

Město vřelo divokým životem – otevřené každému jako městečko na Divokém západě – a ani se nesnažilo zakrývat vlastní hříchy a neřesti. Saloony se vyrojily v plné slávě přes noc, často dva tři v jedné ulici, a ulice se po setmění hemžily černými i bílými opilci, potácejícími se ode zdi k obrubníku a zase zpátky. V neosvětlených postranních uličkách a v temných zákoutích číhali brutální lupiči, kapesní zloději a prostitutky.

Hazardní herny byly přeplněny a málokterá noc minula bez střelby nebo rvačky na nože. Řádní občané s pobouřením zjistili, že v Atlantě existuje rozsáhlá a výnosná zábavní čtvrť, rozsáhlejší a výnosnější než za války. Za staženými závěsy celé noci břinkala piana a na ulicích se rozléhaly oplzlé písničky a smích občas přerušované výkřikem nebo výstřelem z pistole. Personál těchto nových domů byl drzejší než prostitutky za války a vyzývavě se vykláněl z oken a pokřikoval po kolemjdoucích mužích. A v neděli odpoledne se na hlavní ulici vyhrnuly elegantní uzavřené kočáry patřící majitelkám bordelů v jednotlivých čtvrtích, přeplněné holkami v plné parádě, které si vyjely nalokat se zpoza spuštěných hedvábných záclonek vzduchu.Belle

Watlingová byla nejvyhlášenější ze všech bordelmamá. Otevřela si nový vlastní podnik, ve velké patrové budově, vedle níž sousední domy vypadaly jako špinavé králičí nory. V přízemí byl podlouhlý bar, elegantně vyzdobený olejomalbami, kde každý večer hrála černošská kapela. Ve městě se šuškalo, že první poschodí bylo zařízeno nábytkem s nejjemnějším plyšovým čalouněním, těžkými krajkovými záclonami a dovezenými zrcadly s pozlacenými rámy. Tucet děvčat, pro které byl dům zařízen, byl příjemně, i když trochu přehnaně namalován a dámičky se chovaly tišeji než personál z jiných veřejných domů. Alespoň policii museli k Belle volat málokdy.

A právě o tomto domě si atlantské matrony kradmo šeptaly a proti němu opatrně volenými slovy bouřili kazatelé a s bezmocným sykotem a výčitkami jej nazývali žumpou nepravosti. Každý věděl, že taková ženská jako Belle nemohla sama vydělat tolik peněz, aby si dokázala otevřít tak luxusní podnik. Musel za ní někdo stát, a musel to být opravdu boháč. A Rhett Butler nikdy neměl tolik slušnosti v těle, aby se styky s ní tajil, takže bylo jasné, že mužem, který stojí za Belle a jejím podnikem, nemůže být nikdo jiný než on. Sama Belle, když ji občas někdo zahlédl v uzavřeném kočáře řízeném nažloutlým černošským míšencem, působila blahobytným dojmem. Když jela po ulici, schována za dvěma krásnými okénky, každý kluk, který dokázal utéct matce, běžel za kočárem, nahlížel dovnitř a vzrušeně šeptal: „To je ona! Ta slavná Belle! Viděl jsem její zrzavé vlasy!“

Vedle domů proděravělých granáty a vyspravených kusy starého dřeva a očouzených cihel se zvedaly domy přivandrovalců a válečných zbohatlíků ozdobené mansardovými střechami, vysokými štíty a věžičkami, okny s barevnými skly a širokými trávníky. V těchto nově postavených domech zářila noc co noc plynová světla a po okolí se rozléhal šum hudby a tance. Po dlouhých verandách se procházely ženy v tuhém hedvábí jasných barev doprovázené muži ve večerních oblecích. Z lahví šampaňského vystřelovaly zátky a na stolech pokrytých krajkovými ubrusy se podávaly večeře o sedmi chodech. Mísy byly plné šunek na víně, kachen v aspiku, paté de foie gras a vzácného ovoce bez ohledu na roční dobu.

Za odřenými dveřmi starých domů zatím vládla chudoba s hladem – o to trpčí, že ji obyvatelé snášeli se statečnou ušlechtilostí, o to dotěrnější, že navenek dávali najevo pyšné pohrdání materiálními potřebami. Doktor Meade by mohl vyprávět nepříjemné příběhy o rodinách, které byly vyhnány z rodinných sídel do penzionů a z penzionů až do nečistých místností v zastrčených uličkách. Měl až příliš mnoho pacientek, které trpěly na „slabé srdce“ a „celkové oslabení“. Věděl, a pacientky věděly, že ví, že příčinou jejich potíží je hladovění. Lékař zjistil, že celé rodiny postihuje tuberkulóza a pelagra, která se dřív vyskytovala jen u chudých bělochů, ale teď se začínala vyskytovat i v atlantských nejlepších rodinách. A také bylo čím dál víc dětí s hubenými zkřivenými nožičkami i matek, které je nemohly kojit. Starý doktor kdysi děkoval bohu za každé dítě, které se mu podařilo přivést na svět, ale teď už nepovažoval život za takové dobrodiní. Přicházet na takový svět bylo pro novorozence těžké a mnoho jich také zemřelo během prvních měsíců po narození.

Ve výstavných velkých domech bylo tolik zářivého světla a vína, hudby a tance, brokátu a sukna, a hned za rohem lidé pomalu umírali hladem a zimou. Vítězům byla vyhrazena arogance a necitelnost, kdežto poraženým zbývala jen zatrpklá odevzdanost a prudká nenávist.









Kapitola 38

Scarlett všechno viděla, ve dne tím žila, v noci s tím odcházela spát a neustále se děsila, co se zase může stát. Věděla, že se kvůli Tonymu s Frankem ocitli na yankeeovské černé listině a katastrofa mohla přijít každou chvilku. Ale právě teď si nemohla dovolit být sražena zpět na začátek cesty – teď, když čekala dítě, pila se začínala vyplácet a Tara na ní byla finančně závislá až do podzimní sklizně bavlny. Ale co kdyby se stalo, že by přišla o všechno! Co kdyby musela začít znovu od začátku v tomhle šíleném světě, jemuž mohla čelit jen svými chabými prostředky! Kdyby musela podstoupit zápasy s Yankeei a se vším, co představují, ozbrojena jen svými červenými rty, zelenýma očima a mazaným, ale nepříliš hloubavým mozkem. Vyčerpána neustávající hrůzou si říkala, že se radši zabije, než aby začínala znovu.

Ve všeobecné zkáze a zmatku roku 1866 se sama bez pomoci vrhla na pilu a ze všech sil se snažila, aby přinášela zisk. V Atlantě bylo dost peněz. Vlna obnovy zničených domů jí poskytovala příležitost, po níž toužila, a Scarlett si uvědomila, že dokáže vydělat peníze, podaří-li se jí vyhnout se uvěznění. Ale bude muset, jak si sama znovu a znovu kladla na srdce, postupovat polehoučku, obratně, trpělivě snášet urážky, nechat si líbit nespravedlnost, nikdy se neosopit na nikoho, kdo by jí mohl uškodit, ať by to byl černoch nebo běloch. Scarlett nenáviděla drzé osvobozené černochy stejně jako ostatní běloši a div nevyletěla vzteky z kůže pokaždé, když je míjela a zaslechla jejich urážlivé poznámky a pronikavý smích. Ale nikdy je nezpražila pohrdavým pohledem. Nenáviděla přivandrovalce i odrodilce, kteří lehce zbohatli, zatímco ji to stálo obrovskou námahu, ale nikdy neřekla ani slůvko, jímž by je odsuzovala. Snad nikdo v celé Atlantě si je nemohl hnusit víc, jelikož už při pouhém pohledu na modrou uniformu vzteky neviděla, ale přesto o nich mlčela, dokonce i v soukromí vlastní rodiny.

Nebudu přece užvaněný blázen, zařekla se pevně. Ať se ostatní třeba utrápí kvůli starým časům a kvůli lidem, kteří se už nikdy nevrátí. Ať ostatní třeba puknou vzteky kvůli yankeeovské vládě a ztrátě volebního práva. Ať se ostatní dají zavírat za to, co řekli, co si myslí, a dají se oběsit za členství v Kukluxklanu. (Ach, jak děsivě znělo to jméno, Scarlett se ho bála skoro jako černoši.) Ať si ostatní ženy puknou pýchou, že jejich manželé k němu patří. Frank si s ním, díky bohu, nikdy nic nezačal! Ať se ostatní pečou a smaží a intrikují a plánují, jak změnit věci, vůči nimž jsou stejně bezmocní. Čím je minulost ve srovnání s nejistou přítomností a pochybnou budoucností? K čemu je volební právo, když ve skutečnosti záleží jen na tom, jak si opatřit chleba a střechu nad hlavou a vyhnout se uvěznění? Panebože, prosím tě, dej, ať mě aspoň do konce června nepotká nic zlého!

Aspoň do konce června! Scarlett věděla, že do té doby se bude muset uchýlit do domu tetičky Pitty a zůstat v něm zavřená, dokud se jí nenarodí dítě. Lidé jí už stejně začínali vyčítat, že se objevuje na veřejnosti v tak pokročilém stavu. Žádná dáma se v těhotenství nikdy neukazovala mezi lidmi. Frank s Pitty ji už beztak začínali prosit, aby nepřiváděla sebe – a samozřejmě ani je – do trapné situace, a tak jim slíbila, že v červnu přestane pracovat.

Aspoň do konce června! Do té doby bude muset být pila zavedená tak, aby ji mohla opustit. Do konce června musí shromáždit tolik peněz, aby měla aspoň menší rezervu pro případ, že by se něco stalo. Tolik práce a tak málo času! Scarlett litovala, že den nemá víc hodin, a v horečnatém zápase o získání dalších peněz počítala každou minutu.

Protože neustále dotírala na ostýchavého Franka, obchod prosperoval lépe a Frank dokonce vymohl některé starší dluhy. Ale Scarlett vkládala naděje především do pily. Atlanta v těch dnech připomínala obrovskou rostlinu, kterou uřízli až u země, ale které znovu vyrážely odolnější výhonky, početnější větve a hustší listí. Poptávka po stavebních materiálech zdaleka přesahovala nabídku. Ceny stavebního dříví, cihel a kamene prudce stouply a Scarlett udržovala pilu v chodu od prvního rozbřesku do večera, kdy se po setmění rozsvěcovaly lampy.

Část každého dne strávila na pile, kde šťourala do všeho a ze všech sil se snažila zabránit krádežím, o jejichž výskytu byla pevně přesvědčena. Ale většinu času trávila objížděním města, obchůzkami stavitelů, polírů a tesařů, a dokonce i návštěvami u nových přistěhovalců, o nichž se doslechla, že by si někdy v budoucnu chtěli dát postavit dům, a přemlouvala je, aby nakupovali výhradně u ní, a ne u někoho jiného.

Brzy se stala známá po všech ulicích Atlanty, mladá paní sedící v bryčce vedle důstojného černého kočího vyzařujícího nesouhlas s jejím počínáním, vysoko zabalená do houně a s drobnýma rukama v rukavičkách bez prstů složenýma v klíně. Tetička Pitty jí ušila hezkou zelenou pláštěnku, která zakrývala tvary jejího těla, a zelený klobouk, kastrůlek s plochým dýnkem, který jí šel k barvě očí, a Scarlett při svých obchodních vyjížďkách vždycky nosila tenhle úbor, který jí tolik slušel. Dokud nevystoupila z bryčky a neukázala postavu, připadala všem divákům díky slabé vrstvě růže na tvářích a ještě slabšímu náznaku kolínské jako okouzlující stvoření. Ale vystupovat musela jen málokdy, jelikož stačilo, aby se usmála a kývla, a muži se už o překot hnali k její bryčce a často stáli s kloboukem v ruce i v dešti a dojednávali s ní obchodní záležitosti.

Nebyla zdaleka jediným člověkem, který pochopil, že na dříví se dá vydělat dost peněz, ale z konkurentů neměla strach. Věděla, a byla na to vědomě hrdá, že se vyrovná kterémukoli z nich. Byla přece Geraldova dcera a pronikavý obchodní čich, který zdědila po otci, teď ještě přiostřila nouze, v níž se ocitla.

Ostatní obchodníci se jí nejdříve posmívali, s dobrosrdečnou přezíravostí se smáli samotné představě, že by se žena mohla pustit do obchodního podnikání. Ale teď už se nesmáli. Když ji viděli jet kolem, tiše kleli. To, že byla ženou, jí často prospělo, jelikož se občas mohla zatvářit bezradně a zároveň tak přitažlivě, že jí nikdo neodolal. Bez sebemenších potíží si mohla tiše hrát na odvážnou, ale ustrašenou dámu, kterou do nechutné situace zahnaly pouze kruté okolnosti, bezmocnou, křehkou bytost, která by zřejmě zemřela hlady, kdyby si zákazníci od ní nekoupili dříví. Ale když nedosáhla svého tím, že se tvářila jako dáma, okamžitě se začala chovat jako chladnokrevná obchodnice ochotná třeba se ztrátou prodat pod cenou, jen aby získala nového zákazníka. Nebylo pod její důstojnost podstrčit mizerné dříví za cenu dobrého, když si myslela, že na to nikdo nepřijde, a také se nestyděla bez skrupulí nevybíravě pomlouvat ostatní obchodníky dřívím. Tvářila se, že jen nerada prozrazuje nepříjemnou pravdu, ale přesto s nezbytným povzdechem oznamovala svým případným zákazníkům, že dříví nabízené konkurenty je nesmírně předražené, ztrouchnivělé, plné děr po vypadaných sucích a vůbec trestuhodně mizerné.

Když Scarlett takto lhala poprvé, připadala si neklidně a provinile – neklidně, protože lhala tak snadno a přirozeně, provinile, protože jí blesklo hlavou: Co by tomu řekla matka?

Nebylo sebemenších pochyb, co by Ellen řekla dceři, která lže a pouští se do nekalých obchodních praktik. Byla by otřesena a zároveň by tomu ani nechtěla uvěřit a domlouvala by jí něžnými slovy, která by právě pro tu něžnost víc zraňovala, promlouvala by jí do duše o cti a poctivosti, o pravdě a povinnostech, jaké člověk má vůči svým sousedům. Scarlett se přitom, jak si představovala výraz matčina obličeje, na okamžik shrbila. Ale pak ten obrázek zbledl, zmizel pod náporem jakéhosi prudkého, nevybíravého a chamtivého popudu, který poprvé pocítila v hubených časech doma v Taře a který ještě zesílil pod vlivem nynějšího nejistého života. A tak Scarlett minula tento milník stejně jako ostatní předtím – povzdechla si, že není taková, jak by si Ellen přála, pokrčila rameny a zopakovala si kouzelnou formulku, která ji nikdy nezklamala: Budu na to myslet až později.Ale

už nikdy na Ellen nepomyslela v souvislosti se svými obchodními praktikami, už nikdy ani v nejmenším nelitovala, že vydělává na úkor ostatních obchodníků dřívím. Věděla, že o nich může naprosto beztrestně lhát. Ochranu jí poskytovala jižanská rytířskost. Dáma z Jihu mohla klidně lhát o gentlemanovi, ale gentleman z Jihu nesměl lhát o dámě, ani ji – což by bylo ještě horší provinění – nesměl nazvat lhářkou. Ostatní obchodníci dřívím mohli třeba puknout vzteky a v soukromí svých rodin rozkaceně prohlašovat, že by si přáli, aby bůh dal a paní Kennedyová mohla být aspoň na pět minut mužem.

Jeden chudý běloch, který měl pilu na Decaturské cestě, se skutečně pokusil bojovat se Scarlett jejími vlastními prostředky a veřejně prohlašoval, že ta ženská je podvodnice a lhářka. Ale nakonec sobě uškodil a jí prospěl, jelikož všechny uráželo, že i takový bílý chudák tvrdí podobné věci o ženě z dobré rodiny, přestože se dotyčná chová tak naprosto neženským způsobem. Scarlett snášela jeho poznámky s mlčenlivou důstojností a časem zaměřila pozornost na muže i jeho zákazníky. Soustavně jim prodávala pod cenou a s tajeným skřípáním zubů dodávala dříví tak vynikající kvality, jen aby dokázala svou obchodní poctivost, že protivník brzy udělal bankrot. Potom navzdory Frankovu zděšení od něj koupila pilu za cenu, kterou si sama nadiktovala.

Jakmile se zmocnila konkurentovy pily, vyvstal před ní ošemetný problém, jak získat důvěryhodného člověka, jemuž by mohla svěřit její správu. Neměla zájem o dalšího muže, jako byl pan Johnson. Věděla, že navzdory jejímu dohledu jí prodává dříví pod rukou, ale myslela si, že najít správného člověka nebude těžké. Copak všichni nebyli chudí jako kostelní myši? Copak nebyly ulice plné mužů, z nichž mnozí bývali kdysi bohatí, ale teď zůstali bez zaměstnání? Neminul den, kdy by Frank nedal almužnu nějakému bývalému vojákovi a Pitty s kuchařkou nezabalily trochu jídla několika vychrtlým žebrákům.

Ale Scarlett z důvodů, které sama dobře nechápala, nikoho z takových lidí nechtěla. Nechci lidi, kteří si ani za rok nebyli schopni najít nějakou práci, říkala si v duchu. Když se dosud nedokázali přizpůsobit míru, nedokážou se přizpůsobit ani mně. A všichni vypadají tak schlíple a zničeně. A já nechci muže, který se dal porazit a zničit. Chci někoho chytrého a energického, jako je třeba Renny nebo Tommy Wellburn nebo Kells Whiting nebo jeden z chlapců Simmonsových nebo – nebo kdokoli podobný. Netváří se jako „mně je všechno jedno“, jako se tvářili vojáci těsně po kapitulaci. Tváří se, že jim pořádně záleží na pěkné spoustě věcí.

Ale k jejímu překvapení synové Simmonsových, kteří si otevřeli cihelnu, i Kells Whiting, jenž prodával přípravek vyrobený v matčině kuchyni, který po šesterém nanesení zaručeně narovnával i ty nejkudrnatější černošské vlasy, se zdvořile usmáli, poděkovali jí, ale slušně odmítli. Stejně se zachoval i tucet dalších mužů, na které se obrátila. Ze zoufalství zvýšila mzdu, kterou nabízela, ale byla znovu odmítnuta. Jeden ze synovců paní Merriwetherové neurvale poznamenal, že ho sice nijak zvlášť nebaví jezdit s valníkem, ale aspoň jezdí se svým, a kdyby to už chtěl někam dotáhnout, dával by přednost vlastnímu chomoutu před Scarlettiným.

Jednoho odpoledne Scarlett zastavila bryčku vedle vozu, na němž René Picard rozvážel koláče, a pozdravila Reného a zmrzačeného Tommyho Wellburna, kterého kamarád svezl domů.

„Poslyš, Renny, co kdybys začal dělat u mě? Řídit pilu je důstojnější než rozvážet koláče vozem. Podle mě by ses za tohle měl stydět.“

„Mně stydění dávno nic neříká,“ usmál se René. „Komu záleží na důstojnosti! Býl jsem samá důstojnost, než vypuklá valká a vysvobodilá měěě jakó negrrý. Už nikdý nechci být důstojný a otrravený. Volný jak tén pták! Mně sé můj vůz libí. A mezék taký. Libí se mii i Yankeeovééé, kterrý kupujóu kolačé madame belle-mère. Né, děkují, Scarlett, já musím být krrál koláčů. Tó je můj osúd! Jako Napoleon jdú za svoú vězdoú.“ A René teatrálně práskl bičem.

„Ale přece jsi nevyrostl proto, abys prodával koláče, stejně jako Tommyho doma nevychovávali k tomu, aby se handrkoval s partou neurvalých irských zedníků. Práce, kterou nabízím, je víc…“

„A ty jsi taky asi nebyla vychována k tomu, abys vedla pilu,“ odsekl Tommy s ironicky zkřivenými koutky úst. „Živě vidím malou Scarlettku, jak na maminčině klíně odříkává, co ji učili: ‚Nikdy neprodávej dobré dříví, když můžeš dostat víc za špatné.‘“

René při jeho slovech vyprskl smíchy a drobná opičí očka mu jiskřila nadšením, když praštil Tommyho do shrbených zad.

„Nebuď drzý!“ napomenula Tommyho chladně Scarlett, jelikož jeho poznámku vůbec nepovažovala za vtipnou. „Samozřejmě že jsem nebyla vychována proto, abych řídila pilu.“

„Promiň, já to drze nemyslel. Ale pilu řídíš, ať jsi byla vychována nebo ne. A vedeš si dobře, všechna čest. Zkrátka, alespoň pokud vím, nikdo z nás momentálně nedělá to, co chtěl dělat, ale podle mě to vyjde nastejno. Chudák každý člověk i každý národ, který sedí a brečí, protože život není přesně takový, jak si představoval. Proč sis, Scarlett, nevybrala nějakého podnikavého přivandrovalce a nesvěřila tu práci jemu? Bůh ví, že lesy jsou jich plné.“

„Přivandrovalce nechci. Přivandrovalci ukradnou všechno, co není přibité nebo rozpálené doběla. Kdyby za něco stáli, zůstali by doma, a neslítali se sem jako supi na mršinu. Potřebuju slušného člověka ze slušné rodiny, který dokáže být obratný, poctivý a energický a…“

„Jsi docela skromná. Ale za mzdu, jakou nabízíš, takového člověka nedostaneš. Všichni, kdo odpovídají tvým požadavkům, až na úplné mrzáky, si už nějakou práci našli. Třeba se k ní hodí jako hrom do police, ale nějakou práci už mají. Radši jsou svými pány, než aby dělali na nějakou ženu.“

„Muži zkrátka nemají rozum, když dojde k nejhoršímu.“

„Možná že ne, ale zato mají spoustu hrdosti,“ odpověděl jí střízlivě Tommy.

„Hrdosti! Hrdosti se člověk nají a chutná moc lahodně, zvlášť když má rozpraskanou kůrku a natřeš si ji sněhovou polevou,“ odsekla jedovatě Scarlett.

Oba muži se proti své vůli zasmáli a Scarlett se zdálo, že se spojili a z mužské solidarity dávají najevo nesouhlas s jejím chováním. Tommy má pravdu, pomyslela si a v duchu přelétla muže, kterým už nabídla zaměstnání, i ty, kterým je teprve nabídnout chtěla. Všichni měli co dělat, měli práci a dřeli se, dřeli se víc, než by je před válkou napadlo, byť i jen ve snu. Třeba ani nedělali, co chtěli, co bylo nejlehčí nebo k čemu byli od malička vedeni, ale každý něco dělal. Doba byla tak zlá, že si nikdo nemohl příliš vybírat. A jestli jim přitom bylo líto ztracených nadějí nebo toužili po ztraceném způsobu života, tak o tom věděli jen oni sami. Ale znovu jim záleželo na životě, záleželo jim na něm se stejnou naléhavostí a se stejnou prudkostí, která jim kolovala v žilách před válkou, jež jim rozpůlila život na dvě nesourodé části.

„Scarlett,“ vysoukal ze sebe ostýchavě Tommy, „je mi trapné žádat tě o laskavost, když jsem k tobě byl drzý, ale přesto tě o ni žádám. Třeba ti tím pomůžu. Můj švagr Hugh Elsing si tím podomním prodejem dříví na podpal moc nevydělává. Všichni kromě Yankeeů si chodí na palivo sami. A Elsingovi jsou na tom moc špatně. Dělám – dělám, co můžu, ale víš, že musím pomáhat Fanny a kromě toho se musím starat o matku a o dvě ovdovělé sestry, které bydlí ve Spartě. Hugh je slušný a ty jsi chtěla slušného člověka, a jak víš, pochází ze slušné rodiny a je poctivý.“

„Ale – zkrátka, Hugh nemá moc velkou kuráž, protože jinak by se mu prodej dříví na podpal dařil líp.“

Tommy pokrčil rameny.

„Díváš se na všechno moc tvrdě, Scarlett,“ řekl vzápětí. „Ale s Hughem si to rozmysli. Mohla bys vybírat, až bys přebrala. Myslím, že poctivost a ochota u něj vyváží nedostatek kuráže.“

Scarlett neodpověděla, protože nechtěla být zbytečně hrubá. Ale podle jejího mínění mohla málokterá vlastnost, pokud vůbec nějaká, vyvážit kuráž.

Když se bez úspěchu obrátila na všechny vhodné muže ve městě a odmítla nadbíhání mnoha žádostivých přivandrovalců, rozhodla se konečně dát na Tommyho radu a obrátila se na Hugha Elsinga. Za války byl skvělým důstojníkem, který si dovedl poradit v každé situaci, ale dvě těžká zranění a čtyři léta bojů ho připravily o veškerou schopnost poradit si, takže před strádáními, jaká ho čekala v míru, stál bezradný jako malé dítě. Když teď prodával po domech dříví na podpal, měl v očích pohled zaběhlého psa a vůbec nevypadal na muže, jakého si Scarlett představovala.

Je hloupý, říkala si v duchu. V obchodech se vůbec nevyzná a vsadila bych se, že neví, kolik je dvě a dvě. A pochybuju, že by se to někdy naučil. Ale aspoň je poctivý a nebude mě podvádět.

Scarlett v těch dnech vůbec nedbala o vlastní poctivost, ale čím menší význam jí přičítala ve svém jednání, tím víc ji začínala oceňovat u druhých.

Škoda, že Johnnie Gallegher dělá na té stavbě pro Tommyho Wellburna, litovala v duchu. Zrovna takového člověka bych potřebovala. Je tvrdý jako kámen a mazaný jako opice, ale kdyby se mu to vyplácelo, určitě by byl poctivý. Dobře si rozumíme a určitě bychom spolu obchodně výborně vycházeli. Možná že bych ho mohla získat, až bude hotel dostavěn, ale do té doby budu muset vyjít s Hughem a panem Johnsonem. Když svěřím Hughovi vedení nové pily a pana Johnsona nechám na staré, budu moct zůstat ve městě a dohlížet na prodej, kdežto ti dva budou mít na starosti řezání dříví a dopravu. Dokud nezískám Johnnieho, budu muset nést riziko, že mě pan Johnson bude okrádat, budu-li se pořád zdržovat jen ve městě. Kdyby aspoň nebyl zloděj! Jsem si jista, že na polovině pozemku, který mi odkázal Charles, budu mít velkou dřevařskou ohradu. Kdyby Frank aspoň nedělal takový rámus kvůli saloonu, který chci postavit na druhé půlce! Jenže já ho stejně postavím, a brzy, jen co našetřím dost velkou peněžní rezervu, a pak ať si dělá, co chce. Kdyby aspoň nebyl tak ohleduplný! Panebože, kdybych zrovna teď nemusela mít dítě! Za pár dní budu mít takové břicho, že nebudu smět vyjít z domu. Panebože, kdybych aspoň nečekala dítě! A kdyby mě, panebože, ti prokletí Yankeeové aspoň nechali na pokoji! Kdyby…

Kdyby! Kdyby! Samé kdyby! V životě bylo tolik kdyby a nikde žádná jistota, nikde žádný pocit bezpečí, zato neustálá hrůza, že o všechno přijde a zase bude strádat hladem a zimou. Frank teď samozřejmě vydělával trochu víc peněz, ale pořád trpěl nachlazením a často byl nucen zůstat až několik dní v posteli. Co kdyby se z něj stal invalida? Ne, na Franka nemohla Scarlett příliš spoléhat. Nemohla spoléhat na nic a na nikoho, jen sama na sebe. A její výdělky jí přitom připadaly směšně malé. A co by dělala, kdyby jí Yankeeové všechno vzali? Kdyby! Kdyby! Samé kdyby!

Polovinu všech měsíčních výdělků posílala Willovi do Tary, část Rhettovi na splácení půjčky a zbytek si schovávala. Žádný lakomec nepřepočítával svůj poklad častěji než Scarlett a žádný lakomec neměl větší strach, že o něj přijde. Scarlett neuložila peníze do banky, protože by se mohla položit, anebo by je tam Yankeeové mohli zkonfiskovat. Proto nosila, co mohla, pořád u sebe, peníze zastrčené pod korzetem, a tenké svazečky bankovek měla poschovávané na různých místech po domě – pod uvolněnými cihlami v krbu, v pytli s odstřižky, mezi stránkami bible. A s přibývajícími týdny byla stále nervóznější, protože každý další ušetřený dolar by byl jen dalším ztraceným dolarem, kdyby přišlo neštěstí.

Frank, Pitty i služebnictvo snášeli její výbuchy s laskavostí, která ji ještě víc dráždila, jelikož si neuvědomovali jejich pravou příčinu a připisovali je těhotenství. Frank věděl, že těhotné ženy musí mít rozmary, a tak se přestal ohlížet na uraženou hrdost a už nic neříkal kvůli tomu, že jeho manželka v takovém stavu vede pilu a jezdí po městě, což se na dámu vůbec nehodí. Manželčino chování mu neustále působilo trapné rozpaky, ale spočítal si, že to ještě chvilku dokáže vydržet. Byl přesvědčen, že až porodí dítě, bude z ní zase roztomilá ženská bytost, jakou znal z dob námluv. Ale navzdory všemu, co dělal, aby se jí zavděčil, nepřestávala dělat příšerné scény a Franka občas napadlo, že se Scarlett chová jako posedlá.

Ale nikdo si neuvědomoval, čím je opravdu posedlá a co ji štve jako šílenou. Byla to vášnivá touha dát vlastní záležitosti do pořádku dřív, než se bude muset uchýlit do domu, mít co nejvíc peněz pro případ, že by se nad její hlavou znovu strhla potopa, mít solidní hráz hotovosti, která by ji ochránila před stoupající povodní yankeeovské nenávisti. V těch dnech byla posedlá výhradně myšlenkami na peníze. Pokud vůbec pomyslela na dítě, zaráželo ji a zároveň rozzuřovalo, že může přicházet tak nevhod.

„Smrt a daně a porody! Na tyhle věci není v životě nikdy vhodná doba!“ Atlanta byla dost pobouřena, už když Scarlett začala jako první žena ve městě vést pilu, ale postupem času město dospělo k názoru, že se ta osoba nezastaví před ničím. Její drsné obchodní metody šokovaly zvlášť s ohledem na to, že matka přece pocházela z rodiny Robillardů, a už přímo nemravné byly její vyjížďky po ulicích, když přece každý věděl, že čeká dítě. Žádná slušná běloška a skoro žádná černoška jakživa nevyšla z domu, jakmile ji poprvé napadlo, že by mohla být těhotná, a paní Merriwetherová prohlásila s nevolí, že jak to vypadá, Scarlett zřejmě porodí dítě někde na ulici.

Ale všechny předcházející výhrady vůči jejímu chování nebyly ničím ve srovnání s vlnou pomluv, jimiž teď město doslova bzučelo jako úl. Scarlett nejenže kšeftovala s Yankeei, ale ani nezakrývala, že se jí to dokonce líbí!

Paní Merriwetherová a mnoho dalších Jižanů také obchodovalo s novými příchozími ze Severu, rozdíl byl v tom, že jim se ta práce nelíbila a svou nelibostí se nijak netajili. Ale Scarlett se líbila, nebo se tak tvářila, a to bylo stejně špatné. Dokonce chodila na čaj k yankeeovským důstojnickým paničkám až k nim domů! Vlastně podnikla prakticky všechno, pouze je nezvala k sobě domů a město si šuškalo, že by udělala klidně i to, nebýt tetičky Pitty a Franka.

Scarlett věděla, jak o ní město mluví, ale nestarala se o řeči, protože si to nemohla dovolit. Pořád nenáviděla Yankee stejně prudce jako v den, kdy se pokusili vypálit Taru, ale dokázala svou nenávist skrývat. Chápala, že chce-li vydělat hodně peněz, bude je muset vyrazit z Yankeeů, a ze zkušenosti poznala, že nejjistější způsob, jak od nich získat objednávky pro svou pilu, je zalichotit jim úsměvem nebo laskavým slovíčkem.

Jednou, až bude moc bohatá a peníze bude mít schované někde daleko, kde je Yankeeové nebudou moci najít, potom jim poví pěkně od plic, co si o nich myslí, poví jim, jak je nenávidí, jak se jí hnusí i jak jimi pohrdá. A s jakou radostí! Ale do té doby s nimi musí vycházet, to přece dá rozum! A jestli je to pokrytectví, tak ať si Atlanta trhne nohou .

Scarlett poznala, že spřátelit se s yankeeovskými důstojníky je stejně snadné jako střílet ptáky sedící na zemi. Všichni byli osamělí vyhnanci v nepřátelské zemi a mnozí z nich prahli po zdvořilých společenských stycích se ženami ve městě, v němž si každá žena na potkání shrnula sukni na opačnou stranu a tvářila se, jako by po nich nejradši plivla. Ale Scarlett byla, přestože pracovala, bez debaty dáma, dáma z lepší rodiny, a důstojníky vzrušoval její oslnivý úsměv i příjemný jas zelených očí.

Když Scarlett sedávala v bryčce, hovořila s nimi a nechávala na ně působit dolíčky v tvářích, často se v ní ozvala nechuť tak silně, že se měla co držet, aby jim nevmetla do obličeje urážky, které se jí draly do úst. Ale vždycky se ovládla a zjistila, že ovíjet si Yankee kolem prstů není o nic těžší, než když se tím bavívala na účet mužů z Jihu. Jenže tentokrát nešlo o zábavu, ale o nudný obchod. Hrála roli roztomilé jižanské dámy, která se ocitla v úzkých. Chovala se s důstojnou rezervovaností, a to jí umožňovalo udržovat své oběti v uctivé vzdálenosti, ale přesto její chování nepostrádalo určitý půvab, který ve vzpomínkách yankeeovských důstojníků na paní Kennedyovou zanechal určitou dávku vřelosti.

Tato vřelost se Scarlett velice vyplácela – přesně jak s tím počítala. Mnoho důstojníků místní osádky, kteří netušili, jak dlouho budou muset sloužit v Atlantě, poslalo pro manželky a rodiny. Protože hotely a penziony byly přeplněny, stavěli si menší domy a stavební dříví rádi nakupovali u půvabné paní Kennedyové, která se k nim chovala zdvořileji než ostatní lidé z města. Přistěhovalcům a odrodilcům, kteří si za své čerstvě nabyté bohatství stavěli honosné domy, obchody a hotely, bylo příjemnější obchodovat s ní než s bývalými vojáky Konfederace, kteří jednali zdvořile, ale jejichž společensky chladná zdvořilost zraňovala víc než neskrývaná nenávist.A

tak, protože byla hezká a okouzlující a čas od času se dokázala tvářit úplně bezmocně a bezradně, stávali se s radostí stálými zákazníky jejího dřevařského podniku i Frankova obchodu, už z pocitu, že by měli pomáhat té dravé ženušce, která se zřejmě mohla spoléhat jen na manžela, který se příliš nesnažil. A Scarlett měla při pohledu na vzkvétající firmu pocit, že si yankeeovskými penězi zajišťuje dnešek, a yankeeovskými přáteli navíc i budoucnost.

Udržovat styky s yankeeovskými důstojníky v mezích, jaké si stanovila, bylo snazší, než si původně myslela, jelikož všichni měli z jižanských dam hrůzu, ale Scarlett brzy zjistila, že s jejich ženami bude mít potíž, jakou vůbec nepředvídala. Sama s yankeeovskými ženami styky nevyhledávala. Byla by se jim ráda vyhnula, ale nešlo to, jelikož důstojnické paničky si vzaly do hlavy, že se s ní seznámí samy. Byly nezřízeně zvědavé na Jih a Jižanky a Scarlett jim poskytovala první příležitost, jak tuto zvědavost utišit. Ostatní atlantské ženy s nimi nechtěly nic mít a odmítaly se jim uklonit na pozdrav dokonce i v kostele, takže když obchodní jednání přivedla Scarlett až k nim do domu, připadalo jim to jako vyslyšení jejich modliteb. Když Scarlett sedávala v bryčce před domem nějakého Yankeeho a jednala s pánem domu o prodeji šindelů a trámů, často vyšla ven i manželka a zapojila se do debaty, nebo naléhala, aby Scarlett zašla na šálek čaje. Scarlett málokdy odmítla, ať jí podobný návrh připadal sebenevkusnější, jelikož vždycky doufala, že si najde vhodnou příležitost, jak taktně naznačit, že by dotyčná rodina měla začít nakupovat ve Frankově obchodě. Ale mnohokrát se přitom málem přestala ovládat, jelikož se jí manželky bezostyšně vyptávaly na osobní záležitosti a jelikož vůči všemu, co se

týkalo Chaloupku strýčka Toma Jihu, zaujímaly nadnesený a shovívavý postoj.

Yankeeovské ženy, přijímající za zjevenou pravdu, jejíž platnost předčí jen bible, všechny do jedné chtěly slyšet o bloodhoundech, které každý Jižan choval, aby s nimi mohl štvát uprchlé otroky. A vůbec jí nevěřily, že za celý život viděla jediného bloodhounda, a to bylo malé, krotké zvířátko, a vůbec ne obrovská krvežíznivá obluda. Chtěly slyšet o děsných cejchovacích železech, jimiž plantážníci vpalovali značky do tváří svých otroků, o devítiocasých kočkách, jimiž je bičovali až k smrti, a také projevovaly podle Scarlettina názoru velmi odporný a nevychovaný zájem o konkubinát otroků. A tahle věc jí byla o to protivnější, že od příchodu yankeeovských vojáků do města podstatně stoupl počet narozených mulatů.

Každá jiná žena z Atlanty by na jejím místě už dávno pukla vzteky nad takovou zarytou nevědomostí, ale Scarlett se dokázala ovládnout. Pomáhalo jí, že v ní ty otázky probouzely spíš pohrdání než odpor. Koneckonců měla před sebou Yankee a od Yankeeů přece nikdo nic lepšího ani neočekával. A tak z ní urážky, jimiž Yankeejky, aniž by se zamyslely, zasypávaly její stav, její blízké i jejich morálku, stékaly jako voda z husy a nezasáhly ji hlouběji, než aby v ní vyvolaly snadno skryté pohrdavé odfrknutí, dokud nedošlo k události, která ji rozzuřila k nepříčetnosti a ukázala jí, pokud to vůbec potřebovala ukázat, jak široká propast zeje mezi Severem a Jihem a jak zhola nemožné je ji překlenout.

Jednou odpoledne ji strejda Peter vezl domů kolem domu, v němž se tlačily rodiny tří důstojníků, kteří si stavěli vlastní domy a dříví nakoupili od Scarlett. Když míjela dům, všechny tři manželky stály na pěšince před vchodem a mávaly na ni, aby zastavila. Vyšly na ulici ke kočárovému nástupnímu schůdku a zdravily ji s takovým přízvukem, že si pokaždé, když jej uslyšela, musela opakovat, že by Yankeeům odpustila snad všechno kromě jejich hlasů.

„Vás mi poslal sám pánbůh, paní Kennedyová,“ hlaholila vysoká hubená žena z Maine. „Potřebuju se vás zeptat, jak se v tomhle zaostalém městě řeší určitá záležitost.“

Scarlett spolkla urážku Atlanty s pohrdáním, jaké si zasloužila, a snažila se ze všech sil usmívat.

„A co byste ode mě chtěla slyšet?“

„Naše chůva, naše Bridget, se vrátila zpátky na Sever. Prohlásila, že už nezůstane ani den mezi, jak se vyjádřila, ‚těma négrama‘. A z dětí se už brzy zblázním! Poraďte, jak si mám opatřit novou chůvu. Nevím, na koho se obrátit.“

„To je přece jednoduché,“ odpověděla jí Scarlett a zasmála se. „Jestli se vám podaří sehnat nějakou černošku, která zrovna přišla z venkova a ještě ji nestačil zkazit Úřad pro osvobozené černochy, budete mít tu nejlepší ženskou k dětem, jakou hledáte. Stačí, když chvíli postojíte před svou brankou a zeptáte se všech černošek, které přijdou kolem, a určitě…“

Všechny tři ženy začaly křičet nevolí.

„Myslíte, že bych svěřila své děti nějaké negerské káče?“ křičela žena z Maineu. „Já chci slušné irské děvče.“

„Irské služebnictvo v Atlantě bohužel nenajdete,“ odpověděla jí Scarlett a z hlasu jí čišel chlad. „Osobně jsem bílého sluhu v životě neviděla a ani bych ho v domě nechtěla. A,“ neodpustila si náznak jízlivosti, „kromě toho vás musím ujistit, že černoši nejsou lidožrouti a člověk jim může klidně důvěřovat.“

„Ale u všech všudy, to snad ne! Důvěřovat černochům! Já bych v domě nesnesla ani jednoho. Takový nápad!“

„Důvěřovala bych jim nanejvýš, pokud bych je měla na očích, ale svěřit jim do rukou vlastní malé děti…“

Scarlett si vybavila chůviny uzlovité laskavé ruce, upracované péčí o Ellen, o ni i malého Wadea. Co tyhle cizí ženské vědí o černošských rukou, o tom, jak milé a chlácholivé dokážou být a jak neomylně umějí uklidnit, pohladit nebo pochovat? Zasmála se a hned zase zmlkla.

„Připadá mi divné, že máte takové pocity, vždyť jste je všichni pořád chtěli osvobodit.“

„Proboha, já ne, moje milá,“ zasmála se nahlas žena z Maine. „Vždyť já viděla prvního negra teprv minulý měsíc, když jsem přijela na Jih, a vůbec nemám zájem uvidět dalšího. Běhá mi z nich mráz po zádech. Nedůvěřovala bych ani jednomu…“

Scarlett už chvíli vnímala, že strejda Peter těžce dýchá, sedí nepřirozeně strnule a strnule hledí na koňské uši. Ale její pozornost upoutal ještě naléhavěji, když žena z Maine zničehonic zmlkla uprostřed věty, zasmála se a ukázala na něj svým společnicím.

„Podívejte, jak se ten starej negr nafukuje jako ropucha,“ hihňala se. „Vsadím se, že je to vaše stará hračka. Vy Jižani neumíte s negry zacházet. Až do smrti je jen kazíte.“

Peter zadržel dech a vrásčité čelo se mu nakrabatilo, ale díval se upřeně před sebe. Za celý život mu žádný běloch neřekl, že je „negr“. Ostatní černoši, to ano, ale běloch nikdy. A říkat, že by mu někdo nevěřil, a nazývat ho „starou hračkou“, jeho, Petera, který byl odjakživa důstojnou oporou celé Hamiltonovy rodiny!

Scarlett spíš vycítila, než zahlédla, jak se mu černá brada začala chvět uraženou hrdostí, a okamžitě se jí zmocnil záchvat takové zuřivosti, že by nejraději vraždila. S chladným pohrdáním dokázala vyslechnout, jak tyto dámy podceňovaly armádu Konfederace, nevybíravě tupily Jeffa Davise a obviňovaly Jižany, že zabíjeli a mučili své otroky. Kdyby tím mohla získat obchodní výhody, klidně by snesla i urážky namířené proti vlastní slušnosti a počestnosti, ale když viděla, že svými hloupými poznámkami urazily starého věrného černocha, vzplála jako soudek střelného prachu, do kterého spadla jiskra. Chvíli upřeně hleděla na velkou jezdeckou pistoli, kterou měl Peter za pasem, a měla se co držet, aby ji nevytrhla, tak ji svrběly dlaně. Zasloužily by zabít, tyhle neomalené, tupé, nafoukané manželky dobyvatelů. Ale raději stiskla zuby, až jí naběhly lícní svaly, protože si vzpomněla, že ještě nepřišla doba, kdy bude Yankeeům moci otevřeně povědět, co si o nich myslí. Až někdy. Bůhví, že ano! Ale teď ještě ne.

„Strejda Peter patří k rodině,“ řekla důstojnickým paničkám a hlas se jí přitom třásl. „Přeji vám příjemné odpoledne. Jeď, Petere.“

Peter přetáhl koně bičem tak nečekaně, že vyděšené zvíře prudce vyrazilo, a Scarlett odjíždějící v kymácející se bryčce ještě stačila zaslechnout, jak se žena z Maine zeptala nahlas, jako by nevěděla, co si má myslet o Scarlettině prohlášení: „Patří k rodině? Snad nemyslela, že je příbuzný? Vždyť je tak strašně černý.“

„Čert aby je vzal! Měli by být vyhlazeni z povrchu zemského. Jestli jednou budu mít dost peněz, naplivám jim všem do obličeje. Já jim…“

Podívala se po Peterovi a spatřila, že mu po nose stéká jediná slzička. Okamžitě ji zaplavila vlna něžného soucitu a žalu nad jeho ponížením a začalo ji pálit v očích. Prožívala to stejně, jako by někdo byl nesmyslně krutý na malé dítě. Ty ženské ublížily strejdovi Peterovi – Peterovi, který se starým plukovníkem Hamiltonem prodělal mexickou válku, Peterovi, který držel svého pána v náručí, když umíral, který vychoval Melly i Charlese a pečoval o bezmocnou, pošetilou Pittypat, „vochraňoval“ ji, když se uchýlila do bezpečí v Maconu, a „vopatřil“ koně, aby ji po kapitulaci mohl přivézt zpátky krajem, který zpustošila válka. A ony si teď řeknou, že by nevěřily negrům!„Petere,“

promluvila na něj Scarlett a hlas se jí zlomil, když položila ruku na jeho hubenou paži. „Stydím se za tebe, že pláčeš. Copak ti na nich záleží? Vždyť jsou to jen prokletí Yankeeové!“

„Mluvily vo mě, jako dybysem byl ňákej mezek, kerej jim nerozumí – jako dybysem byl ňákej Afričan, kerej neví, vo čem je řeč,“ řekl Peter a ulevil si pořádně hlasitým odfrknutím. „A taky vo mě mluvily jako vo negrovi, a to eště žádnej bílej jakživ neuďál, a taky říkaly, že sem stará hračka a že se negrum nedá věřit! Mně že se nedá věřit! Dyž starej pan plukovník umíral, tak mně řek: ‚Petere! Ty se mně postaráš vo děti. Dej pozor na mladou slečinku Pittypat,‘ tak mně to řek, ‚páč vona má asi tolik rozumu jako luční kobylka.‘ A já na ní celý ty leta dávám bedlivej pozor…“

„Jen archanděl Gabriel by ji ochránil líp,“ chlácholila ho Scarlett. „Bez tebe bychom vůbec nemohli žít.“

„Sim, ano, děkuju pěkně, milospani. Já tohlencto vim a vy to taky víte, jenomže Yankeejove to neví a ani to nechtěj vědět. Jak se mohlo stát, že se nám míchej do našich věcí, slečno Scarlett? Dyť nám, co sme s Konfederací, vůbec nerozumějí.“

Scarlet neodpověděla, protože v ní ještě háral vztek, kterému se nemohla poddat, a protože si nesměla ulevit tím, že by těm Yankeejkám řekla pěkně od plic, co si myslí. Zbytek cesty domů oba mlčeli. Peter přestal pohrdavě odfrkovat a postupně ohrnul spodní ret, až mu znepokojivě trčel vpřed. Jeho nevole sílila, zatímco počáteční pocit urážky ustupoval.

Scarlett si v duchu říkala: Yankeeové jsou ale strašně divní! Ty ženské si zřejmě myslely, že když je strejda Peter černoch, tak asi nemá uši, kterými je slyší, a stejně křehké city, které je možné urazit zrovna tak jako jejich. Nevědí, že člověk musí s černochy zacházet mírně jako s dětmi, musí jim říkat, co mají dělat, chválit je, pohladit i napomenout. Nerozumějí černochům ani vztahům mezi nimi a jejich bývalými pány. Ale přesto vybojovali válku, aby je osvobodili. A když je osvobodili, nechtějí s nimi mít nic společného, jenom je využívají k terorizování Jižanů. Nelíbí se jim, nedůvěřiví jim, nerozumějí jim, a přesto pořád hlasitě vykřikují, že Jižané neumějí s černochy vycházet.

Nedůvěřovat černochům! Scarlett jim důvěřovala mnohem víc než většině bělochů a v každém případě víc, než důvěřovala nějakému Yankeeovi. Černoši v sobě měli vlastnosti – věrnost, neúnavnost a lásku –, které nedokázaly zničit žádné třenice a které se nedaly koupit za žádné peníze. Vzpomněla si na hrstku věrných, kteří zůstali v Taře i přes hrozbu yankeeovského vpádu, ačkoli mohli utéct nebo se přidat k armádě Severu a žít si pěkně v pohodlí. Ale přesto zůstali. Scarlett myslela na Dilcey, která se dřela vedle ní na bavlníkových polích, na Porka riskujícího život při nočních návštěvách v kurnících sousedů, aby rodina měla co jíst, na chůvu, která s ní jela do Atlanty, aby jí zabránila udělat nějaký chybný krok. Myslela na služebnictvo sousedů, které zůstalo věrně po boku svých bílých pánů, ochraňovalo paní, když muži sloužili na frontě, hledalo s nimi útočiště před válečnými hrůzami, ošetřovalo raněné, pochovávalo mrtvé, utěšovalo pozůstalé po padlých a zemřelých, pracovalo, žebralo i kradlo, jen aby opatřilo trochu jídla na stůl. A i teď, přes všechny zázraky naslibované Úřadem pro osvobozené černochy, zůstávali tito černoši u svých bělochů a dřeli se mnohem víc než za časů otroctví. Ale Yankeeové takové věci nechápou a nikdy je nepochopí.

„Ale přesto tě osvobodili,“ řekla Peterovi nahlas.

„To ne, milospani! Mě teda nevosvobodili. Nikdy bysem nedovolil, aby mě vosvobodil takovej ksindl,“ zalykal se nevolí Peter. „Pořád patřim slečně Pitty, a až umřu, tak mě pochová na rodinným hřbitůvku Hamiltonovejch, kam patřim… Slečna bude zasejc celá bez sebe, až jí povim, jak ste těm Yankeejkám dovolila mě urážet.“

„Nic takového jsem nedovolila!“ vykřikla vyděšeně Scarlett.

„Ale jo, slečno Scarlett,“ tvrdil Peter a ohrnul spodní ret ještě víc. „De vo to, že sme se ani jeden neměl zdržovat s těma Yankeejkama, takhle sme jim umožnili, aby mě urážely. Dybyste se s nima nebavila, neměly by příležitost zacházet se mnou jako s ňákym mezkem nebo Afričanem. A taky ste se mě nezastala.“

„A to zas ano!“ ohradila se Scarlett, které se dotkla Peterova kritika. „Copak jsem jim neřekla, že patříš k rodině?“

„To nebylo žádný zastání. To ste řekla jen pro pořádek,“ namítl Peter. „Slečno Scarlett, vy se nemáte co stýkat s Yankejema. Žádný dámy kromě vás to nedělaj. Slečna Pitty by si vo takovej ksindl ani nevotřela ty svý malý botičky. A taky se jí nebude líbit, až se doví, co vo mně tamty řikaly.“

Peterova slova se Scarlett dotkla hůř než veškeré připomínky a výhrady, jaké kdy slyšela od Franka, tetičky Pitty a všech sousedů, a to ji popudilo tak, že měla tisíc chutí popadnout starého negra za límec a zatřást s ním, až by mu cvakaly bezzubé dásně. Peter říkal pravdu, ale Scarlett se příčilo, že ji musí poslouchat od černocha, a ještě k tomu od domácího. Ztráta úcty v očích služebnictva byla nejhorším ponížením, jaké mohlo Jižana potkat.

„Prej stará hračka!“ bručel Peter. „Tak po tomhlectom mi slečna Pitty určitě nedovolí, abych vás vozil. To teda ne, milospani!“

„Tetička Pitty ti dovolí, abys mě vozil jako předtím,“ prohlásila Scarlett stroze, „a teď už o tom nechci nic slyšet.“

„Já budu mít něco se zádama,“ varoval ponuře Peter. „Zrovna teď mě v nich píchá, že se sotva udržim sedět rovně. Moje slečna mně nedovolí jezdit, dyž mě berou záda… Slečno Scarlett, nebude vám nic platný bejt zadobře s Yankeejema a bílým ksindlem, dyž vás zavrhnou vlastní lidi.“

Bylo to nejvýstižnější shrnutí její situace a Scarlett sice zuřila, ale musela zase mlčet. Jistě, dobyvatelé nezavrhovali ji ani její rodinu, ale sousedé ano. Věděla, co všechno se o ní po městě povídá. A teď ji zavrhoval i Peter, a to tak dalece, že se s ní styděl ukázat na veřejnosti. To byla poslední kapka.

Až do té doby si z veřejného mínění nic nedělala; nic si z něj nedělala, a navíc jím i trochu pohrdala. Ale Peterova slova v ní probudila palčivý vzdor, zahnala ji do kouta a vyvolala v ní nečekaný odpor vůči sousedům, kteří jí začínali být protivní stejně jako Yankeeové.

Co je jim do toho, co dělám? ptala se v duchu. Asi si myslí, že mě bůhvíjak baví stýkat se s Yankeei nebo dřít na poli jako nádeník. Všechno mi jen ztěžujou. Ale mně je jedno, co si myslí. Nebudu se s nimi zdržovat. Teď si to nemůžu dovolit. Ale jednou – jednou…

Ach, jednou! Až se zase dopracuje jistoty, tak se pohodlně usadí, složí ruce do klína a bude velká dáma, jako bývala Ellen. Bude bezbranná a zabezpečená, jak se na dámu sluší, a pak ji nikdo nebude zavrhovat. Ach, v jak velkém stylu bude žít, až se zase domůže peněz! Pak si bude moci dovolit být laskavá, ušlechtilá, jako bývala Ellen, a brát ohledy na ostatní lidi i na to, co se sluší. Nebude ve dne v noci sužována strachem a život začne být klidný a neuspěchaný. Bude mít čas hrát si se svými dětmi a poslouchat, jak je chůvy učí. Budou dlouhá teplá odpoledne, kdy ji budou navštěvovat dámy, a ona bude uprostřed šustění taftových spodniček a rytmicky drsného praskání palmetových vějířů podávat odpolední čaj s delikátními sendviči a dorty a přitom se bude s dámami oddávat celé hodiny líně plynoucímu probírání sousedských a rodinných záležitostí. A bude velice hodná na všechny, kteří se budou trápit, bude nosit košíky jídla chudým a polévku a ovocný rosol nemocným a méně šťastné bude vozit ve své nádherné ekvipáži, aby se „provětrali“. Bude dáma v pravém smyslu slova, jaké bývaly na Jihu a jakou bývala její matka. A pak ji budou všichni milovat, jako milovali Ellen, a budou o ní říkat, jak je nesobecká, a budou ji nazývat vtělením štědrosti.

Radost z těchto myšlenek na budoucnost si nedala kazit tím, že by si v nejmenším uvědomila, že vůbec netouží být nesobecká, dobročinná ani laskavá. Toužila výhradně po tom, aby se o ní říkalo, že je taková. Ale oka v síti jejích mozkových závitů byla příliš veliká a hrubá, aby dokázala zachytit tak jemné rozdíly. Stačilo jí vědomí, že jednou, až bude mít peníze, ji všichni budou obdivovat.

Jednou! Ale ne teď. Ne teď, ať si o ní říká, kdo chce, co chce. Teď není čas být velkou dámou.

Peter dodržel slovo. Tetička Pitty se dostala do toho svého stavu a Peterovy potíže se zády se do rána zhoršily natolik, že už nikdy nevyjel s bryčkou. Od té chvíle ji Scarlett musela řídit sama a mozoly, které se pomalu začínaly ztrácet, jí znovu začaly hyzdit dlaně.

Tak přešly jarní měsíce a chladné dubnové deště ustoupily teplému voňavému počasí zelenajícího se května. Týdny plynuly, plné práce a starostí a potíží postupujícího těhotenství, staří přátelé se chovali čím dál chladněji a rodina čím dál laskavěji, s čím dál protivnějším doprošováním a čím dál hlubší slepotou vůči jejím vnitřním pohnutkám. V těchto dnech, naplněných úzkostí a zápasem, měla Scarlett nablízku jen jediného spolehlivého a chápajícího člověka a tím byl Rhett Butler. Bylo zvláštní, že se jí v tomto světle jevil na celém světě právě on, jelikož byl nestálý jako rtuť a zvrácený jako démon, který zrovna vyletěl ze své díry. Ale projevoval jí soucit, něco, co v životě od nikoho nezažila a co právě od něho vůbec nečekala.Často

odjížděl z města na záhadné cesty do New Orleansu, o nichž nikdy nic neříkal, ale které, jak si byla s nejasným náznakem žárlivosti jista, měly něco společného s nějakou ženou – nebo se ženami. Ale když ji strejda Peter odmítl vozit, Rhett se zdržoval v Atlantě na delší a delší období.

U Dívky své

doby Během svých pobytů ve městě trávil většinu času hazardními hrami v místnostech nad saloonem nebo v baru Belle Watlingové, kul tam se zámožnějšími Yankeei a přivandrovalci plány na velké podniky, na nichž by se dalo zbohatnout, a občané Atlanty jím za to pohrdali ještě víc než jeho kumpány. V tetiččině domě se teď neukazoval, zřejmě z ohledů na Franka a Pitty, kteří by určitě byli pobouřeni pánskou návštěvou v době, kdy je Scarlett v jiném stavu. Ale Scarlett se s ním setkávala skoro denně, pokaždé náhodou. Občas dohnal na koni její bryčku, když projížděla opuštěnými úseky Broskvoňové nebo Decaturské cesty, vedoucími k oběma pilám. Pokaždé přitáhl koni uzdu a dal se s ní do řeči a někdy přivázal koně za bryčku, sedl si na kozlík a vozil Scarlett po zákaznících. V těchto dnech se unavila snáz, než jí bylo milé přiznat, a tak byla pokaždé ráda, i když to neříkala nahlas, když se chopil otěží. Rhett ji opustil vždycky dřív, než dojeli zpátky do města, ale celá Atlanta o jejich setkáních stejně věděla, a tak mohly klepny do dlouhého seznamu Scarlettiných prohřešků proti veřejné mravopočestnosti připsat novou položku.

Scarlett občas vrtalo hlavou, jestli jsou jejich setkání opravdu jen dílem náhody. Jak týdny plynuly, setkání byla čím dál častější a ve městě vzrůstalo napětí vyvolané násilnickým vystupováním černochů. Ale proč by ji vyhledával zrovna teď, kdy vypadá úplně nejhůř? Určitě s ní teď neměl žádné úmysly, pokud je vůbec někdy měl, a Scarlett začínala pochybovat i o tom. Už několik měsíců nezažertoval o trapné scéně, která se mezi nimi odehrála v yankeeovském vězení. Vůbec se nezmínil o Ashleym ani o její lásce k němu, a také si odpustil drsné a nevychované poznámky, že „po ní touží“. Scarlett si říkala, že nejlepší je nešťourat do vosího hnízda, a tak od Rhetta nevyžadovala vysvětlení, proč se s ní tak často setkává. A nakonec si řekla, že kromě hazardu stejně nemá co dělat a kromě toho má v Atlantě mezi slušnými lidmi tak málo přátel, že vyhledává její společnost prostě proto, že nemá nikoho jiného.

Ať ji Rhett vyhledával, proč chtěl, Scarlett byla jeho společnost nanejvýš příjemná. Trpělivě poslouchal její nářky nad ztracenými zákazníky a vysokými dluhy, nad podvody pana Johnsona i nad Hughovou neschopností. Tleskal jejím triumfům, kterým se Frank jen ze slušnosti pousmál a Pitty je komentovala výkřikem „Panebože!“ a div přitom neomdlela. Scarlett si byla jista, že jí často přihrává různé obchody, jelikož věděla, že se důvěrně zná se všemi bohatými Yankeei a přivandrovalci, ale Rhett jakoukoli pomoc popíral. Věděla, jaký je, a nikdy mu nedůvěřovala, ale přesto se jí pokaždé zlepšila nálada, když zahlédla, jak na svém mohutném černém koni vyjíždí ze zatáčky zastíněné stromy. Když si sedl do bryčky, vzal od ní opratě a pronesl nějakou impertinentní poznámku, připadala si zase mladá, veselá a přitažlivá, přestože ji trápily starosti i narůstající obvod pasu. Mohla s ním hovořit prakticky o všem, aniž se musela namáhat tajit své skutečné pohnutky a názory, a nikdy jí nedošla témata hovoru jako s Frankem, a když už měla být upřímná sama k sobě, ani s Ashleym. Ale při rozmluvách s Ashleym se samozřejmě kvůli ohledům na mravopočestnost nedalo mluvit o tolika věcech, že už kvůli nim nedošlo ani na řeči o jiných záležitostech. Mít takového přítele, jako byl Rhett, jí přinášelo velkou útěchu, zvlášť když se z nevysvětlitelných důvodů rozhodl chovat se k ní slušně. Opravdu velkou útěchu, jelikož v těch dnech měla tak málo přátel.

„Rhette,“ obořila se na něj s otázkou krátce po ultimátu strejdy Petera, „proč se mnou celé město jedná s takovým pohrdáním a proč o mně vedou takové řeči? Není ani třeba se ptát, o čem mluví hůř, jestli o mně, nebo o přivandrovalcích! Vždyť si pořád hledím svého a neudělala jsem nic zlého a…“

„Jestli jste neudělala nic zlého, tak jen proto, že jste zatím neměla příležitost, a město to nějak záhadně tuší.“

„Prosím vás, mluvte vážně! Lezou mi strašně na nervy. Vždyť se snažím vydělat jen trošku peněz a…“

„Vždyť se snažíte jen trošku odlišovat od ostatních žen a docela se vám to daří. Už jsem vám mnohokrát říkal, že právě tenhle hřích se neodpouští v žádné společnosti. Jakmile se někdo začne odlišovat, je s ním konec! Scarlett, vždyť už jen úspěch, kterého jste dosáhla s pilou, je urážkou pro všechny neúspěšné muže. Pamatujte si, dobře vychovaná žena má sedět hezky doma a nemá vědět nic o tomhle kypícím, brutálním světě.“

„Ale kdybych zůstala doma, už bych dávno neměla domov ani střechu nad hlavou.“

„A z toho vyplývá, že jste měla zemřít s hrdostí, jak se sluší na dámu.“

„Tydlifidli!

Ale podívejte se na paní Merriwetherovou. Prodává koláče Yankeeům a to je přece horší než vést pilu a paní Elsingová šije na výdělek a má doma nájemníky na byt a stravu a Fanny maluje ty strašné porcelánové serepetičky, které sice nikdo nechce, ale přesto je všichni kupují, aby jí pomohli, a…“

„Ale vy nic nechápete, drahoušku. Nedosáhly úspěchu, a proto neurážejí vznětlivou jižanskou pýchu svých mužských příbuzných. Muži mohou pořád říkat: ‚Chudinky hloupé, jak se snaží! No tak ať si spánembohem myslí, že někomu pomáhají!‘ A kromě toho, dámám, o nichž jste se zmínila, se vůbec nelíbí, že musí pracovat. Dávají najevo, že to budou dělat jen do té doby, dokud se nenajde muž, který jim uleví od břemen, jež se nehodí pro ženská bedra. Ale vy nezastíráte, že vás baví pracovat, ani že nehodláte připustit, aby se o vaše obchody za vás staral nějaký muž, a proto vás taky nikdo nemůže litovat. A tohle vám Atlanta nikdy neodpustí. Litovat lidi je přece tak příjemné.“

„Škoda, že nemůžete mluvit vážně, aspoň občas!“

„Už jste slyšela tohle orientální přísloví: ‚Psi štěkají, ale karavana jde dál‘? Nechte je klidně štěkat, Scarlett. Bojím se, že vaši karavanu nezastaví nic na světě.“

„Ale proč jim vadí, že si chci vydělat trošku peněz?“

„Člověk nemůže mít všechno, Scarlett. Buď budete vydělávat peníze neženským způsobem, jakým to momentálně děláte, a pak budete narážet na chladné přijetí, anebo budete chudá a ušlechtilá, a pak budete mít spoustu přátel. Vybrala jste si sama.“

„Chudá nebudu,“ vyhrkla rychle. „Ale – vybrala jsem si přece dobře, že?“

„Jestli vám nejvíc ze všeho záleží na penězích.“

„Ovšem, peníze chci nejvíc ze všeho na světě.“

„Tak jste si vlastně ani nemohla vybrat. Ale musíte za to zaplatit, jako vždycky. Za podobné rozhodnutí se platí osamělostí.“

Tím jí na okamžik vyrazil dech. Měl pravdu. Když se nad jeho slovy pořádně zamyslela, připadala si trochu osamělá – stýskalo se jí po ženské společnosti. Když se jí za války zmocnila smutná nálada, mohla jet na návštěvu k Ellen. A po Ellenině smrti měla vždycky Melanii, ačkoli spolu neměly nic společného kromě dřiny v Taře. Teď neměla nikoho, protože pojem, jaký měla ze života tetička Pitty, se omezoval na úzký okruh sousedských klepů.

„Myslím – myslím,“ soukala ze sebe váhavě Scarlett, „že jsem byla vždycky osamělá, pokud jde o přítelkyně. Atlantské dámy mě nemají v lásce, ale příčinou není jen to, že pracuju. Jsem jim prostě protivná. Kromě matky mě nikdy žádná žena neměla ráda. Dokonce ani vlastní sestry. Nevím proč, ale už před válkou, už než jsem si vzala Charlieho, neschvalovaly dámy nic z toho, co jsem udělala…“

„Zapomínáte na paní Wilkesovou,“ přerušil ji Rhett a v očích se mu zlomyslně blýsklo. „Ta vám bez výhrad schvalovala všechno. Dokonce bych se odvážil tvrdit, že by schvalovala cokoli, co byste udělala, samozřejmě kromě vraždy.“

Scarlett si pochmurně pomyslela: Schválila mi i tu vraždu, a nahlas se pohrdavě zasmála.

„Ach, copak Melly!“ povzdechla si a pak lítostivě dodala: „Určitě mi neslouží ke cti, že Melly je jediná žena, která schvaluje, co dělám, jelikož má asi tolik rozumu jako slepice. Kdyby měla aspoň trochu zdravého rozumu…“ Scarlett se zmateně zarazila.

„Kdyby měla aspoň trochu zdravého rozumu, uvědomila by si pár věcí, které by nemohla schvalovat,“ dokončil za ni větu Rhett. „Ale o těch víte samozřejmě víc než já.“

„Čert aby vzal vaši paměť i vaši nevychovanost!“

„Vaši hrubost, kterou jsem si nezasloužil, přejdu, jak se sluší, mlčením a raději se vrátím k původnímu tématu. Musíte se v této záležitosti rozhodnout. Jestli se budete odlišovat, budete izolována nejen od lidí vašeho věku, ale i od pokolení svých rodičů a pokolení svých dětí. Nikdy vás nepochopí a budou šokováni, ať uděláte cokoli. Ale prarodiče by na vás zřejmě byli hrdí a říkali by nahlas: ‚Ta je celá po nás,‘ a vlastní pravnoučata budou závistivě vzdychat a říkat: ‚Ta naše babička ale musela být prima číslo!‘ a budou se vás snažit napodobovat.“

Scarlett se pobaveně zasmála.

„Někdy trefíte hřebíček rovnou na hlavičku! Měla jsem přece babičku Robillardovou. Chůva mi ji otloukala o hlavu pokaždé, jak jsem zazlobila. Babička byla studená jako rampouch a byla strašně přísná na chování u sebe i u ostatních, ale byla třikrát vdaná, došlo kvůli ní ke spoustě soubojů, malovala se růží a nosila příšerně hluboké dekolty a nic – totiž, ehm – moc málo prádla pod šaty.“

„A vy jste ji nesmírně obdivovala, přestože jste se snažila být jako vaše matka! Já zas měl dědečka z otcovy strany, a to byl pirát.“

„Ale to snad ne! Takový, co nutil zajatce, aby přešli po prkně a sami skočili do moře?“

„Odvažuji se tvrdit, že je takhle nechal přejít prkno, když mu z toho káply nějaké peníze. V každém případě vydělal tolik, že mohl zanechat mému otci slušný majetek. Ale rodina se o něm vždycky vyjadřovala opatrně jako o ‚námořním kapitánovi‘. Zabili ho v hospodské rvačce, ještě než jsem se narodil. Jeho smrt, jak snad ani nemusím zdůrazňovat, přinesla potomkům značnou úlevu, jelikož starý pán býval většinu času opilý, a když byl takhle pod párou, rád zapomínal, že je vlastně námořní kapitán na odpočinku a místo toho o sobě vyprávěl věci, při nichž vstávaly potomkům vlasy hrůzou. Ale já ho obdivoval a snažil jsem se ho napodobovat mnohem víc než otec, jelikož to je příjemný pán oplývající ctihodnými zvyky a zbožnými průpovídkami – tak vidíte, jak to chodí. Jsem si jist, že vaše děti nebudou vaše chování schvalovat o nic víc, než paní Merriwetherová s paní Elsingovou a všemi jim podobnými schvalují vaše nynější činy. Vaše děti pravděpodobně budou změkčilé, rozmazlené bytosti, jak to u potomků těžce zkoušených silných povah bývá. A vy sama je asi zkazíte ještě víc, jelikož si jako každá matka řeknete, že je musíte uchránit všech strádání, která dolehla na vás. A to je zásadní omyl. Strádání lidi buď zocelí, anebo zlomí. Takže souhlasu se dočkáte až od vnoučat.“

„Zajímalo by mě, jací naši vnukové budou!“

„Chcete snad naznačit tím ‚naši‘, že my dva budeme mít společná vnoučata? Že se nestydíte, paní Kennedyová!“

Scarlett, která si uvědomila, že se přeřekla, prudce zrudla. Nestyděla se jen kvůli jeho žertovnému výroku, ale náhle si uvědomila, jak se zakulacuje v pase. Dosud se ani jeden nezmínil o jejím stavu a Scarlett byla v Rhettově přítomnosti pokaždé zabalena do houně až po ramena, dokonce i v horkých dnech, a jako všechny ženy se utěšovala vírou, že na ní není nic vidět, když je takhle přikrytá, ale teď se jí zmocnil prudký záchvat vzteku, že musí být v takovém stavu a Rhett o něm musí vědět.

„Vystupte z mé bryčky, vy sprosťáku,“ obořila se na Rhetta třesoucím se hlasem.

„Nic takového ode mě nečekejte,“ odpověděl klidně. „Než dojedete domů, bude už tma, a co by kamenem dohodil, je ten tábor negrů, kteří žijou ve stanech a všelijakých chajdách, a říká se, že jsou to pěkní darebáci, tak nevím, proč byste měla vznětlivému Kukluxklanu poskytovat záminku, aby se dnes večer musel oblékat do svých nočních hábitů a byl nucen vyrazit na koních do akce.“

„Vylezte!“ vykřikla Scarlett, pokusila se mu vytrhnout opratě, ale najednou se jí udělalo špatně. Rhett okamžitě zastavil, podal jí dva čisté kapesníky a se značnou obratností jí podržel hlavu přes okraj bryčky. Podvečerní slunce, vysílající šikmé paprsky nízko nad korunami stromů obalených čerstvou zelení, se s ní na okamžik zatočilo ve zlatozeleném víru. Když záchvat nevolnosti pominul, Scarlett si položila hlavu do dlaní a rozplakala se z čirého zoufalství. Nejenže zvracela před mužem – což samo o sobě byla jedna z nejhorších věcí, jaké mohly ženu postihnout –, ale ještě tím určitě prozradila ponižující skutečnost, že je těhotná. Měla pocit, že se mu už nikdy nebude moci podívat do očí. A tohle se jí muselo stát zrovna před Rhettem, před mužem, který nemá sebemenší úctu k ženám! Scarlett plakala a čekala, že od Rhetta uslyší nějakou drsnou a posměšnou poznámku, na kterou nedokáže do smrti zapomenout.

„Nebuďte blázínek,“ napomenul ji tiše. „Jestli se stydíte a pláčete kvůli tomuhle, tak jste opravdu blázínek. No tak, Scarlett, nebuďte jako malá. Přece víte, že nejsem slepý a musel jsem si všimnout vašeho těhotenství.“

Ohromeným tónem vydechla: „Ach!“ a křečovitě si přitiskla prsty ke zrudlému obličeji. Už z toho slova se jí zmocňovala hrůza. Frank se o jejím těhotenství vždycky stydlivě zmiňoval jako o „jejím stavu“, Gerald měl ve zvyku ohleduplně říkat „bude mít rodinu“, pokud se o takových věcech musel nutně bavit, a dámy v podobných případech ušlechtile švitořily, že „se čekají“.

„Byla jste malá hloupá holčička, jestli jste si myslela, že jsem nic nepoznal, protože jste se div neudusila pod tlustou kočárovou houní. Samozřejmě jsem to hned poznal. Proč myslíte, že bych jinak…“

Zničehonic se zarazil uprostřed věty a rozhostilo se ticho. Rhett uchopil opratě a mlaskl na koně. Tiše mluvil dál, a jelikož jí jeho protahované samohlásky zněly příjemně v uších, pomalu se jí začínala vracet barva do obličeje zabořeného do dlaní.

„Netušil jsem, že to pro vás bude takový otřes, Scarlett. Předpokládal jsem, že jste rozumná bytost, ale zklamala jste mě. Je vůbec možné, abyste měla v těle ještě nějakou cudnost? Obávám se, že se nechovám jako gentleman, když o tom mluvím. A vím jistě, že nejsem gentleman, jelikož mě těhotné ženy nepřivádějí do rozpaků, jak by se slušelo. Považuju za docela dobře možné jednat s nimi jako s normálními bytostmi a pořád se nedívat na zem, do nebe nebo kamkoli, jenom ne na jejich pas – a přitom si je prohlížet těmi pokryteckými kradmými pohledy, které mi odjakživa připadají jako vrchol neslušnosti. Proč bych to měl dělat? Vždyť je to naprosto normální stav. Evropané jsou mnohem rozumnější než my. Gratulují ženě, která čeká dítě, k očekávanému mateřství. Já osobně bych nebyl pro to, abychom zacházeli tak daleko, ale přesto jejich přístup považuju za rozumnější než naše pokusy tvářit se, jako že se nic neděje. Je to přece normální stav a ženy by se jím měly pyšnit, místo aby se skrývaly za zavřenými dveřmi, jako by spáchaly nějaký zločin.“

„Pyšnit se!“ vykřikla Scarlett přidušeným hlasem. „Pyšnit se tímhle – uf!“

„Copak nejste pyšná, že budete mít dítě?“

„Ach, proboha, ne! Já – já děti nenávidím!“

„Myslíte – Frankovo dítě?“

„Ne – nezáleží mi na tom, čí je.“ Z toho nového přeřeknutí se jí dělalo zase chvíli špatně, ale Rhett mluvil klidně dál, jako by si ničeho nevšiml. „Tak to jsme každý jiný. Já mám malé děti rád.“

„Vy že je máte rád?“ vykřikla Scarlett, zvedla hlavu a podívala se po něm tak překvapeně nad slovy, která právě vyřkl, že úplně zapomněla na trapnost své situace. „Jste strašně prolhaný!“

„Mám rád malé děti i větší, dokud nezačnou dorůstat a přejímat od dospělých jejich způsob myšlení a jejich schopnost lhát, podvádět a chovat se sprostě. Tohle pro vás nemůže být novinka. Víte, že mám moc rád Wadea Hamptona, přestože to není chlapec, jak se patří.“Ale

vždyť má pravdu, napadlo v náhlém údivu Scarlett. Opravdu se choval, jako by ho bavilo hrát si s Wadem, a často mu nosil dárky. „Když už jsme jednou vytáhli tu děsnou záležitost na světlo boží a vy jste přiznala, že v nedaleké budoucnosti čekáte dítě, řeknu vám něco, co vám chci říct už několik týdnů – a jsou to dvě věci. Za prvé, že je nebezpečné, abyste jezdila v bryčce bez doprovodu. Sama to víte. Byla jste mnohokrát varována. A když už vám osobně nezáleží na tom, jestli budete znásilněna nebo ne, měla byste zvážit možné důsledky. Vinou své paličatosti se můžete octnout v situaci, kdy vašim statečným spoluobčanům z města nezbyde než vás pomstít a pověsit pár negrů. Ale tím na sebe přivolají pomstu Yankeeů a někdo si to zřejmě odskáče na šibenici. Copak vás nikdy nenapadlo, že jedním z důvodů, proč vás dámy nemají rády, je, že byste svým chováním mohla přivést hlavy jejich synů a manželů do oprátky? A navíc, jestli Kukluxklan zatočí s mnoha dalšími negry, Yankeeové zavedou v Atlantě takový režim, že nám i Sherman bude připadat jako andílek. Vím, o čem mluvím, protože jsem s Yankeei jedna ruka. Stydím se to přiznat, ale považují mě za vlastního a mluví přede mnou otevřeně. Hodlají vykořenit Kukluxklan, i kdyby měli znovu vypálit celé město a pověsit všechny muže nad deset let. To by se vás dotklo, Scarlett. Možná že byste přišla o peníze. A nikdo neví, kde by se takový prérijní požár zastavil, když už by jednou začal. Konfiskace majetku, vyšší daně, pokuty podezřelým ženám – to všechno jsem je slyšel navrhovat. Členové Kukluxklanu…“

„Znáte nějaké členy Kukluxklanu? Je Tommy Wellburn nebo Hugh nebo…“Rhett

netrpělivě pokrčil rameny.

„Jak bych je mohl znát? Jsem přece renegát, přeběhlík, odrodilec. Myslíte, že bych je za těchto okolností mohl znát? Ale znám lidi, které Yankeeové podezírají, a stačí, aby udělali jediný chybný krok, a mají oprátku na krku. Vím, že by vám nevadilo, kdybyste přivedla sousedy na šibenici, ale jsem přesvědčen, že by vám vadilo, kdybyste přišla o své pily. Vidím, že se tváříte paličatě, jelikož mi nevěříte a má slova padají na neúrodnou půdu. Takže vám můžu říct jen jedno – mějte tu svou pistoli pokaždé po ruce – a když budu ve městě, budu se snažit být vám vždycky k dispozici a budu vás vozit.“

„Rhette, vy opravdu – chcete mě opravdu jen chránit, když…“

„Ovšem, moje milá, má vyhlášená rytířskost mě nutí, abych vám poskytoval ochranu.“ V černých očích se mu začalo výsměšně blýskat a z obličeje mu zmizely všechny známky serióznosti. „A ptáte se proč? Protože vás opravdu vážně miluji, paní Kennedyová. Ano, slyšíte dobře, mlčky a na dálku jsem po vás toužil, žíznil a prahl, ale jelikož jsem počestný muž, stejně jako pan Ashley Wilkes, všechno jsem před vámi skrýval. Bohužel jste si vzala Franka a čest mi dosud bránila, abych se vám svěřil. Ale jako čest pana Wilkese občas dostane trhliny, dostává je teď i má a já se vám vyznávám ze svých tajných citů a…“

„Ach, proboha, buďte zticha!“ skočila mu do řeči Scarlett, otrávená jako vždycky, kdy způsobil, že si připadala jako namyšlená husa, a protože si nepřála, aby se Ashley a jeho čest staly tématem dalšího hovoru. „Co byla ta druhá věc, kterou jste mi chtěl říct?“

„Cože! Vy si klidně změníte téma hovoru, když před vámi obnažuji své rozdrásané, leč milující srdce? Ale chtěl jsem vám říct ještě tohle.“ Výsměšné blýskání v očích zhaslo a obličej se mu zachmuřil a zvážněl.„Přeju

si, abyste něco udělala s tímhle koněm. Je paličatý a tvrdohubý, jako by měl hubu ze železa. Určitě vás musí unavovat s ním jezdit, nemám pravdu? A kdyby ho napadlo se splašit, asi byste ho nezvládla. A kdyby se bryčka i s vámi převrhla do příkopu, mohla byste být mrtvá i s dítětem. Měla byste si opatřit nejtěžší udidlo, jaké seženete, nebo mi dovolte, abych vám ho vyměnil za nějakého mírnějšího a míň tvrdohubého.“

Scarlett se mu podívala do neproniknutelného, hladkého obličeje a najednou z ní spadla všechna podrážděnost, stejně jako ji po rozhovoru o jejím těhotenství opustil trapný pocit. Rhett byl před chvilkou moc hodný a uklidnil ji, zrovna když by byla nejraději umřela. A teď byl ještě hodnější a bylo od něj moc hezké, že si dělal starost kvůli koni. Scarlett mu byla vděčná a v duchu se ptala, proč nemůže být pořád takový.

„Kůň se opravdu těžko řídí,“ přiznala pokorně. „Někdy mě bolí celou noc ruce až nahoru, jak musím tahat vší silou za opratě. Udělejte s ním, co uznáte za vhodné, Rhette.“

V očích se mu zlomyslně zajiskřilo.

„Promluvila jste velmi roztomile a žensky, paní Kennedyová. Vůbec ne tím svým obvyklým pánovitým tónem. Vidím, že stačí vzít vás pořádně do ruky, a udělám z vás vinoucí se břečťan.“

Scarlett se zamračila a znovu do ní vjel vztek.

„Tentokrát vystoupíte z mé bryčky, nebo vás přetáhnu bičem. Nechápu, jak se s vámi můžu zdržovat – a proč se snažím být na vás milá. Neumíte se vůbec chovat. Nemáte v těle špetku slušnosti. Jste jen obyčejný… Ale co – vystupte. Myslím to vážně.“

Ale když Rhett slezl, odvázal svého koně od zadního opěradla bryčky, zůstal stát na šeřící se cestě a utrápeně se na ni usmíval, neovládla se, a když odjížděla, usmála se na něj taky.

Jistě, byl hrubý, lstivý a bylo lépe si s ním nic nezačínat a člověk nikdy nevěděl, zda nepromění tupou zbraň, kterou mu v nestřeženém okamžiku svěřil do rukou, v nejostřejší čepel. Ale koneckonců působil povzbudivě jako – proč to nepřiznat – jako potají vypitá sklenice brandy!

Během posledních měsíců Scarlett poznala, k čemu všemu se brandy hodí. Když se vracívala k večeru, celá promoklá a polámaná po dlouhých hodinách prosezených v bryčce, drželo ji jen pomyšlení na láhev zamčenou v horní zásuvce psacího stolu, která ji bezpečně skrývala před chůviným pátravým pohledem. Doktora Meadea nenapadlo, aby ji varoval, že žena v jejím stavu nemá pít, jelikož mu v životě nepřišlo na mysl, že by slušná žena mohla pít něco silnějšího než muškátové víno. Samozřejmě s výjimkou sklenice šampaňského na svatbě a horkého punče, je-li upoutána na lůžko se silným nachlazením. Samozřejmě že se vyskytlo pár nešťastnic, které pily a přivolaly tím na své rodiny věčnou hanbu, stejně jako se našly ženy, které se zbláznily, rozvedly nebo byly jako slečna Susan B. Anthonyová, která tvrdila, že by ženy měly mít volební právo. Ale ať doktor Meade odsuzoval Scarlettino chování sebevíc, ve snu by ho nenapadlo, že by mohla pít.

Scarlett přišla na to, že jí sklenička brandy před večeří udělá nesmírně dobře, a stačilo rozžvýkat pár zrnek kávy nebo si vykloktat kolínskou, a nikdo necítil, že by z ní táhl alkohol. Proč měli lidé tak hloupé názory na pití žen, když se muži mohli opíjet, a také se opravdu opíjeli do němoty, kdykoli se jim zachtělo? Někdy, když vedle ní v posteli chrápal Frank a ona se převalovala z boku na bok a nemohla usnout strachem z chudoby, hrůzou z Yankeeů, steskem po Taře a touhou po Ashleym, si říkala, že by se – nebýt láhve brandy – určitě zbláznila. A když se jí v žilách pomalu rozlilo příjemné, známé teploučko, trápení se pomalu začínala ztrácet. Po třech skleničkách si pokaždé mohla s klidem říkat: Na tyhle věci budu myslet až zítra, až je budu líp snášet.

Ale přicházely i noci, kdy ani brandy nedokázala utišit bolest v jejím srdci, bolest, která přehlušovala dokonce i strach, že by mohla přijít o pily, bolest, kterou jí působila touha vidět zase Taru. Atlanta plná hluku, nových domů, neznámých obličejů, úzkých uliček ucpaných koňmi, vozy a spěchajícími davy ji občas dusila. Milovala Atlantu, ale – ach, jak se jí stýskalo po nádherném klidu a venkovském míru v Taře, po rudých polích a temných borovicích kolem nich! Ach, být zpátky v Taře, ať by žila sebekrušněji! A být nablízku Ashleymu, jen se s ním vídat, slyšet jeho hlas, mít oporu ve vědomí, že ji miluje! Každý Melaniin dopis oznamující, že se jim daří dobře, každý stručný lístek od Willa oznamující, jak orají a sázejí nebo jak roste bavlna, v ní znovu probouzel touhu vrátit se zpátky domů.

Pojedu domů v červnu. Pak už tady nebudu nic platná. Pojedu domů na pár měsíců, říkala si v duchu, a srdce jí pokaždé poskočilo. A v červnu opravdu domů odjela, ale ne jak si původně představovala, jelikož začátkem měsíce přišla od Willa stručná zpráva, že zemřel Gerald.









Kapitola 39

Vlak měl velké zpoždění, a když Scarlett vystoupila v Jonesboro, nad krajem se zrovna snášel dlouhý, sytě modrý červnový soumrak. V obchodech a domech, které zůstaly v městečku neporušeny, se rozsvěcovala žlutá světýlka lamp, ale bylo jich málo. Mezi domy na hlavní ulici zely široké prázdné pruhy na místech, kde stávala rozstřílená nebo vypálená obydlí. Mlčky a ponuře na ni civěly trosky domů se střechami proděravělými dělostřeleckými granáty a s napůl rozbořenými stěnami. Před dřevěnou stříškou Bullardova obchodu bylo uvázáno pár jezdeckých koní a spřežení mezků. Zaprášená rudá cesta byla pustá a liduprázdná a jediné zvuky, jaké bylo v celém městečku slyšet, bylo sem tam nějaké zavýsknutí a trocha opilého smíchu, které se nesly nehybným vzduchem soumraku ze saloonu na vzdáleném konci ulice.

Nádraží, vypálené za bitvy koncem války, nebylo ještě obnoveno a jedinou chabou ochranu poskytoval dřevěný přístřešek beze stěn, zcela vystavený rozmarům počasí. Scarlett zašla pod stříšku a posadila se na jeden z prázdných sudů, které zřejmě měly nahradit lavice. Rozhlédla se po ulici a hledala očima Willa Benteena. Měl jí přijet naproti. Mělo ho napadnout, že Scarlett přijede prvním vlakem, jakmile dostane jeho stručnou zprávu, že Gerald zemřel.

Přijela v takovém spěchu, že si ve svém malém plátěném vaku vezla jen noční košili s kartáčkem na zuby, a jinak si nevzala nic, ani rezervní prádlo. V těsných černých šatech, vypůjčených od paní Meadeové, protože neměla čas na pořizování vlastního smutku, se necítila dobře. Paní Meadeová byla teď hubená a Scarlettino těhotenství značně pokročilo, takže se v šatech cítila dvojnásob nesvá. Ani smutek nad Geraldovou smrtí v ní nepřehlušil nepříjemný pocit z toho, jak vypadá, a celá znechucená se podívala na své kynoucí tělo. Postavu měla úplně zničenou a obličej i kotníky jí otékaly. Dosud se příliš nestarala, jak vypadá, ale teď, když měla během hodiny spatřit Ashleyho, jí nesmírně záleželo na tom, jakým dojmem na něj zapůsobí. Navzdory odmítnutí a zklamání se děsila představy, že by před něj měla předstoupit, když nosí dítě jiného muže. Milovala Ashleyho a on miloval ji, a proto jí tohle nechtěné dítě najednou připadalo jako důkaz nevěry, jíž se na této lásce dopustila. Ale přestože si vůbec nepřála, aby ji viděl v tomto stavu, kdy přišla o štíhlý pas i lehký krok, nemohla se setkání nijak vyhnout.Netrpělivě

hrabala nohou. Will pro ni měl přijet. Samozřejmě že mohla zajít do Bullardova obchodu a poptat se po něm nebo požádat někoho, aby ji dovezl do Tary, kdyby se ukázalo, že Will nemohl přijet. Ale k Bullardovi do obchodu se jí nechtělo. Byla sobota večer a dalo se čekat, že tam bude nejméně polovina mužů z celého okresu. Scarlett nechtěla předvádět, v jaké stavu je, zvlášť v těchhle těsných černých šatech, které nejen že nezakrývaly její postavu, ale spíš ji ještě zdůrazňovaly. A také nechtěla poslouchat projevy soustrasti nad Geraldovým úmrtím, které by se na ni určitě sesypaly ze všech stran. O soucit nestála. Bála se, že by se rozplakala, kdyby před ní někdo vyslovil otcovo jméno. A plakat nechtěla. Věděla, že kdyby jednou začala, potkalo by ji totéž, jako když plakala do koňské hřívy, tenkrát v té strašné noci, kdy padla Atlanta a Rhett ji opustil ve tmě na silnici za městem, že by se jí řinuly z očí hrozné slzy, které by jí ničily srdce a nedaly by se zastavit.

Ne, nechtěla plakat! Cítila, jak se jí znovu svírá hrdlo, jako tolikrát od chvíle, kdy přišla zpráva o otcově smrti, ale pláč by jí přece nepomohl. Jen by ji zmátl a oslabil. Proč, proboha, proč jí Will nebo Melanie nebo sestry nenapsaly, že Gerald byl nemocný? Byla by sedla na první vlak do Tary, aby se o něj postarala, a kdyby bylo zapotřebí, vzala by s sebou z Atlanty i lékaře. Jsou to blázni – všichni do jednoho! Copak nedokážou zařídit aspoň něco bez ní? Nemůže přece být na dvou místech najednou a bůhví že se v Atlantě snaží dělat pro všechny, co je v jejích silách.

Scarlett se kroutila na sudu a začínala být nervózní a neklidná, protože Will pořád nejel. Kde může být? Vtom za sebou uslyšela praskání dávno vystydlých oharků, a když se obrátila, uviděla Alexe Fontainea, který přešel trať k nákladnímu vozu a přes rameno nesl přehozený pytel s ovsem.

„Proboha! To jsi ty, Scarlett?“ vykřikl Alex, odhodil pytel, přiběhl k ní a s osmahlým drobným obličejem rozzářeným radostí, která přehlušila zatrpklost, vzal do dlaní její ruku. „Ani nevíš, jak rád tě vidím. Zahlédl jsem Willa v kovárně, dává kovat koně. Vlak měl zpoždění, a tak myslel, že má dost času. Mám pro něj doběhnout?“

„Skoč pro něj, prosím tě, Alexi,“ poprosila ho a navzdory smutku, který ji drtil, se na něj usmála. Bylo příjemné vidět zase známou tvář z rodného okresu.

„Ach – ehm – Scarlett,“ soukal ze sebe Alex a pořád držel její ruku, „je mi moc líto, že tatínka potkala taková věc.“

„Děkuju,“ odpověděla Scarlett a v duchu litovala, že o tom začal mluvit. Při jeho slovech si až příliš živě vybavila Geraldovu zdravě růžovou tvář i jeho hromový hlas.

„Jestli tě to utěší, Scarlett, my jsme na něj moc pyšní,“ pokračoval Alex a konečně pustil její ruku. „Byl – no zkrátka, myslíme, že umřel jako voják a pro věc hodnou vojáka.“

Co tím může myslet, ptala se v duchu celá zmatená. Jako voják? Copak ho někdo zastřelil? Že by se jako Tony zapletl do rvačky s odrodilci? Ale teď o tom nechce už nic slyšet. Začala by plakat, kdyby mluvila o otci, ale plakat nesmí, aspoň dokud se bezpečně neusadí s Willem do vozu a dokud nevyjedou do volné krajiny, kde je nikdo cizí neuvidí. Před Willem může. Ten je jako vlastní bratr.

„Alexi, teď o tom nechci mluvit,“ požádala ho úsečně.

„Vůbec ti to nemám za zlé, Scarlett,“ odpověděl Alex a v obličeji zbrunátněl hněvem. „Kdyby to byla moje sestra, tak bych – víš, Scarlett, že jsem o žádné ženě ještě neřekl křivé slovo, ale osobně si myslím, že by někdo měl na Suellen vzít bejkovec.“

Co to plete za hlouposti? divila se Scarlett v duchu. Co s tím vším má společného Suellen?

„Bohužel musím konstatovat, že to tak cítí všichni sousedi. Zastává se jí jedině Will – a pak samozřejmě taky slečna Melanie, ale to je světice, která nedá dopustit na nikoho, a…“

„Řekla jsem ti, že o tom teď nechci mluvit,“ prohlásila chladně Scarlett, ale Alexe tím vůbec neodradila. Tvářil se, jako že chápe její tvrdost, a to ji otravovalo. Nechtěla slyšet špatné zprávy o vlastní rodině od cizího člověka a nechtěla, aby si Alex všiml, že sama neví, co se stalo. Proč jí Will nenapsal všechny podrobnosti?

Scarlett nechtěla, aby si ji Alex měřil tak tvrdě. Cítila, že pochopil, v jakém stavu se vrací, a to ji přivádělo do rozpaků. Ale Alex si, jak po ní pokukoval v houstnoucím šeru soumraku, ve skutečnosti pomyslel, že se v obličeji změnila tak dokonale, až je div, že ji vůbec poznal. Snad je to tím, že čeká dítě. Ženy přitom někdy vypadají jako čarodějnice. A samozřejmě musí mít špatný pocit kvůli starému O’Harovi. Byla přece jeho mazlíček. Ale ne, ta změna sahala hlouběji. Scarlett opravdu vypadala lépe, než když ji viděl posledně. Přinejmenším vypadala, jako by měla tři slušná jídla denně. A z očí se jí alespoň částečně vytratil pohled štvaného zvířátka. Oči, v nichž se tenkrát zračil strach se zoufalstvím, teď hleděly tvrdě. Ze Scarlett, i když se usmívala, vyzařovala rozhodnost navyklá vydávat příkazy, sebejistota a cílevědomost. Člověk by se vsadil, že je s ní Frankovi veselo! Jistě že se změnila. Bývala hezká, to teda určitě, ale všechna ta pěkná, roztomilá jemnost se jí vytratila z obličeje a obdivný pohled vzhlížející k muži, jako by toho věděl víc než sám všemohoucí bůh, taky úplně zmizel.

Ale copak se všichni nezměnili? Alex sklopil oči, přejel pohledem svůj hrubý oblek a obličej se mu přitom svraštil do obvyklých zatrpklých vrásek. Když někdy nemohl v noci usnout a marně si lámal hlavu, jak sehnat peníze na matčinu nutnou operaci, jak zajistit vychování pro synka chudáka nebožtíka Joea a kde vzít na dalšího mezka, přál si, aby válka pořád ještě trvala, přál si, aby nikdy neskončila. Tehdy ani netušili, jaké mají všichni štěstí. V armádě vždycky dostali něco k jídlu, i když třeba jen kukuřičný chleba, vždycky někdo vydával rozkazy a člověk si nemusel připouštět tenhle příšerný pocit, že je nucen něco udělat s problémy, které se nedají řešit – ve válce člověka netrápilo nic kromě strachu, že může být zabit. A pak ještě ty potíže s Dimity Munroeovou. Alex si ji chtěl vzít, ale věděl, že nemůže, protože měl na krku i tak dost hladových krků. Miloval ji už dávno a teď jí vadly růže ve tvářích a v očích jí hasl radostný svit. Aspoň kdyby Tony nemusel utéct do Texasu. Kdyby mu pomohl aspoň jeden člověk, všechno by bylo úplně jiné. Ale milý vznětlivý bratr se potlouká bez vindry v kapse někde na Západě. Ano, všichni se změnili. A jak by také ne? Alex si zhluboka vzdychl.

„Ani jsem ti nepoděkoval za všechno, co jste s Frankem udělali pro Tonyho,“ řekl nahlas. „Vy jste mu přece pomohli utéct, nebo snad ne? Bylo to od vás hezké. Donesly se mi nejasné zprávy, že se dostal bezpečně až do Texasu. Bál jsem se vám psát a zbytečně se vyptávat – ale půjčili jste mu s Frankem nějaké peníze? Rád bych vám je splatil…“

„Prosím tě, Alexi, buď zticha! Teď ne!“ křičela Scarlett. Výjimečně pro ni peníze nic neznamenaly.

Alex chvíli mlčel.

„Skočím pro Willa,“ ozval se nakonec, „a zítra přijedeme všichni na pohřeb.“Právě

když zvedl pytel ovsa a otočil se k odchodu, z postranní uličky se vykodrcal nákladní vůz a se skřípotem nadskakoval směrem k nim. Ze sedadla volal Will: „Promiň, že jsem se opozdil, Scarlett.“Nemotorně

slezl z vozu, dokulhal ke Scarlett, sklonil se k ní a políbil ji na tvář. Nikdy předtím ji nepolíbil, nikdy ji neoslovil bez „slečny“ před jménem, ale přestože ji dnešní přijetí překvapilo, nakonec ji přece jen zahřálo u srdce a nesmírně ji potěšilo. Will ji opatrně zvedl přes kolo a uložil ji do vozu, a když se Scarlett pořádně podívala pod sebe, spatřila, že je to tentýž starý rozvrzaný povoz, ve kterém uprchla tenkrát z Atlanty. Jak mohl vydržet tak dlouho pohromadě? Will jej musel dát důkladně opravit. Při pohledu na vůz a při vzpomínce na tamtu noc se jí udělalo trochu nevolno. Stáhne třeba střevíce z vlastních nohou nebo nedá tetičce Pitty peníze na jídlo, ale postará se, aby se pro Taru koupil nový vůz, a tenhle nechá spálit.

Will zpočátku nemluvil a Scarlett mu byla vděčná. Odhodil slaměný klobouk, starý a pořádně obnošený, dozadu do vozu, mlaskl na koně a vůz se pohnul. Will zůstal pořád stejný hubený čahoun s nazrzlými vlasy a mírným pohledem, trpělivý jako tažné zvíře.

Vyjeli z městečka a zahnuli na rudou cestu do Tary. U okrajů oblohy se ještě držely chabé náznaky růžového světla a husté načechrané mraky hrály do zlatova a do nejjemnějšího náznaku zeleně. Snesla se na ně nepohnutost venkovského soumraku a utišila jejich duše jako modlitba. Jak jsem to vůbec mohla vydržet, divila se Scarlett v duchu, být tolik měsíců pryč a necítit čerstvou vůni venkovského vzduchu, zorané půdy a sladkých letních nocí? Vlhká rudá země voněla tak příjemně, tak povědomě, tak přátelsky, až se jí zdálo, že to nevydrží a bude muset vystoupit a nabrat ji do hrsti. Zimolez, který v husté zelené změti obrůstal rozbrázděné příkopy kolem silnice, pronikavě voněl jako vždycky po dešti a pro ni byl tím nejsladším parfémem na světě. Nad hlavami jim zničehonic prudce zakroužilo hejno vlaštovek a každou chvilku běžel přes cestu vyplašený divoký králík, jehož bílý ocásek se mihl nad plochou cesty jako obláček nejjemnějšího prachového peří. Když míjeli zoraná pole, z jejichž rudé půdy statečně zvedaly hlavy zelené keříky, s radostí konstatovala, že bavlna se letos zřejmě vydaří. To byla krása! Jemná šedá mlha nad níže položenými močálovitými pozemky, rudá půda s rostoucí bavlnou, svažující se pole s oblouky zelených řádků a černé borovice tyčící se za tím vším jako temné hradby. Jak mohla zůstat tak dlouho v Atlantě? „Scarlett, než ti povím, co se stalo s panem O’Harou – a chci ti říct všechno, než dojedeme domů –, rád bych slyšel tvůj názor na jistou záležitost. Předpokládám, že teď jsi vlastně hlava rodiny.“

„Co to má být, Wille?“ Chvíli se na ni díval svým mírným střízlivým pohledem. „Chtěl jsem jen požádat o souhlas, protože si chci vzít Suellen.“ Scarlett se křečovitě chytila sedátka, aby se překvapením nepřevrátila dozadu. Vzít si Suellen! Od té doby, co vyfoukla Suellen Franka, vůbec nepomyslela na to, že by si sestru mohl někdo vzít. Kdo by taky o Suellen stál? „Proboha, Wille!“

„Takže proti tomu nic nemáš?“

„Nemám? Ne, ale… Víš, Wille, vyrazil jsi mi dech! Chceš si vzít Suellen? Wille, vždycky jsem myslela, že máš slabost pro Carreen.“ Will hleděl upřeně na koně a práskl opratí. Na profilu mu nebylo vidět žádné hnutí, ale Scarlett se přesto zdálo, že si lehce vzdychl. „Asi ano,“ připustil. „Tak ona tě nechce?“

„Nikdy jsem se jí neptal.“

„Ach, Wille, nebuď blázen. Tak se jí zeptej. Vždyť je lepší než dvě Suellen!“

„Scarlett, nevíš nic o spoustě věcí, které se v poslední době dějou v Taře. Během posledních měsíců jsi nám neráčila věnovat příliš velkou pozornost.“

„Neráčila, říkáš!“ vzplála. „A co si myslíš, že jsem dělala v Atlantě? Vozila se v kočáře se čtyřspřežím a chodila na bály? Copak jsem ti každý měsíc neposílala peníze? Nezaplatila jsem daně, nepostarala se o novou střechu, nekoupila nový pluh a mezky? Ne…“

„Ale no tak, nemusíš hned vyletět a předvádět mi, že jsi z Irska,“ přerušil ji Will s neotřesitelným klidem. „Mně nemusíš nic vykládat, kdo by měl vědět, cos dělala, když ne já, a uznávám, že jsi zastala práci za dva mužský.“

Scarlett se, trochu obměkčena, zeptala: „Tak jak to vlastně myslíš?“

„Zachránila jsi nám střechu nad hlavou a naplnila nám spíž, to nepopírám, ale na druhé straně ses moc nezajímala o to, co se v Taře odehrává lidem v hlavách. Nemám ti to za zlé, Scarlett. Jsi prostě taková. Nikdy ses moc nezajímala o to, co se v lidech děje. Snažím se ti jen vysvětlit, že jsem se slečny Carreen nikdy neptal, protože jsem věděl, že by to stejně nebylo k ničemu. Pro mě byla vždycky jako mladší sestřička a řek bych, že s nikým na světě nemluví tak otevřeně jako se mnou. Ale nikdy se nedokázala smířit s tím, že padl její chlapec, a taky se s tím nesmíří. Můžu ti rovnou říct, že chce jít do Charlestonu do kláštera.“

„Děláš si legraci?“

„Ach jo, věděl jsem, že ti to bude divné, a tak tě chci poprosit, abys jí to nerozmlouvala, nenadávala jí ani se jí neposmívala. Nech ji, ať jde. Nic jiného na světě už nechce. Zlomilo jí to srdce.“

„Ale krucinálfagot! Tohle zlomilo srdce tisícům lidí, a nehnali se kvůli tomu do kláštera. Podívej se na mě. Ztratila jsem muže.“

„Ale srdce ti to nezlomilo,“ pronesl Will klidně, zvedl z vozu stéblo slámy, dal si ho do úst a začal pomalu žvýkat. Jeho výrok jí vyrazil dech. Jako pokaždé, když uslyšela nahlas pravdu, ať byla sebenepříjemnější, ji základní vrozená slušnost donutila uznat, že to opravdu tak je. Chvíli mlčela a přitom se snažila smířit s představou, že z Carreen bude jeptiška.

„Slib mi, že ji necháš na pokoji!“

„No dobře, slibuju,“ řekla Scarlett a pak se na Willa podívala pohledem plným pochopení a jistého úžasu. Will vždycky miloval Carreen, miloval ji i teď natolik, že se postavil na její stranu a snažil se jí ulehčit odchod do ústraní. A přesto si chtěl vzít Suellen.

„Ale co teda vidíš na Suellen? Přece ti na ní nezáleží, nebo snad ano?“

„Ale ano, svým způsobem ano,“ odpověděl Will, vyndal slámu z úst a prohlédl si ji, jako by ho nesmírně zajímala. „Suellen není tak zlá, jak si myslíš, Scarlett. Myslím, že spolu budeme docela dobře vycházet. Suellen jen potřebuje muže a pár dětí, ale to přece potřebuje každá žena.“

Vůz se kodrcal po cestě plné výmolů a Scarlett několik minut, kdy oba mlčeli, usilovně přemýšlela. Musí na tom být něco víc, než se na první pohled zdá, něco hlubšího, něco důležitějšího, co přimělo klidného a ve výrazech mírného Willa, aby si chtěl vzít takovou věčně nespokojenou štěknu jako Suellen.

„Neřekl jsi mi pravý důvod, proč ji chceš, Wille. Jestliže jsem hlava rodiny, mám právo vědět všechno.“

„Máš pravdu,“ odpověděl Will, „a určitě mě pochopíš. Nemůžu opustit Taru. Je to můj domov, Scarlett, jediný opravdový domov, jaký jsem v životě měl, a je mi tu blízký každý kámen. Dřel jsem se tu, jako by všechno bylo moje. A když se člověk na něčem dře, začne to mít rád. Víš, jak to myslím?“

Scarlett věděla přesně, jak to myslí, a srdce jí poskočilo náhlou náklonností k Willovi, protože jí nahlas řekl, že také miluje, co jí bylo nejdražší na světě.

„A rozmyslel jsem si všechno asi takhle: Když tvůj tatínek umřel a Carreen půjde do kláštera, zůstaneme tu jen my dva, já a Suellen, ale kdybych si ji nevzal, nemohl bych tu s ní samozřejmě dál bydlet. Víš, kolik řečí nadělají lidi.“

„Ale, Wille – vždyť je tu Ashley a Melanií…“

Jakmile vyslovila Ashleyho jméno, Will se k ní obrátil a změřil si ji hlubokým, nevyzpytatelným pohledem světlých očí. Ozval se v ní starý pocit, že Will ví o ní a o Ashleym všechno, že všechno pochopil a jejich vztah ani neodsuzuje, ani neschvaluje.

„Brzy odjedou.“

„Odjedou? A kam? Tara je pro ně domov stejně jako pro tebe.“

„Ne, tady nemají žádný domov. Právě to Ashleyho žere. Tara není jeho domov a on dobře ví, že si tu na sebe nevydělá. Je moc špatnej farmář a sám to ví. Bůhví že se snaží, jak může, ale nebyl pro farmaření stvořenej, a ty to dobře víš, zrovna tak jako já. Když mu dáš udělat třísky na podpal, určitě si usekne nohu. I malej Beau udrží pluh v brázdě rovnějc než von a celá knížka by se dala napsat jen vo tom, co by se musel nejdřív naučit, aby mu něco rostlo. Uznávám, že to není jeho chyba. Doma ho k tomu nevychovali. A kromě toho ho trápí, že je mužskej, ale musí žít v Taře odkázanej na ženskou milost a přitom se za ni ani neumí moc odvděčit.“

„Na jakou milost? Řekl snad někdy…“

„Ne, jakživ ani slovo. Znáš přece Ashleyho. Ale mně nemusí nic říkat. Včera večer, když jsme drželi tryznu nad tvým tatínkem, jsem se mu svěřil, že jsem požádal Suellen o ruku a ona souhlasila. A Ashley mi na to odpověděl, že se mu tím nesmírně ulevilo, jelikož si připadal jako prašivej pes, když musel pořád žít v Taře, ale věděl, že by museli se slečnou Melly zůstat dál, protože pan O’Hara je mrtvej a lidi by nadělali o mně a Suellen spoustu řečí. A pak mi řek, že má v úmyslu odejít z Tary a najít si práci.“

„Práci? Jakou? A kde?“

„Nevím přesně, co bude dělat, ale říkal, že půjde na Sever. Má v New Yorku nějakého známého Yankeeho, který mu napsal, že by tam mohl pracovat v bance.“

„Ach, to ne!“ vykřikla Scarlett až z hloubi srdce a Will si ji po jejím výkřiku změřil stejným pohledem jako předtím. „Třeba by bylo lepší pro všecky, kdyby vodešel na Sever.“

„Ne! Ne! Určitě ne!“ Scarlett usilovně přemýšlela. Ashley nemůže odejít na Sever! Vždyť by ho třeba už nikdy nespatřila. Sice ho několik měsíců neviděla a nemluvila s ním o samotě od té odporné scény v sadě, ale přesto neuplynul jediný den, kdy by na něho nemyslela a nebyla ráda, že našel útočiště pod její střechou. Neposlala Willovi jediný dolar, aniž by ji hřálo pomyšlení, že ulehčí život Ashleymu. Samozřejmě že se nehodí k farmaření. Ashley byl vychován pro lepší věci, pomyslela si s hrdostí. Narodil se, aby vládl, žil ve velkém domě, jezdil na čistokrevných koních, četl sbírky básní a poroučel černochům, co mají dělat. A vůbec nezáleží na tom, že už nejsou panská sídla, koně, ani černoši a že knížky jsou vzácné. Ashley se nenarodil proto, aby oral a štípal plaňky na ohrady. Není divu, že chce odejít z Tary.

Ale přece ho nemůže nechat odejít z Georgie. Bude-li třeba, bude do Franka hučet tak dlouho, až Ashleyho zaměstná v obchodě, donutí Franka, aby vyhnal prodavače, kterého teď má za pultem. Ale ne – Ashley přece nepatří za pult o nic víc než k pluhu. Muž z rodu Wilkesů, a prodavač! Ne, to nikdy! Něco se musí najít – ale ovšem, přece její pila! Tím nápadem se jí ulevilo natolik, že se usmála. Ale přijme od ní nabídku zaměstnání? Nebude si myslet, že mu nabízí další zaopatření z milosti? Musí to zařídit tak, aby si Ashley myslel, že jí prokazuje přátelskou službu. Propustí pana Johnsona a svěří Ashleymu řízení první pily, kdežto druhou povede Hugh. Vysvětlí Ashleymu, že zdravotní potíže a zaneprázdnění v obchodě Frankovi nedovolují, aby jí pomáhal, a svůj nynější stav využije jako další důvod, že potřebuje Ashleyho pomoc.

Nějak mu už vtluče do hlavy, že se teď nedokáže obejít bez jeho pomoci. A taky mu přenechá polovinu pily, bude-li Ashley chtít – udělá cokoli, jen aby ho měla nablízku, jen aby viděla, jak se mu obličej rozzáří tím jeho jásavým úsměvem, jen aby mohla v nestřeženém okamžiku občas zachytit pohled, který by jí připomněl, že mu na ní ještě záleží. Ale už nikdy, slibovala si v duchu, už nikdy ho nebude nutit, aby jí nahlas vyznával lásku, už nikdy se ho nebude pokoušet přimět, aby se vzdal svých bláznivých představ o cti, které si cení víc než lásky. Bude mu muset nějak jemně naznačit, že dospěla k tomuto novému rozhodnutí. Jinak by ji mohl odmítnout ze strachu před další scénou podobnou té hrozné, k níž došlo posledně.

„Najdu mu práci v Atlantě,“ řekla Scarlett nahlas.

„To je vaše věc,“ prohlásil Will a dal si slámu zpátky do úst. „No tak, hni se, Shermane. Ale ještě než ti začnu vyprávět, co se stalo s tatínkem, musím ti, Scarlett, něco říct. Nedovolím, aby ses pustila do Suellen. Ať udělala, co udělala, i kdybys jí vyrvala všechny vlasy, panu O’Harovi tím už nepomůžeš. Navíc byla přesvědčená, že dělá to nejlepší, co může.“

„Na tohle jsem se chtěla sama zeptat. Co pořád máte s tou Suellen? Alex mluvil v hádankách a tvrdil, že by zasloužila pořádně nařezat. Co vlastně provedla?“

„Jistě, lidi jsou na ni strašně naštvaní. Každý, koho jsem dneska odpoledne potkal v Jonesboro, vyhrožoval, že jí uřízne hlavu, jen co mu padne do rukou, ale to je asi přejde. Musíš mi slíbit, že se na Suellen nevrhneš. Dneska večer nestrpím žádné hádky, když

pan on O’Hara leží v rakvi uprostřed salonu.“

Tak nestrpí žádné hádky! pomyslela si s nevolí Scarlett. Mluví jako by Tara byla už jeho!

Ale pak si vzpomněla na Geralda ležícího v salonu a najednou se rozplakala, až se dusila hořkými vzlyky. Will ji vzal kolem ramen, přitáhl ji k sobě, aby ji uchlácholil, ale neříkal nic.

Když se vůz kodrcal houstnoucím soumrakem, Scarlett s hlavou na Willově rameni a s kloboukem k jedné straně zapomněla na Geralda z posledních dvou let, duchem nepřítomného starého pána, který vydržel celé hodiny hledět na dveře a čekat na ženu, která nemohla nikdy přijít. Vybavovala si staršího muže plného ohně a životní síly s hřívou tuhých šedivých vlasů, jeho hřmotnou veselost, dupající holínky, hrubozrnné vtipy, jeho velkorysost. Vybavovala si, jak jí v dětství připadal jako nejbáječnější člověk pod sluncem, on, její věčně řvoucí otec, který ji vozil před sebou v sedle, když přeskakoval na koni ohrady, ohnul ji přes koleno a naplácal jí, kdykoli zlobila, a pak plakal s ní, když vzlykala, a byl na ni milosrdný, aby se utišila. Vybavovala si, jak se vracíval z Charlestonu a z Atlanty ověšený dárky, které se nikdy nehodily, a také si s chabým pousmáním skrze slzy vybavila, jak se vracíval k ránu z Jonesboro ve

dnech, Nosíš zelenou barvu kdy zasedal soud, a opilý jak zákon káže přeskakoval na koni ohrady a furiantským hlasem naplno vyzpěvoval . A jak schlíple se několik dalších dní po ránu tvářil před Ellen. Nedá se nic dělat, už odešel za Ellen.

„Proč jsi mi nenapsal, že tatínek byl nemocný? Byla bych okamžitě přijela…“

„Nebyl nemocný, ani minutu. Tady máš, holčičko, můj kapesník a já ti všechno povím.“

Vysmrkala se do Willova barevného kapesníku, protože vlastní si z Atlanty zapomněla přivézt, a stulila se mu znovu na rameno. Will byl přece tak hodný. Nikdy ho nic nevyvedlo z míry.

„Tak tedy, Scarlett, stalo se to takhle. Posílala jsi nám pravidelně peníze a já s Ashleym, no, zaplatili jsme všechny daně a koupili mezka, osivo a všechny možné drobnosti i pár prasat a slepic. Slečně Melly šlo pěstování slepic moc dobře, ale doopravdy. Slečna Melly je prima, to se musí nechat. Zkrátka, když jsme nakoupili, co bylo v Taře třeba, na parádu moc nezbývalo, ale nikdo si nestěžoval. Kromě Suellen.

Slečna Melanie a slečna Carreen se držely doma a chodily ve starých šatech jakoby nic, ale znáš Suellen, Scarlett. V životě si nedokáže nic vodříct. Pokaždý, když jsem ji vzal do Jonesboro nebo až do Fayetteville, jí strašilo v makovici, že musí nosit starý šaty. Zvlášť když se tam některé přivandrovalecké dá… totiž ženské vždycky předváděly v elegantních výtvorech. Manželky těch prokletejch Yankeeů, co vedou Úřad pro černochy, ty se tedy uměj vyparádit! No a dámy z našeho okresu považují za věc cti jezdit do města v nejošklivějších šatech, jaké mají, jen aby ukázaly, že jim to nevadí, a jsou hrdé, že v nich můžou chodit. Ale Suellen ne. A taky chtěla koně a kočár. Pořád všem připomínala, že ty ho máš.“

„Nemám kočár, ale starou bryčku,“ bránila se s nevolí Scarlett.

„Na tom nezáleží. Taky bych ti mohl vykládat, že se Suellen nikdy nesmířila s tím, jak sis vzala Franka Kennedyho, a osobně jí to ani nemůžu mít za zlé. Udělat sestře hnusnej podraz, v tom se teda vyznáš.“Scarlett

se prudce napřímila, rozzuřená jako chřestýš chystající se zaútočit.„Hnusnej

podraz, jo? Budu vám vděčná, když se budete chovat slušně a necháte si podobné řečičky, pane Benteene! Copak můžu za to, že jsem se mu líbila víc než ona?“

„Jsi dost chytrá, Scarlett, abys mu, kdybys chtěla, zabránila v tom, aby ses mu líbila víc. Ženy to vždycky dokážou, když chtějí. Ale tys ho nejspíš nachytala na lichotky. Dovedeš být strašně roztomilá, když si dáš záležet, ale stejně byl Frank Suelleniným oficiálním nápadníkem. Týden před tvým odjezdem do Atlanty od něj dostala dopis, v němž na ni byl sladkej jako med a sliboval, že se vezmou, jen co si bude moct dát stranou ještě trochu peněz. Vím to, protože mi ten dopis dala přečíst.“

Scarlett mlčela, věděla, že mluví pravdu, a také nevěděla, co na to má říct. V životě ji nenapadlo, že by ji zrovna Will měl takhle soudit. Kromě toho si příliš nevyčítala, že tenkrát Frankovi lhala. Když si dívka neumí udržet nápadníka, zaslouží si, aby o něj přišla.

„Wille, prosím tě, nepřeháněj to,“ bránila se nahlas. „Kdyby si ho vzala Suellen, myslíš, že bychom od ní viděli jediný cent, Tara i my všichni?“

„Už jsem řekl, že dovedeš být strašně roztomilá, když si dáš záležet,“ řekl Will a obrátil se k ní s klidným úsměvem. „Ne, z peněz starého Franka bychom neviděli ani vindru. Ale přesto to byl hnusný podraz, to se nedá nic dělat, a jestli chceš tvrdit, že účel světí prostředky, tak mi do toho nic není, protože taková nula jako já si přece nemá co stěžovat, že? Ale Suellen je od té doby jako sršeň. Podle mě jí na starém Frankovi tolik nezáleželo, ale nějak se to dotklo její ješitnosti, jelikož od té doby pořád vykládala, jak si chodíš v krásných šatech, jezdíš v kočáře a žiješ v Atlantě, kdežto ona musí trčet v takové díře jako Tara. Jak víš, moc ráda jezdí po návštěvách a po všelijakých oslavách a ráda se pěkně oblíká. Nemám jí to za zlý. Ženy jsou už takové.

No a asi před měsícem jsem ji vzal do Jonesboro a nechal ji běhat po návštěvách, než jsem vyřídil praktické záležitosti, a když jsem ji přivez domů, byla tichá jako myška, ale já na ní poznal, že div nepraskne rozrušením. Myslel jsem, že se dověděla, že někdo bude mít – totiž že zaslechla nějaké zajímavé drby, a tak jsem si jí moc nevšímal. Asi týden chodila po domě rozrušená a ani moc nemluvila. Zajela si na návštěvu ke slečně Cathleen Calvertové – Scarlett, kdybys viděla slečnu Cathleen, tak by sis nad ní oči vyplakala. Chudinka, kdyby byla mrtvá, bylo by jí líp než v manželství s tím zbabělým Yankeem Hiltonem. Víš, že si vzal na jejich dům půjčku, přišel o všechno a bude se muset i s rodinou vystěhovat?“

„Nevím a ani to vědět nechci. Chci vědět, co se stalo s tatínkem.“

„Však už to bude,“ ujišťoval ji Will trpělivě. „Když se vrátila z návštěvy, prohlásila, že všichni Hiltonovi křivdíme. Mluvila o něm jen jako o panu Hiltonovi a dala se slyšet, že je to chytrý člověk, ale my jsme se jí jen smáli. Potom začala vodit tatínka na odpolední procházky, a když jsem se vracel z pole, často jsem viděl, jak s ním sedí na zdi hřbitůvku, něco mu naléhavě vykládá a šermuje přitom divoce rukama. A starý pán na ni jen tak pomateně zíral a vrtěl hlavou. Víš, jak na tom byl předtím, Scarlett. A teď byl čím dál pomatenější a už skoro ani nepoznával, kde byl a s kým mluvil. Jednou jsem viděl, jak ukazovala na hrob vaší matky, a starý pán se přitom rozplakal. Když se vrátila domů celá šťastná a vzrušená, promluvil jsem jí do duše, a hezky zostra. Řek jsem jí: ‚Slečno Suellen, proč ksakru pořád hučíte do tatínka a připomínáte mu mrtvou maminku? Většinou mu nedochází, že umřela, a vy mu to připomínáte.‘ Ale ona jen trhla hlavou, zasmála se a řekla mi: ‚Hleďte si svého. Jednou budete sám rád, že to dělám.‘ Slečna Melanie mi včera večer prozradila, že se jí Suellen svěřila se svými plány, ale nevěřila, že to myslí vážně. Pověděla mi, že nikomu nic neřekla, jelikož ji znepokojil už samotný Suellenin nápad.“

„Jaký nápad? Řekneš mi konečně, co se vlastně přihodilo? Už máme půl cesty domů za sebou. Chci vědět, co se stalo s tatínkem.“

„Snažím se ti všechno vysvětlit,“ řekl Will, „a protože jsme už tak blízko domova, počítám, že bude líp, když zastavím a povím ti všechno až do konce.“

Will přitáhl opratě, kůň zastavil a odfrkl si. Stáli u přerostlého živého plotu z jasmínových keřů, který ohraničoval pozemky MacIntoshových. Scarlett se letmo podívala pod temné stromy a stačila jakžtakž rozeznat přízračné vysoké komíny, které se dosud tyčily nad mlčenlivými troskami domu. Litovala, že Will nezastavil někde jinde.

„Zkrátka, vzala si do hlavy, že donutí Yankee zaplatit za bavlnu, kterou spálili, za dobytek, který odehnali, za ohrady i za stáje, které strhli.“

„Yankee?“

„Copak jsi o tom neslyšela? Yankeeové vyplácejí náhradu za veškerý zničený majetek, který patřil stoupencům Unie žijícím na Jihu.“

„Samozřejmě že jsem to slyšela,“ ujistila ho Scarlett, „ale co to má společného s námi?“

„Spoustu věcí, aspoň podle Suellen. Když jsem ji tenkrát vzal do Jonesboro, náhodou potkala paní MacIntoshovou, a jak tak probíraly drby, Suellen nemohlo uniknout, jak pěkné šaty má paní MacIntoshová na sobě, a tak se neudržela a zeptala se, jak k nim přišla. A paní MacIntoshová se začala tvářit důležitě a pak Suellen prozradila, že její manžel podal federální vládě žádost o odškodnění za zničený majetek, protože byl věrným stoupencem Unie, který nikdy neposkytl Konfederaci pomoc ani podporu v žádné podobě.“

„Nikdy nikomu neposkytli pomoc ani podporu,“ vychrlila nenávistně Scarlett. „Jsou to přece Skotové z Irska!“

„Snad máš pravdu. Já je neznám. Ale vláda jim v každém případě dala – zapomněl jsem přesně kolik, ale určitě několik tisíc dolarů. V každém případě to byla slušná suma. A to nasadilo Suellen brouka do hlavy. Přemýšlela o tom celý týden a nikomu z nás nic neřekla, jelikož věděla, že bychom se jí smáli. Ale někomu se musela svěřit, tak si došla za slečnou Cathleen a ten zatracenej bílej žebrák Hilton jí poradil spoustu dalších věcí. Připomněl jí, že váš tatínek se narodil za mořem, vůbec se nezúčastnil bojů ve válce ani do ní nemohl vyslat syny a nezastával za Konfederace žádný veřejný úřad. Tvrdil, že by se dalo uvažovat o prohlášení pana O’Hary za věrného stoupence Unie. Popletl jí hlavu podobnými nápady a Suellen začala po návratu hučet do tatínka. Scarlett, dal bych krk za to, že chudák většinou ani nevěděl, o čem dcera mluví. A právě s tím počítala – že pan O’Hara složí přísahu a ani nebude vědět, co vlastně udělal.“

„Tatínek že měl složit tu jejich přísahu!“ vykřikla Scarlett.

„V posledních měsících byl už skoro slabomyslný a mně se zdá, že s tím Suellen počítala. Nesmíš zapomínat, že nikdo z nás neměl sebemenší tušení, co má za lubem. Věděli jsme, že něco peče, ale netušili jsme, že zneužívá matčiny památky a vyčítá mu, že nechává chodit dcery v hadrech, když by klidně mohl vyrazit z Yankeeů sto padesát tisíc dolarů.“

„Sto padesát tisíc dolarů,“ opakovala si Scarlett pro sebe a hrůza z přísahy z ní pomalu vyprchávala.

Taková spousta peněz! A bylo možné ji získat za pouhý podpis pod přísahou věrnosti vládě Spojených států, přísahou prohlašující, že níže podepsaný vždycky podporoval vládu a nikdy neposkytl pomoc ani podporu jejím nepřátelům. Sto padesát tisíc dolarů! Tolik peněz za tak nepatrnou lež! Scarlett nemohla mít Suellen její chování za zlé. Panebože! A za tohle na ni Alex chtěl vzít bejkovec? Co si celý okres vlastně myslí, že ji chce podříznout? Jsou to samí blázni, všichni do jednoho! S tolika penězi by si mohla dovolit všechno! Každý člověk v okrese by si s nimi mohl dovolit všechno! A co záleží na tak malé lži? Z Yankeeů se koneckonců daly vyrazit jen tvrdé dolary, bez ohledu na to, jakým způsobem je člověk získal.

„Včera, mohlo být tak kolem poledne, zrovna když jsme s Ashleym štípali plaňky na ohrady, Suellen vzala ten vůz, posadila do něj tatínka, a aniž řekla někomu slovo, odjeli oba rovnou do města. Slečna Melly tušila, k čemu se schyluje, ale jen se modlila, aby se stalo něco, co by Suellen odradilo od jejího úmyslu, a nám ostatním nic neřekla. Nechápala, jak by Suellen mohla takovou věc provést.

A dneska jsem se dověděl, co se všechno odehrálo. Ten zbabělec Hilton má jistý vliv na ostatní odrodilce a republikány v Jonesboro a Suellen slíbila, že jim dá část získaných peněz – jen když laskavě přimhouří oko a uznají pana O’Haru za oddaného stoupence Unie, navlečou to tak, že je stejně Ir, nebojoval ve válce a tak dále, a podepíšou potřebná doporučení. Tatínek měl jen složit přísahu, podepsat ji, a hned by všechno šlo rovnou do Washingtonu.

Odříkávali před ním přísahu co nejrychleji, on nic neříkal a všechno šlo opravdu hladce až do okamžiku, kdy ho dcera nutila, aby podepsal. A vtom se starý pán na chvíli rozpomněl, kým je, a zavrtěl hlavou. Neříkám, že věděl, co se s ním děje, ale nelíbilo se mu to a Suellen ho ještě vždycky pohladila proti srsti. A z toho asi přišly ty nervové záchvaty, když se tolik snažila. Odvedla tatínka z úřadu a jezdila s ním sem a tam po silnici a vykládala mu, že matka se obrací v hrobě, protože nechává děti trpět, ačkoli by se o ně mohl klidně postarat, jen chtít. Dověděl jsem se, že váš tatínek seděl ve voze a plakal jako malé dítě, protože to dělal pokaždé, když uslyšel manželčino jméno. Vidělo je celé městečko a Alex Fontaine se dokonce dojel podívat, co se děje, ale Suellen si na něj otevřela hubu a řekla mu, aby si hleděl svého, a tak vzteky bez sebe odtáhl.

Nevím, jak na to přišla, ale odpoledne někde sehnala láhev brandy, odvedla pana O’Haru zpátky do úřadu a začala ji do něj lít. Scarlett, v Taře jsme už rok neviděli žádný alkohol kromě trošky ostružinového a muškátového vína, které dělá Dilcey, a pan O’Hara už pití úplně odvykl. Strašně se opil, a když do něj Suellen celé hodiny hučela a dotírala na něj, podlehl a souhlasil, že podepíše, co bude chtít. Znovu vytáhli přísahu, a zrovna když se tatínek chystal podepsat, Suellen se dopustila osudné chyby. Prohlásila: ‚Tak a teď doufám, že se Slatteryovi a MacIntoshovi nad nás nebudou vyvyšovat!‘ Musím ti říct, Scarlett, abys tomu rozuměla, že Slatteryovi poslali žádost o velké odškodnění za tu jejich malou stáj, kterou jim Yankeeové vypálili, a Emmiin manžel jim ve Washingtonu prosadil kladné vyřízení.

Dověděl jsem se, že když Suellen pronesla tahle jména, tvůj tatínek se jaksi celý napřímil, narovnal shrbená záda a ostře se na ni podíval. Najednou byl duchem docela přítomný a zeptal se: ‚Slatteryovi a MacIntoshovi taky podepsali takovýhle papír?‘ a Suellen dostala strach a odpověděla nejdřív že ano a vzápětí zas že ne a pak se zajíkla, ale otec na ni zařval: ‚Řekni mi, podepsal ten proklatej orangeman a ten zatracenej bílej žebrák takovýhle papír?‘ A vtom se do debaty vložil ten Hilton a oulisně pravil: ‚Ano, pane, podepsali a dostali hromadu peněz, stejnou, jaká čeká vás.‘

A potom starý pán zařval jako vzteklý býk. Alex Fontaine tvrdí, že ho slyšel přes celou ulici až do saloonu. A tatínek se pak zeptal ostrým irským přízvukem, který zajel do uší jako nůž do másla: ‚Tak vy jste si mysleli, že O’Hara z Tary bude stejnej blázen jako nějakej proklatej orangeman nebo zatracenej bílej žebrák?‘ A roztrh papír napůl a hodil ho Suellen do obličeje a pak zařval: ‚Už nejseš moje dcera!‘, a než bys řek švec, byl venku z úřadu.

Alex tvrdí, že ho viděl, jak se vyřítil na ulici jako rozzuřený býk. Tvrdí, že starý pán poprvé od smrti tvé matky vypadal jako kdysi. Potácel se v opilosti a nadával z plných plic; Alex tvrdí, že tak nádherný nadávky jakživ neslyšel. Na ulici stál Alexův kůň, tvůj tatínek na něj vylezl, s nikým se ani slovem nerozloučil a vyrazil, zahalen do tak hustýho oblaku prachu, že se v něm lidi div neudusili, a při každým nadechnutí chrlil nové a nové nadávky.

No a když se zrovna začínalo smrákat, seděli jsme s Ashleym na předním schodišti a celí znepokojení jsme pozorovali silnici. Slečna Melly mezitím plakala nahoře v posteli, ale nic nám neřekla. A zničehonic jsme uslyšeli ze silnice dusot kopyt a křik jako při štvanici na lišku a Ashley řekl: ‚To je divné! Ten hlas mi někoho připomíná, takhle křičíval pan O’Hara, když nás před válkou jezdil navštívit.‘

A vtom jsme ho už zahlédli v dálce na konci pastviny. Určitě tam zrovna přeskočil ohradu. A teď se hnal tryskem do kopce a zpíval

si Peg v nízké bryčce z plných plic, jako by se nechumelilo. Nevěděl jsem, že váš tatínek měl takový hlas. Zpíval a popoháněl koně kloboukem a ten letěl jako splašený. Když se tatínek přiblížil k vrcholu kopce, nepřitáhl koni uzdu, a když jsme poznali, že chce přeskočit ohradu ohraničující pastvinu, vyskočili jsme na smrt vyděšeni, a vtom tatínek zařval: ‚Dívej se, Ellen! Dívej se, jak přeskočím tuhle!‘ Ale kůň před ohradou dosedl na zadní a nechtěl skočit a tatínek mu přeletěl přímo přes hlavu. Vůbec netrpěl. Byl mrtvý dřív, než jsme k němu doběhli. Podle mě si zlomil vaz.“

Will chvíli čekal, jestli Scarlett něco řekne, ale když mlčela, uchopil znovu opratě. „No tak, hni sebou, Shermane,“ nařídil Will a kůň vyrazil k domovu.









Kapitola 40

Scarlett té noci skoro nespala. Když nastal rozbřesk a slunce na východě přelézalo černé borovice rostoucí na kopcích, vstala ze zválené postele, posadila se na stoličku k oknu, položila si unavenou hlavu na loket a zahleděla se přes dvůr se stájí a sad na bavlníková pole patřící k Taře. Všechno bylo svěží, orosené a tiché a pohled na bavlníková pole přinesl její utrápené duši trochu léčivého balzámu a útěchy. Za svítání bylo vidět, že o Taru pečuje milující ruka a udržuje ji v klidu a pořádku, přestože její pán leží v salonu mrtev. Nízký roubený kurník měl spáry vycpané hlínou, aby dovnitř nemohly krysy ani lasičky, a byl, podobně jako roubená stáj, čistě vybílen. Zelinářská zahrádka, kde rostly řádky kukuřice, jásavě žlutých dýní, fazolí a tuřínů, byla pečlivě vypleta a ohrazena nízkým plotem z dubových planěk. V sadě bylo vysekáno křoví a pod dlouhými řadami stromů směly kvést jen sedmikrásky. V záři vycházejícího slunce se matně leskla jablka a chlupaté růžové broskve napůl zakryté zelenými listy. Za sadem se táhly obloukové řádky bavlníkových keřů, které se ani nepohnuly pod zlatavou oblohou nového dne. Kachny a slepice se kolébaly do polí, protože v čerstvě zorané půdě pod keříky na ně čekali nejlepší červi a slimáci.

Scarlett se dmula náklonností a vděčností k Willovi, jehož dílem tohle všechno bylo. Ani oddanost vůči Ashleymu ji nemohla přesvědčit, že by mohl podstatněji přispět k tomuto blahobytu, rozkvět Tary nebyl dílem aristokratického plantážníka, ale těžce a vytrvale se lopotícího „drobného farmáře“, který miluje svou půdu. Byla to „farma se dvěma koňmi“, a ne panská plantáž jako za starých časů, se samými mezky a ušlechtilými koňmi a s poli bavlny a kukuřice táhnoucími se, kam oko dohlédlo. Ale všechno, co tu bylo, bylo dobré a akry ležící ladem jako úhor mohly být znovu obdělány, až se zlepší poměry, a pak budou o to úrodnější, že si mohly odpočinout.

Will stihl mnohem víc než obdělat pouhých pár akrů. Nesmlouvavě udržoval v uctivé vzdálenosti dvě hlavní metly georgijských zemědělců – mladé borovičky vyrůstající z nalétaných semen a bující houští ostružiníku. V Taře se jim nepodařilo jako na nesčetných plantážích po celé Georgii nepozorovaně zarůst zahradu, pastviny, bavlníková pole i trávníky před domem, a ještě bezostyšně obrůst přední verandu.

Ve Scarlett hrklo, když si uvědomila, jak blízko měla Tara k tomu, aby ji znovu pohltila divočina, které byla předtím vyrvána. Řečeno jen tak mezi ní a Willem, oba odvedli slušnou práci. Odrazili Yankee, odrodilce i mstivé protiútoky přírody. A nejlepší ze všeho bylo Willovo oznámení, že až na podzim sklidí bavlnu, Scarlett už nebude muset posílat peníze – nezatouží-li ovšem další odrodilec po Taře a neuvalí na ni nehorázné daně. Scarlett věděla, že se Will bez její pomoci bude mít co ohánět, ale obdivovala a ctila jeho samostatnost. Dokud byl v postavení najatého pomocníka, bral si od ní peníze, ale teď, když se měl stát jejím švagrem a pánem domu, měl v úmyslu spoléhat jenom sám na sebe. Ano, Willa jí seslal sám pánbůh. Pork vykopal hrob hned vedle Ellenina už večer a teď stál s rýčem v ruce nad hromadou vlhké rudé hlíny, kterou měl brzy znovu zaházet jámu. Scarlett stála za ním ve stínu, který vrhal rozsochatý cedr s větvemi visícími skoro až k zemi, poďobanými kolečky světel a stínů, které vrhalo listím prudké slunce červnového rána, a ze všech sil se snažila nedívat na rudou jámu před sebou. Po cestičce od domu pomalu a nemotorně přicházeli Jim Tarleton, malý Hugh Munroe, Alex Fontaine a nejmladší vnuk starého pana McRaea a na dvou dubových plaňkách nesli rakev s Geraldem. Za nimi se v uctivé vzdálenosti vlekl velký zástup ošuměle oblečených sousedů a přátel. Když se shromáždění objevili na sluncem zalité cestičce v zahradě, Pork si položil hlavu na násadu rýče a rozplakal se; a překvapená Scarlett si bezděky všimla, že kudrlinky na hlavě, které měl, když před několika měsíci odjížděla do Atlanty, ještě černé jako uhel, jsou teď celé prošedivělé.

Unaveně poděkovala bohu, že všechny slzy vyplakala předcházející noci, takže teď mohla stát vzpřímeně se suchýma očima. Suellenin pláč ozývající se jí hned za zády Scarlett nesnesitelně dráždil a ona se měla co držet, aby se neobrátila a neudeřila sestru do opuchlého obličeje. Sue zavinila otcovu smrt, ať chtěla nebo ne, a teď měla mít tolik slušnosti, aby se ovládala před nepřátelsky naladěnými sousedy. Toho rána s ní nepromluvil jediný člověk, ani jí nevěnoval jediný soucitný pohled. Všichni tiše políbili Scarlett, potřásli jí pravicí, zamumlali pár slov útěchy Carreen a dokonce i Porkovi, ale Suellen přehlíželi, jako by tam vůbec nebyla.

V jejich očích se dopustila horšího zločinu, než že zabila vlastního otce. Pokusila se ho lstí přimět, aby zradil Jih. A ta nesmlouvavá a navzájem úzce příbuzná společnost to považovala za totéž, jako by se pokusila zradit čest každého z nich. Opustila sevřený šik, jímž celý okres čelil vnějšímu světu. Pokusem získat peníze od yankeeovské vlády se zařadila mezi přivandrovalce a odrodilce, kteří byli nenáviděni mnohem víc než sami yankeeovští vojáci. Dcera ze staré plantážnické rodiny, složené ze samých oddaných stoupenců Konfederace, přeběhla k nepříteli, a tím zhanobila všechny rodiny z okresu.Smuteční

hosté se zalykali nevolí a zároveň byli sklíčeni smutkem, především tři z nich, starý pan McRae, který býval Geraldovým kumpánem ode dne, kdy se před tolika léty přistěhoval do vnitrozemí ze Savannah, babička Fontaineová, která měla ráda Geralda, protože se stal Elleniným manželem, a paní Tarletonová, které byl ze všech sousedů nejbližší, protože byl, jak často opakovala, jediným člověkem v okrese, který rozeznal hřebce od valacha.

Pohled na zachmuřené obličeje těchto tří sousedů sršící nepřátelstvím v zešeřelém salonu, kde Gerald ležel v rakvi před pohřbem, zahnal Ashleyho a Willa do úzkých, až se museli uchýlit do Elleniny kanceláře a poradit se.

„Někdo z nich řekne nahlas něco o Suellen,“ prohlásil bez příprav Will a překousl napůl obvyklý kousek slámy. „Myslí si, že mají důvod, aby něco řekli. A možná i mají. Já to nemůžu posuzovat. Ale, Ashley, ať mají pravdu nebo ne, jako muži z rodiny se proti tomu musíme postavit, a to znamená, že dojde na trapné scény. Se starým McRaem nikdo nic nepořídí, protože je hluchý jako poleno a neslyší, když ho někdo napomene, aby byl zticha. A víš, že nikomu na světě se ještě nepodařilo umlčet babičku Fontaineovou, když chtěla říct nahlas, co si myslí. A paní Tarletonová? Viděls, jak zakoulela očima podlitýma krví, jakmile zavadila pohledem o Suellen? Má uši stažené dozadu jako jankovitá kobyla a nemůže se dočkat příležitosti. Jestli ti tři něco řeknou, musíme se jim postavit, ale víš sám, že máme v Taře dost starostí i bez hádek se sousedy.“

Ashley si s obavami vzdychl. Znal temperament sousedů lépe než Will a pamatoval si, že v předválečných dobách došlo nejméně k polovině hádek a značné části přestřelek vinou okresního zvyku prohodit pár slov nad rakví zemřelého. Většinou se jednalo o krajní chválu, ale občas pro změnu ne. Někdy si nervově přetažení příbuzní zemřelého špatně vyložili slova míněná s krajní úctou, a sotva dopadly na rakev poslední lopaty hlíny, bylo zle.

Služby metodistických a baptistických kazatelů z Jonesboro a Fayetteville taktně odmítli, a tak měl obřad vykonat za nepřítomného kněze Ashley s pomocí Carreen a misálu. Carreen, která byla mnohem víc katolicky založená než sestry, se velice znepokojovala tím, že Scarlett s sebou zapomněla přivézt katolického kněze z Atlanty, a trochu se jí ulevilo, teprve když jí připomněli, že až přijede kněz oddat Willa a Suellen, bude moci odsloužit mši i za Geralda. Právě ona nechtěla pozvat protestantského kazatele z okolí a svěřila vykonání obřadu do Ashleyho rukou a ještě mu ve své knížce zaškrtla pasáže, které měl přečíst. Ashley, opírající se o starý sekretář, chápal, že odpovědnost leží na něm a že musí zabránit scénám, ale protože věděl, jak snadno vznětlivé povahy v okrese žijí, nebyl si jist, co má dělat.

„Tomu se nedá zabránit, Wille,“ prohlásil a rozhrábl si světlou kštici. „Nemůžu srazit pěstí babičku Fontaineovou ani starého McRaea a taky nemůžu zacpat dlaní pusu paní Tarletonové. A nejmírnější, co řeknou, bude, že se Suellen dopustila vraždy a zrady, a nebýt jí, mohl tu pan O’Hara ještě být. Čert aby vzal ten hloupý zvyk řečnit nad mrtvým. Je to barbarství.“

„Podívej, Ashley,“ začal pomalu Will. „Nedovolím, aby někdo něco řek proti Suellen, ať si soukromě myslej, co chtěj. Nech všechno na mně. Až budeš hotov se čtením a s modlením a řekneš: ‚Jestli někdo chce pronést pár slov,‘ podívej se nejdřív na mě, abych mohl promluvit první.“

Ale Scarlett, která sledovala, jak se lidé nesoucí rakev s potížemi prodírají úzkou brankou na hřbitůvek, vůbec nenapadlo, že by po pohřbu mohlo dojít k nějakým scénám. S těžkým srdcem si říkala, že s Geraldem pohřbívá jedno z posledních pout spojující ji se zašlými časy plnými radosti a bezstarostnosti.

Nosiči nakonec postavili rakev vedle hrobu a rozhýbali si ztuhlé prsty. Ashley, Melanie a Will vešli jeden za druhým do ohrazeného prostoru a postavili se těsně za dcery pana O’Hary. Všichni nejbližší sousedé, kteří se dokázali vtěsnat dovnitř, stáli za nimi a ostatní zůstali za cihlovou zídkou. Scarlett si poprvé uvědomila, kolik lidí přišlo, a byla jejich počtem překvapena a zároveň dojata. Při omezených možnostech dopravy byla účast tolika lidí projevem opravdové laskavosti. Celkem se shromáždilo padesát nebo šedesát lidí a někteří z nich bydleli tak daleko, až se Scarlett divila, jak se o pohřbu vůbec mohli dovědět, a ještě přijet včas. Dostavily se celé rodiny z Jonesboro, Faytteville a Lovejoy a s nimi přijela i hrstka černošských sluhů. Přišlo i mnoho malých farmářů usazených daleko za řekou i chudých bělochů z lesů a hrstka obyvatel močálů. Muži z močálů byli hubení obři s vousy, oblečení do oděvů z podomácku utkaného sukna, na hlavách měli mývalí čepice, pušky nedbale opřené o ramena a pod tvářemi jim na chvíli znehybněly kusy žvýkacího tabáku. Přišly s nimi i jejich ženy, které stály bosé v měkké rudé půdě a spodní rty měly celé poprášené šňupacím tabákem. Obličeje pod klobouky chránícími před sluncem měly zažloutlé jakoby od malárie, ale přesto se jim leskly čistotou a čerstvě vyžehlené kalikové šaty zářily naškrobením.

Nejbližší sousedé se dostavili v plném počtu. Babička Fontai neová, scvrklá, vrásčitá a zažloutlá jako starý vypelichaný pták, se opírala o hůlku a vedle ní stála po jednom boku Sally Munroeová-Fontaineová a po druhém Mladá slečna Fontaineová. Marně se šeptanými prosbami a cukáním za sukni pokoušely přemluvit starou paní, aby se posadila na cihlovou zídku. Babiččin manžel, starý lékař, nepřišel. Zemřel už před dvěma měsíci a vdově pohasla v očích skoro všechna zlomyslná radost ze života, která jí tam předtím jiskřila. Cathleen Calvertová-Hiltonová stála osaměle stranou, jak se slušelo na manželku člověka, který patřil k viníkům této tragédie, a nebylo jí vidět do obličeje, protože měla skloněnou hlavu a klobouk proti slunci navíc zakrýval výhled. Scarlett si s úžasem všimla, že má na perkálových šatech mastné skvrny a ruce má pihovaté a nemyté. Dokonce měla smutek za nehty. Z Cathleen už nevyzařovalo nic, co by připomínalo, že pochází z lepší rodiny. Připomínala bílou žebrotu a snad ještě hůř. Připomínala chudou bílou ženskou, pomalou, nepořádnou a línou.

Jestli ještě nešňupá, tak co nejdřív začne, pomyslela si Scarlett s hrůzou. Panebože! Takový úpadek!

Scarlett se otřásla a odvrátila pohled od Cathleen, jelikož si uvědomila, jak málo stačí, aby se z lepších lidí stala bílá žebrota.

Takhle bych taky dopadla, nemít dost kuráže, řekla si v duchu a zmocnila se jí hrdost, uvědomila si, že po kapitulaci začínaly s Cathleen se stejnou výbavou – prázdnýma rukama a tím, co měla každá v hlavě.

Nejsem na tom zase tak špatně, pomyslela si, zvedla bradu a usmála se.

Ale když si všimla, že ji provrtává pohledem pohoršená paní Tarletonová, úsměv jí okamžitě zmrzl na rtech. Paní Tarletonová měla oči zrudlé pláčem, a když napomenula Scarlett vyčítavým pohledem, zahleděla se znovu na Suellen, kterou probodávala ostrým rozhněvaným pohledem nevěstícím nic dobrého. Za paní Tarletonovou a jejím manželem stály všechny čtyři dcery, jejichž zrzavé kadeře se nehodily k posvátné příležitosti, nahnědlé oči připomínaly oči mláďat překypujících životem a šlehaly z nich nebezpečné plameny.

Když Ashley předstoupil s Carreeniným ohmataným misálem v ruce, všichni přestali přešlapovat, složili ruce na břiše, muži smekli a ženám přestaly šustit sukně. Ashley chvíli stál se skloněnou hlavou a slunce se mu třpytilo na zlatých vlasech. Nad shromážděním se rozhostilo hluboké ticho, tak hluboké, až všichni jasně uslyšeli drsný šepot větru v listech magnolií a vzdálený zpěv sedmihláska zněl nesnesitelně hlasitě a smutně. Ashley začal předčítat modlitby a všechny hlavy se sklonily, když shromáždění zaslechlo, jak zvučným, krásně modulovaným hlasem odříkává stručná a důstojná slova.Ach,

povzdechla si v duchu Scarlett, až se jí sevřelo hrdlo, jak má krásný hlas! Když už někdo musí tatínkovi prokazovat tuhle službu, jsem ráda, že to je právě Ashley. Jsem raději, že se za něj modlí on, a ne kněz. Jsem raději, že tatínka pochovají příbuzní, a ne nějaký cizí člověk.Když

Ashley dospěl k modlitbě za duše v očistci, kterou mu Carreen také zaškrtla, prudce sklapl knížku. Carreen si

jediná Otčenáš povšimla, že něco vynechal, a zmateně vzhlédla, když se začal modlit . Ashley věděl, že polovina shromážděných o očistci v životě neslyšela, a ti, kteří ano, by považovali za osobní urážku, kdyby naznačil, byť i jen modlitbou, že tak skvělý člověk jako pan O’Hara nepřišel rovnou do nebe. Proto s ohledem na veřejné mí-

Otčenáši Zdrávas Maria nění vynechal jakoukoli zmínku o očistci. Shromáždění se vroucně přidali k , a když začal , postupně umlkali v trapném tichu. Tuhle modlitbu v životě neslyšeli a kradmo po sobě pokukovali, když děvčata O’Harových, Melanie a služebnictvo z Tary odpovídali: „Oroduj na nás, nyní i v hodině smrti naší. Amen.“

Potom Ashley zvedl hlavu a chvilku zůstal nerozhodně stát. Sousedé jej s očekáváním pozorovali a přitom zaujímali pohodlnější postoj, aby mohli vyslechnout další proslov. Čekali, že bude v obřadu pokračovat, jelikož netušili, že tím katolické modlitby skončily. Pohřby v okrese bývaly dlouhé. Baptističtí a metodističtí kazatelé, kteří prováděli obřady, nepoužívali pevně stanovený pořad modliteb, ale pokaždé improvizovali, jak to okolnosti vyžadovaly, a málokdy skončili dřív, než všichni smuteční hosté začali plakat a dokud ženské příbuzenstvo zemřelých nezačalo hlasitě naříkat žalem. Sousedů by se hluboce dotklo a naplnilo je žalem a nevolí, kdyby tyto stručné modlitby měly být celým obřadem na rozloučenou s jejich oblíbeným přítelem, a Ashley si toho byl velice dobře vědom. O pohřbu by se debatovalo u večeře po celé týdny a všichni by se shodli v názoru, že děvčata O’Harových neprokázala otci náležitou poslední poctu.

Proto se rychle omluvil pohledem Carreen, sklonil znovu hlavu a začal po paměti odříkávat episkopální smuteční obřad, který často předčítal nad otroky pohřbívanými U Dvanácti dubů.

Slova se mu nevybavovala dostatečně rychle, proto mluvil pomalu a občas se musel odmlčet, aby se mu v paměti vybavil potřebný výraz. Ale odměřený přednes zvyšoval dojem, jímž slova působila, a smuteční hosté, kteří měli dosud suché oči, začínali sahat pro kapesníky. Všichni byli přísní baptisté a metodisté, kteří si mysleli, že to patří ke katolickým bohoslužbám, a okamžitě si opravili svůj první dojem, že katolický ritus je studený a papeženský. Scarlett a Suellen byly stejně nezasvěcené a Ashleyho slova považovaly za útěšná a krásná. Jen Melanie a Carreen si uvědomovaly, že zbožný irský katolík je ukládán k poslednímu odpočinku podle obřadu anglikánské církve. Ale Carreen byla příliš zdrcena žalem a bolestí nad Ashleyho zradou, a proto se nezmohla na odpor a nechala věcem volný průběh.

Když Ashley skončil, široce otevřel smutné šedé oči a rozhlédl se po shromáždění. Po chvíli zachytil Willův pohled a zeptal se: „Chce snad někdo z přítomných pronést pár slov?“

Paní Tarletonová sebou nervózně trhla, ale než mohla cokoli říci, Will doklopýtal k hlavě rakve a začal mluvit.

„Přátelé,“ oslovil shromážděné svým nevýrazným monotónním hlasem, „třeba si říkáte, že se vyvyšuju, když chci mluvit první – já, který jsem pana O’Haru poznal teprve před rokem, zatímco vy ho znáte třeba dvacet let i déle. Ale mám závažnou omluvu. Kdyby byl pan O’Hara žil ještě aspoň měsíc, byl bych získal právo oslovovat ho tatínku.“Shromáždění

se zavlnilo překvapením. Nešeptali, na to byli příliš dobře vychováni, ale přešlápli z nohy na nohu a zahleděli se na Carreeninu skloněnou hlavu. Všichni věděli, že ji Will mlčky zbožňuje. Když zpozoroval, kam jsou upřeny pohledy všech přítomných, pokračoval, jako by si ničeho nevšiml.

„A protože si mám vzít slečnu Suellen, jakmile přijde kněz z Atlanty, řekl jsem si, že snad mám právo promluvit první.“

Konec promluvy už zanikl v tlumeném syčícím bzučení připomínajícím bzukot rozdrážděných včel, které projelo shromážděním. V tom zvuku se mísila nevole se zklamáním. Všichni měli Willa rádi, všichni si ho vážili za to, co udělal pro Taru. Všichni věděli, že má rád Carreen, a proto je tak popudilo oznámení, že si místo ní bude brát ženu, nad kterou všichni sousedé vyřkli klatbu. Starý dobrák Will si bude brát tu strašnou, podlou holku Suellen O’Harovou!

Atmosféra zůstala chvíli napjatá. V očích paní Tarletonové se začalo blýskat a na rtech se jí objevovala slova, zatím ještě bez zvuku. V nastalém tichu se rozlehl pronikavý hlas starého pana McRaea, dožadující se, aby mu syn zopakoval, co ten člověk říkal. Will stál tváří v tvář všem, zatím pořád s mírným výrazem v obličeji, ale ve světle modrých očích mu žhnulo cosi, co všem zabraňovalo říci byť slovíčko o jeho nastávající. Na okamžik viselo všechno na vážkách mezi opravdovou náklonností, kterou všichni pociťovali vůči Willovi, a pohrdáním vůči Suellen. A Will nakonec zvítězil. Když promluvil, všichni měli pocit, že se zcela přirozeně na okamžik odmlčel.

„Neznal jsem pana O’Haru v plné síle jako vy všichni. Osobně jsem ho poznal jako skvělého starého pána, který se kapánek pomátl. Ale všichni jste mi vyprávěli, jaký býval dřív. A tak bych vám rád řekl následující. Byl to bojovný Ir, gentleman z Jihu a nejvěrnější stoupenec Konfederace, jaký kdy žil. Lepší vlastnosti jeden člověk ani nemůže mít. A těžko kdy uvidíme podobného člověka, protože doby, kdy se rodili takoví muži, pominuly jako on sám. Narodil se sice v cizině, ale muž, kterého tu dneska pochováváme, reprezentoval Georgii líp než kdokoli z nás, kteří ho tu dneska oplakáváme. Žil naším životem, miloval naši zemi, a zvážíme-li všechny okolnosti, padl za naši Věc stejně jako předtím naši vojáci. Byl jedním z nás a měl naše dobré vlastnosti stejně jako špatné, naši sílu i naše slabosti. Měl v sobě naše dobré vlastnosti v tom smyslu, že ho nic nezastavilo, jak se přicházející zvenčí jednou rozhodl, a nebál se nikoho na světě. Neexistovala žádná

síla , která by ho dokázala srazit na kolena.

Nebál se ani anglické vlády, když ho chtěl anglický soud pověsit. Prostě unikl a opustil vlast. A když přijel sem, nedal se ani v nejmenším zastrašit svou chudobou. Pustil se do práce a vydělal si tolik peněz, kolik potřeboval. A nebál se ani této končiny, která bývala ještě do značné míry divočinou, z níž teprve před krátkou dobou vyhnali indiány. Divočině dokázal vyrvat velkou plantáž. A když přišla válka a začal ztrácet peníze, nebál se, že znova zchudne. A když Yankeeové přitáhli do Tary a mohli mu vypálit střechu nad hlavou a ještě ho zabít, zase se ani trochu nelekl a nedal se srazit na kolena. Prostě se opřel o nakročenou nohu a neustoupil ani o krok. Proto přicházející zvenčí tvrdím, že v sobě měl naše dobré vlastnosti. Neexistuje žádná

síla , která by nás dokázala srazit na kolena.

Ale měl v sobě i naše slabosti, poněvadž mohl být sražen na kolena zevnitř. Tím chci říct, že co nedokázal celý svět, mohlo dokázat jeho srdce. Když umřela paní O’Harová, jeho srdce umřelo taky, a to ho srazilo na kolena. A člověk, kterého jsme do té doby viděli obcházet Taru, to už nebyl on.“

Will se odmlčel a přejel klidným pohledem kruh obličejů před sebou. Shromáždění stálo na pražícím slunci, jako by kouzlem vrostlo do země, a veškerá zloba, kterou všichni pociťovali k Suellen, byla zcela zapomenuta. Will se chvíli zahleděl do očí Scarlett a téměř neznatelně pohnul koutky, jako by jí chtěl vnitřním pousmáním utěšit. A Scarlett, která ze všech sil zadržovala slzy, se opravdu utěšila. Will mluvil rozumně a neblábolil, jak bývalo na pohřbech obvyklé, o setkání v jiném a lepším světě a o tom, že by se měl odevzdat do vůle boží. A ve zdravém rozumu Scarlett vždycky nacházela posilu a útěchu.„A

byl bych nerad, kdyby si ho někdo z vás vážil míň, protože se tak vnitřně zlomil. Vy všichni i já sám jsme stejní jako on. Máme v sobě stejné slabosti a vady. Nic, co k nám přichází, nás nedokáže srazit na kolena o nic víc než jeho, ať jsou to Yankeeové nebo přivandrovalci, zlé časy nebo vysoké daně, ani úplné vyhladovění. Ale slabost, jakou máme v srdci, nás dokáže srazit na kolena dřív, než mrknem. A nemusíme vždycky ani ztratit milovanou bytost, jako se to stalo panu O’Harovi. Každý má jinou životní oporu. A rád bych řekl ještě tohle: pro lidi, kteří přišli o životní oporu, je lepší umřít. V těchto dnech nemají, kam by se na světě vrtli, a proto je pro ně lepší umřít… Proto vám taky říkám, že nemáte proč oplakávat pana O’Haru. Čas oplakávat ho nastal už tenkrát, když přitáhl Sherman a pan O’Hara ztratil manželku. Ale teď, když tělo odešlo za jeho srdcem, nevidím důvod, proč být smutný, ledaže bychom byli zatracení sobci, a to vám říkám já, který jsem ho měl rád jako vlastního tátu… A když dovolíte, tím bych taky skončil. Rodina je už tak dost utrápená a bylo by od nás nepěkné ji ještě dál unavovat řečmi.“

Will domluvil, obrátil se k paní Tarletonové a tlumeným hlasem se jí zeptal: „Tak mě napadá, milospani, nemohla byste náhodou odvést Scarlett domů? Neměla by stát tak dlouho na sluníčku. A babička Fontaineová taky nevypadá zrovna silně, nic ve zlém, prosím.“

Prudký přechod od chvály mrtvého k ní vyvedl Scarlett z míry, až zrudla rozpaky, zvlášť když se na ni všichni zahleděli. Proč Will zdůrazňuje její těhotenství, které stejně nikomu neuniklo? Podívala se po něm zahanbeným pohledem plným nevole, ale Willovy klidné oči její pohled vydržely a nabyly vrchu.

Prosím tě, říkal jí pohledem, nech to na mně. Vím, co dělám.

Už byl prostě pánem domu, a protože Scarlett nechtěla dělat scény, obrátila se bezmocně k paní Tarletonové. Tato dáma, jejíž pozornost byla, jak si Will přál, nečekaně odvedena od myšlenek na Suellen k věčně přitažlivým záležitostem rozmnožování, ať už se týkaly zvířat nebo lidí, vzala Scarlett za paži.

„Pojď domů, miláčku.“

V obličeji paní Tarletonové se objevil laskavý, plně zaujatý výraz a Scarlett se dala odvést prostředkem shromážděných, kteří se před ní rozestupovali, aby uvolnili cestu. Ze všech stran bylo slyšet soucitné poznámky pronášené tlumeným hlasem a několik rukou se zvedlo a chlácholivě Scarlett pohladilo. Když došla k babičce Fontaineové, stará dáma napřáhla vyschlou ruku a řekla: „Podej mi rámě, holčičko,“ ostrým pohledem zpražila Sally a Mladou slečnu a dodala: „Ne, vy nikam nechoďte. Vás s sebou nechci.“

Pomalu prošly shromážděnými smutečními hosty, jejichž dav se za nimi zase zavíral, a zamířily po stinné cestičce k domu. Paní Tarletonová samou ochotou pomáhat zvedala Scarlett loket tak silně, že ji při každém kroku div nezdvíhala ze země.

„Proč to Will vlastně udělal?“ vykřikla Scarlett navztekaně, když se dostaly mimo doslech shromážděných. „Vždyť vlastně řekl: ‚Jen se na ni podívejte. Čeká dítě!‘“

„No, a nečekáš ho snad?“ odrazila její útok paní Tarletonová. „Will udělal dobře. Bylo do tebe hloupé stát na tom žáru, vždyť jsi mohla snadno omdlít a potratit.“

„Will si nedělal hlavu kvůli potratu,“ prohlásila babička, lehce zadýchaná, jak se namáhavě vlekla přes přední dvůr ke schodišti. Tvářila se přísně a chápavě. „Will se vyzná. Nechtěl, abych zůstala u hrobu, a tebe, Beatrice, taky potřeboval vystrnadit. Měl strach z toho, co bychom řekly, a jedině takhle se nás mohl zbavit… Ale to nebylo ještě všechno. Nechtěl, aby Scarlett slyšela hroudy dopadající na rakev. A má pravdu. Pamatuj si, Scarlett, dokud neuslyšíš tenhle zvuk, tak lidi pro tebe nejsou doopravdy mrtví. Ale jak jej uslyšíš… Je to nejděsivější zvuk konce na světě… Pomoz mi do schodů, holčičko, a ty mi podej ruku, Beatrice. Scarlett tě potřebuje asi jako berle, ale já už nejsem tak silná, jak správně řekl Will… Will poznal, že jsi byla tatínkova holčička, a nechtěl ti to zbytečně ztěžovat. A dovtípil se, že pro sestry nebude ten pohled takové neštěstí. Suellen musí myslet na svou hanbu, a to jí pomáhá stejně jako Carreen její pánbůh. Ale tobě nepomáhá nic, viď, holčičko?“

„Ne,“ souhlasila Scarlett a trochu překvapená pravdou, která zněla ze starého chvějícího se hlasu, pomáhala staré dámě do schodů. „Nikdy jsem neměla nikoho, kdo by mi pomohl – kromě matky.“

„Ale když ti umřela, uvědomila sis, že dokážeš stát na vlastních nohou, viď? Vidíš, a spousta lidí to nedovede. Například tvůj tatínek. Will má pravdu. Nesmíš být kvůli tatínkovi smutná. Bez Ellen nedokázal žít a teď je šťastnější tam, kde je. Stejně jako já budu šťastnější, až půjdu za tím svým doktorem.“

Babička Fontaineová nemluvila proto, že by čekala soucit, a její dvě společnice jí také žádný neprojevily. Mluvila živě a přirozeně, jako by manžel byl naživu a stačilo by sednout do bryčky a za chvilku by se jí vrátil z návštěvy v Jonesboro. Babička byla příliš stará a zkušená, aby se bála smrti.

„Ale – vy taky dokážete stát na vlastních nohou,“ řekla Scarlett.

Stará dáma si ji změřila bystrým ptačím pohledem.

„Ovšem, ale občas je to zatraceně nepohodlné.“

„Podívej, babičko,“ skočila jim do řeči paní Tarletonová, „takhle bys se Scarlett neměla mluvit. Vždyť už je i tak dost vyděšená. Už jen cesta sem v těch těsných šatech, a navíc smutek a horko by stačily vyvolat potrat, a ty jí ještě přitěžuješ těmi řečmi o smutku a bolesti.“

„Krucinálfagot!“

vykřikla Scarlett celá podrážděná. „Vůbec nejsem vyděšená! A taky nepatřím mezi ty bledničkové husy, které potrácejí!“

„To jedna nikdy neví,“ namítla paní Tarletonová vševědoucím tónem. „Já přišla o své první dítě, když jsem viděla, jak býk nabral na rohy jednoho našeho negra, a… Pamatuješ si na mou zrzavou kobylu Nellie? Vidíš, vypadala, že nemůže být zdravější, ale ve skutečnosti byla nervózní a vznětlivá, tak, že kdybych ji nehlídala, tak…“

„Beatrice, zavři zobák,“ zarazila ji babička. „Vsadím se, že Scarlett nepotratí. Sednem si tady v hale, je tu chládek. Příjemně to tu protahuje. Skoč pro sklenici podmáslí, Beatrice, jestli ji v kuchyni mají. Nebo se podívej do spíže, jestli by se tam nenašla kapka vína. Docela bych si dala skleničku. A pak tu počkáme, dokud se lidi nepřijdou rozloučit.“

„Scarlett by si měla jít lehnout,“ naléhala paní Tarletonová a prohlížela si ji od hlavy k patě zkušeným pohledem ženy, která dovede vypočítat délku těhotenství na minutu přesně.

„Běž, kam jsem ti řekla,“ vyzvala ji babička a postrčila ji hůlkou, a tak paní Tarletonové nezbývalo než odejít do kuchyně. Cestou nedbale odhodila klobouk na příborník a přihladila si dlaněmi zpocené rusé vlasy.

Scarlett se pohodlně rozvalila v křesle a rozepnula si horní dva knoflíčky na těsném živůtku. Ve vysoké hale bylo chladno a šero a bludný průvan vanoucí od zadního vchodu byl po slunečním žáru osvěžující. Scarlett se zadívala přes halu do salonu, kde ještě před chvílí ležel Gerald, a pak, když se násilím přiměla myslet na něco jiného, vzhlédla k portrétu babičky Robillardové, který visel nad krbem. Pohled na bodáky poškozený portrét dámy s vlasy vyčesanými do vysokého účesu, poloobnaženými ňadry a chladně nestoudným pohledem na ni měl jako vždy osvěžující účinek.

„Nevím, co se Beatrice Tarletonové dotklo víc, jestli ztráta vlastních synů, anebo koní,“ prohlásila babička Fontaineová. „Víš, že si Jima ani děvčat moc nevšímala. Patří k takovým lidem, o jakých mluvil Will. Ztratila životní oporu. Někdy se v duchu musím ptát, jestli to s ní nedopadne jako s tvým tatínkem. Nebyla nikdy šťastná, pokud se jí přímo před očima nerodili koně nebo lidi, a žádná z jejích dcer není vdaná ani nemá naději ulovit v našem okrese ženicha, a tak nemá čím zaměstnávat mozek. Kdyby nebyla v srdci taková dáma, byla by docela obyčejná… Myslel to Will vážně, když říkal, že si vezme Suellen?“

„Ano,“ potvrdila Scarlett a podívala se staré dámě přímo do očí. Panebože, vždyť to není tak dávno, co se babičky Fontaineové bála víc než smrti! Ale od té doby přece vyrostla, a kdyby se stará paní chtěla plést do domácích záležitostí Tary, klidně by ji poslala do horoucích pekel.

„Mohl si vybrat líp,“ řekla babička upřímně.

„Myslíte?“ zeptala se Scarlett povýšeně.

„Jen se tolik nenaparuj, slečínko,“ usadila ji jízlivě stará dáma. „Já se do tvé vzácné sestřičky nepustím, i když by k tomu možná došlo, kdybych zůstala na tom vašem hřbitově. Chtěla jsem jen říct, že všude je málo mužů a Will by si klidně mohl vzít skoro každou dívku na vdávání. Beatrice má ty čtyři divoké kočky a děvčata Munroeových a pak McRaeových…“

„Vezme si Sue a hotovo.“

„Bude to pro ni terno.“

„Bude to terno pro Taru.“

„Tobě na tomhle místě moc záleží, viď?“

„Moc.“

„Tolik, že nemáš nic proti tomu, aby se sestra zahodila s mužem z nižších vrstev, jen když budeš mít někoho, kdo se ti bude starat o Taru?“

„Vrstev?“

opakovala po ní Scarlett tázavě, znepokojená tou představou. „Jaké vrstvy? Copak dneska záleží na tom, z jaké je kdo vrstvy? Důležité je, aby děvče sehnalo manžela.“

„To je věc názoru,“ namítla stará slečna. „Někdo by na to řekl, že mluvíš rozumně, ale jiní by tvrdili, že snižuješ laťku, která se nemá pohnout ani o kousek. Will určitě nepochází z lepší rodiny, kdežto někteří z tvých předků ano.“ Ostrým pohledem starých očí se zahleděla na portrét babičky Robillardové.Scarlett

si vybavila Willa, vychrtlého dlouhána, který na nikoho nemohl udělat zvláštní dojem, věčně s klidem žvýkal kus slámy jako většina chudé žebroty a zdánlivě neměl v těle kousek činorodosti. Neměl za sebou dlouhou řadu předků honosících se bohatstvím, společenským postavením a ušlechtilou krví. První z Willových předků, který vstoupil na georgijskou půdu, mohl být klidně jedním z Oglethorpových vykoupených nebo služebník, který se dobrovolně sám prodal do otroctví. Will nestudoval na vysoké škole. Jediné vzdělání získal čtyřletým navštěvováním obecné školy někde v zálesácké končině. Byl sice poctivý a věrný, byl trpělivý a pracovitý, ale určitě nepatřil k lepším lidem. Podle robillardovských měřítek s ním Suellen bez pochyby klesla na nižší příčku společenského žebříčku.„Takže

souhlasíš, aby se Will přiženil k vám do rodiny?“

„Ano,“ odpověděla Scarlett popuzeně, připravena pustit se vší silou do staré dámy, jakmile by si dovolila jediné slovo, jímž by odsuzovala chystaný sňatek.

„Smíš mě políbit,“ vyzvala ji překvapivě babička a z úsměvu jí zářil naprostý souhlas se Scarlettiným postojem. „Dosud jsem tě neměla moc ráda, Scarlett. Vždycky jsi bývala tvrdá jako oříšek z ořešáku, už jako malá holka, a já nesnáším tvrdé ženské, samozřejmě kromě sebe. Ale líbí se mi, jak si dovedeš se vším poradit. Neděláš scény, když s něčím nejde hnout, i když je to nepříjemné. Jako dobrý lovec víš, kam až sahá tvůj revír.“

Scarlett se nejistě pousmála a poslušně se letmo dotkla rty nastavené vrásčité tváře. Bylo příjemné zase jednou slyšet, že s ní někdo souhlasí, i když si zdaleka nebyla jista, co stará paní svými slovy vlastně myslí.

„Tady kolem se určitě najde dost lidí, kteří budou mít spoustu řečí, že jsi neměla Sue dovolit, aby si vzala bílého žebráka – přestože Willa mají všichni rádi. Budou jedním dechem tvrdit, že je slušný muž, ale že je pro dceru O’Harových hrozné, když se musí zahodit s člověkem z nižších vrstev. Jenže z těchhle řečí si nic nedělej.“

„Nikdy jsem si nic nedělala z toho, co lidi říkají.“

„To jsem už slyšela.“ Ze stařenina hlasu zazněl náznak jedovatosti. „Opravdu si nedělej nic z toho, co se říká. Zřejmě to bude velice šťastné manželství. Will samozřejmě bude do smrti vypadat jako bílý žebrák, nikdy nedodá Taře takový lesk a takovou jiskru jako tvůj otec. Bílým žebrákům prostě chybí jiskra. Ale Will je v srdci gentleman. Má v sobě cit pro to, co je správné. Nikdo kromě rozeného gentlemana by nedokázal tak přesně poukázat na to, co je špatné, jako on při pohřbu. Celý svět nás nedokáže srazit na kolena, ale my sami to dokážem, když příliš toužíme po věcech, které už nemáme – a když příliš vzpomínáme. Will se určitě bude hodit k Suellen i k Taře.“

„Tak vy tedy souhlasíte s tím, že mu dovolím si ji vzít?“

„Proboha, to ne!“ Stařenin hlas zněl unaveně a zatrpkle, ale energicky. „Souhlasit s tím, aby si bílá žebrota brala dívku ze starých rodů? Pchá! Copak bych mohla souhlasit, aby se nějaké zparchantělé plemeno křížilo s plnokrevnými klisnami? Chudí běloši jsou dobří, solidní a poctiví, ale…“

„Ale vždyť jste přece tvrdila, že to bude šťastné manželství!“ vykřikla zmateně Scarlett.

„Ale já si myslím, že pro Suellen bude dobré vzít si Willa – nebo kohokoli jiného, když už na to přijde – protože se moc potřebuje vdát. Ale kde jinde by sehnala ženicha? A kde jinde bys sehnala tak dobrého správce Tary? Ale tím nechci říct, že by se mi tahle situace zamlouvala víc než tobě.“

Ale mně se přece zamlouvá, divila se v duchu Scarlett a pokoušela se zjistit, co stará dáma přesně míní. Jsem ráda, že si ji Will vezme. Proč si asi myslí, že bych proti tomu mohla něco mít? Považuje za samozřejmé, že jsem proti sňatku stejně jako ona sama.

Scarlett si připadala zmatená a trochu zahanbená jako vždycky, kdy jí lidé předkládali vlastní city a pohnutky, a domnívali se, že je s nimi sdílí.

Babička se začala ovívat palmetovým listem a živě pokračovala: „Nejsem proti tomu sňatku o nic víc než ty, ale jsem praktická stejně jako ty. A když dojde na nepříjemnou věc, se kterou nejde hnout, nemá cenu začít křičet ani kopat kolem sebe. Tak se člověk v životě nikam nedostane, zvlášť když se to s ním zhoupne. Vím, co říkám, protože s naší rodinou i s rodinou mého muže se to v životě párkrát pěkně zhouplo. A kdybychom tady u nás potřebovali nějaké heslo, určitě by znělo takhle: ‚Nebreč – směj se a dočkej času.‘ Takhle – když jsme se smáli a dočkali času – jsme přežili hromadu věcí, až se z nás stali mistři v přežívání. Nic jiného nám nezbývalo. Pokaždé jsme vsadili na nesprávného koně. Utekli jsme z Francie s hugenoty, utekli jsme z Anglie s kavalíry, utekli jsme ze Skotska s milým princem Charliem, utekli jsme z Haiti před negry a teď nás srazili na kolena Yankeeové. Ale za pár let se vždycky octneme zase nahoře. A víš proč?“

Babička zvedla hlavu vzhůru a Scarlett napadlo, že ze všeho nejvíc připomíná starého papouška, který ví své.

„Ne, určitě nevím,“ odpověděla zdvořile. Ale upřímně se nudila, stejně jako tenkrát, když se babička dala do vzpomínání na zážitky z povstání Kríků.

„Důvod je prostý. Skláníme se jen před nevyhnutelným. Nejsme pšenice, ale pohanka! Když se přižene bouřka, povalí zralou pšenici, protože je suchá a nemůže se ohnout po větru. Ale zralá pohanka v sobě má mízu a ohne se. A když se vítr přežene, zase se vztyčí a stojí skoro stejně rovně a pevně jako předtím. Nejsme tvrdošíjný lid. Když vane prudký vítr, jsme strašně ohební, jelikož víme, že se vyplácí být ohebným. Když přijdou potíže, skloníme se před nevyhnutelným a ani necekneme a pracujeme, smějeme se a čekáme na svůj čas. A přitom jdem bok po boku s méně významnými lidmi a bereme od nich, co nám mohou dát. A když dostatečně zesílíme, odkopneme lidi, kterým jsme přelezli přes ramena. To je, holčičko, tajemství přežití.“ A po chvíli stará dáma dodala: „Předávám ti je.“

Stará paní spokojeně zakvokala, jako by ji potěšila vlastní slova, přestože byla plná jedu. Tvářila se, jako by čekala, že na to Scarlett něco řekne, ale ta jejím slovům příliš nerozuměla a ani ji nenapadlo, co by na to měla říci.

„Prosím,“ pokračovala stará slečna, „naši lidé se nechají převálcovat, ale pak zase vstanou, víc ti nemůžu říct o spoustě lidí žijících tady blízko kolem. Podívej se na Cathleen Calvertovou. Sama vidíš, kam to dopracovala. Vzala si bílého žebráka! A skončila mnohem hůř než muž, kterého si vzala. Nebo se podívej na McRaeovy. Beznadějně na dně, nevědí, co mají dělat, a ani nic neumějí. A ani nic nezkusí. Pořád jen bědují nad starými zašlými časy. A podívej se – zkrátka, podívej se skoro na každého v našem okrese kromě našeho Alexe a naší Sally, tebe a Jima Tarletona s dcerami a ještě pár dalších. Ostatní zůstali ležet, protože v sobě nemají životní mízu, protože nemají kuráž znovu vstát. Tihle lidé neznali nic kromě peněz a černochů a teď, když přišli o peníze i o černochy, z nich bude hned v příští generaci bílá žebrota.“

„Zapomněla jste na Wilkesovy.“

„Ne, nezapomněla. Chtěla jsem je ze zdvořilosti vynechat, když je Ashley hostem ve vašem domě. Ale když už ses o nich zmínila – tak se na ně podívej! Nejdřív na Indii, ze které je, jak jsem slyšela, už seschlá stará panna, která si ze všech sil hraje na vdovu, protože Stu Tarleton padl, a vůbec se na něj nesnaží zapomenout a nepokouší se ulovit dalšího ženicha. Samozřejmě že je už stará, ale kdyby chtěla, mohla by ulovit nějakého vdovce s více dětmi. A chudinka Honey byla vždycky husa posedlá po mužských a rozumu neměla víc než slepice. A Ashley? Jen se na něj podívej!“

„Ashley je velice slušný člověk,“ začala ho vášnivě bránit Scarlett.

„Neříkám, že není, ale je bezmocný jako želva převrácená na hřbet. Jestli Wilkesovi přežijou tuhle těžkou dobu, tak to bude Melaniinou zásluhou. Ashleyho rozhodně ne!“

„Melly! Panebože, babičko, co to říkáte? Žila jsem s Melly dost dlouho a znám ji moc dobře. Pořád je jen nemocná a vyděšená a nemá ani tolik kuráže, aby dokázala zahnat husu.“

„Ale proč by, proboha, měl někdo zahánět husu? To mi vždycky připadalo jako mrhání časem. Třeba nedokáže zahnat husu, ale zato určitě dokáže zahnat celý svět, yankeeovskou vládu nebo cokoli, co by ohrožovalo jejího Ashleyho nebo jejího synáčka anebo její představy o ušlechtilosti. Je jiná než ty nebo já. Tvoje matka, kdyby zůstala naživu, by jednala stejně jako ona. Melly mi připomíná tvou matku zamlada… A možná že z toho Wilkesovy opravdu dostane.“

„Jenže Melly je jen taková husička, která to myslí dobře. Ale k Ashleymu jste byla velice nespravedlivá. Je…“

„Ale no tak! Ashley byl vychován jen ke čtení knih a k ničemu jinému. To žádnému muži nepomůže, musí-li se dostat z tak strašné šlamastyky, v jaké jsme se teď ocitli. Podle toho, co jsem slyšela, je nejmizernější oráč z celého okresu! Jen si ho, prosím tě, srovnej s Alexem! Před válkou byl Alex nejhorší floutek a ničema, jakého kdo viděl, a jakživ ho nezajímalo nic než jak si koupit novou kravatu, opít se, někoho zastřelit a prohánět holky, které nebyly o nic lepší, než se od nich očekávalo. Ale podívej se na něj teď! Naučil se hospodařit, protože mu nic jiného nezbývalo. Jinak by umřel hladem a my všichni s ním. A teď pěstuje nejlepší bavlnu z celého okresu – ale ano, slečinko! Má ji o moc lepší než vy v Taře! – a taky umí pěstovat prasata a chovat slepice. To koukáš, co! Je to slušný hoch, přestože dovede být vzteklý. Dovede dočkat času, a uvidíš, že až celá tahle mizerná Rekonstrukce skončí, náš Alex bude boháč jako jeho otec a dědeček. Ale Ashley…“

Scarlett pálila urážka Ashleyho.

„Mně to připadá jako blábolení,“ řekla ledovým tónem.

„Ale to by nemělo,“ namítla babička a ostře si ji změřila. „Vždyť se chováš přesně stejně od té doby, cos odjela do Atlanty. Ovšemže je to tak! Nemysli si, že jsme neslyšeli o tvých nepředloženostech, protože jsme zakopáni tady na venkově. Změnila se doba a ty ses změnila s ní. Slyšeli jsme, jak se lepíš na Yankee, bílou žebrotu a zbohatlé přivandrovalce, abys z nich mohla ždímat peníze. Podle toho, co jsem slyšela, se sice tváříš andělsky, ale ve skutečnosti žádnej anděl nejsi. Ale já říkám, jen si posluž. Vyždímej z nich všechno, co můžeš, ale až budeš mít dost peněz, odkopni je, protože ti už nebudou k ničemu. Nezapomeň to udělat, a pořádně, protože jinak by tě ksindl, který se ti věší na šosy, mohl zničit.“

Scarlett se po ní podívala a obočí se jí svraštilo úsilím přijít na kloub všemu, co jí stará dáma říkala. Pořád ještě jí moc nerozuměla a zlobila se, že přirovnala Ashleyho k želvě převrácené na záda.

„Myslím, že Ashleymu křivdíte,“ vyhrkla zničehonic.

„Scarlett, ty se ale moc nevyznáš.“

„To si myslíte vy,“ odsekla Scarlett hrubě a v duchu litovala, že se starým dámám nesmí vrazit jednu přes pusu.

„V dolarech a centech se vyznáš, to ano. Jenže v tomhle se vyznají muži. Ale jako žena se nevyznáš. V lidech se nevyznáš ani za mák.“

Scarlett začala z očí metat blesky a zatínala a zase rozvírala pěsti.

„Pěkně jsem tě rozzuřila, viď?“ zeptala se s úsměvem stará dáma. „A právě to jsem chtěla.“

„Tak vy jste to chtěla? A můžete mi říct proč?“

„Měla jsem spoustu dobrých důvodů.“

Babička se pohodlně opřela o křeslo a Scarlett si náhle uvědomila, jak strašně unaveně a neuvěřitelně staře vypadá. Droboučké ruce, připomínající pařáty zaťaté do vějíře, měla voskově bledé jako mrtvola. Scarlett přešel všechen vztek, jakmile si cosi uvědomila. Sklonila se nad starou paní a vzala ji za ruku.

„Vy jste ale pěkná lhářka,“ dobírala si ji. „Ani slovo z celého svého žvatlání jste nemyslela vážně. Vykládala jste mi to, jen abych nemyslela na tatínka, viďte?“

„Se mnou si nezahrávej!“ odsekla nabručeně stará slečna a vytrhla Scarlett ruku. „Částečně ano, ale částečně jsem ti chtěla říct pravdu, a ty jsi tak hloupá, žes to nepochopila.“

Ale pousmála se a ulomila tím hrot vlastním slovům. Scarlett se přestala hněvat kvůli Ashleymu. Bylo příjemné vědět, že to babička tak nemyslela.

„Přesto vám děkuju. Bylo od vás hezké, že jste si se mnou povídala – a taky jsem ráda, že jste se mnou zajedno, pokud jde o Willa a Suellen, i když – i když spousta ostatních se mnou nesouhlasí.“

Halou se blížila paní Tarletonová se dvěma sklenicemi podmáslí. Domácnost moc vést neuměla, a tak je z obou sklenic bryndala.

„Musela jsem pro něj až ke studni,“ oznámila jim. „Vypijte ho rychle, protože lidi se už vracejí ze hřbitova. Scarlett, ty opravdu dovolíš, aby si Suellen vzala Willa? Ne že by pro ni nebyl až moc dobrý, ale přece jen je chudý a…“

Scarlettin pohled se setkal s babiččiným. Ve starých očích se zablýskla spiklenecká jiskra a stejná se objevila i ve Scarlettiných.









Kapitola 41

Když se rozloučili poslední smuteční hosté a utichlo hrčení posledních kol i dusot posledních kopyt, Scarlett odešla do Elleniny kanceláře a vyndala ze skrýše v přihrádkách sekretáře lesklý předmět, který tam minulé noci schovala mezi zažloutlé papíry. Zaslechla, že Pork dýchavičně prostírá v jídelně k večeři, a zavolala na něj. Přišel a v černé tváři měl zoufalý výraz připomínající výraz opuštěného psa bez pána. „Porku,“ řekla mu přísně, „jestli se ještě jednou rozpláčeš, tak – tak začnu taky. Musíš přestat.“

„Sim, ano. Já se snažim, ale pokaždý, dyž se snažim, si hnedky zpomenu na pana Geralda a…“

„Tak si na něj nevzpomínej. U jiných mi pláč nevadí, ale u tebe ano. No tak,“ přešla do něžného tónu, „copak nic nechápeš? Tvůj pláč nesnesu, jelikož vím, žes ho měl tolik rád. Vysmrkej se, Porku. Mám pro tebe dárek.“ Když Pork hlasitě smrkal, v očích mu blýskl nepatrný náznak zájmu, ale ve skutečnosti to byl spíš projev zdvořilosti než skutečného zaujetí. „Vzpomínáš si, jak tě tenkrát postřelili, když jsi kradl někde v cizím kurníku?“

„Propánička, slečno Scarlett! Já přeci jaktěživ…“

„Víš dobře, že ano, tak po takové době aspoň nelži. Vzpomínáš si, jak jsem ti slíbila, že dostaneš hodinky za věrnost?“

„Sim, ano. Na todlencto si zpomínám. Už sem si řikal, že ste asi zapomněla.“

„Nezapomněla, a tady je ode mě máš.“ Podala mu bohatě tepané hodinky z masivního zlata, od nichž visel řetízek se spoustou přívěsků a pečetidel. „Propánička, slečno Scarlett!“ vykřikl Pork. „To sou přeci hodinky pana Geralda! Viděl sem ho nejmiň miliónkrát, jak se díval, kolik na nich má hodin!“

„Ano, Porku, jsou to hodinky po tatínkovi a já ti je dávám. Vezmi si je.“

„To, prosim, nejde!“ Pork udělal krok dozadu hrůzou. „Todlencto přeci sou hodinky pro bílýho gentelmana, a eště navíc pana Geralda. Nemůže bejt řeč, že byste je dala mně, slečno Scarlett. Tydlencty hodinky přeci musí zdědit malej Wade Hampton.“

„Jsou tvoje. Copak Wade Hampton někdy udělal něco pro tatínka? Staral se o něj, když byl churavý a bezmocný? Koupal ho a oblékal a holil? Stál mu po boku, když přitáhli Yankeeové? Kradl pro něj? Nebuď blázen, Porku. Jestli si někdy někdo zasloužil hodinky, tak jsi to ty a tatínek by s tím určitě souhlasil. Tumáš.“ Scarlett zvedla černou ruku a položila jí hodinky do dlaně. Pork na ně hleděl se zbožnou úctou a obličej se mu pomalu rozzářil štěstím.„Sou

moje, vopravdu, slečno Scarlett?“

„Samozřejmě.“

„No to teda – děkuju pěkně, prosim.“

„Chtěl bys, abych je vzala s sebou do Atlanty a dala na ně něco vyrýt?“

„Co to má znamenat, něco na ně vyrejt?“ Z Porkova hlasu čišela podezíravost.„Znamená Porkovi od O’Harovy rodiny – za poctivé a věrné

služby to dát vyrýt dozadu na plášť nápis, třeba –

třeba .“

„Ne, prosim – děkuju pěkně. S rytim se nevobtěžujte.“ Pork ustoupil o krok a pevně sevřel hodinky v dlani. Scarlett to cuklo se rty. „Copak je, Porku? Nevěříš, že bych ti je přivezla zpátky?“

„Sim, ano, věřim – ale co dybyste si to třeba rozmyslela?“

„To bych ti neudělala.“

„No, ale mohla byste je prodat. Určitě byste za ně dostala spoustu peněz.“

„Myslíš, že bych prodala hodinky po tatínkovi?“

„Sim, ano – dybyste potřebovala peníze.“

„Za tohle bys zasloužil na hřbet, Porku. Nejradši bych ti hodinky zase vzala.“

„Sim, ne – to ne!“ Porkův smutkem strhaný obličej se poprvé od rána trochu rozjasnil chabým náznakem úsměvu. „Já vás znám… A slečno Scarlett…“

„Copak, Porku?“

„Dybyste byla aspoň způlky tak hodná na bílý lidi, jako ste na černý, tak byste na tom byla líp.“

„Ale vždyť jsem na tom docela dobře,“ namítla Scarlett. „A teď skoč pro pana Ashleyho a vyřiď mu, že s ním chci mluvit. Ať sem okamžitě přijde.“

Ashley se posadil na titěrné křesílko, na kterém sedávala u psacího stolu Ellen, svou délkou působil, že najednou vypadalo úplně jako dětská hračka, a poslouchal, jak mu Scarlett nabízí poloviční podíl na pile. Jejích pohledy se několikrát setkaly, ale Ashley ji jediným slovem nepřerušil. Seděl, se svěšenou hlavou hleděl do dlaní, pomalu je obracel, nejdřív zkoumal dlaně a pak jejich hřbety, jako by je viděl poprvé v životě. Navzdory těžké práci byly pořád štíhlé a na člověka, který obdělává půdu, vypadaly citlivě a podivuhodně pěstěně.Ashleyho

skloněná hlava a mlčení Scarlett trochu vyváděly z míry, a proto se s dvojnásobným úsilím snažila vylíčit přednosti pily. Nechala na něj působit i veškeré kouzlo svých úsměv a pohledů, ale marně, protože Ashley nezvedl hlavu. Kdyby se aspoň podíval! Scarlett se nezmínila, že od Willa ví o Asheyho rozhodnutí odejít na Sever, a hovořila, jako by mlčky předpokládala, že žádná překážka nemůže zabránit tomu, aby souhlasil s jejím plánem. Ashley však pořád mlčel a Scarlett se nakonec také odmlčela. Ashley měl rozhodně zvednutá ramena a tím ji děsil. Přece mě neodmítne! Jaký praktický důvod by k tomu mohl mít?

„Ashley,“ začala znovu, ale hned zmlkla. Nechtěla argumentovat svým těhotenstvím a děsila se pouhého pomyšlení, že ji Ashley uvidí tak zakulacenou a ošklivou, ale když na něj přesvědčovací prostředky neudělaly dojem, rozhodla se, že použije těhotenství a vlastní bezmocnost jako poslední trumf.

„Musíš přijet do Atlanty Teď moc potřebuju, abys mi pomáhal, protože nemůžu na obě pily dohlížet. A třeba bude trvat měsíce, než zase budu schopna – však víš, protože…“

„Prosím tě!“ přerušil ji drsně. „Panebože, Scarlett!“

Ashley vstal, rychle došel k oknu, zůstal stát zády k ní a pozoroval osamělý zástup kachen kolébajících se majestátně přes dvůr.

„Proto – proto se na mě ani nepodíváš?“ vyzvídala zoufale. „Vím, že vypadám…“Ashley

se bleskurychle otočil na podpatku a podíval se po ní šedýma očima tak ostře, až si musela přitisknout ruce na hrdlo.

„Čert vem, jak vypadáš!“ vyhrkl divoce. „Víš, že mně se líbíš vždycky.“Najednou

byla tak šťastná, až jí vyhrkly slzy do očí.

„Jsi hodný, žes to řekl! Já se totiž styděla přijít ti v tomhle stavu na oči…“

„Ty ses styděla? Proč by ses měla stydět? Stydět bych se měl spíš já, a taky se stydím. Kdybych nebyl takový pitomec, nikdy by ses do téhle šlamastyky nedostala. Nikdy by sis nevzala Franka. Loni v zimě jsem ti neměl dovolit odjet z Tary. Byl jsem pěkný blázen! Měl jsem vědět, jaká jsi – měl jsem vědět, jak jsi zoufalá, zoufalá, že – měl jsem – měl jsem…“ V obličeji se mu najednou zračilo čiré zoufalství.

Scarlett prudce bušilo srdce. Ashley litoval, že s ní neutekl!

„Mohl jsem přinejmenším někoho oloupit nebo zabít a opatřit ti peníze na daně, když jsi nás, úplné žebráky, vzala k sobě domů. Ach, všechno jsem úplně zkazil!“

Srdce se jí sevřelo zklamáním a už nebyla tak šťastná, protože tohle nebyla slova, která chtěla slyšet.

„Stejně bych odjela,“ řekla unaveným tónem. „Nic takového bych ti nemohla dovolit. A teď už se stejně nedá nic dělat. Už se stalo.“

„Ano, už se stalo,“ soukal ze sebe pomalu zatrpklým tónem Ashley. „Nedovolila bys mi udělat nic nečestného, ale sama ses prodala muži, kterého jsi nemilovala – a porodila dítě, jen abych nezemřel i s rodinou hladem. Bylo od tebe moc hezké, že jsi mi poskytla útulek v mé bezmocnosti.“

Ostří jeho tónu prozrazovalo, že v sobě pořád nosí čerstvou, nezhojenou ránu, která neustále bolí, a Scarlett se nad jeho slovy zastyděla. Okamžitě jí to poznal na očích a obličej mu zjihl něžností.

„Přece sis nemyslela, že bych tě obviňoval? Proboha, Scarlett! Ne. Vždyť jsi nejstatečnější žena, jakou znám. Obviňuju sám sebe.“

Ashley se obrátil a znovu se podíval z okna, ale ramena, která teď měla na očích, nebyla už tak rozhodně zvednutá. Scarlett dost dlouho mlčky čekala a doufala, že se Ashleymu vrátí nálada, v níž hovořil o její kráse, doufala, že jí řekne dalších pár slůvek, která si bude moci zapamatovat a mazlit se s nimi jako s pokladem. Neviděla ho tak dlouho a celou dobu žila ze vzpomínek, které už docela vybledly. Věděla, že ji pořád miluje. Bylo to na první pohled patrné ze všech jeho rysů, ze všech zatrpklých, sebeobviňujících slov, z roztrpčení, že nosí Frankovo dítě. Velice toužila, aby jí to řekl, toužila sama říci něco, čím by ho přiměla k vyznání, ale neodvažovala se. Pamatovala na slib, který dala sama sobě loni v zimě v sadu, že se mu už nikdy nebude vrhat kolem krku. Se smutkem si uvědomila, že slib musí dodržet, má-li jí Ashley zůstat nablízku. Stačí, aby vydala jediný výkřik prozrazující její lásku a touhu, jediný pohled vybízející, aby ji objal, a celá záležitost bude rozhodnuta navždy. Ashley by určitě odjel do New Yorku. Ale to je právě to, co udělat nesmí.

„Ach, Ashley, neobviňuj se! Jak by to mohla být tvoje chyba? Přijedeš do Atlanty a budeš mi pomáhat, viď?“

„Ne.“

„Ale, Ashley,“ hlas se jí málem zlomil úzkostí a zklamáním, „vždyť já s tebou počítala. Opravdu tě moc potřebuju. Frank mi nemůže pomoct. Má práce až nad hlavu s vlastním obchodem, a jestli nepřijedeš, opravdu nevím, kde někoho seženu! Všichni chytří muži v Atlantě mají dost starostí s vlastními záležitostmi a ostatní jsou úplně neschopní a…“

„Já se k ničemu nehodím, Scarlett.“

„Chceš říct, že radši odjedeš do New Yorku a budeš žít mezi Yankeei, než bys přijel do Atlanty?“

„Kdo ti to řekl?“ Ashley se k ní obrátil tváří a na čele mu naskočily drobné otrávené vrásky. „Will.“

„Ano, rozhodl jsem se odjet na Sever. Starý přítel, s nímž jsem byl před válkou na velkém turné po Evropě, mi nabídl místo v otcově bance. Bude to tak lepší, Scarlett. Tobě bych stejně nebyl k ničemu. V obchodě se dřívím se nevyznám.“

„Ale o bankovnictví víš ještě míň, a přitom je mnohem složitější! A já bych ti určitě odpouštěla mnohem víc tvou nezkušenost než Yankeeové!“Ashley

zůstal ohromeně zírat a Scarlett si uvědomila, že řekla, co neměla. Ashley se znovu odvrátil a zadíval se z okna. „Nepotřebuju, aby mi někdo něco odpouštěl. Chci se postavit na vlastní nohy, ať se ukáže, zač vlastně stojím. Co jsem zatím v životě dokázal? Je nejvyšší čas, aby ze mě něco bylo – anebo abych vlastní vinou skončil špatně. Už mě tady živíš z milosti příliš dlouho.“

„Ale vždyť ti nabízím poloviční podíl na té pile, Ashley! Stál bys na vlastních nohou, protože – víš, musel by ses starat sám o celou.“

„Vyšlo by to nakonec nastejno. Poloviční podíl bych si nekoupil. Dostal bych jej jako dárek. A od tebe jsem už dostal příliš mnoho dárků, Scarlett: jídlo, střechu nad hlavou, a dokonce i oblečení pro sebe, Melanii i dítě. A za všechno jsem ti nedal nic.“

„Ale dal! Will by nedokázal…“

„Už umím docela slušně štípat dříví na podpal.“

„Ach, Ashley!“ vykřikla Scarlett zoufale a do očí jí vyhrkly slzy, protože si všimla výsměšného tónu, jakým promluvil. „Co se s tebou stalo, když jsem odjela? Mluvíš tak tvrdě a zatrpkle! Takový jsi dřív nebýval.“

„Co se se mnou stalo? Něco důležitého, Scarlett. Začal jsem myslet. Od kapitulace do tvého odjezdu to určitě nebylo myšlení. Žil jsem jako tělo bez duše a stačilo mi, když jsem měl co jíst a kam hlavu složit. Ale když jsi odjela do Atlanty a vzala jsi na svá bedra mužské břemeno, uvědomil jsem si, že dělám míň než muž – a ještě mnohem míň než žena. S takovými myšlenkami v hlavě není příjemné žít a taky to už tak nehodlám nechat dál. Jiným zbylo po válce míň než mně, a podívej se, kde jsou dneska oni a kde já. Proto odjíždím do New Yorku.“

„Ale – já tomu nerozumím! Jestli chceš pracovat, proč musíš až do New Yorku? Proč ti nestačí Atlanta? A moje pila…“

„Ne, Scarlett. Tohle je pro mě poslední příležitost. Pojedu na Sever. Kdybych odjel do Atlanty a přijal práci od tebe, byl by se mnou navždy konec.“

Slovo „konec – konec – konec“ se jí děsivě rozléhalo v duši, jako by slyšela vyzvánět umíráček. Rychle se mu podívala do očí, ale spatřila, že je má průzračně šedé a doširoka otevřené a že se dívá skrze ni kamsi do dálky na budoucnost, kterou sama nemůže vidět ani pochopit .

„Konec? Myslíš – udělal jsi něco, za co by tě Yankeeové z Atlanty mohli odsoudit? Myslím, jak jsi pomáhal Tonymu utéct nebo – nebo… Ach, Ashley, nejsi v Kukluxklanu, viď, že ne?“

Nepřítomný pohled se okamžitě vrátil ke skutečnosti a Ashley se pousmál, ale tak, že náznak úsměvu nedospěl k očím.

„Zapomněl jsem, že všechno bereš tak doslova. Ne, Yankeeů se nebojím. Myslím tím, že když pojedu do Atlanty a zase od tebe přijmu pomoc, pohřbím navždy naději, že se někdy dokážu postavit na vlastní nohy.“

„Ach,“ povzdechla si okamžitou úlevou, „jestli jde jen o tohle!“

„Jistě!“ usmál se znovu, tentokrát ještě mrazivěji než předtím. „Jen o to. Jen o mou mužskou hrdost, mou sebeúctu a – chceš-li to tak nazvat, o nesmrtelnost mé duše.“

„Ale,“ začala z jiného konce Scarlett, „postupně bys mohl pilu ode mě odkoupit, až by byla jenom tvoje, a potom…“

„Scarlett,“ skočil jí prudce do řeči, „říkám ti, že ne! Kromě toho mám ještě další důvody.“

„Jaké důvody?“

„Znáš je líp než kdo jiný.“

„Ach – tamto? Ale – to bude v pořádku,“ ujišťovala ho překotně. „Víš, že jsem ti loni v zimě, tenkrát venku v sadu, dala slib, a taky jej dodržím, a…“

„V tom případě si seš sama sebou jistější než já. Já bych se nemohl sám na sebe spolehnout, že takový slib dodržím. Neměl jsem ti to říkat, Scarlett, ale nesměl jsem ti nic zastírat. Už o tom nebudu mluvit. S tím je konec. Až se Will a Suellen vezmou, odjedu do New Yorku.“

Na okamžik se jí široce otevřenýma a zachmuřenýma očima podíval do jejích a pak rychle došel ke dveřím. Položil ruku na kliku. Scarlett na něj zírala zoufalá bolestí. Rozhovor skončil a prohrála. Zničehonic zeslábla napětím a smutkem celého dne i nynějším zklamáním, nečekaně se nervově zhroutila a pronikavě vykřikla: „Ach, Ashley!“ Potom se vrhla na proleželou pohovku a začala usedavě plakat.

Slyšela, jak se Ashley nejistým krokem vrátil zpátky od dveří, zastavil se nad ní a bezradným tónem neustále opakoval její jméno. Pak se rozlehl prudký dupot nohou běžících halou z kuchyně a do kanceláře vběhla Melanie s očima vytřeštěnýma hrůzou.

„Scarlett, děťátko ještě ne…?“

Scarlett zabořila obličej do zaprášeného čalounění pohovky a znovu vykřikla.

„Ashley – on je tak zlý! Tak příšerně zlý – tak hnusný!“

„Ach, Ashley, cos jí udělal?“ Melanie se vrhla na podlahu k pohovce a vzala Scarlett do náruče. „Cos to říkala? Vždyť jsi mohla potratit děťátko! No tak, miláčku, polož si hlavu ke mně na rameno. Co se děje? Pověz to Melanii!“

„Ashley – je tak paličatý a hnusný!“

„Ashley, překvapuješ mě! Jak jsi ji mohl takhle vyděsit – v jejím stavu, a když je pan O’Hara sotva v hrobě!“

„Ty ho nech na pokoji!“ vykřikla Scarlett nelogicky, prudce zvedla hlavu z Melaniina ramene, černé vlasy se jí vyhrnuly zpod síťky a obličej se jí zalil slzami. „Má právo dělat si, co chce!“

„Melanie,“ ozval se Ashley celý bílý v obličeji, „já ti všechno vysvětlím. Scarlett byla tak hodná a nabídla mi místo správce jedné její pily v Atlantě…“

„Správce!“ vykřikla Scarlett s nevolí. „Nabídla jsem mu poloviční podíl a on…“

„A já jsem jí řekl, že jsem už podnikl kroky, abychom mohli odejít na Sever, a ona…“

„Ach,“ vykřikla Scarlett a začala znovu křečovitě vzlykat, „mluvím do něj, pořád dokola a dokola, vysvětluju mu, jak ho potřebuju – jak nemůžu sehnat nikoho, kdo by mi vedl pilu – že budu mít dítě, které čekám – a on si klidně odmítne! A teď – teď budu muset tu pilu prodat a určitě za ni nedostanu slušnou cenu a přijdu o peníze a možná že všichni umřem hladem, ale s ním to nehne. Je tak hnusný!“

Scarlett znovu zabořila obličej do Melaniina hubeného ramínka a přitom se její nepředstírané utrpení trochu zmírnilo, protože se v ní probudila jiskřička naděje. Vytušila, že má v Melaniině oddaném srdci spojence, cítila Melaniinu nevoli nad tím, že by kdokoli, dokonce i její milovaný manžel, měl přivádět její švagrovou k pláči. Melanie se na Ashleyho vrhla jako malá, ke všemu odhodlaná holubice a poprvé v životě ho klovla.

„Ashley, jak jsi ji mohl odmítnout? Po všem, co pro nás udělala! Vždyť teď vypadáme jako nevděčníci! A ona je bezbranná s dě… Zachoval ses negalantně! Pomohla nám, když jsme potřebovali pomoc, a ty ji teď odmítneš, když tě potřebuje!“

Scarlett se kradmo podívala po Ashleym a viděla, že má v obličeji jasně vepsáno překvapení a nejistotu, jak se dívá do Melaniiných černých očí sršících nevolí. Scarlett byla také překvapena prudkostí Melaniina útoku, jelikož věděla, že Ashley je pro ni pánbůh, kterému nemá jako manželka co vyčítat.

„Melanie…,“ vykoktal Ashley a pak bezradně rozhodil rukama.

„Jak můžeš váhat, Ashley? Vzpomeň si, co pro nás udělala – a pro mě! Nebýt jí, byla bych v Atlantě umřela, když se měl narodit Beau! A taky zabila toho Yankeeho – ano, ona –, aby nás zachránila. Věděl jsi to? Zabila kvůli nám člověka. A dřela se a otročila, než jste se s Willem vrátili z války, jen abychom měli co do úst. A když si vzpomenu, jak orala a sklízela bavlnu, tak bych… Ach, ty moje zlato!“ A Melanie prudce sklonila hlavu a ve vášnivém záchvatu vděčnosti políbila Scarlettiny uvolněné vlasy. „A teď, když nás poprvé požádá o přátelskou službu…“

„Nemusíš mi vykládat, co pro nás udělala!“

„A jen si pomysli, Ashley, co to pro nás bude znamenat. Kromě toho, že jí pomůžeš, budeme žít v Atlantě mezi svými a nebudeme se muset stěhovat mezi Yankee! Bude tam tetička a strýček Henry a všichni naši přátelé a Beau si bude mít s kým hrát a pak půjde do školy. Kdybychom se odstěhovali na Sever, nemohli bychom ho dát do školy, kde by se stýkal s dětmi Yankeeů a musel sedět ve třídě s malými černochy! Museli bychom mu opatřit guvernantku, ale já si při nejlepší vůli nedovedu představit, jak bychom si ji mohli dovolit…“

„Melanie,“

zeptal se Ashley hlasem, ze kterého čišel smrtelný klid, „opravdu tolik chceš do Atlanty? Nikdy ses o tom nezmínila, když jsme mluvili o stěhování do New Yorku. Nikdy jsi neřekla…“

„Ale když jsme mluvili o stěhování do New Yorku, nevěděla jsem, že by se pro tebe našlo něco v Atlantě, a navíc jsem neměla co říkat. Manželčinou povinností je následovat všude manžela. Ale když nás teď Scarlett tolik potřebuje a nabízí ti zaměstnání, které můžeš zastat jedině ty, můžeme se vrátit domů! Domů!“ Melanie stiskla Scarlett a na hlase jí bylo znát, jak je unesena nadšením. „A já zase uvidím Five Points a Broskvoňovou ulici a – a… Ach, jak se mi po tom všem stýskalo! A možná že si budeme moct dovolit vlastní domeček! Sebemenší a sebeobyčejnější, to je mi jedno, jen když budeme mít vlastní domeček!“

Oči jí zářily nadšením a štěstím a Ashley se Scarlett si ji upřeně měřili, Ashley podivně zaraženým pohledem a Scarlett s překvapením, do nějž se mísilo zahanbení. Nikdy ji nenapadlo, že by se Melanii mohlo tolik stýskat po Atlantě a že by mohla tolik toužit po vlastním domově. Melanie se v Taře chovala tak spokojeně, že Scarlett otřáslo zjištění, jak se švagrové stýská.

„Ach, Scarlett, ty jsi tak hodná, žes nám tohle všechno zařídila! Věděla jsi, jak strašně toužím po domově!“

Scarlett se styděla a byla celá podrážděná jako vždycky, když narazila na Melaniin zvyk přičítat lidem počestné pohnutky, které ve skutečnosti neměli, a najednou se nedokázala podívat do očí ani jí, ani Ashleymu.

„Mohli bychom si koupit svůj domeček. Uvědomuješ si, že jsme už pět let manželé a ještě jsme neměli vlastní domov?“

„Můžete bydlet s námi u tetičky Pitty. Tam je váš domov,“ mumlala Scarlett, hrála si s polštářem a nezvedala oči, aby neprozradila radost z vítězství, kterou v nich začínalo jiskřit, jelikož tušila, že se věci začínají vyvíjet v její prospěch.

„To ne, ale přesto děkujeme, miláčku. Bylo by vám tam těsno. My si najdem nějaký dům… Ach, Ashley, řekni už konečně, že souhlasíš!“

„Scarlett,“ promluvil Ashley bezbarvým tónem, „podívej se mi do očí.“

Scarlett se lekla, zvedla hlavu a podívala se mu do šedých očí plných zatrpklosti a únavy z marného zápasu.

„Scarlett, půjdu do Atlanty… Vám dvěma nedokážu vzdorovat.“

Obrátil se a vyšel z kanceláře. Neodbytný strach Scarlett trochu kazil pocit vítězství v srdci. Když Ashley promluvil, měl v očích tentýž výraz, jako když předtím řekl, že s ním bude konec, půjde-li do Atlanty. Když se Will oženil se Suellen a Carreen odešla do Charlestonu do kláštera, Ashley, Melanie a Beau odjeli do Atlanty a vzali si s sebou Dilcey, která jim měla dělat kuchařku a zároveň chůvu. Prissy s Porkem zůstali v Taře, dokud Will nesežene další černochy, kteří by jim pomáhali s obděláváním polí, a potom směli oba také odjet do města.Cihlový

domek, který Ashley najal pro svou rodinu, stál v Břečťanové ulici, hned za domem tetičky Pittypat, a oba zadní dvorky odděloval jen neudržovaný přerostlý plot z ptačího zobu. Melanie si jej vybrala právě z tohoto důvodu. První den ráno po návratu do Atlanty poté, co se dost nasmála, naplakala a naobjímala se Scarlett a tetičkou Pitty, prohlásila, že byla od svých drahých oddělena tak dlouho, že jim už nikdy nebude moci být dost blízko.

Dům měl původně patro, ale horní poschodí bylo za obléhání zničeno granáty a majitel, který se vrátil po podepsání kapitulace, neměl dost peněz na jeho obnovu. Musel se spokojit tím, že dal zbývající přízemí přikrýt nízkou střechou, která dávala domu připosražené, nesouměrné vzezření dětského domečku postaveného z krabice od bot. Dům měl vysoké základy, v nichž se skrývaly velké sklepní prostory, a díky dlouhému, rozmáchlému schodišti, které k němu vedlo, působil trochu směšným dojmem. Ale plochý, přišlápnutý dojem, jímž dům působil, byl částečně zmírněn dvěma nádhernými starými duby, které mu dávaly stín, a magnolií se zaprášenými listy, posetou bílými květy, která stála u předních schodů. Trávník byl široký, zelenal se hustým jetelem a byl ohraničen zdivočelým, neudržovaným živým plotem z ptačího zobu, kterým prorůstaly sladce vonící šlahouny zimolezu. V trávě sem tam vyrážely z rozšlapaných větviček nové výhonky růží a růžové i bílé krepové myrty statečně kvetly, jako by se přes jejich hlavy nepřehnala válka a yankeeovští koně jim neokousali větve.

Scarlett považovala jejich dům za nejhorší barabiznu, jakou v životě viděla, ale pro Melanii nebylo krásnější ani sídlo U Dvanácti dubů se vší svou vznešenou nádherou. Byl to její domov, kde konečně mohla žít s Ashleym a Beauem pod vlastní střechou.

India Wilkesová se vrátila z Maconu, kde žila s Honey od roku 1864, a usadila se u bratra, takže v malém domku bylo trochu těsno. Ale Ashley s Melanií byli rádi, že ji u sebe mají. Časy se změnily, peněz bylo poskrovnu, ale nic nemohlo změnit životní pravidlo vládnoucí po celém Jihu, podle nějž rodina vždycky ráda našla kousek místa pro chudé nebo neprovdané příbuzné.

Honey se vdala a podle Indiina názoru se zahodila s neotesaným člověkem z Mississippi, který se přistěhoval ze Západu a usadil se v Maconu. Měl červené tváře, hřmotný hlas a veselé vystupování. India sňatek neschvalovala, a právě proto, že jej neschvalovala, nebyla ve švagrově domě šťastná. Proto s radostí přijala zprávu, že Ashley má vlastní dům a ona bude moci uniknout z nepřiměřeného prostředí a nebude se muset dále s úzkostí dívat na to, jak je její sestra šťastná s mužem, který jí není hoden.

Ostatní členové rodiny si soukromě mysleli, že hihňavá a prostoduchá Honey udělala větší štěstí, než se dalo čekat, a vrtalo jim hlavou, jak vůbec mohla ulovit nějakého muže. Její manžel byl gentleman a disponoval jistým majetkem, ale pro Indii, narozenou v Georgii a vychovanou ve virginských tradicích, každý, kdo nepocházel z východního pobřeží, byl prostě barbar. Honeyin manžel se jí zřejmě zbavil stejně rád, jako ona odešla od něj, jelikož s Indií nebylo v té době snadné vyjít.

Plášť staropanenství jí s konečnou platností přilnul k ramenům. Bylo jí dvacet pět a vypadala na ně, takže se už nemusela snažit vypadat přitažlivě. Vybledlé oči bez řas hleděly na svět zpříma a nekompromisně a tenké rty měla pevně sevřeny v povýšeném výrazu. Vyzařovala z ní důstojnost a pýcha, které se k ní kupodivu hodily lépe než cílevědomá dívčí roztomilost, jíž oplývala doma U Dvanácti dubů. Zaujímala prakticky stejné společenské postavení jako vdova. Všichni věděli, že by si ji Stuart Tarleton byl vzal, kdyby nepadl u Gettysburgu, a proto jí prokazovali úctu, jaká přísluší ženě, o niž se ucházel slušný nápadník, anebo přímo vdané paní.

Šest místností v Břečťanové ulici si brzy zařídili nejnutnějším a nejlacinějším nábytkem z borového nebo dubového dřeva, jaký se našel ve Frankově obchodě, jelikož Ashley neměl ani vindru, a když už musel nakupovat na úvěr, byl ochoten vzít jen to nejnutnější a nejlacinější zařízení. Frankovi, který měl Ashleyho rád, to bylo trapné a Scarlett si zoufala. Jak ona, tak Frank by mu rádi dali zadarmo nejkrásnější nábytek z mahagonu a z vyřezávaného růžového dřeva, jaký v obchodě měli, ale Wilkesovi zarytě odmítali všechny nabídky. Jejich dům byl zoufale ošklivý a holý a Scarlett se nemohla smířit s představou, že Ashley bydlí v domácnosti bez koberců a bez záclon. Ale on sám zřejmě vůbec nevnímal prostředí, v němž žil, a Melanie, která měla poprvé od svatby vlastní domov, měla takovou radost, že byla na svůj dům doopravdy hrdá. Scarlett by si na jejím místě zoufala ponížením, kdyby musela přijímat přátele v domě bez závěsů, koberců a polštářů a bez dostatečného množství židlí, šálků a lžiček, aby se dostalo na všechny. Ale Melanie vedla svůj dům s takovou elegancí, jako by jej měla zařízený plyšovými závěsy a pohovkami potaženými brokátem.

Přestože se tvářila šťastně, Melanie nebyla zdráva. Malý Beau ji připravil o zdraví a těžká práce, kterou musela od jeho narození dělat v Taře, ji vyčerpala ještě víc. Byla tak hubená, že jí drobné kosti div nevylézaly bílou pletí. Když ji někdo pozoroval z dálky, jak pobíhá se synkem po zadním dvorku, mohl ji považovat za holčičku, protože byla neuvěřitelně útlá v pase a vypadala nevyvinutě. Neměla žádná prsa a boky měla úzké jako Beau a neměla ani tolik hrdosti, ani zdravého rozumu (jak si v duchu říkala Scarlett), aby si všila pár náběrů dopředu na živůtek nebo pár vycpávek dozadu na korzet, aby to tolik nebilo do očí, jak je hubená. V obličeji byla stejně hubená a bledá jako po těle a hedvábné obočí, prohnuté a jemné jako motýlí tykadla, svou černí příliš ostře kontrastovalo s bezbarvou pletí. V drobném obličejíčku měla příliš velké oči, které nevypadaly krásně a vinou tmavých váčků pod nimi se zdály ještě mnohem větší než ve skutečnosti, ale zato výraz v nich se nezměnil od dob bezstarostného dětství. Válka, neustálá bolest i těžká práce nezmohly nic proti jejich roztomilému klidu. Byly to oči šťastné ženy, ženy, kolem níž mohou klidně zuřit bouře, a vůbec se jim nepodaří sebeméně se dotknout podstaty jejího bytí.

Jak si může udržet takové oči, ptala se v duchu Scarlett a závistivě ji pozorovala. Věděla, že sama někdy hledí jako hladová kočka. Co jí Rhett jednou říkal o Melaniiných očích – nějakou hloupost, že prý vypadají jako svíce! Ach, ano, jako dva dobré skutky ve špatném světě. Jistě, byly jako dvě svíce, svíce zaštítěné před každým větrem, dvě jemná světýlka zářící štěstím, že jsou zase zpátky doma mezi přáteli.Domek

byl vždycky plný lidí. Melanie byla oblíbená už v dětství a celé město se hrnulo přivítat ji zpátky domů. Všichni přinášeli nějaké dárky do domácnosti, všelijaké drobnůstky, obrazy, pár stříbrných lžiček, plátěné povlaky na polštáře, ubrousky, pestré koberce a všelijaké maličkosti, které se jim podařilo zachránit před Shermanovými vojáky a kterých si pak vážili jako pokladů, ale teď se dušovali, že by jim doma nebyly opravdu k ničemu.

Přicházeli ji navštívit staří pánové, kteří bojovali v Mexiku s jejím otcem, a přiváděli s sebou své návštěvníky, aby se seznámili s „roztomilou dcerkou starého plukovníka Hamiltona“. Rojily se kolem ní staré matčiny přítelkyně, jelikož Melanie se chovala ke starším s úctou a ohledy, které dělaly nesmírně dobře vdovám v době, kdy mladí lidé jako by zapomněli na veškeré dobré vychování. Melaniiny vrstevnice, mladé manželky, matky a vdovy, ji milovaly, protože trpěla stejně jako ony, a přesto nezatrpkla a vždycky je s laskavou pozorností vyslechla. Mladí lidé přicházeli, jak už mladí lidé přicházejí, prostě proto, že se u ní měli hezky a scházeli se tam s přáteli, s nimiž se chtěli sejít.

Kolem taktní Melanie, která se sama nijak neprosazovala, se rychle vytvořil okruh starších i mladých lidí, kteří reprezentovali to nejlepší, co zbylo z předválečné atlantské společnosti, všichni měli hluboko do kapsy, všichni byli hrdí na svůj původ, ti nejzarytější ze všech tvrdošíjných. Vypadalo to, jako by atlantská společnost, rozptýlená a zruinovaná válkou, zdecimovaná smrtí a zmatená nastalými změnami, v ní našla pevný střed, kolem nějž se mohla znovu seskupit.

Melanie byla mladá, ale měla v sobě všechny vlastnosti, kterých si tenhle pošramocený zbytek staré společnosti cenil: chudobu, která zůstává hrdou, odvahu, která si na nic nestěžuje, veselost, pohostinnost, laskavost, a především věrnost starým tradicím. Melanie se nedala změnit, nedala si namluvit, že by vůbec existoval nějaký důvod, pro nějž by se člověk měl měnit v měnícím se světě. V jejím domě se vracely staré dny, lidem se vracela odvaha a cítili ještě větší pohrdání vůči vzedmuté vlně divokého života a žití na vysoké noze, které zaplavovaly všechny přivandrovalce a zbohatlé republikány.

Když hleděli na její mladý obličej a viděli v něm výraz nezlomné věrnosti starých časům, dokázali zapomenout, alespoň na chvíli, na zrádce z vlastních řad, kteří v nich probouzeli zuřivost, strach i zoufalství. A takových bylo mnoho. Byli to lidé z dobrých rodin, dohnaní k zoufalství chudobou, kteří přešli na stranu nepřítele, stali se republikány a přijali z rukou dobyvatelů úřady, jen aby jejich rodiny nebyly odkázány na milost a nemilost dobročinnosti. Byli to mladí vojáci, kterým po návratu z války chyběla odvaha tváří v tvář nutnosti pracovat dlouhá léta na získání slušného majetku. Tito mladíci, kráčející ve stopách Rhetta Butlera, se vrhali společně s přivandrovalci do finančních machinací nejhoršího druhu, od nichž si slibovali zbohatnutí.

Nejhorší ze všech zrádců však byly dcery některých nejpřednějších rodin z Atlanty. Tyto dívky, které dospěly až po podepsání kapitulace, si válku pamatovaly jen nejasně v dětských vzpomínkách a postrádaly zatrpklost, kterou se užírali starší lidé. Nepřišly ani o manžely, ani o nápadníky. Na zašlé bohatství a slávu si příliš nepamatovaly – a yankeeovští důstojníci přitom byli takoví fešáci a chovali se tak bezstarostně a uniformy jim tolik slušely. A pořádali tak skvělé plesy, jezdili v kočárech tažených tak nádhernými koňmi a dívky z Jihu prostě zbožňovali! Chovali se k nim jako ke královnám, dávali si pozor, aby nezranili jejich nedůtklivou hrdost a koneckonců – proč by se s nimi neměly dívky přátelit?

Důstojníci byli mnohem větší fešáci než městští šviháci, kteří teď nedbali o to, jak jsou oblečeni, byli vážní a pracovali tak usilovně, že skoro neměli čas na nějaké laškování. Proto došlo k celé řadě útěků dívek s yankeeovskými důstojníky, nad nimiž si atlantské rodiny zoufaly. Bratři pak míjeli na ulici vlastní sestry a

nepromluvili Nikdy s nimi jediné slůvko, matky a otcové nevyslovili jméno vlastní dcery. se nevzdat Kdykoli si na tyto tragédie vzpomněli lidé, jejichž heslem

bylo , krev jim tuhla v žilách děsem, který je přešel při pouhém pohledu na měkký, ale nepoddajný výraz v Melaniině obličeji. Byla, jak se vyjadřovaly vdovy z lepších rodin, takový skvělý a prospěšný příklad pro mladé ženy z města. Ale protože se vůbec nepředváděla jako vzor ctností, nebyla protivná ani mladým ženám.

Melanii nikdy nenapadlo, že se stává představitelkou nové společnosti. Myslela si jen, že je od lidí hezké, když ji přicházejí navštívit a přejí si, aby byla členkou jejich malých kroužků šití, kotilionových klubů a hudebních sdružení. Atlanta byla vždycky muzikální a milovala dobrou hudbu navzdory pohrdavým poznámkám sesterských měst Jihu o její nedostatečné kulturnosti a v této době došlo k nadšenému oživení zájmu o hudbu, který sílil zároveň s tím, jak se poměry stávaly čím dál těžší a napjatější. Lidé při poslechu hudby snáze zapomínali na drzé tváře černochů, které potkávali na ulicích, i na modré uniformy yankeeovské posádky.

Melanii přivedlo do rozpaků, když zjistila, že se jaksi stala představitelkou nově utvořeného Hudebního kroužku sobotních večerů. Nedovedla si své povýšení vysvětlit jinak, než že dokázala doprovázet na klavír kohokoli, koho napadlo zpívat, dokonce i slečny McLureovy, které sice neměly sebemenší hudební sluch, ale přesto zpívaly dueta.

Ve skutečnosti ale Melanie dokázala diplomaticky sblížit Dámské harfenistky, Pánský zábavní klub a Spolek mladých mandolinistek a kytaristek s Hudebním kroužkem sobotních večerů, takže se v

Atlantě Mladá cikánka opět provozovala hudba, která stála za poslech. Mnozí dokonce tvrdili, že v podání kroužku zdaleka překonala profesionální představení, jaké bylo možné vyslechnout v New Yorku nebo New Orleansu. Poté, co se Melanii podařilo obratně vmanévrovat Dámské harfenistky do společného stáda, oznámila paní Merriwetherová paní Meadeové a paní Whitingové, že z paní Wilkesové určitě musí být vedoucí kroužku. Paní Merriwetherová se dala slyšet, že když Melanie vyšla s harfenistkami, tak určitě dokáže vyjít s každým. A tato dáma sama doprovázela na varhany metodistický sbor a jakožto varhanice chovala k harfám a lidem, kteří na ně hráli, jen pramalou úctu.

Melanie se rovněž stala předsedkyní Spolku pro okrášlení hrobů našich padlých a Kroužku šití pro dcery a siroty Konfederace. Této nové pocty se jí dostalo po bouřlivé společné schůzi výborů obou korporací, která hrozila skončit násilím a přetržením celoživotních přátelských svazků. Na schůzi někdo nadhodil otázku, zda by se neměly vyplít zarostlé hroby vojáků Unie, pochovaných poblíž bojovníků Konfederace. Zpustlé yankeeovské hroby mařily veškeré úsilí dam, které se snažily okrášlit hroby svých padlých. Vášně doutnající pod těsnými živůtky okamžitě divoce vzplály a oba spolky se rozdělily a navzájem se probodávaly nepřátelskými pohledy. Kroužek šití byl pro odstranění plevele, kdežto dámy z okrašlovacího spolku byly vehementně proti.

Paní Meadeová vyjádřila mínění těch druhých slovy: „My že bychom měly vykopávat plevel z yankeeovských hrobů i s kořeny? Za dva centy, prosím, to jsem ochotna vykopat všechny Yankee a vyhodit je na městské smetiště!“

Po těchto zvučných slovech oba spolky vyletěly ze svých míst, všechny dámy křičely jedna přes druhou, ale nikdo neposlouchal. Schůze se konala v salonu paní Merriwetherové a dědeček Merriwether, který byl po dobu jejího trvání vypovězen do kuchyně, později vyprávěl, že rámus, který dámy dělaly, připomínal kanonádu zahajující bitvu u Franklinu. A ještě dodával, že podle jeho názoru bylo přece jen o trochu bezpečnější zúčastnit se bitvy u Franklinu než schůze těchto dam.

Melanii se nějak podařilo prodrat doprostřed rozvášněného davu a nějak překřičet svým normálně tichým hlasem veškerý kravál. Srdce měla až v hrdle hrůzou a údivem nad vlastní smělostí, s níž se odvážila oslovit shromážděné dámy naplněné nevolí, ale přesto křičela „Dámy! Prosím vás!“, dokud se hluk postupně neutišil.

„Ráda bych vám řekla – totiž už dlouho si myslím – že bychom měli nejen vytrhat plevel, ale i vysázet květiny na – myslete si, co chcete, ale pokaždé, když nesu květiny na hrob mého milovaného Charlieho, vždycky jich pár položím také na hrob nějakého neznámého Yankeeho, který je pochován poblíž jeho hrobu. Vždyť – vždyť ty jejich hroby vypadají úplně opuštěně a zoufale!“

Rozvášněné dámy začaly křičet ještě hlasitěji než předtím, ale tentokrát se oba spolky spojily a vyjadřovaly své mínění jedním hlasem.„Na

yankeeovské hroby? Ach, Melly, jak můžeš takhle mluvit!“

„A to zabili Charlieho!“

„Málem zabili i tebe!“

„Ale vždyť Yankeeové mohli zabít i Beaua, hned jak se narodil!“

„Chtěli tě přece vyhnat z Tary a zapálili ti střechu nad hlavou!“

Melanie se opřela rukou o opěradlo svého křesla a málem se zhroutila pod náporem nesouhlasu, jaký předtím v životě nezažila.

„Ach, dámy!“ vykřikla prosebným tónem, „nechte mě, prosím, domluvit! Vím, že nemám právo mluvit o této záležitosti, protože nikdo z mých drahých kromě Charlieho nebyl zabit, a navíc, díkybohu, aspoň vím, kde je pochován! A dnes je tu mezi námi tolik dam, které nevědí, kde leží jejich synové, manželé a bratři, a…“

Melanie se zajíkla a v salonu se rozhostilo mrtvé ticho.

Žár šlehající z očí paní Meadeové pohasl. Po bitvě u Gettysburgu podnikla dlouhou cestu na bojiště, aby mohla přivézt Darcyho pozůstatky, ale nikdo jí nebyl schopen povědět, kde byl pochován. V nějaké narychlo vykopané jámě v nepřátelské zemi. A paní Allanové se začaly chvět rty. Její manžel a bratr se účastnili nešťastného nájezdu, který podnikl Morgan do Ohia, a poslední zprávy, které o nich dostala, tvrdily, že oba padli na břehu řeky právě ve chvíli, kdy se na něj yankeeovské jezdectvo vyřítilo útokem. Nevěděla, kde jsou pochováni. Syn paní Allisonové zemřel v zajateckém táboře na Severu a matka, nejchudší ze všech chudých žen, nemohla

převézt Nezvěstný – zřejmě mrtev jeho tělesné pozůstatky domů. Další četly na seznamech válečných ztrát: a to byly poslední zprávy, jaké dostaly o mužích, které doprovázely na odchodu do války.

Všechny se dívaly na Melanii očima, které říkaly: Proč znovu drásáš staré rány? Stejně se nikdy nezahojí – když nevíme, kde leží.

Melaniin hlas nabýval v utišené místnosti na síle.

„Jsou pohřbeni někde v yankeeovské zemi stejně jako Yankeeové u nás, a dovedete si představit, jak by bylo hrozné, kdyby nějaká Yankeejka řekla, že je vykope a…“

Paní Meadeová vydala krátký, děsivý zvuk.

najde nějaká „Ale jak by bylo milé dovědět se, že nějaká hodná Yankeejka… A určitě se hodná Yankeejka. Nezáleží mi na tom, co lidi říkají – všechny nemohou být špatné! Jak by bylo milé dovědět se, že vytrhala plevel z hrobů našich mužů a přinesla jim květiny, přestože byli jejich nepřátelé. Kdyby byl Charlie padl na Severu, utěšovalo by mě, kdybych věděla, že někdo… Myslete si o mně, dámy, co chcete,“ znovu se jí zlomil hlas, „vystoupím z obou vašich spolků a sama – sama vytrhám všechen plevel ze všech yankeeovských hrobů, na který přijdu, a vysázím tam místo něj květiny – a postavím se každému, kdo by mi v tom chtěl zabránit.“

Během tohoto posledního výbuchu vzdoru se Melanie rozplakala a pokusila se prodrat davem, rozhodnuta dostat se za každou cenu ke dveřím.

U Dívky své

doby Dědeček Merriwether, když se o hodinu později ocitl v bezpečí mužské společnosti v saloonu , vyprávěl strýčku Henrymu Hamiltonovi, že po těchto slovech začaly všechny dámy s křikem objímat Melanii a všechno skončilo pravou slavností lásky a Melanie byla zvolena předsedkyní obou spolků.

„A ten plevel vytrhají. Ale Dolly ksakru řekla, že bych měl být rád, když jim s tím budu smět pomoct, poněvač prý stejně nemám co dělat. Já osobně proti Yankeeům nic nemám a podle mě měla pravdu slečna Melly, a ne ty ostatní starý kozy. Ale když si představím, že bych měl v mém věku a s mým houserem trhat plevel!“

Melanie byla také v dohlížecím výboru sirotčince a pomáhala sbírat knihy pro nově založené Sdružení knihoven pro mladé muže. Vehementně se k ní hlásil i ochotnický spolek, který dával jedno amatérské představení měsíčně. Melanie se styděla vystupovat za petrolejovými světly na rampě, ale mohla alespoň šít kostýmy z pytloviny, nebyl-li po ruce jiný materiál. V Shakespearově čtenářském kroužku právě ona svým hlasem rozhodla, že bardova díla by měla být střídána s výběrem z pana Dickense a pana Bulwera-Lyttona, a ne s básněmi lorda Byrona, jak navrhovali mladí, a jak se Melanie obávala, velice lehkomyslní mládenci z řad členů kroužku.

Za noci koncem léta býval její matně osvětlený dům vždycky plný hostů. Nikdy se na všechny nedostaly židle a dámy často sedávaly na schodech přední verandy a muži se kolem nich kupili na zábradlích, starých bednách nebo na trávníku dole v zahradě. Scarlett se někdy při pohledu na hosty sedící na trávníku a popíjející čaj, jediné občerstvení, jaké si Wilkesovi mohli dovolit nabídnout, v duchu ptala, jak Melanie může takhle bez uzardění přiznávat vlastní chudobu. Scarlett nehodlala přijímat doma hosty – a především prominentní hosty, jací chodili k Melanii –, pokud nedokáže zařídit dům tetičky Pitty jako před válkou a nebude moci podávat hostům dobrá vína a míchané nápoje, pečené šunky a studené srnčí kýty.

Častým hostem u Melanie býval velký georgijský hrdina, generál John B. Gordon, který s sebou vodil celou rodinu. Otec Ryan, básník a kněz Konfederace, se zastavil pokaždé, když projížděl Atlantou.

Leeův meč Okouzloval shromážděné hosty svým vtipem a málokdy se dal dvakrát Poražený prapor přemlouvat, aby zarecitoval svou báseň nebo

nesmrtelný , jímž pokaždé dojal přítomné dámy až k slzám. Bývalý viceprezident Konfederace Alex Stevens sem zašel pokaždé, když zavítal do Atlanty, a když se po městě rozneslo, že je u Melanie, dům se hned zaplnil hosty, kteří vydrželi celé hodiny sedět, očarováni osobním kouzlem křehkého invalidy hovořícího zvučným hlasem. Obvykle byl v domě nejméně tucet dětí klímajících ospale v náruči rodičů dávno po hodině, kdy chodily normálně spát. Žádná rodina si nechtěla nechat ujít příležitost, aby jejich potomci mohli později vyprávět, že je políbil sám velký viceprezident, nebo že směli potřást pravicí, která se podílela na řízení slavné Věci Jihu. Každá důležitá osobnost, která se zastavila ve městě, si našla cestu do domu Wilkesových a často tam i přenocovala. V malém domku s nízkou střechou pak bývalo k nehnutí, Indii museli ustlat na podlaze v kamrlíku, kde si normálně hrával Beau, a Dilcey se musela protáhnout zadním plotem a utíkat si vypůjčit vajíčka ke snídani od kuchařky tetičky Pitty, ale Melanie všechny hostila tak velkolepě, jako by bydlela v panském sídle.

Ne, Melanii nenapadlo, že se lidé kolem ní shlukují jako kolem potrhaného a zbožňovaného válečného praporu. Proto ji ohromilo a zároveň přivedlo do rozpaků, když jí doktor Meade po příjemném večeru stráveném v jejím domě, kde se znamenitě zhostil úlohy předčítat roli Hamleta, políbil ruku a pronesl několik postřehů tónem, jaký obvykle užíval, kdykoli hovořil o Naší slavné věci.

„Drahá slečno Melly, je pro mě vždycky poctou a potěšením, když mohu být hostem ve vašem domě, jelikož vy – a dámy vám podobné – jste srdcem nás všech a všeho, co nám zbývá. Připravili nás o výkvět našeho mužství a o smích našich mladých žen. Podlomili naše zdraví, vykořenili naše životy a rozvrátili naše zvyky. Zničili náš blahobyt, vrátili nás o padesát let zpátky a naložili přespříliš těžké břemeno na bedra našich mládenců, kteří by měli spíš sedět ve školních škamnách, i na bedra našich starců, kteří by měli pospávat a ohřívat se na sluníčku. Ale my všechno zase obnovíme, protože můžeme stavět na takovém základě, jakým je vaše srdce. A dokud máme je, ostatní ať si klidně vezmou Yankeeové!“ Dokud se Scarlettina postava nezakulatila natolik, že ani černý šál tetičky Pitty nemohl zakrýt její stav, často s Frankem proklouzli živým plotem a připojili se k hostům, kteří se v letních nocích shromažďovali na Melaniině verandě. Scarlett se vždycky usadila daleko od světla, kde, chráněna spásnými stíny, nejen nepůsobila nápadně, ale ještě mohla, sama nepozorována, sledovat po libosti Ashleyho obličej.

Do domu ji přitahoval jenom Ashley, jelikož hovory ji nudily a rozesmutňovaly. Vždycky probíhaly podle daného schématu – nejdřív se mluvilo o zlé době, potom o politické situaci, a nakonec se nevyhnutelně skončilo u války. Dámy si stěžovaly na všeobecnou drahotu a ptaly se pánů, jestli se podle jejich názoru vůbec někdy mohou vrátit lepší časy. A vševědoucí gentlemani pokaždé tvrdili, že samozřejmě ano. Všechno je jen otázka času. Zlé časy jsou jen dočasné. Dámy dobře věděly, že pánové lžou, a pánové zase věděli, že dámy vědí, že lžou. Ale přesto lhali s veselým výrazem a dámy dělaly, že jim věří. Každý dobře věděl, že zlé časy nepominou.

Jakmile byly probrány zlé časy, dámy začaly hovořit o rostoucí drzosti černochů, do nebe volajících nehoráznostech přivandrovalců a pokoření, jaké jim působí pohled na yankeeovské vojáky poflakující se na každém rohu. Myslí si pánové, že Yankeeové budou někdy považovat rekonstruování Georgie za ukončené? Pánové ujistili dámy, že podle jejich názoru je konec Rekonstrukce na dosah – přesně řečeno, dojde k němu, jakmile budou demokrati smět znovu volit. Dámy byly natolik ohleduplné, že se už neptaly, kdy že to bude. A když byla probrána politika, začala debata o válce.

Jakmile se někde sešli dva bývalí občané Konfederace, pokaždé začali hovořit o jediném tématu, a když se jich sešlo víc než tucet, bylo předem jasné, že se znovu pustí do války a vášnivě ji vybojují od začátku do konce. A v hovoru vždycky hrálo rozhodující roli slůvko „kdyby“.

„Kdyby nás Anglie uznala…“

„Kdyby Jeff Davis zkonfiskoval veškerou bavlnu a dal ji dopravit do Anglie, dokud ještě blokáda nebyla tak účinná…“

„Kdyby se byl Longstreet řídil u Gettysburgu rozkazy…“

„Kdyby Jeb Stuart nebyl zrovna na tom nájezdu, když Marse Bob potřeboval jeho pomoc…“

„Kdybychom neztratili Stonewalla Jacksona…“

„Kdyby nepadl Vicksburg…“

„Kdybychom byli vydrželi ještě aspoň rok…“ A pokaždé padly věty: „Kdybychom nenahradili Johnstona Hoodem…,“ nebo „Kdyby u Daltonu svěřili velení Hoodovi, a ne Johnstonovi…“

Samé kdyby! Tiché hlasy protahující slabiky ožívaly starým vzrušením, když potmě promlouvali jejich nositelé – pěšáci, kavaleristé, dělostřelci oživující si vzpomínky na dny, kdy žili neustále naplno, vybavující si v houstnoucím šeru této jejich zimy prudký žár vrcholícího léta.

Nemluví o ničem jiném, napadlo Scarlett. O ničem kromě války. Pořád jen o té válce. A nikdy nebudou mluvit o ničem jiném kromě války. Až do nejdelší smrti.

Scarlett se rozhlédla kolem sebe a spatřila mladé chlapce s hlavami opřenými o ramena otců, poslouchající se zrychleným dechem a s očima navrch hlavy vyprávění o půlnočních výpadech, divokých útocích jízdy a praporech vetknutých do předprsní nepřátelských opevnění. V duchu slyšeli bubny a polnice a bojový pokřik rebelů a viděli vojáky pochodující s rozbolavělýma nohama v dešti a nesoucí sklánějící se rozstřílené prapory.

A tyhle děti taky nebudou nikdy mluvit o ničem jiném. Budou si myslet, že bylo báječné a slavné bojovat proti Yankeeům a pak se vrátit domů jako slepci a mrzáci – anebo se vůbec nevrátit. Všichni rádi vzpomínají na válku, rádi o ní mluví. Ale já ne. Nemám ráda, když k ní jen zabloudím v myšlenkách. Kdybych mohla, nejradši bych na ni zapomněla – ach, kdybych jen mohla!

Scarlett běhal mráz po zádech, když Melanie vyprávěla zážitky z Tary a dělala z ní hrdinku, která se postavila vetřelcům a zachránila Charlesovu šavli, a s pýchou vykládala, jak Scarlett uhasila požár. Vzpomínky na tyhle věci ve Scarlett neprobouzely ani radost, ani pýchu. Nejraději by na ně vůbec nemyslela.

Proč, proboha, nemůžou zapomenout? Proč se nemůžou dívat dopředu, místo aby se pořád ohlíželi dozadu? Byli jsme blázni, když jsme se pustili do války. A čím dřív na ni zapomenem, tím na tom budem líp.

Jenže zapomenout nechtěl nikdo, měla pocit, že nikdo kromě ní, a tak byla ráda, když mohla Melanii po pravdě oznámit, že je jí trapné docházet k ní do společnosti, přestože se mohla skrývat ve tmě. Melanie tuto omluvu ochotně přijala, protože byla přecitlivělá na všechno, co souviselo s těhotenstvím a porodem. Sama velice toužila po dalším dítěti, ale jak doktor Meade, tak doktor Fontaine ji svorně varovali, že by další porod nepřežila. Proto trávila většinu času se Scarlett, jen napůl smířená s vlastním osudem, a prožívala s ní aspoň její těhotenství, když už sama nemohla nosit dítě. A Scarlett, která vlastně ani dítě nechtěla a navíc ji dráždilo, že přišlo úplně nevhod, považovala její postoj za vrchol sentimentální hlouposti. Ale přesto pociťovala provinilou rozkoš nad tím, že výrok lékařů znemožňoval jakékoli intimní styky mezi Ashleym a jeho ženou.

Scarlett teď vídala Ashleyho často, ale nikdy se s ním neviděla o samotě. Každý večer zacházel k ní domů, když se vracel z pily, a podal jí zprávu o průběhu denních prací, ale obvykle přitom byli Frank a Pitty, anebo – což bylo ještě horší – Melanie a India. Scarlett se mohla ptát jen na obchodní záležitosti, navrhnout, co by se mělo udělat, a nakonec se rozloučit slovy: „Jsi hodný, že ses zastavil. Dobrou noc.“

Kdyby tak nemusela mít to dítě! Nabízela se jí příležitost, seslaná přímo od pánaboha, odjíždět s Ashleym každé ráno na pilu, sedět s ním v bryčce uprostřed liduprázdných lesů daleko od slídivých pohledů, kde by si mohla myslet, že se ocitla zase znova v neuspěchaných dobách před válkou.

Ne, vůbec by se nepokusila loudit z něj jediné slovo o lásce! Vyvarovala by se jakékoli narážky na lásku. Sama sobě se zapřísáhla, že nic takového už v životě neudělá. Ale snad kdyby se s ním ještě jednou ocitla o samotě, možná by byl zase takový, jaký býval, ten Ashley, jakého kdysi znala před tím osudným rožněním, předtím, než mezi nimi padlo jediné slůvko o lásce. A kdyby se už nemohli milovat, mohli by se aspoň znovu stát přáteli a Scarlett by si mohla ohřívat vychladlé a osamělé srdce teplem Ashleyho přátelství.

Kdybych už donosila to dítě a zbavila se ho, stěžovala si netrpělivě v duchu, abych s ním už mohla denně jezdit a abychom si mohli povídat…Ale

nesvíjela se bezmocnou netrpělivostí ve svém vězení jenom proto, že toužila být s Ashleym. Volaly ji i obě pily. Od chvíle, kdy na ně přestala sama aktivně dohlížet a nechala je na starosti Hughovi a Ashleymu, obě pily přestávaly vynášet.

Hugh byl úplně neschopný, přestože se snažil ze všech sil. Byl špatný obchodník a ještě horší předák. Každý ho dokázal přechytračit, když šlo o cenu. Když se nějaký prohnaný stavitel dal slyšet, že nabízené dříví je nekvalitní a neodpovídá požadované ceně, Hugh měl pocit, že gentleman se může nanejvýš omluvit a přistoupit na nižší cenu. Když se Scarlett dověděla, za jakou cenu prodal třicet kubíků prken na podlahu, rozbrečela se vzteky. Nejlepší kvalita prken na podlahu, a Hugh je dal prakticky zadarmo! A nezvládl ani party dělníků. Černoši trvali na tom, aby jim vyplácel mzdu každý den, pak ji často propili a druhý den ráno nepřišli do práce. V takovém případě musel Hugh shánět nové dělníky a práce na pile začínala opožděně. A kvůli těmto potížím se Hugh nedostal několik dní po sobě do města a nemohl prodat dříví.

Když Scarlett viděla, jak Hughovi proklouzávají zisky mezi prsty, šílela vzteky nad vlastní bezmocností a jeho blbostí. Jakmile porodí dítě a bude se moct vrátit do práce, okamžitě Hugha propustí a zaměstná místo něj někoho jiného. Každý bude určitě lepší. A nebude si už hloupě začínat se svobodnými negry. Copak by někdo dokázal udělat nějakou práci, když si svobodní negři odejdou, kdy chtějí?

„Franku,“ oznámila manželovi Scarlett po bouřlivém rozhovoru s Hughem týkajícím se chybějících dělníků, „už jsem se v podstatě rozhodla, že si pro práci na pilách najmu trestance. Před časem jsem mluvila s polírem Tommyho Wellburna Johnniem Gallegherem o potížích, které máme, když chceme přimět černochy, aby aspoň trochu pracovali, a on se mě rovnou zeptal, proč si neseženu nějaké trestance. Podle mě je to docela dobrý nápad. Tommy tvrdil, že je můžu donutit pracovat jakýmkoli způsobem, jaký uznám za vhodný, aniž by se na mě vrhl Úřad pro osvobozené černochy jako hejno sršňů a strkal nos do věcí, do kterých těm pánům vůbec nic není. A hned jak Johnnie Gallegher odpracuje lhůtu, kterou si smluvil s Tommym, zaměstnám ho sama a povede pilu místo Hugha. Člověk, který dokáže donutit k práci takovou bandu neurvalých Irů, určitě vyrazí spoustu práce i z trestanců.“

Z trestanců! Frank se nezmohl na slovo. Najmout trestance byl nejhorší ze všech šílených nápadů, o jakých se s ním Scarlett radila, dokonce ještě horší než představa, že by chtěla postavit saloon.

Alespoň připadal horší Frankovi a lidem z konzervativních kruhů, mezi nimiž se pohyboval. Tento nový systém pronajímání trestanců vznikl po válce v důsledku chudoby, jaká postihla celou Georgii. Stát nebyl schopen se hmotně postarat o trestance, a proto je začal pronajímat občanům, kteří potřebovali velké party pracovních sil na stavby železnic a na kácení borovic, z nichž se získával terpentýn, i ostatního dříví. Frank a jeho tiší bohabojní přátelé sice chápali nutnost tohoto systému, ale přesto jej odsuzovali. Mnozí nebyli ani stoupenci otroctví a navíc byli přesvědčeni, že tahle novinka je mnohem horší než dosavadní formy otroctví.

A Scarlett si teď přijde, že si chce najmout trestance! Frank věděl, že když to manželka udělá, sám se už nikdy nebude moci podívat lidem do očí. Tohle bylo mnohem horší, než že vlastnila a řídila obě pily sama, horší než všechno ostatní, co do té doby udělala. Všechny dosavadní Frankovy námitky vždycky provázela otázka: „Co tomu řeknou lidi?“

Ale tohle – tohle se ho dotklo hlouběji než strach z veřejného mínění. Měl pocit, že takový obchod lidskými těly je na stejné úrovni jako prostituce, a jestliže Scarlett dovolí uskutečnit její nápad, vina ulpí na něm.

Protože byl přesvědčen, že by se manželka dopustila nepravosti, Frank sebral odvahu zakázat jí, aby udělala, co si vzala do hlavy, a tentokrát promluvil tak rozhodným tónem, že vyděšená Scarlett raději nic nenamítala. Nakonec, aby ho uchlácholila, pokorně prohlásila, že to nemyslela vážně. Hugh a svobodní negři jí lezli na nervy, až se přestala ovládat. Ale v duchu o plánu přemýšlela dál a dokonce se trochu užírala pokušením. Pracující trestanci by jí vyřešili jeden z největších problémů, ale když se Frank kvůli nim tolik rozčiluje…

Scarlett vzdychla. Kdyby aspoň jedna pila vynášela, tak by to vydržela. Ale Ashleymu se nevedlo o nic lépe než Hughovi.

Scarlett byla zpočátku vyvedena z míry a zklamána tím, že Ashley nevzal pilu okamžitě pevně do ruky a nedosáhl dvojnásobek zisku, jaký přinášela pod jejím vlastním vedením. Vždyť byl tak chytrý a přečetl tolik knih, a tak mu přece nic nemělo bránit, aby dosáhl skvělého úspěchu a vydělával spoustu peněz. Ale Ashleymu se nedařilo o nic líp než Hughovi. Nezkušenost, omyly, naprostý nedostatek obchodního ducha a skrupule nad fachmanskými fígly se u něj projevovaly stejně jako u Hugha.

Scarlett si pro jeho počínání brzy našla omluvy diktované láskou a neposuzovala oba muže stejně. Hugh byl pro ni jen beznadějný hlupák, kdežto Ashley byl v obchodě nováček, který potřebuje získat zkušenosti. Ale přesto si proti své vůli uvědomila, že Ashley nikdy nedokáže jen tak z hlavy rychle všechno vykalkulovat a určit správnou cenu, jako to dokázala sama. Někdy dokonce pochybovala, že dokáže rozeznat lať od prahu. A protože byl gentleman, jemuž se dalo důvěřovat, důvěřoval každému darebákovi, na jakého narazil, a kdyby několikrát v poslední chvíli taktně nezasáhla, byl by ji připravil o peníze. A jakmile se mu někdo zamlouval – a Ashleymu se zamlouvalo opravdu hodně lidí! – prodal mu dříví na úvěr a vůbec ho nenapadlo přesvědčit se, jestli má ten člověk bankovní konto nebo nějaký majetek. V tomto směru byl stejně nemožný jako Hugh.

Ale určitě se chce učit! A zatímco se učil, Scarlett mu s mateřskou láskou a trpělivou shovívavostí odpouštěla všechny chyby, jichž se dopouštěl. Každý večer, když se unavený a klesající na duchu zastavil u ní doma, ho ve snaze pomoci mu neúnavně poučovala. Ale navzdory veškerému povzbuzování a těšení měl Ashley v očích podivně neživý pohled. Scarlett nechápala, odkud se bere, a navíc ji děsil. Ashley byl jiný, úplně jiný, než býval předtím. Kdyby se s ním mohla setkat o samotě, snad by přišla na to, proč se tolik změnil.

V této situaci nemohla často v noci usnout. Dělala si starosti kvůli Ashleymu, jelikož si uvědomovala, jak je nešťastný, a jelikož věděla, že mu nešťastný životní pocit rozhodně nepomáhá, aby se stal dobrým obchodníkem dřívím. Bylo pro ni příšerné, že musela svěřit obě pily do rukou dvou mužů, kteří neměli víc obchodního ducha než právě Hugh a Ashley, bylo pro ni zoufalé přihlížet, jak jí konkurenti přebírají nejlepší zákazníky, když se sama tolik nadřela a všechno si pro měsíce, kdy sama nebude schopna nic dělat, tak pečlivě naplánovala. Ach, kdyby se zase mohla vrátit do práce! Vzala by Ashleyho pořádně do rukou a pak by se určitě všechno naučil. A druhou pilu by mohl řídit Johnnie Gallegher a sama by si vzala na starost prodej a všechno by bylo krásné. A Hugh by mohl rozvážet dříví vozem, pokud by u ní chtěl dál pracovat. Na víc stejně nestačil.

Gallegher samozřejmě přes všechnu svou chytrost vypadal na člověka, který se hned tak před něčím nezastaví – ale koho jiného mohla sehnat? Proč se k ní všichni ostatní muži, kteří byli chytří a zároveň poctiví, zachovali tak nesmyslně, jakmile jim nabídla zaměstnání? Kdyby tak zaměstnávala aspoň jednoho z nich místo Hugha, nemusela by si dělat takové starosti, ale…

Tommy Wellburn byl navzdory zmrzačeným zádům nejžádanějším stavitelem ve městě, a jak se o něm říkalo, hrabal peníze oběma rukama. Paní Merriwetherová a René také prosperovali a otevřeli si ve středu města pekárnu. René ji vedl s pravou francouzskou šetrností a dědeček Merriwether, celý šťastný, že nemusí vysedávat v koutku u kamen, od něj převzal otěže vozu, jímž rozvážel zeťovo pečivo. Mladí Simmonsové měli tolik zákazníků, že museli v cihelně pracovat na tři směny. A Kells Whiting vydělával velké peníze na svém přípravku na rovnání vlasů, jelikož se mu podařilo namluvit černochům, že nebudou smět volit republikánské kandidáty, budou-li mít kudrnaté vlasy.

Všichni chytří mladí muži, které znala, na tom byli stejně, ať byli lékaři, právníky nebo obchodníky. Apatie, která na ně doléhala těsně po skončení války, z nich úplně spadla a všichni teď ze všech sil hromadili majetek, a tím k němu dopomáhali i jí. Lidé, kteří se ze všech sil nesnažili, patřili ke stejnému typu jako Hugh – anebo Ashley.Snažit

se vést obchody a zároveň čekat dítě bylo nesnesitelně protivné!Už

nikdy nebudu mít další, rozhodla se Scarlett pevně. Nebudu jako ostatní ženy a nebudu rok co rok rodit další dítě. Bože můj, to by znamenalo, že bych každý rok nemohla šest měsíců chodit na pilu! A už teď vidím, že si nemůžu dovolit být pryč ani den. Prostě Frankovi řeknu, že už nebudu mít další děti.

Frank sice touží po velké rodině, ale s Frankem si přece nějak poradí. Je rozhodnuta. Tohle dítě je poslední. Pily jsou přece mnohem důležitější.









Kapitola 42

Scarlett porodila holčičku, malého holohlavého drobečka ošklivého jako lysá opička a neduživého jako Frank. Kromě otce, který ji dětinsky zbožňoval, na ní nikdo nenašel nic hezkého, ale sousedé byli ohleduplní a tvrdili, že ze všech ošklivých miminek nakonec vyrostou hezcí lidé. Dostala jméno Ella Lorena, Ella po babičce Ellen a Lorena, protože to tehdy bylo nejmódnější jméno pro narozené holčičky, stejně jako Robert E. Lee a Stonewall Jackson pro chlapce nebo Abraham Lincoln a Emancipace pro děti černochů.

Narodila se uprostřed týdne, v němž se Atlanty zmocnilo šílené vzrušení a ve vzduchu visela očekávaná katastrofa. Nějaký černoch, který se sám chlubil, že znásilnil jistou ženu, byl kupodivu zatčen, ale než mohl být zahájen proces, Kukluxklan přepadl vězení a černocha bez dlouhých cavyků oběsil. Klan to udělal proto, aby zachránil dosud nejmenovanou oběť před povinností svědčit před soudem. Otec a bratr by ji raději zastřelili, než aby jí dovolili veřejně rozhlašovat vlastní hanbu, a tak lidem z města lynčování černocha připadalo jako rozumné řešení, a vlastně jediné možné slušné řešení. Ale vojenské orgány zuřily. Nechápaly, proč by děvče nemělo veřejně svědčit.

Vojáci zatýkali na všech stranách a zapřísahali se, že vykoření Klan, i kdyby měli v Atlantě uvěznit všechny bílé muže do jednoho. Vyděšení a reptající černoši si šuškali, že se pomstí a vypálí pár bělošských domů. V houstnoucí atmosféře se šířily pověsti, že Yankeeové pověsí pro výstrahu všechny viníky, pokud je najdou, a že černoši chystají všeobecné povstání proti bělochům. Lidé ve městě se drželi za zamčenými dveřmi a okenicemi, protože se muži báli odejít za prací a ponechat ženy a děti bez ochrany.

Scarlett ležela celá vyčerpaná v posteli a v duchu ochable děkovala bohu, že Ashley je natolik rozumný, aby nebyl členem Klanu, a Frank je na to příliš starý a bázlivý. Bylo by přece strašné představovat si, že by každou chvíli mohli vtrhnout do domu Yankeeové a zatkli je! Proč ti mladí blázni s vylízanými mozky, kteří patří ke Kukluxklanu, nedají pokoj, když všechno je už beztak dost zlé, a ještě takhle Yankee dráždí? Třeba tu holku vůbec neznásilnil. Asi se vyděsila, že nevěděla, čí je, a teď kvůli ní může plno mužů přijít o krk.

V takovém ovzduší, drásajícím nervy stejně jako pohled na zapálený doutnák pomalu prohořívající k sudu s prachem, se Scarlett rychle zotavila. Zdravá životní síla, která jí umožnila překonat zlé chvíle v Taře, ji neopustila ani teď a do dvou týdnů po narození Elly Loreny už byla schopna sedět a žehrat na svou nečinnost. Na konci třetího týdne vstala a prohlásila, že se nutně musí přesvědčit, jak to vypadá s pilami. Obě samozřejmě stály, protože Hugh i Ashley měli strach nechat své rodiny celý den o samotě.

A potom dopadla rána osudu.

Frank, překypující pýchou, že se stal otcem, sebral veškerou odvahu a zakázal Scarlett vycházet z domu, dokud nepomine nebezpečí. Scarlett by si z jeho rozkazu nic nedělala a věnovala by se svým obchodům, kdyby byl nedal jejího koně s bryčkou do nájemní stáje a nenařídil, že je smějí vydat jen jemu osobně. Ještě horší bylo, že v době, kdy byla bezmocně upoutána na lůžko, Frank s chůvinou pomocí pečlivě prohledal celý dům a našel její schovaný poklad. Peníze si uložil do banky na své jméno, a tak si teď Scarlett nemohla ani najmout povoz.

Scarlett se nejdřív rozzuřila na Franka i na chůvu, potom jí nezbylo než začít prosit a nakonec proplakala celé dopoledne jako vzteklý spratek, když není po jeho. Ale za všechnu námahu se dočkala jediné odpovědi: „No tak, zlato! Vždyť jsi nemocná holčička.“ A pak ještě: „Slečno Scarlett, esli nepřestanete takhlenc brečet, tak se vám srazí mlíko a dítě dostane tendlecten průjem, na to můžete vzít jed.“Scarlett

se celá rozzuřená vrhla přes zadní dvůr k Melanii a u ní v domě se jí svěřila. Vřískala vší silou jako pominutá, že bude obcházet pily pěšky a po celé Atlantě bude každému na potkání vykládat, jakého všiváka si vzala, a že si nenechá líbit, aby s ní zacházel jako s nějakou pitomou zlobivou holkou. Že u sebe bude nosit pistoli a zastřelí každého, kdo jí bude ohrožovat. Jednoho chlapa už zastřelila a s radostí, ano prosím, s radostí zastřelí dalšího. Bude…

Melanie, která se bála přiblížit ke dveřím vlastního domu, se takových hrozeb děsila.

„Ach, nesmíš se vystavovat nebezpečí! Nepřežila bych, kdyby se ti něco stalo! Ach, prosím tě…“

„Budu! Budu! Budu tam chodit…“

Melanie se podívala lépe a pochopila, že Scarlett nemá hysterický záchvat obvyklý u žen, které se ještě nezotavily po porodu. Scarlett se v obličeji zrcadlila stejně prchlivá rozhodnost vrhající se do všeho po hlavě, jakou vídala u pana O’Hary, jakmile se jednou rozhodl. Vzala Scarlett kolem pasu a pevně ji stiskla.

„Za všechno můžu já, protože nejsem statečná jako ty, držím Ashleyho pořád doma, místo abych mu dovolila odjet na pilu. Ach, moje milá! Jsem strašně zbabělá! Miláčku, řeknu Ashleymu, že se vůbec nebojím, a budu u tebe a tetičky Pitty, aby mohl jít do práce, a…“Scarlett

by ani v duchu nepřipustila, že si Ashley podle jejího názoru nedokáže v dané situaci poradit sám, a vykřikla: „Nic takového neuděláš! K čemu by mi Ashley asi tak byl v práci, kdyby se o tebe pořád musel bát? Všichni jste tak hnusní! Ani strejda Peter mě už nechce vozit! Ale mně to je jedno! Půjdu sama. Půjdu celou cestu pěšky a někde si seženu partu negrů…“

„Proboha, ne! To nesmíš! Mohlo by se ti stát něco strašného. Říká se, že ten tábor u Decaturské cesty se hemží špatnými negry a ty bys přece musela jít kolem. Počkej, snad mě něco napadne… Miláčku, slib mi, že dneska ještě nic nepodnikneš, a já mezitím něco vymyslím. Slib mi, že si půjdeš domů lehnout. Vypadáš úplně zničeně. Slib mi to.“

Scarlett byla vyčerpána výbuchem hněvu natolik, že by se na nic stejně nezmohla, nabroušeně slíbila Melanii, že poslechne, vrátila se domů a povýšeně odmítla všechny pokusy o smír, který jí všichni nabízeli.Toho

odpoledne Melaniiným živým plotem probelhala podivná postava a pak kulhala dál přes zadní dvorek tetičky Pitty. Byl to na první pohled jeden z lidí, o nichž chůva s Dilcey říkaly, že je to „ta chátra, kerou slečna Melly sbírá po ulicích a nechává je přespávat ve sklepě“.Pod

Melaniiným domem byli tři místnosti, které dřív sloužily jako vinný sklep a ubytovny pro služebnictvo. V jedné místnosti teď bydlela Dilcey a v dalších dvou přespával nekonečný zástup zubožených a otrhaných bytostí, které se neustále střídaly. Nikdo kromě Melly netušil, odkud se berou a kam odcházejí, a jen ona sama věděla, kde k nim přišla. Třeba měli černoši pravdu a opravdu je nacházela na ulicích. V každém případě stejně jako všichni více nebo méně skvělí občané kroužili kolem jejího salonu, tihle nešťastníci nalézali cestu do jejího sklepa, kde dostali najíst, směli se vyspat a druhý den dostali balíček jídla na další cestu. Ve sklepě obvykle nocovali bývalí neotesaní, negramotní vojáci Konfederace, lidé bez domova a bez rodin, kteří se potloukali po kraji v naději, že někde seženou práci.

Často ve sklepě přenocovaly snědé, utahané ženy z venkova se spoustou pačesatých dětí, které se jich mlčky držely za sukně, ženy, z nichž válka nadělala vdovy a vyhnala je z jejich farem, aby hledaly rozváté nebo ztracené příbuzenstvo. Sousedy často pobuřovala přítomnost cizinců, kteří mluvili v nejlepším případě lámanou angličtinou a které na Jih přilákaly oslnivé báchorky o možnostech snadného zbohatnutí. Jednou ve sklepě přespal i jakýsi republikán. Alespoň chůva zarytě opakovala, že to byl republikán, a tvrdila, že republikána cítí na sto honů jako kůň chřestýše, ale nikdo chůviným slovům nevěřil, protože i Mellyina pohostinnost musí mít své meze. Alespoň jak všichni doufali.

Jistě, řekla si v duchu Scarlett sedící na postranní verandě na chabém listopadovém sluníčku s dcerkou na klíně, je to další z těch Melaniiných chromých opuštěných psů. A chromý je, jen co je pravda!Muž,

který se belhal přes zadní dvorek, dopadal na dřevěnou nohu jako Will Benteen. Byl to vysoký štíhlý stařec s pleší, která narůžověle probleskovala špínou, a s prošedivělým plnovousem, který byl tak dlouhý, že si jej mohl klidně zastrčit za opasek. Soudě podle vrásčitého obličeje s tvrdým výrazem mu mohlo být asi šedesát let, ale na těle mu nebylo znát stařeckou ochablost. Byl vychrtlý a neohrabaný, ale přestože měl dřevěnou nohu, pohyboval se rychle jako had.

Vylezl do schodů a přistoupil k ní, ale ještě dřív než otevřel ústa a prozradil na sebe, že má nosovou výslovnost a drčící „r“ nezvyklé v níže položených končinách, Scarlett poznala, že pochází z hor. Přestože na sobě měl špinavé a roztrhané oblečení, vyzařovala z něj podobně jako z většiny horalů divoká mlčenlivá hrdost, která nepřipouští, aby si někdo něco dovolil, a zároveň dával najevo, že s ním nejsou žádné žerty. Plnovous měl pobryndaný šťávou ze žvýkacího tabáku a obličej mu hyzdil obrovský žvanec vydouvající na jedné straně líc. Nos měl úzký a hrbolatý, obočí huňaté a převislé jako nějaká čarodějnice a z uší mu trčely husté štětky chlupů, takže připomínal rysa. Pod obočím měl jeden prázdný oční důlek, od nějž se přes tvář táhla jizva rozdělující plnovous na dvě části. Druhé oko měl malé, světlé a studené, nemilosrdné oko, které vůbec nemrkne. Za opaskem kalhot měl zcela veřejně zasunutou těžkou pistoli a z roztrhané holínky mu trčela rukojeť loveckého nože.

Chladně si změřil Scarlett, která si ho prohlížela, a než promluvil, uplivl si před zábradlí. Z jediného oka mu čišelo pohrdání, ne osobně vůči ní, ale vůči všem ženám.

„Slečna Wilkesová mě k vám posílá dělat,“ oznámil Scarlett stručně. Mluvil s potížemi, jako by nebyl na mluvení zvyklý, a slova ze sebe soukal pomalu a váhavě. „Já sem ňákej Archie.“

„Nezlobte se, ale já pro vás nemám práci, pane Archie.“

„Archie je křestní méno.“

„Omlouvám se. Jak se jmenujete dál?“

Znovu si odplivl. „Se mně zdá, že je to moje věc, né?“ odpověděl. „Archie úplně stačí.“

„Mně je vlastně jedno, jak se jmenujete dál! Stejně pro vás nemám práci.“

„Se mně zdá, že máte. Slečna Wilkesová byla vyděšená, že chcete voblejzat sama po vokolí jako blázen, a tak mě posílá za váma, abych vás vozil s koněm.“

„Opravdu?“ vykřikla Scarlett, naplněna nevolí nad hrubostí toho chlapa i nad tím, že se Melly plete do jejích záležitostí.

Muž se jí podíval do očí pohledem plným neosobní zášti. „Jo. Ženská nemá co votravovat mužský z rodiny, dyž se vo ní snažej starat. Esli musíte vobjíždět vokolí, tak vám budu dělat kočího. Nenávidím negry – Yankee taky.“

Přesunul si tabák jazykem na druhou stranu, a aniž čekal na pozvání, posadil se na horní schod. „Netvrdím, že se celej třesu na to, abysem moh vozit ženský po městě a vokolí, ale slečna Wilkesová na mě byla hodná, nechala mě přespat u sebe ve sklepě a pak mě poslala za váma, abych vám dělal kočího.“

„Jenže…,“ soukala ze sebe Scarlett bezradně, ale pak zmlkla a pořádně si cizího muže prohlédla. Za chvíli se usmála. Tenhle starý desperát se jí nelíbil, ale svou přítomností by všechno zjednodušil. Bude-li jí dělat doprovod, bude moci chodit do města, jezdit na pily a obcházet zákazníky. Nikdo nebude moci pochybovat, že po jeho boku bude v bezpečí, a samotný jeho vzhled nepřipustí, aby se vynořily nějaké pomluvy.

„Plácnem si,“ řekla. „Totiž jestli bude manžel souhlasit.“

Frank po soukromém rozhovoru s Archiem dal, ač nerad, svůj souhlas a vzkázal do nájemní stáje, aby novému kočímu vydali koně i bryčku. Cítil se dotčen a zklamán, že mateřství Scarlett vůbec nezměnilo, jak tajně doufal, a když už se chtěla vracet k těm svým prokletým pilám, pak Archieho seslal sám pánbůh.

Tak začal vztah, který zpočátku rozčeřil hladinu života v Atlantě. Archie a Scarlett se k sobě na první pohled vůbec nehodili, sveřepý špinavý dědek, jehož dřevěná noha toporně trčela přes okraj bryčky, a hezká, upravená mladá paní s čelem nakrabaceným úvahami, které jí táhly hlavou. Bylo možné je spatřit kdekoli a kdykoli v Atlantě i v okolí, moc spolu nemluvili, bylo na první pohled jasné, že se příliš nesnášejí, ale že je poutá vzájemná potřeba, u něj potřeba peněz a u ní ochrany. Městské dámy říkaly, že je to takhle lepší, než když se dávala tak nezakrytě vidět s tím chlapem Butlerem. Vrtalo jim hlavou, kde asi Rhett vězí, protože před třemi měsíci nečekaně odjel z města a nikdo, ani Scarlett, nevěděl, kde je.

Archie byl mlčenlivý, nikdy se nepouštěl do řeči, dokud se na něj někdo neobrátil, a obvykle odpovídal pouhým bručením. Každý den ráno se dostavil z Melaniina sklepa, posadil se na přední schodiště Pittyina domu a žvýkal tabák a plival, dokud se neobjevila Scarlett a Peter nevytáhl bryčku ze stáje. Strejda Peter se ho bál jen o málo méně než ďábla nebo Kukluxklanu, a dokonce i chůva kolem něj chodila tiše a bázlivě. Archie nenáviděl černochy a oni to věděli a báli se ho. Svou výzbroj skládající se z pistole a loveckého nože doplnil další pistolí a jeho pověst se šířila mezi černochy široko daleko. Ani jednou nemusel vytáhnout pistoli a dokonce ani nebylo třeba, aby položil ruku na opasek. Stačil morální účinek. Jakmile byl Archie na doslech, žádný černoch si nedovolil ani se usmát.

Jednou se ho Scarlett ze zvědavosti zeptala, proč nenávidí černochy, a Archie ji překvapil tím, že jí odpověděl, protože většinou na všechny otázky odpovídal stereotypním „počitám, že do toho nikomu nic nejni“.

„Nenávidim je jako každej člověk z hor. Nikdy sme je neměli dvakrát v lásce a jakživ sme žádný nevlastnili. A právě voni, negři, začali válku. Za to je taky nenávidim.“

„Ale šel jste do války a bojoval.“

„Počitám, že to je mužský privilegium. A Yankee taky nenávidim, eště víc než negry. Skoro jako nenávidim užvaněný ženský.“

Právě takové neomalené hrubosti Scarlett rozzuřovaly, a přestože se musela ovládat, v duchu přemýšlela o tom, že by se ho nejraději zbavila. Ale jak by se bez něj obešla? Jak jinak by si zajistila takovouhle svobodu? Archie byl hrubý a špinavý a občas strašně páchl, ale výborně vyhovoval jejím potřebám. Vozil ji na obě pily a zpátky, objížděl s ní zákazníky, plival a hleděl před sebe, když mluvila nebo vydávala příkazy. Když vystoupila z bryčky, slezl za ní na zem a kráčel v jejích stopách jako věrný pes. Když se ocitla mezi neurvalými nádeníky, černochy nebo yankeeovskými vojáky, většinou se držel nanejvýš na krok od ní.

Atlanta brzy přivykla pohledu na Scarlett a jejího tělesného strážce a dámy, které si nejdřív musely zvykat, jí postupně začínaly závidět svobodu pohybu. Od té doby, co Kukluxklan zlynčoval zatčeného černocha, byly dámy prakticky zaživa pochovány ve svých domech a neodvažovaly se do ulic ani na nákupy, pokud jich nebylo nejméně pět šest najednou. Protože byly od přírody společensky založené, začínaly jevit neklid, hrdost musela stranou a obracely se na Scarlett s prosbou, aby jim Archieho pronajímala. A tak Scarlett, kdykoli svého strážce nepotřebovala, byla tak laskavá, že ho dávala k dispozici dalším dámám.

Archie se brzy stal nezbytnou součástí společenského života Atlanty a dámy se předháněly, která jej získá pro sebe, jakmile bude volný. Málokdy se stalo, že by ráno kolem snídaně nepřišlo dítě nebo černošský sluha a nepřinesli vzkaz asi tohoto znění:

Jestli nepotřebujete dnes odpoledne Archieho, přenechte

ho, prosím, mně. Ráda bych dovezla na hřbitov květiny.

Musím nutně k modistce. Byla bych ráda, kdyby Archie vzal

tetičku Nelly na projížďku na čerstvý vzduch. Musím na návštěvu

do Peters Street a dědečkovi není dobře a nemůže mne odvézt.

Mohl by Archie…

Archie je vozil všechny, dívky, matrony i vdovy a všem bez rozdílu dával najevo neúprosné pohrdání. Bylo zřejmé, že s výjimkou Melanie pociťuje vůči všem ženám nenávist o nic menší než vůči černochům a Yankeeům. Dámy, které byly zpočátku otřeseny jeho hrubostí, si na něj nakonec zvykly, a jelikož se až na neustálé plivání šťávy ze žvýkacího tabáku choval naprosto tiše, začaly ho brát za stejnou samozřejmost jako koně, kterého řídil, a úplně zapomněly, že existuje. Paní Merriwetherová jednou stihla vyložit paní Meadeové do nejmenších podrobností, jak to bylo s neteří, když nevycházela z domu, a teprve potom si uvědomila, že vpředu sedí Archie .Podobná

situace by nebyla možná v žádné jiné době. Před válkou by tyto dámy podobného mužského nepustily ani do kuchyně. Podaly by mu trochu jídla u zadního vchodu a poslaly by ho, aby si šel dál po svém. Ale teď jim byl dobrý, protože je svou přítomností zbavoval strachu. Přestože byl hrubý, špinavý a negramotný, stal se baštou chránící dámy před hrůzami Rekonstrukce. Nebyl ani přítel, ani sluha. Byl to najatý tělesný strážce ochraňující ženy, zatímco jejich manželé přes den pracovali a přes noc se zdržovali mimo domov.Scarlett

měla pocit, že od té doby, co zaměstnala Archieho, Frank velmi často netráví noci doma. Tvrdil, že musí mít v pořádku bilanci účetních knih a že se teď obchody rozhýbaly natolik, že se jim, když má v krámě otevřeno, nemůže příliš věnovat. A taky měl nemocné přátele, u jejichž lůžek musel posedět. A pak ještě existovala organizace demokratů, která se scházela každou středu večer a pokoušela se vytyčit, jakými způsoby by mohla znovu získat volební právo, a Frank nevynechal jedinou schůzi. Scarlett si soukromě myslela, že celá tahle organizace nedělá prakticky nic jiného, než že vyvyšuje generála Johna B. Gordona a jeho zásluhy nad všechny ostatní generály kromě generála Leea a znovu podrobně probírá a hodnotí průběh války. V žádném případě si nevšimla, že by pánové dosáhli sebemenšího pokroku na cestě ke znovuzískání volebního práva. Ale Frankovi se schůze určitě líbily, protože se ve středu v noci vracel, kdy ho napadlo.

Ashley také vysedával u loží nemocných a rovněž docházel na schůze demokratů a obvykle býval mimo domov dlouho do noci v tytéž dny jako Frank. V těchto dnech Archie pokaždé doprovodil Pitty, Scarlett, Wadea a malou Ellu přes zadní dvorek do Melaniina domku a obě rodiny trávily večer společně. Dámy šily, zatímco Archie ležel pohodlně natažený na pohovce v saloně a chrápal, až se mu při každém vydechnutí ježily šedivé kníry. Nikdo mu nedovolil, aby se uvelebil na pohovce, a jelikož to byl nejkrásnější kus nábytku v celém domě, dámy tajně bědovaly pokaždé, jakmile si na ni lehl a položil holínky na hezké čalounění. Ale žádná v sobě nesebrala dost odvahy, aby ho napomenula. Zvlášť poté, co se dal slyšet, jaké mají štěstí, že snadno usne, protože jinak, kdyby měl poslouchat ženské, které nadělají rámusu jako hejno pitomých slepic, určitě by se zbláznil.

Scarlett občas vrtalo hlavou, odkud mohl Archie přijít a jak žil, než začal přespávat ve sklepě u Melanie, ale raději se na nic neptala. Při vzpomínce na zachmuřený výraz jeho jednookého obličeje ji pokaždé přešla zvědavost. Věděla jen, že podle hlasu pochází z hor na severu, sloužil v armádě a krátce před podepsáním kapitulace přišel o nohu a o oko. Pravdu o jeho minulosti jí odhalila až slova pronesená v záchvatu vzteku na Hugha Elsinga.

Jednou ráno ji její starý ochránce dovezl na Hughovu pilu. Scarlett zjistila, že se nepracuje, černoši zmizeli a Hugh sedí se svěšenou hlavou pod stromem. Ten den ráno se parta nedostavila do práce a Hugh nevěděl, co má dělat. Scarlett měla vzteklou náladu a vůbec se nerozpakovala vylít si zlost na Hughovi, jelikož právě dostala objednávku na značné množství dříví – a navíc jej měla dodat co nejdříve. Aby získala tuhle objednávku, uplatnila při vyjednávání veškerou energii, osobní kouzlo a obchodní mazanost, a teď jí tu stála pila.

„Odvezte mě na druhou pilu,“ nařídila Archiemu. „Jistě, vím, že to bude trvat dlouho a nedostaneme se na oběd, ale za co vás vlastně platím? Budu muset nařídit panu Wilkesovi, aby přestal s tím, co zrovna dělá, a urychleně mi připravil objednané dříví. Jeho parta asi taky spíš nebude dělat. Hrom aby do toho! V životě jsem neviděla většího budižkničemu, než je Hugh Elsing! Vyženu ho, hned jak Johnnie Gallegher dostaví ty krámy, na kterých teď dělá. Co je mi do toho, že Gallagher sloužil v yankeeovské armádě? Aspoň vím, že bude dělat. Ještě jsem neviděla líného Ira. A s osvobozenými negry jsem skončila. Člověk se na ně nemůže spolehnout. Zaměstnám Johnnieho Galleghera a taky si najmu pár trestanců. On už je donutí dělat. Určitě…“

Archie k ní obrátil hlavu, změřil si ji zlomyslným pohledem, a když promluvil, ze skřípavého hlasu mu čišela chladná nenávist.

„Hned jak si najmete trestance, tak vod vás vokamžitě vodcházim,“ oznámil jí.

Scarlett jeho reakce znepokojila. „Panebože! A proč?“

„Znám to vaše najímání trestanců. Spíš bych tomu říkal vraždění. Kupovat lidi, jako by to byli mezci. Zacházet s nima hůř, než se kdy zacházelo s mezkama. Bít je, nedat jim najíst, zabíjet je. A stará se o to někdo? Státu to nevadí, ten se o ně nestará. Hlavně že dostal peníze za jejich pronajmutí. A lidi, kerý si najmou trestance? Ty se taky nestaraj. Staraj se jenom vo to, jak je co nejmíň krmit a jak z nich vyrazit co nejvíc dřiny. Děte do háje, milospani. Jakživ sem neměl vo ženskejch žádný zvláštní mínění, ale teď sem si ho eště zhoršil.“

„A je vám něco do toho?“

„Podle mě jo,“ prohlásil Archie lakonicky a po krátké odmlce dodal: „Dyť sem taky byl skoro štyrycet let trestanec.“

Scarlett překvapením zalapala po dechu a na chvilku se strachy odtáhla a vtiskla do polštářů na sedadle. Tak tohle se tedy skrývalo za Archieho záhadnou minulostí, proto jí nechtěl říct, jaké má příjmení, kde se narodil, ani žádnou podrobnost ze svého předešlého života, tohle vysvětlovalo, proč mluvil s takovými obtížemi a chladně nenáviděl celý svět. Čtyřicet let! Musel se dostat do vězení jako mladý člověk. Čtyřicet let! Ale – to určitě byl odsouzen na doživotí a vězňové na doživotí byli…

„Bylo to za – vraždu?“

„Ano,“ odpověděl Archie jedním slovem a přitom práskl opratěmi. „Zavraždil jsem manželku.“

Scarlett se vyděsila a prudce zamrkala.

Ústa skrytý za vousy se pohnula, jako by se pochmurně usmála jejímu strachu. „Ale vás nezabiju, milospani, nemusíte se bát. K zabití ženský je jen jedinej důvod.“

„Ale vy jste zabil svou manželku!“

„Zanášela mi s bratrem. Von utek. Vůbec nelituju, že sem jí zabil. Běhny se maj zabíjet. Nejni žádnej zákon, že by za to měli mužský zavírat, ale mě stejně posadili za mříže.“

„Ale – jak jste se dostal ven? Utekl jste? Dostal jste milost?“

„Spíš bych to nazval prominutím zbytku trestu.“ Hustá šedivá obočí se mu spojila v jediný chumáč, jako by ho zmáhala snaha spojovat slova do vět.

„Ve čtyryašedesátým, tenkrát, dyž sem vtrhnul Sherman, sem kroutil už čtyrycátej rok v milledgevilleským kriminále. A řiditel věznice si svolal nás vězně do kupy a povidá, že se blížej Yankejove a cestou šecko vypalujou a pobíjej. Teda esli něco nenávidím víc než negry nebo ženský, tak sou to Yankejove.“

„Proč? Copak jste – znal jste někdy nějaké Yankee?“

„To ne. Ale slyšel sem vo nich. Slyšel sem, že si nikdy neuměj hledět svýho. Nenávidím lidi, kerý si neuměj hledět svýho. Co měli co dělat v Georgii a vosvobozovat naše negry, pálit naše domy a pobíjet náš dobytek? No a řiditel řek, že armáda nutně potřebuje víc vojáků a každej z nás, kdo se přihlásí, bude na konci války volnej – esli se z ní teda dostane živej. Ale nás, vodsouzený na doživotí, řikal řiditel, nás prej armáda nechce. Měli sme bejt poslaný někam jinam, do jinýho kriminálu. Ale já mu řek, že nejsem jako vostatní, kerejm napařili doživotí. Já že tam sem jen kvůli zabití manželky, a ta přece zabít zasloužila. A že chci bojovat proti Yankejum. A řiditel mně vyhověl a propašoval mě ven s vostatníma trestancema.“

Archie se odmlčel a hekl si.

„Hm. Byl to děsnej fór. Nejdřív mě šoupnou do basy kvůli vraždě, a pak mě pustěj a eště mně vrazej do ruky flintu a nechaj mě zabíjet ve velkým. Ale to si pište, že bylo príma bejt zasejc volnej a mít v rukou flintu. My chlapi z Milledgeville sme udělali kus práce, pokud de vo válčení a zabíjení – ale taky nás tam spousta vostala. Nevim vo žádným, kerej by dezertoval. A dyž přišla ta kapitulace, byli sme volný. Já přišel tudlenc vo nohu a vo voko. Ale nelituju toho.“

„Ach,“ povzdechla si Scarlett chabě.

Pokoušela si vzpomenout, co slyšela o propouštění milledgevilleských trestanců při posledním zoufalém úsilí zastavit nápor Shermanovy armády. Frank se o propouštění zmínil o Vánocích v roce 1864. Co to tenkrát říkal? Ale vzpomínky na staré časy byly příliš zmatené. Scarlett si znovu vybavila příšernou hrůzu těch dnů, uslyšela v duchu obléhací děla, uviděla řadu vozů, z nichž kapala do rudého prachu cest krev, domobranu pochodující na bojiště, mladé kadety a nedospělé chlapce jako Phil Meade nebo starce jako strýček Henry a dědeček Merriwether. A trestanci tenkrát také pochodovali do pole, aby padli v soumraku zapadajícího slunce Konfederace, aby zmrzli v závějích a dešti se sněhem za posledního tažení v Tennessee.

Scarlett blesklo hlavou, že tenhle starý člověk musel být blázen, když šel bojovat za stát, který ho připravil o čtyřicet let života. Georgie ho připravila o mládí i zralý věk za zločin, který on sám za zločin nepovažuje, a přesto té Georgii dobrovolně obětoval nohu a oko. Vybavila si zatrpklá slova, která pronesl Rhett v prvních dnech války, a vzpomněla si, jak tenkrát prohlásil, že nebude nikdy bojovat za společnost, která z něj udělala psance. Ale když došlo k nejhoršímu, odešel za tutéž společnost bojovat stejně jako Archie. Připadalo jí, že všichni muži z Jihu, ať z vyšších nebo nižších vrstev, jsou sentimentální blázni, kterým záleží méně na vlastní kůži než na slovech, jež stejně nic neznamenají.

Podívala se na Archieho sukovité stařecké ruce, obě pistole a nůž a znovu se jí zmocnil strach. Potloukají se na svobodě ještě další propuštění trestanci jako Archie, vrahové, ke všemu odhodlaní zoufalci a zloději, kterým byly jménem Konfederace odpuštěny jejich zločiny? Ale to pak každý člověk, kterého potká na ulici, může být vrah! Jestli se Frank někdy doví pravdu o Archiem, tak jí udělá peklo na zemi. Nebo kdyby snad tetička Pitty – ale pro ni by to byl takový otřes, že by jej nepřežila. A Melanie – Scarlett si v duchu říkala, že by jí nejraději prozradila, jak to s Archiem doopravdy bylo. Zasloužila by si to, když sbírá po ulicích všelijakou chátru a posílá ji na krk přátelům a příbuzným.

„Jsem – jsem ráda, že jste mi všechno řekl, Archie. Nikomu – nikomu nic nepovím. Pro paní Wilkesovou a ostatní dámy by to byl příliš velký otřes, kdyby se dověděly, jak to s vámi vlastně bylo.“

„Hm. Slečna Wilkesová to ví. Řek sem jí šecko hned ten večír, co mě prvně nechala přespat ve sklepě. Přeci si nemyslíte, že bych vlez k takový hodný pani do baráku a nic jí neřek?“

„Pro všechny svaté!“ vykřikla ohromená Scarlett.

Melanie tedy věděla, že tenhle člověk byl vrah a navíc zavraždil vlastní manželku, a přesto ho nevyhnala z domu. Svěřila mu do rukou osud vlastního syna, tetičky, švagrové a všech svých přátel. A sama, ač nejbojácnější ze všech žen, se s ním nebála zůstat opuštěná ve vlastním domě.

„Slečna Wilkesová je na ženskou docela rozumná. Řekla si, že to se mnou je v pořádku. Řekla si, že lhář zůstane lhářem a zloděj zlodějem, ale že ten samej člověk v životě dvakrát nezavraždí. A taky si spočítala, že kdo bojoval za Konfederaci, smyl šecky provinění, jakejch se předtim dopustil. Ne že bych si myslel, že sem se ňák provinil, dyž sem zabil manželku… Jak řikám, slečna Wilkesová je na ženskou docela rozumná… A taky vám znova připomínám, že hned jak si najmete nějakýho trestance, tak vod vás vokamžitě vodcházim.“Scarlett

mu neodpověděla, ale v duchu si říkala: „Čím dřív odejdeš, tím líp! Ty vrahu!“

Jak mohla Melly být tak – tak. Pro to, co udělala Melanie, když vzala toho starého hulváta do domácnosti a nikomu neřekla, že je to starý kriminálník, neměla prostě slov. Tak služba v armádě prý smývá stará provinění! Melanie si to nějak spletla se svátostí křtu! Ale Melly je přece úplně praštěná, když dojde na Konfederaci, veterány a všechno, co k nim patří. Scarlett v duchu proklínala Yankee za to, že si u ní udělali další vroubek. Vehnali ji do situace, v níž si žena byla nucena vydržovat po svém boku vraha, který ji měl chránit.Když

U Dívky své

doby Scarlett jela s Archiem mrazivým soumrakem domů, uviděla před saloonem shluk jezdeckých koní, bryček a nákladních vozů. Ashley seděl na koni s napjatým a vyděšeným výrazem, mladí Simmonsové se vykláněli z bryčky a důrazně gestikulovali, Hugh Elsing s hnědou kšticí padající mu do očí mával rukama. Uprostřed celé propletené skupiny stál vůz, kterým dědeček Merriwether rozvážel pečivo, a když Scarlett přijela blíž, uviděla, že se s ním na sedátku tísní Tommy Wellburn a strýček Henry Hamilton.

Byla bych radši, pomyslela si Scarlett podrážděně, kdyby strýček Henry nejezdil domů v takovém vehiklu. Měl by se stydět, že ho takhle vidí lidi. Vypadá to, jako by neměl vlastního koně. Stejně to dělá jenom proto, aby každý večer mohl s dědečkem do saloonu.

Když dojela ke shromážděným mužům, dýchla na ni trocha napětí, které z nich vyzařovalo, a přestože byla tak necitlivá, srdce se jí sevřelo strachem.

Ach, řekla si, doufám, že zase neznásilnili nějakou ženu! Jestli Kukluxklan zlynčuje dalšího negra, Yankeeové s námi se všemi zatočí! A nahlas nařídila Archiemu: „Zastavte. Něco se stalo.“

„Přece nebudete stát před saloonem,“ namítl Archie.

„Slyšel jste, co jsem řekla. Zastavte. Dobrý večer, pánové. Ashley – strýčku Henry, stalo se něco? Všichni vypadáte tak…“

Shromáždění muži se k ní obrátili, s úsměvem smekli, ale oči jim svítily neovladatelným rozrušením.

„Něco se stalo, něco dobrého a něco špatného,“ zavrčel strýček Henry. „Záleží, jak se člověk na vše dívá. Podle mě legislativa nemohla udělat nic jiného.“

Jaká legislativa? ptala se Scarlett v duchu s úlevou. O legislativu nejevila velký zájem, jelikož tušila, že její rozhodnutí na ni těžko budou mít větší vliv. Ji děsily vyhlídky na yankeeovské vojáky puštěné ze řetězu.

„Čímpak se tentokrát naše legislativa zabývala?“

„Rozhodně odmítli ratifikovat ten dodatek,“ odpověděl dědeček Marriwether s pýchou v hlase. „To Yankeeům aspoň ukáže.“

„A taky si to zatraceně odskáčem – odpusť mi ten výraz, Scarlett,“ ozval se Ashley.

„A jaký dodatek?“ vyzvídala Scarlett a snažila se tvářit inteligentně.

V politice se nevyznala a málokdy ztrácela čas zbytečným přemýšlením o veřejných záležitostech. Někdy před časem byl ratifikován Třináctý dodatek k ústavě, nebo možná Šestnáctý dodatek, ale Scarlett neměla sebemenší tušení, co znamená slovo ratifikovat. Muži se vždycky kvůli podobným věcem vzrušovali. Určitě tím, jak se tvářila, alespoň částečně prozradila, že nechápe, oč se jedná, a Ashley se usmál.

„Je to dodatek, který dovoluje černochům volit, víš,“ vysvětlil jí. „Byl předložen státní legislativě a ta jej odmítla ratifikovat.“

„To od nich bylo hloupé. Víte přece, že nám ten doplněk vnutí násilím.“

„Právě to jsem měl na mysli, když jsem říkal, že si to zatraceně odskáčem,“ odpověděl Ashley.

„Já jsem hrdý na naši legislativu i na kuráž, jakou projevila!“ křičel strýček Henry. „Yankeeové nám doplněk nemůžou vnutit násilím, my si to nedáme líbit!“

„Můžou a taky to udělají,“ Ashley promluvil klidně, ale v očích se mu zračily obavy. „A všechno pro nás bude právě o to horší.“

„Ach, Ashley, to určitě ne! Vždyť už to snad nemůže být horší než teď.“

„Ale věci mohou klidně být horší, ještě horší než teď. Představ si, že bychom měli ještě horší vojenskou vládu, než máme teď.“

Scarlett lezly oči z důlku hrůzou, jelikož začínala pomalu chápat, o čem je řeč.

„Pokoušel jsem si promyslet, co by bylo nejlepší pro Georgii i pro nás pro všechny.“ Ashley mluvil se zachmuřeným výrazem. „Jestli je moudřejší bojovat v téhle záležitosti, jak to udělala legislativa, popudit proti nám celý Sever, poštvat si na sebe celou yankeeovskou armádu a nechat si vnutit volební právo pro negry, ať chceme nebo nechceme. Anebo – dát hrdost pokud možno stranou, podřídit se a zachovat si přitom čest a pak se přes celou věc přenést s co nejmenší újmou. Nakonec to tak stejně dopadne. Jsme bezmocní. Musíme spolknout hořkou pilulku, kterou nám rozhodně chtějí vnutit. Možná že by pro nás bylo lepší udělat to bez zbytečného vzpouzení.“

Scarlett skoro nevnímala Ashleyho slova a jejich úplný dosah si rozhodně neuvědomila. Věděla, že se Ashley jako obyčejně dívá na věci jak z té lepší, tak z té horší stránky. Ale sama viděla jen jednu stránku – jaké důsledky bude mít tato urážka vmetená do tváře Yankeeům pro ni.

„Stává se z tebe radikál a budeš volit republikánskou kandidátku, Ashley?“ posmíval se nevybíravě dědeček Merriwether.

Nastalo napjaté ticho. Scarlett zahlédla, jak Archie prudce sáhl po pistoli, ale pak se zarazil. Archie si myslel, a také to často opakoval nahlas, že dědeček je starý žvanil, a nehodlal připustit, aby urážel manžela slečny Melanie, i když její manžel mluvil jako blázen.

Z Ashleyho očí najednou zmizel zoufalý výraz a místo něj v nich vzplál prudký hněv. Ale než stačil promluvit, strýček Henry se obořil na dědečka Merriwethera.

„Ty boží – ty zatra… – Promiň, Scarlett. – Ty troubo starej, takhle s Ashleym nemluv!“

„Ashley se o sebe dokáže postarat sám, nemusíš se ho zastávat,“ odpověděl dědeček. „A mluví jako odrodilec. Podřídit se, kruci! Promiňte, Scarlett.“

„Nebyl jsem pro odtržení,“ prohlásil Ashley a hlas se mu třásl hněvem. „Ale když se Georgie odtrhla od Unie, šel jsem s ní. Nebyl jsem ani pro válku, ale pak jsem šel bojovat. A teď nejsem pro to, abychom se pokoušeli rozdráždit Yankee ještě víc, než už beztak jsou. Ale když se legislativa rozhodla, že to udělá, postavím se za ni. Já…“

„Archie,“

skočil mu najednou do řeči strýček Henry, „dovezte Scarlett domů. Tady nemá co dělat. Politika není pro ženy a za chvilku dojde na nadávky. Jeďte, Archie. Dobrou noc přeji, Scarlett.“

Když se bryčka rozjela po Broskvoňové ulici, Scarlett prudce bušilo srdce strachem. Bude mít tenhle bláznivý krok legislativy nějaký vliv na její osobní bezpečnost? Nerozzuří Yankee natolik, že jí vezmou obě pily?

„No, prosím,“ bručel Archie. „Slyšel sem, že někdy králík prskne buldokovi do ksichtu, ale teďkonc to ponejprv vidim ve skutečnosti. V tej legislativě klidně mohli rovnou zařvat: ‚Ať žije Jeff Davis a Jižní konfederace‘, když už jim to mělo udělat dobře – a nám všem taky. Yankeeové, co se bratřej s negrama, si prostě vzali do hlavy, že nám negři budou vládnout. Ale člověk přesto musí vobdivovat vodvahu těch legislátorů.“

„Obdivovat je? Hrom aby do toho. Obdivovat je? Měli by je všechny postřílet! Vždyť se Yankeeové kvůli nim na nás vrhnou jako kachna na chrousta. Proč nemohli rati… rati…, zkrátka, proč nemohli udělat, co od nich Yankeeové chtěli, a tak je uklidnit, místo aby je znovu rozdráždili? Stejně si nás nakonec podrobí, takže pro nás bude lepší, když se podrobíme radši dřív, než bude pozdě.“

Archie si ji změřil chladným pohledem.

„Podrobit se bez boje? Ženský nemaj v těle víc hrdosti než kozy.“ Když si Scarlett najala deset trestanců, pět do každé pily, Archie dokázal, že tentokrát nemluvil do větru, a okamžitě s ní odmítl mít napříště cokoli společného. Ani všechny Melaniiny prosby, ani Frankovy sliby, že dostane vyšší plat, Archieho nepřiměly, aby se znovu chopil otěží. Ochotně dělal doprovod po městě Melanii, Pitty, Indii i jejich přátelům, ale Scarlett ne. Odmítal dokonce vozit i jiné dámy, pokud s nimi byla v bryčce i Scarlett. Bylo jí velice trapné, že jí starý desperát takhle soudí, a ještě trapnější bylo vědomí, že příbuzní a přátelé s tím dědkem souhlasí.

Frank ji zapřísahal, aby to nedělala. Ashley zpočátku odmítal pracovat s trestanci a dal se proti své vůli přesvědčit teprve po scénách s pláčem, prosbami a sliby, že Scarlett najme svobodné černochy, jakmile se časy zlepší. Sousedé dávali najevo nesouhlas tak nepokrytě, že Frank, Pitty a Melanie měli co dělat, aby dokázali chodit s hlavou vzhůru. Peter s chůvou dokonce tvrdili, že zaměstnávat trestance přináší smůlu a že z toho nevzejde nic dobrého. Všichni lidé se shodli na tom, že není správné využívat utrpení a neštěstí druhých.

„Ale proti tomu, aby na vás dělali černoši, jste nic neměli!“ bránila se s nevolí Scarlett.

Ale to přece bylo něco jiného. Otroci nebyli ani utrápení ani nešťastní. Černoši na tom byli v dobách otroctví mnohem lépe než teď na svobodě, a jestli Scarlett nevěří, stačí, když se pořádně rozhlédne kolem sebe! Ale odpor okolí Scarlett jako obyčejně jen utvrdil v rozhodnutí řídit se vlastní hlavou. Zbavila Hugha místa vedoucího pily a poslala ho rozvážet dříví vozem, a kromě toho dojednala poslední podrobnosti smlouvy s Johnniem Gallegherem.

Byl to jediný z jejích známých, který schvaloval, že si najala trestance. Krátce přikývl hlavou připomínající tvarem kulku a řekl, že to byl chytrý krok. Scarlett si při pohledu na mrňavého bývalého žokeje, pevně rozkročeného na krátkých křivých nohou s tvrdým a věcným výrazem ve skřetovském obličeji, v duchu řekla: Kdo ho nechával jezdit na svých koních, ten určitě příliš nedbal o jejich zdraví. Já bych mu nedovolila, aby se přiblížil na deset kroků k některému z mých koní.

Ale partu trestanců mu svěřila bez mrknutí oka.

„A dáte mi s nima volnou ruku?“ zkoumal situaci Gallegher a šedé oči se mu přitom leskly chladně jako dva acháty.

„Úplně volnou ruku. Žádám od vás, jen abyste udržoval pilu v provozu a dodával dříví, až vám řeknu, a aby ho bylo tolik, kolik bude třeba.“

„Tak jdu k vám,“ prohlásil Johnnie stručně. „Řeknu panu Wellburnovi, že od něj odcházím.“

Když se odkolébal zástupem zedníků, tesařů a přidavačů, Scarlett se ulevilo a zlepšila se jí nálada. Johnnie byl člověk, jakého potřebovala. Ostrý a tvrdý a nebyly s ním žádné žerty. „Ir s holým zadkem, který se dere nahoru,“ prohlásil o něm s pohrdáním Frank, ale Scarlett si ho právě proto cenila. Věděla, že mít Ira, který to chce někam dotáhnout, se vždycky vyplatí, ať má jaké chce osobní vlastnosti. Kromě toho jí připadal bližší než mnoho mužů z jejích vrstev, protože Johnnie znal cenu peněz.

Hned první týden po převzetí správy na pile splnil veškerá Scarlettina očekávání, protože s pěti trestanci dokázal víc, než Hugh kdy udělal s partou deseti svobodných černochů. Navíc díky němu měla Scarlett nejvíc volna od té doby, co před rokem přijela do Atlanty, protože vůbec nestál o její přítomnost na pile a dal jí to otevřeně najevo.

„Vy se starejte o svůj prodej a mně nechte na starosti řezání dříví,“ požádal ji stručně. „Dáma nemá co pohledávat mezi trestanci, a jestli vám to ještě nikdo neřekl, tak vám to teď říkám já, Johnnie Gallegher. Dodávám dříví? Dodávám! Nemyslete si, že se dám denně prohánět jako pan Wilkes. On potřebuje prohánět, ale já teda ne.“

Tak se Scarlett, ač nerada, musela vyhýbat Johnnieho pile, jelikož se bála, že by mohl odejít, kdyby se tam objevovala příliš často, a to by byla katastrofa. Johnnieho poznámka, že Ashley potřebuje prohánět, se jí hluboce dotkla, protože byla pravdivější, než jí bylo milé připustit. Ashleymu šla práce s trestanci jen o málo lépe než se svobodnými dělníky, a ani sám sobě nedovedl vysvětlit proč. Navíc se tvářil, jako by se s trestanci styděl pracovat, a v poslední době jí neměl skoro co říci.

Scarlett byla znepokojena změnou, která se s ním dála. Mezi světlými vlasy se mu začínaly objevovat šedivé a záda se mu hrbila únavou. A málokdy se usmál. Už nevypadal jako ten dvorný Ashley, který jí před mnoha léty padl do oka. Vypadal jako člověk, který se vnitřně užírá těžko snesitelnou bolestí, a ústa měl pochmurně svraštěná do výrazu, který ji vyváděl z konceptu a zároveň se jí nepříjemně dotýkal. Toužila prudce si přitáhnout jeho hlavu na rameno, hladit mu šedivějící vlasy, plakat a přitom říkat: „Pověz mi, co tě trápí! Já všechno zařídím! Všechno bude v pořádku!“

Ale Ashley se tvářil společensky a duchem nepřítomně, a tím si ji držel od těla.









Kapitola 43

Nastal jeden ze vzácných prosincových dnů, kdy slunce svítí a hřeje skoro jako v indiánském létě. Na dubu stojícím na dvoře za domem tetičky Pitty ještě visely zvadlé červené listy a v umírající trávě se dosud držela chabě nažloutlá zeleň. Scarlett s dítětem v náruči vyšla na postranní verandu a posadila se na houpací křeslo zalévané pruhem slunečních paprsků. Měla na sobě nové šaty ze zeleného mušelínu, lemované metry černé propletené porty, a nový krajkový domácí čepeček, který jí udělala tetička Pitty. Oboje jí velice slušelo. Scarlett to dobře věděla a nosila nové věci s nesmírným potěšením. Bylo velice milé vypadat zase hezky po dlouhých měsících, kdy musela chodit v takovém příšerném oblečení!

Když Scarlett seděla v křesle, houpala se s dítětem a tiše si povídala pro sebe, uslyšela z postranní uličky dusot kopyt, a jakmile zvědavě pohlédla změtí uschlých popínavých rostlin zbylých na verandě, spatřila Rhetta Butlera jedoucího na koni k jejich domu.

Řadu měsíců byl mimo Atlantu, odjel hned po Geraldově smrti a dávno předtím, než se narodila Ella Lorena. Scarlett se po Rhettovi stýskalo, ale v tuto chvíli si zoufale přála, aby se setkání s ním mohla nějak vyhnout. Pohled na Rhettův snědý obličej v ní probouzel pocit provinilého zmatku. Záležitost, v níž byl namočen Ashley, ji tížila na svědomí a nechtěla o ní hovořit s Rhettem, ale věděla přitom, že si Rhett hovor vynutí, ať jí osobně bude sebenepříjemnější.

Rhett zastavil koně u branky, lehce seskočil a Scarlett, která ho nervózně sledovala, napadlo, že vypadá přesně jako obrázek z knížky, s níž za ní Wade neustále běhá a otravuje ji, aby mu četla nahlas.

Chybí mu jen náušnice a tesák mezi zuby, řekla si v duchu. Ale ať je pirát nebo ne, dneska se od něj asi nenechám podříznout.

Když se Rhett blížil po cestičce, Scarlett ho přivítala hlasitým pozdravem, k němuž vykouzlila svůj nejroztomilejší úsměv. Měla ale štěstí, že na sobě měla nové šaty s kloboučkem, který s nimi ladil, a že vypadala tak hezky! A když ji Rhett rychle přejel pohledem, poznala, že se mu také líbí.

„Další děťátko! To je ale překvapení, Scarlett!“ smál se na celé kolo Rhett, sklonil se a odhrnul přikrývku, aby se mohl podívat na ošklivý obličejíček Elly Loreny.

„Neblázněte,“ napomenula ho Scarlett a začervenala se. „Jak se vám daří, Rhette? Byl jste tak dlouho pryč.“

„Opravdu dlouho. Smím si pochovat děťátko, Scarlett? Víte, že umím držet malé děti. Ovládám spoustu všelijakých podivných dovedností. Ale ten kluk je opravdu celý Frank. Chybí mu jenom kníry, ale ty časem přijdou taky.“

„Doufám, že ne. Ona je to totiž holčička.“

„Holčička? Tím líp. Kluci jsou protivní. Už nesmíte mít žádné kluky, Scarlett.“

Užuž měla na jazyku ostrou odpověď, že stejně nechce žádné další děti, kluky ani holky, ale včas se ovládla, usmála se a rychle přemýšlela o nějakém vhodném tématu hovoru, aby oddálila nepříjemný okamžik, kdy dojde na záležitost, o které se bála promluvit.„Měl

jste příjemnou cestu, Rhette? Kde jste tentokrát byl?“

„Na Kubě… v New Orleansu… a ještě na pár místech. Prosím vás, Scarlett, vemte si děťátko. Zrovna začíná slintat a já nemůžu sáhnout pro kapesník. Je to určitě milá holčička, ale čurá mi na náprsenku.“Scarlett

si vzala holčičku zpátky na klín a Rhett se ležérně posadil na zábradlí a vyndal si ze stříbrného pouzdra doutník.

„Vždycky jezdíte do New Orleansu,“ vyčítala mu Scarlett a sešpulila trochu rty. „A nikdy mi nechcete říct, co tam děláte.“

„Jsem pracovitý člověk, Scarlett, a třeba tam jezdím za prací.“

„Vy, a pracovitý!“ smála se mu do očí. „V životě jste nepracoval. Na to jste moc líný. Nanejvýš dáváte odrodilcům peníze na jejich zlodějny a pak shrábnete půlku zisku a podplácíte yakeeovské úředníky, aby vás zasvětili do svých rejdů, s jejichž pomocí okrádají nás, daňové poplatníky.“

Rhett zaklonil hlavu a rozesmál se.

„A živě vidím, že byste dala nevím co za to, abyste měla dost peněz a abyste je taky mohla podplácet a potom dělat to samé co oni!“

„Už pouhá představa…,“ začínala se durdit Scarlett.

„Ale třeba jednou vyděláte tolik peněz, že se taky budete moct pustit do podplácení ve velkém. Třeba zbohatnete na trestancích, které jste si najala.“

„Ach,“ vzdychla si trochu znepokojeně, „jak jste mohl tak

brzy Dívky své doby vyčmuchat mou partu?“

„Přijel jsem včera večer a strávil jsem noc u , kde se člověk nejlíp doví, co je nového v městě. Je to úplná burza drbů. Lepší než dámský kroužek šití. Všichni mi vykládali, že jste si najala partu trestanců a svěřila je tomu ošklivému skrčkovi Gallegherovi, aby je udřel k smrti.“

„Ale to je lež!“ bránila se vztekle. „Neudře je k smrti. Sama na to dohlídnu.“

„Opravdu?“

„Samozřejmě že ano! Jak vás vůbec může napadnout dělat takovéhle narážky?“

„Ach, prosím za odpuštění, paní Kennedyová! Vím, že vaše pohnutky jsou vždycky povzneseny nad jakékoli výčitky. Ale Johnnie Gallegher je přesto chladnokrevný vydřidušský skrček, za to dám krk. Měla byste si na něj radši dát pozor, abyste neměla potíže, až se dostaví inspekce.“

„Hleďte si svého a já se budu starat o své záležitosti,“ odsekla s nevolí Scarlett. „A o trestancích už nechci slyšet ani slovo. Všichni se ke mně kvůli nim zatím chovali hnusně. Tahle trestanecká parta je moje věc… A vy jste mi pořád ještě neodpověděl, co vždycky děláte v New Orleansu. Jezdíte tam tak často, že všichni říkají…“ Scarlett zmlkla uprostřed věty. Málem řekla víc, než měla v úmyslu.

„Co že říkají?“

„No – že tam máte dívku svého srdce. Že se budete ženit. Je to pravda, Rhette?“

Scarlett se pro tu záležitost užírala zvědavostí tak dlouho, že se nedokázala ovládnout a musela se přímo zeptat. Při pomyšlení, že by se Rhett oženil, ji vždycky divně bodlo u srdce žárlivostí, přestože sama nevěděla proč.

Rhettovi se ve lhostejných očích najednou mihl neklid, zachytil její pohled a díval se jí upřeně do očí, dokud se jí na tvářích neobjevil slabý ruměnec.

„Záleželo by vám na tom moc?“

„Nerada bych přišla o vaše přátelství,“ odpověděla strnule, a aby se pokusila naznačit nezájem, sehnula se a upravila malé Elle Loreně přikrývku.

Rhett zničehonic vyprskl smíchy a řekl: „Podívejte se na mě, Scarlett. Můžete říct svým zvědavým známým, že až se ožením, bude to znamenat, že jsem se nemohl zmocnit ženy, po které jsem toužil, žádným jiným způsobem. A po žádné ženě jsem ještě nezatoužil tak strašně, abych se s ní chtěl oženit.“

Teď Scarlett opravdu zmátl a přivedl do rozpaků, protože si vzpomněla na noc za obléhání Atlanty, kdy jí přímo tady, na téhle verandě, řekl: „Já nejsem na ženění,“ a pak jí ledabyle navrhl, aby se stala jeho milenkou – a také si vzpomněla na ten strašný den, kdy ho šla navštívit do vězení, a ta vzpomínka ji zahanbila. Rhett jí četl v očích a po obličeji se mu pomalu rozléval zlomyslný úsměv.

„Ale ukojím vaši vulgární zvědavost, když už mi kladete takové dotěrné otázky. Nejezdím do New Orleansu kvůli dívce svého srdce. Jezdím tam kvůli dítěti, kvůli malému chlapci.“

„Kvůli malému chlapci!“ Všechen její zmatek zmizel pod prudkostí otřesu, který v ní vyvolala tato neočekávaná zpráva. „Ano, byl mi svěřen do zákonné péče a nesu za něj odpovědnost. Je v New Orleansu ve škole. Často ho jezdím navštěvovat.“

„A vozíte mu dárky?“ Tak proto, blesklo jí hlavou, vždycky ví, jaký dárek se bude líbit Wadeovi. „Ano,“ odpověděl stručně a nerad. „No, tomu nemůžu uvěřit! Je hezký?“

„Moc, až mu to bude v životě škodit.“

„Je to hezký malý klouček?“

„Ne. Je to úplný lotr. Neměl se raději vůbec narodit. S kluky má člověk jen trápení. Chtěla byste ještě něco vědět?“ Rhett se najednou zatvářil vztekle a svraštil čelo, jako by začal litovat, že se o chlapci vůbec zmínil. „Když mi nechcete říct nic víc,“ prohlásila Scarlett povýšeně, přestože hořela zvědavostí, „ale stejně si vás neumím představit v roli poručníka,“ a pak se usmála v naději, že ho vyvede z míry. „Asi to opravdu nejde. Vy jste ve svých představách dost omezená.“ Rhett dál nemluvil a chvíli mlčky kouřil doutník. Scarlett si mezitím usilovně vzpomínala na urážku, která by byla stejně hrubá jako jeho, ale nic ji nenapadlo. „Byl bych vám vděčný, kdybyste si tu záležitost nechala pro sebe,“ požádal ji nakonec. „I když žádat od ženy, aby mlčela, je asi zbytečné.“

„Já dovedu zachovat tajemství,“ ohradila se s uraženou pýchou. „Opravdu? Je příjemné dovědět se o známých něco, čeho by se člověk ve snu nenadál. A teď už přestaňte špulit rty, Scarlett. Omlouvám se, že jsem na vás byl hrubý, ale zasloužila jste si to, nemáte strkat nos do mého soukromí. Usmějte se na mě a buďme na sebe milí aspoň chvíli, než přejdu k nepříjemnému tématu.“ Ach, bože! křižovala se v duchu Scarlett. Teď začne mluvit o Ashleym a o pile. Urychleně si nasadila úsměv, aby mu předvedla své dolíčky v tvářích a odvedla tak pozornost jinam. „Kde jste ještě byl, Rhette? Přece jste celou dobu nestrávil v New Orleansu?“

„Ne, poslední měsíc jsem byl v Charlestonu. Můj otec zemřel.“

„Ach, to je mi líto.“

„Jen se zbytečně netrapte. Vím určitě, že nelitoval, že umře, a taky vím jistě, že ani já nelituju jeho smrti.“

„Rhette, jak můžete říkat takové hrozné věci!“

„Bylo by přece mnohem hroznější, kdybych se tvářil, že toho lituju, ne? Nikdy jsme se neměli rádi. Nevzpomínám si, že by starý pán někdy něco nenamítal proti tomu, co jsem dělal. Příliš jsem se podobal jeho vlastnímu otci, a toho nemohl ani cítit. A čím jsem byl starší, tím víc jeho nesnášenlivost přecházela v otevřenou nechuť a já sám – to přiznávám – jsem se ji prakticky nesnažil mírnit. Všechno, co ode mě otec požadoval, mě vysloveně nudilo. A nakonec mě vyhnal z domova bez jediného centu v kapse a bez sebemenšího praktického vzdělání. S tím, co mě doma naučili, jsem mohl dělat jedině charlestonského gentlemana, který umí dobře střílet z pistole a skvěle hrát poker. A pan otec bral jako osobní urážku, že jsem neráčil chcípnout hlady, ale skvěle jsem využil svého umění hrát poker a žil jsem si královsky z hazardu. Že se nějaký Butler mohl stát hazardním hráčem, ho uráželo natolik, že při mém prvním návratu domů zakázal matce, aby se se mnou sešla. A po celou dobu války, kdy jsem proplouval blokádou z Charlestonu, musela matka lhát a tajně se vykrádat z domu, aby se se mnou mohla setkat. Tohle samozřejmě mou lásku k otci nijak neprohloubilo.“

„Ale o tom jsem vůbec nevěděla!“

„Otec byl typ, který se vydává za příklad skvělého starého gentlemana ze staré školy, což ve skutečnosti znamená, že byl nevzdělaný, paličatý, nesnášenlivý a neschopný myslet jinak, než mysleli ostatní gentlemani ze staré školy. Všichni ho bezmezně obdivovali za to, že mě vyhnal a považoval mě za mrtvého. ‚Jestli pak oko tvé pravé horší tě, vylup je.‘ A já jsem byl jeho pravé oko, nejstarší syn, a on mě vyloupl, aby se mi pomstil.“

Rhett se pousmál a tvrdý pohled mu náhle zjihl pobavenou vzpomínkou.„Ale

tohle všechno bych mu klidně odpustil, jenže mu nemůžu odpustit, jak se choval od konce války k matce a k sestrám. Rodina se ocitla prakticky na mizině. Dům na plantáži byl vypálen a močály znovu pohltily rýžová pole, která jim byla předtím vyrvána. Dům ve městě padl na daně a rodina se tísnila ve dvou místnostech, které se nehodily ani pro negry. Posílal jsem matce peníze a otec je vracel zpátky – samozřejmě, poskvrněné peníze! – a pak jsem několikrát zajel do Charlestonu a tajně dal peníze sestře. Ale otec na to pokaždé přišel a udělal jí takovou scénu, že z toho, chudinka, div neumřela. A peníze mi zase přišly zpátky. Nemám představu, z čeho vlastně žili… Ale ano, vím to. Bratr poskytoval, co mohl, i když neměl z čeho rozdávat, ale ode mě si také nic nevezme – samozřejmě, spekulantovy peníze nepřinášejí štěstí! A pak jim dávali známí z útrpnosti. Vaše tetička Eulalie, ta na ně byla moc hodná. Víte, patřila k matčiným nejlepším přítelkyním. Dávala jim šatstvo a – panebože! Moje matka musela žít z dobročinnosti cizích lidí!“

Byla to jedna ze vzácných chvilek, kdy Scarlett spatřila Rhetta bez masky, s obličejem zachmuřeným upřímnou nenávistí k otci a utrpením nad osudem matky.

„Teta Lalie! Ale proboha, Rhette, vždyť ta má sama skoro jen to, co jí pošlu!“

„Aha, tak už vím, odkud to má! Je od vás nevychované, moje milá, takhle se vytahovat, když vidíte, jak mě to ponižuje. Musíte mi dovolit, abych vám všechno splatil!“

„S radostí,“ prohlásila Scarlett a rty se jí najednou zkřivily úšklebkem a Rhett jí odpověděl úsměvem.

„Ach, Scarlett, vám se při pomyšlení na dolar ale rozsvítí v očích! Nemáte náhodou v žilách kromě irské taky trochu skotské krve nebo snad i židovské?“

„Nebuďte odporný! Nechci vám otloukat o hlavu tetu Lalii. Ale ona si na mou duši myslí, že nevím, co s penězi. Pokaždé mi napíše o další, ale já mám přece na krku dost starostí i bez podporování celého Charlestonu. Na co zemřel váš otec?“

„Na ušlechtilé vyhladovění – alespoň myslím a doufám. Dobře mu tak. Klidně nechal matku a Rosemary hladovět s sebou. Ale když umřel, aspoň jsem jim mohl pomoct. Koupil jsem jim dům na Baterii a najal služebnictvo, aby o ně pečovalo. Samozřejmě nesměli prozradit, že jsem všechno zaplatil já.“

„Proč ne?“

„Moje milá, přece znáte Charleston! Byla jste tam na návštěvě. Naše rodina může klidně zchudnout, ale přesto si musí udržovat určité postavení. A to by nemohla udržovat, kdyby se rozkřiklo, že se spoléhá na peníze hazardního hráče, spekulanta a odrodilce. Ne, rodina rozhlásila, že otec po sobě zanechal obrovskou životní pojistku – že se ožebračil a zemřel hlady, jen aby dodržoval platby a po jeho smrti bylo o všechny náležitě postaráno. Tak to vypadalo, že gentleman ze staré školy překonal sám sebe… Vlastně se obětoval, aby zachránil rodinu. Doufám, že se teď obrací v hrobě, když vidí, jak se matka a Rosemary mají dobře, navzdory všem jeho snahám… Svým způsobem lituju, že umřel, protože umřít chtěl – a byl tak rád, že umírá.“

„Proč?“

„Zemřel vlastně, už když Lee kapituloval. Znáte ten typ lidí. Nedovedl se vůbec přizpůsobit nové situaci a všechen čas trávil řečmi o starých zlatých časech.“

„Rhette, jsou všichni staří lidé stejní?“ Vzpomněla si na Geralda a na všechno, co jí o něm vyprávěl Will.

„Ale ne! Stačí se podívat na strýčka Henryho a na toho starého kozla dědečka Merriwethera, abych uvedl jen dva příklady. Prodloužili si život tím, že odtáhli do pole s domobranou, a od návratu mi připadají mladší a otrlejší. Dneska ráno jsem potkal starého Merriwethera, jel s vozem, kterým rozváží Reného pečivo, a nadával koni jako voják od trénu paličatému mezkovi. Řekl mi, že se cítí o deset let mladší od té doby, co unikl komandování snachy a začal jezdit s vozem. A váš strýček Henry se zase s gustem pouští do Yankeeů u soudu i jinde a hájí vdovy a sirotky – obávám se, že bezplatně – proti nárokům přivandrovalců. Nebýt války, byl by se už dávno vzdal advokátské praxe a léčil si revma. Staříci omládli, protože jsou znovu užiteční a cítí, že je někdo potřebuje. A líbí se jim nové časy, které starým pánům poskytly novou příležitost. Ale naopak existuje spousta lidí, často mladých lidí, kteří všechno prožívají jako můj otec nebo váš nebožtík tatínek. Neumějí a ani se nechtějí přizpůsobit, a to mě přivádí k nepříjemné věci, o které s vámi chci hovořit, Scarlett.“

Nečekaná změna tématu vyvedla Scarlett z míry, až začala koktat: „Co – co…,“ a v duchu pak bědovala: Panebože! Teď to přijde. Nemohla bych ho nějak omámit?

„Když vás tak dobře znám, neměl jsem od vás čekat pravdomluvnost, poctivost ani slušné zacházení. Ale byl jsem blázen a důvěřoval jsem vám.“

„Nechápu, jak to myslíte.“

„Ale chápete. V každém případě se tváříte velice provinile. Když jsem před chvílí k vám projížděl Břečťanovou ulicí, kdo myslíte, že nestál za plotem a nepozdravil mě jako paní choť Ashleyho Wilkese? Samozřejmě jsem zastavil a poklábosil si s ní.“

„Skutečně?“

„Jistě, příjemně jsme si popovídali. Oznámila mi, že mi už dávno chtěla sdělit, jak obdivuje mou statečnost, s níž jsem si zabojoval na straně Konfederace, i když jsem se dal na vojnu v hodině dvanácté.“

„Tydlifidli! Melly je praštěná. Mohla té noci klidně umřít právě proto, že jste se zachoval tak hrdinsky.“

„Dovedu si představit, že by podle vlastních představ obětovala svůj život dobré věci. A když jsem se jí zeptal, co dělá v Atlantě, zatvářila se překvapeně, jak to, že nic nevím, a sdělila mi, že teď žije i s rodinou tady a že jste byla tak laskava a přibrala si pana Wilkese za spolumajitele pily.“

„No a co má být?“ zeptala se Scarlett stručně.

„Když jsem vám půjčoval peníze, abyste si mohla tu pilu koupit, měl jsem jednu podmínku, na niž jste přistoupila, a sice že nebudete podporovat Ashleyho Wilkese.“

„Začínáte se chovat velmi urážlivě. Peníze jsem vám vrátila, pila je moje a můžu si s ní dělat, co chci.“

„Mohla byste mi laskavě sdělit, jak jste přišla k penězům, jimiž jste splatila dluh, který jste měla u mě?“

„Samozřejmě prodejem dříví.“

„Přišla jste k nim díky penězům, které jsem vám půjčil, abyste mohla začít podnikat. To jste mi chtěla říct. Používáte moje peníze na podporování Ashleyho. Nemáte kousek cti v těle, a kdybyste mi nesplatila dluh, byl bych požadoval okamžité splacení a prodal bych váš majetek ve veřejné dražbě, kdybyste nemohla platit.“

Mluvil lehkým tónem, ale v očích se mu blýskalo hněvem.

Scarlett snadno přenesla válku na území nepřítele.

„Proč tolik nenávidíte Ashleyho? Musím si myslet, že na něj žárlíte.“Jakmile

dopověděla, byla by si nejraději ukousla jazyk, jelikož Rhett zvrátil hlavu a smál se, dokud Scarlett nezrudla hanbou.

„Nestačí vám, že jste nepoctivá, musíte být ještě domýšlivá,“ řekl. „Vy nikdy nepřestanete být první kráskou okresu, že? Do smrti si budete myslet, že jste nejneodolatelnější ze všech podvodnic a že každý muž, kterého potkáte, nemá na starosti nic lepšího než umírat touhou po vás.“

„Nic takového si nemyslím!“ vykřikla vzteky. „Jenom nechápu, jak můžete Ashleyho tolik nenávidět, protože jinak si vaše chování neumím vysvětlit.“

„Zkuste si tedy najít jiné vysvětlení, krásná kouzelnice, protože se mýlíte. A pokud jde o mou nenávist vůči Ashleymu – nepociťuji k němu o nic hlubší nenávist než obdiv. Vůči Ashleymu a jemu podobným lidem cítím jediné – lítost.“

„Lítost?“

„Ano, a taky trochu pohrdání. A teď se klidně můžete nadouvat jako krocan a říct mi, že Ashley je vám tisíckrát milejší než padouch jako já a že nemám proč být tak drzý a cítit vůči němu lítost nebo pohrdání. A až se přestanete nadouvat, povím vám, jak to myslím, jestli vás to ovšem zajímá.“

„Vlastně ani ne.“

„Ale stejně vám to povím, protože nemohu připustit, abyste si dál pěstovala příjemné iluze o mé žárlivosti. Lituju ho, protože by měl být mrtvý, a není. A pohrdám jím, protože neví, co má dělat, když se mu zhroutil jeho svět.“

Myšlenka, kterou Rhett vyslovil, Scarlett cosi připomínala. Matně si vzpomínala, že něco podobného už slyšela, ale nemohla si vybavit kdy a kde. Ale moc si s tím hlavu nelámala, protože už byla celá rozpálená vztekem.

„Kdyby bylo po vašem, všichni slušní muži po celém Jihu by už byli mrtví.“

„A kdyby bylo po jejich, Ashley a jemu podobní by podle

mého Zde leží voják Konfederace názoru byli raději mrtví. Byli by raději mrtví a na hrobě by chtěli mít padlý za vlast, Dulce et decorum est úhledné náhrobní kameny s nápisem:

… nebo nějaký podobný oblíbený epitaf.“

„Vůbec nechápu proč!“

„Vy nikdy nechápete nic, co není napsáno půlmetrovými písmeny a co vám někdo navíc nepřistrčil rovnou pod nos. Kdyby byli mrtví, měli by po trápení, nemuseli by se zabývat žádnými problémy, problémy, které se stejně nedají řešit. Navíc by na ně rodiny byly hrdé po nekonečnou řadu pokolení. A také jsem slyšel, že mrtví jsou šťastní. Myslíte, že Ashley Wilkes je šťastný?“

„Samozřejmě, přece…,“ začala větu, ale pak si vybavila, jakým pohledem se Ashley v poslední době dívá na svět, a zarazila se.

„Je šťastný on nebo Hugh Elsing nebo doktor Meade? Jsou šťastnější, než byli naši otcové, můj nebo váš?“

„Možná že nebyli úplně nejšťastnější, protože přišli o peníze.“

Rhett se zasmál.

„Ale to není tím, že přišli o peníze, moje milá. Říkám vám, že je to tím, že se jim zhroutil jejich svět – svět, v němž byli vychováni. Jsou jako ryby vytažené z vody nebo kočky, kterým narostla křídla. Byli vychováni, aby hráli určité role, dělali určité věci, zapadali do určitých přihrádek. A tyto role, věci a přihrádky navždy zmizely, když generál Lee dojel k Appomattoxu. Ach, Scarlett, netvařte se tak hloupě! Co má Ashley Wilkes dělat, když ztratil domov, plantáž padla na daně a tucet skvělých gentlemanů se dneska dá koupit za jediný cent? Vsadil bych se, že od té doby, co začal vést pilu, vám peníze utíkají proudem mezi prsty.“

„V žádném případě!“

„Tak dobře. Směl bych se podívat do účetních knih, třeba někdy v neděli večer, až nebudete mít co dělat?“

„Můžete táhnout k čertu a dělejte! Můžete zmizet hned teď, mně je to srdečně jedno!“

„Moje milá, s čertem se důvěrně znám a mohu vám prozradit, že je to nudný patron. Nepotáhnu k němu znovu, ani kvůli vám ne… Vzala jste si ode mě peníze, když jste je zoufale potřebovala, a užila jste je. Dohodli jsme se, jak je použijete, ale vy jste dohodu nedo držela. Jen si na to vzpomeňte, má drahocenná podvodnice, až přijde čas a budete si ode mě chtít půjčit další. Budete si přát, abych vám dělal banku za neuvěřitelně směšný úrok, abyste si mohla koupit další pily a mezky a abyste si mohla zařídit saloony. Ale i kdybyste se stavěla na hlavu, ty peníze ode mě nedostanete.“

„Děkuji za nabídku, ale až budu potřebovat peníze, půjčím si je v bance,“ prohlásila Scarlett ledovým tónem, ale přitom div nepukla vztekem.„Neříkejte.

Jen to zkuste. Já totiž vlastním spoustu akcií té banky.“

„Opravdu?“

„Ovšem, a mám zájem na určitých poctivých podnicích.“

„Jsou přece i jiné banky.“

„Samozřejmě, jejich spousta, ale pokud se mi to podaří, zařídím všechno tak, že vám dá zatracenou práci vyrazit z nich jediný cent. Jestli chcete peníze, můžete se obrátit na přivandrovalé lichváře.“

„Půjdu za nimi s radostí.“

„Půjdete, ale radost vás přejde, až zjistíte, jaké požadují úroky. Moje milá, ve světě obchodu existují tresty za nečestné jednání. Měla jste se mnou hrát poctivou hru.“

„Vy si myslíte, bůhvíjak nejste skvělý, že? Takový bohatý a mocný muž, ale přesto se vrháte na ubožáky na dně, jako jsem já nebo Ashley!“

„Neházejte vás oba do jednoho pytle! Vy nejste žádná chudinka na dně. Vás nic nesrazí, ale on na dně je a zůstane tam, dokud se za něj nepostaví nějaká energická osoba, která ho bude až do smrti řídit a chránit. Ale já naprosto nehodlám připustit, abyste používala moje peníze ve prospěch takového člověka.“

„Ale připusťte, že jste mi pomohl a tehdy jsem byla na dně a…“

„Dát vám peníze znamenalo snesitelné, a dokonce zajímavé riziko. Ptáte se proč? Protože jste se nevěšela na krk mužským příbuzným a nefňukala nad zašlými časy. Pustila jste se do obchodů, nešetřila jste sebe ani jiné a teď jste se domohla solidního majetku založeného na penězích, které jste si vzala z peněženky zabitého vojáka, a na penězích, o něž byla okradena Konfederace. Můžete si připsat k dobru vraždu, okrádání vlastního manžela, pokus o cizoložství, lhaní a bezohledné obchodní praktiky a ještě spoustu polopravdivých řečí, které by při bližším prozkoumání neobstály. Samé obdivuhodné věci. Ukazují, že jste energická a rozhodná osoba, jíž je možné se snesitelným rizikem půjčit peníze. Baví mě pomáhat lidem, kteří si dokážou pomoct sami. Té starořímské matroně, paní Merriwetherové, bych půjčil třeba deset tisíc dolarů, a bez úpisu. Začínala s košíkem koláčů, a kam to dneska dotáhla! Má pekařství se šesti dělníky, starý dědeček je štěstím bez sebe, že může rozvážet pečivo, a i ten lenivý kreolský mrňous René se dře, a ještě se mu to líbí… Nebo ten chudák Tommy Wellburn, který s polovičním tělem zastane práci za dva a dělá ji dobře, nebo – ale už vás nebudu nudit dalším vypočítáváním.“

„Opravdu mě nudíte. Nudíte mě k smrti,“ prohlásila Scarlett ledovým tónem v naději, že Rhetta otráví a odvede jeho nežádoucí pozornost od hovoru o Ashleym, který jí byl jako vždycky nepříjemný. Ale Rhett se jen zasmál a odmítl zvednout hozenou rukavici.

„Takoví lidé si zaslouží pomoc. Ale Ashley Wilkes – pchá! On a jemu podobní nestojí za nic a nejsou k ničemu v našem světě, který se obrátil vzhůru nohama. Kdykoli se svět zhroutí, jemu podobní lidé zahynou první. A proč ne? Nezaslouží si, aby přežili, protože neumějí bojovat – a ani bojovat nechtějí. Dnes se svět neobrací vzhůru nohama poprvé ani naposled. Stalo se to už dřív a stane se to zase. A vždycky, když se to opravdu stane, všichni přijdou o všechno a všichni jsou si rovni. A pak se všichni začnou znovu stavět na nohy – přitom nemají vůbec nic. Chci říct, nemají nic kromě schopnosti svého mozku a síly svých rukou. Ale někteří lidé, jako je třeba Ashley, buď nemají ani tu schopnost, ani sílu, a pokud je mají, nedokážou je pro samé zábrany použít. A proto skončí na dně a nic jiného si ani nezaslouží. Je to přírodní zákon a svět je na tom líp bez nich. Ale vždycky se najde hrstka tvrdošíjných, kteří všechno překonají, a poskytne-li se jim potřebný čas, dostanou se zpátky tam, kde byli předtím, než se svět převrátil.“

„Vždyť jste byl taky chudý! Před chvílí jste říkal, že vás otec vyhnal bez centu v kapse!“ vykřikla rozzuřená Scarlett. „Myslím, že byste mohl Ashleyho chápat a cítit s ním!“

„Ale já ho přece chápu,“ připustil Rhett, „ale cítit s ním za boha nemůžu. Po kapitulaci měl Ashley mnohem víc než já, když mě vyhodili. Měl aspoň přátele, kteří ho vzali k sobě domů, kdežto já byl ztracený syn. Ale kam to Ashley dotáhl?“

„Jestli se chcete srovnávat s Ashleym, vy domýšlivý chlape, tak teda… On je naštěstí úplně jiný než vy! Nikdy by si nepošpinil ruce jako vy a nehrabal by peníze s pomocí přivandrovalců, odrodilců a Yankeeů. Má své zásady a svou čest!“

„Ale zásady i čest musely stranou, když klidně přijímal pomoc i peníze od cizí ženy.“

„Co jiného mohl dělat?“

„Tohle nemůžu posoudit. Vím jen, co jsem udělal sám, tenkrát, když mě vyhnali, i v poslední době. Vím jen, co udělali ostatní lidé. Ve zkáze civilizace jsme spatřili svou příležitost a maximálně jsme ji využili, někteří poctivě, někteří pochybně, ale přesto ji pořád maximálně využíváme. A všichni Ashleyové tohoto světa měli tutéž šanci, ale nechali si ji ujít. Nejsou dost chytří, Scarlett, a právě jen chytří si zaslouží přežít.“

Scarlett skoro nevnímala, co jí říká, protože se jí začala přesně vybavovat vzpomínka, která na ni neodbytně dotírala před několika minutami, když Rhett začal mluvit o Ashleym. Vzpomněla si na studený vítr, který vanul sadem v Taře, a na Ashleyho stojícího u hromady naštípaných planěk a hledícího skrze ni někam do dálky. A co že to tenkrát řekl? Nějaké divné cizí slovo, které znělo přisprostle, a pak hovořil o konci světa. Tenkrát mu nerozuměla, ale teď jí začínalo jaksi zmateně svítat a přitom si připadala unavená a dělalo se jí mdlo.

„Vždyť Ashley říkal…“

„Prosím?“

„Jednou mi v Taře říkal něco o – soumraku bohů a konci světa a o podobných hloupostech.“

„Aha, Götterdämmerung!“ Rhettovy oči ožily zájmem. „A co dál?“

„Nepamatuju si přesně. Ani jsem ho moc nesledovala. Ale – ano – říkal něco v tom smyslu, že silní všechno přetrvají a slabé že odvane vítr jako plevy.“

„No vida, tak on to ví sám. O to má všechno těžší. Většina takových lidí nic neví a nikdy se nic nedoví. Celý život se jen budou divit, kam se podělo ztracené kouzlo. Budou prostě trpět v hrdém a neschopném mlčení. Ale on to chápe. Ví, že ho odvál vítr jako plevu.“

„To tedy ne! Aspoň dokud já budu dýchat!“

Rhett se po ní tiše podíval a snědý obličej měl přitom hladký.

„Scarlett, jak jste z něj vymámila souhlas, že pojede do Atlanty a ujme se vedení pily? Bránil se hodně?“

Scarlett si na okamžik vybavila scénu s Ashleym, ke které došlo po Geraldově pohřbu, a zase ji vypudila z hlavy.

„Samozřejmě že ne,“ odpověděla s nevolí. „Když jsem mu vysvětlila, že od něj potřebuju pomoc, protože jsem nedůvěřovala tomu lumpovi, který mi vedl pilu, a že mi Frank nemohl pomáhat, protože měl moc práce v obchodě, a že – no a taky tu byla Ella Lorena, chápete. Ashley byl naopak moc rád, že mi může pomoct.“

„K jakým krásným účelům se může hodit mateřství! Tak takhle jste si s ním poradila. Dostala jste ho zkrátka tam, kde jste ho potřebovala mít, a teď je k vám, chudák, připoután stejně jako vaši trestanci řetězy pocitem, že vůči vám má mravní závazky. A já vám oběma přeju jen samé radosti. Ale, jak jsem říkal na začátku naší debaty, už ode mě nedostanete jediný cent na žádný z těch vašich podniků, které se nehodí pro dámu, vy jedna podvodnická nobleso.“

Scarlett div nevyletěla z kůže vztekem a zároveň zklamáním. Nějaký čas pomýšlela na to, že si od Rhetta půjčí další peníze, koupí si za ně parcelu ve středu města a otevře si tam prodej dříví.

„Obejdu se i bez vašich peněz,“ křičela. „Johnnie Gallegher mi vydělává na pile teď opravdu hodně, protože už nezaměstnáváme svobodné černochy, něco kápne časem z hypoték a v krámě se nám jen hrnou hotové peníze z černého obchodu.“

„Už jsem slyšel. Jste moc šikovná, když okrádáte bezbranné, vdovy, sirotky a hlupáčky! Ale když už musíte krást, Scarlett, proč neokrádáte místo chudých a slabých bohaté a mocné? To se od časů Robina Hooda až po dnešek považuje za velice morální.“

„Protože,“ odpověděla Scarlett úsečně, „je o dost snazší a jistější okrádat – jak tomu říkáte – chudé.“

Rhett se tiše zasmál, až se mu třásla ramena.

„Vy jste ale pěkně upřímná potvora, Scarlett!“

Potvora! Bylo jí divné, že ji takové slovo může urážet. Není žádná potvora, ujišťovala sama sebe se vší vehemencí. Alespoň taková nechtěla být. Chtěla být velkou dámou. Na okamžik se v duchu vrátila o několik let zpátky a vybavila si matku, jak chodila, sukně jí příjemně šustily a voněly verbenou ze sáčků, jak zaměstnávala své drobné ruce neustálou péčí o jiné a jak ji všichni milovali, ctili a zbožňovali. A zničehonic se jí udělalo divně u srdce.

„Jestli si ze mě zkoušíte dělat blázny,“ řekla unaveně, „tak je to zbytečné. Vím, že nejsem tak – zásadová, jak bych měla v téhle době být. Nejsem tak laskavá a příjemná, jak mě vychovávali. Ale nedá se nic dělat, Rhette. Opravdu ne. Co jsem mohla dělat? Co by bylo se mnou, s Wadem, s Tarou a s celou naší rodinou, kdybych se chovala – ušlechtile, když do Tary přišli Yankeeové? Měla jsem – ale na to nechci pomyslet. A když nás Jonas Wilkerson chtěl vyhnat z domova, to jsem taky měla být – laskavá a zásadová? Kde by nám všem byl konec? A kdybych byla roztomilá a prostoduchá a neotravovala Franka kvůli těžkým dluhům, které – ale co! Možná že jsem opravdu potvora, ale nebudu taková vždycky, Rhette. Ale během posledních let – a ještě teď, co jsem měla a mám dělat? Jak jinak jsem se měla chovat? Celou tu dobu mám pocit, že se snažím vyvést loď s těžkým nákladem z bouře. A jen udržet se na hladině mě stálo tolik úsilí, že jsem se nemohla zdržovat nepodstatnými věcmi, s nimiž jsem se dokázala snadno rozloučit a po kterých se mi nestýskalo, jako třeba s dobrým vychováním a – zkrátka se všemi podobnými záležitostmi. Měla jsem hrozný strach, že mi do lodě nateče tolik vody, až se potopí, a proto jsem vyházela přes palubu věci, které mi připadaly nejméně důležité.“

„Hrdost a čest a pravdomluvnost a poctivost a slušnost,“ vypočítával jí medovým hlasem ztráty. „Máte pravdu, Scarlett. Tyhle věci nejsou důležité, když se loď potápí. Ale rozhlédněte se kolem sebe po svých známých. Buď doplují s lodí i s nákladem bezpečně ke břehu, anebo se klidně potopí s vlajkou na stěžni.“

„Je to banda bláznů,“ odpověděla stručně Scarlett. „Všechno má svůj čas. Až budu mít spoustu peněz, budu zase slušná, jak si přejete. Budu se tvářit úplně andělsky. Pak si to budu moct dovolit.“

„Budete si to moct dovolit, ale stejně to neuděláte. Vyhozený náklad se těžko zachraňuje, a podaří-li se ho vytáhnout, bývá beznadějně znehodnocen. Obávám se, že až si budete moct dovolit vylovit čest, poctivost a slušnost, které jste hodila přes palubu, poznáte, že se v mořské vodě změnily, ale bohužel ne v něco cenného a vzácného…“Rhett

zničehonic vstal a uchopil klobouk.

„Odcházíte?“

„Ano.

Copak to pro vás nebude úleva? Ponechám vás tu se zbytkem vašeho svědomí.“

Rhett se odmlčel, podíval se na holčičku a podal jí prst, aby si jej mohla chytit.

„Frank asi div nepukne pýchou, že?“

„Samozřejmě.“

„S holčičkou si asi dělá velké plány, že?“

„Ale však víte, jak muži zhloupnou, když mají malé děti.“

„Tak mu vyřiďte,“ řekl Rhett a pak se s podivným výrazem na okamžik zarazil, „vyřiďte mu, aby se v noci zdržoval doma častěji než v poslední době, jestli chce, aby mu opravdu vyšly plány, které si s ní dělá.“

„Co tím chcete říct?“

„Přesně to, co jsem řekl. Vyřiďte mu, aby se zdržoval doma.“

„Vy jste ale odporný darebák! Naznačovat mi, že Frank…“

„Ale proboha to ne!“ Rhett se rozesmál na celé kolo. „Nechtěl jsem říct, že by snad proháněl ženské! Frank! Panebože, to se vám povedlo!“Rhett

se smál, ještě když sestupoval ze schodů.









Kapitola 44

Toho březnového podvečera byla zima a foukal vítr a Scarlett se v bryčce cestou po Decaturské cestě na pilu vedenou Johnniem Gallegherem zabalila celá do houně a nechala si jen volné ruce. V těchto dnech bylo nebezpečné, aby jezdila sama, a Scarlett to věděla, mnohem nebezpečnější než kdy předtím, protože černoši si mezitím začali dělat úplně co chtěli. Jak Ashley předpověděl, běloši z Georgie si zatraceně odskákali, že státní legislativa odmítla ratifikovat onen dodatek k ústavě. Statečné odmítnutí zapůsobilo na rozzuřený Sever jako políček do tváře a odveta na sebe nenechala dlouho čekat. Sever byl pevně rozhodnut vnutit státu černošské volební právo, a aby toho dosáhl, prohlásil Georgii za vzbouřený stát a podrobil ji nejpřísnějšímu stannému právu. Samotná státnost Georgie byla zrušena a z jejího území byl spolu s Floridou a Alabamou vytvořen „Vojenský okruh č. 3“, podléhající velení federálního generála.

Byl-li život nejistý a děsivý už předtím, stal se teď dvojnásobně nejistým a děsivým. Vojenské výnosy, které před rokem připadaly všem nesnesitelně přísné, teď ve srovnání s vyhláškami generála Popea působily umírněně. S vyhlídkou, že černoši budou volit, budoucnost připadala všem temná a beznadějná a celý zatrpklý stát se zmítal a svíjel bezmocí. Navíc černochům jejich čerstvě nabytá sláva sloupla do hlavy, a když si uvědomili, že za nimi stojí celá yankeeovská armáda, jejich řádění rychle nabývalo na divokosti. Nikdo si před nimi nemohl být jistý.

V této divoké a strašné době byla Scarlett vyděšena – vyděšena, ale přesto pevně rozhodnuta, a proto pořád objížděla své obchodní partnery sama jen s Frankovou pistolí zastrčenou za čalounění bryčky. Tiše proklínala státní legislativu za to, že na všechny přivolala horší neštěstí, než byla ta předtím. K čemu byl dobrý celý ten mužný odpor, tohle gesto, které všichni nazývali rytířským? Jen všechno hodně zhoršilo.

Když se přiblížila k pěšině vedoucí mezi holými stromy na dno údolí, kde stál obávaný tábor pobudů, mlaskla na koně, aby přidal do kroku. Pokaždé, když musela projíždět kolem špinavého, ponurého shluku vyřazených vojenských stanů a chatrčí z dřevěných krajin, padal na ni stísněný pocit. Tohle místo mělo nejhorší pověst z Atlanty a celého okolí, jelikož tu žili ve špíně černí pobudové, černé prostitutky a mezi nimi hrstka chudých bělochů, zpustlých a pokleslých na nejnižší úroveň. Říkalo se, že tu nacházejí útočiště černí i bílí zločinci a že sem yankeeovští vojáci jdou ze všeho nejdřív, kdykoli pátrají po nějakém pachateli. Přestřelky a rvačky na nože tu byly tak běžné, že se úřady ani nesnažily něco vyšetřovat a ponechávaly na obyvatelích tábora, aby si své temné záležitosti řešili sami mezi sebou. Hlouběji v lese byla palírna, kde se destilovala mizerná kukuřičná whisky, a za nocí se z chatrčí na dně údolí rozléhal opilecký řev provázený nadávkami.

I Yankeeové připouštěli, že je to semeniště neřesti, které by mělo být smeteno z povrchu země, ale zatím v tomto směru nic nepodnikali. Pobouření obyvatelé Atlanty a Decaturu, kteří byli nuceni při vzájemných návštěvách jezdit po této cestě, nahlas reptali. Muži projížděli kolem tábora s pistolemi připravenými v rozepnutých pouzdrech a slušné ženy se k němu z vlastní vůle nepřibližovaly ani v doprovodu mužských příbuzných, jelikož u cesty se obvykle povalovaly černošské coury chrlící urážky a pokřikující sprosté nadávky.Dokud

Scarlett vozil Archie, nezavadila o tábor jedinou myšlenkou, protože před ním se neodvážila smát ani ta nejnestydatější černoška. Ale od té doby, co byla nucena jezdit s bryčkou sama, došlo k celé řadě nepříjemných a děsivých incidentů. Černé běhny jako by se vyzývavě předváděly pokaždé, když jela kolem. Nemohla dělat nic jiného, než si jich nevšímat a dusit v sobě vztek. Nemohla si ulevit ani tím, že by si postěžovala sousedům nebo příbuzným, protože by okamžitě vyskočili a začali vítězoslavně křičet: „No vidíš, a co jiného jsi mohla čekat?“ A celá rodina by se na ni znovu vrhla a jeden přes druhého by se jí snažili její cesty rozmluvit. Ale Scarlett vůbec neměla v úmyslu přestat jezdit za svými obchody.

Zaplaťpánbůh, toho dne se u cesty nepovalovaly žádné otrhané ženské! Když Scarlett projížděla kolem pěšinky vedoucí dolů k ležení, s nechutí pohlédla na skupinu chatrčí krčících se v úvalu a osvětlených ponurými šikmými paprsky podvečerního slunce. Foukal mrazivý vítr a zavál jí do nosu směs pachů z hořícího dřeva, opékaného vepřového a neudržovaných latrín. Scarlett pokrčila znechuceně nos, obratně práskla koně opratí přes zadek a popohnala ho, aby byla co nejdříve pryč a měla za sebou zatáčku na silnici.Ve

chvíli, kdy se chystala vtáhnout vzduch, aby si vzápětí mohla oddechnout úlevou, jí srdce najednou vyletělo do hrdla hrůzou, protože zpoza rozložitého dubu se nehlučně vynořil obrovský černoch. Scarlett se vyděsila, ale přesto neztratila duchapřítomnost a v okamžiku zastavila koně a uchopila Frankovu pistoli.

„Co chceš?“ vykřikla se vší přísností, na jakou se zmohla. Mohutný černoch se přikrčil zpátky za strom a odpověděl jí vyděšeným hlasem.„Proboha,

slečno Scarlett, nestřílejte na Velkýho Sama!“

Velký Sam! Scarlett chvíli nechápala, co černoch říká. Velký Sam, šafář z Tary, kterého viděla naposledy za obléhání. Co proboha…

„Vylez a ukaž se, ať se můžu přesvědčit, jestli jsi opravdu Sam!“

Sam váhavě vyklouzl ze skrýše, otrhaný a bosý obr, oblečený do plátěných kalhot ke kolenům a modré blůzy od uniformy Unie, která byla na jeho postavu příliš těsná a krátká. Když Scarlett viděla, že je to opravdu Velký Sam, zastrčila pistoli zpátky pod čalounění a potěšeně se usmála.

„Ach, Same! Jsem ráda, že tě zas vidím!“

Sam tryskem doběhl k bryčce, koulel očima radostí, blýskal bílými zuby a popadl Scarlettinu podávanou dlaň oběma rukama připomínajícíma lopaty. Melounově růžový jazyk mu vyklouzl z úst, kroutil celým tělem a jeho veselé křepčení bylo směšné jako dovádění dogy.

„Proboha, to je nádherný, dyž zasejc můžu vidět někoho z rodiny!“ křičel Sam a mačkal jí ruku, div jí nerozdrtil kosti. „Jak je možný, že ste na tom tak zle, že musíte nosit pistol, slečno Scarlett?“

„Dneska se všude potuluje tolik špatných lidí, Same, že ji musím nosit. Co, proboha tě, pohledáváš na takovém strašném místě, ty, takový slušný černoch? A proč jsi nepřišel rovnou za mnou do města?“

„Pámbuví, slečno Scarlett. Já tady v táboře nebydlím. Jen tady musim pár dní vostat. Nežil bych tu ani za nic. Jakživ sem neviděl takovej černej ksindl. A taky sem nevěděl, že ste v Atlantě. Myslel sem, že ste v Taře. Chtěl sem se vrátit domu do Tary, akorát sem čekal na příležitost.“

„Byl jsi v Atlantě celou dobu od začátku obležení?“

„Sim ne! Cestoval sem!“ Sam pustil Scarlettinu dlaň a ona si ji důkladně procvičila, aby se přesvědčila, že nemá polámané kosti. „Pamatujete se, jak sme se viděli posledně?“

Scarlett si vybavila horký den před začátkem obléhání, když se-

Sestup, děla s Rhettem v kočáře a parta černochů s Velkým Samem v čele Mojžíši pochodovala po prašné ulici k opevnění a všichni

zpívali . Přikývla.

„No a já dřel jak vůl, kopal sem zákopy a plnil pytle pískem až do konce, dyž naši vodtáhli z Atlanty. Pan kapitán, kerej mě měl na povel, padnul a pak už nikdo nemohl Velkýmu Samovi poroučet, co má dělat, a tak sem se skrejval všelijak v křovích. Řikal sem si, že se zkusim nějak protlouct domu do Tary, jenže pak sem se doslech, že celý vokolí Tary mělo bejt vypálený. Jo a taky nebylo, jak se tam dostat, a měl sem strach, že by mě mohli chytit hlídačove, dyž sem neměl žádný papíry. A pak přitáhli Yankejove a jeden yankejovskej gentleman, byl to ňákej plukovník, si mě vomrk a nechal mě u sebe, abych se mu staral vo koně a čistil holinky.

Sim, ano! Dělalo mně to moc dobře, to si pište, že sem byl najednou vosobní sluha jako Pork, dyž sem jakživ dělal jen na poli. Plukovníkovi sem řek, že sem dělal jen na poli a von… Víte, slečno Scarlett, voni ty Yankejove sou padlí na hlavu. Von ani nevěděl, že je v tom ňákej rozdíl! Tak sem teda u něj vostal a musel sem s nim do Savannah, dyž tam přitáh generál Sherman, a musim vám teda říct, slečno Scarlett, že sem jakživ neviděl takový hrozný věci, jako dyž sme tenkrát šli do Savannah! Všade se kradlo, pálilo – vypálili taky Taru, slečno Scarlett?“

„Podpálili ji, ale my jsme oheň uhasili.“

„To je moc dobře. To rád slyšim. V Taře sem doma a chci se tam vrátit. A pak dyž skončila válka, plukovník mi povidá: ‚Pocem, Same! Poď se mnou na Sever. Budu ti slušně platit.‘ Víte, jako šecky černý sem zatoužil vyzkoušet si tudlenctu novou svobodu, než se vrátim zpátky domu, a tak sem jel s plukovníkem na Sever. Sim, ano, jeli sme nejdřív do Vašinktónu, potom do Ňuf Yorku a nakonec do toho Bostonu, co ten plukovník jako bydlí. Sim, ano, já sem zcestovalej negr! Slečno Scarlett, u Yankejů jezdí po ulicích tolik koní a kočárů, že jeden na šecky ani nestačí zahrozit holí! Furt sem se v jednom kuse třás strachy, že mě ňákej přejede!“

„A líbilo se ti tam na Severu, Same?“

Sam se poškrábal v husté kudrnaté kštici připomínající bavlnu.

„Jó a né. Plukovník, to byl moc fajnovej muskej a taky měl pro negry todlencto pochopení. Ale jeho pani, to bylo něco jinýho. Jeho pani mě hned napoprvý začala řikat ‚pane‘. Sim ano, to mně dělala, a já bych se byl pokaždý nejrači neviděl. Plukovník jí vyložil, že mně má řikat ‚Same‘, a vona se to pak naučila. Ale šickni vostatní Yankejove, jak mě uviděli, hned mně začali řikat ‚pane O’Hara‘. A nutili mě, abych s nima seděl, jako dybysem byl stejně dobrej jako voni. No, dyž sem jakživ neseděl s bílejma lidma, tak teď už sem moc starej, abych s tim začínal. Zacházeli se mnou, jako bysem byl stejně dobrej jako voni, slečno Scarlett, ale v srdci mě rádi neměli – voni neměli rádi žádný černý. A taky se mě báli, poniváč sem tak velkej. A furt se mě vyptávali na bloodhoundy, co mě jako měli honit, a esli ste mě řezali. Ale já přeci, slečno Scarlett, nedostal jakživ nařezáno! Víte přeci, že by pan Gerald nepřipustil, aby někdo řezal takovýho drahýho negra jako já!

Dyž sem jim to řek a dyž sem jim pověděl taky, jak byla slečna Ellen hodná na černý a proseděla u mě celej tejden, dyž sem měl zápal plic, tak mně nechtěli věřit. A mně se vám, slečno Scarlett, začalo tak stejskat po slečně Ellen a po Taře, že sem to už nemohl vydržet, a jednou večer sem se pustil domu a jel sem nákladníma vagónama celou cestu až do Atlanty. Dyž mně koupíte lístek do Tary, hrozně rád pojedu domu. A taky zasejc rád uvidim slečnu Ellen a pana Geralda. Svobodu sem si už vyzkoušel. A teď potřebuju, aby mě někdo každej den dal pořádně najíst a řek mně, co mám dělat, a staral se vo mě, dyž budu marod.

Co dybych zasejc dostal zápal plic? Bude se vo mě taková yankejovská panička starat? Sim, ne! Bude mě řikat ‚pane O’Hara‘, ale kurýrovat mě nebude. Jó, to slečna Ellen, ta mě bude kurýrovat, dyž budu marod, a – co je to s váma, slečno Scarlett?“

„Tatínek i maminka jsou mrtví, Same.“

„Mrtví? Děláte si ze mě legraci, slečno Scarlett? To mně nesmíte dělat!“

„Nedělám si legraci. Je to pravda. Matka umřela, když Shermanovi vojáci protáhli Tarou, a tatínek – ten nás opustil loni v červnu. Prosím tě, Same, neplač. Prosím tě, nedělej mi to! Jestli budeš plakat, tak se taky neudržím. Přestaň, Same! Nemůžu to vydržet. Nebudem o tom teď mluvit. Povím ti všechno někdy jindy… Slečna Suellen je v Taře a vzala si moc prima člověka, pana Willa Benteena. A slečna Carreen, ta je v…“ Scarlett se zarazila. Uvědomila si, že by plačícímu obrovi nedokázala vysvětlit, co je klášter. „Žije v Charlestonu. Ale Pork a Prissy zůstali v Taře… Tu máš, Same, utři si nos. Opravdu se chceš vrátit domů?“

„Sim, ano, ale tam to už nebude takový, jak sem si představoval, dyž slečna Ellen…“

„Same, a nelíbilo by se ti zůstat v Atlantě a pracovat u mě? Potřebuju kočího, a dost nutně, když se dneska všude potlouká tolik zlých lidí.“

„Sim, ano. Je to tak. Sám sem vám chtěl říct, že nemáte co jezdit takhlenc samotná, slečno Scarlett. Nemáte představu, jak zlý dneska sou někerý negři, hlavně ty, co žijou tady. Není to pro vás bezpečný. Já sem tu teprvá dva dni, ale už sem slyšel, jak si vo vás povidaj. A dyž ste včera jela kolem a ty černý důry po vás pokřikovaly, tak sem vás hned poznal, jenomže vy ste jela tak rychle, že sem vás nemoh chytit. Ale já sem jim vyprášil kožich, těm černejm kůžim! To teda jó. Nevšimla ste si, že dneska se tam nevokázala ani jedna?“

„Všimla a moc ti děkuju, Same. Tak co, líbilo by se ti dělat mi kočího?“

„Slečno Scarlett, moc vám děkuju, ale já bych rači jel do Tary.“

Velký Sam sklopil hlavu a začal jen tak bez důvodu otiskovat palec bosé nohy do prachu cesty. Čišely z něj rozpaky, jako kdyby něco skrýval.

„A proč, prosím tě? Dostaneš slušný plat. Musíš zůstat u mě.“

Sam k ní zvedl velký černý obličej, hloupý a průhledný jako u dítěte, a Scarlett z něj vyčetla strach. Sam přistoupil blíž, sklonil se přes okraj bryčky a zašeptal: „Slečno Scarlett, musim zmizet z Atlanty. Musim se dostat z Atlanty, aby mě nechytli. Já – já sem někoho zabil.“

„Černocha?“

„Sim, ne. Bílýho. Yankejskýho vojáka a voni mě hledaj. Proto sem tady v tom táboře.“

„Jak se to stalo?“

„Byl vopilej a řek něco, co sem si prostě nemoh dát líbit, a tak sem ho popad za krk – nechtěl sem ho zabít, slečno Scarlett, ale copak za to můžu, že mám tak silný pracky, no a než sem se stačil rozkoukat, tak už bylo po ňom. A já dostal takovej strach, že sem nevěděl, co mám dělat! Tak sem se přišel skovat sem, a dyž sem vás včera zblejsk, tak si povidám: Zaplaťpámbu! Slečna Scarlett! Ta se vo mě postará. Ta to tak nenechá, aby mě dostali Yankejove. Pomůže mně zpátky domu do Tary.“

„Říkáš, že tě hledají? Vědí, žes ho zabil ty?“

„Sim, ano, já sem tak velkej, že si mě nemůžou s nikým splíct. Počitám, že budu největší negr v celé Atlantě. Už mě tady byli hledat včera večír, ale ňáká černá holka mě skovala v jedný jeskyni támdlenc v lese a přišla mně říct, dyž zasejc vodešli.“

Scarlett se chvíli mračila. Vůbec ji neděsilo ani nermoutilo, že se Sam dopustil vraždy, ale nemohla se smířit s tím, že si ho nebude moci nechat jako kočího. Černý obr jako Sam by se hodil za tělesného strážce stejně dobře jako předtím Archie. Nedá se nic dělat, bude ho muset nějakým způsobem bezpečně propašovat do Tary, protože samozřejmě nesmí padnout do rukou úřadů. Takový cenný černoch přece nesmí být oběšen. Vždyť to byl nejlepší šafář, jakého kdy v Taře měli! Scarlett vůbec nepřišlo na mysl, že Sam je svobodný. Pořád měla pocit, že jí patří stejně jako Pork, chůva, Peter, kuchařka a Prissy. Pořád „patří k rodině“, a proto má právo na ochranu .„Pošlu

tě do Tary hned dneska večer,“ řekla mu nakonec. „Ale teď si, Same, musím ještě někam zajet, kousek dál po téhle cestě, ale měla bych se tudy vracet před setměním. Čekej tady na mě, až se budu vracet. Nikomu neříkej, kam jdeš, a jestli máš klobouk, tak si ho vem, aby sis mohl zakrýt obličej.“

„Žádnej klobouk nemám.“

„Tady máš pětadvacetník, tumáš. Kup si klobouk od nějakého černocha z tábora a čekej tu na mě.“

„Sim, ano.“ Samovi se okamžitě rozzářil obličej úlevou, protože mu zase někdo říkal, co má dělat. Scarlett jela dál a přemýšlela. Will bude určitě rád, když bude mít v Taře černocha, který umí dělat na poli. Pork nebyl na poli k ničemu a nikdy k ničemu nebude. Když se vrátí Sam, Pork bude moci přijet do Atlanty za Dilcey, jak mu Scarlett po Geraldově smrti slíbila.Když

Scarlett přijela na pilu, slunce zrovna zapadalo a vůbec bylo pozdě na to, aby se chtěla zdržovat mimo domov. Johnnie Gallegher stál ve dveřích ubohé chatrče, která sloužila za kuchyni pro malou partu dřevařů. Čtyři z pěti trestanců, které Scarlett poslala pracovat na pilu k Johnniemu, seděli před chatrčí z krajin, ve které byli ubytováni. Trestanecké uniformy měli špinavé a prosáklé potem, kdykoli se unaveně pohnuli, mezi kotníky jim chřestily řetězy a ze všech čišela apatie a zoufalství. Jsou děsně vychrtlí a vypadají nezdravě, a to se, prosím, před krátkou dobou, když si je pronajímala, drželi pěkně zpříma. Když vystupovala z bryčky, trestanci ani nezvedli hlavy, ale Johnnie se k ní milostivě otočil a nonšalantně smekl klobouk. Když ji zdravil, měl v drobném snědém obličeji výraz tvrdý jako kámen. „Nelíbí se mi, jak ti chlapi vypadají,“ obořila se na Johnnieho bez váhání. „Nevypadají dobře. A kde je pátý?“

„Stůně,“ odpověděl úsečně Johnnie. „Leží v baráku.“

„Co je mu?“

„Hlavně je línej.“

„Půjdu se na něj podívat.“

„Nikam nechoďte. Nanejspíš bude nahej. Postarám se vo něj sám. Zejtra už bude zase v práci.“ Scarlett zaváhala, ale přitom si stačila všimnout, že jeden z trestanců zvedl unaveně hlavu, probodl Johnnieho hluboce nenávistným pohledem a pak zase hlavu sklonil. „Bičujete je?“

„Promiňte, paní Kennedyová, ale kdo vede pilu, vy, nebo já? Svěřila jste mi ji a chtěla jste, abych ji vedl. Dala jste mi volnou ruku. Doufám, že si na mě nestěžujete? Nebo snad pro vás nevydělávám dvakrát tolik, co vydělával pan Elsing?“

„Jistě, vyděláváte,“ připustila Scarlett, ale přesto se otřásla, jako by na ni sáhla smrt.

Z těch ošklivých chatrčí, kde žili trestanci, čišelo cosi zlověstného, co tu za Hugha Elsinga nebylo. Čišela z nich opuštěnost, izolace, z níž ji mrazilo. Trestanci byli tak daleko od světa a zcela vydáni na milost Johnniemu Gallegherovi, a kdyby si vzal do hlavy, že je začne bičovat, zřejmě by se o tom vůbec nedověděla. Trestanci by měli strach si jí postěžovat, aby nebyli po jejím odjezdu potrestáni ještě hůř.

„Vypadají vychrtle. Dáváte jim dost jídla? Vždyť jsem přece utratila za jídlo pro ně tolik peněz, že by měli být vykrmení jako vepři. Minulý měsíc jsem vydala třicet dolarů jen za mouku a vepřové. Co jim to dáváte k večeři?“

Scarlett došla k chatrči, kde se vařilo, a nahlédla dovnitř. Tlustá mulatka, která se skláněla nad starými rezavými kamny, se pokusila o pukrle a pak míchala dál hrách, který se vařil v hrnci. Scarlett věděla, že s ní Johnnie Gallegher žije, ale říkala si, že udělá nejlíp, když bude dělat, že nic nevidí. Teď si všimla, že se k večeři nechystá nic kromě hrnce hrachu a velké kukuřičné placky ležící na pánvi.

„Copak pro ty lidi nemáš nic jiného?“

„Sim, ne.“

„Ty vaříš hrách bez uzeného bůčku? Ale hrách bez bůčku nestojí za nic. Sám nic nevydá. Proč tam nemáš bůček?“

„Pan Johnnie řiká, že tam nemá cenu dávat bůček.“

„Koukej ho tam dát. Kde máš zásoby?“

Mulatka zakoulela vyděšenýma očima směrem ke kamrlíku, který sloužil za spíž, a Scarlett okamžitě rozrazila dveře vedoucí dovnitř. Uviděla otevřený suk kukuřičné mouky, malý pytlík pšeničné mouky, půl kila kávy, trochu cukru, pětilitrový džbán čirokového sirupu a dvě celé šunky. Jedna šunka ležící na poličce byla čerstvě uvařena a byly z ní odkrojeny nanejvýš dva plátky. Scarlett se vzteky bez sebe otočila po Johnniem Gallegherovi a podívala se mu do očí, z nichž čišel chladný vztek.

„Kde je pět pytlů bílé mouky, které jsem vám poslala minulý týden? A kde je pytel cukru a káva? Poslala jsem pět šunek a pět kilo bůčku a bůhvíkolik kýblů jamů a irských brambor. No tak, kde jsou? Nemohly by se sníst za týden, ani kdybyste ty lidi krmil pětkrát denně. Vy jste je prodal! Přesně tak to je, vy zloději! Prodal jste moje cenné zásoby, peníze jste si strčil do vlastní kapsy a tyhle lidi jste krmil jen hrachem a kukuřičnými plackami. Není divu, že vypadají tak vychrtle. Uhněte!“

Scarlett proletěla jako blesk kolem Johnnieho ke dveřím.

„Vy tam, no vy na konci – ano, vy! Pojďte sem!“

Trestanec vstal a nemotorně se k ní vlekl. Při každém kroku mu řinčel řetěz a Scarlett uviděla, že má nahé kotníky rozedřené do krve od železných pout.

„Kdy jste měl naposled šunku?“

Trestanec hleděl upřeně na zem.

„No tak mluvte!“

Muž však stál dál jako hromádka neštěstí a mlčel. Nakonec zvedl hlavu, podíval se Scarlett prosebně do očí a pak ji zase sklonil a hleděl do země.

„Bojíte se mluvit, co? No nic, dojděte do spíže a přineste šunku z police. Rebecco, podej mu nůž. Doneste ji ven a rozdělte ji všem. Rebecco, udělej pro ně pár kukuřičných vdolečků a kávu. A nalej jim na ně spoustu sirupu. A dělej, ať vidím, že všechno opravdu dostanou.“

„Ta mouka a to kafe patří panu Johnniemu,“ blekotala vyděšeně Rebecca.

„Panu Johnniemu, Kristova noho! A ta šunka zřejmě taky. Dělej, co jsem ti řekla. Hoď sebou! A vy, vážený pane Galleghere, pojďte se mnou k bryčce.“

Scarlett prudce prošla neuklizeným dvorem, nasedla do bryčky a se smutným zadostiučiněním zahlédla, jak trestanci trhají šunku a hladově si cpou velké kusy do úst. Vypadali přitom, jako by měli strach, že jim ji někdo každou chvilku zase vezme.

„Vy jste ale pěkný darebák!“ obořila se Scarlett zuřivě na Johnnieho, který stál u kola s kloboukem posunutým dozadu nad převislé obočí. „Můžete mi rovnou vrátit peníze, které jste dostal za moje zásoby jídla. Napříště vám budu vozit potraviny každý den, a nebudu je objednávat na měsíc předem. Pak už mě nebudete moct okrádat.“

„Příště už tady nebudu,“ oznámil jí Johnnie Gallegher.

„Chcete říct, že odcházíte?“

Scarlett svědil jazyk, aby vykřikla: Jen si s pánembohem jděte! Žádná škoda! Ale chladná ruka opatrnosti ji včas zadržela. Co by si počala, kdyby Johnnie odešel? Dodává dvakrát tolik dříví co Hugh. A zrovna teď dostala velkou zakázku, největší od té doby, co jí patří pila, a navíc dodání spěchalo. Musela dostat objednané dříví do Atlanty. A kde by sehnala člověka, který by se jí staral o pilu, kdyby Johnnie odešel?

„Ano, odcházím. Dala jste mi naprosto volnou ruku a řekla jste, že ode mě chcete jen tolik dříví, kolik půjde zpracovat. Tehdy jste mi nepředpisovala, jak mám řídit pilu, a já si teď na vaše zasahování nehodlám zvykat. A jak zpracuju dříví, do toho vám nic není. Nemůžete si stěžovat, že nedodržuju slovo. Vydělávám peníze pro vás a zasloužil jsem si svou mzdu – a taky všechno, na co si přijdu bokem. A vy teď přijdete, strkáte nos do všeho, zbytečně se vyptáváte a podrýváte mou autoritu u trestanců. Jak chcete, abych po tom všem mezi těmi chlapy udržel kázeň? Co na tom, že je občas přetáhnu po hřbetě? Taková líná banda zaslouží horší věci. Co na tom, že je nevykrmuju a nerozmazluju? Nic lepšího nezaslouží. Buď si budete hledět svého a necháte mě dělat, co je třeba, anebo ještě dneska večer odejdu.“

Johnnieho drobný tvrdý obličej vypadal ještě kamenněji než obvykle a Scarlett stála tváří v tvář těžké volbě. Co by dělala, kdyby opravdu dnes večer odešel? Přece tu sama nemůže zůstat do rána a hlídat trestance!

Scarlett určitě nějak musela prozradit pohledem své vnitřní váhání, protože Johnnie prohnaně změnil výraz a přestal se tvářit tak tvrdě jako předtím. Když promluvil, z hlasu mu zazníval příjemnější tón.„Už

je pozdě, paní Kennedyová, měla byste raději jet domů. Přece se nebudeme hádat kvůli takovým maličkostem! Dejme tomu, že mi srazíte deset dolarů z platu za tenhle měsíc a budem vyrovnáni.“

Scarlett nechtě zabloudila pohledem ke skupince ubožáků ohlodávajících šunku a vzpomněla si na nemocného ležícího v chatrči, do které fouká ze všech stran. Měla by se zbavit Johnnieho Galleghera. Je to zloděj a brutální chlap. Těžko říct, co všechno provádí s trestanci, když u toho sama není. Ale na druhé straně je chytrý a chytrého člověka přece potřebuje. Takže momentálně se s ním nemůže jen tak rozloučit. Vydělává jí přece peníze. Nezbývá než se postarat, aby napříště dával trestancům pořádně najíst.

„Srazím vám z platu dvacet dolarů,“ shrnula své rozhodnutí stručně, „a… zítra ráno se vrátím a všechno spolu pořádně probereme.“

Scarlett uchopila opratě, ale zároveň si uvědomila, že s Johnniem nic probírat nebude. Věděla, že tím je celá záležitost jednou provždy vyřešena a že Johnnie to ví taky.

Když se vydala po příjezdu na Decaturskou cestu, svářilo se v ní svědomí s touhou po penězích. Uvědomovala si, že nemá co vydávat lidské životy na milost a nemilost toho skrčka. Kdyby zavinil smrt některého z trestanců, bude tím vinna stejně jako Johnnie, protože mu je ponechala v rukou, přestože přišla na jeho krutosti. Ale na druhé straně – na druhé straně se ti chlapi neměli dát zavřít. Když se dostali do rozporu se zákonem a dali se chytit, tak si nic lepšího nezaslouží. Touto myšlenkou si částečně uklidnila svědomí, ale cestou po silnici se jí v hlavě neustále rojily vzpomínky na vychrtlé, otupělé obličeje trestanců.

Budu na ně myslet až později, rozhodla se, násilím vystrčila myšlenky na trestance do komory, do níž v hlavě odkládala nepotřebné haraburdí, a přibouchla za nimi dveře. Když dojela k zatáčce za táborem, slunce už úplně zapadlo a v lese, který ji obklopoval, byla tma. Po západu slunce padl na soumračný svět mrazík a temnými lesy foukal studený vítr, až holé větve praskaly a uschlé listy šustily. Scarlett ještě nikdy nebyla sama venku tak pozdě, začínal se jí zmocňovat neklid a už by byla nejraději doma.

Zastavila, ale Velkého Sama nebylo vidět, a Scarlett si začala dělat obavy o jeho osud a bála se, aby ho snad Yankeeové už nechytili. Potom uslyšela na cestičce od ležení kroky a úlevou si oddychla. Ale stejně Samovi nedaruje, že ji nechal čekat.

Ale ze zatáčky se nevynořil Sam.

Byl to velký otrhaný běloch a pomenší černý ouřezek s rameny a hrudí jako gorila. Scarlett prudce přetáhla koně opratěmi a zároveň popadla pistoli. Kůň užuž se chystal vyrazit, ale když běloch prudce zvedl ruku, zničehonic se zarazil.

„Dámo, můžete mně dát pětadvacetník? Mám hrozný hlad.“

„Uhněte se z cesty,“ odpověděla mu Scarlett a dělala, co mohla, aby se jí netřásl hlas. „Peníze nemám. Zmizte.“

Muž nečekaným rychlým pohybem popadl koně za ohlávku.

„Čapni ji!“ vykřikl na černocha. „Nanejvýš bude mít peníze v záňadří!“Další

průběh událostí připadal Scarlett jako ve snu, tak rychle se všechno odehrálo. Bleskově zvedla pistoli, ale cosi jí říkalo, aby nestřílela po bělochovi, protože by mohla zasáhnout koně. Ale když se černoch s obličejem rozšklebeným v poťouchlém úsměvu rozběhl k bryčce, vystřelila po něm z bezprostřední blízkosti. Nikdy se nedověděla, jestli ho zasáhla či ne, ale v příštím okamžiku ji popadl s takovou silou, že jí div nezlomil ruku, a vykroutil jí pistoli. Černoch se ocitl vedle ní, tak blízko, že cítila, jak ostře páchne, když se ji pokoušel stáhnout z bryčky. Scarlett se divoce bránila volnou rukou a škrábala ho do obličeje, ale pak ucítila na hrdle jeho mohutnou tlapu, ozvalo se praskání látky a už měla živůtek roztržený až k pasu. Vzápětí se jí na prsou začaly hrabat černé pracky a jí se zmocnila taková hrůza a takový odpor, jaké v životě předtím nepoznala, a začala křičet jako šílená.

„Zavři jí zobák! Vytáhni ji ven!“ křičel běloch a černá tlapa dotápala po Scarlettině obličeji k ústům. Zakousla se do ní vší silou a potom začala znovu křičet a clonou vlastního křiku slyšela, jak běloch kleje, a uvědomila si, že se na ztemnělé cestě objevil třetí muž. Černá tlapa jí sklouzla z úst a černoch uskočil před Velkým Samem, který se na něj vrhl.

„Ujíždějte, slečno Scarlett!“ zařval Sam zápasící s černým útočníkem, a Scarlett, která se třásla a přitom pořád křičela jako pominutá, popadla opratě i bič a obojím práskla do koně. Vyrazil skokem a Scarlett cítila, že kola přejela něco měkkého a zároveň kladoucího odpor. Byl to běloch ležící na místě, kam ho srazil Velký Sam.

Šílená hrůzou šlehala koně bičem, který se hnal tak prudce, až se bryčka kolébala a nadskakovala po cestě. Navzdory hrůze vnímala, že za ní někdo běží, a zakřičela na koně, aby přidal. Kdyby se jí ten černý opičák měl znovu zmocnit, raději by umřela, než by snesla, aby se jí dotkl.

Za zády se jí rozlehl výkřik: „Slečno Scarlett! Zastavte!“

Nezpomalila jízdu, ale přesto se celá roztřesená ohlédla přes rameno a uviděla, jak se za ní po cestě žene Velký Sam a zvedá dlouhé nohy, jako by to byly písty poháněné prudce párou. Když se přiblížil, přitáhla koni opratě a Sam naskočil, až ji mohutným tělem přimáčkl k boku bryčky. Po obličeji mu stékal pot s krví, ale přesto se, jak prudce popadal dech, zeptal: „Nestalo se vám nic? Udělali vám něco?“

Scarlett nebyla schopna promluvit, ale postřehla, kam Sam šlehl pohledem a zase se rychle odvrátil, a uvědomila si, že má živůtek roztržený až do pasu a že jsou jí vidět nahá prsa a horní okraj korzetu. Třesoucí se rukou k sobě přitáhla oba cípy roztržené látky, sklonila hlavu a křečovitě se rozvzlykala přestálou hrůzou.

„Dejte to sem,“ požádal ji Sam a vytrhl jí opratě. „Tak, fuksa, hyjé!“

Práskl bičem a znepokojený kůň vyrazil tak šíleným tryskem, že se bryčka každou chvíli div nepřevrhla do příkopu.

„Doufám, že sem zabil toho černýho paviána. Ani sem se nestih přesvědčit,“ pořád ještě popadal dech Sam. „Ale esli vám ublížil, slečno Scarlett, tak se vrátim a dorazim ho.“

„Ne – ne – radši rychle jeď,“ vzlykala Scarlett.









Kapitola 45

Když toho večera Frank odvedl Scarlett, tetičku Pitty i děti k Melanii a odjel s Ashleym pryč, Scarlett div nepukla vzteky a uražeností. Jak může zrovna dneska večer jet na nějakou politickou schůzi? Zrovna politickou schůzi! A zrovna ten večer, kdy byla přepadena a mohlo ji potkat to nejhorší na světě! Bylo to od něj necitlivé a sobecké. Ale vždyť přijímal celou záležitost s klidem, který ji přiváděl k zuřivosti, a to hned od okamžiku, kdy ji Sam, křečovitě vzlykající a s živůtkem rozhaleným až do pasu, přinesl domů. Frank si ani jednou neškubl vousy, když mezi jednotlivými vzlyky vyrážela, co se jí stalo. Jen se jí něžně zeptal: „Zlato, jsi zraněná – nebo jen vystrašená?“

Pro vztek a slzy nedokázala promluvit, a tak Sam řekl za ni, že je jen vystrašená.

„Byl sem u ní dřív, než na ní mohli pocuchat víc než šaty.“

„Jsi hodný hoch. Same, a nikdy ti nezapomenu, co jsi pro nás udělal. Kdybych ti mohl nějak pomoct…“

„Sim, ano, pane, můžete mě poslat do Tary, co nejrychlejc to pude. Dou po mně Yankejove.“

Frank vyslechl tuto novinku rovněž s klidem a na nic se neptal. Tvářil se skoro stejně jako tenkrát v noci, když jim zabušil na dveře Tony, jako by šlo o ryze mužskou záležitost, kterou je třeba vyřešit pokud možno beze slov a zbytečných citových výlevů.

„Vrať se do bryčky. Nařídím Peterovi, aby tě dovezl dneska v noci až k Rough and Ready, tam se můžeš do rána schovat v lese a ráno stihneš vlak do Jonesboro. Bude to tak jistější… A ty, zlato, přestaň plakat. Už je po všem a vlastně se ti nic nestalo. Slečno Pitty, mohla byste mi podat čichací sůl? A ty, chůvo, přines slečně Scarlett sklenici vína.“

Scarlett se dala znovu do pláče, ale tentokrát brečela vzteky. Čekala utěšování, projevy nevole a vyhrožování pomstou. Byla by dokonce raději, kdyby se na ni manžel obořil, že ji přece už dávno stokrát varoval před nebezpečím, které jí hrozí – snesla by všechno kromě toho, že se tváří, jako by se vlastně nic nestalo, a bere na lehkou váhu nebezpečí, jakému byla vystavena. Samozřejmě že je milý a něžný, ale zároveň vypadá duchem nepřítomně, jako by měl v hlavě nějakou důležitější věc.

A z téhle důležitější věci se vyklubala malá politická schůze!

Scarlett nechtěla věřit svým uším, když ji Frank požádal, aby se převlékla a přichystala se, aby ji mohl odvést na večer k Melanii. Určitě musel vědět, jak zdrcující zážitek pro ni bylo dnešní přepadení, určitě musel vědět, že nechce trávit večer u Melanie, když unavené tělo a pocuchané nervy volají po odpočinku v teple pod přikrývkami – s ohřátou cihlou v posteli, aby ji příjemně brnělo v prstech na nohou, a s horkým punčem, aby ji přešel všechen strach. Kdyby ji opravdu miloval, právě dnes v noci by ho od ní nemohlo odvést nic na světě. Byl by zůstal doma a držel ji za ruku a pořád dokola by jí opakoval, že by nepřežil, kdyby se jí stalo něco strašného. A až se dnes v noci vrátí domů a bude s ním o samotě, určitě mu to řekne.

Melaniin salonek dýchal stejným klidem jako vždy, když Ashley a Frank odešli a ženy zasedly k šití. Krb příjemně hřál a osvětloval celou místnost. Lampa na stole rozlévala klidné žlutavé světlo po čtyřech hladce učesaných hlavách skloněných nad šitím. Čtvero sukní se cudně vlnilo, osm drobných nožek způsobně spočívalo na nízkých podnožkách. Otevřenými dveřmi dětského pokoje bylo slyšet, jak Wade, Ella a Beau klidně oddychují. Archie seděl na stoličce u krbu, zády se opíral o římsu, žvýkal tabák a pilně cosi vyřezával z kousku dřeva. Kontrast mezi špinavým, zarostlým starcem a čtyřmi upravenými jemnými dámami byl tak velký, že Archie připomínal zešedivělého zlého psa vedle čtyř roztomilých koťátek.

Melanie mluvila dál a dál jemným hlasem, z nějž čišela nevole, jelikož vyprávěla o výbuchu vášní, k němuž v poslední době došlo mezi Dámskými harfenistkami. Dámy se totiž nedokázaly shodnout s Pánským zábavním klubem na programu příštího recitálu, ještě téhož dopoledne navštívily Melanii a oznámily jí, že mají v úmyslu neodvolatelně vystoupit z hudebního kroužku. Melanie musela uplatnit veškeré své diplomatické nadání, když je měla přesvědčit, aby své rozhodnutí prozatím odložily.

Přetažená Scarlett div nevykřikla: „Čert vzal Dámské harfenistky!“ Chtěla mluvit o svém děsivém zážitku. Div nepukla nedočkavostí, aby mohla začít podrobně vyprávět a zbavit se děsu tím, že by vyděsila druhé. Chtěla se vytahovat, jak byla statečná, jen aby se alespoň zvukem vlastních slov ujistila, že se opravdu zachovala statečně. Ale pokaždé, když nadhodila toto téma, Melanie obratně odvedla hovor do neškodných kolejí. Rozdráždila tím Scarlett tak, že se sotva udržela. Všichni kolem jí připadali zlí jako Frank.

Jak můžou být tak klidní a neteční, když právě unikla tak hroznému osudu? Odpírali jí obvyklou úlevu, jakou poskytuje možnost vypovídat se, a tím dávali najevo, že jim nestojí ani za obvyklou společenskou zdvořilost.

Odpolední události otřásly Scarlett hlouběji, než byla ochotna přiznat, dokonce i sama sobě. Celá se roztřásla, když si vybavila zlomyslný černý obličej hledící na ni z přítmí cesty vedoucí lesem. Když pomyslela na černou tlapu na svých prsou a na to, co by se bylo stalo, kdyby nepřiběhl Velký Sam, sklonila hlavu ještě níž a stiskla pevněji oční víčka. Čím déle seděla mlčky v pokoji dýchajícím mírem, poslouchala, co říká Melanie, a přitom se snažila šít, tím víc se v ní nervy napínaly. Měla pocit, že každou chvíli doslova uslyší, jak jí prasknou, a přitom plesknou stejně jako struna z bendža, která se právě přetrhla.

Archie ji otravoval vyřezáváním, až se na něj začala mračit. Zničehonic jí připadalo divné, že tady ten člověk sedí a zabývá se jakýmsi dřívkem. Za večerů, kdy jim měl dělat ochránce, obvykle ležel na pohovce, spal a chrápal tak strašně, až mu při každém burácivém vydechnutí plnovous vyletěl do výšky. Ještě divočejší bylo, že mu Melanie ani India nenaznačily, že by si měl na podlahu rozprostřít kus papíru, aby na něj padaly odřezky. Už stačil úplně zaneřádit celou předložku před krbem, ale dámy si toho zřejmě nevšímaly.Zatímco

ho Scarlett pozorovala, Archie se najednou prudce otočil a vyplivl do krbu proud šťávy ze žvýkacího tabáku s takovou vehemencí, až India, Melanie a Pitty vyskočily, jako by vedle

nich Musíte vybuchla bomba.

„ si ulevovat tak hlasitě?“ vykřikla India hlasem, z nějž čišela nervozita a otrávenost. Scarlett si ji překvapeně změřila, protože India se vždycky ovládala.

Archie čelil nepřátelskému pohledu nepřátelským pohledem.

„Nejspíš jó,“ odpověděl chladně a znovu si odplivl. Melanie se trochu zamračila a podívala se po Indii.

„Byla jsem vždycky ráda, že tatínek nežvýkal tabák,“ začala větu Pitty, ale Melanie se zamračila ještě víc, prudce se obrátila k tetičce a obořila se na ni nejostřejším tónem, jaký od ní Scarlett kdy slyšela.

„Prosím tě, mlč, tetičko! Nemáš v sobě ani trošku taktu!“

„No tohle!“ Pitty upustila šití do klína a uraženě našpulila rty. „Přiznám se, že nechápu, co s vámi se všemi dneska večer je. Ty i India jste popudlivé a nedůtklivé jako dvě jankovité kobyly.“

Tetička se nedočkala odpovědi. Melanie se ani neomluvila za svou popudlivost a začala znovu šít, ale bylo znát, že zachází s jehlou příliš vehementně.

„Děláš moc dlouhé stehy,“ upozornila ji škodolibě Pitty. „Budeš je muset všechny vypárat. Co se ti stalo?“

Ale Melanie znovu neodpověděla.

Že by se jim doopravdy něco stalo? ptala se v duchu Scarlett. Byla ponořena do vlastních obav natolik, že si toho nevšimla? Ovšem, navzdory Melaniině snaze tvářit se, jako že dnešní večer je stejný jako nejméně padesát předcházejících, které už strávily spolu, ve vzduchu byla cítit odlišná atmosféra, nervozita, která se nedala vysvětlit pouze vyděšením a otřesem způsobeným tím, co ji potkalo zvečera. Scarlett se kradmo rozhlížela po svých společnicích a zachytila Indiin pohled. Zneklidnilo ji to, protože India se po ní podívala dlouhým, zkoumavým pohledem, v jehož hlubinách se skrývalo cosi silnějšího než pouhá nenávist a urážlivějšího než pouhé pohrdání.

Jako by si myslela, že můžu za to, co se stalo, uvědomila si pobouřeně Scarlett.

India se od ní odvrátila k Archiemu a s výrazem, z nějž se vytratila veškerá nevole, se po něm tázavě a se skrývanými obavami podívala. Ale Archie se jí nepodíval do očí. Místo toho se podíval po Scarlett a jeho pohled byl stejně tvrdý a chladný jako Indiin.

V místnosti se rozhostilo napjaté ticho, protože Melanie nepokračovala v přerušeném hovoru a v nastalém mlčení Scarlett zaslechla, jak se venku zvedá vítr. Večer najednou začal být naprosto nepříjemný. Vnímala náhle napětí visící ve vzduchu a v duchu se ptala, jestli tomu tak bylo celý večer – anebo jestli byla tak rozrušená, že si toho dosud nestačila všimnout. Archie se tvářil napjatě, jako by na něco čekal, a stařecké uši, z nichž mu trčely štětky chlupů, měl nastražené jako rys. Z Melanie a z Indie čišel potlačovaný neklid, který je nutil zvednout hlavu od šití pokaždé, když se z ulice ozval dusot kopyt, zapraskala holá větev ohýbaná větrem nebo zašustily spadané listy hnané po trávníku. Při každém zapraskání polen hořících v krbu se zachvěly, jako by za sebou zaslechly kradmé kroky.

Něco nebylo v pořádku a Scarlett vrtalo hlavou, co by to asi mohlo být. Něco se dělo a ona o tom nevěděla. Jediný pohled na zakulacený bezelstný obličej tetičky Pitty, celý svraštělý, jak usilovně špulila rty, jí napověděl, že stará dáma ví stejně málo jako ona. Ale Archie, Melanie a India věděli, oč jde. Scarlett v tichu salonu málem slyšela, jak Indii a Melanii víří v hlavách myšlenky stejně prudce, jako když lapená veverka běhá v bubnu. Ti tři něco věděli a na něco čekali, přestože se snažili, aby všechno vypadalo jako obvykle. Ale jejich vnitřní neklid působil na Scarlett a ještě zvyšoval její nervozitu. Šití jí nešlo od ruky, píchla se do palce, trochu vykřikla bolestí a nevolí, až všichni vyskočili, a pak si tiskla postižený prst, dokud se neukázala jasně červená kapka.

„Jsem trošku nervózní a nemůžu se soustředit na šití,“ oznámila všem Scarlett a odhodila věci, které měla zašívat, na podlahu. „Jsem tak nervózní, že bych nejradši začala křičet. Chci se vrátit domů a jít spát. Frank to věděl a neměl vůbec odcházet. Pořád jen dokola vykládá, že je třeba ženy ochraňovat před negry a přivandrovalci, ale když má chránit mě, kde je mu konec? Je snad doma a stará se o mě? Ani nápad, to se jen pořád někde potlouká se spoustou dalších pánů, kteří taky nedělají nic jiného, než že vedou spoustu řečí a…“

V očích jí blýskalo, ale když jí padl pohled na Indiin obličej, okamžitě se zarazila. India prudce dýchala a její vybledlé oči bez řas probodávaly Scarlett vražedně chladným pohledem.

„Kdyby tě to příliš neobtěžovalo, Indie,“ změnila jízlivě téma Scarlett, „byla bych ti nesmírně vděčná, kdybys mi laskavě prozradila, proč si mě celý večer tak prohlížíš. Zezelenala jsem snad v obličeji nebo něco podobného?“

„Vůbec mě to nebude obtěžovat, když ti to povím. Naopak mě to potěší,“ odpověděla India a v očích se jí přitom jiskřilo nenávistí. „Nesnáším, když mluvíš s despektem o takovém slušném člověku, jako je pan Kennedy, zatímco on, kdybys věděla…“

„Indie!“ varovala ji důrazně Melanie a křečovitě sevřela své šití.

„Myslím, že svého muže znám líp než ty,“ prohlásila Scarlett, kterou vyhlídka na hádku, na první otevřenou hádku s Indií, povzbudila na duchu a zároveň z ní vyhnala veškerou nervozitu. Melanie se podívala Indii upřeně do očí a India proti své vůli zmlkla. Ale vzápětí se ozvala znovu, ale tentokrát jí z hlasu čišela mrazivá nenávist.

„Dělá se mi z tebe špatně, Scarlett O’Harová, když mluvíš o tom, že by tě měl někdo ochraňovat! Vždyť o žádnou ochranu nestojíš! Kdyby ti na ní opravdu záleželo, nikdy by ses nevystavovala nebezpečí, jako jsi to dělala několik posledních měsíců, když ses naparovala po městě, předváděla ses před cizími muži a ještě jsi doufala, že tě budou obdivovat! Zasloužila sis právě to, co se ti stalo dnes večer, a kdyby byla na světě nějaká spravedlnost, dopadla bys mnohem hůř.“

„Prosím tě, Indie, mlč!“ vykřikla Melanie.

„Jen ať mluví,“ vykřikla Scarlett. „Mně se to líbí. Vždycky jsem věděla, že mě nenávidí, ale ona byla moc velký pokrytec, než aby mi to řekla do očí. Kdyby věděla, že ji někdo bude obdivovat, promenovala by se po ulicích od rána do večera nahá.“

India už mezitím byla na nohou a její hubené tělo se celé třáslo urážkou.„Máš

pravdu, že tě nenávidím,“ řekla zřetelně, ale hlas se jí třásl. „Ale nemlčela jsem z pokrytectví. Bránilo mi v tom něco, co ty nedokážeš nikdy pochopit, protože nic podobného v sobě nemáš – obyčejná zdvořilost, obyčejné slušné chování. Bránilo mi v tom pochopení, že když nebudem všichni držet pohromadě a nezapomeneme na vzájemnou malichernou nenávist, tak nemůžeme očekávat, že bychom dokázali zvítězit nad Yankeei. Ale ty – ty – ty jsi udělala všechno, abys snížila prestiž slušných lidí – pracovala jsi, a tím jsi dělala hanbu dobrému manželovi a umožňovala jsi Yankeeům a chátře, aby se nám posmívali a pronášeli urážlivé poznámky o našem nedostatku ušlechtilosti. Yankeeové nevědí, že mezi nás nepatříš a nikdy jsi mezi nás nepatřila. Yankeeové nemají tolik zdravého rozumu, aby vytušili, že v sobě nemáš ani špetku ušlechtilosti. A když jsi jezdila lesy a vydávala se v nebezpečí přepadení, vystavovala jsi v nebezpečí přepadení všechny slušné ženy ve městě, protože jsi vnukla pokušení černochům i špatné bílé chátře. A ještě jsi vystavila všechny naše muže v nebezpečí života, protože musí…“

„Proboha, Indie!“ vykřikla Melanie a Scarlett i v jejím vzteku ohromilo, že slyší Melanii brát jméno boží nadarmo. „Musíš být zticha! Ona nic neví a – musíš být zticha! Slíbila jsi…“

„Ach, děvčata!“ napomenula je Pitty a rty se jí přitom chvěly. „Co vlastně nevím?“ Scarlett vyskočila, celá rozzuřená, a chladně si měřila Indii i Melanii dovolávající se jakéhosi slibu. „Slepice,“ vložil se nečekaně do debaty Archie tónem plným pohrdání. Než ho některá z dam stačila okřiknout, prudce zvedl šedivou hlavu a rychle vstal. „Někdo de k domu. A neni to pan Wilkes. Tak se přestaňte durdit.“ Z hlasu zněla mužská autorita a všechny ženy najednou zůstaly stát jako oněmělé, hněv se jim rychle vytratil z obličejů a Archie se mezitím dobelhal od krbu ke dveřím. „Kdo je tam?“ zeptal se, dřív než návštěvník stačil zaklepat. „Kapitán Butler. Pusťte mě dál.“ Melanie přeběhla salon tak rychle, že se jí prudce rozhoupala krinolína a odhalila spodní kalhotky až po kolena, a než stačil Archie sáhnout na kliku, prudkým trhnutím otevřela dveře. Za nimi stál Rhett Butler s černým širákem naraženým hluboko do čela a prudký vítr mu rval pelerínu a s pleskotem ji skládal do spousty záhybů. Výjimečně nedbal o slušné chování. Ani nesmekl, ani neoslovil ostatní dámy v salonu. Měl oči jen pro Melanii a bez pozdravu začal rovnou mluvit. „Kam šli? Řekněte, rychle. Jde o život.“ Scarlett a Pitty, zděšené a zmatené, se po sobě s úžasem podívaly a India, připomínající vychrtlou starou kočku, se prudce vrhla k Melanii .„Nic

mu neříkej,“ vykřikla rychle. „Je to špeh a odrodilec!“ Rhett jí neráčil věnovat jediný pohled. „Rychle, paní Wilkesová! Možná že ještě není pozdě.“ Melanie stála jakoby náhle ochrnutá hrůzou a jen mu němě zírala do očí.

„Co proboha…,“ ozvala se Scarlett.

„Držte zobák,“ zarazil ji úsečně Archie. „A vy taky, slečno Melly. Koukej vocuď vypadnout, zatracenej vodrodilče.“

„Nech toho, Archie, mlč,“ vykřikla Melanie a položila třesoucí se ruku na Rhettovu paži, jako by ho chtěla chránit před Archiem. „Co se stalo? Jak – jak jste se to dověděl?“

V Rhettově snědém obličeji se svářila divoká netrpělivost se zdvořilostí.„Panebože,

paní Wilkesová, vždyť na vás všechny padlo podezření hned od začátku – naštěstí to pánové dělali šikovně – alespoň do dneška! Jak jsem se to dověděl? Dnes večer jsem hrál poker se dvěma opilými yankeeovskými kapitány a ti mi všechno vyzradili. Yankeeové věděli, že dnes v noci k něčemu dojde, a tak se připravili. Ti blázni jim padli do léčky.“

Na okamžik se zdálo, že se Melanie zhroutí pod tíží úderu, který na ni dopadl, a Rhett ji vzal kolem pasu, aby se neskácela.

„Neříkej mu nic! Zkouší vlákat do léčky tebe!“ křičela India a spalovala Rhetta nenávistným pohledem. „Copak jsi neslyšela, jak se přiznal, že dnes večer byl s yankeeovskými důstojníky?“

Rhett se na ni přesto nepodíval. Pozoroval jen Melaniin bledý obličej.„Řekněte

mi, kam jeli. Mají domluvené místo, kde se sejdou?“

Scarlett napadlo, přestože se bála a netušila, oč jde, že v životě neviděla, aby se někomu vytratil z obličeje všechen výraz, jako se to právě dělo Rhettovi, ale Melanie mu z rysů zřejmě vyčetla něco jiného, něco, co v ní vůči němu probudilo důvěru. Melanie se narovnala, odtáhla se od paže, která jí nabízela oporu, a pronesla klidným, ale chvějícím se hlasem: „Na Decaturské cestě kousek od tábora těch černochů. Scházejí se ve sklepě staré plantáže Sullivanových – té napůl vypálené.“

„Děkuju. Popoženu koně. Až sem přijdou Yankeeové, tak nikdo o ničem nevíte.“

Zmizel tak rychle a jeho černá pelerína splynula s tmou tak prudce, že si dámy nebyly jisty, jestli s nimi opravdu mluvil, dokud neuslyšely chřestění rozstřikujícího se štěrku a šílený dusot kopyt, protože Rhettův kůň vyrazil plným tryskem.

„Yankeeové sem přijdou?“ vykřikla Pitty, drobné nožičky pod ní podklesaly, až se, vyděšená tak, že nemohla ani plakat, zhroutila na pohovku .„Co

se tady vlastně děje? Co tím vlastně myslel? Jestli mi všechno neřeknete, tak se zblázním!“ Scarlett popadla oběma rukama Melanii a prudce s ní zatřásla, jako by z ní mohla vytřást odpověď silou.„Co

myslel? Myslel tím, že jsi zřejmě zavinila jejich smrt – Ashleyho i pana Kennedyho!“ Z Indiina hlasu navzdory zoufalému strachu čišel vítězoslavný tón. „A pusť Melly. Vždyť vidíš, že každou chvíli omdlí.“

„Ale ne,“ zašeptala Melanie a křečovitě se zachytila opěradla na křesle.„Ale

proboha tě prosím! Já tomu nerozumím! Jaká příčina Ashleyho smrti? Prosím vás, vysvětlete mi někdo…“

Scarlettinu větu přerušil Archieho hlas skřípající jako zrezivělé panty.„Sedněte

si šecky,“ nařídil jim úsečně. „Chopte se šitího. Dělejte, jako by nic. Pokud je mi známo, Yankeeové špehujou, co se děje v domě, už vod setmění. Sedněte si, povidám, a šíte.“

Všechny ho celé rozechvělé poslechly, dokonce i Pitty zvedla ponožku a držela ji v třesoucích se prstech, zatímco široce otevřenýma očima, jaké mívají vyděšené děti, přejela přítomné a němým pohledem se dožadovala vysvětlení.

„Kde je Ashley? Co se s ním stalo, Melly?“ vykřikla Scarlett.

„Nezajímá tě náhodou, kde máš manžela?“ Indiiny vybledlé oči žhnuly šílenou zlobou a ruce jí mechanicky muchlaly a zase narovnávaly ručník, který měla látat.

„Prosím tě, Indie!“ Melanie už ovládla hlas, ale v bledém, otřeseném obličeji a v utrápených očích se jí zračilo napětí, které musela ovládat. „Scarlett, snad jsme ti o tom měli říct, ale – ale – už jsi toho dnes večer prožila tolik, že jsme si mysleli – totiž Frank si myslel – a vždycky jsi mluvila tak nevybíravě proti Klanu…“

„Klanu…“Scarlett zopakovala slovo, jako by je slyšela poprvé v životě a vůbec nechápala, co znamená, ale pak si uvědomila, o čem je řeč.

„Klan!“ vykřikla skoro s hrůzou. „Ashley přece není v Klanu! A Frank v něm být nemůže! Vždyť mi to slíbil!“

„Pan Kennedy samozřejmě je v Klanu a Ashley taky stejně jako všichni muži, které známe,“ vykřikla India. „Jsou to přece muži. Běloši a Jižané. Měla bys na něj být hrdá a nenutit ho svým chováním, aby se musel vykrádat tajně, jako by se dopouštěl něčeho hanebného a…“

„Vy jste to všechny celou dobu věděly, ale já ne…“

„Bály jsme se, že by tě to rozrušilo,“ řekla Melanie smutně.

„Tak tam teda chodí, když mají mít politické schůze? Ale vždyť mi dal slovo! A teď přijdou Yankeeové a vezmou mi moje pily a obchod a jeho dají do vězení – co vám to vlastně Rhett Butler říkal?“

Indiin pohled šílený hrůzou se setkal s Melaniiným. Scarlett vyskočila a praštila šitím o podlahu.

„Jestli mi neřeknete, co se děje, půjdu do města a přesvědčím se sama. Budu se vyptávat každého na potkání, dokud se nedovím…“

„Sedněte si,“ nařídil jí Archie a provrtával ji pohledem. „Povim vám to. Protože ste se dneska k víčeru poflakovala po vokolí a sama ste si na sebe přivolala ten malér, pan Wilkes a pan Kennedy a eště další pánove dneska v noci vyrazili zabít toho negra i toho bílýho, totiž esli je chytěj, a taky skoncujou s tim táborem. A esli je pravda, co řikal ten vodrodilec, tak se Yankejove ňák dohmátli, co chtěj dělat, a hned poslali vojáky, aby si na ně počíhali. A naši pánove padli do léčky. A dyby neměla bejt pravda, co ten Butler řikal, tak je špeh a prozradí je Yankejum a naši pánove budou stejně zabitý. A dyž je prozradí, tak ho zabiju já, i dyby to mělo bejt moje poslední. A dyž pány nepobijou, tak budou všickí muset zmizet vodsuď až do Texasu a tam se moc neukazovat a už se sem nevracet. Šecko je to vaše vina a vy budete mít ruce pošpiněný jejich krví.“

V Melaniině obličeji zvítězil hněv nad strachem, když pozorovala na Scarlett, jak začínala pomalu chápat a pak najednou propadla hrůze. Melanie vstala a položila ruku na Scarlettino rameno.

„Ještě slovo a vyženu tě z domu, Archie,“ napomenula ho Melanie přísně. „Nemůže za to. Udělala jen to – udělala, co považovala za nutné. A naši pánové taky udělali, co podle svých představ museli udělat. Lidé musí dělat, co musí. Všichni neuvažujeme ani nejednáme stejně a není správné – posuzovat druhé podle sebe. Jak můžete s Indií říkat takové krutosti, když její manžel stejně jako můj může být – může být…“

„Slyšíte!“ skočil jí do řeči mírným tónem Archie. „Sedněte si, pani. Todlencto sou koně.“

Melanie se zhroutila na křeslo, zvedla jednu Ashleyho košili, sklonila se nad ní a duchem nepřítomná se tryskem začala cupovat zabírání na drobné proužky.

Dusot koní ženoucích se tryskem k domu zněl čím dál hlasitěji. Bylo slyšet cinkání ozdob na postrojích, skřípot kůže a hlasy. Když dozněl dusot kopyt před domem, jeden z hlasů překřičel ostatní vydávaným povelem a všichni v domě zaslechli dupot lidí hrnoucích se přes postranní dvůr k zadnímu vchodu. Cítili, jak se na ně nezastřeným předním oknem dívá tisíc nepřátelských očí, a všechny čtyři ženy se strachem v srdci sklonily hlavy a oháněly se jehlami. Scarlettino srdce křičelo hrůzou v hrudi: Zabila jsem Ashleyho! Zavinila jsem jeho smrt! A v té zoufalé chvíli vůbec nepomyslela, že by mohla zabít i Franka. Neměla v hlavě nic jiného než obraz Ashleyho ležícího se světlými vlasy zbrocenými krví u nohou yankeeovského kavaleristy.

Když se ozvalo drsné, prudké bušení na dveře, Scarlett pohlédla na Melanii a spatřila, jak se jí v drobném obličeji svraštělém napětím objevil nový výraz, stejně prázdný, jaký před chvílí zahlédla v obličeji Rhetta Butlera, neproniknutelný, prázdný výraz hráče pokeru, který ve chvíli rozhodujícího výsledku blafuje s pouhými dvěma páry v ruce.

„Archie, otevři dveře,“ nařídila mu Melanie klidným tónem.

Archie si zastrčil do holínky lovecký nůž, za opasek na kalhotách si zasunul pistoli a potom se dobelhal ke dveřím a prudce je otevřel. Pitty vypískla jako myš, na kterou sklapla past, protože uviděla, že se za dveřmi tísní yankeeovský kapitán s družstvem vojáků v modrých uniformách. Ale ostatní ženy nevydaly hlásku. Scarlett se nepatrně ulevilo, když si uvědomila, že důstojníka zná. Byl to jeden z Rhettových kamarádů, kapitán Tom Jaffery. Prodala mu dříví na stavbu jeho domu. Věděla také, že je gentleman. Možná že by je nemusel odvléct do vězení, když je gentleman. Kapitán ji okamžitě poznal a trochu rozpačitě smekl klobouk a uklonil se.

„Dobrý večer, paní Kennedyová. Která z vás, dámy, je paní Wilkesová?“

„Já,“

odpověděla Melanie, vstala, a přestože byla tak malá, důstojnost z ní zrovna vyzařovala. „Čemu vděčím za vaši nezvanou návštěvu?“Kapitán

rychle přejel očima salon, na okamžik se zastavil u každého obličeje a pak rychle přejel pohledem od obličejů ke stolu a k věšáku na klobouky, jako by hledal stopy po mužských obyvatelích domu.

„Jestli dovolíte, rád bych mluvil s panem Wilkesem a s panem Kennedym.“

„Nejsou tu,“ odpověděla Melania a z jemného hlasu jí čišela chladná hrůza.„Víte

to jistě?“

„Nevopovažujte se pochybovat vo slově paní Wilkesový,“ obořil se na kapitána Archie s vousy rozleženými přemáhaným vztekem.

„Omlouvám se, paní Wilkesová. Nechtěl jsem vás urazit. Dáte-li mi své slovo, nedám prohledat váš dům.“

„Máte mé slovo. Ale jestli chcete, klidně dům prohledejte. Oba šli na schůzi do města, do obchodu pana Kennedyho.“

„V obchodě nejsou. Dnes večer se žádná schůze nekonala,“ namítl kapitán výhružně a dodal: „Počkáme na ně venku, dokud se nevrátí.“

Mírně se uklonil, vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Do salonu dolehl jeho rozkaz vydaný ostrým hlasem, který trochu tlumil vítr. „Obklíčit dům! Po jednom muži ke dveřím a oknům!“ Pak se rozlehl dupot vojenských bot. Když Scarlett matně zahlédla, jak dovnitř všemi okny hledí vousaté obličeje, jen taktak že se udržela a netrhla sebou hrůzou. Melanie se posadila a rukou, která se ani nezachvěla, Ubožáci sáhla po knize ležící na stole. Byl to otrhaný román Victora

Huga , kniha, která tolik přitahovala vojáky Konfederace. Četli

ji Leeovi Ubožáci při světle táborových ohňů a dělalo jim jakousi smutnou radost nazývat ji . Melanie otevřela knihu uprostřed a začala z ní předčítat zřetelným monotónním hlasem.

„Šíte,“ nařídil Archie chraplavým šepotem a tři ženy, uklidněné Melaniiným chladnokrevným tónem, uchopily znovu šití a sklonily nad ně hlavy.

Scarlett netušila, jak dlouho Melanie předčítala, sledována kruhem očí, které je hlídaly, ale připadalo jí to jako celá věčnost. Z toho, co Melanie četla, nevnímala jediné slovo. Začínala už myslet na Franka stejně jako předtím na Ashleyho. Tak tímhle se vysvětloval zdánlivý klid večera! Frank jí slíbil, že nebude mít nic společného s Klanem. A zrovna z takového neštěstí, které je všechny potká, měla pořád strach! Všechno úsilí celého posledního roku nebude k ničemu. Všechny její zápasy, všechny obavy i všechna námaha v dešti a nepohodě byly marné. A kdo by býval řekl, že se zrovna ten starý Frank neoplývající duchem zaplete do ukvapených podniků Klanu? Vždyť už zrovna v této chvíli může být mrtvý! A jestli není a chytí ho Yankeeové, čeká ho šibenice. A Ashleyho taky!

Zatínala si nehty do dlaní, až se jí na každé objevily čtyři červené půlměsíčky. Jak může Melanie s takovým klidem pořád dál a dál číst, když Ashleymu hrozí šibenice? Když už může klidně být mrtvý? Ale cosi na mírném, chladnokrevném hlase předčítajícím o utrpení Jeana Valjeana ji chlácholilo a bránilo jí, aby vyskočila a začala křičet.

V duchu se vrátila k noci, kdy se u nich objevil Tony Fontaine, pronásledovaný, vyčerpaný a bez peněz. Kdyby se mu tenkrát nepodařilo dostat se k nim domů a kdyby od nich nedostal peníze a čerstvého koně, byl by už dávno skončil na šibenici. Jestli Frank s Ashleym v tuto chvíli nejsou už mrtví, jsou na tom jako tenkrát Tony, a ještě mnohem hůř. Protože je dům obklíčen vojáky, nemůžou si přijít pro peníze a šatstvo, aniž budou zadrženi. A všechny domy po celé ulici jsou zřejmě také střeženy Yankeei, aby nikdo nemohl poskytnout pomoc přátelům. Možná že se už v tuto chvíli řítí jako šílení nocí a mají namířeno do Texasu.

Ale Rhett – třeba je Rhett dostihl včas. Rhett má vždycky v kapse dost peněz. Třeba jim půjčil tolik, aby se s tím stačili protlouct. Ale to by bylo divné. Proč by se Rhett namáhal, aby pomohl Ashleymu do bezpečí? Je jasné, že ho nemá rád, a neméně jasně dal najevo, že jím pohrdá. Proč by tedy… Ale odpověď na tuto hádanku už nenašla, protože v ní znovu nabyl vrchu strach o Frankovu a Ashleyho bezpečnost.Ach,

za všechno můžu já! naříkala v duchu. India s Archiem měli pravdu. Za všechno můžu já. Ale mě v životě nenapadlo, že by ti dva mohli být takoví blázni, aby vstoupili do Klanu! A taky mě v životě nenapadlo, že by se mohlo něco stát mně! Ale nemohla jsem dělat nic jiného. Melly měla pravdu. Lidi musí dělat, co musí. A pily jsem přece musela udržovat v provozu! Musela jsem vydělávat peníze! A teď zřejmě přijdu o všechno a asi jsem si to nějak zavinila sama!

Po dlouhém čtení Melanii vypověděl hlas, postupně se vytrácel až zmlkl. Melanie se otočila k oknu a zadívala se upřeně ven, jako by za sklem zvenku neméně upřeně nehleděli yankeeovští vojáci. Ostatní lidé v saloně, jejichž pozornost upoutala svou pózou vtěleného naslouchání, zvedli hlavy a také se zaposlouchali.

Do salonu doléhal dusot kopyt a zpěv, silně tlumený zavřenými dveřmi a okny a navíc strhávaný větrem, ale přesto zřetelně ro-

Pochod napříč Georgií zeznatelný. Venku zněla nejnenáviděnější a nejodpornější píseň a světě, píseň o Shermanových vojácích, , a zpíval ji Rhett Butler.

Sotva zazpíval pár úvodních veršů, obořily se na něj dva další hlasy, opilé a rozzuřené bláznivé hlasy, které narážely na Rhettova slova, až je všechna rozmazaly a popletly dohromady. Z přední verandy zazněl rychlý povel kapitána Jafferyho a pak se rozlehl prudký dupot. Ale ještě než zazněly tyto zvuky, dámy se po sobě ohromeně podívaly. Protože dva hlasy napomínající Rhetta patřily Ashleymu a Hughovi Elsingovi.

Hlasy z cestičky vedoucí k domu najednou zazněly zvučněji, kapitán Jaffery se úsečně dožadoval odpovědi, Hugh odpovídal pronikavým bláznivým smíchem, Rhettův hlas byl hluboký a lhostejný a Ashley podivně neskutečným tónem vykřikoval: „Co ksakru! Co ksakru!“To

nemůže být Ashley! řekla si v duchu Scarlett, šílená hrůzou. Ten se přece nikdy neopíjí! A Rhett – ale když se opije Rhett, tak mluví čím dál míň – takhle hlasitě nikdy!

Melanie vstala a Archie se zvedl jako její stín. Všichni slyšeli kapitánův ostrý hlas: „Tihle dva jsou zatčeni.“ A Archie sevřel dlaní pažbu pistole.

„Ne,“ zašeptala Melanie pevným tónem. „Ne. Nechte všechno na mně.“Melanie

se tvářila stejně jako tenkrát v Taře, když stála nahoře na schodišti, dívala se dolů na zabitého Yankeeho a zesláblé ruce jí klesly pod tíhou těžké šavle – a ve tváři měla napsáno, že její ušlechtilá a bázlivá duše v sobě pod tíhou okolností našla obezřelost a zuřivost tygřice. Melanie prudce otevřela přední vchod.

„Přiveďte ho dovnitř, pane kapitáne Butlere,“ volala zřetelným tónem, z nějž kapal jed. „Tak jste ho zase opil! Přiveďte ho dovnitř!“

Ze ztemnělé cestičky vedoucí k domu, na níž foukal vítr, dolehl dovnitř hlas yankeeovského kapitána: „Omlouvám se, paní Wilkesová, ale váš manžel a pan Elsing jsou zatčeni.“

„Zatčeni? A za co? Kdyby byl v Atlantě každý muž zatýkán pro opilost, yankeeovská posádka by nemohla dělat nic jiného než hlídat vězně. No tak, pane kapitáne Butlere, jen ho přiveďte dovnitř – totiž jestli se sám udržíte na nohou.“

Scarlett nemyslela dost rychle a na okamžik jí nic nedávalo smysl. Věděla, že ani Rhett, ani Ashley nejsou opilí, a navíc věděla, že to ví i Melanie. Ale na druhé straně Melanie, obvykle tak ušlechtilá a uhlazená, křičela jako fúrie, navíc ještě před těmi Yankeei, že oba jsou tak opilí, že se neudrží na nohou.

Došlo ke krátké tlumené hádce, z níž se daly rozeznat jen jednotlivé nadávky, a pak pánové na nejistých nohou vystoupili nahoru po schodech. Ve dveřích se objevil Ashley s obličejem bledým jako stěna, hlava mu padala ze strany na stranu, světlé vlasy měl rozcuchané a celé dlouhé tělo zahalené od kolen až po bradu do Rhettovy černé peleríny. Hugh Elsing a Rhett, oba sotva se držící na nejistých nohou, ho podpírali, každý z jedné strany, a všem bylo jasné, že by Ashley, nebýt jejich pomoci, určitě upadl. Za nimi šel yankeeovský kapitán, na jehož obličeji bylo patrné, že váhá a zároveň se dobře baví. Zastavil se mezi dveřmi, podřízení mu zvědavě nakukovali přes rameno do salonu a přes všechny zavál do domu studený vítr.

Vyděšená a zmatená Scarlett se podívala po Melanii a potom po Ashleym a v tu chvíli napůl pochopila, co se děje. Už málem vykřikla: „Ale on přece nemůže být opilý!“, ale v poslední chvíli výkřik spolkla. Uvědomila si, že je svědkem domluvené hry, na níž závisí několik životů. Věděla, že ani ona, ani tetička Pitty nebyly do hry zasvěceny, ale ostatní ano a přihrávali si navzájem narážky jako herci vystupující v mnohokrát zkoušeném dramatu. Scarlett chápala sotva polovinu z toho, co se kolem ní dělo, ale přesto pochopila dost, aby zůstala zticha.

„Posaďte ho do křesla,“ křičela Melanie s nevolí. „A vy, vážený kapitáne Butlere, okamžitě opusťte tento dům! Jak se mi odvažujete přijít na oči, když jste ho zase přivedl v takovém stavu!“

Oba muži usadili Ashleyho do houpacího křesla a Rhett, potácející se ze strany na stranu, se zachytil opěradla, aby neupadl, a s panickou hrůzou v hlase se obrátil na yankeeovského kapitána.

„To je nádherná vděčnost, co? Za to, že jsem ho zachránil před policií a zatčením, za to, že jsem ho přivedl domů, a on ještě celou cestu řval a sápal se na mě!“

„A vy, vážený pane Elsingu, musím se za vás stydět! Co tomu řekne chudinka vaše matka? Opít se a flákat se venku s takovým – takovým odrodilcem, co se bratří s Yankeei, jako je kapitán Butler! A co vy, pane Wilkesi, jak jste mi mohl provést takovou věc?“

„Melly, dyť já zase nejsem tak moc opilej,“ zamumlal Ashley a okamžitě upadl dopředu obličejem na stůl a zůstal ležet s hlavou zabořenou do zkřížených paží.

„Archie, odveď ho do pokoje a ulož ho – jako obvykle,“ nařídila Melanie. „Tetičko Pitty, prosím vás, skočte mu rozestlat a búú,“ zničehonic se rozplakala. „Jak to mohl udělat? Vždyť mi sliboval, že se to nebude opakovat!“

Archie už mezitím popadl Ashleyho za paži a opřel si ho o rameno a Pitty, celá zděšená a nejistá, už také vstala, ale vtom zasáhl kapitán .„Nedotýkejte

se ho. Je zatčen. Seržante!“

Když seržant s puškou v pohotovosti vstoupil do salonu, Rhett, který zřetelně hledal oporu, aby neupadl, položil ruku na kapitánovu paži, s námahou se soustředil a podíval se mu do očí. „Tome, proč ho zatýkáš? Vždyť není zas tak moc opilej. Už jsem ho viděl v horším stavu.“

„Nezajímá mě, jestli je opilý, nebo není,“ vykřikl kapitán. „Pro mě za mě ať si třeba zůstane ležet v kanále. Nejsem žádný policajt. On a pan Elsing jsou zatčeni pro spoluúčast na dnešním přepadení tábora těch vagabundů. Dnes večer tam zabili černocha a bělocha. A pan Wilkes byl jejich vůdce.“

„Dnes večer?“ rozchechtal se Rhett. Chechtal se tak prudce, až se skácel na pohovku a schoval si hlavu do dlaní. „Ale dneska večer ne, Tome,“ prohlásil, když byl zase schopen slova. „Tihle dva byli celí večer se mnou – celou dobu od osmi hodin, kdy měli být na schůzi.“

„S tebou, Rhette? Ale…“ Kapitán se zachmuřil a nejistě se podíval po chrápajícím Ashleym a jeho plačící choti. „Ale – kde jste teda byli?“

„To bych ti nerad říkal,“ odpověděl Rhett a střelil pohledem plným opilecky „nenápadné“ rafinovanosti po Melanii. „Radši mi to řekni!“

„Tak pojď na verandu a tam ti povím, kde jsme byli.“

„Řekni mi to hned teď a tady!“

„Nerad bych to říkal před dámami. Kdybyste, dámy, laskavě opustily místnost…“

„Nikam nepůjdu!“ vykřikla Melanie a vztekle si otírala oči kapesníkem. „Mám přece právo to vědět. Kde byl můj manžel?“

„V zábavním podniku u Belle Watlingové,“ odpověděl jí Rhett s rozpačitým výrazem. „Byl tam on a pak ještě Hugh a Frank Kennedy a pan doktor Meade a – a ještě spousta dalších. Udělali jsme si zábavičku. Ale pořádnou! Se šampaňským. A taky holky…“

„Cože – v podniku u – u Belle Watlingové?“ Melaniin hlas sílil a nakonec se zlomil bolestí tak náhle, až se po ní všichni vyděšeně podívali. Melanie si přitiskla ruku na prsa a omdlela dřív, než ji Archie stačil zachytit. Následoval všeobecný zmatek. Archie zvedal Melanii, India běžela do kuchyně pro vodu, Pitty a Scarlett ovívaly Melanii a pleskaly ji po zápěstích, kdežto Hugh Elsing pořád dokola vykřikoval: „Teď jste to teda vyvedli! Teď jste to teda vyvedli!“

„Teď toho teda bude plný město,“ prohlásil Rhett naštvaně. „Doufám, že jsi spokojený, Tome. Zítra budou mít všichni muži v celé Atlantě tichou domácnost.“

„Rhette, já netušil…“ Kapitán se potil, přestože mu otevřenými dveřmi foukal na záda mrazivý vítr. „Podívej, uděláme to takhle. Jsi ochoten odpřísáhnout, že byli v tom podniku u – ehm – u Belle?“

„To si piš,“ zavrčel Rhett. „Můžeš se jít zeptat samotné Belle, když mi nevěříš. A teď mě nech, ať můžu odnést paní Wilkesovou do jejího pokoje. Podej mi ji, Archie. Ale ano, unesu ji. Slečno Pitty, běžte napřed a posviťte mi.“ Rhett lehce převzal bezvládnou Melanii z Archieho náručí. „Archie, ulož do postele pana Wilkese. Po dnešní noci ho nechci ani vidět, natož se ho dotýkat.“ Pitty se třásla ruka, až lampa ohrožovala celý dům, ale udržela ji a hnala se před Rhettem k temné ložnici. Archie s heknutím uchopil Ashleyho a zvedl ho. „Ale – vždyť přece musím ty muže zatknout.“ Rhett se otočil v matně osvětlené hale. „Tak je zatkneš ráno. V tomhle stavu nemůžou utéct – ale do dneška jsem netušil, že se zatýká za to, když se někdo opije v zábavním podniku. Proboha, Tome, nejmíň padesát svědků dosvědčí, že byli u Belle.“

„Vždycky se najde padesát svědků, kteří dosvědčí, že nějaký Jižan byl někde, kde ve skutečnosti nebyl,“ odpověděl kapitán nabručeně. „Vy půjdete se mnou, pane Elsingu. Pana Wilkese propouštím na čestné slovo, když se za něj zaručí…“

„Jsem sestra pana Wilkese. Zaručím se za něj, že se dostaví,“ ozvala se India chladně. „Tak půjdete už laskavě? Už jste dnes v noci obtěžoval dost.“

„Je mi nesmírně líto.“ Kapitán se nemotorně uklonil. „Pořád doufám, že budou moci dokázat, že byli v domě té – ehm – slečny – totiž paní Watlingové. Oznámíte laskavě bratrovi, že se zítra ráno musí dostavit k veliteli vojenské policie k výslechu?“

India se chladně uklonila, položila ruku na kliku a mlčky naznačila, že by velice uvítala kapitánův okamžitý odchod. Kapitán se seržantem vycouvali ze salonu, odvedli s sebou pana Hugha Elsinga a India za nimi přibouchla dveře. Aniž se podívala po Scarlett, rozběhla se rychle od jednoho okna k druhému a v každém stáhla roletu. Scarlett, jíž se třásla kolena, se zachytila křesla, ve kterém předtím seděl Ashley, aby neupadla. Sklonila hlavu a přitom uviděla na polštáři před zadním opěradlem tmavou vlhkou skvrnu větší než její dlaň. Celá zmatená ji přejela rukou a s hrůzou zjistila, že jí na dlani ulpěla lepkavá červená tekutina.

„Indie,“ zašeptala. „Indie, Ashley – Ashley je zraněný.“

„Ty huso! Copak sis myslela, že je opravdu opilý?“

India prudce stáhla poslední roletu až dolů k parapetu a vyrazila jako na křídlech k ložnici, těsně následována Scarlett, která měla srdce až v hrdle. Rhett jim mohutným tělem, tyčícím se mezi dveřmi, zabránil, aby vstoupily, ale Scarlett přes rameno zahlédla, že Ashley, bledý jako stěna, leží bez hnutí v posteli. Melanie, nezvykle rychlá na ženu, která ještě před chvilkou ležela v hlubokých mdlobách, na něm nůžkami na vyšívání rychle rozstříhávala košili prosáklou krví. Archie držel nízko nad postelí lampu, aby viděla, a jeden sukovitý prst měl položený na Ashleyho zápěstí.

„Je mrtvý?“ vykřikly obě mladé ženy současně, jedním hlasem.

„Ne, jen omdlel ztrátou krve. Má prostřelené rameno,“ uklidňoval je Rhett.„Proč

jste ho sem vodil, vy blázne?“ vykřikla India. „Pusťte mě k němu! Uhněte se! Proč jste ho sem vodil? Aby ho mohli zatknout?“

„Byl příliš zesláblý a nesnesl by delší cestu. Nemohl jsem ho dovést jinam, slečno Wilkesová. Navíc – chcete, aby se nesměl vrátit domů jako Tony Fontaine? Chcete, aby tucet vašich sousedů muselo až do smrti žít ve vyhnanství v Texasu pod falešnými jmény? Máme naději, že je z toho dostaneme, jestli Belle…“

„Uhněte se! Pusťte mě!“

„Ne, slečno Wilkesová. Tohle není práce pro vás. Musíte pro lékaře. Ale ne pro doktora Meadea. Je v tom taky namočený a teď zřejmě musí Yankeeům vysvětlovat, kde byl. Sežeňte jiného lékaře. Bojíte se v noci sama ven?“

„Ne,“ odpověděla India a ve vybledlých očích se jí blýskalo. „Nebojím se.“ Popadla Melaniinu pláštěnku s kapucí, která visela na háčku v hale. „Skočím pro starého pana doktora Deana.“ Rozrušení se jí vytratilo z hlasu, jak si, zatímco vyslovovala tu větu, vnutila násilím klid. „Omlouvám se, že jsem vám vynadala špehů a bláznů. Nic jsem nechápala. Jsem vám hluboce vděčná za všechno, co jste udělal pro Ashleyho – ale přesto vámi opovrhuji.“

„Dovedu ocenit upřímnost – děkuji vám za ni.“ Rhett se uklonil a sešpulil ret do pobaveného úsměvu. „Ale teď už běžte, rychle, a držte se zastrčených uliček, a až půjdete zpátky, nevstupujte do domu, kdybyste zahlédla sebemenší náznak, že by kolem mohli číhat vojáci.“

India ještě střelila utrápeným pohledem po Ashleym, zahalila se do pláštěnky, lehkým krokem přeběhla halou k zadnímu vchodu, tiše otevřela a zmizela ve tmě.

Scarlett napínala zrak a dívala se Rhettovi přes rameno, a když spatřila, že Ashley otevřel oči, znovu si uvědomila, jak jí buší srdce. Melanie strhla složený ručník pověšený na podstavci umyvadla, přitiskla jej na Ashleyho rameno rozpálené horečkou a podívala se mu do očí s chabým náznakem chlácholivého úsměvu. Scarlett ucítila, že si ji Rhett měří tvrdým, pronikavým pohledem, a uvědomila si, že jí každé hnutí srdce musí být vidět na obličeji, ale bylo jí to jedno. Ashley krvácel a možná umíral a ona, Scarlett, která ho milovala, sama zavinila, že mu střela provrtala rameno. Chtěla se rozběhnout k posteli, padnout na kolena a přitisknout ho k sobě, ale kolena se jí chvěla tak, že nedokázala vejít do místnosti. S rukou přitisknutou na ústa sledovala, jak Melanie přiložila Ashleymu na rameno čistý ručník a pevně jej přimáčkla, jako by jím mohla vtlačit uniklou krev zpátky do manželova těla. Ale ručník okamžitě jakoby kouzlem zčervenal.

Jak může člověk tolik krvácet a neumřít? Ale, díky bohu, na rtech se mu neobjevila ani jedna krvavá bublina – ach, ty červené bubliny s pěnou věštící smrt, které poznala až příliš dobře za onoho příšerného dne, kdy došli k bitvě v Broskvoňovém údolí a kdy ranění ležící na trávníku před domem tetičky Pitty umírali s krvavou pěnou na ústech.

„Vzpamatujte se,“ vyzval ji Rhett a z hlasu mu čišel tvrdý, lehce výsměšný tón. „Neumře. A teď běžte vzít lampu a sviťte paní Wilkesové. Potřebuju poslat Archieho, aby vyřídil pár vzkazů.“

Archie se podíval přes lampu po Rhettovi.

„Vy mně nemáte co poroučet,“ řekl úsečně a přehodil si jazykem tabák na opačnou stranu.

„Uděláš, co ti řekne,“ utrhla se na něj přísně Melanie, „a hezky rychle. Uděláš všechno, co kapitán Butler řekne. Scarlett, pojď mi svítit.“Scarlett

přistoupila k posteli, vzala od Archieho lampu a držela ji oběma rukama, aby jí náhodou neupadla. Ashley znovu zavřel oči. Nahá hruď se mu pomalu zdvíhala a rychle klesala a zpod Melaniiných drobných, zoufale se snažících prstů prosakovala červená stružka. Scarlett matně slyšela, jak Rhett tlumeným hlasem rychle chrlí slova. Nemohla se odtrhnout od Ashleyho, a tak z prvních Rhettových pološeptaných slov zaslechla jen útržky: „Vem si mého koně… Stojí uvázaný venku… Jeď, jako když ti hoří koudel za patama.“

Archie zamumlal jakousi otázku a Scarlett slyšela, že mu Rhett odpověděl: „Na staré plantáži Sullivanových. Hábity jsou nastrkané do největšího komína. Spal je.“

„Hm,“ hekl Archie.

„A jsou tam dva – muži ve sklepě. Nalož je na koně, jak to nejlíp půjde, a dovez je na prázdnou parcelu vedle Bellina podniku – je to ta mezi jejím domem a železniční tratí. Buď opatrný. Jestli tě někdo uvidí, budeš viset jako my ostatní. Polož je někam na tu parcelu a pistole dej vedle nich – ne, dej každému jednu do ruky. Tumáš – vem si moje.“

Scarlett přes celou místnost viděla, jak Rhett stáhl pod oba šosy kabátu, vyndal dva revolvery a Archie je od něj převzal a zastrčil si je za opasek.

„Z každé vystřel jednu ránu. Musí to vypadat jednoznačně, jako že se navzájem zastřelili. Chápeš?“

Archie přikývl, že chápe dokonale, a v chladném oku se mu proti jeho vůli mihl záblesk úcty. Ale zato Scarlett zdaleka nechápala. Poslední půlhodinka pro ni byla tak příšerný sen, až se jí zdálo, že už nikdy nedokáže vnímat prostě a jasně. Ale Rhett zřejmě docela zvládal zmatenou situaci a to ji částečně uklidňovalo.

Archie se otočil, že půjde, ale pak se prudce obrátil zpátky a jediným okem se tázavě podíval Rhettovi do obličeje.

„Von?“

„Ano.“Archie hekl a plivl na podlahu.

„Taklenc na to doplatil,“ řekl, když se belhal halou k zadnímu vchodu.Něco

z poslední tiché výměny slov znovu vypustilo ve Scarlettině nitru mrazivou, neustále se zvětšující bublinu strachu a podezření. Až ta bublina praskne…

„Kde je Frank?“ vykřikla Scarlett.

Rhett se vrhl přes celou místnost k posteli a jeho mohutné tělo sebou smýklo lehce a neslyšně, jako by se kolem protáhla kočka.

„Všechno má svůj čas,“ ujistil ji a pousmál se. „Lampa se vám nesmí třást v ruce, Scarlett. Přece byste nechtěla pana Wilkese popálit. Slečno Melly…“

Melanie zvedla hlavu jako dobrý voják čekající na povel, a protože atmosféra byla napjatá, vůbec si nevšimla, že ji Rhett poprvé oslovil důvěrně jménem, jakým ji oslovovali jen příbuzní a staří přátelé.

„Omlouvám se, chtěl jsem říct, paní Wilkesová…“

„Ach, vážený pane kapitáne Butlere, neomlouvejte se mi! Bylo by mi ctí, kdybyste mi říkal jen ‚Melly‘ bez té slečny. Připadá mi, že byste mohl klidně být můj bratr – nebo bratranec. Jste tak hodný a tak chytrý! Jak se vám vůbec budu moci náležitě odvděčit?“

„Děkuji za ochotu,“ odpověděl Rhett a na okamžik se tvářil téměř rozpačitě. „Tolik bych od vás ani nemohl žádat, slečno Melly,“ dodal a hlas mu přitom zněl omluvně. „Omlouvám se, ale musel jsem říct, že pan manžel byl v domě Belle Watlingové. Omlouvám se, že jsem musel jeho i ostatní pány zatahovat k takové – ehm… Ale když jsem jel od vás, bylo potřeba bleskově něco vymyslet a nic jiného mě nenapadlo. Věděl jsem, že na mé slovo dají, protože mám mezi Yankeei spoustu přátel. Prokazují mi pochybnou čest tím, že mě prakticky považují za jednoho z nich, jelikož znají mou – řekněme ‚neoblíbenost‘ – mezi spoluobčany tady v Atlantě. A vidíte, přece jsem o něco dřív večer hrál poker v baru u Belle. Nejmíň deset yankeeovských vojáků mi to může dosvědčit. A Belle a její holky jim budou rády lhát přímo do očí a budou tvrdit, že pan Wilkes byl stejně jako ostatní pánové celý večer – nahoře. A Yankeeové jim budou věřit. Yankeeové jsou takhle praštění. Nedojde jim, že ženy téhle – téhle profese jsou schopny nesmírné oddanosti a vlaste nectví. Yankeeové by nevěřili slovu jediné slušné dámy z celé Atlanty, kdyby jim říkala, kde byl její manžel, který měl být dnes večer na té schůzi, ale klidně uvěří na slovo těm – dámičkám. A tak si myslím, že díky čestnému slovu jednoho odrodilce a tuctu dámiček máme šanci vytáhnout ty pány z bryndy.“Rhett

se při posledních slovech jízlivě ušklíbl, ale úšklebek jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizel, jakmile se k němu obrátila Melanie, celá rozzářená vděčností.

„Pane kapitáne, vy jste tak chytrý! Nevadilo by mi, kdybyste byl řekl, že dnes večer byli třeba v horoucím pekle, pokud je to zachrání! Vždyť já a všichni lidé, na jejichž mínění nám záleží, dobře víme, že můj choť takové strašné místo v životě nenavštívil!“

„Totiž…,“ soukal ze sebe rozpačitě Rhett, „ale on vlastně dnes večer v tom podniku byl.“

Melanie se prkenně napřímila.

„Takové lži nikdy neuvěřím!“

„Prosím vás, slečno Melly! Dovolte, abych vám všechno vysvětlil! Když jsem večer dojel k té vypálené plantáži Sullivanových, našel jsem tam zraněného pana Wilkese a kromě něj tam byl ještě Hugh Elsing, doktor Meade a starý pan Merriwether…“

„Starý pán snad ne!“ vykřikla Scarlett.

„Pánové nejsou nikdy dost staří na to, aby nemohli provádět hlouposti. A váš strýček Henry…“

„Pro milosrdenství boží!“ vykřikla tetička Pitty.

„Ostatní se po šarvátce s vojáky rozprchli a skupinka, která se drže la pohromadě, dojela k té zřícenině po Sullivanových, kde si chtěli schovat do komína své hábity a přesvědčit se, jak vážné zranění utrpěl pan Wilkes. Nebýt jeho zranění, byli by touhle dobou už na cestě do Texasu – všichni do jednoho –, ale váš manžel by nedojel daleko a oni ho nechtěli opustit. Bylo tedy nutné dokázat, že byli někde jinde než tam, kde doopravdy byli, a proto jsem je dovedl zadními uličkami do podniku Belle Watlingové.“

„Ach – už chápu. Opravdu se vám omlouvám za svou hrubost, pane kapitáne. Teď už chápu, že jste je tam musel dovést, ale… Ach, pane kapitáne, ale lidé vás přece určitě viděli vcházet dovnitř!“

„Nikdo nás neviděl. Vešli jsme soukromým zadním vchodem od železniční trati. Tam je vždycky tma a dveře jsou zamčené.“

„Ale jak tedy…“

„Mám svůj klíč,“ odpověděl Rhett lakonicky a zadíval se Melanii pevně do očí.

Jakmile Melanie pochopila plný význam jeho prohlášení, ocitla se v takových rozpacích, že si podvědomě začala hrát s ručníkem, až jej úplně stáhla z otevřené rány.

„Nechtěla jsem strkat nos do…,“ vysoukala ze sebe tlumeným hlasem a bledý obličej jí zrudl, když prudce přitiskla ručník zpátky na místo.„Je

mi líto, že musím takovou věc říkat dámě.“

Tak je to tedy pravda! pomyslela si Scarlett a pocítila podivně svíravou bolest. Takže tedy opravdu žije s tou příšernou courou Watlingovou! Opravdu mu patří ten její dům!

„Zašel jsem za Belle a všechno jsem jí vysvětlil. Dali jsme jí seznam pánů, kteří byli dnes v noci venku, a ona se svýma holkama dosvědčí, že všichni strávili celou noc u ní v podniku. A potom, aby si našeho odchodu opravdu musel kdekdo všimnout, zavolala dva desperáty, kteří u ní dohlížejí na pořádek, a nechala nás vyvlíct po schodech dolů do přízemí a my jsme se přitom prali a ti dva nás vytáhli barem ven a nakonec nás vyhodili na ulici jako nějaké opilce, kteří se začali rvát a rušili v podniku zábavu.“

Rhett se musel při vzpomínce ušklíbnout. „Doktor Meade nehrál opilce moc přesvědčivě. Jeho důstojnost urážela už pouhá přítomnost na takovém místě. Zato váš strýček Henry a starý pan Merriwether byli báječní. Divadlo v nich ztratilo dva skvělé talenty, když se nestali herci. Měl jsem pocit, že se jim celá záležitost moc líbí. Obávám se, že strýček Henry má monokl na oku, jelikož se starý pan Merriwether příliš vžil do své role. On…“

Dveře zadního vchodu se rozlétly a do domu vstoupila India a jí v patách starý doktor Dean. Dlouhé bílé vlasy měl rozcuchané a ošoupaná kožená brašna mu nadouvala pelerínu. Mírně se uklonil, ale s nikým z přítomných nepromluvil a rovnou rychle zvedl ručník z Ashleyho ramene.

„Příliš vysoko, aby kulka mohla zasáhnout plíce,“ konstatoval. „Jestli nemá roztříštěnou klíční kost, tak to nebude nic vážného. Přineste mi, dámy, co nejvíc ručníků a vatu, jestli nějakou máte, a taky kapku brandy.“

Rhett převzal od Scarlett lampu a postavil ji na stůl, zatímco Melanie pobíhala kolem podle lékařových příkazů.

„Tady nejste nic platná. Pojďte si sednout ke krbu do salonu.“ Rhett vzal Scarlett za paži a odvedl ji z místnosti. Z doteku ruky i ze slov čišela něžnost, na jakou u něho nebyla zvyklá. „Měla jste ošklivý den, viďte?“

Scarlett se podřídila a nechala se dovést do salonu a tam se celá roztřásla, přestože zůstala stát na předložce před krbem. Bublina podezření, kterou cítila v hrudi, se začala zvětšovat. Už nešlo jen o pouhé podezření. Teď už skoro cítila jistotu, a navíc strašnou jisto tu. Zvedla hlavu, podívala se Rhettovi do nepohnutého obličeje a chvíli nebyla schopna promluvit. A potom vyhrkla: „Byl Frank v podniku u – Belle Watlingové?“

„Ne.“Rhettův tón nepřipouštěl pochybnosti.

„Archie ho právě veze na tu nezastavěnou parcelu vedle Bellina podniku. Je mrtvý. Má prostřelenou hlavu.“









Kapitola 46

Té noci spala na severním konci města málokterá rodina, jelikož zprávy o katastrofě, která postihla Kukluxklan, i o Rhettově válečné lsti, se rychle roznesly díky lehkonohému stínu Indie Wilkesové, která neslyšně proklouzávala zadními dvory, naléhavě šeptala pootevřenými kuchyňskými dveřmi a pak vždy neslyšně vklouzla zpátky do tmy větrné noci. A za sebou zanechávala strach i zoufalou naději.Domy

byly zvenku černé, tiché a zahalené spánkem, ale uvnitř se až do úsvitu rozléhal naléhavý šepot. Nejen muži zapletení do nočního přepadení, ale všichni členové Klanu byli připraveni k útěku a skoro ve všech stájích v Broskvoňové ulici stáli ve tmě osedlaní koně s pistolemi v pouzdrech a jídlem připraveným v brašnách u sedel. Všeobecnému útěku zabránil Indiin šeptaný vzkaz: „Kapitán Butler říká, že se nemá utíkat. Silnice budou určitě střeženy, zařídil, že ta příšerná Watlingová…“ A v temných pokojích šeptali muži: „Ale proč bych měl důvěřovat tomu zatracenému odrodilci Butlerovi? Co když je to léčka?“ A ženské hlasy je zapřísahaly: „Nejezdi nikam! Když zachránil Ashleyho a Hugha, možná že zachrání všechny ostatní. Když mu důvěřuje India a Melanie…“ A muži mu tedy napůl důvěřovali a zůstali doma, protože neměli jinou možnost.

Už dřív v noci vojáci zabušili na několikery dveře a všichni, kteří nemohli nebo nechtěli říci, kde trávili večer, byli zatčeni a odvedeni. Mezi zatčenými, kteří strávili celou noc ve vězení, byli René Picard, jeden ze synovců paní Merriwetherové, mladí Simmonsovi a Andy Bonnell. Zúčastnili se nešťastného přepadení, ale byli zatčeni dřív, než se stačili dovědět o Rhettově plánu. Naštěstí všichni na otázku, kde byli ten večer, odpověděli, že je to jejich věc a žádnému zatracenému Yankeeovi do toho nic není. Byli tedy zadrženi, aby mohli být ráno řádně vyslechnuti. Starý pan Merriwether a strýček Henry bezostyšně prohlásili, že strávili večer v zábavném podniku u Belle Watlingové, a když kapitán Jaffery podrážděně namítl, že na podobné věci jsou už příliš staří, chtěli se na něj vrhnout.

Belle Watlingová se dostavila osobně, když si ji dal kapitán Jaffery zavolat, ale než jí stačil oznámit, proč přichází, zařvala na něj, že podnik má až do rána zavřeno. Zvečera se přihrnula parta hádajících se opilců, kteří se mezi sebou poprali, obrátili celý dům vzhůru nohama, rozbili nejcennější zrcadla a vyděsili slečny tak, že musela podnik do rána zavřít. Ale kdyby měl pan kapitán Jaffery chuť se napít, prosím, bar je dosud otevřen…

Kapitán Jaffery, který tušil, jak se mu podřízení za zády smějou, a cítil se bezmocný, protože tápal ve tmě, vztekle vykřikl, že nemá zájem ani o slečny, ani o pití, a pak se zeptal Belle, jestli zná jména návštěvníků, kteří tak příšerně řádili v jejím podniku. Samozřejmě že je Belle znala. Chodí k ní přece pravidelně. Chodí vždycky ve středu večer a říkají si středeční demokrati, ale co to má znamenat, bohužel neví a ani ji to nezajímá. A jestli nezaplatí ta rozbitá zrcadla z haly v prvním patře, tak to požene k soudu. Má přece slušný podnik a… Aha, jména? Belle bez zaváhání vychrlila jména dvanácti podezřelých. Kapitán Jaffery se trpce ušklíbl.

„Tihle prokletí rebelové mají stejně skvělou organizaci jako naše tajná služba,“ ulevil si nahlas. „Zítra se budete muset i s vašimi děvčaty dostavit k veliteli vojenské policie.“

„Pan velitel je donutí, aby mně zaplatili moje zrcadla?“

„Čert vzal vaše zrcadla! Ať vám je zaplatí Rhett Butler. Podnik přece patří jemu.“

Do rána věděly všechny rodiny bývalých stoupenců Konfederace všechno. A jejich černoši, kterým nikdo nic neprozradil, věděli také všechno, protože je o tom informovala černošská šeptanda, kterou žádný běloch nedokáže pochopit. Všichni znali nájezd do nejmenších podrobností, věděli, jak byli zabiti Frank Kennedy a zmrzačený Tommy Wellburn a jak byl zraněn Ashley, když odvážel Frankovu mrtvolu.Šílená

nenávist, kterou ženy pociťovaly vůči Scarlett za její podíl na tragédii, byla částečně zmírněna vědomím, že její manžel byl zabit a ona to ví a nesmí dát nic najevo, a tak se jí nedostane ani chabé útěchy, že si bude moci vyžádat jeho mrtvolu. Dokud ranní světlo neodhalí mrtvoly a úřady ji nevyrozumějí, nesmí nic vědět. Frank a Tommy s pistolemi ve studených dlaních mezitím ztuhli v uschlém býlí, jímž byla zarostlá nezastavěná parcela. A Yankeeové budou tvrdit, že se navzájem zastřelili ve sprostě opilecké rvačce kvůli nějaké holce z Bellina podniku. Všichni hluboce cítili s Tommyho ženou Fanny, která nedávno porodila, ale nikdo nemohl nepozorovaně proklouznout tmou, aby ji utěšil, protože jejich dům byl obklíčen družstvem yankeeovských vojáků čekajících, až se Tommy vrátí. A dům tetičky Pitty byl obklíčen dalšími vojáky čekajícími na Franka.

Už před svítáním se roznesla zpráva, že vojenské vyšetřování se bude konat hned téhož dne. Lidé z Atlanty, s víčky opuchlými nevyspáním a úzkostným očekáváním, chápali, že bezpečí dvanácti jejich nejpřednějších spoluobčanů spočívá ve třech věcech: na tom, jestli Ashley Wilkes dokáže vstát a dostavit se před vojenskou komisi, jako by ho nepotkalo nic horšího než ranní bolest hlavy po opici, na prohlášení Belle Watlingové, že tito pánové strávili celý večer u ní v podniku, a na svědectví Rhetta Butlera, že byl přitom s nimi.A

právě poslední dvě osoby dělaly městu hrozné starosti. Belle Watlingová! Vděčit za životy vlastních mužů zrovna jí! Tohle bylo nesnesitelné! Ženy, které raději ostentativně přecházely na druhý chodník, než by ji potkaly, se v duchu ptaly, jestli si to ta ženská pamatuje, a třásly se hrůzou, že ano. Pány neponižovalo vědomí, že záchrana jejich životů spočívá v Belliných rukou, tolik jako ženy, protože mnozí ji považovali za hodnou osobu. A zato je popouzelo, že za život i svobodu musí vděčit takovému spekulantovi a odrodilci, jakým je Rhett Butler. Belle, nejvyhlášenější prodejná ženština z Atlanty, a Rhett, nejnenáviděnější muž z celého města. A zrovna těm se musí cítit zavázáni.

Další věc, která je popouzela až k bezmocnému vzteku, bylo vědomí, že se jim Yankeeové a přivandrovalci budou smát. A jak! Z dvanácti nejpřednějších občanů města se vyklubou pravidelní návštěvníci zábavního podniku Belle Watlingové! Dva z nich byli zabiti v hádce kvůli sprosté holce, ostatní byli vyhozeni z podniku, protože byli tak opilí, že to nemohla trpět ani Belle, a někteří byli zatčeni, protože odmítli přiznat, kde byli, když to stejně každý věděl!

Atlanta se oprávněně obávala, že se Yankeeové budou smát. Příliš dlouho se krčili před jižanským chladem a pohrdáním a teď doslova vybuchli veselím. Důstojníci probouzeli kamarády a za tepla jim sdělovali, co je nového. Manželé burcovali za svítání ženy a sdělovali jim vše, co slušnost dovolovala slyšet ženským uším. A ženy se ve spěchu oblékaly, bušily na dveře sousedů a šířily dál, co se stalo. Yankeeovské dámy byly událostí doslova okouzleny a smály se, až jim slzy stékaly po tvářích. Tak tohle je ta jižanská rytířskost a galantnost vůči ženám! Možná že dámy, které chodily s nosem vzhůru a s pohrdáním mařily všechny pokusy o sblížení, už nebudou tolik namyšlené, když teď každý ví, kde jejich manželé trávili čas, kdy údajně měli mít politické schůze. Politické schůze! To se teda povedlo!

Ale i když se smály, přesto nahlas litovaly Scarlett, kterou postihla taková tragédie. Scarlett přece byla dáma, jedna z mála atlantských dam, která se k Yankeeům chovala mile. Už dávno si získala jejich sympatie tím, že musela pracovat, jelikož se o ni manžel neuměl nebo nechtěl náležitě postarat. Manžel sice je k politování, ale přesto musí být pro tu chudinku strašné zjištění, že jí byl nevěrný. A dvojnásob strašné musí být, že se musela dovědět zároveň o jeho smrti i o nevěře. Chudý manžel je koneckonců lepší než žádný manžel, a proto se yankeeovské dámy rozhodly, že budou na Scarlett ještě milejší než dosud. Ale ostatním, paní Meadeové, paní Merriwetherové, paní Elsingové, vdově po Tommym Wellburnovi a nejvíc paní Wilkesové, se smály na potkání do očí. Snad je to naučí aspoň troše slušnosti.

Šeptání, které se té noci ozývalo v temných pokojích domů na severním konci města, se většinou týkalo právě této události. Atlantské dámy vehementně oznamovaly manželům, že jim ani za mák nezáleží na to, co si myslí Yankeeové. Ale v duchu si říkaly, že by raději snášely indiánské mučení, než aby se daly trápit yankeeovskými pošklebky a nemohly říci nahlas, jak to s jejich manžely doopravdy bylo.

Doktor Meade, celý bez sebe vzteky uraženou důstojností, do jaké situace ho Rhett spolu s ostatními zahnal, řekl manželce, že by se, nebýt toho, že by zničil ostatní, raději přiznal a dal se oběsit, než aby veřejně prohlásil, že byl v Bellině domě.

„Vždyť je to urážka pro tebe, mou ženu,“ vztekal se bezmocně.

„Ale každý přece pochopí, žes tam nebyl kvůli – kvůli…“

„Yankeeové to nepochopí. Budou muset věřit našim slovům, máme-li si zachránit krk. A budou se smát. A mě rozzuřuje už samo pomyšlení, že tomu budou všichni věřit a smát se nám. A uráží mě to, protože – moje milá, já ti byl celý život věrný.“

„Já vím,“ a paní Meadeová se potmě usmála a vsunula svou hubenou ruku do manželovy dlaně. „Ale byla bych radši, aby všechno byla pravda, než aby ti měli zkřivit jediný vlas na hlavě.“

„Ženo, víš vůbec, co říkáš!“ vykřikl starý lékař, ohromený manželčiným nečekaně věcným přístupem.

„Ale to víš, že ano. Ztratila jsem Darcyho i Phila a ty jsi to jediné, co mi zbývá, a než bych tě měla ztratit, tak bych radši snesla, aby ses natrvalo nastěhoval do toho podniku.“

„Zbláznila ses! Určitě nevíš, co říkáš!“

„Ty starý blázne,“ řekla paní Meadeová něžně a opřela si hlavu, aby se dotýkala manželovu rukávu.

Doktor Meade se vyzuřil, zmlkl, pohladil ji po tváři, ale pak znovu vybuchl: „A ještě se mám cítit zavázán tomu mizerovi Butlerovi! Radši bych se dal pověsit. Ne, nedokážu na něj být zdvořilý, ani když mu vděčím za záchranu života. Jeho nestoudnost volá do nebe, a když si vzpomenu, jak nestydatě se obohacuje, tak se mi krev začne vařit v žilách. Vděčit za život člověku, který vůbec nesloužil v armádě…“

„Melly tvrdí, že se přihlásil dobrovolně po pádu Atlanty.“

„To je lež. Slečna Melly naletí každému darebákovi, který se jí staví hezky do očí. A už vůbec nechápu, proč Butler tohle všechno vlastně dělá – proč se tolik namáhá. Nerad to říkám, ale – zkrátka, pořád jsou slyšet jakési řeči o něm a o paní Kennedyové. Už rok je až příliš často vídám, jak se spolu vracejí z jakýchsi vyjížděk. Butler to určitě udělal kvůli ní.“

„Kvůli Scarlett by nehnul prstem. Byl by rád, kdyby Franka Kennedyho oběsili. Podle mě to udělal kvůli Melly…“

„Ženo, přece nechceš naznačit, že mezi nimi někdy k něčemu došlo!“

„Prosím tě, nebuď blázen! Ale od té doby, co se za války pokoušel zařídit, aby Ashleyho vyměnili za nějakého zajatce, pro něj Melly má nepochopitelnou slabost. A musím mu přiznat tu přednost, že se v její přítomnosti nikdy nesměje tím svým poťouchle roztomilým způsobem. Vždycky je co nejpříjemnější a nejpozornější – zkrátka je z něj úplně jiný člověk. Z toho, jak se chová k Melly, je vidět, že by z něj mohl být slušný člověk, kdyby sám chtěl. Zkrátka, podle mě to všechno dělá proto…“ Paní Meadeová se zarazila. „Muži, ale tobě se můj názor nebude líbit.“

„Mně se na téhle záležitosti nelíbí vůbec nic!“

„Tak dobře. Já si myslím, že to udělal částečně kvůli Melly, ale hlavně proto, aby si z nás všech mohl parádně vystřelit. Nenávidíme ho tolik a dáváme mu to najevo tak nepokrytě a najednou se všichni dostaneme do zoufalé situace, v níž se vy pánové do jednoho octnete před volbou, kdy se buď musíte přiznat, že jste byli v domě té Watlingové a zostudíte tak sebe i své ženy před všemi Yankeei – anebo přiznáte barvu a čeká vás šibenice. A Butler dobře ví, že jsme všichni zavázáni jemu a pak ještě té jeho – milence a že bychom se skoro dali raději oběsit než být zavázáni zrovna jim. Nejradši bych se vsadila, že se skvěle baví.“

Doktor Meade zasténal. „Opravdu se tvářil pobaveně, když nás v tom podniku vedl nahoru.“

„Muži,“ paní Meadeová se zarazila, ale vzápětí pokračovala, „jak to tam vypadá?“

„Co to povídáš, ženo?“

„V jejím domě. Jak to tam vypadá? Má tam lustry z broušeného skla? A závěsy z červeného plyše a spoustu velkých zrcadel v pozlacených rámech? A byly ty holky – byly vysvlečené?“

„Pro boha!“ vykřikl starý lékař, jako by do něj udeřil blesk, jelikož ho v životě nenapadlo, že by se počestná žena mohla takhle užírat zvědavostí na své nepočestné sestry. „Jak se můžeš tak necudně ptát? Já tě nepoznávám. Půjdu ti namíchat nějaký prášek pro uklidnění.“

„Nechci žádný prášek pro uklidnění. Chci vědět, jaké to tam je. Vždyť je to pro mě jediná příležitost, kdy se můžu dovědět, jak to vypadá ve vykřičeném domě, a ty jsi najednou takový, že mi nechceš nic říct!“

„Ničeho jsem si nevšiml. Ujišťuju tě, že jsem se tak styděl, jak jsem se mohl ocitnout na takovém místě, že jsem nestačil vůbec vnímat okolí,“ pravil doktor Meade odměřeným tónem, protože neočekávané odhalení manželčina nitra ho vyvedlo z míry mnohem víc než všechny předcházející události večera. „A jestli dovolíš, půjdu se trošku vyspat.“

„Tak jen si spi,“ souhlasila naoko manželka, ale na hlase jí byla znát nespokojenost. A když se manžel sehnul, aby si zul boty, ozvala se znovu ze tmy, ale tentokrát jí hlas zněl znovu vesele. „Živě vidím, že Dolly vytáhla všechno ze starého Merriwethera, a ta mně může klidně všechno říct.“

„Proboha, ženo! Chceš tím říct, že se slušné ženy mezi sebou baví o takových věcech…“

„Prosím tě, běž radši spát,“ skočila mu do řeči paní Meadeová. Ráno se spustil déšť se sněhem, ale jak se rozednívalo, zledovatělé vločky přestaly padat a zvedl se studený vítr. Melanie, zachumlaná do pláště a celá zmatená, následovala po cestičce vedoucí k brance neznámého černého kočího, který tajuplně trval na tom, aby přišla k uzavřenému kočáru čekajícímu před domem. Když došla ke kočáru, otevřela se dvířka a Melanie spatřila v zešeřelém vnitřku jakousi ženu.

Melanie se sklonila, nahlédla dovnitř a pak se zeptala: „S kým mám tu čest? Nepůjdete raději k nám do domu? Je taková zima…“

„Prosim vás, pojďte si sednou na minutku sem ke mně, pani Wilkesová,“ ozval se matně povědomý hlas, rozpačitý hlas přicházející z nejzazšího rohu kočáru.

„Ale vy jste přece slečna – totiž paní – Watlingová!“ vykřikla Melanie. „Tolik jsem vás chtěla vidět! Musíte se mnou k nám!“

„To nejde, pani Wilkesová.“ Hlas Belle Watlingové zněl pobouřeně. „Pojďte si sednout na minutku sem ke mně.“

Melanie nastoupila do kočáru a kočí za ní zavřel dvířka. Posadila se vedle Belle a podala jí ruku.

„Jak se vám budu moci náležitě odvděčit za všechno, co jste pro nás udělala? Jak se vám všichni budeme moci náležitě odvděčit?“

„Pani Wilkesová, neměla jste mi ráno posílat ten lístek. Ne že bych se necítila polichocená, že jsem od vás dostala lístek, ale Yankeeové ho mohli zachytit. A jak jste psala, že mě přijdete navštívit, abyste mi poděkovala – nezlobte se, pani Wilkesová, ale to jste se musela momentálně zapomenout! Takový nápad! Jedu sem za váma, hned jak se setmělo, protože vám musím říct, abyste to pustila z hlavy. Vždyť já – vždyť vy – zkrátka by se to vůbec nehodilo.“

„Že by se pro mě nehodilo jít poděkovat laskavé ženě, která zachránila mému manželovi život?“

„Ale no tak přeci, pani Wilkesová! Přeci mně rozumíte!“

Melanie chvíli mlčela, protože ji narážka přivedla do rozpaků. Tahle elegantní, usedle oblečená žena jaksi nevypadala ani nemluvila tak, jak by podle jejích představ měla vypadat a mluvit nemravná ženská a navíc madam z bordelu. Mluvila jako – no tak trochu – obyčejně a venkovsky, ale přitom příjemně a srdečně.

„Dneska jste se před velitelem vojenské policie držela skvěle, paní Watlingová! Vy i všechny ostatní – vaše – ty slečny určitě zachránily život všem našim mužům.“

„Skvěle se držel pan Wilkes. Nechápu, jak se vůbec dokázal postavit a vypovídat, neřkuli, kde v sobě bral takový klid. Když jsem ho viděla včera večer, tak z něj tekla krev jako z prasete. Myslíte, že se z toho dostane, pani Wilkesová?“

„Určitě, děkuji za optání. Lékař tvrdí, že kulka zasáhla jen svalstvo, ale přesto ztratil mnoho krve. Dnes ráno byl – prostě museli jsme do něho nalít spoustu brandy, protože jinak by neměl sílu všechno tak krásně zahrát. Ale za záchranu vděčí vám, paní Watlingová. Když jste se rozčilila a začala jste mluvit o těch rozbitých zrcadlech, znělo to tak – tak přesvědčivě.“

„Děkuju, milospani. Ale podle mě se pan kapitán Butler taky vytáh,“ prohlásila Belle s hrdostí v hlase.

„Ach, byl báječný!“ vykřikla Melanie vřelým tónem. „Yankeeové prostě museli uvěřit jeho svědectví. Všechno tak chytře vymyslel. Nikdy se mu nedokážu náležitě odvděčit a vám také ne! Jste moc hodná a laskavá!“

„Děkuju pěkně, pani Wilkesová. Udělala jsem to ráda. A – a doufám, že pro vás nebylo trapný, dyž sem musela říct, že pan Wilkes chodil pravidelně do mýho podniku. Von ale nikdy, víte…“

„Samozřejmě že to vím. Ne, není mi to vůbec trapné. Jsem vám prostě nesmírně vděčná.“

„Ale vsadím se, že vostatní dámy mně vděčný nejsou,“ vyhrkla Belle nečekaně jedovatým tónem. „Vsadim se, že nejsou vděčný ani kapitánu Butlerovi. Vsadim se, že ho za tohle budou nenávidět tím víc. Vsadim se, že nakonec budete jediná dáma, která mi poděkuje. Vsadim se, že se mi ani nepodívaj do vočí, až mě potkaj na ulici. Ale mně je to fuk. Bylo by mně úplně volný, kdyby jim všem pověsili muže. Ale u pana Wilkese mně to vadilo. Vite, nikdy vám nezapomenu, jak jste se zachovala mile tenkrát za války, když sem přinesla ty peníze na lazaret. Žádná dáma z města se ke mně nezachovala tak mile a já na dobrotu nikdy nezapomínám. A taky sem si představila, jaký by to bylo, dybyste zůstala sama s malým chlapcem, dyby vám pověsili muže, a – ten váš chlapec je opravdu moc roztomilej, pani Wilkesová. Mám taky chlapce, a tak…“

„Opravdu? A žije – ehm…“

„Ach, to ne! Není tady v Atlantě. V životě tu nebyl. Je pryč v jedný škole. Neviděla jsem ho odmalička. Já – no zkrátka, když na mě kapitán Butler chtěl, abych jako lhala, tak jsem nejdřív chtěla vědět, o který pány se jedná, ale když jsem slyšela, že je mezi nimi pan Wilkes, tak už jsem neváhala. Řekla jsem holkám, řekla sem jim to takhlenc: ‚Vyrazim z vás ze všech duši, jestli pořádně nezdůrazníte, že jste byly celej večer s panem Wilkesem.‘“

„Ach!“ vyděsila se Melanie, ještě víc uvedená do rozpaků Bellinou nezaobalenou zmínkou o jejích „holkách“. „Ach, to bylo od vás milé – é – a od nich taky.“

„Však si to taky zasloužíte,“ odpověděla Belle vřelým tónem. „Ale jen tak pro někoho bych takovou věc neudělala. Kdyby šlo jen o manžela pani Kennedyové, nehnula bych prstem, ať by kapitán Butler říkal, co chtěl.“

„Proč?“

„Vite, pani Wilkesová, ženský v naší profesi vědí o spoustě věcí. Kdejaký vznešený dámy by se asi divily a žasly, kdyby měly sebemenší představu, kolik toho o nich víme. A pani Kennedyová nejni k ničemu. Zavinila smrt svýho muže a toho milýho Wellburnovic chlapce, jako kdyby je sama zastřelila. Zavinila to všecko, neměla se předvádět po Atlantě jen tak sama a eště dráždit negry a všelijakej ksindl. Ani jedna z mých holek by přeci…“

„Nesmíte o mé švagrové říkat takové věci.“ Melanie se zatvářila chladně a upjatě.

Belle rychle položila ruku na Melaniinu paži, aby ji uchlácholila, ale rychle ji zase dala zpátky.

„Nesmíte se na mě zlobit, pani Wilkesová. Nesnesla bych to, když jste na mě byla tak hodná a milá. Zapomněla jsem, že ji máte ráda, a je mi líto, že jsem to vůbec řekla. A taky je mi líto, že pan Kennedy je po smrti. Byl to slušný člověk. Kupovala jsem od něj různé věci pro svůj podnik a vždycky byl moc příjemný. Ale pani Kennedyová – vona zkrátka nemá vaši úroveň, pani Wilkesová. Nemůžu si pomoct, ale ta ženská mi připadá studená jak psí čumák. Kdy bude mít pan Kennedy pohřeb?“

„Zítra ráno. A v paní Kennedyové se pletete. Vždyť je zrovna celá zničená zármutkem.“

„Je to možný,“ prohlásila Belle, ale z hlasu jí zřetelně čišela nevíra. „Ale já už musím pryč. Kdybych se tu zdržovala, někdo by moh poznat, že je to můj kočár, a to by vám rozhodně neprospělo. A kdybyste mě, pani Wilkesová, někdy náhodou potkala na udici, tak se mnou nemusíte mluvit. Já všecko chápu.“

„Budu hrdá, že s vámi mohu promluvit. Hrdá, že jsem vám zavázána. Doufám – doufám, že se ještě uvidíme.“

„Ne,“ řekla jí na to Belle. „Nehodilo by se to. Dobrou noc.“









Kapitola 47

Scarlett seděla ve svém pokoji, uždibovala z večeře, kterou jí přinesla na podnosu chůva, a přitom poslouchala, jak v temné noci řádí vítr. Dům byl děsivě tichý, snad ještě tišší než před několika málo hodinami, kdy Frank ležel uložený v rakvi v salonu. Tehdy bylo slyšet, jak lidé chodili po špičkách, hovořili tlumenými hlasy, tiše klepali na přední vchod, sousedé se přihrnuli šeptem kondolovat a Frankova sestra, která přijela na pohřeb z Jonesboro, občas hlasitě vzlykala.Ale

teď v domě vládlo ticho. Ačkoli Scarlett měla otevřené dveře, neslyšela zdola sebemenší zvuk. Wade s holčičkou byli u Melanie od té doby, co přivezli Frankovu mrtvolu, a Scarlett se stýskalo po chlapcově pobíhání a Ellině broukání. V kuchyni uzavřeli příměří a nahoru nedoléhal žádný zvuk připomínající, že by se Peter, chůva a kuchařka hádali. Dokonce ani tetička Pitty, usazená dole v knihovně, se z ohledů na Scarlettin smutek nehoupala v rozvrzaném křesle.

Nikdo ji nevyrušoval v domnění, že si přeje být ponechána o samotě se svým zármutkem, ale být sama bylo to poslední, co si Scarlett ve skutečnosti přála. Kdyby na ni doléhal jen zármutek, byla by jej snesla, jako předtím snesla mnoho jiných. Ale kromě ohromení a pocitu ztráty nad Frankovou smrtí ji trápil ještě strach, výčitky a náhle probuzené špatné svědomí. Poprvé v životě litovala něčeho, co udělala, litovala toho s pověrčivým strachem, který ji celou roztřásal a nutil ji vrhat kradmé provinilé pohledy po posteli, v níž spávala s Frankem.

Zavinila Frankovu smrt. Zavinila ji, jako by vlastním prstem stiskla spoušť. Co se jí naprosil, aby nejezdila nikam sama, ale ona ho neposlouchala. A teď byl kvůli její tvrdohlavosti mrtvý. Bůh ji za to potrestá. Ale na svědomí ji tížilo ještě jedno provinění, které bylo ještě těžší a děsivější, než že zavinila manželovu smrt – provinění, které si vůbec nepřipustila, dokud nespatřila jeho obličej v rakvi. V nepohnutých rysech měl vepsáno cosi bezmocného a zoufalého, co ji obviňovalo. Bůh ji potrestá za to, že si ho vzala, přestože měl rád Suellen. Bude se muset zkroušeně krčit na lavici obžalovaných a zodpovídat se za lež, kterou mu řekla, když se vracela v jeho bryčce z yankeeovského velitelství.

Teď bylo marné tvrdit, že účel světí prostředky, že byla dohnána k tomu, aby ho vlákala do léčky, že na jejím rozhodnutí závisel osud tolika lidí, že si nemohla dovolit brát v úvahu jeho a Suellenina práva na životní štěstí. Pravda jí vyvstávala nesmlouvavě před očima a Scarlett se před ní krčila hrůzou. Vzala si Franka z chladné vypočítavosti a chladně s ním také zacházela. A během posledních šesti měsíců s ní byl velice nešťastný, ačkoli bylo v jejích silách, aby byl velice šťastný. Bůh ji potrestá za to, že na něj nebyla hodnější – potrestá ji za všechno vydírání a šťourání, za bouřlivé scény a kousavé poznámky, za to, že mu odcizila všechny přátele a zahanbovala ho vedením pily, stavbou saloonu a najímáním trestanců.

Byl s ní velice nešťastný a Scarlett to věděla, ale snášel všechno mlčky jako gentleman. Jen jednou udělala něco, z čeho byl šťastný, a to když mu porodila dcerku Ellu. Ale dobře věděla, že kdyby tomu byla mohla zabránit, Ella by se byla nikdy nenarodila.

Scarlett se zachvěla hrůzou a litovala, že Frank není živý, aby na něj mohla být hodná, tak hodná, aby mu všechno vynahradila. Ach, kdyby bůh nebyl tak zuřivý a mstivý! Ach, kdyby se minuty nevlekly tak pomalu a dům nebyl tak tichý! Kdyby nebyla tak sama!

Kdyby u ní byla Melanie, ta by ji dovedla zbavit strachu. Ale Melanie byla doma a ošetřovala Ashleyho. Scarlett chvíli přemýšlela, jestli by si neměla zavolat Pittypat, aby ji chránila před špatným svědomím, ale nemohla se rozhodnout. Pitty by zřejmě všechno ještě zhoršila, protože upřímně oplakávala Franka. Měl k ní věkově blíž než Scarlett a tetička se v něm viděla. Dokonce odpovídal Pittyině potřebě „muže v domě“, jelikož jí nosíval drobné dárky a neškodné klepy, vtipy a příběhy, večer jí předčítal z novin a vysvětloval jí denní události, zatímco mu látala ponožky. Tetička nevěděla, co by pro něj ještě měla udělat, vymýšlela mu k jídlu různé speciality a pečovala o něj během jeho nesčetných nachlazení. Teď se jí po něm velice stýskalo a pořád dokola si mnula oči zrudlé pláčem a přitom opakovala: „Proč jen jezdil s tím Klanem!“

Kdyby se tak našel někdo, kdo by Scarlett uchlácholil, zbavil ji strachu, vysvětlil jí, odkud se berou ty zmatené obavy, kvůli nimž klesá na duchu, že div neumře chladnou hrůzou. Kdyby tak Ashley – ale sama se toho pomyšlení zhrozila. Málem zavinila Ashleyho smrt podobně jako zavinila Frankovu. A jestli se Ashley někdy doví celou pravdu o tom, jak lhala Frankovi, aby ho vlákala do manželství, a jak na něj byla zlá, tak ji už nedokáže milovat. Ashley je přece tak čestný, pravdomluvný a hodný a na všechno se dívá tak přímočaře a jasně. Kdyby znal celou pravdu, určitě by ji nemiloval. Proto se nikdy nesmí dovědět pravdu, aby ji mohl dál milovat. Jak by mohla žít, kdyby byla připravena o tajný zdroj své síly, o jeho lásku? Ale jak by se jí ulevilo, kdyby si mohla položit hlavu k němu na rameno, poplakat si a ulevit svému provinilému srdci!

Tichý dům naplněný tíživou přítomnosti smrti padal na Scarlett v její samotě tak, že to už sama nemohla déle snášet. Opatrně vstala, přivřela dveře a pak se chvíli přehrabovala v dolní zásuvce prádelníku pod svým spodním prádlem. Vyndala odsud tetiččinu „omdlívací flašku“ brandy, kterou si tam předtím schovala, a podržela ji proti světlu lampy. Láhev byla vypita skoro do poloviny. Přece nemohla od včerejší noci tolik vypít! Scarlett si nalila slušnou dávku brandy do sklenice na vodu a hltavě ji vypila. Láhev bude muset do rána vrátit zpátky do skříňky s pitím a předtím ji musí dolít vodou. Chůva se po ní už sháněla, těsně před pohřbem, když si funebráci řekli o skleničku něčeho ostrého a ovzduší v kuchyni už jiskřilo podezřívavým napětím, sršícím mezi chůvou, kuchařkou a Peterem.

Brandy svým žárem příjemně rozpalovala. Když se Scarlett potřebovala sebrat, nebylo nad ni. Brandy byla vlastně dobrá pořád, mnohem lepší než nějaké pitomé víno. Proč se, prosím vás, pro ženu hodí, aby pila víno, a brandy ne? Paní Merriwetherová a paní Meadeová dávaly na pohřbu nepokrytě najevo, že cítí, čím jí čpí dech, a Scarlett si ještě stačila všimnout, jak se po sobě vítězoslavně podívaly. Ty staré kozy! Scarlett si nalila další sklenici. Nic se nestane, když se dnes večer trošku přiopije, protože stejně půjde brzy spát a vykloktá si kolínskou, než ji přijde chůva rozšněrovat. Litovala, že se nemůže opít tak úplně do němoty, jako to Gerald dělal ve dnech, kdy zasedal soud. Pak by možná zapomněla na Frankův propadlý obličej, obviňující ji, že mu nejdřív zničila život a nakonec ještě zavinila jeho smrt.

Scarlett vrtalo hlavou, jestli si celé město myslí, že přivedla muže do hrobu. Lidé se k ní na pohřbu chovali opravdu chladně. Jediné osoby, které vložily do kondolence alespoň trochu vřelosti, byly manželky yankeeovských důstojníků, s nimiž udržovala obchodní styky. Ale co jí bylo do toho, co si o ní myslí celé město. Jak zanedbatelné jí to připadalo ve srovnání se vším, z čeho se bude muset zodpovídat bohu!

Při tom pomyšlení si znovu nalila a celá se roztřásla, když jí ostrá brandy spálila hrdlo. Už jí bylo dost horko, ale pořád ještě se nedokázala zbavit pomyšlení na Franka. Mužští jsou blázni, když tvrdí, že lidi po alkoholu zapomenou! Scarlett pochopila, že pokud se neopije do němoty, pořád bude vidět, jak se tvářil Frank, když ji naposled prosil, aby nejezdila sama, pořád bude vidět ten jeho bázlivý, vyčítavý a zároveň omluvný výraz.

Od předního vchodu se ozvaly tupé údery klepadla, které po domě zopakovala ozvěna, a pak bylo slyšet, jak se tetička Pitty kolébá ke dveřím a otevírá. Pozdravy splynuly v nesrozumitelné mumlání. Asi nějaký soused, který zaskočil probrat, jaké to bylo na pohřbu, nebo přinesl pudink. Pitty to určit udělá dobře. Připadala si důležitá a s melancholickou rozkoší se vyžívala v hovorech s návštěvami, které přišly kondolovat.

Scarlett se bez zvláštní zvědavosti v duchu ptala, kdo to asi může být, ale když mužský hlas, zvučný a protahující slabiky, přehlušil Pittyino pohřební šeptání, okamžitě poznala, kdo přišel. Zmocnila se jí radost a úleva. Přišel Rhett. Neviděla ho od okamžiku, kdy jí sdělil zprávu o Frankově smrti, ale teď jí srdce řeklo, že Rhett je jediný člověk, který jí může v tu chvíli pomoci.

„Myslím, že mě přijme,“ nesl se Rhettův hlas nahoru až k ní.

„Ale ona teď leží, pane kapitáne, a nechce nikoho vidět. Chudinka malá, úplně se nám složila.“

„Myslím, že mě přesto přijme. Vyřiďte jí, prosím, že zítra odjíždím a zřejmě se na nějakou dobu zdržím mimo Atlantu. Je to moc důležité.“

„Ale…,“

čepýřila se tetička Pittypat.

Scarlett vyběhla do haly, poněkud přitom užasla, že se jí trochu podlamují kolena, ale naklonila se přes zábradlí.

„Hned jsem dólééé, Rhette,“ hlaholila.

Zahlédla baculatý obličej tetičky Pittypat obrácený vzhůru i její oči, jimiž mrkala překvapeně a na znamení nesouhlasu jako sůva. Teď bude plné město řečí, že jsem se chovala nevhodně v den manželova pohřbu, prolétlo Scarlett hlavou, když se bleskurychle vrátila do svého pokoje a začala si přihlazovat vlasy. Zapnula si černý živůtek až ke krku a přišpendlila si k němu límeček s Pittyinou smuteční broží. Nevypadám moc hezky, řekla si, když se sklonila k zrcadlu a viděla, že je celá bledá a vyděšená. Ruka jí sama vyletěla ke skříňce, v níž měla pod zámkem schovanou růž, ale pak se rozhodla, že se nebude líčit. Chudinka Pitty by se doopravdy vyděsila, kdyby teď sešla dolů růžová a kvetoucí. Scarlett uchopila lahvičku s kolínskou, důkladně si lokla, vypláchla si ústa a pak všechno vyplivla do džbánu na špinavou vodu.

Scarlett šustily šaty, když se nesla po schodech dolů k těm dvěma dosud stojícím v hale, jelikož tetička Pittypat byla tak vyděšena tím, co neteř udělala, že zapomněla Rhetta vyzvat, aby se posadil. Rhett byl slavnostně oblečen v černém oděvu, měl naškrobenou košili, plnou nabírání, a choval se, jak zvyk vyžadoval od starého přítele, který přišel kondolovat člověku, jenž ztratil svého nejbližšího. Ve skutečnosti vystupoval tak dokonale, až to hraničilo s fraškou, ale Pittypat si ničeho nevšimla. Náležitě se omluvil, že vyrušuje Scarlett, a vyjádřil lítost nad tím, že se ve shonu provázejícím likvidaci obchodních závazků před odjezdem z města nemohl dostavit na pohřeb.Copak

ho posedlo, že přišel? vrtalo v hlavě Scarlett. Jediné slovo nemyslí vážně.

„Hrozně nerad se vám vnucuji v takové chvíli, ale musím s vámi probrat obchodní záležitost, která nesnese odkladu. Něco, co jsme plánovali s panem chotěm…“

„Netušila jsem, že jste udržoval obchodní styky s panem Kennedym,“ vložila se do hovoru tetička Pittypat skoro uraženě, že jí mohlo uniknout něco z toho, co Frank podnikal.

„Pan Kennedy měl široký okruh zájmů,“ prohlásil Rhett s úctou. „Nepůjdeme raději do salonu?“

„Ne!“ vykřikla Scarlett a kradmo pohlédla po zavřených dveřích. Pořád viděla v místnosti za nimi vystavenou rakev. Doufala, že tam do smrti nebude muset vstoupit. Pitty se výjimečně dovtípila, ale nijak zvlášť nadšeně.

„Běžte, prosím, do knihovny. Musím – musím si dojít nahoru pro věci na zašívání. Ach, bože, tenhle týden jsem to pěkně zanedbala. Musím říct…“

Šla nahoru po schodech a vyčítavě se obrátila, ale ani Rhett, ani Scarlett si jejího pohledu nevšimli. Rhett dal Scarlett přednost, aby mohla vejít do knihovny první.

„Co jste spolu měli s Frankem?“ zeptala se bez obalu.

Rhett přistoupil blíž k ní a zašeptal: „Vůbec nic. Chtěl jsem se jen zbavit slečny Pitty.“ Odmlčel se a sklonil se nad Scarlett. „Tohle není k ničemu, Scarlett.“

„A co?“

„Ta kolínská.“

„Opravdu nechápu, co tím myslíte.“

„Opravdu jsem přesvědčen, že to chápete. Musela jste toho do sebe nalít dost.“

„No a co kdyby? Je vám snad něco do toho?“

„Vtělená zdvořilost, i v nejhlubším smutku. Já nepiju sám, Scarlett. Lidi na takovou věc stejně vždycky přijdou a kazí to reputaci. A navíc tohle pití o samotě nevede k ničemu dobrému. Co je s vámi, zlato?“Odvedl

ji k pohovce z růžového dřeva a Scarlett se mlčky posadila.

„Můžu zavřít dveře?“

Scarlett si uvědomila, že když chůva uvidí zavřené dveře, bude pobouřena a bude jí kolik dní číst levity a bručet, ale ještě horší by bylo, kdyby chůva vyslechla tuhle debatu o pití a dala si ji do souvislosti s pohřešovanou láhví brandy. Přikývla a Rhett přitáhl obě půlky posuvných dveří k sobě. Když se vrátil, posadil se vedle ní a černýma očima pečlivě zkoumal výraz jejího obličeje, příkrov smrti ležící na domě ustoupil životnímu elánu, který z něj vyzařoval, a pokoj jí začal znovu připadat příjemný a útulný a lampy začaly znovu zářit narůžovělým teplým světlem.

„Co je s vámi, zlato?“

Nikdo na světě nedokázal vyslovit takhle pošetile lichotivá slova tak laskajícím tónem jako Rhett, dokonce i když žertoval, ale tentokrát to nevypadalo, že by se pouštěl do žertů. Scarlett zvedla hlavu, zadívala se mu utrápeně do očí a v nevyzpytatelné prázdnotě, kterou spatřila v Rhettově obličeji, našla bůhvíproč útěchu. Nevěděla, proč tomu tak je, vždyť Rhett přece byl tak nevypočitatelný a otrlý člověk. Snad to bylo tím, že si oba byli – jak často opakoval – tak podobní. Scarlett si někdy říkala, že všichni lidé, které v životě potkala, jí byli cizí, jenom Rhett ne.

„Nemůžete mi odpovědět?“ vzal ji za ruku a byl nezvykle něžný. „Trápí vás ještě něco jiného, než že vás opustil Frank? Potřebujete peníze?“

„Peníze?

Určitě ne! Ach, Rhette, když já se tak strašně bojím.“

„Nebuďte husa, Scarlett, vždyť jste se v životě nebála.“

„Ach, Rhette, já se strašně bojím!“

Slova se jí hrnula rychleji, než je stačila vyslovit. Mohla by mu to říct, Rhettovi by dokázala říct všechno. Sám byl vždycky tak špatný, že by ji určitě nesoudil. Bylo báječné znát někoho, kdo byl špatný a nečestný, kdo byl podvodník a lhář, když svět byl plný lidí, kteří by nedokázali lhát, aby si zachránili duši, a kteří by raději zemřeli hladem, než by se dopustili nečestného činu!

„Bojím se, že umřu a přijdu do pekla.“

Kdyby se jí teď začal smát, umřela by na místě. Ale Rhett se nesmál.„Jste

docela zdravá – a peklo třeba ani není.“

„Ale je, Rhette! Dobře víte, že je!“

„Ano, vím, že peklo je, ale to je tady na zemi. Ne až po smrti. Po smrti není nic, Scarlett. A vy se právě teď smažíte ve vlastním pekle.“

„Ale, Rhette, to je rouhání!“

„Ale člověka to uklidní. Řekněte mi, proč vlastně přijdete do pekla.“Teď

si ji dobíral, poznala mu to na očích, ale nevadilo jí to. Měl tak teplé a silné ruce a možnost pevně se jich držet ji uklidňovala.

„Rhette, neměla jsem si brát Franka. Byla to chyba. Ucházel se o Suellen a miloval ji, ne mě. Ale já jsem mu lhala a namluvila jsem mu, že si Suellen bude brát Tonyho Fontainea. Jak jsem to mohla udělat?“

„Tak tahle to tedy bylo! Vždycky mi to vrtalo v hlavě!“

„A pak jsem ho strašně trápila. Nutila jsem ho dělat spoustu věcí, které nechtěl, třeba vymáhat od lidí dluhy, když neměli na zaplacení. A strašně jsem mu ubližovala tím, že jsem sama vedla pily, začala stavět saloon a najala trestance. Div se nepropadl hanbou. A taky jsem, Rhette, zavinila jeho smrt. Ano, vím to! Netušila jsem, že vstoupil do Klanu. Ve snu by mě nenapadlo, že by měl tolik kuráže. Ale to byla moje chyba, měla jsem všechno vědět. A tak jsem ho

1 Postačí všechna vodstva Neptunova z těch rukou smýt tu krev? přivedla do hrobu.“

„ “

„Cože?“

„To nic. Pokračujte.“

„Proč bych měla pokračovat? To je všechno. Copak to nestačí? Vzala jsem si ho, způsobila jsem, že se mnou byl nešťastný, a nakonec jsem zavinila jeho smrt. Ach, bože můj! Nechápu, jak jsem to mohla udělat! Lhala jsem mu a pak jsem si ho vzala. Tehdy mi všechno připadalo v pořádku, ale teď vidím, jaká to byla chyba, Rhette, mně se zdá, že jsem všechny ty věci ani nemohla udělat já. Byla jsem na něj tak zlá, a přitom ve skutečnosti zlá nejsem. Nebyla jsem k tomu vychována. Matka…“ Scarlett se zarazila a naprázdno polkla. Celý den se vyhýbala vzpomínkám na Ellen, ale teď už si nedokázala vyhnat její obraz z hlavy.

„Často se v duchu ptám, jaká vlastně byla. Vždycky jste mi připomínala spíš vašeho otce.“

„Matka byla… Ach, Rhette, dnes jsem poprvé ráda, že je mrtvá a nemůže mě vidět. Nevychovala mě, abych byla zlá. Byla na každého tak hodná, tak dobrá. Byla by raději, abych umřela hladem, než abych dělala takovéhle věci. A přitom jsem tolik chtěla být ve všem jako ona, ale nemám po ní vůbec nic. Nepřemýšlela jsem o tom – musela jsem přemýšlet o tolika jiných věcech, ale chtěla jsem být jako ona. Nechtěla jsem být jako tatínek. Milovala

jsem Macbeth II, 2 1 ; překlad E. A. Saudka. ho, ale byl – tak – tak bezohledný. Rhette, někdy jsem se opravdu snažila být slušná k lidem a hodná na Franka, ale pak na mě zase dolehla ta příšerná můra a vyděsila mě tak strašně, že bych byla nejradši rovnou běžela ven, vrhla se na ulici a rvala jim z rukou peníze, ať mi patřily, nebo ne.“

Scarlett si nevšímala slz stékajících jí po tvářích a tiskla pěsti tak křečovitě, až si zatínala nehty do masa.

„Jaká můra?“ Rhettův hlas zněl klidně a chlácholivě.

„Ach – zapomněla jsem, že nic nevíte. Vždycky když jsem si řekla, že se pokusím být k lidem slušná a že peníze nejsou všechno, v noci se mi pak zdálo, že jsem se ocitla doma v Taře těsně po matčině smrti, těsně po tom, co tudy protáhli Yankeeové. Rhette, neumíte si to představit – mráz mi běhá po zádech, když si na to vzpomenu. Vždycky vidím vypálený dům, v němž se nic nepohne a není tam co jíst. Ach, Rhette, v těch snech mám vždycky znovu hlad.“

„Pokračujte.“

„Mám hlad a všichni, tatínek, sestry i černoši, nemají co jíst a pořád dokola opakují: ‚Máme hlad,‘ a mně kručí v žaludku, až to bolí, a navíc jsem hrozně vyděšená. V hlavě pořád slyším: ‚Jestli se z toho dostanu, v životě už nikdy, ale opravdu nikdy nebudu mít hlad,‘ a pak se všechno v tom snu vypaří do šedé mlhy a já běžím, běžím v té mlze, div mi srdce nepukne, a něco mě pronásleduje, já nemůžu popadnout dech, ale pořád si říkám, že když tam doběhnu, tak se mi už nic nestane. Ale přitom nevím, kam se vlastně chci dostat. A pak se vždycky probudím, celá se třesu hrůzou a mám velký strach, že zase budu mít hlad. A když se proberu z toho snu, mám pocit, že na celém světě není dost peněz, které by mě zbavily strachu, že zase budu muset hladovět. A Frank potom byl takový skoupý na slovo a tak nemotorně pomalý, že jsem to nemohla vydržet a pokaždé jsem se rozzuřila. Asi nic nechápal a já mu to nedokázala vysvětlit. Pořád jsem si říkala, že mu všechno vynahradím jednou, až budeme mít peníze a nebudu se muset tolik bát hladu. Ale teď je pozdě, protože je po smrti. Ach, tenkrát mi to připadalo správné, ale bylo to všechno špatně. Kdybych to musela prožívat znovu, dělala bych všechno úplně jinak.“

„Uklidněte se,“ chlácholil ji Rhett, vymanil se z jejího křečovitého sevření a vytáhl z kapsy čistý kapesník. „Otřete si oči. Nemá cenu takhle se drásat.“

Scarlett si vzala kapesník a utřela si uslzené tváře a přitom se jí trochu ulevilo, jako by přenesla část svého břemene na Rhettova široká ramena. Vypadal přece tak schopně a klidně a už sebemenší pohyb jeho rtů přinášel uklidnění, jako by dokazoval, že její zmatek a utrpení jsou zcela neoprávněné.

„Je vám líp? Můžeme tedy jít na kořen věci. Tvrdíte, že kdybyste to měla prožívat znovu, dělala byste všechno úplně jinak. Ale dokázala byste to? Přemýšlejte, ale honem. Dokázala byste to?“

„No…“

„Takže byste zase udělala totéž. Měla jste snad jinou možnost?“

„Ne.“

„Čeho tedy litujete?“

„Byla jsem tak lakomá a on je už po smrti.“

„A kdyby nebyl, byla byste zase lakomá. Jestli to dobře chápu, tak vlastně nelitujete, že jste si vzala Franka, pak jste ho tyranizovala a nakonec svou nerozvážností zavinila jeho smrt. Litujete všeho jen proto, že máte strach, že přijdete do pekla. Mám pravdu?“

„Ale – všechno je to tak popletené.“

„Vaše morálka je taky pořádně popletená. Ocitla jste se v postavení zloděje, kterého přistihli při činu, a on nelituje, že kradl, ale strašně, strašně lituje, že musí do vězení.“

„Ale zloděj…“

„Jen mě nechytejte za slovíčka! Jinými slovy, nebýt toho hloupého nápadu, že jste odsouzena do věčných plamenů v pekle, tak by vám bylo docela vhod, že jste se Franka takhle bezpečně zbavila.“

„Prosím vás, Rhette!“

„Ale prosím vás! Vždyť se mi zpovídáte, tak mi klidně můžete říct pravdu místo lži, kterou chcete zachovat zdání. Trápilo vás – ehm – moc svědomí, když jste nabízela, že se – řekněme – rozloučíte s klenotem, který je dražší než sám život, za tři sta dolarů?“ Brandy jí mezitím stoupla do hlavy, pociťovala závrať a leccos jí začínalo být jedno. Mělo cenu mu lhát? Stejně jí vždycky četl myšlenky.„Tehdy

jsem opravdu moc nepřemýšlela o bohu – ani o pekle. A když ano – prostě jsem počítala s tím, že bůh všechno pochopí.“

„Ale nevěříte, že bůh bude mít pochopení pro způsob, jakým jste vlákala Franka do manželství?“

„Rhette, jak můžete takhle mluvit o bohu, když jste přesvědčen, že žádný není? Nebo jste na to zapomněl?“

„Ale vy věříte v boha pomsty, a právě na tom teď záleží. Proč by vás Pán neměl pochopit? Litujete snad, že Tara pořád patří vám a že tam nežijí nějací přivandrovalci? Litujete snad, že nemáte hlad a nechodíte v otrhaných hadrech?“

„Určitě ne!“

„Tak vidíte! A měla jste snad jinou možnost než si vzít Franka?“

„Ne.“

„Nemusel si vás přece brát, že? Lidé mají svobodu jednání. A taky vám nemusel trpět, abyste ho nutila dělat věci, které dělat nechtěl, že?“

„No…“

„Scarlett, proč byste se tím trápila? Kdybyste to musela prožívat znova, stejně byste byla dohnána ke lhaní a on k tomu, aby se s vámi oženil. Stejně byste se dostala do nebezpečí a on by vás musel pomstít. Kdyby se byl oženil s vaší sestřičkou Sue, tak ta by třeba nezavinila jeho smrt, ale zřejmě by s ní byl dvakrát nešťastnější než s vámi. Nic se nemohlo stát jinak.“

„Ale já jsem se k němu mohla chovat slušněji.“

„To byste mohla – kdybyste byla někdo jiný! Ale vy jste se narodila proto, abyste tyranizovala každého, kdo se dá. Frank si za všechno mohl sám, měl vám nařezat bičem – překvapuje mě, Scarlett, že se ve vás v tak pozdním věku začíná probouzet svědomí. Oportunisté jako vy by žádné mít neměli.“

„Co to je opor… – jak jste to říkal?“

„Oportunista je člověk, který pěstuje oportunismus, to znamená, že využije každou příležitost, která se mu naskytne.“

„A to je něco špatného?“

„Dřív tím lidé pohrdali – především ti, kteří měli stejnou příležitost a nevyužili ji.“

„Ach, Rhette, vy si zase děláte legraci, a já už myslela, že ke mně budete slušný!“

„Ale já přece jsem slušný – sám pro sebe. Scarlett, miláčku, vy jste se napila. Tak je to s vámi!“

„Odvažujete se…“

„Jistě, odvažuji se. Každou chvíli na vás může přijít to, čemu se lidově říká ‚plačtivá opice‘, tak radši obrátím list a potěším vás několika zprávičkami, které se vám určitě budou líbit. Proto jsem vlastně dnes přišel, abych vám řekl, ještě než odjedu, co je u mě nového.“

„Kam jedete?“

„Do Anglie a možná, že se vrátím až za několik měsíců. Svědomí pusťte z hlavy, Scarlett. Nemám v úmyslu bavit se nadále o blaženosti vaší duše. Nechcete raději vědět, co je u mě nového?“

„Ale…,“ pokusila se o chabou námitku, ale zarazila se. Frankův bledý přízrak se vytrácel mezi stíny vinou alkoholu, který uhlazoval ostré obrysy výčitek, a díky Rhettovým výsměšným, ale zároveň chlácholivým výrokům. Třeba má Rhett pravdu. Třeba bůh opravdu není. Scarlett se sebrala natolik, že dokázala tuto myšlenku potlačit, a rozhodla se: Budu na to všechno myslet až zítra. „Co je teda u vás nového?“ zeptala se s námahou, vysmrkala se do Rhettova kapesníku a přihladila si vlasy, které se jí začaly uvolňovat z účesu.

„U mě je nového tohle,“ odpověděl a sklonil se k ní s úsměvem. „Pořád po vás toužím víc, než jsem toužil po nějaké ženě, kterou jsem kdy potkal, a tak mě napadlo, že by vás to teď, když nás Frank opustil, možná mohlo zajímat.“

Scarlett mu vytrhla ruce, které svíral ve svých, a vyskočila.

„Já – totiž vy jste nejnevychovanější muž na světě, klidně si za mnou přijdete zrovna dnes se svými sprostými návrhy – mělo mě napadnout, že se jakživ nezměníte. A to Frank stačil sotva vystydnout! Kdybyste měl špetku slušnosti v těle… Opusťte laskavě tuto…“

„Radši nekřičte, nebo tu bude natotata slečna Pittypat,“ napomenul ji Rhett, který se neobtěžoval vstát, ale jen zvedl ruce a uchopil ji za obě zápěstí. „Bohužel vám asi uniká, co chci říct.“

„Mně že uniká, co chcete říct? Nic mi neuniká.“ Scarlett se mu pokusila vytrhnout ruce ze sevření. „Pusťte mě a zmizte odsud. Takový nevkus jsem ještě nezažila. Já…“

„Ticho,“ zarazil ji. „Žádám vás, abyste si mě vzala. Uvěříte mi, když si před vámi kleknu?“

Scarlett bez dechu vyhrkla: „Ach,“ a těžce dosedla na pohovku.

Upřeně na něj hleděla s otevřenými ústy a v duchu se ptala, jestli ji nešálí brandy, protože si zcela nesmyslně vybavila jeho výsměšný výrok: „Ale, moje milá, já nejsem na ženění.“ Buď byla sama opilá, anebo se on zbláznil. Ale na blázna nevypadal. Vypadal klidně, jako kdyby se bavil o počasí, a jeho hladký hlas protahující slabiky jí nezněl nijak zvlášť důrazně.

„Vždycky jsem vás chtěl, Scarlett, hned od prvního setkání U Dvanácti dubů, když jste hodila tou vázou, nadávala jste a dokázala, že nejste dáma. Vždycky jsem vás chtěl dostat, ať už tak či onak. Ale protože jste si s Frankem pomohli ke troše peněz, je mi jasné, že vás ke mně už nikdy nedoženou žádné zajímavé návrhy půjček a záruk. Takže chápu, že mi nezbývá než si vás vzít.“

„Vážený Rhette Butlere, tohle má být další z vašich hnusných vtípků?“

„Já před vámi odhalím tajemství své duše, a vy jste hned tak podezíravá! Ne, Scarlett. Tohle je počestný návrh přednesený v dobré víře. Uznávám, že není právě vkusné přicházet s ním zrovna dnes, ale mám pro projevený nedostatek vychování znamenitou omluvu. Zítra na dlouhou dobu odjíždím a bojím se, že kdybych počkal, dokud se nevrátím, určitě byste si vzala někoho jiného, kdo bude mít aspoň trochu peněz. Proto jsem si řekl, proč bych to nemohl být tentokrát já se všemi svými penězi. Opravdu, Scarlett, nemůžu čekat celý život, až vás zastihnu volnou mezi dvěma manželstvími.“

Rhett mluvil vážně. Nemohlo o tom být pochyb. Scarlett vyschlo v ústech, zatímco se snažila vstřebat tuto novinu, potom naprázdno polkla a podívala se mu do očí, jestli by tam nenašla náznak vysvětlení. Rhettovy oči zářily smíchem, ale v hlubinách zahlédla cosi, co tam nikdy předtím nespatřila: třpyt, který se nedal nijak vysvětlit. Rhett seděl nenuceně, nedbale, ale Scarlett cítila, že sleduje každé její hnutí stejně ostražitě jako kočka číhající na myš. Za jeho klidem tušila sílu drženou na uzdě, a proto se, trochu vyděšena, stáhla nazpět.

Opravdu ji žádal o ruku; opravdu dělal tu neuvěřitelnou věc. Kdysi si v duchu plánovala, jak ho bude trápit, jestli jí někdy udělá nabídku k sňatku. Kdysi si myslela, že ho, jestli někdy vysloví ta slova, pokoří, dá mu zakusit svou moc a ještě se tím bude zlomyslně bavit. Ale teď se vyslovil a ona si na své plány vůbec nevzpomněla, protože ho neměla ve své moci o nic víc než předtím. Ve skutečnosti měl situaci tak pevně v rukou, že se cítila zmatená jako dívka při prvním vyznání, a zmohla se jen na červenání a koktání.

„Já – já se už nechci vdávat.“

„Ale ano, chcete. Narodila jste se proto, abyste byla vdaná. Proč byste si tedy nemohla vzít mě?“

„Ale, Rhette, já – já vás přece nemiluju.“

„To by nemělo vadit. Pokud si dobře vzpomínám, tak ve vašich předcházejících životních krocích láska taky nehrála žádnou zvláštní roli.“

„Jak můžete něco takového říkat? Víte přece, že mi na Frankovi docela záleželo!“ Rhett mlčel. „A záleželo! A záleželo!“

„Tak o tom se nebudeme bavit. Budete přemýšlet o mém návrhu, až budu pryč?“

„Rhette, nesnáším, když se věci protahují. Radši vám všechno řeknu hned teď. Brzy pojedu domů do Tary a India Wilkesová bude bydlet u tetičky Pittypat. Chci se podívat domů na delší dobu a už – už se nechci znovu vdávat.“

„Nesmysl. Proč ne?“

„No tak – to je přece jedno. Prostě se nechci vdávat.“

„Ale, vždyť jste, chudinko moje malá, vlastně ještě vdaná nebyla. Co o tom můžete vědět? Uznávám, že jste měla smůlu – jednou kvůli trucu a podruhé kvůli penězům. Napadlo vás vůbec někdy, že byste se chtěla vdát – jen tak pro tu legraci?“

„Legraci! Nemluvte jako blázen. Na tom, že se žena vdá, žádná legrace není.“

„Ne? A proč ne?“ Scarlett se částečně vrátil klid a s ním i všechna přirozená otevřenost, kterou uvolnila na povrch brandy. „Pro muže to legrace je – i když pánbůhví proč. Nikdy jsem to nechápala. Ale žena má z manželství jen to, že má něco k jídlu a spoustu práce a musí snášet mužovy bláznivé nápady – a ještě každý rok dítě.“ Rhett se zasmál tak hlasitě, až se smích rozléhal tichem jako ozvěna, a Scarlett zaslechla, že se v kuchyni otevřely dveře. „Ticho! Chůva má uši jako rys a není přece vhodné smát se tak brzy po – no tak, přestaňte se smát. Víte, že mluvím pravdu. Legrace! Tydlifidli!“

„Řekl jsem, že jste měla smůlu, a to, co teď říkáte, potvrzuje, že jsem měl pravdu. Nejdřív jste si vzala mladého kluka a potom staršího pána. A navíc bych se vsadil, že vám matka prozradila, že žena musí ‚tyhle věci‘ snášet, jelikož si pak všechno vynahradí slastmi mateřství. A to je všechno nesmysl. Proč si nezkusíte vzít příjemného mladého muže, který má špatnou pověst a umí to se ženami? Bude to docela slušná zábava.“

„Jste hrubý a nafoukaný a náš rozhovor podle mého názoru zašel příliš daleko. Už je – je dost vulgární.“

„A taky docela příjemný, není-liž pravda? Vsadím krk, že jste ještě nikdy neprobírala manželské vztahy s mužem, dokonce ani s Charlesem nebo Frankem.“

Scarlett se na něj zamračila. Rhett se vyznal až příliš dobře. Vrtalo jí hlavou, kde se mohl dovědět všechno, co věděl o ženách. Nebylo to od něj slušné.

„Nemračte se. Řekněte, kdy bude ten slavný den. Netrvám na okamžitém sňatku, abych neohrožoval vaši reputaci. Počkáme, jak vyžaduje slušnost. Mimochodem, jak dlouho vlastně ‚vyžaduje slušnost‘?“

„Ještě jsem neřekla, že si vás vezmu. Není vychované právě dnes o takových věcech i jen hovořit.“

„Řekl jsem vám, proč o nich hovořím. Zítra odjíždím a kromě toho jsem příliš vášnivě zamilovaný a nemůžu už déle ovládat své city. Ale asi jsem se pustil do námluv příliš překotně.“

Nečekaně, až ji vyděsil, sklouzl z pohovky na kolena a s rukou ušlechtile položenou na srdci rychle odříkával: „Odpusťte mi, že jsem vás znepokojil nedočkavostí svých citů, moje drahá Scarlett – totiž moje drahá paní Kennedyová. Určitě neuniklo vaší pozornosti, že už před jistým časem přátelství, které jsem k vám choval v srdci, uzrálo v hlubší cit, cit mnohem krásnější, ryzejší a posvátnější. Smím se odvážit vyslovit jej před vámi nahlas? Ach! Odvahy k tomuto činu mi dodává láska!“

„Prosím vás, vstaňte!“ naléhala Scarlett. „Vypadáte jako blázen, a co kdyby náhodou přišla chůva a viděla vás?“

„Žasla by a nevěřila svým očím, až by spatřila první projevy mé ušlechtilosti,“ odpověděl Rhett a s lehkostí se zvedl. „No tak, Scarlett, přece nejste malá holčička ani slečna z penzionátu, abyste mě odháněla bláznivými výmluvami na slušnost a podobné hlouposti. Řekněte, že si mě vezmete, až se vrátím, nebo na mou duši nikam nepojedu. Zůstanu tady, budu obcházet kolem vašeho domu, každý večer vám budu hrát pod oknem na kytaru a zpívat z plných plic a zkompromituju vás tak, že si mě budete muset vzít, abyste zachránila vlastní reputaci.“

„Rhette, mějte, prosím vás, rozum. Nechci si brát nikoho.“

„Ne? Vždyť jste mi ještě neprozradila pravý důvod. Dívčí ostýchavost to být nemůže. Jak to teda je?“

Scarlett si zničehonic vzpomněla na Ashleyho, uviděla ho v duchu stejně jasně, jako by stál vedle ní, s vlasy jako sluníčko, ospalýma očima zahleděnýma do dáli, plného důstojnosti, a úplně jiného než Rhett. On byl ten pravý důvod, proč se nechtěla znovu vdávat, přestože proti Rhettovi nic neměla a občas ho mívala upřímně ráda. Ale patřila Ashleymu, na věky věků. Charlesovi ani Frankovi nikdy nepatřila a nemohla doopravdy patřit ani Rhettovi. Celou bytostí, prakticky vším, co v životě dělala, oč usilovala a čeho dosáhla, patřila Ashleymu, všechno dělala z lásky k němu. Ashley a Tara, těm dvěma patřila. Úsměvy, smích, polibky, které věnovala Charlesovi a Frankovi, patřily Ashleymu, přestože si o ně nikdy neřekl a nikdy si o ně neřekne. Scarlett kdesi hluboko v nitru pociťovala touhu uchovat se pro Ashleyho, přestože věděla, že se jí nikdy nezmocní.

Netušila, že se začala tvářit jinak než dosud, že jí při tom snění rysy změkly něhou, jakou u ní Rhett nikdy předtím neviděl. Podíval se do šikmo posazených zelených očí, široce rozevřených a zamlžených, a na jemnou křivku jejích rtů a na okamžik zapomněl dýchat. Potom prudce zkřivil koutek úst a obořil se na ni s vášnivou nedočkavostí.„Scarlett

O’Harová, ty jsi blázen!“

Než se stačila v duchu vrátit ze zasněných dálek, Rhett ji objal, zkušeně a pevně jako tenkrát dávno na cestě do Tary uprostřed temné noci. Scarlett znovu pocítila nával bezbrannosti, touhu klesnout a vzdát se, vzdouvající se vlnu horka, která ji zaplavila bezmocí. A klidné rysy Ashleyho Wilkese se rozmazaly a nakonec rozplynuly v nicotě. Rhett si opřel její hlavu o paži, zvrátil ji dozadu a začal ji líbat, nejdřív jemně, ale pak čím dál prudčeji, až se k němu musela přimknout jako k jediné pevné opoře ve světě, který se kolem ní začal závratně točit. Chtivými ústy jí rozvíral roztoužené rty, až se jí prudce rozechvívaly nervy a v těle se jí probouzely prožitky, o nichž neměla předtím tušení. A ještě než se s ní svět začal točit v šumícím opojení, si uvědomila, že ho líbá také.

„Dost – prosím, vždyť omdlím!“ zašeptala a chabě se pokusila odvrátit hlavu. Ale Rhett si ji znovu pevně přitiskl k rameni a Scarlett přitom jakoby v mlze zahlédla jeho obličej. Oči měl široce otevřené a rozpálené podivným žárem a navíc ji děsily záchvěvy, které cítila v jeho pažích.

„Chci, abys omdlela. Postarám se o to, abys omdlela. Léta tě to čekalo. Žádný z těch bláznů, které jsi znala, tě takhle nelíbal, že ne? Ten tvůj vzácný Charles ani Frank ani ten tvůj pitomý Ashley…“

„Prosím…“

„Řekl jsem: ‚Ten tvůj pitomý Ashley.‘ – Do jednoho sami gentlemani – co ti mohli vědět o ženách? Co věděli o tobě? Ale já tě znám.“

Znovu přitiskl rty na její ústa a Scarlett se bez odporu vzdala, protože byla příliš zesláblá, aby jen otočila hlavu, a ani ji vlastně otočit nechtěla, celá se třásla prudkým bušením srdce, strachem z jeho síly i z vlastní slabosti, která jí otupovala nervy a celou ji zaplavovala. Co s ní asi udělá? Vždyť omdlí, jestli Rhett nepřestane. Kdyby tak přestal – kdyby radši nikdy nepřestal.

„Řekni ano!“ Rhettova ústa se tyčila nad jejími a oči měl tak blízko, že jí připadaly ohromné, jako by zaplňovaly celý svět. „Tak sakra řekni ano, nebo…“

Scarlett zašeptala „ano“ dřív, než si stačila uvědomit, co dělá. Připadalo jí, jako by jí to slovo vnutil vlastní vůlí a ona je vyslovila, aniž věděla proč. Ale jakmile jí vyšlo z úst, nečekaně se duševně uklidnila, hlava se jí přestala točit a dokonce i opojení z vypité brandy se poněkud zmírnilo. Slíbila mu, že si ho vezme, i když vůbec neměla v úmyslu něco takového udělat. Skoro si neuvědomovala, jak se to všechno stalo, ale přitom ničeho nelitovala. Teď jí připadalo naprosto přirozené, že řekla ano – skoro jako kdyby se díky božímu zásahu silnější ruka ujala řízení jejích záležitostí a vyřešila za ni její problémy.

Když mu Scarlett dávala své slovo, Rhett se prudce nadechl a sklonil se k ní, jako by ji chtěl znovu začít líbat, a ona zavřela oči a hlava jí bezmocně klesla na jeho paži. Ale Rhett se odtáhl a Scarlett tím trochu zklamal. Když ji takhle líbal, připadala si velice divně, ale zároveň ji to čímsi vzrušovalo.

Rhett chvíli seděl bez hnutí, tiskl si její hlavu k rameni a záchvěvy v jeho pažích postupně ustaly, jako by je ovládl silou vůle. Odsedí si kousek od ní, sklonil hlavu a podíval se na ni. Scarlett otevřela oči a spatřila, že už nemá tak děsivě rozpálený obličej. Ale bůhvíproč se mu nedokázala podívat do očí a v návalu zmatku a podivné předtuchy musela sklopit zrak.

Rhett nakonec promluvil a hlas mu zněl velice klidně.

„Myslíš to vážně? Neodvoláš své slovo?“

„Ne.“

„Neudělala jsi to proto, že jsem – jak se to říká? – tě omámil svým – ehm – vášnivým žárem?“

Nezmohla se na odpověď, protože nevěděla, co na to má říci, a taky protože se mu nedokázala podívat přímo do očí. Vzal ji za bradu a zvedl jí hlavu, aby jí viděl do obličeje.

„Už jsem ti jednou řekl, že od tebe snesu všechno kromě lhaní. A teď chci slyšet pravdu. Tak proč jsi řekla ano?“

Pořád ještě nebyla mocna slova, a přesto se jí alespoň trochu vrátila vnitřní rovnováha, dívala se cudně sklopenýma očima k zemi, ale přece jen škubla koutky úst a trochu se pousmála.

„Podívej se na mě. Řekla jsi to kvůli penězům?“

„Ale, Rhette! Takhle se nesmíš ptát!“

„Podívej se na mě a nesnaž se mě balamutit sladkými řečičkami. Nejsem Charles ani Frank ani žádný z těch tvých okresních krasavců a tvoje mrkání na mě neudělá dojem. Tak řekla jsi to kvůli penězům?“

„No – částečně ano.“

„Částečně?“Netvářil se otráveně. Prudce se nadechl a silou vůle zahnal z očí dychtivé očekávání, které v nich probudila její slova, dychtivé očekávání, které ve svém zmatku ani nepostřehla.

„Víš přece,“ vytáčela se bezradně, „že peníze dost pomáhají, Rhette, a bůh je mi svědkem, že mi jich po Frankovi moc nezůstalo. Ale přece – ale vždyť víš, Rhette, že spolu vyjdeme. Ty jsi jediný muž, jakého jsem v životě potkala, který snese od ženy pravdu, a mně by se líbilo mít manžela, který by mě nepovažoval za hloupou nánu a nečekal, že budu radši lhát, jen abych říkala, co chce slyšet – a – zkrátka, já tě mám docela ráda.“

„Máš mě docela ráda?“

„Ale přece,“ naježila se popuzeně, „kdybych tvrdila, že jsem do tebe bláznivě zamilovaná, tak bych lhala, a navíc bys to na mně stejně poznal.“

„Někdy si myslím, že to s tou pravdomluvností trochu přeháníš, zlato. Co myslíš, nehodilo by se, abys mi řekla: ‚Já tě miluju, Rhette,‘ i kdyby to měla být lež a nemyslela jsi to vážně?“

Scarlett se v duchu ptala, na co Rhett naráží, a připadala si ještě zmatenější. Díval se tak podivně, dychtivě, uraženě a výsměšně. Pustil její dlaně a vrazil si ruce do kapes kalhot tak hluboko, až bylo vidět, jak je zatíná v pěsti.

Budu ti říkat pravdu, i kdybych se tím měla připravit o manžela, pomyslela si chmurně a krev se v ní začínala vařit jako vždycky, když ji dráždil.

„Rhette, to bych lhala a taky nechápu, proč bychom my dva měli opakovat všechny tyhle hlouposti. Mám tě docela ráda, jak jsem řekla. Víš, jak to je. Jednou jsi mi řekl, že mě nemiluješ, ale přesto máme spoustu společného. Dva darebáci, tak jsi to tehdy…“

„Ach bože!“ povzdychl si prudce a odvrátil hlavu. „Dát se chytit do vlastní pasti!“

„Co jsi říkal?“

„Nic,“ odpověděl, podíval se na ni a rozesmál se, ale tentokrát to nebyl příjemný smích. „Tak řekni kdy, miláčku,“ znovu se usmál, sklonil se a políbil jí ruce. Scarlett se ulevilo, když viděla, že ho přešla špatná nálada a zřejmě se mu vrátil dobrý rozmar, a také se usmála.Rhett

si chvíli hrál s její rukou a pozoroval ji s utkvělým úsměvem ve tváři.

„Nečetla jsi někdy náhodou v nějakém románu o starém případu oddané manželky, která se zamilovala do vlastního muže?“

„Víš přece, že romány nečtu,“ odpověděla a ve snaze přistoupit na jeho žertovnou náladu dodala: „Navíc jsi kdysi tvrdil, že je krajně nevhodné, aby se manželé navzájem milovali.“

„Kdysi jsem toho napovídal sakra zbytečně moc,“ odsekl prudce a vstal.„Neklej.“

„Na klení si budeš muset zvyknout a taky se ho sama naučit. Budeš si muset zvyknout na všechny moje ošklivé zvyky. To bude část ceny, jakou budeš muset zaplatit za to, že – mě máš ráda a budeš smět svými roztomilými pacičkami rozhazovat moje peníze.“

„Nemusíš přece takhle vyletět, protože jsem ti nelhala a nelichotila tvé ješitnosti. Ty přece taky nejsi do mě zamilovaný? Tak proč bych měla být zamilovaná já do tebe?“

„Ne, miláčku, nejsem do tebe zamilovaný, rozhodně ne víc než ty do mě, a kdybych náhodou byl, tak bys byla poslední, komu bych se svěřil. Pánbůh chraň člověka, který tě někdy bude opravdu milovat. Zlomila bys mu srdce, drahoušku, protože jsi krutá roztomilá kočička, která zničí každého, o koho se otře, tak bezohledná a sebejistá, že se ani neobtěžuje zatáhnout drápy.“ Popadl ji, postavil na nohy a znovu ji políbil, ale tentokrát měl jiné rty, Scarlett z nich vycítila, že je mu jedno, jestli ji poraní – měla pocit, že ji dokonce chce zranit a urazit. Rty mu sjely dolů na hrdlo a nakonec je přitiskl na taft kryjící její ňadra a tiskl je tam tak prudce a tak dlouho, až cítila na kůži jeho horký dech. Ruce jí samy vyletěly a v záchvatu uražené cudnosti se ho snažily odstrčit. „To nesmíš! Co si to dovoluješ?“

„Srdíčko ti buší jako vyděšenému králíčkovi,“ posmíval se jí. „Kdybych chtěl dělat chytrého, tak bych řekl, že až příliš prudce, když mě máš jen dost ráda. Uhlaď si pocuchané peří. Stejně si na panenskou cudnost jen hraješ. Radši mi řekni, co ti mám přivézt z Anglie. Třeba prstýnek? Jaký by měl být?“

„Ale – třeba diamantový – a, Rhette, radši kup nějaký větší.“

„Aby ses mohla předvádět před zchudlými známými a říkat: ‚Podívejte, co jsem ulovila!‘ Tak dobře, dostaneš velký prsten, tak velký, že se tvoji známí, kteří nemají v životě takové štěstí jako ty, budou moct utěšovat špitáním, že nosit tak velké drahokamy je opravdu vulgární.“ Rhett zničehonic zamířil pryč a Scarlett ho celá popletená následovala až k zavřeným dveřím. „Co se děje? Kam jdeš?“

„Domů, musím si sbalit zbytek věcí.“

„Ale přece…“

„Jaké přece?“

„Ale nic. Doufám, že se ti bude příjemně cestovat.“

„Děkuji.“

Rhett otevřel dveře a vyšel do haly. Scarlett se vlekla za ním, částečně v rozpacích a trochu zklamána tak nečekaným zvratem. Rhett si oblékl kabát a uchopil klobouk a rukavice.

„Napíšu ti. Dej mi vědět, kdyby sis to rozmyslela.“

„Ne…“

„Jak prosím?“ Rhett se tvářil netrpělivě a bylo vidět, že by už nejraději byl pryč.

„Nepolíbíš mě na rozloučenou?“ zašeptala s ohledem na nepovolané uši v domě, které by ji mohly slyšet.

„Nezdá se ti, že by to líbání dneska už mohlo stačit?“ odsekl Rhett a z výšky se na ni ušklíbl. „Když pomyslím, že taková cudná, dobře vychovaná dívka… Ale vidíš, říkal jsem, že to bude legrace a bude se ti líbit.“

„Ale ty jsi doopravdy nemožný!“ vykřikla Scarlett vztekle a přestala se starat, jestli ji neuslyší chůva. „A mně nebude vůbec vadit, když se nevrátíš.“

Otočila se a vyrazila ke schodišti, ale přitom čekala, že ucítí na rameni jeho teplou ruku, která ji zarazí. Ale Rhett místo toho trhnutím otevřel dveře a Scarlett ucítila jen závan studeného vzduchu.

„Ale neboj, já se vrátím,“ zavolal na ni Rhett, vyšel z domu a nechal ji stát pod schody s pohledem upřeným na zavřené dveře. Prsten, který jí Rhett přivezl z Anglie, byl opravdu veliký, tak veliký, až se jej styděla nosit. Vyžívala se v nápadných a drahých špercích, ale na druhé straně měla naprosto oprávněný pocit, že všichni prohlašují za jejími zády tento prsten za vulgární. Uprostřed trůnil čtyřkarátový diamant obklopený kruhem smaragdů. Prsten sahal až ke kloubu na prstu a vytvářel dojem, že pod ním celá ruka klesá jako pod nějakou přítěží. Scarlett podezírala Rhetta, že si dal tu práci a nechal prsten schválně udělat a z čiré zlomyslnosti jej objednal co nejnápadnější.

Dokud se Rhett nevrátil do Atlanty a nenavlékl jí prsten na prst, neřekla nikomu, ani nejbližším příbuzným, co má v úmyslu, a když nakonec oznámila své zasnoubení, strhla se pravá bouře zatrpklých klepů. Od té záležitosti s Klanem patřili Rhett se Scarlett k nejneoblíbenějším občanům města kromě Yankeeů a přivandrovalců. Každý měl něco proti všemu, co Scarlett udělala, už od dávno uplynulého dne, kdy odložila smutek, který tehdy nosila po Charliem Hamiltonovi. Všeobecný nesouhlas se ještě prohloubil za to, jakým neženským způsobem vedla své pily, jak necudně se ukazovala na veřejnosti během těhotenství a ještě kvůli mnoha dalším věcem. Ale když způsobila Frankovu a Tommyho smrt a ohrozila životy tuctu dalších mužů, všeobecná antipatie prudce vzplála a proměnila se ve veřejné odsouzení.

A Rhett si vysloužil zášť celého města už svými válečnými spekulacemi a od té doby se spoluobčanům rozhodně nijak nezavděčil svými spolky s republikány. Ale zvláštní bylo, že nejprudší nenávist atlantských dam probouzel právě tím, že zachránil život několika nejpřednějším mužům města.

Ne že by dámy litovaly, že jejich manželé zůstali naživu. Trpký odpor v nich však probouzela skutečnost, že za záchranu jejich životů vděčí právě takovému Rhettovi, který si vymyslel zrovna takovou zahanbující lest. Celé měsíce se bezmocně vztekaly, vystaveny yankeeovskému výsměchu a pohrdání, a měly pocit, a také jej vyjadřovaly nahlas, že kdyby Rhettovi opravdu leželo na srdci dobro Klanu, byl by celou záležitost vyřídil vhodnějším způsobem. Tvrdily, že do všeho schválně namočil Belle Watlingovou, aby vlákal slušné občany města do nechutné situace. A proto si nezaslouží ani díky za záchranu mužů, ani odpuštění starých hříchů.

Tyto ženy, tak náchylné k laskavosti, tak vlídné k trpícím, tak neúnavné v dobách těžkých zkoušek, dokázaly být nemilosrdné jako fúrie na každého, kdo porušil třeba jen jediný z bezvýznamných zákonů jejich nepsaného kodexu. Tento kodex byl prostý. Věrnost Konfederaci, úcta k vysloužilcům, oddanost starým způsobům, hrdost na chudobu, ruka otevřená pro přátele a neutuchající nenávist k Yankeeům. A Scarlett s Rhettem společně porušili všechna ustanovení tohoto kodexu.

Muži, jimž Rhett zachránil život, se ze slušnosti a z pocitu vděčnosti pokoušeli přimět své ženy, aby byly zticha, ale úspěch jejich snažení byl nepatrný. Ti dva byli velice neoblíbeni už před oznámením svého nastávajícího sňatku, ale lidé se k nim pořád ještě dokázali chovat alespoň společensky zdvořile. Teď však už ani tato chladná zdvořilost nebyla možná. Zpráva o jejich zasnoubení zapůsobila jako bomba, která nečekaně a prudce vybuchla a otřásla celým městem tak, že i nejumírněnější ženy vyjadřovaly s netajeným pobouřením, co si myslí. Vdát se necelý rok po Frankově smrti, a to ji, prosím, ještě sama zavinila! A vzít si toho darebáka Butlera, který vlastní bordel a zapletl se s Yankeei a přivandrovalci do všech možných zlodějen! Každého zvlášť bylo ještě možné snášet, ale nestoudné spojení Rhetta se Scarlett už bylo pro město příliš. Jsou ordinérní a odporní, oba! Měli by být vypráskáni z města!

Atlanta by možná bývala k oběma shovívavější, kdyby zpráva o jejich zasnoubení nepřišla zrovna v době, kdy se Rhettovi yankeeovští a přivandrovalečtí kumpáni stali v očích slušných občanů ještě nesnesitelnější než kdy předtím. V době, kdy se město dovědělo o Rhettově a Scarlettině zasnoubení, přerostla všeobecná antipatie vůči Yankeeům a všem jejich spojencům v horečnatou nenávist, jelikož právě padla poslední bašta georgijského odporu proti yankeeovské vládě. Dlouhodobá kampaň, která začala před čtyřmi léty, když Sherman vyrazil od Daltonu směrem na jih, konečně dosáhla cíle a pokoření celé Georgie bylo dovršeno.

Uplynuly tři roky Rekonstrukce a byly to tři roky terorizování. Každý si myslel, že situace už je tak špatná, že se nemůže zhoršit. Ale až teď si Georgie začínala uvědomovat, že Rekonstrukce ve své nejhorší podobě teprve začíná.

Federální vláda se tři roky pokoušela Georgii vnutit cizí představy a cizí vládu a s pomocí armády, která obojí prosazovala silou, se jí to do značné míry podařilo. Ale nový režim spočíval pouze na bodácích vojenské moci. Stát se ocitl pod yankeeovskou vládou, ale nesouhlasil s ní. Političtí představitelé Georgie bojovali dál o právo svého státu vládnout si podle vlastních představ. Dál vzdorovali všem pokusům donutit je kapitulovat a přijmout zásady diktované Washingtonem za zákon svého státu.

Georgijská vláda oficiálně nikdy nekapitulovala, ale boj byl marný a vedl jen k neustálým dílčím porážkám. Byl to boj, který nebylo možné vyhrát, ale alespoň oddaloval nevyhnutelné. Mnohé jižní státy už mezitím ovládli černoši a přivandrovalci. Ale Georgie houževnatým odporem pořád ještě vzdorovala tomuto konečnému ponížení. Většinu těchto tří let zůstal zákonodárný sbor státu v rukou bělochů a demokratů. Ale protože yankeeovští vojáci byli prakticky všude, představitelé státu nemohli dělat nic víc než protestovat a vzdorovat. Jejich moc zůstávala jen na papíře, ale přinejmenším dokázali udržet vládu nad Georgií v rukou lidí, kteří se tam narodili. A teď padla i tato poslední bašta.

Georgijští demokraté byli od roku 1865 pomalu, ale jistě zatlačováni do pozadí, stejně jako před čtyřmi roky musel Johnston se svými muži ustupovat krok za krokem od Daltonu až k Atlantě. Pravomoc federální vlády zasahovala do záležitostí státu a života jeho občanů a byla víc a víc rozšiřována. Jeden mocenský zásah stíhal druhý a neustále rostoucí příval vojenských příkazů postupně zbavoval civilní úřady moci. A když se z Georgie nakonec stalo vojenské území pod vojenskou správou, bylo vydáno nařízení, aby k volbám byli připuštěni černoši bez ohledu na to, jestli to zákony dovolili nebo ne.

Týden předtím, než Rhett a Scarlett oznámili své zasnoubení, se konaly volby guvernéra. Jižní demokraté si vybrali za kandidáta jednoho z nejoblíbenějších a nejctěnějších občanů Georgie, generála Johna B. Gordona. Proti němu kandidoval za republikány jakýsi Bullock. Volby trvaly tři dny místo jednoho. Celé vlaky černochů vozili z místa na místo a nechávali je volit ve všech obvodech. Bullock samozřejmě zvítězil.

Jestliže Shermanovo dobytí Georgie vyvolalo zatrpklost, definitivní ovládnutí jejího zákonodárného sboru přivandrovalci, Yankeei a černochy tuto zatrpklost vybičovalo neslýchanou měrou. Atlanta a celá Georgie vřely zuřivou nenávistí.

A Rhett Butler byl přítel nenáviděného Bullocka!

Scarlett, která si jako obyčejně neviděla dál než na špičku nosu, skoro ani netušila, že se konaly nějaké volby. Rhett se voleb neúčastnil a jeho vztahy k Yankeeům se nijak nezměnily. Ale skutečností zůstávalo, že byl odrodilec, a navíc Bullockův přítel. A kdyby došlo ke sňatku, Scarlett by se také automaticky ocitla mezi odrodilci. Atlanta neměla nejmenší chuť chovat se shovívavě a velkomyslně ke komukoli z nepřátelského tábora, a jelikož se o zasnoubení dověděla právě v takové době, celé město si na postiženou dvojici pamatovalo všechno zlé a nevybavovalo si nic dobrého.

Scarlett věděla, že město je pobouřeno, ale neuvědomovala si, do jaké míry je veřejné mínění proti ní zaujato, dokud se paní Merriwetherová na naléhavý popud svých souvěrkyň neujala úkolu promluvit s ní pro její vlastní dobro.

„Protože vaše drahá matka zemřela a slečna Pitty, jelikož se neprovdala, není vhodnou osobou, aby – ehm – aby s vámi promluvila o takové záležitosti, pociťuji povinnost varovat vás, Scarlett. Kapitán Butler není typem muže, za kterého by se mohla provdat žena z dobré rodiny. Je…“

„Podařilo se mu zachránit krk dědečkovi Merriwetherovi a taky vašemu synovci.“

Paní Merriwetherová se celá nafoukla. Před necelou hodinou musela absolvovat nepříjemný rozhovor s dědečkem. Starý pán prohlásil, že si asi necení jeho kůži příliš vysoko, když není kapitánu Butlerovi ani trochu vděčná, přestože je to odrodilec a darebák. „Udělal to jenom proto, aby si z nás mohl sprostě vystřelit, Scarlett, a zesměšnit nás před Yankeei,“ pokračovala paní Merriwetherová. „Víte stejně dobře jako já, že ten člověk je darebák. Byl takový vždycky, ale teď už se o něm ve slušné společnosti nedá promluvit. Takového člověka slušní lidé prostě nepřijímají.“

„Ne? Ale to je divné, paní Merriwetherová. Za války přece býval častým hostem ve vašem salonu. A daroval Maybelle svatební šaty z bílého saténu, že? Nebo si snad špatně vzpomínám?“

„Za války bylo všechno jiné a slušní lidé se stýkali se spoustou mužů, kteří nebyli zcela… Dělali to všechno pro naši Věc a bylo to zcela na místě. Ale vy přece nemůžete pomýšlet na sňatek s mužem, který ani nebyl v armádě a ještě se vysmíval jiným, kteří do ní dobrovolně vstoupili?“

„Ale on přece taky byl v armádě. Sloužil osm měsíců. Zúčastnil se celého posledního tažení, bojoval u Franklinu a byl přítomen kapitulaci generála Johnstona.“

„O tom jsem neslyšela,“ prohlásila paní Merriwetherová a tvářila se, jako by nevěřila ničemu z toho, co jí Scarlett řekla. „Ale zraněn stejně nebyl,“ dodala vítězoslavně. „Spousta vojáků nebyla zraněna.“

„Každý, kdo to někam dotáhl, byl zraněn. Já osobně neznám nikoho, kdo nebyl.“ Scarlett se to nepříjemně dotklo. „V tom případě jste znala samé hlupáky, kteří nevěděli, kdy je třeba se schovat před deštěm – kapek – anebo kulek z předovek. Víte co, paní Merriwetherová, já vám teď něco povím, a vy to můžete klidně rozšířit mezi svými všetečnými přítelkyněmi. Vezmu si kapitána Butlera a vzala bych si ho, i kdyby bojoval na straně Yankeeů, mně je to jedno.“ Když ctihodná matrona vycházela z domu a klobouk jí na hlavě poskakoval vzteky, Scarlett pochopila, že v ní teď už nemá přítelkyni, která s lecčím nesouhlasí, ale otevřenou nepřítelkyni. Nic z toho, co jí paní Merriwetherová mohla říci nebo udělat, se jí nemohlo dotknout. Nestarala se o to, co jí kdo říkal – kdokoli, kromě chůvy.

Scarlett vydržela, že tetička Pitty omdlela, když oznámila tu novinu, a zatvrdila se tak, že snesla pohled na Ashleyho, který náhle zestárl a vyhýbal se jejímu pohledu, když jí přál hodně štěstí. Pobavily ji a zároveň podráždily dopisy od tetičky Pauliny a tetičky Eulalie z Charlestonu, kterých se po té zprávě zmocnila taková hrůza, že jí chystaný sňatek výslovně zakázaly a dodaly, že by se tím nejen sama společensky znemožnila, ale ještě ohrozila jejich postavení. Melanie ji dokonce rozesmála, když jí s čelem zachmuřeným obavami oddaně řekla: „Kapitán Butler je samozřejmě mnohem lepší, než si většina lidí uvědomuje, a při Ashleyho záchraně projevil značnou dobrotu a slušnost. A koneckonců přece bojoval za Konfederaci. Ale nebylo by lepší, Scarlett, kdyby ses nerozhodovala tak ukvapeně?“

Ne, nestarala se o to, co jí kdo říkal, kromě chůvy. A chůvina slova ji nejvíc rozzuřila a nejhlouběji ji urazila.

„Viděla sem vás dělat hromadu věcí, kerý by šly slečně Ellen proti srsti, dyby vo nich věděla. A mě taky stály spoustu trápeního. Ale todlencto přesahuje šecky meze. Vzít si takovej ksindl! Sim, ano, rozuměla jste dobře, povidám ksindl. Přeci mně nebudete vykládat, že pochází z ňáký fajnový rodiny. Stejně by na tom nezáleželo. Ksindl pochází zezhora stejně jako zespoda, a von je ksindl! Sim, ano, slečno Scarlett, viděla sem, jak ste přebrala pana Charlese slečně Honey, a přitom vám na ňom vůbec nezáleželo. A viděla sem, jak ste vlastní sestru připravila vo pana Franka. A držela sem pusu nad hromadou věcí, kerý ste dělala, třeba zrovna jak ste prodávala mizerný dříví místo pořádnýho a lhala ste vo vostatních pánech vobchodníkách se dřívím a vobjížděla ste šecko sama a vydávala ste se nebezpečímu a zavinila ste, že pan Frank byl zastřelenej, a taky ste krmila ty trestance tak mizerně, že div nevypustili duši z těla. A držela sem pusu, i dyž slečna Ellen v zaslíbený zemi mně nahlas vyčítala: ‚Chůvo, chůvo, takhlenc ty se staráš vo mý dítě!‘ Sim, ano, šecko sem vydržela, ale todlencto už teda nevydržim, slečno Scarlett. Nesmíte si vzít toho ksindla. A dyž, tak jen přes mou mrtvolu.“

„Vezmu si, koho budu chtít,“ řekla Scarlett chladně. „Myslím, že zapomínáš, kde je tvoje místo, chůvo.“

„Dyť je nejvyšší čas! Dyž vám to neřeknu já, tak kdo vám to má říct?“

„Přemýšlela jsem o tom, chůvo, a rozhodla jsem se, že pro tebe bude nejlepší, když se vrátíš zpátky do Tary. Dám ti nějaké peníze a…“Chůva

se vztyčila ve vší své důstojnosti.

„Já sem svobodná, slečno Scarlett. Nemůžete mě posílat někam, kam sama nechci. A do Tary se vrátim, jen dyž pojedete se mnou. Přeci nevopustim dítě slečny Ellen, k tomu mě nikdo na světě nedonutí. A taky nevopustim vnoučata slečny Ellen, aby je vychovával nějakej otčím. Jednou sem tady a tady taky zustanu!“

„Nedovolím, abys zůstala v mém domě, a přitom byla drzá na kapitána Butlera. Vezmu si ho a už o tom nebudeme mluvit.“

„Ale vo tom se bude muset eště moc mluvit,“ odsekla chůva a zastřené staré oči se jí rozzářily nově probuzenou bojovností.

„Ale jakživ sem si nemyslela, že vo tom budu muset mluvit s někým, kdo pochází z krve slečny Ellen. Ale, slečno Scarlett, dobře mě poslouchejte. Vy ste takovej mezek, co strčil hlavu do koňskýho postroje. A mezkovi se daj umejt nohy a vyhřebelcovat mu srsť, až se celej leskne, a dát mu na postroj spoustu mosaznejch vozdob a zapřáhnout ho do nádhernýho kočáru. Ale pořád to je jen vobyčejnskej mezek. Nikoho na to nenachytáte. A s váma je to to samý. Máte hedvábný šaty a pily a hromady peněz a děláte ze sebe fajnovýho koně, ale pořád ste jen vobyčejnskej mezek, nic víc. A nikoho na to stejně nenachytáte. A ten Butlerovic chlap, ten je z dobrýho rodu a celej jen hraje jako závodní kůň, ale zasejc je to jen mezek v koňským postroji, zrovna jako vy.“

Chůva si pronikavě změřila svou paní. Scarlett se nezmohla na jediné slovo a celá se třásla tou urážkou.

„Esli si řeknete, že si ho chcete vzít, tak to taky uděláte, poniváč ste paličatá po tatínkovi. Ale pamatujte si, slečno Scarlett, že v tom případě nikam nejedu, ale zustanu, kde sem, a uvidím, jak to dopadne.“Chůva

nečekala na odpověď, obrátila se a odešla, jako by řekla: „Sejdeme se u Filipi!“ A řekla to nejzlověstnějším tónem, jaký kdy Scarlett slyšela.

Když trávila s Rhettem líbánky v New Orleansu, prozradila mu, co jí chůva řekla. Překvapilo a pobouřilo ji, že se chůviným řečem o mezcích a koňském postroji od srdce zasmál.

„V životě jsem neslyšel, aby někdo vyjádřil tak obratně nějakou hlubokou pravdu,“ prohlásil nakonec. „Chůva je moudrá stará osoba a patří k hrstce lidí, od nichž bych si rád vysloužil úctu a dobrou vůli. Ale protože jsem mezek, tak mi zřejmě nepopřeje ani jedno, ani druhé. Dokonce si ode mě ani nevzala zlatý desetidolar, který jsem jí v nadšení, že si tě beru, chtěl věnovat po svatebním obřadu. V životě jsem nepotkal moc lidí, kteří by neroztáli při pohledu na hotové peníze. Ale ona se mi podívala do očí, poděkovala a prohlásila, že není žádný svobodný negr, a tudíž ode mě nepotřebuje peníze.“

„Proč se do mě tak pouští? Proč o mně všechny ženské štěbetají jako hejno slepic? Vždyť je to přece moje věc, kolikrát se vdám a koho si vezmu. Já si vždycky hledím svého. Tak proč to nedělají taky všichni ostatní?“

„Zlato, svět je ochotný smířit se skoro se vším, kromě lidí, kteří si hledí svého. Ale proč prskáš jako opařená kočka? Vždyť jsi pořád vykřikovala, že je ti úplně jedno, co o tobě říkají ostatní. Proč se tím neřídíš? Sama víš, že ses vystavovala námitkám v maličkostech tak často, že nemůžeš očekávat, že bys unikla pomluvám, když jde o velké věci. Věděla jsi, že se nevyhneš lidským řečem, když si vezmeš takového lumpa, jako jsem já. Kdybych byl zchudlý ubožák z obyčejné rodiny, tak by tolik nevyváděli. Ale bohatý, prosperující lump – to je samozřejmě neodpustitelné.“

„Proč nemůžeš aspoň někdy mluvit vážně?“

„Já přece mluvím vážně. Vždycky je protivné být zbožný a muset se dívat, jak se bezbožným daří jako zeleným vavřínům. Přestaň se trápit, Scarlett, copak jsi mi jednou neříkala, že chceš mít spoustu peněz hlavně proto, abys každého mohla poslat k čertu? Teď máš příležitost.“

„Ale když já jsem chtěla poslat k čertu hlavně tebe,“ řekla Scarlett a zasmála se.

„A chceš mě ještě poslat k čertu?“

„Už ne tak často jako dřív.“

„Když ti to udělá dobře, posluž si, kdy budeš chtít.“

„Mně to nedělá nijak zvlášť dobře,“ odpověděla Scarlett, sklonila se k němu a bezstarostně ho políbila. Rhett jí rychlým pohledem přejel obličej, protože pátral v jejích očích po něčem, co tam nenašel, a pak se krátce zasmál.

„Pusť z hlavy Atlantu. Pusť z hlavy ty staré kozy. Přivezl jsem tě do New Orleansu, aby sis užila zábavy, a postarám se, abys ji opravdu měla.“

ČÁST 5

Kapitola 48

A Scarlett si opravdu užila, víc než za celou dobu, která mezitím uplynula od jara před vypuknutím války. New Orleans pro ni bylo neznámé a oslnivé místo, a tak se vrhla po hlavě do všech radovánek, které nabízelo, jako vězeň odsouzený na doživotí, když nečekaně dostal milost. Přivandrovalci město drancovali, mnoho počestných obyvatel bylo vyhnáno z domova a nevědělo, jak si opatří další jídlo, a na křesle guvernérova zástupce seděl jakýsi černoch. Ale přesto byl New Orleans, který jí ukazoval Rhett, nejveselejší město, jaké kdy viděla. Lidé, s nimiž se setkávala, zřejmě měli peněz, kolik chtěli, a nebylo na nich vidět, že by je trápily nějaké starosti. Rhett ji představil desítkám žen, hezkých žen v róbách jasných barev, žen s jemnýma rukama, na nichž nebyly znát stopy po těžké práci, žen, které se všemu smály a nikdy nemluvily o hloupých praktických záležitostech nebo těžké době, která nastala. A muži, s nimiž se setkávala – jak ti byli vzrušující! A jak se lišili od mužů z Atlanty – a jak se mezi sebou prali, aby si s ní mohli zatančit, a skládat jí ty nejvýstřednější poklony, jako by byla mladá krasavice.

Z těchto mužů čišela stejně tvrdá bezohlednost jako z Rhetta. Jejich oči byly neustále ve střehu jako u všech lidí, kteří žili příliš dlouho uprostřed nebezpečí a už nikdy nedokážou být úplně bezstarostní. Všichni se tvářili, jako že nemají minulost ani budoucnost, a když se jich Scarlett ze společenské zdvořilosti zeptala, co kde dělali, než přišli do New Orleansu, pokaždé zdvořile změnili téma rozhovoru. To bylo samo o sobě divné, jelikož v Atlantě každý slušný příchozí bezodkladně předložil své doporučující listiny tím, že hrdě vyprávěl o svém domově a rodině a sledoval propletené linie příbuzenských vztahů rozlétajících se po celém Jihu.

Ale tihle muži byli mlčenliví, a když už promluvili, volili pečlivě svá slova. Když s nimi jednou Rhett zůstal sám, Scarlett zaslechla ve vedlejším pokoji hlasitý smích a útržky hovoru, které jí nic neříkaly, shluky slov a záhadná jména – Kuba a Nassau za dob blokády, zlatá horečka a machinace se zlatonosnými dílci, pašování zbraní a pirátství, Nikaragua a William Walker, kterého postavili ke zdi a zastřelili v Trujillu. Jednou svým nečekaným příchodem prudce uťala rozhovor o tom, co se stalo se členy Quantrillovy bandy záškodníků, ale přesto stačila ještě zaslechnout jména Franka a Jessieho Jamese.

Ale všichni pánové měli skvělé vystupování i nádherně ušité oble ky a nezakrytě ji obdivovali, a proto Scarlett vůbec nezáleželo na tom, že se bůhvíproč rozhodli žít pouze v přítomnosti. Důležité bylo, že byli Rhettovými přáteli, měli velké domy a skvělé kočáry a brali ji i Rhetta na vyjížďky, zvali je na večeře a pořádali na jejich počest večírky. A Scarlett se všichni opravdu líbili. Rhett byl pobaven, když mu to prozradila.

„Myslel jsem si, že se ti budou líbit,“ poznamenal a zasmál se.

„A proč by ne?“ zeptala se, protože v ní svým smíchem jako obvyk le budil podezření.

„Jsou to samí darebáci, černé ovce a nepodaření synáčkové. Všichni do jednoho jsou dobrodruzi nebo přivandrovalci. Všichni si pomohli k penězům stejně jako tvůj milující choť spekulacemi s potravinami, pochybnými vládními dodávkami nebo podezřelými cestičkami, které by neobstály v očích zákona.“

„Tomu nevěřím. Děláš si ze mě legraci. Jsou to nejskvělejší lidé…“

„Nejskvělejší lidé ve městě umírají hladem,“ přerušil ji Rhett. „A žijí zdvořile ve všelijakých brlozích a pochybuji, že by mě v nich byli ochotni přijmout. Víš, miláčku, za války jsem tady provozoval některé ze svých nekalých piklů a tihle lidé mají ďábelsky dobrou paměť! Scarlett, jsi pro mě nevysychající zdroj potěšení. Máš neomylnou ruku na nesprávné lidi a na nesprávné věci.“

„Ale vždyť jsou to tvoji přátelé!“

„Ale já přece mám rád darebáky. Ranné mládí jsem strávil v hazardní herně na říčním parníku a mám pro podobné lidi pochopení. Ale to neznamená, že zavírám oči před tím, jací skutečně jsou. Kdežto ty,“ Rhett se znovu zasmál, „ty nemáš na lidi vůbec žádný čich, neumíš rozlišit nulu od skutečného formátu. Někdy si myslím, že ses v životě stýkala jen se dvěma velkými dámami – se svou matkou a se slečnou Melly – ale ani jedna na tebe zřejmě neudělala žádný dojem.“

„Melly! Ta je přece šedivá jako myš, šaty má vždycky vyšlé z módy a jakživa se nezmůže na dvě slova z vlastní hlavy!“

„Ušetřte mě své žárlivosti, milostivá! Dámu nedělá dámou krása a velkou dámu nedělají šaty!“

„Jak to že ne! Jen počkejte, vážený pane Butlere, já vám to ukážu. Teď, když mám – totiž když máme peníze, hodlám být největší dámou, jakou jste v životě viděl!“

„Budu s napětím očekávat, co mi předvedete,“ odpověděl Rhett.

Scarlett vzrušovaly mnohem víc než lidé, s nimiž se stýkala, róby, které jí kupoval Rhett a osobně přitom dohlížel na výběr barev, materiálů a střihů. Krinolíny vyšly z módy a na jejich místo nastoupily nové střihy sukní, které byly vpředu hladké a vzadu nařasené do honzíků ozdobených květinovými věnečky a obloučky nebo celými kaskádami krajek. Scarlett si vzpomněla na cudné krinolíny, jaké se nosily za války, a pocítila jisté rozpaky nad těmito novými sukněmi, které bezesporu zdůrazňovaly její břicho. A co ty sladké kloboučky, které vlastně vůbec nebyly kloboučky, ale drobné placičky naražené nízko nad oko a ozdobené spoustou ovoce a květin, kývajících se per a poletujících stužek! (Proč musel být Rhett tak hloupý a spálil jí falešné kudrlinky, které si koupila pro vylepšení uzlu indiánsky rovných vlasů vykukujících zpod těchhle mrňavých kloboučků!) A co jemné spodní prádlo ušité v klášteře! Jak bylo roztomilé a kolik souprav měla! Košilky a noční košile a spodničky z nejjemnějšího plátna zdobené něžnými výšivkami a spoustou sámků. A ty saténové domácí střevíčky, které jí koupil Rhett! Měly osmicentimetrové podpatky a obrovské třpytící se přezky z napodobených drahokamů. A hedvábné punčošky, dvanáct párů, a ani jeden neměl horní část z bavlny! Takové bohatství!

Scarlett kupovala dárky pro rodinu a vůbec se neohlížela na výdaje. Wadeovi huňaté mládě bernardýna, protože po něm odjakživa toužil, Beauovi perské kotě, malé Elle korálový náramek, tetičce Pitty těžký náhrdelník s přivěšenými měsíčními kameny, Melanii a Ashleymu kompletního Shakespeara, strejdovi Peterovi bohatě zdobenou livrej doplněnou vysokým kloboukem pro kočího se štětkou, pro Dilcey a pro kuchařku látku na šaty, a to byly pro všechny lidi z Tary drahé dárky.

„A co jsi koupila chůvě?“ vyzvídal Rhett, když si prohlédl kupu dárků vršící se na posteli v jejich hotelovém pokoji a odnesl štěně a kotě vedle do šatny.

„Vůbec nic. Byla odporná. Proč bych jí měla vozit dárek, když nás srovnávala s mezky?“

„Proč by ti mělo tolik vadit, že jsi slyšela pravdu, zlato? Musíš chůvě přivézt dárek. Kdybys to neudělala, zlomilo by jí to srdce – a srdce, jako má ona, jsou příliš vzácná.“

„Nepřivezu jí vůbec nic. Nezaslouží si to.“

„Tak jí koupím dárek sám. Vzpomínám si, že moje chůva dokolečka opakovala, že až půjde do nebe, bude chtít tak tuhou taftovou spodničku, že bude stát sama a bude šustit, aby si Bůh pomyslel, že je ušitá z andělských křídel. Koupím chůvě nějaký červený taft a dám jí z něj ušít elegantní spodničku.“

„Od tebe si ji nevezme. Radši by umřela, než by ji nosila.“

„O tom nepochybuju. Ale přesto udělám aspoň to gesto.“

Obchody v New Orleansu byly bohatě zásobené a vzrušující nakupování s Rhettem bylo úplné dobrodružství. Dobrodružství bylo i obědvat s ním, dokonce ještě větší než nakupovat, jelikož věděl, co má objednat a jak má být objednané jídlo uvařeno. Vína, likéry a šampaňské, jaké pila v New Orleansu, byly pro Scarlett vzrušujícími novinkami, protože do té doby byla zvyklá jen na domácí ostružinová nebo muškátová vína nebo na „omdlívací“ brandy tetičky Pitty, ale, bože, ty chody, jaké objednával Rhett! Nejlepší z celého New Orleansu bylo jídlo. Při vzpomínkách na trpké dny hladu v Taře i na pozdější nedostatek měla Scarlett pocit, že se nikdy nedokáže nasytit těmito opulentními jídly. Okra a krevety Creole, holoubátka na víně a ústřice zapékané v křupavých paštičkách se spoustou smetanové omáčky, žampiony, brzlík a krocaní játra, ryby rafinovaně pečené ve voskovém papíře a ozdobené kolečky citronu. Chuť ji vůbec nepřecházela, jelikož jakmile si vzpomněla na věčné buráky, hrách a sladké brambory, které musela jíst v Taře, okamžitě pocítila touhu znovu se vrhnout na nějakou kreolskou specialitu.

„Jíš pokaždé, jako by to mělo být naposled v životě,“ upozorňoval ji Rhett. „Nevyškrabuj talíř, Scarlett. V kuchyni mají určitě další. Stačí říct číšníkovi. Jestli se nepřestaneš takhle přejídat, budeš tlustá jako dámy na Kubě a pak se s tebou rozvedu.“

Ale Scarlett na něj jen vyplázla jazyk a objednala si další moučník politý silnou vrstvou čokolády a naplněný sněhem.

Bylo tak příjemné utrácet, kolik člověk chtěl, a nemuset počítat každý cent s pocitem, že jej bude třeba na zaplacení daní nebo na koupi nového mezka. Bylo tak příjemné stýkat se s lidmi, kteří byli veselí, bohatí a ne tak ušlechtile zchudlí jako obyvatelé Atlanty. Bylo tak příjemné nosit šustící brokátové šaty odhalující útlý pas, celou šíji, paže i značnou část poprsí a vědět, že muži jejich majitelku obdivují. A konečně bylo také příjemné sníst všechno, na co člověk dostane chuť, aniž by ho někdo zbytečně napomínal, že se nechová jako dáma. A ještě bylo tak příjemné pít šampaňské po libosti. Když Scarlett poprvé přebrala, připadala si zahanbená, když se druhý den ráno probudila s prudkou bolestí hlavy a

příšernou Milou modrou vlajku vzpomínkou, jak celou cestu do hotelu seděla v otevřeném kočáře a na ulicích New Orleansu hlasitě vyzpěvovala . V životě předtím nezahlédla ani trošičku podnapilou dámu a jediná opilá žena, jakou spatřila, byla ta strašná osoba Watlingová v den, kdy padla Atlanta. Nevěděla, jak by se měla na Rhetta podívat, tak si připadala pokořená, ale jeho celá záležitost zřejmě pobavila. Zřejmě se bavil vším, co dělala, jako by byla nějaké dovádějící kotě.

Bylo vzrušující chodit s ním ven mezi lidi, protože byl tak elegantní. Předtím o jeho vzhledu bůhvíproč vůbec nepřemýšlela a všichni lidé v Atlantě měli dost starostí se všeobecným nedostatkem a neměli čas bavit se o tom, jak Rhett vypadá. Ale tady v New Orleansu si všimla, že na něm ostatní ženy mohou nechat oči a chvějí se blahem, kdykoli se skloní, aby jim políbil ruku. Když si Scarlett uvědomila, že její manžel přitahuje jiné ženy a ty jí ho zřejmě závidí, začala být okamžitě hrdá, že ji všichni vidí po jeho boku.

Ale že nám to sluší, říkala si v duchu s potěšením.

Jistě, jak Rhett předpověděl, v manželství se dala užít spousta zábavy. Ale nebyla to jen legrace, protože Scarlett se zároveň učila spoustu věcí. To bylo samo o sobě zvláštní, jelikož Scarlett do té doby žila v přesvědčení, že už ji nemůže nic překvapit. Teď si však připadala jako malá holčička, na kterou každý den čeká nějaký nový objev .Především

poznala, že manželství s Rhettem je něco úplně jiného než manželství s Charlesem nebo Frankem. Oba předcházející manželé k ní pociťovali úctu a báli se výbuchů jejího temperamentu. Dožadovali se laskavostí, které jim blahosklonně dopřávala, pokud milostivě uznala za vhodné. Rhett se jí však nebál, a jak ji často napadlo, ani k ní nepociťoval žádnou zvláštní úctu. Dělal si, co chtěl, a když se jí to nelíbilo, vysmál se jí do očí. Scarlett ho nemilovala, ale na druhé straně ji vzrušovalo žít po jeho boku. Nejvíc ji na něm vzrušovalo, že se i při nejprudších výbuších vášně, které bývaly někdy opepřeny krutostí a jindy dráždivou pobaveností, zřejmě vždycky ovládal, vždycky držel své city na uzdě.

Asi to bude tím, že mě doopravdy nemiluje, lámala si hlavu Scarlett, ale přesto byla spokojena s daným stavem věcí. Bylo by mi protivné, kdyby se ať tak či onak úplně utrhl ze řetězu. Ale přesto pomyšlení na tuto eventualitu vzrušujícím způsobem dráždilo její zvědavost.Soužitím

s Rhettem se o něm dověděla spoustu nových věcí, přestože si předtím myslela, že ho dobře zná. Poznala, že může mít v jedné chvíli hlas sametový jako kočičí srst a v příští chvíli na ni může ostře houknout a zasypat ji přívalem nadávek. Dovedl na pohled upřímně a s pochopením vyprávět příběhy plné odvahy, cti, ctností a lásky, které se odehrávaly na nejpodivnějších místech, která v životě navštívil, a vzápětí se hned pustil do prostopášných příběhů naplněných tím nejchladnokrevnějším cynismem. Scarlett neznala nikoho, kdo by dokázal vyprávět podobné příběhy vlastní manželce, ale vnitřně uznávala, že jsou zábavné a nacházejí ohlas u čehosi drsného a zemitého, co měla v povaze. Rhett dokázal být i vášnivým a téměř něžným milencem, milencem na krátký okamžik, který se téměř ve zlomku vteřiny dovedl proměnit ve výsměšného prevíta, jenž svými jedovatými poznámkami způsobil, že vybuchla jako sud prachu a on se jejím výbuchem dobře bavil. Scarlett poznala, že jeho poklony jsou vždycky dvouznačné a že se musí mít na pozoru i před jeho nejněžnějšími výroky. Během dvoutýdenního pobytu v New Orleansu se o něm vlastně dověděla všechno kromě toho, čím ve skutečnosti je.

Někdy ráno zastoupil služku a přinesl jí sám podnos se snídaní, nakrmil ji, jako by byla malá holčička, vzal jí z ruky kartáč a rozčesával jí dlouhé tmavé vlasy tak dlouho, až začaly praskat a sršet. Ale jindy ji neurvale vytrhl z hlubokého spánku, protože z ní strhal přikrývky a lechtal ji na holých chodidlech. Někdy s důstojným zájmem poslouchal podrobné vyprávění o jejím obchodním podnikání a souhlasně pokyvoval nad její prozíravostí, ale jindy jejím poněkud pochybným transakcím říkal s despektem hyenismus, ozbrojená loupež nebo vyděračství. Bral ji do divadel a pak ji otravoval šeptáním, že Bůh zřejmě neschvaluje takové zábavy, nebo do kostelů, kde polohlasně pronášel známé legrační sprostoty a pak jí vyčítal, že se jim směje. Povzbuzoval ji, aby říkala nahlas, co si myslí, aby byla frivolní a nevázaná. Pochytila od něj schopnost pronášet pichlavá slova a jízlivé poznámky a naučila se je s gustem užívat, protože jí poskytovaly převahu nad ostatními lidmi. Ale bohužel neměla smysl pro humor, který zmírňoval jeho škodolibost, ani úsměv, kterým se vysmíval sám sobě i jiným.

Rhett ji také naučil hrát si a Scarlett ani nevěděla jak. Život byl tak vážný a trpký. Rhett si uměl hrát a strhl ji s sebou. Ale nikdy si nehrál jako mladý kluk; byl dospělý muž, a ať udělal cokoli, Scarlett to nikdy nezapomněla. Nemohla se k němu milostivě snižovat z výše ženské nadřazenosti a smát se, jako se ženy odjakživa smějí bláznivým kouskům mužů, kteří v duchu zůstali nedospělými kluky.

Tyhle věci jí byly trošku protivné pokaždé, jakmile si na ně vzpomněla. Bylo by příjemnější, kdyby mohla vůči Rhettovi pociťovat nadřazenost. Nad všemi ostatními muži, které znala, mohla klidně mávnout rukou a říci si: „Je to jen kluk!“ Otec, dvojčata Tarletonových, která se vyžívala ve škádlení či dlouhých a složitých kanadských žertech, vlasatí mrňousové Fontaineových i s jejich dětskými výbuchy vzteku, Charles, Frank, všichni muži, kteří se jí dvořili za války – vlastně všichni kromě Ashleyho byli jiní. Jen Ashley a Rhett se vymykali jejímu chápání i ovládání, jelikož oba byli dospělí a chyběly jim klukovské rysy povahy.

Scarlett nechápala Rhetta a ani se ho nesnažila pochopit, ačkoliv v sobě měl cosi, co ji občas mátlo. Třeba pohled, jakým si ji někdy měřil, když si myslel, že si ho nevšímá. Když se při takové příležitosti rychle otočila, často ho přistihla, jak si ji měří pohledem a oči mu přitom žhnou rozrušením, dychtivostí a očekáváním.

„Proč se na mě tak díváš?“ zeptala se jednou podrážděně. „Vypadáš jako kocour číhající na myš!“

Ale Rhett se okamžitě zatvářil jinak a odpověděl jí jen záchvatem smíchu. Scarlett na to brzy zapomněla a už si s tím ani s ničím, co se týkalo Rhetta, nelámala hlavu. Nemělo cenu se s ním trápit, na to byl příliš nevypočitatelný a život byl přece velice příjemný – pokud si ovšem nevzpomněla na Ashleyho.

Rhett ji zaměstnával natolik, že jí málokdy zbýval čas myslet na Ashleyho. Přes den k němu zabloudila v myšlenkách zřídka, ale v noci, když byla unavena tancem nebo se jí točila hlava, protože vypila příliš mnoho šampaňského – tehdy jí myšlenky k Ashleymu zabloudily. Často ji, když ležela ospale v Rhettově náruči v posteli zalité měsíční září, napadlo, jak by byl život dokonalý, kdyby ji k sobě tiskly Ashleyho paže, nebo kdyby si právě Ashley přikryl obličej jejími rozpuštěnými černými vlasy a ovinul si je kolem krku.

Když na to jednou myslela, vzdychla a obrátila hlavu k oknu a po chvíli ucítila, že mohutná paže, na níž spočívala její šíje, ztuhla v železnou tyč a do ticha zazněl Rhettův hlas: „Kdyby tě tak pánbůh svrhl na celou věčnost do pekla za to, že máš duši ubohé podvodnice!“

Rhett vstal, oblékl se a bez ohledu na její protesty a otázky, co vlastně provedla, odešel z ložnice. Objevil se až ráno, zrovna když snídala ve svém pokoji, neupravený, v podroušeném stavu a v nejjízlivější náladě, ale ani se jí neomluvil za svou nepřítomnost, ani jí nevyprávěl, kde a jak ten čas strávil.

Scarlett se na nic neptala a chovala se k němu docela chladně, jak se slušelo na uraženou manželku, a když dojedla, oblékla se sledována pohledem manželových očí podlitých krví a odešla nakupovat. Když se vrátila, Rhett nebyl doma a objevil se, teprve až byl čas k večeři.

U jídla oba mlčeli a ve Scarlett to začínalo vřít, protože ten den večeřeli v New Orleansu naposled a chtěla si pochutnat na racích. Ale když se na ni takhle díval, nemohla je náležitě vychutnat. Přesto spolykala velkého raka a zapila ho spoustou šampaňského. Snad si právě touhle kombinací sama přivodila, že se jí té noci vrátil starý příšerný sen, z nějž se probudila zalitá studeným potem a začala přerývaně vzlykat. Ocitla se znovu doma v Taře, ale Tara byla zpustlá. Matka zemřela a s ní odešla veškerá síla a moudrost celého světa. Nikde na světě nebyl nikdo, na koho by se mohla obrátit, na koho by se mohla spolehnout. A pronásledovalo ji cosi děsivého a ona běžela, běžela, až div nevypustila duši, běžela v husté valící se mlze, křičela a poslepu hledala bezejmenné, neznámé útočiště, bezpečný přístav, který se skrýval kdesi v mlze, která ji obklopovala.

Když se probudila, skláněl se nad ní Rhett a beze slova ji vzal do náruče jako malou holčičku, pevně ji k sobě přitiskl tak, že jí byly příjemné i tvrdé vousy, a mlčky ji chlácholil tak dlouho, dokud nepřestala vzlykat.

„Ach, Rhette, byla mi taková zima a měla jsem takový hlad a byla jsem tak unavená, že jsem to nemohla najít. Jenom jsem pořád dokolečka běhala v mlze, ale nemohla jsem to najít.“

„A co jsi nemohla najít, miláčku?“

„Nevím. A moc ráda bych to věděla.“

„Zase ten starý sen?“

„Ano, ten!“

Jemně ji položil, chvíli šátral potmě a nakonec rozsvítil svíčku. V jejím světle měl obličej s krví podlitýma očima a drsnými rysy neproniknutelný jako kámen. Zpod košile, rozepnuté až po pás, se mu drala snědá hruď hustě zarostlá černými chlupy. Scarlett, která se pořád ještě celá třásla hrůzou, blesklo hlavou, jak mohutnou a pevnou hruď má její manžel, a pak zašeptala: „Drž mě pevně, Rhette.“

„Miláčku,“

reagoval okamžitě, zvedl ji z postele, donesl ji k velkému křeslu, posadil se i s ní a choval ji v náruči a pevně ji k sobě tiskl.

„Ach, Rhette, ty nevíš, jak strašné je mít hlad.“

„Musí to být strašné, když se ti zdá o hladovění po večeři o sedmi chodech, včetně toho obrovského raka.“ Rhett se usmál, ale v očích mu zůstal milý výraz. „Ach, Rhette, pořád jen běhám a běhám a honím se za něčím, ale přitom nevím, za čím se vlastně ženu. Vždycky je to schované v mlze. Vím, že kdybych to našla, byla bych navždy v bezpečí a už nikdy by mi nebyla zima a neměla bych hlad.“

„Honíš se za nějakou osobou, nebo spíš za nějakou věcí?“

„To právě nevím. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Rhette, myslíš, že se v tom snu někdy dostanu do bezpečí?“

„Ne,“ odpověděl a přihladil ji rozcuchané vlasy, „myslím, že ne. Ve snech to tak nechodí. Ale na druhé straně si myslím, že když si v běžném životě zvykneš na bezpečí, teplo a dobré jídlo, ten sen se ti přestane vracet. A já se už, Scarlett, postarám, aby ses cítila v bezpečí.“

„Ty jsi tak hodný, Rhette.“

„Díky za drobečky spadlé z vašeho stolu, paní Zazobaná. Scarlett, přeju si, aby sis každé ráno při vstávání říkala: ‚Už nikdy nebudu mít hlad a nic se mi nemůže stát, dokud tady bude Rhett a dokud nás bude mít pevně v rukou vláda Spojených států.‘“

„Vláda Spojených států?“ zeptala se nedůvěřivě, znepokojeně se posadila a na tvářích se jí ještě leskly slzy. „Peníze bývalé Konfederace se teď změnily v počestnou paní. Většinou jsem je investoval do vládních cenných papírů.“

„Krucinálfagot!“ vykřikla Scarlett, znovu se mu napřímila na klíně a úplně zapomněla na hrůzu, kterou si ještě před chvílí tolik brala. „Chceš mi tvrdit, že jsi své peníze nacpal do Yankeeů?“

„Na slušná procenta.“

„Ať je to třeba sto procent, mně je to jedno! Musíš ty papíry okamžitě prodat. To byl ale nápad, dovolit Yankeeům disponovat vlastními penězi!“

„A co s nimi podle tebe musím udělat?“ vyzvídal Rhett s úsměvem, jelikož si všiml, že Scarlett už nelezou oči z důlků hrůzou. „Ale přece – přece musíš koupit nemovitosti na Five Points. Vsadím se, že za peníze, které máš, bys mohl koupit celou ulici.“

„Díky za radu, ale Five Points si odpustím. Když se teď přivandrovalecká vláda skutečně zmocnila řízení celé Georgie, nikdo neví, co se může v budoucnu stát. To hejno supů, kteří se teď vrhají na Georgii ze všech stran, ze severu, z jihu, z východu i ze západu, je schopno všeho. Abys mi rozuměla, jako správný odrodilec jedu ve všem s nimi, ale nevěřím jim. Neinvestuju své peníze do nemovitostí. Dávám přednost cenným papírům. Dají se schovat, kdežto nemovitosti se jen tak schovat nedají.“

„Myslíš…“ Scarlett se zarazila a zbledla při pomyšlení na svůj obchod a obě pily.

„Nevím. Ale netvař se tak vyděšeně, Scarlett. Náš okouzlující nový guvernér je mým dobrým přítelem. Jde prostě jen o to, že momentálně jsou časy příliš nejisté a já bych nerad, aby příliš mnoho mých peněz zůstalo vázáno v nemovitostech.“

Přesunul si ji na jedno koleno, zaklonil se, popadl doutník a zapálil si. Scarlett seděla, bosé nohy se jí bezvládně houpaly ve vzduchu, pozorovala, jak Rhettovi hrají na hrudi svaly, a přitom zapomněla na všechny hrůzy.

„A když už mluvíme o nemovitostech, Scarlett,“ ozval se znovu Rhett, „rád bych ti oznámil, že mám v úmyslu postavit dům. Franka jsi mohla terorizovat tak dlouho, až souhlasil, že bude bydlet u slečny Pitty, ale mě ne. Jsem přesvědčen, že bych třikrát denně nesnesl omdlévání, a navíc jsem si jist, že by mě strejda Peter radši zabil, než by připustil, abych se nastěhoval pod posvátnou střechu Hamiltonových. Slečna Pitty může přemluvit slečnu Indii Wilkesovou, aby se k ní nastěhovala, a nemusí v domě trpět toho starého hastroše. Až se vrátíme do Atlanty, budeme bydlet v novomanželském apartmá hotelu National a tam vyčkáme, dokud nebude postaven náš nový dům. Než jsme odjeli z Atlanty, pídil jsem se po té velké parcele na Broskvoňové ulici, té blízko Leydenského domu, aspoň myslím, že se tak jmenuje. Víš, které místo mám na mysli?“

„Ach, Rhette, to je kouzelné! Já taky toužím po vlastním domě. Skvělém a velkém.“

„Takže se konečně v něčem shodnem. Co bys říkala bílému štukování a kovaným železným ozdobám, jaké jsi viděla na zdejších domech v kreolském stylu?“

„Proboha, to ne, Rhette. Nic tak staromódního, jako jsou tyhle domy v New Orleansu. Já vím přesně, co chci. Je to největší

novinka, Harper’s Weekly protože jsem to viděla na obrázku – moment, já si vzpomenu – bylo to v tom časopisu , který jsem si prohlížela. Bylo to postaveno podle nějakého chaletu ve Švýcarsku.“

„Podle čeho ve Švýcarsku?“

„Podle chaletu neboli horské chaty.“

„Můžeš mi říct, jak se to píše?“ Scarlett mu vyhověla. „Ach jo,“ povzdechl si a promnul si knír. „Vypadalo to báječně. Mělo to vysokou mansardovou střechu s takovou ohrádkou nahoře a na obou koncích stála věžička z ozdob ných šindelů. A v těch věžičkách byla okýnka s červenými a modrými skly. Vypadalo to moc nóbl.“

„A nemělo to náhodou na přední verandě zábradlí vyřezávané lupenkovou pilkou?“

„Jistě.“

„A z okraje střechy nad verandou visely takové dřevěné točenice?“

„Jistě. Ale to jsi musel vidět něco podobného jako já.“

„Taky že jsem to viděl – ale ne ve Švýcarsku. Švýcaři jsou velice inteligentní národ a mají neobyčejný smysl pro krásu architektury. Opravdu chceš mít takový dům?“

„To víš, že chci!“

„Doufal jsem, že si soužitím se mnou vylepšíš vkus. Proč nechceš radši dům v kreolském stylu, nebo v koloniálním slohu se šesti bílými sloupy?“

„Říkám ti, že nechci mít nic okoukaného a staromódního. A uvnitř budeme mít červené tapety a všechny dvoukřídlé dveře budou zakryty závěsy z červeného sametu a ještě tam bude spousta drahého nábytku z ořechového dřeva a skvělé tlusté koberce a – bože, Rhette, každý zezelená závistí, až uvidí náš dům!“

„Je nezbytně nutné, aby nám všichni tolik záviděli? Ale dobře, když chceš, tak teda zezelenají závistí. Ale napadlo tě, Scarlett, že není dvakrát vkusné zařizovat si dům tak nápadně, když jsou všichni tak chudí?“

„Já to tak chci,“ prohlásila paličatě. „Chci, aby všichni, kteří se ke mně chovali tak ošklivě, pukli vztekem. A uspořádáme velikánské recepce, aby celé město litovalo, že říkalo takové hrozné věci.“

„Ale kdo na ty naše recepce přijde?“

„Přece všichni, to je snad samozřejmé.“

„Pochybuju. Stará garda umírá, ale nevzdává se.“

„Ach, Rhette, ty mi vykládáš takovou spoustu nesmyslů! Když má člověk peníze, tak ho lidi mají vždycky rádi.“

„Ale ne Jižané. Spíš projde velbloud uchem jehly, než peníze spekulantů proniknou do nejlepších salonů. A odrodilci jako ty a já, zlato, ti budou mít štěstí, když po nich nebudou veřejně plivat. Ale kdybys to přesto chtěla zkusit, rád ti, má milá, pomůžu a můžeš se spolehnout, že mě tvoje společenské tažení bude nesmírně bavit. A když už se bavíme o penězích, rád bych ti řekl jasně jednu věc. Na dům a na tvoje parádičky dostaneš, kolik budeš chtít. A budeš-li chtít šperky, dostaneš je taky, ale pod podmínkou, že je sám vyberu. Máš totiž příšerný vkus, zlatíčko. A taky dostaneš na všechno, co budeš chtít pro Wadea a Ellu. A kdyby se Willu Benteenovi nepodařilo stržit dost za bavlnu, jsem ochoten přispěchat na pomoc té bílé vráně claytonského okresu, na které ti tolik záleží. To je snad slušná nabídka, co říkáš?“

„Samozřejmě, jsi velice štědrý.“

„Ale poslouchej mě pořádně. Do obchodu a do té tvé fabričky, kde se vyrábí dříví na podpal, neinvestuju ani cent.“

„Ach,“ vyhrkla Scarlett a změkly jí rysy. Celé líbánky přemýšlela, jak by se vhodně zmínila o tisíci dolarech, které potřebovala, aby si mohla přikoupit dvacet čtverečních metrů parcely, aby si mohla rozšířit svůj velkoobchod dřívím.

„Vždycky ses, se mi zdá, vytahoval, jak jsi velkorysý a že ti nezáleží na tom, co lidi říkají o mých obchodních praktikách, ale teď vidím, že jsi stejný jako všichni ostatní – máš děsný strach, aby lidi nezačali tvrdit, že v naší rodině poroučím já.“

„O tom, kdo v Butlerově rodině poroučí, nebude nikdy nikdo pochybovat,“ protahoval slabiky Rhett. „Je mi jedno, co říkají blázni. Dokonce jsem natolik nevychovaný, že jsem hrdý na manželku, která se vyzná. Přeju si, abys dál vedla obchod i obě pily. Patří tvým dětem. Až Wade vyroste a uvědomí si, že není vhodné, aby ho živil otčím, bude moct převzít vedení obou živností. Ale já do žádné neinvestuju ani cent.“

„Proč?“

„Protože se nehodlám nijak podílet na podporování Ashleyho Wilkese.“

„Už s tím zase začínáš?“

„Ne. Ale ptala ses, proč nechci investovat do tvých podniků, tak jsem ti to řekl. A ještě něco. Nemysli si, že ti spolknu nějaké kejkle s účetními knihami, nebo že mi budeš lhát, kolik jsi dala za šaty a kolik jsi vydala za domácnost, abys přišla k penězům, za které bys koupila další mezky nebo další pilu pro Ashleyho. Na všechno si dohlídnu a budu pečlivě kontrolovat vydání, a já mám přehled, kolik co stojí. Netvař se, proboha, tak uraženě. Ty bys to na mém místě udělala taky. Určitě bys toho byla schopna. Vlastně bys byla schopna všeho, kdyby šlo o Taru nebo o Ashleyho. Tara mi nevadí. Ale s Ashleym ti to už musím jednou provždy zarazit. Nedržím tě vůbec zkrátka, zlato, ale nesmíš zapomínat, že ti přesto můžu přitáhnout uzdu nebo naopak nasadit ostruhy.“









Kapitola 49

Paní Elsingová napínala uši, by slyšela zvuky přicházející z haly. Když zaslechla, že Melaniiny kroky utichly v kuchyni, v níž chřestění nádobí a cinkání stříbra slibovaly občerstvení, obrátila se a tiše promluvila k dámám, které se rozsadily v kruhu v saloně a každá měla na klíně košíček se šitím.

„Osobně nemám v úmyslu navštívit Scarlett nyní ani kdykoli jindy,“ prohlásila a z chladné elegance jejích rysů čišel ještě ostřejší mráz než obvykle.

Ostatní členky Dámského kroužku šití pro vdovy a siroty Konfederace nedočkavě odložily jehly a přisunuly si houpací křesla blíž k sobě. Všechny dámy div nepukly touhou hovořit o Scarlett a Rhettovi, ale Melaniina přítomnost jím v tom bránila. Novomanželé se vrátili z New Orleansu teprve včera a ubytovali se v novomanželském apartmá hotelu National.

„Hugh říká, že k nim musím zajít na zdvořilostní návštěvu za to, jak mu kapitán Butler zachránil život,“ pokračovala paní Elsingová. „A chudinka Fanny je na jeho straně a tvrdí, že půjde také. Ale já na to řekla: ‚Fanny‘ – to jsem jí řekla – ‚nebýt Scarlett, tak Tommy byl ještě mezi námi. A kdybys k ní šla na návštěvu, pošpinila bys jeho památku.‘ A Fanny nenapadlo nic rozumnějšího, než že mi řekla: ‚Maminko, nepůjdu navštívit Scarlett. Půjdu navštívit pana kapitána Butlera. Udělal, co mohl, když se snažil Tommyho zachránit, a nemůže přece za to, že se mu to nepodařilo.‘“

„Ti mladí lidé jsou ale hloupí,“ prohlásila rezolutně paní Merriwetherová. „Půjde ho navštívit, to mě podržte!“ Mohutné poprsí se jí dmulo nevolí, když si vzpomněla, jak drze Scarlett reagovala na její radu, že by si neměla brát Rhetta. „Naše Maybelle je stejně hloupá jako vaše Fanny. Tvrdí, že ona a René půjdou na návštěvu, protože kapitán Butler zachránil Reného před šibenicí. Ale já jim na to řekla, že kdyby se Scarlett nevydávala v nebezpečí, Renému by nikdy nic nehrozilo. A dědeček Merriwether je hodlá taky navštívit, mluví, jako by na něj šla senilita, a tvrdí, že je tomu darebákovi na rozdíl ode mne vděčný. A musím přiznat, že dědeček Merriwether se od té doby, co se octl v domě té ženské Watlingové, chová úplně nemožně. Půjde ho navštívit, to mě podržte. Ale já k nim v žádném případě nepůjdu. Scarlett se sama vyřadila ze slušné společnosti, protože se provdala za takového člověka. Byl dost strašný už za války, když spekuloval a vydělával peníze na našem hladovění, ale teď je jedna ruka s přivandrovalci a odrodilci a stal se přítelem – ale skutečným přítelem – toho odporného ubožáka guvernéra Bullocka. – Půjdou je navštívit, to mě podržte!“

Paní Bonnellová si povzdychla. Byla to taková baculatá snědá křepelička s usměvavou tvářičkou.

„Ale vždyť je půjdou navštívit jen jednou, opravdu ze zdvořilosti, Dolly. Já osobně bych jim to neměla za zlé. Slyšela jsem, že je chtějí jít navštívit všichni pánové, kteří byli té noci venku, a podle mého názoru by to měli udělat. Bůhvíproč je pro mě těžké pomyslit, že Scarlett je dcerou své matky. Chodila jsem s Ellen Robillardovou v Savannah do školy a měla jsem ji moc ráda, protože jsem neznala milejší dívku, než byla tehdy ona. Proč jenom musel její otec být proti jejímu sňatku s bratrancem Philippem Robillardem! Na tom chlapci nebylo nic doopravdy špatného – mladí chlapci se přece musejí vyřádit. Ale zrovna Ellen potkal takový osud, že musela utéct a vzít si postaršího pana O’Haru a mít dceru jako Scarlett. Ale já opravdu pociťuji povinnost k nim kvůli Ellenině památce jednou zajít na návštěvu.“

„Sentimentální žvásty,“ obořila se na ni s vehementním pohrdáním paní Merriwetherová. „Kitty Bonnellová, chceš jít na návštěvu k ženské, která se znovu vdala, když stěží uplynul rok po smrti jejího manžela? Ženské…“

„A navíc sama přivedla pana Kennedyho do hrobu,“ skočila jí do řeči India. Hlas jí sice zněl klidně, ale připomínal ocelové ostří. Kdykoli si vzpomněla na Scarlett, měla se co držet, aby zůstala aspoň společensky zdvořilá, protože pořád, pořád myslela na Stuarta Tarletona. „A vždycky jsem si říkala, že předtím, než byl zabit pan Kennedy, toho mezi ní a tím Butlerem bylo víc, než většina lidí tušila.“

Než se dámy stačily vzpamatovat z jejího šokujícího výroku i ze skutečnosti, že něco takového řekla neprovdaná žena, ve dveřích se objevila Melanie. Dámy se zabraly do klepů natolik, že nepostřehly její lehké kroky, a teď se před pohledem své hostitelky krčily jako šeptající školačky, které přistihla učitelka. Při pohledu na Melaniin změněný výraz začaly kromě konsternace pociťovat také znepokojení. Melanie totiž zrudla spravedlivým hněvem, z něžných očí jí šlehaly plameny a chřípí se jí chvělo. Nikdo předtím neviděl rozhněvanou Melanii. Ani jedna z přítomných dam si nepomyslela, že by byla schopna podlehnout hněvu. Všechny ji milovaly, ale považovaly ji za nejroztomilejší a nejpoddanější ze všech mladých žen, která vždycky respektuje starší a sama se neprosazuje se svými názory.

„Jak se odvažuješ říct něco takového, Indie?“ zeptala se Melanie tichým, chvějícím se hlasem. „Takhle se nechat unést žárlivostí! Že se nestydíš!“India

zbledla jako stěna, ale hlavu držela vzhůru.

„Nic z toho, co jsem řekla, neodvolám!“ pravila úsečně. Ale uvnitř to v ní vřelo.

Tak já jsem teda žárlivá? ptala se v duchu. Copak nemá proč žárlit na Scarlett, když si vybaví, jak to bylo se Stuartem Tarletonem, Honey a Charlesem? Copak ji nemá proč nenávidět, zvlášť teď, když se jí zmocnilo podezření, že Scarlett nějak zatáhla Ashleyho do svých sítí? Říkala si: O Ashleym a té tvé skvělé Scarlett bych ti toho mohla vyprávět. India se zmítala mezi touhou zaštítit Ashleyho mlčením a touhou vymotat ho ze sítí, do nichž upadl, tím, že by vypověděla všechna svá podezření Melanii i celému světu. Tím by Scarlett přinutila propustit Ashleyho z veškeré zlé moci, v níž ho držela. Ale teď na to nebyla vhodná chvíle. India nevěděla nic určitého, měla jen nejasné podezření.

„Nic z toho, co jsem řekla, neodvolám,“ opakovala nahlas.

„V tom případě máš štěstí, že se mnou už nežiješ pod jednou střechou,“ odpověděla Melanie a její slova zněla chladně.

India vyskočila a po voskově bledém obličeji se jí rozléval ruměnec .„Melanie,

jsi – jsi moje švagrová – a nebudeš se se mnou hádat kvůli takové lehké…“

„Scarlett je taky moje švagrová,“ prohlásila rozhodně Melanie a podívala se Indii přímo do očí, jako by ji viděla poprvé. „A je mi milejší, než by mi mohla být vlastní sestra. A jestli zapomínáš na laskavosti, které mi prokázala, tak já tedy ne. Zůstala se mnou po celou dobu obléhání, ačkoli mohla klidně odjet domů, když i tetička Pitty utekla do Maconu. Pomohla mi přivést na svět moje dítě, když Yankeeové už málem vstupovali do Atlanty, a měla mě i Beaua na krku celou tu strašnou cestu do Tary, ačkoli mě klidně mohla nechat v nějakém špitále v Atlantě, kde bych padla do rukou Yankeeům. A ošetřovala mě a živila, i když se sama sotva držela na nohou vyčerpáním a i když měla sama hlad. Dostala jsem nejlepší matraci v Taře, protože jsem byla slabá a nemocná. A když jsem se dokázala znovu postavit na nohy, dala mi jediné boty, které tam zbyly. Ty klidně můžeš zapomenout, co pro mě udělala, Indie, ale já ne. A když se Ashley vrátil domů, nemocný, duševně zdeptaný, bez střechy nad hlavou i bez jediného centu v kapse, vzala ho k sobě do domu jako vlastní sestra. A když jsme si už mysleli, že se budeme muset odstěhovat na Sever, a srdce nám pukalo pomyšlením, že budeme muset opustit Georgii, Scarlett za ním přišla a svěřila mu jednu svou pilu. A kapitán Butler Ashleymu zachránil život z dobroty srdce. Ashley si rozhodně nemohl dělat žádné zvláštní nároky na jeho laskavost! A já jsem vděčná Scarlett i kapitánu Butlerovi. Ale ty, Indie! Jak můžeš cenit bratrův život tak nízko, že se pokoušíš pošpinit člověka, který ho zachránil? Kdybys před kapitánem Butlerem nebo Scarlett padla na kolena, bylo by to pořád málo.“

„No tak, Melly,“ vložila se prudce do debaty paní Merriwetherová, která se mezitím stačila ovládnout, „takhle s Indií nemluv.“

„Vás jsem taky slyšela, jak jste mluvila o Scarlett,“ vykřikla Melanie a prudce se obrátila na mohutnou starší dámu s výrazem duelanta, který právě vytáhl čepel z jednoho padlého soupeře a dychtivě se vrhá na dalšího. „A vás taky, paní Elsingová. Je mi jedno, co si o ní myslíte, protože to je stejně vaše věc. Ale, co o ní vykládáte v mém domě nebo v mé přítomnosti, to je zase moje věc. Ale jak vás vůbec takové děsné věci můžou napadnout, nemluvě o tom, že je klidně říkáte nahlas? Copak vám na vašich mužích záleží tak málo, že byste byly raději, kdyby byli mrtví? Copak nepociťujete vůbec žádnou vděčnost k muži, který je zachránil a riskoval přitom vlastní krk? Kdyby byla vyšla najevo celá pravda, Yankeeové ho klidně mohli považovat za člena Kukluxklanu! Mohli ho klidně oběsit! Ale on risko val vlastní krk kvůli vašim mužům. Kvůli vašemu tchánovi, paní Merriwetherová, i kvůli vašemu zeti a taky kvůli dvěma synovcům. A kvůli vašemu bratrovi, paní Bonnellová, a kvůli vašemu synovi a zeti, paní Elsingová. Jste nevděčnice, nic víc! Žádám vás všechny, abyste se omluvily.“

Paní Elsingová se už mezitím postavila a s pevně sevřenými rty cpala šití do skříňky.

„Kdyby někdo řekl, že dokážeš být tak nevychovaná, Melly… Ne, já se omlouvat nebudu. India má pravdu. Scarlett je přelétavá, lehká osoba. Nemůžu zapomenout, jak se chovala za války. A taky nemůžu zapomenout, jak uboze se začala chovat od chvíle, kdy si pomohla ke troše peněz – jako nějaká bílá žebrota…“

„Ve skutečnosti nemůžete zapomenout,“ skočila jí do řeči Melanie, která stiskla droboučké pěstičky a založila si je v bok, „že zbavila Hugha vedení své pily, protože na ně nestačil.“

„Melly!“ zasténal sbor ženských hlasů.

Paní Elsingová prudce zvedla hlavu a zamířila ke dveřím. Položila ruku na kliku, zastavila se a obrátila se zpátky do salónu.

„Melly,“ začala a hlas jí přitom zjihl, „zlato, jsem z toho zoufalá. Byla jsem nejlepší přítelkyně tvé matky, pomáhala jsem panu doktoru Meadeovi, když tě přiváděl na svět, a odjakživa tě mám ráda jako vlastní dceru. Ale když jde o ženskou jako Scarlett O’Harová, která ti stejně brzy provede něco sprostého jako kterékoli z nás…“

Při prvních slovech paní Elsingové vyhrkly Melanii do očí slzy, ale když stará dáma domluvila, rysy jí znovu ztvrdly.

„Abyste rozuměly,“ prohlásila Melanie, „každá z vás, která nebude navštěvovat Scarlett, se nemusí obtěžovat ani ke mně.“

Dámy vstávaly a přitom štěbetaly nahlas jedna přes druhou. Paní Elsingová upustila skříňku se šitím a s falešnou ofinou posunutou k jedné straně se vrátila ode dveří doprostřed salonu.

„Tak už toho mám dost!“ vykřikla. „Tak už toho mám opravdu dost! Jsi celá bez sebe, Melanie, a nevíš, co říkáš. Zůstaneme přítelkyněmi. Nepřipustím, aby se mezi námi stalo něco takového.“

Paní Elsingová se rozplakala a Melanie se ocitla v její náručí, ani sama nevěděla jak, také slzela, ale mezi jednotlivými vzlyky vyrážela, že trvá na každém svém slově. Několik dalších dam se také rozplakalo a paní Merriwetherová, troubící hlasitě do kapesníku, objímala paní Elsingovou i Melanii. Tetička Pitty, která celý výjev sledovala jako zkamenělá, se najednou svezla na podlahu, protože na ni přišel jeden z mála záchvatů skutečných mdlob, do jakých v životě upadla. Uprostřed pláče, zmatku, líbání a volání po čichacích solích a brandy zůstala jediná klidná tvář, jediné suché oči. India Wilkesová odešla, aniž si toho kdo všiml. Dívky své

doby Dědeček Merriwether, který se po několika hodinách sešel u se strýčkem Henrym Hamiltonem, vyprávěl o všem, co se dopoledne událo, podle toho, co slyšel od paní Merriwetherové. A vyprávění mu dělalo dobře, jelikož ho těšilo, že se našel někdo, kdo se dokázal postavit jeho obávané snaše. On sám tolik odvahy rozhodně neměl.

„A na čem se to hejno hloupých hus nakonec dohodlo? Co udělají?“ zeptal se strýček Henry podrážděně.

„Jó, to nevím jistě,“ odpověděl dědeček Merriwether, „ale připadá mně, že v tomhle kole měla navrch Melly. Vsadím se, že všechny půjdou aspoň jednou na návštěvu. Lidi si té tvé neteře váží jako pokladu, Henry.“

„Melly je blázen a dámy mají pravdu. Scarlett je protřelá ženská a já osobně nechápu, jak si ji Charles vůbec mohl vzít,“ řekl strýček Henry pochmurně. „Ale Melly měla svým způsobem taky pravdu. Slušnost velí, aby rodiny, jejichž hlavy kapitán Butler zachránil, vykonaly návštěvu. Když se nad tím opravdu zamyslím, tak toho vlastně proti Butlerovi tolik nemám. Tenkrát v noci, když nám zachránil všem krk, se ukázal jako slušný člověk. To spíš Scarlett mi leze na nervy. Je trošku moc mazaná, až jí to samotné škodí. Zkrátka, budu tam muset zajít. Ať skončila mezi odrodilci nebo ne, nakonec se přivdala do rodiny a stala se mou neteří. Chtěl jsem k nim zajít zrovna dnes odpoledne.“

„Půjdu s tebou, Henry. Dolly se nezmůže na slovo, až uslyší, že jsem tam šel. Počkej, dám si ještě skleničku.“

„Nic si nedáš. Další skleničku vyrazíme z kapitána Butlera. Ten má vždycky dobré pití, to se musí uznat.“ Rhett tvrdil, že stará garda se nikdy nevzdává, a měl pravdu. Věděl, jak nepatrný význam může připisovat těm několika návštěvám, které se u nich objevily, a také věděl, proč vlastně přišly. Nejdřív je navštívily rodiny mužů, kteří se zapletli do nešťastného nočního výpadu Kukluxklanu, ale další návštěvy už byly nápadně řídké. A nikdo z nich nepozval manžele Butlerovy k sobě domů.

Rhett tvrdil, že by sami od sebe nepřišli, a že se dostavili pouze ze strachu před Melaniiným násilím. Scarlett nechápala, jak mohl na podobný nápad přijít, a odmítla jej s pohrdáním, jaké si zasloužil. Protože jaký vliv mohla mít Melanie na osoby jako paní Elsingová nebo paní Merriwetherová? A prakticky vůbec si nedělala hlavu s tím, že právě ony nepřišly znovu; vlastně si jejich nepřítomnosti skoro nestačila všimnout, jelikož její hotelové apartmá bylo plné hostů úplně jiného druhu. „Noví lidé“, jak jim říkaly zavedené atlantské kruhy, pokud jim neříkaly poněkud méně zdvořile.

V hotelu National bydlelo mnoho „nových lidí“, kteří stejně jako Rhett se Scarlett čekali, až budou dostavěny jejich domy. Byli to veselí, zámožní lidé velmi podobní Rhettovým přátelům z New Orleansu, elegantně oblečení, velkoryse utrácející peníze a mlhaví v řečech o své minulosti. Všichni tito pánové byli republikáni a „pobývali v Atlantě v souvislosti se záležitostmi týkajícími se správy státu“. Scarlett netušila, čeho se vlastně jejich záležitosti týkají, a ani se to neobtěžovala zjistit.

Rhett by jí byl klidně mohl vysvětlit, o jaké záležitosti šlo – ti pánové měli přesně totéž poslání, jaké mají v přírodě se zdechlinami zvířat supi nebo luňáci. Už zdaleka vycítili smrt, mrtvola je neomylně přitáhla a oni se nacpali k prasknutí. Vláda georgijských občanů nad vlastními záležitostmi se změnila v mrtvou, stát byl bezmocný a tak se na něj slétla hejna dobrodruhů.

Manželky Rhettových přátel z řad odrodilců a přivandrovalců se hrnuly v zástupech stejně jako „noví lidé“, s nimiž se seznámila už dřív, když jim prodávala dříví na stavbu jejich domů. Rhett tvrdil, že když s nimi udržovala obchodní styky, tak by je teď měla přijímat, a když ho Scarlett poslechla, zjistila, že je jí jejich společnost milá. Všichni byli krásně oblečeni a nikdy se nebavili o válce nebo o těžké době, ale naopak se v hovoru věnovali výhradně módě, skandálům a whistu. Scarlett do té doby nikdy nehrála karty, ale teď se s radostí vrhla na whist a brzy se z ní stala dobrá hráčka.

Kdykoli se zdržovala doma v hotelu, do jejího apartmá se nahrnul a spousta hráčů whistu. Ale v těchto dnech ji příliš zaměstnávala stavba jejich nového domu a nemohla se tedy obtěžovat s návštěvami. V těchto dnech jí také bylo jedno, jestli někdo přijde na návštěvu nebo ne. Scarlett chtěla začít společensky žít až později, v den, kdy bude dostavěn její nový dům a ona sama bude moci vystoupit na veřejnost v roli paní největšího rodinného sídla v Atlantě a hostitelky pořádající nejrafinovanější společenské zábavy v celém městě.

Za dlouhých teplých dnů pozorovala, jak se začíná tyčit její skvělý dům z růžového pískovce se šedou šindelovou střechou, který měl zastínit všechny ostatní domy v Broskvoňové ulici. Úplně zapomněla na obchod i obě pily a trávila všechen čas na staveništi, dohadovala se s tesaři, hašteřila se se zedníky a dotírala na stavitele. Jak zdi rychle rostly do výšky, s uspokojením si říkala, že její dům bude po dokončení větší a nádhernější než všechny domy ve městě. Bude dokonce ještě impozantnější než blízká rezidence Jamesových, která byla právě zakoupena pro oficiální sídlo guvernéra Bullocka.

Guvernérovo sídlo oplývalo bohatým vyřezáváním na zábradlích a okapech, ale složité točenice na Scarlettině domě je zcela zastínily. V sídle sice byl plesový sál, ale ve srovnání s obrovskou místností zabírající celé druhé patro Scarlettina domu připomínal spíš kulečníkový stůl. Její dům měl ve skutečnosti všeho víc než guvernérovo sídlo i všechny ostatní domy ve městě, víc kupolí, vížek, věžiček, balkonů i hromosvodů a mnohem víc oken s barevnými skly.

Celý dům byl obklopen verandou, k níž vedla celkem čtyři schodiště, každé z jedné strany. Kolem domu se zelenal široký trávník, na němž byly rozestavěny starosvětské železné lavičky a kromě nich tam stál i železný altánek nazvaný podle nejnovější módy „Belveder“, který byl – jak Scarlett ujistili – postaven v nejčistším gotickém slohu, a dvě mohutné železné sochy, jedna představující jelena a druhá dogu, ale velikou jako shetlandský poník. Pro Wadea a Ellu, trochu zaražené rozměry, nádherou a módní temnou pochmurností jejich nového domova, byla obě kovová zvířata jedinými světlými body.

Dům byl uvnitř zařízen podle Scarlettina přání tlustými červenými koberci pokrývajícími podlahu ode zdi ke zdi, závěsy z rudého sametu a nejnovějším typem leskle nalakovaného nábytku z černého ořechu, vyřezávaným, kdekoli to jen bylo možné, a čalouněným koňskou kůží s tak hladkými žíněmi, že se na něj dámy musely usazovat nesmírně opatrně ze strachu, aby neuklouzly. Po stěnách byla všude rozvěšena zrcadla v pozlacených rámech a mezi okny podlouhlá zrcadla bez rámů – a Rhett si neodpustil zbytečnou poznámku, že je jich tolik jako v podniku Belle Watlingové. Mezi zrcadly se skvěly ocelorytiny v těžkých rámech, některé až dva a půl metru široké, které si Scarlett speciálně objednala v New Yorku. Stěny byly pokryty bohatě zdobenými tmavými tapetami, stropy byly vysoké a v celém domě panovalo neustálé šero, jelikož okna byla příliš zastíněna švestkově modrými plyšovými závěsy, které pohlcovaly většinu slunečního světla.

Celkem vzato byl dům postaven a zařízen tak, že každému vyrážel dech, a Scarlett kráčející po měkkých kobercích a uléhající s rozkoší do hlubokého objetí postelí s tlustými péřovými poduškami vzpomínala na chladné podlahy a slamníky v Taře a byla navýsost spokojena. Myslela si, že vlastní nejkrásnější a nejelegantněji zařízený dům, jaký v životě viděla, ale Rhett tvrdil, že mu připomíná spíš zlý sen. Ale když se v něm cítí šťastná, prosím, má jej mít.

„Každý cizí člověk, aniž mu o nás řeknou slovo, musí okamžitě poznat, že tenhle dům byl postaven za nepoctivě získané peníze,“ dal se slyšet. „Víš, Scarlett, nečestné zisky se nedají nikdy obrátit v nic dobrého, a náš dům je toho důkazem. Přesně takovýhle dům by si postavil každý zbohatlík.“

Ale Scarlett, překypující pýchou, štěstím a plány společenských událostí, které začne pořádat, jakmile se pořádně usadí v novém domě, ho dovádivě štípla do ucha a vyhrkla: „Tydlifidli! Co mně to vykládáš za nesmysly!“

Mezitím už stačila pochopit, že Rhett ji rád trochu sráží v rozletu a zkazí jí zábavu, kdykoli může, pokud je ovšem ochotna poslouchat jeho jedovaté posměšky. Kdyby ho přitom měla brát vážně, musela by se s ním začít hádat, ale neměla chuť pouštět se s ním do souboje, protože nakonec nikdy neměla navrch. Proto se vlastně ani nenamáhala poslouchat, co jí Rhett říkal, a když už ho musela vyslechnout, snažila se všechno odbýt jako pouhý žert. Alespoň nějakou dobu se o to snažila.

Během líbánek a po většinu času, kdy byli ubytováni v hotelu National, spolu vycházeli docela v dobrém. Ale jakmile se nastěhovali do nového domu a Scarlett se obklopila svými novými přáteli, jakoby mávnutím kouzelného proutku mezi nimi začalo docházet k ostrým hádkám. Obvykle byly jen chvilkové a neměly dlouhého trvání, protože nebylo možné prodlužovat hádky s Rhettem, který se na její prudká slova tvářil ledově lhostejně a trpělivě čekal na příležitost, kdy bude moci bodnout na nestřeženém místě. Scarlett se hádala – Rhett ne. Pouze jednoznačně říkal nahlas, co si myslí o Scarlett, o tom, co dělá, o jejím domě a přátelích. A některé jeho názory byly takové povahy, že je už nemohla nadále přecházet nebo odbývat mávnutím jako pouhé vtipy.

Například když se rozhodla změnit název „Kennedyho obchod smíšeným zbožím“ na vznešeněji znějící firmu, požádala ho, aby Caveat Emporium ji vymyslel tak, aby obsahovala slovo „emporium“. Rhett

navrhl a ujistil ji, že takový nápis na vývěsním štítu bude nejlépe odpovídat zboží, jaké se v krámě prodává. Scarlett zněla nová firma tak impozantně, že si dokonce nechala namalovat vývěsní štít, ale pak jí Ashley Wilkes, celý rudý rozpaky, přeložil, že nápis doopravdy znamená „Varujte se nakupování“. A když kvůli tomu zuřila, Rhett se jí smál do očí.

A kromě toho Scarlett tížilo, jak Rhett zacházel s chůvou. Chůva nikdy neslevila ani chlup ze svého přesvědčení, že Rhett je mezek v koňském chomoutu. Chovala se k němu zdvořile, ale chladně. Oslovovala ho zásadně „pane kapitán“ a nikdy mu neřekla „pane Rhett“. Když jí Rhett daroval červenou spodničku, neudělala ani pukrle a také ji nikdy nenosila. Jak jen mohla, držela Wadea a Ellu co nejdál od Rhetta, přestože Wade strýčka Rhetta zbožňoval a Rhett také neskrýval, že má chlapce rád. Ale Rhett, místo aby chůvu propustil, anebo s ní jednal stroze či přísně, jí naopak prokazoval mimořádné ohledy a zacházel s ní s mnohem větší zdvořilostí než s kteroukoli z dam, s nimiž se Scarlett v poslední době seznámila. A vlastně s větší zdvořilostí než se samotnou Scarlett. Pokaždé si od chůvy vyžádal dovolení, jestli smí vzít Wadea na projížďku na koni, a pokaždé se s ní radil, jakou panenku má koupit Elle. A chůva se přitom k němu chovala alespoň jakžtakž společensky zdvořile.

Scarlett se zdálo, že by Rhett měl s chůvou zacházet pevně, jak se sluší na hlavu rodiny, ale Rhett se jen smál a tvrdil, že skutečnou hlavou rodiny je chůva.

Rozzuřil Scarlett chladnokrevným výrokem, že ji za pár let bude velice litovat, až v Georgii pomine republikánská vláda a demokraté se opět vrátí k moci.

„Až budou mít demokrati znovu svého guvernéra a ovládnou státní legislativu, všichni tvoji noví vulgární přátelé z řad republikánů budou odstraněni od vesla a vrátí se k obsluhování u barů a vynášení pomyjí, kam správně patří. A ty zůstaneš sama jako kůl v plotě bez jediného přítele z řad republikánů stejně jako demokratů. Takže radši vůbec nemysli na to, co bude zítra.“

Scarlett se smála nahlas a do jisté míry oprávněně, jelikož v té době seděl Bullock pevně na guvernérském křesle, ve státní legislativě zasedalo dvacet sedm černochů a tisíce georgijských demokratů byly zbaveny volebního práva.

„Demokrati se nikdy nevrátí. Stejně nanejvýš rozzuřují Yankee a sami sobě oddalují den, kdy by se měli vrátit k moci. Stejně jen vedou svalnaté řeči a straší po nocích v hábitech Kukluxklanu.“

„Ale oni se vrátí. Znám Jižany. Znám lidi z Georgie. Jsou ostří a paličatí. Budou-li muset vybojovat další válku, aby se mohli vrátit k moci, tak ji určitě vybojují. Budou-li muset koupit černošské hlasy, jako to udělali Yankeeové, tak to určitě udělají. Budou-li muset odevzdat deset tisíc hlasů mrtvých, jako to udělali Yankeeové, tak se k volbám dostaví všichni mrtví ze všech hřbitovů Georgie. Pod dobrotivou vládou našeho přítele Rufuse Bullocka dojdou věci tak daleko, že ho Georgie doslova vyvrhne.“

„Rhette, nepoužívej taková vulgární slova!“ vykřikla Scarlett. „Mluvíš se mnou, jako bych nechtěla, aby se demokrati vrátili k moci! A přitom dobře víš, že to tak není! Moc ráda bych se dožila jejich návratu. Myslíš, že ráda vidím, jak se nám tu všude roztahujou vojáci, kteří mi připomínají – myslíš, že ráda vidím – vždyť jsem přece taky z Georgie! Ráda bych se dočkala návratu demokratů. Ale oni se nevrátí. Vůbec nikdy. A i kdyby ano, co by se mělo stát mým přátelům? Přece by pořád měli peníze, nebo snad ne?“

„Pokud by si je uchovali. Ale osobně pochybuju, že by je při tempu, jakým utrácejí, mohli uchovat déle než pět let. Lehce nabyli, lehce pozbydou. Peníze jim nebudou k ničemu. Stejně jako moje nepomohly tobě. Rozhodně z tebe zatím neudělaly koně, viď, ty můj roztomilý mezku?“

Hádka, která vypukla kvůli Rhettově poslední větě, trvala řadu dní. Po čtyřech dnech Scarlettina trucování a mlčenlivých, ale zřejmých žádostí o omluvu odjel Rhett do New Orleansu, Wadea vzal přes chůviny protesty s sebou a zdržel se tam, dokud Scarlett nepřešel vztek. Ale osten, že se jí ho nepodařilo srazit na kolena, v ní zůstal.

Když se Rhett vrátil z New Orleansu, chladný a samá lichotka, potlačila hněv, jak jen dovedla, a zasunula si jej do temných koutů mozku, aby o něm přemýšlela, až někdy později. Teď si nechtěla kazit náladu ničím nepříjemným. Chtěla být šťastná, jelikož neměla v hlavě nic jiného než první večírek, který se chystala uspořádat v novém domě. Měla to být obrovská celonoční recepce s palmami, orchestrem, všemi verandami potaženými plátnem a občerstvením, nad nímž se měly všem sbíhat sliny očekáváním. Chtěla na ni pozvat každého, s kým se kdy v Atlantě setkala, všechny staré známé stejně jako všechny nové okouzlující přátele, s nimiž se seznámila po návratu ze svatební cesty. Vzrušení vyvolané přípravami večírku do značné míry otupilo vzpomínky na Rhettovo špičkování a Scarlett byla při chystání oslavy šťastná, šťastnější než kdykoli za řadu posledních let.

Ach, jak ji bavilo být bohatou! Pořádat večírky a nemyslet na výdaje! Nakupovat nejdražší nábytek, šaty a jídlo a nemyslet přitom na účty! Bylo báječné moci posílat slušné šeky tetě Pauline a tetě Eulalii do Charlestonu a Willovi do Tary! Ach, jak tupí byli závistiví hlupáci, kteří tvrdili, že peníze nejsou všechno! Jak zvrácené bylo Rhettovo tvrzení, že jí peníze k ničemu nepomohly! Scarlett rozeslala pozvánky všem přátelům a známým, starým i novým, a dokonce i těm, které neměla zvlášť v lásce. Nevynechala ani paní Merriwetherovou, která se k ní při návštěvě v hotelu National chovala skoro hrubě, ani paní Elsingovou, z níž čišel chlad a mráz. Pozvala paní Meadeovou i paní Bonnellovou, o nichž věděla, že ji nemají rády a že je pozvání přivede do rozpaků, protože neměly pro tak elegantní příležitost vhodné oblečení. Protože Scarlettina oslava nastěhování do nového domu neboli „zasvěcení“, jak se takovým večírkům podle tehdejší módy říkalo, napůl recepce a napůl ples, byla nejrafinovanější společenskou událostí, jakou kdy Atlanta zažila.

Té noci se dům i se všemi verandami dekorovanými plátnem zaplnil hosty, kteří popíjeli punč připravený z jejího šampaňského, jedli její paštiky a ústřice se smetanovou omáčkou a tančili za doprovodu orchestru, který byl pečlivě zakryt souvislou stěnou palem a gumovníků. Ale až na Melanii a Ashleyho, tetičku Pitty a strýčka Henryho, paní Meadeovou a dědečka Merriwethera nebyl přítomen nikdo z lidí, kterým Rhett říkal „stará garda“.

Mnozí ze staré gardy se, ač neradi, rozhodli přijít na „zasvěcení“ domu. Někteří přijali pozvání pod vlivem Melaniina postoje, jiní z pocitu, že jsou Rhettovi zavázáni za záchranu krku nebo života příbuzných. Ale dva dny před oslavou se po Atlantě rozkřiklo, že byl pozván také guvernér Bullock. Stará garda dala najevo svůj nesouhlas korporativním odesláním kartiček s omluvou, že nikdo nemůže přijmout Scarlettino laskavé pozvání. A skupinka starých přátel, která se dostavila, odešla s trochu zahanbeným, ale přesto rozhodným výrazem, jakmile se ve Scarlettině domě objevil guvernér.

Scarlett tyto projevy neúcty rozrušily a rozzuřily natolik, že jí úplně zkazily celý večer. Její elegantní „zasvěcení“ nového domu! Chystala je s takovou láskou, a teď tu vedle hrstky starých přátel nebyl ani jeden starý nepřítel, aby viděl, jaké je báječné! Když na úsvitu odešel poslední z hostů, nejradši by se rozplakala a začala řádit, ale bála se, že by se Rhett mohl potrhat smíchy nebo že by si ve vítězoslavném pohledu jeho černých očí třeba přečetla: „Vidíš, já jsem ti to říkal,“ i kdyby ve skutečnosti nevydal ani hlásku. Proto raději s přemáháním spolkla vztek a dělala, že jí na ničem nezáleží.

Luxus vzteklého výbuchu si dopřála jen před Melanii teprve druhý den ráno.

„Urazila jsi mě, Melly Wilkesová, a donutila jsi Ashleyho s ostatními, aby mě taky urazili! Dobře víš, že by neodešli domů tak brzy, kdybys je neodvlekla s sebou. Dobře jsem tě viděla! Zrovna když jsem k tobě přivedla guvernéra Bullocka a chtěla jsem ti ho představit, tak jsi musela utéct jako malá!“

„Nevěřila jsem… Nemohla jsem uvěřit, že by opravdu dokázal přijít,“ vysvětlovala nešťastně svůj postoj Melanie. „Přestože všichni tvrdili…“

„Všichni?

Takže všichni o mně tlachali a žvanili, viď?“ vykřikla vztekle Scarlett. „Chceš mi snad tvrdit do očí, že bys byla nepřišla, kdybys předem věděla, že se dostaví guvernér?“

„Nepřišla,“ odpověděla Melanie tiše a se sklopenou hlavou. „Miláčku, v tom případě bych nemohla přijít.“

„Hrom aby do toho! Takže jsi mě urazila stejně jako všichni ostatní!“

„Prosím tě, odpusť mi!“ vykřikla Melly v nepředstíraném zoufalství. „Nechtěla jsem tě urazit. Jsi přece moje sestra, miláčku, vdova po Charliem a já…“

Bázlivě položila ruku na Scarlettinu paži. Ale Scarlett ji odstrčila a div se nezalkla prudkou touhou začít řvát stejně hlasitě, jako to dělával Gerald, když se rozzuřil. Ale Melanie snášela její hněv klidně. A jak se dívala Scarlett do zelených očí, z nichž sršely hromy a blesky, napřímila drobná ramínka a zahalila se do pláště důstojnosti, který byl v takovém podivném rozporu s jejím dětským obličejíčkem i postavou.

„Je mi líto, že se tě to dotýká, ale já nejsem schopna se scházet s guvernérem Bullockem ani s žádnými republikány nebo odrodilci. Nehodlám se s nimi scházet ani ve tvém domě, ani v žádném jiném. Ne, ani kdybych musela – ani kdybych musela…“ Melanie v duchu pátrala po nejhorší věci, jakou si dovedla představit: „Ani kdybych se musela dopustit prohřešku proti dobrému vychování.“

„Máš snad něco proti mým přátelům?“

„To ne, moje milá. Ale jsou to tví přátelé, ne mí.“

„Máš snad něco proti tomu, že jsem pozvala guvernéra do svého domu?“Touto

otázkou přitiskla Melanii ke zdi, ale ta se jí přesto dívala přímo do očí a ani nemrkla.

„Miláčku, vždycky dobře víš, co děláš, a já tě mám ráda a důvěřuju ti, a navíc ti nemám co mluvit do tvých záležitostí. A taky to nedovolím nikomu ve svém okolí. Ale, bože, Scarlett!“ Zničehonic se jí ze rtů začala hrnout slova, prudký příval vášnivých slov, a z tichého hlasu jí přitom čišela nesmiřitelná nenávist. „Můžeš těm lidem zapomenout, co nám provedli? Můžeš zapomenout, že zabili miláčka Charlieho, zruinovali zdraví Ashleymu a vypálili Dvanáct dubů? Ach, Scarlett, přece nemůžeš zapomenout na toho strašného člověka, kterého jsi zastřelila, zrovna když držel v ruce skříňku na šití patřící tvé matce! Nemůžeš zapomenout na Shermanovy vojáky v Taře, kteří nám ukradli dokonce spodní prádlo! A pokusili se vypálit dům a doslova vztáhli ruku na šavli mého otce! Ach, Scarlett, vždyť nás právě oni oloupili, mučili a ponechali na pospas hladu, a ty jsi je teď pozvala na večírek! Tíž lidé, kteří pozvedli černochy, aby nám dělali pány, kteří nás okrádají a nedovolují našim mužům volit! Já na to nemůžu zapomenout. A taky nezapomenu. Nepřipustím, aby můj Beau zapomněl, a i vnoučata naučím nenávidět tyhle lidi – a ještě jejich vnoučata, dá-li Bůh, abych se jich dožila! Scarlett, jak můžeš takhle zapomínat?“

Melanie se odmlčela, aby popadla dech, a Scarlett na ni upřeně hleděla. Vlastní hněv ji mezitím přešel a místo toho začínala být znepokojena rozechvěle prudkým tónem čišícím z Melaniina hlasu.

„Myslíš, že jsem padlá na hlavu?“ vyhrkla naléhavě. „Samozřejmě že si všechno pamatuju! Ale všechny ty věci jsou už za námi, Melly. Záleží na nás, abychom co nejlíp využili nynější situace, a právě o to se pokouším. Guvernér Bullock a někteří slušnější republikáni nám můžou dost pomoct, když na ně půjdeme správně.“

„Žádní slušní republikáni neexistují,“ prohlásila Melanie rozhodně. „A já o jejich pomoc nestojím. A taky nemám v úmyslu co nejlíp využít situace – pokud o ní rozhodují Yankeeové.“

„Proboha, Melly, proč se tolik rozčiluješ?“

„Ach!“ vykřikla Melanie a bylo na ní vidět, že si dělá výčitky. „Nevykládala jsem ti tu spoustu nesmyslů! Scarlett, nechtěla jsem se tě nijak dotknout ani strkat nos do tvých záležitostí. Každý si myslí své a každý má právo na své názory. Ale já tě, moje milá, mám moc ráda a ty to víš a na tom se nemůže nic změnit, kdybys udělala cokoli. A ty mě máš taky pořád ráda, viď? Nezačala jsi mě nenávidět kvůli tomu, co jsem ti řekla, že ne? Scarlett, nesnesla bych, aby se mezi nás něco vloudilo – po tom všem, co jsme spolu prožily! Řekni, že je všechno v pořádku.“

„Tydlifidli, Melly, ty ale dokážeš dělat z komára velblouda,“ odpověděla jí zdráhavě Scarlett, ale neodstrčila ruku, která ji kradmo vzala kolem pasu.

„Takže je všechno zase v pořádku,“ řekla Melanie potěšeně, ale pak měkce dodala: „Budeme se navštěvovat jako předtím, miláčku. Jenom mi musíš dát vědět, které dny k tobě chodí republikáni a odrodilci, abych mohla zůstat doma.“

„Mně je ale úplně srdečně jedno, jestli přijdeš nebo ne,“ odpověděla jí Scarlett, nasadila si klobouk a otráveně odešla domů. Melaniin dotčený výraz poskytoval její uražené ješitnosti určité zadostiučinění. V týdnech následujících po prvním večírku měla Scarlett co dělat, aby udržela alespoň zdání předstírané lhostejnosti vůči veřejnému mínění. Když ji kromě Melanie, Pitty, strýčka Henryho a Ashleyho nechodil navštěvovat nikdo ze starých přátel ani nedostávala pozvánky na jejich skromné společenské podniky, pociťovala nepředstíraný zmatek a uraženost. Copak neudělala, co bylo v lidských silách, aby zapomněla na staré konflikty a ukázala jim, že vůči nim za jejich klepy a pomluvy nepociťuje vůbec žádnou pomstychtivost? Vždyť přece musejí vědět, že nemá ráda guvernéra Bullocka o nic více než oni, ale že je výhodné chovat se k němu roztomile. Idioti! Kdyby se každý choval mile k republikánům, Georgie by se velice rychle dostala z neštěstí, které ji momentálně postihlo.

Tehdy si ještě neuvědomovala, že jedním jediným máchnutím navždy přeťala křehké svazky, které ji dosud poutaly ke starým časům a starým přátelům. Ani Melaniin vliv nemohl navázat to prasklé pápěří. A zmatená, zoufalá, ale stále oddaná Melanie se je ani nesnažila navázat. A i kdyby se Scarlett chtěla vrátit ke starým způsobům a starým přátelům, cesta zpět už nebyla možná. Město se vůči ní zatvrdilo a měřilo si ji s neúprosným kamenným výrazem. Nenávist, jakou vyvolával Bullockův režim, se přenesla i na ni, nenávist, která sice nechrlila oheň a síru, ale dýchala o to chladnější nesmlouvavostí. Scarlett přešla na stranu nepřítele a bez ohledu na původ a rodinné svazky se ocitla na jedné lodi s ostatními přeběhlíky, lidmi, kteří se družili s černochy, zrádci, republikány – a také odrodilci.Scarlett

se nějakou dobu trápila, ale pak předstíraná lhostejnost ustoupila jejímu skutečnému pocitu. Nepatřila k lidem, kteří si příliš lámou hlavu nad rozmary lidského počínání nebo se dají nadlouho odradit tím, že jim nevyšla jedna z možných cest jednání. Brzy jí bylo jedno, co si o ní myslí všichni Merriwetherovi, Elsingovi, Whitingovi, Bonellovi, Meadeovi a všichni ostatní. Aspoň že ji chodila navštěvovat Melanie a přiváděla s sebou Ashleyho a na Ashleym jí přece záleželo nejvíc ze všech. A navíc v Atlantě přece žili jiní lidé, kteří přicházeli na její večírky, jiní lidé, kteří jí byli mnohem bližší než ty kožené staré slepice. Kdykoli zatoužila mít dům plný hostů, stačilo si je pozvat, a tito hosté byli mnohem zábavnější, mnohem elegantněji oblečeni než upjaté, sešněrované staré husy, které neschvalovaly její chování.

Všichni tito lidé se do Atlanty přistěhovali teprv v poslední době. Jedni patřili k Rhettovým známým, druzí se stávali jeho partnery v záhadných záležitostech, na něž pokaždé reagoval výrazem „pouhé obchody, zlato“. Někteří byli manželé, s nimiž se Scarlett seznámila během pobytu v hotelu National, jiní byli chráněnci guvernéra Bullocka .Kruhy,

v nichž se teď Scarlett pohybovala, tvořila pestrá směsice lidských typů. Patřili k nim Gelertovi, kteří předtím žili už v tuctu různých států USA a zřejmě všechny postupně opustili, jelikož byly odhaleny jejich podvody; Conningtonovi, jejichž konexe na Úřadu pro osvobozené černochy v jednom vzdáleném státě jim vynesly obrovské zisky na účet nevědomých černochů, jejichž zájmy měli nominálně hájit; Dealovi, kteří prodávali „papundeklové“ boty vládě Konfederace tak dlouho, až jim nakonec nezbylo než strávit poslední rok války v Evropě; Hundonovi, kteří měli záznamy v policejním rejstříku mnoha měst, ale přesto se často úspěšně ucházeli o státní zakázky; Carahanovi, kteří začínali v hazardním hráčském doupěti a teď si vsadili na větší výhru tím, že za státní peníze budovali neexistující železnice; Flahertyovi, kteří v roce 1861 skoupili sůl po dvou centech za kilogram a vydělali spoustu peněz, když v roce 1863 stoupla na třicet centů, a Bartovi, kterým za války patřil největší bordel v jednom velkoměstě na Severu a kteří se teď pohybovali v nejlepších kruzích přivandrovalecké smetánky.

S takovými lidmi tedy Scarlett teď udržovala úzké společenské styky, ale mezi těmi, kteří chodili na její větší společenské podniky, se vyskytovaly i jiné typy s určitou jemností a kultivovaností, které často pocházely ze skvělých rodin. Kromě lepších přivandrovalců se do Atlanty stěhovali ze Severu i movití občané, které přitahovalo nekončící podnikání probíhající ve městě v tomto období přestavby a rozmachu. Zámožné yankeeovské rodiny vysílaly na Jih své syny, aby se prosadili jako pionýři na novém hraničním území připomínajícím Divoký Západ, a yankeeovští důstojníci se po propuštění z aktivní služby hromadně usazovali ve městě, které s takovým úsilím pomáhali dobýt. A jako cizí lidé v cizím městě zpočátku rádi přijímali pozvání na opulentní recepce pořádané zámožnou a pohostinnou paní Butlerovou, ale brzy se zase od jejího okolí nenápadně odpoutali. Byli to slušní lidé, kterým stačilo na chvilku přijít do styku s přivandrovalci a jejich vládou, aby je začali nenávidět stejně jako lidé, kteří se v Georgii narodili. Z mnohých se stali demokraté a větší Jižané, než byli rodáci z Jihu.

Jiní vyvrženci se ve Scarlettině okolí drželi prostě proto, že o ně jinde nikdo nestál. Raději by vysedávali v klidných salonech staré gardy, ale stará garda nechtěla s žádným z nich mít nic společného. K těmto typům patřili yankeeovští kantorští pedanti posedlí představou, že povznesou černochy, a odrodilci, kteří se narodili jako dobří demokraté, ale po kapitulaci přeběhli k republikánům.

Těžko říci, které z nich usedlí občané nenáviděli upřímněji, jestli nepraktické yankeeovské pedanty nebo odrodilce, ale nakonec se misky vah vychýlily ve prospěch prvních. Kantorské pedanty bylo možno odbýt nějakým „Co, prosím vás, můžete čekat od Yankeeů, kteří se bratří s černochy? Samozřejmě že podle nich jsou černoši stejně dobří jako oni!“ Ale pro lidi narozené v Georgii, kteří se stali republikány kvůli osobnímu prospěchu, neexistovala omluva.

„Když můžeme hladovět my, tak vy taky,“ takovou představou se řídila stará garda. Mnozí bývalí vojáci Konfederace, kteří znali zoufalý strach, jaký se zmocnil mužů, kteří našli své rodiny v nouzi, byli mnohem snášenlivější vůči bývalým kamarádům, kteří změnili politickou příslušnost, aby jejich rodiny měly zase co jíst. Ale ženy z kruhů staré gardy tak snášenlivé nebyly a právě ženy tvořily neúprosnou a nezviklatelnou moc, na níž spočíval společenský trůn. Ztracená Věc teď byla silnější a dražší jejich srdcím než na vrcholku své slávy. Stal se z ní fetiš. Všechno na ní začalo být posvátné – hroby vojáků, kteří za ni položili život, bojiště, rozstřílené prapory, zkřížené šavle zavěšené na stěnách hal v jejich domech, žloutnoucí dopisy z bojišť, váleční vysloužilci. Tyto ženy neposkytovaly nedávnému nepříteli sebemenší pomoc, útěchu ani milost a Scarlett se teď ocitla v řadách nepřátel.

V její zpotvořené společnosti vzniklé na základě náhodných výchylek politické situace měli lidé jedinou společnou věc: peníze. Jelikož většinou před válkou jakživi neviděli pohromadě víc než pětadvacet dolarů, teď se všichni vrhli na tak překotné utrácení, jaké Atlanta do té doby nezažila.

Když se republikáni ocitli politicky v sedle, město vstoupilo do éry mrhání a ostentativního předvádění, jejichž vnitřní nemravnost a vulgaritu zastírala jen tenoučká slupka kultivovanosti. Propastný rozdíl mezi chudými a bohatými nebyl do té doby nikdy tak ostře patrný. Lidé, kteří se prodrali nahoru, vůbec nemysleli na své méně šťastné bližní. Samozřejmě kromě černochů. Ti museli mít jen to nejlepší. Nejlepší školy, ubytování, oblečení i zábavu, jelikož představovali politickou sílu a na každém černošském hlasu přece záleželo. Ale atlantští občané, kteří v poslední době přišli na mizinu, ti mohli klidně hladovět a padnout třeba na ulici, a republikánským zbohatlíkům to bylo srdečně jedno.

Scarlett se triumfálně vezla na vrcholu této vlny vulgarity, mladá novomanželka, oslnivě krásná v nádherných šatech, solidně zabezpečená Rhettovým bohatstvím. Taková éra jí vyhovovala – nekultivovaná, křiklavá, povrchně efektní, plná příliš nápadně naparáděných žen, domů přecpaných nábytkem, nadbytku klenotů, koní, jídla i pití. Když se nad tím Scarlett výjimečně zamyslela, musela si přiznat, že žádná z jejích nových přítelkyň by podle Elleniných přísných měřítek nemohla být nazvána dámou. Ale od dávného dne, kdy se v salonu v Taře rozhodla, že se stane Rhettovou milenkou, porušila Ellenina měřítka už tolikrát, že si teď už prakticky vůbec nedělala výčitky svědomí.

Přísně vzato tito noví přátelé snad nebyli dámy a gentlemani, ale podobně jako s Rhettovými přáteli z New Orleansu se s nimi dalo užít tolik zábavy! O mnoho víc než s přáteli, s nimiž se v Atlantě seznámila za starých časů a kteří se chovali uměřeně, chodili do kostela a četli Shakespeara. A až na krátké období líbánek si žádnou zábavu neužila, ani nepamatovala. A také nepoznala pocit bezpečí. A teď, kdy byla zabezpečena, chtěla tančit, hrát si, řádit, cpát se výbornými jídly a zalévat je skvělými víny, halit se do hedvábí a saténu a povalovat se na měkkých péřových poduškách a jemně čalouněném nábytku. A také si všech těchto věcí bohatě užívala. Povzbuzována Rhettovou pobavenou shovívavostí, zbavena zábran z dětských časů a dokonce i zbytků strachu z chudoby si konečně dopřávala luxus, o němž odjakživa snila – dělala, jen co ji napadlo, a říkala lidem, kteří se jí nelíbili, ať táhnou k čertu.

Zmocnilo se jí ono příjemné opojení, jaké zažívají lidé, jejichž životy jsou políčkem uštědřeným do tváře zavedené společnosti – hazardní hráči, podvodníci, ženy pouštějící se do dobrodružství velkého formátu, všichni, kdo dosáhli úspěchu díky tomu, že mají všech pět pohromadě. Říkala a dělala, jen co chtěla, a její nestydatost přesáhla ve velice krátké době všechny meze.

Scarlett se nezastavila ani před projevy arogance vůči svým novým republikánským a odrodileckým přátelům, ale nejdrzeji a nejbezostyšněji se chovala vůči důstojníkům místní yankeeovské posádky a jejich rodinám. Z celé nesourodé masy lidí, kteří se nahrnuli do Atlanty, odmítala přijímat a snášet výhradně příslušníky armády. Dělala, co mohla, jen aby vůči nim vystupovala s co nejhorší nevychovaností. Melanie nebyla jediná žena, která nedokázala zapomenout, co znamenala modrá uniforma. Pro Scarlett ta modrá uniforma se zlatými knoflíky navždy zosobňovala hrůzy obléhání, strach při útěku z města, drancování a vypalování, zoufalou bídu a ubíjející dřinu v Taře. A když se teď díky přátelským vztahům ke guvernérovi a mnoha prominentním republikánům cítila v bezpečí, dokázala se chovat urážlivě vůči každému nositeli modré uniformy. A chovala se opravdu urážlivě.

Rhett ji jednou ležérně upozornil, že to ještě není tak dávno, co většina pánských návštěvníků, kteří se scházejí pod jejich střechou, nosila tutéž modrou uniformu, ale Scarlett odsekla, že Yankee nevypadá na Yankeeho, dokud nenosí modrou uniformu. A Rhett jí na to odpověděl: „Důslednosti, ó jaký jsi klenot!“ A pokrčil rameny.

Scarlett nenáviděla jásavě tvrdou modř uniforem, které nosili, a urážela je s o to větším potěšením, že je svým jednáním mátla. Rodiny důstojníků odvelených k místní posádce měly na tuto zmatenost právo, protože to byli tiší, vychovaní lidé, kterým se v nepřátelské zemi stýskalo, toužili po návratu na Sever a trochu se styděli za lůzu, jejíž vládu byli nuceni držet na bodácích – zkrátka byli to mnohem slušnější lidé než společnost, v jaké se pohybovala Scarlett. Manželky důstojníků se přirozeně divily, že skvělá paní Butlerová se důvěrně přátelí s fádní zrzavou Bridget Flahertyovou a dělá co může, jen aby je co nejvíc urazila.

Ale i dámy, s nimiž se Scarlett důvěrně přátelila, si od ní musely dát líbit spoustu nepříjemných věcí. Ale dělaly to rády. Pro ně zosobňovala bohatství a eleganci starého režimu se všemi starými jmény, starými rody a starými tradicemi, s nimiž se vroucně toužily ztotožnit. Staré rodiny, pro něž horovaly, mohly Scarlett klidně zavrhnout, ale dámy z nové aristokracie o tom nevěděly. Věděly jen, že Scarlettin otec byl slavný otrokář, matka pocházela z rodiny Robillardů ze Savannah a jejím manželem se stal Rhett Butler z Charlestonu. A to jim stačilo. Scarlett byla klín, který jim prorážel skulinu, jíž by mohly proniknout, jak si tolik přály, do staré společnosti, která jimi opovrhovala. A vlastně nebyla jen pouhý klín otvírající jim cestu do společnosti. Pro ně, které se čerstvě vyšvihly z obskurních začátků, byla sama společností. Protože byly jen pozlátkovými dámami, neprohlédly její pozlátkové pretence o nic víc než sama Scarlett. Přikládaly jí cenu, jakou si určovala ve vlastních očích, a vytrpěly si své od jejích gest, pohledů, rozmarů, nálad, arogance, od její nezastírané hrubosti i od otevřenosti, s níž komentovala jejich nedostatky.

Povznesly se z ničeho před příliš krátkou dobou a byly si příliš nejisté samy sebou, a tak dvojnásob toužily vypadat zjemněle a bály se dát najevo špatnou náladu nebo odseknout stejným způsobem, aby se o nich nedalo říci, že se neumějí chovat jako dámy. Musely být dámami za každou cenu. Dělaly si nárok na nesmírnou delikátnost, cudnost a nevinnost. Když je člověk poslouchal, málem nabyl dojmu, že nemají nohy, jejich těla nepodléhají přirozeným funkcím a jejich majitelky nevědí nic o zkaženém světě. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že zrzavá Bridget Flahertyová, která měla bílou pleť, jíž se sluníčko vůbec nechytalo, a hovořila s takovým irským přízvukem, že by se málem dal krájet nožem na máslo, ukradla otci skrytý poklad, aby se dostala do Ameriky a mohla se stát pokojskou v jednom newyorském hotelu. A při pozorování toho, jak Sylvia (dříve Sadie Belle) Conningtonová a Mamie Bartonová z útlocitnosti omdlévají, by si nikdo ani nepomyslel, že první z dam vyrostla nad otcovským saloonem na Bowery a v hodinách návalu vypomáhala obsluhovat hosty u baru a druhá, alespoň jak se říkalo, přišla z bordelu patřícímu jednomu z jejích četných manželů. Ale to vše už nebyla pravda, teď to byla samá jemná stvoření v zajištěném postavení.Muži,

ačkoli přišli ke spoustě peněz, se naopak učili způsobům méně snadno nebo snad brali menší ohledy na požadavky nové ušlechtilosti. Na Scarlettiných večírcích nezřízeně popíjeli, mnohem víc, než bylo únosné, a po každé takové recepci zůstalo v domě do rána nejméně o jednoho hosta víc, než původně očekávali. A tito pánové nepopíjeli, jako pili pánové v dobách Scarlettina dětství. Zpíjeli se tak, že o sobě nevěděli, a přitom byli hloupí, oškliví a sprostí. Navíc ať rozestavěla na viditelných místech, kolik chtěla plivátek, na kobercích ráno po oslavě vždycky zůstaly skvrny od tabákové šťávy.

Scarlett těmito lidmi sice pohrdala, ale na druhé straně se v jejich společnosti dobře bavila. A protože se s nimi bavila, dbala o to, aby jich pořád měla plný dům. A protože jimi pohrdala, posílala je k čertu pokaždé, kdy ji něčím otrávili. Ale snášeli ji.

A snášeli i Rhetta, což bylo mnohem těžší, jelikož Rhett je měl prokouknuté a oni to věděli. Bez sebemenšího zaváhání je verbálně usazoval, dokonce i ve svém domě, a pokaždé takovým způsobem, že se nezmohli na odpověď. Sám se nestyděl za to, jak přišel ke svému jmění, a tak se choval, jako by se ani oni nestyděli za své začátky, a málokdy si nechal ujít příležitost pronést poznámku o věcech, které – jak se všichni do jednoho mlčky shodovali – by bývalo lépe ze slušnosti přejít mlčením.

Nikdo si nikdy nemohl být jist, zda nad sklenicí punče roztomile nepoznamená: „Ralphe, kdybych měl tenkrát aspoň trochu rozumu, byl bych přišel k penězům prodejem akcií zlatých dolů vdovám a sirotkům jako ty a neobtěžoval se s prorážením blokády. Bylo to mnohem nebezpečnější.“

„Ale, Billie, vidím, že máš nové koňské spřežení. Že bys prodal dalších pár tisíc akcií neexistujících železnic? To ti chválím, kamaráde!“

„Blahopřeju ti, Amosi, že ses zmocnil té státní zakázky. Škoda že jsi musel podmazat tolik natažených dlaní, aby ti ji přiklepli.“

Dámám připadal odporný a nesnesitelně vulgární. Muži o něm za jeho zády tvrdili, že je svině a hajzl. Nová Atlanta neměla Rhetta o nic raději než stará a on sám se nesnažil smířit s první o nic víc než s druhou. Šel si svou cestou, tvářil se pobaveně a lhostejně k mínění všech, kteří ho obklopovali, a tak zdvořile, že už sama jeho zdvořilost byla urážkou. Pro Scarlett zůstával pořád záhadou, ale záhadou, s níž si už dávno neráčila lámat hlavu. Dospěla k závěru, že ho nikdy nic neuspokojilo ani neuspokojí, že buď nikdy zoufale netoužil po něčem, co neměl, anebo že nikdy nic nechtěl, a proto mu na ničem nezáleží. Vysmíval se všemu, co dělala, povzbuzoval ji v jejích výstřednostech nebo bezostyšnostech, posmíval se jejímu předstírání – a platil účty.









Kapitola 50

Rhett se nikdy nevzdával svého uhlazeného vystupování, nikdy se nedal vyvést z klidu, dokonce ani v nejintimnějších chvílích. Ale Scarlett se nikdy nedokázala zbavit starého pocitu, že ji skrytě sleduje, a věděla, že kdyby náhle otočila hlavu, určitě by ho přistihla, jak ji pozoruje zamyšleným, vyčkávajícím pohledem, tím pohledem plným trpělivosti, která jí připadala skoro strašná a kterou nechápala .Někdy

se s ním dalo žít docela příjemně, přestože měl ten nešťastný zvyk nedovolovat nikomu ve své přítomnosti dělat jedno a říkat druhé, hrát si na něco víc nebo se vyžívat v nabubřelosti. Pokaždé vyslechl její zprávy o obchodě, pilách a saloonu, o trestancích a nákladech na jejich stravu a pak jí chladnokrevně a chytře poradil, co má dělat dál. Projevoval nevyčerpatelnou energii k tanci a večírkům, které tolik milovala, i k nevyčerpatelnému přívalu drsných historek, jimiž ji zaplavoval za vzácných večerů, když povečeřeli ve dvou a místo sklizeného nádobí se před nimi octla káva s brandy. Scarlett zjistila, že Rhett je ochoten dát jí všechno, nač si vzpomene, odpovědět jí na každou otázku, jakou položí, pokud přitom bude jednat zpříma, a naopak odmítne všechno, co se pokusí získat postranními cestičkami, pomocí narážek a ženských úskoků. Vyváděl ji z míry tím, že ji pokaždé prohlédl a nevybíravě se jí vysmál.Scarlett

se při úvahách o roztomilé lhostejnosti, s jakou s ní obvyk le zacházel, často v duchu ptala, aniž ovšem chtěla znát odpověď, proč si ji vlastně vzal. Muži se obvykle ženili z lásky nebo pro peníze, anebo aby si založili domov a měli děti, ale Scarlett věděla, že Rhett si ji nevzal ze žádného z těchto důvodů. Určitě ji nemiloval. O jejím roztomilém domě se zmiňoval jako o architektonickém zvěrstvu a tvrdil, že by radši bydlel v dobře vedeném hotelu než doma. A na rozdíl od Charlese a Franka se ani jednou nezmínil o dětech. Když se s ním jednou pokoušela koketovat, zeptala se ho, proč si ji vlastně vzal, ale okamžitě se rozzuřila, protože jí s pobaveným zábleskem v očích odpověděl: „Vzal jsem si tě, moje milá, abych si tě mohl držet doma jako oblíbené zvířátko.“

Ne, nevzal si ji z obvyklých důvodů, pro něž se muži žení. Oženil se s ní výhradně proto, že ji chtěl mít a nemohl ji získat jiným způsobem. Přiznal to přece sám té noci, kdy ji požádal o ruku. Chtěl ji stejně jako Belle Watlingovou. Tohle pomyšlení nebylo zrovna příjemné. Ve skutečnosti to byla nezakrytá urážka, ale Scarlett ji odbyla pokrčením ramen stejně, jako se naučila odbývat pokrčením ramen všechny nepříjemné skutečnosti. Uzavřeli spolu obchodní dohodu a Scarlett s ní byla ze své strany docela spokojena. Doufala, že Rhett je spokojen stejně, ale ve skutečnosti jí na jeho spokojenosti příliš nezáleželo.

Ale jednoho odpoledne se od doktora Meadea, jemuž se přišla svěřit s jakýmisi zažívacími potížemi, dověděla nepříjemnou skutečnost, kterou nemohla odbýt pokrčením ramen. Za soumraku vtrhla jako bouře do své ložnice a s nepředstíranou nenávistí v očích oznámila Rhettovi, že bude mít dítě.

Rhett si spokojeně lebedil v hedvábném županu, zahalen do oblaku kouře, a jakmile promluvila, ostře se jí podíval do očí. Ale nic neřekl. Mlčky ji pozoroval, ale z jeho pózy čišelo v očekávání jejích dalších slov napětí, které jí neuniklo. Poddala se natolik nevoli a zoufalství, že nedokázala myslet na nic jiného.

„Víš, že další děti nechci! V životě jsem žádné nechtěla. Pokaždé, když se mi v životě začne dařit, musím mít dítě. Prosím tě, neseď tu jako kus dřeva a nesměj se! Ty ho taky nechceš. Ach, Panenko Maria, pomoz mi!“

Čekal-li od ní nějaká slova, tahle to určitě nebyla. Výraz mu nepatrně ztvrdl a oči nabyly neproniknutelného výrazu. „Tak proč ho nedáš slečně Melly? Sama jsi mi přece říkala, že nemá rozum a chce další dítě, nebo snad ne?“

„Nejradši bych tě zabila! Nebudu ho mít, to ti říkám rovnou, nebudu!“

„Ne?

A co mi, prosím tě, povíš dál?“

„Vždyť se to přece dá zařídit. Už nejsem taková hloupá venkovská káča, jako jsem bývala. Teď teda vím, že žena nemusí mít děti, když sama nechce! Dají se zařídit různé věci…“ Rhett vyskočil, popadl ji za zápěstí a z obličeje mu čišel prudký strach, jaký člověka žene tak, že se nezastaví před ničím. „Scarlett, ty ženská bláznivá, řekni mi pravdu! Viď, že jsi nic nepodnikla?“

„Ne, ještě ne, ale udělám to. Myslíš si, že si znova nechám zničit postavu, zrovna když se mi podařilo zhubnout v pase a mám se dobře a…“

„Jak jsi na tohle přišla? Kdo ti to řekl?“

„Mamie Bartová – ona…“

„Bordelmamá by se ovšem v takových lumpárnách měla vyznat. Ta ženská mi už nevkročí do domu, rozumělas? Nakonec je to přece můj dům a já jsem tady pánem. A nepřeju si, aby ses s ní napříště třeba jen bavila.“

„Budu si dělat, co budu chtít. Pusť mě. Co je ti vlastně do toho?“

„Není mi nic do toho, jestli budeš mít jedno dítě nebo dvacet, ale jen mi zatraceně záleží na tom, abys neumřela.“

„Umřela? Proč bych měla umřít?“

„Jistě, umřela. Nečekám, že by ti Mamie Bartová prozradila, jaké riziko na sebe žena bere, když provádí něco takového, nebo snad ano?“

„Ne,“

odpověděla Scarlett nerada. „Jen mi řekla, že se tím celá záležitost bezvadně vyřeší.“

„Krucifix, já ji zabiju!“ vykřikl Rhett a výraz mu ztvrdl hněvem. Sklonil hlavu, podíval se Scarlett do uslzeného obličeje a viděl, že ji vztek trošku přešel, ale že se pořád tváří tvrdě a nasupeně. Zničehonic ji popadl do náruče, donesl ji ke křeslu, posadil se s ní a přitom jí k sobě pevně tiskl, jako by se bál, že se mu vysmekne.

„Poslouchej, co ti povím, holčičko. Nedovolím ti, abys brala svůj život do vlastních rukou. Slyšíš mě? Panebože, nechci děti o nic víc než ty, ale můžu se o ně postarat. Už od tebe nechci slyšet žádné hlouposti, a jestli se odvážíš si něco takového zkusit – Scarlett, já jednou viděl, jak při tom jedno děvče umřelo. Byla to jen – ale chci říct, že byla docela dobrá. A není to lehké umírání. Já…“

„Ale, Rhette!“ vykřikla Scarlett, která přestala myslet na vlastní trápení, protože se polekala citu číšícího z jeho hlasu. V životě ho neviděla tak dojatého „Kde – kdo…“

„V New Orleansu – ale už před léty. Byl jsem tehdy mladý a snadno jsem podléhal dojmům.“ Prudce sklonil hlavu a zabořil obličej do jejích vlasů. „Necháš si tohle dítě, Scarlett, i kdybych tě měl příštích devět měsíců vodit připoutanou na řetízku k vlastnímu zápěstí.“

Posadila se mu na klíně a s upřímnou zvědavostí se mu zkoumavě zahleděla do obličeje. Pod jejím pohledem byl najednou hladký a příjemný, jako by jej někdo mávnutím kouzelného proutku úplně vyčistil. Obočí měl zdvižené a koutky úst naopak pokleslé.

„Copak ti na mně tolik záleží?“ vyzvídala Scarlett a sklopila přitom víčka.Změřil

si ji vyrovnaným pohledem, jako by odhadoval, kolik koketerie se skrývá za její otázkou. Když jí z výrazu vyčetl pravý smysl jejího chování, odpověděl nezávazným tónem.

„Ale to víš, že ano. Víš, investoval jsem do tebe spoustu peněz a nerad bych o ně přišel.“ Melanie vyšla ze Scarlettina pokoje, vyčerpaná nervovým vypětím, ale šťastná až k slzám, že se Scarlett narodila holčička. Rhett stál celý napjatý v hale a kolem něj ležela řada doutníkových nedopalků, které propálily díry do vzácného koberce.

„Už můžete jít dál, pane kapitáne,“ oznámila mu ostýchavě Melanie. Rhett se kolem ní rychle protáhl do pokoje, a než doktor Meade zavřel dveře, Melanie ještě stačila zahlédnout, jak se šťastný otec sklání nad nahým novorozeňátkem ležícím na chůvině klíně. Melanie se sesula do křesla a zrůžověla v obličeji rozpaky nad tím, že se neúmyslně stala svědkyní tak intimní rodinné scény.

Ach, to je roztomilé! pomyslela si. Jak ustaraně se kapitán Butler tvářil! A celou dobu se ani nedotkl pití! To od něj bylo hezké. Spousta pánů se opije do němoty, než jejich děťátko stačí přijít na svět. Bojím se, že by moc potřeboval skleničku. Smím mu to navrhnout? Ne, to by ode mne bylo příliš vyzývavé.

Byla ráda, že se může pohodlně uvelebit v křesle, a v zádech, která ji v té době bolela bez přestání, měla pocit, jako by se jí v pase měla páteř rozlomit vedví. Ach, jak byla Scarlett šťastná, že kapitán Butler při porodu čekal hned za dveřmi! Kdyby měla Ashleyho u sebe toho strašného dne, kdy rodila Beaua, netrpěla by ani zpola tolik. Kdyby ta malá holčička za těmi zavřenými dveřmi byla její, a ne Scarlettina! Ach, jak jsem ošklivá, pomyslela si provinile. Toužím po jejím dítěti, a Scarlett na mě přitom byla vždycky tak hodná. Odpusť mi, panebože. Scarlettino děťátko bych samozřejmě nechtěla, ale – ale tolik bych chtěla mít vlastní!

Melanie si zasunula polštářek pod bolavá bedra a dychtivě přemýšlela o své vlastní dcerušce. Ale doktor Meade v té věci nezměnil názor. A přestože sama byla ochotna riskovat kvůli druhému dítěti vlastní život, Ashley o něm nechtěl ani slyšet. Dcerka. Jak by byl Ashley šťastný, kdyby měli dceru!

Dceru! Pro smilování boží! Vždyť jsem kapitánu Butlerovi neřekla, že se mu narodila dcera! A on samozřejmě čekal chlapce. Ach, to je děsné!Melanie

věděla, že žena má ráda chlapce stejně jako děvčátko, ale pro muže, a hlavně pro muže zvyklého, aby bylo vždycky po jeho, jako je kapitán Butler, může být narození dcery těžkou ranou, pochybností beroucí v potaz jeho mužnost. Ach, jak Melanie děkovala bohu, že dal, aby její jediné dítě byl chlapec! Věděla, že kdyby byla manželkou obávaného kapitána Butlera, raději by ochotně zemřela při porodu, než by mu povila prvorozené dítě ženského pohlaví.

Ale chůva, která se celá rozzářená vykolébala z pokoje, ji uklidnila – a zároveň v ní probudila zvědavost, co za člověka kapitán Butler vlastně je.

„Dyž sem teďkonc koupala toho mrňousa,“ vyprávěla jí chůva, „tak sem se panu Rhettovi snažila vomluvit, že to neni kluk. Ale bože, slečno Melly, eslipak byste uhodla, co mně na to řek? Řek mně: ‚Zavři zobák, chůvo! Kdo chtěl ňákýho kluka? S klucima nejni žádná zábava. Akorát spousta trápení. Ale s holkama si člověk užije. Já bych tudlenctu holčičku nedal ani za deset kluků.‘ Potom se mně jí snažil vytrhnout, tak jak je nahatá, tak sem ho klepla přes ruku a povidám: ‚Chovejte se slušně, pane Rhett! Já si teď počkám, až vám budu moct říct, že máte kluka, a pak se budu smát na celý kolo, až budete vyvádět jako pominutej.‘ A von se zasmál, mávnul rukou a povidá: ‚Chůvo, ty seš blázen. Kluci nejsou nikomu na nic. Copak nejsem sám živej důkaz toho, co řikám?‘ Sim, ano, slečno Melly, přijal to jako gentleman,“ skončila elegantně promluvu chůva. Melanie nepřehlédla, že Rhett svým chováním v chůviných očích vykoupil své dosavadní jednání, ale získal ještě mnohem víc. „Asi sem panu Rhettovi strašně křivdila. Dneska mám na každej pád šťastnej den, slečno Melly. Zabalila sem do plínek třetí pokolení Robillardovic slečinek, a tomu teda řikám šťastnej den.“

„Ovšem, je to šťastný den, chůvo! Nejšťastnější jsou dny, kdy se narodí dítě!“

Ale pro jednu bytost v domě to rozhodně nebyl šťastný den. Wade Hampton, neustále napomínaný a většinou přehlížený, bloumal zoufale po jídelně. Chůva ho brzy po ránu zničehonic zburcovala, ve spěchu ho oblékla a poslala s Ellou na snídani k tetičce Pitty. Místo vysvětlování mu stručně řekli, že mamince není dobře a že by jí rušil hlukem, který dělá, když si hraje. U tetičky Pitty byl celý dům vzhůru nohama, protože novinka o Scarlettině nevolnosti způsobila, že tetička byla opět bez sebe, přičemž jí tentokrát asistovala i kuchařka, takže snídaně byla hubený pokrm, který se strejdovi Peterovi s bídou podařilo pro děti dát dohromady. Jak míjelo dopoledne, do Wadeovi dušičky se začal vkrádat strach. Co kdyby matka umřela? Jiným chlapcům už matky umřely. Viděl, jak je odváželi z domova pohřebními vozy a slyšel své malé kamarády vzlykat. Co kdyby matka umřela? Wade velice miloval matku, skoro tolik jako se jí bál, a představa, že by ji odvezli černým pohřebním vozem taženým černými koňmi s ohlávkami ozdobenými černými péry, ho v droboučkém hrudníčku sužovala tak, že stěží dokázal dýchat.

Když přišlo poledne a Peter měl co dělat v kuchyni, Wade vyklouzl předním vchodem z tetiččina bytu a spěchal domů, co mu krátké nožičky stačily, protože ho hnal strach. Strýček Rhett, tetička Melly nebo chůva mu určitě povědí pravdu. Ale strýček Rhett a tetička Melly nebyli nikde k vidění a chůva s Dilcey pobíhaly nahoru a dolů po zadním schodišti s ručníky a umyvadly plnými horké vody a nevšimly si, že stojí v přední hale. Z horní haly k němu občas, když se otevřely dveře, doléhaly stručné příkazy, které vydával doktor Meade. Jednou Wade zaslechl matku zasténat a začal křečovitě vzlykat. Poznal, že matka umře. Aby našel útěchu, snažil se zavděčit kocourovi s medovou srstí, který ležel na okně v hale. Ale starý kocour Tom, který už ve svých létech nesnášel vyrušování, prudce švihl ocasem a líně na chlapce zaprskal.

Nakonec si ho všimla chůva sestupující po předním schodišti ve zmačkané a umazané zástěře a se šátkem k jedné straně a vyhubovala mu. Chůva byla vždycky Wadeovou hlavní oporou, takže se chlapec teď, když se na něj mračila, celý roztřásl.

„Seš nejhorší kluk, jakýho sem jakživ viděla,“ peskovala ho. „Copak sem tě neposlala k tetičce Pitty? Koukej mazat, ať seš tam zpátky!“

„Nemůže mi matka – neumře mi?“

„Seš nejprotivnější dítě, jaký sem jakživ viděla! Proč by měla, proboha živýho, umírat. Panebože, s těma klukama je ale kříž. Nechápu, jak může pánbu posílat lidem kluky. A teď už vocuď koukej zmizet.“

Ale Wade neodešel. Schoval se za závěsy v hale, protože ho chůva zdaleka nepřesvědčila. Chůvino povzdechnutí, že s kluky je kříž, ho pálilo jako žihadlo, protože se vždycky ze všech sil snažil být co nejhodnější. Tetička Melly se hnala za půl hodiny ze schodů, bledá a unavená, ale přitom se sama pro sebe usmívala. Když spatřila chlapcovu utrápenou tvář, schovávající se ve stínu závěsů, zatvářila se, jako by do ní udeřil blesk. Tetička Melly obyčejně pro Wadea mívala času, kolik chtěl. Od ní nikdy neslyšel, co mu matka říkala dost často: „Teď mě neotravuj. Nemám čas!“ nebo „Zmiz někam, Wade. Mám moc práce.“

Ale tentokrát mu tetička Melly řekla: „Wade, ty jsi ale ošklivý. Proč nejsi u tetičky Pitty?“

„A neumře mi matka?“

„Ale to víš, že ne, Wade! Nebuď hloupý jako malý kluk,“ ujistila ho Melanie a pak dodala přístupnějším tónem: „Pan doktor Meade jí právě přinesl krásné malé děťátko, roztomilou holčičku, aby sis měl s kým hrát, a když budeš doopravdy hodný, tak se na ni večer budeš smět podívat. Ale teď si běž ven hrát, a ne aby tě napadlo dělat sebemenší rámus.“

Wade vklouzl do tiché jídelny a jeho malý a nejistý svět se s ním zatočil. Copak se dnes nenajde jediné útočiště pro sedmiletého chlapce, na kterého doléhají obavy zrovna v tento slunečný den, kdy se dospělí chovají tak divně? Wade se posadil na okno ve výklenku a uždíbl si kousíček listu z begonie rostoucí v dřevěném truhlíku postaveném na slunci. List měl tak peprnou chuť, až mu vyhrkly slzy z očí a rozplakal se. Matka zřejmě umírá, nikdo si ho vůbec nevšímá a ke všemu všichni pobíhají po domě kvůli novému dítěti – kvůli nějaké novorozené holce. Wade neměl zájem o novorozeňata a o holčičky už vůbec ne. Jediná malá holka, jakou důvěrně znal, byla Ella, a ta zatím neudělala nic, čím by získala jeho úctu nebo obdiv.Po

delším čekání sešel pan doktor Meade se strýčkem Rhettem dolů ze schodů, zastavili se v hale a o něčem se tiše bavili. Když se za lékařem zavřely domovní dveře, strýček Rhett rychle vešel do jídelny, a dřív než si stačil všimnout Wadea, nalil si ze skleněné karafy velkou sklenici. Wade se celý přikrčil, protože čekal, že mu zase bude řečeno, že zlobí a musí se vrátit k tetičce Pitty, ale strýček Rhett se na něj místo toho usmál. Wade ještě nikdy neviděl, aby se strýček takhle usmíval nebo vypadal takhle šťastně, a povzbuzen jeho chováním seskočil z parapetu a rozběhl se k němu.

„Máš sestřičku,“ oznámil mu Rhett a silně ho stiskl. „Ale je to nejkrásnější děťátko, jaké jsi v životě viděl, to mi věř! Ale proč, prosím tě, pláčeš?“

„Matka…“

„Tvoje matka zrovna pořádá obrovský oběd, kuře s rýží a omáčkou a zapíjí jej kávou a za chvíli jí uděláme trochu zmrzliny, takže si budeš moct dát dva talíře, když budeš chtít. A taky ti ukážu tvou sestřičku.“Wadeovi

se ulevilo, ale zeslábl tak, že se sotva udržel na nohou. Chtěl sice o sestřičce říci něco zdvořilého, ale nešlo mu to. Každý se zajímal jen o tu holku. A na něm už nikomu vůbec nezáleželo, dokonce ani tetičce Melly nebo strýčkovi Rhettovi.

„Strýčku Rhette,“ začal se ptát Wade, „lidi mají holky radši než kluky?“

Rhett odložil sklenici, pohlédl ostře do chlapcova drobného obličeje a v očích mu blýsklo okamžitým pochopením.

„Ne, to nemůžu říct,“ odpověděl vážným tónem na Wadeovu otázku, jako by záležitost řádně zvážil. „Jde o to, že s děvčaty je větší trápení než s chlapci a lidi jsou už takoví, že si dělají větší starosti s těmi, kteří je trápí, než s těmi, kteří je netrápí.“

„Chůva mi před chvílí řekla, že s kluky je kříž.“

„Chůva měla o matku starost. A ani to tak nemyslela.“

„Strýčku Rhette, nechtěl jste radši malého kluka než malou holku?“ vyzvídal Wade s naději v hlase. „Ne,“ odpověděl Rhett rychle, a když uviděl, že chlapcův obličejíček zvadl, dodal: „A proč bych měl chtít kluka, když už jednoho mám?“

„Vy máte kluka?“ vykřikl Wade a otevřel pusu dokořán překvapením. „A kde je?“

„Zrovna tady,“ odpověděl Rhett, zvedl chlapce a přitáhl si ho na kolena. „Ty jsi přece můj kluk, synáčku.“ Pocit bezpečí a štěstí, že o něj někdo jeví zájem, byl na okamžik tak silný, že se Wade málem znovu rozplakal. Polykal nasucho a zabořil si obličej do Rhettovy vesty. „Jsi přece můj kluk, nebo ne?“

„Můžu ale být – no jestli můžu být kluk pro dva pány?“ vyzvídal Wade, v němž se svářila oddanost k otci, jehož nikdy nepoznal, s láskou k muži, který ho chápavě držel v náruči. „Jistě,“ přisvědčil Rhett rozhodně. „Stejně jako můžeš být chlapeček své matky a zároveň i tetičky Melly.“ Wade pochopil Rhettovo tvrzení. Znělo docela rozumně, a tak se chlapec usmál a ostýchavě se ošil v Rhettově náruči. „Vy přece chápete malé kluky, strýčku Rhette, že?“ Rhettův snědý obličej se nakrabatil do starých drsných rysů a rty se mu zkřivily. „Ovšem,“ připustil zahořkle, „chápu malé kluky.“ Wadea se na chvilku znovu zmocnil strach a náhlý pocit žárlivosti. Strýček Rhett nemyslel na něj, ale na někoho jiného. „Ale nemáte žádné další malé kluky, že ne?“ Rhett ho postavil na podlahu. „Já se teď napiju a ty se napiješ se mnou, Wade, poprvé v životě, a připijeme spolu tvé nové sestřičce.“

„Ale nemáte žádné jiné…,“ začal znovu Wade, ale když viděl, jak Rhett sahá po karafě s červeným vínem, vzrušení nad tím, že se smí účastnit takového obřadu dospělých, odvedlo jeho myšlenky jinam.

„Ale já nemůžu, strýčku Rhette! Slíbil jsem tetičce Melly, že nebudu pít, dokud neskončím univerzitu, a jestli dodržím slovo, tak mně dá hodinky.“

„A já ti k nim přidám řetízek – tenhle, co teď nosím, jestli ho ovšem budeš chtít,“ prohlásil Rhett a začal se znovu usmívat. „Tetička Melly má úplně pravdu. Ale měla na mysli lihoviny, ne víno. Jako gentleman se přece musíš naučit pít víno, synáčku, a dnes přišla nejvhodnější chvíle pro první lekci.“

Zkušenou rukou rozředil vodou z karafy červené víno, až dostalo narůžovělý odstín, a podal Wadeovi sklenici. V té chvíli vešla do jídelny chůva. Mezitím se převlékla do nejlepších svátečních červených šatů a naškrobená zástěra i šátek na hlavě zářily čistotou. Kolébala se k nim, celá se rozzářila a z jejích sukní šustilo a šumělo hedvábí. Přestala se tvářit ustaraně a usmívala se jako měsíček, až jí bylo vidět skoro bezzubé dásně.

„Dáreček k narozeninám, pane Rhett!“ hlaholila.

Wade strnul se sklenicí u úst. Věděl, že chůva neměla jeho otčíma nikdy ráda Nikdy neslyšel, že by ho oslovila jinak než „pane kapitán“, a chovala se k němu důstojně, ale chladně. A teď najednou zářila nadšením, natřásala se na něj a říkala mu „pane Rhett“! Takový den – celý vzhůru nohama!

„Ty bys asi radši rum než červené víno,“ řekl Rhett, sáhl do skříňky na pití a vyndal z ní úzkou baňatou láhev. „Je to krásná holčička, viď, chůvo?“

„To teda je,“ přisvědčila chůva, vzala si od Rhetta sklenici a sešpulila rty.

„Viděla jsi někdy hezčí?“

„Jakpak by ne, slečna Scarlett byla skoro stejně hezká, dyž se narodila, ale tolik zas ne.“

„Dej si ještě skleničku, chůvo. A ještě, chůvo,“ dodal Rhett strohým tónem, ale v očích se mu přitom blýskalo, „co má znamenat to šustění, které doléhá k mým uším?“

„Panebóže, pane Rhett, to nejni nic zvláštního, jen moje spodnička z červenýho hedbáví!“ hihňala se chůva a kroutila se, až se celé její mohutné tělo roztřáslo. „Nic zvláštního, jen tvoje spodnička? Tomu nevěřím. Šustíš, jako bys na sobě nosila svazek uschlých listů. Ukaž, ať se můžu podívat. Zvedni sukni.“

„Pane Rhett, vy ste ale nemravnej! Muj ty bóžičku!“ Chůva si nahlas povzdechla, ustoupila trochu zpátky, a když byla asi metr od Rhetta, cudně pozvedla o pár centimetrů šaty a ukázala nabírání červené taftové spodničky. „Že ti ale trvalo, než jsi ji začala nosit,“ bručel Rhett, ale černé oči se mu přitom smály a zářily nadšením. „Sim, ano, moc dlouho.“ Potom Rhett řekl cosi, čemu Wade nerozuměl. „Pane Rhett, slečna Scarlett vám to neměla co řikat! Že to nebudete mít starý černý žencký za zlý?“

„Ne, nemám ti to za zlé. Chtěl jsem jen vědět, jak to je. Napij se ještě, chůvo. Vem si celou láhev. A ty dopij víno, Wade. Prones přípitek, ať vidíme, jestli to umíš.“

„Tak na sestřičku,“ vyhrkl Wade a spolkl obsah sklenice. Zajíkl se, dostal kašel a škytavku a Rhett s chůvou se rozesmáli a plácali ho do zad. Od okamžiku, kdy se mu narodila dcera, začalo Rhettovo chování být záhadou pro celé jeho okolí, protože jím rozmetal mnoho zavedených představ o sobě, představ, jichž se jen nerada vzdávala Atlanta i Scarlett. Kdo by si pomyslel, že zrovna on bude tak bezostyšně a bez obalu dávat najevo hrdost, že se stal otcem? A zvlášť když ho potkala ta nepříjemnost, že jeho prvorozené dítě nebyl syn, ale dcera. A čerstvý pocit štěstí nad otcovstvím ho neopouštěl ani časem. To vyvolávalo určitou tajnou závist mezi ženami, jejichž manželé brali příchod nových ratolestí jako samozřejmost dávno předtím, než nesli své potomky ke křtu. Rhett bezostyšně zastavoval lidi na ulici a vykládal jim do nejmenších podrobností, jaké zázračné pokroky dělá jeho dcera, aniž se obtěžoval předestřít svým řečem pokrytecké, ale společensky zdvořilé: „Já vím, každý si myslí, že jeho dítě je největší zázrak, ale…“ Považoval svou dcerku za zvláštnost, kterou nelze srovnávat s méně povedenými drobečky, a bylo mu úplně jedno, kdo ho přitom poslouchá. Když nová chůva dovolila holčičce ocucat kus tlustého vepřového a přivodila jí tím první koliku v životě, Rhett se zachoval tak, že se zkušení otcové a zkušené matky mohli potrhat smíchy. Rychle poslal pro doktora Meadea a další dva lékaře a jen stěží mu zabránili, aby nestloukl nešťastnou chůvu rukojetí biče. Chůvu vyhnal z domu a po ní následovala řada dalších, které se ohřály v domácnosti nanejvýš týden. Žádná nedokázala vyhovět náročným požadavkům, jaké na chůvy kladl Rhett.

Scarlettina chůva rovněž nevraživě sledovala chůvičky, které přicházely a zase odcházely, jelikož nevražila na každého cizího černocha a nechápala, proč by neměla kromě o Wadea a Ellu pečovat i o novou holčičku. Ale na chůvě se už začínal projevovat věk a její kolébavou chůzi ještě víc zpomaloval postupující revmatismus. Rhett se neodvážil jí říct do očí, že z těchto důvodů najímá k holčičce jinou chůvu. Místo toho jí oznámil, že člověk v jeho postavení si nemůže dovolit mít jen jednu chůvu. Nevypadalo by to dobře. Najme dvě další na hrubší práce a jí ponechá postavení jejich nadřízené vrchní chůvy. S tím byla chůva naprosto srozuměna. Větší počet služebnictva byl ke cti jak jejímu, tak Rhettovu postavení. Ale nepřipustí, jak se vyjádřila, mezi svými chůvičkami žádný póvl z řad svobodných černochů. Proto Rhett poslal do Tary pro Prissy. Znal její vady, ale koneckonců byla černoška z rodiny. A strejda Peter se vytasil se svou vzdálenou neteří jménem Lou, která patřila jednomu z bratranců tetičky Pitty z burrovské strany.

Scarlett si stačila všimnout Rhettova přehnaného zájmu o holčičku ještě dřív, než mohla vstát po porodu, a otcovská pýcha, jakou projevoval před návštěvami, se jí trochu dotýkala a zároveň ji přiváděla do rozpaků. Bylo sice v pořádku, že miluje své dítě, ale Scarlett měla zároveň dojem, že svou lásku dává najevo poněkud nemužným způsobem. Měl by se přece chovat bezprostředně a bezstarostně jako ostatní otcové.

„Děláš ze sebe šaška,“ řekla mu podrážděně, „a já nechápu proč.“

„Ne? Ale ani bys nemohla. Důvod je prostý. Ta holčička je první bytost, která v životě patří jen a jen mně.“

„Ale mně přece taky patří.“

„Nepatří, ty máš dvě jiné děti. Je moje.“

„Hrom aby do toho!“ ulevila si Scarlett. „Přece jsem ji porodila, nebo snad ne? A kromě toho, můj milý, ti patřím i já.“

Rhett se po ní podíval přes černou hlavičku své holčičky a podivně se usmál.

„Opravdu, zlato?“

Pouze Melaniin příchod zabránil jedné z prudkých a ostrých hádek, k nimž mezi nimi v těch dnech tak snadno docházelo. Scarlett potlačila hněv a požádala Melanii, aby vzala holčičku na ruku. Bylo dohodnuto, že se dítě bude jmenovat Eugenie Victoria, ale toho odpoledne jí Melanie dala jméno, které jí zůstalo stejně, jako „Pittypat“ vytlačila z paměti všech lidí Sarah Jane.

Rhett se sklonil nad holčičkou a řekl: „Bude mít hráškově zelené oči.“

„Ale to přece ne,“ vykřikla s nevolí Melanie, která zapomněla, že Scarlett má oči skoro stejné barvy. „Bude je mít modré, jako míval pan O’Hara, modré jako – modré jako milá modrá vlajka, Bonnie Blue Flag.“

„Bonnie Blue Butlerová,“ zasmál se Rhett, vzal dítě z Melaniiny náruče a podíval se holčičce zblízka do drobných oček. A jméno Bonnie jí už zůstalo a ani vlastní rodiče si nakonec nepamatovali, že byla pokřtěna po dvou královnách.









Kapitola 51

Když byla Scarlett konečně schopna vyjít z domu, poručila Lou, aby ji sešněrovala tak těsně, jak to jen tkanice šněrovačky dovolí. Potom si obtočila pas krejčovským metrem. Padesát jedna centimetrů! Zasténala nahlas. Tohle udělají člověku s postavou děti! Měla v pase jako tetička Pitty, tolik jako chůva.

„Stáhni mě pevněji, Lou. Zkus mě sešněrovat na čtyřicet sedm centimetrů, protože se jinak nevejdu do žádných šatů.“

„To by prasknuly kanice,“ namítla Lou. „Prostě ste přibrala v pase, slečno Scarlett, nedá se nic dělat.“

Ale dá, říkala si v duchu Scarlett, když vztekle párala švy šatů, aby získala potřebné centimetry. Už prostě nebudu mít žádné děti.

Bonnie byla samozřejmě hezká a dělala jí radost a Rhett ji navíc zbožňoval, ale Scarlett se zařekla, že už nebude mít žádné děti. Ovšem sama netušila, jak to zařídí, jelikož s Rhettem si nemohla dělat, co ji napadlo, jako s Frankem. Bude to zřejmě obtížné, když se tak bláznivě vidí v Bonnie a pravděpodobně bude chtít příští rok syna, přestože vykládal, že utopí každého kluka, kterého mu porodí. A tak mu neporodí ani kluka, ani holčičku. Tři děti přece každé ženě stačí.

Když Lou znovu sešila rozpárané švy, rozžehlila je do hladka a zapnula ji do šatů, Scarlett zavolala kočár a odjela do ohrady, kde měla velkoobchod dřívím. Cestou se jí zlepšila nálada a zapomněla na svou míru v pase, jelikož se měla setkat s Ashleym a projít s ním v ohradě účetní knihy. A při troše štěstí by ho mohla zastihnout o samotě. Naposled ho viděla dávno předtím, než se narodila Bonnie. Scarlett mu nechtěla vůbec přijít na oči, když na ní bylo zřetelně vidět, že je těhotná. Ale moc se jí stýskalo po každodenních setkáních s ním, přestože při nich obvykle býval přítomen někdo další. Když byla zavřena mezi čtyřmi stěnami doma, stýskalo se jí po důležitosti a činnosti jejího obchodu dřívím. Samozřejmě teď už nemusela pracovat. Mohla klidně prodat obě pily a stržené peníze výhodně investovat pro Wadea a Ellu. Ale to by znamenalo, že by se skoro nikdy neviděla s Ashleym, a když, tak pouze při společenských příležitostech, kde by je pokaždé obklopovala spousta lidí. A pracovat po Ashleyho boku byla největší rozkoš, jakou znala.

Když vjela do ohrady, se zájmem si prohlížela, do jaké výšky se vrší hromady dříví a kolik mezi nimi postává zákazníků a dohaduje se s Hughem Elsingem. A toho dne tam stálo šest vozů tažených spřežením mezků a právě je nakládali černošští vozkové. Šest spřežení, opakovala si v duchu s pýchou. A toho jsem dosáhla úplně sama!Ve

dveřích malé kanceláře se objevil Ashley, v očích mu hrála radost, že ji zase vidí, a pak jí pomohl z kočáru a odvedl si ji do kanceláře, jako by byla královna.

Ale když prošla účetní knihy jeho pily a porovnala je s knihami Johnnieho Galleghera, radost ji částečně přešla. Ashley s bídou vydělal na krytí výdajů, kdežto Johnnie vykazoval značnou sumu k dobru. Když porovnávala obě bilance, neřekla samozřejmě nic nahlas, ale Ashley jí vyčetl z výrazu obličeje, co jí táhne hlavou.

„Omlouvám se, Scarlett. Na svou obranu mohu říct jen tolik, že bych byl mnohem raději, kdybys mi dovolila najímat místo trestanců svobodné černochy. Pak bych si, jak věřím, vedl lépe.“

„Černochy! Vždyť by nás zruinovaly platy, které bychom jim museli dávat! Trestanci jsou prakticky zadarmo. Když s nimi dokáže tolik Johnnie…“

Ashley se jí zadíval přes rameno na někoho, koho neviděla, a záře v jeho očích pohasla.

„Nemůžu pracovat s trestanci jako Johnnie Gallegher. Nemůžu lidi dřít z kůže.“

„Krucinálfagot! Johnnie s nimi dokáže zázraky. Ashley, máš prostě moc měkké srdce. Měl bys je prostě donutit, aby víc dělali. Johnnie mi říkal, že pokaždé, když se nějaký simulant chtěl ulít z práce, šel prostě za tebou, řekl ti, že mu není dobře, a ty jsi mu dal den volna. Panebože, Ashley! Takhle se peníze nevydělávají. Párkrát je přetáhnout, to vyléčí všechny nemoci kromě zlomené ruky…“

„Scarlett! Scarlett! Mlč! Nesnesu, abys takhle mluvila,“ vy křikl Ashley a zadíval se jí do očí tak ostře, že se okamžitě zarazila. „Copak nechápeš, že jsou to taky lidi – někteří nemocní, podvyživení, zubožení a… Ach, moje milá, nemůžu se dívat na to, jak jsi pod jeho vlivem zhrubla, ty, která jsi vždycky bývala tak milá…“

„Kdože to se mnou provedl a co vlastně?“

„Musím ti to říct, i když na to nemám vůbec právo. Ale musím ti to říct. Ten tvůj – Rhett Butler. Na co sáhne, to zkazí a otráví. A vzal si tebe, která jsi přes všechno své divoké chování bývala milá, laskavá a ušlechtilá, a tohle s tebou udělal – stykem s ním jsi ztvrdla a zhrubla.“

„Ach,“

vydechla Scarlett, v níž se svářil pocit viny s radostí, že Ashleymu na ní zřejmě ještě tolik záleží, že ji snad ještě bude považovat za milou. Zaplaťpánbůh že Ashley svádí vinu za její vydřidušské jednání na Rhetta. Rhett s ním samozřejmě nemá nic společného a veškerá vina padá na její hlavu, ale koneckonců jedna skvrna na pověsti navíc už Rhettovi nemůže uškodit.

„Kdyby to byl někdo jiný, tak by mi to tolik nevadilo – ale zrovna Rhett Butler! Všiml jsem si, co z tebe udělal. Aniž sis něco uvědomila, svedl tvé myšlení na stejně křivolaké stezky, jakými se ubírá jeho vlastní. Ach, ano, vím, že bych to neměl říkat nahlas… Zachránil mi život a já jsem mu vděčný, ale stejně bych byl raději, kdyby pánbůh dal a byl to kdokoli jiný, jen ne on! A nemám právo mluvit s tebou jako…“

„Ach, Ashley, ty to právo máš – ty a nikdo jiný!“

„Říkám ti, že nesnáším pohled na to, jak tvá jemnost jeho vlivem okorává, ani pomyšlení, že tvoje krása a tvoje kouzlo patří člověku, který… Když pomyslím, že se tě dotýká, tak…“

Určitě mě políbí, napadlo Scarlett jako u vytržení. A nebude to ani mou vinou! Sklonila se celá k Ashleymu, ale ten se najednou odtáhl, jako by si uvědomil, že řekl víc, než původně chtěl – že řekl věci, které vlastně vůbec nechtěl vyslovit.

„Velice se omlouvám, Scarlett. Já – já jsem ti naznačoval, že tvůj muž není gentleman, ale vlastními slovy jsem se usvědčil, že jím nejsem sám. Nikdo nemá právo vytýkat něco manželovi před jeho ženou. Nemám žádnou omluvu kromě – kromě…“ Ashley se zajíkl a rysy se mu zkřivily. Scarlett ani nedýchala a čekala, co bude dál.

„Nemám vůbec žádnou omluvu.“

Celou cestu domů v kočáře se Scarlett honila v hlavě jedna myšlenka za druhou. Vůbec žádnou omluvu kromě – kromě toho, že ji miluje! A představa, že ona leží v Rhettově náruči, v něm probouzí zuřivost, jakou ani nepovažovala za možnou. Ale dovedla to pochopit. Kdyby nevěděla, že Ashleyho vztahy s Melanií jsou z nutnosti vztahy mezi bratrem a sestrou, její vlastní život by byl nesnesitelným utrpením. A v Rhettově objetí okorala a zhrubla! Když si to Ashley myslí, tak se tedy snadno bez těch objetí obejde. Scarlett si pomyslela, jak bude krásné a romantické, když si oba budou navzájem tělesně věrní, přestože žije v manželství s někým jiným. Ta představa se zmocnila celé její bytosti a Scarlett se jí s radostí oddávala. A věc měla navíc i svou praktickou stránku. Znamenalo by to nemít další děti.

Když přijela domů a řekla, že už nebude potřebovat kočár, při vyhlídce, že bude muset Rhettovi oznámit, že chce oddělené ložnice a všechno, co takový požadavek v sobě zahrnuje, ji částečně přešlo nadšené vytržení, které se jí při Ashleyho slovech zmocnilo. Bude to těžké. A jak by kromě toho mohla Ashleymu oznámit, že se kvůli jeho přání odepřela Rhettovi? Jaké praktické dobro by přinesla oběť, o níž by nikdo nevěděl? Cudnost a jemnocit byly strašnými břemeny! Kdyby tak jen mohla mluvit s Ashleym stejně otevřeně jako s Rhettem! Ale nic, nevadí. Nějak už Ashleymu naznačí pravdu.

Vyšla po schodech nahoru, otevřela dveře dětského pokoje a zastihla Rhetta, jak sedí u Bonniiny kolébky s Ellou na klíně a sleduje obsah kapes, které mu předvádí Wade. Měla opravdu štěstí, že Rhett měl rád děti a velice mu na nich záleželo! Někteří nevlastní otcové dávali dětem z předcházejících manželství najevo značnou zatrpklost.„Ráda

bych s tebou mluvila,“ oznámila Rhettovi Scarlett a prošla do jejich společné ložnice. Chtěla mít rozhovor za sebou, dokud v ní odhodlání nemít děti nevychladlo a dokud jí Ashleyho láska dodávala sílu.

„Rhette,“ obořila se na manžela prudce, když za sebou zavřel dveře ložnice, „rozhodla jsem se, že už nechci další děti.“

Jestli Rhetta vyvedla z míry svým nečekaným prohlášením, rozhodně to nedal na sobě znát. Došel klidně ke křeslu, uvelebil se v něm a zaklonil se i s ním dozadu.

„Zlato, vždyť jsem ti už před narozením Bonnie říkal, že je mi srdečně jedno, jestli máš jedno dítě nebo dvacet.“

Taková zvrhlost, vyhnout se záležitosti tak dokonale, jako by lhostejnost vůči tomu, jestli žena bude mít děti, měla něco společného s jejich skutečným početím.

„Myslím, že tři stačí. Nehodlám mít každý rok jedno.“

„Tři jsou zřejmě odpovídající počet.“

„Víš velice dobře…,“ začala větu a začervenala se rozpaky. „Víš, jak to myslím?“

„Ovšem. Uvědomuješ si, že se s tebou mohu dát rozvést pro odepírání manželských povinností?“

„Ty jsi takový ubožák, že můžeš myslet na něco podobného,“ vykřikla Scarlett, otrávená, že nic nejde, jak si předem představovala. „Kdybys měl trochu rytířskosti v těle, byl bys – byl bys hodný jako… Zkrátka, podívej se na Ashleyho Wilkese. Melanie nesmí mít žádné další děti a on…“

„To je teda hodný gentleman, ten tvůj Ashley,“ ušklíbl se Rhett a v očích se mu začalo podivně blýskat. „Prosím tě, pokračuj.“

Scarlett se zajíkla, jelikož dospěla se svou řečí ke konci a neměla, co by dál řekla. Mezitím pochopila, jak bláhová byla její naděje, že se jí podaří vyřešit přátelsky tak důležitou záležitost, navíc s tak sobeckou sviní, jakou je Rhett.

„Žes byla dneska odpoledne v kanceláři toho tvého obchodu dřívím, viď?“

„A co to má s tím společného?“

„Ty máš ráda psy, viď, Scarlett? Máš je radši v boudách nebo v jesličkách?“Narážka

jí unikla, protože se v ní zvedla vlna hněvu a zklamání.

Rhett lehce vyskočil, přistoupil k ní, vzal ji pod bradičkou a trhnutím si přitáhl její obličej ke svému.

„Ty jsi ale hloupá holka! Už máš třetího manžela a pořád se v mužích nevyznáš. Zřejmě si myslíš, že jsou jako staré dámy, které už mají život za sebou.“

Škádlivě ji štípl do bradičky a spustil ruku. Změřil si ji dlouhým chladným pohledem a přitom povytáhl černé obočí nad jedním okem.„Scarlett,

musíš pochopit jednu věc. Kdybys mě ještě něčím přitahovala v posteli, nezastavily by mě žádné prosby ani zámky. A vůbec bych se nestyděl za nic, co bych udělal, jelikož jsem s tebou uzavřel poctivou dohodu – dohodu, kterou jsem dosud dodržoval a kterou teď porušuješ. Klidně si nech své neposkvrněné lože pro sebe, miláčku.“

„Chceš tím říct,“ vykřikla Scarlett pobouřeně, „že ti nezáleží…“

„Už jsem tě přestal bavit, že? Ale muže přestane žena bavit snadněji. Uchovej si svou svatost, Scarlett. Já s tím nebudu mít žádné potíže. Mně je to jedno,“ ušklíbl se a pokrčil rameny. „Svět je naštěstí plný postelí – a většina postelí je plná žen.“

„Chceš říct, že bys doopravdy byl tak…“

„Ty moje neviňátko! Samozřejmě že ano. Je zázrak, že jsem ti už dávno nezahnul. Věrnost jsem nikdy nepovažoval za ctnost.“

„Každý večer zamknu dveře své ložnice!“

„Proč by ses obtěžovala. Kdybych tě chtěl, tak by ti stejně žádný zámek nepomohl.“

Otočil se, jako by celá záležitost byla ukončena, a odešel z ložnice. Scarlett slyšela, jak se vrátil do dětského pokoje, kde ho přivítaly děti. Prudce dosedla na křeslo. Dosáhla svého. Tohle přece chtěla a totéž chtěl i Ashley. Ale nebyla šťastná. Pálila ji uražená ješitnost a ponižovala ji představa, že Rhett bere všechno na tak lehkou váhu, že ji nechce a že ji klade na stejnou úroveň s ostatními ženami v ostatních postelích.

Litovala, že ji nenapadá, jak by delikátně sdělila Ashleymu, že už s Rhettem manželsky nežije. Ale teď si uvědomovala, že to nepůjde. Všechno jí připadalo strašně popletené a napůl litovala, že vůbec něco řekla. Bude se jí stýskat po dlouhých zábavných hovorech, které vedla s Rhettem v posteli, když ve tmě zářil jeho zapálený doutník. Bude se jí stýskat po bezpečí, jaké nacházela v jeho náruči, když se probudila celá vyděšená ze snů, v nichž utíkala studenou mlhou.Zničehonic

si připadala úplně nešťastná, položila si hlavu na opěradlo křesla a rozplakala se.









Kapitola 52

 Jednoho deštivého podvečera krátce poté, co Bonnie oslavila první narozeniny, Wade bezcílně bloumal po obývacím pokoji, občas přistoupil k oknu a přitiskl nos na okenní tabulku, na niž z druhé strany dopadaly kapky deště. Wade byl hubený, nezdravě vypadající hoch, na svých osm let dost malý, tichý až stydlivý, který nikdy nepromluvil, dokud ho někdo jiný neoslovil. Nudil se a evidentně nevěděl, čeho se chytit, jelikož Ella měla v koutku plné ruce práce s panenkami. Scarlett si u sekretáře cosi polohlasně mumlala nad dlouhým sloupcem položek, které právě sčítala, a Rhett ležel na podlaze a houpal na řetízku kapesními hodinkami tak, aby je Bonnie nemohla chytit.

Když Wade vzal několik knih po sobě a upustil je schválně, aby dělaly co největší rámus a přitom si pokaždé zhluboka vzdychl, Scarlett se k němu podrážděně pootočila.

„Prosím tě, Wade! Běž ven a hraj si.“

„Nemůžu, když tam prší.“

„Opravdu? Ani jsem si nevšimla. Tak teda něco dělej. Znervózňuje mě, když se tu takhle bezcílně poflakuješ. Skoč vyřídit Porkovi, aby zapřáhl do kočáru a dovezl tě k Beauovi, abyste si mohli spolu hrát.“

„Není doma,“ povzdechl si Wade. „Oslavuje narozeniny Raoula Picarda.“Raoul

byl synáček Maybelle a Reného – odporný spratek, říkala si v duchu Scarlett, připomínající spíš opičí mládě než dítě.

„Tak jeď navštívit, koho sám chceš. Skoč si říct Porkovi.“

„Nikdo není doma,“ namítl Wade. „Všichni jsou na té oslavě.“

Nevyřčená slova „všichni – kromě mě“ zůstala viset ve vzduchu, ale Scarlett, soustředěná na účetní knihy, jim nevěnovala žádnou pozornost. Rhett se na podlaze posadil a zeptal se: „Proč neoslavuješ narozeniny s ostatními, synáčku?“

„Nepozvali mě, pane.“ Rhett přenechal hodinky napospas zkáze, která jim hrozila v Bonniiných ručičkách, a mrštně se postavil. „Vykašli se na ty prokletý účty, Scarlett. Proč Wadea nepozvali na tu oslavu?“

„Proboha tě prosím, Rhette, teď mě neotravuj. Ashley vyúčtování strašně zašmodrchal! – Aha, na oslavu narozenin? Na tom, že ho nepozvali, není jednak nic neobvyklého, a i kdyby ho pozvali, tak bych ho stejně nepustila. Nesmíš zapomínat, že Raoul je vnuk paní Merriwetherové, a ta by ve svém posvátném salonu snesla spíš svobodného černocha než někoho z nás.“ Rhett zamyšleně zkoumal Wadeův obličej a všiml si, že se chlapec zachvěl. „Pojď sem, synáčku,“ řekl a přitáhl si chlapce k sobě. „Chtěl bys jít na ty narozeniny?“

„Ne, pane,“ odpověděl Wade statečně, ale sklopil oči k zemi. „Hm. Pověz mi, Wade, chodíš na oslavy narozenin k malému Joeovi Whitingovi nebo Franku Bonnellovi – anebo k některému z kluků, s nimiž si hraješ?“

„Ne, pane. Moc pozvání nedostávám.“

„Nelži, Wade!“ vykřikla Scarlett a otočila se. „Minulý týden jsi byl na třech dětských oslavách, u Bartových, Gelertových a Hundonových.“

„Tomu říkám nejvybranější sbírka mezků v koňských chomoutech,“ ušklíbl se Rhett a hlas mu přitom sklouzl do měkkého protahování slabik. „Bavil ses tam dobře? Pověz mi, neboj se.“

„Ne, pane.“

„Proč ne?“

„Já – já nevím, pane. Chůva – chůva říká, že je to bílá žebrota.“

„Na místě ji stáhnu z kůže!“ vykřikla Scarlett a vyskočila. „A ty, Wade, za to, že takhle mluvíš o matčiných přátelích…“

„Chlapec říká pravdu a chůva taky,“ přerušil ji Rhett. „Ale ty samozřejmě nikdy nepoznáš pravdu, ani kdyby tě sama praštila do nosu… Neboj se, synáčku. Už nebudeš muset chodit na oslavy, na které se ti nebude chtít. Tumáš,“ Rhett vyndal z kapes bankovku, „řekni Porkovi, ať zapřáhne do kočáru a odveze tě do města. A kup si bonbony – spoustu bonbonů, aby tě z nich pořádně rozbolelo bříško.“Wade

celý rozzářený zastrčil bankovku do kapsy a úzkostlivě se podíval po matce, jestli bude souhlasit. Ale ta si s nasupeným obočím měřila Rhetta. Ten mezitím zvedl Bonnie z podlahy. Tiskl ji k sobě v náruči a její drobný obličejíček si položil na svou tvář. Scarlett nedokázala z Rhettových rysů vyčíst, co přesně se v něm odehrává, ale v očích se mu zračilo cosi jako strach – strach a sebeobviňování.Wade,

povzbuzen otčímovou štědrostí, k němu plaše přistoupil: „Strýčku Rhette, můžu se vás na něco voptat?“

„Ovšem.“ Rhett hleděl úzkostlivým, nepřítomným pohledem a tiskl k sobě ještě víc Bonniinu hlavičku. „Copak bys rád, Wade?“

„Strýčku Rhette, byl jste – bojoval jste ve válce?“

Rhett se znepokojeně podíval po chlapci, pohled měl ostrý, ale hlas mu zněl normálně, jako by se nic nedělo.

„Proč se ptáš, synáčku?“

„No, Joe Whiting říkal, že jste nebojoval, a Frank Bonnell taky.“

„Aha,“ poznamenal Rhett, „a co jsi jim na to řekl?“

Wade se tvářil jako hromádka neštěstí.

„Já – já jsem – řekl jsem jim, že nevím.“ A pak prudce dodal: „Ale mně bylo jedno, co říkají, a dal jsem jim facku. Byl jste teda ve válce, strýčku Rhette?“

„Byl,“ vyhrkl Rhett, do nějž zničehonic vjel vztek. „Byl jsem ve válce. Sloužil jsem v armádě osm měsíců. Bojoval jsem od Lovejoy až po Franklin v Tennessee. A byl jsem přitom, když Johnston podepsal kapitulaci.“

Wade se nadmul pýchou, ale Scarlett se zasmála.

„Myslela jsem, že se za své válečné zásluhy stydíš,“ poznamenala. „Chtěl jsi na mně přece, abych o nich nemluvila?“

„Buď zticha,“ okřikl ji. „Stačí ti to, Wade?“

„Aby ne, pane! Věděl jsem, že jste byl ve válce. Věděl jsem, že jste se nebál, jak tvrdili oni. Ale – proč jste nebyl s tatínky ostatních kluků?“

„Protože tatínkové ostatních kluků byli takoví hlupáci, že je museli dát k pěchotě. Já byl ve West Pointu, a proto mě zařadili k dělostřelectvu. K pravidelnému dělostřelectvu, ne k nějaké domobraně. A na to, aby se dostal k dělostřelectvu, musí mít člověk spoustu věci v hlavě, Wade.“

„Tak teda jo,“ odpověděl Wade s rozzářeným obličejem. „Byl jste raněn, strýčku Rhette?“

Rhett zaváhal.

„Pověz mu, jak jsi dostal úplavici,“ posmívala se Scarlett.

Rhett opatrně postavil holčičku na podlahu a vytáhl si z kalhot košili i nátělník.

„Pojď sem, Wade, ukážu ti, kam jsem byl raněn.“

Wade přistoupil blíž a vzrušeným pohledem sledoval, kam ukazuje Rhettův prst. Po snědé hrudi a dál přes břicho hrající svaly se táhla dlouhá vystupující jizva. Byla to památka na rvačku na nože, k níž došlo v Kalifornii mezi zlatokopy, ale to Wade nemohl vědět. Těžce a šťastně oddychoval. Pocit štěstí mu div nevyrazil dech.

„Podle mě jste skoro tak odvážný, jako byl můj otec, strýčku Rhette.“

„Skoro, ale ne úplně,“ připustil Rhett a zastrkával si košili zpátky do kalhot. „A teď si běž utratit ten dolar a každými klukovi, který řekne, že jsem nebyl ve válce, namlať, co se do něj vejde.“

Wade nadšením odtančil z místnosti a volal přitom na Porka, kdežto Rhett znovu vzal do náruče holčičku. „A teď mi laskavě vysvětli, k čemu mají být všechny tyhle lži, ty můj chrabrý vojáčku?“ zeptala se Scarlett. „Chlapec musí být hrdý na svého otce – i když je jen nevlastní. Nemůžu přece dopustit, aby se musel před těmi krutými fracky stydět. Děti dovedou být kruté.“

„Tydlifidli, to je toho!“

„Nikdy mě nenapadlo, co to pro Wadea znamená,“ říkal pomalu Rhett. „Nikdy mě nenapadlo, že se trápí. A s Bonnie to tak nezůstane.“

„Jak, prosím tě?“

„Myslíš, že připustím, aby se moje Bonnie styděla za svého otce? Že připustím, aby ji nezvali na oslavu narozenin, až jí bude devět deset let? Myslíš, že připustím, aby ji ponižovali kvůli věcem, za které můžeme my dva, ale určitě ne ona?“

„Prosím tě, takové dětské oslavy!“

„Ale z dětských oslav se později stávají oslavy na počest společenského debutu dívek. Myslíš, že dovolím, aby moje dcera vyrůstala mimo okruh slušných lidí z Atlanty? Nehodlám ji poslat na Sever do školy ani na dlouhodobou návštěvu kvůli tomu, že ji nebudou přijímat tady, v Charlestonu, v Savannah ani v New Orleansu. A taky se nehodlám dívat na to, že by si musela vzít nějakého Yankeeho nebo cizince, protože by ji nechtěli do žádné slušné rodiny z Jihu – protože její matka je blázen a otec darebák.“ Wade, který se mezitím vrátil zpátky ke dveřím, se zájmem poslouchal, ale přitom příliš nechápal, o čem je řeč. „Bonnie si může vzít Beaua, strýčku Rhette.“ Rhett se obrátil k chlapci a přitom se přestal tvářit rozhněvaně a s nápadnou vážností vážil slova, jako pokaždé, když jednal s dětmi. „Máš pravdu, Wade. Bonnie si může vzít Beaua Wilkese, ale s kým se oženíš ty?“

„Ale já se nechci ženit s nikým,“ odpověděl sebejistě Wade, celý nadšený, že si může otevřeně popovídat jako rovný s rovným s jediným člověkem, který mu až na tetičku Melly nikdy nic nevyčítal, ale naopak ho vždycky povzbuzoval. „Půjdu na Harvard a stanu se právníkem jako můj otec a potom budu statečný voják, jako byl on.“

„Škoda, že Melly nemůže držet pusu,“ vykřikla Scarlett. „Wade, na žádný Harvard nepůjdeš. Je to yankeeovská škola a já tě do ní nepustím. Půjdeš na Georgijskou univerzitu a po promoci povedeš za mě obchod. A pokud jde o vojenskou statečnost tvého otce…“

„Mlč,“ zarazil ji úsečně Rhett, kterému neuniklo, jak se Wadeovi rozzářily oči nadšením, když mluvil o otci, kterého nikdy nepoznal. „Vyrosteš a bude z tebe stejně statečný muž, jako byl tvůj otec, Wade. Snaž se být jako on, protože byl hrdina, a nenech si líbit, aby ti o něm někdo namlouval něco jiného. Oženil se s tvou matkou, viď? No, a to je samo o sobě hrdinství. A já zařídím, že půjdeš na Harvard a staneš se právníkem. A teď už nečekej a běž říct Porkovi, aby tě zavezl do města.“

„Budu ti vděčná, když necháš vedení mých dětí na mně,“ křičela Scarlett, když Wade poslušně odklusal z místnosti.

„Vedeš je zatraceně špatně. Elle a Wadeovi jsi zkazila veškeré příležitosti, jaké měli, ale já nepřipustím, abys totéž provedla i s Bonnie. Bonnie bude moje malá princezna a celý svět se v ní musí vidět. Nenajde se dům, do nějž by neměla přístup. Přece si, proboha, nemyslíš, že ji nechám vyrůstat mezi chátrou, která se slézá v našem domě?“

„Pro tebe jsou dost dobří…“

„Zajisté, a pro tebe jsou až příliš dobří, drahoušku. Ale ne pro Bonnie. Myslíš, že dovolím, aby si vzala někoho z té odpadlické bandy, se kterou utrácíš zbůhdarma čas? S Iry, co se derou nahoru, Yankeei, bílou žebrotou, přivandrovaleckými parvenuy… Moje Bonnie, která v sobě má dobrou butlerovskou krev, a pochází i z Robillardů…“

„A O’Harů…“

„Možná že O’Harové kdysi bývali irskými králi, ale tvůj otec byl jen šikovná nula, která se dostala nahoru. A ty nejsi o nic lepší… Ale já taky nesu část viny. Proletěl jsem životem jako netopýr, který vylít z pekel, nikdy jsem se o nic nestaral, protože mi na ničem nezáleželo. Panebože, já byl ale hlupák! V Charlestonu nebudou Bonnie přijímat, ať se moje matka a tvoje teta Eulalie nebo teta Pauline budou snažit sebevíc – a tady ji určitě taky nebudou přijímat, pokud něco rychle nepodniknem…“

„Ach, Rhette, jsi k smíchu, že to bereš takhle vážně. S našimi penězi…“

„Čert vem tvoje peníze! Co pro ni chci, nemůžeme koupit ani za všechny peníze, co máme. Byl bych raději, kdyby Bonnie zvali na suchý chleba do ubohé barabizny Picardových nebo do stodoly na spadnutí, ve které bydlí paní Elsingová, než aby se z ní musela stát první krasavice na republikánském inauguračním plese. Už dávno jsi měla svým dětem zajistit místa ve společnosti – a neudělala jsi to. Ani ses neobtěžovala udržet jim alespoň pozici, jíž jsi sama dosáhla. A teď je příliš pozdě dělat si naděje, že se polepšíš ve svém chování k ostatním. Myslíš jen na peníze a dělá ti příliš dobře, když můžeš terorizovat lidi.“

„Podle mě děláš jen bouři ve sklenici vody,“ pravila Scarlett chladně a šustila přitom svými lejstry, aby dala ostentativně najevo, že pokud jde o ni, debata skončila.

„Pomáhá nám jedině paní Wilkesová a ty děláš, co můžeš, aby sis ji odcizila a abys ji urazila. Ale, prosím tě, nech si své řeči, že je chudá a chodí v šatech vyšlých z módy. Je duší a středem všeho, co v Atlantě za něco stojí. Zaplaťpánbůh za ni. Určitě mi pomůže a něco s tím uděláme.“

„A co hodláš udělat?“

„Co chci udělat? Hodlám si předcházet všechny dračice z celé atlantské staré gardy, především paní Merriwetherovou, paní Elsingovou, paní Whitingovou a paní Meadeovou. I kdybych se měl plazit po břiše před všemi starými kozami, které mě nenávidí, klidně to udělám. Budu trpělivě snášet jejich chladné přijetí a hlasitě litovat svého špatného jednání. Budu přispívat na ty jejich zatracené dobročinné podniky a budu oblízat ty jejich prokleté kostely. Budu se veřejně dovolávat svých služeb Konfederaci a budu se jimi chlubit, a bude-li třeba, vstoupím do toho jejich zatraceného Klanu – i když by milosrdný bůh těžko mohl seslat na má bedra až tak těžké pokání. A bez váhání budu připomínat hlupákům, kterým jsem zachránil krk, že jsou mými dlužníky. A vy, madam, se laskavě zdržíte veškerých pokusů mařit mé úsilí tím, že byste za mými zády vyžadovala splácení hypoték od lidí, o jejichž přízeň se budu ucházet, prodávala jim mizerné dříví nebo je nějak jinak urážela. A guvernér Bullock už nepřekročí práh tohoto domu. Slyšíte? A taky nikdo z té smečky elegantních zlodějů, s nimiž jste jedna ruka. Jestli je navzdory mému přání pozvete, ocitnete se v trapné situaci, protože doma nenajdete hostitele, který by je přivítal. A jestli sem přesto přijdou, budu v baru Belle Watlingové každému na požádání vykládat, že s nimi nehodlám dýchat vzduch pod jednou střechou.“

Scarlett, kterou Rhettova slova vnitřně rozdírala, vyprskla smíchy.„Takže

z falešného hráče působícího na říčních parnících a ze spekulanta teď bude slušný a bohabojný občan! Ale myslím, že byste udělal líp, kdybyste svou cestu ke slušnosti začal jiným krokem – prodejem domu Belle Watlingové.“

Byl to jen výstřel naslepo. Scarlett si vůbec nebyla jistá, že ten dům opravdu patří Rhettovi. Zničehonic se zasmál, jako by jí četl myšlenky.„Díky

za připomínku.“ Rhett by si pro své úsilí znovu získat ztracenou společenskou reputaci nemohl zvolit horší dobu, ani kdyby se sebevíc snažil. Nikdy předtím ani později neulpělo na republikánech a odrodilcích větší odium, jelikož zkorumpovanost přivandrovaleckého režimu právě dosahovala svého vrcholu. A Rhettovo jméno bylo od kapitulace neodvolatelně spojováno s Yankeei, republikány a odrodilci.

V roce 1866 si lidé z Atlanty s bezmocným vztekem mysleli, že nemůže být už nic horšího než drsná vojenská vláda, jakou tehdy měli, ale nejhorší poznali teprv teď za guvernéra Bullocka. Republikáni a jejich spojenci měli díky černošským hlasům zajištěnou bezpečnou většinu a bezohledně dupali v okovaných botách po hlavách nemohoucí, ale neustále ještě se vzpouzející menšiny.

Mezi černochy se rozkřiklo, že v bibli je zmínka o pouhých dvou politických stranách – o republikánech a hříšnících. Jelikož žádný černoch nechtěl vstoupil do strany složené výhradně ze samých hříšníků, všichni se hrnuli do řad republikánů. Noví páni znovu a znovu přehlasovávali demokraty a zvolili do vysokých úřadů chudé bělochy a odrodilce a dokonce i několik černochů. Tito černoši zasedali ve státní legislativě, kde většinou jen pojídali buráky a vyzouvali se z nových bot, na které nebyli zvyklí, a zase si je na chvilku obouvali. Málokteří z nich dovedli číst a psát. Přišli rovnou z bavlníkových polí nebo z plantáží cukrové třtiny, ale klidně mohli odhlasovat daně a státní úpisy stejně jako obrovské vyúčtování výdajů pro sebe i své republikánské přátele. A samozřejmě je také odhlasovali. Stát se potácel pod tíží daní, které byly placeny se zuby zaťatými vztekem, jelikož poplatníci dobře věděli, že značná část z peněz odhlasovaných na veřejné účely skončila nakonec v kapsách soukromníků.

Nejvyšší státní úřady byly zcela obklopeny davem podnikatelů, spekulantů, adeptů na státní zakázky a všech ostatních živlů štvaných nadějí na zisk urvaný z bezuzdného utrácení, a mnozí z nich se opravdu bezostyšně obohacovali. Bez sebemenších obtíží získávali státní peníze na stavbu železnic, které nebyly nikdy postaveny, na nákup vagonů a lokomotiv, které nebyly nikdy zakoupeny, na stavbu veřejných budov, které existovaly pouze v představách podnikatelů.

Byly vydávány státní cenné papíry v hodnotách jdoucích do milionů. Většina z nich byla nezákonná nebo podvodná, ale přesto byly vydávány. Georgijský státní ministr financí, sice republikán, ale jinak poctivý člověk, protestoval proti jejich nezákonnému vydávání a odmítal je podepsat, ale ani on, ani ostatní úředníci, kteří se pokoušeli čelit těmto zlořádům, nezmohli nic proti mohutné vlně, která se přes ně valila.

Státní železnice kdysi bývaly pro stát přínosem, ale teď se změnily v přítěž, jelikož jejich dluhy dosáhly částky jednoho milionu. Už to nebyly železnice, ale obrovské bezedné koryto, v němž se mohla rochat a válet prasata. Mnoho úředníků bylo jmenováno z politických důvodů bez ohledu na to, jestli se vyznali v řízení železnic, celkově bylo u dráhy zaměstnáno třikrát víc lidí, než bylo třeba, republikáni jezdili zadarmo na předložení průkazu a po státě byly sem tam převáženy celé vagony černochů, kteří se skvěle bavili tím, že volili v jedněch volbách na několika místech po sobě.

Špatné řízení železnic mimořádně popouzelo daňové poplatníky, protože z výtěžku jejich provozu měly být shromažďovány fondy na školy s bezplatnou výukou. Ale protože nebyly výtěžky, ale jen dluhy, nebyly ani školy s bezplatnou výukou. Málokdo měl tolik peněz, aby si mohl dovolit posílat děti do škol, v nichž se muselo platit, a tak vyrůstala v nevzdělanosti celá generace dětí, které ještě po léta samy rozsévaly semena negramotnosti.

Ale nad hněvem vyvolaným mrháním prostředky a špatnou správou zdaleka převažovala rozhněvanost lidí nad tím, do jak špatného světla je na Severu staví guvernér jejich státu. Když Georgie hlasitě protestovala proti korupci, guvernér nakvap odjel na Sever, stanul před Kongresem a řečnil o zločinech, jichž se běloši dopouštějí na černoších, o přípravách na další vzpouru, které probíhají v celé Georgii, a o nutnosti vládnout tomuto státu pevnou vojenskou rukou. Nikdo z georgijských občanů netoužil po konfliktech s černochy a všichni se jim ze všech sil snažili vyhýbat. Nikdo netoužil po další válce a nikdo nechtěl ani nepotřeboval, aby mu vládly vojenské bajonety. Celá Georgie toužila jen po tom, ať ji nechají na pokoji, aby se mohla jako stát znovu postavit na nohy. Ale pod vlivem intrik, které vešly ve známost jako guvernérův „mlýn pomluv“, Sever viděl jen vzbouřenecký stát, jemuž je třeba vládnout železnou rukou, a železná pěst na Georgii také dopadla.

A to byla nádherná příležitost pro bandu, která držela Georgii za hrdlo a rdousila ji. Hrabivost slavila pravé orgie a nad vším se vznášel chladnokrevný cynismus schvalující otevřené loupení na nejvyšších místech, na něž nebylo možné pomyslet, aniž člověku začal běhat mráz po zádech. Protesty ani pokusy o odpor nic nezmohly, jelikož za státní vládou stála celou svou vahou a mocí armáda Spojených států.

Atlanta proklínala Bullocka i s jeho odrodilci a republikány a zároveň všechny ostatní, kteří s nimi měli něco společného. A Rhett s nimi měl velmi mnoho společného. Byl spolu s nimi namočen – jak šel jeden hlas – ve všech jejich piklech. Ale teď se obrátil proti proudu, jímž se ještě před krátkou dobou dával unášet, a začal ze všech sil plavat zpět.

Pustil se do svého tažení pomalu a rafinovaně, aby nevzbudil podezření celé Atlanty tím, že by se před jejími zraky do rána změnil z vlka v beránka. Vyhýbal se svým pochybným kumpánům a přestal být vídán ve společnosti yankeeovských důstojníků, odrodilců a republikánů. Docházel na shromáždění demokratů a ostentativně volil jejich kandidátku. Přestal hrát hazardně karty o velké částky a zůstával poměrně střízlivý. Pokud vůbec zašel do domu Belle Watlingové, vkradl se tam jako zloděj v noci podobně jako váženější občan města, a už nenechával svého koně stát uvázaného před jejím vchodem celé odpoledne, aby hlásal, že jeho pán je uvnitř.

Kongregace shromážděná v episkopálním kostele málem vypadla z lavic, když se jednou po začátku bohoslužeb vplížil dovnitř po špičkách a vedl za ruku Wadea. Kongregace žasla nad Wadeovou přítomností neméně než nad Rhettovou, protože chlapec byl všeobecně považován za katolíka. Scarlett aspoň byla katolička. Nebo alespoň měla být. Ale po léta nevkročila do kostela, protože z ní víra vyprchala stejně jako spousta dalších věcí, které ji učila Ellen. Všichni si mysleli, že zanedbala chlapcovu náboženskou výchovu, a zlepšili si mínění o Rhettovi, protože se snažil chybu napravit, přestože chlapce přivedl do episkopálního kostela místo do katolického.Rhett

se dokázal chovat důstojně a kouzelně, pokud se rozhodl, že bude držet jazyk za zuby a nebude zlomyslně blýskat očima. Už po léta se takto neomezoval, ale teď se rozhodl, že se předvede coby ztělesnění důstojnosti a okouzlujících způsobů, stejně jako začal po zralé úvaze nosit vesty střízlivějších barev. Nebylo těžké vetřít se do přízně mužům, kteří mu vděčili za záchranu života. Byli by mu dali najevo vděčnost už dávno, kdyby se byl Rhett sám nechoval, jako že jejich vděčnosti nepřikládá žádnou zvláštní váhu. Ale teď Hugh Elsing, René, mladí Simmonsové, Andy Bonnell a všichni ostatní zjišťovali, že Rhett je příjemný, ostýchá se prosazovat ve společnosti a tváří se rozpačitě, kdykoli se zmínili o tom, jak jsou mu zavázáni.

„To přece nic nebylo,“ namítal Rhett pokaždé. „Na mém místě byste všichni udělali totéž.“

Věnoval slušnou sumu na fond pro opravu episkopálního kostela a poslal značný, ale ne vulgární příspěvek Spolku pro okrášlení hrobů našich slavných padlých. Vyhledal se svým příspěvkem paní Elsingovou, osobně jí předal slušnou částku a rozpačitě ji poprosil, aby zachovala jeho dar v tajnosti, jelikož dobře věděl, že právě tím ji nejlíp popíchne, aby zprávu o jeho činu roznesla po celém městě. Paní Elsingová od něj přijala peníze jen s krajním sebezapřením – „spekulantovy peníze“ –, ale spolek zoufale potřeboval fondy.

„Nechápu, proč byste zrovna vy měl přinést finanční příspěvek,“ divila se kyselým tónem.

Když jí Rhett s náležitě vážným výrazem vysvětlil, že ho k příspěvku pohnuly vzpomínky na bývalé bratry ve zbrani, statečnější než on sám, ale bohužel méně šťastné, kteří nyní leží v bezejmenných hrobech, paní Elsingové poklesla aristokratická čelist. Dolly Merriwetherová jí sice vyprávěla, že kapitán Butler podle Scarlettiných slov sloužil v armádě, ale samozřejmě tomu nevěřila. Nebyla sama, tomu nevěřil nikdo.

„Vy jste byl v armádě? A v jaké jste sloužil rotě – a u kterého pluku?“Rhett

uvedl názvy obou jednotek.

„Ach, u dělostřelců! Ale každý, koho jsem znala, sloužil buď u jízdy, anebo u pěchoty. Tím se ovšem vysvětluje…“ Nedokončila větu a znepokojeně očekávala, že po ní loupne zlomyslně jízlivým pohledem. Ale Rhett jen sklopil zrak a pohrával si se řetízkem od hodinek.„Byl

bych rád sloužil u pěchoty,“ ozval se nakonec a úplně přešel její narážku, „ale když zjistili, že jsem byl v akademii ve West Pointu – samozřejmě jsem ji vinou jisté klukoviny nedokončil – zařadili mě k dělostřelectvu, ale k regulérnímu, ne k žádné domobraně. Při posledním tažení potřebovali muže se speciálními znalostmi. Víte sama, jak těžké ztráty jsme utrpěli a kolik dělostřelců padlo. U dělostřelectva si člověk připadal dost osamělý. Neviděl jsem kolem sebe jedinou známou duši. Moc bych za to nedal, že jsem během celé své služby v poli nepotkal jediného člověka z Atlanty.“

„Tak dobře!“ vyhrkla paní Elsingová, celá zmatená. Jestli opravdu sloužil v armádě, tak se zmýlila. Pronesla spoustu ostrých poznámek o jeho zbabělosti a teď si při vzpomínce na ně připadala provinile. „Tak dobře! A proč jste nikdy nikomu neřekl, že jste také sloužil? Chováte se, jako byste se za to styděl.“

Rhett se jí podíval přímo do očí a tvářil se neproniknutelně.

„Paní Elsingová,“ pronesl vážným tónem, „musíte mi věřit, že na své služby Konfederaci jsem mnohem víc hrdý než na všechno, co jsem v životě udělal nebo udělám. Cítím – cítím…“

„Dobře, ale proč jste se s tím skrýval?“

„Styděl jsem se o tom mluvit s ohledem na – na některé z mých předcházejících činů.“

Paní Elsingová ohlásila Rhettův příspěvek paní Merriwetherové a reprodukovala jí do nejmenších podrobností rozhovor, který spolu vedli.„A

představ si, Dolly, čestné slovo, že když říkal, jak se stydí, do očí mu vstoupily slzy! Ano, slzy! Málem jsem se sama rozplakala.“

„Hloupost a nesmysly!“ vykřikla nevěřícně paní Merriwetherová. „Nevěřím, že mu vyhrkly slzy, o nic víc než tomu, že sloužil v armádě. Však já si hezky rychle zjistím, jak to doopravdy bylo. Jestli sloužil u dělostřelců, jak říkal, tak se snadno dovím pravdu, jelikož plukovník Carleton, který jim velel, se oženil s dcerou jedné z babiččiných sester, a já mu prostě napíšu.“

Opravdu plukovníkovi Carletonovi napsala a ke svému úžasu dostala odpověď chválící zcela jednoznačnými slovy Rhettovy válečné zásluhy. Rozený dělostřelec, statečný voják a gentleman, který si na nic nestěžuje, skromný muž, který dokonce odmítl důstojnickou hodnost, když mu ji nabízeli.

„Tak dobře!“ rozhodla se paní Merriwetherová, když podávala dopis paní Elsingové, aby se na vlastní oči přesvědčila o obsahu. „Z toho jsem teda celá paf! Prosím, možná, že jsme tomu lumpovi křivdily, když jsme tvrdily, že nebyl voják. Možná že jsme měly věřit Scarlettiným a Melaniiným tvrzením, že vstoupil do armády v den, kdy město padlo. Ale přesto všechno je to stejně odrodilec, darebák a mně se vůbec nelíbí!“

„Ale když já si,“ začala paní Elsingová nejistě, „když já mám takový pocit, že nemůže být tak špatný. Člověk, který bojoval za Konfederaci, nemůže být úplně špatný. Špatná je Scarlett. Víš, Dolly, já opravdu věřím, že on – zkrátka, že se za Scarlett stydí, ale je příliš velký gentleman, aby to dal veřejně najevo.“

„Že se stydí! Chacha! Oba jsou ze stejného pytle. Jak jsi, prosím tě, přišla na tak hloupý nápad?“

„Není hloupý,“ bránila se paní Elsingová pobouřeně. „Včera v tom lijáku měl všechny tři děti, poslouchej, co říkám, i tu malou holčičku, v kočáře. Vozil je sem tam po Broskvoňové ulici a zavezl mě domů. A když jsem se ho zeptala: ‚Pane kapitáne, copak jste se zbláznil, že držíte ty dětičky ve vlhkém počasí venku? Proč je radši nevezmete domů?‘, neřekl ani slovo, jen se tvářil, jako bych ho otázkou přivedla do rozpaků. Ale chůva nedržela jazyk za zuby a řekla: ‚Dům je plnej bílýho póvlu a pro děti je zdravější bejt na dešti než doma!‘“

„A co on na to?“

„Co by na to mohl říct? Jen okřikl chůvu a přešel věc mlčením. Víš, Scarlett včera pořádala odpoledne velkou whistovou party a sezvala si na ni všechny ty ordinérní banální ženské. Podle mě kapitán Butler nechtěl, aby mu líbaly tu malou holčičku.“

„Tak dobře!“ pravila částečně zviklaná, ale dosud nepřesvědčená paní Merriwetherová. Ale další týden kapitulovala i ona.

Rhett mezitím začal vysedávat za psacím stolem v bance. Ani zmatení bankovní úředníci nevěděli, co za ním vlastně dělá, ale vlastnil příliš velký podíl akcií, takže nemohli proti jeho přítomnosti nic namítat. Po nějakém čase zapomněli, že jim vadil, protože se choval tiše a zdvořile a skutečně něco věděl o bankovnictví a investo vání. V každém případě seděl za stolem celý den, dával všemi způsoby najevo svou píli, jelikož se chtěl ocitnout na jedné lodi se slušnými spoluobčany z města, kteří pracovali, dokonce pilně.

Paní Merriwetherová chtěla rozšířit svůj vzkvétající pekařský podnik a pokoušela se půjčit si na svůj dům dva tisíce dolarů. Banka tuto záruku odmítla, jelikož dům byl zatížen už dvěma hypotékami. Mohutná starší dáma se hnala z banky jako vtělená bouře, ale vtom ji zastavil Rhett, a když zjistil, co ji potkalo, pravil ustaraně: „Ale to musí být omyl, paní Merriwetherová. Nějaký strašný omyl. Zrovna vás by přece neměli obtěžovat hloupými obchodními zárukami. Ale víte co, já vám ty peníze půjčím na čestné slovo! Každá dáma, která dokáže vybudovat takový obchodní podnik jako vy, představuje z finančního hlediska nejlepší záruku na světě. Posaďte se, prosím, sem na mou židli a já vám všechno vyřídím.“

Když se vrátil, chápavě se usmíval a prohlásil, že to byl omyl, přesně jak předpokládal. Ty dva tisíce dolarů jsou jí k dispozici a může si je vybrat, kdykoli bude chtít. A pokud jde o dům – byla by paní tak laskava a podepsala se sem?

Paní Merriwetherová, zmítaná uražeností a nevolí, rozzuřená, že musí přijímat tuto laskavost od člověka, kterému nedůvěřuje a kterého nemá ráda, se při děkování věru nerozplývala v roztomilostech.Ale

Rhett jako by si toho nevšiml. Když ji vyprovázel ke dveřím, řekl: „Paní Merriwetherová, vždycky jsem měl vysoké mínění o vašich znalostech. Myslíte, že byste byla ochotna mi odpovědět na jistou otázku?“

Přikývla, ale peří na klobouku se jí přitom sotva pohnulo.

„Co jste, prosím vás, dělala, když byla Maybelle malá a cucala si palec?“

„Cože?“

„Malá Bonnie si cucá palec a já ji to nemůžu odnaučit.“

„Ale to byste měl,“ prohlásila důrazně paní Merriwetherová. „Mohla by si tím znetvořit tvar úst.“

„Já vím! Já vím! A ona má ústa moc pěkná. Ale nevím, co mám dělat.“

„Ale to by přece měla vědět Scarlett,“ pravila paní Merriwetherová úsečně. „Má přece za sebou už dvě děti.“

Rhett se zadíval na špičky bot a hlasitě vzdychl.

„Zkoušel jsem jí dávat pod nehty mýdlo,“ vedl svou a poznámku o Scarlett přešel mlčením.

„Mýdlo! Pchá! Mýdlo není k ničemu! Já sypala Maybelle na palec chinin a můžu vám říct, pane kapitáne, že si ho přestala cucat hezky rychle.“

„Chinin!

Na ten bych jakživ nepřišel! Ani nevím, jak bych vám poděkoval, paní Merriwetherová. Dělalo mi to starost.“

Usmál se na ni tak přívětivě a vděčně, že paní Merriwetherová zůstala chvíli nerozhodně stát. Ale když se s ním loučila, smála se už také. Ač nerada přiznala paní Elsingové, že se v tom člověku zmýlila, ale protože má smysl pro spravedlnost, musí uznat, že na člověku, který tolik miluje svou dcerušku, musí určitě být něco dobrého. Škoda, že Scarlett vůbec nejeví zájem o tak rozkošné stvořeníčko, jako je Bonnie! Na muži, který se úplně sám snaží starat o malou holčičku, bylo něco zoufale dojemného! Rhett velmi dobře chápal, jak dojemně působí divadýlko, které hrál, a bylo mu srdečně jedno, jestli přitom poškodí Scarlettinu reputaci.

Od chvíle, kdy holčička začala chodit, ji neustále vozil s sebou, v kočáře nebo v sedle před sebou. Když se odpoledne vrátil z banky domů, bral ji na procházku po Broskvoňové ulici, vodil ji za ručičku, přizpůsoboval svůj dlouhý krok jejímu batolení a trpělivě jí odpovídal na tisíce otázek. Za soumraku se lidé vždycky vyhrnuli na přední dvory nebo verandy, a jelikož Bonnie byla družné, hezké dítě se záplavou černých kudrlinek na hlavičce a zářícíma modrýma očima, málokdo odolal, aby se s ní nedal do řeči. Rhett se do těchto hovorů nikdy nepletl, ale držel se stranou a tiše zářil hrdostí a uspokojením nad tím, že je o jeho dcerku takový zájem.

Atlanta měla dlouhou paměť, chovala se podezíravě a trvalo jí hezky dlouho, než změnila názor. Doba byla zlá a lidé nebyli nakloněni odpouštět nikomu, kdo měl něco společného s Bullockem a jeho bandou. Ale Bonnie v sobě spojovala to nejlepší z osobního kouzla, jaké měli Scarlett i Rhett, a právě z ní si Rhett udělal malý klín, který se mu podařilo vrazit do souvislé zdi chladu, s níž ho celá Atlanta přijímala. Bonnie rychle rostla a den ode dne bylo jasnější, že jejím dědečkem byl Gerald O’Hara. Měla krátké pevné nožky, široké, irsky modré oči a malou čtverhrannou bradičku, která hlásala, že si půjde rozhodně za svým. Zdědila Geraldův vznětlivý temperament, který se projevoval záchvaty zuřivého vzteku a který pominul, jakmile byla splněna její přání. Byl-li u ní otec, přání byla pokaždé splněna s největším spěchem. Navzdory spojenému úsilí chůvy i Scarlett ji rozmazlil, jelikož se mu dokázala zavděčit ve všem až na jedinou výjimku. A tou byl její strach ze tmy.

Do dvou let ochotně spala v dětském pokoji, který měla společný s Wadem a Ellou. Ale potom začala bez viditelného důvodu plakat pokaždé, když se chůva vykolébala z pokoje a odnesla s sebou lampu. Později se začala probouzet v pozdních nočních hodinách a vřískala hrůzou, až probudila sourozence a zburcovala celý dům. Jednou museli zavolat doktora Meadea a Rhett s ním jednal stroze, když konstatoval pouze zlé sny. Nikdo z ní nedostal víc než jediné slovo: „Tma.“

Scarlett přijímala dceřino noční řádění spíš podrážděně a byla pro to, aby se jí nařezalo. Nechtěla ji uklidnit tím, že by se v dětském pokoji nechala stát rozsvícená lampa, protože to by zase nemohl spát Wade s Ellou. Rhett, postrašený, ale něžný, se z dcerky pokoušel dostat víc o tom, co ji trápí, a chladnokrevně prohlásil, že jestli jí někdo nařeže, tak on vlastnoručně nařeže Scarlett.

Nakonec se situace vyřešila tím, že Bonnie dali z dětského pokoje do místnosti, v níž teď bydlel sám Rhett. Postýlku jí postavili vedle jeho velké postele a na stole celou noc svítila zastíněná lampa. Když to vešlo ve známost, celé město si o té věci štěbetalo. Na tom, že malá holčička spí sama s otcem v jedné místnosti, bylo jaksi něco delikátního, přestože jí byly jen dva roky. Scarlett tyto klepy trápily dvojnásob. Hlavně nade vší pochybnost potvrzovaly, že ona a manžel spí každý v oddělené ložnici, což bylo samo o sobě šokující. A navíc si všichni mysleli, že dítě má být u matky, když už se bojí spát samo. A Scarlett se nezmohla na vysvětlení, že nedokáže spát v osvětleně místnosti a že Rhett nedovolí, aby holčička spala u ní.

„Stejně by ses probudila, až by začala vřískat, a pak bys jí stejně dala facku,“ konstatoval stručně.

Scarlett otravovalo, jakou váhu Rhett přikládal Bonniiným nočním děsům, ale myslela si, že se jí nakonec podaří situaci nějak zvládnout a vrátí dceru zpátky do dětského pokoje. Tmy se přece bojí všechny děti a jediným lékem je pevný postoj. Rhett se v té věci chová zvráceně a staví ji do světla špatné matky, jen aby se jí pomstil za to, že ho vyhnala ze své ložnice.

Od večera, kdy mu oznámila, že nechce další děti, do její ložnice nevkročil a ani se nepokusil zalomcovat klikou. Po celou tu dobu, než se začal zdržovat doma kvůli Bonniiným děsům, častěji chyběl u večeře, než byl přítomen. Někdy se zdržel pryč celou noc a Scarlett, která ležela v posteli za zamčenými dveřmi ložnice, ale nemohla usnout, slyšela, jak hodiny odbíjejí jednu časnou hodinu po druhé a hlavou jí přitom vrtalo, kde asi může Rhett být. Vzpomněla si na jeho výrok: „Na světě jsou i jiné postele, drahoušku!“ Při tom pomyšlení se bezmocně zmítala vztekem, ale stejně nemohla nic dělat. Nemohla ani nic říct, aniž vyvolala scénu, v níž by si Rhett neodpustil poznámku o zamčených dveřích její ložnice a podílu, který na tom pravděpodobně měl Ashley. Ovšemže, jeho hloupý nápad, že Bonnie musí spát v osvětlené místnosti – samozřejmě v jeho osvětlené místnosti – byl jen ošklivý prostředek, jak se jí pomstít.

Scarlett si neuvědomovala, jakou váhu Rhett přičítá Bonniině hloupému chování, ani jak naprosto je své dcerce oddán, dokud nepřišla ona děsná noc. Na tu noc rodina nikdy nezapomněla.

Toho dne se Rhett setkal s bývalým prorážečem blokády a oba si měli mnoho co vyprávět. Scarlett nevěděla jistě, kam spolu odešli hovořit a pít, ale samozřejmě měla podezření, že do domu Belle Watlingové. Rhett se odpoledne nevrátil domů a nevzal Bonnie na procházku a nakonec nepřišel ani k večeři. Bonnie, která ho celé odpoledne netrpělivě vyhlížela z okna, protože nutně potřebovala ukázat otci chaotickou sbírku brouků a švábů, nakonec bez ohledu na nářek a protesty uložila Lou do postele.

A Lou buď zapomněla rozsvítit lampu, anebo došel petrolej. Nikdo nevěděl, co se přesně stalo, ale když se Rhett konečně vrátil domů v poněkud horší podobě vinou pití, celý dům byl vzhůru nohama a Bonniino vřískání bylo slyšet až do stáje. Zřejmě se probudila ve tmě, volala ho, ale on tam nebyl. Všechna chlácholivá a jasná zářivá světla, která přinesla Scarlett se služebnictvem, ji nedokázala uklidnit a Rhett beroucí schody nahoru po třech vypadal, jako by spatřil Smrt.

Když ji konečně popadl do náruče a mezi křečovitými vzlyky rozeznal pouze jediné slovo „Tma“, obořil se zuřivě na Scarlett i na černošské služebnictvo.

„Kdo zhasnul světlo? Kdo ji nechal samotnou po tmě? Prissy, za tohle z tebe stáhnu kůži, ty…“

„Proboha vás prosim, pane Rhett! To já ne! To Lou!“

„Proboha, pane Rhett, já…“

„Mlč. Víš, co jsem nařídil. Na mou duši, že tě – vyženu. Nechoď mi zpátky na oči. Scarlett, dej jí nějaké peníze a postarej se, aby zmizela, než sejdu domů. A teď všichni ven, rozumíte, všichni!“

Černošky vyjely z místnosti jako namydlený blesk a nešťastná Lou plakala do zástěry. Ale Scarlett zůstala v pokoji. Bylo pro ni těžké smířit se s tím, že její milovaná holčička se uklidňuje v Rhettově náruči, když u ní tak zoufale vřískala. Bylo pro ni těžké pozorovat, jak drobounkými pažemi bere otce kolem krku, a poslouchat, jak zalykajícím se hláskem vypráví, co ji vyděsilo, zatímco ona, Scarlett, z ní nedostala jedinou souvislejší větu.

„Takže to sedělo na truhle,“ opakoval Rhett měkce. „A bylo to veliké?“

„Moc.

Strašně veliké. A mělo to drápy.“

„Aha, tak taky drápy. Tak dobře. Budu u tebe celou noc sedět, a kdyby to zas přišlo, tak to zastřelím.“ Z Rhettova hlasu zněl zájem a pod jeho chlácholivým vlivem Bonnie postupně přestala vzlykat. Když mu příšeru podrobně popisovala slovy, kterým mohl rozumět jen on sám, dceřin hlas už nezněl tak zajíkavě. Scarlett naopak podráždilo, že Rhett s dcerou mluvil, jako by její zážitky byly skutečné.

„Prosím tě, Rhette…“

Ale Rhett jí gestem naznačil, aby mlčela. Když Bonnie konečně usnula, položil ji do postýlky a přikryl ji prostěradlem.

„Z tý negerky stáhnu kůži zaživa!“ vyhrožoval potichu. „A ty za to taky můžeš. Proč ses nedošla přesvědčit, jestli je tu rozsvícené světlo?“

„Nebuď blázen, Rhette,“ zašeptala Scarlett. „Takhle vyvádí, protože jí ve všem vyhovíš. Spousty dětí se bojí tmy, ale nakonec strach překonají. Wade se taky bál, ale já se s ním nemazala. Kdybys ji prostě nechal být, tak by vřískala dvě tři noci po sobě a…“

„Nechat ji, aby vřískala!“ Scarlett měla chvíli strach, že ji Rhett uhodí. „Buď jsi sama blázen, anebo ta nejnecitlivější ženská, jakou jsem v životě viděl.“

„Nechci, aby z ní vyrostla bázlivá a zbabělá osoba.“

„Zbabělá? Tak to už přestává všecko! Nemá v těle jedinou zbabělou žilku! Ale ty nemáš kouska představivosti a samozřejmě nedovedeš pochopit, jak trpí lidé, kteří ji mají – zvlášť děti. Kdyby přišlo něco rohatého s drápy a posadilo se na to tvou truhlu, tak bys na tu příšeru houkla, ať táhne k čertu, viď? Za to dám krk! Laskavě si vzpomeňte, milostpaní, že jsem zažil, jak jste se probudila a prskala jste jako opařená kočka jenom proto, že jste ve snu šlápla na žábu. A není to ani tak dávno!“

Scarlett se zarazila, protože na ten sen nerada vzpomínala. Navíc ji přiváděla do rozpaků vzpomínka, že Rhett ji tenkrát uchlácholil v podstatě stejným způsobem, jako před chvilkou uchlácholil Bonnie. Proto prudce zaútočila z jiné strany.

„Stejně ji jen rozmazluješ tím, že jí ve všem vyhovíš, a…“

„Ale já ji budu takhle rozmazlovat dál. Jestli ji opravdu rozmazluju, tak z toho nakonec stejně vyroste a pustí všechno z hlavy.“

„V tom případě,“ poznamenala Scarlett kousavě, „když si chceš hrát na chůvu, tak bys mohl chodit v noci domů a pro změnu ve střízlivém stavu.“

„Budu chodit domů brzy, ale ožralej jako doga, když budu chtít.“

A od té doby opravdu chodil domů brzy, aby stihl čas, kdy Bonnie musela do postýlky. Vysedával u ní a držel ji za ručičku, dokud neusnula a neuvolnila sevření. Teprv potom se po špičkách vykradl po schodech dolů a pokaždé nechal v pokoji rozsvícenou lampu a dveře dokořán, aby ji okamžitě uslyšel, kdyby se náhodou probudila a vyděsila. Nechtěl, aby ještě jednou musela zažít tak strašný strach ze tmy. Všichni lidé v celém domě, Scarlett, chůva, Prissy i Pork, si naléhavě uvědomovali planoucí světlo a často se po špičkách plížili nahoru přesvědčit se, jestli dosud svítí.

Rhett se také vracíval domů střízlivý, ale to vůbec nebyla Scarlettina zásluha. Řadu měsíců hodně pil, i když se nikdy úplně neopil, a jednou večer z něj whisky táhla obzvlášť silně. Zvedl Bonnie, zvedl si ji na rameno a zeptal se jí: „Dáš svému miláčkovi pusinku?“

Holčička pokrčila drobný pršáček a začala se kroutit, aby se mu vyprostila z náruče.

„Ne,“ odpověděla s dětskou upřímností. „Ošklivý.“

„Cože jsem?“

„Ošklivě smrdíš. Strýček Ashley ošklivě nesmrdí.“

„To jsem se dočkal věcí,“ ulevil si zklamaně a postavil dceru na podlahu. „V životě by mě nenapadlo, že mi zrovna ve vlastním domě bude někdo vyčítat pití!“

Ale od toho dne omezil pití na skleničku vína po večeři. Bonnie, která si vždycky směla dopít poslední kapky, které zůstaly na dně, nepřipadala vůně vína vůbec ošklivá. V důsledku toho opuchlost, která pomalu začínala rozmělňovat ostré rysy jeho obličeje, pomalu zmizela a kruhy, které měl pod černýma očima, přestaly být tak temné a hrubé. Protože se Bonnie ráda vozila v sedle před ním, držel se víc na vzduchu a tmavý obličej se mu nenápadně opálil, takže vypadal sněději než kdy předtím. Měl zdravější vzhled, víc se smál a znovu vypadal jako odvážný mladý prorážeč blokády, který na začátku války vzrušoval mysl celé Atlanty.

Lidé, kteří ho nikdy neměli rádi, se na něj začínali usmívat, když jel kolem nich a před sebou v sedle měl posazenou droboučkou dětskou postavičku. Dámy, které byly až do té doby přesvědčeny, že si před ním žádná žena nemůže být jista, se s ním začínaly na ulici zastavovat, dávaly se s ním do řeči a chválily Bonnie. I ty nejpřísnější staré paní najednou nabyly dojmu, že člověk, který dovede hovořit o trápeních a potížích dětství jako on, nemůže být úplně špatný.









Kapitola 53

Ashley měl narozeniny a Melanie toho večera pořádala na jejich počest oslavu, která měla být překvapením. Věděli o ní všichni až na Ashleyho. Věděl o ní dokonce i Wade s malým Beauem a oba div nepukli pýchou, jelikož museli odpřisáhnout, že neprozradí svěřené tajemství. Všichni, kdo v Atlantě něco znamenali, byli pozváni a chystali se přijít. Generál Gordon i s rodinou laskavě přijal pozvání, Alexander Stephens přislíbil účast, pokud mu to dovolí jeho věčně křehké zdraví, a mezi hosty byl očekáván dokonce i starý bouřlivák Konfederace Bob Toombs.

Scarlett s Melanií, Indií a tetičkou Pitty pobíhaly celé dopoledne po malém domě, vydávaly pokyny černošskému služebnictvu, které rozvěšovalo čerstvě vyprané záclony, leštilo stříbrné nádobí, voskovalo podlahy a vařilo, míchalo a ochutnávalo pohoštění. Scarlett nikdy neviděla Melanii tak rozrušenou a šťastnou.

„Víš, moje milá, Ashley neměl oslavu narozenin od – od – vzpomínáš si na poslední rožnění U Dvanácti dubů? Toho dne, kdy pan Lincoln požádal o odhlasování dobrovolníků? A právě od té doby neměl jedinou oslavu narozenin. A pracuje tak těžce, a když se večer vrátí domů, bývá tak unavený, že ho ani dnes nenapadlo, že by mohl mít narozeniny. Ten bude určitě překvapený, až se po večeři všichni nahrnou dovnitř!“

„Jak to ale bude s lampionama na trávníku, myslíte, že si jich pan Wilkes nešímne, až pude domu na večeři?“ vyptával se Archie nevrle .Celé

dopoledne seděl a sledoval průběh příprav. Zajímaly ho, ale nebyl to ochoten přiznat. V životě se neúčastnil zákulisních příprav velké městské oslavy a byl to pro něj nový zážitek. Pronášel upřímné poznámky o tom, že ženy pobíhají po domě, jako by hořelo, jenom proto, že přijde společnost, ale nikdo by ho odtud nedostal ani párem koní. Pestrobarevné papírové lampiony, které paní Elsingová a Fanny vyrobily a nabarvily speciálně pro tuto příležitost, ho zajímaly ze všeho nejvíc, jelikož „takový vejmyšluňky“ ještě v životě neviděl. Předtím byly schovány v jeho sklepní místnosti a Archie je podrobně prozkoumal.

„A jéje! To mě nenapadlo!“ vykřikla Melanie, „ještě že ses o nich zmínil, Archie. Jéje! Co mám dělat? Musí se rozvěsit po keřích a stromech a musí se do nich dát svíčky a někdo je musí rozsvítit v pravou chvíli, až budou přijíždět hosté. Scarlett, můžeš poslat Porka ven, aby to udělal, až budeme večeřet?“

„Slečno Wilkesová, ste sice rozumnější než většina ženskejch, ale stejně se zbytečně snadno dáte vyděsit,“ prohlásil Archie. „A ten černej hlupák Pork se nemá co dotejkat těch vejmyšluňků. Stejně by je na místě zapálil. A sou teda – vopravdu pěkný,“ řekl uznale. „Pověsim vám je sám, až budete s panem Wilkesem u jídla.“

„Ach, Archie, to je od tebe opravdu hezké!“ Melanie se po něm podívala dětským pohledem plným vděčnosti a oddanosti. „Nevím, co bych si bez tebe počala. Došel bys do nich hned upevnit svíčky, abychom už nemuseli myslet alespoň na ty lampiony?“

„No jó, proč bysem nemoh,“ zabrblal Archie hrubě a odbelhal se směrem ke schodům do sklepa.

„Kočka se dá zabít i jinak, než že ji udusíme máslem,“ chichotala se Melanie, když se stařec s kníry odbelhal po schodech dolů do sklepa. „Celou dobu jsem myslela na Archieho, že by mohl rozvěsit lampiony, ale znáte ho, jaký je. Když ho člověk o něco požádá, vůbec nereaguje. Ale teď se nám tu chvíli nebude plést pod nohy. Černoši z něho mají takový strach, že nic neudělají, jakmile je nablízku, protože se bojí volně vydechnout.“

„Melly, být tebou, neměla bych toho starého desperáta v domě,“ řekla Scarlett dotčeně. Nenáviděla Archieho stejně jako on ji a oba spolu skoro nemluvili. Jen v Melaniině domě se Archie překonal a zůstal, když mezi přítomnými byla i Scarlett. Ale i v Melaniině domě si ji měřil podezíravým a chladně pohrdavým pohledem. „Přivede tě do neštěstí, dej na má slova.“

„Ale on je neškodný, když mu člověk lichotí a tváří se, jako že je na něm závislý,“ namítla Melanie. „A je tak oddán Ashleymu a Beauovi, že mám vždycky pocit bezpečí, když ho cítím za zády.“

„Chceš ovšem říct, že je oddaný tobě, Melly,“ vmísila se do hovoru India a studený výraz jí poroztál chabým náznakem vřelejšího úsměvu, když její pohled láskyplně spočinul na švagrové. „Jsem přesvědčená, že jsi první osoba, kterou ten starý hrubián miluje od té doby, co po své ženě – totiž – po své ženě. Myslím, že by jen uvítal, kdyby tě někdo urazil, aby ho mohl zabít a dát tak najevo úctu, jakou k tobě chová.“

„A jéje! Ty ale plácáš nesmysly, Indie!“ bránila se Melanie a začervenala se rozpaky. „Považuje mě přece za strašnou husu, sama to dobře víš.“

„Ale na tom, co si myslí ten starý křupan odněkud z hor, přece vůbec nezáleží,“ vyhrkla prudce Scarlett. Už pouhá vzpomínka, jak ji Archie odsoudil za pronajmutí trestanců, ji přiváděla k zuřivosti. „Teď musím jít. Musím připravit oběd a potom zajít do obchodu a vyplatit mzdu prodavačům a potom – a pak ještě totéž kočímu a Hughovi Elsingovi v dřevařské ohradě.“

„Ale – ty jedeš do dřevařské ohrady?“ zeptala se Melanie. „Ashley tam k večeru půjde za Hughem. Myslíš, že bys ho tam mohla zdržet do pěti hodin? Kdyby se vrátil domů dřív, určitě by nás přistihl, jak doděláváme dort nebo něco jiného, a bylo by po překvapení.“

Scarlett se v duchu usmála a vrátila se jí dobrá nálada.

„Jistě, to víš, že ho zdržím,“ slíbila.

Když proplouvala, India se jí podívala do očí pronikavým pohledem svých světlých očí bez řas. Dívá se po mně tak divně vždycky, když mluvím o Ashleym, napadlo Scarlett.

„Prosím tě, zdrž ho tam co nejdéle po páté,“ prosila Melanie. „A India pak pro něj zajede kočárem… Scarlett, přijď dnes večer brzy. Byla bych nerada, abys přišla třeba jen o minutku z oslavy.“

Cestou domů v kočáře si Scarlett říkala rozmrzele: Tak ona by byla nerada, kdyby mně unikla třeba jen minutka z oslavy, co? No dobře, ale to mě přece mohla požádat, abych s ní, Indií a tetičkou Pitty přijímala hosty, ne?

Normálně by Scarlett bylo úplně jedno, jestli při Mellyiných pitomých oslavách přijímá hosty nebo ne. Ale tentokrát to byla největší oslava, jakou kdy Melanie pořádala, a navíc oslava Ashleyho narozenin, a tak Scarlett toužila, aby mohla stát po Ashleyho boku a přijímat hosty společně s ním. Ale dobře věděla, proč ji nepozvali, aby pomáhala přijímat hosty. A i kdyby to sama nevěděla, Rhettův komentář k té věci byl dostatečně jasný.

„Odrodilcova žena že by měla přijímat hosty, když tam budou přítomní všichni přední bývalí stoupenci Konfederace a demokrati? Máš kouzelné představy, ale bohužel se ti pletou pojmy v hlavě. Vždyť jen oddanosti slečny Melly vděčíš za to, že tě vůbec zvou.“

Toho odpoledne se Scarlett na objížďku obchodu a dřevařské ohrady oblékla s mimořádnou pečlivostí a vzala si pro tuto příležitost šaty z tlumeně zeleného měňavého taftu, který v určitém osvětlení hrál do lila, a nasadila si nový světlezelený vysoký klobouk, ozdobený kolem dokola tmavozelenými péry. Kdyby jí tak Rhett dovolil přistřihnout si ofinu a nakadeřit si ji do čela, to by pak klobouk vypadal ještě mnohem líp! Ale Rhett prohlásil, že ji ostříhá dohola, jestli si ustřihne lokýnky nad čelem. A v těch dnech se choval tak neurvale, že by toho zřejmě byl opravdu schopen.

Bylo nádherné odpoledne, slunečné, ale ne příliš horké, jasné, ale ne spalující a péra na Scarlettině klobouku se chvěla v teplém vánku, šumícím v listí na stromech lemujících Broskvoňovou ulici. Srdce se jí chvělo také jako vždycky, když se měla setkat s Ashleym. Možná že kdyby se jí podařilo vyplatit kočí a Hugha brzy, odešli by domů a nechali by ji s Ashleym o samotě ve čtvercové malé kanceláři uprostřed dřevařské ohrady. V těchto dnech byly naděje na setkání s Ashleym o samotě vzácné. A představa, že ji Melanie požádala, aby Ashleyho zdržela! Úplně k smíchu!

Bylo jí dobře u srdce, když dojela do obchodu a vyplatila Willieho a ostatní prodavače, aniž se jich zeptala, jakou měli ten den tržbu. Byla sobota, nejrušnější den z celého týdne, kdy se v obchodě nejvíc nakupovalo, jelikož ten den se do města sjížděli na nákupy okolní farmáři, ale Scarlett se na nic neptala.

Cestou k dřevařské ohradě se nejméně desetkrát zastavila, dala se do řeči s odrodileckými dámami, sedícími v nádherných ekvipážích – ale ne zas tak skvělých jako její kočár, říkala si potěšeně v duchu – i s mnoha muži, kteří se přebrodili červeným prachem ulice, aby jí mohli s kloboukem v ruce složit uctivou poklonu. Bylo to nádherné odpoledne, Scarlett byla šťastná, vypadala pěkně a cestovala jako královna. Vinou těchto zdržení přijela do dřevařské ohrady později, než měla v úmyslu, a zastihla Hugha i kočí, jak sedí na nízké hromadě dřeva a čekají na ni.

„Je tu Ashley?“

„Ano, úřaduje v kanceláři,“ odpověděl Hugh a při pohledu na její veselé, rozjásané oči mu z tváře zmizel obvyklý ustaraný výraz. „Pokouší se – totiž chci říct, že kontroluje účetní knihy.“

„Ale s tím se dneska nemusí otravovat,“ řekla Scarlett a pak tlumeným hlasem dodala: „Melly mě poslala, abych ho zdržela, dokud doma všechno nepřipraví na večerní oslavu.“

Hugh se usmál, protože se chystal jít na oslavu Ashleyho narozenin. Měl oslavy rád a z toho, jak se Scarlett toho odpoledne tvářila, uhodl, že ona také. Scarlett vyplatila mzdu kočímu i Hughovi, bez okolků je opustila a vykročila směrem ke kanceláři. Z jejího chování bylo jasné, že nestojí o žádný doprovod. Ashley ji přivítal ve dveřích. Stál tam v záři podvečerního slunce, vlasy se mu leskly a na rtech měl náznak úsměvu, který se skoro blížil úšklebku.

„Ale, Scarlett, co pohledáváš v tuhle hodinu ve městě? Proč nejsi u nás a nepomáháš Melly s přípravami překvapivé oslavy?“

„Ale no tak, pane Ashley Wilkesi!“ zvolala Scarlett s nevolí. „Nemáš o ní přece sebemenší tušení. Jestli nebudeš překvapený, Melly bude moc zklamaná.“

„Neboj se, já ji nezklamu. Budu nejpřekvapenější člověk z celé Atlanty,“ ujistil ji Ashley a oči se mu přitom smály.

„A teď mi pověz, kdo byl takový darebák a všechno ti prozradil?“

„Prakticky každý z pozvaných pánů. První byl generál Gordon. Prohlásil, že podle jeho zkušeností pořádají ženy překvapivé oslavy obvykle téhož večera, kdy se pán domu rozhodne vyčistit a naleštit všechny zbraně v celém domě. A potom mě varoval dědeček Merriwether. Prohlásil, že paní Merriwetherová pro něj jednou uspořádala překvapivou oslavu, ale bohužel nejpřekvapenější osobou byla nakonec ona sama, protože dědeček si ten den potají léčil revmatismus láhví whisky a byl tak opilý, že nemohl vstát z postele, a – prostě každý muž, jemuž kdy uspořádali překvapivou oslavu, mi o ní přišel vyprávět!“

„Darebáci!“ vykřikla Scarlett, ale musela se přitom smát.

Když se takhle usmíval, Ashley vypadal, jak ho znávala za starých časů U Dvanácti dubů. A v těchto dnech se usmíval tak vzácně. Vzduch byl tak svěží, slunce tak příjemné, Ashley se tvářil tak vesele a mluvil tak uvolněně, že jí srdce poskočilo radostí. Bušilo jí v hrudi, až ji doslova rozbolelo rozkoší, rozbolelo pod tíží radostných, žhavých, neprolitých slz. Zničehonic měla pocit, že je jí znovu šestnáct let a je šťastná, a vzrušením se jí lehce zrychlil dech. Nejraději by si byla v bláznivém pohnutí mysli strhla klobouk, vyhodila jej do vzduchu a zakřičela „Hurá!“. Pak si ale uvědomila, jak by se Ashley asi vyděsil, kdyby to provedla, a zničehonic se začala smát, až jí z očí vyhrkly slzy. Smála se a zvrátila přitom hlavu dozadu, jako by se s rozkoší oddávala smíchu při pomyšlení, že její štěstí pramení z přátelské zrady mužů, kteří prozradili Mellyino tajemství.

„Pojď dál, Scarlett. Zrovna kontroluju účetní knihy.“

Vešla do malé místnosti rozpálené odpoledním sluncem a posadila se na židli stojící u kancelářského stolu se stahovacím krytem. Ashley, který ji následoval, se posadil na roh druhého stolu a nechal nohy volně klátit ve vzduchu.

„Dnes odpoledne neblázni se žádnými knihami, Ashley! Nemám prostě chuť na podobné otravování. Když mám nový klobouk, tak si připadám, jako by se mi všechny cifry vykouřily z hlavy.“

„Cifry opravdu musí stranou, když narazí na tak pěkný klobouček,“ řekl. „Scarlett, jsi čím dál tím krásnější!“

Sklouzl ze stolu, se smíchem ji vzal za ruce a rozpřáhl je co nejdál, aby si mohl prohlédnout její šaty. „Jsi tak krásná! Nevěřím, že bys někdy mohla zestárnout!“

Při jeho doteku si uvědomila, že podvědomě doufala právě v tohle. Celé to šťastné odpoledne doufala, že se dočká jeho teplých dlaní, něžného pohledu nebo slova, jímž dá najevo, že mu na ní záleží. Byli spolu poprvé sami od chladného dne tenkrát v sadu v Taře, kdy se jejich ruce poprvé dotkly jinak než v nějakém formálním společenském gestu, a po celé ty dlouhé měsíce Scarlett zoufale prahla po těsnějším kontaktu. Ale teď…

Připadalo jí velice divné, že ji dotek jeho ruky nevzrušil! Kdysi by se pod vlivem pouhé jeho blízkosti celá roztřásla. Ale teď pociťovala jen zvláštní vřelé přátelství a uspokojení. Z jeho rukou do ní nesálala horečka a srdce se jí v objetí jeho paží šťastně uklidnilo. Tohle pro ni bylo záhadou a trochu ji to zneklidnilo. Pořád to přece byl její Ashley, pořád ten její zářivý, oslnivý miláček, na němž jí záleželo víc než na vlastním životě. Proč tedy…

Ale pustila všechny myšlenky z hlavy. Stačilo jí, že je s ním a že ji drží za ruce a usmívá se na ni, naprosto přátelsky a bez napětí nebo horečky. Připadalo jí jako zázrak, že se to mohlo vůbec stát, když pomyslela na všechny věci, které mezi nimi zůstávaly nevyřčeny. Díval se jí do očí čistým, zářivým pohledem, smál se tím starým úsměvem, který měla odjakživa tolik ráda, smál se, jako by je v životě nepotkalo nic jiného kromě štěstí. Teď nestála mezi jejich očima žádná překážka, nic je nemohlo od sebe nečekaně oddálit. Scarlett se zasmála.„Ach,

Ashley, začínám stárnout a chátrat.“

„Ach, to je naprosto zřejmé! – Ale ne, Scarlett, pro mě budeš pořád stejná, i když ti bude šedesát. Pořád si tě budu pamatovat, jak jsi vypadala tenkrát při tom rožnění, když jsi seděla pod dubem a kolem tebe se kupil tucet mladíků. Můžu ti klidně popsat, i co jsi měla tenkrát na sobě, ty bílé šaty poseté drobnými zelenými kytičkami a přes ramena bílý krajkový šál. Na nohou jsi měla drobounké zelené střevíčky s červenými tkaničkami a na hlavě obrovský italský slamák s dlouhým zeleným závojem. Znám ty šaty nazpaměť, protože když to v zajetí bývalo nesnesitelné, pokaždé jsem se začínal probírat vzpomínkami a vybavoval jsem si všechno do nejmenšího detailu…“

Zničehonic se zarazil a rozdychtěný výraz v obličeji mu pohasl. Jemně pustil její ruce a Scarlett zůstala bez hnutí sedět a čekala, čekala, co řekne dál.

„Ale od té doby toho máme oba hodně za sebou, viď, Scarlett? Ocitli jsme se na cestách, které jsme nečekali. Ty jsi to dotáhla až sem rychle a přímo, kdežto já pomalu a proti své vůli.“

Ashley se znovu posadil na stolek, podíval se na Scarlett a obličej se mu rozjasnil chabým náznakem úsměvu. Ale už to nebyl úsměv, z nějž měla před tak krátkou chvilkou takovou radost. Teď už to byl melancholický úsměv.

„Ovšem, dotáhla jsi to až sem rychle a vlekla jsi mě za koly svého vozu. Scarlett, někdy se s jakousi neosobní zvědavostí ptám, co by se se mnou stalo, nebýt tebe.“

Scarlett mu rychle přispěchala na pomoc, aby ho ochránila před sebou samým, o to rychleji, že se jí v mysli zrádně vybavilo, co o té věci prohlásil Rhett.

„Ale vždyť jsem pro tebe nikdy nic neudělala. Kdyby nebylo mě, byl bys na tom úplně stejně. A jednoho dne by ses stal bohatým a skvělým člověkem, jakým stejně budeš.“

„Ne, Scarlett, žádná skvělost mi nikdy nebyla souzena. Myslím, že nebýt tebe, byl bych už dávno upadl v zapomnění – stejně jako chudinka Cathleen Calvertová a tolik dalších lidí, kteří mívali kdysi slavná, starobylá jména.“

„Ach, Ashley, nemluv takhle. Zní to tak smutně.“

„Ale ne, já nejsem smutný. Teď už ne. Kdysi – kdysi jsem býval smutný. Teď už jsem jen…“

Zarazil se a Scarlett najednou pochopila, co si myslí. Bylo to vůbec poprvé, kdy pochopila, co si myslí, když se zadíval křišťálově průzračným nepřítomným pohledem mino ni kamsi do dáli. Když jí srdcem zuřivě zmítala láska, zůstávala jí jeho mysl uzavřená. Ale teď mohla v klidném přátelství, které se mezi nimi prostíralo, trochu nahlédnout do jeho nitra a trochu pochopit, co se v něm odehrává. Už nebyl smutný. Byl smutný po kapitulaci, nebo když ho prosila, aby přijel do Atlanty. Teď už byl jen rezignovaný.

„Nerada slyším, když takhle mluvíš, Ashley,“ namítla důrazně. „Mluvíš úplně stejně jako Rhett. Ten se taky pořád vrací k podobným věcem a čemusi, čemu říká přežití schopnějších, a nudí mě tím, že bych někdy nejradši začala křičet nahlas.“

Ashley se usmál.

„A zamyslela ses někdy nad tím, že Rhett a já jsme v podstatě stejní?“

„Ale to přece ne! Ty jsi tak jemný, tak úctyhodný, a on…“ Byla tak zmatená, že nedokončila větu.

„Ale ano, jsme. Pocházíme ze stejných předků, byli jsme stejným způsobem vychováni a naučili nás myslet si stejné věci. Ale cestou jsme někde zahnuli každý jiným směrem. Pořád myslíme stejně, ale reagujeme jinak. Například ani jeden z nás nevěřil ve smysl války, ale já jsem se přihlásil do armády, kdežto on se službě v poli vyhýbal skoro až do konce bojů. Oba jsme věděli, že válka je naprostý omyl. Oba jsme věděli, že boj bude marný. Ale já byl ochoten bojovat marný boj. On ne. Někdy si myslím, že měl pravdu, a pak se zase…“

„Ach, Ashley, kdy už přestaneš na všem vidět i druhou stranu mince?“ zeptala se Scarlett. Ale neptala se nakvašeně, jak by se zeptala kdysi. „Kdo ve všem vidí obě strany mince, nikdy se v životě nikam nedostane.“

„Máš pravdu, ale – Scarlett, co vlastně v životě chceš? Často mi to leží v hlavě. Víš, já v životě nechtěl vůbec nic. Chtěl jsem jen být sám sebou.“Co

v životě chce? Taková hloupá otázka! Peníze a jistotu, samozřejmě. A pak ještě… Vnitřně zaváhala. Měla peníze a tolik jistoty, v kolik člověk může v nejistém světě doufat. Ale když se nad tím zamyslela, tak jí to úplně nestačilo. Když se nad tím zamyslela, nebyla z toho ani nijak zvlášť šťastná, přestože ji ty věci částečně zbavovaly pocitu pronásledování a zmenšovaly její strach z budoucnosti. Kdybych měla peníze, jistotu a ještě tebe, měla bych všechno, čeho jsem chtěla v životě dosáhnout, pomyslela si a podívala se po něm roztouženě. Ale nahlas neřekla ani slovo ze strachu, aby nezničila kouzlo chvíle, které mezi nimi zavládlo, ze strachu, aby se jeho nitro před ní znovu nezavřelo.

„Chceš být sám sebou?“ zasmála se trochu lítostivě. „Já zase vždycky měla největší trápení s tím, abych nebyla sama sebou! A když ses ptal, co v životě chci, musím ti říct, že jsem toho už dosáhla. Chtěla jsem bohatství a jistotu a…“

„Ale, Scarlett, copak tě nikdy nenapadlo, že je mi úplně jedno, jestli jsem bohatý nebo ne?“

Ne, nikdy ji nenapadlo, že by někdo nechtěl být bohatý.

„Tak co teda chceš?“

„Teď už ani nevím. Kdysi jsem to věděl, ale už jsem na všechno pozapomněl. Nejspíš, aby mě všichni nechali na pokoji, aby mě neotravovali lidé, které nemám rád, abych nemusel dělat věci, které dělat nechci. Možná – chci, aby se vrátily staré časy, ale ty se nevrátí, a tak mě pronásledují vzpomínky na ty dny a na svět, který se kolem mě zhroutil.“

Scarlett vzpurně stiskla rty. Ne že by nevěděla, co tím Ashley míní. Už sám tón jeho slov připomínal tamty dny živěji než cokoli jiného, až ji píchlo u srdce, jelikož si sama také vzpomínala. Ale v den, kdy se probudila sama bez pomoci z mdlob v zahradě U Dvanácti dubů a řekla si: Nebudu se ohlížet zpátky, se obrnila proti minulosti.

„Dnešní doba se mi líbí víc,“ řekla, ale nedívala se mu do očí. „Teď se pořád děje něco vzrušujícího, oslavy a tak dál. Všechno se třpytí. Staré časy byly tak nudné.“ (Ach, vy lenivé dny a teplé nepohnuté soumraky na venkově! Pronikavý měkký smích z chatrčí služebnictva! Zlatá vřelost, jakou tehdy míval život, a chlácholivé vědomí toho, co přinesou všechny zítřky! Jak vás mohu zapírat?)

„Dnešní doba se mi líbí víc,“ opakovala Scarlett, ale tentokrát melodickým hlasem.

Ashley sklouzl ze stolu a zasmál se měkkým a nevěřícím smíchem. Vzal ji pod bradičkou a otočil si její obličej k svému.

„Ach, Scarlett, vždyť neumíš ani lhát! Jistě, život má teď třpyt. Ale to je právě chyba. Staré časy neměly třpyt, ale měly naopak kouzlo, krásu a jakousi těžkopádnou vznešenost.“

Scarlett se rozběhly myšlenky protichůdnými směry. Zvuk jeho hlasu a dotek jeho rukou tiše odmykaly dveře, které dávno navždy zamkla. Za těmito dveřmi byla krása starých časů a v nitru jí začala prýštit melancholická touha po jejich návratu. Ale zároveň věděla, že krása, ať je sebesvůdnější, musí zůstat tam, kde je. Nikdo by přece nemohl jít dál a nést břemeno bolestných vzpomínek.

Ashley jí pustil bradičku, uchopil její dlaň do obou rukou a něžně ji tiskl.„Pamatuješ

si,“ řekl – ale jí v hlavě zaznělo varovné znamení: „Neohlížej se zpátky! Neohlížej se zpátky!“

Jenže Scarlett je rychle pustila z hlavy, protože ji zaplavila vlna štěstí. Konečně mu porozuměla, konečně se jejich duše setkaly. Taková chvíle byla příliš vzácná a nedala se promarnit bez ohledu na bolest, jíž za to bude později nutné zaplatit.

„Pamatuješ si,“ řekl Ashley a kouzlem jeho hlasu zmizely holé stěny kanceláře, vrátila se uplynulá léta a oba se znovu projížděli na koních jako onoho dávno minulého jara. Když promluvil, stiskl jí silněji dlaň a z hlasu mu zaznělo smutné kouzlo polozapomenutých písní. Scarlett zaslechla veselé cinkání ozdob na ohlávce, když projížděli pod dříny na piknik u Tarletonových, zaslechla vlastní bezstarostný smích, spatřila slunce třpytící se na jeho stříbrozlatých vlasech a všimla si vznešeně nenuceného půvabu, s nímž seděl na koni. Z hlasu mu zněla hudba, hudba smyčcových nástrojů a bendž, při níž všichni tančili v bílém domě, který už neexistuje. Znělo z něj vzdálené hafání loveckých psů ženoucích se temnými močály v chladné záři podzimního měsíce a zavoněly z něj poháry vaječného koňaku ozdobené vánoční cesmínou a vybavily se úsměvy na černých i bílých obličejích. A hromadně se vraceli staří známí a hlasitě se smáli, jako by nebyli řadu let mrtví: Stuart a Brent s dlouhýma nohama, zrzavými vlasy a kanadskými žerty, Tom a Boyd, nezkrotní jako hříbata, Joe Fontaine s planoucíma černýma očima a Cade a Raiford Calvertovi s jejich vláčně půvabnými pohyby. Nechyběl ani John Wilkes a Gerald doruda rozpálený vypitou brandy a šepot s vůní, který ztělesňoval Ellen. A nade vším vládl pocit jistoty a bezpečí, vědomí, že zítřek může přinést pouze stejné štěstí, jaké přinesl dnešek.

Ashleyho hlas zmlkl, oba se dlouze zadívali jeden druhému do očí a mezi nimi se prostíralo sluncem zalité ztracené mládí, které spolu tak bezstarostně prožívali.

Teď už vím, proč nemůžeš být šťastný, pomyslela si smutně Scarlett. Dřív jsem to nemohla pochopit. Nikdy předtím jsem nechápala, proč taky nejsem šťastná. Ale – vždyť mluvíme, jako mluví starci, řekla si v duchu nepříjemně překvapena vlastním poznáním. Jako starci, kteří se ohlížejí padesát let zpátky do minulosti. Ale my přece nejsme staří! Je to prostě proto, že se mezitím přihodilo tolik věcí. Všechno se změnilo natolik, že nám to připadá jako před padesáti léty. Ale my nejsme staří!

Jenže když se podívala na Ashleyho, viděla, že už nezáří mládím. Měl skloněnou hlavu a nepřítomným pohledem se díval na její dlaň, kterou pořád ještě tiskl, a všimla si, že vlasy, které míval zářivě zlaté, má teď silně prošedivělé, šedivě stříbrné jako odraz měsíce na nepohnuté hladině. Zářící krása se jaksi vytratila z dubnového odpoledne i z jejího srdce a sladkost vzpomínek najednou zachutnala hořce jako žluč.

Neměla jsem mu podlehnout a ohlížet se zpátky, říkala si v duchu zoufale. Měla jsem pravdu, když jsem se zařekla, že se nikdy nebudu ohlížet zpátky. Moc to bolí a bere to člověka za srdce, až nedokáže dělat nic jiného než se ohlížet do minulosti. Právě tohle postihlo Ashleyho. Už se nedokáže dívat do budoucna. Neumí vidět přítomnost, bojí se budoucnosti, a proto se pořád ohlíží zpátky do minulosti. Dřív jsem to nechápala. Dřív jsem Ashleyho nechápala. Ach, Ashley, ty můj miláčku, neměl by ses ohlížet zpátky! Co z toho budeš mít? Neměla jsem se dát od tebe zlákat k hovoru o starých časech. Když se člověk začne ohlížet zpět po štěstí, vždycky se dočká jen takovéhle bolesti, takovéhleho zklamání, takovéhle nespokojenosti.Scarlett

vstala, ale ruku pořád ještě nechala v jeho dlaních. Říkala si v duchu, že musí jít. Nemohla přece zůstat, myslet na staré časy a přitom se dívat na unavený, smutný a zachmuřený výraz, jaký se mu rozhostil v obličeji.

„Od té doby toho máme oba hodně za sebou, Ashley,“ prohlásila, ale musela se snažit, aby se jí nechvěl hlas, a bránila se křeči, která jí svírala hrdlo. „Ach, Ashley, nic nám nevyšlo, jak jsme očekávali!“

„Tak to chodí,“ odpověděl. „Život není povinen nám dávat, co od něj očekáváme. Musíme brát, co dostaneme, a ještě musíme být vděční, že to nedopadlo hůř.“

Když si vzpomněla na dlouhý kus cesty, který od té doby urazila, srdce jí najednou otupělo bolestí a únavou. V hlavě se jí vyrojily vzpomínky na Scarlett O’Harovou, která milovala nápadníky a hezké šaty a která se jednou, až bude mít někdy čas, chtěla stát velkou dámou, jakou byla Ellen.

Z očí jí nečekaně vyhrkly slzy a pomalu jí stékaly po tvářích a ona stála a mlčky hleděla na Ashleyho jako nic nechápající holčička, které ublížili. Ashley neřekl ani slovo, ale něžně ji objal, položil si její hlavu na rameno, sklonil se k ní a položil si tvář na její líc. Scarlett se k němu přitiskla a objala ho. Jeho objetí ji uchlácholilo a pomohlo vysušit její nečekané slzy. Ach, jak příjemné bylo spočívat v jeho náruči, bez vášně, bez pocitu vnitřního napětí, spočívat v něm jako milá přítelkyně. Tohle mohl pochopit jen Ashley, s nímž sdílela stejné vzpomínky a prožívala mládí a který znal její začátky i přítomnost.Scarlett

zaslechla zvenku zvuk kroků, ale nevěnovala jim pozornost, jelikož si myslela, že to jsou kočí, kteří odcházejí domů. Chvíli nepohnutě stála a poslouchala, jak Ashleymu pomalu buší srdce. Pak se zničehonic vysmekl a celou ji zmátl prudkostí své reakce. Překvapeně k němu vzhlédla, ale Ashley se na ni nedíval. Díval se jí přes rameno ke dveřím.

Scarlett se otočila a spatřila v nich stát Indii, bledou a se sršícíma světlýma očima, a Archieho, který se tvářil zlomyslně jako jednooký papoušek. Za nimi stála paní Elsingová. Scarlett si nikdy nedokázala vybavit, jak se vlastně dostala z kanceláře. Ale odešla okamžitě a rychle podle Ashleyho příkazu a zanechala Ashleyho s Archiem zabrané do nepříjemného hovoru v malé místnosti a minula Indii i paní Elsingovou stojící venku zády k ní. Hanba a strach ji hnaly domů a Archie se svým vousem patriarchy nabýval v jejích představách rozměrů anděla pomsty, který na ni slétl rovnou ze Starého zákona.

Dům byl v záři dubnového západu slunce prázdný a nepohnutý. Všechno služebnictvo odešlo na nějaký pohřeb a děti si hrály na Melaniině zadním dvorku. Melanie…

Melanie! Scarlett, stoupající po schodech ke své ložnici, při pomyšlení na ni celá ztuhla chladem. O tomhle se Melanie určitě doslechne. India prohlásila, že jí to poví. Ach, India jí to poví s neobyčejným potěšením a bude jí jedno, že očerní Ashleyho jméno, bude jí jedno, jestli se tím Melanie hluboce dotkne, jen když přitom bude moci ublížit Scarlett! A paní Elsingová také nebude mlčet, přestože vlastně nic neviděla, jelikož stála v otevřených dveřích kanceláře dřevařské ohrady až za Indií a Archiem. Ale stejně nebude mlčet. Ještě před večeří se to rozkřikne po celém městě. Všichni včetně černochů to budou vědět nejpozději zítra do snídaně. A hned večer na oslavě se ženy budou shlukovat ve skupinkách po všech koutech a budou si diskrétně, ale zato se zlomyslným potěšením šuškat, co se stalo! Scarlett Butlerová se zřítila ze svého vysokého a mocného piedestalu. A příběh se bude dál a dál nafukovat. Nedá se tomu nijak zabránit. Nezůstane při pouhých skutečnostech, že ji Ashley objímal a ona plakala. Ještě před soumrakem budou lidi tvrdit, že Scarlett byla přistižena při cizoložství. A přitom došlo jen na takové nevinné něžnosti! Scarlett si v duchu trpce stěžovala: Kdyby nás byli přistihli tenkrát o Vánocích, když jsem ho na konci dovolenky líbala na rozloučenou – kdyby nás byli přistihli tenkrát v sadu v Taře, když jsem ho prosila, aby se mnou utekl – ach, kdyby nás byli přistihli kdykoli, kdy jsme se opravdu něčím provinili, tak by to nebylo tak hrozné! Ale teď! Zrovna teď! Když jsem se nechala obejmout jako přítelkyně…

Ale tomu nikdo neuvěří. Nenajde jedinou spřízněnou duši, která by se jí zastala, jediný člověk nepozvedne hlas a neřekne: „Nevěřím, že udělala něco špatného.“ Pobuřovala staré přátele příliš dlouho a nemohla čekat, že se mezi nimi ještě najde nějaký její obhájce. A noví přátelé, tiše trpící jejími bezostyšnostmi, budou jen rádi, když pro změnu budou moci pomlouvat zase ji. Ne, všichni uvěří všemu, co se o ní řekne, i když budou zároveň litovat, že tak skvělý člověk jako Ashley Wilkes se s ní zapletl do tak nechutné záležitosti. Jako obyčejně svalí všechnu vinu na ženu a mužovo provinění odbudou pokrčením ramen. A v tomto případě budou mít dokonce pravdu. Sama se mu vrhla do náruče.

Ach, když už to bylo nutné, klidně by snášela kousavé poznámky, ponižování, skrývané posměšky za zády, cokoli od celého města – ale jen ne od Melanie! Ach, od Melanie ne! Scarlett sama nevěděla, proč by jí mělo vadit víc, že se o tom doví Melanie, než všichni ostatní. Pocit staré viny ji příliš děsil a tížil, takže se to ani nepokoušela pochopit. Ale usedavě se rozplakala při pomyšlení, jak se bude tvářit Melanie, až jí India poví, že přistihla Ashleyho se Scarlett v náruči. A co Melanie udělá, až se všechno doví? Opustí Ashleyho? Co jiného bude moci udělat, bude-li si chtít zachovat alespoň špetku důstojnosti? A co pak uděláme my s Ashleym? ptala se v duchu jako šílená a slzy jí stékaly po tvářích. Ach, Ashley umře hanbou a začne mě nenávidět, že jsem ho přivedla do takové situace. A zničehonic přestala najednou slzet, protože jí srdcem projela smrtelná hrůza. A co Rhett? Co ten udělá?

Třeba se to nikdy nedoví. Jakže zní to staré, to cynické rčení? „Manžel se vždycky všechno doví poslední.“ Třeba mu nikdo nic neřekne. A sdělit takovou novinku by se odvážil jen opravdu statečný muž, jelikož Rhett byl proslulý tím, že nejdřív střílí, a pak se teprv ptá. Panebože, prosím tě, ať nikdo v sobě nesebere odvahu a neřekne mu to! Ale hned si vybavila, jak se v kanceláři tvářil Archie, jak se chladnokrevně díval světlým nemilosrdným okem, překypujícím nenávistí k ní i ke všem ženám. Archie se nebál ani boha, ani lidí a nenáviděl ženy volných mravů. Nenáviděl je tak, že už jednu zabil. A dal se slyšet, že to Rhettovi řekne. A určitě mu všechno řekne navzdory veškerým Ashleyho snahám mu úmysl rozmluvit. Jestli ho Ashley nezabije, Archie všechno řekne Rhettovi, protože to bude považovat za svou křesťanskou povinnost.

Scarlett si stáhla šaty, lehla si do postele a myšlenky jí přitom neustále vířily hlavou. Kdyby tak jen mohla zamknout dveře a zůstat v bezpečí pokoje, navždy a napořád, a už nikdy nikoho nevidět. Třeba dnes večer Rhett na nic nepřijde. Řekla by, že jí není dobře a omluvila se, že nemůže jít na oslavu. Do rána už by si dokázala vymyslet nějakou výmluvu, kterou by se pak mohla ohánět, nějakou obranu, která by působila pravděpodobným dojmem.

Teď na to nebudu myslet, řekla si zoufale a zabořila obličej do polštáře. Teď na to nebudu myslet. Budu na to myslet až později, až to dokážu snést.

V nastávající noci uslyšela, jak se vrací služebnictvo, a zdálo se jí, že všichni při přípravách večeře mlčí. Nebo že by to bylo výčitkami svědomí? Chůva přišla ke dveřím a zaklepala, ale Scarlett ji poslala pryč s tím, že žádnou večeři nechce. Čas míjel, až konečně uslyšela Rhetta, jak jde po schodech nahoru. Když došel do horní haly, celá ztuhla a sebrala všechny síly, aby čelila nadcházejícímu setkání, ale Rhett šel rovnou do svého pokoje. Scarlett si oddychla. Ještě nic neslyšel. Děkovala bohu, že stále ještě respektoval její ledovým tónem pronesenou prosbu, aby už nikdy nevstupoval k ní do ložnice, protože kdyby ji teď spatřil, okamžitě by na ní všechno poznal. Musí se sebrat, aby mu dokázala aspoň říci, že se jí udělalo tak špatně, že nemůže jít na oslavu. Měla přece dost času, aby se stihla uklidnit. Anebo snad ne? Od toho strašného podvečerního okamžiku se jí život vlekl, jako by se zastavil čas. Slyšela, jak Rhett dlouho přecházel po svém pokoji a občas promluvil na Porka. Přesto však v sobě nenašla odvahu na něj zavolat. Ležela potmě v posteli a ani se nepohnula, jen se celá třásla. Po delší době u ní Rhett zaklepal na dveře a Scarlett zvolala co nejpevnějším hlasem: „Dále.“

„Smím opravdu dál až do samé svatyně?“ zeptal se, zatímco otvíral dveře. Byla tma a Scarlett mu neviděla do tváře. Z hlasu také nic nepoznala. Rhett vešel a zavřel za sebou dveře. „Jsi připravena na oslavu?“

„Omlouvám se, ale bolí mě hlava.“ Připadalo jí divné, jak přirozeně zní její hlas. Zaplaťpánbůh že je tma! „Asi tam nepůjdu. Jdi sám, Rhette, a omluv mě u Melanie.“ Dlouho bylo ticho a pak Rhett promluvil potmě kousavým tónem a protahoval přitom slabiky. „Ty jsi ale podělaná, zbabělá děvka.“ Věděl tedy všechno! Ležela, celá se třásla a nezmohla se na jediné slovo. Slyšela, jak šátrá potmě, škrtl zápalkou a pak místnost zalilo světlo. Přistoupil k posteli a podíval se na ni. Všimla si, že je oblečen do večerního úboru. „Vstaň,“ nařídil jí hlasem, z nějž se nedalo nic vyčíst. „Jdeme na oslavu. Budeš sebou muset hodit.“

„Ale, Rhette, já nemůžu. Víš…“

„To víš, že vím. Vstaň.“

„Rhette, měl Archie tu drzost…“

„Archie měl tu drzost. Je to velice odvážný člověk, ten Archie.“

„Měl jsi ho zabít za to, že ti vykládal lži…“

„Mám ten zvláštní zvyk, že nezabíjím lidi, kteří říkají pravdu. Teď nemáme čas na hádky. Vstaň.“ Posadila se na posteli, přitáhla si župánek co nejtěsněji k tělu a pohledem mu pátrala v obličeji. Měl v něm temný a neproniknutelný výraz. „Nikam nepůjdu, Rhette. Nemůžu nikam chodit, dokud se tohle – nedorozumění nevysvětlí.“

„Jestli se jim dnes večer neukážeš, nebudeš v tomhle městě moci vystrčit až do nejdelší smrti nos z domu. A jestli snesu, že mám za ženu běhnu, neznamená to ještě, že na jejím místě snesu taky zbabělou nánu. Dneska večer tam půjdeš, i kdyby tě měli přehlížet ti největší ubožáci počínaje Alexem Stephensem a paní Wilkesová nás měla vykázat z domu.“

„Rhette, já ti všechno vysvětlím.“

„Nechci nic slyšet. Na vysvětlování není čas. Obleč se.“

„Špatně to pochopili – India, paní Elsingová i Archie. A všichni tři mě strašně nenávidí. India mě nenávidí tak, že by klidně lhala i o vlastním bratrovi, jen aby mě mohla dostat do špatného světla. Když mi dovolíš, abych ti všechno vysvětlila…“

Ach, boží rodičko, napadlo ji v zoufalství, co když mi řekne: „Prosím tě, vysvětli mi to?“ Co mu mám říct? Jak mu to mám vysvětlit?„Každému

určitě napovídali spoustu lží. Dnes večer nikam nemůžu.“

„Ale přesto půjdeš,“ prohlásil Rhett, „i kdybych tě měl popadnout za krk a celou cestu tě kopat do toho tvého roztomilého zadečku.“

Když ji popadl a trhnutím ji postavil na nohy, v očích se mu divně blýskalo. Zvedl její šněrovačku a hodil ji po ní.

„Natáhni si ji. Sešněruju tě. Ale jistě, ve šněrování dam se vyznám. Ne, nebudu volat chůvu, aby ti pomáhala s oblékáním, aby ses tu pak zamkla a fňukala tady, když už jsi tak zbabělá.“

„Nejsem zbabělá,“ vykřikla Scarlett, která pro urážku zapomněla na strach. „Já…“

„Prosím tě, ušetři mě sáhodlouhých řečiček o tom, že jsi střílela Yankee a postavila se Shermanově armádě. Jsi zbabělá – mimo jiné. A dneska na oslavu půjdeš, když už ne kvůli sobě, tak kvůli Bonnie. Myslíš, že dovolím, abys jí ještě zhoršovala příležitosti, které ji čekají ve společnosti? Obleč si šněrovačku, rychle.“

Scarlett ve spěchu shodila župánek a zůstala stát jen v košilce. Kdyby se aspoň podíval a viděl, jak hezky vypadá jen v košilce, tak by se snad přestal tvářit tak hrozivě. Koneckonců ji neviděl jen v košilce už hodně, hodně dávno. Ale Rhett se nepodíval. Vnikl jí do šatny a rychle se přehraboval v jejích šatech. Najednou se zarazil a vytáhl nové nefritové zelené šaty z hedvábného moaré. Na prsou měly hluboký výstřih a sukni měly nařasenou dozadu do obrovského honzíku, který byl ozdoben velikánskou kyticí růží z růžového sametu.„Vem

si tyhle,“ nařídil jí, hodil šaty na postel a přistoupil k ní. „Dnes večer nepůjdeš v žádné cudné holubičí modři ani lila. Musíš mít vlajku přibitou ke stěžni jako potápějící se loď, protože jinak bys ji určitě stáhla a vzdala se. A taky spoustu šminky. Myslím, že žena, kterou farizejové přistihli při cizoložství, nebyla ani z poloviny tak bledá jako ty. Otoč se.“

Rhett uchopil tkanice šněrovačky a trhl jimi tak prudce, až Scarlett vykřikla, celá vyděšená, pokořená a zahanbená takovým zvrhlým jednáním.

„Bolí, co?“ Rhett se zasmál, ale Scarlett mu neviděla do obličeje. „Škoda že tě místo šněrování nemůžu radši zaškrtit.“

Melaniin dům zářil všemi okny a daleko do ulice se rozléhala hudba. Když Scarlett s Rhettem zastavili před domem, dolehl k nim příjemně vzrušující šum bohatě navštívené společenské zábavy. Dům byl nacpán hosty. Jejich příliv překypoval na verandy a mnozí seděli ještě na zadním dvoře osvětleném matně lampióny.

Přece tam nemůžu – nemůžu, opakovala si Scarlett v duchu cestou v kočáře a žmoulala kapesník zmuchlaný do kuličky. Nemůžu. A nepůjdu. Vyskočím a uteču někam, třeba zpátky domů do Tary. Proč mě Rhett donutil, abych sem šla? Co udělají lidi? Co udělá Melanie? Jak bude vypadat? Ach, přece jí nemůžu na oči. Určitě uteču.Jako

by četl její myšlenky, Rhett ji pevně popadl za paži a sevřel tak silně, že pomyslela na modřinu, jakou zanechá jeho stisk, hrubý stisk bezohledného cizího člověka.

„V životě jsem neviděl zbabělého Ira. Kampak se poděla tvoje odvaha, kterou ses vždycky tolik chvástala?“

„Rhette, prosím tě, dovol, abych se vrátila domů a všechno ti vysvětlila.“

„Na vysvětlování máš celou věčnost, ale mučednici v aréně budeš dělat jen dnes v noci. Vystup, drahoušku, a dovol, ať se podívám, jak tě sežerou lvi. Vystup si.“

Scarlett ani nevěděla, jak došla po chodníčku k domu, jen cítila, jak jí paže, pevná a neochvějná jako žula, které se křečovitě držela, dodává trochu odvahy. Proboha, přece se jim dokáže postavit a taky to udělá. Copak jsou víc než stádo prskajících koček, které po ní sekají drápky, protože na ni žárlí? Ještě jim ukáže. Nezáleželo jí na tom, co si ty ženské myslí. Kromě Melanie ovšem – kromě Melanie.

Mezitím sešli na přední verandu ke vchodu a Rhett se ukláněl napravo i nalevo, klobouk držel v ruce a promlouval chladným a měkkým tónem. Když vešli dovnitř, hudba přestala hrát a Scarlettin popletený mozek vnímal shromážděné hosty jako nějaké moře, které se k ní s řevem vzedmulo a pak před ní ustupovalo jako odliv se stále tišším a tišším šuměním. Chystali se na ni všichni vrhnout? Jen ať si to, krucinálfagot, klidně zkusí! Scarlett zvedla bradičku, nasadila si úsměv a v koutcích očí se jí udělaly vrásky.

Než se stačila obrátit k hostům stojícím hned u dveří a promluvit s nimi, kdosi se prodral tlačenicí. Nastalo podivné ticho, které vzalo Scarlett za srdce. Pak k ní uličkou mezi hosty přiběhla na drobných nožkách Melanie, která spěchala, co mohla, aby uvítala Scarlett u dveří a promluvila s ní dřív, než ji stačí oslovit někdo jiný. Úzká ramínka nesla vzhůru a bradičku křečovitě vystrkovala nevolí, ale navzdory svému výrazu se chovala, jako by Scarlett byla jejím jediným hostem. Stoupla si vedle ní a vzala ji kolem pasu.

„Takové nádherné šaty, moje milá,“ zalichotila jí svým tenkým, ale zřetelným hláskem. „Budeš miláček, viď? India dnes večer bohužel nemůže do společnosti. Pomůžeš mi přijímat hosty?“









Kapitola 54

Když se vrátila zpátky do bezpečí své ložnice, Scarlett se vrhla na postel a vůbec se neohlížela na hedvábné šaty, honzík ani růže. Nějakou dobu dokázala jen bez hnutí ležet a myslet na to, jak stála mezi Melanií a Ashleym a přijímala s nimi hosty. Taková hrůza! Než by to dělala ještě jednou, raději by se postavila Shermanově armádě! Po chvíli vstala z postele, začala nervózně přecházet po ložnici a přitom svlékala a odhazovala jednotlivé kusy oděvu.

Dostavila se reakce na přestálé napětí a Scarlett se celá roztřásla. Vlásenky jí padaly z rukou a cinkaly o podlahu, a když si chtěla jako obvykle stokrát pročesat vlasy, uhodila se hřbetem kartáče bolestivě do spánku. Nejméně desetkrát se přiblížila po špičkách ke dveřím a poslouchala, co se děje dole, ale hala pod ní zela jako mlčící černá jáma.

Když oslava narozenin skončila, Rhett ji poslal samotnou domů v kočáře a Scarlett děkovala bohu za poskytnutou úlevu. Rhett se ještě nevrátil. Zaplaťpánbůh že ne. Teď by mu nedokázala přijít na oči, tak byla zahanbená, vyděšená a roztřesená. Ale kde vlastně je? Pravděpodobně u té kreatury. Scarlett byla poprvé v životě ráda, že existují osoby jako Belle Watlingová. Byla ráda, že existuje jiné místo než její dům, kde Rhett nachází přístřeší, dokud ho nepřejde rozběsněná, vražedná nálada. Nebylo správné mít radost, že manžel tráví noc v domě prostitutky, ale nemohla si pomoci. Asi by měla radost i z toho, kdyby zemřel, pokud by to znamenalo, že ho dnes v noci nebude muset vidět.

Zítra – zítra je přece taky den. Zítra si vymyslí nějakou výmluvu, nějaká protiobvinění, nějaký způsob, jak Rhettovi dokáže, že nemá pravdu. Zítra už ji vzpomínka na tuhle hnusnou noc nebude rozpalovat tak prudce, že už se nebude celá třást. Zítra už ji nebude tolik pronásledovat vzpomínka na Ashleyho obličej, na jeho zlomenou hrdost a zahanbení – zahanbení, které sama zavinila, zahanbení, za něž sám tak málo mohl. Bude ji teď nenávidět, její milovaný počestný Ashley, protože mu udělala ostudu? Samozřejmě že ji teď bude nenávidět – teď, když byli oba zachráněni Melaniinými útlými, s nevolí zvednutými ramínky a láskou a výslovnou důvěrou, která ji čišela z hlasu, když kráčela po podlaze vyleštěné jako zrcadlo, aby se zavěsila do Scarlett a čelila zvědavému, zlomyslnému a skrytě nepřátelskému davu hostů. Jak dokonale zabránila Melanie skandálu tím, že se celý ten strašný večer nehnula od Scarlett ani na krok! Lidé se chovali poněkud chladně, trochu zmateně, ale přitom zdvořile.Ale

ta ostuda, muset se schovávat za Melaniinými sukněmi před lidmi, kteří ji nenáviděli a byli by ji ve svých šeptaných poznámkách roztrhali na kusy. Muset se schovávat za Melaniinu slepou důvěřivost, zrovna za ni, za Melanii!

Scarlett se při tom pomyšlení zachvěla, jako by jí přejel mráz po zádech. Potřebovala se napít, pořádně napít, aby si mohla jít lehnout s nadějí, že se jí podaří usnout. Oblékla si župánek, spěšně vyšla do haly, ale její domácí střevíčky s volnou patou dělaly v nočním tichu velký hluk. Sešla do poloviny schodů a teprve potom se podívala po zavřených dveřích jídelny a všimla si, že zpod nich prosvítá úzký proužek záře. Na okamžik se v ní zastavilo srdce. Bylo tam to světlo, už když přišla domů, a nevšimla si ho, protože byla příliš rozrušená? Nebo že by Rhett byl doma? Mohl rychle přijít dveřmi z kuchyně. Kdyby byl Rhett doma, vytratila by se po špičkách zpátky do ložnice, přestože brandy opravdu potřebovala. Potom by mu nemusela na oči. Jakmile by se jí podařilo vrátit do své ložnice, ocitla by se v bezpečí, protože by se mohla zamknout.

Užuž se shýbala s úmyslem, že si zuje střevíčky, aby mohla v tichosti rychle proklouznout zpátky do ložnice, ale vtom se prudce rozlétly dveře jídelny a v nich se objevila Rhettova silueta, matně ozářená svíčkou, která za ním plála. Vypadal obrovský, větší, než jakého ho kdy viděla, děsivá černá postava bez obličeje, která se lehce kymácela na nohou.

„Poctěte mě laskavě svou společností, paní Butlerová,“ zval ji trochu nakřáplým hlasem.

Byl opilý a vůbec se tím netajil; předtím na něm Scarlett nikdy nepoznala, že pil, ať byl sebeopilejší. Nerozhodně se zastavila a mlče la, ale Rhett zvedl paži velitelským gestem.

„Tak sakra pojď sem!“ obořil se na ni hrubě.

Určitě je strašně opilý, pomyslela si a byla v ní malá dušička. Obvykle čím víc pil, tím se choval vybraněji. Víc se posmíval, používal obvykle kousavějších slov, ale chování, které je doprovázelo, se přesně řídilo příručkami bontonu – snad až příliš přesně.

Nesmím vůbec dát najevo, že mám strach přijít mu na oči, zařekla se v duchu, přitáhla si župánek těsněji k hrdlu a sešla dolů po schodech s hlavou vzhůru a hlasitě klapala podpatky.

Rhett ustoupil stranou, uklonil se a dal jí přednost ve dveřích s tak výsměšnou pitvorností, až sebou prudce trhla. Všimla si, že Rhett nemá kabát a kravata mu visí na půl žerdi pod rozepnutým límečkem. Košili měl rozhalenou až na hustě zarostlou, chlupatou hruď. Vlasy měl rozcuchané, oči podlité krví a přimhouřené. Na stole planula jediná svíčka, nepatrná jiskřička světla, která vrhala příšerné stíny po celé vysoké místnosti a dělala z masívních příborníků a z bufetu přikrčená zvířata číhající nehnutě na kořist. Na stole stála na stříbrném podnose skleněná karafa, z níž byla vyndána broušená zátka, a kolem ní stály v kruhu sklenice na víno.

„Sedni si,“ nařídil stručně Rhett, když za ní vešel do jídelny.

V té chvíli se jí zmocnil jiný strach, strach, před nímž do značné míry vyprchal její poplašený pocit, že by mu musela přijít na oči. Takhle zpustlého Rhetta ještě neviděla. Nikdy a v žádném případě, ani v nejintimnějších chvilkách se nechoval jinak než nonšalantně. Dokonce i když se hněval, vyjadřoval se líbezně a ironicky a whisky v něm tyto vlastnosti obvykle jen posilovala. Nejdřív ji to otravovalo a pokoušela se mu jeho nonšalantnost kazit, ale později se ji naučila akceptovat, protože pro ni byla vlastně velice výhodná. Celá léta si říkala, že mu na ničem vlastně nezáleží a všechno v životě včetně jí samé považuje za ironický žert. Ale když teď seděla naproti němu u jednoho stolu, uvědomovala si s pocitem slabosti v žaludku, že mu konečně na něčem záleží, a že mu na tom navíc záleží hodně.

„Nevidím důvod, proč by ses se mnou nenapila na dobrou noc, přestože jsem tak nevychovaný, že jsem doma,“ řekl jí Rhett. „Mám ti nalít?“

„Nechtěla jsem pít,“ odpověděla škrobeně. „Zaslechla jsem nějaký hluk, tak jsem se šla podívat…“

„Nic jsi neslyšela. Nechodila bys dolů, kdyby sis myslela, že jsem doma. Seděl jsem tady a celou dobu jsem poslouchal, jak nahoře lítáš sem a tam po ložnici. Určitě se moc potřebuješ napít. Jen si dej štamprle.“

„Já ne…“

Zvedl karafu a nejistou rukou nalil skleničku.

„Tumáš, dej si,“ řekl a vrazil jí sklenici do ruky. „Celá se třeseš. Prosím tě, nezačínej se zase tvářit. Vím, že si tajně dáváš, a taky vím, kolik toho vypiješ. Už delší dobu jsem ti chtěl říct, abys přestala s tím komplikovaným předstíráním a pila otevřeně, když máš chuť. Myslíš si, že mně záleží na tom, jestli máš slabost pro brandy nebo ne?“Scarlett

uchopila pobryndanou sklenici a v duchu ho proklínala. Měl ji přečtenou jako knížku. Četl jí odjakživa myšlenky a přitom byl jediným mužem na světě, před nímž by ráda zatajila, co si opravdu myslí.„Říkám

ti, abys to vypila.“

Scarlett zvedla sklenici a jediným náhlým pohybem paže se ztuhlým zápěstím ji do sebe prudce vlila, jako to Gerald vždycky dělával s neředěnou whisky. Prudce ji do sebe vlila dřív, než si stačila uvědomit, že tímto nevhodným gestem na sebe prozradí, že v tom počínání má už značnou praxi. Rhettovi její gesto samozřejmě neušlo a ironicky spustil koutky úst.

„Sedni si, ať si můžem příjemně po domácku popovídat o elegantní recepci, z níž jsme se právě vrátili.“

„Jsi opilý,“ zpražila ho chladným tónem, „a já jdu spát.“

„Jsem strašně opilý a chci se opít ještě víc, než se začne rozednívat. Ale ty nepůjdeš spát – zatím ještě ne. Sedni si.“

Z Rhettova hlasu pořád ještě znělo obvyklé chladné protahování slabik, ale Scarlett cítila za slovy divoké násilí deroucí se na povrch, násilí kruté stejně jako šlehnutí bičem. Nerozhodně zaváhala a vtom už Rhett stál u ní a prsty jí svíral paži, až to bolelo. Nepatrně jí zkroutil ruku a Scarlett lehce vykřikla bolestí a raději se rychle posadila. Když se nad ní sklonil, všimla si, že má v zrudlém obličeji temný výraz a v očích se mu pořád děsivě blýská. V jejich hlubinách cítila cosi, co sama nepoznávala a co nedokázala pochopit, cosi hlubšího než hněv a silnějšího než bolest, cosi, co ho rozpalovalo, dokud mu oči nežhnuly jako dva řeřavé uhlíky. Dlouho si ji měřil, tak dlouho, až uhnula vzdorným pohledem a sklopila oči, a pak se zhroutil do křesla stojícího naproti ní a nalil si další sklenici. Scarlett usilovně přemýšlela a snažila se zaujmout nějakou obrannou pozici. Ale dokud Rhett nepromluvil, nevěděla, co má říci, jelikož netušila, z čeho přesně ji obviní.

Rhett pomalu pil, pozoroval ji přes okraj sklenice a Scarlett mezitím napínala nervy a snažila se je ovládnout, aby se nerozechvěly. Rhett se nějakou dobu tvářil stejně, ale nakonec se, aniž z ní spustil zrak, rozesmál a Scarlett se při tom zvuku už nedokázala ovládat a celá se roztřásla.

„Dneska večer to byla zábavná komedie, co říkáš?“

Scarlett neříkala nic a ve snaze ovládnout vlastní rozechvění ohýbala ve volných střevíčkách prsty.

„Utěšená komedie, v níž nechyběla jediná charakteristická postava. Vesnice se shromáždila, aby kamenovala hřešící ženu, ublížený manžel podporoval choť, jak se na gentlemana sluší, ublížená manželka zasáhla, vnesla do hry křesťanského ducha a přikryla všechno hávem své neposkvrněné pověsti. A pan milovník…“

„Prosím tě!“

„Neuprosíš mě. Dnes určitě ne. Je to příliš zábavná záležitost. A pan milovník se tvářil jako hloupý trouba a nejradši by se viděl v hrobě. Jaký je to pocit, moje milá, stát vedle ženy, kterou nenávidíš a nechat si od ní zakrývat vlastní hříchy? Sedni si.“

Scarlett se znovu posadila.

„Dovedu si představit, že ti kvůli tomu není o nic milejší než předtím. Vrtá ti hlavou, jestli ví o tobě a o Ashleym všechno – vrtá ti hlavou, proč to udělala, jestli o všem ví – jestli to náhodou neudělala jenom proto, aby zachránila tvář. A taky si myslíš, že je hloupá, protože to udělala, i když ti tím zachránila kůži, ale…“

„Nebudu poslouchat…“

„Ale budeš. A něco ti povím, abych ti ulehčil v tvém trápení. Slečna Melly je sice blázínek, ale ne takový, jaký si myslíš. Je přece jasné, že jí někdo všechno řekl, ale ona mu nevěří. Nevěřila by, ani kdyby všechno viděla na vlastní oči. Má v sobě příliš velký smysl pro čest, aby si dovedla představit, že by se někdo z lidí, které miluje, dokázal dopustit něčeho nečestného. Nevím, co jí nalhal Ashley Wilkes – ale určitě by stačila jakákoli neobratná výmluva, protože miluje Ashleyho i tebe. Nechápu, proč tě miluje, ale je to nepopiratelný fakt. Ať je to tedy další kříž, který budeš muset nést.“

„Kdybys nebyl tak opilý a nevedl tak urážlivé řeči, všechno bych ti vysvětlila,“ řekla Scarlett, která mezitím nabyla alespoň část své osobní důstojnosti. „Ale takhle…“

„Tvoje vysvětlení mě nezajímá. Znám pravdu líp než ty. A jestli ještě jednou vstaneš z toho křesla, tak, na mou duši… A ještě zábavnější než komedie dnešního večera je skutečnost, žes mi za spoustu mých hříchů ctnostně odpírala radovánky svého lože, ale zároveň jsi hřešila v srdci s Ashleym Wilkesem. ‚Hřešila jsi v srdci.‘ Krásná fráze, že? V oné Knize je spousta krásných frází, co říkáš?“

V jaké knize? V jaké knize? ptala se její rozbouřená mysl, hloupě a nesmyslně, zatímco její pohled zoufale bloudil po jídelně a Scarlett vnímala jen, jak slabě se v chabém světle leskne masivní stříbrné nádobí a jak děsivě temné jsou kouty místnosti.

„A já jsem byl vyvržen, protože moje vášně byly příliš hrubozrnné pro váš jemnocit – protože jste už nechtěla další děti. Jak hrozně jsem se přitom cítil, moje drahá duše! Jak se mě to dotklo! Tak jsem tedy šel jinam, našel jsem si příjemnou útěchu a vám nechal váš jemnocit. A vy jste celou tu dobu dolézala za panem Wilkesem, který prý dávno trpí. Čert aby ho vzal, co mu vlastně chybí? Buď nemůže být své ženě věrný duševně, anebo nevěrný tělesně. Proč si vlastně nerozmyslí, co chce? Tobě by přece nevadilo mít s ním děti – a vydávat je za moje?“

Scarlett s výkřikem vyskočila a Rhett se vztyčil z křesla a smál se tím měkkým smíchem, při němž jí tuhla krev v žilách. Mohutnýma snědýma rukama ji násilím vtlačil zpátky do křesla a sklonil se nad ni.

„Podívej se na moje ruce, miláčku,“ řekl a napnul je před jejíma očima. „Kdybych chtěl, klidně bych tě jimi roztrhal na kusy, a kdybych se tím zbavil pomyšlení na Ashleyho, taky bych to udělal. Jenomže bych si tím nepomohl. A tak si říkám, že ti ho vyženu jednou provždy z hlavy, a sice takhle. Položím ti své ruce, takhle, z každé strany na hlavu, rozlousknu jimi tvou lebku jako vlašský ořech a tím pádem bude v ní i po něm.“

Držel jí rukama hlavu pod uvolněnými vlasy, hladil ji, ale tvrdě, a obrátil její obličej ke svému. Scarlett hleděla do tváře neznámého člověka, opilého člověka, který protahoval slabiky a kterého vůbec neznala. Nikdy jí však nechyběla bytostná odvaha a ta se jí teď tváří v tvář nebezpečí prudce vrátila do žil a způsobila, že se narovnala v zádech a přivřela výhružně oči.

„Ty opilý šašku,“ vykřikla. „Pusť mě.“

Překvapilo ji, že poslechl, usadil se na hraně stolu a nalil si další sklenici.„Vždycky

jsem obdivoval tvého ducha, moje milá. A nejvíc teď, když jsem tě zahnal do kouta.“

Scarlett si přitáhla župánek těsně k tělu. Ach, kdyby se tak mohla dostat do svého pokoje, zamknout masivní dveře a mít od všech pokoj. Musí ho nějak dostat od těla a srazit ho terorizujícími řečmi na kolena, tohohle Rhetta, kterého na nich nikdy předtím neviděla. Přestože se jí chvěla kolena, beze spěchu vstala, přitáhla si župánek k bokům a odhodila vlasy, které jí padaly do obličeje.

„Do žádného kouta jsi mě nezahnal,“ bránila se nabroušeně. „A taky mě do kouta nezaženete, pane Rhette Butlere, ani mě nevyděsíte. Jste jen opilé zvíře, které se stýká se špatnými ženskými tak dlouho, že už nechápe nic jiného než špatnost. Vy nemůžete chápat mě a Ashleyho. Žil jste ve sprosté špíně tak dlouho, že už neznáte nic jiného. Žárlíte na něco, co nemůžete nikdy pochopit. Dobrou noc.“

Obrátila se jakoby nic a vykročila ke dveřím, ale zastavily ji výbuchy hlasitého smíchu. Obrátila se zpátky k Rhettovi, který se za ní potácivě rozehnal. Proboha, kdyby aspoň přestal s tím strašným smíchem! Copak na tomhle všem bylo něco k smíchu? Když se k ní přiblížil, začala ustupovat pozadu ke dveřím, až narazila do zdi. Rhett ji popadl mohutnými tlapami a přitiskl jí ramena ke stěně.

„Přestaň se smát.“

„Směju se, protože je mi tě líto.“

„Líto – mě? Lituj spíš sebe.“

„Ale mě je tě na mou duši líto, moje milá, ty můj hezký blázínku. Uráží tě to, viď? Nesnášíš ani smích, ani lítost, co?“

Rhett se přestal smát a opřel se jí do ramen tak silně, až ji rozbolela. Změnil výraz a sklonil se k ní tak blízko, že musela uhnout hlavou před jeho dechem silně páchnoucím whisky.

„Jsem žárlivý, viď?“ zeptal se. „A proč bych nebyl? Ovšem, žárlím na Ashleyho Wilkese. A proč by ne? Prosím tě, nesnaž se mi něco vykládat a vysvětlovat. Vím, že tělesně jsi mi zůstala věrná. Chtělas mi to říct, viď? Ale to já celou to dobu vím. Celá ta léta. A jak to vím? Přece znám Ashleyho Wilkese a jemu podobné. Vím, že je gentleman a má smysl pro čest. A to se o tobě, moje milá, říct nedá – a o mně ostatně taky ne. Nejsme gentlemani a nemáme čest, viď? Proto se nám taky daří jako zeleným vavřínům.“

„Pusť mě odsud. Nebudu tady stát a nedám se od tebe urážet.“

„Já tě přece neurážím. Chválím tvou tělesnou poctivost. Ale nedal jsem se jí ani v nejmenším zmást. Ty si, Scarlett, myslíš, že muži jsou strašní hlupáci. Nikdy se nevyplácí podceňovat sílu a inteligenci protivníka. A já nejsem žádný hlupák. Snad si nemyslíš, že jsem nepoznal, jak jsi mi ležela v náruči a představovala sis, že jsem Ashley Wilkes?“

Scarlett poklesla spodní čelist a v obličeji se jí zřetelně zračil strach promísený s úžasem.

„Byl to moc příjemný zážitek. Vlastně spíš dost příšerný. Jako když leží tři v posteli, kde mají být jen dva.“ Zatřásl jí rameny, ale jen nepatrně, škytl a výsměšně se na ni ušklíbl.

„Samozřejmě, byla jsi mi věrná, ale jen proto, že tě Ashley nechtěl. Ale já bych, krucifix, neměl nic proti tomu, aby se zmocnil tvého těla. Vím přece, jak málo znamenají těla – a především ženská. Ale jsem velice proti tomu, aby mu patřilo tvoje srdce a tvoje milá, tvrdá, bezohledná a paličatá mysl. On, hlupák, nestojí o tvou mysl, a já zase o tvoje tělo. Ženské se dají koupit lacino. A já chci tvou mysl a tvoje srdce, ale nebudu je nikdy mít o nic víc, než ty budeš mít Ashleyho mysl. A proto je mi tě líto.“

Výsměšná poznámka ji bodla navzdory všemu strachu a zmatku, jaký se jí zmocnil.

„Je ti líto – mě?“

„Ovšem, je mi tě líto, protože jsi taková hloupá malá holka, Scarlett. Malé dítě, které brečí, protože si vzalo do hlavy, že chce modré z nebe. Jenže co by dítě dělalo s modrým z nebe, kdyby je náhodou dostalo? A co bys ty dělala s Ashleym? Ano, je mi tě líto – líto, když tě vidím, jak oběma rukama zahazuješ štěstí a natahuješ se po něčem, s čím nikdy nebudeš šťastná. Je mi tě líto, protože jsi takový blázínek a nevíš, že štěstí neexistuje, pokud se nedostanou dvě podobné povahy. Myslíš, že kdybych umřel a kdyby umřela slečna Melly a ty jsi dostala svého vzácného a počestného milovníka, že bys s ním byla šťastná? Čertví že ne! Nikdy bys ho nepoznala, nikdy bys nepoznala, co si myslí, a nikdy by ses v něm nevyznala líp, než se vyznáš v hudbě, poezii, knihách a vůbec ve všem kromě centů a dolarů. Kdežto my dva, má drahá choti, jsme mohli být dokonale šťastni, kdybys nám dala aspoň poloviční šanci, protože jsme si tak strašně podobní. Oba jsme darebáci, Scarlett, a když si umaneme, že něco chceme, nezastavíme se před ničím. Mohli jsme být šťastní, protože jsem tě miloval, a to tě Scarlett, znám až do morku kostí, jak by tě Ashley nikdy nedokázal poznat. A kdyby tě náhodou poznal, začal by tebou pohrdat… Ale to ne, ty musíš celý život bláznivě blouznit po mužském, kterého stejně nedokážeš pochopit. A já, moje milá, budu bláznivě blouznit po kurvách. A přesto se odvažuju tvrdit, že spolu budeme vycházet ještě líp než většina manželských dvojic.“

Zničehonic ji pustil a dopotácel se ke karafě. Scarlett okamžik stála, jako by vrostla nohama do podlahy, a myšlenky se jí v hlavě rojily tak prudce, že žádnou nedokázala zachytit na dobu potřebnou k tomu, aby si uvědomila, co si vlastně myslí. Rhett prohlásil, že ji miluje. Myslel to vážně? Nebo jen opilecky blábolil? Nebo to byl jeden z jeho hrozných vtipů: A Ashley – co ten pláč, co ten bláznivý pláč? Rychle vyběhla do temné haly, jako by ji pronásledovali démoni. Ach, kdyby se tak dostala do svého pokoje! Málem si podvrtla kotník a střevíček se jí napůl vyzul. Když se zastavila a zoufale se jej snažila odkopnout, Rhett, který běžel neslyšně jako indián, ji ve tmě dostihl. Obličej jí ovanul jeho horký dech a jeho ruce jí hrubě zajely pod župánek a hladily ji po nahém těle.

„Když jsi za ním běhala, byl jsem celému světu pro blázny. Ale dnes v noci budeme v mé posteli jen dva, to si piš!“

Uchopil ji do náruče a vyrazil po schodech nahoru. Hlavu jí tvrdě tiskl ke své hrudi a Scarlett slyšela, jak mu přímo do jejího ucha prudce buší srdce. Tiskl ji, až ji to zabolelo, a tlumeně, vyděšeně vykřikla. Hnal se do schodů v naprosté tmě, krok za krokem, a Scarlett šílela hrůzou. Byl to přece neznámý šílený člověk a kolem vládla černá tma, temnější než smrt. Rhett vypadal jako kostlivec odnášející ji v náruči a tisknoucí ji k sobě, až to bolelo. Vykřikla, křečovitě se mu vzepřela v objetí a Rhett se nečekaně zastavil na odpočívadle schodiště, prudce ji obrátil v náruči k sobě, sklonil se k ní a políbil ji tak divoce a naplno, až jí vymazal z hlavy všechno kromě tmy, do níž se propadala, a rty putující od jejích úst dolů k místům, kde se jí župánek odtáhl od těla, dopadaly na její hladkou pleť. Bručel cosi, čemu nerozuměla, a jeho rty vyslovovaly city, o jakých předtím nikdy nemluvil. Scarlett se změnila v tmu a Rhett se změnil v tmu a před touto chvílí nebylo nic než tma a jeho rty na jejím těle. Pokusila se promluvit, ale znovu jí přikryl ústa svými rty. Najednou pocítila prudké vzrušení, jaké předtím nikdy nezažila: slast, strach, šílenství, vzrušení, podlehnutí příliš mocným pažím, příliš zraňujícím rtům, příliš rychle se řítícímu osudu. Poprvé v životě narazila na něco a někoho silnějšího, než byla sama, na někoho, koho nemohla ani ztyranizovat, ani zlomit, ale kdo naopak tyranizoval a lámal ji. Ani nevěděla, jak se to stalo, ale najednou se ho držela kolem krku a rty se jí chvěly pod jeho polibky a oba zase stoupali vzhůru, vzhůru do tmy, do tmy, která hladila, vířila a všechno zahalovala. Když se druhý den ráno probudila, Rhett byl pryč, a nebýt zmačkaného polštáře u hlavy, byla by si myslela, že se jí o všech prožitcích předcházející noci zdálo v nějakém divokém, nesmyslném snu. Při vzpomínce na všechno, co se událo, zrudla studem, přitáhla si přikrývku až k bradě, nechala se zalévat přívalem slunečních paprsků a přitom si zkoušela srovnat v hlavě popletené dojmy.

Nakonec si jasně uvědomila dvě věci. Žila s Rhettem celá léta, spala s ním, jedla s ním, hádala se s ním a porodila mu dítě – a přesto ho neznala. Muž, který ji odnesl nahoru po temném schodišti, byl neznámý člověk, o jehož existenci se jí nezdálo ani ve snu. A teď se na něj nedokázala hněvat, přestože se snažila přimět, aby ho nenáviděla, a snažila se překypovat nevolí. Pokořil ji, urazil, zacházel s ní brutálně celou tu divokou šílenou noc, a ona na to byla ještě hrdá.

Ach, měla by se stydět, měla by se propadnout hanbou při pouhé vzpomínce na žhavou vířící tmu! Dáma, opravdová dáma, by po takové noci nedokázala chodit se vztyčenou hlavou. Ale vzpomínka na zmámení a extázi, s níž se mu oddala, byla přesto silnější než pocit zahanbení. Scarlett měla poprvé v životě pocit, že žije, a prožívala stejně naprostou a primitivní vášeň, jako byl strach, který poznala v noci, v níž prchala z Atlanty, stejně sladce závratnou, jako byla chladná nenávist, s níž zastřelila yankeeovského vojáka.

Rhett ji tedy miluje! Alespoň to tvrdil, a jak by o tom právě teď mohla pochybovat? Jak divné a záhadné a jak neuvěřitelné jí připadalo, že ji miluje Rhett, ten divoký neznámý člověk, s nímž žila v takovém chladu. Nebyla si vůbec jista, co si o tom zjevení pravdy má vlastně myslet, ale pak ji napadla myšlenka, při níž se musela hlasitě zasmát. Miluje ji a ona ho konečně má v hrsti. Už málem zapomněla na svou původní touhu vsugerovat Rhettovi, aby ji miloval, a tím ho vlákat do pasti, protože pak by mohla mávat bičem nad jeho drzým černovlasým čelem. Teď si na svůj nápad znovu vzpomněla a pocítila nesmírné uspokojení. Na jedinou noc ji sice měl v moci vydanou mu na milost a nemilost, ale Scarlett teď zahlédla, kde má Rhett slabé místo ve svém krunýři. Od této chvíle ho bude mít tam, kde ho mít chtěla. Příliš dlouho se bezmocně svíjela pod jeho výsměšnými poznámkami, ale teď ho dostala do takové situace, že jí bude zobat z ruky, kdykoli si sama zamane.

Když si vybavila, že se s ním bude muset znovu tváří v tvář setkat za střízlivého denního světla, zmocnily se jí nervózní rozechvělé rozpaky, provázené zároveň příjemným vzrušením.

Jsem nervózní jako nevěsta před svatbou, blesklo jí hlavou. A kvůli Rhettovi! A když si plně uvědomila, co ji vlastně napadlo, začala se bláznivě hihňat.

Ale Rhett k obědu nepřišel a jeho místo u stolu zůstalo prázdné i u večeře. Minula noc, dlouhá noc, kterou Scarlett probděla až do úsvitu a napjatě poslouchala, jestli neuslyší, jak Rhettův klíč zaskřípe v zámku. Ale nepřišel. Když minul i druhý den a Rhett o sobě nedal vědět, Scarlett nevěděla, co dělat zklamáním a strachem. Projela kolem banky, ale tam nebyl. Zašla do obchodu a chovala se ke všem sršatě, protože pokaždé, když se otevřely dveře a dovnitř vešel zákazník, se zachvěním vzhlédla a doufala, že to bude Rhett. Potom zajela do dřevařské ohrady a otravovala Hugha tak dlouho, až se před ní schoval za hromadu klád. Ale Rhett si pro ni nepřišel ani do ohrady.

Nemohla se snížit k tomu, aby se vyptávala přátel, jestli ho náhodou neviděli. Nemohla ani pátrat mezi služebnictvem, jestli o něm neslyšeli. Ale měla pocit, jako by věděli něco, co jí zůstalo utajené. Černoši vždycky vědí všechno. Chůva byla během těch dvou dní nezvykle tichá. Pozorovala Scarlett koutkem oka a nic neříkala. Když minula druhá noc, Scarlett se rozhodla, že zajde na policii. Třeba se Rhettovi něco stalo, třeba ho shodil kůň a leží bezmocně někde v příkopě. Třeba je – strašné pomyšlení! – dokonce mrtvý.

Další den ráno, zrovna když snědla snídani a nasazovala si ve svém pokoji klobouk, uslyšela ze schodů prudké kroky. Sotva stačila klesnout na postel a uvědomit si slabý náznak vděčnosti, a vtom už Rhett vcházel do dveří. Byl čerstvě ostříhán, oholen a promasírován, bylo vidět, že je střízlivý, ale oči měl podlité krví a obličej opuchlý předcházejícím dlouhým pitím. Teatrálně jí zamával na pozdrav a řekl: „Á, buď zdráva.“

Jak může člověk klidně říct: „Á, buď zdráva,“ když se dva dni bez sebemenšího vysvětlení ani neukáže? Jak se může chovat tak ledabyle, když si přece musí pamatovat, že spolu prožili takovou noc? Nemohl by to udělat, kdyby – kdyby – a vtom ji napadla strašná myšlenka. Kdyby takové noci pro něj nebyly úplně běžnou záležitostí. Scarlett se chvíli nezmohla na slovo a zapomněla na všechna nádherná gesta a úsměvy, které se proti němu chystala použít jako zbraně. Ani k ní nepřistoupil a nedal jí obvyklý letmý polibek, ale místo toho stál, s úsměvem si ji měřil a v ruce držel zapálený doutník. „Kde – kde jsi byl?“

„Neříkej mi, že to nevíš! Myslel jsem, že to už dávno ví celé město. Ale možná, že to vědí všichni – kromě tebe. Víš přece, že se odjakživa říká: ‚Manželka na to vždycky přijde poslední.‘“

„Co tím chceš říct?“

„Myslel jsem, že když předevčírem večer přišla policie do podniku k Belle…“

„Do podniku k Belle – k té – k té ženské! Tys byl u…“

„Samozřejmě. Kde jinde jsem měl být? Doufám, že sis kvůli mně nedělala starosti.“

„Ty jsi šel ode mě rovnou – ach, bože!“

„No tak, Scarlett! Nehraj si na podvedenou manželku. Vždyť o Belle musíš vědět už hezky dlouho.“

„Ty jsi šel ode mě k ní, potom – potom…“

„Jo, potom,“ Rhett naznačil gestem, že takové věci nepřikládá význam. „Občas se zapomenu. Omlouvám se za své chování při našem posledním setkání. Byl jsem strašně opilý, jak sama bezpochyby víš, a dal jsem se naprosto unést tvými přednostmi – mám je snad vyjmenovat?“Zničehonic

by se byla nejraději rozplakala, lehla si na postel a vzlykala a vzlykala. Rhett se nezměnil, nic se nezměnilo a ona sama byla blázínek, hloupý, namyšlený, pošetilý blázínek, když si myslela, že ji miluje. Byl to prostě jen jeden z jeho odporných opileckých žertů. Zmocnil se jí a užil si s ní v opilosti, stejně jako by si užil s každou holkou v Bellině podniku. A teď se jí vrátil, urážlivý, jízlivý a nezasažitelný. Scarlett s vypětím vůle přestala plakat a sebrala se. Rhett se nikdy, ale nikdy nesmí dovědět, co si předtím myslela. Ten by se smál, kdyby věděl! Ale stejně se to nedoví. Prudce k němu vzhlédla a zachytila v jeho očích starý známý matoucí a pozorující žár – živý, dychtivý, jako by visel očima na každém jejím dalším slovu a doufal, že řekne – ale v co vlastně doufal? Že ze sebe udělá šaška, něco na něj zařve a poskytne mu tak záminku, aby se jí vysmál nahlas? Tak to teda ne! Toho se od ní nedočká. Šikmá obočí se jí svraštila do chladného zamračení.

„Samozřejmě že jsem měla své podezření, jaké vztahy s tou kreaturou udržuješ.“

„Jen podezření? Proč ses mě radši nezeptala a neukojila svou zvědavost? Byl bych ti všechno řekl. Žiju s ní ode dne, kdy jste se spolu s Ashleym Wilkesem rozhodli, že bychom měli mít oddělené ložnice.“

„Ty máš ještě tu drzost, že se mi díváš do očí a chlubíš se přede mnou, svou vlastní ženou, že…“

„Ušetři mě, prosím tě, svého mravního rozhořčení. Odjakživa je ti úplně jedno, co udělám, hlavně když platím účty. A dobře víš, že v poslední době nejsem žádný anděl. A že jsi moje žena – tou jsi nebyla od té chvíle, co se narodila Bonnie, nebo že bych se mýlil? Moc ses mi, Scarlett, nevyplatila. Víc se mi vyplatilo investovat do Belle.“

„Investovat? Chceš říct, že jsi jí dal…“

„Zavedl jsem jí podnik, jak se tomu odborně říká, jestli se nepletu. Belle je chytrá ženská. Přál jsem si, aby to někam dotáhla, a k tomu potřebovala jen peníze na otevření vlastního podniku. Měla bys přece vědět, jaké zázraky může žena dokázat, má-li trochu hotovosti do začátku. Podívej se sama na sebe.“

„Srovnáváš mě snad…“

„Ale vždyť jste obě zaryté podnikatelky a obě jste se dopracovaly úspěchu. Belle má proti tobě samozřejmě ještě určitou výhodu, protože má dobré srdce a laskavou povahu…“

„Opusť laskavě tuto místnost.“ Rhett se pomalu vlekl ke dveřím a přitom měl obočí nad jedním okem tázavě povytažené. Jak mi mohl takhle ublížit, ptala se Scarlett v duchu a zalykala se přitom vztekem a bolestí. Nezastavil se před ničím, jen aby ji urážel a ponižoval, a při vzpomínce, jak toužila, aby se jí vrátil domů, by nejraději pukla bezmocí, jelikož si uvědomila, že celou tu dobu pil a dohadoval se s policií ve vykřičeném domě. „Opusť můj pokoj a už se do něj neopovažuj vkročit. Už jsem tě vykázala jednou, ale ty jsi nebyl natolik gentleman, abys mé přání respektoval. Od této chvíle se tu budu zamykat.“

„To je zbytečné.“

„Budu se zamykat. Poté, jak ses zachoval tuhle v noci – byl jsi tak opilý, tak nechutný…“

„Ale no tak, miláčku! Nechutný určitě ne!“

„Ven!“

„Jen klid. Už jdu. A slibuju, že tě už nikdy nebudu obtěžovat. To platí jednou provždy. A tak mě napadá, že bych ti snad měl oznámit, že až mé hanebné chování přestoupí určité meze a nebudeš je moci dále snášet, klidně ti povolím rozvod. Stačí, když mi necháš Bonnie, a můžeš klidně jít. Nebudu mít sebemenších námitek.“

„V životě by mě nenapadlo zneuctít svou rodinu rozvodem.“

„Ale kdyby slečna Melly zemřela, tak byste ji zneuctila, a hezky rychle, že? Až se mi točí hlava, když pomyslím, jak rychle byste se se mnou rozvedla.“

„Půjdete už konečně pryč?“

„Jistě, už jdu. A to jsem vám vlastně přišel říct. Odjíždím do Charlestonu a New Orleansu a – zkrátka na hodně dlouhý výlet. Odjíždím dnes.“

„Ach!“

„A Bonnie si beru s sebou. Pošlete to třeštidlo Prissy, aby jí zabalila šatičky. Prissy pojede s námi.“

„Nikdy neodvedeš moje dítě z tohoto domu.“

„Ale to dítě je i moje, paní Butlerová. Přece by ti nevadilo, že ji chci vzít na návštěvu k babičce do Charlestonu?“

„K babičce, to určitě! Myslíš, že dovolím, abys odsud odvedl to dítě, když vím, že budeš denně opilý a zřejmě bys ji vodil do podobných domů, jaké má Belle…“

Rhett vztekle odhodil doutník, z koberce se zvedl sloupek štiplavého dýmu a do nosu jim stoupl pach přiškvařené vlny. V okamžiku přeběhl místnost od dveří až k ní a obličej mu zbrunátněl vztekem.

„Kdybys byla muž, tak bych ti za tohle zakroutil krkem. Takhle ti jen můžu říct, abys držela ten svůj zatracenej zobák. Myslíš, že nemám rád Bonnie, že bych ji, svou dceru, vzal bůhvíkam? Panebože, ty jsi ale blázen! A nemusíš si hrát na kdovíjak skvělou matku, vždyť i kočka je lepší máma než ty! Co jsi vlastně udělala pro děti? Wade a Ella se tě bojí jak čert kříže, a nebýt Melanie Wilkesové, v životě by nepoznaly, co je láska a něha. Ale Bonnie, moje malá Bonnie! Myslíš, že se o ni nedokážu postarat líp než ty? Myslíš, že ti někdy dovolím, abys ji terorizovala a zlomila v ní ducha, jako se ti to podařilo u Wadea a Elly? To si piš, že ne! Nech jí sbalit věci a ať je během hodiny připravena k odjezdu, jinak tě musím varovat, že to, co se stalo tuhle v noci, nebylo nic ve srovnání s tím, co by se stalo potom. Už dávno si říkám, že by ti nesmírně prospělo, kdyby tě někdo pořádně spráskal bičem z bryčky.“

Než se Scarlett zmohla na slovo, Rhett se obrátil na podpatku a prudce vyšel z ložnice. Slyšela, jak prošel halou do pokoje, kde si hrály děti, a otevřel dveře. Ozvaly se fistulky šťastných, prudce štěbetajících dětských hlásků a nakonec uslyšela, jak Bonnie přehlušila Ellu.

„Tatínku, kde jsi byl?“

„Lovil jsem králíčky, abych mohl do jejich kůže zabalit svou maličkou Bonnie. Pojď dát svému nejmilejšímu pusu, Bonnie – a ty taky, Ello.“









Kapitola 55

„Miláčku, nechci od tebe žádné vysvětlení a ani je nebudu poslouchat,“ prohlásila Melanie pevně a zároveň přikryla drobnou dlaní Scarlettina utrápená ústa a zarazila jí předem všechny řeči. „Urážíš sebe, Ashleyho i mě už pouhým pomyšlením, že si my tři potřebujeme něco vysvětlovat. My tři jsme přece odjakživa – odjakživa jako tři vojáci, kteří se brání světu společnými silami už celou řadu let, a proto se stydím, pomyslím-li na tvůj nápad, že by se mezi nás mohla vetřít sprostá pomluva. Myslíš, že bych uvěřila, že ty a můj Ashley… Copak si neuvědomuješ, že tě znám nejlíp ze všech lidí na světě? Myslíš, že jsem zapomněla na všechny skvělé velkorysé věci, které jsi udělala pro Ashleyho, Beaua i pro mě – všechno, spásou holého života počínaje a záchranou před smrtí hladem konče! Myslíš, že bych si tě dokázala pamatovat, jak se skoro bosá vláčíš brázdou za koněm toho Yankeeho a ruce máš samý puchýř – jen proto, abych se s děťátkem trochu najedla – a přitom uvěřila takovým děsným řečem o tobě? Nechci od tebe slyšet ani slovo, Scarlett O’Harová. Ani slovo.“

„Ale…,“ Scarlett nevěděla rozpaky jak dál a zmlkla.

Rhett před hodinou odjel z města s Bonnie a Prissy a na Scarlett kromě hanby a hněvu dolehl ještě i pocit zoufalé opuštěnosti. Nové břemeno složené z pocitu viny, jak se chovala k Asheymu, a z Melaniiny obrany už prostě nedokázala unést. Kdyby Melanie věřila Indii a Archiemu a zamezila jí přístup na oslavu nebo ji aspoň chladně přivítala, pak by zdvihla vysoko hlavu a bránila se všemi dostupnými prostředky. Ale teď s vědomím, že ji před společenským znemožněním chrání pouze Melanie, stojící mezi ní a zkázou jako tenké zářící ostří s důvěrou a bojovnou září v očích, měla pocit, že jediná slušná možnost, jaká jí zbývá, je ke všemu se otevřeně přiznat. Ano, povědět na sebe všechno od začátku onoho vzdáleného dne na sluncem zalité verandě v Taře.

Štvalo ji svědomí, které se, ač dlouho umlčováno, dokázalo znovu ozvat, aktivní katolické svědomí. „Vyznej se ze svých hříchů a čiň za ně pokání ve smutku a kajícnosti,“ říkávala jí Ellen stokrát a v nastalé duševní krizi se ve Scarlett znovu ozvala Ellenina náboženská výchova a držela ji pevně jako v kleštích. Přiznala by se – ovšem, ke všemu, ke každému pohledu i slovu, i k těm několika pohlazením – a pak by jí bůh ulevil v její bolesti a dal by jí vnitřní klid a mír. A pokáním by byl strašlivý pohled na Melaniin výraz měnící se z něžné náklonnosti a důvěřivosti v nevěřící hrůzu a odpor. Ach, to by bylo příliš těžké pokání, napadlo Scarlett v úzkosti, muset do smrti mít před očima Melaniin výraz a vědět, že Melanie ví o veškeré malichernosti a ubohosti, neloajálnosti s dvojí tváří a pokrytectví, jaké v sobě má.

Kdysi se opájela pomyšlením, že by Melanii vyzývavě vmetla pravdu do očí a pak se pásla pohledem na tom, jak se švagrové hroutí falešná jistota, v níž si žila jako v ráji; to gesto by jí stálo za všechno, co by kvůli němu ztratila, ale teď se do rána všechno změnilo a po ničem na světě nemohla toužit méně. Proč k tomu došlo, ovšem sama nevěděla. Hlavou se jí honilo příliš mnoho různorodých myšlenek najednou a sama se v nich nevyznala. Věděla jen, že si teď zoufale chce udržet Melaniino vysoké mínění o sobě, stejně jako kdysi toužila, aby si matka myslela, že je skromná, laskavá a dobrosrdečná holčička. Věděla jen, že jí nezáleží na tom, co si o ní myslí lidé nebo Ashley a Rhett, ale že si o ní Melanie nesmí začít myslet nic jiného než dosud.

Děsila se pomyšlení, že by měla říci Melanii pravdu, ale probudilo se v ní jedno z mála zdravých hnutí, které jí nedovolilo, aby se předváděla ve falešných barvách před ženou, která za ni vybojovala její vlastní zápasy. Proto se toho rána, jakmile Rhett s Bonnie odjel, hrnula rovnou k Melanii .

Ale jakmile ze sebe vypravila první slova: „Melly, musím ti vysvětlit, co se tuhle stalo,“ Melanie ji velitelským gestem zarazila. Scarlett hleděla zahanbeně do tmavých očí, blýskajících se láskou i hněvem, a se zoufalstvím v srdci pochopila, že by po přiznání nedošla klidu ani míru. Melanie jí tento postup jednou provždy znemožnila hned prvními slovy. Jedním z mála dospělých citů, jaké Scarlett v sobě měla, poznala, že ulevit si utrápenému srdci přiznáním by bylo čiré sobectví. Sama by se sice zbavila tíživého břemene, ale zároveň by je svalila na duši nevinné a důvěřivé osoby. Scarlett měla u Melanie nesplacený dluh za to, jak se jí švagrová před lidmi zastávala, a tento dluh mohla splatit pouze a jenom mlčením. Jak krutou splátkou by bylo, kdyby teď zničila Melanii život nevítaným sdělením, že jí byl manžel nevěrný, navíc s milovanou přítelkyní!

Nemůžu jí nic říct, táhlo hlavou zoufalé Scarlett. Nikdy, ani kdybych si měla zoufat výčitkami svědomí. Bezdůvodně si vybavila Rhettův opilecký výrok: „Má v sobě příliš velký smysl pro čest, aby si dovedla představit, že by se někdo z lidí, které miluje, dokázal dopustit něčeho nečestného – ať je to tedy jeden z křížů, které budeš muset nést.“

Ovšem, tenhle kříž bude muset nést až do smrti, tohle trápení bude muset v sobě mlčky nosit, mít na sobě žíněnou košili hanby a cítit, jak ji po léta dře při každém Melaniině něžném pohledu nebo gestu, bude muset navždycky potlačit touhu vykřiknout: „Nebuď tak hodná! Neper se kvůli mně! Já za to nestojím!“

Kdybys aspoň nebyla takový blázínek, takový milý, důvěřivý, prostoduchý blázínek, všechno by pro mě bylo lehčí, říkala si v duchu zoufalá Scarlett. Už jsem na sebe vzala spoustu tíživých břemen, ale tohle bude nejtěžší a bude na mě doléhat nejhůř ze všech, která jsem kdy vzala na svůj hřbet.

Melanie seděla naproti ní na nízkém křesílku, nohama se pevně opírala o vysoký otoman, až jí kolena vystupovala jako malé holčičce, a to byla pozice, jakou by v životě nezaujala, kdyby s ní vztek necloumal do té míry, že zapomněla na všechno, co se sluší a patří. Držela v ruce úzký pruh háčkovaných ozdob a oháněla se lesknoucím se háčkem sem a tam tak zuřivě, jako by se zapletla do souboje a šermovala rapírem.

Kdyby se podobný vztek zmocnil Scarlett, dupala by oběma nohama a řvala by jako Gerald ve svých nejlepších dnech, dovolávala by se samotného boha za svědka, že lidstvo je spolek prohnaných podvodníků a darebáků, a zároveň by vyhrožovala takovou pomstou, až by posluchačům tuhla v žilách krev hrůzou. Ale Melanie dávala najevo, že to v ní vře, pouze blýskáním háčku a svraštěním jemného obočí kolem kořene nosu. Hlas měla chladný a slova cedila rty ještě sevřenějšími než obvykle. Ale prudká slova, která z nich přesto vycházela, byla cizí té Melanii, která málokdy vyjádřila nahlas vlastní názor a už nikdy neřekla jediné nelaskavé slovo. Scarlett si najednou uvědomila, že Wilkesovi a Hamiltonovi jsou schopni stejné, ba větší zuřivosti než O’Harové.

„Už mám opravdu dost toho, jak na tobě lidi věčně něco hledají, miláčku,“ prohlásila Melanie, „tohle byla poslední kapka a já to tak nenechám. Všechno se stalo jenom proto, že lidi na tebe žárlí, když jsi tak chytrá a úspěšná. Dosáhla jsi úspěchu tam, kde ztroskotala i spousta mužů. Prosím tě, nesmíš se na mě zlobit, že to říkám. Nemyslím tím, že by ses někdy chovala nežensky nebo že bys přestala být ženou, jak o tobě tvrdila spousta lidí. Není to prostě pravda. Lidi tě zkrátka nechápou a jednoduše nesnesou, když je žena chytrá. Ale tvoje chytrost ani úspěšnost ještě nedávají lidem právo, aby tvrdili, že ty a Ashley… Hvězdy na nebi!“

Jemná naléhavost toho konečného zvolání by z mužských úst znamenala kletbu, o jejímž smyslu by nemohlo být pochyb. Scarlett zůstala na Melanii koukat, celá poplašená výbuchem, jaký u ní neměl obdoby.

„A ti, co za mnou přišli se sprostým lhaním, které si sama vycucali z prstu – Archie, India, paní Elsingová! Jak si vůbec mohli něco podobného dovolit? Paní Elsingová nepřišla sem za mnou, to se dalo čekat. Na to samozřejmě neměla odvahu. Ale vždycky tě nenáviděla, miláčku, protože o tebe byl ve společnosti větší zájem než o její Fanny. A taky byla vzteky bez sebe, že jsi zbavila Hugha vedení pily. Ale udělala jsi moc dobře, že jsi ho tam nenechala. Vždyť je nedochůdče, nešika a budižkničemu!“ Melanie jedinou větou zatratila společníka svých dětských her a nápadníka, který se po celé období dospívání ucházel o její přízeň. „Za Archieho si můžu sama. Neměla jsem tomu starému darebákovi poskytovat útočiště. Všichni mi to ostatně říkali, ale já je neposlechla. Neměl tě nikdy rád, miláčku, kvůli trestancům, které jsi najala na práci, ale copak takový člověk má vůbec právo tě kritizovat? Vždyť je to vrah, a navíc zavraždil ženu! A po všem, co jsem pro něj udělala, si ještě za mnou přijde a začne mi vykládat… Vůbec bych ho neměla co litovat, kdyby ho byl Ashley zastřelil. Tak jsem ho aspoň vyhnala, a co jsem mu přitom řekla, si určitě nedá za klobouk, na to se můžeš spolehnout! Už je pryč z města.

A co ta hnusná India! Miláčku, hned od chvíle, když jsem vás dvě viděla poprvé pohromadě, mi bylo jasné, že na tebe žárlí a nenávidí tě, protože jsi byla mnohem hezčí a měla jsi tolik nápadníků. A nejvíc tě nenáviděla kvůli Stuartu Tarletonovi. Stuarta si brala do hlavy tolik, že – víš, jak nerada to říkám o Ashleyho sestře, ale osobně si myslím, že se tím usilovným přemýšlením pomátla! Jinak si to, co udělala, nedovedu vysvětlit… Zakázala jsem jí přístup do svého domu a taky jsem jí řekla, že kdybych ještě jednou zaslechla takovou podlou narážku, tak bych jí – tak bych ji veřejně nazvala lhářkou!“Melanie

zmlkla, z rysů jí prudce vyprchal vztek a místo něj se jí po obličeji rozlil smutek. Melanie v sobě měla veškerou příbuzenskou oddanost typickou pro každého rodáka z Georgie a z pomyšlení na rodinnou hádku jí pukalo srdce. Na okamžik se zarazila. Ale Scarlett jí byla nejmilejší, Scarlett stála v jejím srdci na nejpřednějším místě, a proto loajálně pokračovala: „Vždycky žárlila i na to, že jsem tě měla nejradši, moje milá. Do tohoto domu už nikdy nevkročí a já nepřekročím práh žádného z těch, kdo ji přijímají. Ashley se mnou souhlasí, ale připadá si zoufalý, že zrovna jeho vlastní sestra vykládá takovou…“Jakmile

padlo Ashleyho jméno, Scarlett povolily nervy pod náporem, který na ně doléhal, a křečovitě se rozplakala. Copak ho nikdy nepřestane bodat do srdce? Vždyť myslela jen na to, aby byl šťastný a připadal si v bezpečí, ale ať udělala, co chtěla, pokaždé mu zřejmě ublížila. Zničila mu život, zlomila v něm hrdost i sebeúctu, připravila ho o vnitřní mír, onen klid, opírající se o osobní vyrovnanost. A teď ho ještě odcizila sestře, na níž mu tolik záleželo. Indii musel obětovat, aby zachránil vlastní pověst i manželčino životní štěstí, musel ji prezentovat v podobě prolhané, pološílené, žárlivé staré panny – Indii, která měla naprosté oprávnění pro každé podezření, které pojala, i pro každé slůvko obvinění, jaké vypustila z úst. Kdykoli se Ashley podívá Indi do očí, uvidí v nich blýskající se pravdu, pravdu a výčitku i chladné pohrdání, na něž byli všichni Wilkesové nepřekonatelnými mistry.

Scarlett věděla, že Ashley dává přednost cti před životem, a bylo jí jasné, jak to v něm musí bezmocně vřít. I on byl donucen stejně jako Scarlett schovávat se za Melaniiny sukně. Scarlett si na jedné straně uvědomovala, že většinu viny za jeho falešný postoj nese sama, ale přesto – přesto… Z ženského hlediska by si Ashleyho byla vážila víc, kdyby byl zastřelil Archieho a ke všemu se přiznal Melanii i lidem. Uvědomovala si, že neposuzuje jeho chování úplně nezaujatě, ale cítila se tak mizerně, že neměla sílu zabývat se takovými jemnostmi. Vybavila si některé Rhettovy urážlivé pohrdavé výroky a v duchu se ptala, jestli se Ashley v téhle nepříjemné záležitosti opravdu zachoval jako správný muž. A zářivý lesk, do nějž si ho balila od okamžiku, kdy se do něj zamilovala, začal poprvé v životě nepozorovaně blednout. Skvrny hanby a viny, které ulpěly na ní, hyzdily i Ashleyho. Snažila se tuto myšlenku rezolutně potlačit, ale dosáhla jen toho, že se rozplakala ještě usedavěji.

„Neplač! Neplač!“ křičela Melanie, upustila háčkování, vrhla se na pohovku a přitáhla si Scarlettinu hlavu na své rameno. „Neměla jsem o tom všem vůbec mluvit a takhle tě vyděsit. Chápu, jak příšerně se musíš cítit, a taky o tom už nikdy nepromluvíme ani slovo. Ne, ani spolu, ani s nikým jiným. Jako by se nikdy nic nestalo. Ale,“ dodala a ze slov jí přitom čišela chladnokrevná jedovatost, „Indii a paní Elsingové ukážu, zač je toho loket. Aby si nemyslely, že můžou beztrestně šířit lži o mém manželovi a o mé švagrové. Zařídím to tak, že ani jedna nebude moct v Atlantě vyjít na ulici se vztyčenou hlavou. A každý, kdo jim věří nebo je přijímá ve svém domě, je můj osobní nepřítel.“

Scarlett, hledící smutně na dlouhou řadu nastávajících let, poznala, že se stala příčinou sporu na život a na smrt, který rozdělí město i rodinu na řadu pokolení. Melanie dodržela slovo. Už nikdy se o té věci nezmínila ani před Scarlett, ani před Ashleym. A také o ní samozřejmě nemluvila s nikým jiným. Zachovávala výraz chladné lhostejnosti, která se dovedla rychle proměnit v ledovou upjatost, jakmile se někdo odvážil byť jen vzdálené narážky na ty záležitosti. Během týdnů následujících po oslavě Ashleyho narozenin, které pro něj měly být překvapením, kdy Rhett tajuplně zmizel a město sršelo divokými pomluvami, vzrušením a rozdělením na dva nepřátelské tábory, Melanie nemilosrdně pronásledovala každého ze Scarlettiných pomlouvačů, ať to byl starý přítel nebo pokrevní příbuzný. Nemluvila, ale rovnou jednala.

Držela se Scarlett jako klíště a nehnula se od ní ani na krok. Donutila Scarlett, aby každé ráno jako obvykle obešla obchod a dřevařskou ohradu, a na všech pochůzkách ji doprovázela. Trvala na tom, aby jezdila vždycky odpoledne, přestože Scarlett vůbec nestála o to, aby se vystavovala zvědavým pohledům spoluobčanů z města. A Melanie vždycky seděla v kočáře vedle ní. Melanie ji brala s sebou na společenské odpolední návštěvy a něžně ji nutila vcházet do salonů, do nichž už přes dva roky nevkročila. A Melanie, která měla v obličeji důrazně vepsánu zásadu „Chcete-li mě mít rádi, musíte mě brát se vším všudy“, udržovala konverzaci s ohromenými hostitelkami.Nutila

Scarlett jezdit na tyto odpolední návštěvy co nejdřív a zdržet se, dokud neodjely poslední návštěvnice, čímž připravovala dámy o příležitost oddávat se hromadným debatám a spekulacím, a tím na sebe přivolala mírnou nevoli ženské části města. Tyto návštěvy byly pro Scarlett mimořádně nesnesitelné, ale neodvažovala se odmítnout doprovázet Melanii. Nesnášela vysedávání uprostřed spousty žen, které si v duchu kladly otázku, zda byla opravdu přistižena při nevěře. Nesnášela vědomí, že by s ní tyto ženy nepromluvily, kdyby jim nezáleželo na Melanii a nebály se ztratit její přízeň. Ale Scarlett věděla, že jakmile ji jednou přijmou, nebudou ji napříště moci přehlížet.

Pro názor, jaký o Scarlett všeobecně panoval, bylo charakteristické, že ji jen málo lidí bránilo, anebo naopak odsuzovalo na základě mravní stránky její osobnosti. „Je schopna prakticky všeho,“ říkalo se o ní všeobecně. Scarlett si nadělala příliš mnoho nepřátel na to, aby se jí teď mnoho lidí zastávalo. Její slova i činy pálily mnoho lidí v paměti natolik, že jim teď bylo srdečně jedno, jestli jí nynější skandál ubližuje nebo ne. Ale všem velice záleželo na tom, jestli se ubližuje Melanii nebo Indii, a tak se kolem těch dvou spíš než kolem Scarlett rozpoutala bouře točící se kolem základní otázky: „Lhala India, nebo ne?“

Ti, kdo se přidali na Melaniinu stranu, vítězoslavně poukazovali na skutečnost, že Melanie tráví celé dny po Scarlettině boku. Copak by se žena, vyznávající tak vznešené zásady, zastávala provinilé osoby, a obzvlášť té, která by se prohřešku dopustila s jejím vlastním manželem? To není možné! India byla jen pošahaná stará panna, která nenáviděla Scarlett, rozšířila o ní tu lež a ještě omámila Archieho a paní Elsingovou tak, že jejímu lhaní uvěřili.

Ale Indiini stoupenci odpovídali otázkou, kde že je kapitán Butler, není-li Scarlett vinna. Proč nestojí po manželčině boku a nepropůjčuje jí sílu své osobnosti? Na otázku neexistovala uspokojivá odpověď a s ubíhajícími týdny, zvlášť když se rozkřiklo, že Scarlett čeká dítě, skupina Indiiných přátel začala uspokojeně pokyvovat hlavou. Nemůže to být dítě kapitána Butlera, vrtěli hlavami. Neboť bylo až příliš dlouho veřejným tajemstvím, že mezi Rhettem a Scarlett došlo ke vzájemnému odcizení. Neboť město bylo až příliš dlouho pobouřeno skutečností, že manželé měli oddělené ložnice.

A tak se šířily klepy a rozdělovaly město na znepřátelené skupiny, a nejen město, ale i blízce příbuzný, soudržný klan složený z Hamiltonových, Wilkesových, Burrových, Whitmanových a Winfieldových. Každý z příbuzenstva byl nucen přidat se na jednu nebo na druhou stranu. Nebylo možné zůstat neutrální. O to se už postarala Melanie svou chladnou důstojností a India svou agresivní zatrpklostí. Ale ať se příbuzní postavili na kteroukoli stranu, všechny pobuřovalo pomyšlení, že se Scarlett stala příčinou rodinné roztržky. Nikdo ji nepovažoval za hodnou vyvolat tak závažné důsledky. A ať se příbuzní postavili na kteroukoli stranu, všichni upřímně odsuzovali Indii za to, že se o své újmě rozhodla prát rodinné špinavé prádlo takto veřejně a zatáhla tím Ashleyho do takového ponižujícího skandálu. Ale když už jednou promluvila, mnozí se jí vrhli na pomoc a postavili se na její stranu proti Scarlett podobně jako jiní příbuzní, kteří měli rádi Melanii, a proto stáli při ní a při Scarlett.

Polovina Atlanty byla příbuzná s Melanií a Indií nebo to o sobě alespoň tvrdila. Rozvětvené příbuzenské svazky mezi bratranci a sestřenicemi, vzdálenými bratranci a sestřenicemi a švagry a švagro vými byly nesmírně složité a nikdo kromě georgijských rodáků se v nich nedokázal vyznat. Lidé z Georgie tvořili odjakživa jakýsi jednolitý klan nastavující v dobách napětí vnějšímu světu souvislou falangu navzájem se překrývajících štítů, ať už si o chování jednotlivých členů mysleli v soukromí, co chtěli. S výjimkou drobné války, kterou vedla tetička Pitty proti strýčkovi Henrymu a která po léta vyvolávala v celém příbuzenstvu veselý smích, ještě nikdy nedošlo k otevřené roztržce v příjemných příbuzenských vztazích. Všichni příbuzní byli ušlechtilí, tiší, rezervovaní lidé, kteří se neoddávali ani přátelskému hašteření, které bylo typické pro většinu atlantských rodin.

Ale teď byli rozděleni na dvě znesvářené strany a městu se dostalo cti, že se stalo svědkem toho, jak se bratranci a sestřenice z pátého a šestého kolena stavěli na tu či onu stranu v nejostřejším skandálu, jaký kdy Atlanta zažila. Působilo to značné potíže a kladlo to značné nároky na takt a trpělivost zbývající poloviny obyvatel, kteří ne patřili k příbuzenstvu, jelikož spor mezi Indií a Melanií způsobil rozkol prakticky ve všech společenských organizacích. Divadelní ochotníci, Kroužek šití pro vdovy a siroty Konfederace, Spolek pro okrášlení hrobů našich slavných padlých, Hudební kroužek sobotních večerů, Dámský kotilionový klub, Knihovna mladých pánů – všechny spolky byly zasaženy vnitřním rozkolem. Totéž postihlo všechny čtyři místní církve i jejich dámské podpůrné a misionářské společnosti. Bylo nutné pečlivě vybírat členy a členky spolkových výborů, aby v nich náhodou nezasedli stoupenci navzájem se potírajících frakcí.

Atlantské matrony ve svých obvyklých přijímacích dnech trnuly doma od čtyř do šesti hodin hrůzou, aby náhodou nepřišla Melanie se Scarlett, zrovna když u nich v salónu bude sedět India s někým ze svých věrných příbuzných.

Z celé rodiny nejvíc trpěla chudinka tetička Pitty. Pitty, která netoužila po ničem jiném, než aby mohla pohodlně žít obklopena láskou příbuzných, by v tomto případě nejraději utíkala s králíky a lovila se psy. Ale ani králíci, ani psi jí to nedovolili.

India bydlela u tetičky Pitty, a kdyby se Pitty přidala na Melaniinu stranu, jak si v duchu přála, India by se odstěhovala. Ale co by si pak chudinka Pitty sama počala? Nemohla přece žít v domě sama. Musela by si vzít jako společnici nějakou cizí osobu, nebo by musela dům uzavřít a odstěhovat se natrvalo ke Scarlett. Tetička Pitty matně tušila, že by se to kapitánu Butlerovi nezamlouvalo. Nebo by se musela nastěhovat k Melanii a přespávat v mrňavém kumbálku, kde měl Beuau dětský pokoj.

Pitty neměla Indii příliš v lásce, jelikož ji India zastrašovala suchopárným, prkenným vystupováním i vášnivým odsuzováním ostatních. Ale na druhé straně umožňovala Pitty udržovat si vlastní pohodlnou domácnost a Pitty vždycky dala spíš na své osobní pohodlí než na nějaké mravní principy. A tak India zůstala v domě.

Ale její pobyt v domě způsobil, že se tetička Pitty ocitla uprostřed nejprudší bouře, jelikož jak Scarlett, tak Melanie to považovaly za výraz jejího rozhodnutí postavit se na Indiinu stranu. Scarlett bez obalu odmítla finančně přispívat Pitty na domácnost, dokud s ní bude India žít pod jednou střechou. Ashley týden co týden posílal Indii peníze a ona je hrdě mlčky vracela, což ve staré dámě vyvolávalo značné znepokojení a lítost. Finance v cihlovém domě by se byly ocitly v zoufalém stavu, nebýt zásahu strýčka Henryho, jenže Pitty pokořovalo, že musí přijímat peníze právě od něho.

Pitty měla Melanii nejraději na světě, samozřejmě kromě sebe samé, a Melly se k ní zničehonic začala chovat jako zdvořilý, ale chladný cizí člověk. Přestože žila prakticky na Pittyině zadním dvorku, ani jednou neprošla dírou v živém plotě, a to prosím donedávna měla ve zvyku zaběhnout k tetičce nejméně desetkrát denně a hned zas běžet. Pitty ji navštívila, s pláčem se dovolávala své lásky a oddanosti, ale Melanie pokaždé odmítla o čemkoli debatovat a nikdy jí návštěvu neoplatila.

Pitty si dobře uvědomovala, za co všechno vděčí Scarlett – div ne za holý život. Nemohla popřít, že jí v oněch temných dobách války, kdy Pitty stála před alternativou buď strýček Henry, anebo smrt hladem, Scarlett vedla domácnost, krmila ji a šatila a umožňovala jí, aby mohla chodit před atlantskou společností s hrdě vztyčenou hlavou. A od té doby, co se Scarlett vdala a odstěhovala se do vlastního domu, byla vtělením štědrosti. A i ten děsivý, fascinující kapitán Butler – Pitty často po jeho návštěvě se Scarlett nacházela na stolku upevněném na konzoli v rohu haly zbrusu nové peněženky naplněné bankovkami nebo zlaté mince zavázané do krajkového kapesníčku potají ukrytého do skříňky se šitím. Rhett se pokaždé dušoval, že o těch věcech nic neví, a obvinil tetičku zcela nevybíravým způsobem, že má tajného ctitele, a obvykle jmenoval dědečka Merriwethera.Zajisté,

Pitty vděčila Melanii za lásku, a Scarlett za pocit bezpečí. A za co vlastně vděčila Indii? Za nic kromě toho, že ji Indiina přítomnost chránila před nutností přerušit svůj příjemný život a začít se rozhodovat sama za sebe. Bylo to všechno příliš zoufalé a příliš vulgární a Pitty, která za celý svůj život za sebe nerozhodla jedinou věc, prostě ponechala věci tak, jak byly, a tak se stalo, že musela bez útěchy proplakat mnoho času.

Nakonec někteří lidé upřímně uvěřili ve Scarlettinu nevinu, ani ne tak pro její vlastní zásluhy, ale prostě proto, že v ni věřila Melanie. Někteří si zachovali vnitřní pochybnosti, ale chovali se ke Scarlett zdvořile a navštěvovali ji, protože jim záleželo na Melanii a chtěli si zachovat její přízeň. Indiini stoupenci se jí jen chladně uklonili a někteří ji otevřeně přehlíželi. Ti Scarlett přiváděli do trapných situací a rozzuřovali ji, ale Scarlett si sama uvědomovala, že – nebýt toho, že se jí Melanie zastala a rychle zasáhla – celé město by se postavilo proti ní a vyvrhlo by ji ze svého středu jako psance.









Kapitola 56

Rhett byl pryč tři měsíce a za tu dobu se Scarlett ani jednou slůvkem neozval. Nevěděla ani, kde je a jak dlouho bude pryč. Vlastně netušila, jestli se vůbec vrátí. Během manželovy nepřítomnosti si hleděla své práce a chodila sice s hrdě vztyčenou hlavou, ale u srdce jí bylo úzko. Tělesně se necítila nejlíp, ale Melanie ji donutila, aby chodila denně do obchodu a aby se alespoň na oko zajímala o své pily. Ale obchod ji poprvé v životě omrzel, a přestože obrat dosáhl trojnásobku ve srovnání s předcházejícím rokem a peníze se jen hrnuly, Scarlett v sobě nedokázala probudit zájem a ještě se chovala stroze a nespokojeně k prodavačům. Pila svěřená Johnniemu Gallegherovi prosperovala a velkoobchod v ohradě bez potíží prodával veškeré dodané dříví, ale Scarlett se nelíbilo nic z toho, co Johnnie udělal nebo řekl. Johnnie, stejně irská povaha jako Scarlett, nakonec výrokem „a můžete mně políbit vobě ruce, milospani, a Cromwella na vás!“ pohrozil, že odejde. Scarlett si ho musela udobřovat omluvami, které jí nešly od srdce, ani z úst.

Na Ashleyho pilu nikdy nezajela. A také nikdy nevstoupila do kanceláře dřevařské ohrady, jakmile si myslela, že by tam mohl být. Věděla, že se jí vyhýbá, věděla, že její neustálá přítomnost v jejich domě zaviněná tím, že prostě nemohla odmítnout Melaniina pozvání, ho nesmírně trápí. Nikdy spolu nepromluvili o samotě a Scarlett se ho přitom zoufale potřebovala zeptat na spoustu věcí. Chtěla vědět, jestli ji teď nenávidí a co přesně řekl Melanii, ale Ashley si ji držel od těla a mlčky ji prosil očima, aby nic neříkala. Pohled na jeho obličej, zestárlý a strhaný výčitkami, ještě ztěžoval břemeno, které na ni doléhalo, a navíc ji dráždilo, že jeho pila vykazovala týden co týden ztrátu, ale musela mlčet.

Ashleyho bezmocnost tváří v tvář nastalé situaci ji rozčilovala. Nevěděla sice, co by mohl udělat, aby pomohl věci zlepšit, ale měla pocit, že by přece jen něco udělat měl. Rhett by na jeho místě určitě něco udělal. Rhett vždycky něco udělal, i když to třeba nebylo to pravé, a Scarlett k němu za to pociťovala proti své vůli úctu.

Když ji teď přešel první vztek na Rhetta za to, že ji urážel, začínalo se jí po něm stýskat, a jak plynul den za dnem a nepřicházely od něho zprávy, stýskalo se jí po něm čím dál víc a víc. Ze změti omámeného nadšení, hněvu, zklamání a uražených citů, které po sobě zanechal, se nakonec vynořila deprese a usedla jí na rameno jako vrána. Stýskalo se jí po něm, stýskalo se jí po frivolním tónu, s nímž vyprávěl anekdoty a při němž se musela smát na celé kolo, po jízlivém úšklebku, s nímž uvedl všechna trápení na pravou míru, a stýskalo se jí dokonce i po výsměšných poznámkách, při kterých se normálně neudržela a pokaždé mu na ně vztekle odsekla. Ale nejvíc se jí po něm stýskalo, protože se mu nemohla svěřit, jak se jí věci vedou. Rhett ji v tomto směru velice uspokojoval. Mohla mu bezostyšně a s pýchou vykládat, jak bere lidi na hůl, a on jí nadšeně tleskal. A kdyby se o něčem podobném zmínila před ostatními lidmi, byli by šokováni.

Bez Rhetta a bez Bonnie si připadala úplně opuštěná. Po dcerce se jí stýskalo víc, než jí samotné připadalo možné. Při vzpomínce na poslední drsná slova o Wadeovi a Elle, která jí Rhett vmetl do tváře, se pokoušela trávit s nimi alespoň několik hodin ze svého volného času. Ale nebylo to k ničemu. Rhettova slova i reakce dětí jí otevřely oči. Už si nemohla zastírat znepokojující a nepříjemnou pravdu. Když byly obě děti malé, věnovala příliš mnoho času a pozornosti peněžním záležitostem, chovala se k nim příliš ostře a nedůtklivě a nemohla si tedy získat ani jejich důvěru, ani náklonnost. A teď už bylo buď příliš pozdě, anebo v sobě neměla dost trpělivosti ani moudrosti, aby dokázala proniknout do jejich uzavřených dušiček.

Ella! Scarlett si nerada připouštěla, že ta holka je hloupá, ale přesto nebylo pochyb. Nedokázala udržet pozornost u jedné věci déle, než pták vydrží sedět na jedné větvičce, a i když se jí Scarlett pokoušela vyprávět různé příběhy, Ella nesmyslně odbočovala od tématu, přerušovala ji otázkami týkajícími se věcí, které neměly s vyprávěním nic společného, a zase zapomínala, na co se ptala, dávno předtím, než Scarlett stačila otevřít ústa a všechno jí vysvětlit. A pokud šlo o Wadea – možná že měl Rhett pravdu. Možná se jí opravdu bojí. Připadalo jí to divné a dotýkalo se jí to. Proč by se jí měl její chlapeček, její jediný synáček, bát? Když se ho pokoušela vtáhnout do debaty, hleděl na ni měkkým pohledem Charlesových hnědých očí, kroutil sebou a v rozpacích přešlapoval z nohy na nohu. Ale když byl u Melanie, doslova překypoval řečmi, tahal z kapsy všechny možné věci od červů určených za návnadu pro ryby až po staré provázky a všechno jí s nadšením ukazoval.

Melanie to s těmi prcky uměla. To musel každý uznat. Její malý Beau byl nejslušnějším a nejmilejším dítětem z celé Atlanty. Scarlett s ním vycházela lépe než s vlastním synkem, protože malý Beau se před dospělými vůbec neostýchal a bez pozvání jí vylezl na klín, jakmile ji spatřil. A byl to krásný blonďáček, celý Ashley! Kdyby tak Wade byl jako Beau… Samozřejmě, Melanie s ním dokázala udělat tolik věcí proto, že měla jen jeho a nemusela se tolik starat a pracovat jako Scarlett. Tak se Scarlett alespoň pokoušela omlouvat sama před sebou, ale musela poctivě uznat, že Melanie měla děti moc ráda a nevadilo by jí, ani kdyby jich kolem ní poskakovalo tucet. A tak se stalo, že vší svou překypující náklonností zahrnovala Wadea i drobotinu rodin bydlících v sousedství.

Scarlett nikdy nezapomněla na šok, který zažila toho dne, kdy jela kolem Melaniina domu a chystala se zastavit pro Wade a zaslechla, jak kráčela po cestičce k přednímu vchodu, hlas svého synáčka velmi slušně a naplno napodobující rebelský bojový pokřik – a to prosím dělal Wade, který se doma choval tiše jako myška. Wadeovu křiku mužně sekundoval Beau svým pronikavým vřískáním. Když Scarlett vešla do obývacího pokoje, zastihla oba chlapce, jak skáčou po pohovce a dorážejí na sebe dřevěnými meči. Když ji uviděli, rozpačitě zmlkli a Melanie se vynořila z úkrytu za pohovkou, smála se na celé kolo a upravovala si vlásenky a uvolněné kadeře.

„To je Gettysburg,“ vysvětlovala. „Já dělám Yankee a můžu ti říct, že jsem dostala pěkně na frak. Tohle je generál Lee,“ ukázala na Beaua, „a tady vidíš generála Picketta,“ dodala a vzala Wadea kolem pasu.Ovšem,

Melanie to s dětmi uměla a Scarlett nedokázala pochopit, jak to dělá.

Ještě že, pomyslela si, mě má ráda Bonnie a ráda si se mnou hraje. Ale poctivost jí nedala a musela uznat, že Bonnie má mnohem raději Rhetta než ji. A třeba ji už ani nikdy neuvidí. Neměla představu, kde se Rhett zdržuje. Klidně mohl být v Egyptě nebo v Persii a třeba pomýšlí na to, že se tam usadí natrvalo.

Když jí doktor Meade oznámil, že je těhotná, ohromilo ji to, jelikož čekala jinou diagnózu, spíš nějaké žlučníkové potíže nebo přetažené nervy. Potom se však v duchu vrátila k té divoké noci a při vzpomínce se začervenala. Takže z těch okamžiků prudce vypjatých vášní bude dítě – i když vzpomínka na vášnivé vzepětí poněkud vybledla pod dojmem toho, co následovalo později. A Scarlett měla poprvé v životě radost, že bude mít děťátko. Kdyby to tak byl kluk! Pořádný kluk, a ne takové neslané nemastné stvoření jako Wade. Jak by se o něj starala! Teď, když se mohla věnovat péči o dítě a také měla dost peněz, aby mu mohla ulehčit cestu životem, jak by byla šťastná! V prvním hnutí chtěla napsat Rhettovi na adresu jeho matky v Charlestonu a oznámit mu tu novinu. Panebože na nebesích, teď přece musí přijet! Přece nemůže být pryč a vrátit se až po narození dítěte! To by mu nikdy nedokázala vysvětlit! Ale kdyby mu napsala, řekl by si, že touží po jeho návratu, a božsky by se bavil. A Rhett nesmí nikdy mít pocit, že ho Scarlett chce nebo potřebuje.

A byla moc ráda, že v sobě potlačila první hnutí psát, když dostala první zprávu o Rhettovi od tety Pauline v Charlestonu, kde Rhett zřejmě pobýval na návštěvě u své matky. Scarlett se ulevilo, když zjistila, že je dosud ve Spojených státech, přestože jinak ji dopis tety Pauline rozzuřoval. Rhett přivedl Bonnie na návštěvu k ní i tetě Eulalii a dopis oplýval samou chválou.

Taková malá krasavice! Až vyroste, bude z ní určitě první kráska. Ale, jak předpokládám, víš, že každý muž, který se bude ucházet o její přízeň, bude mít potíže s kapitánem Butlerem, jelikož jsem ještě neviděla tak oddaného otce. A teď se ti, moje milá, musím k něčemu přiznat. Než jsem se setkala s kapitánem Butlerem, zastávala jsem názor, že tvůj sňatek s ním byl příšerná mesaliance, jelikož v Charlestonu o něm člověk samozřejmě neuslyší nic dobrého a všichni jen litují jeho rodinu. Vlastně jsme si s Eulalií ani nebyly jisty, máme‑li ho vůbec přijmout – ale koneckonců ta milovaná holčička je naše praneteř. Když se dostavil, byly jsme příjemně překvapeny, opravdu moc příjemně, a uvědomily jsme si, jak nekřesťanské je dopřávat sluchu nedůstojným pomluvám. Neboť on je nesmírně okouzlující. A také nás napadlo, že je docela hezký a velice vážný a zdvořilý. A oddaný tobě i dítěti.

A teď ti, moje milá, musím ještě napsat o něčem, co se nám doneslo – a čemu se nám s Eulalií zpočátku ani nechtělo věřit. Nemůžeme si to ověřit, ale slyšely jsme, že jsi občas pracovala v obchodě, který ti odkázal pan Kennedy. Když jsme ty fámy slyšely, samozřejmě jsme je popřely. Uvědomily jsme si, že v prvních děsných dnech po skončení války to bylo zřejmě nutné, protože si nikdo nemohl zvolit podmínky, v nichž musel žít. Ale teď už pro podobné chování nemáš sebemenší důvod, jelikož kapitán Butler, jak vím, je na tom velice dobře a navíc je naprosto schopen spravovat za tebe jakýkoli podnik nebo majetek, který ti patří. Musely jsme si zjednat jasno, co je na těch řečech pravdy, a musely jsme kapitánu Butlerovi klást přímé otázky, což nám všem bylo krajně nepříjemné.

Ač nerad, prozradil nám, že dopoledne trávíš v obchodě a nikomu nedovolíš, aby vedl účetní knihy. Také připustil, že máš jakési zájmy na pile či několika pilách (v tomto směru jsme na něho nenaléhaly, protože tato zpráva, která pro nás byla novinkou, nás nanejvýš znepokojila), takže musíš objíždět město a okolí buď sama, anebo v doprovodu jakéhosi hrubiána, který, jak nás kapitán Butler ujistil, má na svědomí vraždu. Na vlastní oči jsme viděly, jak si to bere k srdci, a dospěly jsme k závěru, že kapitán Butler musí být tím nejshovívavějším – a vlastně až příliš shovívavým manželem. Scarlett, musíš toho nechat. Tvoje matka ti to už nemůže nařídit, a proto to musím udělat za ni. Jen pomysli na to, jak se budou cítit tvoje dětičky, až povyrostou a pochopí, že ses věnovala obchodování! Jak je bude zahanbovat pomyšlení, že ses vystavovala urážkám hrubých mužských a nebezpečím bezohledných pomluv za to, že jsi se starala o jakési pily. Takové neženské… Scarlett odhodila nedočtený dopis a zaklela. Živě viděla tetu Pauline a tetu Eulalii, jak ji odsuzují ve svém rozpadajícím se domě na Baterii, ačkoliv je před smrtí hladem chrání jen ta trocha peněz, které jim měsíčně posílá. A že se chová nežensky? Panebože, kdyby se nechovala nežensky, tak by teta Pauline a teta Eulalie v tuto chvíli pravděpodobně neměly střechu nad hlavou. A čert aby vzal Rhetta za to, že jim vykládal o obchodě, účetních knihách i o pilách. Prý – ač nerad! Scarlett věděla až příliš dobře, s jakým potěšením se starým dámám vnucoval do přízně coby vážený, zdvořilý a okouzlující člověk i oddaný manžel a otec. S jakým gustem je musel trápit popisováním všeho, co dělala v obchodě, na pilách i v saloonu. Opravdu vtělený ďábel. Proč mu takové zvrácenosti přinášely takovou rozkoš? Ale brzy i tento hněv přešel v apatii. V poslední době ze života vyprchalo tolik ze vzrušující rozdychtěnosti. Kdyby tak v sobě znovu našla Ashleyho vzrušení a žár – kdyby se tak Rhett vrátil domů a rozesmál ji!

A najednou byli oba zpátky doma, a bez ohlášení! První známkou jejich návratu byl rámus vyvolaný šoupáním zavazadel po podlaze v přední hale a Bonniino volání: „Matinko!“

Scarlett vyběhla ze svého pokoje v horním konci schodiště a spatřila dcerku, jak zvedá krátké baculaté nožičky a namáhavě se šplhá po schodech nahoru. K prsům se jí přitom tisklo se vším smířené pruhované kotě.

„Toho mi dala babička,“ vykřikla Bonnie nadšeně, popadla kotě za srst na krku a zvedla je, aby matka viděla.

Scarlett popadla dcerku do náruče a dala jí pusu z vděčnosti, že ji svou přítomností zbavila nutnosti setkat se s Rhettem napoprvé o samotě. Scarlett se podívala Bonnie přes hlavu a spatřila Rhetta, jak v dolní hale platí drožkáři. Když se její pohled setkal s pohledem Rhettových černých očí, srdce v ní poskočilo. Ať byl jaký chtěl a ať provedl cokoli, hlavně že je zpátky doma a Scarlett byla ráda, že ho zase vidí.

„Kde je chůva?“ zeptala se Bonnie a začala se vzpírat matčinu objetí. Scarlett jí, ač nerada, musela dopřát volnost a postavila ji na podlahu.

Bylo mnohem těžší, než si představovala, pozdravit Rhetta jen s náležitou dávkou ledabylosti, když mu měla podat zprávu o novém dítěti, které čeká! Když šel Rhett po schodech nahoru, hleděla mu upřeně do obličeje, do toho jeho snědého nonšalantního obličeje s obvykle velice nepřístupným a velice neproniknutelným výrazem. Ne, teď ne, s tou zprávou bude muset počkat. Nemohla mu všechno vyklopit jen tak bez obalu. Ale přesto se takové novinky měly oznámit nejdřív manželovi, jelikož manželé je vždycky rádi slyší. Ale Scarlett nečekala, že Rhett bude šťastný kvůli tomu, co od ní uslyší.

Stála na odpočívadle, opírala se o zábradlí a v duchu se ptala, jestli ji Rhett políbí. Ale nepolíbil ji. Jen jí sdělil: „Vypadáte nějak bledě, paní Butlerová. Nastal snad nedostatek líčidel?“

Ani slovem se nezmínil, že by se mu po ní stýskalo, ani z legrace ne. A mohl ji políbit alespoň z ohledů na chůvu, která vysekla pukrle a pak odváděla Bonnie halou do dětského pokoje. Rhett zůstal stát na odpočívadle vedle Scarlett a bezstarostně si ji měřil pohledem.

„Může ta bledost znamenat, že jsem ti tu chyběl?“ zeptal se, ale očima se neusmál, přestože na rtech se mu mihl náznak úsměvu.

Tak takhle se k ní tedy bude chovat. Hodlá být stejně odporný jako předtím. Dítě, které čekala, se zčistajasna proměnilo z čehosi, co ráda nosila, v hnusné břemeno a tenhle mužský před ní, bezstarostně rozkročený se širákem panama u boku, její nejhorší nepřítel, může za všechna její trápení. Když mu odpovídala, z očí jí šlehaly blesky, které si Rhett nemohl s ničím jiným splést, takže mu pohasl i nepatrný náznak úsměvu v obličeji.

„Jestli jsem opravdu bledá, tak za to můžeš ty, ale ne proto, že by se mi po tobě stýskalo, ty nafoukanče. Je to tím…“ Ach, vůbec neměla v úmyslu říkat mu všechno takovým způsobem, ale prudká slova se jí sama hrnula na rty a Scarlett je na něj chrlila bez ohledu na to, že ji třeba může zaslechnout někdo ze služebnictva. „Je to tím, že čekám dítě!“

Prudce se nadechl a celou ji přijel rychlým pohledem. Udělal rychlý krok směrem k ní, jako by jí chtěl položit ruku na paži, ale Scarlett se mu vyvinula a Rhettovi pod jejím nenávistným pohledem ztvrdly rysy.

„No ovšem!“ prohlásil chladně. „A kdopak bude šťastným otcem? Ashley?“Scarlett

stiskla sloup točitého schodiště tak silně, až se jí uši vyřezávaného lva zaryly do ruky a dlaní projela nečekaná bolest. Ani ona sama, která ho znala tak dobře, tuto urážku nepředvídala. Samozřejmě že žertoval, ale některé žerty jsou přece tak nestvůrné, že se nedají snášet. Nejraději by mu vyškrábala ostrými nehty obě oči a uhasila v nich to podivné světlo.

„Táhni k čertu!“ vypravila ze sebe hlasem, který se jí třásl znechucením a vztekem. „Víš – víš dobře, že je tvoje. A já ho nechci o nic víc než ty. Žádná – žádná žena by přece nechtěla dítě od křupana, jako jseš ty. Lituju – panebože, ty víš, jak lituju, že to dítě není někoho jiného! Kohokoli, jenom ne tvoje!“

Scarlett spatřila, jak jeho ošlehaný obličej najednou změnil výraz, škubl sebou, snad hněvem nebo něčím, co nedokázala pojmenovat, jako by dostal žihadlo.

Konečně! jásala v duchu v záchvatu divoké radosti. Konečně! Konečně jsem se ho dotkla!

Ale Rhett si okamžitě nasadil starou známou neproniknutelnou masku a začal si na jedné straně mnout knír.

„Nic si z toho nedělej,“ řekl, odvrátil se a začal stoupat do schodů, „třeba potratíš.“

V okamžiku závrati si uvědomila, co pro ni znamená těhotenství – nevolnost rvoucí ji celou na kusy, úmorné čekání, zkažená postava, hodiny bolestí. Věci, které si žádný muž v životě neuvědomí. A tenhle si o nich ještě dovoluje žertovat. Nejraději by mu rozškrábala obličej. Bolesti, kterou cítila v srdci, by se neulevilo ničím jiným než pohledem na krev stékající po jeho snědém obličeji. Vrhla se po něm prudce jako kočka, ale Rhett lehkým znepokojeným pohybem uhnul stranou a zároveň vymrštil ruku vzhůru, aby se mohl bránit. Scarlett stála na hraně čerstvě navoskovaného horního schodu, a když oběma pažemi, na něž doléhala váha celého těla, narazila na Rhettovu napřaženou paži, ztratila rovnováhu. Zoufale se pokoušela chytit sloupku schodiště, ale netrefila se. Spadla pozadu ze schodů, a když dopadla, pocítila v žebrech příšernou a ostrou bolest. A protože byla příliš omámená, aby se zachytila alespoň tam, kde dopadla, skutálela se až dolů k patě schodiště. Scarlett byla poprvé v životě nemocná, ponechala-li stranou porody, ale ty se jaksi samozřejmě nepočítaly. Tehdy si nepřipadala ztracená a vyděšená jako tentokrát, slabá, utrápená bolestí a zmatená. Věděla, že je na tom hůř, než se jí odvážili prozradit, a matně si uvědomovala, že div neumřela. Při dýchání ji píchalo zlomené žebro, obličej plný podlitin i hlava ji bolely a celé tělo bylo vydáno na milost démonům, kteří ji štípali rozžhavenými kleštěmi, řezali ji tupými noži a pak ji na chvilku nechali na pokoji, ale byla tak vysílená, že se před jejich návratem nikdy nestačila vzchopit. Ne, porody takovéhle nebyly. Dvě hodiny poté, co se narodil Wade, Ella a Bonnie, dokázala pokaždé sníst obrovský oběd, ale tentokrát se jí při pomyšlení na cokoli kromě chladné vody mírně zvedal žaludek.

Jak snadné bylo mít dítě a jak bolestné bylo je nemít! Bylo jí divné, jak ji i v jejích bolestech trápilo pomyšlení, že tohle bylo první dítě, které opravdu chtěla. Pokoušela se vybavit si, proč je vlastně chtěla, ale měla příliš vyčerpaný mozek. Měla jej tak vyčerpaný, že nedokázala myslet na nic kromě strachu ze smrti. Smrt byla přítomna v jejím pokoji a Scarlett neměla sílu jí vzdorovat a bránit se, a tak byla vyděšena. Toužila, aby u ní byl někdo silný, držel ji za ruku a zaháněl od ní smrt, dokud sama v sobě nesebere tolik sil, aby mohla bojovat.

V bolesti ji přešel všechen hněv a znovu toužila po Rhettovi. Ale on tam nebyl a Scarlett se nedokázala přimět, aby ho dala zavolat.

V poslední vzpomínce, jakou na něj měla, si vybavovala, jak se tvářil, když ji zvedl v temné hale u paty schodiště, v obličeji bledém jako stěna se mu zračil jen hrozný strach a drsným hlasem volal chůvu. A pak si jen matně pamatovala, že ji nesli nahoru a nakonec se jí v hlavě zatmělo. A pak následovala bolest a zase bolest a pokoj plný bzučících hlasů a vzlykání tetičky Pittypat a úsečné příkazy doktora Meadea a zvuky nohou spěchajících po schodech a opatrně chodících po špičkách v hale. A potom jako oslepující světlo blesku vědomí smrti a strachu, pro něž se málem pokusila vykřiknout jisté jméno, ale nakonec zůstalo jen u pouhého zašeptání.

Ale i to zoufalé zašeptání vyvolalo okamžitou odezvu odkudsi z temnoty obklopující její postel a měkký hlas bytosti, kterou volala, odpověděl tónem připomínajícím zpívání ukolébavky: „Jsem u tebe, moje milá. Pořád jsem tady u tebe.“

Smrt a strach tiše ustoupily do pozadí, když ji Melanie vzala za ruku a tiše si položila její dlaň na chladnou tvář. Scarlett se pokusila obrátit, aby jí viděla do obličeje, ale nemohla. Melly měla slehnout a Yankeeové zrovna přicházeli. Město hořelo a ona musela spěchat, moc spěchat. Ale Melly každou chvíli čekala dítě a ona nemohla spěchat. Musela u ní zůstat, dokud dítě nepřijde na svět, a sebrat se, protože Melly se potřebovala opřít o její sílu. Melly tak strašně trpěla – štípaly jí rozžhavené kleště a řezaly jí tupé nože a zaplavovaly ji nové a nové vlny bolesti. Musela Melly držet za ruku.

Ale byl tam přece doktor Meade, přece jen přišel, přestože ho vojáci na nádraží moc potřebovali, protože slyšela, jak říká: „Nastává delirium. Kde je kapitán Butler?“

Noc byla temná a pak zase jasná a někdy rodila sama a jindy zase křičela Melanie, ale celou dobu u ní byla Melly, měla chladivé dlaně a nelomila zoufale, ale zbytečně rukama ani nevzlykala jako tetička Pitty. Scarlett se pokaždé, když otevřela oči, zeptala „Melly?“ a známý hlas jí odpověděl. A Scarlett obvykle začala šeptat: „Rhett – já chci Rhetta,“ a přitom si jakoby ve snu vybavovala, že ji Rhett nechce, že je v obličeji snědý jako indián a bílé zuby se mu blýskají při výsměšné poznámce. Chtěla ho, ale on ji nechtěl.

Jednou se zeptala: „Melly?“, ale odpověděl jí chůvin hlas: „To jsem já, děvenko.“ Potom jí chůva přiložila na čelo studený obklad a Scarlett znovu a znovu nespokojeně vykřikovala: „Melly – Melanie!“ Ale Melanie dlouho nešla. Melanie totiž seděla na pelesti Rhettovy postele a úplně opilý, popotahující Rhett ležel roztažený na podlaze a brečel jí s hlavou na klíně.

Melanie ho viděla pokaždé, když vyšla ze Scarlettina pokoje, jak má dveře dokořán, sedí na posteli a hledí na dveře na opačné straně haly. V pokoji měl nepořádek, všude se válely nedopalky doutníků a mezi nimi stály nedotčené mísy s jídly. Seděl na zválené posteli, neoholený a náhle pohublý a bez ustání kouřil. Nikdy se Melanie na nic nezeptal. A ona se pokaždé na chvilku zastavila mezi dveřmi a podala mu nejnovější zprávu o Scarlettině stavu: „Bohužel se jí přitížilo,“ nebo: „Ne, ještě vás nevolá. To víte, je v deliriu,“ nebo: „Nesmíte ztrácet naději, pane kapitáne. Jestli dovolíte, pošlu vám horkou kávu a něco k jídlu. Vždyť se takhle roznemůžete.“

Srdce jí překypovalo soucitem k Rhettovi, přestože byla příliš nevyspalá a unavená, aby ještě mohla něco cítit. Jak o něm lidé mohou říkat takové ošklivé věci – že nemá srdce, je krutý a podvádí Scarlett, když přece vidí, jak se jí ztrácí před očima, a v obličeji má vepsáno, jak strašně trpí? Přestože byla unavená, snažila se pokaždé, když podávala zprávu o situaci v pokoji nemocné, být ještě laskavější než obvykle. Rhett až příliš připomínal zatracenou duši očekávající soud – až příliš připomínal dítě náhle ztracené uprostřed nepřátelského světa. Ale Melanii připadal každý jako dítě.

Ale když konečně s radostí spěchala k jeho dveřím, aby mu oznámila, že Scarlett je už líp, spatřila cosi, na co nebyla připravena. Na stolku u postele stála napůl vypitá láhev whisky a místnost odporně páchla alkoholem. Rhett k ní vzhlédl lesknoucíma se očima a svaly na čelistích se mu chvěly, přestože se snažil stisknout pevně zuby.

„Je mrtvá?“

„Ale kdepak. Bude jí zase dobře.“

Rhett si povzdechl: „Ach, bože,“ a položil si hlavu do dlaní. Melanie ho soucitně pozorovala a přitom uviděla, jak se mu mohutná ramena chvějí, jako by ho mrazilo hrůzou, a její soucit se změnil ve vyděšení, když si všimla, že pláče. Melanie nikdy v životě neviděla žádného muže plakat a prvním musel být zrovna Rhett, který byl vždycky tak žoviální, uštěpačný a naprosto si jistý sám sebou.

Vyděsil ji těmi zoufalými zvuky, které vydával. Roztřásla se pomyšlením, že je opilý, protože se opilosti bála. Ale když zvedl hlavu a Melanie na zlomek vteřiny zahlédla jeho oči, zavřela za sebou tiše dveře a přistoupila k němu. Nikdy v životě neviděla žádného muže plakat, ale zato utišila pláč spousty dětí. Když mu položila měkkou dlaň na rameno, zčistajasna ji uchopil pažemi. Než si stačila uvědomit, co se děje, zjistila, že sedí na posteli. Rhett se sesul na podlahu, položil si hlavu na její klín a rukama i pažemi ji křečovitě tiskl, až ji to bolelo.

Něžně ho pohladila po černých vlasech a chlácholila ho: „No tak! No tak! No tak! Vždyť ona zase bude v pořádku.“

Když to řekla, stiskl ji ještě pevněji a začal mluvit, prudce a drsně, vyléval se, jako by se svěřoval hrobu, který nikdy neprozradí jeho tajemství, vyléval ze sebe poprvé v životě pravdu a nemilosrdně odhaloval své nitro před Melanií, která zpočátku nic nechápala a chovala se naprosto mateřsky. Hovořil útržkovitě, každou chvíli jí znovu zabořil hlavu do klína a tahal ji za záhyby sukně. Chvílemi jeho slova zněla rozmazaně a tlumeně, chvílemi zase doléhala k jejím uším až příliš zřetelně, drsná, zahořklá slova zpovědi a pokoření, jimiž mluvil o věcech, o nichž se před ní předtím nezmínila ani žádná žena, o tajných věcech, které jí vháněly do tváří ruměnec a při nichž byla ráda, že má Rhett skloněnou hlavu.

Pohladila ho po hlavě, jako to dělala malému Beauovi a řekla: „Ticho! Pane kapitáne! Takové věci mi nesmíte říkat! Přestal jste se ovládat. Ticho!“ Ale jeho hlas zněl dál v prudkém víru překypění a Rhett se jí držel za šaty, jako by v nich měl jedinou životní naději.

Obviňoval sám sebe ze skutků, které nechápala; mumlal jméno Belle Watlingové a pak s Melanií prudce zatřásl a vykřikl: „Zabil jsem Scarlett, zabil jsem ji. Vy nic nechápete. Ona nechtěla to dítě a…“

„Musíte být zticha! Rozrušením nevíte, co říkáte! Že nechtěla dítě? Ale vždyť přece každá žena chce…“

„Ne! Ne! Vy chcete děti. Ale ona ne. Nechce se mnou…“

„Musíte okamžitě přestat!“

„Vy nic nechápete. Ona nechtěla dítě a já jsem jí ho vnutil. Tohle – tohle dítě – krucifix, tohle jsem si všechno zavinil sám. Nespali jsme spolu…“

„Mlčte, pane kapitáne! Nehodí se…“

„A já byl opilý a nevěděl jsem, co dělám, a chtěl jsem jí ublížit – protože ublížila mně. Chtěl sem – a opravdu jsem to provedl – ale ona mě přesto nechtěla. Nikdy mě nechtěla. Nikdy mě nechtěla, i když jsem se snažil – opravdu jsem se tolik snažil a…“

„No tak, prosím vás!“

„A o tomhle dítěti jsem se dověděl teprve tuhle – ten den, kdy spadla. Nemohla mi to oznámit, protože nevěděla, kam mi má psát – ale i kdyby věděla, stejně by mi nenapsala. Říkám vám – říkám vám, že bych byl jel rovnou domů – kdybych byl něco věděl – ať už by mě doma chtěla, nebo ne…“

„Samozřejmě, vím, že byste to určitě udělal!“

„Panebože, řádil jsem v těch týdnech jako pominutý, řádil jsem a pil! A když mi to oznámila, tam na těch schodech – co myslíte, že jsem udělal? Co myslíte, že jsem jí řekl? Zasmál jsem se a prohlásil: ‚Nic si z toho nedělej, třeba potratíš.‘ A ona…“

Melanie najednou zbledla a oči se jí rozšířily hrůzou při pohledu na černovlasou hlavu zmítající se utrpením na jejím klíně. Otevřeným oknem proudilo dovnitř odpolední slunce a Melanie spatřila, jako by ho viděla poprvé v životě, jaké má široké, hnědé a silné dlaně a jak hustý černý porost trčí z jejich hřbetu. Proti své vůli se před nimi stáhla strachem. Působily tak dravě a tak nemilosrdně, ale přesto, propletené na její sukni, vypadaly tak zlomeně a bezbranně.Bylo

vůbec možné, že by se mu donesla ta hloupá lež o Scarlett a o Ashleym a že by jí uvěřil a začal žárlit? Vlastně odjel z města hned poté, co ten skandál propukl… Ale ne, tím to nemohlo být. Kapitán Butler přece odjakživa nečekaně odjížděl na delší cesty. Těm klepům přece nemohl uvěřit. Na to je příliš rozumný. A kdyby tohle byla příčina všech potíží, nepokusil by se zastřelit Ashleyho? Nebo od něj aspoň nepožadoval vysvětlení?

Ne, tím to nemohlo být. Příčina vězela v tom, že byl opilý, nevydržel tu zátěž a v hlavě se mu všechno pomíchalo jako v deliriu, až blekotal fantastické nesmysly. Muži nedokážou snášet zátěž jako ženy. Něco ho rozrušilo, třeba se trochu pohádal se Scarlett a pak všechno nafoukl. Třeba je na hrozných věcech, které jí napovídal, něco pravdy. Ale všechny nemůžou být pravdivé. Hlavně ta poslední, ta určitě ne! Žádný muž by nedokázal říci něco takového ženě, kterou miluje tak vášnivě, jako tenhle člověk miluje Scarlett. Melanie nikdy neviděla zlo ani krutost a teď, když se s nimi poprvé v životě setkala, na ni působily tak nepředstavitelným dojmem, že v ně nemohla uvěřit. Byl opilý a udělalo se mu špatně.

„No tak! No tak!“ opakovala, jako by mu broukala písničku na dobrou noc. „Buďte teď hezky zticha. Já všechno chápu.“

Rhett prudce zvedl hlavu, vzhlédl k ní očima podlitýma krví a vztekle odstrčil její ruce.

„Ale proboha ne, vy naopak nic nechápete! A ani nemůžete chápat! Na to jste – jste příliš dobrá, abyste tohle pochopila. Nevěříte mi, ale všechno je pravda a já jsem prašivý pes. Víte, proč jsem to udělal? Byl jsem šílený, pominul jsem se žárlivostí. Nikdy jí na mně nezáleželo a já si myslel, že ji k tomu můžu přimět. Ale jí na mně nikdy nezáleželo. Nemiluje mě. Miluje…“

Jeho vášnivý, opilý pohled se setkal s jejím a Rhett se s otevřenou pusou zarazil, jako by si teprve teď uvědomil, s kým vlastně mluví. Melanie byla bledá a v obličeji se jí zračilo napětí, dívala se na něj pevným a milým pohledem plným soucitu a nevíry. V očích se jí třpytil čistý jas a nevinnost zářící z jejich měkkých hnědých hlubin ho udeřila do tváře jako políček, vyhnala mu z mozku část alkoholu a zarazila uprostřed věty šílená, zběsile se hrnoucí slova, která se mu málem vydrala ze rtů. Cosi ještě nesrozumitelně zamumlal, sklopil oči, aby neviděl do jejích, a prudce mrkal víčky, jak se ze všech sil snažil vystřízlivět.

„Jsem křupan,“ zabručel a unaveně si položil hlavu zpátky na Melaniin klín. „Ale zase ne tak veliký. A kdybych vám to řekl, tak byste mi stejně nevěřila, nemám pravdu? Jste příliš dobrá na to, abyste mi uvěřila. Kromě vás jsem nepotkal nikoho, kdo by byl opravdu dobrý. Nevěřila byste mi, že ne?“

„Ne, nevěřila bych vám,“ odpověděla Melanie chlácholivým tónem a znovu mu začala hladit vlasy. „Bude jí zase dobře. No tak, pane kapitáne! Neplačte! Bude jí zase dobře!“









Kapitola 57

Za měsíc posadil Rhett do vlaku jedoucího do Jonesboro bledou a pohublou ženu. Wade a Ella, kteří měli absolvovat cestu s ní, při pohledu na matčin nepohnutý a bledý obličej mlčeli a měli nejistý pocit. Tiskli se k Prissy, jelikož i jejich dětské mozečky děsilo cosi čišícího z chladné, neosobní atmosféry panující mezi matkou a nevlastním otcem.

Přestože byla tak slabá, Scarlett se vracela domů do Tary. Měla pocit, že by se udusila, kdyby v Atlantě zůstala jen o den déle, jelikož se jí v unavené hlavě proti její vůli posté honily v kruzích marné myšlenky na zoufalý stav, v němž se ocitla. Byla nemocná na těle a unavená na duchu a připadala si jako ztracené dítě stojící v opuště né příšerné krajině, v níž nevidí jediný známý bod, podle kterého by se mohla orientovat.

Utíkala z Atlanty podobně, jako z ní už jednou uprchla před okupační armádou, a všechna svá trápení potlačovala v duchu svou starou obranou vůči světu: Teď na to nebudu myslet. Nemůžu si to dovolit. Budu na to myslet až zítra v Taře. Zítra je taky den. Připadalo jí, že když se jí podaří vrátit se zpátky ke klidu a zeleným polím domova, všechna trápení pominou a sama už nějak dokáže sebrat rozptýlené myšlenky a vymyslí si něco, čím se bude moci v životě řídit.

Rhett sledoval vlak, dokud nezmizel z dohledu, a v obličeji měl přitom vepsánu zamyšlenou zatrpklost, která nepůsobila příjemným dojmem. Povzdechl si, mávnutím poslal pryč kočár, nasedl na svého koně a rozjel se po Břečťanové ulici k Melaniinu domu.

Bylo teplé odpoledne, Melanie seděla na stinné verandě obrostlé vínem a měla před sebou koš plný ponožek, které bylo třeba zalátat. Když uviděla Rhetta, jak sesedl z koně a přehodil uzdu přes paži litinového černouška stojícího na chodníku, zmocnil se jí zmatek a strach. Neviděla se s ním o samotě od onoho děsného dne, kdy bylo Scarlett tak zle a Rhett byl tak – no prostě – tak opilý. Melanie nenáviděla už pouhé pomyšlení na to slovo. Během Scarlettiny rekonvalescence vyměnila s Rhettem jen pár nahodilých slov a při těch příležitostech zjistila, že je pro ni těžké podívat se mu do očí. Rhett se však při těchto setkáních choval jemně jako dřív a ani jednou slůvkem nebo pohledem nedal najevo, že se mezi nimi odehrála taková scéna. Ashley jí jednou řekl, že si muži často nepamatují, co říkali nebo co dělali v opilosti, a Melanie se upřímně modlila, aby kapitánu Butlerovi v tomto případě určitě selhala paměť. Měla pocit, že by spíš raději umřela, než aby zjistila, že si kapitán Butler pamatuje své výlevy. Zaplavila ji bázlivost doprovázená rozpaky a v obličeji střídala barvy, zatímco kráčel po cestičce k domu. Ale třeba se přišel jen zeptat, jestli by Beau mohl strávit den s Bonnie. Určitě nebude tak nevkusný, aby jí přišel poděkovat za to, co pro něj udělala toho dne!

Melanie vstala, aby ho přivítala, a znovu si jako ostatně pokaždé všimla, jak lehkou chůzi má na tak mohutného člověka.

„Scarlett odjela?“

„Ano. Pobyt v Taře jí prospěje,“ odpověděl s úsměvem. „Někdy si říkám, že je jako obr Antaeus, který nabyl sil pokaždé, jakmile se dotkl matky Země. Scarlett nesvědčí, když se zdrží příliš dlouho mimo lány rudého bláta, které tak miluje. Pohled na rostoucí bavlnu jí prospěje víc než všechny povzbuzující léky doktora Meadea dohromady.“

„Neposadíte se?“ vybídla Rhetta Melanie a ruce se jí přitom zachvěly. Rhett působil mohutným a mužným dojmem a mimořádně mužné typy Melanii vždycky vyváděly z míry. Jako by z nich vyzařovala síla a vitalita, vedle nichž si připadala ještě menší a slabší, než ve skutečnosti byla Rhett vypadal tak ošlehaně a nebezpečně a pod kabátem z bílého plátna se mu rýsovaly tak mohutné svaly, až se jí zmocňoval děs. Připadalo jí vyloučené, že na vlastní oči viděla všechnu tuhle sílu a bezostyšnost sraženou na kolena. A že držela tuhle černou hlavu na svém klíně.

Ach, jéje! pomyslela si zoufale a znovu se začervenala.

„Slečno Melly,“ zeptal se jemně, „je vám má přítomnost nepříjemná? Mám raději odejít? Buďte upřímná, prosím.“

Ach, blesklo jí hlavou. Určitě si všechno pamatuje! A taky ví, jak jsem vyvedená z míry.

Vzhlédla k němu s prosbou v pohledu a najednou ji rozpaky i zmatek opustily. Rhett měl v očích takový klid, takovou laskavost a takové pochopení, až se Melanie musela sama sebe ptát, jak mohla být tak hloupá, že se dala vyděsit. Rhett měl unavený obličej a Melanie si s překvapením všimla, že vypadá i dost smutně. Jak ji vůbec mohlo napadnout, že by mohl být tak nevychovaný a začal hovořit o věcech, na něž by oba raději zapomněli?

Chudáček, dělal si kvůli Scarlett tolik starostí, říkala si v duchu, a když se zmohla na úsměv, řekla nahlas: „Ale posaďte se přece, pane kapitáne.“

Rhett se těžce posadil a sledoval, jak se chopila svého látání.

„Slečno Melly, přišel jsem vás požádat o nesmírnou laskavost,“ usmál se a ohrnul koutky úst, „o pomoc při jisté lsti, i když vím předem, že vám to bude proti mysli.“

„Při jisté – lsti?“

„Ano. Ve skutečnosti jsem s vámi přišel projednat obchodní záležitost.“

„Ach, propána! To byste se měl spíš obrátit na mého manžela. Já jsem v obchodních záležitostech úplná husa. Nejsem tak chytrá jako Scarlett.“

„Obávám se, že Scarlett je tak chytrá, až jí to samotné škodí,“ řekl, „a právě o tom s vámi chci mluvit. Víte, jak – byla nemocná. Až se vrátí z Tary, bude se zase zuby nehty držet toho svého krámu i těch pil, které bych raději nechal vyletět do povětří. Obavám se o její zdraví, slečno Melly.“

„Máte pravdu, bere si toho příliš mnoho. Musíte jí v tom zabránit a přimět ji, aby se starala především o sebe.“

Rhett se zasmál.

„Víte, jak je paličatá. Nepokouším se ji ani přesvědčit. Je jako malá holka, která si něco vzala do hlavy. Nepřipustí, abych něco udělal pro její dobro – nedovolí to vůbec nikomu. Snažil jsem se ji přimět, aby prodala své podíly na obou pilách, ale nechce. A tím se, slečno Melly, dostávám k té obchodní záležitosti. Vím jistě, že Scarlett by prodala zbytek svého podílu na pilách panu Wilkesovi, ale nikomu jinému na světě, a já bych právě chtěl, aby je váš manžel od ní odkoupil.“

„Ach jéje! To by bylo sice příjemné, ale…“ Melanie se zarazila a kousla se do rtu. Nemohla přece s cizím člověkem probírat peněžní záležitosti. Bůhví jak to přišlo, ale ať Ashley vydělával na pile, kolik chtěl, nikdy neměli doma dost peněz. Dělalo jí starost, že ušetří tak málo. Sama netušila, kam všechny peníze přišly. Ashley jí dával tolik, aby mohla vést běžný provoz domácnosti, ale když došlo na mimořádné výdaje, často se ocitli v úzkých. Samozřejmě ji přišel draho lékař a knihy a nábytek, které Ashley objednával z New Yorku, také lezly do peněz. A také krmili a šatili početné houfy chudáků bez střechy nad hlavou, kteří přespávali u nich ve sklepě. A Ashley nikdy nedokázal odmítnout půjčku žádnému z mužů, kteří sloužili v armádě Konfederace. A…

„Slečno Melly, rád vám potřebnou sumu půjčím,“ prohlásil Rhett.

„Je to od vás laskavé, ale asi bychom vám ji nemohli vrátit.“

„Nechci, abyste mi ji vraceli. A nezlobte se na mě, slečno Melly! Vyslechněte mě, prosím, až do konce. Mně bude úplně stačit vědomí, že se Scarlett nebude vyčerpávat tím, že denně projezdí spoustu mil na ty pily. Obchod jí bude stačit, aby měla co dělat a byla šťastná… Nemyslíte?“

„Vlastně – ano…,“ soukala ze sebe Melanie nejistě. „Chcete přece, aby váš synáček dostal poníka? A chcete, aby mohl na univerzitu, potom na Harvard a nakonec do Evropy na velké turné?“

„Ale to je přece samozřejmé,“ vykřikla Melanie a jako vždycky při zmínce o Beauovi se v obličeji rozzářila. „Chci, aby měl všechno, ale – když dneska jsou všichni tak chudí, že…“

„Pan Wilkes by časem mohl na těch pilách vydělat hromadu peněz,“ prohlásil Rhett. „A já sám bych s potěšením viděl, že Beau má všechny výhody, jaké si zaslouží.“

„Ach, pane kapitáne, vy jste ale mazaný ničema!“ vykřikla s úsměvem. „Dovolávat se mateřské pýchy! Vidím vám do karet!“

„Doufám, že ne,“ bránil se Rhett a poprvé mu blýsklo v očích. „Dovolíte mi tedy, bych vám ty peníze půjčil?“

„Ale kde, prosím vás, máte tu slibovanou lest?“

„Musíme se chovat jako spiklenci a obelstít spolu Scarlett i vašeho manžela.“

„Ach, ne! To bych nedokázala!“

„Kdyby se Scarlett dověděla, že jsem intrikoval za jejími zády, i když pro její dobro – zkrátka, znáte sama její temperament! A navíc se obávám, že by váš muž ode mě odmítl jakoukoli půjčku. Takže ani jeden nesmí vědět, odkud ty peníze pocházejí.“

„Ale já jsem si jista, že by manžel neodmítl, kdyby pochopil, oč jde. Má Scarlett rád.“

„Jistě, jsem o tom přesvědčen,“ řekl Rhett hladce. „Ale přesto by odmítl. Víte sama, jak jsou všichni Wilkesovi hrdí.“

„Ach, bože!“ vykřikla Melanie zoufale. „Škoda, že… Ale já bych, pane kapitáne, na mou duši nedovedla obelstít manžela.“

„Ani proto, abyste pomohla Scarlett?“ Rhett se tvářil velice dotčeně. „A ona vás má tolik ráda!“ Melanii se na víčkách zachvěly slzy. „Víte, že bych pro ni udělala všechno na světě. Nikdy, prostě nikdy jí nedokážu ani zpola odplatit, co pro mě udělala. Víte to sám.“

„Ano,“ připustil stručně, „vím, co pro vás udělala. Nemohla byste manželovi říct třeba, že vám peníze odkázal nějaký příbuzný?“

„Ach, pane kapitáne, nemám ani jednoho příbuzného, který by měl to štěstí vlastnit jediný cent!“

„A když pošlu peníze vašemu manželovi poštou bez udání odesílatele, dohlédnete alespoň na to, aby za ně koupil obě pily a – prostě aby je nerozdal bývalým vojákům Konfederace, kteří zůstali bez prostředků?“Při

jeho posledních slovech se nejdřív zatvářila uraženě, jako by v sobě tajila skrytou kritiku Ashleyho, ale Rhett se smál tak chápavě, že musela odpovědět úsměvem. „Samozřejmě, že ano.“

„Takže jsme dohodnuti? Tajemství zůstane jen mezi námi?“

„Ale já jsem manželovi ještě nikdy nic nezatajila!“

„Vůbec o tom nepochybuji, slečno Melly.“ Jak se na něj dívala, napadlo ji, že ho vždycky viděla správně a tolik ostatních lidí se v něm mýlilo. Lidé o něm tvrdili, že je surový, každému se posmívá, je nevychovaný a dokonce nečestný. Teď ovšem mnoho z nejlepších lidí přiznávalo, že se předtím mýlili. No dobře! Ale ona věděla hned od začátku, že Rhett je slušný člověk. V životě pro ni měl jen to nejlaskavější zacházení, ohledy, naprostou úctu a co teprv to pochopení! A potom, jak miloval Scarlett! Jak od něj bylo milé, že se takhle skrytě snaží ušetřit Scarlett jednoho z břemen, která na ni doléhají! V náhlém citovém pohnutí vyhrkla: „Scarlett může mluvit o štěstí, že má manžela, který je na ni tak hodný!“

„Myslíte? Obávám se, že by s vámi nesouhlasila, kdyby vás slyšela. Kromě toho bych rád byl hodný i na vás, slečno Melly. Vám přitom dávám víc, než dávám Scarlett.“

„Mně?“ zeptala se, celá zmatená. „Aha, vy myslíte pro Beaua.“ Rhett uchopil klobouk a vstal. Chvíli zůstal stát a hleděl do prostého obličeje připomínajícího tvarem srdce s dlouhou kadeří vybíhající doprostřed čela a s vážnýma černýma očima. Taková nadpozemská tvář, tvář neznající obranu před nástrahami života.

„Ne, pro Beaua ne. Pokouším se vám dát víc než Beauovi, jestli si to dovedete představit.“

„Ne, nedovedu,“ řekla, znova popletena jeho slovy. „Nic na světě mi není dražší než Beau, kromě Ash… – kromě manžela.“

Rhett mlčel, díval se na ni a snědý obličej se mu nepohnul jediným zachvěním.

„Je od vás velice hezké, že mi chcete pomoct, pane kapitáne, ale já mám opravdu velké štěstí. Mám všechno, co si žena může na světě přát.“

„To je dobře,“ řekl Rhett a zničehonic se zachmuřil. „A já se postarám, aby vám to zůstalo.“ Když se Scarlett vrátila z Tary, z obličeje se jí vytratila nezdravá bledost a obě tváře měla zakulacené a mírně narůžovělé. V zelených očích se jí znovu bystře jiskřilo, a když jí, Wadeovi a Elle přišel naproti na nádraží Rhett s Bonnie, poprvé po týdnech se zasmála – zasmála se otráveně, ale zároveň pobaveně. Rhett měl za kloboukem dvě kývající se krocaní péra a Bonnie, oblečená do zoufale roztrhaných cárů, které kdysi bývaly jejími nedělními šatičkami, měla tvářičku pomalovanou indigově modrými čarami a v kudrnatých vláscích měla vetknuté paví péro o polovinu kratší, než byla ta Rhettova krocaní. Bylo jasné, že si zrovna hráli na indiány, když nastal čas jet k vlaku, a z komicky bezmocného Rhettova výrazu a chůviny kabonící se nevole bylo zřejmé, že se Bonnie nenechala zcivilizovat dokonce ani na uvítání své matky.

Scarlett políbila dceru, prohlásila: „Ty jsi ale nepořádnice!“ a nastavila tvář Rhettovým rtům. Na nádraží byly davy lidí, jinak by o takový projev něžnosti ani nestála. Navzdory rozpakům, jaké pociťovala nad Bonniiným vzhledem, nemohla přehlédnout, že se všichni čekající při pohledu na otce s dcerou usmívají, a vůbec ne výsměšně, ale s nefalšovanou pobaveností a laskavostí. Všichni dobře věděli, že Scarlettina nejmladší ratolest si dělá s tatíčkem, co chce, a celá Atlanta dávala potěšeným úsměvem najevo souhlas. Rhettova nesmírná láska k dceři mu velice pomohla v jeho snaze znovu získat dobré mínění v očích veřejnosti.

Cestou domů Scarlett překypovala novinkami z rodného okresu. Bavlna rostla v horkém, suchém počasí tak rychle, že ji bylo skoro slyšet, ale Will přesto tvrdil, že ceny bavlny budou letos na podzim nízké. Suellen čekala další dítě – tuto novinku Scarlett sdělila zaobaleně, aby jí děti nerozuměly – a Ella projevila neobvyklý záchvat energie a kousla Suelleninu nejstarší holčičku. Ale to si malá Susie, konstatovala Scarlett, docela zasloužila, protože je celá po matce. Ale Suellen se rozzuřila, a tak se do sebe se Scarlett pořádně pustily, úplně stejně jako za starých časů. Wade zabil sám bez jakékoli pomoci toho jedovatého hada, vodního ploskolebce. Randa a Camilla Tarletonových vyučují ve škole, není to povedený vtip? Vždyť nikdo z celé rodiny Tarletonových jakživ neuměl pořádně psát! Betsy Tarletonová se provdala za tlustého jednorukého člověka z Lovejoy a oba společně s Hetty a Jimem Tarletonem pěstují na Krásném vrchu slušnou úrodu bavlny. Paní Tarletonová má zase plemennou kobylu s hříbětem a je šťastnější, než kdyby jí někdo dal milion dolarů. A ve starém domě Calvertových teď bydlí černoši! Žijou jich tam celá hejna a dům jim doopravdy patří! Koupili si jej v dražbě nařízené šerifem. Plantáž se rozpadá a člověk by při pohledu na ni zaplakal. Nikdo neví, kam se poděla Cathleen a ten budižkničemu, kterého si vzala. A Alex si má brát vdovu po svém bratrovi, Sally! Všichni tvrdili, že se už museli vzít, aby zarazili klepy, protože lidé už začínali poukazovat na to, že tam spolu žijí sami od té doby, co zemřela Stará i Mladá slečna. A Dimity Monroeové nad tím div nepuklo srdce. Ale dobře jí tak. Kdyby měla alespoň trošku kuráže, byla by si už dávno našla nějakého jiného muže a nečekala, až Alex našetří tolik peněz, aby si ji mohl vzít.

Scarlett vesele klábosila, ale o mnoha věcech, které se děly v okrese, se raději nezmínila, protože ji zraňovalo už pouhé pomyšle ní na ně. Projela s Willem křížem krážem celý okres a přitom se snažila nemyslet na časy, kdy se tyto tisíce úrodných akrů zelenaly bavlnou. Protože teď lesy zase pohlcovaly plantáž po plantáži a pochmurná pole, porostlá janovcem, dubovým mlázím a zakrslými borovicemi, nenápadně pohlcovala tiché ruiny a staré lány, na nichž dřív rostly bavlníkové keře. Teď se obhospodařoval jediný akr, kde se předtím orávalo sto. Cestovat po okrese bylo totéž jako pohybovat se vymřelým krajem.

„Tahle končina se vzpamatuje nejdřív za padesát let – pokud se vůbec vzpamatuje,“ prohlásil Will. „Tara je díky tobě a mně, Scarlett, nejlepší usedlost v okrese, ale je to jen obyčejná farma, farma, kterou stačím obhospodařovat se dvěma mezky, a ne pořádná plantáž. Po Taře je to nejlepší u Fontaineových a potom u Tarletonových. Moc peněz sice nevydělávaj, ale jakžtakž vyjdou a neztrácej kuráž. Ale většina ostatních lidí, ostatní farmy…“

Ne, Scarlett nevzpomínala ráda na to, jak vypadal vylidněný okres. A když se k němu v paměti vracela, připadal jí ve srovnání s ruchem a prosperitou Atlanty ještě smutnější.

„Stalo se tady něco?“ zeptala se, když konečně dojeli domů a usadili se na verandě před domem. Cestou domů mluvila rychle a nepřetržitě ze strachu, aby se mezi nimi nerozhostilo ticho. Nepromluvila s Rhettem mezi čtyřma očima ode dne, kdy spadla ze schodů, a teď nijak zvlášť netoužila ocitnout se s ním o samotě. Nevěděla, jak na tom s Rhettem vlastně je. Během protivné rekonvalescence byl vtělená laskavost, ale byla to neosobní laskavost, jakou by jí klidně mohl prokazovat úplně cizí člověk. Vždycky předem uhodl její přání, nedovoloval dětem, aby ji otravovaly, a dohlížel na obchod i na pily. Ale ani jednou neřekl: „Je mi to líto.“ A třeba mu to ani líto nebylo. Třeba si pořád myslel, že nenarozené dítě nebylo jeho. Jak mohla vědět, co se odehrává v jeho hlavě za neproniknutelným snědým čelem? Ale Rhett poprvé od svatby projevoval sklony ke zdvořilosti a přání nechat život běžet dál, jako by mezi nimi nedošlo k ničemu zlému – jako by, jak si bez nadšení říkala v duchu Scarlett, jako by mezi nimi nikdy vůbec k ničemu nedošlo. Ale dobře, jestli si přeje tohle, tak ona dokáže také hrát svou roli.

„Je všechno v pořádku?“ zopakovala. „Opatřil jsi nové šindele na střechu obchodu? Vyměnil jsi mezky? Proboha, Rhette, sundej si z klobouku ta péra. Vypadáš jako blázen a určitě na ně zapomeneš a klidně s nimi odjedeš do města.“

„Ne,“ postavila se na otcovu obranu Bonnie a uchopila jeho klobouk .„Tady

všechno probíhalo v pořádku,“ odpověděl Rhett. „Bonnie a já jsme se skvěle bavili a jsem přesvědčen, že si od chvíle, kdy jsi odjela, ani jednou nečesala vlasy. Nedávej si ta péra do pusy, miláčku, mohlo by se ti něco stát. Ovšem, šindele jsou už na střeše a s těmi mezky jsem udělal dobrý obchod. Opravdu se neudálo nic nového. Měli jsme tu naprostou nudu.“

Potom, jako by si to znovu rozmyslel, dodal: „Včera večer tu byl ctihodný pan Ashley. Přišel se zeptat, jestli bys mu neprodala svou pilu a podíl na zisku, který máš na jeho pile.“

Scarlett, která se do té chvíle houpala v křesle a ovívala se vějířem z krocaních pér se okamžitě zarazila.

„Prodala? A kde by na to Ashley, prosím tě, vzal peníze? Víš přece, že jakživi nemají ani vindru. Melanie stačí utratit všechno, co Ashley vydělá.“Rhett

pokrčil rameny. „Vždycky jsem ji považoval za šetrnou hospodyňku, ale uznávám, že se tolik nevyznám v intimních podrobnostech života, jaký vedou Wilkesovi.“

Tento výpad trochu připomínal Rhettův starý styl a Scarlett to otrávilo .„Běž

pryč, holčičko,“ obrátila se na Bonnie. „Maminka si potřebuje promluvit s otcem.“

„Ne,“ prohlásila Bonnie rozhodně a vylezla Rhettovi na klín.

Scarlett se na dceru zamračila a Bonnie jí čelila zachmuřeným kukučem, který tak dokonale připomínal Geralda O’Haru, že se Scarlett málem musela smát.

„Nech ji tady,“ řekl Rhett chlácholivým tónem. „Chceš-li vědět, odkud vzal peníze, tak mu je zřejmě poslal nějaký kamarád ze zajetí na Rock Islandu, který tam dostal plané neštovice a Ashley se o něj staral. Když vidím, že lidi jsou ještě schopni vděčnosti, začínám znovu věřit, že lidská povaha za něco stojí.“

„Kdo to byl? Někdo, koho známe?“

„Dopis nebyl podepsán a přišel z Washingtonu. Ashley byl v rozpacích a nemohl sám říct, kdo mu jej mohl poslat. Ale Ashley má přece tak nesobeckou povahu, že chodí světem a rozsévá kolem sebe tolik dobrých skutků, že od něj nikdo nemůže očekávat, že by si je všechny zapamatoval.“

Kdyby nebyla tak překvapena Ashleyho nečekaným štěstím, Scarlett by bývala zvedla hozenou rukavici, přestože se v Taře v duchu zařekla, že už nikdy nepřipustí, aby se s Rhettem zapletla do jakékoli hádky kvůli Ashleymu. Půda, na níž se v těch záležitostech ocitla, byla příliš nejistá, a tak si říkala, že dokud se nepřesvědčí, jak na tom u obou mužů vlastně je, nebude mít zájem odkrývat vlastní karty.

„Tak on chce vykoupit můj podíl?“

„Ano. Ale já jsem mu samozřejmě řekl, že určitě nic neprodáš.“

„Škoda že sis raději nehleděl svého.“

„Ale vždyť sama dobře víš, že by ses nerada loučila s pilami. Řekl jsem mu, že ví stejně dobře jako já, že bys nesnesla, kdybys nemohla strkat každému nos do jeho záležitostí, a že kdybys mu prodala svůj podíl, nemohla bys mu už říkat, jak si má hledět svého.“

„Tohle ses mu o mně odvážil říct?“

„A proč ne? Je to přece pravda, ne? Jsem přesvědčen, že se mnou z celého srdce souhlasil, ale samozřejmě je natolik gentleman, že to neřekl otevřeně a nahlas.“

„Ale to je lež! Prodám mu obě!“ vykřikla Scarlett vztekle.

Až do té chvíle ji vůbec nenapadlo, že by se chtěla rozloučit se svými pilami. Měla řadu důvodů, proč si je ponechat, a jejich finanční hodnota byla až tím posledním. Během posledních několika let je mohla kdykoli prodat za obrovskou sumu, ale odmítla všechny nabídky. Pily byly hmatatelným důkazem toho, co dokázala, bez jakékoli cizí pomoci a navzdory mnoha překážkám, a proto byla hrdá na pily a sama na sebe. Ale ze všeho nejvíc je nechtěla prodat, jelikož představovaly jedinou otevřenou cestičku, která pro ni vedla k Ashleymu. Kdyby přestala řídit pily, znamenalo by to, že se s Ashleym uvidí málokdy a snad se s ním už nikdy nesetká o samotě. Ale ona se s ním o samotě setkat musela. Takhle už to dál nemohlo jít, nevědět, co k ní teď cítí, nevědět, jestli od toho strašného večera, kdy Melanie pořádala oslavu narozenin, celá jeho láska nezašla pro samou hanbu. Při řízení provozu by si přece našla řadu vhodných příležitostí k rozhovoru, aniž by někdo měl dojem, že ho sama vyhledává. A bude-li jí dopřáno dost času, určitě znovu získá zpět veškerou půdu, kterou snad v jeho srdci ztratila. Ale kdyby prodala pily…Ne,

nechtěla je prodat, ale jelikož ji dráždilo vědomí, že ji Rhett představil Ashleymu v tak pravdivém, ale nelichotivém světle, okamžitě si to rozmyslela. Ashley dostane pily, a navíc za tak nízkou cenu, že nebude moci přehlédnout, jak velkoryse se k němu zachovala.„Prodám

je!“ vykřikla zuřivě. „Tak co tomu říkáš?“

Rhett se skláněl k Bonnie, protože jí zrovna zavazoval tkaničku na botě, a v očích mu blýskl nejslabší viditelný náznak triumfu.

„Myslím, že toho budeš litovat,“ řekl.

A Scarlett už mezitím sama litovala svých ukvapených slov. Kdyby jí ujela před kýmkoli kromě Rhetta, bez jakéhokoli ostychu by je vzala zpět. Proč takhle vybuchla? Měřila si Rhetta a rozhněvaně se na něj mračila, ale stačila si všimnout, že ji pozoruje svým starým dychtivým pohledem kocoura číhajícího u myší díry. Když si všiml, že se na něj mračí, nečekaně se zasmál, až mu zazářily bílé zuby. Scarlett měla nejasný pocit, že ji do této situace obratně vmanévroval.„Měl

jsi s tím něco společného?“ vyštěkla.

„Já?“ Rhett povytáhl obočí v předstíraném uštěpačném úžasu. „Měla bys mě znát líp. Já přece nikdy nechodím po světě a nešířím kolem sebe dobré skutky, pokud se tomu dokážu vyhnout.“ Ještě téhož večera prodala Scarlett Ashleymu obě pily i veškeré své podíly na zisku z nich. Vůbec na tom netratila, protože Ashley od mítl využít její první nízké nabídky a zaplatil nejvyšší cenu, jaká jí byla za pily nabídnuta. Když podepsala doklady, pily byly neodvolatelně pryč a Melanie podávala Rhettovi a Ashleymu malé číše vína, aby mohli zapít uzavřený obchod, Scarlett najednou pocítila stejnou ztrátu, jako by právě prodala jedno ze svých dětí.

Pily byly její miláčci, její pýcha, plod utržený jejími drobnými hrabivými dlaněmi. Začínala s jednou malou pilou v oněch černých dnech, kdy se Atlanta s bídou znovu zvedala z trosek a popela a do obličeje se jí poškleboval přízrak bídy. Scarlett bojovala, intrikovala a pečovala o ně v temných dobách, kdy jim nad hlavou visela hrozba yankeeovské konfiskace, peněz bylo málo a i šikovní lidé se často ocitali s rozumem v koncích. A teď, kdy se Atlanta hojila z utržených jizev, všude se tyčily nové a nové stavby a do města se den co den hrnuli noví a noví lidé, vlastnila dvě skvělé pily, dvě dřevařské ohrady, dvanáct spřežení mezků a ještě měla pronajaté trestance, aby za pomoci jejich pracovní síly vedla podnik s co nejnižšími náklady. Loučit se s pilami znamenalo rozloučit se navždy s určitou částí vlastního života, trpkou a drsnou částí, kterou si však přesto připomínala s nostalgickým sebeuspokojením.

Vybudovala celý podnik a teď jej prodala, ale přitom ji drtila jistota, že bez jejího dohledu Ashley přijde o všechno – o všechno, co s takovou námahou vytvořila. Ashley každému důvěřoval a nenaučil se dosud pořádně rozeznávat různé druhy řeziva. Ale teď už mu nikdy nebude moci prospět radou – a to jenom proto, že mu Rhett prozradil, jak ráda ve všem poroučí.

Čert aby vzal Rhetta! říkala si v duchu při pohledu na něj a byla si čím dál jistější, že v celé téhle záležitosti musí mít prsty on. Ale nevěděla, jak a proč to provedl. Teď zrovna mluvil s Ashleym a jeho slova ji prudce vytrhla ze soukromého zamyšlení.

„Předpokládám, že okamžitě pošlete pryč trestance,“ říkal Rhett.

Poslat pryč trestance? Proč by na to měl někdo vůbec pomýšlet? Rhett přece dobře ví, že obrovské zisky, jaké obě pily vynášejí, umožňuje pouze laciná práce trestanců. A proč Rhett hovoří s takovou jistotou o tom, co Ashley udělá v budoucnosti? Co o něm vlastně ví?

„Jistě, okamžitě odejdou,“ odpověděl Ashley a přitom se očima vyhýbal Scarlettinu ohromenému pohledu.

„Přeskočilo ti?“ vykřikla. „Přijdeš o všechny peníze vyplacené za nájem a pak, koho si myslíš, že seženeš na práci na pilách?“

„Najmu si svobodné negry,“ odpověděl Ashley.

„Svobodné negry! Tydlifidli! Víš, na kolik by tě přišly jejich mzdy, a navíc budeš mít každou chvíli na krku Yankee, kteří se přijdou přesvědčit, jestli je krmíš třikrát denně kuřaty a večer je chodíš přikrývat péřovými dekami. A když popoženeš línýho negra bičem, Yankeeové začnou vřeštět, že je bude slyšet až do Daltonu, a sám skončíš v kriminále. Trestanci jsou přece jediná možnost, jak…“

Melanie sklonila hlavu a upřeně hleděla na dlaně křečovitě sepjaté v klíně. Ashley se tvářil nešťastně, ale tvrdošíjně. Chvilku mlčel. Potom se jeho pohled setkal s Rhettovým a jako by v Rhettových očích nalezl pochopení a povzbuzení – a Scarlett ten pohled neunikl.

„Nebudu zaměstnávat trestance, Scarlett,“ prohlásil tiše Ashley.

„No tohle.“ Jeho slova jí vyrazila dech. „A pročpak ne? Máš strach, že tě budou lidi pomlouvat jako mě?“ Ashley zvedl hlavu. „Nemám strach z toho, co o mně lidi říkají, dokud jsem přesvědčen, že jednám správně. A najímání trestanců jsem za správné nikdy nepovažoval.“

„Ale proč…“

„Nemůžu vydělávat na nucené práci a utrpení jiných.“

„Ale vždyť jsi přece vlastnil otroky!“

„Ti přitom netrpěli. A navíc když otec zemřel, byl bych je všechny živil, kdyby je válka mezitím nevysvobodila. Ale tohle je něco jiného, Scarlett. V tomto systému se skrývá příliš mnoho příležitostí pro zneužití. Třeba sis toho nevšimla, ale já ano. Vím naprosto jistě, že Johnnie Gallegher zabil na své pile přinejmenším jednoho člověka. Možná že víc – život jednoho trestance sem nebo tam, na tom nikomu nezáleží, že? Tvrdil, že ten člověk, kterého zabil, se pokusil o útěk, ale jinde jsem slyšel odlišnou verzi. A sám vím, že honí do práce i nemocné, kteří se sotva udrží na nohou. Můžeš to třeba považovat za pověrčivost, ale nevěř, že peníze vydělané utrpením jiných mohou přinášet štěstí.“

„Krucinálfagot! Chceš tím říct – proboha, Ashley, snad jsi reverendu Wallaceovi nespolkl všechny jeho řečičky o penězích pocházejících z nečistých zdrojů?“

„Nemusel jsem nic polykat. O tom jsem byl přesvědčen dávno předtím, než na toto téma kázal.“

„Ale potom si určitě myslíš, že všechny moje peníze pocházejí z nečistých zdrojů,“ vykřikla Scarlett, které se začínal zmocňovat vztek. „Protože jsem zaměstnávala trestance a vlastním saloon a…“ Najednou se zarazila. Manželé Wilkesovi se tvářili rozpačitě a Rhett se šklebil od ucha k uchu. Čert ho vem, proklínala chotě v duchu Scarlett. Myslí si, že zase strkám nos do záležitostí cizích lidí, a Ashley taky. Nejradši bych jim otloukla hlavy o sebe! Potom přemohla svůj hněv a pokoušela si nasadit masku povznesené důstojnosti, ale vůbec jí to nešlo.

„Samozřejmě je mi to jedno,“ řekla nakonec nahlas.

„Scarlett, nesmíš si myslet, že ti něco vytýkám! Vůbec ne. Prostě se na věci díváme každý jinak, a co je dobré pro tebe, nemusí ještě být dobré pro mě.“

Najednou Scarlett zatoužila, aby byla s Ashleym o samotě, zoufale si přála, aby Rhett s Melanií byli někde na opačném konci světa a sama mohla vykřiknout z plných plic: Ale já se chci dívat na všechno jako ty! Jen mi vysvětli, jak to myslíš, abych ti rozuměla a mohla být jako ty!Ale

v přítomnosti Melanie, chvějící se zoufalstvím nad scénou, a Rhetta, pohodlně se rozvalujícího a smějícího se jí do očí, dokázala se vším chladem a se vší uraženou ctností, na jaké se zmohla, ze sebe vypravit jen: „Je to samozřejmě tvoje věc, Ashley, a já jsem daleka toho, abych se ti pokoušela radit, jak máš vést svůj podnik. Ale musím se přiznat, že nechápu ani tvůj postoj, ani tvoje výroky.“

Ach, kdyby tak jen mohli být spolu o samotě, aby se k němu nemusela pod tíhou okolností chovat tak chladně a říkat mu tyhle věci, z nichž byl tak nešťastný!

„Dotkl jsem se tě, Scarlett, ale nerad. Musíš mi věřit a odpustit mi. Za tím, co jsem ti řekl, se neskrývá nic záhadného. Já prostě jen věřím, že peníze, které člověk získá určitými způsoby, málokdy přinášejí štěstí.“

„Ale to se mýlíš!“ vykřikla, protože se už nedokázala déle ovládat. „Podívej se na mě! Víš, jakým způsobem jsem získala peníze! Pamatuješ se přece na zimu v Taře, kdy nás všechny rozrážel chlad, stříhali jsme koberce, abychom se měli do čeho obout, neměli jsme dost jídla a pořád jsme si lámali hlavu, jak poskytneme Beauovi a Wadeovi vzdělání. Pama…“

„Pamatuju si to,“ přisvědčil unaveně Ashley, „ale raději bych na to zapomněl.“

„Ale nemůžeš přece tvrdit, že by tehdy byl někdo z nás šťastný, nebo snad ano? A podívej se, jak na tom jsme teď! Ty máš slušný dům zařízený pěkným nábytkem. A má snad někdo hezčí dům než já nebo krásnější šaty a ušlechtilejší koně? Nikdo neprostírá skvělejší tabuli než já ani nepořádá honosnější recepce a moje děti mají všechno, nač si vzpomenou. A jak jsem získala peníze, které tohle všechno umožňují? Natrhala jsem je snad na stromech? Kdepak, nic takového, milánku! Trestanci, nájem ze saloonu a…“

„A nesmíš zapomenout na zavraždění toho Yankeeho,“ ozval se měkce Rhett. „Ten ti vlastně umožnil vůbec začít.“

Scarlett se k němu prudce otočila a ze rtů se jí užuž drala zuřivá slova.„A

ty peníze ti přinesly velké, ale doopravdy velké štěstí, viď, miláčku?“ zeptal se Rhett nasládle jedovatým tónem.

Scarlett se okamžitě zarazila s otevřenými ústy a rychle se podívala do očí všem třem svým společníkům. Melanie se z posledních sil držela, aby se nerozplakala rozpaky, Ashley se zničehonic zatvářil pochmurně a celý se propadl do sebe a Rhett si ji měřil přes doutník v ústech s jakousi neosobní pobaveností. Scarlett chtěla znova začít křičet: Ale samozřejmě že mi přinesly štěstí!

Ale bůhvíproč nedokázala promluvit.









Kapitola 58

V období následujícím po nemoci si Scarlett všimla, že se s Rhettem stala změna, o níž si ani zdaleka nebyla jista, že se jí líbí. Byl střízlivý, tichý a neustále něčím zaměstnaný. Večeřel teď častěji doma a choval se laskavěji ke služebnictvu a dával najevo vřelejší náklonnost Wadeovi a Elle. Nikdy se nezmínil o ničem, co je oba potkalo v minulosti, ať už to byly věci příjemné, anebo nepříjemné, a tvářil se, jako by jí mlčky varoval, aby sama nezačínala hovořit o podobných záležitostech. Scarlett se chovala klidně, jelikož bylo snazší nechat všechno v podstatě být, a život plynul docela hladce, alespoň na povrchu. Rhett se k ní i nadále choval s odměřenou zdvořilostí, s níž začal během její rekonvalescence, a nezatínal do ní drápky měkce protahovaných slov ani ji nebodal jízlivými poznámkami. Scarlett si konečně uvědomila, že ji sice rozzuřoval zlomyslnými řečmi a provokoval ji k neuváženě prudkým odpovědím, ale dělal to proto, že mu záleželo na tom, co dělá a říká. Teď se však v duchu ptala, jestli mu vůbec záleží na něčem, co ona dělá. Choval se zdvořile, ale jako by ho nezajímala, a Scarlett postrádala právě jeho zájem, ať byl jakkoli zvrácený, stýskalo se jí po zašlých dnech, kdy do ní dloubal a ona mu odsekávala.

Teď se k ní choval roztomile, skoro jako by byli dva cizí lidé, ale stejnými pohledy, jakými kdysi sledoval ji, teď sledoval Bonnie. Vypadalo to, jako by prudký proud jeho života byl sveden do jediného úzkého koryta. Scarlett si občas v duchu říkala, že kdyby jí Rhett věnoval jen polovinu pozornosti a něhy, jakou zahrnoval Bonnie, celý život by byl úplně jiný. Někdy pro ni bylo těžké se usmát, když lidé říkali: Kapitán Butler to dítě zrovna zbožňuje! Ale kdyby se neusmála, lidem by to připadalo divné a Scarlett nerada připouštěla, dokonce i sama před sebou, že na dcerku žárlí, a tohle vědomí jí bylo o to nepříjemnější, že dcerka byla její nejmilejší dítě. Scarlett odjakživa chtěla zaujímat první místo v srdcích lidí, kteří ji obklopovali, ale teď se mimo veškerou pochybnost ukazovalo, že pro Rhetta bude vždycky na prvním místě stát Bonnie, a totéž platilo naopak.

Rhett se mnohokrát vracel pozdě v noci, ale vždycky přišel domů střízlivý. Často ho slýchala, jak si pro sebe tiše hvízdá, když prochází halou kolem jejích zamčených dveří. Někdy si pozdě v noci přivedl domů jakési pány, usadil se s nimi v jídelně a hovořil s nimi nad karafou brandy. A nebyli to muži, s nimiž popíjel první rok po svatbě. Teď už si domů nezval žádné přivandrovalce, odrodilce ani republikány. Scarlett se plížila po špičkách k zábradlí v horní hale, poslouchala a ke svému údivu často slyšela hlasy Reného Picarda, Hugha Elsinga, mladých Simmonsů nebo Andyho Bonnella. A vždycky byli přítomni dědeček Merriwether a strýček Henry. Jednou s úžasem poznala i hlas doktora Meadea. A tihle pánové kdysi tvrdili, že pověsit Rhetta by bylo málo!

Tito pánové se jí v hlavě vždycky spojovali s Frankovou smrtí a noční vysedávání, jemuž se teď Rhett oddával, jí ještě víc připomínalo období před nočním nájezdem Kukluxklanu, při němž Frank přišel o život. S úděsem si vybavovala Rhettův výrok, že třeba vstoupí do toho zatraceného Klanu, bude-li to třeba, aby získal všeobecnou vážnost, i když tajně doufá, že bůh nesešle na jeho bedra tak těžké pokání. Ale co kdyby Rhett, stejně jako tenkrát Frank…

Jednou v noci, kdy se Rhett zdržel mimo dům déle než obvykle, už to napětí nevydržela. Jakmile uslyšela, jak skřípe jeho klíč v zámku, přehodila přes sebe župan, vyšla do horní haly osvětlené plynovou lampou a počkala si na něj na horním konci schodiště. Jeho nepřítomný, zamyšlený výraz ustoupil překvapení, když si všiml, že tam stojí.

„Rhette, musíš mi to říct! Musíš mi to říct, jestli – jestli je to kvůli Klanu – kvůli němu se zdržuješ tak pozdě venku? Patříš…“

V planoucím světle plynové lampy si ji bez zájmu změřil a pak se usmál.

„Zaspala jsi dobu,“ prohlásil. „Teď už v Atlantě žádný Klan není. A zřejmě není ani v celé Georgii. Moc posloucháš pohádky, jaké o řádění Klanu vykládají tvoji odrodilečtí a přivandrovalečtí přátelé.“

„Že tu není Klan? Lžeš snad, abys mě uklidnil?“

„Ale, moje milá, copak jsem se tě někdy pokoušel uklidňovat? Teď prostě žádný Klan neexistuje. Rozhodli jsme se, že tropí víc škody než užitku, protože neustále popouzel Yankee a přiváděl vodu na mlýn pomluv jeho excelence pana guvernéra Bullocka. A ten si uvědomuje, že se udrží u moci tak dlouho, dokud dokáže přesvědčovat federální vládu a yankeeovský tisk, že celá Georgie vře vzpourou a za každým keřem se skrývá jeden člen Kukluxklanu. Aby se udržel u moci, zoufale si vymýšlí báchorky o řádění Klanu, který ve skutečnosti neexistuje, a vykládá, že oddaní republikáni jsou věšeni za palce na rukou a slušní černoši jsou lynčováni kvůli znásilnění. Ale tím jen plácá do vody a sám to dobře ví. Jsi hodná, že si děláš starost, ale Klan tady skončil svou činnost krátce poté, co jsem přestal být odrodilcem a stal se ze mě obyčejný skromný demokrat.“

Většina z toho, co jí Rhett řekl o guvernéru Bullockovi, šlo jedním uchem tam a druhým ven, jelikož vnímala především úlevu nad tím, že už neexistuje žádný Klan. Rhetta nezabijí jako Franka; nepřijde ani o svůj obchod, ani o jeho peníze. Ale jedno slůvko z hovoru se vynořilo na povrch a zaujalo její pozornost. Rhett řekl „rozhodli jsme se“, a tím se jakoby nic postavil do jedné řady s lidmi, které kdysi nazýval „stará garda“.

„Rhette,“ zeptala se zničehonic Scarlett, „měl jsi něco společného s rozpuštěním Klanu?“

„Samozřejmě, má nejdražší. Hlavní zásluhu na něm máme dva – Ashley Wilkes a já.“

„Ashley – a ty?“

„Ovšem, je to sice obehraná, ale přesto platná pravda, že v politice se často setkávají na společné lodi podivní partneři. Ani Ashley, ani já nestojíme o žádné partnerství, ale… Ashley nikdy neplál nadšením pro Klan, protože je proti jakémukoli násilí. A já pro něj neplál, protože je to zatraceně bláznivý nápad, který vůbec nevede k tomu, co chceme. A tak jsme se s Ashleym mezi sebou dohodli a přesvědčili jsme horké hlavy, že pozorováním, čekáním a trpělivou prací se dostaneme dál než s nočními hábity a planoucími kříži.“

„Chceš snad tvrdit, že na tebe všichni opravdu dali, když jsi přece…“

„Když jsem spekulant? Odrodilec? Spřeženec Yankeeů? Zapomínáte, paní Butlerová, že jsem všeobecně vážený demokrat, do poslední kapky krve oddaný znovuzískání vlády v našem milovaném státě z rukou uzurpátorů! Radil jsem jim dobře a všichni mou radu přijali. A mé rady týkající se ostatních politických záležitostí jsou neméně dobré. Teď máme ve státní legislativě většinu, není-liž pravda? A brzy, má milovaná, posadíme některé z našich milých republikánských přátel za mříže. Chovají se dnes poněkud příliš dravě a ani se tím netají.“

„A ty bys je pomáhal dostat za mříže? Vždyť to byli tvoji přátelé! Vzali tě mezi sebe do toho podniku se železničními akciemi, ze kterého jsi vytřískal tisíce!“

Rhett se najednou ušklíbl, výsměšně jako za starých časů.

„Ale já jim osobně nepřeju nic zlého. Jenže teď jsem přešel na druhou stranu, a budu-li moci přispět, až se je někdo pokusí dostat tam, kam patří, rád to udělám. To se mi přece připíše stokrát k dobru! Vím toho akorát dost o pozadí některých z těchhle čachrů a to se bude velice hodit, až do nich začne státní legislativa šťourat – a všechno nasvědčuje tomu, že – aspoň jak to vypadá – ta chvíle nemůže být už daleko. Budou vyšetřovat i guvernéra, a jestli to půjde, zavřou ho taky. Uděláš nejlíp, když upozorníš své přátele, Gelertovy a Hundonovy, aby byli připraveni okamžitě odjet z města, protože když se jim podaří načapat guvernéra, tak je načapají taky.“

Scarlett nemohla uvěřit Rhettovým lehkomyslným slovům, protože byla příliš mnoho let svědkem toho, jak republikáni, podporováni bajonety yankeeovské armády, ovládali Georgii. Guvernér měl příliš pevně zajištěné postavení a žádná legislativa s ním nemohla hnout, natož ho dostat do vězení.

„Ty ale vykládáš nesmysly,“ konstatovala.

„Když ho nezavřou, tak aspoň nebude znovu zvolen. Příště budeme mít pro změnu demokratického guvernéra.“

„A s tím asi taky budeš mít něco společného?“ zeptala se jízlivě.

„To víš, že budu, kočičko. Už teď s tím mám dost společného. Proto se taky zdržuju tak dlouho do noci venku. Pracuju mnohem usilovněji, než jsem se oháněl lopatou za zlaté horečky, teď, když se snažím pomáhat při organizaci voleb. A – vím, že se vás to dotkne, paní Butlerová – taky přispívám na jejich organizaci spoustou peněz. Vzpomínáš si, jak jsi mi před léty řekla ve Frankově obchodě, že ode mě bylo nečestné ponechat si zlato Konfederace? Konečně jsem došel k závěru, žes měla pravdu, a právě zlato Konfederace teď utrácím, abych pomohl Konfederaci zpátky k moci.“

„To ale zbůhdarma vyhazuješ peníze otevřeným oknem!“

„Cože! Pro tebe je demokratická strana jen tak zbůhdarma otevřené okno?“ V očích se mu výsměšně zablýskalo, ale vzápětí se v nich rozhostil klidný, bezvýrazný pohled. „Osobně je mi úplně jedno, kdo vyhraje tyhle volby. Záleží mi jen na tom, aby každý věděl, že jsem se na nich podílel a vrazil jsem do nich peníze. A to se Bonnie vyplatí ještě po létech, protože si to lidi budou pamatovat.“

„Z tvých svatouškovských řečiček jsem málem dostala strach, že ses doopravdy vnitřně změnil, ale vidím, že to s demokraty nemyslíš o nic upřímněji než se vším ostatním.“

„Vůbec jsem se vnitřně nezměnil. Jen jsem obrátil kabát. Panter zůstane panterem, i kdybys mu smyla houbou skvrny.“

Bonnie, probuzená hlasy doléhajícími z haly, zavolala ospalým, ale panovačným hlasem „Tatínku!“ a Rhett se okamžitě vrhl kolem Scarlett směrem k dceřině pokoji.

„Rhette, počkej chvilku. Chci ti ještě něco říct. Musíš přestat tahat Bonnie po odpoledních politických schůzích. Nepůsobí to dobře. Stačí už pouhá představa, že se malá holčička objevuje na takových místech! A ty pak vypadáš jako blázen. Ve snu by mě nenapadlo, že ji tam s sebou bereš, dokud se o tom nezmínil strýček Henry v domnění, že o tom vím, a…“

Rhett se k ní prudce obrátil a v obličeji měl tvrdý výraz.

„Co může být zlého na tom, když malá holčička sedí na klíně otci, který si povídá s přáteli? Třeba ti to připadá bláznivé, ale nic bláznivého na tom není. Lidé si budou léta pamatovat, že mi Bonnie seděla na klíně, když jsem pomáhal vyhnat republikány z našeho státu. Lidi si budou celá léta pamatovat…“ Přestal se tvářit tak tvrdě a v očích mu zablýskla zlomyslná světýlka. „Víš, že když se jí lidi zeptají, koho má nejraději, odpovídá pokaždé ‚tatínka a demikáty‘, a na otázku, koho nejvíc nenávidí, říká ‚odrovnilce‘. A lidi si, zaplaťpánbůh, takové věci pamatují.“

Scarlett vztekle zvýšila hlas. „A ty jí, jak se dá předpokládat, vykládáš, že já jsem odrodilec!“

„Tatínku!“ ozval se dětský hlásek, tentokrát už naplněný nevolí, a Rhett, který se stále ještě smál nahlas, odešel halou ke své dcerce. V říjnu téhož roku se guvernér Bullock vzdal úřadu a uprchl z Georgie. Defraudace veřejných fondů, mrhání prostředky a korupce dosáhly za jeho působení takových rozměrů, že se celá budova vlády hroutila vlastní váhou. Veřejné rozhořčení dosáhlo takového stupně, že se rozštěpila i guvernérova vlastní strana. Demokraté teď měli ve státní legislativě většinu a to mohlo znamenat jen jedinou věc. Bullock dobře věděl, že jeho nečinnost bude vyšetřována, a proto ze strachu, že bude formálně obžalován, raději už na nic nečekal. Ve spěchu a tajně zmizel a přitom všechno zařídil tak, aby jeho rezignace nebyla zveřejněna dřív, než se ocitne v bezpečí na Severu.

Když bylo týden po útěku oznámeno, že se vzdal úřadu, celá Atlanta šílela nadšením a radostí. Lidé se shlukovali na ulicích, muži se smáli, gratulovali si navzájem a potřásali si pravicemi, ženy se líbaly a plakaly. Všichni pořádali oslavy a hasiči měli co dělat, aby stačili likvidovat požáry od ohňostrojů, které vypalovali malí chlapci.

Už byli z té kaše skoro venku! Rekonstrukce už skoro skočila! Úřadující guvernér byl sice taky republikán, na to nikdo nezapomínal, ale v prosinci se měly konat volby a nikdo si nepřipouštěl sebemenší pochyby o jejich výsledku. A když volby konečně přišly, Georgie si navzdory zoufalým snahám republikánů zvolila jako za starých časů demokratického guvernéra.

Znovu zavládlo všeobecné nadšení s radostí, ale jiné než to, jaké se zmocnilo města, když Bullock práskl do bot. Tentokrát všichni prožívali střízlivější srdečnou radost, vnitřně hluboce prožívané díkůvzdání, a kostely, v nichž duchovní zbožně děkovali bohu za vysvobození celého státu, byli nabity k prasknutí. Všichni pociťovali také hrdost, do níž se mísila povznesená nálada a radost, hrdost, že vláda nad Georgií se vrátila do rukou vlastního lidu, navzdory všemu, co mohla udělat vláda ve Washingtonu, navzdory armádě, přivandrovalcům, odrodilcům i domácím republikánům.

Kongres sedmkrát odhlasoval zákony drtící Georgii na prach, jen aby v ní udržel statut dobytého území, armáda třikrát suspendovala občanský zákoník. Černoši dělali šašky ve státní legislativě, hrabiví cizinci řídili vládu a soukromníci se obohacovali z veřejných prostředků. Georgie byla vydána napospas každému, kdo ji chtěl trápit, zneužívat nebo pošlapávat. Ale teď navzdory všem Georgie vlastním přičiněním vrátila vládu nad sebou do svých rukou.

Náhlý pád republikánů zdaleka nepotěšil všechny. V řadách odrodilců, přivandrovalců a republikánů zavládlo ohromení. Gelertovi a Hundonovi, které někdo uvědomil předem o Bullockově odjezdu ještě před zveřejněním jeho rezignace, opustili zčistajasna město a zmizeli zpět v neznámu, z nějž se před časem vynořili. Ostatní přivandrovalci a odrodilci, kteří zůstali, se chovali nejistě a vyděšeně, a aby se cítili bezpečněji, tiskli se k sobě do jednoho houfu a v duchu se ptali, co z věcí, které vynese na světlo boží legislativní vyšetřování, se bude týkat i jejich soukromých záležitostí. Už nevystupovali s nestoudnou drzostí. Chovali se zaraženě, zmateně, bázlivě. A dámy, které navštěvovaly Scarlett, neustále dokola opakovaly: „Ale kdo by si byl pomyslel, že to takhle dopadne? Mysleli jsme, že guvernér sedí pevně v sedle. Mysleli jsme, že tu zůstaneme navždycky. Mysleli jsme…“

Scarlett zvrat událostí zaskočil stejně jako je, přestože ji Rhett předem upozornil, jakým směrem se situace bude vyvíjet. Ne že by litovala Bullockova odchodu nebo návratu demokratů k moci. Nikdo by tomu sice nevěřil, ale i ona pociťovala pochmurnou radost, že yankeeovské jho bylo konečně svrženo. Pamatovala si až příliš živě na své zápasy z prvních dnů Rekonstrukce, své obavy, že jí vojáci a přistěhovalci zabaví peníze a majetek. Pamatovala se i na svou bezmocnost a na hrůzu z ní i na svou nenávist vůči Yankeeům, kteří vnutili celému Jihu tento nesnesitelný systém. A nikdy Yankee nepřestala nenávidět. Ale tím, že se snažila co nejlépe přizpůsobit situaci a pokoušela se získat naprostou bezpečnost, se vlastně postavila na stranu dobyvatelů. Ať jí byli sebevíc nesympatičtí, obklopovala se právě jimi, rozkmotřila se se starými přáteli a opustila svůj starý způsob života. A teď se vláda dobyvatelů ocitla v koncích. Scarlett vsadila na trvání Bullockova režimu a prohrála.

Když se v roce 1871 o Vánocích, nejšťastnějších Vánocích, jaké Georgie za posledních víc než deset let zažila, rozhlížela kolem sebe, pociťovala neklid. Nemohla přehlédnout, že Rhett, kdysi nejproklínanější člověk v celé Atlantě, patří teď k nejpopulárnějším osobnostem, jelikož pokorně zavrhl své republikánské kacířství a věnoval čas, peníze, námahu a duševní schopnosti na pomoc zápasu, v němž se Georgie snažila znovu získat vládu nad sebou a svými záležitostmi. Kdykoli si vyjel na koni do ulic, rozdával úsměvy na všechny strany, smekal klobouk a na sedle před sebou přidržoval modrý raneček, z něhož se při pohledu zblízka vyklubala Bonnie, všichni mu odpovídali úsměvem, nadšeně se s ním dávali do řeči a láskyplně objímali pohledem jeho malou holčičku. A ona, Scarlett, zatím…









Kapitola 59

Nikdo nepochyboval, že Bonnie Butlerová začíná divočet a potřebovala by pevnou ruku, ale byla tak všeobecně oblíbená, že nikdo neměl to srdce, aby se na ni pokoušel uplatňovat nezbytnou přísnost. Poprvé se vymkla rodičovské autoritě, když cestovala s otcem. Když byla s Rhettem v New Orleansu a Charlestonu, směla ponocovat, jak dlouho chtěla, a tak usínala v otcově náruči v divadlech, restauracích a u karetních stolků. Od té doby ji nic kromě hrubé síly nepřimělo jít spát ve stejnou dobu, jako se ukládala poslušná Ella. Když byli spolu pryč, Rhett dcerce dovoloval chodit v šatech, jaké si sama vybrala, a od té doby dostávala záchvat zuřivosti pokaždé, když se ji chůva pokoušela obléci do dlouhých barchetových šatiček a zástěrek a nechtěla jí dovolit nosit šatičky z modrého taftu s krajkovými límečky.

Zdálo se, že se žádným způsobem nepodaří získat zpět půdu ztracenou během dceřina pobytu mimo domov a během doby, kdy byla Scarlett nemocná a pak se zotavovala v Taře. Bonnie rostla a Scarlett se ji pokoušela ukáznit, snažila se zabránit tomu, aby dcera nebyla příliš paličatá a zkažená, ale výsledky jejího snažení zůstávaly zanedbatelné. Rhett vždycky stranil své holčičce, ať vyslovila sebebláznivější přání nebo se chovala sebenesnesitelněji. Povzbuzoval ji, aby hovořila, a zacházel s ní jako s dospělou, naslouchal jejím názorům se zdánlivou vážností a pak předstíral, že se jimi řídí. Výsledkem bylo, že Bonnie skákala dospělým do řeči, kdykoli ji napadlo, odmlouvala otci a usazovala ho. Ale Rhett se jen smál a nedovolil Scarlett, ani aby holčičku napomenula plácnutím přes ruku.

Kdyby nebyla takové sladké, roztomilé stvoření, tak by byla úplně nemožná, říkala si Scarlett zklamaně, jelikož si uvědomovala, že má dítě, jehož vůle se vyrovná její vlastní. Zbožňuje Rhetta, a kdyby chtěl, mohl by ji donutit, aby se chovala líp.

Ale Rhett nejevil sebemenší sklon nutit Bonnie, aby se chovala, jak se patří. Schvaloval všechno, ať udělala, co chtěla, a kdyby si řekla o modré z nebe, určitě by jí je dal, pokud by je dokázal opatřit. Jeho hrdost na dceřinu krásu, kudrlinky, dolíčky ve tvářích a půvabná drobná gesta neznala mezí. Viděl se v její troufalosti, veselé povaze i neobvyklé roztomilosti, s jakou mu dávala najevo, že ho má moc ráda. Přestože se chovala jako zkažené dítě a vždycky muselo být po jejím, byla tak milá, že neměl to srdce, aby se jí pokoušel nasazovat uzdu. Byl pro ni pánbůh, střed jejího malého světa, a to postavení pro něj bylo natolik cenné, že se je bál ztratit kvůli nějakému napomínání.

Táhla se za ním jako stín. Budila ho dřív, než mu bylo milé, sedala s ním u stolu a jedla střídavě z jeho a ze svého talíře, jezdila před ním v sedle na koni a nikomu kromě Rhetta nedovolila, aby ji svlékal a ukládal ke spánku do postýlky stojící vedle jeho lože.

Scarlett bavilo a zároveň dojímalo vidět, jak dcerka vládne otci železnou rukou. Koho by bylo napadlo, že zrovna Rhett bude brát své otcovství tak vážně? Ale občas zasáhl Scarlett šíp žárlivosti, protože Bonnie ve čtyřech letech rozuměla Rhettovi mnohem lépe než ona sama a také ho lépe než ona ovládala.

Když byly Bonnie čtyři roky, chůva začala reptat, že se nehodí, aby dcerka jezdila „s roztaženýma nožičkama před tátou a šatičky jí poletovaly nahoru až bůhvíkam“. Rhett tuto poznámku pozorně vyslechl, stejně jako poslouchal všechny chůviny poznámky o správné výchově malých holčiček. Odpovědí byl hnědobílý shetlandský poník s dlouhou hedvábnou hřívou a ocasem a drobné dámské sedlo se stříbrnými ozdobami. Navenek byl poník pro všechny tři děti a Rhett koupil sedlo i Wadeovi. Ale Wade měl mnohem raději svého bernardýna a Ella se zvířat bála. A tak poník připadl Bonnie a dostal jméno „Pan Butler“. Jediné, co Bonnie kazilo majetnickou radost, bylo, že už nemohla jezdit obkročmo jako otec, ale když jí vysvětlil, že jezdit na dámském sedle je mnohem obtížnější, uklidnila se a začala dělat rychlé pokroky. Rhett se nesmírně pyšnil tím, jak dcerka krásně sedí v sedle a jak nádherně ovládá poníka rukama.

„Počkejte, až vyroste a bude moct na hon,“ chlubil se. „Nikdo se jí v žádném revíru nevyrovná. Pak ji vezmu do Virginie. Jedině tam hony za něco stojí. A ještě v Kentucky, kde dokážou ocenit dobrého jezdce.“Když

došlo na Bonniin jezdecký úbor, směla si jako obvykle vybrat barvy a jako obvykle si vybrala modrou.

„Ale to nejde, miláčku! Ten modrý samet ne! Modrý samet se hodí na společenské šaty pro mě,“ smála se Scarlett. „Malé holčičky chodí v šatičkách z černého sukna.“ A když spatřila, jak se drobná černá obočí svrašťují hněvem, Scarlett prosila: „Proboha, Rhette, vysvětli jí přece, že by takové šatičky nebyly vhodné a jak by se jí umazaly.“

„Jen jí dovol modrý samet. A jestli se šatičky umažou, dáme jí ušít nové,“ odpověděl Rhett, jako by se nic nedělo.

A tak Bonnie dostala modrý sametový úbor se sukénkou, která visela z poníkova boku, a černý klobouk s červeným pérem, protože vyprávění tetičky Melly o péru, které nosil za kloboukem Jeb Stuart, přitahovalo její představivost. Za slunečných a jasných dnů bylo možné vidět otce s dcerou, jak se projíždějí po Broskvoňové ulici a Rhett přitom neustále přitahuje uzdu svému obrovskému vraníkovi, aby udržel krok s vykrmeným poníkem. Někdy se hnali po opuštěných cestách v okolí města, kde rozháněli na všechny strany slepice, psy i děti, Bonnie přitom švihala Pana Butlera jezdeckým bičíkem, až jí propletené kudrny na hlavičce lítaly, a Rhett držel pevnou rukou svého koně, aby to vypadalo, že v dostihu vítězí Pan Butler.

Když se Rhett ujistil, že dcerka má správné sedlo, pevnou ruku a vůbec se nebojí, rozhodl se, že přišel čas, aby se začala učit nízké skoky, na jaké bude Pan Butler stačit. K tomu účelu dal postavit na zadním dvoře překážku a platil Washovi, jednomu z malých synovců strejdy Petera, pětadvacet centů denně, aby učil Pana Butlera skákat. Chlapec začal poníka trénovat s horním břevnem pět centimetrů nad zemí a postupně mu je zvedal až na třicet centimetrů.

Toto opatření se setkalo s nesouhlasem tří osob, kterých se nejvíce týkalo: Washe, Pana Butlera a Bonnie. Wash se bál koní a jedině královská výše nabídnuté odměny ho přiměla k tomu, aby hnal paličatého poníka desetkrát denně přes překážku. Pan Butler, který smířen s osudem klidně snášel, že ho jeho malá paní klidně tahá za ocas a neustále mu prohlíží kopyta, měl pocit, že stvořitel poníků ho nepředurčil k tomu, aby přenášel své vykrmené tělo přes břevno překážky; Bonnie, která se nemohla dívat na to, jak na jejím poníku sedí někdo jiný, poskakovala netrpělivostí, zatímco Pan Butler prodělával své předepsané lekce.

Když Rhett nakonec rozhodl, že je poník už dost vytrénovaný a může mu svěřit Bonnie, dceřino nadšení neznalo mezí. První skok zvládla skvěle a od té doby pro ni projížďky s otcem ve volné krajině ztratily všechen půvab. Scarlett se nemohla ubránit smíchu při pohledu na pýchu a nadšení, jaké vyzařovaly z otce a dcery. Ale napadlo ji, že až pocit novosti pomine, Bonnie se vrhne na jiné věci a sousedé se konečně dočkají trochy klidu. Ale tahle zábava dcerku neomrzela. Od besídky k vzdálenému konci zadního dvora, kde stála překážka, se táhla vydupaná stopa a dvůr se celé odpoledne otřásal nadšenými výkřiky. Dědeček Merriwether, který v roce 1849 projel napříč celým územím Spojených států, tvrdil, že ty výkřiky zní stejně, jako řvou Apači, když se jim podaří někoho skalpovat.

Když uplynul první týden, Bonnie žadonila, aby jí zvýšil břevno na překážce až na pětačtyřicet centimetrů.

„Až ti bude šest let,“ prohlásil Rhett. „Pak budeš větší a budeš moct přeskakovat vyšší překážky a já ti na to koupím většího koně. Pan Butler nemá dost dlouhé nohy.“

„Ale má. Přeskakovala jsem s ním růžové keře tetičky Melly a ty jsou přece móc a móc vysoké!“

„Ne, musíš počkat, až vyrosteš,“ prohlásil Rhett, kterého se výjimečně zmocnil záchvat rozhodnosti. Ale před dceřiným neustálým dotíráním a výbuchy vzteku ho rozhodnost postupně opouštěla.

„No tak dobře,“ řekl jí s úsměvem jednou ráno a nastavil úzké bílé břevno na překážce do vyšší polohy. „Ale jestli spadneš, tak nesmíš plakat ani tvrdit, že za to můžu já!“

„Maminko!“ vřískala Bonnie a zvedla hlavu směrem k oknům Scarlettiny ložnice. „Maminko! Dívej se na mě! Tatínek mi to dovolil!“

Scarlett, která si zrovna pročesávala vlasy hřebenem, přistoupila k oknu a usmála se na droboučkou nadšenou postavičku, která v umazaném modrém úboru vypadala dost nepřirozeně.

Opravdu jí budu muset dát ušít nový úbor, pomyslela si. I když jen sám pánbůh ví, jak ji dostanu z toho zašpiněného.

„Maminko, dívej se!“

„Já se dívám, miláčku,“ ujistila Scarlett dcerku s úsměvem.

Rhett uchopil dítě a posadil je na poníka a Scarlett v náhlém návalu pýchy nad tím, jak se dcerka drží zpříma a jak hrdě drží hlavu, vykřikla: „Vypadáš moc hezky, zlatíčko!“

„Ty taky,“ zalichotila blahosklonně matce Bonnie, kopla Pana Butlera patou do žeber a rozjela se tryskem směrem k besídce.

„Maminko, dívej se, jak přeskočím tuhle!“ vykřikla a

přetáhla Dívej se, jak přeskočím tuhle! poníka bičíkem.

Kdesi na dně Scarlettiny paměti jako by se cosi ozvalo. Z těch slov znělo cosi zlověstného. Ale co to bylo? Proč si nemohla vzpomenout? Podívala se dolů na svou dceru tak lehce vztyčenou na poníkovi ženoucím se tryskem a čelo se jí svraštilo, protože jí v prsou prudce proběhlo zamrazení. Bonnie se hnala dál, tuhé černé kudrny jen lítaly na hlavě a modré oči jí žhnuly nadšením.

Má stejné oči, jako měl můj tatínek, pomyslela si Scarlett, modré irské oči a je ve všem celá po něm.

A jakmile si vzpomněla na Geralda, vzpomínka, kterou si zkoušela vybavit, se jí vynořila rychle sama, vynořila se tak prudce, až se v ní zastavilo srdce, jako když v létě udeří blesk z čistého nebe a na okamžik ozáří okolní krajinu nepřirozeně jasnou září. Uslyšela zpívající hlas, uslyšela tvrdý prudký dusot kopyt ženoucích se po pastvině v Taře, uslyšela bezohledný hlas tolik připomínající hlas její dcerky: „Ellen! Dívej se, jak přeskočím tuhle!“

„Ne!“ vykřikla Scarlett. „Ne! Prosím tě, Bonnie, neskákej!“

A zrovna když se vykláněla z okna, ozval se hrozný zvuk lámaného dřeva, Rhettův drsný výkřik a pak zahlédla na zemi změť modrého sametu a kopajících kopyt. Potom se Pan Butler namáhavě postavil na nohy a odklusal z místa s prázdným sedlem. Večer třetího dne po Bonniině smrti se chůva pomalu kolébala nahoru po schodišti pro služebnictvo v Melaniině domě. Byla celá v černém od obrovských mužských bot, vpředu rozříznutých, aby měla volné prsty na nohou, po černý šátek na hlavě. Staré, nejistě mžourající oči měla podlité krví a na okraji silně zarudlé a ze všech rysů její mohutné postavy, tyčící se jako hora, čišelo zoufalství a utrpe ní. Obličej měla pomačkaný smutným zmatkem jako stará opička, ale ze spodní čelisti jí vyzařovala rozhodnost.

Řekla Dilcey několik měkkých slov, a ta přívětivě přikývla, jako by v jejich dávném sporu bylo mlčky vyhlášeno příměří. Dilcey odložila mísy s večeří, které zrovna držela, tiše prošla místností, kde se mylo a ukládalo nádobí, a zamířila k jídelně. Během minuty se v kuchyni objevila Melanie s ubrouskem v ruce a s úzkostí vepsanou v celém obličeji.

„Slečna Scarlett není…“

„Slečna Scarlett se drží jako dycky,“ skočila jí ztěžka do řeči chůva. „Nechtěla jsem vás rušit od večeře, slečno Melly. Mohla ste se v klidu najíst, to, co vám chci říct, může počkat.“

„Večeře taky,“ namítla Melanie. „Dilcey, podej zbytek večeře. Chůvo, pojď se mnou.“ Chůva se za ní kolébala jako kachna halou kolem jídelny, kde Ashley seděl v čele stolu s malým Beauem usazeným vedle a Scarlettinými dvěma dětmi, které seděly naproti sobě a nezřízeně cinkaly polévkovými lžícemi o talíře. Místností se rozléhaly šťastné hlásky Wadea a Elly. Být na tak dlouhé návštěvě u tety Melly pro ně byl úplný piknik. Teta Melly byla vždycky tak hodná, ale tentokrát se úplně překonávala. Smrt jejich mladší sestřičky se jich dotkla jen velmi málo. Bonnie spadla z poníka a matka dlouho plakala a teta Melly je odvedla k sobě domů, kde si mohli hrát za domem s Beauem a dostali, kdy chtěli, koláč, který normálně býval jen k svačině. Melanie vešla první do malého obývacího pokoje, jehož stěny byly zakryty knihami, zavřela dveře a gestem vyzvala chůvu, aby se posadila. „Chtěla jsem tam zajít hned po večeři,“ začala Melanie. „Když přijela matka kapitána Butlera, tak bude pohřeb zřejmě zítra.“

„Jó, pohřeb. Vo ten mně právě de,“ odpověděla chůva. „Slečno Melly, šecky nás potkalo strašný soužení a já vás přišla poprosit vo pomoc. Šecko je to jen samý těžký břemeno, moje milá, nic než těžký břemeno.“

„Slečna Scarlett se snad zhroutila?“ zeptala se ustaraně Melanie. „Skoro jsem ji neviděla od té doby, co Bonnie… Nevychází ze svého pokoje a kapitán Butler zase není doma a…“ Najednou začaly chůvě po černých tvářích stékat slzy. Melanie si sedla k ní, poplácala ji po paži a chůva po chvíli zvedla podolek černé sukně a utřela si oči. „Mušíte nám přít pomoct, slečno Melly. Dělám, co můžu, ale k ničemu to nevede…“

„Slečna Scarlett…“ Chůva se napřímila. „Slečno Melly, znáte slečnu Scarlett stejně jako já. Co to dítě muší vytrpět, tak to jí teda pomož pámbu. Todlencto jí zlomilo srdce, ale vona to vydrží. Ale já sem za váma přišla kvulivá panu Rhettovi.“

„Tolik jsem se s ním chtěla sejít, ale pokaždé, když jsem k vám zašla, byl buď ve městě, anebo zamčený ve svém pokoji s… A Scarlett vypadala jako nějaký přízrak a neřekla mi slovo… Řekni mi všechno, rychle, chůvo. Víš, že pomůžu, jestli to bude možné.“ Chůva si utřela nos hřbetem dlaně. „Povidám, slečna Scarlett unese to boží navštívení, dyť toho už musela snýst spoustu, ale pan Rhett… Slečno Melly, ten v životě nemusel vydržet nic, co vydržet nechtěl, vůbec nic. A právě kvulivá němu sem za váma přišla.“

„Ale…“

„Slečno Melly, musíte se mnou zajít k nám domu, hned dneska večír.“ Z chůvina hlasu čišela naléhavá prosba. „Třeba vás pan Rhett poslechne. Aspoň zatim dycky moc dal na vaše mínění.“

„Ach, chůvo, o čem to mluvíš? Co tím vlastně chceš říct?“ Chůva zvedla ramena. „Slečno Melly, pan Rhett se – se nám pomát. Nechce nám dovolit vodnýst malou slečinku pryč.“

„Pomátl se? Ale to snad ne, chůvo!“

„Já vám nelžu. Jako že je pámbu nade mnou, řikám vám čistou pravdu. Nechce nám dovolit pochovat to dítě. Řek mně to sám, eště to nejni ani hodina.“

„Ale nemůže – není…“

„Dyť právě proto vám povidám, že se pomát.“

„Ale proč…“

„Slečno Melly, řeknu vám rači šecko. Neměla bysem to sice řikat nikomu, ale vy vlastně patříte do rodiny a vám jedinej se můžu svěřit. Tak vám teda rači povim šecko. Víte, jak mu na tom dítěti záleželo. Vypadalo to, že se na místě zblázní, dyž pan dochtór Meade řek, že si zlomila vaz. Popad pistól a rovnou běžel zastřelit toho poníka a – pámbu mě netrestej – já se bála, aby nezastřelil taky sebe. Málem sem se zbláznila ze všeho sama, slečna Scarlett vomdlela, šickí sousedi kolem domu a pan Rhett držel to dítě v náruči, nosil ho sem tam a nedovolil mně ani umejt mu tvářičku poškrábanou vod štěrku. A dyž slečna Scarlett zasejc přišla k sobě, tak sem si řekla, zaplať pámbu! Teď aspoň uklidněj jeden druhýho.“

„Ale dyž přišla k sobě, běžela rovnou do pokoje, kde seděl von a držel slečinku Bonnie a řekla mu: ‚Dej mně to dítě, kerý si mi zabil.‘“

„Ale ne! To nemohla říct!“

„Sim ano. Přesně tak to řekla. Řekla mu: ‚Zabil si jí.‘ A mně přišlo pana Rhetta tak líto, že sem se dala do breku, poniváč vypadal jako spráskanej pes. A já mu řekla: ‚Dejte to dítě mámě. Nedovolím, aby se s mojí malou slečinkou dělaly takový věci.‘ A tak sem dítě vod něj vzala, vodnesla sem holčičku k ní do pokoje a vomyla jí vobličej. A slyšela sem, jak si povídaj, ale nad tim, co si řikali, mně tuhla v žilách krev. Slečna Scarlett mu nadávala vrahů za to, že jí nechal skákat tak vysoko, a von jí zasejc vyčítal, že se jakživ nestarala vo děti, ani vo Bonnie, ani vo ty vostatní…“

„Dost, chůvo! Už mi nic neříkej. Nehodí se, abys mi tohle vykládala!“ vykřikla Melanie, protože se v duchu zděsila obrazu, který jí vyvstával z chůviných slov.

„Já vim, že vám nemám co vykládat takovýdlenc věci, ale mně to může srdce utrhnout, a tak sama nevim, vo čem bych měla rači bejt zticha. Pak holčičku sám dovez k funebrákovi a zasejc jí přivez zpátky a uložil jí do její postýlky v jeho pokoji. A dyž slečna Scarlett řekla, že patří spíš do salonu do rakve, tak sem si myslela, že jí snad dá facku. A von jí na to řek, docela chladně: ‚Patří do mýho pokoje.‘ A pak se vobrátil na mě a povidá: ‚Chůvo, dohlídni na to, aby zůstala tady, než se vrátim.‘ Pak vodjel někam na koni a domu se vrátil až tak kolem západu slunce. Dyž se přihnal domu, hned sem poznala, že pil, a pořádně, ale držel se dobře jako dycky. Vtrhnul do domu jako velká voda, vůbec nepromluvil na slečnu Scarlett, na slečnu Pitty ani na žádnou dámu z těch, co tam byly na návštěvě, ale vyletěl nahoru po schodech, rozrazil dveře svýho pokoje a pak zařval, aby sem za nim přišla já. A dyž sem přiběhla, jak sem nejrychlejc mohla, stál u postýlky a v pokoji byla taková tma, že sem s bídou viděla, protože vokenice byly zavřený.

A von mě povidá, rovnou bez vobalu: ‚Votevři vokenice. Je tady tma.‘ Tak sem je teda rozrazila a von se po mně podival, ale tak, že sem se na mou duši bála, slečno Melly, že se pode mnou na místě podloměj kolena, poniváč vypadal móc a móc divně. A pak povidá: ‚Přines světlo. Co nejvíc světel. A postarej se, aby pořád svítily. A nestahuj závěsy ani nezavírej vokenice. Copak nevíš, že slečna Bonnie má potmě strach?‘“

Pohled Melaniiných očí plných hrůzy se setkal s chůviným a chůva zlověstně přikývla.

„Todlencto mně vopravdu řek. ‚Slečna Bonnie má potmě strach.‘“

Chůva se zachvěla hrůzou.

„A dyž sem mu tam donesla dvanáct svíček, tak povidá: ‚Dost!‘ A pak zamk dveře a zůstal tam s malou slečinkou a nevotevřel slečně Scarlett, ani dyž na něj tloukla a hulákala. A tak se to vleče už dva dni. Ani slůvkem se nezmíní vo pohřbu, ráno zamkne dveře pokoje, sedne na koně a vodjede někam do města. A za soumraku se vrátí nalítej, zase se u sebe zamkne a vůbec nejí ani nespí. A jeho matinka, stará slečna Butlerová, přijela z Charlestonu na pohřeb a taky slečna Suellen s panem Willem, ty přijeli zasejc z Tary, ale pan Rhett nechce s nikým promluvit. Ach, slečno Melly, to vám je hrůza! A bude ještě horší a lidi si vo nás začnou povídat strašný pomluvy.A

pak eště ten dnešní večír,“ chůva se odmlčela a znovu si utřela nos rukou. „Dneska večír ho slečna Scarlett konečně natrapírovala v horní hale, dyž se vracel domu, vešla s nim do jeho pokoje a řekla mu: ‚Pohřeb bude zejtra ráno.‘ A von jí na to vodpověděl: ‚Udělej to a zejtra tě zabiju.‘“

„Ale to se určitě pomátl!“

„Sim, ano. A pak mluvili kapánek tišejc, a tak sem neslyšela šecko, co si řikali, akorát že znovu povidal, že slečinka Bonnie má strach potmě a že v hrobě je přeci pořádná tma. A za chvíli slečna Scarlett povidá: ‚To je vod tebe moc hezký, že si to teďkonc tolik bereš, dyž si jí zabil, abys polichotil vlastní pýše.‘ A von na to: ‚Copak nemáš v těle kouska slitování?‘ A vona povidá: ‚Ne. A taky nemám žádný dítě. A už mám taky dost toho, jak se chováš vod chvíle, kdy se Bonnie zabila. Je z toho škandál po celým městě. Celou dobu seš vopilej, a esli si myslíš, že nevim, kde celý dni seš, tak musíš bejt padlej na hlavu. Dobře vim, že chodíš do domu tý kreatúry, tý Belle Watlingový.‘“

„Ach, chůvo, tohle nesmíš!“

„Sim, ano. Vona to tak řekla. A taky to je, slečno Melly, čistá pravda. Negři se dovědí hromadu věcí dřívějc než bílý lidi, a já sem věděla, že tam chodí, ale neřekla sem ani slovo. A von to ani nezapírá. Řiká: ‚Sim, ano, byl sem tam a vy se nemáte co čertit, poniváč je vám to stejně ouplně jedno. Hambinec je ve srovnání s timdlenctim pekelnym domem nebeskej přístav. A Belle patří k lidem s nejlaskavějšim srcem na celým světě. Nevotlouká mně vo hlavu, že sem zabil vlastní dítě.‘“

„Ach,“ vykřikla Melanie, kterou ten výrok bodl do srdce.

Její vlastní život byl tak příjemný, tak bezpečný, tak naplněný lidmi, kteří ji milovali, tak přetékající laskavostí, že jí chůvino vyprávění znělo skoro nepochopitelně a neuvěřitelně. Ale přesto se jí v té chvíli v paměti vynořila vzpomínka, výjev, který zase co nejrychleji pustila z hlavy, stejně jako by okamžitě pustila ze zřetele cizí nahotu. Toho dne, kdy jí plakal s hlavou na klíně, Rhett hovořil o Belle Watlingové. Ale miloval Scarlett. Tenkrát se určitě nemohla mýlit. A Scarlett samozřejmě Rhetta milovala. K čemu mezi nimi došlo? Jak se mohli manželé navzájem rozřezávat na kousky tak ostrými noži?

Chůva se znovu ztěžka pustila do svého vyprávění.

„Za ňákou dobu slečna Scarlett vyšla z pokoje, bílá jako stěna, ale s rozhodně stisknutejma čelistěma, a jak mě zahlídla, že tam stojim, řekla: ‚Pohřeb bude zejtra, chůvo.‘ A pak kolem mě prošla jako nějakej duch. A pak se ve mně málem zastavilo srce, poniváč dyž slečna Scarlett něco řekne, tak je to svatý. A dyž něco řekne pan Rhett, tak je to taky svatý. A přeci řek, že ji zabije, esli to udělá. Div sem se z toho nezbláznila, slečno Melly, poniváč sem celou tu dobu měla něco na svědomí, a to mě tíží. Slečno Melly, to já sem zavinila, že malá slečinka měla strach potmě.“

„Ale na tom, chůvo, přece nezáleží – teď už vůbec ne.“

„Sim, záleží. Kvulivá tomu přeci šecko začalo. A tak mě napadlo, že bude líp, dyž se panu Rhettovi přiznám, i kdyby mě měl zabít, poniváč mě to tíží ve svědomí. Tak tedy vklouznu do dveří co nejrychlejc to de, aby mně nezamk před nosem, a povidám: ‚Pane Rhett, přišla sem se vám k něčemu přiznat.‘ A von se ke mně votočil jako blázen a povidá: ‚Ven!‘ A jako že je bůh nade mnou, za celičkej život sem se tak strašně nebála! Ale já mu na to řikám: ‚Prosim vás, pane Rhett, nechte mě, já vám to musim říct. Třeba mě zabijete. To já sem zavinila, že malá slečinka začala mít strach potmě.‘ A pak sem, slečno Melly, jen svěsila hlavu a čekala, že mě praští. Ale von nic neřek. A tak povidám sama: ‚Já sem to nemyslela zle. Ale, pane Rhett, to dítě vůbec neumělo bejt vopatrný a ničeho se nebálo. Ta holka dycky počkala, až šickí usnou, a pak běhala bosá po domě. A to mně dělalo starosť, poniváč sem se bála, co dyby se jí náhodou něco nestalo. A tak sem jí vykládala, že po tmě choděj šelijaký duchove a příšery.‘A

pak – víte, slečno Melly, co von udělal? Zatvářil se ouplně laskavě, přistoupil ke mně a položil mně ruku na rameno. To udělal vůbec prvně, co ho znám. A pak povidá: ‚Byla moc statečná, že? Neměla strach z ničeho, akorát ze tmy.‘ A dyž sem se rozbrečela, povidá: ‚No tak, chůvo,‘ a poplácal mě. ‚No tak, chůvo, nesmíš si to tak brát. Sem rád, že si mně to řekla. Vim, že si měla ráda slečnu Bonnie, a dyž ji máš ráda, tak na tamtom nesejde. Důležitý je, co si přitom měla v srci.‘ A tim mě zkrátka tak uklidnil, že sem se mu vopovážila říct: ‚A jak to teda, pane Rhett, bude s tim pohřbem?‘ A von se po mně podíval jako pomatenej, z vočí se mu blejskalo a povidá mně: ‚Panebože, zrovna vod tebe sem čekal, že snad pochopíš, co nepochopil nikdo jinej! Myslíš, že nechám pochovat svý dítě do tmy, dyž z ní má takovej ukrutnej strach? Zrovna teď mi zní v uších, jak křičívala, dyž se probudila potmě. A já teda nedopustím, aby musela takhle křičet.‘ Slečno Melly, to sem už pochopila, že se pomát. Pil, potřeboval se vyspat a najíst, ale to nebylo eště šecko. Docela mu přeskočilo. Vystrčil mě ze dveří a křičel: ‚Ať už si sakra vocaď venku!‘

Tak sem teda šla dolu a myslela sem, že von řiká, že pohřeb nebude, a slečna Scarlett řiká, že pohřeb bude zejtra, a von řiká, že bude střílet. A šickní příbuzní, co jich je v domě, a sousedi vo tom už kvokaj jak hejno slepic, a tak sem si zpomněla na vás, slečno Melly. Mušíte nám přít pomoct.“

„Ale, chůvo, přece se nemohu plést do cizích záležitostí!“

„A kdo teda, dyž ne vy?“

„Ale co bych asi tak mohla udělat, chůvo?“

„Slečno Melly, to já nevim. Ale něco určitě můžete udělat. Můžete promluvit s panem Rhettem a třeba na vás dá. Vás von si moc považuje, slečno Melly. Třeba to nevíte, ale je to tak. Často sem ho slyšela vopakovat, že ste jediná velká dáma, jakou zná.“

„Ale…“Melanie vstala celá zmatená a při pomyšlení, že by měla přijít na oči Rhettovi, se jí dělalo mdlo. Při pomyšlení, že by se měla dohadovat s mužem, který se pomátl žalem, jak to popisovala chůva, jí běhal mráz po zádech. Pomyšlení, že by měla vstoupit do jasně osvětlené místnosti, v níž spávala mrtvá holčička, kterou tolik milovala, jí div neutrhlo srdce. Co by vlastně mohla udělat? Co by vlastně mohla říci Rhettovi, aby utišila jeho žal a přivedla ho zpátky ke zdravému rozumu? Chvíli nerozhodně stála a vtom k ní zavřenými dveřmi dolehl fistulkový smích jejího syna. Pomyšlení, že by mohl být mrtvý, jí zajelo do srdce jako studené ostří nože. Co kdyby nahoře ležel její syn Beau, s drobným tělíčkem vystydlým a nehybným, s veselým smíchem zmlklým navždy!

„Ach,“ vykřikla nahlas úděsem a v duchu přitiskla chlapce k srdci. Pochopila, jak je Rhettovi. Kdyby byl Beau mrtvý, jak by se ho mohla vzdát a vydat ho napospas větru, dešti a tmě?

„Ach, chudák kapitán Butler!“ vykřikla. „Hned za ním půjdu, hned teď.“Rychle

se vrátila do jídelny, prohodila pár zjihlých slov s Ashleym a překvapila synáčka tím, že ho k sobě pevně přitiskla a dychtivě ho políbila na blonďaté kudrny.

Vyšla z domu bez klobouku, v ruce pořád svírala zapomenutý ubrousek a kráčela takovým tempem, že jí chůviny nohy nemohly stačit. Jakmile se ocitla v přední hale Scarlettina domu, letmo se uklonila hostům shromážděným v knihovně, vyděšené tetičce Pittypat, majestátní staré paní Butlerové, Willovi a Suellen. Rychle vyběhla po schodech nahoru a supící chůva ji následovala. Na okamžik se zastavila před zavřenými dveřmi Scarlettina pokoje, ale chůva zašeptala: „Prosim ne, to nedělejte.“

Melly tedy prošla halou, teď už pomaleji, a zastavila se před Rhettovými dveřmi. Chvíli nerozhodně postávala a vypadalo to, že by se nejraději obrátila a utekla. Pak ale sebrala veškerou odvahu jako vojáček odcházející do bitvy, zaklepala a zavolala měkce: „Pane kapitáne, prosím vás, pusťte mě dál. To jsem já, paní Wilkesová. Chci vidět Bonnie.“

Dveře se prudce otevřely a chůva, tisknoucí se do temného koutku haly, zahlédla Rhettovu mohutnou a temnou postavu odrážející se od planoucího pozadí hořících svíček. Sotva se držel na nohou a chůva ucítila, že mu z dechu táhne whisky. Chvíli se díval na Melly a potom ji uchopil za paži, vtáhl ji do pokoje a zavřel dveře.

Chůva se kradmo vplížila ke křeslu stojícímu přede dveřmi a unaveně se do něj zhroutila, až je její beztvaré tělo ze všech stran obteklo. Seděla bez hnutí, tiše plakala a modlila se. Občas zvedla podolek šatů a utřela si oči. Ačkoli napínala uši, jak nejvíc mohla, nezaslechla z pokoje jediné slovo. Jediné, co dokázala rozeznat, byl tichý a přerývaný bzučivý zvuk.

Po chvíli, která jí připadala nekonečná, se dveře se zapraskáním otevřela a v nich se objevil Melaniin bledý a strhaný obličej.

„Přines mi konvici kávy, rychle, a taky pár sendvičů.“

Když šlo do tuhého, chůva se dokázala ohánět svižně jako šestnáctiletá holka a zvědavost, štvoucí ji, aby se co nejdřív dostala do Rhettova pokoje, ji popoháněla, aby sebou hnula ještě rychleji. Ale z veškeré naděje jí zbylo zklamání, protože Melly pouze pootevřela dveře a štěrbinou od ní vzala podnos. Chůva dlouho napínala bystré uši, ale nedokázala rozeznat nic, kromě cinkotu stříbra o porcelán a tlumených měkkých modulací Melaniina hlasu. Potom zaslechla skřípot postele, na kterou dopadlo těžké tělo, a hned nato hluk bot padajících na podlahu. Po chvíli se Melanie objevila mezi dveřmi, ale ať se chůva snažila sebevíc, nedokázala přes ni zahlédnout vůbec nic z toho, co se dělo v pokoji. Melanie vypadala unaveně a na řasách se jí leskly slzy, ale obličej měla znovu rozjasněný.

„Běž vyřídit slečně Scarlett, že pan Butler je srozuměn s tím, že pohřeb by se měl konat zítra ráno,“ zašeptala.

„Zaplaťpámbu!“ vyhrkla chůva. „Jak prosím vás…“

„Nemluv tak hlasitě. Usíná. A ještě něco, chůvo, taky slečně Scarlett vyřiď, že u vás strávím celou noc, a přines mi trochu kávy. Přines ji sem nahoru.“

„Tady do tohodlenctoho pokoje?“

„Ano, slíbila jsem panu kapitánu Butlerovi, že když usne, probdím celou noc u holčičky. A teď běž za slečnou Scarlett, ať se už zbytečně netrápí.“

Chůva vykročila halou, až se podlaha třásla pod její váhou, a její srdce zpívalo úlevou: „Alelujá! Alelujá!“ Před Scarlettinými dveřmi se zamyšleně zastavila, protože se vnitřně zmítala mezi vděčností a zvědavostí.Jak

todlencto slečna Melly dokázala, to teda nedokážu pochopit. Nanejspíš jí mušeli pomáhat andělove. Vyřídim slečně Scarlett, že pohřeb bude zejtra, ale rači zatajim, že slečna Melly bude bdít nad rakví malý slečinky. To by slečna Scarlett za žádnou cenu nesnesla.









Kapitola 60

Se světem se dělo cosi špatného, pochmurná, děsivá špatnost zahalovala vše jako temná neproniknutelná mlha, nenápadně se stahující kolem Scarlett. Kořeny té špatnosti sahaly ještě hlouběji než k Bonniině smrti, jelikož teď už prvotní nesnesitelné utrpení nad její ztrátou pomalu přecházelo v rezignované přijímání toho, co se stalo. Avšak přízračný strach z další katastrofy, která přijde, trval dál, jako by Scarlett stála těsně za zády jakási postava v černém a s obličejem zahaleným kapucí, jako by se jí pevná půda pod nohama mohla při chůzi kdykoli změnit v živý písek, který ji pohltí.

Takový strach nikdy předtím nezažila. Celý život stála pevně na půdě zdravého rozumu a jediné, čeho se bála, byly věci, které mohla spatřit na vlastní oči – zranění, hlad, chudoba, ztráta Ashleyho lásky. Přestože neměla hlavu na nějaké abstraktní úvahy, teď se o ně pokoušela, ale prakticky bez úspěchu. Přišla o své nejmilejší dítě, ale bůhvíjak to dokázala vydržet, stejně jako ostatní drtivé ztráty. Měla pevné zdraví, měla peněz, kolik si jen mohla přát, a pořád ještě měla Ashleyho, přestože ho v těchto dnech vídala čím dál méně. Nedělala si starosti ani s trapným napětím, které mezi nimi vládlo od Melaniiných neblahých oslav Ashleyho narozenin, které ho měly překvapit, jelikož věděla, že rozpaky jednou pominou. Ne, nebála se bolesti ani hladu ani ztráty milovaného. Strach z podobných věcí ji nikdy netížil tolik jako tento pocit, že se světem se děje cosi špatného – tento vražedný strach, který se podivně podobal hrůze, jakou zažila ve svém starém příšerném snu – hustá, převalující se mlha, kterou běžela s pukajícím srdcem v hrdle, ztracené dítě hledající útočiště, jež před ním zůstávalo skryto.

Vzpomínala si, jak ji Rhett vždycky dokázal vyléčit z jejích obav smíchem. Vzpomínala si na útěchu, jakou nacházela na jeho široké snědé hrudi a v objetí jeho silných paží. A tak se na něj podívala očima, které ho po týdnech uviděly takového, jaký skutečně byl. A změna, jakou na něm uviděla, jí otřásla. Tenhle člověk se určitě nebude smát ani ji nebude utěšovat.

Nějakou dobu po Bonniině smrti se na něj příliš hněvala, příliš se poddávala vlastnímu zármutku, a tak se zmohla nejvýš na to, že s ním jednala slušně před služebnictvem. Příliš se oddávala vzpomínkám na prudký dupot nožiček pobíhající Bonnie a na její zvonivý smích a vůbec ji nenapadlo, že by na ni mohl vzpomínat i on, a dokonce s ještě větší bolestí, než pociťovala sama. Během těchto týdnů se setkávali a hovořili spolu zdvořile jako dva navzájem cizí lidé, kteří se scházejí mezi neosobními stěnami nějakého hotelu, pod společnou střechou a u společného stolu, ale jejichž myšlenky přesto nemají nic společného.

Teď, když byla Scarlett vyděšená a osamělá, byla by ráda tuto bariéru překročila, ale zjistila, že Rhett si ji drží v uctivé vzdálenosti, jako by s ní nechtěl vyměnit jediné slovo, které by zasahovalo hlouběji pod povrch. Teď, když ji opouštěl hněv, mu chtěla říci, že v jejích očích nemá sebemenší vinu na Bonniině smrti. Chtěla se mu vyplakat v náruči a přiznat, že sama příliš podléhala pýše na dceřino jezdecké umění a příliš dala na dceřino prosebné lichocení. Teď by se byla ochotně pokořila a uznala, že na něho vykřikla to obvinění jenom proto, že sama strašně trpěla a doufala, že tím zmírní vlastní bolest. Ale nějak se jí nikdy nenaskytl ten pravý vhodný okamžik. Rhett si ji měřil černýma očima bez výrazu, které jí nedovolovaly s ním promluvit. A jednou odložené omluvy bylo čím dál těžší a nakonec úplně nemožné vyslovit.

Scarlett vrtalo hlavou, jak je to možné. Rhett byl přece její muž a mezi nimi bylo nerozlučné pouto dvou lidí, kteří sdílejí jediné lože, zplodili a přivedli na svět milované dítě, předčasně uložené zpátky do tmy. Útěchu přece může najít pouze v objetí otce tohoto dítěte, s nímž sdílí vzpomínky a žal, které sice zpočátku asi budou bolet, ale časem pomohou hojit rány. Ale za nynějšího stavu, jaký mezi nimi nastal, by se klidně mohla vrhnout do náruče úplně cizího neznámého člověka, a bylo by to stejné.

Rhett se málokdy zdržoval doma. Pokud spolu vůbec zasedli společně k večeři, býval obyčejně opilý. Nepil jako dřív, kdy pod stoupajícím vlivem alkoholu byl čím dál vybroušenější a kousavější a pronášel zábavné, zlomyslné poznámky, kterým se musela proti své vůli smát. Teď v opilosti mlčel jako morous, a když se večerní posezení protáhlo, přestával vědět, co se s ním děje. Někdy ho Scarlett brzy po ránu slýchala přijíždět na zadní dvůr a bušit na dveře domku pro služebnictvo, aby mu Pork pomohl po zadním schodišti a uložil ho do postele. Uložil ho do postele! Rhetta, který vždycky bez mrknutí opil ostatní, až spadli pod stůl, a pak je uložil, aby se z toho vyspali!

Přestal na sebe dbát, ačkoli býval jako ze škatulky, a Pork musel užít všech argumentů, jaké mu diktovalo jeho pobouření, aby ho přiměl vzít si před večeří alespoň čistou košili. V obličeji mu začínalo být vidět, že pije příliš mnoho whisky, a ostrá linie dlouhé brady se mu začínala ztrácet pod nezdravou otylostí a opuchlinami zvedajícími se pod očima podlitýma krví. Mohutné tělo hrající tuhými mohutnými svaly jako by povolilo a změklo a začínalo přibývat v pase.

Rhett se často vůbec nevracel domů a často ani nevzkázal, že se zdrží do rána pryč. Samozřejmě že mohl opile chrápat v jakési místnosti nad saloonem, ale Scarlett byla při všech těchto příležitostech přesvědčena, že je v domě Belle Watlingové. Jednou spatřila Belle v obchodě a z té se teď stala hrubá, překynutá ženská, které už toho z bývalé krásy mnoho nezbývalo. Ale navzdory všemu malování a oslnivému oblékání působila obtloustlým a téměř mateřským dojmem. Místo aby sklopila oči nebo hleděla vzdorovitým planoucím pohledem, jako to dělaly ostatní lehké ženské, když narazily na dámu, Belle odpovídala na Scarlettin pohled pohledem, a pátrala jí v obličeji s dychtivým, téměř soucitným zájmem, který Scarlett vháněl krev do tváří.

Ale teď ho nemohla obviňovat ani se na něj hněvat, vyžadovat věrnost nebo se ho pokoušet zahanbovat, stejně jako se sama nedokázala přimět k omluvě za to, jak ho obvinila, že zavinil Bonniinu smrt. Zmítala se ve spárech pomatené apatie, neštěstí, které sama nechápala, neštěstí, které zasahovalo hlouběji než všechno ostatní, co v životě zažila. Připadala si opuštěná a nepamatovala si, že by si tak připadala někdy předtím. Třeba dosud neměla čas připadat si takhle opuštěně. Připadala si opuštěná a bála se, že nemá nikoho, na koho by se mohla obrátit, nikoho kromě Melanie. Protože teď i chůva, která vždycky bývala její hlavní oporou, odjela zpátky do Tary. Vrátila se tam navždycky.

Chůva jí vůbec nevysvětlila, proč chce odjet. Unavenýma očima si měřila Scarlett, zatímco ji žádala o peníze na vlak domů. Na Scarlettiny slzy a naléhání, aby zůstala, chůva odpověděla: „Myslete si, že mně slečna Ellen řiká: ‚Chůvo, vrať se domu. Už si svou práci udělala.‘ A tak teda jedu domu.“

Rhett rozhovor vyslechl, dal chůvě peníze na vlak a poplácal ji po paži.„Máš

pravdu, chůvo. Slečna Ellen má taky pravdu. Tady jsi svou práci už udělala. Jeď domů. Dej mi vědět, kdybys něco potřebovala.“ A když Scarlett začala na chůvu dokolečka vykřikovat rozkazy překypující nevolí, okřikl ji: „Buď zticha, ty hloupá! Nech ji, ať si jde! Proč by někdo měl chtít zůstat v tomhle domě – a zrovna teď?“

Když to říkal, v očích se mu blýskalo tak prudce a silně, že se Scarlett před ním přikrčila hrůzou.

„Pane doktore, myslíte, že by se mohl pomátnout?“ ptala se později doktora Meadea, k němuž ji dohnal pocit vlastní bezmoci.

„Ne,“ ujistil ji lékař, „ale pije jako duha, a jestli nepřestane, tak se sám zabije. Miloval svou dcerku a podle mého názoru pije, aby na ni zapomněl. A proto vám, mladá paní, radím, abyste mu co nejrychleji povila další děťátko.“

Fuj, to je nápad! ulevila si Scarlett trpce v duchu, když vycházela z ordinace. To se snadno řekne, ale hůř dělá. Osobně by ráda porodila dítě nebo třeba několik dětí, pokud by ovšem Rhettovi vyhnaly z očí ten strašný pohled a zaplnily bolavé prázdno v jejím vlastním srdci. Chlapce, který by zdědil po Rhettovi jeho snědou eleganci, a další holčičku. Ach, a ta další holčička by musela být hezká a veselá, paličatá a věčně rozesmátá, a nesměla by připomínat splašenou Ellu. Proč si bůh nevzal radši ji, když už si musel vzít jedno z jejích dětí? Když přišla o Bonnie, Ella jí nepřinášela žádnou útěchu. Ale Rhett zřejmě další děti nechtěl. Alespoň nikdy nepřišel do její ložnice, přestože dveře teď nebyly zamčené a obvykle zůstávaly dokořán, jako by ho samy zvaly dál. Ale jemu to zřejmě bylo jedno. Zřejmě mu teď nezáleželo na ničem kromě whisky a té růžolící zrzavé ženské.

Rhett byl teď zatrpklý, zatímco dřív se příjemně usmíval, choval se brutálně, zatímco předtím jeho výpady zmírňoval humor. Po Bonniině smrti mu spousta hodných paní ze sousedství, které si získal právě okouzlujícím chováním k dcerce, dychtila ukázat své dobré srdce. Zastavovaly ho na ulici, dávaly mu najevo, že s ním cítí, hovořily s ním přes živé ploty a říkaly mu, že ho úplně chápou. Ale když ho opustila Bonnie, jediná příčina jeho okouzlujících dobrých mravů, opustily ho i samy dobré mravy. Hrubě a bez dlouhých cavyků odbýval dámy i jejich dobře míněné projevy soustrasti.

Ale dámy se kupodivu neurážely. Chápaly ho nebo si alespoň namlouvaly, že ho chápou. Když jezdíval domů za soumraku opilý, že se stěží udržel v sedle, a vztekle se mračil na lidi, kteří na něj promluvili, dámy říkaly: „Chudák!“ a se zdvojnásobeným úsilím se na něj snažily být milé a laskavé. Velice ho litovaly, protože byl zoufalý utrpením a doma ho nečekala lepší útěcha než Scarlett.

Každý věděl, že je chladná a bez srdce. Každý se děsil zdánlivé snadnosti, s níž se přenesla přes Bonniinu smrt, a nikoho ani nenapadlo pomyslet na to, jaké úsilí se za tím zdánlivě snadným smířením s dceřinou smrtí skrývá. Celé město ze srdce cítilo s Rhettem, ale on o soucitu nevěděl a ani o něj nestál. Proti Scarlett se celé město naopak zatvrdilo, přestože by, alespoň pro tentokrát, docela uvítala projevy soucitu od starých přátel.

Ale nikdo ze starých přátel kromě tetičky Pitty, Melanie a Ashleyho k ní nezašel. Na návštěvu přijížděli pouze noví přátelé ve svých nablýskaných kočárech, dychtivě jí vykládali o svém soucitu a třásli se na to, aby ji mohli bavit vyprávěním o ostatních nových přátelích, kteří ji vůbec nezajímali. Všichni tito „noví lidé“, do jednoho samí cizinci bůhvíodkud! Neznali ji. A nikdy ji nemohli poznat. Vůbec nechápali, jaký život vedla předtím, než se vyšvihla do nynějšího skvělého bezpečí v sídle na Broskvoňové ulici. Sami neměli zájem hovořit o tom, jaký život vedli, než se zmohli na závěsy z tuhého brokátu a kočáry tažené spřeženími skvělých koní. Neměli tušení o jejích zápasech, strádáních a všech věcech, kvůli nimž stálo za to mít tento skvělý dům, hezké šaty, stříbro a recepce. Nic nevěděli. A bylo jim to jedno, těmto lidem bůhvíodkud, kteří vždycky žili jen na povrchu věcí, kteří neměli žádné společné vzpomínky na válku, hlad a boje, kteří neměli žádné společenské kořeny tkvící v téže rudé půdě.

Scarlett by si teď ve svém osamění byla ráda krátila dlouhé odpoledne s Maybelle, Fanny, paní Elsingovou nebo paní Whitingovou, ba dokonce s obávanou starou harcovnicí paní Merriwetherovou. Nebo s paní Bonnellovou nebo – nebo s kýmkoli ze starých přátel a sousedů. Protože ti věděli. Poznali válku, hrůzu a požáry, viděli své předčasně mrtvé drahé; hladověli a chodili v hadrech, žili a přitom museli zahánět větřící vlky od svých prahů. A z trosek znovu vybudovali blahobyt.

Bylo by uklidňující posedět s Maybelle a vzpomínat, jak Maybelle pochovala své děťátko, které zemřelo při bezhlavém útěku před Shermanem, bylo by utěšující mít vedle sebe Fanny a vědět, že obě ztratily muže v černých dnech stanného práva. Byla by to smutná zábava smát se s paní Elsingovou a vybavovat si, jak se stará paní tvářila, když šlehala svého koně bičíkem v den, kdy padla Atlanta, a v kočáře za ní nadskakovala kořist, které se zmocnila ve vojenských skladech. Bylo by příjemné vyprávět si různé zážitky s paní Merriwetherovou, která teď žila v zajištěném postavení z výtěžků pekařství, příjemné zeptat se: „Vzpomínáte si, jak hrozné to bylo bezprostředně po kapitulaci? Vzpomínáte si, jak jsme neměli tušení, odkud vezmeme nové boty? A podívejte se, jak jsme na tom teď!“

Ano, bylo by to příjemné. Teď už Scarlett chápala, proč bývalí vojáci Konfederace, jakmile se setkali, hovořili o válce s takovou chutí, pýchou a nostalgií. Zašlé dny těžce doléhaly na jejich duši, ale oni je přežili. Stali se z nich ostřílení veteráni. A Scarlett byla také veterán, jenomže neměla kumpány, s nimiž by mohla znovu vybojovávat staré bitvy. Ach, kdyby tak mohla znovu žít uprostřed lidí, jako byla sama, těch lidí, kteří prožili stejné věci a věděli, jak bolí – ale i to, jak velkou část člověka tyto zkušenosti tvoří!

Ale tito lidé jí jaksi unikali. Scarlett pochopila, že si to zavinila sama. Až dosud o ně nestála – ale teď byla Bonnie mrtvá a ona sama byla opuštěná, měla strach a na opačném konci vlastního zářícího jídelního stolu viděla snědého, alkoholem otupělého cizího muže, který jí chátral před očima.









Kapitola 61

Rhettův naléhavý telegram zastihl Scarlett v Mariettě. Nejbližší vlak do Atlanty odjížděl za deset minut a Scarlett odjezd stihla, protože si s sebou nevzala žádná zavazadla kromě síťové tašky a Wadea s Ellou nechala s Prissy v hotelu.

Do Atlanty to bylo jen třicet dva kilometry, ale vlak se nekonečně vlekl vlhkým odpolednem začínajícího podzimu a zastavoval na každé mezi. Scarlett, které se z Rhettovy zprávy zmocnila panika a potřebovala, aby cesta ubíhala co nejrychleji, na každé zastávce div nezačala křičet nahlas. Vlak se kodrcal po trati vedoucí lesy vybarvenými matně a ochable do zlatova, míjel rudá úbočí kopců, dosud zjizvených klikatými předprsněmi zákopů, projížděl podél starých postavení dělostřeleckých baterií a kráterů zarostlých plevelem, jel pro trati, po níž tak trpce ustupovali Johnstonovi vojáci, bránící se na každém kroku. Kdysi by ta místa ve Scarlett probouzela strašlivé vzpomínky, ale teď na ně neměla pomyšlení.

Rhettova zpráva zněla:

Paní Wilkesová nemocná. Přijeď okamžitě domů.

Těsně před příjezdem vlaku do Atlanty se setmělo a město zakryl drobný déšť, připomínající mlhu. Plynové pouliční lampy tlumeně žhnuly a připomínaly skvrny žluti vystupující z mlhy. Rhett na ni čekal s kočárem na nádraží. Pouhý pohled na to, jak se tvářil, ji stačil vyděsit ještě víc než telegram, který jí poslal. Ještě nikdy neměl tak bezvýrazný obličej.

„Není…,“ vykřikla.

„Ne. Ještě je živá.“ Rhett jí pomohl nastoupit do kočáru. „K paní Wilkesové a co nejrychleji,“ nařídil kočímu. „Co se jí stalo? Nevěděla jsem, že je nemocná. Minulý týden vypadala úplně v pořádku. Stalo se jí něco? Ach, Rhette, že to s ní není tak vážné, jak jsi…“

„Umírá,“ nenechal ji domluvit Rhett a hlas neměl o nic výraznější než obličej. „Chce tě vidět.“

„Melly ne! Ach, Melly ne! Co se jí stalo?“

„Potratila.“

„Po – po – ale, Rhette, vždyť ona…“ Scarlett se zajíkla. Novinka, dovršující hrůzu všeho, co jí oznámil, jí doslova vyrazila dech. „Copak jsi nevěděla, že čekala děťátko?“ Nedokázala ani zavrtět hlavou. „No tak dobře. Dejme tomu že ne. Myslím, že se nikomu nesvěřila. Chtěla všechny překvapit. Ale já to věděl.“

„Ty žes to věděl? Ale ona ti určitě nic neřekla!“

„Mně taky nic říkat nemusela. Poznal jsem všechno sám. Byla poslední dva měsíce tak – šťastná, a tak jsem snadno poznal, že v tom nemůže být nic jiného.“

„Ale, Rhette, pan doktor tvrdil, že by ji další děťátko zabilo!“

„Však ji taky opravdu zabilo,“ odpověděl Rhett. A kočího popohnal: „Proboha, nešlo by to rychleji?“

„Ale, Rhette, ona přece nemůže umírat! Já – já ne a já…“

„Nemá takovou sílu jako ty. Nikdy žádnou neměla. Nikdy neměla nic kromě srdce.“ Kočár se zakolébal, jak zastavil před nízkým domkem, Rhett podal Scarlett ruku a pomohl jí vystoupit. Křečovitě se zachytila jeho paže, jelikož se celá třásla zděšením a náhlým pocitem opuštěnosti. „Půjdeš dovnitř, Rhette?“

„Ne,“ odpověděl a nastoupil zpátky do kočáru. Scarlett vyběhla do schodů, prolétla verandou a prudce otevřela domovní dveře. Uvnitř spatřila ve žlutém světle lampy Ashleyho, tetičku Pitty a Indii. Scarlett si pomyslela: Co tady dělá India? Melanie jí přece zakázala překročit práh domu. Všichni tři vstali, jakmile ji uviděli, tetička Pitty se kousala do chvějících se rtů, aby je uklidnila, India na ni upřeně hleděla, hluboce zasažená zármutkem a beze stopy nenávisti. Ashley měl nepřítomný výraz jako náměsíčník, přistoupil k ní, položil jí ruku na paži a promluvil také jako náměsíčník.

„Volala tě,“ řekl Scarlett. „Volala tě.“

„Můžu teď k ní?“ Scarlett se obrátila k zavřeným dveřím Melaniina pokoje .„Ne.

Teď je u ní doktor Meade. Jsem rád, že jsi přišla, Scarlett.“

„Přijela jsem hned prvním vlakem.“ Scarlett shodila klobouk i plášť. „Vlak… Ale není opravdu… Řekni mi, že je jí líp, viď Ashley? Tak promluv, prosím tě! Nedívej se takhle! Není opravdu…“

„Pořád tě volala…,“ řekl Ashley a podíval se jí do očí. A v jeho očích si přečetla odpověď na svou otázku. Na okamžik se jí zastavilo srdce v hrudi a pak jí tam začal pulsovat podivný strach, silnější než úzkost, silnější než zármutek. To přece nemůže být pravda, říkala si v duchu důrazně a pokoušela se zahnat strach, který ji tížil. Lékaři se občas mýlí. Neuvěřím, že je to pravda. Nesmím připustit, abych tomu uvěřila. A jestli tomu uvěřím, tak začnu křičet. Musím myslet na něco jiného.

„Nevěřím tomu!“ zahřměla a zahleděla se do tří napjatých obličejů, jako by předem vzdorovala opačnému mínění. „A proč mi Melanie nic neřekla? Kdybych to byla věděla, vůbec bych do Marietty nejezdila!“

Ashleyho oči se probudily k životu a objevilo se v nich utrpení.

„Neřekla o tom nikomu, Scarlett, a tobě především. Bála se, že bys ji peskovala, kdybys o tom věděla. Chtěla počkat tři měsíce – dokud by neměla pocit naprosté jistoty, a pak nás všechny překvapit a vysmát se nahlas lékařům, že se zmýlili. A byla přitom tak šťastná. Víš, jakou slabost měla pro děti – jak strašně toužila po malé holčičce. A všechno šlo dobře až do – a pak najednou bez sebemenšího důvodu…“

Dveře Melaniina pokoje se tiše otevřely, doktor Meade vyšel do haly a zavřel za sebou. Chvilku zůstal stát se šedým plnovousem skleslým na hruď a mlčky si měřil čtveřici před sebou, která ztuhla na místě. Nakonec mu pohled padl na Scarlett. Přistoupil k ní a Scarlett si přitom stačila všimnout, že starý lékař má v očích zármutek, ale také nechuť a pohrdání, které naplnily její vylekané srdce pocitem viny.

„Tak jste konečně tady,“ pronesl lékař.

Než se zmohla na odpověď, Ashley vykročil k zavřeným dveřím.

„Vy ještě ne,“ zarazil ho lékař. „Chce mluvit se Scarlett.“

„Pane doktore,“ ozvala se India a položila mu ruku na rukáv. Hlas měla sice bezbarvý, ale mnohem naléhavější než všechna slova. „Dovolte, abych ji směla na chvilku uvidět. Čekám tu už od rána, ale ona… Dovolte mi to, alespoň na chvilku. Chci jí říct – musím jí říct – že jsem se mýlila – v jisté záležitosti.“

Když India mluvila, nedívala se ani na Ashleyho, ani na Scarlett, ale doktor Meade si přesto změřil Scarlett chladným pohledem.

„Uvidím, slečno Indie,“ odpověděl stručně. „Ale jenom když mi dáte slovo, že nebudete nemocnou vyčerpávat výklady o tom, že jste se zmýlila. To ví sama a jenom by ji rozčilovalo, kdyby musela poslouchat vaše omluvy.“

Pitty se pokusila ozvat, ale jen bázlivě: „Prosím vás, pane doktore…“

„Slečno Pitty, sama víte, že byste vykřikla a omdlela.“

Pitty napřímila svou malou, ale statnou postavičku a podívala se lékaři vzdorně přímo do očí. Neplakala a ze všech oblin těla jí vyzařovala důstojnost.

„Tak dobře, moje milá, ale musíte chvilinku počkat,“ řekl jí lékař poněkud laskavějším tónem. „Pojďte, Scarlett.“

Oba došli po špičkách k zavřeným dveřím a lékař položil ruku na Scarlettino rameno a pevně je stiskl.

„A teď, mladá paní,“ zašeptal stroze, „žádnou hysterii ani žádná vyznání u smrtelné postele, nebo vám, jako že je bůh nade mnou, zakroutím krk! Nechte si ty vaše neviňoučké pohledy. Víte dobře, co tím myslím. Udělám všechno, abych slečně Melly ulehčil umírání, a vy si nebudete ulevovat svému svědomí tím, že jí budete vykládat něco o Ashleym. V životě jsem žádné ženě neublížil, ale jestli teď ceknete – tak si to zodpovíte přede mnou.“

Než se zmohla na odpověď, otevřel dveře, strčil ji dovnitř a znovu za ní zavřel. Malá ložnice, zařízená laciným nábytkem z tmavého ořechu, byla ponořena do příšeří, protože lampa byla zastíněna novinami. Byla to malá a strohá místnost, jakou mívají školačky, s úzkou nízkou postelí, obyčejnými záclonami, nařasenými a staženými stuhou, čistými, ale zašlými pestrými koberečky na podlaze, které se na hony odlišovaly od přepychového zařízení Scarlettiny ložnice s vyřezávaným nábytkem, drapériemi z růžového brokátu a kobercem zdobeným růžičkami.

Melanie ležela na lůžku a její postava se pod přikrývkou celá scvrkla a zploštila, že vypadala jako nedospělá holčička. Obličej jí z každé strany lemoval černý cop a zavřené oči měla zapadlé ve dvou stejných rudých kruzích. Scarlett se při pohledu na ni nedokázala pohnout z místa a musela se opřít zády o dveře. Ale navzdory pochmurné atmosféře vládnoucí v pokoji viděla, že Melanie má voskově bledý obličej. Zmizela z něj krev i život a nos vystupoval ostřeji. Až do té chvíle Scarlett doufala, že se doktor Meade mýlí. Ale teď poznala, jak to s Melanií doopravdy vypadá. Za války viděla v lazaretech tolik obličejů, které začínaly mít tak ostré rysy, že se nemohla mýlit v tom, co toto znamení nevyhnutelně věští.

Melanie umírala, ale Scarlett se s tím na okamžik odmítla vnitřně smířit. Melanie přece nemohla umřít. Bylo vyloučeno, aby umřela. Bůh přece nedovolí, aby zemřela, když ji ona, Scarlett, tolik potřebuje. Nikdy předtím ji nenapadlo, že Melanii potřebuje. Ale teď ji to vědomí zaplavilo celou, až do nejodlehlejších zákoutí duše. Spoléhala na Melanii, stejně jako spoléhala sama na sebe, ale nikdy si to neuvědomila. Teď Melanie umírala a Scarlett chápala, že bez ní nemůže existovat. Teď, když se po špičkách a se srdcem sevřeným panikou blížila pokojem k ztichlé postavě, poznala, že Melanie byla její meč i štít, její útěcha i síla.

Musím ji zadržet! Nesmím dovolit, aby mě opustila! pomyslela si a padla na kolena vedle postele, až jí zašustily sukně. Spěšně uchopila ruku ležící bezvládně na pokrývce a znovu se vyděsila, tentokrát jejím chladem.

„To jsem já, Melly,“ ozvala se nahlas.

Melanie pootevřela nepatrně oči a pak, jako by se dostatečně přesvědčila, že je to opravdu Scarlett, znovu zavřela víčka. Po chvíli ticha nabrala dech a zašeptala: „Slíbíš mi něco?“

„Tobě všechno!“

„Postarej se o – Beaua.“

Scarlett se zmohla jen na přikývnutí, protože ji cosi dusilo v hrdle, a na znamení souhlasu jemně stiskla ruku, kterou držela.

„Já ti ho svěřuju.“ Melanie se ještě zmohla na nejchabější náznak úsměvu. „Už jsem ti ho svěřila jednou – pamatuješ? – tenkrát, ještě než se narodil.“

Jestli se pamatovala? Copak by někdy mohla na tu chvíli zapomenout? Cítila příšerný žár toho zářijového poledne, skoro jako by se ten děsný den vrátil, vybavila si svou hrůzu z Yankeeů, uslyšela dupot ustupujících vojáků, znovu zaslechla Melaniin hlas zapřísahající ji, aby se ujala dítěte, kdyby snad zemřela – a také si vzpomněla, jak tenkrát Melanii nenáviděla a doufala, že zemře.

Zabila jsem ji, pomyslela si Scarlett v návalu pověrčivé hrůzy. Přála jsem si tak často, aby umřela, a bůh mě vyslyšel a teď mě trestá.„Ach,

Melly, nemluv tak! Víš přece, že se z toho dostaneš…“

„Ne. Slib mi to.“

Scarlett polkla naprázdno.

„To víš, že ti to slibuju. Budu se o něj starat, jako by to byl můj vlastní syn.“

„Vysoká škola?“ ptal se za Melanii její slábnoucí rozhodný hlas.

„To víš, že ano! Půjde na univerzitu, na Harvard a pojede do Evropy nebo kam bude chtít – a – a – dostane poníka – a bude brát lekce hudby… Ach, Melly, prosím tě, pokus se přece! Snaž se jenom trochu!“

Znovu zavládlo ticho a na Melaniině obličeji bylo vidět, že se ze všech sil snaží sebrat síly, aby mohla znovu promluvit.

„Ashley,“ řekla konečně. „Ashley a ty…“ Hlas jí selhal, až musela zmlknout.Jakmile

Scarlett zaslechla Ashleyho jméno, srdce, studené jako kámen, se jí zastavilo v hrudi. Melanie tedy celou dobu všechno věděla. Scarlett si položila hlavu na přikrývku a vzlyk, který se vydral ven, jí krutou rukou sevřel hrdlo. Melanie všechno věděla. Scarlett se už nemohla ani stydět, už nemohla cítit nic kromě šílených výčitek, že po celá dlouhá léta ubližovala tomuhle ušlechtilému stvoření. Melanie celou dobu všechno věděla – a přesto zůstala její věrnou přítelkyní. Ach, kdyby tak mohla všechna ta léta prožít znovu! Ani jediným pohledem by nezavadila o Ashleyho a bylo by jí jedno, jestli se po ní dívá.

Pane bože, modlila se překotně, dej, prosím, ať žije! Všechno jí odčiním. Budu na ni moc hodná. Už nikdy, do nejdelší smrti, se o Ashleym slůvkem nezmíním, jestli uděláš, aby se zase uzdravila!

„Ashley,“ řekla Melanie slabým hlasem a natáhla prsty, aby se dotkla Scarlettiny skloněné hlavy. Palcem a ukazováčkem ji zatáhla za vlasy, ale měla v nich asi tolik síly jako malé dítě. Scarlett pochopila, co to gesto znamená, pochopila, že Melanie chce, aby zvedla hlavu a podívala se jí do očí. Ale Scarlett se Melanii nemohla, opravdu nemohla podívat do očí, aby si v nich nepřečetla, že umírající všechno ví.

„Ashley,“ zašeptala Melanie znovu a Scarlett sebrala všechny své síly. Až se v den Posledního soudu podívá do tváře bohu a přečte si rozsudek z jeho očí, bude to stejně zlé jako dnes. Byla v ní malá dušička, ale zvedla hlavu. Uviděla zase ty tmavé láskyplné oči, jaké vždycky znala, zapadlé a omámené smrtí, táž jemná ústa unaveně bojující s bolestí o dech. Nevyčetla z nich žádné výčitky, žádné obvinění, ale ani žádný strach – jen úzkost, že Melanie nenajde dost sil, aby mohla promluvit. Scarlett byla okamžik tak ohromena, že ani nepocítila úlevu. Když potom stiskla Melanii ruku pevněji, celou ji zaplavila vlna vroucí vděčnosti bohu a poprvé od dětství odříkala pokornou nesobeckou modlitbu. Děkuji ti, panebože. Vím, že toho nejsem hodna, ale děkuji ti za to, žes nedopustil, aby se to dověděla. „Co má být s Ashleym, Melly?“

„Ty se – o něj postaráš.“

„To víš, že ano.“

„Je náchylný k nachlazení – moc snadno.“ Nastalo ticho. „Jistě, rozumím a postarám se.“ Na Melanii bylo znát, že jí mluvení stojí velké úsilí. „Ashley není – praktický.“ Jen blízkost smrti mohla Melanii přimět k takovému projevu neloajálnosti.„Postarej

se o něj, Scarlett – ale – ale nesmíš mu nic říct.“

„Postarám se o něj i o podnik a nikdy mu nic neřeknu. Všechno mu jen tak mlhavě naznačím.“ Melanie se zmohla na chabý náznak úsměvu, když se její pohled znovu setkal se Scarlettiným, ale i z toho náznaku zářila vítězosláva. Tím pohledem obě ženy zpečetily smlouvu, podle níž ochrana Ashleyho Wilkese před příliš drsným světem přechází z jedné na druhou a že Ashleyho mužská hrdost nebude nikdy pokořena vědomím, že tomu tak je. Z Melaniina strhaného obličeje zmizely všechny stopy zápasu, jako by jí díky Scarlettině slibu spadl kámen ze srdce.

„Jsi tak chytrá – tak statečná – vždycky jsi na mě byla tak strašně hodná…“Při

těch slovech se Scarlett uvolnilo hrdlo a dušený vzlyk se konečně vydral volně ven a Scarlett si zakryla ústa dlaní. A zrovna teď určitě začne vyvádět jako malá a začne křičet: Já jsem ďábel! Ubližovala jsem ti! Nikdy jsem pro tebe nic neudělala! Všechno kvůli Ashleymu.

Prudce vstala a kousla se do palce, aby se ovládla. Vybavila se jí Rhettova dávná slova: „Miluje tě. Ať je to tedy kříž, který budeš muset nést.“ A ten kříž byl teď ještě těžší. Zlé bylo už, že se všemi prostředky pokoušela Ashleyho Melanii odlákat. Ale teď bylo všechno horší o to, že jí Melanie, která jí celý život slepě důvěřovala, dávala najevo stejnou lásku a důvěru i v hodině své smrti. Ne, nedokázala promluvit. Nedokázala ani znovu zopakovat: „Snaž se žít.“ Musela ji nechat odejít v klidu, bez zápasu, bez slz, bez smutku.

Dveře se pootevřely, na prahu se objevil doktor Meade a panovačně kynul rukou. Scarlett se sklonila k posteli, s námahou za držela slzy, které už měla na krajíčku, vzala Melanii za ruku a položila si její dlaň na tvář.

„Dobrou noc,“ řekla a hlas jí zněl pevněji, než se jí vůbec zdálo možné.„Slib

mi…,“ ozval se šepot, teď už velice ochablý, skoro neslyšný.

„Tobě všechno, miláčku.“

„Pan kapitán Butler – buď na něj hodná. On – tě moc miluje.“

Rhett? divila se v duchu zmatená Scarlett a vůbec nepochopila, co Melanie těmi slovy míní.

„To víš, že ano,“ ujistila ji automaticky, lehce políbila její ruku a položila ji zpátky na postel.

„Řekněte dámám, ať sem okamžitě přijdou,“ zašeptal lékař, když Scarlett vycházela ze dveří.

Rozmazaným pohledem zahlédla, jak India a Pitty vcházejí za lékařem do pokoje a tisknou si sukně pevně k bokům, aby jimi nešustily. Dveře se za nimi zavřely a v domě se rozhostilo ticho. Ashleyho nebylo vidět. Scarlett se opřela hlavou o stěnu jako zlobivé dítě postavené do kouta a rukou si třela rozbolavělé hrdlo.

Za těmi dveřmi odchází navždy Melanie a s ní i síla, na niž se, aniž si to uvědomovala, po léta spoléhala. Proč, ach proč nepochopila dřív, jak moc Melanii miluje a zároveň potřebuje? Ale kdo by si pomyslil, že drobná nenápadná Melanie mohla být baštou její síly? Melanie, která se před cizími lidmi ostýchala až k slzám, bála se pozvednout vlastní hlas, když říkala, co si myslí, a děsila se, že by se mohla stát terčem nesouhlasu starých dam, Melanie, která neměla dost odvahy, aby zahnala husu? A přesto…

Scarlett se v duchu vrátila o mnoho let zpátky až k horkému dnu v Taře, když se nad mrtvolou v modré uniformě vznášely obláčky šedého kouře a Melanie stála na horním konci schodiště s Charlesovou šavlí v ruce. Scarlett si vzpomněla, že si tenkrát pomyslela: Taková hloupost! Melly by ten meč nedokázala ani zvednout! Ale teď věděla, že kdyby bylo třeba, Melanie by se byla vrhla po schodech dolů a zabila by Yankeeho – anebo se dala zabít sama.

Ano, Melanie tam toho dne stála s mečem v drobné ručce a byla připravena se bít za Scarlett. A teď si Scarlett při tom smutném vzpomínání uvědomila, že Melanie vždycky stála po jejím boku s mečem v ruce, nevtíravá jako vlastní stín, a bojovala za ni se slepě oddanou věrností, bojovala proti Yankeeům, požáru, hladu, chudobě, veřejnému mínění a dokonce i proti vlastním pokrevním příbuzným, na nichž jí tolik záleželo.

Scarlett cítila – zatímco si uvědomovala, že meč, který ji chránil před světem, byl navždy zasunut do pochvy – jak ji pomalu opouští vlastní odvaha i sebedůvěra.

Melly je moje jediná přítelkyně, pomyslela si zoufale, jediná žena kromě matky, která mě milovala. A taky se matce podobá. Každý, kdo ji znal, se jí chytal za sukně.

Najednou jí připadalo, jako by za zavřenými dveřmi ležela Ellen a opouštěla podruhé tento svět. Najednou se ocitla znovu v Taře se světlem kolem hlavy zoufalá vědomím, že nedokáže čelit životu bez strašlivé síly slabých, něžných a dobrosrdečných. Stála v hale, nerozhodná a vyděšená, a oheň planoucí z krbu obývacího pokoje vrhal na stěny kolem ní dlouhé temné stíny. V domě se nepohnula ani myš a nehnutost se do ní vsakovala jako drobný mrazivý déšť. Ashley! Kde může být Ashley?

Šla ho hledat do obývacího pokoje, jako prochladlé zvíře hledá oheň, ale nebyl tam. Ale musela ho přece najít. Objevila Melaniinu sílu a vlastní závislost na ní jen proto, aby ji v okamžiku poznání znovu ztratila, ale pořád ještě zbýval Ashley. Měla přece Ashleyho, který byl silný, moudrý a přinášel útěchu. V Ashleym a jeho lásce nacházela sílu, o niž se mohla opřít ve vlastní slabosti, odvahu, která zaháněla její strach, a také útěchu pro svůj smutek.

Určitě bude ve svém pokoji, napadlo ji, po špičkách se proplížila halou a tiše zaťukala na jeho dveře. Nikdo se neozval, tak dveře otevřela. Ashley stál u prádelníku a prohlížel si nějaké Melaniiny spravované rukavičky. Nejdřív zvedl jednu rukavičku a zahleděl se na ni, jako by ji předtím nikdy neviděl. Potom ji jemně odložil, jako by byla ze skla, a zvedl druhou.

Scarlett na něho chvějícím se hlasem zavolala: „Ashley!“ Pomalu se otočil a podíval se na ni. Z očí mu zmizel nepřítomný pohled, teď je měl široce otevřené, jako by z nich spadla maska. Spatřila v nich strach, který se vyrovnal jejímu, slabost ještě bezbrannější, jejž jakou pociťovala sama, a zmatek hlubší, než sama dokáže do smrti zažít. Pocit děsu, který se jí zmocnil v hale, se při pohledu na Ashleyho výraz ještě prohloubil. Přistoupila k němu.

„Jsem vyděšená,“ řekla. „Ach, Ashley, podrž mě. Já jsem celá vyděšená!“Vůbec

se k ní nepřiblížil, jen si ji upřeně měřil a přitom oběma rukama pevně tiskl rukavičky. Scarlett mu položila ruku na paži a zašeptala: „Copak je?“

Bedlivě si ji prohlížel, zoufale, zoufale na ní hledal pohledem cosi, co nenacházel. Nakonec promluvil, ale cizím hlasem, jaký od něj v životě neslyšela.

„Moc jsem tě potřeboval,“ prohlásil. „Už jsem se za tebou chtěl rozběhnout – rozběhnout jako dítě, které se potřebuje utěšit – a teď nacházím další dítě, vyděšené ještě víc než já, které si přiběhlo pro útěchu ke mně.“

„Ale ty ne – ty přece nemůžeš být vyděšený,“ vykřikla Scarlett. „Tebe přece nikdy nic nevyděsilo. Ale já… Vždycky jsi byl tak silný…“

„Jestli jsem byl někdy silný, tak jen proto, že ona stála za mnou,“ odpověděl lámajícím se hlasem, pak se podíval na rukavičky a uhladil jim prsty. „A – a – všechna síla, jakou jsem kdy měl, odchází s ní.“

Z tichého hlasu mu přitom čišelo zoufalství – tak šílené, že Scarlett spustila ruku, kterou mu předtím položila na rameno, a ustoupila zpátky. A v napjatém tichu, které mezi nimi zavládlo, pocítila, že mu poprvé v životě rozumí.

„Ale…,“ soukala ze sebe pomalu, „ale – ty ji přece miluješ, Ashley, viď?“Odpověděl,

jako by se musel nutit do řeči.

„Ona je jediný sen, jaký jsem kdy měl, sen, který žil a dýchal a přitom se nerozplynul tváří v tvář skutečnosti.“

Sny! pomyslela si a přitom se v ní ozvala stará podrážděnost. Pořád je jen samé sny! Nikdy nemá zdravý rozum!

S těžkým a trochu zahořklým srdcem řekla nahlas: „Vždycky jsi býval blázen, Ashley! Copak sis nevšiml, že byla milionkrát lepší než já?“

„Scarlett, prosím tě! Kdybys věděla, co jsem zažil od chvíle, kdy lékař…“

„Co jsi zažil! Myslíš, že já… Ach, Ashley, už před léty jsi měl poznat, že miluješ ji, a ne mě! Proč jsi to nepoznal? Všechno by bylo jiné, tak… Ach, měl sis to uvědomit, a ne mě nechat viset ve vzduchu a krmit mě všemi těmi řečičkami o cti a oběti! Kdybys mně to už tenkrát před léty řekl, byla bych… Byla bych z toho málem měla smrt, ale nakonec bych to nějak přežila. Ale tys musel čekat až do dneška, až když Melly umírá, aby sis všechno uvědomil, ale teď už je pozdě a nedá se nic dělat. Ach, Ashley, takové věci přece mají vědět muži, ne ženy! Měl sis jasně uvědomit, že jsi celou dobu miloval ji a mě jsi chtěl jen jako – jako Rhett chce tu strašnou ženskou, tu Watlingovou!“Ashley

sebou při jejích slovech trhl, ale pořád jí hleděl upřeně do očí a pohledem ji úpěnlivě prosil, aby zmlkla a znovu ho utěšila. Ze všech rysů mu čišelo přiznání, že Scarlett má pravdu. Sama svěšená ramena prozrazovala, že obviňuje sám sebe krutěji, než to dokáže ona. Stál před ní mlčky, drtil rukavičky, jako by to byla chápavá ruka, a v tichu následujícím po jejích slovech ji nevole přešla a její místo zaujal soucit zabarvený trochou pohrdání. Ozvalo se v ní svědomí. Kopala do poraženého muže, který se nemohl bránit – a přitom slíbila Melanii, že se o něj postará.

A sotva jsem jí to slíbila, už jsem ho zasypala ošklivými a urážlivými řečmi, které jsou zbytečné ode mě i od kohokoli jiného. Sám ví, co je pravda, a div z toho nemá smrt, pomyslela si zoufale. Není vlastně dospělý. Je to dítě podobně jako já a neví, čí je, strachem, že ji ztratí. Melly věděla, jak to bude… Melly ho znala mnohem líp než já. Proto mě jedním dechem prosila, abych se postarala o něj i o Beaua. Jak tohle Ashley dokáže vůbec snést? Já to snesu. Já dokážu snést všechno. Musela jsem toho v životě snést tolik. Ale on to nedokáže – bez ní nedokáže snést vůbec nic.

„Promiň mi to, miláčku,“ řekla něžně a vztáhla k němu ruce. „Vím, jak strašně musíš trpět. Ale pamatuj si, ona nic neví – nikdy jí nepřišlo na mysl sebemenší podezření – Bůh stál milostivě při nás.“

Ashley k ní rychle přistoupil a slepě ji objal pažemi. Scarlett se vypjala na špičky, aby si mohl pohodlně položit hlavu na její rozpálenou tvář, a jednou rukou ho pohladila po temeni hlavy.

„Neplač, zlato. Ona by si přála, aby ses choval statečně. Za chvilku tě bude chtít vidět a budeš muset být statečný. Nesmí si všimnout, žes plakal. Trápila by se tím.“

Ashley ji tiskl, až sotva popadala dech, a promlouval jí do ucha hlasem, který zněl, jako by se sám dusil.

„Co budu dělat? Nemůžu – nemůžu bez ní žít!“

Já taky ne, řekla si v duchu a otřásla se hrůzou při pomyšlení na dlouhou řadu nastávajících let, která bude muset prožít bez Melanie. Ale s vypětím sil se sebrala. Teď se musela postarat o Ashleyho i o Melanii. Pomyslela si stejně jako kdysi za oné měsíční noci v Taře, kdy byla úplně vyčerpaná a navíc opilá: Břemena doléhají na bedra, která jsou dost silná, aby je dokázala unést. No, a sílu měla ona, ne Ashley. Narovnala ramena a přichystala se na břemeno, které ji čekalo, a s klidem, který zdaleka nepociťovala, ho políbila na vlhkou tvář, bez horečnatého žáru, touhy nebo vášně, protože cítila jen chladnou něhu.

„Nějak to zvládnem – určitě,“ uklidňovala ho.

Náhle se prudce otevřely jedny dveře do haly a doktor Meade zavolal s ostře naléhavým tónem v hlase: „Ashley! Rychle!“

Můj bože! Je po ní! pomyslela si Scarlett. A Ashley se s ní nestačil ani rozloučit! Ale možná…

„Pospěš si!“ vykřikla nahlas a strčila do něj, protože stál a hleděl nepřítomně jako v mrákotách.

Otevřela dveře dokořán a gestem ho pobízela, aby šel. Jako by elektrizován jejími slovy vyběhl do haly a v ruce pořád držel ty rukavičky. Scarlett chvilku slyšela jeho prudké kroky a potom se rozlehl zvuk zavíraných dveří.

Znovu si řekla: „Můj bože!“, pomalu došla k posteli, posadila se na ni a položila si hlavu do dlaní. Náhle pocítila únavu, větší, než jakou kdy v životě zažila. Při zvuku zavíraných dveří napětí, které na ni doléhalo na každém kroku, napětí, které jí však dodávalo sil, nečekaně povolilo, jako by praskla přepjatá struna. Připadala si tělesně vyčerpaná a citově naprosto otupělá. V tu chvíli nepociťovala smutek, ani výčitky, ani strach, ani úžas. Byla prostě unavená a mozek jí tupě běžel naprázdno jako stroj, jako hodiny tikající na římse krbu.

Z celkové otupělosti se vynořila jediná myšlenka. Ashley ji nemiluje a nikdy nemiloval, ale to pomyšlení jí vůbec nebolelo. Přestože by mělo bolet. Měla by si připadat zoufalá, zhrzená a měla by žehrat na osud. Vždyť se na jeho lásku spoléhala tak dlouhou dobu. Jen ona jí pomohla zachránit se z tolika zoufalých situací. Ale nedá se nic dělat, pravda už je taková. Ashley ji nemiluje a jí je to jedno. Je jí to jedno, protože ho taky nemiluje. Nemiluje ho, a proto se jí nic z toho, co udělá nebo řekne, nemůže bolestně dotknout.

Scarlett se natáhla na postel a unaveně si položila hlavu na polštář. Bylo zbytečné bránit se té myšlence, bylo zbytečné namlouvat sama sobě: Ale já ho přece miluju. Miluju ho celou řadu let. Láska se přece nemůže během minuty změnit v lhostejnost.

Ale mohla pominout a také pominula.

On vlastně ve skutečnosti nikdy neexistoval, jenom jsem si ho sama představovala, říkala si v duchu unaveně. Milovala jsem něco, co jsem si sama vymyslela, něco, co je stejně mrtvé jako Melly. Ušila jsem si krásný pánský oblek a do něj jsem se zamilovala. A když Ashley tenkrát přijel na koni, tak elegantní a odlišný od ostatních, navěsila jsem si na něj ten oblek a nutila ho, aby jej nosil, ať mu seděl nebo ne. A nechtěla jsem vidět, jaký je ve skutečnosti. Pořád jsem milovala ten hezký háv – ale jeho vlastně vůbec ne.

Teď se dokázala v duchu vrátit o dlouhou řadu let zpět a viděla se, jak v Taře stojí na sluníčku v šatech ze zeleného květovaného barchetu a vzrušuje ji mladý jezdec s hřívou blonďatých vlasů lesknoucích se jako stříbrná přilba. Teď už zřetelně viděla, že byl jen výplodem její dětské fantazie, a vlastně pro ni nebyl o nic důležitější než její rozmazlená touha po akvamarínových náušnicích, které vymámila z Geralda. Neboť náušnice pro ni, jakmile je dostala, ztratily cenu, stejně jako ztratilo cenu všechno, čeho dosáhla, samozřejmě kromě peněz. A tak by i Ashley ztratil na ceně, kdyby se jí v těch vzdálených prvních dnech dospělosti dostalo zadostiučinění, že by mohla odmítnout jeho nabídku k sňatku. Kdyby se jí byl někdy vydal na milost a nemilost a kdyby byla viděla, jak začal být vášnivý, neodbytný, žárlivý, rozmrzelý, a prosil jako ostatní mladíci, šílené poblouznění, které ji posedlo, by bylo pominulo, odváto stejně lehce jako mlha zahnaná slunečním světlem a lehkým vánkem, jakmile by potkala nového muže.

Byla jsem ale pěkný blázínek, říkala si v duchu zatrpkle. A teď za to musím platit. Po čem jsem tak často toužila, se nakonec stalo. Toužila jsem po tom, aby Melly umřela a já ho mohla mít. A teď je Melly mrtvá, já ho mám, jenže ho nechci. Ten jeho zatracený smysl pro čest ho donutí, aby se mě zeptal, jestli se nechci rozvést s Rhettem a vzít si jeho. Vzít si ho? Nechtěla bych ho, ani kdyby mi ho podávali na stříbrném tácku! Jenomže mi stejně až do smrti zůstane na krku. Do nejdelší smrti se o něj budu muset starat a pečovat o to, aby neumřel hladem a lidi se nešetrně nedotýkali jeho citů. Budu mít další dítě, které se mě bude držet na sukně. Ztratila jsem milence a místo něj mi přibylo další dítě. A kdybych nedala Melly své slovo, tak by – tak by mi bylo úplně jedno, kdybych ho už do smrti nespatřila.









Kapitola 62

Scarlett zaslechla, že si venku šeptají nějaké hlasy, a když došla ke dveřím, uviděla vyděšené černochy kupící se v zadní hale, Dilcey s vypětím sil držící v náruči těžkého spícího Beaua, plačícího strejdu Petera a kuchařku utírající si široký uplakaný obličej do zástěry. Všichni tři se po ní podívali a v očích měli němou otázku, co mají teď dělat. Scarlett pohlédla halou k obývacímu pokoji a spatřila Indii a tetičku Pitty stojící mlčky a držící se za ruce. India se zase jednou pro změnu netvářila tak upjatě jako obyčejně. Obě dámy na ni hleděly prosebně jako černoši a čekaly od ní pokyny. Scarlett vešla do obývacího pokoje a obě ženy se k ní nahrnuly jako mláďata k mámě.„Ach,

Scarlett, co…,“ začala větu tetička Pitty a přitom se jí třásla dětsky baculatá pusinka.

„Nemluvte na mě, nebo začnu křičet,“ zarazila ji Scarlett. Nervové vypětí se projevilo ostrým tónem jejího hlasu a ruce svěšené podél boků se jí bezděčně zaťaly v pěst. Z pomyšlení, že teď bude muset mluvit o Melanii a zařizovat věci, jaké obvykle následují po úmrtí v rodině, se jí znovu sevřelo hrdlo. „Nechci od vás dvou slyšet ani slovo.“Obě

ženy pod vlivem autoritativního tónu, jaký jí čišel z hlasu, odstoupily od Scarlett a v obličejích se jim objevil uražený, bezmocný výraz. Nesmím se před nimi rozplakat, zaříkala se v duchu Scarlett. Teď se nesmím zhroutit, protože jinak by začaly také plakat, černoši by pak začali nahlas vřískat a nakonec bychom se všichni dohromady zbláznili. Musím se sebrat. Čeká mě spousta práce. Budu muset zajet do pohřebního ústavu a dojednat pohřeb, dohlédnout, aby uklidili celý dům, a ještě tu budu muset zůstat a pohovořit laskavě s každým, kdo se mi přijde vybrečet na rameno. Ashleymu ani Pitty s Indií nemůžu tyhle věci svěřit. Budu muset zařídit všechno sama. Ach, takové těžké břemeno! Vždycky samá těžká břemena a vždycky za druhé!

Podívala se do obličeje Indii a Pitty, které se tvářily rozpačitě a uraženě, a zaplavila ji vlna kajícnosti. Melanii by se nelíbilo, kdyby jednala tak ostře s lidmi, kteří ji milovali.

„Nezlobte se, že jsem byla tak ošklivá,“ omlouvala se a řeč jí přitom vázla v hrdle. „Já prostě – nezlobte se, že jsem na vás byla tak ošklivá, tetičko. Musím na chvilku na verandu. Potřebuju být sama. A až se vrátím, tak spolu…“

Poplácala chlácholivě tetičku Pitty po rameni a rychle kolem ní prošla k přednímu vchodu, jelikož si uvědomovala, že kdyby se zdržela uvnitř jen o minutu déle, přestala by se ovládat. Nutně potřebovala být sama. A potřebovala se vyplakat, protože jinak by jí puklo srdce.

Vyšla na temnou verandu, zavřela za sebou dveře a ucítila, jak jí vlhký noční vzduch chladně ovanul obličej. Déšť ustal a všude až na občasné plesknutí kapek z okapů vládlo ticho. Svět byl zahalen hustou mlhou, nepatrně mrazivou mlhou, z jejíhož temného dechu čpěl pach dohasínajícího roku. Ve všech domech na protější straně ulice až na jediný bylo zhasnuto a světlo jediné lampy linoucí se oknem na ulici se chabě pokoušelo prorazit mlhou a v jeho pa prscích se přitom vznášely drobné zlatavé částečky prachu. Vypadalo to, jako by na celém světě nepohnutě ležel příkrov šedého dýmu. A celý svět znehybněl.

Scarlett se opřela čelem o jeden ze sloupů nesoucích střechu verandy a bylo jí do pláče, ale nezmohla se na jedinou slzu. Tohle neštěstí bylo tak strašné, že by si neulevila ani slzami. Třásla se na celém těle. V hlavě jí dosud dozníval pád dvou nedobytných tvrzí jejího života, hroutících se jí před očima do prachu. Chvilku tam stála a pokoušela se v sobě najít kouzelnou formulku, která jí tak často pomáhala: Budu na to myslet až zítra, až do dokážu líp snášet. Ale kouzelná formulka ztratila svou moc. Teď musela myslet na dvě věci – na Melanii a na to, jak ji milovala a potřebovala, a pak na Ashleyho a na svou tvrdošíjnou slepotu, s níž ho odmítala vidět takového, jaký skutečně je. A pochopila, že pomyšlení na oba dva se jí bude zítra dotýkat stejně bolestně jako za všech dalších zítřků až do smrti.

Teď se tam nemůžu vrátit a mluvit s nimi, říkala si v duchu. Dnes nemůžu přijít Ashleymu na oči a nemůžu ho utěšovat. Dneska v noci ne! Zítra ráno se sem brzy vrátím a udělám všechno, co musím, budu říkat všechno, co je třeba, abych je utěšila. Ale dnes to dělat nemůžu. Teď půjdu domů.

Její dům stál jen o pět ulic dál. Nechtěla čekat, až popotahující Peter zapřáhne do bryčky, nechtěla čekat, až ji doktor Meade doveze domů. Nedovedla snášet ani slzy jednoho, ani mlčenlivé odsuzování druhého. Rychle seběhla po neosvětlených schodech z verandy a jen tak bez kabátu a bez klobouku vyrazila do mlhavé noci. Zahnula za roh a vyrazila po dlouhém svahu stoupajícím k Broskvoňové ulici, kráčela nepohnutým vlhkým světem a dokonce i její vlastní kroky zůstávaly nehlučné jako ve snu.

Jak stoupala do kopce, s hrudí sevřenou pláčem, který nepřicházel, zmocnil se jí neskutečný pocit, pocit, že se na tomhle šerém mrazivém místě ocitla už předtím, za podobných okolností – a nejen jednou, ale vícekrát. Takový hloupý nápad, pomyslela si stísněně a přidala do kroku. Šálily ji vlastní nervy. Ale ten pocit trval a nenápadně se zmocňoval její mysli. Nejistě kolem sebe pokukovala, ale ten pocit sílil, přízračný, ale přitom známý, a Scarlett prudce zvedla hlavu jako zvíře, které větří nebezpečí. Jsem prostě jen úplně vyčerpaná, snažila se sama sebe uklidnit. A dnes je taková divná noc, samá mlha. Takhle hustou mlhu jsem v životě nezažila kromě – kromě!

A vtom se jí rozsvítilo v hlavě a srdce se jí sevřelo hrůzou. Teď už věděla, kde se ocitla. Ve zlém snu, s němž stokrát běžela takovouhle mlhou, strašidelnou krajinou bez známých míst, podle nichž by se mohla orientovat, studenou mlhou přikrývající všechno kolem a obydlenou duchy a stíny, které se po ní sápaly. Zdálo se jí to znovu, nebo se tentokrát sen stal skutečností?

Skutečnost ji na okamžik opustila a Scarlett si připadala ztracena. Starý zlý sen jí tížil, silněji než kdy předtím, a srdce jí začalo divoce bušit. Znovu se ocitla uprostřed smrti a nepohnutého ticha, stejně jako se jí to stalo kdysi v Taře. Všechno, na čem v životě záleželo, z něj zmizelo, život byl v troskách a srdcem jí jako studený vichr cloumala panika. Hrůza, která byla skryta v mlze a zároveň byla tou mlhou, po ní vztahovala ruce. A Scarlett se dala do běhu. Běžela, jako běžela už stokrát předtím ve snu, hnala se slepě a nevěděla kam, štvána bezejmenným děsem, a hledala v šedé mlze bezpečný útulek, který se v ní kdesi skrýval.

Běžela vzhůru do kopce po šeré ulici, s hlavou skloněnou a srdcem prudce bušícím, vlhký noční vzduch ji studil na rtech a stromy nad hlavou ji děsily výhružnými gesty. Někde, někde v této divoké krajině vlhké nepohnutosti se skrývalo útočiště! Scarlett běžela, sotva dechu popadala, do dlouhého svahu kopce, zmáčené sukně se jí chladně lepily na kotníky, plíce jí div nepraskly a těsně stažená šněrovačka jí vrážela žebra přímo do srdce.

Pak se jí přímo před očima zničehonic tyčilo světlo, řada světel, matných a blikajících, ale přesto skutečných. Ve snu nikdy nebyla světla, vždycky jen šedá mlha. Vnitřně se tedy upjala k těmto světlům. Světla znamenala bezpečí, lidi, skutečnost. Najednou přestala utíkat, ruce tiskla křečovitě v pěst, ze všech sil se snažila setřást ze sebe paniku, upřeně hleděla na řadu plynových lamp, které jejímu mozku signalizovaly, že se ocitla na Broskvoňové ulici v Atlantě, a ne v šedém světě spánku a duchů.

Sesula se na schůdek, z nějž se nastupovalo do kočárů, a vší silou tiskla vlastní nervy, jako by to byla lana protahující se rychle jejími dlaněmi.

Běžela jsem – běžela jsem jako bláznivá! napadlo ji, zatímco se celá ještě třásla zmírňujícím se strachem a zatímco se jí dělalo špatně od bušení srdce. Ale kam jsem vlastně běžela?

Mezitím začala dýchat snáz, seděla s jednou rukou přitisknutou v bok a dívala se na Broskvoňovou ulici. V ní stál na vrcholku kopce její dům. Vypadal, jako že v každém jeho okně jsou rozžata světla, světla vzdorující snahám mlhy zatemnit jejich záři. Domov! A skutečný! Hleděla na vzdálenou hmotu domu vděčně a roztouženě a do duše jí padlo cosi jako klid.

Domů! Tam přece chtěla jít. Tam přece běžela. Domů k Rhettovi!

Jakmile si to uvědomila, jako by z ní spadly řetězy a s nimi i strach, který ji děsil ve snech od té noci, kdy se dovlekla do Tary a zjistila, že nastal konec světa. Na konci cesty do Tary zjistila, že je po bezpečí, po veškeré síle, veškeré moudrosti, veškeré milující něze, po všem pochopení – zkrátka po všech věcech ztělesněných v Ellen, které tvořily pevný základ jejích dívčích let. A přestože se od té noci dopracovala materiálního zabezpečení, ve snech byla pořád vyděšenou holčičkou, zoufale hledající ztracené bezpečí toho ztraceného světa.

Teď konečně našla útočiště, které hledala ve snech, místo, kde se cítila v teple a v bezpečí, které se jí až do té doby vždycky skrývalo v mlze. Nebyl jím Ashley – ach, Ashley nikdy! Nevyzařovalo z něj víc tepla než z bludičky na blatech, víc bezpečí než ze zrádných pohyblivých písků. Byl jím Rhett – Rhett, který měl silné paže, jimiž ji pevně držel v náruči, širokou hruď, na niž si mohla položit unavenou hlavu jako na polštář, a jízlivý smích, jímž ji donutil, aby viděla své záležitosti ve správné perspektivě. A úplné pochopení, protože viděl stejně jako ona, pravdu jako pravdu a nezastíral si oči takovými nepraktickými představami jako čest, obětování nebo vysoké mínění o lidské povaze. Miloval ji! Proč si neuvědomila, že ji Rhett miluje, přestože ji všemi svými jízlivými poznámkami přesvědčoval o opaku? Melanie to pochopila a do posledního dechu ji prosila: „Buď na něj hodná.“

Ach, pomyslela si Scarlett, Ashley není jediný zaslepený hlupák na světě. Měla jsem na to přijít dřív.

Po léta se opírala zády o pevnou kamennou zeď Rhettovy lásky, považovala ji za samozřejmost stejně jako Melaniinu náklonnost a ještě si sama lichotila, že veškerou sílu bere sama ze sebe. A stejně jako si už předtím té noci uvědomila, že jí Melanie stála po boku ve všech ostrých srážkách se životem, teď konečně pochopila i to, že Rhett se mlčky držel v pozadí, chápal ji a byl připraven přispěchat s pomocí. Rhett tenkrát na dobročinném bazaru, který jí vyčetl z očí netrpělivost a vzal ji do kola, Rhett, který jí pomohl shodit otroctví vdovského smutku. Rhett, který ji bezpečně provedl mezi požáry a explozemi v noci, kdy padla Atlanta, Rhett, který jí půjčil peníze, s nimiž mohla začít nový život. Rhett, který ji utěšoval, když se v noci probouzela a plakala děsem ze zlých snů – žádný muž by přece nedělal takové věci, kdyby nebyl šíleně zamilovaný do ženy.

Ze stromů na ni kapaly drobné kapičky, ale Scarlett jejich vlhkost necítila. Převalovala se kolem ní mlha, ale ona si jí nevšímala. Protože když si vzpomněla na Rhetta a jeho snědý obličej, blýskající se bílé zuby a tmavé bystré oči, najednou se celá roztřásla.

Miluju ho, řekla si v duchu a jako vždycky jí to připadalo samozřejmé, jako dítěti, které přijímá dárek. Nevím, jak dlouho ho miluju, ale je to tak. A nebýt Ashleyho, byla bych si to uvědomila už dávno. Nikdy jsem neviděla svět, jaký je, protože mi Ashley zacláněl výhled.

Milovala ho, darebáka a hulváta, neznajícího žádné ohledy ani čest – totiž čest, jak ji chápal Ashley. Čert vem Ashleyho představy o cti! řekla si v duchu. Na Ashleyho představy o cti jsem vždycky jen doplácela. Ovšem, hned od začátku, když za mnou pořád dolézal, ačkoli dobře věděl, že od něj vlastní rodina očekává, že si vezme Melanii. Na Rhettovy činy jsem naopak nedoplatila nikdy, neopustil mě ani té strašlivé noci, kdy Melly pořádala tu oslavu a on mi klidně mohl zakroutit krk. I tenkrát, když mě po pádu Atlanty opustil na cestě uprostřed noci, dobře věděl, že se mi nemůže nic stát. Věděl, že se z toho už nějak dostanu. Dokonce i když se v yankeeovském vězení tvářil, že mě donutí zaplatit za peníze, které jsem z něj vymámila. Nebyl by se mě zmocnil. Jenom mě zkoušel. Miloval mě celou tu dobu a já na něj byla tak ošklivá. Občas jsem ho urážela, ale byl příliš hrdý a nedal na sobě nic znát. A když zemřela Bonnie… Ach, jak jsem mohla být taková?

Scarlett vstala, narovnala se a podívala se na dům stojící na vrcholku kopce. Před půl hodinou si myslela, že ztratila všechno na světě kromě peněz, všechny lidi, pro které stálo za to žít – Ellen, Geralda, Bonnie, chůvu, Melanii a Ashleyho. Musela je všechny ztratit, aby si uvědomila, že miluje Rhetta – že ho miluje, jelikož je silný a nezastaví se před ničím, že je vášnivý a chodí po zemi jako ona.

Všechno mu řeknu, rozhodla se v duchu. Určitě mě pochopí. Vždycky mě přece chápal. Řeknu mu, jak jsem byla hloupá, jak strašně ho miluju a jak mu všechno vynahradím.

Zničehonic si připadala silná a šťastná. Nebála se tmy ani mlhy a s veselým srdcem poznala, že se jich už nikdy nebude bát. Ať se kolem ní bude převalovat jakákoli mlha, bude vědět, kde najde útočiště. Vyrazila vesele k domovu a vzdálenosti od jedné křižovatky ke druhé jí připadaly dlouhé. Nesnesitelně dlouhé. Vykasala si sukně až po kolena a lehce se rozběhla. Ale tentokrát neutíkala strachy. Běžela, protože ji na konci ulice čekala Rhettova náruč.









Kapitola 63

Hlavní vchod byl pootevřený, Scarlett vběhla bez dechu do haly a na okamžik se zastavila pod duhovými barvami, jimiž hrál křišťálový lustr. Navzdory všemu jasu byl dům velmi klidný, ale ne jasným klidem spánku, nýbrž bdělým, unaveným tichem, které působilo tak trochu zlověstným dojmem. Scarlett se jediným pohledem přesvědčila, že Rhett není ani v salonu, ani v knihovně a najednou v ní byla malá dušička. Že by byl někde venku – třeba u Belle, nebo kde to vlastně trávíval mnoho večerů, kdy se nedostavil k večeři? S tímhle Scarlett nepočítala.

Vyrazila po schodišti nahoru, aby ho našla, ale vtom si všimla, že dveře jídelny jsou zavřené. Při pohledu na tyto zavřené dveře jí píchlo u srdce hanbou, protože si vzpomněla na řadu nocí letošního léta, kdy tam Rhett vysedával o samotě a opíjel se do němoty, dokud pro něj nepřišel Pork a nenaléhal na něj, aby si už šel lehnout. Byla to její vina, ale sama všechno změní. Od této chvíle bude všechno jiné – ale, panebože, dej, ať není dnes v noci příliš opilý! Jestli bude moc opilý, nebude mi věřit, vysměje se mi a já si budu muset zoufat.

Tiše pootevřela dveře a štěrbinou nahlédla do jídelny. Rhett seděl u stolu, zhroucený v křesle, a před ním stála plná karafa, z níž ani nevyndal zátku, a vedle čekala nepoužitá sklenice. Zaplaťpánbůh byl střízlivý! Scarlett otevřela dveře dokořán a měla se co držet, aby se k němu nerozběhla. Ale když zvedl hlavu a podíval se po ní, cosi v jeho pohledu ji přimrazilo k prahu a zarazilo slova, která se jí užuž hrnula z úst.

Hleděl na ni upřeně tmavýma očima rozšířenýma únavou, ve kterých však netančila žádná veselá světýlka. Vlasy měla rozpuštěné na ramena, hruď se jí dmula, jak těžce popadala dech, a sukně měla zastříkané blátem až po kolena, ale v jeho obličeji se neobjevilo překvapení ani otázka, ani nezkřivil výsměšně rty. Ležel bezmocně zhroucený v křesle, oblek se mu nepořádně krabatil kolem tloustnoucího pasu a ze všech jeho rysů čišela zkáza ušlechtilého těla a zhrubnutí obličeje, prozrazujícího dosud silnou osobnost. Pití a nemravný život zanechaly stopy na čistě řezaném profilu, původně připomínajícím hlavy panovníků z mincí, takže jeho hlava už nepřipomínala hlavu mladého pohanského vládce čerstvě vyraženou do zlata, ale spíš dekadentního, vyčerpaného Caesara z měděných denárků znehodnocených dlouhodobým oběhem. Rhett zvedl hlavu a podíval se po Scarlett, stojící zaraženě s rukou na srdci mezi dveřmi, a podíval se po ní tak klidně a téměř laskavě, že ji tím pohledem vyděsil.

„Pojď dál a posaď se,“ zval ji. „Už zemřela?“

Scarlett přikývla a váhavě udělala pár kroků směrem k Rhettovi a přitom se jí z neznámého důvodu zmocnila nejistota. Rhett jí, aniž vstal, přistrčil křeslo, a ona se na ně těžce sesula. Nelíbilo se jí to, že začal mluvit rovnou o Melanii. Na to bylo brzo, teď o ní ještě nechtěla mluvit a znovu prožívat utrpení její poslední hodinky. Na řeči o Melanii bude mít do smrti ještě dost času. Ale protože na ni útočila neodolatelná touha vykřiknout nahlas: „Miluju tě,“ měla pocit, že jí zbývá jen tato noc, tato hodina, v níž se Rhettovi může svěřit se vším, co ji tíží na mysli. Ale cosi v jeho výrazu ji zarazilo a najednou se zastyděla mluvit o lásce, když Melanie sotva naposledy vydechla.

„Ať jí tedy bůh dá lehké spočinutí,“ řekl Rhett ztěžka. „Byla jediným bezvýhradně laskavým člověkem, jakého jsem v životě poznal.“

„Ach, Rhette!“ vykřikla Scarlett zoufale, jelikož si při jeho slovech až příliš jasně vybavila všechny laskavosti, které jí Melanie v životě prokázala. „Proč jsi k ní nešel se mnou? Bylo to děsné – a já tě tolik potřebovala!“

„Nebyl bych to snesl,“ odpověděl prostě a na chvilku se odmlčel. Potom s obtížemi znovu promluvil a řekl měkce: „Opravdu velmi skvělá dáma.“

Pak se zadíval pochmurným pohledem kamsi mimo ni a v očích měl tentýž výraz, jaký tam spatřila v záblescích požárů v noci, kdy padla Atlanta, když jí oznámil, že odchází za ustupující armádou – překvapení člověka, který se sice dokonale zná, ale přesto v sobě objevil nečekané citové závazky a emoce, a při tom objevu si připadá jaksi napůl směšně.

Pohled jeho melancholických očí jí mířil přes rameno, jako by hleděl na Melanii, která tiše prochází místností a míří ke dveřím. V pohledu, jímž se s ní loučil, nebylo znát smutek ani bolest, ale jen tázavý údiv nad sebou samým, jen prudké hnutí citů mrtvých už od dětských let právě ve chvíli, kdy znovu zopakoval: „Opravdu velmi skvělá dáma.“

Scarlett se zachvěla a v srdci jí pohasl žár, zjihlá vřelost, nádherná záře, která ji přihnala domů na okřídlených nohou. Napůl vycítila, co se odehrálo v Rhettově mysli, když se rozloučil s jediným člověkem na světě, k němuž pociťoval úctu, a znovu propadla zoufalství s hrozným pocitem ztráty, která už nebyla osobní. Nedokázala zcela pochopit ani posoudit, co cítil, ale připadalo jí, jako by i ji samu smetly šustící sukně, které se jí jemně dotkly v posledním pohlazení. Scarlett viděla Rhettovýma očima konec, ale ne ženy, nýbrž živé legendy – ušlechtilé, nesobecké bytosti, která však měla ocelovou páteř, na níž jako na základech Jih postavil svůj dům v době války a do jejíž milující náruče se vrátil po své porážce.

Podíval se jí znovu do očí a promluvil cizím hlasem, z nějž teď zazníval lehký a chladný tón.

„Tak je teda mrtvá. To se ti hodí, viď?“

„Ach, jak můžeš říkat takové věci,“ vykřikla dotčeně Scarlett a do očí jí okamžitě vhrkly slzy. „Víš přece, jak jsem ji měla ráda!“

„Toho jsem si bohužel nikdy nevšiml. Pro mě je to zcela nečekané překvapení a musím uznat, že ti slouží ke cti, uvážíme-li tvou slabost pro bílou žebrotu, že ji konečně dokážeš ocenit.“

„Jak takhle můžeš mluvit? Samozřejmě že jsem ji vždycky oceňovala! Ale ty ne. Neznal jsi ji jako já! Nemáš na to, abys ji ocenil – jak byla dobrá…“

„Myslíš? Tak teda ne.“

„Myslela na všechny kromě sebe – ale vždyť její poslední slova se vlastně týkala tebe.“ Rhett se obrátil ke Scarlett a v očích se mu přitom zablýsklo nepředstíraným citem. „Co řekla?“

„Ale teď o tom nechci mluvit, Rhette.“

„Jen mi to pověz.“ Hlas mu znal chladně, ale zápěstí jí stiskl tak silně, až to zabolelo. Nechtěla mu to říci, nepředstavovala si, že se takhle dostane k hovoru o své lásce, ale Rhettova dlaň ji naléhavě tiskla. „Řekla – řekla – ‚Buď hodná na pana kapitána Butlera. On tě moc miluje.‘“Upřeně

na ni zíral a pustil její zápěstí. Víčka mu klesla, takže se mu obličej proměnil v souvislou temnou a prázdnou plochu. Potom nečekaně vstal, došel k oknu, roztáhl záclony a pohlédl pátravě ven, jako by tam bylo možné spatřit ještě něco jiného kromě oslepující mlhy.„Řekla

ještě něco?“ vyzvídal, aniž obrátil hlavu ke Scarlett. „Požádala mě, abych se postarala o malého Beaua, a já jí slíbila, že se u mě bude mít, jako by byl můj.“

„Co ještě?“

„Řekla – Ashley – požádala mě, abych se postarala i o Ashleyho.“ Rhett chvíli mlčel a pak se mírně usmál. „To se ti hodí, dostat svolení od první manželky, viď?“

„Jak to myslíš?“ Obrátil se k ní a Scarlett i v jejím zmatku překvapilo, že se vůbec netvářil výsměšně. Ale také se v jeho tváři neprojevovalo víc zájmu než v rysech člověka sledujícího závěrečný akt nepříliš zábavné komedie.

„Myslím, že jsem se vyjádřil dost jasně. Slečna Melly zemřela. Určitě máš po ruce všechna potřebná svědectví, aby ses mohla se mnou rozvést, a navíc máš tak špatnou pověst, že ti ji nějaký rozvod už nemůže víc pošramotit. Kromě toho už nemáš kouska víry v těle, takže ti nezáleží ani na církvi. Takže – teď se ti splní sen o Ashleym, a dokonce s požehnáním slečny Melly.“

„Rozvést se?“ vykřikla. „Ne! Ne!“ Na okamžik se přestala ovládat, vyskočila rovnýma nohama, rozběhla se a chytila ho za ruce. „Ach, Rhette, ty se mýlíš! Strašlivě se mýlíš. Nechci se rozvést – já…“ Zarazila se, protože nevěděla, jak dál.

Vzal ji pod bradou, mlčky si otočil její obličej ke světlu a na okamžik se jí zkoumavě zahleděl do očí. Vzhlédla k němu se srdcem odrážejícím se upřímně v pohledu a rty se jí třásly, zatímco se pokoušela promluvit. Ale nenašla jediné vhodné slovo, protože se z jeho rysů snažila vyčíst alespoň stopu citu, který by souzněl s jejím vlastním, jakési vynořivší se světélko naděje nebo radosti. Teď přece musí všechno vědět! Ale jediné, co dokázala zoufale hledajícími pohledy najít, byla ta hladká temná prázdnota, která ji vyváděla tak často z konceptu. Pustil jí bradu, obrátil se, došel zpátky ke svému křeslu, unaveně se v něm rozvalil, bradu nechal klesnout na prsa a měřil si ji zpod černého obočí jakýmsi neosobně uvažujícím pohledem.

Vrátila se s ním k jeho křeslu, zůstala nad ním stát a nervózně kroutila rukama.

„Mýlíš se,“ začala znovu a konečně našla vhodná slova. „Rhette, dnes v noci, když jsem všechno pochopila, jsem běžela celou cestu domů, abych se ti se vším svěřila. Ach, miláčku, já…“

„Jsi určitě unavená,“ přerušil ji, aniž z ní spustil oči. „Měla by sis raději jít lehnout.“

„Ale vždyť ti to musím říct!“

„Scarlett,“ ozval se ztěžka, „nechci nic slyšet – vůbec nic.“

„Ale vždyť nevíš, co ti chci povědět!“

„Zlato, máš to jasně napsáno na nose. Díky něčemu nebo někomu sis uvědomila, že nešťastný pan Wilkes je příliš velké sousto, na povrchu lákavé, ale uvnitř trpké, které ani ty nedokážeš strávit. A táž příčina ti náhle předstrčila před oči moje přednosti v novém, přitažlivém světle,“ pravil s lehkým povzdechem. „A o tom nemá cenu mluvit.“

Překvapením se prudce nadechla. Samozřejmě že vždycky snadno vyčetl z jejího výrazu, co si vlastně myslí. Až dosud jí to bylo proti srsti, ale teď, když pominul první šok z toho, jak je vlastně snadné číst v jejím nitru, se jí rozbušilo srdce radostí a úlevou. Všechno poznal a pochopil a tím se její úkol zázračně zjednodušil. Že prý nemá cenu o tom mluvit! Samozřejmě že je zatrpklý, když ho tak dlouho zanedbávala, samozřejmě že nedůvěřuje jejímu nečekanému obratu. Měla by se o něj ucházet laskavostí, měla by ho přesvědčovat bohatými výbuchy vášní – a dělat to by věru byla rozkoš!

„Miláčku, řeknu ti všechno,“ řekla, položila ruce na opěradlo jeho křesla a sklonila se k němu. „Hrozně jsem se mýlila, byla jsem bláznivá a hloupá…“

„Scarlett, nech toho. Neponižuj se přede mnou. Nesnesu to. Zachovej si aspoň trochu důstojnosti, aspoň trochu zdrženlivosti, abych měl z našeho manželství na co vzpomínat. Ušetři nás aspoň toho posledního.“

Prudce se napřímila. Má je ušetřit toho posledního? Co vlastně myslí „tím posledním“? Proč poslední? Vždyť tohle je jejich první, začátek všeho.

„Ale já ti to řeknu,“ začala znovu prudce, jako by se bála, že jí položí ruku na ústa a umlčí ji. „Ach, Rhette, já tě tolik miluju, miláčku! Určitě jsem tě milovala celá léta, ale byla jsem takový blázínek, že jsem si to neuvědomovala. Rhette, musíš mi přece věřit!“

Podíval se po ní a chvíli si ji měřil, jak tam nad ním stála, dlouhým pohledem, který jí pronikal až na dno duše. Viděla mu na očích, že jí věří, ale že ho přesto příliš nezajímá. Tak on tedy chce být ošklivý, a zrovna dnes, při takové příležitosti? Chce ji mučit, splácet jí její vlastní mincí?

„Ale já ti přece věřím,“ řekl konečně. „Ale co bude s Ashleym Wilkesem?“

„Ashley!“

vyhrkla a netrpělivě mávla rukou. „Já – já už sama nevěřím, že bych o něj měla zájem, určitě už dávno ne. Byl to – zkrátka, byl to takový zvyk, že jsem po něm bláznila už od dob, kdy jsem byla ještě malá holčička. Rhette, v životě by mě nenapadlo, že by mi na něm mohlo záležet, kdybych si byla uvědomila, jaký ve skutečnosti je. Je to takový bezbranný chudáček bez ducha, i když pořád brebtá o pravdě a o cti a…“

„Ne,“ namítl Rhett. „Když už ho musíš vidět takového, jaký je, podívej se na něj spravedlivě. Je to jen gentleman uvízlý ve světě, do kterého nepatří, ale přesto se v něm snaží, jak jen, chudák, může, dosáhnout toho nejlepšího podle pravidel vládnoucích ve světě, který pominul.“

„Ach, Rhette, nebudeme o něm mluvit! Co nám na něm teď záleží? Nemáš radost, když víš, že – totiž když jsem ti…“

Když se jeho unavený pohled setkal s jejím, zarazila se v rozpacích, protože se najednou začala ostýchat jako dívka hovořící s prvním nápadníkem. Kdyby jí to alespoň trošku ulehčil! Kdyby aspoň rozevřel náruč, aby si mu mohla vděčně sednout na klín a položit si hlavu na jeho hruď. Rty líbajícími ho na ústa by mu všechno dokázala říci lépe než těžce nalézanými slovy. Ale když se na něj podívala, uvědomila si, že si ji nedrží od těla jen proto, aby na ni byl ošklivý. Vypadal vyčerpaně a jako by mu vlastně nezáleželo na ničem z toho, co říká.

„Radost?“ opakoval tázavě. „Kdysi bych byl děkoval bohu a ještě se postil, kdybys mi tohle řekla. Ale teď už na tom nezáleží.“

„Nezáleží na tom? O čem to mluvíš? Samozřejmě že na tom záleží, Rhette! Rhette, na mně ti přece záleží, viď? Určitě ano. Melly říkala, že ano.“

„Měla pravdu, alespoň pokud do mě viděla. Ale, Scarlett, copak tě nikdy nenapadlo, že i ta nejnesmrtelnější láska jednou pomine?“

Podívala se po něm neschopna promluvit, s ústy otevřenými do velkého O.

„Ta moje pominula,“ pokračoval, „kvůli Ashleymu Wilkesovi a tvé nesmyslné paličatosti, pro niž se zakousneš jako buldok do všeho, co podle svých zmatených představ chceš mít, a nepustíš… Moje láska pominula.“

„Ale láska přece nemůže pominout!“

„Tvou lásku k Ashleymu to potkalo.“

„Ale já jsem přece Ashleyho nikdy doopravdy nemilovala!“

„V tom případě jsi lásku k němu skvěle napodobovala – až do dnešní noci. Scarlett, nic ti nevyčítám, neobviňuju tě ani ti nepromlouvám do svědomí. Takové časy jsou už dávno za námi. Tak mě, prosím tě, ušetři své obhajoby i svého vysvětlování. Jestli mě vy držíš poslouchat pár minut bez přerušování, určitě ti dokážu vysvětlit, co mám na mysli. Ačkoliv, bůh je mi svědkem, necítím sebemenší potřebu ti cokoli vysvětlovat. Pravda je totiž úplně prostá.“

Scarlett se posadila a jedovaté plynové světlo jí zaplavilo zmatený obličej bledý jako stěna. Hleděla do očí, které znala tak dobře – a přitom tak málo – a poslouchala jeho tichý hlas pronášející slova, která zpočátku vůbec nechápala. Bylo to poprvé, co s ní Rhett mluvil takovýmto způsobem jako člověk s člověkem, hovořil jako ostatní lidé, bez narážek, výsměchu nebo hádanek.

„Napadlo tě vůbec někdy, že jsem tě miloval, jak muž může vůbec milovat ženu! Miloval jsem tě celá léta, než jsem tě konečně dostal za ženu. Za války jsem často odjížděl a pokoušel jsem se na tebe zapomenout, ale nešlo to a vždycky jsem se k tobě vrátil. Po válce jsem riskoval zatčení, jen abych byl zpátky v Atlantě a mohl tě vyhledat. Záleželo mi na tobě tak strašně, že bych byl zřejmě zabil Franka Kennedyho, kdyby neskončil, tak jak skončil. Miloval jsem tě, ale nemohl jsem ti to dát najevo. Ani nevíš, jak brutálně zacházíš s lidmi, kteří tě milují, Scarlett. Klidně přijmeš jejich lásku a pak ji držíš napřaženou nad jejich hlavou jako bič.“

Ze všech jeho slov dávalo jakýsi smysl jenom to, že ji miloval. Při slabém ohlasu vášně, který vytušila z jeho hlasu, se jí znovu pomalu zmocnila radost a vzrušení. Seděla, ani nedýchala, poslouchala, čekala, co přijde dál.

„Když jsem si tě bral, věděl jsem, že mě nemiluješ. Víš, už tenkrát jsem věděl o Ashleym. Ale byl jsem tehdy takový blázen a doufal jsem, že tě nějak přiměju, aby ti na mně záleželo. Můžeš se smát, jestli chceš, ale chtěl jsem se o tebe starat a mazlit se s tebou, dávat ti všechno, co budeš chtít. Chtěl jsem si tě vzít a chránit tě a nechat ti volnou ruku ve všem, co by ti přinášelo štěstí – stejně jako jsem to dělal potom s Bonnie. Měla jsi za sebou strašný zápas, Scarlett. Nikdo nevěděl líp než já, co jsi měla za sebou, a proto jsem chtěl, aby ses sama přestala prát se životem a nechala to za nás oba na mně. Chtěl jsem si s tebou hrát jako malé dítě – protože jsi byla taky malá, odvážná, vyděšená, paličatá holčička. Myslím, že jsi pořád malá holčička. Nikdo jiný než malé dítě by nedokázal být tak paličatý a zároveň tak necitlivý jako ty.“

Mluvil klidným a unaveným hlasem, ale přesto z něj čišelo cosi, co ve Scarlett probouzelo přízračné vzpomínky. Takový hlas už jednou slyšela, a také za životní krize. Ale kde to bylo? Kde slyšela takový hlas muže, který hleděl do očí sám sobě a svému světu, aniž se poddával citům bez zachvění a bez naděje?

Ale – ale – to byl přece Ashley tenkrát v zimním, větrem zmítaném sadu v Taře, když hovořil o životě a stínohrách klidným tónem, který vyjadřoval definitivní nezvratnost lépe, než by to dokázala jakákoli zoufalá zatrpklost. A stejně jako se tehdy, když poslouchala Ashleyho slova, roztřásla chladnou hrůzou z věcí, které nechápala, se v ní teď z Rhettových slov udělala malá dušička. Spíš než obsah jeho slov ji znepokojoval jeho hlas a jeho chování, díky jim si uvědomovala, že příjemné vzrušení, jaké prožívala před několika okamžiky, bylo předčasné. Stala se nějaká chyba, strašlivá chyba. Nevěděla jaká, ale o to zoufaleji poslouchala s očima upřenýma na Rhettův snědý obličej a doufala, že od něj uslyší slova, která zaženou její strach.

„Bylo přece naprosto zřejmé, že se k sobě hodíme. Natolik zřejmé, že jsem byl jediný z tvých známých, kdo tě dokázal milovat i poté, co poznal, jaká ve skutečnosti jsi – tvrdá, hrabivá a bezohledná. Miloval jsem tě a využil jsem nabízející se příležitosti. Myslel jsem, že se ti Ashley časem vykouří z hlavy. Ale,“ pokrčil rameny, „přestože jsem vyzkoušel všechno, co jsem znal, nic nezabralo, a přitom jsem tě velice miloval, Scarlett. Kdybys mi to byla umožnila, byl bych tě miloval nejšlechetněji a nejněžněji ze všech mužů, kteří kdy milovali ženu. Ale nemohl jsem se přiznat, jelikož jsem věděl, že bys to pak považovala za mou slabost a pokoušela by ses zneužívat mou lásku proti mně. A pořád – pořád mezi námi stál Ashley. Div jsem se z toho pomyšlení nezbláznil. Nemohl jsem s tebou sedět večer co večer u jednoho stolu s vědomím, že toužíš, aby na mém místě seděl Ashley. V noci jsem tě nemohl držet v náručí s vědomím, že – ale na tom teď už nezáleží. I když mi ještě dnes vrtá hlavou, proč se mě to tolik dotýkalo. A právě tohle mě vehnalo do náruče Belle. Být se ženou, která člověka miluje bez výhrad a má k němu úctu, protože je skvělý gentleman, přináší určitou zvrácenou útěchu – i když je to jen negramotná kurva. Byla to aspoň náplast na mou uraženou ješitnost. Ty jsi ovšem nikdy nedokázala přiložit náplast na rány, moje milá.“

„Ach, Rhette…,“ začala větu, zoufalá už z pouhého Bellina jména, ale Rhett ji mávnutím zarazil a pokračoval.

„A potom té noci, kdy jsem tě odnesl v náruči nahoru – myslel jsem – doufal jsem – doufal jsem tolik, až jsem se ti druhý den ráno bál přijít na oči ze strachu, že jsem se zmýlil a ty mě nemiluješ. Tolik jsem se bál, že se mi vysměješ, že jsem raději vypadl a opil jsem se. A když jsem se vrátil, vůbec jsem si nebyl jistý sám sebou, a kdybys mi byla vyšla vstříc aspoň na půl cesty, určitě bych ti byl líbal nohy. Ale ty jsi to neudělala.“

„Ale, Rhette, já tě tehdy přece chtěla, jenže jsi na mě byl tak oškli vý! Opravdu jsem tě chtěla! Myslím – ano, tehdy jsem si určitě poprvé uvědomila, že mi na tobě záleží. Ashley – od té chvíle mi už myšlenky na Ashleyho nepřinášely žádnou radost, ale ty jsi na mě byl tak ošklivý, že jsem…“

„Tak dobře,“ využil toho, že se zarazila. „Vypadá to, že se naše úmysly navzájem míjely. Ale na tom teď už nezáleží. Chci ti jen všechno říct, abys o tom všem měla jasno. Když jsi byla nemocná, a to bylo úplně mou vinou, postával jsem za dveřmi v naději, že mě zavoláš, ale neozvala ses, a tehdy jsem pochopil, že jsem hlupák a se vším je konec.“

Rhett zmlkl a zadíval se skrze ni kamsi do neurčita, stejně jako to často dělával Ashley, když spatřil cosi, co Scarlett neviděla. A ona se teď zmohla jen na to, že beze slova upřeně hleděla na jeho zadumaný obličej.

„Ale potom přišla Bonnie a já si uvědomil, že všechno ještě neskončilo. Rád jsem si představoval, že před sebou nemám Bonnie, ale tebe, zase tu malou holčičku, kterou ještě nestačila poznamenat válka a chudoba. Byla ti tolik podobná, tak svéhlavá, odvážná a veselá, tak překypující dobrou náladou, a já jsem se s ní mohl mazlit jako s kotětem a rozmazlovat ji – úplně stejně, jako jsem se chtěl mazlit s tebou. Ale v něčem se od tebe přece lišila – milovala mě. Bylo požehnáním, že jsem ji mohl zahrnovat láskou, kterou jsi ty nechtěla… A když mě opustila, vzala si všechno s sebou.“

Najednou jí ho bylo líto, líto tak bezvýhradně, že zapomněla na vlastní zármutek i na strach z toho, co jeho slova mohou vlastně znamenat. Poprvé v životě někoho litovala, aniž jím zároveň pohrdala, protože se poprvé v životě přiblížila k pochopení nějaké jiné lidské bytosti. A zároveň konečně pochopila i jeho úzkostlivou uzavřenost tolik připomínající její vlastní, jeho neústupnou pýchu, která mu nedovolila, aby se vyznal ze své lásky, protože se obával odmítnutí.„Ach,

miláčku,“ řekla a vyšla mu v ústrety v naději, že rozevře náruč a přitáhne si ji na kolena. „Miláčku, je mi to moc líto, ale všechno ti vynahradím! Budeme spolu moc šťastní, když víme, jak se věci mají, a – Rhette – podívej se na mě, Rhette – můžeme přece mít další děťátka – sice ne taková, jako byla Bonnie, ale přesto…“

„Děkuju pěkně, ale nemám zájem,“ prohlásil Rhett stejným tónem, jako by odmítal krajíček chleba. „Potřetí už nebudu dávat své srdce v sázku.“

„Rhette, nemluv tak! Jak ti teda mám říct, abys mně rozuměl? Už jsem ti přece řekla, jak je mi všechno líto…“

„Moje milá, jsi jako malé dítě. Myslíš si, že stačí říct ‚mně je to líto‘, a všechny minulé chyby a urážky se rázem smyjí a vykouří se z hlavy, všechen jed ze starých ran… Vezmi si můj kapesník, Scarlett. Nepamatuju si, že bys při některé krizi ve svém životě u sebe měla kapesník.“Scarlett

si vzala od Rhetta kapesník, vysmrkala se a posadila. Bylo jasné, že ji nehodlá vzít do náruče. Začínalo být jasné, že všechny jeho řeči o tom, jak ji miluje, neznamenají vůbec nic. Mluvil o časech, které dávno minuly, a sám na ně hleděl, jako by se ho ani netýkaly. A to ji děsilo. Rhett se po ní podíval téměř laskavým pohledem a na očích mu bylo znát, že o čemsi uvažuje.

„Kolik je ti vlastně let, moje milá? Nikdy jsi mi to nechtěla prozradit.“

„Osmadvacet,“

odpověděla otupělým tónem, který ještě navíc tlumil kapesník.

„To není zas tak hrozný věk. Na to, aby člověk získal celý svět a ztratil duši, je to úplné mládí, viď? Netvař se tak vyděšeně. Není to narážka na to, že tě čekají pekelné plameny, protože sis začala s Ashleym. Říkám to jen obrazně. Celou dobu, co tě znám, chceš dvě věci. Ashleyho a bohatství, které by ti umožnilo říct světu do očí, aby šel do háje. A teď přece jsi dost bohatá, světu jsi už řekla od plic své a Ashleyho dostaneš, budeš-li sama chtít. Ale tohle všechno ti teď zřejmě nestačí.“

Scarlett byla vyděšena, ale ne pomyšlením na pekelné plameny. Myslila si: Ale Rhett je přece moje duše a teď ho právě ztrácím! A jestli ho nakonec opravdu ztratím, tak už na ničem nezáleží! Opravdu ne, ani na přátelích, ani na penězích, ani – zkrátka na ničem. Kdybych si ho udržela, nevadilo by mi, ani kdybych byla zase chudá. Ne, nevadilo by mi, kdyby mi zase byla zima a dokonce ani kdybych měla mít hlad. Ale přece tím nemůže myslet – proboha ne, to určitě ne!

Utřela si slzy a řekla zoufale: „Rhette, jestlis mě někdy tolik miloval, tak o mě ještě musíš trochu stát!“

„Z celé lásky ve mně zůstaly jen dvě věci, ale zrovna ty nenávidíš nejvíc ze všeho – soucit a takový podivný pocit laskavosti.“

Soucit! Laskavost! Ach, můj bože, pomyslela si a ztrácela přitom naději. Všechno, jen ne soucit nebo laskavost. Kdykoli pocítila vůči někomu tyto dvě emoce, pokaždé je provázelo pohrdání. Že by jí taky pohrdal? Všechno na světě by bylo lepší než tohle. Dokonce i cynický chlad z dob války, opilé šílenství, které jím smýkalo té noci, kdy ji vynesl v náruči nahoru, jeho ocelové prsty, po nichž jí zůstávaly na těle modřiny, nebo i ostrá, protahovaně vyslovená slova, která, jak si teď uvědomovala, jen zakrývala zatrpklou lásku. Cokoli, jenom ne tuhle neosobní laskavost, kterou měl tak zřetelně vepsánu ve tváři.

„Tak ty tedy – ty si myslíš, že jsem všechno zkazila – a že mě už nemiluješ?“

„Přesně tak!“

„Ale,“ bránila se úporně jako malé dítě, které je pořád ještě přesvědčeno, že stačí vyslovit přání a tím už je automaticky splněno, „ale já tě miluju!“

„Tak máš smůlu, ale s tím si už musíš poradit sama.“

Rychle vzhlédla, aby se přesvědčila, jestli se za jeho slovy skrývá výsměšná poznámka, ale nic podobného nenašla. Prostě konstatoval fakta. Ale byla to fakta, kterým pořád nechtěla uvěřit – a kterým ani uvěřit nemohla. Dívala se na něj šikmýma očima planoucíma zoufalou paličatostí a pod jemnými rysy tváře jí najednou naskočila tvrdá linie brady, jakou míval Gerald.

„Neblázni, Rhette! Můžu tě donutit…“

Vymrštil ruku v předstírané hrůze a černá obočí se mu zvedla do starých známých jízlivých půlměsíčků.

„Netvař se tak odhodlaně, Scarlett! Děsíš mě. Vidím, že máš v plánu přenést své bouřlivé city z Ashleyho na mě, a proto se třesu strachy o svou svobodu i o svůj duševní klid. Ne, Scarlett, nedám se pronásledovat, jako jsi pronásledovala toho nešťastníka Ashleyho. Navíc odjíždím.“

Roztřásla se jí brada a musela zatnout zuby, aby ji uklidnila. Odjet? Všechno, jenom ne tohle! Jak by mohla žít dál bez něj? Všichni ji opustili, všichni, na nichž jí záleželo, kromě Rhetta. A ten nesmí odjet. Ale jak by ho mohla zadržet? Proti jeho chladnokrevné mysli a slovům, z nichž čišel nezájem, byla bezbranná.

„Odjíždím. Chtěl jsem ti to oznámit, hned když ses vrátila z Marietty.“

„Opouštíš mě?“

„Netvař se jako zanedbávaná manželka, která dělá scény, Scarlett. Tahle role se k tobě nehodí. Mám to tedy chápat, že nestojíš ani o rozvod, ani o pouhou rozluku? Tak dobře, budu za tebou jezdit aspoň tak často, aby nevznikly nějaké klepy.“

„Čert vem klepy!“ vyhrkla ostře. „Já chci tebe. Vezmi mě s sebou!“

„Ne,“ odmítl ji tónem, který nepřipouštěl odmluv. Chvilku se jí zdálo, že užuž začne usedavě plakat jako malá holčička. Nejraději by sebou byla praštila na podlahu, nadávala, vřískala a kopala. Ale jakýsi zbytek hrdosti nebo zdravého rozumu ji včas zarazil. Napadlo ji, kdybych to udělala, jen by se mi smál, nebo by se po mě jen tak díval. Nesmím křičet, nesmím se doprošovat. Nesmím udělat nic, čím bych si mohla vysloužit jeho pohrdání. Musí ke mně mít úctu, i když – i když mě nemiluje.

Zvedla bradu a ovládla se natolik, že se dokázala klidně zeptat: „Kam pojedeš?“

Když jí odpovídal, v očích se mu blýskl chabý náznak obdivu.

„Možná do Anglie – anebo do Paříže. Možná taky do Charlestonu, kde se pokusím smířit s rodinou.“

„Ale vždyť je nenávidíš! Dobře vím, že ses jim moc často posmíval a…“Rhett

pokrčil rameny.

„Posmívám se jim pořád – ale už je nejvyšší čas přestat vyvádět, Scarlett. Je mi čtyřicet pět – a v tom věku si muž začíná cenit některých hodnot, které v mládí s tak lehkým srdcem odhodil – rodinné soudržnosti, cti a bezpečí, hluboce zapuštěných kořenů… Ne, kdepak! Ničeho se neodříkám a taky nelituju ničeho, co jsem udělal. Užil jsem si zatraceně hezky života – tak zatraceně dobře, že jsem takového života už přesycen a toužím po něčem jiném. Neboj se, nechci měnit nic než vnější slupku. Ale toužím po vnějším zdání věcí, které jsem kdysi znával, po té naprosté nudě důstojnosti – důstojnosti druhých, zlato, ne mé vlastní – po klidné důstojnosti, jakou může přinášet život, pokud jej žijí ušlechtilí lidé, a po společensky duchaplném půvabu zašlých dní. Když jsem je prožíval, neuvědomoval jsem si, jaké kouzlo se skrývá v jejich pomalém plynutí…“

Scarlett se znovu ocitla zpátky ve větrném sadu v Taře a v Rhettových očích se objevil pohled, jakým se na ni tenkrát díval Ashley. Slyšela Ashleyho slova tak jasně, jako by k ní teď promlouval on, a ne Rhett. Vybavovaly se jí útržky vět a ona je bezmocně papouškovala: „Měly svůj lesk – dokonalost, symetrii podobně jako řecké umění.“

Rhett se ostře ozval: „Proč jsi to řekla? Přesně to mám na mysli.“

„To – to jednou řekl Ashley o starých zašlých časech.“

Rhett pokrčil rameny a žár v očích mu pohasl.

„Pořád Ashley,“ řekl a pak se na chvilku odmlčel.

„Scarlett, až ti bude pětačtyřicet, tak možná pochopíš, o čem teď mluvím, a možná že tě přestane bavit napodobovat venkovské panstvo, mizerné manýry a laciné city. Ačkoliv osobně o tom pochybuju. Myslím, že tě vždycky bude přitahovat víc pozlátko než pravé zlato. Ale tak dlouho stejně nemůžu čekat, abych se osobně přesvědčil. A ani po tom netoužím. Prostě mě to nezajímá. Pojedu lovit do starých známých měst a zemí, kde přece muselo zůstat aspoň něco ze starých časů – tak jsem sentimentální. Atlanta je pro mě příliš syrová a nová.“

„Přestaň,“ ozvala se najednou Scarlett. Neslyšela skoro nic z toho, co říkal, A když, tak určitě nevnímala smysl slov. Ale poznala, že už nedokáže snášet alespoň s trochu statečnosti zvuk jeho hlasu, když z něj nezaznívá ani náznak lásky.

Rhett se zarazil a tázavě si ji změřil.

„Doufám, že chápeš, jak to myslím, nebo snad ne?“ zeptal se a přitom vstal.

Vztáhla k němu ruce, dlaněmi vzhůru, v odvěkém gestu úpěnlivé prosby, a ve tváři se jí znovu zračilo, co cítila v srdci.

„Ne,“ vykřikla. „Chápu jen, že mě nemiluješ a že odjíždíš! Ach, miláčku, co budu dělat, jestli mi odjedeš?“

Okamžik váhal, jako by v duchu vážil, jestli z dlouhodobého hlediska bude milosrdná lež milosrdnější než pravda. A potom pokrčil rameny.„Scarlett,

nikdy jsem se neoddával sbírání střepů a jejich slepování, ani jsem si nenamlouval, že slepený džbán je stejně dobrý jako nový. Co se rozbilo, už nikdo nespraví – a já budu raději vzpomínat, jaké to bylo v nejlepších chvílích, než abych do smrti něco spravoval a pořád měl před očima praskliny. Možná že kdybych byl mladší…,“ povzdechl si. „Ale jsem už starý na to, abych věřil takovým sentimentálním hloupostem, jako že bychom mohli všechno smazat a začít znova. Jsem starý na to, abych na svá bedra bral břemeno neustálého lhaní, jaké nutně provází život ve zdvořilé deziluzi. Nedokázal bych s tebou žít a lhát ti a určitě bych nedokázal lhát sám sobě. Vždyť ti nedokážu lhát ani teď. Přál bych si, aby mi záleželo na tom, co děláš nebo kam chodíš, ale bohužel to nejde.“

Krátce se nadechl a pak dodal lehkým, ale zjihlým tónem: „Moje milá, je mi to úplně fuk.“ Scarlett mlčky sledovala, jak Rhett stoupá po schodech, a měla pocit, že se div nezalkne bolestí v hrdle. Se zvukem jeho kroků umírajícím v horní hale umírala i poslední věc, na níž jí v životě záleželo. Teď už věděla, že neexistuje žádné odvolání na cit nebo rozum, jež by tuhle chladnou hlavu odvrátilo od verdiktu, který jednou vynesla. Teď už věděla, že mínil vážně každé slovo, které pronesl, přestože některá říkal lehkým tónem. Věděla to, protože v něm vycítila cosi silného, nepoddajného, neúprosného – a to byly vlastnosti, jaké hledala u Ashleyho, ale bohužel je u něj za celý život nenašla.

Nikdy nerozuměla žádnému z obou mužů, které milovala, a proto je oba ztratila. A teď nejasně tušila, že kdyby byla někdy porozuměla Ashleymu, nebyla by ho milovala, a kdyby byla někdy porozuměla Rhettovi, nebyla by ho ztratila. V duchu se zoufale ptala, jestli vůbec v životě někomu na světě opravdu rozuměla.

V nitru se jí rozhostila milosrdná otupělost, otupělost, o níž za léta zkušeností věděla, že brzy ustoupí ostré bolesti, stejně jako přeťaté tkáně, šokované chirurgovým skalpelem, zažijí krátký okamžik necitlivosti, po němž teprve začne nesnesitelná bolest.

Teď na to nebudu myslet, říkala si v duchu chmurně, protože se jí znovu vybavila stará kouzelná formulka. Zblázním se, jestli teď budu myslet na to, že jsem ho ztratila. Budu na to myslet až zítra.

Ale, křičelo nahlas její srdce, které odvrhlo kouzlo a začínalo bolet, přece ho nemůžu nechat odejít! Nějak ho musím zadržet!

„Teď na to nebudu myslet,“ řekla znovu nahlas a přitom se pokoušela pustit z hlavy své zoufalé trápení, pokoušela se najít nějakou obranu před stoupající vlnou bolesti, která ji zaplavovala. „Pojedu – ano, zítra pojedu domů do Tary.“ Vlastní slova jí dodala trochu odvahy.

Už jednou, v době, kdy na ni doléhal strach s porážkou, odjela do Tary a vrátila se z jejích stěn, které jí poskytly útočiště, plná sil a vyzbrojená pro vítězství. A co dokázala jednou, možná dokáže – dá-li bůh – znovu! Ovšem nevěděla jak. Na to teď nechtěla myslet. Chtěla jen chvilku, aby si mohla vydechnout a zapomenout na urážku, tichý kout, kde by si mohla lízat rány, tichý koutek, kde by si mohla rozmyslet, jak bude postupovat dál. Myslela na Taru a připadala si, jako by jí po srdci kradmo přejela chladivá, laskavá dlaň. V duchu živě viděla bílý dům, zářící jí na uvítanou rudnoucími podzimními listy, vnímala klidné ztišení venkovského soumraku, který se na ni snášel jako požehnání, cítila rosu padající na pole zelených keříků ohvězděných bílým rounem, viděla syrovou barvu rudé půdy i pochmurně temnou krásu borovic rostoucích na vlnících se kopcích.

Z toho obrázku se jí vlévala do žil nejasná úleva a síla a urážka i zoufalá lítost jako by částečně ustoupily do pozadí. Chvíli zůstala stát a vzpomínala na podrobnosti, na stromořadí temných cedrů vedoucí k Taře, na souvislé pruhy gardéniových keřů, jejichž živá zeleň se odráží od bílých stěn domu, na povívající bílé záclony. A taky tam bude chůva. Najednou zatoužila po chůvě stejně zoufale, jako po ní toužívala, dokud byla malá, zatoužila po široké hrudi, na niž si bude moci položit hlavu, i po černých uzlovitých prstech a černých dlaních, které ji budou hladit po vlasech. Chůva, poslední pouto se starými časy.

V duchu svého národa, který nezná porážku, ani když jí hledí přímo do tváře, zvedla vzdorně hlavu. Však Rhetta dostane zpátky. Věděla, že to dokáže. Přece se ještě nenašel muž, kterého by nedostala, jakmile by si to jednou vzala do hlavy.

Budu na to myslet zítra, až v Taře. Potom to už snesu. Zítra si už vymyslím něco, čím ho dostanu zpátky. Vždyť zítra je přece taky den.