🔖

Alenka v kraji divů a za zrcadlem

 

Alenka v kraji divů

 

Dolů králičí dírou

Alenku už mrzelo sedět na břehu vedle cesty a nic nedělat. Párkrát nakoukla sestře do rozečtené knížky, ale nebyly tam žádné obrázky a nic se  tam  nepovídalo,  a co  je  do  knížky,  když  v ní  nejsou  žádné  obrázky a nic se tam nepovídá, řekla si Alenka.

Rozvažovala  tedy  u sebe  (pokud  to  vůbec  šlo,  byla  horkem  celá ospalá a zmámená), zda bude dost zábavné uvít si věneček z kopretin, aby kvůli tomu vstala a natrhala si je, a tu vedle ní přeběhl Bílý Králík s červenýma očima.

Nebylo na tom nic zvláštního a nijak podivné to Alence nepřipadlo, když  Králík  prohodil:  „Jeje!  Jeje!  Přijdu  pozdě.“  (Když  nad  tím  potom dumala, napadlo jí, že ji to mělo zarazit, jenže v tu chvíli jí to připadlo docela samozřejmé); ale když pak Králík dokonce vyndal z kapsy u vesty hodinky,  podíval  se  na  ně  a běžel  dál,  Alenka  vyskočila;  blesklo  jí  hlavou,  že  jakživ  neviděla,  aby  měl  Králík  kapsu  u vesty,  natož  aby  z ní vyndával hodinky, popadla ji zvědavost a rozběhla se přes pole za ním a šťastně  ho  dohonila,  zrovna  když  pod  keřem  hupl  do  velké  králičí díry.

V mžiku se pustila Alenka za ním, a jak se zas dostane ven, na to vůbec nepomyslila.

Králičí  díra  vedla  kus  rovně  jako  tunel  a pak  najednou  se  prudce svažovala  dolů,  tak  prudce,  že  Alenka  neměla  vůbec  kdy  se  zastavit a padala do hluboké jámy.

Buď byla ta jáma velmi hluboká, nebo padala Alenka tak pomalu, že měla kdy rozhlížet se kolem sebe a přemýšlet, co bude asi dál. Nejprve zkoušela dívat se dolů, kam to vlastně padá, ale nic neviděla, bylo tam tma; ohlížela se tedy po stěnách jámy a všimla si, že je tam plno polic a přihrádek: tu a tam visely na skobách mapy a obrázky. Cestou sebrala z jedné police sklenici; stálo na ní POMERANČOVÁ ZAVAŘENINA, ale zklamala se, byla prázdná. Zahodit ji, to se jí nezdálo, aby snad někoho nezabila, a tak ji při tom padání šťastně strčila do jedné poličky.



„No ne,“ řekla si Alenka. „Po takovémhle pádu skutálet se ze schodů, to už pro mě nic nebude. To mě ale budou doma pokládat za hrdinku! Kdybych třeba ze střechy spadla, ani nemuknu!“ (To už asi ne.)

Stále  hloub  a hloub  a hloub.  Což  tomu  padání  nikdy  nebude  konec? „To bych ráda věděla, kolik mil jsem se propadla?“ řekla nahlas. „Už budu až  někde  u středu  Země.  Počkat:  bude  to  asi  čtyři  tisíce  mil  hluboko –“ (Alenka se totiž ve škole všelico naučila, nebyla to sice nejvhodnější chvíle, chlubit se, co všechno ví, protože ji nikdo neslyšel, ale neškodí trochu si  to  zopakovat)  „ –  ano,  tak  daleko  to  asi  bude –  ale  v jaké  zeměpisné délce  a šířce  jsem  se  to  octla?“  (O tom,  co  je  zeměpisná  délka  a šířka, neměla Alenka ani ponětí, ale když ono to tak báječně zní.)



A potom zase spustila: „To jsem zvědavá, jestli propadnu skrz celou zeměkouli!  To  bude  legrace,  až  vylezu  u lidí,  co  chodí  po  hlavě! U Protichodců,  myslím –“  (byla  ráda,  že  ji  teď  nikdo  neslyší,  to  slovo nějak správně neznělo) „– přece jen se budu muset zeptat, jak se to tam u nich jmenuje. Prosím vás, paní, je tady Nový Zéland nebo Austrálie?“ (při  těch  slovech  se  pokoušela  uklonit –  to  je  nápad,  klanět  se,  když člověk padá! Jestlipak byste to dokázali?) „Co si ta paní o mně pomyslí, jaká jsem nevzdělaná holka! Ba ne, ptát se nebudu; třeba uvidím nějaký nápis.“

Stále hloub a hloub a hloub. Nic jiného se dělat nedalo, a tak se Alenka zase rozpovídala. „Micce se bude po mně večer jistě stýskat!“ (Micka byla kočka.) „Snad si na ni při svačině vzpomenou s miskou mléka. Micinko, kdybys tu tak byla se mnou! V povětří asi žádné myši nejsou, ale třeba  bys  chytla  netopýra,  ten  je  přece  skoro  jako  myš.  Jen  jestli  jedí kočky rády netopýry?“ Na Alenku šly dřímoty, jako ve snu si opakovala: „Rády kočky netopýry? Rády kočky netopýry?“ A potom zas: „Rádi kočky netopýři?“ Ani na to, ani na ono odpovědět nemohla, a tak bylo celkem jedno, jak to říká. Spánek ji zmáhal a zrovna se jí zdálo, že se vede s Mickou za ruku a vážně se jí ptá: „Pověz mi, Micko, pravdu, taky ráda netopýra?“, a vtom bum bác! dopadla na hromadu suchého listí a dál už nepadala.

Alenka si ani trochu nenatloukla a v mžiku byla zas na nohou; podívala se vzhůru, nad ní bylo tma; před sebou měla zase dlouhou chodbu a po ní pořád ještě utíkal Bílý Králík. Měla nejvyšší čas. Běžela s větrem o závod, a jak zahýbal za roh, zaslechla ještě: „U sta slechů a fousků, to už je pozdě!“ Ještě když zahýbala za roh, byla mu v patách, ale Králíka už vidět nebylo; octla se v dlouhé úzké síni osvětlené řadou lamp visících ze stropu.

Kolem  dokola  byly  dveře,  ale  všechny  zamčené;  Alenka  prošla  síní po jedné straně až na konec a po druhé zas zpátky, u všech dveří brala za  kliku  a potom  kráčela  prostředkem  celá  smutná,  jak  se  odtamtud dostane.



Najednou  se  octla  před  dvounohým  stolkem  a ten  byl  celý  ze  skla; byl  na  něm  jenom  zlatý  klíček  a Alence  hned  napadlo,  jestli  není  od některých dveří v síni. Ale ouha! Buď byl zámek moc velký, nebo klíček moc malý, žádné dveře se nedaly otevřít. Ale když podruhé obcházela síň,  octla  se  před  záclonkou,  které  si  předtím  nevšimla,  a za  ní  byla dvířka  nějakých  patnáct  palců  vysoká;  zkoušela  zlatým  klíčkem  odemknout a sláva, klíček se k zámku hodil!

Alenka dvířka otevřela a před ní byla chodbička o nic širší než krysí díra. Alenka poklekla a tou chodbičkou hleděla do divukrásné zahrady. Zatoužila  dostat  se  z té  tmavé  síně  a procházet  se  mezi  bujně  kvetoucími  záhonky  a chladivými  vodotrysky,  ale  nemohla  dvířky  prostrčit ani hlavu: „A i kdybych hlavou prošla, co je mi to platné, když neprojdu rameny. Kdybych se tak mohla sklapnout jako dalekohled! Snad by to šlo, jenom vědět, jak na to.“ Ono totiž Alenku potkalo za tu chvíli tolik nevídaného, že už jí skoro všechno připadalo možné.

Čekat  u dvířek  nebylo  nic  platné,  a tak  se  Alenka  vrátila  ke  stolku, jestli tam třeba nenajde ještě nějaký klíček, nebo aspoň nějaký návod, jak se sklapnout jako dalekohled. Tentokrát tam našla lahvičku („ta tu předtím  určitě  nebyla,“  řekla  si  Alenka)  a ta  měla  na  hrdle  cedulku s nápisem krásně vytištěným velkými písmeny: VYPIJ MĚ.

To se lehko řekne „vypij mě“, ale moudrá Alenka se do toho nepohrne. „Ba ne,“ řekla si, „napřed se podívám, jestli tam není označení jed.“ Co  se  už  načetla  hezkých  povídek  o tom,  jak  děti  uhořely,  jak  je  divá zvěř sežrala a mnoho jiných nepříjemností je potkalo jen proto, že nedbaly prostých ponaučení, která jim jejich přátelé vštěpovali; tak např.: že se spálíš, když držíš moc dlouho v ruce žhavý pohrabáč, že ti obyčejně teče krev, když se hodně hluboko řízneš nožem, a také nezapomínala na to, že když si pořádně přihneš z lahvičky označené jed, dříve nebo později ti to nebude dělat dobře.

Ale na lahvičce nestálo jed; Alenka se tedy odhodlala, že to ochutná. Bylo to moc dobré (chutnalo to jako třešňový koláč, krém, ananas, pečený  krocan,  karamel  a topinky  s máslem  dohromady)  a za  chvilku  to měla v sobě.

„To je mi divně,“ řekla Alenka. „Nejspíš se už sklápím jako dalekohled.“ A opravdu; měřila už jen deset palců na výšku a celá se rozzářila radostí nad tím, že takhle veliká už projde dvířky do té krásné zahrady. Ale  napřed  chvilku  počkala,  jestli  se  snad  ještě  víc  nescvrkne.  Trochu trnula. „A co jestli se nakonec rozplynu, jako když svíčka dohoří,“ řekla si  Alenka.  „Jak  asi  budu  potom  vypadat,  to  bych  ráda  věděla.“  A vymýšlela si, jak vypadá plamen svíčky, když se sfoukne, co se pamatuje, nic takového jakživ neviděla.

Nic se s ní už nedělo, a tak se za chvíli rozhodla, že půjde rovnou do zahrady; ale chudák Alenka! došla ke dvířkám a zjistila, že si ten zlatý klíček zapomněla; vrátila se pro něj ke stolku, ale už na něj nedosáhla: přes sklo ho jasně viděla, a tak šplhala po jedné noze u stolku, ale moc jí to klouzalo; až ji to šplhání nakonec zmohlo, a tak si, chudinka, sedla a dala se do pláče.

 

„No  tak,  pláčem  nic  nespravíš,“  spustila  na  sebe  zhurta  Alenka. „Hned přestaň, to ti radím!“ Obyčejně si radila dobře (ač málokdy uposlechla) a někdy si tak zostra vyhubovala, až jí vhrkly slzy do očí; a jednou, jak si vzpomíná, málem si napohlavkovala za to, že jak hrála sama se sebou kroket, švindlovala; ona totiž ta zvláštní holčička ráda dělala, jako by byla ve dvou osobách.  „Ale dělat, že jsem ve dvou osobách, to teď  nejde,“  řekla  si  nešťastná  Alenka.  „Zbývá  mě  ani  ne  na  jednu  pořádnou osobu!“



A tu zahlédla pod stolem skleněnou krabičku; otevřela ji a našla v ní koláček a na něm z hrozinek krásný nápis: SNĚZ MĚ. „Tak ho sním,“ řekla Alenka,  „a  jestli  po  něm povyrostu,  dosáhnu  na  klíček;  a jestli  se  ještě scvrknu, podlezu pod dvířky. Tak se přece jen do zahrady dostanu, ať se stane, co chce!“

Kousek ujedla a starostlivě si říkala: „Nahoru, nebo dolů“; sáhla si na hlavu,  zdali  jí  přibývá,  nebo  ubývá,  a nemálo  ji  překvapilo,  že  zůstává stejně velká; toť se ví, to už tak bývá, když se jí koláč, ale Alenka si už tak zvykla na samé nevídané věci, že obyčejnský život jí připadal nudný a hloupý. Pustila se tedy do koláče a hned ho měla v sobě.

 

Kaluž slz

„Úžasnoucnější  a úžasnoucnější!“  zvolala  Alenka  (tu  chvíli  zapomněla samým překvapením správně mluvit); „teď se zas vytahuji jako ten nejdelší dalekohled na světě. Sbohem, nožičky!“ (Když se totiž podívala na nohy,  skoro  na  ně  nedohlédla,  tak  byly  daleko.)  „Ach  mé  nožičky,  kdo vám teď, chudinky, bude obouvat boty a punčochy? Já jistě ne! Budu od vás  tuze  daleko,  kdepak  bych  se  o vás  mohla  starat:  musíte  si  poradit samy –  ale  musím  na  ně  být  hodná,“  řekla  si  Alenka,  „nebo  nepůjdou, kam budu chtít! Třeba jim dám vždycky nové boty pod stromeček.“

A tak si dále vymýšlela, jak to zařídí. „Budu jim je musit dát doručit,“ řekla si, „to bude legrace, posílat dárky vlastním nohám. A jak divně se bude vyjímat adresa!

Vážená Pravá Noha Alenčina Rohožka před Krbem u Mřížky (s pozdravem od Alenky)

Jeje, co to mluvím za nesmysly!“ Vtom  vrazila  hlavou  do  stropu  síně:  měřila  totiž  přes  devět  stop;

popadla zlatý klíček a alou do zahrady.

Nešťastná Alenka! Lehla si na bok a jedním okem hleděla do zahrady, na víc se nezmohla; projít dvířky teď už teprve nemohla; posadila se a znovu se dala do pláče.

„Styď  se,“  řekla  si  Alenka,  „taková  velká  holka…,“  (a taky  že  byla), „… a takhle plakat! Hned přestaň, to ti povídám!“ Ale plakala dál a tolik slz prolila, až měla kolem sebe louži na čtyři palce hlubokou, rozlévající se do poloviny síně.

Za chvíli zaslechla zdálky drobné cupitání; honem si utřela oči a podívala se, kdo to jde. To se vracel Bílý Králík, celý vyparáděný, v jedné ruce  bílé  kozinkové  rukavice,  v druhé  velký  vějíř;  přihopkal,  samý spěch, a přitom si broukal: „Ach, ta vévodkyně, ta vévodkyně! Ta mi dá, jestli přijdu pozdě!“ Alenka byla tak nešťastná, že by byla kohokoli poprosila o pomoc; a tak když se k ní Králík přiblížil, spustila tiše a bázlivě: „Prosím vás, pane –“ Králík se zarazil, upustil bílé kozinkové rukavice a vějíř a pádil do tmy, co mu nohy stačily.



Alenka  zvedla  rukavice  a vějíř,  a protože  bylo  v síni  horko,  ovívala se a takto si povídala: „Ach jo! Dnes je všechno naruby. A ještě včera to bylo  jako  jindy.  Copak  se  se  mnou  v noci  stala  nějaká  změna?  Počkat: byla jsem to já, když jsem ráno vstávala? Tak se mi zdá, že mi bylo nějak  divně.  Ale  jestli  to  nejsem  já,  ptám  se  dál,  kdo tedy  jsem?  To  je  ta záhada!“ A probírala všechny známé děti, stejně staré jako ona, jestli se snad v některé z nich neproměnila.

„Určitě nejsem Ada,“ řekla si Alenka, „ona má takové dlouhé lokýnky a já nemám žádné; a Mabel přece taky nejsem, já toho tolik umím a ona, ach, ta neumí skoro nic! A ostatně ona je ona a já jsem já – a vůbec, je to záhada! Zkusím, jestli ještě umím, co jsem dřív uměla. Tak tedy: čtyřikrát pět je dvanáct, čtyřikrát šest je třináct, čtyřikrát sedm je – ach, jéje! Takhle se do dvaceti vůbec nedopočítám! Ale na násobilce tolik nezáleží, zkusíme to se zeměpisem. Londýn je hlavní město Paříže a Paříž je hlavní město Říma a Řím – kdepak, tak to vůbec není. Nejspíš jsem se proměnila  v Mabel.  Zkusím  odříkat  ‚Nad  Berounkou‘  –“  Složila  ruce v klín,  jako  by  odříkávala  úlohu,  a spustila,  ale  hlas  měla  chraplavý a cizí a slova nezněla stejně jako dřív:

Na Berounce pod Tetínem

krokodýl se vyhřívá,

hoví si v tom proudu líném

jako kláda neživá.

Potutelně usmívá se

v šupinatém pancíři,

očkem po rybičkách pase,

zda mu ve chřtán zamíří.

„Takhle  to  jistě  není,“  řekla  Alenka  a znovu  se  jí  zalily  oči  slzami, když povídala: „To už je jisté, je ze mě Mabel, teď se musím odstěhovat do toho jejich baráčku, hračky žádné a ouvej! toho učení! Kdepak, už to mám; jestli jsem Mabel, zůstanu tady! Jen ať si sem strkají hlavu a volají:  ‚Pojď  ven,  milánku!‘  Jenom  zvednu  hlavu  a řeknu:  ‚Tak  kdo  tedy jsem? Napřed mi to povězte, a když budu tou osobou ráda, vyjdu ven – když ne, zůstanu tady, dokud se nestanu někým jiným.‘ Ach jéje,“ Alenka se znovu rozplakala: „Kdyby sem tak někdo strčil hlavu! Už se mi tu nechce být tak sama!“

Při  těch  slovech  se  podívala  na  ruce  a podivila  se,  že  si  za  řeči  navlíkla  Králíkovu  bílou  kozinkovou  rukavičku.  „Jak  je  to  možné?“  řekla si.  „To  se  asi  zas  zmenšuji.“  Vstala  a šla se  poměřit  ke  stolku a od oka odhadla, že měří asi dvě stopy a pořád se ještě scvrkává. Přišla na to, že to je vějířem, který má v ruce, a honem ho pustila, zrovna včas, než se docela scvrkla.

„To jsem měla namále!“ řekla Alenka, tou náhlou změnou celá vylekaná,  ale  šťastná,  že  ještě  žije:  „A teď  honem  do  zahrady!“  Horempádem se rozběhla k dvířkám – ale ouha! dvířka byla zavřená a zlatý klíček ležel jako předtím na skleněném stolku, „a je to čím dál horší,“ řekla si chudinka,  „protože tak malá jako teď jsem jakživa nebyla! To je ale hloupé.“



Při  těch  slovech  uklouzla  a žbluňk!  byla  po  krk  ve  slané  vodě. Nejprve ji napadlo, že snad spadla do moře, „tak to pojedu domů vlakem,“ řekla si Alenka. (Byla totiž jednou jedinkrát u moře a hned usoudila, že ať  jde  člověk  na  anglickém  pobřeží,  kam  chce,  všude  uvidí  v moři spoustu převozných kabin, dále děti, jak nabírají dřevěnými lopatkami písek, potom řadu penziónů a za nimi nádraží.) Ale brzy přišla na to, že je v kaluži slz, které naplakala, když měřila devět stop.

„Neměla jsem tolik plakat!“ řekla si Alenka a plavala sem a tam, aby z toho  vybředla.  „Za  trest  se  teď  utopím  ve  vlastních  slzách!  To  bude divné! Ale dnes je divné všecko.“

A tu v kaluži kousek od ní něco zašplouchalo – i plavala tam podívat se,  co  to  je.  Zprvu  jí  to  připadalo  jako  mrož  nebo  hroch,  ale  potom  si vzpomněla, jak je maličká, a zjistila, že to je jen myška, která stejně jako ona sklouzla do vody.

Což  abych  na  myš  promluvila,  pomyslila  si  Alenka.  Jsou  tady  samé nevídané věci, kdoví, třeba umí ta myš mluvit. Ostatně nic se nestane, když  to  zkusím.  Spustila  tedy:  „Ó myši,  nevíš,  jak  bych  se  dostala  z té kaluže? Mám už toho plavání tady dost, prosím tě, ó myši!“ (Alenka si myslila, že takhle se s myší mluví. Nikdy to nedělala, ale jak si pamatovala,  v bratrově  latinské  mluvnici  stálo:  myš –  myši –  myši –  myš – ó myši!)  Myš  se  na  ni  podívala  zvědavě  a jako  by  na  ni  jedním  očkem mrkla, ale nic neříkala.

Možná  že  nerozumí  anglicky,  myslila  si  Alenka.  Tohle  bude  francouzská  myš,  přišla  sem  s Vilémem  Dobyvatelem.  (Alenka  sice  z dějepisu  leccos  věděla,  ale  kdy  se  co  událo,  o tom  neměla  ani  potuchy.) Spustila  tedy  znovu:  „Où  est  ma  chatte?“  To  byla  první  věta  z francouzské  učebnice.  Myš  se  najednou  vymrštila  z vody  a jako  by  se  po celém těle třásla strachy. „Ach, odpusť, Myško,“ vyhrkla Alenka samým leknutím,  že  se  snad  toho  zvířátka  nějak  nemile  dotkla.  „Dočista  jsem zapomněla, že nemáš ráda kočky.“

„Že nemám ráda kočky!“ zapištěla pronikavě a zlostně Myš. „Ty bys

je na mém místě měla ráda?“



„Asi  ne,“  chlácholila  ji  Alenka,  „už  se  proto  nezlob.  Ale  naši  Micku bych ti přec ráda ukázala, jen bys ji uviděla, hned by sis kočky zamilovala.  To  je  ti  mírné  stvoření.“  Alenka  pomaloučku  plavala  po  kaluži a spíše  jen  pro  sebe  si  povídala:  „Tak  mile  přede  u krbu,  líže  si  packy a myje si čumáček – a když ji chovám, je taková měkounká – a báječně chytá myši –  Ach,  promiň!“  znovu  zvolala  Alenka, protože  Myš  se celá zježila, jistě byla uražená. „Jestli nechceš, nebudeme už o ní mluvit.“

„Jak  to,  my!“  zvolala  Myš,  roztřesená  od  hlavy  až  po  špičku  ocasu. „Copak  já  o tom  mluvím!  Naše  rodina  odjakživa  kočky  nenávidí –  ty zlomyslné, sprosté ničemnice! Už ať mi o nich necekneš!“

„Už ne!“ Alenka to honem zamlouvala. „Máš – máš ráda – třeba psy?“ Myš  neodpověděla,  a tak  se  Alenka  rozpovídala.  „Blízko  nás  mají  hezkého pejska, ráda ti ho ukážu! Je to foxteriér s chytrýma očkama a hnědou srst ti má, ach, takovou chundelatou! Hodíš mu něco a on ti to přinese,  panáčkuje  a prosí  o jídlo  a dělá  ještě  jinší  kousky,  kdepak  kdybych si honem na všechno vzpomněla – patří jednomu sedlákovi a ten o něm říká, že je moc užitečný, že by ho nedal ani za sto liber! Že prý mu  schytá  všecky  krysy  a –  jémine!“  zahořekovala  Alenka,  „už  jsem  ji zas  urazila!“  Myš  totiž  plavala  o překot  pryč  od  ní,  až  rozvířila  celou kaluž.

Alenka na ni vlídně zavolala: „Myško! Prosím tě, vrať se a nebudeme už mluvit o kočkách ani o psech, když je nemáš ráda!“ Myš to zaslechla, obrátila  se  a pomalu  plavala  zpátky  k ní.  Byla  úplně  zsinalá  (to  zlostí, pomyslila si Alenka) a tiše a zajíkavě řekla: „Pojďme na břeh, povím ti svůj příběh a pak pochopíš, proč nenávidím kočky a psy.“

Však už měly načase vylézt, kaluž se hemžila ptáky a zvířaty, jak do ní  padali.  Byla  tam  Kachna  a Blboun,  Papoušek  a Orlík  a jiná  podivná stvoření. Alenka je vedla a všichni doplavali na břeh.

 

Kuriální závod a sáhodlouhý obrázek

Sešla  se  tam  na  břehu  prapodivná  cháska –  ptáci  s urousaným  peřím a ostatní zvířata se zplihlou srstí, všichni promočení, podráždění, nevrlí. Především jim šlo samozřejmě o to, jak se usušit: radili se a za chvilku se s nimi Alenka nenuceně bavila, jako by je znala odjakživa. Dokonce  se  poškorpila  s Papouškem  a ten  ji  nakvašeně  usadil:  „Jsem  starší než ty, a tak to musím vědět líp.“ Alenka mu to nechtěla uznat, dokud jí nepoví, kolik je mu; a protože jí to Papoušek zanic nechtěl říct, nedalo se nic dělat.

Nakonec  vykřikla  Myš,  která  se  zřejmě  těšila  všeobecné  vážnosti: „Všichni se posaďte a poslouchejte! Já vás osuším jedna dvě!“ Hned se všichni  posadili,  Myš  uprostřed.  Alenka  na  ni  starostlivě  upírala  oči; jestli se hned neosuší, to věděla, dostane rýmu jako trám.

„Ehm!“ odkašlala si významně Myš. „Dáváte všichni pozor? Nic suššího  nad  tohle  neznám.  Ticho,  prosím!  Vilém  Dobyvatel,  jemuž  přál papež,  brzy  podrobil  Angličany,  kterým  se  nedostávalo  vůdců  a poslední dobou se oddávali loupežím a výbojům. Edvin a Morkar, hrabata z Mercie a Northumbrie –“

„Brr!“ otřásl se Papoušek. „Prosím?“ zeptala se Myš zamračeně, ale zdvořile. „Říkal jsi něco?“ „Já ne!“ řekl honem Papoušek. „No  proto,“  řekla  Myš.  „Tedy  pokračuji.  Edvin  a Morkar,  hrabata z Mercie  a Northumbrie,  se  přidali  k jeho  praporu,  a dokonce  Stigand, vlastenecký arcibiskup canterburský, to shledal prospěšným –“

„Co shledal?“ zeptala se Kachna. „No přece to,“ odsekla Myš nadurděně, „snad víš, co je to.“ „Samozřejmě že vím, co je to, když to hledám já,“ řekla Kachna. „Bývá to žába nebo červ. Ale jde o to, co shledal arcibiskup.“



Myš  si  této  otázky  nevšímala  a rychle  pokračovala:  „– to  shledal prospěšným, vydal se s Edgarem Athelingem Vilémovi v ústrety nabídnout  mu  korunu. Vilém  si  zpočátku  vedl umírněně.  Ale  zpupnost  jeho Normanů – Jak je vám, milá?“ obrátila se Myš k Alence.

 

Mokrá  jako  dřív,“  řekla  Alenka  smutným  hlasem.  „Vůbec  jsem  přitom neuschla.“

„Když  je  tomu  tak,“  řekl  slavnostně  Blboun  a vstal,  „navrhuji  odročení schůze za příčinou bezodkladného akceptování efektivnějších procedur –“



„Mluv jasně!“ řekl Orlík. „Já těm dlouhatánským slovům nerozumím a ostatně  ty,  jak  se  mi  zdá,  taky  ne!“  A Orlík  sklopil  hlavu,  aby  nebylo vidět, jak se usmívá, zato jiní ptáci se uchichtli.

„Chtěl  jsem  říct  jen  tolik,“  bránil  se  Blboun  uraženě,  „že  nejlíp  se usušíme kuriálním závodem.“

„Co je to kuriální závod?“ zeptala se Alenka; ne že by jí na tom záleželo, ale Blboun se odmlčel, jako by čekal, že někdo něco řekne, a bylo vidět, že se do toho nikomu nechce.

„No nejlépe si to vysvětlíme,“ řekl Blboun, „když to uděláme.“ (A protože byste si to možná někdy v zimě sami rádi zkusili, řeknu vám, jak to Blboun provedl.)

Nejdřív vyznačil jakžtakž do kruhu závodní dráhu („na přesném tvaru  nezáleží,“  řekl),  pak  přítomné  rozestavil  na  závodní  dráze  každého jinam. Žádné „raz, dva, tři, teď“, každý se rozběhl, kdy chtěl, takže bylo těžko poznat, kdy doběhl. Běhali tak asi půl hodiny, až úplně uschli, a tu křikl Blboun: „Konec závodu!“ a všichni ho obklopili a udýchaně se ptali: „Kdo vyhrál?“

Než jim Blboun odpověděl, hluboce se zadumal, dlouhou chvíli seděl a prst  si  tiskl  na  čelo  (však  víte,  jak  to  na  obrázcích  dělává  Shakespeare)  a ostatní  tiše  čekali.  Konečně  řekl  Blboun:  „Všichni  vyhráli a všichni budou odměněni cenou.“

„Ale kdo bude udílet ceny?“ ozvali se sborem. „No samozřejmě ona,“ řekl Blboun a ukázal prstem na Alenku. Všichni ji obklopili a volali jeden přes druhého: „Ceny! Ceny!“

Alenka  nevěděla,  co  počít,  a v té  bezradnosti  sáhla  do  kapsy  a vytáhla krabičku bonbónů (naštěstí je slaná voda nepromáčela) a za odměnu je rozdala. Na každého se dostal jeden.

„Ale ji taky musíme odměnit cenou,“ řekla Myš. „Samozřejmě,“  odpověděl  se  smrtelnou  vážností  Blboun.  „Co  máš ještě v kapse?“

„Jenom náprstek,“ řekla smutně Alenka. „Sem s ním,“ řekl Blboun. Znovu obklopili Alenku a Blboun jí slavnostně odevzdal náprstek se slovy:  „Račiž  přijmout  tento  roztomilý  náprstek,“  a když  ten  krátký proslov dopověděl, všichni křikli hurá.

Alence  to  připadalo  hloupé,  ale  oni  se  tvářili  tak  vážně,  že  jí  zašla chuť  do  smíchu;  a protože  jí  žádné  vhodné  slovo  nenapadlo,  jen  se uklonila a velmi vážně přijala náprstek.

Potom  se  jedly  bonbóny.  Neobešlo  se  to  bez  křiku  a zmatku,  velcí ptáci  reptali,  že  jim  bonbóny  nechutnají,  malí  se  zas  dávili,  až  dostali herdu  do  zad.  Konečně  dojedli,  znovu  se  sesedli  dokola  a prosili  Myš, aby jim ještě něco vyprávěla.

 

„Slíbila jsi mi, že mi povíš něco ze svého života,“ řekla Alenka, „a jak to,  že  nemáš  ráda –  K a  P,“  dodala  šeptem,  aby  se  snad  Myš  zase  neurazila.

„Ten  můj  obrázek  je  sáhodlouhý  a smutný,“  řekla  Alence  s povzdechem Myš.

Alenka přeslechla, co Myš říká, a s úžasem se zahleděla na její ocásek: „Sáhodlouhý, to je, ale proč by měl být smutný?“ A tak při Myšině vyprávění  pořád  hloubala,  až  se  jí  ten  obrázek  proměnil  v takovýto ocásek –

Spustil Hafan na Myš:

       „Marně se mi bráníš,

               na soud pojecháš,

                         proč?

                               se ještě ptáš!

                                     Já tam taky půjdu,

                                         žalovat tě budu,

                                             o tvé vině soud

                                                    musí rozhodnout.

                                             Pojď a neodmlouvej.“

                                       Myš mu řekla:

                               „Ouvej, to mi

                          nejde do noty,

                 bez soudce a poroty

                        není

                           žádné rozsouzení!“

                                   Odpověděl pes:

                                        „Milá Myško, věz,

                                    jak je zvykem Hafanů,

                               porotu i soudce

                           zastanu.

                                      Po tom procesu

                                         ortel smrti

                                                 vynesu.“

„Když ty nedáváš pozor!“ plísnila Myš Alenku. „Nač myslíš?“ „Promiň  laskavě,“  řekla  Alenka  poníženě,  „ale  v těch  zákrutech  jsi

došla, zdá se mi, na osmičku.“

„Jakou smyčku?“ utrhla se na ni Myš.

„Smyčku!“ Alenka ráda každému pomáhala, a hned se tedy ohlížela kolem sebe. „Dovol prosím, já ti ji rozvážu!“

„To nedovolím,“ Myš vstala a šla pryč. „Urážíš mě těmi nesmyslnými řečmi.“

„Já jsem to tak nemyslila,“ bránila se chudák Alenka. „Ale když ty jsi tak urážlivá!“

Myš místo odpovědi jen zavrčela. „Prosím tě, vrať se a dopověz nám to,“ volala za ní Alenka. A všichni do toho vpadli sborem: „Vrať se, prosím!“ Ale Myš nedůtklivě zavrtěla hlavou a přidala do kroku.

„Škoda  že  tu  nezůstala!“  povzdechl  si  Papoušek,  sotva  jim  zmizela z očí;  a stará  Krabice  se  toho  hned  chytla  a napomenula  dceru:  „Milé dítě! Vezmi si z toho příklad a nikdy se nedej strhnout k hněvu!“ „Buď zticha, mami!“ odsekla dcera. „Ty bys i ústřici dožrala!“

„Kdybych tady tak měla Micku!“ řekla Alenka nahlas, jen tak pro sebe. „Ta by mně ji hnedle přinesla zpátky.“

„A kdo to je Micka, že jsem tak smělý,“ zeptal se Papoušek. Alenka  o svém  miláčkovi  vždycky  ráda  povídala,  a tak  ochotně  odpověděla:  „Micka  je  naše  kočka.  Jak  ta  vám  chytá  myši,  to  stojí  za  to. A jak pase po ptáčcích, to bys viděl! Sežere ptáčka, jen ho uvidí!“

Po jejích slovech nastalo mezi přítomnými hotové pozdvižení. Někteří ptáci  se  hned  sebrali  a zmizeli.  Jedna  stará  Straka  si  důkladně  zapnula límec a prohodila: „Já už musím opravdu domů; večerní vzduch mi nedělá  dobře  na  krk!“  a jeden  Kanárek  svolával  rozechvělým  hláskem  děti: „Pojďte,  dětičky!  Musíte  na  kutě!“  Pod  různými  záminkami  odcházeli a Alenka tam zůstala sama.

„Neměla jsem se o Micce zmiňovat!“ řekla si smutně. „Nikdo ji tady nemá rád, a přec je to nejlepší kočka na světě! Ach má zlatá Micko! Jestlipak tě ještě někdy uhlídám!“ A nešťastná Alenka se ze samého stesku a žalu znovu rozplakala. Ale za chvilku se zase zpovzdáli ozvalo cupitání; dychtivě zdvihla hlavu, jestli si to snad Myš nerozmyslila a nejde jí dopovědět ten svůj obrázek ze života.

 

O tom, jak Vilík komínem vylít

Ale  to  k ní  zvolna  hupkal  zpátky  Bílý  Králík  a starostlivě  se  rozhlížel, jako by byl něco ztratil; mumlal si pro sebe: „Ta vévodkyně! Ta vévodkyně! Ach vy mé běhy! Ach ty můj kožíšku, ach vy mé fousky! Ta mě dá jistě popravit, jakože jsou fretky fretky! Kde jsem je asi pohodil?“ Alenka ihned uhodla, že se shání po vějíři a bílých kozinkových rukavicích, a bez  říkání  je  hledala  a hledala,  ale  nebylo  po  nich  ani  vidu –  po  té koupeli  v kaluži  jako  by  se  všechno  změnilo  a velká  síň  se  skleněným stolkem a dvířky nadobro zmizela.

Králík si toho Alenčina shánění všiml a hned se na ni osopil: „Prosím vás, Marjánko, co vy tady děláte! Hned běžte domů a přineste mi rukavice a vějíř. Ale honem!“ Alenka se polekala a běžela, kam jí Králík ukázal, ani se nepokusila vyvést ho z omylu. „On myslel, že jsem jeho služka,“  řekla  si  v běhu.  „Ten  se  podiví,  až  pozná,  kdo  jsem.  Ale  přece  jen mu  vějíř  a rukavice  donesu –  jestli  je  ovšem  najdu.“  Sotva  to  dořekla, octla se u pěkného domečku a na dveřích se blyštěla mosazná tabulka s vyrytým  jménem  „V. Králík“.  Bez  klepání  vešla  dovnitř  a uháněla  po schodech nahoru, celá bez sebe strachy, aby ji pravá Marjánka nepotkala a nevyhodila z domu, ještě než najde vějíř a rukavice.

„To je divné, že obstarávám Králíkovi posílky,“ řekla si Alenka. „S takovou mi brzy něco uloží naše Micka!“ A hned si domýšlela, jak to asi bude:  „Slečno  Alenko!  Pojďte  sem  a oblečte  se  na  procházku!“  „Hned, hned, Náno! Než se Micka vrátí, musím jí pohlídat myší díru, aby jí neutekla  myš.“  „Jenže,“  říkala  si  dále  Alenka  „jenže  ona  by  u nás  Micka nesměla zůstat, kdyby si takhle poroučela.“

Zatím  se  už  Alenka  dostala  do  úhledné  světničky;  stál  tam  u okna stůl a na něm (jak se nadála) ležel vějíř a několik párů bílých kozinkových  rukaviček.  Popadla  vějíř  a jedny  rukavičky,  a jak  odcházela  ze světnice, najednou zahlédla u zrcadla lahvičku. Cedulka s nápisem VYPIJ MĚ na ní sice tentokrát nebyla, ale Alenka ji přece odzátkovala a přiložila k ústům. „Jakmile něco sním nebo vypiju,“ řekla si Alenka, „vždycky to zajímavě dopadne. Zkusím tedy, co tahle lahvička způsobí. Doufám, že po ní zas vyrostu, už toho mám po krk, být taková mrňavá!“

Tak se také stalo, dřív než se nadála. Ještě ani půl lahvičky nedopila, a už narazila hlavou o strop a musila se sehnout, aby si nezlomila vaz.

Honem zas lahvičku postavila a řekla si: „To úplně stačí – doufám, že už  víc  neporostu –  takhle  se  nedostanu  ze  dveří –  neměla  jsem  toho tolik vypít!“

Ale  pozdě  bycha  honit!  Alenka  rostla  a rostla,  a tak  chtíc  nechtíc klekla  na  zem:  za  chvíli  už  ani  v pokleku  nevydržela,  zkusila  si  tedy lehnout a loktem se opřít o dveře a druhou rukou si podložit hlavu. Ale pořád  rostla,  a tak  jí  nakonec  nezbylo,  než  vystrčit  jednu  ruku  z okna a jednu nohu strčit do komína a pak si řekla: „Už nemohu nic dělat, ať se stane, co stane. Co mě ještě čeká?“



Kouzelná lahvička naštěstí už dále neúčinkovala, takže Alenka přestala růst. I tak jí bylo nepříjemně; vypadalo to, že v té světnici zůstane do smrti trčet, kdo by se tedy divil, že byla celá nešťastná.

„Doma  mi  bylo  o moc  líp,“  pomyslila  si  nešťastná  Alenka,  „tam člověk tolik nerostl a zas se nescvrkal a taky se nedal komandovat od myší  a králíků.  Snad  jsem  neměla  lézt  do  té  králičí  díry  a –  a přec – a přec – nic naplat, je tenhle život zajímavý! Moc ráda bych věděla, co se to vlastně se mnou stalo! Když jsem čítala pohádky, vždycky jsem si  říkala,  že  to  ani  není  možné,  a najednou  se  to  stane  zrovna  mně! Někdo  by  měl  o mně  napsat  knihu.  Až  vyrostu,  sama  ji  napíšu –  ale vždyť  už  jsem  vyrostla,“  dodala  zarmouceně.  „Tady  aspoň  dále  růst nemohu.“

„To mi tedy ani let nebude přibývat?“ napadlo Alence. „Že ze mě nebude stará bába – to mě blaží – ale to tedy znamená – věčně se jen učit! A to by se mi nechtělo!“

„Ty  hloupá  Alenko,“  odpovídala  si.  „Jak  se  chceš  tady  učit?  Stěží  se sem sama vejdeš, jakpak by se sem vešly učebnice!“

A tak to šlo dál, Alenka se na to koukala hned z té, hned zas z druhé stránky  a dlouho  si  tak  povídala;  ale  za  chvíli  se  venku  někdo  ozval a Alenka ztichla a napnula uši.

„Marjánko! Marjánko!“ ozývalo se zvenku.  „Hned mi přineste rukavice!“ A pak někdo cupital po schodech. Alenka věděla, že za ní jde Králík,  a rozklepala  se,  až  se  domek  třásl;  docela  zapomněla,  že  je  proti Králíkovi tisíckrát větší a že se ho už bát nemusí.

Vtom došel Králík ke dveřím a chtěl je otevřít, ale protože se dveře otvíraly  dovnitř  a Alenka  se  o ně  pevně  opírala  loktem,  nepodařilo  se mu  to.  Alenka  slyšela,  jak  si  Králík  říká:  „Tak  to  obejdu  a vlezu  tam oknem.“

A nevlezeš,  pomyslila  si Alenka,  čekala,  až  zaslechne  Králíka  přímo pod oknem, potom naráz rozevřela dlaň a nazdařbůh chňapla. Nic nechytla, ale někdo zavřískl a svalil se a zařinčelo sklo; usoudila, že Králík spadl do pařeniště s okurkami nebo něčím takovým.



Někdo se zlostně rozkřikl – byl to Králík – „Anton! Anton! Kde jsi?“ a pak se ozval hlas, který Alenka dosud neslyšela: „Tade so! Vekopávám erteple, milospane!“

 

„Tak ty vykopáváš brambory!“ hudroval Králík. „Sem! Pomoz mi odtud!“ (A znovu zařinčelo sklo.)

„A teď mi, Anton, řekni, co to je v okně?“ „No co be to belo, ruka, milospane!“ „Ruka, ty trdlo! Kdopak kdy viděl tak velikánskou ruku? Vždyť je jí plné okno!“

„No bať, milospane, ale ruka je to, abe né!“

„Stejně tam nemá co dělat. Hned ji odstraň!“ Pak bylo dlouho ticho a jenom občas dolehl k Alence šepot, jako: „Deš mně se to, milospane, jaksi nezamlóvá!“ „Dělej, co ti říkám, ty strašpytle!“ a nakonec  zas  Alenka  rozevřela  dlaň  a nazdařbůh  chňapla.  Tentokrát zavřískli  dva  a zase  zařinčelo  sklo.  To  je  mi  nějakých  pařenišť  s okurkami! pomyslila si Alenka. A co bude teď! Kdyby mě tak chtěli vytáhnout z okna, nic lepšího bych si nepřála! Ale tady zanic nezůstanu!

Chvíli čekala, ale nebylo nic slyšet, až konečně přidrkotal nějaký vozík a potom mluvili jeden přes druhého. Pochytila z toho jenom: „Kde je druhý  žebřík? –  Měl  jsem  přinést  jen  jeden!  Vilík  nese  druhý –  Vilíku! Podej ho sem, chlapče! – Opřete je tady na rohu – Ne, napřed je svažte – to zdaleka nestačí – ba jo, stačí, jen se neboj – Hej, Vilíku! Chyť ten provaz –  Neproboří  se střecha? –  Pozor  na uvolněnou tašku – Už letí!  Pozor na hlavu!“ (něco řachlo) – „Kdo to udělal? – To jistě Vilík – Kdo vleze do komína? – Já ne, jdi tam ty! – Já taky ne! – Ať tam vleze Vilík – Hej, Vilíku! Pán říká, že máš vlézt do komína!“

„Vilík tedy poleze do komína,“ řekla si Alenka. „Ten Vilík všechno za ně odře! Nechtěla bych být v jeho kůži – krb je úzký, ale kopnout se tam přece jen dá!“

Stáhla nohu z komína co nejdále a čekala, až zaslechla, jak se nějaké zvířátko (jaké, to si neuměla představit) kousek nad ní škrábe a šplhá v komíně. „To je Vilík,“ řekla si, prudce kopla a čekala, co se bude dít.

Nejprve křikli sborem: „Vilík letí!“, pak povelel Králík: „Chyťte ho, vy tam  u plotu!“  Všichni  zmlkli  a znovu  zahlaholili:  „Podržte  mu  hlavu – Trochu kořalky – Ať se neudáví – Co to bylo, kamaráde? Co se ti stalo? Pověz!“

Konečně někdo slabounce zapištěl (To bude Vilík, pomyslila si Alenka). „Copak já vím – Už ne, děkuju; už je mi líp – jsem ještě celý zkoprnělý –  vím  jenom,  že  na  mě  něco  vyrazilo  jako  čertík  z krabičky  a už jsem letěl jako rachejtle!“

„Tos taky letěl, kamaráde!“ přizvukovali ostatní. „Musíme dům podpálit!“ ozval se Králík. A Alenka se rozkřikla: „Jen se opovažte, pošlu na vás Micku!“



Zavládlo  hrobové  ticho  a Alenka  si  pomyslila:  To  jsem  zvědavá,  co bude teď. Kdyby měli špetku rozumu, sundali by střechu. Po chvilce už zas šukali kolem a Alenka zaslechla Králíka, jak říká: „Jeden trakař prozatím stačí.“ Trakař čeho? přemýšlela Alenka. Ale dlouho na pochybách nezůstala,  neboť  vzápětí  zafičely  do  okna  oblázky  a některé  ji  zasáhly

 

do  tváře.  „Tohle  jim  zatrhnu,“  řekla  si  a houkla  na  ně:  „Nechte  toho!“ a znovu zavládlo hrobové ticho.

Alenka si s úžasem všimla, že jakmile oblázky dopadnou na podlahu, hned  jsou  z nich  koláčky,  i dostala  šťastný  nápad.  „Když  sním  jeden koláček, jistě to zapůsobí na mou velikost, a protože větší už být nemohu, budu nejspíš menší.“

Snědla tedy jeden koláček a nemálo se zaradovala nad tím, jak se valem  scvrká.  Když  se  zmenšila  tak,  že  prošla  dveřmi,  vyběhla  z domku a venku  na  ni  čekal  houf  drobných  zvířátek  a ptáků.  Uprostřed  stál chudák Vilík Ještěřík a dvě morčata ho podpírala a napájela ho z láhve. Jakmile se tam Alenka objevila, všichni se po ní hnali, ale ona utíkala, co jí nohy stačily, a brzy se octla v hustém lese.

„Nejprve  musím,“  řekla  si  Alenka  při  tom  bloudění  lesem,  „narůst zas do správné velikosti; a potom se musím dostat do té krásné zahrady. To bude myslím nejlepší.“

Což  o to,  vymyslila  si  to skvěle,  nic  snazšího  a jednoduššího;  háček byl jen v tom, že neměla potuchy, jak to provést. Toužebně se rozhlížela mezi stromy, a tu nad ní něco prudce zaštěkalo: rázem zvedla hlavu.

Hledělo na ni obrovské štěně s velkýma kulatýma očima a lenivě po ní natahovalo packu. „Drobečku!“ mazlila se s ním Alenka a hvízdala na ně; ale hrozně přitom trnula, že má štěně hlad a přes to všechno mazlení ji třeba sežere.

Bezděky  sebrala  ze  země  proutek  a strčila  ho  štěněti.  Štěně  skočilo rovnýma nohama dolů, zakňučelo radostí a hnalo se po proutku, jako by ho chtělo sežrat; Alenka uskočila za veliký bodlák, aby ji štěně nepošlapalo; sotva vykoukla z druhé strany, štěně se zas rozehnalo za proutkem, až  v tom  spěchu  udělalo  kotrmelec;  Alence  bylo,  jako  by  si  hrála  s tažným  koněm,  který  ji  každou  chvilku  roznese  na  kopytech,  a tak  zase oběhla  bodlák.  Štěně  doráželo  vytrvale  na  proutek,  vždycky  se  kousek rozběhlo  a zas  kus  couvlo  a chraplavě  přitom  štěkalo,  až  nakonec  celé udýchané usedlo opodál, jazyk vyplazený, kukadla přimhouřená.

Alenka si řekla, že toho využije a uteče. Rozběhla se a běžela, až se celá utrmácela a zadýchala a štěkot štěněte k ní zaléhal jen zdálky.

„Stejně to bylo roztomilé štěně!“ Alenka si odpočívala opřena o blatouch  a ovívala  se  blatouším  listem.  „Měla  jsem  chuť  naučit  je  nějaké kousky,  jenže –  jenže  jsem  na  to  nebyla  dost  veliká!  Jéje,  málem  jsem zapomněla,  že  zas  musím  vyrůst!  Počkejme –  jak  to  zařídit?  Musím něco sníst nebo vypít; hlavní je co!“

Co, to bylo jistě hlavní. Alenka se ohlížela po květinách a travinách, ale  k jídlu  nebo  k pití  se  tu  pro  její  případ  nic  nehodilo.  Poblíž  rostla veliká houba, skoro tak veliká jako ona. Prohlédla si ji zespoda a z obou stran a napadlo jí, aby se ještě podívala, co je navrchu.

 

Vystoupla  na  špičky  a nakoukla  přes  okraj  houby,  a tu  se  střetla s velkýma modrýma očima Houseňáka; seděl na houbě se založenýma rukama, klidně bafal z dlouhé fajfky a ničeho si nevšímal, ani Alenky.



 

Houseňákova rada

Houseňák s Alenkou na sebe chvíli mlčky hleděli. Nakonec vyndal Houseňák fajfku z úst a lenivě, ospale promluvil.

„Kdopak jsi?“ řekl Houseňák. Když na ni takhle spustil, nebylo Alence tuze do řeči. Odpovídala zaraženě: „Kdo – kdo jsem teď, to prosím ani nevím – vím jen, kdo jsem byla, když jsem dnes ráno vstávala, ale od té doby jsem se už jistě několikrát proměnila.“

„Jak to myslíš?“ hartusil Houseňák. „Vyjádři se!“ „Jakpak se mám vyjádřit, když to nejsem já, rozumíte?“ řekla Alenka. „Nerozumím,“ odpověděl Houseňák. „Když já vám to lépe povědět neumím,“ odpověděla zdvořile Alenka, „sama to nechápu; být za jeden den hned malý a hned zas velký, to se člověku poplete.“

„Ba ne,“ řekl Houseňák. „Vy jste to možná ještě nezkusil,“ řekla Alenka. „Však až vy se zakuklíte –  a jednoho  dne  vás  to  nemine –  a potom  se  proměníte  v motýla, jistě vám z toho taky bude všelijak.“

„Vůbec ne,“ řekl Houseňák. „Možná  že  vám  to  ani  nepřijde,“  řekla  Alenka,  „zato  mně  by  z toho bylo hodně divně.“

„Tobě!“ ušklíbl se Houseňák. „A kdo ty vlastně jsi?“ A tak byli zase tam, kde začali. Alenku trochu zlobilo, že je Houseňák tak skoupý na slovo, a nadurděně mu odsekla: „Snad byste mi napřed měl říct, kdo jste vy.“

„A proč?“ řekl Houseňák. Už  zase  taková  zapeklitá  otázka;  Alenka  ne  a ne  trefit  na  správnou odpověď. Houseňák vypadal náramně nevlídně, a tak se Alenka sebrala a šla pryč.

„Vrať se!“ volal za ní Houseňák. „Něco důležitého ti povím!“

To věru vypadalo slibně; Alenka se otočila a šla zpátky. „Nebuď zlostná,“ řekl Houseňák. „A to je všechno?“ Alenka div nevybuchla. „Ne,“ řekl Houseňák. Alenka si řekla, že počká, stejně nemá co dělat, a možná že se přece jen  něco  kloudného  doví.  Houseňák  chvíli  bafal  s rukama  v klíně  a nic neříkal, až nakonec znovu vyndal fajfku z úst a řekl: „Tak ty myslíš, že ses proměnila?“

„Ano  prosím,“  řekla  Alenka,  „nepamatuju  se,  co  jsem  dřív  uměla a každých deset minut jsem jinak veliká.“

„A co si nepamatuješ?“ zeptal se Houseňák. „Ale chtěla jsem odříkávat Polámal se mraveneček a ono se mi to nějak popletlo,“ posteskla si Alenka.

„Tak mi říkej Na svatého Řehoře,“ řekl Houseňák. Alenka složila ruce a spustila:

Na svatého Řehoře,

slyšet kroky na dvoře.

Syn otevře – duše zlatá!–

na hlavě tam stojí táta.

K otci honem utíká,

třese se jak osika.

Ten se směje: Nevídáno,

stojku dělám každé ráno.

Nehubuj mě, Honzíku,

nechci vyjít ze cviku.

Elce pelce do pekelce,

koukej na ty kotrmelce.

Že jsem tuze starý? Ať!

Břicho mám jak zelná káď

a nožičky jako medvěd,

nemusí to každý vědět.

Když jsem dvě klobásy slup,

k tomu plnou mísu krup,

napiju se syrovátky,

pak si lehnu do zahrádky.

Pár křížků mám na hřbetě,

přece rád jsem na světě.

Že už nejsem malý chlapec,

nehoní mě nikdo na pec.

Na nose mám úhoře

a tak chodím po dvoře.

Syn jen vzdychá: „Milý Rochu,

otci rozumu dej trochu.“

 

„Tak to není,“ řekl Houseňák.

„Taky se mi zdá,“ hlesla Alenka,

„některá slova jsou docela jinak.“

„Je to nadobro špatně, od začátku až do konce,“ rozsoudil Houseňák a delší chvíli pak oba mlčeli.

První promluvil Houseňák.

„Jak chceš být veliká?“ zeptal se.

„Na tom mi ani tak nesejde,“ vyhrkla Alenka,

„ale pořád se měnit se mi nelíbí, to víte.“

„Nevím,“ řekl Houseňák.

Alenka nic neříkala; to se jí ještě nestalo, aby jí někdo tolik odporoval, a už dostávala zlost.

„A takhle se ti to zamlouvá?“ zeptal se Houseňák. „No,  když  dovolíte,  byla  bych  radši  o kousíček  větší,“  řekla  Alenka.

„Tři palce na výšku, to nestojí ani za řeč.“

„To  je  docela  slušná  výška,“  utrhl  se  na  ni  Houseňák  a přitom  se vztyčil (měřil přesně tři palce).

„Ale  když  já  na  to  nejsem  zvyklá,“  škemrala  nešťastná  Alenka.

A v duchu si řekla: Taky by ta osoba nemusila být tak urážlivá!

„Však  si  časem  zvykneš,“  řekl  Houseňák,  strčil  zase  fajfku  do  úst a zabafal.

Tentokrát Alenka trpělivě  čekala, až se Houseňákovi uráčí promluvit.  Za  chvilku  vyndal  Houseňák  fajfku  z úst,  párkrát  zívl  a otřásl  se. Potom se spustil dolů z houby a odlezl do trávy a jen tak mimochodem prohodil: „Když vezmeš z jedné strany, budeš větší, když vezmeš z druhé strany, budeš menší.“

Z jedné strany čeho? A z druhé strany čeho? přemýšlela Alenka. „Houby,“ ozval se Houseňák, jako by se byla zeptala Alenka nahlas, a v mžiku byl tentam.

Alenka  se  zadumaně  zahleděla  na  houbu  a přemítala,  kde  vlastně jsou  ty  dvě  strany;  těžko  říct,  když  je  celá  kulatá.  Nakonec  kolem  ní rozpřáhla paže co nejdál a oběma rukama kousek u kraje ulomila.

„A teď,  kde  je  která  strana?“  řekla  si;  hned  to  vyzkoušela,  uždibla kousek z pravé ruky a vtom ji něco praštilo do brady: narazila bradou o nohy!

Té náhlé změny se nemálo polekala, ale hned si řekla, že nemá času nazbyt,  protože  se  vůčihledě  scvrká;  a hned  hleděla  ukousnout  z druhého  kousku.  Bradu  měla  tak  přimáčknutou  k noze,  že  ani  nemohla pořádně otevřít ústa; nakonec je přece jen pootevřela a spolkla kousek houby z levé ruky.

„Vida, konečně mám hlavu volnou!“ libovala si Alenka, ale vzápětí se polekala: uvědomila si totiž, že přišla o ramena; koukla dolů a uviděla jenom  dlouhatánský  krk,  trčící  jako  stvol  ze  zeleného  listoví,  které  se vzdouvalo hluboko pod ní.

„Co to jenom je, ta zeleň dole?“ řekla si Alenka. „A kam se mi poděla ramena? A ručičky moje, jak to, že vás nevidím?“ Při těch slovech jimi zamávala, ale všechno marné, jenom to zelené listí v dáli se zavlnilo.

Protože rukama k hlavě zanic nemohla dosáhnout, sklonila hlavu až k nim  a potěšilo  ji,  že  se  jí  krk  lehce  otáčí  na  všecky  strany  jako  had. Podařilo  se  jí  ohnout  ho  do  půvabné  křivky  a už  se  nořila  do  listoví – byly  to  koruny  stromů,  pod  nimiž  se  předtím  procházela –  a tu  na  ni někdo  prudce  sykl,  až  ucouvla:  vylétla  proti  ní  velikánská  Holubice a zuřivě ji tloukla křídly do obličeje.

„Hade!“ zavřískla Holubice. „Já nejsem žádný Had!“ zlobila se Alenka. „Přestaňte.“ „Říkám ti, ty Hade,“ promluvila Holubice už tlumeněji a zavzlykala:

„Zkoušela jsem to všelijak, ale nic jim není vhod!“

„Nemám ponětí, o čem to mluvíte,“ řekla Alenka.

„Zkoušela jsem to v kořenech, zkoušela jsem to v stráních, zkoušela jsem to v živých plotech,“ vedla svou Holubice a neposlouchala ji,

„ale ti Hadi! Ničím se jim nezavděčíš!“

Alence to bylo  čím dál záhadnější, ale zdálo se jí marné něco říkat, dokud Holubice nedomluví.

„Copak  je  to  malá  starost,  vysedět  vejce?“  řekla  Holubice. 

„A ještě abych se měla ve dne v noci na pozoru před Hady! Tři neděle jsem oka nezamhouřila!“

„To mě mrzí, že tolik zkusíte,“ řekla Alenka; už jí začínalo svítat.

„A zrovna když jsem si vybrala nejvyšší strom v celém lese,“ rozkřičela se Holubice,

„a myslela si, že konečně od nich budu mít pokoj, najednou se ke mně připlazí rovnou z nebe! Fuj, ty Hade!“

„Ale  říkám  vám!  Já  nejsem  Had!“  bránila  se  Alenka. 

„Já  jsem –  já jsem –“

„Tak co tedy jsi?“ řekla Holubice.

„Je vidět, že si něco vymýšlíš.“

„Já – já jsem holčička,“ řekla Alenka trochu nejistě, když si vzpomněla, kolikrát se za ten den proměnila.

„Povídali,  že  mu  hráli!“  odbyla  ji  Holubice  opovržlivě.  „Viděla  jsem už nějakých holčiček, ale s takovým krkem ani jednu! Kdepak, kdepak! Ty jsi Had, to nezapřeš. Ještě mi budeš namlouvat, že jsi nikdy neměla v ústech vejce!“

„Měla,  jak  by  ne,“  řekla  Alenka,  ona  totiž  vždycky  mluvila  pravdu,

„vždyť holčičky rády vejce, zrovna jako Hadi.“

„Tomu nevěřím,“ řekla Holubice,

„ale jestli je opravdu rády, tak jsou to stejně Hadi, a basta!“

Něco takového Alence ještě nikdy nenapadlo; chvilku byla zaražená a Holubice toho využila a dodala: „Slídíš po vajíčkách, to já dobře vím, a jestli jsi holčička, nebo Had, to je mi jedno.“

„Ale  mně  to  vůbec  není  jedno,“  vyhrkla  Alenka,  „náhodou  po  vajíčkách vůbec neslídím – a i kdyby, o vaše nestojím; syrová já nerada.“

„Kliď se odtud,“ hartusila Holubice a uvelebila se zase v hnízdě. Alenka se usilovně prodírala stromovím, ale krk se jí stále zaplétal do větví, takže se musila co chvíli zastavit a krk vyprošťovat. Potom si vzpomněla, že  ještě  pořád  drží  v rukou  kousky  houby;  opatrně  se  do  nich  pustila, uždibla nejprve z jedné ruky, potom z druhé, jednou trochu povyrostla, potom se zas scvrkla, až se jí nakonec poštěstilo, že byla zas tak veliká, jako bývala dřív.

Dávno již nebyla ani přibližně tak veliká. Zprvu jí to bylo až divné, ale za chvíli si na to zvykla a zas už k sobě promlouvala jako obyčejně: „Vida, přání se mi napůl splnilo! Ty změny jsou samá záhada! Nikdy nevím, co se se mnou v příštím okamžiku stane. Hlavně že už jsem zase, jak jsem bývala; a teď se jen dostat do té krásné zahrady – ale jak –?“ Jen to dořekla,  octla  se  na  mýtince  a tam  stál  domek  vysoký  necelé  čtyři  stopy. Alenka si řekla: „Ať už tam bydlí, kdo chce, takhle veliká k nim přijít nemohu,  vždyť  bych  je  k smrti  vylekala.“  Uždibovala  tedy  znovu  z pravé ruky, a teprve když se zmenšila na pět palců, odvážila se blíž k domku.

 

Vepř a pepř

Alenka  chvíli  koukala  na domek  a uvažovala,  co má  dělat,  a tu  přiběhl z lesa livrejovaný lokaj – za lokaje ho pokládala, protože měl livrej (jinak podle obličeje by hádala spíše na rybu) – a zabušil kotníky na dveře.  Otevřel  mu  jiný  livrejovaný  lokaj  s kulatou  tváří  a vykulenýma  žabíma  očima;  jak  si  Alenka  všimla,  oba  lokajové  měli  po  celé  hlavě napudrované kadeře. Byla zvědavá, co to znamená, a vyplížila se z lesa, aby si je poslechla.

Rybí  lokaj  vylovil  z podpaždí  obrovské  psaní,  skoro  tak  velké,  jako byl sám, podal je druhému lokaji a pronesl škrobeně: „Pro Vévodkyni. Pozvání od Královny na kroket.“ Žabí lokaj to po něm opakoval stejně škrobeně,  jenže  v pozměněném  pořádku:  „Od  Královny.  Pozvání  pro Vévodkyni na kroket.“

Pak se oba hluboko uklonili, až se jim kadeře zapletly. Alence to přišlo tak k smíchu, že musila utéci zpátky do lesa, aby ji neslyšeli; když pak zase vykoukla, rybí lokaj byl pryč a ten druhý seděl u dveří na zemi a civěl tupě do nebe.

Alenka přistoupila nesměle ke dveřím a zaklepala. „Klepat je zbytečné,“ řekl lokaj, „a to z dvojí příčiny. Předně protože jsem na stejné straně dveří jako ty, za druhé proto, že uvnitř je takový rámus, že tě nikdo neuslyší.“ A opravdu, uvnitř se rozléhal neslýchaný rámus,  v jednom  kuse  někdo  vřískal  a kýchal  a pak  zas  něco  břinklo, jako když se rozbije na kusy talíř nebo hrnec.

„Prosím vás,“ zeptala se Alenka, „jak se tedy mám dostat dovnitř?“ „Jen tenkrát by mělo smysl klepat,“ vedl svou lokaj a vůbec si Alenky nevšímal, „kdyby byly mezi námi dveře. Kdybys byla například  uvnitř, mohla bys zaklepat a já bych tě pustil ven.“ Jak mluvil, civěl pořád do nebe,  a to  Alence  připadalo  vyloženě  nezdvořilé.  „Ale  snad  za  to  nemůže,“  řekla  si,  „když  má  oči  tak  vysoko  navrch  hlavy.  Ale  mohl  by aspoň odpovědět, když se ho ptám. – Jak se dostanu dovnitř?“ opakovala hlasitě.

„Posedím tady do zítřka,“ prohodil lokaj. Tu se v domku otevřely dveře a velký talíř letěl rovnou lokajovi na hlavu; jen mu odřel nos a roztříštil se vzadu o strom.



„– nebo  taky  do  pozítřka,“  dořekl  lokaj  stejným  hlasem,  jako  by  se nic nestalo.

„Jak se mám dostat dovnitř?“ řekl lokaj. „Tak zní totiž první otázka.“ Bylo to sice pravda, ale proč jí to povídá?  „To je hrozné,“ posteskla si, „jak se ta havěť hádá. Je to k zbláznění!“

Lokaj  uznal  za  vhodné  svůj  výrok  s obměnou  opakovat:  „Posedím tady třeba celé dny.“

„Ale co já mám dělat?“ řekla Alenka. „Dělej si, co chceš,“ odpověděl lokaj a začal si pískat. „Darmo  s ním  mluvit,“  řekla  Alenka  rozezleně,  „je  to  ťululum!“

A otevřela dveře a šla dovnitř.

Dveřmi  se  vcházelo  rovnou  do  velikánské  kuchyně,  začouzené  od jednoho konce až na druhý. Uprostřed seděla na trojnožce Vévodkyně a chovala nemluvně; kuchařka míchala vrchovatý kotel polévky.

„V té polévce je moc pepře!“ pro samé kýchání stěží ze sebe vypravila Alenka.

I ve  vzduchu  ho  bylo  až  moc.  Vévodkyně  taky  občas  kýchla  a nemluvně bez přestání střídavě kýchalo a vřískalo. Z celé kuchyně nekýchala  jenom  kuchařka  a velká  kočka,  která  seděla  u krbu  a šklebila  se od ucha k uchu.

„Řekla byste mi,“ pravila Alenka nesměle, nebyla si totiž jista, zda se sluší, aby promluvila první, „proč se vaše kočka tolik šklebí?“

„Je to kočka Šklíba,“ řekla Vévodkyně, „tak proto. Prasátko!“ Tak vztekle to slovo vyrazila, až sebou Alenka trhla; ale vzápětí zjistila, že to patří dítěti, a ne jí, dodala si tedy odvahy a spustila:

„Nevěděla  jsem,  že  jsou  nějaké  kočky  Šklíby.  Nevěděla  jsem  ani,  že

se kočky vůbec dovedou šklebit.“

„Všecky to dovedou,“ řekla Vévodkyně, „a většinou se také šklebí.“ „Nevím  ani  o jedné,  která  se  šklebí,“  řekla  zdvořile  Alenka,  celá šťastná, že si může s někým popovídat.

„Ty toho moc nevíš, to je jisté,“ řekla Vévodkyně. Alence se tón této poznámky moc nelíbil, i umínila si, že radši začne o něčem jiném. Přemítala, o čem by to mělo být, a zatím kuchařka kotel z ohně sundala a vším, nač jen dosáhla, házela po Vévodkyni a po dítěti – nejprve hodila kleště, pohrabáč a lopatku, potom hrnce, talíře a mísy. Vévodkyně si z nich nic nedělala, i když ji uhodily, a dítě už vřískalo tak jako tak, nebylo tedy poznat, zda taky nějakou ránu utržilo.

„Prosím vás, pozor, co to děláte!“ křikla Alenka hrůzou celá bez sebe.  „Ach,  jeho  nosánek!“  to  mu  proletěl  kolem  nosu  náramně  veliký kastrol, div mu ho neurazil.

„Kdyby  si  každý  hleděl  svého,“  zaskuhrala  Vévodkyně,  „svět  by  se točil mnohem rychleji.“

„Tím by se nic nezískalo,“ řekla Alenka a byla ráda, že se může trochu pochlubit svými vědomostmi. „Jen si představte, kam by se poděly den a noc! Země se točí kolem osy za čtyřiadvacet hodin a za ten časový úsek –“



„Dobře žes mi to připomněla,“ řekla Vévodkyně, „usekněte jí hlavu!“ Alenka se bázlivě ohlédla po kuchařce, zda se toho chytne; ale ta už zas  míchala  polévku  a vůbec  neposlouchala,  a tak  Alenka  znovu  spustila: „Za čtyřiadvacet hodin, aspoň myslím… či snad za dvanáct? Když já –“

„Dej mi s tím pokoj,“ řekla Vévodkyně, „počty mi nikdy nešly!“ A znovu hýčkala dítě a zpívala mu jakousi ukolébavku a po každé řádce s ním notně zatřásla:

Vyhubuj chlapce,

zřež ho, když kýchne

zas natruc matce.

Bít ho je hřích? Ne!

 

Sbor

(do něho vpadla též kuchařka a dítě):

Hú! Hú! Hú!

Při  druhé  sloce  Vévodkyně  dítětem  prudce  pohazovala  a škvrně  se tak rozvřískalo, že Alenka slovům skoro nerozuměla.

Seřežu chlapce,

sotvaže kýchne,

po malé krapce

pepře hned ztichne.

Sbor:

Hú! Hú! Hú!

„Tumáš, pochovej ho trochu!“ řekla Vévodkyně Alence a hodila jí dítě. „Musím se ustrojit na Královnin kroket,“ a odkvapila. Kuchařka po ní hodila pekáč, ale netrefila ji.

Alenka  měla  co  dělat,  aby  dítě  chytla,  bylo  to  stvoření  neforemné, ruce a nohy mu trčely na všecky strany, „jako hvězdice,“ řekla si Alenka. Když je chytla, funělo to ubožátko jako lokomotiva, pořád se smršťovalo a zas natahovalo, a tak je první chvíli stěží udržela.

Konečně na to přišla, jak je má vlastně chovat (svinula je do uzlíčku a popadla  za  pravé  ucho  a levou  nohu,  aby  se  nemohlo  narovnat), a vynesla je na čerstvý vzduch. „Když to dítě neodnesu, za pár dní bude jistě  po  něm.  Nebyla  by  to  vražda,  kdybych  je  tu  nechala?“  Poslední slova pronesla nahlas a škvrně jí odpovědělo zachrochtáním (kýchat už přestalo). „Nechrochtej,“ okřikla je Alenka, „tak se přece nemluví.“



Dítě  znovu  zachrochtalo  a Alenka  se  mu  starostlivě  zahleděla  do tváře,  co  to  s ním  je.  Nic  naplat,  nos mělo  ohrnutý  nahoru,  byl  to spíš rypáček než pořádný nos; také oči mělo na dítě příliš maličké; Alence se ten jeho kukuč vůbec nezamlouval. Snad jenom zavzlykalo, pomyslila si Alenka a znovu se koukla, má-li v očích slzy.

Ne, slzy tam nemělo. „Jestli se, milánku, proměníš v prasátko, už s tebou nechci nic mít. Dej si pozor!“ Maličké zas vzlyklo (nebo zachrochtalo, nedalo se to rozeznat) a chvíli bylo ticho.

Alenka právě přemýšlela: Copak si s tímhle stvořením počnu, až přijdu domů? A tu se tak rozchrochtalo, že po něm zděšeně koukla. Nemýlila se: bylo to ve všem všudy prasátko a Alenka si uvědomila, že nést je dál je čirý nesmysl.

Postavila  tedy  toho  tvorečka  na  zem  a velmi  se  jí  ulevilo,  když  si klidně odběhl do lesa. „Kdyby vyrostl, dítě by z něho bylo hrozně ošklivé, ale jako čuník docela ujde.“ Přemítala o známých dětech, z kterých by  byli  obstojní  čuníci,  a právě  si  říkala:  „Kdybych  jen  věděla,  jak  je proměnit –,“  a vtom  se  polekala;  pár  kroků  před  ní  seděla  na  stromě kočka Šklíba.

Jak uviděla kočka Alenku, jen se zašklebila. Napohled vypadala dobrácky,  ale  měla  dlouhé  drápy  a spoustu  zubů,  a tak  k ní  byla  Alenka raději uctivá.

„Číčo,“  spustila  nesměle Alenka,  protože si  nebyla  jista, zda se  jí  to oslovení zalíbí. Ale kočka se ještě víc rozšklebila.

„Vida, ono se jí to líbí,“ oddychla si Alenka a pokračovala: „Řekla bys mi prosím, kudy se dostanu odtud?“

„Záleží na tom, kam se chceš dostat,“ řekla kočka. „To je mi jedno kam –,“ řekla Alenka. „Pak je jedno, kudy půjdeš,“ řekla kočka. „– jen když se někam dostanu,“ vykládala Alenka. „To  se  jistě  dostaneš,“  řekla  kočka,  „jen  když  půjdeš  dost  dlouho.“ Alenka měla dojem, že se to nedá popřít, zeptala se tedy na něco jiného. „Jací lidé bydlí tady v okolí?“

„Tamtím směrem,“ mávla kočka pravou tlapkou, „bydlí Švec. A tamtím  směrem,“  a mávla  druhou  tlapkou,  „bydlí  Zajíc  Březňák.  Jdi  si  ke kterému chceš, oba jsou potrhlí.“

„Ale já nechci mezi potrhlíky,“ bránila se Alenka. „Málo platné,“ řekla kočka, „tady jsme všichni potrhlí. Já jsem potrhlá, ty jsi taky potrhlá.“

„Jak to víš, že jsem potrhlá?“ zeptala se Alenka. „To je jisté, jinak bys sem nechodila.“ Alence se zdálo, že to žádný důkaz není; ptala se dál: „A jak víš, že ty jsi potrhlá?“

„Předně,“ spustila kočka, „pes potrhlý není, to uznáš, ne?“ „Snad,“ odpověděla Alenka. „Tak vidíš,“ pokračovala kočka, „pes vrčí, když má zlost, a vrtí ocáskem,  když  má  radost.  No,  a já  vrčím,  když  mám  radost,  a vrtím  ocáskem, když mám zlost. Jsem tedy potrhlá.“

„Já tomu říkám předení, a ne vrčení,“ řekla Alenka. „Říkej si tomu, jak chceš,“ řekla kočka. „Hraješ dnes u Královny kroket?“

„Moc  ráda  bych,  ale  ještě  jsem  nedostala  pozvánku,“  odpověděla Alenka.

„Uvidíš mě tam,“ řekla kočka a zmizela. Alenka se tomu ani moc nedivila, už těm nevídaným věcem přivykla. Koukala na místo, kde byla předtím kočka, a ona se najednou zas objevila.

„Mimochodem,  co  je  s dítětem?“  zeptala  se  kočka.  „Málem  jsem  se zapomněla zeptat.“

„Proměnilo  se  v prasátko,“  řekla  klidně  Alenka,  jako  by  to  bylo  samozřejmé.

„To jsem si myslela,“ řekla kočka a zas zmizela. Alenka čekala, jestli se snad ještě neukáže, ale ona se neukázala, a tak Alenka  za  chvíli  vykročila  směrem,  kde  prý  bydlí  Zajíc  Březňák.  „Ševců jsem už viděla dost,“ řekla si. „Zajíc Březňák bude mnohem zajímavější, a teď  v květnu  nebude  možná  tak  potrhle  vyvádět  jako  v březnu.“  Po těch slovech zdvihla hlavu a vida! Kočka zase seděla na stromě. „Řekla jsi prasátko, nebo poupátko?“ zeptala se kočka. „Prasátko,“  odpověděla  Alenka,  „a  taky  by  ses  nemusila  tak  najednou objevovat a zase mizet, točí se mi z toho hlava.“

„No dobrá,“ řekla kočka a tentokrát se ztrácela pomalounku od konečku ocasu až po škleb; ten chvíli ještě potrval, když už ostatek zmizel. Kočku  bez  šklebu,  to  už  jsem  viděla  kolikrát,  pomyslila  si  Alenka,  ale škleb bez kočky! Něco tak zvláštního jsem jakživ neviděla!

Popošla ještě kousek a zahlédla domek Zajíce Březňáka. Napadlo ji, že to bude on, protože komíny měly podobu slechů a místo došků byla na střeše srst. Byl to velký domek, a teprve když si uždibla houby z levé ruky  a povyrostla  na  dvě  stopy,  troufla  si  blíž,  a i  pak  kráčela  bázlivě, protože si myslila: Co když přece jen potrhle vyvádí! Měla jsem jít radši za Ševcem!



 

Bláznivá svačina

Pod  stromem  u domu  bylo  prostřeno  a svačili  tam  Zajíc  Březňák  se Ševcem.  Mezi  nimi  seděl  Plch  a tvrdě  spal  a oni  loktem  o něho  opřeni bavili se mu nad hlavou.

Moc  pohodlné  to  ten  Plch  zrovna  nemá,  pomyslila  si  Alenka,  ale když spí, snad je mu to jedno.

Byl  to  velký  stůl,  ale  všichni  tři  se  tlačili  na  jednom  rohu.  „Není  tu místo! Není tu místo!“ pokřikovali na Alenku. „Místa je tu až dost!“ odsekla Alenka a usedla do křesla na druhém konci stolu.

„Napij se vína,“ pobízel ji Zajíc Březňák. Alenka se rozhlížela po stole, ale byl tam jenom čaj. „Žádné víno nevidím,“ prohodila.

„Taky že tu není,“ řekl zajíc Březňák. „Co je to za slušnost, sedat si bez pozvání,“ odbyl ji Zajíc Březňák. „To jsem nevěděla, že je to váš stůl,“ řekla Alenka. „Vždyť je tu prostřeno pro víc než pro tři.“

„Měla  by  ses  dát  ostříhat,“  řekl  Švec.  Chvíli  si  už  Alenku  zvědavě prohlížel, a teprve teď promluvil.

„Co si to dovolujete,“ okřikla ho Alenka. „To je neomalenost.“ Švec nad tím vyvalil oči, ale na víc se nezmohl než: „Proč je havran jako psací stůl?“

Teď  bude  zábava,  pomyslila  si  Alenka.  To  jsem  ráda,  že  dávají  hádanky. „Myslím, že to uhodnu,“ řekla nahlas.

 

„Chceš říct, že na to umíš odpovědět?“ řekl Zajíc Březňák. „Tak jest,“ řekla Alenka. „Tak řekni, co myslíš,“ pokračoval Zajíc Březňák. „To taky dělám,“ vyhrkla Alenka, „totiž myslím, co říkám – to je přece stejné.“

„Vůbec ne!“ řekl Švec. „To bys pak taky mohla říct, že ‚vidím, co jím‘ je stejné jako ‚jím, co vidím‘!“

„To bys taky mohla říct,“ ozval se Plch jakoby ze spaní, „že ‚dýchám,

když spím‘ je stejné jako ‚spím, když dýchám‘!“

„U tebe je to ovšem stejné,“ řekl Švec. Rozhovor ustal a chvíli seděli mlčky;  Alenka  se  zatím  rozpomínala,  co  ví  o havranech  a psacích  stolech, a moc toho nebylo.

První se ozval Švec. „Kolikátého je dnes?“ obrátil se k Alence. Vytáhl hodinky, rozčileně na ně hleděl, třepal jimi a přikládal si je k uchu.

Alenka se chvilku rozmýšlela, pak řekla: „Čtvrtého.“ „Jdou o dva dny pozadu!“ povzdechl si Švec. „Říkal jsem ti, že máslo kolečkům nesvědčí!“ pustil se do Zajíce Březňáka.

„Vždyť to bylo nejlepší máslo,“ špitl Zajíc Březňák. „Jenže  s máslem  se  tam  nejspíš  dostaly  nějaké  drobečky,“  huboval Švec. „Neměls je mazat nožem na chleba.“

Zajíc Březňák vzal hodinky a zachmuřeně si je prohlížel. Pak je ponořil do šálku s čajem, znovu si je prohlížel, ale na nic lepšího nepřipadl, než co řekl prve: „Vždyť to bylo nejlepší máslo.“



Alenka mu zvědavě koukala přes rameno. „To jsou mi divné hodinky!“ utrousila. „Ukazují, kolikátého je, a ne kolik je hodin!“

„A proč  taky?“  bručel Švec.  „Ukazují  snad  tvé hodinky,  který  máme rok?“

„Toť se ví, že ne,“ odsekla Alenka. „Protože je tam dlouho stejný rok.“ „A takové já mám – zcela vyhovují,“ řekl Švec. Alence  to  vrtalo  hlavou.  Švec  se  vyjadřuje  zřetelně,  jenže  to  nemá hlavu ani patu. „Není mi to jasné,“ řekla co nejzdvořileji.

„Plch zase usnul,“ řekl Švec a ukápl mu trochu horkého čaje na nos. Plch  jenom  mrzutě  zavrtěl  hlavou,  oči  neotevřel  a řekl:  „Jistě,  jistě, zrovna jsem to měl na jazyku.“

„Už jsi tu hádanku uhodla?“ zeptal se Švec Alenky. „Ne, dám se poddat,“ odpověděla Alenka: „Co to je?“ „Nemám ani ponětí,“ řekl Švec. „Já taky ne,“ řekl Zajíc Březňák. Alenka si omrzele povzdechla. „Taky byste mohli naložit s časem líp a nemařit ho hádankami bez rozluštění.“

„Kdybys znala Čas tak jako já,“ pravil Švec, „nemluvila bys o maření času. Je to někdo,“ řekl Švec.

„Já vás nechápu,“ bránila se Alenka. „Bodejť,“  pokývl  pohrdavě  hlavou  Švec.  „Jistě  jsi  s ním  jakživa  nemluvila!“

„Asi ne,“ řekla Alenka opatrně, „ale když hraju na piano, tluču si takt a ten Čas –“

„Teď  už  tomu  rozumím,“  vpadl  jí  do  řeči  Švec.  „Tlouct  se  on  nedá. Kdo je s ním zadobře, tomu nařídí hodiny, jak je mu libo. Tak třeba je devět ráno, vyučování začíná: pošeptáš Času jen slovíčko, a v mžiku se hodiny otočí! Půl druhé, jde se k obědu!“

(„To bych taky chtěl,“ hlesl Zajíc Březňák.) „To by bylo něco,“ zamyslila se Alenka, „jenže – já bych ještě neměla chuť na oběd.“

„Třeba ne hned,“ řekl Švec, „ale hodiny ti zůstanou na půl druhé, jak dlouho chceš.“



„A vy to tak děláte?“ zeptala se Alenka. Švec  zavrtěl  hlavou.  „Kdepak!“  odpověděl.  „Loni  v březnu  jsme  se pohádali,  zrovna  než  tomuhle  v hlavě  přeskočilo –  (ukázal  lžičkou  na Zajíce  Březňáka) –  bylo  to  na  koncertě  u Srdcové  Královny  a já  jsem měl zpívat píseň:

Hvězdičky už vyšly, červánek už zhas,

netopýr nám lítá po obloze zas.

Znáš ji?“ „Něco takového jsem už slyšela,“ řekla Alenka. Švec vedl svou: „Takhle je to dál:

Ve hnízdečku sladce, tiše usnul pták

a svačina sviští vzhůru do oblak.

Sviští, sviští –“

Vtom sebou Plch trhl a ze spaní zapěl: „Sviští, sviští, sviští, sviští –“

a zpíval tak dlouho, až ho štípli, aby přestal.

„No,  a sotva  jsem  tam  dozpíval  první  sloku,  Královna  vylítla  a zaječela: ‚Maří čas! Srazte mu hlavu!‘“

„To je ale strašná surovost!“ vykřikla Alenka. „A od  té  doby,“  hovořil  Švec  smutně,  „nic mi  k vůli  neudělá! Teď  je pořád šest hodin.“

Alence svitlo: „Tak proto máte toho tolik prostřeno k svačině,“ řekla. „Tak jest,“ povzdechl si Švec. „Pořád je svačina, a na umývání nádobí nemáme kdy.“

„To si vždycky poposednete?“ řekla Alenka. „Právě,“ odpověděl Švec. „Když se jedno nádobí ušpiní, poposedneme o kus dál.“

„A co když se zas vrátíte na začátek?“ osmělila se zeptat Alenka. „Mluvme  radši  o něčem  jiném,“  přerušil  je  Zajíc  Březňák  a zívl.  „Už mě to nebaví. Navrhuju, aby nám slečinka povídala pohádku.“

„Ale já žádnou neumím,“ polekala se Alenka. „Tak  ať  povídá  Plch,“  zvolali  oba  dva.  „Probuď  se,  Plchu!“  a každý z jedné strany ho naráz štípli.

Plch  pomalu  rozevřel  oči.  „Nespal  jsem,“  zachrčel  tichounce,  „ani slovo mi, kamarádi, neušlo z toho, co jste si povídali.“

„Povídej nám pohádku!“ řekl Zajíc Březňák. „Ano, povídej,“ žadonila Alenka.

„A dělej honem,“ dodal Švec, „nebo nad tím zas usneš!“ „Byly  jednou  tři  sestřičky,“ spustil  honem  Plch,  „jmenovaly se  Líza,

Mína a Týna, a žily na dně studánky –“

„A čím se živily?“ zeptala se Alenka, protože o jídlo a pití se vždycky tuze starala.

„Živily se sirupem,“ řekl Plch po krátkém rozmýšlení. „To není možné,“ pronesla šetrně Alenka, „vždyť by jim bylo špatně.“ „Však jim taky bylo špatně, a jak,“ řekl Plch. Alenka si ten prapodivný život všemožně domýšlela; ale nešlo jí to, a tak znovu spustila: „A proč žily na dně studánky?“

„Dolej si ještě čaje,“ řekl Alence se vší vážností Zajíc Březňák. „Ještě jsem čaj nedostala, tak si ho nemohu dolít,“ odpověděla Alenka.

„To myslíš odlít,“ řekl Švec. „Snáz se dolívá, než odlívá z ničeho.“ „Vás se nikdo neptá,“ řekla Alenka. „A kdo si teď dovoluje?“ řekl vítězoslavně Švec. Alenka  nevěděla,  co  na  to  říct.  Nalila  si  tedy  čaj  a nabrala  chleba s máslem a znovu se zeptala Plcha: „Proč žily ve studánce?“

Plch chvilku přemýšlel a pak řekl: „Byla to sirupová studánka.“ „Vždyť žádná není,“ hartusila Alenka, ale Švec a Zajíc Březňák na ni dělali Pst! Pst! a Plch vybuchl: „Když se neumíš slušně chovat, tak si to dopověz sama.“

„Ale ne, prosím vás, povídejte dál!“ prosila Alenka. „Už nebudu vyrušovat. Tak tedy jedna taková studánka je.“

„Vida, jedna!“ horlil Plch, ale přece si dal říct a povídal dál. „A tak ty tři sestřičky – se vám učily vážit –“ „Co vážily?“ zeptala se Alenka – na svůj slib nadobro zapomněla. „Sirup,“ odpověděl Plch tentokrát bez rozmýšlení. „Chtěl bych čistý šálek,“ přerušil ho Švec. „Poposedněme si.“ Po těch slovech poposedl a Plch to udělal po něm. Zajíc Březňák se pošoupl na Plchovo místo a Alenka chtíc nechtíc usedla na místo Zajíce Březňáka.  Jediný  Švec  při  té  výměně  dobře  pochodil,  zato  Alenka  na tom byla mnohem hůř, protože si Zajíc Březňák právě převrhl na talíř konvičku s mlékem.

Alenka se bála znovu Plcha urazit, opatrně tedy spustila: „Ale já tomu nerozumím. Odkud ten sirup vážily?“

„Z vodní  studánky  se  váží  voda,“  řekl  Švec,  „tak  proč  bys  nemohla vážit sirup ze sirupové studánky, ty hloupá.“

„Ale  vždyť  byly  ve  studánce,“  řekla  Alenka  Plchovi  a Ševcovy  poznámky si vůbec nevšímala.

„To se ví, že byly v ní – a ne vně.“ Touto odpovědí byla Alenka tak zmatena, že nechala Plcha chvíli bez přerušení povídat.

„Tak se tedy učily vážit,“ hovořil Plch a mnul si oči a zíval, jak na něj šly dřímoty, „a vážily si všeho možného, všeho, co začíná na M –“

„Proč na M?“ zeptala se Alenka. „A proč ne?“ řekl Zajíc Březňák. Alenka zmlkla. Plch  přivíral  oči  a podřimoval;  ale  Švec  ho  štípl,  až  vyjekl  a procitl a mluvil dále: „Co začíná na M jako myš, měsíc, myšlenka, mermo – víš, jak se říká mermomocí – jestlipak si pořádně vážíš mermomocí?“ „Když se tak ptáte, zdá se mi, že ne,“ řekla Alenka rozpačitě. „Tak nemluv,“ řekl Švec. Ta  hrubost  Alence  dodala.  Rozezleně  vstala  a šla  pryč;  Plch  rázem usnul a druzí dva si jejího odchodu vůbec nevšímali, ačkoli se ohlížela, zda  ji snad  nezavolají zpátky.  Zahlédla  ještě,  jak  cpou  Plcha  do  čajové konvice, a pak už je neviděla.

„Tam už rozhodně nepůjdu!“ řekla si Alenka, jak se prodírala lesem.

„Jakživa jsem nebyla na hloupější svačině!“

Jen  to  dořekla,  všimla si, že  v jednom  stromě  jsou dvířka. To  je ale divné!  napadlo  jí.  Ale  dnes  je  všechno  divné.  Co  kdybych  šla  dovnitř. A šla. A opět se octla v dlouhé síni, hned vedle skleněného stolečku.

„Už si dám lepší pozor,“ řekla si a rovnou sebrala zlatý klíček a odemkla  dvířka  do  zahrady.  Potom  uždibovala  houbu  (měla  jí  kousek v kapse),  až  se  zmenšila  na  pouhou  stopu.  Potom  prošla  chodbičkou; a potom  se  konečně  octla –  v divukrásné  zahradě,  mezi  bujně  kvetoucími záhony a chladivými vodotrysky.

 

Královnino kroketové hřiště

U vchodu  do  zahrady  stál  velký  růžový  štěp.  Rostly  na  něm  bílé  růže, ale tři zahradníci je usilovně přetírali na červeno. Alence to bylo velmi divné, šla se tedy na ně podívat zblízka, a když k nim došla, zaslechla: „Dávej pozor, Pětko! Nestříkej po mně pořád barvou.“

„Já  za  to  nemohu,“  zavrčel  Pětka,  „Sedmička  mě  šťouchl  do  lokte.“ Sedmička hned zdvihl hlavu a řekl: „Tak, tak, Pětko. Jen to vždycky svaluj na druhé.“

„Ty  moc  nemluv!“  řekl  Pětka.  „Zrovna  včera  jsem  slyšel  Královnu, jak říkala, že zasloužíš popravit.“

„A zač?“ ozval se ten, co promluvil první. „Tobě, Dvojko, po tom nic není!“ řekl Sedmička. „Jakpak ne, je!“ řekl Pětka. „Však já mu to povím za to, že místo cibule přinesl kuchaři tulipánové cibulky.“

Sedmička praštil štětcem a spustil: „No ne, taková nespravedlnost –“ a tu  zahlédl  Alenku,  jak  tam  stojí  a kouká  po  nich,  a hned  se  zarazil; také ti dva ostatní se ohlédli a všichni se hluboce uklonili.

„Povězte mi prosím,“ řekla Alenka nesměle, „proč ty růže přetíráte?“ Pětka  a Sedmička  neříkali  nic,  jenom  hleděli  na  Dvojku.  Dvojka  tichounce  vykládal:  „Víte,  slečinko,  to  máte  tak,  tohle  měly  být  červené růže,  a my  jsme  se  spletli  a zasadili  jsme  bílé;  kdyby  na  to  Královna přišla, hned by nám srazili hlavu, toť se ví. A tak než přijde, snažíme se, slečinko –“  Pětka  zatím  starostlivě  napínal  zrak  přes  celou  zahradu a v tu  chvíli  vykřikl:  „Královna!  Královna!“  Všichni  tři  zahradníci  se rázem vrhli tváří k zemi. Ozval se dupot a Alenka se ohlédla; nemohla se už Královny dočkat.

Napřed šlo deset křížových vojáků. Vzhled měli stejný jako ti tři zahradníci, byli podlouhlí a ploší a ruce a nohy měli v rozích. Za nimi šlo deset skvostně  károvaných  dvořanů.  Stejně  jako  vojáci  i oni  pochodovali  ve  dvojstupu.  Pak  šly  královské  děti,  bylo  jich  deset;  vedly  se  po dvou za ruce a tak cupitala vesele ta drobotina, celá ozdobená srdci. Za nimi  se  hrnuli  hosté,  samí  Králové  a Královny,  Alenka  mezi  nimi  zahlédla také Bílého Králíka. Rozčileně drmolil, všemu se culil a tak prošel vedle Alenky a ani si jí nevšiml. Potom šel Srdcový Spodek a na podušce  z nachového  sametu  nesl  královskou  korunu.  Na  samém  konci tohoto nádherného průvodu kráčel pak Král s Královnou.



Alenka se rozmýšlela, nemá-li se taky vrhnout tváří k zemi jako ti tři zahradníci, ale na žádné takové pravidlo při průvodu si nevzpomínala; a nač by ostatně byl průvod, napadlo jí, kdyby kdekdo musil ležet tváří k zemi a nic by z něho neviděl? A tak tam bez hnutí stála a čekala.

Když došel průvod k Alence, všichni zůstali stát a koukali na ni a Královna se rozkřikla: „Kdo je to?“ To se osopila na Srdcového Spodka, ale ten se jen poklonil a usmál.

„Ty  trulante!“  Královna  trhla  zlostně  hlavou;  potom  spustila  na Alenku: „Jakpak ti říkají, děvče?“

Alenka jí zdvořile odpověděla:  „Vaše Veličenstvo, říkají mi Alenka.“ Ale v duchu si řekla: Vždyť jsou to vlastně jenom karty. Co bych se jich bála.

„A co tamhleti?“ Královna ukázala na tři zahradníky, natažené u růžového štěpu. Oni totiž leželi na tváři, a protože měli na hřbetě stejný vzorek jako ostatní karty, nevěděla, jsou-li to zahradníci, dvořané, nebo snad tři její děti.

„Jak já to mám vědět!“ Alenka sama užasla, že si tak troufá. „Mně po tom nic není.“

Královna  zlostí  až  zbrunátněla,  chvíli  si  Alenku  měřila  jako  divoká šelma a nakonec zavřískla: „Hlavu jí srazit! Hlavu –“

„Povídali,“ odsekla Alenka silným hlasem a Královna ztichla. Král položil Královně ruku na rameno a nesměle se ozval: „Pamatuj, má zlatá, vždyť je to pouhé děvče.“

Královna  se  mu  vztekle  vytrhla  a kázala  Spodkovi:  „Převrať  je!“

Spodek je jednou nohou opatrně převrátil.

„Vstát!“ rozkřikla se na ně zhurta Královna. Zahradníci  se  rázem  postavili  na  nohy  a klaněli  se  Králi,  Královně, královskému potomstvu a kdekomu.

„Přestaňte!“  zavřískla  Královna.  „Točí  se  mi  z vás  hlava.“  Potom  se ohlédla po růžovém štěpu a vyzvídala: „Copak jste to tady tropili?“

„Vaše  Veličenstvo,“  promluvil  poníženě  Dvojka  a poklekl  na  jedno koleno, „my jsme se snažili –“

Královna si už zatím prohlédla růže a přerušila ho: „No bodejť! Hlavu jim srazit!“ Průvod se hnul kupředu, zůstali tam jen tři vojáci – měli popravit zahradníky, jenže ti se uchýlili pod Alenčinu ochranu.

„Oni vás nesmějí popravit!“ řekla Alenka a strčila je do velikánského květináče, který stál poblíž. Vojáci tam chvíli okouněli a slídili po nich a potom si klidně odpochodovali za ostatními. „Už mají hlavy dole?“ křičela Královna. „Vaše Veličenstvo, už mají hlavy pryč,“ zahulákali v odpověď vojáci. „Dobře!“ křikla Královna. „Kdo hraje kroket?“ Vojáci ani nemukali a dívali se na Alenku, protože se Královna zřejmě ptala jí.

„Já,“ křikla Alenka. „Tak  pojď!“  zařvala  na  ni  Královna;  Alenka  se  přidala  k průvodu a trnula, co bude dál.

„To je – to je dnes hezky,“ ozval se někdo nesměle vedle ní. Kráčela vedle Bílého Králíka a ten po ní úzkostlivě pokukoval.

„Moc hezky,“ řekla Alenka, „a kdepak je Vévodkyně?“ „Pst! Pst!“ vyhrkl tichounce Králík. Při řeči se starostlivě ohlédl, potom  si  stoupl  na  špičky,  až  dosáhl  ústy  k jejímu  uchu,  a zašeptal:  „Má být popravena.“

„Její škoda,“ řekla Alenka. „Říkáš, že je jí škoda?“ zeptal se Králík. „Vůbec  jí  není  škoda,“  odpověděla  Alenka.  „Řekla  jsem,  že  to  je  její škoda, že má být popravena. A za co?“

„Dala pohlavek Královně –,“ spustil Králík. Alenka vyprskla smíchy. „Pst!“ zašeptal zděšeně Králík. „Ještě tě zaslechne Královna. Ona se totiž trochu opozdila a Královna jí řekla –“

„Na místa!“ zahřímala Královna a lidi se rozběhli na všechny strany, až do sebe vráželi; ale za chvilku se srovnali a začalo se hrát. Alenka si říkala, že  tak  prapodivné  kroketové  hřiště  jakživa neviděla. Všude samý  hrbol,  samá rýha. Místo  koulí  živí  ježci,  místo palic  živí  plameňáci a branky tvořili vojáci, předklonění tak, že se rukama i nohama opírali o zem.

Zpočátku  bylo  pro  Alenku  nejtěžší  poradit  si  s plameňákem.  Jakžtakž  si  vmáčkla  jeho  trup  pod  paždí,  takže  nohy  mu  visely  dolů,  ale sotva mu pěkně narovnala krk a chystala se odpálit jeho hlavou ježka, plameňák se pokaždé stočil dozadu a tak vyjeveně se na ni zadíval, že se dala do smíchu; a když mu zase hlavu sklonila a zkoušela to poznovu, tuze ji zlobilo, že se jí zatím ježek rozvinul a šine se pryč. A ke všemu  ještě  ať  chtěla  prohnat  ježka,  kam  chtěla,  obyčejně  jí  to  překazil hrbol nebo rýha, a protože také předklonění vojáci se stále narovnávali a odcházeli jinam na hřiště, Alenka záhy usoudila, že takhle hrát je náramně těžké.

Hráči hráli všichni najednou, nečekali na své pořadí a v jednom kuse se hádali a rvali o ježky; netrvalo to dlouho, a Královna se tak rozlítila, že každou chvilku dupla a křikla: „Srazte mu hlavu!“ nebo zas: „Srazte jí hlavu!“

Alence už z toho bylo úzko. Zatím se sice s Královnou nepoškorpila, ale co nevidět se jí to může stát; a co potom, řekla si. Nějak tuze rádi tu srážejí hlavu, to je div, že je tu vůbec ještě někdo naživu.

Umínila si odtamtud vyváznout a zrovna přemýšlela, jak by nepozorovaně zmizela, a tu spatřila v povětří podivné zjevení. Nejprve z toho byla celá zmatená, ale když se na to zahleděla, poznala, že se to někdo šklebí, a hned si řekla: „Vždyť je to Šklíba, aspoň si budu mít s kým popovídat.“

„Jak se máš?“ řekla Šklíba, jakmile jí přibylo úst, takže mohla mluvit. Alenka  čekala,  až  se  objeví  oči,  a potom  kývla  hlavou.  „Darmo  s ní mluvit,“ řekla si, „dokud se nevynoří uši, nebo aspoň jedno.“ Za chvíli se objevila celá hlava a Alenka postavila plameňáka na zem a hned se rozhovořila  o hře,  tak  byla  ráda,  že  ji  někdo  poslouchá.  Kočce  se  nejspíš zdálo, že je jí vidět dost velký kus, a už se jí víc neukázalo.

„Tohle  mi  není  žádná  hra,“  posteskla  si  Alenka,  „a  tolik  se  všichni hádají, že člověk neslyší vlastního slova – jak se zdá, nemají ani kloudná pravidla, nebo je aspoň nikdo nedodržuje – a nemáš tušení, co je to za zmatek, když kdeco je tady živé. Tak třeba tamhleta branka, kterou jsem  měla  prohnat  příští  kouli,  prochází  se  po  druhém  konci  hřiště – a zrovna  jsem  měla  odpálit  Královnina  ježka,  jenomže  on  před  mým ježkem utekl.“

„Jak se ti líbí Královna?“ zeptala se tiše Šklíba.



„Vůbec  se  mi  nelíbí,“  řekla  Alenka,  „ona  je  tak  strašně –“  Tu  si  všimla,  že  Královna  stojí  přímo  za  ní  a poslouchá,  a tak  dopověděla:  „šikovná, že ani nestojí za to, hrát až do konce.“

Královna se usmála a šla dál. „S kýmpak to mluvíš?“ Král přišel za Alenkou a zvědavě se zahleděl na kočičí hlavu.

„Je  to  moje  známá –  Šklíba,“  řekla  Alenka,  „dovolte,  abych  vám  ji představila.“

„Ten její pohled se mi pranic nelíbí,“ řekl Král, „ale jestli chce, ať mi

políbí ruku.“

„Radši ne,“ prohodila Šklíba. „Nebuď  drzá,“  řekl  Král,  „a  nehleď  tak  na  mě!“  Při  těch  slovech  si stoupl za Alenku.

„I kočka  smí  hledět  na  Krále,“  řekla  Alenka.  „Četla  jsem  to  v jedné knize, už si nevzpomínám, v které.“

„Musí  se  zkrátka  odklidit,“  řekl  rázně  Král  a zavolal  na  Královnu, která šla zrovna okolo. „Má zlatá, rád bych, abys tu kočku dala odklidit.“ Královna měla na všechny trampoty, ať už velké, nebo malé, jen jeden lék. „Hlavu jí srazit!“ řekla, ani se neohlédla.

„Já sám skočím pro kata,“ nabídl se horlivě Král a už uháněl. Alence  napadlo,  že  by  se  měla  vrátit  do  hry  a sledovat  její  průběh, protože  zdálky  bylo  slyšet  Královnu,  jak  vztekle  vříská.  Slyšela  ji,  jak odsoudila  už  tři  hráče  k smrti  za  to,  že  zmeškali  pořadí,  a nic  se  jí  to nezamlouvalo. Hrálo se tak zmateně, že nikdy nevěděla, jestli je na řadě, nebo ne. A tak sháněla svého ježka.

Ježek  se  zatím  pral  s jiným  ježkem  a Alenka  toho  chtěla  jaksepatří využít a odpálit oba ježky dvojitou ranou; jenže chyba lávky: plameňák jí  zatím odešel  až  na  konec  zahrady a tam  se,  jak viděla, marně  snažil vzlétnout na strom.

Když plameňáka polapila a přinesla zpátky, rvačka už dávno skončila a po obou ježcích nikde ani vidu. „To je jedno,“ řekla si Alenka, „však branky  na  téhle  straně  hřiště  stejně  zmizely.“  Vmáčkla  si  plameňáka pod  paži,  aby  jí  zase  neutekl,  a šla  si  ještě  trochu  popovídat  se  svou známou.

Došla ke Šklíbě a užasla nad tím, jaký dav se to kolem ní shlukl: kat, Král  i Královna  se  hádali  jeden  přes  druhého,  ostatní  ani  nedutali,  jenom se tvářili ustrašeně.

Sotva se tam Alenka objevila, hned se všichni tři doprošovali, aby jejich  spor  rozhodla,  a oháněli  se  každý  svými  argumenty;  ale  protože všichni mluvili najednou, Alenka ne a ne přijít na to, co jí vlastně říkají. Kat  se  oháněl  tím,  že  hlava  se  dá  srazit  jenom  tehdy,  když  sedí  na nějakém těle; něco takového jaktěživ nedělal, a aby si s tím teď začínal, na to je už moc starý.

Král  se  oháněl  tím,  že  to,  co  má  hlavu,  dá  se  taky  o hlavu  zkrátit, a nikdo ať mu nepovídá hlouposti.

Královna se oháněla tím, že když se v té věci bez prodlení něco nezařídí, dá všechny, jak tam kolem stojí, popravit. (Právě nad tímto výrokem se tvářilo shromáždění tak ustrašeně.)

Alence  něco  napadlo  a hned  vyhrkla:  „Vždyť  ta  Šklíba  patří Vévodkyni, jí se na ni zeptejte.“

„Vévodkyně je v žaláři.“ Královna řekla katovi: „Přiveď ji sem!“ Než bys řekl švec, kat byl v prachu.

Sotva kat odešel, začala se kočičí hlava rozplývat, a než se s Vévodkyní  vrátil,  byla  tatam.  Král  s katem  lítali  jak  splašení  a hledali  ji a ostatní se pustili znovu do hry.

 

Paželví povídka

„Ani  nevíš,  jak  jsem  ráda,  že  jsem  se  s tebou,  dušinko,  zase  shledala,“ řekla Vévodkyně, něžně se do Alenky zavěsila a tak spolu odešly z hřiště. Alenka se nad její dobrou náladou zaradovala, tam v kuchyni, napadlo jí, rozzuřil ji snad jenom ten pepř.

„Až já budu Vévodkyní,“ řekla si Alenka (ale moc přesvědčeně to neznělo), „pepř v kuchyni vůbec nestrpím. Polévka se bez něho obejde – lidé  bývají  podráždění  možná  jen  z pepře,“  libovala  si,  na  jaké  nové pravidlo  to  zas  kápla,  „z  octa  bývají  kyselí –  z heřmánku  hořcí –  a – z cukrkandlu a podobných sladkostí bývají děti milé. Kdyby si to dospělí uvědomili, to by pak cukrovím tolik neškudlili.“

Na Vévodkyni už docela zapomněla a skoro se lekla, když se jí ozvala u samého  ucha.  „Ty  na  něco  myslíš,  děvenko,  a zapomínáš  mluvit.  Tak honem  ti  to  neřeknu,  jaké  z toho  plyne  naučení,  ale  za  chvíli  si  vzpomenu.“

„Možná že z toho žádné naučení neplyne,“ troufla si Alenka. „Ale,  ale,  dítě!“  napomenula  ji  Vévodkyně.  „Ze  všeho  plyne  nějaké naučení, jenom je umět najít.“ Při těch slovech se k Alence ještě víc přitiskla.

Že se na ni tolik lepí, to nebylo Alence po chuti. Předně je tuze ošklivá; a za druhé jí sahá bradou právě na rameno, a jak se o ně opírá, bradu má  protivně špičatou.  Ale  nechtěla  k ní  být  nezdvořilá  a snášela  to statečně. „Jak se zdá, jde jim hra lépe,“ řekla.

„Tak  jest,“  řekla  Vévodkyně.  „A z toho  plyne  naučení –  že  světem hýbe láska!“

„Někdo řekl,“ zašeptala Alenka, „že se svět hýbe tehdy, když si každý hledí svého!“

„No dobře! To je skoro totéž,“ řekla Vévodkyně, špičatou bradu zaryla  do  Alenčina  ramene  a dodala:  „A z toho  plyne  naučení –  dbej  na smysl, slova přijdou sama.“



Ta hledá ve všem naučení, pomyslila si Alenka. „Jistě je ti divné, proč tě nevezmu kolem pasu,“ ozvala se po chvilce Vévodkyně. „To jenom proto, že nevím, jakou má tvůj plameňák povahu. Mám to zkusit?“

„Třeba  vás  štípne,“  varovala  ji  Alenka,  protože  nestála  Vévodkyni o to, aby to zkusila.

„To je pravda,“ řekla Vévodkyně, „plameňák a hořčice štípou. Z toho plyne naučení – vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.“

„Jenže hořčice není pták,“ podotkla Alenka. „Správně,“ řekla Vévodkyně. „Ty se ale umíš jasně vyjadřovat!“ „Je to myslím nerost,“ řekla Alenka. „Samozřejmě.“  Vévodkyně  si  nejspíš  umínila  na  všechno  jí  přizvukovat.  „Jsou  tady  opodál  velké  hořčicové  doly.  Z toho  plyne  naučení – tam, kde jsou doly, nejsou žádné hory.“

„Už to mám!“ Alenka poslední větu přeslechla. „Je to zelenina. Nevypadá jako zelenina, ale je.“

„Úplně s tebou souhlasím,“ řekla Vévodkyně, „a z toho plyne naučení – buď tím, čím se zdáš – nebo stručně řečeno – nikdy se nedomýšlej, že nejsi jiná, než by ses jiným mohla zdát, že buď jsi, nebo jsi byla, a nejiná, než by ses jim byla bývala zdála.“

„Snad bych to lépe pochopila,“ řekla Alenka zdvořile, „kdybych si to napsala – když to povídáte, nějak mi to není jasné.“

„To nic není, kdybych chtěla, to bych ti to teprve pověděla,“ troštovala se Vévodkyně.

„Jen se prosím neobtěžujte a nepovídejte to ještě obšírněji,“ bránila se Alenka.

„Jaképak obtěžování!“ řekla Vévodkyně. „Věnuji ti všechno, co jsem až doposud řekla.“

Laciný dárek! pomyslila si Alenka. Ještě štěstí, že se nedávají takové

dárky k narozeninám! Ale nahlas říct se to neodvážila.

„Zase  přemýšlíš?“  Vévodkyně  znovu  zaryla  Alence  bradou  do  ramene.

„Mám právo přemýšlet,“ odpověděla Alenka zhurta, už ji to dopalovalo.

„Povídali,“ řekla Vévodkyně, „to by pak měli vepři právo lítat; a z toho  plyne  na –“  Ale  tu Vévodkyně  zmlkla,  oblíbené slovo  „naučení“  nedopověděla  a paže,  kterou  byla  do  Alenky  zavěšená,  se  jí  rozechvěla. Alenka zdvihla hlavu a před nimi stála Královna, ruce založené, a mračila se jako hrom.

„To je dnes hezky, Vaše Veličenstvo!“ hlesla Vévodkyně tichounkým hláskem.

„Předem  vás  upozorňuji,“  Královna  křikla  a přitom  dupla  nohou, „než řeknu švec, buď zmizíte vy, nebo vaše hlava! Vyberte si!“

Vévodkyně si vybrala a v mžiku byla tatam. „Hrajme dál,“ řekla Královna Alence, a Alenka samým strachem ani necekla a pomalu šla za ní zpátky na kroketové hřiště.

Ostatní  hosté  Královniny  nepřítomnosti  hned  využili  a hověli  si v chládku,  ale  sotva  ji spatřili,  honem  se  vrátili  do  hry;  a Královna  jen prohodila, že kdo se omešká, zaplatí to životem.

Královna se při hře s druhými hráči ustavičně hádala a pokřikovala: „Usekněte mu hlavu!“ nebo „Usekněte jí hlavu!“ A koho odsoudila, toho vojáci hned zatkli; pak ovšem nemohli dělat branky, a tak tam za nějakou půlhodinku žádné branky nezbyly a všichni hráči až na Krále, Královnu a Alenku byli zatčeni a odsouzeni k smrti.



Královna celá udýchaná nechala hry a zeptala se Alenky:  „Už jsi viděla Paželva?“

„Neviděla,“ řekla Alenka. „Ani nevím, co to je Paželv.“ „Dělá se z něho paželví polívka,“ řekla Královna. „Jakživa jsem o něm neslyšela ani ho neviděla,“ řekla Alenka. „Pojď se mnou,“ řekla Královna, „bude ti o sobě vyprávět.“ Když pak spolu odcházely, zaslechla Alenka Krále, jak říká tlumeně přítomným: „Dávám všem milost.“ „Tak to má být,“ oddechla si Alenka, však ji ta hromada poprav nařízených Královnou nemálo trápila.

Zakrátko  narazily  na  Noha,  spal  tam  na  sluníčku.  (Jestli  nevíte,  jak vypadá Noh, podívejte se na obrázek.)  „Hybaj, lenochu!“ řekla Královna. „Doveď tuhle slečinku k Paželvovi, ať jí o sobě vypravuje. Já musím jít dohlédnout na popravy, které jsem nařídila.“ Odešla a nechala Alenku s Nohem o samotě. Alence se ta obluda moc nelíbila, ale řekla si, že jí u ní  nebude  hůř  než  u té  sveřepé  Královny,  a tak  čekala,  co  bude  dál. Noh  se  posadil  a protřel  si  oči;  díval  se  za  Královnou,  až  jim  zmizela, a pak se zachechtal. „K smíchu!“ řekl napůl k sobě a napůl k Alence.

„Co je k smíchu?“ zeptala se Alenka. „No  přece  ona,“  řekl  Noh.  „Vždyť  si  to  všecko  jen  namlouvá.  Oni stejně nikdy nikoho nepopraví. Tak pojď!“

Tady  je  pořád  samé  pojď!  pomyslila  si  Alenka  a loudala  se  za  Nohem. Nikdo mě jakživ tolik nekomandoval.

Ušli kousek a tu zahlédli opodál Paželva, jak sedí smutný a sklíčený na  skalisku,  a když  přišli  blíž,  slyšela  ho  Alenka  vzdychat,  jako  by  mu mělo  srdce  puknout.  Bylo  jí  ho  upřímně  líto.  „Co  ho  trápí?“  zeptala se Noha  a Noh  jí  skoro  stejnými  slovy  odpověděl:  „To  on  si  všechno  jen namlouvá, nic ho netrápí. Tak pojď!“

Přistoupili tedy k Paželvovi; ten na ně zíral velkýma uslzenýma očima, ale nic neříkal.

„Tadyhle  slečinka  by  ráda,  kdybys  jí,  víme,  pověděl  něco  o sobě,“ řekl Noh.

„Povím,“ řekl Paželv hlubokým, dutým hlasem. „Posaďte se oba a ani nemukejte, než domluvím.“

Tak tedy usedli a chvíli bylo ticho. Alenka si pomyslila: To nevím, jak chce domluvit, když mluvit nezačal. Ale čekala trpělivě dál.

Konečně si Paželv zhluboka vzdychl a spustil: „Kdysi jsem byl pravý Želv.“

Po těchto slovech se zas nadlouho rozhostilo ticho, jen občas přerývané Nohovým „Hžkrrr!“ a Paželvovými srdcervoucími vzdechy. Alenka užuž  chtěla  vstát  a říct:  Děkuju  vám  za  vaše  zajímavé  vyprávění,  ale zdálo se jí, že snad přece něco přijde, i zůstala mlčky sedět.

„Když  jsme  byli  malí,“  Paželv  mluvil  už  klidněji,  jen  občas  si  ještě vzdychl,  „chodili  jsme  do  mateřské  školy.  Učil  nás  starý  Želvák,  říkali jsme mu Marhůl.“

„Pročpak  jste  mu  říkali  Marhůl,  když  to  Marhůl  nebyl?“  zeptala  se Alenka.

„Že se nestydíš, takhle bláhově se ptát,“ dodal Noh a pak oba seděli a mlčeli a koukali na Alenku; ta by se byla nejradši do země propadla.

Nakonec řekl Noh Paželvovi: „Tak povídej dál, kamaráde, ať to netrvá celý den!“ a Paželv hovořil těmito slovy:

„Tak jsem tedy chodil do školy v moři, i když tomu snad nevěříš –“ „To jsem neřekla,“ vpadla mu do řeči Alenka. „Řekla,“ odpověděl Paželv. „Buď  zticha!“  ozval  se  Noh,  ještě  než  Alenka  otevřela  ústa.  Pa želv pokračoval:

„Dostalo se nám výborného vzdělání – však jsme se celý den učili.“ „My jsme taky měli celodenní vyučování,“ řekla Alenka, „tak se tolik nechlubte!“

„A měla  jsi  nějaké  nepovinné  předměty?“  zeptal  se  starostlivě  Paželv.

„Ano!“ řekla Alenka. „Měli jsme francouzštinu a hudbu.“ „A co prádlo?“ zeptal se Paželv. „To vůbec ne,“ nadurdila se Alenka. „Á! Tak to moc dobrá škola nebyla,“ oddychl si Paželv. „To u nás jsme měli  na  konci  vysvědčení  nepovinné  předměty:  Francouzština  a hudba a prádlo.“

„Tomu, kdo žije na dně mořském, to není zapotřebí,“ řekla Alenka. „Však  jsem  na  to  ani  neměl,“  vzdychl si  Paželv,  „chodil  jsem  jen  na povinné předměty.“

„A které?“ zeptala se Alenka. „No především samozřejmě na bdění a spaní,“ odpověděl Paželv.

„A pak  na  motyku  s všelijakými  početními  úkony,  jako  je  svítání, odmítání, nasolení a želení.“

„Nasolení, to jsem nikdy neslyšela,“ osmělila se Alenka. „Co je to?“ Samým úžasem zvedl Noh obě tlapy a zvolal: „Cože? Ty že jsi nikdy neslyšela o nasolení! Co je oslazení, to doufám víš?“ „Ano, to je – to je – když se něco pocukruje.“ „Jestli tedy nevíš, co je nasolení, pak jsi ťululum.“ Alenku  přešla  chuť  ještě  se  ho  na  něco  ptát,  otočila  se  tedy  k Paželvovi: „Co jste se ještě učili?“

„Pak jsme měli hájesloví,“ počítal Paželv na prackách, „mořepis, příhodopis –  dále  rýžování –  jednou  za  týden  k nám  chodil  starý  úhoř a učil nás třeslení, svinování a svalování.“

„Co to bylo?“ zeptala se Alenka. „To ti nemohu ukázat,“ řekl Paželv. „Mám na to tuhé kosti. A Noh se to neučil.“

„Neměl jsem čas,“ řekl Noh, „ale zato jsem chodil na klasické jazyky.

Učil mě stařičký mořský pavouk.“

„Já jsem k němu nechodil,“ povzdychl Paželv. „Říkali, že učí zmatinu a vřeštinu.“

„To učil,“ povzdychl taky Noh a oba si zakryli obličej prackou. „A kolik hodin denně jste se učili?“ vyhrkla Alenka, aby obrátila řeč jinam.

„První den jich tu bývalo deset,“ řekl Paželv, „druhý den jich tu bývalo devět a tak to šlo dále.“

„To je mi divný rozvrh!“ zvolala Alenka. „Podle toho, kolik jich tu bývalo,“ prohodil Noh, „taky jich pak ubývalo.“

Tohle Alence dosud nenapadlo, chvíli nad tím hloubala a potom řekla: „Jedenáctý den bylo tedy volno, ne?“

„Toť se ví,“ řekl Paželv. „A co jste dělali dvanáctý den?“ dorážela Alenka. „Dost  o tom,  jak  jste  se  učili,“  skočil  jí  rázně  do  řeči  Noh.  „Pověz  jí ještě, jak jste si hráli.“

 

Humří čtverylka

Paželv  si  zhluboka  vzdychl  a jednou  prackou  si  otřel  oči.  Hleděl  na Alenku,  soukal  ze  sebe  slova,  ale  hrdlo  měl  sevřené  samým  štkaním. „Jako by mu kost zaskočila,“ Noh jím zalomcoval a bouchal ho do zad. Posléze se Paželv zmohl na řeč a všecek uslzen takto hovořil dále:

„Ty  jsi  pod  mořem  asi  mnoho  nežila –“  („To  ne,“  řekla  Alenka.) „a s Humrem  ses  vůbec  neseznámila –“  (Užuž  měla  Alenka  na  jazyku: Jednou jsem ho ochutnala –, ale honem se zarazila a řekla: „Vůbec ne.“) „a tak ani netušíš, jak rozkošná je Humří čtverylka.“

„To ne,“ řekla Alenka. „A jaký je to tanec?“ „Inu,“ řekl Noh, „nejprve si tanečníci na pobřeží stoupnou do řady –“ „Do  dvou  řad!“  zakřikl  ho  Paželv.  „Jsou  to  Tuleni,  Želvi  a tak  dále;

slimýši se odklidí z cesty…“

„To obyčejně chvíli trvá,“ skočil mu do řeči Noh. „… udělají se dva kroky vpřed…“ „Za tanečníka má každý Humra!“ křikl Noh. „No ovšem,“ řekl Paželv. „Dva kroky vpřed se svým tanečníkem –“ „– potom  se  tanečníci  vymění  a v stejném  pořádku  se  couvne,“  připomenul Noh.

„A potom se, rozumíš,“ vedl svou Paželv, „vyhodí –“ „Humři!“ vřískl Noh a poskočil. „– co nejdál do moře –“ „A plave se za nimi!“ zaječel Noh. „V moři se udělá kotrmelec!“ křikl Paželv a hopsal jako divý. „Humří tanečníci se znovu vymění!“ zahulákal Noh. „Plave se zpátky na břeh a – to je první figura,“ řekl Paželv a rázem ztišil hlas; až dosud obě stvoření řádila jako pominutá a teď se smutně a pokojně dívala na Alenku.

„Tanec je to jistě pěkný,“ pronesla nesměle Alenka. „Chtěla bys ho kousek vidět?“ řekl Paželv.



„Moc ráda,“ řekla Alenka. „Zkusme tedy první figuru!“ řekl Paželv Nohovi. „Bez Humrů se nějak obejdem. Kdo z nás bude zpívat?“

„Zpívej ty, já jsem slova zapomněl,“ řekl Noh. I tančili vážně kolem Alenky, a když došli až k ní, vždycky jí šlápli na prsty, předními prackami mávali do taktu. Paželv přitom zvolna a smutně prozpěvoval:

„Hněte sebou, no tak honem,“ Bělice řve na Šneka.

„Delfín na ocas nám šlape, tlačí se a nečeká,

na písku zas Tuňák s Humrem rozdávají šťouchance,

hleďte, jak to s nimi šije – pustíte se do tance?

Pustíte se, nepustíte s námi do tance?

Pustíte se, nepustíte s námi do tance?

Vždyť vy ani netušíte, jak to duši lahodí,

když nás popadnou a s Humry naráz hodí do vody.“

„Netroufám si tak daleko, když tu nemám zachránce,“

Šnek že mockrát děkuje, leč nepustí se do tance.

Ne a ne a nepustí se s nimi do tance.

Ne a ne a nepustí se s nimi do tance.

„Co byste se moře lekal, bledl strachy,“ ryba dí,

„mně ta dálka, milý Šneku, ani trochu nevadí.

Z Anglie je malý kousek do Francie k Marjánce,

hlavu vzhůru, no tak, jářku – pustíte se do tance?–

Pustíte se, nepustíte s námi do tance?

Pustíte se, nepustíte s námi do tance?“

 

„Děkuji, napohled je ten tanec velmi zajímavý,“ Alenka si oddechla, že už je konečně po něm, „a ta zvláštní píseň o Bělici se mi tuze líbí.“

„Copak Bělice,“ řekl Paželv, „ty jsi je asi viděla už dřív, ne?“ „Ano,“ řekla Alenka, „vídala jsem je na ob – –,“ a honem se zarazila. „Kde leží Ob, to nevím,“ řekl Paželv, „ale když jsi je vídala, pak ovšem víš, jak vypadají.“

„Snad  ano,“  odpověděla  váhavě  Alenka.  „Ocásek  mají  v hubě  a jsou posypány strouhanou houskou.“

„S tou strouhanou houskou to není pravda,“ řekl Paželv. „V moři by se jim spláchla. Ale ocásek v hubě mají, a to proto, že –,“ tu Paželv zívl a přimhouřil oči. „Pověz jí, proč a nač to je,“ řekl Nohovi.

„Je to proto, že se chtěly pustit s Humry do tance,“ řekl Noh. „A tak je hodili do moře. A tak dlouho a dlouho padaly. A tak si ocásek zastrčily do huby. A tak ho už z huby nevytáhly. Tak je to.“

 

„Děkuji,“ řekla Alenka, „velmi zajímavé. To jsem o bělicích nevěděla.“ „Chceš-li, povím ti toho o nich ještě víc,“ řekl Noh. „Jestlipak víš, proč se jim říká bělice?“

„O tom jsem nikdy nepřemýšlela,“ řekla Alenka. „Proč?“ „Protože se jimi leští obuv,“ smrtelně vážně jí odpověděl Noh. Alenka nad tím zkoprněla. „Obuv?“ opakovala nedůvěřivě. „No, a čímpak se leští tvé střevíce?“ řekl Noh. „Od čeho se ti tak lesknou?“

Alenka se na ně zahleděla, chvíli přemýšlela a potom řekla: „Myslím, že se leští černidlem.“

„Pod  mořem  se  obuv  leští  bělidlem,“  dodal  hlubokým  hlasem  Noh.

„Teď to víš.“

„A z čeho se ta obuv vyrábí?“ zeptala se zvědavě Alenka. „No přece z pstruže a mloků,“ odsekl jí podrážděně Noh, „to ti každý garnát poví.“

„Být já Bělicí,“ Alence ta píseň pořád nešla z hlavy, „ten Tuňák by mi vadil. Řekla bych mu: ‚Zpátky, prosím – o tebe nestojíme!‘“

„Ale  když  on  k nim  patřil,“  namítl  Paželv,  „chytrá  ryba  se  bez  něho nikam nepustí.“

„Vážně?“ žasla Alenka. „No ovšem,“ řekl Paželv, „když plave ryba ve velikánské hloubce, říká si, že to Tuňák vydrží.“

„Jak tomu mám rozumět?“ řekla Alenka. „Tak  jak  to  myslím,“  urazil  se  Paželv.  A Noh  prohodil:  „A teď  nám pověz, co dobrodružného jsi ty zažila.“

„Mohla  bych  vám  vypravovat,  co  dobrodružného  jsem  zažila –  ale jenom od dnešního rána,“ řekla nesměle Alenka.  „Na včerejšek darmo vzpomínat, protože to jsem byla docela jiná.“

„Vysvětli nám to,“ řekl Paželv.

„Kdepak! Napřed dobrodružství,“ zlobil se Noh, „vysvětlování zabere hrůzu času.“

I vyprávěla jim Alenka, jaká dobrodružství ji potkala od té chvíle, co spatřila Bílého Králíka. Zprvu se zajíkala, obě ta svoření se na ni z obou stran lepila s vypoulenýma očima a s ústy dokořán, ale brzy se vzpamatovala. Posluchači ani nedutali, až došla k tomu, jak Houseňákovi odříkávala Na svatého Řehoře a všechno se jí popletlo, tu se Paželv nadýchl a řekl: „To je divné.“

„Divnější to ani být nemůže,“ řekl Noh. „Všechno se jí popletlo!“ opáčil zamyšleně Paželv. „Měla by nám taky něco  odříkat.  Ať  spustí.“ Pohlédl  na Noha,  jako  by  si  o něm myslel,  že má nad Alenkou nějakou moc.

„Vstaň a odříkej nám Za horama svítá,“ řekl Noh. Ta  stvoření  by  člověka  pořád  jen  komandovala  a dávala  mu  něco odříkávat! pomyslila si Alenka. Úplně jako ve škole. Ale přece jen vstala a začala  odříkávat,  jenže  měla  dosud  plnou  hlavu  Humří  čtverylky, a tak ani nevěděla, co říká, a znělo to moc prapodivně:

Za horama svítá, bude brzy den,

připálený humr stojí špičky ven,

hlavu zamoučenou, pěkný ferina,

opasek si nosem svižně zapíná,

rejdí na břehu, když vlny opadnou,

před žralokem nemá úctu pražádnou.

Ale běda! úzko na duši mu je,

sotva s přílivem zas žralok připluje.

„Je to jinak, než jsem to já v dětských letech říkával,“ řekl Noh. „Já jsem to doposud neslyšel,“ řekl Paželv, „ale pitomost je to k pohledání.“

Alenka  nic  neříkala;  seděla,  obličej  v dlaních,  a dumala,  jestlipak  jí ještě někdy něco dopadne jaksepatří.

„Někdo by mi to měl vysvětlit,“ řekl Paželv.

„Ona ti to vysvětlí,“ vyhrkl Noh. „Odříkávej další báseň.“ „Ale co ty špičky ven?“ Paželv si to nedal vzít. „To  je  základní  taneční  postoj,“  řekla  Alenka,  ale  byla  nad  tím  celá pryč a chtěla to nějak zamluvit. „Odříkávej  další  báseň,“  opakoval  Noh,  „začíná  Znám  křišťálovou studánku.“

Alenka  věděla,  že  se  jí  to  zase  poplete,  ale  vzdorovat  si  netroufala, i spustila třaslavým hlasem:

Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les,

tam Pardál se Sovou se sešli na paštiku dnes.

Spořádal Pardál maso se šťávou, měl velký hlad,

Sovu, tu milostivě nechal talíř vylízat,

a tak tam svorně oba hodovali pospolu.

Dal Pardál Sově lžíci, když pak sklízel ze stolu,

nůž s vidličkou si nechal. Než bys napočítal pět,

zavrčel, zuby vycenil a milou Sovu –

„Nač celý ten krám opakovat,“ přetrhl jí to Paželv, „když nám to pořádně nevysvětlíš. Takovou slátaninu jsem jakživ neslyšel.“ „Tak přestaň,“ poručil Noh. A Alenka mileráda přestala. „Neměli bychom zkusit další figuru z Humří čtverylky?“ dodal Noh.

„Nebo ti má Paželv něco zazpívat?“

„Ať Paželv laskavě něco zazpívá,“ doprošovala se Alenka tak horlivě, že Noh nemálo dotčeně řekl:  „Inu, každý má jiný vkus! Zazpívej jí, kamaráde, Želví polívku.“

Paželv zhluboka vzdychl a přerývaným hlasem plačtivě zazpíval:

Když přijde večer, kouří se

z husté polívky na míse.

Radostí všem září líčka,

večer chutná polívčička,

polívčička!

polívčička!

Večer chutná

polívka, polívčička.

Polívka! Co je proti té

srnčí mandlemi nadité,

holoubě, štika, krkovička!

Nejlepší je polívčička,

nejlepší je polívčička,

polívčička!

polívčička!

Večer chutná

polívka, POLÍVČIČKA!

„Ještě jednou refrén!“ zvolal Noh a Paželv už k němu nasazoval, a tu k nim zdálky dolehl křik: „Začíná soud!“

 

„Pojď!“  poručil  Noh,  nečekal  na  konec  písně,  vzal  Alenku  za  ruku a už běžel.

„Co  je  to  za  soud?“  Alenka  sotva  popadala  dech,  ale  Noh  odsekl: „Pojď!“ a běžel ještě rychleji a vánek k nim stále slaběji a slaběji zanášel truchlivá slova:

Večer chutná – á – á

polívka, polívčička!

 

Kdo ukradl vdolky

Když tam přišli, Srdcový Král s Královnou seděli na trůně a kolem nich se kupil hustý dav – všelijací ptáčci a zvířátka a k tomu všechny karty. Před nimi  stál  spoutaný  Spodek,  po  boku  střežený  vojáky;  poblíž  Krále  stál Bílý Králík, v jedné ruce trubku, v druhé pergamenový svitek. Uprostřed soudního  dvora  byl  pak  stůl  a na  něm  velká  mísa  vdolků;  vypadaly  tak chutně, že při pohledu na ně dostala Alenka hlad. – Už aby bylo po přelíčení, napadlo ji, a podávaly se zákusky! Ale na to nebylo ani pomyšlení, a tak se rozhlížela kolem sebe, aby si ukrátila dlouhou chvíli.

U soudu  Alenka  dosud  nebyla,  jenom  o něm  čítala,  nemálo  se  tedy zaradovala nad tím, že ví, jak se co jmenuje. „Tohle je soudce,“ řekla si, „protože má velkou paruku.“

Ten soudce byl ostatně Král, a protože na paruce měl nasazenou korunu (chcete-li vědět jak, podívejte se na obrázek v další kapitole), moc spokojeně nevypadal a taky mu to neslušelo.

A tamhle je lavice porotců, napadlo Alence, a těch dvanáct stvoření – (jinak  než  stvoření  se  to  totiž  nazvat  nedalo,  jednak  to  byla  zvířátka, jednak ptáci) to budou porotci. To slovo si několikrát pro sebe zopakovala  a nemálo  se  tím  pyšnila;  a právem,  vždyť  kolikpak  děvčátek  tak mladých jako ona ví, co to vlastně znamená. Ale stejně by se hodilo říct „členové poroty“.

Všech dvanáct porotců pilně psalo na břidlicové tabulky.  „Copak to dělají?“ pošeptala Alenka Nohovi. „Vždyť přelíčení ještě nezačalo, a tak nemají co zapisovat.“

„Oni se podepisují,“ odpověděl šeptem Noh, „aby snad do konce přelíčení nezapomněli, jak se jmenují.“

„Pitomečci,“ vybuchla rozhorleně Alenka, ale hned zas zmlkla; Králík totiž  křikl:  „Ticho  v soudní  síni!“  a Král  si  nasadil  brejle  a pátral  zrakem, kdo to mluví.

Jako by se jim přes rameno dívala, pozorovala Alenka, jak si porotci na  tabulku  šmahem  zapisují  „pitomečci!“,  a dokonce  si  všimla,  jak  se jeden  ptá  souseda,  píše-li  se  „pitomeček“  s měkkým,  nebo  s tvrdým i. „To  budou  mít  do  konce přelíčení  tabulky  počmárány,  že  se  v tom  nikdo nevyzná!“ řekla si Alenka.

Jednomu porotci skřípalo pisátko. Alenka to ovšem nestrpěla, obešla celou  dvoranu,  až  se  octla  za  ním,  a než  se  nadál,  pisátko  mu  sebrala. Šlo to raz dva a chudinka porotce (byl to Vilík Ještěřík) vůbec nechápal, kam se mu pisátko podělo; slídil po něm na všech stranách, ale nezbylo mu, než celý den psát prstem. Moc platné mu to nebylo, protože to na tabulce nebylo ani znát.



„Hlasateli, přečtěte obžalobu!“ řekl Král. I zatroubil  Bílý  Králík  třikrát  na  trubku,  potom  rozvinul  pergamenový svitek a četl:

Srdcová Královna napekla vdolky

jedenkrát o žních:

Srdcový Spodek jí ukradl vdolky,

hned bylo po nich!

„Poraďte se o rozsudku,“ řekl Král porotě. „Ještě ne, ještě ne!“ skočil mu rázně do řeči Králík.  „Napřed je hromada jiných věcí!“

„Předvolat prvního svědka,“ řekl Král. I zatroubil Bílý Králík třikrát na trubku a zvolal: „První svědek!“

Prvním  svědkem  byl  Švec.  Předstoupil,  v jedné  ruce  šálek  čaje a v druhé namazaný krajíc, a spustil: „Prosím Vaše Veličenstvo za prominutí, že si to nesu s sebou, ale když mě předvolali, ještě jsem neposvačil.“

„Měl jsi posvačit,“ řekl Král. „Odkdypak už svačíš?“ Švec koukl po Zajíci Březňákovi; ten zavěšen do Plcha přišel k soudu za ním. „Myslím, že od čtrnáctého března,“ řekl Švec.

„Od patnáctého,“ řekl Zajíc Březňák. „Od šestnáctého,“ dodal Plch. „Zapsat,“ řekl Král porotě a porotci si ta tři data horempádem zapsali na tabulku, potom je sečetli a výsledek převedli na šilinky a pence.

„Zuj ty své boty,“ poručil Král Ševci. „Ony nejsou moje,“ řekl Švec. „Kradené!“ houkl Král na porotce a ti si to hned zaznamenali. „Já je prodávám,“ vysvětloval Švec, „svoje žádné nemám. Jsem Švec.“ Tu  si  Královna  nasadila  brejle,  ostře  si  Ševce  měřila  a ten  zbledla znervózněl.

„Vydej svědectví,“ řekl Král, „a netřeš se, nebo tě dám na místě popravit.“

Svědek  se  tím  zřejmě  nijak  nevzmužil:  stále  přešlapoval  z nohy  na nohu, úzkostlivě koukal po Královně a samým rozčilením místo krajíce ukousl kus šálku.

A tu pocítila Alenka něco prapodivného a hezkou chvíli jí vrtalo hlavou,  co  to  vlastně  je:  už  se  zase  zvětšovala  a nejprve  měla  chuť  vstát a odejít  od  soudu;  ale  potom  se  rozmyslila,  že  tam  zůstane,  dokud  se tam vejde.

Plch seděl vedle ní a hned se ozval: „Netlačte se tak na mě. Sotva dýchám.“

„Já za to nemohu,“ chlácholila ho Alenka. „Já rostu.“ „Co tady máte co růst,“ řekl Plch.



„Nemluvte hlouposti,“ spustila zostra Alenka, „však vy rostete taky.“ „Ano, jenže já rostu přiměřeně,“ namítl Plch, „a ne tak bláznivě.“ Nevrle vstal a odešel na druhou stranu dvorany.

Královna  si  pořád  Ševce  přísně  měřila,  a když  pak  procházel  Plch soudní dvoranou, poručila jednomu soudnímu zřízenci:  „Přines mi seznam zpěváků na posledním koncertě!“ a nešťastný Švec se nad tím tak roztřásl, až ze sebe boty sklepal.

„Vydej svědectví,“ opakoval zlostně Král, „jinak tě dám popravit, ať máš strach, nebo ne.“

„Jsem  já  to  bídný  tvor,  Vaše Veličenstvo,“ spustil  třaslavým  hlasem Švec, „dal jsem se do svačiny – je to sotva týden – namazaný krajíček je čím dál tenčí – a svačina sviští –“

„Cože sviští?“ řekl Král. „Tak začínala svačina,“ hovořil Švec. „Toť  se  ví,  že  svačina  začíná  stejně  jako  sviští,“  obořil  se  na  něho Král. „Copak jsem ťululum? Mluv!“

„Jsem bídný tvor,“ hovořil Švec, „a potom svištělo kdeco – jenže Zajíc

Březňák tvrdil –“

„Netvrdil!“ skočil mu prudce do řeči Zajíc Březňák. „A tvrdil!“ řekl Švec. „To popírám!“ řekl Zajíc Březňák. „On to popírá,“ řekl Král, „tak to místo vynechte.“ „No tak aspoň Plch tvrdil –,“ řekl Švec a bázlivě se ohlédl po Plchovi,

jestli to taky popře, jenže Plch nic nepopřel, spal jako zabitý.

„A potom jsem si namazal ještě jeden krajíček –,“ hovořil Švec. „Ale co tedy tvrdil Plch?“ zeptal se jeden porotce. „Na to si už nevzpomínám,“ řekl Švec. „Jen si vzpomeň,“ prohodil Král, „nebo tě dám popravit.“ Nešťastný  Švec  upustil  šálek  i krajíc,  svezl  se  na  koleno  a spustil:

„Jsem bídný tvor, Vaše Veličenstvo –“ „A taky bídný řečník,“ řekl Král. Jedno morče křiklo: „Výborně,“ a soudní zřízenci je rázem zlikvidovali.  (Protože  to  slovo  je  neobvyklé,  hned  vysvětlím,  co  s ním  udělali.

Měli  plátěný  pytel,  který  se  zavazoval  na  šňůrku;  morče  do  něho  po hlavě strčili a sedli si na ně.)

„To jsem ráda, že jsem to viděla,“ řekla si Alenka. „Kolikrát jsem už v novinách četla, jak po přelíčení, zřízenci okamžitě zlikvidovali pokus o potlesk, a nevěděla jsem, co to znamená; teď to vím.“ „Jestli toho už víc nevíš, tak poklekni,“ hovořil Král. „Dál už to nejde,“ bránil se Švec, „už klečím.“ „Tak se posaď,“ odsekl Král. A tu zas druhé morče křiklo: „Výborně,“ a hned je zlikvidovali.

„Hele, morčata už dorazili!“ řekla Alenka. „Teď už to půjde hladce.“ „Radši bych dorazil svačinu,“ Švec pohlédl úkosem na Královnu, zabranou do seznamu zpěváků.

„Můžeš jít,“ řekl Král; a Švec pelášil od soudu, že si ani boty neobul. „– a venku mu rovnou srazte hlavu,“ prohodila Královna k jednomu zřízenci; ale než došel zřízenec ke dveřím, byl Švec tentam.

„Předvolat dalšího svědka!“ řekl Král. Dalším svědkem byla Vévodkynina kuchařka. V ruce držela pepřenku a podle toho, jak se lidé u dveří rozkýchali, uhodla Alenka, kdo to je, ještě než předstoupila před soud. „Vydejte svědectví,“ řekl Král. „Nevydám,“ řekla kuchařka. Král  se  tázavě  ohlédl  po  Bílém  Králíkovi  a ten  mu  pošeptal:  „Vaše Veličenstvo musí tuto svědkyni podrobit křížovému výslechu.“

„Inu,  mus  je  mus,“  pronesl  zachmuřeně  Král,  založil  ruce,  zamračil se na kuchařku, až mu oči do důlků zalezly, a potom zahučel: „Z čeho se dělají vdolky?“

„Hlavně z pepře,“ řekla kuchařka. „Ze sirupu,“ ozval se někdo za ní ospale. „Popadněte Plcha za límec,“ zavřískla Královna. „Srazte Plchovi hlavu!  Vyhoďte  Plcha  od  soudu!  Zlikvidujte  ho!  Uštípejte  ho!  Vyškubejte mu vousy!“

Jak  Plcha  vyhazovali,  na soudu  zavládl  zmatek, a když  se  zas utišil, kuchařka byla pryč.

„Nevadí,“  řekl  Král,  jako  by  se  mu ulevilo.  „Předvolat  dalšího svědka.“ A potichu řekl Královně: „Má zlatá, dalšího svědka musíte podrobit křížovému výslechu sama. Mě z toho bolí hlava!“

Alenka pozorovala Bílého Králíka, jak šmátrá v seznamu, a byla zvědava,  kdo  asi  bude  další  svědek,  „ –  valné  svědectví  zatím  neslyšeli,“ řekla  si.  Jaké  překvapení,  když  Bílý  Králík  vysokým  tenkým  hláskem přečetl jméno: „Alenka!“



 

Alenčino svědectví

„Zde!“  vykřikla  Alenka;  v tom  rozčilení  nadobro  zapomněla,  jak  za  tu chvilku vyrostla, a vylítla tak prudce, že obrubou sukně převrátila lavici porotců  a porotce  vyklopila  divákům  na  hlavu;  jak  se  tam  rozplácli, připomínali jí akvárium se zlatými rybkami, které zrovna před týdnem nedopatřením převrhla.

„Prosím za prominutí!“ vyhrkla celá zdrcená a honem honem je sbírala; pořád ještě měla v hlavě tu nehodu se zlatými rybkami a tak nějak se jí zdálo, že je musí rychle posbírat a strčit zpátky do lavice, jinak že zahynou.

„Přelíčení nemůže pokračovat,“ řekl přísně Král, „dokud všichni porotci  nebudou  na  svém  místě –  ale  všichni,“  opakoval  důrazně  a vrhl nevlídný pohled na Alenku.

Alenka pohlédla na lavici porotců a zjistila, že v tom chvatu tam strčila Ještěříka po hlavě a že on, chudinka, mrská smutně ocáskem a nemůže se hnout. Hned ho zas vyndala a posadila jaksepatří. „Ostatně na tom nesejde,“ řekla si, „ať sedí tak či onak, na přelíčení stejně není nic platný.“

Sotva se porotci trochu vzpamatovali z leknutí a zřízenci poshledávali a vrátili jim tabulky a pisátka, hned se jali horlivě popisovat celou tu nehodu; jenom Ještěříka to tak zdolalo, že s otevřenými ústy civěl do stropu.

„Co ty o té věci víš?“ řekl Král Alence. „Nic,“ řekla Alenka. „Vůbec nic?“ nedal se odbýt Král. „Vůbec nic,“ řekla Alenka. „To je významné,“ řekl Král porotcům. Už už si to zapisovali na tabulky, a tu mu vpadl Bílý Králík do řeči: „Snad bezvýznamné myslí Vaše Veličenstvo,“ řekl uctivě, ale přitom se na něho mračil a šklebil.



„Toť se ví, že bezvýznamné,“ vyhrkl Král a potichu si pak odříkával „významné –  bezvýznamné –  bezvýznamné –  významné –“,  jako  by zkoušel, co zní lépe.

Někteří  porotci  si  zapsali  „významné“,  druzí  zas  „bezvýznamné“. Alenka to pozorovala, protože jim zblízka viděla na tabulky, ale řekla si: „Vždyť na tom nesejde.“

Král si už chvíli něco zapisoval do notýsku a tu zvolal: „Ticho!“ a přečetl  z notýsku:  „Paragraf  čtyřicátý  druhý.  Každý,  kdo  měří  přes  míli, nechť opustí soudní síň.“

Všichni pohlédli na Alenku. „Ale já neměřím míli,“ řekla Alenka.

„Měříš,“ řekl Král. „Skoro dvě míle,“ podotkla Královna. „A stejně nepůjdu,“ řekla Alenka, „a vůbec to není žádný platný paragraf – zrovna jste si ho vymyslel.“

„Je to nejstarší paragraf z celého zákoníku,“ řekl Král. „Tak by to měl být paragraf první,“ řekla Alenka. Král  zbledl a rázem  sklapl  notes.  „Poraďte se  o rozsudku,“  řekl slabým třaslavým hlasem porotcům.

„Prosím, Vaše Veličenstvo, tady je ještě jeden doličný předmět,“ vylítl prudce Bílý Králík. „Zrovna sebrali ze země tenhle papír.“

„Co v něm stojí?“ řekla Královna. „Ještě jsem ho neotevřel,“ řekl Bílý Králík, „bude to asi dopis zatčeného psaný – někomu.“

„Nejspíš,“ řekl Král, „ledaže by byl psaný nikomu, což není zvykem.“ „Jaká je adresa?“ zeptal se jeden porotce. „Žádná,“ řekl Bílý Králík, „na obálce nic nestojí.“ Při těch slovech papír rozevřel a dodal: „Přece jen to není dopis, jsou to verše.“

„Je to rukopis zatčeného?“ zeptal se jiný porotce. „Ne,  není,“  řekl  Bílý  Králík,  „a  to  je  na  tom  nejpodivnější.“  (Porotci zkoprněli.)

„Napodobil asi cizí rukopis,“ řekl Král. (Porotci se zas uklidnili.) „Prosím, Vaše  Veličenstvo,“  řekl  Spodek,  „já  jsem  to  nepsal  a nikdo mi to nedokáže. Na konci není žádný podpis.“

 

„Jestli jsi to nepodepsal,“ řekl Král, „tím hůř. Jistě jsi něco nekalého obmýšlel, jinak by ses byl poctivě podepsal.“

Ze  všech  stran  se  ozval  potlesk;  byla  to  první  moudrá  věc,  kterou Král ten den řekl.

„To dokazuje, že je vinen,“ řekla Královna. „To vůbec nic nedokazuje,“ řekla Alenka,  „vždyť ani nevíte, co těch verších je!“

„Přečíst,“ řekl Král. Bílý Králík si nasadil brejle. „Kde mám prosím, Vaše Veličenstvo, začít?“ zeptal se.

„Začni  od  začátku,“  řekl  Král,  „a čti  až  do  konce;  potom  přestaň.“

A Bílý Králík četl:

Má příznivkyně veliká

slovem mě nehaní,

jen jednu věc mi vytýká:

nejde mi plavání.

Prý nezmizel jsem do dáli

(to není, chlapče, lež).

Co když se ona dopálí,

kam před ní utečeš?

Já jeden dal jí, oni pár

zas jemu, ty nám víc.

Tak obdržel jsi vzácný dar

a mně nezbývá nic.

Když do té věci nešťastné

pak spadnem, útěcha

nám v hloubi srdce nezhasne:

on nás v tom nenechá.

Říct, proč jsme se tak zlobili,

je tuze nesnadné.

Marné je všechno úsilí,

jak ji to popadne.

Slovem se před ním nezmiňuj

pod trestem záhuby,

jak chutnaly jí. Milý můj,

drž jazyk za zuby.

 

„Z toho,  co  jsme  vyslechli,  tohle  je  nejpádnější  důkaz,“  řekl  Král a zamnul si ruce. „Tak a teď ať porotci –“

„Jestli mi to některý z nich vysvětlí,“ řekla Alenka (v poslední chvíli o tolik vyrostla, že se už ani trochu nebála skočit mu do řeči), „dám mu šesták. Já v tom aspoň kouska smyslu nevidím.“

Porotci si zapsali na tabulky: „Ona v tom kouska smyslu nevidí“, ale aby jí to vysvětlili, k tomu se žádný neměl.

„Když v tom žádný smysl není,“ řekl Král, „nemusíme ho v tom hledat, a tak si ušetříme fůru práce. A přece jenom nevím, nevím,“ rozložil si verše na koleně a po očku do nich nahlížel. „Snad v nich nějaký smysl bude – ‚nejde mi plavání –‘, umíš ty plavat, nebo ne?“ obořil se na Spodka.

Spodek  zavrtěl  smutně  hlavou.  „Copak  na  to  vypadám?“  řekl.  (To rozhodně nevypadal, protože byl z lepenky.)

„Dobrá,“ řekl Král a brumlal si další verše: „‚– to není, chlapče, lež –‘, to ať posoudí porotci – ‚já jeden dal jí, oni pár zas jemu –‘, to mluví zřejmě o těch vdolcích, bodejť.“

 

„Ale dál tam stojí, ‚tak obdržel jsi vzácný dar‘,“ řekla Alenka. „Už  to  máme!“  Král  ukázal  vítězoslavně  na  vdolky  stojící  na  stole. „To  je  nad slunce  jasnější…  A dále –  ‚jak  ji  to  popadne –‘  Copak  tě,  má zlatá, někdy něco popadne?“ oslovil Královnu.

„Nikdy!“ rozlítila se Královna a při těch slovech mrštila po Ještěříkovi  kalamářem.  (Nešťastný  Vilík  přestal  totiž  předtím  psát  po  tabulce prstem, protože to na ní nebylo vidět; ale teď honem zase psal. Dokud to šlo, namáčel do inkoustu, který mu stékal po tváři.) „Na tebe to tedy vůbec nepadne,“ řekl Král a s úsměvem se rozhlédl po soudě. Zavládlo hrobové ticho.

„To je slovní hříčka,“ dodal uraženě Král a všichni se zasmáli. „Nechť se porota poradí o rozsudku,“ řekl Král ten den snad už podvacáté.

„Kdepak! Kdepak!“ řekla Královna. „Nejprve ortel – potom, rozsudek.“ „Pitomost!“ pronesla hlasitě Alenka. „Nejprve ortel, to je mi nápad!“ „Budeš mlčet!“ okřikla ji Královna a celá zbrunátněla.



„A nebudu!“ řekla Alenka. „Srazte jí hlavu!“ Královna se rozkřikla, co jí hrdlo stačilo. Nikdo se nehnul.

„Kdopak si z vás něco dělá?“ řekla Alenka (zatím už dorostla do své velikosti). „Vždyť jste pouhé karty.“

Tu se všechny karty vznesly do vzduchu a potom se zase na ni snášely –  leknutím  i zlostí  zavřískla  a střásla  je  ze  sebe,  a tu  shledala,  že leží na břehu s hlavou opřenou o sestřin klín a sestra jí opatrně smetá z obličeje suché listí, které jí tam ze stromů napadalo.

„Probuď se, Alenko!“ řekla sestra. „Ty ses ale prospala!“ „Ach,  to  ti  byl  divný  sen!“  řekla  Alenka,  a pokud  si vzpomínala,  vypověděla  sestře  všechna  ta  podivná  dobrodružství,  o nichž  jste  právě četli; když domluvila, sestra ji políbila a řekla: „To byl, děvenko, opravdu  divný  sen.  Ale  teď  běž  na  svačinu;  hnedle  se  bude  stmívat.“  A tak Alenka vstala a rozběhla se, a jak horempádem utíkala, pořád si říkala, jaký to byl báječný sen.

Po jejím odchodu zůstala však sestra sedět, podepřela si hlavu, hleděla na západ slunce a myslela na Alenku i na její báječná dobrodružství, až se z toho taky rozesnila a měla tento sen:

Nejprve se jí zdálo o Alence, jak jí zase ručkama obmyká koleno a dychtivě na ni upírá bystrá očka – slyšela znovu zvuk jejího hlasu a viděla ji před  sebou,  jak  tak  zvláštně  pohazuje  hlavou  a střásá  dozadu  tu  neposlušnou kadeř, která jí pořád a pořád padá do očí – a jak ji tak poslouchala nebo se domnívala, že ji poslouchá, kolem dokola se to zahemžilo podivnými tvory ze snu její sestřičky.

U nohou jí zašustila vysoká tráva, jak se tamtudy hnal Bílý Králík – poblíž  v tůňce  zašplíchala  na  útěku  polekaná Myš –  zařinčely  šálky  na nekonečné svačině Zajíce Březňáka a jeho přátel a Královna vřískavým hlasem  posílala  své  hosty  na  popravu –  znovu  se  Vévodkyni  na  klíně rozkýchalo prasátko a kolem něho třískaly mísy a talíře – znovu se rozléhal Nohův skřek a skřípání Ještěříkova pisátka a chroptění likvidovaných morčat a zdálky do toho zalétaly vzlyky nešťastného Paželva.



A tak tam seděla se zavřenýma očima a namlouvala si, že je v Kraji divů, a přece věděla, že jakmile je otevře, všechno se promění v šedou skutečnost –  tráva  bude  šustit  jenom  větrem  a tůňka  šplouchat  od  rozevlátého rákosí – řinkot šálků se promění v cinkání ovčích zvonců a Královnino  vřískání  v ovčákův  pokřik –  a kýchání  prasátka,  Nohův  skřek a všechny  ty  ostatní  podivné  zvuky  se  promění  (to  věděla)  v zmatený halas na statku – a Paželvovy usedavé vzlyky budou jen vzdálené bučení dobytka.

Nakonec si ještě představila, jak jednou po letech bude její sestřička dospělá; a jak si i v zralém věku uchová z dětství prosté vroucí srdce – jak se za ní potáhnou zase jiné děti a jak se jim oči rozzáří a rozdychtí nad leckterým jejím úžasným příběhem a třeba také nad jejím dávným snem o Kraji divů – jak se bude vžívat do jejich prostých žalů, těšit se z jejich  prostých  radostí při  vzpomínce  na  své  dětství  a na  blahé  letní dny.

 

 

 

Za zrcadlem, a s čím se tam Alenka setkala

 

Předmluva

Někteří čtenáři si nevěděli rady s šachovou úlohou na předchozí straně; upozorňuji, že je správná, pokud jde o tahy. Ale střídání Bílých a Černých snad  není  zcela  přesné  a rošáda  tří  Královen  jen  znamená,  že  vstoupily do paláce. Zato šach Bílému Králi v 6. tahu, braní Černého Jezdce v 7. tahu a nakonec mat Černému Králi je zcela podle šachových pravidel, jak se může  přesvědčit  každý,  kdo  si  dá  práci  postavit  figurky  a provést  tahy podle návodu.

 

Dům za zrcadlem

Tolik je jisté, že bílé kotě za to vůbec nemohlo; – jen a jen černé to mělo na svědomí. Bílé kotě si totiž už dobré čtvrt hodiny dalo od staré kočky umývat obličej (a celkem dobře to snášelo); tu nezbednost tedy ztropit nemohlo, to je jasné.

Takto  umývala  Micka  dětem  obličej:  popadla  drobečka  prackou  za uši a druhou prackou mu od čumáčku počínajíc proti srsti drbala celý obličej; a jak už jsem řekl, zrovna měla v prádle bílé kotě. To si klidně leželo, a pokud to šlo, vrnělo – nejspíš si myslelo, že mu to jen prospěje. Černé  kotě  si  už  brzy  odpoledne  mytí  odbylo,  a jak  si  tam  Alenka schoulená  v koutku  lenošky  trochu  broukala  a trochu  podřimovala, vesele  skotačilo  s jejím  klubkem  vlny  a tak  dlouho  si  s ním  sem  tam kutálelo, až je celé rozmotalo; zmuchlaná a zauzlovaná vlna byla roztahaná po rohožce a uprostřed se kotě honilo za svým ocáskem.

„Ach ty nezbedo,“ spustila na ně Alenka, popadla je, a aby vědělo, že je u ní v nemilosti, vlepila mu hubičku.

„Micka by tě věru měla naučit způsobům. To bys měla, Micko, však ty víš!“ Zahleděla se káravě na starou kočku a mluvila tak rozezleně, jak to jen dovedla – potom si vlezla zpátky do lenošky i s kotětem a s vlnou a znovu navíjela klubko. Ale moc rychle jí to nešlo, protože přitom pořád mluvila buď s kotětem, nebo sama se sebou. Katka jí způsobně seděla  na  koleně,  naoko  sledovala  navíjení  a občas  vystrčila  pracku a zlehka chňapla po klubku, jako by měla chuť pomáhat.

„Víš ty, Katko, co je zítra?“ spustila Alenka. „Mělas být se mnou u okna,  hned  bys  to  uhodla –  jenže  to  nešlo,  Micka  tě  zrovna  upravovala. Dívala  jsem  se  na  kluky,  snášeli  polínka  na  ohníček  a ten,  Katko,  spotřebuje  nějakých  polínek.  Ale  byla  taková  zima  a taková  chumelenice, že  toho  museli  nechat.  Nic  si  z toho,  Katko,  nedělej,  však  se  zítra  na ohníček  podíváme.“  A tu  Alenka  omotala  kotěti  vlnu  párkrát  kolem krku,  jak  mu  to  bude  slušet.  Nastala  tahanice,  klubko  se  skutálelo  na zem a sáhodlouhý kus se zas rozmotal.

„Když  jsem,  Katko,  viděla,  co  jsi  natropila,  měla  jsem  ti  takovou zlost,“ zvolala Alenka, jakmile se zas uvelebily, „že jsem málem otevřela okno  a vystrčila  tě  na  sníh!  Však  bys  to  zasloužila,  ty  lumpíku.  Jakou máš omluvu? Neskákej mi do řeči!“ Alenka zvedla prst.  „Povím ti, čím ses provinila. Za prvé: když ti dnes ráno Micka umývala obličej, dvakrát jsi  zapištěla.  Jen,  Katko,  nezapírej,  sama  jsem  to  slyšela!  Co  to  říkáš?“ (Alenka dělala, jako že kotě mluví.) „Že ti prackou zajela do oka? Za to si můžeš sama, žes měla oči otevřené. Kdybys je byla pevně zavřela, tak se  ti  to  nestalo.  Už  se  nevymlouvej  a poslouchej.  Za  druhé:  jen  jsem přistrčila  Sněhulce  misku  s mlíkem,  hned  jsi  ji  od  misky  odtáhla  za ocas! Cože, ty jsi měla žízeň? A víš ty, jestli neměla ona taky žízeň? A za třetí: když jsem nekoukala, rozmotala jsi mi všechnu vlnu!

 

To jsou, Katko, tři provinění a ani za jedno jsem tě ještě nepotrestala. Všechny ty tvé tresty  si schovávám na příští středu – a co kdyby si tak oni schovávali moje tresty!“ Alenka mluvila spíš k sobě než ke kotěti. „Co by mi tak na konci roku udělali? V tu hodinu by mě snad uvrhli do  vězení.  Nebo  by  mi  třeba  za  každé  provinění  nedali  jíst  a v tu  nešťastnou hodinu by mi pak nedali jíst padesátkrát za sebou. Ale to by mi vůbec nevadilo. Lepší, než kdyby mi tolikrát jíst dali.

Slyšíš,  Katko,  jak  mete  sníh  do  oken!  Ozývá  se  to  tak  hezky  a tak tlumeně!  Jako  by  někdo  zvenku  celé  okno  líbal.  Má  snad  sníh  stromy a pole  tak  rád,  že  je  tak  něžně  líbá?  A bílou  peřinou  je  celé  přikrývá a snad jim říká: ‚Spěte, miláčci, až do léta.‘ Když se potom, Katko, v létě probudí, obléknou si zelené šaty, a když zafouká vítr, hned se roztancují,  ach,  to  je  ti  krásné!“  Alenka  zatleskala  a přitom  upustila  klubko. „Kdyby to tak byla pravda!  Vždyť na podzim, když listí zhnědne, stromy vypadají ospale.



Umíš  hrát,  Katko,  šachy?  Nic  se  nesměj,  milánku,  ptám  se  tě  docela vážně. Jak jsme teď hráli, ty ses dívala, jako bys tomu rozuměla, a když jsem řekla ‚šach‘, tak jsi zavrněla! Byl to, Katko, pěkný šach, a nebýt toho zlého  jezdce,  který  se  vetřel  mezi  mé  figurky,  tak  jsem  to  jistě  vyhrála. Víš  co,  Katko  budeme  jako –“  Kdybych  vám  tak  mohl  vypočítat  aspoň polovinu  všeho  toho,  co  u Alenky  začínalo  jejím  oblíbeným:  „Budeme jako.“ Zrovna den předtím se dostaly se sestrou do hádky, a to jen proto, že Alenka zas spustila: „Budeme jako králové a královny,“ a sestra, která si potrpěla na přesnost, jí dokazovala, to že být nemohou, protože jsou jen  dvě,  až  nakonec  Alenka  slevila:  „Dobře,  ty  budeš  dělat  jednu  a já  ty ostatní.“ A jednou k smrti vylekala starou chůvu, když jí houkla do ucha: „Náno! Já budu jako hladová hyena a ty budeš kost!“

Ale tím odbočujeme od toho, co Alenka říkala kotěti. „Ty budeš, Katko, jako Černá Královna!  Tak si myslím, kdyby ses rovně posadila a založila ruce, vypadala bys docela jako ona. Zkus to, buď tak hodná!“ Alenka  sebrala  ze  stolu  Černou  Královnu  a postavila  ji  jako  předlohu  před kotě, ale nepovedlo se to, podle Alenky hlavně proto, že kotě nezaložilo pořádně  ruce.  Za  trest  je  zvedla  k zrcadlu,  aby  se  na  sebe  podívalo,  jak trucuje. – „Jestli hned neposlechneš,“ dodala, „strčím tě do domu za zrcadlem. Co bys tomu řekla!

Tak  dávej,  Katko,  pozor  a nemluv  tolik,  a já  ti  povím,  co  všecko  si o tom domě za zrcadlem myslím. Předně je tam pokoj, který je vidět za sklem –  je  zrovna  takový  jako  náš  salón,  jenže  je  tam  všecko  naopak. Když si stoupnu na židli, vidím ho celičký, až na ten kousek za krbem. Ach!  Kdybych  tak  i ten  kousek  mohla  uvidět!  Tak  ráda  bych  věděla, jestli tam v zimě taky topí: to se neví, až když se kouří z našeho krbu, a pak se kouř valí i v jejich pokoji – ale možná, že jen tak dělají, jako by se i u nich topilo. Knihy mají skoro jako my, jenže slova jdou opačným směrem.  Vím  to,  protože  jsem  jednou  naši  knihu  podržela  před  zrcadlem a oni zas v tom druhém pokoji podrželi svou.

Jakpak by se ti, Katko, líbilo v domě za zrcadlem! Jestlipak by ti tam dávali mlíčko! Třeba se to mlíčko v domě za zrcadlem nedá ani pít – Ach Katko! Ale teď jsme až u chodby. Když necháš v salónku dveře dokořán, je té chodby v domě za zrcadlem vidět jenom kousíček; co je vidět, vypadá zrovna jako naše chodba, jenže tam dál je třeba docela jiná. Ach Katko,  kdybychom  se  tak  dostaly  do  domu  za  zrcadlem,  to  by  bylo  hezké! Nějak se tam, Katko, jako dostaneme. Zrcadlo je jako z poddajného gázu a my  jím  projdeme.  Opravdu!  Teď  se  nějak  zamžilo.  Projdeme  jím  jako nic –“ Jen to dořekla, už stála na krbové římse, ani nevěděla, jak se tam octla. A zrcadlo se opravdu rozplývalo jako stříbřitá mlha.



Vzápětí byla Alenka za zrcadlem a lehce seskočila do pokoje za ním. Nejprve se koukla, hoří-li v krbu oheň, a nemálo ji potěšilo, že tam plápolá právě tak jasný oheň jako v pokoji, ze kterého odešla. „Bude mi tu tak teplo jako v tamtom pokoji,“ řekla si Alenka, „ba ještě tepleji, protože  mě  nikdo  nebude  honit  od  krbu.  To  bude  legrace,  až  mě  tady  přes zrcadlo uvidí a nebudou na mě moct.“

Rozhlížela se kolem sebe a zjistila, že co je vidět z tamtoho pokoje, je obyčejné a nezajímavé, zato ostatek je docela jinačí. Tak hned obrázky na zdi krbu jako by ožily, a dokonce i hodiny na krbové římse (v zrcadle, jak víte, je z nich vidět jen zadní stranu) měly podobu stařečka, který se na ni vesele usmíval.

„V tomhle  pokoji  tak  neuklízejí,“  řekla  si  Alenka,  když  zahlédla v krbu mezi škvárou několik šachových figurek. Ale vzápětí vyjekla samým  překvapením,  přidřepla  k nim  a prohlížela  si  je.  Figurky  se  procházely v párech!

„Tady je Černý Král s Černou Královnou,“ řekla Alenka (ale šeptem, aby  je  nepolekala),  „a  tamhle  sedí  na  lopatce  Bílý  Král  s Bílou Královnou  a tady  se  zas  procházejí  zavěšeny  do  sebe  dvě  Věže –  myslím,  že mě neslyší,“ sklonila hlavu až k nim, „a docela jistě mě nevidí. Připadám si neviditelná –“

Vtom na stole něco zapištělo, Alenka se otočila a ještě zahlédla, jak se jeden Bílý Pěšec svalil a jak kolem sebe kope. Zvědavě se dívala, co bude dál.

„To křičí mé dítě,“ zvolala Bílá Královna a tak prudce se rozběhla, až Krále  porazila  do  popela.  „Má  zlatá  Lilinko!  Má  královská  kočičko!“ A o překot se šplhala po mřížce.

„Královské Tintilivantili,“ řekl Král a mnul si nos, při pádu si ho totiž odřel. Bodejť by se trochu nedurdil, byl od hlavy až k patě samý popel. Chudák Lilinka vřískala, jako by ji na nože bral. Alenka z upřímné touhy pomoci Královnu popadla a postavila ji na stůl vedle uřvané dcery.

Královna  seděla  a popadala  dech.  Po  tom  prudkém  letu  povětřím chvíli  nemohla  vydechnout  a jen  k sobě  mlčky  tiskla  Lilinku;  jakmile zas vydechla, křikla dolů na Bílého Krále, který seděl nadurděně v popelu: „Pozor na sopku!“

„Jakou sopku?“ Král se koukl starostlivě do ohně, tam že ji snad nejspíš uhlídá.

„Mě vymrštila nahoru!“ vyrážela zajíkavě Královna. „Hleď se dostat nahoru – obvyklou cestou – aby tě to taky nevymrštilo!“

Alenka  se  dívala,  jak  se  Bílý  Král  drápe  z jedné  příčky  na  druhou, a nakonec  řekla:  „Takhle  polezeš  na  stůl  kolik  hodin.  Neměla  bych  ti raději pomoct?“ Král jí na to nic neříkal, bylo vidět, že ji neslyší a nevidí. Alenka ho tedy šetrně sebrala a zdvihla ho nahoru pomaleji než Královnu, aby mu nevyrazila dech, ale než ho postavila na stůl, řekla si, že ho trochu opráší, byl celý od popela.

Tak  se  před  ní  jakživ  nikdo  netvářil,  řekla  si  později  kolikrát,  jako Král,  když  ho  neviditelná  ruka  držela  v povětří  a oprašovala.  Byl  tak užaslý, že ani nezaječel, jenom poulil oči a otvíral ústa víc a víc a víc, div ho nepustila na zem, jak se jí smíchem třásla ruka.

„Ale  prosím  tě,  jen  se  tak  neškleb!“  vyprskla  Alenka  a nadobro  zapomněla,  že  ji  Král  neslyší.  „Tak  jsi  mě  rozesmál,  že  tě  sotva  udržím! A neotvírej  ústa  tak  dokořán!  Nalítá  ti  tam  popel –  tak  teď  už  jsi  zas čistý!“ přičísla mu vlasy a opatrně ho postavila na stůl ke Královně.



Král padl naznak a zůstal bez hnutí ležet. Alenka se lekla, co to udělala, a po celém pokoji hledala vodu, aby ho pokropila. Ale našla jenom lahvičku s inkoustem, a když se s ní vrátila, Král už přišel k sobě a zděšeně si s Královnou šeptal – jenže tak potichu, že Alenka skoro neslyšela, co si říkají.

Král zrovna říkal: „Ujišťuju tě, má zlatá, že mě mrazilo až do špiček knírů.“

Královna mu na to odsekla: „Vždyť žádné kníry nemáš.“ „Na ten strašidelný okamžik,“ hovořil Král, „nikdy, nikdy nezapomenu!“ „Ale zapomeneš,“ řekla Králova, „když si to nezapíšeš.“ Alenka  se  zájmem  pozorovala,  jak  Král  vytahuje  z kapsy  ohromný notes a píše. Najednou jí něco napadlo, popadla konec tužky, který mu čouhal přes rameno, a psala za něho.

Chudák Král byl celý zmatený a chvíli s tužkou zápolil a nic neříkal; jenže Alenka byla silnější než on, a tak nakonec zahekal: „Musím si, má zlatá, opatřit tenčí tužku. Tuhle už nezvládnu; píše všechno možné, co ani nechci –“

„A co  všechno,“  řekla  Královna  a nakoukla  do  notesu  (Alenka  tam napsala:  „Bílý  Jezdec  sjíždí  po  pohrabáči.  Neudrží  rovnováhu.“).  „To není záznam toho, cos ty zažil.“

Na stole vedle Alenky ležela kniha, a jak tak pozorovala Bílého Krále (měla  pořád  ještě  o něj  strach  a chystala  se  pokropit  ho  inkoustem, kdyby snad omdlel), listovala v knize, jestli se v ní dá něco přečíst, „– je to psáno řečí, kterou neznám,“ řekla si pro sebe.

Znělo to takto:

duopachalT

inelezej ínrepsyL .rečevčavs eJ .

ěvařkom v íječátrv ěnrív es

inelchurtzor uosj icšuordah ířachteV .

ěvarhuksonkset ítšys yvles a

Chvíli nad tím hloubala, až najednou jí blesklo hlavou: Ale ovšem, je to zrcadlová kniha! Když ji přidržím u zrcadla, slova zas půjdou správným směrem.

Alenka četla tuto báseň:

 

Tlachapoud

Je svačvečer. Lysperní jezeleni

se vírně vrtáčejí v mokřavě.

Vetchaří hadroušci jsou roztruchleni

a selvy syští tesknoskuhravě.

„Střež se, střež Tlachapouda, milý synu,

má tlamu zubatou a ostrý dráp.

Pták Zloškrv už se těší na hostinu,

vzteklitě číhá na tě Pentlochňap.“

Meč Šaršoun vytrh, pevně sevřel v dlani

a v lese stopoval ty chvostnatce,

pak pod strom Tumtum used v zadumání

a hotovil se k divé šarvátce.

A když tak zachmurděně odpočíval,

tu z huňastého lesa Tlachapoud

tam vtrhl šumohvizdně jako příval

a s vrňoukáním chtěl ho napadnout.

Ráz naráz sekal, šmik! šmik! v stínu stromů

Šaršounem mával stále lítěji,

až hlavu uťal mu a potom domů

se harcoslavně vrátil s trofejí.

„Pojď na má prsa, však to byla túra

s tím Tlachapoudem, chlap jsi od kosti.

Oj nádhernajs, oj bašta. Hoja! hurá!“

a pochruchňával samou radostí.

Je svačvečer. Lysperní jezeleni

se vírně vrtáčejí v mokřavě.

Vetchaří hadroušci jsou roztruchleni

a selvy syští tesknoskuhravě.

 

„Velmi hezké,“ řekla si Alenka, když dočtla, „ale tak trochu nesrozumitelné!“ (Nechtěla si totiž přiznat, že se v tom vůbec nevyzná.) „Všelico  mě  sice  napadá –  ale  nevím,  co  si  z toho  mám  vybrat!  Někdo  tam něco zabil: to je jisté –“

„Ach  jéje!“  Alenka  sebou trhla.  „Jestli  si  nepospíším,  budu  se  musit vrátit zrcadlem a ostatek domu vůbec neuvidím! Koukněme se nejprve na zahradu!“ A už byla venku z pokoje a běžela po schodech – ale spíše než  běh  byl  to,  jak si  Alenka  řekla,  nový způsob,  jak  se  dostat snadno a rychle ze schodů. S konečky prstů na zábradlí, aniž se nohama dotýkala schodů, snesla se lehce dolů a dál chodbou, a kdyby se nebyla zachytila  o veřeje,  málem  se  octla  venku  ze  dveří.  Z toho  vznášení  se  jí točila hlava a byla docela ráda, že zase jde po zemi jako jindy.



 

Zahrada živých květin

„Tamhle  z toho  vršku,“  řekla  si  Alenka,  „se  po  zahradě  líp  rozhlédnu. Tady k němu vede pěšinka – snad, ba ne, nevede –“ (ušla kousek po pěšině  a několikrát  ostře  zahnula),  „ale  nakonec  třeba  přece  povede.  Ta se nějak divně klikatí! To je vývrtka, a ne pěšina! A tudy snad odbočuje na vršek – ne, neodbočuje! Míří zpátky k domu. Zkusím to jinudy.“

A tak to zkoušela, zahýbala sem a tam, zahýbala hned na tu, hned na druhou stranu, ale dělej co dělej, vždycky došla zpátky k domu. Jednou dokonce zahnula prudčeji, a než se stačila zastavit, vrazila do něho.

 

„Darmo o tom mluvit,“ Alenka si změřila dům, jako by se s ní hádal, „zatím  se  tam  nevrátím.  Vím,  že  bych  zas  musila  projít  zrcadlem  do starého pokoje, a veta by bylo po mém dobrodružství!“

Rázně se otočila k domu zády, znovu vyrazila po pěšině a umínila si, že  se  jí  nespustí,  dokud  nedojde  na  vršek.  Chvíli  to  šlo,  už  si  říkala: „Tentokrát to přece jen dokážu –“ a v tom se pěšina zkroutila a otřepala (jak  to  později  Alenka  popisovala)  a vzápětí  byla  Alenka  už  zase  u samých dveří.

„To je k zlosti!“ zvolala Alenka. „Kdo to jakživ viděl, aby se dům takhle pletl do cesty!“

Jenže vršek se tyčil přímo před ní a nezbylo jí, než se tam znovu vydat. Tentokrát došla k velkému květinovému záhonu vroubenému sedmikráskami a uprostřed záhonu stála vrba.

„Ach  Lilie  Tygrovitá,“  řekla  Alenka  k jedné  lilii  kývající  se  ladně  ve

větru, „kdybys tak uměla mluvit!“

„My  mluvit  umíme,“  řekla  Lilie  Tygrovitá,  „ale  jen  s tím,  kdo  nám stojí za to.“

Alenka nad tím tak užasla, že chvíli ze sebe slovo nevypravila; až se jí zatajil dech. Lilie Tygrovitá se dále kývala, až nakonec Alenka bázlivě – šeptem promluvila: „A to umějí všechny květiny mluvit?“

„Zrovna jako ty,“ řekla Lilie Tygrovitá, „a o moc hlasitěji.“

„U nás se  nesluší  promluvit  první,“  řekla  Růže,  „a už  jsem  si  říkala, kdy začneš! ‚Obličej,‘ povídám si, ‚bezduchý docela není, ale chytrý taky ne!‘ Ale barvu máš správnou a to znamená mnoho.“

„Barva  je  mi  lhostejná,“  prohodila  Lilie  Tygrovitá,  „kdyby  jen  měla načechranější okvětní lístky, nic by jí nechybělo.“

Alenka nesnášela výtky, a začala se tedy sama vyptávat: „Nebojíte se někdy, když vás vysázeli tak daleko a nikdo vás tu nehlídá?“

„Tamhleten strom uprostřed,“ řekla Růže, „k čemu by tu byl?“ „Ale co dělá, když hrozí nebezpečí?“ zeptala se Alenka. „Vyje,“ řekla Růže. „Ano, vyje,“ řekla Sedmikráska, „protože se z jeho proutí metla vije.“ „A to  jsi  nevěděla?“  rozhorlila  se  jiná  Sedmikráska  a křičely  jedna přes druhou, až z jejich vřískotu uši zaléhaly.

„Budete  ticho!“  okřikla  je  Lilie  Tygrovitá  a celá  rozechvělá  rozčilením  kývala  se  zuřivě  sem  a tam.  „Ony  vědí,  že  na  ně  nemohu!“  sípala a roztřesenou hlavu nakláněla k Alence. „Jinak by si tak netroufaly!“

„Nic  si  z toho  nedělej,“  chlácholila  ji  Alenka  a sklonila  se  k Sedmikráskám,  které  už  zase  začínaly:  „Jestli  nebudete  zticha,  tak  vás  utrhnu!“

Rázem zmlkly a ty růžové zbledly. „Tak to má být,“ řekla Lilie Tygrovitá. „Sedmikrásky, to je ti čeládka. Jen  promluvíš,  všechny  spustí  naráz,  a poslouchat  to  jejich  drmolení, z toho bys uschla!“

„Čím  to,  že  tady  umíte  tak  hezky  mluvit?“  Alenka  doufala,  že  ji  tou poklonou lépe naladí. „Byla jsem už v mnoha zahradách, ale žádné květiny tam nemluvily.“

„Sáhni si na záhon,“ řekla Lilie Tygrovitá, „hned to pochopíš.“ Alenka si sáhla. „Sypký není,“ řekla, „ale co to má s tím společného?“ „Jinde v zahradách bývají sypky a květiny v nich pořád spí,“ řekla Lilie Tygrovitá.

Znělo to přesvědčivě a Alenka byla ráda, že to ví. „To jsem si nemyslila!“ řekla.

„Jak se mi zdá, ty vůbec nemyslíš,“ řekla přísně Růže.

„Aby  někdo  tak  hloupě  vypadal,  to  jsem  neviděla,“  pronesla  Fialka tak neočekávaně, že sebou Alenka trhla; předtím totiž vůbec nemluvila. „Ty mlč!“ okřikla ji Lilie Tygrovitá. „Copak vůbec někoho vidíš? Hlavu máš pod listím, chrníš si a o světě toho víš tolik jako nějaké poupátko.“

„Jsou kromě mne v zahradě ještě jiní lidé?“ Alenka si Růžiny poslední poznámky nevšímala.

„Je  tady  v zahradě  ještě  jedna  květina,  která  se  pohybuje  jako  ty,“ řekla  Růže.  „Je  mi  divné,  jak  to  děláš –  („Tobě  je  pořád  něco  divné,“ řekla Lilie Tygrovitá), jenže je proti tobě střapatější.“

„Je jako já?“ vyhrkla Alenka, protože jí blesklo hlavou: „V zahradě je ještě jedno děvče!“

„Inu,  neforemná  je  stejně  jako  ty,“  řekla  Růže,  „jenže  černější a myslím, že okvětní lístky má kratší.“

„Má  je  ulízané  skoro  jako  Jiřina,“  skočila  jí  do  řeči  Lilie  Tygrovitá,

„a ne takové roztřepané jako ty.“

„Ale ty za to nemůžeš,“ řekla vlídně Růže, „ty už odkvétáš, a nic naplat, okvětní lístky se pak trochu pocuchají.“

Alence to pomyšlení nebylo po chuti; aby odvedla řeč jinam, zeptala se: „A chodívá sem někdy?“

„Však ty ji brzy uvidíš,“ řekla Růže. „Ona patří k bodlákovitým s devíti ostny.“

„A kde má ty ostny?“ zeptala se zvědavě Alenka. „Toť se ví, že kolem hlavy,“ odpověděla Růže. „Hned mi bylo divné,

že ty žádné nemáš. Myslela jsem si, že je to u vás běžné.“

„Už jde!“ vykřikla Stračí Nožka. „Už ji slyším, jak dupe bum bum po štěrkované cestičce!“

Alenka se honem ohlédla a ona to byla Černá Královna.  „Ta ale vyrostla,“ všimla si Alenka. A opravdu: když ji prve našla v popelu, měřila jenom tři palce, a teď najednou byla o půl hlavy větší než Alenka.

„To dělá čerstvý vzduch,“ řekla Růže, „máme tady báječný vzduch!“ „Půjdu  radši  za  ní,“  řekla  si  Alenka;  květiny  byly  sice  zajímavé,  ale pohovořit si s opravdovou Královnou ji vábilo mnohem víc.



„To je vyloučeno,“ řekla Růže, „radím ti, pusť se opačným směrem.“ Alence to připadalo bláhové, nic neříkala a pustila se rovnou k Černé  Královně.  Kupodivu  naráz  ji  ztratila  z očí  a octla  se  zase  u dveří. Rozmrzele  couvla  ode  dveří,  ohlížela  se  po  Královně  (posléze  ji  v dáli vyslídila) a řekla si, že tentokrát zkusí jít opačným směrem.

Skvěle  se  to  povedlo.  Ani  ne  za  minutu  se  octla  tváří  v tvář  před Černou Královnou a přímo před ní se zdvíhal vršek, kam měla už dávno namířeno.

„Kde se tu bereš?“ řekla Černá Královna. „A kam jdeš? Dívej se zpříma, mluv způsobně a nehrej si pořád s prsty.“

Alenka  se  podle  těch  příkazů  zařídila  a usilovně  jí  vysvětlovala,  že bloudí.

„Bloudi jsou ti, kdo sem chodí – vždyť ta zahrada patří mně – pročpak jsi sem vůbec přišla?“ dodala vlídnějším hlasem. „Pokloň se, než se rozmyslíš, co řekneš. Ušetří se tím čas.“

Alence to bylo trochu divné, ale nevěřit Královně, na to ji příliš ctila.

„Až půjdu doma pozdě k obědu,“ umínila si, „tak to zkusím.“

„Už máš načase odpovědět,“ Královna se podívala na hodiny. „Při řeči otvírej trochu víc ústa a nevynechávej ‚Vaše Veličenstvo‘.“

„Chtěla jsem si, Vaše Veličenstvo, jenom prohlídnout zahradu –“ „Dobře,“  Královna  ji  pohladila  po  hlavě,  což  se  Alence  vůbec  nezamlouvalo, „ale když říkáš ‚zahrada‘, já jsem ti viděla zahrady, proti kterým tohle je hotová pustina.“

Odporovat  jí  si  Alenka  netroufala:  „– a tak  jsem  si  řekla,  že  zkusím dojít na tamhleten vršek –“



„Když říkáš vršek,“ skočila jí do řeči Královna, „já bych ti mohla ukázat vršky, proti kterým tamhleten nazveš hotovým údolím.“

„A nenazvu,“ Alenka se sama podivila, že jí konečně odporuje, „vždyť vršek nemůže být údolí. To by byla hloupost.“

Černá Královna zavrtěla hlavou. „Říkej si tomu třeba ‚hloupost‘, ale já jsem slyšela hlouposti, proti kterým tahle vypadá tak rozumně jako nějaký slovník.“

Alenka se znovu poklonila, protože z Královnina hlasu měla dojem,

že se jí nemile dotkla; a tak šla mlčky, až se dostaly na nízký vršek.

Chvíli  Alenka  stála,  nic  neříkala  a rozhlížela  se  vůkol  po  krajině – a byla  to  prapodivná  krajina.  Od  jednoho  konce  na  druhý  jí  protékaly potůčky a půda mezi nimi byla rozdělena v políčka živými ploty sahajícími od jednoho potůčku k druhému.

„Ta  krajina  je  rozdělená  jako  nějaká  šachovnice,“  pronesla  posléze Alenka. „Někde by se tu měli hýbat lidi – však se taky hýbají!“ zaradovala  se  a samým  vzrušením  se  jí  srdce  rozbušilo.  „Je  to  velká  šachová partie –  hraná  po  celém  světě –  jestli  je  ovšem  tohle  svět.  Ach!  To  je legrace! Kdybych  tak  k nim  patřila!  Kdyby  mě  tak vzali  do  hry,  klidně bych byla třeba pěšcem – ale ještě radši bych byla Královnou.“

Při těch slovech vrhla plachý pohled po Královně, ale její společnice se vlídně usmála a řekla: „To je snadná věc. Chceš-li, můžeš být pěšcem Bílé  Královny,  protože  Lilinka  je  na  hru  ještě  malá;  začínáš  v druhém políčku,  a až  se  dostaneš  do  osmého,  bude  z tebe  Královna –“  V tom okamžiku se zčistajasna rozběhly.

Když tak o tom Alenka později přemýšlela, ne a ne přijít na to, jak to vlastně  začalo.  Jenom  to  si  pamatuje,  že  běžely  a držely  se  za  ruce a Královna uháněla, že jí Alenka sotva stačila; a Královna pořád křičela: „Rychlej!“, jenže Alenka už rychleji nemohla, ale říct jí to, na to neměla dech.

Nejpodivnější na tom bylo, že stromy a jiné věci kolem se nehýbaly z místa; ať běžely seberychleji, jako by vůbec nic nenechávaly za sebou. Copak se kdeco pohybuje zároveň s námi? pomyslila si chudák zmatená

Alenka.  Královna,  jako  by  uhodla  její myšlenku,  křikla:  „Rychlej!  Nech mluvení!“

Alence to ani nenapadlo. Zdálo se jí, že už nikdy mluvit nebude, tak se  zadýchala;  a Královna  pořád  křičela:  „Rychlej!  Rychlej!“,  a táhla  ji s sebou. „Už tam budem?“ vyjekla konečně Alenka.

„Cože,  budem!“  opáčila  Královna.  „Vždyť  jsme  tam  už  před  deseti minutami  byly!  Rychlej!“  Mčky  běžely  dále,  vítr  hvízdal  Alence  kolem uší, div jí vlasy neodvál.

„No tak! No tak!“ křičela Královna. „Rychlej! Rychlej!“ Uháněly, nakonec se jenom vzduchem nesly a nohama se sotva země dotýkaly, a když už byla Alenka se silami u konce, najednou se zastavily. Tu Alenka zjistila,  že  sedí  na  zemi,  popadá  dech  a hlava  se  jí  točí.  Královna  ji  opřela o strom a vlídně řekla: „Trochu si odpočiň.“

Alenka se udiveně rozhlédla. „Tak se mi zdá, že jsme pořád pod tímto stromem! Všechno je, jak bylo!“

„Toť se ví,“ řekla Královna. „A jak jinak?“

„To  v naší  zemi,“  Alenka  se  stále  ještě  zajíkala,  „když  se  běží  tak dlouho, jak my jsme běžely, obyčejně se dojde někam jinam.“

„To je mi nějaká loudavá země!“ řekla Královna. „Jak vidíš, tady musíš běžet ze všech sil, abys setrvala na jednom místě. Chceš-li se dostat jinam, musíš běžet aspoň dvakrát tak rychle!“

„To  bych  prosím  radši  nezkoušela!“  řekla  Alenka.  „Zůstanu  klidně tady – ale zahřála jsem se a mám žízeň!“

„Já  vím,  na  co  máš  chuť,“  řekla  dobromyslně  Královna  a vytáhla z kapsy krabičku. „Nechceš sušenku?“

Říct ne, to se Alence zdálo neslušné, ačkoli na sušenku zrovna chuť neměla. Vzala si a nutila se do ní. Byla náramně suchá. Řekla si, že takhle jí dosud nic v hrdle nevázlo.

„Než  se  občerstvíš,“  řekla  Královna,  „já  to  zatím  vyměřím.“  Vytáhla z kapsy  šňůrku  rozdělenou  na  couly,  měřila  půdu  a tu  a tam  zarážela kolíky.

„Po dvou yardech,“ zarazila v té vzdálenosti kolík, „podám ti návod nechceš ještě sušenku?“

„Děkuji, nechci,“ řekla Alenka, „jedné je až dost!“ „Žízeň jsi doufám zahnala,“ řekla Královna. Alenka nevěděla, co na to říct, ale Královna naštěstí odpověď nečekala a hovořila dál. „Po třech yardech ti návod zopakuji – abys ho nezapomněla. Po čtyřech se s tebou rozloučím. A po pěti odejdu!“

Zatím už měla všechny kolíky zaraženy a Alenka ji napjatě sledovala,  jak se  vrací  ke stromu;  potom  se  Královna  pomalu  ubírala  pryč  po pěšině.

U dvouyardového  kolíku  se  po  ní  ohlédla  a řekla:  „Prvním  tahem  postoupí pěšec o dvě políčka. Třetí políčko projedeš rychle – nejspíš  vlakem – a mžikem se octneš v čtvrtém políčku. To patří Tydlitákovi a Tydlitkovi – páté je samá voda – šesté patří zas Valihrachovi – ale ty na to nic neříkáš!“

„Když já jsem nevěděla, že mám něco říct,“ vykoktala Alenka.

„Měla jsi říct,“ Královna ji přísně pokárala, „‚Jste velmi laskavá, že mi to povídáte‘ – nu, jako bys to řekla – sedmé políčko je les – ale jeden Jezdec tě jím provede – a v osmém políčku budeme pak Královny obě dvě, a to bude samý jásot a ples!“ Alenka vstala, poklonila se a znovu se posadila.

U dalšího kolíku se Královna znovu otočila a řekla: „Když něco nevíš česky, řekni to francouzsky – našlapuj špičkami od sebe – a pamatuj, kdo jsi!“ Tentokrát nečekala na Alenčinu poklonu, pokročila rázně k dalšímu kolíku, tam se otočila, řekla „sbohem“ a uháněla k poslednímu.

Jak  se  to  stalo,  to  Alenka  nikdy  nepochopí:  sotva  Královna  došla k poslednímu kolíku, byla tatam. Marné bylo hádat, jestli se rozplynula do  vzduchu  nebo  snad  zaběhla  do  lesa  („a běžet  ona  umí!“  řekla  si Alenka), byla tatam a tu si Alenka vzpomněla, že je Pěšec a bude hnedle na tahu.

 

Hmyz za zrcadlem

Nejprve bylo ovšem nutno prozkoumat krajinu, po které měla putovat. Alenka si stoupla na špičky, že tak dohlédne kousek dál, a řekla si: „Je to, jako když se učím zeměpis. Největší řeky – žádné. Největší hory – je jediná  a na  té  stojím,  ale  nijak  se  nejmenuje.  Největší  města –  copak jsou to tamhle za stvoření, co dělají med? Včely to nebudou – copak je včelu vidět na míli daleko –“ a delší chvíli mlčky pozorovala, jak s hlomozem lítá od  jedné  květiny  ke  druhé  a strká  do  nich  chobot,  „docela jako obyčejná včela,“ řekla si Alenka.

Ale  obyčejná  včela  to  není:  „Vždyť  je  to  slon –“  Alenka  na  to  sama přišla, až se jí nad tím dech zatajil. Potom jí napadlo: Ty květiny budou jistě taky velikánské! Jako když z domků strhnou střechu a nasadí jim stopku – a toho medu, co z nich je! Co abych se na ně šla podívat – ba ne,  zatím  nepůjdu,  a jak  běžela  z vršku  dolů,  zůstala  stát  a hledala  výmluvu,  že  si  to  najednou  rozmyslila.  To  by  to  dopadlo,  pustit  se  mezi ně, když nemám pořádnou větev na odhánění – to bude legrace, až se mě jednou zeptají, jak jsem se prošla. Řeknu jim – „no, ušlo to –“ (a tu pohodila hlavou, jak to jen ona uměla), „jenže bylo plno prachu a vedro a moc mě obtěžovali sloni!“

Chvíli mlčela a potom si řekla: „Dám se druhou stranou a za slony si zajdu jindy. Ostatně už abych byla v třetím políčku.“

Výmluvu si tedy našla. Sběhla z vršku a přeskočila první ze šesti potůčků.

„Lístky  prosím!“  Průvodčí  strčil  hlavu  do  okna.  A hned  mu  všichni podávali lístek. Velcí byli skoro jako lidé a byl jich plný vagón.

„No tak, děvče! Ukaž mi lístek!“ průvodčí se kabonil na Alenku. Naráz zahlaholilo plno hlasů („jako když se sborem zpívá refrén,“ řekla si Alenka).  „Nezdržuj  ho,  děvče!  Vždyť  každá  hodina  času  ho  stojí  tisíc liber!“

„Když já bohužel žádný nemám,“ řekla ustrašeně Alenka, „tam u nás není pokladna.“ A znovu zahlaholil sbor: „Tam u nich není na pokladnu místo. Coul půdy tam stojí tisíc liber.“

„Jen  se  nevymlouvej,“  řekl  průvodčí.  „Měla  sis  ho  koupit  u strojvůdce.“ A znovu zahlaholil sbor:  „U toho, co řídí lokomotivu. Vždyť jeden kotouč kouře stojí tisíc liber!“

Alenka  si  pomyslila:  Darmo  mluvit.  Protože  nic  neřekla,  tentokrát nemluvili sborem, jenom kupodivu sborem myslili (co to je, myslit sborem, doufám víte – přiznám se vám, že já to nevím). Radši nemluv. Jedno slovo řeči stojí tisíc liber!

Dnes se mi bude zdát o tisíci librách, to je jisté, pomyslila si Alenka. Průvodčí  si  ji  prohlížel,  nejprve  dalekohledem,  potom  drobnohledem a potom divadelním kukátkem. Nakonec řekl: „Jedeš nesprávným směrem,“ zavřel okno a odešel.

„Taková dívenka,“ ozval se pán naproti ní (byl oblečený v bílé papírové šaty), „má vědět, kam jede, i když třeba neví, jak se jmenuje!“



Vedle  pána  v bílých  papírových  šatech  seděl  Kozel;  přivřel  oči a silně  zamečel:  „Má  vědět,  jak  se  jde  k pokladně,  i když  třeba  neumí abecedu.“

Vedle Kozla seděl Brouk (cestující to byli prapodivní), a protože se zřejmě řídili pravidlem, že se mají střídat, řekl:  „Zpátky ji pošlou jako zavazadlo!“

Kdo  sedí  za  Broukem,  to  Alenka  neviděla;  někdo  tam  zasípal:  „Připojte novou lokomotivu –“ a tu se zajíkl a ustal.

„Mluví jako kůň,“ řekla si Alenka. A tu se jí u samého ucha ozval slabounký  hlásek:  „Na  to  bys  mohla  udělat  vtip,  třeba  něco  jako  ‚slyším  koně  sípat‘ a ‚jdu mu oves sypat‘.“

A tu se někdo zdálky slabounce ozval: „Musíte na ni nalepit cedulku:

A/Sk LENKA, NEKLOPIT –“

A tu  zahlaholili  druzí  (To  jich  tady  ve  voze  je,  pomyslila  si  Alenka) a řekli: „Musí jít telegraficky –“ „Zbytek cesty musí táhnout vlak sama –“ a tak dále.

Ale  pán  v bílých  papírových  šatech  se  k ní  nahnul  a zašuškal  jí:  „Děvenko, nic si z těch řečí nedělej, a na každé stanici si kup zpáteční lístek.“ „A nekoupím!“  utrhla  se  na  něj  Alenka „Vždyť  já  do  tohohle  vlaku vůbec nepatřím – byla jsem v lese – kdybych tak mohla zpátky.“

„Na  to  bys  mohla  udělat  vtip,“  u samého  ucha  se  jí  zas  ozval  ten  hlásek,

„třeba něco jako kdyby jsou chyby.“

„Netrap mě,“ řekla Alenka a marně pátrala, odkud se ten hlas ozývá,

„když tolik stojíš o vtipy, proč je neděláš sám?“

Někdo si tenounkým hláskem hluboce povzdychl. Zřejmě byl velmi smutný a Alenka užuž měla na jazyku nějakou útěchu, ale tu jí napadlo: Pročpak  nevzdychá  jako  druzí!  On  vzdychal  tak  slaboulince,  že  nemít ho  až  u samého  ucha,  ani  by  ho  neslyšela.  Šimral  ji  do  ucha  a tím  se stalo, že na smutek toho nešťastníka nadobro zapomněla.

„Vím, že jsi má přítelkyně,“ ozýval se hlásek, „milá přítelkyně, dávná přítelkyně. A že mi neublížíš, i když jsem pouhý hmyz.“

„Jaký hmyz?“ zatrnula Alenka. Chtěla jen vědět, jestli píchá, nebo ne,

ale ptát se na to jí nepřipadalo dost slušné.

„Tak ty ne –,“ pípl hlásek, ale tu ho přehlušil hvizd lokomotivy tak ostrý, že kdekdo vyskočil a Alenka s nimi.

Kůň  vystrčil  hlavu  z okna,  klidně  ji  zas  vtáhl  zpátky  a řekl:  „To  jenom  přeskočíme  potůček.“  Všichni  se  uklidnili,  jen  Alenka  trnula  nad tím, že by měl vlak skákat. „Aspoň nás zaveze na čtvrté políčko!“ utěšovala  se.  Vzápětí  se  vlak  vznesl  do  povětří;  Alenka  samým  leknutím chňapla, co měla nejblíž, a byla to kozlí brada.

Ale jen se jí dotkla, brada se rozplynula a Alenka si zas klidně hověla pod stromem – a na větvi nad ní se pohupoval Komár (to byl ten hmyz, co s ním předtím mluvila) a ovíval ji křídly.

Byl to náramně velký Komár. „Jako kuře,“ řekla si Alenka. Ale tolik si už toho napovídali, co by se ho tedy bála.

„Tak tobě se hmyz nelíbí?“ hovořil klidně Komár, jako by se nic nestalo.

„Líbí,  když  umí  mluvit,“  řekla  Alenka.  „Ale  tam  u nás  žádný  hmyz nemluví.“

„Na jaký hmyz si tam u vás potrpíte?“ vyzvídal Komár. „Já  si  na hmyz  vůbec  nepotrpím,“  vykládala  Alenka,  „protože  se  ho trochu bojím – aspoň toho většího. Ale některý ti mohu uvést jménem.“

„Na to jméno slyší, ne?“ utrousil Komár. „To jsem ani nevěděla.“ „K čemu by mu bylo jméno, když na ně neslyší,“ řekl Komár. „Hmyzu samému není k ničemu,“ řekla Alenka, „ale je snad užitečné těm, kdo mu je dávají. Nač by se potom věci vůbec nějak jmenovaly?“

„To  nevím,“  řekl  Komár.  „U nás  v lese  se  nejmenují  nijak –  ale  vyjmenuj mi ten hmyz. Zbytečně maříš čas.“

„Předně Koníček,“ spustila Alenka a počítala na prstech. „Dobrá,“  řekl  Komár,  „podívej  se,  tamhle  v křoví  uvidíš  Houpacího Koníčka. Je celý ze dřeva a pohybuje se tak, že se houpá z větve na větev.“

„Čímpak se živí?“ zeptala se Alenka zvědavě. „Mízou a pilinami,“ řekl Komár. „Vypočítávej dál.“



Alenka  si  Houpacího  Koníčka se  zájmem  prohlídla  a usoudila, že  je nejspíš čerstvě natřen, protože je tak lesklý a lepkavý; potom zase vypočítávala.

„Dále Modráček.“ „Podívej  se  na  tu  větev,  co  máš  nad  sebou,“  řekl  Komár,  „a  uvidíš tam  Ohniváčka.  Trup  má  z biskupského  chlebíčka,  křídla  z majoránky a hlavu z ohnivé rozinky pražené v kořalce.“

„A čím se živí?“ zeptala se Alenka zase jako dřív. „Pšeničnou kaší a zapékanou paštikou,“ odpověděl Komár, „a hnízdí pod vánočním stromkem.“

„A dále Babočka,“ vykládala Alenka, ale nejprve si ten hmyz s ohnivou  hlavou  důkladně  prohlídla  a řekla  si:  „Snad  proto  můry  tak  rády lítají do plamene – protože se chtějí proměnit v Ohniváčky.“

„Všimni si, u nohou ti leze,“ řekl Komár (a Alenka hned zděšeně ucouvla), „motýl Vánočka. Křídla má z citrónové kůry a z mandlí, trup z třeného těsta a hlavu z cukru a vanilky.“

„A čím se živí?“

„Slabým čajem s kapkou smetany.“ V Alence  se  ozvala  nová  pochybnost:  „A co  když  žádný  čaj  nesežene?“ „Potom ovšem hyne.“

„Ale to se jistě děje často,“ řekla starostlivě Alenka. „To se děje napořád,“ řekl Komár. Alenka chvíli mlčela a dumala. Komár se zatím bavil tím, že jí bzučel kolem  hlavy,  nakonec  pak  znovu  usedl  a prohodil:  „Ty  o jméno  přijít nechceš, viď?“

„Kdepak, to ne,“ lekla se Alenka. „Nevím, nevím,“ utrousil Komár, „představ si to pohodlí, kdyby se ti tak povedlo přijít domů beze jména! Tak třeba domácí učitelka tě chce zavolat  na  hodinu  a křikne:  ‚Šla  sem  -,‘  a dál  se  nedostane,  protože  jí vypadlo jméno, a ty ovšem na hodinu jít nemusíš.“

„Marná  sláva,“  řekla  Alenka,  „kvůli  tomu  mi  hodinu  učitelka  neodpustí. Když si nevzpomene, jak se jmenuju, zavolá: ‚ta tam!‘, jak na mě volá služebnictvo.“

„Inu,  když  řekne  ‚ta  tam‘  a nic  víc,“  prohodil  komár,  „pak  bude ovšem hodina tatam. To je vtip. Škoda žes ho neudělala ty.“



„A proč  jsem  ho  měla  udělat?“  divila  se  Alenka.  „Vždyť  je  špatný.“ Ale  Komár  jenom  hluboce  vzdychl  a po  lících  mu  skanuly  dvě  veliké slzy.

„Když tě vtipy tak rozesmutňují,“ řekla Alenka, „neměl bys je dělat.“ Komár  si  znovu  truchlivě  povzdechl  a tentokrát  se  snad  nadobro uvzdychal.

Alenka  zdvihla  hlavu  a na  větvi  kde  nic,  tu  nic.  Dlouhým  seděním prostydla, vstala tedy a šla dál.

Brzy se octla v širém poli, a za ním se táhl les. Byl tmavší než ten poslední  a Alenka  se  trošinku  bála  do  něho  jít.  Ale  potom  se  rozmyslela a umínila si, že přece jen půjde. „Vracet se nebudu,“ řekla si, ostatně na osmé políčko se mohla dostat jen tamtudy.

„To bude ten les,“ řekla si zamyšleně, „kde nic nemá jméno. Až tam vkročím, kampak se asi moje jméno poděje. Moc nerada bych o ně přišla  –  to  by  mi  pak  dali  jinačí,  nejspíš  nějaké  ošklivé.  Najít  potom  to stvoření s mým starým jménem, to bych se nahledala! Jako když se dá inzerát na zatoulaného psa – ‚slyší na jméno Raf, na krku má mosazný obojek‘ –  kdekomu  na  potkání  říkat  Alenko,  až  se  na  to  jméno  někdo ozve, to by bylo! Žádný rozumný člověk by se neozval.“



Tak kráčela, až došla do lesa; připadal jí chladný a stinný. „To se člověku uleví,“ řekla si, když se octla pod stromy, „z takového vedra vkročit do – do – do čeho?“ Bylo jí divné, že na to slovo nemůže kápnout. „Totiž octnout  se  pod –  pod –  no  přece  pod  tímhle!“  a sáhla  rukou  na  kmen stromu. „Jakpak se mu říká? Snad žádné jméno nemá – ba určitě ne.“

Mlčky,  zamyšleně  postála,  až  zas  najednou  řekla:  „Tak  na  to  přece došlo! A kdo jsem já? Však já si nějak vzpomenu! Jsem pevně odhodlána vzpomenout si.“ Odhodlání nebylo nic platné a jenom tolik nakonec vydumala: „Ale vím, že to začíná Ale!“

Najednou  se  tamtudy  ubíral  Kolouch. Něžnými  kukadly  se díval  na Alenku, ale zřejmě se nebál. „Pojď! Pojď!“ Alenka natáhla k němu ruku, že ho pohladí; on před ní necouvl, jenom stál a díval se na ni.

„Jak ti říkají?“ ozval se posléze Kolouch. Hlas měl hebký a líbezný. Kdybych to já věděla! pomyslila si Alenka a posmutněle mu odpověděla: „Teď nijak.“

„To mi nestačí,“ řekl, „jen přemýšlej.“ Alenka  přemýšlela,  ale  marně.  „Pověz  mi  prosím,  jak  tobě  říkají,“ pronesla nesměle. „Třeba to pak bude snazší.“

„Povím ti to,“ řekl Kolouch, „jen co kousek ujdeme. Tady si nevzpomenu.“

A tak spolu kráčeli lesem, Alenka oběma rukama láskyplně objímala Kolouchovi hebkou šíji, až zas vyšli na širé pole; tu Kolouch rázem poskočil a vysmekl  se  Alence  z náručí.  „Jsem Kolouch!“  zajásal.  „Jéje,  a ty jsi člověčí mládě!“ Krásné hnědé oči mu najednou zneklidněly a vzápětí vyrazil a uháněl pryč.

Alenka se za ním dívala, div se nerozplakala žalem nad tím, jak náhle zas o svého spolupoutníčka přišla. „Ale vím, jak se jmenuju,“ řekla, „to  je  hned  člověku  líp,  Alenka –  Alenka –  už  to  nezapomenu.  Jenom bych ráda věděla, kterým tím ukazatelem se mám řídit.“

Odpověď  na  to  nebyla  těžká,  vedla  tam  jenom  jedna  cesta  a oba ukazatele směřovaly po ní. „Však na to přijdu,“ řekla si Alenka, „až budou ukazatele někde na rozcestí mířit každý jinam.“

 

Ale  moc slibně  to  nevypadalo. Dlouho šla a šla,  ale  na  každém  rozcestí  ukazatele  mířily  vždycky  jedním  směrem,  na  jednom  stálo: K TYDLITÁKOVI a na druhém K TYDLITKOVI!

„Jak se zdá,“ řekla posléze Alenka, „oni bydlí spolu! Že mi to dřív nenapadlo – Ale dlouho u nich nepobudu. Jenom si k nim zaskočím, slušně  pozdravím  a vyptám  se  jich  na  cestu  z lesa.  Jestlipak  se  před  soumrakem dostanu na osmé políčko!“ A tak se ubírala dál a něco si jen tak pro  sebe  povídala,  až  v prudké  zatáčce  narazila  na  dva  tlouštíky,  a to tak  neočekávaně,  že  leknutím  ucouvla,  ale  hned  se  zas  vzpamatovala; věděla, že to jsou jistě –

 

Tydliták a Tydlitek

Stáli pod stromem, drželi se kolem krku, a kdo je kdo, poznala Alenka rázem podle toho, že jeden měl na límci vyšito TÁK a druhý TEK. „Vzadu na límci mají asi oba TYDLI,“ řekla si Alenka.

Jak tak strnule stáli, nadobro zapomněla, že jsou živí, a prohlížela si je, mají-li opravdu vzadu na límci TYDLI, a tu ten, který byl označen TÁK, promluvil, až sebou trhla.

„Jestli  si myslíš, že  jsme voskové figurky,“  řekl,  „tak  bys  za  to  měla zaplatit. Na dívání zadarmo voskové figurky nejsou. Nikterak!“

„Naopak,“ dodal ten, který byl označen TEK, „jestli si myslíš, že jsme živí, tak co nemluvíš?“

„Odpusťte mi to prosím,“ vypravila ze sebe Alenka; slova staré písničky zněla jí v hlavě jako tikot hodin a jen taktak že je neodříkala nahlas:

Tydliták vám s Tydlitkem

začal divou rvačku,

protože mu Tydlitek

šlápl na řehtačku.

Najednou, propánajána!

ti se ale lekli,

přiletěla černá vrána,

hned se rozutekli.

„Já vím, nač myslíš,“ řekl Tydliták, „jenže tak to není, nikterak.“ „Naopak,“ doplnil ho Tydlitek, „jestli to bylo, třeba to i bylo, a být to tak, pak to být mohlo, ale aby to bylo, to zas nebylo. To je logika.“

„Myslím  jen  na  to,“  řekla  zdvořile  Alenka,  „kudy  se  dostanu  ven z lesa. Už se stmívá. Povězte mi to prosím.“



Ale tlouštíci jenom koukli po sobě a oba se ušklíbli. Vypadali úplně jako školáci, a tak Alenka bezděky ukázala na Tydlitáka prstem a řekla: „První žák!“

„Nikterak,“ okřikl ji Tydliták a sklapl ústa, až to cvaklo. „Další žák!“ Alenka ukázala dále na Tydlitka, třebaže tušila, že na ni vybafne „Naopak!“, a taky vybafl.

„Špatně jsi začala!“ obořil se na ni Tydliták. „Když přijdeš někam na návštěvu,  nejprve  máš  pěkně  pozdravit  a podat  ruku!“  Oba  bratři  se pak ještě víc k sobě přimkli a každý napřáhl volnou ruku k Alence.

Alence se nechtělo podávat ruku napřed jednomu, aby se snad druhý neurazil; pomohla si tím, že je oba popadla za ruce najednou – a už se točili dokolečka dokola. Jak si potom vzpomínala, připadalo jí to tehdy  samozřejmé  a nic  se  nedivila,  že  jim  vyhrává  hudba.  Ozývala  se  ze stromu,  pod  nímž  tančili,  a vyluzovaly  ji,  jak  se  zdálo,  větve.  Třely  se o sebe jako housle a smyčec.

„K smíchu  mi  to  přece  jen  bylo“  (vyprávěla  o tom  později  Alenka sestře), „že zpívám Kolo, kolo mlýnský. Kdy jsem se dala do zpěvu, nevím, ale připadalo mi, že zpívám dlouho a dlouho!“

Druzí dva tanečníci se při své tloušťce brzy zadýchali. „Čtyřikrát dokola je na jeden tanec až dost,“ hekal Tydliták, a jak se roztočili, právě tak naráz přestali. V tu chvíli umlkla také hudba.

Pustili Alenčiny ruce a chvíli na ni koukali. Alenka tonula v trapných rozpacích, jak se s nimi po tanci dát do řeči. Říct jim: „Pěkně vítám,“ to nejde, to už jsem o kus dál!

„Doufám, že nejste uříceni,“ řekla konečně. „Nikterak. Děkuji za optání,“ řekl Tydliták. „Upřímné díky,“ dodal Tydlitek. „Máš ráda básně?“ „Ano,  mám –  aspoň  některé,“  ozvala  se  nejistě  Alenka.  „Povězte  mi prosím, kudy se dostanu z lesa.“

„Kterou mám přednášet?“ Tydlitek se vážně vykulenýma očima ohlédl po Tydlitákovi a Alenčiny otázky si nevšímal.

„Nejdelší  je  Mrož  a tesař,“  odpověděl  mu  bratr  a něžně  ho  přitiskl k sobě. Tydlitek hned spustil:

Nad mořem vyšlo slunečko –

A tu se Alenka osmělila skočit mu do  řeči: „Jestli je ta báseň hodně

dlouhá,“ řekla co nejzdvořileji, „povězte mi prosím, kudy –“

Tydlitek se vlídně usmál a spustil znovu:

Nad mořem vyšlo slunečko

a září planoucí zlatilo vlnky,

snažilo se příboj přemoci –

Divná to věru, divná věc:

bylo už k půlnoci.

Luna, ta nad tím pořádkem

jen hlavou vrtěla

a na neslušné slunečko

zlost měla docela –

Takhle jí kazit řemeslo,

to se přec nedělá!

Mokře, přemokře vlnil se

mohutný mořský proud,

a přece písek na břehu

byl suchý jako troud.

Obláčky nikde, proto je

neviděl nikdo plout.

 

Mrož s Tesařem tam na břehu

chodili ostošest.

Rozplakali se nad pískem,

bylo ho, všechna čest!

„Tu velikánskou hromadu

by neškodilo smést.“

„Mít sedm služek,“ pravil Mrož,

„(kupa je vysoká!)

a sedm košťat, co myslíš,

smetou ji do roka?“

„To ne,“ děl Tesař, slza se

mu vkradla do oka.

Mrož úlisný tón nasadil:

„Jen pojďte, ústřice,

ona vám menší procházka

prospěje velice.

Jsme dva a můžem provádět

nanejvýš čtveřice.“

Nejstarší z ústřic nevrle

ho zrakem měřila,

vrtěla hlavou. Aniž mu

slovíčko pravila,

dala mu znát, že nepůjde,

není tak zpozdilá.

Ven zlákal čtyři mladice

ten nápad veselý.

V parádě vyšly, botičky

se jim jen blyštěly.

Podivné je to nemálo,

vždyť nohy neměly.

Druhá a třetí čtveřice

se daly na pochod

a davy ústřic za nimi

se draly o překot,

až nakonec tam na břehu

byl celičký ten rod.

Mrož s Tesařem však zatím dál

kráčeli po písku,

šli dobrou míli nebo víc,

až došli k skalisku,

tam stanuli. A ústřice

čekaly nablízku.

„Vyčerpat pořad,“ pravil Mrož,

„snad se nám podaří:

střevíce – lodě – pečírvosk –

kapusta – vladaři –

proč vepři lítají a proč

se moře zavaří.“

„Alespoň chvilku, chvilinku

nás popovídat nech.

Jsme všechny trochu otylé

a popadáme dech.

“ Děl Tesař: „Počkám.“ Děkoval

mu ústřic plný břeh.

„Bochníkem chleba,“ pravil Mrož,

„je nutno zahnat hlad,

pepř s octem jako příloha

se bere napořád.

Nuž, moje milé ústřice,

začneme hodovat.“

„Ne na nás,“ křikly ústřice

a rázem zsinaly.

„Jste hodní – a teď pášete

čin tuze nekalý.“

„Jak se vám líbí,“ řekl Mrož,

„ten výhled do dáli?

 

Hodné jste vy, že přišly jste,

mé milé ústřice!“

Tesař se zlostně rozkřikl:

„Tak krájej krajíce:

copak jsi hluchý jako peň –

začínám zlobit se!“

 

„Fuj! to jsme na ně,“ pravil Mrož,

„vyzráli – já i ty,

bezelstně z vody lezly ven

cupity dupity.“

Děl Tesař: „Ten můj krajíček

je máslem napitý.“

„Je mi vás líto,“ pravil Mrož,

„a srdce puká mi.“

Vybíral si ty nejlepší,

tlusté jak salámy,

a na oči si šátek klad

zkropený slzami.

„Chuďátka,“ Tesař promluvil,

„to jste si užila.

Tak hajdy domů!“ Mrtvý klid

tam byl – Věc nemilá.

Ach, po nešťastných ústřicích

památka nezbyla.

 

„Víc se mi líbí Mrož,“ řekla Alenka. „Ono mu těch nešťastných ústřic bylo přece jen trošinku líto.“

 

„Jenže jich snědl víc než Tesař,“ řekl Tydlitek. „Před ústy si přidržoval kapesník, a kolik si jich nabírá, to Tesař počítat nestačil. Naopak.“

„To je sprosté!“ rozhořčila se Alenka. „To se mi tedy víc líbí Tesař že jich nesnědl tolik jako Mrož.“

„Snědl jich, kolik mohl,“ řekl Tydliták. Chvíli si nad tím Alenka lámala hlavu a potom ze sebe soukala: „No, lumpi  to  byli  oba –“  A tu  se  samým  leknutím  zarazila,  protože  z lesa k ní cosi dolehlo, jako když funí nějaká obrovská lokomotiva, nebo spíš nějaká divoká šelma. „Jsou tady lvi nebo tygři?“ zeptala se bázlivě.

„To chrápe Černý Král,“ řekl Tydlitek. „Pojď se na něho podívat!“ Bratři popadli Alenku za ruce a zavedli ji k spícímu Králi.

„Ten je hezounký, co?“ řekl Tydliták. Ani  bych  neřekla,  pomyslila  si  Alenka.  Na  hlavě  měl  černou  noční čepici s třapcem, ležel tam schoulený jako hromádka neštěstí a chrápal, jako když prkna řeže – „div si hlavu neuřeže!“ prohodil Tydliták.

„Jen aby se na té mokré trávě nenastydl,“ řekla ohleduplně Alenka. „O něčem se mu zdá,“ řekl Tydlitek. „Co myslíš, o čem se mu asi zdá?“ Alenka řekla: „To nikdo neuhodne.“ „No o tobě!“ zvolal Tydlitek a samou radostí zatleskal. „Kdyby se mu tak přestalo o tobě zdát, kde myslíš, že bys byla?“

„Toť se ví, že tady,“ řekla Alenka. „Kdepak!“  odsekl  pohrdlivě  Tydlitek.  „Nebyla  bys  nikde.  Vždyť  jsi jenom něčím v jeho snu!“

„Kdyby se ten Král probudil,“ podotkl Tydliták, „pff! – zhasla bys jako svíčka!“

„A nezhasla!“  vybuchla  Alenka.  „Ostatně  jestli  jsem  jenom  něčím

v jeho snu, co jste potom vy, to bych ráda věděla.“

„Totéž,“ řekl Tydliták. „Totéž, totéž!“ křikl Tydlitek. Tak hlasitě se rozkřikl, že ho Alenka bezděky napomenula: „Pst! Ještě ho tím řevem vzbudíš.“

„Co ty máš co mluvit o tom, že ho vzbudím,“ řekl Tydlitek, „když jsi jenom něčím v jeho snu. Sama víš, že nejsi skutečná.“

„A jsem!“ rozplakala se Alenka. „Pláčem se o nic skutečnější nestaneš,“ prohodil Tydlitek, „nač tedy plakat.“



„Kdybych  nebyla  skutečná,“  Alenka se  přes  slzy  pousmála,  tak  jí  to

připadalo směšné, „nemohla bych plakat.“

„Snad  si  nemyslíš,  že  jsou  to  skutečné  slzy,“  skočil  jí  opovržlivě  do řeči Tydliták.

Oni jen blábolí, pomyslila si Alenka, plakat nad tím je hloupost. Utřela si tedy slzy a pokud možno nenuceně hovořila dál: „Ať je to jak chce, už  bych  se  měla  dostat  ven  z lesa,  valem  se  stmívá.  Co  myslíte,  bude pršet?“

Tydliták  roztáhl  nad  sebou  i nad  bratrem  velikánský  deštník  a pohlédl vzhůru do něho:  „Myslím, že ne,“ řekl,  „aspoň ne pod ním. Nikterak.“

„Ale třeba bude pršet kolem něho?“ „Třeba –  přijde  na  to,“  řekl  Tydlitek.  „My  proti  tomu  nic  nemáme. Naopak.“

Sobci! pomyslila si Alenka a už jim chtěla dát sbohem a odejít, ale tu vyskočil zpod deštníku Tydliták a popadl ji za zápěstí.

„Vidíš  to?“  sípal  vzteky,  oči  mu  rázem  zežloutly  a lezly  z důlků,  jak třaslavě ukazoval prstem na nějakou tretku pod stromem.

„Pouhá řehtačka  na  chřestění,“  řekla  Alenka,  když si  tu  tretku  prohlídla.  „Žádný  chřestýš,  to  ne,“  honem  podotkla,  aby  se  snad  nebáli. „Stará řehtačka – dávno polámaná.“

„Vždyť jsem to věděl!“ Tydliták zuřivě dupal a rval si vlasy. „Toť se ví, je po ní!“ Koukl po Tydlitkovi a ten se hned posadil na zem a schovával se pod deštník. Alenka mu sáhla na rameno a chlácholila ho: „Co by ses zlobil kvůli staré řehtačce.“

„Ale  ona  není  stará!“  křičel  Tydliták  ještě  vztekleji.  „Je  nová,  povídám –  včera  jsem  si  ji  koupil –  tu  hezkou  novou  řehtačku,“  vřískal  na celé kolo.

Tydlitek se zatím snažil sklapnout deštník a sám se do něho zaklapnout. Bylo to tak úžasné, že si Alenka rozhněvaného bratra už nevšímala. Ale nějak se mu to nepovedlo a nakonec se zachumlaný do deštníku skulil  na  zem,  jenom  hlava  mu  čouhala.  Ležel  tam  a otvíral  a zavíral ústa a poulil a mhouřil kukadla – docela jako ryba, pomyslila si Alenka.



„Ale bít se budeš, ne?“ řekl Tydliták klidnějším hlasem. „Snad,“ zabručel Tydlitek, když se vyhrabal z deštníku, „ale ona nás a to musí vystrojit.“

I odebrali se oba bratři ruku v ruce do lesa a za chvíli se vrátili a nesli plnou náruč všelijakých krámů – podušky, přikrývky, rohožky, ubrusy, poklice  a kbelíky  na  uhlí.  „Jestlipak  umíš  špendlit  a vázat?“  zeptal  se Tydliták. „Tohle všecinko si musíme nějak navléct.“

Později pak Alenka vyprávěla, co zbytečných řečí tehdy nadělali – co se nalítali – co krámů na sebe navlékli – a co se s tím ona nadřela, než jim uvázala všecky smyčky a zapjala všecky knoflíky.  „Nakonec budou vypadat jako ranec hadrů!“ řekla si, když Tydlitkovi na jeho přání obložila krk poduškou, „prý aby mu neusekli hlavu.“

„Víš,“ dodal vážně Tydlitek, „když ti v boji useknou hlavu – to je náramně vážná věc.“

Alenka z řehotu přešla do kašlání, aby ho snad neurazila.

„Jsem hodně bledý?“ Tydliták si k ní přišel dát uvázat přílbu. (Říkal tomu přílba, ale spíš to byl pekáč.)

„No – trošinku,“ odpověděla mu šetrně Alenka. „Jindy bývám statečný,“ ujišťoval ji potichu, „jenže dnes mě bolí hlava.“ Tydlitek to zaslechl a hned se ozval: „A mě zas zuby. Mně je hůř než tobě!“

„Snad byste dnes neměli bojovat,“ Alenka si umínila, že je smíří. „Trochu si zabojujeme, ale dlouho bojovat se mi nechce,“ řekl Tydliták. „Kolik je hodin?“

Tydlitek koukl na hodinky a řekl: „Půl páté.“ „Bojujme tedy do šesti a potom se navečeřme,“ řekl Tydliták. „Dobře,“ svolil posmutněle druhý. „Ona se na nás bude dívat – a moc blízko nechoď,“ dodal, „když se rozlítím – rozsekám všechno, co vidím.“ „A já zas rozsekám všechno, nač dosáhnu, ať to vidím, nebo ne,“ křikl Tydliták.



Alenka se zasmála a řekla: „Tak to asi rozsekáš hodně stromů.“ Tydliták  se  samolibě  rozhlédl  kolem  sebe.  „Až  dobojujem,  myslím, že široko daleko tady nezůstane stát jediný strom!“

„A to  všechno  kvůli  řehtačce!“  řekla  Alenka;  doufala,  že  se  aspoň trošinku zastydí bojovat pro takovou hloupost.

„Já bych si z toho tolik nedělal,“ řekl Tydliták, „ale když ona je nová.“ Kdyby tak přilétla ta obrovská vrána! pomyslila si Alenka. „Meč máme jenom jeden,“ řekl Tydliták bratrovi. „Ty si vezmi deštník – ostrý je stejně. Ale už honem začněme. Je tma jak v pytli.“

„Ještě víc,“ řekl Tydlitek. Najednou se setmělo; to bude bouřka, pomyslila si Alenka. „To je mi nějaký hustý černý mrak!“ řekla. „A jak se valí. Co to, snad á křídla!“

„Vrána!“ zapištěl zděšeně Tydliták. Oba bratři vzali do zaječích a v tu ránu byli pryč. Alenka vběhla do lesa a zůstala stát pod rozložitým stromem. Sem na mě nemůže, pomyslila si, je tak mohutná, že se mezi stromy nevmáčkne. Ale nemusela by tolik mávat křídly – po celém lese tím rozdouvá vichřici – tady někomu ulítla šála!

 

Vlna a voda

Při těch slovech šálu chytila; rozhlížela se, komu patří. Vzápětí se s rozpřaženýma  rukama  vyřítila  z lesa  Bílá  Královna  a Alenka  jí  šla  s šálou zdvořile naproti.

„To jsem ráda, že jsem se tady nachomýtla,“ řekla Alenka, jak jí přehazovala šálu.

Bílá Královna na ni bezradně a zděšeně vejrala a šeptem si něco drmolila, znělo to jako „sakva s máslem, sakva s máslem“. Mají-li se spolu dohovořit,  řekla  si  Alenka,  pak  musí  sama  načít.  A tak  nesměle  spustila: „Jestli mě zrak nešálí, vy jste Bílá Královna.“

„Přijde  na  to,  ale  takhle  mě  dosud  nikdo  nešálil,“  řekla  Královna.

„Tomuhle se říká nasazovat šálu?“

Alenka  si  pomyslila,  že  dávat  se  rovnou  do  hádky  nemá  smysl; i usmála  se  a řekla:  „Nejprve  mi,  Vaše  Veličenstvo,  povězte,  jak  na  to, a já vám šálu nasadím jaksepatří.“

„Ale  já  nechci,  aby  mi  ji  někdo  nasazoval!“  zaskuhrala  nešťastná Královna. „Šálím se už dvě hodiny.“

Lépe  by  bylo,  zdálo  se  Alence,  kdyby  tu  cuchtu  šálil  někdo  jiný. Všechno má nakřivo, pomyslila si, a je samý špendlík! – „Smím vám tu šálu trochu narovnat?“ pronesla nahlas.

„Nevím,  co  to  s ní  je!“  posteskla  si  Královna. 

„Snad  se  na  mě  zlobí. Špendlím ji tady a špendlím ji tam, a pořád jí to není vhod!“

„Špendlením  na  jedné  straně  se  vám  nenarovná,“  řekla  Alenka a něžně jí šálu narovnala. „A jémine, co ty rozcuchané vlasy!“

„Zapletl  se  mi  do  nich  kartáč,“  povzdychla  Královna.  „A včera  jsem ztratila hřeben.“

Alenka  jí  opatrně  kartáč  vypletla  a jakžtakž  ji  učesala.  Vlásenky  jí většinou vyměnila. „Hned vypadáte líp,“ řekla. „Měla byste mít komornou.“



„Mileráda si tě vezmu do služby,“ řekla Královna. „Dva krejcary týdně a obden marmeláda.“

Alenka se zasmála a řekla: „Já k vám sloužit nepůjdu a o marmeládu nestojím.“

„Ale je dobrá,“ řekla Královna. „Dnes aspoň marmeládu nechci.“ „Však ji taky nedostaneš, i kdybys chtěla,“ řekla Královna. „Tady platí: marmeláda zítra a marmeláda včera – ale žádná marmeláda dnes.“

„Ale  někdy  snad  na marmeládu  dnes  přece  dojde,“  namítla  Alenka. „Ne, nedojde,“ řekla Královna. „Marmeláda je obden. A dnes přece není obden.“

„Tomu nerozumím,“ řekla Alenka. „Kdo se v tom má vyznat!“ „Tak to je, když se žije pozpátku,“ řekla vlídně Královna, „zprvu se ti z toho točí hlava –“

„Žije pozpátku?“ opáčila užasle Alenka. „To jsem jakživa neslyšela!“ „– ale  má  to  jednu  velkou  přednost,  že  ti  paměť  sahá  dozadu i dopředu.“

„Moje sahá rozhodně jenom jedním směrem,“ podotkla Alenka. „Já si na něco vzpomínám, až když se to stane.“

„Paměť, která sahá jen dozadu, je paměť chatrná,“ podotkla Královna. „A co vy si nejlíp pamatujete?“ osmělila se zeptat Alenka. „No, co se stalo ode dneška za čtrnáct dní,“ řekla Královna, jako by se  nechumelilo.  „Tak  třeba,“  při  těch  slovech  si  přilepila  na  prst  důkladnou  náplast,  „takový  královský  kurýr.  Zrovna  si  odpykává  trest v žaláři, soud nad ním bude ve středu a zločin spáchá až nakonec.“ „A co když zločin nespáchá?“ řekla Alenka. „Tak to bude pro něho štěstí, ne?“ řekla Královna a šňůrkou si přitáhla náplast na prst.

To  se  nedalo  popřít.  „Toť  se  ví,  že  to  pro  něho  bude  štěstí,“  řekla

Alenka, „ale žádné štěstí pro něho nebude, že si odpyká trest.“

„To  se  mýlíš,“  řekla  Královna.  „Jestlipak  sis  taky  někdy  odpykala trest?“

„Jenom za nějaký poklesek,“ řekla Alenka. „A přece to bylo pro tebe štěstí,“ zajásala Královna. „Jenže jsem pykala za to, že jsem něco provedla,“ řekla Alenka, „a to je něco jiného.“

„Ale kdybys to nebyla provedla,“ řekla Královna, „tak to pro tebe bylo ještě větší štěstí; štěstí, štěstí, štěstí!“ při každém štěstí stoupla hlasem, až nakonec vřískala.

Alenka  se  jí  chystala  namítnout:  „Ale  to  bude  nějaká  chyba –“,  ale nedopověděla to, protože se Královna rozječela. „Ach, ach, ach!“ pištěla Královna  a mrskala  rukou,  jako  by  ji  chtěla  střást.  „Krvácím  z prstu! Ach, ach, ach, ach!“

Ječela, jako když píská lokomotiva; Alenka si zacpala uši.



Až když se jí zdálo, že ji překřičí, řekla: „Copak se vám stalo? Píchla jste se do prstu?“

„Ještě jsem se nepíchla,“ řekla Královna, „ale brzo se už píchnu – ach, ach, ach!“

„A kdy myslíte, že to bude?“ Alenka se div nedala do smíchu. „Jen co si sepnu šálu,“ zaskuhrala nešťastná Královna, „hned se zas spínadlo rozevře. Ach, ach.“ Sotva to dořekla, spínadlo se rozlítlo a Královna po něm nerozvážně hmátla, aby je zas zavřela.

„Pozor!“  křikla  Alenka.  „Špatně  je  držíte!“  sáhla  po  spínadle,  jenže pozdě. Špendlík se svezl a píchl Královnu do prstu.

„Vidíš, proto krvácím,“ usmála se Královna. „Teď chápeš, jak to u nás chodí.“

„Ale proč teď nevřískáte,“ řekla Alenka a znovu se chystala, že si zacpe uši.

„Vřískání jsem si už odbyla,“ řekla Královna. „Nač vřískat ještě jednou.“

Zatím se vyjasnilo. „Vrána asi ulítla,“ řekla Alenka, „to jsem ráda, že je pryč. Vypadalo to, že bude noc.“

„Kdybych já tak dovedla být ráda!“ řekla Královna. „Jenže nevím, jak na to. To se ti tady v lese krásně žije, jsi ráda, kdy se ti zachce.“

„Jenže  se  mi  tady  stýská!“  řekla  smutně  Alenka;  tak  se  roztesknila, až jí po lících skanuly dvě slzy jako hráchy.

„Prosím  tě,  přestaň!“  Královna  zalomila  rukama.  „Pamatuj,  že  jsi velká. Pamatuj, jaký kus jsi dnes ušla. Pamatuj, kolik je hodin. Pamatuj na co chceš, jenom neplač!“

Alenka  se  z pláče  dala  do  smíchu  a zeptala  se:  „Copak  tím  pamatováním člověk přestane plakat?“

„Ano, tak je to,“ usadila ji Královna. „Vždyť dvojí věc se najednou dělat nedá. Nejprve tedy pamatujme, jak jsi stará – kolikpak je ti let?“

„Rovných sedm a půl.“ „Neříkej rovných,“ odsekla Královna, „i tak tomu věřím. Já ti taky něco předložím k věření. Je mi právě sto jeden rok, pět měsíců a den.“

„Tomu nevěřím!“ řekla Alenka. „Nevěříš?“  řekla soucitně  Královna.  „Jen  to  zkus.  Vdechni  zhluboka a zavři oči.“

Alenka  se  zasmála.  „Darmo  zkoušet,“  řekla,  „v nemožnosti  se  věřit nedá.“

„Moc  zkušeností  věru  nemáš,“  řekla  Královna.  „Když  jsem  byla  tak stará jako ty, dělala jsem to každý den půl hodiny. A tak jsem někdy do snídaně uvěřila třeba v šest nemožností. Už zas mi ulítla šála!“

Při řeči se jí rozevřelo spínadlo, a jak zadul vítr, odfoukl jí šálu až za potůček. Královna znovu rozpřáhla ruce, letem se hnala za šálou a tentokrát ji šťastně chytila sama. „Už ji mám!“ zajásala. „Teď uvidíš, jak si ji sama připnu!“

„A co vaše bebé, už je lepší?“ řekla zdvořile Alenka, když za Královnou překročila potůček.

„Moje bebé,“ zaječela Královna. „Moje bebéé. Bebééé! Bebéééé! Bééé!“

Alenka se zarazila. Poslední slovo zaznělo ovčím bekotem.

Koukla po Královně a ta jako by se zčistajasna obalila vlnou. Alenka si  protřela  oči  a znovu  koukla.  Ne  a ne  pochopit,  co  se  to  stalo.  Je v krámě? A tam za pultem – opravdu tam sedí ovce? Ať si mnula oči, jak chtěla,  nic  nevybádala.  Lokty  opřené  o pult,  stojí  v tmavém  krámě a proti  ní  v lenošce sedí  stará  Ovce  a plete,  občas přestane a přes mohutné okuláry na ni zamžourá.

„Co si koupíš?“ Ovce zanechala na chvilku pletení a zdvihla k ní hlavu. „Já  ještě  nevím,“  udrobila  Alenka.  „Jestli  je  to  možné,  ráda  bych  se nejprve rozhlédla kolem dokola.“

„Hledět můžeš před sebe, na jednu nebo na druhou stranu, jak je ti libo,“  řekla  Ovce,  „ale  kolem  dokola  se  rozhlédnout  nemůžeš –  ledaže bys měla oči vzadu na hlavě.“ To Alenka neměla, a tak chodila od jedné police k druhé a otáčela se po nich.

V krámě  bylo  plno  všelijakých  zvláštností –  ale  nejpodivnější  bylo, že jakmile se na nějakou polici zahleděla a pátrala, co v ní je, police zela prázdnotou, ačkoliv sousední police byly napěchovány vším možným.

 

„Všechno  tu  nějak  uniká,“  posteskla  si.  Chvíli  totiž  marně  pásla  po jakémsi  pestrém  lesklém  kousku  zboží,  který  hned  vypadal  jako  panenka, hned zas jako šitíčko a byl vždycky v hořejší polici nad tou, kterou  si  zrovna  prohlížela.  „Člověk  by  nad  tím  z kůže  vylítl –  ale  já  mu ukážu,“ blesklo jí hlavou, „budu ho sledovat až na nejhořejší polici. Však se mu odnechce vylítnout stropem!“

Ale ani to se jí nepovedlo. Kousek prošel klidně stropem, jako by to dělal napořád.

„Jsi ty děvče, nebo káča?“ řekla Ovce a přibrala další jehlice. „Z toho tvého otáčení se mi motá hlava.“ Pletla už čtrnácti páry jehlic najednou a Alenka byla nad ní celá zkoprnělá. „Pomalu vypadá jako dikobraz.“

„Umíš veslovat?“ zeptala se jí Ovce a podala jí dvě jehlice. „Trochu – ale ne na souši – a ne jehlicemi –,“ soukala ze sebe Alenka, ale najednou se jí jehlice proměnily ve vesla a už byly v loďce, plynoucí mezi břehy. A tak se činila, co mohla.



„Brčko!“ křikla Ovce a přibrala další jehlice. Co  se  taky  dalo  na  to  odpovědět,  a tak  Alenka  nic  neříkala  a pilně zabírala vesly. Voda jí připadala prapodivná, co chvíli v ní zůstala vesla trčet a skoro se nedala vytáhnout.

„Brčko! Brčko!“ křikla Ovce a znovu přibrala jehlice. „Tím krabatým veslováním ulovíš kraba.“

Miloučkého kraba! pomyslila si Alenka. To bych byla ráda. „Neslyšíš,  že  říkám  ‚Brčko!‘?“  osopila  se  na  ni  Ovce  a přibrala  celý chumáč jehlic.

„Slyším,“  řekla  Alenka,  „říkáte  to  v jednom  kuse –  a hodně  nahlas.

A kde jsou prosím krabi?“

„No,  ve  vodě,  kde  jinde!“  řekla  Ovce,  a protože  měla  plné  ruce,  nastrkala si pár jehlic do vlasů. „Jářku, Brčko!“

„Proč mi pořád říkáte Brčko,“ vyjela Alenka. „Nejsem opeřenec!“ „A jsi,“ řekla Ovce, „jsi husička.“ Alenky se to nelibě dotklo, a tak delší chvíli spolu nemluvily; loďka lehounce plynula, hned mezi trsy puškvorce (vesla tam zůstávala trčet ještě  víc),  hned  zas  pod  stromy,  ale  nad  hlavou  se  jim  stále  chmuřily vysoké břehy.

„Ach,  prosím  pěkně!  Ten  puškvorec  voní!“  zaradovala  se  Alenka.

„Ano voní – a jak je krásný.“

„Pročpak mě o něj prosíš?“ řekla Ovce, aniž zdvihla hlavu od pletení.

„Já jsem ho nesázela a nebudu ho odtud brát.“

„Tak  jsem  to  nemyslila –  prosím  pěkně,  nemohly  bychom  počkat

a natrhat si ho?“ žadonila Alenka. „Zastavila byste na chvilku loďku?“

„Co já bych zastavovala?“ řekla Ovce. „Přestaň veslovat, a zastaví se sama.“

I šinula  se  loďka  po  řece,  až  lehounce  vplynula  do  rozkomíhaného puškvorce.  S pečlivě  vyhrnutými  rukávy  nořily  se  potom  paže  až  po loket do tmy a hmataly hezky hluboko, než puškvorec ulomily – nakloněná přes okraj loďky, až se jí smáčely konečky rozcuchaných kadeří, chvilku zapomněla Alenka na Ovci i pletení – a jasnýma rozdychtěnýma očima pátrala po chumáčích voňavého puškvorce.



„Jen aby se loďka nepřevrhla!“ řekla si. „Ach, to je hezounké! Jenže jsem na něj nedosáhla.“ A opravdu mohla z kůže vyletět (je to jako naschvál, pomyslila si), jak se s loďkou šinula vpřed, krásného puškvorce natrhala sice hromadu, ale ten ještě hezčí nedostala.

„Ten nejpěknější bývá vždycky nejdále,“ vzdychla nad tím, jak daleko si puškvorec umanul růst, a celá rozpálená v obličeji a zmáchaná na rukou i ve vlasech uvelebila se pak zase v loďce a rovnala ty objevené poklady.

Co  na  tom,  že  sotva  puškvorec  utrhla,  hned  zvadl  a vůně  i krása z něho vyprchaly? Vždyť i skutečný puškvorec vydrží jen chvíli, a tento snový puškvorec, který se jí kupil u nohou, tál jako sníh – ale Alenka si toho nevšímala, protože byla zaujata tolika jinými zvláštnostmi.

Popojely kousek dál a tu veslo zůstalo trčet lopatkou ve vodě a (jak o tom Alenka později vyprávěla) vytáhnout se nedalo; a tak se stalo, že ji držadlo podchytilo pod bradou, a třebaže vřískala, jako by ji na nože bral, vymrštilo ji ze sedátka na kupu puškvorce. Ani trošinku si neublížila a hned byla na nohou. Ovce přitom klidně pletla, jako by se nic nestalo.  Alenka,  celá  šťastná,  že  je  pořád  ještě  v loďce,  uvelebila  se  zase na sedátku. „Pěkného kraba jsi ulovila!“ podotkla Ovce.

„Jak to, ulovila? Vždyť ho nevidím.“ Alenka přes okraj loďky opatrně nakoukla  do  tmavé  hlubiny.  „Škoda  že  mi  upláchl –  tolik  jsem  toužila odnést  si  ho  domů!“  Ovce  se  opovržlivě  zachechtala  a pletla  dál.  „Je tady hodně krabů?“ řekla Alenka.

„Krabů a všeho možného hojnost,“ řekla Ovce, „jen si vybrat. Tak co si koupíš?“

„Koupím!“ opáčila Alenka napůl užasle, napůl zděšeně – naráz totiž zmizela vesla, loďka, řeka, a Alenka se znovu octla v tmavém krámku.

„Jedno vejce prosím,“ řekla nesměle. „Po čempak jsou?“ „Po pěti a půl krejcaru jedno – po dvou krejcarech dvě,“ odvětila Ovce. „To jsou dvě levnější než jedno?“ divila se Alenka a vytáhla z kapsy peněženku.

„Zato když koupíš dvě, musíš je obě sníst,“ řekla Ovce. „Prosila  bych  jedno,“  Alenka  položila  peníze  na  pult.  „Kdoví,“  řekla si, „třeba nebudou všechny dobré.“

 

Ovce shrábla peníze, vložila je do pokladničky a řekla: „Do ruky nikomu nic nedávám – to se nedělá – vezmi si sama.“ Odešla až na konec krámu a vejce postavila rovně na pult.

Jen bych ráda věděla,  proč se to nedělá? přemýšlela Alenka, jak tápala mezi stoly a židlemi; na konci krámu byla totiž úplná tma. Čím blíž jdu k vejci, tím víc se vzdaluje. Co to, je to židle? Namouduši, vždyť to má větve. To je divné, že tady rostou stromy! A tady je dokonce potůček. Takový roztodivný krám jsem jakživa neviděla!

A tak  kráčela  dál  a na  každém  kroku  stále  víc  žasla;  jakmile  totiž k něčemu přistoupila, hned z toho byl strom; kdoví, řekla si, nebude-li strom i z toho vejce.

 

Valihrach

Ale zatím vejce rostlo a rostlo do lidské podoby. Ze vzdálenosti několika  metrů  na  něm  Alenka  rozeznala  oči  a nos  a ústa;  přistoupila  až k němu a tu nade vši pochybnost zjistila, že je to sám Valihrach. „Nikdo jiný to být nemůže!“ řekla si. „Vím to jistě, jako by to měl na tváři napsáno!“

Napsat se to dalo na tu ohromnou tvář třeba stokrát. Valihrach seděl po  turecku  se  zkříženýma  nohama  až  nahoře  na  zídce –  zídka  byla uzounká,  Alence  nešlo  do  hlavy,  jak  tam  vůbec  udrží  rovnováhu –, a protože hleděl upřeně jinam a jí si nevšímal, připadal jí jako vycpaný panák.

„Vypadá  úplně  jako  vejce!“  pronesla  nahlas a zůstala  před  ním stát s napřaženýma rukama, že ho zachytí, kdyby spadl.

Valihrach  dlouho  mlčel,  potom  aniž  Alence  uštědřil  jediný  pohled, řekl: „Dát si říkat vejce, to by člověk namouduši z kůže vyletěl!“

„Já  jsem  prosím  řekla,  že  jenom  tak  vypadáte,“  mírnila  to  Alenka.

„Vždyť jsou taky hezká vejce,“ obracela to v lichotku.

Valihrach jí zase jediný pohled neuštědřil a řekl: „Někteří lidé nemají za krejcar rozumu.“

Alenka  se  nezmohla  na  odpověď;  jakápak  rozmluva,  pomyslila  si, když on s ní nemluví – to, co naposled řekl, zřejmě platí stromu –, a tak stála a potichu si odříkávala:

Valihrach ze zídky spad jako knedlík.

Královská kavalerie,

královská infanterie

ho zvedaly a zvedaly, a přece neuzvedly.

„Poslední  řádek  je  na  tu  básničku  moc  dlouhý,“  pronesla  polohlasem; že ji Valihrach uslyší, na to docela zapomněla.



„Co tady stojíš a brebentíš si pro sebe,“ teprve nyní Valihrach na ni pohlédl, „radši mi pověz, jak se jmenuješ a co děláš.“

„Jmenuju se Alenka, ale –“ „Takové hloupé jméno!“ utrhl se na ni Valihrach. „Co vlastně znamená.“

„Copak musí jméno něco znamenat?“ zeptala se nejistě Alenka. „Toť se ví, že musí,“ zachechtal se Valihrach. „Moje znamená, jakou mám postavu – tu mám tuze pěknou. Ty máš jméno, že bys mohla mít postavu všelijakou.“

„Proč tam sedíte tak sám?“ Alenka se s ním nechtěla hádat. „Protože tu se mnou nikdo není!“ zvolal Valihrach. „Ty sis myslila, že na to nekápnu? Dej mi jinou hádanku.“

„Co myslíte, nebylo by to na zemi jistější?“ Alenka to řekla z upřímné starosti  o to  podivné  stvoření,  a ne  jako  hádanku.  „Ta  zídka  je  uzounká.“

„Ty  máš  úžasně  snadné  hádanky!“  zavrčel  Valihrach.  „To  jistě  ne! Ale  kdybych  nakrásně  spadl –  což  se  nestane –  i kdybych  spadl –“  Tu našpulil  rty  a zatvářil  se velkopansky, až  Alenka málem  vyprskla smíchy. „Kdybych opravdu spadl,“ hovořil Valihrach, „Král mi slíbil – jen si bledni, jak chceš! Že tohle řeknu, to sis nemyslila, viď. Král mi na to dal své královské slovo, že – že –“

„Že vám pošle svou kavalerii a infanterii,“ vyhrkla unáhleně Alenka. „To přestává všechno!“ rozlítil se Valihrach. „To jsi tajně poslouchala za dveřmi – za stromy – v komíně – jinak bys to nevěděla!“

„Ba ne, neposlouchala!“ bránila se klidně Alenka. „Stojí to v knize.“ „V knize takových věcí je,“ řekl Valihrach už klidněji. „A tomu se potom  říká  Anglické  dějiny.  Dobře  se  na  mě  podívej!  Já  jsem  mluvil s Králem, opravdu mluvil. Takového člověka hned tak neuhlídáš; a abys viděla,  že  jsem  nezpychl,  můžeš  mi  podat  ruku!“  Zasmál  se  od  ucha k uchu,  nahnul  se  dopředu  (div  přitom  ze  zídky  nespadl)  a napřáhl ruku k Alence. Stiskla mu ji a starostlivě ho pozorovala. Jestli se usměje ještě  víc,  koutky  úst  se  mu  spojí,  pomyslila  si,  a bůhví  co  bude  s jeho hlavou! Snad mu upadne!

„Ano, že mi pošle svou kavalerii a infanterii,“ hovořil Valihrach. „A ty mě rázem zase zvednou! Ale už o tom mluvíme moc dlouho. Vraťme se k tomu, co jsi říkala předposledně.“

„Bohužel si už na to nepamatuju,“ namítla zdvořile Alenka. „Tak začneme něco zbrusu nového,“ řekl Valihrach, „teď je na mně řada,  já  rozhoduju,  o čem  bude  řeč –“  (Mluví  o tom  jako  o nějaké  hře, pomyslila si Alenka.) „Tak zní otázka. Kolik jsi říkala, že ti je?“

Alenka si to honem spočítala a řekla: „Sedm let šest měsíců.“ „Chyba!“ zajásal Valihrach. „Nic takového jsi neřekla.“ „Myslil jste přece, kolik je mi let.“ „Kdybych to myslil, tak to řeknu,“ odsekl Valihrach. Alenka neměla chuť do hádky, a tak nic neříkala. „Sedm  let  a šest  měsíců!“  dumal  Valihrach.  „Nepříjemný  věk.  Měla ses mě zeptat, byl bych ti poradil: ‚V sedmi přestaň‘ – teď už je pozdě!“ „Jestli mám stárnout, na to se nikoho neptám,“ rozzlobila se Alenka. „To jsi tak pyšná –?“ zeptal se Valihrach. Alenka se nad tím ještě víc rozzlobila: „Vždyť jeden stárne, ať chce, nebo nechce.“

„Jeden snad ano,“ řekl Valihrach, „ale ne dva. Mít na to někoho, mohla jsi v sedmi letech přestat.“

„Vy ale máte krásný opasek,“ prohodila Alenka.  (O stárnutí se toho napovídalo až dost, řekla si, a mají-li střídavě rozhodovat, o čem bude řeč, je teď řada na ní.) „Totiž nákrčník,“ rozmyslila se, „tak jsem to chtěla  říct –  a ne  opasek, –  promiňte  prosím!“  dodala  rozpačitě;  Valihrach se totiž tvářil uraženě a už litovala, že o tom začala. „Kdybych tak věděla,“ řekla si, „kde má krk a kde má pas.“

Valihrach se zřejmě velmi rozhněval, protože dlouhou chvíli nemluvil, až konečně zavrčel hlubokým hlasem:

„To  by  člověk –  namouduši –  z kůže  vyletěl,  když  někdo  nerozezná nákrčník od opasku!“

„Já vím, je to ode mě hloupost,“ pronesla Alenka tak zkroušeně, že si tím Valihracha zase udobřila.

„Vždyť  je  to,  děvenko,  nákrčník,  a krásný  nákrčník,  jak  říkáš.  Je  to dárek od Bílého Krále a Královny. Tak vidíš.“

„Jistě?“  Alenka  se  zaradovala,  že  přece  jen  kápla  správně  na  to, o čem má být řeč.

„Dali  mi  ho,“  hovořil  unyle  Valihrach,  přehodil  nohu  přes  nohu a obemkl si je rukama, „byl to dárek k nenarozeninám.“ „Jak? Odpusťte prosím?“ řekla zkoprněle Alenka. „Vždyť já se nezlobím,“ řekl Valihrach. „Já se jenom ptám, co je to dárek k nenarozeninám?“ „No přece dárek, který dostaneš, když nemáš narozeniny.“ Alenka  se  zamyslela  a řekla:  „Když  já  mám  radši  dárek  k narozeninám.“

„Nevíš, co mluvíš,“ řekl Valihrach. „Kolikpak je dní do roka?“ „Tři sta pětašedesát,“ řekla Alenka. „A kolikeré máš narozeniny?“ „Jedny.“ „Kolik zbude, když odečteš jednu od tří set pětašedesáti?“ „Samozřejmě tři sta čtyřiašedesát.“ Valihrach se zatvářil nejistě. „Radši bych to měl vypočítáno na papíře,“ řekl.

S bezděčným úsměvem vytáhla Alenka notýsek a odečtla mu to:

365

– 1

364

Valihrach vzal notýsek do ruky a bedlivě si ho prohlížel. „Jak se zdá,

odečteno je to správně –,“ spustil.

„Vždyť ho držíte vzhůru nohama,“ skočila mu do řeči Alenka. „Bodejť!“ přisvědčil rozjařeně Valihrach, když mu Alenka notes otočila. „Taky mi to bylo divné. Jak se zdá, jářku, odečteno je to správně – abych to

teď přepočítával, na to nemám kdy – a vyplývá z toho, že je celkem tři sta čtyřiašedesát dní, kdy můžeš dostat dárek k nenarozeninám –“

„Jistěže,“ řekla Alenka. „A jenom jeden, kdy dostaneš dárek k narozeninám. To jsem ti udělal radost!“

„Radost? – Nevím, jak to myslíte,“ řekla Alenka. Valihrach se pohrdlivě ušklíbl. „Jak to taky máš vědět, když ti to nepovím. Myslím to tak, ‚Že jsem na tebe vyzrál!‘“

„Ale  udělat  někomu  radost  neznamená  na  někoho  vyzrát,“  namítla Alenka.

„Když já řeknu nějaké slovo,“ řekl povýšeně Valihrach, „pak znamená to, co se mi zrovna zlíbí, aby znamenalo – a nic jiného.“

„Jde  o to,“  řekla  Alenka,  „jestli  dokážete,  aby  slovo  mělo  různý  význam.“

„Jde o to, kdo z obou rozhoduje,“ řekl Valihrach, „to je to celé.“ Alenka nad tím nadobro zkoprněla, a tak spustil Valihrach za chvíli znovu: „Bývá s nimi těžké pořízení – nejpyšnější jsou slovesa – přídavná jména si spíš dají říct, slovesa, ta ne – ale já si s nimi přece jen umím poradit! Neproniknutelnost. Tak je to!“

„Povězte mi prosím, co to znamená,“ řekla Alenka. „Tak  mluví  rozumné  děvče,“  udobřil  se  Valihrach.  „Slovem  ‚neproniknutelnost‘  myslím  jen  to,  že  jsme  toho  o té  věci  už  dost  napovídali a že by ses sama měla ozvat, co chceš dál dělat, do smrti tu snad zůstat nechceš?“

„Na jedno slovo to znamená hodně,“ dumala Alenka. „Když  mi  nějaké  slovo  udělá  takový  kus  práce,“  řekl  Valihrach, „vždycky mu připlatím.“

„No ne!“ samým úžasem se Alenka na víc nezmohla. „To bys koukala,“ Valihrach vrtěl vážně hlavou na obě strany, „když si ke mně v sobotu navečer přijdou pro výplatu.“ (Zeptat se ho, čím je vyplácí, to si Alenka netroufala; a já vám to tedy taky nepovím.)

„Jak  se  zdá,  vy  umíte  každé  slovo  důmyslně  vyložit,“  řekla  Alenka.

„Povězte mi prosím, co znamená Báseň Tlachapoud.“

„Nejprve si ji poslechnu,“ řekl Valihrach. „Já ti vyložím všechny básně, jaké kdy byly vymyšleny, a ještě spoustu těch, co vůbec ještě vymyšleny nejsou.“

Vypadalo to slibně, a tak Alenka odříkávala první sloku:

Je svačvečer. Lysperní jezeleni

se vírně vrtáčejí v mokřavě.

Vetchaří hadroušci jsou roztruchleni

a selvy syští tesknoskuhravě.

„Pro  začátek  to  stačí,“  skočil  jí  do  řeči  Valihrach.  „Je  tam  spousta těžkých slov. Svačvečer je ta doba po svačině, kdy se peče něco dobrého na večer.“

„To by šlo,“ řekla Alenka, „a co je lysperný?“ „Inu, lysperný je lysý a čiperný. To máš jako kufřík – do jednoho slova napěchuješ dvojí význam.“

„Už rozumím,“ řekla zamyšleně Alenka. „A co jezeleni?“ „Inu, jezeleni jsou trochu jezevci – a trochu jeleni.“ „Ti asi vypadají divně.“ „To  vypadají,“  řekl  Valihrach,  „hnízdí  pod  slunečními  hodinami  – a živí se sýrem.“

„A co je vírně vrtáčet?“ „To je tolik jako vířit, vrtat a otáčet se jako nebozez.“ „A mokřava  je  snad  trávník  kolem  slunečních  hodin,  ne?“  Alenku

překvapilo, že na to sama kápla. „A mokrý je asi proto –“ „– že tam na stráni hodně prší,“ dořekla za něho Alenka. „Správně. A vetcharý je vetchý a charý (už zase takový slovní kufřík). A hadroušek  je  vyzáblý  opelichaný  papoušek  s nadrchaným  peřím – jako nějaký živý hadr.“

„A co selva?“ řekla Alenka. „Nerada vás tolik obtěžuju.“ „Inu, selva je trochu sele, trochu želva, aspoň se mi tak zdá.“ „A co syštět?“



„To  je  tolik  jako  syčet  a svištět  a uprostřed  toho  ještě  zvuk,  jako když  kýchneš;  však  to  možná –  tamhle  v lese –  sama  uslyšíš –  a až  to uslyšíš, budeš toho mít dost. Kdopak ti tu těžkou báseň odříkával?“

„Četla jsem ji v knize,“ řekla Alenka. „Jiné básničky, mnohem snazší, mi odříkával – myslím Tydlitek.“

„Básničky,“ Valihrach se jednou rukou široce rozpřáhl, „těch já ti odříkám, když na to přijde –“

„Proč by na to mělo přijít?“ vyhrkla Alenka, jen aby ho odradila. Valihrach si toho nevšímal a mluvil dále: „Odříkám ti kousek napsaný pro tvou zábavu.“

„To bych si měla poslechnout,“ řekla si Alenka, usedla a posmutněle řekla: „Děkuju.“

Sněží, v zimě na poli vám

pro potěchu píseň zpívám –

jenže já ji nezpívám,“ vysvětloval.

„Že nezpíváte, to vidím,“ řekla Alenka. „Jestli vidíš, zdali zpívám, nebo nezpívám, to máš tedy hodně bystrý zrak,“ okřikl ji Valihrach. Alenka zmlkla.

Ta vám bude vysvětlena,

až se jaro zazelená.

„Děkuju,“ řekla Alenka.

Když pak léto vydá kvítek,

snad tu píseň pochopíte.

 

V podzimu pak smutném,

šerém zapište tu píseň perem.

„Jestli si ji zapamatuji, tak si ji zapíšu,“ řekla Alenka.

„Nech  si  ty  poznámky  pro  sebe,“  řekl  Valihrach,  „jsou  pošetilé a jenom mě pletou.“

Rybičkám jsem poslal vzkaz:

„Jenom o to žádám vás.“

Rybky nemeškaly, hned

doručily odpověď.

Byl to od nich pěkný koš:

„Nemůžeme, jelikož –“

„Já tomu bohužel nerozumím,“ řekla Alenka. „Dále je to srozumitelnější,“ prohodil Valihrach.

Vzkázal jsem jim přísněji,

vzdorovat že nesmějí.

„Vida toho zlostníka!“

Prý se jich to netýká.

Dvakrát jsem jim povídal,

ony trucovaly dál.

Kotlík jsem si přichystal,

vydrhnutý dočista,

naplnil ho u studny.

Zlostí jsem byl nerudný.

Posel přišel: „Zklamu tě,

rybičky šly na kutě.

Dej si na ně zajít chuť.“

Já mu na to: „Tak je vzbuď.

Vzbuď je,“ křičím z plných plic.

„Ať už je to, dej si říct.“

 

Poslední  verš  Valihrach  přímo  ječel  a Alenka  se  až  otřásla  hrůzou

„Tím poslem bych nechtěla být ani zanic.“

Posel poslechnout se brání:

nepohne jím moje lání.

Okřikl mě: „Ty tvé ryby

šel bych vzbudit, jenom kdyby –“

Vývrtku jsem ze šuplíku

vytáh, že je vzbudím v mžiku.

Na petlici dveře byly.

Třesu jimi ze vší síly,

kopu do nich, pěstí mlátím,

mačkám kliku, ona zatím –

 

Dlouho bylo ticho. „To je celé?“ zeptala se Alenka nesměle. „Ano, celé,“ řekl Valihrach. „Buď zdráva.“ Toho se Alenka nenadála; ale když jí to tak okatě naznačuje, řekla si, že se nesluší, aby tam ještě zůstala. Vstala, napřáhla k němu ruku a přívětivě mu řekla: „Buďte zdráv a na shledanou!“

„Jestli se někdy shledáme, tak tě nepoznám,“ zavrčel Valihrach a podal jí prst. „Jsi stejná jako druzí.“

„Po tváři se pozná člověk,“ řekla zamyšleně Alenka. „Právě to mi u tebe vadí,“ řekl Valihrach. „Tvář máš jako každý jiný – dvě oči tady –“ (palcem jí naznačil ve vzduchu, kde je má,)  „uprostřed nos  a dole ústa.  Pořád  totéž.  Kdybys  tak  měla obě  oči  na  jedné  straně nosu – nebo ústa nahoře – hned by to bylo lepší.“

„Hezky by to nevypadalo,“ namítla Alenka. Valihrach přimhouřil oči a řekl: „Zkus to, a uvidíš.“

Alenka chvilku čekala, jestli ještě promluví, ale on oči neotvíral a jí si nevšímal, řekla mu  tedy podruhé  „Buďte zdráv!“, a když  se  nedočkala odpovědi,  klidně odešla. Po  cestě  si  říkala:  „Nesympatičtějšího –“  (pro útěchu si to dlouhé slovo ještě opakovala)  „nesympatičtějšího člověka jsem  jaktěživa –“  Ale  už  to  nedopověděla,  protože  v tom  okamžiku  se v lese rozlehl ohlušující hřmot.

 

Lev a jednorožec

zápětí  se  rozběhli  po  lese  vojáci,  nejprve  běhali  po  dvou,  po  třech, potom po desíti, po dvacíti a nakonec v houfech, až jich bylo všude plno. Aby ji snad neporazili, schovala se Alenka za strom a odtamtud je pozorovala.

Takové vrávoravé vojáky jakživa neviděla. Pořád o něco zakopávali, a jak jeden upadl, upadli přes něho další, až nakonec byla země kupami vojáků přímo poseta.

a nimi táhla jízda. Po čtyřech jim to šlo líp než pěšákům, ale i koně klopýtali, a sotva nějaký kůň klopýtl, jezdec se jako z udělání hned skutálel na zem. Zmatku přibývalo, Alenka si oddechla, když se dostala na volné prostranství. Seděl tam na zemi Bílý Král a něco si zapisoval do notýsku.

Jakmile uviděl Alenku, hned si liboval:  „Vyslal jsem je všechny. Děvenko, nepotkala jsi v lese nějaké vojáky?“

„Ano, potkala,“ řekla Alenka, „bylo jich na tisíce.“ „Přesně  vzato  dva  tisíce  dvě  stě  sedm.“  Král  nahlédl  do  notesu. „Jezdce  jsem  nemohl  poslat  všechny,  dva  patří  do  hry.  A kurýry  jsem taky nevyslal, oba šli do města. Koukni na silnici, jestli tam někoho není vidět.“

„Nikoho,“ řekla Alenka. „Takové oči bych taky chtěl mít,“ durdil se Král. „Vidět Nikoho! A na takovou dálku! Za takového světla já mám co dělat, abych vůbec někoho uviděl!“

Alenka to přeslechla; jednou rukou si zacláněla oči, upřeně zírala na silnici,  až  najednou  zvolala:  „Už  někoho  vidím!  Ale  nějak  se  loudá  – a v jakém divném postoji to sem kráčí!“ (Kurýr totiž ustavičně přeskakoval z nohy na nohu, úhořovitě se kroutil vpřed, mohutné dlaně rozpřažené jako ploutve.)



„Ba ne, neloudá se,“ řekl Král. „Je to anglosaský kurýr – a má anglosaský  postoj.  Ten  zaujímá,  jenom  když  je  šťastný.  Jmenuje  se  Švejda.“ (Vyslovil to tak, že se to rýmovalo na „strejda“.)

Alenka spustila, ani nevěděla jak: „Já mám ráda chlapce s Š, protože je  Šťastný.  Nemám  ráda  chlapce  s Š,  protože  je  Špatný.  K jídlu  mívá – mívá – mívá Šunku, taky Škubánky. Jmenuje se Švejda a žije ve –“

„Žije ve Švédsku,“ vpadl jí zčistajasna do hry Král, zatímco ona ještě vymýšlela  nějakou  zemi  na  Š.  „Druhý  kurýr  se  jmenuje  Zejda.  Já  totiž potřebuju dva – na cestu semo a tamo. Jeden chodí semo a druhý tamo.“

„Poníženě prosím, jak?“ řekla Alenka. „Poníženě prosit se nesluší,“ řekl Král. „To já jenom, že jsem nerozuměla,“ vysvětlovala Alenka. „Nač chodí jeden semo a druhý tamo?“

„Vždyť ti to říkám,“ utrhl se na ni Král. „Na to semotamování potřebuju dva – jednoho semo, druhého tamo.“

Tu  došel  kurýr  až  k nim.  Byl  tak  udýchaný,  že  slovo  ze  sebe  nevypravil, jenom mával rukama a na chudáka Krále se příšerně šklebil.

„Tahle  slečinka  tě  má  ráda  s Š,“  Král  mu  představil  Alenku,  aby  se tak  zbavil  jeho  dotěrnosti –  ale  nic  naplat –  kurýr  byl  v tom  anglosaském postoji stále roztodivnější a zuřivě koulel očima.

„Ty mě děsíš!“ řekl Král. „Ještě omdlím. Podej mi šunkovou housku!“ Alenka mohla na nich oči nechat. Z pytle pověšeného na krku vytáhl kurýr housku, podal ji Králi a ten ji zhltl.

„Ještě jednu housku!“ řekl Král. Kurýr koukl do pytle a řekl: „Už jsou tam jenom Škubánky.“ „Tak tedy Škubánky,“ hlesl Král. Alenku  nemálo  potěšilo,  jak  po  nich  okřívá.  S chutí  je  žvýkal  a najednou prohodil: „Není nad Škubánky.“

„Ještě  lepší  by  snad  bylo  pokropit  vás  studenou  vodou,“  nadhodila Alenka, „nebo vám dát čichnout čpavé soli.“

„Já jsem neřekl: nic lepšího,“ odbyl ji Král, „řekl jsem: nic nad to.“ To Alenka popřít nemohla.

„Kohopak jsi na silnici potkal?“ Král natáhl ruku ke kurýrovi, aby mu přidal Škubánků.

„Nikoho,“ řekl Kurýr. „Vida,“  řekl  Král,  „tady  slečinka  ho  taky  potkala.  To  se  tedy  loudá ještě víc než ty.“

„Dělám, co mohu,“ zakabonil se kurýr. „Kdopak chodí rychleji než já?

Nikdo!“

„To zas nechodí,“ řekl Král, „jinak by tu byl první. Už sis vydechl, tak nám pověz, co se děje ve městě.“

„Já to pošeptám,“ kurýr přiložil dlaně k ústům jako trubku a naklonil se ke Královu uchu. Alenku to mrzelo, chtěla se taky něco dovědět. Ale kurýr nezašeptal; zařval z plných plic: „Už se zas perou!“

„Tomu  říkáš  šeptat!“  zaúpěl  chudák  Král,  skokem  vstal  a celý  se otřásl. „Jestli mi to ještě uděláš, rozsekám tě na maděru! Zalehlo mi to v hlavě jako zemětřesení.“

Spíš zemětřeseníčko! pomyslila si Alenka. „Kdo se zas pere?“ osmělila se zeptat.

 

„Kdo jiný než Lev a Jednorožec,“ řekl Král. „To se rvou o korunu?“ „Zajisté,“ přisvědčil Král, „a nejlepší na tom je, že ta koruna je moje! Běžme se na ně podívat.“ Hned vyrazili a Alenka si v tom běhu odříkávala slova staré písně:

 

O korunu se Jednorožec se Lvem porvali.

Lev přes město ho prohnal, shon byl nemalý.

Chléb bílý, černý, koláče jim podali,

až za město je potom vybubnovali.

 

„A jestlipak – ten co vyhraje – dostane tu – korunu?“ vyrážela ze sebe Alenka, uřícená tím během.

„Ale kdepak!“ řekl Král. „Co tě napadá!“

Alenka zase kus běžela a potom zahekala: „Buďte tak – hodný – zastavte – minoutku – ať trochu – vydechnu.“



„Hodný jsem dost,“ řekl Král, „ale ne dost silný. Minoutka uteče jako nic. To bys spíš Pentlochňapa zastavila.“

Alenka popadala dech, mluvit nemohla, a tak uháněli dál, až zahlédli nějaký zástup a uprostřed něho bojovali Lev s Jednorožcem. Byli zahaleni oblakem prachu a zprvu je Alenka ani nemohla od sebe rozeznat, ale podle rohu brzy poznala Jednorožce.

Stoupli  si  vedle  druhého  kurýra,  Zejdy;  ten  se  díval  na  boj,  v jedné ruce držel šálek čaje, v druhé namazaný krajíc.

„Právě ho propustili z vězení, a než ho zavřeli, neměl kdy posvačit,“ pošeptal  Alence  Švejda.  „Tam  jim  dávají  jenom  ústřicové  škeble –  bodejť  by  neměl  hlad a žízeň.  Jak  se máš,  chlapče?“  řekl  Zejdovi  a něžně ho vzal kolem krku.

Zejda se ohlédl, pokynul hlavou a dál jedl namazaný krajíc.

„Bylo ti, chlapče, ve vězení blaze?“ řekl Švejda. Znovu  se  Zejda  ohlédl,  po  líci  mu  tentokrát  skanuly  slzy,  ale  slovo neřekl.

„Tak mluv!“ křikl nedůtklivě Švejda. Ale Zejda jenom žmoulal chleba a upíjel čaje.

„Tak mluv!“ křikl Král. „Jakpak se činí?“ Zejda  s nadlidským  úsilím  spolkl  pořádný  žvanec  chleba.  „Činí  se jedna radost,“ řekl přiškrceným hlasem, „oba už byli asi sedmaosmdesátkrát na zemi.“

„To budou brzo roznášet bílý a černý chleba, ne?“ špitla Alenka. „Hned to bude,“ řekl Zejda, „už ho kousek ujídám.“ V boji nastala přestávka, Lev a Jednorožec se celí schvácení posadili a Král  zvolal:  „Deset  minut  na  občerstvení!“  Švejda  a Zejda  nelenili a roznášeli mísy s bílým a černým chlebem. Alenka si také vzala kousek na ochutnání, ale byl náramně suchý.



„Dnes  už  myslím  bojovat  nebudou,“  řekl  Král  Zejdovi.  „Jdi  a poruč,

ať zavíří bubny.“ Zejda odhopkal jako luční kobylka.

Chvíli  za  ním  Alenka  mlčky  hleděla.  Najednou  se  zaradovala  a honem ukazovala prstem: „Hele! Hele! Přes pole běží Bílá Královna. Vylítla tamhle z lesa – Ty Královny ale umějí utíkat!“

„Nejspíš je jí v patách nepřítel,“ řekl Král a ani se po ní neohlédl.

„V lese je jich plno.“

„To jí nepoběžíte na pomoc?“ Alenka se divila, že zůstává tak klidný. „A nač?  A nač?“  řekl  Král.  „Ona  běží  úžasně  rychle.  To  bys  spíš  Petrochňapa dohonila! Ale když si přeješ, tak si ji poznamenám – Je taková miloučká,“ říkal si potichu pro sebe, jak rozevíral notes. „Píše se ‚miloučká‘ s měkkým i, nebo s tvrdým y?“

V tu  chvíli  se  k nim  přištrachal  Jednorožec  s rukama  v kapsách.  Jak šel kolem Krále, mrkl po něm a řekl: „To jsem mu dal!“

„Jakžtakž,“ ozval se nejistě Král. „Rohem probodávat jsi ho neměl.“ „Nic se mu nestalo,“ odbyl ho Jednorožec; už odcházel, a tu zavadil zrakem o Alenku. Hned se po ní otočil a chvíli na ni s hlubokým odporem hleděl. „Copak – je – tohle?“ řekl posléze.

„Je  to  holčička!“  Zejda  hned  Alenku  horlivě  představoval,  stoupl  si před  ni  a v anglosaském  postoji  napřáhl  k ní  obě  ruce.  „Dnes  jsme  ji našli. Je v životní velikosti a v nadveliké životnosti.“

„Já jsem si vždycky představoval, že to jsou bájné obludy!“ řekl Jednorožec. „Je živá?“

„Umí mluvit,“ řekl smrtelně vážně Zejda. Jednorožec se na Alenku unyle zadíval a řekl: „Mluv, holčičko.“ Alenka  bezděky  našpulila  ústa  do  úsměvu,  když  odpovídala:  „A já jsem  si  zas  vždycky  představovala,  že  bájné  obludy  jsou  Jednorožci. Živého Jednorožce jsem doposud neviděla.“

„Tak a teď jsme se navzájem spatřili,“ řekl Jednorožec. „Když ty uvěříš ve mne, já uvěřím v tebe. Platí?“

„Ano, jak si přejete,“ řekla Alenka. „Hej, starouši, dej mi koláč!“ otočil se Jednorožec po Králi.  „O černý chleba nestojím.“

„S radostí – s radostí!“ zabručel Král a kývl na Švejdu. „Otevři pytel!“ pošeptal  mu.  „Honem!  Ten  ne –  v tom  jsou  Škubánky!“  Švejda  vytáhl z pytle velikánský koláč; dal ho podržet Alence a zatím vytahoval ještě mísu  a nůž  na  krájení.  Kde  se  v tom  pytli  vzaly,  to  Alenka  neuhodla. Vypadalo to jako nějaké čáry máry.

Při tom čarování přistoupil k nim Lev; byl utrmácený a ospalý a oči se mu klížily. Lenivě zamžoural po Alence a řekl hlubokým hlasem, jako když vyzvánějí hrana: „Co je to?“

„Copak to asi je?“ Jednorožci to nedalo a křikl: „Že to neuhodneš. Já jsem to taky neuhodl.“

Lev  se  omrzele  podíval  po  Alence  a „jsi  živočich –  rostlina –  nebo

nerost?“ řekl a při každém slově zívl.

Než mu Alenka odpověděla, vykřikl Jednorožec: „Je to bájná obluda!“



„Tak podej koláč, Obludo,“ řekl Lev a ulehl s bradou opřenou o pracky.  „A vy  se  posaďte,“  řekl  Králi  a Jednorožci,  „koláč  ať  mi  rozdělíte spravedlivě!“

Sedět mezi  dvěma  takovými šelmami  bylo  Králi  zřejmě  nemilé,  ale jinam si sednout nemohl.

„Teď by se nám to bojovalo o korunu,“ Jednorožec se po ní šibalsky koukl; Král se klepal, div ji z hlavy nestřásl. „Tu bych vyhrál jako nic,“ řekl Lev. „Jen jestli,“ řekl Jednorožec.



„Vždyť jsem tě, ty strašpytle, prohnal přes celé město!“ řekl. „To je pěkný  kus  cesty.  Šli  jste  po  starém  mostě,  nebo  přes  rynek?  Nejlepší vyhlídka je ze starého mostu.“

„Copak já vím,“ zavrčel Lev a znovu ulehl. „Pro samý prach jsem nic neviděl. To krájení koláče trvá Obludě nějak moc dlouho!“

Alenka  usedla  na  břehu  potůčku,  velikou  mísu  si  položila  na  klín a pilně krájela nožem. „Z kůže bych nad tím vyletěla!“ odpovídala Lvovi (že jí říkají Obluda, na to si už zvykla). „Rozkrojila jsem několik kousků, ale vždycky se zas spojí.“

„A ty nevíš, jak se to za zrcadlem dělá s koláči?“ prohodil Jednorožec.

„Nejprve koláč podej a teprve potom ho rozkrájej.“

Byl to čirý nesmysl, ale Alenka poslušně vstala, podávala mísu dokola  a koláč  se  sám  od  sebe  rozpadl  na  tři  díly.  Když  se  pak  s prázdnou mísou vrátila na své místo, Lev jí řekl: „A teď ho rozkrájej.“

Alenka s nožem v ruce usedla a rozmýšlela, jak začít. „Jářku, to je nespravedlivost!“  křikl  Jednorožec.  „Obluda  dala  Lvovi  dvakrát  víc  než mně.“

„Ale sama si nic nenechala,“ řekl Lev. „Máš ráda koláč, Obludo?“ Než mu stačila Alenka odpovědět, zavířily bubny. Marně pátrala, odkud se ten hřmot ozývá; ze všech stran jí zaléhal do uší, div z toho neohluchla. Hned byla na nohou a v tom leknutí přeskočila  potůček;  ještě  zahlédla,  jak  Lev  a Jednorožec,  vzteklí  nad  tím vyrušením při hostině, vstávají, potom padla na kolena a zacpala si uši, aby ten strašlivý rámus neslyšela. „Jestli tímhle je nevybubnují až za město,“ řekla si, „tak už ničím.“

 

„Je to můj vynález“

Ponenáhlu hřmot slábl, až nastalo hrobové ticho; Alenka znepokojeně zdvihla  hlavu.  Nikde  nikdo,  i napadlo  ji,  že  se  jí  o Lvu  a Jednorožci a těch podivných anglosaských kurýrech jenom zdálo. Jenže u nohou jí dosud  ležela  velká  mísa,  na  které  předtím  krájela  koláč.  „Přece  jen  se mi to nezdálo,“ řekla si, „nebo snad všichni sníme jeden jediný sen. Ale je to oufám sen můj, a ne sen Černého Krále! Do cizího snu patřit nechci,“ reptala. „Mám chuť vzbudit ho a přesvědčit se, co se stane.“

Z těch  myšlenek  ji  vytrhlo  zahulákání:  „Hola!  Hola!  Šach!“  A tu  k ní přiklusal Jezdec v černém brnění a rozháněl se palicí. Jak k ní dojel, kůň se naráz zastavil a Jezdec se svalil na zem a křikl: „Už jsem tě zajal.“

Alenka  celá  zaražená  trnula  v tu  chvíli  strachem  spíš  o něho  než o sebe  a starostlivě  ho  pozorovala,  jak  zase  nasedá.  Usadil  se  v sedle a znovu křikl: „Už jsem tě –“, ale tu mu do toho někdo vpadl: „Hola! Hola! Šach!“ Alenka se překvapeně ohlédla, kde se tam vzal druhý nepřítel.

Byl to Bílý Jezdec. Zarazil před samou Alenkou a stejně jako předtím Černý Jezdec i on se svalil na zem. Potom vylezl na koně a oba Jezdci se mlčky měřili pohledem. Alenka hleděla zmateně z jednoho na druhého.

„Já jsem ji zajal,“ promluvil posléze Černý Jezdec. „Jenže já jsem ji potom vysvobodil!“ odsekl Bílý Jezdec. „Tak nám nezbývá než o ni bojovat,“ řekl Černý Jezdec, uchopil přílbu  (v podobě  jakési  koňské  hlavy  mu  visela  na  sedle)  a hned  si  ji  nasadil.

„Bitevní  Pravidla  budete  jistě  zachovávat,“  prohodil  Bílý  Jezdec a také si nasadil přílbu.

„Já je zachovávám vždycky,“ řekl Černý Jezdec; potom počali do sebe mlátit tak zuřivě, že si Alenka stoupla za strom, aby taky něco neslízla. Opatrně z úkrytu vykukovala, pozorovala jejich boj a říkala si: „Jakápak  asi  jsou  ta  Bitevní  Pravidla –  jak  se  zdá,  jedno  zní,  že  když  Jezdec zasáhne druhého, srazí ho z koně, a když ho mine, sám se svalí na zem.

Jako  když  upadne  na mřížku  u krbu  pohrabáč!  A koně  jsou  tak  klidní! Nechávají je nasedat a padat, jako by byli ze dřeva!“

Podle  dalšího  Bitevního  Pravidla,  které  Alenka  zprvu  nepostřehla, zřejmě padali vždycky na hlavu, a boj skončil tím, že tak spadli oba bok po boku. Potom vstali, podali si ruce a Černý Jezdec nasedl a odcválal.

„To  jsem  slavně  zvítězil,  viď,“  přistoupil  Bílý  Jezdec  celý  udýchaný k Alence.



„Ani bych neřekla,“ zapochybovala Alenka. „Nechci být nikým zajata. Chci být Královnou.“

„Však jí budeš, jen co přeskočíš další potůček,“ řekl Bílý Jezdec. „Doprovodím  tě  až  na  kraj  lesa –  potom  se  musím  vrátit.  Tam  končí  můj tah.“

„Mockrát děkuju,“ řekla Alenka. „Smím vám sundat přílbu?“ Zřejmě to sám nedokázal; Alenka ho z ní nakonec vytřepala.

„Hned se člověku líp dýchá,“ řekl Jezdec, oběma rukama si prohrábl rozcuchané  vlasy  a jemnou  tváří  s velkýma  mírnýma  očima  se  otočil k Alence. Takového divného vojáka jakživa neviděla. Na sobě měl plechové brnění, které mu vůbec nepadlo, a přes ramena  mu  vzhůru  nohama  visela  prapodivná  dřevěná  bedýnka  s otevřeným víkem. Alenka si ji zvědavě prohlížela.„Má bedýnka ti nějak učarovala,“ řekl vlídně Bílý Jezdec.  „Je to můj vynález – dávám do ní šaty a svačinu. Jak vidíš, nosím ji vzhůru nohama, aby do ní nepršelo.“

„Jenže takhle vám z ní všechny věci vypadnou,“ upozornila ho šetrně Alenka. „Víte, že máte víko otevřené?“

„To  jsem  nevěděl,“  zatvářil  se  Jezdec  mrzutě.  „To  mi  tedy  všechny věci vypadly! A bez nich není bedýnka k ničemu.“ Při těch slovech si ji odvázal a užuž by ji byl zahodil do křoví, ale najednou mu něco napadlo a pověsil ji opatrně na strom. „Jestlipak uhodneš, proč to dělám?“ řekl Alence.

Alenka zavrtěla hlavou. „Třeba si tam udělají hnízdo včely – a já si pak vyberu med.“ „Vždyť úl – nebo něco takového – vám visí u sedla,“ řekla Alenka. „Ano, je to znamenitý úl,“ řekl zklamaně Jezdec,  „lepší se ani nenajde.  Ale  jediná  včela  ještě  o něj  nezavadila.  To  druhé  je  past  na  myši. Buďto plaší myši včely – nebo včely myši, tak nevím.“ „Však jsem si říkala, k čemu je ta past na myši,“ řekla Alenka. „Že by se na koni objevily myši, to je dost nepravděpodobné.“

„Nepravděpodobné  snad,“  řekl  Jezdec,  „ale  co  kdyby,  přece  je  tam nenechám běhat.“

Odmlčel  se  a potom  řekl:  „To  víš,  na  všechno  se  musí  pamatovat.

Proto taky má můj kůň na nohou kroužky.“

„A nač?“ vyzvídala užasle Alenka. „Aby  ho  žraloci  nepokousali,“  odvětil  Jezdec.  „Je  to  můj  vynález.

A teď mě vysaď. Pojedu s tebou až na kraj lesa – Načpak je ta mísa?“

„Na koláč,“ řekla Alenka. „Tak to si ji vezmem,“ řekl Jezdec. „Když najdeme koláč, přijde nám vhod. Pomoz mi ji vpravit do pytle.“

Alenka sice držela pytel jaksepatří otevřený, ale přece jen to dlouho trvalo, protože Jezdec tam strkal mísu velmi nešikovně. Jak to zkoušel, třikrát přitom spadl do pytle sám. „Těžko se tam něco vejde,“ řekl, když ji tam šťastně dostal, „ono je v pytli tolik svícnů.“ Pytel přivázal k sedlu, obloženému otýpkami mrkve, pohrabáči a všelijakými jinými krámy.

„Vlasy ti doufám drží dobře,“ řekl, když vyrazili. „Jako jindy,“ usmála se Alenka. „To nestačí,“ staral se jezdec. „Tady totiž fouká silný vítr. Silný jako polévka.“

„Už jste něco vynalezl, aby vítr vlasy neodfoukl?“ zeptala se Alenka. „Ještě ne,“ řekl Jezdec. „Ale vynalezl jsem něco, aby nepadaly.“ „To bych ráda věděla, co.“ „Vezmi nejprve rovnou hůl,“ řekl Jezdec. „Potom ať se vlasy pnou po ní  nahoru  jako  štěp.  Vlasy  padají  jen  proto,  že  visí  dolů –  nahoru  nic nepadá. Je to můj vynález. Chceš-li, vyzkoušej si ho.“

Alenku  ten  vynález  nijak  nepotěšil;  chvíli  kráčela  mlčky  a hloubala nad  tím  nápadem,  jen  chvílemi  se  zastavovala  a vysazovala  Jezdce  na koně; jezdit opravdu moc neuměl.

Jakmile se kůň zastavil (a zastavoval se často), spadl Jezdec dopředu; a když se kůň rozjel (a rozjížděl se dost prudce), spadl Jezdec dozadu. Jinak mu to celkem šlo, až na to, že co chvíli padal na jednu nebo na druhou stranu; a protože většinou padal na tu stranu, kudy kráčela Alenka, lepší bylo, jak brzy  Alenka zjistila,  kráčet ne tak blízko vedle koně.



Skutálel se už popáté, Alenka ho zase vysadila a osmělila se prohodit: „Moc zkušeností v ježdění asi nemáte.“

Jezdec  se  nad  tím  zatvářil  překvapeně  a dotčeně:  „Jak  jsi  na  to  přišla?“ Jednou rukou se držel Alenky za vlasy, aby nepřepadl na druhou stranu, a tak se drápal do sedla.

„Protože kdo má zkušenosti, ten tak často z koně nepadá.“

„Zkušenosti, těch já mám,“ řekl vážně Jezdec, „těch já mám!“ „Opravdu?“ Na víc se Alenka nezmohla, ale řekla to co nejupřímněji. Potom  se  chvíli  ubírali  mlčky  dál,  Jezdec  si  se  zavřenýma  očima  něco broukal a Alenka čekala úzkostlivě, kdy se zas skutálí.

„Pravé jezdecké umění,“ zahlaholil náhle Jezdec a mávl pravou rukou, „záleží  v tom,  zachovat –“  A tady  jako  by  uťal,  Jezdec  žuchl  po  hlavě  na cestičku, po které kráčela Alenka. Tentokrát se notně polekala, a jak ho sbírala ze země, starostlivě se zeptala: „Nepolámal jste si kosti?“

„Nestojí to za řeč,“ řekl Jezdec, jako by mu na nějaké té zlámané kosti nezáleželo. „Jak jsem říkal, pravé jezdecké umění záleží v tom – udržet rovnováhu. Takhle –“

Pustil  uzdu  a rozpřaženýma  rukama  ukazoval  Alence,  jak  to  myslí;

tentokrát spadl naznak rovnou koni pod nohy.

„Zkušeností,  těch  já  mám,“  vedl  svou,  jak  mu  Alenka  pomáhala  ze země. „Těch já mám!“

Alenka  se  neudržela  a křikla:  „To  je  k smíchu!  Pro  vás  by  tak  byl dřevěný kůň na kolečkách.“

„A ten jede klidně?“ zajímal se hned Jezdec; nebýt toho, že se chytil koně kolem krku, málem se z něho znovu skutálel.

Alenka se neudržela smíchy a vyprskla: „O moc klidněji než živý.“ „Jednoho  si  opatřím,“  řekl  zamyšleně  Jezdec.  „Jednoho  nebo  dva  – možná i víc.“

Rozhostilo se ticho a potom Jezdec promluvil. „Vynálezy, to je moje. Když jsi mě naposled sbírala ze země, jistě sis všimla, jak jsem zamyšlený.“

„Trochu vážný jste byl,“ řekla Alenka. „Zrovna  jsem  vynalézal  nový  způsob,  jak  se  dostat  přes  branku. –

Chtěla bys to vědět?“

„Moc ráda,“ řekla zdvořile Alenka. „Povím ti, jak jsem na to přišel,“ řekl Jezdec. „Řekl jsem si: ‚Potíž je jenom s nohama, hlava je už dost vysoko.‘ Nejprve si položím hlavu na branku –  potom  je  hlava  dost  vysoko –  potom  se  postavím  na  hlavu – potom jsou i nohy dost vysoko – a potom se přehoupnu a je to.“

„Když  to  takhle  všechno  uděláte,  snad  se  přehoupnete,“  dumala

Alenka, „ale nezdá se vám to trochu těžké?“

„Ještě  jsem  to  nezkoušel,“  řekl  vážně  Jezdec,  „tak  to  s určitostí  nevím – ale trochu těžké to asi bude.“

Tak  ho  to  pomyšlení  znepokojilo,  že  Alenka  honem  zavedla  řeč  jinam  a spustila  zvesela:  „Vy  máte  ale  podivnou  přílbu!  Je  to  taky  váš vynález?“

Jezdec  pyšně  pohlédl  na  přílbu  zavěšenou  u sedla.  „Ano,“  řekl,  „ale vynalezl jsem ještě lepší – ta je jako homole cukru. Kdysi jsem ji nosil, a jakmile jsem spadl z koně, přílba se hned zaryla do země. Daleko jsem tedy nespadl – ale hrozilo mi ovšem, že spadnu do ní. Jednou se mi to dokonce stalo – a nejhorší na tom bylo, že než jsem se z ní dostal, přijel druhý Bílý Jezdec a nasadil si ji. On si myslil, že je to přílba.“



Jezdec  se  zatvářil  smrtelně  vážně,  až  Alenku  přešel  smích.  „To  jste mu snad ublížil,“ řekla rozechvěně, „když jste mu seděl na hlavě.“

„Musel  jsem  ho  samozřejmě  kopnout,“  řekl  ve  vší  vážnosti  Jezdec. „Přílbu  z hlavy  sundal –  ale  trvalo  to  kolik  hodin,  než  mě  z ní  dostali. Byl jsem hrozně zaražený.“

„To z toho leknutí?“ řekla Alenka. Jezdec zavrtěl hlavou. „Ale ne, zaražený jako skoba, to mi věř!“ Rozčileně máchl rukama a už se kutálel ze sedla rovnou do hlubokého příkopu.

Alenka běžela k příkopu podívat se po něm. Polekala se toho pádu, protože předtím už mu to docela šlo, a bála se, že si tentokrát opravdu ublížil. Čouhaly mu sice jenom podešve, ale hlas měl jako jindy; Alence se ulevilo.

„Zaražený jako skoba,“ vedl svou Jezdec. „Byla to od něho lehkomyslnost, nasadit si cizí přílbu – když v ní ještě ke všemu někdo je.“

„Jak můžete takhle s hlavou dolů klidně povídat?“ Alenka ho vytáhla za nohy a složila ho na kraji příkopu. Jezdce ta otázka překvapila. „Co na tom, kde mám tělo?“ řekl. „Duch se tím nedá vyrušit. Čím níž mám hlavu, tím líp se mi vynalézá.“

„To nejchytřejší, co jsem dokázal,“ dodal po chvíli, „bylo, že jsem při mase vynalezl nový pudink.“

„Takže se dal uvařit na další chod?“ řekla Alenka. „To byla ale rychlost.“

„Na další chod ne,“ unyle soukal ze sebe Jezdec, „na příští chod rozhodně ne.“

„Tak na příští den. Při jednom jídle si přece nedáte dva pudinky.“ „Na příští den ne,“ opakoval Jezdec, „na příští den taky ne.“ Sklopil hlavu  a mluvil  tišším  hlasem:  „Ten  totiž  vůbec  neuvařili!  Ten  pudink totiž vůbec neuvaří! Ale vynalezen byl důmyslně.“

„A z čeho  měl  být?“  zeptala  se  Alenka,  aby  ho  potěšila,  protože  vypadal sklíčeně.

„Předně z pijáku,“ zachroptěl Jezdec. „To asi moc dobré nebylo –“

„Jenom  z pijáku  ne,“  skočil  jí  nedočkavě  do  řeči,  „ale  nemáš  tušení, jak je to hned docela jiné, když k tomu ještě něco přidáš – třeba střelný prach a pečetní vosk. Já už musím jít.“ Zrovna došli na pokraj lesa.

Alenka nevycházela z údivu; myslila na pudink. „Jsi smutná,“ řekl starostlivě Jezdec. „Pro útěchu ti zazpívám písničku.“

„Je dlouhá?“ zeptala se Alenka; ten den slyšela básniček dost a dost. „Dlouhá je,“ řekl Jezdec, „ale krásná, překrásná. Když ji někomu zpívám, buď mu vyhrknou slzy, nebo –“

„Nebo co?“ zeptala se Alenka, protože se Jezdec odmlčel. „Nebo nevyhrknou. Názvu té písničky se říká Tresčí oči.“ „To je název té písničky, ne?“ Alenka dělala, že ji to zajímá. „Ty mi nerozumíš,“ řekl rozmrzele Jezdec. „Tak se tomu názvu říká.

Název vlastně je Stařeček.“

„To jsem tedy měla říct: ‚Tak se té písničce říká?‘“ opravila se Alenka. „Ne,  neměla.  To  je  něco  jiného.  Písničce  se  říká  Návod,  jak  zbohatnout, ale to se jí jenom tak říká.“

„Tak jaká je ta písnička,“ Alenka už z toho byla nadobro popletená. „Už jsem u toho,“ řekl Jezdec. „Ta písnička je vlastně Seděl na brance.

Nápěv je taky můj vynález.“

Po těch slovech zarazil koně a spustil mu otěže na šíji. Jednou rukou si  zvolna  taktoval,  po  ušlechtilém  bláhovém  obličeji  mu  pohrával úsměv a tak začal zpívat.

Ze  všech  těch  zvláštností,  které  Alenka  při  putování  za  zrcadlem spatřila, si nejjasněji pamatovala právě tuto. Ještě po letech se jí tento výjev  vybavoval,  jako  by  to  bylo  včera –  Jezdcův  bledě  modrý  zrak a vlídný  úsměv –  zapadající  slunce  mu  prozařuje  vlasy  a oslnivou  záplavou  světla  mu  zalévá  brnění –  kůň  s otěžemi  svěšenými  na  šíji  si klidně  chodí  a okusuje  jí  trávu  u nohou –  vzadu  se  rýsuje  tmavý  stín lesa – to všechno vnímala jako obrázek, když tak se zacloněnýma očima opřena o strom pozorovala tu podivnou dvojici (Jezdce a koně) a v polosnění naslouchala truchlivé hudbě písničky.



„Ale ten nápěv není jeho vynález,“ řekla si, „je to jako Co ten ptáček povídá.“ Stála a napjatě poslouchala, ale slzy jí nevyhrkly.

Povím všechno, co bych já

vám to nepověděl:

jak jsem kolem branky šel,

stařeček tam seděl.

„Viďte,“ pravím, „stařečku,

pěkně žije se to.“

Odpověď mi procedil

jako přes řešeto.

„Motýly,“ děl stařeček,

„v žitě pilně chytám,

vyrábím z nich paštiku,

po ulicích ji tam

rozprodávám matrózům.

Tak a nejináče

ve světě se protloukám –

dejte na tabáček.“

Dumal jsem, jak licousy

barvit do zelena,

aby barva vějířem

byla pozastřena.

„Co vy máte, stařečku,

vlastně tady za cíl?“

Pro jistotu po hlavě

pěstí jsem ho bacil.

„Cíl mám,“ pravil stařeček,

„ten a žádný jiný:

spadeno mám na horách

všude na bystřiny.

Pálím je a potom z nich

stáčím jedlý olej,

však mě z této roboty

ruce věčně bolej.“

Poslouchat, co povídá,

dávno jsem už přestal,

přemýšlel jsem, jak bych ztloust

z šlehaného těsta.

Řádně jsem jím zatřásl,

až byl v tváři sivý,

ať mi tedy prozradí,

čím se vlastně živí.

„Tresčí oči stopuju

tam na vřesovišti,

vyrábím z nich knoflíky

k vestě, jen se blyští.

Stříbro, zlato nežádám,

jen ty kupce hledám,

co mi krejcar zaplatí,

jinému je nedám.

Někdy kopu žemličky,

kraby chytám v křoví,

nebo kola z fiakru

v husté trávě lovím.

Při takovém řemesle

mám se dobře nýčko.

Nemoh bych vám, vašnosti,

připít na zdravíčko?“

Vyvařit most ve víně,

řekl jsem si právě,

to je způsob nejlepší,

aby nezrezavěl.

Díky vzdal jsem za zprávu

o tom blahobytě,

za přípitek děkoval

jsem mu jmenovitě.

Když si někdy přilepím

prsty plné klihu,

když si rovnou na palec

pustím notnou tíhu,

levou botu na pravou

když cpu – mi to nedá,

pláči nad stařečkem, kterého jsem kdysi znal,

který se tak vlídně usmíval,

jemuž snížek hlavu pokrýval,

který hned jak vrána hlavou pokýval,

hned zas v rozpacích se ošíval,

jemuž v očích oheň hoříval,

který žalem tolik trpíval,

až se nad tím celý zachvíval,

jemuž z hloubi prsou vzlyk se ozýval,

který jako buvol funíval,

který na růžích ustláno nemíval

– a na brance sedal.

Jezdec dozpíval baladu, přitáhl otěže a stočil koně na silnici, po které přijeli.  „Už  ti  zbývá,“  řekl,  „jen  několik  yardů  z kopce  a přes  potůček, a bude  z tebe  Královna –“  Alenka  se  nedočkavě  ohlédla  tím  směrem, kam ji ukazoval, a Jezdec hned dodal: „Ale napřed se se mnou rozloučíš. Dlouho  to  nepotrvá.  Počkáš  a zamáváš  mi  šátkem,  až  dojedu  tamhle k té zatáčce? Snad mi tím dodáš odvahy.“ „Toť se ví, že počkám,“ řekla Alenka. „Děkuji vám za váš doprovod – i za tu písničku – moc se mi líbila.“

„To jsem rád,“ řekl nejistě Jezdec,  „ale že budeš tak málo plakat, to jsem se nenadál.“

Podali si ruce a Jezdec zvolna zamířil do lesa. Alenka stála a hleděla za ním. „Doufám, že to loučení nebude dlouhé. Hele ho! Už zase na hlavě!  Ale  už  to  jde  zase  pěkně  kupředu –  to  je  tím,  že  toho  má  na  koni tolik navěšeno –“

Tak si povídala a dívala se za koněm, jak si zvolna vykračuje po silnici a Jezdec z něho padá, hned na tu, hned na onu stranu. Skutálel se na zem čtyřikrát nebo pětkrát a už byl v zatáčce; Alenka mu zamávala šátkem a počkala, až zmizel z dohledu.

„Doufám,  že  jsem  mu  dodala  odvahy,“  řekla  a rozběhla  se  dolů z kopce. „Ještě poslední potůček, a bude ze mne Královna! To je báječné!“ Udělala pár kroků a octla se u potůčku, už chtěla potok přeskočit, vtom zaslechla hluboký vzdech, jako by přicházel z lesa za ní.

Někdo je tam asi moc nešťastný, pomyslila si a starostlivě se ohlédla,  co  se  to  děje.  Nějaký  staroušek  (jenže  tvář  měl  spíš  vosí)  seděl  na zemi, celý schoulený se opíral o strom a zimomřivě se třásl.

Tomu  já  sotva  nějak  pomohu,  napadlo  Alence,  jak  se  chystala  přeskočit potok: – ale na samém kraji se zarazila: „Zeptám se ho aspoň, co mu je. Jakmile přeskočím, všechno se změní a už mu nepomohu.“

Vrátila  se  tedy  k Vosákovi –  dost  nerada,  vždyť  se  už  nemohla  dočkat, až bude Královnou.

„Ach, mé staré kosti, mé staré kosti!“ stále bědoval, jen k němu Alenka docházela.

„Má asi revma,“ řekla si Alenka, naklonila se k němu a vlídně řekla:

„Doufám, že vás to moc nebolí.“

Vosák jen pokrčil rameny a odvrátil hlavu: „Ach jemináčku!“ řekl si. „Mohu vám nějak posloužit?“ zeptala se Alenka. „Není vám tu zima?“ „Co ty toho namluvíš!“ utrhl se Vosák. „Třesky plesky! Takové děvče svět neviděl.“

Byla tou odpovědí trochu dotčena a málem od něho odešla, ale tu ji napadlo: Snad je jenom z té bolesti nevrlý, a znovu to zkusila. „Smím vám pomoci na druhou stranu? Nebude tam na vás studeně foukat.“

Vosák ji vzal pod paží a dal si od ní pomoci za strom, když se však usadil, řekl zas jako dřív: „Třesky plesky! Proč nedáš pokoj?“

„Mám vám kousek přečíst?“ vedla svou Alenka a zdvihla noviny, které jí ležely u nohou.

„Jestli máš chuť, přečti,“ zabručel Vosák. „Co já vím, nikdo ti nebrání.“ Alenka usedla vedle něho, prostřela si noviny na kolena a spustila:

„Poslední  zprávy.  Výzkumníci  prohlédli  znovu  Spižírnu  a našli  pět kostek bílého cukru, nových a zachovalých. Když se pak vraceli –“ „A co javorový cukr?“ skočil jí do řeči Vosák. Alenka přelétla zrakem noviny a řekla: „Ne, o javorovém tu nic není.“

„O javorovém nic,“ zabručel Vosák. „Pěkní výzkumníci.“ „Když se pak vraceli,“ četla dále Alenka, „našli Sirupové jezero. Břehy jezera byly modré a vypadaly jak z porcelánu. Při ochutnávání sirupu je stihla smutná nehoda: oba výzkumníky zhltla –“

„Cože?“ zeptal se zlostně Vosák. „Zhlt – la,“ odpověděla dvouslabičně Alenka. „Takové slovo v jazyce není,“ řekl Vosák. „Vždyť je v novinách,“ špitla Alenka. „Tady přestaňme!“ řekl Vosák a mrzutě se odvrátil. Alenka odložila noviny. „Mám strach, že vám něco je,“ řekla konejšivě. „Mohu vám nějak posloužit?“

„Je to kvůli paruce,“ ozval se už vlídněji Vosák. „Kvůli  paruce?“  opakovala  po  něm  Alenka,  potěšena  tím,  že  se  mu vrací nálada.

„Mít  takovou  paruku  jako  já,  to  by  ses  taky  zlobila,“  hovořil Vosák. „Dobírají  si mě.  Dělají si ze mne šoufky.  Já  se  pak rozzlobím.  A zarputím. A vlezu pod strom. A vezmu si žlutý šátek. A zavážu si obličej – jako třeba teď.“

Alenka  na  něj  soucitně  pohlédla.  „Zavázat  si  obličej  pomáhá  proti bolení zubů,“ řekla.

„Taky proti marnivosti pomáhá,“ podotkl Vosák. Alenka to slovo přesně nepochytla. „Je to nějaké bolení zubů?“ Vosák se zamyslil. „To ne,“ řekl. „Je to když – takhle – zdvihneš hlavu – a neohneš krk.“

„Aha, to jako strnutí šíje,“ řekla Alenka. Vosák na to: „Nějaké módní slovo. Za mých časů tomu říkali marnivost.“

„Marnivost není žádná nemoc,“ podotkla Alenka.

„A je,“  řekl  Vosák,  „jen  počkej,  až  ji  dostaneš,  uvidíš.  Až  ji  chytneš, zavaž si obličej žlutým šátkem. Hned se ti vyléčí!“

Při řeči si šátek odvázal a Alenka si s úžasem prohlížela jeho paruku. Byla  světle  žlutá  jako  šátek  a celá  zmotaná  a zmuchlaná  jako  chumáč chaluh.

„Měl byste paruku mnohem pěknější,“ řekla, „kdybyste si ji učesal.“ „Cože, ty jsi včela?“ řekl Vosák a pozorně si ji prohlédl. „A máš česno? A co med?“

„Česnem  se  nečeše,“  honem  vysvětlovala  Alenka.  „Vlasy  se  češou hřebenem – paruku máte velmi rozcuchanou!“

„Povím ti, jak to, že ji nosím,“ řekl Vosák. „Zamlada jsem totiž nosil dlouhé kučery –“

Alenka dostala zvláštní nápad. Kdekdo jí na potkání odříkával básně, co kdyby zkusila, jestli to Vosák taky dokáže.  „Pověděl byste mi to rýmovaně?“ zeptala se velmi zdvořile.

„Nemám v tom cvik,“ řekl Vosák, „ale zkusím to: počkej chvilku.“ Na chvíli se odmlčel a pak spustil

 

– Kučery dlouhé, vlnité

já pyšně nosil zamlada.

„Paruku když si koupíte,

budete lépe vypadat.“

Dal jsem se tedy ostříhat,

v té situaci bezradné.

Začali mi zas nadávat,

že paruka mi nepadne.

Připraven o svou ozdobu,

nad ztrátou vlasů zoufalý,

dostal jsem horší podobu.

Vlasy mi růsti přestaly.

Vlasy mi válem šediví,

co horšího, že řidnou též.

Je ze mne dědek plesnivý,

parukou zakrývám si pleš.

Všude mi „Čuně“ spílají,

běda, to mám vždy na krku,

pokoj mi chvíli nedají

pro moji žlutou paruku.

 

„Moc je mi vás líto,“ řekla vřele Alenka; „kdyby vám paruka trochu

líp padla, myslím, že by vás tolik neškádlili.“

„Tobě paruka padne,“ řekl Vosák a s obdivem na ni pohlédl,  „napomáhá tomu tvar hlavy. Ale čelisti nemají správný tvar – jistě se ti špatně kouše.“

Alenka vyprskla smíchy a z toho potom jakžtakž přešla do zakašlání.

Nakonec ze sebe vážně vypravila: „Co chci, všechno pokoušu.“

„Tak  malou  pusou  snad  ne,“  stál  na  svém  Vosák.  „Kdybys  tak  s někým zápasila – popadla bys ho v zátylku?“

„Myslím, že ne.“ „To proto, že máš tak krátké čelisti,“ hovořil Vosák. „Zato máš pěkné oblé  temeno.“  Při  řeči  si  sundal  paruku  a drápek  napřáhl  po  Alence, jako by jí chtěl taky paruku sundat, ale ona ucouvla a nic na to nedala. A tak ji tupil dál.

„A co  oči? –  Rozhodně  je máš  moc  vpředu.  Jedno  by  vydalo  za  dvě, když už je máš tak blízko.“

Alence  se  ty  osobní  narážky  nelíbily,  a protože  už  Vosák  přišel k sobě a nějak moc se rozpovídal, řekla si, že od něho může klidně odejít. „Už budu muset jít,“ řekla. „Sbohem.“

„Sbohem,  a děkuju,“  řekl  Vosák  a už  Alenka  cupitala  z kopce;  byla ráda, že se vrátila a na několik minut chudáka starouška uchlácholila.

„Konečně  osmé  políčko!“  zvolala  a přeskočila  potůček  a svalila  se  na trávník  hebký  jako  mech,  kolem  dokola  posetý  květinovými  záhonky. „To  jsem  ráda,  že  už  jsem  tady!  A co  to  mám  na  hlavě?“  polekala  se, když si na ni sáhla – pevně jí tam sedělo něco těžkého.

„Jak se to tam dostalo, že o tom ani nevím?“ sundala si to a položila na klín, aby si to prohlídla. Byla to zlatá koruna.



 

Královna Alenka

„To je báječné!“ řekla Alenka. „Ani jsem se nenadála, že budu tak brzo Královnou –  a řeknu  vám,  Vaše  Veličenstvo,“  dodala  přísným  hlasem (vždycky se totiž ráda peskovala), „to nejde, takhle se povalovat v trávě! Královny musí zachovávat důstojnost!“

Vstala a procházela se – zprvu trochu strnule, aby jí snad koruna nespadla, ale utěšovala se tím, že ji nikdo nevidí; znovu usedla a řekla si: „Jestli  jsem  doopravdy  Královna,  však  já  se  do  toho  časem  vpravím.“ Všechno, co se s ní dělo, bylo podivné, a tak ji ani nepřekvapilo, že vedle  sebe  má  po  jedné  straně  Černou  a po  druhé  Bílou  Královnu.  Měla chuť zeptat se jich, kde se tu berou, ale nezdálo se jí to dost zdvořilé.

Ale  snad se  nic  nestane, když  se zeptá,  je-li  už  po  hře.  „Povězte mi prosím –,“ pohlédla nesměle na Černou Královnu.

„Mluv,  až  na  tebe  někdo  promluví!“  přerušila  ji  zhurta  Královna. Alenka  se  ráda  přela  a hned  spustila:  „Kdyby  se  tím  pravidlem  řídil každý a mluvil jen tehdy, když na něho někdo promluví, a ten druhý zas čekal na něho, až začne, to by jakživ nikdo nic neřekl, a tak –“

„K smíchu!“ obořila se na ni Královna. „Copak, děvenko, nechápeš –,“ tu  se  zamračila,  na  chvíli  se  zamyslila  a zničehonic  zavedla  řeč  jinam. „Jak to myslíš, ‚Jestli jsi doopravdy Královna‘? Jakým právem si tak říkáš? Královnou se staneš, až složíš zkoušku. A čím dřív se do ní dáme, tím líp.“

„Řekla jsem jenom jestli!“ bránila se zkroušeně Alenka. Královny se na sebe podívaly a Černá Královna pohoršeně pronesla:

„Ona prý řekla jenom ‚jestli‘ –“

„Jenže  ona  toho  napovídala  mnohem  víc!“  zakvílela  Bílá  Královna a zalomila rukama. „Mnohem a mnohem víc!“

„A taky  že  jsi  řekla,“  pustila  se  Černá  Královna  do  Alenky.  „Mluv vždycky pravdu – rozmysli se, než promluvíš – a potom si to zapiš.“

„Co  jsem  řekla,  nemělo  ten  smysl –,“  bránila  se  Alenka,  ale  Černá Královna jí skočila do řeči.

„To  mi  právě  vadí!  Smysl  to  mít  mělo!  Bez  smyslu  není  děvče k ničemu.  I vtip  má  mít  smysl –  a děvče  je  doufám  něco  víc  než  vtip. Nepopřeš to ani oběma rukama, i kdybys chtěla.“ „Já rukama nic nepopírám,“ namítla Alenka. „Však  to  taky  nikdo  netvrdí,“  řekla  Bílá  Královna,  „že  mermomocí chce něco popřít – jenže neví co!“

„Je  protivná  a zlostná,“  prohodila  Černá  Královna;  potom  nastalo trapné ticho. Přerušila je Černá Královna; řekla Bílé Královně: „Zvu vás odpoledne na Alenčin dýchánek.“

Bílá Královna se pousmála a řekla: „A já zase zvu vás.“ „Že  mám  mít  dýchánek,  to  jsem  nevěděla,“  řekla  Alenka.  „Když  už tedy dýchánek bude, snad bych na něj měla zvát hosty sama?“

„Tu možnost jsme ti poskytly,“ prohodila Černá Královna, „ale jak se zdá, v učení slušným způsobům jsi zatím moc nepokročila.“



„Slušným způsobům se ve škole neučí,“ řekla Alenka, „tam se učí počtům a podobným věcem.“

„Umíš  Sčítání?“  otázala  se  Bílá  Královna.  „Kolik  je  jedna  a jedna a jedna a jedna a jedna a jedna a jedna a jedna a jedna a jedna?“

„Nevím,“ řekla Alenka. „Nestačím počítat.“ „Sčítání neumí,“ vpadla do toho Černá Královna. „Jestlipak umíš Odčítání? Odečti devět od osmi.“

„Devět od osmi? To nejde,“ řekla pohotově Alenka, „ale –“ „Odčítání neumí,“ řekla Bílá Královna. „A co Dělení. Rozděl bochník nožem – jaký je výsledek?“

„Já myslím,“ spustila Alenka, ale Černá Královna to dopověděla za ni. „Toť se ví, že chleba s máslem. Zkus ještě jeden příklad na Odčítání. Pes má kost. Tu kost mu vezmi. Co zbude?“

Alenka  přemýšlela.  „Když  vezmu  kost,  ta  samozřejmě  nezbude – a nezbude ani pes; ten se rozběhne za mnou a pokouše mě – ze mě tedy taky moc nezbude!“

„To myslíš, že nezbude vůbec nic?“ řekla Černá Královna. „Snad je to tak.“ „Už zase chyba,“ řekla Černá Královna. „Zbude psova trpělivost.“ „Jak to –?“ „Tak se podívej!“ křikla Černá Královna. „Pes ztratí trpělivost, ne?“ „Možná,“ odpověděla opatrně Alenka. „Když  tedy  pes  odejde,  zbude  jeho  trpělivost,“  zvolala  vítězoslavně Královna.

Alenka  jí  na  to  co  nejvážněji  odpověděla:  „Třeba  půjde  pes  jinam a trpělivost jinam.“ Ale bezděky si řekla: „Co to mluvíme za hlouposti.“ „Počítat neumí ani trošku,“ řekly důrazně naráz obě Královny. „A vy umíte?“ pustila se Alenka do Bílé Královny, protože takové kárání neměla ráda.

Královna popadla dech a zavřela oči. „Sčítání umím,“ řekla, „když mi na to dopřeješ čas – ale Odčítání, to vůbec ne.“

„Abecedu jistě umíš, ne?“ řekla Černá Královna. „Toť se ví, že umím,“ řekla Alenka.

„Já ji umím taky,“ pošeptala jí Bílá Královna. „Budeme si ji, panenko, spolu  odříkávat.  A ještě  ti  prozradím  tajemství –  už  umím  číst  slova o jednom písmenu. To je báječné, viď! Jen neztrácej hlavu. Časem se to taky naučíš.“

Tu se do toho zase vložila Černá Královna a řekla: „Umíš odpovědět na praktické otázky? Jak se peče chléb?“

„To vím,“ vyhrkla Alenka. „Nejprve mouku namel –“ „Námel mouku ničí.“ „Ta  mouka  není  ničí,“  vysvětlovala  Alenka,  „ta  je  moje,  a s trochou péče –“

„Tak se tedy chleba peče?“ řekla Bílá Královna. „A co kvásek? Nějak toho moc vynecháváš.“

„Ovívejte  jí  hlavu!“  přerušila  ji  starostlivě  Černá  Královna.  „Ještě nám z toho přemýšlení dostane horečku.“ Daly se do toho obě a ovívaly ji lupením, až je Alenka snažně poprosila, aby toho nechaly, že jí to cuchá vlasy.

„Už okřála,“ řekla Černá Královna. „Umíš cizí řeči? Jakpak je francouzsky Ententyky?“ „Ententyky stejně v naší řeči nic není,“ zarputila se Alenka. „A kdo tvrdí, že je?“ řekla Černá Královna. Alenka si tentokrát věděla rady. „Povězte mi, v jaké řeči je Ententyky, a já vám povím, jak je to francouzsky!“ zvolala vítězoslavně.

Ale Černá Královna jí na to upjatě řekla: „Královny nesmlouvají.“ Kdyby se radši taky na nic neptaly, pomyslila si Alenka. „Nehádejme se,“ starostlivě zakročila Bílá Královna. „Co je příčinou blesku?“

„Příčinou blesku,“ odpovídala rázně Alenka, „je hrom – ba ne, ba ne!“ honem se opravila, „je to naopak.“

„Pozdě opravovat,“ řekla Černá Královna, „co řekneš, to platí a za to si odpovídáš.“

„Teď si vzpomínám –“ Bílá Královna sklopila oči a rozčileně svírala a rozevírala  ruce,  „to  vám  bylo  hromobití  minulé  úterý –  totiž  jedno z poslední kupy úterků.“

„U nás,“ prohodila Alenka, „máme dny jenom po jednom.“ Černá  Královna  řekla:  „To  je  mi  ubohé  zařízení.  U nás  máme  dny a noci aspoň po dvou, po třech a někdy v zimě máme i pět nocí najednou – to kvůli teplu, víš.“

„Copak je teplejší pět nocí než jedna noc?“ špitla Alenka. „Samozřejmě, pětkrát teplejší.“ „Ale podle toho pravidla taky pětkrát studenější –“ „Jistěže –,“ zvolala Černá Královna. „Pětkrát teplejší a pětkrát studenější – jako jsem já pětkrát bohatší než ty a pětkrát chytřejší.“

Alenka si vzdychla a mávla nad tím rukou: Je to hádanka, na kterou se nedá odpovědět, pomyslila si.

„Valihrach  tu  bouřku  taky  viděl,“  broukala  si  jen  tak  pro  sebe  Bílá Královna. „Přišel ke dveřím s vývrtkou v ruce –“

„Co chtěl?“ řekla Černá Královna. „Chtěl  dovnitř,“  dodala  Bílá  Královna,  „že  prý  hledá  hrocha.  Jako z udělání, zrovna ten den nic takového v domě nebylo.“

„A jindy bývá?“ žasla Alenka. „Jenom ve čtvrtek,“ řekla Královna. „Já vím, proč přišel,“ řekla Alenka. „Chtěl potrestat ryby, protože –“ A tu  se  do  toho  znovu  vložila  Bílá  Královna.  „Bylo  to  hromobití, o tom nemáš ani zdání!“ („Ta nemá o ničem zdání,“ řekla Černá Královna.) „Spadl kus střechy a velikánský hrom vlítl dovnitř a v chuchvalcích se koulel po pokoji – a porážel stoly a kdeco – tak jsem se lekla, že jsem zapomněla, jak se jmenuju!“

Alenka si pomyslila: Vzpomínat si při nějaké pohromě, jak se jmenuju, to mě ani nenapadne! Nač taky? Ale nahlas to neřekla, aby se nějak nedotkla nešťastné Královny.

„Vaše Veličenstvo jí to laskavě promine,“ řekla Alence Černá Královna  a uchopila  Bílou  Královnu  za  ruku  a něžně  ji  pohladila:  „Myslí  to dobře, ale obyčejně z toho vyjde hloupost.“

Bílá Královna koukla bázlivě po Alence; té se zdálo, že by jí měla povědět něco vlídného, ale na nic nepřišla.

„Vychování žádné nemá,“ řekla Černá Královna, „ale je úžasný dobrák! Pohlaď ji po hlavě a uvidíš, jakou bude mít radost!“ Alenka k tomu neměla dost odvahy.

„Trochu  vlídnosti  a natočit  jí  vlasy  na  papírky –  hned  je  v sedmém ebi.“

Bílá  Královna  hluboce  vzdychla  a hlavu  opřela  o Alenčino  rameno.

„Chce se mi spát!“ zakvílela.

„Chudinka  je  unavená!“  řekla  Černá  Královna.  „Přihlaď  jí  vlasy – půjč jí noční čepec – a zazpívej jí konejšivou ukolébavku.“

Alenka jí podle příkazu přihlazovala vlasy a řekla: „Nemám s sebou oční čepec a žádnou konejšivou ukolébavku neznám.“

„Co naplat, tak jí zazpívám sama,“ řekla Černá Královna a spustila:

 

Spinkej sladce v Alenčině klíně,

krasavice, půjdem po hostině –

Alenka a obě Královny –

zatančit si na ples čarovný.

Potom dodala: „Slova už znáš, teď ji celou zazpívej mně, na mě jdou taky dřímoty,“ a opřela hlavu o druhé Alenčino rameno. A v mžiku spaly obě Královny, jako když je do vody hodí, a chrápaly na celé kolo.

„Co  si  počnu,“  Alenka  se  rozpačitě  rozhlížela;  nejprve  jedna  kulatá hlava a pak druhá jí sklouzly z ramene a těžce jí spočinuly na klíně. „To se snad ještě nikomu nestalo, aby se staral o dvě spící Královny najednou!“  Aspoň  v dějinách  Anglie –  ani  to  nešlo,  protože  tu  byla  vždycky jenom  jedna  Královna.  „Vzbuďte  se,  vy  tího  tíhoucí!“  vadila  se  s nimi; ale ony místo odpovědi chrápaly dál.

Chrápání stále silnější a silnější přecházelo v nápěv, až nakonec bylo rozumět i slovům; Alenka poslouchala s takovým zaujetím, že obě hlavy vůbec nepohřešila, když jí najednou zmizely z klína.

Stála před klenutým vchodem, nad nímž byl velkými písmeny nápis KRÁLOVNA  ALENKA a po obou stranách vchodu zvonek. Na jednom stálo „Pro hosty“ a na druhém „Pro služebnictvo“.

„Počkám,  až  ta  píseň  dozní,“  řekla  si  Alenka,  „a potom  zazvoním  – zazvoním –  ale  na  který  zvonek?“  Hloubala  nad  těmi  nápisy:  „Nejsem ani host, ani služebná. Měl by tu být zvonek ‚Pro Královnu‘ –“

A tu se dveře pootevřely, nějaké stvoření s dlouhým zobákem vystrčilo hlavu a řeklo: „Vstup až za čtrnáct dní!“ a zase dveře přibouchlo.

Alenka dlouho tloukla a zvonila, ale marně; starý Žabák, uvelebený opodál pod stromem, nakonec vstal a belhal se k ní. Měl na sobě světle žluté šaty a na nohou nehorázné boty. „Co se děje?“ zašeptal sípavě Žabák. Alenka  se  otočila,  měla  chuť  někoho  vyplísnit.  „Kterýpak  sluha  obsluhuje tyto dveře?“ osopila se na něho.

„Které dveře?“ řekl Žabák. Alenka  div  nedupla  zlostí  nad  tím,  jak  to  ze  sebe  souká.  „No  přece tyhle dveře!“

Žabák  si  tupými  kukadly  měřil  chvíli  dveře.  Potom  přistoupil  až k nim,  přejel  po  nich  palcem,  jako  by  zkoušel,  jestli  nepouštějí  barvu; potom pohlédl na Alenku.

„Obsluhuje  dveře?“  řekl.  „A čím  je  má  obsloužit?“  Tak  sípal,  že  mu Alenka sotva rozuměla.

„Jak to myslíš?“ řekla. „Snad  mluvím  srozumitelně,  ne?“  odsekl  jí  Žabák.  „Copak  jste  hluchá? Čím je má obsloužit?“

„Ničím!“ utrhla se na něho Alenka. „Já jsem na ně klepala.“ „To  jste  neměla –  to  jste  neměla –,“  zabručel  Žabák.  „To  nemají  rády,“ přistoupil ke dveřím a velikánskou nohou do nich kopl. „Nevšímejte si jich,“ zahekal a belhal se zpátky ke stromu, „a ony si vás taky nevšimnou.“

Vtom se dveře rozlétly a někdo pronikavým hlasem prozpěvoval:

Kolem se Alenka rozhlédla pátravě:

„Žezlo mám v dlani a korunu na hlavě,

poddaným zazrcadlovým až pokynu,

každý nechť pospíchá na slavnou hostinu.“

 

Stovky hlasů pak spustily refrén:

Po okraj dolejte šumivé koflíky,

na stole rozhoďte otruby s knoflíky,

myši šup do čaje a kočky do kávy –

každý nechť Královnu Alenku třikrát po třiceti pozdraví.

 

Potom se ozvalo hlomozné provolávání slávy a Alenka si řekla: „Třikrát  po  třiceti  je  devadesát.  Jestlipak  to  někdo  počítá?“  Rozhostilo  se ticho a někdo zas pronikavým hlasem zpíval další sloku:

Všichni vy zazrcadloví mí poddaní,

přistupte ke mně blíž, nestrpím meškání,

za vzácnou výsadu vzdejte hold děkovný.

Vítá vás Alenka, s ní obě Královny.

A zase se ozval refrén:

Sirup a inkoust v číších nechť nechybí

neb nápoj jinačí podobně přelibý,

šup vlnu do vína do moštu píseček skřípavý –

každý nechť Královnu Alenku devětkrát po devadesáti pozdraví.

„Devětkrát po devadesáti!“ opakovala zoufale Alenka. „To nikdo nedokáže!  Půjdu  rovnou  dovnitř –“  Vešla,  a jen  se  tam  objevila,  nastalo hrobové ticho.

Alenka  kráčela  síní  a rozčileným  pohledem  přelétla  prostřenou  tabuli;  zahlédla  tam  asi  padesát  hostů  všeho  druhu.  Byla  tam  zvířata, ptáci, ba i květiny. To jsem ráda, že přišli bez říkání, pomyslila si. Sama bych nevěděla, koho sluší pozvat!

V čele  stolu  stála  tři  křesla;  ve  dvou  seděly  Černá  a Bílá  Královna, prostřední bylo prázdné. Alenka do něho usedla. To ticho ji tísnilo, toužila po tom, aby někdo promluvil.

Konečně  se  ozvala  Černá  Královna:  „O polévku  a rybu  jsi  přišla,“ řekla.  „Přineste  pečeni!“ A číšníci  položili  před  Alenku  skopovou  kýtu. Alenka na ni hleděla starostlivě, ještě nikdy pečeni nekrájela.



„Jsi nějaká nesmělá, dovol, abych ti představila Skopovou Kýtu,“ řekla Černá Královna. „Tohle je Alenka – tohle je Kýta. Tohle je Kýta – tohle je Alenka.“ Skopová Kýta na míse povstala a poklonila se Alence; Alenka jí poklonu oplatila a nevěděla, má-li se bát, nebo se smát.

„Chtěly byste plátek?“ podívala se z jedné Královny na druhou a už se chápala nože a vidličky.

„Vůbec  ne,“  ozvala  se  rázně  Černá  Královna.  „Řezat  někoho,  kdo  ti byl  představen,  to  se  nesluší.  Odneste  pečeni!“  Číšníci  ji  odnesli  a přinesli velký Koláč.

„Nepředstavujte mě prosím Koláči,“ vyhrkla Alenka, „nebo se vůbec nenajíme. Přejete si kousek?“

Ale Černá Královna se nasupila a zavrčela: „Tohle je Koláč – tohle je Alenka. Tohle je Alenka – tohle je Koláč!“ a číšníci ho odnesli tak rychle, že mu Alenka ani nemohla oplatit poklonu.

Ale  proč  by  měla  poroučet  jen  Černá  Královna?  Na  zkoušku  tedy Alenka křikla: „Číšníku! Přineste zpátky ten Koláč!“ A jako kouzlem byl Koláč zase tady. Byl tak ohromný, že se ho trochu ostýchala jako předtím Kýty, ale přece jen ten ostych přemohla, ukrojila dílek a podala ho Černé Královně.

„To  je  ale  drzost!“  řekl  Koláč.  „Copak  byste  tomu  říkala,  vy  osobo, kdybych tak já z vás kousek ukrojil,“ promluvil mastným lojovým hlasem.  A Alenka  se  nezmohla  na  jediné  slovo,  jenom  seděla  a koukala a lapala dech.

„Řekni něco,“ nutila ji Černá Královna. „Nechat pořád mluvit Koláč je k smíchu!“

„Já jsem se dnes naposlouchala tolika básniček,“ Alenka se zarazila, protože sotva otevřela ústa, nastalo hrobové ticho a všichni na ni upřeli oči,  „a  divná  věc –  v každé  básničce  bylo  něco  o rybách.  Nevíte,  proč tady mají tak rádi ryby?“

Zeptala se na to Černé Královny a ta jí odpověděla neslaně nemastně.  „Co  se  týče  ryb,“  pronesla  pomalu  a slavnostně  a naklonila  se  až k Alenčinu uchu, „Její Bílé Veličenstvo umí pěknou hádanku – složenou ve verších – a ta je celá o rybách. Má ti ji odříkat?“

„Je to od Vašeho Černého Veličenstva velmi milé, že na to upozorňuje,“ zavrkala Bílá Královna holubičím hlasem Alence do druhého ucha. „To by bylo něco! Smím?“

„Prosím,“ řekla zdvořile Alenka. Bílá  Královna  se  polichoceně  zasmála,  pohladila  Alenku  po  tváři a potom spustila:

Rybu v síti,

tu vám každé dítě chytí.

Bez udice, bez saku,

stojí jen pár šestáků.

Na pekáči

udělat ji chvilka stačí.

Do zlatova smaží se

a už leží na míse.

Potom spolu

s hosty zasedne se k stolu.

Ach, ta vůně líbezná!

Labužník ji dobře zná,

už se těší…

Host a ryba. Co je těžší:

rybu z kostí vykostit,

nebo hosty vyhostit?

 

„Chvilku  přemýšlej  a potom hádej,“  řekla  Černá  Královna.  „Zatím  ti připijeme  na  zdraví –  Na  zdraví  Královny  Alenky!“  zavřískla  z plných plic  a hosté  rázem  připili  a dělali  to  prapodivně.  Někteří  si  posadili sklenici na hlavu jako kratiknot a pili to, co jim kanulo po tváři – jiní zas převrátili džbány a pili víno, jak stékalo ze stolu – a tři (ti vypadali jako

klokani)  vlezli  do  mísy  se  skopovou  pečení  a chlemtali  omáčku  „jako prasata u koryta,“ řekla si Alenka.

„Měla  bys  jim  poděkovat  pěkným  proslovem,“  zamračila  se  Černá Královna na Alenku.

„Musíme ti být oporou,“ zašeptala Bílá Královna, jakmile Alenka poslušně, ač trochu ustrašeně vstala.

„Mockrát vám děkuju,“ odpověděla šeptem, „to není třeba.“ „Takhle  to  nejde!“  zasáhla  rázně  Černá  Královna.  A tak  se  Alenka způsobně podrobila.

(„Tak  se  na  mě  tlačily,“  řekla  později  sestře,  když  jí  vyprávěla  o té hostině, „jako by mě chtěly zmáčknout na placku!“)

A opravdu  měla  co  dělat,  aby  tam  při  tom  proslovu  vydržela.  Obě Královny  se  na  ni  z obou  stran  tak  tlačily,  že  ji  vyzdvihly  do  vzduchu: „Zvedám se, abych vám poděkovala,“ spustila Alenka a opravdu se při těch  slovech  o několik  palců  zvedla;  ale  zachytila  se  hrany  stolu a šťastně se zas přitáhla k zemi:

„Dej  si  pozor!“  zavřískla  Bílá  Královna  a oběma  rukama  popadla

Alenku za vlasy. „Něco se semele!“

A (jak to pak Alenka líčila) už se to mlelo. Svíce vyrostly až do stropu – vypadaly jako rákosí sršící oheň. Láhve zas popadly talíře, hbitě si je přidělaly jako křídla, z vidliček si udělaly nohy a poletovaly sem tam, jako  nějací  ptáci,  stačila  si  ještě  Alenka  v tom  strašném  zmatku  pomyslit.

 

Vtom zaslechla vedle sebe chraplavý smích, ohlédla se po Bílé Královně,  co  se  jí  stalo;  ale  místo  Královny  seděla  v křesle  Skopová  Kýta. „Tady jsem,“ ozvalo se z polévkové mísy a Alenka se obrátila a přes okraj polévkové  mísy  ještě  zahlédla  Královnin  široce  rozšklebený  dobrácký obličej, než zmizela v polévce.

Času nebylo nazbyt. Někteří hosté leželi v mísách a polévková  naběračka kráčela po stole k Alenčinu křeslu a zlostněji kynula, ať uhne z cesty.



„Už to nevydržím!“ vykřikla Alenka, skočila a oběma rukama popadla  ubrus –  prudce  trhla,  a talíře,  mísy,  hosté  i svíce,  všechno  se  to s řinkotem sesypalo na zem.

„A ty,“ obořila se na Černou Královnu, která to všechno podle ní měla na svědomí – ale Královna už vedle ní nebyla – najednou se scvrkla na malou panenku a honila se dokolečka po stole za svou vlající šálou.

Jindy by snad Alenka užasla, ale tentokrát samým rozčilením už nežasla  nad  ničím.  „Já  s tebou,“  popadla  tu  osůbku,  zrovna  když  přeskakovala láhev, která se snesla na stůl, „zatřesu, až z tebe bude kotě!“

Třesení

Po těch slovech ji sundala ze stolu a vší silou jí třásla. Černá Královna se vůbec nebránila, jenom obličej se jí zmenšil a oči se jí zvětšily a zezelenaly,  a jak  s ní  Alenka  třásla  dál,  byla  stále  menší –  a zavalitější – a hebčí – a kulatější – a –



 

Probuzení

– – – – – a bylo to opravdu kotě.



 

Komu se to zdálo?

„Vaše Černé Veličenstvo by nemělo tak vrnět,“ řekla Alenka uctivě, a přece jen dost přísně kotěti a protřela si oči. „Probudila jste mě ze sna – ach, to byl krásný sen! A ty jsi byla, Katko, se mnou – v tom světě za zrcadlem. Jestlipak jsi o tom, milánku, věděla?“

Koťata mají nepříjemný zvyk (tak se jednou Alenka vyjádřila), že ať jim  člověk  řekne  nevímco,  vždycky  jen  vrní.  „Kdyby  tak  vrněla  ‚ano‘ a mňoukala ‚ne‘ nebo tak nějak,“ prohlásila, „aby se s nimi člověk dohovořil! Ale těžké domlouvání s někým, kdo pořád mele stejnou.“

Kotě  tentokrát  jenom  vrnělo.  Znamená-li  to  „ano“,  nebo  „ne“,  to  se nedalo uhodnout.

Alenka  prohrabala  na  stole  figurky,  až  našla  Černou  Královnu,  potom poklekla na rohožku a kotě s královnou nastrčila proti sobě, aby se na  sebe  podívaly.  „No  tak,  Katko!“  zatleskala  vítězoslavně.  „V tuhletu ses proměnila, jen se přiznej.“

(Později o tom vyprávěla sestře a řekla: „Ale ona se na Královnu nedívala.  Kroutila  hlavou  a dělala,  že  ji  nevidí.  Trochu  se  styděla,  tak  si myslím, že přece jen Černou Královnou byla.“)

„Seď,  milánku,  zpříma!“  zasmála  se  rozpustile  Alenka.  „A pokloň  se, když myslíš na to, co – co zavrníš. Ušetří se tím čas!“ Popadla ji do náručí a vlepila jí hubičku, „to na počest toho, žes byla Černou Královnou.“

„Sněhulko, ty můj mazlíku!“ ohlédla se přes rameno po Bílém Kotěti, které se pořád trpělivě dalo upravovat, „kdypak už bude Micka hotova s Vaším Bílým Veličenstvem? Snad proto jsi byla v mém snu tak rozcuchaná. –  Micko!  Jestlipak  víš,  že  drbeš  Bílou  Královnu?  Že  k ní  můžeš být tak neuctivá, to se divím!“

„A v copak  se  asi  proměnila  Micka?“  žvatlala  si  a loktem  pohodlně opřená o rohožku a bradu v dlaních pozorovala koťata. „Pověz mi, Micko, neproměnila ty ses ve Valihracha? Tak se mi zdá, že ano – ale jistě to nevím, tak o tom zatím před známými nemluv.



Ostatně být tak, Katko, v mém snu doopravdy se mnou, to by sis užila – těch básniček, co mi odříkávali, a všechny byly o rybách! Zítra ráno se  poměješ.  K snídani  ti  budu  odříkávat  ‚Mrože  a tesaře‘.  A ty  potom můžeš, milánku, dělat, jako že jsou to ústřice!

Teď se, Katko, zamysleme, komu se to vlastně zdálo. Je to, milánku, vážná  věc,  a neolizuj  si  pořád  tu  pracku –  copak  ti  ji  Micka  dnes  ráno neumyla? To máš tak, Katko, buď se to zdálo mně, nebo Černému Královi. On ovšem patřil do mého snu – jenže já zas jsem patřila do jeho! A byl to, Katko, Černý Král? Ty to budeš, milánku, vědět, bylas jeho ženou – Tak Katko, pomoz mi to rozluštit. Ta pracka počká!“ Ale to protivné kotě si olizovalo zas druhou pracku a dělalo, že neslyší.

Komu se to zdálo, co myslíte?

 

---

 

 

O autorovi Alenčiných dobrodružných příběhů

Nejstarší anglická univerzita vznikla v Oxfordu někdy v druhé polovině 12. století,  tedy skoro  dvě  stě  let  před založením pražského  vysokého učení  Karlova.  Oxfordská  univerzita  (podobně  jako  její  o něco  mladší odnož v Cambridgi) se skládá z desítek samostatných kolejí. Když tam člověk  přijíždí,  už  zdálky  vidí  uprostřed  roviny  trčet  mezi  stromovím hranaté  normanské  (nebo  jak  my  říkáme  románské)  bašty,  zubatým cimbuřím  vroubené  čtverhranné  gotické  věže  i vznosné  zvonice,  mohutné renesanční kupole, zdobné vížky 18. století, vzdáleně připomínající  naše  baroko  i rokoko,  až  po  novější  stavby  všemožných  cizokrajných slohů, mezi nimiž nechybí ani napodobeniny slohu starořeckého. Univerzitní  kolej,  zabírající  střed  starobylého  města,  leží  v rozlehlých parcích a zahradách a jejich šedobílé, máslově žluté i do hnědá ztmavělé zdi obrůstá břečťan a psí víno.

 

V jedné  takové  malebné  oxfordské  koleji,  zvané  Christ  Church,  vystudoval v polovině minulého století Charles Lutwidge Dodgson (1832 až 1898), známější pod spisovatelským jménem Lewis Carroll, a potom tam přes třicet let přednášel matematiku.

Když se řekne profesor matematiky, hned si představíme nějakého suchého  patrona,  nepřístupného  a přísného.  Jenže  o každém  matematikovi to neplatí. Ve společnosti dospělých býval sice Lewis Carroll plachý a uzavřený, snad to bylo tím, že v řeči zadrhoval (však se také nestal  pastorem  hlavně  proto,  že  se  ostýchal  kázat),  ale  jakmile  se  octl mezi dětmi, veta bylo po rozpacích i zadrhování. Rázem byl plný života, o překot dával dětem hádanky a hlavolamy, hrál si s nimi, vymýšlel jim příběhy,  kutil  pro  ně  hračky.  Uměl  to  s dětmi  znamenitě.  A jak  by  ne, vždyť to dělal už od mladých let. Pro svých deset sourozenců, dva bratry a osm sester, ochočoval doma na venkovské faře hady a žáby, sklá-

dal loutkové hry a s vlastnoručně vyřezanými figurkami ve vlastnoručně  namalovaných  kulisách  je  přehrával,  sestrojoval  vláčky,  prováděl kouzla a čáry jako nějaký eskamotér, spisoval a ilustroval veselý domácí časopis.

V oxfordské  koleji  mívá  anglický  student  pro sebe jeden  nebo  také dva  pokoje.  Což  teprve  profesor,  docent  nebo  lektor,  který  na  takové koleji přednáší: ten někdy zabírá obytný prostor podle našich měřítek až hrůza nadměrný, i když třeba bydlí sám.

Lewis  Carroll  zůstal  po  celý  život  svobodným  mládencem.  Aby  mu v těch přehojných pokojích, které obýval v koleji Christ Church, nebylo smutno,  zval  k sobě  děti  na  svačiny  a dýchánky.  O zábavu  tam  nikdy nebylo nouze. Vypravuje se, že si u něho jednou zamluvily prostornou místnost  usedlé  a vážné  starší  dámy.  Sešly  se  na  schůzi  a hovořily o tom,  jak  by  se  měla  spořádat  a obrodit  lidská  společnost.  V druhé místnosti Carrollova bytu si zatím pochutnával na svačině hlouček pozvaných dětí. Hostitel jim chtěl pro legraci zahrát medvěda. Ale z profesorské roztržitosti si spletl dveře, a tak po čtyřech a s mručením vtrhl do  pokoje,  kde  se  zrovna  zabývaly  reformami  lidské  společnosti  ty vážné  starší  dámy.  Co  si  chudinky  pomyslely  o profesorovi  proměněném v mručícího medvěda, o tom tato pravdivá historka mlčí.

Oxford  leží  na  soutoku  říčky  Cherwellu  s Temží  (jenže  ta  se  tady a ještě kus dál nazývá ne Temže, ale Isis). Jednoho parného červencového dne r. 1862 vydal se Lewis Carroll po loďce do blízkého Godstow a na  výlet  vzal  s sebou  tři  dcerky  svého  kolegy  z koleje,  řečtináře  Liddella. Holčičky se jmenovaly Lorina, Alenka a Edita. Nejčipernější z nich byla  prostřední  Alenka.  Byla  to  náramná  trapička.  Jak  tam  v Godstow odpočívali  v chládku  na  louce,  nedala  jinak,  až  jí  Carroll  vymyslel a vyprávěl příběh o Alence, která se králičí dírou dostala do kraje divů a tam prožila neuvěřitelná dobrodružství.

Po  návratu  do  Oxfordu  ještě  ten  večer  si  Carroll  příběh  zapsal a později jej rozšířil o další příhody. Že by jej vydal knižně, na to vůbec nepomýšlel. Rukopis, do něhož si sám nakreslil obrázky, půjčil několika známým. Ti  ho  doma  přečetli  dětem a děti  poslouchaly  příběh  zrovna

tak napjatě jako Alenka se svými sestrami tehdy na výletě do Godstow. Jeden  z těch  malých  posluchačů,  osmiletý  chlapec,  prý  po  dočtení  povzdechl: „Kdyby to tak mělo aspoň 60 000 dílů!“ Na naléhání přátel dal tedy Carroll první díl Alenčiných dobrodružství do tisku. A tak r. 1865 vyšla  poprvé  Alenka  v kraji  divů,  tentokrát  ne  s autorovými  kresbami. Původní  Carrollovy  ilustrace  překreslil  John  Tenniel.  Leccos  v nich ovšem  změnil,  počínajíc Alenčinou  podobou. Není  na  ní  například  poznat, že byla – stejně jako Carroll – levačka.

V literární příloze známého anglického deníku Times Tennielovy obrázky pochválili, o knize samé však jen skoupě utrousili, že je to „skvělý nesmysl“.

Ještě hůř se o ní vyjádřil nepodepsaný posuzovatel v časopise Athenaeum:  „Soudíme,  že  tento  strojený,  přehnaný  příběh  pořádné  dítě neokouzlí, spíše je přivede do rozpaků.“

V r. 1871 pak vyšel další díl Za zrcadlem a s čím se tam Alenka setkala.  Že  je  v tomto  pokračování  Alenčiných  dobrodružství  všechno,  čas i prostor, obráceno naruby, to někteří vysvětlují tím, že byl Carroll levák a že si tuto vrozenou tělesnou vlastnost (tehdy ještě pokládanou za zlozvyk,  kterému  se  musí  děti  odnaučit)  promítl  do  zrcadla,  kde  se ovšem  levá  ruka  jeví  jako  pravá.  Jiní  v tom  zas  shledávají  odraz  představy německého myslitele Kanta o neshodných protějšcích nebo také Pasteurových objevů levotočivých a pravotočivých krystalů kyselin (však se o nich jednou budete učit ve škole).

Ať už se to vykládá nevím jak učeně a důmyslně, pro našeho čtenáře je důležité, aby věděl, jak to vlastně bylo se zrcadlem na začátku tohoto druhého  příběhu.  V anglickém  obývacím  pokoji  bývá  otevřený  krb  nahoře s kamennou římsou, nad římsou pak obyčejně  visí velké zrcadlo a v něm se  odráží  celý  pokoj.  V pokoji  za  zrcadlem,  v němž  se  Alenka  zčistajasna octla, bylo ovšem všecinko jako v pokoji skutečném, jenže obráceně. Byly tam také knihy, ale slova v nich šla obráceným směrem jako například v té „velmi hezké, ale trochu nesrozumitelné“ básni „Tlachapoud“.

Když už o tom mluvíme, neuškodí upozornit také na to, že celý druhý  příběh  je  opravdu –  až  na  malé  výjimky  –  sestaven  jako  šachová

partie.  Šachy  byly  (vedle  fotografování  dětí)  Carrollův  velký  koníček. Není  tedy  divu,  že  neodolal  a celý  příběh  odehrávající  se  za  zrcadlem zosnoval podle obvyklých šachových pravidel.

Něco podobného se najde už v prvním díle, když je řeč o kroketu. Jenže  tam  se  pravidla  této  oblíbené  anglické  hry  tak  přesně  nedodržují. A jak by se také mohla dodržovat, když je v královnině kroketové partii všechno  živé:  místo  branek  vojáci,  místo  koulí  ježci,  a ti  se  neodpalují palicí, nýbrž plameňákem. Nakonec se ježci rozutekou a plameňáci ulétnou. Však také Alenka brzo usoudí, že „takhle hrát je náramně těžké“.

Jako  ten  kroket  leccos  je  ovšem  popleteno  i v jiných  kapitolách. Když  třeba  Paželv  vykládá  Alence,  jakým  předmětům  se  učili  v podmořské škole, plete všechno páté přes deváté. Místo  čtení a psaní říká bdění a spaní, z matematiky dělá motyku. Základní početní úkony: sčítání,  odčítání,  násobení  a dělení  komolí  ve  svítání,  odmítání,  nasolení a želení,  rýsování  se mu mění  v rýžování,  a kreslení,  stínování  a malování zní u něho jako křeslení, svinování a svalování.

V kraji  divů  se  ovšem  každou  chvíli  poplete  také  Alenka.  Jen  si vzpomeňte, jak to dopadá, když má odříkat nějakou známou básničku. Sotva řekne první verš, ostatek se jí zvrtne a vyjde z toho (jak jí Paželv nelichotivě  vyčítá)  „nějaká  pitomost  k pohledání“.  Pitomost  je  snad trochu silné slovo, morousovitý Paželv slušnější výraz nezná, nemůžeme mu to tedy mít moc za zlé. Sami se spokojíme s výrazem mírnějším a přiléhavějším. Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že v obou Alenčiných příbězích je plno nesmyslu, plno šibalství, plno legrace. Už těch podivných básniček co tady je. Ale vzpomeňte si, jestli vám aspoň některé  nepřipadají  trochu  povědomé.  Bodejť,  vždyť  jsou  dělány  podobně jako naše říkadla. Třeba tohle:

A ta bába před tou bábou

byla bába bábě bábou

a ta bába po tej bábě

byla bába bábou bábě.

Anebo  si  přeříkejte  jiné  naše  prostonárodní  čtyřverší,  tentokrát o tanečním reji rostlin:

Tancovala chrpa s mákem

a vodnice s pastrnákem

a česnek s cibulí a

konopě s koudelí.

A do třetice – jaké to podivné pozvání na hody:

Topůrko strouhaný,

šindel polejvaný,

čtvero na patero,

koště na kyselo,

na devět mis,

na čtyři málo

a na pět nic.

Přijďte k nám,

to vám povídám!

Takových říkadel mají anglické děti nejméně tolik jako naše. Carroll některá  říkadla  (anglicky  se  jim  říká  „nursery  rhymes“)  zasadil  do Alenčiných příběhů a slovo na nich nezměnil. Jsou to v prvním díle verše  „Srdcová  královna  napekla  vdolky“,  v druhém  díle  verše  „Valihrach ze zídky spad jako knedlík“ a „O korunu se Jednorožec se Lvem porvali“.  (To  jsou,  mimochodem,  heraldická  zvířata  z anglického  státního znaku.  Na  rozdíl  od  Angličanů  nám  zbyl  ve  státním  znaku  jenom  lev; donedávna jsme mívali ještě různé orlice, dokonce i medvěda.)

Kromě říkadel (patří k nim také zlidovělá šprýmovná skladba neboli limerick  z 18. století  „Tydliták  vám  s Tydlitkem  začal  divou  rvačku“) najde se u Carrolla dobrá desítka známých anglických básní, jenže všelijak zpitvořených (říká se jim parodie). Sem patří „Mrož a tesař“ a „Seděl na brance“.

K tomu  ještě  přistupuje  nějakých  osm  původních  básní  Carrollových.  Nejpodivnější  z nich  je  jistě  „Tlachapoud“,  zčásti  složený  z umělých slov. Těch sedm slok by věru znělo záhadně jako nějaké čarodějnické  zaklínadlo.  Naštěstí  je  Alence  trochu  pomůže  vyložit  Valihrach. Nezvyklá slova  v „Tlachapoudu“  jsou  většinou slova  kufříková.  Takhle to Valihrach Alence vysvětluje: „To máš jako kufřík – do jednoho slova napěchuješ  dvojí  význam.“  Takových  slov  vzniklo  dost  dávno  před Carrollem.  Jemu  však  byla  obzvlášť  blízká  a přirozená.  Odmalička  je bezděky tvořil. Jak úporně překonával vrozené zadrhování v řeči, často se  mu  stalo,  že  samou  horlivostí  stáhl  dvě  slova  v jedno.  A tak  mu z toho vycházeli jednou „lysperní jezeleni“, podruhé zas „vetchaří hadroušci“. Podobně jako kufříková slova (a máme jich také u nás dost, jen si  vzpomeňte  na  všelijaké  tvary,  jako  je  hydrovosk,  kosmonaut,  lunapark,  nemluvě  ani  o výrazech  jako  Narpa  nebo  Drutěva)  vznikají  nezvyklé slovní podoby také přehozením písmen, jako třeba: „Kmochám vás, vitáčku, uchlebte si našeho kroja.“

V obou  Alenčiných  příbězích  je  plno  narážek  na  tehdejší  události v anglickém životě, také na leccos, co autor zažil přímo v Oxfordu. Dnes je  těm  ostře  kritickým,  jízlivě  posměšným  narážkám –  podobně  jako politickým  narážkám  v Swiftových  o sto  čtyřicet  let  starších  Gulliverových  cestách –  těžko  rozumět.  Ale  nikomu  to  celkem  při  četbě  nevadí, vždyť tyto věci nejsou zdaleka to hlavní, co čtenáře na Alenčiných pohádkových dobrodružstvích zajímá a poutá. Co mu například záleží na tom, že Švec z kapitoly Bláznivá svačina má rysy jednoho podivínského Carrollova  současníka,  známého  vynálezce  Cartera?  Mimochodem, jestlipak jste si všimli, že dvojice potrhlíků z prvního dílu, Švec a Zajíc, se znovu  objevuje  v druhém díle s poněkud  pozměněnými  jmény Švejda a Zejda?

Jenom  hrstka  odborníků  ví  dnes  něco  o tom,  že  kromě  obou  dílů Alenčiných dobrodružství, méně zdařilého fantastického příběhu Sylvie a Bruno a hromady zábavných i krkolomných veršů napsal Carroll (nebo spíše profesor Dodgson, abychom v něm odlišili básníka od vědce) řadu  pojednání  z logiky  a matematiky.  K tomu  připomeňme  ještě  návody na všelijaké důmyslné hry a kratochvíle, které si Carroll za dlouhých  bezesných  nocí  vymýšlel.  Aby  si  mohl  v noci  zapisovat,  co  mu táhlo  hlavou,  sestrojil  si  zvláštní  přístroj;  říkal  mu  řecky  nyktograf, něco jako potměpis.

Jak vidíte, byl autor Alenky nejen matematik, ale také praktický vynálezce.  A nadto  znamenitý  fotograf,  ve  své  době  jeden  z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší portrétní fotograf dětí. Však to nebyla žádná maličkost,  zachytit  na  tehdejších  vlhkých  koloidních  deskách  s dlouhou  expozicí  neposedná  děvčátka  (ta  fotografoval  nejraději)  a přimět  je k tomu, aby několik minut vydržela v klidném a přirozeném postoji. Jak se  zdá,  nejpoutavější  příběhy  z Alenčiných  dobrodružství  vyprávěl Carroll  původně  dětem  při  fotografování.  Portrétní  snímky  dětí  dělal rovných  pětadvacet  let.  Navždy  toho  zanechal  r. 1880;  v tom  roce  se Alenka vdala za jeho žáka Hargreavese.

O prázdninách r. 1867 se Lewis Carroll spolu se svým univerzitním kolegou Liddonem vypravil do Ruska. Cestoval přes Kolín nad Rýnem, Berlín,  Gdaňsk,  Královec  (nynější  Kaliningrad)  a v tehdejším  carském Rusku  navštívil  Petrohrad,  Moskvu,  Nižnij  Novgorod.  Do  vlasti  se  pak vracel přes Kronštadt, Varšavu a znovu přes severní a střední Německo.  Škoda  že  si  z Drážďan  nezajel  k nám  do  Čech.  Třeba  by  se  v jeho zachovaném Deníku z této cesty našlo také něco o Praze, zachyceného v tom carrollovsky šibalském tónu, jakým píše o Královci: „Nejvíc jdou snad v Královci na odbyt (polovina obchodů aspoň nic jiného neprodává) rukavice a rachejtle. Potkal jsem však mnoho pánů a ti se procházeli  bez  rukavic.  Možná  že  si  ruce  chrání  rukavicemi,  jen  když  pouštějí rachejtle.“

Rusky se Carroll, jak se zdá, začal učit, teprve když přijel na hranice. Měl z ruštiny trochu strach, a není divu. Jak píše v Deníku, první slovo, se  kterým  se  setkal,  byl  druhý  pád  příčestí  množného  čísla:  zaščiščajuščichsja.

Takhle líčí Moskvu: „Pět až šest hodin jsme se křížem krážem procházeli  po  tomto  úžasném  městě,  po  městě  s bílými  a zelenými  střechami,  s homolovitými  věžemi  nastavovanými  jako  nějaký  stlačený námořní  dalekohled;  s překypělými  zlatými  dómy,  v nichž  se  město pokřiveně odráží jako v zrcadle; s kostely, které zvnějšku vypadají jako kupy  rozmanitých  kaktusů  (u nichž  některé  lodyhy  jsou  zakončeny ježatými  zelenými  pupeny,  jiné  modrými  a zase  jiné  červenými  a bílými) a uvnitř jsou až do stropu kolem dokola ověšeny ikonami a lampami a vroubeny ozářenými obrázky; posléze s dlážděním kostrbatým jako ornice a s drožkáři, kteří se domáhají třicetiprocentního příplatku, protože dnes prý má carevna narozeniny… Potom jsme si zašli do klenotnice a tam jsme viděli trůny a koruny a šperky – nakonec se člověku zdálo,  že  tohle  zboží  je  tam  snad  běžnější  než  ostružiny.  Některé  ty trůny a koruny byly přímo posety perlami.“

Pěkný  obrázek  nočního  Kremlu  zachytil  Carroll  v těchto  řádcích: „Domů  jsme  se  vraceli  přes  Kreml  a tak  jsme  tím  krásným  shlukem budov  dali  na  sebe  zapůsobit  za  nejkrásnějšího  vzhledu,  jaký  vůbec může mít – proud zlata, měsíčná noc, v níž se běloskvoucí hradby i věže i třpytné záblesky na zlacených dómech odrážejí zřetelněji než na slunci – na tom by nevynikly před námi tak zřetelně jako v té čiré tmě.“

Už v Nižním si Carroll, obdařený jemným hudebním sluchem, všiml nezvykle srdceryvných a lkavých melodií muslimského muezzina, prozpěvujícího z věže mešity. Když pak v petrohradském ženském monastýru  poslouchal  při  bohoslužbě  zpěv  jeptišek,  doléhající  k němu  z neviděného  chóru,  nejvíc  ho  dojímal  čistý  a zvučný  hlas  nějaké  nejvýš dvanáctileté  novicky.  V Deníku  o tom  zanechal  záznam,  který  patří k nejkrásnějším  a nejosobnějším  dojmům  z celé  cesty.  Čím  to  asi  bylo, že na něho ten dívčí hlas tak silně zapůsobil? Kdožpak ví? Ale snad se příliš nezmýlím, když budu hádat a řeknu, že mu hlas té neviděné novicky náhle připomněl jeho mladičkou zbožňovanou přítelkyni Alenku. Tu Alenku, pro kterou napsal své dvě nejlepší a dosud po celém světě čtené knihy o pohádkových dobrodružstvích v kraji divů a za zrcadlem.

Aloys Skoumal

Lewis Carroll

Alenka v kraji divů a za zrcadlem

Edice Světová próza v českých překladech

Překlad Aloys Skoumal a Hana Skoumalová

Ilustrace John Tenniel

Redakce Jaroslava Bednářová

 

Code Embed: Нельзя использовать CODEa3 в качестве глобального кода, ткак как он используется для сохранения 6 уникальных фрагментов кода в 6 записях