https://youtu.be/gdg_roqSDPU

. . . Na vrcholcích v noci panuje sníh, ani stopa po lidech. Ta samota královstvím je, královnou jsem vloček všech. kvílí vítr a hřmí bouře v srdci mém , zlobu vyšeptám v tichu mrazivém Já byla v zámku vězněná, skrývej city, buď skříňka zamčená, to táta chtěl. Ty dny pryč jsou, svět zná tvář mou. Najednou, najednou chci skončit s tou hloupou hrou! Najednou, najednou dveřmi prásknu za sebou! Já jsem svá, to chci dokázat všem, v bouři rozkvétám a mráz v duši vítězí  nad sluncem. Je zvláštní , jak z té dálky se všechno menším zdá. I ten strach, co ve mně vládnul, je loutka bezmocná. Jen vyzkouším, jak mocná jsem a k výšinámzvedne zem. V mé říši bez konce chci žít, klid mít. Najednou, najednou volná jsem, kráčím oblohou, najednou, najednou mé slzy šperkem jsou. Já jsem svá, jsem hráč i rváč! V bouři rozkvétám! Moc se vzduchem vznáší v proudu neznámém a chladná duše září v krystalcích jak diadém. Mé myšlenky se tříští, jedna smysl , je pasé minulost, když svítat začíná! Najednou, najednou úsvit dává mi sílu svou, najednou, najednou už nejsem dívenkou. Já jsem svá, křídla hlas můj! V bouři rozkvétám, chci žít v zimě bez konce život svůj! . . . . . . . . . .