🔖

Lady Hamiltonová

Alexandre Dumas

Prolog

14 ledna roku 1815 kráčelknězsestarou ženou, která mupatrně sloužilajakoprůvodkyně, pozasněžené plánirozkládající seodměstečkaWimillekmalémupřístavuAmbleteuseležícímumezi Boulogne-sur-MeraCalais. Na cestě ležel sníh a kněz i jeho společnice za sebou nechávali zřetelné otisky nohou. Kněz pospíchal, byl patrně netrpělivě očekáván. Zimomřivě se halil do svého pláště, od anglického pobřeží totiž vál ostrý a chladný vítr. Stoupal příliv a hukot vln se mísil s chřestivým zvukem oblázků, které proud vody převaloval po pláži.

Ušli zhruba půl míle po cestě, kterou označovaly dvě řady neduživých jilmů, teď v zimě zbavených listí, když tu stařena zahnula doprava, na pěšinu pod vrstvou sněhu sotva znatelnou. Vedla k malé chatrči vystavěné v polovině pahorku čnějícího nad okolní krajinou. Jediný světelný bod, patrně svíčka nebo lampa, jejíž světlo pronikalo oknem, ukazoval na přítomnost chatrče na tomto místě. Jinak byla naprosto ztracená v temnotě.

Za deset minut došli oba poutníci až na práh domku. Stařena ukázala rukou na dveře, které se samy otevřely, a mladý, něžný hlas pronesl s lehkým anglickým přízvukem: „Pojďte dál, pane abbé. Matka vás už netrpělivě očekává.“

Stařena ustoupila, aby uvolnila cestu knězi, a potom vešla za ním. Dívka zavřela dveře a ukázala do druhé místnosti, kde se svítilo. Ležela tam na lůžku žena a namáhavě se pokoušela zvednout. „Je to on?“ zeptala se slabým hlasem anglicky. „Ano, maminko,“ odvětila dívka ve stejném jazyce. „Ach! Ať jde dál, ať jde dál!“ zvolala nemocná francouzsky. A znovu se svezla na lůžko. Kněz vstoupil do druhé místnosti a přiblížil se k loži. Dívka a stařena zůstaly v prvním pokoji.

Nemocnou jako by vyčerpalo úsilí, k němuž se právě vzepjala, hlava jí padla na polštář a unaveným gestem ukázala knězi na křeslo u své postele. Chvíli bylo ticho, ozývalo se jen těžké oddechování umírající ženy a vzlyky, které se marně snažila utlumit dívka.

Během téhle minuty vyčkávání měl kněz čas rozhlédnout se kolem sebe. Zařízení bytu představovalo zvláštní směsici přepychu a chudoby. Nábytek a stěny patřily skutečně k chatrči, ale povlečení na lůžku nemocné bylo z nejjemnějšího holandského plátna. Košile, kterou měla na sobě, byla ušita z nádherného batistu a šátek uvázaný pod krkem, jenž zadržoval záplavu překrásných kaštanových vlasů, byl olemován vzácnou anglickou krajkou.

Na stěně proti lůžku, oddělené pouze oknem zakrytým ubohou záclonou z indické bavlny, visely dva nádherné portréty v životní velikosti, zcela určitě pocházející z dílny nějakého moderního mistra. Na jednom z nich byla žena, na druhém muž, oba byly nepochybně namalovány, aby si navzájem tvořily protějšky. Muž na obrazu byl nejvyšší důstojník anglického námořnictva. Na jeho modrém oděvu byla na levé straně pod nejvyšším rytířským Řádem lázně, který se dává jen za skutečně veliké zásluhy, ještě tři další vyznamenání. Muž na portrétu však musel být těžce raněn: široká jizva brázdila čelo, pod ní černá páska skrývala osleplé oko a pravý rukáv oděvu zavěšený na jednom knoflíku uniformy svědčil o tom, že portrétovaný muž měl paži useknutou nad loktem. Byl spíše menší postavy, měl světlé vlasy, ve zbývajícím zdravém oku svítil záblesk geniality. Orlí nos a výrazná brada svědčily o odvaze a vůli, dvou vlastnostech charakteristických pro válečné hrdiny.

Žena byla zato dokonalým obrazem půvabu a krásy: její kaštanové vlasy splývaly bez jakékoli ozdoby v nádherných vlnách na hrdlo a ňadra. Měla velmi tmavé oči a obočí a pleť zářila svěžestí. Dobře utvářený nos, pootevřená dětská ústa dávala tušit řadu perlových zubů. Oblečená byla do tuniky řeckého střihu, přes pravé rameno měla přehozený purpurově rudý plášť. Tenhle nádherný portrét bezesporu zpodobňoval nemocnou, v jejíchž rysech byly i navzdory věku a strastem způsobeným krutou chorobou doposud patrné stopy výjimečné krásy, které malíř dokázal přenést na plátno.

Zatímco se kněz oddával tomuto dá se říci nedobrovolnému pozorování, otevřela nemocná pomalu oči a neklidně se na něj zadívala. Jako by hledala v tváři božího sluhy odpověď na jednu otázku: má se obávat, nebo doufat v milosrdenství Boží?

Knězi bylo asi pětašedesát a v jeho klidné tváři se odrážela prostota duše, v očích se dala číst nevyčerpatelná shovívavost. Jeho pohled nemocnou trochu uklidnil. „Otče,“ pravila, „četla jsem ve všech svatých knihách, že milosrdenství Boží je nekonečné. Poslala jsem pro vás, abych slyšela tato slova přímo z úst božího vyslance… Mé hříchy, má pochybení, dokonce mé zločiny,“ dodala tišším hlasem, „jsou tak velké, že potřebuji slovo svatého muže, jako jste vy, abych nezemřela v naprostém zoufalství.“

Kněz se díval udiveně na tuto ženu s milým hlasem a čistou tváří, která o sobě sama prohlašovala, že je zločincem. „Dcero,“ odpověděl, „děsí vás hrůza ze smrti. Žena je slabé stvoření a její postavení ve společnosti ji vystavuje nebezpečí hříchu a pochybení. Ale jestli jsem dobře porozuměl, vy se obžalováváte nejen z chyb a hříchů, ale ještě i ze zločinů.“ „Ano, ze zločinů, otče! Ach, bývala jsem milenkou velkého hrdiny a královninou přítelkyní, ale dnes už jsou oba mrtvi a já se vidím taková, jaká jsem, otče: tělo mám poskvrněné chlípností a ruce rudé od krve!“ „Dcero, milosrdenství našeho Pána je nekonečné,“ opáčil kněz, „a Ježíš odpustil ve jménu svého otce Magdaleně i cizoložné ženě. Kdo jste?“ „Jsem lady Hamiltonová,“ vydechla žena. „Tedy Angličanka?“ zeptal se. „Ano, otče,“ odpověděla nemocná. „A protestantka?“ „Ano.“ „Proč jste tedy nevyhledala pastýře svého náboženství? V Boulogni jeden takový je.“ „Vím…“ Nemocná potřásla hlavou a povzdechla si. „Naši kněží jsou velmi přísní, otče. Naše církev je příliš tvrdá. Nenašla jsem odvahu.“ „Právě jste pronesla velkou chválu na naši církev, dcero. Kajete se, dcero?“ „Ach!“ zvolala nemocná a zvedla obě ruce k nebi, „ach, kaji se upřímně a horoucně, přísahám vám!“ „Nemusíte se tedy bát.“ „Jak jste dobrý, otče, že mě tak utěšujete!“ „To je moje povinnost, dcero. Když se jedna neposlušná ovečka vzdálí od svého stáda, vezme ji dobrý pastýř na ramena a odnese zpět do ovčince. A ještě s větší radostí ji tam přivítá, když se vrátí sama. Mluvte, řekněte mi o sobě vše, vypovězte mi své hříchy. Jsem připraven, poslouchám vás, a nejsou-li takové, aby to překročilo pravomoci obyčejného kněze, odpustím vám ve jménu Božím.“ „Mé vyprávění by bylo dlouhé. Bojím se, že jsem ztracena, otče. Nemám dost sil ani času, abych vám vše vypověděla! A když vám neřeknu, jak mě děsila a jakou úzkostí mě naplňovala bída, jak mě přitahovalo zlato, jak neodolatelně mě lákala vášeň… když nebudete znát celý můj život, mé hříchy, pokušení, jimž jsem byla vystavena, nikdy mi neodpustíte… Ach, kdybyste si tak mohl přečíst…“ „Co?“ „Příběh mého života. Sepsala jsem ho sama do všech podrobností jako první akt svého pokání a také pro svou dceru, abych ji varovala před hříchy, které jsem spáchala…“ „A proč bych si nemohl přečíst, co jste napsala?“ „Protože jsem to napsala anglicky, jsem přece Angličanka.“ „Žil jsem pět let v Anglii a mluvím anglicky stejně dobře jako svou mateřštinou.“ „Ó, otče,“ zvolala umírající a uchopila knězovu ruku, „to sám Bůh mi vás posílá a já už začínám věřit v jeho odpuštění.“

Potom dodala horečně: „Tady je klíč od zásuvky mého toaletního stolku, otče. Najdete tam rukopis nazvaný My Life. Vezměte si ho, přečtěte a vraťte se, jak nejrychleji můžete. Ale jen v případě, že mi odpustíte. Jestli mě odsoudíte, pošlete rukopis zpět. Budu vědět, co to znamená.“

Kněz se zvedl, otevřel zásuvku a vzal označený rukopis. „Dcero,“ pravil, „uvidíte mě zítra v tutéž hodinu.“ „Snad mi Bůh dopřeje, abych se vás dočkala, jenom jestli…“ zaváhala.

Kněz se na ni díval a jeho pohled ji povzbudil. „Jenom jestli mi dáte rozhřešení.“ „Učiním tak, ubohá ženo,“ pravil kněz. „A ať vám Bůh žehná, jako já.“

Mladá dívka a stařena klečely v první místnosti. „Buďte sbohem, dítě,“ pravil a položil dívce ruku na hlavu. Stařena ho uchopila za levou ruku a políbila ji. Kněz vyšel.

Nemocná se za ním dívala, dokud jí nezmizel z očí.

Na prahu pokoje se objevila dívka. „Jak se vám daří, maminko?“ zeptala se. „Je mi teď lépe, Horatie. Ještě jedna taková návštěva a ten muž si odnese celou moji minulost s sebou…“

* * *

Nazítří ve stejnou hodinu se znovu objevil kněz. Šli s ním dva ministranti, jeden nesl kropenku a druhý kříž.

Nemocná byla klidnější, ale slabší než předešlého dne.

Kněz se přiblížil k jejímu lůžku. Z jeho obličeje vyzařovala láska.

Dívka a stařena zvedly umírající na polštář. Kněz chvilku tiše s nemocnou rozmlouval, potom vzal z kropenky do dlaně trochu svěcené vody a postříkal hlavu umírající: „Křtím tě ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Ať voda křtu smyje tvé hříchy, tvá pochybení i tvé zločiny.“

Umírající vykřikla radostí, uchopila knězovu ruku, přitáhla si ji k ústům a políbila. Potom pronesla s jakousi vznešeností: „Můj Bože, vezmi si mou duši,“ a padla na polštář.

V její tváři bylo tolik jasu, že se ženy domnívaly, že spí, ale kněz pochopil, že tenhle nebeský klid jí mohla dát pouze smrt. Skutečně, byla mrtvá. Jak pravila včera, kněz při své druhé návštěvě odnesl s sebou její minulost a svěcená voda při křtu, voda stékající z jejího čela až do její duše, vše smyla, bláto i krev!

* * *

A tady je to, co přečetl kněz v rukopise nazvaném Můj život.

S hlubokou lítostí a pokorou píši tyto řádky s nadějí v duši, že mi Bůh odpustí.

Emma Lyonová, 5. lady Hamiltonová 1. ledna 1815

1

Mé první vzpomínky sahají do roku 1767. To mi byly tak tři čtyři roky. Nikdy jsem neznala přesné datum svého narození. Nejasně, jako v mlhách si vybavuji sebe a svou matku na široké cestě v horách, chvíli mě nesla na rameni, chvíli jsem kráčela vedle ní a držela se jí za ruku nebo za šaty. Občas přes cestu tekl potůček. To mě maminka vzala do náruče, přešla přes vodu a postavila mě na zem na druhé straně. Muselo to být v zimě nebo koncem podzimu. Byla mi pořád zima, občas jsem měla i hlad.

Když jsme došly do města nebo vesnice, zastavila se maminka před pekařstvím a prosila o chleba. Skoro vždycky ho dostala. Jen zřídkakdy jsme se zastavily v noci ve městech nebo vesnicích, většinou jsme trávily noc na nějakém osamoceném statku.

Podle vzdálenosti, jakou jsme urazily, předpokládám, že jsme za den ušly tak čtyři nebo pět mil, trvala naše cesta skoro týden. Konečně jsme dorazily do města Hawarden, cíle našeho putování.

Můj otec John Lyon zemřel a maminka odešla z města, kde jsme všichni žili, do Hawardenu za svou rodinou, aby uživila sebe i mne.

Potom se moje paměť zase na několik měsíců zatemnila a vidím se až jako pasačka, která má na starosti stádečko ovcí na dvorci, kde byla matka zaměstnána jako služka. Byla jsem v té době šťastná. Bylo jaro, teplo a všude zeleň. Svah pahorku, kde jsem pásla své stádo, byl porostlý mateřídouškou a vřesem, které mé ovečky s chutí okusovaly, a já jsem si z nich pletla věnečky. Večer jsem se vracela do statku a spala jsem v ovčinci. V košíku jsem měla chléb, kousek másla nebo sýra, někdy i vejce natvrdo, a to mi stačilo na celý den. Můj pes se se mnou dělil o chleba a zdálo se, že mu tenhle příděl potravy stačí. Takhle uběhly tři nebo čtyři roky a žádná událost nenarušila klidnou jednotvárnost mého života.

Jednou jsem pila z pramene, jak jsem byla zvyklá, a naklonila jsem se nad studánku, na hlavě jsem měla věneček z vřesu propleteného se sedmikráskami. Ve chvíli, kdy se mé rty už už dotýkaly vody, jsem si poprvé všimla, že jsem hezká. Nikdy jsem se neviděla v zrcadle, ale ten obličej, který se odrážel ve studánce, se mi líbil, usmála jsem se na něj a přiblížila jsem rty k hladině, ani ne tak proto, abych se napila, spíš jsem tomu odrazu dala polibek.

Jednoho dne se mi tohle zalíbení v sobě samé stalo málem osudným. Ruce mi uklouzly po trávníku a já jsem spadla do vody. Bez svého psa, který mě vytáhl ven za šaty, bych se byla určitě utopila.

Tak málo jsem tehdy věděla, co se sluší a co je špatné, že jsem se prostě svlékla do naha, abych si usušila šaty, a sama jsem se sušila vedle nich. V tu chvíli jsem uslyšela, že mě někdo volá. Zvedla jsem se a uviděla maminku, která mě hledala. Běžela jsem k ní. Moc mě hubovala, ale já jsem nepochopila dost dobře důvod jejího rozčilení.

V mém životě se rýsovala změna k lepšímu: maminka právě dostala od hraběte Halifaxe malou částku určenou částečně pro ni a částečně na mé vzdělání.

Nikdy jsem dobře nepochopila pravý důvod štědrosti hraběte Halifaxe a maminka mi nikdy nic nevysvětlovala. Jenom se na statku povídalo, že v mých žilách pravděpodobně koluje vznešenější krev než krev Johna Lyona. Bůh chraň, nechci osočovat svou matku! Ale jestli tomu tak skutečně bylo, snáze by to vysvětlovalo moje nejasné touhy a stálou snahu dosáhnout společenského postavení, kterého jsem nakonec dosáhla, ale pro něž jsem jistě nebyla stvořena.

Maminka mi přišla oznámit, že od zítřejšího rána už nebudu pást ovce, ale vstoupím do penzionátu pro mladé dívky. Moje první slova byla: „Maminko, budu mít také takový krásný slaměný klobouček a nádherné modré šaty jako ony?“ „Jistě,“ odpověděla maminka, „to je uniforma v penzionátu.“

Skákala jsem radostí. Myslela jsem na to, jak půvabná budu v takových šatech, o jakých jsem se nikdy ani neodvažovala snít. Políbila jsem všechny ovce jednu po druhé na čumák a přenechala je mladému pastevci, kterého poslali jako náhradu za mne.

Nejdéle jsem se loučila se svým psem. To hodné zvíře, které mi před necelou hodinou zachránilo život, mě mělo skutečně moc rádo. Mazlila jsem se dlouho s ubohým Blackem a jen stěží jsem se od něho odloučila.

Téhož dne mě maminka odvedla do města vzdáleného přibližně půl míle od statku. Šla tam zaplatit částku za první čtvrtletí mého pobytu v penzionátě a také mi nechala vzít míru na uniformu, kterou penzionát předepisoval všem svým chovankám, aby nebyly mezi žačkami žádné rozdíly.

To bylo ve středu. Do penzionátu jsem měla nastoupit příští pondělí. Učitelka slíbila, že v neděli půjde s chovankami na procházku ke statku, aby mi mohly vyzkoušet uniformu. To byl pro chovanky penzionátu velký svátek, protože na statku posnídaly čerstvá vajíčka a teplé mléko.

Měly přijít v devět hodin. Maminka slíbila, že všechno připraví.

Poprvé v životě jsem mohla ocenit, jak jsou peníze všemocné. Moje matka, ještě včera ubohá děvečka na statku, se najednou jaksi přirozeně povznesla, nikdo o tom nemluvil ani nevydal v tom smyslu nějaké nařízení, a stala se z ní dohlížitelka nad ostatním služebnictvem. A to všechno jen proto, že měla v rukách stolibrovou bankovku, která by ji měla, jestli pocházela skutečně z toho pramene, jak všichni předpokládali, spíše ponížit než povznést.

Večer jsem usínala vedle své maminky na lůžku, jež mi udělali ze slamníku položeného na dvou židlích. Pod ním spal můj věrný Black, který mě vítal tak zuřivě, jako by se bál, že už mě nikdy neuvidí.

Během těch tří nebo čtyř let, která právě uběhla, jsem nikdy neměla pocit, že by jeden den byl delší než druhý. Nikdy jsem netoužila popohnat trochu čas. Teď však bylo všechno jinak. V mé duši došlo k zásadnímu obratu. Minuty mi připadaly jako hodiny, hodiny jako dny, dny jako celé roky. Zdálo se mi, že se nikdy nedočkám té blažené neděle, kdy odložím své hadříky a obléknu nebesky modré šaty a ten nádherný slaměný klobouček, aureolu svých prvních mlhavých tužeb. Snila jsem s otevřenýma očima o všech těch zmatených nekonkrétních věcech, jež vídáme ve snu.

Kýžený den konečně přišel. Maminka vstala skoro stejně brzy jako já. Také si koupila nové šaty, a toho dne věnovala své toaletě nezvyklou péči. Tehdy jsem si poprvé všimla, že maminka musela být velmi krásná a ještě stále byla hezká.

Když dokončila svoji toaletu, začala se věnovat mně, vykartáčovala mi mé překrásné vlnité vlasy. Potom si všimla, že jsem pořád ještě v košili, a chtěla mi obléknout mé všední šaty. Ale já jsem umíněně odmítala a tvrdila jsem, že jsem je včera měla na sobě naposledy.

Konečně mi veselé švitoření na dvoře oznámilo příchod mých příštích družek. Maminka věděla, jak jsem netrpělivá, a hned vešla dovnitř se zástupkyní představené penzionátu: přinášela mi mou uniformu.

Má výbava se skládala z dvojího kompletního oblečení, které mělo naprosto stejný střih. To nedělní však bylo vyrobeno z jemnější látky a z krásnějšího plátna.

Nemohla jsem uvěřit, že celé tohle bohatství rozložené po posteli mi skutečně patří.

Maminka se zeptala na cenu a zaplatila. Až teď jsem skutečně uvěřila, že je to všechno moje. Stálo to čtyři sta franků.

Nikdy jsem neviděla tolik peněz.

Začala jsem se oblékat. Míry bral zkušený krejčí, protože všechno mi báječně padlo. Za deset minut jsem byla připravena.

Zlomek zrcadla, nový luxus, který se objevil v maminčině pokoji, mi dovolil skutečně se prohlédnout. Vykřikla jsem radostí: připadala jsem si mnohem hezčí, než když jsem se na sebe dívala ve studánce.

Vyběhla jsem z pokoje na dvůr a ze dvora na trávník. Byl tam celý penzionát: asi šedesát dívek mezi osmi a patnácti lety. Dívaly se na mne spíše zvědavě než se sympatiemi.

Jedna z těch větších pronesla: „Nevypadá nejhůř, ta malá venkovanka.“

A druhá dodala: „Ne, ale asi bude strašná nemotora.“

Srdce se mi sevřelo. Při svém vstupu do života jsem se setkala s pohrdáním a sarkasmem. Cítila jsem, jak mi červeň zaplavuje obličej. „Ty, malá,“ oslovila mě třetí, „zajdi říct do statku, aby nám přinesli vejce a mléko.“

Tu se ozvala moje pýcha. „Promiňte, slečno,“ opáčila jsem, „ale myslím, že nejsem vaše služka.“ „To ne, ale protože vaše matka slouží na statku,“ pokračovala ta, co promluvila jako první, „doufám, že bude tak laskavá a poslouží nám. Máme hlad.“

V tu chvíli se maminka objevila ve vratech. Vrhla jsem se jí s pláčem do náruče.

Zeptala se mě, proč pláču, vždyť jsem před chvílí běžela ven tak vesele. Krátce jsem jí všechno vypověděla.

Poslouchala nás statkářka a přistoupila k dívkám. „Slečny,“ oslovila je, „můj statek není hostinec. Prodávám vejce, mléko a máslo na trhu, ale neprodávám tady. Protože mě o to poprosila má přítelkyně paní Lyonová, ráda vám všechno nabídnu. Pohostinnost má své povinnosti, ale má také svá práva a jedním z oněch práv je, aby nebyla urážena.“ „Krásně řečeno, madam!“ poznamenala ředitelka penzionátu. „Chtěla jsem je sama pokárat, ale neudělala bych to lépe než vy. Slečny, které chtějí být hodny vaší nabídky a chtějí přijmout pohostinství, půjdou si k vám pro snídani, a já vám za ni předem jménem všech a jménem svým děkuji. Ty, které si pro ni nepůjdou, zůstanou bez snídaně. To je vše.“

A ředitelka penzionátu slečna Colmannová šla první příkladem a odebrala se k domu. O chvilku později vyšla slečna Colmannová ze statku, v jedné ruce držela košíček plný vajec a v druhé obrovskou misku kouřícího mléka. Dvě učitelky šly za ní a každá nesla také košíček a misku mléka.

Statkářka s maminkou přinášely dva obrovité pecny chleba, který právě vytáhly z pece.

Každá chovanka si vzala talíř, vidličku, nůž a lžičku a všechny se sesedly na trávník kolem slečny Colmannové a jejích dvou zástupkyň. Pouze tři rebelantky zůstaly stát stranou a tvořily oddělenou skupinku. „Paní Davidsonová,“ oslovila jsem statkářku, „můžete mi prosím dát do košíčku šest vajec, misku teplého mléka a tři šálky?“

Pochopila můj záměr, políbila mě na čelo a dala mi vše, oč jsem požádala.

Vyšla jsem ze statku s košíčkem, miskou a třemi šálky a zamířila k třem vyhnankyním: „Slečny,“ řekla jsem, „odpustíte mi, že jsem byla příčinou vašeho trestu?“ „Děkujeme,“ odpověděla největší z nich, „nemáme hlad.“ „Emmo,“ zavolala na mne představená, „pojďte mě obejmout a sedněte si vedle mě. Jste moc hodné děvče.“

Položila jsem košíček s vejci, misku s mlékem a tři šálky k nohám tří trucujících dívek a šla si sednout ke slečně Colmannové.

Měla pravdu, tenkrát jsem ještě byla opravdu hodné děvče.

2

Před touto příhodou bylo mým nejhoroucnějším přáním odebrat se hned ke slečně Colmannové a zaujmout místo mezi ostatními chovankami. Ale moje nadšení teď trochu ochladlo a já jsem požádala maminku, abych mohla zůstat ještě jeden den na statku. Bylo tedy dohodnuto, že mě odvede do penzionátu až nazítří ráno.

Slečna Colmannová uhodla, co se ve mně děje, a protože se obávala, aby nepřišla o novou žačku, zahrnula mě ještě před odchodem lichotkami a přiměla také několik nejmladších děvčat, aby mi nabídla přátelství. Cítila jsem ale dobře, že pro tyhle slečny už navždy zůstanu tou malou venkovankou, dcerou děvečky ze statku.

Tyhle na první pohled dětinské maličkosti se mi hluboce vryly do duše a ještě posílily můj základní hřích: mou pýchu.

Když slečna Colmannová s chovankami odešly, vydala jsem se k pahorku, kde jsem ty tři čtyři roky pásla své stádečko a který byl cílem procházek obyvatel městečka.

Stoupala jsem vzhůru do kopce, na hlavě velký slaměný klobouk, dlouhé vlasy mi vlály ve větru a tváře mi plály mládím a zdravím. Cestou jsem minula několik skupin výletníků. Všichni se na mne dívali. Zaslechla jsem několik hlasů: „To je ale krásné dítě!“

Kdosi se zeptal: „Není to ta malá pasačka ovcí od paní Davidsonové?“ „No vážně, je to opravdu ona. Ach bože, jaká smůla…“

Tahle slova, i když nebyla myšlena zle, otrávila veškerou radost, kterou mi udělala předešlá chvála. Najednou jsem byla smutná, šla jsem dál se sklopenýma očima a z ruky mi jedna po druhé vypadávaly květiny, které jsem si natrhala na věneček.

Najednou jsem zaslechla radostné štěkání a Black, který mě už na dálku poznal, se mi vrhl naproti. To nešťastné zvíře nijak nedbalo na můj krásný úbor a domnívalo se, že se může k budoucí chovance slečny Colmannové chovat stejně jako k malé pasačce ovcí. Vykřikla jsem: „Jedeš, Blacku!“ a uhodila ho rákoskou přes drzé packy. Black zavyl bolestí. To byla jediná odměna, kterou tenhle přítel, jeden z nejstarších, co jsem měla, a možná věrnější než všichni ti, které kdy mít budu, ode mne dostal za radost a lásku, jež mi projevoval.

Pasáček, který mě nahradil v mých povinnostech, se zvedl a šel mi naproti. Bylo zřejmé, že mě nepoznává. Teprve když byl ode mne několik kroků, zvolal: „Ach, to jste vy, slečno Emmo…! Jste tak… krásná!“

Usmála jsem se na něj. Byla to jediná upřímná poklona, jíž se mi toho dne dostalo. Byla jsem mu moc vděčná. Zeptala jsem se ho na jeho sestru, dívku přibližně v mém věku, která sloužila na sousedním statku a jmenovala se Amy Strongová. „Ta se má dobře,“ odpověděl, „určitě by vás ráda viděla takhle hezky oblečenou! Má vás moc ráda, slečno Emmo, a nikdy nežárlí na to, když se někomu jinému vede dobře.“

To už jsem byla u studánky. Naklonila jsem se, abych se na sebe podívala, ale neodvažovala jsem se v Dickově přítomnosti políbit svůj odraz ve vodě, jako když jsem byla sama. „Ach tak,“ zasmál se Dick, „vy se zhlížíte v naší tůňce… Jednoho dne budete ve městě a tam se budete moci prohlížet ve velkých zlacených zrcadlech, jaká jsou v krámě u obchodníka v Hawardenu. Až půjdete kolem domu, zastavíte se a budete se prohlížet od hlavy až k patám a nebude vás to nic stát.“ „Sbohem, Dicku,“ řekla jsem. „Zítra odcházím do penzionátu slečny Colmannové. Ale vždycky ve čtvrtek a v neděli přijedu do statku a občas se tu u tebe zastavím.“

Odcházela jsem, na Blacka jsem si ani nevzpomněla.

Naposledy jsem se podívala na místečko, které bylo rájem mého dětství a které mám pořád před očima, s tím masivem obrovských dubů a jalovců, s planinou pokrytou růžovým vřesem, pramínkem vyvěrajícím z nitra země a zurčícím do údolí v drobných kaskádách. Dick ležel na zemi a nožem loupal kůru z hole. Jeho ovce se popásaly porůznu nedaleko něj. Black seděl mezi nimi a mnou a díval se, jak odcházím, smutným pohledem zavržených přátel. Ani mě nenapadlo přivolat ho a utěšit. To byl můj první nevděk.

Dickovi jsem byla později naopak až příliš vděčná za jeho lichotky.

Jak bylo dohodnuto, odvedla mě nazítří maminka ke slečně Colmannové. Přijali mě tak, jako přijímají v penzionátu všechny chovanky, jako přijímají všechny jeptišky, které podstupují noviciát. Učitelky dostaly příkaz, aby se ke mně chovaly vlídně a laskavě, a slečna Colmannová osobně zavedla maminku do společné ložnice a ukázala jí bílé lůžko, které pro mne právě povlékly, a věci určené k mé toaletě.

Všechny tyto krásné předměty, které pro mne znamenaly jen cestu k přepychu, nevyvážily pohrdavé pohledy mých příštích družek. Rozloučila jsem se s maminkou, která byla ještě dojatější než já, a ani jsem při tom neuronila moc slz.

Ptali se mě, co umím. Zkouška nebyla dlouhá, neuměla jsem vůbec nic kromě ranních a večerních modliteb podle anglikánské církve. Samozřejmě jsem neuměla číst ani psát, neuměla jsem se ani podepsat. I když mi už bylo devět let a vlastně jsem patřila mezi větší dívky, zařadili mě do třídy šestiletých dětí.

Znamenalo to pro mne obrovské ponížení, ale za těchto okolností mi posloužila moje pýcha, která mi byla tak často osudnou. Tolik jsem se styděla, že chodím do nejnižší třídy, že jsem udělala neslýchaný pokrok, jen abych přešla do vyšší třídy. Za tři měsíce už jsem uměla obstojně číst a začínala jsem psát. Mohla jsem tedy přejít do vyšší třídy, kde se vyučovala aritmetika a angličtina, tam jsem zůstala asi osm měsíců a potom jsem přešla do třídy, které se říkalo třída „velkých“.

Tam se vyučoval zeměpis, dějepis, hudba a kreslení.

Už jsem udělala v hudbě a kreslení jisté pokroky, když za mnou jednoho rána přiběhla maminka a v slzách mi oznamovala, že můj ochránce hrabě Halifax náhle zemřel. Zabil se, když spadl z koně, a nenechal nám nic. Penzionát jsem měla zaplacený ještě měsíc. Ale na konci měsíce mě maminka musela z penzionátu vzít.

Novinka, že malá venkovanka, která dělala tak velké pokroky ve vzdělání, že tím zahanbovala i ty krásné slečny, se musí vrátit ke svým ovcím, způsobila všeobecnou radost v nejvyšší třídě, kde byly také mé tři dávné nepřítelkyně. Ty vůči mně stále chovaly značnou nevraživost. Jen v nižších třídách litovalo mého odchodu několik děvčat, s kterými jsem se spřátelila. Slečna Colmannová při loučení se mnou uronila pár slz, aby dala dobrý příklad svým chovankám.

Maminka také trpěla následky neštěstí, které nás postihlo. Jak mile statkářka zjistila, že už je z ní zase jen chudá vdova bez prostředků, zbavila ji jejího místa a znovu z ní udělala děvečku.

A já jsem byla naprosto k ničemu. S výchovou, které se mi zatím dostalo, jsem se stala jakousi poloviční slečnou, nemohla jsem se už vrátit ve svých blankytně modrých šatech a slaměném klobouku do Marmontelu pást ovce. Bylo potřeba najít mi nějaké místo.

Jednou ráno mi Dickova sestra Amy Strongová přišla vyřídit, že její matka pro mne objevila vhodné místo. Měla jsem nastoupit jako chůva k dětem a domácí učitelka k panu Hawardenovi, který se bůhvíproč jmenoval jako město, kde žil. Byl otcem proslulého chirurga z Leicester Square v Londýně.

Tohle místo mělo daleko k mým smělým snům, ale musela jsem z něčeho žít a nemohla jsem si moc vybírat.

Výbavu jsme daly s maminkou dohromady z pozůstatků z penzionátu: mé nádherné modré šaty byly přešity na obyčejný oděv, a protože jsem měla vydělávat měsíčně dvanáct šilinků se stravou a ubytováním, spoléhaly jsme se na to, že si něco ušetřím a doplním si svou chudou toaletu.

Bylo pro mne značným ponížením vrátit se do Hawardenu v postavení blízkém služebnému stavu, ale neměla jsem na vybranou.

3

K panu Hawardenovi jsem přišla 20. září 1776. Mohlo mi být tak dvanáct třináct let.

Pan Hawarden byl puritán starého ražení, stále vážný a neochvějně spravedlivý, jeho žena byla chladná a přísná jako on. Měla jsem pečovat o děti jejich jediné dcery, která zemřela na plicní chorobu, když cestovala za manželem do Ameriky.

Byly tři: dvěma starším byly čtyři a pět let. To nejmladší ještě chovala kojná.

Chod domu určovaly velké hodiny. Každou sobotu, když odbily poledne, je pan Hawarden znovu natáhl. Ani jednou tuto povinnost nezmeškal a celý týden potom probíhal přesně a pravidelně, jako soukolí dokonalého strojku. Když musel pan Hawarden v sobotu někam odejít, vždycky se vracel domů v půl dvanácté, nebo odcházel z domu v půl jedné. Byl si vědom toho, jak důležitý úkol musí toho dne splnit.

Celý ten rok, co jsem v tom domě bydlela, jsem nikdy neviděla, že by pan Hawarden udělal rychlejší krok než obvykle, nikdy nezvýšil hlas, nikdy se neusmál, ani jednou se nerozzlobil, nikdy nezmeškal příležitost udělat něco dobrého, nikdy se nedopustil ani nejmenší nespravedlnosti.

Pan Thomas Hawarden byl určitě bohatý, i když jsem za celý rok neviděla v domě jiné peníze než těch dvanáct šilinků, které jsem dostávala každého prvního v měsíci o desáté hodině dopoledne s přesností příznačnou pro tento dům. Vyplácela mi je suchá ruka paní Hawardenové bílá jako slonovina.

V létě se vstávalo v šest hodin, v zimě v sedm. O osmé se scházela celá rodina, páni i služebnictvo včetně kojence a chůvy, v jakési modlitebně, kde byla na čtecím pultíku připevněná bible s kovovými sponami. Pan Hawarden bibli otevřel a přečetl modlitbu. Jeho žena odpověděla: „Amen.“ Poté se všichni odebrali do jídelny, kde se podávala snídaně skládající se z mléka, másla a vajec. Také tu byla velká čajová konvice na dvanáct šálků, odkud si každý po libosti mohl nalévat čaje, ale bylo jakýmsi nepsaným pravidlem, že každý si posloužil jen dvakrát. U stolu nás bylo pět: pan Hawarden, paní Hawardenová, dvě děti a já. Vděčila jsem za tu čest sedat u stolu s pány té části mých povinností, které mě pozdvihovaly na úroveň učitelky. Ostatní služebnictvo mi tohle privilegium nezávidělo.

Přesně v poledne se usedalo k obědu. Oběd sice nebyl nijak pře pychový, ale byl chutný a dostačující. Obvykle se pilo pivo, ale každý dostal z láhve, která stála na stole v poledne i večer, sklenku bordeauxského vína, děti půl skleničky. Oběd trval hodinu.

V pět hodin odpoledne se podávaly sendviče, žitný chléb, máslo a koláče. Stejně jako při snídani ani k svačině se nepilo nic kromě čaje. Svačina trvala stejně jako snídaně půl hodiny.

V osm hodin se večeřelo. Večeře byla skoro stejná jako oběd, jen děti při ní chyběly. Ty dostaly v půl osmé krajíc chleba s máslem nebo s medem, jak si přály, a v osm byly uloženy do postele. Nikdy jsem je neslyšela plakat, jenom někdy, když upadly a hodně si natloukly. Ve čtvrtek po snídani zapřáhl kočí vozík s lavicemi a děti, chůva a já jsme nastoupily. Kočí nás odvezl někam na louku dost blízko Hawardenu.

To byl pro nás svátek. Spadla z nás ledová atmosféra domu, která nás tížila – jako by se vypařila působením slunečních paprsků. Děti mě milovaly, vždyť jsem byla také ještě dítě. V sobotu po svačině jsme všichni nasedli do vozu, který na nás zapřažený čekal přede dveřmi. Jelo se na „venkov“. „Venkovem“ se nazývala velká vila dvě a půl míle od Hawardenu mezi Chesterem a Flintem na březích řeky Dee, asi čtvrt míle od místa, kde se vlévá do mořského zálivu. Cesta trvala dvě hodiny deset minut, nikdy míň, nikdy víc. Kočí třikrát popohnal koně bičem, jednou na začátku cesty, podruhé uprostřed, potřetí když jsme se blížili k vile. Když jsem poprvé viděla moře, zažila jsem obrovskou radost, byl to pocit naprostého okouzlení. Rozpřáhla jsem k němu uchváceně paže, jako bych chtěla obejmout celou věčnost.

Neděle, které jsme po celé jaro, léto a podzim pravidelně trávili na venkově, byly zasvěcené modlitbám a procházkám. V ten den jsem měla děti na starosti nejen po snídani jako ve čtvrtek, ale i po obědě.

Jednoho dne, bylo to první květnovou neděli roku 1777 ke druhé hodině odpoledne, jsme s dětmi spatřili na břehu moře hezkou loďku a u ní čtyři nebo pět veslařů. Lavička na zádi byla pokrytá kobercem a vyzdobená sametovými polštáři.

Pár kroků od loďky seděl na skládací stoličce muž a kreslil waleskou venkovanku, která držela v náručí dítě. Vedle něj stála mladá žena a dívala se mu přes rameno. Muž a mladá žena, i když na sobě měli venkovský oděv, byli oblečeni se svrchovanou elegancí. Bylo jasné, že jsou z Londýna a ve Flintshiru se ocitli jen náhodou. Děti byly zvědavé a rozběhly se k nim. Volala jsem na ně, aby se vrátily. Ale jak byly poslušné doma v Hawardenu, tak neposlušné byly zde na venkově, kde se cítily zcela svobodné. Neodpověděly mi a doběhly až ke skupince, jedno se zastavilo u té dámy, druhé u malíře. Oba se otočili a udiveně na mne zírali. „Pojďte blíž, slečno,“ oslovila mě ta dáma, „a dovolte nám, abychom se mohli po libosti kochat vaší krásou. Jste tak půvabná, že je skutečně radost se na vás dívat.“

Zčervenala jsem studem, ale srdce mi poskočilo radostí.

Mimovolně jsem k nim přistoupila. Malíř mi podával ruku, podala jsem mu svoji. „A jakou krásnou ruku bude jednou mít!“ pokračoval malíř. „Podívejte se přece, Arabello.“ „Věřte mi, že se na ni dívám se stejným potěšením jako vy, Romney. Nejsem díkybohu žárlivá. Mohu se vás zeptat, jak se jmenujete a kolik je vám let, slečno?“ „Jmenuji se Emma, madam, a myslím, že mi bude čtrnáct,“ odpověděla jsem. „Jak to, vy to nevíte přesně?“ „Maminka mi nikdy neřekla, kdy přesně jsem se narodila.“ „To musí být tedy dcera nějaké vévodkyně,“ poznamenal Romney. „Ne, pane,“ odvětila jsem, „jsem dcera prosté venkovanky.“ „A tyhle děti jsou vaši sourozenci?“ „Ne, madam, jsem u jejich otce zaměstnaná a učím je číst a psát.“ „Dovedete si představit, Romney,“ pravila dáma, sklonila se k malíři a ztišila hlas, „jaké štěstí by s takovým zjevem udělala v Londýně?“ „Ne abyste ji začala svádět, vy pokušitelko!“

Potom se obrátil ke mně: „Slečno Emmo, mohla byste mi prokázat velkou službu? Kdybyste mi chvilku postála, rád bych si vás naskicoval.“ „S radostí, pane.“ „Tak tedy zůstaňte, jak jste.“

Zůstala jsem stát. Pootočil se na stoličce a za necelých deset minut udělal akvarelem rozkošnou skicu mého portrétu. Jakmile byla skica hotova, ukázal mi ji. „Poznáváte se?“ zeptal se. „Ó,“ vykřikla jsem a začervenala se, tentokrát radostí. „Nejsem tak hezká!“ „Tisíckrát hezčí! Podívejte, Arabello, na tyhle nádherné tóny pleti, na ten jas v pohledu a měkkost vlasů, to by chtělo olej… Přijeďte do Londýna, slečno, až vás to přestane na venkově bavit, dám vám za jednu hodinu sezení tolik, kolik si vyděláte výchovou těchhle dětí za celý rok.“ „A vy mne nazýváte pokušitelkou, Romney?“ „Tak jí také něco nabídněte, Arabello. Já vám přece nebráním.“ „A já vám, slečno, když se rozhodnete přijít do Londýna a spokojíte se s místem společnice, dám deset liber měsíčně. Budu moc ráda, když vás budu moci přijmout… Dejte mi kousek papíru a tužku, Romney.“ „Co chcete dělat?“ „Dát tomu krásnému dítěti svou adresu.“ „A k čemu by to bylo dobré?“ zeptal se Romney a pokrčil rameny. „Kdo ví?“ opáčila Arabell. „Vy byste měla tu odvahu mít u sebe takovou tvář?“ „Proč ne?“ odvětila dáma vyzývavě. „Já patřím k ženám, které neutíkají před srovnáváním, spíše je vyhledávají.“

Potom se obrátila ke mně: „Tady máte pro všechny případy moji adresu, slečno.“

A podala mi papír, na němž byla napsána tato slova: „Miss Arabell, Oxford Street 23.“ „Pojďme už, Romney,“ pobídla pak žena malíře a táhla ho k loďce, „víte, že nás za hodinu čekají v Park Gate a musíme se dostat přes celý průliv.“

Malíř se zvedl, hodil k nohám venkovanky, která mu stála modelem, zlaťák, a když byl dva kroky ode mne, obrátil se a řekl: „Přijeďte do Londýna, slečno, bude to jistě pro vás dobré. Když tam nepřijedete, bude to ještě lepší. Tak zatím,“ zamával mi, „sbohem… nebo na shledanou!“ „Na shledanou!“ volala Arabell nastupujíc do loďky. A křehké plavidlo se rychle vzdalovalo pod mohutnými údery vesel čtyř veslařů.

Zamyšleně jsem odvedla děti domů.

4

Jistě si umíte představit, jaké bláznivé sny se vylíhly v mém mozku po rozhovoru s malířem a jeho krásnou družkou. Nerozuměla jsem polovině slov, která si mezi sebou vyměnili nebo jimiž se obraceli ke mně. Ale dobře jsem pochopila, že malíř by mi dal pět liber za každou hodinu, kterou bych mu pózovala, a miss Arabell deset liber měsíčně, kdybych se stala její společnicí. A oba mi slibovali, že mě v Londýně čeká štěstí.

Jistě nebylo nic vznešeného na tom, zastávat místo společnice u ženy, jejíž způsob života se mi zdál dost pochybný. Ale pro mě to byl velký krok k vysněnému štěstí a bohatství. Vždyť to znamenalo vydělat si sto liber ročně místo těch sedmi nebo osmi!

A potom Londýn! Londýn, to magické slovo, město, o němž všichni mluvili, kam se všichni chtěli dostat, kam mířily všechny ctižádostivé sny stejně, jako ústí všechny řeky do moře.

Když jsem se vrátila do domu pana Hawardena, setkala jsem se tam s hostem. Byl to pan James Hawarden, o němž jsem už mluvila, syn mého zaměstnavatele a slavný chirurg z Leicester Square.

Přijel z Londýna k otci na týdenní návštěvu. Celý týden tedy budu poslouchat o Londýně!

Můj zjev na něj zapůsobil stejně jako na všechny ostatní. Položil mi několik otázek týkajících se mé rodiny a mne samotné. Potom se mě zeptal, co hodlám v životě dělat a proč nejdu do Londýna. Řekl, že by se mi postaral o vhodné místo. A zatímco moje srdce tlouklo touhou a nadějí, že mi málem vyskočilo z hrudi, chvíli se na mne díval a potom řekl rozhodně: „Ne, bude lepší, když do Londýna nepůjdete.“

Měla jsem na jazyku tolik otázek, ale neodvažovala jsem se ho vyptávat před panem Hawardenem. Náhodou však pan Hawarden odešel.

Ještě za sebou nezavřel dveře a slova už mi vylétla ze rtů: „Znáte pana Romneyho?“ „Jakého Romneyho?“ otázal se James Hawarden. „Malíře,“ odvětila jsem. „Kdo by neznal Romneyho? Je to ten nejlepší portrétista naší doby.“

Potom pokrčil rameny a dodal: „Naneštěstí… je s tak velkým géniem spojena i velká nemravnost! Opustil úžasnou ženu a dvě kouzelné děti, aby mohl žít s děvčaty od divadla, s kurtizánami, které mu ničí zdraví a obírají ho o majetek. Pravda je, že pro své umění ničeho nelituje. Je ochoten zaplatit modelu i pětadvacet liber, když mu ten model nabízí něco zvláštního, nevídaného. Ale jak vy znáte Romneyho?“ „Já ho vlastně neznám,“ začervenala jsem se. „V penzionátu se mnou byla jedna jeho příbuzná.“

Pan Hawarden se vrátil a já jsem se odmlčela. Ten přísný puritán by jistě neschvaloval, že s jeho synem hovořím o takových tématech.

Už jsem s panem Jamesem Hawardenem nikdy o Romneym nemluvila. O miss Arabelle jsem mu nepověděla. Nechtěla jsem vědět, kdo je. Měla jsem jisté pochybnosti a její nabídka mě spíš děsila.

Za týden pan James Hawarden odcestoval. Jeho zájem o mne za ten týden pobytu u otce jen vzrostl, a tak mi před odjezdem připomněl, abych na něj nezapomněla, kdybych se přece jen rozhodla přijet do Londýna, což mi ovšem vůbec nepřeje.

Nemusel mít strach, že bych na něj zapomněla! Jeho adresu jsem měla vrytou v paměti hned vedle adresy miss Arabelly.

Pár dní po jeho odjezdu jsem šla pro děti, které byly na návštěvě u jedné příbuzné paní Hawardenové, a náhodou jsem cestou minula obchod se zrcadly, o němž mi před čtyřmi nebo pěti lety vyprávěl Dick. Zachvěla jsem se, když jsem se uviděla celá v jednom ze zrcadel vystavených ve dveřích obchodu. Proti své vůli jsem se zastavila jako fascinovaná svým vlastním obrazem. V tu chvíli se kdosi dotkl mého ramene. Otočila jsem se a poznala Amy Strongovou, kterou jsem už skoro rok neviděla. Nebyla sice zrovna elegantní, ale byla oblečena lépe, než odpovídalo jejímu stavu. Dívala jsem se na ni s údivem. Všimla si, že se jí chci začít vyptávat, a tak mi nedopřála čas a začala sama: „Co tady děláš?“

Rozesmála jsem se. „Vždyť jsi sama viděla,“ odpověděla jsem vesele. „Ano, dívala ses na sebe do zrcadla a určitě ses sama sobě líbila. Měla jsi pravdu. Chtěla bych být tak pěkná jako ty, věděla bych dobře, co s takovou krásou podniknout.“ „A co bys podnikla?“ „Šla bych do Londýna. Všichni říkají, že s hezkou tvářičkou udělá děvče v Londýně štěstí. Jdi tam a budeš milionářka. Pak si mě třeba vezmeš za komornou.“

Povzdechla jsem si: „To víš, chuť bych na to měla.“ „A co ti tedy brání?“ „A jak mám prosím tě já ve svém věku jet sama do Londýna?“ „Jestli potřebuješ někoho, kdo by s tebou jel, vezmi si mě.“ „Mluvíš vážně?“ zeptala jsem se. „Nemůžu mluvit vážněji.“ „Ale na cestu do Londýna je třeba peněz!“ „Ne, naopak, není to vůbec drahé, můžeš tam dojet za jednu libru. Ptala jsem se na to v Chesteru. Za libru si koupíš místo v dostavníku. Koupíme si dvě místa za dvě libry a za tři dny jsme v Londýně.“ „A co tvoje matka?“ „Moje matka?“ ušklíbla se Amy. „Moc se od té doby, co jsem odešla ze statku, nestýkáme.“ „Ty už nejsi u paní Riversové?“

To bylo jméno statkářky, u níž Amy sloužila. „Ne… Bude líp, když ti řeknu všechno. Představ si, že její syn Charles, který slouží na lodi jako lodník, k ní přijel na návštěvu. Za tu dobu, co byl u matky, se mi dvořil. Mně byl Charles sympatický, je to hezký chlapec, tak jsem si to nechala líbit… Ale jeho matce se to nezdálo a vyhodila mě. Charles si myslel, že mi dluží nějaké odškodnění, protože mě vlastně připravil o místo, tak mi před odjezdem na moře dal patnáct liber. Pět jsem utratila za šaty a zůstalo mi celých deset liber. Chceš jet se mnou do Londýna? Dám ti pět liber… Vrátíš mi je, toho se nebojím.“ „Děkuji ti, Amy,“ řekla jsem. „Ale já jsem skoro stejně bohatá jako ty, mám sedm liber.“ „Ty máš sedm, já deset! Dohromady máme sedmnáct liber! S tím můžeme podniknout cestu kolem světa… a to nepočítám, že Charles je na admirálské lodi.“ „Kdybych si jen byla jistá…“ „Jistá čím?“ zeptala se Amy. „Že ta dáma, která mi dala svoji adresu, se už vrátila do Londýna.“ „Nějaká dáma ti dala svoji adresu? A v Londýně?“ „Ano. Nabídla mi místo společnice. Nabízí mi deset liber měsíčně.“ „Deset liber měsíčně a ty ještě váháš?“ „Opakuju ti, že jsem ji viděla asi před čtrnácti dny u moře, blízko venkovského domu pana Hawardena.“ „Kde bydlí?“ „Slyšela jsem, že říkají něco o Park Gate.“ „Říkají? To tedy nebyla sama?“ „Byla s jedním malířem, který mi zase nabídl, že mi dá pět liber za každou hodinu, kterou pro něj budu pózovat.“ „Cože! Ty jsi potkala dámu, která ti nabízí deset liber měsíčně za tvou společnost, a malíře, který ti dává pět liber za hodinu pózování, a ty jsi odmítla? Kdybys byla katolička, řekla bych, že by tě měli prohlásit za svatou… Jeďme, Emmo! Brzy uděláš štěstí, uvidíš, a pak se postaráš i o moje!“ „Kdyby ještě tak existoval způsob, jak se dovědět, jestli jsou ještě v Park Gate, nebo jestli někam odjeli!“ „Nic není snazšího. Máme Dicka? Ten chce jet také do Londýna, a protože jsme bohaté, vezmeme ho s sebou. Kdypak jezdíš s pány na venkov?“ „Každou neděli.“ „Jak se ti lidé jmenují?“ „Ten malíř se jmenuje Romney a ta dáma miss Arabell.“ „Romney… Miss Arabell… Zeptat se v Park Gate, co je s nimi… Buď klidná, nezapomenu na nic. V sobotu odjedu s Dickem do Chesteru. V neděli v deset hodin se budu procházet na mořském břehu. Tam se pak setkáme a já ti řeknu, co a jak.“ „Ale to pak Dick ztratí své místo na statku!“ „Ale jdi ty, Dick už se dávno o ovce nestará. Moc o jeho práci nevím… Myslím, že sem tam něco pašuje.“ „Ach bože, ale pašeráky posílají na galeje!“ „Ano, když je dostanou, ale Dick je mazaný, nenechá se jen tak chytit. Jenomže už v těchto končinách začíná být moc známý, takže by mu nevadilo, kdyby se krapet přestěhoval. Takže v neděli?“ „V neděli! Ale nic ti neslibuji.“ „Kdo od tebe chce nějaké sliby? Až budeme na místě, uvidíme. V každém případě si vezmi s sebou peníze a zavazadlo.“

A odešla lehce a bezstarostně, bylo zřejmé, že ona se už rozhodla.

Já jsem se chvíli nehýbala z místa, přemýšlela jsem a pak jsem se naposledy na sebe podívala do zrcadla a odešla.

Naneštěstí mi zrcadlo poradilo stejnou věc jako Amy Strongová!

5

Příští sobotu jsme jako obvykle, ve stejnou hodinu jako předešlý týden, odjeli na venkov. Nezapomněla jsem nic z toho, co mi Amy pověděla. Vzala jsem s sebou svých sedm liber a přidala k nim ještě dvanáct šilinků, které mi pan Thomas Hawarden vyplatil předešlého večera. Jen jsem neměla žádné zavazadlo: na těch pár věcí mé nepatrné garderoby mi postačil šátek svázaný na rozích do uzlíku.

Bylo by obtížné vylíčit pocity, které na mne dotíraly, když jsem vešla patrně naposledy ve svém životě do toho domu. Zítra v noci už asi tajně uteču z bezpečného života a vydám se do neznáma, kde bude mým jediným ochráncem rozmarná náhoda. Pokoje dětí i můj byly v přízemí a okna vedla do zahrady. Zahradní vrátka ústila přímo na pláž a na té pláži mě klidně mohli očekávat Amy s Dickem, nad nimiž nikdo nebděl a nikdo je nehlídal.

Nazítří jsem byla i s dětmi v určenou hodinu na pláži. Dick a Amy už mě tam čekali, přímo na místě, kde jsem se před měsícem setkala s Romneym a miss Arabellou.

Před třemi týdny prý odjeli z Park Gate. Nikdo nevěděl, kam se vydali, ale dalo se předpokládat, že se vrátili do Londýna. Amy soudila, že bychom měli odjet. To bylo také Dickovo mínění, vypadalo to, že spěchá ještě více než jeho sestra, aby už byl daleko od waleského pobřeží.

Z nás tří byli dva pro odjezd, a to byla většina.

Dostavník do Londýna odjížděl nazítří ráno v šest hodin, Amy prozíravě zamluvila dvě místa uvnitř a jedno pro svého bratra na střeše dostavníku.

O půlnoci – nemohla jsem odejít dřív – na mne Amy a její bratr počkají u zahradní branky. Loďka nás odveze do Chesteru, budeme tam přibližně hodinu před odjezdem dostavníku.

Nastal večer. V obvyklou hodinu jsem uložila děti ke spánku a po večeři, přesně v deset hodin, jsem se odebrala do svého pokoje. Musela jsem napsat dva dopisy: jeden Hawardenovým a druhý matce.

Panu Hawardenovi jsem poděkovala za to, jak pěkně se ke mně v domě chovali, ale že mě jakási touha mocnější než já pudí do Londýna. Mamince jsem napsala, že jsem v Londýně našla bohatou dámu, která mi nabízí báječné místo s platem deset liber měsíčně, a že k ní odjíždím. Dodala jsem, že jestli to místo bude skutečně tak skvělé, jak se zatím zdá, odvděčím se mamince za všechnu její péči.

Oba dopisy jsem zapečetila, napsala adresy a hned jsem se cítila o něco klidnější.

Počkala jsem, až odbilo půl dvanácté, vyčkala ještě asi deset minut, políbila děti na rozloučenou, otevřela okno a vyklouzla do zahrady.

Pod oknem jsem zůstala chvilku stát. I když jsem se neměla moc čeho obávat, stejně mi srdce prudce bušilo.

Za pár vteřin ta hrůza pominula, ostatně bála jsem se spíš toho, co podnikám, než toho, co mě obklopovalo. Oči si přivykly na tmu. Rozběhla jsem se po štěrkové cestě přímo k moři. Když jsem byla u branky, zdálo se mi, že na druhé straně zdi někdo mluví. Nebylo na tom nic divného, přece na mne měli čekat Amy a Dick. Nadechla jsem se a polohlasně se zeptala: „Amy, jsi to ty?“

Amy odpověděla „ano“ a hned jsem ji slyšela, jak říká Dickovi: „To je ona, už je tady.“

Bylo jasné, že i přes úmluvu z dnešního rána se oba báli, že nedodržím slovo.

Otevřela jsem branku. Stačilo jen otočit klíčem.

Za brankou stáli Dick a Amy. Všimla jsem si, že Dick je ozbrojený, měl karabinu a dvě pistole. Byl už z něj dospělý, silný, osmnáctiletý mladík, vypadal odvážně a rozhodně.

Pár kroků odtud nás čekala malá loďka vytažená na písek. Amy a já jsme do ní nastoupily, Dick ji postrčil na vodu, naskočil a začal mocně veslovat.

Od té noci uběhlo už sedmatřicet let, a přesto se mi zdá, že se to všechno stalo včera. Nebe bylo temné, ale jen proto, že nesvítil měsíc, jinak byla jeho skoro černá modř pokryta zářícími hvězdami, které se odrážely v ještě černější modři zálivu.

Přibližně ke třetí hodině jsme dorazili k druhému břehu zálivu a vydali jsme se po pláži na cestu do Chesteru vzdáleného asi míli. Dick nás zavedl do jakési hospůdky. Amy a já jsme si objednaly šálek mléka, Dick, méně bukolicky naladěný než my, vypil sklenici ginu. Hodina uběhla docela rychle a v šest hodin jsme nastoupili do dostavníku. Třetího dne ke třetí hodině odpoledne jsme dorazili do Londýna. Dick měl adresu malého hostince, kde mu pár slov doporučení stačilo, aby byl dobře přijat, majitel hostince byl patrně ve spojení se všemi pašeráky z pobřeží.

Hostinec stál v krátké uličce Villiers Street, jejíž jeden konec ústil u Temže, druhý u Strandu. Přiznávám se, že po příjezdu do Londýna jsem byla spíš zastrašená než překvapená. Povozy jezdily všemi směry, byl tady strašný hluk, pěší spěchali a vráželi do sebe a navíc ten čistý, průzračný vzduch, na který jsme byli zvyklí z venkova, se od chvíle, kdy jsme vstoupili do města, změnil v hustou šedivou mlhu. Ne, to nebylo moc poetické a vůbec to neodpovídalo mým nádherným snům.

Dick obstaral pro Amy a mě pokoj. Chtěla jsem se co nejdřív dovědět, jestli je miss Arabell v Londýně, a tak jsem se upravila a vydala se za Dickova doprovodu ven. Poptávali jsme se na cestu a za necelou čtvrthodinu jsme dorazili do Oxford Street.

Číslo 23 bylo vyryto na bráně rozkošného malého paláce, za ním byl dvůr a mříží byla vidět nádherná zeleň zahrady.

Před branou stál vrátný v bohaté livreji. Třesoucím se hlasem jsem se ho zeptala, jestli je miss Arabell v Londýně. „A co chcete Její Milosti?“ otázal se vrátný. „Měla jsem tu čest setkat se s ní v Chesteru asi před měsícem,“ odvětila jsem. „Řekla mi, abych za ní přijela do Londýna, a dala mi svoji adresu.“

Vrátný zatáhl za šňůru zvonce, ten zazvonil a vzápětí se objevila asi čtyřicetiletá žena, patrně hospodyně.

Zopakovala jsem hospodyni, co jsem prve řekla vrátnému, a ukázala jí lístek, který mi dala miss Arabell. „To je skutečně písmo madam,“ řekla, když si lístek přečetla. „Ale madam bohužel není v Londýně.“ „Ach bože, a kde je? Přijela jsem rovnou k ní, doufala jsem, že ji tu najdu!“ „Poslední dopis, který jsme od ní dostali, byl napsán v Douvres. Tam nám oznamovala, že se naloďuje do Francie. Ale pravděpodobně se vrátí na dostihy.“ Ještě dodala, že dostihy jsou od 15. do 25. srpna a nabídla se, že předá své paní můj vzkaz. Napsala jsem na list papíru: „Emma Lyonová.“ „Buďte tak laskavá a řekněte madam,“ dodala jsem, „že jsem ta dívka, kterou potkala ve Walesu na břehu moře a pozvala ji do Londýna.“ „A kde vás madam najde, když se rozhodne vás vyhledat?“ „Ještě nevím, netuším, kde zatím budu bydlet ani co budu dělat.“ „Zatím budeme bydlet v…“ chtěl dodat Dick.

Přerušila jsem ho, došlo mi, že adresa našeho hostince by našim osobám příliš věrohodnosti nedodala. „Zatím budu bydlet u pana Jamese Hawardena, chirurga na Leicester Square. Mám ke svému jménu připsat ještě adresu?“ „To je zbytečné. Ten ošetřoval Toma, když si zlomil nohu.“ „Děkuji… A teď,“ obrátila jsem se znovu k Dickovi, „mě laskavě doprovoďte k panu Hawardenovi.“

Dick se zeptal na cestu. Naštěstí nebyl Leicester Square daleko od Oxford Street.

6

Ani pan James Hawarden nebyl doma, ale měl se vrátit před sedmou a bylo půl šesté. Nabídli mi, abych na něj počkala. Poprosila jsem Dicka, aby pro mne za hodinu přišel.

Za půl hodiny někdo třikrát nebo čtyřikrát spěšně zaklepal na dveře. To se vracel pan Hawarden. Vstoupil do jakési haly, kde jsem na něj čekala, a i když se už stmívalo a v pokoji bylo šero, okamžitě mě poznal. „Ach, to jste vy, dítě!“ oslovil mě s úsměvem, ve kterém byl jistý smutek. „Bál jsem se, když jsem odjížděl z Hawardenu, že vás co nejdřív potkám v Londýně.“ „To je výčitka, pane?“ zeptala jsem se. „Ne… Mládí vždycky touží po dobrodružství a krása má své šťastné či bouřlivé osudy, jimž nemůže uniknout. Nechcete jít do mé pracovny? Tam budeme mít větší klid, myslím, že mi určitě máte co povědět.“

Vzal svícen s třemi svíčkami a kráčel přede mnou. Vstoupili jsme do jednoduché a současně elegantně zařízené pracovny. „Tak jste tedy tady,“ pravil. „Co tu hodláte dělat?“ „Pane,“ odpověděla jsem, „když jsem se vás ptala, jestli znáte Romneyho, řekla jsem vám, že byl příbuzným jedné chovanky z penzionátu. Lhala jsem. A teď mi dovolte, abych vám řekla celou pravdu.“

Potom jsem mu popsala naše setkání do všech podrobností, řekla jsem mu i o adrese, kterou mi miss Arabell dala, i o obou nabídkách. Nic jsem mu neskrývala, ani jak jsem opustila dům jeho otce, jak jsem přišla do Londýna, pověděla jsem i o své nevydařené návštěvě paláce na Oxford Street.

Nechal mě mluvit. Potom se na mne upřeně zadíval a vzal mé ruce do svých. „Dítě,“ řekl mi velmi jemně, ale zároveň i jaksi slavnostně, „ve svém věku a při své kráse máte před sebou v životě dvě cesty: jedna je přímá a prostá, podobá se jednotvárné rovině a vede k sňatku, mateřství a úctyhodnému a uctívanému stáří. Ta druhá vede strmě do kopce, ukáže vám nádherné obzory a vzápětí zase klesne dolů a donutí vás brodit se odporným bahnem. Jste na počátku obou cest. Rozmyslete si, kterou z nich se chcete dát.“ „Ó, pane, copak se můžete ptát?“ „Ptám se, protože jsem víc filozof než moralista. Nevěřím řečem některých sebevědomých vzdělanců, že je člověk vždy pánem svého osudu a jedná podle svobodné vůle. Věřím spíš tomu, že hmota neustále působí na ducha. Ne, duch nemá nad hmotou absolutní vládu. Stokrát se můžete rozhodnout pro přímou a prostou cestu, ale opojení smyslů vás z ní může svést. Dobré rady a dobrý průvodce vám mohou na začátku pomoci. Chcete-li, pomohu vám. Ale musím podotknout, že jsou povahy, na něž nepůsobí ani rady, ani dobrý příklad. Určitě to byl zásah prozřetelnosti, že jste tu ženu nezastihla doma. Můžete mi slíbit, že už k ní nepůjdete a že nevyhledáte ani Romneyho? Jestli ano, ujmu se vás a budu vaším rádcem.“

Přemýšlela jsem. Cítila jsem na sobě jeho upřený pohled. Zdálo se mi, že ten pohled proniká až do mé duše a dodává jí vůli, kterou dosud neznala. „Pane,“ promluvila jsem po chvíli, „slibuji vám, že nevyhledám ani miss Arabellu, ani Romneyho. Slibuji, že k nim sama nikdy nepůjdu. Ale… ale jestli mě vyhledají oni sami, jestli je potkám bez svého vlastního přičinění, nemohu vám slíbit, že budu mít sílu a odolám pokušení.“ „Uděláš, co budeš moci,“ odpověděl pan Hawarden, „víc od tebe ani nemohu žádat, vždyť jsi dcera Evina.“

V tu chvíli někdo dvakrát zabušil na dveře. Zachvěla jsem se. „Pane,“ řekla jsem, „to bude asi Dick, bratr Amy Strongové, přišel pro mne. Nechci se k ní vrátit. To ona mě přivedla do Londýna, a jestli ztratím čest, cítím, že to bude ona, kdo se o to zaslouží.“ „Dobrá, řekněte mu, že zůstanete dnes večer u mne, protože jsem vám slíbil, že vám zítra najdu nějaké místo.“

Potom otevřel dveře vedoucí do salonu, kde seděla mladá, tak třiadvacetiletá žena a vyšívala. U jejích nohou sedělo dítě a listovalo si v obrázkové knize. „Má drahá,“ řekl pan Hawarden, „tady je ta mladá dívka, o níž jsem ti vyprávěl po návratu z Hawardenu. Byla u mého otce. Buď tak hodná a postarej se o ni do zítřka. Doufám, že jí hned zítra najdu odpovídající místo.“

Mladá žena se zvedla a přistoupila ke mně. V tu chvíli se ve dveřích objevil Dick. „Dicku,“ řekla jsem mu, „omluvte mě, prosím, u Amy, ale pan a paní Hawardenovi si mě nechají tady. Jestli mi můj vzácný ochránce najde místo, hned vám napíšu.“ „Tak vidíte, slečno, že jsem měl pravdu, když jsem vám říkal, že nemusíte mít strach. Bůh je dobrý a v Londýně je místo pro všechny. Na shledanou a Bůh vás opatruj.“

A Dick odešel celý nadšený, že mě potkalo takové štěstí.

Bylo to však to, co jsem přijela do Londýna hledat? Já jsem viděla štěstí v rušném, pohnutém životě plném vzrušení, v životě plném napětí, zážitků a dobrodružství. Byla jsem krásná, to je vše. Moje krása mi musela dát to, co ostatním dala výchova, původ, majetek. Když mě Bůh obdařil takovou krásou, jistě to bylo proto, aby mi nahradil, co mi chybělo.

Takové myšlenky mi táhly hlavou, když jsem viděla tu poklidnou domácnost, kde si manžel četl, manželka vyšívala a dítě si prohlíželo obrázkovou knihu. Jak daleko byla odtud vznešená, hrdá a sebevědomá miss Arabell! Jak daleko bylo to nadšené zanícení, ten svobodný život a umělecká sláva Romneyova! Bláznivé mládí! Nerozumné, pomýlené představy a sny…! Teď, když jsem dospěla ke konci svého života a dívám se zpět kajícnýma očima na to, nač jsem se tehdy dívala očima plnýma iluzí, o kolik raději bych si vybrala osud té klidné, mírné ženy místo osudu skvělé a vinou obtížené Emmy Lyonové, bohaté a mocné lady Hamiltonové!

Když jsem nazítří ráno vcházela do jídelny, pan Hawarden se právě vracel zvenku. Přistoupil ke mně a tvářil se velmi radostně. „Podařilo se mi to,“ pravil, „teď záleží jen na vás. Jeden z mých pacientů, pan Plowden, přední londýnský klenotník, potřebuje do obchodu děvče. Budete mít pět liber měsíčně a později uvidíme. Domluvil jsem se s ním, že nastoupíte zítra ráno na zkoušku. Dovedu vás k němu.“

Potom si mě prohlédl od hlavy k patám. „Nemáte nějaké lepší šaty, něco módnějšího?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne že by vám to takhle neslušelo, ale v těchhle drahých obchodech se vyžaduje určité oblečení. Kdybychom měli víc času, ale do zítřka…“

V tu chvíli vstoupila do pokoje komorná paní Hawardenové a ohlásila slečnu Cecily. „Ale to je švadlena! Jako na zavolanou!“ zvolal pan Hawarden. „Řekněte slečně Cecily, ať počká, a madam, ať ke mně přijde.“

Komorná odešla a za pět minut tady byla paní Hawardenová. Byla jsem celá zmatená. „Má drahá, myslíš, že by byla slečna Cecily schopná ušít do zítřka šaty pro tohle dítě?“ „Bojím se, že ne, ale počkejte…“

Paní Hawardenová si mě pozorně prohlédla, přistoupila ke mně a poměřovala své rameno s mým. „Myslím, že to vyřešíme,“ řekla nakonec. „Cecily mi právě přinesla jednoduché, ale elegantní šaty. Slečna má skoro stejnou postavu jako já, je možná trochu štíhlejší, ale to se dá upravit. Slečna si tedy vezme moje šaty. Já je tak nutně nepotřebuji, mohu počkat, až mi Cecily ušije jiné.“

Manžel ji políbil na čelo. „Teď vás opustím,“ řekl pan Hawarden. „To už je jen ženská záležitost.“ A odešel.

Šaty mi padly, jako kdyby byly ušity na mne. Nazítří v šest hodin ráno mě pan Hawarden dovedl k panu Plowdenovi, do nejkrásnějšího obchodu na celém Strandu. Doporučoval mě k mému novému zaměstnavateli, jako bych byla jeho vlastní dítě.

Od té doby jsem měla spoustu šatů, ale nikdy jsem v žádných nevypadala lépe než v těch od paní Hawardenové.

7

Jestli se pan Hawarden domníval, že mě ostříhá pokušení, když mi opatří místo v obchodu pana Plowdena, kde budu neustále obklopena diamanty, smaragdy, safíry a perlami, šeredně se mýlil. Tenhle učený anatom, který dokázal číst v hrudnících a útrobách svých nemocných a objevit tam nemoci těla, nedokázal vyčíst z mého srdce morální slabost, která mě sžírala.

Denně jsem se neustále dotýkala tisíců vzácných šperků různých tvarů, které tvoří přepychovou potřebu, ne-li nezbytnost skutečné ženy. Kladla jsem je na šíje, zápěstí, připínala do uší bytostí mnohem méně krásných, než jsem byla já, ale mnohem šťastnějších, protože je do obchodu přivedli jejich manželé nebo milenci. To byla pro mne nebezpečná hra, jako když se soudek s prachem postaví do těsné blízkosti ohně.

Deset nebo dvanáct dní po mém příchodu do obchodu se na mne přišel pan Hawarden zeptat. Pan Plowden mě zahrnul chválou. Byl mnou přímo okouzlen. Neušlo mu, že většina těch pánů, kteří přišli koupit své ženě nebo milence šperk, by ho raději nabídla mně a určitě se sem kvůli mně ještě vrátí.

Pan Hawarden byl nadšený a zeptal se mého zaměstnavatele, jestli by si mě mohl v neděli odvézt domů, že má pro mne překvapení. Zpátky by mne přivezl v pondělí velmi brzy ráno. Pan Plowden souhlasil o to ochotněji, že v neděli jsou v Londýně obchody zavřené. Mohl tedy prokázat svému lékaři laskavost, a přitom sám o nic nepřišel.

Paní Hawardenová mě přijala s obvyklou vlídností a laskavostí. Byl nádherný srpnový den. Zapřáhli koně do kolesky a jeli jsme na projížďku do Hyde Parku. Kavalíři na koních oblečení do přepychových obleků, které se tehdy nosily, elegantní amazonky ve vlajících šatech a závojích, ta vrcholná přehlídka módy vysoké anglické společnosti mě nesmírně okouzlovala.

Domů jsme se vraceli přes Green Park, šli jsme pěšky, abychom udělali radost dítěti. Zeptala jsem se pana Hawardena, jestli tohle bylo to překvapení, o němž mluvil. „Ne,“ odvětil. „Zdá se mi, že jste se bavila dobře, ale mám pro vás ještě něco lepšího než procházku. Zavedu vás na Garricka.“

Vůbec jsem nevěděla, kdo to je, ten Garrick. Nestyděla jsem se přiznat svoji nevědomost a zeptala jsem se. „Garrick je jedinečný herec, nejlepší ze všech, lepší neexistuje. Dnes večer hraje patrně naposledy, zatímco poprvé uvidíme debutující mladou herečku, předpovídají jí velkou budoucnost. Jmenuje se Siddonsová. Ředitel divadla Sheridan, který je současně mým přítelem i pacientem, mi na tenhle sváteční večer poslal lóži.“ „Cože?“ zvolala jsem. „Já půjdu do divadla? Já uvidím komedii?“ „Ne, bude to tragédie, ale doufám, že se vám i tak bude představení líbit.“

Vykřikla jsem radostí a tleskala rukama jako dítě, kterým jsem ostatně ještě byla. „A jak se jmenuje ta tragédie?“ „Romeo a Julie, dítě, je jedním ze čtyř stěžejních děl Williama Shakespeara.“ „A já to uvidím,“ zvolala jsem znovu. „Bože, jak jsem šťastná.“

Byla jsem skutečně unesená blahem. „V kolik hodin se začíná?“ zeptala jsem se. „Přesně v půl osmé.“ „Ale budeme tam už od začátku, ano?“ „Budeme v lóži, ještě než se zvedne opona.“ „Ach bože, je teprve pět hodin.“ „Za pět minut, ale uběhne to. Ještě máme na práci spoustu věcí. Třeba si musíme vypít čaj, k večeři se dostaneme až dost pozdě. A potom se také musíte vhodně obléct.“ „Obléct? Já? Ale, pane Hawardene, víte dobře, že mám jen tyhle šaty, které mi paní Hawardenová tak velkoryse darovala. Jedině že bych si vzala ty své modré šaty, ale abych se vám přiznala, moc jsem se o ně teď nestarala, ani nevím, v jakém jsou stavu…“ „To se snad nějak srovná, doufám,“ řekl pan Hawarden.

Nespouštěla jsem oči z ručiček hodin.

Když jsem vypila čaj a snědla koláče, vyšla jsem do svého pokoje. Nevěděla jsem dost dobře, co tady budu těch čtyřicet minut dělících nás od odjezdu do divadla dělat. Tu jsem spatřila rozkošné šaty z modrého taftu, krásné jako z pohádky, jako by byly vystřižené z nebeské modři.

V tu chvíli vstoupila do pokoje komorná. „Slečno, smím vám pomoci s oblékáním?“ zeptala se a vzala šaty do rukou.

Jak byl pan Hawarden velkorysý! Nejenže mě chtěl zavést do divadla, ale ještě mi pro tu příležitost nechal ušít nové krásné šaty. Slzy mi vstoupily do očí. Chtělo se mi rozběhnout se za ním a vyjádřit mu svoji vděčnost. „Kde je pan Hawarden?“ zeptala jsem se komorné. „Obléká madam, když já musím pomoci s oblékáním vám. Musíme být hotové včas.“

Zasnila jsem se, už jsem nebyla netrpělivá. Myslela jsem na toho muže, který měl všude tak skvělou pověst, byl nejlepším chirurgem v Londýně, vynikajícím anatomem, vědcem první třídy. A teď oblékal svou ženu jen proto, aby dcera děvečky ze statku, bývalá vychovatelka u jeho otce, prodavačka u pana Plowdena, nepřišla pozdě do divadla a neztratila ani minutu ze zážitku, který jí slíbil.

Ve čtvrt na osm zaklepal tenhle skvělý muž na mé dveře. „Tak co, jak jste na tom?“ zeptal se.

Rychle jsem vyšla a vzala ho za ruku. Ještě než mi v tom mohl zabránit, jsem mu ji políbila.

Pan Hawarden mi v rozpacích ruku vytrhl a obrátil se ke své ženě: „Tak honem, do vozu, slíbil jsem tomu děvčeti, že budeme v divadle ještě před zdvižením opony.“

Skutečně jsme zaujali místa v naší lóži ve chvíli, kdy začínala předehra. Měla jsem ještě čas porozhlédnout se po skvělém půlkruhovém prostoru. Ředitel divadla Sheridan nechal divadlo znovu vybavit nejlepším londýnským architektem. Připadalo mi, že jsem se ocitla v paláci nějaké víly.

Byla jsem omámená světly, hypnotizovaná hudbou, fascinovaná zlatem, diamanty, květinami, nedokázala jsem pochopit, že může být někde tolik přepychu a bohatství najednou, žasla jsem, kde jsem se to octla.

Zvedla se opona. Od té chvíle jsem už neviděla nic jiného než náměstí ve Veroně.

8

Jistě si dokážete představit, jak na mne působilo představení Romeo a Julie, v němž hráli největší herec a nejlepší tragédka v Anglii. Moje dosud nedotčená, čistá duše přímo sála esenci poezie, lásky, soucitu, žalu a hrůzy, jimiž překypuje tato nádherná hra.

Byla jsem stejně stará jako Julie, krásná a vášnivá jako ona, a hned jsem pochopila ten náhlý a prudký cit, který v ní vzplál, když uviděla mladého Monteka.

Moje radost byla obrovská, cítila jsem se šťastná. Když přišly balkonové scény, ta první tak poetická a druhá tak vášnivá, tiskla jsem obě ruce na srdce, ani jsem nedýchala, oči jsem upírala na scénu a chtěla jsem stejně jako Julie současně Romea zadržet i ho od sebe zapudit.

Když Julie vypila nápoj, který ji měl uspat, prožívala jsem hrůzu spolu s ní, jako ona jsem se chvěla při pomyšlení, že se probudí v hrobce svých předků a třeba uvidí ty mrtvé vycházet z hrobů. Pak následovalo vyvrcholení tragédie, jež zapůsobilo nejen na mne, ale i na ostatní diváky. V původní Shakespearově verzi umírá Romeo u Juliina hrobu a neví, že ona jen spí. Julie pak nabude vědomí až po Romeově smrti.

Geniálního Garricka napadlo, jak ještě umocnit dramatičnost této vrcholné scény: probudil Julii ve chvíli, kdy Romeo vypil svůj jed. Oba umírají současně, Romeo prudkým jedem a Julie s dýkou v hrudi. Kolik bolesti a beznaděje bylo v této scéně! Ve chvíli, kdy se Julie probodla, jsem omdlela, zatímco hlediště propuklo v ovace a děkovalo Garrickovi za tento nápad a za jeho úžasný talent. Mé mdloby nebyly nebezpečné, probrala mě trocha vody. Stiskla jsem ruce pana Hawardena a vrhla jsem se do náruče jeho ženy.

Vrátili jsme se domů, kde nás čekala večeře, ale já jsem nemohla pozřít ani sousto. Oči jsem měla stále plné světel, hlavu plnou poezie a v srdci lásku a okouzlení. Požádala jsem pana Hawardena o dovolení odebrat se do svého pokoje. Přikývl a zašel do knihovny. „Vím, co teď potřebujete,“ řekl. „Chtěla byste se vrátit do té hry, znovu všechno prožít. Tak šťastnou cestu!“ A vložil mi do rukou knihu, svazek Shakespearových her, kde byla také tragédie Romeo a Julie.

Vykřikla jsem radostí. Pan Hawarden uhodl mé nejvroucnější přání. Utekla jsem do svého pokoje, vrhla jsem se do křesla a přečetla celou hru od první do poslední stránky.

Usnula jsem ke třetí hodině únavou. Ve snu jsem byla Julií, v náručí jsem svírala nehmotného Romea a umírala spolu s ním láskou a bolestí.

Nemusím snad ani připomínat, v jakém duševním rozpoložení jsem ráno přišla do obchodu. Požádala jsem pana Hawardena, aby mi tu kouzelnou knihu půjčil. Ve voze jsem ji tiskla na srdce, jako bych měla strach, aby jí ta poezie, jíž byla plná, nedarovala křídla a aby mi neuletěla. Jak mi ten den připadalo všechno ponižující, s jakou nechutí jsem obsluhovala zákazníky, lichotila jim, vychvalovala zboží, které jsem musela nabízet!

Přes den jsem se neodvažovala číst, ani to nebylo možné. Obchod pana Plowdena byl jedním z nejvyhledávanějších v Londýně a pořád v něm bylo plno zákazníků. Měla jsem neustále co dělat. O to netrpělivěji jsem očekávala desátou hodinu večer, kdy se zavíralo.

Hned jsem běžela do svého pokoje. Knihu jsem vlastně nepotřebovala. Za jednu noc jsem se naučila celou hru zpaměti. Hlavně moje scény – vlastně bych měla říci Juliiny scény – byly vyryté slovo po slově v mé duši. Zapamatovala jsem si nejen verše, ale i gesta a intonaci, s níž velká herečka roli ztvárnila.

Zkoušela jsem ji napodobit, ale při mé pýše se mi zdálo, že dokážu verše říkat s větším citem, že jsou mé pohyby vláčnější, že můj hlas je něžnější. Později, když jsem viděla madam Siddonsovou i v jiných hrách, zjistila jsem, že byla skutečně nedostižná v rolích lady Macbeth a Hamletovy matky. Rolím něžných a zamilovaných žen, jako byla Julie a Desdemona, však zůstávala něco dlužna. Měla jsem dojem, že mě příroda obdařila vším, co jsem k roli Julie potřebovala.

Strávila jsem část noci deklamováním a hraním před malým zrcátkem, v němž jsem se sotva viděla. Nazítří ráno se mě paní Plowdenová napůl nevinně, napůl ironicky zeptala, jestli mluvím ze spaní. Mí sousedé z okolních světnic v podkroví si stěžovali, že nemohli celou noc spát. Potom mě poprosila, abych poněkud tlumila své hlasové projevy.

Musela jsem se tedy vzdát jediné skutečné radosti, kterou jsem na tomto světě měla. Pokračovala jsem stejně ve svých nočních studiích, ale polohlasně. Mým velkým snem bylo představit se nějakému řediteli divadla a požádat ho o angažmá. Dokonce jsem myslela na samotného pana Sheridana. Ale mohla jsem vůbec požádat pana Hawardena, aby mě k němu doporučil? Říci mu, že chci opustit obchod pana Plowdena a dát se na divadelní dráhu? Že chci sejít z té rovné cesty, na niž mě navedl, a vydat se po křivolaké cestě, z níž, jak doufal, mě už odradil? Cítila jsem, že v sobě nenajdu odvahu říci mu to do očí.

Tak uběhlo čtrnáct dní, během nichž mnou zmítaly nejrůznější touhy a pochybnosti. Už přes měsíc jsem pracovala u pana Plowdena. A pak zastavil zčistajasna přede dveřmi obchodu elegantní kočár a lokaj v livreji otevřel dveře dámě oblečené s vybranou elegancí.

Byla to miss Arabell.

Rázně a povýšeně vstoupila do obchodu. Vypadala jako bohyně módy a bohatství nebo ještě lépe jako sama Fortuna. Okamžitě si mě všimla, její pohled se zkřížil s mým, ale na tváři se jí nepohnul ani sval, nedala nijak najevo, že mě zná. Neudivilo mě to, určitě jí zapomněli dát mé jméno. Myslela si, že jsem ještě na venkově, pakliže na mne úplně nezapomněla, a když mě viděla tady, u pana Plowdena, napadlo ji určitě, že potkala někoho, kdo se mi podobá. Nechala si ukázat šperky, a i když jsem jí je předváděla já, chovala se ke mně jako k naprosto neznámé osobě.

Vybrala si nádhernou soupravu šperků se smaragdy lemovanými diamanty, která stála kolem tří tisíc liber.

Potom řekla: „Pošlete mi ty šperky do paláce dnes v pět hodin i s účtem.“

Potom pokývla hlavou směrem ke mně: „A přiveze mi je tato slečna.“

Zachvěla jsem se.

Pan Plowden odpověděl, že jejímu přání bude vyhověno, a s poklonami ji vyprovodil ke kočáru.

Miss Arabell mu pokynula a kočár cvalem odjel.

Zůstala jsem jako opařená. Tahle nečekaná událost přišla, jako bych ji svými sny přivolala, jako by víla mávla kouzelným proutkem a přiběhla na mé vzývání. Nehledala jsem miss Arabellu, to miss Arabell vyhledala mne.

V pět hodin nechal pan Plowden zavolat kočár, nepovažoval za vhodné nechávat mě pobíhat po londýnských ulicích se šperky takové ceny. Kočár zastavil v Oxford Street 23.

Okamžitě mě uvedli dovnitř.

Miss Arabell byla v malém budoáru s bílým a zlaceným nábytkem potaženým nebeskou modří. Měla na sobě krásné, bohatě zdobené turecké šaty, na hlavě turban se zlatými penízky a zlatě vyšívaný živůtek třešňové barvy částečně odhaloval ňadra. Bosé nohy byly obuté do orientálních pantoflíčků červené barvy, jako byl živůtek. Seděla nebo spíš ležela na polštářích.

Pokývla paní Northonové, aby za mnou zavřela dveře a nechala mě s ní samotnou. „Madam,“ řekla jsem třesoucím se hlasem a neodvažovala jsem se přitom zvednout oči, „přinesla jsem vám šperky, jež jste si vybrala u pana Plowdena, a účet, který…“

Přerušila mě: „Tak tady jste, vy malá nevděčnice. Jen pojďte blíž.“

Krása na mne vždycky velice působila a miss Arabell byla skutečně výjimečně nádherná žena. Přistoupila jsem těsně k ní a padla jsem na kolena, jako by to udělala nějaká pohanská dívka před Venuší. „Madam,“ řekla jsem pokorně, „soudíte o mně špatně. Mé první kroky v Londýně vedly k vám, chtěla jsem vás vidět, poslouchat vás, sloužit vám. Měli vám říci mé jméno, ale vy jste už na něj patrně zapomněla.“ „Vstaňte,“ vyzvala mě.

Potom mě uchopila za ruku, přitáhla k sobě a usadila na polštářích. „Vidíte, že jsem na vás nezapomněla, protože jsem si pro vás přišla až do obchodu toho hrozného Plowdena… Ale proč jste se nevrátila do paláce? Chápu,“ poznamenala, když si všimla mých rozpaků. „Pan Hawarden chtěl bezpochyby chránit vaši čest, která by podle jeho mínění u mne došla úhony.“

Sklopila jsem oči a zrudla jsem. „Ještě neumíte lhát,“ řekla. „Přesně to jsem si myslela.“

Zazvonila. Vešla paní Northonová. „Vezměte si to,“ podávala jí svazek předem připravených bankovek, „a odneste panu Plowdenovi. Řekněte mu, že si ponechám jak šperky, tak osobu, která mi je přinesla.“ „Ó, madam,“ zvolala jsem, „co to říkáte?“ „Snad mi nechcete namluvit, že se vám bude stýskat po obchodě pana Plowdena? Ale jděte! To bych snad přestala věřit ve svou schopnost vyznat se v lidské fyziognomii. Tady si, má drahá, budete moci deklamovat celou noc podle libosti. Nikdo si nebude stěžovat, že mluvíte nahlas ze spaní.“ „Jak to víte…?“ zvolala jsem. „Jsem strašně zvědavá. Zvědavost je, jak víte, hříchem krásných žen. Takže recitovat si tu můžete po libosti a navíc můžete jít do divadla, kdykoli se vám zachce.“ „Skutečně, madam?“ „Mám celý rok předplacenou lóži, která je většinou prázdná. Můžete ji podle libosti využívat. A teď mi ukažte ty diamanty,“ řekla miss Arabell nedbale.

Podala jsem jí klenoty. „Jsou nádherné!“ „Ach, mám už jich tolik, panebože! Ale George mi včera řekl, že ze všech drahokamů má nejraději smaragdy. Člověk musí něco udělat pro lidi, kteří vás… teď jsem málem vyslovila ošklivé slovo. Málem jsem už řekla – kteří vás vydržují, místo – kteří vás milují!“

Zadívala jsem se na ni. Studený pot mi vyvstal na čele. Začínala jsem věřit, že pan Hawarden měl pravdu. Už bylo ale pozdě. „Pomozte mi připnout ty šperky,“ požádala mě miss Arabell.

Nastavila mi hrdlo, potom uši a jednu paži po druhé.

Právě jsem připjala poslední náramek, když vešla paní Northonová. „Už je tady,“ řekla. „Kde?“ „V salonu.“ „Doveďte slečnu do pokoje s výhledem do zahrady. Dbejte na to, aby jí nic nechybělo, a pověřte Sarah, aby jí byla k ruce.“

Paní Northonová otevřela malé dveře skryté v dřevěném obložení pokoje a vyzvala mě, abych ji následovala. Miss Arabell se zatím zvedla, zamířila k salonu a řekla svým nejněžnějším hlasem: „Pojďte dál, milý princi!“

9

Můj byt se skládal ze tří hezkých pokojíků na úrovni zvýšeného přízemí s okny do zahrady. Ten prostřední měl balkon, který vybíhal až pod husté větve velkých stromů. Byl celý porostlý břečťanem a psím vínem.

Při pohledu na něj mi srdce poskočilo radostí. Připomněl mi totiž dekoraci z druhého dějství Romea a Julie. O půlnoci vyjdu za měsíčního svitu ve svém bílém županu na balkon a budu si připadat jako Julie, jen Romeo mi bude chybět.

Sotva jsem se octla sama v pokoji, začala jsem přemýšlet o nové změně, která se v mém životě udála. Skutečně si se mnou osud prapodivně zahrával. Z ubohé pasačky, vychovatelky a chráněnky velkého vědce a skvělého muže jsem se najednou stala společnicí dámy, která má nádherné koně, skvostné kočáry, lokaje v bohaté livreji, krásný palác, šperků tolik, že je ani nedokáže spočítat, lóže ve všech divadlech, a milence, jemuž říká: „Pojďte dál, drahý princi, už na vás čekám!“

Ó můj Bože! Svaté jsou ženy, které mají sílu odporovat pokušení!

Já však mezi ně nepatřila.

Měla jsem v úmyslu panu Hawardenovi napsat a za vše mu poděkovat. Zašla jsem do malého pokojíku, kde byl psací stůl, doufala jsem, že tam najdu pero, inkoust a papír. Nic z toho tam nebylo, zato tam ležela kniha. Otevřela jsem ji a četla: Clarisse Harlowová. Nevěděla jsem do té doby, co je to román, stejně jako jsem po příjezdu do Londýna nevěděla, co je to divadlo. Otevřela jsem knihu, spíš by se dalo říci, otevřela jsem dveře vedoucí do nového, fantastického, neznámého světa a okamžitě jsem do něj vstoupila. Od chvíle, kdy jsem se zabrala do četby, jsem ani nepomyslela na to, že bych napsala panu Hawardenovi nebo se vrátila k panu Plowdenovi. Ztratila jsem nad sebou moc.

Četla jsem a zapomněla při tom na celý svět: byla jsem Clarissou Harlowovou stejně jako Julií. Po dvou nebo třech hodinách četby jsem byla tak unavená a v duši jsem měla takový zmatek, že jsem pocítila potřebu nadýchat se čerstvého vzduchu. Otevřela jsem okno a usedla na jednu kamennou lavičku na balkoně.

Byla nádherná letní noc, takovou si vybral Shakespeare pro zhmotnění jednoho ze svých nejkrásnějších snů. Svit měsíce tlumený listovím stromů dopadal na trávníky a klidně dřímající vodu v jezírku. Někde na stromě zpíval Juliin slavík.

Viděla jsem nádherně osvětlená okna příbytku miss Arabelly za hedvábnými záclonami. Byly slyšet tóny harfy a tlumený ženský hlas. Najednou se otevřelo jedno okno a světlo zaplavilo část zahrady. Byla jsem ve stínu, ale viděla jsem dobře. V okně se objevila miss Arabell.

Spolu se světlem se zahradou rozlila jemná vůně. Potom se ozval hlas: „Kde jste, Arabello? Ozvěte se!“ „Tady, monseigneure,“ odvětila miss Arabell. „A co děláte u okna, má drahá královno?“ „Byla jsem příliš rozpálená, musím se trošku ochladit.“

Za ní se objevil v okně krásný mladík, skoro nedospělý jinoch, a opřel se lokty o rám. Jejich hlavy byly tak blízko u sebe, že mi poletující vlasy miss Arabelly zpola zakrývaly mladíkovu tvář, jejich černá záplava se mísila s chlapcovými zlatými kudrnami.

Ten mladík nebyl nikdo jiný než princ waleský, budoucí král George IV.

Vzal do obou rukou Arabelliny vlasy a vášnivě je líbal. Pokoušela jsem se vyslechnout jejich slova, ale mluvili tak potichu, že ke mně jejich hlasy nedolehly. Slyšela jsem pouze zvuk jednoho nebo dvou polibků a potom mladík objal miss Arabellu kolem pasu a odvedl ji do pokoje. Okno se za nimi zavřelo a husté záclony znovu zakryly proud světla. To krásné zjevení plné poezie a lásky zmizelo a já jsem zůstala sama v prapodivném duševním rozpoložení.

Slavík pořád zpíval, ale harfu už jsem skoro neslyšela. Připomněla jsem si druhou milostnou scénu Romea a Julie a víc než kdy jindy jsem toužila vyslovit celým srdcem city, kterých bylo mé srdce plné od chvíle, kdy jsem navštívila divadlo. Váhala jsem však, jako bych se styděla přerušit slavičí zpěv svým hlasem, ale přesto, jako proti své vůli, jsem vyslovila první verš: Už mi chceš odejít? Je dosud noc.

Ustrašeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Byla jsem skutečně sama. Osmělila jsem se a zvolala hlasitěji: To slavík zavzlykal, to nebyl skřivan, kdo zprobodal tvůj přestrašený sluch.

Za noci zpívá na granátovníku, má lásko, věř mi, byl to slavík, byl.

Jako bez dechu jsem se zastavila. Zdálo se mi, že jsem zaslechla, jak se někde otvírá okno. Rozhlížela jsem se, odkud přichází ten hluk, ale nic jsem neviděla. Všude bylo ticho, klid, byla jsem tu sama. Pocítila jsem nesmírnou radost, že mohu svobodně poslouchat svůj hlas. Pokračovala jsem Romeovými slovy: Ne, byl to skřivan, skřivan předjitřní.

Slavík už spí. Hle, zlaté, nepřející ty prsty dne, jak rozhrnují tmu.

Byla jsem opojená poezií těch slov i melodií svého vlastního hlasu. Už jsem se nemohla zastavit, pokračovala jsem Juliinými slovy a znovu jí odpovídala za Romea, znovu ožíval v mém podání ten spor dvou milenců o to, kdo to vlastně zpívá, zda slavík, jehož doménou je noc, či skřivan vítající den. Vzpomněla jsem si, jak byla v této scéně krásná slečna Siddonsová, a zvolala jsem hlasem chvějícím se láskou a hrůzou jako ten její: Ne. Dní se. Vzhůru! Prchej! Pryč a ven!

Ba, je to skřivan, jenž tak hnusně zpívá, tak drsně, falešně a skřehotavě.

Skřivan prý sladce tóny snoubit zná však tento ne: vždyť rozsnubuje nás…

Sotva jsem vyřkla poslední verš s veškerým citem, jehož jsem byla schopna, ozval se z té strany, kde jsem před chvílí zaslechla otvírat okno, hlas: „Bravo“ a potlesk.

Vykřikla jsem, vběhla do pokoje a zavřela za sebou okno. Vrhla jsem se celá se třesouc na pohovku. Domnívala jsem se, že jsem sama, a přitom jsem měla diváka. Kdo to byl? Určitě nějaký mladík, hlas měl mladý a zvučný. Byl to vlastně můj herecký debut, i když se odehrál za tak zvláštních okolností. A já jsem se cítila jako úspěšná herečka.

10

Noc byla jen pokračováním vzrušujících zážitků z celého dne. Zdálo se mi o těch dvou hlavách těsně u sebe, vlasech, které se navzájem splétaly, cítila jsem jejich dech splývající v jeden, ve snu jsem měla před očima celý ten nádherný obraz lásky na pozadí jasně osvětlené místnosti.

Miss Arabell se objevila až velmi pozdě a nechala si mě zavolat. Našla jsem ji ve stejném budoáru, kde jsem se s ní setkala předešlého dne. „Má drahá,“ oslovila mě, „odjíždím na několik dní z Londýna. Ráda bych vás vzala s sebou, ale bohužel to není možné. V době mé nepřítomnosti zůstanete tady. Vím, že milujete divadlo, moje lóže je vám tedy zcela k dispozici. Můžete tam chodit sama, ale jste moc mladá a krásná na takové dobrodružství. Lépe bude, když vás doprovodí paní Northonová, udělá to ráda. Prosím vás o jedinou věc, nikoho tam nepřijímejte. Jestli vás po mém návratu bude vášeň pro divadlo ještě stále držet, promluvím se Sheridanem a třeba se dočkáme vašeho debutu na scéně. Kdybyste náhodou potkala Romneyho, snažte se mu vyhnout, nebo s ním alespoň nemluvte. A hlavně mu neříkejte, u koho bydlíte. Stali se z nás smrtelní nepřátelé.“

Slíbila jsem miss Arabelle, že se budu držet jejích doporučení. „A teď,“ pokračovala, „buďte tak laskavá a pomozte mi s převlékáním.“

Vzala mě za bradu. „Myslím, že Romney měl pravdu a že je ode mne skutečně velmi domýšlivé vzít k sobě tak nádherné stvoření. Víš, čeho lituji?“ zeptala se a oběma rukama se probírala mými kadeřemi. „Ne,“ odpověděla jsem, „opravdu nevím, čeho byste vy mohla litovat, máte všechno, jste mladá, krásná, bohatá, milovaná!“ „Myslíš si, že jsem skutečně krásná, nebo mi to říkáš jako ostatní, jen jako poklonu?“ pokračovala a přistoupila ještě blíž k zrcadlu a obličej naklonila k mému, jako by porovnávala naše dvě tváře. „Krásná! Vy jste opravdu krásná, nádherná!“ zvolala jsem upřímně. „Tak vidíš, a to, čeho lituji, je to, že nejsem krásný, opravdu krásný a místo toho jsem jen krásná. Kdybych byla muž, přísahám ti, že bych byla schopna udělat pro tebe všechno na světě. I ty největší pošetilosti. Ostatně nejsem muž, a už to dělám. Povídám si tady s tebou a nechávám čekat prince.“

Políbila mě na čelo a zazvonila na komornou.

Komorná se za okamžik vrátila s velmi elegantním pánským oblekem pro pravého kavalíra. „Cože,“ zvolala jsem, „vy se obléknete jako muž?“ „Ano, to byl princův nápad. Jedeme spolu na týden na venkov, ještě s několika jeho přáteli. Budeme tam bydlet na zámku, jezdit na lov a co já vím co ještě.“

Obrátila se ke komorné: „S oblékáním mi pomůže Emma. Můžete jít, jen dejte zapřáhnout, ať mohu tak za půl hodiny odjet.“

Arabell prohlížela součásti oděvu jednu po druhé. Byla prohlídkou jednotlivých kusů oblečení zřejmě nadšená. „Myslíš, že mi to bude slušet?“ zeptala se. „Budete v tom úžasná,“ řekla jsem. „Ty lichotnice,“ opáčila a shodila své domácí šaty. „Tak mi pomoz.“

Svlékla si ženské šaty. Arabell byla skutečně velmi krásná. Chvíli jsem nehnutě obdivovala tu dokonalost forem, která byla v antice přímo náboženstvím. „Na co myslíte, vy roztržitá?“ zeptala se mě Arabell. „Dívám se na vás a myslím si, že princ je šťastný člověk,“ odvětila jsem.

Celé oblékání proběhlo v této poklidné, koketní atmosféře. Miss Arabell si určitě neoblékala pánský oděv poprvé. Když byla hotova, vypadala skvěle. Jako mladý kavalír tak mezi šestnácti osmnácti lety, zatímco jako žena vypadala na pětadvacet, i když byla pravděpodobně starší.

Vyčinila mi, že jsem nešikovná a nedokážu jí uvázat kravatu. Sama to udělala tak obratně, že to prozrazovalo zvyk. Vstoupila komorná a oznámila, že je zapřaženo.

Miss Arabell na sebe naposledy pohlédla do zrcadla, potom se podívala na mne. Bylo jasné, že se v ní odehrává nějaký vnitřní boj, ale nevěděla jsem, oč jde.

Potom se naklonila k mému uchu. „Nevíš, nač myslím?“ zeptala se. „Ne,“ odvětila jsem nevinně. „Že bych daleko raději byla mužem a odvezla si tě někam v kočáře než ženou, která teď jede za dědicem anglické koruny.“

Potom vzala bičík, v jehož rukojeti byl zasazen nádherný smaragd. „Sbohem,“ řekla. „Vrátím se co nejrychleji, neboj se. Zatím jsi paní domu ty.“

Zůstala jsem náhle sama v té vlahé, voňavé místnosti, kde se nedalo myslet na nic jiného než na bohatství, lásku a rozkoš.

Komorná se mě přišla zeptat, co poroučím.

Já a poroučet? Já, která jsem dosud jen plnila něčí rozkazy!

Odpověděla jsem, že jestli chce se mnou paní Northonová povečeřet a potom mě doprovodit do divadla, budu jí za to velmi vděčná.

Nemohla si přát víc, návštěva divadla pro ni byla velkým svátkem. Zeptala se mne, do kterého divadla chci jít. Znala jsem jen jedno: Drury Lane.

Ten večer tam hráli Macbetha. Byl to triumf paní Siddonsové.

Mé pocity toho večera se velmi lišily od těch, které jsem zažívala při první návštěvě divadla. Prožila jsem všechny fáze hrůzy. Půvab a něhu, které chyběly paní Siddonsové v roli Julie, tady nahradil výrazný hlas, nehybná tvář a síla, která z ní vyzařovala. Byla naprosto dokonalá. Byla jsem daleko víc okouzlená než poprvé, ale méně dojatá, méně zasažená ve svých citech. Při Macbethovi jsem cítila, že vidím vrcholné dramatické umění. Při Romeovi a Julii jsem měla pocit, že se účastním něčeho skutečného, opravdového života.

Vrátila jsem se domů celá rozechvělá a stejně jako toho večera po mé první návštěvě divadla v domě pana Hawardena, i tady jsem si chtěla přehrát, co jsem právě viděla. Ale brzy jsem poznala, že nemám ani zjev, ani hlas, abych dokázala vyjádřit tak hrozné city. Byla jsem příliš mladá, příliš jemná a něžná. Samotnou mě rozesmálo, když jsem se viděla a slyšela reprodukovat Macbethova slova: Jen chlapce roď!

Kovu tvé bytosti je škoda na plod jiný než mužský…

Ne, nedokázala jsem žít životem Macbetha nebo lady Macbethové. Proti mé vůli se mi znovu a znovu drala na rty slova Juliina, před očima jsem viděla tu scénu na plese, kde se oba mladí lidé poznají a Julie cítí, že ten odcházející mladík s sebou odnáší i celé její srdce. Nutí chůvu, aby ho sledovala: Kdo je tamten za ním? Běž, optej se!

Ach, je‑li ženat, bože, hrob asi bude svatební mé lože.

Opakovala jsem ta slova a vložila do nich celou svou duši, veškerou vášeň, jíž jsem byla schopna, a tu se mi zdálo, že slyším pod balkonem něčí hlas. Někdo mě volal, ale nevolal mě mým jménem, nevolal – Emmo – volal – Julie.

Byla jsem snad pomatená, byla to má přílišná představivost? Snila jsem s otevřenýma očima? Pomalu jsem přistoupila k oknu, otevřela jsem ho a slyšela hlas, který volal jemně jako vánek: „Julie! Julie!“

Romeo byl tady. Romeo byl pod mým balkonem.

11

V tu chvíli jsem měla hned zavřít okno, spustit závěs a zamknout se v pokoji na dva západy. Místo toho jsem však přitiskla ucho k pootevřenému oknu a poslouchala. Ke svému velkému údivu jsem slyšela, jak ten neznámý pronáší něžným, mladým hlasem následující verše, jako by hrál každý z nás svou roli před neviditelným publikem, nebo spíš jako bych já byla tou skutečnou Julií a on skutečným Romeem. Poslouchala jsem se zatajeným dechem.

Jistě víte, jakou moc přisuzovali v antice Sirénám a jejich kouzelnému zpěvu, jemuž Odysseus unikl jen proto, že přivázal své druhy ke stožárům lodi a sám si zacpal uši voskem. Měla jsem smůlu. Žádné pouto mě nesvazovalo a mé uši byly otevřené všem svůdným slovům a melodiím lásky! Ten hlas mě k sobě neodolatelně vábil. Vyšla jsem na balkon, srdce mi bušilo o závod a rty se mi třásly. Jako by znal tajemství mého srdce, pokračoval ten hlas: Hovoří, třeba nemluví. Co na tom?

Očima mluví. Odpovím těm očím.

Ta nádherná poezie mě fascinovala, už jsem se začala cítit ve své roli, připomněla jsem si slečnu Siddonsovou a položila si hlavu na ruce. Můj neznámý Romeo snad čekal na tu chvíli, až se přizpůsobím hře a jeho režii, a pokračoval: Hle jak líčko rukou podpírá!

Kéž bych byl rukavicí na té ruce a dotýkal se toho líčka!

Odpověděla jsem povzdechem „Bože“, jak mi předepisoval text. Romeo mi odpovídal hlasem, který ve mně rozechvíval nejskrytější struny citů. Oba jsme hráli citově vypjatou balkonovou scénu velkého mistra, ne, my ji nehráli, my ji prožívali. On, můj neznámý Romeo, a já, patnáctiletá dívka prožívající poprvé city, které dokázala tak nádherně vyjádřit tahle opojná poezie. Došli jsme až k místu, kdy Julie mluví o svém nevyčerpatelném citu.

Tady nám chyběl někdo třetí, protože v tu chvíli se za scénou ozve Juliina chůva a volá svou svěřenku. Ale jako by si náhoda usmyslela, že dovede do konce tuto zvláštní směsici fikce a skutečnosti, ozvalo se náhle z mého pokoje opravdu zavolání.

Stačila jsem jen říci zcela prozaicky svému Romeovi: „Počkejte, já se vrátím.“

Zašla jsem do pokoje a octla jsem se tváří v tvář Amy Strongové, kterou jsem neviděla od toho dne, kdy jsem přijela do Londýna. Ta ubohá dívka tonula v slzách.

I když mi její návštěva nepřišla právě vhod, vřele jsem ji objala, neboť mé srdce překypovalo citem a tady jsem měla přítelkyni, které jsem ho mohla projevit.

Už z jejích prvních slov jsem pochopila, že mi chce vyprávět dlouhý příběh a že před svítáním neodejde.

Uvedla jsem tedy Amy do ložnice a vrátila se na balkon. Naklonila jsem se přes zábradlí a natáhla ruku.

Uchopily ji dvě ruce, ucítila jsem vášnivý polibek horkých rtů a naše hlasy zašeptaly společně: „Zítra na shledanou!“

Vrátila jsem se k Amy, ňadra se mi dmula pohnutím a mé smysly byly vzrušené na nejvyšší míru tím novým a neznámým citem, který mi prostřednictvím opojné poezie a podivného tajemství pronikl do žil.

12

Amy nemohlo uniknout, že se v mém životě děje něco neobvyklého, ale byla tak zaměstnána událostí, která ji ke mně přivedla, že se nijak mou osobou nezabývala a hned mi vylíčila, proč za mnou přišla.

Týkalo se to Amyina bratra Dicka. Dick se stal obětí jednoho „lovu duší“, což byl způsob, jakým anglické loďstvo doplňovalo mužstvo na svých vojenských korábech. Násilně ho naverbovali a byl odsouzen k tomu stát se členem posádky komodora Johna Payna.

Teď šlo o to vymoci od tohoto důstojníka Dickovo propuštění. Amy někde vypátrala informaci, že dvorný komodor nedokáže nic odepřít hezké tvářičce, a hned si vzpomněla na mne. Doufala, že jí pomohu. Ptala se po mně u pana Hawardena i pana Plowdena a skončila až tady, u miss Arabelly.

Přišla už dvakrát během večera, ale řekli jí, že nejsem doma. Amy se však nedala odradit, a tak přišla potřetí a trvala na tom, že ji musí uvést do mého pokoje.

Objevila se přesně ve chvíli, kdy ve hře Julii volá její chůva, a mne vrátila do skutečnosti tím, že mě oslovila mým pravým jménem.

Byla jsem tak skvěle naložená, že jsem chtěla kolem sebe šířit blaženost, jíž jsem byla plná. Slíbila jsem Amy, že se hned zítra ujmu té záležitosti s Dickem. Protože se nechtěla v tuhle hodinu vracet domů, ustlaly jsme jí na pohovce, abychom mohly ráno vyrazit společně. Podle toho, co se Amy dozvěděla, byl sir John Payne na palubě své lodi Théseus, která nyní kotvila na Temži mezi Greenwichem a Londýnem.

Amy si konečně všimla, že na rozdíl od ní se tvářím vesele a vypadám spokojeně. Ani snad nemusím říkat, že můj neznámý Romeo byl hlavním předmětem našeho povídání. Usínala jsem s jeho jménem v srdci a rty jsem tiskla na svou ruku, kterou před chvílí políbil. Celou noc mě spalovaly vzrušené sny.

Ráno jsem otevřela dveře pokoje a uviděla na podlaze dopis. Někdo ho musel strčit dovnitř pod francouzskými dveřmi vedoucími na balkon. Na listě stálo: Pro Julii.

Otevřela jsem ho a rychle pohlédla na podpis. Jediné jméno Harry mohlo být stejně klidně jméno jako příjmení.

Přečetla nebo spíše zhltla jsem obsah listu. Skoro jsem uhodla pravdu. Romeo-Harry byl mým sousedem. Viděl mě na balkoně tu noc, kdy jsem si myslela, že jsem jen sama se slavíkem.

Dál bylo jeho vysvětlení stručné. Studoval na univerzitě v Cambridgi, ale, jak uváděl, neodolatelně ho vábilo divadlo a doufal, že já jeho vášeň sdílím. Navrhoval mi, abychom se společně vydali hledat štěstí a slávu u divadla.

Prosil mě, abych určitě přišla následující noci na balkon a dala mu odpověď, na níž, jak psal, závisí štěstí jeho budoucího života.

Tenhle dopis mohl jen stěží uklidnit mé zmatené srdce.

Napsal ho určitě hned, jak skončila naše poslední scéna. Patrně vylezl na balkon, a když zjistil, že nejsem sama, strčil dopis dovnitř.

V tu chvíli mě ani nenapadlo, že se ke mně může lehce dostat i dnes, zítra, že zrovna nejsem v bezpečí a že mohu podlehnout svodům lásky stejně jako Julie. Myslela jsem jen na to štěstí, že večer uvidím svého neznámého Romea, jehož tvář mi skrývala až dosud noc.

Políbila jsem dopis a schovala ho na srdci.

Mezitím se Amy oblékala. Musely jsme sice ujet dobrou míli a půl až k Temži, kde kotvila anglická flotila, ale u admirála jsme se mohly objevit až k polednímu. Měly jsme tedy dost času na snídani. V paláci jsem jen řekla, že se pravděpodobně vrátím až navečer. Před polednem jsme vyjely. Celou cestu jsem myslela jen na včerejší večer a každou chvilku jsem kladla ruku na srdce a přesvědčovala se, že dopis je stále na svém místě. Jen mě mrzelo, že jsem potkala prostého studenta, který mi nabízí svou paži na trnitou cestu k umění, místo krásného kavalíra, který by mi přímo dokázal nabídnout slávu slečny Siddonsové nebo bohatství miss Arabelly a odvézt mě v kočáru taženém čtyřmi koňmi.

Ale nic nebylo ztraceno. Divadlo bylo piedestalem, kde se krása cenila stejně jako talent, a protože jsem byla krásná, byla to jistě jen otázka času, kdy se stanu slavnou a bohatou.

Byla jsem naprosto ponořená do vlastních úvah, takže jsem si vůbec nevšimla, kudy jedeme ani jak dlouho to trvá. Najednou vůz zastavil. Byly jsme na břehu řeky, jen kousek od překrásné bitevní lodě.

Byly jsme očekávány? Nevím, mnohokrát jsem o tom od té doby přemýšlela a nejednou mě napadlo, že všechno bylo předem domluveno mezi Amy a komodorem. Sotva jsme vystoupily z kočáru, vyjel od Thésea člun s šesti veslaři a zamířil k nám. Zakrátko jsme byly na palubě.

První, koho jsem uviděla, když jsem vystoupala po žebříku, byl ubohý Dick, už v uniformě námořníka. Přistoupil ke mně a řekl zkroušeně: „Slečno Emmo, slitujte se nad ubohým Dickem…! Jeho osud je ve vašich rukách.“ Ten chudák vypadal tak smutně, že jsem mu slíbila udělat všechno, co bude v mé moci.

Lodník ho hrubě odstrčil a uvedl nás do kajuty sira Johna Payna.

Tato kajuta byla jedním z nejpřepychovějších a nejelegantnějších budoárů, které jsem kdy viděla, a to jsem později trávila svůj život v královniných budoárech. Komodor seděl nebo spíš ležel na jakémsi tureckém divanu vyšívaném zlatými květy, jež se vyskytují jen na březích Bosporu a Gangy. Divan spočíval na dvou bronzových hlavních děl, které se leskly jako zlaté. Obyčejně byly úplně zakryté látkami, ale ve dnech boje se sundaly kašmíry ukrývající zbraně a odstranily se polštáře z divanu, které skrývaly hlavně, a z rozkošnického budoáru se stala zbrojnice anglického komodora.

Sir John Payne byl oblečený do domácích šatů z čínské látky, a když jsme vstoupily, právě četl.

Obrátil se na nás nenuceně jako muž, kterého překvapí nečekaná návštěva. Když uviděl dvě ženy, zvedl se. Rychle jsem si ho prohlédla a pochopila jsem vše.

Sir John Payne byl krásný důstojník tak mezi třiceti a pětatřiceti lety, za svou hodnost vděčil při svém mládí spíše svému původu a bohatství než úspěchům na poli válečném. Všechno, čím byl obklopen, dýchalo přepychem. Bylo cítit, že patří k nejvyšší aristokracii.

Vzlykající Amy – obdivuhodně se dokázala rozplakat, kdy chtěla – se vrhla k jeho nohám, nebo alespoň tak hodlala učinit, ale on ji zadržel a zeptal se, co ji k němu přivádí.

Jako by jí slzy zabránily mluvit, přitáhla mě za ruku a dala mi znamení, abych mluvila za ni. Vypadalo to, jako by si mě admirál teprve teď povšiml. Zadíval se na mne a okouzlený mou krásou mi nabídl místo vedle sebe.

Amy zůstala stát, schovávala si tvář do kapesníku a řekla mi přidušeným hlasem: „Jen mluv, mluv! Jeho lordstvo tě vyslechne raději než mne!“

13

I já jsem byla velmi zmatená a dojatá a pohnutým hlasem jsem vysvětlila admirálovi, proč jsme za ním přišly, ujišťujíc ho, že mu budu navěky nesmírně vděčná, když propustí Dicka ze služby v námořnictvu. Ať už tomu doopravdy věřil, nebo mi chtěl jen složit poklonu, zeptal se mě admirál, co vede osobu mého postavení k tomu, že se zajímá o ničemu, jako je Dick. Odpověděla jsem zahanbeně, že nejsem žádná osoba s postavením, ale prostá venkovanka a Dickova krajanka.

Vzal mě za ruku a nevěřícně potřásl hlavou.

I přes svůj věk jsem totiž pečlivě dbala o své ruce, takže byly velmi krásné. „Tohle přece nejsou ruce venkovanky,“ řekl se smíchem.

Opáčila jsem, že admirál se mýlí. „Tak tedy chybí už jen tento prsten, aby z těch rukou byly ruce vévodkyně,“ pravil a stáhl ze svého malíčku prsten s diamantem a navlékl mi ho.

Cítila jsem, jak rudnu, snad ještě více radostí než studem. I když mi má ruka teď připadala s prstenem mnohem krásnější, chtěla jsem ho admirálovi vrátit, ale on podržel mou ruku ve své a řekl, že jestli já budu umíněně trvat na svém, zůstane i on neoblomný.

Amy se na mne prosebně dívala uslzenýma očima, takže jsem neměla odvahu déle odolávat. Prsten jsem si ponechala. Vypadalo to, že si Amy dodala kuráže. „A co můj ubohý Dick?“ zeptala se. „Ale já nerozhoduji o těchto věcech sám,“ odvětil admirál. „Mohu navrhnout propuštění, ale musím mít schválení admirality.“ „Jestli se vám to podaří a pomůžete Dickovi, budu vám tak vděčná,“ zvolala jsem. „Myslíte to doopravdy?“ zeptal se admirál a upřeně se na mne zadíval. V jeho pohledu byla ne-li láska, tedy alespoň velká touha.

Zrudla jsem a sklopila bez odpovědi hlavu. „Pojedu do Londýna ještě dnes a učiním nezbytné kroky k propuštění vašeho přítele. Můžete si zatím počkat na odpověď.“ „Tady?“ zaváhala jsem, protože jsem pomyslela na to, že se musím vrátit. „Ne, v Londýně, v mém domě na Piccadilly.“ „Počkám, kde budete chtít, mylorde,“ řekla jsem, „protože doufám, že odpověď bude dobrá. Jenom…“ „Jenom?“ opakoval admirál. „Musím se vrátit v deset hodin.“ „Odejdete, kdy budete chtít. Doufám jen, že si před odjezdem vypijete se mnou šálek čaje.“

Taková nabídka se nedala odmítnout, takže jsme se sirem Paynem posvačili. Byl tak jemný a dvorný, že bylo skutečným potěšením dlít v jeho blízkosti. Po čaji se zvedl. „Vy už nás opouštíte?“ zeptala jsem se. „Lordy z admirality už nezastihnu po třetí hodině a já chci splnit, co jsem slíbil, a dát vám odpověď, ať bude dobrá, nebo špatná, ještě dnes.“ „A co my?“ zeptala se Amy. „Vy budete tak laskavé a počkáte na mne v Piccadilly, můj sluha vás tam doprovodí.“ „A dáte zatím Dickovi dovolenou?“ „Ano,“ řekl sir John se smíchem, „ovšem jen v případě, že se mi slečna za něj zaručí. Jestli Dick dezertuje, vezmu si ji místo něho.“

Stiskla jsem siru Johnovi ruku: „Zaručuji se vám za něj svým slovem.“ „A teď si přeju jedinou věc, aby ten blázen utekl na druhý konec světa!“

Sir John zavolal sluhu: „Připravte člun! Pojedete s námi na pevninu a odvezete tyto dámy do domu v Piccadilly. Večeře bude v sedm hodin.“ „Je připraven, mylorde.“

Ocitla jsem se v člunu, ani nevím jak. Slyšela jsem jen hlas sira Johna, jak rozkazuje Dickovi, aby nás následoval, potom se člun odrazil od lodi a plul k pevnině lehký a rychlý jako pták.

Tam na nás čekal kočár sira Johna. Vedle něj stála naše ubohá drožka. Dick do ní nasedl a odjížděl triumfálně do Londýna.

Po půlhodině jízdy kočár zastavil. Byli jsme v Piccadilly.

Dům sira Johna byl vlastně palác na půli cesty mezi Londýnem a místem, kde kotvila jeho loď. Zařízen byl nesmírně vybraně a elegantně.

Lokaj nás zavedl každou do zvláštního pokoje. Jakmile jsem vstoupila do svého pokoje, okamžitě jsem měla dojem, že už jsem tuhle místnost někde viděla. To místo se tolik podobalo nádheře, o níž jsem tolikrát snila, že jsem v tom opět spatřovala zásah osudu.

Amy Strongová vešla do mého pokoje asi za půl hodiny a našla mě sedět v křesle, kam jsem klesla hned po příchodu. Vypadala trochu znepokojeně tím, že pořád sedím a přemýšlím, a tak se mě snažila rozptýlit. Povídala o siru Johnovi, o tom, jak je hodný a laskavý a jak jistě Dickovi pomůže, a jak hezky dvorně se k nám chová. Usmála jsem se na ni, ale neodpověděla jsem. Věděla jsem dobře, kam tato dvornost míří, a instinktivně jsem cítila, že za Dickovu svobodu zaplatím svou poctivostí.

Naneštěstí byl sir John Payne mladý, krásný a bohatý. Naneštěstí byl dvorný a hodný. Všechno se spojilo, abych podlehla, navíc šlo o to zachránit Dicka a utěšit Amy.

V pět hodin zastavil před branou paláce kočár a za okamžik se otevřely dveře a objevil se sir John s radostným výrazem ve tváři. „Co mi dáte, slečno Emmo, když vám řeknu, že přináším dobrou zprávu o vašem chráněnci?“ zeptal se mě. „Co bych vám mohla dát jiného, mylorde, než vřelé poděkování a svoji nehynoucí vděčnost,“ řekla jsem, zvedla jsem se a podala mu obě ruce. „Dobrá, zatím stačí poděkování, účty srovnáme později.“ „Podařilo se to tedy, mylorde?“ zeptala se Amy. „Alespoň jsem na dobré cestě. Slíbili mi, že k propuštění dojde ještě dnes večer. Počkáme na něj u stolu, dovolíte-li. Musíte umírat hladem, sotva jste se těch zákusků na lodi dotkly. A já se vám přiznám, že po tom běhání mám také hlad jako vlk.“

V jídelně bylo zářivé světlo, v němž se třpytily sklenice a stříbro. Byla jsem opojená vším tím přepychem, vůní, celou atmosférou.

Bohatství mě vždycky fascinovalo, stejně jako mě děsila bída. Snad ve mně skutečně bylo něco šlechtické krve a já jsem se ze všech sil snažila dosáhnout úrovně, které jsem kvůli svému nelegitimnímu původu byla zbavena.

Poprvé v životě jsem zasedla k bohatě prostřené tabuli. Poprvé mé oči oslepovalo sklo zářící jako diamanty, poprvé jsem smočila rty v šumivém francouzském víně. Nic nemohlo uhasit mé oslnění a uklidnit krev, která čileji obíhala v těle.

Při zákusku přinesl jeden lokaj depeši opatřenou velkou pečetí. Sir John ji rozpečetil, ujistil se, že je to opravdu Dickovo propuštění, a předal ji Amy.

Amy se okamžitě zvedla a pod záminkou, že musí tuhle skvělou zprávu ihned sdělit svému bratrovi, požádala, jestli se smí vzdálit. Sir John jí nijak nebránil, naopak ji chválil za její sesterské cítění. Pochopila jsem, že celý můj další život záleží na příštích pěti minutách. Zvedla jsem se současně s Amy. Sir John neudělal jediné gesto, aby mi v tom zabránil. Jen jsem si musela vzít klobouk a plášť ve svém pokoji. Ten pokoj byl tak rozkošný v tom měkkém světle, vypadalo to, jako by sem pronikalo světlo měsíce. Zůstala jsem chvíli stát němě, nehnutě, byla jsem uchvácená. Probíhal ve mně boj mezi touhou zůstat zde a jít s Amy. Sáhla jsem si na srdce, kde byl stále Harryho dopis.

Chtěla jsem vyběhnout z pokoje, ale dveře se za mnou zavřely a v lištách dřevěného obložení jsem je nemohla najít.

Obrátila jsem se, abych zazvonila, ale mezi mnou a krbem stál sir John s otevřenou náručí a zašeptal jen jedno slovo: „Nevděčnice!“

Při zvuku jeho hlasu se znovu probudila špatně utišená závrať, před očima mi zašlehl plamen a já jsem padla do jeho náruče. Děkuji ti, Bože, že mé první pochybení provázela oddanost a laskavost, a ne chtivost a zhýralost!

14

Stala jsem se milenkou sira Johna Payna.

Sir John byl skutečný džentlmen, vznešený, dvorný muž a za celých těch pět nebo šest měsíců, co trval náš vztah, se nestalo nic, co bych mu mohla vytknout.

Malý dům v Piccadilly byl můj, a kdykoli ke mně přišel, což se stávalo vždy, když mu to dovolila služba, dával vždy najevo, že přichází ke mně, a nikoli domů. Služebnictvo i kočár jsem měla stále k dispozici a sluhové mi prokazovali skutečnou úctu.

Když jsem si prohlížela nábytek ve svém pokoji, našla jsem ve váčku se svým monogramem asi šest set liber šterlinků a v kazetě na šperky nádhernou tyrkysovou soupravu s diamanty.

Hned, jak jsem ty peníze určené pro mne našla, rozdělila jsem je na dva stejné díly a jeden jsem okamžitě poslala matce, i když jsem jí nenapsala, odkud ty peníze pocházejí.

Zůstává mi útěchou teď, když jsem na prahu smutného a nešťastného stáří, že jsem nikdy nezapomněla na tu chudou a prostou ženu, jíž vděčím za život, a podporovala jsem ji ze všech sil.

Byla jsem se sirem Johnem šťastná, jen mě tížily dvě věci: ta první byla myšlenka na mého neznámého Romea, který mě toho večera marně čekal pod balkonem, a druhá, co asi říkala miss Arabell, když mě po svém návratu nenašla doma.

Prvních pár dní jsem se tak styděla, že jsem vůbec neopouštěla dům v Piccadilly. Konečně mě sir John Payne přiměl k tomu, abych vyšla z domu. Divadlo bylo stále mou největší vášní, koupil tedy lóži v Drury Lane.

Vybral si den, kdy hráli Hamleta. Poslouchala jsem s největším vzrušením ty nádherné verše a hluboce prožívala drama Poloniovy dcery. Její dvě scény šílenství pro mne znamenaly totéž, co scéna v zahradě a balkonová scéna z Romea a Julie. Po návratu domů jsem nemluvila o ničem jiném než o Ofélii a odříkávala jsem kousky veršů, jak jsem si je zapamatovala.

V malé knihovně v Piccadilly Shakespearovy hry nebyly, ale sir John mi je nazítří poslal po sluhovi z paluby své lodi.

Čekala jsem na svého Shakespeara stejně netrpělivě, jako by jiná žena čekala na náramek nebo náhrdelník. Skoro jsem ho vytrhla ze sluhových rukou, zavřela se ve svém pokoji a ponořila se do oceánu poezie. Večer jsem znala obě scény Oféliina šílenství zpaměti, a protože jsem měla skvělou pohybovou i intonační paměť, dokázala jsem skoro přesně napodobit to, co jsem viděla předešlého dne. Všechno jsem předváděla před velkým zrcadlem ve zlaceném rámu, které mi tak jasnozřivě předpověděl Dick.

Chyběla mi jediná věc: kostým. Ale Oféliin kostým byl velmi jednoduchý, dlouhé bílé šaty jsem si snadno mohla vyrobit. Toho dne jsem při večeři požádala sira Johna, aby mě nazítří doprovodil ven. Dodala jsem pouze, že pro něj chystám překvapení. „A kam půjdeme?“ zeptal se jen. „Někam do polí. Mám takovou bukolickou náladu.“ Nazítří jsem hned ráno poslala komornou pro nejkrásnější bílou látku, kterou objeví. Navíc měla koupit velký černý tylový šál.

Sir John poslouchal mé rozkazy a zhola ničemu nerozuměl. Umíral touhou odkrýt alespoň cípek mého tajemství, ale já jsem vydržela mlčet jako ryba.

Po snídani jsme vyjeli. Jeli jsme nejmíň hodinu, než jsme našli, co jsem hledala. Konečně kočár zastavil a já jsem hned vystoupila. „Mohu jít s vámi?“ zeptal se sir John. „Nejen to. Dokonce mi musíte pomáhat.“

Vyběhla jsem na louku a začala trhat chrpy, pryskyřníky a planý oves. Sir John se na mne chvíli díval a potom začal dělat totéž. Nastoupili jsme do kočáru s plnými náručemi lučního kvítí. „Máte podivné nápady, Emmo,“ řekl mi sir John. „Můžete přece mít ty nejkrásnější květiny od předních londýnských zahradníků a vy tady místo toho trháte plevel.“ „Copak jsem vám neřekla, že jsem prostá venkovanka a že miluju víc tohle kvítí než nejdražší květiny ve městě? A pak, je to součást mého překvapení.“

Ke třetí hodině jsme se vrátili do Piccadilly. Sir John mě vysadil před bránou i se „snopem“ plevele, jak říkal, a pokračoval v cestě, protože měl nějakou práci na admiralitě.

Moje komorná už byla zpátky a nakoupila vše, co jsem po ní chtěla. Přikázala jsem jí, aby s sebou přivedla i švadlenu. Obě už na mne čekaly.

Připomněla jsem si střih Oféliina kostýmu a sama jsem látku nastříhala. Slíbila jsem komorné a švadleně dvě libry, jestli bude kostým ušitý nebo alespoň nastehovaný do devíti hodin večer. Já jsem zatím vybrala kvítí, které mi připadalo nejvhodnější, a ponořila je do vody, aby zůstalo do večera čerstvé.

V šest hodin se vrátil sir John. Vypadal velmi vesele. Požádal o dva měsíce dovolené a dostal je. Celé ty dva měsíce mi chtěl věnovat.

I když jsem nemilovala sira Johna tou skutečnou, pravou láskou, mé city vůči němu byly velmi vřelé, byla jsem mu nesmírně vděčná, ani ne snad za přepych, kterým mě obklopil, ale spíš za to, s jakou dvorností a úctou se ke mně choval. Mou aristokratickou pýchu dojímala spíše forma, s níž bylo dobrodiní prokazováno, než dobrodiní samo.

Sir John mě požádal, jestli by u mne mohl zůstat až do rána, a já jsem s velkou radostí svolila. To jsem zrovna pro své překvapení potřebovala.

Přesně v devět hodin jsem se siru Johnovi omluvila a odebrala se na chvíli do svého pokoje. Zeptal se mě se smíchem, jestli se tahle přestávka vztahuje k mému překvapení. Dokázala jsem pořád ještě mlčet.

Kostým byl hotový. Rozpustila jsem si své dlouhé vlasy, upletla věneček z polního kvítí, jako jsem to dělávala v dětství, oblékla jsem dlouhé šaty, které mi odhalovaly část ňader a paže, a otevřela dveře do salonu.

Sir John se opíral o krb a byl otočený směrem ke dveřím. Když jsem se objevila, vykřikl překvapením a obdivem.

Měla jsem úspěch hned na samém počátku. To bylo pro mne velkým povzbuzením. Začala jsem zpívat polosmutnou, poloveselou píseň šílené Ofélie: Jakpak poznám lásku tvou, jakpak se nosí?

Má klobouček s mušlí, v ruce hůl, poutníček bosý.

Sir John ke mně vztáhl paže, ale dělala jsem, jako když ho nevidím, dívala jsem se někam do neznáma a pokračovala smutně: Umřel, ach umřel! Bože můj, duši spas, amen!

Už v hlavách mu roste trávníček, v nohách má kámen.

Sir John zatleskal. Pokračovala jsem hlasem, v němž se chvěl pláč. Sir John byl nesmírně dojatý, přistoupil ke mně a pravil: „Jste okouzlující! Z takového šílenství by se zbláznil i sám král Šalamoun.“

Já jsem však pokračovala v roli až do chvíle, kdy Ofélie rozdává kvítí, potom padne na kolena a zpívá: A už se mi nevrátí?

A už se mi nevrátí.

Spí věčný sen.

Sir John už se neovládl. Objal mě a tiskl vší silou k sobě: „Dost, už dost, nebo se z vás zblázním!“

Jeho oči vyjadřovaly hrůzu a třásl se mu hlas.

Rozesmála jsem se. „To je ještě v roli? Má váš smích znamenat další projev Oféliina šílenství? Odpovězte mi vážně, proboha, Emmo, vždyť se o vás bojím!“ „Mou hlavní rolí je líbit se vám, můj drahý lorde, a ne vás děsit. Ofélie se utopila, ale Emma Lyonová žije a miluje vás.“

Radostně jsem mu skočila kolem krku. Teď už jsem nepochybovala o svém hereckém talentu. Výsledek předčil všechna má očekávání.

Ale někde v hloubi duše jsem myslela na svého nešťastného Romea, jehož něžný hlas mi tak krásně odpovídal v zahradě miss Arabelly.

15

Sir John se rozhodl, že celé dva měsíce dovolené strávíme ve Francii. Byla jsem nadšená. Tolik jsem o Francii slyšela, ale nedoufala jsem, že bych se tam někdy mohla podívat.

Francie mě nadchla i udivila. Byla tam obrovská bída, ale přepych ještě větší. Princové a příslušníci vysoké šlechty se ruinovali tak náruživě a bezstarostně, jako by tušili, do jaké propasti se řítí společnost. Ale co jim na tom záleželo? Kardinál de Rohan hledal kámen mudrců, Cagliostro prý objevil elixír mládí, Mesmer uzdravoval všechny choroby magnetismem, Franklin přemohl blesk a po dlouhém lanu ho svedl do hlubin země a konečně Montgolfier sliboval nové cesty k nebeským výšinám. Starý svět mohl klidně zmizet v nenávratnu, tady se rodil svět nový.

Ty dva měsíce ve Francii byly pro mne nekončícím okouzlením. Sir John měl nejkrásnější koně, nejskvostnější kočáry, nejlepší lóže ve všech divadlech. Greuze namaloval můj portrét a všude, kde jsem se objevila, opěvovali moji krásu.

Byla jsem tak šťastná, že sir John požádal o další měsíc dovolené. Vyhověli mu, ale připomněli, že po uplynutí tohoto měsíce musí být vládě k dispozici. Válka s Amerikou byla čím dál zuřivější. Francie hrozila, že se jí zúčastní, a Anglie bude muset pravděpodobně udeřit s velkou silou na druhé straně Atlantiku.

Zůstali jsme tedy ve Francii další měsíc. Dvakrát jsem viděla královnu: jednou v Opeře na představení Piccinniho Didony a jednou v Comédie-Française na Orosmanovi. To byla šťastná doba v jejím životě, ještě ji milovali a oslavovali. Nenávist a pomluvy přišly až později. I ona si mne všimla a zeptala se, kdo jsem. Pamatovala si na mne, a když její dvorní malířka madam Lebrunová přijela o tři léta později do Londýna, poprosila mě jménem královny o svolení namalovat můj portrét. Byla to příliš velká čest, než abych odmítla. Ujistili mě, že můj portrét bude viset v královnině soukromé galerii. Dnes visí tento portrét v galerii v Louvru.

Přiznávám se, že po návratu domů mi můj dům v Piccadilly připadal trochu smutný. Sir John si toho všiml a z obavy, abych se nenudila, mi představil některé své přátele. Chodili k nám zpočátku jednou týdně, potom dvakrát, třikrát a nakonec denně.

Jednoho večera mi admirál připomněl, jak ho na začátku naší známosti okouzlila ta scéna z Ofélie, kterou jsem mu sehrála. Zeptal se mě, jestli bych nechtěla totéž udělat pro přátele, kteří s námi pili čaj. Odpověděla jsem mu, že nemám nezbytné doplňky, hlavně květiny, ale že si vše opatřím a zítra budu připravená na svůj druhý debut, tentokrát před skutečným publikem.

Nazítří jsme se sirem Johnem sháněli kvítí, tentokrát ne v polích a lukách, byl sníh a mrzlo, ale v obchodech s umělými květinami. Byla jsem nějak smutná, když jsem vázala kytici z těch umělých květin. Ostatně i sir John mi teď připadal smutný. Občas jsem ho přistihla, jak se na mne upřeně dívá. Denně teď docházel na admiralitu a poselství odtamtud přicházela velmi často jak na Thésea, tak do našeho domu. Bylo zřejmé, že se v našem životě chystá nějaká změna.

Nastal večer a přátelé se shromáždili v salonu netušíce, co je čeká. Všichni byli zvědavi, sir John je navnadil, že uvidí něco mimořádného. Po čaji jsem zmizela ve svém pokoji a během několika minut se přeměnila na Ofélii. Ve chvíli, kdy mě nejméně očekávali, jsem otevřela dveře a objevila se v salonu. Všichni najednou vykřikli, což mě utvrdilo v tom, že jsem nezkazila svůj nástup, jak se říká v divadle.

Měla jsem ohromný úspěch. Poprvé jsem vlastně debutovala před publikem. Všichni křičeli „Opakovat!“ a prosili admirála, aby mě přesvědčil a já jim scénu přehrála znovu. Odmítla jsem. „Ale kdyby mi chtěl někdo dělat partnera, sehrála bych vám s potěšením jednu nebo dvě scény z Romea a Julie,“ nabídla jsem svému publiku.

Naneštěstí přátelé sira Johna milovali spíš požitky materiální než literaturu a neuměli Shakespeara tak dobře, aby mi mohli sekundovat.

Pomyslela jsem s lítostí na ubohého Harryho, který dokázal v zahradě miss Arabelly tak poeticky a zamilovaně improvizovat Romea. „Škoda že přítel Featherson není v Londýně!“ pravil sir John. „Ten zná celého Shakespeara zpaměti a hraje jako Garrick! Hned jak uvidím Sheridana, zeptám se ho, kde právě je.“ „Ale on je tady,“ řekl jeden z hostů. „Viděl jsem ho včera, a dokonce jsem s ním mluvil. Mohu se zeptat jeho strýce, kde bydlí.“

Admirál se ke mně obrátil. „A jestli seženeme Feathersona,“ oslovil mě, „budete ochotná sehrát s ním ty scény z Romea?“ „Ale jistě,“ odvětila jsem. „Ale proč se ten text nenaučíte vy sám?“ „Nesehrál bych to tak dobře,“ povzdechl si admirál, „Harry se té úlohy zhostí nepoměrně lépe.“ „Harry?“ zvolala jsem. „Kdo je to Harry?“ „Harry je, milá Emmo, křestní jméno sira Feathersona. Znala jste nějakého Harryho?“ zeptal se zvědavě sir John. „Jen jsem to jméno někde zaslechla,“ odpověděla jsem, „ale šlo o chudého umělce, ten určitě nemá nic společného s vaším sirem Feathersonem.“

Bylo tedy dohodnuto, že sir George vyhledá sira Harryho, a jestli ho najde, sehrajeme spolu dvě pověstné milostné scény z Romea.

16

Lord Featherson se už skutečně vrátil do Londýna ze své šestiměsíční cesty po kontinentu. Bydlel v nádherném domě v Brook Street na rohu náměstí Grosvenor. Sir George mu nechal vzkaz, aby přišel večer k siru Johnovi nebo spíše ke mně. Nic bližšího nedodal.

Nedokázala jsem si vysvětlit, proč přikládám takovou důležitost setkání s cizím člověkem, ale nesmírně jsem se na ten večer těšila.

První hosté se začali scházet mezi devátou a desátou hodinou. Až v půl desáté ohlásil sluha sira Harryho Feathersona.

Můj neklid neunikl siru Johnovi. Stejně jako já se nervózně otáčel ke dveřím pokaždé, když někdo vešel, a když ohlásili sira Harryho, upřel na mne pohled a nespustil ho ze mne až do doby, kdy se nově příchozí u nás zastavil.

Byl to okouzlující, asi třiadvacetiletý mladík s modrýma očima, krásnými zuby a žensky jemnou pletí. Za těch šest měsíců, které strávil ve Francii, si osvojil francouzskou nenucenost a eleganci a shodil ze sebe britskou tuhost a škrobenost. Nejdříve hledal očima sira Johna. Kráčel přímo k němu, ale cestou o mne zavadil očima. Objevil se v nich výraz nesmírného úžasu, najednou se zastavil, jako by ho někdo přibil k podlaze.

Zrudla jsem, ani nevím proč.

Sir John si všiml Harryho údivu i mého uzardění. Stiskl ruku příteli, kterého dlouho neviděl, a přivedl ho, aby mi ho představil.

Sir Harry mi rozechvělým hlasem vyslovil několik poklon. Odpověděla jsem na ně nicneříkajícími slovy. Jeho hlas se mě velmi dotkl. Byl až neuvěřitelně podobný hlasu mého neznámého Romea ze zahrady miss Arabelly.

Poté šel sir Harry pozdravit své ostatní přátele. „Znáte sira Harryho?“ zeptal se mě s lehkou výčitkou v hlase admirál a vzal mě za ruku. „Přísahám, že ne,“ odpověděla jsem. „Vidím ho dnes poprvé.“ Sira Johna mé prohlášení uspokojilo.

Po chvíli zavedl řeč na to, proč vlastně sira Feathersona pozval. Zeptal se ho, jestli stále miluje Shakespeara a umí jeho verše zpaměti.

Lord Featherson se usmál, jako by se mu něco vybavilo. „Hodně jsem toho zapomněl,“ řekl, „nebo jsem se spíše snažil zapomenout, ale některé pasáže mi v paměti zůstaly.“ „A vzpomínáte si na ty dvě milostné scény mezi Romeem a Julií?“ zeptal se sir John.

Lord Featherson se smutně usmál. „Ty dvě scény jsem chtěl hlavně zapomenout,“ pravil, „ale nepodařilo se mi to.“ „Tak tedy, Emmo, tlumočte siru Harrymu naše přání. Vysloví-li je krásná žena, bude jistě přístupnější.“

Vyložila jsem siru Harrymu, jak ráda hraji divadlo a že mi chybí ke klíčovým milostným scénám partner. Dodala jsem, že by udělal radost všem mým hostům i mně, kdyby se naší hry zúčastnil.

Sir Harry se uklonil a odvětil, že je mi samozřejmě kdykoli k službám.

Museli jsme mu jen poskytnout čas, aby si opatřil kostým Romea.

V domě zavládlo velké vzrušení. Druhý den ráno poslal sir John pro truhláře a jeho pomocníky. Postavili balkon a okolo udělali besídku z tropických rostlin. Kolem druhé hodiny byla divadelní scéna připravena.

V tu chvíli přišel posel z admirality a přinesl siru Johnovi dvě spěšné depeše. Sir John po jejich přečtení zbledl a řekl pohnutým hlasem: „Vyřiďte jejich lordstvům, že rozkazy budou vyplněny.“

Všimla jsem si jeho pohnutí, a když posel odešel, vzala jsem ho pod paží a zeptala se, jestli v těch depeších byly nějaké špatné zprávy. „Velmi špatné,“ odvětil a pokusil se přitom usmát. „Mylordi z admirality pořádají noční zasedání a já se ho musím zúčastnit.“ „Tak přeložíme dnešní představení na jindy,“ navrhla jsem okamžitě.

Sir John však se vší rozhodností odmítl a jen mě prosil, abych s ním strávila dobu, než přijdou hosté. Bude stačit, když odejde z domu po půlnoci.

Nastal večer. Sir John byl stále smutnější a já jsem cítila, jak se mě zmocňuje jakési chvění. Srdce se mi svíralo a musím se přiznat, že v té neznámé úzkosti byl jakýsi půvab. Jako bych se současně něčeho bála i v něco doufala.

Během dne poslali Romeův kostým a teď byl v zahradníkově domku, který přiléhal ke skleníku. Z toho domu měl sir Harry vyjít a zamířit k mému balkonu.

V devět hodin se dostavil ve svých civilních šatech. Radost z něj přímo sálala. Nemohla jsem si pomoci, líbil se mi a jeho hlas mě rozechvíval stejně jako včera.

Uviděl mě a políbil mi ruku se slovy: „Dobrý večer, drahá Julie.“

Tentokrát jsem byla zmatena já a nezmohla jsem se na odpověď.

V půl desáté jsme se každý zabývali svým úborem. Já jsem byla vždycky velmi rychle hotova i s tou nejnáročnější toaletou, protože jsem nosila vlasy nenapudrované, s výjimkou velkých reprezentačních plesů.

Jakmile jsem byla připravena, zazvonila jsem a na to znamení vyšel sir Harry na scénu. Kostým mu opravdu velice slušel.

Přiblížil se k mému balkonu způsobem, který prozrazoval buď velkého umělce, nebo velmi zamilovaného muže, a začal přednášet ty krásné verše. Při prvních slovech jsem se zachvěla. To byl ten hlas, stejná intonace, ano, slyšela jsem ho v zahradě miss Arabelly. Buď to byla neuvěřitelná podobnost, nebo jsem našla svého Harryho. A to jsem si myslela, že jsem ho ztratila navždy! Každopádně jsem se cítila neodolatelně přitahována na balkon tím hlasem a patrně celá moje bytost byla prodchnuta tím okouzlením a touhou, které měla představovat moje role. Jakmile jsem se totiž objevila na scéně, všichni diváci mě přivítali potleskem. Už jsem nebyla Emmou Lyonovou a můj partner nebyl sirem Harrym. Ne, byli jsme skutečnou Julií a Romeem a všechno, co jsme prožívali na jevišti, jsme také skutečně cítili. Diváci nás přerušovali potleskem. V jednu takovou chvíli zalétl můj pohled k siru Johnovi a viděla jsem, jak si osušil slzu. Nesmírně mě to dojalo.

Když jsem se pak vracela celá omámená a zmatená do svého pokoje, octla jsem se přímo tváří v tvář siru Johnovi.

Zachvěla jsem se. Přitáhl si mou hlavu na prsa a pravil: „Má ubohá Julie, jak svého Romea miluješ!“

Vycítila jsem z těchto slov jemnou výčitku a pochopila jsem, že musím siru Johnovi vysvětlit, že jsem skutečně sira Harryho nikdy neviděla. „Mylorde, věřte mi, nikdy jsem vám nelhala. Řeknu vám tedy vše.“

Potom jsem mu několika slovy pověděla, co se mi přihodilo té noci v zahradě miss Arabelly. Když jsem tedy sira Johna ubezpečovala o tom, že sira Harryho neznám, mluvila jsem pravdu. „Kdyby to nebylo od tak ubohého stvoření, jakým jsem, příliš troufalé a pyšné, řekla bych, že můj život řídí jakási osudovost, proti níž nic nezmohu,“ dodala jsem.

Sir John neodpověděl a jen povzdechl.

V tu chvíli jsem slyšela, jak naši diváci vyvolávají mé jméno, jak se to dělá v divadlech, když chtějí vidět znovu svou oblíbenou herečku.

Sir John mě vtáhl do skleníku, kde mě okamžitě všichni obklopili, blahopřáli mi a tleskali, jen sir Harry ne, ten stál stranou, ale jeho oči mi říkaly mnohem víc než všechny frenetické ovace jeho přátel.

17

Představení však dosud neskončilo. Po slavné balkonové scéně jsme měli sehrát ještě scénu u okna. Po scéně plné touhy měla tedy následovat scéna plná naplněného štěstí.

Nesmírně jsem se obávala této druhé zkoušky, prosila jsem sira Johna i jeho přátele, aby mě jí ušetřili, vymlouvala jsem se na únavu, ale horečné chvění mého hlasu a mé zářící oči každého přesvědčily o opaku. Naléhali na mne a já jsem ustoupila.

Tentokrát jsme se měli objevit publiku na balkoně společně, v objetí, s očima vpíjejícíma se do sebe. Sir Harry tedy se mnou v těchto improvizovaných kulisách zůstal na okamžik sám. Přistoupil ke mně, objal mě paží kolem pasu, přitiskl k sobě a zašeptal: „Konečně!“

Jako by mnou projela jiskra. Zavřela jsem oči, objala ho kolem krku a lehce jsem vykřikla. Vzápětí jsem ucítila na rtech žhavý polibek. Nebyl to první polibek, který Julie dostala, ale byl to první polibek od Romea. Měla jsem pocit, že omdlím. Našla jsem v sobě dost sil, abych se ubránila, vrátila se do skutečnosti, tedy v tuto chvíli do hry. Ani celá noc lásky by mne však nebyla lépe připravila na scénu bolestného a opojného loučení milenců z Verony v jejich poslední milostné scéně. Myslím, že jsem nikdy nehrála lépe, vyjadřovala jsem své vlastní city a můj Romeo mi odpovídal stejně. Diváci byli uchváceni, frenetický potlesk nebral konce. Zůstala jsem napůl v mdlobách na balkoně. Sir John mě vzal do náruče a spíše odnesl než odvedl k přátelům. Přijímali jsme se sirem Harrym ovace a sir John uchopil mé dvě horké ruce do své chladné a vlhké dlaně a řekl: „Kdyby se Romeo a Julie milovali tak jako vy dva, ani nelítostná smrt by neměla odvahu je od sebe oddělit.“

Podívala jsem se na něj udiveně a vyprostila ruku z jeho.

Podával se čaj. Sir John vytáhl hodinky. „Pánové,“ pravil, „o půlnoci vás musím opustit. V sídle admirality se koná noční porada. Zbývá nám poslední čtvrthodina.“

Potom se obrátil ke mně: „Neloučím se s vámi, Emmo. Je možné, že porada skončí brzy a ještě se k vám vrátím. Nečekejte však na mne a spěte. Mám klíč, nemějte o mne strach.“

Nevím proč, ale při těch slovech jsem cítila mrazení. „A nemůžete odmítnout a na tu poradu prostě nejít?“ zeptala jsem se, a přitom jsem si nebyla jistá, jestli o jeho přítomnost stojím. „To je vyloučené!“ odvětil.

Potom se vrátil k čajovému stolu, u nějž seděli všichni jeho přátelé, a povídal si s nimi. Snažil se s viditelným úsilím zastřít své pravé pocity předstíranou veselostí.

O půlnoci se všichni zvedli k odchodu. Rozloučili se se mnou, Harry stejně jako ostatní, ale v jeho očích jsem četla hluboké zklamání. Potom ke mně přistoupil sir John, políbil mě na čelo, zadíval se na mne, zavěsil se do sira Harryho a vyšel s ním jako poslední.

Jakmile se za nimi zavřely dveře, cítila jsem se stejně sama a sklíčená, jako bych byla v hrobce Kapuletových.

Cítila jsem dobře, co se ve mně děje, a rozhodla jsem se, že siru Johnovi všechno povím.

Vrátila jsem se do svého pokoje, svlékla se a ulehla. A protože sir John řekl, že se možná vrátí, čekala jsem na něj.

Slyšela jsem odbíjet jednu, pak druhou hodinu, byla jsem však tolik rozrušená tím, z čeho se chci siru Johnovi vyznat, že se mi vůbec nechtělo spát.

Právě odbilo půl třetí, když se mi zdálo, že slyším na podlaze kroky a potom zvuk, jako když někdo tiše otvírá dveře z toaletního pokoje přiléhajícího k mé ložnici. Pak bylo znovu ticho. Vůbec jsem nepochybovala, že se vrací sir John. Měl klíč od hlavní brány paláce, aby mohl přijít kdykoli, a často mě takhle překvapil. Na okamžik jsem zaváhala, jestli se mu mám skutečně se vším svěřit, ale potom jsem sebrala všechnu svoji vůli a čekala jsem.

Konečně se dveře otevřely. V toaletním pokojíku byla tma stejně jako v mé ložnici. Dotápal k mé posteli, vedl ho jen můj hlas. Vzal mě do náruče, ale já jsem ho jemně odstrčila. Řekla jsem, že mu musím okamžitě něco sdělit, a hned jsem začala se svou zpovědí. Vyprávěla jsem mu, jaké pocity se mě zmocňovaly toho večera, když jsem viděla lorda Feathersona a uvědomila si, že můj student a on je jedna a táž osoba. Neskrývala jsem mu nic z toho, co jsem cítila, když mě falešný Romeo vzal do náruče a lehce mě políbil, a také jsem mu řekla, že když mě před chvílí objal on, myslela jsem přitom na sira Harryho.

K mému velkému údivu byl odpovědí na mé přiznání radostný výkřik. Mým slovům totiž nenaslouchal sir John Payne, ale sir Harry Featherson!

Poznala jsem ho podle toho výkřiku, podle hlasu, který mi pronikal až do duše. Neměla jsem sílu, abych se mu bránila.

Několika slovy mi sir Harry vysvětlil tu zvláštní záměnu, která tak přesně odpovídala mým skrytým přáním.

Admirál věděl, že musí odjet s eskadrou do Ameriky. Neušlo mu, že my dva jsme se do sebe zamilovali. Když tedy odcházeli ze skleníku, vzal sira Harryho do svého kočáru, nechal si od něj vypovědět náš příběh, a když viděl, že se neliší od toho, co jsem mu vyprávěla já, vzal Harryho za ruku, vložil mu do ní klíč a pravil: „Vy milujete Emmu a ona miluje vás. Ať je s vámi šťastná!“

Ten klíč byl od mého domu v Piccadilly.

Ve chvíli, kdy mi to sir Harry vyprávěl, byl už admirál na moři a plul plnými plachtami k americkým břehům.

18

Dům, kde jsem dosud bydlela, najal sir John Payne na mé jméno na jeden rok. Všechno, co v něm bylo, mi tedy patřilo, ale já jsem cítila hluboký odpor k tomu bydlet s jiným mužem v místech, kde jsem žila se sirem Johnem. Všechno mi ho tam připomínalo.

Už následujícího dne jsem tedy předala klíče správci sira Johna a odstěhovali jsme se s lordem Feathersonem do apartmá v Brook Street, kde zatím sir Harry bydlel sám. Odnesla jsem si z domu sira Johna jen prsten s tyrkysem a pár zlatých mincí, které mi zůstaly ve váčku.

Siru Harrymu bylo necelých třiadvacet let, byl tedy v plném bujarém rozkvětu mládí. Vtáhl mě do víru radovánek a skvělého života, jehož si mohl užívat jako bohatý a elegantní muž velkého světa. Ten život, jaký mohl se mnou sir John vést jen v Paříži, kde ho nesvazovaly žádné povinnosti, vedl se mnou Harry v Londýně. Až dosud žil sám, a tak nikoho nepřijímal. Jakmile jsem se však k němu nastěhovala, stala jsem se paní jeho domu a sir Harry měl hosty třikrát do týdne. Při těchto večírcích se hodně hrály karty a já jsem si hru zamilovala.

Přišlo jaro a s ním i dostihy. Dostihy v Epsomu byly právě novinkou a také byly jak náleží v módě. Nemusela jsem Harryho přemlouvat, aby mě tam doprovodil. Koupil kočár a nádherné koně a v určený den jsme se vypravili do Epsomu v tom strašlivém zmatku, který vždycky provází derby.

Ani se nebudu pokoušet popsat to místo, kam se sjelo na dvě stě tisíc lidí ve dvoukolkách, landaurech, koleskách, faetonech, prostě ve všech druzích vozů. Pro ty, kteří už někdy podobné divadlo viděli, zůstalo navždy vryté v paměti.

Lord Featherson zaujal místo v prvních řadách rezervovaných pro nejvznešenější společnost. Postavili jsme se tedy hned vedle kočáru stejně elegantního, jako byl ten náš. Uvnitř kolesky seděly dvě dámy. Podívala jsem se na ně a zachvěla se.

Byly to dvě bývalé chovanky z penzionátu slečny Colmannové, zrovna ty dvě, které už mě dvakrát urazily. Dobře jsem si pamatovala jejich jména: Clarice Dambyová a Clara Suttonová. Velmi elegantní pán na kozlíku byl patrně manžel jedné z nich.

Ve chvíli, kdy jsem je uviděla a poznala, všimly si ony mne. Nejdříve si něco šeptaly spolu a potom Clara Suttonová přešla na přední lavičku, naklonila se k mužově uchu a řekla mu pár slov. Ten se otočil směrem k nám, pozorně si mne prohlédl a dal rozkaz kočímu, aby vyjel z řady a zajel někam jinam. Kočí okamžitě poslechl a kočár odjel, nechávaje po sobě volné místo.

Sir Harry nic z toho, co se právě stalo, neviděl, sledoval koně, které právě vyváděli. Když se ke mně otočil, všiml si, že se mi po tvářích koulejí slzy. Už dlouho jsem neplakala, odnaučila jsem se to. Díky téhle urážce jsem si uvědomila, že to ještě dovedu. Sir Harry mě skutečně miloval. Naléhal na mne, abych mu řekla, co mě tak zranilo. Ukázala jsem volné místo vedle nás a vysvětlila mu, že mé bývalé spolužačky nechtěly zůstat v mé blízkosti, bylo to pro ně příliš potupné.

Sir Harry zbledl, okamžitě vyskočil na kozlík, vzal otěže z rukou kočího, popohnal koně a znovu se postavil vedle kočáru, v němž seděly ony dvě dámy. Sotva jsme však zastavili, dal pán v kočáře rozkaz svému kočímu a jejich kočár opustil své místo.

To už bylo pro sira Harryho příliš. Vytáhl náprsní tašku, vytrhl list papíru, napsal na něj pár slov, zavolal jednoho svého sluhu a přikázal mu: „Odnes to mylordu Camberwellovi!“

Věděla jsem, že ty řádky znamenají výzvu na souboj, a snažně jsem prosila sira Harryho, aby lístek neposílal. „Má drahá Emmo,“ pravil, „buďte tak hodná a nepleťte se do této záležitosti. Neurazili totiž vás, ale mne.“

Pronesl tato slova tak pevně, že bylo zbytečné dále naléhat.

O pět minut později se vrátil sluha s odpovědí. „Výborně,“ pravil Harry, když si ji přečetl.

A strčil papír do kapsy. Prosila jsem ho, abychom se vrátili do Londýna, ale sir Harry chtěl zůstat ještě po tři dostihy. Chtěl prý vědět, jestli vyhrál.

To však nebyl pravý důvod, proč chtěl sir Harry zůstat. Po prvním dostihu se vydal na turf, aby tam vyhledal své dva přátele, jedním z nich byl sir George. Chvilku s nimi hovořil a potom se ke mně vrátil a pravil s úsměvem ve tváři, z níž se ještě nevytratila bledost: „Vyhrál jsem první dostih. Přinášíte mi štěstí, Emmo.“

Hned po třetím dostihu jsme se vrátili do Londýna. Cestou jsme se setkali s kočárem lorda Camberwella. Oba pánové se pozdravili s vrcholnou zdvořilostí a úsměvem na rtech.

Večer navštívili sira Harryho dva svědkové. Všichni tři pánové se zavřeli v pokoji a skoro hodinu rokovali. Když odešli, vyptávala jsem se sira Harryho, chtěla jsem vědět, co se stane, ale nic mi neřekl. Vzal dva tisíce guinejí a nasypal je do zásuvky mého toaletního stolku. „Vsadil jsem ty peníze vaším jménem, patří tedy vám,“ řekl rozhodně.

Skoro jsem neposlouchala, co mi sir Harry povídal, myslela jsem pořád na souboj s lordem Camberwellem.

V jednu hodinu se sir Harry zavřel ve svém pokoji. Podívala jsem se klíčovou dírkou. Seděl u svého psacího stolu a psal. Byl bledý, ale vypadal naprosto klidně. Vrátila jsem se do postele. K šesté ráno jsem vyčerpáním usnula.

Když jsem se probudila, byl už dávno den. Vyskočila jsem z postele a vrhla se ke dveřím do Harryho pokoje. Pokoj byl prázdný. Zazvonila jsem na sluhu. Večer prý pán přikázal zapřáhnout před sedmou hodinou. Přesně v sedm se dostavili svědkové a všichni tři odjeli. Nebylo pochyb, sir Harry odjel na souboj.

Dvě hodiny jsem strávila ve strašlivé úzkosti. Kolem jedenácté jsem zaslechla kočár, který zastavil na nádvoří. Běžela jsem k oknu a viděla Harryho vystupovat i s oběma přáteli. Vykřikla jsem radostí a vrhla se ke schodišti.

Byl to souboj na pistole. Jeho protivník dostal kulku do stehna, Harry se vrátil nezraněný, živ a zdráv.

Blížilo se léto. Sir Harry Featherson měl nádherné panství v Up Parku v sussexském hrabství. Odvezl mě tam jako paní domu.

Jeho přátelé mi z dvornosti říkali mylady a rovněž tak návštěvníci panství, kteří se přiživovali na Harryho bohatství. Ten neprávem udělený titul mi dělal náramně dobře, ale platil jen ve zdech toho nádherného zámečku. Jakmile jsem z něj vyšla, nebyla jsem žádná lady Feathersonová, ale dobrodružka Emma Lyonová, vydržovaná žena, možná trochu krásnější než ostatní, ale nezasluhující si o nic víc úcty.

Naši sousedé mi projevovali při každé příležitosti neskrývané pohrdání, které mě zraňovalo do hloubi duše.

V domě jsem však byla královnou, královnou dostihů, honů, slavností. Za ty tři čtyři měsíce strávené v Up Parku jsem se naučila velmi dobře jezdit na koni. Večer jsem bavila přátele scénami z komedií či tragédií a také jsem dělala živé sochy znázorňující slavné antické ženy.

Bylo by těžké odhadnout, kolik sir Harry utratil za jeden den strávený v tomto přepychu. Dvakrát nebo třikrát zajel do Londýna pro další peníze. Správce, který dříve plnil jeho příkazy, mu však napsal, že jeho příjmy jsou vyčerpány na dva roky dopředu a že musí počkat, až dovrší pětadvaceti let a stane se jediným správcem vlastního, patrně obrovského majetku.

Koncem července byl už Harry ve velikých nesnázích a chystal se znovu do Londýna pro další půjčku. Jeho přátelé začínali chápat, že se blíží neodvratný pád, a jeden po druhém se vytráceli. Těch pár posledních, kteří ještě zůstávali, se s ním chystalo do Londýna a slibovali, že se s ním vrátí. Jen já jsem neviděla a netušila vůbec nic. Myslela jsem si, že váček sira Harryho je nevyčerpatelný. Čekala jsem na jeho návrat tři dny a vůbec jsem se neznepokojovala. Uběhly další dva dny a až šestého dne ráno jsem dostala dopis. Ten mne zasáhl jako blesk: Vjsem úplně zruinován. Dlužím skoro padesát tisíc liber a jsem v rukou lichvářů a prokurátorů. Moje rodina se však za mne zaručí jen v případě, že se zřeknu toho nejdražšího, co na světě mám, že se zřeknu Vás, Emmo. A navíc, aby si byli jisti, že nic neprovedu v těch třech letech, která mě dělí od mé plnoletosti, rozhodli se mě mí příbuzní poslat do Indie.

Všechno jsem se dověděl dneska ráno. Večer se musím nalodit. Až budete číst tyto řádky, budu už na moři.

Sbohem, má drahá Emmo! Dala jste mi osm měsíců štěstí, jaké nepozná žádný jiný muž. Odpusťte mi, že jsem se Vám tak špatně odvděčil.

Budu Vás milovat navždy.

Harry Ještě toho dne přišli muži zákona zabavit vše, co sir Harry Featherson nechal v zámku v Up Parku a co mohlo sloužit jako zástava u věřitelů, kteří zastavili stíhání.

V tu chvíli jsem opouštěla zámek a odnášela si s sebou jen několik osobních věcí a asi dvě stě padesát liber.

19

Tenhle otřes byl jedním z nejhorších v mém životě. Až do nynějška jsem stoupala od bídy k přepychu, od neštěstí ke štěstí a najednou se něco změnilo a já jsem přestala věřit ve svou nezranitelnost.

Milovala jsem sira Harryho z celé duše, ale kromě této morální stránky jsem se musela zabývat i stránkou materiální. Jakmile jsem se vzpamatovala z prvního šoku, musela jsem se starat o to, co se mnou bude.

Kam půjdu? Co se ze mne stane? Kde složím hlavu?

Najala jsem si fiakr, nechala do něj naložit svá tři zavazadla, a když se mě kočí zeptal, kam chci jet, odpověděla jsem: „Jeďte rovně až do nejbližšího městečka nebo města.“ „První městečko na cestě je Nutley.“ „Jeďte tedy do Nutley.“

Udivený kočí se vydal na cestu. Asi za tři hodiny zastavil na náměstí většího městečka nádherně položeného u úpatí pahorku. „Jsme na místě,“ oznámil mi. „Zeptejte se prosím, jestli je tu k pronajmutí domek, v němž by mohla bydlet osamělá žena s komornou.“

Hodil uzdu na krk svého koně a šel se poptávat.

Vrátil se za hodnou chvíli. Na druhém konci městečka našel vilku, která byla podle jeho mínění pro mne jako stvořená. „Dovezte mě tam,“ poručila jsem mu.

Kůň se zastavil před nenápadným domkem obklopeným květinami. Stál uprostřed zahrady lemované živým plotem, domovní dveře a okenice byly natřené nazeleno. Majitelka ho svěřila hospodyni a pověřila ji, aby domek pronajala, když se najde zájemce. Sama odjela k bratrovi, který právě ztratil svou jedinou dceru. Dům zůstal, jak ho opustila, byl zařízený skromně, ale všude bylo čisto.

Stačil mi jediný pohled a bylo mi jasné, že toto obydlí naprosto odpovídá mým představám i prostředkům, které jsem mohla obětovat.

Nájemné činilo třicet liber ročně. Zaplatila jsem na šest měsíců dopředu s výhradou, že mohu během těchto šesti měsíců kdykoli opustit dům, aniž budu platit něco navíc. Mé jmění se tedy ztenčilo na dvě stě třicet liber. Kdybych chtěla zůstat v ústraní v tomto domě, měla jsem před sebou tři roky klidného života.

O dvě hodiny později jsem už byla zabydlená v této vilce, s níž ostře kontrastovala i moje nejjednodušší toaleta. A přesto, když jsem srovnávala toto místo se zámkem, který jsem právě opustila, musela jsem si přiznat, že ten můj pád nebyl tak nejhorší. Zastavila jsem se v něm přinejmenším v polovině svahu.

Hospodyně souhlasila, že za jednu libru měsíčně zůstane se mnou a bude se starat o mne a o naši domácnost.

Mou první starostí bylo opatřit si jedny nebo dvoje šaty, které by odpovídaly mé nové existenci. Nechala jsem si je ušít z černého hedvábí a na všechny otázky jsem odpovídala, že se jmenuji paní Heartová, že jsem vdova a uchýlila jsem se do této samoty, abych tady strávila první měsíce svého vdovství. Byla jsem příliš mladá na to, abych byla vdovou, možná že mi moc nevěřili, ale mně na tom nezáleželo. Nikam jsem nevycházela a nikoho jsem nezvala.

První týden svého odloučení jsem trpěla fyzicky i duševně, jak tomu u takových silných životních otřesů bývá. Postupně jsem se však uklidňovala a dokázala jsem střízlivě posoudit svoji dnešní situaci.

Ztratila jsem muže, kterého jsem milovala, ale byl ten muž hoden mých slz a mé lítosti? Choval se ke mně jako pravý džentlmen? Přišel o majetek, ale staral se o to, co se stane se mnou?

Musela jsem si přiznat, že ne.

Jaký byl rozdíl mezi chováním sira Johna Payna a jeho!

Od chvíle, kdy jsem dokázala vidět sira Harryho jasně a bez příkras, byla jsem na nejlepší cestě oželet jeho ztrátu. Byl to prostě krásný a elegantní mladý muž, ale, jak jsem si vzpomínala, takových mladíků bylo mezi přáteli sira Johna daleko víc.

Co se týče situace, v níž jsem se právě nacházela, byla jsem na tom mnohem lépe, než když jsem poprvé přišla do Londýna. Teď jsem si mohla vybrat. Buď jsem mohla žít nějaký čas v klidu v tomto ústraní, nebo se vrátit do Londýna a prožít tam měsíc nebo dva v přepychu a na očích společnosti, do níž jsem ještě před nedávnem patřila.

Po bouřlivém životě zasvěceném radovánkám a kartám jsem potřebovala pár týdnů samoty a odpočinku. Moje duše potřebovala klid. Ty první dny strávené v Nutley měly v sobě kouzlo jakési melancholie a často jsem na ně vzpomínala v dobách, kdy jsem byla na vrcholu slávy.

Zůstala jsem v Nutley dva měsíce a téměř jsem nevytáhla paty ze zahrady. Během té doby jsem se naprosto vzpamatovala a znovu zatoužila po všech věcech, k nimž mě táhla má povaha a mládí. Rána v mém srdci se zahojila velmi snadno, mohla jsem si totiž namlouvat, že mě sir Harry neopustil proto, že by jeho vášeň ke mně ochladla, ale protože byl k tomu donucen okolnostmi.

Koncem druhého měsíce už mě neodolatelně přitahoval vír života, a tak jsem se rozhodla vrátit se do Londýna a znovu se pokusit o štěstí. Doposud mi vždycky přálo, doufala jsem, že tomu tak bude i nadále. Vzpomněla jsem si ostatně, že mi zůstal jeden pramen příjmů. Tak rychle jsem tehdy opustila svůj dům v Piccadilly, že jsem si ani neuvědomila, že mi pořád patří i s bohatým zařízením, které mi sir John rovněž přenechal.

Teď jsem zatoužila se do toho domu vrátit, jak jsem si vzpomněla, nájem byl zaplacen na rok dopředu, byl tedy ještě můj. Městečkem Nutley projížděl každý den dostavník z Lewes do Londýna. Neřekla jsem hospodyni, jestli se vrátím, nebo ne, nebylo to ani nutné, dům byl zaplacen ještě na tři měsíce dopředu, předala jsem jí klíče a nazítří ráno jsem dostavníkem odjela do Londýna.

Zavolala jsem si fiakr a chvějícím se hlasem a s tlukoucím srdcem jsem kočímu přikázala, aby mě dovezl do Piccadilly.

Jakmile se drožka zastavila před tím známým průčelím mého drahého domu, neměla jsem dost sil, abych zatloukla na dveře.

Ale najednou se dveře samy otevřely a z nich vyšla nějaká žena. Vykřikla jsem radostí. Byla to Amy Strongová, která měla dosud takový vliv na můj život. A teď jako by znovu vstupovala do mého osudu. Poznala mě okamžitě a objaly jsme se.

Za ní stál v uctivé vzdálenosti správce s kloboukem v ruce. Jakmile mě poznal, otevřel obě křídla vrat, aby mohla drožka vjet na nádvoří.

Neodvažovala jsem se mu položit jakoukoli otázku, ale správce mě předešel. „Madam byla dlouho pryč,“ pravil, „ale najde dům přesně takový, jaký ho opustila.“

Předal mi klíč od prvního patra, které jsem obývala. Bylo jasné, že se tu nic nezměnilo a že všechno v tomto domě mi patří.

20

Když jsem se znovu ocitla ve svém modrém pokoji s velkým zrcadlem ve zlaceném rámu z dávného snu, rozplakala jsem se.

Ubohá Amy neudělala štěstí. Pětkrát nebo šestkrát už za mnou byla, abych jí pomohla, a vždycky jí řekli, že jsem pryč. Až teď, při posledním pokusu, se se mnou setkala na prahu domu, do nějž jsem se celá rozechvělá vracela. Byla jsem sama, a tak mi toto setkání přišlo jako požehnání z nebes. Nabídla jsem jí, aby zůstala u mne, ale nijak jsem nestanovila, jaké místo bude zastávat.

Nabízely se mi dvě možnosti. Mohla jsem prodat veškeré zařízení domu, za něž bych dostala tak dva tisíce až dva tisíce pět set liber. Z té sumy a z toho, co mi ještě zbývalo, bych měla rentu tak šedesát tisíc franků. Kdybych se rozloučila s nákladným životem v Londýně a odstěhovala se do Nutley, neměla bych do konce života žádné starosti a mohla bych pokojně žít v ústraní.

Mohla jsem však také riskovat, zůstat tady, pokoušet náhodu, nechat si dům i se zařízením a hledat nové lásky. Moje povaha mě bohužel táhla k této variantě a Amy, která byla jakýmsi hadem svádějícím Evu, mě v tomto rozhodnutí jen podporovala.

Nebudu vyprávět do podrobností, co všechno jsem prožila za tenhle jediný rok. Prošla jsem vším, čím projde žena žijící ze své krásy. Nezapomněla jsem na nic, ale nechci ty chvíle znovu prožívat. Výsledkem toho života bylo, že jsem se jednoho dne ocitla před domem v Piccadilly bez šperků, bez krajek, nábytek už byl dávno prodán, neměla jsem nic, jen jediné hedvábné šaty na sobě, poslední pozůstatek skvělého života.

Ano, upadla jsem do skutečné bídy, tentokrát jsem byla opravdu na dně, na nejnižší příčce společenského žebříčku. Amy, tahle prapůvodní příčina mého pádu, už mě dávno opustila.

Žádná podrobnost toho dne mi nevypadla z paměti. Bylo to v pátek 26. října 1782, byla zima, mlha, jak to často v Londýně bývá. Posnídala jsem krajíček chleba a vypila sklenici vody a nevěděla jsem, jestli budu mít alespoň tolik k obědu.

Šla jsem z Piccadilly až k Old Bond Street, kráčela jsem jako slepá, vrážela do lidí a do všeho, co mi stálo v cestě. Zanedlouho jsem se octla před palácem miss Arabelly. V tu chvíli vyjel ze dvora kočár a zastavil před schodištěm. Nastoupila do něj žena zahalená v nádherném saténovém plášti zdobeném krajkami a za ní elegantní kavalír. Kočár se rozjel a celou mě postříkal blátem. Byla to miss Arabell a patrně její nový obdivovatel.

Zůstala jsem na místě asi půl hodiny, ale začali se kolem mne shlukovat lidé, a to přilákalo strážníka. Zeptal se mě, co tu pohledávám. Odpověděla jsem, že čekám na známou dámu, která bydlí v čísle 23, protože s ní musím mluvit. „Jenom si jděte po svých,“ řekl mi hrubě strážník, „v tuhle hodinu holky jako vy nesmí postávat na chodnících.“

Málem jsem se propadla hanbou. Vyskočila jsem a utíkala až ke Strandu. Octla jsem se jen pár kroků od obchodu pana Plowdena. Nezastavila jsem se, jen jsem se podívala do výlohy. Na místě, kde jsem před časem sedávala, seděla dívka mého věku. Byla hezká, spokojená, patrně dosáhla vrcholu svých tužeb.

Vzpomínky mě vedly dál, do King William Street, po níž jsem došla až k Leicester Square, před dům pana Hawardena. Zůstala jsem před ním na dešti přes dvě hodiny, začínala jsem mít hlad, ale byla jsem příliš hrdá, než abych požádala o kousek chleba.

Blížil se večer, neměla jsem kde spát, trápil mě hlad.

V tu chvíli jel kolem místa, kde jsem seděla, kočár. Zastavil, dvířka se otevřela. Vystoupila z něj žena kolem čtyřicítky, oblečená v šatech z nádherného indického kašmíru. Přišla až ke mně, nedbajíc na déšť a bláto.

V jejích rysech byla jakási směsice cynismu a vulgárnosti, které nijak neodpovídaly elegantnímu oblečení. Netušila jsem, že předmětem jejího zájmu jsem já. Dotkla se mého ramene. „Hezká, opravdu moc hezká,“ zamumlala.

Dívala jsem se na ni s údivem. Co mi ta žena chce? „Proč tady tak sedíte na dešti?“ zeptala se. „Protože nemám kam jít,“ odvětila jsem. „Nemáte-li kam jít, pojďte ke mně.“ „Kdo jste?“ „Jsem někdo, kdo vám nabízí, co nemáte: jídlo, postel, šaty, peníze.“ „A za jakou cenu?“ „To si řekneme později, teď si pospěšte, ztrácím tu s vámi čas, ničím si klobouk a šaty.“

Váhala jsem. „Tak tedy sbohem, krásko!“

A učinila pár kroků ke kočáru. „Madam! Madam!“ zavolala jsem na ni. „Tak jste se rozhodla?“ „A jestli mi vaše záměry nebudou zítra vyhovovat, mohu svobodně odejít?“ „Jistě! Ale pod podmínkou, že zaplatíte výlohy, které s vámi budu mít.“ „Jdu s vámi, madam.“

Potřásla hlavou. „Vy tedy ale vypadáte…! Mimochodem, nemáte doufám nějaké opletačky s policií?“ „Jak bych mohla mít opletačky s policií? Vždyť jsem ještě dnes ráno byla doma.“ „A kde je to vaše ‚doma‘?“ „V Piccadilly.“ „Ale Piccadilly přece není naše čtvrť.“ „Naše čtvrť? Nerozumím vám.“

Znovu se na mne dívala a protáhla obličej. „No tohle! Tváří se to počestně, ale to zase není takové umění.“ „Madam,“ řekla jsem vyděšená jejím vulgárním vyjadřováním, „jestli litujete nabídky, kterou jste mi učinila, klidně vystoupím.“ „Ne, jen zůstaňte.“

Za deset minut kočár zastavil před domem v Haymarketu. Všechna jeho okna byla zavřená.

Byla mi zima, ale když jsem vstoupila do domu a dveře se za mnou zavřely, pocítila jsem ještě větší chlad. Jako bych se ocitla v hrobě.

Ano, byl to hrob, hrob cudnosti a počestnosti, odkud člověk nikdy nevyjde bez morálních jizev, o tolik horších, než jsou jizvy tělesné!

21

Měla jsem hlad, ale víc než jídlo jsem v tuto chvíli potřebovala koupel a suché šaty. Madam Love rychle pochopila, co mi nejvíc prospěje, a hned přikázala, aby mi přinesli prádlo a připravili mi koupel. Když jsem vstoupila do pokoje, který mi určila, padla jsem bezvládně do křesla, byla jsem tak zmrzlá, že jsem si skoro nevšímala, co se kolem mě děje.

Jakmile byla koupel přichystaná, nabídla se mi madam Love sama za komornou a tuto činnost vykonávala s jistým zanícením. Byla jsem však v tu chvíli tak apatická, že jsem si toho skoro nevšímala. Tenkrát se nosily velmi přiléhavé šaty, měla jsem je přilepené na těle, roztrhala je na mně a nůžkami přestříhala šňůrky na šněrovačce. Za chvilku jsem před ní stála nahá. I když to byla žena, styděla jsem se, cítila jsem, jak rudnu. Ponořila jsem se do vany a teplá voda mi působila nesmírné blaho. Najednou jsem se uvolnila, dech se mi zklidnil. „Ach, madam, tolik vám děkuji,“ řekla jsem, jako bych nevěděla, z jakého důvodu o mne tak pečuje. Zazvonila, aby přinesli vývar, a přitom řekla služebné potichu pár slov, jimž jsem nerozuměla. Služebná, příliš elegantní na komornou, ale ne dost na dámu, mi přinesla báječný vývar v šálku z obyčejné kameniny.

Mé rty se jí dotkly jen s odporem. Za rok jsem si zvykla na přepych. Já, ubohá pasačka, jsem už neuměla jíst jinak než na stříbře a pít ze skla nebo z porcelánu.

Potom si madam Love sedla k mé hlavě, rozpletla mi vlasy, pečlivě je vykartáčovala a upravila do uzlu na temeni. Hned nato znovu vešla služka a pošeptala madam pár slov, která její paní viditelně potěšila. „A teď, má milá, hajdy z vany ven. Příliš dlouhá koupel v teplé vodě škodí nejen zdraví, ale i kráse. Sama vás nyní osuším.“

Byla jsem zvyklá na to, nechat si sloužit komornou, tak by mě taková nabídka neměla udivit, ale před madam Love jsem cítila stále stud. Snažila jsem se zakrýt rukama. Madam Love se rozesmála. „Ale, děvenko, přišla jste snad z penzionátu? To jste mi měla říct předem, byla bych si vzala rukavičky! Narovnejte se a zvedněte ruce, ať vám odteče krev. A nechte mě, ať si vás dosytosti prohlédnu. Ne, nemýlila jsem se, jste opravdu moc krásná! Za chvilku vám přinesou pořádné batistové prádlo, tohle hrubé se pro vás nehodí. Ostatně mi tady nevykládejte, že jste se sama na sebe nedívala, jak vás pánbůh stvořil, do zrcadla, to byste ani nebyla žena… Tady máte prádlo, oblečte se. Ale ještě vám něco řeknu: jestli nejste úplně hloupá, máte v rukách hotové jmění. Záleží to jen na vás, slyšíte? Pošlu vám někoho, kdo vám to vysvětlí líp. Jestli budete něco potřebovat, zazvoňte. Tak na shledanou, drahoušku. Jen se moc neupejpejte a všechno půjde dobře.“

Zůstala jsem sama a přemýšlela jsem. Pomalu jsem se oblékla do prádla, které by bylo uspokojilo aristokratické požadavky samotné královny. Veškerá má touha po přepychu se znovu probudila a v duchu jsem opět slyšela madam Love: „Jestli nejste úplně hloupá, máte v rukách hotové jmění.“

Zašeptala jsem: „Tak sem s ním! Čekám.“ Už jsem se domyslela, jaké povolání má moje hostitelka. Věděla jsem dobře, že její obdiv k mé kráse je jen postojem koňského handlíře, který hledí dobře prodat koně, ale přesto ve mně dotyk mé pleti s přepychovým prádlem znovu probudil všechny sny a tužby po nádherném a bohatém životě!

Jakmile jsem skončila s oblékáním, otevřely se dveře a přinášeli mi skvěle prostřený stolek. Nechybělo na něm nádherně cizelované stříbro, čínský porcelán, nejjemnější ubrousky. Prostřeno však bylo pro dva.

Byla jsem v tak ubohé pozici, že jsem si nemohla svého spolustolovníka vybírat.

Umístili stolek ke krbu a hned nato se znovu otevřely dveře a vstoupil elegantně oblečený muž mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti lety.

Neznámý ke mně přistoupil a nesmírně zdvořile mě oslovil: „Promiňte mi, slečno, že přicházím bez ohlášení, ale spěchal jsem, abych se dozvěděl co nejdřív, jestli jste stejně dobrá jako krásná.“ „Ta odporná ženština opravdu neztrácela čas,“ zvolala jsem znechuceně.

Neznámý se na mne díval s jistým údivem, jako by se chtěl přesvědčit, zda jsou mé slzy pravé. „Slečno, díky své znalosti fyziognomie jsem si jist, že jste dobře vychovaná, vznešená dáma, již neblahé okolnosti zavedly do těchto míst. Musím vás ujistit, že s vámi nehodlám mluvit o lásce, i když vaše krása všechna jiná témata hovoru odsouvá na vedlejší kolej.“ „Ach, pane, krása může někdy znamenat velké neštěstí,“ zvolala jsem.

Neznámý se usmál: „Myslím, že z takového neštěstí se každá postižená žena rychle vzpamatuje. Věřte, jsem velký obdivovatel a ctitel kultu krásy a skládám k vašim nohám nejvyšší obdiv.“ „Pane, slíbil jste mi, že nebudete mluvit o lásce!“ „Svůj slib jsem dodržel. Obdiv ještě není vyznáním.“

Rozuměla jsem tomu stále míň. „Ale jak jsem pochopil ze slov vaší hostitelky, potřebujete se v prvé řadě najíst. Usedněte tedy ke stolu a jezte. Sednu si k vám a budu vám dělat společnost.“

Nemohla jsem odmítnout, protože jsem přímo umírala hlady. Usedla jsem ke stolku a můj společník si vybral místo naproti mně. „Slečno,“ pokračoval v hovoru a krájel přitom nesmírně zručně studené kuře, „římský básník Horatius říkal: – Nejsnadněji a s nejlepším výsledkem se řeší záležitosti u stolu, protože víno je pro myšlenky totéž, co voda pro rostliny. Po něm přímo kvetou. – Jezte tedy a hlavně pijte. Potom si promluvíme o tom, co by mohlo být zlatým dolem pro vás i pro mne.“

A při těch slovech mi položil na talíř křídlo z kuřete a do poloviny naplnil sklenici vynikajícím vínem z Bordeaux.

22

Závislost na věcech tělesných je jednou z věcí, která nejvíc ponižuje lidskou bytost a nejlépe ukazuje na její slabost a nemohoucnost.

Teplá lázeň, příjemná atmosféra, dotyk jemného prádla a výborná večeře s neznámým mužem, který mě zahrnoval všemi ohledy, způsobily, že jsem se cítila naprosto blažená.

Ten neznámý se mnou hovořil velmi dvorně, jeho řeč prozrazovala vzdělaného, kultivovaného muže, ale byla prodchnutá jistým pedantismem, který je vlastní lékařům, advokátům, prostě učeným mužům.

Po večeři mě požádal, abych mu podala ruku. Uchopil ji a nahmatal mi puls. „Teď se, slečno, cítíte skutečně dobře, tep je pravidelný, vyrovnaný, šedesát osm úderů za minutu. Váš žaludek pomalu a klidně tráví a po celém těle se vám rozlévá příjemný pocit člověka, kterému je dobře. To je ta nejlepší chvíle pro zásadní životní rozhodnutí.“

Otevřela jsem oči a napjala uši. „Jsem doktor Graham,“ pravil, „přítel Mesmerův a Cagliostrův, vědecký demonstrátor v oblasti ,megalantropogeneze‘. Těším se v Londýně značnému věhlasu a mám skutečné úspěchy. Jsem na dobré cestě získat obrovské jmění.“ „Ach, doktore, jsem opravdu šťastná, že jsem se seznámila s tak skvělým mužem, jako jste vy. Jeden můj přítel vás velmi dobře zná a slíbil mi, že mě zavede na vaši seanci. Pořádáte je v Old Bailey, že je to tak?“ „Ano, slečno, a já vidím, že jsem se skutečně nemýlil, když jsem vás od začátku považoval za osobu stejně vynikající duchem jako krásou. Nemusím vám tedy podrobně vysvětlovat, čím se zabývám?“ „Slyšela jsem, že vaše práce spočívá v demonstraci na voskové figuríně. Ukazujete na ní všechna tajemství přírody, od oběhu krve až do nejskrytějších míst. Tuto figurínu jste pojmenoval ‚bohyně Hygie‘ a leží u vás na lůžku, které jste nazval ‚lůžkem Apollonovým‘. Je to tak, doktore?“ „Přesně tak, slečno. Mé demonstrace přitahují davy lidí a jistě si umíte představit, jak by se zájem zvýšil, kdybych místo voskové figuríny předváděl skutečnou, živou osobu tak krásné postavy, jakou máte třeba vy.“ „Ale doktore,“ odvětila jsem, „vy, pro nějž příroda nemá žádná tajemství, víte přece dobře, že krásná tvář nemusí ještě znamenat i krásné tělo a jen málo žen se může pochlubit naprosto vyrovnaným zevnějškem.“ „Ve vašem případě ovšem příroda spojila nádhernou tvář i krásnou postavu. Toto spojení nám oběma zaručí celé jmění,“ opáčil doktor. „Jakže, vy víte, jak vypadám?“ zeptala jsem se. „A kdo vám to řekl…?“ „Nikdo mi to neřekl, slečno, sám jsem vás viděl. Madam Love pro mne již dlouho hledá vhodný model dokonalé krásy. Upozornila mě na váš příchod a já jsem hned přiběhl. Byl jsem v sousední místnosti, když jste vyšla z lázně, a díval jsem se na vás otvorem v dřevěném obložení. Jste naprosto dokonalá, vaše krása nemá jediný kaz.“ „Ale to, co jste udělal, je ohavné, doktore,“ vykřikla jsem odporem. „Slečno,“ pravil nevzrušeně, „kdybych měl nejdřív tu čest vás poznat, jistě bych něco takového neudělal. Ale považte, našel jsem vás v domě madam Love a věděl jsem, jak vás sebrala na ulici. Nemohl jsem předpokládat, že najdu diamant tam, kde jsem čekal obyčejný oblázek. A teď mě vyslechněte. Nabízím vám příležitost, jaká se vám už nenaskytne. Máte na výběr mezi životem v bídě, ve věčné hanbě, nebo rychlým zbohatnutím. Jste krásná, mladá, jemná. Po roce pobytu v tomto domě bude po vašem mládí veta, vaše krása povadne a jemnost ztratíte úplně. U doktora Grahama budete bohyní Hygií, tady jen děvkou, které nepatří vůbec nic. Stydíte se snad vystavovat pohledům neznámých lidí? Rozuměl bych tomu, kdybyste nebyla tak dokonale krásná. Ale takové tanečnice v divadle se přece také ukazují jen v trikotu, a vy byste svou nahotu halila do jemného závoje a byla byste za sloupkovým zábradlím, takže by k vám nikdo nemohl přistoupit. A navíc budete spát, možná i spánkem hypnotickým, a vaše tvář bude zakryta. Co chcete víc? Přišel jsem snad za vámi a řekl hrubě, že vás chci? Ne, a přece jste v takovém domě, kde bych si to mohl dovolit. Místo toho před vámi klečím a nabízím vám, že vás pozvednu na oltář krásy. Věřte mi, je mnohem méně ponižující odhalit na hodinu denně své tělo pohledům stovky lidí, než je denně dávat komukoli, kdo přijde. Dám vám čas na rozmyšlenou. Nechám vám tady plat za patnáct večerů práce u mne, to znamená dvacet pět liber za každou seanci, tedy kolem tří set šedesáti guinejí celkem. Když se rozhodnete mou nabídku odmítnout, pošlete mi ty peníze zpátky. Jestli však od vás nic nedostanu, přijedu si pro vás pozítří. A vy počítejte dobře: pětadvacet liber za den, co to udělá za rok, za půl roku, i za pouhé tři měsíce. Budete bohatá! Loučím se s vámi, slečno Heartová, a doufám!“

Odešel a nechal mi na stolečku čtyři ruličky zlaťáků. Zůstala jsem sedět a přemýšlela. Jeho slova mluvila jasně. Sama jsem viděla rozdíl mezi svým postavením v tomto domě a u doktora. Natáhla jsem ruku a otevřela jeden po druhém balíčky se zlaťáky. Vysypala jsem si je do klína a přesypávala rukama, probírala jsem se tím cinkajícím, živým zlatem. Byla jsem rozhodnuta. Ne, nepošlu ty peníze zpátky doktoru Grahamovi.

Pozítří k jedenácté dopoledne pro mne podle svého slibu přijel kočárem.

A ještě téhož večera jsem ležela v magnetickém spánku na Apollonově lůžku doktora Grahama, s tělem přikrytým jen lehounkým závojem a obličejem skrytým pod hustým závojem, a sloužila jako objekt demonstrace studie lidského těla.

23

Pro objasnění toho nesmírného běsnění, které vypuklo během předvádění lidského, tedy ženského, těla, běsnění, kterému by v každé jiné civilizované zemi na světě policie učinila přítrž, musí znát člověk Londýn. Londýn, kde se zvláštním způsobem mísí fiktivní, proklamovaná cudnost se skutečnou necudností. Návštěvníci si doslova podávali dveře, a i když bylo vstupné jedna libra, byl každý večer salon doktora Grahama nabitý.

Jakmile se diváci rozešli, doktor mě probudil, já jsem se oblékla, potom jsme společně povečeřeli a každý jsme se odebrali do svého pokoje.

Musím říct, že po celé ty dva nebo tři měsíce, které jsem u něj pobývala, se doktor ke mně choval s úctou a projevoval mi své sympatie.

Denně při večeři mi vyprávěl, jakou chválu na mne pějí diváci, jejichž zrakům jsem vystavena. Nemohla jsem nic z těch obdivných výkřiků slyšet, protože jsem byla ponořena do spánku. Doktor mi patrně tlumočil jejich obdiv proto, abych nepřerušila tuto lukrativní výdělečnou činnost. Toužila jsem po tom slyšet obdivná slova na vlastní uši a rozhodla jsem se k jistému kroku. Za pár dní jsem už při prvních pohybech doktorovy ruky, která mě měla za chvilku uspat, předstírala spánek. Oči jsem měla zavřené, ale zato jsem natahovala uši. Tvář jsem měla přikrytou batistovým kapesníkem, takže mi nebyla vůbec vidět. Slyšela jsem, jak muži opěvují mou krásu, doktor opravdu nepřeháněl.

Pila jsem ten sladký jed chvály plnými doušky.

Od té chvíle jsem si slíbila, že budu vždycky představení absolvovat v bdělém stavu. Tahle chvála byla pro mne ještě větší odměnou než peníze. Co se toho týče, doktor, aniž jsem ho o to žádala, mi zdvojnásobil gáži: místo pětadvaceti liber za večer jsem nyní brala padesát.

Pět nebo šest večerů uběhlo v tom krásném opojení, které přináší úspěch v jakémkoli konání. Ale najednou jsem zaslechla slova, která mě zranila do hloubi duše. „Jaké neštěstí,“ pravil jeden hlas, „že k tak dokonalému tělu patří patrně ošklivá, nepůvabná tvář!“ „A proč si myslíte, že má tahle nádherná socha tvář nehodnou svého skvělého těla?“ opáčil druhý. „Graham přece tvrdí, že její obličej je vrchol krásy.“ „Kdyby tomu tak bylo,“ pokračoval první hlas, „neskrývala by svou tvář tak pečlivě.“

Zítra i pozítří jsem poslouchala stejné nebo podobné námitky, moje sebeláska tím strašně trpěla. Doktor Graham viděl, že mě něco trápí, ale já jsem nechtěla nic přiznat.

V Londýně se rozproudily debaty o mém obličeji. Někteří věděli z dobrého pramene, že mám tvář znetvořenou po neštovicích. Jiní zase tvrdili, že mám na jedné tváři širokou jizvu po spálení. Poslouchala jsem tyto zasvěcené komentáře a v srdci jsem cítila vztek.

Začínala jsem toužit po tom, abych už mohla téhle činnosti zanechat, ale ještě jsem nevydělala dost peněz.

Jednou se zrovna nade mnou rozpředla podobná debata a já už jsem to nemohla vydržet. Pohnula jsem se a kapesník přikrývající mou tvář spadl. Moje hlava se objevila v celé kráse, jen oči jsem měla zavřené. Uslyšela jsem obdivný výkřik. Zpráva, že mám stejně krásnou tvář jako tělo, se rychle rozšířila. Nazítří byla dokonce ve všech novinách.

Doktor Graham byl stejně důvěřivý jako všichni ostatní, také se domníval, že šlo o nehodu. Ta měla ale tak neuvěřitelnou odezvu, že mě snažně prosil, abych od nynějška vystavovala i svoji tvář.

Měla jsem od té chvíle ještě větší úspěch a příjmy doktora Grahama dosáhly závratné výše: na konci měsíce vlastnil skoro třicet tisíc liber.

Kteréhosi večera jsem zaslechla hlas, jenž mi nebyl neznámý. „To je ona,“ zašeptal ten hlas. A za okamžik nato dodal: „Je ještě krásnější, než jsem si myslel.“

Neodvažovala jsem se otevřít oči. Má zavřená víčka byla poslední útočiště mého studu. Bylo jasné, že ten někdo mě zná, asi jsem se s ním potkala v minulosti, buď za doby lorda Feathersona, nebo sira Johna, nebo ještě později. Nikdo se mi však nevybavoval. Na konci seance jsem ten hlas uslyšela znovu. „Drahý Grahame,“ říkal, „musíte poprosit Emmu Lyonovou, aby mě přijala.“ „Ta osoba se nejmenuje Emma Lyonová, ale slečna Heartová. A kromě toho to dnes není možné.“ „Tak tedy zítra!“ „Budiž, ale jen v případě, že neodmítne. A teď sbohem, milý Romney.“

Romney! Byl to tedy Romney!

Doktor ho vyprovodil, a když se vrátil, byla jsem už oblečená. Jen jsem sama nemohla začít o Romneym mluvit. Hned by věděl, že spánek jen předstírám.

Při večeři mi položil otázku, jestli znám malíře jménem Romney. Lhostejně jsem odpověděla, že jsem asi před čtyřmi lety potkala na venkově malíře toho jména, který mi nabízel pět liber za jedno sezení. „Chtěla byste se s ním setkat? Byl dnes večer mezi mými posluchači. Poznal vás a moc rád by s vámi mluvil. Takový portrét od Romneyho by vám otevřel cestu ke slávě.“

Odpověděla jsem, že se s ním ráda setkám, ale jedině u mne a beze svědků.

Graham se uklonil: „Víte dobře, že jste svou paní a můžete si dělat, co chcete. Jen mi slibte, že ať se dohodnete s Romneym jakkoli, nepřerušíte seance ještě po dva měsíce. To je přesně doba, jaká mi chybí, abych shromáždil dostatečné jmění. S radostí vám potom jeho část předám.“

Slíbila jsem doktoru Grahamovi, že mu vyhovím. Choval se ke mně příliš slušně, než abych mu neposkytla tuto záruku své vděčnosti.

Nazítří jsem jako každý den snídala s doktorem a čekalo mě překvapení. Pod ubrouskem jsem našla diamantové náušnice, z nichž každá měla cenu pět set liber. Právě jsem si je zkoušela a opájela se jejich leskem, když rány na dveře ohlásily významnou návštěvu. Za pět minut se dveře otevřely a já jsem stála proti své staré známosti z ústí řeky Dee.

24

Bylo mi jasné, že před Romneym se musím chovat volně a nenuceně, abych trochu vyvážila svou pozici. Tvářit se odměřeně a rezervovaně po tom, co včera večer viděl, by byla hloupost. Zvedla jsem se tedy hned, jak vstoupil, a šla mu s napřaženou rukou vstříc. Přivítala jsem ho jako starého známého. „Na mou duši, Emmo, včera jste mi vyrazila dech. Myslel jsem si, že už nemůžete být krásnější, ale přesvědčila jste mě o opaku.“ „Pojďte, drahý Romney, sedněte si ke mně a popovídáme si.“

A potom jsem mu napůl vážně, napůl smutně vyprávěla všechno, co se stalo v mém životě od chvíle, kdy jsme se poprvé viděli. „Teď jste příliš bohatá, než abych vám mohl nabídnout pět liber za sezení, teď jste to vy, kdo mi může dát almužnu. Jak je to s vaším srdcem a s vámi? Jste volná, nebo zadaná?“ „Volná jako pták.“ „A doktor Graham?“ „To je můj impresário, nic víc. Ale dala jsem mu čestné slovo, že mu pomohu k bohatství. Vytáhl mě z bídy, nebo spíš z hanby, která na mne čekala, dlužím mu to.“ „To se všechno dá zařídit,“ pravil Romney. „Grahamovi pomůžete k bohatství, mně k umělecké pověsti. A když už budete v těch dobrých skutcích, uvažujte, jestli byste mě také nemohla učinit šťastným. To by teprve bylo skutečně ušlechtilé poslání!“

Dohodli jsme se, že zítra přijdu na hodinu k Romneymu a on začne podle mne kreslit sérii studií k obrazům.

Rozloučili jsme se jako důvěrní přátelé, které jen krůček dělí od toho, aby se z nich stali milenci.

Už dlouho jsem nikoho nemilovala a k Romneymu jsem vždycky cítila sympatie. Bylo mu sice už čtyřicet pět let, ale měl něco, co by přitahovalo i mnohem náročnější ženu, než jsem byla já: kromě toho, že byl ještě mladý a plný síly, byl elegantní a slavný.

Nazítří jsem k němu v určenou hodinu přišla. Všechno bylo připraveno jako pro milovanou ženu: všude byly květiny, parfémy, měkké koberce. Na malém pódiu ležela nádherná tygří kůže.

Za dvě hodiny udělal toho dne nádhernou skicu. Romney byl opravdu skvělý malíř. Doktor Graham na mne čekal trochu neklidně. Ujistila jsem ho, že moje slovo platí, ale neskrývala jsem mu, že mám k Romneymu citový vztah. Strávila jsem u doktora Grahama ještě tři měsíce, o měsíc víc, než na mně žádal. Během těch tří měsíců udělal podle mne Romney celou sérii skic: Venuši, Kalypso, Helenu, Juditu, Rebeku.

Poslední Grahamovy seance byly nabité k prasknutí. Nahrnulo se tam tolik lidí, že se nedalo dýchat.

Doktor vydělal skoro sto tisíc liber, já kolem deseti tisíc. Graham mi nabídl polovinu výdělku, jestli s ním ještě zůstanu, ale já jsem odmítla. Už jsem měla toho předvádění dost, byla jsem unavená. Chtěla jsem si užívat života jako dřív. Nikdy jsem nebyla tak bohatá a myslela jsem si, že to tak bude pořád.

Romney mi nabídl, abych se k němu přestěhovala. Přijala jsem. Strávili jsme spolu tři měsíce v naprosté shodě. Romney přijímal celou elegantní londýnskou smetánku. K jeho nejvýznačnějším hostům patřil i lord Greenville, pocházející prý ze vznešeného rodu Warwicků, také to býval známý sira Harryho. Mezi poklonami a lichocením, jichž se mi na všech stranách dostávalo, byly ty jeho nejvroucnější a také nejuctivější.

Romney miloval v umění dokonalou formu, a tak mě zpodobnil ve všech známých postavách antiky. Lord Greenville zůstával stát před těmi obrazy celé hodiny. Měsíc nebo dva se jeho obdiv a láska ke mně projevovaly jen nadšením pro obrazy a poklonami, jimiž nešetřil vůči originálu, to když jsem dělala živé sochy nebo hrála nějaký úryvek ze Shakespeara.

Jednou večer, když jsem právě dokončila Juliin monolog před tím, než se napije uspávacího nápoje, využil chvíle, kdy se nikdo nedíval a nikdo ho nemohl slyšet a vyznal mi lásku.

Řekla jsem mu, aby přišel, až budu doma sama.

Nazítří se objevil, sotva Romney odešel. „Jsem tady,“ vypravil ze sebe přidušeným hlasem a vrhl se mi k nohám. „Ale mylorde, tak důležitou věc nemůžeme přece probírat v takové pozici. Vaše místo je tady, po mém boku. Sedněte si a mluvte.“

Lord Greenville se na mne udiveně zadíval. „Slečno Emmo, doufal jsem, že mě přijmete méně chladně.“ „A proč bych to dělala?“ odvětila jsem. „Miluji Romneyho a vás nemiluji, alespoň ne tak, abych udělala, co ode mne očekáváte.“ „A nebudete mě nikdy milovat?“ „To neříkám, mylorde. Jsou dva druhy lásky: jedna se zmocní smyslů ženy na první pohled, prostě vyskočí jiskra a je to. A ta druhá zaplavuje její srdce pomalu, je výsledkem dlouhých něžných vztahů a prostředků, jichž používá ten, jenž ji chce dobýt. Jsem mladá, mylorde, ale už jsem milovala oběma způsoby. Kdybych vás milovala tím prvním způsobem, dávno byste to věděl: řekla bych vám to, opustila bych okamžitě Romneyho a šla za vámi. Ale vy jste mladý, krásný, bohatý, pocházíte ze vznešeného rodu. Myslím, že bych vás mohla milovat, ovšem za určitých podmínek.“ „Vyslovte je!“ „Tak tedy, žiji s Romneym bez veliké lásky, ale je to člověk, s nímž je mi dobře, nejsem sama a mám oporu. Romney mě miluje a já ho mám velmi ráda. Náš život je příjemný a vyhovuje nám. Nemám žádný důvod k naříkání. Změnila bych ho jen kvůli tomu, abych si zlepšila společenské postavení. Milujete mě tolik, že byste beze mne zešílel? Pak se tedy se mnou ožeňte.“

Sir Charles Greenville vyskočil ze židle. „Vzít si vás?“ vykřikl.

Zvedla jsem se a uklonila se mu: „Mylorde, až budete schopen odpovědět mi na tuto nabídku jiným způsobem, ráda vás přijmu. Teď mě omluvte. Jistě pochopíte, že se prozatím vzdám potěšení z vaší přítomnosti.“

Nato jsem mu pokynula hlavou na pozdrav a odešla do svého pokoje.

Viděla jsem ho znovu až za čtyři dny.

25

Život s Romneym byl velmi příjemný. Uspokojovala jsem ho jako milenka a v uměleckém životě jsem pro něj byla nedostižným modelem. Jeho nejlepší práce pocházejí právě z doby, kdy jsme spolu žili. Byl tehdy tolik v módě, že i přes svoji známou rozhazovačnost dokázal proti své vůli ušetřit každý den takových pětadvacet guinejí.

Třikrát týdně jsme přijímali návštěvy, zbývající večery jsme chodili na procházky nebo do divadla. Náš vztah byl plný přátelské náklonnosti, ale nebyl v něm žár lásky.

Čtvrtého dne po našem rozhovoru se sir Charles u nás objevil. Přijala jsem ho, jako by se nebylo nic přihodilo. Nepřitahoval mě, ani mě neodpuzoval. Vyslovila jsem své podmínky, ale ani jsem příliš netoužila, aby je přijal.

Romney buď pochopil, že žárlivost by byla v jeho případě směšná, nebo mi naprosto důvěřoval. Každopádně ho dvoření jiných mužů nechávalo naprosto chladným. Možná také, že to cítil jako já: náš vztah nebyl žádná povinnost a trvat bude tak dlouho, jak dlouho se nám to bude líbit.

Rozhodla jsem se, že mu o lásce sira Charlese ke mně řeknu, až nabude konkrétnějších obrysů. Nemusela jsem si nic vyčítat, byla jsem vůči siru Charlesovi naprosto chladná. Cítila jsem ženským instinktem, že všechna moje síla ve vztahu k němu pramení právě z toho naprostého nedostatku touhy po něm.

Nazítří jel Romney k lady Cravenové, která mu seděla na portrét. Sluha ohlásil sira Charlese.

Vstoupil velmi bledý a rozrušený.

Usmála jsem se na něj a usadila ho vedle sebe. „Drahá Emmo,“ řekl, „nemohu žít v takové nejistotě.“ „Nejistotě?“ zopakovala jsem. „Zdá se mi naopak, že naše situace je naprosto jasná.“ „Nebyl bych tak nerozhodný, kdybych byl volný. Mám velice bohatého strýce, vzal si v prvním manželství sestru mé matky. Je původem Skot a soukojenec krále Jiřího IV. Vědec, archeolog, geolog a co já vím co ještě. Jmenuje se sir William Hamilton a já jsem jeho dědicem, jestli něco budu mít, bude to od něho, sám totiž nemám vůbec nic, nebo jen velmi málo.“ „A kde berete prostředky na ten svůj velkorysý život?“ „Mám zaměstnání na ministerstvu. Ale jakmile tam dojde ke změnám a můj přítel ministr Fox přijde o své místo, ztratím patnáct tisíc liber příjmu a budu mít jen to, co mi poskytne strýc. A ten mi napsal, že mi nabízí místo prvního tajemníka na vyslanectví v Neapoli. Navíc bych po něm zdědil jeho nesmírné bohatství. Chvíli jsem váhal, jestli to mám přijmout nebo ne, ale uvědomil jsem si, že bez vás nemohu žít. Odmítl jsem tedy.“ „To jste neudělal dobře.“ „A vy máte odvahu mi to říci?“ „Ano. Tím, že jste odmítl, udělal jste první hloupost. A když se se mnou oženíte – předpokládám totiž, že jste zůstal proto, abyste se se mnou oženil – uděláte druhou.“ „Příliš mě neutěšujete, Emmo!“ „Jsem prostě upřímná. Věřte mi, sire Charlesi, jestli jste ten dopis ještě neodeslal, roztrhejte ho. Pokud už odešel, napište hned druhý, kde všechno vyvrátíte. Náš sňatek by byl pro oba moc špatný obchod. Já bych sice získala jméno, ale vás bych ponížila.“ „Takže berete zpět svůj slib? I když vám nabídnu manželství, nemohu v nic doufat?“ „To jsem neřekla, mylorde. Můj slib platí, dodržím ho.“ „Běda, smůla je, že to nemohu udělat. Nejsem plnoletý a můj otec nikdy nesvolí k tomu, bych se oženil s jinou ženou, než kterou mi vybere sám.“ „Kolik je vám let?“ „Dvacet dva a půl.“ „To tedy ale nemáte žádný důvod k zoufání, mylorde!“ zasmála jsem se. „Naopak. Za ty dva a půl roku, které vás dělí od vaší plnoletosti, si alespoň všechno dobře rozmyslíte, a jestli mě i potom budete milovat, budu vaše.“ „Jak se mi můžete vysmívat, když vidíte, že trpím!“ „Já nevidím, že trpíte, slyším jen, co mi říkáte.“ „A mým slovům nevěříte?“ „Vzpomeňte si, co říká Hamlet Poloniovi: – Slova, slova, slova –!“ „Věříte, že jsem čestný muž, slečno Emmo?“ zeptal se mě vážně lord Greenville. „Věřím. Víc než ve vaši lásku.“ „Věřila byste mému čestnému slovu?“ „Za nějakou dobu se takové čestné slovo může také rozplynout.“ „Vy tedy nevěříte ničemu!“ „Věřím v nestálost lidského činění.“ „A kdybych se zavázal, že se s vámi ožením, jakmile dosáhnu plnoletosti…“ „To zní lépe, ale ne nejlépe.“ „A kdybych svůj slib napsal takovým způsobem, že jeho nedodržení by mne zbavilo cti?“ „O tom už by se dalo uvažovat.“ „Slečno Emmo,“ pravil sir Charles zvedaje se, „miluji vás víc než cokoli na světě. Jestli vás mohu mít jen jako svoji manželku, dobrá, stanete se jí.“ „Slíbím vám jednu věc, mylorde. Ten dopis neotevřu ani dnes večer, ani zítra. Dávám vám ještě čtyřiadvacet hodin, abyste ho mohl vzít zpět.“

Sir Charles měl pověst čestného muže, věděla jsem, že svůj slib splní. Co se mne týče, měla jsem pocit, že nejednám vypočítavě, že jen plním něco, k čemu mě osud předurčil: vystoupat výše na společenském žebříčku.

Do pokoje vstoupil Romney.

Nemohla jsem mu skrývat, co se přihodilo. „Drahý Romney, co byste poradil ženě, která se dostala do situace, kdy se může provdat za budoucího anglického paira a stát se mylady?“ „Výborně!“ zvolal Romney. „Sir Charles Greenville se tedy konečně vyslovil?“ „Vy jste si všiml, že mne miluje?“ „Aby ne!“ „A proč jste mi to neřekl?“ „Čekal jsem, až mi to povíte sama.“ „Romney, vy jste báječný muž, myslím, že v sobě nenajdu sílu se od vás odloučit.“ „Emmo, my dva se nikdy neodloučíme.“ „Ale jestli se provdám za sira Charlese, pak…“ „Odloučí se naše těla, duše nikdy. Když na sebe budeme vzpomínat s radostí a láskou, není to to, co nazývá církev svatá spojením duší? I kdybychom byli od sebe tisíc mil, budeme si blíž než někteří lidé, kteří se od sebe nikdy neodloučili.“ „Takže vy si myslíte, Romney…“ „Myslím, že máte jít za svým osudem, Emmo.“

Toho večera jsem dostala od lorda Greenvilla dopis. Jak jsem slíbila, otevřela jsem ho až nazítří. Stálo v něm: Zavazuji se na svou čest, že se ožením se slečnou Emmou Lyonovou, jakmile dosáhnu plnoletosti.

Lord GREENVILLE 1. května 1783 Ukázala jsem dopis Romneymu. „Neváhejte ani minutu,“ řekl mi. „Vaše štěstí je v těchto řádcích, a jestli sir Charles jednou poruší tento slib, bude mít co dělat se mnou. Všude rozhlásím, že je to člověk beze cti.“ „Vezměte si ten dopis k sobě, Romney. U vás bude bezpečnější než u mne.“ „Od této chvíle, Emmo,“ řekl Romney a zavíral dopis do trezoru, kam dával své nejvzácnější šperky, „jste má sestra. Kdyby se mi něco přihodilo, postarám se, aby vám ten dopis předali. Nebude to ostatně nic těžkého, je na něm vaše adresa.“

Ve svém pokoji jsem potom vzala pero a napsala siru Charlesovi: Vyžádejte si u ministra týdenní dovolenou. Dnes večer pro mne přijeďte a odvezte si mě, kam chcete.

Emma Lyonová Za hodinu jsem dostala lístek: Jsem Vám k službám. Jen jste na něco zapomněla. Za jméno Emma Lyonová připojte příště slova: lady Greenvillová.

Ten, jehož jste učinila nejšťastnějším mužem na světě.

Ch. G.

Toho večera mě koňské čtyřspřeží odváželo k Edinburghu, zatímco Romney oznamoval všem našim přátelům, že za dva a půl roku ze mne bude lady Greenvillová.

26

Myslím, že jsem už dostatečně popsala city, které mě pojily k siru Charlesovi. Kromě vědomí, že mě skutečně miluje čestný muž, to byla moje ctižádost, která mě pudila k poctám, skvělému životu, slávě a bohatství, stejně jako můru přitahuje plamen, který ji nakonec spálí.

Sir Charles zdědil po své matce zámeček ve Skotsku osm mil od Edinburghu. Tam jsme jeli.

Ministr Fox mu dal nikoli týden, ale celý měsíc dovolené, i když předpokládám, že se sir Charles střehl udat pravý důvod své žádosti.

Náš vztah, který rozhodl o celém mém dalším životě, trval skoro tři roky, a co se týče citů, nemám, o čem bych psala. Sir Charles se cítil vázaný slibem, který mi dal, a tak se ke mně choval jako ke své manželce. Já jsem v něm viděla svého budoucího muže a chovala jsem se k němu, jako by jím už byl. Chtěla jsem, aby byl se mnou šťastný a aby ani na chvilku nezalitoval svého slibu.

Na zámku jsme zůstali jen krátce. Potom jsme se vydali na cesty po Skotsku. Kdybych byla princeznou z královské krve, nemohl by se ke mně sir Charles chovat s většími ohledy. Moje cesta s ním byla lekcí z dějepisu. Navštívili jsme pokoj, kde zavraždili Rizzia, i zámek, kde věznili Marii Stuartovnu.

Měsíc uběhl velmi rychle a my jsme se vrátili do Londýna. V době naší nepřítomnosti najal správce sira Charlese dům s výhledem do Green Parku, ve kterém jsme každý měli svůj byt. Sir Charles měl skoro dva tisíce liber ročně. To nebylo mnoho vzhledem k přepychu, kterým se obklopoval, ale ministr mu slíbil, že najde způsob, jak mu zvýšit příjem, jestli zůstane v úřadě.

Kromě toho napsal sir Charles svému strýci lordu Hamiltonovi, že vzhledem ke svým závazkům vůči ministru Foxovi zůstane v Londýně, a poprosil ho o finanční pomoc.

Sir William Hamilton poslal jeho bankéři tisíc liber.

Sir Charles se mě taktně zeptal, jestli bych si nechtěla doplnit vzdělání. Pochopila jsem, že znalosti, které stačily dobrodružce Emmě Lyonové, by nebyly dost pro mylady Greenvillovou, a požádala jsem sira Charlese, aby sám stanovil program mé výuky. Od té chvíle jsem měla učitele francouzštiny, italštiny, zpěvu, kreslení a tance. Dělala jsem v každém oboru rychlé pokroky. Měla jsem hezký hlas a při zpěvu jsem se vlastně učila i italsky.

Do francouzštiny jsem se pustila s velkým zápalem, a jakmile jsem měla trochu času, četla jsem prózu nebo verše v jazyce Voltairově a Racinově. Můj život se úplně změnil. Radovánky, kterými jsem vyplňovala své dny dříve, ustoupily povinnostem usedlé ženy, vlastně matky rodiny. Za deset měsíců se nám narodila dcera a náš svazek se tak ještě více přiblížil manželství. Dva měsíce předtím nás však postihla velká rána, co se týče majetku.

To, co předvídal sir William Hamilton, se skutečně stalo: ministr zahraničí Charles Fox musel najednou odejít z ministerstva a přejít do opozice. Tím přišel samozřejmě sir Charles o své místo. Zůstalo mu jen jeho vlastní jmění, dvě stě padesát až tři sta liber ročně.

Jako obyčejně napsal strýci a ujišťoval ho, že Charles Fox se jistě brzy vrátí na ministerstvo a jeho pozice bude skvělejší než dřív. Sir William Hamilton poslal znovu Charlesovu bankéři tisíc liber.

S touto sumou, s penězi sira Charlese a s mou rentou osmi až deseti tisíc liber jsme mohli v klidu skromně žít a čekat na lepší časy. Snažila jsem se k takovému životu sira Charlese přimět. Ale buď že natolik věřil Foxově návratu, nebo prostě nedokázal neutrácet a vést prostší život, nedal na mé rady a žili jsme stále stejně okázale jako předtím. Zakrátko jsme byli na dně. Vzala jsem tedy své nevelké jmění a dala ho muži, jehož jméno jsem měla zanedlouho nosit. Z této částky jsme žili osmnáct měsíců. Potom napsal sir Charles potřetí svému strýci, ale tentokrát přišla odmítavá odpověď. Strýc mu ovšem zopakoval nabídku z minulosti a pozval ho k sobě.

Charles by však musel odjet a to by pak znamenalo naše odloučení navždy. Ani na okamžik nezaváhal.

Naše rodina se rozrostla o dvě děti, a to naše finanční obtíže ještě zhoršilo.

Pravda byla, že už za tři měsíce měl sir Charles dosáhnout plnoletosti, a byla jsem si jistá, že hned splní slib, který mi dal. Potom budu lady Greenvillová, to je vše. Byla jsem siru Charlesovi vděčná za vše, co pro mne dosud udělal, ale nemohla jsem si nevšimnout jeho smutku, ztráty odvahy, zoufalství. Zlomila jsem jeho odpor a přemluvila ho, aby strýci napsal ještě jednou.

Odpověď lorda Hamiltona byla jako úder blesku.

Psal, že se o Charlesově situaci informoval, a je mu tedy známo, že jeho potíže pramení ze svazku s kurtizánou naprosto nehodnou jeho lásky. Oznamoval, že brzy přijede do Londýna a sám si na místě zjistí, jak se věci mají. Teprve potom bude jednat. Ještě tam bylo post scriptum a v něm stálo, že sir Charles může okamžitě odjet do Neapole za posláním, které mu strýc nabízí, a nechat v Londýně to stvoření, s nímž dosud žil.

K chvále sira Charlese musím uvést, že ho tento dopis spíše rozhořčil, než dojal, a že na něj vůbec neodpověděl. Byli jsme nuceni prodat všechny přepychové předměty i mé poslední šperky. Dlužili jsme za nájem už více než za rok. Hrozilo nám soudní řízení a stačil krok a ocitli jsme se i s dětmi na ulici.

Najednou jsme se dověděli, že sir William Hamilton je v Londýně, ve svém paláci ve Fleet Street. Bezpochyby neztrácel čas a informoval se o nás. Když se Charles tu novinu dozvěděl, okamžitě se rozhodl. „Drahá Emmo, už nemůžeme být nešťastnější, než jsme, jen v případě, že by nás osud rozloučil. Náš osud je ve vašich rukách,“ řekl mi. „Znám svého strýce,“ pokračoval, „je to archeolog a zanícený milovník krásy. Tráví veškerý čas uprostřed nejkrásnějších řeckých soch. Jděte za mým strýcem, vrhněte se mu k nohám a vypovězte mu, v jaké jsme situaci. Jen vy nás můžete zachránit!“

Návrh sira Charlese mě ohromil. „Cože, myslíte si, že já, která v něm vyvolala tolik zášti, k němu dobrovolně půjdu a vystavím se jeho hněvu?“ „Cítí vůči vám zášť, protože vás nezná, Emmo, proto nechápe, proč vás miluji. Jakmile vás jednou uvidí a uslyší váš krásný hlas, všechno pochopí a odpustí nám.“

Zavrtěla jsem hlavou. Cítila jsem hluboký odpor k poslání tohoto druhu. „Tak nám tedy nezbývá než rezignovat, protože moje návštěva u něj nic nevyřeší. Proti mým prosbám je obrněn, zatímco vy byste…“ „Dobrá, sire Charlesi, udělal jste pro mne tolik, že vám vyhovím. Zítra tam půjdu!“ „Jak chcete, drahá Emmo,“ řekl sir Charles, „ale věřte, že čas hraje proti nám a bylo by pošetilé ztratit i jedinou minutu. Zítra už by mohlo být pozdě. Prosím vás, oblečte se, vezměte si nějaké jednoduché šaty, ty vám sluší nejlépe. Jděte do Fleet Street a promluvte s mým strýcem upřímně, svým jménem, mým, jménem našich dětí. Bůh se postará o ostatní.“

Sir Charles mluvil tak přesvědčivě, že jsem mu začala věřit.

Odebrala jsem se do svého pokoje, oblékla si nejjednodušší šaty, které jsem měla, nenapudrované vlasy jsem svázala jen prostou stuhou. Nasadila jsem si slaměný klobouk a přes ramena přehodila krátkou pláštěnku. Tak jsem vešla do pokoje, kde na mne čekal sir Charles.

Při mém příchodu zvedl hlavu a vykřikl: „Nikdy jste nebyla tak krásná, má drahá Emmo! Máme vyhráno!“

27

Nevzala jsem si kočár, šla jsem do Fleet Street pěšky.

Před branami paláce mi podklesávaly nohy, opřela jsem se o zeď, abych se trochu sebrala a dodala si odvahy.

Jeho Milost byla doma.

Lokaj se mě zeptal na jméno. Bála jsem se, že když se ohlásím svým jménem, nedovolí mi vstoupit, tak jsem jen řekla: „Řekněte siru Williamovi, že si s ním přeje mluvit jedna dáma.“

Slyšela jsem, jak sir William říká: „Ať vstoupí.“

Položila jsem si ruku na srdce, abych utišila prudké bušení. Lokaj mě uvedl dovnitř. Sir William seděl u stolu a korigoval obtahy svého díla nazvaného Poznámky o Vesuvu. Zůstala jsem stát na prahu pokoje a čekala jsem, až zvedne hlavu. Konečně si mě všiml, chvíli se na mne nehnutě díval, potom vstal a přikročil ke mně: „Co si přejete, děvče?“

Nedokázala jsem ze sebe vypravit ani hlásku, nemohla jsem mu ani jít naproti, vší silou jsem se držela, abych neupadla na koberec. Viděl, jak jsem bledá a jak se chvěju, a zazvonil na lokaje. „Je jí špatně!“ zvolal lord William. „Rychle, pomozte mi přece!“

S lokajovou pomocí mě odnesl na pohovku. Klobouk se mi sesmekl a vyklouzly z něj mé krásné rozpuštěné vlasy. Kdybych to chtěla udělat schválně, bylo by to skutečně moc dobře vymyšlené gesto. „Přineste vonnou sůl!“ přikázal sir William.

Lokaj přinesl lahvičku, sir William si sedl vedle mě, opřel mou hlavu o své rameno a dával mi čichat vonnou sůl. Otevřela jsem oči, které jsem měla až dosud zavřené spíše ze strachu než z nevolnosti. „Ach, mylorde,“ zašeptala jsem, „jak jste hodný!“

Sesunula jsem se k jeho nohám. Díval se na mne s rostoucím údivem. „Chcete mě patrně požádat o něco nemožného, slečno, a předpokládáte, že to nedostanete.“

Schovala jsem hlavu do dlaní a rozeštkala jsem se. „Ach, mylorde, kdybyste jen věděl, že jsem osoba, kterou nade vše nenávidíte.“ „Není osoba, kterou bych nenáviděl, slečno,“ odvětil sir William. „Tak tedy ta, kterou bezmezně pohrdáte. Jsem Emma Lyonová.“ „To není možné! Že by mi lhali?“ „A co říkali Vaší Milosti? Odpovím vám upřímně na všechno, nač se mě zeptáte. V mém postavení je upřímnost základní ctnost.“ „Řekli mi, že vaše matka byla služka na statku a vy sama jste pásla ovce…“ „To je pravda, mylorde.“ „Potom jste byla služkou v jednom městečku…“ „I to je pravda.“ „Přišla jste do Londýna. Tam jste našla útočiště u skvělého lékaře, pana Hawardena, ten vám našel místo ve zlatnictví, ale vaše špatné pudy vás brzy dohnaly k tomu, že jste toto skromné místo opustila.“ „To je pravda.“ „Potom jste se prý stala milenkou sira Johna Payna, sira Harryho Feathersona…“

Jen jsem kývla hlavou na souhlas. „Klesla jste však ještě níž. Stala jste se komplicem šarlatána Grahama, milenkou malíře Romneyho a nakonec i mého synovce, kterému jste se vzdala jen pod podmínkou, že se s vámi ožení. Dokonce jste si od něj nechala podepsat slib manželství a tímto papírem ho držíte proti jeho vůli jako otroka.“ „Dejte mi deset minut na to, abych se před vámi mohla ospravedlnit, Vaše Milosti,“ odvětila jsem.

Zvedla jsem se a zamířila ke dveřím. Seběhla jsem ze schodů, skočila do projíždějícího fiakru a křikla: „Na Cavendish Square!“

Za pět minut jsem byla u Romneyho. Naštěstí byl doma. „Honem mi vraťte slib lorda Greenvilla!“ křičela jsem. „Dejte mi ho, rychle, Romney!“ „Co se vám stalo, Emmo? Jste strašně rozrušená!“ „Nic, nic… Ten papír, prosím vás! Rychle, rychle!“

Romney přiskočil ke skříni, otevřel trezor a vytáhl z něj Greenvillův slib. „Tady je. Nechcete se se mnou o něčem poradit?“ „Jsou chvíle, kdy vám dokáže poradit jen vlastní svědomí, Romney. Děkuji vám.“

Vyběhla jsem z místnosti, nechala se znovu odvézt do paláce na Fleet Street, rychle vyšla po schodech a našla sira Williama, který se zamyšleně procházel po pokoji. Nedopřála jsem mu času, aby se mě na cokoli zeptal, a hned jsem mu podala slib sira Charlese. „Ať je Vaše Milost tak laskava a přečte si to,“ pravila jsem.

Sir William přečetl papír a vrátil mi ho. „No a? Věděl jsem přece, že takový slib existuje.“ „Mýlíte se, mylorde, už neexistuje,“ řekla jsem, přistoupila ke krbu a hodila papír do ohně. Okamžitě shořel. „Nic už vašeho synovce nenutí k tomu, aby se se mnou oženil, mylorde,“ odpověděla jsem. „Teď ho můžete přemluvit, aby mne opustil.“

Něco mi říkal, ale já jsem neposlouchala a odešla jsem.

Doma na mne sir Charles čekal s velkou úzkostí.

Vyprávěla jsem mu vše do nejmenších podrobností. „Takže vy jste spálila můj slib manželství?“ „Ano, sire Charlesi, jste volný.“ „Z dluhu napsaného se tedy stává dluh čestný, to je veškerá změna, Emmo.“ „Poslouchejte mě, sire Charlesi, chci, abyste teď uvažoval rozumně. Jste teď v situaci, kdy se rozhoduje o celém vašem životě. Když mě opustíte, nejenže vám všichni dají za pravdu, ale navíc si zajistíte budoucnost a bohatství. Jestli ale budete umíněně zůstávat se mnou, celá společnost vás bude odsuzovat, strýc vás zapudí a vydědí. Když se mnou zůstanete, nebudete mít z čeho žít. Když budete chudý, budu chudá i já a naše děti a přijde den, kdy si budete vyčítat, že jste si počínal tak pošetile, a naše děti mi vyčtou, že jsem je zruinovala.“ „Dost, Emmo!“ křičel sir Charles a objal mě tak silně, jako by se bál, že mu mě někdo vyrve. „Ať se stane cokoli, nikdo mě od vás nedokáže odloučit.“

V tu chvíli vykřikl. Dveře pokoje zůstaly otevřené. Sir William přišel až do našeho pokoje bez ohlášení, a aniž jsme ho viděli, vyslechl celý náš rozhovor. „Strýčku!“ zvolal sir Charles. „Nechte mne teď samotného s touto dámou,“ pronesl sir William.

Sir Charles uctivě pozdravil a vzdálil se.

Sir William ke mně přistoupil, podal mi ruku a pravil: „Jsem s vámi spokojen, slečno, a doufám, že vytrváte na cestě, kterou jste se dala.“ „Promiňte, pane,“ odpověděla jsem, „vidíte sám, že nepotřebuji, abyste mě svými radami povzbuzoval. Domnívám se, že mi stačí mé vlastní svědomí.“ „Výborně. Podle toho, co jste říkala tomu mladému bláznovi, máte děti.“ „Ano, a mou mateřskou povinností je vám je svěřit.“ „Dále jsem vyslechl, že vám snad můj synovec dluží deset tisíc liber.“ „To je možné, pane, ale to se týká jen jeho a mne.“ „Kdyby můj synovec souhlasil s mým návrhem a opustil vás, ztrojnásobil bych tuto sumu.“ „Nelichvařím ani se svými penězi, ani se svou láskou.“ „Ale co byste dělala s dvěma nebo třemi sty librami renty?“ „Využila bych svého talentu a svých znalostí.“ „Dávala byste hodiny?“ „Proč ne?“ „Hodiny čeho?“ „Francouzštiny a italštiny.“ „Vy mluvíte francouzsky a italsky?“ „Ano.“

Sir William mi položil pár otázek v těchto dvou jazycích. Mé odpovědi ho patrně uspokojily. „Vidím tady klavír a harfu. Znamená to, že jste také hudebnice?“ „Hraji na oba nástroje.“ „Bylo by ode mne příliš troufalé, kdybych vás požádal, abyste mi něco zahrála?“ „V tom případě bych něco zazpívala, píseň, která bude odrazem toho, co právě prožívám.“ „Zazpívejte, co sama chcete. Jistě mě potěší všechno, co uslyším.“

Přiznám se, že v tuto chvíli jsem pocítila hlavně touhu se mu zalíbit.

Usedla jsem tedy k harfě, opřela jsem o ni čelo tak, aby se mi rozpuštěné vlasy vlnily po ramenou, a vyloudila jsem prvních pár žalostných tónů. Zpívala jsem smutnou píseň, která mívala úspěch už při večerech u sira Harryho. Smutek jsem ostatně tentokrát nemusela předstírat, tryskal mi přímo z duše. Než jsem začala druhou sloku, slyšela jsem jasně, jak sir William povzdychl. Má píseň ho jistě dojímala. Skončila jsem, hlavu jsem opírala o rameno a čekala na náš ortel nebo spásu. „Madam,“ pravil sir William, „teď chápu, proč vás můj synovec tak zbožňuje. Řekněte mu, aby za mnou laskavě zítra přišel.“

Uctivě mě pozdravil a odešel.

Sotva vyšel ze dveří, vrhl se do salonu sir Charles, který z ložnice všechno viděl a slyšel, sevřel mě do náruče a s očima plnýma radosti a srdcem plným naděje zvolal: „Věděl jsem to, já věděl, že nás zachráníš!“

28

Ten den jsem prožila ve velkém vzrušení, což je pochopitelné. Zdálo se mi, že v chování sira Williama se skrývá cosi podivného. Na všechno, co mi říkal lord Greenville, jsem jen odpovídala: „Počkejme na zítřek a uvidíme.“

V devět hodin se sir Charles vypravil ke strýci.

Čekala jsem na něj a ta hodina mi připadala dlouhá jako celé století. Za hodinu se sir Charles vrátil. Na první pohled bylo jasné, že žádná z jeho nadějí se neuskutečnila. Byl bledý a úplně zničený. Vytáhl z kapsy dopis. „Je neoblomný,“ odvětil. „Vyžaduje, abychom se okamžitě rozešli.“ „Co jsem vám říkala?“ „Jestli budeme souhlasit,“ pokračoval sir Charles, „zaručuje rentu pěti set liber pro každé dítě. Mně slibuje rentu patnácti set liber a vám vrátí deset tisíc liber, které jste mi půjčila. Samozřejmě jsem odmítl. Tenhle dopis mi dal pro vás. Máte si ho přečíst sama.“

Potom dodal smutně: „Mám dojem, že se strýc do vás zamiloval.“

Sklonila jsem hlavu na prsa. Ucítila jsem záblesk naděje. Připomněla jsem si tu scénu ze včerejška, to, jak obdivně a něžně se na mne sir William díval, jak laskavý a milý byl jeho hlas. Přistoupila jsem ke krbu a chtěla hodit ten dopis do ohně. Sir Charles mě zadržel. „Emmo,“ řekl mi pevně, „včera jste mě přesvědčovala, abych jednal rozumně. Dnes jsem to já, kdo vás prosí. Emmo, přečtěte si ten dopis a uvažujte o návrzích, které v něm jsou. Nepochybuji, že vám strýc něco navrhuje. Nemám právo stát v cestě štěstí vám nebo našim dětem. Je to vaše budoucnost.“

Objal mě se slzami v očích a odešel do ložnice, nechávaje mě v salonu samotnou. Vrávoravě jsem došla ke křeslu a dopadla do něj. Otevřela jsem oči a pokoušela se číst. Nejdřív to nešlo, postupně však písmena dostávala jasné kontury a já jsem četla: Slečno, od včerejška jsem mnoho přemýšlel s chladnou a klidnou hlavou. Vaše kvality i Vaše krása a půvab mi objasnily vášeň mého synovce. Chápu, že Vás nejen miluje, ale že Vás chce milovat věčně.

Ale v životě jsou osudové věci, proti nimž by bylo zbytečné bojovat. Včera jste mi s nevšední upřímností svěřila příběh svého života. Domníváte se skutečně, že byste mohla žít jako manželka sira Greenvilla v Londýně, ve městě, které si Vás pamatuje jako milenku lorda Johna Payna, Harryho Feathersona, jako Grahamovu společnici, jako Romneyho modelku? Manželství s mým synovcem, za předpokladu, že bych dal souhlas a vytvořil Vám k němu podmínky, by Vám i Vašim dětem přineslo jen neštěstí.

Mám pro Vás návrh: místo mou neteří se staňte mou dcerou.

Jsem bezdětný vdovec. Svého synovce skoro neznám a láska, kterou k němu cítím, je spíše láskou k mé sestře.

Jestli budete souhlasit a stanete se mou adoptivní dcerou, odvezu Vás s sebou do Neapole, kde Vás nikdo nezná, kde se nebudete jmenovat ani Emma Lyonová, ani slečna Heartová.

Tam nebude nikdo vědět o Vašich bývalých milencích, budete tam žít pod jménem, které si vyberete, jako moje milovaná adoptivní dcera.

Mám sedm až osm tisíc liber šterlinků roční renty kromě svého platu velvyslance, který činí pět tisíc liber ročně. Tuto částku rozdělím na tři díly: jeden bude pro Vás, jeden pro mého synovce, jeden pro Vaše děti. Je mi padesát osm let, potřebuji péči a přátelství. Potřebuji, abyste mě milovala jako starce.

Kolik let života mi zbývá? Šest, osm, možná deset. Uvažujte, jak rychle takových deset let uběhne ve Vašem věku. Za deset let Vám bude pětatřicet, budete ve věku, kdy je žena ještě v plném rozkvětu, budete krásná, volná, bohatá a – odpusťte mi ta zraňující slova – i očištěná mou oddaností. Bydlím v Neapoli, jednom z nejkrásnějších měst na světě, a doufám, že tam budu bydlet až do své smrti. Jsem přítelem krále i královny. V té společnosti byste se okamžitě prosadila svou krásou, nadáním a výjimečností. Tady byste byla otrokyní své minulosti, tam budete královnou budoucnosti.

Dočetla jste mé návrhy, uvažujte. Čekám na Vaši odpověď netrpělivě jako zamilovaný mladík. Moje netrpělivost je dokonce ještě větší, je to netrpělivost sobeckého starce.

Ať bude Vaše odpověď jakákoli, zůstanu Vám vždy oddán a nepřestanu si Vás vážit.

William Hamilton Přiznávám, že se mě tento prostý, vznešený a uctivý dopis hluboce dotkl. Sklopila jsem hlavu a upadla do snění.

Když jsem ji zvedla, uviděla jsem před sebou sira Charlese. Podle jeho smutného úsměvu bylo jasné, že uhodl, co se ve mně odehrává.

Podala jsem mu dopis. „Čtěte,“ pobídla jsem ho, „ale ne tady, ne přede mnou. Přečtěte si ho o samotě, jako já. Váš strýc je skutečně velkorysý muž.“

Sir Charles se odebral do ložnice a já jsem znovu v salonu osaměla. A najednou jsem před sebou viděla nové obzory v nové zemi, kterou jsem znala jen z Tassových a Ariostových veršů. Představivost mě unášela do budoucnosti, viděla jsem se jako královna salonů po boku ne-li krále, tedy alespoň jeho vyslance. Já ale nebudu ženou velvyslance Williama Hamiltona, budu jeho adoptivní dcerou, to je něco jiného. Moje pozice nebude nijak oficiálně potvrzena, a jestli se tomu starci zamane, nechá mě klesnout na úroveň Emmy Lyonové, nebo ještě hůř – slečny Heartové.

Ne, sir William mi měl nabídnout manželství!

Proč ne? Copak lord Greenville nebyl vznešenějšího rodu než lord Hamilton? Sir Hamilton prostě pocházel ze vznešené skotské rodiny, to je vše. Byl sice bohatý, měl vysoké postavení, ale sir Charles byl kromě svého původu mladý. Když mi on nabídl, abych se stala lady Greenvillovou, proč by mi lord Hamilton nemohl nabídnout titul lady Hamiltonové?

Ať budu tou či onou, byla jsem rozhodnutá: budu každopádně lady.

29

Téměř hodinu jsem strávila v zajetí tohoto celkem příjemného uvažování. Odbíjení hodin mě vytrhlo ze snění. Byla jsem stále sama. Sir Charles měl dost času, aby přečetl strýcův dopis. Proč se nevrátil a nepromluvil se mnou? Vešla jsem do ložnice. Byla prázdná. Rozhlížela jsem se po pokoji a hledala stopy, které by vedly k vyřešení této záhady, když tu jsem uviděla na Charlesově stole otevřený dopis sira Williama Hamiltona. A vedle něj bylo těchto několik řádek lorda Greenvilla: Nemýlil jsem se, Emmo, strýc vás miluje. Nechci působit na váš příští osud a zavést ho třeba na špatnou cestu, proto odcházím.

Vrátím se za týden do tohoto domu a s největší pravděpodobností už vás tady nenajdu. Ale pro budoucnost našich dětí a i pro čest nás dvou vás prosím, nestaňte se ničím míň než lady Hamiltonovou.

Charles Greenville Tak i on věřil, že bych mohla dosáhnout toho cíle, kterým jsem se nejdřív opájela a postupně si na něj zvykala.

Vzala jsem pero a napsala: Mylorde, dala jsem lordu Greenvillovi přečíst dopis, který jsem měla tu čest od Vás dostat. Okamžitě opustil dům, abych mohla sama a svobodně rozhodnout o svém příštím osudu. Vrátí se sem až za týden.

Odpovím Vám se stejnou upřímností, s jakou jsem s Vámi až do nynějška jednala. Jak si mám vysvětlit fakt, že bych nebyla hodna té cti stát se neteří sira Williama Hamiltona, ale byla bych hodna toho stát se jeho adoptivní dcerou?

Ne, mylorde, ta věc je velmi jednoduchá, nebyla bych ani Vaší neteří, ani Vaší dcerou, zůstala bych prostě Emmou Lyonovou.

Odjedu z Londýna. Před dvěma lety jsem strávila tři měsíce v rozkošném městečku jménem Nutley. Vracím se tam. Budu tam žít sama a věnovat se výchově svých dětí. Slibuji Vám, že sira Charlese už nikdy neuvidím a dám mu naprostou svobodu.

Slíbil jste mi pomoc pro naše děti, nebojím se už o ně.

Mýlila jsem se, mylorde, když jsem se domnívala, že ze mne může být počestná manželka a dobrá matka, že mohu učinit šťastným urozeného muže.

Ale Vy jste se mýlil také, když jste věřil, že bych mohla své ne zrovna počestné postavení vyměnit za jiné, ještě méně počestné.

V Londýně jsem byla milenkou lorda Greenvilla, jaká by ze mne byla adoptivní dcera v Neapoli?

Sbohem, mylorde! Najděte pro svého synovce vznešenou a počestnou manželku. Učiňte z ní svoji adoptivní dceru a ponechte Emmu její bídě a hanbě.

Vaše služebnice Emma Lyonová Nechala jsem okamžitě donést dopis siru Williamu Hamiltonovi a začala se připravovat k odjezdu.

Buď tady bude sir William, ještě než dobalím první zavazadlo, nebo za mnou dorazí do Nutley. Stejně jsem tu nechtěla zůstat, když lord Greenville opustil dům.

Sir William přiběhl hned, jak dostal můj dopis. Zastihl mě při balení a přípravách na cestu. „Myslela jste tedy vážně, co jste mi napsala?“ zvolal. „Jistě, mylorde,“ odvětila jsem. „Přece si nemyslíte, že bych si dovolila s vámi žertovat.“ „A co kdyby mě váš posel nezastihl v paláci, co kdybych nedorazil hned, ale třeba až za dvě hodiny?“ „Už byste mě tady nenašel.“ „Takže vy mi chcete uniknout?“ „Uniknout? Ale já vám vůbec nerozumím, mylorde. Neutíkám ani před lordem Charlesem, ani před nikým jiným. Pouze odcházím do ústraní.“ „Emmo, od té doby, co vás znám, se bez vás nedokážu obejít, prosím vás, abyste u mne zůstala v takovém postavení, jaké si sama vyberete.“

Cítila jsem, jak se mi srdce zachvělo pýchou. „Mylorde,“ odpověděla jsem, „je pouze jedno postavení, které mohu přijmout od strýce: to, které jsem odmítla jeho synovci.“ „Slečno Emmo, přijala byste nabídku k sňatku od muže, který nikdy nebude ničím jiným než vaším otcem?“

Podlomila se mi kolena a skácela jsem se do křesla. Na čele se mi perlil ledový pot.

Byl to sen? Ten pyšný a hrdý sir William Hamilton, který přijel z Neapole, aby překazil sňatek svého synovce se mnou, mi teď nabízí své jméno, postavení, své bohatství? „Mylorde,“ odpověděla jsem, „přijmout okamžitě tak skvělou nabídku by i vám mohlo později připadat unáhlené. Zopakujte mi ji zítra a já vám odpovím.“ „Dobrá, ale pod podmínkou, že mi odpovíte v kapli mého paláce a že ještě týž večer odjedeme do Neapole.“ „Zítra už budu přijímat jen vaše rozkazy, mylorde.“ „A dovolíte mi,“ pokračoval sir William, „abych jako přítel strávil s vámi dnešní večer?“ „Ani by mne nenapadlo vás odmítnout, mylorde, jen doufám, že se nebudete nudit. Velvyslanec, přítel králův a královnin, vědec, který je stále obklopen aristokracií rodu i ducha? Mám strach, mylorde, že vás zábava s ubohou pasačkou ovcí neuspokojí!“ „S vámi a nudit se? Jste jako princezna z pohádek, Emmo, vaší kmotřičkou byla jistě víla.“ „Mylorde, vy jste zvyklý mluvit s královnou! Nezapomeňte, že jste v Londýně, ne v Neapoli!“ „Ta královna se stane vaší přítelkyní, Emmo. Bude se od vás učit půvabnému vystupování a vkusu, vždyť vy jste hodna nosit její korunu.“ „Když říkáte podobné lichotky královně, mylorde, nabídne vám ruku k políbení?“ „Proč?“ „Protože myslím, že se začnu učit na místokrálovnu.“

A podala jsem mu ruku.

Lord Hamilton ji uchopil a políbil se stejnou úctou, kterou by prokázal královně Marii Karolině. „Zítřek bude pro mne velmi rušný den,“ pravil lord Hamilton, „jistě chápete, že mám ještě mnoho práce. Dovolte mi, abych se teď vzdálil. Na shledanou večer.“

Také jsem toužila po tom být sama, potřebovala jsem zažít ty věci, kterých jsem měla plnou hlavu, plné srdce. Uklonila jsem se co nejpůvabněji siru Williamovi a oznámila mu, že ho čekám v osm hodin.

Jakmile odešel, stiskla jsem si oběma rukama hlavu, myslela jsem, že se mi rozskočí. Lord Greenville měl pravdu. Sir William se do mne šíleně zamiloval. Odešel ode mne v jednu hodinu v noci okouzlený, opojený, planoucí.

Nazítří nás oddal v jednom pokoji paláce přeměněném na kapli protestantský kněz, který vděčil za faru siru Williamovi. Svatba byla tichá, bez ohlášek, jen s nezbytnými svědky. Po obřadu nám farář každému předal list z matriky jako doklad o platnosti sňatku.

Tentokrát jsem už neměla v ruce slib manželství jako v případě lorda Greenvilla, ale doklad o skutečném sňatku, sice tajném, ale platném.

Téhož večera vyřídil sir William s knížecí štědrostí záležitosti týkající se sira Williama a našich dětí a hned nato jsme opustili Londýn a vydali se do Neapole.

30

Projeli jsme částí Francie, Belgie a Německa. Zastavili jsme se ve Vídni, ale jen na krátký čas nezbytný k tomu, aby sir William vykonal uctivou návštěvu u císaře Josefa II. Dalšími zastávkami na naší cestě byla italská města Benátky, Ferrara, Bologna a Řím.

V Římě mě sir William začal uvádět do italského světa. Jeho archeologické výzkumy ho mnohokrát zavedly do hlavního města nikoli křesťanského světa, spíše do hlavního města antických císařů, a znal se tudíž důvěrně s těmi nejvýznamnějšími římskými rodinami.

Dorazili jsme tam začátkem jara 1788.

Pius VI. seděl na stolci svatého Petra již třináct let a bylo mu jednasedmdesát. Když byl krásný Ange Braschi jmenován papežem po Klementu XIV., váhal, jestli si nemá zvolit jméno Formosus II., tak byl zamilován do své žensky jemné pleti a krásných světlých vlasů. Ještě dnes nacházel zalíbení v sobě samém a o jeho narcisismu se vyprávěly posměšné historky. Zlí jazykové – a ty jsou všude, dokonce i v Římě – tvrdili, že Jeho Svatost vděčila své kráse i za obrovský majetek, k němuž mu pomohl doyen svatého kolegia kardinálů kardinál Ruffo, který prý miloval mladého preláta láskou běžnější spíše v dobách antických.

Krása, která stála na počátku jeho velkého jmění, mu pomáhala majetek zvětšovat – samozřejmě cituji stále slova oněch zlých jazyků. Když ztratil Ange Braschi svého ochránce, rychle ho nahradil ochránkyní: stal se milencem milenky kardinála Rezzonika, papežova synovce, který ho nechal jmenovat správcem pokladny. O to místo ho později připravil dobrák papež Klement XIV., když ho jmenoval kardinálem. Pravda je, že Klement XIV. nemohl jednat jinak, právem vrátil funkci vrchnímu správci poklady Svaté stolice, který o ni Braschiho jmenováním přišel. Když šel Ange Braschi poděkovat papeži za poctu, kterou mu jmenováním kardinálem prokázal, odpověděl mu prý papež naivně: „Udělal jsem z vás kardinála, protože jsem chtěl svěřit místo správce pokladny muži, jehož poctivost by nebyla tak sporná.“

Návštěva v Římě pro mne znamenala příležitost vidět Jeho Svatost, která, jak bylo známo, ženy sice oficiálně nepřijímá, ale setkává se s nimi. To bylo tak: když si nějaká významná cizinka nebo římská šlechtična přála setkat se s hlavou křesťanstva, požádala Jeho Svatost o tuto poctu. Jeho Svatost pak odpověděla, že se bude procházet ten a ten den v tolik a v tolik hodin v létě v Quirinálské zahradě, v zimě v zahradě Vatikánské. Zmíněná dáma potom byla v určený den a hodinu na místě, setkala se s papežem a dostalo se jí požehnání.

Vzhledem k tomu, že jsem byla protestantka, nemohla jsem v podobnou poctu doufat. Stejně jsem však papeže viděla, a to cestou daleko jednodušší.

Papež totiž přislíbil představeným kolegia pro šíření křesťanské víry, že se zúčastní jedné z jejich akademických disputací. Sir William jako velvyslanec získal velmi snadno pozvání. Měli jsme rezervovaná místa, nemuseli jsme se tedy ani prodírat davem, ani čekat ve frontě. Přišli jsme těsně před začátkem. Sotva jsme se usadili, ohlásili papežův příchod. Přiznávám, že jsem na něj byla velice zvědavá.

Stěží si lze představit krásnějšího starce, než byl Pius VI. Jeho původně zlaté vlasy teď byly bílé, ale stále zůstávaly elegantně zvlněné. Tvář měl příliš svěží, bylo zřejmé, že za svou svěžest vděčí líčidlu, ale měl krásné zuby a živé oči.

Toho dne měl pohled možná ještě živější a v tváři víc červeně než obvykle. Šuškalo se, že Jeho Svatost právě prodělala jeden z pověstných záchvatů vzteku, které naháněly hrůzu celému okolí a vybuchovaly z příčin zcela nepatrných.

Pius VI. si totiž objednal pro tuto slavnostní příležitost u svého krejčího nový oděv, ale jakýsi nešťastný záhyb porušil pravidelnost jeho tělesných forem, na něž byl tak pyšný. Vytýkal to s temperamentem sobě vlastním nebohému krejčíkovi, který se pokoušel Jeho Svatosti pokorně omlouvat, ale na jeho omluvu odpověděla Jeho Svatost pěkným políčkem. Neblahý strůjce neštěstí omdlel, jistě spíše hrůzou než bolestí, a museli mu pořádně pustit žilou, aby se vzpamatoval.

Obřad započal. Všechno probíhalo skvěle až asi do dvou třetin zasedání. Potom měli představení kolegia nešťastný nápad ukázat nejvyššímu knězi, kam až sahá jeho vláda, neboť vliv svaté církve skutečně zasahoval až do tropů. Přivedli tudíž mladého černocha z Konga a tento africký novověrec začal přednášet svůj příspěvek, který mi připadal jako jeden z nejvýmluvnějších. Nedostal se však daleko. Svatý otec se hned na začátku jeho projevu zvedl a odešel a tvářil se velmi nespokojeně. Za chviličku jsme všichni věděli, co způsobilo jeho špatnou náladu. Pia VI. neznepokojila ani krása projevu, ani Kongo, ani zeměpisná šířka, v níž se nacházelo. Viděl jen jednu věc: hrozně ošklivého černocha, jehož hrubá tvář urážela jemnocit jeho zrakového vnímání. Odešel tedy s doporučením, aby mu už nikdy neukazovali podobné zrůdy.

To byl celý dík, jehož se představeným kolegia pro šíření křesťanství dostalo za jejich snahy!

Zato několik měsíců předtím – 6. října 1787 – obdařila Pro zřetelnost Jeho Svatost velikou radostí. Princezna-vévodkyně, signora Constancie Onesti, porodila zdravého chlapce.

Princezna-vévodkyně je v Římě titul pro manželku papežova synovce, z něhož Jeho Svatost učinila prince-vévodu. Ostatní papežovi synovci jsou většinou kardinálové.

Princezna-vévodkyně, manželka prince-vévody Onesti-Braschiho, byla prý srdci Svatého otce drahá z několika důvodů: zaprvé jako neteř, neboť byla manželkou jeho synovce, a zadruhé jako dcera milenky kardinála Rezzonika, krásné Julie Falconieriové, jejímž milencem byl rovněž krásný papež. Mnozí říkali, že princezna-vévodkyně byla papeži bližší, než si on sám myslel, ale Pius VI. se bránil nařčení z tohoto otcovství, odvolávaje se na své náboženské cítění: to mu nezakazovalo spáchat cizoložství, ale mělo odpor k incestu.

Při příležitosti tohoto porodu se v Římě konaly velké oslavy a všichni kardinálové a preláti zahrnovali princeznu-vévodkyni dary, aby tak dali najevo svoji radost a oddanost papeži.

Manžela princezny-vévodkyně jsem viděla několikrát na různých večírcích nebo v saloně princezny Borghese, kde byla menší nuda než v jiných římských salonech. Princ-vévoda byl docela hezký muž s postavou i tváří atleta. Pocházel z malého města Ceseny. Byl ale absolutně nevzdělaný, a když chtěl někdo v Římě označit někoho za naprostého idiota, řekl: „Je pitomý jako princ-vévoda.“

Když po svém příchodu do Říma, naplněný pýchou na právě získaný titul a na svůj rodokmen, který mu narychlo sestavil jakýsi římský vědec, navštívil poprvé princeznu Borghese, potřeboval se napít a požádal paní domu o sklenici vody.

Přitom stál opřený o krb. „Zatáhněte dvakrát za šňůru, která je za vámi,“ řekla mu princezna, „přinesou vám, co si přejete.“

Princ-vévoda poslechl, i když ničemu nerozuměl. Netušil, k čemu slouží zvonky, zatáhl tedy dvakrát za šňůru a k svému nesmírnému údivu uviděl vzápětí sluhu, který se k němu blížil s podnosem. Museli mu vysvětlit princip zvonků, a to ho tak okouzlilo, že o tom mluvil celý večer.

Jeho obdiv k téhle vymoženosti dosáhl takových rozměrů, že se po návratu domů nechal princ-vévoda odvézt do Vatikánu a probudil strýce, aby mu vylíčil svůj nový objev.

Papež při jeho výkladu ležel, zatáhl za šňůru zvonku, kterou měl přímo u hlavy, a řekl komorníkovi, který okamžitě přiběhl: „Doprovoďte signora Onestiho a podruhé, než ho ke mně uvedete v takovou hodinu, se ho zeptejte, co mi chce. Nerad bych, abyste mě budili kvůli každé hlouposti.“

Co se omezenosti týče, princ-vévoda nikdy nezklamal. Za pár dní nato jsem ho potkala u markýzy Paduli-Gentili. Mluvilo se tam o ang lické a francouzské literatuře, o Shakespearovi, Ben Johnsonovi, Racinovi, Corneillovi a Molièrovi.

Princ-vévoda poslouchal s otevřenými ústy, žádného z těchto pánů neznal a jejich jména slyšel poprvé v životě. Sir William potom pronesl v souvislosti s tragédií Mohamed Voltairovo jméno. „Toho znám!“ zvolal princ-vévoda a zavrtěl se na křesle radostí. „To je ten německý mnich, který dělá naší církvi svaté tak těžkou hlavu!“

Ten dobrák princ si spletl Voltaira s Lutherem.

Už jsem se tu zmínila o tom, s jakou hrdostí mluvil princ-vévoda o svém rodokmenu, který byl vymyšlen přímo pro něj a předčil snad i rodokmen, jejž vytvořil pro vévody de Guise advokát Nicolas David. Podle něj pocházeli Guisové až od Karla Velikého.

Tak tady je skutečný rodokmen prince-vévody: Angelo Braschi, nynější papež Pius VI., pocházel z urozené, ale chudé rodiny z Ceseny. Jeho sestra se provdala za drobného měšťana jménem Onesti. Věnoval se obchodu a neměl pražádné ambice dostat se do vznešených kruhů. Když však byl papežův synovec jmenován princem-vévodou, museli mu vymyslet původ hodný tohoto titulu. Naštěstí našel jeden genealog v Životě svatého Romualda tato latinská slova: Romualdus, ex HONESTIS parentibus natus – Romuald, narozený z POČESTNÝCH rodičů. Genealog využil příležitosti, přívlastek HONESTIS vzal za příjmení svatého Romualda a dal vytisknout překrásně upravený spisek, v němž se dokazovalo, že svatý Romuald pocházel z rodiny Onestiů a papežův synovec je tedy přímým potomkem této linie.

První syn prince-vévody, dítě, které se narodilo 6. října 1787 a bylo v Římě přivítáno s takovou slávou, byl pokřtěn jako Romuald.

31

Už jsem se zmínila o tom, že debaty v římských salonech byly velice nudné. Měla bych však ještě dodat, že pro všechny kromě mne. Pro mne to bylo totiž něco tak nového, že jsem se dokonce bavila.

Římanky jsou jistě krásné, ale mnohem krásnější jsou ženy z lidu než aristokratky. Dost často najdete mezi venkovankami z okolí Říma typy připomínající Rafaelovy madony, ale opravdu jde skoro vždy o prosté ženy.

Mezi šlechtou jsou skutečné krásky velmi vzácné. V římských salonech jsem tedy okamžitě vzbudila velkou pozornost. Ve společnosti prelátů a kardinálů jsem vyvolala téměř revoluci.

Nejdřív musím vylíčit, jak vypadá pravý římský salon, když tam jde všechno podle zaběhaného pořádku a nevpadne tam rušivý prvek třeba v podobě mé osoby.

Na takových večírcích se všechno podřizuje duchu vládnoucích kruhů a kněžstva. Vše probíhá podle přísné etikety, nikdo se tam nebaví, dokonce ani mladí. Všichni se bojí a nedůvěřivě se navzájem pozorují. Místo aby se srdečně bavili jako ve Francii a v Anglii, raději mlčí ze strachu, aby se nezkompromitovali. Cizinci jejich obavy nesdílejí, ale chlad ostatních je dokáže naprosto zmrazit. Celá společnost pak budí dojem velkých hodin, jejichž soukolí se zastavilo a občas se trhavě dá do pohybu. Naštěstí se tu hrají karty, a to o velké peníze, ale i když jsem velká hráčka, raději jsem pozorovala zdejší společnost, říkala jsem si, že karty mi neutečou. Když třeba paní domu nehrála, zmocnila se nějakého kardinála nebo ministra a povídala si s ním celý večer. Některé jiné úctyhodné osoby učinily totéž a tyto důvěrné rozhovory probíhaly tak diskrétně, vážně a tiše, že by bylo slyšet uprostřed padesáti lidí upadnout špendlík. Nehybnost všech těch lidí mi připomínala senátory starého Říma sedící na svých kurulských křeslech a očekávající smrt z rukou Galů.

Když se ve společnosti ocitli tři nebo čtyři kardinálové, bylo to pro ostatní velmi nepohodlné. Jejich Eminence se totiž bez ustání procházely, muselo se jim ustupovat z cesty, hluboce se uklonit, když vás míjely, dávat pozor, abyste nešlápli na jejich předlouhou vlečku. Prostí preláti z jejich doprovodu kráčeli vedle nich v předklonu a tleskali každé větě, kterou Jejich Eminence ráčily vypustit ze svých vznešených úst.

Můj příjezd do Říma a uvedení do těchto kruhů všechno převrátil. Jejich Eminence se přestaly promenovat z místa na místo jako Molièrův Zdravý nemocný a shromáždily se kolem mne. Protože jsem mluvila velmi dobře italsky a jen velice málo z nich hovořilo francouzsky a nikdo anglicky, byli tito církevní hodnostáři okouzleni, že mi mohou skládat současně nudné i přehnané poklony v jazyce, v němž zvučí si, jak říká Dante.

Nejusilovněji se mi dvořil lord Hervey, biskup z Derry. Protože na mne mluvil anglicky a protože jsme se navíc při rozhovoru často smáli, vzbuzovali jsme u veškeré nejvyšší italské a církevní honorace, která nás obklopovala, značnou zvědavost a neklid.

Nejmilejší mi byl salon markýzy de Santa Croce. Přijímala pouze velmi úzký okruh lidí z vybrané společnosti, většinou z diplomatických kruhů. Díky postavení lorda Hamiltona jsem k této společnosti patřila i já.

Velice jsem stála o to, abych byla markýze de Santa Croce představena, věděla jsem totiž, že kolem desáté hodiny se objevuje v jejím salonu kardinál de Bernis. Toužila jsem poznat toho okouzlujícího starce, četla jsem jeho básně, které on nazýval „hříchem mládí“.

Kardinálovi de Bernis bylo tehdy sedmdesát tři let a neztratil nic ze svého mladého ducha. Tento muž se nejdřív pohyboval v kruzích evropské diplomacie, potom vstoupil do řádu, stal se abbém, usadil se v Paříži, kde publikoval své galantní verše, zalíbil se madam de Pompadour, v devětadvaceti letech vstoupil do Akademie, po smrti kardinála Fleuryho rychle zbohatl, byl jmenován velvyslancem v Benátkách a stal se kardinálem. Jako ministr zahraničních věcí podepsal spojeneckou smlouvu s Rakouskem a během sedmileté války upadl v nemilost, protože nabádal k uzavření míru, což se nelíbilo madam de Pompadour. Madam de Pompadour však v roce 1764 zemřela a kardinál de Bernis byl jmenován arcibiskupem v Albi a o pět let později velvyslancem v Římě. Během prvních let hrál ve svém úřadě velmi významnou roli, a i když si v Římě znovu získalo rozhodující vliv Španělsko, dokázal kardinál díky svým osobním kvalitám zachovat Francii velmi dobrou pozici.

Ještě téhož dne, kdy jsme byli Jeho Eminenci představeni, pozvala nás k sobě na večeři.

Věděli jsme předem, že večeře u kardinála de Bernis jsou vyhlášené svou výjimečností a oproti zvyklostem zavedeným mezi služebnictvem v Římě nechodili jeho lokajové následujícího dne k hostům vymáhat spropitné za večeři.

Kardinál vedl velký dům, jeho stůl byl stále prostřený a stačilo, když jste mu byli představeni, a mohli jste kdykoli přijít. Hostiny, které denně pořádal, i další mrhání penězi ho vedly přímou cestu ke krachu, tím spíš, že jeho příbuzní pověření správou jeho majetku ve Francii si rok co rok vymýšleli různé důvody, aby mu nemuseli posílat výnosy: jednou to bylo sucho, podruhé záplavy.

Roztomilý stařík mi tohle všechno trochu koketně vyprávěl a dodával: „Naštěstí je mi už třiasedmdesát, do konce mého života mi to bohatě vystačí.“

Bohužel se tenhle úctyhodný muž mýlil. O tři roky později byl odvolán z úřadu, protože se stavěl proti Francouzské revoluci, zbaven veškerého majetku a byl mu přiznán důchod pouhých sto tisíc římských dukátů. Kdyby mu nepomohl z popudu jeho přítele rytíře Azary španělský dvůr, byl by skončil v bídě.

Tohoto Španěla, rytíře Azaru, o jehož dokonalém chování pravého šlechtice se v Římě mnoho mluvilo, jsme potkali právě u kardinála de Bernis. Vztahy mezi ním a jeho dvorem, tedy dvorem Carlose III., a Jeho Svatostí byly tehdy velmi napjaté. Hned vysvětlím proč.

Je všeobecně známo, že jezuité byli v roce 1767 vyhnáni ze Španělska a z Neapole a Klement XIV. pak řád Tovaryšstva Ježíšova zrušil dva roky před svou smrtí.

Španělský král Carlos III. sice zazlíval jezuitům, že o něm šíří pomluvu, že je synem kardinála Alberoniho, a nikoli Filipa V., ale jeho pomsta se omezila jen na to, že vyhnal příslušníky řádu ze svých zemí i ze zemí svého syna Ferdinanda. Nechal jim však stále vyplácet jejich důchody v dobré španělské měně, španělských piastrech, které měly v Itálii a hlavně v Římě velkou hodnotu.

Jakmile však dorazil z Madridu do Říma koráb s piastry určenými pro jezuity, nechal je papež Pius VI. odvézt do státní mincovny. Místo aby rozdělil piastry mezi jezuity, nechal je roztavit, přimíchat do nich čtvrtinu slitiny a razit z nich nové, méně hodnotné mince, kterými pak vyplácel důchod jezuitům. Podle toho, co nám říkal Jenkens, bankéř sira Williama, vydělala tak na nich Jeho Svatost víc než pětadvacet procent.

Jezuité i rytíř Azara marně protestovali, požadovali, aby byli vypláceni přímo dvorem nebo prostřednictvím španělského vyslance.

To však není nic ve srovnání s jinými případy, v nichž papež používal věru nevybíravých prostředků, aby získal peníze a rozhojnil jmění prince-vévody nebo kardinála Onestiho, svých synovců. Jeho Svatost byla totiž až do morku kostí prožraná gangrénou zvanou nepotismus.

Právě v době, kdy jsme dorazili do věčného města, prohrával Pius VI. i přes svoji obrovskou světskou i duchovní moc jeden soudní proces. Ta nespravedlnost byla totiž do nebe volající a papež musel ustoupit.

V Římě žil nosič, který si během života nastřádal obrovité jmění osm set tisíc římských dukátů.

Tento nosič jménem Leri měl tři syny, Amasise, Josefa a Jana. Rozdělil svůj majetek mezi všechny tři, ale pod podmínkou, že každý z bratrů, který zemře bez mužských potomků, přenechá svůj majetek druhým dvěma.

Nejstarší ze synů Jan zemřel bezdětný krátce po smrti svého otce. Josef zemřel jako druhý a zanechal po sobě dceru Annu Marii. Zůstal tedy třetí bratr, který se stal knězem, a tudíž nemohl mít žádné mužské potomky.

Podle spravedlnosti se měl veškerý majetek dostat do rukou Anny Marie, dokonce i majetek po knězi, protože žádný ze synů neměl mužské potomky.

Kněz Amasis však prohlásil, že všechno je jeho, a majetku se zmocnil na úkor Anny Marie, jejíž matku neměl rád. Anna Marie zahájila proti svému strýci proces. Kněz však zneužil svého vlivu a donutil svědky křivě vypovídat, že Anna Marie je nemanželská dcera. Tento vývoj situace samozřejmě zvedl vlnu veřejného mínění.

Zprávy o procesu dolehly až k papežovým uším a ten zavětřil dobrý obchod. Pověřil jistého Nardiniho, aby nabídl Amasisovi kardinálský klobouk a doživotní důchod, když bude souhlasit s následujícím uspořádáním: jeho otec získal celé své jmění na území Jeho Svatosti, bude tedy plně podle práva, navrátí-li se majetek Svaté stolici. Amasis viděl v tomto návrhu možnost uspokojit svou pýchu i vykonat pomstu a přijal. Daroval papeži veškeré své jmění a spolehl se na jeho velkorysost, co se důchodu a odškodnění v podobě kardinálského klobouku týče.

Papež převedl okamžitě celé jmění na prince-vévodu, ale zapomněl dát Amasisovi slíbený kardinálský klobouk i rentu. Amasis samozřejmě obé vymáhal, leč marně. Díky tomu se ho zmocnily výčitky svědomí, sepsal poslední vůli, v níž prohlašoval, že svůj majetek daroval Jeho Svatosti pod nátlakem, a odvolával darovací akt papeži.

Úředník Jeho Svatosti Nardini, jemuž patrně zapomněli zaplatit za jeho služby, se k Amasisovi přidal a prohlásil, že lituje, že se nechal Piem VI. svést a pomáhal mu v tak nečistém díle. Amasisova poslední vůle i Nardiniho prohlášení vešly okamžitě ve známost a ze všech stran se zvedaly hlasy proti papeži. Ten se však spokojil s odpovědí, že Amasisovu štědrost způsobil zázrak svatého Petra a že není radno stavět se proti jeho nástupci na papežském stolci.

V tu dobu bylo papeži jednasedmdesát let. Anna Marie a její matka se na radu nejlepších římských advokátů rozhodly počkat, až papež zemře, a potom proces obnovit a vést spor s princem-vévodou.

Toto rozhodnutí však Pia VI. vyděsilo. Věděl dobře, že jeho smrtí pomine vliv, který měl na justici. Donutil tedy Annu Marii, aby se svých práv domáhala hned. O osud nebohé dívky, kterou chtěl zbavit majetku, se však živě zajímala celá veřejnost, a tak soudcové upozornili Svatého otce, že nebudou moci rozhodnout v jeho prospěch, a poradili mu, aby spor urovnal. K urovnání skutečně došlo. Anna Marie dostala polovinu majetku svého otce a princ-vévoda druhou. Místo čtyř milionů čtyř set tisíc livrů tedy měl dva miliony dvě stě tisíc!

Nevyhrál sice tak, jak si představoval, ale nedá se říci, že by přišel zkrátka.

32

Divadlo jsem stále milovala, a není tedy divu, že jsem hned po příjezdu do Říma prosila sira Williama, aby mě tam zavedl. Byla jsem nesmírně zvědavá, protože jsem slyšela, že tady hrají role žen mladí chlapci.

Vlastně ani nevím, jestli lze nazvat chlapci ta zvláštní, obojetná stvoření, která měla nahrazovat ženy. Staří Řekové, zanícení obdivovatelé krásy, vynalezli hermafrodita, v němž se spojilo vše, co bylo u obou pohlaví nejkrásnější. Současní Římané pak vynalezli bytost, která nebyla ani ženou, ani mužem, ale čímsi úplně mimo veškeré chápání.

A po těchto zvláštních bytostech římští preláti – a nezáleželo na jejich věku – šíleli stejně jako mladí Londýňané nebo Pařížané po dívkách z Opery.

Sir William mě zavedl do divadla Valle, kde dávali Gluckovu Armidu. Titulní roli zpíval mladý zpěvák, který se těšil u římských církevních hodnostářů nejvyšší přízni.

Jakmile se objevil na scéně, vypuklo celé hlediště v nadšené ovace, a to ještě nezazpíval ani jedinou notu. Přiznám se, že kdybych nebyla upozorněna předem, domnívala bych se, že vidím ženu, a to krásnou ženu! Vypadalo to, že ti vážní preláti, staří kardinálové přísného zjevu, snad omdlí, když se ten… když se ta… nevím skutečně, jak to mám pojmenovat, když to vyšlo z kulis.

Jeho úspěch byl obrovský.

V naší lóži s námi seděl kardinál Braschi-Onesti, mladší bratr prince-vévody, který se právě vzpamatoval z těžké nemoci a přišel se podívat na svůj idol. Domníval se, že vášeň pro tohoto kastráta nemůže ohrozit rekonvalescentovo zdraví. Pyšně se nám chlubil, že nemoc, která ho tak těžce ohrožovala na životě, byla způsobena naprostým vyčerpáním organismu. Kardinál se totiž vsadil, že dokáže držet krok s pěti největšími pijany a pěti nejkrásnějšími kurtizánami v Benátkách. Málem při tom umřel, ale sázku vyhrál.

Kardinál Braschi-Onesti byl jedním z nejzanícenějších obdivovatelů tohoto zázraku: nabídl lordu Hamiltonovi, že ho zavede o přestávce mezi prvním a druhým jednáním do šatny oné podivné Armidy, aby mohl přihlížet jejímu převlékání do kostýmu čarodějky. Zeptala jsem se, jestli ho mohou navštívit také dámy. Odpověděl, že to není zvykem, ale vzhledem k tomu, že jsem cizinka, pan Veluti – to bylo jeho jméno – mě jistě rád přijme, musím mu ale polichotit, protože to má pan Veluti velmi rád. Ostatně krásné ženy zbožňuje.

Spojovacími dveřmi mezi hledištěm a jevištěm jsme se dostali do chodby vedoucí k Armidině šatně. Byla tam fronta, chodba byla naprosto ucpaná. Při pohledu na kardinála, papežova synovce, se však všichni rozestoupili a nechali nás projít. Vstoupili jsme do šatny potažené nebesky modrým saténem, tak elegantní, že klidně mohla patřit nějaké koketní slečince. Idol byl přímo na oltáři, tedy před svým toaletním stolkem. Přijal kardinála s vlídným úsměvem, ale hned mu vyčinil, že se odvážil přijít k němu bez kytice nebo bonboniéry.

Kardinál Braschi-Onesti sundal ze svého malíčku briliantový prsten v ceně dobré tisícovky římských dukátů a navlékl ho na ukazovák signora Velutiho. Snažně ho přitom prosil, aby laskavě přijal tento prstýnek místo kytice. Zároveň nás představil a pravil, že anglický vyslanec a jeho paní si tolik přáli spatřit to božské stvoření, jehož umění nadšeně tleskali, že si dovolil nás přivést. Nato nabídl signor Veluti laskavě siru Williamovi ruku k políbení a mne vyzval, abych si sedla. Házel po mně něžně očkem a řekl nám, že by byl velmi šťasten, kdyby nám mohl návštěvu oplatit. Samozřejmě jsme si nedovolili tak velké vyznamenání odmítnout.

Potom se obracel pouze ke mně a prosil mě, abych mu sdělila, čím si natírám rty a jakou vodičku používám na čištění zubů. Odpověděla jsem mu, že zuby jsem si vždy čistila pouze obyčejnou vodou a moje rty mají svoji přirozenou barvu. Signor Veluti vykřikl úžasem, a dokonce si mou tvář prohlížel zblízka se svíčkou v ruce. Poté prohlásil, že jsem jednou z nejkrásnějších bytostí, jaké kdy viděl.

Domnívaje se, že touto poklonou udělal coby hostitel dost, vrátil se ke své toaletě a oblékal se, koketuje přitom se svými obdivovateli.

Je až neuvěřitelné, co všechno byli schopni udělat ti vysocí preláti, aby na ně nepravá Armida jednou pohleděla, věnovala jim svůj úsměv! Předháněli se v pozornostech, jeden jí držel korunu z růží, druhý kouzelnickou hůlku, třetí krátký pláštík, který měl uchránit ten božský hlas před průvanem. Dívala jsem se, poslouchala a nevycházela z údivu. Myslela jsem, že sním. Musela jsem se usmívat při pohledu na muže uctívané národem a považované za jeho výkvět, jak se dvoří tomuto prapodivnému idolu.

Zazněl zvonek oznamující konec přestávky, pro signora Velutiho však neplatil. Pro něj či pro ni, jak je komu libo, přišel sám režisér se všemi ohledy, které se prokazují skutečné královně.

Vrátila jsem se do lóže naprosto zmatená. Seděli jsme tak blízko scéně, že mě signor či signora Veluti mohl vidět, a po celý zbytek představení na mne soustřeďoval svoji pozornost, obdaroval mě milostnými pohledy a ty nejobtížnější trylky věnoval mně.

Nazítří nás navštívil hrabě de Bristol a já jsem mu vyprávěla zážitky z minulého večera. Rozesmál se a prozradil mi, že v Římě mezi vysokými církevními hodnostáři existuje osmý smrtelný hřích, jemuž se říká „vznešený hřích“. Preláti se sice bránili nařčení z páchání tohoto hříchu, ale činili to tak chabě, neúčinně a podivně, jako by si sami na něm zakládali. Vůči protestantskému biskupovi byli do jisté míry rezervovaní, ale hrabě de Bristol byl stejně poměrně dobře informovaný a znal spoustu neuvěřitelných podrobností ze života římské smetánky.

Signor Veluti mě přišel navštívit k páté odpoledne, ale i když jsem byla velmi zvědava, jak on či ona vypadá v denním světle, omluvila jsem se, že mi přípravy na odjezd nedovolují přijímat návštěvy.

Té noci před odjezdem se odehrála zvláštní příhoda, která je dokladem toho, jak v té době fungovala policie v Římě a jakým způsobem chápala Jeho Svatost Pius VI. vykonávání spravedlnosti.

Kolem druhé hodiny v noci byla asi padesát metrů od našeho paláce, na náměstí d’Espagne, spáchána u vatikánského hodináře Rovaglia loupež. Hodinář, jeho syn a dva sluhové se bránili. Jeden ze zlodějů zůstal ležet na místě, druhého našli umírajícího na rohu ulice. Nazítří jsme se dověděli, jak si Rovaglio sám zjednal spravedlnost.

Nebylo to poprvé, kdy se lupiči pokusili vykrást jeho obchod bohatě zásobený hodinami a šperky. Dvakrát se mu podařilo je zahnat, protože dělal schválně uvnitř obchodu hluk. Pokaždé o tom uvědomil policii, ale prelát Busca, který se měl starat o veřejnou bezpečnost, mu vždy odpověděl vzletnými slovy, ale proti zlodějům nijak nezakročil. Rovaglio se cítil úřady naprosto zrazený, a tak se jednou, když seřizoval hodiny ve Vatikánu, dostal přímo k papeži. Všechno Svatému otci vypověděl a žádal o pomoc proti ozbrojeným lupičům, kteří ho chtějí připravit o majetek. „Můj milý Rovaglio,“ pravil papež, „vaše stížnosti a žádosti jsou naprosto oprávněné, ale já nic nezmůžu! Když vám monsignore Busca nechce poskytnout ochranu, nemohu ho přece k tomu nutit. Ale mohu vám poradit: braňte se sám.“ „Ale jak, Svatý otče?“ zeptal se Rovaglio. „Ukryjte se se svými syny a sluhy v obchodě, ozbrojte se, a až zloději přijdou, vyrazte na ně. Za každého, koho zabijete, vám dávám předem rozhřešení.“

Rovaglio se přesně řídil papežovou radou: bránil se sám a zabil dva lupiče. Papež držel slovo a dal mu veřejné rozhřešení za obě zabití.

33

Dřív než opustím Řím, musím ještě vypsat některé své postřehy o lidech a mravech. Život v Římě roku 1788 se mi tak vepsal do paměti, že ho mám před očima i teď, po třiceti letech.

Hned po příjezdu do Říma mě velice překvapila cena věcí. Třeba cena za kočár na jeden den tu byla o mnoho nižší než v Londýně či v Paříži. Stejné to bylo s bydlením, to tu bylo mnohem levnější než u nás. I za jídlo platili v Římě méně než jinde, a to se tady jedlo přebohatě! Zato tu byla nesmírně drahá takzvaná buona mano neboli spropitné. Jakmile jste byli pozváni k někomu na návštěvu, ať to byla osoba církevní, či světská, hned nazítří se u vás objevil celý zástup jejích sluhů a vyžadovali své spropitné. Vlastně jste si tak zaplatili večeři.

V Římě jsme také poznali jednoho církevního hodnostáře, který hrál později tak významnou roli na neapolském dvoře, že ho teď chci čtenářům představit. Jedná se o vrchního pokladníka Jeho Svatosti, monsignora Fabrizzia Ruffa.

Monsignore Fabrizzio Ruffo byl synovcem kardinála Ruffa, představeného svatého kolegia, který, jak už jsem tu řekla, choval velké přátelství ke krásnému Angelovi Braschimu, příštímu papeži Piu VI., a vlastně zahájil jeho církevní kariéru.

Přiznejme Jeho Svatosti, že na trůně svatého Petra nezapomněla na vděk vůči tomu, kdo jí uhlazoval cestu, a jakmile se stala papežem, okamžitě dala synovci zesnulého kardinála stejné místo, jaké kdysi dostal i on, Braschi, od Rezzonika díky protekci krásné Julie Falconieriové. Učinil tedy z Fabrizzia Ruffa vrchního pokladníka, což bylo místo, které bylo jakýmsi posledním stupněm k získání kardinálského klobouku.

Monsignore Ruffo platil v Římě za velkého diplomata a politika. Byl i statečný a sám o sobě říkával, že kdyby žil v době Richelieuově, nosil by častěji kyrys a přilbu než purpurovou čepičku a pelerínku.

Monsignore Ruffo miloval krásné pohlaví a nijak svou náklonnost neskrýval. Naopak dával najevo nejvyšší pohrdání vůči těm pěvcům-pěvkyním, které tak opěvovali jiní preláti. Zrovna když jsme byli v Římě, horlivě se dvořil jakési signoře Lepriové, příbuzné té Anny Marie, o níž jsme vyprávěli v souvislosti s ukradeným dědictvím. Svoji známost nijak neskrýval, věděli o ní všichni. Dokonce o něm jistý pisálek z Florencie psal i satirické verše, za což byl dlouho vězněn. Od té doby, kdy papež Sixtus V. poslal na galeje slavného pamfletáře, nebyl zaznamenán tak přísný trest za podobný přečin. Tuhle příhodu bych tu měla popsat, protože velmi dobře vystihuje římské mravy.

Když tedy seděl na papežském stolci Sixtus V., napsal jistý básník jménem Marère satirické verše na manželku vysokého úředníka, která se papeži líbila. Papež, přísný, ale vždy spravedlivý soudce, si nechal básníka předvolat a ptal se ho, proč si dovolil takové výpady. Hlavní otázkou bylo, proč označil za kurtizánu ženu, jejíž jméno bylo téměř symbolem počestnosti. „Ublížila vám někdy nějak?“ zeptal se Sixtus V. „Ne, Svatý otče,“ odvětil básník. „Tak proč jste ji tak urazil?“ „Potřeboval jsem rým a její jméno se mi výborně hodilo.“

Sixtus V. pevně sevřel rty, aby se nad takovou výmluvou neusmál. „A jak se jmenujete vy, pane básníku?“ „Marère, k vašim službám, Vaše Svatosti,“ odvětil básník. „Teď si tedy zaveršuji já, vaše jméno se mi znamenitě hodí do rýmu. Poslouchejte: Po zásluze bude pro pana Marèra připravena jedna krásná galéra!“

Tato věta pronesená nejvyšším pontifikem byla básníkovým rozsudkem. Na všechny prosby o milost pro básníka, které papež přijímal, měl jen jedinou odpověď: „Rým a skutečnost jdou tak málokdy dohromady, že když se to jednou povede, musíme se tím řídit. Ostatně něco takového tvoří dějiny.“

A pan Marère šel skutečně veslovat na galéru, kde zemřel, a zanechal po sobě dva svazky poezie pro potomstvo ovšem ztracené, protože se nikdy nikdo neodvážil je vydat.

Po návštěvě divadla Valle večer před odjezdem jsme se šli rozloučit s roztomilým kardinálem de Bernis. Potkali jsme se tam s hrabětem de Bristol, biskupem z Derry, který navštívil svého přítele za stejným účelem jako my. „Vaše Výsost tedy opouští Řím?“ zeptala jsem se toho podivínského preláta, jehož originalita mě tak překvapila. „Ano, má krásná krajanko.“ „A kdy odjíždíte, Výsosti?“ „Zítra.“ „A do jaké země, smím-li se ptát?“ „To se dozvíte zítra.“

Nazítří ráno se u nás objevil a vyžádal si rozmluvu se sirem Williamem. Sir William ho odvedl do své pracovny a asi po pěti minutách se vrátil celý rozesmátý a táhl Jeho Eminenci za ruku. „Drahá Emmo,“ pravil, „mylord Hervey mi tvrdí, že se do vás najednou strašně zamiloval a nedokáže se od vás odloučit. Prosí nás tedy o dovolení doprovázet nás do Neapole, jinak by tu umřel steskem.“

Dvaasedmdesát let monsignora Bristola mi nenahánělo žádnou hrůzu, takže jsem neměla důvod postavit se proti manželovu přání. Podala jsem monsignoru Bristolovi ruku, kterou radostně políbil, a od té chvíle se stal součástí anglického vyslanectví s titulem mého osobního rytíře.

34

Vyjeli jsme z Říma s dvěma dostavníky a jedním zavazadlovým vozem. Vybrali jsme si cestu po souši, i když jsme riskovali, že budeme přepadeni a okradeni. Ovšem s šesti sluhy hraběte Bristola a dvěma našimi, všemi odvážnými a silnými Angličany, jsme měli dostatečný doprovod.

Pro mne byla tato cesta příležitostí doplnit si chabé vědomosti, neboť cestovat se sirem Williamem Hamiltonem bylo velké potěšení. Byl nesmírně vzdělaný a dokázal poutavě vyprávět o všech antických památkách, které jsme míjeli.

Zdrželi jsme se u hrobky Metellovy dcery, která žila v krásné době Caesarově, Ciceronově, Lucullově a Catonově, skoro hodinu trval náš výlet k jezeru Nemi, jednomu z nejmalebnějších jezer v okolí Říma. Potom jsme pokračovali po dost prudkém svahu až k Pontinským močálům, které nechával Pius VI. vysušovat, aby zvětšil pozemkové vlastnictví svého synovce prince-vévody.

Asi v polovině svahu jsme potkali kočár, už zdálky bylo patrné, že patří vysokému církevnímu hodnostáři. Seděl v něm monsignore Ruffo. Zastavil nás a prosil o sklenici vody pro ubožáka, kterého vezl do Říma ve svém vlastním voze. Sebral ho na cestě, jak umírá horečkou, a do vozu ho odnesl na zádech. Slepá nenávist vyvolaná občanskými válkami nás – Hamiltona, Nelsona a mne – učinila zavilými nepřáteli kardinála Ruffa. Ale dnes, když vášně vyhasly a píšu v klidu tyto paměti, nemohu si nevzpomenout na tento Ruffův čin. I on dokázal být lidský.

Cesta Pontinskými bažinami byla skutečně velmi malebná. Po obou stranách hloubili dělníci Jeho Svatosti kanál. Byli to ubožáci stravovaní malárií a každých čtrnáct dní bylo potřeba nahradit je čerstvými silami. V noci tu pak byla krajina přímo fantastická. Měsíc schovávající se za velkými černými mraky osvětloval jen některé části bažiny, jiné se nořily do hluboké tmy. Hluk kopyt našich koní a svištění biče rušily ze spánku velké ptáky podobné volavkám, kteří se tiše zvedali ze svých stanovišť ve vysoké trávě a v kalužích, kde hlučně oddychovali obrovští buvoli, zdvihali své strašlivé hlavy se soptícími nozdrami, které se v té tmě zdály ještě hrozivější.

Zvláštní byly poštovní stanice, kde jsme přepřahali. Něco takového nezapomenu do konce života. V Pontinských bažinách nejsou žádné vesnice, jen dvě nebo tři stanice, které tvoří pár dřevěných chatrčí, kde uboze žijí postilioni se svými rodinami. Malí, hubení, huňatí koně nejsou zavření ve stájích, ale pobíhají volně. Asi pět nebo šest mužů s dlouhými bidly vyběhlo z chýší, jakmile zaslechli biče našich kočí. Podobali se stínům. Skočili na prvního koně, utvořili kolem ostatních volně pobíhajících kruh a za velkého křiku je přihnali k chatrčím. Tam koně uchopili jiní muži za hřívu a po lítém boji jim navlékli postroj a zapřáhli je do vozů. Není třeba zvlášť připomínat, že se koně všemožně bránili, řehtali, vzpínali se, vyhazovali. Jakmile byly tři vozy zapřažené a koně už necítili uzdy, za něž je zřízenci až doposud drželi, rozběhli se cvalem a dva jezdci z levé a pravé strany je udržovali uprostřed cesty. To nebyla jízda, to byla lavina, smršť, uragán a cesta ubíhala rychle jako sen.

Ke třetí hodině ranní jsme dorazili do Terracine, kde jsme si jen odpočinuli na židlích. K šesté hodině jsme se znovu vydali na cestu a zastavili jsme se v Mole de Gaete. Zatímco sluhové monsignora Bristola připravovali snídani, navštívili jsme Ciceronovu vilu. Tam nám sir William s Plutarchem v ruce popsal smrt tohoto velkého řečníka, od chvíle, kdy vystoupil na zem uprostřed havranů – poslů blížící se smrti! –, až po ten okamžik, kdy prchal ze své vily. Zaslechl vrahy, kteří ho pronásledovali, nechal zastavit svá nosítka a zemřel klidně jako hrdina.

Staří Římané byli zvláštní. Strach, který je nutil ponižovat se, se najednou tváří v tvář smrti změnil v hrdinství a oni dokázali zemřít hrdě a nebojácně.

Do Neapole jsme dorazili k deváté hodině večer cestou z Capue.

Zážitek z příjezdu do Neapole byl stejně nezapomenutelný jako ten z Pontinských bažin, ale byl to zážitek úplně jiného druhu. Za jasné noci jsem se najednou octla proti dýmajícímu Vesuvu, nad jehož kráterem se vznášel jako ohnivě rudá koule v oparu měsíc v úplňku.

Vjeli jsme do Neapole Capuánskou branou, projeli kolem slavnostně osvětleného divadla San Carlo a zastavili před palácem Calabrita Capella Vecchia, sídlem anglického vyslance.

První noc v Neapoli spal mylord Bristol na vyslanectví, ale šťastnou náhodou byl nad rezidencí sira Williama prázdný byt, kam se náš přítel mohl hned nazítří nastěhovat.

Konečně jsem byla v Neapoli, a to v postavení, v něž jsem se neodvažovala doufat ani ve svých nejsmělejších představách. Emma Lyonová zmizela, zmizela i miss Heartová. Celá moje ponižující minulost zůstala v Londýně. Zbyla jen lady Hamiltonová, manželka anglického vyslance.

35

Dříve než začnu líčit politické dění, do něhož jsem v Neapoli po boku sira Williama byla vtažena, musím popsat společnost, v níž jsme se octli. A začnu osobou, která už je čtenáři známá, lordem Herveyem, hrabětem de Bristol, biskupem z Derry.

Byl nejmladší z dvaceti dětí, a protože zůstal naživu sám z rodiny, zdědil všechen majetek, tituly i pocty. Lord Bristol nevydržel na jednom místě. V době, o níž píšu, už dobrých dvacet let nenavštívil svoji diecézi. Nic na něm nepřipomínalo církevního hodnostáře, ani oblečení, ani způsob jednání. Obvykle nosil bílý klobouk a hedvábné šaty různých barev, jen zřídkakdy se oblékl do černého. V chování byl velmi nenucený a uvolněný. Hned po příjezdu do Neapole si zamluvil lóži v divadlech San Cario a San Carlino. Nebyl věřící a nevěřil ani těm nejvyšším církevním dogmatům, zato si liboval ve společenské konverzaci. Rád vyprávěl nebo poslouchal lechtivé anekdoty a skandální historky.

Při své první cestě po Francii navštívil údolí Rhôny, Grenoble, Dauphiné, a když jel kolem kartuziánského kláštera, napadlo ho, že se tam zastaví a podívá se na učedníky svatého Bruna. Ve chvíli, kdy zaklepal na bránu kláštera, seděli bratři zrovna u večeře. Vrátný mu oznámil, že do kláštera nesmí nikdo vstoupit, když jsou mniši v refektáři. Lord Hervey však vytáhl z kapsy navštívenku s erbem, pod nímž stálo: „Lord Bristol, biskup z Derry,“ a nechal ji doručit opatovi. Ten si přečetl jen slova „biskup z Derry“ a v domnění, že jde o katolického biskupa, přijal ho na kolenou i s celým klášterem a prosil o požehnání, které jemu i celému klášteru lord Hervey bez nejmenšího zaváhání udělil. Vzpomínka na to, jak katoličtí mniši přijali požehnání od protestantského biskupa, dokázala u monsignora z Derry vyvolat i po letech největší veselí.

Po zhlédnutí představení Matrimonio segreto – Tajný sňatek byl natolik okouzlen hudbou, že si hned nazítří nechal zavolat šest svých anglických sluhů a doporučil jim, aby si co nejpozorněji šli poslechnout tuto Cimarosovu hudbu. Když se sluhové vrátili z divadla, požádal je lord Hervey, aby ho od této chvíle obsluhovali a obraceli se na něj výhradně v recitativech z této opery. Sluhové se na sebe dívali s němou otázkou v očích, zda se jejich pán náhodou nezbláznil, a potom si vyžádali den na rozmyšlenou. Nazítří vyslali dva sluhy jako deputaci, a ti přednesli mylordu-hraběti názor, že anglický sluha není žádný komediant a nepovažuje za vhodné mluvit a zpívat ve službě. Lord Bristol na to opáčil, že jestli přistoupí na jeho přání, zdvojnásobí jejich gáži, a dal jim další den na rozmyšlenou. Příštího dne se objevili titíž vyslanci a tlumočili rozhodnutí celého personálu, že litují, ale musí monsignorovi toto přání odmítnout. Mylord Hervey jim zaplatil šest měsíců dopředu a poslal je zpět do Anglie. Potom si najal šest Neapolitánů a přednesl jim svůj návrh. Musí se na něj obracet jen v recitativech a áriích z opery Matrimonio segreto. Bude jen na nich, jak si slova přizpůsobí hudbě. Za tuto nezvyklou službu jim slíbil čtyřicet pět dukátů měsíčně, což bylo čtyřikrát víc, než by si vydělali jinde. Ovšem pod jednou podmínkou: zůstanou u něj šest měsíců bez platu, pouze za stravu a oblečení, a monsignore Derry je vyplatí až po půl roce. Neapolitáni přijali a po šest měsíců byl monsignore Bristol obsluhován více než uspokojivým operním sborem.

Jednou večeřel u sira Williama, když mu jeho sluha přinesl černě zapečetěný dopis. Lord Hervey dopis otevřel, přečetl, vsunul pod talíř a po celý zbytek večera se smál, vyprávěl a bavil jako jindy. Odešel však dříve než obvykle, kolem jedenácté.

Nazítří se u něj sir William zastavil, obával se, jestli příteli není nějak špatně, ale monsignore ho nepřijal, vzkázal, že se mu přihodilo velké neštěstí a že nechce nikoho vidět. Sir William se však nedal odbýt a vnikl k němu násilím. Našel ubohého starce plačícího a vzlykajícího. „Můj Bože, co se vám stalo?“ zeptal se sir William. „Všiml jste si, že mi včera doručili během večeře černě zapečetěný dopis?“ odpověděl otázkou hrabě de Bristol. „Ano.“ „Bylo to oznámení, že v Livornu právě zemřel můj syn. Nechtěl jsem vám kazit svým smutkem večeři, tak jsem se ovládl, ale po návratu domů jsem dal průchod své bolesti. Chtěl jsem se vyplakat, a proto jsem nechtěl nikoho vidět, ani vás.“

Oficiální společnost sira Williama tvořili samozřejmě členové diplomatického sboru. V soukromí se potom stýkal s učenci a vzdělanými spisovateli.

Nejstarším členem diplomatického sboru v Neapoli byl hrabě de Sa, portugalský vyslanec. Za třicet let, co byl na toto místo jmenován, byl jen jednou v Lisabonu a vrátil se, jak nejrychleji mohl. Jeden čas prožíval strašné obavy: hrozilo totiž, že zruší portugalské vyslanectví v Neapoli, protože se to nevyplácí, a pověří vyřizováním záležitostí portugalského vyslance v Římě. Potom však portugalský král Josef I. zemřel a jeho dcera královna Marie rozhodla, že vyslanectví v Neapoli nechá. Jaká úleva pro hraběte de Sa! Jen opravdu nepatrný počet diplomatů měl tak málo práce jako tento pán. Jeho jedinou povinností bylo dodávat zprávy na portugalský dvůr, a ty mu vypracovával jeho tajemník. Celý čas trávil procházkami, povídalo se také o celém harému hraběte de Sa složeném z tanečnic divadla San Carlo. Nemohu nic říci o jeho vlohách nebo zásluhách. Za celých těch sedm nebo osm let, co jsem ho třikrát týdně vídala, jsem neobjevila nic, co by stálo za zmínku.

Nejvýznamnějším diplomatem na neapolském dvoře byl hrabě Lemberg, protože byl vyslancem rakouského dvora, odkud pocházela královna Marie Karolina. Byl to muž po všech stránkách tak významný, jako byl hrabě de Sa nevýznamný. Vyčítali mu jedině, že byl pyšný, ale buď to nebyla pravda, nebo se hraběti Lembergovi zdálo, že by bylo pošetilé projevovat pýchu vůči britskému vyslanci, nikdy jsme si toho nevšimli. Patrně to o něm šířili Neapolitáni proto, že nemohl snést přisluhovače a patolízaly, jimiž se to na neapolském dvoře jen hemžilo.

Hned při našem prvním setkání jsem si všimla jedné věci: říkal své mínění do očí i těm nejvýše postaveným osobám u dvora stejně, jako by mluvil s posledním pobudou. Konverzace se třeba stočila na rytíře Actona a toskánský vyslanec ho začal velebit. Hrabě Lemberg našpulil rty s výrazem nejvyššího pohrdání a pravil: „Ten muž je dost dobrý korzár, to je vše. Má talent a šíji piráta a tomu patrně vděčí za svůj úspěch.“

Vzhledem k tomu, že byl Acton královniným milencem, projevoval hrabě Lemberg nezvyklou odvahu, dokonce jednou řekl královně přímo do očí: „Nevím nic o skrytých schopnostech tohoto ministra a ani je netoužím znát. Ale co vím jistě, je, že schopnosti, které projevuje při vedení ministerstva, naprosto neodpovídají úřadu, jímž ho Vaše Veličenstvo ráčilo vyznamenat.“

Hrabě Lemberg měl na neapolském dvoře nezáviděníhodné postavení. Jako vyslanec královniny rodiny byl zaplétán do všech rodinných intrik, které nebyly vždy v kompetenci jeho úřadu. Musel například zasahovat i do manželských hádek mezi králem a královnou, a ty se odehrávaly velmi často. Jeho úkolem bylo jménem rakouského císaře, královnina bratra, oba znesvářené manžele smiřovat. Ubohý Lemberg si nikdy nemohl být jist, že ho nepovolají ke dvoru v nejnevhodnější chvíli, že ho třeba neodvedou přímo od stolu, aby šel sjednat mír vznešených manželů.

Přehlídku diplomatů skončím u jednoho diplomatíčka, císařského konzula a toskánského zmocněnce jménem Bonnecchi.

Byl maličký, velmi starý, neustále mluvil, čenichal kolem sebe, pořád sbíral nějaké novinky, s nataženým krkem a napjatýma ušima slídil po sebemenších skandálních historkách a hned o nich psal císaři Leopoldovi. Když se náhodou nic neudálo, prostě si ty historky vymýšlel. Nejdřív měl totiž stálý plat, ale protože se císaři zdálo, že se dozvídá málo věcí, rozhodl se vyplácet ho ne paušálně jednou za rok, ale týdně. Tak už celý rok dostával signor Bonnecchi dva francouzské louisdory za každou zprávu, která připadala císaři „zajímavá“. Za měsíc si tak přišel na dvacet louisdorů. Díky tomuhle vnadidlu se Bonnecchi dokázal vetřít do všech domů, získat pozvání na všechny večeře a oslavy. Všude dobře věděli, proč přišel, ale protože přicházel ve jménu císaře a někteří tvrdili, že i jménem Marie Karoliny, která prý spojila své soukromé vyzvědačství s veřejným vyzvědačstvím svého bratra, nikdo se neodvážil zavřít před ním dveře nebo se na něj tvářit nevlídně. Bonnecchi pak pozorně vyslechl všechno, co se povídalo, něco si domyslel, něco přidal nebo pozměnil a týdně posílal svému chlebodárci kroniku událostí z nejvyšší společnosti.

Přejděme však k lékařům, vědcům a spisovatelům, s nimiž se sir William stýkal v soukromí. Tím se uzavře okruh lidí, kteří mě obklopovali v mém novém životě, a já budu moci přejít k popisu dramatických událostí, jichž jsem byla přímým účastníkem.

36

Sir William ztratil dva ze svých nejvytrvalejších spolustolovníků ještě před svým posledním odjezdem do Londýna, takže jsem už neměla možnost je poznat.

Jedním z nich byl slavný Gaetano Filangieri, který zemřel v osmatřiceti letech.

Druhým byl proslulý abbé Galiani, který platil za nejduchaplnějšího muže v celé Neapoli. Možná že za svoji pověst vděčil dlouholetému pobytu ve Francii. Ten zemřel v osmdesáti letech.

Mezi ty, kteří nás navštěvovali nejčastěji, patřili dva lékaři a současně nejpodivínštější osobnosti v Neapoli. Byli to doktor Cotugno a jeho kolega rytíř Gatti.

Doktor Cotugno byl skutečně mimořádně schopný lékař a kromě toho byl i jedním z nejvzdělanějších mužů. Nikdy jsem nedokázala pochopit, kde vzal čas na četbu, z níž čerpal své rozsáhlé vědomosti. Měl totiž obrovskou soukromou klientelu a kromě toho pracoval v nemocnicích. Od pacientů, kteří ho navštívili u něj doma, si nikdy nevzal žádný honorář, a když u někoho vykonal návštěvu on, bral si vždy tři piastry, což za rok dělalo tři tisíce liber.

Krátce před naším příjezdem do Neapole ošetřoval španělského vyslance vikomta d’Erizu stiženého paralýzou tak těžce, že už nemohl hýbat pravou rukou. Za měsíc a půl ho doktor Cotugno zcela uzdravil. Španělský vyslanec mu za to poslal tisíc dukátů. Cotugno mu odpověděl: Vaše Excelence se zmýlila, když mi poslala za padesát návštěv tisíc dukátů. Nikdy si neberu za návštěvu víc než tři piastry, i kdybych léčil samotného krále. Padesát návštěv po třech piastrech dělá sto padesát piastrů. Uctivě se Vaší Excelenci poroučím a posílám zpět rozdíl.

Cotugno Doktor Gatti byl tak lakomý, jako byl doktor Cotugno velkorysý. Byl jedním z nejhorlivějších propagátorů očkování, a díky tomu vydělal v Paříži ohromné peníze. Doktora Gattiho táhly k siru Williamovi dvě věci: naše kuchyně a potom naše kočáry, které mohl libovolně používat. Na rozdíl od Cotugna, který léčil především chudší vrstvy, prohlašoval doktor Gatti, že by se nesnížil k ošetřování lidí nižšího řádu. Byl vůbec jakýmsi Cotugnovým protipólem. Nikdy třeba neotevřel žádnou vědeckou knihu a četl jenom pamflety a noviny. Místo aby si udržoval nezávislost na mocných tohoto světa jako Cotugno, byl Gatti přímo vzorem dvořanského patolízala. Prohlašoval, že dvěma nejšťastnějšími národy na světě jsou Neapolitáni a Španělé, protože jak král Ferdinand, tak Carlos III. byli tak vášnivými lovci, že jim nezbývalo příliš mnoho času zabývat se poddanými, a takoví poddaní, o něž se panovník moc nestará, jsou na tom nejlépe.

Myslím, že v tom byl s Gattim zajedno i sir William. Přízni krále Ferdinanda se těšil především díky své vášni pro lov.

Hned nazítří po našem příjezdu mu poslal král dopis psaný vlastní rukou: Přijeďte rychle, drahý Hamiltone, půjdeme spolu na lov v Ca serte.

Od chvíle, kdy jste odjel, se mi vůbec nedařilo. Odvezl jste s sebou mé lovecké štěstí, doufám, že jste mi ho zase přivezl.

Váš oddaný Ferdinand B.

Sir William také často přijímal vévodu de Termoli, potomka janovského rodu usazeného už dlouho v Neapoli. Vévoda de Termoli byl královým vrchním podkoním a synem vévody de San Nicandro, ale to moc často nepřipomínal. Vévoda de San Nicandro, kterého král jmenoval guvernérem, byl totiž královým vychovatelem a vychoval ho tak špatně, že král, který se na sebe sám často zlobil pro své nedostatečné vzdělání, říkal Termolimu: „Tvůj otec je příčinou mého neštěstí a neštěstí mých poddaných, ale tobě nezazlívám, že tvůj otec ze mne udělal osla.“

Královna se sice často červenala kvůli nevědomosti svého manžela, ale současně jí využívala a soustřeďovala moc ve svých rukách. Nejednou mi však tvrdila, že za tento králův nedostatek nemohl vévoda San Nicandro, ale ministr Tannucci, který San Nicandra jako králova vychovatele vybral právě proto, že si byl dobře vědom jeho naprosté nezpůsobilosti pro tento úkol. Věděl, že když bude mladý princ nevědomý a neschopný, zůstane správa země v jeho rukou.

Tvrdilo se, že královna Marie Karolina nenáviděla všechno španělské a francouzské – do té nenávisti zahrnovala i svého manžela a syny – a milovala všechno rakouské, že dokonce zosnovala komplot, který měl připojit Království obojí Sicílie k Rakousku. Díky utrechtským dohodám k němu patřilo, ale ve francouzsko-rakouské válce v roce 1731 bylo Carlosem III. opět Rakousku odňato.

Nikdy jsem nedokázala pochopit, proč královna tak málo milovala své syny, zatímco dcery zahrnovala láskou. Chovala se k princům velmi přísně pod záminkou nutné disciplíny, která prý má utužit charakter mužů. Princové se své matky tak báli, že když jen zaslechli její hlas, utíkali do náruče svého otce.

Nejstarší z královských dětí zemřelo asi v sedmi nebo osmi letech kolem roku 1778 po dlouhém stonání, které nepřátelé Marie Karoliny přisuzovali špatnému zacházení, jehož se mu z matčiny strany dostávalo. Když princ zemřel, král ho velice oplakával, zatímco Karolina, jak se tvrdilo, pronesla slova hodná spartánské matky: „Když jsem ho porodila, věděla jsem, že jednou bude muset zemřít.“

Ze všech svých synů měla prý ráda jediného, prince salernského, který se narodil asi roku 1790. Ale říkalo se také, že když se kolem roku 1812 princ chystal v Palermu přestoupit k anglické straně, usilovala o jeho život a pokusila se ho otrávit. Prý ho zachránil jeho sluha. Ale já tomu nevěřím!

Podle všeobecného mínění však Marie Karolina dávala přednost svému bratrovi Josefu II. před svými dětmi a kladla zájmy rakouské monarchie nad zájmy Království obojí Sicílie.

37

V době našeho příjezdu do Neapole nebyl dům sira Williama Hamiltona vůbec uzpůsoben tomu, aby v něm bydlela žena. Spíše připomínal muzeum nějakého vědce nebo sběratele starožitností, byl plný geologických vzorků, starých mincí, soch. Stěží se tam našlo místo pro něco živého. K chvále sira Williama však musím uznat, že své poklady přede mnou nijak neschovával a nechránil. Nechal mě, abych si v prvním patře paláce, které patřilo anglickému vyslanectví, vybrala tři pokoje a zařídila si je podle svého.

Moje ctižádost mě však pudila k tomu, že jsem se chtěla ve všech těch starožitnostech vyznat a chtěla jsem umět mluvit i s učenými muži, kteří navštěvovali sira Williama. Za měsíc jsem bez pomoci katalogu dokázala označit štítkem asi pětadvacet vzorků lávy z Vesuvu, na první pohled jsem rozeznala pravou sochu od současné napodobeniny a podle jednoho úlomku jsem dokázala zrekonstruovat celou sochu.

Sir William byl nadšený, když viděl, jak snadno přejímám jeho záliby v archeologii a starožitnictví.

Díky lordu Greenvillovi, který byl považován v Anglii za velmi mondénního muže, jsem dokázala vést velký dům. Ani jsem se nemusela moc snažit a můj salon byl v Neapoli brzy vyhlášen jako jeden nejelegantnějších. Nebylo to pro mne nic těžkého, Neapol byla v tomto ohledu daleko za Londýnem. Brzy se v hlavním městě Království obojí Sicílie mluvilo jen o té krásce, kterou si sir William přivezl z Londýna. Všichni, co v Neapoli něco znamenali, si považovali za čest, když dostali pozvání na anglické vyslanectví. Velmi mě však ponižovalo a sir William tím byl nesmírně udiven, že ode dvora zatím nepřišlo žádné pozvání pro nás oba.

Sir William byl stálým společníkem krále při lovu a rybolovu. Skoro pokaždé, když ho doprovázel, s ním mluvil o mně, vyzdvihoval mé přednosti. Král mu blahopřál, že si našel ženu tak krásnou, dobře vychovanou a vzdělanou, ale tam všechny královské lichotky končily.

Kdosi mi poradil, abych se náhodou ocitla na místě, kudy půjde královna. To bylo celkem snadné. Často se procházela se svými dcerami v zahradách v Caserte, které sice nebyly určené veřejnosti, ale šlechta do nich měla volný přístup. Požádala jsem lorda Hamiltona, aby mě při první příležitosti, kdy bude pozván do Caserte, vzal s sebou. Jako důvod jsem uvedla, že chci vidět vyhlášenou krásu jeho zahrad.

Sir William pravděpodobně věděl, oč mi jde, a protože trpěl ještě víc než já tím, jaké pohrdání mi dvůr projevuje, rád mi vyhověl.

Jednoho dne musel okamžitě předat králi spěšnou depeši od londýnského dvora, a tak jsme odjeli spolu do Caserte. Sir William měl v Caserte byt, v němž mohl zůstat tak dlouho, jak chtěl, sloužili mu lidé Jeho Veličenstva. Před odjezdem do Londýna často této přízně dvora využíval, ale od mého příjezdu do Neapole sice do Caserte často jezdíval, ale nikdy tam nepřespal.

Sir William předal depeši a král ho pozval, aby zůstal v zámku a nazítří se s ním zúčastnil lovu. Sir William namítl, že jsem v Caserte i já, ale král odpověděl: „Copak tu nemáte svůj byt? Jestli bude lady Hamiltonová něco potřebovat, ať vydá příslušné rozkazy. Mí lidé jí budou k dispozici.“

Tím bylo řečeno vše. Protože však pobyt v Caserte odpovídal mým plánům, přijal sir William pozvání a jen se zeptal, jestli se mohu také procházet v zahradě. Král jen pokrčil rameny, jako by to byla zbytečná otázka.

Při večeři nám nosili sloužící na stůl víno z králových sklepů a zvěřinu, kterou král sám ulovil. Bylo zřejmé, že se sir William těší výjimečné králově přízni, ale ta přízeň se bohužel nevztahovala na mne. Toho večera také dostal pozvání ke hře, ale protože se týkalo jen jeho, odmítl tam pod nějakou záminkou jít. Nazítří bušili na dveře hned za svítání a burcovali sira Williama. Jeho Veličenstvo vždy vyjíždělo na lov velmi časně a stejně jako jeho děd Ludvík XIV. nerado čekalo.

Sira Williama se velmi nepříjemně dotýkal zřejmý fakt, že jeho manželství tady bylo považováno za nevhodné. Řekl mi před odjezdem na lov, že jestli se mi podaří setkat se s královnou a jestli se ke mně nebude chovat, jak náleží, nic už ho v Neapoli neudrží. Nebude se ohlížet ani na uplynulých dvacet let služby, ani na podnebí, které mu tady svědčí, ani na zálibu v antickém umění. Požádá krále Jiřího, aby ho odvolal do Londýna nebo ho poslal na nějaký jiný evropský dvůr.

Oblékla jsem se velmi jednoduše, nechtěla jsem uplatnit žádné své přednosti, abych královnu nepopudila. Nebyla už rozhodně v rozpuku mládí a moje krása by jí mohla vadit. Okna bytu lorda Hamiltona vedla do zahrady, mohla jsem tedy královnu vyhlížet. Věděla jsem, že chodí s princeznami do zahrady mezi desátou a jedenáctou. Ve čtvrt na jedenáct jsem ji konečně zahlédla i s třemi dcerami: sedmnáctiletou Marií Terezií, která se následujícího roku stala arcivévodkyní a o dva roky později rakouskou císařovnou, šestnáctiletou Marií Louisou, z níž se později stala velkovévodkyně toskánská, a s Marií Amélií, které ještě nebylo šest let. Kromě těchto tří princezen měla královna ještě další čtyři dcery: Marii Christinu, budoucí královnu Sardinie, Marii Antoinettu, princeznu asturijskou, Marii Clotildu a Marii Henriettu, které zemřely v útlém věku.

Nadešla chvíle pro můj plán. Vzala jsem knihu a vyběhla ven. Předstírala jsem, že si čtu, takže jsem mohla pozorovat, co se děje. Dvě starší princezny kráčely po matčině boku, Marie Amélie běžela před nimi, trhala květiny a snažila se chytat motýly. Vydala jsem se alejí, která mě ke královně musela nutně zavést. Dívala jsem se do knihy, ale nepřečetla jsem ani slovo, písmena se mi míhala před očima. Srdce mi tlouklo jako o závod. Najednou se v zatáčce cesty asi třicet kroků ode mne objevila královna. Byla jsem dobrou herečkou, nedala jsem na sobě nic znát a pořád jsem byla zdánlivě ponořená do četby. Vtom ke mně přiběhla malá princezna Amélie, vytáhla z kytice jeden kvítek a podala mi ho. To bylo dobré znamení. Zvedla jsem oči, a jako bych teprve teď zpozorovala královskou rodinu, hluboce jsem se uklonila a chystala se přijmout nabízenou květinu. Ale královna, kterou moje přítomnost tady patrně upřímně překvapila, zvolala přísně: „Amélie! Amélie!“ Dítě poslechlo a s nedotčenou kyticí se okamžitě vrátilo k matce. Marie Karolina vzala dcerku za ruku a i s ostatními dcerami zamířila do příčné aleje, nechávajíc mi tak cestu volnou.

Tohle byl zásah přímo do srdce. Z očí mi vytryskly slzy. Doběhla jsem do svého bytu, přikázala zapřáhnout koně a napsala siru Williamovi: Nebojte se o mé zdraví, jsem v pořádku. Domnívám se, že musím Caserte opustit. Až Vám povím proč, jistě mě pochopíte.

Vaše Emma Odjela jsem do Neapole a za dvě hodiny jsem už byla v našem paláci. Nechala jsem vyměnit koně a poslala kočár zpět siru Willia movi.

38

Sir William přijel v sedm hodin večer. Vrátil se z lovu, našel doma jen můj vzkaz, a i když ho král osobně pozval na večeři, omluvil se a vzkázal mu, že ho neodkladné záležitosti volají zpět do Neapole.

Sir William dobře věděl, proč jsem odjela, chtěl jen znát podrobnosti. Musím říct, že ho královnina urážka zranila ještě víc než mne. Nabídl mi, že ještě téhož večera odjedeme z Neapole, ale to se mi moc nelíbilo. Chtěla jsem být představena a přijímána u dvora jako manželka anglického vyslance, mít úspěch tady, jako jsem ho měla všude jinde. Chtěla jsem se pomstít té pyšné královně, přála jsem si, aby její dvořané viděli, že jsem krásnější, chytřejší a duchaplnější než ona.

Naléhala jsem tedy na sira Williama, aby se zeptal samotného krále, proč se ke mně královna chová tak přezíravě, dokonce pohrdavě. Bylo to ode mne domýšlivé, skoro nestoudné, ale sir William mě tak miloval, že ani na okamžik nezaváhal a odjel znovu do Caserte za králem.

Vyhledal ho a přímo se ho zeptal. Nijak mu při tom neskrýval, že jeho příští setrvání v Neapoli závisí na tom, jak se ke mně dvůr bude chovat.

Král měl sira Williama moc rád, ne snad pro jeho funkci, spíše pro jeho osobní vlastnosti. Byl už léta na jeho společnost zvyklý, chyběl by mu. Navíc se začínalo na politickém nebi zatahovat. I neapolský král, který se o politiku příliš nezajímal, dobře věděl, jak užitečný mu může být sir William, soukojenec anglického krále a jeho kamarád z dětství, při hrozící roztržce s Francií. Odpověděl tedy otevřeně s bodrostí, která u něj byla pověstná: „Můj drahý lorde, víte, co se tady povídá?“ „Nevím, Vaše Veličenstvo, a doufám, že mi to prozradíte.“ „Říká se, že nejste ženatý.“

Sir William něco takového předpokládal. Vytáhl z kapsy potvrzení protestantského pastora o našem sňatku a ukázal ho králi. Král si ho s jistými rozpaky přečetl a řekl: „Teď vám asi neřeknu nic nového, ale víte dobře, kolik zlomyslnosti je v Neapoli. Kdybyste tenhle papír vyvěsil po všech rozích a kdybych já sám vydal nařízení, aby mu všichni věřili, stejně by vám to nebylo nic platné, protože lady Hamiltonovou nepřijal anglický dvůr a nebyla představena králi Jiřímu III. Jak to, že vás něco takového nenapadlo? Vždyť je to přece tak jednoduché!“

Sir William se pronikavě zadíval na krále, ale nedokázal z jeho masky nic víc vyčíst. Ferdinand měl výraz hodného dobráka, takže ho všichni považovali za prosťáčka, i když byl ve skutečnosti mazaný a prohnaný. „Dobrá, sire,“ odvětil sir William, „prosím vás tedy o měsíční dovolenou.“ „Je mi líto, že se bez vás teď budu muset obejít, ale vyhovím vám.“ „Musím pouze napsat do Londýna, aby je tam můj příjezd příliš nepřekvapil…“ „V tom vám, milý příteli, mohu být nápomocen. Od svých švagrů, rakouského císaře Josefa a francouzského krále Ludvíka XVI., jsem obdržel důležité listy. To je jistě pádný důvod, kvůli němuž musíte okamžitě navštívit vašeho prvního ministra. Vidíte, říkám prvního ministra, a ne krále, u vás je to jako u nás. Král není nic, první ministr vše. Předám vám originály těch listů a soukromý dopis pro krále a při tom poslání si vyřiďte, co potřebujete.“

Sir William si nemohl přát víc. Vydali jsme se na cestu. Do Livorna jsme jeli lodí. Ve Florencii jsme měli velkovévodovi Leopoldovi předat dopis a pak pokračovat kočárem. Velkovévoda Leopold byl velmi znepokojen vývojem situace ve Francii. Všechno napovídalo, že tam dojde k revoluci, a už první měsíce roku 1789 nasvědčovaly tomu, že půjde o vážnou věc, která možná otřese celým světem. Také ho znepokojoval zdravotní stav jeho bratra císaře Josefa II., který se stále zhoršoval. Leopold souhlasil s tím, že rakouský císař, neapolský král, Svatý otec a všechna italská knížata musí vytvořit obrannou hráz proti revolučním myšlenkám. Ty by neměly přejít Alpy. Z Florencie jsme jeli po souši přes průsmyk svatého Gotharda a Švýcarsko až do Holandska, kde jsme se nalodili.

Do Londýna jsme se tedy vrátili přesně deset měsíců poté, co jsme z něj odjeli do Neapole. Ještě téhož dne přijal král sira Williama.

Čekala jsem na něho s jistou úzkostí. Návrat do Londýna ve mně vyvolal jisté vzpomínky na minulost. Co když král odmítne mou prezentaci a celá lady Hamiltonová spadne do bláta, z něhož vyšla?

Sir William však po příchodu přímo zářil. Má veřejná prezentace se bude konat už příští pondělí. Král byl velmi milý a jednal s lordem Hamiltonem ještě mnohem vlídněji než obvykle.

Ještě téhož dne mi sir William řekl, že by si rád do Neapole odvezl můj portrét od Romneyho, který byl stále velmi módním a oceňovaným umělcem. Sir William určitě věděl, jaké vztahy byly mezi Romneym a mnou, ale byl tak málo mým manželem, že neprojevil vůči malíři ani stín žárlivosti. Dohodli jsme se, že ho nazítří překvapíme v jeho ateliéru na Cavendish Square.

Sir William si přál můj portrét v kostýmu odalisky, oblékla jsem si tedy svůj nádherný turecký kostým a v zavřeném kočáru jsme se nechali odvézt do Romneyova domu.

Znala jsem ten dům dobře, měla jsem na něj hezké vzpomínky. Sluha mě velmi dobře znal, pochopil však rychle situaci a nehnul ani brvou, jen se chystal ohlásit sira a lady Hamiltonovy. Řekli jsme mu však, že chceme Romneyho překvapit jako přátelé, a vstoupili znenadání do jeho ateliéru. Romney se ani neotočil, domníval se patrně, že vstoupil sluha, a dál pracoval štětcem na obrazu ženy ležící na koberci s tygrem a květinami. Ta žena se trochu vzdáleně podobala jakési Emmě Lyonové.

Otočil se, až když jsem mu položila ruku na rameno. Vykřikl, potom uviděl mého manžela, povstal a uklonil se mi: „Jste ještě krásnější než kdy jindy. Nevěřil bych tomu.“

Siru Williamovi potom poblahopřál a zeptal se ho, co pro něj může udělat. Sir William mu sdělil své přání. Romneyho to přímo nadchlo, okamžitě vzal velké plátno a naskicoval kompozici. Bylo dohodnuto, že budu přicházet každý den, a Romney slíbil, že do týdne bude obraz hotov.

Nazítří mě sir William odvezl do Romneyova ateliéru, a protože měl ještě nějaké vyřizování, nechal mě tam s tím, že se pro mne za dvě hodiny zastaví.

Během těch dvou hodin se ke mně Romney choval velmi srdečně, vyprávěl mi o Římě a Neapoli a poslouchal na oplátku mé postřehy, ale ani jednou se nezmínil o tom, co bylo mezi námi. Jeho takt mi sice velmi imponoval, ale přesto mě to trochu mrzelo.

Sir William se vrátil později než za dvě hodiny. Setkal se s prvním ministrem Pittem, ukázal mu dopisy královny Marie Antoinetty a císaře Josefa II. a dlouho s ním jednal o poměrech na kontinentu.

Ve Francii byla situace čím dál horší. Zima a hladomor přiváděly Francouze k zuřivosti. Také se hodně mluvilo o shromáždění generálních stavů plánovaném na 4. dubna. Ministerský předseda Pitt tvrdil, že toho dne určitě začne revoluce.

Sir William dostal plnou moc pro jednání v Neapoli a doporučení, aby jednal ve prospěch Velké Británie podle svého uvážení.

Tohle všechno však neříkal před Romneym, vyprávěl mi to až po návratu do paláce.

39

Moje prezentace se konala 20. března 1789. Po obřadu následoval velký dvorní ples.

Král se ke mně choval velmi pozorně, uvítal mě a uvedl na mé místo. Sotva se se mnou rozloučil, objevil se u mne princ waleský. Proti své vůli jsem s ním však nedokázala klidně rozmlouvat, stále jsem měla před očima obrázek sebe v prostém úboru společnice, jak stojím na terase Arabellina paláce a pozoruji prince a jeho milenku, oba mladé, plné touhy a života.

Ten večer uspokojil moji pýchu, dosáhla jsem svého cíle. Byla jsem oficiálně přijata u anglického dvora, museli mě tedy přijímat všude a jako manželka vyslance takové velmoci jsem měla postavení hned za královskými princeznami. Současně jsem však prožívala na každém kroku utrpení. Každý úsměv, každý letmý postranní pohled, každé zašeptání mých sousedů jsem si vztahovala na sebe, připadalo mi, že mě urážejí a připomínají moji minulost.

Nazítří jsem spěchala k Romneymu, chtěla jsem vidět přátelskou tvář místo těch pokryteckých masek, s nimiž jsem trávila předešlý večer. Romney nebyl doma, prý měl něco nutného na práci venku, čekala jsem tedy. Zanedlouho se vrátil. Vrhla jsem se k němu s nevyřčenou otázkou, ale on okamžitě odpověděl na mé myšlenky. Bylo mezi námi stále ještě určité duševní spojení. „Včera jste měla úžasný úspěch, Emmo! Všechny ženy zuří, byla jste prý až neskutečně krásná. Některé vévodkyně se údajně kousaly zlostí do prstů, když viděly krále a prince waleského, jak mile a dvorně se k vám chovají.“

Zažívala jsem obrovskou radost a pocit naprostého vítězství. Pomstila jsem se a vyhrála svůj boj nad neapolskou královnou.

Za týden byl můj portrét hotov, ale protože mě Romney obklopil tolika orientálními doplňky, že to byl spíše obraz než portrét, požádal ho sir William, okouzlený jeho talentem, aby udělal ještě jeden, velmi jednoduchý. Romney veleochotně přijal a hned začal pracovat na druhém portrétu. Byla jsem na něm s rozpuštěnými vlasy bez klobouku, jen v mušelínové tunice, přes ramena jsem měla přehozený pláštík z červeného kašmíru. Tenhle portrét byl ještě krásnější než ten první. Sir Hamilton ho později daroval lordu Nelsonovi, který ho vozil s sebou ve své admirálské kajutě. Po jeho smrti se mi vrátil a mám ho dodnes i s portrétem Nelsonovým, který mu tvoří protějšek.

Oba mé portréty byly pečlivě zabaleny a sir William, který se nechtěl odloučit od „svého pokladu“, trval na tom, že si je odvezeme hned s sebou.

Odjeli jsme z Londýna 20. dubna. Sir William se chtěl cestou zastavit v Paříži. Anglie, která měla zakrátko vést s Francií tak krutou válku, udržovala doposud s touto zemí mír. Nic nám tedy nebránilo strávit tam několik dní.

Přijeli jsme 26. dubna a hned jsme viděli vzbouření lidu na předměstí Saint-Antoine. Sir William chtěl být v Paříži při zahájení jednání generálních stavů, ale dověděli jsme se, že bylo přeloženo na 4. května. Místo toho jsme byli svědky požáru a rabování Réveillonových obchodů. Sir William měl povolení navštívit Bastilu. Když jsme se k této pověstné pevnosti blížili, dav byl stále hustší, projeli jsme jen stěží a rozzuření Pařížané nás zahrnovali urážkami. Od té doby, co jsem byla v Paříži poprvé, se tu lidé hodně změnili.

Guvernér Bastily pan de Launay byl upozorněn na naši návštěvu a přijal nás skutečně velkolepě. Nejdříve nám chtěl ukázat vězně, alespoň ty, u nichž to bylo povoleno. Zeptala jsem se, jestli by mohl kvůli mně některé z nich propustit, pan de Launay mi však odpověděl, že jeho dvornost nemůže jít tak daleko. Propouštět vězně z Bastily skutečně nespadá pod jeho pravomoci. „V tom případě,“ odvětila jsem, „je raději nechci vidět. Místo toho mi ukažte Paříž shora, z některé věže.“

Pan de Launay souhlasil a doprovodil nás na jednu věž. Jeho chování bylo nesmírně dvorné a já jsem si kladla otázku, jak je možné, že muž tak zdvořilý a jemný se může k vězňům chovat tak nemilosrdně. Vyprávěly se přímo neuvěřitelné historky o jeho lakotě. Všechna místa v Bastile obsazoval on sám, včetně místa posledního kuchtíka, a dával si za ně platit. Místo služného šedesáti tisíc liber si tak prý dokázal přijít na sto dvacet. Vydělával na všem: na dřevu, vínu, potravinách pro vězně. Terasa jedné pevnůstky byla určena k procházkám vězňů. Pan de Launay ji pronajal za sto franků ročně jednomu zahradníkovi. Nahoře se před námi otevřel pohled na Paříž. Teprve teď jsme viděli, jak hustý je dav rozezlených Pařížanů, kterým jsme prošli. Všichni se hnali k předměstí Saint-Antoine. Někteří muži hrozili Bastile pěstí. Pan de Launay se tomu však jen smál. Ptala jsem se ho, proč jsou všichni tak rozlícení. Odpověděl mi, že se Pařížané bojí, že zemřou hladem. Jeden z nejhorších aristokratů, který se zabýval obchodem, papírník Réveillon, prý řekl, že dělníci vydělávají příliš mnoho a že jim musí snížit denní mzdu na patnáct sou. A král mu chtěl udělit vyznamenání Černé stuhy svatého Michala, aby si v něm zajistil roajalistického voliče. Všichni teď mířili k jeho obchodům a ozýval se křik slibující papírníkovi smrt. Naštěstí se ten nebohý aristokrat schoval a doma ho nenašli.

Dav si však poradil. Okamžitě vyrobili panáka ze slámy, jakýsi vetešník dodal staré hadry, oblékli panáka a kolem krku mu dali černou stuhu. Potom ho pověsili na konec tyče a procházeli se s ním po pařížských ulicích. Průvod prošel kolem Bastily až k náměstí před pařížskou radnicí, kde panáka spálili. Slíbili však, že se zítra vrátí a zapálí Réveillonův dům. „Jestli si chcete tu podívanou dopřát,“ pravil dvorně pan de Launay, „přijďte zase zítra v tuto hodinu. Myslím, že bude nač se dívat.“ „Ale policie přece bude na místě,“ namítla jsem, „vždyť o tom rozlíceném davu ví!“ „Ach, mylady,“ rozesmál se pan de Launay, „posuzujete věci jako Angličanka. U vás stačí jeden konstábl, který se hůlčičkou dotkne ramene vůdce povstání a rozežene sám sto tisíc lidí. Jste ve Francii, mylady, tady je to úplně jiné. Když chce lid něco udělat, tak to prostě udělá, nic ho nezastaví. Prokažte mi tu laskavost a zítra se mnou posnídejte. Jeden z mých mužů bude hlídkovat na věži a včas nás upozorní, až to začne. K dezertu vám slibuji dramatickou scénu, jakou hned tak nezažijete.“

Podívala jsem se prosebně na sira Williama. Nedokázal mi nic odmítnout, a tak jsme přijali. „Pane, přijímáme vaši nabídku, ovšem nikoli pozvání na oběd.“

Pan de Launay se uklonil: „Bohužel, pane, ty dvě nabídky jsou spojené a nelze je oddělit. Když mám konečně možnost hostit jednoho z největších učenců dnešní doby a nejkrásnější Angličanku, nenechám si takovou příležitost ujít.“

Ta francouzská dvornost, která pučela i mezi kameny vězeňské pevnosti, mě dojala. „Dobrá, přijímáme tedy,“ odvětila jsem, „ale s jednou podmínkou.“ „Jakákoli podmínka z úst tak krásné dámy je předem splněna. Jsem hotov vydat vám i klíče od Bastily.“ „Budeme jíst totéž, co vaši vězni.“ „To vám mohu slíbit, mylady, mé čestné slovo.“

Podala jsem panu de Launay ruku a rozloučili jsme se s dvorným guvernérem Bastily.

40

Sir William se mě zeptal, jak chci strávit večer. Rozumí se samo sebou, že jsem odpověděla: „V Comédie-Française.“ Divadlo bylo stále mou hlavní vášní. Právě hráli Racinovu Bereniku. Sir William chtěl koupit lóži, ale bohužel neměli nic volného. A to prosím uprostřed lidových bouří a hrozícího hladomoru! Ptali jsme se, jak je to možné, a dověděli jsme se, že právě dnes hraje roli Tita mladý tragéd, který debutoval teprve před dvěma lety, ale od té doby sklízí obrovské úspěchy. Byl to François Talma.

Sir William byl zoufalý, že mi nemůže splnit přání. Zeptal se tedy majitele hotelu, v němž jsme bydleli, jestli existuje nějaká možnost, jak se dostat na představení. „Znám jednu jedinou,“ odvětil hoteliér, „napište přímo Talmovi.“

Když pak viděl odmítavý posunek sira Williama, ujistil ho, že Talma je velmi dobře vychovaný mladý muž a velký vlastenec a že nám jistě vyjde vstříc. Sir William se podíval na mne, a když viděl můj prosebný výraz a sepjaté ruce, napsal skutečně Talmovi dopis. Hoteliér se sám nabídl, že dopis předá a co nejdřív nám přinese odpověď. „Je zajímavé, jak jsou ti Francouzi zdvořilí a ochotní,“ zamumlal sir William skoro lítostivě, „škoda že jsou tak lehkomyslní!“

Za půl hodiny byl hoteliér zpátky a s rozzářeným úsměvem nám podával lístek do lóže, kde stálo: Talmova lóže. Vstup jen pro umělce.

K tomu byl ještě připojen umělcovou rukou psaný vzkaz, v němž se omlouval, že musíme sedět v jeho lóži na jevišti, a vyjadřoval nám svoji vděčnost za pozornost, kterou mu věnujeme.

Přesně v půl osmé jsme byli v divadle. Vrátný nás čekal u dveří a zavedl nás přes jeviště do lóže, jíž vévodilo velké zrcadlo, nábytek byl potažený tureckou, zlatě vyšívanou látkou. Připomínalo mi to zmenšeninu Romneyova ateliéru. Byla jsem tímto místem okouzlena.

Netrpělivě jsem očekávala, až se zvedne opona. Zatím jsem se však bavila tím, co jsem slyšela v kulisách. Všichni herci debatovali o Talmovi a hádali, jakou výstřednost zase dnes předvede ve svém kostýmu. Výstředností nazývali Talmovu poctivou a zasvěcenou snahu přiblížit divadlo skutečné historické pravdě.

Když se Talmův Titus objevil v první scéně druhého dějství, vykřikla jsem obdivem. Zdálo se mi, že vidím po jevišti kráčet oživlou římskou sochu. Zejména hlava byla nádherná: vlasy měl ostříhané nakrátko a zvlněné po antickém způsobu, na nich měl věneček ze zlatého vavřínu. Přes ramena měl jen nedbale přehozený purpurový pláštík. Celek působil úchvatně a všichni ostatní herci vedle něj vypadali jako masky. Zejména si vzpomínám na Bereniku, kterou hrála mladá a krásná herečka oblečená do nemoderní krinolíny a s napudrovanými vlasy. Když se ocitla vedle Tita, zatvářila se nejdřív překvapeně a pak potlačila smích. Titus měl totiž paže i nohy nahé, zatímco ostatní měli bavlněné trikoty a krátké hedvábné kalhoty. Když odříkala své verše, neposlouchala Titovu odpověď a zašeptala: „Panebože, Talmo, vždyť vy nemáte paruku ani trikot, dokonce ani kalhoty!“

Talma mezitím dokončil svoji repliku a šeptem jí odpověděl: „Má drahá, Římané něco takového nenosili!“

Přiznávám, že jsem se při téhle výměně názorů, které si diváci dojatí hrou vůbec nevšimli, musela schovat uvnitř lóže, abych se mohla vysmát. Sir William, velký znalec historie, však pravil dost hlasitě: „Ale on má pravdu! Bravo, mladý muži! Vypadáte jako socha nalezená v Herculaneu nebo v Pompejích! Skvělé!“

Herec se lehce uklonil naším směrem na znamení díků. „Co to je za lidi v tvé lóži?“ zeptala se mrzutě Berenika mezi další replikou. „To jsou angličtí umělci,“ odvětil Talma s úsměvem. „Máte pravdu, pane Talmo,“ zvolala jsem a zatleskala mu, „opravdoví umělci!“

Když spadla opona po druhém dějství, rozpoutaly se přímo ovace. Všichni tleskali, nakláněli se z lóží, křičeli „bravo“. Několik umělců se dívalo dírou v oponě do hlediště a jeden z nich poznamenal: „No to nám tady ještě chybělo!“ „A co?“ vyptávali se ostatní. „Ten blázen Talma má v hledišti své napodobovatele.“ „Snad už tam nesedí muži bez kalhot?“ zeptal se další herec. „Ne, ale jeden mladík si nechal o přestávce ostříhat vlasy a vypadá teď jako Titus. To jemu tak bláznivě tleskají.“

Mezi druhým a třetím dějstvím ho následovali další mladíci a na konci hry měl Talma v hledišti dvacet dvojníků. Ten účes se ujal a stal se pak velkou módou.

Po skončení představení vzkázal sir William občanu Talmovi (tak se totiž podepsal na lístku, který nám poslal se vstupenkou), jestli by nás laskavě přijal ve své lóži. Dostalo se nám kladné odpovědi a my jsme se prodrali davem obdivovatelů až k tomu skvělému herci. K našemu velkému údivu s námi mluvil dokonalou angličtinou a zeptal se, jestli nás může představit našimi pravými jmény. Sir William odvětil, že nemá žádný důvod skrývat svou pravou totožnost ve společnosti tak velkého umělce a že by rád poznal jeho společnost v lóži. Všichni totiž vypadali velmi inteligentně.

Sir William se nemýlil. Talma nám postupně představil básníka Chéniera, jehož Karla IX. chtěl zase hrát, Ducise, který přeložil Macbetha, malíře Davida, který mu navrhoval kostýmy, a další mladé začínající dramatiky, básníky a jiné umělce.

Malíři se okamžitě shromáždili kolem sira Williama, který se hned pustil s Davidem do zasvěcené debaty o antickém kostýmu, mě zase obklopili básníci. Chválila jsem jejich verše a přijímala poklony na svoji krásu.

Sir William mi chtěl udělat radost, a tak pozval Talmu a jeho přátele nazítří do našeho apartmá v hotelu. Slíbil, že jestli pan Talma laskavě přednese Corneillovy, Racinovy a Voltairovy verše, lady Hamiltonová potom přednese ukázky ze Shakespeara. Následovat bude večeře. Pozvání bylo jednomyslně přijato.

41

Po návratu jsem poděkovala siru Williamovi za nádherný večer. Nechala jsem si zavolat dvě švadleny a dala jim pokyny ohledně kostýmů Ofélie a Julie. Slíbily, že večer bude vše hotovo.

Potom jsme se sirem Williamem nastoupili do kočáru a vydali se k Bastile podle slibu, který jsme včera dali jejímu guvernérovi panu de Launay. Vzbouření lidu bylo skutečně velké, místy náš kočár stěží projel. Dav mířil hlavně k předměstí Saint-Antoine.

Pan de Launay už nás očekával u bohatě prostřeného stolu. Ujistil nás, že se v klidu můžeme najíst, hlavní vzbouření se prý dá očekávat až k polednímu. Když jsme spatřili tu hojnost lahůdek a vybraných vín, hned jsme panu de Launay vyčetli, že nedodržel slovo a nepřipravil nám jídlo vězňů.

Namítl: „Mylady, vy jste mi stanovila podmínky, ale nijak jste je neupřesnila. V Bastile jsou totiž vězni z nejrůznějších společenských vrstev: od princů z královské krve až po obyčejné pisálky pamfletů. Já jsem vám dal připravit snídani jako pro prince z královské krve, to je celé.“ „Jíme tedy totéž, co pan de Beaufort?“ zeptala jsem se. „Mýlíte se, má drahá,“ poznamenal sir William. „Pan de Beaufort nebyl vězněn v Bastile, ale ve Vincennes. V Bastile byl pan de Condé a rovněž Jindřich II.“ „No prosím,“ zvolal pan de Launay, „anglický vědec, a jak se vyzná v historii mé pevnosti… Připijme si na londýnský Tower, který dokázal vždy zbavit anglické krále jejich nepřátel, stejně jako Bastila zbavuje nepřátel krále francouzské. Na zdraví!“

Sotva jsme dopili, přišli nám oznámit, že vzbouření propuklo, a jestli chceme něco vidět, nesmíme ztrácet čas. Pan guvernér nás chtěl sice ještě pozdržet u stolu, ale my jsme byli příliš zvědaví. Vystoupali jsme na věž, která byla nejblíž předměstí Saint-Antoine. Z tohoto místa nám skutečně nemohl uniknout žádný detail, viděli jsme tu příšernou scénu v celé její ošklivosti.

Pan de Launay se lehce dotkl ramene sira Williama: „Mohu vám ukázat nejen rabování obchodu pana Réveillona, ale pana Réveillona samotného. Včera se totiž hodně vylekal, když zjistil, že jen o vlásek unikl oprátce. Požádal mě o útočiště a já jsem mu vyhověl. Vidíte, je to tamhleten mužík se zaťatými pěstmi, který vypadá, jako by se chtěl každou chvilku vrhnout z hradeb dolů. Hej, pane Réveillone! Co si o tom myslíte?“

Réveillon se zachvěl: „Myslím, pane guvernére, že kdyby se dvoru nehodilo tohle vzbouření, aby získal čas a mohl odročit zasedání generálních stavů, mohl by lehce se vzbouřenci zatočit! Vždyť je to k smíchu. Asi dva tisíce těch pobudů mi rabují dům a asi ho i zapálí. A kolik mužů jim v tom má zabránit? Deset, patnáct, pětadvacet… třicet mužů! Slyšíte dobře! Třicet mužů má udržet na uzdě rozvášněný dvoutisícový dav! A to nepočítám těch sto tisíc, kteří se tím baví a jen ty ničemy ponoukají, aby pokračovali.“ „Pane Réveillone, pane Réveillone, dejte si pozor!“ pravil pan de Launay. „Zdá se mi, že se nevyjadřujete příliš uctivě o Jeho Veličenstvu. Nezapomínejte, že jste v Bastile a že bych si vás tu mohl nechat.“ „Nemám strach,“ odpověděl Réveillon stále rozčilenější při pohledu na to, jak mu rozbíjejí nábytek, „Bastila je jen pro velké pány, ne pro mne… Ale vy sám byste mohl, kdybyste chtěl… Stačilo by jediné slovo a mohl byste mě zachránit. Jinak jsem zítra na mizině.“ „A jaké slovo, příteli?“ „Palte! Stačil by výstřel z jediného děla v pevnosti a náměstí by se okamžitě vyprázdnilo.“

Sir William se obrátil na guvernéra: „Zdá se mi, že ten nešťastník má pravdu.“ „Pochopitelně. Já však velím královské pevnosti. Bez králova rozkazu nesmím dělem ani pohnout, natož zapálit doutnák.“

Rabování pokračovalo. Nakonec dům podpálili, plameny šlehaly z oken. Konečně se objevilo několik rot francouzských gard a vojáci začali střílet. Padli dva nebo tři vzbouřenci, ale ostatní zahnali vojáky kameny. Hledala jsem očima Réveillona, ale už tam nebyl. Patrně nevydržel sledovat plenění svého domu a schoval se uvnitř Bastily.

Nechali vzbouřence asi dvě nebo tři hodiny dělat, co se jim líbí, a pak teprve se na scéně objevily švýcarské gardy. Vzbouřenci je chtěli zahnat stejně jako francouzské gardisty, ale se Švýcary to tak lehce nešlo. Začali střílet naostro, zabili asi dvacet mužů a rozprášili nejen vzbouřence, ale i přihlížející zvědavce. Potom vnikli do hořícího domu a vyvlekli odtamtud na ulici muže, kteří vypadali jako mrtví, ale byli jen opilí. Našli je ve sklepích. Někteří totiž v domnění, že pijí Réveillonovo víno, vypili nějaké barvy z jeho továrny a přiotrávili se.

Ne, tohle vzbouření nebylo nic veselého. Včera jenom pověsili figurínu, ale dnes plenili a zapálili dům, pět nebo šest vojáků bylo zabito a nadto asi dvacítka mužů. Sice šlo o buřiče, ale stejně to byli lidé.

Poděkovali jsme panu de Launay za „představení“ i za snídani. Už jsme neměli chuť v ní pokračovat a rychle jsme se vrátili do hotelu.

Když jsme se pak o čtyři měsíce později v Neapoli dozvěděli o dobytí Bastily a o smrti pana de Launay, prožívali jsme to daleko víc, protože jsme pevnost i jejího velitele znali. Jen jsme nemohli pochopit, jak špatně vyzbrojení muži bez dobrého velení, bez děl a dobývacích strojů dobyli takovou pevnost, jakou byla Bastila. Tu otázku si ostatně kladou všichni už dobrých pětadvacet let a ještě na ni nikdo nenašel uspokojivou odpověď.

V hotelu jsem netrpělivě čekala na večer a pečlivě jsem se na něj připravovala. Jen jsem měla strach, aby události dnešního dne nezabránily našim hostům přijít. Ale to jsem ještě neznala Francouze, ten mnohotvárný národ, který si dokáže najít čas na všechno a je schopen v jednom dni zacházet stejně obratně, a dokonce půvabně s puškou i s perem.

Naši hosté přišli včas, to bylo důkazem nadšení, s jakým pozvání přijali. Nejdřív se hovořilo o vzbouření lidu. S údivem jsme zjistili, že všichni ti umělci, básníci a novináři byli stejného názoru jako Réveillon: totiž že dvůr mohl zakročit, ale neudělal to, protože se mu to nehodilo.

Básník Chénier a malíř David šli dokonce ještě dál. Tvrdili, že dvůr vzbouření dokonce vyprovokoval. Podle nich doufal, že se ke vzbouřencům přidají větší masy, všech těch padesát tisíc vyhladovělých dělníků bez chleba, a všichni začnou rabovat domy boháčů. Král by pak měl nádhernou záminku, aby mohl v Paříži a Versailles shromáždit armádu a odročit generální stavy. Očekávání se však nesplnilo, lidé se ještě protentokrát udrželi. Říkali to tak přesvědčeně, že jsem byla zviklána i já. Sir William byl pravý diplomat, omezoval se jen na poznámky typu „možná“ a „myslíte“?

Konečně jsme však přestávali mluvit o politice a začali probírat poezii a literaturu. Talma byl muž velmi vzdělaný, s brilantním úsudkem. Právě studoval roli Hamleta v Ducisově překladu a vytýkal mu před námi, že v překladu udělal tolik ústupků francouzskému vkusu.

Nastala ta pravá chvíle pro můj výstup. Beze slova jsem zmizela ve svém pokoji a objevila se v kostýmu Ofélie. Všichni okamžitě zmlkli a udělali mi místo. Scéna šílené Ofélie patřila spolu s dvěma balkonovými scénami Julie k mým největším triumfům v Londýně. Tady byla situace poněkud jiná: ne všichni uměli tak dobře anglicky a bylo potřeba zdůrazňovat spíše mimiku a pohybovou stránku role. I tak však byl úspěch obrovský. Odměnili mě burácejícím potleskem a Talma mi udělal největší poklonu. Pravil, že nejsem manželkou ang lického vyslance, ale slečnou Siddonsovou, která cestuje inkognito. Nato mi políbil ruku. Přiznám se, že nikdy mi žádný vysoký šlechtic, princ, nebo dokonce král neudělal takovou radost políbením ruky jako Talma v tuto chvíli.

Vyběhla jsem z pokoje a vrátila se s rozpuštěnými vlasy a květinami v ruce, abych sehrála druhou scénku. Měla snad ještě větší úspěch než poprvé. Ach, proč jen mi osud nedopřál žít mezi inteligencí, s umělci, k nimž jsem svým zaměřením patřila!

Po mém vystoupení zahrnul Talma ubohého Ducise trpkými výčitkami. Dokazoval mu, jak ochudil svůj překlad, když se neodvážil uvést v něm dvě Oféliiny scény, které jsem právě předvedla. „Říkám vám to pořád,“ opakoval Talma. „S tou vaší mánií pořád všechno předělávat jen všechno pokazíte! Jako s tím slavným monologem – Být, či nebýt – ten jste třeba úplně zkazil. Teď mě poslouchejte, Ducisi, předvedu vám, jak zní v originále.“

Talma se zamyslil, zakryl si tvář, aby se mohl lépe soustředit, a pak se skloněnou hlavou a upřeným pohledem přednesl slavný monolog ve vynikající angličtině s dokonalým přízvukem. Byl zkrátka skvělý! Kdybych tak byla volná, kdybych dokázala přervat zlatý řetěz, který mě poutal, mohla bych se s ním vznášet na vlnách toho nádherného umění! Marné sny!

Byl to kouzelný večer. Rozešli jsme se až ráno a nikdo z nás se ani na chvilku nezajímal, kolik je hodin.

42

Nazítří, bylo to 30. dubna, jsme dostali z anglického vyslanectví pozvánky na zahájení, nebo spíš na průvod generálních stavů ve Versailles. Den po této ceremonii, 5. května, jsme chtěli odjet do Neapole. Kdyby zasedání stavů ještě odložili, stejně bychom odjeli, sir William už nechtěl svůj pobyt v Paříži prodlužovat.

Už 3. května jsme se odebrali do Versailles. Anglický vyslanec tam najal na půl roku dům, správně předpokládal, že se toto místo stane hlavní tepnou života francouzského národa. Dal nám k dispozici dva pokoje v prvním poschodí.

Nejdřív jsme se odebrali na tribunu, abychom vyslechli mši. Nevím, kolik z přítomných se skutečně oddávalo modlitbám. Chvilku před koncem Veni Creator jsme odešli a zaujali místa na cestě, kudy měl procházet průvod.

Široké versailleské ulice byly vroubené francouzskými a švýcarskými gardami a potažené koberci s královskými znaky. Nemohly pojmout tak ohromné množství lidí. Byla tu celá Paříž. Okna, střechy, dokonce i stromy byly plné diváků. Balkony pokryté nádhernými drahými látkami sloužily jako lóže krásným, bohatě vystrojeným dámám. Jako by ve chvíli, kdy se Francie chystala vstoupit na bojiště občanské války, chtěly ženy naposledy využít příležitosti a ukázat se v plném lesku svých toalet a své slávy. Později už k tomu kvůli rovnostářským zákonům o omezení výdajů na přepych nebudou mít příležitost.

Bylo jisté, že se začínají dít velké věci. Kam však povedou a jaké budou mít důsledky, zatím nikdo nevěděl.

Nejdřív se na konci ulice objevila černá masa: to byl třetí stav. Pět set padesát poslanců, z toho tři sta právníků, advokátů a soudců, všichni neznámí až na jednoho, který se proslavil svými skandály: Honoré Riqueti de Mirabeau. Byla jsem na něj zvědavá. Jeho jméno znali nejen ve Francii, ale i v cizině. Proslul svými láskami, únosy, cizoložstvím, vězněním.

Ukázali mi ho. Už zdálky si člověk musel všimnout jeho nápadné, dominantní hlavy, ošklivého obličeje a lví hřívy, kterou odhazoval dozadu. Sledovala jsem ho očima, dokud nezmizel.

Jeho příchod a přítomnost celého třetího stavu provázela bouře potlesku a provolávání slávy. To všechno ustalo, jakmile se objevila šlechta. Na rozdíl od třetího stavu, kde byli všichni oděni uměřeně a velmi jednoduše, hýřila šlechta hedvábím, sametem, živými barvami a výšivkami.

Ukázali mi asi dvacítku lidí, z nichž jsem nikoho neznala kromě Lafayetta, hrdiny Ameriky. Představovala jsem si ho jako urostlého, mohutného muže, uviděla jsem však útlého, bledého a růžového mladíka, který vůbec nevypadal na muže hrajícího tak významnou roli v minulosti a hlavně v budoucnosti.

Přešla šlechta. Tleskalo se jedině vévodovi Orleánskému, ale jen proto, aby královna, kterou všichni svorně nenáviděli, cítila vztek a ponížení. Mezi Filipem Orleánským a Marií Antoinettou zuřila už dobrých osm devět let válka, která skončila až na popravišti, kam vystoupil vévoda tři týdny po královně.

Po šlechtě se objevilo duchovenstvo. Přivítalo ho ticho.

V tomto stavu se spojovaly oba stavy předešlé: šlechta a třetí stav. Nejdřív kráčelo asi třicet prelátů ve fialových rouchách. Ti vždycky hájili zájmy vysoké šlechty. Za nimi následovala hudba a potom asi dvě stě duchovních v černém kněžském oděvu.

Lidé jim sice netleskali, ale instinktivně cítili, že k nim tito kněží mají blízko. Zastupovali totiž v církvi národ.

Potom se objevil král. Sem tam mu někdo zatleskal, ale projevy nadšení se nedaly vůbec srovnat s tím, jak vítali Mirabeaua nebo vévodu Orleánského.

Nakonec kráčela královna. Od mé poslední návštěvy Paříže se s ní udála obrovská změna. Místo jemného, milého obličeje jsem viděla suchou, pohaslou, nehezkou tvář. Křičeli jí přímo do uší: „Ať žije vévoda Orleánský!“ Uprostřed těch výkřiků se ozývalo i pískání. Zbledla a chvíli to vypadalo, že omdlí. Ale vzápětí se vzpamatovala, nabrala znovu odvahu a rozhlédla se kolem sebe vyzývavě, nenávistně a hněvivě. Přitom se jí v tváři objevil její obvyklý tvrdý a pohrdavý výraz.

Odstoupila jsem od okna a posadila jsem se. Necítila jsem se nejlíp, jako by mi někdo do srdce vložil kousek ledu.

Trochu jsme si odpočinuli a odjeli do Paříže. Po cestě mi sir William vysvětloval situaci: mezi nižším duchovenstvem spojeným s třetím stavem a vysokými církevními hodnostáři spjatými se šlechtou, které podporoval král, vzplanul skutečný boj.

5. května 1789 jsme vyjeli z Paříže a 20. května už jsme byli doma. Sira Williama čekal na vyslanectví dopis od krále: Drahý sire Williame, nazítří po Vašem příjezdu Vás očekávám v Caserte na večeři. Královna si však přeje setkat se s Vaší rozkošnou chotí již dříve a v důvěrnějším prostředí, než jaké skýtá oficiální večeře. Bude ji tedy očekávat mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou polední.

Vy si vyřiďte své záležitosti a navštivte mne až ke čtvrté.

Přátelsky Vás zdraví Ferdinand Sir William odpověděl, že vyplníme s radostí přání Jejich Veličenstev, a poděkoval za čest, kterou nám prokazují.

Moje vítězství bylo tedy dokonalé.

43

Z Francie jsem si přivezla spoustu šatů. Přemýšlela jsem, jaké si mám obléct na návštěvu ke královně. Nakonec jsem si vybrala ty nejjednodušší. Byly to šaty z bílého saténu s pláštěnkou ze světle modrého kašmíru.

V jedenáct hodin už jsem stála na hlavním schodišti královského paláce v Caserte. Srdce mi zběsile tlouklo, když jsem zaslechla lokaje pronášet ta dvě slova: „Lady Hamiltonová.“

Vstoupila jsem a nic jsem neviděla, všechno jako by bylo zahaleno mlhou. Chtěla jsem se uklonit, ale zavrávorala jsem a musela jsem se opřít o křeslo. Tu jsem ucítila, jak mě někdo podpírá. „Copak je vám, mylady?“ uslyšela jsem příjemný hlas. „Promiňte, madam,“ vykoktala jsem, „přemohlo mě dojetí a tréma z toho, že se mám poprvé setkat s Vaším Veličenstvem…“ „Copak naháním hrůzu, bože můj?“ „Ne, madam, ale jste královna.“ „Jsem především žena, která hledá přítelkyni. Přinášíte-li mi přátelství, dáváte mi víc, než vám kdy budu moci splatit. A teď si hezky sedněte, ať si vás mohu pořádně prohlédnout.“ „Ach, madam, nikdy jsem si nepomyslela, že tak velká královna, dcera Marie Terezie, ke mně bude tak vlídná…“ „Ale no tak… ale když už o tom mluvíme, viděla jste ve Versailles moji sestru. V posledním dopise mi píše, jak špatně se věci ve Francii vyvíjejí, jak nedobře se cítí a jak se změnila. Je to pravda?“ „Bohužel, Vaše Veličenstvo, neviděla jsem francouzskou královnu osm let a musím přiznat, že se za tu dobu velmi změnila, jako by dala vale životu a všem jeho příjemným stránkám.“ „Chudák Antoinetta! A teď si představte, že jsem ji neviděla devatenáct let. Asi bych ji ani nepoznala.“ „Královně je teprve třiatřicet,“ poznamenala jsem. „V těch letech je žena ještě mladá.“ „Ovšem když není královna,“ odvětila Karolina a zamračila se. „Ale teď mi dovolte, abych si pořádně prohlédla vaši toaletu. Skutečně nevím, jestli vy dodáváte půvab svým šatům, nebo je to naopak. Ale každopádně máte vybraný vkus. Chtěla bych přesně takové šaty. Nechám si je ušít a budeme potom jako dvě sestry.“ „Ach, madam…“ „Vy budete samozřejmě mou mladší sestrou. Kolik je vám let? Třiadvacet?“ „Už mi bylo dvacet šest, madam.“ „Máte neuvěřitelné štěstí, má drahá. Váš obličej lže ve váš prospěch. To u mne je tomu naopak. Vždycky jsem vypadala starší… Pošlete mi zítra své šaty, nechám si ušít přesně takové… Kdo nás to ruší? Ach, to je král, poznávám jeho krok!“ „Král! Ach bože, madam, nevyznám se příliš v etiketě. Co mám dělat?“ „Co byste dělala? Klidně zůstaňte. Jeho Veličenstvo u mne nikdy nepobude dlouho.“

V tu chvíli se otevřely dveře a hlučně vstoupil král.

Naštěstí mě královna upozornila, že krále pozná podle chůze, jinak by mě ani nenapadlo, že ten sedlák, který vpadl k Marii Karolině, je skutečně vladař.

Představte si ještě poměrně mladého muže vysoké, docela pěkné postavy, s příliš velkýma nohama a hrubýma rukama, v loveckých holínkách, kožených kamaších a vestičce z daňčí kůže. Jeho úbor doplňoval sametový kabátec a krátké kalhoty. Byl opálený, měl veliký nos a ustupující čelo a bradu. V ruce držel tři zmítající se a kvokající krůty. K tomu si přimyslete obhroublé chování a přisprostlý přízvuk a budete mít představu, jak vypadal král Ferdinand IV. „Co se děje, pane?“ otázala se královna. „Jsem zvyklá na vaše návraty z lovu, ale dnes je to ještě pikantnější. Zdá se, že přicházíte rovnou z kurníku.“ „Moje drahá učitelko,“ odvětil Ferdinand – když měl dobrou náladu, oslovoval tak svoji ženu, která ho naučila, nebo skoro naučila, číst a psát – „vždycky mi opakujete, že kdybych nebyl král, neuměl bych si vydělat na chleba. Ale já vám dnes dokážu opak. Tyhle tři krůty jsou toho důkazem. Sáhněte si na ně… Teď vy, mylady.“

Trochu jsem váhala. „No, jen si je ohmatejte! Budete je mít k večeři, tak se přesvědčte, jestli jsou dost tučné. Doufám, že sir William přijde k večeři?“ „Bude mít tu čest, Vaše Veličenstvo.“ „Tak už nám, pane, konečně povězte, jak jste přišel k těm nešťastným ptákům,“ řekla královna netrpělivě. „S radostí, madam. Tak tedy, procházel jsem se včera po zahradě a potkal jsem jakousi chudou ženu, která mě zastavila a oslovila: – Pane, řekli mi, že se tady procházívá král. Myslíte si, že už brzy přijde? – Odpověděl jsem jí, že je to velmi pravděpodobné, a ona pokračovala: – A jak ho poznám? Jak bude oblečený? – Nejdřív jsem jí chtěl dát popis některého z našich ministrů, ale pak jsem se rozhodl hrát tu hru až do konce. Řekl jsem: – Poslyšte, není tak úplně jisté, že zrovna dneska přijde. Jestli pro něj máte nějakou žádost, dejte mi ji a já mu ji předám. – Ta dobrá žena mi poděkovala a řekla, že mi bude velmi zavázána. Je prý chudá vdova a má jenom tři krůty. Když dobře vyřídím její záležitost, ty krůty mi daruje. – A jsou tučné? – zajímal jsem se. Vdova se dušovala, že jsou tučné jako husy. Dohodli jsme se. Ona mi dala svoji supliku a já jsem jí slíbil, že zítra, tedy dnes, přinesu doporučení od krále. Ona mi za to dá ty tři krůty. To si můžete pomyslet, jak jsem na tu dnešní schůzku spěchal. Takový obchod! Dal jsem jí její žádost, kam jsem připsal svoje doporučení, a ona mi na oplátku dala tyhle tři krůty. Chudinka! Bojím se, že pro ni to nebyl dobrý obchod!“

Král se zalykal smíchem, když odcházel i s krůtami do kuchyně.

Královna ho sledovala pohledem, v němž bylo nekonečné pohrdání. Potom se podívala na mne. „Tak jste ho viděla,“ poznamenala. „Víc snad nemusím dodávat.“

Teprve teď jsem se na ni pozorně zadívala. Bylo jí třicet sedm let a její krása byla už spíše krásou zralé ženy. Měla bílou pleť seveřanek, nádherné světlé vlasy, modré oči, které byly schopné vyjádřit celou škálu pocitů od nejvášnivější lásky až po nejzavilejší nenávist. Nos byl rovný a hezký, ústa sice krásná, ale dolní ret trochu povislý jako u všech princezen z rakouského domu. Ramena a paže měla nádherné. Neustálé vědomí královského majestátu však do jejích pohybů vnášelo jakousi strnulost, která ji připravovala o měkký ženský půvab.

Zatímco jsem si královnu prohlížela, prohlížela si i ona mne. Když jsme si to uvědomily, obě jsme se rozesmály. Objala mě, přitáhla k sobě a políbila prudce a vášnivě jako milenec, ne jako přítelkyně.

Zachvěla jsem se. Připomnělo mi to přátelství miss Arabelly.

K večeři jsme skutečně měli pečené krůty a krůtí paštiku. Byly tučné, ale dost tuhé. Král byl tak netrpělivý, aby se přesvědčil o jejich kvalitě, že je nenechal pár dní odležet.

44

Deset let svého příštího života prožiji právě tady, v Neapoli. Sluší se tedy trochu připomenout historii královského rodu, neboť král Ferdinand a královna Marie Karolina budou hrát v mém vyprávění důležité úlohy.

Ferdinandův otec Karel III., odnož neapolských Bourbonů, se zmocnil trůnu Království obojí Sicílie v roce 1734 a v roce 1745 ho uznali za krále. Potom však ve Španělsku zemřel jeho starší bratr bez následníka a Karel III. byl povolán jako nástupce na španělský trůn. Jeho nejstarší syn, don Filip, nemohl uplatňovat své prvorozenecké právo na trůn, protože byl idiot, prý kvůli špatnému zacházení z matčiny strany. Karel III. ho tedy nechal v Neapoli, kde na svoji nevyléčitelnou chorobu zemřel. Vzal s sebou svého druhého syna Karla, prince asturijského, který po jeho smrti nastoupil na trůn jako Karel IV., a za dědice Království obojí Sicílie ustanovil svého třetího syna, jemuž bylo tehdy pouhých sedm let. Tím byl právě Ferdinand.

Ještě před odjezdem do Španělska chtěl vybrat synovi vychovatele, ale protože byl princ ještě příliš malý a jeho výchova přináležela tudíž matce, starala se o výběr příštího vychovatele královna. Nechala to místo veřejně vydražit a získal ho princ San Nicandro, muž pro takový úkol nejméně vhodný.

Jedním z doporučení krále Karla III. bylo: učiňte z mého syna dobrého lovce, neboť lov je jedinou zábavou hodnou krále. Karel III. opravdu kladl lov nade vše, dokonce i nad zájmy a štěstí svého lidu. O této jeho zálibě se vyprávěly četné historky, uvedu tady jednu.

Král zasvětil ostrov Procida výlučně lovu bažantů a vydal nařízení, aby na celém ostrově byly nemilosrdně vyhubeny všechny kočky. Kdo by tohoto rozkazu neuposlechl, spáchal by hanebný zločin a čekalo by ho přísné potrestání. Jeden muž však rozkaz neposlechl a svou kočku si nechal. Někdo ho udal, byl zatčen a odsouzen: kat ho nejdřív zbičoval, potom musel chodit po ostrově s mrtvou kočkou, jako důkazem svého činu, uvázanou kolem krku. Nakonec ho poslali na galeje.

Nikdo nepochybuje o tom, jak přísný to byl trest. Co se však stalo dál? Bez svého přirozeného nepřítele, koček, se na ostrově nebývale rozmnožili krtci, krysy a myši. Bylo jich tolik, že zakrátko okusovali i děti v kolébkách. Obyvatelé ostrova už byli naprosto zoufalí, vzali zbraně a vzbouřili se. Byli rozhodnuti spíše opustit ostrov a vydat se někam za moře k barbarům než žít pod tak nerozumnou vládou. Karel IV. musel nakonec svůj výnos odvolat.

Vraťme se však k mladému Ferdinandovi a jeho preceptorovi, princi San Nicandro. Když jsem přijela do Neapole, byl už mrtev, ale všichni o něm říkali, že nebyl ani v nejmenším hoden úkolu, pro nějž ho královna vybrala.

Sám princ San Nicandro byl člověk naprosto nevzdělaný, v životě nečetl nic jiného než modlitební knížky, což je sice jistě čtení chvalitebné, ale naprosto nepostačující pro výchovu královského potomka. Protože sám nic neuměl, nemohl ho ničemu naučit. Když se král ženil, uměl stěží číst a psát a mluvil jen neapolitánským nářečím. San Nicandro měl ostatně doporučení od králova otce, aby ho naučil hlavně lovu. To také činil v domnění, že se nemusí ničím jiným zabývat. Starý ministr Tannucci, který byl za princovy nezletilosti ustanoven regentem, proti takové výchově nic nenamítal, naopak jí byl velmi rád. Vždyť s nevzdělaným a nevědomým králem mohl i v jeho dospělosti vládnout zemi stejně jako za svého regentství. Mladý král tedy lovil ryby a zvěř a o státnických záležitostech nevěděl zhola nic.

San Nicandra však znepokojovala u mladého krále jedna věc, byl totiž příliš laskavý. Vzal si tedy za úkol, že tuto špatnou vlastnost napraví. Snažil se ve svém žákovi probudit zájem o hru, kterou se v dětství rád bavíval králův starší bratr, asturijský princ. Ten totiž strašně rád stahoval zaživa králíky z kůže. Ferdinand však k podobné zábavě pociťoval odpor, tak San Nicandro přemýšlel a konečně vymyslel pro krále podobnou zábavu. Do dveří udělali otvor, postavili k němu krále s holí – střelnou zbraň se ještě neodvážili dát mu do rukou – a král zabíjel králíky, kteří z této umělé díry vybíhali. No, alespoň to! San Nicandro však brzy přišel na jinou zábavu: naučil svého žáka vyhazovat na plachtě králíky, psy, kočky, děti, sedláky, dělníky. Král Karel III., kterému o této ušlechtilé zábavě jeho syna napsali, tím byl potěšen, jen doporučil, aby propříště vynechali psy, neboť jsou to zvířata vznešená a skvělí pomocníci při lovu. Mladý král tak tedy napříště vyhazoval na plachtě jen králíky, kočky, děti a nádeníky, neboť to nebyli žádní vznešení živočichové a neměli tudíž nárok na výjimku.

Král tedy vyrůstal uprostřed zábav a klání a stal se z něj nebojácný lovec, dokonalý jezdec, nedostižný rybář, skvělý zápasník a válečník. V této kondici dospěl do svých osmnácti let a bylo rozhodnuto, že se ožení.

Jako nevěsta byla už dávno vybrána mladá rakouská arcivévodkyně Marie Josefína, ale krátce před svatbou dívka zemřela. Jako náhradu za ni vybrali její mladší sestru Marii Karolinu, která vyjela z Vídně v dubnu roku 1768. Bylo jí tehdy necelých šestnáct let. Do Neapole si přivážela doporučení své matky Marie Terezie, podle nichž měla ovlivňovat politiku neapolského dvora tak, aby vyhovovala rakouským zájmům. Byla nejmilejší dcerou Marie Terezie, a ta věděla, že se na ni může spolehnout. Karolina byla na svůj věk duševně velmi vyspělá. Nebyla jen vzdělaná, byla přímo učená. Navíc byla krásná. Mluvila a psala čtyřmi jazyky: německy, francouzsky, španělsky a italsky. Přijížděla do Neapole plná snů o té nádherné jižní zemi, která zrodila Tassa, kde zemřel Vergilius. Těšila se na manžela, bylo mu osmnáct, bude se podobat některému z jejích hrdinů?

Našla krále, kterého jsem se tu pokoušela popsat.

Ve svatební smlouvě byl jeden článek, kterému Tannucci nepřikládal velký význam a který tak unikl jeho pozornosti, v budoucnu měl však změnit politiku Království obojí Sicílie.

Ten článek zněl: „Jakmile dá královna Neapoli dědice, má právo zasedat ve státní radě.“

Královna čekala na tuto výsadu celých šest let, ale potom byla schopna plně sloužit zájmům své matky.

Král zpočátku svoji vzdělanou manželku nesmírně obdivoval, ale později se jeho obdiv zmírnil a on často pronášel: „Jak je možné, že tak vzdělaná a chytrá královna nadělá víc hloupostí než já, který jsem ve srovnání s ní hotový osel?“

V prvních letech manželství však Ferdinand celkem ochotně přijímal královniny lekce a naučil se pod jejím vedením číst a psát. Nikdy se však nenaučil jemnému a elegantnímu chování a způsobům běžným na západních a severních dvorech.

Karolinino vzdělání a vychování ponižovalo Ferdinanda, Ferdinandova hrubost ponižovala Karolinu. Ti dva byli tak rozdílní, jak jen si lze představit.

45

Takoví byli panovníci neapolského dvora: krásná, vznešená, půvabná, jemná, vzdělaná královna, trochu pedantická a vznětlivá, která pohrdala svým mužem pro jeho vulgární vyjadřování a nedostatek inteligence. Na druhé straně byl král, nevinný až slaboduchý, nenucený až k hrubosti, zanedbaného zevnějšku, bez základních hygienických návyků.

Jedna z věcí, která nejvíc zlobila královnu Karolinu, bylo královo chování v divadle. O přestávkách totiž hrál publiku on sám. Nechával si do lóže přinést večeři, kde vždycky byly makarony. Král vzal mísu, sedl si v lóži dopředu a za mohutného potlesku z přízemí jedl makarony jako pověstný neapolský žrout používající místo vidličky prsty. Přitom zdravil publikum, které mu aplaudovalo.

Královna se zprvu domnívala, že bude mít na krále velký vliv, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Jednoho dne se rozzlobila na vévodu d’Altavilla, králova oblíbence. Zahrnula tohoto šlechtice urážkami a osočila ho, že za královu přízeň vděčí prostředkům, jichž neužívá skutečný šlechtic. Vévoda byl pohaněn, jeho čest byla uražena. Stěžoval si králi a požádal ho, aby mu dovolil stáhnout se na své pozemky. Krále chování jeho ženy rozezlilo a zahrnul ji výčitkami. Ona se však neuklidnila, naopak, její odpovědi krále ještě víc dráždily. Hádka skončila pořádným políčkem, jehož stopy pak měla královna skoro čtyři dny na tváři. Král neustoupil, musela se podrobit královna a ponížit se před vévodou d’Altavilla, jehož nakonec musela odprosit, aby si jí král zase začal všímat. Oba manžele smířil až císař Josef, který zrovna cestoval po Itálii.

Po nějaký čas se král trápil tím, že jím královna pohrdá, ale potom se rozhodl, že se bez ní obejde a utěší se jinde. Jen zřídkakdy se stávalo, že by Ferdinand nejel na lov. Nechal v různých úsecích svých lesů postavit velké lovecké chaty, které byly uvnitř zařízeny jednoduše, ale velmi pohodlně. Tam potom vždy nacházel hezky oblečené venkovanky z okolí Neapole, které ochotně plnily všechna králova přání. Jeho Veličenstvo však jen úzkostlivě připomínalo služebnictvu, které mu podobná potěšení obstarávalo, aby zachovávalo co největší diskrétnost. Královna nesměla o jeho záletech nic vědět.

Jednou mu však jeden sluha, který si mohl dovolit králi všechno říci, připomněl, že nemusí své zálety tolik tajit, když královna si užívá také a možná mnohem víc. Na to král poznamenal, že mu to vůbec nevadí, naopak, takové křížení prý prospívá rase.

Sluha opravdu nijak nepřeháněl. Královniným prvním milencem byl princ de Caramanico, potom Acton a současně s Actonem měla i jiné milence, vévodu della Regina a d’Anceniho, který uvedl do Itálie balet nebo jej alespoň zdokonalil. Acton se o další královniny milence moc nestaral, stejně jako Potěmkin nežárlil na milence Kateřiny II. Ale podobně jako Kateřina chtěla i Karolina své milence odměňovat, ale protože nebyla tak bohatá jako ona, ruinovala se pro ně a byla stále bez peněz.

Vraťme se však ke králi. Kromě svých loveckých záskoků měl občas i milenky z kruhů urozených dam. Marie Karolina sice na svého muže nikdy nežárlila, ale jen se obávala, aby některá z těchto dam nebyla šikovnější a chytřejší než ostatní a nezačala mít na krále vliv. Toho se Karolina za žádnou cenu nechtěla vzdát. Díky svým špehům se vždy o králových milenkách dověděla a dokázala se jich zbavit.

Král byl však především lovec. I ve státní radě myslel král jen na svou jedinou zábavu a zakázal, aby tam někdo přinesl psací náčiní a on pak, nedej bože, musel třeba něco podepsat!

Co ovšem nikdy nezanedbal, byla pravidelná týdenní korespondence s markrabětem z Anspachu. Týkala se výhradně lovu. Oba si pečlivě vedli seznamy ulovené zvěře a potom si o tom psali. Stejný seznam si vyměňoval král i se svým otcem, španělským králem. I když se oba monarchové někdy neshodli v politice, nikdy nepřerušili korespondenci týkající se myslivosti.

Král často projevoval dobrosrdečnost vůči prostému lidu. Dokázal třeba zaplatit víc než velkoryse chudé vdově pole, které zpustošil se svou loveckou družinou při pronásledování zvěře. Pro dokreslení jeho charakteru ještě vypíšu jednu historku.

Jednou týdně poskytoval král veřejnou audienci v loveckém zámečku v Capodimonte. Toho dne k němu mohl přijít kdokoli a přednést svoji žádost. Předpokoje byly plné lidí. Mezi nimi byl i starý farář, který věděl, že bude dlouho čekat, a tak si dal do kapsy kousek sýra a chleba. Ne, že by ho chtěl jíst v předpokoji, něco takového by si nedovolil, ale počítal s tím, že se nají cestou ze zámečku a někde u kašny svoji skromnou večeři zapije.

Za čtyři hodiny na něj konečně přišla řada. Král seděl v křesle, u nohou mu ležel velký španěl, kterého měl nejraději, protože měl skvělý čich. Sotva se kněz objevil, pes zvedl čenich, zadíval se na něj něžnýma očima a zamával ocasem. Tyhle projevy náklonnosti projevoval ještě spíš než faráři tomu kusu sýra v jeho kapse. Jak se farář přibližoval v poklonách ke králi, pes se zvedl a šel mu naproti. Farář se trošku bál a jeho strach ještě vzrostl, když ho pes obešel a čichal k němu zezadu. Začal králi přednášet svou žádost a najednou cítil, jak mu vlhký psí čenich prohledává kapsu. Král se ohromně bavil. Miloval psy a tahle pantomima byla přesně podle jeho gusta. Přerušil faráře uprostřed jeho proslovu. „Promiňte, otče, copak to máte v kapse?“ „Kousek sýra a chleba, sire,“ odvětil farář váhavě, „schoval jsem si to na večer. Mám na faru daleko a nejsem dost bohatý, abych se mohl navečeřet ve městě.“ „A proto, Jupiter má určitě na ten váš sýr chuť. Dejte mu ho, ať dá pokoj, a pokračujte ve své žádosti.“ „Rád, sire, ale co budu jíst já?“ „O to se nestarejte, otče, Bůh se o to postará.“

Farář dokončil svoji prosbu a vyšel na chodbu, zatímco Jupiter požíral jeho večeři. Král zazvonil a přikázal, aby faráře zdrželi a dali mu tak dobrou večeři, aby celou hodinu nevstal od stolu. Zatím se vrátil do Neapole a vyřídil farářovu záležitost, takže když se ten dobrý pastýř po skvělé večeři vrátil na faru, našel tam svoji žádost vyřízenou.

Král však nemiloval jen lov, také rád rybařil. K jeho značnému potěšení však patřilo i ryby prodávat. Sama jsem několikrát viděla tohle divadlo na vlastní oči. Král lovil obvykle na jednom místě. Když měl v loďce slušný úlovek, vrátil se do přístavu a začal svolávat kupce. To se rozumí, že lidé přibíhali. Král nasadil co nejvyšší cenu, vychvaloval své zboží, kupci smlouvali jako na pravém rybím trhu. Pokřikovali na sebe v neapolském nářečí, kupci zcela neuctivě neoslovovali svého krále „Vaše Veličenstvo“, ale „Nosáči“ podle jeho nosu, který byl skutečně třikrát větší, než bylo obvyklé. Házeli po sobě urážkami a král se smál, až se zalykal. Ryby, které neprodal, brával s sebou do královské kuchyně. Po takovém dni se vracel do paláce celý zmáčený slanou vodou a nasáklý pachem z ryb. Ani se nepřevlékl, neumyl, zamířil rovnou ke královně a vyprávěl jí, co všechno zažil. Královna ho podle nálady buď trpělivě vyslechla, nebo vyprovodila s výčitkami, že se oddává tak primitivním zábavám. Ovšem tyto zábavy jí byly vhod, protože král nedbal na státnické povinnosti a ona mohla vést politiku království podle svého.

46

Poslala jsem královně své šaty ještě týž večer. Za tři dny nato mě vyhledal její sluha a oznámil mi, že mě Její Veličenstvo očekává v královském paláci. Dokonce pro mne poslala kočár, aby nemusela dlouho čekat. Vzkázala jsem siru Williamovi, že odcházím, a okamžitě jsem odjela ke královně.

Její komnaty byly v tom křídle paláce, které bylo nejblíže moři, přilehlé terasy byly plné pomerančovníků a citroníků. Královna měla na sobě nové šaty ušité podle mého modelu. Dokonce byla i stejně učesaná a přes opěradlo křesla byla přehozená modrá kašmírová pláštěnka, přesně taková, jakou jsem měla i já.

Chtěla jsem ji pozdravit, jak mi etiketa předpisovala, ale ona mě přitáhla k sobě a objala: „Pojďte, rychle, převlečte se!“ Pochopila jsem, když jsem uviděla své šaty rozložené na křesle. Královna chtěla, abychom byly obě stejně oblečené. Zamířila jsem do toaletního pokojíku, ale královna jen pokrčila rameny: „Mezi námi přece nejsou nutné žádné formality. Převlečte se tady a já vám posloužím jako komorná.“

Nečekala jsem takovou důvěrnost od královny, která byla považována na nejpyšnější ženu celého království. Myslela jsem, že sním. Je to opravdu dcera Marie Terezie a jsem já skutečně dcerou služky ze statku? Pomohla mi svléknout šaty, v nichž jsem přišla, a obléci bílou saténovou róbu. Do vlasů mi vetkla bílé pero, stejné, jaké měla sama, a podívala se do zrcadla, kde se odrážely vedle sebe naše dvě hlavy. Potom pronesla napůl mrzutě: „To jsem tomu dala, teď je teprve vidět, lady Hamiltonová, že jste hezčí než já!“

Zrudla jsem až po uši a namítla jsem: „Vaše Veličenstvo mi dovolí, abych mu odporovala. Jsem možná hezká, ale vy jste krásná!“ „Myslíte si to skutečně, nebo mi jen lichotíte?“ „Přísahám vám!“ zvolala jsem upřímně.

Královna pohlédla na svá krásná ramena a zeptala se: „Kdybyste byla mužem, má drahá lady, zamilovala byste se do mne?“ „Víc než jen to, madam, zbožňovala bych vás, uctívala bych vás!“ „Být milována je dnes velmi vzácné, hlavně pro královnu! Nechtějme nemožné… A přesto…“ Přerušila se a povzdychla si. Dívala jsem se na ni se zájmem. „A přesto…?“ opakovala jsem po ní.

Objala mě kolem krku a posadila mě vedle sebe na pohovku. „Kolikrát jste byla vy milována?“ zeptala se. „Vaše Veličenstvo se mě ptá, kolikrát jsem milovala, nebo kolikrát mě někdo miloval? Není to totéž. Milovali mě dva muži. Jeden jako něžný přítel, druhý hlubokou, vášnivou láskou.“ „A s kterým z těch dvou jste byla šťastnější?“ „S tím, který mi dával něžné přátelství.“ „A co vy? Kterého ze svých zbožňovatelů jste nejvíc milovala?“ vyptávala se královna dál. „Mám-li být upřímná, pak tedy toho třetího, který mě nemiloval vůbec,“ odvětila jsem.

Královna pokývala hlavou a znovu vzdychla: „Takové jsme my ženy. Já jsem, milá Emmo, také obětovala svoji skutečnou, pravou lásku lásce předstírané a ctižádostivé. Dodnes tím trpím. Mám manžela, jejž nemiluji, vám to mohu přiznat, a milence, kterým pohrdám… Udivuje vás moje upřímnost? Něco mě k vám přitahuje, mám dojem, že vám mohu říkat pravdu. Ostatně o těchto věcech už v Neapoli cvrlikají vrabci na střeše, divila bych se, kdyby se vám něco nedoneslo.“ „To ovšem neznamená, že by se mě vaše slova méně dotýkala, Vaše Veličenstvo.“ „Já jsem smutné Veličenstvo! Jakmile jsem vstoupila na neapolskou půdu a uviděla muže, kterému mě určili, ucítila jsem, že jsem odsouzena.“ „Ach, jaký je rozdíl mezi králem a vámi, madam,“ zvolala jsem účastně. „Ty pro mne jistě najdeš omluvu, Emmo. Jsi tak jemná, máš tak vybrané chování, určitě chápeš, co se ve mně v tu chvíli dělo. Byla jsem mladá, necelých šestnáct let. Poslali mě do země Vergiliovy a Tassovy, věděla jsem, že mému příštímu manželovi je osmnáct a je vnukem Ludvíka XIV. a pravnukem Jindřicha IV. Jak jsem se na něj těšila! A kdo mě přivítal? Musím ti to popisovat? Nevzdělaný sedlák, který umí mluvit jen neapolským nářečím, který se krmí makarony v královské lóži, loví a prodává ryby jako poslední jeho poddaný a běhá za každou sukní! Jen jednou jsem měla dojem, že bych mohla být ještě šťastná. Potkala jsem muže, který měl všechny vlastnosti chybějící králi: byl mladý, krásný, elegantní, oduševnělý, navíc to byl princ…“ „Princ Caramanico!“ zvolala jsem a ani jsem si neuvědomila, jak nevhodně jsem vpadla královně do řeči. „Ty znáš jeho jméno?“ zeptala se.

Zrudla jsem. „Nestyď se. Takový vztah může přiznat i královna. Chudák Giuseppe mě opravdu miloval, ne proto, že jsem královna. A vím, že mě miluje stále. Vyhnali ho od dvora…“ „Ale proč ho nezavoláte zpátky? Ach, kdybych byla královnou a tolik milovala nějakého muže, nic na světě by mi nezabránilo žít vedle něj!“ „A co když ho nevolám zpátky ze strachu o jeho život?“ pronesla královna temným hlasem.

Zachvěla jsem se. „Ale kdo by se odvážil spáchat takový zločin?“ „Ten, který zaujal jeho místo a bojí se, aby o ně nepřišel,“ odvětila královna. „Vaše Veličenstvo to ví a přitom toho muže má u sebe a podporuje jej?“ zvolala jsem. „Co ty víš! Politika tě chytí do pasti a už z ní neutečeš. A plakat nesmíš, protože tě všichni sledují a hned by se ti s velkou radostí pošklebovali. Svěřit se někomu… ano, to je velká úleva, ale k tomu potřebuješ přítelkyni. Vidíš, ještě nevím, jestli jsem přítelkyni opravdu našla, a už se jí svěřuji…“ „Ach, našla jste ji, madam,“ zvolala jsem. „Já už vás mám ráda, věřte mi!“ „Vždycky jsem snila o tom mít přítelkyni. Ale našla jsem vždy jen servilní ženušky: taková madam San Marco nebo San Clemente! Jenom po mně něco chtěly, buď pro sebe, nebo pro své milence, nebo pro své manžely… Copak to jsou nějaké přítelkyně?“ „Já, madam,“ zvolala jsem, „od vás nikdy nebudu nic žádat, ani pro sebe, ani pro svého manžela. Milence nemám a obávám se, že ani nikdy mít nebudu. Přísahám vám, madam, budu vaší věrnou přítelkyní!“ Cítila jsem, že mě k této ženě něco neodolatelně přitahuje, tentokrát jsem překonala zábrany před ženou na trůně a objala ji. „Děkuji ti za upřímnost. Na oplátku ti ukážu něco, co jsem ještě nikomu neukázala… Jeho portrét.“ Zamyslela se a potom pokračovala: „Poznáš to později, tak za deset let. Královna i pradlena mají v životě jednu věc společnou. Vždycky je to jedna láska, která zanechá v životě ženy hlubší stopu než ty ostatní. Často to bývá ta první. A kdykoli pak prochází před tím zrcadlem, totiž naším srdcem, nějaký skutečný muž nebo se vynoří někdo ve vzpomínkách, jen smutně potřeseme hlavou a řekneme si: – Ne, to není on. – Potom se zrcadlo pomaloučku začíná mlžit a neodráží žádný obraz. A když se snažíme proniknout pohledem za tu mlhu, která zrcadlo zakrývá, uvidíme tam opět tu jednu jedinou tvář!“

Sklopila jsem hlavu. Jediný muž, kterého jsem milovala, nebo jsem se alespoň domnívala, že ho miluji, byl sir Harry. Žádný jiný muž mi nezanechal v srdci takovou stopu, o níž mluvila královna. Znamenalo to, že už nikdy v životě nebudu milovat, nebo jsem ještě nepotkala toho pravého?

Královna přistoupila ke svému sekretáři, otevřela tajnou zásuvku a vrátila se ke mně s malou kazetou v ruce. Byl v ní medailon, svazek dopisů a suché květiny a listy.

Usmála jsem se. Tahle vznešená, mocná královna, žena, kterou obžalovávali, že má srdce z kamene nebo že nemá žádné, mi tady ukazuje suché květiny, lístky, svazek dopisů a medailon jako každá obyčejná žena, jako chovanka penzionátu oplakávající své poslední prázdniny nebo jeptiška truchlící po svobodě. Žezlo mohlo vysušit královninu ruku, koruna mohla sežehnout její čelo, ale v koutku svého srdce zůstávala pořád ženou. „Směješ se mi?“ řekla královna. „Myslíš, že jsem se zbláznila? Tak se směj ještě víc: tady je část mého srdce, je tu mezi těmi suchými květy a dopisy. Často, když už nemohu snést přítomnost svého manžela, kterého nenávidím, když nemohu vystát milence, jímž pohrdám, zavřu se sama v pokoji, vytáhnu svoji skříňku a sním. Vzpomínám. Tenhle vavřínový lístek jsme spolu utrhli na Vergiliově hrobě. Zrovna vycházel měsíc, odbíjela jedenáctá hodina a on klečel u mých nohou. Utrhla jsem tenhle lístek, přitiskla na něj rty a sklonila hlavu k němu. Jeho rty se dotkly druhé strany lístku, ten jediný tenoučký list odděloval naše rty. Najednou jsem ho prudce odhodila a políbili jsme se… Byl to nádherný večer, 7. května. Ach, lístečku, už je to čtrnáct let a já jsem nezapomněla vůbec nic z toho večera.“

Královna se nořila do vzpomínek a vypadala šťastná. Dala mi dokonce přečíst dopis svého milence plný tak vášnivé lásky a čistého citu, že mě dojal a vzrušil, i když byl určen jiné ženě. Povzdechla jsem a upustila dopis na zem. „Myslíš si, že mě skutečně miloval?“ zeptala se královna, sebrala dopis a políbila ho. Neodpověděla jsem. „Ano, rozumím ti, ptáš se, jak jsem mohla souhlasit s tím, aby muže, který mě zbožňoval, odstranili z mé blízkosti. Ptáš se, jak mohu po takové lásce milovat někoho jiného… Ale já nemiluji, jen mám milence, to je rozdíl. Co na tom? Chceš vidět jeho portrét?“

A prudce, skoro zlostně otevřela skříňku a podala mi rozkošnou miniaturu. Byl to obrázek asi třicetiletého muže v uniformě. Vypadal spíš přísně než něžně, měl krásné černé vlasy, nádherné tmavé oči a bledou pleť. Zatímco jsem si prohlížela portrét, zaklepal někdo na dveře. „Kdo je?“ zeptala se živě královna a rychle uklízela květiny, dopisy i obrázek do skříňky, jako by se bála, že je poskvrní cizí pohled. „To jsem já, madam,“ odpověděl mužský hlas.

Královna se zachmuřila a její krásná tvář vypadala najednou neuvěřitelně tvrdě. „Řekla jsem, že tu pro nikoho nejsem,“ opáčila. „Ani pro mne?“ otázal se hlas. „Když říkám pro nikoho, tedy myslím pro nikoho,“ řekla královna ostře, „neexistují výjimky.“ „Musím ale Vašemu Veličenstvu sdělit velmi důležité zprávy, týká se to politiky.“ „Sdělte je králi. Dnes má pro politiku moji plnou moc.“ „Ale přece jen, Vaše Veličenstvo, měla byste vědět, že…“ „Dnes nechci vůbec nic vědět!“ řekla královna netrpělivě a dupla. „Vaše Veličenstvo je s lady Hamiltonovou?“ „Zdá se, že mě vyslýcháte!“ zvýšila Karolina hlas. „To ne, madam, ale sir William přijel a nechal tu pro lady vzkaz, že kvůli těm zprávám, které také dostal, odjíždí do Caserte.“ „On ví, že je lady tady?“ „Ano, Vaše Veličenstvo.“ „Dobrá, ať tedy jede do Caserte.“ „Pak tedy pojedu s ním,“ pokračoval hlas. „Jeďte, pane.“

Potom jsme už uslyšely jen hluk vzdalujících se kroků. „Chce mi zkazit celý den!“ řekla královna nahněvaně. „Ale madam,“ namítla jsem, „co když jsou ty zprávy opravdu tak důležité, že…“ „Dnes, když držím v jedné ruce portrét své jediné lásky a druhou rukou tisknu na srdce přítelkyni, mě můj úřad vůbec nezajímá. Však na mne počká. Dnešek patří mně!“

47

Tou jedinou láskou královny Marie Karoliny byl princ Giuseppe Caramanico. Byl královým prvním ministrem a královniným milencem a to on povolal z Toskánska fregatního kapitána Johna Actona, který měl pro Neapol založit loďstvo. Jak je možné, že tak vzdělaný a inteligentní muž, jako byl Caramanico, si vybral právě Actona, skoro neznámého námořníka bez zvláštních schopností?

Osud si někdy podivně zahraje. Acton měl prostě štěstí. Narodil se v Besançonu irským rodičům, vstoupil k francouzskému námořnictvu a tam musel snášet ponižování, které si prý však naprosto zasloužil. Opustil Francii a v srdci si odnášel vůči této zemi zášť, která později přerostla v urputnou nenávist. Tuto nenávist s ním pak sdílela i královna Marie Karolina ještě dávno předtím, než k ní měla důvod, totiž než popravili ve Francii její sestru Marii Antoinettu a švagra Ludvíka XVI. Acton nenáviděl Francii kdo té míry, že jednou dokonce odmítl loď plnou obilí, kterou poslal Ludvík XVI., jen proto, že to bylo obilí francouzské. A to se stalo v době, kdy byl v Neapoli takový nedostatek, že lidé umírali hlady.

Při jedné výpravě proti Berberům velel fregatě a jako jediný z důstojníků osvědčil jistou inteligenci, dokázal plout podél pobřeží a pomáhat mužům při vyloďování a opětném naloďování. Zprávy o tom dolehly až k uším samotného prince Caramanika, a ten navrhl králi, aby Actona povolal ke dvoru. Jak došlo k tomu, že ten obyčejný, nevýznamný irský důstojník nahradil oddaného, elegantního a obratného prince, to zůstane navždy hádankou. Nicméně stalo se. John Acton vystřídal v úřadě prince Caramanika, který byl poslán, nebo spíše vypovězen, do Londýna jako vyslanec a za dva nebo tři roky se vrátil na Sicílii jako místokrál. V době, kdy se mi královna svěřovala s tajemstvím své lásky, byl v Palermu.

John Acton si vybral špatnou chvíli, když chtěl královně oznámit důležitou zprávu.

Po tomto přerušení zavřela Karolina skříňku se svými poklady, uložila ji opět do tajné zásuvky svého psacího stolu, před zrcadlem si upravila vlasy a pravila nepřirozeným hlasem, který se snažil o nenucenost: „Tak a teď se zase chvíli projedeme.“

Už jsme byly na odchodu, když se objevila markýza San Marco a královna jí oznámila, že budeme večeřet jen v úzkém kroužku nejbližších přátel, a vyjmenovala několik osob, které má pozvat.

Na dvoře už na nás čekal lehký kočár s dvěma koňmi, který měl na dvířkách pouze monogram F a B pod korunkou. Kočí byl v prosté livreji.

Byly jsme s královnou úplně stejně oblečené v bílých saténových šatech s modrou kašmírovou pláštěnkou a bílým perem ve vlasech. Jediný rozdíl mezi námi byl ten, že královna měla zlaté vlasy a já tmavě kaštanové.

V tuto denní dobu si vyjížděla na projížďku celá vznešená Neapol. Potkávaly jsme spoustu kočárů, od kostela San Ferdinando až k Mercatellu a zpátky, jako by všichni byli odsouzeni k překonání téže cesty.

Královský kočár byl samozřejmě středem pozornosti. Každý byl udiven hlavně mou přítomností v kočáře, ještě jsem tu nebyla příliš známá a královnina přízeň k cizince vyvolávala zvědavost. Jen několik dam od dvora mě poznalo a ty sebou trhly jako zasažené elektrickým proudem a vykřikly: „Lady Hamiltonová!“ nebo „Žena anglického vyslance!“ nebo také „Emma Lyonová!“, což mě utvrdilo v tom, že naneštěstí i tady jsem známa pod svým skutečným jménem.

Na všechny výkřiky údivu a udivené pohledy odpovídala královna jen svým povýšeným pohledem, jako by chtěla říci: „Proč ne? Je to mé přání!“ Vrátily jsme se až pozdě večer.

Jídelna byla osvětlená jako ve dne a bylo prostřeno sice pro několik osob, ale přepychově, jako by šlo o slavnostní večeři. U jídelny byl malý budoár osvětlený jen něžným světlem z alabastrové lampy. Okna vedla na terasu, kudy mezi listy oranžovníků probleskovalo světélkující moře červenající se pod posledními zásvity zapadajícího slunce. Královna mě zavedla právě sem. Nikdy jsem neviděla nic tak příjemného jako tohle kouzelné, pohodlné hnízdečko. Najednou jsem pocítila vzrušení, jako by se ve mně znovu probudilo něco, co sňatkem se sirem Williamem usnulo. Jako bych znovu cítila okouzlení té noci, kdy se k mému lůžku přiblížil sir Harry, aby zastoupil svého přítele sira Johna. Zrychlil se mi dech, v ústech jsem měla sucho. Padla jsem do polštářů a zašeptala: „Ach, jak je možné tady nemilovat!“ „A co ti v tom brání?“ zeptala se královna. „Copak jsi ve věku, kdy už se nemiluje?“ „To ne, ale koho mám milovat?“ odpověděla jsem. „Ó ano,“ zvolala královna, „to je otázka, jak říká tvůj oblíbený básník. Ubohá Emmo! Máš pravdu, není koho milovat. Mužská láska není stálá a jediné skutečné přátelství může existovat mezi ženami, věř mi!“

Těžce jsem se zvedla a udiveně se na ni zadívala. „Podívej se třeba na moji sestru Marii Antoinettu,“ pravila. „Sedm let byla provdána za svého manžela a nebyla jeho skutečnou ženou. A těch sedm let bylo nejšťastnějších v celém jejím životě. Měla to štěstí, že našla dvě opravdové přítelkyně, chtěla bych mít alespoň jednu takovou: princeznu de Lamballe a paní de Polignac. Ukážu ti dopisy, které mi v té době psala. Ucítíš, že v jejím srdci nebyl tehdy ani jediný mráček. To muži později rozpoutali kolem ní ten rozruch, bouře… Dillon, Coigny, Fersen… Chceš být pro mne tím, co znamenaly ty dvě něžné přítelkyně pro moji sestru, Emmo?“ „Ó ano,“ zvolala jsem se vší prostotou svého srdce, „chci, z celé duše.“ „Děkuji ti,“ vykřikla královna a prudce mě políbila na rty. „Cítím, že tě budu milovat tak, jak jsem nikdy nikoho nemilovala.“

Slabě jsem zaúpěla, nebyla jsem připravena na takový projev něžnosti, který by slušel spíše muži. Cítila jsem, že mě opouštějí síly, pohled se mi zastřel, byla jsem blízka mdlobám. Lehce jsem královnu odstrčila. „Ach, co to je? Zdá se mi, že se dusím!“ „Žádný div,“ řekla královna, zvedla se a podpírala mě. „Tohle červencové vedro a pak ty naše šaty a korzety s kosticemi… Počkej, má drahá, do večeře máme ještě čas, svlékneme se a vezmeme si jen župánky. Nakonec dnes večer tu budou jen důvěrní přátelé a před těmi nemusíme dělat žádné okolky. A ty nepotřebuješ žádné šaty, abys byla krásná. Až budou v jednu ráno odcházet, vykoupeme se a ty se vrátíš domů svěží jako Venuše vystoupivší z vln, které tam venku tak krásně světélkují, vidíš?“

Při těch slovech mi královna svlékala šaty a rozšněrovávala korzet. Šaty i korzet padly k mým nohám.

Oddychla jsem si, bylo mi opravdu mnohem líp. „Na mou duši, Emmo,“ pravila královna, „když má někdo tak nádhernou postavu jako ty, je úplný hřích ji schovávat. Vezmeš si jen prostou tuniku a budeš stejně krásná. Jen večer moc nekoketuj, nebo budu strašlivě žárlit!“ „Který z těch pánů má to štěstí, že na něj Vaše Veličenstvo pohlíží se zájmem?“ zeptala jsem se s úsměvem. „Nemluvím přece o nich, ty hlupáčku, budu žárlit na tebe. Vezmi si můj noční úbor, leží na křesle u postele…,“ a otevřela dveře vedoucí do ložnice. „Já si zazvoním pro jiný, úplně stejný. Jsme přece jako sestry, víc než dvě sestry, dvě důvěrné přítelkyně!“

Zazvonila. Vstoupila jsem do ložnice. Byla osvětlená jedinou lampou z českého růžového skla, stěny potažené bleděmodrou tapetou. Tlumené světlo zalévalo celou místnost růžovými odlesky. V rozích byly dvoje dveře, jedny vedly do toaletního pokojíku, druhé do koupelny, kterou skoro celou zabírala obrovská vana z bílého mramoru. Všude byly poházeny hedvábné polštáře, na stěnách malby připomínající pompejské fresky. Všechno to připomínalo kouzelný Armidin palác opěvovaný Tassem.

Královnin noční úbor byla tunika z jemného batistu zdobená u výstřihu a na rukávech valencienskou krajkou, v pase přepásaná růžovou hedvábnou šňůrou. Růžové saténové pantoflíčky doplňovaly ten rozkošný a pohodlný úbor.

Sotva jsem se dooblékla, objevila se královna navlas stejně oděná. Chvilku se na mne dívala a potom se usmála: „Mám sto chutí udělat kvůli tobě to, co udělala moje sestra Marie Antoinetta kvůli princezně de Lamballe. Vytvořila nový úřad „dvorní dámy královnina lože“. Potom bychom se od sebe nemusely odloučit ani v noci. Ale to by asi sir William těžce nesl, obávám se, že by mezi námi došlo ke sporu!“

Rozesmála jsem se. „Nevím, jestli by došlo mezi vámi ke sporu, ale vím dobře, že ten úřad ‚dámy lože‘, který chce Vaše Veličenstvo zřídit u dvora, určitě neexistuje na anglickém vyslanectví, a existuje-li, potom v tak zanedbatelné míře, že nestojí ani za řeč. V noci mě opravdu nikdo nepostrádá.“ „Dobrá, z té strany nám tedy nebezpečí nehrozí, ale z té druhé… Až král uvidí, jak jsi krásná, zamiluje se do tebe.“ „To ne, panebože,“ zvolala jsem. „Poradím ti, jak se před tím chránit. Používej parfémy. Je jedno, jakou vůni zvolíš, ale vždy, když půjdeš ke dvoru, pořádně se navoň. V tomhle je král jako jeho předek Jindřich IV.: nenávidí parfémy. Já je zase naopak miluji. A teď se na mě podívej… Jsi krásná. Stokrát krásnější než v té nejdražší toaletě! Jen ti ještě něco schází do vlasů. Počkej.“

Královna otevřela skříňku pod toaletním stolkem a vytáhla z ní perlovou šňůru, která se mohla nosit jako náhrdelník nebo jako čelenka. Královna mi šňůru vetkla do vlasů. Jako by nechtěla zdobit sebe, ale udělat co nejkrásnější mne, jako by milenec zdobil svoji milenku, aby se co nejvíc líbila. „Markýza San Marco a baronka San Clemente puknou žárlivostí…! Na mou duši, teď mě mrzí, že jsem pozvala všechny ty lidi. Mohly jsme zůstat samy, mohly jsme se spolu vykoupat a nechat si přinést večeři do lázně. Mám sto chutí zavřít jim dveře před nosem… Ale ne, přijmu je. A ty ukaž, co umíš. Prý jsi skvělá herečka a okouzlující tanečnice…“

Zrudla jsem. „To mi řekl sir William… Zarecituješ jim verše, zazpíváš jim, uděláš všechno, abys je pobláznila. Budou odtud odcházet naprosto okouzleni a zítra se v Neapoli nebude mluvit o nikom jiném než o lady Hamiltonové. A já řeknu: ‚Ano, to je má přítelkyně! To je moje Emma, jen moje, nikoho jiného!‘ Muži na mě budou žárlit a ženy mě budou ještě víc nenávidět. Ach, dobře jim tak, vrátím jim to, těm Neapolitánkám, které se milují jako samičky a které aby člověk honil do koupele bičem! Jak se jich štítím! Než bych nějakou z nich políbila, raději bych se nechala zavřít do temnice… zatímco tebe, tebe bych snědla zaživa!“

A odhalila mi rameno a kousla mě do něj, to kousnutí však skončilo něžným polibkem.

V tu chvíli se otevřely dveře budoáru a my jsme uslyšely slova: „Vaše Veličenstvo, je prostřeno.“ „Pojď!“ vyzvala mě tedy královna a vstoupily jsme spolu do jídelny.

48

Markýza San Marco a baronka San Clemente, královniny dvorní dámy, které byly považovány za její přítelkyně a byly přitom jen důvěrnicemi, měly na sobě velké dvorní toalety nápadně kontrastující s naším prostým oblečením. Poprvé jsem si uvědomila, jak jsou tyhle velké toalety směšné. Ty ubohé ženy vypadaly jako masky.

A přesto byly obě krásné, zvláště markýza San Marco, ale byla to krása bez půvabu, bez jiskry, bez kouzla.

Královna byla naopak velmi půvabná, i když už jí bylo šestatřicet a byla trochu tělnatá. Přímo zářila. Jako by už věděla, jakou nepříjemnou zprávu se dozví zítra ráno, a chtěla ještě naposledy užít štěstí, ukrást poslední šťastné hodiny politickému dění a nadcházejícímu času, který přinášel tolik špatných událostí. Chovala se ke svým dámám velmi příjemně, mne během večeře přímo hýčkala. Posadila si mě vedle sebe a sama mě obsluhovala. Byla jsem zvyklá pít jen vodu, nanejvýš lehce obarvenou francouzským vínem, a teď jsem musela na královnino naléhání ochutnat všechna známá sicilská a maďarská vína. Ta mi rozpálila krev, jako by mi kolovala v žilách místo ní.

Na konci večeře nám oznámili, že v salonu nás očekává několik osob, které královna pozvala. Opírajíc se o mé rámě, vstoupila do salonu. Byla toho večera opravdu mnohem krásnější než obvykle. Vypadala šťastně, měla klidný výraz a usmívala se, což bylo u ní zvláštní, většinou se totiž tvářila povýšeně a trochu pohrdavě. Při jejím příchodu se ozval obdivný šepot a potom potlesk. Královna podala ruku k políbení Roccovi Romanovi a Maliternovi.

Rocca Romana teprve začínal svoji společenskou dobrodružnou kariéru, která z něj měla udělat neapolského Richelieua, byl to mladíček, skoro ještě dítě. Nezůstal nic dlužen své pověsti, byl skutečně krásný a dokonale elegantní. Na hony z něj bylo cítit muže narozeného ve vysoké aristokracii a přímo stvořeného k životu u dvora.

Maliterno byl starší a ne tak krásný. Jeho obličej byl přísnější a mužnější.

Potom tam byl doktor Gatti, toho už jsem dost podrobně popsala. Královna pro něj měla jistou slabost, díky ní měl na dvoře i jistý vliv. Dále tam byl princ Pignatelli, který se později proslavil jako královský generální vikář, když královská rodina opustila Neapol a uchýlila se na Sicílii.

Když všichni ti muži viděli královnin rozzářený obličej, přizpůsobili se její náladě. Královna mi postupně představila asi sedm nebo osm nejdůvěrnějších přátel, z nichž jsem vyjmenovala ty hlavní.

Jako všichni Němci milovala i Karolina hudbu. V jejím salonu byly skoro všechny nástroje, i cembalo a harfa. Královna se mě zeptala, jestli na nějaký z nich hraji. Přiznala jsem, že hraji na oba, vybrala jsem si však harfu. Čekalo mě nejslavnější a nejtriumfálnější vystoupení ze všech, která jsem zatím podstoupila.

Několik měsíců předtím objevili v Herkulaneu rukopis s verši básnířky Sapfo, které do italštiny přeložil markýz Gargallo a zhudebnil Cimarosa.

Rozpustila jsem si vlasy a jediným potřesením hlavy jsem je rozhodila po ramenou. Spadaly mi až k pasu. Snažila jsem se, aby moje tvář co nejlépe vyjadřovala pocity, které ve mně vyvolávala krásná antická poezie. Po předehře, při níž mi už začínali tleskat, jsem zpívala za doprovodu jednoduchých akordů verše opěvující lásku.

Když jsem skončila, následoval potlesk a výbuchy nadšení, jaké jsem snad ještě nezažila. Byl to obrovský, nečekaný úspěch. Královna mě objala a políbila a prosila mě, abych celý výstup zopakovala. Já jsem však zavrtěla hlavou. „Vaše Veličenstvo,“ řekla jsem, „za svůj úspěch vděčím hlavně momentu překvapení. Nechtějte, abych se opakovala, ale předvedu vám něco jiného, jestli ovšem chcete.“ „Ano, ano, všechno, co chceš, ale rychle. Chceme ti zase tleskat. Viděl jste někdy něco podobného, Gatti? A vy, Rocco Romano, zažil jste něco takového?“

Odpověď byla jednoznačná. Všichni se shodli na tom, že musím ještě něco předvést. Byla jsem si jistá úspěchem se svou Ofélií. Požádala jsem královnu o tylový závoj a nějaké květiny. „Pojď se mnou do mého pokoje, vybereš si, co budeš chtít. A všechny možné květiny najdeš na terase.“

Vybrala jsem si v královnině ložnici velmi jednoduchý tylový závoj. Na terase však kvetly pouze vznešené květiny hodící se spíše k majestátu dcery Marie Terezie než pro Poloniovu dceru. Musela jsem tedy vzít zavděk perlami a diamanty, když jsem nemohla mít něco prostšího.

Královna mi chtěla pomáhat s oblékáním, ale nedovolila jsem jí to. Nemilosrdně jsem ji vykázala z pokoje. Chtěla jsem překvapit ji stejně jako ostatní. Byla jsem šikovná v převlékání do kostýmu, a tak jsem se objevila ve dveřích salonu hned za ní, sotva se stačila usadit v křesle, bledá, s očima plnýma šílenství a rty staženými bolestí.

Mí diváci neznali stratfordského básníka a ani jeden z nich neuměl dost dobře anglicky, aby mohl Shakespearovi porozumět. Mohli tedy ocenit hlavně můj pantomimický výstup. Ale copak jsem neuměla gesty a mimikou vyjádřit všechno, co jsem chtěla? Toho večera jsem se překonávala. Nikdy jsem nebyla lepší, jsem si jistá, že i Shakespeare by byl se mnou spokojen. Údiv mých diváků se nedá dost dobře vyjádřit. Patrně poprvé slyšeli poezii severu a nesmírně to na ně působilo. Královna v ní našla něco z básníků své mračné vlasti.

Můj odchod ze scény, tedy ze salonu, provázely výkřiky, vzlyky a frenetický potlesk. Královna běžela za mnou a objala mě. „Zůstaň teď tady,“ požádala mě po chvilce uvažování, „nevracej se tam.“

Nic jiného jsem si nepřála, byla jsem k smrti vyčerpaná. Klesla jsem do křesla, zatímco královna se vrátila do salonu a já jsem ji slyšela, jak říká: „Naše Angličanka nám připravila vskutku skvostný výstup, aby oslavila svého velkého básníka, ale teď je mrtvá únavou. Prosím, mějte s ní slitování. Dobrou noc, pánové!“ „A můžeme alespoň tleskat?“ zeptal se Rocca Romana. „To ano, jak chcete. Přiznejte, že to byl nádherný zážitek!“ pravila královna.

K mým uším pak doléhal mohutný potlesk a chvála ze všech úst, postupně však ovace utichaly. Královna poděkovala svým dvorním dámám za nabízené služby a zavřela za nimi dveře. Objevila se v ložnici a zvolala: „A teď pojď ke mně, siréno, pojď, Kirké, Armido!“ Objala mě a přitáhla na pohovku.

Vtom někdo jemně zaškrábal na dveře. „Kdo mě zase vyrušuje?“ zeptala se královna netrpělivě. „Čekají tu lidé a kočár lady Hamiltonové,“ odpověděl čísi hlas. „Ať se vrátí do paláce,“ řekla královna. „Nepotřebujeme je, lady Hamiltonová zůstane dnes v noci u mne.“

Potom mě táhla, skoro nesla do koupelny: „Pojď, jen pojď…! Sir William Hamilton je v Caserte a vrátí se až zítra…!“

49

Novina, která už od včerejšího večera visela nad královninou hlavou, byla zpráva o dobytí Bastily. Nic nemohlo královnu víc překvapit a zdeptat. Jako by jí oznámili, že byl dobyt královský palác v Neapoli.

I když tuto zprávu přinesl jen jeden posel přímo z Francie a ten byl zadržen v paláci, přece se novina rychle rozšířila po Neapoli a vyvolala obrovskou senzaci.

Několik let předtím se začali shlukovat v tajných spolcích zednáři ve Francii, osvícenci v Německu a Swedenborgovi přívrženci ve Švédsku. I v Itálii, hlavně v její středozemní části, zaznamenali zednáři jistý úspěch. To bylo na začátku královniny známosti s princem Caramanikem. Královna totiž hledala záminky ke shledání se svým milencem, a tak ho nutila ke vstupu do zednářské lóže. Ten to samozřejmě neprodleně učinil a královna, využívajíc zákonů, které dovolovaly ženám zakládat vlastní lóže, se prohlásila za představenou takové dámské zednářské lóže, kam vstoupilo několik předních neapolských dam. Král sám vždy vstup k zednářům odmítal, obával se hlavně fyzických a morálních zkoušek, kterým byli adepti vystaveni, nebyl si jist, zda by v nich uspěl.

Po smrti ministra Tannucciho však královna byla svobodnější a mohla se s milencem scházet po libosti, její náklonnost k zednářům tedy ochabla, a zednáři se mohli libovolně dále sdružovat a v tichosti konat své dílo. A to dílo bylo vlastně rozsáhlou konspirací proti království.

Řada význačných mužů v Itálii patřila k tomuto hnutí a všichni očekávali vítězství filozofických myšlenek a principů, které přinášela osvícenská doba. Upírali zraky k Francii, neboť bylo zřejmé, že to bude Paříž, kde vypukne požár nejdříve. Jaká radost zavládla mezi stoupenci nových proudů po zprávě o dobytí Bastily! Neapolský dvůr však přirozeně zastával zcela opačné stanovisko.

Bastila byla dobyta během jediného dne, za tři hodiny lidem ještě včera neozbrojeným, který dnes vlastnil třicet tisíc pušek. Bílá kokarda, symbol monarchie bílých lilií, byla nahrazena trikolorou, a dokonce sám Ludvík XVI. si ji připevnil na klobouk. To všechno byly věci neslýchané, neuvěřitelné a působily na neapolském dvoře jako úder blesku.

Vztahy neapolského dvora k Francii byly kvůli nenávisti ministra Actona a jeho vlivu na ministerskou radu dost chladné a napjaté, ale rodinné pouto mezi Marií Karolinou a její sestrou bylo velmi vřelé a málokdy se stalo, že by si během čtrnácti dnů nevyměnily dopisy. Obě arcivévodkyně si v nich svěřovaly své radosti i bolesti a hlavně zklamání z manželského života.

Ať už ministra Actona vedl v jeho nechuti vůči Francii instinkt, jenž dopředu odhadoval, co se stane, nebo to byla jen pomstychtivá nenávist vůči všemu francouzskému, nijak svého krále neuklidňoval, naopak ho ponoukal k tomu, aby se připojil k ozbrojené intervenci proti Francii. V tomto bodě měl velkého pomocníka v siru Williamu Hamiltonovi.

Co se mne týče, o politiku jsem se příliš nezajímala a nevěděla jsem nic o lidských právech a královské moci. Nechala jsem se ovlivňovat podněty zvenčí, názory muže tak vynikajícího ducha, jako byl sir William, a královny Marie Karoliny, která měla nad mými myšlenkami od našeho prvního setkání velkou moc.

Později jsem se pak bohužel stala pro své blízké nástrojem.

Zprávy z Francie se však neomezily jen na dobytí Bastily a výměnu kokard. Později jsme se dověděli, jak 5. a 6. října vyplenili vzbouřenci komnaty královského paláce ve Versailles, zabili při tom dva gardisty a krále a královnu násilím odvezli do Paříže.

Tato poslední novina královnu Marii Karolinu obzvlášť rozesmutnila. Ukázala mi dopis od Marie Antoinetty, v němž jí její sestra sdělovala své plány: buď chtěla opustit Francii, nebo získat zpátky moc, o niž přišla královská rodina v červenci. Tento plán měl rozpoutat v Evropě válku a Marii Karolině se velmi zamlouval. Boj proti revoluci – to byl její živel.

Plán počítal s tím, že kolem Versailles se shromáždí devět tisíc mužů patřících ke královým oddílům. Dvě třetiny z nich patřily ke šlechtě a byli to muži naprosto oddaní koruně.

Měli se zmocnit města Montargis ležícího asi dvacet mil od Paříže. Velel mu baron de Viomesnil, bývalý La Fayettův válečný druh z Ameriky, který se však ze žárlivosti přidal ke kontrarevoluci, když se La Fayette stal stoupencem konstituce.

Osmnáct regimentů vybraných karabiníků a dragounů, tedy vojsk, která projevovala nejvíce sympatií roajalistům, mělo odříznout cesty a zastavit veškerý přísun potravin do Paříže. Král a královna by se uchýlili do Montargisu a odtamtud by vydávali příkazy. Šlo o to vyhladovět Paříž, která by se potom musela vzdát.

Peníze na tento plán nechyběly. Kromě toho, co král mohl odvézt z Paříže, bylo i mnoho dobrovolných darů. Jeden správce benediktinského kláštera nabídl padesát tisíc franků, královna Marie Karolina nabízela milion, dokonce i já jsem jménem sira Williama a svým nabídla padesát tisíc franků.

Události z 5. a 6. října však tento plán zhatily.

To všechno velmi působilo na neapolskou královnu. Představovala si, jak jednoho dne bude i ona sama, stejně jako její sestra, nucena utéci ze svého dvora nebo se sklonit před vůlí lidu.

V tu dobu myslela hlavně na to, jak co nejvíc utužit rodinná pouta s Rakouskem a pomoci tak Marii Antoinettě, která byla ve Francii stále v menší oblibě a jedinou podporu mohla očekávat od své rakouské rodiny. Dvě její dcery už byly na vdávání, dohodla tedy s Rakouskem, že se provdají za arcivévody Františka a Ferdinanda. Neapolský korunní princ, jemuž bylo pouhých třináct, se měl později oženit s mladou arcivévodkyní Marií Klementinou.

Marie Karolina si také velmi pilně dopisovala se svým bratrem, císařem Josefem II. Ten však 20. února 1790 zemřel na tuberkulózu, neuspokojený, že jeho vláda nedosáhla takového věhlasu jako vláda jeho matky Marie Terezie, a nešťastný z toho, jaká nebezpečí ohrožovala jeho rodinu v budoucnu.

Na trůn po něm nastoupil toskánský velkovévoda Leopold. Byl známý jako filozof a reformátor, královna Marie Karolina se tedy obávala, aby jeho postoj vůči událostem ve Francii byl správný, totiž aby ho jeho filozofie neodradila od aktivního odporu vůči revoluci. Proto se rozhodla odcestovat i s manželem do Vídně pod záminkou domluvení rodinných sňatků. Skutečným cílem cesty však byla záchrana Marie Antoinetty, podpora kontrarevoluce ve Francii a sjednání koalice, která by vyústila v ozbrojenou intervenci.

Královna mě opouštěla s těžkým srdcem, bylo však nemožné, abych ji na cestě doprovázela. Přítomnost manželky anglického vyslance ve Vídni právě ve chvíli, kdy se tam domlouvala koalice proti Francii, by podle sira Williama nebudila příliš dobrý dojem. Musela jsem královně slíbit, že v její nepřítomnosti se nebudu s nikým stýkat, výjimku tvořil pouze můj starý obdivovatel hrabě de Bristol. Darovala mi svůj portrét, sama si odvážela můj obrázek a jako důkaz nejvyšší náklonnosti a přátelství mi svěřila do opatrování svoji skříňku. I na cestě si našla čas na dopis pro mne, a když pak prodlévala na vídeňském dvoře, psala mi každý týden. Popisovala mi korunovační slavnosti ve Vídni i v Pešti a o plánech s Marií Antoinettou a koalicí psala v post scriptu jen „vše jde dobře“.

Právě na této cestě Karolina spolu se svým bratrem připravovala útěk francouzské královské rodiny do Varennes za podpory armády, která měla krále a královnu ochraňovat hned, jak přejdou hranice. Král Ferdinand měl okamžitě po svém návratu do Neapole uvést svoji armádu do pohotovosti a jednat v souladu s armádou rakouskou.

Konečně jsem začátkem dubna obdržela dopis ohlašující návrat královského páru. Královna mi z Říma oznamovala den i hodinu svého příjezdu do Caserte a prosila mě, abych na ni počkala. Chtěla mě vidět co nejdříve a jen mezi čtyřma očima. O jejím příjezdu jsem věděla jen já sama. Dvorní dámy, a dokonce i její děti ji měly vidět až den nato. Král pokračoval do Neapole, kde ho očekávala rada s rytířem Actonem a sirem Williamem, před nímž neměl neapolský dvůr žádná tajemství.

Abych královně dokázala, že i já netrpělivě očekávám její příjezd, byla jsem v Caserte mnohem dřív, než přijel její kočár, a jakmile se objevil na cestě, zamávala jsem jí kapesníkem. Královnin kočár zdvojnásobil rychlost a sotva jsem stačila seběhnout schodiště, královna už mě svírala v náručí.

Zůstaly jsme tedy v Caserte samy, královna a já.

50

Díky královnině taktice jsme spolu mohly strávit celých čtyřiadvacet hodin.

Marie Karolina byla plná nadšení. Kromě radosti, že mě znovu vidí, ji těšilo, že uspěla v jednání s císařem o koalici. Doufali, že získají i Prusko a že se proti Francii, kterou tolik nenáviděla, postaví mocné evropské armády. Během své návštěvy ve Vídni přijímala královna emigranty, kteří jí líčili Francii jako zemi rozervanou boji mezi deseti různými politickými proudy a volali po pomoci zvenčí. Pro útěk Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty bylo všechno předem připraveno. Paříž měli opustit 12. června cestou na Châlons, Verdun a Montmédy. Na hranicích je měl čekat švédský král Gustav, který se měl okamžitě vydat v čele své armády na Paříž.

Královna pak měla za úkol získat pro koalici všechna italská knížata a španělského krále. To byla poměrně snadná věc, protože král Karel IV. španělský byl Ferdinandův bratr. Marie Karolina nepochybovala, že uspěje, a předem vychutnávala radost z ukojené nenávisti a pomstěné pýchy.

Nevím, zda královna pociťovala tolik štěstí z toho, že se sklonila až ke mně, jako jsem já byla šťastná z toho, že jsem mohla vystoupat až k ní. K žádné ženě na světě bych nebyla schopna cítit tak hlubokou a oddanou lásku jako ke královně, právě proto, že byla královnou, jmenovala se Marie Karolina a byla dcerou císařovny Marie Terezie. Opojení z té královské přízně mě však dovedlo ke spáchání mnoha zlých věcí, dokonce i zločinů. Stala jsem se obětí své pýchy.

Zatímco jsme s královnou pobývaly v Caserte, král svolal vládní radu a nazítří se rozhodlo, že se Neapol bude připravovat na válku a navíc bude bdít nad šířením revolučních myšlenek, které se v Neapoli stále častěji projevovaly a jednou by mohly zavinit stejné hnutí a rozvrat jako ve Francii.

Vést válku proti Francii bylo rozhodnutí velké a nebezpečné ze dvou důvodů: ani král, ani neapolský národ nebyli svým založením válečníci. Královy válečnické sklony se omezovaly jen na jeho nemírnou zálibu v lovu, a když někdy obrátil pušku na jiný cíl než na jelena, daňka či kance, bylo to jen na nějakého chudáka venkovana, jemuž z rozmaru a touhy pochlubit se svou šikovností srazil výstřelem klobouk z hlavy.

Neapolitáni pak sice byli velmi zdatní v bojích muže proti muži, ale projevovali značnou vlažnost pro skutečné bitvy. Nebyli k opravdovému boji ani vycvičeni a od bitev u Bitonta a Velletri, kde vlastně ani nezasáhli, protože je vybojovali Španělé a Rakušané, nebyl v Neapoli slyšet výstřel z děla.

Královna se právem obávala šíření nových myšlenek z Francie. Celý mezzo ceto, střední stav, který tvořili advokáti, lékaři, umělci a právníci, byl prodchnut těmito novými principy. Hlavně mládež přímo hltala knihy Voltairovy, Rousseauova díla, publikace encyklopedistů. Když pak byly tyto knihy v Neapoli přísně zakázány, ptali se přívrženci nových myšlenek podrážděně, jakým právem mají být drženi v temnotách, když jiný národ kráčí přímo ke světlu.

V opozici k této pokrokové, liberální a osvícené menšině byla samozřejmě šlechta, která neměla jiný cíl než žít u dvora a těšit se králově přízni. I nevědomé a zkorumpované duchovenstvo se stavělo proti novým myšlenkám, protože v nich vidělo konec své moci a ztrátu obrovského majetku. A konečně podporoval krále Ferdinanda i fanatický lid: nejen proto, že to byl dědičný král, ale také pro jeho volné a lidové chování, jeho obyčejné záliby a vulgární vyjadřování, které z něj činilo spíše než prvního šlechtice království hlavu neapolských lazzaroni – jak se říkalo povalečům a chátře.

Ferdinand činil tedy přípravy k válce, k níž ho podněcovala Karolina, ministr Acton a sir William, ale nedělal si žádné velké iluze o vítězstvích, kterých by mohl se svou armádou dosáhnout. Nemohl však už couvnout: musel hrát svoji roli v nadcházejícím velkém boji, ale byl pevně rozhodnut neriskovat bláhově svůj život.

Čas ubíhal a přiblížil se 12. červen, den stanovený pro útěk královského páru. Královna se mnou denně mluvila o tomto zoufalém pokusu své sestry a švagra a neskrývala, že se hraje o všechno.

Marie Karolina nakázala pro tento den povinné modlitby ve všech kostelích, neřekla však, z jakého důvodu. Byla už taková, v její duši se svářily devótní pudy s filozofickou výchovou.

12. červen strávila skoro celý na kolenou v kapli paláce, nedovolila mi, abych ji tam doprovázela, ze strachu, abych jako kacířka nepřinesla celému podniku neštěstí. Večer mě však zavolala a strávila jsem s ní celou noc. Sledovaly jsme na mapě trasu útěku. „Teď už musí být v Bondy. A teď v Meaux. Právě dojíždějí do Montmirail.“ Usnula až v pět ráno a spala jen do osmi. Posel z Francie dorazil teprve večer a předal královně dopis od Marie Antoinetty. Otevřela ho, přečetla a netrpělivě zvolala: „Rozumíš tomu, Emmo? Oni vůbec nevyjeli.“

Osušila si kapesníkem čelo a četla nahlas: „‚Madam de Rochereul, milenka Lafayettova pobočníka, bude ve službě u dauphina až do 13. června večer. Báli jsme se zrady…‘ To je rozumné,“ zašeptala královna. „Ale na to měli myslet dřív. Odkládají útěk na 18. června. Ještě pět dní nejistoty!“ Královna zmačkala dopis a schovala ho na ňadrech. Zprávy z Francie doručoval velmi spolehlivý kurýr jménem Ferrari, jejž doporučila své sestře Marie Karolina jako člověka, kterému může důvěřovat. Toho se teď Marie Karolina vyptávala na podrobnosti útěku, který byl tak nesmírně obtížný, neboť královská rodina byla v Tuileriích velmi přísně střežena. Za to odpovídal Národnímu shromáždění generál La Fayette.

Dnem i nocí střežilo Tuileries šest set národních gardistů. Před branou hlídkovali stále dva strážci na koních. Dvě hlídky stály u všech bran do zahrady a na náplavce řeky byly stráže rozestavěné po stu metrech.

Uvnitř však byly hlídky stejně četné. Střežily všechny chodby vedoucí k pokojům krále a královny až k úzké tmavé chodbičce pod střechou, kam ústila skrytá schodiště určená pro personál obsluhující královskou rodinu.

Král a královna už neměli své osobní strážce, ale směli vycházet jen v doprovodu dvou či tří důstojníků národní gardy.

Přes všechny tyto obtíže však král s královnou vymysleli plán: první dauphinova dáma, jejíž zrady se obávali, opustila službu 13. června. Její pokojík v Tuileriích měl zůstat prázdný. Sousedil s rozlehlou, půl roku prázdnou komnatou. Dříve patřila královu prvnímu komorníkovi panu de Villequier, jenž emigroval. Komnata měla dva východy. Královna řekne, že by u sebe měla ráda svou dceru a že by se pro ni hodil pokojík po paní de Rochereul. Král, znamenitý zámečník, potom udělá klíč ke komnatě po panu de Villequier. I když tu bylo tolik hlídek, na dveře od této komnaty se zapomnělo. A navíc, v jedenáct hodin v noci končila služba personálu a hlídky byly zvyklé, že v tu hodinu opouští zámek spousta lidí. Byla tedy šance, že královská rodina v přestrojení unikne jejich pozornosti.

Jakmile vyklouznou ze zámku, bude je očekávat švédský šlechtic pan Fersen, který se o ně postará. Převlečený za kočího je v drožce odveze až do Clichy, kde je bude čekat zapřažený kočár.

Král převlečený za správce bude mít na sobě šedý kabát, saténovou vestu, šedé kalhoty i punčochy, střevíce s přezkami a malý třírohý klobouk. Jeden z králových lokajů, jistý Hue, který měl stejnou postavu jako král, už několik dní vycházel v jedenáct hodin z paláce, aby si na něj strážci zvykli.

Následník trůnu měl být převlečen za dívku, královna a její dcera se měly nepozorovaně dostat ven mezi služkami. Všichni potřebovali pasy, ale i o to se postaral Fersen. Jeho přítelkyně paní Korffová měla odjet z Paříže a měla pas pro sebe, své dvě děti, komorníka a dvě komorné. Po Fersenovi poslala svůj pas královně.

Cestu měl zabezpečit pan de Bouillé, naprosto oddaný králi, který měl pod velením všechny pluky v Lotrinsku, Alsasku, Franche-Comté a Champagni. V jejich čele stáli důstojníci věrní králi, byli připraveni na jeho příjezd a měli mu sloužit jako doprovod. Pan de Bouillé dostal na výlohy milion asignátů.

Tohle všechno nám vyprávěl Ferrari 13. června večer.

51

V následujících dnech byla královna neklidná, nervózní, zlostná. Jen ke mně se chovala stále stejně mile a vřele a svěřovala se mi se svými obavami.

16 června ráno jsme se procházely v zahradě v Caserte, když královna uviděla tajemníka ministerstva zahraničí s listem v ruce. Běžela mu naproti, vzala od něj dopis a rychle rozpečetila. Přelétla ho očima, podala mi ho a řekla: „Čti.“

Četla jsem nahlas: „Hon je odložen na 21. června. Odjedeme o půlnoci, abychom byli na místě za svítání. Zpoždění zavinila pohledávka, která bude splatná až 20. ráno.“ Dopis byl bez podpisu, ale královna bez obtíží poznala písmo své sestry. „Vaše Veličenstvo tomu nerozumí?“ zeptala jsem se. „Ale ano,“ odvětila královna. „Odjedou 20. místo 18., protože až 20. června dostane král svoji čtvrtletní rentu.“ „A kolik je to peněz?“ „Šest milionů.“ „Hrome, taková částka stojí za zpoždění,“ usmála jsem se. „Snad, ale zase dva dny zpoždění,“ povzdychla královna. „Kdoví, co se může za tu dobu stát. Nelíbí se mi to. Mám zlé tušení.“ Se svými obavami se královna svěřovala pouze mně, ani král, ani ministr o nich nic nevěděli.

Až do data útěku jsme s královnou zůstávaly v Caserte. Sir William, před nímž jsme neměly tajnosti, mě nabádal, abych ji neopouštěla.

20. června nevydržela na místě, jako by chtěla fyzickou únavou zahnat starosti a napětí. Doufala, že král nebo královna pošlou zprávu o svém odjezdu z Paříže, a předpokládala, že kurýr ji donese 29. června. Marně jsme však čekaly 29. i další den. Až 1. července k jedenácté hodině ráno za mnou osobně přišel sir William. Královnu každá zpráva znepokojila a poslala mě rychle k siru Williamovi. Čekal na mne v salonku v přízemí. Na první pohled jsem poznala, že přináší špatné zprávy. „Co se stalo?“ zeptala jsem se anglicky. „Král a královna byli zatčeni v městečku Varennes,“ odvětil sir William. „Teď už asi budou zpátky v Paříži.“ „Co jste to říkal, sire Williame?“ Obrátila jsem se. To byla královna, která nemohla netrpělivostí vydržet a nyní stála na prahu. Nerozuměla anglicky, ale tušila, že se stalo neštěstí. „Právě jsem oznamoval mylady špatnou zprávu, madam,“ pravil sir William. „Má sestra byla zavražděna!“ zvolala královna. „Ne, madam! Bůh nedopustil takový zločin. Vaše sestra žije, ale byla na útěku zatčena a dopravena jako vězeň do Paříže.“ „Vězeň! Má sestra! Kdo si troufl vztáhnout ruku na královský majestát!?“ „Vaší první myšlenkou bylo, madam, že byla zavražděna.“ „Chápu, že královnu mohou zavraždit. Může to udělat nějaký šílenec nebo fanatik. Ale aby královnu zatkli, to už musí být otevřená vzpoura, to už je povstání, to je revoluce!“ „A jak jinak by Vaše Veličenstvo nazvalo to, co se děje ve Francii? To je revoluce, madam!“ „Doufám alespoň, že ji vězní v paláci.“ „Nevíme dosud nic, madam, jen to, že čtyřicet nebo padesát mil od Paříže v městečku jménem Varennes byla Jejich Veličenstva zadržena. Kurýr z anglického vyslanectví přinesl depeši, kde se nic jiného nepraví. Když kurýr odjížděl, byli už král s královnou dopraveni do Châlons a z Paříže se tam dostavili tři představitelé lidu, aby jeli napřed a poskytovali jim cestou ochranu.“ „Ochranu!“ zvolala královna. „Nějací tři advokáti budou ochraňovat francouzského krále a královnu! Jaká blamáž! Mohu mluvit s tím kurýrem?“ „Přivedl jsem ho s sebou, domníval jsem se, že Vaše Veličenstvo s ním bude chtít mluvit.“ „Díky, ať vstoupí. Budeš mi tlumočit, Emmo?“ „Myslím, že mluví francouzsky,“ pravil sir William. „Tím líp,“ odvětila královna.

Za pět minut nato se objevil kurýr. Nevěděl však nic jiného, než co slyšel na ulici. Říkalo se, že když se dověděli o útěku královské rodiny, chtěli zabít pana Lafayetta, kterého obvinili, že tomu útěku napomáhal. Pařížané prý byli rozezleni a musela být učiněna nejpřísnější opatření na ochranu krále a královny. „A všichni králové to vidí, jak se zachází s jejich bratrem, a nepovstanou, nevtrhnou do Paříže a nesrovnají to prokleté město se zemí! Ó, králové! Zbabělci! Copak nevidíte, že se tam hraje o váš osud…? Sire Williame!“ „Prosím, madam,“ uklonil se sir William. „Vracíte se hned do Neapole?“ „Jak si bude Vaše Veličenstvo přát.“ „Ano, přeji si to, a přeji si, abyste mě vzal s sebou.“ „Bude to pro mne čest, madam.“ „Ne, napadá mě něco lepšího, jeďte napřed a my s Emmou vyjedeme čtvrt hodiny po vás. Jděte do paláce a svolejte mým jménem státní radu. Chci se všemi těmi muži mluvit. Nevidím žádné zvláštní přípravy na válku, a přitom máme závazky vůči našemu bratru Leopoldovi. Byla by ostuda, kdyby on byl připraven, a my ještě ne. Jeďte, sire Williame! Jeďte a snažte se nějak vyzvědět, jestli můžeme počítat s pomocí Anglie.“

Když královna mluvila tímto tónem, vypadala vždy tak majestátně a důstojně, že nikoho ani nenapadlo ji neposlechnout.

Sir William ji pozdravil, nastoupil do kočáru a křikl na kočího: „Do královského paláce, ale rychle!“

Za čtvrt hodiny po něm jsme vyjely i my, jak královna řekla.

52

Sir William měl nejlepší koně v Neapoli, a tak dorazil dvacet minut před námi. Když královna vstoupila do paláce, byla rada už shromážděna, čekalo se jen na ni. Ministr Acton také dostal zprávu o zatčení francouzského krále a domníval se, že se rada sešla z tohoto důvodu.

Král se dostavil v dost špatné náladě a předem prohlásil, že má na práci důležitější věci než sedět v radě a že odejde před skončením zasedání. Když však viděl přicházet Marii Karolinu, napadlo ho, že ji pověří místo sebe předsednictvím v radě, a přijal ji velmi roztomile, nazývaje ji svou „učitelkou“, což obvykle činil, jen když měl báječnou náladu. Když byla rozprava v plném proudu, zaklepal někdo zvláštním způsobem na dveře.

Královna se netrpělivě otázala, kdo si dovoluje tak důvěrně klepat na dveře, za nimiž zasedá státní rada, ale král ji přerušil: „Neznepokojuj se, má drahá učitelko, to je pro mne. Vím, oč jde.“

Královna natáhla krk a pootevřenými dveřmi uviděla podkoního čekajícího na krále. Téměř okamžitě se dveře zavřely. „Nemohu zůstat, mám nějakou práci,“ pravil Ferdinand. „Vezmi to za mne, drahá Karolino. Co rozhodneš, bude určitě dobré, jako vždy.“ A pozdravil královnu i ministry pokynem ruky, zavřel za sebou dveře a pak už byly slyšet jen jeho vzdalující se kroky.

Královna byla zvyklá na takový způsob jednání svého královského manžela, takže se nijak nevzrušovala. Tentokrát jí však připadaly okolnosti příliš vážné a domnívala se, že král měl zůstat v radě až do konce, neboť tady šlo nejen o francouzského krále, ale také o něj.

Během jednání přinesli královně dopis z Vídně od jejího bratra Leopolda, v němž byly velmi důležité zprávy.

Císař jí sděloval, že už za měsíc se sejde v Pilnici s pruským králem Fridrichem Vilémem a se vší pravděpodobností se s ním domluví na vyhlášení války Francii.

Císař prosil svého švagra Ferdinanda, aby byl podle slibu, který učinil ve Vídni, připraven vypravit svá vojska. Císař ještě nevěděl o zatčení ve Varennes, nebo se to musel dovědět zrovna v tuto chvíli, výměna zpráv mezi Paříží a Vídní byla rychlejší než mezi Paříží a Neapolí, ale dopis byl psán 23. června, tedy několik dní před touto smutnou událostí.

Pro královnu bylo velmi dobré, že jí král svěřil předsednictví v radě. On sám by totiž nikdy nezůstal od půl druhé do šesti hodin a nevyřešil by tolik záležitostí. Karolina cítila velké uspokojení, když vyslechla zprávy ministra Actona o tom, jak se připravuje vpád na francouzské území. Třicet pět tisíc Němců postupovalo na Flandry. Patnáct tisíc se blížilo k Alsasku. Patnáct tisíc Švýcarů se připravovalo k pochodu na Lyon. Piemontská armáda ohrožovala Dauphiné a dvacet tisíc Španělů se drželo poblíž hranice.

Generál Acton jako ministr námořnictví a války byl pověřen organizováním veškerých válečných příprav. Slíbil královně, že zřídí manufaktury na výrobu zbraní a střelného prachu. Nabídl velení princům hesenskému, württemberskému a saskému.

To byla opatření určená pro zahraničí, ale královna se rozhodla zvýšit ochranná opatření uvnitř státu, aby předešla případným hnutím vedoucím k podobným událostem jako ve Francii. Bylo rozhodnuto, že se očíslují v Neapoli domy, které dosud čísla neměly. V každé čtvrti měl působit komisař politické policie. Navíc doporučil generál Acton královně mladého muže, rytíře Ludvíka Medicejského, ambiciózního, podnikavého a šikovného chlapíka, který byl hned pověřen vykonáváním dávno zrušeného úřadu regenta. Obnova tohoto úřadu byla v těchto pohnutých časech považována za vhodnou.

Královna si mohla gratulovat. Během jediného zasedání bylo vyřešeno víc záležitostí než jindy za deset. Po skončení rady však se Její Veličenstvo pídilo po tom, co tak převelice důležitého se stalo, že si štolba dovolil zaklepat na dveře. Šlo tentokrát o hejno drobných ptáků, jejichž přelet král očekával, a přikázal štolbovi, aby mu okamžitě dal vědět, až se snese na zem a budou příznivé podmínky pro lov. Ferdinand dal tedy lovu přednost před jednáním o možné záchraně svého švagra Ludvíka XVI. a své švagrové Marie Antoinetty!

Královna mi to všechno vypravovala v paláci, kde jsem na ni čekala. Nastoupily jsme do kočáru a vyjely do Caserte. Na cestě jsme však potkaly kočár pokrytý prachem, který vypadal, že má za sebou dlouhou cestu. Žena sedící uvnitř zpozorovala královskou livrej, vyklonila se z okénka a křikla na kočího, aby zastavil.

Bylo zřejmé, že tato žena přijíždí za královnou. Zastavily jsme a čekaly. Chvatně vystoupila z kočáru a v okamžiku oslovila královnu. „Přicházím od Marie Antoinetty,“ pravila. „Od sestry? A máte pro mne nějaký dopis?“ zeptala se královna živě. „Ano, v zavazadle…“ „A psala ho přímo moje sestra?“ „Vaše Veličenstvo zná královninu šifru?“ „Jistě! Nastupte k nám, váš kočár ať jede za námi. Jaké je vaše jméno?“ „Mé jméno vám nic neřekne, ale myslím, že když vám řeknu, že mi říkají Inglesina…“ „Ach ano, patříte k přátelům princezny de Lamballe. Rychle, nastupte si a vyprávějte, co se děje v Paříži. Kdy jste odtamtud vyjela?“ „26. června ráno, madam, po královnině nedobrovolném návratu.“ „A jak se sestře daří?“ „Celkem dobře, madam, ale jsou na ní vidět následky vzrušení posledních dnů a únava po té strašlivé cestě.“ „A co v Tuileriích?“ „Je zajatkyně, madam, nemá cenu si něco namlouvat. Zajatkyní zůstane do té doby, dokud král neodpřisáhne konstituci.“ „Ať ji odpřisáhne, alespoň získá čas a my mu budeme moci přijít na pomoc.“ „Ach, madam, pomoc je to, oč jsem vás přišla jménem královny požádat!“ „Buďte klidná, připravujeme se.“

Mezitím královna rozpečetila dopis a snažila se číst, ale nešlo jí to, nemohla pochopit smysl. „Nemohu to bez šifry přečíst,“ pravila netrpělivě. „Je to třikrát opakované slovo Lodovico a za ním D.“ „Vím, ale tady se nemohu soustředit, počkám až do Caserte. Zatím mi vyprávějte.“ „Chtěla jsem se přesvědčit na vlastní oči, že se královna dostala v pořádku do paláce, a tak jsem i s tím rizikem, že mě umačkají, stála v zahradách od samého rána. Jakmile se královna vrátila, běžela jsem dát zprávu princezně de Lamballe. Musím však Vašemu Veličenstvu přiznat, že nálada mezi lidem je hrozivá. Nenávist se obrátila proti králi a královně. Soše Ludvíka XV. zavázali oči, aby ukázali, jak je monarchie slepá.“ „Prokletí Francouzi! Pokračujte.“ „Viděla jsem zdálky přijíždět královský kočár. Chránili ho granátníci, jejichž vysoké chlupaté čepice zakrývaly okénka. Dva granátníci se vezli na stupátku vpředu a měli za úkol ochraňovat tři gardisty, kteří zůstali věrní králi, doprovázeli ho na útěku a odmítli utéci v Meaux, jak jim navrhoval Barnave. Chtěli až do konce být se svým králem.“ „Jak se jmenují ti stateční muži?“ chtěla vědět královna. „Moustier, Malden a Valori.“

Královna si poznamenala ta tři jména a dychtivě naslouchala dalšímu vyprávění. „Pan de La Fayette s celým svým štábem čekal na vůz u bran Tuilerií. Jakmile ho královna uviděla, zvolala: – Pane de La Fayette, zachraňte ty tři gardisty, nic neprovedli, jen poslouchali krále. – Ovšem ta poslušnost jim byla vyčítána jako zločin. Národní gardy byly rozestavené od brány do zahrady až ke schodišti paláce. U schodiště měli vznešení cestující vystoupit a tam jim také hrozilo nebezpečí. Národní shromáždění poslalo dvacet vyslanců, ti čekali před branou paláce. Pan de La Fayette seskočil z koně a sešikoval gardisty tak, že tu byly vlastně dvě řady z pušek a bajonetů. Děti, madam Royale a následník trůnu vyšli první a dostali se do paláce bez úhony. Pak však byli na řadě ti tři gardisté. Lidé přísahali, že se živí do paláce nedostanou. Rozšířili totiž o nich, že to byli oni, kdo 2. října pošlapal tříbarevnou kokardu. Jakmile vystoupili, rozpoutal se boj, ozbrojení muži z lidu se zbraněmi v ruce si k nim klestili cestu i přes odpor národních gard. Pan de Valori a de Malden byli zraněni.“

Královna Marie Karolina si osušila čelo pokryté potem. „Když si jen pomyslím, že i my můžeme být vystaveni podobným hrůzám…!“

Uchopila jsem ji za ruce: „Ne, nikdy, to se tady nestane, jen buďte klidná!“ „Kdybys věděla, jak mě ti Neapolitáni nenávidí! Možná ještě víc než Pařížané moji sestru… Ale jak se Marie Antoinetta dostala do paláce? Pokračujte.“ „Skoro ji tam donesli její dva největší nepřátelé, pan de Noailles a pan d’Aiguillon. Jakmile se octla v jejich rukách, myslela si, že je ztracena. Ale mýlila se: ti dva ji naopak zachránili.“ „A král?“ „Král vystoupil jako poslední, madam. Připadal mi velmi klidný. Kráčel svým obvyklým způsobem mezi pány Barnavem a Pétionem.“ „Ach, má ubohá Marie, má ubohá Marie…!“zvolala královna. „Kdybych ji tak mohla přitisknout na srdce místo tohoto dopisu! Ať se zachrání, ať uteče, ať přijde sem, ke mně! Bude stokrát šťastnější tady v Caserte a v Neapoli než ve Versailles a v Paříži!“ „Kdyby mohla, madam,“ pravila Inglesina, „jistě by to udělala a byla by šťastná!“

Vjížděly jsme do Caserte. „Postarej se o naši milou Inglesinu,“ obrátila se ke mně královna. „Ať jí u nás nic nechybí. Já si přečtu v klidu Mariin dopis a budu se řídit jejími instrukcemi.“

O hodinu později ujížděl do Neapole kurýr s dopisem pro generála Actona, který měl nazítří královnu navštívit v Caserte, a s rozkazem pro kurýra císaře Leopolda, že nesmí odjet dřív, než dostane depeši od královny.

53

Životní osud naší Inglesiny – budu ji i nadále nazývat touto přezdívkou – byl v podstatě velmi prostý. Pocházela ze zchudlé šlechtické rodiny a její ochránci ji umístili do irského kláštera v Paříži, kde se učila hudbě u královského intendanta hudby Sacchiniho. Sacchiniho velmi nadchla nejen svými pokroky v hudbě, ale i svou čistou italštinou a němčinou a tolik ji vychvaloval Marii Antoinettě, že si ji královna přála poznat. Když pak seznala, že Sacchiniho nadšení je naprosto namístě, vzala ji k sobě, dobře si vědoma, jaké služby by jí v současné tíživé situaci mohla prokázat žena mluvící anglicky, německy a italsky.

Inglesina nám vyprávěla, že ji královna pověřila předáním dvou listů: kromě listu pro Marii Karolinu měla doručit i list pro vévodkyni parmskou. Parma byla na cestě do Neapole, zastavila se tedy Inglesina nejdříve tam. Vévodkyně však zrovna dlela ve svém venkovském domě v Colornu, kde ji Inglesina zastihla zrovna ve chvíli, kdy se chystala na vyjížďku na koni. Poslala k vévodkyni sluhu, který ohlásil její příjezd, a všimla si, že při jeho slovech se vévodkyně zachvěla a zachmuřila, ale nicméně se přiblížila ke kočáru, aby mohla Inglesina mluvit. Ta ji oslovila německy, aby nikdo z vévodkynina doprovodu nerozuměl, co říká, a sdělila jí, že má pro ni dopis od Marie Antoinetty. Vévodkyně pak pozvala Inglesinu do paláce, kde si přečetla dopis, zatímco sluhové Inglesině nabídli občerstvení. Sotva vévodkyně přečetla první řádku, zvolala: „Můj bože, všechno je ztraceno! Je příliš pozdě!“ Četla dál a přitom jí uniklo: „Ne, to je zbytečné! Absolutně zbytečné! Jsou ztraceni!“

Potom se obrátila k Inglesině a dodala: „Lituji, že vás tu nemohu zdržet, abyste si mohla odpočinout déle. Ale jestli se vrátíte do Parmy, ráda vás tam přijmu.“ Potom si osušila kapesníkem slzu a dodala: „Okolnosti jsou dnes takové, že kdybych odpověděla na tento list, vystavila bych sebe, svou sestru Marii Antoinettu i vás nebezpečí.“ Nato nasedla znovu na koně a odcválala.

Inglesině se zdálo, že vévodkyně parmská přijala trochu chladně zprávy o nebezpečné situaci, které je vystavena její sestra ve Francii, ale protože spěchala do Neapole, vydala se na cestu okamžitě, bez odpočinku.

Po tomto zklamání však přišla katastrofa. Inglesina cestovala v poštovním voze, na kozlíku seděl její sluha a měl pod nohama skříňku s penězi a šperky své paní. Když se blížili k Římu, poslala sluhu napřed, aby připravili koně na přepřažení, a mezitím jí skříňku ukradli. Ubohá Inglesina se tedy octla v Římě bez peněz a nevěděla, jak splní své poslání v Neapoli. Naštěstí však měla s sebou doporučující list pro vévodkyni Paoli, která jí půjčila sto dukátů na cestu. To Inglesině stačilo, věděla, že jakmile bude v Neapoli, nebude už nic víc potřebovat. Kromě toho jí dala vévodkyně doporučující dopis pro koho? Pro sira Williama! Inglesina nevěděla, kdo jsem, a tak se mě zeptala, jestli znám anglického vyslance a jestli bych jí mohla u něj vyžádat audienci. Místo odpovědi a k velkému Inglesininu údivu jsem rozpečetila dopis adresovaný siru Williamovi. Vévodkyně Paoli v něm sira Williama žádala, aby učinil všechno pro to, aby byla nalezena Inglesinina skříňka. Nevěděla jsem, jestli uvidím sira Williama před odjezdem císařského kurýra, který jel přes Řím, tak jsem vzala pero a napsala anglickému konzulovi v Římě a prosila ho, aby zakročil u papežských úřadů a aby se ve věci této krádeže postupovalo ne tak liknavě, jak bylo v Římě obvyklé, ale skutečně vážně. Označila jsem dva postiliony jako ty, které je třeba zatknout především, Inglesina vypověděla, že jsou to profesionální zloději. Dopsala jsem a dala jsem list přečíst Inglesině, která vše pochopila, když si přečetla můj podpis. Současně jsem sundala z prstu briliantový prsten a prosila ji, aby ho přijala jako vzpomínku na to, jak zvláštně jsme se seznámily.

Během našeho rozhovoru se objevila královna s otázkou, zda je o Inglesinu dobře postaráno, ale sama hned viděla, že je její starost zbytečná. Chtěla se ještě vyptávat Inglesiny na události ve Francii, ale potom si všimla, že chudák Inglesina i přes respekt k přítomnosti královny skoro spí vestoje, a poslala ji, aby si odpočinula.

Ve dveřích se mladá žena skoro srazila s generálem Actonem, který měl sice přijít až zítra, ale protože věděl, že přišly zprávy z Francie, objevil se hned, aby byl královně k dispozici. „Promiňte, madam, právě jsem se chtěl nechat ohlásit, když slečna otevřela dveře a já jsem se ocitl před Vaším Veličenstvem.“ „Jen vstupte, generále,“ odvětila královna, „v takových chvílích, jaké právě prožíváme, je etiketa zbytečná. Víte, co se děje: má sestra a její manžel jsou vězněni v Tuileriích. Ludvík XVI. je nyní ve stejné situaci jako král Karel I. v Anglii. Nakonec ho také popraví!“ „Ale madam,“ namítl generál, „věřte, že jsou to zbytečně poplašné zprávy.“ „Inglesino, vraťte se!“ zvolala královna. „Vraťte se a řekněte mu, jak se věci doopravdy mají. Oni mě tou svou chladnokrevností úplně zabijí!“ „Kdy jste opouštěla Paříž?“ zeptal se generál Inglesiny. „Panebože,“ vyhrkla královna netrpělivě, „přece ve chvíli, kdy už bylo všechno ztraceno!“ „Prosím, madam, nechte mluvit slečnu a uvidíte, že všechno není ztraceno. Buďte trochu trpělivá.“ „Trpělivá!“ vybuchla královna. „Trpělivá! Od dobytí Bastily před dvěma lety nic jiného kolem sebe neslyším.“

Potom padla do křesla a pokynula Inglesině, která se mezitím díky královninu vzrušení úplně vzpamatovala z únavy a začala vyprávět. Královna jen pokyvovala hlavou a přerušovala ji občasným: „Slyšíte? Co tomu říkáte?“

Když potom Inglesina skončila, řekla Karolina Actonovi: „Dostala jsem právě dopis od bratra císaře. Píše mi, že 27. srpna se sejde v Pilnici s pruským králem. Napište mu jménem krále Ferdinanda, že předem schvalujeme všechny jeho kroky a že od nás může počítat s pětadvaceti tisíci mužů a s pětadvaceti miliony.“

Generál se usmál. „Těch pětadvacet tisíc mužů slíbit mohu,“ pravil, „ale s penězi to bude horší. Víte přece, že pokladna je prázdná.“ „Tak ji naplníme,“ opáčila královna, „i kdybychom měli prodat korunovační klenoty. A jestli mu to odmítáte napsat jménem krále Ferdinanda, napíšu mu to já sama jménem svým. Ostatně jsem to už učinila, tady je ten dopis.“ „Vaše Veličenstvo ví dobře,“ uklonil se generál Acton, „že jsem vždy stejného mínění. Ale dovoluji si připomenout Vašemu Veličenstvu, že slečna,“ ukázal na Inglesinu, „je strašně unavená, vypadá nemocná.“

I když Inglesina svoji únavu popírala, poslala ji královna na lůžko. Ukázalo se, že dívka byla skutečně nemocná: ještě té noci dostala prudkou horečku a musela zůstat na lůžku celý týden. Královna se denně chodila poptávat po jejím zdraví.

Není snad ani nutno zvlášť zdůrazňovat, že všechny kroky, které jsme sir William i já učinili ve věci krádeže Inglesininy skříňky, byly marné. Nenašla se.

Po týdnu odjela odpočinutá a uzdravená Inglesina do Francie a odvážela s sebou zašifrovaný dopis od neapolské královny pro Marii Antoinettu.

27. srpna se sešel císař Leopold v Pilnici s pruským králem Fridrichem Vilémem. O tom, na čem se dohodli, věděli pouze dva svědkové, pan de Bouillé, který osvědčil takovou oddanost králi ve Varennes, když se ho do poslední chvíle snažil vyrvat z rukou lidu, a pan de Narbonne, krásný ministr války, jehož objevila paní de Staël.

Z Francie teď docházely lepší zprávy. Národní shromáždění dokončilo ústavu, která byla později známa jako Ústava z roku devadesát jedna. 14. září se král podvolil ústavodárnému shromáždění a přísahal na ústavu, zavázal se, že ji bude dodržovat vší pravomocí, která mu byla udělena.

Národní shromáždění hned po tomto slavnostním aktu udělilo Ludvíku XVI. právo vydávat rozkazy, které bude považovat za nutné pro svoji ochranu a důstojnost své osoby. Z královských komnat byly odstraněny pečetě a zahrady i zámek v Tuileriích byly zpřístupněny veřejnosti.

Přípravy na válku však stále pokračovaly, když tu však došly na neapolský dvůr hned po sobě tři nečekané zprávy. Jedna oznamovala, že 1. března zemřel císař Leopold, druhá, že 16. téhož měsíce byl ve Švédsku zavražděn král Gustav III., a třetí, že 20. dubna vyhlásila Francie válku českému a maďarskému králi Františku I.

Nemohu tvrdit, že pro královnu byla zpráva o smrti jejího bratra Leopolda tak bolestná. I přes jednání v Pilnici a přípravy na válku se potichu tvrdilo, že mezi francouzským ministrem Delmarem a Vídní se vedla tajná jednání o zachování míru. Leopold jako filozof války vůbec nemiloval a nebyl ani připraven takovou válku vést. Císař František II., královnin synovec, který nastoupil po svém otci, byl naopak velkým přívržencem kontrarevoluce a královniným člověkem.

Narodil se ve Florencii, nebyl ani Němec, ani Ital a královna Marie Karolina doufala, že bude snadno ovlivňovat slabou a prudkou povahu bigotního a licoměrného muže. Když jsem ho viděla o deset let později, byl to ještě mladý muž, když ovšem připustíme, že to byl člověk, a nikoli socha. Kráčel strnule, jako by ho ovládaly pružiny, podobal se spíše přízraku. Sir William o něm říkal, že to je muž, který nikdy nemá výčitky, neboť páchá zločiny vědomě.

Leopoldovou smrtí tedy kontrarevoluce hodně získala a důkazy o tom se k velké královnině radosti objevily brzy. Jakmile Leopold zemřel, byl francouzský vyslanec ve Vídni pan de Noailles téměř uvězněn ve svém paláci. Prusko jednalo stejně, poskytovalo útočiště emigrantům a při jednom veřejném slyšení se král Fridrich Vilém otočil zády k francouzskému vyslanci panu de Ségur a nahlas se zeptal koblenských vyslanců, tedy zástupců uprchnuvších princů, jak se má hrabě d’Artois.

O vraždě švédského krále Gustava se všeobecně soudilo, že byla dílem revolucionářů, protože král Gustav byl určen jako příští vrchní velitel kontrarevolučních vojsk. Považovali ho však za člověka, který nenáviděl Francii, jako zhrzený milenec nenávidí svou milenku. Když umíral, měl jedinou myšlenku: co si o jeho smrti pomyslí Francie.

Válka, kterou Francie vyhlásila Rakousku, byla beze všech pochyb dílem girondinského ministra, a nikoli krále a stalo se tak proto, že Francie nemohla přijmout ultimátum císaře Františka. Protože však tato válka odpovídala královniným touhám, nebylo její vyhlášení přijato jako špatná zpráva.

Na neapolském dvoře se tedy nosil dvojí smutek, za rakouského císaře Leopolda a švédského krále Gustava, ale podle mého mínění to byl smutek spíše na odiv. Královna skutečný smutek necítila.

54

Poté, co Ludvík XVI. přísahal na ústavu, se mezi Národním shromážděním představujícím národ a králem, představitelem moci od Boha, uzavřel jakýsi mír. Král se díky přísaze stal vlastně stoupencem a ochráncem revolučních principů roku 89. Mír však byl pouze příměřím, které mělo být při první příležitosti porušeno. Tou příležitostí se stalo propuštění ministrů, kteří vyhlásili Rakousku válku.

Koncem června jsme se dověděli z dopisu Marie Antoinetty o tom, jak Tuilerie napadl lid z předměstí pod vedením slavného Santerra, který začal svoji kariéru podobně jako Cromwell, ale protože mu chyběly schopnosti jeho předchůdce z Cambridgeské univerzity, zastavil se v půli cesty a nikam to nedotáhl. Ten dopis byl posledním zoufalým výkřikem Marie Antoinetty. Poslední výkřik z 10. srpna už jsme neslyšeli. Od 1. července 1792 dostávala královna Karolina o své sestře a o tom, co se dělo ve Francii, pouze zprostředkované zprávy.

Dopis od Marie Antoinetty byl dlouhý. Vysvětlovala v něm, jak se stalo, že Ludvík XVI. souhlasil s válkou s Rakouskem a jako první ji navrhl Národnímu shromáždění.

Marie Karolina tušila, že její švagr učinil takový krok proti své vůli, ale nevěděla, v jakém stavu se Francie skutečně nachází. Sestřin dopis vše podrobně objasňoval.

Král, jehož jakobíni a zejména Robespierre obviňovali, že si přeje válku, si ji přál ve skutečnosti ze všech nejméně. Ve válce by totiž mohl ztratit vše, jak psala královna. Vítězství generála La Fayetta nebo jakéhokoli jiného generála by trůn sice znovu pozvedlo, ale současně by ho drželo pod kuratelou. Na druhé straně každá porážka by vyburcovala Paříž, vyvolala vzpouru v ulicích, přelila by se až do Tuilerií, které zatím odolávaly lidovému náporu, protože by přirozeně všichni obvinili krále, že tuto porážku připravil, nebo alespoň že se z ní raduje. A kdyby náhodou proti vší pravděpodobnosti krále bouře nesmetly a zvítězilo království z Boží milosti, v čí prospěch by se tak stalo? Ve prospěch králova bratra a celé jeho kliky v emigraci, protože Monsieur své plány neskrýval: požadoval abdikaci Ludvíka XVI. a regentství po dobu nezletilosti následníka trůnu.

Největší nebezpečí pak hrozilo královně. I když ji její nezkrotná povaha, která měla tolik společného s povahou Marie Karoliny, pudila stavět se nebezpečí čelem, přece jen si nemohla skrývat, že nemá přátele ani doma, ani v zahraničí. V Paříži jí říkali „madam Deficit“ nebo „madam Veto“ a celý národ ji svorně nenáviděl. Emigranti v Koblenci na ni skládali urážlivé popěvky a králův bratr Monsieur a bývalý ministr Calonne ji nenáviděli na smrt, stejně jako hrabě d’Artois, který se k ní dříve choval laskavě, ale teď přešel do tábora jejích nepřátel.

Kdyby byla Francie ve válce zvítězila, Marie Antoinetta by patrně přišla o trůn. Kdyby zvítězili princové, bylo by to ještě horší: byla by vypovězena a uvězněna v klášteře.

Francouzský král vyhlásil válku Rakousku 20. dubna 1792 a 28. téhož měsíce byla v Quiévrainu svedena první bitva, v níž byli revolucionáři poraženi. Prusové bohužel nedokázali tohoto prvního vítězství využít. Tolik si věřili, že vévoda Brunšvický napsal královně Marii Karolině, která u něj orodovala za svého švagra a svoji sestru: „Mohu Vaše Veličenstvo uklidnit. To není válka, jen vojenská procházka. Postupujeme po předem vyznačených etapách a kolem 15. září budeme v Paříži.“

2. srpna se pruský král osobně zmocnil Verdunu a vydal se na pochod na Paříž. Ale před těmito trochu uklidňujícími zprávami nám došly jiné, mnohem horší.

Desátého srpna byly dobyty Tuilerie a král s celou rodinou byl odvezen do Templu. Potom došla zpráva o tom, že všichni zajatci byli zmasakrováni a že král i královna zahynuli. Marie Karolina málem zešílela vztekem a bolestí. Naštěstí tuto zprávu vyvrátily dva dopisy pana de Breteuil a de Mercy Argenteaua, v nichž stálo, že král i královna žijí, ale mluví se o procesu, který má být veden proti králi. Dále se v dopise pana de Mercy Argenteaua pravilo, že povstalo i Vendée, takže republikáni měli proti sobě nejen cizí vojsko, ale i roajalisty uvnitř země.

Současně jsme se však dověděli o vítězství revolucionářů u Valmy, vyhlášení republiky, žalobě proti králi a pravděpodobném sjednání míru s Pruskem. Vojenská procházka Jeho Veličenstva Fridricha Viléma, krále pruského, tedy skončila poněkud neslavně.

V té době Marie Karolina rozhodla, že se Neapol zapojí do války.

Prvním nepřátelským činem, který Ferdinand projevil vůči mladé republice, bylo nepřijetí vyslance občana Mackaua, což znamenalo, že Království obojí Sicílie odmítá uznat Francouzskou republiku. Snažil se přimět Cařihrad, aby totéž učinil s občanem Sémonvillem. Dále královna nařídila generálu Actonovi, aby vypracoval nótu pro vlády Benátek a Sardinie. Tato nóta nabádala k vytvoření italské ligy a zněla takto: „Ať je situace německých armád na Rýně jakákoli, pro Itálii je nezbytné udržovat v Alpách vojsko, které bude sloužit jako hradba proti Francouzům a znemožní jim zoufalý únik na území italských států v případě, že budou poraženi, nebo zabrání expanzi na toto území v případě jejich vítězství. Pakliže se spojí království Neapolské, Sardinie a Benátky, jistě se k této lize přidá i Svatý otec a malé státy se budou muset k tak významnému hnutí připojit. To bude dostatečně silné, aby ochránilo Itálii a dodalo jí váhy a významu v Evropě. Cílem této nóty je návrh ustanovení konfederace, v níž král obojí Sicílie ponese největší odpovědnost, i když jeho území je poslední, kam by francouzské zbraně mohly dosáhnout. Věří však, že se mu podaří připomenout italským knížatům, že izolovaný odpor nedává naději na úspěch a že odmítnutí spojenectví by znamenalo porážku celé Itálie.“

Sardinie odpověděla, že přijímá, právě měla přijít odpověď z Benátek, když došlo k další události. Bylo to 16. prosince, ministři právě zasedali v radě i se sirem Williamem a já jsem snídala s královnou, která právě stála u okna a roztržitě poklepávala prstem po okenní tabulce. Najednou mě zavolala, ukázala mi moře pokryté koráby a udiveně se otázala: „Co je to?“

Jenom jsem zírala a stejně jako ona jsem si to nedokázala vysvětlit. Ale když byla eskadra na dohled, vztyčila vlajku a podle trikolory, v Neapoli tak nenáviděné, jsme poznali francouzské loďstvo.

V tu chvíli se ve vedlejším pokoji ozvaly rychlé kroky a dveře se prudce otevřely. Na prahu se objevil velmi bledý a rozčilený král, dopadl do křesla a ukázal na lodě, které se plnými plachtami blížily k přístavu. „Jen se račte podívat, madam,“ oslovil královnu, „to je vaše práce.“

Královna v tu chvíli také zbledla, ale zlostí. Její spodní ret se pohrdavě protáhl a ona zamračeně pohlédla na manžela: „Jistě budete tak laskav a vysvětlíte mi, co tím míníte. Já vám totiž vůbec nerozumím.“ „Kruci, vysvětlení je velmi prosté!“ opáčil král. „Donutila jste mě, abych nepřijal toho pana Magota,“ král ve svém neapolském nářečí buď úmyslně, nebo náhodou zkomolil jméno vyslance Francouzské republiky, „donutila jste mě, abych napsal svému dobrému příteli tureckému sultánovi, kterého jsem nikdy neviděl a jehož bejové v Tunisu, Maroku a Tripolisu berou mé poddané do zajetí a nechávají je veslovat na svých galérách, tedy abych sultánovi napsal, aby rovněž nepřijímal vyslance Francouzské republiky, a on si takové potěšení nedal ujít. Postavila jste mě do čela konfederace italských knížat, která se mají spojit v koalici proti Francii, ale klidně mě nechají v bryndě, když na to přijde. No, a tady je výsledek. Francie se zlobí, Francie na mě posílá loďstvo. Proč? Bůh ví. Patrně chtějí bombardovat Neapol!“ „No a co dál?“ zeptala se královna. „Co dál? Myslíte po tom, co zbombardují Neapol?“ „Neapol bude bombardována, když se nebude bránit!“ „Naopak, madam, bude bombardována, když se bude bránit!“ „Vy tedy chcete pustit Francouze do přístavu a nevypálit ani jednu ránu z děla?“ „To se rozumí! Zejména proto, že střelný prach, který se vyrábí v Neapoli, nestojí za nic, je v něm desetkrát víc uhlí než sanytru. Kdybych chodil na hon s neapolským prachem, nezabil bych ani třetinu toho, co jsem ulovil. Proto si nechávám posílat prach z Anglie.“ „Takže jste vydal rozkaz…“ „Aby vyjeli naproti admirálské lodi a připomněli jejímu veliteli, že podle staré smlouvy smí do neapolského přístavu vjet pouze šest francouzských válečných lodí. Dále jsem mu vzkázal, aby mě laskavě předtím, než nějaký důstojník vystoupí na pevninu, uvědomil o tom, jaká šťastná náhoda ho k nám přivádí.“ „Slyšíš ho, Emmo?!“ zvolala královna netrpělivě a dupla při tom.

Král vypadal, že ji vůbec nevnímá, a pokračoval: „A na královské jole pojede s tímto posláním kapitán Francesco Caracciolo.“ „Jste úžasný, máte můj obdiv,“ poznamenala královna sarkasticky. „Posíláte k republikánům knížete.“ „Madam, předpokládám, že Francouzská republika mi posílá své nejlepší lidi, takže činím totéž. Jen se na ty rošťáky francouzské podívejte! Nemají strach z ničeho, zatracení jakobíni! Admirálskou loď si klidně zakotví v polovině vzdálenosti dostřelu od pevnosti Uovo. Patrně vědí, že máme mizerný prach, jinak by přece tolik neriskovali.“ „Bohužel asi vědí něco jiného,“ zamumlala královna. „Že jsem neschopen využít jejich neopatrnosti?“ opáčil král jízlivě, takže se nedalo uhodnout, jestli žertuje, nebo mluví vážně. „Mají pravdu, naši drazí povstalci! Manévrují přímo skvěle! Když si pomyslím, že už osm nebo deset let ze mě můj ministr námořnictva pan generál Acton rok co rok vypáčí skoro deset milionů na flotilu, kterou jsem jakživ neviděl… s těmi sty miliony bych musel mít třikrát tak velkou flotilu, než je tahle! Jděte do státní rady, madam, a sdělte to panu Actonovi. Od vás to jistě lépe přijme než ode mne. Chápete, proč to říkám? Kdybych měl totiž třikrát tak velkou flotilu, než mají Francouzi, mohl bych se i s tím naším podřadným prachem bránit. Ale takhle, s mizerným prachem a pěti nebo šesti ubohými koráby je to nemožné!“

Královna pochopila moc dobře, co tím chtěl král říci. Naznačoval jí, že má sice za manžela zbabělce, ale její milenec že je zloděj. „Máte pravdu, pane,“ odvětila. „Půjdu do státní rady a budu tam hovořit v tom smyslu, jak jste mi právě naznačil.“ „Máte ještě čas! Podívejte, Caracciolo teprve vstupuje na palubu… Vidíte, jak se o to ten náš bodrý lid zajímá? Všichni jsou na nábřeží. To by byla jatka, kdyby došlo k boji! Ale co, všichni by se rozutekli, jako když do vrabců střelí!“ „Nelítostný cynik!“ zašeptala královna. „Slyšíš ho? Kdyby se neměl komu posmívat, snad by se posmíval i sobě.“ „A kruci!“ poznamenal král, dívaje se stále z okna. „To to dlouho netrvalo, Caracciolo už zase nasedá do joly. Sotva za deset minut ho máme tady. Prokážete nám tu čest a odeberete se do státní rady, madam? Víte dobře, že je to vaše právo od chvíle, kdy jste porodila dědice koruny. Dokonce jste odtamtud vypudila Tannucciho. Ten chtěl dělat francouzskou politiku, kdežto vy jste si prosadila rakouskou. Kdyby tak teď tady byl, určitě by si věděl rady!“

A odešel se slovy: „Chudák Tannucci!“

55

Přiznávám, že jsem po tomto výstupu zůstala stát jako solný sloup. Věděla jsem dobře, že neapolský král příliš nedbá o svou důstojnost, ale přece jen mě překvapilo, že se dokáže až takhle zapomenout. Podívala jsem se na královnu. „Půjdete tam, madam?“ zeptala jsem se. „Jistěže tam půjdu a ty půjdeš se mnou.“ „Já, madam! Ale z jakého titulu?“ „Půjdeš a dost!“ řekla královna netrpělivě. „Chci, abys dokázala siru Williamovi podrobně vyložit, jak se věci mají.“

Odpor byl zbytečný, to už nebylo pozvání, ale rozkaz. Za pět minut jsme vstoupily do sálu, kde zasedala rada. Byli tam generál Acton, Carlo di Marco, Ferdinando Corradini, Saverio Simonetti a nový regent Ludvík Medicejský. Král radě předsedal, ale už víme, jakým způsobem: přicházel a odcházel, kdy ho napadlo.

Ferdinand si dobře vypočítal dobu, jakou potřeboval kapitán Caracciolo k cestě z admirálského korábu. Sotva se královna posadila u stolu proti králi a já v rohu místnosti, už ohlašovali posla.

Poprvé jsem tak spatřila muže, na jehož smrti jsem o sedm let později měla tak velký a krutý podíl. Caracciolovi bylo asi čtyřicet let, měl černé oči a výrazné rysy. Bylo v něm cosi drsného a povýšeného, na první pohled vypadal jako šlechtic zvyklý poroučet.

Vstoupil, rozhlédl se kolem sebe a s údivem zaznamenal, že v radě sedí dvě dámy, z nichž jedna je cizinka. Hluboce se uklonil a mlčel. „No tak mluvte,“ pobídl ho Ferdinand netrpělivě. „Král mi rozkazuje, abych mluvil?“ zeptal se Caracciolo. „To chceš zvláštní rozkaz, abys odpověděl svému králi?“ „Král byl však sám, když pro mne poslal…“ „Ano,“ ozvala se královna, „a teď už sám není. Vy ale určitě znáte všechny přítomné osoby.“ „Mám tu čest znát Jejich Veličenstva a Jejich Excelence,“ odpověděl pevně Caracciolo, „ale nemám tu čest znát tuto dámu.“ „Madam je moje důvěrná přítelkyně,“ řekla královna. „To je jistě doporučení vzbuzující úctu,“ uklonil se kníže, „ale přece jen, jde o státní záležitosti…“ „Patrně budete muset kapitánu Caracciolovi rozkázat, aby konečně promluvil, generále,“ obrátila se královna k Actonovi. „Váš rozkaz bude patrně účinnější než královo a mé vyzvání.“ „Tak už povídej!“ vyzval ho neformálně král. „Sire, francouzské flotile velí admirál de Latouche-Tréville,“ řekl Caracciolo. „Kdo je to ten Latouche-Tréville?“ zeptal se Ferdinand. „Jeden z nejlepších námořníků francouzského loďstva, sire. To on v roce 1781 bojoval s kapitánem La Pérousem – La Pérouse jako velitel lodi Astrée a on sám jako velitel Hermiony – celých pět hodin proti čtyřem anglickým fregatám a dvěma korvetám a přes značnou přesilu zvítězil.“ „A co dělá tady?“ „Odmítl se mnou hovořit, sire. Řekl však, že za hodinu pošle na pevninu svého zástupce, který vám podá vysvětlení.“ „Dobrá, pánové, počkejme si tedy na vysvětlení toho pana… pardon, zmýlil jsem se: občana Latouche-Trévilla.“ „Obávám se, sire,“ ozval se Acton, „že nám hrozí podobná scéna, jakou zažil v počátku své vlády váš vznešený otec. Admirál Martin tehdy totiž přijel jménem Anglie a Rakouska vymoci od vašeho otce slib, že v italské válce zachová neutralitu.“ „Ano, ano,“ rozpomněl se Ferdinand. „Ten důstojník zastupující komodora se tehdy choval velmi drze. Vytáhl z kapsy hodinky, nařídil si je podle našich velkých hodin – ostatně jsou to pořád tytéž, na které se díváme – a dal králi dvě hodiny na to, aby podepsal smlouvu o neutralitě a poslal Montemarovi rozkaz, aby stáhl svá vojska a vrátil se do Neapole.“ „A co udělal váš otec?“ otázala se královna. „Kruci, co měl dělat?“ opáčil Ferdinand. „Udělal, co vyžadovala Anglie.“ „Ano, protože v té době,“ zvolal Caracciolo, „bylo město bez ochrany, bez opevnění, bez posádky, bez zásob. Protože na královském dvoře nevládl bojovný duch, protože ministři měli strach! Zatímco dnes…“ „Mlč!“ přikázal král. „Nikdo se tě neptá na tvůj názor.“ „Jenom mluvte!“ pobídla ho živě královna. „Chceme být dokonale informováni. Král jistě dovolí, že?“ „Víte moc dobře, že dovolím všechno,“ poznamenal král, „ale nakonec si stejně všechno udělám podle své hlavy.“

Zvedl se a odešel.

Královna se znovu obrátila ke Caracciolovi: „Vaše poslední slova byla – zatímco dnes –, pokračujte!“ „Zatímco dnes,“ navázal kapitán, „má město dost děl, mužů, zbraní i munice. Když budeme dobře pálit z obou pevností, Uovo i Nuovo, udržíme francouzské loďstvo mimo dostřel.“ „Král však tvrdí, že náš prach nestojí za nic,“ poznamenala královna. „Dobrá, madam, tak zkusíme hákovat jejich lodi. Dejte mi tři sta bárek v přístavu a zaútočím v jejich čele přímo na admirálský koráb.“

V tu chvíli vstoupil král a na poslední Caracciolova slova jen pokrčil rameny. „Prosím Vaše Veličenstvo o prominutí,“ pravil Caracciolo, „ale berberští a malajští korzáři to jinak nedělají.“ „Pane,“ oslovila krále královna, „při všem, co je vám svaté, poslouchejte přece, co vám říká kapitán. Jde o čest vaší koruny.“ „A ještě je tu něco, madam,“ řekl Caracciolo královně, když viděl, že se staví na jeho stranu. „V téhle roční době se Francouzi v neapolském přístavu neudrží. Podle toho, co vím o zdejším klimatu, bych řekl, že nejdéle do čtyřiadvaceti hodin se zvedne prudký vítr a donutí francouzskou flotilu vyplout na širé moře. Jeho Excelence pan ministr války je také námořník, jistě vám moje slova potvrdí.“ „Odpovězte, generále,“ obrátila se Karolina na Actona. „V tom, co říká pan Caracciolo, je jistě mnoho pravdy,“ řekl ministr, „ale pro ně hraje moment překvapení.“ „Nikoli, generále,“ namítl Caracciolo. „Jakmile jsem totiž spatřil první plachtu, dal jsem své korvetě takové rozkazy, jako by šlo o nepřátelské lodi. Jsem si jistý, že ostatní kamarádi v přístavu učinili totéž.“ „No tak, sire,“ oslovila královna Ferdinanda, který pohupoval nohou přehozenou přes nohu, „co tomu říkáte?“ „Jak vidíte, madam, neříkám nic.“ „A co uděláte?“ „Počkám.“

V tu chvíli se ozvala první rána z děla, hned za ní druhá a pak třetí. „Můj bože,“ zvolala královna a vrhla se k oknu, „zdá se, že pevnost Uovo začala pálit.“ „Ano, madam,“ řekl Caracciolo, „ale jen naslepo. Pevnost Uovo zdraví vyslance pana de Latouche-Trévilla. Slyšíte, Castello Nuovo jí odpovídá.“

Skutečně, rány z děla šly pravidelně po sobě a bylo jich celkem jednadvacet, což znamenalo přátelský pozdrav mezi dvěma spřátelenými mocnostmi. „Dovolí mi teď Vaše Veličenstvo, abych se vzdálil?“ obrátil se Caracciolo ke královně. „Už tady nemám co dělat.“ „Ani já ne,“ řekla královna. „Odcházím s vámi. Pojď, Emmo!“

Královna mi pokynula a já jsem šla za ní. Caracciolo ustoupil, abychom mohly projít, před královnou se hluboce a uctivě uklonil, ale když jsem procházela já, narovnal se a vrhl na mne tak pohrdavý pohled, že jsem zrudla hanbou.

To byla druhá urážka, které se vůči mně toho dne dopustil.

Královna kráčela rychle, ani se neobrátila, aby se přesvědčila, že jdu za ní. Jakmile byla ve svém pokoji, vrhla se na pohovku a zabořila ruce do vlasů. „Tak co? Viděla jsi ho? Můj švagr Ludvík XVI. je ve srovnání s ním hotový lev! Ach, kolik hanby budeme muset ještě snést, jestli nám vaše vláda nepřijde na pomoc, Emmo.“ „Madam,“ odpověděla jsem, „já jsem jen obyčejná žena a v politice se moc nevyznám, ale připadá mi, že ministři jsou stejní jako král.“ „Co chceš, všichni ti muži nejsou ministři, ale lokajové… Ach, můj Giuseppe! Kdybys ty byl tady, nenechal bys urážet svoji královnu… Slyšíš? Znovu začínají salvy. Republika se zmocňuje Neapole… Ten Caracciolo je pořádný chlap!“ „Doufám, že Vaše Veličenstvo se spokojí s tím, že ho budu obdivovat, a nebude vyžadovat, abych k němu cítila sympatie. Nechoval se totiž ke mně vůbec zdvořile.“ „To máš tak se všemi těmi neapolskými šlechtici. Buď jsou neurvalí jako lazzaroni, nebo pyšní jako tenhle. Caracciolové tvrdí, že jejich rod sahá až k antickým císařům. Jsou hrdí, ale alespoň jsou stateční.“

Královna přistoupila k oknu. „Nelíbilo by se ti pozorovat odtud krásnou bitvu?“ pravila. „Jen se podívej, s jakou drzostí vystavují tu svou revoluční korouhev! Vzpomínám, co La Fayette řekl Ludvíku XVI., když mu podával svoji tříbarevnou kokardu: – Jen si ji vezměte, sire, ty barvy vykonají cestu kolem světa. – Já jen doufám, že Anglie nedovolí, aby se tohle naduté proroctví vyplnilo. Když si pomyslím, že někde v tomhle paláci je Francouz, který nám jménem své vlády diktuje podmínky, a je to tatáž vláda, která vězní mou sestru a hrozí mému švagru popravou, pukla bych vzteky!“

V tu chvíli někdo zaškrábal na dveře a dveřník ohlásil anglického vyslance. „Ať vejde,“ zvolala královna, a jakmile se sir William objevil, podala mu nedočkavě ruku. „To je dobře, že jste tady,“ pravila. „Víte, co se děje?“ „Vím jen to, co se povídá, ale Vaše Veličenstvo mi jistě dovolí, abych se nejdřív poptal po jejím zdraví.“ „Copak tu jde o mé zdraví? Starosti nám musí dělat zdraví našeho království! Jsme teď opravdu nemocní, drahý Hamiltone, a jestli nám pan Pitt nepřijde na pomoc, mám velký strach, že nám narazí rudou čapku až na uši, jako se to stalo mému švagrovi Ludvíku XVI. 20. června.“ „Pan Pitt, madam,“ pravil sir William, „vám na pomoc přijde, o tom není pochyb. Má ale své plány, s nimiž nemohu souhlasit, protože se neshodují s přáním Vašeho Veličenstva. Pan Pitt je původem whig, který se stal torym, na to nezapomeňte. Chce, aby se Francie sama vydala opovržení ostatních národů.“ „Chápu, jednoduše řečeno to znamená, že místo aby zachránil Ludvíka XVI. tím, že se přidá ke koalici, pomstí ho, až ho Francouzi zabijí. Nakonec, co bych chtěla od ministra národa, který připravil o hlavu vlastního krále Karla I.! Vždyť Francouzi pouze následují jejich příkladu. Ach, kdyby tak nenáviděl Francouze jako já!“ „Musím Vašemu Veličenstvu připomenout něco, co se mu bude patrně zdát neuvěřitelné, ale pan Pitt nenávidí Francouze víc než vy sama, madam.“ „Víc než já? Tomu nevěřím!“ „A přece je to pravda… Věřte mi, znal jsem jeho otce, lorda Chathama, znám i syna, kterého jsem viděl vyrůstat. Do vínku dostal zlost a nesmírnou zavilost. Je to smutná, roztrpčená, nešťastná bytost, zarputile se vrhající do všeho. Dnes chce zničit revoluci, ale čeká jen na správnou chvíli. Fox a Sheridan, jimž jsem psal, udělali všechno pro to, aby anglická vláda intervenovala u pařížského Konventu. Pitt odmítl. Je to smutné, madam, ale on spekuluje s tím, jakou hrůzu vyvolá Francouzská revoluce v Evropě. Pan Pitt se zasmál dvakrát v životě, madam, a dvakrát v životě si dokonce zažertoval. Poprvé to bylo, když se dověděl o povstání v San Domingu, kde černoši všechno zapálili a vyvraždili. Poznamenal tehdy: – Takže si Francouzi budou teď pochutnávat na kávě s karamelem. – Podruhé se zasmál před čtrnácti dny, kdy mu Fox a Sheridan na mé nabádání důtklivě připomínali, že jestli nezasáhne, mohou se Francouzi zbláznit, a dokonce popravit svého krále. Na to pravil: – V tom případě bude na mapě Evropy bílé místo.“ „Ale ten váš Pitt je úplná zrůda!“ zvolala královna. „Nesdílím mínění pana Pitta, jehož jsem vyslancem, madam,“ řekl sir William se smíchem, „ale vím, že si dokázal díky svému talentu podrobit všechny tři Anglie.“ „Čemu říkáte tři Anglie, sire Williame? Anglii, Irsku a Skotsku?“ „Ó ne, madam, myslím tím starou Anglii, feudální Anglii, která se od 89. roku třese strachy při spatření každé plachty přijíždějící z Francie, protože se obává, že s sebou přiváží lidská práva. Potom mluvím o Anglii obchodní, která považuje moře za své léno a které Pitt slíbil zničení francouzského loďstva. A nakonec o Anglii zahálčivé, Anglii burzovních spekulantů: Francie rozděluje země, Anglie renty. Každý Angličan má svůj kupon cenných papírů a každé ráno počítá, co přes noc vydělal. Když Francie, blížící se bezpečně k bankrotu, vydala za dvě miliardy asignátů, stouply naše pětiprocentní renty z 92 na 120. Pitt byl v tu ránu velký muž! Čtyřprocentní potom stouply ze 75 na 105. Pitt byl hrdinou! A konečně tříprocentní, které byly na 57, jsou teď na 97. Pitt je Bůh!“ „Smutný Bůh!“ „Bohužel je to tak, madam. Víte dobře, že lidé si vybírají bohy podle lásky nebo nenávisti. Indové zbožňují krávu, Siamci bílého slona. Nechte Angličany zbožňovat zlaté tele, je to nakonec naše nejrozšířenější náboženství!“

V tu chvíli se ozvaly znovu rány z děla oznamující, že vyslanec admirála de Latouche-Trévilla právě nastoupil do loďky. Současně přišel vzkaz od krále, že prosí, aby ho sir William navštívil.

56

Podle rozhodnutí, která učinil král a státní rada, nečekaly pana de La touche-Trévilla v jeho vyjednávání žádné překážky. Naopak, král Ferdinand se rozhodl, že Francii poskytne vše, oč ho žádá, ovšem byl připraven zrušit slovo nebo ji zradit ve chvíli, kdy se do hry zapojí Anglie.

Král tedy ještě během zasedání rady prohlásil a později to potvrdil i písemně, že přijme občana Mackaua jako francouzského vyslance spřátelené mocnosti. Dále slíbil, že zachová naprostou neutralitu ve válkách mezi Francií a zbytkem Evropy. Rovněž se zavázal, že odvolá z Cařihradu svého vyslance, který tam přemlouval sultána, aby nepřijal občana Sémonvilla jako vyslance. Zkrátka král ustoupil ve všech bodech a naprosto uspokojil všechny francouzské požadavky.

Ještě téhož večera napjala francouzská flotila plachty a pomalu opouštěla neapolský přístav, až zmizela v soumraku. Nazítří už nebyla na obzoru ani jedna loď. Ještě před odjezdem však admirál de Latouche-Tréville vysadil v přístavu francouzského vyslance v Neapoli i vyslance na římském dvoře občana Bassevilla.

Francouzskou flotilu manévrující u neapolských břehů sledoval dav lidí, ale nejhustší byl dav v blízkosti admirálského plavidla, kde se vyloďoval vyslanec francouzského admirála. Trojbarevná vlajka zdobící záď admirálského plavidla vyvolala v Neapolitánech rozdílné pocity. Lazzaroni, představitelé neapolské lůzy, na ni pohlíželi s výrazem tupé nenávisti, ale všem, kdo patřili v Neapoli k osvícené mládeži, rovněž tak mužům volných profesí, ať byl jejich věk jakýkoli, se rozbušilo srdce nadějí při spatření toho symbolu revoluce. Doufali, že jednoho dne se k ní připojí. Všechny podrobnosti o tomto nadšeném mladém davu donesli královně, i o tom, jak jistý Emanuel de Deo už nemohl ovládnout své nadšení a ve chvíli, kdy admirálův vyjednávač procházel uličkou v davu ve svém republikánském oděvu, zvolal: „Ať žije Francie!“

Nazítří se stalo to, co prorokoval kapitán Caracciolo: vítr se změnil na jihozápadní a vypukla strašlivá bouře. Kdyby byla Neapol odolala Francouzům pouhých čtyřiadvacet hodin, byli by Francouzi nuceni vyplout na širé moře, nebo by v zálivu ztratili všechny své lodě.

Když královna viděla, že měla zase jednou pravdu, nemohla se udržet a vyčetla králi jeho zbabělost, ovšem ten byl vůči jejím výčitkám jen málo vnímavý. Místo aby si uvědomil, jak mu bouře mohla pomoci zničit bez jediného výstřelu z děla celou francouzskou flotilu, jen litoval, že zmešká lov, který měl na zítřek domluven. Přece však královnu trochu uklidnil, když jí vyložil, že nikterak nehodlá přehnaně lpět na uzavřené smlouvě a že klidně ukáže Francii záda, pokud se ke koalici připojí Angličané. Jakmile dá pan Pitt znamení, okamžitě poskytne všechny muže i lodě Anglii.

Dvacátého prosince, čtyři dny po odjezdu francouzských lodí z přístavu, mě probudil řev hlučícího davu, který se hrnul pod okny vyslaneckého paláce. Zazvonila jsem a zeptala jsem se po příčině toho srocení. Odpověděli mi, že se do přístavu vracejí Francouzi. Rychle jsem se oblékla, protože jsem tušila, že mě královna k sobě povolá, což se také skutečně stalo. I sir William dostal pozvání od krále, jeli jsme tedy do královského paláce spolu.

V přístavu jsme skutečně viděli celé vracející se francouzské loďstvo, ale tentokrát nikoli v tom dokonalém, obdivuhodném pořádku jako několik dní předtím. Francouzské lodě teď spíš vypadaly jako vyplašené hejno mořských ptáků, kteří se předhánějí, aby se co nejrychleji dostali do bezpečí.

Dorazili jsme do paláce. V rychlosti byla svolána státní rada. Na schodišti jsme potkali kapitána Caracciola, jehož nakonec také do rady pozvali, i když si před několika dny dovolil nesouhlasit s králem. Sir William mě opustil před dveřmi do královnina pokoje a sám pokračoval do sálu, kde zasedala rada.

Hned jsem královně sdělila, koho jsem právě potkala na schodišti, a královna pro kapitána okamžitě poslala. Potom mě k sobě přitáhla: „Chápeš, co se to tady děje? A my jsme si mysleli, že jsme se Francouzů zbavili! Co nám ještě ten admirál de Latouche-Tréville může chtít? Ty jejich korouhve a trikolory! Chce tady snad dělat propagandu té jejich revoluce? Jen ať si dá pozor! Naštěstí jsme připraveni. Nedáme se tak lacino, jako Ludvík a Marie Antoinetta. Budu jednat nelítostně a se všemi zatočím, to přísahám!“

Neměla jsem čas odpovědět, když ohlásili kapitána Francesca Caracciola. „Jen pojďte, pane,“ vyzvala ho královna. „Vy jediný jste měl před několika dny stejný názor jako já.“

Caracciolo se uklonil: „Byl jsem nesmírně šťasten, protože Vaše Veličenstvo tu obhajovalo neapolskou čest.“ „Dobrá, tak mi tedy povězte, co se děje dnes? Ale upřímně.“ „Děje se to, co jsem předpověděl, madam. Francouzské loďstvo bylo poničeno bouří a rozptýleno po moři. Kdybychom byli vydrželi čtyřiadvacet hodin, byli bychom dnes pány situace.“ „A nemůžeme se jimi ještě stát?“ „Jak to myslíte, madam?“ „Domníváte se, že se francouzské lodě vrátily do Neapole, protože mají nesnáze?“ „Podle toho, co vidím,“ řekl Caracciolo a podíval se směrem k moři, „ani jedna loď nezůstala nepoškozená.“ „Dobrá. A kdybychom dnes využili situace a pokusili se udělat to, co jsme neudělali předtím, byl byste stále ochoten napadnout se svou korvetou admirálský koráb?“ „To je nemožné, madam.“ „Jak, nemožné?“ „Předtím jsem navrhoval, že napadnu nepřítele. Ale z toho nepřítele je dnes náš spojenec.“ „Spojenec?“ „Nepochybně, madam. Smlouva byla dohodnuta i podepsána. Admirál de Latouche-Tréville sem před několika dny přijel klást podmínky znepřátelenému národu. Dnes hledá pomoc u spojeneckého království. Bojovat s ním předtím byla podle mého soudu povinnost. Napadnout ho dnes by byla zrada.“ „A kdybyste dostal od svého krále rozkaz zaútočit?“ „Doufám, madam, že mi král podobný rozkaz nedá, v takovém případě bych byl totiž nucen nabídnout mu svoji demisi.“ „Slyšíš ho, Emmo!“ zvolala královna, obracejíc se ke mně. „Tomu říkám oddanost koruně!“

Potom se znovu otočila ke Caracciolovi: „Dobrá, pane, dověděla jsem se, co jsem chtěla vědět. Už vás nebudu dál zdržovat.“

Caracciolo se uklonil a odešel. „Teď tomu rozumím,“ pokračovala královna trpce. „Francouzské loďstvo utrpělo škody a chce si lodě v Neapoli opravit. Proč ne? Neapol je přece, jak pravil občan Caracciolo, spojencem té Francouzské republiky, která vyhlásila válku všem králům a která patrně usekne hlavu mému švagrovi!“

Neodpověděla jsem. „Ty mlčíš?“ obrátila se ke mně královna. „Copak mi nemáš co říct?“ „Bojím se, abych nezranila královnu, kdybych řekla upřímné mínění.“ „Zranit mne? Ty snad blázníš! Čímpak bys mě ty mohla zranit!“ „Kdybych zastávala týž názor jako kníže Caracciolo, a Bůh ví, že k tomu člověku mě skutečně nic nepřitahuje.“ „Takže ty si také myslíš, že Francouzi mají právo dupat nám po hlavách?“ „Domnívám se, madam, že jsme se bohužel s nimi spojili.“ „A že tedy teď budeme muset snášet následky toho spojenectví. Možná máš pravdu. Zeptáme se, co si o tom myslí sir William.“

Mezitím vplula francouzská flotila klidně do přístavu, jako se přijíždí do spřátelené země, a zakotvila.

O hodinu později jsme se dověděli, že se všechno seběhlo přesně podle předpokladů kapitána Caracciola. Na moři se strhla bouře a zasáhla francouzské lodě. Sedm z jedenácti bylo vážně poškozeno a admirál de Latouche-Tréville – se smlouvou, která mu zaručovala, že může požadovat výhody poskytované těm nejspřátelenějším státům – přijel do neapolského přístavu opravit poškozené lodě, doplnit zásoby pitné vody a nakoupit potraviny, lana a plachty.

Všechno mu bylo poskytnuto.

A navíc, protože se neapolská vláda obávala těchto nebezpečných hostů, dala admirálovi k dispozici dělníky, materiál a potraviny a provizorním potrubím přivedla až k přístavní hrázi vodu z Carmignana, nejčistší a nejzdravější vodu v Neapoli.

Královna nechtěla mít před očima ty nenáviděné uniformy a zástavy, uchýlila se tedy do Caserte, i když byl leden. Mne odvezla s sebou.

57

Zatímco jsme dlely s královnou v Caserte, v Neapoli se uskutečňovaly všechny královniny předpovědi. Ať už admirál de Latouche-Tréville skutečně potřeboval opravit své lodě, nebo to pouze předstíral a jednal podle tajných instrukcí své Republiky, která hodlala šířit revoluční myšlenky do všech států, s nimiž Francie přišla do styku, každopádně využíval svého pobytu v hlavním městě Království obojí Sicílie k tomu, aby nabádal neapolské vlastence k členství v tajné společnosti a k přípravám na vítězné tažení principů, které již ve Francii zvítězily. Každý den vystupovali důstojníci francouzského námořnictva na pevninu, šířili revoluční myšlenky a zasévali do mladých hlav sémě dalších revolucí, které měly o několik let později vyústit v takové krveprolití! V předvečer dne, kdy měla francouzská flotila zvednout kotvy, uspořádala neapolská omladina pro její důstojníky slavnostní večeři. Zpívaly se tam revoluční písně a hlavně Marseillaisa, která měla zajistit svému autorovi tak strašlivou nesmrtelnost. Mladí si hrdě nasazovali rudou čapku a přísahali, že i v Neapoli nahradí trikolorou bílou kokardu Bourbonů. Navíc všichni účastníci této večeře si podle nové francouzské módy, kterou přivedl na svět Talma v tragédii Titus, nechali ostříhat vlasy a odmítli používat pudr. Ty, kteří věrně setrvávali u staré módy, pak překřtili na caudini – „ocasaté“. Po celou tu dobu se královna zabývala jakousi temnou činností, ale nesvěřovala se mi. Často, když jsme byly spolu, pro ni někdo přišel a potichu s ní o něčem rokoval nebo ji upozorňoval, že na ni někdo čeká. To se pak královna okamžitě zvedala, ani se nevyptávala, oč jde, jako by dobře znala příčinu takového vyrušení. Vracívala se ke mně za čtvrt hodiny, za půl hodiny, za hodinu, tiskla mi ruku a říkala: „Jde to dobře!“

Jednoho dne, když královna zrovna byla někde na své tajné schůzce, sešla jsem do zahrady a spatřila tam neznámého muže oděného v černém. Nevěděla jsem, jak strašlivou pověst si ten muž později získá, ale už tehdy jsem si ho všimla.

Byl spíš větší postavy, hlavu měl skloněnou na prsa a upíral svůj temný, soustředěný pohled přímo před sebe. Jeho oči se však jen dívaly, neviděly. Tvář měl popelavou, chůzi nepravidelnou, jako mívají divoká nebo nervózní zvířata. Přešel kolem mě a nezdálo se, že by si mě všiml. Mluvil pro sebe a já jsem zaslechla slova, která mu unikala z úst, jako by je drtil mezi zuby: „Musím prosadit mučení! Co zmůžu bez mučení? Nikdy nic nepřiznají!“

Ten člověk mi naháněl strach. Dívala jsem se za ním, ale hned nato pro něj poslala královna.

Usedla jsem na lavičku. Nohy se mi třásly.

O chvilku později jsem uviděla u zahradní brány královnu. Rozhlížela se kolem sebe, hledala mě. Zvedla jsem se a šla jsem k ní. „Dobrý Bože, madam, kdo byl ten muž, jehož jsem potkala v zahradě? Mumlal si tak strašlivá slova. A Vaše Veličenstvo pro něj poslalo.“ „Ach, ten… tys ho viděla? To je můj špeh, takový slídič, víš? Uchvátil mě lov, stejně jako krále. A jako on chci mít svoji smečku, už zakrátko budeme pořádat hon na jakobíny. To jsou moc nebezpečná zvířata, ale jenom tehdy, když jim dáme náskok.“ „Ale madam, co ten muž… to je kat?“ „Ne úplně, ale doufám, že ho bude dostatečně zásobovat oběťmi.“

Potom natáhla paži směrem k Francii: „Sestro, má ubohá sestro, oni tě drží, mají tě ve své moci, ale já zase držím je! Buď klidná, jestli jsou všichni lidé bratry, pak tedy bratři v Neapoli zaplatí krutě za své bratry v Paříži!“

Nedostala jsem ze sebe ani slovo. Chápala jsem královninu nenávist k Revoluci, ale tolik zběsilosti mě u ženy děsilo. Byla skutečnou dcerou „krále“ Marie Terezie.

Kráčela jsem mlčky zavěšená do královniny paže. „Chudinko Emmo!“ oslovila mě královna po chvíli rychlé chůze, „musíš se s tím nějak vyrovnat. Myslela sis, že ses octla ve sladké zemi plné potěšení, slyšela jsi, že růže tu kvetou dvakrát do roka, že Sorrente je tak provoněné, že poznáš Sorrenťanku podle vůně, která vychází z jejích vlasů. Myslela sis, že tu život plyne v samých radovánkách, že spíme na lůžkách z mechu a kráčíme po kobercích z květin. Zapomněli ti však říci, že uprostřed toho všeho je hora, která skrývá ve svých útrobách peklo, která se naoko usmívá jako celá okolní krajina, ale potom najednou otřese domy, zaplaví Herkulaneum žhavou lávou, Pompeje zasype popelem a zatlačí vyděšené moře až ke Capri. To ti neřekli, říkám ti to tedy já.“

Dívala jsem se na ni užasle, skoro vystrašeně. „Začínáme strašlivý boj, v němž můžeme být poraženi, i když máme šanci devadesát ku stu zvítězit. Musíme se ale bít a ten boj bude krutý. Jsi dcera svěžích luk a zelených trávníků. Necítíš se příliš slabá na to, abys se mnou nasedla do válečného vozu? V tom případě opusť svoji královnu a vrať se do své keltské země, do své kolébky, jako průzračný potůček, který se ze strachu ze zkaleného mořského proudu vrací ke svému prameni.“ „Ó ne, ne!“ zvolala jsem a objala jsem královnu kolem krku. „Příliš vás miluji, než abych vás opustila ve chvíli, kdy vás čeká neštěstí. Jsem sice slabá, ale vy jste silná, dost silná i za mne. Podepřete mě, když budu ochabovat, zvednete mě, když upadnu. Nevyznám se příliš v kličkách politiky, abych věděla, kdo má pravdu v tomto velkém boji národů proti králům, ale jedno vím jistě: jestli se mýlíte, budu se mýlit s vámi, jestli Vesuv nebo Revoluce zapálí Neapol, chci v ní shořet s vámi.“

Královna mě objala a přitiskla k srdci. „Chválabohu!“ řekla s úlevou. „Zdálo se mi nějakou dobu, že jsem tě skoro ztratila, ale teď tě konečně znovu nacházím. Už mi bylo smutno, cítila jsem se tak sama. Ne, nebudu mít před tebou tajnosti. Poslyš, pracuji na temném díle, jako Eumenidy splétám hady v temnotách. S pomocí zlata a titulů tady zmůžeš všechno. Ten muž, jehož jsi viděla a který tě tak vyděsil, je jedna z mých zmijí, jmenuje se Vanni. Ti druzí dva jsou Guidobaldi a Castelcicala. Castelcicala je kníže, býval naším vyslancem v Londýně. Nabídla jsem mu, aby se vrátil a stal se hlavou mých špionů, představeným mé junty. Přijal. Dám udavačům tolik peněz, že se z toho řemesla stane stejně jako ve starém Římě řemeslo počestné, a když ne počestné, tedy alespoň záviděníhodné.“ „Ten Vanni mluvil o mučení a říkal, že bez mučení se nepřiznají,“ poznamenala jsem. „Ano, mučení je jeho utkvělá myšlenka a ze svého pohledu má vlastně pravdu. Ten muž je velmi ctižádostivý. Ostatní říkají – náš král –, ale on říká – můj král –, jako by král patřil jen jemu a jen on sám byl pověřen jeho ochranou. Nebojím se, že by nám chyběli ti, které někdo udá, ale budou nám chybět viníci, protože pro některé umíněné soudce existují jen ti viníci, kteří se sami přiznají. A tady se nikdo nepřizná. No a Vanni soudí, že pomocí jistých prostředků, které sám vynalezl, donutí mluvit i kámen. Tedy v případě, že mu dovolíme, aby těchto prostředků použil. Já rozhodně nejsem proti, pravda je věc tak vzácná, že musíme udělat všechno pro to, abychom se jí dobrali. Je tu jen jedna překážka: nemáme na to zákony. Ale jakobíni také nejsou v zákonech. S takovým zločinem se prostě nepočítá. Nemůžeme tedy vůči nim uplatnit zákon, protože se s nimi v zákoně nepočítá, takže abychom je potlačili, můžeme používat prostředků, které také nejsou v zákoně. Jistě chápeš, že nejsem natolik vzdělaná v právu, abych to všechno věděla, tu myšlenku mi vnukla má zmije, můj Vanni. Je velmi učený. Udělám z něj markýze.“

Dívala jsem se na královnu s údivem, v němž byla i jistá hrůza. Všimla si, jak na mne její slova působí. „Ano, chápu tě,“ řekla. „Myslíš si, jak velký je rozdíl mezi dnešní Karolinou a Karolinou z té doby, kdy jsme se poznaly. Tenkrát mi záleželo jen na tom, abych se oblékla do stejných šatů jako ty, abych se stejně učesala, byla krásná. Tehdejší Karolina znala bolest, ale neznala nenávist. Uzavírala se s tebou do soukromí, jen aby vykřesala jiskřičky uplynulého štěstí v popeli své lásky. Dnešní Karolina už nemyslí na minulost, bojuje o budoucnost. Co je milenec vypovězený na Sicílii vedle sestry uvězněné ve Francii a švagra, který již stojí na schůdkách na popraviště? Tady jde také o štěstí, o poezii, o lásku! Tady jde totiž o život! Každý živočich, orel i hrdlička brání své území, bojuje o svá mláďata. Zabít, abychom nebyli zabiti, to není pomsta, to je jen pud sebezáchovy. Má-li u nás také vyrůst takový Vergniaud, Pétion nebo Robespierre, pak nebudeme čekat na to, co nám udělají. To my jim uspořádáme bartolomějskou noc. Královský rod Valois Bourbonům ukázal, že je lepší střílet z královského paláce do ulice než nechat ulici, aby střílela do paláce. Ať mi klidně říkají madam Veto, ať mi říkají madam Deficit, ale nikdy mi nebudou říkat Jane Greyová ani Marie Stuartovna.“ „Bůh nás před takovým neštěstím ochraňuj,“ ozval se dva kroky za námi hlas.

Královna i já jsme se okamžitě obrátily a uviděly proti sobě muže, jehož oblečení spíše církevní než světské napovídalo, že máme co do činění s církevním hodnostářem.

Z královnina pohledu jsem vyčetla, že nezná toho cizince, který měl tu dvojnásobnou drzost, že nás překvapil, a navíc se nám vmísil do hovoru.

Já jsem ho však poznala a vykřikla: „Ale to je monsignore Fabrizzio Ruffo!“ „Když mi lady Hamiltonová prokázala tu čest, že mne poznala, mohla by pro mne učinit ještě to, že mne představí královně, k níž přicházím královým jménem?“

Pozorně jsem se podívala královně do očí. Když slyšela jméno oblíbence papeže Pia VI., s nímž udržoval neapolský dvůr ty nejlepší vztahy, rozhostil se na její tváři laskavý výraz, který mi dovolil splnit prelátovo přání. „Madam,“ pravila jsem, „dovolte mi, abych představila Vašemu Veličenstvu monsignora Fabrizzia Ruffa, pokladníka Jeho Svatosti.“ „Madam,“ pravil prelát ukláněje se, „děkuji lady Hamiltonové za její uvedení, ale dovolte mi, abych ji trochu poopravil. Nejsem už pokladníkem, ale kardinálem.“ „Gratuluji vám, pane,“ pravila královna. „Ale Vaše Eminence mi řekla, že přichází od krále. Pak tedy…“ „Ano, madam, a Jeho Veličenstvo by jistě přijelo se mnou do Caserte, kdyby se nemuselo účastnit jednoho neodkladného honu na kance v lesích u jezera Fusaro.“ „Ano, to je dílo hodné mého vznešeného manžela,“ usmála se královna. „Ale i tak vás vítám, hlavně jestli mi přinášíte dobrou zprávu.“ „Přináším vám jednu důležitou zprávu, madam, která může mít těžké následky. Vyslanec Francouzské republiky v Římě, občan Basseville, byl právě zavražděn při lidovém vzbouření.“

Královna se zachvěla. „To je opravdu závažná zpráva. A jak se to stalo?“ „Vaše Veličenstvo jistě ví, že francouzský admirál přivážející do Neapole vyslance občana Mackaua měl na palubě také římského vyslance občana Bassevilla.“

Kardinál vždy položil důraz na slovo občan, které ještě dvakrát zopakoval, a ten důraz byl toho druhu, že lahodil královniným uším. Nechala tedy tuto větu bez odpovědi, jen na tváři se jí objevil pohrdavý úsměv.

Kardinál pokračoval. „Ta novina se rychle rozšířila. Nemusím vám jistě říkat, madam, v jakém světle vykreslili naši úctyhodní kněží Francouzskou republiku ve městech a vesnicích: uzavřít s takovou republikou pakt by bylo podle nich totéž jako paktovat se s peklem. Když se tedy dověděl lid novinu, že přijíždí francouzský vyslanec, shromáždil se na cestě, kudy měl jet. Čekali na něj tři dny. Každý večer opakovali kněží ve zpovědnicích zoufalým ženám, že francouzský vyslanec přichází do svatého města vztyčit Satanovu korouhev. Ženy pak pálily svíce, modlily se a ječely. Muži skřípěli zuby a brousili si nože.“ „Statečný národ,“ zamumlala královna. „Konečně předevčírem, 13. ledna, nám mohutný křik oznámil, že se kočár blíží. Vyslanec byl v republikánském šatě: modrý kabát, trikoloru jako pás přes prsa, třírohý klobouk a na něm trojbarevnou kokardu. Ve voze s ním byli ještě dva jeho přátelé odění skoro stejně jako on. Když se přiblížili, dav začal povykovat. Tři cestovatelé se tvářili jako hluší a lhostejně pokračovali v cestě. Takhle dojeli až k paláci kardinála Zelady a požadovali, aby uznal jejich pravomoce. Kardinál však na pokyn Jeho Svatosti odmítl a prohlásil, že pro římský dvůr Francouzská republika neexistuje a nikdy existovat nebude. Vyslanec pak pozdravil kardinála, nastoupil znovu do vozu, a buď aby hájil čest Francie, nebo aby apeloval na italské vlastence, vztyčil vedle kočího trojbarevnou vlajku. Poté, jak Vaše Veličenstvo jistě chápe, se křik lidu ještě znásobil a na vyslance a jeho přátele začalo pršet kamení. Vyděšený kočí pobídl koně ke cvalu a zamířil kočárem na dvůr jednoho francouzského bankéře. Nebyl však čas zavřít za kočárem bránu. Lid vtrhl dovnitř a v tom chumlu Jeho Excelenci občanu Bassevillovi někdo rozřízl břitvou břicho.“ „A vraha znáte?“ zeptala se živě královna. „Ano a ne,“ odvětil monsignore Ruffo. „Jeho Svatost ho zná, ale vláda ho nikdy znát nebude. Papež však je už dost kompromitován válkou ve Vendée, smrt francouzského vyslance je pro něj dost zlá. I když si bude umývat ruce jako Pilát Pontský, stejně mu na nich zůstanou stopy krve. Bassevillova smrt znamená válku proti Francii. Přicházím tedy ve jménu Jeho Svatosti zeptat se krále Ferdinanda, jestli je hotov ho podpořit. V případě, že ano, nabízím pak jménem papežovým své služby.“

Královna se usmála: „Vaše Eminence patří, jak vidím, spíše k církvi bojovné?“ „Ach madam, to ano! Jsem z rodu La Valetta a Richelieua. Ve středověku bych spíše nosil pancíř a meč a bojoval s Turky nebo hugenoty. Dnes jsem připraven vést boj s Francouzi, kteří jsou ještě horšími pohany!“ „Dobrá, pane kardinále,“ pravila královna, „pokusíme se najít vám tady práci. Bohužel, věci nezávisí jen na mně samotné!“ „Vím,“ odvětil kardinál Ruffo, „ale kdyby se chtěla do té záležitosti zamíchat i tady madam…“ Podíval se na mne. „Já, pane kardinále? A co mám proboha dělat?“ „Ale madam, ženy vždy v minulosti dokázaly svým tlakem na své mocné muže pomoci, kde bylo třeba. Sir William Hamilton má jistě na vývoj v Anglii velký vliv. A vy zase máte vliv na svého manžela. Ať vyhlásí Anglie válku Francii a jsme zachráněni!“ „Slyšíš ho?“ obrátila se na mne královna. „Kardinál mluví jménem Svatého otce, a ten je pro nás neomylný.“ „Budiž, drahá královno,“ odpověděla jsem, „udělám tedy, co bude v mé moci.“

Sir William byl zrovna na cestě k nám. Protože se blížila hodina večeře, vrátili jsme se do paláce. Její Veličenstvo pozvalo sira Williama na večeři, jíž se účastnil i kardinál, a při večeři jsme kuli rozsáhlé válečné plány.

Když si pomyslím, že jsem byla v těchto záležitostech jen nepatrné zrnko písku a že to zrnko mohlo přispět k válce trvající dvacet let, děsím se odpovědnosti, jakou takové zrnko písku může mít před Bohem!

58

Kardinál mluvil pravdu. Bassevillova smrt vyvolala ve Francii obrovské pozdvižení. Konvent vydal prohlášení, že jeho vražda bude krutě pomstěna a že vlast adoptuje jeho syna.

Ale vření kolem Bassevillovy smrti brzy utichlo ve stínu jiné hrůzné katastrofy: Ludvík XVI. byl odsouzen k smrti a popraven.

Jakmile tato zpráva dorazila do Londýna, oznámil Pitt okamžitě francouzskému vyslanci, že musí do čtyřiadvaceti hodin opustit Londýn. Na mé naléhání napsal sir William tři nebo čtyři dopisy přímo králi Jiřímu, který mu odpověděl osobně stručným listem, v němž se pravilo, že Anglie čekala, až roztržku zaviní Francie, ale nyní, když popravili krále, okamžitě vypovídá Francouzské republice přátelské styky.

Do Neapole došly současně dva listy. V jednom bylo oznámení o popravě Ludvíka XVI. a druhý oznamoval vypovězení francouzského vyslance z Londýna.

I když jsme tuto smrt čekali, přece jen to byla pro královnu těžká rána. Dopis byl na smutečním papíře, černě zapečetěný. Když Karolina list spatřila, okamžitě pochopila všechno. Vykřikla a omdlela se slovy: „Zabili ho!“

Okamžitě byl vydán zákaz všech karnevalových slavností, byl vyhlášen smutek pro celý dvůr a úřady a ve všech kostelích byly nařízeny modlitby za mrtvé.

Castelcicala, Guidobaldi a Vanni mohli začít s dílem, pro něž byli povoláni. Začalo rozsáhlé zatýkání, a dokud počet uvězněných jakobínů nedosáhl tří stovek, královna se neusmála.

I když Neapol oficiálně zůstávala zatím francouzským spojencem, chystala se už na válku. Pozemní armáda čítala 36 000 mužů a námořní vojsko sestávalo z jednoho sta dvou lodí všech velikostí.

Kardinál Ruffo chtěl v Neapoli uplatňovat vojenský nebo politický vliv, k čemuž ho opravňovalo nejen doporučení nejvyššího církevního hodnostáře, ale také vědomí vlastních schopností i pokusy, které podnikal v dělostřelectví. Ministr Acton však nesdílel jeho důvěru ve vlastní schopnosti, či se naopak bál, aby Ruffův vliv příliš nevzrostl a nějak ho neohrozil. Nebo snad královna, která pociťovala vůči kardinálovi jakýsi odpor, vždy zabránila králi, aby uskutečnil některý ze svých záměrů. Nevím, jak to bylo doopravdy. Buď jak buď, uplynuly tři měsíce a kardinál Ruffo stále neměl na královském dvoře žádné oficiální postavení.

Marie Karolina ještě v té době netušila, jaké služby jí o šest let později tento kardinál prokáže jako voják!

Král však naopak projevoval Jeho Eminenci velké sympatie a chtěl mu to dokázat. Protože však i do prokazované laskavosti rád míchal žertování, určil kardinálovi postavení, které bylo málo vhodné pro církevní osobu: jmenoval ho inspektorem své kolonie v San Leuciu.

Měla bych tu krátce vysvětlit, oč v této kolonii šlo. Řekla už jsem o králi dost, proč tedy váhat zrovna v této záležitosti. Ostatně nechám mluvit krále samotného, ocituji tady králův vlastnoručně psaný spisek Původ a pokrok obyvatelstva v San Leuciu, který mi kdysi v dobré náladě či naopak plna pohrdání vůči svému muži darovala královna. Z těchto řádků vyplyne, proč tuto kolonii zřídil, zda ho k tomu vedla dobrota, přetvářka, nebo cynismus. Byl to vlastně jeho harém, kde vládl neomezeně jako turecký sultán. „Přál jsem si vždy najít místo příjemné a vzdálené dvorského hluku, kde bych mohl využít k odpočinku těch několik málo hodin volna, které mi ponechávají těžké povinnosti vladaře. Caserte, to nádherné sídlo, které začal stavět můj otec a které jsem já dokončil, mi neskýtá ticho a klid nezbytné k přemýšlení a odpočinku ducha. Hledal jsem tedy odlehlejší místo a našel ho v samotném parku Caserte, v San Leuciu.

V roce 1773 jsem dal tedy ohradit zdí les a na místě bývalé vinice a kasina pro knížata z Caserte jsem nechal vybudovat lovecký pavilonek, kde bych si mohl odpočinout při lovu. Kromě toho jsem dal opravit starý, napůl zřícený dům a nechal postavit několik dalších domů, kam jsem nastěhoval pět nebo šest osob určených k hlídání lesa, správě pavilonu a vinic ležících na tomto ohrazeném území. V roce 1776 bylo bývalé kasino přeměněno na farní kostel k potřebě obyvatel, jejichž počet stále vzrůstal. Brzy už tu žilo sedmnáct rodin. Bylo tedy nezbytné rozšířit zástavbu.

Po přestavbě pavilonu jsem se rozhodl, že tam budu bydlet, a dokonce tam strávím zimu. Potom mě však postihlo neštěstí, že jsem ztratil své první dítě, a z toho důvodu jsem navštěvoval pavilon jen zřídka. Rozhodl jsem se ho tedy využít účelněji. Obyvatelstvo se totiž opět rozrostlo o dalších čtrnáct rodin, takže už tu žilo sto třicet šest lidí a stále jich přibývalo, protože byli všichni velmi plodní díky zdravému povětří a klidu, v němž žili. Obával jsem se, aby dětem později nechybělo vzdělání a ony neupadly do špatné společnosti. Zřídil jsem tedy v bývalém loveckém pavilonu výchovný ústav pro chlapce i dívky.

Avšak všechny mé vynaložené prostředky na výchovu a vzdělání mládeže se minuly účinkem, neboť mladí chtěli i po ukončení vzdělání zůstat na místě a neměli chuť opustit kolonii, hledat mimo ni vhodné zaměstnání a zabývat se nějakým řemeslem. Uvědomil jsem si, že by nebylo záhodno trhat rodiny. Kromě toho bych sám pociťoval jistý smutek, kdyby odcházeli ti mladí, na něž jsem vždy pohlížel jako na své děti a jejichž výchova mě stála tolik námahy! Rozhodl jsem se tedy zachovat tuto stále se rozrůstající kolonii, kde lidé žili sice v chudobě, ale šťastně a klidně, v bázni Boží a dokonalé harmonii. Až dosud mi nedali jedinou záminku, abych svého rozhodnutí litoval, naopak, uprostřed nich nacházím uspokojení a čerpám síly, odpočívám po namáhavé panovnické práci.“

Z vděčnosti k té krásné mládeži, která dokázala potěšit jeho duši, dal král své prosperující kolonii zákony, jež připomínaly zlatý věk lidstva. Zrušil tyranské právo rodičů nad dětmi, právo, které často nedovoluje sňatky z lásky. Mladí měli naprostou volnost ve výběru a rodiče do jejich volby neměli co mluvit. Každý rok o svatodušních svátcích ukázali mladí po velké mši před kostelem, koho si vybrali. Mladík, který vypadal jako Watteauův nebo Boucherův pastýř, nabídl své vyvolené kytici růžových růží. Ta mu vrátila kytici bílých růží a vše bylo dohodnuto. Oba byli považováni za snoubence a následující neděli oddáni.

V té době oba docházeli, samozřejmě odděleně, ke králi, který je poučoval o jejich manželských povinnostech. Také se staral o výbavu příštích novomanželů a věno záviselo na tom, jak dlouho a jak pozorně naslouchala budoucí manželka královým radám. Je nabíledni, že všechny snoubenky věnovaly králi veškerou svou pozornost! V osadě nebyli žádní soudci, žádné tribunály. Když došlo k nějakému sporu, vynášeli rozsudek tři starci zvolení osadou, kteří se sešli pod dubem jako za svatého Ludvíka.

Všechny ženy a dívky v osadě nosily stejné, velmi vkusné šaty, které navrhl králův dvorní malíř. Tak si ženy neměly co závidět a kromě krále, který jediný mohl do jejich oblečení zasáhnout, když žena byla výjimečně dobrá pracovnice, nesměly samy nic měnit. Neexistovaly tu odvody.

Král Ferdinand tu vládl moudře jako král Šalamoun a nechal se při tom vést sociálním cítěním.

Když tedy král nevěděl, co má udělat s kardinálem Ruffem, učinil z něj správce této osady.

Možná že to nebylo zrovna místo vhodné pro kardinála, ale říká se, že inteligentní a duchaplní muži se dokážou uplatnit všude. A kardinál Ruffo byl muž výjimečně inteligentní i duchaplný. Královna však nebyla o nic méně obdařená duchem než kardinál Ruffo a dívala se na prosperující osadu s velkým zadostiučiněním. Dělalo jí dobře, že osada vzkvétá a má stále více obyvatel. Král sice studoval krále Šalamouna, ale královna zase madam Pompadour. A tak vládla, zatímco král se bavil.

Pravda však je, že vládnout v roce 1793 nebylo žádným potěšením, jak brzy uvidíme.

59

Anglie tedy vypověděla ze země francouzského vyslance hned poté, když došla zpráva o popravě Ludvíka XVI. To znamenalo pro Francii citelnou urážku, kterou ve své pýše nedokázala snést. Devět dní po odvolání svého vyslance vyhlásila válku Anglii i Holandsku.

Na to právě Anglie čekala. Slyšela jsem, jak sir William a královna porovnávají vojenské síly obou mocností a jak radostně konstatují, o kolik převyšuje Anglie Francouzskou republiku.

Francie byla bez peněz, bez výzbroje a prakticky bez armády. Veškeré námořní síly sestávaly z šedesáti šesti bitevních lodí a devadesáti šesti fregat či korvet.

Anglie na tom byla naopak finančně velmi dobře.

Měla sto padesát osm válečných lodí, dvacet dva korábů o padesáti dělech, dvacet pět fregat a sto osm kutrů. Měla tedy skoro čtyřikrát víc lodí než Francie. K tomu si však ještě musíme připočítat sto válečných lodí, které mělo Holandsko, a vyjde nám, že dvě spojenecké mocnosti mohly postavit pět set tři lodí proti francouzským sto šedesáti dvěma.

Král Ferdinand si desetkrát všechno znovu přepočítal a nakonec sebral odvahu a připojil se 20. července 1793 k Anglii. Francii žádné oficiální vypovězení smlouvy nedoručil, pouze podepsal tajnou dohodu s britskou vládou.

Král už téměř v radě nezasedal a předsednictví plně přenechal královně. Královnu k rozhodování podněcoval vztek a nenávist. Posádka a lodě byly připraveny do dvou měsíců a mohly se připojit k anglicko-španělské flotile, jež křižovala před Toulonem.

Roajalistický agent, kterého královna v Toulonu měla, nás informoval o všem, co se tam děje. Toulon se účastnil velkého povstání, které vypuklo na jihu Francie proti Konventu. Město bylo v tu dobu rozdělené na tři skupiny: jakobíny, konstituční roajalisty a roajalisty. Věděli jsme, že se roajalisté a konstituční roajalisté, vyděšení popravami, které začaly decimovat jejich řady, spojili a chtěli vydat město Angličanům.

10. září se objevila v neapolském přístavu anglická loď připlouvající patrně od francouzských břehů.

Královna se o té události dověděla, a hned o ní poslala zprávu siru Williamovi a mně. Říkám „události“, protože za okolností, v nichž jsme se nacházeli, byla anglická loď v našem přístavu skutečnou událostí.

Rychle jsme se vydali do paláce. Královna stála na terase, rukou si přidržovala brýle a zkoumala loď, která postupně skasávala plachty, zpomalovala a zvolna vjížděla do přístavu. Z jejího signalizování jsme už věděli, že se jedná o válečnou loď Jeho anglického Veličenstva Agamemnon připlouvající z Toulonu.

Král a sir William neměli dost trpělivosti, aby si počkali na zprávy, které loď přivážela, nalodili se na člun královského loďstva a nechali se k ní dovézt. Sotva dorazili k boku lodi, ozvala se čestná salva a Agamemnon zmizel v oblaku dýmu.

Za půl hodiny se král a sir William vrátili na pevninu. Sir William se okamžitě vydal k vyslanectví a vzkázal mi, že mě tam potřebuje, abych přijala vzácného nečekaného hosta.

Rozloučila jsem se tedy s královnou a nastoupila do kočáru, abych co nejrychleji byla doma. Věděla jsem, že se od sira Williama dozvím totéž, co bych slyšela od krále, vždyť při té rozmluvě s kapitánem Agamemnona sloužil sir William králi jako tlumočník.

Sir William už na mne čekal. „Drahá Emmo,“ pravil, „představím vám muže, který se sice nemůže honosit zvláštní krásou, ale který jednou bude podle mého soudu jedním z největších válečníků, které kdy Anglie měla.“

Rozesmála jsem se nadšení sira Williama. „Jak to můžete tak jistě tvrdit?“ „Vyměnili jsme si spolu jen pár slov, ale já vám říkám, že ten muž jednou udiví svět. Víte dobře, že jsem nechtěl nikdy přijímat v našem domě anglické důstojníky. V tomto případě však vás prosím, přijměte ho co nejlépe. Ať mu připraví pokoj a ať mu u nás nic nechybí.“ „A kdy ten váš budoucí velikán dorazí, sire Williame?“ zeptala jsem se. „Bude tady za chvilku. Potom obědváme u krále a zítra všichni společně strávíme den v Portici.“ „Prozradíte mi, jak se ten váš hrdina jmenuje?“ „Horatio Nelson, drahá přítelkyně. Nezapomeňte to jméno, jednou bude slavné.“

Náš palác byl rozlehlý. Rozhodla jsem se ubytovat kapitána Nelsona v komnatách, jež kdysi nechal sir William připravit pro prince waleského. Náhodou visel zrovna v tomto pokoji jeden z mých nejkrásnějších portrétů od Romneyho.

Když jsem se vrátila do salonu, byl tam se sirem Williamem důstojník v uniformě anglického námořnictva. Jakmile mě uviděli, oba povstali a šli mi vstříc. Sir William mi představil kapitána Nelsona.

Snad to byla zvláštní předtucha, pudová přitažlivost nebo zájem, který ve mně vzbudil o tohoto důstojníka sir William, pocítila jsem jisté vzrušení, když jsem kapitánovi odpovídala na pozdrav.

Od té doby už uběhlo osmnáct let, a přesto ho vidím před sebou takového, jaký byl toho dne, kdy jsme se poprvé viděli. Od té doby pak utrpěl válečná zranění, která ho zmrzačila.

Bylo mu asi pětatřicet let, měl spíš menší postavu, bledý obličej, modré oči, orlí nos a energickou bradu, která vypovídá o houževnaté, až umíněné povaze. Vlasy a vousy byly plavé, ale vlasy prořídlé a vousy neposlušně trčely.

Dost nešikovně, ale dvorně mi políbil ruku. Byl to v pravém slova smyslu muž žijící na moři a marně bych v něm hledala podobnost s anglickými džentlmeny, které jsem kdysi v Londýně poznala.

Přinášel zprávu, která znamenala pro Francii něco strašného: její nejdůležitější vojenský přístav byl totiž vydán Angličanům.

Stručně tady vylíčím, co jsme vyslechli z Nelsonových úst. Jak už jsem říkala, čekali roajalisté v Toulonu jen na příležitost, aby mohli vystoupit proti jakobínům a vydat přístav Angličanům. Taková situace se naskytla brzy. Byla prohlášena Konstituce 1793 a jakobíni ji nechali slavnostně vyhlásit v Toulonu. Ve městě to vřelo a kontrarevolucionáři se postavili proti přijetí konstitučního aktu. Jakobíni však takový čin předvídali, a nechali proto všude vylepit dekret, v němž se hrozilo smrtí všem, kdo by se odvážili navrhnout vytvoření protirevolučních výborů. Tento dekret měl však zcela opačný efekt, než se očekávalo: každý, kdo patřil k roajalistům, se hrnul do občanských výborů – sekcí, dav dokonce vylomil dveře.

Vmžiku zvítězila kontrarevoluce. Dokumenty jakobínského klubu byly zabaveny, vůdcové uvrženi do vězení, kde vystřídali osvobozené roajalisty. Rovněž tak popraviště změnilo klientelu: místo roajalistů byli teď popravováni republikáni. Jedna z poprav však vyvolala velké pobouření a málem bylo všechno ztraceno.

Nový soudní tribunál odsoudil na smrt jakéhosi Alexise Lamberta, muže, který byl v Toulonu velmi známý. Lidé se srotili, aby ho osvobodili, a když ho vezli na popraviště, přepadli eskortu. Došlo k tuhému boji. Jeden muž z eskorty však viděl, že vítězství se kloní na stranu lidu, vystřelil tedy na odsouzence a zranil ho. Eskorta nabyla vrchu, lidé se dali na útěk. Pronásledovali Alexise Lamberta podle stop krve jako jelena, a když ho dostihli, diskutovali o tom, zda ho popravit hned, nebo s popravou počkat. Zvítězili ti první a vězeň byl okamžitě popraven. Konvent za to postavil Toulon mimo zákon. Roajalisté měli na dohled na moři kotvící anglo-španělsko-neapolské loďstvo, které blokovalo vjezd do přístavu. Rozhodli se tedy vydat Toulon Angličanům, a touto zradou tak uniknout klatbě Konventu.

Zahájili jednání s admirálem Hoodem, který však nechtěl nic rozhodnout bez podpory generála Mandèse, velitele města, a generála Trogofa, velitele flotily. Ti přislíbili pomoc, ale s kontradmirálem Saint-Julienem, který byl zarytý jakobín, tak snadná dohoda nebyla. Kontradmirál využil toho, že byl jeho nadřízený na pevnině, shromáždil svoji posádku a pronesl plamennou řeč, na jejímž konci přísahali všichni důstojníci a námořníci, že nikdy nepustí do přístavu nepřátelskou flotilu. Potom se kontradmirál Saint-Julien ujal velení loďstva a manévroval tak, aby úplně zabránil vjezdu cizích lodí do rejdy.

Tentokrát to pro roajalisty vypadalo zoufale. Na Toulon táhl generál Carteaux, který se právě zmocnil Marseille, a rejdu obsadil Saint-Julien.

Roajalisté tedy uzavřeli s Angličany dohodu, v níž se pravilo, že Angličané obsadí Toulon jménem Jeho Veličenstva Ludvíka XVII. Prohlásili flotilu pod velením Saint-Juliena za vzbouřence jednající proti vůli lidu, a pohrozili, že proti ní použijí násilí. Potom nahradili na všech velitelských místech republikány roajalisty a veliteli hlavní pevnostní věže přikázali, aby nabil všechna děla, a jakmile bude dáno znamení, zahájil palbu na flotilu. Současně ji měl admirál Hood napadnout ze své strany a měl se pokusit prorazit blokádu rejdy.

Kontradmirál Saint-Julien na tyto zprávy odpověděl, že bude bombardovat město, a nechal na všech lodích vyhlásit bojový poplach.

Schylovalo se k občanské válce a nikdo neví, jak by byla skončila, kdyby se najednou nebyla od flotily oddělila fregata Perla pod velením poručíka Van Kempena a nepřidala se na stranu roajalistů. Toho okamžitě využil admirál Trogof, nechal se odvézt na fregatu a vztyčil tam svoji velitelskou zástavu. Věděl dobře, jak tato vlajka působí na námořníky. Měli ji ve velké úctě. A skutečně. Při jejím spatření opustila část eskadry kontradmirála Juliena. Tomu už zbylo jen sedm lodí a rozhodl se s nimi proplout anglickou flotilou. Přálo mu neuvěřitelné štěstí, podařilo se mu to. Toulon však už od této chvíle patřil pouze roajalistům, kteří tam uvítali Angličany.

60

Krátce před příjezdem kapitána Nelsona do Neapole jsem se ráno ohlásila u královny, možná trochu dříve, než bylo obvyklé. Zarazilo mě, že se královna zavřela ve svých komnatách a zakázala, aby k ní bez dovolení kohokoli vpustili.

Protože jsem vždycky mohla vejít ke královně kdykoli, toto opatření mě velmi udivilo. Najednou se ozval z královniných pokojů zvonek. Sluha za dveřmi se otázal, co si královna přeje, a zevnitř se ozval její hlas: „Zavolejte mi Louise Custoda!“

Chtěla jsem vědět, proč se se mnou najednou zachází jako s ostatními, a vykřikla jsem: „Vaše Veličenstvo, já jsem tady!“ „Emmo!“ zvolala královna a otevřela dveře dokořán. „To vidím, že jsi tady, ale proč jsi tady, a ne u mne?“ zeptala se mě se smíchem. „Protože Vaše Veličenstvo zakázalo vstup komukoli,“ opáčila jsem. „Ale ty přece nejsi kdokoli! Ty jsi Emma, moje nejlepší přítelkyně a jediná žena, před níž nemám žádné tajemství. Pojď!“

Pokývla, abych ji následovala do ložnice. Tam stála proti lůžku široká pohovka, která teď byla doslova zavalena papíry padajícími až na podlahu. „Můj bože, madam, doufám, že nejste nucena všechno tohle přečíst!“ zvolala jsem. „Ne, ale přečetla jsem všechno i bez nucení.“ „To už se tedy nedivím, proč je Vaše Veličenstvo dnes ráno tak bledé a vypadá tak unaveně.“ „No jistě, protože jsem nespala. Přečetla jsem všechny tyhle papíry od prvního do posledního.“ „Ale proč, madam?“ „Podívej se, komu jsou adresovány,“ řekla a podala mi jednu obálku. „Občanu Mackauovi, vyslanci Francouzské republiky v Neapoli,“ četla jsem. Podívala jsem se na královnu. „Cože? Občan Mackau předává Vašemu Veličenstvu dopisy, které dostává od své vlády?“ „Svatá prostoto! To snad nemyslíš vážně,“ ušklíbla se královna.

V tu chvíli se za dveřmi ozval hlas sluhy: „Vaše Veličenstvo, je tu ten muž, pro nějž jste ráčila poslat.“

Karolina šla ke dveřím a odstrčila závoru. Na prahu stál muž, podle úboru mohl patřit ke služebnictvu. Uklonil se královně až k zemi. „Mám tu skutečně všechny papíry z francouzského vyslanectví?“ „Všechny, Vaše Veličenstvo. Dokonce i ty, které byly v zásuvce vyslancova psacího stolu.“ „Nelžeš?“ „Vaše Veličenstvo to jistě pozná podle poplachu, který tato krádež na vyslanectví způsobí.“ „Slíbila jsem ti za tu krádež dva tisíce dukátů.“ „Ano, Vaše Veličenstvo, už jsem dostal tisíc jako zálohu.“ „I když v těch dokumentech není to, v co jsem doufala, tady máš druhý tisíc.“ „Děkuji, Vaše Veličenstvo, ale to není všechno, co jste mi ráčila přislíbit. Vzhledem k tomu, že do pracovny francouzského vyslance mám přístup jen já, budou mě podezírat jako prvního a zcela určitě mě zatknou.“ „Neboj se. Žádný soudce tě neodsoudí.“ „Ano, ale jistě zůstanu několik měsíců ve vězení.“ „Za každý měsíc vězení dostaneš sto dukátů. Klidně se nech zatknout a všechno popři. I když proti tobě seženou nějaké důkazy, zapírej rozhodně dál a hlavně mě neprozraď. Nebudeš toho litovat.“

Zloděj strčil váček do kapsy, znovu se poklonil až k zemi a odešel. „Tak co,“ obrátila se ke mně královna, „teď už chápeš?“ „Ne, protože nemohu uvěřit tomu, že Vaše Veličenstvo nechalo tohoto muže, aby pro ni ukradl dokumenty na francouzském vyslanectví.“ „A přesto to je pravda,“ pokývala hlavou královna. „Emmo, doufala jsem, že v těch dopisech a dokumentech najdu důkazy o spojenectví mezi neapolskými a pařížskými jakobíny. Mýlila jsem se, ale našla jsem tam jiné neméně důležité věci,“ řekla vážně. „A co jste tam našla, madam?“ zeptala jsem se. „Počkej,“ odpověděla, „zdá se mi, že slyším královy kroky… Co mi může v tuhle hodinu chtít?“

V tu chvíli někdo hlučně zabušil na dveře. „Říkala jsem ti, že je to on,“ odtušila královna a sedla si tak, aby sukněmi přikryla papíry.

Šla jsem otevřít. Objevil se král a tvářil se velmi znepokojeně. „Ach můj bože,“ zasmála se Karolina, „co se vám děje, pane, že se tváříte tak vyděšeně?“ „Vy nevíte, co se přihodilo dnes v noci?“ „Ne, ale jsem si jistá, že mi to povíte.“ „Dnes v noci ukradli z francouzského vyslanectví všechny dokumenty!“ „No a?“ „A dnes ráno přišel kancléř jménem občana Mackaua podat stížnost generálu Actonovi. A z té stížnosti je patrné vyslancovo podezření, že má v té krádeži prsty neapolský dvůr.“ „To je ten člověk ještě inteligentnější, než jsem si myslela,“ poznamenala královna. „Kdo?“ „No přece občan Mackau.“ „Co tím chcete říci, madam?“ „Chci tím říci, že ani váš nejlepší slídič by tak rychle nevyčenichal, kde jsou ty dokumenty, jako ten Mackau.“ „Cože, madam, vy snad o té krádeži něco víte?“ „Ano, cosi jsem zaslechla.“ „Víte, kde ty dokumenty jsou?“ „A vy byste to chtěl vědět?“ „No jistě, už proto, abych mohl uspokojivě odpovědět na naléhání občana vyslance.“ „Jsou tady,“ řekla královna prostě, zvedla se a odhalila tak papíry, na kterých seděla a zakrývala je svou róbou. „Můj bože!“ vykřikl král a zbledl. „Emmo!“ oslovila mě královna se smíchem. „Přistrč Jeho Veličenstvu křeslo, nebo se nám tu zhroutí.“

Poslechla jsem královnu a král s chutí dopadl do křesla. „Madam, ale oni se dovědí, že jsme ty dokumenty ukradli, a kvůli tomu vypukne válka s Francií!“ „Tak tedy zaprvé, pane,“ odpověděla královna, „neukradli jsme je my, ukradla jsem je já. Zadruhé se nikdo nedozví, že jsem to udělala, a zatřetí, válka s Francií bude tak jako tak.“ „A proč bude válka s Francií?“ „Prostě proto, že občan Mackau má oči, a jistě mu neušlo naše zbrojení, jistě si také spočítal muže a lodě, které jsme poslali do Toulonu. Ve Francii už jistě vědí, že máme v Toulonu čtyři tisíce mužů a čtyři lodě.“ „Na tom ale nesejde. Stejně nemůžeme francouzskému vyslanci odmítnout satisfakci.“ „A co žádá?“ „Abychom zloděje hledali a zatkli, v případě, že je to Neapolitán.“ „No tak to udělejte!“ „Ale co když se zloděj přizná?“ „Nepřizná se.“ „A když ho odsoudí?“ „Neodsoudí ho, protože ho bude soudit neapolský soudní dvůr.“ „Ach, madam,“ povzdechl si král, „jen abyste se nemýlila. Heslem dnešní doby je nezávislost.“ „A tu právě chci potlačit, pane,“ odvětila královna a zamračila se. „A bude-li to potřeba, začnu právě soudy.“ „Takže si tu záležitost berete na starost?“ „Spolehněte se.“ „Tak si dělejte, co chcete! Co mi ostatně záleží na tom, co se stane! Hlavně aby mi zůstaly lesy a záliv, abych mohl lovit a chytat ryby.“ „A vaše San Leucio, abyste měl kde si odpočinout,“ dodala královna pohrdavě. „Ostatně o to se vám teď stará ten zasloužilý kardinál Ruffo.“ „Nevím, proč se na něj zlobíte, ten muž je nám skutečně oddán. Ale proto jsem nepřišel. Jen jsem vám chtěl říci, co se stalo v noci.“ „Dobrá, a já vám za to řeknu, co se stane ve dne,“ opáčila královna. „Pan Acton a já jsme se rozhodli, že pošleme dvě válečné lodě a tři tisíce mužů k anglicko-španělské flotile. Velet jim budou generálové Gambs a Pignatelli. Jestli chcete, přenechám vám tu zásluhu a vy můžete tento návrh přednést dnes v radě sám. Jen prosím vás hodně naléhejte, aby to bylo učiněno okamžitě. Kapitán Nelson vyžaduje pomoc velmi naléhavě.“ „A když to učiním, budu u vás opět v milosti?“ zeptal se zvědavě král. „Ale vy jste přece vždycky v milosti,“ odpověděla královna s polopůvabným, polovýsměšným pohledem.

Král jí políbil ruku, zatímco ona ho pozorovala s nepopsatelným výrazem. „Madam, vy jste se tedy rozhodně rozhodla pro válku?“ „Rozhodně rozhodla, pane! O to rozhodněji, že nám nic jiného ani nezbývá.“ „Tak tedy do toho, madam! Válku! Uvidíte, že až přijde chvíle, kdy budu muset tasit meč, udělám to stejně dobře jako každý jiný.“ „Budete to mít snadnější, pane, protože když váš otec, král Karel III., opouštěl Neapol, nechal vám tu meč, s nímž Filip V. dobyl Španělsko a on sám Neapol. Jenomže ten meč už od bitvy u Velletri nespatřil světlo světa. A jistě si umíte představit, co se mohlo za těch čtyřicet tři let stát mezi pochvou a čepelí.“ „Vy moje učitelko,“ zavrtěl král hlavou, „vidím, že na vás nestačím, jste pro mne příliš duchaplná. Raději vás opustím.“

Pozdravil nás obě a odešel. „A teď,“ pravila královna, „využijeme dobu, v níž se můj manžel bude přeměňovat na Alexandra či Caesara, a spálíme papíry, které nám k ničemu nejsou. Nechám si jen ty, které by mi mohly být užitečné.“ Tohle se přihodilo asi týden před příjezdem kapitána Nelsona, k němuž se teď vrátím.

61

Připomínám si na tomto místě Shakespearova Othella a scénu z Benátek, kdy se Othello zpovídá před dóžetem a členy rady, jak je možné, že Desdemona, tak krásná, mladá, čistá a urozená, miluje právě jeho, ošklivého, nemladého a neurozeného. Othello říká: „Zamilovala si mě pro mé strázně a já ji za to, že jich litovala.“ A Desdemona říká: „Othellův duch mi zjevil jeho krásu, a jeho cti a jeho statečnosti jsem duši zasvětila, sebe celou.“1 Podobně to bylo se mnou a s Nelsonem.

Nelson byl námořník v pravém slova smyslu, hotový symbol Anglie, muž plný touhy a ctižádosti. Narodil se daleko od trůnu a byl omámený jeho září, jakmile se k němu přiblížil.

Tady je jeho příběh, který královně a mně vyprávěl jednoho večera.

Narodil se 29. září 1758 v městečku v norfolkském hrabství. V době, kdy jsem ho poznala, mu bylo pětatřicet.

Jeho otec byl prostý duchovní a matka mu zemřela, když byl ještě chlapec. Nechala po sobě jedenáct dětí. Otec vychovával své děti ve skromnosti a vzájemné lásce, která k sobě pojí chudé početné rodiny. Matčin bratr byl kapitánem na lodi. Mladý Horatio poprosil otce, aby napsal strýci a požádal ho, aby ho vzal na svoji loď. Strýc žádosti vyhověl a malý Horatio Nelson se nalodil na palubu jeho lodi. Podnikl s ním tři plavby a potom přešel do obchodního loďstva. Při návratu do Londýna zjistil, že se strýc stal ředitelem námořní školy na jedné z lodí, a dal se tam zapsat. Brzy si však uvědomil, že tento způsob praktikantství na sladké vodě mu vůbec nevyhovuje, a dal se dobrovolně najmout na expediční loď plující k severnímu 1 William Shakespeare: Tragédie, Odeon 1983. Přeložil E. A. Saudek. pólu. Při této výpravě se stala zvláštní příhoda, pro Nelsona příznačná. Loď byla na nějaký čas uvězněna v ledu a Horatio při jedné procházce po ledové kře potkal medvěda. Vrhl se na obrovité zvíře, i když měl pouze nůž, a bojoval s ním téměř holýma rukama. Málem by byl v boji podlehl, naštěstí ho však zachránil kamarád, který medvěda zblízka zastřelil. Horatiovi bylo tehdy šestnáct, ale byl tak slabý, že vypadal na dvanáct. „Jak to, že jste se pustil do tak nerovného boje? Vždyť jste na to příliš slabý!“ zeptal se ho kapitán.

Na to chlapec odpověděl, že chtěl přivézt domů otci a sestrám medvědí kůži.

Na moři se Nelsonovy síly rozvinuly a jeho zdraví utužilo.

Po návratu z expedice se nalodil na válečnou loď Sea Horse, která měla dvacet děl a plula do Indického oceánu. Po dvou letech služby na této lodi v těžkých klimatických podmínkách se Nelson vrátil do Anglie na pokraji smrti. Za šest měsíců se však uzdravil a navíc během této doby složil výborně zkoušky a stal se námořním podporučíkem. Poté bojoval proti Americe ve válce za nezávislost, bránil Jamajku proti admirálu d’Estaingovi, později pak v mořích u Jižní Ameriky obnovil výboje korzárů, jejichž slavná historie se vypráví až do dnešních dnů.

Jednoho dne při výpravě do peruánských pralesů usnul Nelson pod stromem a pod plášť, kterým se přikryl, mu vlezl had. Ve spánku se nějak nepokojně pohnul, hada to podráždilo a uštkl ho. Byl to ten nejnebezpečnější druh černého jedovatého hada. Naštěstí mu včas podali protijed zevně i vnitřně, a tak mladému námořníkovi zachránili život. Podruhé se však vrátil do Anglie se smrtí na jazyku. Následky hadího jedu pociťoval celý život.

Tři měsíce po návratu mu svěřili na doporučení lorda Cornwallise velení na brize o šestadvaceti dělech. Křižoval s touto lodí v Severním moři a studoval pobřeží Dánska.

Na jaře ho poslali znovu do Severní Ameriky. Byl pronásledován a obklíčen čtyřmi francouzskými fregatami, ale unikl jim průlivem, který až do té doby každý považoval za neprůplavný.

Dostal se do Kanady.

Tam se Nelson poprvé zamiloval a síla této jeho první vášně dost vypovídá o tom, jaký vliv měla láska na jeho život. Nechtěl se od milované ženy odloučit, a tak se rozhodl zanechat svého povolání, zůstat v Kanadě a poslat svou loď zpátky do Anglie. Jeho důstojníci ho však přímo zbožňovali a domnívali se, že prostě zešílel. Chtěli ho z tohoto šílenství vyléčit, a tak předstírali, že poslouchají jeho rozkazy, a odebrali se na loď. V noci se však vrátili, vnikli do jeho ložnice, svázali mu paže i nohy, donesli ho na palubu, zvedli kotvu a vrátili mu volnost pohybu až na volném moři.

Tuto vášeň však brzy vystřídala jiná. Po návratu do Anglie se Nelson zamiloval do devatenáctileté vdovy paní Nisbettové a oženil se s ní.

Odvedl mladou ženu a jejího chlapečka Joshuu z prvního manželství do domu svého umírajícího otce a podruhé se zdálo, že je pro námořní kariéru ztracen.

Ze sladkého, utlumujícího přítmí, kde se skrýval před světem, ho vytrhla až válka, kterou vyhlásila Francie Anglii. Admiralita ho našla pod střechou jeho manželského hnízda a svěřila mu velení lodi Agamemnon, s níž se potom připojil k eskadře admirála Hooda ve Středozemním moři. Přišel včas, aby se ještě zúčastnil dobytí Toulonu, odkud byl poslán do Neapole pro posily. Už jsem popsala, jak ho král a královna přijali.

Když už se Ferdinand jednou rozhodl pro válku, nemohl si přát lepší zprávy, než jaké mu Nelson přivážel. S Francií už se úplně rozkmotřil. Na základě stížnosti občana Mackaua zatkli zloděje z vyslanectví, soudili ho, ale zprostili viny, i když důkazy byly zjevné. Vyslanec, jak správně královna předpokládala, věděl vše o přípravách Neapole na válku s Francií. Viděl odplouvající flotilu, viděl přijíždějícího Nelsona. Sláva, s jakou byl na královském dvoře přijat, jistě dolehla i na francouzské vyslanectví. Konečně obdržel rozkaz od své vlády, aby Neapol opustil. Odvážel s sebou i vdovu a sirotka po občanu Bassevillovi, kterého zavraždili v Římě.

Viděli jsme z terasy paláce, jak se naloďuje na neutrální loď. Tušil asi, že mezi ženami sledujícími jeho odjezd je i královna, a tak na rozloučenou vztáhl ruku a zahrozil.

Nelson byl opojen přijetím, jakého se mu dostalo od krále, královny a sira Williama Hamiltona.

Jako muž z lidu prožíval daleko intenzivněji, stejně jako já, přízeň dvora a úsměv na královských rtech ho přímo fascinoval.

Po celou dobu svého pobytu v Neapoli bydlel Nelson na vyslanectví. Už jsem řekla, jaký dojem na mne udělal. Později mi mnohokrát opakoval, že se do mne zamiloval na první pohled, ale během této první návštěvy mi to rozhodně nedal nijak výrazně najevo. Jeho pohledy mi sice cosi v tom smyslu sdělovaly, ale nebyly příliš výmluvné, takže jsem nevěděla, jestli ke mně cítí lásku, nebo mě má rád jako bratr.

Já jsem pak zcela bezvýhradně projevovala city jeho nevlastnímu synu Joshuovi, kterému bylo tehdy asi třináct let a nosil uniformu námořního kadeta. Často jsem poslouchávala jeho vyprávění o nebezpečných bojích nevlastního otce.

62

Nelsonova přítomnost v Neapoli odvedla myšlenky Marie Karoliny trochu jinam, takže se pořád nezabývala obžalobou své sestry Marie Antoinetty. Jakmile však Nelson odjel, znovu se plně obrátila celým srdcem k sestře.

Proces pokračoval v té době velmi rychle. Marie Antoinetta byla 1. srpna předvedena před revoluční tribunál, odvezena do Conciergerie, 12. října byla podrobena výslechu a 16. téhož měsíce odsouzena na smrt a popravena.

I když neapolská královna tušila, že Konvent neušetří Marii Antoinettu, která byla hlavním objektem jeho nenávisti, přece ji zpráva o sestřině smrti strašlivě zasáhla. Dostávala záchvaty křečí doprovázené křikem a hrozbami, při nichž se její tvář tolik měnila, až byla vysloveně ošklivá.

Zavřela se ve svých komnatách a odmítala přijmout kohokoli jiného kromě mne.

Týden poté, co dostala tu strašnou zprávu, jsem ji neopouštěla, královna nespala a nejedla. Konečně začala plakat a slzy jí trochu ulevily v jejím zármutku. Za ten týden však snad tisíckrát přísahala pomstu a já jsem musela přísahat s ní.

Král byl velmi dojatý a první dva dny dokonce vyděšený, ale třetího dne se vytratil na lov a objevil se až za týden.

V tu dobu se královna hodně sblížila s ministrem Actonem, a byla to právě nenávist, která k tomu přispěla. Třikrát denně pro něj posílala, ptala se ho, co je nového ve válce, a když ho propouštěla, volala za ním: „Jste přece muž, tak mi poraďte, jak se mám pomstít!“

Acton se ji snažil utěšit líčením, v jakých krvavých křečích se teď zmítá Francie.

Jednoho dne se však objevil ve dveřích bledý, zuby měl stisknuté a chvěl se zlostí. Když ho královna uviděla, okamžitě věděla, že jí přináší zlé zprávy. Uchopila mě za ruku a zeptala se: „Co se děje?“ „Je zle, madam,“ odvětil Acton. „Republikáni se znovu zmocnili Toulonu.“ „Toulonu!“ zvolala královna. „Zmocnili se Toulonu! Ale před týdnem jste mi řekl, že vám admirál Hood napsal, že jestli mu jakobíni seberou Toulon, stane se sám jakobínem!“ „Takže mu nezbývá, než si narazit rudou čapku až na nos!“ „Ale jak se to stalo? Tvrdil jste přece, že ti lidé, kteří obléhali Toulon, jsou naprosto neschopní idioti. Podle vás je generál Carteaux neschopen obléhat městečko třetího řádu!“ „To tvrdím stále, madam. Ale naneštěstí byl Carteaux odvolán a na jeho místo přišel Dugommier. A navíc Toulon nedobyli generálové, ale jakýsi mladý, úplně neznámý důstojníček, který si teprve vysluhuje první ostruhy.“ „Jak se jmenuje?“ „Bonaparte.“ „Bonaparte? Je to snad Ital?“ „Ano a ne. Je to Korsičan.“

Královna se odmlčela, chvilku zamračeně přemýšlela. „A víte ještě něco víc o tom Bonapartovi?“ „Řekl jsem vám všechno, co vím, madam. Tu zprávu přivezla jedna obchodní briga, která byla uzavřená v přístavu a vyplula z něj s anglickým a naším loďstvem. Protože však pluje rychleji, předhonila všechny ostatní lodě a dostala se k nám za tři dny.“ „S kým jste mluvil?“ „S kapitánem.“ „Mohu ho vidět?“ „Není nic snazšího, ale řekl mi vše, co ví.“ „Kdy si myslíte, že dostaneme další zprávy?“ „Dnes večer, dnes v noci, nejpozději zítra ráno.“

V tu chvíli pohlédl generál mimoděk na moře a zvolal: „Ach, podívejte se, madam, vidím k nám připlouvat plnými plachtami loď, a zdá se, že na obzoru se rýsuje další.“ „Přineste mi dalekohled, Emmo,“ vyzvala mě královna.

Generál Acton ho uchopil, seřídil podle svého oka a pozoroval loď. Po chvilce zasunul části dalekohledu do sebe a pravil: „Jestli se nemýlím, do dvou hodin se dozvíme nejnovější zprávy od člověka, který určitě bude vědět i tu nejmenší podrobnost.“ „Poznal jste tu loď?“ zeptala se Karolina. „Myslím, že je to Minerva kapitána Franceska Caracciola.“ „Jestli je to opravdu on,“ zareagovala královna živě, „vzkažte mu, že si s ním přeju mluvit jako první. Vy budete tak laskav a doprovodíte ho ke mně, generále.“

Generál se uklonil a odešel.

Zůstaly jsme samy. Královna vzala dalekohled a pozorovala korvetu, která signalizovala ještě před vjezdem do přístavu s pevností Uovo a kapitán ani nečekal, až loď zakotví, a ihned nechal spustit člun.

V dálce bylo vidět ještě pět nebo šest lodí, které pluly pomaleji.

Od chvíle, kdy královna ztratila z očí kapitánův člun, upírala oči na dveře. Asi za deset minut jsme uslyšely rychle se blížící kroky, dveře se otevřely a sám generál Acton ohlásil: „Kapitán Francesco Caracciolo.“

Kapitán vstoupil, hluboce se královně uklonil a čekal na její otázky. „Dobrý bože, pane,“ oslovila ho královna, „co jsem se to dověděla! Jakobíni prý nám zase vzali Toulon. Je to pravda?“ „Musí to být pravda, madam,“ odpověděl kníže Caracciolo se smutným úsměvem, „protože jsem tady.“ „A vy jste jim vydali Toulon bez boje!?“ „Nikoli, madam, bojovalo se krutě, ztratili jsme dvě stě mužů a čtyři sta mužů je v zajetí.“ „Tak mi vysvětlete, jak k té porážce došlo, pane. Jde přece o porážku?“ „V plném smyslu toho slova, madam.“ „Ale kdo mohl v několika dnech tak náhle změnit vývoj situace?“ „Geniální muž, madam.“ „Ten Bonaparte?“ „Ano, ten Bonaparte.“ „A co udělal?“ „Odhalil jediný bod, odkud se Toulon dal napadnout. Dobyl ho útokem na bajonety a potom odtamtud řídil palbu na město.“ „A co pak?“ „A pak, madam… když začaly na město dopadat granáty a město začalo hořet, když v ulicích létaly dělové koule a dvě pevnosti Eguillette a Balagnier se přidaly k Malému Gibraltaru, aby pomohly rozdrtit Toulon, vznikla roztržka mezi Angličany, Španěly a Neapolitány. Angličané byli rozhodnuti vyklidit město a ani nám, ani Španělům o tom nic neřekli. Zapálili zbrojnici, skladiště námořnictva a ty francouzské lodě, které nemohli vzít s sebou, a začali se naloďovat, zatímco po nich francouzské dělostřelectvo pálilo. Opustili ty, kdo kvůli nim zradili Francii! Teď je zradili sami! V tu chvíli vypukl zmatek, chaos, všichni bezhlavě prchali! Angličané nechali střílet na roajalisty, kteří se věšeli na boky jejich lodí, aby unikli pomstě svých republikánských odpůrců. Já jsem tak nejednal. Přijal jsem na svoji palubu asi dvacet roajalistů, mezi nimi je i guvernér města, hrabě Mandès. Přivezl jsem ty nešťastníky s sebou. Raději ať tu zahynou hladem, než aby je tam zastřelili nebo poslali pod gilotinu.“ „Udělal jste dobře, kapitáne,“ zvolala královna, „vaši roajalisté u nás nezemřou hlady, to vám slibuji. I kdyby jim král odmítl poskytnout chleba, prodám sama své diamanty a nakrmím je.“

Caracciolo se uklonil. „Nevím, pane, zda mám natolik velký vliv, abych vás mohla nechat jmenovat admirálem, ale každopádně požádám krále a pana Actona, aby vám ta přízeň, ne, mýlím se, ta odměna byla udělena.“

Karolina pokynula, kníže se uklonil a vyšel. „Co tomu říkáte, pane?“ obrátila se královna k Actonovi. „Říkám, madam, že kníže Caracciolo nemá vůbec rád Angličany. Proto mým krajanům přisoudil v celé záležitosti takovou roli.“ „Takže vy nebudete zastávat moje mínění, až se v radě bude projednávat udělení admirálské hodnosti knížeti?“ „Vaše Veličenstvo dobře ví,“ uklonil se Acton, „že jsem vždy stejného mínění. Nemyslíte si, madam, že by teď bylo vhodné, abych bez prodlení vydal rozkazy ohledně přijetí lodí a mužů vplouvajících do přístavu?“ „Jděte, pane! Jděte! Nechte obvázat raněné, léčit nemocné, odměňte ty, kteří se vyznamenali v boji. Nejsme taková velmoc, abychom si mohli dovolit být nevděční vůči těm, kdo nás brání.“

Acton se vzdálil.

Večer se král vrátil z lovu. Kolem jedenácté v noci se královna nechala informovat o tom, co dělal a co říkal.

Klidně prý povečeřel, nechal si během jídla vyprávět, co se stalo, a potom se beze slova odebral na lůžko.

O půlnoci pro mne královna přišla a žádala mě, abych ji doprovodila. Dívala jsem se na ni s údivem, protože držela v ruce dýku a černou tužku. Zeptala jsem se, co hodlá dělat, ale ona mi jen odpověděla: „Pojď se mnou a uvidíš.“

Šly jsme chodbou, kudy nikdy nikdo nechodil, jen král se tudy dostával do královniny ložnice. Došly jsme až k pokojíku před královou ložnicí. Tam se královna zaposlouchala, ale nic se neozývalo. Všude vládlo hrobové ticho. Královna přistoupila až ke dveřím do manželova pokoje, zabodla do nich dýku a podala mi černou tužku: „Tvoje písmo nezná,“ řekla mi. „Napiš kolem dýky, co ti nadiktuji.“

Napsala jsem na dveře: Tutte le mode vengono di Francia, což znamená Každá móda přichází z Francie. „A teď,“ řekla královna, „pojďme. Uvidíme, jestli bude zítra ráno tak klidný jako dneska večer.“

Nazítří ráno se objevil v královnině ložnici král v domácím oděvu, bledý hrůzou a v třesoucí se ruce třímal dýku. Hlasem, který přeskakoval vzrušením a byl doprovázen cvakáním zubů, královně opakoval slova, která jsem v noci psala na dveře. „To jen dokazuje, že máme jakobíny i v našem paláci,“ poznamenala královna. „Ale co budeme dělat?“ zvolal král zoufale. „Pravý opak toho, co udělali Karel I. anglický a Ludvík XVI. francouzský. Začneme my. Budeme je zabíjet, aby oni nezabili nás.“ „Nepřeju si nic jiného, ale koho budeme zabíjet?“ „Jakobíny!“ „Poslyšte, pojďte si to nějak srovnat,“ řekl král. „Ve Francii jsou jakobíni, podle toho, co jsem slyšel, chudáci s červenými čapkami, kteří píší do novin rouhačské a pobuřující články. Tady patří k jakobínům vzdělaní muži, učenci, kteří píší dobré knihy, nebo se to alespoň o nich tvrdí. Ve Francii jsou to hospodští, neúspěšní komedianti, u nás muži patřící ke šlechtě, lékaři, právníci. Jsou snad tedy mezi jakobíny a jakobíny stejné rozdíly jako mezi jinými věcmi?“ „Ano,“ odvětila královna. „Mezi jakobíny jsou rozdíly, ale protože ti naši jsou vzdělaní, musíme se jich bát o to víc. Ve Francii je zkažený lid, kdežto vzdělanci a šlechta jsou dobří a mají správné názory. U nás je dobrý lid, ale špatní jsou vzdělanci.“ „Dobrá, dnes se vám tedy zdá, že lid je dobrý. A proč jste jím tedy tolik pohrdala, když mi tleskali, jak jím makarony, nebo když vyskakovali na stupátko mého vozu, aby mě zatahali za nos a štípali do uší?“ „Protože jsem ho neznala. Dnes už ho znám a soudím ho spravedlivě. Ale tu dýku vám do dveří nezabodl žádný muž z lidu, to není napsáno neapolským nářečím, ale správnou italštinou.“ „Ano, to musím připustit. Málem jsem dal zatknout toho ubohého Sforzu, který měl u mne dnešní noci službu, ale když viděl tu dýku, zbledl ještě víc než já a celý se roztřásl.“

Královna přešla k oknu a otevřela je. „Podívejte se,“ obrátila se ke králi a ukázala mu na lodě v přístavu. „To je obraz bídy a utrpení, co? To je rána, a jaká hanba pro nás a celou vládu! Naši vojáci jsou pobiti nebo v zajetí, naše loďstvo zničené! To je katastrofa a celá Neapol může z nábřeží sledovat tohle smutné divadlo. Převlečte se a vmíchejte se do davu, co si myslíte, že uslyšíte? Všichni ti dobře oblečení boháči, učenci, patricijové se budou z naší porážky radovat, a ti ubozí chudáci, nevědomí a hladoví, budou plakat a zlořečit Francouzům. A když se tu Francouzi objeví, všichni ti vaši vznešení se k nim přidají. Kdo s nimi bude bojovat? Lazzaroni!“ „Nevím, nevím,“ prohodil král. „Připadají mi moc chytří na to, aby se jen tak nechali pobít. Mají příliš rádi svoje pohodlíčko.“ „Až přijdou Francouzi, uvidíte.“ „Dobrá,“ řekl král se svým nenapodobitelným úšklebkem, „Francouzi jsou ještě daleko! Museli by přijít po souši, protože moře ovládají Angličani.“ „Já také neříkám, že se bojím francouzských jakobínů, pane. Bojím se jakobínů neapolských.“ „Ale, má drahá učitelko, vždyť přece máte svého Mediciho, aby je zatkl. Máte Vanniho, Guidobaldiho, Castelcicalu, máte Donata, který je pověsí. Dávám vám volnou ruku, dělejte si s nimi, co chcete. Ušetřte pouze Cottugna, je to dobrý lékař a zná moji náturu. Ale ten zbytek učenců, právníků, vznešených kruhů si klidně nechte, nestojí mi ani za špetku toho dobrého španělského tabáku, který mi posílá můj bratr Karel IV.… Představte si, že jsem od ledna dodneška zabil o třetinu víc zvěře než on.“ „Upřímně vám gratuluji,“ pokrčila královna rameny. „To je opravdu skvělé zaměstnání pro krále, lovit od rána do večera, když se kolem nás dějí takové věci.“ „Madam, kdybych nelovil, myslíte si, že by se revolucionáři nezmocnili Toulonu?“ „Nevím, jestli jste víc logik nebo filozof, ale ať je to, jak chce, račte se laskavě oddávat, čemu chcete, já se pak s vaším dovolením postarám o to, aby nadání pánů Vanniho, Guidobaldiho a Castelcicaly bylo plně využito. A také aby měl mistr popravčí dost práce. Jděte, pane! Nezapomeňte si tady tu dýku, mějte ji stále na očích a občas si připomeňte, co u ní bylo napsáno. Dnes jdete na lov, domnívám se…“ „Ne, madam, na ryby.“ „Ušlechtilá zábava, a jak skvěle načasovaná! Běžte si za svými rybami, pane, a po návratu mi dejte vědět, co se děje s vašimi válečnými loděmi.“

Král už byl u dveří, ale zastavil se a poznamenal: „Máte pravdu, madam, odřeknu dnes ten rybolov. Spokojím se jen s několika bažanty v Capodimonte.“

A odešel.

Karolina si dala zavolat generála Actona a dohodla se s ním, že ještě téhož dne bude vydán dekret o zabavení značné části církevního majetku ve prospěch státní pokladny. Dále že město Neapol zaplatí zvláštní válečnou daň sto tisíc dukátů a šlechta sto dvacet tisíc. Občané prodají své šperky a vzácné předměty a peníze, které za ně obdrží, dají do státní pokladny. Dostanou za ně bankovní poukázky splatné v určitém období. A konečně poslední rozhodnutí bylo, že se vláda zmocní veškerých bank. Toto rozhodnutí bylo vydáno bez ohledu na to, jaký pokřik se potom spustí.

Tímto způsobem se získalo padesát milionů.

Kromě toho dostala státní junta příkaz od královny, aby okamžitě začala provádět svoji činnost. Bylo zatčeno asi sto osob.

63

Povězme si něco o prvním zločinci, či spíše o prvním nevinném, který otevřel tolika obětím krvavou cestu na popraviště a na šibenici.

O Velikonocích, které královna slavila jako vždy v Neapoli, jsme se doslechli, že jeden z nejposvátnějších a nejuctívanějších kostelů v Neapoli byl poskvrněn hrůznou bezbožností. Kostel del Carmine měl dlouhou historickou i náboženskou tradici a uctívaly ho všechny společenské vrstvy.

Stalo se to na Boží hod velikonoční roku 1794. Ve chvíli, kdy kněz zvedal hostii, ozvalo se v kostele strašlivé rouhání a jakýsi bledý muž s rozježenými vlasy, čelem pokrytým potem a pěnou u úst si razil oběma rukama cestu davem, vrhl se k oltáři, udeřil kněze do tváře, vyrval mu z rukou hostii a pošlapal ji.

Ve středověku by takového muže označili za posedlého ďáblem a vyhostili by ho z církve. V 18. století ho považovali za kacíře a bezbožníka, za šiřitele svatokrádežných myšlenek, které se zrodily ve Francii, a konal se proces.

Soudní řízení netrvalo dlouho. Viník nic nepopíral, neomlouval se, jen soudcům do tváře popíral existenci Boha, Ježíše i Panny Marie.

Jmenoval se Tommaso Amato a byl z Messiny. Bylo mu třicet šest let, měl tři bratry, jednu sestru a žádné trvalé bydliště. To alespoň o sobě prohlásil.

Kněží z této události mnoho těžili. Upozorňovali na to, že tenhle člověk představuje bezbožnost doby a je živým symbolem zkaženosti, do níž vrhají lidskou společnost ideje Francouzské revoluce.

Pro soudce zase nebyl žádný trest dost závažný, aby vyjádřili své pohoršení. Odsoudili viníka na šibenici, kam musel kráčet s roubíkem v ústech, aby už mu žádné rouhání nemohlo vyjít z úst a pohoršit tak dobré křesťany.

Poprava se konala 17. května. Odsouzeného vezli na popraviště nejdelší cestou, aby si všichni v Neapoli mohli prohlédnout těžkého zločince, rouhače. Vyhnuli se jen okolí královského paláce, protože by tam mohli potkat krále, a to by pro odsouzence znamenalo vysvobození. Tělo popraveného bylo spáleno a popel rozhozen do čtyř světových stran.

Ještě téhož večera došel do Neapole strnulé hrůzou z tak strašlivé popravy dopis messinského guvernéra generála Danera, v němž stálo, že nešťastný šílenec jménem Tommaso Amato uprchl z blázince a Messina žádá jeho vydání.

Dopis byl sice utajován, ale brzy se rozkřiklo, že soudci nechali popravit místo bezbožného ateisty ubohého blázna. Tento omyl měl zmírnit zápal soudců, ale stal se pravý opak. Usnesli se, že budou soudit bez přerušení, jen s přestávkami na jídlo a spánek.

V té době se Angličané chtěli pomstít za Toulon tím, že napadnou Korsiku. Královna se o tom dozvěděla od sira Williama Hamiltona nebo spíš ode mne. Ve smyslu smlouvy, kterou podepsala Velká Británie a Království obojí Sicílie, měla Neapol poslat Anglii na pomoc své jednotky. Král veřejně prohlásil, že věnoval na tuto akci deset milionů ze své soukromé pokladny, a královna se ukazovala na promenádě a v divadle s falešnými diamanty, protože ty pravé obětovala ve prospěch státu.

Nelson byl pověřen obléháním Calvi. Dělová koule dopadla na zem pár kroků od něj a vzduchem se rozletěl déšť drobných úlomků kamene. Jeden z nich zasáhl Nelsonovo levé oko a vyrazil mu ho. O odvaze tohoto statečného námořníka, který právě utrpěl zranění, jaké by jiný považoval za zmrzačení, svědčí dopis napsaný krátce poté admirálu Hoodovi: Drahý lorde, zprávy o bitvě, které Vám byly doručeny, patrně zamlčely jednu nedůležitou příhodu. Jedná se o lehké zranění, které jsem utrpěl dnes ráno. Je skutečně lehké, jak vidíte, protože mi nijak nebrání, abych Vám napsal.

V úctě Váš věrný Horatio Nelson Sir William a já jsme se také dozvěděli o tom lehkém zranění, ale vůbec nás nenapadlo, že jde o ztrátu oka. Když se dověděl o tom, co se Nelsonovi přihodilo, král, zeptal se jenom: „Jaké oko ztratil?“ Když mu odpověděli, že levé, upokojil se: „To je dobré. To mu nebude bránit v lovu.“

Od chvíle, kdy jsem se octla v Neapoli, jsem toužila vidět výbuch Vesuvu a v žertu jsem prosila sira Williama, který byl s vulkány tak dobře obeznámen, aby pro mne objednal jedno takové menší zemětřeseníčko.

Moje přání mělo být splněno.

12. června večer se sir William vrátil domů k jedenácté hodině, a protože jsem byla ještě u královny, přijel pro mne osobně. „Madam,“ řekl mi, když předtím pozdravil Jejich Veličenstva, „právě jsem byl v observatoři. Přála jste si výbuch a zemětřesení. Domnívám se, že jedno takové zažijete a bude patřit k těm krásnějším!“ „Výborně,“ zvolal král, „to je to poslední, co nám ještě chybělo!“ „Pane,“ opáčila královna, „jsou chvíle, kdy i příroda, jako by sama chtěla mít podíl na lidských osudech, doprovází lidskou zlobu. Víte přece, jaké přírodní úkazy předcházely Caesarově smrti.“ „Namouduši ne, madam. Sir William sice jednou vyprávěl cosi o jakési kometě, ale komety mi jsou naprosto lhostejné, zatímco zemětřesení mi nahání strach jako každé nebezpečí, jehož příčiny si nedokážu vysvětlit. Navíc mě zase finančně zruinuje stavba nových domů… Vzpomínáte si jistě na rok 1783?“ „Doufám, že tentokrát se nezachováte tak pošetile jako tenkrát,“ opáčila královna. „Dnes bychom ty peníze mohli vydat rozumněji než na postavení nových chatrčí pro vaše Kalábrijce!“ „Možná je lepší vydat je na stavbu nových domů než na válku s Francií. Ta je horší než vulkán. Neničí jen chatrče, ale i paláce!“ „Snad nemáte strach, že vám pařížští jakobíni vezmou Portici a Caserte?“ pousmála se královna ironicky. „Říkejte si, co chcete, madam,“ odvětil král, „ale já mám skutečně větší strach z pařížských jakobínů než z těch neapolských. Já přece ty svoje Neapolitány znám! Narodil jsem se tu a vím, že s třemi F si s nimi mohu udělat, co chci!“ „Co znamenají ta tři F?“ zeptala jsem se krále se smíchem. „Jakže, má drahá,“ udivila se královna, „vy ještě neznáte královu oblíbenou průpovídku? S třemi F se dá vládnout Neapoli: forca, festa, farina, tedy chcete-li šibenice, radovánky, mouka.“ „A copak si o tom myslíte vy, madam?“ zeptala jsem se vesele. „Podle mého soudu jsou dvě F navíc, stačí jenom forca, šibenice.“

Král se obrátil znovu na sira Williama: „Domníváte se skutečně, že nás čeká zemětřesení?“ „Obávám se toho,“ odvětil sir William.

V tu chvíli král zazvonil a nařídil lokajovi, aby mu hned zapřáhl koně. „Kam pojedete?“ zeptala se Karolina. „Do Caserte. A vy?“ „Já zůstávám.“ „A co vy, madam?“ obrátil se král ke mně. „Jestli zůstane královna, zůstanu s ní,“ odvětila jsem. „A vy, sire Williame?“ „Já, sire, budu s radostí studovat tento přírodní úkaz.“ „Tak jen studujte, příteli, studujte. Já nemám vaše vzdělání, mám jen přírodní pudy, a ty mi říkají, že lépe je utéct. Přeji vám pěknou zábavu, dámy, i vám, sire Williame.“

A protože se objevil lokaj oznamující, že je zapřaženo, král spěšně opustil místnost.

64

Marie Karolina byla od přírody srdnatá a smělá, a kdykoli král projevil zbabělost, ráda ukazovala svoji odvahu. I když teď byla venku těžká atmosféra a foukal silný vítr, navrhla mně a siru Williamovi, abychom nasedli do kočáru a jeli vstříc nebezpečí, tedy až k Magdalenině mostu.

Sir William s radostí přijal.

Nesdílela jsem nijak vědecké nadšení svého manžela, ani královnin rozmar vyhledávající dobrodružství, ale neměla jsem na výběr. Raději bych byla zůstala a čekala, co se stane, ale byla jsem nucena jít mu naproti.

Odbíjeli půlnoc, když jsme nasedali do kočáru. Královna poručila jet k Magdalenině mostu. Vzduch byl těžký, přesycený sírou, a i přes hluk jedoucího kočáru jsme slyšeli, jak to pod zemí vře.

Moře bylo neklidné, ale ne jako při bouři, kdy se jedna vlna valí na druhou, ale vřelo jako voda v konvici, kdy var vychází zdola. Celý záliv bublal a světélkoval fosforem jako ohnivý koberec.

Měsíc, sotva tři dny po úplňku, se koupal v bledém oparu a visel přímo nad kráterem sopky jako obrovská bomba, kterou do vzduchu vystřelilo gigantické dělo.

Chudí obyvatelé Neapole zalezli do doupat, která si vyhloubili u základů svých domů. V ulicích bylo pusto, jen několik toulavých, neklidně pobíhajících psů jako by už cítilo, jak se jim země třese pod nohama, a žalostně vylo na měsíc.

Vzala jsem královnu za ruku. „Co je vám? Máte ruku jako led!“ polekala se. „Mám strach,“ přiznala jsem se. „Uklidněte svou ženu, mylorde,“ pravila královna, „ať jí není špatně.“

V tu chvíli se objevil muž zahalený i přes velké vedro do pláště a s údivem zíral na náš vůz. „Královno Karolino,“ oslovil ten muž královnu, „pokoušíte Boha!“ Po těch slovech muž zmizel v jedné z uliček, které se říkalo Ulice posledních vzdechů, protože tudy vozili odsouzené na popravu, a ti právě tady poprvé spatřili šibenici. „Bože, madam,“ zvolala jsem, „co to má znamenat?“ „Nějaký jakobín, na nějž Vanni zapomněl,“ zamumlala královna, „hrozí mi, protože nic jiného nemůže.“

Dojeli jsme k Magdalenině mostu, ale tam koně odmítali jet dál. Kočí je marně pobízel bičem. Vzpínali se, tiskli se k zábradlí mostu. „Madam,“ uchopila jsem královnu za ruku, „ten muž nevypadal jako nepřítel, spíš jako přítel, který nás přišel varovat… nejezděme dál, nepokoušejte Boha!“ „Co je s těmi koňmi, Gaetano,“ křikla královna na kočího. „Je tu snad nějaká překážka?“ „Nevím, madam,“ odpověděl kočí, „nechtějí dál, zvířata někdy cítí věci, které lidé nemohou vnímat.“ „Slyšíte, co říká ten pitomec?“ obrátila se královna na sira Williama. „Madam,“ opáčil sir William, „ten muž má pravdu. Je dokázáno, že živočichové cítí dopředu přírodní katastrofy a nebezpečí, které na ně číhá. Pravděpodobně sopka už brzy vybuchne.“

A skutečně, jako by Vesuv čekal právě na tuto chvíli, z hlubin země se ozvalo hrozivé hučení a prudký otřes země vrhl kočár o kus dozadu. Koně zařehtali, a i když stáli, najednou byli pokrytí potem, jako se moře pokryje pěnou. „Madam,“ zvolal kočí, „říkal jsem vám to, koně viděli něco, co jsem já ještě vidět nemohl, tam…“ A ukazoval prstem na vrcholek hory.

Z kráteru začínal vycházet černý, hustý dým a zvedal se do výšky jako obrovitá věž. V tom sloupu dýmu se objevovaly záblesky a pokaždé se ozvala detonace, jako když střílí celá baterie děl.

Teď uchopila královna za ruku mne. I její srdce z bronzu začalo pociťovat strach. Já jsem byla na pokraji mdlob. Jen sir William byl nadšený. „Jestli si Vaše Veličenstvo přeje zůstat zde,“ ozval se roztřeseným hlasem kočí, „ať si laskavě vystoupí. Neručím za koně.“

V tu chvíli se ozvala strašlivá detonace a vzápětí následoval tak prudký otřes, že se mi zdálo, jako by se všechno kolem mne točilo. „Madam, pro lásku boží, vraťme se, vraťme se,“ zvolala jsem.

Královna však nemusela vydat žádný rozkaz. Koně se obrátili sami a splašeně pádili v šíleném letu po mostě. Kočí volal: „Madam, madam, nedokážu je zvládnout!“

Královna jen poznamenala: „Tak jsme v Božích rukou.“

Následoval nový otřes, ještě silnější než ty předcházející. Omdlela jsem hrůzou.

Když jsem otevřela oči, vůz stál a Gaetano držel koně za uzdu. Byli jsme přímo u Uličky posledních vzdechů.

Ve chvíli, kdy se kočár užuž měl roztříštit o roh nábřeží, objevil se týž muž, který křičel na královnu, aby nepokoušela Boha. Nedbal na to, že by ho koně mohli rozdrtit, postavil se jim do cesty a přímo nadlidskou silou je zastavil na místě. To zastavení bylo tak prudké, že kočí vyletěl ze sedátka, ale hned se zvedl a uchopil koně za uzdu. Když neznámý viděl, že kočí už své koně ovládá, zmizel.

Nic z toho jsem neviděla. Probudila jsem se jako ze sna. Královna mi dávala čichat k vonným solím.

Po této příhodě se koně jako zázrakem uklidnili a Gaetano nás bez nehody odvezl do paláce. Královna mi nařídila, abych se odebrala do svého pokoje, který sousedil s jejím, a odpočinula si. Sir William požádal královnu, aby mohl sledovat činnost sopky z terasy paláce. Neviděla jsem nic, ale všechno mi vypravovali.

Otřesy následovaly jeden za druhým, ale Neapol zůstala jako vždy ušetřena. Ke třetí hodině ráno se cesta od Vesuvu k Neapoli naplnila uprchlíky, kteří houfně opouštěli svá obydlí a hledali útočiště za Magdaleniným mostem.

Ráno vyšlo slunce na jasné nebe, ale sloup kouře a popele vycházející z Vesuvu brzy pokryl celou oblohu. Vody, které jsou jen odrazem nebe, se pokryly šedým povlakem, a v plném dni nastal soumrak.

Od té chvíle až do pozítří se slunce neukázalo. Hučení uvnitř hory bylo stále silnější a tma stále hustší.

14. června byly neapolské ulice ponořeny do naprosté tmy. Kardinál arcibiskup a všichni kněží z celého města vzali z katedrály pozlacenou sochu ochránce města svatého Januaria a v doprovodu šlechty i lidu se vydali k Magdalenině mostu, kde prosili svatého Januaria o ochranu.

Královna byla na mši před tímto procesím, ale já jsem ji tam jako protestantka nemohla doprovázet. Kdyby mě, kacířku, lidé uviděli v kostele, byli s to vinit mě z té strašlivé katastrofy.

Arcibiskup, šlechta a lid se modlili na mostě celou noc. V noci z 15. na 16. červen se ozval hluk, jako by vybuchla celá prachárna. Všichni obyvatelé Neapole byli v ulicích: ti ustrašenější se tiskli tváří k zemi, ostatní klečeli nebo se hrbili. Z kráteru vyšlehl oheň, stoupal k nebi a potom spadl zpět na svah hory v ohnivých úlomcích. Vzápětí vytryskla z vrcholu hory dvojitá řeka lávy, jedna část tekla k Resině, druhá k Torre del Greco.

Třicet tisíc lidí, muži, ženy i děti, v hrůze a zděšení sledovalo ten dvojitý proud žhavé lávy.

Strašlivá záplava se jakoby nějakým nadpřirozeným zásahem zastavila u bran Resiny. Torre del Greco bylo lávou naneštěstí zaplaveno až po nejvyšší domy a zvonici kostela. Žhavý proud odnášel trosky zničeného města k moři. Touto katastrofou vyvrcholila celá hrůza ničivého zemětřesení. Ráno 16. června vyšlo na čistou oblohu slunce. Část Vesuvu pohltila sama hora, nejvyšší část hory se zřítila do kráteru. Teď vypadal Vesuv jinak, měl kuželovitý tvar a byl nižší.

Během těch dní smutku a hrůzy se v Neapoli zastavil život, s výjimkou temné činnosti státní junty. Na některých listinách bylo totiž datum těch tří dnů strašlivého zemětřesení. Boží hněv nedokázal utišit hněv králů!

Nazítří po osudné noci, kdy jsme kvůli splašeným koním málem přišli o život a kdy nás zachránil ten neznámý muž, dala královna našeho zachránce hledat. I když se této práce ujali nejšikovnější muži královnina policejního ředitele, neuspěli.

Jakmile se peklo na zemi utišilo, vyjel si král opět na lov a vrátil se až 18. června. O tom, co se v Neapoli nebo v jejím okolí mohlo stát a co se skutečně stalo, nepronesl ani slovo. Jemu se nestalo nic, a to bylo vše, co ho zajímalo.

65

Zatýkání nepohodlných osob začalo v Neapoli krátce po odjezdu admirála de Latouche-Trévilla, první odsouzení tedy trávili ve vězení již čtvrtý rok. Počet obžalovaných se blížil k padesátce. Prokurátor Basilio Palmieri na začátku procesů tvrdil, že má důkazy proti dvaceti tisícům osob. Zatím však po odstrašujících výsleších na mučidlech navrhl pro trest smrti třicet osob. Soudní tribunál se však spokojil s tím, že k nejvyššímu trestu odsoudil pouze tři muže, další tři pak na galeje a třináct k menším trestům. Ostatní byli propuštěni na svobodu.

Hlavou spiknutí byl jakýsi Pietro di Falco. Přiznal se, odhalil plány spiklenců, ale jeho přiznání nebylo nikdy zveřejněno a Falco byl poslán na nucené práce na ostrov Tremiti.

Výběr těch tří, které soudci posílali na smrt, byl přinejmenším velmi zvláštní. Připomínal pohanské doby, kdy se k usmíření bohů obětovávaly děti.

Všichni tři byli velmi mladí, pocházeli ze šlechtických kruhů a neznali příliš svět, do něhož teprve měli vstoupit.

Nejstaršímu z nich, Vicenzu Vitaglianovi, bylo dvaadvacet, prostřední se jmenoval Emanuel de Deo a bylo mu dvacet, nejmladší Vicenzo Gagliani byl teprve devatenáctiletý.

Ve městě vyvolal tento výběr junty velké rozhořčení a lítost. Jediným zločinem těchto mladíků bylo podle slov současného historika, že „mluvili o věcech, o nichž je lépe pomlčet, a tleskali tomu, co mělo být teprve prozkoumáno“. Jejich velkým prohřeškem bylo, že si nechali ostříhat vlasy podle nové revoluční módy, kterou ve Francii už před lety zavedl herec Talma.

Přiznám se, že když jsem se tuto novinu dozvěděla a když mi řekli, kolik let je těm odsouzeným, a vysvětlili mi, že ani nemohli vážně konspirovat, pocítila jsem velkou lítost.

Běžela jsem ke královně, která mě přijala s přísnou a podmračenou tváří. „Chceš snad za ně také orodovat?“ zeptala se mě. „A kdybych to udělala, odmítla byste mě vyslechnout, madam?“ „Ano, protože jsem pevně rozhodnuta dát průchod spravedlnosti a tvé prosby by byly zcela zbytečné.“ „Ach, madam,“ zaprosila jsem se sepjatýma rukama, „jsou tak mladí, nemohou být přece nebezpeční.“ „Patrně to nejsou ty nejvyšší hlavy, které měly padnout, to připouštím,“ pravila královna. „Někdy si myslím, že ti bídní soudci si vybrali právě tyhle tři děti z hlouposti nebo ze zrady, ale přiznávám, že se kloním spíše ke zradě.“

Podívala jsem se na ni udiveně. „Nechápeš to? Jestli těm třem dám milost, musím ji dát všem, protože všichni si o sobě myslí, že jsou nevinní stejně jako tihle. Pokud je nechám popravit, budou křičet, že jsem krutá, nelidská. Všichni otcové mě budou nenávidět, všechny matky proklínat.“ „Ach, madam, sama váháte,“ zvolala jsem, „a když váháte vy, je zřejmé, že se soudci mýlí.“ „Spravedlnost se nesmí nikdy mýlit, Emmo, musíme jí dát průchod.“

Povzdechla jsem a sklonila hlavu na prsa. Přitom jsem zašeptala pár slov. „Co si to tam mumláš?“ zeptala se Karolina. „Děkuji Bohu, že nejsem královna, madam,“ odvětila jsem.

Po chvilce ticha královna poznamenala: „Rozsudek byl vynesen dnes ráno, máme ještě tři dny na rozhodnutí… Dnes v noci tady zůstaneš. Ráno moudřejší večera.“

V tu chvíli vstoupil král. Pozdravil mě podle svého zvyku velmi dvorně a pokynul mi, abych usedla. Sám se potom posadil ke své ženě. „Má drahá učitelko,“ oslovil ji, „přicházím vám oznámit, že tu tři nebo čtyři dny nebudu. Jedu lovit do Persana.“ „Dostal jste snad zprávu, že bude další zemětřesení?“ „Ne, v tom případě bych nejel na tu stranu. Jel bych spíše směrem na Capuu. Ale dnes nemám strach ze zemětřesení, bojím se něčeho jiného.“ „A čeho?“ „Vždyť vy dobře víte.“ „Vy už nejste tak skálopevně přesvědčen o pravdivosti svého oblíbeného axiomatu o třech F? Nevěříte už snad v jejich účinnost? Vzpomeňte si, forca, festa, farina, šibenice, radovánky, mouka.“ „V jejich účinnost věřím, ale nejsem přesvědčen o tom, že by bylo vhodné jich teď použít. Tak raději ujedu. Ostatně moudří muži tak radí: kdo uteče, vyhraje.“ „Takže nechcete vědět, co se děje, nebo lépe řečeno, chcete, aby to tak vypadalo?“ „Nechci to vědět a nechci, aby to vypadalo, že vím. Zorganizoval jsem snad juntu já? Poslal jsem snad já do Londýna pro toho Castelcicalu? Zařídil jsem snad tu pověstnou temnou komoru? To všechno je vaše práce, madam. Já lovím, chytám ryby, odpočívám v San Leuciu. Jsem lenošivý král. Vy jste královna, vy třímáte v ruce žezlo, vy jste hotová Kateřina II.“ „Takže vy mi tedy necháváte celou zodpovědnost za smrt těch tří mladých odsouzenců?“ „O kom to mluvíte?“ „O těch třech, kteří byli odsouzeni dnes ráno.“ „O tom nic nevím. Vidíte, jak nepatrným zrnkem svého království jsem. Nikdo se nenamáhá, aby mi něco řekl, natož něco tak podstatného.“ „Tak už dost, pane, věc je dost vážná, mluvme tedy vážně, anebo o ní nemluvme vůbec.“ „Nemluvme o ní vůbec, nic víc nežádám. Přišel jsem vám říct, že jedu na pár dní do Persana, abyste o mě neměla strach. Nechci vám nijak zasahovat do politických záležitostí. Říkáte, že odsoudili tři mladé muže? Chudáci! Je mi jich líto, ale co se dá dělat. Jestli jsou skutečně vinni a jestli se proti vám spikli, pak…“

V tu chvíli jsem se odvážila promluvit: „Sire, to je právě to, co královnu trápí. Není tak úplně přesvědčena o tom, že ti mladíci jsou skutečně vinni, má dokonce strach, že jsou nevinní.“ „A kruci! V tom případě je ale, má drahá, nesmíte dát popravit. Smrt toho blázna, kterého jsme nedávno pověsili, už takhle pobouřila veřejnost! Uvažujte o tom, madam, dobře uvažujte!“ „Ale pane,“ pravila královna viditelně netrpělivá a nelibě dotčená, že jí král dělá kázání, „copak já mohu dát milost? Nemám na to právo, nejsem přece král. Jsem jenom královna.“ „Jen královna? A to si troufáte říci mně? Kdo je to král? Přece ten, kdo předsedá státní radě, kdo dává rozkazy ministrům, kdo vyhlašuje válku, kdo uzavírá mír. K čertu, copak já se těmito věcmi zabývám? Ne, jste to vy, madam! Takže vy jste skutečným králem!“ „Ale král, pane, také podpisuje!“ „Víte dobře, madam, že jsem tak líný, že jsem si nechal udělat razítko, abych se nemusel s podpisy obtěžovat. Je ve skříňce, od níž mám klíč. A ten jsem vám právě přišel před svým odjezdem do Persana předat. Řekl jsem si, že by bylo hloupé, abyste neměla i tento klíč, když už máte ve svých rukou všechno.“

Poté se král rozloučil a odešel se svým typickým poťouchlým úsměvem. Mnul si přitom ruce. „Chápu,“ pronesla královna, „myješ si ruce jako Pilát Pontský… ale toho historie nepřestala celých osmnáct století proklínat. Uvidím, co s tím uděláme my!“

V tu chvíli ohlásili prokurátora Basilia Palmieriho. „To je skvělé!“ zvolala královna. „Právě jsem pro něj chtěla dát poslat.“

Potom se obrátila ke mně: „Chceš vidět skutečného ničemu, Emmo?“ „Ano, madam, tolik se zajímám o osud těch mladíků, že si ho ráda vyslechnu.“

Královna se obrátila k dveřníkovi: „Uveďte Palmieriho!“

66

Kdybych si měla vybrat model pro skutečného ničemu, jak řekla královna, vybrala bych si Basilia Palmieriho.

Vstoupil skloněný skoro až k zemi. Kdyby se od dveří dokázal připlazit ke královniným nohám po břichu, jistě by to udělal.

Nejdříve se omluvil, že u soudního tribunálu dokázal tak málo: žádal totiž třicet hlav. Nebylo jeho vinou, že soudci odsoudili jen tři. Požadoval mučení: není jeho vinou, že mu ho odmítli. „Dobrá, pane,“ řekla chladně Karolina, „příště se vám snad povede lépe.“ „Hluboce se skláním k nohám své královny a prosím poníženě, aby mě Vaše Veličenstvo laskavě ráčilo pověřit dalšími úkoly.“ „Můžete mi prokázat dvě služby, pane,“ pravila Marie Karolina. „Já a prokázat Vašemu Veličenstvu služby!“ zvolal prokurátor udiveně. „Jsem tu pro vás, rozkazujte!“ „Tedy mi řekněte, který z odsouzených bydlí nejblíž královskému paláci.“ „To je Emanuel de Deo, madam,“ odpověděl prokurátor, nechápaje smysl otázky. „Má otce nebo matku?“ pokračovala královna. „Pouze otce.“ „A znáte adresu?“ „Ano, madam, jeho otec se jmenuje Giuseppe de Deo a bydlí v ulici Svaté Brigity hned vedle obchodníka s obilím.“ „Děkuji, pane. Zapiš si tu adresu, Emmo.“

Pečlivě jsem zapisovala adresu a královna ze mne po celou tu dobu nespouštěla oči, jako by se chtěla vystříhat pohledu na toho muže.

Konečně se na něj znovu obrátila: „A teď mi povězte, kde jsou odsouzení vězněni.“ „Ve Vicarii, madam.“ „Tady máte papír, inkoust a pero, pište, co vám nadiktuji, pane,“ pravila královna a ukazovala ke stolu, kde byly všechny vyjmenované věci.

Palmieri se neodvažoval posadit před královnou, poklekl tedy na jedno koleno, vzal pero a čekal.

Královna začala diktovat: „Vrchní žalářník Vicarie poslechne slepě všechny rozkazy, které mu vydá osoba přinášející tento list…“ „Už jsem dopsal, madam.“ „A teď připište datum a připojte svůj podpis. Ještě vrchnímu žalářníkovi sdělte, že jste tento dopis psal pro něj.“ „Ale měl bych mu sdělit, jaká vznešená osoba…“ „Nesdělíte mu nic, pane, protože neznáte mé záměry, a radím vám, abyste po nich nepátral.“ „Má pro mne Vaše Veličenstvo ještě další rozkazy?“ „Nikoli, pane.“

Prokurátor se znovu poníženě uklonil a s mnohomluvnými díky a projevy hluboké oddanosti odešel.

Když se za ním zavřely dveře, zeptala jsem se královny: „A co mám dělat s touto adresou, madam?“ „Nech si ji u sebe, já ti potom řeknu.“

Královna pozorně přečetla list pro žalářníka, složila ho a pečlivě uložila do malé tobolky, kterou měla vždy při sobě. Pak se ke mně obrátila. „Ještě jsem se úplně nerozhodla, co udělám, závisí to na odsouzených,“ pravila, „ale připrav se, budu tě potřebovat. Přijď ke mně v osm večer a vezmi si černé šaty a pláštěnku.“ „Ó, madam, černá barva je špatné znamení!“ „Uklidni se, je to jenom proto, abychom nebyly v noci nápadné.“ „A kam půjdeme, madam?“ „Možná tam půjdeme spolu, možná půjdeš ty sama.“

Chtěla jsem se vyptávat dál, ale královna mi položila ruku na ústa. „Všechno má svůj čas, má drahá, a já před tebou nemám tajemství. Počkej trpělivě do večera.“

Přesně v osm hodin jsem vstoupila do královniny komnaty oblečená celá v černém. Čekala na mne ve stejném oděvu. „To je poprvé, co tě vidím v černém,“ pravila, když mě spatřila. „Ta barva ti nesmírně sluší, jsi v ní krásná až k zbláznění.“ „Vy také, madam, ale stejně bych na sobě měla raději něco jiného, takhle vypadáme jako dvě vdovy.“ „Máš tu adresu?“ zeptala se mě královna. „Nepotřebuji ji, znám ji zpaměti. Ulice Svaté Brigity, někde uprostřed, vedle obchodníka s obilím. Ten muž se jmenuje Giuseppe de Deo.“ „Dobrá, nastoupíš do kočáru bez erbu a bez čísla, který jsem pro tebe dala zapřáhnout. Vezmeš Giuseppa de Deo k sobě do kočáru a přivezeš ho sem.“ „Jakže, madam,“ zvolala jsem, „vy chcete mluvit s otcem toho odsouzeného? Takže je zachráněn!“ „Ještě ne. Pojedeš pro něj? Neodmítneš to poslání?“ „Jak bych mohla, madam. Už běžím… Kde mám pláštěnku?“

Odhodila jsem ji na křeslo. Královna mi ji podala a urovnala na ramenou. „Tak běž,“ pravila, „jsi jako holubice na arše Noemově, můžeš přinést olivovou ratolest.“

67

Z paláce do ulice Svaté Brigity je to jen skok, netrvalo dlouho a vystupovala jsem na určeném místě. Bylo osm hodin večer a obchodník s obilím měl ještě otevřeno, mohla jsem se ho tedy zeptat, kde bydlí Giuseppe de Deo. Obchodník zásoboval zámecké konírny, poznal kočího a uctivě se mi uklonil. Pochopil, že přijíždím se vzkazem od královny nebo od krále, a zeptal se, co pro mne může udělat. Zeptala jsem se ho, kde najdu Giuseppa de Deo. „Ach, mylady,“ odpověděl mi, „ten, koho hledáte, prožívá teď hlubokou bolest. Jeho syn byl dnes ráno odsouzen k smrti.“ „Vím,“ odvětila jsem, „proto právě přicházím. Povězte mi, v kterém domě a podlaží bydlí.“ „Bydlí v tomto domě ve třetím poschodí, madam,“ řekl muž, „ale viděl jsem, jak někam odchází.“ „V tuto hodinu? To šel patrně za nějakým soudcem prosit za svého syna.“ „Madam, v tuto dobu už žádný soudce nemůže udělat pro ubohého otce ani pro jeho syna vůbec nic.“ „Kam tedy šel?“

Obchodník se na mne podíval a po chvilce váhání se zeptal: „Chcete s ním opravdu nutně mluvit?“ „Ano, je to velmi nutné.“ „A je to pro jeho dobro? Promiňte, že vás tak vyslýchám, madam, ale toho ubohého muže už tak tíží břímě rodičovství spočívající na jeho starých ramenou. Kdybyste mu měla ještě přitížit, neřeknu vám raději, kde je.“ „Nemohu vám nic slíbit,“ řekla jsem, „ale přicházím v dobrém úmyslu.“ „Tak tedy pojďte, madam, Bůh mi odpusť, jestli mě klamete. Dovedu vás k němu.“ „Je to daleko?“ otázala jsem se. „Ne, jen kousek.“

Ten muž kráčel přede mnou a zastavil se skutečně po malé chvilce před portálem kostela svaté Brigity. Obchodník zaklepal na malou branku, která se okamžitě otevřela. Kostelník nás dovedl do temného kostela. Jedině kaple byla osvětlená. Tam mi obchodník ukázal starce, který neklečel, ale ležel na stupních oltáře a čelem tloukl do mramoru. „Tady je muž, jehož hledáte.“

Poděkovala jsem mu a potichu přistoupila ke starci. Neslyšel mě přicházet, musela jsem se dotknout jeho ramene. Zvedl se na jedno koleno, rukou se opíral o stupeň oltáře. „Kdo jste a co mi chcete? Jste snad anděl, kterého jsem vzýval?“ „Ne, nejsem anděl, ale přicházím ve jménu Božím. Vím, kdo jste, a vím, že se modlíte za svého syna Emanuela. Pojďte se mnou.“ „Kam?“ „Ke královně.“

Starcova tvář se zachmuřila. „Ke královně?“ pravil váhavě, jako by nevěděl, má-li se radovat, nebo bát. „Co mi královna může chtít? Říká se přece, že ona sama vyžaduje ty popravy. Jestli to tak opravdu je, pak jí Bůh buď milostivý!“ „Jen pojďte se mnou,“ opakovala jsem, „až uvidíte Její Veličenstvo, budete o ní třeba smýšlet lépe.“ „Nakonec proč ne,“ řekl stařec, „už to nemůže být horší. Jdu s vámi.“

Políbil mramor na schodišti oltáře, zvedl se a šel za mnou. U východu z kostela si namočil prsty v kropence se svěcenou vodou a natáhl ke mně ruku, abych si také smočila prsty. Odmítla jsem a na otázku v jeho očích jsem jen poznamenala: „Jsem protestantka.“ Stařec se jen pokřižoval, sklonil hlavu a mechanicky šel za mnou. Nastoupili jsme do kočáru. Za pět minut jsme stáli u schodiště vedoucího do královniných komnat. Stařec byl smutný jako beznaděj sama a bledý jako smrt. Přede dveřmi mě uchopil za ruku a opřel se na okamžik o dveře. Byl na omdlení. Ani mně nebylo do smíchu. Tak takhle tedy lidé venku smýšlí o královně! To ona připravuje popravy, to ona vede katovu ruku!

Konečně Giuseppe sebral síly. Pokynula jsem dveřníkovi, aby nás uvedl.

Královna slyšela před chvílí naše kroky a jistě se ptala, kde jsme tak dlouho. Přijala nás skoro hněvivě. Postrčila jsem Giuseppa de Deo ke královniným nohám a pravila jsem: „Tady je ta, na níž závisí, jestli váš syn bude žít, nebo ne. Modlete se k Panně Marii, jistě vás vyslyší.“

Ubohý stařec padl královně k nohám a se sepjatýma rukama se tázal: „Je to pravda, madam? Je pravda, že vás mohu prosit o milost pro svého syna a vy mu ji můžete dát?“ „Doufám, že nikdo nemluvil takto mým jménem,“ pravila Karolina tvrdě a podívala se mi do očí. „Ne, madam,“ pravila jsem, „jen jsem řekla otci, který se modlil před oltářem za svého syna, aby šel ke královně, která je krásná a milosrdná jako Panna Marie.“ „Ach madam, madam,“ sebral Giuseppe odvahu, „jste královna, jste víc než královna, jste král! Milost, madam, milost pro mé dítě! Před třemi dny mu bylo dvacet. Je to můj jediný syn, doufal jsem, že mi jednou zatlačí oči. Madam, ve jménu vašich dětí vás zapřísahám, madam, mějte slitování s mým synem!“ „Madam,“ přidala jsem se k Giuseppovým prosbám a políbila jí ruku, „prosím, slitujte se.“ „A jestli něco udělám pro vašeho syna, pane,“ pravila královna, „neodmítne on udělat něco pro mne?“ „Pro vás, madam? Co by pro vás mohl udělat, pro vás, krásnou, mladou, bohatou, všemocnou? Řekněte co a já vám slibuji, že vás bude do konce života ctít a sloužit vám na kolenou!“ „Váš syn je jakobín, pane,“ pravila královna.

Giuseppe ji přerušil: „Jakobín, madam? Vždyť sotva ví, co to slovo znamená. Víte, že už je tři roky ve vězení? Tenkrát mu bylo pouhých sedmnáct. Copak takové dítě ví něco o politice? Nechal si jen ostříhat vlasy, to je celý jeho zločin. Ale za ty tři roky mu vlasy jistě dorostly.“ „Na tom nesejde, ale jistě něco ví o spiknutí, které nás obklopuje, které nám hrozí. Ať mi prozradí, co ví, a dám mu milost, jemu i jeho dvěma druhům.“ „Prozradí? Ale co? Vždyť nic neví! To spiknutí možná existuje jen v myslích těch soudců. Copak může prozradit něco, co neexistuje? A kdo mu sdělí vaše podmínky? To bych mohl snad jen já sám… i když…“ „Já s vámi počítám, pane, vy sám půjdete za svým synem.“ „Já uvidím Emanuela!“ zvolal stařec a chytil se za hlavu, jako by se právě zbláznil. „Tady je vzkaz pro prokurátora Palmieriho. Budete moci se synem mluvit celou hodinu, od deseti do jedenácti.“ „Je devět hodin, madam, v tom případě nesmím ztratit ani minutu.“ „Já vás také nezdržuji, pane. Co tu ještě hledáte?“ „Vaši ruku, madam. Chci ji políbit.“

Královna mu podala ruku. Byla v tu chvíli skutečně dojata pohnutím ubohého otce, a kdyby on mohl číst v jejím srdci stejně jako já, byl by ještě prosil, naléhal, a ona by jistě ustoupila.

Naneštěstí však to netušil, a tak vyběhl z komnaty, opakuje stále: „Můj syn, můj syn! Emanuel…!“

Zvuk jeho kroků se ztrácel stejně jako jeho hlas.

68

Zůstaly jsme s královnou samy. Marie Karolina byla dojatá, ale cítila jsem, že její srdce uvězněné v trojitém krunýři by potřebovalo ještě víc pohnutých zážitků, aby konečně povolilo. „Teď musíme jednat my,“ pravila.

Přehodila si přes rameno pláštěnku, klobouk posunula k očím, zavěsila se do mne a obě jsme chodbou došly až ke schodišti, pod nímž čekal kočár, kterým jsem přijela. Nastoupily jsme a královna poručila kočímu, aby jel do vězení ve starobylém paláci Vicaria.

Již mnohokrát jsem jela podél jeho zdí a vždy jsem při tom cítila hrůzu, jak by ne, už jen hlavy popravených nabodané na rozích pevnosti byly něčím odpudivě strašlivým. Tentokrát jsem měla vejít dovnitř, kde ti tři odsouzení prožívají agonii svých posledních dnů života. Nejenže uvidím něco, co jsem ještě nikdy neviděla, ale patrně to bude truchlivé a děsivé. V náhlém záchvěvu hrůzy jsem se opřela o královnu, byla pevná a chladná jako kus mramoru.

Určitě jsme byly očekávány, protože se brána otevřela, jakmile uvnitř uslyšeli hluk kočáru. Na schodišti po levé straně čekal jakýsi muž se svítilnou v ruce.

Královna vystoupila z kočáru a kráčela přímo k němu. Klopýtala jsem za ní. „Vy jste vrchní žalářník?“ zeptala se velitelským tónem, který uměla používat jen ona. „Ano, madam.“ „Čekáte na mne?“ „Čekám na osobu, která mi má předat rozkaz státního prokurátora.“ „Tady je.“

Žalářník si přečetl prokurátorův rozkaz, složil papír a strčil ho do kapsy. „Poroučejte, madam. Co si přejete?“ „Otci odsouzeného Emanuela de Deo bylo dovoleno strávit hodinu se synem. Chtěla bych u jejich setkání být, chtěla bych slyšet, co si říkají, ale nechci, aby o mně věděli. Je to možné?“ „Není nic snazšího, madam. Tři odsouzenci jsou v cele smrti. Tak říkáme místu, kde odsouzení tráví poslední tři dny života. Tato cela sousedí z jedné strany s kaplí a z druhé se šatnou, kde se převlékají do bílých sutan členové řádu, kteří doprovázejí odsouzené na šibenici. Vede tam tajné schodiště, nemusíte tedy projít kaplí ani celou smrti. Soudci odtamtud mohou naslouchat rozhovorům obžalovaných. To je místo, které hledáte.“ „Jděme,“ zavelela královna.

Žalářník otevřel mříž, o niž se až dosud opíral, a královna srdnatě prošla kolem něj a stoupala po temném schodišti vzhůru. „Ach, madam, počkejte na mne, madam,“ volala jsem. Za námi se zavřela těžká mříž a slyšela jsem, jak se v zámku otáčí klíč.

Počkala na mne na prvním odpočívadle, kvůli našim černým šatům jsme se neviděly, našly jsme se po hmatu. Žalářník nás předešel s lucernou, která vrhala na černé zdi bledé světlo. Cítila jsem se stísněná, lapená, jako by se ty mříže za námi neměly už nikdy otevřít.

Octli jsme se v úzké, vlhké chodbě se zamřížovanými okny, která vedla do kobek uvězněných. Někteří vězňové se zvedali z lůžek, bylo slyšet šustění slámy, patrně je udivily záblesky svítilny v tak nezvyklou dobu. Zmocňovala se mě čím dál větší hrůza. Kdykoli se za námi zavřela další mříž, měla jsem pocit, že vstupuji do dalšího poschodí Dantova pekla.

Došli jsme až na konec chodby a před námi už bylo jen jedno uzoučké schodiště a jedna hustá mříž, podle žalářníkových slov to byly poslední schody a poslední mříž. Královna mu pokynula, aby otevřel. Tentokrát to žalářníkovi trvalo déle, bylo patrné, že jsme u cíle cesty, mříže byly hustší, zámky pevnější a nevrzaly jako všechny předešlé. Ti, kteří sem přicházeli, nechtěli být viděni ani slyšeni.

Octli jsme se v poměrně velké místnosti, kde všude po stěnách visely dlouhé bílé kleriky, jejichž kápě měly otvory pro oči. Patřily řádu bianchi, bílých bratří, jejichž posláním bylo doprovázet odsouzence na jejich poslední cestě. Žalářník nám ukázal spáry ve dřevě, kterými bylo dobře vidět do kobky, a dvě plechové roury, jimiž bylo dobře slyšet. Královna mu poručila, aby si vzal svítilnu a počkal u schodiště za mříží. Žalářník poslechl a my jsme zůstaly samy ve tmě. Kobka vězňů čekajících na smrt však byla osvětlená, takže jsme jasně viděly otvory, jimiž jsme se měly dívat. Zadržely jsme dech a přiblížily se k nim. Našim očím se naskytla zvláštní podívaná.

Ve středně velké čtvercové místnosti, jejíž jediné dveře vedly do kaple, byly na zemi tři slamníky a na nich leželi tři odsouzenci: Emanuel de Deo, Gagliani a Vitagliano. Nohy a ruce měli připoutané ke kruhům v podlaze, ale řetězy na rukou byly dost dlouhé, takže jim umožňovaly posadit se na lůžku a zvednout ruku do určité výšky.

Byl to právě Emanuel de Deo, který okamžitě upoutal mou pozornost. Seděl zády k fresce na zdi, na níž byl vyobrazen Ježíš na kříži a Marie klečící u jeho nohou. U fresky svítilo asi dvacet svící, které jako by kolem vězně tvořily hořící zeď. Měl na sobě černé kalhoty, košili na hrudi rozhalenou a vykládal svým spoluvězňům o smrti a nesmrtelnosti jako nějaký prorok. Vypadal jako Jan, nejmilejší Kristův učedník, jenže měl černé vlasy, a nikoli světlé, jak ho namaloval Leonardo na své slavné Poslední večeři.

69

Uslyšely jsme jakousi sladkou melodii a já jsem poznala podle metra veršů a jejich energické formy, že mladý Neapolitán recituje Dantovy verše. Seděl na svém slamníku, opíral se o jednu ruku a druhou zvedal k nebi tak, jak mu to dovolovala délka řetězu. Určitě se domníval, že musí své dva druhy podpořit a povzbudit, protože jim recitoval 14. zpěv z Ráje, kde Dante veden Beatricí stoupá až k nebi a nachází tam duše těch, kteří bojovali za pravou víru, a ty duše jako ohnivé jazyky obklopují kříž a oslavují svatý krucifix. Tou pravou vírou byla v očích toho mladého nadšence jistě svoboda, pro niž umíral v naději, že se jednou stane jedním z těch libozvučných ohnivých jazyků.

Právě dokončoval poslední verše a jeho druhové mu tleskali jako herci v divadle, když se do toho tleskání, řinčení řetězů a volání „bravo“ ozval z vedlejší kaple křik: „Můj syn! Kde je? Kde je můj syn?“

Emanuel poznal ten hlas a zvolal: „Otče! Otče! Tady jsem!“ Na chvíli zapomněl na své řetězy a vrhl se kupředu tak prudce, že řetěz na pravé ruce povolil. Ale upadl se zasténáním zpět na slamník, řetězy na nohách a na levé ruce držely pevně. V tu chvíli se objevil na prahu Giuseppe de Deo a vrhl se synovi do náruče. Zůstali chvilku v objetí a byly slyšet jen otcovy vzlyky. Stařec promluvil první, obraceje se k žalářníkům: „Víte, že mám právo zůstat s ním sám!“

Žalářníci jistě o této výsadě poskytnuté vězňovu otci věděli, protože odváděli oba druhé mladíky do kaple.

Otec a syn osaměli. Žalářníci byli patrně sami dojati shledáním těch dvou, vrátili se a zbavili Emanuela pout na levé ruce a na nohou.

Emanuel se zvedl, potřásl hlavou jako mladý lev a hluboce vydechl. „Otče,“ zvolal radostně, jako by všechno nebezpečí již pominulo, „jak jsem šťastný, že tě vidím… A jakým zázrakem se naše setkání uskutečnilo?“ „Byl to skutečně zázrak, drahý Emanueli, skoro tomu sám ještě nevěřím. Modlil jsem se v kapli svaté Brigity, aby nám pomohla, když tu se u mě objevila nějaká dáma. Přišla za mnou jménem samotné královny.“ „Královny?“ vykřikl Emanuel a podíval se na otce v největším údivu. Obličej mu zbrunátněl. „Královny?“ opakoval. „Ne, to není možné!“ „A přece to tak je, i když jsem tomu zprvu také nevěřil. Šel jsem s tou dámou až do paláce.“ „A tu dámu znáte?“ zeptal se živě mladík. „Ne,“ zaváhal stařec, „domnívám se, že to byla manželka anglického vyslance.“ „Manželka anglického vyslance! Lady Hamiltonová! Emma Lyonová! Kdo dal tomu odpornému prokletému stvoření právo míchat se do našich věcí!“ „Synu,“ zvolal stařec, „nemluv o ní tak. Přísahal bych, že právě ona prosila u královny za milost pro tebe.“ „Milost od královny? Ale co mi to povídáte, otče! Vždyť královna nás nechala odsoudit, nemůže nám dát milost!“ „A přece ti ji přináším, synu, ale pod jednou podmínkou.“ „Ano?“ ušklíbl se Emanuel pohrdavě. „Tak mi tu podmínku sdělte, otče.“

Otec mu položil ruku na rameno: „Nejdřív považ, Emanueli, jak moc tě miluji a co pro mne bude znamenat tvoje smrt…“ „Tatínku, řekněte mi hned, jaká je to podmínka, už teď se bojím, že ji nebudu moci přijmout.“ „Odjedeme odtud, synu, opustíme Itálii, jestli chceš, opustíme Evropu! Když budu s tebou, je mi jedno, v jakém koutě světa budu žít!“ „Přiznejte, otče,“ pravil mladík s trpkým úsměvem, „že se ode mne žádá nějaká podlost, která vás samotného děsí!“ „Mysli na to, jak taková veřejná poprava potupí náš dům! Jsi přece odsouzen k potupné smrti!“ „Lepší je potupná smrt než život v hanbě, otče. Jaká je ta podmínka, která mi má zachovat život?“ „Nezachráníš život pouze sobě, ale i svým druhům, na to nezapomeň.“ „No tak, otče, co ode mne královna chce?“ dupl Emanuel netrpělivě nohou. „Abys vypovídal. Vždyť právě tvoje umíněnost před soudci způsobila, že jsi byl odsouzen.“ „Ano, a teď se domnívají, že mě šibenice přiměje mluvit! A můj vlastní otec mi přináší takový návrh!“

Giuseppe padl k nohám svého syna a skryl hlavu na jeho hrudi. „Synu, mé drahé dítě!“ rozplakal se a stěží se dala rozeznat slova. „Tolik tě miluji! Ty nevíš, co znamená otcovská láska!“ „Ne, nevěděl jsem to, ale teď to vím, protože jste neodmítl přijít ke mně s takovým návrhem. Musíte mě strašlivě milovat, když byste dopustil, aby hanba dopadla na celou naši rodinu. A to vše výměnou za život!“ „Emanueli, slituj se nade mnou, copak nevidíš, jak trpím?“ „Vstaňte, otče, a vyslechněte, co vám chci říci.“

Otec poslechl, protože on tady byl prosebník, hlavní slovo tu měl syn. „Zdá se, že tyranii nestačí jen krev vlastenců, chce ještě jejich čest výměnou za potupný život. Ano, nabízí mi život výměnou za jiné… za jiné hlavy. Kolik jich po mně chtějí? Nevíte? Měl jste se na to zeptat! Věděl jsem dobře, že z té ženy nemůže vzejít nic dobrého. Hned, jak jste vyslovil její jméno a jméno té její povedené přítelkyně, všechna naděje se rozplynula… Ne, nechte mě umřít, otče! Jen pomyslete na to, jak odporný život mi tady nabízíte! Utéci! Ne, potlačte svoji bolest, otče, utěšujte se tím, že umírám nevinný a že moje smrt je poctou věrnosti a oddanosti. Nesme spolu odvážně utrpení tohoto okamžiku. Přijde den, kdy mé jméno bude vyslovováno s úctou, a vy budete moci prohlásit hrdě: – Ano, můj syn položil život za svou vlast mezi prvními. –“ „Chápu, že odmítáš život pod takovou podmínkou, ale dovol mi ještě zajít za královnou a prosit ji, aby ti dala milost, pro niž se nebudeš muset červenat! Jsem si jistý, že když mě uvidí u svých nohou, když uslyší mé vroucí prosby, vyslyší mě!“ „Nedělejte to, otče! Ne, proboha, nedělejte to! Copak nevidíte, že ta žena kráčí k zatracení? Ale s tyrany je konec. Stejně jako její sestra Marie Antoinetta i ona je zrádkyní svého lidu, své země, stejně jako ona je cizoložnice! Po knížeti Caramanikovi, statečném a věrném rytíři, nastoupil ten irský intrikán pochybného původu, kterého vyhnali od francouzského námořnictva pro nevím jaký ohavný zločin. A k tomu Actonovi si Marie Karolina přibrala ještě lacinou kurtizánu, kterou sebral nějaký šarlatán na londýnské ulici. Královna tu prostitutku chce vyzvednout až k sobě na trůn a netuší, že to ona ji strhává naopak k sobě, do nevěstince, z něhož vyšla… Ne, otče! Až do nynějška jsme žili čistým životem. Zemřeme tak, jak jsme žili!“ „Ach,“ zamumlala královna, „ano, ty umřeš, bídníku! A nic tě nezachrání. Kdyby Bůh sám sestoupil z nebes a prosil o milost pro tebe, odmítla bych ji…! Pojď, Emmo, už jsme slyšely dost, ty i já!“

Chytila mě za ruku a táhla mě za sebou spíš mrtvou než živou z místnosti a potom po schodech dolů.

Bylo to poprvé, kdy jsem slyšela, jak mě někdo proklíná…!

70

Celou cestu k paláci nepronesla královna ani slovo. Jen svírala mou ruku ve své a já jsem cítila podle jejích křečovitých záškubů, jak královnou zmítá zlost. Po návratu do paláce se vrhla stále ještě beze slova do křesla, byla nadmíru vzrušená. Teprve po chvíli se ozvala: „Jak mě ti Neapolitáni nenávidí! Slyšela jsi to? Mluví za všechny lidi své generace… Jsem ráda, že jsem to viděla na vlastní oči a slyšela na vlastní uši…! Měla jsem výčitky svědomí, chtěla jsem jim udělit milost…! Jen ať o ni teď přijde někdo žádat! Už vím, co jim odpovědět: – Žili jste čistý život, zemřete tedy čistí! –“

Potom dodala po krátké odmlce: „A junta je naprosto neschopná, vytvořím novou. Dosadím nové soudce. Takhle to nejde, žádají třicet hlav a oni odsoudí jen tři a ještě ty nejmladší. A ti odsouzení nezemřou čestně, nepřijdou o hlavu, ale budou pověšeni jako obyčejní zloději, jako sprostí vrazi! Mám ještě dost svých lidí, ti bídní jakobíni budou postaveni před soud, který je nebude šetřit… Vanni, Castelcicala, Guidobaldi, teď přišla vaše doba! S těmi muži mohu počítat a také je po zásluze odměním. Castelcicala je kníže, toho již nemohu povýšit, ale z Vanniho udělám markýze a z Guidobaldiho hraběte, zahrnu je zlatem, jen když oni mě zaplaví krví těch ničemů!“

Zvedla se jako bohyně pomsty Nemesis a vzápětí se s zuřivým křikem vrhla na postel a válela se po ní. Padla jsem před ní na kolena: „Madam, pro smilování boží, uklidněte se, myslete přece na svoje zdraví!“ „Ten pocit, že proti nim nic nezmůžu! Mohu je dát zabít, to ano, ale viděla jsi sama, jak hrdě jdou na smrt. Chovají se jako mučedníci! Možná by bylo lepší je zaživa pohřbít v nějaké temné kobce!“ „Ano, madam,“ zvolala jsem s ulehčením, „zavřete je, budou mít alespoň čas, aby se káli.“ „Ti a kát se? Nikdy! Budou se ještě utvrzovat v nenávisti vůči mně. Kromě toho neexistuje vězení dost pevné, aby se z něj nedalo uprchnout. Ne, jedině z hrobu se nedá utéct. Patří jim smrt.“ „A nebojíte se nějakého vzbouření, madam?“ „Ach, jak bych si přála, aby k nějakému došlo! Alespoň bych mohla zapálit Neapol a vyhladit třetinu jejích obyvatel! Jedině prostý lid, obyčejní Neapolitáni jsou hodní a věrní. Všichni, kdo se oblékají do sukna, jsou prohnilí a zkažení. Emanuel de Deo měl štěstí, že nemluvil špatně o tom nešťastném Caramanikovi. Kdyby byl o něm řekl něco podobného jako o Actonovi, dala bych mu rvát maso z těla rozpálenými kleštěmi!“

To byla pro mne příležitost, jak odvést její myšlenky jinam. „Víte o něm něco?“ zeptala jsem se. „O Caramanikovi? Ne, už dlouho mi nenapsal. Já mu posílám dopisy prostřednictvím jeho ženy, která se domnívá, že jde o státnické záležitosti, ale sama jsem mu zakázala, aby mi psal. Nedůvěřuji tady nikomu kromě tebe. Kdybych jen věděla, že na mě ještě myslí, že doufá, že se stane znovu prvním ministrem… Ach, kdyby tak byl tady!“

Rozeštkala se a objala polštář, kterým tlumila pláč. „Nechcete si lehnout, madam? Přinesu vám vaši skříňku s jeho dopisy a květy.“ „Ano, Emmo. Ty jsi jediná moje útěcha, ty víš, jak zklidnit moje trpící srdce. A za to tě také urážejí.“ „Nemyslete na mne, madam, myslete jen na něj. Možná že na vás právě v tomto okamžiku také vzpomíná. Mám vám přinést ty věci?“ „Ne, Emmo, jenom si lehnu, jsem strašně unavená. Sedneš si vedle mě a budeme si o něm povídat. Jenom vzpomínka na něj mě dokáže uklidnit. Nevím, proč si vlastně stěžuji, vždyť jsem byla tři roky šťastná, jak jen žena může být.“

Královna se uklidnila, její zlost se přeměnila na melancholii. Odstrojila jsem ji, uložila a sedla si do křesla vedle ní. Celou hodinu mi povídala o něm, vyvolávala si vzpomínky na léta štěstí, zapomněla na všechno zlé. Po hodině usnula. Já jsem se uložila v předpokoji a služebnictvu jsem rozkázala, aby královnu nechalo vyspat.

Nazítří, 3. října 1794, se královna probudila v deset hodin a hned mě dala zavolat. Byla jsem už chvilku vzhůru. „Emmo, ty jsi kouzelnice, díky tobě jsem spala sedm hodin jako dítě. A teď se jdi zeptat, jestli se tu po mně někdo neptal.“

Pochopila jsem okamžitě, nač myslí. Jistě doufala, že nešťastný otec i přes sliby, které dal synovi, přijde ještě jednou prosit o milost. Sluhové mě však ujistili, že nikdo s královnou mluvit nechtěl. „Mají, co chtějí,“ zamumlala. „Nemusím si nic vyčítat.“ Potom se obrátila ke mně: „Dávám ti volno na celý den. Musím napsat spoustu dopisů, setkat se s nějakými lidmi a vydat na zítřek mnoho rozkazů. Buď tady v šest hodin. Odjedeme do Caserte.“ „A kdyby otec přece jen přišel?“ zeptala jsem se prosebně. „Kdyby se přece jen objevil, uvidíme. Ale buď klidná, ten nepřijde.“

Cestou z královského paláce do našeho domu jsem viděla spoustu lidí, kteří se tlačili na ulicích. Někteří muži měli na tvářích hrozivý výraz. Lokaj mi vysvětlil, že právě vztyčují šibenici. „Jeďte do mého paláce, ale rychle!“ zvolala jsem a zakryla jsem si tvář rukama.

Vešla jsem k siru Williamovi. „Víte, co se děje?“ zeptala jsem se ho. „Ano,“ odvětil. „Odsoudili na smrt tři jakobíny a zítra je pověsí.“ „Královna se obává, aby kvůli té popravě nevypukly nějaké nepokoje, a chce strávit celý den v Caserte.“ „Jeďte tam s ní. Já nemohu z Neapole odjet, musím podat své vládě přesné zprávy o tom, co se tady dělo.“ „Ale nebudete u té strašlivé popravy!“ „Nevím. Možná ano. Každopádně vám zítra večer, nejpozději pozítří ráno vypovím všechny podrobnosti.“

Zachvěla jsem se při pomyšlení na ty podrobnosti, které mi tak klidně sir William sliboval. On samozřejmě nevěděl nic o tom, co se přihodilo v noci, a nechápal, proč jsem tak vzrušená.

Ve stanovenou dobu jsem byla u královny. Na ulicích, zvláště u místa popravy a kolem vězení, byla stále spousta lidí. Náš kočár byl bez erbu a kočí bez livreje, projeli jsme tedy bez problémů, ale stejně jsem si oddechla, když jsme byli za městem.

Ani jsem se královny nemusela ptát, jestli ji byl někdo žádat o milost. Z jejího výrazu bylo zřejmé, že nikoli. V půl osmé jsme vjížděli do mohutného a temného paláce v Caserte a mně se zdálo, že vstupujeme do hrobu. Večer byl smutný, jak se ostatně dalo předpokládat. Královna vzala knihu a předstírala, že čte, ale zapomínala obracet stránky. Kolem desáté nám přinesli čaj a zákusky, vypily jsme jen trochu čaje. Několikrát jsme se pokoušely zapříst nějaký hovor, ale konverzace brzy vyschla. Hodiny na krbu odbily postupně deset, jedenáct a dvanáct hodin. Bylo 4. října, den popravy. Královna přistoupila ke krbu, zvedla poklop u hodin a zastavila kyvadlo. Chtěla dopředu zabránit, aby hodiny odbíjely čtvrtou odpoledne, na ten čas byla totiž stanovena poprava. Zachvěla jsem se, protože jsem pochopila královnino gesto.

71

Nevím, jak spala královna, já jsem měla hrozné sny. Až k ránu se strašlivé představy, které zaplňovaly můj mozek, rozplynuly a já jsem mohla vychutnat alespoň pár okamžiků odpočinku.

První, koho jsem uviděla, když jsem otevřela oči, byla královna stojící u mého okna. Dýchla na sklo a do páry ze svého dechu nakreslila tři kříže. Když slyšela, že se zvedám, hned vytáhla z kapsy kapesník a osušila sklo. „To je smůla,“ řekla. „Vzbudila jsem se brzy a doufala jsem, že se projedeme. A podívej, venku prší. Možná že bude pršet celý den a my budeme muset zůstat doma.“

Bylo jasné, že se potřebuje rozptýlit a špatné počasí jí nevyhovuje. „Už na tebe čekám hodinu, špatně jsem spala,“ pravila královna, „vstaň a pak uvidíme, co se dá podniknout. Nevyřídila jsi siru Williamovi, že jsem ho také pozvala do Caserte?“ „Ale ano, madam, musí však zůstat v Neapoli, aby mohl podat zprávy do Anglie. Přijede za námi dnes večer nebo zítra ráno.“ „To je dobře,“ opáčila královna s klidem, který ji viditelně stál mnoho úsilí, „alespoň nám vylíčí, jak to proběhlo.“

Ke druhé hodině odpoledne přestalo pršet a mezi mraky se objevily první sluneční paprsky. Daly jsme zapřáhnout a projížděly jsme se parkem. Jak se blížila osudná hodina, byla královna čím dál nervóznější a horečně neklidná. Zavedla řeč na utrpení a smrt své sestry Marie Antoinetty. Představa utrpení, jemuž vystavili Francouzi ženu, královnu a navíc její sestru, jí ulehčovala ve výčitkách svědomí.

Po chvíli jsme se vrátili k paláci. Královna byla velmi nervózní, mluvila a kráčela rychle, jako by chtěla sladit svůj vnitřní neklid s vnějšími projevy. Tyhle nervové krize u ní končily většinou záchvatem.

Najednou se zarazila na prahu své komnaty a zůstala stát nehybně jako socha s očima upřenýma na hodiny. Ukazovaly čtyři.

V tu chvíli začaly odbíjet. Čas rozkomíhal svoji kosu, jako by právě někoho srážel, a ocelové kladívko čtyřikrát rozezvučelo bicí zařízení hodin. Královna tedy včera zastavila hodiny zbytečně. Zvláštní na celé věci bylo, že vešla do pokoje přesně v okamžiku, kdy se na ciferníku objevila ta osudná hodina. Nestalo se však nic nadpřirozeného. Poté, co jsme s královnou nastoupily do kočáru, vstoupil do místnosti dveřník, uviděl, že hodiny stojí, a znovu je nařídil. Než si však královna sama uvědomila tuhle jednoduchou pravdu, dostala se do stavu vrcholného vzrušení. Dovedla jsem ji až k lůžku a pak jsem se šla vyptat sluhů, co se stalo s hodinami. Potvrdili mi to, co už jsem řekla. Když jsem to královně sdělila, uvolnila se, přestala se třást a dokonce se pokusila i usmát. Podívala se znovu na hodiny a pravila: „Každopádně je půl páté a už je po všem. Neapol dostala lekci a to je dobře. Už to potřebovala.“

Neodpověděla jsem. „Ty mlčíš,“ řekla královna, „to znamená, že se mnou nesouhlasíš. Ale copak je to jen moje vina, že ti tři byli popraveni? Včera jsem celý den v Neapoli čekala, jestli někdo z jejich rodin přijde prosit o milost, a to i přes urážky, kterých se vůči mně dopustili. Byla jsem sama a dala jsem příkaz, aby ke mně uvedli každého, slyšíš? Ale nepřišel nikdo, nikdo! Nestojí o milost ode mne, pohrdají mnou! Jsou šťastni, že mohou zemřít pro svatou věc svobody! Domnívají se, že jim Neapol jednou postaví sochy, a proto jdou na popraviště jako mučedníci… Sochy!“ Královna se skřehotavě zasmála. „S tím ať tedy nepočítají…!“

Odmlčela se a já jsem se střehla porušit to ticho. Opírala jsem si hlavu o její ruku a mechanicky jsem počítala tep její rozbouřené krve. Vtom se ozvala před palácem kola kočáru. Karolina se zvedla. „To bude patrně sir William,“ pravila jsem. Skutečně to byl on. Přinášel nám zprávy o té události a byly to zprávy tak nečekané, že spěchal, aby nám je přivezl co nejdřív.

Sledoval popravu z oken svého bankéře Leigha a toto je jeho líčení události.

Jako obvykle doprovázeli odsouzené z vězení na popraviště bianchi, bíle odění řádoví bratři určení k poslední duchovní útěše vězňů. Odsouzení šli pěšky a doprovázely je dvě roty pěšího vojska a jeden jezdecký oddíl. První zastávka byla v katedrále a potom pokračovali Toledskou ulicí. Vojáci si tam museli razit uličku davem, lidé ji doslovně ucpali. Mladíci kráčeli každý mezi dvěma frátery, o jejichž ramena se odmítali opírat. Před každým z nich šel kněz a co chvíli se otočil a dal jim políbit krucifix, což odsouzení vždy s uctivým zápalem učinili. Kráčeli pevným krokem a zdravili v davu své známé a přátele. Ti jim mávali kapesníky a volali: „Sbohem! Sbohem!“

Když dorazili na náměstí, uprostřed něhož se tyčilo popraviště s třemi šibenicemi, zvolal nejstarší z trojice Vitagliano: „Přátelé, pohleďte, tady jsou ty mučicí nástroje!“ „Konečně!“ odvětil Emanuel de Deo. „Mučednictví vede k Bohu!“ „A smrt ke svobodě!“ dodal nejmladší Gagliani.

Obrovský dav hltal ta slova a posílal si je dál. Popraviště bylo obklíčeno čtyřmi sty vojáky, kteří právě na rozkaz svých velitelů nabili zbraně. V dálce bylo vidět pevnost Nuovo, kde bylo připraveno dělostřelectvo pro případ, že by muselo zasáhnout. Když se k vojákům na místě popravy přidali ti, kteří mladé muže doprovázeli, bylo jich kolem osmi set. Osm set vojáků tedy střežilo šibenice.

Tucet tamborů začal vybubnovávat temné zvuky ohlašující blížící se drama. První kráčel k šibenici nejmladší z nich, Gagliani, bylo mu sotva devatenáct. Jakmile se objevil na popravišti, davem to zašumělo a ozvaly se hlasy prosící o milost pro něho. „Milost pro nás?“ ozval se Gagliani. „Nabídli nám ji výměnou za naši čest a my jsme ji odmítli.“

Kat už byl připraven, seděl obkročmo nahoře na šibenici a jeho pomocníci strkali Gaglianiho k žebříku. Ten mrštně vystoupil na šest prvních příček, když mu hodili na krk oprátku. Ještě měl čas zvolat: „Ať žije svoboda!“ a katův pomocník podtrhl žebřík. Gaglianiho tělo volně viselo v prostoru. Vtom mu kat skočil na ramena a další pomocník se mu pověsil na nohy. Potom kat seskočil na zem, pomocník uskočil a na šibenici už zůstalo viset bezvládné tělo prvního popraveného se zlomenými krčními obratli.

Jako druhý kráčel k šibenici Emanuel de Deo. Rychle vystoupil na pódium a očima hledal kohosi v davu. Najednou se uprostřed ztichlého náměstí ozval trpící hlas: „Tady jsem, synáčku!“ Starý Emanuelův otec stoupal na špičky s tváří zalitou slzami a mával kapesníkem. Plnil tak patrně poslední slib, který synovi dal. „Sbohem, otče! Sbohem!“ zvolal mladík. „Umírám za svou zemi. Ať si připomene mou smrt a pomstí ji!“

Potom hbitě vyběhl po žebříku nahoru, sám strčil hlavu do oprátky a odehrálo se druhé dějství strašlivého dramatu.

Ale ve chvíli, kdy kat skočil na ramena své oběti a jeho pomocník se mu pověsil na nohy, zašumělo to v davu napůl lítostí, napůl hrozivě a do toho zvuku se ozval velitelův rozkaz: „K líci zbraň!“ Kovový zvuk mnoha pušek byl důkazem toho, že rozkazu bylo okamžitě uposlechnuto. Navíc se ozvala silná detonace a na jedné věži opevnění se objevil obláček. Tisíce hlasů na náměstí teď volaly: „Zachraň se, kdo můžeš,“ v neapolském nářečí fuga, fuga, a řady vojáků se rozpadly pod náporem lidí, kteří je však nechtěli napadnout, naopak se chtěli zachránit. Kat dostal strach, aby mu v té vřavě neunikla jeho poslední oběť, vrhl se s nožem v ruce na Vitagliana a vrazil mu ho přímo do srdce.

Vitagliano padl k zemi smrtelně raněn. A tak, zatímco se vyděšený dav ztrácel v bočních uličkách, vytáhl kat a jeho pomocníci umírajícího Vitagliana na pódium, kde zemřel, a pověsili na šibenici místo živého muže jen mrtvolu!

Sir William, očitý svědek této události, nám to všechno vylíčil s přesností náležející k jeho diplomatickému řemeslu.

72

Marie Karolina vyslechla vyprávění sira Williama od začátku do konce a nedala najevo žádné pohnutí. Až na konci požádala o sklenici vody. Sama jsem pro ni došla, a když ji brala z mé ruky, všimla jsem si, jak se chvěje. Zuby drkotaly o okraj sklenice. „Není vám dobře, madam?“ zeptala jsem se. „Ne, asi mám trochu horečku.“

Potom mi lehce sevřela ruku s jakousi hrůzou a ujistila se: „Zůstaneš tu se mnou dnes v noci?“ „Ach bože, jak bych vás mohla opustit na jediný okamžik, madam! Ale domnívám se, že bychom měli poslat pro lékaře. Obávám se, aby se z vaší nevolnosti nevyklubala nějaká vážná choroba.“

Královna chvilku přemýšlela, zvedla se na loket a potom znovu dopadla na polštář a pravila: „Opravdu mi není dobře. Hučí mi v uších a před očima mám rudo. Pošli do Neapole pro Dominika Cirilla, ať ke mně přijde zítra brzy ráno.“

Sir William se však na královnu pozorně podíval a změřil jí puls, sám se tak trochu považoval za lékaře. Napočítal dvaaosmdesát tepů za minutu. Nabídl se, že pro lékaře zajede do Neapole ještě teď v noci.

Dvě hodiny po odjezdu mého manžela královně stoupla horečka a začala blouznit. Horečně vykřikovala podrobnosti o popravě, jak nám je vylíčil sir William. Někdy kolem půlnoci zastavil před hlavním schodištěm kočár. Byl to doktor Cottugno a jeho sekretář, který mi předal dopis od mého muže.

Dominik Cirillo odmítl přijít. Sdělil siru Williamovi, že v pět hodin podal v královském paláci výpověď ze svého místa dvorního lékaře. Sir William znal velmi dobře Cirillovo vlastenecké cítění, a tak se okamžitě obrátil na Cottugna. Když jsem ho přivedla ke královně, byla v obličeji rudá, mluvila jen útržkovitě a oči jí plály horečkou. Puls se zrychlil na devadesát.

Cottugno začal podle svého zvyku okamžitě jednat. „Královnin fyzický stav je velmi otřesen psychickým šokem. Teď však musíme na její psychiku zapůsobit zlepšením stavu fyzického.“ Otevřel kufřík a obrátil se ke mně: „Madam, chcete mi pomoci vy sama, nebo zavoláte někoho ze služebných?“ „Pomohu vám sama, jen jestli na to budu stačit, pane,“ odvětila jsem. „Můj bože, chci od vás jen, aby se vám neudělalo nevolno. Budete mi držet umyvadlo, až budu královně pouštět žilou. Můžete mi to zaručit?“ „Ano, doktore, spolehněte se.“ „Tak tedy neztrácejme čas!“

Lékař zavázal královně paži a pustil jí žilou značné množství krve. Bylo to poprvé, kdy jsem viděla téci krev, a navíc to byla krev mé královské přítelkyně. Připadalo mi, že je jí strašně moc. Cítila jsem, jak se mi mží před očima a na čele mi vyvstává chladný pot, když se konečně ozval klidný lékařův hlas: „Už můžete nádobu položit, madam, skončil jsem.“

Ze všech zbývajících sil jsem odložila umyvadlo a položila hlavu na královnino lůžko. „Je vám zle?“ zeptal se mě lékař. „Ne, doktore, nic mi není. Ale vy jste jí pustil tolik krve!“ „Pět nebo šest uncí, víc ne. Musím nějak potlačit mozkovou horečku. Prodělala značný otřes, teď je potřeba vrátit jí rovnováhu. Jestli bude horečka stoupat a i nadále bude blouznit, musíte jí dát nohy do tak horké vody, jak to snese. Předtím v té vodě rozpustíte tak čtyři unce mletého hořčičného semene, a když to nepomůže, budete jí na nohy přikládat obklady z hořčičné kaše.“ „Všechno mi tu napište, doktore, ale proč tady u Jejího Veličenstva nezůstanete vy sám?“ „Musím zpátky do nemocnice! Kdo by tam místo mne sloužil? Vrátím se zítra ve dvě odpoledne. Horečka do té doby pravděpodobně klesne a naše vznešená pacientka se bude cítit lépe… podívejte, už usnula.“

V tu chvíli začaly hodiny odbíjet. Při jejich prvním zvuku otevřela královna oči a úzkostně poslouchala. Pocítila jsem téměř stejnou úzkost jako ona, znala jsem její příčinu. Když odbily tři, zvedla královna hlavu: „Ještě jedna,“ vypravila ze sebe a hlava jí opět klesla na podušku. „Musíte ty hodiny zastavit,“ přikázal doktor, „hlavně nesmí odbíjet čtvrtou.“

Cottugno pronesl ta slova s takovou samozřejmostí, jako by dobře věděl, co se v královnině mysli odehrává. Znovu jí změřil tep. Už byl pomalejší. „Je to dobré, jestli nenastanou nějaké nečekané komplikace, bude Její Veličenstvo do tří dnů zdravé,“ pravil. Ještě mi připomněl, abych schovala královninu krev, aby mohl zjistit, jak se sráží a rozkládá, doporučil mi, abych si trochu odpočinula, a odešel.

Královnin spánek byl teď klidný, přitáhla jsem si tedy křeslo k jejímu lůžku, vzala ji za ruku, abych se probudila při jejím sebemenším hnutí, a usnula jsem.

Nemohu říci, jak dlouho jsem spala, ale když mě probudil hluk z vedlejší místnosti, bylo už venku světlo.

Ten hluk způsobila osoba, která se energicky domáhala vstupu ke královně. Slyšela jsem ženský hlas: „Musím vidět královnu, je to nutné, musím ji vidět!“

Vyskočila jsem z křesla a běžela do vedlejší místnosti, kde jsem spatřila vznešenou dámu tak kolem pětatřiceti let s tváří zrůzněnou bolestí. „Ó, madam,“ zvolala, když jsem vstoupila, „prosím, uveďte mě ke královně, musím ji vidět.“

Uchopila mě za ruce a vypadalo to, jako by se mi chtěla vrhnout k nohám. „To je nemožné, madam,“ odvětila jsem, „královna je těžce nemocná. Lékař jí dnes v noci pustil žilou a přikázal mi, že k ní nikoho nesmím pustit.“ „Ale já jsem její… jsem královnina… přítelkyně.“ „Promiňte, madam, ale nikdy jsem vás u dvora neviděla.“ „A co bych tam dělala? Vy přece znáte královnino písmo, podívejte se.“ Dáma vytáhla z kapsy několik dopisů, které začínaly oslovením Drahá kněžno. Bylo to skutečně královnino písmo. „Kdo jste?“ zeptala jsem se udiveně. „Jsem kněžna Caramaniková,“ odvětila žena váhavě. „Manželka muže, kterého královna tolik milovala. Nemůže ho teď nechat zemřít!“ „Nechat ho zemřít? Koho?“ ozval se za námi hlas.

Obrátily jsme se a vykřikly. Za námi stála královna, kterou přilákal křik, jen v košili a bosa, dlouhé vlasy rozpuštěné po ramenou, potřísněná krví.

Vtom poznala kněžnu Caramanikovou, vykřikla, uchopila ji za paži a vtáhla do ložnice. „Pojď s námi, Emmo!“

Šla jsem za královnou a zavřela za sebou dveře.

73

Královnin pohled těkal pomateně ze mne na kněžnu. Přejela si rukou čelo a pravila: „Špatně jsem slyšela, nebo jste opravdu řekla – Nemůže ho teď nechat zemřít? – Ale koho? Snad ne…“ „Ano,“ řekla kněžna, „toho, koho jste tolik milovala, knížete Caramanika. Umírá, pomalu ho otravují. Přečtěte si prosím tento list.“

Kněžna podala královně dopis, v němž jí kníže Caramanico psal, že je mu patrně podáván v malých dávkách jed, proti němuž není obrany. Cítí se stále unavený, zbělely mu vlasy, padají zuby…

Královna dočetla dopis a vykřikla: „Proč ho chtějí otrávit, když už ho nemiluji, nebo když se domnívají, že ho už nemiluji?“ „Víte, jak byl mezi lidmi oblíbený, madam,“ řekla kněžna, „mluvilo se o jeho návratu do Neapole. Říká se, že… se blíží den, kdy znovu povoláte na místo prvního ministra pravého Neapolitána, který vám v nejistých revolučních časech bude jistě spolehlivější oporou než cizinec, byť byl sebeobratnější.“ „Ach, kdybych tomu tak mohla věřit,“ zašeptala královna a zaskřípala zuby. „Ach, věřte tomu, madam, je to pravda, strašlivá, neodvratná pravda. Náš Giuseppe umírá, otrávili ho! Ten dopis přišel dnes ráno, napsal ho před čtyřmi dny.“ „Před čtyřmi dny?“ zvolala královna. „1. října, ach bože, to je pomsta nebes!“

V tu chvíli se znovu otevřela rána po puštění žilou, která se dosud nezacelila. Krev začala vytékat a potřísnila královně košili. Karolina omdlela. Odnesly jsme ji spolu s kněžnou na lůžko, přiložila jsem na ránu obvaz a podle svých nejlepších schopností jsem se snažila zastavit krvácení. Podařilo se mi to, ale nemocná ještě nenabyla vědomí. Sepjala jsem ruce a prosila kněžnu: „Vidíte přece, v jakém stavu královna je. Pro knížete nemůže nic udělat. Vy sama mu můžete pomoci.“ „Ale jak, můj bože? Doufala jsem v královninu pomoc!“ „Jak? Odjedete do Palerma s nejlepším neapolským lékařem, řeknete mu, jaké máte podezření. Dnes jde hlavně o to, aby byl zachráněn život vašeho muže. Buďte klidná, až přijde čas trestat, královna to jistě učiní!“ „Vy tomu věříte, madam?“ „Ano, ale aby to mohla učinit, musí znovu nabýt sil, musí se uzdravit. Dopřejte jí klid, ať se její horečka může ztišit. Zachraňte knížete, nebo buďte u něj, až bude umírat. Řekněte mu, že ho královna vždycky milovala, vím to, jsem nejen její přítelkyně, ale její důvěrnice.“ „Dobrá,“ zvolala kněžna, „udělám, co mi radíte. A jestli zemře, řekněte královně, že ji zapřísahám, aby jeho smrt pomstila.“

Kněžna poklekla u královnina lůžka, políbila královně ruku, pokynula mi na pozdrav a opustila komnatu. Vyběhla jsem za kněžnou a přikázala služebnictvu, aby se před královnou nezmiňovali o kněžnině návštěvě. Potom jsem se vrátila ke královně a snažila se ji všemi prostředky přivést k vědomí: třela jsem jí spánky studenou vodou, dávala jí čichat k soli. Královna za chvilku otevřela oči, ale podle jejich výrazu jsem pochopila, že se jí vrátila noční horečka. Zazvonila jsem na komorné. Připomněla jsem si lékařovy rady o hořčičné koupeli nohou a s jejich pomocí jsem koupala královniny nohy v horké vodě s hořčičnou kaší. Královna mě poznávala, byla velice milá a nechala si všechno líbit. Přesně ve dvě hodiny se ozvala kola kočáru. Doktor Cottugno držel slovo. Nechala jsem královnu v péči komorných a běžela mu naproti. Vyložila jsem mu, že královna zažila prudké vzrušení, že se jí znovu otevřela rána a že omdlela. Dodala jsem jen, že jsem se řídila jeho radami.

Cottugno si nejdříve prohlédl královninu krev, rozpoznal v ní stopy prudkého zánětu a potom vstoupil ke královně.

Karolina ležela nehnutě se zavřenýma očima. Doktor jí ohmatal puls, poslechl si její dech a položil jí několik otázek, královna však neodpovídala. „Podržte mi ještě tu mísu,“ pokynul doktor, „Její Veličenstvo dosud neztratilo dost krve.“ Otevřel ránu a vzal královně ještě dvě unce krve. To bylo víc, než dokázala snést. Omdlela.

Potom poslal Cottugno jednu z komorných k lékárníkovi pro léčivý odvar, vzal královnu za ruku a oslovil mne: „Tak, a teď se mnou mluvte upřímně, jako s lékařem, jinak neručím za výsledek léčby.“ „Můj bože,“ vykřikla jsem, „copak je v nebezpečí smrti?“ „To hrozí nemocnému vždy. Ovšem v královnině případě se domnívám, že duše je na tom hůř než tělo. Královna patrně prožila těžký duševní otřes po té včerejší popravě.“ „Ach, doktore, jak jste to uhodl?“ „Na tom není nic těžkého. Nebyla sama, na koho ta událost zapůsobila, a ona navíc mohla té popravě zabránit. Já tu ale nejsem proto, abych její činy soudil. Sir William Hamilton mi řekl, že královna se roznemohla včera o čtvrté hodině, přesně ve chvíli, kdy se konala poprava. Je to tedy jednoduché. A dnes ráno měla další prudký záchvat. Patrně proto, že se dověděla o knížeti Caramanikovi.“ „A jak víte tohle, doktore?“ „Uklidněte se, nejsou v tom žádné čáry ani magie, jen prosté uvažování a dostatek informací. O tom, že jejího muže se pokoušejí otrávit, mi pověděla kněžna Caramaniková sama. Prosila mě, abych jel s ní do Palerma a pečoval o něj. Odkázal jsem ji na kolegu Cirilla, sám nemohu královnu opustit. Jestli to bude ještě možné, Cirillo knížete jistě zachrání, je to velmi schopný lékař. A teď mě dobře poslouchejte, vylíčím vám svůj plán boje proti královnině nemoci. Královna teď spí, a až se probudí, nebude vědět, jestli se jí pouze nezdálo, že ji navštívila kněžna Caramaniková a pověděla jí o svém manželovi. Dokážu bojovat proti silnému otřesu z včerejší popravy nebo proti šoku ze zprávy o pozvolném umírání milovaného muže. Spojí-li se však obě věci v jednu, jsem bezbranný. Chápete mě, madam?“ „Doktore, vy jste báječný muž!“ pravila jsem. „Nejsem o nic báječnější než jiní,“ odvětil lékař, „jen umím pozorovat a uvažovat, to mi dala dlouhá praxe. A teď to hlavní: královna si nesmí na nic vzpomenout. Jestli se mi to povede po tři dny, nemusíme se ničeho obávat, zachráním ji. Zatím jí podávám jen utišující prostředek, je třeba ho dávkovat velmi opatrně, kdyby ho spolkla víc, mohlo by ji to uklidnit až příliš. Je to rulík.“ „Ale já jsem se domnívala, že rulík je jed!“ „Je to sice jed, ale v malých dávkách působí jako silný zklidňující prostředek. Budete jí dávat každou hodinu kávovou lžičku… Pozor, královna se začíná probouzet, nezapomeňte, že poprava se konala už před čtrnácti dny a o tom, že knížete chtějí otrávit, se jí jen zdálo… Tiše!“

V tu chvíli otevřela královna oči a rozhlédla se kolem sebe. „Výborně,“ pravil Cottugno zvedaje se, „Vašemu Veličenstvu se daří lépe, mohu tedy odejít. Nezapomeňte dávat Jejímu Veličenstvu každou hodinu ten předepsaný lék, mylady. První dávku ještě podám já sám…“

A dřív, než se královna stačila vzpamatovat, strčil jí do úst lžičku s lékem. „Přijdu zítra v tuto hodinu,“ pravil a odešel. Deset minut po jeho odchodu Karolina tvrdě spala.

* * *

Všechno probíhalo podle lékařových předpovědí. Královna prožila tři dny ve zvláštním polobdělém stavu, po této době Cottugno dovolil, aby se jí začalo pomalu vracet vědomí, ale všechno, nač si vzpomněla, bylo v jakémsi mlžném oparu. Asi za čtyři dny se mě zeptala, zda ji nepřišla navštívit kněžna Caramaniková, když byla v horečkách. „Ano, madam,“ odpověděla jsem. „Dověděla se, že její muž je nemocen, a cestou do Palerma se u vás zastavila, jestli mu nechcete poslat nějaký vzkaz.“

Královna mě uchopila za ruku, silně ji stiskla a zeptala se: „A od té doby tu kněžna nebyla? Ani nenapsala?“ „Ne, madam.“ „Zařiď, aby ji ke mně uvedli, kdykoli se mnou bude chtít mluvit.“ „A co když přinese špatné zprávy, madam? Cítí se Vaše Veličenstvo natolik silné, aby je mohlo bez obav vyslechnout?“ „Ano, neměj strach. Mám už dost sil a jsem úplně klidná. Tady máš klíč od mého sekretáře v neapolském paláci. Jeď a přivez mi moji skříňku. Potřebuji ji mít u sebe. A kdybys v paláci náhodou potkala krále a on se tě ptal, jak se mi daří, řekni mu, že jsem na tom lépe, ale potřebuji ještě několik dní odpočinku a samoty. Za žádnou cenu ho teď nechci vidět.“ „Udělám vše, jak si přejete, madam. Je devět hodin, v poledne budu zpátky.“ „Děkuji, Emmo… nevím, co bych si bez tebe počala. A řekni sluhům, že mohou natáhnout hodiny. Už jsem dost silná, mohu slyšet i odbíjet čtvrtou…“

Můj kočár ujížděl co nejrychleji k Neapoli. Cestou jsem potkala černý vůz s kočím a lokaji ve smutku. Roztřásla jsem se podivnou předtuchou, že ten kočár veze vdovu.

V Neapoli jsem se nejdřív zastavila v našem paláci, pohovořila se sirem Williamem a potom jsem v královském paláci vyplnila poslání, kterým mě královna pověřila. Krále jsem naštěstí nepotkala. Vracela jsem se do Caserte stejně rychle a pár minut před dvanáctou jsem vystupovala z kočáru. Ten černý vůz stál před hlavním vchodem. Spěchala jsem ke královně. Už na schodišti jsem viděla, jak se dveře královnina pokoje otevřely a vyšla z něj dáma zahalená v černých závojích. Vzlykala a tiskla si kapesník k očím. Prošla kolem mne a ani si mě nevšimla. Vstoupila jsem ke královně, když právě odbíjely hodiny poledne. „Jsi přesná, Emmo,“ poznamenala královna uznale. „Pojď ke mně.“

Přistoupila jsem k ní, udivená, že neslyším v jejím hlase dojetí. Podala jsem jí skříňku. Otevřela ji, vyňala pramínek vlasů, políbila ho a pravila: „To je vše, co z něj zbylo.“ Potom ho uložila zpátky, skříňku zavřela, zastrčila pod podušku, ulehla, zavřela oči a zašeptala: „To je trest Boží!“

74

Politické události byly naneštěstí toho druhu, že královnina neklidná, vášnivá duše brzy znovu vzplála zlobou, pouze na krátkou dobu ztišenou osobním neštěstím.

Termidorský převrat postihující ty, kteří se nejvíc zasloužili o smrt Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty, Marii Karolinu na chvíli uspokojil, ale současně byl signálem pro revoluční armádu, aby zdvojnásobila svoji aktivitu. Dodnes si pamatuji data vítězství revolučních generálů, o nichž jsem se postupně dovídala. Tyto zprávy byly nesmírně udivující, protože Francie obklopená ze všech stran nepřáteli vypadala předem poražená.

Rakušané, kteří pronikli na francouzské území, si nechali vzít nejdřív Quesnoy, potom Valenciennes a nakonec byli z Francie vytlačeni úplně. Na španělské hranici nebyla situace o moc lepší. Generál Moncey se zmocnil Fontarabie a Saint-Sébastienu a pevnost Bellegarde padla do rukou generála Dugommiera.

Nejvíce nás však znepokojoval generál Jourdan, který se nejdřív zmocnil Aix-la-Chapelle, 2. října vyhrál bitvu u Aldenhovenu a hned nato obsadil Juilliers, potom Andernach, Koblenc, Maastricht, Kolín, a zatímco generál Pichegru dobyl Nimègue, obsadil Amsterdam a zmocnil se holandského loďstva. 9. února 1795 byl podepsán mír mezi Francií a Toskánskem a režim Francouzské republiky tak vstoupil do politického systému Evropy.

Generál Acton zhotovil na královnin rozkaz mapu, kde byly jasně vyznačené pozice francouzských vojsk. 1. března 1795 měla Francie osm armád: na severu pod velením generála Moreaua, na řekách Sambre a Meuse pod velením generála Jourdana, dále na Rýně a Moselle, tam byl generál Pichegru, v Alpách a v Itálii pod generálem Kellermannem, ve východních Pyrenejích s generálem Schererem, v západních Pyrenejích pod velením Monceyovým, na západním pobřeží pod Canclauxovým velením a u Brestu a Cherbourgu, kde velel Hoche. Tohle skvělé rozmístění hrozilo všem a španělský dvůr, který na tom byl ještě hůř než Neapol, nakonec podlehl. Král Karel IV., Ferdinandův bratr, se rozhodl podepsat 22. července 1795 s Francií mír. Sir William o tom věděl od královny už měsíc dopředu a uvědomil okamžitě anglickou vládu, aby mohla učinit příslušná opatření.

13. vendémiairu – schválně užívám tohoto revolučního data, neboť je proslavila historie – jsme v Neapoli podruhé slyšeli jméno Bonaparte. Z velitele jednotky se stal generál. Bonaparte zachránil Konvent, když rozdrtil radikální sekce u kostela svatého Rocha. Toto vítězství v občanské válce a protekce generála Barrase z něj za několik měsíců učinilo velitele armády v Itálii. Vídeňský dvůr se domníval, že Francie zešílela, když svěřila svůj osud do rukou šestadvacetiletého mladíčka, který má na kontě pouze dvě vítězství, a to ještě navíc v občanské válce přímo ve Francii. Bonaparte s třiceti šesti tisíci muži postupoval k Savoně proti generálu Beaulieuovi, který mu šel naproti se svými padesáti tisíci Rakušany. Současně jsme se dověděli, jak dopadly bitvy u Montenotte, u Millesima a u Dega. Úžas byl obrovský: Beaulieu byl poražen ve všech třech bitvách, šest tisíc Rakušanů zahynulo, osm tisíc bylo zajato, Rakousko ztratilo deset nebo dvanáct děl. Ještě horší byla zpráva o porážce sardinské armády u Mondovi. Deset tisíc Rakušanů s osmnácti děly bylo přemoženo a zahnáno na ústup dvěma tisíci Francouzů pod velením téhož Bonaparta. V Paříži byl podepsán mír mezi Sardinií a Francouzskou republikou. Sardinský král postoupil Francii Savojsko, Nizzu a Tendu a dovolil francouzské armádě volný průchod přes své území. Wurmser, který nastoupil po Beaulieuovi, byl poražen u Castiglione, Rovereda a Bassana a zůstal zavřený v Mantově. Alvinzi, který mu byl poslán na pomoc, byl poražen u Arkoly a v Rivoli. A princ Karel, který přišel po nich, byl poražen všude, kde se objevil.

A to všechno v jediném roce!

Toskánsko a Sardinie už uzavřely s Francií mír. Následovali je vévoda modenský a papež. Benátky, které už viděly Francouze před branami, přikázaly bratru Ludvíka XVI., jenž od smrti následníka trůnu užíval titulu Ludvík XVIII., aby opustil Veronu, a zakázaly mu pobyt na svém území. Od té chvíle už šlo všechno velmi rychle. Generál Massena dobyl Celovec, hlavní město Korutan, generál Bernadotte se zmocnil Lublaně, hlavního města Kraňska, a konečně generál Augereau vstoupil do Benátek, svrhl stávající vládu a nahradil ji demokratickou.

Situace neapolského dvora byla čím dál vážnější, protože Neapol posílala Rakousku vojenskou i finanční pomoc a neustále, což bylo ještě horší, vydávala útočné manifesty proti Francii. Král tyto manifesty pouze podepisoval, vymýšleli je generál Acton, kníže Castelcicala a královna. Královna však měla ošklivý rukopis, psala jsem je tedy já. Francie v nich byla hrubě osočována.

Král psal rovněž provolání biskupům a kněžím, které pak bylo čteno ve všech ulicích v Neapoli a vyvěšeno na všech zdech, rozebíráno ve všech kostelích. Byly nařízeny modlitby ve všech kostelích království a začalo se v chrámu svatého Janviera. Dlužno podotknout, že kněží, ať už z přesvědčení, nebo z fanatismu, tyto královniny záměry podporovali. Francouzi byli líčeni jako zloději, vrazi, pobudové a kacíři, vůči nimž nemusí mít člověk žádné zábrany.

Tuhle slepou nenávist k Francii jsem s královnou a jejím národem sdílela tehdy i já, která jsem do této země potom přišla hledat útočiště, když mi Anglie, pro niž jsem tolik udělala, odmítla chleba!

V Neapoli však byla vrstva lidí, kteří smýšleli jinak a nepřipojovali se k modlitbám vysílaným k nebesům. Byl to onen třetí stav, o němž jsem už psala, právníci, lékaři, filozofové, básníci. Královna už zapomněla na výčitky svědomí po prvních popravách a zase začala organizovat státní juntu, znovu povolala své tři pochopy. Věznice se opět začaly plnit a tentokrát byla na seznamu vězněných jména předních neapolských rodin. A uprostřed všech těchto příprav nejen na válku obrannou, ale dokonce na protiútok, nás zaskočilo příměří v Brescii, jemuž předcházela tolentinská smlouva. Smlouvou, kterou Svatý otec podepsal v Tolentinu, postupoval Francii Bolognu, Ferraru a Romagnu s tím, že se v těchto provinciích může nastolit republikánské zřízení. Nebezpečí, které se královně, jak se domnívala, dařilo odvracet, se znovu přiblížilo. Francouzi sice ustupovali, ale revoluční myšlenky postupovaly vpřed.

Generál Acton a královna se dověděli, že direktorium naléhá na Bonaparta, aby se Království obojí Sicílie pomstil, a že on odpověděl: Dnes ještě nemám dost síly, abych se mohl pomstít tak, jak si zaslouží. Ale přijde den, kdy mi draze zaplatí za minulé, dnešní i budoucí zrady a ujišťuji vás, že král Ferdinand a královna Karolina o nic nepřijdou, když na nás ještě chvilku počkají!

Tato Bonapartova slova byla doslovně citována na neapolském dvoře a král se tak vyděsil Damoklova meče pomsty visícího nad jeho hlavou, že vyslal knížete Belmonta k Bonapartovi, aby od něj za každou cenu vymohl mírovou smlouvu.

11 října 1797 podepsali tedy zástupci obou mocností smlouvu, která činila Neapol naprosto závislou na Francii. Toto ponížení naplnilo královnino srdce ještě větší nenávistí.

75

Malý generál Bonaparte, jemuž se zprvu celý svět vysmíval, měl nyní za sebou vítězné tažení, které ho stavělo na roveň Alexandrovi, Hannibalovi a Caesarovi. Direktorium ho nazvalo „mužem, jehož seslala Prozřetelnost“. Francouzská republika mu darovala prapor, na němž bylo zlatými písmeny vyšito: „Generál Bonaparte zničil pět armád, zvítězil v osmnácti pravidelných bitvách a šedesáti sedmi bojích, zajal 160 000 nepřátelských vojáků, ukořistil 160 praporů, které budou zdobit naše vojenské budovy, obohatil francouzskou výzbroj o 1180 ukořistěných děl, státní pokladně přinesl 200 000 milionů a do našich přístavů přivezl 51 válečných lodí. Naše galerie obohatil o umělecká díla vrcholné kvality, knihovny o cenné rukopisy. Navíc osvobodil osmnáct národů.“

Na neapolském dvoře byly tyto projevy nadšení vůči úhlavnímu nepříteli přijímány s velkou nechutí. V den, kdy bylo Království obojí Sicílie nuceno uznat Cisalpinskou republiku, dostala královna takový záchvat vzteku, jaký jsem u ní viděla jen zřídka.

Smlouva, kterou podepsaly v Campoformiu Francie a Rakousko, byla velmi významná. Francie teď sahala na jedné straně až k Alpám, na druhé až k Rýnu. Rakousko sice ztratilo část území, ale zase získalo poddané: výměnou za Cisalpinskou republiku dostal císař Benátskou republiku.

Mír byl tedy uzavřen, ale sir William se jen usmíval jako pravý diplomat, když mu někdo vykládal o jeho trvanlivosti. „Dokud vede válku Anglie,“ říkal, „nikdo, a hlavně Francie, nemůže tvrdit, že je mír.“

Královna nebrala mír, stejně jako sir William, moc vážně, ale využila ho k tomu, že oženila svého syna, korunního prince, s arcivévodkyní Klementinou. Jejich svatba byla velkou společenskou událostí a odvedla na čas pozornost od dění na římském dvoře, jež mělo brzy ovlivnit i vývoj v Neapoli.

Ve chvíli, kdy díky Bonapartovi mohli i v Římě vyznávat republikánské cítění, zformovala se republikánská strana. Byli v ní zastoupeni hlavně francouzští umělci žijící ve městě. Vyslancem v Římě byl Napoleonův bratr Josef Bonaparte. Tento muž, v němž by tehdy nikdo nehledal příštího uzurpátora neapolského trůnu, se v Římě snažil přesvědčit republikány, aby ještě s prohlášením republiky počkali, že nenastala pravá chvíle. Přesto 26. prosince 1797 vyslance upozornili, že se připravuje revoluce. Znovu se snažil uklidnit situaci, ale demonstrace se přesto 28. prosince konala. Republikáni, na které stříleli dragouni i pěšáci, se uchýlili k paláci Corsiniů, kde bylo sídlo francouzského vyslance. Tato událost byla popisována mnoha různými způsoby, ocituji tady raději oficiální zprávu samotného Josefa Bonaparta.

(…) Jeden francouzský umělec nás upozornil, že srocení davu je velké a že rozeznal v davu agenty vládní policie, kteří křičeli ještě silněji než ostatní: „Ať žije republika!“ Kromě toho byly mezi lid rozhazovány plnými hrstmi piastry. Francouzští vojáci shromáždění kolem mne mě požádali, abych jim vydal rozkaz rozehnat vzbouření násilím. Vzal jsem si odznaky svého úřadu a požádal důstojníky, aby mě následovali. Chtěl jsem to se vzbouřenci zkusit po dobrém a přesvědčit je, aby se rozešli. Sotva jsme vyšli z mé pracovny, zaslechli jsme salvu. To jezdecká hlídka vnikla bez mého svolení na dvůr paláce a střílela. Dav se tísnil na dvoře a na schodišti. Viděl jsem mrtvé ležící na zemi, lidi prchající ve zmatku, bláznivé odvážlivce i placené provokatéry, kteří se snažili podněcovat vzbouření. Za jezdeckou hlídkou postupovali pěší vojáci. Když mě uviděli, zastavili se. Hledal jsem očima jejich velitele, který se schoval mezi vojáky, nedokázal jsem ho mezi nimi rozeznat. Zeptal jsem se vojáků, kdo jim vydal rozkaz, aby bez dovolení pronikli na francouzskou půdu. Rozkázal jsem, aby se stáhli, a oni couvli o několik kroků. Doufal jsem, že alespoň tady se můj zásah podařil, a obrátil jsem se k těm, kteří vnikli na nádvoří paláce. Řekl jsem jim rozhodným tónem, že ten, kdo se odváží vniknout do paláce, bude mít co činit se mnou. V tu chvíli jsem tasil a současně se mnou i generálové Duphot a Scherlack a dva další důstojníci, abychom zastavili ten neozbrojený dav, kde se jen zřídka zableskla pistole nebo dýka. Vojáci, kteří couvli jen proto, aby se dostali z dostřelu pistolí, znovu nabili a vystřelili. Kulky zabily několik mužů. Vojáci se opět stáhli, aby mohli nabít. Využil jsem toho okamžiku a požádal několik důstojníků, aby se šavlemi v ruce zadrželi dav zmítaný různými pohnutkami, a zatím jsem s generálem Duphotem a jeho zástupcem generálem Scherlackem postoupil dopředu a pokoušeli jsme se přesvědčit vojáky, aby přestali střílet. Žádal jsem je, aby poslali své zástupce do Vatikánu k jejich generálovi, římskému guvernérovi nebo jiné významné politické osobnosti. Tak by se všemu dalo zabránit bez krveprolití. Generál Duphot však byl příliš chrabrý a příliš zvyklý vítězit. Vrhl se kupředu a ocitl se najednou mezi bajonety vojáků, které se snažil uklidnit. Generál Scherlack a já jsme ho instinktivně následovali. Duphota mezitím unášel dav až k bráně Settimianě. Sám jsem viděl vojáka, který ho mušketou střelil přímo do hrudi. Upadl, pak se zvedl a opřel se o svoji šavli. Druhá rána ho však přibila k dlažbě. Na jeho bezvládné tělo pak vypálili ještě víc než padesát ran. Scherlack zasažen nebyl. Ukázal mi boční cestu, která nás dovedla do palácových zahrad a zachránila nás před ranami Duphotových vrahů. V tu chvíli se k nám přidali jiní dva důstojníci a zpravili nás o dalším nebezpečí: vojenský oddíl mohl klidně vniknout do paláce, odkud naštěstí můj sekretář a dva mladí umělci násilím odvedli mou ženu a sestru, která se měla následujícího dne provdat za nebohého Duphota.

Zahradou jsme se pak dostali zpět do paláce. Schody paláce byly pokryty krví, ranění a umírající sténali. Podařilo se nám uzavřít tři brány vedoucí do ulice. Střelba v ulicích neustávala.

Mé pokoje v paláci byly přeplněné lidmi, jejichž úmysly jsem vůbec neznal. Všechny okolnosti této neblahé události byly horší, než je možné si představit. Mladí důstojníci spolu s několika sluhy se rozhodli, že přinesou mrtvé tělo hrdinného generála Duphota. Snažil jsem se jim v tom zabránit, ale neposlechli mě.

Nakonec se jim to podařilo a oni dopravili nešťastné prostřílené tělo pokryté krví do paláce. Do šesté hodiny ráno se ke mně nedostavil žádný oficiální zástupce římské vlády, aby na místě zjistil, co se stalo. Vyžádal jsem si tedy pasy a okamžitě opustil Řím. Ujistil jsem se, že těm několika Francouzům, kteří v Římě zůstali, budou vydány pasy do Toskánska, kde se se mnou budou moci sejít.

Francouzská vláda musí vyvodit důsledky z tohoto jednání bezbožné římské vlády, která zavraždila již jednoho vyslance Francouzské republiky a nyní zahubila jejího hrdinného generála. Občane ministře, vracím se do Paříže. Jakmile uspořádám své věci, poskytnu vám další podrobnosti o římské vládě a řeknu vám své mínění o potrestání takových zločinů. Tato vláda však je velmi smělá a odvážná, má‑li provést nějaký zločin, ale stává se okamžitě zbabělou, když má za to nést následky. Dnes klečí u nohou ministra Azary a prosí ho, aby se za mnou vypravil do Florencie a přiměl mě k návratu do Říma. Tento vzácný přítel Francouzů, který by si zasloužil žít v jiné zemi, kde by lépe ocenili jeho schopnosti a oddanost, mi to napsal.

Josef Bonaparte, Florencie, 30. prosince 1797

76

Tato zpráva Josefa Bonaparta vyvolala v Paříži hotové pozdvižení. Napoleon Bonaparte byl v tu dobu bohem. Dotknout se jednoho z jeho bratrů bylo považováno za zločin rovný urážce majestátu!

Direktorium požadovalo potrestání vrahů, ale ať už to bylo dílem určitého spolčení, nebo jen nedbalostí, žádný z nich nebyl vydán soudnímu dvoru a všichni si klidně žili dál. Přitom bylo všeobecně známo, že generála Duphota po jeho smrti dokonce okradli. Direktorium pověřilo generála Berthiera, který za Bonapartovy nepřítomnosti velel Itálii, aby vytáhl na Řím.

Berthier obdržel rozkaz v Miláně a tažení zahájil hned následujícího dne. 10. února už byla všechna jeho vojska shromážděna u hradeb Říma a jeden odloučený oddíl se zmocnil Andělského hradu, který se papežští vojáci ani nepokoušeli bránit.

Generál Berthier však nechtěl postupovat dál, pouze vzkázal stoupencům republikánských myšlenek ve městě, že mohou počítat s jeho podporou.

16. února bylo třiadvacáté výročí nastolení Pia VI. na papežský stolec. Dav rebelantů se shromáždil na bývalém foru romanu a vydal se k Vatikánu, kde pod okny nejvyššího pontifika provolával: „Ať žije republika!“

Nenapadli však Vatikán nikoli z úcty k papeži, jak říkali, ale z ohledů ke starci. Zmocnili se však celého města a obratně sestavili prohlášení, v němž se nastolila vláda lidu, kterýžto se úplně distancoval od vražd Bassevilla a Duphota. Papežská autorita byla svržena a o politice, hospodářství a občanských věcech měla nadále rozhodovat svobodná, nezávislá republikánská vláda.

Vůdcové povstání poslali neprodleně osm mužů, kteří o těchto událostech informovali generála Berthiera. Generál vstoupil slavnostně do města, vystoupil na Kapitol a paroduje římské císaře, pozdravil jménem direktoria novou Římskou republiku nezávislou na Francii, která zahrnovala celé území patřící papeži podle tolentinské smlouvy.

Nazítří čtrnáct kardinálů, kteří zbaběle podepsali smlouvu, v níž se zavázali, že všechno postupují republice a sami se odříkají veškeré politické moci, zpívalo Te Deum v bazilice svatého Petra. Generál Cervoni byl pověřen, aby předal papeži Piu VI. k podpisu listinu o jeho odstoupení. Když k němu vstoupil, papež klečel a modlil se. Přijal důstojně zprávu o tom, že byl zbaven veškeré politické moci, a když byl vyzván, aby uznal novou vládu, pravil: „Moje moc pochází od Boha. Nemohu se jí vzdát. Je mi osmdesát let a život pro mne příliš neznamená. Nebojím se ani potupy, ani utrpení.“

Protože však přítomnost Svatého otce v Římě byla těžko slučitelná s novou republikánskou vládou, uposlechl Pius VI. výzvy, aby opustil hlavní město křesťanstva, a 20. února se uchýlil do Toskánska.

Všechny tyto zprávy k nám dorazily současně a na královském dvoře vzbudily značné vzrušení a neklid. Nebylo divu. Republika podporovaná Francouzi rozšiřovala své území v Itálii a byla od nás vzdálena už pouhých třicet mil. Království obojí Sicílie muselo udělat něco pro svoji bezpečnost. Bez ohledu na smlouvu, kterou podepsala vláda s Francií v únoru roku 1797, podepsal Ferdinand bezmála o čtrnáct měsíců později novou smlouvu se svým synovcem, rakouským císařem, jež rušila tu první. Podle ní se císař František II. zavazoval, že podrží 60 000 ozbrojených mužů v Tyrolích a Ferdinand za to shromáždí na neapolských hranicích 30 000 mužů. Zvláštní náhodou vyplula zrovna v tu dobu, 19. května 1798, francouzská flotila z Toulonu na vojenskou výpravu do Egypta.

Vědělo se o tom, že se Francie chystá k nějakému tažení, ale nikdo netušil, kam bude toto skvělé vojsko směřovat.

Velitel anglického loďstva sir John Jervis, jemuž byl udělen titul hraběte Saint-Vincenta, se spokojil s tím, že uzavřel Gibraltarský průliv a zablokoval španělskou flotilu v Cádizu. Nelsona, který byl pod jeho velením, pak vyslal s třemi válečnými koráby, čtyřmi fregatami a jednou korvetou do Toulonu střežit přístav a slíbil, že mu pošle posily, jakmile o ně požádá.

Nelson opustil cádizskou zátoku 9. května, ale to už bylo pozdě. V lyonském zálivu bouře rozprášila jeho koráby a loď, na níž se plavil on sám, zbavila stěžně. Vplul tedy do přístavu svatého Petra tažený plavidlem, které utrpělo nejmenší škody. V tomto přístavu se dověděl o vyplutí francouzského loďstva z Toulonu, a vyslal tedy jednu loď k siru Jervisovi, aby mu poslal slíbenou pomoc.

Avšak až 8. června, tedy tři týdny po vyplutí francouzské flotily, se dostalo Nelsonovi posily v podobě deseti lodí o sedmdesáti čtyřech dělech a jedné s padesáti děly. V čele této eskadry se Nelson vydal pronásledovat francouzskou flotilu. U korsických břehů se dověděl, že byla spatřena mezi Korsikou a Itálií. Napadlo ho tedy, že francouzská flotila míří do Neapole. Bez meškání vyplul tím směrem.

15. června poslal na neapolský dvůr svého důvěrníka a nejlepšího přítele kapitána Troubridge, který měl vyhledat vrchního vojenského velitele Actona a sira Williama a předat jim listy. Jeden dopis byl určen i mně.

Udivilo mě, že si nechal Nelson ujít příležitost setkat se se mnou, když byl tak blízko neapolských břehů, ale jeho list mi všechno vysvětlil.

Mylady, kdybych vjel do neapolského přístavu, vystoupil na zem a uviděl Vás, jistě bych zapomněl na své povinnosti, to jest pronásledovat francouzskou flotilu. Troubridge Vám předá tento list, jenž má být důkazem horoucího citu, který k Vám chovám. Jakmile se vrátí s pokyny od generála Actona a sira Williama, budu neprodleně pokračovat v cestě.

I kdyby byli Francouzi na konci světa, dostihnu je a buď se vrátím jako vítěz hodný Vaší lásky, nebo mě už nikdy neuvidíte.

Tisíckrát Váš Horatio Nelson Tento dopis se dotkl spíše mé pýchy než mého srdce. Věděla jsem, že určitě splní, co slíbil. Z terasy paláce jsem sledovala to majestátní představení flotily defilující před Neapolí. Dalekohledem jsem se dívala i na koráb s admirálskou vlajkou. I když jsem nemohla vidět, co se na palubě odehrává, byla jsem si jista, že Nelson upírá oči k paláci.

Loďstvo se rozdělilo před skalnatým pobřežím ostrova Capri na dvě části, část plula napravo, část nalevo. Tři dny však zůstalo na místě, protože panovalo bezvětří. Z toho důvodu doplul Nelson teprve 25. června k Messině. Tam se dověděl, že Bonaparte se zmocnil Malty, zanechal tam posádku čtyř tisíc mužů a pokračoval dále v cestě na východ. Dostali jsme od něj dopis 30. toho měsíce a já jsem na něj hned odpověděla: Drahý pane, využívám nabídky kapitána Hopa a píši Vám pár řádků, abych Vám poděkovala za Váš milý dopis.

Královna měla velkou radost z Vašich slov, která jsem jí ráda tlumočila, a vyřizuje Vám, že Vám mnohokrát děkuje a modlí se za Vaši spásu. Je si jista, že dobudete vítězství.

V Neapoli máme stále jako francouzského vyslance královraha Garata, nejodpornějšího diplomata, jakého si lze představit.

Neapolské království bude nuceno vyhlásit Francii válku, jestli bude chtít zachránit zemi, protože tento francouzský vyslanec nám denně vyhrožuje. Její Veličenstvo si uvědomuje pravdivost všech informací, které jste psal v listě siru Williamovi, stejného mínění je i generál Acton. První ministr Gatto je však naneštěstí muž lehkomyslný a povrchní, o nic se nezajímá a je marnivý jako kohoutek na smetišti. Polovina Neapole ho považuje za polovičního Francouze. Obávám se, že druhá polovina se mýlí, když ho považuje za Neapolitána.

Královna a Acton ho nemohou vystát. Nemějte z něj tedy strach, nikdy nebude mít skutečnou moc a vliv. Mimochodem, víte, že těch asi čtyři sta jakobínů, kteří byli vězněni tři či čtyři roky, bylo prohlášeno za nevinné? Je‑li pravda to, co se o nich doneslo k mým uším, alespoň polovina z nich si zasloužila provaz. To způsobili Garat svým vlivem a Gatto buď ze slabosti, nebo možná ze sympatií. Ano, díky nim se tito zločinci vrátili mezi slušné lidi. Děsím se toho, jak to tu vypadá, a bojím se, že je všechno ztraceno. Hlavně mě dojímá osud naší drahé milé královny, která by si zasloužila lepší život. Jistě chápete, pane, že píši ve velkém chvatu, omlouvám se za neuspořádanost svých myšlenek. Doufám, že neopustíte Středozemní moře bez nás.

Máme všechny věci sbalené a můžeme odjet hned, jak nám dáte zprávu. Přesto však prosím Boha, aby Vám pomohl zničit ty odporné Francouze.

Budete‑li mít k tomu příležitost, napište nám, ani nevíte, jakým balzámem jsou pro nás Vaše listy. Bůh Vám žehnej, drahý sire! Věřte, že na Vás nepřestávám myslet a jsem navždy Vaše oddaná přítelkyně Emma Hamiltonová Tento dopis dostihl Nelsona na moři, když stále marně hledal francouzskou flotilu.

77

Nelson ve skutečnosti naprosto ztratil stopu Bonaparta i jeho tří set padesáti válečných lodí. Několik dnů ho držel v Messinské úžině nepříznivý vítr, potom však využil změny větru a dostal se na otevřené moře. Konečně si byl jistý, že se Bonaparte vydal do Egypta, namířil tedy přímo do Alexandrie a dorazil tam ještě před francouzským loďstvem.

Guvernér Alexandrie nepřijal Nelsona příliš dobře, dokonce mu pohrozil, že jestli se pokusí násilím proplout do Káhiry, dá po něm střílet. Nadto Nelson nevěděl, kde je právě teď francouzská flotila, a předpokládal, že když není v Alexandrii, pluje do Cařihradu. Začal tedy nazdařbůh křižovat sem tam podél pobřeží Peloponésu a snažil se dovědět něco nového. Posléze však byl nucen vrátit se na Sicílii, neboť mu chyběla pitná voda a potraviny. Později mi nejednou přiznal, že v té době prožíval stavy blízké šílenství.

Situace byla vážná, v Anglii se nad jeho hlavou stahovala bouřlivá mračna. Když se tam dověděli, že nechal vyplout z Toulonu francouzské loďstvo čítající na čtyři sta lodí a marně je celý měsíc hledal ve Středozemním moři, které je prý jen větším jezerem, padaly otázky, jestli snad není zrádce a zda by neměl být postaven před soud. Admirál Saint-Vincent se pak musel zpovídat před admiralitou, od níž se mu dostalo důtky, že jí představil jako kontradmirála muže, který si tuto hodnost nezaslouží.

Jedinou Nelsonovou nadějí jsme byli my, tedy vlastně já.

Měla jsem od královny vymoci souhlas guvernérů sicilských přístavů, že může zakotvit v jejich vodách, a to přes trvající smlouvu Neapole s Francií. Kdyby Království obojí Sicílie dodrželo smlouvu s Francií, musel by Nelson doplnit zásoby až v Gibraltaru a byl by ztracen. Mohlo ho zachránit jen nějaké skvělé vítězství. Jeho situaci vystihuje dopis, který napsal svému nadřízenému, lordu Saint-Vincentovi: Syrakusy, 22. července 1798 Drahý lorde, potřeboval bych Vám poslat spoustu listů, ale nemám fregatu, která by Vám je odvezla, omezuji se tedy jen na tento jediný krátký dopis. Nevím, kde je nebo může být francouzská flotila, od chvíle, kdy jsem objel mys Passaro. Jediné, čím si mohu být jistý, je, že 18. června vyplula plnými plachtami z Malty za severozápadního větru. Tuto informaci mi potvrdilo čtrnáct lidí, víc jsem se nedověděl. Neodvažuji se Vám sdělit více, domnívám se, že jsme zrazováni, a dokonce se obávám, že tento dopis, který Vám musím poslat přes Neapol, bude číst francouzský vyslanec. Já Vám ovšem za svou osobu slibuji, že francouzské loďstvo dostihnu, ať je kdekoli. Ujišťuji Vás o své oddanosti. Ať Vám Bůh žehná! Váš navždy věrný Horatio Nelson Téhož dne napsal zoufalý, téměř rozzuřený Nelson siru Williamu Hamiltonovi: Vanguard, Syrakusy, 22. července 1798 Drahý pane, jsem nesmírně udiven rozkazem neapolského krále nevpouštět do přístavů Království obojí Sicílie víc než tři nebo čtyři anglické lodě. Domníval jsem se, že na základě tajných instrukcí máme všude volný přístup. Pakliže bude toto stanovisko trvat a bude mi odmítáno zásobit se vším potřebným, dejte mi to prosím vědět co nejdříve, abych mohl doplnit chybějící zásoby v Gibraltaru. Způsob, jakým s námi zacházejí, je pro náš velký národ ponižující, ba skandální. Vlajka Jeho Veličenstva britského krále je hanobena ve všech spřátelených přístavech.

Přijměte projevy mé nejhlubší oddanosti atd.

Horatio Nelson Díky mně byly opravdu vydány tajné instrukce, ale bohužel došly příliš pozdě. Téhož dne, kdy Nelson napsal tento dopis, byli guvernér syrakuského přístavu a rovněž ostatní guvernéři uvědoměni o tom, že mají anglickým lodím poskytnout zásoby vody, potravin a dřeva a že je mají pouštět v neomezeném počtu do přístavů.

Příznivý vítr se zvedl v noci z 25. na 26. července a anglická flotila připravená k vyplutí zvedla kotvy. Nelson zamířil k řeckým břehům. Tam se vyptal tureckého guvernéra na pohyb francouzského loďstva a dověděl se, že Francouzi jsou v Alexandrii. Plnými plachtami se rozjel za nimi. K Alexandrii dorazil 1. srpna v poledne, ale Francouzi už mezitím odpluli na východ. Nelson je pronásledoval a ve tři čtvrtě na tři mu oznámila Zélé, která byla v čele flotily, že vidí šestnáct zakotvených francouzských bitevních lodí. Ve tři hodiny odpoledne dal Nelson signál k bitvě.

Není mým posláním vyprávět o nilské bitvě, která trvala dva dny. Nikdy nebylo dosaženo většího a úplnějšího vítězství. Moře dosud nikdy nezažilo podobnou zkázu. Francouzská loď Orient vyletěla do vzduchu. Jeden koráb a jedna fregata se potopily na dno moře. Devět lodí bylo zajato, ale z těch devíti byly tři v tak bědném stavu, že je vítěz musel zapálit, a o dva dny později musel udělat totéž s dvěma dalšími loděmi.

Nelson utrpěl strašlivé zranění. Ráhno, které přerazila francouzská koule, mu spadlo na čelo ve chvíli, kdy právě zvedal hlavu, aby se podíval, co se děje. Ráhno mu doslova stáhlo kůži od čela až k ústům. Nelson se domníval, že je smrtelně zraněn, a nechal zavolat kaplana, aby mu svěřil svoji poslední vůli. Ale s kaplanem se dostavil také lékař, který prohlédl Nelsonovi lebku a neshledal na ní žádnou zlomeninu ani proraženinu. Nelson, který si před chvílí myslel, že umírá, v sobě našel tolik sil a odvahy, že se znovu ujal velení na Vanguardu a chladnokrevně velel bitvě až do úplného zničení francouzského loďstva.

Kapitán Capel dorazil do Neapole 4. září a rozzářeně oznamoval, že Nelson dorazí o několik dní později a s ním celá flotila.

V Neapoli zavládla obrovská radost. Nelsona všude prohlašovali za osvoboditele Evropy, královna i já jsme překypovaly vzrušením a sir William a ostatní vyslanci neprodleně posílali zprávy o tomto triumfu na své dvory. Všichni evropští vládcové pak zahrnuli Nelsona dary, jejichž bohatost vypovídá o tom, jaké pokoření a snad i hrůzu prožívala Evropa při pomyšlení na Francouze.

Jednou jsme sestavili s Nelsonem seznam těchto darů: Od anglického krále a královny dostal titul anglického paira a zlatou medaili. Od dolní komory na královo doporučení dostal pro sebe a dva své nejbližší dědice titul barona Nilského s rentou dva tisíce liber šterlinků, která mu měla být vyplácena od 1. srpna 1798, dne památné bitvy. Od anglického parlamentu pro něj a jeho nejbližší dědice další rentu dva tisíce liber. Od irského parlamentu rentu tisíc liber. Od Západní indické společnosti deset tisíc liber. Od Turecké společnosti drahocenné nádobí. Od města Londýna meč s rukojetí zdobenou diamanty. Od tureckého sultána dýmku s diamanty v ceně dvou tisíc liber a drahocenný kožich v ceně jednoho tisíce liber. Od sultánovy matky Validé tabatěrku zdobenou diamanty za tisíc liber. Od ruského cara Pavla skříňku zdobenou diamanty v ceně dvou tisíc liber. Od krále obojí Sicílie meč s rukojetí zdobenou diamanty v ceně pěti tisíc liber. Od sardinského krále diamantovou tabatěrku v ceně dvanácti set liber. Od vlády ostrova Zante meč se zlatou rukojetí a hůl se zlatou hlavicí. Od města Palerma tabatěrku a zlatý řetěz na stříbrném podnose.

Ovšem nejoriginálnější, a mohu-li říci, i nejangličtější dar, který udělal Nelsonovi největší radost, mu poslal jeho přítel kapitán Benjamin Hallowell, velitel lodi Sweffsure. Když francouzská loď Orient vylétla do vzduchu, jak jsem psala, dopadly její trosky zpět na hladinu moře a úplně ji pokryly. Mezi nimi si všiml kapitán Hallowell neporušeného hlavního stěžně. Poslal pro něj všechny šalupy a nechal ho dopravit na palubu své lodi. Potom povolal zámečníka a tesaře a z nejsilnějšího kusu stěžně nechal vyrobit rakev. I kovové části byly zhotoveny z hřebíků vytažených z tohoto stěžně. Hotovou rakev poslal Nelsonovi s tímto dopisem: Mylorde, posílám Vám rakev zhotovenou z dřevěných i kovových částí korábu Orient, abyste ve chvíli, kdy budete opouštět tento svět, spočíval na své vlastní trofeji. Doufám, že tento okamžik nastane co nejpozději, a jsem nadále Vaším oddaným přítelem i sluhou.

Ben Hallowell Nelsonovi udělal tento dar skutečně velkou radost a už se od něj neodloučil. Nějaký čas měl rakev postavenou ve svém pokoji a opřenou o zeď za křeslem, v němž sedával u stolu. Jeden starý sluha, kterého tenhle ponurý kus nábytku znepokojoval, pak Nelsona přesvědčil, aby ho přestěhoval do přístavu. Rakev s ním putovala na Vanguard i na Foudroyant. Dnes odpočívá můj hrdina skutečně v rakvi, kterou mu kdysi nechal vyrobit Ben Hallowell.

78

Dostali jsme zprávu, že se Nelson blíží k Neapoli. Bez ohledu na to, co by si mohl myslet, říkat nebo podnikat vyslanec Francouzské republiky Garat, se konaly přípravy k velkolepému přivítání. Na mysu Campanella, na nejvyšším bodu ostrova Capri, byly umístěné hlídky, které měly okamžitě oznámit do Neapole, že se Nelsonova flotila blíží. Bárka pro admirála byla nádherně vyzdobena, na purpurovém plátně stanu byly znaky anglického krále a krále obojí Sicílie. Patnáct nebo šestnáct bárek bylo připraveno jako slavnostní doprovod a jen se čekalo, až se Nelson objeví.

V té době se ke mně královna chovala ještě vlídněji než kdy jindy a sdělila mi své tajné plány. Neskrývala mi, že slavnosti pořádané na počest nilského vítěze budou úvodem k vyhlášení války Francii. I když Francie byla v té době oslabená po prohrané bitvě, její flotila byla zničena a 30 000 mužů bylo uzavřeno s Bonapartem v Egyptě, přece jen to byl obávaný a nebezpečný nepřítel. Bylo tedy naprosto nezbytné, aby si Neapol získala Nelsona a s Nelsonem Anglii. Marie Karolina počítala s tím, že Nelsona jí pomohu získat já. Hrdá královna Marie Karolina prosila Emmu stejně jako kdysi Amy Strongová. Copak jsem jí neměla vyhovět, jako jsem kdysi vyhověla své malé přítelkyni? Slíbila jsem královně, že udělám, co bude v mých silách, ale namítla jsem, že je tady přece sir William. Královna se rozesmála: „Sir William je příliš dobrý Angličan, než aby sám nenabídl nilskému vítězi odměnu. A kromě toho se s ním nemusíš radit. Kdybych já milovala Nelsona, věř mi, že bych se neptala krále, co mám dělat.“ „Vaše Veličenstvo,“ namítla jsem, „král Ferdinand byl princ následník a vy jste byla arcivévodkyní rakouskou, přinesla jste mu stejně, ne-li víc, než on vám. Ale u nás je to jiné. Co jsem byla já, než se se mnou oženil? Milenka jeho synovce. A on mi to nikdy nepřipomněl. Bojím se, aby si na to teď nevzpomněl.“

Královna mi položila ruku na ústa: „Všechno zařídíme tak, abys byla spokojená. Ten, kdo by ti přál něco jiného než štěstí, by se stal mým největším nepřítelem. Přece si nemyslíš, že bych připustila, abys byla nešťastná!“

Už jsem nic nenamítala, jen jsem přemýšlela. Tušila jsem, že nastávající události budou mít rozhodující vliv na můj příští osud.

22. září kolem šesté hodiny ranní nám oznámili, že se objevily tři lodě a jedna z nich má na stěžni admirálskou vlajku. Čekali jsme na tuto zprávu už několik dní. Okamžitě byly vydány rozkazy, aby se ve všech farnostech rozezněly zvony a velitelé pevností nabili děla. Nelson měl být uvítán jako král.

Admirál Caracciolo měl velet malé flotile, která plula Nelsonovi vstříc. Sám pak byl přirozeně kapitánem galéry vezoucí královský pár. Královna pak postoupila siru Williamu Hamiltonovi právo poskytnout Nelsonovi pohostinství ve svém domě. Sir William činil k přijetí nilského hrdiny velké přípravy a já jsem dohlížela, aby bylo vše v pořádku. Byla jsem na tuto úlohu velmi pyšná. Královna chtěla, abych byla krásnější než kdy jindy, a chtěla mě vystrojit co nejlépe. Já jsem však trvala na tom, že si obléknu šaty, v nichž mě maloval Romney při naší návštěvě Londýna. Byly to dlouhé bílé kašmírové šaty střižené jako řecká tunika. Vlasy jsem nechala prostě splývat po ramenou. Zahalila jsem se do rudého indického šálu se zlatými květy a byla jsem připravena. Královna se oblékla do královské dvorní toalety a pokryla diamanty. Král měl na sobě slavnostní úbor se všemi znaky své rodiny – španělskými, francouzskými a rakouskými. V osm hodin jsme nastupovali na palubu. Jakmile se na palubě objevili král s královnou, ozvaly se dělové salvy a naplno se rozezněly všechny zvony tří set kostelů v Neapoli. Naše galéra byla zhotovena podle plánů sira Williama, který se dušoval, že je to přesná kopie galéry, v níž plula Kleopatra naproti Antoniovi. Byl to skutečně úchvatný pohled, azurové moře v zálivu soutěžilo s modří oblohy, zářijové ráno bylo zalito sluncem a patnáct nádherně vyzdobených lodí s purpurovými stany a vlajícími vlajkami za sebou nechávalo v průzračné vodě brázdu. Do dělových salv a zvuku zvonů se ozývalo ze všech stran volání davu, snad celá Neapol se shromáždila na molu a nábřeží. Lidé mávali kapesníky, vyhazovali do vzduchu čapky a nadšeně křičeli: „Ať žije král! Ať žije Nelson! Pryč s Francouzi!“

Královna se kousala zlostí do rtů, protože nezaslechla ani jednou, že by někdo provolával slávu královně. Brzy jsme se vzdálili od města, takže jsme slyšeli už jen dělové salvy a zvony. Přibližovali jsme se rychle k admirálské lodi, hlídky už zahlédly vlajku a admirál Caracciolo rozeznal svým neomylným námořnickým okem Vanguarda. Nelson i přes vzdálenost, která nás dosud dělila, také poznal naši malou flotilu a dal vypálit z děla. Uviděli jsme malý obláček kouře dlouho předtím, než jsme uslyšeli výstřel. Nemohli jsme tento pozdrav opětovat, protože jsme neměli na palubě děla, ale hudba pod vedením Dominika Cimarosy začala hrát. Byl to snad i lepší způsob, jak uvítat hrdinu. Cítila jsem, jak mě k němu něco táhne, věděla jsem, že je do mne bláznivě zamilován. Ještě jsem nedokázala přesně definovat cit, který se mě zmocňoval, ale chvěla jsem se po celém těle, střídavě jsem bledla a rudla. Královna si všimla mého vzrušení a zašeptala mi do ucha: „No tak, odvahu! Vzpomeň si na své mládí! Teď však nejde o záchranu nějakého námořníka, jde o celé království!“ „Ach, madam,“ odvětila jsem, „právě to mě děsí. Taková úloha je pro mne příliš těžká, jestli osud království záleží skutečně na mně, obávám se, že na ni nebudu mít dost sil.“

Královna mě uchopila za ruku a silně ji stiskla, jako by mi chtěla dodat sílu. Skutečně jsem cítila, jako by do mne přelévala magnetické vlny, posílila mě, vzrušila.

Blížili jsme se k Vanguardu. Neviděla jsem nic, neslyšela nic. Byla jsem ve stavu podobném tomu, v němž mě udržoval doktor Graham při prvních seancích na Apollonově lůžku. Královna mě postrčila ke schůdkům. Pochopila jsem, že chce, abych vystoupila na palubu první, i když to bylo proti etiketě. Mechanicky jsem vystoupila nahoru, kde čekal Nelson s kloboukem v ruce.

A já jsem znovu pocítila, že žiju. Stála jsem tváří v tvář muži, kterého jsem neviděla od jeho odjezdu z Toulonu do Neapole. Od té doby ztratil oko, přišel o paži. Černá páska přes čelo zakrývala jeho poslední zranění. Viděla jsem všechno. Zmocnil se mě pocit lítosti a účasti, padla jsem mu do náruče se slovy: „Můj bože…! Je to možné? Drahý Nelsone, můj hrdino!“

Málem jsem omdlela. Naštěstí jsem se rozplakala a slzy odplavily mé napětí a ulehčily mému srdci. Jinak bych se byla zalkla. Od té chvíle jsem patřila Nelsonovi, jako by mě už skutečně měl. Byla to víc než odevzdanost, víc než oddanost, víc než láska. Byl to osud!

79

Král a královna vystoupili na palubu po mně a uviděli mě, jak napůl v mdlobách spočívám Nelsonovi v náručí. Tiskl mě k sobě svou jedinou rukou. Klobouk mu upadl a on v jakési extázi štěstí zvrátil hlavu a díval se k nebi. Až jásání námořníků ho vrátilo zpátky na zem. Rozhlédl se kolem sebe a uviděl krále, královnu, ministry, dvořany, kteří přišli složit hold vítězi od Abúkiru. Král daroval Nelsonovi nádherný meč s diamanty, který měl cenu pět tisíc liber šterlinků, ale jeho historická cena byla nevyčíslitelná. Ferdinand považoval Nelsona za zachránce království, když mu daroval nádherné dědictví po Ludvíku XIV., které dosud přecházelo jen z otce na syna. Kromě toho mu král přislíbil, že bude prvním držitelem vojenského záslužného řádu se stuhou svatého Ferdinanda, který hodlal založit. Od královny dostal titul vévody z Bronte s rentou tří tisíc liber šterlinků.

Napadlo mě, že Nelsonovi bude milé, když nám ukáže svoji loď, která byla po bitvě stejně zjizvená jako on. Díky této prohlídce mohl vyprávět o bitvě, a tedy i o sobě.

Začali jsme přirozeně v jeho admirálské kajutě. Sotva jsme do ní vstoupili, vlétl tam oknem malý ptáček a posadil se Nelsonovi na rameno. Právě jsem se chtěla zeptat, jak je možné, že se ptáček chová jako ochočený, když Nelson radostně zvolal: „Vítej, milý příteli, dnes tě vidím ještě raději než kdy jindy!“

Vzal ptáčka do ruky, políbil ho, podal mi ho, abych ho také políbila, a zase si ho posadil na rameno, kde ptáček zůstal sedět, jako by mu naše přítomnost nijak nevadila. Vypadalo to, jako by mu ten ptáčínek přišel také gratulovat k vítězství. Nelson viděl, že jsme všichni zvědaví a rádi bychom si poslechli, co to znamená. „Ten ptáček je můj dobrý duch. Zní to sice jako pohádka, ale je to tak. Stejně jako měli staří Římané své augury, s nimiž se radili před bitvou, mám já tohohle ptáčka. Ale nechci vás nudit takovými dětskými povídačkami.“ Teprve když jsme ho s královnou ujistily, že nás to vůbec nenudí, ba naopak, pokračoval: „Kdekoli na světě jsem a čeká mě nějaká šťastná událost, třeba mám zvítězit v nějaké bitvě, přilétne takový ptáček, netvrdím, že je to stále tentýž, a posadí se mi na rameno. Když se mi má přihodit něco zlého, zmizí. Poprvé jsem ho viděl v Kanadě, kde mě pronásledovaly čtyři francouzské fregaty a já mohl uniknout jen průlivem, který byl až do té doby považován za neproniknutelný. V tu chvíli přiletěl a posadil se mi na rameno. Obrátil jsem loď a průlivem projel. Ptáček odletěl… Když jsem před pěti lety přijel z Toulonu do Neapole, přiletěl zase. Hned nato mě přijalo Jeho Veličenstvo neapolský král jako přítele a sir William jako syna. Královna mi podala ruku k políbení a vy, madam, jste mi nabídla pohostinství ve svém paláci… Neviděl jsem ho v Calvi, kde jsem ztratil oko, ani v Tenerife, kde jsem přišel o paži. Ale ráno v Abúkiru opět přiletěl a sedl si mi na rameno. Mám tedy právo považovat ho za svého dobrého ducha. Až ho den před bitvou neuvidím, určitě napíšu poslední vůli… pravděpodobně nepřežiju. Námořníci jsou pověrčiví a já věřím ve svého ptáčka.“ „A nikdy si nesedl na rameno nikomu jinému?“ zeptala jsem se. „Nikdy. Také se nenechá nikým jiným vzít do ruky. Ale jestli chcete, zkuste to…“

Natáhla jsem ruku a ptáček se nechal chytit. Měla jsem v tu chvíli obrovskou radost, že mám s tímto hrdinou něco společného. Potom se o to pokusila také královna, ale ptáček poděšeně zapípal a vylétl z okna. Nelson mě držel za ruku a stiskl ji. Já jsem jeho stisk opětovala.

Tahle příhoda, na niž si tak často vzpomínám, nás na chvilku zdržela v prohlídce lodi, jíž jsme se pak věnovali se vší důkladností. Počítali jsme díry od dělových koulí v dolní části trupu a divili jsme se, že se loď nepotopila a posádka nezahynula do jednoho muže. Byl to hotový zázrak.

Museli jsme však spěchat, protože nás v Neapoli čekalo Te Deum a potom bohatá večeře, kterou nechal sir William vystrojit v našem vyslaneckém paláci. Celý průvod i s Nelsonem navštívil ještě neapolskou admirálskou loď, kde nás přijal kníže Caracciolo. Oba admirálové si vyměnili krátce a chladně zdvořilosti. Potom jsme vstoupili na královskou galéru a vypluli zpět k Neapoli. Jakmile vkročil na palubu Nelson, začala hudba hrát God Save the King, skladbu, kterou objednal Ludvík XVI. u Lullyho pro Jakuba II., drženého v exilu v Saint-Germain-en-Laye. Nelson, prostý synek pastora, který nikdy nebyl u dvora a nikdy nemluvil ani s králem, královnou nebo s princem, byl opojen. A moje oči, které mu nijak neskrývaly zájem, který ve mně vzbudil, vnášely do jeho duše ještě větší zmatek.

Návrat do Neapole se podobal návratům antických hrdinů z bitev. Všude bylo plno lidí, věže, terasy domů byly ověšeny hrozny diváků a odevšad se ozývalo jásání a provolávání slávy. Jako by Neapol, město obvykle dost hlučné, ještě zmnohonásobila hlasité projevy radosti. Nelson byl ještě oslabený po posledním zranění a dvakrát či třikrát viditelně zbledl.

Ještě než jsme opustili galéru, pozvala jsem na královninu prosbu admirála Caracciola na večeři a slavnost pořádanou ve vyslaneckém paláci na počest jeho anglického kolegy. Zda nás tento neapolský šlechtic nepovažoval za společnost sobě rovnou, nebo byla jeho omluva pravdivá, nevím. Omluvil se mi velmi zdvořile, že v noci bude špatné počasí a že musí zůstat v přístavu a bdít nad loděmi Jeho britského Veličenstva, které jsou už tak hodně poškozené bitvou a není potřeba, aby je poničila ještě bouře. Ať už to bylo tak či onak, přijala jsem toto vysvětlení, ale protože jeho sestra a neteř Cecilia byly pozvány na ples, který se konal po večeři, pravila jsem, že doufám, že se budu těšit alespoň z této dámské společnosti. Odpověděl mi stejně zdvořile a chladně, že jeho sestra se už bohužel tři dny necítí dobře a nevychází ze svého pokoje. Velmi ji to mrzí, ale ani ona nemůže mé pozvání přijmout.

První odmítnutí jsem přijala chladnokrevně a s úsměvem, ale při tom druhém už jsem se neovládla a uniklo mi netrpělivé gesto. Královna si toho všimla a přistoupila k nám. „Kníže Caracciolo je příliš dobře vychovaný muž, než aby se dopustil nějaké nezdvořilosti,“ pravila, „ale zdá se mi, drahá Emmo, že máte nějaký důvod k nespokojenosti.“

Admirál se nijak neospravedlnil a nechal mluvit mne. „Nikoli, madam,“ odvětila jsem, „nestěžuji si na admirála, ale na nepřízeň osudu. Bohužel se musíme vzdát admirálovy přítomnosti u večeře, neboť to krásné počasí se prý v noci změní na bouřlivé. A stejně nepříznivý osud nás zbaví i potěšení přijmout u nás admirálovu sestru, která je stižena těžkou nevolností, i její okouzlující dceru Cecilii, která jako dobrá dcera zůstane se svou matkou. Kvůli tomu osudu nebudeme mít tu čest přijmout v našem domě tak vznešenou osobu, jakou je admirál Caracciolo, a on zase nebude moci připít na vítězství anglického námořnictva.“

Královna zbledla a zamračila se. „Dejte si pozor, admirále!“ pravila. „Osoby, které si hledají výmluvy, aby se nemusely objevit u manželky anglického vyslance, nemusí dostat pozvání ani k neapolské královně.“

Caracciolo zůstal stále stejně ledový a odpověděl: „Madam, nevolnost mé sestry je tak obtížná a úporná, že i kdyby slavnosti trvaly celý měsíc, nemohla by se jich, obávám se, zúčastnit.“

Král už byl netrpělivý, protože nevěděl, o čem se s jeho admirálem bavíme, a Nelson si všiml, že jsem rudá hanbou a královna bledá vztekem, a chystal se k nám přistoupit. Královna chtěla Nelsona ušetřit jakéhokoli vysvětlování, vzala mě pod paží a odváděla pryč se slovy: „Pojď, Emmo, zdraví admirálovy sestry nám tolik leží na srdci, že se každý den budeme poptávat, jestli už se jí daří lépe.“ „Vaše pozornost sestru jistě nesmírně potěší,“ opáčil kníže, „protože nebude vědět, jak si ji zasloužila, a uvidí v ní zvláštní projev přízně Vašeho Veličenstva.“

Admirál pronesl svá slova tak zdvořile, že královna nenašla odpověď, i když nerada nechávala protivníkovi poslední slovo.

Přiznávám, že jsem šla za ní se slzami v očích a zraněným srdcem. Stejně jako římští triumfátoři slyšeli uprostřed oslavného jásotu hlas otroka, připomínající jim, že jsou smrtelní, i já jsem ve svém triumfu slyšela hlas: „Královnina favoritko! Mylady Hamiltonová! Vzpomeň si na Apollonovo lůžko a chodník v Haymarketu!“

I když jsem se opírala o královninu paži, místo aby se ona opírala o moji, což bylo znamením nejvyšší přízně, prošla jsem řadami dvořanů, kteří mi záviděli, se sklopenou hlavou. Usmívala jsem se, ale v duši jsem měla smrt! Nikdy jsem neuměla nenávidět, ale teď jsem cítila, jak se mi do srdce vkrádají dva hadi: nenávist a touha po pomstě.

Na pevnině na nás čekaly dva kočáry. Admirál Nelson vstoupil s králem, královnou a se mnou do toho prvního. V druhém jel následník trůnu se svou ženou a sirem Williamem. Jeli jsme ke kostelu svaté Kláry, kde měl neapolský arcibiskup Capece Zurlo sloužit Te Deum. Asistovat mu měl kardinál Fabrizzio Ruffo, o němž už jsem mluvila. Blížila se doba, v níž měl hrát tak důležitou politickou roli. Dostat se ke kostelu však nebylo nic lehkého, ulice byly doslova ucpány lidmi. Kočár se houpal v tom davu jako loďka na vlnách. Královna byla neoblíbená, zato krále lid velmi miloval. Chodil mezi prosté lidi vždycky sám, nikdy neměl kolem sebe žádné vojáky ani stráže. Poslední lazzarone směl přijít až k němu, dotknout se ho, mluvit s ním, ať už prodával ryby, nebo jedl špagety v divadle. Není tedy divu, že teď viseli na stupátku kočáru vždycky alespoň tři muži z lidu a ostatních bylo kolem plno.

Nelson se z toho nemohl vzpamatovat. Byl zvyklý na vznešený majestát anglických králů a na rezervovanost Londýňanů a tyhle neapolitánské spontánní výbuchy a projevy nadšení pro něj byly nepochopitelné. A navíc hráli v tuto chvíli král a královna v jeho duši jen podružné role. Vzal mě za ruku a stiskl ji s horečným chvěním, které prozrazovalo zmatek v jeho duši a sdělovalo mi, jak žhavé city jím zmítají.

Ke kostelu jsme jeli víc než hodinu, Te Deum trvalo půl hodiny a skoro hodinu jsme se vraceli. Konečně jsme byli u anglického vyslanectví. Bylo načase, umírala jsem únavou, vzrušením a zlostí!

Sloupoví paláce Calabrito bylo přeměněno v jakýsi triumfální oblouk, po obou stranách byly stožáry s vlajkami, na nichž bylo Nelsonovo jméno. Až do prvního poschodí se klenula klenba z vavřínů a květů.

Večeře pro osmdesát hostů se podávala v obrazové galerii. Při zákusku hrálo sto dvacet hudebníků z orchestru divadla svatého Karla God Save the King, poslední sloka byla složena na Nelsonovu počest a vyvolala salvu nadšení. Všichni volali: „Ať žije Nelson! Ať žije nilský vítěz! Ať žije zachránce Itálie!“

I já jsem byla opojená tím oslavováním hrdinného Nelsona. Ne, říkám to upřímně, nemohla jsem odolávat. Navíc královna mě k této lásce přímo pobízela a sir William mi dával svým mlčením najevo souhlas. Žádná žena na mém místě by neodolala.

Také se o mně říkalo, že jsem se Nelsonovi oddala již prvního dne, hned, jak jsem ho viděla. To bylo nactiutrhání, kterého se na můj účet dopouštěli. Ve skutečnosti jsem až po šesti měsících Nelsonovi napsala, že bych mohla vyslyšet jeho lásku. Ocituji tady Nelsonovu odpověď na tento dopis. Je důkazem toho, že mezi námi ještě v té době vůbec nic nebylo.

Vanguard, Malta Drahá madam, konečně jsme dorazili.

Všechno je tak, jak jsem se obával. Ministři v Neapoli nevědí absolutně nic o situaci na tomto ostrově. Na Maltě není ani jediný dům, ani jediná pevnůstka v rukách ostrovanů. Markýz de Nizza mi řekl, že potřebují munici, zbraně, potraviny a pomoc. Neví, jestli jsou na ostrově nějací neapolští důstojníci, patrně ještě nedorazili, i když mám seznam jejich jmen. Jisté je, že guvernéři Messiny a Syrakus neposlali žádnou pomoc. Řekl mi, že si přeje sloužit pod mým velením. Uvidím, jak se podrobí mé disciplíně. Po mém odjezdu bude tady velet Ball. Říkám po mém odjezdu, protože předpokládám, že začátkem listopadu bude moje přítomnost nezbytná v Neapoli. Každopádně však cítím, že mě povinnost volá na východ.

I když byla francouzská flotila zničena v Egyptě, předpokládám, že se armáda bude chtít vrátit do Evropy. Mým hlavním cílem je však sloužit Království obojí Sicílie a zachránit je.

Učiním vše, co si Jejich Veličenstva budou přát, a prosím Vás, abyste o tom uvědomila královnu.

Ať Bůh ochraňuje Vás i sira Williama a ujišťuji Vás o své oddanosti. Váš věrný přítel Horatio Nelson Patrně nikdo nenajde v tomto dopise jediné slovo, které by překročilo mez přátelství. Ovšem ani královna, ani já jsme se nemýlily v tom, že Nelson byl skutečně oddán jí i jejímu manželovi. A mně. Vrátil se do Neapole jen proto, aby mě znovu viděl. Nejel na východ, kam ho volala povinnost, jen proto, aby se ode mne nevzdálil. Jeho úvahy a předpoklady o Francii byly pravdivé. Kdyby nebyl zůstal v Neapoli v době, kdy se generál Bonaparte nalodil 22. srpna 1799 v Egyptě, možná by byl jeho návratu do Francie zabránil a Evropa by vypadala jinak. V tu dobu byl však se mnou v Palermu a pochybuji, že by mě byl dobrovolně opustil byť na jediný den, i kdyby věděl, že zcela jistě dostane Bonaparta.

80

Několik dní po královském přijetí, kterého se Nelsonovi u dvora dostalo, opustil Neapol francouzský vyslanec občan Garat pod záminkou, že byl jmenován členem Rady pěti set. K našemu velkému údivu však Francie nevyužila této příležitosti a nevyhlásila Neapoli válku, spolkla urážku a nahradila občana Garata občanem Lacombem Saint-Michelem. Tento krok pouze dokázal, že Francie není v současné době schopna vést válku, a to znásobilo královninu odvahu.

Neapolské království teď mělo díky obětem všeho druhu 65 000 mužů ve zbrani, zatímco podle zpráv, které se shodovaly, měli Francouzi v Římě pouze 10 000 mužů a těm ještě chyběl chléb, oblečení, boty, tři měsíce už nedostali žold a celé dělostřelectvo představovalo jen devět děl bez munice. Celé vojsko mělo pouhých 180 000 nábojů.

Král a královna byli teď zajedno v nenávisti proti Francouzům, avšak král chtěl čekat, až se k němu přidá rakouský císař. Ten zase hodlal začít válku, až mu car Pavel pošle slíbených 40 000 ruských vojáků. Královna chtěla napadnout Francouze hned. Byla si jista, že dobude Řím, a jakmile se to podaří, povstane celá Itálie, která jen z donucení snášela francouzské jho.

Královna mě pověřila tajným posláním u Nelsona. Ten byl stejně jako královna pro okamžitou válku. Jednalo se o to, aby napsal siru Williamovi nebo mně důvěrný dopis s předem dohodnutým obsahem, který by sir William předal králi. Nelson byl chrabrý voják, ale průměrný politik a ještě horší spisovatel. Těch čtyřicet nebo padesát dopisů, které mi kdy napsal, vynikalo spíš upřímností než stylem. Nelson tedy souhlasil, že dopis napíše, ale vyžádal si koncept, který pouze opíše. To přesně královně vyhovovalo, jen by se to neodvážila sama navrhnout. Dopis určený na oklamání krále koncipovali generál Acton, sir William Hamilton a královna. Předala jsem ho Nelsonovi a již následujícího dne jsem dostala od něj dopis, který byl pouhým opisem listu sestaveného těmi, kdo skutečně vládli Neapoli.

Neapol, 3. října 1798 Drahá madam, Vy i sir William jste vždy prokazovali oddanost zájmům Království obojí Sicílie a jejímu králi i královně. I mně leží na srdci osud této země, a nemohu tedy lhostejně přihlížet tomu, co se v království děje. Nejsem sice politik, ale vidím, že vyčkávací politika, kterou dnes Neapol zastává, je tím nejhorším řešením.

Od svého návratu na pevninu jsem svědkem toho, jak věrným a oddaným národem jsou občané tohoto království a jak velkou nenávist pociťují vůči Francouzům a jejich myšlenkám. Chtěli by vést proti nim válku. Vědí totiž, že Francouzi chtějí zničit monarchii. Vím dobře, že Jeho Veličenstvo má silnou armádu připravenou vyrazit do pole, a divím se, že již tato armáda netáhne na Řím a neválčí tam, což by bylo daleko výhodnější než čekat, až válka vypukne na domácím území. Domnívám se, že až příjezd rakouského generála Macka přiměje vládu Neapole k činu. V tom případě však nemusí být člověk prorokem, aby věděl, že bude‑li Království obojí Sicílie vyčkávat, až nepřátelé vtrhnou na jeho území, místo aby je samo napadlo, bude království zničeno a monarchie svržena.

Bude‑li král tedy nadále vyčkávat, důtklivě Vám doporučuji, abyste byli připraveni nalodit se s nejcennějšími předměty.

Budu bdít nad Vaší bezpečností i nad bezpečností naší milé královny a celé její rodiny.

Váš oddaný služebník Horatio Nelson Musím ještě čtenáři vysvětlit jedno místo z dopisu týkající se generála Macka. Královna totiž požádala svého synovce rakouského císaře, aby jí poslal generála Macka, který měl velet neapolské armádě. Císař jí ho přislíbil.

Tento dopis zapůsobil na krále Ferdinanda přesně tak, jak jsme očekávali, proti svému zvyku však trval na svém původním rozhodnutí nevyrazit do pole dříve, než to učiní rakouský císař. Bylo tedy dohodnuto, že král napíše synovci dopis, v němž mu nasadí nůž na krk. Kurýr Ferrari ho měl okamžitě doručit a počkat na odpověď. Královna však zaplatila Ferrarimu dva tisíce dukátů za malou zradu, totiž že doručí císařovu odpověď dříve jí. Ferrari dobře věděl, že královna stejně vládne místo svého manžela, a že kdyby tato zrada vyšla najevo, nebyl by postih nijak dramatický. Odjel. Počítali jsme s tím, že jestli císař nebude s odpovědí otálet, měl by se vrátit tak za dvanáct dní.

8. října dorazil do Caserte generál Mack. Sir William a já jsme dostali pozvání na večeři, kterou královna pořádala na jeho počest. Když ho představovala Nelsonovi, pravila: „Generál Mack je na zemi stejným hrdinou jako Nelson na moři.“

Ten kompliment nebyl pro Nelsona zrovna lichotivý a hlavně byl nepřesný. Nelson se vždy choval jako chrabrý hrdina, i když zrovna nevedl rozhodnou bitvu, a u Abúkiru se navíc projevil i jako vojenský génius. Mack však byl dosud vždy Francouzi porážen, a přesto si nevím proč získal pověst jednoho z nejlepších stratégů své doby. Ještě lepší mínění měl však o sobě on sám. Ani nepřipustil, že by mu Francouzi mohli odporovat. Přiznám se, že mi byl tento proslulý generál od první chvíle nesympatický.

Mezitím plynul čas a Ferrari spěchal se svým posláním. Desátého dne od jeho odjezdu vyzval sir William krále, aby s ním jel na lov do Persana. Královna, generál Acton a já jsme se zatím odebrali do Caserte a čekali na Ferrariho příjezd. Dorazil i s dopisem nazítří v sedm hodin večer. Acton nechal zatím vyrobit stejnou pečeť, jakou měl František II. Rozpečetili jsme tedy bez obav dopis a četli. Císař oznamoval svému strýci, že se vydá na pochod, jakmile dorazí Suvorov se svými 40 000 Rusy, což se stane tak v dubnu roku 1799. Doporučoval Ferdinandovi, aby se obrnil trpělivostí a vyčkal. Rakušanů bude 150 000, Rusů 40 000, Neapolitánů 65 000. Francouzi budou takovou silou zcela určitě vyhnáni z Itálie. Vzhledem k tomu, že Bonaparte je se svými 30 000 muži pořád ještě uzavřen v Egyptě, nebude moci nikdo tomuto vítěznému rakousko-ruskému vojsku zabránit v pochodu na Paříž.

Královna však byla velmi netrpělivá a nehodlala čekat, když jí osud namíchal tak dobré karty. Začala tedy provádět plán, který si předem s Actonem dohodla. Acton byl synem irského lékaře, a jak už jsem řekla, výborný chemik. Roztokem, který už předem připravil, smyl inkoust z dopisu, ponechal jen podpis. Potom tam vepsal císařův slib, že se okamžitě vydá do pole, jakmile Ferdinand překročí římskou hranici. Dopis znovu zapečetil císařskou pečetí a předal Ferrarimu, který ho okamžitě odvezl do Persana a předal do králových rukou. Král ho přečetl s viditelným uspokojením a podal siru Williamovi. Můj manžel byl do komplotu zasvěcen, text dopisu nebyl tedy pro něj žádným překvapením, jen králi pogratuloval a povzbudil ho.

Bylo tedy rozhodnuto, že generál Mack napadne římské území, jakmile vykoná nezbytné přípravy k tažení.

Byl začátek listopadu.

81

Ferdinand sice souhlasil s válkou, ale zůstával ještě jeden velký problém: přesvědčit ho, aby se postavil do čela své armády a sám vytáhl do pole. Jak už jsem řekla, byl král na hony vzdálen ideálu statečného muže. Jednání s králem se vlekla, ale nakonec královna a sir William Ferdinanda přesvědčili, že ve válce nejen porazí Francouze a zajistí si vládu na vlastním území, ale také osvobodí římské území a vydobude si část území patřícího dědictví svatého Petra. Nakonec král přivolil.

Čekalo se jen na jeho souhlas. Hned nato byla armáda rozdělena do tří sborů: 22 000 mužů bylo posláno do San Germana. 16 000 do Abruzz, 8000 do pevnosti Gaete a kromě toho bylo připraveno několik přepravních lodí, které měly odvézt 10 000 mužů do Toskánska za doprovodu Nelsonovy eskadry. Tito muži měli odříznout ústupovou cestu prchajícím Francouzům, až je generál Mack porazí na hlavu.

Velení všech tří sborů bylo svěřeno cizincům, což bylo dost nezvyklé: Mack, který měl hlavní velení, byl Rakušan a generálové Micheroux a Damas byli Francouzi.

56 000 mužů bylo tedy připraveno vtrhnout na římské území. Admirál Nelson se domníval, že právě nastala pravá chvíle zaútočit na Francouze. Občan Garat posílal do Paříže zprávy o nepřátelských postojích neapolského dvora a direktorium činilo všechny přípravy, aby mohlo útoku čelit. Poslalo do Říma tolik vojáků z cisalpinské armády, kolik jen mohlo, a velení svěřilo Championnetovi. Championnet doposud velel jen v druhořadých vojenských akcích a zatím byl málo známý. Jeho velení v Římě a následné dobytí Neapole ho proslavilo. Championnet tedy dorazil do Říma a našel francouzskou armádu v žalostném stavu. S posilou od cisalpinské armády měla tato armáda něco mezi čtrnácti a patnácti tisíci muži.

Dne 22. listopadu vydal král Ferdinand svůj proslulý manifest, který podepsal kníže Pignatelli Belmonte a poslal ho rytíři Prioccovi, ministru piemontského krále Karla Emanuela II. Po tomto paličském prohlášení, které působilo jako rozbuška, už nezbývalo než se vydat na pochod. Královna nechala králi ušít generálskou uniformu a postupně jsme navštívili vojenská ležení v Sesse a San Germanu. Král se ukazoval svým vojákům. Tyto vojenské přehlídky, které byly provázeny voláním „Ať žije král! Smrt Francouzům!“, nakonec způsobily, že i král Ferdinand zvedl hlavu a vydal se na vojenské tažení s ústy plnými statečných slibů. Myslím, že i přes tato ujišťování nebyla královna tak úplně přesvědčená o manželově hrdinství.

Vrátili jsme se do Caserte a král v čele své armády táhl k hranici římského státu. Čtyřiadvacátého listopadu pronikla armáda na třech místech na území papežského státu. Pravé křídlo, které zaujímalo prostor až k Jaderskému moři, zahnalo u Ascoli slabý francouzský předvoj a namířilo přímo k Ponte di Fermo. Střední sbor sestoupil před Aquilu z Apenin a mířil na Rieti. A konečně levé křídlo, kde byl vrchní velitel Mack i král, přešlo přes Garigliano ve třech proudech – v Isole, Cepranu a San Agatě – a Pontinskými močály táhlo přímo na Řím. Téhož dne, kdy neapolská armáda dospěla k hranici římského státu, dostal generál Championnet od direktoria rozkaz, že musí poslat 3000 mužů na posílení posádky na Korfu. Championnet rozkazu uposlechl a zůstalo mu jen asi 12 000 mužů. Udělal v rychlosti všechna opatření, aby mohl čelit nebezpečí, které se na něj řítilo rychlostí laviny. Denně jsme dostávali královy listy se zprávami o jeho vítězném pochodu. Dne 30. listopadu v noci jsme dostali zprávu, že král vjel den předtím triumfálně do Říma, kde byl vítán frenetickým davem, který ho odnesl na ramenou až do paláce Farnese. V dopise se král zmiňoval o tom, že generál Championnet opustil Řím a nechal tam jen pět set mužů v Andělském hradě. Jejich veliteli prý přikázal, že se za žádnou cenu nesmějí vzdát, a slíbil, že se do Říma za tři týdny vrátí. Tento slib samozřejmě krále a hlavně generála Macka ohromně rozveselil. Ferdinand dodával v post scriptu, že lid zabíjí římské republikánské vlastence a plení jejich domy. Všechno se tedy krásně dařilo.

Královna nakázala na oslavu vítězství zpívat ve všech kostelích Te Deum a pálit z děl. V noci bylo ve městě slavnostní osvětlení.

Dvaadvacátého listopadu vypluly z neapolského přístavu válečné i přepravní lodě pod velením admirála Naselliho. Doprovázel je Nelson se svými loděmi. Dne 28. listopadu dorazily lodě do Livorna. V osm hodin večer se město vzdalo. Naselli pak město obsadil, ale Nelson zůstal na své lodi. Byl do mne příliš zamilován, než aby beze mne vydržel delší dobu. Třicátého listopadu tedy odjel z Livorna a začátkem prosince byl v Neapoli. Šestého prosince pak poslal generálu Actonovi list, v němž byl jeden znepokojivý odstavec. Acton nás okamžitě vyhledal a dal nám ho přečíst. Nelson neviděl věci v tak růžovém světle jako neapolský král: Několika slovy Vám vylíčím situaci. Královská armáda je v Římě.

Civita Vecchia je dobyta. V Andělském hradě však zůstalo 500 Francouzů. Generál Championnet čeká v čele třináctitisícové armády na Neapolitány ve velmi dobré pozici v Civita Castellana.

Generál Mack táhne proti němu s 20 000 muži. Podle mého soudu není vůbec jasné, jak to dopadne, ale výsledek boje každopádně rozhodne o osudu Neapole. Jestli bude Mack poražen, je země do dvaceti dnů ztracena. Rakouský císař neposlal ani jednoho muže a bez jeho pomoci není Neapol schopna Francouzům odolávat. Ovšem král si tento osud nevybral. Byla to nutnost, která ho vedla k tažení na Řím, jinak by ho Francouzi byli napadli na jeho vlastním území.

Současně přišel i dopis od krále, který se ve všech bodech týkajících se očekávané bitvy shodoval s Nelsonovým. Lišil se jen v tom, že král nemluvil o 20 000 mužích, ale o 40 000. Zdálo se nám naprosto vyloučené, aby nezvítězil v bitvě, když bude mít takovou početní převahu. Král byl naprosto klidný a absolutně přesvědčený o svém vítězství. Ukázali jsme tento dopis z 6. prosince Nelsonovi, ale nijak ho nepřesvědčil. Od první chvíle neměl o generálu Mackovi dobré mínění. Odešel v pět hodin a my jsme s královnou zůstaly samy jen s několika dámami, které nám obvykle dělaly společnost. Mezi sedmou a osmou jsme popíjely čaj, když nás vyrušil hluk kočáru vjíždějícího pod portál paláce, a vzápětí jsme slyšely, jak se po schodech řítí sluhové. Královna zbledla a pronesla: „To je král!“

Namítla jsem: „Ale madam, to není možné, vždyť jsme od něj ráno dostaly dopis.“

Dveře se otevřely a sluha oznámil: „Jeho Excelence vévoda z Ascoli.“

Vévoda vstoupil. Obě jsme s královnou udiveně vykřikly, měl totiž na sobě královu uniformu, a protože byl stejně vysoký a v místnosti bylo přítmí, na první pohled jsme se domnívaly, že vidíme krále. Královna se však velmi rychle vzpamatovala a v tomto vévodově přestrojení vytušila okamžitě něco potupného. Zvedla se a přísně se zeptala: „Co má znamenat tahle maškaráda?“ „Bohužel, madam, nic veselého,“ odvětil vévoda, „ale svědčí alespoň o mé oddanosti králi.“ „Králi? A kde je král?“ „Zde, madam.“ „Zde? Ale kde?“ „Ve svém pokoji, madam.“ „Ach! Neodvažuje se přede mne předstoupit! Neapolitáni byli poraženi?“

Vévoda váhal s odpovědí, ale královna ho pobídla: „No tak, vévodo, jestli je král zbabělý jako žena, já jsem zmužilá dost. Povězte mi všechno!“ „Poraženi na hlavu, madam.“ „Vida, Nelsonův instinkt nezklamal,“ otočila se královna ke mně. „Ale ten generál Mack musí být úplný idiot!“ „Nemohu říci Jejímu Veličenstvu nic jiného než to, že jsme byli naprosto poraženi. Dověděli jsme se to, král i já, z úst samotného generála Macka.“

Královna mě křečovitě uchopila za ruku. „Musím vypít pohár ponížení a hanby až do dna,“ zamumlala. „Tak mluvte,“ zvolala, „vysypte to konečně! Chci vědět, proč máte na sobě královu uniformu a na krku jeho kříž!“ „Prosím Vaše Veličenstvo, aby mě vyslechlo klidně, jinak bych se musel vrátit ke králi a nechat jej, aby sám vylíčil, co se stalo,“ pravil vévoda Ascoli. „Dobrá, slibuji vám, že budu klidná. Mluvte!“ „Prosím, madam. Byli jsme s Jeho Veličenstvem v lóži divadla, když se asi k deváté večer otevřely dveře a v nich se objevil generál Mack celý pokrytý blátem jako člověk, který má za sebou dlouhou cestu. – Sire, – pravil, – vidíte před sebou zoufalého muže. Musím vám oznámit, že jsme byli poraženi na všech frontách, naše armáda je rozprášena a na útěku. Naší jedinou nadějí teď je, že se podaří Vašemu Veličenstvu útěk do Neapole. Až budu zbaven starostí o vaši bezpečnost, pokusím se znovu shromáždit armádu a podniknout protiútok. –“ „Ta namyšlenost! Ten ubožák!“ zamumlala královna. „Chápete jistě, madam,“ pokračoval vévoda, „jak byl král užaslý. Potom se najednou zvedl a vyběhl z lóže. Než si však někdo všiml, že jsme zmizeli, a než se ta novina o Mackově porážce rozšířila, dorazili jsme do paláce Farnese. Tam král nasedl na koně asi s dvanácti důstojníky a několika věrnými sluhy, mezi které mě také počítal. Vyjeli jsme z Říma a už v jedenáct jsme byli v Albaně. Tam požádal král poštmistra o povoz. Ten měl však pouze bryčku. Zatímco zapřahali koně, požádalo mě Jeho Veličenstvo, abych si s ním vyměnil šaty, což jsem neprodleně učinil…“ „A proč vás o to požádalo?“ zeptala se královna. „Nevím, madam, ale protože prosba Jeho Veličenstva je mi rozkazem, poslechl jsem.“ „Takový rozkaz však musel mít nějaký důvod,“ opakovala královna. „Ráda bych věděla, co král touhle maškarádou sledoval.“ „Tak vy byste ráda věděla, co jsem tím sledoval?“ ozvalo se ode dveří. To vstoupil král a ztěžka dopadl do křesla, jako by se právě vrátil z lovu. „Sledoval jsem tím to, že kdyby nás náhodou dostihli jakobíni, zatkli by Ascoliho, a ne mne.“ „No a dál…,“ zeptala se královna. „No, a zatímco by ho věšeli, já bych utekl.“

Královna zvedla oči k nebi. „Ó, Bože!“ zašeptala.

Král však nepochopil její povzdech a pravil: „Ale to by ti zatracení jakobíni skutečně udělali!“ „Vy byste klidně nechal pověsit svého přítele místo sebe?“ zvolala Karolina. „Samozřejmě, třeba dvakrát, kdyby to bylo třeba!“ „A vy byste se klidně nechal pověsit místo krále?“ obrátila se královna na vévodu. „Není snad povinností poddaného položit za svého krále život?“ odvětil prostě vévoda Ascoli. „Ach, pane,“ obrátila se královna ke svému manželu, „jste šťastný člověk, že máte takového přítele! Važte si ho! Jestli ho ztratíte, už pravděpodobně takového nenajdete.“

Potom se obrátila ke mně: „Já si však nemusím stěžovat, jsem si jistá, Emmo, že bys pro mne udělala totéž, co vévoda pro krále.“

82

Královna se vrátila do svých komnat a okamžitě rozkázala zapřáhnout. Tázavě jsem se na ni zadívala a ona pravila: „Jistě chápeš, že nevložím naši bezpečnost do rukou toho sobce, který by klidně místo sebe nechal pověsit svého nejlepšího přítele. Ten by byl schopen uprchnout na Sicílii se svou puškou a svými loveckými psy a nás tu klidně nechat napospas.“ „Jak uprchnout?“ otázala jsem se udiveně. „Vaše Veličenstvo se domnívá, že král chce uprchnout z Neapole?“ „A co si myslíš, že by měl udělat jiného? Za čtrnáct dní budou Francouzi tady. Naštěstí máme Nelsona. Jak jsi s ním daleko? Doufám, že jsi ho nezbavila naděje.“ „Nelson udělá všechno, co jen budeme chtít,“ pravila jsem s úsměvem. „Dobrá! Teď už je příliš pozdě poslat pro něj, ale zítra ráno musí být na pevnině a my s ním promluvíme.“ „A proč by dnes mělo být pozdě? Přiběhne okamžitě, když ho zavolám, i v noci.“ „Tak dobře. Přijmeš ho a všechno mu povíš. Já si mezitím promluvím s Actonem. Jistě chápeš, že Nelson musí být náš tělem i duší. Jde nám o život.“ „Ach, Vaše Veličenstvo…“ „Víš dobře, jak jakobíni v Paříži naložili s mou sestrou, myslíš si, že by se ke mně chovali lépe? Ostatně Nelson může dostat od lorda Saint-Vincenta rozkaz, který ho od nás odvede. V tom případě nesmí poslechnout ani lorda Saint-Vincenta, ani admiralitu.“ „V tom případě,“ odpověděla jsem královně se smíchem, „to budu muset nějak zařídit.“

Nasedly jsme chvatně do kočáru a nikomu jsme o našem odjezdu neřekly. Královna seděla v kočáře tiše, jen občas se zachvěla a pronesla dvě slova, která byla důkazem toho, o čem přemýšlela. „Ješitný blb“, to měla na mysli Macka, a „zbabělec“, to když pomyslela na krále. „Jedinou naší nadějí je Nelson, Emmo,“ řekla nakonec a stiskla mi ruku. Ještě než jsme vystoupily u paláce z kočáru, zeptala se královna, jestli je generál Acton v paláci. Naštěstí tam byl. „Vyřiďte mu, ať okamžitě přijde ke mně,“ rozkázala a obě jsme vešly do jejích komnat. Sama přinesla na stůl pero, papír a inkoust. „Napiš mu,“ řekla mi. Usedla jsem ke stolku a psala: Přijeďte. Královna a já Vás očekáváme v paláci. Je to důležité.

Emma Královna nad stručným textem dopisu vrtěla pochybovačně hlavou. Na mém místě by jistě jednala jinak, ale já jsem si Nelsonem byla jistá. Mezitím vstoupil do pokoje Acton. „Stalo se něco?“ zeptal se, když viděl královnin neklidný obličej.

Nervózně a křečovitě se rozesmála: „Ano, to nejhorší. Všechno se dozvíte, ale nejdřív doručíte lordu Nelsonovi tento dopis. Musí se k nám dostat co nejdříve.“ „Neprodleně to zařídím,“ pravil Acton a odešel. „Alespoň je poslušný,“ pravila královna. „Proč mu, madam, alespoň nedopřejete tu čest a neřeknete, že je oddaný?“ zeptala jsem se. „Protože to slovo se ve slovníku dvořanů prostě nevyskytuje,“ pravila královna a nervózně přecházela po komnatě sem tam. Občas se zastavila u okna a dívala se na anglickou flotilu. Přitom mumlala: „Ó, Nelsone, jsi naší jedinou nadějí!“

Potom se obrátila ke mně: „Dokážeš to pochopit, 52 000 dokonale vyzbrojených, dobře placených mužů se nechá porazit od 10 000 hladových, bosých, polonahých Francouzů bez munice! Ach, kdybych tak byla mužem, vtrhla bych mezi ně a osobně strhala výložky všem těm důstojníkům, kteří se hodí jen k tomu, aby předváděli na přehlídkách zlaté vyšívání na uniformách! Čestné slovo, mám chuť skočit na koně jako moje matka Marie Terezie a zahanbit toho zbabělého krále!“

V tu chvíli vstoupil Acton a oznámil, že dopis Nelsonovi byl doručen a že se admirál jistě objeví co nejdříve. Královna ho odvedla do vedlejšího pokoje. Chtěla mě nechat s Nelsonem samotnou a také možná chtěla Actonovi dát tajné a strašlivé rozkazy, o nichž jsem se většinou dověděla, až když byly provedeny. Tentokrát byla řeč o Ferrarim, poslu, který doručil králi Ferdinandovi podvržený dopis napsaný královnou, Actonem a sirem Williamem a který přiměl Ferdinanda k tažení proti Římu. Nyní se královna i Acton báli, aby Ferrari nepromluvil, a dohodli se, že musí být odstraněn.

Čekala jsem asi hodinu, když dveřník ohlásil lorda Nelsona. Ještě než stačil otevřít ústa, vrhla jsem se mu kolem krku s výkřikem: „Drahý Nelsone, jste naší jedinou nadějí!“

Přitiskl mě k srdci, cítila jsem i přes uniformu, jak mu tluče, a políbil mě třesoucími se rty na oči. Potom se ode mne jemně odtáhl a díval se na mne pohledem plným lásky: „Copak se stalo? Mluvíte s mužem, který by položil pro královnu život a…,“ krátce zaváhal, „pro vás by obětoval čest.“ „Drahý Nelsone,“ zvolala jsem. Vzala jsem ho za ruku a chtěla ji políbit. Snažil se ji však odtáhnout, sklonil hlavu zrovna v okamžiku, kdy jsem já hlavu zvedla, a naše rty se setkaly. „Ó,“ zvolal Nelson a couvl, „já z vás zešílím!“

Podala jsem mu s úsměvem ruku. „Co na tom záleží, zase vás uzdravím!“ „Napsala jste mi, že mě potřebujete. Jsem sobec, protože jsem se vás nezeptal hned, jak vám mohu být užitečný. Teď svou chybu napravím. O mém šílenství si promluvíme později.“ „Jak chcete,“ řekla jsem s pohledem plným příslibů, „a jestli mi to bude připadat dlouhé, začnu o tom mluvit první.“

Ovládl se s viditelným úsilím a pravil: „Tak tedy, Mack byl poražen, že mám pravdu? Armáda je rozprášena a na útěku. Patrně jste dostali zprávu od krále.“ „Ještě víc než to, král dorazil sám asi před třemi hodinami do Caserte. Všechno je ztraceno! Za čtrnáct dní budou Francouzi tady. Královna chce uprchnout na Sicílii a počítá s tím, že ji tam doprovodíte.“ „A vy?“ otázal se Nelson. „Já královnu neopustím.“ „A já zase neopustím vás.“ „I kdyby přišel rozkaz, který by vás poslal jinam?“ „V tom případě raději roztrhám všechny dopisy, ještě než je otevřu.“ „Nelsone,“ zvolala jsem a zase se mu vrhla do náruče. „Ach, mějte přece se mnou slitování!“ zašeptal. „Nelsone, není to vděčnost, co teď ze mne promlouvá, je to láska!“

Jako opilý padl k mým nohám a pokryl mé ruce polibky, sténaje přitom bolestí i radostí.

V tu chvíli královna otevřela dveře a uviděla Nelsona u mých nohou. Chtěla couvnout, ale zarazila jsem ji. „Jen vstupte, Vaše Veličenstvo,“ pravila jsem. „Nemusím před vámi nic skrývat. Nelson mi právě řekl, že patří nám, a já jsem mu řekla, že patřím jemu. Madam, buďte tak laskavá a podejte našemu zachránci ruku k políbení!“

83

Nazítří zasedala státní rada, kde král hned vyložil situaci a neskrýval nic ze zkázy, která postihla království.

Admirál Caracciolo byl jako vrchní velitel námořních sil do rady přizván. Z moře nehrozilo žádné nebezpečí, neboť přístav hlídali Angličané, Caracciolo tedy požádal o dovolení vytvořit z námořníků jednotku o tisíci dvou stech mužích a vyrazit proti Francouzům. Pod jeho velením by tato jednotka obsadila abruzzské průsmyky ještě předtím, než tam dospěje podstatná část prchající neapolské armády. Zastavil by ji a donutil znovu bojovat. I když v četných střetech s Francouzi zahynul značný počet Neapolitánů, přece jen jich bylo ještě nejméně čtyřikrát víc než Francouzů, před nimiž prchali.

Král však Caracciolovu nabídku odmítl. Pochyboval o jeho od danosti a podezíral ho, že by mohl shromáždit vojsko a spojit se s vlastenci. Caracciola toto neoprávněné podezření urazilo. Prohlásil, že se odebere na svoji loď, kde vyčká králových rozkazů. Před odchodem z paláce se však ještě ohlásil u královny. Tam také zasedala rada, ale v poněkud jiném složení. Kromě královny tam byl Nelson, sir William a já. Od včerejška projednávala královna s Actonem útěk královské rodiny. Váhala, jestli má Caracciola přijmout, ale sir William ji k tomu přiměl.

Královna mě vzala pod paží, chtěla, abych byla u jejího setkání s admirálem.

Marně jsem královnu prosila, aby mě nevystavovala dalším urážkám ze strany tohoto neapolského knížete. Prohlásila, že trvá na tom, abych zůstala, a že při sebemenším náznaku urážky vůči mé osobě nechá admirála zatknout.

Jakmile se však Caracciolo objevil, bylo zřejmé, že se něčeho takového nemusíme obávat. V jeho vznešené tváři jsme mohly číst pouze výraz hluboké úcty a oddanosti. „Madam,“ pravil a ukláněl se, „král nám právě sdělil, jak strašlivou porážku utrpělo naše vojsko na zemi, ale naštěstí vaše oddané námořnictvo zůstalo nedotčené. Nejsem zmocněn k tomu, abych Vašemu Veličenstvu radil, ale jsem toho mínění, že byste měla opustit Neapol a uchýlit se na Sicílii, ovšem až poté, kdy bude učiněno vše pro záchranu země a selžou všechny odvetné pokusy.“ „To je i mým úmyslem, pane,“ odvětila královna. „Potom tedy snažně prosím Vaše Veličenstvo,“ uklonil se Caracciolo podruhé, „aby poctilo loď Minervu a vybralo si ji pro svoji přepravu. Minerva je nejlepší plachetnice celé neapolské eskadry a vzhledem k tomu, v jakém stavu jsou po bitvě u Abúkiru anglické lodě, je jistě rychlejší a spolehlivější než loď samotného lorda Nelsona. Teď není pro cestu nejlepší doba, ale znám dobře naše moře, dokážu předvídat nebezpečí, bouře. Za několik dní bude fregata zařízena tak, aby se tam Vaše Veličenstvo cítilo dobře.“

Královna pokynula na znamení díků. „Snad nemusím dodávat,“ pokračoval Caracciolo, „že jestli lady Hamiltonová a sir William budou chtít doprovázet Vaše Veličenstvo, bude pro mne největší ctí přijmout je na palubě mé lodi.“

To všechno bylo řečeno tak vznešeně, ušlechtile a uctivě, že královna nemohla odolat. Podala admirálovi ruku. „Pane,“ pravila, „až nastane čas, nezapomenu na vaši nabídku. Teď vám však děkuji jménem svým i jménem lady Hamiltonové za vaši velkorysost. Chcete mi říci ještě něco nebo snad máte nějaké přání?“ „Chci jen říci Vašemu Veličenstvu, že jsem jeho věrným a oddaným služebníkem.“

Nato pozdravil královnu i mne a až ke dveřím došel pozpátku.

Královna ho sledovala očima. „Tenhle důkaz věrnosti a oddanosti mě těší ještě víc kvůli tobě než kvůli mně,“ pravila, „ale raději bych byla, kdyby mi tento důkaz neposkytl.“

Potom jsme se odebraly do komnaty, kde na nás čekali sir William a Nelson. Nelson byl značně rozrušený a dotčený, a protože královna nemluvila o své rozmluvě s Caracciolem, začal sám: „Madam, doufám, že Vaše Veličenstvo nezapomnělo na to, že jsem byl první, kdo mu nabídl své služby.“ „Buďte klidný, drahý admirále,“ odvětila královna. „Tak tedy, mám slovo Vašeho Veličenstva, že žádná jiná loď kromě té, jíž velím já, nebude mít tu čest odvézt Vaše Veličenstvo na Sicílii?“ „Máte mé slovo,“ pravila královna, „ale toto slovo zavazuje pouze mne, sira Williama a mylady Hamiltonovou. Nevím, jaké úmysly má král.“

Nelson se uklonil: „Dovolí mi Vaše Veličenstvo, abych napsal dva nebo tři dopisy, s jejichž obsahem je seznámím?“ „Jen pište, drahý Nelsone, jsme přesvědčeni, že všechno, co děláte, je pro naše dobro.“

Připravila jsem mezitím stolek, pera i papíry a Nelson usedl a začal psát. Pokynul mi, abych zůstala u něj a četla, co píše. Napsal tyto dva dopisy:

VELMI TAJNÉ

Neapol, 10. prosince 1798 Milý Troubridgi, události zde dospěly do kritického bodu a je nutné, abyste se ke mně neprodleně připojil. Nechte Terpsichoru v Livornu, aby mohla odvézt velkovévodu. Král se vrátil a všechno vypadá špatně. Pro lásku boží, pospěšte si! Přibližujte se k Neapoli velmi opatrně. Budu patrně v Messině, ale až poplujete kolem Liparských ostrovů, každopádně si zjistěte, jestli jsme v Palermu.

Gages ať napíše o naší situaci Wyndhamovi, ale ať zachová věci v tajnosti.

Zdraví Vás Váš věrný přítel Horatio Nelson Druhý dopis byl také „velmi tajný“ a byl adresován kapitánu Ballovi.

Milý Balle, pošlete mi okamžitě Goliáše a dejte Foleymu příkaz, aby křižoval u messinského majáku a čekal na informace. Je možné, že mě tam uvidí. Situace v této zemi je víc než žalostná. Skoro všichni jsou tu zrádci a zbabělci, neapolští námořníci jsou navíc zkorumpovaní. Z Anglie jsem ještě žádné zprávy nedostal.

Váš oddaný Horatio Nelson Nelson mi podal oba dopisy, které jsem předala siru Williamovi. Ten potom vysvětlil jejich obsah královně. Nelson mezitím uvažoval, má-li napsat i třetí dopis lordu Spencerovi. Nakonec se odhodlal.

Drahý lorde, dovolte mi, abych Vám několika slovy vylíčil, co se tady stalo.

Neapolská armáda byla na hlavu poražena Francouzi a vítězové se jistě co nejdříve objeví v Neapoli. Za těchto smutných okolností pro království mě královna přiměla ke slibu, že ji neopustím, dokud se poměry nezlepší. Král se vrátil minulé noci jako posel své vlastní porážky. Doufám, že admiralita neshledá nic nevhodného na skutečnosti, že setrvám na místě s královnou, jíž jsem dal slovo, že ji budu chránit. Pomozte mi tento slib dodržet. Jakmile se dozvím něco nového, neprodleně Vás budu informovat.

S úctou Váš věrný služebník Horatio Nelson Nelson si tak u admirality zaručil, že ho nechají v Neapoli u královny.

Státní rada nedospěla k žádnému rozhodnutí. Nebylo divu, všichni věděli jen to, co věděl král sám nejlépe, totiž že neapolská armáda byla poražena a je na útěku. V tomto smyslu bylo sestaveno prohlášení, a to pak bylo okamžitě vyvěšeno na všech zdech. Zpráva o porážce tady vybuchla jako bomba.

Generál Mack měl pravdu: neapolská armáda už neexistovala. Ne snad proto, že by měla tak velké ztráty, ale byla složena z velmi různorodých prvků a při první srážce se rozložila a rozplynula jako dým. Teď už nic nebránilo nepříteli, aby napadl neapolské království a pronikl až do Neapole.

Král to velmi dobře věděl. Odmítl bránit se pozemskými zbraněmi a odevzdal sebe i svůj boj do rukou Božích. Nakázal ve všech kostelích modlitby, aby utišil Boží hněv, a vyzval kněží a mnichy, kteří byli známí svou výmluvností, aby vystoupili na kazatelny i na patníky a burcovali všemi možnými způsoby národ, aby bránil své hlavní město.

84

Lze si představit, jaký účinek mělo královo prohlášení a promluvy kněží a mnichů na venkovany i obyvatele města. Střední třída v Neapoli byla osvícená a pokroková, jak už jsem vyprávěla, ale neapolští lazzaroni, nejpočetnější třída čítající možná sto tisíc lidí, byli na králově straně a považovali Francouze za bezbožníky a kacíře.

Královo prohlášení vzali jako pokyn k plenění, souhlas s lupičstvím. Teď se každý chopil pušky, sekery nebo nože a pustil se do plenění a rabování. Masa armády uprchla před nepřítelem a tito izolovaní muži z lidu vylézali z děr a pouštěli se s Francouzi do boje.

Ve městě se děly strašné věci. Celý střední stav, který byl považován za vlastence a jakobíny, se opevňoval doma, všichni se báli vystavit zuřivosti lidu.

Na náměstích se shlukovaly davy, všude byla totiž vztyčena lešení a z nich kázali s krucifixem v ruce kněží. Lazzaroni se pak v čele davu hrnuli neapolskými ulicemi a křičeli: „Ať žije král! Smrt jakobínům! Ať zhynou Francouzi!“ Zavíraly se před nimi všechny dveře, obchody, okna. Jakmile se setmělo, rozdělávaly se na ulicích velké ohně, protože byl prosinec a počasí bylo chladné a deštivé, kolem nich pak lid popíjel, zpíval a ječel.

Královna sledovala z okna tyto orgie a trochu se jich děsila. Teď nebylo jisté, jestli plenění lidu nezasáhne i trůn. Král však čerpal ze zpráv přicházejících z venkova odvahu. Byl rád, že se organizuje odpor proti Francouzům.

Sedláci ve svém zapáleném fanatismu skutečně dělali pravé zázraky, zatímco důstojníci byli dokonalým obrazem zbabělosti. Starý švýcarský plukovník velící pevnosti Gaete otevřel všechny brány bez boje, i když bylo toto místo považováno za nedobytné. Pevnost Civitella del Tronto na vrcholku nepřístupné hory bránil jakýsi Španěl. Po deseti hodinách se vzdal a vydal se do zajetí s celou posádkou. Guvernér Pescary ani nečekal, až ho Francouzi začnou obléhat. Vzdal se při prvních známkách nepřátelství.

Sedláci však zapalovali, zabíjeli a masakrovali vše, co jim padlo do rukou. Zmocnili se města Terama, které vyrvali z rukou Francouzům. Zástupy dobrovolníků strhávaly mosty, číhaly na cestách, zabíjely posly a jednotlivé vojáky, troufly si i na menší vojenské oddíly. Některá místa a pevnosti byly sice kvůli zbabělým důstojníkům vydány nepříteli, ale jiné statečně odolávaly a Francouzi tam utrpěli značné ztráty. Pověst o jejich neporazitelnosti se pomalu rozplývala. Všechny tyto zprávy posilovaly sebevědomí Neapolitánů. Ferdinandova obliba se zvyšovala. Jeho překotný útěk před Francouzi, který ho ponížil v očích všech inteligentních lidí, ho chátře ještě přiblížil. Říkalo se, že Ferdinanda zradila jeho vlastní armáda a on utekl hledat ochranu k lidu.

Královnu však drobná vítězství Neapolitánů nijak neuklidňovala. Věděla, že ji lid nenávidí, a sama ho také nenáviděla stejně jako Acton. Navíc se strach zmocnil i jejích inkvizitorů Castelcicaly, Vanniho a Guidobaldiho. Třásli se strachy, aby se nedostali do rukou neapolských vlastenců. Jejich pomsta by byla strašná. Ti všichni považovali za nejlepší řešení útěk. I Nelson tvrdil, že na Sicílii bere na sebe odpovědnost za vše, zatímco v Neapoli nemůže odpovídat za nic.

Jestliže však král zůstával v Neapoli, nikdo se neodvažoval uprchnout. Bylo tedy nutné nějak ho vyděsit, ukázat mu něco strašlivého, aby se sám rozhodl opustit Neapol.

Královna s Actonem vymysleli plán. Oba dva se stále obávali, aby nevyšlo najevo, že doručili králi falešnou depeši od císaře. Králův hněv by byl v tom případě neznal mezí. Reálným nebezpečím pro ně byl stále posel Ferrari. Devatenáctého prosince večer přišla z Vídně depeše, kterou královna opět zachytila. Kdyby byla došla ke králi, objasnila by vše. Císař v ní vyčítal Ferdinandovi, že jednal ukvapeně a zradil svým neuváženým bojem věc celé Evropy a že si teď plně zaslouží svůj osud. V tu chvíli byl Ferrari odsouzen a jeho smrt měla posloužit k odstrašení krále.

Královna najala vrahy, kteří se měli o vše postarat.

Dvacátého prosince v deset hodin ráno vyšel Ferrari z paláce, aby doručil list od generála Actona lordu Nelsonovi. Pasquale de Simone, královnin člověk, čekal u přístavního mola a dal znamení námořníkům, že se blíží muž, na nějž čekají. Nic netušící Ferrari skočil do loďky a rozkázal dvěma námořníkům, aby ho odvezli k lodi admirála Nelsona. Ti požadovali, aby zaplatil předem. Ferrari jim dal čtyři stříbrňáky, což byla velmi slušná cena. Námořníci však chtěli zlatý piastr. „Dejte si na mě pozor,“ zvolal Ferrari, „já jsem poslem Jeho Veličenstva!“ „Ty? Ty jsi jakobín, my tě dobře známe,“ odpověděl jeden z námořníků, vzápětí se zaleskly dýky a nešťastný Ferrari klesl ubodaný na dno loďky…

Předešlého dne se konala v Neapoli velká demonstrace lidí, kteří se shromáždili před královským palácem a křičeli: „Smrt jakobínům!“ Žádali, aby jim byl vydán seznam jmen jakobínů, že je všechny povraždí.

Král se objevil na balkoně, poděkoval lidu a poslal k němu knížete Pignatelliho, který jeho předákům vyřídil, že král nezamýšlí odjet z Neapole, že si je jistý ochranou, již mu jeho národ poskytuje.

Nazítří v tutéž hodinu zaslechl král podobný hluk. Domnívaje se, že jde o tytéž projevy hlasité přízně lidu jako včera, ukázal se na balkoně. Tentokrát se dav valil od divadla San Carlo a vláčel s sebou cosi beztvarého, co na dálku král těžko mohl rozeznat. Pouze slyšel křik: „Jakobín! Smrt jakobínovi!“

Král začal chápat, že ten beztvarý předmět smýkaný blátem bude patrně lidské tělo, a to tělo nepřítele. Ferdinand byl v tom případě podobného názoru jako král Karel IX., který pravil, když mu ukázali mrtvolu admirála Colignyho: „Mrtvola nepřítele vždycky voní.“ Ferdinand tedy přijal dav s obvyklým úsměvem. Když však dav v odpověď na králův úsměv vztyčil mrtvolu a král po chvilce váhání poznal svého posla Ferrariho, vykřikl hrůzou, zakryl si oči rukama, vrhl se zpět do komnaty a padl do křesla.

Na tuto chvíli čekala královna. Vzala krále za ruku a násilím ho táhla k oknu. „Jen se na ně podívejte, začínají tím, že zabíjejí naše sluhy, my půjdeme po nich. Takový osud čeká nás a naše děti,“ pravila. „Vydejte příslušné rozkazy k odjezdu!“ zvolal Ferdinand, zavřel okno a uprchl do svých komnat.

Bylo vyhráno.

85

Jakmile se král rozhodl k odjezdu, královna okamžitě povolala do paláce Nelsona a oficiálně mu oznámila odjezd královské rodiny. Pouze přesné datum dosud nestanovila. Jasné bylo jen to, že odjedeme v noci, aby o útěku krále a královny z Neapole pokud možno nikdo nevěděl. Královna se obrátila na Nelsona, a ne na Caracciola ze dvou důvodů: zaprvé neměla neapolského knížete ráda, i když mu musela přiznat ušlechtilou a vznešenou povahu. Hlavním důvodem však pravděpodobně bylo, že Karolina nechtěla, aby jakýkoli Neapolitán věděl, jaké bohatství s sebou odváží, a aby se zprávy o tom nerozšířily.

Nejcennější předměty měly být dopraveny bárkami na palubu ještě téhož večera a Nelson okamžitě vydal příslušné rozkazy pro kapitána Hopa. Šalupy měly čekat na nábřeží Victoria, protože to bylo přímo proti paláci anglického vyslance a já jsem mohla nepozorovaně odnést nejcennější královniny šperky, které mi královna během dne poslala asi ve třech kazetách.

Protože však chtěla královská rodina odvézt i všechny umělecké předměty, sochy a obrazy, museli jsme vymyslet jiný způsob dopravy. Podle pamětníků existovaly v podzemí královského paláce tajné chodby, které spojovaly palác s mořem. Teď šlo o to objevit je. Královna dala zavolat nejstaršího služebníka, kterému už bylo čtyřiaosmdesát a byl na penzi. Stařec slíbil, že udělá všechno pro to, aby se na tajnou chodbu rozpomenul. Podle toho, co říkal, byla široká asi dva metry a vysoká asi dva a půl metru. Sochy a obrazy tedy mohly být touto chodbou bezpečně dopraveny až k moři. Za pomoci svého syna stařec brzy objevil tajné dveře skryté za prázdnými sudy. Ty se rozpadly na prach, když se jich člověk dotkl. Královna mě poslala do podzemí, abych chodbu s oběma muži prozkoumala. Nechtěla, aby o její existenci vědělo víc lidí. Vstoupila jsem tedy do chodby s mladším z obou mužů, stařec zatím hlídal vstup. V tomto temném a smrdutém podzemí jsem se vůbec necítila dobře. Bála jsem se, že tu budou hadi a jiná havěť. Chodba byla dlouhá a točitá. Bylo tu vlhko a z klenutí padaly ledové kapky vody. Vzápětí se objevily stovky netopýrů, kteří v noci lovili a ve dne tu spali. I přes hrůzu, kterou jsem z nich pociťovala, jsem pokračovala v cestě a zanedlouho jsme byli venku. Chodba skutečně ústila u moře a asi čtyřmetrové molo umožňovalo hladké nalodění na bárky. Spěchala jsem, abych královně tu dobrou novinu oznámila. Prohlásila, že na mém místě by jistě umřela hrůzou. Strach z netopýrů byl patrně příčinou, proč nakonec královna tajnou chodbu k svému útěku nepoužila.

Celý den se vyráběly bedny, do nichž se ukládaly cenné královské poklady. Ty se potom chodbou dopravovaly až na loďky a odtamtud na plachetnice. Pro královskou rodinu byly na palubě Vanguardu připravovány kajuty. Všechno se dělo v největší tajnosti, mezitím se neapolský lid stále srocoval před královským palácem a vykřikoval své: „Ať žije král! Smrt jakobínům!“

Odjezd byl stanoven na noc z 21. na 22. prosince. Král se sice nechtěl nalodit v pátek, ale královna se tolik obávala, aby si nakonec svůj odjezd nerozmyslel, že ho nařkla z pověrčivosti, a tak ho přesvědčila. Admirál Caracciolo, který dostal rozkaz, aby byl připraven doprovázet Vanguarda, byl stále utvrzován v dojmu, že pouze královna, její děti, sir William a já poplujeme na Nelsonově lodi, zatímco krále poveze jeho Minerva.

21. prosince se Nelson dověděl, že v noci odplouváme, a vydal rozkazy markýzi Nizzovi a kapitánu Hopovi, aby spálili neapolské lodě, které by se mohly stát nepřátelským loďstvem v případě, že padnou do rukou Francouzům, nebo povstaleckým, zmocní-li se jich vlastenci.

Kníže Pignatelli byl jmenován generálním vikářem království, generál Mack měl město připravit na obranu. Pignatelli se zeptal, kam až sahají jeho pravomoce. „Až do spálení Neapole!“ odvětila královna. „Máte právo nad životem a smrtí středního stavu a šlechty. Tady je dobrý jen prostý lid.“

V deset hodin večer se celá královská rodina shromáždila v královniných komnatách. Navíc tam byl sir William, já a rakouský vyslanec s rodinou. Král chtěl s sebou vzít i kardinála Ruffa, ale královna, která tohoto preláta nenáviděla, se postavila proti tomu. Kardinál se nakonec stejně nalodil na Minervu.

To od něj se admirál Caracciolo dověděl, že nebude mít tu čest odvážet krále. Byl zraněn ve své pýše knížete a ve svém neapolském patriotismu a chtěl okamžitě podat králi demisi. Ruffo ho však přesvědčil, aby vyplnil svůj úkol do konce a demisi podal až v Palermu.

Zpráva o králově odjezdu, i když byla tak pečlivě utajována, se stejně rozšířila po městě. Kolem paláce byl neustále dav lidí a výkřiky plné lásky se podobaly nenávistnému řevu, jako by národ ze strachu, že ztratí svého krále, ho chtěl raději zabít.

V půl jedenácté byly připraveny bárky u úpatí schodiště a král se k nim se svící v ruce v čele našeho malého průvodu vydal. Najednou však zaslechl z druhé strany nějaký hluk a obávaje se, aby nebyl poznán, zhasl svíci. Ocitli jsme se ve strašlivé tmě a byli jsme nuceni tápat po špičkách až na molo Siglio, kde jsme se nalodili do bárek. Moře však bylo tak rozbouřené, že se nikdo neodvážil vyplout z přístavu. Čekali jsme tedy v loďkách a halili jsme se do plášťů a šálů. Princeznám zapomněli dát večeři, a tak ty nebohé děti žádaly něco k jídlu, protože umíraly hladem. Jeden námořník měl ančovičky, snědly je bez chleba a zapíjely zahnívající vodou. Konečně se moře utišilo a vypluli jsme k Vanguardu. Kolem půlnoci jsme vstoupili na palubu.

I přes rozkazy, které vydal lord Nelson, byla královská rodina na lodi ve velmi stísněných podmínkách. Obsadila admirálskou kajutu a kajuty důstojníků a sir William, já a rodina rakouského vyslance jsme neměli kde se uložit. Král měl okamžitý nápad, že přece jen využije Caracciolovu loď, ale královna se postavila energicky proti tomu, aby opustil rodinu.

Rozednilo se a začal foukat vítr, bohužel však v protisměru. Na Vanguard doléhal hluk z města jako mručení obrovitého medvěda.

Lid se skutečně dověděl, že ho Ferdinand i přes své sliby opouští. Na všech nárožích se objevily vyhlášky, že kníže Pignatelli byl jmenován generálním vikářem s neomezenými pravomocemi. Mezi lidem se opakovala královnina slova, jimiž odvětila Pignatellimu na otázku, kam sahají jeho pravomoce: „Až do spálení Neapole.“

Nábřeží byla zaplněna lidmi, ale moře bylo příliš neklidné, než aby se někdo odvážil vyplout za námi. Daly se rozeznat skupinky lidí, jistě to byly deputace vyslané ke králi, ale protože je žádný námořník vzhledem k počasí nechtěl vzít na loďku a dopravit k admirálské plachetnici, na níž vlála královská vlajka, pomalu se rozcházely.

V noci se vítr trochu zmírnil, ale pořád vanul proti nám. Za svítání dav znovu zaplavil nábřeží. Zdravil anglickou flotilu velkým řevem, patrně doufal, že král změní rozhodnutí. Protože se vítr utišil, deputace, které jsme viděli už včera, se skutečně nalodily a blížily se k Vanguardu. Byly tři.

V první byli zástupci církve s arcibiskupem Zurlem, v druhé baroni, v třetí soudní a městští úředníci. Všichni přišli prosit krále, aby neodjížděl, a zavazovali se svou ctí, že budou bránit království až do posledních chvil. Král však nechtěl přijmout nikoho kromě kardinála a neapolského arcibiskupa. Loďky marně kroužily kolem Vanguardu a prosebníci marně spínali ruce.

Monsignore Capece Zurlo naléhal velmi silně na krále, aby zůstal, ale ten byl neoblomný. „Monsignore,“ pravil, „země mě zradila. Uvidím, jestli moře mi bude věrnější.“

Arcibiskup opustil Vanguard velmi sklíčený a prohlásil, že nedokáže předvídat, co se stane s Neapolí, která je teď ponechána sama sobě. „Vy nevíte, co se stane s Neapolí,“ procedila královna mezi zuby, „ale já dobře vím, co z ní udělám já, jestli se do ní někdy vrátím!“

86

Kolem páté se vítr obrátil. Připravili jsme se k vyplutí a v sedm hodin jsme zvedli kotvy. Naši loď doprovázela fregata Minerva a deset nebo dvanáct obchodních nebo přepravních lodí.

Sotva jsme minuli Capri, vypukla strašlivá bouře. Vypadalo to, jako by po zrádné zemi chtělo krále zradit i moře. Celý den jsme s bouří bojovali. Noc z pondělí na úterý byla hrozná. Zlomila se tři ráhna. Báli jsme se, že se loď rozpadne, tak to v ní praskalo!

Královská rodina byla ve strašném stavu. Král byl hrůzou bez sebe, modlil se ke všem svatým. O rodině nebyla v jeho modlitbách zmínka. Asi předpokládal, že je to tak samo sebou. Mladé princezny byly smrtelně unavené a trpěly mořskou nemocí. Princ následník vypadal stejně zlomeně a zoufale jako jeho otec, jeho manželka princezna Klementina svírala v náručí dcerku a jen se melancholicky usmívala obracejíc oči k nebi. Královna byla zamračená a zcela ponořená do svých myšlenek.

Nelson zůstával po celý čas na můstku, aby mohl bdít nad bezpečností svých vzácných pasažérů, ale občas k nám sestoupil a pronesl několik povzbudivých slov. Jediná já jsem mu odpovídala pohledem nebo gestem. Protože právě na to čekal, vracel se zpět spokojený.

K ránu se počasí trochu zlepšilo. Nelson předpokládal, že bude asi tak dvě hodiny klid, a doporučil nám vyjít na palubu, kde nám bude lépe. Mezitím v kajutách trochu uklidí.

Král, který strávil značnou část noci na kolenou v modlitbách, šel všem příkladem: uchopil Nelsona za jeho jedinou ruku a vyšel na palubu. Královna ho následovala a já jsem si pospíšila, abych jí byla oporou. Nelson pak sestoupil do kajut ještě jednou s kapitánem Hardym, aby pomohl vystoupit na palubu korunní princezně a mladým princeznám. Následník byl nejskleslejší a nejunavenější ze všech. Nejmladší královnin synek zůstal v síťové houpačce, byl neschopný pohybu.

Paluba Vanguardu skýtala stejně žalostný pohled jako naše kajuty. Námořníci využívali přestávky v bouři, opravovali ráhna a stěžně. Připravovali se na další boj se špatným počasím.

Král se opíral o zábradlí a závistivě sledoval fregatu admirála Caracciola plující po naší levé straně. Vypadala naprosto neporušená, nedotčená bouří a špatným počasím. „Podívejte se, madam,“ oslovil král Karolinu a ukázal jí Minervu. „Kvůli vám se neplavím na Caracciolově lodi, ale na této.“ „Admirál naštěstí nerozumí italsky,“ poznamenala královna. „Stačí, že má na své palubě zbabělého krále. Díkybohu se nedozví, že veze i krále nevděčného.“ „Třeba nevděčného,“ opáčil král, „ale stejně zůstává pravdou, že bych byl raději na palubě Minervy.“

V tu chvíli mi přišli oznámit, že si mě přeje vidět malý princ. Princi Albertovi bylo šest let. Královna ho příliš nemilovala, dokázala cítit skutečnou lásku pouze ke svému druhému synovi, devítiletému Leopoldovi. Ubohý Albert to vnímal a přimkl se ke mně. Říkal mi „mamičko“ a utíkal do mé náruče vždycky, když se chtěl vyhnout nějakému trestu nebo dosáhnout odpuštění. Teď mu bylo trochu lépe a chtěl se podívat na palubu. I přes kymácení lodi jsem ho vzala do náruče a vynesla nahoru.

Uběhla hodina a znovu se zhoršilo počasí. Vítr se změnil na jihozápadní, takže Vanguard musel manévrovat opatrně proti větru. Minerva plula naprosto klidně, jako by jí i protivítr dával křídla.

Bylo jasné, že se blíží další bouře. Nelson nás upozornil na to, že je konec klidnějšího počasí a znovu vypukne peklo. Poslal nás zpět do kajut, aby sám mohl čelit nepříteli.

Jen jsem se podívala na neapolskou fregatu a musela jsem uznat i přes svoji náklonnost k Nelsonovi, oč lépe si na moři vede než jeho loď. My jsme pluli se skasanými plachtami, pouze s rozvinutou kosatkou, zatímco Minerva s rozvinutými košovými plachtami jako by vyzývala bouři ke střetu. Všechno tak potvrzovalo oprávněnost králových sobeckých přání.

Deset minut potom, co nás Nelson poslal zpět do kajut, vypukla bouře nanovo.

Trvala celé dva dny.

Ve čtvrtek se stalo strašlivé neštěstí.

Ve čtyři hodiny dostal princ Albert křeče, které se neustále stupňovaly. Palubní lékař si nevěděl rady, jeho pomoc byla neúčinná. Tiskla jsem dítě v náručí a cítila jsem, jak se celé jeho tělíčko chvěje. Královna ho chtěla několikrát vzít do náruče, ale princ se ke mně přitiskl ještě pevněji a odmítl mě opustit.

Bouře byla ještě zuřivější než ty předchozí, vlny se převalovaly přes palubu a loď se zmítala jako nepatrné smítko, ale přiznám se, že jsem vnímala jen nářek nemocného dítěte a cítila jen záchvěvy jeho agonie. V sedm hodin večer princ vydechl naposledy… „Madam, madam!“ volala jsem napůl šílená. „Princ zemřel.“

Královna přistoupila blíž, podívala se na syna, lehce se ho dotkla a pravila jen: „Ubohý chlapče! Odešel jsi před námi, ale my tě budeme následovat tak brzy, že ani nestojí za to tě oplakávat.“

Potom vztáhla ruku v gestu, které by slušelo spíše Médee než Niobé, a zvolala: „Ale jestli se tam jednou vrátíme, pomstím tě, buď klidný!“

Vypadalo to, jako by bouře čekala jen na tuto oběť. Jakmile královské dítě vydechlo naposledy, vítr se utišil a obloha rozjasnila. Královská rodina si teprve teď uvědomila, že ztratila jednoho svého člena. Princezna Marie Klementina vypadala nejdojatěji. Tiskla k sobě malou dcerku a po tvářích jí tekly slzy. Uložila jsem nebohého prince do své kajuty a probděla u něj noc.

Ve dvě ráno se ozvalo jakési řinčení: to spouštěli kotvu. Byli jsme na místě. Chvilku poté se loď úplně zastavila.

Prožili jsme strašlivých pět dní. Byl pátek, 26. prosince.

V pět hodin byli všichni připraveni vystoupit na pevninu. Já jsem prohlásila, že zůstanu u malého prince a postarám se o jeho pohřeb. Král, královna a sourozenci malého nebožtíka příliš nenaléhali, rádi se na mne spolehli. Slíbili, že během dne pošlou pro mrtvé tělo, aby ho odvezli do palácové kaple. Nelson přikázal lodnímu tesaři vyrobit rakev.

Poté se všichni nalodili do šalup a zamířili k pevnině.

Nelson zůstal se mnou na palubě.

Tady, u mrtvého dítěte, jemuž jsem nahrazovala matku, mi přísahal lásku. Ve dvě hodiny odpoledne byla zatlučena rakev a na molu nás očekával pohřební vůz. Námořníci spustili admirálskou jolu a Nelson a já jsme odvezli místo rodičů královskou mrtvolku na nábřeží. Přes celé Palermo jsme ji dopravili do paláce, kde měla být vystavena v byzantské kapli po tři dny. Teprve potom jsem se dala odvézt ke královně a Nelson ke králi.

Král byl v tu dobu už velmi zaměstnán. Ne že by se zajímal, jak mezitím pokročila revoluce, ani se nestaral o to, jak daleko jsou Francouzi od Neapole. V hlavě měl dvě mnohem důležitější věci: jestli je ve zdejším kraji dost zvěře a s kým bude toho večera hrát karty. Vždyť už, chudák, nelovil skoro dva měsíce a přes týden si nezahrál ani partičku!

Naštěstí se tyto otázky vyřešily, spoluhráčů se našlo dost. I já jsem byla vášnivá hráčka. Nelson, který nehrál nikdy, se opírával o mé křeslo a mluvil o lásce. O to přitažlivější byly pro mne ty hráčské večery. Byl to rozmařilý život, topili jsme se ve zlatě. Tak uběhl celý leden.

87

Z Neapole jsme dostávali velmi špatné zprávy. Nejdříve bylo uzavřeno mezi generálním vikářem knížetem Pignatellim a Francouzi příměří. Potom však toto příměří lazzaroni porušili a Francouzi vy táhli na Neapol. Po třech dnech lítých bojů vstoupili do města. Pignatelli poté také uprchl do Palerma.

Dne 22. ledna byla v Neapoli vyhlášena Parthenopská republika. Svatý Janvier prý udělal zázrak – trochu za pomoci Francouzů – Vesuv se přidal maličkým výbuchem. Podle francouzských vojáků si prý nasadil rudou čapku.

To ale nebylo zdaleka vše. Jakobíni měli dobré styky i na venkově a pracovali na šíření svých myšlenek v Abruzzách a Kalábrii. Kdyby se revolucionářům podařilo dobýt Kalábrii, měli by odtamtud jen skok na Sicílii. Kromě toho na Sicílii žila dost početná skupina jakobínů, kteří toužili udělat v Palermu stejnou revoluci, jaká teď proběhla v Neapoli. Čekali jen na to, až se vzdálí anglická eskadra.

Toho dne, kdy byla v Neapoli vyhlášena republika, svolal král v Palermu státní radu. Mocní se měli uradit, jak odvrátit revoluci, která se mílovými kroky blížila i sem.

Debatovalo se dvě hodiny a nedospělo se k žádnému cíli. Tu dveřník ohlásil kardinála Ruffa, který se chtěl také účastnit jednání. Chtěl nabídnout králi, že se postaví do čela kalábrijských reakcionářů a vytáhne s nimi na Neapol. Od svého příjezdu na Sicílii kardinál ve své klášterní cele dlouze promýšlel celý plán. Chtěl se pomstít za to, že mu nedovolili dělat vojenskou kariéru, a navíc chtěl dokázat, že má v sobě víc nápadů a odvahy než všichni ti generálové, kteří uprchli s králem a nyní se spokojovali s tím, že mu dělali společnost při honech a jeho karetních partiích.

Jeho návrh byl natolik závažný, že ho museli brát v úvahu, i když vyvolal u všech velký zmatek. Ruffo však byl ve spojení s členy své rodiny a měl od poslů zprávy, že Kalábrie je připravena na odpor a čeká jen na něj, aby povstala. Král tedy projevil s Ruffovým plánem souhlas a slíbil Jeho Eminenci, že do tří dnů obdrží formální pověření.

Ruffo sice trval na tom, aby dostal toto pověření okamžitě, ale král prohlásil, že listiny hodlá vypracovat sám. Když Ferdinand mluvil takto, bylo jasné, že je rozhodnut celou věc probrat ještě se svou tajnou radou, tedy s královnou, generálem Actonem a sirem Williamem Hamiltonem.

Král byl na svého přítele kardinála pyšný: muž, kterého královna tolik nenáviděla, mu právě nabízí plán hodný královského prince, kterého něco podobného ani nenapadlo. Předložil jeho návrh své tajné radě a všichni soudili, že je potřeba ho přijmout, kromě královny, která neřekla ani ano, ani ne. Pouze mlčela. Bylo tedy dohodnuto, že nazítří se Ruffo dostaví do paláce, kde bude pak prodiskutována a sepsána pověřovací listina.

Téhož večera prosil krále o přijetí admirál Caracciolo. Ferdinand cítil vůči admirálovi výčitky a nechtěl se s ním setkat. Odpověděl mu, že má na práci neodkladné věci a že ho prosí, aby mu svou žádost poslal písemně. Caracciolo pak králi poslal žádost, aby byl zbaven hodnosti admirála neapolského loďstva, a prosbu o dovolení vrátit se do Neapole. Pro krále to byla vítaná příležitost, jak se admirála zbavit, napsal mu tedy, že jeho žádosti vyhovuje, připsal však připomínku, že Neapol je v rukou nepřítele.

Caracciolo nijak nedbal na způsob, jakým král jeho žádosti vyhověl, a hned nazítří se nalodil a se srdcem plným hořkosti vyplul k Neapoli.

Ve chvíli, kdy opouštěl sicilské břehy, přijal Ruffo v paláci z králových rukou prohlášení adresované jménem Jeho Veličenstva Kalábrijcům. Ruffovi tam byla udělena plná moc jednat královým jménem. Kardinál se také dozvěděl, že i když král si s sebou z Neapole přivezl dobrých pětašedesát milionů, nedostane víc než tři tisíce dukátů, tedy asi dvanáct tisíc franků, aby uhradil náklady spojené s uskutečňováním plánu. Ovšem jakmile bude v Kalábrii, může si peníze obstarat buďto z dobrovolných darů, nebo násilím, jak uzná za vhodné. Kardinál neztrácel čas. 26. ledna odjel do Messiny a odtamtud do Kalábrie. Tam vyvěsil z balkonu svého bratra vévody Rocca Belly královskou vlajku s nápisem: In hoc signo vinces! (Pod tímto znakem zvítězíš!) Za několik dní jsme se dozvěděli, že se k němu přidalo asi tisíc mužů a že je s nimi na cestě do Monteleone. Tyto zprávy povzbudily královnu, která teď už na malého zesnulého prince úplně zapomněla.

Konec února a začátek března jsou v Palermu úchvatné. Dvakrát či třikrát týdně jsme se vydávali do přístavu, kde jsme obědvali či večeřeli na palubě té či oné lodi. Karolina se málokdy účastnila těchto veselých výletů. Od té doby, kdy byla neapolská armáda rozprášena a její manžel se za tak podivných okolností vrátil domů, a od nuceného útěku z Neapole byla ještě uzavřenější než dříve, jako by se zcela oddala své nenávisti. Ze svého duševního exilu vycházela jen občas, a to jen nezkrotnými výbuchy vzteku, které děsily její okolí. V tu chvíli jsem k ní směla jen já. Při slavnostech jsem tedy byla jakousi nekorunovanou královnou já.

Dvorní dámy a dvořané se projížděli na padesáti vyšňořených bárkách, Nelson a já jsme pluli v čele v loďce s dvanácti veslaři, zatímco sám král jich měl jen osm. Jakmile jsme se octli na moři, král se vždy vzdálil, a místo aby poslouchal naše hudebníky či zpěváky, začal lovit racky a potáplice. My jsme po projížďce vystoupili na palubu Minotauru či Cullodenu a naobědvali se, poté jsme znovu sestoupili do bárek a pluli za zvuků hudby a zpěvu. Připomněla jsem si některé krásné Shakespearovy verše a recitovala jsem je. Když se začínalo stmívat, vydali jsme se k Vanguardu, který byl osvícen jako ve dne. Dlouhý stůl zabíral celou palubu, děla zmizela, místo nich tu byly stolky pokryté stříbrným nádobím, květinami a lahůdkami. Usedli jsme ke stolu, já proti králi mezi Nelsonem a kapitánem Troubridgem. Večeře trvávaly dlouho do noci, a když jsme si připíjeli, děla vypalovala salvy na naši počest.

Nelson byl často duchem nepřítomný, smutný a ustaraný. Cítila jsem dobře, že si dělá výčitky kvůli své nečinnosti, že ho trápí svědomí a ví dobře, že by měl konat svou povinnost jinde. V takových chvílích se zvedal od stolu a pod záminkou, že musí vydat nějaké rozkazy, se vzdaloval z naší společnosti. Jednou jsem šla za ním. Nevšiml si mě a já jsem slyšela, jak si šeptá: „Jaký jsem to jen blázen! Moje loď připomíná spíš lahůdkářský krám než válečný koráb Jeho Veličenstva!“

Objala jsem ho kolem krku a odvedla zpátky celého zoufalého z toho, že jsem slyšela jeho slova.

Blížil se karneval, a protože zprávy od kardinála Ruffa byly čím dál uspokojivější, uspořádali jsme v paláci několik maškarních plesů. Nelson, který viditelně hledal zapomnění a chtěl ohlušit své výčitky, dostal nápad: spolu jsme v převlečení běhali po ulicích a bavili se. Z této bláznivé zábavy nás vyléčila jedna příhoda, která mohla mít závažné následky.

Jedné noci jsme se takhle toulali maskovaní po Palermu. Nelson po večeři hodně pil a zavedl mě do jakési podezřelé putyky, kam chodívali lodní důstojníci. Žádný z nich nás skutečně nepoznal, ale dva z nich, kteří popíjeli v rohu, pojali podezření. Jakmile jsme s Nelsonem vyšli z krčmy, sledovali nás a zahlédli, jak míříme do paláce anglického vyslance. Téměř současně odtamtud vyšel král, a když uviděl dva chlapíky zřejmě ve velmi dobré náladě, chtěl vědět, co tam dělají. Jeden z nich trochu lámal italštinu a ohromně krále pobavil vylíčením celého dobrodružství. Ferdinand mu slíbil, že na něj nezapomene, a zeptal se ho, co by mu udělalo největší radost. Důstojník odvětil pořád se smíchem, že už od narození si přeje být rytířem. „Dobrá,“ odpověděl král, „buď klidný, budeš jím! Jak se jmenuješ a na které lodi sloužíš?“

Muž odpověděl, že se jmenuje John Baring a že patří k posádce Vanguardu. Pak králi připomněl, že měl to štěstí prokázat Jeho Veličenstvu pár službiček během plavby z Neapole do Palerma. „Opravdu!“ zvolal král. „Pamatuju se na tebe!“ „To je dobře,“ opáčil námořník povzbuzený královou vlídností. „Já jsem si myslel, že už na nás Vaše Veličenstvo zapomnělo. Nikdy jsme totiž neměli tu čest připít si na jeho zdraví za jiné peníze než za ty, které nesou portrét Jeho Veličenstva anglického krále Jiřího III.“

Král se kousl do rtů. „Dobrá, zítra už budeš pít za peníze s mým portrétem a tví kamarádi ti budou říkat rytíři!“

Král byl v dobré náladě a hned celou historku vyklopil královně. Ještě téhož večera přikázal ministru financí Luzzimu, aby dal poslat posádce Vanguardu třináct set uncí zlata jako výraz vděčnosti, a jmenoval Johna Baringa rytířem Řádu svatého Jiří za služby, které mu prokázal během plavby. Naneštěstí pro ubohého námořníka však král všechno vyprávěl královně. Ta mi pak doporučila, abych se v budoucnu chovala opatrněji. Jakmile jsem uviděla Nelsona, pověděla jsem mu, co se stalo. V prvním návalu zlosti chtěl nechat Johna Baringa pověsit. Tolik jsem ho prosila, že se spokojil s tím, že nediskrétního důstojníka pouze vyhnal ze svých služeb. Mrzelo mne, že jsem nedosáhla pro tohoto námořníka úplného odpuštění.

V Kalábrii se všechno dařilo. Kardinál vstoupil nejdříve do Monteleone, postupně do Catanzara a Cotrony. I zprávy z Neapole byly pro královskou věc velmi příznivé. Championnet upadl v nemilost, protože se postavil proti zneužívání moci páchanému direktoriem, byl odvolán a generálem místo něho jmenovali Macdonalda. Suvorov se svými padesáti tisíci muži dorazil a i rakouský císař se konečně rozhodl vytáhnout do pole. Francouzi zbaveni svých nejlepších vojáků, kteří byli s nejschopnějším generálem stále uzavřeni v Egyptě, byli poraženi u Magnana. Suvorov byl jmenován vrchním velitelem rakousko-ruské armády a v jejím čele vstoupil do Verony a zmocnil se Brescie. Macdonald dostal rozkaz spojit své síly s francouzskou armádou. Opustil Neapol a zanechal tam pouze posádku pěti set mužů. Zpráva o tom, že nepřítel opustil Neapol, došla do Palerma 9. května. Ve chvíli, kdy jsme se z této zprávy radovali, přišla jiná, která nás zase zarmoutila. Dvanáctého května jsme se dověděli, že francouzská flotila v Brestu oklamala naši blokádu, vyplula z přístavu a mířila k Gibraltaru, patrně s úmyslem spojit se se španělským loďstvem a pokusit se o útok proti Menorce nebo Sicílii. Bylo naprosto nutné posílit anglickou flotilu a admirál vydal okamžitě rozkazy, kterými povolával anglické lodě z neapolského zálivu.

Nelson stále ještě doufal, že se nebude muset vzdálit z Palerma. Byl úplně nemocný při pomyšlení na to, že mě bude muset byť na několik dní opustit. Plakal jako dítě. Osmnáctého května se konečně odhodlal a s obrovským úsilím mě opustil. Trpěl při tom víc než Antonius, s nímž jsem ho v žertu často srovnávala, když opouštěl Kleopatru kvůli sňatku s Octavií. Domnívám se, že poprvé ve svém dobrodružném životě měl Nelson strach ze smrti: tak se život pro něj stal vzácným od chvíle, kdy jsem ho začala milovat.

Ještě měl záminku, aby se zdržel: nevál vhodný vítr. Ale v noci z 18. na 19. se zvedl příznivý vítr a flotila odplula. Sir William a já jsme Nelsona doprovodili až na palubu jeho Vanguardu. Loď se však vzdálila sotva míli od přístavu a vítr ustal. Nelson toho využil a poslal mi po poručíku Swinayovi list: Drahá lady Hamiltonová, jak mi teď Vanguard připadá potemnělý a smutný, když tady nejste! Jsem tu zavřen jako v pusté cele, sám, nemám tu žádnou spřátelenou duši. Vy a dobrý sir William jste propůjčili kouzlo místům, kde teď se mnou nejste. Má láska k Vám je ve všech předmětech, kterých jste se dotkla. Nedokážete si představit, co cítím, když na Vás na všechny vzpomínám. Nezapomeňte na svého věrného a oddaného přítele.

Nelson Po odplutí anglické flotily pociťoval královský dvůr v Palermu značnou úzkost. Hlavně královna byla skoro zoufalá. Dobře věděla, že se na svého manžela nemůže spolehnout, a nevěřila ani vojenským schopnostem ministra Actona. Přesto bylo rozhodnuto zorganizovat obranu Palerma, kdyby se Francouzi nakonec rozhodli vylodit na Sicílii.

Devětadvacátého května vypukl poplach. Od Marsaly se blížilo loďstvo. Zpočátku to vypadalo, že jde o spojenou francouzsko-španělskou flotilu, ale brzy jsme poznali, že je to Nelson vracející se i se svou eskadrou. Královna hned dala zapřáhnout a spolu se sirem Williamem a se mnou vyjela do přístavu. Nelson neztrácel čas a sotva Vanguard vyhodil kotvu, skočil do člunu a mířil na pevninu. Podle způsobu, jakým mu královna běžela vstříc a jak mu stiskla ruku, jsem poznala, že strach a obavy mohou být citem stejně silným jako láska.

Nelson pak nastoupil do našeho kočáru a my jsme ho dovezli do paláce.

Křižoval osm nebo deset dní sem tam a nespatřil ani jednu plachtu francouzské flotily. Podle jeho názoru zamířila k Toulonu, bezpochyby pro posily. Zdůrazňoval, že se vrátil proto, aby uklidnil královnu, ale stisk jeho jediné ruky, která svírala moji, mi jasně napovídal, že se vrátil jen kvůli mně.

Ptal se nás na nové zprávy z Neapole. Nevěděli jsme nic určitého. On se doslechl, že Ruffo pokračuje ve svém triumfálním pochodu Kalábrií. Neapolitáni se nalodili do svých plavidel a pod vedením Caracciola, který se dal do služeb Republiky, se pokusili využít nepřítomnosti Nelsona a většiny jeho loďstva a znovu získat ostrovy. Po lítém boji proti lodi Sea Horse, jíž velel kapitán Footh, a Minervě, bývalé Caracciolově fregatě, jíž teď velel kapitán Thurn, byla republikánská flotila odražena a zahnána.

Šestého června posílil Nelsonovu eskadru v Palermu příjezd Foudroyantu, válečného korábu s osmdesáti děly, který se měl stát admirálskou lodí místo Vanguardu. S ním připlul Leviathan s vlajkou viceadmirála Duckwortha, Majestic a Northumberland, lodě, které se oddělily od flotily lorda Saint-Vincenta.

Osmého června Nelson přenesl svou vlajku z Vanguardu na Foudroyant a přivedl s sebou na svoji novou loď i kapitána Hardyho, pět poručíků, kaplana a spoustu námořníků.

Téhož dne bylo rozhodnuto, že Nelson vypluje na válečnou výpravu proti Neapoli. Korunní princ, který se styděl, že ještě nepodnikl nic, aby získal zpět své dědictví, se rozhodl odjet s Nelsonem. Ten oznámil, že se vydá na moře hned, jak začne foukat příznivý vítr, a požádal krále, aby mu vypracoval instrukce, jak má v Neapoli postupovat.

Král, královna a sir William strávili nad těmito instrukcemi celou noc. V podstatě nechávali Nelsonovi volnou ruku. Královna však mu zvýšeným hlasem doporučila, aby v žádném případě se vzbouřenci nevyjednával, a pověřila mě, abych mu přeložila část dopisu, který psala kardinálu Ruffovi.

Nelson tedy neměl na výběr. Buď musel pokyny splnit, nebo se výpravy vzdát. Výprava měla totiž jen tento dvojí cíl: dobýt zpět Neapol a pomstít královskou rodinu.

Musím říci, že Nelson váhal. 12. června ještě nebyl rozhodnutý. Karolina se tedy uchýlila ke svému osvědčenému prostředku a nadiktovala mi pro něj dopis: Právě jsem strávila večer s královnou. Je skutečně zoufalá a říká, že i když většina neapolského lidu je pro své legitimní vladaře, nikdy se věci neurovnají, nenastane klid a lid se nikdy dokonale nepodřídí, dokud lord Nelson a jeho flotila nebudou před Neapolí. Proto Vás prosím, zapřísahám Vás, můj drahý lorde, neotálejte a vyplujte k Neapoli. Pro lásku Boží, uvažujte, jednejte! Přejete‑li si to, poplujeme s Vámi. Sir William je nemocen, já jsem nemocná, toto nás postaví na nohy. Navždy Vaše upřímná Emma Hamiltonová Nelson mi neuměl nic odepřít. Můj dopis rozhodl a ještě té noci mi odpověděl, že nazítří se korunní princ může nalodit na palubu jeho lodi.

Skutečně se tak stalo a doprovázeli jsme ho všichni: král, královna, většina členů královské rodiny, sir William a já. Na Foudroyantu vztyčili královskou vlajku a vypálili jednadvacet ran. V poledne jsme opustili palubu a hned nato Nelsonova loď napjala plachty.

Následujícího dne Nelsona dostihly dva koráby Jeho britského Veličenstva Powerful a Bellerofon. Přivážely vzkaz od lorda Keitha, že u břehů Itálie byla zpozorována francouzská flotila o dvaadvaceti lodích. Nelson měl pouze šestnáct lodí druhé třídy a velmi málo mužů. Nechtěl vystavit korunního prince nebezpečí v boji, nesl za něj odpovědnost. Vrátil se tedy do Palerma a vylodil tam prince se všemi jeho zavazadly. Potom se okamžitě vydal zpět na moře a zamířil k Maritimu, kde se chtěl připojit k Alexandrovi a Goliathovi, jejichž kapitáni se podle rozkazu měli zúčastnit blokády Malty.

Osmnáctého června byl u Maritima a stále doufal, že bude bojovat s francouzskou flotilou. Kapitánu Foothovi, který mu oznamoval, že se blíží Rusové a kardinál a že Neapol byla pravděpodobně dobyta, odpověděl, aby se k němu připojil s třemi loděmi v Maritimu a na ochranu ostrovů a neapolského zálivu ponechal jen neapolské lodě s dvěma anglickými. Dodával pak, že jestli kapitán Footh považuje vyplutí z Neapole za nebezpečné, ať jedná podle svého uvážení. Téhož dne, tedy 18., se k němu konečně připojily Alexandre a Goliath. Nazítří však dorazila depeše od lorda Keitha, která vyzývala Nelsona k návratu do Palerma, kde má přijmout rozkazy od krále a dovést eskadru do neapolského zálivu, kam patrně směřuje francouzská flotila.

Mezitím jsme se s královnou dohodly, že místo korunního prince se na jeho Foudroyant nalodí sir William a já. To proto, aby Nelsonův zápal neochladl.

Ráno vplouvala flotila do palermského zálivu. Odvezli jsme se sirem Williamem a královnou Nelsona ke králi, kde s ním měl tříhodinový rozhovor. Sir William a já jsme ho očekávali, byli jsme připraveni k nalodění. Nelson padl před královnou na kolena a přísahal, že přání obou Veličenstev budou do písmene vyplněna. Nemohl před sirem Williamem vyjádřit radost z toho, že mě bude mít na palubě, projevoval tedy zapálené nadšení královně. Jeho pohled mi však říkal, že vlastně klečí přede mnou, že líbá ruku mně. Rozloučily jsme se s královnou a ta mě k sobě dlouho tiskla. Jejím posledním slovem bylo „Remember – Pamatuj“, které pronesl anglický král Karel I. na popravišti.

Jakmile jsme dorazili na palubu Foudroyantu, dozvěděl se Nelson, že francouzská flotila sledovaná lordem Keithem byla spatřena v zálivu La Spezia.

Nelson nařídil doplnit zásoby vody a všichni tři jsme se jeli navečeřet na palubu Serapis. Ještě té noci byly doplněny zásoby, zvedli jsme kotvu a vypluli na širé moře.

88

Nazítří jsme nepotkali jedinou loď. Bylo krásné počasí a dobrý vítr. Až v pondělí za svítání jsme míjeli neapolskou šalupu, která nás prosila o vodu. Hodinu nato jsme zpozorovali brigu blížící se k nám. Nelson v ní poznal Mutinu. Vyslal signál, aby přirazila k naší lodi. Byl spuštěn člun a zakrátko už na palubu Foudroyantu vystupoval kapitán Hoste.

Přinášel nám smlouvu, kterou uzavřeli kardinál Ruffo, generál tureckých vojsk, kapitán Footh z lodi Sea Horse, Francouzi z pevnosti San Elmo a všichni vzbouřenci z pevnosti Uovo.

Když se Nelson dověděl, že byla uzavřena smlouva se vzbouřenci, zbledl zlostí. Poslal okamžitě malou loď do Palerma i s touto smlouvou a připojil k ní list pro krále, v němž ho ujišťoval, že se nemá zneklidňovat, neboť on, Nelson, považuje tuto smlouvu za zradu a nebude ji nijak dodržovat. Jakmile se dověděl od kapitána Hosta všechny podrobnosti o této události, rozkázal mu znovu vstoupit na Mutinu a plout s ním do Neapole.

Vydali jsme se na cestu. Vítr byl pořád příznivý a brzy jsme viděli Capri. Plnými plachtami jsme se blížili k Neapoli.

Nelson se odebral do kajuty se sirem Williamem, který napsal Ruffovi ve francouzštině tento dopis: 25. června 1799 Eminence, mylord Nelson mě pověřil, abych Vaší Eminenci sdělil, že dostal od kapitána Footha, velitele fregaty Sea Horse, opis prohlášení kapitulace. Mylord naprosto neuznává tuto smlouvu a nebude ji respektovat. Vyšle k Vaší Eminenci kapitány Troubridge a Balla, velitele válečných lodí Jeho britského Veličenstva Culloden a Alexandre. Oba kapitáni jsou informováni o záměrech mylorda Nelsona a budou mít čest vysvětlit je Vaší Eminenci. Mylord doufá, že pan kardinál Ruffo bude jistě téhož názoru jako on a že zítra za svítání bude moci jednat naprosto v souladu s Vaší Eminencí. Jsem Vaším oddaným služebníkem.

William Hamilton Zatímco sir William psal tento dopis, plula loď dál, takže se stále přibližovala pevnině. Byli jsme už necelé tři míle od přístavu. Když Nelson vystoupil na palubu, uviděl to, co předtím z větší vzdálenosti nemohl rozpoznat: na pevnostech okupovaných Francouzi a vzbouřenci a stejně tak na anglické lodi Sea Horse vlály bílé vlajky.

Tento pohled jen vystupňoval Nelsonův vztek. Povolal k sobě okamžitě kapitány Troubridge a Balla, předal jim dopis sira Williama a přikázal, aby okamžitě ve člunu dojeli do Magdalenina přístavu a předali depeši kardinálu Ruffovi.

Dvanáct veslařů se činilo a zanedlouho oba důstojníci dorazili ke kardinálovi, který už na ně čekal.

Ruffo přijal od důstojníků depeši a po jejím přečtení nabyl dojmu, že Nelson neschvaluje smlouvu z jediného důvodu, že byla totiž Neapol dobyta, aniž vyčkala příjezdu anglické flotily a korunního prince, který měl útoku velet. Domníval se, že jeho osobní návštěva na Foudroyantu, kde Nelsonovi z očí do očí vysvětlí důvody, které ho přiměly k útoku na Neapol, všechno vyřeší. Nastoupil tedy s kapitány Troubridgem a Ballem do člunu a namířil k Foudroyantu. Jeho příjezd byl pozdraven třinácti ranami z děla.

Nelson ho se sirem Williamem, který měl tlumočit, očekával na palubě a po vzájemné výměně zdvořilostí ho odvedl do kajuty, kde jsem byla i já.

Když mě kardinál spatřil, zarazil se. Věděl dobře, že královna ho nemá v lásce a že její antipatie sdílím. Chladně jsem ho pozdravila. Kardinál začal vypravovat ve vynikající francouzštině, co se událo 13. a 14. června. Právě tyto události vedly k uzavření smlouvy, kterou Nelson nazýval kapitulací.

Nelson také prohlásil, že nehodlá tuto smlouvu považovat za nic jiného než za jakési příměří, ale Ruffo začal dokazovat na jejích jednotlivých článcích, že jde skutečně o dobře propracovanou smlouvu, kterou nemůže porušit nic, dokonce ani příjezd francouzské nebo anglické flotily. Důkazem tohoto tvrzení mělo být to, že když „vlastenci“ – tak označoval Ruffo vzbouřence – uviděli anglickou flotilu, považovali ji v první chvíli za flotilu francouzsko-španělskou, ale sami prohlásili, že ani tuto pomoc nehodlají přijmout a budou trvat na dodržování smlouvy.

Sir William překládal vše, co Ruffo říkal, Nelsonovi, který poslouchal netrpělivě, a když kardinál zdůrazňoval, že smlouva musí být dodržena, zvolal anglicky: „Ale pane, panovníci přece neuzavírají se svými poddanými smlouvy!“ „Ano, pravda je, že lépe je takové smlouvy neuzavírat,“ opáčil kardinál, „ale když už jednou taková smlouva existuje, potom je nutné ji dodržet. Není-liž pravda, pane?“ obrátil se k mému muži.

Sir William však byl na straně Nelsonově a kardinál si uvědomil, že záležitost bude daleko složitější, než si původně myslel. Zvedl se a pravil už pouze, že Rusové a Turci jsou na smlouvě také podepsáni a že nemůže sám odpovídat na Nelsonovy námitky. Potom se rozloučil a odjel na pevninu.

Po svém návratu do hlavního stanu si nechal kardinál, jak jsme se později dověděli, zavolat ministra Micherouxe, velitele Baillieho a kapitána Footha. Nelson však kapitána na poslední chvíli vyslal na Procidu, aby se této schůzky nemusel zúčastnit.

Tato rada rozhodla nejen o tom, že smlouva bude dodržována i nadále, ale potvrdila, že jestli bude Nelson trvat na jejím zrušení, pokusí se všemi prostředky zachránit vzbouřence.

Celý večer a noc na 24. června neustále proudily mezi Foudroyantem a hlavním stanem depeše, ale nedospělo se k žádnému závěru. Obě strany trvaly na svém.

Ráno 25. června sepsal Nelson deklaraci adresovanou jakobínům v pevnostech Nuovo a Uovo: Rytíř a baronet kontradmirál Nelson, velitel flotily Jeho britského Veličenstva v neapolském zálivu, upozorňuje vzbouřivší se poddané krále obojí Sicílie uzavřené v pevnostech Nuovo a Uovo, že jim nedovolí opustit toto místo a nalodit se. Musí se vydat na milost Jeho Veličenstvu králi.

Jeden člun se přiblížil k pevnosti Uovo a tam bylo přečteno toto prohlášení nahlas. Velitel pevnosti však vystoupil na hradby a křičel na herolda: „Zpátky! Zpátky na širé moře! Nebo na vás dám střílet…! Je tady smlouva a my budeme vyžadovat její dodržení!“

K tomuto Nelsonovu prohlášení musel kardinál Ruffo zaujmout patřičně nesmlouvavý postoj. Napsal admirálovi obsáhlý list.

Po přečtení tohoto listu se odebral Nelson se sirem Williamem do kajuty a zanedlouho se odtamtud vynořil s nótou. Kardinálův posel ji obdržel okamžitě spolu s překladem pořízeným sirem Williamem.

Kardinál na to odpověděl, že jestli nazítří nedostanou vlastenci nebo vzbouřenci, jak je nazývá on, od Nelsona povolení nalodit se, vyplní svoji hrozbu a stáhne se s celým svým vojskem.

Tuto hrozbu myslel Ruffo vážně. Byl velmi zraněn Nelsonovým postupem a byl hotov jednat. Nelson neměl dostatek mužstva a byl by v takovém případě nucen Neapol bombardovat.

Na Ruffův dopis sir William odpověděl: Eminence, mylord Nelson mě požádal, abych Vaši Eminenci ujistil, že nehodlá v žádném případě porušit příměří, které Vaše Eminence uzavřela s neapolskými pevnostmi.

V úctě Váš… atd.

William Hamilton Tento list doručili Ruffovi kapitáni Troubridge a Ball. Protože v odpovědi sira Hamiltona nebylo nic konkrétního, otázal se kardinál obou důstojníků na Nelsonův postoj. Ti mu sdělili, že admirál se nehodlá postavit proti nalodění republikánů. Kardinál je tedy požádal, aby stvrdili toto své prohlášení písemně. Důstojníci po krátké poradě odvětili, že na takovém prohlášení neshledávají nic nevhodného. Troubridge tedy vlastní rukou napsal: Kapitáni Troubridge a Ball jsou oprávněni potvrdit, že mylord Nelson se nepostaví proti nalodění vzbouřenců tvořících posádku pevností Nuovo a Uovo.

Toto prohlášení pak předali kardinálovi. „A teď, pánové,“ pravil kardinál, „buďte tak laskaví a podepište.“ „Promiňte, Vaše Eminence,“ opáčil Troubridge, „máme zmocnění pouze pro věci vojenské, nikoli pro záležitosti diplomatické. Protože však je tato nóta, i když nepodepsaná, psaná naší vlastní rukou, berte ji, prosím, jako důvěryhodnou.“

Ruffo nenaléhal. Buď byl rád, že má v rukou alespoň takové prohlášení, nebo se bál, aby důstojníky neurazil.

Troubridge a Ball se vrátili na palubu Nelsonovy lodi a sdělili svému veliteli, jak se zachovali. Nelson i sir William jejich počínání schválili.

89

Protože dostal lord Nelson od krále a královny přesné instrukce ohledně admirála Caracciola, chtěl ho dostat mrtvého nebo živého. Ve městě mu však řekli, že v noci z 23. na 24. Caracciolo uprchl a teď je patrně už za hranicemi.

Nelson se rozzuřil a jeho vztek nedokázala zmírnit ani moje přítomnost. Asi v půl dvanácté v noci nám hlídka oznámila, že se blíží jakýsi člun. Nelson snad tušil, že jde o něco důležitého, odložil šálek s čajem, který právě nesl k ústům, a vyběhl z kajuty. Důstojník, který spěchal Nelsonovi předat zprávu, mu sdělil, že si s ním přeje mluvit jakýsi sedlák a že se patrně jedná o Caracciola. Víc důstojník nevěděl, protože sedlák mluvil nářečím.

Ukázalo se, že jde o Caracciolova nájemce, u nějž hledal nešťastný admirál útočiště. Ten přišel prodat svého pána, ale hodlal si dát pořádně zaplatit. Slíbili mu čtyři tisíce dukátů a tisíc mu vyplatili hned na místě. Sedlák jen připomněl, že všechno musí zůstat v tajnosti, hlavně kardinál Ruffo se nesmí nic dovědět, protože patrně Caracciolovi v útěku pomáhal.

Dále sedlák požadoval čtyři muže, kteří by mu pomohli admirála přivézt. To však byla potíž. Nelson by mu mohl poskytnout čtyři ang lické námořníky, ale ti neuměli ani slovo italsky a převlečení by jim bylo málo platné. Nelson se tedy otázal sedláka, zda by sám neměl čtyři muže, kteří by mu pomohli. Sedlák přisvědčil, ale požadoval ještě padesát dukátů pro každého z nich. To bylo dvě stě navíc, ale Nelson mu je slíbil. Na oplátku prozradil sedlák své jméno a adresu: jmenoval se Luigi Martino a bydlel v Calvezzanu. Bylo dohodnuto, že nazítří večer bude čekat v Granatellu anglický člun, kam naloží zajatého Caracciola a odvezou ho přímo na Foudroyant.

Tohle byla skutečně obrovská novina. Sir William se o tom ani nezmínil v dopise, který poslal 27. ráno generálu Actonovi. Ten dopis však osvětluje jiné záležitosti: Vaše Excelence z mého posledního dopisu jisté vyrozuměla, že kardinál Ruffo a lord Nelson nebyli stejného názoru, co se vzbouřenců týče. Vymysleli jsme tedy drobnou válečnou lest.

Včera jsem z Nelsonova pověření napsal Její Eminenci, že se Nelson nijak nepostaví proti nalodění rebelů. Zpráva měla velmi uklidňující účinek, všichni v Neapoli se totiž báli, aby Nelson neporušil příměří. Kardinál nechal dokonce zpívat Te Deum jako poděkování Pánu za záchranu „drahých vlastenců“.

Rozhodl spolu s Ballem a Troubridgem, že vzbouřenci z pevností Nuovo a Uovo se nalodí ještě téhož večera, zatímco pět set anglických námořníků vystoupí na pevninu a obsadí obě pevnosti, na nichž, bohudíky, vlaje vlajka Jeho Veličenstva krále obojí Sicílie. Všechno se událo za jásotu přihlížejících, neapolské a anglické vlajky vlály v oknech a v Neapoli vládla radost.

Bylo nezbytné, abych se od prvního dne vložil mezi mylorda Nelsona a kardinála, jinak by bylo vše ztraceno. Strom svobody, který zasadili vzbouřenci před palácem, už byl poražen, socha už nemá červenou čapku. Vzbouřenci jsou nyní na palubách lodí, které se prozatím ani nepohnuly, neboť Nelson pravil, „že se nepostaví proti nalodění“, ovšem neřekl, co bude dělat, až se všichni nalodí…

William Hamilton Večer 27. se skutečně podle slov sira Williama všichni vzbouřenci nalodili na malé plachetnice ve slepé důvěře, že poplují do Toulonu. Sotva se však octli na palubě, byly všechny jejich lodě přemístěny na dostřel anglické lodi, která je mohla kdykoli v několika vteřinách potopit.

O dva dny později za svítání se ozval na lodi velký hluk. Rychle jsem si oblékla župan a vyšla na palubu. Všechny oči byly upřeny na člun vzdálený ještě tak přibližně jednu míli, ale byly v něm už jasně vidět dvě osoby: vedle spoutaného muže seděl sedlák, který nám včera nabídl obchod s Caracciolem.

Nebylo pochyb. Dodržel slib. Přivážel nám svého pána a čekal, že si odveze slíbenou odměnu.

Nelson a sir William byli na vrcholu blaha a já, ovlivněná svou přítelkyní královnou a svým milencem, jsem tehdy na admirála pohlížela jen jako na zrádce a zločince a radovala se z jeho zajetí. Přesto se mi trochu sevřelo srdce při pohledu na muže, který se vždycky choval jako statečný námořník a čestný muž. Nechala jsem sira Williama a lorda Nelsona, aby se radovali ze svého triumfu, a sešla jsem do své kajuty. Věděla jsem, jaké pokyny vydal Nelson ohledně potrestání svého kolegy. Četla jsem totiž dopis, který napsal můj manžel generálu Actonovi. Caracciolův osud byl zpečetěn. Tady je část dopisu týkající se admirála.

(…) Právě jsme viděli Caracciola, bledého, s dlouhým vousem, polomrtvého, s očima sklopenýma, na palubě korábu, kde se setkal s Cassanem, donem Giuliem, knězem Pacifikem a dalšími nehodnými zrádci. Doufám, že ti nejhorší z nich budou odsouzeni co nejdříve. Kdybych neznal rozsah jejich zrady, třásl bych se hrůzou při pomyšlení na trest, který je čeká. Takto však necítím žádné dojetí. Podle mého soudu je dobře, že všechny hlavní viníky máme na palubě našich lodí právě ve chvíli, kdy se chystáme napadnout San Elmo. Budeme moci srazit hlavu jednomu z nich pokaždé, když na nás Francouzi vystřelí dělovou kouli.

Z tohoto úryvku je patrné, jak občanská válka působí i na laskavé a vzdělané lidi. Sir William, kultivovaný muž, diplomat, vědec, zanícený obdivovatel a milovník antického umění, dokázal pod vlivem bouřlivých událostí napsat takový dopis…

29. červen 1799 poskvrnil krví naše tři jména a hlavně jméno Nelsonovo a sira Williama. Jsem si však jista, že ti dva si mysleli, že vykonali svoji povinnost. Já jsem byla velmi slabá a posuzovala jsem vše kolem sebe královninýma očima, neučinila jsem nic pro záchranu tohoto vznešeného zločince, o což bych se za jiných okolností jistě snažila, protože by mi to přikázalo moje svědomí. Pravděpodobně by však ani mé prosby, ani vliv, který jsem měla na Nelsona, nemohly nic změnit na admirálově nešťastném osudu.

Jakmile Caracciolo vstoupil na palubu Foudroyantu, byl okamžitě zahájen proces. Nelson v tomto případě prokazoval až nezvyklou, horečnou horlivost, která se těžko dala vysvětlit právě u člověka, který byl denně, v každém okamžiku v nebezpečí života. Mluvilo se dokonce o žárlivosti, že prý Nelson viděl v Caracciolovi svého potenciálního rivala, který by mohl zastínit jeho slávu. Toto nařčení bylo naprosto absurdní. V té době nemohl Nelsonovo postavení ohrozit nikdo. Po bitvě u Abúkiru se octl Nelson na naprostém vrcholu, byl největším námořníkem XVIII. století. Caracciolo se mu nemohl rovnat. Nežárlil tedy Nelson na jeho urozenost? Ani to není pravděpodobné. Jako všichni inteligentní muži pocházející ze skromných poměrů, kteří se dostali vlastním přičiněním nahoru, byl i Nelson na svůj původ pyšný. To on dal svému jménu zvuk a lesk, nezdědil slávu a pocty po svých předcích.

Domnívám se, že jsem přišla na to, proč projevoval Nelson takovou horlivost v Caracciolově případu. Usuzuji tak totiž podle sebe: Nelson se stejně jako já narodil v nuzných poměrech. Dostal se nahoru díky své odvaze jako já díky své kráse. Povznesl se hlavně bitvou u Abúkiru a stal se blízkým přítelem nejmocnějších vládců tohoto světa. To mělo na námořníka stejný vliv jako na slabou ženu. Byl okouzlen svým novým postavením, opojený lichotkami, jichž se mu od korunovaných hlav dostávalo. Nelson tak viděl právo pouze na straně králů, a proto se postavil nesmlouvavě na jejich stranu v boji proti lidu. Všichni, kdo se protivili Karolině a Ferdinandovi, byli v jeho očích rebely a zasloužili si smrt. Neváhal ani okamžik, když šlo o popravu Caracciola a jiných neapolských republikánů, a neměl žádné výčitky svědomí, když k ní skutečně došlo. Spíše ho udivovalo, že by měl nějaké výčitky mít. Král a královna mu poručili, že má dostat Caracciola živého nebo mrtvého, splnil tedy rozkaz.

Nechtěla jsem se s nešťastným admirálem setkat, setrvala jsem tedy celý čas jeho procesu ve své kajutě a všechno mi později vyprávěli. Událo se toto: Caracciolo vstoupil na palubu, kde mu okamžitě povolili pouta a přidělili mu dva strážce, kteří ho nesměli pustit z očí. V poledne byl svolán válečný soud složený z pěti důstojníků neapolského námořnictva. Jeho předsedou byl hrabě de Thurn.

Výslech trval hodinu. Caracciolo odpovídal vznešeně a pravdivě, ale neměl advokáta ani čas připravit si svoji obhajobu. Jeho vina byla jednomyslně uznána a Nelson napsal ráno chladnokrevný rozsudek hraběti Thurnovi: Válečný soud složený z důstojníků ve službách Jeho Veličenstva krále obojí Sicílie soudil Franceska Caracciola za zločin vzpoury proti svému panovníku. Řečený soud shledal Caracciola vinným zločinem velezrady a odsoudil ho na smrt. Pověřuji vás provedením popravy výše zmíněného Caracciola. Tento muž bude pověšen na příďovém ráhně lodi Minerva, která patří Jeho Veličenstvu králi obojí Sicílie a je pod naším velením. Poprava bude vykonána dnes v pět hodin a tělo Franceska Caracciola zůstane viset až do západu slunce, kdy bude provaz přeříznut a tělo hozeno do moře.

Horatio Nelson na palubě Foudroyantu, 29. června 1799 Caracciolo přijal rozsudek smrti, ale vzhledem k svému původu se domníval, že bude sťat nebo zastřelen. Jakmile mu byl přečten rozsudek, nesmírně se rozrušil a žádal jednoho důstojníka, aby mu u Nelsona vyprosil „tu milost“, aby byl zastřelen, a nikoli potupně oběšen.

Nelson důstojníka tvrdě odmítl se slovy, že Caracciolo byl odsouzen důstojníky své vlastní země a že on, Nelson, nemá žádné právo zasahovat do rozsudku. Říkali mi dokonce, že Caracciolo prosil důstojníka, aby tedy vyhledal mne a abych se za něj přimluvila u Nelsona, ale důstojník si po tvrdém Nelsonově odmítnutí netroufl mě vyhledat. Řekl Caracciolovi, že mě nenašel. Přísahám před Bohem, že mě nikdo nevyhledal a nepožádal, abych se za Caracciola přimluvila.

Nevěděla jsem ani, že ve tři hodiny ráno byl Caracciolo převezen na Minervu, kde měl být popraven. Sir William mi pouze sdělil, že už není na naší lodi a že tedy mohu vyjít nahoru na palubu.

Bylo zataženo, smutné počasí, jako by chtělo přispět k atmosféře nastávající události. Ještě navíc byly všude kolem nás malé lodě plné zajatců, někteří byli dokonce i na Foudroyantu. Všichni ti nešťastníci byli velmi vzrušeni, vždyť poté, co získali povolení k nalodění, vydali podle kapitulační smlouvy pevnosti, a teď je lord Nelson držel na lodích jako zajatce.

Rytíř Micheroux, kardinál Ruffo a kapitán Baillie dostali od zajatců tento dopis, který předal Micheroux Nelsonovi: Celá posádka pevností, která se nalodila k plavbě do Toulonu, je nyní hluboce zklamána a konsternována. Čekali jsme, že bude smlouva dodržena ve všech bodech. Nyní je už však dva dny dobré počasí a příznivý vítr a my stále nevyplouváme a k našemu vyplutí se nečiní žádné přípravy. Navíc odvezli včera večer několik našich generálů a význačných osob. Všichni byli přepraveni na loď anglického admirála, kde byli drženi celou noc a dosud se nevrátili. Celá posádka Vás prosí, abyste objasnili, co se děje, a zasadili se o dodržování kapitulační smlouvy.

Nelson si nótu klidně přečetl a ukázal rytíři tělo, které pomocí kladky právě vytahovali na přední stěžeň Minervy a které se houpalo a zmítalo na konci provazu: „Tady je moje odpověď vzbouřencům. Můžete jim ji vyřídit, stejně tak jako kardinálu Ruffovi.“

Micheroux byl celým divadlem vrcholně udiven, nevěděl nic, ničemu nerozuměl, otázal se tedy: „A kdo je ten muž a co se mu stalo?“ „Ten muž,“ opáčil Nelson, „je zrádce Caracciolo a pověsili ho na můj rozkaz. A tak se stane každému vzbouřenci, který vztáhl ruku proti svému panovníkovi.“

Vykřikla jsem. Teď jsem teprve pochopila, nač se dívám. Rytíř Micheroux, jehož Nelsonova odpověď naprosto zdrtila, nasedl do člunu a s hlavou v dlaních se nechal odvézt na pevninu.

Kardinál Ruffo, který viděl, že už nemůže zachránit Caracciola ani dosáhnout dodržení smlouvy, poslal ještě téhož dne do Palerma demisi.

90

Král dostal 2. července listy od Nelsona a sira Williama, v nichž mu oznamovali, že Caracciolo byl popraven, a prosili ho, aby se co nejdřív vypravil do Neapole nebo spíš do neapolského zálivu. Král jejich přání vyhověl a vyplul již následujícího dne, ne však na Sea Horse, kterou mu poslal Nelson, ale na neapolské fregatě Siréna. Jak byla plavba z Neapole do Palerma strašlivá, tak byl návrat skvělý. Předpokládalo se, že králova fregata dorazí do zálivu kolem 7. července.

Nelson se rozhodl popohnat obléhání pevnosti San Elmo, aby král po svém příjezdu viděl vlát své vlajky na všech pevnostech. Dobytí San Elma nebylo tak nesnadné, což je vidět z postoje, který zaujal její velitel plukovník Mejean. V den, kdy začaly přípravy k útoku, poslal kardinálu Ruffovi vzkaz, že se celá francouzská posádka vzdá bez boje, pakliže dostane milion. Tento návrh byl doprovázen hrozbou, že nedostane-li tuto částku do osmačtyřiceti hodin, bude bombardovat Neapol.

Kardinál plukovníkovi odpověděl, že mezi čestnými muži se válka vede železem, a nikoli zlatem, a že ve všech civilizovaných zemích platí dohoda nestřílet na domy, z nichž se nevede útok. Děla, která budou střílet na pevnost San Elmo, budou patrně umístěna na opačném konci města, a plukovník by měl tedy zaměřit svoji palbu tam, a ne proti městu. Dodal ještě, že jestli vypálí z pevnosti jedinou kouli na místo, odkud nebude atakován, ručí vlastní hlavou za neštěstí, které se stane.

1. července se vylodil Troubridge s patnácti sty Angličany, k nimž se přidalo ještě pět set Rusů, a okamžitě začal obléhat pevnost. V noci z 8. na 9. července král s generálem Actonem a knížetem Castelcicalou dorazil do Procidy. Den poté vystoupil na palubu Foudroyantu, kde ho přivítala salva třiceti dělových ran. Zpráva o jeho příjezdu se rychle rozšířila po celé Neapoli a její pravdivost potvrdila královská vlajka vlající na nejvyšším stěžni admirálské lodi. Dav lidí se okamžitě nahrnul na nábřeží a obrovské množství člunů ozdobených vlajkami pozdravovalo krále, na jehož počest vyhrávala hudba.

Ferdinand hned po příchodu na loď požádal o dalekohled a podíval se na San Elmo. Náhoda tomu chtěla, že právě v tu chvíli ruská koule zlomila stožár s francouzskou vlajkou. Pověrčivý král zvolal: „To je báječné znamení, Nelsone, skutečně báječné!“

Na stožár okamžitě vystoupala bílá vlajka a dav propukl v jásot.

Jakmile Ruffo podle salv poznal, že král už je v rejdě, okamžitě dorazil k Nelsonově lodi a vystoupil na palubu, kde nebyl ode dne porušení smlouvy. Zajatci na lodích pochopili, že se bude jednat o nich, a začali opět doufat.

Kardinál skutečně krále zahrnul otázkami o osudu zajatců a pro hlašoval, že porušení smlouvy by bylo politickým skandálem, o němž by se mluvilo na všech evropských dvorech. Král odvětil, že se nejdřív musí poradit s Nelsonem a sirem Williamem. Nechal je hned zavolat a započala dlouhá debata. Sir William stále zastával diplomatickou doktrínu a dokazoval, že žádný panovník nesmí vyjednávat s vlastními poddanými, kteří se proti němu vzbouřili. Podle něj měla být smlouva roztrhána. Nelson projevoval nesmiřitelnou nenávist vůči francouzským revolucionářům a tvrdil, že zlo musí být vyrváno i s kořeny, aby nezpůsobilo další neštěstí. Kardinál zase zastával stanovisko, že smlouva jednou podepsaná se musí dodržet. Ale jeho naléhání nestačilo na argumenty sira Williama a Nelsona, které byly ostatně v souladu s královými názory.

Když zajatci viděli, že kardinál z lodi odchází se sklopenou hlavou a zachmuřenou tváří, pochopili, že je pro ně vše ztraceno. Po návratu do štábu podal Ruffo podruhé demisi.

Ještě téhož dne byli zajatci vyloděni na břeh, spoutáni po dvou a odvedeni do vězení Vicaria. Toto vězení však bylo přeplněné, část zajatců byla tedy odvezena do Granili.

Při tomto pohledu lazzaroni usoudili, že mají volné pole působnosti a že mohou páchat veškeré zločiny v zájmu veřejného blaha. Ty dva dny, 10. a 11. července, byly poznamenány hrůznými zvěrstvy.

Vyprávělo se hlavně o jednom arciknězi jménem Rinaldi, který považoval to, co spáchal, za věc cti a napsal o tom králi žádaje ho, aby mu svěřil velení nad Capuí. Svoji žádost opíral o tvrzení, že snědl ruku jednoho jakobína opečenou na ohni, že rozpáral dvěma jiným břicho a rozsekal na kusy pět nebo šest malých jakobíňat.

Král mu za to poslal odměnu v penězích a ještě nějakou čestnou odměnu, už nevím jakou. Zdálo se mi, že žiji v nějakém zlém, krvavém snu.

Jakmile byla dobyta pevnost San Elmo a král se stal opět pánem Neapole, byla rozpuštěna junta, kterou jmenoval kardinál Ruffo, protože prý byla příliš měkká. Místo ní byla na palubě Foudroyantu jmenována junta nová a byla pověřena trestáním různých kategorií provinilců, jejichž seznam sestavil sám král. Seznam byl velmi dlouhý, takže – jaká hrůza – dokonce usoudili, že kat by příliš zbohatl, kdyby za každou popravu dostal stanovených deset dukátů, přiměli ho tedy k souhlasu, že bude dostávat sto dukátů jako měsíční plat.

Ještě musím vyprávět jednu děsnou, skoro nadpřirozenou příhodu, při vzpomínce na ni se dodnes chvěju hrůzou.

Král byl už týden na palubě Foudroyantu, nechtěl zatím vystoupit na břeh a přijímal pouze vykonavatele své pomsty. Jednoho rána přirazil k admirálské lodi rybář, který lovil celou noc v zálivu a teď prodával úlovek. Vyprávěl důstojníkům, že viděl, jak ze dna moře vystoupil admirál Caracciolo a vlny ho unášely k Neapoli. Důstojníci to hned řekli Nelsonovi, který chtěl sám rybáře vyslechnout. Ten Nelsonovi celou historku zopakoval a přísahal na Pannu Marii, že si nic nevymyslel. Námořníci jsou velmi pověrčiví, a tak Nelson, i když ani zbla nevěřil této historce, chtěl zjistit, co mohlo u toho muže vzbudit takový dojem.

Byl krásný den a Nelson nabídl králi projížďku po zálivu. Král se na palubě už trochu nudil, a tak pozvání s radostí přijal. Nelson zamířil se svou lodí k místu, které mu rybář označil. Neurazil ani půl míle, když mu hlídky na přídi oznámily, že vidí tělo, které se právě před nimi vynořilo z moře až po opasek. Zavolali kapitána Hardyho, který okamžitě poznal Caracciola. Nahlásili to Nelsonovi, ten spěchal na příď a přesvědčil se, že je to skutečně tak. Sir William pak tuto zprávu sdělil králi. Ten tomu nechtěl věřit, zesinal, ale pak přece jen přešel na příď. Při spatření té hrůzy couvl a zeptal se: „Co to má znamenat?“ „To znamená, sire,“ odvětil můj manžel, „že Caracciolo zůstal pod vodou devatenáct dní a dnes vyplul na hladinu, aby požádal Vaše Veličenstvo o odpuštění.“

Lodní kaplan k tomu poznamenal: „Také možná prosí, aby byl křesťansky pohřben.“ „Udělejte to,“ křikl král a spěchal do Nelsonovy kajuty.

Nelson přikázal, aby tělo vytáhli, naložili do člunu a odvezli do kostelíku svaté Lucie v Caracciolově farnosti. Utekla jsem také do kajuty, stačil mi pohled na Caracciolovo tělo houpající se na konci provazu, nechtěla jsem ho znovu spatřit, ale cosi mě nutkalo podívat se tím směrem, bylo to silnější než já. Ten pohled na mrtvolu byl hrozný. Caracciolo měl vlasy i vousy rozcuchané, jako když jsem ho viděla naposledy živého, jen obličej byl zelený a zdálo se mi, že nemá oči. Patrně mu je sežrali krabi. Pochopila jsem, jakou hrůzu musel pocítit král, který tu popravu nařídil, když já, provinivší se jen tím, že jsem za něj neorodovala, jsem z toho pohledu málem zešílela.

Sir William mi potom se svým obvyklým chladem řekl, co se skutečně stalo: mrtvola měla ještě na nohách dvě dělové koule, které ji měly stáhnout ke dnu. Přes jejich tíži však vyplulo tělo na hladinu. Neapolský admirál byl pohřben v kostelíku svaté Lucie.

Když jsem znovu vystoupila na palubu, ještě otřesena tím zážitkem, dověděla jsem se, že jeden námořník, který se opil a udeřil svého nadřízeného, byl právě odsouzen k smrti. Byla jsem nesmírně přecitlivělá, měla jsem dojem, že kdybych zachránila někomu život, i kdyby ten muž měl být vinný, ulehčila bych svému srdci a vykoupila u Boha svoji vinu, že jsem nezabránila smrti jiného muže. Zeptala jsem se, jak se ten odsouzený námořník jmenuje. Dověděla jsem se, že je to Thomas Campbell.

To jméno mi připomnělo cosi z mých vzpomínek na dětství. Nechala jsem si zjistit podrobnosti o tom nešťastném námořníkovi. Skutečně pocházel z Hawardenu. Byla jsem si jista, že jde o bratra jedné z mých dřívějších spolužaček z penzionátu, a uprosila kapitána Hardyho, aby mě k němu zavedl. Kapitán po chvilce váhání ustoupil a zavedl mě až do nejhlubšího podpalubí, kde byl ten nebožák připoután. Jeho údiv, když mě spatřil, byl nesmírný. Trvalo chvíli, než byl schopen odpovídat na mé otázky. Byl to skutečně bratr mé bývalé spolužačky, která se provdala za pastora a žila stále v kraji mého dětství. Nežádal mě o milost, jen mě prosil, abych jí napsala, že zemřel, a zamlčela, že byl oběšen. Přiznával svoji vinu. Napil se silného neapolského vína tak, jako by pil pivo, v opilosti nepoznal svého nadřízeného a napadl ho. To bylo vše, co jsem potřebovala vědět. Vystoupila jsem na palubu a vyhledala Nelsona. Vyprávěla jsem mu celou historii svého neveselého mládí a nakonec prosila o milost pro Thomase. Nelson chvíli přemýšlel a potom mi navrhl, abych se objevila až v poslední chvíli před popravou a vyprosila pro odsouzence milost. „Budete jako ten deus ex machina v antických tragédiích, o nichž nám vyprávěl sir William. Takový bůh se zjevil a všechno najednou rozřešil.“

Trochu se mi protivila taková role, kromě toho ten nešťastník měl až do konce věřit, že bude skutečně popraven, ale Nelson trval na svém. Přijala jsem tedy.

Nazítří se na palubě shromáždilo celé mužstvo a za zvuků bubnů přivedli odsouzence. Už mu přehodili smyčku kolem krku, když jsem se objevila já, jak bylo dohodnuto. Požádala jsem o milost pro něj a bylo mi vyhověno.

Ten ubožák, který šel na smrt s takovou chladnokrevností a odvahou, teď omdlel, když slyšel, že bude žít. Vzkřísili ho a odvedli znovu do podpalubí, kde byl ještě týden vězněn v železech. Teprve potom ho pustili a přišel mi poděkovat. „Tak co, budeš ještě pít víno?“ zeptala jsem se ho. „Nikdy, mylady, ani víno, ani pivo. Přísahal jsem, že se až do konce života nenapiju ničeho jiného než vody.“

Později jsem se dověděla, že až do své smrti v roce 1801 při bombardování Kodaně držel Thomas Campbell své slovo.

Král udělal v Neapoli, co chtěl. Ustanovil novou juntu a přesvědčil se, jak pracuje: od 6. července do 3. srpna byl denně někdo pověšen.

Sdělil Nelsonovi svůj záměr vrátit se do Palerma. Nelson tedy napjal plachty a za dva dny jsme byli na Sicílii. Královna mě přijala stejně vřele jako vždy. Sdělila mi, že během jednoho týdne dostala dvě demise od kardinála Ruffa, že je však nevzala na vědomí. Dodala, že ještě nějaký čas bude toho člověka potřebovat, je mezi lidmi tak oblíbený!

91

Nějaký čas po našem příjezdu do Palerma se král dohodl se sirem Williamem o tom, jak obdaruje své věrné, kteří hráli v posledních událostech aktivní roli ve prospěch království. Nelsona už nebylo čím odměnit, byl už v minulosti zahrnut všemi poctami. Vyznamenáni byli tedy všichni kapitáni, kteří sloužili pod ním. Dostali většinou tabatěrku zdobenou diamanty. Troubridge kromě toho obdržel od královny nádherný prstem s diamantem v ceně nejméně dvou tisíc dukátů.

Dvacátého září oslavil Nelson své čtyřicáté první narozeniny a královna mu poslala osobní dopis s přáním, v němž zdůrazňovala, jak pevné pouto váže Nelsona ke královské rodině, a ujišťovala ho o své nehynoucí přízni.

Téhož měsíce se staly ještě dvě velmi závažné věci: muž, na nějž nikdo nemyslel, protože se všeobecně soudilo, že je uzavřen v Egyptě, zamířil plnými plachtami k Francii, aby napříště změnil osud nejen Francie, ale celé Evropy.

V Palermu se zatím odehrávala jiná dramata.

Turecká flotila kotvila spolu s anglickou flotilou v palermském přístavu, ale i když Angličané a Turci byli spojenci, chovalo se obyvatelstvo k důstojníkům a prostým námořníkům obou národností naprosto odlišným způsobem.

Angličtí důstojníci byli velmi dobře přijímáni ve společnosti a sicilské dámy se k nim chovaly vlídně. Prostí námořníci zase měli známosti ve městě a byli velmi spokojeni s tím, jak je přijímaly zvláště ženy. Všichni Sicilané a hlavně Sicilanky však cítili silný odpor vůči vyznavačům islámu, a dokonce ani nejubožejší žebračka v hadrech nedovolila Turkovi, aby se k ní přiblížil, i kdyby byl od hlavy k patám pokryt zlatem.

Muslimové byli odhodláni brát si násilím, co jim nebylo poskytnuto dobrovolně, a přepadali ženy na odlehlých místech, a dokonce i na veřejnosti. Snažili se je potom dopravit na své lodě. Denně docházelo ke krvavým půtkám mezi Turky a Sicilany, Turci při tom používali pistolí a Sicilané nožů. Když se nějaký turecký námořník nebo důstojník odvážil sám na odlehlé místo, nazítří ho tam zcela určitě našli ubodaného.

Osmého září odpoledne vešli do ševcovského krámku dva Turci, a zatímco jeden z nich přepadl ženu majitele, nacpal jí do úst roubík a táhl ji ven, druhý ohrožoval pomocníky zahnutou šavlí. Dělníci se však nedali, vytáhli své knejpy a vrhli se na násilníky s pokřikem: „Smrt muslimům! Smrt Turkům! Smrt nevěřícím psům!“

Ten křik působil jako rozbuška. Pronikl nejdřív na předměstí, potom i do města a zakrátko se celé Palermo zvedlo proti Turkům. Každý uchopil první zbraň, kterou měl po ruce, a začal pobíjet Turky jako divou zvěř. Turci brzy zjistili, že nejde jen o nějakou rvačku, ale o zabíjení ve velkém: dveře palermských domů se zavíraly před prchajícími, kteří tu marně hledali útočiště. Z oken a balkonů jim házeli na hlavu stolky, židle, květináče. Po celém městě byla slyšet střelba, výkřiky bolesti, zoufalství, chroptění mrtvých. Po ulicích tekla krev, všechny zvony vyzváněly na poplach. Za dvě hodiny bylo po všem. Až na tři sta Turků našlo v tuto dobu v palermských ulicích smrt. Zachránila se jich jen necelá padesátka.

Turecký admirál byl v tu dobu na svém korábu. Když se dověděl, k čemu došlo, namířil děla na město. Nelson však dobře věděl, co se stalo, seřadil své loďstvo do bojového postavení a vzkázal svému kolegovi, že při prvním výstřelu proti městu potopí jeho loď. Tato výstraha tureckému admirálovi stačila a vrátil se raději na své kotviště.

Zmínila jsem se již o muži, který opustil Egypt a mířil k Francii. Ano, byl to Bonaparte. Je dostatečně známo, jak proplul Středozemním mořem, které střežily anglické křižníky, dorazil 8. října do Fréjus a 16. téhož měsíce do Paříže a jak tam provedl převrat, který vešel do dějin pod názvem 18. brumaire.

Zpráva o těchto jeho neuvěřitelných činech způsobila na palermském dvoře pozdvižení. Brzy nato následovala opatření, která se nás dotýkala osobně.

Ve Francii se změnily poměry a ukázalo se nezbytným urychlit blokádu Malty. Nelson nás opustil a křižoval podél západních břehů Itálie a v lyonském zálivu.

Během této operace dostal právu, že velením loďstva ve Středozemním moři byl pověřen lord Keith, který tak vystřídal Nelsona zastávajícího tuto funkci po dvě léta. V tutéž dobu jsme se dověděli, že vyslancem Anglie u dvora Království obojí Sicílie byl jmenován sir Arthur Paget, který tak nahradil sira Williama Hamiltona.

To znamenalo nejen odsouzení toho, co lord Nelson a sir William v Neapoli učinili, ale také hrubý nevděk. Pro královský dvůr, stejně jako pro nás osobně to byla velká rána. Hlavně sir William přímo zuřil. Vypadalo to, jako by ho ještě víc než mne zranil fakt, že bude odloučen od Nelsona.

Dne 3. února 1800 nám, nebo spíš mně, lord Nelson napsal: Drahá lady Hamiltonová, vzhledem k tomu, že mám teď nadřízeného, nemohu za Vámi jet dříve, než se s ním setkám. Doby se změnily…! Jestli však nepopluje přímo sem, vězte, že na něj nebudu čekat. Posílám k Vám Allena, aby zjistil, jak se Vám daří. Odpovězte mi alespoň slůvkem. Jsem plný úzkosti! Bůh Vám žehnej, drahá lady.

Zůstávám navždy Váš oddaný Nelson Okamžitě jsem Nelsonovi odpověděla, tušila jsem, jak trpí a jak potřebuje má slova jako náplast na bolavé srdce.

Admirál Keith dorazil ke svému slavnému kolegovi krátce nato a o pár dní později připluli spolu: admirál Keith na Reine Charlotte a Nelson na Foudroyantu. Nelson nás okamžitě navštívil a dohodli jsme se, že jestli sir William a já opustíme neapolský dvůr, podá Nelson demisi nebo alespoň požádá o dovolenou.

Nazítří vykonal král návštěvu na admirálské lodi lorda Keitha a hned potom i na Nelsonově Foudroyantu. Krátce nato se Nelson s námi rozloučil a stále v doprovodu Reine Charlotte, na níž vlála admirálská vlajka, začal opět křižovat podél pobřeží. Ráno 18. února se setkal s malou francouzskou flotilou pod velením kontradmirála Perréa na korábu Généreux se sedmdesáti čtyřmi děly, která připlouvala z Toulonu a dopravovala vojsko na Maltu. Nelson flotilu okamžitě napadl, po strašlivém boji byl admirál Perrée smrtelně zraněn a jeho loď zajata. Admirál zemřel den poté.

Nelson byl požádán velitelem francouzských sil Poulainem, aby se zúčastnil jeho pohřbu a vzdal mu poslední čest podle starého zvyku spojujícího čestně a odvážně bojující nepřátele. Nelson tuto prosbu vyslyšel.

Za několik dní rozkázal lord Keith Nelsonovi, že se musí okamžitě odebrat na Maltu, aby „plnil své poslání ve veřejném zájmu“, nebo spíš aby ho ode mne vzdálil. Admirál v rozkaze dodával, že Palermo je příliš vzdálené Maltě a že si má Nelson zvolit jako kotviště a shromaždiště loďstva Syrakusy, Messinu nebo Augustu.

Tento rozkaz vydráždil Nelsona na nejvyšší míru. To měla být odměna za ztrátu oka, paže, za rozseknuté čelo, odměna za Abúkir, za devět spálených nepřátelských korábů! Za to teď musel platit ztrátou svého osobního života a štěstí. Ještě téhož dne usedl a napsal admirálovi: Mylorde, můj zdravotní stav mi nedovoluje zůstat tu déle.

Zůstanu‑li, zemřu. Prosím Vás, abyste mi umožnil navštívit mé přátele v Palermu a zůstat u nich několik týdnů. Přenechávám velení komodoru Troubridgeovi. K napsání tohoto listu jsem okolnostmi donucen. Váš oddaný atd.

Nelson I přes tento list byl Nelson dále držen při blokádě Malty, ale konečně 10. března, nečekaje na svolení lorda Keitha, namířil plnými plachtami k Palermu, kam dorazil zrovna ve chvíli, kdy se generál Acton v šedesáti sedmi letech ženil se svou čtrnáctiletou neteří.

Nelson měl obrovskou radost, že nás opět vidí. Byl skutečně nemocen a cítil značný odpor vůči anglickému dvoru. Dohodli jsme se, že buďto požádá o propuštění, nebo o dlouhou dovolenou, kterou stráví s námi v Londýně. Mezitím dorazil nástupce sira Williama Arthur Paget. Sir William mu předal palác, vyslanectví i archiv a pak jsme se vydali na Foudroyantu do Neapole, kde jsme chtěli prožít dva měsíce. Poté jsme zamýšleli vrátit se do Palerma a doprovodit odtamtud královnu do Vídně, kde chtěla navštívit svého synovce. Ona by se potom vrátila do Neapole a my bychom pokračovali do Londýna. Prozatím jsme se tedy rozloučili s královskou rodinou a odpluli na Foudroyantu. Vrátili jsme se však dříve, než jsme zamýšleli. Řekla jsem už, že Bonapartův návrat do Francie měl změnit tvář Evropy. Začal tím, že změnil Francii. Direktorium bylo rozprášeno, Bonaparte byl jmenován prvním konzulem a okamžitě upřel svoji pozornost na Itálii, kterou zatím na jeho krajanech dobyli zpět Suvorov a Melas. Koncem května jsme se dověděli, že Bonaparte právě překročil se svou čtyřicetitisícovou armádou Alpy.

Královna rozhodla, že teď nastala pravá chvíle pro návštěvu jejího rakouského synovce. Nelson měl být královně se svým Foudroyantem k dispozici. Desátého června jsme se tedy nalodili. Plavba byla nádherná a za příznivého větru jsme 14. června dorazili do Livorna. Téhož dne Bonaparte zvítězil v bitvě u Marenga, což jsme ovšem v té chvíli netušili.

Zůstali jsme na lodi celé dva dny. Vítr zesílil a velké vlny nám zabránily vystoupit na břeh. Teprve 16. června jsme tedy nastoupili do člunů a zakrátko vystoupili na livornský břeh. Královna byla pozdravována a v katedrále, kam jsme jeli nejdříve, bylo na její počest zpíváno Te Deum.

Večer jsme potom jeli do divadla, kde nás přivítali obrovským potleskem.

To ještě nikdo nevěděl, že pod hradbami Alexandrie byla svedena velká bitva, v níž opět zvítězil Bonaparte.

92

První královninou starostí na pevnině bylo dovědět se nové zprávy o italské armádě, a to ze dvou důvodů: jednak tušila, jak by Bonapartovo vítězství nebo porážka ovlivnily osud Království obojí Sicílie, a pak chtěla mít jistotu, zda může bezpečně odcestovat do Vídně. Poslala tedy barona Rosenheima k rakouským generálům, aby měla čerstvé zprávy. Všechno však bylo dost nejasné. Ať prý zatím královna zůstane v Livornu, tam je v bezpečí.

Dne 18. června jsme se dověděli, že Francouzi prchají, jejich vojsko prý bylo rozprášeno. V noci z 18. na 19. však Nelson obdržel oficiální list od lorda Keitha, v němž stálo, že mezi francouzskou a rakouskou armádou bylo podepsáno příměří a že Rakušané musí vyklidit všechny pevnosti na území od Janova a předat je Francouzům. Tyhle zprávy se příliš neshodovaly s tím, co jsme se dověděli den předtím, ale dopis pokračoval a byl pro nás ještě znepokojivější.

Lord Keith totiž Nelsonovi přikazoval, aby shromáždil okamžitě všechny lodě, které měl pod svým velením, vydal se s nimi do zálivu La Spezia a ze všech pevností na pobřeží, hlavně pak z pevnosti Santa Maria, odstranil všechna děla nebo je alespoň zneškodnil, aby nemohla sloužit Francouzům.

Z toho všeho vyplývalo, že podobná smlouva mohla být podepsána jen po bitvě, v níž byli Rakušané poraženi. Královna, která viděla v Nelsonovi svoji jedinou oporu, byla vrcholně zneklidněna tím, že má odjet. Mylord však prohlásil, že pod žádnou záminkou královnu neopustí, a poslal do zálivu dvě své lodě, sám však zůstal v Livornu i se svým Foudroyantem, jednou portugalskou lodí a několika sicilskými fregatami.

To nás na chvíli uklidnilo, ale zanedlouho jsme se od barona Rosenheima dověděli, co se skutečně stalo. 14. června byla svedena bitva u Marenga, v níž byl generál Melas poražen na hlavu. Podepsal potom s generálem Berthierem desetidenní příměří. Během této doby museli Rakušané vydat Francouzům pevnosti v Janově, Savoně, Coni, Alexandrii, Tortone, Mondovi, Miláně, Turíně, Urbině a směli si ponechat pouze Mantovu, Ferraru, Peschieru, Veronu a Anconu.

Tato zpráva královskou rodinu sklíčila. Hlavně královna byla zasažena do té míry, že onemocněla, sužovala ji zlá horečka, která vyústila v blouznění. V té době předal Nelson siru Williamovi list od lorda Keitha, který se neodvážil ukázat ani mně, ani královně: Právě jsem se setkal s mužem, který pobýval v Bonapartově společnosti. Bonaparte veřejně prohlásil, že neuzavře mír dříve, než si vyřídí v Itálii nějaké účty… Pošlete královnu Marii Karolinu co nejdříve do Vídně. Jestli dorazí francouzské loďstvo na Sicílii dříve než my byť o jediný den, je Sicílie ztracena, sama se neudrží ani čtyřiadvacet hodin.

Keith Obsah dopisu byl tak závažný, že i přes žalostný stav královnina zdraví jsme se rozhodli jí ho ukázat. Narychlo jsme svolali v jejím pokoji jakousi poradu, kde každý řekl své mínění. Karolina byla tak poděšená blížícím se nebezpečím, že se rozhodla i přes svou nemoc okamžitě odjet do Vídně. Sir William i Nelson však jí radili, aby zůstala v Livorně až do chvíle, kdy dostane z Vídně zprávy, jaká je situace na dvoře jejího synovce.

Teprve koncem června se uzdravená královna rozhodla odjet do Vídně.

Nelson oznámil lordu Keithovi své rozhodnutí vrátit se do Anglie a lord Keith mu dal k dispozici jednu loď. Protože jsem však nechtěla královnu opustit, rozhodl se Nelson doprovázet nás a loď odmítl. Královna se tedy připravovala na cestu, když dostala dopis od své neteře císařovny. Ta Marii Karolinu zapřísahala, aby přijela do Vídně co nejdříve, že je to nutné nejen kvůli její bezpečnosti, ale i kvůli politickým zájmům. Kromě toho jsme se dověděli, že Francouzi o síle tří set dvaceti šesti mužů s dělostřelectvem vnikli do Luccy. To královnu přimělo k okamžitému odjezdu po souši. Do kočáru se vešly pouze její děti, dohodli jsme se tedy, že odjede první a my pojedeme za ní. Lord Nelson, sir William a já jsme vyjeli 11. července. Čekala nás velmi nepříjemná cesta, nebezpečná a nadto velmi únavná, v nepohodlném kočáře. Nelson s cestou po souši nesouhlasil, ale já jsem jí dávala přednost a sir William zůstával i přes svoji nemoc věrný královně a byl rozhodnutý neopustit ji. Vyjeli jsme tedy. U San Giovanni se náš kočár převrhl, sir William si lehce zranil koleno a já jsem si vykloubila rameno. Místní lékař mi ho vrátil zpátky za strašlivých bolestí a mezitím nám opravili kolo. Ve spěchu to však udělali špatně a kolo se v Arezzu opět zlomilo. Francouzi se však blížili a my jsme si nemohli dovolit zůstat na místě dva dny, než by kočár opravili. Použili jsme tedy jiný, kam jsme se vešli jen sir William, lord Nelson a já. Naši sluhové nás měli dostihnout později v opraveném kočáře.

V Anconě jsme se setkali s královnou, která byla tak unavena cestou po souši, že se rozhodla vstoupit na rakouskou fregatu, která byla na její příchod připravena a přijala ji vskutku královsky. Jakmile se tam však ubytovala, začala váhat, jestli by nebylo lepší použít pro cestu ruskou eskadru, která jí dávala k dispozici tři fregaty a jednu brigu. Nelson měl pramalou důvěru v rakouské loďstvo, navíc rakouská loď omezila počet děl na palubě, aby bylo víc místa pro královnu a její doprovod, bylo tedy i nebezpečné plavit se na nevyzbrojeném plavidle podél břehů Dalmácie, která patřila Francouzům.

Ruská fregata však nebyla připravena na královnu s jejím doprovodem, museli jsme se tedy spokojit s jinou lodí. Sir William byl velmi nemocen, všichni se domnívali, že možná nedojede ani do Terstu, natož do Vídně. Proti všemu očekávání a předpovědím lékařů se však sir William v Terstu zotavil a zbytek cesty proběhl za nejlepších podmínek.

Ve Vídni jsem byla díky přátelství královny Marie Karoliny velmi vlídně přijata císařovnou, její dcerou i celým královským dvorem.

Zdraví mého manžela nás zdrželo v rakouském hlavním městě déle, než jsme předpokládali. Celý pobyt ve Vídni však byl vyplněn radovánkami a slavnostmi, kam mě sir William nemohl doprovázet, trval však na tom, abych chodila do společnosti s lordem Nelsonem.

Královna dorazila do Vídně právě včas, aby tam mohla hájit své zájmy. Zjistila, že císař František pro ni vůbec nic nedělá a že Angličané hájí pouze Sicílii kvůli přístavům, které mohou používat, Neapol však opustili, protože jim k ničemu není. Rozhodla se tedy odjet do Petrohradu a požádat o pomoc cara Pavla. Tento krok přinesl úspěch, jaký královna očekávala.

Car Pavel I. byl trochu zvláštní muž vrtkavého charakteru a v tuto chvíli byl právě s Bonapartem v těch nejlepších vztazích. Napsal tedy prvnímu konzulovi velmi vřelý dopis s žádostí o podepsání mírové smlouvy mezi Francií a Neapolí. Předtím však si vyžádal od královny přísahu, že bude články dohody striktně dodržovat. Dne 6. února 1801 bylo tedy ve Folignu podepsáno příměří a hned vzápětí nato mírová smlouva mezi rytířem Micherouxem a generálem Muratem. V jednom z článků této smlouvy se pravilo, že poddaní neapolského krále, kteří byli vypovězeni ze země nebo uvězněni z politických důvodů, se mohou svobodně vrátit do vlasti či budou propuštěni z vězení a bude jim navrácen veškerý majetek. Bohužel, pro mnohé z nich přišla tato smlouva pozdě. Soudní tribunály zasedaly v Neapoli nepřetržitě celý rok 1799 a ještě začátkem roku 1800 a padlo jim za oběť nesmírně mnoho lidí. Dokonce ani ten nešťastný lékař Dominik Cirillo, který kdysi odmítl ošetřit královnu, neunikl Ferdinandově hněvu a byl popraven.

Po svém návratu z Petrohradu mě královna neustále prosila, abych se s ní vrátila do Neapole. Všechno se urovnalo, mír byl podepsán, král zamířil do svého sídelního města.

To bych však musela opustit Nelsona, který pro mne tolik udělal, dokonce mi obětoval svoji kariéru.

Zůstala jsem tedy neoblomná.

Když královna viděla, že mě nepřemluví, prosila mě alespoň, abych od ní přijala jako vzpomínku na přátelství královské rodiny rentu tisíc liber šterlinků ročně. Sir William však mě přiměl, abych ji odmítla se slovy: „Jsme dost bohatí a podobná štědrost by mohla u anglické vlády vyvolat podezření.“

Loučení bylo dojemné. Královna mě prosila, abych se k ní vrátila, kdyby mě potkalo nějaké neštěstí. Sir William byl nemocen a zlomený únavou: poslední události zhoršily jeho zdravotní stav. Královna mi připomněla, že až ovdovím a Nelson bude opět na moři, mohu přijet k ní do Neapole.

Do Anglie mě však táhla ještě jiná věc: byla jsem těhotná.

Sir William jistě věděl o mém poměru s Nelsonem, ale protože náš manželský život byl skoro stále omezen jen na sourozenecké vztahy, nikdy mi nedal najevo ani nejmenší žárlivost. Nechtěla jsem ho však uvést do nepříjemné situace a chtěla jsem porodit někde v tichosti a o samotě.

Odjeli jsme do Prahy, kam nás pozval arcivévoda Karel. Byli jsme tam přijati vskutku skvěle. Potom jsme pokračovali přes Drážďany do Hamburku. Tam jsme zažili příhodu, která stojí za vyprávění.

Sotva jsme se ubytovali v hotelu, oznámili mi, že se mnou chce mluvit jakýsi muž, asi šedesátník obyčejného vzhledu muže z lidu. Naléhal, že prý musí mluvit pouze se mnou. Přijala jsem ho tedy.

Vešel drobný stařec a vyprávěl mi trochu v rozpacích špatnou angličtinou, že má ve svém sklepě rýnské víno ročník 1626. Toto víno prý je ve vlastnictví jeho rodiny už přes půl století a je určeno pro nějakou výjimečnou událost. Prosil mě, abych přiměla lorda Nelsona, aby přijal padesát lahví tohoto vína, které „se tak smíchá s jeho hrdinnou, vznešenou krví“. Nelson nejdřív odmítl, ale pak se nechal přesvědčit pod podmínkou, že těch lahví bude šest a vypije je nazítří i s jejich dárcem. Stařec poslal nakonec lahví dvanáct a bylo dohodnuto, že šest lahví vypijí při večeři a šest ostatních si Nelson schová, aby každou z těchto vzácných lahví vypil po každém svém vítězství.

Po návratu z Kodaně pak vypil jednu a připíjel pak na další vítězství, ale po Trafalgaru, byť slavně zvítězil, se už dalších lahví nedotkl.

V Hamburku představil Nelson siru Williamovi a mně slavného vítěze od Valmy a Jemmapes generála Dumourieze, který se vší pravděpodobností zachránil Francii od záhuby a který později, po revoluci, přešel i s mladým vévodou Orleánským k Rakušanům. Dumouriezovi bylo tehdy asi osmašedesát, byl středně vysoký, ještě pořád čilý, nervní, vypadal tak na padesát. Měl živý, oduševnělý obličej a ohnivý pohled. Na čele měl jizvu po ráně šavlí. Býval ministrem války za Ludvíka XVI. a právě za jeho úřadování vyhlásila Francie válku Rakousku. Teď žil v exilu a díval se s filozofickým nadhledem na to, co se děje ve Francii. Měl v sobě cosi orlího nebo spíše sokolího a dost jasně viděl do budoucnosti. Mluvil s velkým obdivem o generálu Bonapartovi a předpovídal mu skvělou budoucnost. V jeho společnosti jsme strávili jeden z nejpříjemnějších dnů naší cesty.

V Hamburku jsme pobyli tři dny, aby si mohl sir William odpočinout a načerpat síly pro další cestu. Potom jsme se nalodili a 6. listopadu dopluli do Yarmouthu.

Od nilské bitvy to bylo poprvé, co lord Nelson vstoupil na anglickou půdu. Přijali ho s nadšením. Pod jeho okny v hostinci defilovalo místní vojsko, hrála vojenská hudba, v kostele se sloužila děkovná mše. Všechny lodě v zálivu byly vyzdobeny jako pro krále nebo korunního prince.

A co teprve v Londýně! Všechna plavidla na Temži se vyzdobila vlajkami a nadšení Angličané vítali svého hrdinu, pokořitele nenáviděné Francie. Nelsonova sláva se díky vyprávěním námořníků stala jakousi národní legendou. Každý Angličan se tehdy domníval, že mu vděčí za klid své domácnosti, za svůj majetek, za mír v zemi.

Nelson vstoupil na londýnskou půdu 8. listopadu. Pamatuji se dobře, že to byla sobota. Tam mě čekalo strašlivé překvapení.

Už dlouho jsem si kladla otázku, jak to bude mezi námi v Londýně, až se Nelson octne mezi mnou a lady Nelsonovou, kterou všichni velebili za její příkladné chování. Nikdy jsem se však o svých obavách Nelsonovi nezmínila. Cítila jsem, že budu vůči jeho ženě nespravedlivá a že se k ní budu chovat nelítostně. Přiznávám, že krutost, s jakou jsem se chovala k této výjimečné bytosti, to, jak jsem se snažila vzdálit od ní jejího manžela, zabránit mu v tom, aby se s ní stýkal, dnes pociťuji jako jednu z nejhorších výčitek.

Vešli jsme do příbytku zařízeného pro Nelsona, kde jsem uviděla jeho ctihodného otce, osmdesátiletého kmeta, který ho očekával v přítomnosti ženy, v níž jsem okamžitě poznala jeho manželku, i když jsem ji nikdy neviděla. Srdce se mi sevřelo a udělalo se mi tak špatně, že jsem málem upadla.

Nelson se ke mně otočil. Uviděl, jak jsem bledá a mám stisknuté zuby. Zachoval se tedy stejně krutě jako já.

Šel přímo k otci, kterého něžně políbil, svou ženu však pozdravil chladně jako cizinku.

Zbledla, podívala se na mne tak, až mě zamrazilo, protože jsem vyčetla z jejího pohledu víc soucitu než zlosti, a opřela se o paži Nelsonova otce, jako by chtěla u toho bělovlasého starce skrýt svou bolest.

Opustila jsem pokoj a uchýlila jsem se do komnat, které byly určené pro nás.

Nelson mě tam okamžitě vyhledal, vrhl se mi k nohám a přísahal, že lady Nelsonová bude pro něj vždy už pouze sestrou. Viděl, že mě tento slib nijak neuklidňuje, přísahal mi tedy, že se s ní nikdy neuvidí jinak než v mé přítomnosti.

Nazítří byla neděle a starosta, který chtěl na Nelsonovu počest uspořádat velikou slavnost, ji musel přesunout na pondělí, neboť v Anglii se v neděli nikdo nesmí zabývat světskými činnostmi.

V pondělí se tedy konala slavnost, Nelson byl oslavován a pozdravován frenetickým davem. Po obvyklých přípitcích poprosili přední občané města Nelsona, aby od nich přijal meč. Nelson vystoupil pod triumfální oblouk, který tu pro něj vztyčili, a přijal od strážce pokladu meč s těmito slovy: „Sire, s velkou pýchou a vděčností přijímám tento meč, který svědčí o tom, jak oceňujete mé činy. Doufám, že s tímto mečem zničím našeho odvěkého nesmiřitelného nepřítele a naše země tak bude nadále žít pouze v míru.“

Jak je vidět, Nelson se už vlastními slovy odřekl odpočinku, kterému se chtěl oddat po návratu do Anglie.

93

Ještě téhož dne se odebral lord Nelson do admirality, kde navštívil svého přítele lorda Spencera a vyjádřil mu své přání opustit činnou službu. Jako důvod uvedl své zdraví, jak se to většinou dělá. Lord Spencer se na to jen usmál a popřál mu druhé zdraví a druhý Abúkir.

Dne 1. ledna 1801 byl Nelson povýšen na viceadmirála s právem užívat modrou vlajku. Smířil se s mořem a s životem plným nebezpečí a přenesl svou vlajku na Svatého Josefa, který kotvil v Plymouthu.

Cítila jsem, že se blíží den mého porodu, věděla jsem, že to určitě bude v únoru. Své těhotenství jsem skrývala před celým světem a hodně jsem přitom trpěla. Ve Vídni, u prince Karla i v Hamburku jsem byla pořád nucena pohybovat se ve velké dvorské toaletě, byla jsem tedy stažena v korzetu, což mi způsobovalo během celého těhotenství velké bolesti a křeče. Sir William neměl žádné podezření, ale moje nevolnosti ho znepokojovaly, protože Nelson mi jednou ukázal dopis od něj, v němž psal: „Emma má neustále bolesti žaludku, křeče a zvrací.“

V Londýně jsem svůj stav musela rovněž skrývat, byla tu celá Nelsonova rodina. Přemluvila jsem sira Williama, abychom se odstěhovali z hotelu a bydleli u jeho synovce lorda Greenvilla.

Nelson chtěl zůstat se mnou, až budu prožívat těžkou chvíli, ale musel 13. ledna odjet do Plymouthu. Jakmile se octl na palubě své lodi, napsal mi: Až do dnešního dne jsem byl, drahá lady Hamiltonová, velmi nešťasten, že jsem od Vás nedostal žádný list. Dnes mi doručili rozkaz, že podléhám velení lorda Vincenta a patrně v pátek v noci nebo v sobotu ráno vyplujeme do Forbais. Velmi mě trápí oko, ukázal jsem ho lodnímu lékaři. Zakázal mi vzít do ruky pero, ale přesto musím hodně psát. Buďte však klidná, Vy jste jediná žena, které píši. Doktor mi přikázal jíst pouze lehká jídla a nesmím se ani dotknout vína nebo portského. Musím pobývat v temné místnosti a mít na oku zelené stínítko. Mohla byste mi, má drahá, udělat jedno nebo dvě? Nechci ho od nikoho jiného než od Vás. Moje potíže zavinilo patrně přílišné psaní. Hodně si stěžuji, ale když nejsem u Vás, všechno na mě těžce doléhá.

Jsem Váš navždy oddaný a milující Nelson O tři týdny později přišel další dopis: Má drahá lady, pan Davison Vám ochotně doručí tento list, který bych Vám nejraději dovezl osobně, kdyby naše vlast nevyžadovala všechny mé služby a celou moji inteligenci. Vím však, drahá přítelkyně, že jste příliš dobrá Angličanka a že byste nenáviděla každého, kdo by nechránil krále, zákony a vše, co je nám drahé. To Vaše pohlaví z nás činí hrdiny, a padneme‑li na poli cti a slávy, budeme dál žít v srdcích žen, které nás milovaly.

A Vy, má drahá, ctěná přítelkyně, jste první a nejlepší ze všech žen. Objel jsem celý svět a nikde jsem nenašel ženu, která by se Vám mohla rovnat. Vy dokážete ocenit odvahu, čest i ctnost a nikdy se neptáte, jestli má tyto cenné vlastnosti princ, vévoda, lord nebo obyčejný sedlák.

1. Nelson Takové dopisy od muže, jímž se zabývala celá Anglie, mě plnily pýchou. Všichni si mysleli, že jsem měla na Nelsona vliv. Ne, bylo to naopak, to on měl vliv na mne. Kdyby mě byl požádal o cokoli, udělala bych to, dopustila bych se pro něj i zločinu. Ani kdyby mě miloval král, nebyla bych pyšnější! I utrpení, které jsem prožívala při svém těhotenství, jsem snášela ráda. Copak to utrpení nezpůsobil on? Copak to dítě, které jsem nosila pod srdcem, nebylo jeho? Velice často jsme o něm mluvili. Jeho vlastní žena mu nikdy nedala dítě a on mi sliboval, že bude naše dítě zbožňovat, dopředu jsme spřádali plány o jeho výchově a bylo nám jedno, bude-li to chlapec nebo děvče.

Doufala jsem, že se bude moci Nelson vrátit do Londýna, ale potom byla uzavřena mezi Ruskem, Švédskem a Dánskem protianglická koalice a anglická vláda se rozhodla poslat do Baltského moře flotilu pod velením admirála Parkera. Nelson byl jmenován jeho zástupcem. Sedmnáctého února 1801 dostal od admirality tento rozkaz: Lord Nelson bude pod velením sira Parkera, admirála a velitele eskadry Jeho Veličenstva, vykonávat zvláštní službu.

Na základě tohoto rozkazu se 18. téhož měsíce odebral na loď Saint‑George a odjel do Spitheadu, kde měl čekat na další rozkazy.

V tu dobu jsem porodila. 13. února na mne přišly porodní bolesti, sir William byl právě v hrabství Surrey, byla jsem tedy sama v okamžiku, kdy jsem to nejvíc potřebovala. Naštěstí byla v domě žena, která měla několik dětí, byla tedy v porodech zkušená a dokázala nahradit porodní bábu i lékaře. Porodila jsem holčičku, která byla tak slaboučká, jako by přišla na svět jen proto, aby ho záhy opustila. Ta žena se s dítětem zavřela v nejodlehlejší místnosti domu a krmila je tam z láhve, bylo tak slabé, že nebylo možné odvézt ho hned ke kojné. Následujícího dne se vrátil sir William. Nijak ho nepřekvapilo, že jsem na lůžku, řekli mu, že jsem měla záchvat, patrně něco se žlučníkem. Hned o tom napsal Nelsonovi.

Díky své silné konstituci jsem se už za čtyři dny mohla postavit a po týdnu jsem už vyšla z domu. Navštívila jsem ženu, která se starala o Horatii. Dítě bylo už trochu čilejší, jen stále příliš křehké. Kojná pocházela z měšťanské třídy a jmenovala se Thomsonová. Byla krásná, svěží a zdravá. Vybral ji Nelsonův lékař, aniž věděl, pro koho to je. Řekla jsem té paní, že její odměna bude záležet na tom, jestli vydrží mlčet a zachovat tajemství. Pro začátek jsem jí dala pět guinejí.

Nazítří se najednou objevil Nelson. Vyžádal si z vážných důvodů třídenní dovolenou a přijel dostavníkem. Ani jsme se neměli čas najíst, chtěl hned vidět dítě. Řekl siru Williamovi, že musí vykonat jakousi dobročinnou návštěvu, při které mě potřebuje mít u sebe, a vyjeli jsme do Little Titchfield, kde bydlela kojná.

Tam jsem zažila skutečné štěstí při pohledu na muže, který byl celým mým životem. Smál se, plakal, bral dítě na ruku, vyhazoval je, chtěl, aby se maličká zasmála, a potom tvrdil, že to skutečně udělala. Nakonec přikázal kojné, aby ho nazítří přinesla do paláce sira Williama, a vyložil jí, co tam má říct.

Druhého dne se kojná skutečně objevila i s dítětem. První osoba, kterou potkala, byl sir William. Na jeho otázku, co tady dělá, odvětila, že se jmenuje Thomsonová, že její bratr slouží na lodi lorda Nelsona, který souhlasil, že bude kmotrem té holčičce, kterou právě drží v náručí. Přinesla ji, aby mu příští kmotřenku ukázala.

Sir William nijak nepochyboval o pravdivosti historky. Vzal dítě do náručí, popřál mu štěstí a vrátil ho kojné.

Nelson s námi zůstal den a půl a potom jsme se museli rozloučit. Toto loučení bylo srdceryvnější než jakékoli jiné. Dohodli jsme se, že si budeme psát dopisy srozumitelné jen nám dvěma pro případ, že by padly do nevhodných rukou. To ovšem neznamená, že bych od něj dostávala méně dopisů takříkajíc oficiálních. Tak mi například napsal z lodi Saint‑George 3. března: Má drahá Emmo, můj velitel mi prokázal tu čest, že budu v čele bojové linie a první v boji. Řekl bych Vám o tom víc, kdybych se nebál, že Vás příliš znepokojím, vždyť znám city, které ke mně chováte. Saint-George dobude další slávu Anglii, pakliže Nelson přežije a pakliže mi Prozřetelnost, která mě až dosud chránila, poskytne svou podporu i nyní. Vzpomínejte na mne, Vy i vzácný přítel sir William. Má poslední myšlenka bude patřit Vám dvěma, kteří mě máte rádi a vážíte si mě. Soudím Vaše srdce podle svého. Ať Vás Bůh ochraňuje, za to se neustále modlí Váš oddaný přítel Nelson A teď ukázka naší soukromé korespondence, jeho dopis, z nějž jasně vyplývá, jak silnou vášeň ke mně cítil. Poslal mi dopis po příteli, jemuž důvěřoval: Neobávejte se žádné ženy na světě, drahá Emmo, všechny jsou mi lhostejné. Znám kromě Vás pouze jednu, a ta se Vám jednou snad bude podobat. Jsem si jistý, že nikdy neučiníte nic, co by mohlo ochladit mou lásku k Vám, a já bych raději zemřel v mukách, než bych Vám způsobil sebemenší zármutek. Dejte za mne deset tisíc polibků mé drahé Horatii! Včera se tady rozhovor stočil na očkování. Jeden šlechtic vyprávěl, že jeho očkované dítě přišlo do styku s jiným dítětem nemocným neštovicemi, ale nenakazilo se. Jestli je tomu opravdu tak, pak je to úplný triumf této nové metody. Učiňte však, jak uznáte za vhodné.

Mluvila jsem o tomto dopise s doktorem Rowlayem, ale naneštěstí jsem padla na zapáleného protivníka doktora Jennera. Nejdřív se postavil proti tomu, aby byla Horatia očkována, ale nakonec dítěti neštovice přece jen naočkoval. Operace se povedla skvěle, po třech týdnech byla Horatia naprosto zdráva. Najala jsem při této příležitosti pro paní Thomsonovou zařízený dům na Stone Street a všechno se dařilo.

Musím se ještě přiznat k jedné věci, která mě tíží. Nelson sice se svou ženou nežil, ale aby patrně ukojil tu nespravedlivou nenávist, kterou jsem k té ženě cítila, rozhodl se, že jí pošle i nějaké věci, které už nechtěl mít u sebe. Napsal mi, abych lady Nelsonové poslala všechny toaletní i jiné potřeby, které se přimíchaly do jeho zavazadel. Měla jsem to odmítnout. Měla jsem pověřit tím krutým úkolem nějakou ženu z příbuzenstva, ale já jsem v tom nacházela trpkou radost pomstěné žárlivosti. Lady Nelsonová pak dostala všechny svoje věci s několika slovy, která jsem napsala na papírek: „Od lorda Nelsona.“

Prosím milosrdného Boha, aby mi odpustil, že jsem té nešťastné ženě způsobila bolest.

Chtěla jsem zakoupit dům Merton Place v hrabství Surrey. Sir William ho při své návštěvě hrabství nekoupil, jak stárl, stával se čím dál víc lakotnější a dům by stál asi tři sta liber šterlinků. Nelson, kterému jsem ten dům vychválila, napsal tedy siru Williamovi, aby ho koupil pro něj. Sir William tedy u notáře koupil Merton Place pro Nelsona za cenu, kterou sám odmítl zaplatit. Tušila jsem, že Nelson ten dům koupil vlastně pro mne, ale přesto jsem se mu v listě svěřila se svými obavami, že se mu třeba nebude líbit to, co tak nadchlo mne. Okamžitě mi odepsal: Nemějte obavy. Jsem si jistý, že se mi Merton bude líbit, znám Váš vynikající vkus a vím jistě, že jste se ve výběru nespletla.

Je dostatečně známo tažení Anglie proti Dánsku, jehož se Nelson zúčastnil. Byl pověřen bombardováním Kodaně a přiblížil se ke břehu tak blízko, že se admirál Parker bál, aby anglické lodě neuvízly na mělčině, a signalizoval rozkaz k ústupu.

Kapitán Hardy Nelsona na signalizaci upozornil, ale Nelson zvedl dalekohled ke svému chybějícímu oku a pravil: „Nic nevidím.“ A pokračoval v boji.

Nelsonovo zdraví bylo velmi chatrné a kromě toho nesmírně toužil po mně a po svém dítěti, požádal tedy o dovolenou v Londýně. Tažení proti Dánsku už bylo téměř u konce. Admiralita mu dovolenou povolila, věděla dobře, kde ho najde, když ho bude potřebovat v případě válečného tažení.

Vypadalo to však, že k dalšímu hned tak nedojde. Ministr Pitt, který byl zastáncem války, odešel z úřadu a nahradil ho ministr Addington, který si přál mír. Nelson tedy opustil Baltské moře a 1. července přistál v Yarmouthu.

Byla jsem nesmírně šťastná. Pod pláštíkem velkého přátelství jsme si i v přítomnosti sira Williama mohli říci spoustu věcí, kterými přetékala naše srdce. Navíc čtvrthodinu po jeho příjezdu vyhledal mého muže vyslanec krále obojí Sicílie, aby mu předal nějaké depeše, a tak nás sir William nechal o samotě.

Nelsonova první slova patřila Horatii. Jeho otázky padaly tak rychle za sebou, že jsem na ně nestačila odpovídat. Zašla jsem do salonu a pošeptala siru Williamovi, že Nelson chce vidět svoji malou kmotřenku a že ho doprovodím. Potom jsme si spolu vyjeli do Stone Street.

Když uviděl malou Horatii, byl Nelson ještě šťastnější než poprvé. Za ty čtyři měsíce vyrostla, už nebyla slabá a byla moc hezká. Nelson se vrátil do Piccadilly poblázněný radostí a nedokázal mluvit o ničem jiném než o své malé kmotřence.

Mezitím zahájil nový ministr jednání s Francií o míru, ale Anglie trvala na tom, že si ponechá Maltu a že jí bude přenechán Trinidad. Bonaparte se proti těmto dvěma požadavkům energicky ohradil a oznámil v Moniteuru, že shromáždí v Boulogni flotilu a vyrazí k Britským ostrovům.

A skutečně, řada dělových člunů vyplula z francouzských přístavů a zamířila do Boulogne.

Anglie nechtěla zůstat pozadu a shromáždila své síly, aby mohla vylodění čelit. Nelson byl pověřen velením eskadry, která měla sledovat přípravy Francie. Museli jsme se tedy znovu rozloučit, ale tentokrát jsme doufali, že naše odloučení nebude trvat dlouho. Šlo tady spíš o demonstraci síly než o skutečnou známku nepřátelství.

Dne 25. července 1801 vztyčil Nelson vlajku na lodi Unité v přístavu Sheerness.

94

Lodě křižovaly podél pobřeží tři měsíce a poté byl uzavřen mír. Bylo načase, Nelson byl v té době skutečně nemocen. Sedmnáctého října mi napsal: Má drahá přítelkyně, i když moje nemoc snad není smrtelná, přece jen mi nezabírají žádné léky a musím přiznat, že se skutečně necítím dobře. Strávil jsem dost špatnou noc, ale dopisy od Vás a od sira Williama mě velice potěšily. Rozhodl jsem se, že po příjezdu do Londýna už se nedám trápit. Přeji si jen odstěhovat se na venkov a žít tam v klidu se svými dobrými přáteli.

I když tento dopis patřil do kategorie těch „oficiálních“, přece mě velmi znepokojil. Písmo bylo přerušované a třaslavé, jeho pisatel měl patrně horečku.

Třiadvacátého října přijel Nelson do Merton Place. Poprosila jsem sira Williama, aby dovolil ubytovat paní Thomsonovou a malou Horatii v jednom z hostinských pokojů. Sir William věděl dobře, jak Nelson to dítě miluje, souhlasil tedy okamžitě. Ostatně ten dům patřil Nelsonovi, a ne jemu.

Sotva nás Nelson po svém příjezdu objal, už se ptal po holčičce a nechal se odvést k její domnělé matce. Nelsonova radost z našeho dítěte byla mým vítězstvím.

Devětadvacátého téhož měsíce byl Nelson uveden do Sněmovny lordů. Oddaloval tento obřad, jak jen to šlo, soudil, že se tam bude nudit. Jako vikomt tam byl uveden vikomtem Sidneym, který mu byl také patronem.

Zimu jsme strávili velmi příjemně, dělili jsme čas mezi Merton Place, jehož samota se líbila Nelsonovi, a večírky, bály a slavnosti v Piccadilly. Sir William přijímal hodně lidí, a protože Nelson bydlel s námi, vždy jsme měli na návštěvě někoho z jeho rodiny. Musím říci, že tito příbuzní, kteří mě od Nelsonovy smrti nenavštívili, a dokonce se mnou přestali i mluvit, se za jeho života ke mně chovali velmi mile a ohleduplně.

V létě roku 1803 jsme si vyjeli, lord Nelson, jeho bratr, sir William a já, na výlet do vévodství waleského, ale na zámku v Blenheimu utrpěla má sebeláska prudký otřes. Vznešená rodina sídlící v tomto zámku mi projevovala značné pohrdání. Nelsona jejich chování a nedostatek úcty vůči mně značně zranily a odmítl občerstvení, které nám nabídli. Já jsem potom řekla tak, aby mě všichni slyšeli: „Kdybych byla královnou, darovala bych Nelsonovi po bitvě u Abúkiru knížectví, ale muselo by být tak krásné, že tenhle blenheimský zámek by se tam nehodil ani jako zahradnická bouda.“

Všude jinde však jsem přispívala při slavnostech pořádaných na počest mého hrdiny svým dramatickým i pěveckým talentem a zvyšovala tak krásu a úspěch těchto večírků, jak o tom psaly i místní noviny.

Začátkem září jsme se vrátili do Mertonu, kde jsme zůstali skoro celou zimu. Sir William už byl dlouho nemocen, jak už jsem řekla. V březnu roku 1803 se však jeho stav zhoršil, takže jsme ho odvezli do Londýna. Ani věda však nic nezmohla proti jeho dvaasedmdesáti letům, a tak 6. dubna zemřel. Nelson a já jsme klečeli u jeho lůžka. Krátce před smrtí sevřel Nelsonovi ruku a řekl mu slábnoucím, ale stále pevným hlasem: „Můj milý, statečný Nelsone, naše přátelství bylo dlouhé, ale vždycky bez mráčku a já jsem hrdý i ve chvíli své smrti, že mi Bůh popřál takového přítele. Doufám, že díky vám se dostane Emmě spravedlnosti a odměny, vždyť vy víte lépe než kdo jiný, jaké služby prokázala naší vlasti. Chraňte mou drahou ženu a vás ať ochraňuje Bůh a dopřeje vám vždy vítězství.“

Potom se obrátil ke mně a pravil: „Má drahá Emmo, nikdy jste mi neublížila ani slovem, ani činem. Děkuji vám z celé duše za lásku a oddanost, kterými jste mě po celých deset let našeho společného života zahrnovala.“ Potom z posledních sil spojil naše dvě ruce a naposledy vydechl.

Oba jsme ho upřímně oplakávali. Vděčila jsem siru Williamovi za své vysoké postavení i za roli, kterou jsem hrála na neapolském dvoře. Možná že by pro moji věčnou spásu bylo bývalo lépe, kdybych zůstala chudou a neznámou ženou, ale takové myšlenky jsem tehdy neměla.

Sir William nijak nepochyboval, že díky Nelsonovu vlivu dostanu po něm penzi patnáct tisíc liber šterlinků. Kromě toho věděl, že Nelson pro mne koupil Merton Place, který obnášel pět set liber výnosu. Domníval se tedy, že budu dost bohatá, když mi odkáže jen sedm set padesát liber šterlinků. Dohromady bych byla skutečně měla skoro sedmdesát tisíc franků příjmu.

Brzy jsem ale přestala doufat v penzi, kterou mi měla poskytnout vláda. Nelsonovy i moje kroky v této věci zůstaly naprosto bez odezvy. Nelson mě nechtěl dlouho vystavovat ponižování z toho doprošování, naoko mi prodal Merton a připsal mi rentu dvanáct tisíc liber šterlinků, což bylo spolu s odkazem sira Williama a výnosem z Mertonu kolem šedesáti tisíc franků.

V závěti učiněné týden před smrtí odkázal sir William Nelsonovi moji kouzelnou miniaturu malovanou na emailu. Nelson ji stále nosil na zlatém řetízku ode mne, měl mě tedy stále na svém srdci.

Jedna věc mě však udivila a hluboce rozesmutňovala. Bylo to chování synovce sira Williama, lorda Greenvilla. Ten muž, který mě kdysi tak miloval, se teď stal jedním z mých nejzapálenějších pronásledovatelů. Měsíc po strýcově smrti mě vykázal ze svého domu, kde jsem se sirem Williamem bydlela. Najala jsem si tedy dům na Clerge Street a Nelson si najal svůj vlastní byt, abychom bydleli odděleně. Stálo ho to hodně přemáhání, ale nechtěl mě vystavit pomluvám a útokům veřejnosti. Na venkově však takovou odvahu oddělit se ode mne neměl, tam jsme bydleli společně.

Naneštěstí jsem však brzy byla opět připravena o přítomnost svého vznešeného ochránce a přítele, neboť byl povolán jako velitel flotily do Středozemního moře. Byla to veliká pocta, ale pro mne i velká bolest. Za posledních osmnáct měsíců jsme se od sebe ani na chvilku neodloučili a já jsem si zvykla na náš společný život. Teď jsme se znovu museli rozejít, a to kvůli válce daleko zuřivější, než byly ty předchozí. Jako by ta dlouhá naděje na mír mezi Francií a Anglií teď měla vyústit v ještě horší boj. Nelson byl o to zoufalejší, že mě musí opustit, protože jsem byla opět těhotná. Před odjezdem jsme si přísahali, že nás nikdy od sebe nic neodloučí, a on mi daroval zlatý prsten, který jsem vyměnila za prsten od sira Williama.

V posledních červencových dnech jsem od něj dostala tyto dopisy: Má drahá Emmo, psal jsem Vám už z mnoha míst, ale vždy jen proto, abych Vám řekl – jsem tady nebo tady – neměl jsem čas, abych Vám napsal víc. Bohužel Vám mohu posílat dopisy jen po malých lodích, které mi dá admirál k dispozici. Naše cesta z Gibraltaru na Maltu trvala velmi dlouho, jedenáct dní.

Teprve 26. července jsme byli u Capri, odkud jsem mohl vyslat fregatu. Posílám vám kopie dopisů neapolského krále a královny. Strašlivě mě zranilo, že se ani jeden z nich o Vás nezmínil, pravda, jde o dopisy politické. Já jsem však královně napsal: „Opustil jsem lady Hamiltonovou 18. května. Stále miluje Vaše Veličenstvo a cítí se k němu připoutána, dala by jistě svůj život za Váš, madam. Nikdy jste neměla upřímnější a oddanější přítelkyni.

Jistě Vás zarmoutí, když Vám sdělím, že sir William nezanechal Emmu v příliš dobře zajištěné finanční situaci. Rozdělil všechno jmění mezi své příbuzenstvo, ale lady Hamiltonová si přesto na svého zesnulého manžela podrží v srdci něžnou vzpomínku.“

Doufám, drahá Emmo, že Vám královna napíše sama. Kdyby snad byla tak nevděčná a zapomněla na Vás, prosil bych pak Boha, aby na ni také zapomněl. Ale snad nemůže být tak nevděčná, co myslíte? Neukazujte kopie listů krále a královny nikomu, s výjimkou našich nejdůvěrnějších přátel. Král je velmi smutný a skoro pořád dlí ve svém loveckém zámečku. Náš nový vyslanec Elliot neviděl ani jeho, ani královnu ode dne, kdy dorazil. Dvaadvacátého července snad bude oficiálně představen.

Jsem přesvědčen o tom, že cílem toho ničemného Korsičana je dobýt neapolské království. Také jsem poradil generálu Actonovi, aby nenechával královskou rodinu v nebezpečí, že by mohla být zajata. Velmi spěchám do Toulonu k flotile, jak jistě chápete…

Blížím se k Toulonu a chci rozdrtit Francouze. Máme sedm řadových lodí připravených k boji, pět fregat a šest korvet. Za týden budeme mít ještě tři nebo čtyři lodě navíc. Jistě si dokážete představit, drahá Emmo, jak jsem šťasten pokaždé, když od Vás dostanu krásný a dlouhý dopis. Děkuji Bohu, že netrpíte nedostatkem, a ujišťuji Vás, že pokud budu mít v kapse šest pencí, pět jich bude patřit Vám. I když jsem zatím neměl příležitost získat větší sumu peněz, doufám, že se mi to v tomto tažení podaří a že budu mít z čeho zaplatit dluhy, a to pro mne znamená značnou úlevu. Ještě jsem nemluvil s Actonem o výnosu z mého vévodství Bronte, ale jestli zůstane Neapol v rukách krále Ferdinanda, zeptám se na to. Ale abych Vám pravdu řekl, příliš od toho neočekávám. Podle toho, co se říká, je Ferdinand tak zoufalý, že chce odstoupit ve prospěch svého syna a uchýlit se na Sicílii. Sir William vždycky říkal, že král Ferdinand takto skončí.

Cituji tady Nelsonovy dopisy, protože se domnívám, že je zajímavější číst zprávy muže, který byl v samém centru dění a který měl vliv na události v Itálii, než moje vyprávění o prvních Horatiiných krůčcích na trávníku v Merton Place.

paluba Victory, před Toulonem, 1. 8. 1803 Má drahá Emmo, Váš dopis z 31. května, který mi byl doručen před dvěma dny, mi udělal nesmírnou radost. Naprosto schvaluji Vaše záměry i naplánované společenské události pro tuto zimu a příští jaro. Doufám, že budu dost bohatý na to, abyste mohla v Mertonu provést nezbytné úpravy. To Vás jistě rozptýlí a já budu pak jistě obdivovat, jak jste dům i zahradu zkrášlila. Jsem nyní na palubě Victory, kde dávám vše do pořádku.

Hardy teď v tuto chvíli právě přitlouká v mé kajutě na stěnu Váš a Horatiin portrét. Budou její jedinou ozdobou. Denně Vás tak budu mít na očích a objevovat na Vás stále nové krásy.

Nepotřebuji nic jiného.

O válce Vám mnoho nového neřeknu, nic nevíme. Stále mám velký strach, aby Neapol a Sicílie nepadly do rukou Francouzům.

Už jsem je v tom smyslu tolikrát a tak přesně varoval, že jestli se něco stane, nebudu si muset nic vyčítat. Neapolská královna poslala dopis Castelcicalovi i mně, a v něm mi velmi vřele děkuje za starost, kterou si dělám o spásu království. Král žije stále v ústraní. Myslím, že chce odjet z Neapole na Sicílii, jestli mu to ovšem Francouzi dovolí. Zdravím srdečně všechny v Mertonu, Váš věrný a oddaný Nelson Victory, před Toulonem, 20. srpna Má drahá Emmo, napsat Vám, že na Vás myslím dnem i nocí, je příliš málo, abych vyjádřil lásku, kterou k Vám skutečně cítím.

I když mě od Vás vzdalují neblahé události, jsem stále s Vámi.

Vlast mě však volá a této povinnosti se nemohu vyhnout.

Kdybych tak učinil, Vy sama byste se styděla za to, že nemůžete říci: „Hle, to je muž, který zachránil Anglii. Vždy byl první v boji a poslední se z něj vracel.“ O mně však svět musí říci: „Jaké oběti přinesl ten muž své vlasti, když opustil nejkouzelnější a nejdokonalejší stvoření na světě!“ Vy mě jistě chápete, vždyť mě milujete. Mé srdce patří Vám, vrátím se jako vítěz, pomůže‑li mi Bůh, anebo alespoň neposkvrním své jméno. Nic nečiním z touhy po slávě nebo po bohatství, to by mě nedokázalo tak dlouho držet od toho nejdražšího, co na světě mám, od Vás. Ne, jsem tu kvůli Anglii a pro její slávu, tak to chce Bůh. Vždy až navěky Váš Nelson

95

Díky Nelsonově rodině, která se ke mně, pokud admirál žil, chovala velmi pěkně, jsem se necítila nikdy osamělá, když odjel na moře. V domě se ubytovala jeho neteř a stala se mou žačkou. Učila jsem ji francouzsky, italsky, malovat a hrát na různé nástroje i zpívat. Za půl roku se mi podařilo z obyčejného venkovského děvčete vychovat mladou dámu. Udělala jsem to ráda a z vděčnosti vůči Nelsonově rodině, od ní to zase byla známka toho, že si mě váží.

Krátce po Nelsonově odjezdu jsem porodila v Mertonu druhou dceru, které jsem dala jména Emma. Ubohé děvčátko však nežilo dlouho, zemřelo následující rok na křeče.

Nelsonova rodina velmi špatně zacházela s jeho ženou. To proto, že Nelson dal všem příbuzným najevo, že jak se oni budou chovat ke mně, tak se on bude chovat k nim. Od smrti sira Williama Nelson jako by zapomněl na existenci paní Nisbettové – tak ji důsledně jmenoval – a choval se tak, jako bych byla jeho pravou a jedinou ženou. Z citovaných dopisů vyplývá, že jeho láska ke mně se časem nijak nezmenšovala, naopak. Jeho dlouhá nepřítomnost a chování některých měšťáků mě tak unavovalo, že jsem mu napsala, že chci za ním přijet a bydlet s ním na lodi, sdílet veškerá nebezpečenství, kterým je vystaven. Odpověděl mi nebývale rozhodně, jak jsem to od něj nečekala: Víte dobře, drahá Emmo, že sám špatně snáším moře. Představte si jen, jak obtížné je křižování u Toulonu, kde i v létě je jednou týdně silný vítr a dvakrát hrozné vlny. Nechci, abysteVy a malá Horatia onemocněly. Chudák dítě! Copak by bylo možné mít ji tady na lodi? Ostatně jsem sám zakázal, aby se jakákoli žena objevila na palubě Victory, a byl bych tedy první, kdo by sám porušil vlastní rozkaz. Toho mě pánbůh chraň!

Musím se přiznat, že jsem byla zvyklá hodně utrácet a že mi brzy nestačily peníze z odkazu sira Williama, pravidelný příjem od Nelsona i výnosy z Mertonu, i když to vše dohromady činilo skoro šedesát tisíc franků renty. Prosila jsem pořád Nelsona, aby mi od prvního ministra Addingtona vymohl penzi po siru Williamovi, ale Nelson nevěděl, jak velké jsou mé výdaje, a nechápal, jak mohu mít nějaké problémy s tak velkými příjmy: Jestli Vám Addington přizná tu penzi, bude to jen dobře, ale přece nijak nevadí, když ji nedostanete. Máte přece Merton bez hypotéky a nikomu nic nedlužíte. Má drahá Horatia je už zabezpečená a já doufám, že se jednou stanete mou ženou a vévodkyní z Bronte, nic Vám tedy nebude chybět.

Jindy mě zase jemně napomínal, že by bylo dobré trochu šetřit. Naléhal, abych co nejvíc času trávila v Mertonu, kde jsem samozřejmě utrácela mnohem míň než v Londýně. Když byl Nelson se mnou, samozřejmě jsem ho slepě poslouchala, ale když byl pryč, nesmírně jsem se na venkově nudila. Byla jsem zvyklá vést čilý společenský život, a tak jsem odjížděla do Londýna, kde ovšem všechny ty večírky, slavnosti a hra pohltily spoustu peněz.

Pravidelně jsem jezdívala v létě do mořských lázní, a tam jsem utrácela nejvíc. Moje výdaje Nelsona značně znepokojovaly, ale když jsem mu řekla, že mi lázně doporučili lékaři, sám mě tam poslal. Potom mi však na závěr velmi něžného dopisu napsal: Má drahá Emmo, musíte co nejvíc šetřit. Úpravy Mertonu budou stát hodně peněz a Merton přece musíme zkrášlit především!

Máme hodně přátel, kteří potřebují naši pomoc, a těm pomoci musíme. Jistě to uděláte raději, než abyste živila spoustu příživníků, kteří k Vám nechovají žádné přátelství, jen se nechají hostit.

Pokaždé, když jsem dostala takový dopis, jsem si přísahala, že se polepším, ale zakrátko už jsem zase utrácela, a moje výdaje byly ještě přemrštěnější než dřív.

Konečně Nelson pochopil, že moje nerozvážnost by mohla citelně ohrozit Horatiinu budoucnost a že musí on sám zajistit své dceři jmění, aby netrpěla mými výstřelky. Při té příležitosti mi v březnu roku 1804 napsal: Po svém návratu uložím pro Horatii čtyři tisíce liber šterlinků, aby nestrádala, až ji necháme na světě samotnou a bez přátel.

Měla jsem na Nelsona účinnou zbraň: namlouvala jsem mu, že se o mne uchází nějaký urozený muž, mezi jinými i starý vévoda z Queensbury, který se mi dvořil tak usilovně, jako by mu bylo pětadvacet.

Už jsem tu psala, jak Nelson dostal dopis od neapolské královny a jak ho rozhořčilo, že se v něm ani slůvkem nezmínila o mně. Ke konci vojenské operace u Toulonu, kdy se mi Karolina ani jednou neozvala, musel uznat to, co já jsem věděla už dlouho: moje vznešená přítelkyně i přes své řeči o věčné vděčnosti si na mne sotva vzpomněla a na mou oddanost a služby už zapomněla úplně. Nelsona to tak pohoršilo, že se rozhodl promluvit o mně naprosto otevřeně, vysvětlit jí, jaká je moje pozice, jak potřebuji peníze a jak by mi mohla pomoci. Královna však odpověděla chladně a dvojznačně, naznačujíc, že sama má finanční problémy. Nelson mi potom všechno rozezleně sdělil a já už jsem se necítila vůči nevděčné přítelkyni ničím vázána, pomstila jsem se jí tedy tím, že jsem všude vykládala skandální historky z jejího milostného života. Nenapadlo mě přitom, že když ji přirovnávám k Sapfo a Messalině, vrhám tím stín hanby i na sebe, její důvěrnou přítelkyni.

V té době jsem měla také vleklou a nepříjemnou rozepři s lordem Greenvillem, týkající se závěti sira Williama. Lord Greenville soudil, že se budu chtít vyhnout skandálu a raději mu ustoupím, ale když viděl, že jsem ochotna se s ním soudit, navrhl urovnání, které mě Nelson donutil přijmout, i když vyznívalo v můj neprospěch. Přišla jsem tak o tři nebo čtyři tisíce franků renty.

Nelson už nekřižoval u Toulonu, ale pronásledoval francouzskou flotilu, která mu právě proklouzla mezi prsty. Vyplula z Toulonu pod velením admirála Villeneuva, aby podpořila uskutečňování Napoleonova rozsáhlého vojenského plánu. Neboť z Bonaparta se stal Napoleon a z prvního konzula císař.

Napoleon se nikdy nevzdal myšlenky napadnout Anglii. Rozhodl tedy, že všechny francouzské lodě vyplují z přístavů, kde je hlídalo křižující anglické loďstvo, vydají se k Západní Indii, odlákají Angličany až k Antilám, a pak se najednou všechny vrátí do evropských moří. Bude jich tolik, že zničí celou anglickou flotilu. Francouzi se měli sejít na Martiniku.

Jedenáctého ledna vyplul admirál Missiessy z Rochefortu s pěti koráby a čtyřmi fregatami uprostřed strašlivé bouře a dostal se na širé moře, aniž si jich Angličané všimli.

Admirál de Villeneuve se měl pokusit obelstít Nelsona nebo mu uniknout, proplout Gibraltarem, vplout do Cádizu a spojit tam síly se španělským admirálem Gravinou. S ním pak měl doplout na Martinik, kde už byl Missiessy, a společně pak čekat na admirála Gantheauma. Ten měl při prvním prudkém větru, který by donutil Angličany vzdálit se od pobřeží, vyjet z Brestu s jednadvaceti loděmi a při plavbě přibrat pod své velení ještě další část francouzsko-španělské flotily pod velením admirála Gourdona a vydat se na místo schůzky v Martiniku. Těchto pět admirálů a šest flotil mělo mít dohromady kolem šedesáti lodí, což byla ohromná síla, dosud nevídaná v žádné době, v žádném moři.

Villeneuve skutečně unikl anglickým lodím a u Cádizu se spojil s admirálem Gravinou. Nelson se všechny podrobnosti dověděl až 16. dubna. Západní větry ho až do 30. dubna držely ve Středozemním moři a potom tři měsíce marně pronásledoval svého protivníka. Čtrnáctého srpna nechal v Cornwallisu několik svých lodí, které mohly ještě na moři vydržet, a 18. toho měsíce zakotvil.

Byla jsem v té době v Southendu s paní Bellingtonovou a s Horatií, ale jakmile jsem se dověděla o jeho příjezdu, spěchala jsem do Mertonu, abych ho tam mohla přivítat. Přijeli také všichni jeho přátelé a příbuzní. Denně se pořádaly oslavy, dům byl stále plný, u stolu pořád prostřeno pro pětadvacet osob. Byla jsem tu paní a Nelsona ani mne vůbec nenapadlo náš vztah skrývat. Naopak, každý z nás se jím chlubil a Nelson mi představoval své hosty, jako bych byla skutečnou lady Nelsonovou.

Hned druhý den po svém příjezdu splnil Nelson slib a přidal ke své závěti odstavec ve prospěch Horatie: Odkazuji slečně Horatii Nelsonové‑Thomsonové, pokřtěné třináctého května minulého roku ve farnosti svaté Marie farářem Benjaminem Lawrencem a jeho kaplanem Johnem Willockem, kterou jsem přijal za svoji adoptivní dceru, částku čtyři tisíce liber šterlinků. Budou jí vypláceny počínaje šestým měsícem po mé smrti nebo ještě dříve, jestli to bude možné. Zároveň ustanovuji svoji drahou přítelkyni Emmu Lyonovou, vdovu po siru Williamu Hamiltonovi, za jedinou opatrovatelku zmíněné Horatie Nelsonové‑Thomsonové. Až do její plnoletosti budou úroky z čtyř tisíc liber vypláceny lady Hamiltonové a budou určeny na výchovu mé adoptivní dcery. Přeji si, aby lady Hamiltonová byla poručnicí Horatie, neboť jsem si jist, že ji vychová v zásadách ctnosti a zbožnosti, kterými ona sama ve svrchované míře oplývá. Doufám, že z Horatie bude vhodná žena pro mého drahého synovce Horatia Nelsona, jemuž ji určuji za manželku, pakliže on bude hoden jí a lady Hamiltonová uzná, že si takový poklad zaslouží.

Tentokrát se Nelson skutečně domníval, že už na moře nevypluje. Byl unaven vítězstvími, měl dost slávy i poct, byl zmrzačen na těle a toužil jen po životě v samotě a klidu. Proto si nechal dopravit z Londýna do Mertonu všechny své cenné věci. Víc než kdy jindy jsem si byla jista naší společnou budoucností, když tu přišla z čistého nebe rána a probudila mě ze sladkého snění.

Druhého září, tedy sotva dvanáct dní po Nelsonově návratu, k páté hodině ráno, kdosi zaklepal na dveře. Nelson tušil, že to bude někdo z admirality, vyskočil tedy z postele a šel návštěvníku vstříc.

Byl to kapitán Henry Blackwood. Skutečně přicházel z admirality a přinášel zprávu o tom, že spojené flotily Francie a Španělska, po kterých Nelson marně pátral, vpluly do přístavu v Cádizu. Blackwood přišel Nelsonovi oznámit, že se od něj očekává, že tyto flotily zničí.

Všechny krásné Nelsonovy plány se najednou rozplynuly. Viděl už jen ten kus moře, kde teď byly obě flotily. Celý zářil, když opakoval Blackwoodovi několikrát s důvěrou, kterou mu dodávala jeho předchozí vítězství: „Buďte si jistý, Blackwoode, že dám Villeneuvovi lekci, na jakou nezapomene!“

Nejdřív chtěl odjet do Londýna, připravit vše potřebné pro válečné tažení a říci mi, že odjíždí, až na poslední chvíli.

Protože jsem se však probudila současně s ním a viděla jsem, jak dlouho jedná s Blackwoodem, chopila jsem se sama iniciativy. Odvedla jsem ho do jeho nejoblíbenějšího kouta v zahradě a pravila jsem: „Co je s vámi, drahý příteli? Něco vás souží a nechcete mi to říci.“

Snažil se usmát a odpověděl: „Jsem nejšťastnější muž na světě. Co bych mohl chtít víc? Vy mě milujete, moje rodina je se mnou, neměnil bych ani s králem.“

Přerušila jsem ho: „Znám vás, Nelsone, mne neoklamete. Myslíte jen na to, kde jsou teď nepřátelské flotily, myslíte na ně jako na kořist a byl byste nešťastný, kdyby je přemohl někdo jiný než vy. Dejte se do toho, drahý, zničte to loďstvo! Skončete to, co jste tak dobře začal. Toto vítězství bude odměnou za dva roky únavy, kterou jste musel vytrpět.“

Nelson se na mne stále díval, ale tentokrát se mu v tváři zračila vděčnost. Pokračovala jsem: „I když vás budu postrádat, jděte a nabídněte vlasti své služby, odjeďte do Cádizu. Vlast vaše služby přijme s vděčností a vy naleznete svůj klid. Dosáhnete posledního a nejslavnějšího vítězství a vrátíte se ke mně šťasten, že jste splnil svoji povinnost.“

Nelson zvolal se slzami v očích: „Emmo, ty moje statečná, skvělá Emmo! Pronikla jsi až na dno mé duše, jsi součástí mne. Kdyby nebylo Emmy, nebylo by Nelsona… To ty jsi ze mne udělala, co jsem. Ještě dnes jedu do Londýna.“

A skutečně, o dvě hodiny později jsme odjeli do Londýna i s jeho sestrami. Nelson nás nechal v mém domě na Clerge Street a hned se vypravil do sídla admirality. Victory zakotvila na Temži ještě téhož večera a následujícího dne začaly přípravy k odjezdu. Zbývalo nám ještě deset dní, kdy jsme mohli být spolu, ale skoro celých pět posledních dní strávil Nelson v admiralitě. Poslední den jsme spolu prožili v Mertonu. Hodinu před svítáním Nelson vstal a odebral se do ložnice naší dcerky, kde se tiše a vroucně modlil u jejího lůžka. V sedm hodin se se mnou rozloučil. U vozu mě dlouho tiskl v náručí, plakala jsem, ale snažila jsem se usmívat. Řekla jsem mu: „Nezačínejte bitvu, dokud nepřiletí váš ptáček!“ Byla to poslední slova, která jsem mu řekla. Pak už jsem ho nikdy nespatřila.

Patnáctého září vyplul na moře, ale kvůli špatnému počasí se nemohl vzdálit od anglických břehů. Čekal dva dny a zatím mi poslal dva láskyplné listy. Konečně se počasí vylepšilo a mohl vyplout na širé moře. Dvacátého září se připojil v Cádizu k flotile třiadvaceti lodí pod velením viceadmirála Collingwooda. Ten den mu bylo právě čtyřicet šest let.

Prvního října mi napsal dopis, kde mi sděloval, že prodělal nervový záchvat. Tyhle záchvaty byly u něj velmi těžké a připomínaly epilepsii.

Má drahá Emmo, jaká je to pro mne úleva moci vzít pero a napsat Vám několik řádek. Dnes ve čtyři hodiny ráno jsem měl strašlivý záchvat křečí, který mě naprosto vyčerpal. Teď už je mi dobře, jen se cítím slabý. Včera jsem psal nepřetržitě sedm hodin. Ta únava je patrně od toho. Připojil jsem se k flotile až 20. září večer. Myslím, že můj příjezd uvítali všichni námořníci, nejen velitelé. Když jsem pak vyložil důstojníkům svůj plán bitvy, všichni jásali nadšením. Někteří z nich dokonce slzeli. Je to něco nového, je to zvláštní, jednoduché, a jestli to uplatníme proti francouzské flotile, vítězství je jisté. Důstojníci volali: „Máte kolem sebe přátele, kteří vám důvěřují!“ Možná že je mezi nimi také nějaký Jidáš, ale většina je určitě šťastná, že jsem jejich velitelem.

Právě jsem dostal dopisy neapolské královny a krále. Zase v nich není ani slovo o Vás! Tihle dva jsou přímo ztělesněním nevděku! Přikládám opisy jejich dopisů k mému, který půjde do Anglie hned, jak to bude možné, aby Vám řekl, jak moc Vás miluji. Ptáček nepřiletěl, ale dosud není nic ztraceno. Mé zmrzačené tělo je zde, ale mé srdce je s Vámi.

1. N.

Admirál Villeneuve zatím dostal od své vlády rozkaz vyplout na moře, vyložit vojsko v Neapoli, vyčistit Středozemní moře od anglických lodí a vrátit se do toulonského přístavu. Jeho flotila se skládala z třiatřiceti řadových lodí, osmnácti francouzských a patnácti španělských. Začala plnit rozkazy 19. října v sedm hodin ráno, když vanula lehká bríza.

Odpoledne už se nevyhnutelně schylovalo k bitvě. Nelson napsal mně i Horatii, z které se měl brzy stát sirotek, dva dopisy, které po jeho smrti našli v psacím stolku a doručil mi je kapitán Hardy: Má milovaná, drahá Emmo, doručili mi zprávu, že nepřátelská flotila opouští přístav. Nemáme zatím příznivý vítr, nedoufám, že je dohoníme dříve než zítra. Ať Bůh korunuje mé úsilí vítězstvím! Jsem si jistý, že mé jméno zůstane Vám i Horatii drahým, ať se vrátím jako vítěz, nebo zemřu. Miluji Vás víc než vlastní život. Modlete se za svého přítele Nelson Můj drahý andílku, byl jsem velmi šťastný, když jsem od Vás obdržel 19. září lísteček. Udělalo mi radost, že jste hodná holčička a že máte moc ráda mou drahou lady Hamiltonovou, která Vás zbožňuje. Polibte ji za mne. Nepřátelská flotila vyplouvá z Cádizu, proto spěchám, abych Vám hned odpověděl na dopis, má milá Horatie. Chci Vám říci, že na Vás neustále myslím. Jsem si jistý, že se modlíte za moji spásu i slávu a že si přejete, abych se co nejdříve vrátil do Mertonu.

Žehnám Vám, mé drahé dítě, Váš otec Nelson Nazítří pak k dopisu pro mne připojil doušku: 20. října ráno Blížíme se k ústí Gibraltarského průplavu. Řekli mi, že se v dálce objevilo čtyřicet lodí. Předpokládám, že jde o třiatřicet řadových lodí a sedm fregat, ale vítr je velmi silný a moře rozbouřené, myslím, že se ještě večer vrátí do přístavu.

Ve chvíli, kdy Nelson spatřil nepřátelské loďstvo, si napsal do deníku: Prosím Boha, před nímž se pokorně skláním, aby dopřál Anglii velké a slavné vítězství v zájmu celé utlačované Evropy, a modlím se, aby toto vítězství nebylo zatemněno žádným pochybením ze strany vítězů. Já se cele oddávám do rukou Toho, který mi daroval život. Ať Všemohoucí požehná mému úsilí a dopřeje mi až do konce věrně sloužit anglické vlasti. Svěřuji se do Jeho rukou. Amen, amen, amen.

Po této modlitbě plné náboženského zanícení, jaké by člověk nehledal pod tvrdou slupkou námořníka, napsal ještě tuto závěť: 21. října 1805, v dohledu jsou spojené flotily Francie a Španělska vzdálené od nás tak deset mil U vědomí toho, že výjimečné služby, které prokázala králi a národu Emma Lyonová, vdova po siru Williamu Hamiltonovi, nebyly nikdy odměněny ani králem, ani národem, připomínám toto: 1) Lady Hamiltonová obdržela roku 1799 zprávu o tom, co stojí v dopise španělského krále jeho bratrovi, neapolskému králi. Španělský král ho uvědomoval o svém úmyslu vyhlásit válku Anglii. Lady Hamiltonová pak včas varovala Anglii a sir John Jervis mohl napadnout španělské loďstvo dříve. Nestalo‑li se tak, nebylo to vinou lady Hamiltonové.

2) Britská flotila pod mým velením by se nemohla podruhé vrátit do Egypta, kdyby lady Hamiltonová svým vlivem na neapolskou královnu nezpůsobila, že syrakuský guvernér dovolil naší flotile zásobit se vším potřebným. Následně jsem pak zničil francouzské loďstvo.

Nechávám na svém králi a své vlasti, jakým způsobem odmění lady Hamiltonovou za její služby. Svěřuji také národu svoji adoptivní dceru Horatii Nelsonovou‑Thomsonovou a přeji si, aby nadále užívala jméno Nelsonová.

O tuto přízeň prosím svého krále a Anglii ve chvíli, kdy pro ně hodlám nasadit svůj život. Ať Bůh žehná mému králi a mé vlasti a všem, kteří jsou mi drazí.

Nelson Starost, s jakou se Nelson snažil zabezpečit mi budoucnost, svědčí o tom, že měl předtuchu blížící se smrti. Aby dodal svému činu ještě větší věrohodnost, zavolal kapitána své vlajkové lodi Hardyho a z Euryalu kapitána Blackwooda, který pro něj přijel před časem do Mertonu, a nechal je jako svědky podepsat tuto závěť. Jejich dvě jména jsou skutečně vedle Nelsonova podpisu v jeho deníku.

96

To už se obě nepřátelské flotily k sobě přibližovaly. V tuto slavnostní chvíli předcházející jedné z nejstrašlivějších bitev, která kdy byla na moři svedena, vydal každý vrchní velitel rozkaz.

Francouzský admirál řekl svým kapitánům: „Nesmíte čekat na signály z admirálské lodi, neboť ve válečné vřavě a dýmu nemusí být dobře vidět. Ať každý z vás naslouchá hlasu cti a neváhá se vrhnout do největšího nebezpečí. Každý kapitán je na svém místě jen uprostřed bitvy.“

Oči všech Angličanů byly upřeny na admirálský koráb v očekávání rozkazu. Konečně vystoupala na nejvyšší stěžeň Victory tabule s tímto lakonickým doporučením: „England expects that every man will do his duty!“ („Anglie očekává, že každý muž splní svoji povinnost!“) Nelsonův dobrý génius, ptáček, se neukázal.

A teď mi, dobrý Bože, dej sílu, abych dokázala vyprávět vše, co ještě zbývá.

Bitva začala v jednu hodinu po poledni u mysu Trafalgar. Nelson si oblékl svoji modrou uniformu, na prsou měl britský Řád lázně, Ferdinandův záslužný kříž, Řád maltský a Řád otomanského půlměsíce. S touto výzdobou na hrudi byl skvělým terčem a kapitán Hardy ho chtěl přimět, aby se ještě převlékl, ale Nelson jen poznamenal: „Už je pozdě, už mě viděli.“

Boj byl strašlivý, čtyři lodě na sebe střílely z bezprostřední blízkosti: Victory, Formidable, Bucentaure a Téméraire.

Prvním padlým na palubě Victory byl Nelsonův tajemník. Koule ho přímo rozpoltila vedví, zrovna když hovořil s kapitánem Hardym. Nelson měl tohoto mladíka velmi rád, a tak Hardy okamžitě nechal jeho tělo odnést, aby pohled na mrtvolu admirála neskličoval.

Skoro v tutéž chvíli dvě koule zabily na palubě osm mužů. „Ale, ale,“ poznamenal Nelson, „to je příliš prudká palba, než aby trvala dlouho.“ Sotva to dořekl, proletěla kolem něj dělová koule. Tlak vzduchu kolem ní byl tak silný, že Nelsonovi vyrazil dech. Zavěsil se na paži jednoho poručíka, pár minut vrávoral a lapal po dechu, ale potom se vzpamatoval a jen řekl: „To nic není, to nic není!“

Palba trvala už dvacet minut, když Nelson padl na palubu, jako by ho srazil blesk. Bylo to přesně ve čtvrt na dvě.

Kulka vypálená z lodního koše na přídi Formidable jím projela shora dolů, pronikla levým ramenem, nezastavil ji ani nárameník a přerazila mu páteř. Stalo se to přesně na místě, kde byl zasažen jeho tajemník, a Nelson upadl tváří do jeho krve.

Snažil se zvednout na koleno, opíraje se o levou ruku. Hardy byl dva kroky od něj, vrhl se k němu a s pomocí dvou námořníků ho postavil na nohy. „Doufám, mylorde, že nejste příliš těžce raněn.“

Na to Nelson odpověděl: „Tentokrát mě, Hardy, dostali.“ „Ne, to ne, to určitě ne,“ zvolal kapitán. „Je to tak,“ řekl Nelson, „cítil jsem hned, že mám zasaženou páteř.“

Hardy okamžitě rozkázal odnést admirála ke zraněným. Zatímco ho námořníci odnášeli, všiml si Nelson, že lana, kterými se ovládá kormidlo, byla přervána deštěm kulí. Okamžitě na to upozornil kapitána Hardyho a rozkázal loďmistrovi, aby ihned nahradil přervaná lana novými. Potom vytáhl kapesník a přikryl si obličej a vyznamenání, aby ho jeho námořníci nepoznali a nedověděli se tak, že je zraněný.

Jakmile ho dopravili do mezipalubí, přiběhl lodní lékař, chirurg Beatty. „Drahý Beatty,“ řekl mu Nelson, „vaše věda nezmůže nic. Mám přeraženou páteř.“ „Doufám, že vaše zranění není tak těžké, jak se domníváte, mylorde,“ pravil chirurg.

V tu chvíli se objevil lodní kaplan reverend Scott a přiblížil se k mylordovi, který ho oslovil hlasem přerušovaným bolestí, ale přesto plným síly: „Reverende, pozdravujte ode mne lady Hamiltonovou, mou dceru Horatii a všechny přátele. Řekněte jim, že jsem zanechal poslední vůli a že poroučím lady Hamiltonovou a svoji dceru své vlasti… Nezapomeňte, co jsem vám v tuto chvíli řekl…!“

Odnesli ho na lůžko a s velkou námahou ho svlékli a přikryli prostěradlem. Mezitím opakoval Nelson lékaři: „Doktore, jsem ztracen, jsem mrtev.“

Beatty prohlédl zranění. Ujistil Nelsona, že bude moci ránu prosondovat a přitom mu nezpůsobit velkou bolest. Skutečně ránu sondoval a objevil kulku, která pronikla hrudníkem a zastavila se v páteři. „Myslím, že kulka prošla skrz,“ poznamenal Nelson.

Lékař prohlédl jeho záda, byla nedotčena. „Mýlíte se, mylorde,“ pravil. „Ale pokuste se vylíčit mi své pocity.“ „Cítím, jak mi stoupá příliv krve nahoru při každém nadechnutí…,“ řekl Nelson, „spodní část těla vůbec necítím, jako by byla mrtvá… Dýchám s velkými obtížemi, a i když mi tvrdíte opak, vím dobře, že mám přeraženou páteř.“

Tyto symptomy utvrdily lékaře v pocitu, že není žádná naděje. Pouze bylo potřeba zatajit mužstvu, jak těžké je admirálovo zranění. Věděli o něm jen lékař, jeho dva pomocníci, kapitán Hardy a kaplan. Už uplynulo devět let od této události, mnohokrát jsem o hrdinné smrti svého Nelsona vypravovala, ale stejně se nemohu ubránit slzám ani teď, když ji popisuji.

Posádka Victory provolávala radostné hurá pokaždé, když se nějaká francouzská loď vzdala, a při každém takovém pokřiku se Nelson, zapomínaje na své zranění, úzkostně ptal: „Co se děje?“

Když mu řekli, co se stalo, byl nanejvýš uspokojený. Trpěl strašlivou žízní a často si žádal vodu. Také prosil, aby ho ovívali papírovým vějířem.

Protože měl velmi rád kapitána Hardyho, nepřestával se obávat o jeho život. Kaplan a doktor Beatty se ho snažili uklidňovat, posílali na palubu Hardymu jeden vzkaz za druhým, že si ho admirál přeje vidět, ale když stále nepřicházel, zvolal raněný netrpělivě: „Vy nechcete, abych to věděl… Hardy je mrtvý!“

Konečně po hodině a deseti minutách od chvíle, kdy byl Nelson zraněn, sestoupil do mezipalubí kapitán Hardy. Když ho admirál uviděl, vykřikl radostí. „Tak co, Hardy, jak pokračuje bitva? Jak jsme na tom?“ „Velmi dobře, mylorde,“ odvětil kapitán. „Už jsme zajali dvanáct lodí.“ „Doufám, že žádná z našich lodí se nevzdala?“ „Žádná, mylorde.“

Uklidněný Nelson si povzdechl: „Já umírám, Hardy, a jde to rychle. Za chvíli bude konec. Pojďte blíž, příteli.“ A potom dodal tišeji: „Prosím vás o jednu věc, Hardy, po mé smrti odstřihněte mé vlasy pro lady Hamiltonovou a dejte jí vše, co mi tady patří…“ „Právě jsem mluvil s lékařem,“ přerušil ho Hardy, „doufá, že zůstanete naživu.“ „Ne, Hardy,“ řekl Nelson, „nepokoušejte se mě uklidňovat, mám přeražená záda.“

Povinnost volala Hardyho na palubu, Nelson se s ním rozloučil stiskem ruky. Nelson znovu zavolal lékaře, který právě obvazoval poručíka Riverse. Přišel o nohu. Lékař hned přiběhl, jeho dva pomocníci už na dokončení obvazu stačili. „Jen jsem chtěl vědět, jak se mají mí druhové,“ řekl mu Nelson, „já vás, doktore, nepotřebuji. Jen jděte. Už jsem vám řekl, že jsem ztratil veškerý cit ve spodní části těla, a vy víte dobře, že s takovým zraněním se nežije dlouho.“

Tím Nelson narážel na ubožáka, který na palubě Victory utrpěl před pár měsíci stejné zranění. Nelson tehdy pozoroval jeho umírání, jako by tušil, že ho potká totéž.

Lékař ohmatal Nelsonovi nohy, v nichž už neměl žádný cit, jako by byly mrtvé. „Vím, co říkám, jděte, já už vás teď nepotřebuji,“ opakoval Nelson. „Mylorde,“ pravil lékař, „bohužel už pro vás nemohu nic udělat.“ Potom se otočil, aby skryl slzy. „Věděl jsem to,“ řekl Nelson. „Cítím, jak se mi v hrudi cosi zvedá.“ Potom dodal šeptem: „Díkybohu, splnil jsem svoji povinnost.“

Lékař, který už nemohl Nelsonovi pomoci, se věnoval ostatním zraněným, ale skoro hned se objevil kapitán Hardy, který mezitím poslal poručíka Hillse s tou strašnou novinou k admirálu Collingwoodovi. Hardy poblahopřál Nelsonovi k naprostému a dokonalému vítězství a oznámil mu, že podle jeho zpráv je v současné chvíli už patnáct francouzských lodí v moci anglické flotily. „Sázel bych se, že jich bude dvacet,“ poznamenal Nelson.

Potom si najednou vzpomněl na to, jaký je vítr a že si na palubě všiml blížící se bouře, a přikázal Hardymu: „Vyhoďte kotvu, Hardy! Okamžitě vyhoďte kotvu!“ „Předpokládám,“ řekl Hardy, „že velení flotily teď převezme admirál Collingwood.“ „Ne do té doby, pokud žiji!“ pravil raněný a zvedl se na paži. „Hardy, rozkazuji vám, abyste vyhodil kotvu. Chci to!“ „Hned vydám rozkaz, mylorde.“ „Udělejte to okamžitě!“

Potom řekl potichu, jako by se styděl za svoji slabost: „Hardy, prosím vás, neházejte moje tělo do moře!“ „Ne, pane, to jistě ne! Můžete být klidný,“ odpověděl vzlykající Hardy. „Postarejte se o ubohou lady Hamiltonovou,“ pravil ještě Nelson slábnoucím hlasem… „Polibte mě, Hardy!“

Kapitán v slzách políbil admirála na tvář. „Umírám spokojen,“ řekl Nelson. „Anglie je zachráněna!“

Kapitán Hardy zůstal ještě okamžik u zraněného v tichém přemítání, potom poklekl a políbil ho na čelo. „Kdo mě to líbá?“ zeptal se Nelson, jehož oko už bylo ponořeno v temnotách smrti. „To já, Hardy.“ „Bůh vám žehnej, příteli,“ pravil umírající.

Hardy se vrátil na palubu. Tu si Nelson všiml kaplana stojícího vedle něj a pravil: „Ach, otče, nikdy jsem nebyl příliš zatvrzelým hříšníkem!“ A po chvilce dodal: „Nezapomeňte, prosím, že jsem odkázal své vlasti a svému králi péči o lady Hamiltonovou a dceru Horatii Nelsonovou… Nezapomeňte nikdy na Horatii.“

Měl stále větší žízeň. Volal: „Pít, dejte mi pít! Vějíř… potřebuji vzduch!“ Potom pronesl: „Díkybohu, splnil jsem svoji povinnost.“ To byla jeho poslední slova. Nelsonův osobní sluha běžel pro lékaře, že jeho pán umírá. Doktor Beatty přiběhl, uchopil Nelsona za ruku, byla studená. Puls byl nehmatný. Nelson vydechl naposledy. Byly čtyři hodiny dvacet minut. Přežil své zranění o tři hodiny a třicet dvě minuty.

Ztratila jsem Nelsona, ztratila jsem všechno.

97

Je zbytečné zdůrazňovat, jaký smutek prožívalo celé anglické loďstvo, když se dovědělo o Nelsonově smrti. Námořníci téměř zapomněli, že právě dosáhli skvělého vítězství.

Hardy okamžitě připomněl lékaři, že Nelson si nepřál, aby ho hodili do moře, ale chtěl být pohřben ve své vlasti.

Druhý den po bitvě, hned, jak to okolnosti dovolily, se začali na lodi zabývat problémem, jak dopravit Nelsonovy ostatky do Anglie a uchránit je před rozkladem. Museli se spokojit s tím, co měli na palubě Victory. Nebylo tu dost olova, aby z něj mohli vyrobit rakev. Vzali tedy největší sud, jaký našli, a naplnili ho kořalkou.

Ještě téhož večera přišla od jihozápadu, jak Nelson předpověděl, strašlivá bouře, která trvala celou noc a druhý den až do večera. Celou tu dobu byl sud s Nelsonovým tělem v mezipalubí a bděla u něj hlídka. Najednou však vyskočilo víko, kterým byl sud uzavřen, znělo to jako výstřel. To plyny, které se uvolňovaly z těla, způsobily tuto nehodu. Znovu sud zavřeli, tentokrát víko pořádně přibili, aby se už nehoda neopakovala. Po příjezdu do Gibraltaru nahradili kořalku lihem.

Třetího listopadu odpoledne zvedla Victory kotvu, vyplula z gibraltarské zátoky, přeplula úžinu a před Cádizem se připojila k eskadře pod velením admirála Collingwooda. Potom se loď vypravila do Anglie a po pěti týdnech doplula do Spitheadu. Zpráva o vítězné bitvě a Nelsonově smrti však dorazila do Londýna už 7. listopadu. Dověděla jsem se to z dopisu Nelsonova bratra, který byl patrně tak zaměstnán faktem, že se měl po Horatiově smrti stát hrabětem a pairem, že si nenašel čas sdělit mi tuto zprávu osobně.

Byla jsem právě ve svém londýnském domě. Doktor Nelson mi nenapsal, odkud má tyto zprávy, takže jsem ještě pochybovala o jejich pravdivosti. Vzala jsem do náručí Horatii, dala jsem zapřáhnout a jela k admiralitě. Nemusela jsem však ani vstoupit dovnitř, abych nabyla jistoty, že všichni již vědí o slavném vítězství i o ceně, kterou za ně Anglie zaplatila.

Čtvrtého prosince, v předvečer dne stanoveného pro díkůvzdání, připlula Victory do St. Helensu a na znamení smutku spustila Nelsonovu vlajku na půl žerdi. Totéž udělaly všechny domy ve Spitheadu. Téhož dne mi kapitán Hardy, věrný vykonavatel Nelsonovy poslední vůle, poslal muže s listem pro mne i pro Horatii. Psal, že mi musí osobně říci mnoho věcí a také mi chce předat nějaké vzácné předměty, ale nemůže teď opustit loď. Prosil mě, abych přijela do St. Helensu dostavníkem. Okamžitě jsem vyjela a 5. prosince ráno už jsem byla u kapitána Hardyho. Chtěla jsem mluvit i s kaplanem a doktorem Beattym a nechala jsem si od nich dopodrobna vyprávět okolnosti Nelsonovy smrti. Na Hardyho radu jsem okamžitě najala ve Spitheadu malý byt a nechala tam odvézt všechny předměty patřící Nelsonovi, které mi odkázal. Hardy se obával, aby se jich nezmocnila Nelsonova rodina a nevyvolala nějaký skandál. Celé tři dny jsem se zabývala touto činností, každý předmět, který sloužil Nelsonovi a který byl důkazem jeho lásky ke mně, jsem hýčkala a pečlivě uschovala.

V sobotu 15. prosince bylo Nelsonovo tělo uloženo do rakve, kterou mu kdysi daroval kapitán Ben Hallowell a která byla vyrobena ze stěžně francouzského korábu Orient. Admiralita vyslala na Victory čtyři muže, kteří přenesli rakev s tělem na člun a dopravili ji na pevninu do Greenwiche.

Pohřeb byl stanoven na 6. ledna. Bylo rozhodnuto, že jeho rakev bude uložena v katedrále svatého Pavla, která byla určena za anglický panteon, kde měli být uloženi po smrti hrdinové a státníci.

Nebudu se déle rozepisovat o svém neštěstí. Nechala jsem si ušít smuteční šaty a slíbila jsem si, že nikdy už neobleču nic jiného. Jednu místnost v Mertonu jsem vyhradila pro posvátné relikvie, které jsem dostala od kapitána Hardyho. Celý rok jsem tam žila vzdálena celému světu, pouze se svou Horatií.

Nepočítala jsem však s lidskou slabostí a ženskou nestálostí.

Zbytek mého života už byl jen jeden jediný sled chyb, marnotratností, omylů, které mě dovedly až tam, kde jsem dnes. Ve chvíli, kdy jsem už nebyla ženou sira Williama a přítelkyní královny Karoliny, stala se ze mne znovu obyčejná Emma Lyonová, zbohatlá kurtizána, která ještě mohla doufat v jakousi přízeň veřejnosti projevovanou boháčům, kdyby si ovšem dokázala své jmění zachovat.

Já jsem však klesala stále níž. Nejdříve mě ponížila Anglie a král, kteří odmítli uznat Nelsonovu poslední vůli. Nejenže odmítli postarat se o mne, ale nevzali v úvahu ani Nelsonovo přání ohledně jeho dcery Horatie. Cítila jsem se ponížená, zahrnutá opovržením, přestala jsem si zase vážit sama sebe. Vrhla jsem se do bláznivého, rozhazovačného života. Horatii jsem však v té době u sebe neměla, nechtěla jsem, aby na ni padl stín mých poklesků. Nechala jsem na ni napsat rentu čtyř tisíc liber šterlinků, které jí odkázal její otec a které měly sloužit pro její vzdělání a výchovu.

Nebudu se dlouze rozepisovat o všem, co jsem prováděla, jen se zmíním o hře, které jsem vždy podléhala už v Itálii. Teď moje vášeň ještě vzrostla. Byla jsem zvyklá rozhazovat peníze a nepočítat, a tak se stalo, že dva roky po Nelsonově smrti jsem byla nucena opustit Merton, který byl pak prodán v dražbě.

Naštěstí mě vzal k sobě můj starý ctitel vévoda z Queensbury, o němž jsem se už zmínila. Poskytl mi jeden ze svých zařízených domů v Richmondu, dal mi vůz a koně. Díky jeho penězům jsem mohla pohodlně žít až do jeho smrti roku 1810. Jeho dobrota vůči mně šla až za hrob, odkázal mi tisíc liber a rentu pět set. Bohužel se však Jeho Lordstvo domnívalo, že je bohatší, než ve skutečnosti bylo. Jeho odkazy totiž převyšovaly jeho skutečný majetek. Závěť tedy byla soudně zrušena a já jsem neměla nic. Bylo to o to mrzutější, že jsem s těmi penězi už počítala a utrácela jsem vesele na dluh. Pár přátel, kteří mi zbyli, se snažilo zasáhnout u vlády a vymoci mi odměny za prokázané služby, ale ani jejich zákroky, ani moje petice k ničemu nevedly. Nakonec jsem upadla do takové bídy, že jsem byla nucena prodat všechen nábytek a veškeré předměty, které jsem měla po Nelsonovi. Zbavila jsem se tedy všech vzpomínek, které mě utěšovaly v nejtěžších chvílích. Prodala jsem sice vše, ale to zdaleka neuspokojilo mé věřitele, a tak mě ti nejhorší a nejkrutější z nich dali zavřít do vězení pro dlužníky, kde jsem i s Horatií, kterou jsem zavlekla do svého neštěstí – naštěstí ne bídy, protože měla ty své čtyři tisíce, jichž jsem se nesměla dotknout –, strávila celý rok. Během té doby jsem zažila i hanbu, protože muž, jemuž jsem věřila a svěřila mu do opatrování svoji soukromou korespondenci, nechal vydat tiskem všechny mé i Nelsonovy dopisy. Co jsem mohla dělat ve vězení? Nic, jen planě protestovat.

Konečně se nade mnou slitoval jeden hodný muž, starosta z City, kterému se nelíbilo, jak jsem krutě trestána za své omyly. Dohodl se s mými věřiteli, dal jim nějaké peníze a vymohl pro mne zproštění obžaloby.

Rozhodla jsem se okamžitě opustit Anglii a přestěhovat se na kontinent. Můj ochránce mi i v tomto pomohl. Odjely jsme tedy s Horatií do Calais a našly jsme mezi Boulogní a malým přístavem Ambleteuse opuštěný dům o samotě, kde jsem chtěla strávit zbytek života.

Zbytek mého života, ach, už to nebude trvat dlouho. Kvůli bolestem, strádání a úzkostem, které jsem zažila posledních deset let, jsem předčasně zestárla. Lékař, který se na mne ze soucitu přišel podívat, vzal Horatii stranou a já jsem viděla, jak má to ubohé dítě oči rudé od pláče.

Ano, cítím, že se blíží má smrt. Ohlédla jsem se za svým životem a uviděla své skutky v jejich pravdivé podobě.

Celé noci jsem se chvěla hrůzou, dny jsem prožívala ve výčitkách svědomí. Cítila jsem, že jestli zemřu teď, zemřu nesmířená a zoufalá.

Tu mě v noci osvítil paprsek, to byl Bůh, který mě přišel navštívit, a já jsem si uvědomila, že existuje církev, která má slitování, která dokáže odpustit kurtizáně i cizoložné ženě. Poslala jsem tedy pro kněze této církve a chci vložit svou neklidnou duši do jeho rukou. Čekám na něj.

Bože, ach Bože! Buď milostivý k hříšnici, která se upřímně kaje ze svých skutků!

Epilog Tady končí zpověď Emmy Lyonové.

Naši čtenáři vědí, co se stalo. Na začátku vyprávění se setkali s knězem i s hříšnicí, které se dostalo rozhřešení. Pět minut poté už lady Hamiltonová odpočívala v milosti Boží.

Teď ještě pár slov o tom, co se stalo po její smrti.

Manželka anglického vyslance, Nelsonova milenka, přítelkyně neapolské královny měla být v nuzné rakvi pohřbena ve společném hrobě 16. ledna 1815, když jeden anglický obchodník žijící v Calais usoudil, že by bylo hanbou pro jeho krajany, kdyby opustili tuto ženu v její smrti tak, jako to učinili za jejího života. Zakoupil tedy pro ni hrob na čestném místě na hřbitově a asi s padesáti dalšími Angličany ji pohřbili, jak se sluší. Na náhrobek pak nechali vyrýt tato Kristova slova: „Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem.“

Horatii bylo tehdy čtrnáct let a o svou matku se v její nemoci starala s dojemnou péčí. Po její smrti se vrátila do Anglie a žila dva roky v rodině pana Matchama a později pana Boltona, Nelsonova švagra.

V roce 1822 se provdala za reverenda Philippa Warda, vikáře v Teuterdenu, a z jejich šťastného manželství se narodilo osm dětí. Alexandre Dumas Lady Hamiltonová Překlad Dana Melanová Ilustrace na obálce z Wikimedia Commons Redakce Markéta Teuchnerová Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. elektronické vydání Verze 1.0 z 11. 6. 2021 ISBN 978-80-274-1545-8 (epub) ISBN 978-80-274-1546-5 (pdf) ISBN 978-80-274-1547-2 (prc)