Данный урок предназначен для самостоятельного изучения.
В этом уроке будет выложена книга Антуана де Сент Экзюпери - "Маленький принц". В книге будут скрыты - 20 слов. Задача - прочитать книгу на протяжении 1 месяца и найти все скрытые слова (будут иметь названия - слово-ключ). Клацайте на все выделенные слова, даже если их знаете - повторите и, возможно, найдёте бонус. Скрытые послания будут выделены особым способом, то есть помимо перевода, там будут еще какой-то намек на то, что это слово - скрытый ключ!
Malý princ
Kapitola I.
Když mi bylo šest let, viděl jsem obrázek v knize o , která se jmenovala ze života. Na obrázku byl , jak . Tohle je kopie :
V knížce : "Hroznýši svou , ji celou. Potom se nemohou ani a celého půl roku a ." Hodně jsem tehdy přemýšlel o v džungli a také se mně první kresbu. Kresbu číslo 1. :
jsem své a ptal jsem se jich, jim má kresba . mi: "Proč by naháněl strach?" Ale on to nebyl klobouk. Byl to hroznýš, jak slona. Nakreslil jsem tedy hroznýše, aby to . Oni potřebují vždycky nějaká . Má kresba číslo 2 takhle:
Dospělí mi , aby toho a hroznýšů a o , a . Tak , že jsem se v šesti letech skvělé kariéry. mé kresby číslo 1 a kresby číslo 2 mě . Dospělí sami nikdy nic nechápou a děti to , a stále jim něco . Musel jsem si vybrat jiné a naučil jsem se . Létal jsem tak trochu po celém světě. A pravda je, že mi zeměpis hodně . jsem na první od Arizony. Je to , když člověk v noci . A tak jsem se v životě se lidí. Žil jsem hodně s dospělými, jsem je . Ale mé o nich se . Když jsem mezi nimi někoho, kdo se mi , jsem si na něm svou s kresbou číslo 1, kterou mám stále schovanou. Chtěl jsem vědět, je-li opravdu chápavý. Ale vždycky mi odpověděl: "To je klobouk." Nepovídal jsem mu tedy ani o hroznýších, ani o pralesích, ani o hvězdách. Přizpůsobil jsem se mu. Mluvil jsem s ním o bridži, golfu, politice a o kravatách. A dospělý byl velice spokojen, že poznal tak rozumného člověka.
Kapitola II. -
Tak jsem žil sám a neměl jsem nikoho, s kým bych si mohl opravdu . Tu se mi jednou před šesti lety v na . Něco se v něm . A jsem neměl s sebou mechanika ani , chtěl jsem se do té sám. Byla to pro mne otázka nebo . Měl jsem vodu na týden. První večer jsem tedy usnul v , na tisíc daleko od jakékoliv . Byl jsem než na uprostřed . si proto , jaké bylo mé , když mě na probudil : " ... mi ..."
"?"
"Nakresli mi beránka..."
jsem, jako by do mne . Dobře jsem si oči. jsem se podíval a jsem , který si mě . Toto je jeho nejlepší portrét, jaký se mi nakreslit. Má kresba není zdaleka tak jako model. Ale za to já nemohu. Dospělí mě odradili od malířské kariéry, když mi bylo šest let, a proto jsem se nenaučil kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše.
Udiveně jsem se díval na ten . , že jsem byl na tisíc mil od obydleného . A můj človíček , jako by ani jako by byl na smrt nebo , nebo na smrt . nevypadal jako dítě v poušti, na tisíc mil daleko od nějakého obydleného kraje. Když jsem konečně byl , řekl jsem mu: "Ale ... co tu děláš?" A tu mi docela , jako něco , : "Prosím pěkně ... nakresli mi beránka..." Když stojíme před příliš velkou , neodvážíme se . se mi to zde - na tisíce mil ode všech obydlených míst a v , jsem z list papíru plnící pero. Ale tu jsem si vzpomněl, že jsem studoval především zeměpis, dějepis, počty a mluvnici, a řekl jsem (trochu ), že kreslit. Odpověděl mi: "To . Nakresli mi beránka." jsem nikdy nekreslil beránka, nakreslil jsem mu jednu z těch dvou kreseb, které jsem . Obrázek zavřeného hroznýše. A jsem, když jsem slyšel, jak mi ten človíček : "Ale ne, já slona v hroznýši. Hroznýš je moc a slon zabere hodně místa. U mne doma je všechno . Potřebuji beránka. Nakresli mi beránka." Tak jsem tedy kreslil.
Díval se a : "Ne! Tenhle je už moc . Udělej mi ." Nakreslil jsem tento obrázek:
Můj přítel se mile, :
"Ale podívej se ... to není beránek, to je . Má ..."
Tak jsem kresbu znovu .
On ji však zase jako ty :
"Ten je moc starý. Já chci takového, aby dlouho žil."
A tu, protože jsem ztratil a protože jsem ,
abych se co nejdřív do motoru, jsem tuhle kresbu:
A prohlásil jsem: "To je . Beránek, kterého chceš, je ." Ale byl jsem velice překvapen, když se malého . " tak jsem to chtěl. Myslíš, že ten beránek bude hodně ?" "Proč?" "Protože u mne doma je všechno malinké..." " to . Dal jsem ti malého beránka." nad kresbu. "No, není tak moc malý ... , on ..." A tak jsem s .
Kapitola III. - Planeta
Dlouho to , než jsem , odkud přichází. Zdálo se, jako by malý princ, který se mě stále na něco , moje otázky nikdy . Všechno mi jen slova . Tak když jsem spatřil mé letadlo (nebudu kreslit letadlo, je to pro mne ), zeptal se mě:
"Co to je za věc?"
"To není věc. To létá. Je to ... Moje letadlo."
A byl jsem , že mohu říci, že . A tu :
" . Ty jsi !"
"Ano," jsem .
"Jé, to je ..."
A malý princ se . To mě . Chci, aby se mé . Potom dodal:
"Tak ty taky z nebe! Z které planety?"
mi trochu světla jeho příchodu a jsem
"Ty z jiné planety?"
mi. hlavou a se díval na mé letadlo:
"Pravda, na tomhle jsi nemohl přijít z moc velké ..."
A nadlouho se
Potom mého beránka z kapsy a zabral se do svého .
Dovedete si představit, jakou ve mně jeho o jiných planetách. proto o tom .
"Odkud přicházíš, človíčka? Kde je to tvé doma? Kam chceš odvést svého beránka?"
Na chvíli se zamyslil a pak odpověděl:
"Dobře, že jsi mi dal tu bedýnku, v noci to bude jeho ..."
"Ovšem. A budeš-li hodný, dám ti také , abys ho mohl . A ."
, že tento malého prince .
"Přivázat? To je ale !"
", když ho , , mu , a ."
Můj se znovu zasmál:
"A by šel?"
". ..."
Tu malý princ : " u mne je to !"
A tak trochu : "Když jde člověk stále rovně, ..."
Kapitola IV. -
Tak jsem se dověděl druhou velmi : že totiž planeta, odkud , je než dům. To mě nemohlo . Dobře jsem věděl, že kromě velkých planet, jako jsou , , , , které dostaly jméno, ještě jiných, které jsou tak malé, že dá je . Když takovou planetu , jí jména číslo. ji asteroidem 3251. Mám , že planeta, odkud přišel malý princ, je B 612. Jen ji uviděl v roce 1909 nějaký hvězdář. Podal tehdy o svém s na mezinárodním astronomickém kongresu. Ale nikdo mu nevěřil, protože byl . jsou už . pro dobrou reputaci planetky B 612 jeden turecký diktátor svůj lid pod trestem smrti, aby . Hvězdář svůj výklad znovu v roce 1920 ve velmi elegantním . A mu . Vyprávěl jsem vám tyto podrobnosti o planetce B 612 a pověděl jsem vám její číslo jen kvůli dospělým. Dospělí na . Když jim o novém příteli, nikdy se vás na věci . Nikdy vám : "Jaký má ? Které jsou jeho ? ?" Místo toho se vás zeptají: "Jak je starý? Kolik má bratrů? Kolik ? Kolik jeho otec?" potom , že ho . dospělým: "Viděl jsem krásný dům z , za okny a ...", nedovedou si ho představit. Musíte jim říci: "Viděl jsem dům za sto ." Tu hned zvolají: "Ach, to je krása!"
A tak řeknete-li jim: "Důkazem, že malý princ , je to, že byl , že se smál a že chtěl beránka. někdo beránka, je to , že ", a budou s vámi jako s . Řeknete-li jim však: "Planeta, odkud pocházel, je asteroid B 612", tu je a s otázkami. Jsou už takoví! se na ně . Děti musí být k dospělým hodně .
my, kteří život, o čísla. Byl bych rád začal tento příběh tak, jak začínají . Byl bych rád řekl: "Byl jednou jeden malý princ. Bydlil na jedné planetě a ta byla větší než on sám. A ten malý princ potřeboval přítele..."
Tomu, kdo chápe život, by se to zdálo mnohem . Nechci totiž, aby se má kniha četla . Je to pro mne velmi , když mám tyto . Je tomu již šest let, co můj přítel odešel s beránkem. ho tu popsat, dělám to proto, abych na něho . Je na přítele. Každý nemá přítele. A mohu se stát jednou takovým jako dospělí, kteří se už o nic jiného než o číslice. Proto jsem si tedy koupil a .
, v mém znovu do kreslení, když se člověk o nic jiného než v šesti letech o zavřeného a otevřeného hroznýše! Pokusím se ovšem nakreslit portréty . Ale nejsem si tak docela jistý, zda se mi to . Jedna kresba se , a druhá už ne. Nemohu také dobře jeho . je malý princ velký, tam příliš malý. také, jakou barvu dát jeho . A , hned je to dobře, hned špatně. v některých důležitějších podrobnostech, ale to už mi musíte .
Můj přítel nikdy nic . Asi myslel, že jsem takový jako on. Ale já vidět beránky přes bedničku. Jsem snad jako . jsem .
Kapitola V. - Baobaby
Každý den jsem se dovídal něco o jeho planetě, o odjezdu, o . Dovídal jsem se to pozvolna, jak o něčem přemýšlel. Tak jsem se třetího dne dověděl o . Tentokrát jsem za to zase beránkovi, neboť malý princ se mě zeptal, jako by se ho : "Je to pravda, že beránci , ?" "Ano, okusují." "Ach, to jsem rád!" Nepochopil jsem, proč je tak , aby beránci okusovali keře, ale malý princ dodal: "Okusují tedy i baobaby?" Upozornil jsem malého prince, že baobaby nejsou keře, ale stromy jako , a že i vzal s sebou celé stádo slonů, nedokázali by baobab. na stádo slonů malého prince : "Museli by stát jeden na druhém..." Ale moudře poznamenal: " baobaby vyrostou, jsou malé." " . A proč by měli tvoji beránci okusovat malé baobaby?" "To je otázka!" odpověděl, jako by šlo o něco . A stálo mě to hodně , tomuto problému. A , na planetě malého prince byla jako na všech planetách dobrá tráva i . Tedy z dobrých semen dobrá tráva a ze špatných semen . Ale semena jsou . Spí hluboko v zemi, až některému . Tu se protáhne a k slunci nejprve rozkošný a malý . Je-li to nebo růže, můžeme je nechat, ať si rostou. Je-li to plevel, musíme ho hned, jak ho . Nu, a na planetě malého prince byla semena... semena baobabů. planety byla jimi . A do baobabu příliš pozdě, už nikdy . Zaroste celou planetu. ji svými kořeny. A je-li planeta příliš malá a baobabů příliš mnoho, ji. "To je věc ," řekl mi malý princ. "Když dám ráno do pořádku sebe, musím udělat pořádek na planetě. Je třeba a vytrhávat baobaby, jak je od růží, kterým se moc , když jsou ještě maličké. Je to práce hrozně , ale je velice ." Jednou mi poradil, abych se to snažil pěkně nakreslit, aby to u nás děti dobře . "Budou-li jednoho dne cestovat," řekl, "může se jim to . Někdy to nevadí, když se práce odloží na později. Ale u baobabů je to katastrofa. Já ti poznal jednu planetu... Tam bydlel . tři keře..." Nakreslil jsem tedy tu planetu podle pokynů malého prince. Nerad dělám , ale baobabů je tak málo známé a riziko, kterému se vystavuje ten, kdo by na nějaké
planetce zabloudil, je tak velké, že tentokrát dělám výjimku ve své zdrženlivosti a říkám: "Děti, na baobaby!" S touto kresbou jsem si dal proto tolik práce, abych své přátele , v jehož blízkosti již dlouho žijí - stejně jako já - a ani o tom nevědí. , které jsem dal, stálo za . Zeptáte se snad: Proč nejsou v této knize jiné kresby tak jako kresba baobabů? Odpověď je velmi prostá: , ale mi to. Když jsem kreslil baobaby, hnala mě k tomu .
Kapitola VI. - slunce
Ach malý princi, tak jsem kousek po kousku pochopil tvůj život. Dlouho pro tebe byly jen slunce. Tuto novou jsem čtvrtého dne zrána, když jsi mi řekl: "Mám strašně rád západy slunce. se na jeden podívat..." "Ale musíme počkat..." "Počkat? Na co?" "Až bude slunce ." překvapeně a potom ses sám sobě . A řekl jsi mně: "Já pořád myslím, že jsem doma!" . Když je v Americe , víme, že nad Francií slunce zapadá. , abychom se mohli za minutu ve Francii, a viděli bychom západ slunce. Bohužel Francie je daleko. Ale na tvé malinké planetě ti stačilo židli o několik . A díval ses na soumrak, kdykoliv se ti zachtělo... "Jednou jsem viděl slunce zapadat !" A po chvilce jsi dodal: "Víš..., když je člověku moc smutno, má rád západy slunce..." "Tedy v den, kdy jsi viděl západ třiačtyřicetkrát, bylo ti tolik smutno?" Ale malý princ neodpověděl.
Kapitola VII. -
Pátého dne, zase díky beránku, mi života malého prince. Zeptal se mě a bez úvodu, jako by jeho otázka byla výsledkem nějakého problému, o kterém dlouho tiše : "Když beránek keře, také květiny?" "Beránek spase , na co přijde." "I květiny, které mají trny?" "Ano, i květiny, které mají trny." "Tak jsou ty trny?" Nevěděl jsem. Měl jsem právě práce, protože jsem zkoušel příliš motoru. mi to plno , jsem , že je asi velmi . A pitné vody ubývalo, . "Nač jsou ty trny?" Malý princ nikdy od otázky, když ji jednou . Svorník mě a odpověděl jsem, co mě : "Trny nejsou na nic. Od květin je to !" "Ó!" Ale po chvilce mlčení odsekl trochu : "Nevěřím ti! Květiny jsou slabé. Jsou . , jak . Myslí si, že jsou strašné, když mají trny..." Neodpověděl jsem. V té chvíli jsem si říkal: Jestli se ten svorník ještě , rozbiji ho kladivem. Malý princ mě znovu vyrušil z přemýšlení: "A ty myslíš, že květiny..." "Ale kdepak! Já nic nemyslím!" odpověděl jsem . "Já myslím na vážné věci." Podíval se na mne . "Na vážné věci!" Viděl, jak se skláním s kladivem a s prsty černými od oleje nad předmětem, který se mu zdál hrozně . "Mluvíš jako ti dospělí!" To mě trochu . A ještě dodal: "Všechno ... Všechno !" Byl opravdu . Potřásal ve větru svými zlatými vlasy: "Znám planetu, kde žije jeden moc červený pán. Nikdy ke květině, nikdy se nepodíval na hvězdu. Nikdy neměl nikoho rád. Nikdy nic nedělal, jen . A celý den opakuje jako ty: "Já jsem vážný člověk! Já jsem vážný člověk!" - A . Ale to není člověk, to je !" "Cože to je?" "Pýchavka!" Malý princ byl teď hněvem celý . "Už miliony let si květiny tvoří trny. A beránci je přesto po milióny let okusují. A to není vážná věc, snažíme-li se pochopit, proč se květiny tolik namáhají, aby měly trny, když ty trny na nic nejsou? Copak boj beránků a květin není důležitý? Není to vážnější a důležitější než počítání toho tlustého červeného pána? A co když já znám květinu, jedinou na světě, protože neroste nikde jinde než na mé planetě? A co když mi tu květinu nějaký beránek rázem zničí, jen tak, jednou zrána, a ani si neuvědomí, co dělá? To že není důležité?" a pokračoval:
"Má-li někdo rád květinu, jedinou tohoto druhu na miliónech a miliónech hvězd, mu, aby byl , když se na hvězdy dívá. Řekne si: Tam někde je má květina... Ale beránek květinu, bude to, jako by všechny hvězdy pohasly! A to že není důležité!" už mluvit. . Nastala noc. Odhodil jsem . už na kladivu, svorníku, . Na jedné hvězdě, na planetě, na té mé, , bylo nutno malého prince. Vzal jsem ho . jsem ho. Říkal jsem mu: "Květině, kterou máš rád, ... Nakreslím tvému beránkovi . Nakreslím ti pro tvou květinu ... Udělám..." Nevěděl jsem už , co říci. . Nevěděl jsem, jak se mu přiblížit, jak se k němu dostat... Svět je tak .
Kapitola VIII. - Květina
Květinu malého prince jsem poznal velice . Na jeho planetě rostly prosté květiny, jedinou . Nezabíraly místo a nikoho . Jednoho rána se vždy objevily v trávě a potom večer . Ale tahle květina jeden den ze semene a malý princ velmi nad tímto , který jiným produktům. Mohl to být nějaký nový baobabu.
;
však náhle přestal růst a začal do . Malý princ, který byl při tom, když , dobře , že z něho něco , ale květina se ve svém zeleném nekonečně dlouho. si vybírala . pomalu, okvětní plátky jeden po druhém. Nechtěla jako . Chtěla se objevit až teprve v plné kráse. Ó ano, byla to ! Její trvala mnoho a mnoho dní. jednoho rána se ukázala právě při východu slunce. A květina, která se tak , řekla : "Ach, právě jsem se probudila... Promiňte, prosím... Jsem ještě celá ..." Malý princ nemohl v té chvíli skrýt svůj : "Jak jste krásná!" " " odpověděla tiše květina. "A přišla jsem na svět se sluncem..." Malý princ správně , že není moc . ! "Myslím, že je čas ," dodala po chvilce, "byl byste tak hodný a o mne..." A malý princ, celý , šel pro s vodou a obsloužil květinu. Tak ho velice brzy svou . jednoho dne, když mluvila o svých čtyřech , řekla malému princi: " tygři se svými !"
"Na mé planetě nejsou tygři," malý princ, "a tygři trávu ani nežerou."
"Já nejsem tráva," odpověděla květina.
"Ó, promiňte..."
"Já se tygrů vůbec nebojím, ale mám z . Nemáte, prosím, nějakou ?"
Hrůzu z průvanu... Pro rostlinu to není právě šťastné, řekl si malý princ. S touhle květinou je potíž...
"A večer mě dejte pod . U vás je . Je to tu .
Tam, odkud ..."
Ale . Přišla jako . Nemohla z jiných světů nic poznat. , že při o tak lež, dvakrát nebo třikrát zakašlala, aby malého prince , že chybu: "A co ta zástěna?"
"Chtěl jsem pro ni jít, ale mluvila jste se mnou!"
Tu zakašlala, aby v něm probudila . A tak malý princ, měl dobrou ,
brzy o ní . slova, a byl proto velice . " jsem ji poslouchat," mi jednoho dne. "Květiny nesmíme nikdy poslouchat. Musíme se na ně dívat a jejich . Moje květina naplňovala vůní celou planetu, ale se z toho . s drápy, která mě tak , ve mně vzbudit ..." A ještě se mi svěřil: " jsem nedovedl nic . Měl jsem ji podle , ne podle slov. mě a . Neměl jsem, myslím, kdy . Měl jsem pod jejími . Květiny si tak odporují! Ale byl jsem mladý, "
Kapitola IX. - Odlet
Aby mohl planetu , , myslím, tahu . Ráno před odchodem dal planetu pěkně do pořádku. Pečlivě . Dvě byly . A bylo to , když bylo ráno snídani. Měl také jednu sopku. Ale vždycky : "Člověk nikdy neví!", a tak vymetl i tu vyhaslou. Jsou-li sopky dobře vymeteny, hoří mírně a pravidelně, . Sopečné jsou jako oheň v . Na naší Zemi jsme ovšem příliš malí, abychom si mohli vymetat sopky. Proto nám řadu . Malý princ trochu smutně také poslední baobabů. Myslel, že se už nikdy nevrátí. Ale všechny tyto práce se mu toho rána . A když zalil květinu a ji zakrýt poklopem, zjistil, že . "," řekl květině. Květina však neodpověděla. "Sbohem," opakoval. Květina zakašlala. Ale ne proto, že byla nachlazená. "Byla jsem ," řekla mu konečně. " mi to. být šťasten." Byl , že mu nic . Stál tu ve velkých , s poklopem v ruce. Nechápal tu klidnou mírnost. "No ano, mám tě ráda," řekla květina. "Tys o tom vůbec nevěděl. A byla to má chyba. To nevadí. Ale tys byl zrovna tak hloupý jako já. , abys byl šťasten... Nech ten poklop, já už ho nechci." "Ale vítr..." "Nejsem tak ... Čerstvý noční vítr mi udělá dobře. Jsem přece květina." "Ale ..." "Musím přece dvě nebo tři , když chci poznat . Je prý to tak krásné. Kdo by mě jinak navštěvoval? Ty budeš daleko. Velkých zvířat se vůbec nebojím. Mám ." A naivně ukázala čtyři trny. Potom dodala: " tolik, mě to. odejít, tak jdi!" Nechtěla totiž, aby. Byla to nesmírně květina.
Kapitola X. - Král
Žil v oblasti asteroidů 325, 326, 327, 328, 329 a 330. se tedy vypravil na ně, aby tam nějakou práci a . Na prvním bydlel . Oblečen v a , seděl na velmi prostém, a přece .
"Ale hleďme, poddaný," zvolal král, když uviděl malého prince.
A malý princ se ptal sám sebe: Jak mě může znát, když mě ještě nikdy neviděl?
Nevěděl, že králové vidí svět velice . Všichni lidé jsou pro ně .
"Pojď blíž, ať tě lépe vidím," řekl mu král a byl moc pyšný, že konečně někomu .
Malý princ se díval, kam si sednout, ale planeta byla celá zaplněna nádherným hermelínovým pláštěm. tedy , a protože byl , .
"Zívat v přítomnosti krále ," řekl mu . " ti to."
"Nemohu ," odpověděl malý princ celý zmatený. "Byl jsem dlouho na cestě a nespal jsem..."
" ti tedy, abys zíval," řekl král. "Již léta jsem neviděl nikoho zívat. Je to pro mne něco nového. Tak jen zívej dál. Nařizuji ti to."
"Teď ... už nemohu...," odpověděl malý princ a po uši se začervenal.
"Hm, hm," odpověděl král. "Tak... tak ti nařizuji chvílemi zívat a chvílemi..."
Trochu a zdál se .
Králi totiž šlo o to, aby jeho . Nestrpěl neposlušnost. Byl to absolutistický . Ale byl také velký , a proto dával rozumné.
"Kdybych nařídil," říkal obvykle, "kdybych generálovi, aby v mořského ptáka, a on , nebyla by to vina generálova, ale moje."
"Mohu se posadit?" zeptal se nesměle malý princ.
"Nařizuji ti, aby ses posadil," odpověděl král a přitáhl si majestátně svého hermelínového pláště.
Malý princ . Planeta byla maličká. mohl tak vládnout?
"Vaše Veličenstvo," pravil, "prosím o , že se vás ptám..."
"Nařizuji ti, aby ses mě ptal," řekl král.
"Vaše Veličenstvo, čemu vládnete?"
"Všemu," odpověděl král velmi prostě.
"Všemu?"
Král ukázal na svou planetu, na ostatní planety a na hvězdy.
"Tomu všemu?"
"Ano, tomu všemu," odpověděl král.
Byl to totiž vladař nejen absolutistický, ale i vševládnoucí.
"A hvězdy vás poslouchají?"
"Ovšem," řekl mu král. "Uposlechnou ihned. Nesnesu ."
Taková moc malého prince . Kdyby on ji měl, viděl by ne , ale nebo sto, nebo dokonce dvě stě západů slunce v den, by musel židli! A poněvadž mu bylo trochu smutno při pomyšlení na jeho malou, planetu, dodal si a požádal krále o : "Chtěl bych vidět západ slunce... mi tu radost... slunci, aby ..."
"Kdybych nařídil generálovi, aby létal od květiny ke květině, jako létá , nebo aby psal tragédii nebo aby se proměnil v mořského ptáka, a generál by rozkaz neprovedl, čí by to byla chyba?"
"Vaše," odpověděl pevně malý princ.
"Správně. Je třeba žádat od každého to, co může dát," král. "Autorita závisí především na rozumu. Poručíš-li svému lidu, aby šel a do moře, . Mám právo vyžadovat poslušnost, protože mé rozkazy jsou rozumné."
"A co ten můj západ slunce," připomněl mu malý princ, který nikdy na otázku, když ji jednou dal.
"Budeš mít ten svůj západ slunce. Vyžádám si ho. Ale poněvadž umím vládnout, počkám, až k tomu budou podmínky."
"A kdy to bude?" otázal se malý princ.
"Hm, hm!" odpověděl král a podíval se nejprve do tlustého kalendáře. "Hm, hm, bude to... bude to dnes večer asi . A uvidíš, jak jsou mé rozkazy ."
Malý princ .
, že o západ slunce. A také už se trochu .
"Nemám tady už co dělat," řekl králi. " půjdu!"
"Neodcházej," zvolal král. Byl přece tak hrdý, že má poddaného. "Neodcházej, jmenuji tě ministrem!"
"A čeho?"
"Ministrem... ministrem !"
"Ale není koho soudit!"
"To se neví," král. "Ještě jsem nevykonal po svém království. Jsem už hodně starý, nemám místo pro a mě ."
"Ó! Ale já jsem už všechno viděl," řekl malý princ a nahnul se, aby se ještě jednou podíval na druhou stranu planety.
"Tam na druhé straně také nikdo není..."
"Budeš tedy soudit sám sebe," odpověděl král. "To je to . Je mnohem soudit sám sebe než někoho jiného. Jestliže se ti to sám sebe dobře soudit, bude to , že jsi opravdu ."
"Jenže soudit sebe mohu . Na to nemusím bydlet tady."
"Hm, hm!" odvětil král. "Myslím, že na mé planetě je někde stará krysa. Slyším ji vždy v noci. Můžeš soudit tu starou krysu. Občas ji odsoudíš na smrt. Tak bude její život záviset na tvé spravedlnosti. Ale udělíš ji , abys ji . Je to jenom jedna."
"Já nemám rád, když se odsuzuje na smrt," odpověděl malý princ, "a opravdu myslím, že odejdu."
"Ne," řekl král.
Ale malý princ dokončil a nechtěl už starého vladaře : "Kdyby si vaše přála, aby se jí přesně uposlechlo, mohla by mi dát rozumný rozkaz. Mohla by mi například nařídit, abych se vzdálil, dříve než uplyne minuta. Zdá se mi, že podmínky jsou příznivé..."
Poněvadž král neodpovídal, malý princ nejprve , potom a vydal se na cestu.
"Jmenuji tě svým ," volal za ním král. Tvářil se velice pánovitě.
Dospělí jsou , cestou malý princ.
Kapitola XI. -
Na druhé planetě bydlil domýšlivec. "Á, , přichází mě navštívit nějaký !" zvolal zdálky domýšlivec, jakmile malého prince .
Domýšlivci vidí ve všech lidech . "Dobrý den," řekl malý princ. "Vy máte ale ." "To proto, abych mohl ," odpověděl domýšlivec. "Abych mohl zdravit, když mě s . Bohužel tudy nikdy nikdo nejde." "Tak?" odvětil malý princ, protože nepochopil. "," mu tedy domýšlivec. Malý princ zatleskal. Domýšlivec klobouk a pozdravil. To je zábavnější než návštěva u krále, řekl si malý princ. A začal znovu tleskat. Domýšlivec znovu a zdravil. Ale když to tak dělal malý princ pět minut, unavil se hry. "A co se musí udělat, aby klobouk ?" zeptal se. Domýšlivec ho však neslyšel. Domýšlivci slyší pouze . " se mi hodně ?" zeptal se malého prince. "Co to znamená obdivovat se?" "Obdivovat se znamená , že jsem člověkem , , a na planetě." "Ale vždyť si na planetě sám!" "Udělej mi tu radost, a se mi obdivuj!" "Obdivuji se ti," řekl malý princ a trochu . "Ale jak tě to může zajímat?" A malý princ . Dospělí jsou hrozně zvláštní, řekl si jen v duchu cestou.
Kapitola XII. -
Na další planetě bydlil pijan. Návštěva u něho byla velice krátká, ale malého prince hodně . "Co tady děláš?" řekl pijanovi, který seděl před a řadou plných . "," odpověděl pijan. "A proč piješ?" zeptal se malý princ. "Abych ," řekl pijan. " abys zapomněl?" vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat. "Abych zapomněl, že ," přiznal se pijan a sklonil hlavu. "A zač se stydíš?" vyptával se dále malý princ, protože by mu rád pomohl. "Stydím se, že piji!" dodal pijan a . A malý princ odešel. Dospělí jsou rozhodně moc a moc zvláštní, říkal si v duchu cestou.
Kapitola XIII. - Byznysmen
Na čtvrté planetě bydlil byznysmen. Byl to člověk tak , že při příchodu malého prince ani hlavu. "Dobrý den," pozdravil ho malý princ. " vám cigareta."
"Tři a dvě je pět. Pět a sedm dvanáct. Dvanáct a tři patnáct. Dobrý den. Patnáct a sedm dvacet dva. Dvacet dva a šest dvacet osm. Nemám čas ji znovu . Dvacet pět a šest třicet jedna. Uf! tedy pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna."
"Pět set miliónů čeho?"
"? Ty jsi tu ještě? Pět set miliónů... už nevím čeho... mám tolik práce! Já jsem člověk, hloupostmi! Dvě a pět je sedm..."
"Čeho pět set miliónů?" opakoval malý princ, protože se nikdy v životě nevzdal otázky, kterou jednou dal.
Byznysmen zvedl hlavu: "Za celých čtyřiapadesát let, co bydlím na této planetě, jsem byl jen . Poprvé před dvaadvaceti lety , který . Hrozně hlučel a já jsem se čtyřikrát v . Podruhé to bylo před jedenácti lety, měl jsem tehdy . Chybí mi . Nemám čas se jen tak . Jsem vážný člověk. A potřetí... teď. Říkal jsem tedy pět set miliónů..."
"Miliónů čeho?"
Byznysmen , že nemá žádnou na : Miliónů , které vidíme někdy ."
"?"
"Ale ne, , které se ."
"?"
"Ale ne. Zlatých věciček, o kterých . Jenomže já jsem vážný člověk! Já nemám čas na ."
"Ach ták, hvězd?"
"Ano, ano, hvězd."
"A co děláš s pěti sty milióny hvězd?"
"Pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna. Já jsem vážný člověk, já jsem ."
"A co s těmi hvězdami děláš?"
"Co s nimi dělám?"
"Ano."
"Nic. mi."
"Tobě patří hvězdy?"
"Ano."
"Ale viděl jsem už krále, který..."
"Králové nejsou . Králové vládnou. A v tom je velký rozdíl."
"A co ti to pomůže, že máš hvězdy?"
"Jsem bohatý."
"A co ti to pomůže, že jsi bohatý?"
"Mohu si nakoupit jiné hvězdy, pokud nějaké ."
"Tenhle člověk trochu jako ten můj opilec, řekl si v duchu malý princ.
Přesto se ptal dál: "Jak vám mohou patřit hvězdy?"
"A komu patří?" byznysmen.
"To nevím. Nikomu."
"Tak tedy patří mě, já jsem na ně myslel ."
"A to stačí?"
" . Když najdeš , který nikomu nepatří, je tvůj. Když najdeš ostrov, který nikomu nepatří, je tvůj. Když máš první nějaký , dáš si ho patentovat: je tvůj. A mně patří hvězdy, protože nikdy nikoho přede mnou , že by mu mohly patřit."
"To je pravda," řekl malý princ. "A co s nimi děláš?"
" je. a je," byznysmen. "Není to zrovna . Ale já jsem vážný člověk!"
Malému princi to ještě : "Patří-li vám , mohu si ho dát na a ho. Patří-li mi květina, mohu ji a odnést. Ale ty nemůžeš utrhnout hvězdy."
"Ne, ovšem mohu je dát ."
"Co to ?"
"To znamená, že napíšu na papírek svých hvězd. A potom zamknu ten papír do ."
"A nic víc?"
"To !"
To je zábavné, pomyslil si malý princ. Je to dost poetické, ale ne moc .
Malý princ měl o vážných věcech hodně od představ, jaké mají dospělí.
"Já mám květinu," řekl ještě, "a každý den ji zalévám. Mám tři sopky a ty vymetám každý týden. Vymetám totiž i tu vyhaslou. Člověk nikdy neví. Pro mé sopky i pro mou květinu je , že mi patří. Ale ty nejsi hvězdám ..."
Byznysmen otevřel ústa , nevěděl však, co odpovědět. A malý princ zmizel.
Dospělí jsou , řekl si jen v duchu cestou.
Pátá planeta byla velmi zvláštní. A ze všech . Bylo tu právě tak dost místa, aby se sem vešla a .
Malý princ si , k čemu může být někde na planetě bez domů a bez lidí svítilna a lampář. si v duchu řekl: je ten člověk . A přece je méně zbytečný než král, než domýšlivec, než byznysmen a než pijan. Jeho práce má smysl. Když , jako by o hvězdu nebo o květinu víc. Když květinu, jako by květina nebo hvězda šly spát. Je to moc hezké . A opravdu , protože je hezké. Když přišel na planetu, lampáře: "Dobrý den. Proč jsi právě zhasl svítilnu?" "To je ," odpověděl lampář. "Dobrý den." "Co to znamená příkaz?" "No, to znamená, že musím zhasnout svítilnu. Dobrý večer." A zase ji rozsvítil. "Ale proč jsi ji právě ?" "To je příkaz," odpověděl lampář. "Nerozumím," odvětil malý princ. "Není čemu rozumět," řekl lampář. "Příkaz je příkaz. Dobrý den." A zhasl svítilnu. Potom si červeně . "Je to hrozné zaměstnání. to . jsem ráno a večer. Zbývající část dne jsem si mohl odpočinout a noci spát..." "A od té doby se příkaz změnil?" "Příkaz ," řekl lampář. "To je právě to strašné! Planeta se rok od roku , a příkaz se nezměnil!" "No a?" malý princ. "No a teď za minutu a já nemám ani . Rozsvěcuji a zháším jednou za minutu." "To je divné! Dny u tebe minutu!" "To není vůbec divné," řekl lampář. "Už je tomu měsíc, co spolu ." "Měsíc?" "Ano. Třicet minut. Třicet dní. Dobrý večer." A zase rozsvítil svou svítilnu. Malý princ ho pozoroval a toho lampáře, který byl tolik příkazu. Vzpomněl si na západy slunce, které kdysi pozoroval tak, že posunoval židli. Chtěl svému příteli pomoci: "Víš... já znám , jak si můžeš odpočinout, když budeš chtít." " že chci," řekl lampář. Vždyť člověk může být věrný příkazu a přitom trošku . Malý princ pokračoval: "Tvá planeta je tak malá, že ji obejdeš třemi . Stačí, když půjdeš dost pomalu, abys zůstával stále na slunci. Když si budeš chtít odpočinout, půjdeš... a den bude trvat tak dlouho, jak budeš chtít." "To mi moc nepomůže," řekl lampář. "Já rád spím." "To je ," řekl lampář. "Dobrý den." A zhasl svítilnu. Tímto člověkem by všichni , král, domýšlivec, pijan a byznysmen, řekl si malý princ a šel dál svou cestou. A přece on mi . Snad proto, že něčím jiným než sám sebou. a řekl si ještě: Je to jediný člověk, s kterým bych se mohl . Ale jeho planeta je moc malá. Není tam místo pro dva... Malý princ se však přiznat si, že této nešťastné planety pro těch tisíc čtyři sta čtyřicet slunce za dvacet čtyři hodiny!
Kapitola XV. - Zeměpisec
Šestá planeta byla větší. Bydlil na ní starý pán a spisovatel knihy. "Ale hleďme, !" zvolal, když spatřil malého prince. Malý princ se posadil na stůl a byl trochu . Tolik se už nacestoval!
"Odkud přicházíš?" zeptal se ho starý pán.
"Co to je za tlustou knihu?" řekl malý princ. "Co tu děláte?"
"Jsem ," odpověděl starý pán.
"Co je to zeměpisec?"
"To je vědec, který ví, kde jsou moře, , města, hory a ."
"Opravdu moc zajímavé," řekl malý princ. "Konečně !" A kolem sebe po zeměpiscově planetě. Ještě nikdy neviděl tak planetu.
"Vaše planeta je moc hezká. Jsou tu ?"
"To nemohu vědět," řekl zeměpisec.
"Ach!" (Malý princ byl .) "A hory?"
"To nemohu vědět," odpověděl zeměpisec.
"A města a řeky a pouště?"
"To také nemohu vědět," řekl zeměpisec.
" jste zeměpisec!"
"Ovšem," řekl zeměpisec, "ale nejsem badatel. A nemám žádné badatele. Zeměpisec nikdy nepočítá města, řeky, hory, moře, oceány a pouště. Zeměpisec je příliš , než aby se mohl ... svůj psací stůl, ale přijímá návštěvy badatelů. jich a zapisuje jejich vzpomínky. A když se vzpomínky některého nich zajímavé, dá úroveň toho badatele."
" to?"
"Protože badatel, který by lhal, by v zeměpisných knihách hotové katastrofy. A také badatel, který by příliš pil."
"Jak to?" zeptal se malý princ.
"Protože vidí . Zeměpisec by pak mohl dvě hory, kde je jen jedna."
"Znám někoho," řekl malý princ, "kdo by byl špatným badatelem."
"To je možné. Když se tedy zdá mravní úroveň badatele dobrá, jeho ."
"Jde se tam někdo podívat?"
"Ne, to je příliš složité. Ale požaduje se od badatele, aby podal . Objeví-li například nějakou velkou horu, musí přinést velké kameny."
Zeměpisec se náhle .
"Ale ty přicházíš zdaleka! Ty jsi badatel! Popiš mi svou planetu!"
A zeměpisec si rozevřel knihu a . Vypravování badatelů se zaznamenávají tužkou. se zapíší, až badatel podá důkazy.
"Tak povídej!" vyzval ho zeměpisec.
"Ó, u mne doma to není moc zajímavé," řekl malý princ, "je to tam docela . Mám tři sopky. Dvě jsou v činnosti a jedna je . Ale člověk nikdy neví."
"Člověk nikdy neví," opakoval zeměpisec.
"Mám také květinu."
"My nezaznamenáváme květiny," řekl zeměpisec.
"A proč? To je to !"
"Protože květiny jsou ."
"Co to znamená pomíjející?"
"Zeměpisné knihy jsou nejcennější ze všech knih," řekl zeměpisec. "Nikdy nevyjdou z módy. Stane se velmi zřídka, aby hora změnila místo. Velmi také oceán. Píšeme o věcech ."
"Ale vyhaslé sopky se mohou probudit k činnosti," přerušil ho malý princ.
"Co to znamená pomíjející?"
"To je nám jedno, jsou-li sopky vyhaslé nebo činné," řekl zeměpisec. "Pro nás je důležitá hora. Ta se nemění."
"Ale co to znamená pomíjející?" opakoval malý princ, neboť se jakživ nevzdal otázky, když ji jednou dal.
"To znamená něco, čemu blízký ."
"Mé květině hrozí blízký zánik?"
"."
Má květina je pomíjející, řekl si malý princ, a má jen čtyři trny na obranu proti světu. A já jsem ji nechal doma úplně !
Tu se v něm poprvé ozvala . Ale znovu si dodal .
"Co mi , abych teď navštívil?" zeptal se.
"Planetu ," odpověděl zeměpisec. "Má dobrou ..."
Malý princ odešel a myslel na svou květinu.
Kapitola XVI. - Země
Země není jen tak planeta! Jsou na ní asi dvě miliardy . A mezi nimi je sto jedenáct králů (počítáme-li ovšem i černošské krále), sedm tisíc zeměpisců, devět set tisíc byznysmenů, sedm a půl miliónu opilců a tři sta jedenáct miliónů domýšlivců. Abyste si představit Země, řeknu vám, že před vynálezem bylo na všech šesti vydržovat celou čtyř set šedesáti dvou tisíc pěti set jedenácti lampářů. Na toho, kdo viděl Zemi trochu z dálky, dělalo to ohromný . Pohyby této armády byly řízeny jako operní balet. Nejprve přišli na řadu lampáři na Novém Zélandu a v Austrálii. A ti, když rozžali lampy, šli spát. Po nich nastoupili do toho lampáři v Číně a na Sibiři. Potom také oni obratně za kulisami. Tu nastoupili lampáři ruští a indičtí. Potom afričtí a evropští. jihoameričtí a pak severoameričtí. A nikdy se nezmýlili v na scénu. Bylo to velkolepé. Pouze lampář jediné svítilny na severním a jeho kolega na jižním pólu vedli lenivý a život: Pracovali dvakrát do roka.
Kapitola XVII. - Had
Když chce být člověk , stane se, že si někdy trochu . Nebyl jsem moc , když jsem vám o tom lampáři. Riskuji, že vyvolám špatnou o naší planetě u těch, kdo ji neznají. Lidé na Zemi velice málo místa. Kdyby ty dvě miliardy obyvatel, kteří Zemi, stály trochu jako na táboru lidu, vešly by se na náměstí dvacet mil dlouhé a dvacet mil široké. Mohli bychom na ostrůvek v tichém oceánu. vám ovšem nebudou věřit. Myslí si, že zabírají mnoho místa. jako baobaby. Poraďte jim tedy, aby se počítali. , bude se jim to líbit. Ale vy neztrácejte čas takovou . Je to . Přece mi . Když byl tedy malý princ na Zemi, byl velice , že nikoho nevidí. Už měl strach, že planetu, když tu nějaký kroužek barvy měsíce . "Dobrou noc," řekl malý princ jen tak . "Dobrou noc," odpověděl . "Na kterou planetu jsem to ?" zeptal se malý princ. "Na Zemi, do Afriky," odpověděl had. "Ach! ... A na Zemi nikdo není?"
"Tady je . A na pouštích nikdo není. Země je veliká," řekl had. Malý princ si sedl na kámen, a pravil: "Tak si říkám, jestli hvězdy proto, aby každý mohl jednoho dne najít tu svou. Podívej se na mou planetu. Je právě nad námi... Ale jak daleko!"
"Je krásná," řekl had. "Proč jsi sem přišel?"
"Mám s jednou květinou," odpověděl malý princ.
"Tak?" řekl had.
"Kde jsou lidé?" zeptal se zase malý princ. "V poušti je každý trochu ..."
"Osamělí jsme i mezi lidmi," namítl had.
Malý princ se na něj dlouze .
"Ty jsi zvíře," řekl mu konečně, "tenké jako ..."
"Ale jsem mocnější než prst krále," řekl had.
Malý princ se usmál: "No, mocný nejsi... Nemáš ani nožky... Ani cestovat nemůžeš..."
"Mohu tě unést dál než loď," řekl had.
okolo malého prince jako zlatý .
"Koho , vrátím ho zemi, ze které vyšel," řekl ještě. "Ale ty jsi čistý a přicházíš z hvězdy..."
Malý princ neodpověděl.
"Je mi tě líto, když tě vidím tak slabého na této Zemi . Mohu ti jednoho dne pomoci, bude-li se ti příliš po tvé planetě. Mohu..."
"Ó, já jsem ti dobře rozuměl," řekl malý princ. "Ale proč mluvíš stále v ?"
"Já je všechny ," odpověděl had.
A .
Kapitola XVIII. - Poušť
Malý princ přešel poušť a setkal se jen s květinou. Byla to květina s třemi . Úplně květina... "Dobrý den," řekl malý princ. "Dobrý den," řekla květina. "Kde jsou lidé?" zeptal se malý princ. Květina viděla jednoho dne přijít nějakou : "Lidé? Je jich myslím šest nebo sedm. Je tomu již mnoho let, co jsem je . Kdo ví, kde asi jsou. Vítr jimi povívá. Nemají kořeny a to jim velice ." "," řekl malý princ. "Sbohem," odpověděla květina.
Kapitola XIX. -
Malý princ vystoupil na vysokou horu. Jediné hory, které kdy poznal, byly tři sopky, a ty mu po kolena. A vyhaslé sopky používal jako . Z téhle vysoké hory, pomyslil si, uvidím naráz celou planetu a všechny lidi... Ale spatřil jen skal. "Dobrý den," zvolal nazdařbůh. "Dobrý den... Dobrý den... Dobrý den...," ozvěna. "Kdo jste?" řekl malý princ. "Kdo jste?... Kdo jste?... Kdo jste?" odpovídala ozvěna. "Buďme přátelé, jsem tak sám," řekl. "Jsem tak sám... Jsem tak sám... Jsem tak sám...," opakovala ozvěna. Pomyslil si tedy: To je nějaká divná planeta! Je celá , celá a . A lidé nemají . Opakují, co se jim řekne... Doma jsem měl květinu a ta mluvila vždycky první...
Kapitola XX. - Růže
Ale když tak malý princ šel dlouho pískem, skalinami a sněhem, stalo se, že konečně cestu. A všechny cesty vedou k lidem. "Dobrý den," řekl. Byla to plná růží. "Dobrý den," odpověděly růže. Malý princ se na ně . Všechny jeho květině. "Kdo jste?" zeptal se jich . "Jsme růže," řekly růže. "Ó," řekl malý princ...
A cítil se hrozně nešťastný. Jeho květina mu , že je jediná svého druhu ve . A tady jich bylo pět tisíc v zahradě, jedna jako druhá!
Strašně by ji to , řekl si, kdyby to viděla... Moc by kašlala a by, že umírá, jen aby nebyla . A musel bych , že o ni , neboť jinak by raději opravdu umřela, jen aby mě taky ...
Potom si ještě řekl: Myslil jsem, že jsem bohatý, že mám jedinečnou květinu, a mám jen obyčejnou růži. Ta růže a mé tři sopky, které mi sahají po kolena a z nichž jedna je možná vyhaslá, nedělají ze mne moc velikého prince... A lehl si do trávy a plakal.
Tu se objevila liška. "Dobrý den," řekla. "Dobrý den," zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl. "Jsem tady, ...," řekl ten hlas. "Kdo jsi?" zeptal se malý princ. "Jsi moc hezká..." "Jsem liška," řekla liška.
"Pojď si se mnou hrát," jí malý princ. "Jsem tak smutný..."
"Nemohu si s tebou hrát," namítla liška. "Nejsem ."
"Ó, promiň," řekl malý princ.
Chvíli přemýšlel a pak dodal:
"Co to znamená ?"
"Ty nejsi ," řekla liška, "co tu hledáš?"
"Hledám lidi," odvětil malý princ. "Co znamená ochočit?"
"Lidé," řekla liška, "mají a zvířata. To je hrozně nepříjemné. také . Je to jejich jediný . Hledáš slepice?"
"Ne," řekl malý princ. "Hledám přátele. Co to znamená ochočit?"
"Je to něco, na co se moc ," odpověděla liška. "Znamená to vytvořit .."
"Vytvořit pouta?"
"Ovšem," řekla liška. "Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě taky nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne na světě a já zase pro tebe jedinou na světě..." "Začínám ,"řekl malý princ. "Znám jednu květinu...myslím, že si mě ochočila..."
"To je ," dodala liška. "Na Zemi je vidět ..."
"Ó, to není na Zemi," řekl malý princ.
Zdálo se, že to probudilo v lišce :
"Na jiné planetě?"
"Ano."
"Jsou na té planetě ?"
"Nejsou."
"Ach, to je zajímavé! A slepice?"
"Také ne."
"Nic není ," povzdychla liška.
Ale vrátila se ke svému :
"Můj život je . slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto . Ale když si mě ochočíš, bude můj život sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba z . A pak, podívej se! Vidíš tamhleta pole? Nejím chléb. je pro mne . Obilná pole mi nic . A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu , až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude . A já budu milovat větru v obilí..."
Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.
"Ochoč si mě, prosím!" řekla.
"Velmi rád," odvětil malý princ, "ale nemám moc času. Musím přátele a poznat věcí."
"Známe jen ty věci, které si ochočíme," řekla liška. "Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!"
"Co dělat?" zeptal se malý princ.
"Musíš být hodně trpělivý," odpověděla liška. "Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já si budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je . Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž..."
Druhý den přišel malý princ zas.
"Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve hodinu," řekla liška.
"Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas , tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už a ; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou , nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu své srdce...Je třeba ."
"Co je to řád?" řekl malý princ.
"To je také něco moc ," odpověděla liška, "to, co jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci zachovávají také řád. každý čtvrtek s děvčaty . Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do . Kdyby lovci tančili , všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec ."
Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina .
"Ach, budu plakat...," řekla liška.
"To je tvá vina," řekl malý princ. "Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil..."
"Ovšem," řekla liška.
"Ale budeš plakat!" malý princ.
"Budu plakat," řekla liška.
"Tak tím nic !"
"Získám, na tu barvu obilí."
A potom dodala: "Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám - ." Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.
"Vy se mé růži vůbec nepodobáte, vy ještě nic nejste," řekl jim. "Nikdo si vás neochočil a vy jste si nikoho neochočily. Jste takové, jako byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě."
A růže byly .
"Jste krásné, ale jste ," pokračoval. "Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem . Protože ji jsem dával pod . Protože ji jsem chránil . Protože ji jsem pozabíjel (kromě dvou nebo tří, z kterých budou ). Protože ji jsem poslouchal, jak nebo , nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže."
A vrátil se k lišce.
"Sbohem...," řekl.
"Sbohem," řekla liška. "Tady je to mé tajemství, úplně : vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím ."
"Co je důležité, je očím neviditelné," opakoval malý princ, aby si to .
", který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá."
"A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...," řekl malý princ, aby si to zapamatoval. "Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška. "Ale ty na ni nesmíš zapomenout. za to, cos k sobě . Jsi zodpovědný za svou růži..."
"Jsem zodpovědný za svou růži...," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
Kapitola XXII. -
"Dobrý den," pozdravil malý princ. "Dobrý den," řekl výhybkář. "Co tu děláš?" zeptal se malý princ. " cestující po tisícových balících," řekl výhybkář. " vlaky a ty je odvážejí hned napravo, hned nalevo." A , jako hrom, otřásal domkem výhybkáře. "Mají ," řekl malý princ. "Co hledají?" "To neví ani člověk na lokomotivě," odpověděl výhybkář. A druhý osvětlený rychlík zaduněl v . "To se už vracejí?" ptal se malý princ. "To nejsou oni," řekl výhybkář. "To jsou zase jiní." "Nebyli snad tam, kde byli?" "Nikde nejsme spokojeni tam, kde jsme," vysvětloval výhybkář. A jako hrom zaduněl třetí osvětlený rychlík. "To jedou za těmi prvními ?" zeptal se malý princ. Nejedou vůbec za ničím," řekl výhybkář. "Ve vlaku spí nebo . Jen děti mají nos na okna." "Jedině děti vědí, co hledají," pravil malý princ. "Ztrácejí čas pro panenku, panenka začne být pro ně hrozně důležitá, a když jim ji někdo vezme, pláčou..." "Mají štěstí," řekl výhybkář.
Kapitola XXIII. -
"Dobrý den," pozdravil malý princ. "Dobrý den," řekl obchodník. Byl to obchodník se znamenitými . Když člověk jednu , nemusí už pít. "Proč to prodáváš?" zeptal se malý princ. "Je to velká úspora času," odpověděl obchodník. " to . se padesát tři minuty za týden." "A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?" "Co kdo chce..." Kdybych já měl padesát tři minuty , řekl si malý princ, šel bych docela ke ...
Kapitola XXIV. -
Bylo to už osmý den, co se mi na poušti porouchal motor, a když jsem poslouchal historii o obchodníkovi, pil jsem poslední kapku ze své vody. "Víš," řekl jsem malému princi, "ty tvé jsou moc hezké, ale já jsem ještě letadlo, nemám už co pít, a byl bych také šťasten, kdybych mohl jít docela pomaloučku ke studánce." "Moje liška...," řekl mi. "Človíčku, už nejde o lišku." "Proč?" "Protože umřeme ..." Nepochopil, proč takhle a odpověděl mi: "Je dobře, když jsme měli , umřít. Já jsem hrozně rád, že jsem měl přítelkyni lišku..." , řekl jsem si. Nemá nikdy hlad ani žízeň. mu trochu slunce... Ale podíval se na mne a odpověděl na mou : "Mám taky žízeň... studnu..." jsem rukou: nemá vůbec smysl hledat studnu v poušti. Přesto jsme na cestu. Když jsme tak celé hodiny , noc a začaly se hvězdy. Viděl jsem je jako ve snu, protože jsem měl ze žízně trochu . Slova malého prince mi tančila v mysli. "Tak ty máš také žízeň?" zeptal jsem se ho. Neodpověděl mi na otázku. Řekl pouze: "Voda může dělat i ..." Nerozuměl jsem jeho odpovědi, ale mlčel jsem... Dobře jsem věděl, že se ho nesmím ptát. Byl unaven. Sedl si. Já jsem si sedl vedle něho. Chvíli mlčel a pak ještě řekl: "Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou ..." "Ano, jistě," řekl jsem a mlčky jsem vlny písku měsíce. "Poušť je krásná...," dodal. A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový ... Nevidíme nic... Neslyšíme nic... A přece něco září ... "Poušť je krásná tím, že někde skrývá studnu...," řekl malý princ.
Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve domě a , že je tam zakopán . Nikdy jej ovšem nikdo objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách ...
"Ano," řekl jsem malému princi, "ať už je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je !"
"Jsem rád, že souhlasíš s mou liškou," pravil.
Poněvadž malý princ usínal, vzal jsem ho a vydal jsem se znovu na cestu. Byl jsem . Měl jsem pocit, jako bych nesl . Zdálo se mi , že není na Zemi nic křehčího. Ve svitu měsíce jsem pozoroval to , zavřené oči, chvějící se ve větru a říkal jsem si: Co zde vidím, je jen . To nejdůležitější je neviditelné... A poněvadž se jeho slabě usmívaly, řekl jsem si také: Co mě na malém princi tolik , je jeho věrnost ke květině, ten obraz růže, který v něm září jako lampy, i když spí... A jsem, že je ještě křehčí. Lampy musíme dobře : stačí větru a lampa zhasne...
A jak jsem tak kráčel, jsem studnu.
"Lidé do rychlíků," řekl malý princ, ale potom už nevědí, co hledají. A tak se a kolem dokola..." A dodal: "..." Studna, ke které jsme přišli, saharským studnám. Studny na Sahaře jsou jámy v písku. Tahle se podobala studni . Ale nebyla tam žádná vesnice a myslil jsem, že se mi to jen . "To je ," řekl jsem malému princi, "všechno je připraveno: , i ..." Zasmál se, dotkl se provazu a rumpál . A rumpál skřípal, jako skřípe stará , když vítr dlouho spal. Slyšíš," řekl malý princ, " tuto studnu a ona zpívá..." Nechtěl jsem, aby . "Počkej," řekl jsem mu, "pro tebe je to těžké." Pomalu jsem vytahoval vědro až k okraji. Postavil jsem je na pěkně . V uších mi stále zpěv rumpálu a ve vodě, která se dosud , jsem viděl slunce. " po té vodě," řekl malý princ, "dej mi, prosím, napít..." A tu jsem , co hledal. Zvedl jsem vědro až k jeho . Pil se zavřenýma očima. Bylo to jako den. Ale tato voda byla docela něco jiného než obyčejný . z pod hvězdnou oblohou, ze zpěvu rumpálu a z mých . Byla srdci tak milá jako nějaký dárek. Když jsem byl malý chlapec, světlo a , to vše dodávalo vždycky zvláštní vánočnímu dárku, který jsem dostal. "U vás lidé pět tisíc růží v jedné zahradě," řekl malý princ, "a přece tam to, co hledají..." "Nenalézají...," odpověděl jsem. "A přesto by mohli najít, co hledají, v růži nebo v vody..." "," odpověděl jsem. A malý princ dodal: "Ale oči jsou . Musíme hledat srdcem." Napil jsem se. Dobře se mi dýchalo. má medu. Radoval jsem se i z té medové barvy. Proč jen jsem pocítil ... "Musíš dodržet ," řekl tichounce malý princ a zase si sedl ke mně. "Jaký slib?" "Víš, pro beránka... jsem za tu květinu!" Vytáhl jsem z své . Malý princ je uviděl a zasmál se: "Ty tvé baobaby se trochu podobají ..." "Ó!" A já na ně byl tak hrdý!
"Ta tvá liška... její uši... ty se trochu podobají růžkům... a jsou hrozně dlouhé!"
A znovu se zasmál.
"Jsi nespravedlivý, človíčku, neuměl jsem kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše.
"Ale to bude dobré," řekl, "děti jsou ."
Nakreslil jsem mu tedy náhubek. Když jsem mu ho podával, měl jsem srdce : "Ty máš nějaké plány, které neznám..."
Ale neodpověděl mi na to. Řekl: "Víš, můj příchod na Zemi... zítra bude jeho ..."
Chvilku mlčel a potom ještě dodal: "Spadl jsem nedaleko odtud..."
A .
Znovu jsem pocítil, jsem věděl proč, zvláštní bolest. Přesto mi otázka: "Tak to není , že ses procházel ráno, když jsem tě před týdnem , jen tak sám, na tisíce mil ode všech krajů! Vracel ses k místu, kam jsi spadl?"
Malý princ se opět začervenal.
A váhavě jsem dodal: "Snad kvůli tomu výročí?..."
Malý princ se znovu začervenal. Nikdy neodpovídal na otázky, ale když se někdo červená, znamená to "ano", ?
"Ach!" řekl jsem. "Mám strach..."
Ale on odpověděl: "Musíš teď pracovat. Musíš se vrátit ke svému . Budu tady na tebe čekat. zítra večer..."
Nebyl jsem však . na lišku. v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit...
Kapitola XXVI. -
Vedle studny stála stará, kamenná . Když jsem se druhý den večer vracel od své práce, viděl jsem malého prince, jak sedí nahoře, nohy svěšeny. A slyšel jsem, že říká: "Tak ty už si na to nevzpomínáš? Tady to nebylo!" Nějaký hlas mu zřejmě odpověděl, protože malý princ : "Ale ano, je to ten den, ale ne to místo..." Šel jsem dál ke zdi. Stále jsem nikoho neviděl ani neslyšel. malý princ někomu zase řekl: ".... Uvidíš, kde začíná v písku moje . Jen tam na mne čekej. Budu tam dnes v noci." Byl jsem už jen dvacet metrů od zdi a stále jsem nic neviděl. Po chvíli mlčení malý princ ještě dodal: "Máš dobrý ? Jsi , že mě dlouho ?" Zastavil jsem se, srdce se mi , ale jsem tomu nerozuměl. "A teď jdi !" řekl. "...Já chci zase !" Podíval jsem se dolů ke zdi a vyskočil jsem! Proti malému princi se tam jeden z těch žlutých , kteří vás v půlminutě . jsem do kapsy pro revolver a . Ale had, mě , tiše do písku, jako opadá , a bez velkého spěchu mezi kameny, zanechávaje za sebou lehký .
jsem ke zdi právě včas, abych do náruče svého malého prince, jako sníh.
"Copak to znamená? Ty se teď dáváš do řeči s hady?"
Sundal jsem mu zlatě žlutý , který věčně nosil na . Smočil jsem mu a dal jsem mu napít. ho teď už na nic ptát. Díval se na mne vážně a mě kolem krku. Cítil jsem jeho srdce jako , .
Řekl mi: "To jsem rád, žes přišel na to, co tvému . Budeš moci domů..."
"Jak to víš?"
Právě jsem mu přicházel , že proti všemu se mi práce . Neodpověděl na mou otázku, ale dodal: "Já se dnes také domů..."
Potom připojil : "Mám to mnohem dál... A mnohem ..."
Dobře jsem cítil, že se děje něco . Tiskl jsem ho v náručí jako malé dítě, a přesto se mi zdálo, že někam dolů do propasti a že nemohu nic udělat, abych ho ...
Jeho byl vážný, do : "Mám od tebe beránka. Mám bedýnku pro toho beránka. A náhubek..."
A se usmál.
Dlouho jsem čekal. , jak se mu krev pomalu vrací do .
"Tys měl strach, človíčku..."
Měl strach, ! Ale : "Dnes večer se budu ještě mnohem víc..."
Znovu mě pocitem něčeho .
jak by to bylo , kdybych už nikdy neslyšel ten . Byl mi v poušti. " , chci tě ještě slyšet ..." Malý princ mi řekl: "Dnes v noci tomu bude rok. Má hvězda bude právě nad místem, kam jsem spadl..." "Človíčku, viď, že je to zlý sen, to s tím hadem, se schůzkou a s hvězdou?..." Ale neodpověděl na tu otázku. Pravil: "Nikdy nevidíme to, co je důležité..." "..." "Je to jako s tou květinou. Máš-li v květinu, která je na nějaké hvězdě, rád se v noci díváš do nebe. Všechny hvězdy květinami..." "Ovšem..." "Je to jako s tou vodou. Ta, které jsi mi dal napít, byla jako hudba, to pro ten rumpál a provaz... vzpomínáš si?... Byla tak dobrá..." "Ovšem..." "V noci se budeš dívat na hvězdy. Ta moje je příliš malá, abych ti ji mohl ukázat. Je to tak . bude pro tebe jednou z mnoha hvězd. Budeš tedy rád všechny hvězdy. Všechny budou tvými . A pak, dám ti dárek..." A znovu se zasmál. "Ach človíčku můj zlatá, tak rád slyším tvůj smích!" "Právě to bude můj dárek... bude to jako s tou vodou..." "Co tím ?" "Lidé mají své hvězdy, jenže ty nejsou . Těm, kdo , jsou . Pro druhé nejsou ničím jiným než . Pro jiné, , znamenají problémy. Pro mého byznysmena byly . Ale všechny ty hvězdy mlčí. Ty budeš mít hvězdy, jaké nemá nikdo..." "Co tím myslíš?" "Já budu na jedné z nich , budu se na jedné z nich smát, a až se podíváš v noci na oblohu, bude to pro tebe, se smály všechny. Ty budeš mít hvězdy, které se smát!" A znovu se zasmál. "Až (a člověk se vždycky utěší), budeš rád, že jsi mě poznal. Budeš stále mým přítelem. Budeš mít chuť se smát se mnou. A někdy otevřeš okno, jen tak pro radost... Tvoji přátelé se budou strašně , až tě uvidí při pohledu na nebe.
Řekneš jim: "Ano, hvězdy mě vždycky, !" Budou myslet, že Vyvedu ti tak pěkný kousek..." A opět se zasmál. "Bude to, jako kdybych ti dal hvězd , které se umějí smát..." A znovu se zasmál. Potom . "Víš... ale dnes v noci... sem !" " od tebe." "Budu , jako by mě něco bolelo... trochu jako bych umíral. To už tak bývá. Nechoď se na to dívat, nestojí to za to..." "Nehnu se od tebe." Jemu to však dělalo . "Víš... taky kvůli tomu hadovi. Tebe nesmí ... Hadi jsou zlí. Mohou uštknout jen tak pro ..." "Nehnu se od tebe." Ale něco ho : "Pravda, na druhé už nemají jed..." Tu noc jsem neviděl, kdy na cestu. . Když jsem ho konečně , šel rychlým, krokem. jen: "Ach, ty jsi tady..." A vzal mě za ruku. Ale znovu : "Neudělals dobře. tě to. Budu jako , ale nebude to pravda..." Mlčel jsem. "Víš, je to příliš daleko. Nemohu s sebou brát tohle tělo. Je moc ." Mlčel jsem. Bude to jako stará . Staré skořápky nejsou nic smutného..." Mlčel jsem. Poklesl trochu na mysli. Ale znovu to : "Víš, bude to pěkné. Já se budu také dívat na hvězdy. Všechny budou studny se . Všechny mi budou dávat pít..." Mlčel jsem. "To bude hezké! Ty budeš mít pět set miliónů rolniček, já pět set miliónů studánek..." A také , protože plakal... "Tady to je. Nech mě jít ." Posadil se, protože . Dodal ještě: "Víš... moje květina... jsem za ni ! Je tak ! A tak naivní. Má jen čtyři trny, aby ji proti světu..."
; neměl jsem už sílu stát. Řekl: "Tak... To je všechno..."
Ještě jednou , potom vstal. Udělal krok. Já jsem nebyl .
U jeho se jen . Malý princ na okamžik . Nevykřikl. , jako padá strom. Byl tam písek, ani to nebylo.
Kapitola XXVII. -
A dnes je tomu jistě už šest let... Dosud nikdy jsem tu příhodu nikomu . Kamarádi, když jsem se s nimi zase , byli velice rádi, že mě vidí živého. Já jsem byl smutný, ale říkal jsem jim: "To je jen ." Nyní jsem se už trochu utěšil. Totiž... ne docela. Ale vím dobře, že se vrátil na svou planetu, jsem jeho tělo už nenašel. Nebylo tak těžké... Rád poslouchám za noci hvězdám. Je to jako pět set miliónů rolniček... Ale víte, něco tu není v pořádku. K náhubku, který jsem malému princi nakreslil, zapomněl jsem . Nikdy ho asi nemohl beránkovi . Říkávám si tedy: Copak se asi na jeho planetě přihodilo? Je možné, že beránek květinu... Hned si však pomyslím: To jistě ne! Malý princ ji přece dává každou noc pod skleněný poklop a beránka si dobře ... A tu jsem šťasten a všechny hvězdy se tiše smějí. Potom si zase říkám: Někdy je člověk a hned se stane . Jednou večer třeba malý princ na skleněný poklop nebo se beránek za noci tiše ... A tu se mi všechny rolničky v ! ... V tom je velká . Pro mne jako pro vás, kteří máte malého prince rádi, nebude Podívejte se na nebe. Ptejte se: Spásl nebo nespásl beránek květinu? Uvidíte, jak se hned všechno změní... A žádný dospělý nikdy nepochopí, že je to tak .
A tady je pro mne ta nejkrásnější a nejsmutnější na světě. Je stejná jako krajina na stránce, ale nakreslil jsem vám ji abych vám ji dobře ukázal. Na tomto místě se malý princ na Zemi a potom . Zadívejte se na tuto krajinu, abyste ji bezpečně poznali, budete-li jednoho dne cestovat v Africe na poušti. A půjdete-li tudy, vás prosím, nespěchejte, postůjte chvilku přímo pod hvězdou! A přijde-li k vám pak dítě a bude se smát, bude mít zlaté vlásky a nebude odpovídat, když se ho budete ptát, , kdo to je. Buďte tak a nenechte mě tak : rychle mi napište, že ...
